Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rytíři Blesku 3 - Diplomati (Charry de Guyrlayowe VI.) Rytíři-blesku-3   (Rytíři Blesku 3) Fantasy Mojmír Kříž © 1974 Mojmír Kříž Nakladatelství: Autobus Benátky, princezna moře

Kapitán Dravič měl v úmyslu zastavit na moři a vyčkat do noci, abychom mohli přistát. Charry se mu vysmál a řekl, že může bez obav vplout do přístavu za bílého dne, neboť majitele takto vypadající lodi nebude nikdo podezírat z pašeráctví; a kdyby, stačí mít v pořádku lodní knihu. Kapitán bohužel neměl lodní knihu nejen v pořádku, ale vůbec. Charry našel v Denisově zavazadle sešit, do něhož si chlapec chtěl psát poznámky z cesty, ale popsal jen první list. Ten Charry vytrhl a ze sešitu zručně vyrobil lodní knihu, do níž potom kapitán Dravič velmi obtížně zaznamenal po paměti celou plavbu z Dubrovníku do Benátek. Vzhledem k tomu, že byl mocen písma jen částečně, měl v tom příšerné chyby; ale jelikož psal srbsky a cyrilicí, nedokázal to v Benátkách nikdo přečíst a mohl tudíž tento cenný doklad bez obav předložit přístavní správě.

Takže jsme ještě odpoledne přistáli v Benátkách. Problémy s celníky žádné nebyly; Charry se ujal vyjednávání a zajímal se hlavně o dostatečně výkonný přístavní jeřáb, kterým by složil svoje auto. Šéf celníků byl nadšený ctitel moderních strojů, šel se na ten technický zázrak podívat a na prověření nákladu docela zapomněl. Kromě toho představa, že by se pan hrabě zabýval sprostým pašováním, nepřipadala do úvahy. Celníkův pomocník rychle opatřil razítkem všechny papíry a Dravič mohl od té chvíle vykládat či nakládat cokoliv. Rozloučil se s Charrym srdečně a byl s výsledkem velmi spokojen.

Ne tak Vítek, když se auto skutečně dotklo koly země. Benátky jsou, jak známo, postaveny na laguně a protkány hustou sítí kanálů, pro auto dosti nevhodných. Podařilo se nám zajet až na náměstí Svatého Marka, ale odtamtud už to dál nešlo, ať sebevíc chtěl. Charry zavolal místního strážníka a vyptával se na cestu do hotelu Globe, kde jsme měli zajištěno ubytování; strážník mohutně mával rukama, ukazoval sněhobílý chrup, ale tvrdil, že se tam můžeme dostat pouze po vodě. Charry proto rozhodl nechat vozidlo v nájemné garáži, která se nacházela v renesančním paláci nějakého zchudlého šlechtice a dál jet gondolou.

Gondola je úzká dlouhá loď se zvednutými konci, opatřenými pěknou hlavicí; snadno ji obsluhuje jeden člověk a při tom se do ní vejde lidí několik. Když Charry projevil dle názoru místních lidí přání najmout si gondolu (stačilo, aby se zastavil u kanálu a rozhlédl se), rázem u něho bylo gondol několik; ale když jsme se objevili my, gondoliéři se značně vyděsili a jevili snahu spíš utéci. Charry musel použít vší své výmluvnosti a značného množství peněz, aby nás ti dobří lidé vůbec vpustili na plavidla; i tak trvali na tom, že jedna šelma pocestuje se dvěma lidmi, kteří ji budou po celou cestu držet. Rozdělili jsme se tedy a v konvoji pluli po kanálech k hotelu Globe.

Hotel Globe byl pěkný už tím, že se nacházel v barokním paláci, tentokrát sněhobílém jako labuť. Většina stavení v Benátkách hýří nádherou; tu a tam se nacházejí vznešené kostely se štíhlými vysokými zvonicemi, kterým Diana říká campanilly; Diana vůbec jásala při každé příležitosti a nad každým z těch krásných paláců, které vroubí kanály, jimiž jsme pluli.

Teprve při pěší procházce druhého dne jsme poznali rub této nádhery: zezadu je řada paláců oprýskaných, s popraskanou omítkou i zdivem. Benátky se neustále propadají a místnosti, v nichž se v šestnáctém století bydlelo, se dnes nacházejí pod vodou. Znalci upozorňují městskou správu, že by se mohlo stát, že se celá nádhera propadne do moře; ale otcové města, liknaví a bezstarostní jako všichni Italové, na jejich řeči pranic nedají a nechávají město klidně chátrat dál.

Před hotelem Globe jsme zůstali stát na vodě, nahoru šel jen Charry. Nikdo ze služebnictva totiž neuměl italsky a Diana musela držet můj obojek, na čemž nekompromisně trval gondoliér. Charry vstoupil tedy do přepychové hotelové haly, došel k recepci a oslovil recepčního úředníka: „Dobrý den; měl bych tu mít zajištěno několik pokojů. Jsem hrabě de Guyrlayowe...“

Mladý úředník k němu zvedl oči a pátravě si ho prohlédl. Pak vzal hotelovou knihu, otevřel ji a přelétl zrakem zápisy. „Je mi skutečně líto, signore, ale nemáte nic zajištěno!“ řekl.

„Skutečně? Nicméně přesto bych tu snad ubytování dostat mohl, nebo ne?“

„Lituji, Vaše Milosti, hotel je plně obsazen. Skutečně je mi velice líto, zvláště když tvrdíte, že jste ohlášen... Můžete mi říct, kdo vás ohlašoval?“

„Nevím. Někdo z Vídně na příkaz knížete Baarfelta.“

„Baarfelt...?“ mladík usilovně přemýšlel, „Neznám toho pána!“

„Tady v Itálii mu taky někdy říkají kníže Sorroni.“

Mladík zbystřil pozornost. „Slyšel jsem to jméno... Promiňte, může se Vaše Milost prokázat?“

„Jak prokázat? Chcete můj pas?“

„Ne, ten nepotřebuji. Vy nevíte, jak se prokázat?“

Charry si povšiml, že dva muži, kteří se zabývali v recepci prohlídkou nějakých listin, zvedli hlavy; jeden přistoupil blíž a položil pravici na stůl. Charry viděl, že má na prstě černý prsten řádu; rovněž ukázal svůj prstýnek a muž kývl hlavou. „To je v pořádku. Mohu prosit... váš odznak?“

Charry si napřed musel uvolnit kravatu a rozepnout nákrčník, než mohl vytáhnout svůj komthurský kříž. Jakmile jej ti muži uviděli, jejich chování se rázem změnilo.

„V tom případě jsi vítán, bratře! Pokoje jsou samozřejmě zajištěny; byly pro Sorroniho, ale nevěděli jsme, kdo přijede, aby si je převzal. Kolik pokojů bude zapotřebí?“

„Čtyři dvojlůžkové; potom bych potřeboval nějakou místnost, kde bych ubytoval svoje šelmy. Totiž mám tygra, leoparda a jaguára; cestují se mnou a měli by bydlet blízko mne.“

Recepčního to nezarazilo, byl zvyklý plnit přání svých hostí bez ohledu na jejich rozumnost či obvyklost. „Prosím, to je možné zařídit. Zřejmě máš na mysli pevnou klec...“

„Ne, hotelový pokoj. Ale nemusí mít lůžka, klidně spí na podlaze. Jsou stejně rozumní jako lidé, proto bych jim dopřál stejné podmínky jako lidem. Až na jídelníček, to se rozumí. Raději víc masa a méně příloh; a není nutno maso upravovat, stačí v syrovém stavu...“

Recepční kulil oči, proto Charry dodal: „Všechny výlohy samozřejmě hradím i za ty pány...“

Muži za pultem se podívali jeden na druhého. „Ty chceš platit penězi v tomto hotelu?“ zeptal se pak ten nejstarší.

„Pokud to budete požadovat,“ usmál se Charry, „Samozřejmě bych radši bydlel zadarmo, ale...“

„No samozřejmě!“ řekl recepční, „To je snad normální, že se za pobyt nic neplatí! Neznáš organizaci hotelů?“

„Ne. Nerozumím tomu vůbec.“

„Hotel patří řádu. Proto jsme ti rezervovali pokoje, ale pro cizí ubytování nemáme. Hotel je zřízen proto, aby naši členové nebyli nuceni platit za pohostinství v jiných hotelích. Jak vidím, jsi komthur; což nemáš pod správou pohostinská zařízení?“

„Ani nevím. Bohužel, jsem komthurem sotva půl roku...“

„To je dost zvláštní!“ recepční se viditelně divil, „Můžeš mi říct, odkud vlastně přicházíš a čeho jsi komthurem?“

„Severní Evropy. Byl jsem zvolen teprve nedávno a v řádu jsem taky krátce, proto mi pomáhá komthur Baarfelt... tedy Sorroni.“

„Severoevropský komthur... ten... echm...“

„Chtěl jsi říct barbar nebo pirát? Ano, to jsem já.“

„Ach tak, v tom případě to chápu. Došla nás nějaká informace, že do řádu byl přijat někdo z ostrova Arminu; ale nikdo neví co to je. Nevěnovali jsme tomu pozornost, byla to poněkud nejasná zpráva a pocházela z kruhů, které obvykle nejsou spolehlivé.“

„Přesto je to tak. Tedy, ty pokoje jsou zajištěny?“

„Jistě. Gino, zařiď to!“

Mladý muž vyběhl z recepce, svolal hordu číšníků, liftboyů, vrátných a pikolíků; ti všichni se vyřítili z hotelu, aby se ujali zavazadel, ale udiveně couvli, když nás viděli. Charry a recepční Gino jim museli dlouho vysvětlovat, aby se nás nebáli; raději jsme vystoupili z gondoly a postavili se stranou, teprve pak se vrhli na zavazadla a počali je vynášet do hotelové haly. Také my, v doprovodu lidí, jsme vešli.

V hale bylo kromě zaměstnanců pět lidí; dva pánové seděli v křeslech a četli noviny, dvě slečny si sdělovaly novinky a úctyhodná starší dáma četla objemný román. Když jsme vstoupili, upoutali jsme rázem jejich pozornost; slečny zapištěly, pánové upustili monokly a zapomněli kouřit doutníky. Starší dáma pouze položila knihu, prohlédla si nás lorňonem, potom vstala a šla si nás pohladit. Diana, která mne držela za obojek, na ni pohlédla udiveně, ale dáma přistoupila blíž, pohladila mě po hlavě a usmála se na Dianu. „Neboj se, děvenko!“ sdělila příjemným hlasem, „Mně tyhle kočky zcela jistě nic neudělají...“

„Samozřejmě, že ne; ale většinou se jich lidé bojí! Některým lidem jejich zjev nahání hrůzu...“

„Ach, skutečně? Kdyby používali zdravého rozumu, jistě by se jich nebáli. Takový tygr není nic jiného než trochu větší domácí kočka, nemyslíš? Já jsem na kočky zvyklá, mám jich na svém zámku sedmadvacet; pokud nějaké nepřibyly v mé nepřítomnosti.“

„Sedmadvacet koček?“ vykulila Diana oči, „Proč tolik?“

„Ach, což já za to mohu? Měla jsem původně jednu; přišla sama a ubytovala se u mne, nemohla jsem ji vyhnat! Ta kočka měla koťata, ta koťata zas koťata a tak to pokračovalo. Možná to sama poznáš.“

„Nepoznám. Mám tady samé kocoury, naštěstí...“

„Ano, to je velmi rozumné. Avšak co se dá dělat, vždycky to nejde. Až si opatříš nějakou kočičku, uvidíš, jaké s tím budou starosti...“

Denis uměl sice italsky, ale ne tak dokonale, aby rozuměl jejich rozmluvě; přesto pochopil smysl a počal se tomu s nadšením smát.

„Jste velmi pozoruhodná osobnost, madam!“ řekla Diana, „Málokdy se člověk setká s dámou, která by měla tak rozumné názory...“

„Myslíš? To bude tím, že jsem stará, leccos jsem ve světě viděla a to ostatní si dokážu představit. Kromě toho čtu řádové oběžníky a vím, že se ti šílenci rozhodli přijmout do svých řad nějakého Charry Guyrlayowa, vladaře jakéhosi barbarského ostrova; má potrhlou ženu, která je buddhistka či něco takového a odmítá se podřizovat tomu, co velí společenské mravy. To jsi ty?“

„Zdá se, že ano.“

„Je mi tě líto, děvče. Jsi velmi svérázná a svobodomyslná a tvé názory tě jistě často přivádějí do nesnází...“

„No... je pravda, že občas mívám konflikty s lidmi...“

„To je zanedbatelné. Já mám konflikty pořád a s každým; jenže na to kašlu, protože vím, že brzo umřu. Až umřu, budou mne stejně všichni chválit, i ti, co mi teď nemůžou přijít na jméno. Lidé nechtějí uznat, že mám pravdu; jenže ani to mi vůbec nevadí. Nevšímej si toho, co říkají lidé; máš vlastní rozum, ne?“

„Mám!“ pochlubila se Diana, „Ale právě proto mívám nesnáze.“

„Chytrý člověk má vždycky nesnáze na světě, kterému vládnou největší hlupáci. Mohla bych ti povídat; ale necháme to na jindy, neboť tento mladý pán se poněkud nudí. Neumíš moc italsky, že?“

„Jenom jakž takž... to je poslední exemplář rodu Baarfeltů, Denis... Jeho otec je tady v Itálii znám jako kníže Sorroni.“

„To snad vidím, ne? Pokud je jeho otcem Sorroni, pak těžko můžu uvěřit tvrzení, že je poslední ratolest rodu. To by se musel Tomaso v tu ránu, co ho zplodil, propadnout rovnou do pekla!“

„Vidím, že Tomáše skutečně znáte!“ zasmála se Diana.

„Velmi dobře, má milá. Jsem totiž jeho sestra.“

Diana se rozesmála, že se málem posadila na kufr. Stará dáma ji s úsměvem pozorovala, než se uklidnila, zatím střídavě hladila nás tři. Dianin smích ovšem netrval dlouho; uvědomila si něco a řekla: „Nevěděla jsem, že má sestru!“

„Má jich víc a různě po světě. Myslím, že jsem z nich nejstarší – tedy z těch žijících. Jmenuji se Margareta a pocházím z jedné italské větve rodu. Jistě o mně ví, ale neviděli jsme se už velmi dávno; snad od doby, kdy se přátelil s tou dívkou, co se potom provdala za la Venziniho...“

„Ach... s matkou Julietty?“

„Ano, myslím, že nějaká taková dívka existuje. Velmi hezká a dost prohnaná i na naše rodinné zvyklosti. Už jsem ji také delší čas neviděla... co pořád dělá?“

Diana se jala líčit, jak se setkala s Juliettou na plese u rakouského císaře a zabrala se do líčení jejich osudů tak, že ji Charry musel upozornit, že všichni ostatní jsou už v pokojích. Dvorně políbil ruku Margaretě a pozval ji na večeři.

„Ty jsi taky zajímavý chlapec!“ řekla Margareta s úsměvem, „Proč mne zveš na večeři, když stejně všechno platí řád?“

„Ano, to jsem si neuvědomil. Nevím, na co bych vás tedy pozval, abych vám prokázal potěšení...“

„Milý chlapče, nejraději bych, aby se kolem něco začalo dít! Už velmi dlouho trpím zoufalou nudou – a nevím, čím se rozptýlit. Moji přátelé buď zemřeli, nebo odjeli, nebo jsou trapně senilní. Kdybys měl pro mě šikovnou malou intriku, byla bych ti hrozně zavázána...“

„Intriku? Jakou intriku máš... máte na mysli?“

„Klidně mi tykej, patřím taky k řádu, i když jako obyčejná sestra. Mám na mysli splétání různých pletek, ať už politických, nebo případně jiných. Ovšem na milostné pletky jsem, obávám se, poněkud stará...“

„Nepřišel jsem sem splétat intriky.“

„To si jenom myslíš, chlapče. Jsi v Itálii, pravlasti všech politických intrik. Nemyslím si, že by tě mohli nechat na pokoji déle než tři dny – potom se tady objeví.“

„Kdo?“

„Supi – taky se jim říká diplomati. Už teď někdo z jejich špehů jistě ví, že se v Itálii objevil severoevropský komthur řádu. Jejich informační služba je samozřejmě šikovnější než bratři v recepci, ti neznají nic kromě italských záležitostí...“

„Nebudu jednat se žádnými diplomaty! Nemám se s nimi o čem bavit a oni nemají o čem se bavit se mnou.“

„To si jen myslíš. Jenom myslíš, hochu! I kdyby neměli o čem, budou s tebou stejně chtít mluvit. Protože musejí něco vyzvědět, to se bez osobního styku nedá. Dej na mne, do tří dnů tady máš někoho z italských vykuků, jako na koni!“

„Ať přijde otravovat, kdo chce. Každého vyhodím.“

„To samozřejmě můžeš; ale nezajímá tě, co by od tebe mohli chtít? Třeba to bude vzrušující a užitečné...“

Charry něco nezřetelně zabručel a pokrčil rameny.

„A ještě něco,“ pokračovala Margareta, „V Itálii můžeš nosit řádový kříž veřejně; tady v hotelu to dokonce patří k dobrému vychování. Doporučovala bych ti tvrdý límec bez kravaty a kříž na úzké stužce na krku, ne na prsou, jak ho nosíš ty...“

„V pořádku. Vezmu si ho tak na večeři.“

Tak jsme se tedy šli ubytovat; Denis si napustil vanu plnou horké vody a uložil se do ní, zatímco Zdravko chodil po jejich pokoji, zkoušel jednotlivé vypínače a kohoutky a hádal, k čemu co je. Elektřina, plyn, telefon, vše pro něj byly hádanky; taky splachovací záchod viděl v životě poprvé.

Denis přišel na večeři v tureckém kroji, který dostal darem v Sarajevě. Tošio v kimonu, Zdravko to měl jednoduché, maje pouze jeden oděv. Henryk a Vítek byli ve večerním; Diana si vzala šaty ze žlutého hedvábí a spoustu šperků, aby aspoň jednou vypadala jako dáma. Charry se skutečně dostavil ve fraku s řádovým křížem místo kravaty; dosáhl tím, že ho obsluhující oslovovali „Vaše Svatosti“, jak se říká komthurům.

Večeřeli všichni u jednoho dlouhého stolu; spolu s Margaretou, která nadšeně naslouchala všemu, o čem byla řeč, ať to bylo cokoliv. Denis napínal uši a podařilo se mu pozvolna rozumět čím dál víc italsky; když se na něj „teta Margo“ podívala, dokonce zasáhl do rozhovoru, ač jeho italština byla víc než komická.

Naši spolubydlící byli rozvážní, inteligentní, dobře vychovaní; bratři z Itálie, kteří tu měli nějaká obchodní jednání. Byli si vědomi, že mají z řádu prospěch, proto se snažili, aby řád měl prospěch z nich. Zábava s nimi moc nebyla.

„Jsou to mumie,“ pravila teta Margo dostatečně nahlas, aby to každý slyšel, „Dovolili své mysli, aby zestárla a ztratila vzlet a touhu po dobrodružství. Nestojí za nic.“

„Co kdyby se urazili?“ zašklebila se Diana káravě.

„Kdyby se urazili, tak by co? Nic, pochopitelně, protože nikdo z nich nemá v žilách krev, nýbrž vodu. Nedokázali by nikoho ani vyzvat na souboj; nemyslím mne, já jsem stará, ale třeba tebe! Nebo tvého muže nebo toho Japonce...“

„Já bych jim to taky neradila! Vyzvat kteréhokoliv z nás může znamenat smrt toho, kdo je tak neopatrný...“

„Smrt? Skutečnou smrt? To je velice zajímavé! Myslíš, že je určitá naděje, že by ve tvé blízkosti mohl člověk zemřít?“

„Několika lidem už se to stalo.“

„Výtečně; tak o tom mi chvíli povídej! Smrt mě fascinuje tím víc, čím víc se k ní blížím... ale ty přece na smrt nevěříš, že? Ty podléháš systému reinkarnace, po smrti přejdeš do jiného těla a budeš žít další život, že?“

„Tomu podléhá každý, i ty.“

„Skvělé! Můžeš mi nějak zjistit, jaké budu mít příští tělo? Já se na to už hrozně těším. Tohle tělo mě hrozně otravuje...“

„Nechceš tím doufám říct, že pomýšlíš na sebevraždu?“

„Zabít se sama, proč? Na světě je tolik lidí, kteří touží připravit mne o život, že by to byla zcela bezúčelná námaha. Stačilo by chvíli si nedat pozor, hned by se o mne někdo postaral!“

„Proč to dosud neudělali?“

„Protože si dávám dobrý pozor. Třeba drazí příbuzní; ti na mou smrt čekají jako na smilování. Jsem totiž odporně bohatá, víš? Mám velké množství peněz. Mí příbuzní mají také spoustu peněz, z větší části mým přičiněním; ale touží mít jich víc a ještě víc, až se s nimi nakonec udáví. Jenže já bdím a nedovolím, aby ohrozili své zdraví; člověk udávený penězi je nechutný!“

„Chudáci... tak dlouho čekají; a tak marně!“

„Některé jsem už přežila; ta věčná chamtivost je utrápila. Hodlám je přežít všechny, ledaže by se našla nějaká příležitost přijít o krk skvělým způsobem; třeba tak, aby se o tom psalo v dějinách. Nemáš nějaký nápad, jak se zapsat do dějin?“

„Teď zrovna ne, bohužel.“

„Škoda... ale nevadí, já si počkám...“

Neseděli jsme dlouho, všichni byli unavení. Zato ráno se vstávalo brzy; Denis objevil v paláci dobře zařízenou tělocvičnu a vytáhl ostatní, aby šli cvičit s ním. Po snídani, ježto neměli nic na práci, věnovali den prohlídce Benátek; Margo je doprovázela a vysvětlovala jim vše, co o městě věděla, což bylo dost. Prolezli chrám Svatého Marka, Dóžecí palác, Ca d'Oro, řadu dalších kostelů, galerie, musea, dali se zavézt na Ostrov Svatého Jiří, dobře poobědvali v trattorii ve městě a večer se vrátili tak ušlí, že ani Denisovi nenapadlo jít se ještě vykoupat na pláž. Trochu si odpočinuli, pak se vydali do Opery, shlédnout představení pana Verdiho Rigoletto. Nás s sebou nevzali; Margo neměla s ředitelstvím divadla tak přátelské vztahy jako Tomáš, asi by to těžko vymohla. Mrzelo nás to, vyplížili jsme se v noci z hotelu a šli si prohlédnout město sami. Sice jsme se tu a tam setkali s lidmi a k ránu na nás uspořádali honičku za účasti hasičů a policie, ale jsme šikovnější a rychlejší než lidé a dokázali jsme se včas ztratit.

Lidé se vrátili asi stejně s námi, proto spali do půl desáté; potom usoudili, že nemá vůbec cenu něco dělat a šli se koupat na městskou pláž. Náš hotel tam měl vyhrazené kabiny. Jen co se dali trochu do pořádku, už zas vyráželi do města za zábavou, tentokrát do kabaretu; a my byli zase sami.

Příštího dne, když Charry sešel dolů k snídani, nalezl opřenu o sklenici obálku se svým jménem. V obálce byla vizitka s textem: 'Monsignore Massimo Abelasci, tajemník Jeho Eminence Msgr. Franzettiho, provinciála SJ.' a na zadní straně rukou dopsáno: „Prosí o laskavé přijetí“.

Charry dal svůj názor najevo nejasným zavrčením a hodil vizitku na stůl. Margo, která právě přicházela, se jí hbitě zmocnila a s rozzářenýma očima přečetla text. Ve tváři se ji objevil výraz číhající šelmy: „Tak vida, kdo si pospíšil ze všech nejvíc!“

„Co to má znamenat?“ ptal se Charry rozmrzele.

„Návštěva. Ten Abelasci je jezuita, tajemník kardinála Franzettiho. Abelasciho neznám, ale kardinál je pěkný lišák. Copak ale od nás chtějí otcové jezuité?“

„Ať chtějí co chtějí, vyhodím je, jen za nimi zůstane žhavá čára.“ řekl Charry, „Už jsem s jedním měl tu čest!“

„Ale ne, to nemůžeš! Co když ti ten rozhovor přinese nějaký užitek? Tomáš s jezuity jednal často a nepříliš nepřátelsky; jsou to chytří chlapci a někdy se s nimi dá i mluvit!“

„Nevím, o čem si budu povídat s nějakým tajemníkem!“

„Ale jdi! Přece veledůstojný otec provinciál Societatis Jesu nepojede do Benátek, aby se s tebou setkal! Poslal tajemníka; ten je možná pro jeho záměry důležitější, než sám provinciál.“

„Dobře, když chceš, tak ho tedy přijmu. Jak to má vypadat? Budeš při tom chtít být také?“

„Bože můj, to přece nejde! Nemůžeš před nimi přiznat, že ti smí radit kdejaká stará bába! Může tam být tvoje žena; to je dostatečně frapantní, aby ho to rozladilo. Taky bys mohl vhodně naaranžovat v pokoji svoje šelmy, jistě ho to bude při řeči rozčilovat víc než co jiného. Když dovolíš, zůstanu sedět za dveřmi Denisova pokoje a budu naslouchat...“

„Jak chceš. Dobře, že mi připomínáš Denise, kde je?“

„Může se přece jít koupat sám, cestu zná. Pak za ním přijdeš.“

„Ano, to je rozumné. Přijmu ho o jedenácté.“

Charry zavolal číšníka a zeptal se, zda zná toho, kdo tady zanechal tento lístek. „Ano, ten pán sedí v hale.“

Charry napsal na lístek '11.00 hod' a řekl: „Zanes mu to!“

Denis nebyl s výsledkem nespokojen; sbalil svačinu a knížku a šel klidně do světa. Tomáš by ho možná připřáhl k domovu, aby naslouchal rovněž a učil se diplomacii, ale Charry si nevěřil natolik, aby riskoval svědka s tak dobrou pamětí a tak řečného, jako je Denis.

Úderem jedenácté ohlásil v Charryho pokoji hotelový sluha Monsignora Abelasciho. Příchozí byl páter okolo padesátky, s téměř holou hlavou, vysedlým nosem a úskočným pohledem ve vodově modrých očích. Byl oblečen jako kněz do černého; obvyklý výraz jeho tváře byl asketická zbožnost, oči obrácené k nebi a ruka mechanicky přebírající růženec.

Charry ho přivítal a představil mu především Dianu. Nás, kteří jsme leželi v řadě na koberci u zdi, nepředstavoval, ale páter si nás dobře prohlédl a zaregistroval. Zdál se trochu rozladěn přítomností tolika osob; ale asi už tušil, že rozhovor s Charrym nebude snadný ani lehký.

„Žádal jste mne o přijetí. Zajisté k tomu máte závažný důvod; prosím, abyste mi jej sdělil.“ zahájil Charry zostra.

„Důvod? Ovšem, zajisté,“ polkl páter naprázdno, „Naším jediným důvodem je služba Bohu, milý hrabě.“

„Bohu se slouží v chrámech. V diplomatických jednáních hledí každý posloužit především sobě. Tedy, co si ode mne přejete?“

„Především bych rád uzavřel mír mezi vámi a Tovaryšstvem Ježíšovým. Otec provinciál velmi lituje, že mezi námi došlo tak trapným způsobem k rozkolu; požádal mne, abych vás ujistil, že se tak stalo pouze nedopatřením a byli bychom šťastní, kdyby se naše vzájemné vztahy opět pozvedly na úroveň, na níž byly dříve...“

„Myslel jsem, že naše vztahy nikdy nebyly tak přátelské.“

„Zapomínáte na vašeho zpovědníka, otce Ignáce. Snad nechcete popřít, že jste tomu dobrému muži věnoval svou přízeň?“

„Ani v nejmenším. Ovšem vy nemůžete popřít, že jsem jeho následníkovi páteru Františkovi věnoval nejen svoji nepřízeň, ale byl jsem ochoten věnovat mu i pár kopanců do zadku, kdyby dost rychle nezmizel!“

„Mea culpa, mea culpa!“ rozpřáhl páter ruce, „Je vinou pouze našeho řádu, že jsme na tu věc poslali tak neschopného člověka; ale stalo se to bohužel nedopatřením a mohu vás ujistit, že jsme si vyjasnili svoje chyby a vyvodili z nich důsledky. Pokud se týče pátera Františka, už se s ním zřejmě nesetkáte; byl pověřen důležitou náboženskou misí ve středovýchodní Africe.“

„Oh – hleďme?“ Charry se trochu podivil, „Trestáte svoje neukázněné členy vždy takovým způsobem?“

„Služba Bohu není přece trestem! Naopak, je vyznamenáním pro bratra Františka, když může svoje schopnosti věnovat tak vysokému cíli, jako pozvednutí našich černých bratří!“

„Jistě to přijal s nadšením!“ poznamenala Diana.

„Přijal to s křesťanskou pokorou, jako každý z bratří. Ostatně, dokázali bychom jej přesvědčit, kdyby nenalezl dosti pohotově ve své duši křesťanské odhodlání pro tento úkol.“

„Ubohý otec František,“ vzdychla Diana, „Co když ho tam černoši snědí? Někdy to dělají...“

„V tom případě se zařadí do galerie našich svatých mučedníků a brána nebeská mu bude otevřena. Ale zřejmě jsme už dost mluvili o tomto nehodném bratrovi. Nebudete nyní považovat za příliš dotěrné, když se zeptám, v jakém stavu jsou vaše vztahy s řádem templářů... tedy, řádem Blesků?“

„V tom nejlepším. Proč vás to zajímá?“

„Předpokládal jsem to. Očekávám, že Baarfelt vás učinil rytířem toho řádu... avšak nevidím nikde váš rytířský kříž. Zde v Itálii vládne zbožnost a bratrské vztahy jednotlivých seskupení církve svaté; je zvykem nosit veřejně odznaky svého stavu. I vy tak můžete učinit...“

Charry vytáhl z náprsní kapsy kříž a zavěsil si jej na krk. Páter vytřeštil oči na rudé kameny.

„Cože, komthurský kříž? Baarfelt skutečně neztrácel čas!“

„Ano. To jste nevěděl?“

„To ovšem docela mění situaci. Dosáhl-li jste v řádu tak vysoké hodnosti, zajisté nebudete mít zájem přátelit se s námi, ubohými chudými mnichy, služebníky Božími z nejnižších...“

„To záleží hlavně na vašem chování. Vždy se řídím tím, jak se ke mně chovají druzí.“

„Ovšem, ovšem... ale nemohu se stále vzpamatovat z překvapení nad tím, že Baarfelt vás postavil stejně vysoko, jako stojí sám. Můžete mi prozradit, čeho jste vlastně komthurem?“

„Severní Evropy. Ale jistě byste se to dozvěděl sám.“

„Echm... je naší chybou, že naši lidé nerozeznají rytířský kříž od komthurského. Ovšem vidí jej málokdy, musíte jim odpustit. Vy jistě také neznáte hodnosti Tovaryšstva Ježíšova.“

„Neznám. A ani se o ně nezajímám.“

„Milý hrabě, pokud je situace taková, měli bychom snad odložit veškerou přetvářku a vyjednávat rozumně. Přiznávám: náš řád zklamal, Baarfelt zvítězil a získal vás na svoji stranu. Nyní je třeba se dohodnout, v jakém stavu budou vzájemné vztahy. Víte asi, jaké jsou naše vztahy s Baarfeltem?“

„Vím jen tolik, že jsou nepřátelské.“

„To není ani zdaleka pravda. Baarfelt je realistický politik a věrný syn církve svaté; proč by nespolupracoval s námi, kterým jde jen o větší slávu Boží?“

„V jakém směru spolupracoval?“

„Baarfelt potřebuje informace. My je někdy máme a pokud se netýkají vnitřních věcí našeho řádu, jsme ochotni je přenechat dobrým přátelům za rozumnou cenu. Kníže Sorroni těchto našich služeb ochotně a rád využíval ke spokojenosti obou stran.“

„Ovšem, kníže Sorroni... Baarfelt však tvrdil, že jeho vztahy s jezuity nejsou nejlepší!“

„To souhlasí. Kníže Baarfelt způsobil na diplomatickém poli naší ubohé Itálii těžké škody ve službách rakouského císařství. Nebýt blahodárného vlivu našeho přítele Sorroniho, který sloužil Svatému otci v Římě, mohly být ovšem ty problémy daleko větší a škoda daleko nenapravitelnější...“

„Ale vždyť Baarfelt a Sorroni jsou jedna a tatáž osoba!“

„Tomu jako zodpovědný politik nemohu uvěřit. Jistě i vás by přesvědčil o opaku koncept mírové smlouvy mezi Rakouskem a Itálií, který máme ve svých archívech. Jsou v něm formulovány hlavní zásady, jichž se pak obě strany striktně držely. Za Rakousko podepsal koncept kníže Baarfelt, za Itálii kníže Sorroni. To snad je dost jasný důkaz, ne?“

Charry nebyl chvíli vůbec mocen slova. Diana jen těžko přemáhala smích; až po chvíli se Charry zeptal: „A ví rakouská strana, kdo je kníže Sorroni?“

„Teď už zřejmě ano. Tehdy to ovšem ještě nevěděli.“

„Chtěl bych vidět, jak se tvářili, když se to dozvěděli. Kdo měl větší prospěch z té smlouvy, Rakousko nebo Itálie?“

„Obě strany z toho měly prospěch; ale největší prospěch měl řád templářů, i když nebyl nikde viditelný.“

„Proto. Už jsem se lekl, že by se Tomáš namáhal zbytečně.“

Jezuita si dovolil spiklenecký úsměv. „Jde mi tedy o to, zda bychom mohli v zásadě počítat s případnou vaší spolupráci, kdyby to bylo ku prospěchu obou stran.“

„V zásadě ano.“

„Výtečně. Váš souhlas mne těší. Mohu se zeptat, nemáte-li snad nějaké speciální přání... nechcete-li se například něco dozvědět? Pro začátek, abychom vás přesvědčili o své dobré vůli...“

„Zatím jsem ještě nezačal pracovat v evropské politice. Když bude třeba, jistě se s vámi spojím. Ovšem... jakým způsobem?“

„Vyslali bychom k vám třeba svého člověka, který by se mohl stát členem vašeho dvora... ovšem lepšího, než byl ten minulý!“

„Obávám se, že bych jej nemohl ponechat ve svých službách trvale. Ani Baarfelt by s tím nesouhlasil; bude teď u mne trvale usídlen a bude mi pomáhat v práci...“

„Ano, tušil jsem to už od chvíle, kdy opustil svoje území. Dobrá, můžeme se tedy spojit přes nám známého člověka ve vašem hlavním městě... ještě by se ohlásil.“

„V pořádku, souhlasím s tím.“

„Výborně! To nám to jde, přímo skvěle! Ovšem nyní přicházíme k jedné zásadní otázce, poněkud delikátní v našich vztazích. Jedná se o vaši zemi... o ostrov Armin.“

„Hleďme! Co s ním má být?“

„Jde nám o otázku církevních osob. Jak známo, na váš ostrov se přistěhovali lidé. Ale ti lidé strádají bez duchovního pastýře! V budoucnosti zřejmě bude počet obyvatelstva dále narůstat, tím se otázka církevního zaopatření stane prvořadým problémem! Pomyslel jste na to už?“

„Ano. Tyto otázky jsem už před časem přenesl na svoje podřízené; myslím ve vedení státu.“

„Konkrétně na koho?“

„Na Baarfelta. Navrhl jsem mu, aby zastával úřad arminského biskupa, případně arcibiskupa. Tomáš přijal. V případě, že byste měl zájem o zřízení provincie v Arminu, budete muset jednat s ním.“

Jezuita si skousl rty. „Skutečně, neztrácel čas! Co se dá dělat; stahuji tuto otázku z programu. Předložím ten problém k řešení otci provinciálovi a společně posoudíme, jak se k tomu zachovat. Věřím však, že v ostatních otázkách platí naše dohoda a také naše... tak říkajíc spojenectví.“

„Ano, samozřejmě. Máte mé slovo.“ potvrdil Charry. Páter ještě chvíli bezobsažně konverzoval, pak se odporoučel.

„No vida,“ řekla Diana, „A první státnický čin máme za sebou. Ani to nebolelo...“

Teta Margo vstoupila a oči se jí leskly vzrušením. „No vida, jak se vybarvil! Nebylo to zajímavé, chlapče?“

„No, ušlo to,“ souhlasil Charry, „Jenže, co vlastně chtěl?“

„Myslím, že tvůj ostrov. Sklaplo mu – vypadl. Dobrá a rychlá práce. Tomášovi by se líbila. Pojďme, máme nárok na sklenku něčeho dobrého za tu snahu...“ uzavřela teta Margo.

Také Denis vyvíjel diplomatickou aktivitu. Došel na hotelovou pláž a že nepovažoval za rozumné utrácet peníze za kabinu, položil knížku a svačinu do písku, svlékl se a kráčel pomalu do vody; vtom zaslechl řezavý výkřik, jak se někdo prudce ulekl. Denis je zvyklý zajímat se o své okolí, proto se rozhlédl; zjistil, že výkřik vydala ze sebe starší dáma, která k němu byla nejblíž; zírala na něj tak křečovitě, až Denis usoudil, že se jí něco stalo. Jeho povinností je prokazovat lidem dobrodiní, pročež přišel k ní a zeptal se slušně: „Stalo se něco, madam? Mohu vám v něčem pomoci?“

Dáma jen mlela bradou a zírala na něj, jako by viděla strašidlo. Byla veliká, tlustá a neforemná, oblečená od hlavy k patě do bohatého koupacího obleku, navíc měla přes ramena pléd a nad hlavou slunečník. Brýle jí spadly s nosu, z rukou jí vypadla knížka, zřejmě modlitební.

„Nešťastníku!“ vykoktala ze sebe, „Okamžitě se zahal!“

Hodila mu na hlavu svůj pléd. Denis se z něj vymotal, prohlédl si tu kostkovanou látku a pak se zeptal: „Proč?“

„Nevychované dítě!“ zasyčela, „Necítíš ani trochu studu?“

Denis si ji zvědavě prohlížel. „Ne, proč? Nic jsem neudělal!“

„To nemyslím! Ale cožpak nemáš žádný koupací oděv?“

„Ne,“ Denis se ráčil kouzelně usmát, „Otec mi řekl, že oblečení se koupou jen nešikové či hlupáci; to bylo, když jsem byl malý a občas spadl v šatech do řeky.“

Dáma obrátila zraky k nebi v němé prosbě o pomoc. „Ale hochu! Cožpak necítíš přirozený stud, když odhaluješ svoje tělo na veřejnosti? Nechápeš snad, že tím lidé mohou být pohoršeni, ba že jejich přirozený morální cit může být hluboce uražen?“

Denis to nechápal. „Myslím, že každý už viděl nahého člověka druhého pohlaví. Tak o co se jedná?“

„Ach, bože můj! Vidím, že tvá výchova je hluboce narušena! Každopádně si promluvím s tvým otcem a matkou!“

„To půjde těžko. Maminku zabili bandité, otec momentálně cestuje po Rakousku a přilehlých oblastech a já nevím, kdy sem přijede.“

Dáma vypískla a oči se jí zalily slzami. „Božíčku! Můj ubohý sirotečku!“ Objala Denisovu hlavu a počala jej hladit po vlasech, přičemž jej bohatě skrápěla slzami. Současně vytáhla z kabelky sáček větrových bonbonů a nabídla mu: „Ubožáčku! To ovšem vysvětluje všechno! Jaký strašlivý osud tě musel postihnout...“

Denis neříkal nic. Chroupal bonbon.

„Nešťastné dítě! Jsi tedy na světě docela sám? Snad se o tebe stará nějaký opatrovník – nebo ne?“

„Ale jo, jsem tu s tetou Dianou a strýčkem Charrym. Děkuji za ten bonbon.“

„Ach tak. Ale kde jsou tvoji pěstouni? Nikde je nevidím!“

„Zůstali v hotelu, mají tam nějaké jednání. Šel jsem se vykoupat sám, protože neměli čas.“

„Bože můj! Oni tě pustili samotného z města až sem, na pláž?“

„A co? Není to o moc víc než míli a Benátky nejsou tak veliké!“

„Ale to spletité bludiště ulic! Co kdybys zabloudil?“

„Tak bych se zas našel. Jsem na to zvyklý; hráli jsme si s kluky v uličkách Olomouckého starého města. Jsem zvyklý jezdit sám, před půl rokem jsem byl s nějakými věcmi v Kroměříži...“

Dáma byla Rakušanka z říše, kdepak by věděla, co je Kroměříž.

„Ale přesto je to od těch lidí strašlivá nezodpovědnost! Vidím, že si s tvojí výchovou nedělají velké starosti!“

„Proč taky? Moje výchova je přece moje starost!“

„Ať ti Bůh odpustí taková slova! Tvá výchova musí být velmi zanedbaná; pocházíš jistě z chudé rodiny, že?“

„Nemyslím. Můj otec je kníže Baarfelt.“

„Kníže? To je k nevíře! Chceš, abych ti věřila, že princ chodí sám v Benátkách na pláž, koupe se nahý a... to je nemožné!“

„Proč ne? Vůbec nevadí, že jsem princ; jsem vychováván jako normální kluk, na tom otec trval.“

„Velmi se na tobě prohřešil, je-li to pravda. Ostatně, kdo ti řekl, že je kníže? Nemohli to jen tak říct, abys měl radost?“

„I to by bylo možné; ovšem říkají mu tak všichni, i strýček Charry. Ten je hrabě de Guyrlayowe.“

„Ano, vypadá to věrohodně... ovšem v souvislostech se zvláštním způsobem, jak máš ve zvyku se koupat...“

„Způsobí-li vám to potěšení, můžu se vymáchat v šatech; doufám, že uschnou dřív, než na to přijde Diana...“

„Vidím, že působím zmatek ve tvé ubohé hlavince! Nejsi zřejmě schopen pochopit, co ti povídám. Je mi tě velmi líto, chlapečku. Nebyl jsi někdy vychováván v nějakém ústavu?“

„V ústavu? Taky, ale nevím, jak se jmenoval. Báli se, že bych tam nezůstal, tak mě převezli do Wiener Neustadtu.“

„Ale Wiener Neustadt – to je přece vězení!“

„No, právě tam. A odtud do trestnice v Heidenfortu.“

„Proboha! Co jsi způsobil, že jsi byl uvržen do vězení?“

„Nic. Jsem Baarfelt, to úplně stačí. Mou matku kvůli tomu zastřelili a otec zase zabil je.“

„Mně to stačí taky! Zřejmě ses pomátl na rozumu z toho horka, ubohé dítě. Je tady strašlivé vedro, nemyslíš?“

„To máte z toho, že jste tak nabalená. To víte, kdybych se koupal v šatech, taky by mi nebylo dobře. Naštěstí mám ještě aspoň trochu zdravého rozumu. Upřímně řečeno, když člověk spadne do vody a musí potom jít v mokrých šatech domů, může to odstonat. Jednou jsem se probořil do Moravy, když jsme v zimě s kluky bruslili a musel jsem čtrnáct dní ležet.“

„Ano, chlapče, nebudeme to dále rozvádět. Jdi se klidně vykoupat, jdi. Nemysli na to, co jsem ti povídala...“

„V pořádku. A děkuji za bonbon, madam...“

„Neříkej mi madam. Říkej mi teto Eulálie!“

„Oh! Děkuji, teto Eulálie...“ Denis projevil svoji vděčnost tím, že se postavil na ruce a takto přešel přes pláž až do vody; tam mu vlna podrazila ruce, tak sebou plácl do vln a když se dostal do větší hloubky, začal plavat. Krásně se vykoupal a když ho začínaly bolet ruce i nohy a rozklepala ho zima, vylezl, oklepal se, natáhl se do vyhřátého písku a počal číst o dalších příhodách krásné vicomtessy de Cambes a kurtizány Manon de Lartigues, což jsou jak známo hrdinky románu Alexandra Dumase Válka žen. Diana mu sice sehnala Tři mušketýry v italštině, ale Denis neměl právě náladu na jazyk italský.

Teta Eulálie hodlala nadále číst modlitební knížku, leč nemohla; neustále se jí vracela na mysl myšlenka, co že to ten podivný chlapec čte s takovým zaujetím. Konečně nevydržela, vstala a šla se podívat. Denis si povšiml, že na něj padl její stín, zvedl hlavu a opět se kouzelně usmál.

„Co to čteš, hošíčku?“ zeptala se. Denis jí podal knihu a ona se na ni podívala; přitom ji zavřela a když ji opět otevřela, bylo to shodou okolností na stránce, kde se popisovalo, jak pomstychtivý dav rozerval na kusy tělo popraveného milence krásné vicomtessy. Hrklo to v ní a leknutím knížku pustila.

„Pro Boží smilování! Co to čteš, nešťastníku?“

„Válku žen od Dumase. Je to jeden z mých oblíbených spisovatelů; v jeho dílech je takové... zvláštní napětí, necítíte?“

„Cítím. Proboha, to se ti líbí?“

Denis se zasmál a převalil se na záda. „Ovšem! Jinak bych to snad nečetl. Už jsem toho přečetl hodně...“

„Ale to přece není vůbec vhodná kniha pro děti! Kdo ti ji daroval? Kdo mohl takhle ohrozit tvoji výchovu?“

„Sám jsem si ji koupil za svoje peníze. Ve Splitu u jednoho kitabdžího... to je turecky knihkupec, totiž.“

„Cožpak ty máš přístup k penězům?“ podivila se.

Denis sáhl do kapsy svých kalhot a vytáhl hrst italských bankovek. „To je jen moje kapesné. Já zbytečně neutrácím.“

„Hrozné!“ zděsila se, „Kupuješ zbytečné knihy a přitom nemáš ani nejzákladnější vybavení! Cožpak na tebe vůbec nedohlížejí?“

„Někdy až příliš. Například tuhle knihu jsem si chtěl přečíst už na lodi; jenže jsem musel počkat, až ji dočte Diana. Teprve teď ji vrátila...“

„A nic ti k tomu neříkala?“

„Nic... téměř nic. Jenom že Peyssacké opatství je teď v hrozném stavu; ale mají tam prý rozsáhlou knihovnu, ve které její otec něco hledal. Totiž, k opatství patří klášter Svaté Rodogondy, kam nakonec ty holky šly, aby je nezavřeli...“

„Ano, ano, to nebudeme rozvádět. Řekni své tetičce, že se mi její jednání zdá krajně nevhodné! A že ji prosím, aby ti tuhle knížku odebrala! Upřímně jí poděkuj za všechno, co pro tebe dělá, ale jemně jí vysvětli, že se nesluší, abys četl takové věci!“

„Klidně, jak si přejete. Já už to mám stejně skoro přečtené!“

Denis byl od malička vedený souhlasit se vším, co se mu řekne.

„Tak je to správné!“ pochvalovala si, „Zítra sem přijdeš? Přinesu ti jinou knihu, vhodnější pro tvůj věk a rozum, než toto hříšné čtení! Jsi rád.“

„Velmi pěkně vám děkuji, tetičko!“ řekl Denis a věnoval jí další ze svých osvědčených úsměvů.

„A slíbíš mi, že zítra si vezmeš koupací oblek! Víš, je to velmi nepěkné koupat se nahý... jistě chápeš!“

„No – slíbit vám to mohu,“ usoudil Denis, „Ale jenom když to nebude vidět Diana. Ona by pěkně zuřila!“

„Tvoje teta Diana je jistě poněkud podivná osoba!“

„Ano, je. Víte, ona je velmi krásná; nikdy v celém svém životě jsem neviděl tak krásnou ženu, jako je ona...“

Tetičce Eulálii se protočily panenky; pak si povzdechla: „Pro Boží smilování, hochu! Budu se za tebe modlit...“

„I já za vás, tetičko; Bůh jistě neoslyší prosby svých bratří a požehná vaše kroky...“

„Bratří? Chtěl jsi říct dětí, ne?“

„Ano, zřejmě.“ řekl Denis roztržitě; uvědomil si, že použil řádové formulace, již zřejmě dáma nemůže znát. Povstal, rozhlédl se a spatřil v dálce na pláži trojici místních kluků, s nimiž se seznámil předevčírem; naštěstí tetička Eulálie se odvrátila, když se zvedl, a urychleně kráčela pryč. Denis vzdal díky Hospodinovi a běžel za kamarády.

Ti kluci byli Italové; první den se seznámili, když se hádali o ryby, co chytili. Denis si počal jejich ryby drze prohlížet a mírně se s nimi pohádal a popral, když ale seznali, jak umí používat svých svalů a šikovnosti, skamarádili se s ním a teď ho přijali mezi sebe. Nejstarší, kterému bylo třináct, nosil krátké černé spodky i do vody; ostatní dva chodili nazí jako Denis, tak s nimi neměl takové potíže jako s tetičkou Eulálií.

Nicméně Denis přece jen splnil slib a Dianě vyprávěl vše, o čem si s tou dámou povídal; aspoň se měla čemu zasmát.

Charryho naděje, že hloupým návštěvám je konec, se ukázaly býti lichými. Příštího dne mu byla ohlášena návštěva Bernarda Lizzaniho, tajemníka ministra zahraničí královské italské vlády. Charry vybuchl vztekem; chvíli sprostě nadával ve všech možných řečech, než se uvolil toho pána přijmout.

Tajemník ministra byl malý človíček s černými knírky a chováním pouličního prodavače tkaniček do bot. Nad naší přítomností byl očividně v rozpacích a ani zdaleka se neuměl ovládat tak dokonale jako jezuita, v těch věcech obeznalý. Jeho řeč nemohu při nejlepší vůli přesně reprodukovat; plynula jako voda, témata se střídala bez viditelné přehrady a občas mluvil dlouho o ničem; Charry po chvíli snahy přestal jeho řeč sledovat a jen občas pokyvoval zasvěceně hlavou. „No,“ řekl, když ten chlap skončil, „A co tedy od nás vlastně chcete?“

Mužíček spustil novou kanonádu zvučné italštiny; ujišťoval Charryho o svém přátelství, přátelství vlády a krále i o tom, že si vláda ze srdce přeje navázat přátelské styky s Arminským císařstvím a jeho vládcem. Charry ho po chvíli přerušil:

„Italská vláda může s naším přátelstvím počítat. Jakmile se nám podaří zkonsolidovat politické poměry v zemi, vyšleme do Říma svého vyslance, který bude naše zájmy zastupovat, jak se sluší a patří; jistě budeme mít tu čest přivítat na naší půdě zástupce Italského krále.“

Lizzani sebou až škubl, jak se lekl; nechápali jsme čeho, až nám Margo řekla, že se asi polekal možnosti, že by byl vyslancem jmenován on. Nicméně přešlo ho to rychle a už zas hovořil, že slyšel o našich vztazích s Rakouským dvorem; z jeho řeči jsme pochopili, že doufá, že budeme podporovat jeho nároky vůči Rakousku a podpoříme snahu získat nějaké území na severu v Alpách, které Rakušané obsadili.

„Bohužel, není to jen tak jednoduché. Naše vztahy s Rakouskem byly drasticky přerušeny nemilým nedorozuměním, když jsme se cítili povinováni osvobodit syna pana Baarfelta. Z téhož důvodu jsou současné vztahy mezi námi spíše napjaté...“

„Ano, to je mi známo... avšak soudím podle toho, že Rakouská vláda nevydala žádné prohlášení proti vám ani panu Baarfeltovi, že bylo dosaženo nějaké dohody. O této rozepři se oficiálně hovoří lehkovážným tónem jako o něčem, co je už dávno zažehnáno.“

„To jsou asi rádi, že jsme vypadli.“ řekla Diana arminsky.

„Bohužel, bez pana Baarfelta vám nemohu v rakouských záležitostech nijak pomoci.“ řekl Charry.

„Škoda!“ mrzel se Lizzani, „Alespoň bych si tedy dovolil vás upozornit na jistou skutečnost... naše tajná služba zjistila, že se v Benátkách zvýšila aktivita rakouských špiónů; bohužel nemáme důvod proti nim zasahovat. Není vyloučeno, že se pokusí navázat kontakt... možná i proti vám...“

„Mohu vás zodpovědně ujistit, že pokusí-li se o to, vyrazím s nimi futra.“ řekl Charry nekompromisně.

„Co prosím?“ polekal se Ital.

„Dveřní zárubně.“

„Ach tak...“ jeho znepokojení nepominulo, neboť si zřejmě dovedl takovou možnost živě představit. Oblažil nás ještě asi deseti minutami nesouvislého projevu a odporoučel se s mnoha poklonami. Po jeho odchodu Charry vstal a odplivl si z okna.

„Fuj! Takový hnusný chlap! Užvaněný a blbý jako bedna na uhlí! Margo, nevíš, co vůbec chtěl?“

„Nejspíš nevěděl sám. Počítám, že se dozvěděl od svých lidí, že jsi tady a nechtěl zmeškat příležitost. Ty jejich nároky na Jižní Tyrolsko jsou sice oprávněné, ale nepředpokládám, že by se jimi kdokoliv chtěl vážně zabývat...“

„Já tedy rozhodně ne!“ uzavřel Charry a tím diskusi ukončil.

Denis byl tou dobou vyslán na pláž; poněvadž se oblékal dle vlastního uvážení, zvolil oděv podivnější než jindy. Především si vzal košili, která mu byla trochu malá a měla napolo utržený límec, neboť ji měl na sobě při rvačce v krčmě v Bosně. Diana ji chtěla vyhodit, ale pak na to zapomněla. Kalhoty si vzal rovněž jedny z nejhorších; byly to ty, co mu dal Tomáš na převléknutí v Heidenfortu a mírně se klubaly na kolenou, ježto v nich lezl po zemi v Maďarsku. Boty si nevzal vůbec, byl zvyklý chodit bos a nevadilo mu to. Krom toho slaměný klobouček a nic ke čtení, což bylo podivuhodné. Jeho knihu sice Diana nesebrala, ale dočetl ji po večeři a jinou si brát nechtěl.

Tetička Eulálie na pláži nebyla, zato tam byli kluci; seděli na odpočívací plošině kus v moři a o něčem diskutovali. Denis bez zaváhání vkročil do vody a brodil se k nim; přičemž zakopl, plácl sebou do vody a raději doplaval. Kluci se k němu otočili, smáli se a divili, proč se máchá v šatech; vylezl k nim a počal jim to vysvětlovat, pravděpodobně dost jasně, protože se od toho místa ozývaly mocné výbuchy smíchu.

Tetička Eulálie dorazila na pláž asi za půl hodiny; zatím se kluci pobavili na její účet, několikrát se opláchli a dohodli lov na škeble, protože Denis se uměl potápět s otevřenýma očima a kus dál u skály se daly škeble najít. Když uviděl tetičku, zamával jí, skočil dalekou šipku do vody a plaval ke břehu, kde vystoupil a oklepávaje ze sebe vodu, kráčel k ní.

„Dobrý den!“ opět se usmál, jak to jen šlo, „Zařídil jsem se podle vašich dispozic; ale upřímně řečeno, nestojí to za nic. Nevím, zda jste někdy zkoušela plavat v šatech; musím přiznat, že bych se za půl hodiny plavání utopil, kdybych měl tu akrobacii provozovat déle...“

„Proboha! Ty bys chtěl plavat půl hodiny v jednom kuse?“

„Proč ne? Když jsme pluli přes moře, nechal jsem se táhnout šňůrou. Myslím, že v teplé vodě bych to půl hodiny vydržel.“

„Svatý Bože! Raději mi to ani neříkej! A víckrát už neskákej do vody tak, jak jsem tě viděla; vždyť by ses mohl utopit, kdyby tam byla hloubka! Ještě štěstí, že tam bylo mělko...“

„Kdyby tam bylo mělko, mohl bych si rozbít hlavu. Jednou se to už stalo, skočil jsem do řeky z mostu a narazil na pilíř. Martínek byl naštěstí se mnou a vytáhl mě, tadyhle mám od toho jizvu, ale už je zarostlá. Byla to legrace, táta mi ostříhal vlasy a kluci se smáli...“ Denis se smál taky.

„Pro všechny svaté! Každým slovem odhaluješ horší a hroznější skutečnosti ze svého života! Ubožátko, co jen jsi musel vytrpět za svůj krátký život...“

Denis udělal zkroušený obličej. „Inu, musím přiznat, že to vůbec není příjemné, když člověka stříhají jako ovci. Ale od té doby mi až na ty fízly nikdo na vlasy nesáhl; přistřihoval jsem se vždycky sám...“

„To jsem na mysli neměla! Litovala jsem tě pro utrpení, jež jsi podstoupil; cožpak tě ta rána vůbec nebolela?“

„Ano, to je přirozené. Když si člověk rozbije hlavu, tak to většinou bolí; to se nedá ovlivnit. Ale otec říká, že na bolest je třeba si zvyknout – bolest je převlečená extáze. Chvíli jsem brečel, pak mě to přešlo. Tatínek mi to vypálil lihem...“

„Vypálil lihem! Pane Bože! Cožpak k tobě nezavolali doktora?“

„Chachá! V životě ne! Když doktor potřeboval poradit, chodil k tatínkovi nebo k mamince o radu. Tatínek je čaroděj, víte?“

„Co že je?“

„On má spoustu knih, podle nich dělá všechny zásahy, když se někomu něco stane. Taky má magické knihy, ale ty mi zakázal číst, dokud mi nebude patnáct. Stejně jsou psané v jazycích, kterým zatím nerozumím. Doufám to usmlouvám tak na třináct, od patnácti bych mohl začít s praxí. Co myslíte?“

Teta Eulálie se rozhodla ponechat i tuto záležitost stranou; sáhla do tašky a vytáhla z ní knihu, kterou Denisovi slavnostně podala. Denis ji dychtivě otevřel a přečetl si titul:

»Mravoučné a citůplné vyprávění o příhodách Arnolda, ubohého sirotka a nešťastného vyvržence ušlechtilých mravů, pro poučení a povznesení mravných hochů a dívek obzvlášť sepsané.«

Denis nikdy nečetl nic podobného; obdařil tedy tetičku dalším ze série svých úsměvů a řekl: „Mnohokrát vám děkuji za ten krásný dárek, tetičko...“

Usmála se a natáhla k němu ruku hřbetem nahoru – pochopil, že ji má políbit a udělal to. Nikdy polibky nešetřil, například Tannarra s oblibou líbal na čenich.

„Ponechej si ji, mé drahé dítě; za to, že jsi splnil svůj slib ohledně koupacího oděvu sice poněkud podivně, leč přesto důsledně. Zachoval jsi se velmi správně, chlapče!“

„To se teprve uvidí. Támhle jde Diana, Charry a Tošio. Jsem zvědav, co na to řeknou oni. Půjdu jim naproti, dovolíte-li.“

A šel. Diana si hned všimla jeho mokrých šatů a usoudila, že s tím není něco v pořádku, ale že se usmíval a vyhlížel zdravě optimisticky, tušila za tím darebáctví.

Ještě bych se měl krátce zmínit o Dianině ustrojení. Po úspěchu svých vylepšených plavek v Rangúnu a okolí rozhodla se i tady oslnit všechny spolukoupající a vyrobila něco podobného. Nahoře tvořila plavky část trička ukončená na konci hrudního koše, s uříznutými rukávy a hluboko vystřiženým límcem; dole pak trenýrky, co nosí na tenis. Měla skutečně úspěch; když se v tom objevila poprvé, mohly mužům vypadnout oči a jen Charryho impozantní svalnatá postava v rovněž tak krátkých trenýrkách jim zabránila dát svůj obdiv najevo důrazněji, než jen slovy. Po té zkušenosti a několika odsouzeních ze strany mravnějších osob rozhodla se chodit aspoň po pláži v něčem, co ji víc zakrývá; vymyslila na to cosi mezi pánským pyžamem a japonským kimonem. O padesát let později by řekli, že vynalezla kalhotový kostým; ale v té době to bylo něco, co vyvolávalo zmatek, obdiv a vlnu protestů.

Takto oděna tedy kráčela proti Denisovi. A zeptala se:

„Stalo se ti něco?“

„Ne. Všechno v pořádku.“

„To ses koupal v šatech nebo co?“

„Ano.“ Denis se pro jistotu usmál.

„Víš, že budeš bit?“

„Víš, že ty taky?“

„Střeh!“ ňafla Diana a vzápětí byla rovněž ve střehu. Denis bleskurychle pustil knížku do písku, pokrčil trochu kolena, natáhl před sebe ruce a hotovil se k obraně; první, co ho Tošio naučil ze Zenu, bylo napřed bojovat a pak přemýšlet nad důvodem napadení. Taky už měl s Dianou zkušenosti.

Diana zaútočila pravačkou a když udělal protichvat, popadla ho za obě ruce, zvedla a švihla s ním do písku. Denis nic jiného nečekal, byl to její oblíbený chvat a on už promýšlel, jak se ubránit. Dnes ráno na to konečně přišel a rozhodl se vyzkoušet to právě teď; sotva dopadl na písek, švihl celým tělem a nohama podrazil Dianě nohy, takže spadla na nos vedle něj. Vzápětí se pokusil vstát, ale pochopila, co jí provedl a jen co stál na nohou, vrátila mu to týmž způsobem.

„Kluku uličnickej!“ křikla, „Chceš se ještě prát?“

„Dyť jsme teprv začali!“ zasmál se.

Diana udělala zleže kotoul dopředu, což Denis dokázal jen s obtížemi; takže stála dřív, než se vyhrabal na nohy. Kopla proti němu bosou nohou; to byl základní kop, který ho Tošio naučil, tak se uměl bránit, chytil ji za nohu a škubl do strany. Diana sice upadla, ale Denis neměl dost síly dostat ji na zem pořádně; takže udělala kotoul zleže nazad a byla zase na nohou. Denis svraštil rozmrzele nos: „Tohleto ti závidím, ani nevíš jak...“

„Sílu v nohách, panáčku, a taky to dokážeš!“ slibovala.

Skočil proti ní; o chloupek uhnul, když po něm sáhla, chytil ji tak, jak chytala ona jeho, když s ním chtěla praštit o zem. Ale neměl sílu přehodit ji přes hlavu, ať se snažil jak chtěl.

„To bych ti musela pomoct!“ řekla.

„Tak mi pomuž!“ supěl.

Nabrala ho kolenem a odhodila do písku. „Ještě jednou znovu!“

Udělal tentýž obrat jako prve; tentokrát se odrazila a přelétla přes něj téměř sama, překulila se a zůstala ležet, zatímco Denis jásal a ohlížel se, zda to viděl Tošio. Yamanaki sice poznal, jak to udělali a potřásal hlavou, ale nebyl nespokojen.

„Diano, vyhoď mě do vzduchu!“ škemral Denis.

„Tak pojď!“ pevně se opřela rukama a skrčila nohy. Denis se rozběhl proti ní a skočil, jako by jí chtěl dopadnout na břicho; v té chvíli jej nabrala chodidly pod koleny a vymrštila vysoko do vzduchu; letěl s roztaženýma rukama a nohama vzduchem jako pták a dopadl do písku o kus dál; naštěstí uměl padat, tak skončil v kotoulu a dokonce se z něj postavil přímo na nohy.

„Ještě!“ prosil.

Diana se zasmála. S nikým jiným tohle nikdy nedokázala, Denis byl ale lehký, tak na to stačila. „Dokázal bys mi skočit chodidly na nohy? A trochu odpružit... šlo by to? Letěl bys dál!“

„Zkusím to. Ale jestli se trefím...?“

Rozběhl se proti ní; ale těsně před ní zabočil stranou, neskočil na ni. „Neodrazil bych se – znovu!“

Druhý rozběh byl úspěšný; Denis dopadl nohama na Dianiny nohy a znovu letěl vzduchem, ale při dopadu spatřil nedaleko bytelné nohy tetičky Eulálie a seznal, že je zle. Tetinka totiž přibíhala kolébavým krokem, co jen to šlo a křičela z plna hrdla: „Vy pohané! Vrazi, kriminálníci! Co to děláte s tím ubohým dítětem? Nechte je, nebo vás udám na policii!“

Diana se efektním kotoulem nazad postavila na nohy; oprášila ze sebe písek, přistoupila blíž a řekla: „Neznepokojujte se, drahá paní, nic se mu nestane, není to poprvé. Jenom tak cvičíme!“

„Pro Boží smilování! Vždyť mu přelámete všechny kosti v těle!“

„Pokud ty kosti nejsou dost pružné, patří jim to!“ zasmála se Diana; a že se Denis přiblížil, chytla ho za ruku, škubla, současně podtrhla nohu a složila ho nosem do písku. Teta Eulálie vypískla leknutím.

„Nevím, co vám učinil ten ubohý siroteček; ale kdo se ho ještě jednou takhle surově dotkne, bude mít co dělat se mnou!“

„Však jsem mu nic neudělala! On umí to samé udělat mně! Denisi, ukážeme jí, jak umíš přehoz dopředu?“

„Proč ne – ale musíš pořádně skočit!“ řekl a odvrátil se. Diana po něm skočila dlouhým tygřím skokem; sotva se ho dotkla, zachytil její levou ruku a přehodil ji přes hlavu do písku před sebe. Vzápětí odskočil a naznačil rukou úder.

„Můj Bože!“ vypískla tetička, „Snad nechcete říct, že vás ten hošík dokáže takhle shodit do písku?“

Diana se smíchem vstala. „Aby ne! Vždyť už ho to dřu dobré tři dny! To je základ, to musí umět, protože by se mohlo stát, že by mu chtěl někdo ublížit. Musí se přece umět bránit!“

„No! Třeba by mi někdo chtěl dát pár facek,“ usmál se Denis, „Musel bych ho přece složit na zem, nebo ne?“

„Proboha... jak by ses to mohl odvážit?“

„Snad se nenechám od cizího člověka bít! To by se vám mohlo hodit, tetičko – Diano, ukážem jí to? Prosím...!“

„Tak jo.“ Diana přistoupila k Denisovi, rozpřáhla se dlaní a pokusila se dát mu facku na tvář; v té chvíli Denis sklonil hlavu a jak její ruka šla do prázdna, podvlékl se pod ní, trhl jí rukou dozadu a současně podtrhl nohu, takže šla tváří do písku. „Potom následuje ještě úder, který protivníkovi zabrání pokračovat v boji. Já ho sice umím, ale nemám na to tu sílu... Tohle by snad stačilo, i když...“

„Ať tě nebesa chrání před takovou zlotřilostí!“ chytala se za hlavu, ale Denis nedbal a pokračoval: „Pak existuje ještě způsob, jaký používají Číňané. Úder hlavou. Taky jsem se ho učil, ale... Diana by musela pomáhat. Já nemám ještě sílu ani rychlost. Nebo by to mohl ukázat Tošio...“

Kývl na samuraje; Tošio přistoupil blíž a zdvořile se uklonil.

„Kníže Tošio Yamanaki,“ představil ho Denis, „Japonec.“

„Oh! Velmi mne těší, že vás poznávám, Výsosti!“ polichoceně řekla tetička Eulálie. Nikdy se nesetkala s tak vysoko postaveným šlechticem a ačkoliv se jí zdál podivný, byla šťastná.

„Tošio, mohl bys se mnou předvést ochranu proti ráně do tváře v karate?“ ptal se Denis.

„Ne. Nic neumíš, co chceš předvádět?“ ptal se Tošio nevlídně, „Až se něco naučíš, pak se chlub!“

„Tak aspoň s Dianou!“ prosil Denis, „Stejně jste dlouho necvičili; říkal jsi, že se musí cvičit neustále!“

Tetičku zarazilo, že mluvili japonsko-arminsko-německou hatmatilkou, jakou se dorozumívali vždycky a z níž ona neuměla nic. Diana jí vysvětlila: „Denis chce, abychom ukázali jiný způsob obrany. Je trochu složitější... Nebudeme se dotýkat jeden druhého a když, tak velmi zmírněně, ježto při plném úderu nohou či hranou dlaně bychom mohli protivníka zranit nebo zabít. Tomuto způsobu se říká stínový box...“

Nečekala na nic; postavila se do střehu a Tošio se vzápětí po ní ohnal. Diana se zaklonila a kopla jej náznakově přímo do obličeje; vzápětí zasvištěla jeho dlaň a hvízdla těsně u kotníku její nohy. Věděla, že by jej při plném zásahu měla přeražený a byla vyřazena z boje; takhle padla na záda, odskočila rychle stranou a vzápětí se mu vrhla hlavou proti břichu. Srazila ho sice na zem, ale on ji vzápětí odhodil stejně jako odhazovala Denise; sice ne tak daleko, ale účinně. Ještě jednou se pokusila jej napadnout, ale srazil ji k zemi a rozmáchl se sevřenou dlaní, přičemž jí klečel na rukou. Řekl něco japonsky, Diana odpověděla, načež ji pustil a odstoupil.

„Příští rána by byla smrtelná,“ přeložila, „Zvítězil. Tošio vždycky zvítězí. Taky má dvacet let praxe.“

„Věřím vám,“ řekla tetička zděšeně, „Ale k čemu to všechno? Vy, slabá žena, se dáváte bít, rozdáváte rány a padáte na zem, což je jistě velmi bolestivé. Ale proč tím ještě mučíte to ubohé dítě?“

„Denis vůbec není ubohý. Naopak, má se daleko líp než dost dětí jeho věku, dostává pořádně najíst a svůj čas dělí jen na sebevzdělání a tělesná cvičení. Řekla bych, že mu to prospívá, ani už na něm nejsou vidět žebra jako před čtrnácti dny. Dokonce začíná bujnět a zlobit, což je vidět i na tom, že se pro pobavení kamarádů máchá ve vodě v šatech. Zaslouží za to menší výprask a protože bít děti není slušné ani rozumné, rozhodla jsem se poskytnout mu jednu lekci obrany navíc.“

„Uznávám, že se možná nezachoval správně, když namočil svoje šaty; ale stalo se tak jen proto, že nemá koupací oblek. A to je, nezlobte se na mne, vaše vina!“

„Taky žádný nepotřebuje. V jeho deseti letech snad nemůže žádný člověk, který to má v hlavě v pořádku, chtít, aby si ničil zdraví tak pošetilým způsobem!“

„Snad můžete mít ohled na přirozený stud toho dítěte!“

„Stud, nejenom dítěte, není docela nic přirozeného; naopak je hloupost, kterou v lidech vychovala naše bláznivá evropská kultura. Antická doba, která zplodila mravnost, tak nesmyslné předsudky neznala, jak můžete zjistit na kterémkoliv sochařském díle antiky. Naopak, zatěžovat malým dětem hlavu takovými problémy se mi zdá pitomé. Stačí, když tím ty zapšklé staré panny musí obtěžovat nás dospělé!“

„Madame, vaše chování a vůbec celé vaše vystupování se mi jeví krajně podivné!“ prohlásila teta Eulálie, „Kdo vůbec jste?“

„Lady Diana Kleopatra Nefertiiti Ritherová, hraběnka de Guyrlayowe. Možná je moje chování divné; ale je moje!“

„Paní hraběnko, musím co nejrozhodněji protestovat proti tak hrubému a sprostému nakládání s dítětem! Nejen že zanedbáváte neodpustitelným způsobem jeho mravní vývoj; ale navíc ohrožujete jeho život jak těmi zvláštními způsoby zápasu, tak i tím, že jej necháváte samotného plavat v moři. Zajisté je vám známo, že delší pobyt ve vodě je zdraví velmi nebezpečný!“

„To mi povídejte! Já v jeho letech byla celé prázdniny buď u vody, nebo ve vodě; a dokonce mi ani nenarostly na zádech žábry jako rybě! Myslím, že jsem na tom se zdravím dost dobře. A Denis? Každý kluk pouťového komedianta dokáže v jeho letech víc než on. Vždyť ani neumí salto nazad; já viděla kluka o hlavu menšího, jak je předváděl za jízdy na koni!“

„Snad je nějaký rozdíl mezi komediantským parchantem a synem knížete z Baarfeltu – nebo ne?“

„No – moc velký ne. Co ty myslíš, Denisi?“

„Když se svlečem, žádný. Až na to, že já neumím chodit po provaze. A to je veliká škoda!“

„Nic si z toho nedělej, já taky ne.“ zasmála se Diana, „Tady vidíte, madame, že vaše námitky jsou zcela zbytečné. Kdyby se to Denisovi nelíbilo, jistě by se ozval.“

„Takové dítě nemůže vědět, co je mu příjemné a co ne! K tomu je dospělý člověk, aby věděl, co mu prospívá a co škodí!“

Diana kývla na Denise: „Provedeme pokus!“ uchopila ho za ucho a začala mu s ním kroutit, až zkřivil tvář. „Tak co, bolí?“

„Jau, pusť mě!“ bránil se, tak ho nechala.

„Tak vidíte, že pozná, co je mu příjemné!“ smála se Diana.

Denis se taky smál a vrčel: „Jen počkej, to ti oplatím!“

„Hrozné, nelidské týrání!“

„Skoro tak nelidské, jako nutit ho chodit v tak krásný den oblečený. Nedej na nic, Denisi, přece nebudeš tak bláznit!“

Denis vyjel ze šatů jako had; a už pošťuchoval Tošia, aby se šli koupat. Japonec plaval prachmizerně, ač to zkoušel už od svého odchodu z rodné země. Denis měl nad ním ve vodě vrch a bohatě toho využíval. Tošio mu však přísně poručil a Denis začal cvičit v písku salta dozadu, která mu skutečně moc nešla; tak se přibližovali k vodě.

„Snad bychom si teď mohly rozumně promluvit!“ pravila teta Eulálie, „Nemýlím-li se, jste pověřena výchovou toho nešťastného sirotka. Uvědomujete si, že se budete muset zodpovídat ze svých činů jeho otci?“

„No ovšem! Proto taky dělám, co můžu...“

„Chcete snad říct, že jeho otec s tímto týráním souhlasí?“

„Nejde o žádné týrání, ale o docela rozumný výcvik v boji.“

„Ach! A k čemu, ptám se, potřebuje takový hošík výcvik v boji? Cožpak by měl s někým bojovat?“

„Thomas Baarfelt mi řekl: »Můj syn musí umět mistrovsky bojovat, protože může být zabit!«“

„Bože můj! Kdo by chtěl zabít tak malé dítě?“

„Kipling říká v Knize džunglí: Nic není tak malé, aby to nemohlo být zabito.“

„Neznám sice toho pána, ale nepovažuji to za věrohodné. Vážně se domníváte, že tomu chlapci hrozí nějaké nebezpečí?“

„Nejsem si jista tím, zda tady a teď; ale byli už lidé, kteří jej chtěli zabít. Byla jsem při tom, viděla je a bojovala s nimi. Můžete mi věřit.“

Teta Eulálie si zakryla tvář rukama a rozplakala se. V pláči vyslovovala nesouvislé věty, jimiž hořekovala nad těžkým Denisovým osudem; nakonec řekla: „Rozčílila jsem se tak hrozně, že musím odejít do hotelu; dostávám migrénu! Bože můj, jak hrozně zkažený je tento svět!“

Diana ji nezdržovala ani v nejmenším, ostatně teta Eulálie se ani zadržet nedala a spěchala odtud, jako by hořelo. Nikdo však jejího odchodu neželel.

Když se Denis unavil plaváním, lehl si dle svého zvyku na pláž, rozevřel knížku a dal se do čtení, neboť četba je jeho oblíbenou zábavou. Už první stránky jej naplnily překvapením, nebyl zvyklý na takové knihy; nikdy žádné podobné nedostal ani neviděl a podivuhodný svět literárních hrdinů pro děti mu doposud zůstal uzavřen.

Chlapec jménem Arnold byl člověkem absolutně bez jakýchkoliv charakteristických rysů; chodil vždy čistě a pečlivě upraven, poslouchal jakýkoliv nesmyslný rozkaz a vyhověl požadavkům všech svých příbuzných a známých, ať byly sebenesmyslnější. Pokud něco provedl, okamžitě a bez váhání se k tomu přiznal, ale ne proto, že se na to přijde, nýbrž pro výčitky svědomí. Denis po svém otci žádné svědomí nezdědil, tak podobné jemné citové nuance nemohl pocítit ani chápat.

Přesto ani všechny ty ctnosti neuchránily Arnolda od krutého osudu: když mu bylo čtrnáct let, zemřel mu otec (matka zemřela již dřív) a Denisovi to bylo upřímně líto. Arnold dával svůj žal najevo tak veřejně a okázale, že se Denis divil; sám byl od mládí zvyklý se svými smutky zalézt do nejtemnějšího kouta a objevit se, až když byl zase klidný. A svůj nejhlubší smutek, žal nad smrtí matky, nemohl vyplakat vůbec, neboť musel v téže chvíli začít bojovat.

Arnoldových trápení však nebyl ještě konec; vzal ho k sobě strýc, který byl bankéřem, bezdětným a dosti bohatým, což znamenalo, že Arnold zdědí jeho majetek. Arnold byl strýčkovi přímo hystericky vděčen za každý projev přízně, dokonce i za jídlo, které poskytoval; když mu strýček koupil nové šaty, radoval se z toho tak neúnosně, že to vypadalo jako záchvat šílenství. Denis nebyl zvyklý být příliš vděčen lidem za podobné věci; považoval svět za povinný poskytovat mu ošacení a jídlo. Kdyby oblek nedostal a nemohl si ho koupit, chodil by bez váhání v cárech nebo nahý. Jak by si opatřil potravu, nad tím se příliš nezamýšlel, ale soudil, že by ji získal, staň se co staň.

Ovšem ani to nebyla poslední rána, která nešťastného Arnolda postihla. Jedné noci byl probuzen lupiči, kteří se vloupali do jejich domu a ukradli z nedobytné pokladny všechny peníze. Arnold namísto co by zavolal policii, se jenom modlil, aby Bůh zločince potrestal; Bůh však měl zřejmě na práci něco zcela jiného, tak nezasáhl spravedlivým hněvem. Arnold si počínal ještě šíleněji: dokonce se odvážil jít k těm chlapům a prosit je, aby je neožebračovali, neboť strýc (tak laskavý a hodný) by byl tímto způsobem na mizině. Denis nevěřil příliš v sílu přesvědčování; vývoj situace mu dal za pravdu, neboť zloději Arnolda zbili, svázali a hodili do komory, načež odešli i s penězi.

Dobrotivý strýc bankéř byl tímto úderem osudu skutečně na mizině. Policie nenalezla žádných stop, což Denis očekával, vzhledem k trapně neschopnému způsobu pátrání, který byl v knize popisován. Strýc se odebral s prosbou ke svým konkurentům, kteří mu (asi s gustem) nabídli místo opisovače faktur. Arnolda poslali do sirotčince, vůbec nepřihlížeje k názoru Denise, že ve čtrnácti je člověk schopen se uživit bez pomoci podobných zařízení.

V sirotčinci Arnold opět zazářil svým bezvadným chováním, tak se odlišujícím od zvyklostí sprosté chátry, která tvořila ostatní chovance. Šéfem té chátry byl chlapec Dietrich; tento mládenec, ačkoliv beznadějně zpustlý, nepostrádal některých sympatických rysů. Byl sice označován za ďábelsky vychytralého, ale ve srovnání s ratolestmi rodu Baarfeltů byla jeho chytrost na velmi amatérské úrovni. Přesto stačily jeho způsoby na to, aby se Arnold stal jeho úhlavním nepřítelem. Dietrich zklamal Denisovo očekávání tím, že se snažil neustále Arnolda nějakým způsobem trýznit, zatímco každý rozumnější člověk by nechal toho naivku osudu, ať ho život naučí. Nejhorší bylo, že Dietrichova banda se pokoušela utéci ze sirotčince a živit se zlodějstvím; což Arnold nechápal, slídil po nich a donášel na správu sirotčince. Dietrich mu sice jednou natloukl, ale jinak to buď nepostřehl, nebo se s tím oslíkem nechtěl špinit.

Nakonec Dietrich utekl a vzal s sebou i Arnolda, neboť mu pohrozil, že na něj svede rozbitou skleněnou skříň v pracovně pana ředitele. Ta možnost Arnolda zděsila natolik, že s partou šel a dostal se s nimi do úkrytu, kde ho kluci zjevně děsili vyprávěním o vlastní zvrhlosti natolik, že se klepal strachy a v noci nemohl spát. Denis tomu moc nevěřil; znal mladé řádové vojáky, kteří doprovázeli rytíře navštěvující jeho otce a byl při tom, když si vyprávěli různé příběhy ze života, většinou nadsazené. Řádoví jezdci, ověšení zbraněmi, téměř neustále se cvičící v boji a navštěvující všeliké barbarské země, skutečně často přicházeli do potíží. Svá vyprávění dokazovali jizvami po těle a jmény kamarádů, kteří tolik štěstí neměli – a stejně jim Denis všechno nevěřil, protože jejich schopnost splétat pravdu s výmysly do copánku byla všeobecně známá. Tamti kluci zřejmě lhali jako když tiskne; ale Arnold tomu věřil.

Dietrich jej seznámil se svým starším bratrem, zlodějem; Arnold v něm poznal jednoho ze zločinců, kteří okradli strýčka. Stal se členem jeho tlupy a slyšel, jak se domlouvá na okradení jistého bohatého muže; Arnold jim těsně před akcí utekl, šel za tím chlapíkem a varoval ho, což šlechetného boháče dojalo k slzám. Boháč zavolal policii, ta se přiřítila s mohutným halasem a tartasem, jednoho lotra zatkla a ostatní obrátila na útěk. Boháč se odměnil Arnoldovi a když policie vytloukla ze zatčeného, kde jsou peníze strýčka bankéře (doposud nerozměněné), nalezla je a vrátila právoplatnému majiteli, aby mohl opět začít šéfovat a zajistit Arnoldovi slušné živobytí. Což Arnold kvitoval tím, že díky pomoci Boží a všech strážných andělů se domohl štěstí. Jak Denis soudil, bylo pomoci těch andělů skutečně třeba a dost se při službě tomu beznadějnému hlupákovi nadřeli a zapotili.

Protože knížka nebyla moc obsáhlá, navíc tištěná velikými písmeny s mnoha obrázky, byl s ní Denis za chvíli hotov; taky ho pobavila, málokdy se setkal s takovou naivitou hrdinů i spisovatele a zavedl o tom diskusi s námi, když přišel domů. Tak jsme se to taky dozvěděli; potom si kousek přečetla Diana a prohlásila, že ji v mládí krmili podobnou literaturou v dívčím provedení; tam si navíc slušnou a pořádnou dívenku vždycky vzal nějaký bohatý příjemný pán se zajištěnou existencí. Dianu poněkud mrzívalo, že v žádné knize se nevedla řeč o pátrání po starořeckých a egyptských kulturách ani o výpravách do Afriky; dnes k tomu ještě přidávala, že se tam nepsalo ani o lodích a jejich sice nevychovaných, leč sympatických kapitánech.

Této noci se Denis znenadání rozplakal; lépe řečeno bylo to k ránu, když Diana zaslechla z jeho pokoje srdcervoucí vzlyky. Otevřela dveře, vstoupila k němu a zjistila, že pláče ze spaní, škubá sebou a pevně svírá polštář, jako by se s ním pral. Položila mu ruku na rameno a to ho probudilo; vymrštil se, otevřel oči a chvíli na ni zíral nepřítomně a vyděšeně; pak ji poznal, uklidnil se a rychle si otřel oči rukou.

„Co je? Co se ti stalo? Něco se ti zdálo?“

Denis se chvěl jako v horečce. „Nic.“ řekl podivně nejistým, jako dutým hlasem, „Nic se nestalo. Spi. Nic mi není...“

„Zdálo se ti snad něco?“

„Ano, zdálo. Ale to nic – to nic neznamená...“

Diana s ním ještě chvíli mluvila; ale Denis se uklidňoval tak rychle, že po chvilce hovoru odešla a usoudila, že to už přešlo a Denis na svůj sen zapomněl. U snídaně byl už zase veselý a čilý a připravoval se jít na pláž.

Tentokrát jsme měli štěstí; nechtěl s námi mluvit žádný otrava z diplomatických kruhů. Charry vzdal Bohu díky a šel s Dianou do města, aby něco nakoupili; Denis to vzal přímo na pláž a první, koho tam spatřil, byla tetička Eulálie.

Tetička už se zotavila ze své migrény a byla docela v pořádku, dokonce ochotná bavit se s Denisem. „Milý chlapečku!“ pohladila ho po vlasech, „Nuže, jak se ti líbí ta knížka?“

„Ale ano, velice jsem se pobavil. Je to velmi veselé...“

„Veselé? Jak to? Je to velice smutná a poučná kniha! Zřejmě ses ještě nedostal příliš daleko...“

„Přečetl jsem to celé; ještě i Diana si kousek přečetla. Tetičko, skutečně existují na světě i takoví lidé?“

„Jací lidé? Zdáli se ti snad nějak... podivní?“

„No jestli! Celá ta rodina mi připadá dost vyšinutá. Zvlášť Arnold, ale strýček bankéř taky nebyl hlava otevřená. Divím se, jak se mohl s tak slabými schopnostmi vůbec stát bankéřem. Vždyť ho museli jeho společníci v tu ránu okrást, když používal takových naivních a prostoduchých metod!“

„Vždyť ho také okradli, ti odporní zloději!“

„O tom sice nemluvím, ale je to pravda. Co taky mohl čekat, když měl nedobytnou pokladnu tak ubohou a špatně zamaskovanou! Za obrazem; to je přece nesmysl prvního řádu! Stačí obraz odklopit a je nalezena. Nejlepší je pořídit si sejf v dřevěném obložení stěny. Jedna lišta jako druhá, nikdo neví kterou stisknout, aby se schránka otevřela.“

„Milý chlapče, jistě tomu nerozumíš tak jako skutečný bankéř; on samozřejmě věděl, co má dělat!“

„Nezdá se. Otec měl nedobytné pokladny ve zdi; obsadili sice náš dům a vykradli, co bylo vidět, ale pokladnu neotevřeli ani jednu; a je to úplně jednoduché! Kdyby bankéř řekl skutečnému odborníkovi, mohli se zloději jít se svým uměním klouzat. Ostatně, nebyli to nijak velcí mistři. Můj bratr Jerzy umí otvírat pokladny tak šikovně, že nikdo nepozná, že v nich byl...“

„Ty máš ještě bratra? A s takovými divnými schopnostmi?“

„Ano, ale on je Polák; nevlastní bratr. Velmi šikovný a chytrý. On se otec také vyzná v trezorech; pomáhal přestavovat sejfy v Olomoucké bance.“

„Přesto: zloději jsou šikovní a jistě také umějí otevírat pokladny. Stalo se to; utekli s penězi a ten nešťastný hodný pán byl náhle bez prostředků!“

„Co si zavařil, to si musel sníst!“ ohrnul Denis nos.

„Cožpak ty myslíš, že nepostupoval správně?“

„Samozřejmě, že ne! Když ho okradli, měl jít a zase jim svoje peníze vzít. Měl jít zkrátka za zloději a vzít si, co mu patřilo. To je úplně jednoduché.“

„Tak jednoduché to není!“ zasmála se tetička, „Když ani policie nedokázala zjistit, kdo tu loupež spáchal?“

„Policie nikdy na nic nepřijde. Je úplně zbytečné je k něčemu volat. Od policie člověk může dostat jen tu a tam nějakou informaci o bývalých trestech toho či onoho. Zloděje si musí každý najít sám; ostatně, on ten bankéř neznal opravdu ani jednoho řemeslného zločince?“

„Proboha! Jak by ho mohl znát?“

„Můj otec zná všechny. Má kartotéku a tam je každý, kdo ve svém oboru něco znamená, zapsán. Otec zjistí, jaké zůstaly stopy; většinou nějaké zůstanou a bývají pro toho lumpa charakteristické. Pak si zjistí, kde ten člověk je, jde za ním a řekne mu, co od něho chce. Je to úplně jasné a logické.“

„Ano, ovšem. A co když zločinec ty peníze nechce dát?“

„To bych mu teda neradil. Jsou takoví, co nejsou vůbec opatrní na svůj život a snaží se odporovat mému otci, nebo ho dokonce podvést. Ovšem je jich samozřejmě stále méně a méně. Otec se nikdy nenechá ošidit dvakrát.“

„Probůh! Co dělá s takovými lidmi?“

„Obvykle se jim stane neštěstí. Někdo je zastřelí, probodne, otráví... nebo je zavřou. Jak který zaslouží. A podle toho, jakým pošetilým způsobem se připraví o naši ochranu. S těmi, kdo jej chtějí zabít, otec většinou nemívá slitování...“

„Což tvůj otec zabíjí lidi? Jak to může udělat?“

„Otec se přátelí s vysokým panstvem od policie; tedy přátelil se s nimi, když jsme byli ještě doma. Policie je vždycky ráda, když jí tu a tam někdo ubyde. Otec chytá jejich vrahy a lupiče a to se policii líbí. On někdy dělá detektiva jako pan Sherlock Holmes. To byste si měla přečíst, pokud to neznáte...“

„Neslyšela jsem o něm.“

„Slavný anglický detektiv. Píše o něm Arthur Conan Doyle; ale otec tvrdí, že zná i toho muže, podle kterého je napsán. Víte, když se píše kniha, nemůžete napsat pravé jméno toho kterého člověka, tím by se mohlo něco vyžvanit nebo bych mohl být obžalován ze lži, když si tu a tam něco přidám. Otec byl na půlročním školení v Anglii u toho muže a naučil se od něj ledacos užitečného. Teď, kdyby se ho někdo pokusil okrást, našel by si zloděje sám. Ale lidé jsou natolik rozumní, že otce neprovokují; alespoň ne, když jim to může oplatit.“

„Tvůj otec je bohatý?“

„Nepříliš. Myslím, že má tak patnáct až dvacet miliónů rakouských zlatých; víc jistě ne.“

„Pro Ježíše Krista!“ Teta Eulálie spráskla ruce nad hlavou, „Dvacet miliónů zlatých? Tolik peněz snad na světě ani není!“

„Proč by nebylo? Otec vůbec není bohatý; jsou bohatší lidé.“

„Snad – ale to jenom císař nebo král...“

„Ani ne. Strýček Diego – don Diego Mendoza di Castro – vlastní prý přes sto miliónů, většinou ve zlatě a španělských dublonech. To je už skutečně bohatý muž...“

„To máš tak bohaté příbuzné? To se mi nechce věřit! A kolik má podle tebe strýček Charles a teta Diana, se kterými jsem včera mluvila?“

„Nevím. Oni zatím nemohli svoje jmění ani spočítat, protože ho nikdy neviděli pohromadě. Charry a Diana mají ostrov a na tom ostrově se povaluje zlato, kam se podíváš.“

Teta Eulálie se rozesmála: „Tak to už ti věřím! Ti dva jistě nemají víc než padesát tisíc zlatých dohromady; to by byla rozumná částka, na kterou bych je odhadla. Chlapče, tvoje astronomické poklady jsou velmi nepravděpodobné...“

„Marco Polo sklidil posměch, když mluvil o bohatství mongolských chánů a čínských císařů. A měl pravdu! Já taky říkám pravdu; my všichni máme tolik zlata, že je za celý život nestačíme utratit.“

„No ovšem; proto chodíš oblečený jako chudý příbuzný a tví pěstouni taky nevynikají žádným bohatstvím. Když vidím tu Dianu, začíná mi jí být líto, že nemá ani na pořádný oblek, aby si jej vzala na pláž...“

„Otec říká: kdybych vyhazoval peníze za zbytečnosti, nikdy bych se nestal bohatým. Diana je chytrá, vydává peníze jen tehdy, dostane-li za ně víc než je hodnota těch peněz.“

„Myslela jsem, že je snad povinností bohatých reprezentovat přiměřeně svůj stav! Boháč, který se vydává za chudáka, morálně diskvalifikuje svoje druhy ze své vrstvy...“

„Je rozdíl mezi účelným vydáváním peněz a jejich vyhazováním, i když třeba z reprezentačních důvodů. Proč bych já nebo Diana nosil něco drahého, když laciná věc vykoná stejné poslání? Dobrá, chcete-li, přijdu zítra oblečen lépe, abych vás přesvědčil!“

Další diskusi jim naštěstí přetrhl Charry a Diana; tetička Eulálie si s nimi vyměnila pár zdvořile bezobsažných vět a pak se poroučela pryč rychleji, než ji Diana zas něčím vyděsí.

Nicméně nebylo souzeno, aby tento den skončil bez politické návštěvy; v hotelu na ně čekali dva muži, oblečení jako lidé ze středních vrstev. Starší měl na tváři výraz svatouškovského pokání a jizvu po ráně, která mu div neusekla nos; druhý vypadal jako primitivní bandita. Tento muž také nemluvil ani slovo, všechny řeči obstarával starší.

„Dovoluji si popřát dobrý večer, signore il comte Guyrlayowe. Mohl byste mi věnovat pár minut ze svého vzácného času?“

„Zajisté, pane; ačkoliv nemám tu čest vědět kdo jste, dokonce jsem neobdržel ani vaši vizitku.“

„To proto, že nemám vizitky a nedávám nikdy nikomu do ruky doklad o své návštěvě. Jsem Marcello Carmazzini, otec rodiny.“

„Těší mne! Jak se má milostivá paní a dětičky?“

Carmazzini zrudl a zamračil se. „Prosil bych bez těch žertů! Víte dobře, co znamená otec rodu! To je Vito Leone, můj zeť a hlava rodu Leonů. Možná jste o něm už slyšel...“

„Neměl jsem to potěšení. Co je účelem vaší návštěvy?“

„Slyšel jsem, že se do Itálie vrací kníže Sorroni.“

„Ano, to se dá očekávat.“

„Hm. Co chce?“

„To nevím a je to jeho věc. Proč vás to zajímá?“

„Naší povinností je být připraveni. Vy jste jeho důvěrný přítel a vedete za něj různá jednání. Jistě vám prozradil, co žádá!“

„Neřekl mi nic. Ostatně, pořád ještě jsem nepochopil, kdo jste a koho reprezentujete!“

Zato Diana už pochopila; natáhla se k Charrymu a zašeptala mu něco do ucha. Charry se podíval na pravou ruku příchozích a řekl polohlasně: „Cosa nostra? Skutečně?“

„Signore il comte!“ hlas Marcella Carmazziniho zněl výhružně: „Před politiky si můžete hrát na nechápavého hlupáka, za kterého vás všichni považují! Před námi ne! Vím dobře, že už od příjezdu čekáte na naši návštěvu! Je to tak?“

„Dejme tomu. A co má být?“

„Proslýchá se, že přichází kníže Sorroni; vy někdy říkáte Baarfelt. Přichází a zůstává za ním krvavá stopa; kam vkročí jeho noha, vstoupí zároveň smrt. To nepopřete! Až přijde sem, poteče jistě krev i tady. A to my nechceme, naopak přejeme si s ním mír. Už příliš jsme doplatili na jeho nepřátelství! Nechceme žádné konflikty se Sorronim...“

„Tomu se dá snadno vyhnout. Stačí nestavět se proti němu.“

„Cha! Cožpak víme, do čeho zase strčí svůj zvědavý nos? Ne, já chci vědět, co bude od nás žádat! Připravíme mu to hned a to co nejrychleji. Můžete mu to vyřídit.“

„Podle mého názoru přichází Baarfelt do Itálie čistě soukromě, na výlet. Má tady přece syna...“

„Doba, kdy jsme věřili nevinným úmyslům Sorroniho, je už dávno pryč. Nechce se nám věřit, že by přijel obdivovat přírodní krásy! Ať si prohlíží co chce, nakonec vždycky narazí na stopy něčeho, co se mu nezdá; kdykoliv přišel, vždycky na to někdo doplatil. Chápete to? No, složili jsme už pro pořádek almužníkovi komthura Voglariho tři sta tisíc zecchinů...“

„Oh! Baarfelt bude jistě nadšen vaší štědrostí! Věřím, že vám nezapomene odpovídajícím způsobem poděkovat...“

Marcello zrudl poznovu. „Ovšem, ovšem! Mohl jsem tušit, že to nebude tak laciné! Zbylých dvě stě tisíc dodáme do týdne, nemáme po ruce tolik hotových peněz! Chápejte to...“

„Každé moje slovo převracíte naruby! Věřte mi, Sorroni od vás skutečně nic nechce!“

„Nic? To bývá nejdražší. Lituji, hrabě, budeme zřejmě muset jednat přímo s ním...“

„Ano, to budete nuceni.“

Marcello se znechuceně otočil. Vito jej zatahal za rukáv a řekl mu italsky se zvláštním přízvukem: „Copak mu neřekneš to...?“

„Ach ano ovšem!“ Marcello se podlézavě usmál, „Nějaké zprávy, nemáte zájem? Zadarmo, samozřejmě!“

„Ale ano, klidně povídejte...“

„Ve vládě je poprask. Byl tady nějaký jejich člověk a přinesl od vás tak vyhýbavou a nejasnou odpověď, že nikdo neví, na čem vlastně je. Každý se bojí Sorroniho; jako když jestřáb vlítne do vrabců. Někteří, co mají moc hříchů, balí kufry. Kdyby nám Sorroni řekl, na kom mu nezáleží, mohli bychom... no to nic, radši bych to slyšel přímo od něho. Taky svatí otcové mají zřejmě dost velký strach z jeho návštěvy. Očekával jste to, signore?“

„Upřímně řečeno, tak velký úspěch jsem nečekal!“

„To rád slyším. Ostatně, jsou tady v Benátkách rakouští agenti. Špióni, chápete? Víte o tom?“

„Slyšel jsem. Znáte snad... jejich jména?“

„Kdybych je znal, předložil bych je Sorronimu. Snad by se nám podařilo ušetřit pár tisíc zecchinů...“

„Ano, to se dá čekat. Kdybyste některého dostali a předvedli mi ho, dalo by se o tom mluvit... pokud možno živého!“

Carmazzini se vychytrale usmál: „Nikdy jsem nevěřil tomu, že jste primitivní hlupák, signore. Teď vidím, že se nemýlím; máte zdravý smysl pro realitu. Vidím, že naše vztahy budou přátelské...“

„Jsem si jist, že budou. Ostatně, nespěcháte-li, mohli byste snad se mnou povečeřet. Jste mými hosty.“

Marcello Carmazzini zamrkal překvapeně očima, zatímco Vito Leone otevřel hubu a vyjekl: „My s vámi? U jednoho stolu?“

„Proč ne? Sorroni s vámi nikdy neseděl u stolu?“

„Ovšemže ano... ale ne s lidmi jako my, jen s nejvyššími hlavami rodů; a ne tady v Benátkách, u nás v Palermu a jinde na Sicílii. Tam jsou významní šéfové...“

„Nemám čas jezdit na Sicílii. Zvu vás tady.“

„Signore il comte,“ řekl vážně Carmazzini, „Platí-li váš slib, že s námi povečeříte, pak se osměluji poprosit, abyste přijal naše pozvání! Večeře zde v hotelu pro naše záměry neznamená nic; ale posadíte-li se k našemu stolu v našem restaurantu, bude to pro nás znamenat mnoho! Jistě vám nejde o těch několik zlatých; nezáleží na tom, zaplatíme-li to my nebo vy, i tak nedám těm lidem ani zecchin. Ale přijmete-li moje pozvání, uvidí vás... všichni moji lidé!“

„V pořádku. Kdo všechno může přijít?“

„Všichni, kdo jsou s vámi, samozřejmě. Uvítali bychom dokonce i vaše přátele... šelmy.“

„Můžeme vzít i chlapce? Denise Baarfelta...“

„Syna knížete Sorroniho? Ovšem! Chlapci budou šťastní!“

„Dobře, přijdeme; kdy a kam?“

„Dovolím si poslat vám gondoly. Konečně, Vito může zůstat...“

Byli jsme rádi, že můžeme jít i my; tentokrát byli gondoliéři mnohem ochotnější nás vozit, dokonce se ani nebáli. Jeden měl nějaké připomínky, ale stačil mrazivý pohled Vitových černých očí a chlapík zmlkl jako ryba, kterých tehdy ještě pár desítek tisíc plavalo v benátských kanálech.

Dům, do kterého jsme vstoupili, byl označen červenou lucernou a když Vito otevřel dveře, zavanul na nás pach tabáku a vína i značný rámus. Ale jak jsme vstoupili, vše utichlo a my procházeli středem divokých neurvalých ničemů a zmalovaných holek lehkých mravů důstojně a pyšně. Před námi občas někdo uhnul do strany; ale před Charrym, který měl na krku zavěšen komthurský kříž, všichni skláněli hlavy a některé z těch nejnemravnějších žen dokonce klekly a modlily se polohlasem, se slzami v očích.

Marcello nám zajistil dlouhý stůl v čele místnosti; usadili jsme se tam a armáda číšníků nosila jídlo a pití; přitom neustále hrála hudba sladkobolné italské písně a občas lidé tančili nebo zpívali s hudbou. Když se Charry s Dianou napili, dali se do zpěvu s nimi, pokud vládli. Mezi těmito lidmi našlo uplatnění dokonce i Dianino vyprávění o jejích dobrodružstvích; taky Denis byl ve svém živlu. Někteří mladší členové tlupy vyprávěli pro změnu historky ze svého bohatého života; kdyby byl přítomen policejní donašeč, mohli do smrti pozorovat slunce pouze přes mříže. Usoudili jsme, že jsou to příjemní, přátelští muži i ženy; až na to, že se živí lupičstvím, pašeráctvím, krádežemi, vydíráním a jinými podobnými způsoby, nehledě tu a tam na nějakou tu vraždu. Marcello však přísahal, že od této chvíle jsou životy nás všech pro každého z podsvětí nedotknutelné.

Jak plynul čas, začínala být nálada téměř bouřlivá; mnohým zrudla tvář, čelo se zpotilo a krok počínal být nejistý. Zároveň se mladší jedinci, do té chvíle poněkud zakřiknutí (a držení dospělými zkrátka) počali ozývat hlučněji. Čas od času mezi nimi vznikaly jakési diskuse; až konečně, podněcován ostatními, došel jeden k nám a oslovil Charryho: „Řekni nám konečně pravdu, commendatore: bude se něco dít?“

Charry samozřejmě nepochopil. „Myslíš dneska v noci?“

„To je mi jasné, že dneska ne!“ ušklíbl se mladík, „Ale přece jsi sem nepřišel jen tak; je nám jasné, kvůli čemu seš tady! Tak už nám to konečně řekni; všichni hoříme nedočkavostí!“

„Sedni si, Luciano!“ nařídil don Marcello, „Jsi opilý a děláš tu výtržnosti! Tak, neslyšel jsi?“

„Ne, nech ho,“ pokrčil rameny Charry, „A ty, Luciano, si můžeš být jistý, že se nic dít nebude. Přišel jsem jen proto, abych se dal pohostit od svého přítele Marcella...“

„Samozřejmě, signore! Ale jistě chceš vědět, s kolika muži bys mohl počítat, ne? Tak se dívej! Každý z nás má nejméně deset přátel, kteří by šli taky s námi, kdybys zavolal...“

„To je od vás velice hezké; ale k čemu byste mi mohli být?“

„To je fuk, my umíme všecko! Když poručíš, dobudeme pro tebe třeba celé město; i do Říma bychom byli schopni dojít!“

„Ještě jednou opakuji, že ti děkuju, ale nepotřebujeme teď nic. Možná někdy v budoucnu si na tebe vzpomenu a využiju tvojí nabídky... ale zatím je všechno v pořádku...“

Charry nalil do sklenice vína, podal Lucianovi a přiťukl si s ním. Luciano vypil jedním douškem a oči mu hořely nadšením. „Tak už přece promluv, commendatore! Řekni nám něco o tom, co chceme slyšet: Jaké záměry s námi má Bůh?“

Charry zaváhal a neřekl nic; ale Diana se zeptala: „Co by sis přál slyšet? Že si tě vyvolil mezi svými ovečkami a z bezpříčinné milosti smaže všechny tvoje hříchy?“

Luciano před ní poklekl na kolena, uchopil ji za ruku a uctivě políbil: „Signoro, já vím, že jsem před trůnem Božím pouhý pes, který si netroufá ani pozvednout oči k Jeho slávě; ale proto jste sem přece přišli, abyste nám pomohli! Očistili nás, ukázali správnou cestu; váš řád je přece k tomu!“

Charry mlčel, Marcello se mračil. „Opakuju ti znova, Luciano: sedni si a mlč! Jsi hlupák a ničemu nerozumíš!“

„Ale on má pravdu, Marcello!“ řekla Diana, „Nezabraňuj mu; je to ušlechtilý mladý muž a touží se stát lepším! A má pravdu, náš řád skutečně má za povinnost vyhledávat takové jako on a dávat jim šanci stát se lepšími...“

„Chceš k nim promluvit ty?“ zeptal se Marcello.

Diana zaváhala; mnozí z přítomných na ni hleděli se zájmem a očekáváním. „Konečně, proč ne? Už dost dávno jsem si nestřihla přednášku jen tak z hlavy, ale... něco říct můžu!“

Diana vstala, počala drobnými krůčky přecházet sálem a při tom pronášela, čím dál okouzlenější vlastními slovy:

Charry postřehl, že se Diana počíná rozjíždět až nebezpečně; nenápadně jí pokynul a ona skutečně skončila. I tak to bylo dost; Italové šíleli nadšením a ti nejhorší zločinci vkleče na kolenou přísahali, že jsou ochotni život i majetek ztratit ve službách Božích. Nic konkrétního jsme po nich sice nechtěli; ale kdyby se tak stalo, určitě by se vrhli na každého hříšníka a rozsekali ho na kousky.

Když nedostali žádný konkrétní úkol, rozhodli se alespoň se na něj řádně připravit; přinesli tedy nové láhve, otevřeli je a pili – při tom se jeden druhému chlubili hrdinskými činy, které vykonají, až ten den nadejde.

Domů jsme se vrátili téměř až k ránu.

Errata:

08.08.2021 11:40