Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Dobrodružství černého leoparda

Když Charry sešel toho dne k snídani, první koho zastal v jídelně, byl Palmiro Corsi.

„Hleďme – ty jsi tady ještě? Tys neodjel?“

Palmiro se zasmál a zaťukal si prstem na čelo. „Nejsem přece blbej! Když mám peníze, kam bych jezdil? V Livornu jsem dlužen, na koho se podívám; kdybych přišel s penězi, oberou mě, ani se nestačím rozhlídnout. Půjdu tam, až budu mít taktak na cestu!“

Charry se rozesmál a Diana řekla: „Ty jsi sladkej! Tvoje filozofie je tak dokonalá, že tě musím obdivovat!“

Palmiro mlčel a hřál se na výsluní jejich přízně až do doby, kdy Charry řekl: „Podívej, když už jsi tady, můžeš pro nás něco udělat. Jen maličkost: navštívit dona Marcella Carmazziniho, je to otec jedné rodiny Mafie...“

„Sice ho neznám, ale najdu ho!“ zasmál se Corsi.

„Dobře. Buďto on nebo Vito Leone, jeho zeť. Vypovíš jim, co se tady včera v noci stalo a řekneš jim tohle: Charry Guyrlayowe je ochoten odpustit jim část poplatku, když mu dodají živého šéfa rakouské výzvědné služby v Benátkách; toho, kdo na nás poslal ty špicly. Kromě toho za každého zabitého nepřítele jim odpustím pět tisíc zecchinů. Upozorňuji, že ti zastřelení musí být prokazatelně rakouskými agenty! Je to jasné?“

„Naprosto. Já mám být svědkem akce?“

„Ano. Dávej trochu na ty chlapce pozor. Upozorni je, že jestli se pokusí mne podvést, že si to s nimi srovnáme; nejen já, ale taky kníže Sorroni. O tvojí odměně se potom dohodneme...“

„Nestarej se, já už se o sebe postarám! Děkuju, komthure; a na viděnou, až tu akci skončíme...“

Palmiro zmizel, celý nadšený z úkolu; a Charry řekl: „Co byste říkali malému výletu? Diana by jistě ráda viděla města Padovu a Veronu – nebo ne?“

Diana jásala, i Denis jásal, tak Vítek šel rychle nastartovat auto. Jeli jsme všichni, ale zavazadla nechali v hotelu, až na kufr s penězi, kdyby Charry náhodou chtěl něco koupit. Vyjeli jsme krátce po ránu a už jsme se řítili do Padovy.

Stará italská města jsou si vzájemně velmi podobná: úzké kamenné uličky, mezi nimi renesanční, gotické a zřídka i barokní paláce, štíhlé mramorové campanilly a důstojné rozlehlé chrámy plné uměleckých památek. Taková je Padova, kterou jsme si prohlédli jako první; ani Verona nevypadá jinak, až na to, že v ní kdysi žili jakýsi Romeo Montecchio a Giulietta Capuletti, kteří se milovali a pro nesvornost rodičů se po spoustě zapletených nesnází zabili vlastní rukou. Tento příběh zpracoval obratně pan Shakespeare do hry a měšťané Veronští na něm dodnes vydělávají. Ačkoliv zlí lidé tvrdí, že je všecko lež a vymyšlenost a žádný Romeo a Julie nikdy nebyli.

Když jsme si prohlédli veškeré veronské pamětihodnosti a když i nás šelmy pustili na dvůr, kde je Juliin balkón, pod nímž Romeo vyznával lásku a kde Diana zopakovala Denisovi téměř přesně celý jejich dialog, šli jsme se taky najíst; majitel trattorie nám dal pořádný kus masa a ptal se Charryho: „Vy patříte k tomu cirkusu Angelo Mollinariho?“

„Ne, nepatříme k žádnému cirkusu. Ty šelmy jsou moje soukromé. Mám je čistě pro osobní potřebu.“

„Co je to za cirkus?“ ptal se Denis.

„Velký zvěřinec Angelo Mollinariho; táboří za městem na obecní louce a ukazuje taky takové ošklivé bestie!“ (hostinský byl tlustý, opuchlý v obličeji a strašně škaredý; ale neodpustil si pomlouvat naše bratry, kteří jsou daleko krásnější).

„Diano, já bych se tam chtěl jít podívat!“ prosil Denis.

„To nemáš dost našich koček? Já tam rozhodně nepůjdu; nemohu vidět zvířata trápit se v klecích, asi bych se rozzlobila a zle by to dopadlo. Půjde s tebou Charry, je klidnější.“

Charry protestoval jen mírně. Denis zajásal, zaplacení nechali Dianě a šli; s nimi pouze Vítek a Yamanaki, Henryk a Zdravko dali přednost útulné hospodě.

Cirkus a Velký Zvěřinec Angelo Mollinariho sestával z potrhaného stanu barevně zaplátovaného, tří maringotek obytných a zhruba patnácti se zvířaty, nepočítáme-li stáj s dvacítkou tažných koní a dvěma sešlými velbloudy. Zvěřinec pak čítal asi deset opic různého druhu, strašlivě vyhublého a sešlého lva, dva vlky, jezevce a lišku, několik mývalů, pološíleného medvěda, hyenu a černého leoparda. Všechna zvířata byla zanedbaná, špinavá a hubená, neboť principál považoval zřejmě krmení za přepych.

Charry kráčel podél klecí trpělivě a podvoloval se Denisovi; občas mu něco tiše vysvětlil. Podrážděně frkal nosem, když viděl těsné špinavé klece s rezavými mřížemi a v nich pohublé, zničené trosky šelem, jaké byl zvyklý vídat krásné, silné a šťastné. Snad mimovolně mu uniklo zamručení, jakým my šelmy dáváme najevo svou nejvyšší nelibost; tento zvuk však zaslechl černý leopard, který až doposud pokojně klímal. Nastražil uši, otevřel oči a rozhlédl se po lidech okolo.

Charry ztuhl překvapením; tyto oči byly totiž duhovýma očima pravého Armina, rozumné šelmy. Černý leopard už nebyl žádné kotě; přestože byl velmi hubený a jeho vpadlé boky poznamenány bílými jizvami po úderech karabáčem.

Charry udělal krok blíž a řekl arminsky: „Poslouchej mne dobře! Slyšíš mne? Rozumíš mi?“

Leopard prudce vyskočil na nohy a rozhlédl se. „Slyším!“ zakňoural, „Kdo tady? Kdo na mne mluví?“

„Stojím před tebou. Jsem člověk, ale patřím k Arminům.“ řekl Charry, „Vezmu tě k tvým bratřím!“

Leopard zvedl hlavu a zařval nadšením; pak se překulil na záda a počal bít současně všemi čtyřmi tlapami do vzduchu, přičemž vrčel, kňučel a vyl a lidé na něj udiveně zírali. Zjistilo se při tom, že je to dáma, leopardice; vzápětí se zarazila, převalila se zas na tlapy a řekla: „Člověk, ah! Lidé nikdy plní, co slibují! Mluvíš mou řečí, ale ty člověk!“ Otočila se zády a ulehla zase na špinavou prkennou podlahu svojí klece.

„Dávej pozor!“ řekl Charry, „Přicházím z Arminu jako ty! Mám u sebe tři šelmy, jako jsi ty. Jestli chceš, můžeš se s nimi setkat ještě dnes. Osvobodím tě a zavedu tě k nim!“

Otočila hlavu a pozorně se na něj podívala zlatavýma očima, svítícíma z černé kožešiny jako dvě lampičky. „Nerozumím! Dlouho s nikým nemluvila. Opakuj pomalu, co říkáš!“

I Charrymu se zdálo, že leopardice mluví podivným přízvukem, jaký neslýchal nikde v Arminu. Opakoval proto ještě jednou:

„Mám u sebe tygra, leoparda a jaguára. Jsou jenom pár stovek metrů daleko od tebe. Vezmu tě k nim, do Arminu...“

„Držíš je v zajetí. Jako oni mne?“

„Ne, jsou svobodní, jsou mými bratry! Musíš mi věřit. Koupím tě; za hodinu můžeš být s nimi, chceš-li!“

Leopardice pozorně nasávala Charryho vůni; pak řekla opatrně: „Nikdy nevěřit lidem. Oni zlí! Chceš-li, vem mě. Nechceš-li, nejde nic dělat. Nevím, co dobré u lidí. Zabiju, kdo mi ublíží!“

„Jsem jeden z vás! Neublížím ti!“ řekl Charry, „Přijdu zase!“

Otočil se a ráznými kroky šel k východu; úplně zapomněl na Denise, který ho chytil za rukáv. „Co se děje?“

„Počkej tady, hned jsem zpátky. Koupím tu černou kočku!“

Denisovi zaplály oči nadšením. „Bezva! Kup je všechny!“

„To nejde, ostatní nejsou Armini. Ona je. Čekej tady...“

Kráčel až nedůstojně rychle; do hospody doběhl uhřátý a vzteklý a hnal se po brašně s cestovními penězi. Diana se zatvářila udiveně a zajímala se, co a jak.

„Koupím jednoho leoparda. Černého.“

„Nemáme snad už dost... Ach! Našeho?“

„Ano. Sežeň někde vodítko na psa a přijeď za mnou s autem. Do toho cirkusu! Mazej!“

Diana zajásala a vypadla jako namydlený blesk. Ale přece jen ne tak rychle, aby nám nestačila sdělit tu novinu. Taky nesháněla žádné vodítko; vzala řemínek, udělala na něm očko, provlékla smyčku a řemen byl hotov. A už se jelo; Charryho jsme dohonili po cestě a vzali s sebou.

Usmolený dědek v bráně natahoval k Charrymu ruku znovu, i když je dost nápadný a dědek mohl vědět, že pan hrabě už jednou platil. Charry řekl: „Jdi k čertu!“ a vstoupil bez dalších překážek. Ostatně nevypadal, že by měl příliš ochoty diskutovat s kýmkoliv o čemkoliv.

Charry kráčel rovnou k maringotce principála; bylo to na ní napsáno řvavě červeným písmem. Mollinari mu vyšel vstříc; byl to brutální primitiv ve špinavém pruhovaném tričku, pod nímž se rýsovaly svaly lamače podkov a trhače řetězů. Samozřejmě se už zdaleka klaněl a šveholil nějaké bezobsažné italské fráze.

„Chci s tebou udělat obchod.“ řekl Charry bez okolků.

Ital udělal poklonu až k zemi a zval jej do svého vozu. Vzápětí odtamtud vyhnal tlustou Italku a houf dětí jako schůdky, což všechno dohromady tvořilo akrobatickou skupinu Angelitas. Usadil pana hraběte ke stolku, nalil mu víno a zdvořile se tázal po účelu návštěvy.

„Chci koupit černého leoparda. Tu vaši kočku!“

„Černého ďábla? Klenot našeho zvěřince? Nejlepší zvíře, co mám? To ale není možné, pane! Zničte mne, signore, zabijte mne, ale neberte mi ji; bude ze mne bídný žebrák a má ubohá žena a moje nešťastné děti zahynou hladem!“

„Dám pět tisíc zecchinů.“ řekl Charry chladně.

„Ach Bože, milosti! Chcete mne zabít, utrápit hladem, způsobit, aby se ode mne odvrátili všichni přátelé a příbuzní? Jak můžete být tak krutý a chtít mne připravit o to krásné zvíře za pouhých pět tisíc...“

„Poslední slovo: deset tisíc!“

„Signore! Dejte patnáct tisíc a je vaše; ale je to nejhorší obchod mého života! Stydím se a hnusím sám sobě, že za tak směšnou částku...“

Patnáct tisíc byla víc než trojnásobná cena, za kterou by bylo možno koupit takovou šelmu; ale Charry ani nemrkl a vysázel na stůl patnáct tisíc zecchinů v bankovkách. Ital zíral na jeho obsáhlou peněženku a klepal se chtivostí. Rychle sbalil peníze a naléval opět další sklenku vína.

„Papíry od toho zvířete! A potvrzenku!“ přál si Charry.

Mollinari sehnal kus papíru a počal drápat nějaké potvrzení; Charry si povzdychl, papír mu sebral a sepsal si to sám, protože skvělý principál nebyl písma ani zdaleka schopen. Pak podepsali; Mollinari na výsost spokojen.

„Signore, pro Vaši Výsost prodám za tisíc zecchinů ještě tu krásnou, prostornou klec; a kdybyste ráčil zakoupit ještě něco k tomu, bude mi potěšením...“

„Klec nepotřebuji; nestojí ani za desetník. Upozorňuji vás, že budete-li držet zvířata v takových klecích, nevydrží vám ani deset let...“

„Zvířata v zajetí nikdy nevydrží deset let, pane. Černý ďábel je u mne už pět let; to byla ještě malé koťátko. A už se zdá nějak podivně sešlá... i když je to krásný kousek...“

„Vůbec se nedivím. Jak byste vypadal vy po pěti letech v takové hnusné díře; dovedete si to představit?“

„Ale pane!“ Ital se zasmál, „Já přece nejsem zvíře!“

„Jste prase, zajímá-li vás to. Pojďte a nežvaňte!“

Mollinari sebou škubl nad tou urážkou; ale rychle se opanoval. Vzal dlouhou dřevěnou tyč se železným obitím a ostrým bodcem, dlouhý karabáč a jakýsi ocelový hák a hotovil se jít za Charrym, který ty přípravy udiveně pozoroval. „Na co máte tohle?“

„Chcete snad jít k Černému ďáblovi! Varuji vás, pane, je to bestie, zlá a potměšilá; pořád vymýšlí nějaké způsoby, jak by utekla nebo se mi dostala na kobylku. Už dvakrát se jí podařilo dostat z klece, vůbec nechápu jak. Teď jsem udělal schválně klec tak bezpečnou, že se z ní nedostane! Je velice chytrá; chtěl jsem ji vycvičit, když byla ještě malá, ale byla vzpurná a divoká, že se s ní nedalo nic dělat...“

„Nechte ty věci být! Mne poslechne...“

„To jsem zvědav! Musel byste být čaroděj, pane! Jak si ji chcete odvézt, když ne s klecí?“

„Na vodítku. Má žena tady má kožený obojek.“

„Vy...“ Ital zbledl jako křída, „Vy chcete vést tu strašlivou šelmu na vodítku jako psa? Zbláznil jste se, pane?“

„Ne. Ale poručím jí a ona poslechne.“

Došli ke kleci; leopardice byla natlačena k mříži a pozorovala je, Denis stál z druhé strany a zřejmě se s ní předtím svou velmi nedokonalou arminštinou bavil, ač pochybuji, že jeden rozuměl druhému. Když spatřila svého pána, zježila hřbet a vrčela.

„Tiše, tiše!“ řekl Charry, „Teď už jsi naše, nemáš se čeho bát! Nevrč a radši řekni, jak se jmenuješ...“

„Matka říkala Dévi. Lidé – nenávidím jejich řeč!“

„Dobře. Tak podívej, Dévi: teď otevřeme tvou klec. Vyjdeš klidně ven, dám ti na krk tohle vodítko a odvedu tě s sebou. Pamatuj si, nepohneš se bez mého příkazu! Půjdeš podle mojí pravé nohy. Rozumíš mi?“

„Nevím, co pravá noha. Ale chápu. Budu věřit. Ať ten člověk jde pryč, nedotýká mne! Jinak zabiju! Musím zabít, bil mne!“

Charry se otočil k cirkusákovi: „Dejte mi klíč od klece a odstupte o tři metry. Chce vás zabít, ale přesvědčím ji, aby to nedělala. Jste prase, opakuji znovu, protože jste ji bil! Upozorňuji vás, touží po vaší krvi...“

„Vy... vy jste s ní mluvil? To vrčení je nějaká řeč?“

„Ano, když to chcete vědět. A už mlčte a jděte mi z cesty!“

Cirkusák rychle odstoupil, i lidé se stáhli. V kruhu zůstali Charry, Diana, Tošio a Denis, ačkoliv toho chtěli násilím odvést do bezpečí. Charry svraštil obočí, tak nechali kluka na pokoji.

Charry otočil klíčem v zámku, svěsil zámek a petlici, pak uvolnil složitou západku závory, sňal petlici, sundal ještě jednu závoru a konečně otevřel dvířka. Lidé couvli ještě o jeden krok, když se Dévi objevila na prahu; rozhlédla se a nasála do sebe zkoumavě vzduch.

„Seskoč a nastav hlavu! Dám ti obojek...“

Dévi seskočila a zastavila se před Charrym; zlehka ji pohladil po hlavě a ona ucukla, ale dala si zapnout obojek.

„Nedotýkej mne! Nemá ráda lidi! Jdu s tebou, protože slíbil zavést k šelmám. Ale zabiju, když zalžeš! Zabiju všecky lidi!“

„Teď nesmíš! Tihle jsou naši přátelé. Pojď klidně se mnou. Diana tě vezme...“ Charry předal vodítko Dianě, Dévi ji očichala a zamručela, nepříliš přátelsky. Denis se pokusil leopardici pohladit, ale Charry jej zadržel.

Mollinari zatím užasle zíral na Charryho počínání. „Proklatá bestie! Vás poslouchá a mě chtěla zabít, sotva jsem se ubránil! Zaslouží si, aby jí člověk vytřískal kapricy z té černé hlavy!“ A než tomu Charry mohl zabránit, pozvedl bič a švihl Dévi přes hřbet: „Na, ty mrcho, na rozloučenou!“

Charry stačil jen zařvat: „Ne, Dévi, stůj! Diano, drž ji!“

Vzápětí skočil přímo do rány Italovi, chytil jej za krk, zvedl ohromného chlapa v obou rukou nad hlavu a praštil s ním o zem, až to zadunělo. Mollinari upustil bič, vyskočil na nohy a hnal se na Charryho. Dévi byla celá zježená, vodítko pro ni nebylo překážkou a Diana taky ne, ale Charry řval:

„Ne! Ten patří mně! Zůstaň na místě, Dévi!“

Jeho tvrdá pěst dopadla na Italův obličej a rázem mu rozbila nosní chrupavku; vzápětí ho druhá rána pěstí do břicha srazila na stěnu maringotky. Diana tvrdila, že od bitvy v jižním moři neviděla Charryho tak rozzuřeného; tloukl chlapa hlava nehlava, až z něj stříkala krev a když padl na zem, přidal mu ještě pár kopanců, přičemž vztekle nadával nejrůznějšími možnými jazyky. Dévi sledovala jeho řádění chladně a jak se Dianě zdálo, s jistým sebevědomím; až když se Charry konečně uklidnil a odstoupil, řekla: „Dovol! Zakousnu ho!“

„Ne,“ supěl Charry, „To mu stačí! Pojďme...“

Procházeli mezi všemi lidmi, kteří jim ochotně dělali cestu. Charry přejel rukou Dévi po kožichu a řekl: „Teď už je dobře! Zůstaneš s námi až do chvíle, kdy se vrátíš do Arminu.“

Dévi k němu otočila hlavu. „Co je Armin?“

Charry se zarazil. „Ty nevíš? Ty nejsi z Arminu?“

„Narodila tady. Nikdy neviděla nikoho, kromě sourozenců a matky. Vzali od nich, když byla ještě malá. Stěží naučila mluvit. Od té doby nepoznala nikoho, kdo jako já. Jdu s tebou proto, aby je spatřila!“

„Pojď!“ řekl Charry.

Vyšli z cirkusu; před vchodem už stálo naše auto. Charry otevřel dvířka naší kabiny a řekl: „Naskoč dovnitř!“

Dévi zaváhala, neměla důvěru ke klecím. Ale vtom ucítila náš pach, nahlédla a rázem se vsunula dovnitř. Charry jí uvolnil vodítko, zavřel dvířka a lidé nastupovali.

Věděli jsme, že dostanem přírůstek, ale nikdo nám neřekl, že to bude děvče. Zvlášť překvapený byl Tannarr; ačkoliv byla Dévi černá a on zlatý, byli přece jen jednoho rodu a cítili k sobě jisté příbuzenství. Okamžitě jí uvolnil místo v tom nejlepším rohu, který si zabral pro sebe a kam si natahal měkké kusy látky, aby se mu dobře leželo; komicky jí prokazoval všemožné úsluhy a mluvil tak laskavě a něžně, až se nám to zdálo směšné.

Dévi byla chvíli zaražená; poslouchala naši řeč, aniž odpověděla víc než jednoslabičnými slovy, rozhlížela se zářícíma očima a neustávala očichávat jednoho, druhého i třetího, jako by se bála, že je to jenom sen. Konečně řekla: „Já šťastná, že mezi svými; už dávno neviděla nikoho jako my. Ať zase v kleci – ale mezi přáteli!“

„Nejsi v kleci. Tohle jenom tak vypadá, je to náš cestovní prostor. Až dojedeme, pustí nás Charry ven!“

„Znám klece, nelžete mi! My zajetí, to jasné!“

„Ale kdepak! Charry je náš přítel, nezavírá nás. Ta klec se dá otevřít a zase zavřít; i my můžeme, podívej se!“ Tannarr otevřel dvířka za jízdy, ale jen napolovic, a zas je zavřel, aby některý nevypadl ven.

„Potom můžeme utéci!“ rozjasnila se Dévi, „Tak proč se tady zůstává? Proč se neutíká do lesa?“

„Proč bychom utíkali? Nám je tady dobře!“ smál jsem se.

„Já rozhodně nezůstanu! Uteču pryč! Kdo chce se mnou, ať jde. Nechce žít v zajetí!“

„Neblázni! Venku jsou četníci, vojáci, hajní. Mají pušky, zabili by tě!“

„Ať! Umřu jako svobodná šelma! Vy zbabělci, když bojíte boje s lidmi. Já lidi nenávidím! A stejně uteču!“

„Blázne! Kam bys utíkala? Bude ti s námi dobře...“

„Nevěřím. Vy všichni blázni! Člověk koupil za kosti, co vám dává! A vy věříte! Já nevěřím nikomu!“

„Tak blázni dál! Ale já tě nepustím; až poznáš, jak se máme my a jak ty, už nebudeš chtít pryč!“

„Jsou tu lidé! Každý člověk nepřítel!“

„Charry ne. Je jeden z nás, šelma, jen má takové divné tělo. Je to škoda, ale nedá se nic dělat. Lidé jsou většinou dobří; všichni, kdo jsou s námi. Copak ty to necítíš?“

„Nevím. Nikdo nic nevysvětlil. Ale nevěřím lidem! Proč věříte člověku, který koupil a zavřel do klece?“

„Nezavřel, šli jsme s ním dobrovolně! Sami jsme chtěli, aby nás vzal do světa, mezi ostatní lidi!“

„Copak byli ve světě, kde není lidé?“

„Ovšem. My jsme rodem Armini, přímo z Ostrova, víš?“

„Říkáš, vy přicházíte z Vnitřního světa?“

„No ovšem! Ty snad ne?“

„Narodila tady. Matka taky a všichni. Řekla: až ty Dévi větší, já povím tobě o Vnitřním světě. Tam náš domov. Tam patříme.“

„No vidíš. A Charry je Vládcem Vnitřního světa.“

„Co Vládce?“

„Pán toho všeho. Císař.“

„Tak už Vnitřní svět taky klec?“

„Ale ne, přece pořád! Podívej se na mne: jsem Ao Harrap, kníže jaguárů! Vládnu všem, kdo mají takto skvrnitou srst a černé stužky na hrdle. Aflargeo je syn Vládce tygrů, jeho otec Wiirrta vládne všem Pruhovaným. Tannarrwaghirr je zástupce národa leopardů. Ty jsi z národa Sanmayraqů, černých leopardů. Tak je to zařízeno. A všem těm národům vládne Charry.“

Dévi přestala uvažovat nad Charrym; důkladně nás očichala a pak se zeptala: „Copak my různé národy? Není jeden národ?“

Zarazili jsme se všichni; postřehla to a vysvětlila: „Myslela my všichni stejní. Divila ty třeba pruhovaný a vy skvrnití. Ale myslela nezdvořilé na to ptát!“

„Ne, my jsme každý jiný! Copak jsi nikdy neviděla jiné šelmy?“

„Ne. Matka černá, bratři černí. Viděla Zelenookého, on pruhy jako ty. Ale zemřel. Viděla jednoho, on zlatou srst a hřívu takhle. Ten žije tam.“

„To byl Reort. Mluvila jsi s ním?“

„Neuměl mluvit. Myslela jen černí umějí řeč. Matka nestihla říct víc.“

„Moje maličká!“ Tannarr jí olízl tvář a zapředl, „Ty nevíš vůbec nic o světě! Nás jsou milióny; každý z nás je členem velikého národa! Až přijdeš mezi nás, budeš šťastná a bude ti dobře; musíš mi věřit!“

„Kdy bude?“

„Až rozhodneme. Zatím se nám líbí cestovat, poznávat svět lidí. Máme mezi lidmi přátele, poznáš je. Budeš je mít ráda jako my!“

„Nikdy nebudu ráda lidi! On párkrát na mě sáhl; to nelíbilo. Proč on sahá, když nelíbí?“

„Nám se to líbí! Když tě olíznu, líbí se ti to?“

„Ty šelma jako já, Tannarre. On člověk.“

„Vždyť za to nemůže! Malého Denise to i mrzí!“

„Denis to lidské mládě?“

„Ano. Je velmi milý a bude se ti líbit, až ho poznáš.“

„Nikdy... pozor! Tam kořist, copak nevidíte?“ Dévi přiskočila k okénku. Na louce u rybníčka u nějaké vesnice se páslo hejno husí, poplašených teď automobilem. Dévi natáhla packu, otevřela dvířka, vyskočila z jedoucího auta a dvěma skoky byla u husí. Její ostré zuby cvakly, husa poděšeně zakejhala a kolem se rozlétl oblak bílého peří. Vzápětí Dévi chytila svou kořist do zubů, udělala dalších pár skoků a byla zas v automobilu. Položila husu a řekla: „Zavřete klec!“

Smáli jsme se; nahoře jsem slyšel, jak se řehní Diana. Pak otevřela dvířka ve stropě a ptala se: „Proboha Dévi, ty musíš mít hrozný hlad! Odpusť, zapomněli jsme. Ale husy nesmíš chytat, když nejsou naše!“

Dévi ležela na huse a vrčela: „Proč ne? Kořist!“

„Kořist bude, až ti ukážeme. Podívej, ostatní taky neloví, když jim nedovolíme!“

„Moje kořist!“ opakovala Dévi, „Kdo sáhne, toho zakousnu! Kdo hloupý, neloví. Nikomu nedám! Ani tobě!“ zavrčela na mlsného Tannarra, který natahoval k huse čenich a asi se mu líbila.

Vítek zastavil, Charry vyskočil a vracel se do vesnice, aby tu husu zaplatil. Po vykonané exekuci nad surovým cirkusákem se cítil trochu schlíple, tak mu takovéto nepříjemnosti kazily jinak otužilé svědomí.

Dévi si toho nevšímala; ležela v koutě otočená zády, škubala husu a polykala kusy i s kostmi, přičemž pořád zlobně vrčela a vyhrožovala nám, i když jsme jí nic z podivně nabyté kořisti nechtěli vzít.

„Výchova prachmizerná,“ vzdychla Diana, „Poslouchej panenko, to chceš mezi námi žít s takovýmihle způsoby?“

„Nechci! Pusť pryč, já půjdu!“ řekla Dévi mezi sousty.

„Blázníš. Napřed chceš k ostatním, a když u nich jsi, děláš všechno, co se nemá. Budeme tě muset vychovávat!“

„Nehněvej se na ni, Diano!“ řekl Tannarr, „Víš, když ta husa tolik voní! Kdybych si mohl chytnout taky jednu, já bych...“

„Já bych ti jednu střihla za ucho!“ vyjela Diana.

„Vidíš? To tvrdíš, nebijou!“ ozvala se Dévi.

Diana mávla rukou. „S tebou bude ještě fůra potíží! Tannarre, vysvětli jí aspoň zběžně, jak se má chovat! My jí budeme leccos trpět, ale lidem by se to nemuselo líbit. Vylož jí, že dostane najíst, co bude chtít, ale musí si o to slušně říct!“

Tannarr vysvětloval Dévi, která se pořád ještě cpala, co a jak; neposlouchala ho, jelikož myslela, že čeká jen na příležitost, aby jí něco sebral. Spráskala celou husu, než se Charry vůbec stačil vrátit; pak se natáhla a řekla: „Teď spát!“ Položila se do kouta na Tannarrovo lůžko, zavřela oči a skutečně taky usnula.

Charry se vrátil, nasedl a pokračovali jsme v cestě ještě asi půlhodinu; pak jsme zastavili u velkého rybníka mezi vzrostlými stromy, které nás dokonale ukrývaly.

„A všichni ven!“ velel Charry, „Odpočinek, koupání! Vítek zajde do vesnice a přinese něco k jídlu pro kočky, jestli například Dévi má ještě hlad...“

Dévi nebyla k probuzení; až když s ní Tannarr zatřásl, vylezla líně z vozu a rozhlížela se udiveně kolem sebe.

„Tak vstávat, vstávat!“ poroučel Charry, „Copak se nechceš vykoupat? Jsi špinavá jako čuně, podívej se na sebe!“

Dévi byla skutečně celá špinavá; to proto, že ležela celý život ve špinavé kleci. Teď se sebekriticky očichávala a olizovala, přešla k vodě a napila se, ale do tekutiny se jí nechtělo, ani když jsme tam všichni vlezli a lákali ji za sebou.

„Co to? Vždycky dostávala vodu jen v misce!“

„Proboha! Ona se bojí vody!“ Tannarr to nedokázal pochopit, „Klidně pojď za mnou, tady je mělko! Můžeš se převalit do vody a vykoupat se pořádně. Lidé se přece taky koupou...“

Lidé byl vlastně jenom Denis, byl nejrychleji svlečený a už se s rozkoší cachtal. Zamířil k nám, vyskočil mi na hřbet, chytil se mé hřívy a nechal se zavézt do vody, ještě mě při tom kopal patami do žeber a chtěl, abych se s ním pral. Dévi pozorovala chlapce celou dobu, ale ani jednou se neodvážila k němu jít; když se on přiblížil k ní, obratně mu uklouzla. Stejně tak se bránila přímému dotyku všech ostatních. S námi se odvážila si hrát, ale jen velmi zběžně a letmo, neznala žádnou naši hru a nebyla schopna bez vysvětlování nic pochopit.

Vítek přinesl čtvrtku hovězího; sešli jsme se, ukusovali a žvýkali kusy masa, zatímco Dévi zaťala do masa drápy, trhala si z něj a hltavě polykala téměř nerozžvýkané; přímo jsem žasnul, kolik dokáže sníst; a to nejsem žádný louda, když jde o jídlo.

„Prosím tě, ty chceš asi prasknout!“ smál se jí Ao Harrap, „Co budeš dělat s tolika jídlem? Nebudeš jíst týden?“

„Kdoví, kdy zas jíst!“ varovala, „Musím udělat zásobu! Vy vykrmení, já ne!“

„Jíst dostaneme zítra ráno, možná ještě něco dobrého i večer. Musíme přece dostat najíst, ne? Přece nebudeme hladovět...“

„Ty říct vy jíst každý den? Ne, když pán opilý, tak dá jíst? Šťastní – ne hladoví, i když nemáte svobodu!“

„Svobodu! My sami jsme svoboda; až přijdeme na Hůrku, na Charryho území, nevšimne si nás nikdo třeba celý den, můžeme tam běhat po kraji a lovit. I ty budeš moci, jsi přece naše!“

„Nevím. Nikdy nemohla lovit. Ani neviděla.“

Denis zatím ležel na zemi a četl si; ve Veroně objevil nějaké knihkupectví. Ale jak byl unavený, klímal a nakonec zalehl a usnul. Dévi si toho všimla; přistoupila k němu a opatrně jej celého očichávala. Zvlášť ji zajímaly vlasy, které mu už narostly – dokonce se odvážila jej olíznout na rameni a Denis se po ní ve spánku ohnal.

„Voní příjemně,“ řekla nám potom, „Kdyby ne člověk, mám ráda.“

Domů bylo daleko a Charry naléhal na další cestu; Dévi se v autě uložila ve svém koutě a spala, ale čím dál víc sebou škubala, nakonec se zvedla a přelezla si ke dvířkům; zdálo se, že jí je hodně špatně, ať z jízdy nebo z té spousty masa. Nakonec jsem řekl Charrymu, aby zastavil; Charry Dévi starostlivě prohlédl a vyptával se, co se jí stalo, i když mu neodpověděla. Pochopil ale sám a trochu se jí smál, což ji rozladilo; nakonec potupně vrhla, zvláště kosti a peří z husy. Zdrželi jsme se kvůli ní a do Benátek přijeli až v noci.

Dévi odmítala jít do gondoly, neboť nevěřila svým plaveckým schopnostem; gondoliéři naopak nevěřili jí. Když jsme se dostali do hotelu, odmítala vstoupit dovnitř; nedůvěřovala jakýmkoliv lidským obydlím, zvláště uzavřeným do zdí.

„Tak se neboj!“ přesvědčoval ji Tannarr, „My doma v Arminu také žijeme v kamenných doupatech a nevadí nám to! Nesmíš se bát, budeš pořád s námi...“

Nakonec přece jen šla s námi; vyhradili jsme jí nejlepší místo na koberci, Tannarr si lehl na holou zem. Než ulehla, prohlédla a očichala celý pokoj a taky prohlédla okno, které vedlo na dvorek, ale v případě potřeby se jím dalo utéci. Nikdy sice neskákala, zvlášť ne z výšky, ale nebála se jí tak moc jako vody. Nakonec klidně usnula.

Denis byl nadšením skoro bez sebe; vyprávěl o Dévi všem známým, hlavně tetě Margo. Ta si Dévi prohlédla, pochválila ji, avšak vyjádřila obavy, jak se s námi ta divoká šelma snese. Obavy nebyly tak docela nemístné; Dévi skutečně měla způsoby ve slušné arminské společnosti nemyslitelné.

Týkalo se to hlavně stravy; ať nám dali cokoliv, vrhla se na to, jako by jí to nepatřilo, zalehla jídlo tlapami a s výhružným vrčením se cpala; vůbec nedbala, že i my bychom rádi pojedli. Charry musel dokonce přikročit k přídělovému systému a oddělovat pro ni díl potravy, aby nám něco zbylo. Kromě toho byla neustále ochotna zkazit si žaludek vším možným, co se jí zdálo k jídlu; nemluvím vůbec o tom, že kradla jakoukoliv potravu, kterou někdo jen na chvíli pustil z dohledu. Ale ukradla a sežvýkala dokonce i Denisovy kožené boty, naštěstí ty staré a prodřené. Charry se smál a myslel, že se zbláznila.

K lidem byla i nadále rezervovaná; za těch pár dní, co jsme byli v Benátkách, si zvykla, že ji někdo hladí, dokonce si troufla nastrčit hlavu k pohlazení, ale nepůsobilo jí to žádné potěšení, spíš se jí to stalo nepříjemnou povinností. Charry a Diana ji chápali, ale Denis nechápal nebo nechtěl pochopit, s velkým potěšením se s ní mazlil a Dévi nemohla jeho něžnostem nijak uniknout.

Neboť od chvíle, co poznal Dévi, soustředil všechnu svou příchylnost jen na ni. Neustále si s ní povídal svou neumělou arminštinou, lákal ji ke hrám a když si lehl, opřel si o ni vždy hlavu. Dévi neznala žádné hry a nechtěla je hrát; na nás, kteří bychom si rádi hráli, nenaléhal. Samozřejmě jsme se nehněvali, cítili jsme, že Denis chápe opuštěnost černé krasavice a přál by si, aby byla veselá a šťastná.

Dva dny pršelo a museli jsme být pořád v pokoji; Denis sice vyběhl ven do deště, ale velmi rychle se vracel. Po ty dny byl pořád s námi a s Dévi; mluvili jsme o všem možném a bohužel se ukázalo, jak propastná je Dévina neznalost. Nevěděla vůbec nic; jak jsme přešli na nějakou závažnější rozmluvu, nerozuměla ani arminským výrazům. Vysvětlovali jsme jí všechno velmi pilně a učili ji, ale musím přiznat, že Denis chápal lépe než ona.

Pak už bylo zase hezky a Denis chodil na pláž. Předvedl se tetičce Eulálii ve slavnostním oděvu, ale do vody v něm nešel, to přece jen nepovažoval za rozumné. Tetička ztratila postupem času všechny iluze, že by jej mohla slušně vychovat, zvláště když si dvakrát pohovořila s Dianou.

Když byl Denis pryč, zjistili jsme, že přece jen něčeho dosáhl; Dévi byla neklidná a všimli jsme si, když se ozvaly na chodbě kroky podobné Denisovým, rychle nastražila uši a pokud ležela či podřimovala, probudila se a otáčela ke dveřím. Neříkala nic, ba když Denis vstoupil, okamžitě odvrátila tvář, ale když tu nebyl, zdálo se mi, že se jí po něm stýská.

Diplomatické návštěvy ustaly; sice se k nám dostavil ještě jeden pán z ministerstva, ale zjevně nevěděl, co vlastně chce, dlouho blekotal různé nesmyslné fráze a pak pozval Charryho, aby se přišel podívat ke dvoru, přijede-li do Říma. Charry mu odpověděl pokud možno nejasně, ale pánovi to stačilo, nechal se pozvat na oběd a potom vypadl.

Jednoho dne byl Denis na pláži sám; potuloval se s kluky, vysvětloval jim, jak si postavit loď a vyrazit na moře. Vyprávěl jim obsahy různých dobrodružných knih a to se chlapcům líbilo; takže právě leželi na dřevěném odpočívadle, slunili se a líně si povídali, když najednou Denis zaslechl hvízdnutí na prsty.

Nikdo neuměl takhle hvízdat; Denis se bleskurychle vymrštil na nohy, rozhlédl se, skočil do vody a o závod plaval ke břehu; ani se neotřepal, rozběhl se pískem a vrhl se kolem krku svému otci, který stál u kabin a vítal ho úsměvem.

Tomáš Baarfelt už opět vypadal tak, jak jsme byli zvyklí; to že mu dorostly vousy. Zvláštní bylo ale oblečení: zvolil vzhled bohatého italského statkáře. K jeho kroji patřily úzké černé kalhoty, obepínající těsně lýtka i stehna, košile se širokými nabíranými rukávy a tvrdým širokým límcem, černá vázanka se stříbrným špendlíkem. Vesta byla vyšívaná jednak pestrým hedvábím a pak ještě zlatem a stříbrem; také na kabátě bylo stříbrné vyšívání, ale ten kabát byl tak krátký, že dosahoval sotva k opasku kalhot. Rukávy byly ukončeny těsně pod loktem a tam opatřeny černými střapci. Klobouk byl nízký a plochý, měl širokou rovnou střechu, zlatou přezku a šňůrku, na kterou se zavazoval pod bradou; Tomáš ho měl nasazen trochu k pravé straně. Na polovysokých botách s podpatky byly rovněž zlacené přezky.

Denise ale toto zvláštní ustrojení nijak nepřekvapilo, byl na proměny svého otce zvyklý a Tomáš se mu v tom líbil. Skočil mu kolem krku a zůstal na něm viset; Tomáš cítil i přes košili jeho mokré tělíčko, ale smál se a nechal si to líbit. Denis jej objal a políbil na tvář i na rty, také Tomáš líbal syna. Při tom Denis posunul jeho klobouk dozadu a jak přejel otci po hlavě, ucítil na pravé straně nad spánkem nějakou náplast. Odhrnul vlasy; tam na jednom místě byly ustřiženy a náplastí zalepena drobná rána.

„To nic,“ řekl Tomáš, „Památka na drobnou nepříjemnost...“

„Já vím, souboj. Stříleli jste na sebe.“

„Ano; ale nezasáhl mne. Uhnul jsem hlavou. On to dostal do srdce. Neměj strach, nic to není...“

„Vím, viděl jsem to. Bylo to za úsvitu na nějaké louce.“

„Ano,“ Tomáš pustil chlapce na zem a prohlížel si s láskou a obdivem jeho opálené tělo, „No, vyrostl jsi, zesílil a trochu ses spravil po tom kriminále. Koukám, jsi pořád u moře, co? Už ti aspoň narostly na zádech žábry?“

Denis se rozesmál. „Zaplaveme si?“

„Teď ne. Ty už ses koupal a já hledám Dianu s Charrym. Kde ráčí panstvo být?“

„Někde ve městě. Diana pořád něco nakupuje. Ale přijdou sem za mnou, slíbili mi to...“

„To je v pořádku, počkáme tu na ně. Povídej mi, co se tady zatím dělo. Byl jsem v hotelu, ale s nikým jsem nemluvil, jenom se zeptal, kde jste. Pak jsem šel sem za tebou.“

Tomáš se posadil do lehátka, Denis se natáhl před ním do vyhřátého písku a povídal páté přes deváté; Tomáš měl zavřené oči a občas pokyvoval hlavou. Když oči otevřel, byl to pro Denise pokyn, aby svoji reportáž rozvedl. Když oči zase zavřel, přešel Denis na jiné téma.

Klaplo to přesně; právě když Denis končil, objevila se Diana a Charry. Zezadu Tomáše nepoznali, ale když na ně Denis upozornil a Tomáš vstal, Diana se k němu vrhla skoro tak nadšeně jako Denis. „Zaplaťpámbu, že už jsi tady! Už jsme se tu nudili! Doufám, že co nejdřív pojedem dál...“

„Neřekl bych, že jste se tu nudili. Noviny píšou něco docela jiného.“ Tomáš vytáhl z kapsy deník El Messagero a podal Dianě rozevřený list, „Tadyhle čti! Třeba nahlas!“

„Strašlivý masakr v restaurantu Mimóza,“ přečetla Diana, „Krev stříkala proudem na nevinné návštěvníky baru... Ale my jsme snad nebyli v žádném restaurantu Mimóza! To bude nějaký omyl!“

„Věřím. To se stalo v Miláně. Ale čti dál!“

„Včera v jedenáct hodin večer přepadlo šest maskovaných mužů, ozbrojených revolvery a automatickými puškami, restaurant Mimóza v okrajové čtvrti Milána. Zatímco přinutili překvapené hosty restaurantu zvednout ruce nad hlavu a postavit se ke zdi, vybíral jejich vůdce určité hosty. Podnik byl zřejmě předem naplánován, neboť vůdce neměl žádné pochybnosti o totožnosti vybraných. Osm těch mužů postavil ke stěně, načež krátce hovořil s devátým. Podle svědectví některých hostí mluvili oba německy. Poté velitel maskovaných banditů oznámil hostům, že ti muži jsou agenty rakouské špionážní agentury v Itálii, zrádci, kteří se zabývají nepřátelskými akcemi proti naší vlasti. Současně jim oznámil, že podle spravedlnosti, kterou zde zavádí a představuje on, jsou odsouzeni k smrti; vzápětí bandité těch osm mužů postříleli. Devátého odvedli s sebou.

Dále provedli prohlídku v pokojích, které mrtvým patřily a odnesli si tajné dokumenty i značnou částku peněz. Současně též odebrali majiteli restaurantu veškeré hotové peníze a různé cennosti, údajně jako pokutu za to, že poskytoval útočiště zrádcovským živlům. Nato se všichni odebrali do dvou kočárů, stojících před vchodem a opustili místo činu.

Poněvadž mezi hosty byl náhodou zástupce městského policejního direktora signor A.C., přivolal okamžitě policejní hotovost a osobně se ujal pátrání, když byl uklidnil vystrašené dámy, z nichž některé dostaly nervový záchvat. Vyšetřování do této chvíle nepřineslo žádné pozitivní výsledky, aniž by byly zveřejněny jakékoliv stopy či fakta, jež by mohla naši statečnou policii uvésti na stopu pachatelům.

Na otázku, zda je něco pravdy na obviněních, vznesených proti dotyčným mužům, se pan krajský policejní prefekt vyjádřil našemu dopisovateli, že obvinění naprosto nelze považovat za oprávněná a doložitelná; bohužel však byl nucen konstatovat, že je nelze ani s určitostí vyvrátit, neboť dotyční pánové by snadno mohli být považováni za agenty rakouského státu; policie si vyhražuje právo podniknout v té věci další potřebné kroky.

Je třeba říci všem našim občanům, že podobné barbarské akce, které narušují klid našich měst a znepříjemňují život jeho pokojným obyvatelům, jsou naprosto nepřípustné a...“

„Nuže,“ řekl Tomáš, „Jde o vaši práci?“

„Ne zrovna tak,“ odpověděl Charry, „Ale jedná se o výkon našeho přítele, jistého Palmiro Corsiho. Nabídl nám svoje služby a já ho pověřil odvetnou akcí za přepadení Diany a pokus o loupež v našich pokojích. Můžu ti vyprávět...“

„Není třeba, Denis mne už informoval. Souhlasím s tou odvetnou akcí. Jenom nevím, kde vzal Palmiro ty střelce.“

„Zřejmě se jedná o příslušníky Mafie. Slíbil jsem jim, že jim odpustíme část kontribuce, když nám dodají šéfa rakouské rozvědky a pobijí jeho lidi...“

„V pořádku. Všechno velmi rozumné počínání. Gratuluji k první samostatné akci na italské frontě; zdá se, že si počínáš dobře.“

„Učím se od svého velkého mistra,“ usmál se Charry, „A co jsi dělal ty za tu dobu, co jsme tě neviděli?“

„Loučil jsem se. Budu vám o tom povídat, ale až jindy; teď jsem trochu unaven. Půjdu se prospat, ráno se probudím a pojedeme dál, do Florencie. Doufám, že souhlasíte?“

„Přímo nadšeně!“ řekla Diana, „Už mě to tady šíleně nudí!“

Tomáš byl trochu překvapen přítomností sestry Margo v hotelu; nevlastní sourozenci se přivítali velmi srdečně a dokázali nám, že přátelské vztahy k příbuzným jsou v tomto rodu pravidlem. Margo vyprávěla Tomášovi některé podrobnosti, které Denis neznal; Tomáš jí na oplátku vypověděl zajímavosti, které ji zajímaly. Ochotně souhlasila, že na sebe převezme další úkoly, které jí zadal; velmi ji to bavilo.

Potom se také seznámil s Dévi; trochu rozpačitě, neboť ho neuvítala zrovna přátelsky. Denis ho sice varoval, ale Tomáš nepočítal, že na něj kočka bude vrčet a cenit tesáky; přesto ji pohladil, řekl pár přátelských slov v dost dobré arminštině a potom se odebral spát.

Zbytek odpoledne jsme věnovali přípravám k odjezdu; bylo to dost problematické, neboť vyvstala otázka místa v automobilu. Především klec na šelmy byla počítaná pro tři a ne pro čtyři; sice jsme se tam vešli, ale museli jsme být dost namačkaní. Kdybychom byli všichni tygři, nevešli bychom se. Také v horní kabině byl nedostatek místa; už teď tam byli natlačení a když měl přibýt ještě Tomáš, zdálo se, že se to nedá zvládnout.

Ráno jsme se všichni nalodili do gondol, rozloučili se s řádovým hotelem a vyrazili k místu, kde jsme nechali naše auto. Tomáš měl jenom aktovku; divili jsme se, že by cestoval s tímto jediným zavazadlem, které bylo ostatně poloprázdné, ale jenom se smál a prohlásil, že to nevadí. Vystoupil cestou na jednom nábřeží a zmizel v uličkách. My jsme jeli až k náměstí Svatého Marka, kde jsme teprve vystoupili; když jsme vylezli z gondoly, vjelo právě na náměstí další auto, tentokrát otevřený čtyřsedadlový vůz s naleštěnými trubkami, obepínajícími podivně utvářený motor.

Za volantem toho vozu seděl Tomáš; usmíval se na nás a Denisovi zamával, když se k němu rozběhl a v jízdě vyskočil na stupátko, aby si auto prohlédl. Mohl si to dovolit, Tomáš jel krokem, zato s dost velkým rámusem. Druhá doběhla k automobilu Diana, zvědavá jako vždycky.

„Tak co, líbí se vám?“ smál se Tomáš, „Ano, přišel jsem taky k vozidlu, o něco levněji než vy...“

„Snad jsi to neukradl?“ šklebila se Diana.

„Ne. Dostal jsem to jako... inu, jako úplatek. Přivezl jsem je ze Švýcarska, něco jsem tam měl na práci a jednomu člověku jsem vysvětlil, co na něj všechno vím. Dal mi tohle autíčko a já jemu slib, že to na něj nikomu nepovím. Tak to nepovídám ani vám, taky by vám to asi na nic nebylo.“

„Hodný to muž,“ soudila Diana, „Asi se tě musel dost bát.“

„Přišel by o majetek. Tohle bylo lacinější.“

Okamžitě se zahájila diskuse o tom, jak nás rozdělit do dvou automobilů. Tomáš navrhoval, aby část výpravy odjela s jeho novým autem přímo na Hůrku a to přes Savojsko, Švýcarsko a Německo; navrhoval Vítka, Tošia, Henryka a Zdravka. Vítek s tím souhlasil, když Tomáš a Diana slíbili, že se budou v řízení našeho auta střídat. Yamanaki se však postavil proti a prohlásil, že půjde se svým pánem a bude střežit jeho bezpečnost, ať se stane cokoliv.

„Dobře. Tak tedy naložíme místo čtvrtého cestujícího všechna nepotřebná zavazadla. Tím se uvolní prostor v našem voze. V kufru mého auta je mimochodem uloženo přes sto kilogramů drahokamů a zlata; dejte na to trochu pozor, aby se tomu moc nestalo...“

„Výsledek tvojí cesty?“

„Ano, zlikvidoval jsem všechny své pohledávky u bank v celém Rakousko-Uhersku. Taky mám ještě hodně peněz po světě, s těmi jsem zatím nic nedělal, jen převedl na největší banky. Není vyloučeno, že v Rakousku budou mít nějaký čas v bankovnictví trochu potíží a nerad bych o něco přišel.“

„Zvlášť, když ty potíže vznikly tvojí vinou!“

„Řekli si o to.“

Přeložili jsme vše, co jsme nepotřebovali, do nového auta; což se neobešlo bez zábavné podívané, nazvané Dianino balení. Její četné krabice s oblečením, knížkami, uměleckými předměty a upomínkami bylo nutno přebalit, pokud možno tak, aby se nic nerozbilo ani neztratilo; při nákupu to narvala do obalů poněkud chaoticky, teď to vytahovala, třídila a balila ještě chaotičtěji. Pomáhali jsme jí všichni, nejraději Denis, protože se na něj každou chvilku naštvala, nadávala mu a slibovala pár facek. Nakonec Tomáš svěřil velení při balení Henrykovi a ten všechny ty věci nějakým způsobem srovnal; měl svoje zkušenosti.

Aby se Diana uklidnila, předvedl jí Tomáš pohlednice, které pro ni koupil během svých cest. Mohli jsme poznat kde všude byl, podle lístků z Linze a/D., Salzburgu, Innsbrucku, Münchenu, Nürmberku, Bernu, Genéve, Locarna. Ale proč tam pobýval a co tam dělal, jsme se mohli jen dohadovat.

Toto slavné balení se konalo na trávníku před jednou hospodou na předměstí Benátek; její majitel nám zatím připravil slavnostní hostinu na rozloučenou. Po četných přípitcích na zdar cesty jsme se nakonec se všemi řádně rozloučili a oba vozy vyrazily; my do Ferrary, oni na Brescii a Miláno.

Povídalo se o tom, jak jsme získali Dévi; Tomáš se o to zajímal, líbila se mu stejně jako jeho synovi. Dévi se zájmem naslouchala, co o ní lidé povídají, Tannarr jí to překládal. Když ale přeložil Charryho slova »Tak jsem ho zmlátil, že na to bude ještě dlouho vzpomínat, až ho pustí z nemocnice!«, Dévi vyskočila: „Co? On nezabil? On ne mrtvý?“

„Asi ne, to by Charry řekl; jenom ho hrozně zmlátil!“

„On ale ležel! Krev tekla, moc!“

„To se stává, když Charry někoho vybuší.“

„On žije! Musí za ním! Musí zabít!“

„Neblázni,“ řekl Ao Harrap, „Proč bys to dělala?“

„Musí zabít! On zemřít, on zlý! Bil Dévi, týral, moc! Nedával najíst! Musí zabít! Jinak není čestný leopard!“

„Tak se uklidni! Kdoví, kde teď je a kde jsme my! Kdybys ho šla zabít, už bys nás nenašla a kdoví, co by se s tebou stalo!“

Dévi to sice uznala, ale přesto bručela a nelíbilo se jí to. Hněvala se, dokonce i na Denise zavrčela, když se jí jako obvykle pověsil na krk; naštěstí si z toho nic nedělal.

Itálie je krásná země a my jsme jí opět cestovali s Tomášem, který všechno znal a o všem nám dovedl zajímavě povídat. Diana se ho ptala, jak vlastně to tak dobře zná.

„Byl jsem tu vychováván jako chlapec; dokonce jsem se poprvé zamiloval. I potom jsem tady strávil hodně let; mám Itálii rád. Je krásné tady žít, i když by to nemuselo být věčně. Vůbec, celá jižní Evropa je nádherná...“

V Bologni na nás čekali přátelé: objevil se tu Palmiro Corsi a s ním Mafián Vito Leone. Zřejmě věděli, že přijedeme, protože byli ubytováni v nejlepším místním hotelu a jen jsme zastavili, už u nás Palmiro byl; nadšený, rozesmátý a veselý jako pták.

„Tak jsme to vyřídili! Toho chlapa máme taky, za městem v jedné kůlně. Byla to pěkná akce, líbila se mi; kromě toho mi vynesla dvaapadesát tisíc na podílech z kořisti!“

„Tak to jsi mafiány pořádně okradl! Nevadí, oni si to už nějak vezmou zpátky... Teď budeš mít na zaplacení svých dluhů i na pohodlný život, řekl bych!“ usuzoval Charry.

„Ano, ovšem. Skoro je mi líto celých padesát tisíc propít, jako jsem to dělal vždycky s ostatními penězi. Asi už stárnu!“

„To je fajn, mít dluhy a propíjet peníze!“ smála se Diana.

„Ach, dluhy? Přece nebudu platit dluhy! Naopak, hned jak se vrátím do Livorna, udělám nové a větší. Budu investovat peníze do nějakého šikovného podniku, to pak ode mne věřitelé nebudou chtít ani pětník. Naopak, možná mi ještě půjčí na rozvoj toho podnikání a budou věřit, že něco vydělám. Samozřejmě, že vydělám; ale ať mě čert vezme, jestli jim z toho něco dám, vydřiduchům! Půjčovat mi peníze, to je jako daň z lidské hlouposti; byl by v tom čert, abych se za cizí peníze nezmohl na pěkných pár miliónů!“

„Pozoruju, že Itálie získala o jednoho šikovného podnikatele víc! Dejž Bůh, aby všechny takové unesla!“

Jeli jsme tedy za město, aby nám předvedli zajatce. Drželi ho v jakési kůlně na břehu řeky, jejíž jméno si už nepamatuju. Vito Leone tam měl jednoho ze svých pistolníků, chlapa spíše nižší inteligence, ale pořádné síly. Ten dobrák vytáhl na světlo boží muže prostředního věku v pomačkaném společenském obleku; bylo na nešťastníkovi patrno, že byl proti své vůli přemísťován různými cestami a držen v různých skrýších, tak byl špinavý, neholený a zpustlý. Oči měl zavázané páskou.

„To jsem si mohl myslet. Franz Merwart!“ zavrčel Baarfelt, „Co jsi s ním chtěl, Charry? Proč ho sem vůbec tahali?“

„Myslel jsem kvůli vyslechnutí...“

„S Franzem Merwartem není vůbec potřeba se o ničem bavit. No, přiveďte ho blíž, chlapci... Sundejte mu tu pásku!“

Franz Merwart přimhouřil oči bolestí a potom prudce zamrkal zrudlými víčky. Až po chvíli poznal Tomáše a sprostě zaklel.

„To jsem si mohl myslet. Tomáš Baarfelt!“

„Bodejť by sis to nemyslel. Cos mohl čekat jiného, když jsi poslal svý vrahy na moje přátele? Řekl jsem ti, jestli mi ještě jednou vlezeš do cesty, zemřeš. No prosím: jak si kdo ustele, tak si lehne.“

Merwart mlčel, jen si nás měřil zlým pohledem.

„Co od něho chceš ještě vědět, Charry?“

„Kdo ho na nás poslal a proč! A co chtěli najít...“

„Poslali ho nadřízení z tajné služby v rámci dodatečných pomstychtivých snah o naši likvidaci. To bude ještě nějakou dobu trvat, než si všichni zvyknou, že jsme vyhráli. A hledali něco, co by proti nám mohli použít. Merwart není velká ryba, je to blbec, upřímně řečeno. Taky bezbožník a nemrava. A jde mi silně na nervy, už dlouho. Pochybuji, že bychom se od něj dozvěděli něco nového; když na tom ale trváš...“

Tomáš Merwarta uspal a položil mu řadu otázek; odpovědi špióna však nepřinesly žádný pozoruhodný výsledek a Tomáš jej tedy zase probudil. Merwart se při tom tvářil zarputile.

„Tak vidíš, neměli se s ním vůbec vláčet až sem. Hej, done Vito, ať ho někdo dorazí. Uvažte k němu kámen a hoďte ho do vody, ať je od něho konečně pokoj!“

Franz Merwart zbledl jako křída; pozvedl ruce a vykřikl: „Slitování, pane Baarfelte! Neměl jsem tušení, že zrovna vy...“

Tomáš se zamračil; mávl rukou, Vito vytáhl pistoli a střelil Merwarta do hlavy. Rakouský agent rozhodil ruce a skácel se do trávy jako podťatý.

„Budiž mu země lehká, už si to dlouho zasloužil. Děkuju ti, Vito – i tobě, Palmiro. Nasedněte, jedeme zpátky. Doufám, že nás poctíte svou přítomností při večeři...“

Jenom Charry se trochu divil, že Tomáš udělal s lotrem tak krátký proces; dokonce mu to naznačil a Tomáš řekl: „Už mi všichni ti darebáci dlouho pijou krev.“

„Svatosti,“ pravil Vito Leone, „Chci se ti s něčím svěřit!“

„Jako zpovědní tajemství? Neboj se, všichni tady jsme členy řádu. Chlub se svými hříchy!“

„Když jsem toho muže převážel, dal mi několik bankovních směnek na dost vysoké částky za to, abych ho propustil. A já je přijal; ale nepropustil jsem ho!“

„Hrozné!“ Tomáš potřásl hlavou, „Zhřešil jsi, Vito Leone; jsi odporný zločinec. Za pokání se pomodlíš dvacetkrát Otčenáš a dvacetkrát Zdrávas Maria a ve vašem kostele zapálíš Panně Marii tlustou svíčku, rozumíš? A nezapomeň si rychle vybrat ty peníze, než na to přijdou a zablokují ti konto.“

„Ale mne velice deptá tíha hříchu, Svatosti! Totiž, já už jsem ty peníze vybral předem; než jsem věděl, co s ním bude!“

„Jsi hnusný netvor a veliký hříšník, done Vito. Zapálíš Panně Marii dvě svíčky a až bude pouť, poneseš baldachýn nad panem farářem. Snad ti pak Bůh odpustí všechny tvé ohavné hříchy.“

Vito Leone vzal Tomášovu ruku a políbil ji. „Při každém procesí nosím baldachýn nad panem farářem; a dvakrát měsíčně obětuji Přesvaté Panně tlustou svíčku. Jsem zbožný muž, Svatosti!“

„To tě šlechtí, Vito. Tentokrát tedy učiníš to vše mimo obvyklé pořadí, aby se nad tebou Bůh slitoval.“

Vito Leone ještě jednou Tomášovi políbil ruku a spokojeně se stáhl do kouta. Překvapilo mne, že cítil k Tomášovi úctu přímo posvátnou; to už jsme viděli u jeho lidí v Benátkách.

Následujícího dne jsme vyjeli z Bologne a pokračovali do Florencie; protože jsme čirou náhodou neměli na autě žádnou poruchu, podařilo se nám tam dojet už odpoledne a dle Tomášových pokynů jsme projeli krásným starobylým městem až k renesančnímu paláci, tyčícímu se uprostřed zahrad na kopci za městem. Když jsme dojížděli, vyřítila se na nás celá smečka divokých psů, ale strážní je uklidnili. Psi si nás očichali a zřejmě jsme se jim zamlouvali; jejich pánům také.

Objevil se černoch v bílé tunice, který Tomáše pozdravil úklonou hlavy a zval nás dál. Nemluvil však italsky, jen nějakým vlastním jazykem, kterým Tomáš uměl několik slov, dokonale jej však znal Voglari. Černoch nás zavedl do pokojů trvale zařízených pro hosty; jsou v prvním patře, spojené arkádovou chodbou jako všechny místnosti zámku. Nádvoří vykládané růžovým a nazelenalým mramorem je uprostřed osázeno květinami a vyzdobeno fontánou od Vincenza Belliniho. Pokoje jsou výrazně šlechtické, s mozaikovými parketami, starobylými barokními skříněmi s intarziemi barevným dřevem, lůžka s nebesy, otevřené krby. V pokoji, který dostali Tomáš a Denis, je na zdi dokonce tygří kožešina a různé zbraně.

Sotva jsme se ubytovali a trochu upravili, přišel pro nás jiný, mladší černoch, který mluvil italsky. Zjistili jsme, že téměř všechno služebnictvo v zámku je černé, přivezené přímo z Afriky. Ti černí muži i ženy byli příjemní, inteligentní, v jejich tvářích se zračil odlesk vznešenosti tohoto místa a jeho pána.

Zavedli nás do přijímací síně; je to ohromný prostorný sál se spoustou šlechtických znaků na stěnách, mohutnými křišťálovými lustry a zbraněmi mezi okny. V čele sálu stojí rudý trůn s drapériemi a baldachýnem, poblíž několik křesel se zlacenýma zakroucenýma nohama a opěradly. Dál podle všech stěn jsou sedátka a u krbu stálo jedno křeslo odlišné od ostatních, s vysokým gotickým opěradlem; před ním byl půlpit na knihu. V tomto křesle seděl schoulen hubený muž, který při našem příchodu povstal a vyšel nám vstříc.

Byl oděn do vybledlého mnišského roucha, původně červeného, přepásaného hrubým konopným provazem. Asketická tvář byla tmavá jako pergamen a stejně svraštělá; včetně úplně holé lebky. Neměl obočí ani řasy na víčkách; po pravdě řečeno vypadal jako veliká hnědá žába. Jeho vybledlé oči zíraly někam do nekonečna a rty, tenké a bezkrevné, vypadaly jako zobák ptáka.

Tomáš mu kráčel vstříc; muž mu podal ruku a něco zachrčel, načež se Tomáš hluboce uklonil, přitiskl si jeho ruku k čelu a pravil: „Zdravím tě, bratře Luigi; dovol mi vyjádřit svou radost, že tě opět potkávám na tomto místě.“

Mužovy oči se vynořily z nekonečna a soustředily se na naši skupinku. Tomáš se otočil k nám.

„Přátelé, to je Luigi Pietrangelli, vrchní čaroděj řádu. Bratře Luigi, zdraví tě severoevropský komthur Charry de Guyrlayowe, jeho žena Diana, rytíř Tošio Yamanaki a jejich šelmy: Aflargeo, Tannarr, Ao Harrap, Dévi. Mého syna Denise jsi zajisté poznal.“

Pietrangelli přistoupil blíž; Charrymu i ostatním podal ruku, nás pohladil po hlavě a při tom pronášel sípavým hlasem nějaké latinské verše. Když skončil, obrátil se, vrátil do svého křesla a opět se věnoval svojí knize.

„Don Luigi je Velkým čarodějem dlouhá léta; nejméně čtyřicet posledních. Je mu už dvaaosmdesát a je to nejmoudřejší člověk v řádu. Nevěděl jsem, že tady bude; cestuje z místa na místo tak, jak potřebuje.“ vysvětloval Tomáš.

Vzápětí se ozvaly kroky; vstoupil člověk, který nemohl být nikým jiným než baronem Gierolammo Voglarim. Byl oblečen v rudé sutaně, velmi krásné a elegantní, bílé vlasy se mu kroutily okolo čela a spadaly přes uši až na ramena. Na krku měl komthurský kříž, zavěšený na krásném zlatém řetězu; také na rukou měl zlaté prsteny a náramkové hodinky s řetízkem ze zlata posázeného diamanty. Ostře se odlišoval svým nádherným vzezřením od svého ošumělého a asketického hosta.

„Ach Tomáši, konečně jsi tady!“ smál se a objímal jej na přivítanou, „Připravuji se na tebe už dlouho; myslím, že bys měl být bit, ba dokonce i mučen za svoje nevybíravé způsoby!“

„Zajisté měl; avšak netuším, co jsem ti udělal! Narážíš-li na ten drobný incident v Miláně, pak nechápu...“

„Vůbec mne nezajímá tvá akce v Miláně; důležitější je to, co děláš proti mně a proti mojí škole. Neříkej, že nic nevíš; co jsi mi to poslal na krk za armádu?“

„Armádu? Skutečně nechápu...“

„Mám na mysli těch sedmnáct práskaných ničemů, které jsi mi poslal na krk. Mužstvo tvých vypečených důstojníků, lépe řečeno důstojníků tvého syna; míním dona Martina di Tomasi a dona Pietra Soicu & spol.“

„Sedmnáct? To snad nemyslíš vážně!“

„Taky jsem si říkal, že to nemůžeš myslet vážně; kdybych tě neznal, řekl bych, že to je nějaký ze tvých výstředních žertíků. Ale tvé žerty bývají obvykle velice důsledné, můj drahý! Poslal jsi mi je, abych je vycvičil; a vůbec tě nenapadlo, že mi ta banda rozvrátí morálku v celé škole, viď?“

„Tak počkej! Ty dva, Martínka a Petra, jsem ti skutečně poslal. Martínek je můj, žil u mne na statku, sirotek. Petr Sojka je kluk z polepšovny, vytáhla ho tady Diana a Martínek kooptoval do řádu coby vojáka; poslal jsem ho s ním, protože Martin neumí německy. O pěti dalších taky vím, od Oskara Berlinga; přivedli si je ti dva a Oskar, ježto nevěděl co s nimi, jim zařídil cestu sem. Ale kde se vzalo ještě deset dalších, opravdu nemám zdání!“

„Chceš mi tvrdit, že jich bylo jen sedm? Jak to, že jsem dostal přípis na sedmnáct, co?“

„Nevím. Ale pokud je to tak, jak myslím... mohl bych vidět ty papíry?“

„Papíry? Je tady jen jeden papír, Berlingův dopis. Můžu ti ho ukázat... stejně půjdeme asi do mé pracovny!“

Tomáš nás představil; don Gierolammo nás přívětivě uvítal, jeho oči se neustále smály a šířil kolem sebe dobrou náladu, ačkoliv právě teď Tomášovi něco vyčítal; uvedl nás do pracovny, zařízené v překvapivě moderním slohu a lidi usadil ke stolu. Černý sluha přinesl šálky s krásně vonícím bylinkovým čajem; nám nedali nic, protože večeře se právě připravovala.

Voglari vytáhl ze šanonu papír a podal Tomášovi. Ten se zasmál, dal dopis Denisovi a řekl: „Zjisti, jakým způsobem zvýšili počet lidí!“

Denis vzal papír, naklonil ho proti světlu a řekl:

„Pisatel dopisu, zřejmě Oskar Berling, napsal semhle číslici 7. Poněvadž mezera mezi sedmičkou a předchozím slovem byla dosti veliká, vepsal někdo před tuto sedmičku ještě jedničku, takže vznikla číslice 17. Příznivou shodou okolností souhlasil počet osob, tím zřejmě došlo k té drobné mýlce...“

Tomáš se usmál a dopis vrátil. „Učím syna myslet logicky.“

„Učíš myslet logicky víc lidí. Taky učíš padělat dopisy!“

„O jedno číslíčko! I tak, já je to neučil; rád bych věděl, kdo z nich na ten nápad přišel...“

„Vsadil bych na Pietra. Martino je sice zkušenější v řádových záležitostech, ale ten Pietro je mazaný všemi mastmi a projevuje podezřelé schopnosti: například za dobu co je tady, už naučil několik lidí krást věci z kapes, aniž by si toho kdo všiml. Ona celá parta vypadá jako banda lupičů; včetně těch děvčat!“

„Cože – ony jsou mezi nimi i dívky?“

„No ano! Divil jsem se tomu možná víc než ty; ale přišly sem s ostatními, Martino a Pietro je vydávali za své. Zjistili jsme, že jsou to dívky, až při koupání; byly oblečené jako chlapci, ostříhané na ten jejich šílený účes a chovaly se jako kluci!“

„Zajímavé... skutečně zajímavé! Myslím, že by si toho Berling všiml, ví jaký je rozdíl mezi klukem a holkou a nařídil je všechny vykoupat a odvšivit. Byli všichni ostříhaní?“

„Ano, tedy... To taky nepochopím. Strašně rádi si nechávají holit hlavu, ale trvají na tom, že uprostřed musí zůstat takový hřebínek a vzadu copánek, který se nikdy nesmí stříhat. Že je to nějaký jejich kastovní odznak, nebo co.“

Diana vyprskla, ale Gierolammo hleděl spíš na Yamanakiho, který měl něco podobného na hlavě; nebylo ani zapotřebí objasnit, jak na to kluci přišli.

„Nebavil bych se s nimi o ničem,“ řekl Tomáš, „Škola má vlastní předpisy a vnášet zmatky je pokud vím zakázáno!“

„Prohlásili, že je to na příkaz arminské císařovny Diany. Dal jsem pokyn, aby je prozatím k ničemu nenutili, dokud neprojednám tu záležitost s tím, kdo to nařídil. Pokyny to říkají jasně...“

Diana hbitě přemýšlela, co na to má říct; ale Gierolammo jen mávl rukou: „Denisi, chceš nám k tomu něco říct?“

„Já bych to udělal takhle: protože bych věděl, že Berlingovi se nebude líbit vysoký počet cestujících, přihlásil bych takové množství, aby se připsáním jedničky dal počet zvýšit. Samozřejmě bych k němu nebral děvčata, ta se dají snadno poznat; taky asi měly v tu dobu dívčí vzhled. Pak bych se pokusil získat co největší množství peněz jako příspěvek. Počítám s tím, že by mi Berling vybavil kluky šatstvem a případně odvšivil; proto bych musel ošatit a případně ostříhat i ostatní, aby tady ve Florencii neměli pochybnosti. Myslím, že by se to tak dalo udělat.“

„Myslí ti to, chlapče! Nezplichtil jsi to nakonec ty, Denisi?“

„Ani jsem nemohl; tou dobou jsem byl ve vězení!“

„Ach tak! I já myslím, že to tak mohlo být; až na to, že jsem neměl pochybnosti a považoval to za Tomášův experiment, kam až se dá zajít v drzosti. Teď už tu jde jen o to, co jsou to za děti a co s nimi mám dělat.“

„Obávám se, že to vyřešili už páni důstojníci. Když jsi je už jednou přijal a jsou v Itálii, musíš si je nechat. Byli to rakouští občané; nepovažoval bych za vhodné, aby se vrátili do Čech s vědomostmi, které už tady stačili pochytit.“ řekl Tomáš.

Denis dodal: „Mám dojem, že snahou velitelů od počátku bylo zabránit, aby mohli být vráceni; v případě, že by jim návrat způsobil přílišné obtíže, je dobře zařídit to tak, aby pro ně vyvstala taková situace, že by se to rovnalo odsouzení k smrti. Řád je příliš laskavý, než aby to dopustil.“

Voglari se ušklíbl: „Ty budeš taky brzo rytířem, hochu! Ano, za současné situace, s těmi účesy a tím... chm, tetováním...“

Diana mlčky obrátila oči v sloup.

„Nevím nic o žádném tetování.“ řekl opatrně Tomáš.

„Jedná se o obrázky na kůži, způsobené vpichy jehlou, namočenou do barvy. Podle tvrzení dětí se jedná o znamení příslušnosti k nějakému vašemu bojovému sdružení. Je to pravda?“

„Pravda to je; ale v žádném případě se to netýká těch kluků! Tošio skutečně má tetování, my dva taky, ale oni ne!“

„V tuto dobu už je mají; a nejen oni. Jedna ta dívka to docela dobře umí, dokonce v šílených barevných kombinacích...“

„Můžeš mi objasnit, jak jste s nimi zacházeli?“

„Zařadili jsme je do výcviku a poslali na Lago di Como, do školy. Nejdřív do přípravky, samozřejmě; ale nedá se zabránit, aby se nestýkali s jinými. Ostatní děti si je... hm, oblíbily.“

„Zajímavé. Čím to, co myslíš?“

„Inu, jsou takoví... jako z boje. Vysvětlili jim, že unikli ze své vlasti s velkými obtížemi, hodlají se tu nechat vyškolit a pak se tam zase vrátit, aby si vyřídili svoje účty. Obávám se, že ostatní se rozhodli jim v tom všemožně pomáhat.“

Diana se řehnila už zcela nepokrytě. Denisovi cukaly koutky úst a Tomáš potřásal hlavou. „No... jak vidím, nemáš to lehké.“

„No dobře; ale kdo to bude všechno platit? Já přece nejsem veřejně dobročinný spolek! Vychovávám mladé pány z rodin řádových rytířů a také slečny z těchže kruhů. Tyhle kluky a holky nemůžu přijmout jen tak zadarmo, to už bych mohl brát každého!“

„Proč není možno brát každého?“ ptal se zprudka Denis, „Čím se liší dítě někoho ze šlechty od dítěte z ulice?“

„Tím, že fondy řádu stačí pouze na naše lidi. Řád bohužel nemůže přidělovat na školství tak vysokou částku jako kdysi!“

„Jak je to možné, že ne?“

„Protože velmistr a páni v Madridu se domnívají, že výchova je záležitostí každého jednotlivého komthura. Pokud vím, Tomáš nikdy nevěnoval na výchovu a kulturu vůbec nic; vyjma snad, že nám předisponoval peníze vyždímané z italské vlády. To ti zřejmě neřekl, viď, chlapče?“

„A co těch tři sta tisíc, co jste dostali od Mafie?“ zeptal se Charry, „Nebo jste je nedostali?“

„To byl pro nás zlatý déšť z nebes; kéž by zapršelo častěji! Ale přes to všechno je to špatné; my zkrátka na výchovu nemáme, ať to vypadá jak chce. Nemohu chtít příspěvky od jednotlivých regionálních komthurů, zvlášť na tak podezřelé experimenty!“

Charry se zamračil. „Dobře, poslouchej mě chvíli. Vládnu jednomu ostrovu... jmenuje se Armin. Potřebuju nějaké lidi na jeho kolonizaci. Ale budu si vybírat takové, kteří se mi hodí, nechci tam žádné lumpy. Mám za to, že mladí ještě mají určitou naději; takové chci. Těch sedmnáct ber na můj účet; zaplatím jejich výchovu. Říkají o mně, že jsem lakomý, ale účelné věci koupit neodmítnu.“

„Aha,“ řekl Gierolammo, „To je ta akce, co vymyslel Soica?“

„Nevím o ničem...“

„Pietro navrhl kamarádům z bohatých rodin, aby každý z nich učinil dobrý skutek: odchytil někde z polepšovny nebo mezi chudinou jednoho perspektivního kamaráda zhruba svého věku a toho nechal vychovat zároveň se sebou. Říká tomu hnutí »Adoptuj si brášku!« Už pár lidí mu na to skočilo.“

„Pietra Soicu zahryznu jako škodnou...“ krčil rameny Tomáš.

„Pietra Soicu potvrdím v jeho důstojnické hodnosti!“ prohlásil Charry nesmlouvavě, „Ten kluk má dobré nápady!“

„A ty to zaplatíš?“ ptal se Voglari.

„Že se mi to neřeklo dřív,“ ozval se Denis, „Mohl jsem sehnat v Dalmácii pár šikovných jedinců!“

„Můžeš jim napsat!“ smála se Diana.

„Nesmysl, neumějí číst!“

„Co ještě vymýšlejí ti kluci ve tvé škole?“ ptal se Tomáš.

„Začínám pochybovat, že je to ještě vůbec moje škola. Říkají, že jsou důstojníci pluku, který organizuje zde přítomný plukovník Denis Baarfelt; jen co vyrostou, dostanou tam funkci. Potom že zahájí nápravu světa v širokém měřítku a násilnou cestou.“

Denis, Tomáš, Diana i Charry mlčeli a dívali se na sebe.

„Podle vašich tváří usuzuji, že je to zřejmě pravda!“

„Ne tak docela...“ začal Denis, ale Voglari mávl rukou:

„Na to ti nebudou stačit tvoje poklady, bratře Charry!“

„Jsou tu ještě poklady Orlího hnízda,“ pronesl vážně Ao Harrap, „Jsem ochoten prověřit ty děti a zaručit se za každého, koho si přeji přijmout do své vlasti!“

Voglari s jeho zásahem nepočítal. Obrátil se k nám šelmám, pak se usmál a řekl: „Zítra s vámi odjedu na Lago di Como. Projednáme ty záležitosti tam za účasti těch, jichž se to týká. Prozatím si dovolím pozvat vás na večeři, myslím, že už brzy bude připravena. A zároveň se omlouvám šelmám, že jim asi nebude chutnat. Bohužel, v tomto paláci není ani kousek masa.“

Já, Tannarr a Ao Harrap jsme už určitým způsobem vytrénovaní, ale musím žalovat na Dévi, která se netvářila moc nadšeně.

„Jde o tohle: ty víš dobře, Tomáši, že jsem už dřív z různých důvodů dával přednost vegetariánské stravě. Před časem, když se vrátil don Luigi z Východu, vysvětlil mi jejich systém života a požádal mne, abych nadále dodržoval jejich zvyklosti. Což jsem přijal. Možná vám to bude připadat divné...“

„Což o to, nám tolik ne,“ řekla Diana, „Ale co si počnou moje chudinky čičinky, to teda nevím! Já mám zeleninu moc ráda...“

„Co na to říkalo osazenstvo?“

„Moji otroci uposlechli bez připomínek. Některým ze zaměstnanců se to nelíbilo a odešli jinam.“

„Otroci?“ zarazil se Charry, „Myslíš ti černoši a tak?“

„Moji sluhové požádali, aby se směli stát mými osobními otroky podle starořímských zásad. Bylo jim to povoleno.“

Tomáš potřásl hlavou. „V poslední době se tady stala řada zajímavých věcí; až mě skoro mrzí, že už jsem tu dlouho nebyl. Co je ještě nového ve tvé provincii?“

Don Gierolammo se vlídně usmál. „Rozhodl jsem se žít podle lepších zásad, než jsem činil doposud; to konečně sám poznáš. Taky si nejsem jist, Tomáši, zda by ti to plně vyhovovalo. Nemám námitek proti tvému způsobu jednání s nepřáteli, ale... v našem středisku to neděláme. Nemáme nepřátel.“

„Podařily se ti uskutečnit zázraky?“

„Některé se v nejbližší době očekávají...“

Vstoupil černý chlapec v bílé tunice a ohlásil, že se podává večeře; všichni tomu byli rádi, měli jsme skutečný hlad. Odešli jsme do jídelny, kde se Tomáš překvapeně rozhlížel, neboť se to tu od jeho poslední návštěvy změnilo. Především tu nebyl dlouhý stůl, u něhož se jedlo dřív, ale všichni seděli na zemi; sluhové obcházeli hosty a přidávali jim na talíře. Každý dostal kopec kaše z obilí a zeleniny, k tomu různé zeleninové pochoutky. Diana byla velice spokojena, Charry zvyklý, Tomáš se smál a Denisovi jiskřily oči. Nám naložili do misky a Dévi k tomu čichala, krčila nos a nevypadala nadšeně.

„Smím-li se zeptat,“ řekla Diana, „Provádíte také obětování?“

Velký čaroděj řádu don Luigi Pietrangelli, který seděl v čele, se po ní ohlédl a pousmál se koutkem úst.

„Samozřejmě... ty jsi to už zřejmě zažila?“

„Byla jsem nějakou dobu v buddhistickém klášteře.“

„Postupem času bychom se chtěli dostat na tutéž úroveň, jakou mají v Asii.“ řekl Gierolammo, „Podle těchže zásad je organizován život také ve škole. Kromě jiného proto, že je to levnější.“

„Správně – to jsem chtěla navrhnout!“ Diana nadšeně ochutnávala ze svého talíře a moc se jí to líbilo.

„Jsem rád, že aspoň někdo je spokojený.“

A tak jsme jedli a naše spokojenost vzrůstala, protože jídlo bylo opravdu dobré. Dokonce i Dévi prohlásila:

„Jídlo bez masa – dobré. Ale kořist je kořist!“

Errata:

08.08.2021 11:40