Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Polská zkáza

Avšak nebe nebylo přístupno jeho modlitbám; na konci října nás náhle a nečekaně zavolal Dunbar. Ačkoliv nebyl jeho obvyklý vysílací čas, pískaly volací znaky velmi naléhavě; Tomáš usedl k vysílačce a poslouchal, co se děje.

„Proboha,“ zašeptal, „Můžeš mi ho spojit? Chci s nim mluvit, prosím tě! Nějak to zařiď...“

Obrátil se k nám se sluchátky na uších: „Jerzy volal Dunbara. Janusze Skrzetka zatkli, zavřeli do pevnosti a snad ho chtějí popravit. Nevím, co na něj mají, nejspíš něco starého. Jerzy se chystá osvobodit ho násilím...“

Zarazil se, zřejmě mu přepojili syna, protože začal křičet do vysílačky: „Jerzy, prosím tě, nedělej to! Rozhodně nesmíš útočit násilím! Ne, ne! Přijedu do Polska, okamžitě vyrazím, zařídím to nějak... Ale ano, chápu, že jsi dělal, cos mohl... říkám ti, že ne! Na povstání není ta pravá chvíle, chápej to! Nesmíš začít bez řádové podpory! Jerzy, prosím tě! Dobrá, když chceš, osvoboď ho, ale potichu, maximálně s dvaceti... máš plánek pevnosti? K čertu, přece jsem ti... není? Dobrá, dělej jak rozumíš; ale všeobecné povstání nesmíš zahájit! Přijedu do Polska, okamžitě vyrážím. Prosím tě, jenom nezačínej válku!“

Zrušil spojení; byl bledý, na čele mu vystoupil pot. Sotva poslouchal Dunbarova slova, poděkoval mu, zrušil spojení i s ním a vypnul vysílačku. Charry k němu přistoupil.

„Nejrychlejší cesta do Polska je po moři,“ řekl Tomáš, „Mohl bych tě poprosit, abys mi půjčil svoji loď?“

„Víc než to, pojedu s tebou. Vítku, vezmeš si koně a odjedeš okamžitě do města, najdeš Bertina Lindberga a předáš mu moje rozkazy. Okamžitě připravit Griissirna k plavbě, během noci se nalodíme, za úsvitu vyplouváme. Vezmeš s sebou vysílačku, namontujete ji na loď, jak to má Knassen. Jdi!“

„Provedu!“ Vítek srazil podpatky a vyběhl ven.

Tomáš seděl zlomeně u vysílačky a zíral na svoje dlaně.

„Chce osvobodit Skrzetka... Řekl mi: Celý svět se nám posmívá, že Baarfeltové se vyhýbají válce a utíkají z boje! Jednou už musím všem ukázat, že to není pravda...“

„Má pravdu!“ křikl Denis vysokým hlasem, „Zničíme je, otče! Nikdo se nesmí dotknout řádu a nás!“

Tomáš rozpřáhl ruce, objal syna a přitiskl k sobě. „Až budeš komthurem, Denisi, budeš se muset rozhodovat opatrněji. Na tvém slově bude záviset mnoho lidí; nejen ty sám. Zatím můžeš chtít zničit všechny nepřátele, ale já musím chránit mír světa, protože nemám dost síly vnutit všem svoji vůli. Věřím, že Jerzy bude opatrný – ale musím mu jít na pomoc!“

Vstal, uchopil Charryho ruku a sevřel ji do dlaní: „Jdeš se mnou, bratře? Pomůžeš mi, ty a tvoji Armini? Jedna loď není moc; ale může vyhrát aspoň jednu bitvu. Svolám všecky, kteří jdou za námi, Knassena, Dunbara, Voglariho! Snad dokážeme zachránit toho nešťastného chlapce před nejhorším...“

Zpráva o výpravě se vmžiku roznesla po statku; každý čistil zbraně, připravoval zavazadla, Diana už spřádala fantastické plány, jak zvítězíme a přesvědčovala o tom Evu-Marii. Taky Denis se chystal na cestu, Tomáš mu po chvíli váhání dovolil plout s námi. Bylo pozdní odpoledne, ale než se setmělo, Hůrka se naježila zbraněmi jako obrovský ježek.

Ráno jsme vyplouvali; tentokrát všichni, doma zůstali jen staří Ritherovi, pár pacholků a děveček. Dokonce i Eva-Marie s námi jela, ve vojenských kalhotách a vyzbrojená jako ostatní. Nejvíc se na nadcházející boj těšili naši arminští bratři; naproti tomu nejskeptičtěji se to viděl černý leopard Daggarr.

Námořníci, kteří bydleli ve městě, se nadšeně sešli; přivítal nás kapitán Lindberg, zářící úsměvem na kulaté tváři. Vítkovi se podařilo zapojit vysílačku, takže Tomáš okamžitě zavolal Janu Dunbarovi a oznámil mu, že vyplul na moře pomoci Lasękovi.

„Mohl bych prosit, abys mne vzal s sebou?“ ptal se Dunbar, „Nastoupil bych v Kielu nebo kdekoliv jinde na pobřeží...“

„Musíme spěchat. Mohl bys přijet do Cuxhavenu?“

„Samozřejmě. Vyrazím okamžitě.“

Tomáš to odsouhlasil a volal Knassena; ten už věděl o Jerzyho počínání a nepovažoval to za moudré, přesto vyslal okamžitě tři lodi směrem k polskému pobřeží. Taky Voglari už měl informace, ale poněvadž neměl žádnou vojenskou sílu, aspoň ne pohotově, požádal ústředí ve Španělsku. Prozatím zavolal Palmiro Corsiho a nařídil mu sehnat, co se dá.

Dunbar přivedl na palubu dvacet Němců; všichni byli po zuby ozbrojeni, stejně jako Janek sám; plál nesmiřitelným hněvem a zdálo se, že je ochoten zničit všechny nepřátele, přestože ti, proti nimž Jerzy útočil, byli jeho krajané.

„Mám svoje důvody pro to, abych šel proti nim do války!“

Sotva jsme se obrátili k severu, změnilo se náhle počasí; obloha se zatáhla, počal vát studený vítr a ten zakrátko přihnal husté mraky, z nichž se spustil déšť. Loď se houpala ze strany na stranu, praštěla a skřípěla; Charry zuřil a vztekle kopal do zábradlí na můstku, i Bertinovu tvář opustil úsměv. Lidé, kteří nebyli uvyklí moři, leželi v kabinách zachváceni mořskou nemocí; Diana opatrovala především Evu a Denise, kteří trpěli nejvíc. Naštěstí my mořskou nemoc neznáme, alespoň ne v tak těžké formě; přesto Dévi, Daggarr a Džaín leželi a odmítali potravu.

Následujícího dne vítr a déšť ještě zesílily; Charry jenom pár hodin odpočíval, jinak byl pořád na můstku. Navíc se vítr obrátil přímo proti nám a museli jsme křižovat; nebylo dobře vidět, dánské pobřeží vyniká četnými úskalími a víry, kterým jsme se museli vyhnout. Kromě toho jsme neměli náš radar, delfína Darkku; zřejmě zůstal někde v Arminu za svými záležitostmi a nepřišel s lodí, jak se slušelo. Očekávali jsme, že se to zlepší, jakmile proplujeme Skagerakem a dostaneme se mezi Dánské ostrovy, ale bouřky a špatné počasí neustávaly. Podle Knassena bylo stejně mizerně i ve východní části Baltického moře, také jeho lodi musely zápasit se silným vlnobitím a protivětrem.

K nepřízni počasí se přidružila ještě nepřízeň náhody: povstání začalo. Jerzy sice nedal k ničemu rozkaz, ale jeho lidé v Lodži se snad doslechli, že jim pluje na pomoc řádová válečná loď a vyhlásili povstání sami. Jerzy spěchal do Lodže; podařilo se mu zajistit, že se povstalci stáhli a dělníci v továrnách města ani do boje nezasáhli, nicméně než to zvládl, vzbouřil se Gdaňsk a Štětín. Vzápětí zasáhli svévolně do povstání řádoví agenti v Toruni, Gnieznu a Poznani. Jerzy to oznámil otci a prosil, aby mu poradil, co má dělat dál.

„Tušil jsem to!“ šeptal Tomáš, „Bože, chraň ho před vším zlým!“

Ale navenek mluvil rozhodně a jasně: „Pokud se ti nepodaří dobýt vítězství, ustupuj ke Gdaňsku! Kde máš loď?“

„Je zakotvena v jednom malém přístavu u Gdyně...“

„V pořádku. Ustupujte, všichni ustupujte! Pokud můžeš, nech ty o kterých nepřítel neví, doma; ať se skryjí a čekají na další signály! Jistě proti vám vrhnou všechny svoje síly, proti těm nemáme šanci! Musíte ustoupit!“

„Naopak!“ Jerzy byl rozhodně proti, „Musíme zaútočit na všech frontách a zničit nepřítele, dokud je překvapen! Jestli povstane celá Polska a jestli nám vy pomůžete z moře, musí vítězství patřit nám! Věř mi, otče: odčiním Křížový vrch, dobudu ti vítězství, které jsi nedobyl ty! Věř mi a přej mi štěstí!“

Tomáš mu přál štěstí; ale ruce se mu při tom chvěly. Znovu volal Knassenovi, Voglarimu, dokonce se dal spojit se samotným Diego Mendozou di Castro; ten mu slíbil hotovost, ale žádal posečkání, snad měsíc, než se vojsko sejde. Tomáš se s ním hádal, až ochraptěl, vyčetl mu, že chce nechat severní větev řádu padnout pro svoji neschopnost. Di Castro se hádal rovněž, o čem jsme neslyšeli; nejspíš nemohl nic poslat včas.

Byli jsme už v Baltickém moři, šťastně se vyhnuli všem úskalím, ale vítr nás honil sem tam, jenom ne tam, kam jsme chtěli. Na palubu dopadaly tuny vody a loď sebou škubala pod nárazy větru jako jankovitý kůň pod bičem. Charry, promočený na kost, pobíhal po palubě, klel a chránil se proti zápalu plic rumem. Jednoho námořníka přimáčklo ráhno ke stěžni a pomačkalo mu žebra; naštěstí jsme s sebou měli Dunbara, který v kajutě při matném světle petrolejky provedl operaci a nešťastníka zachránil.

Denis už několik dní nic nejedl a čaj s rumem zvrátil, jak jen ho přijal; tváře mu zhubly a upadl do podivně polobdělého a polospícího stavu. Dianě ho bylo líto, i Evě-Marii, která nějak přetrpěla první dny, zvykla si na houpání a vstala, aby byla blíž k Tomášovi. Napolo v mrákotách Denis ležel na lůžku, kničel jako kotě a jen občas se probíral k vědomí.

Nakonec jsme přišli i o spojení se světem; vítr zlomil ráhno, k němuž byla připojena anténa a nebylo myslitelné, aby někdo teď natahoval novou. Bertin už radil, abychom se uchýlili do některého přístavu, zdálo se mu, že počasí se neumoudří ještě několik dní. Jenomže jako by se bouře vyřádila; v noci utichla a ráno opět vysvitlo slunce. Sotva jsme se ubezpečili, kde se vlastně nacházíme, zamířil Charry rovnou na Gdaňsk; Vítek zatím s Dianinou pomocí namontovali novou anténu.

Polsko mlčelo, ani Knassen neměl čerstvé zprávy. Jeho lodi se sice dostaly k polským břehům, ale nevysílaly, zřejmě také oni měli nějakou poruchu. Charry nechal řízení lodi Bertinovi a šel se na dvacet hodin vyspat, potřeboval to už jako sůl. Poslední dva dny téměř nespal a držel jej na nohou jen alkohol.

Taky Denis vstal a poprvé se zas najedl, i když ne příliš ani s chutí. Tomáš mu dal nějaké léky ze své lékárničky, Denis usedl na palubu do kapitánského křesla a kreslil něco do náčrtníku. Pořád ještě nebyl ve své kůži, odpovídal všem nepřítomně a ani si nechtěl hrát; dokonce i když se Dévi uvolila, že si bude hrát také ona.

Celé dva dny jsme křižovali podél polského pobřeží úplně beze zpráv; vítr, který se původně utišil, se opět zvedl a kazil nám plány. Naštěstí slunce svítilo a přestože bylo dost zima, dalo se zdržovat na palubě delší dobu.

Konečně se ozvala vysílačka jedné z Knassenových lodí. Hlásila, že křižník Polska wolna, Jerzyho loď za Tomášovy peníze, je na moři a pluje k severozápadu. Okamžitě jsme změnili kurs, abychom jí přehradili cestu.

Na Polsce neměli vysílačku a nemohli jsme jim tedy dát ani nejmenší zprávu, ale Knassenovo hlášení bylo natolik přesné, že jsme se s lodí v odpoledních hodinách setkali na moři; když nás spatřili, připravili se k boji a chystali se k útěku, pak poznali arminskou vlajku a taky řádovou, kterou dal Tomáš vytáhnout na čelní stožár; na signalizaci odpověděli nesmyslným signálem, ale neprchali a my připluli blíž k nim. Od Polsky odrazil člun; zastavili jsme a spustili schůdky.

Veslaři byli oblečeni každý jinak a většinou nedostatečně na chladný vítr a vlny, házející vodní tříšť až na naši palubu, natož na malý člunek. Viděli jsme jejich dlouhé vlasy a tvrdé, unavené tváře; jeden měl ovázanou hlavu, jiný obvaz na předloktí a celý rukáv roztržen až téměř k rameni.

Ze člunu vylezl na palubu mladík sotva dvacetiletý, kromě kalhot měl špinavou bílou košili a koženou kazajku s lidovým polským vyšíváním; přes ramena měl ještě přehozen ovčí kožíšek. Na hlavě čapku s orlicí a třemi našitými hvězdami. Dlouhé světlé vlasy měl zcuchané a nijak zvlášť čisté; taky on měl ve tváři výraz únavy, který se marně snažil skrýt. Přistoupil k důstojníkům, srazil podpatky a řekl: „Poručík Lukasz Anczewski z druhé jízdní brigády; v současné době velitel lodi.“

Naši Poláci ho patrně znali, něco brebentili, on se na ně usmál a rezignovaně mávl rukou. Vypadal, že se každou chvíli skácí na palubu, ale Tomáš k němu přiskočil: „Kde je Jerzy Lasęka?“

Lukáš Anczewski na něj pohlédl překvapeně. „Mrtev.“

Tomáš zprudka vydechl a zakryl si tvář rukama.

„A Janusz Skrzetek?“ ptal se jeden z Poláků.

„Mrtev. Zastřelen.“

Poláci rychle vyslovili několik jmen, ale Lukáš odpovídal na všechno jen stereotypním: „Mrtev, mrtev! Všichni jsou mrtví...“

Tomáš se vzpamatoval; obrátil se, chytil za ruku Denise a přitiskl k sobě: „Zabili ti bratra! Pamatuj si to!“ řekl a vzápětí k Lukášovi: „Byl jsi s ním? Jak zemřel můj syn?“

Lukáš otevřel ústa, ale řekl jen: „Prosze pana... kdybych se mohl posadit... a dostat něco k jídlu!“

Okamžitě mu Charry podal svou polní láhev; Diana osobně přinesla kus chleba a maso, zatímco O'Reilly naložil několik soudků nasoleného masa a zeleniny do člunu; sotva Poláci dostali jídlo, obrátili člun a vraceli se k lodi. Lukáš trhal silnými zuby kusy masa a přitom říkal: „Dva dny jsme neměli v ústech... všichni jsou strašlivě vyčerpaní!“

Dokud se cpal, seděl Tomáš na bedně, zíral mlčky na moře a zdálo se, že nic nevnímá; ale Lukáš se rychle nasytil a počal vyprávět. Později jsme jeho vyprávění doplnili ještě o vzpomínky jiných lidí a Dunbar zajistil i zjištění z nepřátelské strany; takže víme dosti přesně o posledních chvílích života Jerzy Lasęky. Budu to vyprávět vlastními slovy; Lukáš mluvil přerývaně, mnohé nevěděl nebo znal zkresleně.

Jerzy se svými lidmi napadl věznici, ve které byl zavřen Janusz Skrzetek, ale nalezl už jen jeho mrtvolu. Když Poláci zaútočili, dal velitel věznice postřílet všechny politické vězně, prvního Skrzetka, aby nemohli být osvobozeni. Sám velitel padl Jerzymu do rukou živý; harceři jej přibili za ruce a nohy k šibenici, polili petrolejem a zapálili, takže shořel zaživa. Jerzy odnesl z vězení pouze Skrzetkův rytířský kříž a některé důležité dokumenty; ostatní vyhodil do povětří nebo vypálil. Současně se jiný, silnější oddíl střetl s nepřítelem. Poláci sice zvítězili, ale většina jich v boji padla nebo byla těžce raněna. Zbytek utekl k Jerzymu a čekal na jeho rozhodnutí.

Jerzy se rozhodl vytrvat, dokud se nedozví o osudu ostatních povstaleckých jednotek; a dozvěděl se. Výsledek byl katastrofální: veselí dlouhovlasí chlapci, ale i dívky, zkropili svou krví milovanou zem, padli v boji jako jejich otcové a dědové, za svobodu, kterou milovali víc než svůj život. Ubohé zbytky prchaly ze všech stran, někteří do úkrytů, jiní k Lasękovi, své poslední naději. Jerzy projížděl na koni, bledý a rozčílený; po poradě s důstojníky rozhodl ustoupit k moři a využít možnosti utéci ze země.

Než se tak stalo, sepsal svoji závěť. V té závěti odkazoval vše co měl, svému synovi a jeho matce. Také všechny šperky, které dostal od Tomáše, neboť druhá dívka, ta z Waršavy, velmi rychle zapomněla na jeho lásku a padla do náruče jiného ještě rychleji, než předtím do jeho. S těmito šperky, zbytkem peněz a závětí poslal Jerzy třináctiletého chlapce, rovněž povstalce; kluk nechal koně a zbraň osudu, zalezl do lesa a po skončení boje se proplížil až k cíli cesty.

Poté Jerzy vydal rozkaz, krutý, ale v té chvíli oprávněný: „Naší povinností je zachránit zbytek armády. Nepřítel nás jistě bude pronásledovat. Nařizuji, aby ten, kdo bude raněn tak těžce, že nebude moci jet na koni, sesedl, ukryl se a střílel z pušky proti nepřátelům, dokud bude moci. Podaří-li se mu zdržet postup nepřátel, třeba zachrání několik bratří! A to bude nejvíc, co by mohl pro ně udělat...“

Slíbili si to všichni, kdo tam byli; celkem na pět set mladých mužů a dívek. Potom vyrazili směrem k severu, ke Gdyni; ale za hodinu nato se střetli s oddílem vojáků. Byli mrtví, byli i ranění; ale ti ranění ulehli za stromy malého lesíka a očekávali tam nepřítele, aby zemřeli, ale zachránili druhé. Jerzy jim osobně podal ruku; potom prchal dál.

Takto jeli den a noc; vybojovali několik střetnutí s menšími oddíly nepřítele, ale za jejich zády vytrvale cválal hlavní voj, jen velmi nedostatečně zdržovaný obětí několika zoufalců. Nepřítel se blížil a vyčerpaní koně už nemohli dál.

Lukáš Anczewski byl stále s Jerzym; jeden z mála důstojníků jeho armády, snad ještě schopný něčemu velet. Jerzy popoháněl všechny, sliboval jim záchranu a úspěch; sám se vrhl do čela boje, když se opět srazili s několika zbloudilými nepřátelskými vojáky. Lukáš viděl, jak Jerzy křičí rozkazy, jak sám střílí na nepřítele; potom spatřil, jak se na jeho kožené kazajce objevila krev, Jerzy se kácel dozadu i dopředu a nebýt toho, že se chytil hřívy, byl by spadl s koně.

„Co je ti?“ křičel Lukáš, „Kam tě trefili?“

Jerzy sykal bolestí a držel si bok na levé straně. O kousek výš a mohlo to být srdce, uvědomil si Lukáš. Jerzy pobídl koně a snažil se jet dál; Vlček, jeho pes, udiveně kňučel, větřil krev svého pána a nelíbilo se mu to.

„Tak mě dostali,“ vzdychl Jerzy, „Už nemůžu dál...“

„Ne,“ řekl Lukáš, „Ošetřím tě, povezeme tě, nenecháme tě přece tady... těm vrahům!“

„Ne!“ řekl Jerzy, „Sám jsem dal rozkaz, cholera jasna! Zůstanu a... budu vás chránit. Oddíl povedeš... ty!“

„Opři se o mne,“ odvětil Lukáš, „Dokud to půjde, pojedeš!“

Jeli těsně kůň vedle koně; Lukáš ošetřil Jerzyho ránu, dosti hlubokou a nepříjemně velkou, potom vedl jeho koně a podpíral ho. Jerzy měl zavřené oči a občas sípěl bolestí.

„Ne, tak to nejde! Ty jsi velitel... musíš... Já si to s nimi ještě vyřídím! Podívej... tam!“

V celém okolí byl jediný pahorek, kopeček s velkými kameny, snad pozůstatek dávného zalednění. Jerzy ukázal na ty kameny: „Tam se schovám. Uvidíš, dostanu... jich hodně! Ukážu jim, že Baarfelt... neutíká z boje! Uvidíš...“

Zřejmě se mu kalil rozum, ale vytrval. Lukáš jej doprovodil až na pahorek, tam Jerzy téměř spadl s koně. „Koně si vezmi, můžeš střídat! Ale nech mi tady jeden plný zásobník do pušky. Můj už je skoro prázdný. A revolver...“

Lukáš mu všechno dal; Jerzy sáhl do kapsy a podal mu dva zlaté osmihroté kříže a malý balíček zabalený v kůži.

„Tohle dej otci... Tomáši Baarfeltovi. Řekni mu, že... nebo mu neříkej nic. Je moudrý, pochopí. A tohle patří Dianě... hraběnce z Guyrlayowu. Té vyřiď, že mě... moc mrzí, že nemá mladší sestru. A bratřím řekni... ať bojují dál! Za Polsko...“

Lukáš schoval vše do náprsní kapsy, pak podal naposled Jerzymu ruku, pobídl koně a pospíchal za ostatními. Jerzy se opřel o svého psa; pomalu lezl po zemi, až se dostal na místo nejvýhodnější, téměř na vrcholu kopce, schované mezi velkými kameny. Tam se pohodlně usadil, téměř položil, objal psa okolo krku a řekl: „Tak vidíš, Vlčku! Teď jsme zůstali sami. Nebojíš se... zemřít?“

Pes kňučel a lízal mu tvář; byl by možná i zaštěkal, ale on neuměl štěkat, byl křížen s vlkem a vlkům to není vrozeno. Jerzy jej pohladil po zježené srsti a řekl: „Až to skončí, nezůstávej u mne. Uteč do lesů... tam budeš svobodný...“

Cítil, jak mu s krví uniká z boku život. Vytáhl z kapsy kalhot balíček gázy, chtěl jím ránu zavázat, ale zjistil, že je příliš široká, strhl tedy zuby papírový obal a nacpal do rány celý balíček. Potom přiložil ještě kapesník, zapjal pevně kazajku a všecko stáhl opaskem. Trochu to pomohlo; přesto se nemohl řádně pohybovat.

Chtěl, aby tu už byli; nepřátelé. Čím svěžejší bude, až přijdou, tím víc jich dostane. Ale raději lépe, že tady ještě nejsou, o to větší mají bratři náskok. Snad se zachrání; aspoň oni, když s námi to tak hloupě dopadlo...

Cítil hroznou únavu; pomalu sklonil hlavu, opřel se o kámen a na chvíli upadl do bezvědomí. Probudil ho Vlček, olízl mu tvář a výstražně zakňučel. Jerzy zvedl hlavu a spatřil nepřátele; blížili se v široké rojnici po stopách jeho bratří. Za tou rojnicí jel oddíl dragounů.

Jerzy pozvedl pušku, pečlivě ji opřel o kámen a několikrát vystřelil. Střílel vždycky přesně; po každém výstřelu klesl v rojnici jeden muž. I vojáci stříleli, jejich kulky vyštíply pár úlomků kamene nad Jerzyho hlavou, ale nemohly ho na tu dálku přesně zasáhnout. Přitiskl Vlčka k zemi, aby ho netrefili; v přestávkách střílel a přesně zasahoval. Viděl, jak nějaký poddůstojník ukazuje vojákům zpátky, muži se obraceli a prchali. Jeden důstojník sice řval na četaře a chtěl hnát dragouny do útoku, ale Jerzy si ho vzal na mušku a důstojník sletěl s koně jako zralá hruška. Vojáci utekli – a Jerzy zjistil, že mu došly náboje. Vyhodil zásobník a nasadil druhý, ten od Lukáše. Taky revolver připravil; jeden náboj ze zásobníku vyňal a schoval do kapsy. Nechtěl jim padnout do rukou.

Trvalo to asi dvacet minut, než opět zaútočili. Dobrých dvacet minut; pár chlapců se zachrání. Tentokrát střílel Jerzy jen na důstojníky a poddůstojníky, mužstvo šetřil; opět okolo něho svištěly kulky, jedna ho škrábla na hlavě, ale nedbal na to nic a střílel pořád dál; už se divili, jakou to má pušku, ale pořád útočili. Další kulka ho zasáhla do levého ramene; už levou částí těla nemohl hýbat vůbec. Opřel si pušku o kámen, znovu střílel, dokud spoušť necvakla naprázdno. Odložil ručnici; a vzal do ruky revolver.

Muži byli už u pahorku, seskočili s koní a kryjíce se kameny, útočili vzhůru po stráni. Jerzymu se kalily oči; vypálil ještě párkrát z revolveru, dokud mu nedošly náboje i tady. Potom sáhl do kapsy a nabíjel poslední náboj... jeho prsty byly neobratné a tápavé. Vojáci byli už blízko, dokonce přijel nějaký plukovník v bílém klobouku. Jerzy pocítil nenávist vůči tomu veliteli.

On zemře; ale jeho pronásledovatel, ten muž v bílém klobouku, bude žít, bude pronásledovat jeho druhy, zabíjet a mučit. Jerzy pozvedl ústí zbraně k ústům; a pak je zase sklonil. Plukovník se blížil, nekrytý, snad myslel, že jeho vojáci už odpor osamělého střelce zmohli. Jerzy si přejel kapsy, zda nemá někde nějaký zapomenutý náboj; v kapse kabátu nahmatal kulatý ruční granát, vajíčko. Úplně na ně zapomněl, i když ho tlačilo do boku, považoval je za kámen. Rozhodl se: smrt granátem je stejně rychlá jako kulkou. Namířil pečlivě na plukovníka a stiskl spoušť. Důstojník se zapotácel, rozhodil rukama a pomalu klesal na zem.

'Tak je to dobře,' řekl si Jerzy, 'Budou zděšení, zpomalí se jejich postup. Když velitel nebude s nimi, nebudou tak spěchat. Možná jsem chlapcům pomohl v útěku.' Zvedl granát; stačilo vytrhnout pojistku a chvilku počkat, a už ani nepoznají, kdo se to tak dlouho bránil na tom osamělém kopci.

„Vlčku!“ řekl tiše, „Vlčku, utíkej! Běž pryč, běž...“

Pes po něm obrátil oči, nasál vzduch do čenichu a táhle zakňučel. Obrátil se k Jerzymu druhým bokem a Jerzy spatřil krvavou ránu pod přední tlapkou. Jedna z kulek zřejmě zasáhla Vlčka; jedna z kulek, která patřila Jerzymu.

„Ani jsi nezakňučel! Pojď, bráško... Taky umíš umírat statečně, viď...?“

Pes přilehl k němu; horkým drsným jazykem mu lízal ruku a sípěl. Jeho oranžové oči hleděly oddaně a teskně.

„Jak je všechno najednou daleko...“ zašeptal Jerzy.

Okolo plukovníka se zatím shromáždila celá tlupa vojáků; taky dva důstojníci přiklekli k veliteli a zřejmě s ním něco prováděli. Ostatní vojáci odstřelovali Jerzyho úkryt, ale přesto viděl dolů. Zdálo se mu, že plukovník není mrtev, možná bude vyléčen a znovu bude vraždit. Jerzy se podíval na granát; stačil by na ně, kdyby... ale v tom případě přijdou a dostanou ho živého! Budou ho mučit...

Ne! Muž bojuje, dokud může zabíjet. I poslední náboj nepříteli! A potom... potom se uvidí. Jerzy chvíli sbíral síly, pak se náhle prudce zvedl, rozmáchl se a hodil. Současně ucítil, jak jej do prsou, rukou, hlavy bodlo naráz několik žhavých jehel; ty jehly jej přibily k zemi. A vzápětí výbuch a sloup kouře z roztrhaných těl: poslední pozdrav Jerzy Lasęky.

Ležel a oči se mu kalily. Viděl jako z výšky, jak nahoru vyběhl první voják, namířil na jeho tělo zbraň a chtěl vystřelit; vtom se mu po krku vrhnul Vlček a rázem mu zlomil vaz svými bílými tesáky. Pak věrného Vlčka ostatní vojáci ubili pažbami.

Jerzy už viděl jen zelené vršky Bieszczadských kopců, zalévané jasným letním sluncem; dívku v goralském kroji, s dítětem na rukou, jak stojí před salaší, stádo bělostných oveček, hlídané starým mužem a huňatým bílým psem; dívku, která hledí do dálky k severu a čeká... čeká. Čeká...

Lukáš Anczewski dovyprávěl; rozpačitě zmlkl a pokukoval z jednoho na druhého. Pak dodal: „Jerzyho kůň mi zachránil život. Můj by nedoběhl už ani dvacet mil. Možná proto jsem tady...“

„Co jsi nám to měl předat?“ ptal se Charry.

Lukáš vytáhl dva rytířské kříže a podal Tomášovi. Ten je vzal do ruky, chvíli na ně mlčky hleděl. Potom vstal a přistoupil k Denisovi, který koukal na Poláka široce rozevřenýma očima, jako by viděl scénu, kterou Lukáš líčil.

„Tenhle rytířský kříž nosil tvůj bratr Jerzy; sám jsem mu ho pověsil na krk. Nyní je tvůj; přál bych si, abys při každém doteku vzpomněl, že jsi měl bratra – a že je mrtev!“

Dunbar sebou neklidně škubl, zřejmě nesouhlasil, aby se kříž dostal desetiletému chlapci. Ale Tomášově vůli nemohl a v té chvíli ani nechtěl odporovat. Ostatně Tomáš už přikročil k Lukášovi Anczewskimu.

„Polska nemá zástupce řádu; tys osvědčil, že jsi hoden té cti být rytířem řádu Blesků, osvědčil jsi to krví, v boji za svobodu vlasti. Ty budeš velet na Polsce!“

A zavěsil i jemu kříž na prsa. Lukáš chtěl něco říct, ale hrdlo se mu zadrhlo. Několik slov, která promluvil, byla pro většinu lidí dokonale nesrozumitelná.

„Něco jsi měl dát taky Dianě!“ připomněl Dunbar.

Lukáš vyňal z kapsy balíček, převázaný dratví; na koženém obalu byla patrna sotva zaschlá krev. Diana ten balíček dychtivě vzala a otevřela; pod kůží bylo voskované plátno a v něm dvanáct pohlednic: Kraków, Warszawa, nějaká menší města, která ani sama neznala. Všechny byly v levém horním rohu potřísněny krví, která se zřejmě dostala dovnitř dírou ve voskovaném obalu.

„Ano, Jerzy to sháněl... neřekl nám proč, jenom že... tahle z Toruně je ode mne, dal jsem mu ji. Pocházím odtamtud. Nevěděli jsme, že pro tebe...“

Lístky vypadly Dianě z ruky; složila hlavu do dlaní, ramena se jí otřásala pláčem. Taky Eva-Marie plakala; Denis však neplakal, hleděl nepohnutě a mlčky do kouta kajuty, pravou ruku položenou na osmihrotém kříži, levou mechanicky přejíždějící po hlavě Dévi, která se mu tiskla k boku. Dlouho bylo ticho; přerušil je až Bertin, který přistoupil: „Prosím o rozkazy!“

„Obrátit... směr severozápad! Vracíme se domů,“ řekl Tomáš mechanicky, „Souhlasí-li Charry...“

Charry potřásl hlavou a něco zabručel; ale Jan Dunbar se vymrštil jako píchnut šídlem a vykřikl: „A co odveta? Ty se chceš vzdát pomsty? Zabili ti syna, uvědomuješ si to?“

Tomáš se k němu otočil: „A co mám dělat? Mám snad jít do Polska a vést tam dál Jerzyho ztracenou válku? Mám se dát zabít jako on a ti jeho kluci? Nebo co si představuješ?“

„To snad není možné! Poprvé slyším, že by vrahové rytíře řádu a komthurova syna měli uniknout spravedlivému trestu!“

„Máme jít a zabíjet syny jiných mužů? Když zabili moji ženu, věděl jsem, čí ruka střílela a kdo dal příkaz. Tady ale nevím nic a nedozvím se to. Kdo je vrahem, kdo je zodpovědný za to, že můj syn byl zabit? Řekni mi, kdo je vinen; přísahám při Bohu všemohoucím, bude litovat dne, kdy se zrodil!“

„Kdo je vinen?“ nakadeřené Dunbarovy vlasy se rozlétly, jak prudce pohodil hlavou, „Každý z nich! Každý důstojník, každý policista, každý agent tajné služby! Všichni ministři, poslanci, soudcové, generalita i sám císař! Všichni jsou vrahy; některý tvého syna, jiní vrahy jiných lidí. Ti všichni zaslouží smrt!“

„Chceš, abych zabíjel všechny jednoho po druhém? Jsou to přece tvoji lidé; jsi komthur Velkoněmecké říše, jak můžeš chtít, aby někdo druhý zabíjel Němce?“

„Protože musí zemřít! Jsou špatní; jsou odsouzeni k smrti a plamenům pekelným! Já sám jsem je odsoudil, když jsem viděl jejich zločiny. Ty to nevidíš; ale já mezi nimi žiju, vidím je a zaznamenávám všechno, co spáchali! Všichni ti lidé zaslouží smrt; a já je zničím!“

„Všichni? Jeden jako druhý?“

„Kolik je těch dobrých mezi nimi? Spočítal bych je, ani bych nepotřeboval prsty obou rukou. Ve svém domě mám deset tisíc kartiček; na každé je jméno jednoho muže, který tisíckrát zaslouží smrt! Ti jsou nejhorší, proti těm by se měla obrátit tvá pomsta. Vrazi tvého syna, komthure Baarfelte!“

„Je-li to pravda, pak zničit ty vrahy je tvojí povinností, komthure Dunbare. Byli svěření tobě; ty konáš spravedlnost Boží v Německé říši. Proč jsi je nezabil?“

„Nesmíš mě vinit z liknavosti; od chvíle, kdy jsem vzal na sebe řádový kříž, jich z mého popudu zemřelo už tři sta dvanáct; a dalších dvaasedmdesát od chvíle, kdy jsem se stal Velkoněmeckým komthurem. Ale to je málo, stále málo; musejí zemřít všichni. Jen tak bude splacen dluh!“

„Říkali, že nenávidíš lidi, komthure Dunbare!“ řekl Charry.

„Snad je to pravda. Nenávidím zlo a hřích; právě v těch, o nichž jsem mluvil, je zla a špatnosti nejvíc. Je to pravda, nenávidím je. Přísahal jsem jim věčnou nenávist, přísahal jsem je hubit jako krysy; dám i život za to, abych je zničil a svoji přísahu splnil! Proto mne hněvá, když Baarfelt nechce splnit povinnost a pomstít svého syna!“

„Vzdát se pomsty neznamená zapomenout,“ řekl Tomáš vážně, „Přijde den, kdy zúčtujeme se svými nepřáteli a kdy jim odplatíme za prolitou krev! Věř mi, Jene; ještě se sejdeme s těmi, kdo nám ublížili. Nevím, jaká bude má pomsta; ale přijde, to mi věř!“

Nebyl však čas myslet na takové věci; bylo nutno postarat se o Poláky Lukáše Anczewskiho. Mnoho jich bylo raněných, převážná většina vyčerpaná k smrti. Byly mezi nimi dívky, mnozí bojovníci byli spíše děti než dospělí. Tomáš, Dunbar a Diana se dali převézt na Polsku a ošetřovali ty nejvážněji poraněné; kuchaři zatím pro všechny vyvářeli. Taky se zjistilo, že z Poláků téměř nikdo neumí zacházet s lodí; několik námořníků všechno nestíhalo, nebyl tu jediný námořní důstojník. Charry poslal Bertina na Polsku a dal mu dvacet zkušených lodníků, sám se ujal řízení Griissirna a zaučoval Poláky, kteří byli zdraví a nejrychleji se vzpamatovali.

Vraceli jsme se; počasí nebylo nijak zvlášť příznivé, ale vítr nás hnal žádoucím směrem. Polskou loď jsme nechali plout přímo, nás však požádal Dunbar, abychom ho doprovodili do Kielu, kde snad měl dům a kde občas bydlel.

Do Kielu jsme připluli v noci; Janek se převlékl do své policejní uniformy, i jeho muži. Ty uniformy zcela umlčely přístavní úředníky, když chtěli vědět, kdo jsme a co tam chceme; my jsme zůstali na lodi, Charry, Diana, Eva, Tomáš a Denis jeli s Dunbarem do města.

Jan Dunbar, bledý a zamračený, vedl kočár směrem do vilové čtvrti města, ale i tou jen projeli a zamířili k osamělému domku uprostřed rozlehlé zahrady; zeď okolo areálu připomínala opevnění hradu, mohutná železná brána by odolala přímému útoku. Bylo nutno dlouho bušit na vrata, než se přišoural starý sluha, vrásčitý a shrbený; zdvořile pozdravil pána a když se objevili ještě další lidé, trochu se polekal; Jan nečekal na nic a nařídil mu, aby je vedl dovnitř.

Uvnitř v domě byla tma a ticho; kromě starého sluhy tady byla jen o málo mladší hospodyně, snad jeho žena. Dunbar jí podal ruku a stařenka ji uctivě stiskla.

„Spí nebo je vzhůru?“ ptal se tiše Jan.

„Téměř vůbec už nespí. Je v hudebním salónu, pane...“

„Půjdeme za ním. Jak je mu?“

„Dobře, pane. Jistě bude rád, že přišli posluchači...“

Jan Dunbar kráčel vzhůru po schodech; obrátil se k hostům a vysvětloval: „Zavedu vás k jednomu muži. Možná se vám bude něco zdát podivné, ale nerozpakujte se o tom mluvit, nic neslyší a nerozumí vám. A pokud možno... buďte k němu laskaví!“

Kráčeli tichou temnou chodbou, až Jan otevřel těžké dubové dveře do rozlehlého osvětleného sálu. Byl zařízen jako koncertní posluchárna, v čele sálu pódium pro symfonický orchestr, se židlemi pro hudebníky i nástroji, tiše ležícími na poličkách. Zbytek sálu byl pak vyplněn křesly a židlemi, dokonce označenými číslicemi jako na divadle.

Na vyvýšeném místě před orchestřištěm stál hubený muž v černém fraku, s dlouhými bílými vlasy, spadajícími až na záda. V ruce držel dirigentskou hůlku a s vervou jí udával takt prázdnému orchestřišti; před ním na stolku ležela spousta papírů a když se podívali blíž, poznali notový papír, ale nepopsaný a čistý, bez not. A ten podivný osamělý dirigent mával svou taktovkou před neviditelnými hudebníky, prohýbal se a škubal sebou jako v extázi hudby a jeho pitvorný stín poskakoval na bílé stěně v čele sálu.

Neslyšel je, ani neviděl, dokud nebyli těsně u něho; tehdy najednou otočil hlavu, nepřestávaje dirigovat. Jan se mu mírně uklonil, stařec se usmál a opět dirigoval dál. Trvalo dlouho, než odklepal, uklonil se orchestru a řekl: „Deset minut pausa, pánové! Hráli jste dobře, děkuji vám...“

Pružným krokem sestoupil s pódia a šel Dunbarovi vstříc. Jeho tvář byla krásná a vznešená, dýchala z ní inteligence a moudrost; teď navíc se usmíval, jako by právě zažil něco krásného.

„Dobrý večer, Maestro.“ oslovil jej Jan.

„Buďte mi vítáni!“ pravil stařec důstojně, „Jsem šťasten, že jste poctili právě dnes můj koncert... Je to nevýslovné blaho, moci uvítat mezi námi tak vznešenou návštěvu...“

Dunbar tiše hovořil nějaké společenské fráze; starý muž uctivě naslouchal a občas prohodil: „Ano, ano, velmi dobře!“ Lidé si všimli, že naprosto nereaguje na Janova slova a vpadá mu do řeči vcelku neorganicky, ale Jan nedbal; vytáhl zápisník a napsal na lístek: „Váš koncert, Maestro, přilákal tak vzácné hosty, jako je kníže Tomáš Baarfelt a jeho syn Denis, slečna Eva-Marie, přítelkyně knížete Baarfelta a také hrabě a hraběnka de Guyrlayowe; dovoluji si vám je představit.“

„Ach ano, děkuji...“ Starý pán se rozplýval ve zdvořilostech. Dianě a Evě políbil ruku, pánům ruce vážně stiskl, Denise něžně pohladil po vlasech; pak ukázal na křesla v sále: „Dovolím si vás poprosit, abyste mne poctili svou přítomností! Na vaši počest uvedu jednu ze svých nejlepších symfonií; klenot mého díla, dámy a pánové! Snažil jsem se vložit do ní svoji víru v dobrou budoucnost světa, která nám kyne; svět plný spravedlnosti, lásky a harmonie, který umožní žít ve štěstí každé lidské bytosti. Prosím o shovívavost takových hudebních odborníků, pokud by vás snad nezaujala; ale ta hudba mi tryská přímo ze srdce...“

„Usedněte,“ řekl Dunbar, „A tvařte se, že něco slyšíte!“

Starý pán čekal, až se usadili do křesel; teprve potom vážně vstoupil na svoje místo, mávl hůlkou a dával nějaké pokyny jednotlivým hudebníkům. Pak začal s vervou dirigovat a jeho tvář vyjadřovala nevýslovné štěstí.

„Proč jsi nás sem zavedl?“ ptal se šeptem Charry.

„Ten muž je můj otec.“ V Janově tváři se nepohnul ani sval; hleděl na osamělého dirigenta a zdálo se, že jeho obličej je vyřezán z ušlechtilého dřeva.

„Tvůj otec? Což on je...?“

„Ano. Je šílený. A hluchý. Neslyší nic, ale zdá se mu, že slyší hudbu, svoji hudbu. A vidí hudebníky, možná i obecenstvo, ačkoliv to přesně nevím. Celé dny a noci diriguje neviditelný orchestr. A nikoho nepoznává, ani mne.“

„Co se mu stalo?“ ptal se Tomáš.

„Když mi byly tři roky, byl otec proslulým hudebníkem. Učil na konzervatoři a psal hudbu: symfonie, kantáty, dokonce i jednu operu. Jeho hudba se však hrála málo, nebyl ještě dostatečně znám jako autor; ale považovali jej za prvotřídního interpreta Bachovy a Beethovenovy hudby. Dokonce ho pověřili, aby dirigoval městský symfonický orchestr. Tehdy napsal kantátu na slova jednoho svého žáka, mladého básníka. V té skladbě oslavoval svobodu a proklínal tyranii. A měl tolik odvahy, že kantátu uvedl před veřejností.“

„A potom?“

„Tyrané se poznali – a rozhněvali. Básník byl varován, utekl z města. Už nežije, zemřel ve Švýcarsku brzy poté. Zemřel... zřejmě hlady. Ale můj otec odmítl odejít, neudělal přece nic zlého. Odvedli ho, policisté prohledali celý dům, rozbili všechno, ukradli nám, co se dalo; také otcovu knihovnu a všechny jeho skladby. Otec se necítil vinen, bránil se proti jejich nařčení; a dopouštěl se každou větou dalších a dalších urážek soudu a jiných provinění. Cítili jeho mravní převahu, nenáviděli ho; tak ho týrali, jak mohli. Bitím úplně ohluchl, zničili mu ušní bubínky ranami do hlavy. A ve vězení potom zešílel; mysleli, že to simuluje, léčili ho jejich lékaři... pak poznali, že je to pravda a propustili ho. Dali nám ho domů, už jenom trosku člověka. Zachoval si natolik zdravý rozum, že žádal zpět svoje skladby, i matka žádala... kdybychom je byli dostali, nemuseli bychom žít v nejhorší bídě. Jenže policie je snad ztratila nebo neměla zájem nám vyhovět, ani nám neodpověděli. Matka pracovala do úpadu, aby nás uživila... i jeho, který vůbec nevěděl, co se kolem něho děje. Pořád jen psal hudbu, skládal a psal, jenomže v jeho notách se nikdo nevyznal, nebyly to vůbec noty nebo byly psány podle nějakého divného klíče. Potom přestal psát vůbec, jenom dirigoval. Tak to bylo, dokud jsem nevystudoval a nestal se... rytířem Blesku.“

„A policistou.“ řekla Diana.

„Ano. Hledal jsem od dětství cestu, jak se pomstít; všem, které nenávidím z hloubi duše. Pochopil jsem, že chci-li se pomstít, musím je znát, být mezi nimi. Dal jsem se do jejich služeb; a dokázal se vypracovat. Nechal jsem stranou vše, co mi bránilo v mém úkolu, slídil jsem, pátral, schraňoval dokumenty. Nyní vím o nich všechno, o všech; dokážu zasáhnout ty nejhorší. Zničil jsem jich už hodně a zničím i ty ostatní, všechny! Kdybych někdy polevil ve své pomstě, stačí mi zajít sem a chvíli se dívat. A poslouchat hudbu, která neexistuje, hudebníky, kteří už dávno zemřeli...“

„To je strašné...“ vzdychla Diana.

„Myslela jsi, že mi nikdy nikdo neublížil? Že moje nenávist je jen dětská hra, že nevím, proč chci smrt těch lidí? Ne, dobře vím, co jsem jim dlužen; a splatím to. Přijde chvíle... ach ne, to jsou jenom sny! Až uvidíš skutečnost, budeš moci prohlásit, že jsem nelhal!“

Starý muž pilně mával taktovkou; hleděli na něho a přemýšleli, jak by skutečně vypadal před velkým orchestrem, jaká by byla hudba, která už dlouhá desetiletí zní v té lebce pod dlouhými bílými vlasy. Dívali se, dokud symfonie neskončila; pak dirigent sestoupil a dlouho se klaněl. Zatleskali mu; on přistoupil až k nim a znovu se dlouze klaněl.

Diana, Charry, Tomáš, všichni krátce pochválili jeho dílo. Neslyšel je, ale viděl, jak pohybují rty a polichoceně se usmíval – Dunbar mu napsal na lístek: „Obdivují vaši hru, Maestro!“

„Ach hudba!“ vzdechl starý pán, „Hudba je to nejkrásnější na světě! Děkuji vám, že jste přišli, že jste se uvolili navštívit můj koncert! Dnešní den je svátkem pro moji duši! Děkuji vám, pane, že jste přivedl své přátele...“ Stiskl Dunbarovi ruku a dlouho ji svíral, hledě mu při tom do očí. „Nemýlím-li se, známe se velmi dobře... ach promiňte, trochu už zapomínám, víte? Známe se zcela určitě, jenže odkud... připomínáte mi...“

Dunbar si skousl rty a rychle napsal: „Vašeho syna?“

Starý přelétl ta dvě slova velmi rychle; zprudka ustoupil a vztáhl před sebe ruce: „Nemám syna! Přísahám vám, pane, nemám syna! Nemám ani ženu, ani otce ani matku, skutečně, nemám! Nikoho nemám, při krvi Ježíše Krista, našeho pána!“

Dunbar ho chtěl uklidnit, ale sotva se ho dotkl, stařec se mu opět vyškubl: „Nikoho nemám – a nikoho neznám, pane! Nemám žádné přátele, skutečně, žiju zcela sám! Vím, posílá vás policie, ale já skutečně nevím nic, nemohu vám o nikom nic říct, věřte mi...“

Dunbar poodstoupil. „Ach ovšem, už zas! Možná opravdu neví, že měl kdysi syna; možná to jenom hraje. U výslechů neprozradil nikdy nic, neřekl ani jedno jméno, ani jediného člověka jim nevydal! Vydržel všechno mučení; i teď zapírá, pořád ještě má z nich strach. Pořád ještě nezapomněl...“

Rychle napsal na lístek: „Nehněvejte se, Maestro! Prosím, ať váš orchestr předvede ještě něco z vaší kouzelné hudby!“

Stařec se rychle uklonil a už se zase usmíval; ujišťoval, že si projevené přízně velmi váží, vystoupil opět na svůj podstavec a dirigoval neviditelný orchestr. Dunbar řekl:

„Pojďte odtud! Nebojte se, nevšimne si, že jsme odešli. Pro něho už tady zůstaneme navždycky, spolu s jeho obecenstvem. Je šťastný... a není mu pomoci. Vyzkoušel jsem všechno, dokonce i Pietrangelliho hypnózu. Pojďte...“

Odcházeli; poslední Jan Dunbar, který ještě chvíli hleděl na pitvorný stín na bílé stěně. Osamělý dirigent zůstal sám...

Po krátkém odpočinku si lidé prohlédli město, pak se rozloučili s Dunbarem a vrátili se na loď. Přestože Jan měl policii celého okolí pod kontrolou, nebylo třeba zbytečně upozorňovat nepřítele na naši přítomnost.

Během další plavby Tomáš Baarfelt zřídka vycházel ze své kabiny; setkával se s námi jen u jídla, ani toho moc nesnědl, pak se hned zase schoval ve svém doupěti. Denis seděl na palubě, kreslil si do bloku a ztěžka se dal vyrušit, aby si s námi povídal. Charry se zabýval řízením lodi, Diana mu pomáhala, Tošio Yamanaki seděl u palubního průvlaku, opíral se zády o stěžeň a mlčel jako ostatní. Bylo tedy na palubě smutno a nepříjemně.

Dévi většinu času trávila u Denise, ležela u jeho nohou nebo mu koukala přes rameno, když kreslil. Tomáše zřejmě delší čas neviděla, neboť toho rána, kdy jsme dorazili do Kodaně, se u mne zastavila a řekla: „Aflargeo, proč zbělí lidem srst, když předtím černá?“

„Nerozumím. Jak to myslíš?“

„Já neptám dobře? Baarfelt černou srst na hlavě. Teď v ní bílé pruhy, jako ty máš černé ve zlaté. Proč to tak?“

Tomáš stál na můstku s rukama v kapsách a pozoroval město, jak se před ním zjevuje se všemi svými věžemi a paláci. Dobře jsem si ho prohlédl a všiml si, co jsem dosud nezpozoroval: na spáncích se v Baarfeltových dosud černých vlasech objevily dva zřetelné bílé proužky. Předtím je neměl, tím jsem si jist.

„Nevím,“ řekl jsem, „Lidem se to někdy stává. Zeptej se Diany.“

Lidé se vydali do města; Charry chtěl navštívit svého rytíře Hannese Geerzena, který měl nedaleko města prosperující statek. Skutečně jej zastihli při pořádání papírů; přivítal je velmi mile a zajímal se, jak dlouho se hodlají zdržet.

„Už jsem byl instruován, že přijedete! Navštívil mne Louis Portiér a vyprávěl, že jsi na něj spadl jako blesk z čistého nebe. Varoval mě, že máš ve zvyku dělat nečekané inspekce! Dokonce povídal, že s tímhle komthurem jsme to teda chytli; že jsi nebezpečnější než zemětřesení a povodeň dohromady!“

„Nicméně nic nechci,“ smál se Charry, „Chtěl jsem se na tebe jenom podívat; taky na město Kodaň. Ostatně, každého nechodím kontrolovat. Von Mangolda jsem ještě nenavštívil!“

„Už ani nenavštívíš. Včera jsem dostal parte. Bratr Antonín Mangold zesnul v Pánu před týdnem na srdeční mrtvici. Jak mi sdělují, zemřel rychle a dlouho se netrápil. Budiž mu země lehká, byl to dobrý přítel...“

Charry i my jsme viděli von Mangolda jen jednou, při volbě Charryho za komtura; přesto však jsme na toho úpravného starého pána vzpomněli a zalitovali jeho smrti.

„Škoda ho,“ řekl Charry, „No, co se dá dělat, smrti neporučíš.“

„Budeme muset přijmout nového rytíře!“ připomněl Geerzen.

„To počká – zatím máme jiné starosti.“

Srdečně se rozloučili, vrátili se do Kodaně a po prohlídce města přišli zpátky na loď. Zjistili však, že nás očekává host; také byl námořník a kromě toho člen řádu, na krku se mu houpal rytířský kříž. Byl to chlap vysoký a svalnatý, s vlasy rudými jako oheň a dlouhými až téměř na záda. Aby víc vynikly, chodil prostovlasý a nosil je načesané jak do čela, tak i do stran přes uši. Oblečen byl do námořnické uniformy, ale u pasu mu viselo něco mezi loveckým tesákem a krátkým vikingským mečem; zvláště jílec byl krásně propracován a chráněn dvěma ohnutými půlměsíci z tepaného stříbra. Kabát se zapínal na velkou sponu ve tvaru rozšklebené vlčí hlavy, rovněž ze stříbra; i řetěz, na němž visel rytířský kříž, měl zvláštní severské tvary. Tvář podlouhlá, vyznačující se rysy nordické rasy, hrubá a divoká; několikadenní rezavé strniště na bradě tu divokost ještě zdůrazňovalo. Na čele měl pár dní starou jizvu, zřejmě po ráně nějakou sečnou zbraní.

Baarfelta pozdravil vztaženou rukou; pak se obrátil kolem sebe a zřejmě hádal, který je Charry. Když to poznal, rovněž ho pozdravil stejným způsobem. Baarfelt také vztáhl ruku na pozdrav.

„Vítám tě na své lodi, bratře!“ řekl Charry, „Co od nás žádáš?“

„Jsem Theobarr Wulffsson,“ pronesl muž špatnou němčinou s výrazně severským přízvukem, „Můj drakar Ditta je zakotven na druhé straně přístavu. Chci mluvit s bratry komthury!“

„Jsi srdečně vítán,“ řekl Baarfelt a společně vstoupili do kapitánské kajuty, „Co od nás žádáš?“

„Nežádám nic od nikoho na světě! Spíš bych čekal, že vy žádáte něco ode mne. Pomoc v boji!“

„Máš zřejmě na mysli polskou záležitost. To už je skončeno.“

„Skončeno?“ Theobarr zavrčel jako šelma, „Příliš rychle končíš své války, komthure Baarfelte! Zabili dva rytíře řádu; jednoho z nich tvého syna. Porazili nás; a tys už skončil? Bez vítězství, bez oběti bohům, které uctíváš?“

Tomáš si přejel dlaní tvář. „Nedalo se nic dělat, boj byl předem ztracen a měl jsem jen tuhle loď a posádku. S tím se nedá bojovat...“

„Pcha! Tys utekl, jak je tvým zvykem! Já mám jenom malý drakar a pár svých lidí; přesto jsem se vydal do boje, třeba proti všem! Přepadl jsem a vypálil jednu osadu na pobřeží; pobil místní policajty a pak ještě přepadl státní věznici a osvobodil odtamtud stopadesát vězňů! Dozorce a velitele policajtů jsem přinesl v oběť Wotanovi! Můj válečný oděv je rudý krví nepřátel, jejich vdovy a sirotci pláčí nad rovy padlých a prosí bohy, aby se slitovali! Takový jsem já, Theobarr Wulffsson! Cos učinil ty?“

„Počkej, Theobarre Wulffssone! Ty a tvoje vlčí mravy; nechtěl jsem zabíjet nevinné – jako oni!“

„Krev za krev!“ zachroptěl Theobarr.

„Ano, krev za krev; ale ne krev nevinných! Najdu nepřátele a pomstím se jim, neboj se, nezapomínám nikdy! Ale nemůžu zabíjet vpravo vlevo bez rozmýšlení. To po mně nechtěj!“

„Jak chceš potom usmířit hněv nebes? Nedivím se, komthure, že jsi pronásledován neštěstím! Když šetříš ty, kdo se znelíbili bohům? Když je necháš žít, zabijí oni tebe!“

„Nenechám je žít. Zjistím, kdo je vinen; ten zemře, to slibuji. Teď je mým prvním úkolem pomoci těm, kdo přežili; mám loď plnou raněných Poláků a uprchlíků, poslal jsem ji napřed.“

„Taky já vzal osvobozené na svoji loď! Předám ti je, potřebuju svůj drakar pro sebe. Chceš-li se ale mstít, jsem tady a můj meč je připraven k tvým službám!“

„Až potom. Teď chci vidět osvobozené vězně!“

Šli jsme s Wulffssonem na drakar; upřímně řečeno, byla to plachetnice jako jiné, jen namísto hlavy dívky měla vyřezanou hrozivou hlavici draka, jako mívaly lodě Vikingů. Její mužstvo bylo zachmuřené, oblečené většinou v kůži; mnozí byli raněni. Zbraně byly pušky, sekery, meče, harpuny, jaké mívají velrybáři, každý samozřejmě aspoň jednu dýku, rovnou či zahnutou. Důstojníci stejně rudovlasí jako jejich kapitán, rovněž označení emblémem vlčí hlavy; tentýž znak byl i na vlajce.

„Theobarr je jedním ze synů starého Eynära Wulffssona,“ tiše vysvětloval lidem Tomáš, „Vlčí hlava je jejich znak; možná se ještě někdy setkáme s někým z nich. Je jich i se spřízněnými rody na pět set; všichni takhle rudí! Čím ohnivější mají vlasy, tím blíž ke starému a tím vznešenější rod!“

Poláci byli většinou vyhublí a ztýraní, oblečení v cárech, co jim tak Wulffssonové dali. Někteří, vlastně většina, byli zajati při Jerzyho válce; byli šťastní, že se konečně dostali do bezpečí a mimo nebezpečí smrti.

Jeden z nich se jmenoval Michal Lebiedz; byl poddůstojníkem v Lasękově armádě. Hned jak poznal Baarfelta, požádal, abychom ho vyslechli. A vyprávěl velmi zajímavou věc: při zatčení se náhodou dozvěděl, kdo prozradil nepřátelům existenci Janusze Skrzetka a přípravu povstání. Byl to jakýsi Hanusz Galinski, podezřelá existence, ale hlavně policejní špicl. Jerzy mu dost důvěřoval, což byla zřejmě chyba. Nyní žije Galinski ve Warmii a pomáhá policii pátrat po úkrytech povstalců.

„Tak,“ řekl Tomáš, „Bratře Theobarre!“

„Poslouchám!“ zamručel Wulffsson.

„Jsi schopen najít muže jménem Hanusz Galinski? Bratr Michal ti poradí, kde ho hledat!“

„Půjdu s tebou a najdu ti ho!“ navrhl Lebiedz.

„V tom případě ho najdu, kdybych měl obrátit zemi naruby!“

„Dobrá. Najdeš ho a přivedeš mi ho na statek Hůrku. Živého! Ty, co budou s ním, můžeš obětovat Wotanovi, ale jeho chci!“

Theobarr Wulffsson se zamračil a udeřil se pěstí do klenutých prsou: „Učiním, komthure!“ zamručel výhružně.

„Ostatní odjedou s námi na Hůrku. Dovolím si požádat císaře Arminu, bratra Charryho, aby jim dovolil odejít do jeho země...“

„Za sebe svoluji. Ale je třeba o tom jednat!“

První starost ovšem byla přeskupení posádek; Theobarr měl hodně raněných, ochotně tedy přijal namísto nich zdravé Poláky a svoje raněné nechal nám. Z našich si vypůjčil oba arminské jaguáry, Zdravka a Tošia Yamanakiho; okamžitě v sobě nalezli zalíbení a zdálo se, že budou mezi svými. Protože jeho posádka zatím pilně nakládala loď potřebnými zásobami, zvedl ještě téhož dne kotvy a zmizel v rozbouřeném Baltiku.

My zbývající jsme uspořádali během plavby seminář na téma: Jak zabránit, aby se do Arminu dostali všelijací pochybní jedinci. Důvodem pro naše starosti byly nepříjemné zkušenosti, získané Bertinem s osadníky Andreje Rastopčenkova. Poláci byli možná o něco lepší, ale bylo třeba mezi nimi pečlivě vybírat. Zkoumali jsme je a došli k názoru, že zabránit výše uvedeným problémům se prakticky nedá; i když teď za mlada jdou plní ideálů, nikdo nemůže zaručit, co z nich bude v budoucnu.

„Nevadí,“ řekl Charry, „Pohlídáme si je. Zatím vytřídíme ty, se kterými by byly zjevně problémy. Pak uvidíme...“

„Zařídíme pro ně nějaké kursy.“ řekl Tomáš, „A začneme s tím hned, jak zakotvíme doma...“

Ještě předtím se zjistila jedna potěšitelná věc: všichni ti lidé byli až fanaticky zbožní. Jak se trápili v bolestech kvůli svým zraněním, stejně jako ošetření vyžadovali zpověď, tělo Páně a případně poslední pomazání. Všechny členy řádu považovali za oprávněné kněze, cítili k nim velkou úctu; také my jsme se jim velmi líbili. Dalo se očekávat, že se budeme mít rádi.

A protože se umoudřilo i počasí, dopluli jsme v pořádku domů a převezli všechny raněné na Hůrku.

Errata:

08.08.2021 11:40