Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Denisova výchova

Ve vesnici se nezměnilo téměř nic. Jen se k nám seběhla půlka obce, když jsme projížděli. Charry se díval z okénka a mával, tak nás poznali a radostně vítali; věděli asi, že přijedeme a jak. Nezastavili jsme, pospíchali jsme na Hůrku.

Již zdálky jsem viděl dívčí postavu, která vyšla daleko do aleje, vedoucí ke statku; zakrývala si dlaní oči, aby líp viděla. Byla to Eva-Marie, ale byla tu Gréta a Gustl, Vítek, Henryk Wagiera, Černohorec Zdravko a několik dalších lidí, některé jsem ani neznal. Vysoký mladík s dlouhými vlasy měl přes rameno pušku s uříznutou hlavní, taky Eva měla revolver a navíc byla oblečena poněkud podivně do přiléhavých kalhot a šněrovacích bot, k čemuž nosila vyšívanou košili. Vlasy měla spletené do copů a v těch copech ohnivě rudé mašle.

Hlučně pozdravováni všemi jsme vjeli do dvora a Tomáš zastavil vedle svého auta, nad kterým byla napjatá plachta. Seběhli se sem zbývající lidé: otec a matka, čeleď, malý Gerd se svou matkou a také další tři mládenci s dlouhými vlasy, ale už bez ručnic. Sotva jsme vylezli, všichni nás radostně vítali, objímání a výkřiky nadšení nebraly konce.

Taky nás někdo přivítal: kocour Moritz, který si obzvlášť prohlížel Dévi a Džaína, ostatně jako všichni. „Škoda, že tady není Chírra; tomu by se ta černá kočka moc líbila...“

„Proč tady není?“ ptal se Ao Harrap.

„Odešel s tím Polákem. Potřebovali ho.“

Eva-Marie stála zatím v pozadí a pozorovala oddaným pohledem Tomáše; sice se zachvěla, když spatřila jeho syna, ale vzápětí se na něj usmála. Denis si ji bystře prohlédl; bylo mu jasné, kdo je, takže se protáhl mezi lidmi, přistoupil k ní a podal jí ruku: „Buď zdráva! Ty jsi Eva. Můžu ti dát pusu?“

„Ano... ovšem!“ Eva se trochu zarazila, ale Denis si stoupl na špičky a políbil ji na tvář. Eva jej pohladila po zlatých vlasech a usmála se na něj; zřejmě se jí líbil.

To už stál před ní Tomáš; Denis ustoupil stranou a jeho otec objal Evu a políbil ji na rty. To už nevydržela, rozplakala se, až jí slzy tekly po tvářích, líbala ho a šeptala:

„Vrátil ses... přece ses vrátil... živý!“

„Musel jsem se vrátit,“ zašeptal, „K tobě! Musel jsem...“

„Každou noc jsem se modlila... abys přežil. Bála jsem se o tebe – zvlášť potom, co... když jsem poznala tvého syna.“

„Jerzy? Ano, byl tady. Co se stalo?“

„Bylo to hrozné – najednou přišel. Byl tak... elegantní, krásný, jako ty, kdybys omládl. Ale vypadal jako divoké zvíře. Ani naše šelmy nejsou tak hrozné jako on!“

„Proč se ti zdál hrozný? Řekl něco, nebo udělal?“

„To ne, samozřejmě! Řekla bych, že se ke mně choval uctivě, je-li něčeho takového schopen. Ale říkal takové strašné věci; mluvil o tobě a o tom, co právě děláš. Vyprávěl mi, jak ses vypořádal s těmi, kteří zabili... ji. Třásla jsem se strachy, když to říkal...“

„Mluvil pravdu, Evo. I když jsem nechtěl, abys to věděla.“

„On sám je... nedokážu to popsat. Je neustále připraven k boji, tvrdý jako ocel, divoký, nezkrotný... nevím, co říct, abych vystihla, jaký je.“

„Já ho znám. Je takový, jaký jsem byl já v jeho letech.“

„Museli se tě hrozně bát; ti, kdo ti ublížili. Teď už chápu, proč tě chtějí zabít: bojí se tě, Tomáši. Báli se tebe i tvé ženy, proto ji zabili, proto chtěli zabít tebe i mne, Charryho a Dianu. Možná chtěli zabít tvého syna, jen proto, že je takový, jako jsi byl ty. Pochopila jsem, že jsi mnohem víc než jiní lidé, jsi větší než králové a císařové. Teď už to vím, Tomáši.“

„Ne,“ Tomáš se smutně usmál, „Jsem člověk, Evo. Jsem stejný jako jiní a ty to dobře víš. Ani Jerzy není jiný; snad na první pohled vypadá divoce a nebezpečně, ale jeho srdce je stejně měkké a zranitelné jako tvoje. Neměla jsi důvod se ho bát, nikdy by ti neublížil...“

„Možná ne. Ale jeho činy? Přivezl sem spoustu beden a nařídil, abychom je uložili do sklepa. Tyhle tu nechal, aby všecko hlídali. Jsou Poláci; každého prý odsoudili v Polsku k smrti, proto je poslal sem. Říká, že ty bedny obsahují poklady a zlato a jejich cena je pár milionů zlatých. Nedovedu si ani představit takovou částku; a přitom tvrdí, že to všechno je tvoje.“

„A říká pravdu. V ničem ti nelhal.“

„Bože můj! Teprve teď vidím, do jakého muže jsem se zamilovala! Netušila jsem, jak jsi bohatý, myslela jsem, že jsi člověk jako jiní! A potom: vyprávěl mi o tvých záměrech, jak chceš změnit svět, že chceš rozdrtit říše a vystavět nové; že chceš vládnout celému světu! Je to pravda, Tomáši? Skutečně to děláš?“

„Ano. Chtěl jsem to, ale vzdal jsem se té myšlenky. Opustil jsem svou vlast a ponechal ji osudu; a jejímu neschopnému vladaři. Řekl jsem rakouskému císaři, že on sám zničí svou říši, ponechal jsem ho jeho zániku. Už nikdy se nebudu míchat do jejich záležitostí; dokud žije on. Odejdu z Evropy, půjdu do Arminu. A ty půjdeš se mnou!“

„A... tvůj syn? Jerzy?“

„Možná i on. Netrap se; třeba i ty budeš mít syna jako je on. Nebo jako Denis. Budeš-li chtít!“

„Ano, už jsem ti řekla. Jenom... mám z toho strach.“

„Neboj se. Není čeho se bát.“

„Bála jsem se o tebe. Slib mi něco, Tomáši! Už nikdy nepůjdeš do světa beze mne! Nepustím tě, budu chodit s tebou, jako Diana. Vím, co chceš říct: budeš mluvit o bojích, o krvi a zabíjení. Nebudu se bát, není to tak hrozné jako být tady a čekat. Diana už to ví a já to taky vím. Učila jsem se střílet z pušky. Naučím se taky chodit s tebou...“

Tomáš se mimovolně usmál a pokývl hlavou. „Ani sis neuvědomila, že jsem se právě vzdal svých toulek. Už nikam nebudu jezdit; rozloučil jsem se s evropskou politikou. Zůstanu doma... s tebou a s Denisem.“

To připomenutí Evu zarazilo; ohlédla se na Denise, který si zatím prohlížel dvůr a bavil se s Tannarrem.

„Máš pravdu, je tady tvůj syn. Budu ho mít ráda; jenom mám obavy, zda i on... bude mít rád mne.“

„Myslím, že ano. Chtěl bych tomu věřit, Evo; v každém případě, kdyby sis s ním nevěděla rady, pomůžu ti. Doufám, že se ho nebudeš bát jako Jerzyho...“

„Máš ještě hodně takových synů?“ ptala se, „Abych věděla, co mne případně ještě čeká...“

„Ještě několik, myslím. Taky dcery. Ale... nejsou nikde nablízku a řekl bych, že se s nimi hned tak nesetkáš.“

„Ach tak! Myslela jsem si to... když jsem viděla Jerzyho. On se s tím taky netajil. Vyprávěl mi... taky o svém životě, jen tak něco. Většinou jsem ho požádala, aby raději dál nemluvil.“

„Co se dá dělat, jsem jaký jsem.“ Tomáš ji pohladil po vlasech a usmál se, „Asi už se nezměním.“

„Nechci, aby ses měnil. Mám tě ráda takového, jaký jsi.“

Charry se zatím zabýval ubytováním; poněkud nám přibylo osazenstva a bylo nutno uspořádat, kde kdo bude spát. Čeledník bylo třeba rozšířit, o což se měli bojovníci postarat sami; pokud se týkalo panstva, bylo nutno nastěhovat někam Denise. Tomáš a Eva bydleli tam co doposud, ovšem chlapec s nimi žít v pokoji nemohl. Tomáš ten problém velkoryse ponechal k vyřešení Charrymu a Charry Dianě. Diana to potom vyřešila s vrozeným smyslem pro řešení spletitých problémů.

Jednou z hospodářských budov byla stodola. V rohu měla malou místnost, v níž bývalo uskladněno hospodářské nářadí, aby je někdo nerozkradl. Tu místnost teď dala Diana vyčistit a vybílit, a nastěhovala tam Denise. Chlapec nejen neprotestoval, dokonce se mu to líbilo. Vzhledem k tomu, že my jsme bydleli trvale v seně v téže stodole, neměl to k nám daleko a to mu vyhovovalo, neboť jeho původní plán byl, že bude spát s námi a hřát se o naše kožichy.

Denis byl vlivem své výchovy značně odolný proti nejrůznějším nepříjemnostem; ani by ho nenapadlo se rozčilovat nad věcmi, jež by civilizovanější dítě přivedly na pokraj nervového zhroucení. Denis vyžadoval od lidí, aby mu dávali pokud možno pravidelně třikrát denně jíst a tu a tam nějaké kapesné; jinak byl zvyklý si všechno zajišťovat sám. Charry ani Diana nebyli z lidí, kteří by ho obtěžovali přemrštěnou péčí; a Tomáš se staral spíš o duchovní potřeby svého potomka, než o jeho potřeby tělesné. Denis nic nechtěl, stačilo mu být mezi námi. Protože byly krásné dny, chodil se s Gerdem a kluky z vesnice koupat, četl si knížky, jezdil na koni, šermoval nebo zápasil s Tošio Yamanakim a hrál si s námi. Večer přicházel do jídelny a sedě v koutě na zemi poslouchal vyprávění buď Tomáše, Charryho nebo kohokoliv jiného; v případě, že nebylo co vyprávět, slušně požádal, aby mu zopakovali něco, co už slyšel.

Byl ponejvíce s námi; s námi si nejvíc povídal o tom, co prožil. Taky si maloval; ukazoval nám svoje kresby, na jeho věk neobyčejně krásné a dokonalé. Nejčastěji se jednalo o ztvárnění pohádek, které miloval; poznali jsme, že bez váhání věří i nejneuvěřitelnějším příhodám, když je slyší.

V podstatě žil Denis zcela mimo svět; lidé, o kterých slýchal, pro něj byli stejně živí jako ti, se kterými přicházel denně do styku. Hovořili s ním, radili mu; k nim se obracel o radu, je si bral za vzor. S kluky z vesnice si často hrál na takové věci a když vyprávěl, jako by ožívali, jako by chodili s ním a drželi nad ním ochrannou ruku. D'Artagnan a Joffrey de Peyrac ho učili francouzské škole šermu, přísný a moudrý hrabě Monte Cristo jej učil milovat i nenávidět. Jindřich z Alcaronu mu dával svoji sílu a samuraj Kidži Kumura s neproniknutelným úsměvem vyčkával na okamžik, kdy bude moci zasáhnout svojí katanou. V temných koutech se plížil vlkodlak hrabě Feiro a svítil blesky zelených očí. Křehké princezny, jež bylo třeba zachraňovat, měly tvář Evy-Marie a její vylekané oči; hrdinky měly bez výjimky zlaté vlasy, ohrnutý nosík a věčný šibalský úsměv Diany. Takový byl svět, ve kterém žil Denis Baarfelt; patřili k němu ještě čarodějové podobní Tomášovi, stateční mladí rytíři jako Jerzy Lasęka, hrdí vládcové podobní Charrymu a šelmy jako my. Ti všichni zcela postačili pohltit chlapcovu mysl; pokud vpustili do svého světa někoho ze skutečného světa kolem nás, pak jen proto, aby jej přetvořili ke svému obrazu – nebo zničili.

Denis si možná uvědomoval skutečnost; ale zajímala ho jen potud, pokud odpovídala jeho představám. V případě, že se představy rozcházely s pravdou, byla to vina skutečnosti, nikdy Denisova. V tom případě bylo nutno změnit fakta, nikoliv jeho názory. Denis vyznával pravdu onoho starého filozofa, že věci, které se nám nezamlouvají, je třeba od kořene zničit.

S tím souvisí jeho poměr k pravdě a lži. Denis neuznával lež jako takovou, nijak jej nevzrušovala a nebudila v něm odpor ani nechuť; ale také lež nepovažoval za nic úctyhodného. Malý Gerd mu často říkal, když Denis vyprávěl něco nepravděpodobného: „Vždyť to není pravda! Ty jistě lžeš!“

Denis se na to jen smál; a když Gerd nepřestával (jednalo se o obsah knihy), Denis řekl: „Co na tom, že to není pravda? Je to dobře vymyšleno...“

Tomáš snad vědomě, snad nevědomky tuto jeho vlastnost podpořil. Ne přímo, ale stačilo, aby se rozhovořil o svých zkušenostech z doby dávné i nedávné a už se to jen hemžilo různými triky, jež vnímavá dětská mysl rychle a ráda přijme za své. Někdy večer nebo za deště Tomáš učil Denise, jak dokazovat věci nedokazatelné, na způsob učených hádání filozofů na středověkých universitách. Denis je asi jediným dítětem na světě, které umí vysvětlit vědecké teorie stejně jako právní předpoklady. Jednou dokonce Tomáš chtěl, aby obhájil tezi, že v zimě je tepleji než v létě; Denis to sice nedokázal, ale Tomáš se rozhovořil a po hodinové rozpravě lidi přesvědčil různými odvážnými kombinacemi faktů. Nám to nevnutil, ježto jsme se s ním nehádali.

Myslíte, že to nemělo praktické důsledky? Ale ano, mělo. Denis se samozřejmě kamarádil s vesnickými kluky, a protože měli nějaké spory s jedním sousedem, namalovali mu barvičkami kozu. Sedlák si přišel stěžovat na Hůrku, protože kluci doma na právu útrpném označili za původce plánu Denise. Tomáš přivolal syna, ostatní se sešli sami – a Tomáš řekl:

„Denisi, tento muž tě obžaloval, že jsi ještě s Gerdem a jinými chlapci nabarvil na různé barvy jeho kozu. Je to čin nesprávný a musíš za něj být potrestán. Urči si způsob trestu!“

Denis se rozhlédl po nás všech, potom se obrátil a došel si do Dianina pokoje pro její dlouhý karabáč z polepšovny v Náměšti. Pak si rychle a šikovně svlékl košili a čekal. Tvářil se při tom potměšile a občas se domlouval s otcem očima.

„Každý zločinec, i sebevětší, má však právo se hájit!“ řekl Tomáš, „Jistě i vážený pan žalobce souhlasí s tím, že chlapec má právo se vyjádřit, než bude potrestán...“

Tomáš uchopil karabáč a šlehl jím po zemi; kamínek, který tam ležel, rázem o kus odletěl. Sedlák se trochu zarazil, nezažil ještě nikdy takové chování ani způsoby. Podrbal se na bradě a řekl: „Ale což... inu, jakýpak řeči? Přišijte mu pár na zadek, pane, a bude to srovnaný... Však já...“

„Nikoliv, pane, to by bylo příliš jednoduché. Provinilec musí mít trvalý pocit, že se dopustil něčeho nepatřičného. Bolest po chvíli pomine; avšak mně jde o to, aby sama jeho duše se pro příště vzpouzela dát souhlas k tomu, aby učinil něco tak zavrženíhodného...“

Sedlák nebyl blbý jako bedna, jak soudila Diana; jen mu to myslelo a mluvilo pomalu. Naopak Baarfelt mluvil jako kniha, obrat střídal obrat a sledovat ho bylo dost těžké, když navíc hovořil dvorskou němčinou a sedlák nářečím. Kromě toho šel sedlákovi na nervy Denis, který stále ještě čekal, co se bude dít; ani se nelekl, když Tomáš švihl bičem.

„Denisi Baarfelte!“ promluvil Tomáš zvučně, „Máš možnost se obhájit před tímto vznešeným tribunálem ze svých provinění!“ A česky dodal: „Když to prohraješ, dostaneš pět ran bičem. Když se z toho vysekáš a ostatní v tom necháš lítat, dostaneš tři rány. Když dokážeš, že za to nemůže nikdo, nedostaneš nic!“

Denis přikývl hlavou; usmál se, uklonil a počal mluvit. Hovořil půl hodiny, napřed o kozách jako takových, jejich vývoji, původu, tělesných a povahových vlastnostech, přednostech, užitečnosti v domácnosti a o zvířatech podobných, jako jsou kamzíci, gazely, kozorožci a antilopy. Potom o koze toho muže jednotlivě, aniž by o tom co věděl; ale ztrémovaný sedlák mu dal na přímou otázku za pravdu i v tom, že jeho koza dojí víc než jiné kozy. Potom se Denis dotkl anilinových barev, které jsou prudce jedovaté a v té souvislosti připomněl, že koza byla natřena barvami jen vodovými, které ničemu neškodí; dokonce se odvážil na tenký led a začal tvrdit, že se v barvě vyskytují látky léčivé a všeobecně prospěšné, které pomáhají v životě a prodlužují ho; což dokazoval na příkladu amerických Indiánů, kteří se malují a jen kypí zdravím. Na to si vzal za svědky Tomáše a Dianu; Tomáš mu to dosvědčil vážně, Diana se skrytým smíchem.

Potom udělali přestávku a Charry nabídl sedlákovi sklenici pálenky. Soused už tak zíral na kluka jako spadlý s Měsíce, nedovedl pochopit, co vlastně to dítě plácá páté přes deváté a ještě se nevzdal myšlenky na pomstu; jenomže nedokázal sestavit kloudnou větu ani za půl prasete a než se vyjádřil, trvalo to dobu; kromě toho věta nebyla většinou vyřčena dost srozumitelně, nebo ji Denis dokázal během chvilky vyvrátit a překroutit.

Jal se nyní líčit charaktery čelných představitelů své party; kdyby hoši v tu chvíli zemřeli, museli by se zřejmě vznést rovnou do nebe jako andílkové, jak je vychválil. O sobě samém řekl jen pár krátkých vět; ale starý sedlák částečně dojetím, částečně Charryho kořalkou zaslzel. Potom Denis vylíčil události předmětného dne; jeho kombinace zcela nezvratně dokazovaly, že kluci tam vůbec nebyli, že byli na zcela opačném konci vesnice a zabývali se tam jinou činností. Na námitku, že se všichni ostatní přiznali, Denis pohovořil o donucení k přiznání bitím; a odsoudil to. „Můžete vy sám zodpovědně prohlásit, že jste se nikdy k ničemu nepřiznal pod surovým nátlakem?“ zeptal se sedláka. Sedlák to prohlásit nemohl a tím byla tato otázka vyřízena. Denis ještě nadhodil několik možností, kdo asi mohl být pachatelem toho zvrhlého činu a dokonce snad i nasadil sousedovi brouka do hlavy, že to tak být mohlo; pak pronesl ještě několik efektních advokátských frází a skončil svůj playdoyer sice udýchán, ale šťasten.

Sedlák byl dokonale vyřízen; nejen že se nezmínil o potrestání, ale dokonce na přímou otázku přiznal, že Denisovi věří, protože chlapec, jak se zdá, mluví pravdu. Vypil ještě jednu sklenici pálenky, dojatě se se všemi rozloučil a potácel se alejí dolů do vesnice, kam dorazil s hlasitým zpěvem. Tomáš s úsměvem vrátil Dianě nepoužitý bič, Denis se oklepal jako pes a čekal pochvalu.

„No, šlo to.“ řekl Tomáš, „Kdyby ten člověk uměl pohotověji mluvit, tak ses z toho nedostal. Musíš být chytřejší a bystřejší!“ Vytkl mu ještě pár chyb ve věcné argumentaci, ale vcelku byl spokojen se synovým výkonem.

Charry však ne. „Nechápu, proč učíš kluka takhle lhát! Vyvádí lumpárny a všichni to víme! Dal bych mu záhlavec a bylo by to.“

„Milý Charry, mně vůbec nejde o případ s kozou toho člověka. Pro mě za mě si může Denis malovat po čem chce, kdyby pomaloval tomu člověku zadek, tak mi to nevadí. Ale je důležité, aby se uměl hájit; bude to potřebovat pro život. Dneska musel obhájit žertík s kozou; zítra bude možná potřebovat obhájit sebe a své lidi před soudem z kriminálního deliktu. Má skončit v kriminále jen proto, že neumí mluvit tak jako kdekterý advokát? Jak se to má naučit jinak než praxí? Kdyby to nedokázal, byl by bit; šlo mu o kůži a pochopil to velmi rychle.“

„A stejně! Bude takový věci dělat dál a vyroste z něho pěknej darebák. Měl bys mu to zatrhnout!“

„To je pravda,“ řekl Tomáš, „Denisi, pojď sem! Proč jste to vlastně tomu chlapovi provedli?“

„On si začal! Nařezal Vinckovi a Bertíkovi, když je chytil na hruškách. Sám jsem to viděl.“

„Byl jsi na hruškách s nimi? Proč tobě nenařezal?“

„Protože jsem utekl. Kdepak by mě takovej dědek chytil!“

„A oni neutekli.“

„Neumějí tak daleko skákat a rychle zdrhat.“

„Chyba. Měl jsi je vycvičit, aby je nikdo nechytil. Takhle je to jejich vina. Víckrát takové věci nedělej. Nemůžeš se mstít za to, že někdo je lepší než oni; máš se spíš snažit, aby byli lepší než on. Rozumíš tomu? Vysvětli to těm ostatním!“

„Ano, tati. Jenže on prohání kluky už dlouho! Nemá je rád!“

„Přesto to neznamená, že sem bude chodit kvůli každé hlouposti a upíjet Charryho kořalku. Až si zas přijde stěžovat, strhnu ti výdaje za alkohol z kapesného.“

„Co se dá dělat,“ Denis pokrčil rameny, „Každopádně naučím kluky, aby se nenechali chytit. Ještě něco, tati?“

„To je všechno. Teď můžeš jít.“

Denis odběhl a Tomáš jej sledoval hrdým a laskavým pohledem.

„Život je boj silných a chytrých. Můj syn musí být nejsilnější a nejchytřejší – aby to přežil...“

Po týdnu od našeho příjezdu na Hůrku se stala velmi radostná věc: přijel pacholek z města a ohlásil Charrymu, že do přístavu vplula jedna z jeho lodí. Charry okamžitě nechal všeho, nasedl na koně a vyrazil do města; všichni jsme jeli s ním. Hned zdálky jsme viděli, že je to Griissirno.

Přístav byl plný lidí, už dlouho tu neviděli pořádnou loď a Charryho lodě jsou nápadné už pro naši divnou vlajku. Také teď se naše znamení hrdě třepetalo na stožáru; a vstříc nám kráčel Tlustý Bertin, už zase pěkně kulaťoučký a usmívající se jako sluníčko. Padli si do náruče a pak Charry vstoupil po můstku na palubu, aby si loď prohlédl.

My jsme samozřejmě okamžitě proběhli do podpalubí; a skutečně, byli tam kamarádi! Dva tygři, dva jaguáři, leopard, kuguár a jeden sněžný levhart; taky dva vlci. Sotva jsme se přivítali, už jsme zas běželi na palubu, ale tolik jsem si všiml, že moji bratři jsou tygr a tygřice. Ona se jmenovala Árrín, on Saggar a byli dvojčata. Árrín má moc krásné oči; ještě nikdy jsem neviděl tak krásné oči. A byla velmi milá a příjemná. Dal jsem samozřejmě najevo svoje dobré vychování, slušně ji přivítal a pochlubil se trochu svými úspěchy v této zemi; naslouchala mi pozorně a se zájmem a působila velmi inteligentně.

Charry zatím seděl s Bertinem Lindbergem v kapitánské kajutě a Bertin vyprávěl o plavbě lodi. Charry totiž napřed chtěl lodní deník, ale tam toho byla sotva polovina, celá pasáž o návštěvě v Arminu byla dopsána jen rychle a zběžně. Denní záznamy nebyly.

„No ano, ovšem,“ souhlasil Bertin, „Tos mi ale měl říct, co se tam děje! Vůbec jsi neříkal nic o Alexandrettě a jejích obyvatelích. Nevěděl jsem, kde jsem se octl, když mě objevili, myslel jsem, že jsem zabloudil. Děláš mi potíže a pak se divíš, že se dlouho nevracím!“

„Já jsem v té době nic o Alexandrettě nevěděl; a vůbec, ty jsi měl plout do Bird City a ne do Alexandretty!“

„Cha! To by to muselo jít! Jen jsem proplul pásmem mlhy, kde se mění kompas a dostal se na pobřeží, už jsem viděl na dálku dělový člun; něco na něm bylo napsáno cizím písmem a vzadu vlála rudá vlajka. A kanóny to mělo natočené rovnou na mě! Nechal jsem loď připravit k boji, ale dělový člun už byl u nás a signalizoval, abychom zastavili a nekladli odpor. Tak jsem zastavil. Připluli k nám a na palubu přišel nějaký důstojník; oblečený v montérkách, na nich měl našité nějaké zlaté hvězdičky a proužky. Mluvil lámanou angličtinou, hodně špatnou a nerozuměl téměř nic. Oznámil mi, že jsou hlídka z pevnosti Alexandretty a co tady jako dělám. Ptal jsem se, kde jsem; řekl, že otázky klade on. Tak jsem řekl, že jsem kapitán lodi Griissirno a pluji do Bird City v Arminu. Ukázal jsem mu papíry od lodi a on je všelijak převracel; zřejmě neumí číst latinku. Nařídil, abychom pluli za jeho člunem, jinak že nás potopí! Nemohl jsem nic dělat...“

„Copak tam nebyl nikdo, s kým by ses dorozuměl?“

„Ne. Všichni tam patří k té partě, mluví nesrozumitelnou řečí a tváří se, že podříznou kohokoliv. Pak jsme dorazili k pevnosti; musím ti teda říct, je fantastická!“

„To mi povídej. Já ji ještě neviděl a ani nevím, kde je.“

„Je tam dost velká zátoka, uzavřená kamenitou kosou; na konci té kosy je mohutná žulová skála a na ní stojí pevnost. Částečně vystřílená do skály, částečně postavená ze žulových kvádrů. Pořád ještě na ní dělají, až bude hotová, má být aspoň třikrát tak veliká. A shora trčí na moře kanóny! Je to nedobytné hnízdo; nejsem sice nijak zvláštní vojenský odborník, ale bál bych se bojovat s těmi chlapíky z Alexandretty! Dole pod pevností je přístav a něco jako město, taky pláž, na který se koupou a hrají si nahý opálený děti. Když jsme se objevili, přihrnula se spousta lidí, bílí i hnědí, ačkoliv ten rozdíl už pomalu mizí. Ten důstojník z dělového člunu, jmenuje se Dogo nov, odešel nahoru na pevnost; když se vrátil, řekl mi, že velitel pevnosti není přítomen a my musíme počkat, až přijde. Zatím nařídil, abychom opustili loď a předali ji jemu.

Víš, Charry, já v té době myslel, že se v Arminu vylodil nějaký nepřítel; neměl jsem tušení, že by tohle mohlo patřit k tvým poddaným. Sice jsem viděl Urminský znak s tygrem, ale nahoře na pevnosti vlála červená vlajka a ti chlapi nevypadali nijak přátelsky, ani jejich ženské. Odmítl jsem se s nimi bavit a žádal jsem, aby nás propustili do Bird City. To odmítl zas on, že Bird City bylo sesazeno z pozice hlavního města. Pak mne a kapitána s Tobyšky pozval nahoru do pevnosti; šli jsme, co se taky dalo dělat. Námořníky nechali dole ve městě.

Vnitřní zařízení pevnosti je ubohé; zima je tam jako v márnici, kvůli těm žulovým zdem. Viděl jsem kancelář velitele, vypadá jako ta nejneútulnější vrátnice, s nábytkem stlučeným z neohoblovaných prken a kupou papíru v koutě na zemi, vesměs potrhaného a ožraného od myší. V nějaké bedně našel Dogo nov jakýsi seznam, začal z nás vymáhat jména námořníků a porovnával si to. Nakonec řekl, že mi nevěří, ježto nejsem v seznamu občanů Arminu. Snažil jsem se mu to vyložit, taky Toby a pan Willard. Jenže ten chlap vůbec nerozuměl, co mu povídáme; nakonec se rozčílil a dal nás zavřít do cel pod pevností.

Ostatně, našim námořníkům se nevedlo o moc líp; rozdělili je, odvedli postupně nahoru na pevnost a zavřeli taky, ale do společných cel. Dogo nov prohlásil, že tam zůstaneme, dokud se nevrátí pan guvernér, viceguvernér nebo velitel pevnosti.

Bručeli jsme tam o chlebu a vodě tři dny, než se ukázal velitel pevnosti. Jmenuje se Irakli Rachlidze a je to polodivoký Mongol nebo něco takovýho. Hlavu má dohola, zato vousy rozježené na všechny strany a kníry až k ramenům. Oblečenej chodí do něčeho jako pytle z hedvábí se širokým opaskem a našitými pouzdry na náboje na prsou, na hlavě má chlupatou beranici a u pasu šavli.

Tenhle pan velitel pevnosti neumí taky žádný kulturní jazyk; naštěstí s ním přijel Žid Abraham Steinmann, který mluví německy a vůbec všelijak; ten mu dělá tlumočníka. Vysvětlil, že panu knížeti se nezdá, že loď nevede nikdo z příslušníků arminského státu, ale cizinec, jako já. Podezříval mě, že jsem špión cizí velmoci, chci si Armin prohlídnout a připravit k dobývání. Řekl jsem mu, že jsem tvůj přítel a divím se, že jsi mi o nich nic neřekl. Na to on prohlásil, že tě nikdy neviděl a ani neví, jak vypadáš. Tak jsem zapochyboval, jestli vůbec oni jsou Arminskými občany; kníže se rozčílil, až mu pěna lítala od huby. Prohlásil, že oni přísahali na svůj meč, že budou Armin chránit; taky že budou a já jim v tom nezabráním. Pak nařídil, abych dal vyložit všechno, co jsme přivezli, pro potřeby Alexandretty a toho města. Řekl jsem mu, že mám rozkaz dovézt to do Bird City a předat tamním obyvatelům, případně Ludvíku d'Enghiemovi. Začal se vztekat znovu a řval, že tady nevládne žádný d'Enghiem, ale Andrej Rastopčenkov, guvernér Alexandretty; ten že momentálně je v Indii a jeho zástupce Vadim Strelcov taky pryč. Proto že mohu svoje stížnosti přednést těmto pánům, až se vrátí; zatím ale budu poslouchat jeho, knížete Rachlidze. Řekl jsem mu, že nemám stížnosti, ale poslouchat ho nebudu, protože mám rozkazy od tebe. Řekl, že s carem si to vyřídí sám, že mám držet hubu a poslouchat. Ještě chvíli jsme se hádali a pak nás dal zase zavřít, než se vrátí guvernér Rastopčenkov.

Zatím vyklidili celou loď; jejich námořníci ji prohledali, opravili všechno, co bylo narušeno cestou a připravili k další plavbě. V té době přijelo pár tygrů na koních; ten Rachlidze s nimi mluvil, ale jak se zdá, nedošlo k dohodě, spíš se o něco pohádali; tak tygři zase spěšně odjeli.

Konečně se asi po týdnu objevila loď; obchodní plachetnice. To už jsem byl z vězení venku, povím ti jak. Totiž, oni mají dole v přístavu malou loděnici a tam si stavěli loď z domácího materiálu. Šlo jim to prachmizerně, a když si nevěděli rady, přišli za mnou. Pustili mě, já to prohlédl, vysvětlil jim, kde dělají chyby a nabídl pomoc. Za to pustili mne, Millarda, Tobyho a Stephense; ostatní pustili už předtím, ale nevydali nám ani zbraně, ani loď. Dospělí tam chodí většinou ozbrojení, všude pušky, revolvery, o nožích ani nemluvě.

Tedy ta loď: připlula z Indie a velel jí sám guvernér Andrej Rastopčenkov. Věděl jsem, že takový člověk existuje a oznámil mu, kdo jsem, jak jsem se tam dostal a tak vůbec. Guvernér vynadal Dogonovovi a knížeti Rachlidzemu, že nás zdrželi; pak nařídil, aby se okamžitě omluvili a vrátili všecko, co sebrali. Nelíbilo se jim to, ale poslechli bez odmlouvání. Guvernér mne na oplátku seznámil se svými problémy. Dohodli jsme se, co všechno mu bude přiděleno a hned jsem mu to vydal.

Společně jsme potom zajeli i do toho Bird City; je to tam dost ubohý, osadníci se možná snaží, ale je jich málo. Samí Číňané, Japonci a tak, vede to jistej Saong-Čou a místo práce sedí, medituje a nadává na guvernéra. Toho d'Enghiema jsem neviděl, prý se občas objeví, ale po většinu času je se šelmami, buď v Aurrgharru nebo na tvém hradě Guyrlayowu. Chtěl jsem se s ním setkat; ale poslal mi jen dopis pro tebe, který ti dám, jen co dokončím hlášení.

Andrej mne požádal, abych počkal do návratu Vadima Strelcova. Zatím jsem vykonal obchodní cestu do Indie a zakoupil za zlato nebo peníze Arminské vlády věci, které osadníci potřebovali; seznamy ti potom dám. Strelcov se vrátil s lehkým křižníkem, přecpaným utečenci z Ruska; ale jsou mezi nimi i Němci, Francouzi a jeden Turek. Vysvětlil mi, že řada lidí ještě čeká v Číně na přepravu, utekli sice z Ruska, ale pro nedostatek místa na křižníku je nemohl dopravit. Svolali jsme radu a rozhodli, že tam zajedu s Griissirnem. To se taky stalo; Strelcova jsem vysadil na břeh v Číně a sám sbíral jednotlivé uprchlíky a nakupoval hedvábí a čaj. Taky jsem byl v Yokohamě a dva dny v Nagasaki v Japonsku; neznáš nějakého knížete Hakadatu?“

„To tedy znám!“ smál se Charry, „Co s ním je?“

„Navštívil mne a velmi pěkně si se mnou popovídal; vyprávěl, že tě zná a je tvým přítelem. Taky říkal, že ti dá dárek, jen co bude připraven. Že se ti možná bude hodit, až ho dostaneš. Ale nechtěl mi říct, o co jde. Trochu zvláštní člověk.“

„No dobře, uvidíme, až to dostanem. Co dál?“

„Vadim Strelcov ukradl ve Vladivostoku obrněnce, kterého právě přivezli z Německa. Plně vyzbrojenou loď se spoustou děl, pancíře na stopu tlusté. Přivezl ji plnou uprchlíků a byl celý šťastný, když mi vykládal, jak to chytře zařídil. Zdá se, že občané Alexandretty budou brzo početnější než všichni ostatní lidé. Přestože někteří byli ranění a zemřeli po cestě, zvýšil se počet mužů v Arminu o sto dvacet; k tomu mají mnozí ženy a děti. Jsou tam zmatky a obtíže...“

„Nevadí, pošlu tam i vlastní osadníky. Už se na tom pracuje.“

Tlustý Bertin se zhluboka napil piva; pak pohlédl na dno svojí sklenky a zjistil, že kořalka z ní už zmizela. Charry pochopil jemnou narážku a nalil mu znovu.

„Takže všechno se daří, že? A problémy nejsou žádné?“

Bertin se drbal na zarostlé bradě a otálel s odpovědí.

„Přece jen nějaký stín?“ zamračil se Charry.

„Já ti to teda řeknu, ale nesmíš hned začít řvát!“

„Nebudu!“ slíbil Charry a zamračil se ještě víc.

„Co uděláš s těmi lidmi, až ta válka skončí?“

„Tak tohle jsem nepochopil. Jaká válka?“

„Jejich. Oni vedou nějakou válku se svou bývalou vlastí, carským Ruskem. Vedli ji už předtím, nejspíš dlouhý léta. Teď dostali šanci přejít do Arminu, usadit se tam a vyjíždět na výpravy do bývalé vlasti, aby odtamtud převezli všechny spolubojovníky, včetně žen. Nic jiného je nezajímá.“

„Říkal jsi, že tam stavějí město...“

„Musí postavit město, aby jim nepršelo na hlavu. Především ale pevnost; věnují tomu všechno úsilí. Nic jiného v tom jejich městě ještě nestojí, zato pevnost je parádní. Přístav, samozřejmě, aby měly kde kotvit jejich lodi. Loděnici, no ovšem, musejí je někde opravovat. Zbrojnici, kasárna, skladiště. Taky krčmu tam mají, ta patří tomu Židovi. Domy provizorní...“

„Potíže růstu.“

„Charry, dej si říct. Tohle nejsou osadníci; jsou to vojáci, kteří odpočívají před další akcí. Guvernér Rastopčenkov je možná předvídavější, ale vrchní velení má Rachlidze, Strelcov, Dogonov; tvrdí válečníci. Opakuji otázku: co s nimi uděláš, až bude toho všeho konec?“

„Dostanou rozum, usadí se a budou žít v míru.“

„Nesmysl. Nic neumějí, co budou dělat? Generál Strelcov se už naučil velet válečné lodi, mohl by být kapitánem, kdyby nebyl tak zoufale nevzdělaný. Špatně: všichni jsou nevzdělaní! Negramotní, pokud nepočítám to jejich směšné písmo...“

„Tomu se říká azbuka a podle Diany je to kulturní písmo, které vynalezli Svatí Cyril a Metoděj v osmém století...“

„Je mi fuk jejich písmo. Oni jsou pitomci; nikdo z nich neumí nic než bojovat. Navíc je nic jiného ani nebaví. Víš, Charry, jsem člověk v podstatě mírumilovný, mám zájem mít hodnou ženu, pěkné děti, spořádaný dům... a vše, co k tomu patří. Jim jsou takové věci úplně jedno. Když se opijí, zkopou svou ženu do bezvědomí a vrhnou se na kteroukoliv ženskou, která se nestačí bránit. Rodina, domov... ne že by po tom netoužili, ale nevidí souvislost mezi majetkem a vlastní prací.“

„Budeme je to muset naučit.“

„Ta generace, kterou jsem viděl v Alexandrettě, je ztracená. Nevím, jak jejich děti. Postavit jim školu... tedy, školu si tam zřídili, na tom Andrej trval. Jenže... ubohost sama.“

„Myslíš, že bych se tam měl vrátit?“

„Nevím, jestli bys to zrovna ty vytrhl.“

„Tak tam poslat někoho, kdo to vyřeší?“

„Hlavně ne dalšího člověka, jako je Ludvík d'Enghiem.“

„Co provedl Ludvík?“

„Nevím, to jsem nepochopil; jenom jsem na nikoho neslyšel tolik pomluv a stížností jako na něho. Bojí se ho a nenávidí ho; tvrdí o něm, že je to čaroděj a uctívá ďábla.“

„Neznám zbožnějšího a moudřejšího člověka než on; kdyby ses zeptal Číňanů, mohli ti potvrdit...“

„Právě. Lidé z Alexandretty považují Číňany za pohany, Ludvíka za kacíře a všechny dohromady za líné ničemy, kteří jim ujídají chleba. Každá dodávka do Bird City se neobejde bez hloupých řečí.“

„Co je jim do toho? Když rozhodnu, aby se něco dalo Číňanům, nemá do toho kdejaký pitomec co kecat, ne?“

„Ano, správně; přesně tenhle tón je vydráždí k nepříčetnosti. To bys musel slyšet ty řeči, když se napijou: Car je zaslepený, nespravedlivý, nadržuje ostatním, o nás ubohé nedbá. A přitom, kdo mu přivedl víc lidí než my? Naplít na takový život...“

„Hospodské řeči. Na ty bych se neohlížel.“

„Je to upřímný národ, co na srdci, to na jazyku. Napijou se, pak žvaní, co jim slina na jazyk přinese. Ale aspoň se dozvíš, co si myslí o tobě a o celém tvém státě...“

Charry zamručel jako vzteklý medvěd a napil se piva.

„A abych nezapomněl na tvoje šelmy...“

„Co ty provedly?“

„Ale, snad nic! Jenomže osadníci je nějak nemají rádi.“

Charry si zrovna přihýbal z džbánku, zarazil se v pohybu, vytřeštil oči a zůstal tak. „To mi vysvětli!“ řekl, když džbánek konečně postavil, „Jak někdo může nemít rád šelmy?“

„To se divíš, viď? Kdybys slyšel těch řečí: blecháči, špinavci, smraďoši... jinak jim neřeknou. Konkrétní námitky: páchnou, jsou špinaví, líní, nic nedělají, neposlouchají...“

„Nechápu, proč a koho by měli poslouchat.“

„Třeba opilého mužika! Takový člověk se opije a myslí si, že ho bude poslouchat každý tygr nebo leopard. Zažil jsem případ, že nějaký muž zmlátil psa klackem; pes nechápal, co se děje, jen uhýbal a snažil se vyřešit to po dobrém...“

„Jak to vyřešil soud?“

„Soud? Jaký soud... žádný se nekonal, proč taky? Rachlidze dal toho chlapa na tři dny zavřít, než přijde k sobě, ale i to až po mojí domluvě. Jinak by to nechal být; s lidmi to dělá taky tak.“

Charry začal zhluboka oddechovat. „Domníval jsem se, že lidé se budou se šelmami snášet po dobrém!“

„Doufat můžeš. Jistě, Rachlidze si jich váží, jsou dobří vojáci, umějí stopovat, hlídat... jsou lepší než ta jeho banda. Jenomže už se taky stalo, že několikrát neposlechli, když si lidé něco vymysleli a jim se to nezdálo. Rachlidze uznává jen ty osoby, které ho bezpodmínečně poslouchají!“

„Arminské šelmy mají vlastní vůli a vlastní rozum; copak to ještě nepochopili?“

„Pro knížete Rachlidze má každý jiný člověk rozum podle své vojenské hodnosti. Samozřejmě, vládce Wiirrta nebo čarodějové leopardů jsou pro něj partneři; ale strašně ho rozzlobí, když si dovolí mu odporovat nějaký obyčejný tygr.“

Charry kývl hlavou. „Co nevidět se vrátím do Arminu.“

„Ještě jedna maličkost; šelmy lidi provokují. Mají zlato.“

„Já vím. Měli je i předtím.“

„No jistě. Jenže lidé zlato nemají.“

„K čemu by jim bylo? Co by s ním dělali?“

„To je jim jedno. Ale vidí, že přijedou tygři; třeba za mnou tam přijel Wiirrta, každý z jeho tygrů měl nádherný zlatý obojek se všelijakými drahokamy. Lidé se dusí chamtivostí.“

„Nejsou blázni?“

„To nevím; ale vedli řeči: Jak to, že oni zlato mají a my ne. Mluvili o tom, že by se vypravili do hor to zlato hledat...“

„Bertine, uvažuj logicky: v Arminu se zlato prodat nedá, kdyby ho měli pytel, nedostanou za ně ani kus chleba! Kromě toho každý tygr svoje šperky pozná, kdyby mu je sebrali...“

„Pokud uvažuju logicky, vychází mi tohle: oni předpokládají, že jednou z Arminu odejdou. Pak jim bohatství k užitku bude...“

Charry neřekl nic, ale v očích měl temnou bouři.

„Ti lidé jsou schopni tvoje šelmy i zabít.“

„Pochybuju, že by se jim to povedlo. Naše čičinky se dokážou postarat, aby jim někdo neublížil.“

„Nepochybuji o tom. Jenže tvoje čičinky prchají do daleka, jen co ucítí pach vodky. Hnusí se jim a hnusí se jim taky opilci. Chlapi z Alexandretty jsou opilí každý den; samozřejmě se z opice vyspí, nevědí o ničem, mávnou nad tím rukou, smějí se... Večer se porvou, ráno jsou kamarádi...“

„Chápu a rozumím. Mluvil jsi o něčem s Wiirrtou?“

„Jednal jsem s nimi dost dlouho. Byl tam ten starý bílý tygr, jeho syn Reggio a pobočník Tawarr; ten ti má zuby, že by člověk strachy... no, zkrátka pěknej. Nechali si vyprávět o Evropě, jak tu žiješ a tak. Moc chtěli jet všichni s námi, nakonec jsem to usmlouval, že vezmeme těch pár. Chtějí se tady usadit, aby trochu poznali naše zvyklosti. Ludvík jim prý hodně vyprávěl...“

„Divím se, že po tom všem mají chuť nějaké lidi vidět...“

„Oni to neberou vážně; přesněji, vůbec nechápou, že by se nad tím měli vážně zamýšlet. Měl jsem dojem, že je to baví. Neberou touhy a přání lidí moc vážně; spíš jako dětské žvanění.“

„Ano, taky se bojím...“

„Mají vůbec zvláštní touhy. Trvali dlouho na tom, že pojedou do Evropy; když tady můžou žít tihle tři, tak oni taky. Wiirrta měl obavy, jestli ti tady zlí lidé neubližují; že prý tě budou bránit a prosadí svojí silou, aby tě všichni lidé poslouchali. Ten dlouhozubý Tawarr tvrdil, že je povinností Arminů vládnout světu; a že by měli začít tím, že budeš s jejich pomocí dobývat jednu evropskou zemi po druhé. Rozmluvil jsem jim to, ale šlo to ztěžka a mám obavy, že na všechno tak docela nezapomněli.

O křižáckých výpravách jsi jim vykládal ty nebo Diana? Ať je to jak chce, znají je perfektně a měli by chuť uspořádat další. Že by Ludvík d'Enghiem? No, považujou je za perfektní legraci a moc rádi by si to vyzkoušeli, nepovedlo se mi jim to rozmluvit. Ty jejich představy... však to asi znáš dost dobře sám.“

„Znám. Obávám se, že řada chyb je taky na straně šelem, aspoň v tom, že jsou příliš bezstarostní. Měl bych tam být...“

„To by bylo asi tak všechno; jenom ještě, že Toby tam zůstal, ve službách Rastopčenkova. Andrej říkal, že ho může potřebovat víc než ty. Taky starý Millard zůstal v Alexandrettě, bude jim pomáhat stavět lodi, vyzná se v tom. Ostatní zůstali v Bird City, ale mluví se o tom, že budou stavět další osady. To je snad už všecko. A tady máš ten dopis od d'Enghiema.“

Dopis byl napsán na tenké kůži a složen, aby se dal zapečetit primitivním voskem; do vosku byl otištěn osmihrotý kříž. Charry pečeť rozlomil, otevřel dopis a přečetl, pak se zasmál:

„No prosím, je to tady! Ludvík mi dává instrukce, jak se spojit se řádem, dokonce uvádí tvoje jméno jako člověka, který by mi mohl nejvíc pomoci. Skutečně, právě včas!“

„Musíme mu poslat zprávy o nejnovějším stavu věcí,“ řekl Tomáš, „Vždyť ani neví, že je komthurem; taky by se měl dostavit na řádové volby. Až zase pošleš nějakou loď do Arminu, musí mu vzít dopis a komthurský kříž.“

„Potřeboval bych toho víc; především někoho, kdo by zavedl v té Alexandrettě pořádek. Naučit ty pitomce trochu pořádku...“

„Pošleme tam několik rodin; obrátím se na Voglariho, určitě pro nás někoho najde. Taky by se tam měla zřídit škola... jestli je v Itálii někdo, po kom jdou a musí zmizet, mohl by ji vést. A co se týče těch lidí s nedostatečným morálním profilem, řád si už vypracoval metody, jak se jich zbavit.“

„Poraď, jsem zvědav!“

„Tito lidé bývají obvykle značně pošetilí; někdy bývá dobré vyslat je do boje, který nemohou přežít. Postavit do první linie; tam budou mít možnost hrdinsky padnout za Boha a krále...“

„Nelítostné, ale prozíravé. Co když stejně přežijí?“

„V tom případě se bude jednat o pár jednotlivců; těm se dá čestná penze a trafika. Nejzasloužilejším můžeš dát rytířský kříž, ale pohlídej si, aby nezískali skutečnou moc. Potom ještě existují ošklivější metody, ale ty zatím necháme stranou...“

Charry zamyšleně vyšel zas na palubu; kde se na něj vrhl vrchní dělovod O'Reilly; starý Irčan planul spravedlivým hněvem: „Buď zdráv, kapitáne! Musím si stěžovat na tvý lidi; co je to za způsoby nechat odstrojit celou loď?“

„Jak to, odstrojit?“

„Sebrali mi všechna děla! Guvernér Rastopčenkov si je vzal, že prý k ochraně pevnosti a města! Mně nechal pár takových, co nemohl odnést, že mi to má stačit. A kapitán s tím souhlasil; rozumíš tomu, šéfe?“

„Co se dá dělat! Jak to bylo, Bertine?“

„Dohodli jsme se, Charry. Potřebovali děla; tak jsem jim nechal ty naše a taky všechno střelivo, kromě nejnutnější dávky. Snad se nám podaří zajistit nové kanóny.“

„To máš pravdu. V tom případě ovšem vypluješ, jen co vyložíš náklad; necháš loď znovu vyzbrojit. V Německu a pod Holandskou vlajkou. Loďařství Martina van Gnaadena. Bude s tím souhlasit, to zařídím. Je nutno provést to rychle a vyzbrojit tím nejlepším, co je možné sehnat. Zaplatím všecko. A ještě něco: na moři vyměníte tabule se jménem lodi za nějaké jiné. Jakékoliv, co se ti bude líbit. Němci nemusí vědět, koho vyzbrojují; třeba by je napadly všelijaké myšlenky.“

Bertin to odsouhlasil; Charry převzal papíry od nákladu a také peníze, jež Bertin stržil za část nákladu hedvábí a čaje, který prodal v Londýně. Zbytek chtěl prodat v Německu, kde bude loď vyzbrojovat děly. Charry s tím souhlasil.

Návrat na Hůrku byl přiměřeně slavnostní; Dévi a Džaín, které jsme pro jejich nezpůsobilost v jednání s lidmi nechali doma, žasli nad návštěvou. Naši hosté zas žasli nad tím, že se mezi lidmi našly šelmy; zvlášť Dévi je svým chováním udivovala. Lva ještě žádný na vlastní oči neviděl a jeho reortština jim byla nepochopitelná jako nám. Džaín dal dohromady všechny znalosti arminštiny a vyprávěl v dlouhých složitých souvětích, jak krásná je poušť jeho africké vlasti a jak je smutný, že nemůže být u svých blízkých; zato hosté z Arminu vůbec nechtěli být doma, naopak toužili poznat co nejvíc ze Studených zemí.

Kupodivu u lidí nevyvolali takové nadšení jako u nás; dokonce i Gréta se pohoršovala a vyptávala se, kolik vlastně ještě těch koček bude. Nelíbila se jí ani Árrín, což nedokážu pochopit, neboť je nesmírně krásná. Naštěstí Charry a Diana přijali všechny laskavě a vlídně a souhlasili, že jim poskytnou ubytování a stravování jako nám.

V největší extázi z nich byl Denis; pobíhal od jednoho ke druhému, objímal je, mazlil se s nimi a povídal. Dévi nepokrytě žárlila, nemohla sice na to nic říct, ale mohla se tvářit. Přišla si stěžovat Tannarrovi, jak jsou lidé pošetilí; Tannarr jí moudře vysvětlil, že to odedávna ví a vůbec ho to nepřekvapuje.

O nejbližších dalších událostech se zmíním jenom zběžně, neboť jsem se v té době příliš nestaral o život lidí. Přiznávám, že jsem raději ukazoval Árrín lidský svět; lovili jsme spolu, toulali se na dlouhé procházky a já jí vyprávěl o cestách, které jsem prožil. Její bratr Saggarr lovil většinou s námi, ale byl naštěstí tak dobře vychován, že věděl, kdy se ztratit. Tannarrovi zůstala ta péče o Dévi, takže snad jen Ao Harrap by vám mohl poskytnout zodpovědné informace.

Na statku byl klid, lidé zpracovávali Tomášovy věci a chystali je k plavbě do Arminu. Každý večer si Charry, Tomáš nebo Diana povídali vysílačkou, takže jsme měli přehled, co se děje v řádu. Měl jsem dojem, že se rytíři k něčemu chystají, jejich emisaři jezdili sem tam po Evropě a dohadovali se. Prozatím však byl všude klid a svět neměl šanci si něčeho všimnout.

Dostali jsme další přírůstek: Dévina bratra. Neměl žádné jméno, snad mu kdysi nějak říkali, ale na to dávno zapomněl. Přivezli ho odněkud z Itálie nebo Švýcarska v krajně zbědovaném stavu; trápila ho řada nepříjemných nemocí, způsobených špatnou stravou a všeobecným nepohodlím. Byl vyhublý, špatně slyšel následkem svrabu v uších a chodil po třech packách; do čtvrté si kdysi vrazil rezavý hřebík a i když ránu pečlivě vylízal, tlapa mu otekla, dlouho měl otravu krve a pak zůstala packa ochrnutá. Téměř ztratil znalost řeči, mluvil trhaně a nesrozumitelně, ale byl nám až neuvěřitelně vděčen za to, že jsme jej přijali; Dianě lízal ruku, když ho prohlížela a čistila mu uši a Charrymu se třel hlavou o nohy, když k němu přistoupil. Vymysleli jsme mu jméno Daggarr; Dévi se zdálo, že si vzpomíná, že mu tak říkali. Většinu času trávil v pelechu a vypadalo to, že se chystá zemřít.

Mladí řádoví jezdci, kteří ho přivezli, byli z poměrů na našem statku neustále vysmátí; vykládali co je kde nového, potom o svých dosavadních dobrodružstvích. Samozřejmě se nabídli, že se zúčastní jakékoliv akce, kterou uspořádáme, a přivedou ještě kamarády; Charry je ujistil, že nechystáme nic. Taky nám řekli, že studenti z Voglariho školy bystře pochopili užitek našich šelem a shánějí se po nich, zejména po psech; nemáme si prý dělat naději, že bychom nějaké získali pro sebe. Ve škole už jich mají pět a vehementně je učí italsky. Kromě toho se zdá, že po psovitých šelmách pátrají i harceři Jerzy Laseky; prohlašují, že je chtějí využít ve své válce, což se nám zdá moudré a přirozené, kdežto jezdcům příliš bezohledné.

Když všichni odjeli, přestalo být s Denisem k vydržení, takže ho poslali do školy. Tomáš mu vysvětlil, že to v žádném případě není trest; ale nedokázal mu objasnit, zač je to odměna. Bylo už hodně po začátku školního roku, když ho přihlašoval a starý pan učitel se obával, zda Denis vůbec dožene, co se ostatní školáci zatím naučili. Denis se smál a dokonce těšil. Starý pán byl neobyčejně překvapen, když Denis předvedl své znalosti; pro celou školu bylo úžasnou podívanou, když chlapec bez zakoktání četl německy z knihy, dokázal spočítat i příklady násobení dvouciferným číslem, aniž se v jednom příkladu třikrát spletl, a když si dokázal zapamatovat, o čem byla řeč před týdnem. Tyto schopnosti vysoce převyšovaly možnosti jeho spolužáků; a když se dal do vyprávění, ať z vlastní zkušenosti nebo z četby knih, poslouchali všichni bez dechu. Denisův zvyk číst knihy vůbec vyvolával značnou pozornost, nejen děti, ale i dospělí považovali knížky za předměty vyžadující velkou úctu a opatrnost a moudří sedláci soudili, že číst knihy je věc zbytečná, opovážlivá a hříšná, zvlášť pro děti. Možnost, že by si nějaké dítě odvážilo sednout a říkat si v knížce, byla nepředstavitelná; v takovém případě by okamžitě otec či matka dotyčnému děcku poručili, aby udělalo něco užitečnějšího, například šlo na trávu pro králíky nebo vyčistilo chlívek. Knihy a noviny byly pro pány, slušnému občanovi stačilo, když uměl přeslabikovat, co mu vrchnost ráčila dát na vědomost plakátem. A když neuměl, nebyla žádná hanba požádat někoho, aby mu to přečetl. Dopisy psal pan farář nebo pan učitel, pokud bylo vůbec zapotřebí někomu napsat.

Denis, který očividně nebyl nucen k práci, mohl si číst a psát plynně a bez zmatků, byl pro lidi z vesnice zjevením; zakrátko si jej vážily všechny děti a když několikrát dal své schopnosti se vší ochotou do služeb i dospělým, počali soudit, že v tom klukovi něco je. Například objednávky, které táta Borg v hospodě smolil tři dny, sepsal Denis během hodiny a ještě stačil vyrobit hostinskému seznam všeho, co má a co by míti měl. Když museli radní sepsat zprávy o své činnosti za poslední rok, Denis chalupy obešel za nedělní odpoledne, všechno jim čistě sepsal a doručil na obecní úřad; takže jediný, kdo se s tím trápil, byl starosta Müller. Ne že by Denis odepřel Müllerovi posloužit, ale sedlák cítil otevřenou nenávist proti všemu, co nosilo jméno Baarfelt, kvůli Evě, tak nechtěl s chlapcem jednat.

Jediným kamenem úrazu byly Denisovy názory; ačkoliv není zvykem sedláků bavit se o názorech malého kluka, přece jen docházelo ke střetnutím, zvláště když Denis jejich děti do něčeho uvrtal a tatínkové se snažili vysvětlit malému princi, jak hluboce se mýlí. Například prosazoval, aby se děti mohly učit, ať už od učitele, nebo od něho. Pročež se s nimi bavil na pastvě a učil je všechno možné, od gramatiky až po karate. Občas se stávalo, že se husy nebo kozy zatoulaly do ječmene či do brambor; ale co se dělo dělat, když Denisovo vyprávění bylo tak zajímavé? Jeden ze sedláků se v opilosti pokusil domluvit mu řemenem, ale Denis jeho úmysl postřehl, postavil se mu a několikrát tím mužem praštil o zem za halasného obdivu ostatních dětí. To sedláky sdostatek poučilo, aby si dávali na hocha dobrý pozor.

Griissirno se vrátil z Německa s novými děly, mohutnými jako komín od parníku. Byla to děla firmy Krupp, nejlepší na světě; dále byla loď zásobena dostatečným množstvím střeliva. Díky doporučení Jana Dunbara nepojali v loděnicích žádné podezření a vybavili loď jako německé válečné plavidlo; kromě toho po celou dobu pobytu hostila kapitána Bertina Lindeberga pruská admiralita. Charry zářil spokojeností, O'Reilly zálibně popleskával nové kanóny a těšil se, že přijde nějaká válka a on si bude moci vyzkoušet jejich kvality.

„Radši aby nepřišla,“ řekl Tomáš, „Nemám rád války, ani ty, co vyhrajeme. Mám už dost krve a zabíjení...“

Eva se chvěla a přitiskla se k němu. „Ne, ani já nechci válku! Bojím se o tebe, Tomáši. Ať je raději mír...“

„Každý den se modlím, abych už nikdy nemusel zabíjet; kéž by nás všichni nechali na pokoji...“

Errata:

08.08.2021 11:40