Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Je na čase změnit hotel

Druhého dne jsme vyspávali až do poledne; dokonce i Denis spal dlouho a pak se ještě dal do čtení knihy, kterou si koupila Diana ještě ve Vídni a sotva ji dočetla. Nejvíc toto nepříjemné zdržení mrzelo pána, který čekal dole v restaurantu a pozvolna jej začala napadat myšlenka, že s ním Charry snad nechce mluvit.

Byl to opět kněz; když byl konečně uveden, představil se Charrymu s uctivou úklonou: „Monsignore Ornesto di Limangio, tajemník Jeho Eminence kardinála Centarelliho, si dovoluje nabídnout své služby...“

„Velmi pěkně vás vítám, otče!“ řekl mu Charry, „Zabývám se myšlenkou získat nějakého důstojného a vznešeného muže, který by se mohl stát mým tajemníkem. V posledních dnech jsem měl to potěšení jednat s mnoha tajemníky; ale ani s jedním skutečně rozhodujícím činitelem...“

Kněz na sobě nedal nic znát; usmál se jenom: „Kardinál Centarelli je také jen tajemníkem; Svatého Otce. Neděláte dobře, Vaše Veličenstvo, že odmítáte jednat s tajemníky! V tomto světě tvoří názory zodpovědných činitelů většinou jejich tajemníci; nezřídka bývá tajemník chytřejší než jeho pán.“

„Nehodlal jsem vás urazit, otče. Doufám, že nepřicházíte zeptat se, čeho si od vás přeje Baarfelt?“

„Ne, milý příteli, to je nám docela jasné. Církev svatá ví vše a zvláště se zajímá o své nejlepší syny, jakým je právě náš milý Sorroni. Bude lépe říkat Sorroni, Baarfelt je jeho jméno v německy mluvící části Evropy. V Itálii je poněkud zprofanováno nepříjemnými souvislostmi, které vznikly za dřívějších návštěv. Co o tom soudíte?“

„Jsem přímo nadšen, jak srozumitelně se vyjadřujete. Chcete se zeptat na vztah Baarfelta k církvi svaté, nebo snad budeme mluvit o církevních záležitostech v Arminu?“

„Všechny tyto problémy jsou sice důležité, ale ne tak důležité, aby se jimi musel zabývat sám Svatý Otec. Mně se jedná o maličko důležitější věc: totiž o vztahy mezi řádem a papežem.“

„O těch nic nevím. Jsem protestant a neuznávám osobu papeže.“

„Na tom vůbec nezáleží; stal jste se komthurem řádu a tím také součástí církve svaté. Neboť Svatý Otec myslí na blaho i těch svých dětí, které jej doposud odvrhují...“

„To slyším poprvé! Jeden papež, pokud vím, vyloučil zakladatele řádu z církve! A nemýlím-li se, Baarfelt není obzvlášť velkým přítelem Svatého Otce!“

„Je jeho přítelem; avšak ne do té míry, jak by se slušelo. Myslím, že je to škoda, zvláště teď, když se Baarfelt co nevidět stane velmistrem řádu.“

Charry se zarazil: „Co jste to řekl?“

„Říkám, že se Tomaso Sorroni stane velmistrem Templářů. Nesnažte se předstírat, že o tom nevíte nebo se vám to nelíbí. Víme, že o to usilujete vy, Dunbar, Voglari, možná i jiní. Chci vás ujistit, že církev svatá si přeje, aby se velmistrem stal Tomáš Sorroni.“

„Pokud vím, Tomášovým kandidátem je baron Voglari.“

„Ano. A Voglariho kandidátem je Sorroni. Voglari je starý a má už právo na klid; taky už jednou kandidoval. Vy jistě víte, jak to bylo s minulými řádovými volbami?“

„Nevím. Vím jenom, že zvítězil don Francisco di Arroyo.“

„Ano, zasloužilý stařík don Francisco. Jenomže kandidáti byli v té době dva: don Diego Mendoza di Castro a baron Gierolammo Voglari. Řád se neshodl ani na jednom, dokonce volba dopadla půl na půl. V tajné dohodě mezi oběma kandidáty pak padlo rozhodnutí, že budou oba dva volit dona Francisca.“

„Velmi zajímavé rozhodnutí.“

„Di Castro by vrátil řád myšlenkově do doby templářských křížových válek a výprav do Ameriky za conquistadorů. Voglari by učinil z řádu oázu vědění a poznání a posunul světový vývoj o padesát let dopředu. Don Francisco neučinil nic z toho; ponechal problémy nevyřešeny a nestaral se o nic než o to, aby se tradice a staleté způsoby jednání nezměnily. Bylo to jen odsunutí rozhodnutí. Tentokrát k odsunutí nedojde. Voglari už svoji příležitost promeškal, ale vychoval si mladého Baarfelta, kterému předal svoje schopnosti a vědomosti. Di Castro nemá nikoho, je sám a zestárl. Bude se ucházet o místo velmistra, ne už proto, aby udělal díru do světa, ale aby se dostal na místo, po kterém touží dvacet let. Di Castro je odepsaný, je dnes už stařec, jako byl Arroyo před lety. Ani Voglari už nemá sílu. Teď je tady Sorroni; mladý, chytrý, odvážný. Na něho sázejí všichni, kdo mají rozum. I apoštolská církev svatá.“

„Co chce církev od Sorroniho?“

„Pohleďte na Itálii: v této zemi chodíte se svým křížem na hrdle, nemusíte se obávat žádného pronásledování ani nelibosti úřadů. A přitom řád není v Itálii legalizován, pořád ještě platí bula papeže Innocence proti osmihrotým křížům! Jestliže se Sorroni stane velmistrem, můžeme konečně zahájit práci na legalizaci řádu. Papež přijme řádové komthury, přivine je na svoji hruď a prohlásí je za údy církve svaté...“

„A co když řád nebude mít zájem?“

„Znám Baarfelta, spojí se s námi. Ostatně, Svatý Otec je rozhodnut na důkaz své dobré vůle dát Sorronimu kardinálský klobouk. Víme, že si Sorroni vždy přál být kardinálem, moci zasedat v římském konkláve. Víme též o jiných přáních knížete Sorroniho. Neopatrně o nich promluvil před mnoha lidmi ještě v dobách, kdy tu a tam někomu věřil.“

„O co se jedná?“

„Svatý otec je již schýlen věkem. Mezi kardinály neexistuje jednota v tom, kdo by měl nastoupit na trůn Svatého Petra. Sorroni už jednou řekl, že by byl ochoten stát se papežem.“

„Cože! Baarfelt – papežem?“

„Na světě neexistuje žádná rozumná překážka, která by se mu mohla postavit do cesty. Mladí a pokrokoví členové Nejvyšší rady dokonce tento záměr schvalují. Kdyby chtěl Sorroni být papežem, nebudeme mu bránit... ba mnozí jej budou podporovat!“

„To nezáleží na několika lidech! Konkláve...“

„Kardinálové jsou většinou staří a sešlí. Neustále umírají a na jejich místa jsou voleni noví. Až se řád spojí s církví, co bude bránit tomu, aby na místa v radě nezasedli Guyrlayowe, Voglari, třeba i Dunbar? Svět se mění a ti, kdo stojí v čele světových dějin, mají právo jej vést...“

„Zdá se mi to trochu neuvěřitelné, upřímně řečeno. Baarfelt papežem, já kardinálem... Co za to svatá církev požaduje?“

„Podporu. Chceme, aby řád pracoval pro nás, pro církev. Aby s námi splynul, aby pokrotil moc jiného řádu, který se už příliš rozpíná. I vy jste se s ním už setkal. Tovaryšstva Ježíšova.“

„Složitá a zajímavá záležitost. Skoro nad moje síly, když uvážíme, že ve věcech římsko-katolické víry jsem téměř nováčkem. Co učiníte s ostatními církvemi? Například českobratrskou, ke které se myslím hlásí i Baarfelt?“

„Vím, že jste protestant; ale Bůh je milostivý a miluje stejně všechny svoje děti, katolíky, protestanty i všelijaké kacíře. V dnešní zlé době stále více a více lidí nevěří v nic, nevyznává žádného boha. Budeme muset spojit síly, abychom zachránili duše nevinných lidí před ďáblem a svoje bratry před nouzí. Musíme spojit síly všech, kdo vyznávají stejného Boha. Kdyby se Sorroni stal papežem, sjednotí křesťanské církve celého světa dohromady. Pod svým vedením. Baarfelt je geniální muž, nadaný velkou milostí Boží. V jeho stínu je místo i pro menší génie; možná i skromné místečko pro tak nehodného služebníka Božího, jako jsem třeba já. Sorroni byl požehnáním Rakouska tolik let; ti blázni zabili slepici, která jim snášela zlatá vejce, pro hloupé osobní spory ho vyhnali a zbavili se ho. Bůh zastřel svoji tvář a dopustí na Rakousko hrozné pohromy za ten nesmyslný čin.“

„A vy byste mu chtěli navrhnout, aby z rakouských služeb přešel do služeb církve svaté?“

„Bylo by to pro nás největším štěstím.“

„Jenže jste přišli pozdě. Sorroni teď patří mně; přislíbil mi pomoc při řízení mého státu, Arminu. A věřím, že svoje slovo dodrží, jako já dodržím všechno, co jsem mu slíbil.“

„Čím se má stát v tom vašem státě?“

„Kancléřem; něčím jako byl kardinál Richelieu ve Francii. Prvním mužem po císaři.“

„To myslíte vážně? Chcete zapřáhnout závodního koně, schopného získávat zlaté poháry, do mlékařského vozíku?“

„Ten váš příměr jsem dejme tomu nepochopil.“

„Pokud vím, jste pánem jakéhosi ostrova v jižních mořích, kde žije pár vyšinutých jedinců. Baarfelt je předurčen, aby ovládal mysl miliónů lidí; což to nevíte?“

„Třeba je takovou činností znechucen a chce si odpočinout!“

„Vážně vám to slíbil? Jak se zdá, přišli jsme pozdě; Sorroni bude považovat za potřebné dodržet svůj slib, to vím; a vy z něj budete mít prospěch. Jste velmi chytrý, můj drahý Guyrlayowe. Mýlí se ti, kdo vás považují za naivního. My jsme naivní, že jsme si dali ujít takovou příležitost. Škoda, převeliká škoda...“

„Velmi lituji; ale potřebuji ho.“

„Nemyslete si, že se vzdáme bez boje. V první řadě nabídneme Baarfeltovi kardinálský purpur; třeba ho to trochu zviklá v jeho rozhodnutí. Anebo... mohlo by se to udělat ještě jinak. Vy jste zřejmě občanem nějakého státu na severu Německa, že?“

„Ano. Ale je to svobodná země, nezávislá na říši.“

„Myslím, že to souhlasí. Nebažíte tedy po poctách... po vládě ve své skutečné vlasti?“

„Ne. Mou zemi vedou povolanější lidé. Já jsem Vládcem Arminu.“

„Ano, ano. Až ti lidé pochopí, koho mají mezi sebou, je možné, že vám nabídnou... abyste je vedl. Co potom uděláte? Budete vládnout své zemi z Arminu nebo Arminu z Německa?“

„Zaobírám se myšlenkou odjet do Arminu. Už bych možná byl na cestě, nebýt různých okolností... také této cesty.“

„Nevěřím. Jste mladý a máte horkou krev. Světová politika je opojná jako opium; zláká vás, vnikne vám do krve a donutí vás pracovat v ní. Neodejdete z Evropy, dokud v ní budete moci žít, tak jako Sorroni. Možná budete jezdit z Arminu do Evropy, rok tam, rok tady – pořád na cestách, dokud vám nezešediví vlasy nebo dokud vás v jedné zemi nepoženou zbraněmi. Jste rozený dobrodruh, můj milý; jedné země je pro vás škoda. Ostatně, co vaše šelmy? Jak se ony dívají na vaše počínání?“

Charry se po nás ohlédl, ale neřekl nic. Páter přikročil k Ao Harrapovi a zeptal se ho trochu školskou angličtinou: „Pane jaguáre, co vy si myslíte? Má se imperátor Arminu plést do záležitostí lidí v Evropě nebo ne? Třeba do záležitostí knížete Baarfelta a jeho přátel?“

Ao Harrap chvíli hleděl mlčky na pátera, potom se obrátil na Charryho a nakonec řekl: „Armini kdysi vládli celému světu. Není důvodu, proč by Vládce Arminu neměl vládnout světu opět, nemá-li právě důležitý důvod k pobytu na Ostrově.“

„Tak!“ páter mávl spokojeně rukou, „Tedy i vaše šelmy souhlasí! Ještě chcete říct, že se vzdáte evropské politiky?“

Charry potřásl hlavou. „Jste zatím nejpřesvědčivější ze všech těch, kdo se mnou přišli jednat, otče. Chybí vám jen jediná věc: mluvíte o politice, nikoliv o Bohu. Všichni, kdo sem za mnou přišli, chtěli vyjednávat o úřadech, moci, postavení. Ať jsou hodnostáři světští nebo církevní. Nikdo se neptá, co si přeje Bůh. Čí jsme služebníci, Boží nebo svých úřadů?“

Kněz se zarazil a chvíli zíral. Pak se pokusil usmát: „Poznávám Baarfeltovy názory. Ano, správně jste mi připomněl, kdo jsme. Ale není snad přáním Božím, aby svět byl v dokonalém pořádku?“

„Zajisté je. Jenomže já se nedomnívám, že jsem právě ta osoba, která má zavádět pořádek všude, kam přijde. Bude mi docela stačit, když zavedu pořádek doma v Arminu. Jestliže někdy Bůh pohlédne na moji zemi a sezná ji řízenou podle své vůle, potom budu spokojen; a s důvěrou předstoupím před Jeho soud.“

„To myslíte vážně, Vaše Veličenstvo? Je to skutečně vaše nejvnitřnější přesvědčení, nebo... jenom hezký výrok do dějin?“

„Přiznávám, že neuvažuji vždy tak zodpovědně; ale včera jsem se shodou okolností sešel s lidmi, kteří mají plné právo myslet na světské věci; jsou to lidé, kteří touží jen po penězích a pro jejich vlastnictví se dopouštějí třeba i zločinů. Považoval jsem je za ničemy a přijal jejich pohostinství jen proto, abych poznal jejich svět a věděl, co od nich mohu očekávat. A víte, co mi navrhli? Ptali se, jaké služby si od nich žádá Bůh! Oni chtěli po mně, abych je vedl, abych je očistil, abych je přiměl udělat tu maličkou službu Bohu, která by je zachránila před peklem! Chtěli to ode mne, který se nepovažuje za hodna ani toho, abych přistoupil k oltáři!“

„Jste imperátor; proč chcete být ještě knězem?“

„Protože v dávných časech existovala jednota: král-velekněz. Tak to bylo za egyptských časů i za časů Bible. Možná víte, že má žena je obdivovatelka starých civilizací. Přesvědčila mne, že není dobře vedena země, jejíž Vládce se nepovažuje za pokorného sluhu Božího, kterému jen byla svěřena hřivna. Tak tomu bylo za soudce Samsona a jiných...“

„A vy jste podle svého názoru pověřen Bohem, abyste vládl?“

„Nabízíte mi kardinálský klobouk a podíl na politice Evropy; tak bych asi měl být hoden té cti, aby si mne vybral Bůh. Jestli nejsem, k čemu je mi všechno ostatní? Nebylo by na čase začít myslet aspoň tak počestně jako ti mladí řádoví jezdci, kteří netouží po ničem jiném, než po službě?“

„Jací řádoví jezdci?“

„Ale... to jsem se před nedávnem setkal s takovými kluky. Každý z nich má koně a zbraň, možná psa nebo... jinak mají jen to, co nosí po kapsách, i to považují jen za prostředek, jak přežít. Ale svou víru nosí v srdcích.“

Monsignore Ornesto Limangio chvíli hleděl na sepjaté ruce ve svém klíně, než promluvil: „Jak se zdá, všechny zprávy o vás jsou k ničemu; můžeme je klidně zahodit. Co vy jste ve skutečnosti za člověka? Vaše opravdová tvář je něco docela jiného než to, co je v hlášeních. Začínám mít dojem, že ti agenti jsou hlupáci.“

„Bohužel – nevím, co o mně říkají.“

„Nevím, jak bych to... hovoří o určitém druhu prostoty mysli, která se u vás projevuje. Říkají, že poněkud pomaleji chápete, co se dozvídáte, že každou myšlenku několikrát obrátíte naruby, než ji přijmete a nějak se zařídíte. Hovoří se také, že vám nápady dodává vaše manželka, v poslední době také Sorroni. A tak...“

„To všechno je pravda. Dokonce vám řeknu, proč se rozhoduji pomaleji, než se lidem líbí: protože jsem neuvážený a zbrklý. Jenže to vím, tak jsem se rozhodl vždycky vyčkat a rozsoudit, co je nejlepší udělat. Zatím se mi to osvědčilo.“

„Dobře; přijmu poučení a budu se také chovat uvážlivě. Hovořil jste o Bohu; smím se zeptat, jaké je vaše přesvědčení?“

„Víte, moje žena mne neustále zahlcuje informacemi z různých oborů a kultur; kdybych to všechno přijímal, zbláznil bych se, prostě by to překročilo kapacitu mého chápání. Tak si z toho musím vybírat. Pokud to skutečně chcete vědět, řeknu vám, k čemu jsem se skutečně nezvratně dopracoval:

Bůh je bytost, která stvořila tento vesmír a vládne mu. Je mu vlastní nekonečnost, všemohoucnost, vševědoucnost; Absolutní moc. Ze své bezpříčinné milosti zjevil některým lidem část informací, která pak vedla ke vzniku různých náboženství a kultur. Všechny metody poznávání Boha jsou rovnocenné. Nejdokonalejší z nich je křesťanství. Myslíte, že se na tom můžeme shodnout?“

„Považujete za rovnocenné křesťanství také pohanské obřady?“

„Ano.“

„Vy sám se považujete za křesťana?“

„Ano.“

„Jak tedy můžete považovat za správné ohavné pověry, kterými klamou svět všelijací mohamedáni, Židé a jiní kacíři?“

„Právě proto, že jsem sluha Boží. Také oni slouží témuž Bohu. Nemám právo říct proti nim jediného zlého slova.“

Monsignore Ornesto zmlkl a nechápal; Charry trpělivě vyčkával, až se z toho vzpamatuje.

„Tohle... jste řekl také Baarfeltovi?“

„Samozřejmě. A on to schválil. Je to také jeho přesvědčení.“

„Domníváte se, že by takové názory prosazoval... i v případě, že by se stal hlavou církve svaté?“

„Musel by. Je to jediná cesta, jak církev zachránit.“

„To už přeháníte příliš!“

„Nepřeháním vůbec a vy to dobře víte. Pro zaslepenost církve se stalo, že se křesťanství rozštěpilo na spoustu sekt a církví; navíc stále vznikají další a ještě určitě vzniknou. To rozštěpení je nutné překonat; a jediná přijatelná cesta k tomu je pochopení, že existuje více cest k téže pravdě.“

„Bůh říká jasně v Bibli: Já jsem Pravda, Cesta a Život. Nikdo nepřichází k Bohu, než skrze mne!“

„Ale Janovo evangelium neříká: Nikdo nepřichází k Bohu než skrze pátera Eustacha Wildenschranze z Hohen Altendorfu...“

„O tom byste snad neměl žertovat, pane!“

„To nebyl žert; pokud vám to tak připadá...“

„Církev svatá apoštolská je právoplatným dědicem stolce Svatého Petra! Když znáte Bibli tak dobře, pak také víte, že Pán řekl: Ty jsi Petr, to jest Skála, na té skále vzdělám církev svou, a brány pekelné ji nepřemohou!“

„Nevím, jak brány pekelné; za současného stavu se zdá, že jí nejvíc ubližuje nekompetentní práce jejích představitelů. Církvi nejvíc ze všeho škodí její vlastní představitelé; a to jak na katolické straně, tak i na všech ostatních!“

„Prosím, abyste nekladl rovnítko mezi církev a všelijaké sekty, jejichž pobloudilí představitelé hlásají bludy a nesmysly!“

„Za těchto okolností se zřejmě nemáme o čem bavit. Já nechápu, proč jste mi nabízel spojenectví!“

Kněz se trochu zarazil. „Samozřejmě, to jsem vám nabídl! Ale domníval jsem se, že když dosáhnete spojení se skutečnou církví, poznáte svoje dosavadní chyby a vzdáte se nesmyslných bludů...“

„Hledání Boha nejsou nesmyslné bludy. Řekl jste, že Baarfelt je schopen spojit rozvaděné církve a nalézt správnou cestu. Vzápětí to sám popíráte; ale já tomu věřím, protože Baarfelt by skutečně spojení dosáhl. A já to považuji za jedinou možnost, jak by církev mohla přežít v čase šířícího se ateismu a lhostejnosti!“

„Vy templáři jste byli odjakživa kacíři a odpadlíci!“

„A že jsme si před chvílí tak skvěle rozuměli!“

Monsignore ještě chvíli lapal po dechu. „Jak se zdá, po dobrém se nedomluvíme; je mi líto. Snad s Baarfeltem to bude jednodušší; smím doufat, že mu moje návrhy vyřídíte?“

„S radostí. Třeba mi vysvětlí, v čem se mýlím.“

„Bůh vám dopřej světlo poznání! A prosím, přemýšlejte o tom, co jsem vám tady řekl...“

Rozloučil se s námi a odešel; Charry chvíli potřásal hlavou, pak se zeptal: „Ao Harrape, skutečně tak toužíš po tom plést se do nějakých podobných sporů?“

„Armini jsou národ bojovníků. Sice nevyvolávají potíže; ale taky před nimi neutíkají. Řekneš-li slovo, půjdeme za tebou do boje v kterékoliv zemi. Třeba i v Evropě.“

Charry chvíli mlčky hleděl do země; pak si nalil skleničku koňaku, vypil a řekl: „Ach! K čertu!“

Tím skončil s úvahami nad návštěvou Ornesta di Limangia, ale návštěvám nebyl ještě konec; čekal na nás ještě muž tak okolo třicítky, rozesmátý a pěkný jako ze staré rytiny. Na krku se mu houpal vojenský křížek.

„Palmiro Corsi, poručík řádové jízdy! Jsem velmi rád, komthure, že se s tebou poznávám!“

„Mě to taky těší. Co bys rád, poručíku?“

„Já nic; ale ty bys něco rád, komthure!“

„Nevím o ničem. Co máš na mysli?“

„Rád bys vojáky. A já je mám! Můžu ti postavit padesát jezdců, po zavolání, do týdne kamkoliv do Středomoří a do čtrnácti dnů kamkoliv do Evropy. Co ty na to?“

„Výtečně. A co budu podle tebe dělat s padesáti jezdci?“

„No – povedeš snad přece nějakou válku, ne?“

„O žádné zatím nevím. A vůbec, nemám to v úmyslu!“

„Nevadí, já si počkám. Zapamatuj si: Palmiro Corsi, Livorno. Každý mne tam zná, určitě mi to dojde. Stačí jenom napsat, kolik chlapů, kam a kdy. Spolehlivost a ochota jsou mojí vizitkou! Informuj se u Voglariho, že je na mě spolehnutí!“

„Zajímavé. A co bys za to rád, poručíku?“

„Po bitvě budou možná mrtví. Je to velmi smutné, ale někdy trefí kulka i nějakého rytíře; a zbude po něm křížek s černými kamínky. Kdyby se našel laskavý člověk, který by mi dal takový křížek, byl bych ochoten dát za něj i život...“

„Dobrá, budu si to pamatovat. Ale zatím nepotřebuju nic.“

„Škoda!“ Palmiro protáhl tvář, „V tom případě bys mi mohl dát aspoň nějakou zálohu... nemám totiž ani na cestu do Livorna. Je to nepříjemné, ale je tomu tak. Veškeré moje jmění je uloženo jen v cenných zkušenostech...“

„Ale ovšem, s radostí. Odjíždíš hned?“

„Samozřejmě, že ne – zítra ráno. Dnes tady přespím, naštěstí dostanu večeři a nocleh zadarmo. Budu ti vděčen, komthure, za každý příspěvek v mé dost problematické finanční situaci...“

„Stačilo by ti sto zecchinů?“

„Muselo by mi stačit, kdybych nedostal pět set!“

„To se mi zdá přece jen trochu mnoho!“

„Pro bratra není nikdy nic příliš mnoho...“

„Dobrá – dostaneš pět set!“

„Děkuji!“ Palmiro se zdvořile uklonil, „Budu ti nadosmrti vděčen za tvou dobrotu, komthure.“

Charry tomu docela věřil; Palmiro shrábl peníze, zasmál se a s nadšením odešel; za chvíli se už bavil s Denisem, kterému se veselý Livorňan velmi zamlouval. Charry se zatím obrátil na tetu Margo, která se vynořila ze svého obvyklého úkrytu.

„To jsem dopadl, už se na mne začínají lepit i žebráci! Myslím, že jsem ho měl vyhodit a ne mu něco dávat!“

„Proč? Je skutečně poručík řádové jízdy a může se ti někdy hodit. Vypadá sice trochu neseriózně, ale je to poctivý a řádný muž; až na to, že zřejmě neumí nic užitečného dělat a když má peníze, rozhází je jak nejrychleji umí. Ale my Italové jsme všichni trochu lehkomyslní...“

Charrymu se Palmiro ani trochu nezamlouval; kdežto Denisovi na první pohled a ještě víc, když s ním šel na pláž. Teta Eulálie tam tentokrát nebyla, ostatně nebyla její hodina a Denis nepočítal, že by ji tam potkal, dokonce si podle slibu ani neoblékl slavnostní šaty. Palmirovi to nevadilo; získal Denisovo srdce tím, že vůbec neměl námitek proti nedostatku plážového odění a sám chodil v tak krátkých kalhotách, že to musel každý považovat za neslušné. Nicméně jeho nádherné atletické tělo jistě vzbudilo pozornost přítomných dam; Palmiro by sice nebyl proti jejich náklonnosti, ale rozmyslel si to a moudře setrval s Denisem. Vyprávěl mu, kde a za jakých okolností získal kterou jizvu po těle, což mu vydrželo na celé odpoledne.

Večer jsme seděli všichni s Palmiro Corsim v restaurantu; živý a veselý Ital byl ve svém živlu a bavil celou společnost, zvlášť Dianě se zamlouvalo jeho nekonvenční švitoření. Tančilo se, zpívalo, popíjelo; do zábavy se zapojila celá společnost až na tetu Margo, která se omluvila pro bolest hlavy a odešla do svého pokoje. K půlnoci byla už zábava tak veselá, že Diana mohla začít se svou oblíbenou hrou, vyprávěním o dobrodružstvích v jižních mořích; když k tomu připojila tvrzení o své šikovnosti s mečem, Palmiro tomu nechtěl věřit, pročež se sebrala a šla do svého pokoje pro zbraň.

Kráčela rychle tichou chodbou; kromě společnosti v baru asi už všichni spali. Zahlédla sice v našem apartmá nějaký stín, ale nevšímala si ho, přistoupila ke dveřím pokoje a chtěla odemknout. Bylo odemčeno. Poslední odcházel Charry, který někdy zamykat zapomínal, tak ji to neznepokojilo.

Rázně otevřela dveře; v pokoji byli dva muži, kteří zjevně nepatřili k personálu ani hostům, nenápadní chlapíci v nenápadném oděvu, kteří se právě přehrabovali v jejím kufru. Dianiny šperky byly rozházeny po posteli a jeden právě s bručením vyhazoval její spodní prádlo, zatímco druhý mu svítil kapesní lampičkou. Diana rázně rozsvítila elektrické světlo a zeptala se: „Ale pánové, copak jste tady ztratili?“

Naráz se vztyčili; jeden sáhl do kapsy a vytáhl z ní revolver dřív, než mu v tom mohla zabránit. „Ruce nahoru, madame; nebo střelím!“ varoval.

„To bych neradila!“ Diana zvedla ruce, přičemž ale přikročila blíž k němu a naráz mu nohou vykopla zbraň. Muž zaklel, skočil po revolveru, ale Diana ho udeřila hranou dlaně do paže těsně nad loktem; v chlapově ruce to zapraštělo a zaječel jako zapichované prase. Koutkem oka postřehla, jak se na ni vrhá druhý; praštila s ním o zem, až se celý hotel otřásl v základech, vzápětí kopla do tváře prvního, který se pokoušel levičkou dostat k revolveru. Sebrala tu zbraň sama, ustoupila ke dveřím a řekla:

„A teď se chlubte, hoši, co byste od nás rádi! Jestli jste zloději, máte štěstí, seberu vám jen peníze a ostatní cennosti. Ale jestli jste něco víc, a podle vaší němčiny bych si to mohla myslet, tak vám dobře nebude, to vám slibuju!“

Chlapi úkosem zírali na revolver; ten první vstal a řekl: „No, co bysme zapírali? Chtěli jsme si něco vzít... naše děti mají hlad, chtěli jsme je nakrmit...“

„Pokud máš děti, je pro ně lepší, když budou sirotci! Radši si promluvte s mým mužem; zvedněte pracky a přede mnou pěkně dolů! A bez hloupostí, já střílím dobře!“

Vtom dostala prudkou ránu odzadu po hlavě; pokusila se otočit, ale zasáhla ji druhá a Diana klesla na tvář. Někdo na ni skočil, zkroutil jí ruce za zády a zacvakl na nich kovová pouta.

„To je dost!“ zavrčel velitel, „Žes nám přišel na pomoc!“

„Čekal jsem, až bude otočená zádama!“ řekl kdosi jiný, „Co s ní uděláte?“

„Zkopu ji do špičata!“ chroptěl druhý, „Zlomila mi ruku, mrcha... za to si to s ní rozdám!“

„Neradím! Je to nebezpečná holka a jistě nepřišla jenom tak! Vem aktovku s lejstrama a hotový peníze, ty šperky tady necháme, nedají se prodat a on by na to přišel. A rychle pryč, než přijde ten její...“

„Co ji oddělat zrovna tady?“ ptal se muž se zlomenou rukou, „Co když nás ještě prozradí?“

„Blázníš? V hotelu? Uslyší to a dostanou nás! Zavážu jí hubu, aby neřvala... Polej ji vodou, ať se zvedne!“

Velitel chrstl na Dianu vodu ze džbánu; protože jí třetí muž zatím zavázal ústa šátkem, nemohla křičet, ale mohla vidět a taky se rozhlížela. Mimo jiné zjistila, že ten třetí je hotelový sluha, kterého už na chodbách viděla.

„Tak kupředu, milostpaní!“ vrazil jí šéf revolver do žeber, „A žádný hlouposti, nebo to do tebe napálím...“

Muž se zlomenou rukou vzal aktovku na spisy, do které naházeli svazky bankovek; částečně jako odměnu, částečně jako klamný důvod loupeže. Diana tušila, s kým má tu čest: všichni hovořili se zřetelným vídeňským přízvukem. Byli to zřejmě rakouští agenti, kteří doufali najít něco, co by mohli použít proti Baarfeltovi.

Sluha kráčel první a kontroloval, je-li všude klid. Pak strkal velitel spoutanou Dianu, poslední šel muž se zlomenou rukou, který občas sykal bolestí. Náčelník držel pistoli, ale Diana přesto soudila, že se jí podaří mu ji znovu vyrazit, jen co přijde vhodná chvíle. Zatím, se spoutanýma rukama, toho nemohla moc dělat. Ale něco udělat musela, protože si mohla být jistá, že dostane-li se z hotelu a do gondoly, nepřežije dnešní večer. Stačí jedna rána a do benátské laguny se ponoří mrtvola. Diana neměla zájem krmit ryby v této krásné části světa; aspoň ne tak hned.

Sešli po schodech, sluha sešel o kousek níž a rozhlížel se, pak se vrátil.

„Dobrý, vzduch je čistej! V chodbě nikdo není – popostrč ji, k čertu!“

Diana usoudila, že by teď mohla vrazit do náčelníka a zkusit ho přehodit přes zábradlí; ale asi to uhodl a uhnul kousek stranou, takže se k němu nemohla dostat.

„Jenom jdi, jdi!“ vrčel muž se zlomenou rukou, „Brzo už nebudeš mít takový starosti! Mazej...“

Zastavili se chvíli na chodbě; sluha se opět díval dolů, nejde-li někdo po schodech. V té chvíli zaslechla Diana zvuk, jako když někdo plácne dlaní do vody; na obličeji náčelníka špiónů se objevil výraz nemístného překvapení, pustil revolver a složil se bezhlučně na zem. Jeho společník se vyjeveně sklonil a zíral na něj; vtom se opět ozval tentýž zvuk. V chlapově čele se objevila okrouhlá dírka, z níž vystříkla krev a ničema klesl přes mrtvolu svého šéfa.

Z temné chodby vystoupila vznešeným krokem teta Margo v županu a noční čepici, tlustá a majestátní; v pravici svírala revolver s nějakým nástavcem na hlavni, trčícím výhružně dopředu. Ve tváři měla mírně rozhořčený výraz.

„Starý člověk v noci nemůže spát! Slyšela jsem, jak nahoře někdo tluče lidmi o zem a domyslela jsem si, že jsi to ty. Tak jsem se rozhodla jít podívat...“

Sluha, který sledoval tu podivnou scénu s očima rozšířenýma úžasem, se pokusil něco říct, ale z hrdla sevřeného hrůzou se mu vydral jenom neartikulovaný skřek.

„A podívejme; Gaston v tak dobré společnosti? Kdo byli ti dva, povídej!“

„Já... já nevím... já nic neudělal!“ Sluha v hrůze ustupoval dozadu s očima upřenýma na tu zvláštní zbraň.

„Konečně, Diana to jistě ví. Potřebuješ tohohle, Diano?“

Diana trhla hlavou. Margo stiskla spoušť; ozvala se tichá rána a sluha se skácel k zemi s dírou v hlavě.

„Povím Benitovi, jaké lidi zaměstnává!“ pravila Margo káravě, zatímco uvolňovala Dianě roubík, „Štěstí, že mám příbuzné; darovali mi k šedesátým narozeninám tuhle maličkost, revolver Remington Over and Under ráže 41 s tlumičem. Prý nový americký vynález; ale štěká slušně, co myslíš ty?“

„Dě... děkuju!“ hlesla Diana, „Zaplať ti Pánbůh, už jsem si myslela, že poplavu kanálem...“

Teta Margo jí zatím otevřela pouta na rukou. „Patřilo by ti to, holka nezkušená! Máš si dávat větší pozor. Kdo to byl?“

„Rakušané. Škoda, že jsi je zabila; ten šéf mohl něco vědět!“

„Kdepak, to jsou jen malé ryby. Velký šéf by nešel hledat něco do řádového hotelu, na to se má příliš rád! Žádná škoda, moje milá. No, Tomáš bude mít asi radost...“

Diana už neměla pomyšlení na další zábavu; její nepřítomnost už ostatně způsobila, že Charry poslal Vítka podívat se, co se s ní stalo – a za chvíli se tam shromáždil celý hotel.

„Myslím,“ prohlásila Diana, „Že jsme v tomto pohostinném kraji už moc dlouho. Měli bychom se co nejdříve hnout o dům dál...“

Errata:

08.08.2021 11:40