Klášter na Hůrce

Charry se rozhodl, že pošle další loď do Arminu co nejdříve; měla to být Polska wolna, která mezitím řádně připlula a všichni nás očekávali na Hůrce. Z velké většiny ranění; zbývající byli po zuby ozbrojení a vypadali tak, že nevyvolávali velkou důvěru místní policie a jen přímluva našeho přítele, vrchního strážmistra Daugeho, zabránila různým nepříjemnostem. I tak Dauge naléhal, abychom se té lodi i její posádky co nejdřív zbavili.

Po návratu se všichni začali zabývat horečnou činností. Dunbar poslal z Německa dva muže, jeden byl lékař, druhý specialista na výrobu dokumentů k nerozeznání od pravých. Dalšího lékaře poslal Voglari; společně s ním přijel člověk, který měl specializaci ještě podivnější než ten první: měl v hlavě přehled řádových sídel, kam by se dal který člověk přemístit, případně odkud by mohl pocházet, aniž by vzbudil pozornost. Schopnost vytvářet přesvědčivé doklady různého druhu k tomu taky patřila, navíc se všichni znali, takže začali nejen spolupracovat, ale dokonce učili své odbornosti Denise, Dianu a každého, kdo chtěl.

Několik nejhůře raněných během plavby zemřelo, částečně na vyčerpání, zčásti pro nedostatek vhodných léků a lékařů. Pohřbili je na místním hřbitově a starému faráři předložili dokumenty, které nevzbudily jeho podezíravost; hlavně opotřebovaností téměř k nečitelnosti a četnými značkami dříve ověřujících úředníků. Cestovní doklady nové a nedotčené mívají úředníci sklon zbytečně důkladně studovat.

Zbylí se uzdravovali rychle a ochotně; díky svému mládí měli dost sil a chuti do života. K nim se připojili ti, co zachránil Theobarr Wulffsson; s některými se znali, takže to bylo radostné shledání. Díky Dunbarovi v krátké době pronikli přes Německo další, především dívky; nevyvolávaly tolik pozornosti a většinou měly v pořádku papíry. Taky nějaké děti, mladší sourozenci nebo potomci povstalců. Charry měl v úmyslu všechny poslat do Arminu, s čímž jsme souhlasili.

Vítek se zabýval vyhledáváním vhodných adeptů pro řádovou službu. V rámci vytváření vhodných dokumentů věnoval každému pohovor, trvající někdy i pár hodin, během něhož důkladně prověřil všechny možnosti budoucích problémů a nesnází, vytvořil předpoklady k jejich odstranění a domluvil se s novým občanem, co by chtěl v Arminu dělat a jak si to představuje. Nezastíral, že dáváme přednost mladým, inteligentním, perspektivním jedincům. Mnozí byli snad lidé mravně pokleslí; ale v převážné většině jsme u nich předpokládali dobré jádro, možné se patřičně rozvinout ve společnosti, která jim nebude klást překážky.

Ukázalo se, že osoba Jerzy Lasęky (oni pro něho používali označení komenditor či polkównik) pro ně byla fascinující už zaživa; ještě víc teď, když za povstání položil život. Fakt, že Tomáš je Jerzyho otec a Denis bratr, vyvolával u Poláků přímo fanatickou oddanost těm dvěma; pochopitelně také řádu. Všichni na statku patřili k řádu, nosili templářské kříže a chovali se jako rytíři, takže Poláci k nim měli důvěru. Když se doslechli, že těm nejlepším bude umožněno vykonávat řádovou službu, cítili se nesmírně poctěni a ochotni za nás položit život. To bylo od nich pěkné; jen nebylo jisté, jak dlouho jim to vydrží.

Taky jsme se starali o lodní náklad. Především byly ze sklepa vyzvednuty bedny s Baarfeltovými poklady a naloženy na Polsku. Posádka nevěděla, co v bednách je, ale bylo jim řečeno, že je to majetek řádu a ručí hlavou, že je do Arminu dopraví v pořádku. Protože ujišťování lidí nebývá spolehlivé, hodlali jsme s nimi poslat jaguáry a Saggarra, jakmile se vrátí z výpravy s Vikingy. Árrín taky vyzývali, ale chtěla zatím zůstat.

Došli jsme k názoru, že je třeba přejmenovat loď. Dunbar vyzvěděl, že loď jménem Polska Wolna je známa pruským úřadům a že bylo vyžádáno, aby vlády všech zemí tuto loď zajaly a vrátily i s osádkou Německu, kterému patří. Proto se rozhodlo ji nazvat Jerzy Lasęka na počest padlého hrdiny. S tímto jménem a firmou rejdařství Garrichet & spol. se dá usuzovat, že se dostane Gibraltarem i Suezským kanálem bez nejmenších problémů.

Denis Baarfelt byl toho času zcela mimo zájem kohokoliv; tu a tam mu sice ukládali drobné úkoly, ale většinu času měl pro sebe. Ani se příliš nevnucoval pozornosti druhých; zůstával sám v naší stodole a maloval. Z Kodaně si přivezl olejové barvy a plátno, Vítek mu ho napjal na rám a Denis při světle několika desítek svíček kreslil. Zdálo se, že je duševně nepřítomen; když ho kdokoliv oslovil, neodpověděl ani se po něm neotočil, bylo třeba se ho dotknout, aby se probral. Ale pak se zlobil, přestal pracovat a odcházel; Ao Harrap soudil, že dokáže upadnout do stavu autosugesce, kdy spí stejně jako lidé, uspaní Tomášem. Zkoušel to už na Lago di Como, ale odmítal cokoliv komukoliv vysvětlovat nebo předvádět.

Pamatuji se dobře na chvíli, kdy Tomáš přišel za synem kvůli nějaké maličkosti a poprvé spatřil obraz; zarazil se a chvíli nepohnutě zíral na syna, který propracovával nějaký detail. Pak Tomáš zhluboka vydechl a zakryl si rukama tvář. Denis zřejmě postřehl, že otec je přítomen a odvrátil se; obličej zmazaný od barev, v upatlané košili a kazajce, se stopami slámy a sena ve vlasech a paletou v ruce.

Obraz připomínal Ukřižování Krista. Často jsme viděli takové obrazy; ale tento byl jiný jak zpracováním námětu, tak osobou, která byla zpodobena. Oproti umění světa lidí to nebylo tělo askety zmučené strádáním a trýzněním, ale tělo zdravého, dobře rostlého mladíka kolem dvaceti, opálené a svalnaté. Byly na něm stopy zranění, několik střelných ran. Nejcharakterističtější byla hlava s výrazně Baarfeltovskými rysy a dlouhými černými vlasy: hlava Jerzy Lasęky, jak jsme si ho všichni pamatovali. Denis znal bratra z několika návštěv u nich doma; teď ho zpodobnil tímto způsobem. Tělo nebylo přibité na kříži, vystupovalo z temné plochy, v níž se jenom náznakem rýsovaly stíny pozadí; na ničem podružném si Denis nedal záležet, pozadí bylo zběžně načrtnuto, jak malují děti při svých hrách. Jako by se vznášel v prostoru s rozpřaženýma rukama – nebo snad létal?

Denis čekal, co otec řekne; Tomáš přistoupil k obrazu a dlouho si jej prohlížel píď po pídi; pak se zeptal: „Je hotov?“

Denis si prohlédl obraz. „Ano... téměř.“

Tomáš vztáhl ruce a přiložil dlaně synovi na spánky; chvíli hleděli do očí jeden druhému a mlčeli, pak Tomáš syna pustil a ještě mu přejel dlaněmi po hlavě.

„Tak to vidíš. Chtěl jsem... uvažoval jsem nad tím. Ale ty to chápeš jasněji než já.“

Denis mlčel a koukal oddaně na otcovu tvář.

„V poslední době se ti nevěnuju.“ povzdychl Tomáš, „Věř mi, není to proto, že bych tě neměl rád!“

„Je tady spousta práce,“ řekl mechanicky Denis, „Mnoho raněných, starosti s balením... já bych měl pomáhat tobě. Každý je tady užitečnější než já...“

Tomáš jej objal a přitiskl k sobě; chvíli tak zůstali, pak jej ještě pohladil po hlavě: „Matěj vyřeže rám a pozlatí ho.“

„Ne,“ řekl Denis, „Bylo by lepší, kdyby zůstal bez pozlátka.“

„Dobře. Zůstane dřevěný. Souhlasíš, abychom zítra ukázali obraz všem? Chtěl bych jej zavěsit v chrámové místnosti.“

„To je tvoje věc.“

„Ano.“ Tomáš se otočil a odešel. Denis si otřel nos rukou a přispěl tím k jeho ještě většímu zapatlání od barvy. Asi si to uvědomil, tak potřásl hlavou, pohladil Dévi, která se k němu lísala, a šel se umýt.

Matěj Vlček vstoupil s mírou a s fajfkou v puse; když spatřil obraz, zarazil se, levičkou vytáhl fajfku z úst a pravou se hbitě pokřižoval. Něco si nesrozumitelného bručel, když měřil obraz; potřásl hlavou, pokřižoval se zase a šel. Ale rám udělal, jak od něj Tomáš požadoval; a večer ho opatrně, protože olej nebyl ještě docela suchý, zarámoval. Tomáš byl u toho a Matěj mu s trochou obav povídal:

„Tož... dyby mě to nenakázala Tvoja Svatosť, tož bysem povedal, že je v tém jakési kacířstvo! Za také věci lidi aji pálili za téch dávnéch časů...“

„Je to kacířství, Matěji.“ řekl Tomáš a oči mu planuly, „Ale já jsem komthur Templářů; mou povinností je stanovit, co je dobré a prospěšné pro víru mých lidí. Teď jsem stanovil toto.“

„Tož to ja.“ zabručel Matěj, ale souhlasil s tím.

Ráno Tomáš, Charry a Diana zavěsili obraz na stěnu, ještě než přišli chlapci na ranní přednášku. Byl tam velmi dobře osvětlen a vynikl tak každý jeho detail, včetně drobných nedokonalosti, zaviněných Denisovým nezájmem o věci nepodstatné. Jenže právě to, co by kritici mohli chlapcovu umění vytknout, vyvolávalo u obrazu onu vznešeně ponurou náladu, tak působící na každého, kdo ho uviděl. I Diana zvážněla, když to spatřila poprvé; pak se rozplakala, což se jí stává málokdy.

Se zájmem jsme očekávali, co řekne Lukáš Anczewski; přišel s doprovodem pěti velitelů, zastavil se mezi dveřmi a s otevřenou pusou zíral na obraz. Pak se ovládl, přistoupil blíž, poklekl na zem a pokřižoval se. Také jeho muži poklekli a sklonili hlavy. Potom vycouvali do chodby, srazili hlavy dohromady a vzrušený hovor dával najevo, že se vehementně přou o tom díle.

Mezitím přicházeli další, začali se hlučně dohadovat, vcházeli do místnosti, klekali před obrazem a modlili se. Jejich dívky plakaly a muži přísahali pomstu všem nepřátelům. Někdo počal tvrdit, že obraz je jistě zázračný a dokáže léčit rány; protože raněných tu bylo množství, bylo to nanejvýš zapotřebí. Jakmile se o tom dozvěděli těžce ranění, kteří nechodili na přednášky, hned žádali, aby byli před obraz přineseni a mohli se na něj podívat, což je prý určitě uzdraví.

Přišla také Eva-Marie; netušila předem, co uvidí, takže se zastavila jako ostatní, pohlédla na obraz a tiše vykřikla; potom se zapotácela a klesla k zemi. Tomáš byl rázem u ní, nadzvedl jí hlavu a křísil ji; pak ji vzal do náruče a odnesl do jejich pokoje. Čpavek ji přivedl k vědomí; posadila se a rozpačitě se omlouvala: „Promiň mi to, prosím tě, zatočila se mi hlava, když jsem viděla... udělalo se mi špatně, ale to nic, to jen...“

Tomáš se tvářil trochu nedůvěřivě: „Není ti nic? Nepotřebuješ si odpočinout? V poslední době tolik pracuješ...“

„Ne, jsem úplně zdravá! Jenom...“ Ohlédla se, v místnosti byla Diana, Tannarr a Dévi, takže se nahnula k Tomášovi a zašeptala mu něco tiše do ucha. Mrzí mě, že jsem tam nebyl, protože Tannarr viděl něco zcela výjimečného: Tomáš zrudl jako pivoňka. Vyjeveně se obrátil na Evu, která taky zrudla, vyškubl se z jejího objetí a s rozzářenou tváří řekl: „Nemýlíš se? Ale to potom...“

Zasykla, aby mlčel; jenže Diana má bystré oči. „Snad nechceš říct, že hodláš rozšířit rod Baarfeltů o dalšího člena?“ ptala se, jako obvykle příliš neomaleně.

„Prosím tě, pro Boží smilování, neříkej to nikomu!“ chytila ji Eva za rukáv a přitáhla blíž, „Ať se to nikdo nedozví!“

„Proč?“ Tomáš stáhl obočí, „Každý o tom může vědět! A každý ať se dozví, že se hodlám s Evou-Marií řádně oženit!“

„No ne!“ Diana vypískla nadšením, „Budeme mít svatbu!“

„Myslíš to skutečně vážně?“ zajektala Eva, „Ty si mě opravdu chceš vzít? Ty, komthur, kníže a...“

„Muž, Evo. Nic víc a nic méně; můj knížecí titul a mé statky s námi nejsou, když jsme sami. Jsme muž a žena; a budeme manželi podle zákonů lidí, jako jimi jsme před Bohem. Mám tě rád, Evo – proto učiním, co je třeba.“

Eva se rozplakala; Tomáš ji objal, líbal a něco jí šeptal, ale Diana rychle vyhodila Tannarra, Dévi i sebe samotnou. Chytila oba výtečníky za uši a připomínala jim: „Opovažte se nadělat někde nějaké řeči o jejich svatbě – a ty uši vám utrhnu!“

„My nebudem,“ sliboval Tannarr, „Budeme úplně zticha!“

„Jako myšky!“ dodala Dévi, „Jenom uši netrhej!“

Denis seděl venku na převrácené putýnce a uvažoval, zdali se k důstojnosti prince hodí, aby měl jednu botu děravou na podrážce a druhou prasklou ve špičce, jak s ní kopal s kluky do míče. Doposud mu tyto podivuhodné vlastnosti jeho obuvi nijak nevadily, ale že pršelo a na dvoře byly kaluže a bláto, Denis si do bot nabral a hledal způsob, jak tomu zamezit. Bylo to podstatně obtížnější než intriky proti nepřátelům, neboť se o tom nemohl poučit v žádných knížkách; málokterá kniha se zabývá technologií oprav rozbitých bot.

V té situaci jej překvapila Dévi; jak si poslední dobou zvykla, otřela se mu hlavou o ruku a zapředla. Denis ji pohladil, pak objal, což už ovšem bylo na ni moc, tak se jemně vyprostila.

„Lidé – čemu říkají svatba?“ ptala se.

„Když se muž a žena berou; žijí pak spolu a mají děti. Proč se ptáš zrovna mne a zrovna teď?“

Dévi je zvyklá ptát se na všechno Denise, považuje ho za nejchytřejšího ze všech lidí; taky právě on jí vždycky všechno vysvětlil do podrobností a nikdy ji s ničím nevyhodil. Nyní ji ale napadlo Dianino varování, tak se rozhodla zamaskovat svoji chybu a řekla: „Dévi četla.“

„Ale jdi!“ zarazil se Denis, „Dévi přece neumí číst!“

„Dévi umí! Skoro všecky písmena!“ bránila se, „Ty sám učil, tak Dévi ví, který brouček který písmeno!“

„To se mi zrovna moc nezdá! Tannarre, co to Dévi blábolí o svatbě? Chystá se snad nějaká tady ve vesnici?“

„Ale kdepak!“ Tannarr byl chytřejší, „Kdoví, co si vymyslela! Nic jsem o tom neslyšel, nic o tom nevím!“

„Škoda! Na svatbě se dobře jí a pije; mají tam dobře vypečené maso a smažená kuřata a řízky z vepřových kotlet a šlehačku, cukroví, pudink a tvaroh s rozinkami...“

Denis dobře věděl, co na kočky působí; jen co to dopovídal, spatřil blízko sebe mohutnou hranatou hlavu lva Džaína.

„Co ty říkáš? Kde to všecko?“ Milý Džaín rozuměl ještě míň než Dévi, ale názvy všech jídel poznal okamžitě. Olizoval se už, jak se chystal uskladnit nejmíň deset kilo těch dobrot ve svém rozsáhlém břiše. Taky Tannarr se olizoval, leč řekl:

„Nemysli si, že sníš všechno sám a nám nedáš nic! Abys věděl!“

„Tak už neblázněte a řekněte jasně, co se děje!“ žádal Denis.

„Zatím nic,“ řekl Tannarr, „To jsou jenom takové řeči.“

Denis si z toho nic moc nevybral; protože neměl co dělat, zvedl se a šel za Dianou. Diana byla značně roztržitá, myslela na několik věcí najednou a když ji Denis oslovil, musela pracně sbírat myšlenky; tím spíš, že se zeptal:

„Co se to má dít za svatbu, jak o ní kočky mluví?“

„A co svatba, jaká svatba? Co já vím, co si zas vymyslely?“

Denis pokrčil rameny a šel po svých. Diana ještě zanadávala na hlupáky a užvaněné drbny, a rozběhla se za svými povinnostmi; tak Denis kráčel, až se téměř srazil se svým otcem. Tomáš byl ještě pořád trochu rozpačitý; když spatřil syna, pohladil ho po hlavě, jak byl zvyklý. Denis se na něj usmál: „Už jsem myslel, že se na mě zlobíš, tati!“

„Ale kdež!“ Tomáš přešel dvůr, usadil se na klády u stáje a Denis usedl vedle něho, „Jsem ti vděčný za ten obraz. Myslím, že bychom si měli... nějak pohovořit.“

„Jistě, rád. Na jaké téma bychom měli...“

„Povídej mi o tom obrazu. Jak jsi ho udělal.“

Denis zvážněl; jeho oči se rozšířily a zdálo se, že se ocitl mimo normální svět.

„Tak. Najednou mě to napadlo. Potom... neumím to vysvětlit. To ne já. Stalo se to... samo.“

„Jako když jsi hádal čísla v Monte Carlu?“

„Ne. Tam to byly záporné emoce; bolestivé. Tady mě nic nebolí. Když začnu malovat, přestanu... mít hlad, není mi zima, nemusím se o nic starat. Sotva vnímám věci kolem sebe.“

„Jak jsi přišel na tu myšlenku, namalovat to?“

„Já jsem chtěl nejdřív namalovat, jak zemřel.“

„Víš to?“

„Viděl jsem to. Cítil jsem i jeho rány. Můžu ti říct, kam ho zasáhla která kulka. Mohl bych... když na to myslím, bolí mě to ještě teď. Máme s Jerzym velice podobné tělo.“

Tomáš si kriticky prohlédl Denise; teď ještě víc než dřív připomínalo kostru zlehka potaženou kůží. Potřásl hlavou.

„Chtěl jsem namalovat, jak ležel za těmi kameny... s Vlčkem. Jenže potom... poznal jsem, že lepší to bude takhle. Namaluju tu scénu taky, ale... později. Nebo... nevím.“

„Co všechno vnímáš, když jsi v transu?“

„Všechno. Proč?“

„Nevypadá to. Když k tobě někdo přijde, musí tě probudit, aby sis vůbec všiml, že tam je!“

„Vím o každém a o všech; každý člověk přece vydává energii. Ta energie mi pomáhá. Třeba Dévi, ta mě krásně hřeje. Já jen nechci, aby mě pořád někdo vyrušoval. Lidé za mnou chodí s hloupostmi.“

„Třeba, že máš jít na večeři?“

„Když maluju, nepotřebuju jíst.“

„A to necítíš únavu? Není ti třeba špatně? Nejsi vyčerpaný?“

„Ne. Chce se mi tančit... jako kdybych se vznášel!“

Tomáš potřásal hlavou. „Vyšší vůle... proti té jsme bezmocní. Dobře, pokračuj tedy, když... si to přeje. Někdy mě trochu mrzí, že si věnujeme tak málo pozornosti. Mám pocit, jako bys mluvil raději se šelmami než se mnou.“

„Beru ohled na velké množství povinností, které máš, tatínku.“

Tomáš pohlédl na syna a zatvářil se znechuceně.

„Já vím, že nejsem ideální syn, otče.“ pravil Denis, jako by odříkával naučenou lekci, „Měl bych převzít část povinností ze tvých beder a chovat se přiměřeně svému postavení, ale...“

„Tak dost! Moc čteš, můj drahý, a máš příliš dobrou paměť, že? Měl bys lítat po lese, zlobit okolní sedláky a vyvádět dětské pošetilosti, ne si dělat starosti s mými povinnostmi!“

„Zajisté, otče; jaké darebáctví mám komu provést?“

„Nechceš třeba náhodou na zadek?“

„Jestli tím myslíš mimořádnou lekci zápasu, tak s radostí!“

„Ale...“ Tomáš jej neudeřil, naopak objal.

Denis mlčel a tiskl se k němu; každý z nich uvažoval, co tomu druhému asi právě teď táhne hlavou. Pak se Denis zeptal: „Tati... jak je to s tebou a Evou-Marií?“

Tomáš už se chtěl zvednout a odejít, ale zarazil se. „Jak to myslíš?“ řekl trochu víc zprudka.

„Tak. Máš ji rád? Líbí se ti? A zůstaneš s ní, nebo...?“

„Mám ji rád, ovšemže ano! Ale proč se ty o to zajímáš?“

„Velcí lidé mají někoho rádi; pak si to ale najednou zase rozmyslí a odcházejí. Taky o tom se píše v knížkách; ty jsi měl rád mnoho žen. I Eva tě takhle omrzí? Necháš ji odejít?“

„Nevím vůbec, proč se na to ptáš. Zrovna ty a zrovna teď!“

„Protože Eva je krásná a hodná. Učíš mne, abych neubližoval nikdy dobrým lidem. Teď chci já, abys neubližoval Evě-Marii. Má tě ráda, nesmíš se s ní rozejít. Jako s jinými.“

„Nechci se s ní rozejít! Ale proč mi to říkáš?“ Tomáš opět zrudl ve tváři a nebylo mu zrovna volně; nikdy předtím neměl chuť říct synovi, ať se neplete, po čem mu nic není a odehnat ho.

„Chtěl jsem říct... máš-li Evu rád, měl by sis ji vzít.“ řekl Denis vážně, „Bylo by to správné... a snad to tolik nestojí.“

Tomáš se rozesmál; bleskurychle ale zvážněl a vzal syna okolo ramen: „I tohle jsi uhodl? Cítíš, že by to tak mělo být?“

„No...“ zaváhal Denis, „Tak mě to napadlo.“

„Ano, ovšem. Tvé schopnosti mě někdy až zarážejí. Jak jsi to vlastně uhodl, co jsem jí před chvílí slíbil? Ano, vezmu si Evu, právě teď jsme se dohodli na svatbě.“

„Ve tvém pokoji, viď? A byl u toho někdo... dokonce i Dévi!“

Tomáš potřásl hlavou. „Skutečně dokážeš vnímat detaily, dokonce i v bdělém stavu? Ano, bylo to tak. Byl tam Tannarr a Dévi, ale Diana je vyhnala, když... to všechno jsi viděl?“

Denis se ošil; ale byl zvyklý občas předstírat, tak řekl vážně: „Ano – jak jinak bych to věděl?“

„Budu si muset dávat větší pozor, co říkám! Ano, chlapče, vezmu si Evu. Jsi tedy teď spokojen?“

„Ano... téměř. A uspořádáš velikou svatbu a pozveš všechny na hostinu, dokonce i kočky? Jako když u nás byly hody...?“

„Uspořádám pořádnou hostinu a pozvu všechny kočky.“

„Tak jo. To bude v pořádku.“ usoudil Denis, „Děkuju, tati!“

„Nemáš zač.“ řekl Tomáš a byla to pravda. Zatímco potřásal hlavou a přemítal o zázračných synových schopnostech, běžel Denis přes dvůr a přemítal, jak při vhodné příležitosti odhalí tu zázračnou schopnost i její původce. Doběhl k nám do stodoly, sedl si mezi Tannarra a Dévi, objal je a řekl: „Tak jsem vám zařídil, že budete pozvaní na svatbu! Můj otec si vezme Evu a vás nakrmí, div vám nepraskne kožich! Tak co – jakej jsem kamarád?“

A než stačili radostnou zvěst vysvětlit Džaínovi, pobíhal už Denis po celém statku a každému s nadšením oznamoval, co se chystá. Je třeba říct, že lidé byli zprávou nadšeni; a ježto diskrétnost nepatří k jejich zvyklostem, dozvěděli se to do večera i ve vesnici. Ostatně Tomáš se vydal ke starému faráři, aby ho požádal o provedení sňatku; starý pán tím byl poněkud překvapen, ale díky Tomášově výmluvnosti zanechal divení a stanovil termín za tři týdny v neděli. Tomáš mu odevzdal další dar na opravy kostela a spokojeně odešel.

Máme mnoho různých přátel mezi lidmi; ale jsou také lidé, kteří si nás nějak moc neoblíbili. V rozporné situaci se nacházejí ti, kdo nemohou či nechtějí přetrhat svoje vazby s našimi nepřáteli, ale cítí k nám určité sympatie. Tak krátce na to přijel okolo poledního vrchní strážmistr Dauge se třemi četníky. Diana je radostně uvítala a nabídla jim jídlo; přijali je ochotně, ale nad jeho složením kroutili hlavami a nechápali.

„Maso už vám došlo?“ ptal se jeden, „No, nevadí...“

„Maso tam nikdy ani nebylo,“ usmála se Diana vlídně, „Jediný, kdo na něm trvá, jsou naše šelmy a ty si musí něco ulovit. Lidé se obvykle živí vegetariánskou stravou!“

Dauge si povzdechl; snědl svůj oběd, ohlížel se kolem a váhal, jak začít. Tomáš to na něm postřehl a ptal se, co a jak.

„No, snad to bude nejlepší s tebou.“ Daugemu zřejmě spadl kámen ze srdce, „Je tady spousta... takových hloupých věcí.“

Tomáš jej pozval do svého pokoje a požádal, aby jim udělali horký grog. Byl nevlídný deštivý den, nevhodný k přílišnému vzdalování se od rozpálených kamen.

„Tak povídej, jaké máme problémy.“ vybídl ho Tomáš.

„Jde o to... spousta řečí se šíří po kraji. Některé jsou lži a nesmysly, jiné... Zkrátka, máte nepřátele. Je jich hodně, někteří jsou v cizině, ale naši lidé jim ochotně naslouchají. Já jsem váš přítel, ale jsem taky vrchní strážmistr. Dokonce mi bylo naznačeno, že můžu být zástupcem okresního hejtmana, když...“

„Když?“

„Když se přičiním, abyste co nejdřív...“

„Vypadli ze země?“

„Tak.“ oddechl si Dauge.

„Hm. Vypadneme, co by ne. Ale proč?“

„Je toho víc. Můžu... se zeptat na pár věcí?“

„Proto jsi sem přece přišel.“

„Co je to tady?“

„Statek Hůrka. Majitel Charles Rither a jeho hosté.“

„Hosté... no, právě. Nejdřív to bylo pár jednotlivců; lidé, které bylo možno považovat za vážené. Pak byly ty problémy s bandity, jistě si pamatuješ. Jenže teď... ti cizinci...“

„Ano, jsou tady. Léčí se, mnozí jsou zranění...“

„Vidím. Je zde tedy nemocnice?“

„Také.“

„Místní lékaři mluví o používání zcela nevhodných prostředků. Vaše činnost zásadně odporuje lékařské vědě...“

„Místní lékaři jsou nevzdělaní. Máme svoje lékaře.“

„Vím. Lidé vás velmi dobře pozorují; a všechno se hned rozkecá. Jdou o vás po kraji řeči... velice ošklivé řeči!“

„Svěř se; třeba ti něco vysvětlím.“

„Ti lidé přišli z Německa, Rakouska, Ruska či odkud?“

„Většinou z Polska; to bývala země, kterou si teď rozdělily ty tři státy. Poláci bojují o svoji svobodu; zkusili to a výsledkem jsou tito ranění. Až se uzdraví, odejdou.“

„Kam přesně odejdou?“

„Do země zvané Armin, jako vystěhovalci. Mám pověření arminské vlády, abych tady verboval nové osadníky. Na Hůrce jsou dočasně, než se trochu vzpamatují z cesty.“

„Proč mají tak divné zvyklosti?“

„Nám divné nepřipadají.“

„Všichni pořád nosí zbraně!“

„Jsou to vojáci, nediv se. Ty taky nosíš šavli.“

„Někteří z nich vypadají jako děti!“

„Jsou to děti.“

„Vojáci nosí uniformy, krátce ostříhané vlasy, dodržují přísnou disciplínu, ctí svoje důstojníky. Tví lidé to nedělají.“

„Moji vojáci se chovají podle předpisů svého stavu. Všechny jejich zvyklosti vyplývají z nějaké nutnosti. Třeba vlasy: nikdo nenařídil, že mají mít dlouhé. Ale nařídil, že jim je nesmí ostříhat nikdo, kdo nepatří do jejich společenství.“

„Proč to tedy neudělá někdo takový?“

„Je nečestné pro bojovníka stříhat vlasy druhému.“

„To je tedy pěkný nesmysl! Nikdo cizí nesmí, pro vlastního je to ostuda... to by je potom nesměl ostříhat nikdo!“

„Tak vidíš, že to chápeš.“

„Připadá mi, že si z toho děláte blázny; vůbec mám dojem, že si tví lidé tropí šašky ze všech ostatních!“

„Ano, velmi rádi a často.“

„To vám nevadí?“

„Vůbec ne.“

„Lidem v okolí to vadí velice!“

„To je mi líto; ale těžko s tím můžu něco dělat.“

„Lidé říkají, že tady žijí pohromadě muži a ženy.“

„Ano, je to tak. Zřídili jsme sice zvláštní ubytovnu pro dívky, ale mnozí i přesto bydlí spolu.“

„Proč to dovolíte?“

„Nemám pocit, že bychom se jim do toho měli plést.“

„Ale jak jim potom můžete zabránit, aby spolu... měli styk?“

„Obávám se, že za tím účelem spolu bydlí.“

„Nechápu. Lidé říkají, že jste něco jako klášter!“

„Ano, jsme klášter.“

„V klášteře žijí mniši a jeptišky, ne?“

„Ano. Většina mužů v našem klášteře jsou mniši a ženy jeptišky. Na různých stupních, samozřejmě; někteří jsou zatím novicové.“

„Ale v klášteře přece nesmí docházet k nemorálnostem!“

„Já taky o žádných nemorálnostech nevím. Pokud tím myslíš lásku mezi mužem a ženou, ta je ve shodě s vůlí Boží. Bůh stvořil muže a ženy, aby se vzájemně milovali.“

„Ale až po řádném církevním sňatku!“

„Ano, s tím budeme muset něco udělat. Sebekriticky přiznávám, že jsme to zatím zanedbali; ale musíme se nejdřív postarat o ty nemocné. Se svatbami se počítá.“

„Hm... Dál se říká, že tady lidé chodí nazí.“

„To snad ne! V tomhle počasí by dostali zápal plic!“

„Jistě, ale při koupání a tak! Nemůžeš zapřít...“

„Účelem koupání je dokonale očistit celé tělo, včetně jeho intimních součástí; předpokládám uznáš, že se to těžko může podařit, pokud jsou tyto partie zakryty.“

„Neposmívej se a odpověz rozumně!“

„Odpovím rozumně. Za antických časů se vytvořil ideál harmonie ducha a těla, řecky kalokagathia; představa, že člověk má být krásný a má proto své tělo pěstovat. Na náš pokyn ti mladí dělají vše proto, aby se to dařilo. Lze současně tělo pěstovat a zakrývat? Dáváme přednost tomu, aby si zvykli vidět druhé tak, jak vypadají. Nařídili jsme, aby chodili oblečení, pokud je to zapotřebí; případně nazí, když to zapotřebí není.“

„Nepřipadá ti to nemravné?“

„Nemravné je vnímání a posuzování, nikoliv skutečnost sama. Každý člověk má pohlavní orgány, které slouží k vyměšování a též k rozmnožování. Jsou jich dva typy, mužské a ženské. Každý harcer má základní lékařské vzdělání, takže prochází i kursem porodnictví; tam tyto orgány studuje do detailu a skládá potom z jejich znalosti zkoušky. Prozatím teoreticky, případně na hospodářských zvířatech, ale k praxi na lidech taky dojde.“

„Ale jsou tu i děti!“

„Nejmenší přítomné dítě je můj syn Denis. Když se koná lékařská přednáška, trvám na tom, že musí být přítomen. Ve vhodné době složí zkoušky taky on. Chci, aby znal mužské a ženské pohlavní orgány stejně jako žaludek, srdce, plíce a vše ostatní.“

„Jak to vysvětluješ, to zní logicky a správně; jenomže lidi ve vesnici říkají úplně jiné věci!“

„Máš oči, tak se rozhlédni. Přesvědč se sám.“

„Dobrá, říkáš, že tví lidé jsou mniši. Vnímají to oni také tak? Považují se sami za mnichy?“

„Ano. Jsme ozbrojení mniši; členové bojovného řádu. Všichni, kdo jsou tady, to vědí.“

„Mniši se také modlí. Vím, že ti lidé jsou extrémně zbožní; až je někteří pomlouvají, že jsou fanatici.“

„Ano, jsme fanatici.“

„Nemůžou být nebezpeční jiným?“

„Doufám, že budou, cvičíme je k tomu. Neradím nikomu nás napadat, ať už kvůli čemukoliv. Účelem výcviku je, aby náš mnich v boji odolal dvěma až třem nepřátelům.“

„To přiznáváš tak klidně?“

„Co mám říct? Naši vojáci jsou zbabělí, neschopní samostatného života, prchají před nepřítelem, kdo chce, může je zmlátit?“

„Jste vojáci nebo mniši?“

„Ozbrojení mniši. Nebo vojáci Boží, jak chceš.“

„Rytířský řád?“

„Ano.“

„Řád Templářů?“

„Nad statkem vlaje prapor komthura Templářů.“

„Řád Templářů katolická církev zakázala. Papež je proklel...“

„To je problém papeže, ne náš.“

„Nepatříte tedy do katolické církve?“

„Někteří ano.“

„Potom musíte poslouchat papeže!“

„Musíme poslouchat Boha. Lidi poslouchat můžeme, chceme-li.“

„Jakým způsobem vám velí Bůh?“

„Bůh vyjádřil svou vůli v Bibli. Protože každý nemusí plně chápat texty Bible, stanovili si její vykladače, kazatele... lidi na takové úrovni, aby se jejich slovu dalo důvěřovat. Kromě toho si stanovili také velitele; každá armáda bývá organizovaná.“

„Jedním z těch velitelů jsi ty?“

„Ano.“

„Vrchním velitelem je kdo? Charry?“

„Ano.“

„Mám pocit, že máš větší znalosti Bible než on. Proč mu tedy ponecháváš vrchní velení?“

„Protože je lepším velitelem. Já jsem příliš dlouho studoval Písma, takže jsem neměl čas velet v boji. On je na tom přesně naopak. V boji velí on, v míru vykládám slovo Boží já.“

„Můžu tomu rozumět takhle: Ty a Charry patříte k řádu Templářů. Tamti kluci a dívky (tomu se dost divím) k němu patří taky; byli v nějakém boji ranění a přišli se sem vyléčit. Zachovávají svoje mravy, ať se komu zdají divné; a potom zase odejdou?“

„Doufám, že co nejdřív.“

„Ale mohou přijít jiní.“

„Doufám, že přijdou.“

„Kolik jich ještě bude?“

„Nevím. Kolik bude potřeba; jenom se trochu hrozím, protože výživa celého sdružení stojí spoustu peněz.“

„Říká se, že ti lidé jsou velice skromní. Nejedí maso, nepijí alkohol, nekouří... vlastní jen to, co mají na sobě a v taškách...“

„Z větší části je to pravda. Snažíme se naučit je, aby byli takoví. Někteří už to zvládli, jiní procházejí výcvikem.“

„Taky se povídá, že kradete děti, zavíráte je a nutíte, aby se to učily proti své vůli!“

„Leda bychom se zbláznili. Právě jsem řekl, že výchova stojí peníze; my určité prostředky máme, ale nejsou neomezené. Jakmile někdo z těch mladých u nás nechce být, okamžitě ho pošleme pryč. Když pro nic jiného, tak aby nám neujídal chleba.“

„Tak to tedy nevím... říká se něco jiného!“

„Co se říká?“

„Někteří rodiče si stěžují, že jejich děti utíkají do různých klášterů a nevracejí se domů. Rodiče se obávají, že jsou tam ty děti držené násilím.“

„Člověk držený někde násilím nemá žádný smysl. U nás jsou jen takoví, co tu být chtějí; naopak provádíme občas určitý výběr jedinců, které pošleme zpět mezi obyčejné lidi. Někteří se dost brání, když je tam posíláme...“

„Ale jak to mají ti nešťastní lidé chápat? Vychovali své děti, jak nejlíp uměli! A najednou si takový kluk vzpomene, že se dá k nějakým šíleným mnichům... uteče a už se nevrátí! Co pak mají dělat rodiče? Na to ho přece nevychovali!“

„Jak ti mám odpovědět? Bůh má vyšší moc než lidé. Pokynul a oni šli za Ním. V kartách taky vyšší trumf přebíjí nižší.“

„O dětech mají právo rozhodnout rodiče!“

„Bůh se k nim zachoval laskavě; nic jim nevzal! Jejich děti jsou stále ještě naživu, jenom žijí ve společenství bratří, kde sami chtějí žít. Mohl je odnést také dál...“

„Ty to říkáš, jako kdyby Bůh jednal jako člověk!“

„Ty upíráš Bohu právo vykonávat svou vůli?“

„Bůh... víš, já nejsem ateista, jsem taky věřící, chodím do kostela na kázání a tak; ale že by Bůh osobně zasahoval lidem do jejich běžného života?“

„Bezbožným ateistům to nedělá, samozřejmě. Ale zbožným se to může stát; každý sluha Boží touží po tom, aby se jej dotkla Jeho ruka a pokynula: Jdi a služ mi, jak ti nařizuji!“

„Takový názor mají všichni tady?“

„V podstatě ano. Pokud najdeš někoho, kdo si myslí něco jiného, tak s ním promluvíme a třeba ho pošleme domů.“

Dauge potřásal hlavou. „Jak si mám představit vůli Boží?“

„Jak ti to mám vysvětlit? Jak žiješ ty?“

„Já? Normálně, jako všichni lidé. Chodím do zaměstnání; dosáhl jsem vysoké hodnosti, jak víš. Přijímám rozkazy od nadřízených, vydávám rozkazy podřízeným. Mám ženu a děti; ta moje už není ani nejmladší, ani nejkrásnější, nedá se říct, že bychom se měli mimořádně rádi, ale ani se moc nehádáme. Možná proto, že nebývám moc doma. Děti... nejsou hloupé ani chytré, takové normální. Jsem docela normální, myslím.“

„Dobrá; tak si představ, že k tobě přijde Bůh a řekne: »Ty, Jindřichu Dauge, jsi Můj vyvolený sluha. Můj zrak na tebe padl a Já si přeji, abys mi sloužil!« Co uděláš?“

„Co bych dělal? To je směšná představa...“

„Uvažuj. Co bys dělal?“

„Nevím. Co mi radíš, že bych měl udělat?“

„První správný čin, zeptal ses toho, o kterém myslíš, že s tím má větší zkušenosti. Odpovím ti: zůstaň tady a rozhlédni se, jaká práce by se ti líbila. Poznej důkladně své bratry a sestry.“

„Nemůžu tady zůstat. Přišel jsem prověřit všelijaké stížnosti, musím se vrátit a sepsat zprávu.“

„Můžeš svým četníkům nařídit, aby se vrátili sami; ty tady přespíš, abys mohl důkladně prověřit všechna udání. Ať se pro tebe vrátí zítra v tuhle dobu – co říkáš?“

„A to by šlo? Necháte mne tady?“

„Budeme se k tobě chovat jako ke každému druhému.“

„Tak dobře, souhlasím. Půjdu jim to hned říct!“

Četníci seděli v kuchyni, bavili se s Grétou a nudili se, neboť první grog už vypili a další jim nikdo nechtěl dát. Vyslechli velitelovy rozkazy a možná se divili, ale ne moc. Tak zasalutovali, nasedli do své úřední bryčky a odjeli.

Dauge vypadal spokojeně; jako by mu spadl kámen se srdce. „Co budeme dělat teď?“

„Nejdřív tě provedu po statku, abys všechno viděl.“

„Nebude jim to připadat divné?“

„Možná ano, ale to vysvětlím.“

„Myslím to, že mám na sobě uniformu!“

Tomáš se zamyslel, pak se usmál. „Máš pravdu, seženeme pro tebe něco jiného. Půjdeme tedy nejdřív do skladiště.“

Skladištěm byla dřevěná kůlna, postavená narychlo a vylepšená o dvě neforemné konstrukce ze stanových plachet; vypadala jako nepovedený cirkusový stan. Byla tam psí zima a několik chlapců se zabývalo vyráběním dřevěných beden; hádali se a nadávali.

„Potřeboval bych pro tohoto bratra něco na převléknutí!“ Tomáš oslovil jednoho z mladých Poláků.

„Pro něho? Co mu mám prosím tě dát? Sami si nemáme co oblíct; jaký hadry by se pro něj hodily?“ Polák měl asi pravdu, sám byl oblečen do zbytků uniformy, připomínající staré cancoury.

„Poslal jsem Vítka do města sehnat nějaké věci, nedělej si starosti. Prozatím potřebuju něco, aby mu nebyla zima a...“

„To vážně nemůže chodit v tý uniformě, když ji nosí jindy?“

„Zítra v ní zas odjede; ale potřebuje něco na teď!“

Polák obrátil oči k nebi, pak vlezl dozadu a přehraboval se v kupě šatstva, páchnoucího dezinfekcí. Objevil kalhoty a kabát, zřejmě vojenské provenience, ale značně ošuntělé.

„Bude to stačit? Musí, nic jinýho nemám!“

Dauge potřásl hlavou, pak se usmál. „Kde se můžu převléknout?“

„Kdekoliv. Tenhle parádní mundůr chceš vyčistit? Abys nedělal řádu ostudu mezi světskou mocí!“ šklebil se Polák.

Dauge svlékl sako uniformy a tvářil se rozpačitě. Polák chytil za rameno kluka, kterému mohlo být nanejvýš třináct a více méně tu očumoval, než dělal něco užitečného. „Hele, mladej: tuhle uniformu důkladně vykartáčovat, mosazný knoflíky vyleštit, boty nakrémovat... zkrátka, jako kdyby šel tvůj vlastní brácha na přehlídku! Zvládneš to?“

„Jasně. A co šavli a pistoli? Nabrousit, vyčistit...?“

Dauge zaváhal, ale Polák mávl rukou. „Klidně můžeš...“

Kluk vyčkával, až se host převlékne, pak vzal všechny jeho věci a odešel s nimi někam, kde by se nepletl. Dauge poděkoval a šel s Tomášem dál, aniž by cokoliv chápal.

„Oni mě vážně považují za svého?“ vydechl znepokojeně.

„Proč by neměli? Ty se snad považuješ za jejich nepřítele?“

„Mám četnickou uniformu!“

„Kdyby sem přišel někdo v uniformě pruského důstojníka, taky by je to nepřekvapilo. Služba ve světské armádě je pro ně téměř bezvýznamná; důležitá je služba Bohu a ta není vidět.“

„Ale já přece Bohu nesloužím!“

„Jsi si tím tak jist?“

Během rozmluvy pokračovali do bývalé stodoly; byla to ta větší, v menší jsme bydleli my. V téhle byla zřízena nemocnice, protože se tu dalo topit. V řadách byly postaveny kavalce, na kterých leželi nemocní; mezi nimi procházeli chlapci v ošetřovatelských stejnokrojích, ale i dívky; Dauge mohl uplatnit v praxi svoje výhrady, pacienti byli většinou oblečení jen do různých obvazů. Na stěnách viselo pár obrázků s náboženskou tématikou, z gramofonu v koutě se linuly polské lidové písně. Nemocní si četli, hráli karty nebo se dohadovali.

„Teď už je to lepší,“ vysvětloval Tomáš, „Ze začátku to nebylo v takové pohodě. Jenže těžce nemocní buď zemřeli, nebo už jsou mimo nebezpečí...“

Jak procházeli, zavolal na něj jeden pacient; mohlo mu být sotva šestnáct, měl střapaté blonďaté vlasy a veselou tvář. „Otče komthure, prosím tě!“

„No copak je; máš nějaké problémy?“

„No jasně! Nechtějí mi dovolit vstát; ale já už jsem v pořádku! Už mě vůbec nic nebolí, chci být zařazen do výcviku! Zbytečně tady překážím a zabírám místo nemocným!“

Tomáš podmračil obočí a pokynul mu, aby ze sebe stáhl deku. Chlapec měl celý hrudník v obvazech, ale co hlavního, levá noha mu končila pod kolenem; také pahýl byl obvázán.

„Do výcviku, jo? A co tam budeš dělat?“

„Jsem jezdec, ne? Ruce mám obě, šavlí bojovat můžu, tak...“

„Jezdit na koni? Dovol, abych se zasmál!“

„A co? O berli ke koni doskáču, nahoru se vytáhnu; jak jednou budu sedět nahoře, už mě žádná potvora nesundá! Já náhodou uměl krotit koně... Můj Jablečňák byl... jenže mi ho zabili, budu si muset vycvičit novýho!“

„Ještě cvičit koně? A taky ho krotit, ne?“

„To by se vidělo. Jenom co vstanu...“

„Nevstaneš, chlapče. Pokud se pamatuju, tahal jsem ti z prsou dvě kulky. To ti taky nevadí?“

„No... občas to bolí, ale...“

„Zapomeň na to, lež a uzdravuj se. Nechci slyšet žádný řeči!“

„Ale komthure! Co když doma naši ještě bojujou?“

„Ty jim tam s jednou nohou budeš platnej!“

„A co? Když pobodnu koně ostruhou na jedné straně, poběží i ta druhá! Nebo ne?“

Tomáš postřehl, že mladý pacient má v okolí řadu přívrženců; někteří se chystali rozvířit diskusi na podobná témata.

„Mládenci, zapněte laskavě zdravý rozum a poslouchejte: Polsko je odtud daleko, povstání skončilo a prohráli jsme je, nepřichází v úvahu jakékoliv pokračování; ani bych nic takového nedovolil. Jerzy tam přišel o život, nikdo další už nemusí. Kdo z vás se přihlásil jako osadník na Ostrov?“

Byla jich většina, jen někteří ještě váhali.

„Tak myslete na to, jak přečkáte cestu lodí, je to přes půl zeměkoule. Tam na Ostrově budete mít docela jiné starosti, budete se muset uživit; pracovat na polích, chovat dobytek a tak. Přejde vás třeba jen pomyšlení na nějakou válku. Tak co chcete?“

Nechtěli nic; mručeli nelibostí, pořád ještě toužili vrátit se domů a vyřídit si svoje účty. Tomáš mávl rukou a vysvětloval Daugovi jejich stanoviska a jaké má potíže vysvětlit jim, že jsou to všecko nesmysly.

„Nechceš si dát udělat lékařskou prohlídku?“ zeptal se, „Máme zde docela dobré odborníky...“

Dauge pokrčil rameny; ale zároveň se tvářil povážlivě. „Ale...“

„Ale budeš se muset svléknout. No, asi ano.“

„Tam v tom sále... víš, já nevím...“

„Děvčata tam přece chodí oblečená, ne?“

„To jo; ale ti kluci před nimi, docela klidně...“

„Ti kluci, když to chceš vědět, nemají nic na oblečení. Možná svou starou uniformu, všelijak dosekanou. Z některých jsme je házeli rovnou do kotle na lodi, když jsme je ošetřovali. Museli jsme jim ji rozřezat na těle, byla nasáklá krví, špinavá... co se dalo dělat? Nemáme pro ně ani košili!“

Dauge potřásl hlavou. Vzpomněl si na ten zmatek ve skladišti.

Zatím ho Tomáš zavedl do ordinace lékaře; ta vznikla přepažením části stodoly v prvním patře, kde bylo původně uloženo seno. Teď tam byl uprostřed stůl, na tom stole leželo tělo nějakého mladíka a mladý muž v tunice čistil jeho ohavně rozšklebené rány; stejně oblečená dívka mu pomáhala. Raněný sténal bolestí.

Tomáš přistoupil a nahlížel mu přes rameno.

„Vypadá to špatně,“ řekl lékař italsky, „Nechce se to hojit, asi budeme muset znova řezat. Co myslíš ty?“

„Ten průstřel vypadá dobře; ale ta druhá rána... tu kulku jsme dostali ven, myslím, že to dělal Dunbar...“

„No, uvidíme. Když, tak ho otevřem...“

Daugemu se udělalo špatně. Obdivoval mladé, kteří se hrabali v krvácejícím těle toho chlapce, obdivoval, že jim nevadí zápach, krev, odpuzující vzhled otevřených ran. On by to nevydržel.

„Co je? Dělá se ti špatně...“

„Ani ne,“ vzdychl Dauge. Bylo mu ještě hůř.

„Ty asi nebudeš doktor, co?“ ušklíbla se ošetřovatelka.

„Ne, dělá důstojníka u četníků.“ odpověděl Tomáš.

Doktor začal něco rychle povídat italsky; dívka mu pomáhala, společně rány vyčistili a obvázali. Tomáš a Dauge zatím čekali, až přišli dva ošetřovatelé a odnesli mladíka na oddělení pro velmi těžké případy, které bylo zde v patře. Tam hosta nevedli a on o to radši nežádal.

„No, to by bylo; co jste chtěli vy?“ ptal se potom lékař.

„Bratr Jindřich by rád komplexní prohlídku.“

Doktor si změřil Dauga pochybovačným pohledem. „No, aspoň si odpočinem. Můžu tě použít jako exponát pro učedníky?“

Dauge nevěděl, oč jde, ale přikývl. Zatímco se svlékal, sestra zavolala dva kluky; byli Poláci, ale oblečení v tunikách lékařů, zřejmě procházející již zmíněným výcvikem.

Jindřich Dauge se cítil trapněji než za celý svůj dosavadní život. Když svlékal spodky, chvěly se mu ruce, ale rozhodl se nedat na sobě nic znát. Uvědomoval si, že všichni ti mladí mají těla možná různě poraněná, ale úhledná, vzbuzující příjemný dojem; on byl starý, sešlý, zchátralý. A taky nebyl tak dokonale čistý; sice se koupal, ale ne každou chvíli jako oni.

„Tak hoši, celkovou anamnézu!“ nařídil doktor.

Jeden z chlapců předstoupil a důkladně prohlížel Daugeho tělo.

„Muž bílé pleti, ve staří 40 – 45 let, počínající obezita, příznaky ochablosti; asi moc necvičíš, bratře? Na pravé straně hrudníku stopa po zranění starém tak čtyři roky... Levá noha po zlomenině staré víc než deset let, nedokonale zreparované...“

Dauge musel přiznat, že vše souhlasí. Doktor pokynul druhému studentovi a ten dodával další postřehy. Poslouchal plíce stetoskopem, druhý odebral ze žíly trochu krve a pod dozorem sestry ji podroboval rozboru. Baarfelt neříkal nic, jenom všechno sledoval, lékař a ošetřovatelka byli spokojeni a studenti se činili ve snaze udělat dojem, dokonce i na hosta.

„Návrhy na opatření?“

Mladí se snažili: doporučovali dietní stravu, rehabilitační cvičení, komplexní lázeňskou léčbu. Dauge žasl a lékař se smál.

„Ale jděte do jetele, kluci! Bratr se zítra vrací do služby, tam nemůže cvičit jógu ani chodit po lázních...“

„V tom případě bude jeho tělo ovšem chátrat i nadále!“

„Obávám se, že bude. Tak dík... jenom moment...“ lékař přejel Daugovi po levé noze v místech, kde byla kdysi zlomená. Uvažoval, prohmatával svaly, potom řekl: „Co například odbornou masáž? Zavolejte Hasana, jestli má čas!“

„Já teda nevím,“ řekl Dauge, „Ta noha dost bolí sama od sebe, zvlášť když je takovéhle počasí...“

„No, právě! Zasloužíš si trochu péče, ne?“

Osoba jménem Hasan byl černoch až nestvůrně tlustý, ovšem taky dost vysoký. Jeho krátké tlusté prstíky důkladně prohmataly Daugovi nohu, vycenil bílé zuby a řekl něco, čemu rozuměl snad italský lékař. Dauge se podle jeho pokynů položil na stůl, černoch mu naplácal na tělo nějakou hustou vazelínu a důkladně ji roztíral; pak teprve začal s masáží. Při prvním stisku dostal Dauge chuť řvát, proklínat a prosit o milost. Tohle že je nějaké milosrdenství a láska k bližnímu, kterou mají v povinnostech řádoví mniši? Ne, to je mučení tak bezohledné, že nejhoršímu nepříteli by Jindřich Dauge nic takového neudělal. Jenomže Hasan byl ve svém živlu, kroutil mu všemi svaly, prohmatával je obří silou a ještě si při tom zpíval.

Když ho konečně nechal být, Dauge nedokázal slézt se stolu, dokonce se ani pohnout. Byl by rád Baarfeltovi vynadal, ale nemohl pohnout ani jazykem, i když s tím mu nic nedělali. Chvíli trvalo, než ho přestalo všechno brnět; pak se pohnul, skutečně slezl a protáhl se. A užasl: poprvé se jeho tělo mohlo pohybovat jako před dvaceti lety. Cítil se mladší, spokojenější; ovšem to možná proto, že ho černoch přestal týrat.

„Dobrý, ne? Tak se pojď osprchovat!“ vyzval ho jeden mladík.

Dauge s ním skutečně šel; měli tu sprchu pro doktory, kteří se museli umývat častěji než ostatní. Když se umyl, bylo mu skvěle, poděkoval, oblékl se a měl chuť jít na další obhlídku.

„Něco mi napadlo,“ řekl Tomášovi, „S tím, že si tvoji kluci nemají co oblíknout; když jsem sloužil na vojně, znal jsem tam jednoho chlapíka od provianťáků. Občas dělají odpisy vyřazených uniforem; kdybychom se na něj obrátili...“

„Jistě. Jenže to bys musel ty, viď?“

„No ovšem, já ho znám a dokázal bych je dostat lacino. Vojenské boty... nějaké prádlo, možná i uniformy, cvičné, polní... jestli taky slavnostní, to teda nevím.“

„To bys vážně dokázal sehnat?“

„Nevím... zkusit by se to dalo! Přece ti kluci nemůžou v té zimě pobíhat nazí, to snad uznáš!“

Tomáš se zasmál. „Vidíš, jak pěkně začínáš konat službu? Ani jsem nečekal, jak to půjde snadno!“

„To není žádná služba, jen zprostředkuju obchod! Nemysli, že na tom nic nevydělám; doufám, že se mi povede uhádat provizi od toho provianťáka...“

„Každý služebník je hoden své mzdy. Nevadí nám, že vyděláš co nejvíc; však on už si Bůh nějak vymyslí, jak toho využít!“

„Ale to přece nevyužívá Bůh! To je pro ty lidi tady...“

„Jak myslíš, že se na tebe obrátí? Že se zjeví v ohnivé smršti nebo burácení hromu jako Jobovi? Bůh si s námi hraje takhle: pošle za tebou někoho ze svých služebníků s návrhem, který se bude líbit Jemu i tobě. Ty buď přijmeš nebo nepřijmeš; když se to nepovede, pošle dalšího služebníka, pak zas dalšího... nakonec tě někdo z nich dostane.“

„Co když odmítnu všechny návrhy?“

„Tak konáš svoji službu v hluboké nevědomosti jako všichni ti, kdo o té službě nevědí.“

„Tím chceš říct, že nakonec budou všichni lidé sloužit Bohu?“

„Oni mu slouží, jenže v té nevědomosti. V celém vesmíru nemůže existovat živá bytost, která dělá něco jiného než službu Bohu.“

„A co třeba ti, co slouží ďáblovi?“

„Ďábel taky slouží Bohu. Berou to přes řadu oklik; ale dělají stejně to, co si Pán přeje.“

„Takže podle tebe jde čistě o to, aby si člověk uvědomil, že je lepší o té službě vědět, jo?“

„Přesně. Vidíš, tobě už se oči otevřely. Už nejsi v nevědomosti – to je správné a já ti blahopřeju...“

Přestalo pršet, ale pořád ještě bylo velice nevlídno, takže po dvoře moc nechodili; Tomáš předvedl stáje, chlévy, garáž pro automobily a další techniku, přičemž vysvětloval, jaké vybavení by ještě chtěl pořídit a k čemu se bude hodit. Netajil se, že to vše bude stát peníze, byl si taky vědom, že investovat do toho bude muset on a Charry. Ale nešlo jinak; bylo nutno zachránit životy těchto lidí a bylo nutno pokračovat v kolonizaci Arminu, ať to bude stát cokoliv.

Zastavili se také v kuchyni; Dauge zíral s úžasem na ohromné kotle, ve kterých se připravovalo jídlo. Přesvědčil se, že v něm skutečně není ani kousek masa, což mu osobně dost vadilo, doposud považoval vegetariány za šílence a jejich stravu za experiment nebezpečný životu. Zajímalo ho, proč je tomu tak.

„Důvodů je několik. Jeden z nich finanční: masitá strava je třikrát dražší než zeleninová. Nemáme prostě na to, abychom sehnali kvalitní maso pro tolik lidí. Další je etika: pojídání mrtvol jiných tvorů připadá mnohým nechutné. Snažíme se rozvíjet přirozený soucit s ostatními živými bytostmi, i když jsou to zvířata a lidé je považují za nižší. Chceme dosáhnout, aby mnich přirozeně miloval všechna stvoření a netoužil žádnému ublížit.“

„To jde dost divně dohromady s bojem proti nepřátelům!“

„Naši vojáci jsou mladí. Někteří zabijí nepřítele, ale zaváhali by, kdyby měli zabít nějaké zvíře. Bylo by jim ho líto, protože se ničeho nedopustilo. Samozřejmě, nemluvím teď o současné době, většina chlapců jsou začátečníci a nemají tak rozvinutou citovou stránku své osobnosti. Ale... je zvláštní, že někteří z nich se prudce mění v důsledku svých prožitků.“

„Teď nechápu, jak to myslíš!“

„Jak víš, jsem lékař a úzce spolupracuji s jinými řádovými lékaři. Často se stává, že operujeme lidi, kteří se dostanou ke konci života, případně na chvíli přestanou žít. Pokud se podaří je oživit, svěřují se nám později se svými zážitky. Mluví o tom, jak opustili své tělo, viděli je zvenčí, setkávali se s různými bytostmi vyššího řádu; někteří přišli dokonce k někomu, koho nazývají »Světlo« nebo »Nekonečná Láska« a podobně. Tato zářící bytost s nimi hovořila nesmírně laskavě, vysvětlovala jim chyby v dosavadním životě, nenásilně jim dopomohla, aby pochopili svoje omyly... pak se probudili a změnili se. Právě tito lidé od té chvíle touží druhým jen pomáhat.“

„Ty myslíš, že se těm lidem podařilo spatřit Boha?“

„Snad; nebo některého z Jeho andělů. V každém případě přestali přikládat hodnotu nesmyslným a zbytečným věcem a stali se vnitřně lepšími. Máme o tom dlouholeté záznamy, mnozí se sami stávali lékaři a dělali průzkumy u svých pacientů. Jiní dělají všelijaké experimenty ve stavu mimo své tělo, pomocí hypnózy a podobně. Také ti docházejí ke stejným závěrům. Je to doposud souhrn velice neprobádaných jevů, a asi dlouho zůstane, náš omezený rozum není schopen plně chápat jejich dosah. Ale je možné nedělat zásadní chyby, a takovou chybou je ubližovat jiným bytostem, ať jsou lidé nebo zvířata.“

Dauge kroutil hlavou. „Slyšel jsem o jednom zvláštním případu; možná je to stejná situace, ale... dopadla úplně jinak! Stalo se to bratrovi mé matky, vyprávěli mi to, když jsem byl mladý. Bylo to za války, jeden voják byl těžce raněn, odvezli ho do špitálu a tam ho zachránili. Když přišel k sobě, taky vykládal, že se mu zjevil Bůh a zakázal další zabíjení. Vyprávěl moc divný věci: že válka nemá žádný smysl, zabíjení lidí je nespravedlivé a každý člověk, který někoho zabije, bude potrestán a přijde do pekla. Tak ho zavřeli do blázince, jenže tam přišli na to, že mu nic není a chce se jen ulít z vojenský služby, protože se bojí vrátit zpátky do první linie. Byl voják a válka ještě trvala, tak ho poslali zpátky k pluku. Jenže on odmítal vzít do ruky zbraň a bojovat jako řádnej voják, naopak vykládal druhým, aby přestali poslouchat důstojníky, nebo přijdou do pekla.“

„Jak to dopadlo?“

„Zastřelili ho za rozeštvávání mužstva, samozřejmě; nemohli si nechat takového zbabělce. Ale že prý mu to ani moc nevadilo, před popravou říkal, že ho to těší, protože se brzy setká s Bohem. Tak proč mu to neumožnit, že?“

„No... to se nedá označit právě za podařený experiment. U nás by se mu to nestalo; my si takových vážíme. Respektujeme osobnost každého člověka; rádi bychom to uvedli do praxe. Bereme ale v úvahu, že každý je jiný: některému prozatím nevadí, že bude bojovat a zabíjet jiné, takovému to umožníme dělat co nejlépe. Příkladem je Tošio Yamanaki; skutečný bojující mnich. Každou činnost vykonává jako službu Bohu.“

„Ale... já myslel, že je to nějaký pohan! Buddhista či co!“

„Mezi jeho a naší vírou nejsou ve vyšším smyslu rozdíly. Věří v téhož Boha jako my, protože Bůh je jen jeden. Cesty k němu jsou různé, ale cíl je ve všech případech stejný.“

Dauge jenom žasl. „Všechny ty komplikované nauky se snažíte dostat do hlavy těm dětem? Vždyť to nemůžou pochopit!“

„Naopak, právě děti chápou nejlíp. Nejsou ještě zkažené, všecko přijímají na základě svého jednoduchého, ale vyspělého rozumu. Děti a mladí jsou chytřejší než myslí dospělí; jediný rozdíl mezi patnáctiletým a dospělým je ten, že dítě nemá vytvořené bloky, které by mu bránily přijmout další neobvyklá fakta. Dospělý má určitou představu, co může a co nemůže připustit, pokud se něco těmto představám vymyká, pak to zásadně odmítá. Takové zábrany děti nemají.“

„Tvoje činnost je nesmírně zajímavá.“

„Kdyby ses jí chtěl zúčastnit, nic ti nebrání.“

Dauge o tom uvažoval, ale když sebekriticky zhodnotil svoje schopnosti, musel si přiznat, že by nejspíš nezapadl; také se mu nezdála očividná chudoba celého společenství.

Zastavil je nějaký mladík a vyptával se Tomáše na zítřejší přednášku; Dauge nepochopil souvislost, tak se jen rozhlížel. Původně neorganizovaný zmatek, který předtím pozoroval na celém statku, se mu nyní jevil jako vysoce účelná činnost; každý, kdo se něčím zabýval, velmi dobře věděl, proč to dělá. Také už začal chápat příslušnost každého jednotlivce k nějaké skupině; bylo mu jasné, že kdo slouží v kuchyni, je jinak oblečen a chová se jinak než ten, kdo poklízí stáje.

„Čas hrozně letí,“ řekl Tomáš, „Za chvíli se bude konat večerní pobožnost. Směl bych tě pozvat?“

„Jistě, na to jsem zvědavý. Jedna taková... no, stížnost. Prý rušíte celé okolí hlasitým zpěvem.“

„Ano, to skutečně děláme,“ rozesmál se Tomáš, „Dokonce dvakrát denně, ráno a večer. Vadí to lidem moc?“

„Některým ano. Ale v jednom udání bylo, že sousedům dotyčného se to spíš líbí. Což on taky považuje za zcestné, vaši lidé zpívají latinsky a on je zásadový protestant.“

„Chlapci zpívají latinsky, polsky, italsky a občas dokonce německy. Omlouvám se hluboce tomu zarytému protestantovi, ale některé písně pocházejí z Lutherova zpěvníku, tak nevím, na co si může stěžovat...“

Že se blíží čas pobožnosti, bylo vidět také z toho, že spousta mladých se odcházela koupat. Mířili k bazénu, kde byl postaven provizorní stan, z něhož odcházela pára. Bylo zvykem, že se každý umyl horkou vodou a pak skočil do bazénu, kde byla voda ledová; když to Dauge viděl, zděsil se, neboť považoval takové jednání za životu nebezpečné. Tomáš se jen smál.

„Zdravý člověk nemá důvod, proč se vyhýbat otužování. Je to sice jistý nápor na organismus, ale nebezpečný rozhodně není; jinak bych to asi nedovolil Denisovi.“

Denis totiž koupání považoval za velikou zábavu, bez ohledu na studenou vodu v bazénu. Byla to pro něj doba, kdy mohl bez obav zlobit a dráždit ostatní; cílem jeho počínání bylo vybláznit někoho natolik, aby ho prohnal a pokusil se mu nařezat. Ostatní to věděli a pořádali na něho občas hony; musel vynaložit veškeré úsilí, aby se nenechal chytit. Takových, co v rámci koupání vyvolávali potyčky, tu ovšem bylo víc; Tomáš tvrdil, že se tak odreagovávají od celodenního stresu.

Kromě Denise tu bylo ale víc dětí; především Gerd Blum, který vůbec nevypadal, že by mu kdy šlo o život, jen jizva na hrudníku byla památkou na jeho úraz. Stará Blumová na statku sloužila a už sem zcela patřila. Ale za Denisem chodili často kamarádi z vesnice, taky dnes tu byli; dávno už se nebáli Poláků a jen velice málo nás šelem. Koupali se s ostatními a zúčastňovali se také přednášek, ačkoliv asi ničemu nerozuměli. Tomáš to prozradil Daugovi a ten nad tím kroutil hlavou.

„Pokud jsme jednou prohlásili, že je vítán každý, kdo přijde, měli bychom tu zásadu dodržovat.“ vysvětlil Tomáš, „Vesničtí kluci nám samozřejmě k ničemu nejsou; ale jestli si zvyknou sem chodit, třeba budou přicházet, až budou dospělí...“

„Uvažuješ strašně dalekosáhle! Připadá mi, že ti tvoje plány postačí naplnit celý život!“

„Obávám se, že několik životů za sebou.“ řekl Tomáš.

Po koupání se všichni vraceli do statku, aby se oblékli na večerní pobožnost; teprve teď je Dauge mohl vidět ve vší parádě. Patřilo ke zvyklostem Poláků, že si potrpěli zejména na všelijaké důstojnické kabátky, zdobené různými způsoby; oblíbené byly předměty barevné a blýskavé. Chlapci i dívky užívali jako ozdoby nepřátelská vyznamenání, hvězdičky, zrcátka, mosazné puklice z koňských postrojů, dokonce rolničky; za nejcennější se považovaly malé zvonečky, které našívali na ramena k epoletám, jaké v jiných armádách nosí generálové. Na krku nosil každý kříž, co největší a nejnápadnější; také třeba několik křížků, často na růženci z korálků, všelijaké amulety, mnohdy darované dívkou jako ochrana v boji. Vypadali zvláštně a divošsky, především pro Dauga, který jakoukoliv nepředpisovou úpravu uniformy považoval za zneuctění; ale když viděl jejich rozzářené mladé tváře, srdce mu zjihlo a byl nakloněn jim jejich prohřešky odpustit.

Aby kontrast byl ještě větší, mnohé uniformy byly ubohé cáry, které držely pohromadě hlavně ty ozdoby. Pestrost kabátků občas posílily barevné záplaty, pokud majitel nehodlal stavět na odiv díry po střelách a čepelích šavlí. Někteří měli jen to, co jim daroval soucitný kamarád nebo co zdědili po padlých; zejména se to týkalo bot, z nichž často jedna se rozpadla a druhou zahodili, takže radši chodili bosí.

Nejdřív ze všech se v chrámové místnosti sešli ti, kdo měli hrát na hudební nástroje: kytary, harmoniku, bubínky, flétny. Diana se v klášteře v Barmě naučila hrát na kartály; teď se ochotně zapojila a učila to i ostatní. Někdy vypomáhal Tomáš s houslemi, ale dnes nemohl, nechal to na jednom mladíkovi.

Úderem sedmé začali hrát a zpívat; mládež, která ještě nebyla v chrámu, tam kvapem pospíchala a přidávala se, až se během krátké chvíle rozezpíval celý statek. Také my jsme tam byli a zpívali; kromě Dévi, která absolutně postrádá hudební sluch. Krásně uměl zpívat Džaín; ovšem ten zas komolil slova, protože nic nedokázal pochopit. Lidé mají náš zpěv rádi a mnozí se snaží nás naučit písně, které ještě neznáme. Máme velmi dobrou paměť a zpíváme krásně.

Dauge naslouchal s úžasem; všiml si třeba černocha Hasana, který využíval svého objemného hrudníku a zpíval nádherným, zvučným basem. Zpíval samozřejmě Denis, ostatní kluci už písně také znali a přidávali se. Ta první píseň byl latinský žalm, ale potom začali americký spirituál, popisující Noemovu plavbu v arše za potopy; je rychlý a mladí nejen zpívali, ale začali dokonce tančit! Dauge takové počínání nechápal, nedokázal si představit pobožnost s tancem a písněmi blížícími se světským. Nikomu jinému to divné nepřipadalo; zejména hudebníci vypadali, že se dostávají do extáze.

Další zvláštností bylo počínání kněze, pokud byl Dauge ochoten toho kluka za něco takového považovat. Byl to zkrátka jeden z party, odhadoval ho tak na sedmnáct; oblečen byl v bílé košili až ke kolenům, v pase převázané žíněným provazem a odložil na to svoje ozdoby. Vůbec si nevšímal toho, co se děje za jeho zády a vážně a soustředěně sloužil mši. Přisluhoval mu další kluk, ještě mladší; Dauge zjistil, že oba zpívají latinsky zpaměti, což ho překvapovalo. Když mladí dozpívali, utišili se. V téže době dospěl kněz k proměňování chleba v Tělo Páně a vína v Pánovu Krev; všichni přítomní se připojili zpěvem.

A další šok pro Dauga: chléb nebyly hostie jako u katolíků, ale skutečný pecen chleba, před chvílí dopečený. Tentokrát nevydržel a Tomáše se zeptal; protože se po požehnání opět začalo zpívat, vzal jej Tomáš stranou a vysvětlil mu:

„Přijímání Těla Páně je veliká milost pro všechny; protože by nebylo možné realizovat to způsobem, který používají katolíci, obětujeme vždy jeden z chlebů, které pečeme. Tím se posvětí všechen chléb, který byl současně upečen, takže se dostane na každého. Jinak by to ani nešlo.“

„Ale pokud vím, předpokladem přijímání Těla Páně je předběžná zpověď a tím očištění od hříchu; jak poznáš, kdo byl u zpovědi a kdo se tomu vyhnul?“

„To není přesné; předpokladem je dosažení stavu milosti Boží. Vycházíme z předpokladu, že ve shromáždění k uctívání Boha jsou všichni ve stavu milosti, i když osobně jsou třeba zatížení řadou hříchů. Toto posvěcení nepřichází jako výsledek nějakého našeho úsilí; je to dar Boží. Bůh rozhodl, že přizve všechny tyto lidi ke Své večeři, proto jsou tady.“

„Není to ale... kacířství?“

„Mnoho našeho počínání je kacířství. Jsem si vědom, že děláme chyby; ale Bůh nám dá pochopit, jak si počínat správně, budeme-li ho pokorně prosit o osvícení.“

„Jak tedy můžeš jako sluha Boží žít s vědomím, že děláš chyby při Jeho uctívání?“

„Každý člověk se během celého života vyvíjí. Dokud je dítětem, nezná nic nebo velice málo. Postupně získává další nové vědomosti a zařizuje se podle nich. Později zjistí, že se mu znalostí nedostává, snaží se je vyhledávat a tak vnitřně roste a obohacuje se. Některý dojde k názoru, že už ví úplně všechno a je tím pádem na nejvyšší úrovni, jaké dosáhnout může. Taková myšlenka je poněkud zcestná; kdyby tomu tak skutečně bylo, mohl by už klidně zemřít, protože vrcholu dosáhl.“

„Takže podle tvé teorie absolutní špičky dosáhnout nelze?“

„Lze, samozřejmě; ale až těsně před smrtí. Existuje řada lidí, kteří se na ni dostali v té chvíli...“

„Potom by život byl neustálé hledání!“

„Život je neustálé hledání...“

Dauge se ohlédl; mládež v chrámové místnosti nacházela právě svůj smysl v extatickém tanci a zpěvu, nebezpečně se podobajícím výbuchu davového šílenství. Zakroutil nad tím hlavou. „Odpověz mi ještě na tuto otázku: když někdo udělá chybu, může za ni být potrestán?“

„Každý bude potrestán za všechny své chyby.“

„Měl jsem na mysli chyby, kterých se dopustí při službě Bohu!“

„Ano, já také. Každý z nás ví, že se při své službě dopustí četných chyb; čím na vyšší úrovni a s větší láskou k Bohu slouží, tím více chyb se dopustí a tím větší bude jeho trest.“

„Proč se tedy nesnaží... nějak se tomu vyhnout?“

„Vyhnout? Oni vyhledávají tu možnost! Trest, který obdržíme přímo do Boha, je nesmírná milost. Pomáhá nám pochopit, zbavit se nevědomosti. To je velice krásné...“

„Nemohu říct, že bych to pochopil.“

„Každý z nás je řízen rukou Boží. Je jedno, pošle-li nás třeba do pekla; stačí nám, když mu tam budeme moci sloužit.“

„Přiznám se, že já bych radši zůstal tady na zemi.“

„Tento svět se od pekla příliš neliší.“

Dauge nechápal, ale nevyptával se, pobožnost už končila. Trvala víc než hodinu a půl a po celou tu dobu zněla hudba a zpěv ze statku po celé vesnici. Už se nedivil, že někteří místní občané si stěžují a takové počínání nechápou.

Když se vše uklidnilo, podávala se přímo v chrámové místnosti, teď proměněné zase na jídelnu, večeře. Dauge viděl její přípravu, takže věděl, že to bude zeleninová kaše s chlebem. Jakmile si ale uvědomil, co tento chléb symbolizuje, rozechvěly se mu ruce, když mu jedna dívka s úsměvem položila na talíř tři krajíce. Taky měl obavu, jak mu ta zvláštní směs zeleniny bude chutnat, ale zdálo se, že si začíná zvykat; bylo to lepší než při obědě.

Po večeři se rozdělili na studijní kroužky. Baarfelt vysvětlil, že každý takový kroužek má svého instruktora, který probíranou látku dokonale zná, ostatním určuje, co mají do příště prostudovat a z jakých textů, vysvětluje, co nepochopili a tak. Přecházeli od jednoho kroužku ke druhému a chvíli naslouchali; skutečně se každá skupinka zabývala něčím jiným. Byli tu také lékaři, které Dauge znal, jejich činnost byla velmi oceňována. Mnohé studijní skupiny se zabývaly veskrze praktickou činností, třeba řemesly nebo polním hospodářstvím.

Když semináře skončily, chystali se všichni jít spát. K Daugovu údivu spali všude, kde to jen trochu šlo, v pokojích, na chodbách a třeba taky v chrámu; oltář zatáhli závěsem, aby se z toho stala normální obytná místnost. Jinak se ani nedalo, bylo jich příliš mnoho. Dauge jako host dostal něčí postel; sice mu vysvětlili, komu patří, ale nepochopil to nebo zapomněl. Ulehl a okamžitě usnul; ale Tomáš ještě obešel celý statek a dohlížel, zda je vše v pořádku, než se také uložil ke spánku.

Ráno se vstávalo ještě za tmy; Dauge se probudil vytrubováním, které zde ohlašovalo budíček. Nechápal, co se děje; nikdo se ani nepokoušel mu to vysvětlit, každý měl svých starostí dost. Viděl, že mnozí se jdou okamžitě po probuzení vykoupat do bazénu, dokonce soutěžili, kdo bude moci vlastním tělem rozrazit ledovou skořepinu, která se vytvořila přes noc. Se smíchem se vraceli, oblékali se a hned šli po své práci; do kuchyně, do nemocnice, do stájí. Jejich chování dávalo tušit, že vše, co dělají, je pro ně obrovská zábava. Takový přístup k životu Dauge nechápal a dost dlouho trvalo, než se probral z ohromení.

Mnozí měli jiný úkol: výcvik v boji. Dauge viděl takovou věc poprvé, ale okamžitě poznal, že se jedná o výcvik bojovníků, které by těžko přemohl kdo jiný. Všichni účastníci, chlapci i dívky, cvičili s velkým nadšením, zasazovali si údery a kopy, které by zabily vola, ale vstávali s úsměvem a vrhali se se stejnou radostí do dalšího cvičení.

Okolo sedmé se konala ranní pobožnost; podobná jako večerní, opět se zpěvem a tancem. To už byl Dauge při vědomí; když stál u stěny a sledoval nadšení, s nímž všichni zpívali a tančili, přistihl se, že se mu to líbí.

Po snídani se konala přednáška; vedl ji Baarfelt a hovořil po většinu doby polsky. Dauga se ujal jeden mladík a překládal mu do němčiny, byla řeč o dějinách Evropy. Přednáška patřila do souvislého cyklu; později všechny upravil do knižní podoby a vydal jako učebnici dějepisu. Teď vyprávěl o činnostech císaře Jindřicha Lucemburského a jeho syna Jana, který se stal českým králem. Potom odpovídal na dotazy, zasvěcené a k věci. Dauge obdivoval jeho znalosti, ale také znalosti posluchačů, z nichž mnozí by mohli samostatně vyučovat na běžných školách.

Tlumočník se jen smál: „Ano, budeme učit děti, až přijde vhodná chvíle. Pokud budeme v té době ještě naživu...“

„Proč byste...?“ zaváhal Dauge.

„To je největší problém řádu. Když někoho dokonale vyškolíme, často se stává, že někam odejde a zahyne v bezvýznamné šarvátce. Je to velká škoda, nemyslíš?“

Po přednášce byla snídaně; Dauge už tušil, co dostane k jídlu a byl rád, že se nemýlil. Tomáš měl spoustu práce, chodil od jednoho k druhému a vydával všelijaké příkazy a pokyny; ale přece jen si udělal chvíli, aby za Daugem přišel. „Tak co – jak se ti tu líbí?“

„Líbí se mi všechno, co děláte; vůbec nechápu, proč proti vám lidé štvou a pomlouvají vás!“

„Protože všechno, co říkají, je pravda. Viděl jsi, ne? Chlapci se koupou, bydlí společně s dívkami...“

„Jenže ve společné noclehárně! Za takových okolností ani nemůže dojít k žádným nepřístojnostem!“

„No vidíš, a přece k tomu dochází. Řada chlapců prožívá velice vášnivou lásku k některé dívce; divil by ses, jak dokážou být vynalézaví, aby mohli být spolu...“

„Skoro bych jim to přál...“

„Já jim taky přeju; láska je dar Boží.“

„Co s tím tedy uděláme?“

„To nejjednodušší, co můžeme: oženíme je!“

Dauge se rozesmál; až po chvíli mu došlo, že Tomáš to myslí naprosto vážně. Taky vysvětlil:

„Chceme poslat ty mladé jako kolonisty na náš ostrov. Doufám, že je ti jasné, že základem kolonizace jsou lidé, kteří budou na určitém místě bydlet, mít svůj dům, pole, dobytek. Potřebují mít svoje rodiny, manželky, děti. Dáváme přednost tomu, aby se každý oženil a měl děti, co nejdřív a co nejvíc. A vychovával je tak, aby byly k radosti rodině, státu i Bohu.“

„Když se ožení, tak ovšem přestanou být mnichy, ne?“

„Proč by s tím měli přestávat? Naopak, přivedou do řádu i svoje děti. Ty se už do svého postavení narodí, mají tedy všechny předpoklady, aby jejich život byl úspěšný...“

„Ženatý mnich, to je strašný nesmysl! Všichni to odsoudí...“

„Jistě, je to trochu divné; ale nám to tak nepřipadá.“

Tomáš nechal Dauga přemýšlet a šel po svých. Dauge přecházel po statku, sledoval všelijaké činnosti mladých a přemýšlel, jaké zaujmout stanovisko; to dělal až do oběda, kdy pro něj přijeli jeho četníci. Když si oblékal krásně vyčištěnou uniformu, bylo mu skoro líto, že musí odjet.

„V každém případě pro vás zajistím ty věci z výprodeje,“ slíbil Tomášovi, „A doufám, že se nevidíme naposledy...“

„Je úplně jedno, kde se nacházejí naše těla, bratře,“ usmál se na něho Baarfelt, „Důležité je, že duše jsou spojeny těsným kruhem vzájemného přátelství...“

Dauge svůj slib splnil; už za dva dny nám poslal vzkaz, aby se Charry dostavil do hlavního města k obchodnímu jednání. Taky ať s sebou vezme nějaké povozy a pomocníky, protože přivezou větší množství předmětů (jestli se dohodnou na ceně). Charry tím nebyl nadšen, právě stěhovali bedny do přístavu a nakládali na loď Jerzy Lasęka; nechal však nakládání na Bertinovi a jel. Vrátil se za tři dny s vozem plným vyřazeného vojenského materiálu: prádla, uniforem, bot, vše v zimní i letní úpravě. Byl spokojen, že všechno získal velmi levně a chválil Dauga i celou armádu.

Dauge se také zajímal, nakolik může o tom, co viděl na statku, otevřeně hovořit. Přiznal, že kromě nadřízených jej také občas navštěvují zvědaví novináři a chtějí vědět, co se děje. Charry mu řekl, že může říct komukoliv cokoliv; novináře ať jeho jménem pozve, aby se k nám přijeli podívat. Stejně v krátké době přijde doba, kde se rozkecá všechno; tak proč ne hned?

Ti žurnalisté skutečně přijeli, dokonce s fotografem; bylo to právě v době, kdy se na statku každý, kdo neměl jinou práci, vehementně zabýval praním, dezinfekcí, impregnací a barvením nově získaných uniforem. Novináři všechno obhlédli, ochutnali jídlo, zúčastnili se pobožností, hovořili s jednotlivými mladými chlapci a dívkami, vyslechli si přednášky a žasli. Potom odjeli, napsali o nás všelijaké reportáže a žasli jsme zase my, protože všechno, co se dalo, popletli nebo nějak zkomolili. Ale mluvili o nás dost dobře a nedopustili se žádných otevřených lží, takže jsme mohli být ještě docela rádi.

S těmi uniformami to bylo tak: dlouho ležely ve skladu, kde na ně působil čas, plíseň, moli a myši. Správce je sice občas posypal naftalínem, ale to je tak asi všechno. Nebyly zničené ani příliš poškozené, ale přece jen bylo třeba je důkladně vyprat v hodně účinném dezinfekčním prostředku. Při tom vznikla diskuse, jaké společné barvy by měly takové uniformy být. Někteří Poláci zásadně odmítali tmavě zelenou, takové jsou uniformy Rusů, jiní nenáviděli rakouskou polní šeď, další německou zelenou barvu. Tomáš odpověděl, že značně důležité je, jakou sežene impregnaci; když ji vyzkoušeli, zjistili, že barví dost do modra. Tato barva nikomu nevadila; rozhodli tedy, že v ní obarví všechno kromě košil ke slavnostním uniformám, které mohly zůstat bílé. Což učinili s velikým nadšením.

Z toho také vyplývalo konkrétní určení pluku, který se začínal vytvářet: První arminský pluk námořní pěchoty. Velitelem byl samozřejmě zvolen rytíř Lukáš Anczewski; ten potom jmenoval své podřízené majory, kapitány, poručíky a seržanty. Skoro každý kromě dětí dostal nějakou hodnost; ty děti se staly aspoň kadety, aby jim to nebylo líto. Byli to většinou mladší sourozenci, kteří utekli z Polska se staršími; neměly kam jinam jít. Vyfasovali uniformy, rychle si je upravili na svou velikost a už na ně začali našívat svoje zrcátka, rolničky a zvonečky. Než by se člověk nadál, vypadaly slavnostní vojenské kabáty opět jako oděvy šlechticů, čím vyšší šarže, tím vyzdobenější.

Nějaký zkušený host, bývalý poddůstojník německé armády, sice zkusil vysvětlit mladým, jak obvykle vypadá skutečné vojsko; doporučil jim, aby se dali ostříhat, odstranili z uniforem všechny zbytečné ozdoby a vypadali všichni stejně, ale se zlou se potázal: vysmáli se mu. Vyložili, že arminská námořní pěchota musí vypadat jako arminská námořní pěchota – a taky bude. Císař Charry se smál a krčil rameny, císařovna Diana se nastrojila do uniformy podobného střihu a zdobila se jako ostatní; znechucený poradce mávl rukou a vzdal se svých pokusů.

Ale jedna jeho rada došla úspěchu: řekl totiž Lukášovi, že pokud je velitelem, měl by odplout se svým plukem na Ostrov. To Lukáš nechtěl ani nemohl; patřilo k jeho povinnostem zůstat jako ostraha na Hůrce a případně převzít další, co sem ještě přijdou. Pluk však má odplout na Jerzy Lasękovi co nejdřív, než začne zima. Znamená to, že se Lukáš stane velitelem Druhého pluku a pro První je nutno najít nového plukovníka.

Mužstvo to potěšilo; v anonymních volbách získal nejvíc návrhů jistý Grzeszek Kwiatkowski; jelikož byl pod tímto jménem hledán tajnou policií, měl zbrusu nové papíry na jméno James Garden. Lukáš mu předal velení a většinu lidí; taky všechny raněné schopné cestu přežít. Dalo se očekávat, že na Hůrce dlouho prázdno nezůstane.

V té době sem neznámo jakými kanály prosákl Gyula Ártabogyi, který byl navštívit svou rodinu v Horních Uhrách. Během návštěvy se stihl pohádat jak se státní mocí, tak s většinou příbuzných; částečně o majetek, částečně kvůli svým názorům. Bližší informace vyprávěl velmi ochotně, avšak značně nepřehledně a pokaždé jinak; Diana ho vyzvala, aby to sepsal jako dobrodružný román, že je to každopádně zajímavé. Faktem bylo, že to doma zabalil a chystal se vrátit zpátky do Arminu; pokud se ještě někdy ukáže doma v Rožňavě, hodlal tak učinit jako bohatý strýček z cizí země, za hodně let a s dolary v kapse. Společně s ním přijeli čtyři další muži a dvě ženy, buď jeho vzdálení příbuzní nebo blízcí přátelé; v každém případě chtěli jet s ním a usadit se v Bird City.

Lukáš a Grzeszek se zamysleli a pak mu nabídli, aby vstoupil do Prvního pluku. Až do té chvíle v něm sloužili samí Poláci, ale pokud má řádně reprezentovat Arminské císařství, měl by být mezinárodní. Kromě toho měl Gyula řadu předností: věděl kde ten Armin vůbec leží, vyznal se v práci lodního důstojníka a mohl být k užitku jak během plavby, tak po doplutí na Ostrov; dali mu funkci zástupce plukovníka s tím, že možná někdy, až mužstva přibude, si sestaví pluk vlastní.

Gyula ochotně přijal, nastrojil se do šmolkově modré uniformy a navlékl do ní i ostatní. Pak se zamyslel a vzpomněl si, že na světě existuje řada jeho různých kamarádů, kteří by určitě chtěli být našimi věrnými a šťastnými poddanými. Navrhl rozeslat výzvy a případně vyslat posly, aby je objeli a ukecali, ale Charry to zatrhl; prohlásil, že zatím máme dost starostí s Poláky, takže další osídlování zkusíme přibrzdit.

Ale přece jenom jsme přijali nabídku, kterou jsme dostali přes vysílačku: řádoví rytíři podnikli průzkum a objevili v Le Havru a Marseilli několik vystěhovaleckých rodin, které toužily opustit Evropu a odjet k nám. Zařadili jsme je do první vlny. Stejně tak jsme přijali pár zkušených řádových námořníků, s čímž Charry souhlasil ještě víc, když si prověřil úroveň polské námořní pěchoty. Garden byl sice milý a příjemný chlapec, ale zkušenosti měl jen z plavby z Gdaňska do Stockholmu a zpátky; už cesta kolem Dánska k nám ho vyváděla z míry, natož pak plavba přes polovinu zeměkoule. Smluvili jsme si, kam se mají námořníci dostavit.

Taky vypomohl Tlustý Bertin; přivedl jakéhosi vyčouhlého rozdrbaného chlapíka, kterého vydával za kapitána dálkové plavby, toho času bez práce. Jmenoval se ten dobrák Dominik Halbwohle a byl absolventem téže školy, z níž kdysi vyhodili Charryho; bez práce byl proto, že jeho společnost zkrachovala bez náhrady. Charry ho přijal a ustanovil důstojníkem a zároveň instruktorem polských kadetů s povinností vycvičit během plavby celou posádku, což Dominika dojalo až k slzám.

Gyula Ártabogyi neztrácel čas. Všichni lidé se shodovali na názoru, že je to muž velmi hezký a přitažlivý pro všechny dívky; modré oči jedné blonďaté ošetřovatelky si jej pozorně prohlédly a majitelka dospěla k názoru, že je to pravda. Gyula se ochotně věnoval jejímu odbornému výcviku, když ho o to požádala; když pak měla po službě, povídal si s ní dál a zakrátko mezi nimi vzplanul cit tak prudký, že spálil veškeré morální zábrany. Dívka byla něco jako vdova, truchlila po chlapci, který zahynul na palubě Griissirna a jehož do poslední chvíle oddaně ošetřovala. Gyula její smutek chápal a procítěně jí vysvětloval, že nyní je její povinností ve všem nahradit padlého; kromě jiného přivést na svět dítě, které by převzalo jeho povinnosti.

O těchto záležitostech jí vyprávěl, když se spolu procházeli podzimním lesem plným pestrých barev: listí žloutlo, červenalo a hnědlo, mezi tím zůstávaly temně zelené smrky a jedle a trochu světlejší rozčepýřené borovice. Gyula rozestřel po zemi svůj plášť, usedli na něj a on jí líčil, jak její Janusz neviditelnou rukou ochraňuje cesty jejího života; také vysvětlil, že muži padlí v čestném boji odcházejí do služby strážných andělů. Touhy a přání takových vznešených duší se pak projevují jako náhody, pod jejichž vlivem se ty touhy plní. Dívce zvlhly oči a Gyula jí je osušil četnými polibky. Když potom leželi v nejtěsnějším objetí, zabaleni tím jeho pláštěm, zeptala se:

„A vezmeš si mě?“

„Samozřejmě, že ano...“

Tak slastně vzdychla a usnula v jeho náruči.

Nebyla to právě tato příhoda, která způsobila sňatkovou smršť mezi našimi občany; ale byla příčinou, že bylo nutno vyjasnit mírně rozdílná právní pojetí svatby. Expert Diana si připravila přednášku a vysvětlila situaci všem zájemcům:

Manželství je posvátný svazek, který vzniká mezi mužem a ženou na základě vůle Boží a je určen ke zplození dětí. Bůh si přeje, aby se dětí rodilo co nejvíc a jakkoliv jim bránit v příchodu na svět znamená rozházet si to nejen s Ním, ale také s jeho oddanou služebnicí Dianou, což bývá někdy horší. Diana sama prozatím děti neměla, a to ji velice trápilo; snad proto každé dítě až nekriticky obdivovala a krutě odsuzovala ženu, která by snad dítě mít nechtěla. Z téhož důvodu fandila všem projevům lásky, zvlášť romantické, pošetilé a bláznivé, jaká bývá mezi mladými.

V současné době se hovoří v odborných kruzích o antikoncepci, prevenci proti početí. Takové snahy Diana nechápala a vyvolávaly v ní značnou averzi. Zato když za ní přišla panienka zrudlá studem a šeptem se svěřila, že si se svým chlapcem nedali pozor a ona se teď musí vdávat, Diana ji objímala a gratulovala, málem skákala po pokoji. V jejím nadšení jí nevadilo nic: nedostatek prostředků k obživě, rozdílný původ, nedostatečný věk snoubenců; na všechno mávla rukou a řekla: „To vyřešíme!“

Když se začalo mluvit o sňatku Tomáše Baarfelta s Evou-Marií, projevila řada mladých touhu také se oženit a provdat. Nejdřív se uvažovalo o monstrózní hromadné svatbě, ale pak se rozhodlo jinak: každý den bude uspořádána svatba jednoho páru, aby se pro ně stal tento den zvláště významným. Nastaly spory o pořadí, ale všechno se odehrávalo zábavnou formou. Taky se diskutovalo, kdo ty lidi bude oddávat; Tomáš rozhodl, že nikoliv on, ale samotní vystěhovalci do Arminu.

Což souvisí s pojetím kněze: Poláci pocházeli z prostředí katolické církve, kde kněz musí zachovávat celibát a být vzdálen od rodiny. Tomáš zastával názor, že pro Armin je nezbytně třeba osob schopných vykonávat službu kněze; jsou-li svobodní či ženatí, je zcela lhostejné. Naopak je výhodou, má-li kněz rodinu a dává farníkům příklad vzorného manželského spolužití. Proto každý, komu nebránil nedostatečný rozumový rozvoj či zásadní morální překážky, studoval Písmo a učil se provádět službu u oltáře. Dauga to překvapilo, ale Tomáš si přál, aby každý byl zběhlý ve vykonávání všech obřadů.

Z toho důvodu rozhodl, že svatby budou provádět také oni, i když pod jeho dozorem a vedením. Jeho vlastní svatba se měla jediná konat ve vesnickém kostelíku a měl ji provádět starý farář; to ale čistě kvůli Evě-Marii a jejímu otci Müllerovi, který to mohl přijmout jako nabídku ke smíru. Eva-Marie chodila sice na přednášky, poslouchala expertízy z práva, filozofie či náboženství, ale nechápala nebo nesouhlasila. Tomáš ji omlouval a rozhodl, že ji odlišnostmi nebudou trápit.

Ta zásadní odlišnost se týkala toho, že dle arminského práva byl okamžikem svatby moment prvního intimního styku obou milenců. Gyula tedy odpověděl přesně vzato nesprávně, neboť na tu otázku měl říct: „Právě jsem si tě vzal.“ Největší experti na manželské vztahy, jaguáři a leopardi, považují právě tento obřad za rozhodující a jakékoliv další činnosti, vyplývající ze svatebních her, za druhotné a spíše zdobící a vylepšující skutečný stav. Tento názor zastává Diana a je zakotven v právním řádu; během přednášek to pochopili také Poláci a pobavilo je to, jejich mladá mysl tuto koncepci ochotně přijímala.

Gyula, když přišel do Arminu, měl řadu nesouhlasných názorů; teď ovšem věděl přesně, jaká je pravda a mohl ji vysvětlovat. Byl také přesvědčen, že platná jsou nejen manželství uzavřená mezi živými osobami, ale také vztahy k mrtvým. Z toho důvodu byla jeho Halinka skutečně vdovou po svém Januszovi; což znamenalo, že kdyby po něm zůstal nějaký majetek, měla by na něj právní nárok buď ona, nebo první dítě, které se jí narodí a bude oficiálně bráno jako potomek mrtvého bez ohledu na to, kdo je jeho fyzickým otcem. Tuhle právní ozdobu nám vysvětlil jeden náš černoch a potvrdili ji znalci Bible: ve starém Izraeli, pokud muž zemřel bez potomků, byl jeho bratr povinen vzít si vdovu a zplodit s ní syna, který byl dědicem mrtvého. Vylepšili jsme to tím, že tu povinnost nemusí vykonat bratr, ale následující manžel dotyčné dívky. Gyula navrhl, aby pokud se Halince narodí syn, nesl jméno padlého Janusze a byl dědicem všeho, co by s ním jakkoliv souviselo.

Tato fakta vyvolala u mladých určité zmatky: pokud by měli brát jakýkoliv dovršený milostný vztah jako řádné manželství, pak někteří z nich byli ženatí již několikrát, přičemž jejich první manželky zmizely za bariérou hranic a času. Experti je ujistili, že to je naprostá pravda a vůbec nezáleží, jakým způsobem se postupovalo a proč; ta manželství jsou platná a kdyby se někdo domáhal nějakých nároků, mělo by mu být vyhověno. Na otázku, zda a jakým způsobem může manželství zaniknout, odpověděla Diana, že pouze smrtí. Posléze připustila ještě jednu možnost: odchod muže do bezdomoví, tak zvaná sannyasa, což se ovšem týká jen indických svatých mužů. V tom případě skládá sannyasin slib, že se už nikdy nedotkne ženy; ale aby nemohlo dojít k porušení tohoto slibu, Diana rozhodla právem, že se v Arminu nepovolí složení podobného slibu před padesátým rokem věku a po důkladné úvaze.

Je pravda, že naši tento systém pochopili a přijali, dokonce s nadšením. Když se to ale pokusil pochopit nějaký novinář, který byl u nás na návštěvě, zděsil se a propočítal si, že by v tom případě byl ženat už aspoň padesátkrát. Diana mu na to vážně sdělila, že nikoliv by byl, ale je; i když on se už na svoje sliby nepamatuje, Bůh si pamatuje všechno. Novinář namítl, že mnohé z toho byly vztahy krátkodobé s manželkami kolegů, různými dámami ze společnosti a tak; Diana ho s úsměvem ujistila, že netoliko tyto dámy, ale též veškeré dívky méně mravné jsou jeho zákonité manželky. Ano, i prostitutky. Novinář se vyděsil ještě víc; svoje návštěvy v nevěstincích si nepamatoval ani do druhého dne a s kým strávil večer, obvykle nevěděl.

„To je ovšem vaše chyba,“ řekla mu, „Člověk má vědět, co dělá, komu co slibuje a jaké jsou toho důsledky!“

„Nesmysl! V tom případě by člověk nemohl chodit do bordelu!“

„Já jsem tam zatím taky nikoho neposlala...“

„Je rozdíl mezi manželkou, milenkou a nějakou takovou ženskou!“

„Ano, je jistý rozdíl. Za lásku k manželce člověk obdrží od Boha odměnu, na této zemi i později. Za to, že nějakou jinou ženu miloval, obdrží také odměnu; ale jestliže jí nějak ublížil, bude potrestán. Za styk s prostitutkou bude potrestán zcela jistě.“

„To nemůžete myslet vážně!“

„Nezáleží na tom, co si o tom myslím já. Důležité je, že všechny činnosti člověka registruje jeden démon, Čitragupta; před soudem je připomene. Mně je více méně jedno, jak ten soud bude probíhat, ale jemu ne. Ten rozhoduje spravedlivě...“

„Démon... to jako nějaký ďábel?“

„Ano, tak by se to dalo nazvat.“

„Vy skutečně věříte v ďábla, madame? Jako ve skutečnou osobu? Dnes, v našem osvíceném devatenáctém století?“

„Myslím, že ďáblovi je docela jedno, jaký letopočet píšeme. Věřím v Boha a věřím taky v jeho různé služebníky; nemůžu vám to nijak dokázat, ale pochybovat bych se nikdy neodvážila.“

„Nechápu! Vaše zákony jsou barbarské; celá ta vaše země musí být pěkně barbarská!“

„Ano. A já jsem barbarka, která věří v démony. A co?“

Odjel a strašně nás pomluvil. Na základě jeho pomluv k nám začali jezdit nejrůznější lidé a vyzvídali, jak to doopravdy je; pochopitelně jsme jim to ochotně a rádi vysvětlili. Mnozí se rádi přiklonili na naši stranu.

Mládež tedy zahájila svatební maratón; každý den se konal jeden sňatek, k velké radosti všech, kdo se ho zúčastnili. Svatební hostiny bohužel nebyly příliš honosné a taky se nedalo očekávat, že by se kvůli něčí svatbě zastavila práce; všem se to líbilo a zejména dívky projevovaly extatickou radost. Ještě větší radost dávaly najevo, když se potvrdilo, že některá z nich je ve stavu požehnaném a zplodí potomka; naopak málem plakaly, když přišly nato, že některá v jiném stavu není. Protože všichni měli nějaké lékařské vzdělání, nebyl problém to zjistit; dotyčné doporučili, aby se snažila rychle svůj nedostatek dohnat.

Sedlák Müller byl v postavení, které rozhodně nebylo snadné. Byl starostou obce zodpovědným za vše, co se událo. Stejně tak bylo jasné, že na statek Hůrku, který byl nejvýznačnější její částí, nemá sebemenší vliv. Kdyby se to netýkalo jeho dcery, mohl ty problémy hodit za hlavu a postupovat z moci úřední; takhle si nemohl dovolit ani to. Nevěděl, co by měl dělat.

Evu-Marii měl upřímně rád. Když si vybrala Baarfelta, byl tím zpočátku překvapen; ale byl by si zvykl, kdyby Tomáš byl normální člověk. Zatím však pokaždé, když Müller překonal svoje předsudky a na něco si zvykl, ukázala se další, ještě závažnější překážka. Baarfelt byl napřed ženatý, pak ovdověl; Müller byl spokojen, všechno je v pořádku. Jenže pak se ukázalo, že Tomáš je členem nějaké bláznivé sekty, a co horšího, jejím vůdcem. Vyrovnávalo to jeho zřejmé bohatství; na druhé straně není jisté, zda všechny peníze jsou jeho osobní vlastnictví či majetek řádu. Možné bylo obojí, zacházel s tím různě a Müller nechápal. Je statek Hůrka zemědělská usedlost, kasárna či klášter? Je Tomáš Baarfelt kníže, podnikatel, sedlák, kněz, důstojník či čaroděj? Může a má Müller v té věci něco udělat, nebo bude nejlepší, když si přehodí oprať přes trám na půdě a pověsí se na ní?

V tom čase došly Müllera zvěsti, že se Baarfelt chystá (už konečně) uzavřít s jeho dcerou řádný sňatek. Taky to, že Eva je těhotná, což se dalo čekat. Müller zjihl a dospěl k představě, že se narodí dítě, jež bude moci chovat na zestárlých kolenou. Taky je konečně kloudně vychová, bez ohledu na hrůzu nahánějícího tatíčka, nevděčnou maminku a šílené příbuzenstvo z Hůrky. Naučí toho drobka přísně dodržovat zákony a předpisy, nevěřit ničemu z pošetilých nauk těch nahoře a...

Müller tedy nařídil ženě, aby se připravila na patřičné smíření a případně na jejich spoluúčast na svatbě. Protože nebyli dnešní, ani na okamžik nepochybovali, že jejich ochota se smířit se donese Evě-Marii a ta přijde i s Baarfeltem projednat podmínky svatby. Müller měl v úmyslu předvést Tomášovi, že nevěsta není žádný chudáček, má několik statků s nájemci, rozsáhlé polnosti a peníze v bance. Ať kníže vidí! Odhadli hosty tak na třicet lidí a selka se jala vařit, péci, smažit, uklízet a zdobit statek.

Müller zapřáhl pár volů a vydal se na pole vyorávat brambory té nejlepší sorty, jakou pěstoval. Jeho polnosti byly rozsáhlé a táhly se daleko, takže musel až na kopec; tam se dal do práce, spokojeně nadával volům pro jejich pomalost a přemýšlel, jak dá konečně zeťákovi najevo, že co dělal doposud, jsou všechno ubohé nesmysly a je potřeba začít žít jako normální člověk.

Když se na chvíli zastavil, aby si zapálil fajfku, povšiml si dvojice jezdců, která se blížila směrem od města. Ti dva se honili a výskali při tom jako děti; pročež poznal, že ten první je žena. Ostatně to bylo znát podle černých kadeří, které za ní vlály jako křídla, přestože podle oblečení mohl hádat na muže. Byla oblečená do kožených rajtek a červeného husarského kabátku se zlatým premováním a zlatými epoletami na ramenou, jela na koni obkročmo jako Diana a podle ní všechny dívky z Hůrky, dokonce i jeho dcera. Muž měl uniformu velmi cizího střihu, zelenou se zlatými nárameníky a knoflíky; oba měli stejné jezdecké klobouky s řemenem, kterým se připínaly pod bradu. Jeli tryskem a mířili přímo k Müllerovi.

Müller neměl dobrých zkušeností s panstvem a tihle dva na panstvo vypadali, čert je vem! Ovšem se svými voly neměl kam odjet a než si to stačil pořádně rozmyslet, byla už dívka u něho; škubla uzdou, až se kůň vzepjal a zatočil a zamávala bičíkem na svého druha, který už taky dojížděl. Müller si všiml, že je velmi krásná, cizokrajného zjevu, ale její tvář mu při tom byla podivuhodně známá a nebyl si jist, odkud. Zatím dojel také její průvodce, světlovlasý muž se světlými vousy, kupodivu jí dost podobný. Müller vyňal fajfku z úst a zdvořile pozdravil; na to se dívka uklonila, usmála se a řekla: „Dobrý den, strejdo! Jsme tady dobře v ...?“ Mluvila německy s trochu cizím přízvukem, ale přesto dokonale.

„Jo, slečinko, to byste byli.“ řekl a zamračil se. Starostovi by nikdo neměl říkat strejdo, není-li jeho příbuzný.

„Jistě to tady znáte, kdepak tu bydlí pan Baarfelt? Myslím, že byste ho mohl znát, je dost nápadný. Někdy teď brzo má mít svatbu – řekla bych, že o tom lidi budou vědět...“

„Ale to jo,“ přiznal Müller, „Toť se ví, že ho znám, ačkoliv... inu, bydlí tam nahoře, v tom statku u Ritherů.“

„Tak to je teda ta slavná Hůrka? Diana vypadala, jako že žije na královským zámku... znáte Dianu, hraběnku z Guyrlayowu?“

„Ale jistě... paní hraběnku,“ odfrkl Müller, „A co že vy jako tento... takto sem za nima?“

„Jedeme na svatbu. Tatínek by se hrozně zlobil, kdybych mu ani na svatbu nepřišla, viďte? Poslušná dcera by měla být vždycky při svých ctihodných předcích, aspoň si to myslím...“

„Dcera? Slečinko, vy chcete říct, že vy... jste dcera toho... pana Baarfelta?“

„No samozřejmě, nevšiml jste si podoby? Jsem Julietta la Venzini; tento pán je kníže Dimitrij Astarov, můj bratr...“

Přestože Müllerovo vzdělání nebylo vysoké, postřehl značný rozdíl mezi jmény a také národností těch dvou. „Vy přece neračte být... Němka!“ řekl s trochou nedůvěry v hlase.

„To teda ne, jsem Italka a Míťa Rus. To nevadí, na to si zvyknete, až poznáte naši rodinu celou. Další bráška zůstal doma v Rakousku, on se totiž bude taky ženit a nemá čas jezdit po odlehlých koutech Evropy. A chudáka Jirku zabili v Polsku, per diablo! Však je to bude ještě mrzet!“ Julietta švihla bičíkem do vzduchu jako šavlí, jako by chtěla někomu rozbít hlavu.

„Vaši rodinu... celou?“ Müller trochu zaváhal, „Můžu se vás zeptat, kolik je vám vlastně let, slečno?“

„Nevím, proč by to mělo být tajné. Osmnáct. Proč?“

„Uvědomujete si, že Eva... jeho nevěsta, je jenom o rok starší než vy?“ ptal se Müller pohoršeně.

„Jasně, že jo. Aspoň si budeme dobře rozumět!“

„Že se ten člověk nestydí!“ zavrčel, „Chtít holku, která je pomalu mladší než jeho vlastní děti!“

„Přece si nebude brát starou,“ zasmála se Julietta, „Jistě že je mladší než jeho děti, Míťovi je už přece třiadvacet. Nesmíte si tím dát kazit náladu, strejdo...“

Müllerova trpělivost překypěla. „Táhni, ty! Jsi stejná nestyda jako tvůj otec! Táhni i se svým podařeným bratříčkem; nebo tě na mou duši švihnu bičem! Fuj – hanba celému vašemu rodu!“

Julietta se ze srdce rozesmála; sice po ní skutečně švihl bičem, ale nijak zprudka, kromě toho byla dost daleko, takže tam ani nedosáhl. Pořádně však zrudl vztekem.

„Ale no tak, no tak, strejdo! Musíte si zvykat na nové časy! To víte, se starodávnými předsudky už dneska nikdo nevystačí. Tak ahoj a polepšete se...“ A rozesmátá Julietta pobídla koně a zamířila polními cestami přímo k Hůrce.

„Tak mám dojem, že tady tátu nemají zrovna v lásce,“ prohodila k Dimitrijovi, který naslouchal rozmluvě s filosofickým klidem, „Už se začínám obávat, zda nás skutečně uvidí tak rádi, jak jsem si myslela...“

Brána byla jako vždycky otevřená dokořán; lenoch Džaín se vyhříval na sluníčku, ale nehlídal, kdepak; když viděl cizí lidi, zvedl hlavu, zamručel a sledoval, jestli mu nechtějí dát něco dobrého k snědku. Julietta se mírně zarazila, taky její průvodce sáhl po pistoli do sedlové tašky; pak se ale zasmála a několika slovy ho uklidnila.

„Tetička přeci říkala, že tady mají ty kočky!“ seskočila s koně a uvázala ho ke žlabu na napájení, „Jejda, tady je lidí! Myslíš, že všichni se sjeli na tu svatbu?“

Přešla dvůr, šlehaje bičíkem; obrátil se k ní nějaký mládenec, vytřeštil oči a začal něco vykřikovat, ale Julietta nerozuměla polsky, takže nechápala, proč na ni každý kouká tak vyděšeně. Zeptala se nejbližších, kde by našla Baarfelta; ukázali jí do statku, pokrčila rameny a vstoupila.

Zamířila do obytné místnosti, kde byly otevřené dveře; tam našla dívku, která seděla zády k ní u stolu a sepisovala nějaký seznam pro nakupování; protože uměla dobře počítat a tím pádem taky odhadnout, co všechno bude stát, průběžně se těch nákladů děsila. Byla to Eva-Marie, ale to Julietta nevěděla; když ji oslovila, Eva se otočila, zařvala, jako by viděla strašidlo a potom se ve mdlobách skácela k zemi.

„Skutečně, lidé se tady chovají trochu zvláštně!“ postěžovala si Julietta, „Druhá možnost je, že vypadám tak strašně... Míťo, přines mi sem prosím tě lékárničku, jestli máš!“

Míťa lékárničku neměl, ale měl něco lepšího: pořádnou polní láhev vodky. Julietta přiložila láhev k Eviným ústům a nalila jí trochu mezi zuby; Eva polkla, rozkašlala se, ale rychle se probrala. Podívala se na Juliettu, vypískla jako myš, odvrátila se a zakryla si oči dlaní.

„Co je proboha, stalo se ti něco?“ ptala se Julietta, „Neboj se přece... nic ti neudělám, jdu sem jenom na návštěvu!“

Eva se probrala; znovu se na ni podívala, už bez strachu, pak řekla: „Odpusťte, madam... jenom jste mi připomněla... jste totiž strašně podobná jednomu člověku! Ale ten je...“

„Mrtev, že? Jerzy Lasęka. Ovšem, to byl můj bratr. Neboj se mě přeci! Mně je taky líto, že brášku zabili; srovnám si to s nima, jen co táta... a vůbec, kde je Tomáš Baarfelt?“

„Vy jste... jeho dcera? Tomášova... myslím – Julietta?“

„No jasně! Klidně mi tykej, kotě. Kde je vůbec Diana? Řekla bych, že by tady měl někdo být...?“

„Ale jo, určitě tu někde jsou; až na Charryho, ten odjel do města. A Diana jela s ním, nakupovat. Ale brzy se vrátí...“

„To je přeci pech! Já jedu z města taky a minuli jsme se! To bude asi tím, jak jsem se s Míťou honila po loukách; abych nezapomněla, tohle je můj bratr, kníže Dimitrij Astarov...“

Míťa přistoupil blíž, uchopil Evinu ruku a dvorně ji políbil. Eva potřásla udiveně hlavou, ježto si taky všimla jeho podoby s ostatními Baarfelty.

„Já jsem... Eva-Marie.“ řekla tiše.

„Nepovídej, tátova nevěsta? Ale to je nádherný!“ zazpívala Julietta, „Jsi opravdu pěkná; nemá špatnej vkus, to se musí nechat! A co je to tady všude kolem za zmatek?“

„To je naše armáda. První arminský pluk námořní pěchoty.“

„My máme svou vlastní armádu? To je bezvadný, ne?“

„Bezvadný... no, jak se to vezme. Stojí to peníze. Jenom toho jídla, co musíme kupovat... a teď ty uniformy, boty, prací prášky a mýdlo, stanový plachty, hřebíky... a kdoví co ještě!“

„To víš, starosti jsou a budou! Co si dneska neuděláš sama, to nemáš, nikdo se o nic nepostará!“ řekla Julietta moudře, „Doufám, že sem ten kočí s našima kuframa trefí, co říkáš Míťo? Nebo mu mám jet naproti? Musím říct, že to je tady pěkně zapadlej kout a vůbec žádná směrovka ani nic. Děvče, jak jsi tady mohla těch devatenáct let vydržet? Já už bych dávno utekla...“

Eva se necítila nijak zvlášť dobře; temperamentní Italka i její ruský bratr pro ni byli příliš velkým překvapením. Přesto si vzpomněla na svoje hostitelské povinnosti a zavedla oba do jídelny; ani si nevzpomněla na Jerzyho obraz. Ale oni spatřili to umělecké dílo už od vchodu a zarazili se; Míťa přistoupil blíž, pokřižoval se ruským křížem a poklonil až do pasu, načež i Julietta přikročila a znamenajíc se křížem, sepjala ruce a tiše se italsky modlila. Na to se zeptala, prohlížejíc si kresbu:

„Kdo to dělal? To je... krásné! A zvláštní...“

„Malý Denis.“

„No ne! On umí tak malovat? To je geniální, viď, Míťo!“

Astarov, vážný a skoro ponurý, upřeně zíral na obraz. „Věřil jsem, že se s ním sejdu. Už se to nestane. Ale ještě mi zbývá možnost pomstít se jeho vrahům!“

Mluvil také německy, ne příliš dokonale. Nebyl zvyklý moc mluvit, oproti bystré a vnímavé Juliettě byl spíše flegmatické povahy, nevtíravý a tichý; jen jeho duch pozoroval vše s baarfeltovskou bystrostí a bylo-li třeba, dokázal zasáhnout rychlostí blesku, a to hned činem.

Eva jim přinesla Charryho domácí pálenku a nalila do kalíšků z pálené hlíny, jaké se tady používaly. Dimitrij to vypil jedním lokem, ani se nezakuckal, Julietta byla opatrnější, ale ani ona nedala najevo, že by jí ostře pálící tekutina nějak vadila nebo na ni nebyla zvyklá. Eva nalila znovu; Julietta už nepila, ale Míťa bez váhání znovu vylil tekutinu do hrdla. Eva nemohla tušit, že je zvyklý na pálivou ruskou vodku; trochu ji tento způsob konzumace alkoholu zarazil.

„Hele, povídej, jak bych vám tady mohla být užitečná!“ vyzvala Julietta Evu, „Nemám rozhodně v úmyslu být někomu na obtíž, to jako ne! Diana mě pozvala, ať se přijedu podívat, tak jsem tady, ale... Jak vidím, je tu poměrně dost lidí a každej má co dělat, tak snad se taky zapojím, ne?“

„Já nevím... asi ano.“ řekla Eva rozpačitě.

„Poslouchej, otoč se! Ty máš přece nádhernej kroj; já mám teda taky kroj, italskej z Romagni, ale ten není tak parádní jako tohle! Tetička Margo mi vyprávěla, že táta hrozně rád nosí kroje těch národů, kde zrovna je; ale kroje z Jižní Moravy jsou nejpěknější. A potom taky z Chorvatska, věřila bys, že je něco takovýho vůbec možný?“

„Já nevím... neviděla jsem!“

„Já bych chtěla jednou mít takovejhle statek... Myslíš, že bych mohla pěstovat krávy? Ty umíš dojit krávy, že? Mohla bys mi to třeba ukázat, jestli bych to taky zvládla? Nemůže to přeci bejt takový umění, podojit krávu! Tak mě to naučíš; je to ostuda, já jsem hraběnka a neumím takovou obyčejnou věc! Teta Margo by mi za to hned vyčinila, když je holka jednou princezna, má umět všecko a nevymlouvat se, nemyslíš?“

Eva řekla jenom: „No... teda já... nevím!“

„Koukám, že venku hrčí nějakej vůz, že by to už byla naše zavazadla? Míťo, prosím tě, mohl by ses podívat? A vůbec, mohli bychom se někde uložit, já vím, že tady není moc místa, ale stejně, my nejsme náročný a moc místa nezaberem, kdyby se třeba našel kousíček, já bych...“

Nebyl to jejich vůz; ale Dimitrij objevil na dvoře nějakého polského kluka, který uměl velmi dobře rusky, taky prožil celý život ve Lwově, obsazeném carskou armádou. Dohodl se s ním, že se postará, jakmile se vozy ukážou. Při tom si vysvětlili, že Julietta skutečně není z mrtvých vstalý Jerzy Lasęka, jak se při pohledu na ni někteří obávali.

Mezitím dal někdo vědět Tomášovi; ten se zabýval kontrolou nemocných, dokončil tedy co bylo nejnutnější, svlékl bílý plášť, umyl si ruce a pospíchal do statku. Když tam vstoupil, seděla Julietta obkročmo na židli a vysvětlovala Evě, že rajtky jsou na cestování, především pro jízdu na koni, zcela nejlepší a nejsprávnější oděv a každá ženská, která cestuje oblečená do ženských šatů, je nenapravitelně pitomá slepice. Julietta to musela vědět, protože už přejela půlku Evropy; sice vyvolávala pozornost všude, kam přišla, ale je snad přece právem princezny vyvolávat pozornost, ne?

V té chvíli vstoupil Tomáš; byl oblečen v černých kalhotách a bílé košili, přes ramena přehodil kabát, protože i když bylo slunečno, den byl dost chladný. Když Julietta spatřila jeho tvář, povšimla si okamžitě, že od posledního setkání zvážněl, vlasy mu zešedivěly. A tvářil se povážlivě.

„Vítám tě, dcero,“ řekl, „I tebe, synu.“

Kníže Dimitrij Astarov mu stál tváří v tvář poprvé; s úžasem pohlížel na muže, který měl být odpovědný za jeho příchod na svět, ačkoliv mu nevěnoval péči obvyklou potomkům. Přesto je třeba říct, že se Tomáš Dimitrijovi velice zamlouval a pověst, která s ním souvisela, mu lichotila. Uklonil se.

„Já tě taky zdravím, táto.“ řekla Julietta.

„Nečekal jsem tě.“ řekl Tomáš opatrně.

„Já vím. Ale považovala jsem za potřebné přijít si s tebou konečně popovídat. Dejme tomu... že jsme přijeli na svatbu.“

„Jste tady vítáni. S Evou-Marií se už asi znáš?“

„Právě jsme se seznámili. Je krásná, tatínku. Myslím, že jsi udělal dobře, že si ji chceš vzít.“

Eva-Marie postřehla, že tohle vůbec není rozhovor, který spolu ti dva chtějí mít. Taky pochopila, že jim možná trochu překáží; takže řekla: „Mám spoustu práce, Tomáši. Nechám vás tady a půjdu; doufám, že se Julietta zdrží dost dlouho, abychom si pořádně popovídaly...“

„Nepochybuju o tom,“ řekla Julietta, „Pokud mě ovšem otec nevyžene od svého prahu...“

„Ne,“ řekl Tomáš vážně, „Myslím, že skutečně nadešel čas, abychom si spolu promluvili.“

Errata:

08.08.2021 11:40