Vítej, nový čtenáři Q-240901!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Dobrodružství berberského lva

Monte Carlo je hlavním městem Monackého knížectví. Vlastně, řečeno zcela upřímně, je to jedna z čtvrtí města Monaco, které patří samostatným knížatům z rodu Grimaldi. Ten kníže je ubožák, který ani nemá tušení, co je řád Templářů; kdyby to věděl, asi by nemohl v noci samým strachem spát. Obyvatelstvo se zabývá obchodem, pašeráctvím, podvody a falešnou hrou, a to jak v karty a kostky, tak hlavně ruletou. Ruleta je hra, která se provozuje v kasinech za tím účelem postavených; Diana o tom moc slyšela a celý život toužila jednou si v kasinu zahrát, ale nikdy na to neměla peníze. Proto taky, jen co si nakoupila pohlednice, tvrdě útočila na Charryho, aby jí dovolil si zahrát.

„Na blbosti nemám!“ prohlásil Charry pobouřeně, „Právě teď jsme viděli, jak drastická úsporná opatření provádí Voglari, aby tu svou školu vůbec udržel. A ty chceš dávat peníze podvodníkům?“

„Na druhé straně,“ pravil Tomáš, „Slušelo by se, aby dáma z tak vysoké společnosti prohrála nějaký menší obnos v kasinu. Měl bys jí to dovolit do určitého limitu!“

„Dobře! Bude ti stačit deset tisíc franků, Diano?“

„Třeba něco vyhraju, ne?“

„Tomu nevěř,“ řekl Tomáš, „Nikdy jsem to nehrál; jenom poprvé, když jsem sem přišel. Otec byl se mnou, dopřál mi to. Potom mi řekl: Nikdy nehraj hazardně, když nemáš v ruce všechny trumfy. V ruletě nikdy nikdo nevyhraje!“

„A já slyšela o člověku, který vyhrál milión!“

„Náhoda. To je čistě otázka náhody.“

Nicméně Diana dosáhla práva prohrát deset tisíc a tak se večer, patřičně vyšperkována, chystala do kasina. My museli zůstat tentokrát v hotelu, zato Denisovi dovolil Tomáš, aby je doprovázel. Diana ho navlékla do sametového kabátku a krajkové košile, takže vypadal jako porcelánový panáček; potom uvažovala, co udělat s jeho účesem. Aby mu na temeni trčela štětka vlasů, na kterou byl tolik hrdý, to nešlo. Takže mu vlasy rozčesala a přilízla k hlavě; vypadal sice divně, ale ne už tak moc. Když vcházeli do království hazardu a smůly, bylo na nich jasně vidět, že patří k vyšším vrstvám.

V kasinu bylo mnoho stolů a u všech se hrálo; v prvním sále však o dosti malé částky a Tomáš radil, aby Diana sázela raději v uzavřeném sále, kde se přijímaly sázky do neomezené výše. Diana souhlasila, tak je tam vedl, jenže před vchodem je zastavil důstojný sloužící v livreji, s parukou.

„Jsem kníže Sorroni.“ Tomáš podal sluhovi vizitku a sluha se hluboce uklonil; neuvolnil však vchod a mlčky ukázal na Denise. „Můj syn. Má právo tu být; jinak budu nucen se obrátit na ředitelství. Hrabě a hraběnka z Guyrlayowu jsou mí přátelé...“

Sluha se netvářil právě nadšeně, když je propouštěl do sálu; ale jméno Sorroni mělo dobrý zvuk.

V této místnosti byl jen jeden stůl, z poloviny obsazený. Lidé tu zářili šperky a házeli na stůl tisícovky, jako by to bylo smetí. Croupiér, který přijímal sázky a roztáčel ruletu, byl šedivý ve tváři, neurčitého věku a připomínal obrovskou myš; příchozím nevěnoval ani jediný pohled.

„Podívej,“ vysvětloval tiše Tomáš, „Můžeš vsázet na červenou nebo černou a potom na čísla do padesáti. Když vsadíš na číslo, které je taženo, získáš částku v poměru...“

„Já to znám, četla jsem o tom! Tak můžu sázet?“

„Hlavně rychle, ať co nejdřív prohrajem a můžem domů!“ radil Charry, kterému se tady vůbec nic nelíbilo.

Tomáš Dianě vlídně pokynul ke stolu; usedla a přisunula jednu z obětovaných tisícovek na sedmnáctku. „To je moje šťastné číslo! Sedmnáct a čtyřiadvacet...“

Croupiér přijal sázky, pak roztočil ruletu a vhodil kuličku do kruhu. Chvíli v něm běhala, potom zapadla do jednoho oddělení a ruleta se dotočila. Croupiér s nepohnutou tváří shrábl Dianinu tisícovku na hromadu a jedné nalíčené ženě přistrčil několik žetonů. Diana zklamaně povzdechla. Tentokrát vsadila na čtyřiadvacítku a opět prohrála.

„Nemám dneska moc štěstí. Asi, že mám štěstí v lásce!“ řekla a vsadila na červenou. Vyšla černá a další tisícovka zmizela v croupiérově zásuvce.

„Nesázej tak rychle!“ radil Charry, „Vsaď pomalu a uvážlivě na pětatřicítku – podívej, já to udělám a uvidíš, že...“

Prohrál jako Diana. Mohla si trumfnout a začít vykládat, že ho hra zaujala, že změnil názor během pár minut a že teď ji už nemá za co kritizovat, ale mlčela. Charry však nemlčel, rozčílil se, prohlásil, že ruleta je podvod, croupiér zloděj a on už nehraje. Diana sázela dál a podařilo se jí prohrát všech devět tisícovek; s poslední zůstala stát a lítostivě si ji prohlížela.

„Myslím, že bude lepší koupit si za ni nové šaty!“

Vtom promluvil Denis: „Vsaď na červenou dvanáctku!“

Diana se k němu udiveně otočila. „Ach chlapče, my jsme na tebe úplně zapomněli! Samozřejmě, že si můžeš taky vsadit...“

Protože dětem byly sázky zakázány, přisunula poslední tisícovku na červenou dvanáctku; to už se ruleta točila a kulička běhala v kruhu. Sotva croupiér ohlásil konec sázek, kulička vběhla do ohrádky čísla, muž oznámil červenou dvanáctku a vzápětí přisunul svými hráběmi před Dianu kupku bankovek a žetonů.

„No prosím – a potom, že to nejde!“ smála se Diana, „Denisi, jak jsi to uhodl, prosím tě?“

Denis k ní obrátil vážnou tvář. „Nevím. Najednou mi napadlo, že vyhraje červená dvanáctka. Tak jsem to řekl.“

Tomáš vzal syna za bradu a pohlédl mu do očí. „Co to zkoušíš?“

„Viděl jsem to... jako kdybych si na to vzpomínal, víš?“

„Proč to děláš?“

Denis sklopil oči k zemi; pak pípl: „Nechtěl bych zůstat dlužen za jídlo v té Voglariho škole.“

Dianě naskočily na tvářích rudé skvrny, Charry stáhl obočí.

„Mám ti pomoci? Mohl bych tě uspat...“

„Prosím tě! Dusím se tady! Spousta špatné energie...“

Tomáš mu přejel dlaní po vlasech a zašeptal mu: „Spi! Dívej se pozorně... co teď vyjde za čísla?“

„Nevím...“ Denis to jenom zašeptal; zíral jako fascinován na kruh rulety. Nikdo si ničeho nevšímal; ostatně, co je na tom zvláštního, že otec pohladí syna po hlavě?

„Jak to, že teď nic nevíš?“

„Poznám to, až to přijde...“

Chvíli se dívali na hru. Diana chtěla zkusmo vsadit, Tomáš jí to dovolil, ale řekl, aby šetřila a hrála jen tak, aby nevyvolala zbytečnou pozornost. Teď už plnila příkazy, nehrála z vášně.

Najednou Denis řekl: „Červená... teď přijde červená!“

Diana bez váhání přistrčila všechno, co měla, na červenou. Padla červená a croupiér ohlásil, že Diana vyhrává dvojnásobek vložené částky. Když jí hráběmi přistrkoval žetony, podíval se na ni, i ostatní hosté se ohlédli; Diana zůstala klidná, zatímco Charry bankovky rovnal a ukládal do náprsní kapsy smokingu.

Trvalo to asi půlhodinu; Tomáš už chtěl syna probudit a odejít, když Denis řekl: „Černá dvaačtyřicítka.“

Diana na chvíli zaváhala; pak vzala všechny žetony, dokonce i Charryho peníze a přesunula na černou dvaačtyřicítku. Hráči k ní obrátili zraky; potom zírali na ruletu, jako by se v ní měl zjevit jejich osud. Vyhrála černá dvaačtyřicítka a Diana shrábla nejen všechno, co bylo na stole, ale i několik zcela nových svazků tisícifrankových bankovek.

„Je toho tak asi za dva milióny,“ odhadl Tomáš, „Už bychom toho měli nechat a jít domů. Probudím Denise a...“

„Ne!“ řekl chlapec přiškrceně, „Teď nesmíš. Hrajem dál!“

„Jsi unavený,“ řekl Tomáš vlídně, „Co se děje?“

Denis mluvil česky a tak tiše, že ho slyšeli jen oni: „Nesmíš. Teď musíme... co chce on. Ublížili... bychom mu.“

Diana se chtěla zeptat, o kom je řeč, ale Tomáš ji zarazil; byl napjatý a nervózní, mnohem víc než kdy jindy. Čas od času hladil Denise po ruce, po zádech nebo po hlavě.

„Měli bychom jít domů, Denis vypadá hrozně!“ zjišťovala Diana, „Já už nechci hrát! Zato tebe se zmocňuje hráčská vášeň...“

„Prosím tě, mlč!“ sykl Tomáš, „Plácáš hlouposti!“

Denis stál opřen o stůl, nepohnul se, jen zíral na číselník a v jeho tvářičce se nepohnul ani sval. Diana zašeptala: „Je mi ho líto! Jako by ani nežil...“

Tomáš taky nevypadal nejlíp; ve tváři mu nervózně škubalo. „Jestli to brzo neskončí, použiju násilí a probudím ho, i kdyby nic neohlásil!“ pravil skoro výhružně, „Nedovolím trápit svého syna, i kdyby všichni...“

Jejich počínání začalo vyvolávat pozornost, před Dianou ležela kupa peněz, z níž mechanicky vsázela po stovce při každé hře a lhostejně prohrávala; stejně lhostejně vyhrála tři tisícovky, když náhodou vyšla červená. Croupiér si otíral čelo kapesníčkem; někdo radil, jak má Diana sázet a nabízel tipy, ale ani se na něj nepodívala a sem tam promluvila na Tomáše česky; považovali ji zřejmě za vznešenou cizinku, která ani francouzsky nemluví.

Konečně Denis řekl, tentokrát do ticha, takže všichni zjistili, že něco povídá: „Sedmatřicet. Červená.“ Vzápětí se ho Tomáš dotkl dlaní a zrušil hypnotický stav. Diana vyčkala, až kulička začne běhat, pak přesunula peníze a řekla: „Červená sedmatřicet!“

Několik lidí si chtělo přisadit na její tip, ale croupiér zavrtěl hlavou: „Konec sázek! Dáma vsadila poslední, ostatní už nemohu přijmout!“

Všechny tváře se sklonily nad ruletou – kulička se po nekonečně dlouhých vteřinách zastavila na červené sedmatřicítce. Croupiér zešedivěl ještě víc; pustil svoje hrabičky a řekl tiše, leč přesto velmi zřetelně: „Bank.“

Jako by naráz vybuchla bomba; všichni se hrnuli k Dianě, tiskli jí ruce, nějaký ničema si cpal hrst bankovek do kapsy a myslel, že ho nikdo nevidí. Charry viděl všechno, stiskl chlapovi ruku jako svěrákem a pohrozil, že mu zmáčkne i krk, zatímco Tomáš vysvětloval česky:

„Celkový kapitál kasina byl deset miliónů franků. Vyhrála jsi celý bank, tedy těch deset plus to, co prohráli ostatní..“

„Já? Vyhrál přece Denis, on uhodl čísla!“

„Teď je to fuk; on ti radil, tys sázela. Byla to tvá poslední tisícovka, na kterou jsi všecko získala...“

„Dobře, zabavuje se ve prospěch arminského státu! Co myslíš ty, Denisi? Jsi přece...“ Diana zaváhala, Denis byl opřen ramenem o svého otce a vypadal jako těžce nemocný.

„Ty se starej o peníze, já se postarám o syna!“ řekl Tomáš.

Zatím se objevil ředitel; vypadal, jako by právě prodělával akutní žlučníkový záchvat. Uklonil se před Dianou a Tomášem, roztřeseně vysvětloval, že bude chvíli trvat, než dokážou přesně zjistit, kolik milostivá paní vlastně vyhrála. Tomáš jej sledoval s ironickým úšklebkem a když byl v nejlepším, řekl suše:

„Nemyslete si, že se z toho vykroutíte, řediteli! Jestli jste si to už nezjistil, jsem kníže Sorroni a tito lidé jsou pod mojí ochranou. Nedoufejte, že nás ošidíte...“

O ředitele se pokusila srdeční mrtvice; zřejmě skutečně předtím neznal Tomášovo jméno. Nahánělo mu však pořádný strach; kvapně ujistil Dianu, že celý vyhraný bank dostane během této noci; pak přinesl kožený vak, do něhož počala Diana a Charry ukládat svazky tisícifrankových bankovek. Zaměstnanci kasina urychleně končili hru i ve vedlejších místnostech; samozřejmě se proslechlo, že někdo vyhrál bank a hráči už přestávali sázet, neboť tušili, že by jen přispívali výherci.

Tomáš rozhodl, že Denis musí okamžitě domů, Charryho a Dianu tam nechal a s Denisem odjel. Sám řídil auto, Denis ležel vedle něho na sedačce úplně bezvládný. Vynesl ho do pokoje a s radostí zjistil, že jsme doposud vzhůru.

„Mohli byste ho olízat, okamžitě? A pokud možno tak, jak jste ho ještě nikdy neolizovali...“

„Co je s ním?“ očichával chlapce Ao Harrap, zatímco jej Tomáš svlékal. Dévi vrčela, jako kdyby jí cloumal vztek.

Taky jsem cítil něco divného. „Olížem ho tak, že mu třeba vytlačíme duši z těla!“ sliboval jsem.

„Spíš bych rád, abyste mu ji dostali zpátky!“ řekl Tomáš zcela vážně, dokonce jakoby s obavou.

Naši lidé počkali, až se provede součet jmění; bylo ho všeho dohromady čtrnáct miliónů a čtyři sta dvacet tisíc franků.

„Ty drobné si nechte,“ řekl velkomyslně Charry, „Abyste neřekli, že nemáte nic do dalšího začátku!“

Taky Dianě stačilo těch čtrnáct miliónů; dalo se říct, že je s výsledkem své hry docela spokojená. Tomáš poslal Tošia s autem, aby je přivezl, takže vzali tašky s penězi a šli klidně domů. Denis mezitím usnul, takže šli taky spát, aby ho nerušili.

Ráno bylo boží dopuštění; hotel obležený zvědavci, stovka různých agentů se drala k nám a nabízela všecko možné ke koupi; Charry je napřed vyhazoval po jednom, ale když se hrnuli dovnitř pořád dál, požádal mě, abych to s nimi vyjednal. Kupodivu mi nenabízeli nic, ani si netroufali se otočit zády.

Denis pořád ještě spal; Tomáš zakázal ho budit. Bylo dohodnuto, že pojedeme dál, ale ten plán taky zrušil, až bude chlapci líp. Diana měla nějaké dotazy, ale zamítl je šmahem ruky.

Pak přišel ředitel hotelu a vypadal rozpačitě. „Já vím, pane, že nikoho nepřijímáte... ale je tady ředitel kasina...“

„Nevím, o čem bychom se s ním ještě bavili.“

„Ale... je s ním ještě jeden pán. Prosí knížete Sorroniho...“

Tomáš zaváhal, pak dal souhlas, aby vešli. Ředitel byl zpocený a měl strach; těžko říct zda z nás, z Tomáše či ze svého společníka. Ten muž byl starý, drobné postavy, bělovlasý, ale vyzařovala z něj nesporná autorita.

„Jsem hrabě Monte Corvo, velmistr lóže Svobodných zednářů, bratří Růže a Kříže.“ představil se s úklonou.

„Buď vítán, bratře,“ řekl Tomáš a pokynul, aby usedl ke stolu.

„Směl bych tě poprosit o soukromou rozmluvu?“ tázal se hrabě, usedl a přijal jako pohoštění pouze čaj a koláčky.

„Naopak, bratře; bude zřejmě nutné, aby zůstali všichni. Nevím přesně, o čem chceš jednat, ale pokud o tom co myslím...“

„Ano, chci. Jsou všichni zasvěcení?“

„Jsou, včetně šelem.“ Tomáš bez váhání přednesl všechna jména včetně titulů a řádových hodností; hrabě podal všem ruku, nás po řadě pohladil po hlavě. Byl příliš starý a moudrý na to, aby si dovolil být něčím překvapen.

„Přál bych si vědět, proč templáři porušili své zvyklosti; proč jste vůbec vstoupili do naší herny a proč jste jí způsobili škodu, která se mi nezdá úměrná. Kdyby mi byl náš zaměstnanec, kterému jsme dali důvěru, včas oznámil váš příchod, pravděpodobně bych se tam dostavil již včera... avšak jsem starý a zúčastňuji se záležitostí podřízených složek jen zřídka...“

„Především jsme nevěděli, komu herna patří. Kdybychom se to byli dozvěděli, možná bychom si vybrali jinou.“

„Všechny herny jsou spojené v konsorciu, které si vzájemně pomáhá. Nedá se říct, že patří nám; pouze jim vypomáhám jako externí poradce. V průběhu dne zjišťoval ředitel situaci; původně chtěl na vás podat žalobu, protože jste si protiprávně vynutili vstup nedospělého dítěte. Jenže pak zjistil, jaká je skutečnost; velice se proto omlouvá...“

Ředitel neříkal nic, jen pokyvoval hlavou. Hrabě Monte Corvo naopak hovořil vznešeně, sebevědomým hlasem, uvážlivě.

„Nebylo naším úmyslem způsobit škodu,“ odpověděl Tomáš, „Přišli jsme jen pro zábavu; sestra Diana se rozhodla prohrát deset tisíc franků, aby se tak navždycky vyléčila ze své chorobné touhy hrát hazardně. Napadlo mi, že tím zároveň vyléčím svého syna...“

Hrabě se chápavě usmál.

„V průběhu hry dostal Denis impuls, pod vlivem kterého poznal první číslo. Předtím nehrál. Je velice... rozvážný.“

„Desetileté dítě?“ povytáhl hrabě jedno obočí.

„Byl od narození pod vlivem své matky, mne a ostatních bratří. Denis vyrostl ve velmi zvláštní stvoření, věř mi, generále...“

„Dobrá. Co tedy zjistil?“

„Poznal jsem na něm, že nejedná podle vlastní vůle a trochu mne to znepokojilo. Byli jsme teď nějaký čas v jednom našem klášteře, kde také projevoval jisté sklony...“

„Ve Voglariho škole na Lago di Como. Vím.“

„Denis samovolně upadl do extáze. Bál jsem se o něho.“

„Pokud vím, templáři považují upadnutí do vytržení za znak přízně Boží a kontakt s vyššími bytostmi. Proč ty obavy?“

„Žertuješ, bratře? V tom prostředí? Nejsem takový blázen, abych nepoznal, s kým se dostal do kontaktu!“

Ředitel sebou nervózně zaškubal a pokusil se něco říct, ale hrabě Monte Corvo jej umlčel mávnutím ruky. „Poznal jsi jmenovitě, k jakému kontaktu došlo?“

„Ne; ale muselo to být něco příšerného. Bylo tam hrozně...“

Hrabě si prohlížel svoje ruce s aristokraticky dlouhými prsty.

„Ta bytost... je tam ještě?“

„Obávám se, že je tam přítomna stále.“

„Pane...“ řekl ředitel, „Já nevím, o čem se dohadujete...“

„Když to nevíte, tak mlčte!“ řekl hrabě rázně.

Tomáš se rozpačitě usmál.

„Co vypověděl tvůj syn o tom kontaktu?“

„Nic. Byl v hrozném stavu, uspal jsem jej a podrobil speciální masážní technice, kterou dělají naše šelmy. Doposud se neprobral; myslím, že by mu už mohlo být líp, ale...“

„Směl bych doufat, že mi bude umožněno položit mu několik otázek? Samozřejmě za tvé přítomnosti!“

„Sám bych rád věděl, co a jak. Možná bych jej mohl probudit.“

„Jsem lékař. Smím se na něj podívat?“

Vstoupili do pokoje, kde Denis spal a všichni ho prohlédli; tak konstatovali, že spí klidně a nedaří se mu nejhůř.

„Dobrá, probudím ho. Zůstaň, bratře, ať poznáš naše metody.“

Tomáš probudil Denise; ten koukal trochu překvapeně, ale když ho vyzval, posadil se na posteli a usmál se.

„Jak se cítíš?“

„Teď už dobře; tady se mi hned ulevilo. Kočky mě fantasticky zmučily... mohl bych prosit ještě jednou?“

„Ale jistě, už se na to třesou! Dovol, abych ti představil bratra Pierra, hraběte de Monte Corvo. Je Rosekrucián a poznávám ho poprvé, ačkoliv jsem o něm už dost slyšel...“

„Těší mě, bratře Pierre!“ usmál se Denis.

Hrabě sledoval, jak jsme začali Denise olizovat; dali jsme si záležet, a po celou dobu seděl velmistr klidně a usmíval se. Zato ředitel kasina se cítil čím dál trapněji. Nejspíš mu připadalo zvláštní, že olizujeme křehké dětské tělíčko a mručíme při tom, jako bychom je chtěli roztrhat. Napadlo mi ujistit ho, že bysme určitě nesnědli Denise, protože ředitel je do kulaťoučka vypasený a sníst ho by bylo daleko chutnější. Ale mlčel jsem.

„Denisi,“ hovořil Tomáš, „Bratři nás přišli navštívit ohledně té události včera večer. Směl bych tě požádat, abys nám řekl, co vlastně se přesně stalo? Nevím to tak do detailů jako ty.“

„Jak moc jim smím říct pravdu?“ zeptal se chlapec česky.

„Řekni jim všechno. Je to jejich problém, ať si s ním poradí, jak sami budou umět!“

Denis přikývl. „Odpovím na všechny vaše otázky.“

Hrabě de Monte Corvo se usmál. „Jsem si vědom, chlapče, že jsi Templář a máš určité znalosti, ale přesto; nepovažoval bys za příliš troufalé, kdybych ti položil otázku ohledně kvalifikace?“

„Nemám kvalifikaci, Mistře. A kdybych ji měl, netýkala by se případu, o kterém hovoříme. Umím pouze vnímat.“

„Tvá odpověď svědčí o tom, že jsi adept. Možná se tvůj otec doposud zdráhá udělit ti zasvěcení, ale právo na něj máš.“

Denis šlehl očima po tátovi, pak po Dianě, ale neřekl nic.

„Co jsi viděl včera v herně?“

„Neviděl jsem nic kromě fyzických věcí. Bylo mi tam velmi zle a nepříjemně. Dělalo se mi ze všeho špatně.“

„Z jakého důvodu?“

„Mnoho špatné energie kolem.“

„Proč jsi tam tedy šel?“

„Šli tam moji přátelé. Slušelo se, abych je chránil.“

Ředitel se ušklíbl, ale hrabě zůstal naprosto vážný.

„Dobře; co bylo potom? Jak jsi uhodl číslo?“

„Občas jsem cítil návaly krve do hlavy. Zvlášť v případech, kdy se kolem mne pohybovali někteří lidé. Potom jsem si všiml, že se to děje i v případech, kdy kolem nikdo nebyl. Diana hrála ruletu; její ochranná aura počínala slábnout, protože se dostala do vášně a pak do nevědomosti. Ta hra ji bavila. Charryho taky.“

„Může mi někdo vysvětlit, o čem je řeč?“ ptal se ředitel.

„Ten chlapec je velice citlivý senzibil,“ řekl velmistr, „Právě popisuje energetické napětí, které se ho zmocnilo, když ztratil ochranu ostatních. Proč jsi potřeboval jejich ochranu?“

„Já jsem ji v tu dobu ještě nepotřeboval. Jen jsem si to uvědomil. Věděl jsem, že to je na mně.“

„Co jsi udělal?“

„Modlil jsem se. Volal jsem svoje ochranné duchy. Matku, bratra a ostatní, kteří mi pomáhají.“

„Zasáhli, jak jsi očekával?“

„Bylo to rozporné. Zlé energie tam bylo hodně. Najednou jsem si začal vzpomínat na situaci, ve které vyhrála červená dvanáctka. Viděl jsem to před očima. Řekl jsem to Dianě.“

„Tehdy Diana vsadila a vyhrála?“

„Ano. Pak si mě začal všímat otec a poznal, co se mnou je. Začal okamžitě bojovat, ale bylo už pozdě, byl jsem zasažen, protože jsem ho poslechl a on moc toužil mne využít. Otec také neútočil, vlastně jen zjišťoval, co se děje.“

„Kdo byl ten, kdo tě ovládal?“

„Ďábel.“

Ředitel kasina vztekle praštil pěstí do stolu. „Copak jsme sem přišli poslouchat dětské pohádky?“

„Už jsem vás mnohokrát upozornil, že jste osel, Rocharde,“ řekl velmistr mírně, „Nechápu, proč přes tolikerá varování stále ještě považujete má slova za lichotku!“

„Copak nevidíte, že to dítě to nemá v hlavě v pořádku? Blábolí nesmysly a vy mu to ještě věříte!“

„To dítě včera vyhrálo čtrnáct miliónů franků. Chci vědět, jak se to stalo a zda je kasino napadnutelné znovu. Tak mlčte!“

Denis vyčkával, až se hosté přestanou hádat.

„Jak víš, že to byl ďábel, chlapče?“

„Byl velice nebezpečný. Vydával mnoho špatné energie.“

„Co jsi dělal?“

„Nic. To už mne řídil otec. Uvedl mě do transu, abych ho mohl lépe vnímat. A plnit jeho příkazy.“

„Plnit příkazy Satana?“

„Nebyl to Satan. Byl to někdo z jeho služebníků.“

„I tak je to zvláštní; proč jsi to udělal, komthure?“

Odpověděl Denis: „Otec poznal, že nechce ublížit mně. Zajímala ho především pomsta na vás. Chtěl vzít kasinu jeho majetek.“

„Proč?“

„Protože všichni, kdo tam byli, po něm toužili.“

„Proč ho tedy dal tobě?“

„Já jediný jsem po něm netoužil.“

„Peníze, které byly vsazeny, patřily Dianě.“

„Nic na tomto světě nikomu nepatří. Všechno patří Bohu.“

„To víš ty a já. Ví to také ďábel?“

„On to ví nejlépe. Trestá ty, kdo zacházejí nemravně s majetkem Božím. Lidé v kasinu zacházeli s majetkem nemravně. Způsobili velké množství zla. Proto tam byl. Odčerpal ho a předal tomu, kdo s ním naloží zbožným způsobem. Tím si ulehčil svůj osud.“

„Jak může vědět, že s ním budete zacházet zbožně?“

„On je sice v nevědomosti, ale určité vědomí má.“

„Nerozumím přesně jedné věci. Cítil jsi zlo z lidí, kteří tam byli a cítil jsi ho také z ďábla. Co bylo horší?“

„Obojí totožné. On je energie, kterou vydávají ti lidé. Oni ho tam přivolali. Žije z jejich chamtivosti, nenávisti a zloby. Proto tam jsou všichni ti, kteří tam jsou.“

„Co bude s těmi lidmi, až... zemřou?“

„Ti jsou tam také. Zemřeli, protože prohráli všechno. Teď tam jen pozorují a čekají, až se k nim někdo připojí.“

„Nesmysl! Dali jsme jejich těla převézt domů...“ řekl ředitel.

„Nejsou tam jejich těla. Jsou tam duše. Ty čekají. Nedostali povolení se znovu zrodit. Trpí nevědomostí.“

„Nedá se jim nějak pomoci?“

„V tu chvíli jsem nemohl pomáhat nikomu. Byl jsem velice slabý. Nedokázal jsem skoro ani stát na nohách. Energie, kterou vydává démon, je velmi nepříjemná. Já jsem ji nepřijímal, jenom jsem s ní byl v kontaktu, ale přesto jsem trpěl.“

„Nebude ti v budoucnu škodit?“

„Nevím. Budu se muset očišťovat; naštěstí jsem už prováděl jisté příznivé činnosti předem.“ Denis se dotkl prsty hřebínku na své hlavě, potom vytetovaného draka. „Ani světec se nevyhne jistému množství hmotného znečištění, když vstoupí do pekla. A já nejsem žádný světec, podléhám zákonům osudu jako ostatní.“

Velmistr chvíli rozvažoval další otázku. „Jak by se dalo pomoci všem těm, kteří tam trpí?“

„Pomoz jim ty, velmistře. Jsi sluha Boží po mnoho zrození; jdi tam a zkus to. Já už tam nesmím, mohl bych podlehnout.“

„Proč myslíš, že jsem služebník Boží?“

„Přišel jsi na svět, abys prováděl oddanou službu. Je to tvůj úkol, který sis od Pána vyžádal.“

„Proč mi říkáš takové věci?“

„Můj otec mne požádal, abych ti řekl všechno a nic nezatajil.“

„Víš o mně něco určitého?“

„Vím jenom to, co vnímám. Určitého nic.“

„Nikdy jsem neudělal žádný čin, který by se Bohu mohl líbit!“

„Nejvyšší čas, abys s tím začal.“

„Jinak co?“ zavrčel ředitel, „Jinak přijdeme všichni do pekla?“

„Ty zcela jistě.“

„Protože ti nevěřím?“

„Ne. Proto, že odmítáš službu Bohu, i když ti ji nabízím. Ty ses narodil do tohoto světa na základě svých dřívějších činů. Nejsi očištěn jako bratr Pierre.“

„Lžeš, vymýšlíš si! Jak bys to mohl vědět?“

„Cítím to. Bratr Pierre přišel z vyššího duchovního světa, až tady mezi lidmi poklesl a dostal se pod vliv dobra a zla.“

„Chceš říct, že pan hrabě byl dřív anděl?“

„Ano.“

„A že ho Pánbíček poslal na tenhle svět, aby napravil ostatní?“

„Ano.“

„Proč by to dělal?“

„Aby se stal velmistrem Rosekruciánů.“

„Jakou povinnost v tom máš ty?“

„Co nejdříve odejít. Než je rozhněvám ještě víc.“

„Koho? Boha?“

„Ne, démony. Bůh se nezlobí, je Láska. Démoni se zlobí velice.“

„Proč myslíš, že se zlobí?“

„Dráždím je.“

„Tak je nedráždi a máš to, ne?“

„Je to moje povinnost. Kdo je nedráždí, podléhá jim.“

„Nejlíp bys udělal, kdyby sis takových věcí nevšímal.“

„Kdo si nevšímá, už jim podlehl.“

Ředitel najednou vybuchl vztekem: „Tak dost! Copak jsme všichni malé děti, abychom toho spratka poslouchali? Tatíček ho naučil papouškovat nesmysly, on to dělá a posmívá se nám! Copak nevidíte ty ksichty, co dělá ta ženská? Jste úplně slepý, pane hrabě?“

„Mlčte, prosím! Vzal jsem vás s sebou pod podmínkou, že budete mít snahu se něco naučit, ale vy stále jen rušíte! Jste asi skutečně v nevědomosti, jak říká ten kluk. Já jsem se prozatím dozvěděl mnohem víc, než za posledních několik let. Takže ty se domníváš, chlapče, že to bylo takhle:

Nějaký ďábel chtěl poškodit naše kasino, protože už mu jdou na nervy naše hříchy. Přilákal vás tam a zajistil, abyste vyhráli čtrnáct miliónů; tím vykoná jednak službu Bohu, jednak poškodí nás, o což mu velice jde. Je to tak?“

„Trochu... myslím, že využil naší návštěvy. My jsme pro něho nadřízená složka, neví, co uděláme. Bůh to ví, ale on ne.“

„Stane se taková věc ještě někdy v budoucnu?“

„Žádný zázrak se nestane dvakrát.“

„Mám na mysli, jestli si sestra Diana nebude chodit do našeho kasina jako do kasičky, když jí dojdou drobné.“

„Ne; víckrát by to nefungovalo, protože už o tom víme. Takové jednání by z naší strany znamenalo touhu po majetku a to bychom mu už podlehli, takže bychom neměli ani nic dostat.“

„Aspoň že tak! To mi spadl kámen ze srdce!“ řekl ředitel.

„Můžeme nějak... zmírnit dopad těch věcí na nás?“ ptal se hrabě vážně, „Třeba... nějakým dobrým skutkem?“

„Slovo nás je nesprávné. Ty máš možnost se zachránit, jestliže si budeš počínat mravně. Oni propadnou zkáze, protože se mravně chovat neumějí. Nemají ponětí, co je to mravnost.“

„Chceš říct, že jsem nemrava?“ vybuchl ředitel.

„Mravný člověk by poučení přijal.“

„Ach, už jsem to pochopil!“ praštil se ředitel náhle dlaní do čela, „Už je mi jasné, kam tím všichni směřujete! Vy chcete vyždímat nějaký příspěvek na dobročinné účely, co? Tak na tohle mě nenachytáte, dáváme pravidelně příspěvky nemocnicím, školám, sirotčincům, na jeptišky, ústavu blbců...“ vypočítával na prstech a ještě se spokojeně šklebil, „Tak co, komu ještě?“

Denis pokrčil rameny. „Dobročinnost z povinnosti nemá cenu. To už je účinnější dát něco ze srdce vlastnímu dítěti.“

„Dítěti... myslím, že jsem něco pochopil,“ řekl velmistr, „Když poskytnu nějaký příspěvek... třeba Voglariho škole?“

„Každý groš, který ty poskytneš třeba chudé vdově, je požehnání pro oba, pro tebe i pro ni. Jsi světec.“

„A já? Udělal jsem někdy něco dobrého?“

„Tys udělal jedinou dobrou věc: když sis sám nevěděl rady, obrátil ses na duchovního učitele a požádal ho o pomoc. Jestliže ho ještě poslechneš, budeš zachráněn.“

„Duchovního... myslíš tím hraběte de Monte Corvo?“

„Ano, jeho.“

„Nechápu. Vy jste se na mě domluvili! On jedná s tebou, jako kdyby tě bral vážně a ty ho chválíš jako svatýho! A přitom jste se prý v životě neviděli! To vám mám věřit?“

„Diana zná buddhistické heslo: Když se potkají dva zloději, nemusí se navzájem představovat.“

Velmistr se rozesmál. „Myslím, že už nebudu rušit. Děkuji vám za vše, co jste mi tady řekli...“

„Rádi tě znovu uvítáme, bratře.“ řekl Tomáš, „I vás, pane řediteli. Až vás přejde hněv nad tou maličkou almužnou, kterou jsme od vás vylákali...“

Když hosté odešli, Denis se protáhl a potřásl hlavou. „Mám hlad jako sedm vlků dohromady. Myslíte, že bychom tady mohli dostat něco, v čem nebude maso a nevědomost?“

„To nevím, ale na večeři půjdeme,“ řekla Diana, „Co myslíš, Denisi, jak si rozdělíme ty peníze? Půl na půl, jo?“

„To nemyslíš vážně,“ řekl Charry, „A co my?“

„Tomáš je nesmírně bohatý už tak. Tebe odměním svou nehynoucí láskou, to ti snad nestačí?“

„Já z toho nic nechci,“ řekl Denis, „Aby to mělo žádoucí výsledek, nenechám si nic. Pošlu všechno Voglariho škole.“

„Sedm miliónů, jo?“

Denis jen pokrčil rameny.

„Sedm miliónů se blbě počítá,“ konstatovala Diana, „Uděláme to takhle: deset milionů pošleme Voglarimu, čtyři si nechám jako kapesný. Myslíš, že mě za to tvůj ďábel nepokouše?“

„Skvělé rozhodnutí,“ zasmál se Denis, „Nemůžu vědět, co teď náš černej kamarád dělá, ale jistě slastně vrní, jako kdybys ho drbala mezi rohama...“

Na francouzských hranicích Tomáš schoval svůj řádový kříž opět pod košili, jak to nosil v Rakousku. „Vstupujeme do země, kde řád není povolen. Kříže už nemůžeme nosit volně...“

„Co se dá dělat,“ řekla Diana, „Mimochodem, pod jakým jménem tě znají ve Francii? Abysme něco nezvrtali...“

„Raději používejte mého skutečného jména; není zde známo, což vůbec nevadí. Kdysi jsem se jmenoval markýz le Draxieux, jenomže pak jsem se dostal do nějakého sporu ohledně rozdílných názorů na politické otázky a byl nucen je vyřešit soubojem. Od té doby je jméno markýze le Draxieux jménem muže odsouzeného k delšímu pobytu ve vězení. Radši na to zapomeň.“

Celníci v Nice se trochu divili našemu zvláštnímu společenství ve spodní části automobilu. Nešlo jim to nějak dohromady s tituly panstva nahoře; nejspíš usoudili, že se jedná o kočovný cirkus. Přesto nám vzhledem k automobilu a očividnému bohatství panstva nekladli žádné překážky a popřáli šťastnou cestu.

Město Marseille nás přivítalo hlukem a rámusem, neboť se právě konal karneval za účelem vinobraní. Charry se ve městě vyznal ještě z dob služby na lodi, když tam několik dní kotvili; našel dokonce i hotel, v němž jsme mohli bez nebezpečí přespat. Možná by povrchní pozorovatel prohlásil obyvatele toho hotelu za lumpy; ale Charry u nich měl takovou autoritu, že je ani nenapadlo neuposlechnout jeho příkazů.

Taky podnikl exkurzi do přístavu a ukazoval Denisovi některé lodi; při té příležitosti se sešel s jakýmsi hrozným kapitánem Seppem Knorrensenem; až později jsem si vzpomněl, že je to náš známý z Hongkongu. Ten muž měl známosti snad s každým lodníkem celého světa a když Charry uvedl ve známost svůj úmysl uspořádat menší banket pro všechny přátele, sešlo se nám okolo tisícovky přátel, z nichž většinu jsme neznali. Charry se ukázal jako laskavý a pozorný hostitel a Diana i Tomáš se mu dokonale vyrovnali v pohostinnosti. Denis koukal jako znovuzrozený na tu spoustu neurvalých chlapů v podivných námořnických uniformách, hovořících různými jazyky a různě nemravně. Samozřejmě se zapletl do hovoru, kdykoliv to šlo; chlapi se nadšeně smáli a bavili Denisovými postřehy.

Čekalo se, že slavnost bude trvat tři dny a tři noci; nebyla to ale pravda, trvala čtyři noci. Ve dne se pak konaly exkurze, jedna na pevnost If, kterou chtěl mermomocí vidět Denis, jelikož tam byl zavřen Dumasův hrabě Monte Cristo, další do nějakých okolních letovisek. Těch výletů se zúčastnilo jen asi čtyřicet přátel, zato v noci vylézali ze svých úkrytů i ti, kteří se ani zdaleka nedali nazvat našimi přáteli. Taky došlo k pár mohutným rvačkám, ve kterých účinkovali i naši; ale vždycky jsme vyhráli a předvedli všem, že Charry si svoje názory dovede patřičně obhájit.

Stála nás ta legrace přes padesát tisíc franků, jak spočítala Diana, když jsme se loučili; stála by možná ještě víc, jenže Knorrensen odplouval do Ameriky, kam ho volaly povinnosti. Charry, který dosud neměl žádné zprávy o osudu naší Reginy, mu stručně naznačil, kam asi plula a požádal, aby se po ní podíval. Sepp tu loď znal, tak mu to slíbil. Dokonce prohlásil, že ji najde, kdyby byla pod zemí a vydupe ji ven, i kdyby ji tam držel sám ďábel. Charry mu věřil a Diana se smála.

Ale Charrymu ani Dianě nebylo peněz líto, ani Tomáš neměl žádné námitky. „Tihle lidé se zdají poctiví a dobří, jsou to přátelé, co nezradí. Stýkal jsem se léta s různými lidmi, kteří mluvili dvojím jazykem a hledali, jak mě zradit. Možná tihle byli ti praví, na které jsem se měl obrátit.“

Pokračovali jsme na Avignon; to město Diana miluje kvůli starému papežskému paláci, v němž její otec studoval archívní listiny a ona si hrávala ve zříceninách. Pak jsme jeli proti proudu řeky Rhôny směrem na Lyon, dále pak na Nevers, Orléans, Melun a Paříž. Po dobu cesty Tomáš bavil ostatní vyprávěním o francouzských komthurech řádu; znal je všechny, byla jich spousta a každý se něčím vyznamenal.

Napřed vyprávěl o zakladateli řádu Jeanovi d'Eclair; o jeho osudech se Diana chystá napsat knížku. Taky hovořil o hraběti de Clermont Ferrand, který vládl řádu v osmnáctém století a zdařilo se mu dokonale zkorumpovat polovinu dvora Ludvíka XV. Nicméně byl po dlouhých letech zrazen nějakým dobrým přítelem a skončil na náměstí Gréve, kde byl sťat. Náměstí Gréve je pro komthury řádu vůbec osudným místem; v roce 1791 tam byl popraven jeden, 1793 druhý a 1805 třetí; první byl šlechtic, druhý girondin, třetí jakobín. Rychlost, s jakou kladli své ušlechtilé hlavy pod sekeru, dalšího trochu varovala a tak se tomu náměstí vyhýbal, pročež přežil ve zdraví celou vládu císaře Napoleona a padl až v bitvě u Waterloo.

Nejraději Tomáš vyprávěl a Denis poslouchal o Joffreyovi de Peyrac, hraběti de Toulouse, který byl komthurem Francie za vlády Ludvíka XIV. Tento pán dokázal velké věci v chemii a fyzice, vyráběl si zlato a kul intriky po polovině Evropy, ale stal se králi Ludvíkovi tak nepohodlným, že se rozhodl ho zničit stůj co stůj. Vzal si za záminku lásku k Peyracově krásné ženě, nechal ho napřed zavřít do vězení, pak okrást o všechno a nakonec jej chtěl nechat upálit na starém známém náměstí Gréve; ale komthur byl přispěním bratří zachráněn z vězení, past sklapla naprázdno a Ludvík byl vzteky bez sebe. Peyrac pak vedl dlouhá léta válku proti králi Francie, ale nepodařilo se mu už nikdy získat bývalou moc; spokojil se tedy se svou krásnou ženou Angelikou, opustil Evropu a usadil se v Kanadě, kde mu bylo líp.

Denis tenhle příběh miloval a přál si, aby byl sepsán do knihy, kterou by si jistě koupil. Tomáš litoval, ale musel mu vysvětlit, že mimo řádových kronik se o tom nikde nedočte; zvláště ne ve Francii, neboť její král Ludvík byl na zmínky o hraběti Peyracovi silně alergický.

Když jsme se dohrabali do Paříže, léto už téměř končilo; lilo jako z konve a foukal studený vítr. Kromě toho Tomáš zjistil, že řádový hotel byl zrušen a prodán a nikdo neví, kam byl přestěhován; asi proto, že francouzská provincie je už delší dobu ve válečném stavu se státem. Nakonec se povedlo najít člověka, který nás doprovodil ke komthurovi.

Mario di Carialti, nový komthur pařížský, byl mladý muž, sotva třicetiletý; velmi snědý a černovlasý, hezký a uhlazený, smál se bělostnými zuby a často gestikuloval rukama. Oblečen byl stále v černých kalhotách a černém svetru a měl ve zvyku chodit velmi tiše na měkkých podrážkách černých polovysokých bot. Nebylo mu co závidět jeho funkci, protože se zatím teprve seznamoval s novým působištěm; ale rozhodně působil dobrým dojmem.

„Vítám vás, bratři; konečně jste tady!“ vítal nás, „Měl jsem hrachy, nemám ještě v cajku agenturu a poslední echo o vás je z Marseille; taky mi nemaká vysílačka a já si ji neumím dát do kupy, můj chlap, co to umí, je v Nancy a nemůžu ho sem stáhnout. Chápu, že to tu vypadá jako ve stodole, ale zařizujem se a nemůžem dělat všecko naráz!“

To „tady“ znamenalo palác na předměstí, který Mario obýval. Palác to byl sice pěkný, ale silně zchátralý a komthur jej dostal koupit pod cenou od nějakého zchudlého šlechtice. Zatím se mu podařilo zařídit svůj pokoj a pracovnu i několik pokojů pro svoje lidi; ostatní nebyly ani vymalované, podlaha se propadala, z nábytku zůstaly ubohé trosky. Tomášovi to připadalo jako zámek hrůzy a Mario s ním souhlasil.

„Nejhorší je, že nemáme prachy. Bývalýho almužníka zavřeli a on zkalil na mrtvici dřív, než stačil komukoliv říct, jakým způsobem je ulil před policií. Měl bych mít deset milionů v kasičce, jenže mám ubohejch dvě stě tisíc a s těma mám vyjít! A to si ještě Pietrangelli vzpomněl, abysme hledali jako blázni nějaký divný šelmy; prý dokonce pro tebe, Charry. Je pravda, že je sháníš, nebo se ten starej už zbláznil?“

„Je to pravda. Mám s sebou čtyři; našel jsi snad nějakou?“

„Jsem zvyklej plnit svý povinnosti, i když nevím, k čemu to může bejt dobrý. Pojďte se kouknout!“

Charry, Diana a Tomáš šli za ním; vedl je do zahrady, kde stála velká cirkusová klec. „Mám tady jednoho, ale ať do mě hrom uhodí, jestli vím, k čemu je dobrej! Podle Pietrangelliho má být hrozně chytrej; zatím jenom leží na packách, brejlí na mě, cpe se masem jako bezednej a vrčí, když se k němu někdo přiblíží. Čert aby vzal takovou službu!“

Diana šla první, ale jak uviděla šelmu v kleci, překvapeně se zarazila a rozesmála na celé kolo.

V kleci ležel mohutný lev s hustou dlouhou hřívou; ohromná hlava ležela rezignovaně na silných tlapách a že je živ, dávala najevo jen občas oháňka, kterou odháněl mouchy. Diana na něj promluvila arminsky, zbystřil sice pozornost, prohlédl si ji a zamručel, ale neřekl na to nic a nedal najevo, že rozumí.

„Reort!“ řekl Charry, „To bude teda zábava! S takovýmhle já ještě nikdy nepřišel do styku. Ale podle očí je náš!“

„Jenže nám nerozumí ani slovo. Zkus to ty!“

Charry si dal záležet, ale ať povídal co povídal, lev nerozuměl a tvářil se otráveně. Lidí už asi viděl hodně a nebyli mu nijak sympatičtí. A arminsky nejspíš nerozuměl.

Mario pozoroval jejich pokusy s pobaveným úsměvem. „Nezdá se, že by to k něčemu vedlo, zřejmě jsem se spletl. Škoda peněz; ta kočka mě přišla na osm tisíc franků!“

„Ale ne, je to v pořádku – jen se s ním nemůžeme domluvit!“ vysvětloval Charry, „On je z jiného národa než ti naši. Nikdy jsem s takovými nejednal a neznám jejich řeč...“

„Poslyš, Ao Harrap přece byl v Africe!“ Diana se hned rozběhla nás pustit na svobodu, aby požádala jaguára o pomoc. Mariovi sluhové se dost polekali, když jsme vylezli, ale byli to řádoví vojáci a měli pro strach uděláno. Šli jsme za Dianou k vozu a Mario si nás překvapeně prohlížel.

Reorta naše objevení okamžitě vzbudilo; vyskočil a radostně něco volal, čemu jsme nerozuměli, věděl hned kdo jsme. Ao Harrap naslouchal dost rozpačitě a když Reort na chvíli skončil, jaguár potřásl hlavou: „Ne, že bych mu nerozuměl... tedy jako vůbec nic. Říká, že je rád a že dlouho neviděl nikoho z našich. Že byl kotě... pak už mu ovšem moc nerozumím.“

„Řekni mu, že ho pustíme na svobodu!“ řekl Charry, „Mario, my otevřeme klec a pustíme lva ven!“

„Ale klidně. Kdyby něco, já vylezu na strom!“ Mario šel ke kleci otevřít dvířka. Lev překvapeně vystrčil hlavu, pro jistotu zavrčel na Maria, pak vyskočil a přistoupil k nám. Páchl špínou a výkaly, jako ostatně Dévi před krátkým časem. Očichali se s Ao Harrapem, pak se o sebe otřeli obličejem, nato se pozdravil i s námi ostatními a něco při tom povídal, čemu jsme však nikdo nerozuměli, ani Ao Harrap. Diana jej objala kolem krku; vyškubl se tak prudce, až ji shodil na zem a počal na ni zlostně vrčet. V té chvíli se rozvrčela Dévi, počala mu nadávat tak hrubě, že jsme se tomu až divili a on jí odpovídal. Nerozuměli jeden druhému, ale hádka to byla prudká, až lidem vstávaly vlasy na hlavě. Denis se mezi ně chtěl zamíchat, ale chytil jsem ho zuby za límec a radši odtáhl pryč. Jeho kostičky jsou přece jenom moc křehké na to, aby něco vysvětloval takovému lvovi.

Ao Harrap se s námahou pokoušel zjednat klid. Dévi uklidnil snadno, zato s Reortem to bylo horší; jaguárovi nerozuměl, podřídit se nechtěl a vztekal se. Jaguár mu několikrát vysvětlil postavení Charryho a Diany, Reort podrážděně odpovídal svou nesrozumitelnou řečí. Konečně se nějak dohodli, lev si uraženě lehl do kouta, odvrátil hlavu a mlčel.

„Tak co jsi vlastně zjistil?“ ptal se Charry.

„Ach, to je příliš složité, abys to pochopil. S tím Reortem není vůbec žádná řeč. Dokážu obstojně německy, Aflargeo dokonce česky, všichni rozumíme trochu italsky a francouzsky, anglicky mne otec naučil perfektně a taky spoustu všelijakých asijských řečí; ale něco takového, čím mluví Reorti, je nad moje schopnosti. Zkrátka, nerozumím mu!“

„Byl jsi přece s otcem v Africe a mluvil s nimi!“

„Ano, ovšem; jenže to bys napřed musel vědět, jak mluví tihle Reorti! Víš, on neřekne nikdy nic jednoduše, když to může říct složitě. Když vím, že mi druhý nerozumí, řeknu mu jednoduše: jíst – maso! a on hned pochopí. Takovou abstraktní formu vyjadřování Reorti neznají, oni mluví ve složitých souvětích a ještě je různě obměňují. A navíc opisují slova. V arminštině se řekne maso, nejdůležitější slovo naší řeči, wirra a nic jiného. Až potom jsou různé jeho druhy. Ale Reorti říkají třeba narůžovělý květ nebo obláček krve, který sládne na jazyku, přičemž slovo sládne taky není úplně výstižné, zkrátka jde o příjemný pocit. To vše znamená maso, ale on radši vymyslí něco jiného a nového, než aby použil způsobu, který už je všeobecně znám.“

„To máš tedy pravdu, je to složité. Ale vy jste se snad nedomlouvali o mase!“

„Ne, mluvili jsme o vás a jeho budoucnosti. Až do dneška jsem myslel, že člověk se reortsky řekne charš. Jenže tenhle hlupák řekl jednou chodící obludy, podruhé dvounozí tančící ptáci, pak zas ti, kteří berou do rukou věci, počtvrté zavírající dveře a tak dál a tak dál. Jedno je jisté, k lidem má stejnou nedůvěru jako naše Dévi; na rozdíl od ní má nedůvěru i k nám, protože se s ním Dévi hádala. Já odmítám se s ním bavit; musel dlouho mlčet a teď chce všechno dohnat a vymyslet si pokud možno ta nejnesrozumitelnější slova. Snad pochopil, že má jít s námi; ale jestli poslechne, je zatím ve hvězdách. Podle všeho se mu tady docela líbí...“

„Tak mi aspoň řekni, jak se jmenuje a odkud přišel!“

„To jsme ještě neprobrali.“ Ao Harrap přistoupil k Reortovi a oslovil ho dlouhým složitým souvětím. Lev mu něco vysvětloval svým jazykem a jaguár pomalu, ale jistě ztrácel souvislost.

„Počkej, já to přeložím. Tak říká: přišel jsem z míst, kde země je měkká jako vodní vlnka a plave po šedivé skále jako zlaté moře horké jako slunce, jemuž se klaníme. Asi myslí poušť. Povídal toho ještě víc, ale já mu nerozumím. Taky říká, že jeho otec byl velký bojovník a velký lovec, to znám od tatínka. Jeho otec s ním šel na lov. Dál to zatím nevím.“

Reort pokračoval ve vyprávění a Ao Harrap průběžně překládal: „Jeho otec a on kráčeli... pod zářícími hvězdami... k rudě zářící hvězdě tančící na zemi. To je oheň, myslím. Tam žili páni daleko kráčejících velbloudů... jestli chápu, tak by to měli být nějací lidé. Otec chtěl vzít do zubů zvíře se zakroucenými rohy, jež... ale k čertu, asi ovci! Jenomže jeden z těch, co berou do ruky hůl, která se ozývá hlasem burácejícího stromu, zaslechl bečení té ovce a...“ chvíle ticha, pak jaguár řekl: „Asi ho zastřelil. Teď vypráví o tom, jak ho oplakával a jak je mu to líto. To bude chvíli trvat.“ Skutečně chvíli nepřekládal, potom zbystřil pozornost: „On se chtěl bít, aby pomstil svého otce. Ale pak přilétl vzduch svázaný pevnými řemínky do oček, která svazují tlapy. Nevím, co to je a jestli to dobře říkám.“

„Možná nějaká smyčka nebo síť!“ řekla Diana.

„Asi, protože se nemohl hýbat. Svázali jej a potom drželi u svých... kožených oblaků, asi stanů. Až přišli lidé s bílou pletí... skutečně, tentokrát řekl lidé! Teď nevím co se dělo, buď ho koupili nebo ukradli, nebo dokonce zabili beduíny. Vykládá to dost spleteně. Ale odnesli ho na loď a vezli přes moře, pokud je to ono. Teď nerozumím vůbec.

Počkat, to je zas nějaká zkroucenina. Vypráví o svém bratrovi, bháí je bratr. Že slyšel svého bratra zpívat píseň pomsty mezi kmeny palem, tančících ve větru. Tančící je zřejmě jejich oblíbené slovo, slyším ho už podesáté a vždycky stejně, dažíír. Že lidé lovili jeho bratra, ale nechytili ho. On je nad tím rád, bratr žije a bude lovcem jako otec.“

„Ať povídá o tom, co bylo dál!“

„Možná, že povídá. Teď mluví o lidech; neřekl bych, že je má moc rád, podle řeči. Zřejmě nemá takové zkušenosti jako Dévi, ale rozhodně se nestačil s lidmi spřátelit. Říká, že jej vozili sem a tam po studených zemích. Až jej odkoupil Mario (říká mu muž, který má černé ruce a nohy a cení bílé tesáky), krásný popis, jen co je pravda. Umí vysvětlit, oč mu jde. To je asi tak všechno.“

„To není všechno! Jak se jmenuje?“

Ao Harrap chvíli překvapeně vyjednával se lvem. „Říká, že nemá žádné jméno. Říkali mu Džaín.“

„Tak má jméno nebo nemá?“

„Zřejmě je Džaín slovo pro kotě. Oni mají významová jména, mnohá dost složitá. On nemá, byl malý, když ho chytili a nestačil si žádné získat. Snad se neurazí, když ho budeš prozatím nazývat Džaín.“

„No dobře,“ bručela Diana, „Ale leze to z něj jako blechy z chlupaté deky. Jestli se budeme kvůli všemu s ním muset takhle dlouze bavit, tak přijdu brzo o nervy...“

„Když už mluvíš o blechách, měl by se vykoupat!“ řekl Charry.

„Nevím, co proti němu všichni máte!“ prohlásil Denis, „Mně se zdá, že hovoří líp než my všichni a musí být velice moudrý. Mně se moc líbí a domluvím se s ním krásně. Podívejte se!“ přistoupil bez bázně ke lvovi a položil mu obě dlaně na hlavu; Džaín byl dost překvapen, mručel, ale neudělal mu nic. Denis se k němu naklonil a pronesl:

„Ya-ai Denis – charš-bhaí Reort Džaín...“ Přízvuk měl dokonale odpozorovaný od Ao Harrapa, takže lev udiveně zakňučel, očichal si Denise a něco povídal reortsky. Denis poslouchal, pokyvoval hlavou a pak vyrazil krátce arminsky: „Ssa! Ano!“

„Co ti povídal?“ ptala se Diana.

„To nevím, ale myslím je rád, že jsem jeho kamarád!“ Denis objal lva a počal se tulit k jeho hřívě. Lev nebyl možná tak rád, jak si myslel; ale oproti Dévi měl mnohem klidnější povahu, byl smířen s osudem a bral Denise jako nutné zlo. Černá Dévi málem přišla o rozum, když se Denis mazlil s tou mohutnou šelmou; sledovala je sírově žlutýma očima, připravena skočit na lva a roztrhat ho na kusy při první známce nepřátelství.

„Pěkně to vedeš!“ řekla Diana, „Budeš mít miliardu blech; budem tě muset strčit do vany zároveň s ním!“

„Pro mně za mně, já ho klidně vydrhnu kartáčem! Potřebuje to a vás by nikoho k sobě nepustil!“ smál se chlapec, „Ao Harrape, vysvětli mu, že se půjdeme koupat!“

Jaguár s tím měl hrozné potíže; Džaín nechápal, proč by se měl najednou koupat, když se ráno olízal a ještě si omyl obličej packami. Při každém oslovení vymýšlel složitá souvětí, která se sice možná líbila Denisovi, ale ani zdaleka ne nám.

„Nedá se svítit, ať se naučí arminsky! V arminštině si může povídat co chce, však si z toho vždycky něco vyberem!“ rozhodla Diana a Ao Harrap to Džaínovi přeložil. Lev s tím souhlasil, alespoň se nezdálo, že by v jeho projevu byl nějaký protest.

Mario Carialti pozoroval naše úsilí čím dál pobaveněji; sice nerozuměl arminsky, jak jsme se většinou bavili, ale viděl, že porozumění mezi námi a jeho svěřencem je spíš horší než lepší. Když mu Tomáš vysvětlil, co potřebujeme, souhlasil a dal příkaz, aby jeho lidé připravili koupelnu.

Koupelna byla v dezolátním stavu, jako ostatně celý zámek. Byla v přízemí a dost rozlehlá, dokonce namísto vany tu byl bazének, do něhož by se vešli tři až čtyři lidé. Služebnictvo ohřálo vodu a připravilo ji, zatímco Denis a Ao Harrap vysvětlovali Džaínovi, jak se koupe ve slušné společnosti. Potom Denis zkontroloval teplotu vody a chtěl se svlékat; ale ježto byl v cestovním oděvu, značně špinavém a k dalšímu použití nezpůsobilém, srazila ho Diana do bazénu v šatech. Nepřekvapilo ho to, už byl od ní zvyklý na leccos, jen se smál a lákal Džaína k sobě. Lev opatrně očichal vodu, pak ji zkusil tlapkou, odskočil a rázně odmítl tam vejít.

Příčina byla jasná; náš přítel se ještě nikdy nesetkal s teplou vodou a Denis vyžaduje koupele horké. Džaín odmítal jít do vody a nechtěli jsme se s ním prát, dokud byl tak rozčílen, že dokonce své odmítnutí vyjádřil stručně a jasně. Doporučil Denisovi, aby urychleně vylezl ven. Denis se mezitím svlékl, vyždímal šaty k pozdějšímu vyprání a teď se nadšeně čvachtal a lákal ho k sobě; Tannarr ukázal Džaínovi, že do vody může a nemá se proč bát, ale lev stál na svém a bylo tedy nutno počkat, až voda vychladne natolik, aby do ní šel.

Když se tak konečně stalo, Denis vzal mýdlo a kartáč, zkrátka a dobře mu namydlil hlavu a počal ho drhnout, až z něj lítala špinavá pěna. Seděl při tom Džaínovi na hřbetě a když se ošíval, kopal ho patami. Jak se to nešťastnému lvovi líbilo, nemůžu posoudit, jeho komentáře moc nadšené nebyly. Když potom Denis přešel na ostatní části těla a nechal hlavu být, Džaín se uklidnil; dokonce se převalil na záda a nechal se rozkošnicky drbat tvrdým kartáčem na břiše. To se mu líbilo; taky máme rádi, když nás někdo vykartáčuje, je to lepší než se drbat tlapami. Denis pracoval, jen z něho teklo; když skončil, voda v bazénu připomínala blátivou kaši po prudkém dešti.

Džaín vylezl ven, otřepal se a pak neomylně zamířil do kuchyně, kde si lehl ke kamnům a ohříval se. Denis musel chvíli počkat, než se otřel do ručníku; potom šel za ním, sedl si na něj a počal mu něco vysvětlovat svou lámanou arminštinou. Sešli jsme se tam všichni, to už kuchařky nevydržely, utekly a šly si stěžovat Mariovi. Mario vyřešil situaci tím, že nás všechny vyhnal ven a nařídil zatopit v prádelně ve velkých kamnech, ke kterým jsme si všichni sedli a povídali si.

Tomáš, Diana a Charry spolu s Yamanakim zatím usedli v Mariově salónu, dostali něco k pití a Mario řekl: „Vidím, že taky nemáte lehkej a pohodlnej život, kamarádi. Zdá se, že stát se Templářem je nejlehčí a nejspolehlivější cesta, jak se dostat co nevidět do blázince.“

„Stěžuješ si?“ ptal se Tomáš, „To teda brzo, chlapče!“

„Chtěl bych vidět tebe, co bys říkal, dostat takhle zanedbaný místo do správy! Nevím starostma, kde mně hlava stojí; všecko abych začal dělat od začátku! Almetta mi radil, jenomže ty jeho rady jsou dobrý, až tady budu deset let a všichni budou přede mnou padat na nos. Nevím, co bys dělal ty na mým místě!“

„Asi bych se taky rozčiloval. Naštěstí už tyhle starosti nemám, všechno jsem hodil za hlavu.“

„Ty si to můžeš dovolit. Ve tvým Rakousku jde všechno jak švýcarský hodinky, jen to natáhneš klíčkem a pěkně to tiká, jak si vzpomeneš...“

„Tak to nečteš noviny, chlapče. Právě mě odtamtud vyhnali; a já šel. Nechal jsem to svým rytířům a ztratil jsem se.“

„Krásný! Na to bych já nepřišel. A co když se něco stane?“

„Tak ať si to vyřeší sami. Já s tím už nemám nic společného, odcházím do Arminu tuhle s bratrem Charrym.“

„Pěkný! To je hodno velkého komthura: nechat vlastní stát osudu a utýct jako malej kluk! Doufám, že si z tebe tvý podřízený nevezmou příklad!“

„Moji podřízení mají vlastní hlavu. Tak ať laskavě tou hlavou taky přemýšlejí! Já jsem zkrátka odešel. Možná jsem utekl před zodpovědností, možná jsem přišel na to, že jenom nestojí za to se o takovou zemi starat. Ať si na ni vypíšou dražbu.“

„Cha! A co teda budeš dělat?“

„Soustředím se na problémy Arminu; a taky hlavní cíl řádu, službu Bohu. Stejně mám dojem, že se staráme o všechno jiné, než o to, co máme. Obávám se, že práce bude dost, hlavně až budeme mít nového velmistra. Ostatně, koho budeš volit?“

„Copak mám čas myslet na takový blbosti? Nikdy jsem o tom neuvažoval, velmistrem bude di Castro, to přeci vědí všichni!“

„Všichni ani zdaleka ne. Já například navrhuji Voglariho. Myslím, že by udělal pro řád daleko víc než di Castro.“

„Že by? Jenže mně stejně tohle místo přidělil don Diego. Bylo by ode mě trochu blbý ho potom nechat padnout, nemyslíš? Krom toho se o mě jedinej stará a pomáhá mi!“

„Díky Bohu, že se stará aspoň o něco. No, nechme to, radši si povídejme o tvých starostech. Jak jsi tu dlouho a co jsi už zařídil?“

„Dva měsíce. Prvních čtrnáct dní jsem shledával naše lidi a zjišťoval, co se s nima stalo. Nebýt Almetty, byl jsem dočista ztracenej. Potom jsem věnoval pozornost tomu, jak došlo k pádu bejvalýho komthura, při tom zařizoval běžný záležitosti. Bohužel, moje pátrání je zatím... dost omezený.“

„Co tak nejvíc potřebuješ?“

„To máš těžký. Potřebuju toho moc. Chtěl bych starou kartotéku, ale tu teď zkoušej studovat policajti. Možná bych ji dostal zpět, znám už jednoho chlápka, co k ní má přístup; jenže ten mizera to neudělá zadarmo. Krom toho všecko musíme ilegálně, tajně, protože to vypadá, že po nás jdou jejich nejlepší čmuchálci...“

„Kartotéka je důležitá věc, to máš pravdu. Jenomže stejně ti nebude k ničemu, když už ji viděli. Údaje, co tam jsou, jistě pozměnili, lidi vyházeli nebo dokonce pozatýkali...“

„Neva, to už si přeberu. Nepotřebuju všecko, je toho skoro vagón. Ale jsou v tom věci, který by se mi hodily. Potřebuju se dostat přímo k tomu a přebrat to, bude to makačka, vím, už jen vlízt tam a zůstat dost dlouho. Ten chlápek, o kterým vím, k tomu má přístup, dokonce se v tom sám hrabe...“

„Kolik chce?“

„Sto tisíc. Pro začátek, za pomoc v týhle věci. O dalším že se domluvíme...“

„Blbej není. Počkej chvíli, projednám to s přáteli.“ Tomáš přešel na arminštinu: „Co říkáte, máme mu půjčit peníze?“

„Klidně,“ řekla Diana, „Kolik mu chceš dát?“

„Potřebuje hodně. Co kdybychom mu nechali dva milióny?“

„Lehko nabyl, lehko pozbyl.“ pokrčil Charry rameny, „Jestli už z nich nic nedostanem zpátky, budeme mít aspoň klidný svědomí, že jsme nenechali kamaráda v bryndě.“

„Tak rozhodnuto,“ řekl Tomáš a francouzsky: „Půjčíme ti dva milióny z našeho fondu. Hned ti je vyplatíme.“

Mario di Carialti zůstal chvíli jako opařený, koukal nedůvěřivě z jednoho na druhého a potřásal hlavou. „To vy nosíte s sebou takový prachy – a tady? Co kdyby na vás přišli?“

„Získali jsme je legálně. Ostatně, hned jich bude míň. Tošio, přines sem náš vak z penězi... těmi z Monte Carla.“

Tošio přinesl vak, Tomáš vybral balíčky tisícovek a odpočítal Mariovi dva milióny franků. Mario přímo žasl, když na ty peníze zíral; přece jenom se nám podařilo ho překvapit.

„Tak,“ řekl Tomáš, když vak zavřel, „Jaký máš ještě problémy?“

„Jeden problém ještě mám: jmenuje se Maurice Grévet.“

„Kdo je to?“

„Fízl, agent Suréte, tajné služby. Přišel na stopu a rozboural starou agenturu. Teď šmejdí po nový, sleduje pár stop, mezi jinýma i tu správnou. Chytrej, zkušenej a ještě docela mladej.“

„Jak vypadá?“

„Střední postava, štíhlej, bez zvláštních znamení. Případně se zvláštníma znameníma, který si sám vytvoří. Může se přestrojit za cokoliv, snad vyjma řádovýho komthura. Viděl jsem ho dvakrát; pokaždý v nepříjemný situaci.“

„Dá se s ním vyjednávat?“

„Zásadně ne.“

„Potom: nejsem příznivcem toho, abys začínal svoji kariéru vraždou, ale nejspíš budeš muset. Ovšem že ne osobně; máš snad někoho známýho, kdo by to za mírnej poplatek provedl?“

„S podsvětím jsem zatím nenavázal kontakty. Vyčkávají, nebo o mně nevědí. Nebo se se mnou nechtějí zahazovat; na minulýho komthura doplatili taky ti, co pro něj někdy něco udělali. Není to bezpečný, zaplítat se s řádem.“

„Proč ti Almetta nepošle Viktora?“

„Žádal jsem o něho. Možná mi ho pošle. V každým případě si dávejte pozor na toho Gréveta, třeba ví i o vás...“

„To je možný. Dobře, budeme si dávat pozor...“ slíbil Tomáš.

„Jak si vůbec zajišťujete krytí? Vidím, že jezdíte s cirkusem, dáváte rozhovory novinám a předvádíte se jako veliký frajeři; to vás nikdy nikdo z ničeho nepodezíral?“

„Jsme občané Švédského království a máme na to papíry; kdyby se na nás někomu něco nelíbilo, můžou nás maximálně vypovědět. Dokud nám něco nedokážou, to se jim nemůže podařit. V Rakousku o nás věděli moc dobře, ale jediný co po nás chtěli bylo, abysme od nich co nejdřív vypadli. V Itálii jsme byli docela legálně. Tady ve Francii... zatím jsme neměli problémy.“

„Já mám papíry italský a nevím, nakolik by mě kryly, kdyby mi něco dokázali; a nehodlám to riskovat. Předešlej komthur byl rodilej Francouz, s rodokmenem až ke Svatýmu Ludvíkovi.“

„Chceš nějaký jiný? Můžu ti zařídit Rakouský...“

„To je z bláta rovnou do žumpy. Rakousko tady nemilujou...“

„Máš nějakej nápad, jak by se ti dalo pomoct? Až si vybuduješ patřičný postavení, budou s tebou jednat jinak...“

„Až mi narostou křídla, nebudu muset šlapat kalužema.“

V Paříži jsme zůstali tři dny. Diana a Charry už tu byli, Tomáš kromě provádění syna po nejdůležitějších pamětihodnostech neměl nic na práci. Průvodce dělala tentokrát Diana, která se vyznala nejlíp, ukázala Denisovi všechno a doplnila vlastními postřehy, dost zajímavými. Nás nepustili z domu vůbec, v rámci přísného utajení pobytu.

Potom jsme vyrazili na Dianino rodné město Amiens; chtěla tam navštívit svou starou tetičku, bohužel dozvěděla se, že stará dáma zanedlouho po jejich návštěvě podlehla zhoubné chorobě, která ji už dlouho trápila. Diana se pomodlila u jejího hrobu, zavzpomínala si se starou služebnou, které zanechala značnou částku a příští den jsme pokračovali směrem na Lille, k belgickým hranicím.

Ještě musím vysvětlit, jakým způsobem jsme cestovali; náš Džaín se už totiž žádným způsobem nemohl vejít do prostoru pro šelmy ve voze. Klec zamýšlená pro tři nemohla pro pět stačit a bylo tedy rozhodnuto, že někdo musí jet v kabině pro lidi. Ani to nebylo tak nepříjemné, až na to, že cizí lidé se většinou velmi divili, když nás viděli. Obvykle jsem to byl já nebo Ao Harrap, Džaín byl stejné postavy jako já a tak mě mohl nahradit. Ale když jsem tam byl já a jaguár nahoře, bylo tam už pěkně těsno.

V takovém uspořádání jsme dojeli na belgické hranice; Diana mi nasadila na obličej kovový košík, který bych ovšem mohl jedním mávnutím tlapy změnit na trosky; ale na lidi to působilo. Bylo nám zakázáno cokoliv dělat, dokud jsme na hranicích; většinou lidé nesou nelibě, když nás vidí. Tentokrát byl hraniční přechod na jakémsi mostě přes dost širokou řeku, na jedné straně stanice francouzská, na druhé belgická.

Když jsme zastavili, vyřítilo se z francouzské policejní boudy asi deset policajtů, celníků a úředníků, postavili se do řady a civěli na nás. Jsme zvyklí, že naše auto vyvolává pozornost a ti lidé od nás nic nechtěli. Charry podal veliteli celníků jejich pasy, ten je otevřel, pečlivě pročetl a pak požádal, aby všichni vystoupili ven.

Zatímco vystupovali, postřehl jsem, že se objevilo ještě víc policistů; s nimi také muž v civilu, který měl klobouk naražený do tváře, snad aby mu slunce nesvítilo do očí. Ovšem bylo dost pošmourno, takže nechápu, proč to dělal.

„Promiňte, pane hrabě,“ omlouval se velitel, „Je mi velice líto, ale nemůžeme vás pustit dál!“

„Ale – a pročpak to?“

„Bohužel, budete se muset vrátit do Paříže. Než smíte opustit území Francouzské republiky, musí být vyjasněna jistá událost; jedná se o jedno nepříjemné udání, jistě falešné, ale...“

„Jaké udání?“ Charry se počal nepříjemně mračit.

„Totiž... došlo na vás udání z Monte Carla. Obviňují vás, že jste se svými společníky vyloupil pokladnu kasina a ukradl tam čtrnáct miliónů franků. Zajisté chápete...“

„Cože, uloupil? Já ty lháře roztrhnu jako slanečka... Ovšem, přivezli jsme si odtamtud nějaké peníze, ale ty jsme poctivě vyhráli, pane, převzali jsme peníze z rukou ředitele a dali mu na to stvrzenku! Nechápu proč...“

„Velmi zvláštní!“ litoval důstojník, „Poprvé v životě slyším, že v Monte Carlu někdo něco vyhrál. Ostatně, nejsem tu od toho, abych prošetřoval pravdivost toho udání, ani v ně ve skutečnosti nevěřím. Ovšem mám příkaz z Paříže...“ Obrátil na okamžik hlavu k muži v civilu, ale nám to neušlo.

„Nehodlám se vracet do Paříže, ani nikam jinam. Nic jsem neukradl a nebudu se o tom s nikým dohadovat. A vůbec, Monte Carlo nepatří francouzské vládě, tak nevím, co je jí po tom!“

„Ó prosím, neračte se rozčilovat!“ Důstojník kvapně ustupoval dozadu, „Jistě se všechno vyšetří; v Paříži budete řádně vyslechnut, skutečnosti budou objasněny a vláda vás v případě, že podezření bylo klamné, jistě nebude váhat odškodnit...“

„Nejezdi, Charry!“ řekl Tomáš arminsky, „Je to léčka. Chtějí peníze a nás... jsou proti nám jako proti řádu!“

„Máme bojovat?“

„Budeme muset.“ Tomáš postoupil dopředu, „Promiňte, důstojníku, ale není zvykem, aby cizí státní příslušníci byli na hranicích zdržováni! Jestli jste si toho nepovšiml, vaše policie nemá právo nás podezřívat z věcí, které nám nemůže nijak dokázat! Budu si stěžovat u francouzské vlády...“

„Jistě... po prošetření...“ důstojník pomalu rudl, „Jakmile bude zjištěna vaše nevina, která je ostatně evidentní...“

Během diskuse se všichni lidé nenápadně přesunovali, hlavně Tošio. Ale taky Diana se pohybovala v bojovém postoji.

„Odmítám se vrátit do Paříže! Žádám, abychom byli propuštěni přes hranice! O vašem chování se zmíním francouzskému vyslanci v Bruselu!“ rozčiloval se Tomáš.

„Pánové, budu nucen použít síly! Myslete na dámu a to nevinné dítě!“ důstojníkovi přeskočil rozčílením hlas, „Musím vás žádat, abyste nekladli odpor!“

Policisté obstoupili vůz těsným kruhem, zřejmě to považovali za bezpečné. Muž v civilu dával nějaké instrukce střelcům s puškami, ti se chystali, ale neměli je doposud ani odjištěné. Už jich tu bylo nejméně čtyřicet a pořád ještě odněkud vylézali další; ani Charry už nemohl pochybovat, že je to akce organizovaná proti nám.

„Budu nucen se bránit, jestli mi nepůjdete z cesty!“ prohlásil Charry, „Žádám naposled, abyste mi nebránili...“ Pokročil dopředu; vtom se na něj vrhlo nejméně pět mužů. Charry je hravě setřásl, chytil toho důstojníka za krk a řval při tom jakési nesrozumitelné nadávky. Diana vyletěla jako raketa, její ruce a nohy zavířily vzduchem a každým zásahem srazila jednoho chlapa. Tošio vykopl jednomu z ruky pistoli a už kácel další jako panáčky na šachovnici. Nejdřív šel po těch s puškami.

„Nikoho nezabíjejte!“ křičel Tomáš, „Nesmíme nikoho zabít!“

„Živé, chci je živé!“ řval na druhé straně muž v civilu, „Nesmíte je zabít, žádného! Střílet jen na zvířata!“

Vyskočil jsem z vozu, spodem vyletěl Tannarr a za ním Dévi, černá jako bohyně pomsty a stejně rozlícená. Pak se objevil Ao Harrap a vzápětí taky Džaín, který sice nechápal, co se děje, ale odložil svou obvyklou flegmatičnost a lenost a s řevem se hnal na nepřítele. Policajti se zarazili; naše společnost jim zřejmě nebyla po chuti, ustupovali a kvapně natahovali zbraně. Nestíhali to; Ao Harrap smetl tři, skočil na poddůstojníka, prackou mu vyrazil z ruky zbraň a zavrčel mu do tváře, že ničema omdlel strachy. Džaín vletěl mezi vojáky jako dělová koule; vběhl jim pod nohy a nedal se ničím zastavit, kácel je jako kuželky. Dévi zařvala jako ďábel a vrhla se na dva vojáky, kteří se právě pokoušeli přemoci Denise; jednomu se zakousla do zadku a odtáhla jej od chlapce, nebýt toho, že padl na zem jako mrtvý, byla by ho snad zakousla. Denis přehodil chlapa přes hlavu na zem, rozběhl se k zábradlí a po cestě podrazil nohy dalšímu vojákovi; ten padl na zábradlí, Denis ho chytil za nohu a s vynaložením všech sil přehodil do vody. Žbluňklo to a to žbluňknutí vnuklo Charrymu nápad: „Do vody s nima! Všecky naházejte do řeky, nemáme čas!“

Vzápětí popadl dva za krk jako snopy, praštil jim hlavami o sebe, odnesl k zábradlí, přenesl přes klandr a pustil dolů; vůbec si nevšímal toho, že na něm visí ještě několik dalších. Diana rozdala nepočítaných kopanců a úderů, stejně jako Tošio; i Tomáš se bil jako lev (mohli jsme to srovnat). Pak vytáhla Diana svůj karabáč a tímto nástrojem se jí podařilo vysvětlit nepřátelům zcestnost jejich počínání; my jsme zaháněli jednotlivé muže k zábradlí, stačilo na ně zavrčet a skákali tam sami. Někdo po nás střílel a kulka mě škrábla na uchu, tak jsem si toho muže našel, strhl ho na zem a chvíli se s ním kočkoval; pak omdlel, tak jsem ho nechal být.

„Diano!“ křičel Tomáš, „Vem naše pasy... orazítkuj, rozumíš? Denisi, nastartuj auto! Nevzdalujte se od vozu! Diano...“

Diana rozuměla; sebrala doklady, probila se karabáčem skrz nepřátele a vpadla do strážnice. Bylo tam pár celníků, vyděšených k smrti, jeden se pokusil jí bránit, ale kopla ho kolenem do břicha a on to vzdal. Diana vzala razítko, otevřela svůj pas a rozvážně otiskla na příslušnou stránku; totéž učinila se všemi dalšími. Právě když končila, vpadl dovnitř civilista; Diana v rozčílení strčila razítko do kapsy a obrátila se k němu. Držel v ruce vyskakovací nůž a divně se šklebil, Diana mu nůž vykopla z ruky a už jej držela sama.

„Ty jsi Maurice Grévet, že? Prý tě nikdo nemůže poznat – tak aby jim to nedalo tolik práce!“ zasmála se, mávla dýkou a rozťala mu levou tvář od čelisti až k bradě. Grévet zařval a chytil se za tvář, v té chvíli ho úderem hranou dlaně do krku srazila k zemi. Vpadli tam ještě dva, jenže těch se dokázala rychle zbavit.

Venku byl klid; útočníci buď plavali v řece, leželi omráčení a potlučení na zemi nebo stáli se zdviženýma rukama, drženi v šachu vlastními pistolemi v rukou Charryho a Tomáše. Tošio sebral všechny přebytečné střelné zbraně a naházel je do vody.

„Máš to?“ ptal se Tomáš, „Tak rychle do vozu!“

Ani nevím, jak jsme se všichni tak rychle nacpali dovnitř. Tomáš skočil za volant, Charry vedle něho; automobil vyrazil prudce vpřed. Ještě nám stála v cestě trojbarevná dřevěná závora; železný předek vozu ji rázem roztříštil. Prásklo za námi několik ojedinělých výstřelů z revolveru, který si někdo zřejmě uchoval – a to bylo všechno.

Belgičané pozorovali všechno s napjatým zájmem; byli čtyři, důstojník, strážmistr a dva vojáci. To byl proti nám zcela nedostatečný počet, takže se dalo předpokládat, že nám nebudou činit potíže. Přesto Tomáš prohlédl pasy a něco s nimi udělal, než jsme přejeli ze země nikoho na jejich území.

Pro jistotu zvedli svoji závoru, než jsme k nim dojeli; Tomáš zastavil, důstojník přikročil ke dvířkům a zasalutoval.

„Račte laskavě odpustit, pane, ale obávám se, že vás nemohu propustit! Vzhledem k tomu nepříjemnému incidentu na druhé straně hranic...“

„Nevím, čemu říkáte nepříjemný incident,“ usmál se Tomáš, „Byla to jen menší názorová rozmíška, která však skončila naprostou spokojeností všech zúčastněných...“

Důstojník se podíval do řeky, kde ještě plavali nešťastní policajti, prohlédl si Tomášův silně potrhaný a špinavý oděv a nedůvěřivě zavrtěl hlavou: „Skutečně velmi lituji; ale obávám se, že bych měl značné potíže se svými nadřízenými. Francouzská vláda bude jistě žádat o vaše vydání a byl bych potrestán, kdybych vás vpustil...“

Tomáš mu podal naše pasy. „Nevím, z jakého důvodu. Dokumenty máme v pořádku, orazítkované, nevím, co by vám mohlo bránit...“

„Ale... ta rvačka, pane?“ stál na svém důstojník.

„Račte se podívat; dokumenty máme skutečně v pořádku!“

Důstojník otevřel vrchní pas a našel v něm vloženu tisícifrankovou bankovku; povytáhl obočí a řekl: „Zdá se, že máte skutečně doklady v pořádku... počkejte chvíli!“

Vstoupil do strážnice; za pár okamžiků byl zpět, držel pasy v ruce a díval se do vnitřku vozu; zamračil se: „Ach, ten chlapec nemá žádné doklady?“

Tomáš sáhl do tobolky a vytáhl další bankovku. „Jen tohle.“

„To docela postačí; s takovým dokladem projde kamkoliv!“ Celník bezostyšně strčil bankovku do kapsy, vrátil pasy a zasalutoval: „Přeji vám šťastnou cestu, pánové!“

Tomáš rychle nastartoval a vyrazil, než si to rozmyslí.

Jeli jsme co nejvyšší rychlostí asi půl hodiny; teprve pak Tomáš zastavil u nějakého rybníka. Bylo třeba, abychom se umyli a lidé převlékli, neboť jejich obleky svou potrhaností, špínou a krví připomínaly oděv vandráka. Taky bylo třeba menšího ošetření; Tomáš krvácel z rány na tváři, Charry dostal pažbou do nosu a tento nos počínal pozvolna nabývat zdravě zelenofialové barvy. Diana jako obvykle přestála vše bez úhony, zato Yamanaki byl pěkně potlučený, neboť se vrhal do nejhustší vřavy nepřátel. Denis měl domlácený obličej, což mu naprosto nebránilo v hrdém oceňování vlastních zásluh:

„Diano, vidělas, jak jsem s ním praštil? Vidělas, jak sebou říznul o dlažbu? Chachá, ten se divil, když jsem ho složil!“

„Nepovídej! Nebýt Dévi, která z tebe stáhla toho druhého, tak z tebe nadělal karbenátky!“

„Máš pravdu!“ přiznal Denis; přistoupil k Dévi, objal ji okolo krku a zdvořile jí děkoval. Dévi se ocitla ve značných rozpacích; ačkoliv se snažila vykroutit, nemohla a musela si to dát líbit. Navíc se jí zdálo, že Džaín po ní kouká potměšile, ačkoliv jistě jen nerozuměl.

Když se Diana svlékala, objevila v kapse razítko, které vzala na hranicích; zasmála se a ukázala Tomášovi: „Hele, suvenýr! Ani jsem ho nechtěla vzít, to čistě z roztržitosti! Nebudou se na mě zlobit?“

„Asi jo. Jenže to je jejich problém.“

„A musíme oznámit Mariovi, co se stalo. Totiž: Grévet mě napadl dýkou. Vzala jsem mu ji a rozsekla mu ksicht. Takhle.“

„Proč myslíš, že to byl Grévet?“ ptal se Charry.

„Taky si to myslím,“ řekl Tomáš, „Ta akce se mi vůbec nelíbí. Obvinění z vyloupení kasina je směšné, úplný nesmysl, mohlo posloužit jen k tomu, aby nás dostali do Paříže. Tam by především zabavili peníze, zavřeli nás a snažili se z nás něco vymlátit. I kdybychom se dostali ven sami, peníze bychom už určitě neviděli; a naše šelmy taky ne!“

„To nás jistě nabonzovali ti syčáci v Monte Carlu...!“

„Nejsem si tím tak jist. I kdyby na nás podali takové oznámení, francouzská policie by kvůli jejich problémům určitě nevytáhla v takovém počtu. Soudím, že ten muž byl skutečně Grévet; a je-li to tak, pak jsi ho dokázala dokonale vyřídit!“

„No bať, že jo! Teď ať se maskuje, jak umí, pozná ho i malý děcko! Má po špiclování, krysa!“

„Bude nás silně nenávidět. Pravděpodobně dostane po nose taky od svých nadřízených, tahle akce mu zlomí vaz. Jistě víte, že když se něco povede, je to zásluha šéfů; jenomže když to takhle vybouchne, je to vina organizátora. Grévet má po kariéře.“

„Může bejt rád, že jsem ho nezabila!“

„Taky na to dojde.“ řekl Tomáš.

Vykoupali jsme se, převlékli a pokračovali v cestě.

Mířili jsme sice rovnou do Bruselu, ale Denis chtěl vidět bojiště u Waterloo, kde byl Napoleon naposled poražen; Tomáš nad tím chvíli uvažoval a pak prohlásil, že malá zajížďka nemůže škodit, aspoň zmateme stopy případným slídičům.

Na místě té dávné bitvy se zelenají pole, jako tomu bylo tehdy; na stráni tam stojí pomník ve tvaru lva, což potěšilo nejvíc Džaína. Lidé mají ve zvyku přisuzovat Reortům nejlepší vlastnosti; nikdy jsem jiného neviděl, ale pokud bych měl soudit podle našeho přítele, neprávem. Džaín je líný a pomalý, povahou flegmatik a přesvědčením flákač; zajímá se jenom o jídlo, maximálně je ochoten poslouchat, když někdo něco vypráví. Ve výuce řeči arminské prospíval nevalně přes všechnu snahu nás ostatních, jeho reortštině jsme zase nerozuměli my.

Tomáš zavedl Denise na místo, kde byl rozložen Napoleonův štáb a tam ukazoval, kde byly jednotlivé pluky a kde se strhlo to ohromné vraždění. Mluvil vážně a vemlouvavě a Denis naslouchal s velkou pozorností.

„Všechno, co povídám, je v knihách. Ale povím ti ještě něco. V noci před bitvou navštívil císaře Napoleona tehdejší velmistr řádu don Ińigo de Alarméda, společně s francouzským komthurem Pierre de Grassonem. Nabídli císaři, že se bitva nemusí konat.“

„Jak by to byli dokázali?“

„Měli tu možnost. Řád měl lidi na obou stranách fronty, ve všech plucích. Stačilo jedno slovo a skotské pluky lorda Wellingtona by se vzbouřily a opustily bojiště. Maršál Blücher, který velel Němcům, by měl podobné potíže se svými vojáky, hlavně z provincií, které nechtěly poslouchat ústřední berlínskou vládu. Nepřátelé by museli ustoupit a Napoleon by byl ovládl pole. Ale on nepřijal naše podmínky.“

„Jaké to byly podmínky?“

„Legalizace řádu ve Francii a podpora v uspořádání záležitostí Itálie, Španělska a Německa. A věčný mír v zemích, které se dostanou do sféry vlivu řádu.“

„A císař to nepřijal?“

„Ne. Vyhodil oba vyslance, přestože mu vysvětlili, jak může zvítězit. Bratr Ińigo odešel; Pierre de Grasson však zůstal, padl v boji za svoji vlast, jak bylo jeho povinností. Tehdy na tomto místě prohrál císař Napoleon svou poslední šanci. Kdyby byl přijal, mohl žít a jeho rod vládnout. Pamatuj si to, Denisi...“

Bylo zřejmé, že Denis si to bude pamatovat; na další cestě seděl opřen o můj kožich, zamyšleně si něco kreslil do bloku a chvílemi ani nedával pozor, co se povídá.

Do Bruselu jsme přijeli navečer a zamířili do hotelu našeho rytíře Hendricka de Groode. Když jej dal Charry zavolat a kulatý velkoobchodník ho spatřil, málem se o něj pokusila mrtvice; ale rychle se vzpamatoval a radostně Charryho vítal. Charry nejevil snahu kontrolovat jeho činnost, což našeho drahého hostitele uklidnilo; neměl však zřejmě čisté svědomí, tak se brzy rozloučil a šel spát.

Ráno jsme dostali milou návštěvu: náměstka ministra zahraničí Belgického království. Charry se na sebe podíval do zrcadla a usoudil, že se svým modrým nosem a rozsáhlou modřinou pod okem nedělá ten nejlepší dojem; nicméně přesto se cítil povinen návštěvníka přijmout.

Host byl na první pohled starý policajt a nevyvolával v nás žádné velké sympatie; vycítil, že jeho pozice je vratká, takže se choval uhlazeně. Přivítal Charryho obřadně v Belgii a potom se po delším nesouvislém projevu dobral k věci:

„Je mi velice líto, ale Francouzská vláda požádala o vaše vydání. Jedná se o nepříjemný incident, který jste vyvolali na hranicích. Jsem nucen vás požádat, abyste se k této trapné záležitosti vyjádřili.“

„Nevím, o čem mluvíte, pane.“ řekl Charry klidně, „Překročili jsme francouzské hranice zcela legálně, aniž nás někdo jakkoliv zdržoval. O tom svědčí naše orazítkované pasy, které si můžete prohlédnout. Pokud měla francouzská vláda proti nám nějaké námitky, mohla je uplatnit, dokud jsme byli na jejím území.“

Náměstek si prohlédl pasy, nakrčil nos a řekl: „Zajisté, to je v pořádku. Zpráva však hovoří o tom, že jste opustili Francii násilím a přitom odvezli větší částku peněz, které náležejí francouzské vládě. Co na to řeknete?“

„Nic. Peníze jsou naše, naše byly a naše zůstanou. Co hodlá v této věci učinit belgická vláda?“

„To není lehké říct, pane. Francie je spřáteleným státem a jsme nuceni vyhovět jejich požadavku. Na druhé straně tu ovšem stojí zřejmý nedostatek důkazů a okolnost, že cítíme značnou nechuť riskovat životy našich policistů při vašem eventuálním... zatýkání. Nenapadá vás třeba nějaký prostředek, jak... zabránit dalším nepříjemnostem?“

„Například?“

„Například opustit Belgii. Na holandské hranice není daleko a při použití vašeho automobilu... myslím, že byste tam mohli do čtyřiadvaceti hodin dorazit.“

„Ano, to bychom mohli. A máme to v úmyslu.“

„Dobrá. V tom případě vás upozorňuji, že zítra touto dobou po vás bude vyhlášeno pátrání v celé zemi a naše policie bude postupovat se vší rozhodností, aby vás dopadla!“

„Děkuji vám, pane. A přeji vám hodně úspěchů ve vaší práci!“

Ten pán se s námi zdvořile rozloučil a odešel. Za chvíli po něm jsme také my sbalili svých pět švestek, rozloučili se opustili ten pohostinný hotel.

Stavili jsme se ještě u kapitána Louise Charrtiéra; byl nadšen naší akcí ve Francii, o které se dozvěděl nějakými svými cestami, okamžitě otevřel láhev vína a lidé se napili na úspěch svého podnikání. Kromě toho kapitán Charrtiér podal Charrymu kupu stížností na de Grooda; Charry si je vyposlechl a slíbil mu, že o nich pouvažuje.

Na belgicko-holandských hranicích nás odbavili tak rychle, že jsme se ani nestačili rozhlédnout. Na tvářích belgických celníků bylo znát úlevu, že už jsme pryč. Holandští celníci asi taky leccos věděli a soudili, že náš průjezd Holandskem bude stejně rychlý a bezpečný; popřáli nám všechno dobré a my vyrazili směrem na Rotterdam.

V Rotterdamu nás čekal další z našich rytířů, loďař Martin van Gnaaden. Pochlubil se svými loděnicemi, poděkoval za obchody, které mu Charry zprostředkoval a nabídl nám, že nás zbytek cesty odveze lodí; ale s díky jsme odmítli, už to nestálo za to. Přespali jsme v Rotterdamu a nazítří pokračovali do Amsterodamu, kde jsme navštívili banku bratra Jaakoba Löwenbecka.

Löwenbeck nás přivítal asi s takovou radostí jako zemětřesení či epidemii černých neštovic. Očekával, že Charry bude od něho chtít peníze; ani zdaleka by ho nebylo napadlo, že si u něj chce dokonce nějaké uložit. Skutečně jsme tam zanechali celý zbytek vyhraných peněz z Monte Carla; prozatím jsme měli dostatek prostředků a naše franky nebyly nikde v takovém bezpečí, jako u lakomého rytíře Löwenbecka. Kromě toho se dalo očekávat, že ten dobrý muž s nimi provede nějaké obchody, které zásadně skončí úspěchem; jen velmi těžko by nám upřel podíl na zisku. Jedinou jeho dobrou vlastností bylo, že neokrádal členy řádu; už proto, že spolupráce s nimi byla základem jeho majetku. Následkem toho, že Charry dokázal peníze vydělat a uložit, si ho počal Löwenbeck skutečně vážit jako Baarfelta, o jehož obchodních zvyklostech měl vysoké mínění.

Charry mu vysvětlil, že si přeje, aby deset miliónů franků bylo majetkem Voglariho školy; avšak byl si vědom, že náhlý přírůstek jmění komthura Gierolamma a jeho krycích agentů by vyvolal možnou pozornost, což jsme nechtěli. O zamýšleném daru už poslal Voglarimu zprávu; nyní se Löwenbeck měl postarat, aby peníze šly jednak na splacení dluhů, jednak na další potřeby, o nichž měl Voglari rozhodnout. Pokud by z hlediska kontroly státních orgánů došlo k naprostému nepřehlednu, bylo to naším zájmem.

Z Amsterodamu jsme vyjeli dál na sever a už nazítří překročili hranice naší útulné malé země. Charry byl štěstím bez sebe, dokonce požadoval, abychom ten den dojeli až na Hůrku, což ale vzhledem ke stavu vozidla nebylo možné. Proto jsme zastavili v hlavním městě a přespali tam. Charry z radosti uspořádal oslavu a ráno vyjížděl na cestu v náladě mírně veselé.

Cesta ubíhala rychle; řídil Tomáš, Denis seděl vedle něho a pozoroval chudé rolníky, obdělávající nepříliš úrodná pole nebo popásající svoje kravičky. Denis už věděl, že se blížíme k cíli; a byl šťastný.

Pozdě odpoledne jsme dorazili do našeho města; Charry zjistil, že žádná z jeho lodí se doposud nevrátila a ačkoliv jej to rozhněvalo, nemluvil o tom a navrhl pokračovat v cestě. Stačilo jeden a půl hodiny a už jsme vyjeli na kopec a před námi se otevřelo kouzelné údolí; v něm se choulila vesnička se starým dřevěným kostelíkem, mlýnem, několika statky, hospodou táty Borga. A naproti nám, pod lesem na stráni, se bělal štít pyšného statku; viděli jsme, jak se po dvoře procházejí lidé.

„To je Hůrka?“ zeptal se Denis a ukázal rukou.

„Ano,“ řekl Tomáš, „To teď bude náš domov.“

Errata:

08.08.2021 11:40