Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Příbuzní

Sedli si spolu v Tomášově pokoji. Julietta napjatá, Tomáš zachmuřený. Snad jen Dimitrij byl klidný a lhostejný.

„Nejdřív bych se rád dozvěděl, jak ses sem dostala.“

„Ano, to bych ti asi měla říct. Tedy, jak sis možná všiml, já nejsem tak docela na hlavu padlá. Když jsi odjel, mluvili jsme o tobě s Míťou a Jindrou a pak s arcivévodou Janem Salvátorem. Musím říct, že je dobrý ochránce cizích tajemství; z jeho řeči jsem moc nezmoudřela. Naštěstí přijela do Vídně tvá sestra Margareta; z Benátek, víš? Našla si mne sama a hned se se mnou spřátelila. Margo je moc milá paní, mnohem milejší než všechny ostatní moje tetičky. Vyprávěla mi, jak jste se měli v Itálii a vůbec o všem; taky mi vyložila, jak se dostat sem na Hůrku. Sedli jsme do vlaku a jeli; s Míťovým diplomatickým pasem to jde jako po másle. Až na to, že nám nechtěli věřit, že je můj bratr, chápeš to?“

„Lidé jsou někdy podivní,“ souhlasil Tomáš, „Jak jsi věděla, že se hodlám oženit?“

„Od Margo. Ona to ví od Berlinga a Berling od Dunbara. Jo, Berling už je venku z kriminálu, šlo to hladce.“

„Proč byl Oskar v kriminále?“

„Zavřeli ho přece v souvislosti s tvojí aférou. Jenomže dokázal, že tvůj statek řádně koupil, nezná tě a nic o tobě neví; je advokát, vykroutil se jim šikovně. Museli se mu dokonce omluvit a on za to podal na stát žalobu pro neoprávněné stíhání. Příště si rozmyslí ho obtěžovat.“

„Co je jinak nového ve Vídni?“

„Ti, co se nějak znemožnili ve tvé aféře, museli podat demisi. Taky se o tom dozvěděli novináři; císaře pár dní bolela hlava a některé pány bolí ještě teď.“

„Kdo to donesl novinám? Vždyť jsem slíbil, že se nic nerozkecá – a sám jsem nikomu nic neřekl!“

„Řekl, Dianě. Ta to řekla Margo a Margo mně. No a já... víš, potřebovala jsem nutně na nové šatičky a novináři zaplatili. Co se dalo dělat, tatínku; každý se živí, jak umí!“

„No... už se stalo. Slíbil jsem za sebe, ne za svoje děti. Jak se má Jindra?“

„Těžko se rozhodoval, jestli nemá přijet. Úplně se v tobě vidí; ale upnul se na tu svoji panenku a chce si ji brát, tak jsme ho přiměli, aby zůstal u ní doma. Kdoví, jak to tady dopadne... co míníš dělat se zavražděním našeho Jirky?“

„Proč já bych měl...?“

„To necháš jenom tak? No prosím, jak chceš – řekni, kdo za to může a my si to s Míťou s ním vyřídíme!“

„Kdybych věděl kdo za to může, už by dávno nežil! Zatím jsem rozhodil sítě; až se někdo chytí, potom si to s ním vyřídím – to mi věř!“

„Já tušila, že ta armáda na dvoře není jen tak pro nic za nic! Můžu se přidat? Docela ráda bych se zapojila do hry...“

„Není to hra, Julietto. A nehrajeme ji pro svoje uspokojení, ale pro dobro světa. Už jsi o tom někdy slyšela?“

„Já ji taky nechci hrát pro zábavu. Margo mi vyprávěla, jaké je poslání tvoje a všech, co tu jsou. Chtěla bych... taky.“

„Taky co?“

„Chci být členkou řádu Templářů, tati.“

Tomáš potřásl hlavou. „Myslím, že sis to dobře rozmyslela. Jistě bys to neříkala jen tak... jako chvilkový nápad. Že?“

„Táto! Ztratila jsem osmnáct let svýho života zbytečnostma, protože jsem nevěděla, co můžu dělat! Už nechci ztrácet další léta. Nechci ztrácet ani dny! Chci mít aspoň takový účel, jako mají ti kluci a holky tady na statku; stačí?“

„Stačí. Beru tě za slovo. Pro začátek mi jasně vyprávěj, jaké další události se odehrály ve tvé blízkosti. Říká se tomu přenos informací (nebo taky drby). Já si to přeberu.“

„Dobře. Jistý baron Gremis se vychloubá, jak ti to pěkně zavařil. Mluvilo se o tom na plese, vím to od princezny Viktorie. Oni si pořád ještě myslí, že neumím kloudně německy, tak si nedávají pozor na svoje jedovaté jazýčky. Ten von Gremis prý zařídil, aby naše posádky v Haliči a celém Polsku spolupracovaly s pruskými při honičce na Jerzyho vojáky. Chápeš to?“

„Von Gremis je ničema,“ zamračil se Tomáš, „Ano, chápu to.“

„Znáš ho? Co jste spolu měli?“

„Kdysi dávno mne požádal o spolupráci. Jenže s ním se nedalo pracovat; nevyhověl jsem jeho plánům, tak jsme se rozešli ve zlém. Je to už... no, nejmíň šestnáct let. On byl... už tehdy to byl protivný, nafoukaný, arogantní chlap...“

„Zato jeho žena prý byla velmi krásná a příjemná,“ nadhodila Julietta, „A měla prý potom dceru!“

„To se někdy stává,“ řekl Tomáš a dodal italsky: „Zákonem přírody je, že z lásky lidí se rodí děti...“

„Jenže ta dcera je nám velmi podobná! Když dosáhla věku třinácti let, dal ji hodný otec zavřít do kláštera, protože se jí bál. Později měl baron Gremis ještě syna; sice je ten hošík poněkud přiblblý po tatíčkovi, ale je to syn a legitimní dědic – když je dceruška zavřená.“

„Jak tohle všechno víš?“

„Sháněla jsem o Gremisovi informace. Mluvila jsem s nějakou jeho chůvou; brečela, jak mě jen viděla. Pořád chválila svou maličkou Janu, jak byla chytrá a nadaná, jak se pěkně učila...“

„V patnácti letech nemůže být zavřena v klášteře. Nemohla ještě složit řeholní sliby, není plnoletá...“

„To netvrdím; zatím ji tam vychovávají a čekají, až jí bude aspoň osmnáct... nebo bude natolik dospělá, aby ji mohli přijmout do řádu. Tak jsem to slyšela, možná jsou to jen klepy. Líbí se ti takové zacházení, tatínku?“

„Nelíbí a ty to jistě chápeš.“

„Tak co s tím uděláme? Necháš to na mně?“

„Jsi dost šikovná, abys to zařídila?“

„Jsem tvoje dcera. A je se mnou teta Margo.“

„Spolehni se na ni. A udělej, co bude ve tvých silách. Tu dívku chci mít buď tady nebo ve Španělsku, v řádovém sídle. Doufejme, že se tím pomstím baronu Gremisovi za jeho důkladnou péči o blaho moje a celé mé rodiny...“

„Neboj, Rakousko nech na mně! Teď zbývá Rusko...“

„Ano, Rusko,“ Tomáš se obrátil k Míťovi, „Tebe jsem viděl před mnoha lety, chlapče. Nikdy jsi se neukázal ani o sobě nedal vědět; neřekli ti, jakým způsobem?“

Dimitrij hovořil uvážlivě, mnohem klidněji než temperamentní sestra: „Mluvil jsem o tom s matkou. Matka řekla, že se přihlásíš sám, až bude zapotřebí; že jsi nikdy neudělal nic bezdůvodně a já se mám ve všem spolehnout na tebe...“

„Ach... moje drahá Nataša! Byla vždycky tak uvážlivá, velice jsem ji obdivoval. Jak se jí daří?“

„Žije si. A stále vzpomíná na tebe.“

„Nehněvá se na mne?“

„Ne. Učinil jsi, co bylo třeba. Matka je moudrá a ví, jaký jsi byl a jaký jsi zůstal. A má tě pořád ještě ráda...“

Tuto řeč vedli rusky; Julietta napínala uši, aby pochytila sem tam nějaké slůvko.

„Podívej, Míťo, ty víš, co se stalo s Jerzym, tvým bratrem. Jestli ho chceš pomstít, podívej se, zda i v Rusku není nějaký viník, který zaslouží trest. Chápeš mne?“

„Je-li tam takový, zemře mou rukou. Zabil mi bratra; a já si vždycky přál mít bratra. Nedopustím, aby zabíjeli lidi, spojené se mnou poutem krve.“

„To je slovo hodné muže!“

„Snažím se být hoden otce, jako jsi ty.“

„Dám ti spojení na lidi, kteří ti pomohou; přátele z řádu.“

„Děkuji. Také já mám přátele, kteří mi pomohou: ze studentských kroužků a tak podobně. Bohužel mnoho jich je momentálně ve vyhnanství nebo vězení; ale ti zbývající pomohou.“

„Moji lidé mají možnost tu a tam někoho zachránit z vyhnanství na Sibiři, dokonce i z vězení...“

„To by se nám hodilo. Nemáš nic proti tomu, že ti lidé jsou anarchisté nebo socialisté?“

„Vždycky jsem si dobře rozuměl s oběma.“

„V pořádku, rád se spojím s tvými lidmi. A děkuji.“

„Taky já ti děkuji za tvou dobrou vůli...“

V té chvíli se ozvalo zaklepání; Tomáš příchozího vyzval, dveře se otevřely a stál v nich Denis. „Tati, Lukáš ti vzkazuje, že přijely nějaké vozy se zavazadly. Dává je právě složit...“

„Děkuji. Ale tys nepřišel se vzkazem. Jsi zvědavý na svou sestru Juliettu a bratra Dimitrije.“

Denis se rozesmál. Julietta vyskočila a přitáhla si ho dovnitř; pak zajásala: „Tak tohle je náš malý bratříček Denis? No výborně, představovala jsem si tě přesně takhle! Možná trochu líp oblečeného a poněkud čistšího... ale to nic...“

„Opravdu, to nic,“ souhlasil Denis, „Jsem špinavý, protože mě po cestě kůň shodil do bláta. A líp oblečený na něm nejezdím proto, že má zvyk shazovat mne do bláta častěji.“

„Taková potměšilost od toho zvířete není hezká! Na tvém místě bych si pořídila jiného koně, je jich tady spousta a ve městě je dokonce nějaký dobrák půjčuje; sama jsem na jednom přijela...“

„Odpoledne je můžeme zajet vrátit. Jasně, mohl bych mít jiného koně, ovšem s tímhle si nejvíc rozumím. Kdybych měl sílu jako má Charry nebo táta, tak bych ho zkrotil; už teď mě dostane na zem jen málokdy, ale zkouší to pořád. Podívej, tady mě kousl...“

„To je opravdu hloupá situace! Cožpak nemůže kníže Baarfelt koupit svému synovi kloudného koně, který nekouše a neshazuje?“

„Zajisté může; slíbil mi, až pojedeme kolem Alexandrie, sežene mi u Llago di Rienziho arabského plnokrevníka. Jenže ještě nikam nejedeme. Kromě toho říká, že napřed musím zkrotit tohohle, než budu moci sednout na araba...“

„Hm... To je tedy opravdu... nepříjemná situace!“

„Neříká se nepříjemná situace. Říká se trapas.“

„Tak trapas. V každém případě mám radost, že tě poznávám.“

„Já taky, sestřičko. Moc se mi líbíš.“

„Děkuju. Nejsi první, kdo mi to řekl, ale od tebe to je upřímné. Doufám, že aspoň ty nelžeš.“

„Když si to myslíš... asi tak jako ty!“

„No, vidím, že si budem rozumět, bráško!“

Tomáš s úsměvem naslouchal jejich diskusi. „Když se ti sestra tak líbí, ujmi se jí, proveď ji po statku a někde ji ubytuj. Taky ji nakrm, možná bude mít hlad.“

„To teda jo, jako vlk!“

„Jo, vlky jí můžeš předvést taky. Já si zatím popovídám ještě trochu s Dimitrijem. Poměry v Rusku mě velmi zajímají...“

Denis s Juliettou vyšli na dvůr; novina o jejím příjezdu se zatím roznesla mezi Poláky, takže všichni se okamžitě seběhli ji očumovat. Denisovi dalo dost práce vysvětlit jim situaci; dívka se při tom nervózně mračila, protože musela mlčet a nemohla se do diskuse zaplést. Držet pusu zavřenou pro ni bylo přímo fyzické utrpení, byla proto ráda, když bylo konečně vše vysvětleno.

„Co se jim všem na mně tak hrozně nelíbí?“

„Právě že se líbíš, až moc! Jsi hrozně podobná bráškovi Jerzymu a Poláci ho měli velice rádi. Počítej s tím, že tebe budou mít rádi taky; myslíš, že to vydržíš?“

„Ty to říkáš, jako kdyby mě to mělo bolet!“

„To snad ani ne, ale... budou tě obdivovat. Tak počkej, musíme se zamyslet, kde budeš moct spát. Na půdě to už nejde, tam není kousek místa a taky bys tam zmrzla. Jo, ať to propočítávám jak chci, vychází mi pořád Yamanakiho pokoj. Teď v něm spí Lukáš Anczewski, toho budeme muset ukecat. Kdepak asi je?“

Denis se vyptal Poláků a zjistil, že je v prádelně; dohlížel tam na řádné vydrhnutí dalších kabátků, které bylo nutno vyprat, naimpregnovat a přebarvit na modro. Prádelna byla část koupelny, velkého stanu, ve kterém byly veliké kotle; topilo se tam, takže tu bylo vedro a spousta páry. Když vstoupili, Julietta se poněkud zajíkla, neboť netušila, že všichni včetně dívek chodí nazí.

„Nenechte se rušit od práce!“ vyzval je Denis, „Já se jenom trochu umeju, ta potvora mě zase shodila a chvilku vláčela bahnem – jo, tohle je moje ségra Julietta. Buďte na ni hodný...“

„Na ni hodný budem, ale tebe přerazíme!“ navrhl nějaký mladík, „Nechceš třeba nacpat do kotle a spařit jako prase?“

„Ani není nutno! Stačí mi troška teplý vody...“

Jedna dívka právě cosi vydrhla v neckách a chystala se vylít špinavou vodu. „Pojď sem! Tady se umyješ a pak jenom opláchneš čistou! To ti musí stačit, nebudem ti tu dělat lázně...“

Denis se s potěšením složil do necek zcela oblečený, jak byl; s potěšením se v nich rochnil a ještě stíhal odpovídat na invektivy všech kolem. Když už toho měl dost, vylezl a začal se svlékat; nějaká holka mu průběžně odebírala části oděvu s tím, že je vypere. Julietta zatím stála a zírala okolo sebe s úžasem, zatímco přítomní zas zírali na ni.

Denis se spokojeně pochechtával: „To jsem si mohl myslet, slečinka není zvyklá na koupání, co?“

„Určitý nezvyk tu skutečně je...“

„Jestli by ses chtěla po cestě umýt taky...“

„Tím chceš říct, že je to povinný?“

„Povinný to není. Jenom takový... je to zvykem.“

Julie potřásla hlavou. „Nemůžu tady dýchat! Až budeš hotov, tak přijď za mnou ven, počkám na tebe před stanem.“ A šla ven.

Tam jsme ji objevili my; všiml jsem si, že se trochu lekla, když okolo prošel Ao Harrap, ale hned se uklidnila. Potom přijela z města Diana a za ní dva vozy s nákladem; nastalo veliké vítání, objímání a spousta řečí, během kterých polští vojáci přenášeli bedny, krabice a soudky z vozu do skladiště. Pak přijel další vůz, ten doprovázel Charry a vše se opakovalo. Mezitím se Denis vykoupal, vzal si čistou košili a byl schopen reprezentovat.

„To je dost, že seš tady!“ řekla mu Diana, „Pokud vím, dostal jsi za úkol bavit Juliettu, ne? Tak se starej, protože my ostatní máme práci... po obědě se pojedem projet na koních, ale do té doby se držte nějak stranou, protože hrozně překážíte!“

Julietta se zatvářila uraženě, potom se rozesmála: „Teda, tak zdvořile mě ještě nikdo odnikud nevyhodil! Poslouchej, jste vůbec rádi, že jsme tady?“

„A víš, že docela jo? Ještě si zvykni být užitečná a budeš sama usměrňovat nedokonalý jedince.“ pokrčila Diana rameny.

„No fajn,“ souhlasila Julietta, „Tak si budem hrát s kočkama! Teta Margo má pravdu, jsou krásný!“

„Že jo!“ potěšil se Denis, přiběhl k nám a hladil jednoho po druhém, „Můžeš si je i pohladit, jenom na Dévi nesahej, nemuselo by se jí to líbit. Ona je trochu divoká... viď?“ Objal Dévi odzadu kolem krku, ale jí se to opravdu nelíbilo, měla pocit, že si z ní dělá legraci, tak se mu snažila vyvléknout.

„Když jsi Italka, měla jsi chodit do Voglariho školy,“ napadlo Denisovi, „Tam by ses krásně všechno naučila... než budeme mít takovou skvělou školu jako na Como, to uteče času...“

„Každej nemá to štěstí, aby ho rodiče vychovávali rozumně! Já musela do penzionátu k jeptiškám, ty mě učily jen hezky způsobně sedět, nemluvit, na nic se neptat, usmívat se...“

„No vidíš. A stejně to neprošlo, zdravej rozum se prosadil. Neboj se nic, my už tvoje poznání patřičně rozšíříme...“

Konečně byl hotov oběd; Julietta měla hlad a přijala svou misku s velikou nedočkavostí; jedla s chutí a komentovala to: „Teda musím říct, vaříte tady skvěle!“

„A to ti vegetariánská kuchyně nepřipadá nedostatečná?“

„Já na mase netrvám; vždycky mám radši poctivý zdravý jídlo, než nějaký vymyšlenosti, jaký se jedí u panstva. Chutná mi to!“

Po obědě se konala vyjížďka na koních: Julietta a Dimitrij, Diana, Denis, já, Ao Harrap a Tannarr. Dévi se za celou dobu pobytu u nás nestačila naučit sedět pořádně na koni; co horšího, nenaučila se nevidět koně jako kořist, kterou by správně měla zakousnout a sníst. Koně to cítili a báli se jí, takže mezi nimi nebylo dokonalé přátelství.

Dimitrije zaujaly stavby na pahorku; zakryl si oči dlaní a pozoroval mohutné menhiry. „Co to je? Kdo to tu postavil?“

„Kromlech; asi dílo starých Keltů, Charryho předků. Proč to stavěli, už neví nikdo, ani Charry.“

„Viděl jsem podobné stavby ve Francii, ve Skotsku, ve Wallesu. Dalo by se tam zajet a prohlédnout si to?“

Míťa pobídl koně, ale tomu se vybraná trasa nezdála, začal se plašit a nechtěl dál, dokonce ho shodil. Dimitrij nadával, vzal koně za otěže a táhl za sebou – jenže po několika krocích uklouzl a vzápětí se propadl až po kolena do bahna. První byl u něho Ao Harrap, chytil ho zuby za vestu a táhl ven; než jsme dojeli, stačil se už Míťa s pomocí jaguára vyhrabat na pevnou zem a teď klel a oklepával se.

„Nelez do bažin, když necítíš, kde je měkká půda!“ poradil mu Ao Harrap, „Tudy se přejít nedá; existuje několik cest, ale bude lepší spolehnout se na koně, ten má svůj instinkt...“

„Ech, k čertu!“ Míťa si otíral větvičkou bláto z bot a vztekle se rozhlížel, „U nás jsou taky bažiny! Ale tohle jsem nečekal; s dlouhou holí bych tudy jistě prošel...“

„Radši to nezkoušej! Nebo budem mít místo svatby funus...“

Diana vedla ostatní bezpečnou trasou až k balvanům; tam sesedli a pustili koně, aby se pásli. Julietta hodlala položit ostatním řadu otázek. Odpovídali jí Diana a Denis; Dimitrij se většinou do diskuse nepletl, protože neovládal jazyk ani téma.

„Víte, když jsem o tom uvažovala, přišla jsem na to, že jsem zoufale nevzdělaná! Je tolik věcí, které mi připadají zajímavé, ale zároveň nepochopitelné; a chtěla bych o nich vědět víc!“

„Jestli toužíš po poznání, jsi na tom správném místě. Je naším úkolem rozšiřovat lidské vědění.“

„Jde o to, že někteří lidé vás ale pomlouvají. Mluví o tom, že váš řád se zabývá čarodějnictvím; je to pravda?“

„Jako každá složitější otázka: ano i ne. Co si představuješ pod pojmem čarodějnictví?“

„Překračování hranic poznání, které Bůh povolil člověku.“

„Kde myslíš, že jsou ty hranice?“

„Tam, kde překračuješ hranici lidského rozumu a dostáváš se na území, které si Bůh vyhradil pro sebe.“

„Tvé mínění je správné; proto se taky zabýváme poznáním, které patří do oblasti hmotné přírody. Bůh nikdy nezakázal zkoumat přírodu okolo nás; pokud to zvládáme, můžeme po libosti zkoumat vše, co umíme.“

„Jsou však obory, které tu hranici překračují! Třeba hypnóza, ovlivňování funkce lidského těla pomocí akupunktury nebo výbojů biologické energie, práce s virgulí či siderickým kyvadlem...“

„Počkej, nespěchej! Právě jsi jmenovala pár rozsáhlých oborů, ve kterých prozatím většina lidí nemá dost jasno. Nikoliv proto, že by to Bůh zakázal nebo v tom nějak bránil, ale že jsme je ještě nestihli dost dobře poznat.“

„Není to proto, že ty věci nejdou poznat?“

„Ne. Je to tím, že jsme doposud velice hloupí. Malé dítě, když vidí člověka číst, považuje ho za kouzelníka: dokáže získat spoustu informací z čmáranice na kusu papíru! Potom jde do školy a tam se číst naučí. Pak považuje za čaroděje člověka, který umí cizí jazyk; i to se naučí. Jak se rozšiřují hranice jeho poznání, rozšiřuje se i vědomí poznatelného světa.“

„Ale já přece nejsem dítě!“

„Člověk může být přesvědčen, že je rozumný a všechno zná; avšak není to pravda, dokud přistupuje k hmotné přírodě s dětinskými předsudky. Nehodnoť činnost druhých, dokud jí nerozumíš.“

„Dobře. Kde je tedy pravda?“

„Nejdřív činnost člověka, který užívá proutek k hledání pramenů vody. Prameny mají odlišnou strukturu než jiná hmota, reagují tedy na jinou energii. Člověk, který dokáže takový rozdíl citlivě vnímat, je dokáže najít. Nepotřebuje k tomu žádnou nadpřirozenou pomoc; ale může to někdy předstírat. To se ovšem dopouští drobného nebo většího podvodu.“

„Zkoušela jsem to; ne s virgulí, ale se siderickým kyvadlem. Předmětem zavěšeným na niti, který na položené otázky odpovídá ano nebo ne. Zkoušela jsem to s křížem; ten by přece neodpověděl nesprávně, je to symbol Boha!“

„Kovový kříž, stejně jako jakýkoliv jiný podobný předmět, je především symetrický tvar zavěšený tak, aby měl dostatečnou váhu; jeho duchovní význam je v té chvíli vedlejší. Když položíš otázku, začne se točit takovým způsobem, jaký si sama podvědomě přeješ. Měly odpovědi, které jsi získala, nějaký smysl?“

„Ano! Potvrdily moje předpoklady...“

„Dosáhla jsi někdy výsledku, který jsi nečekala?“

„No... velmi zřídka.“

„Dosáhla jsi někdy výsledku, který by se při kritickém zkoumání ukázal toho druhu, jehož by se nedalo dosáhnout jiným, konvenčním způsobem? Který by skutečně pocházel z Neznáma?“

„Ne. Pokládala jsem i otázky tohoto druhu; ale odpovědi se ukázaly jako nepřesné nebo zmatené.“

„Důvodem toho je, že na všechny otázky odpovídalo tvé vlastní podvědomí. Jestliže jsi odpověď znala, samozřejmě byla správná; pokud jsi měla pochybnosti, byla zmatená nebo nějakým způsobem nevhodná.“

„Všichni, kdo něco takového dělají, tvrdí, že na druhé straně je nějaká bytost, která na otázky odpovídá!“

„Především: netvrdí to ani zdaleka všichni. Tvrdí to ti, kdo se domnívají, že v gramofonu je trpaslíček, který tam hraje na housličky a zpívá. Je to zhruba stejná pravda.“

„Není tedy pravda, že tím způsobem lze vyvolat démona, který ti pak slouží a dává část své moci?“

„Démon je bytost, která má podstatně větší schopnosti, než komunikovat s tebou přes klíč na provázku. Kromě toho odpovídat na otázku, zda se tvá babička uzdraví ze žlučníkového záchvatu, je vyloženě pod jeho úroveň. Odpověď zní: uzdraví se, pokud bude užívat předepsané léky a nebude si dráždit žlučník nevhodným jídlem. Na tuto otázku ti ovšem může odpovědět mnohem lépe lékař, nebo třeba bába kořenářka.“

„A co lidé, kteří získali neuvěřitelné vědomosti a schopnosti? Třeba člověk, který dokáže pomocí spirály odhadnout u obrazu, ze kterého pochází období a dokonce, jakou by mohl mít cenu?“

„Ten člověk se buď mýlí nebo to předstírá.“

„Máš na mysli – lže?“

„Ano. Mnozí lidé touží vydělat si nějakým způsobem peníze. Lehkověrná veřejnost jim platí daleko raději, když jsou opředeni pověstí člověka komunikujícího s nadpřirozenem.“

„Je možné komunikovat s bytostmi mimo tento svět?“

„Možné to je; ale nebývá to běžné u začátečníků. Nepostačí, že ty chceš s někým hovořit – musí chtít mluvit také on s tebou. Když tvá odborná pověst závisí na faktu, že s tebou ti z druhé strany často hovoří, je nutno občas předvést lidu jejich hlas. Což neznamená, že to skutečně hovoří oni.“

„Takže ti všelijací šamani jsou podvodníci?“

„Podvodníci... těžko říct. Mnohé činnosti jsou svého druhu představení pro jednoho či více diváků. Aby divák uvěřil, je nutné, aby něco viděl. Někdy ho to pomůže vyléčit. Pouťoví čarodějové se v podstatě nedopouštějí prohřešků, protože klamou pouze nevědomé lidi.“

„To zní, jako by oklamat hlupáka nebylo nic zlého!“

„V podstatě není. Kdo je hlupák, může si za to sám. Samozřejmě je ničemnost klamat mentálně postiženého člověka; asi jako krást malým dětem svačinu. Ale jsou dospělí a podle svého názoru soudní lidé, kteří velice touží být oklamáni. Je tak velmi špatné jim tuto iluzi poskytnout?“

„Dobře, někteří lidé žijí v iluzi. Těmi se nebudeme zabývat.“

„Okamžik, špatně! My všichni žijeme v iluzi! Účelem poznání je tuto iluzi rozpoznat a odstranit. To je skutečný úkol čarodějů!“

„Právě jsi řekl, že úkolem čarodějů je lidi v iluzi udržovat.“

„Někteří lidé v iluzi zůstat chtějí; ti tam taky zůstanou, ať jim povídáš cokoliv. Jiní se z ní touží dostat; těm je třeba pomoci. Snad nikdy nikdo neodmítl vážného zájemce poučit...“

„Takové poučení se ovšem poskytuje až po vstupu do nějaké tajné společnosti, sekty nebo spolku, který udržuje svá tajemství jen pro zasvěcené. Určitě to neříká všem lidem...“

„Účelem rituálů a různých překážek v sektě je vytřídit osoby, které nemají vážný zájem. Téhož efektu dosáhne Mistr snadněji u žáka, který žádným takovým procesem neprošel, ale má upřímnou snahu se něco dozvědět. Rituály jsou ze dvou důvodů: pro posílení dobré nálady přímých účastníků a pro odehnání hlupáků.“

„Kněží pohanských společenství často přednášejí všelijaké svoje modlitby, provádějí rituály pomocí kouře, různých předmětů a tak; tvrdíš, že by se jim čarování dařilo, i kdyby to nedělali?“

„Provádět určité rituály je jejich denní povinnost, ať něco dělají nebo ne. Vzývání různých mocností je proces, který nemá žádnou příčinnou souvislost s výsledkem práce, třeba léčení nemocného. Pokud nějakou souvislost má, tak jen tu, že přivede samotného šamana do vhodného rozpoložení mysli. Asi tak, jako si vědci před konferencí dají šálek černé kávy, aby jim to líp myslelo. Šaman si zapálí vonnou tyčinku.“

„Tím chceš říct, že nevěří ve svoje božstva?“

„V Boha samozřejmě věří, stejně jako my. V reprezentanty přírodních sil věří možná ještě víc než my. Ale velmi dobře vědí, jaké možnosti mají oni a jaké má Bůh. Lékař jakéhokoliv druhu může provést zásah na těle člověka: chirurgicky, podáním léku nebo ovlivněním postiženého místa energií. To jsou léčebné metody, které mohou, ale nemusí mít úspěch. Zdraví dodává Bůh podle svého uvážení. Někdo může být dlouhodobě léčen, ale zdraví se nedostaví. Někdo léčen být nemusí a uzdraví se.“

„Jak to, že šamanské metody léčení fungují?“

„Jak to, že fungují lékařské metody? Je to stejná práce.“

„Mezi vědeckým přístupem a pícháním jehel je snad rozdíl!“

„Jen jako mezi dvěma obory téže činnosti. Píchání jehel do míst, kudy procházejí čakry, je velmi účinná a blahodárná činnost. Nemá nic společného s nadpřirozenem.“

„Existují skutečně ty uzlové body? Je možné píchnutím jehly do ucha ovlivnit třeba žlučník nebo slezinu?“

„Velmi snadno. Mezi těmito dvěma jevy je příčinná souvislost, která se týká jen a pouze zkoumání těla. Není v tom vůbec nic nadpřirozeného a žádný rozumný akupunkturista to netvrdí.“

„Umíš pracovat s jehlami? Můžeš o tom mluvit jako odborník?“

„Viděla jsem to dělat, ale sama jsem to nikdy nezkoušela. Na tom, co jsem viděla, nebylo nic nadpřirozeného.“

„Existují vůbec lidé nadaní nadpřirozenou mocí?“

„Těžko říct. Je nesporné, že existuje nadpřirozená moc a také existují lidé schopní s ní komunikovat lépe než jiní. Takových je ovšem málo; určitě to není každý, kdo to předstírá.“

„Jak moc riskují lidé, kteří to předstírají?“

„Riskují, že se na jejich triky přijde, budou natřeni dehtem, vyváleni v peří, posazeni na osla čelem k ocasu a vypráskáni z města. Což může být docela zábavná podívaná.“

„Jaké je riziko lidí, kteří skutečně komunikují s nadpřirozenou mocí? Mám na mysli ty, kteří skutečně umějí čarovat!“

„To je velmi těžká otázka. Především, tito lidé by si měli být velmi dobře vědomi, co si můžou dovolit a co ne. Posuzovat, zda tyto hranice dodržují či překračují, rozhodně není úkolem hlupáků – to jest všech osob, které takové poznání nemají.“

„To zní, jako bys jejich schopnosti uznávala!“

„Pokud mne o nich přesvědčí, pak je samozřejmě uznám.“

„Jaký je v té souvislosti tvůj přístup k používání Boží moci?“

„Bůh má právo dát člověku, o co požádá. Člověk má právo Boha požádat. Bůh však není povinen jeho přání splnit; třeba z důvodu, že by splnění přání přineslo škodu jemu či dalším osobám kolem něho. Bůh může, ale nemusí.“

„Mají tedy smysl modlitby?“

„Samozřejmě ano. Bůh může splnit přání, buď osobně nebo prostřednictvím svých služebníků: lidí, zvířat, démonů, andělů.“

„Démony považuješ za služebníky Boží?“

„Každá živá bytost ve vesmíru je služebníkem Božím.“

„Satan byl svržen z nebes, protože jednal nezávisle!“

„Pouze se domníval, že jedná nezávisle. Byl svržen z nebes, protože setrvával v nevědomosti. Jeho vzpoura proti Všemocnému Bohu byla dětinská a nesmyslná; ale pro jeho osobní kvality mu bylo dáno právo ovládat osoby ještě hloupější, než je sám.“

„Považovat Satana za hlupáka, to slyším poprvé!“

„Je vládcem všech hlupáků; nic víc a nic méně.“

„Zajisté znáš Bibli: první knihu Mojžíšovu, vyprávění o prvním hříchu. Adam a Eva měli zakázáno jíst ovoce ze stromu Poznání dobrého i zlého. Překročili tento zákaz a byli potrestáni vyhnáním z ráje a posláni na zem.“

„Ano, znám.“

„Adam a Eva se dopustili hříchu, svedeni Satanem. Získali toto poznání, ale zároveň byli potrestáni. Je to tak?“

„Slova Bible jsou absolutně správná. Avšak uvažuj: je psáno, že Bůh je vševědoucí?“

„Samozřejmě.“

„Může se odehrát nějaká událost, aniž by o ní Bůh věděl?“

„Nemůže.“

„Dá se říct, že Bůh mohl předvídat, jak se zachová Adam a Eva v záležitosti s tím jablkem?“

„Je vševědoucí, takže to musel vědět jistě.“

„Proč to tedy dopustil?“

„Ponechal lidem svobodnou vůli, aby se rozhodli, zda chtějí poslechnout Jeho příkazy či nikoliv.“

„Ponecháš malému dítěti svobodnou vůli, aby si sáhlo na žhavá kamna nebo na ostrý nůž?“

„Adam a Eva nebyly malé děti! Byli to dospělí lidé!“

„Člověk bez poznání je stejný jako malé dítě. Chci z toho vyvodit následující: Bůh věděl, jak se situace bude vyvíjet. Nezasáhl do ní proto, že to byla Jeho vůle. Bylo nutné, aby lidé vyšli z ráje a kolonizovali Zemi. Proto se stalo všechno to, co je napsáno v Bibli.“

„To zní, jako by Bůh pořádal pro lidi nějaké představení!“

„Také Bůh má svoje zábavy; dovoluje lidem, aby se jich podle své vyspělosti zúčastňovali. To neznamená, že pro Boha jsou tyto hry stejně významné jako pro nás.“

„To nechápu!“

„Viděla jsi někdy kočku hrát si se svými mláďaty? Koťata se jí vrhají na hrdlo a koušou ji ze všech sil; potom je kočka povalí tlapou a zase kouše ona je. Domníváš se, že kočka svá mláďata zakousne, jako zakusuje myši? Určitě ne, ale koťata si to myslí se vší vážností. Ona taky tak vážně na matku útočí.“

„Stále narážíš na názor, že jsme jako malá nevědomá koťata. Proč hodnotíš lidi tak nízko?“

„Nesouhlasím se slovem nízko; hodnotím je, jací jsou.“

„Považuješ se za lepšího než ostatní lidé?“

„Nikoliv; jsem stejné malé koťátko, které prochází obdobím učení se životu. Možná jsem se už naučila rozeznávat myši od ostatních koček; v tom případě díky Bohu za to.“

„Je možné zbavit se nevědomosti?“

„Ano. Ale je to celoživotní a neustálý proces. Každým takovým odstraněním nevědomosti se objeví další nevědomost, která musí být také odstraněna.“

„Popíráš, že existují lidé skutečně moudří?“

„To jsou ti, kteří si uvědomili meze své nevědomosti.“

„Existuje nějaké poznání, které je lidem zakázané?“

„Těžko říct jednoznačně. V ideálním případě lze říct: poznání, které by Bůh skutečně nechtěl lidem odhalit, by uzpůsobil tak, aby se o něm vůbec nedozvěděli.“

„Všechno poznatelné je tedy dovoleno zkoumat?“

„Proč ne? Není-li zakázáno se ptát, proč svítí slunce, není ani zakázáno ptát se, proč a jak funguje lidské tělo. Omezení je dáno chápáním, nikoliv vůlí Boha.“

„Popíráš možnost zlého poznání?“

„Poznání není zlé, jako není dobré. Fakta nejsou zlá ani dobrá; fakta prostě jsou. Jak jich člověk použije, je jeho problém. Může je pochopit nebo nepochopit, nic víc.“

„Jaká je situace v případě zázraku?“

„Zázrak je popření přírodních sil. Právo dělat zázraky má jenom Bůh nebo ten, koho Bůh pověří. Ale využívání existujících sil přírody není zázrak; to je podstatný rozdíl.“

„Je psáno v knize Zjevení, že před skonáním věku se bude Satan převlékat za anděla světla. Povstanou falešní Kristové a falešní proroci a budou konat veliké divy a zázraky, takže by svedli i svaté, kdyby to bylo možné. Znáš tento výrok?“

„Znám. Nemám možnost rozmluvit Satanovi jeho pokusy; jestli dokáže udělat nějaký zázrak, prosím, ať ho předvede. Ale musím se přiznat: doposud jsem neviděla nic, co by se aspoň vzdáleně podobalo zázraku. Tím neříkám, že si umím všechno vysvětlit.“

„Nejsou-li činnosti léčitelů zázrakem, čím tedy jsou?“

„Vědeckým poznáním kombinovaným s divadlem pro lidi.“

„Vylučuješ, že by ti lidé jednali z ďábelského návodu?“

„Většina lidí jedná z ďábelského návodu. I ti spravedliví a zbožní. Touha po penězích je taky ďáblova nástraha. A přesto každý člověk, také ty a já, toužíme po majetku.“

„Ale nedopouštíme se kvůli tomu hříchu!“

„Minimálně sedmkrát denně; tolikrát se hříchu dopouštějí svatí. Nejsme-li svatí, děláme to ještě častěji.“

„Chci se zabývat studiem těchto oborů. Má to nějaký smysl?“

„Má smysl studovat hmotnou přírodu. Studovat zázraky smysl nemá, protože se přírodě vymykají. Ale má smysl zjišťovat, zda nějaká činnost je zázrak či využívání přírodních zákonů. Pokud tě tento obor zajímá, klidně studuj.“

„Jakým způsobem toho dosáhnu?“

„Nejdřív je nutno zjistit, zda uvedená skutečnost doopravdy existuje nebo je to nějaký klam, humbuk a podvod. Když se potom nezvratně přesvědčíš, že je to skutečnost, vyhledej nejlepšího odborníka v tomto oboru. Požádej ho, aby ti poskytl poučení; pravděpodobně to neudělá, nebo bude mít alespoň nějaké podmínky. Například nebude ti chtít vysvětlovat základní věci. Profesor matematiky taky neučí prvňáčky násobilku; ale přijme žáka, který už veškeré nižší učivo zvládl.“

„Jak poznám skutečného odborníka?“

„To je samozřejmě velmi obtížné. Není vyloučeno, že se jednou nebo několikrát zmýlíš a budeš žádat o radu někoho, kdo není na nejvyšší úrovni. V tom případě musíš zvážit, zda rady toho Mistra pro tebe mají nějakou cenu či nikoliv. Je možné, že učitel neví víc než Mistr, ale ví rozhodně víc než ty. Nezavrhuj ho, může ti pomoci zaklepat na Mistrovy dveře.“

„Co když po usilovném studiu zjistím, že šlo o omyl, že mne Mistr klamal a udržoval v nevědomosti?“

„Hluboce se mu pokloň a poděkuj mu, že na konci svého učení tvou nevědomost odstranil; jinak bys to nepoznala.“

„Proč považuješ svět za plný lhářů a podvodníků?“

„Protože je takový. Ne, to není správná definice: svět je plný čestných a spravedlivých lidí, kteří mluví pravdu; jenom občas se dopustí lži nebo omylu. Samozřejmě je možné taky říct, že svět je plný lhářů, kteří sem tam řeknou omylem pravdu.“

„Tvá slova zní, jako by sis nevážila lidské společnosti.“

„Skutečně si jí nevážím. Proč taky?“

„Takto hodnotit lidi může ten, kdo se považuje za nadřazeného!“

„Takto hodnotí lidi ten, kdo si je vědom skutečného stavu. Jsem si také vědoma, že nejsem o nic lepší než druzí.“

„Jak mám tedy věřit tvým slovům?“

„Nikdo tě nenutí, abys jim věřila. Promysli si je, zvaž jejich smysl a význam. Neuspokojí-li tě, nevěř jim.“

„Zkusím udělat závěr: čarodějnictví je z převážné části snaha oklamat veřejnost, z menší části ovládání přírodních zákonů. Je v něm ještě něco víc než to?“

„Těžko říct. Můžeme jednoznačně definovat, co čarodějnictví není. Nemůžeme zcela zodpovědně říct, co čarodějnictví je.“

„Takže přiznáváš, že něco navíc existovat může?“

„Ano.“

„Toto něco navíc může být pro nás nebezpečné?“

„Ano, může.“

„Jakým způsobem?“

„Řekla jsem, že jsme vytřídili všechno, co čarodějnictví není. Tyto otázky ti mohu zodpovědět. Nemohu říct, co je magie a čím je nám nebezpečná, protože to nevím. Pokud se zeptáš, jak se to dozvědět, ani to nevím. Možná lze říct: nebezpečné je nám všechno, na co musíme odpovědět »nevím«.“

„Potom by bylo lepší se tomu vyhnout!“

„Zajisté. Ovšem pak riskujeme, že budeme považovat za věci nepoznatelné to, co jsme si jenom neprohlédli zblízka.“

„Riskujeme v obou případech. Že se zajímáme i že se nezajímáme. I když, pokud se vůbec nestaráme o takové věci, riskujeme méně.“

„Nikoliv. Věci nepřestanou existovat jen proto, že je nechceme vidět. Na druhé straně: neumíme-li zapálit oheň, nehrozí nám, že bychom vyhořeli. Ale taky se neohřejeme.“

„O co opíráš svá tvrzení? Můžeš je nějak dokázat?“

„Opírám je o částečné znalosti Písem, zkušenosti předchozích Mistrů a vlastní zkoumání. Bylo by velmi obtížné rozebírat každý pramen, taky už se nepamatuji. Je ale možné rozebrat jednotlivé otázky, pokud by se to ukázalo nutným.“

„Je možné, že jiný odborník bude mít jiný názor než ty?“

„Velmi snadno. Vidí záležitosti z jiného úhlu.“

„Jak mám v tom případě poznat, kdo má pravdu?“

„Oba mají část pravdy. Absolutní pravda je jen Bůh. Lidem bylo dáno částečné poznání, jak dokládá Svatý Pavel: Zčástky jen poznávám. Ta část může být větší či menší, ale ne úplná.“

„Mám-li tedy snahu získat úplné poznání?“

„Je to jen pošetilost a honba za větrem.“

„A snaha získat větší poznání, než mám teď?“

„To je moudré a ušlechtilé.“

„Co mám dělat v případě, že některý učitel sice předkládá učení správné a dokonalé, ale v něm osobně je nějaká chyba? Například má určité morální nedokonalosti, které mne odpuzují.“

„To, co opice s ořechem: jádro vyloupne a sní, slupku zahodí.“

„Pokusím se navodit téma, které přesahuje rámec dosavadní diskuse: poznání o Bohu. Je možno získat takové znalosti?“

„Částečně ano.“

„Jsou Písma pramenem úplného poznání Boha?“

„Ne. Písma jsou zdrojem vědomostí o lidském poznávání Boha. Popisují, jak jsou lidé schopni Boha vnímat, nikoliv jaký je On sám. Bůh je ve své úplnosti nepoznatelný.“

„Bůh si však přeje, aby byl poznán!“

„Přeje si, aby byl poznáván. Budeš-li studovat Písma, pak získáš každodenně víc a víc informací. Jejich souhrn je absolutní pravda, avšak tento souhrn nikdy nezískáš.“

„Slovem Písma rozumíš Bibli?“

„Ano. Bible byla dána k poznávání křesťanům. Jiným lidským kulturám byly dány jiné knihy. Je pravda, že Bible ti postačí, abys získala takové poznání, jakého je ti nezbytně třeba.“

„Ale ne úplného?“

„Ani všechny posvátné knihy všech kultur ti nedají úplné poznání. Bůh přesahuje všechny možnosti lidského vědění.“

„Může se stát, že by v Bibli byla nesprávná informace?“

„Ne, protože je to Písmo inspirované Bohem.“

„Co když je Bible v rozporu s něčím, co je také považováno za objektivní pravdu?“

„Může to být tak, že tvé vnímání není správné. Může být chyba v tom druhém pramenu. A může to být tak, že obojí je pravda.“

„Mohou platit současně dvě protichůdné pravdy?“

„Ano. Bůh je všemocný; může dopustit, aby platily dvě různé pravdy na dvou různých místech nebo různých časech. Může dokonce dopustit, aby platily dvě nebo více ve stejném prostoru a čase, i když si takový stav neumím představit.“

„Upřímně řečeno, neumím si představit ani tu první verzi.“

„A přece je to jen stín Boží všemocnosti.“

„V tom případě by to znamenalo, že lidé, kteří se řídí jinými zásadami než křesťané, mají pravdu; jen pro ně platí jiná pravda než pro nás! Je to možné?“

„Proč by nemělo být?“

„Popíralo by to text Svatého Jana: Já jsem ta Cesta, Pravda a Život. Nikdo nepřichází k Bohu než skrze Mne.“

„To říká Ježíš Kristus. Ale neříká nikde: nikdo nepřichází k Otci než skrze faráře Eustacha Hasenknopfa z Dolní Lhoty.“

„Chceš říct, že to byl tentýž Bůh, který zjevil pohanům jejich zcestná a bludná učení?“

„Bůh je jen jeden. Nakolik jsou jejich učení zcestná a bludná, to si netroufám posoudit. Co znám a co jsem četla, se dá označit za zjevené Boží slovo; jen pro jinou společnost.“

„Ty skutečně tvrdíš, že jejich knihy jim dal Bůh?“

„Já to netvrdím, tvrdí to ty knihy. Já jsem je pouze četla a nenašla argumenty, jimiž bych to vyvrátila.“

„Když čteš něco, s čím nesouhlasíš, pak k tomu přece musíš zaujmout nějaké stanovisko!“

„Nevím, proč bych musela.“

„Je nutné zjistit, je-li to pravda nebo lež! Jinak bychom se ocitli v bludném kruhu nevědomosti!“

„V bludném kruhu nevědomosti jsme, ať chceme či nikoliv. Pravda je asi taková: je nutno zjistit pravdu, pokud považuješ tu záležitost za svůj problém. Pokud to tvůj problém není, proč nad tím zbytečně bádat?“

„To neřeší otázku nalezení pravdy! Pouze ji odsouvá!“

„Máš dvě možnosti. Jedna je pravdu hledat: navštěvovat různé seberealizované osobnosti, vyptávat se jich, číst jejich Písma a diskutovat o nich. Druhá možnost je prohlásit, že pravda je jen to, co tvrdíš ty. Vše ostatní je potom lež, kterou je nutno potírat; čím tvrdším způsobem, tím lépe. Obojí způsob není prost nebezpečí: v prvním případě nám hrozí, že zabloudíme a přikloníme se k něčemu, co není správným učením, ve druhém se staneme hlupáky, kteří budou pravdu potírat.“

„Mluvíš o hlupácích velice často!“

„Jeden duchovní učitel řekl: Nemůžete-li usnout, počítejte idioty. Je jich víc než oveček.“

„Co když my sami jsme idioti?“

„Budiž Bohu chvála, že jsme na to přišli.“

Po této odpovědi došla Julietta k názoru, že se připozdívá a je jí zima, takže je na čase vrátit se domů. Ostatní souhlasili; bylo vhodné, aby stihli další svatbu, která se měla konat toho odpoledne. Julietta se zajímala, kdo si koho bere, a Denis jí vysvětlil systém; taky stručně objasnil arminský oficiální náhled na manželství. Smála se.

„V každém případě tím odpadá velká většina soudních sporů, které tvoří jednu z hlavních zábav vyšší společnosti. Předběžná zasnoubení, svatební smlouvy, nedodržení slibu manželství, rozvod od stolu a lože, svedení pod příslibem manželství, alimentační soudy, spory o paternitu, majetková vyrovnání po rozvodu, spory manželských a nemanželských potomků... tohle všechno je důvodem spousty tahanic, vše se to důkladně projednává v tisku, každý advokát si dává pěkně mastně zaplatit... A tady nic!“

„Hloupostma se nehodlám zdržovat!“ pronesla Diana rázně.

„Podle těchto zákonů by Tomáš Baarfelt byl legálním manželem mé matky! A já bych se mohla psát Julie z Baarfeltu...“

„Klidně můžeš. Nemyslím, že by to Tomášovi nějak vadilo.“

„Jak se u vás řeší spory o dědictví?“

„Jaké dědictví, po živých rodičích?“

„Mám na mysli, kdyby zemřel někdo, kdo má velké množství dětí s různými manželkami. Jak se rozdělí jeho majetek?“

„Pokud udělá závěť, bude se postupovat dle závěti. Pokud ne, dostane každý rovným dílem... Možná by se mělo přihlížet, zda někdo nemá dost velký majetek už sám od sebe, ale zatím takový případ ještě nenastal. Uvidíme...“

„Kdybyste si nevěděli rady, dejte mi vědět! Teta Margo tvrdí, že bych mohla z fleku dělat advokáta...“

„Ale jo, klidně ho dělej. Jenom si dávej bacha, u nás v Arminu je to rizikový povolání. Někdy dostane advokát pár facek i se svým klientem, když si to oba zasloužej...“

Julie se rozesmála, potom však začala snít nahlas: „Stejně těm Polákům závidím! Odjet si někam do jižních moří na nádherný ostrov, kde je pořád teplo, slunce tam svítí... můžeš se koupat v moři, trhat si ovoce ze stromů... celý den chodit nahá...“

Denis vyprskl: „Vždyť se stydíš svlíknout i ve sprše!“

„Snad mi dovolíš, abych si nejdřív zvykla, ne? Taky nejsme na vašem barbarským ostrově, ale v civilizované Evropě. Jsem tady první den, tak žádám lhůtu na aklimatizaci...“

„Máš na to deset minut, stačí ti to?“

„Kdyby to bylo na Ostrově, tak bych ti hned nařezala, bráško!“

„Nařež mi hned! Mám si na to nechat svázat ruce za záda?“

Za tohoto povídání dojeli na statek, postarali se o koně a pak se připojili ke svatebním hostům. Denis představil Julii nevěstu; bylo to děvčátko, jaké by normálně nechali leda pást husy, před návštěvou z ciziny se červenala rozpaky a zároveň byla nesmírně pyšná, že je středem pozornosti.

„Prosím tě, ta se chce vdávat? Je jí už aspoň patnáct?“

„Na to jsme se pro jistotu neptali. Ale za krátký čas se stane matkou a moc jí to dělá radost.“

Julie byla zvědavá na ženicha; jak očekávala, byl taky kluk, snad o dva roky starší. Diana přiznala, že se od něj neočekává ani rozum, ani zodpovědnost, ani žádné jiné mužské přednosti. Přesto mu Poláci dosvědčili, že v boji zabil tři německé vojáky; je-li dost starý, aby bojoval, nelze mu zabránit, aby se ženil. Taky se při zmínce o svém dítěti nadýmal pýchou.

„Už chápu, proč je chcete poslat do Arminu! Tady by se nejspíš neuživili a umřeli hlady i s tím děckem...“

„Tak vidíš, že to chápeš!“

Svatba se Julii moc líbila; hlavně hudba a zpěv. V penzionátě se učila hrát na piáno; tak si Diana vzpomněla, že má maličké ruční harmonium, na které se učila hrát v Barmě, předvedla jak se to dělá a půjčila jí nějaké noty. Julie se pevně rozhodla se to naučit a zapojovat se do obřadů.

Všechno, co viděla, v ní vzbouzelo nadšení: zpívání, obřad, který celý včetně svatby vedl chlapec kolem dvacítky, hostina bez alkoholu a bez masa, jednoduché a přátelské vztahy mezi všemi, kdo tu byli. Celý večer sršela vtipem, povídala si s každým, kdo jí rozuměl a skvěle se bavila. A když šla spát, náhle se rozplakala Denisovi na rameni:

„Mně se tady tak líbí! Já jsem tolik let strávila zbytečně, mezi hloupými a bezcennými lidmi! A vůbec jsem nevěděla, že může být někdo jako vy, žít jednoduše a pravdivě...“

„Ale jdi!“ Denis byl trochu na rozpacích, „To se ti jenom na první pohled zdá! Jsme úplně stejný lidi jako všichni...“

„Ti vaši Poláci mi připadají jako andělé! Já vím, že prožívají taky něco jiného než neustálou zábavu: bojují, touží osvobodit svoji vlast... Já vím, že znají krev, bolest, námahu, hněv a nenávist. Ale jsou to čisté a pravdivé vášně; žádné předstírání a žádná lež, jako mezi lidmi...“

„Uděláš nejlíp, když si půjdeš lehnout,“ navrhl, „Ráno musíme brzo vstávat, nevzpomínáš si?“

„Tak zůstaň se mnou! Proč musím spát sama? Chtěla bych bydlet s ostatními, nemusel jsi mi shánět samostatnou postel...“

„Ostatní spí na zemi zamotaní do pokrývek!“

„Tak bych tak spala taky; copak jsem něco lepšího? Lehni si ke mně, však se vejdeme! Jseš můj malej bráška, tak co...“

Denisovi to bylo vcelku jedno; vyčkal, až se přestrojila do parádního hedvábného nočního prádla, pak se zavrtal k ní pod deku a Julie se mu svěřovala s dalšími svými dojmy; pak najednou usnula téměř v půli slova. Denis už ostatně také spal.

Procházím mezi ostatními. Jenže jsem úplně nahá.

Všichni na mě zírají. Zvlášť se zájmem si prohlížejí hrudník a klín. Klepu se studem, přes prsa jsem si načesala vlasy, klín se snažím zakrývat rukama, ale všechno je zbytečné. Nefouká žádný zvláštní vítr, ale stejně mi vlasy odfoukne, moje poprsí je příliš výrazné. Když se snažím nějak kadeře upravit, musím na chvilku zvednout ruce a všichni na mě čumí.

Holky mi závidí. Nebudu zapírat, mám postavu, jakou muži vždycky obdivovali a holky záviděly. Dlouho jsem si toho nevšímala, vlastně jsem se viděla v zrcadle až ve Vídni, jeptišky v penzionátě považovaly krásu za ďáblovo mámení a kdybych se moc prohlížela, potrestaly by mě. Až ve Vídni se holky vyptávaly, jak to dělám, že mám tak štíhlý pas, velká prsa, čistou pleť a nádherné vlasy. Ony pořád držely nějaké diety, kupovaly drahou kosmetiku a nechávaly se všelijak šlechtit. Já nemusela. Stejně jsem se všem líbila. Kluci po mně jedou i tady; dobře vím, co by chtěli. Ale máte smůlu, musíte si nechat zajít chuť!

Najednou se všechno kolem změní. Jsem v zahradách Schönbrunnu a proti mně kráčí princezna Stephanie se svými dvorními dámami. Víc než polovina těch holek mě strašně nenávidí, ale tváří se jako nejlepší kamarádky. Teď ovšem ne, teď jim oči můžou vypadnout úžasem.

A princezna Stephanie pronese, mistrně skrývajíc pohrdání: „Slečno, vy jste nahá! Nestydíte se?“

„Nestydím,“ odpovím, „Já si to můžu dovolit!“

Oněmí úžasem. Její dámy se naopak rozštěbetají jako kachny. Zauvažuji, čím ji dorazit...

„Napadlo mi vykoupat se tadyhle ve fontáně. To ty by sis netroufla!“

Princezna uvažuje, zda nemá omdlít. Dámy rozčileně vykřikují a jejich hlasy znějí jako polnice...

Julie se vzbudila troubením, zbrocená potem; byl to příšerný sen. Denis se šel bez váhání vykoupat. Julietta váhala; uvažovala o tom celý včerejší den a ten sen ji dorazil. Byla vychována se zásadou, že ji nikdy nikdo za žádných okolností nesmí vidět nahou. Zvláště ne chlípní muži, kteří by na její tělo mlsně čuměli a slintali při představě, co by se s ním dalo dělat. Problém byl, že si docela přála, aby na ni čuměli. Samozřejmě by je pohrdavě odmítla; cítila příjemné vzrušení při představě, že ji budou očumovat. Styděla se za to, že je tak pyšná na svoji krásu, ale i ten stud byl příjemný. Do poslední chvíle nebyla zcela rozhodnutá, ale všichni okolo bez ostychu pobíhali nazí. Došla k vodě a pozorovala, jak se všichni cachtají a dělají si legraci z toho, jak je studená. Měla na sobě hedvábné spodní prádlo; s rozpaky svlékla košilku a čekala, co to udělá. Očekávala, že ji za to někdo bude obdivovat, ale více méně si jí nikdo nevšímal. Rudá studem spustila nohavičky; opět žádná velká reakce. A když už, tak si jí všímali polští chlapci, protože je velice krásná. Jenže – sestra jejich komenditora. Nedotknutelná.

„Tak mám dojem, že by ses mohla vdávat třeba hned!“ usuzoval Denis, když si ji prohlédl kritickým zrakem.

„Nehrozí, bratříčku!“ zasmála se, „Nejsem blbá!“

„Ale nějakého kluka přece někde máš, ne?“

„Budeš se divit, nemám. Jsem jedna z mála svobodných dívek na tomto statku; i podle těch vašich trhlých zákonů!“

Denis se zatvářil udiveně, až skoro hloupě.

„No ano, co se divíš? Jsem panna a nehodlám na tom nic měnit.“

„Copak tě nikdy žádný kluk nechtěl?“

„Ale jo, takovejch bylo... jenže měli smůlu! Já taky každýho nechci; nemám zájem mít pětadvacet manželů, víš? Až za to někdo bude stát, tak nebudu váhat, ale zatím...“

Nechala ho uvažovat a zajímala se o bojový výcvik; jenže byla začátečník a nebylo radno se plést mezi zkušené, protože mohla snadno dostat pecku do koketního nosíku. Denis ji střežil a slíbil, že jí poskytne nějaké soukromé lekce, aby se rychle vyrovnala ostatním.

Jenže přišla taky Diana, samozřejmě už dopředu svlečená. Zavřískala, vrhla se do vody a zaplavala si; když vylezla, oklepala se jako pes a rozhlédla se kolem.

„Tak jo, pojďte se pomazlit...“

Denis čekal jen na to, vrhl se na ni zezadu, ale ona ho přehodila přes hlavu do vody. Pořád ještě v ní byla po kolena; vrhlo se na ni několik kluků i holek, prvních se zbavila, ale nakonec ji srazili a prali se na mělčině, každý s každým. Julie zrudla studem při představě, že by na ni někdo sáhl, ale Dianě se to podle všeho líbilo, pištěla rozkoší. Pak se do boje zapojily šelmy, ale děti se jich ani v nejmenším nebály a rvačka skončila, až když byli všichni naprosto vyčerpaní.

Koloběh pokračoval: přednáška z oboru lékařství, snídaně... pak se Julie rozhodla něco pracovat, ale ukázalo se, že většinu prací na vesnickém statku vidí poprvé. I když se jí to líbilo, prozatím nebylo možné dát jí samostatné úkoly.

Toho dne se na statku objevil muž celý v černém, s koženým vakem a pouzdrem na housle. Nos jako skoba, černá hříva vlasů a bílé zuby v snědé tváři spolu se zachmuřeným pohledem charakterizovaly řádového střelce Viktora. Když Julie spatřila jeho plíživý krok a všimla si dravčích nepřátelských očí, trochu se ho polekala, ale Tomáš ho přivítal velmi srdečně a zval ho dál. Taky Diana vítala pistolníka přátelsky a on se na ni zašklebil:

„Doslechl jsem se, že jsi měla v rukou Maurice Gréveta. A nechala ho utéci! To nemáš dělat, sestřičko!“

„Rozsekla jsem mu tvář nožem. To stačí, ne?“

„Stačilo by, ale Grévet byl odsouzen a musí zemřít, Ten muž nás fanaticky nenávidí. Teď zřejmě ještě víc než dřív. Až ho zas uvidíš, vraz mu nůž do žeber; vysloužíš si dík řádu a dokonce odměnu, kterou na něj vypsal velmistr.“

„Netoužím po odměně,“ mávla Diana rukou, „Aspoň ne tolik, abych na něj uspořádala hon. Leda bych potřebovala na šaty.“

Tomáš zavedl Viktora k sobě a vyprávěl mu o Jerzyho válce v Polsku a Německu. Viktor ho vyslechl, ale nesouhlasil s jeho záměry ohledně vysídlení Poláků. „Jak jsem si stačil všimnout, je jich docela slušný oddíl; proč je chceš poslat pryč? Nevidím v tom žádnou logiku; kdybys je tady řádně vycvičil a potom poslal jako záškodníky do Polska, mohli by tam připravit další, líp organizované povstání!“

„To by jistě mohli. Ale podívej se na ně: jsou ještě skoro děti. Nezaslouží si žít jako normální lidé, vychovávat svoje děti a nebýt stále v ohrožení?“

„To je možná pravda; ale ty sám trváš na názoru, že řád je ve válce. Poslat pryč silný vojenský oddíl, když jej můžeš využít na jakémkoliv místě, je podle mého pošetilost!“

„Musím je poslat pryč, abych měl místo na další, kteří přijdou. Rozhlédni se kolem sebe: Hůrka pro tolik lidí nemůže stačit, už teď tu není k hnutí.“

„Ty očekáváš nějaké další lidi?“

„Já ani tak ne; ale Lukáš Anczewski, jejich velitel. Neustále nás pobízí, abychom je poslali pryč rychle; zřejmě čeká další.“

„Stejně, když přišli, byli poranění, zbídačelí; teď se vám je povedlo vyléčit, nakrmit, vycvičit – a pošlete je pryč?“

„Nejen to. Pošleme jich pryč ještě několik dalších skupin.“

„Myslíš, že s tím řád bude souhlasit?“

„To vskutku nevím; ale udělám to, i kdyby někdo nesouhlasil. Odpovím na jejich námitky, že čím víc jich pošlu pryč, tím víc jich sem přijde. Chceš se vsadit?“

„Pokud vím, Tomáši, není tvým zvykem se sázet a tvá otázka je čistě řečnická. Můžeš mi logicky vysvětlit, kde chceš vzít další lidi a jakým způsobem je sem dostaneš?“

„Nemůžu ti to logicky vysvětlit. Zkusím to vysvětlit zcela nelogicky, zato z moci komthura řádu: Bůh mi dal tyto děti, abych se o ně postaral. Učiním to tak, že je pošlu do země, kde budou moci nerušeně a šťastně žít. Když to udělám, pošle mi další, abych se o ně postaral stejným způsobem.“

Viktor polkl dvakrát naprázdno. „Bůh...?“ opakoval nechápavě.

„Přestali jsme brát v úvahu vůli Boží, bratře Viktore. Začali jsme spoléhat jen na svůj rozum; možná je to správná cesta, ale není jediná. Uvědomil jsem si to a rozhodl se jinak.“

„Hezké... jak jsi na to přišel?“

„Na své cestě Evropou jsem potkával různé lidi. Napadlo mi počínat si tak, jak si počínal Ježíš a jak by si měl počínat každý z jeho služebníků: navrhnu těm, kdo chtějí jít se mnou, aby zkrátka všeho nechali a šli. Nebudu nikoho přesvědčovat, lámat, dohadovat se s ním o podmínkách. Kdo nechce sloužit Bohu, ať si klidně zůstane doma a stará se o svoje věci. Když ale chce, potom je vítán...“

„No dobře, to všechno souhlasí; ale co když se ti nesejde dost lidí, nepřátelé na tebe zaútočí a ty nebudeš mít nikoho, kdo by za tebe bojoval? Co uděláš potom?“

„Zahynu, Viktore. Tak, jako zahynul můj syn Jerzy. Padl, protože se spoléhal na vlastní síly. A neměl jich dost.“

„Evropou jdou zvěstí o tvém počínání tady; všichni v řádu k tobě vzhlížejí s nadějí! Když padneš, bude to strašlivá pohroma nejen pro tebe a tvoje kamarády, ale pro nás všechny!“

„Sám říkáš, že Evropou jdou zvěsti. Až všichni, kterých se ta zvěst má dotknout, vyrazí prach z obuvi své a přijdou za mnou, bude nás nepřehledný zástup. Potom bude mé poslání splněno.“

Viktor si hryzal rty a vypadal rozpačitě. „Teď nevím, jestli se tě smím zeptat, ale... vzal bys mě taky?“

„To byla první otázka, kterou jsi měl položit. Ano, vzal.“

„A nějaké moje kamarády?“

„Proč jsi je nepřivedl s sebou?“

„Přijel jsem služebně; chci jednat s Dunbarem, který přijede na tvoji svatbu. Tohle byla soukromá prosba.“

„Nejsou soukromé a služební záležitosti. Všichni jsme členové řádu, všichni sloužíme Bohu. Naše soukromé věci jsou součástí této služby. Odpovídám ti za všech okolností: Ano, přijímám tebe a každého, koho mi pošleš. A děkuji ti za službu...“

V sobotu večer mívali sedláci z vesnice ve zvyku scházet se v hospodě táty Borga. Učinili tak samozřejmě i nyní; řeč se vedla pochopitelně o Hůrce a jejím osazenstvu. Neustále bylo o čem mluvit; teď právě prosákly zprávy o chystané svatbě. Když přišel sedlák Müller, sousedé měli již hodně zavlažena vyprahlá hrdla a jen dosedl, začali si z něj dělat legraci:

„Tož jak, sousede? Už jste viděl něco z těch miliónů, co dostane vaše mladá po svatbě?“

Müller něco zabručel, ale oni se tím nedali zarazit.

„No, řekl bych, že na to pohádkový bohatství, co ten chlapík má, vypadá dost obyčejně! Já kdybych měl jenom desetinu toho, co se vo něm povídá, tak už na práci ani nešáhnu!“

„Ty na práci beztak nešáhneš, jak je rok dlouhej!“ utrhl se na mluvčího Müller, „A všecko co máš, prochlastáš!“

„No no! Však vono vám taky nebude... nafukuje se, že bude mít zeťáka knížete! Kdoví, co to je za knížepána! Kdyby to byl vopravdickej kníže, nebude jezdit s koňma a kurýrovat naše ženský a děcka! Takovej pořádnej kníže by se s náma ani nebavil; von se chová, jako kdyby vyrost mezi dobytkem jako my...“

„I kuš, ty!“ Müller mávl rukou a napil se piva.

„No jen se na něj podívejte!“ nedal posměváček, „Nafukuje se, že se na jeho dceru chytil pán! Jenomže ten pán možná nemá nic než holej zadek; protože ta cizí banda, co si tam natáhli, jim za chvilku všechno prožere! Takovejch lidí a všichni mají hlad; však tam Rither pořád kupuje jídlo! Už ani maso nejedí, protože na něj nemají!“

Müller pokrčil rameny a neřekl nic.

„Kdoví, proč si pan kníže tu jejich Evu bere... jestli nebude nakonec chtít, aby ho na starý kolena Müller živil!“

„Nekušni,“ řekl jiný sedlák, „Pan Baarfelt je pán; dokonce umí mluvit jako pan farář. I malej Denis je chytrej chlapec, umí číst všecky písmenka, i ty docela maličký; to nezapřeš! Já přečtu sotva noviny a trvá mně to celý vodpůldne. A kluk to přečte, jako kdyby to sám říkal z hlavy. Nepovídej, jsou to páni!“

„Jo, copak synáček! A teprv ta dceruška; jej, všecky prsty bych oblízl! Teda Müllere, budete mít doma pěknou vnučku, zrovna na vdávání! Kdyby moje Marjána náhodou odešla na věčnost, můžu si ji vzít a říkat vám dědečku!“

Müller si ulevil jen vzteklým zavrčením.

„Já to pořád povídám: ulakomil se na Baarfeltovo zlato! Jenomže toho zlata jsme viděli sakra málo; když přijde do hospody, platí jenom za sebe a za svý lidi. Ani pivo člověku nenechá nalít, jakej je to teda pán? Já když byl na vojně, viděl jsem jednou pana barona; chodil s krajkovým kapesníčkem u nosu a jenom po francouzsky: »Eteteté...« a hůlčičkou pošvihával. Když měl vlézt do kočáru, musel mu lokaj otevřít dvířka; a kdyby si kobyla upšoukla, možná se složil! Ale když nás zvizitýroval, vytáhl pár zlaťáků a: »Nalejte všem na můj účet, ať se chlapci napijou na mý zdraví!« Jo, to byl skutečnej pán; ne jako...“

„I drž hubu, ty motyko hloupá!“ zakřikl ho Müller.

„A pročpak? Že se to panu knížecímu tchánovi nelíbí? Pořád jste nad ním ohrnovali frňák; najednou mu dáváte dceru a ještě mu chcete svatbu strojit! Jenomže stejně z toho nic nebudete mít; ten floutek asi moc těžký srdce nemá, když nějakou ošidí a potom nechá sedět! Už prej má spoustu potomstva po světě; tak budete mít třebas doma vnoučka navíc... jenže knížecího!“

Müller bouchl půllitrem o stůl, hodil na stůl desetník, zvedl se, vyšel z hospody a práskl za sebou dveřmi. Táta Borg, který sledoval diskusi už delší dobu s nelibostí, se obrátil na mluvčího a komentoval jeho výroky jediným slovem:

„Vole!“

Stalo se zvykem, že v neděli se vydalo osazenstvo z Hůrky v kompletní sestavě do kostela; Charry a Diana ve slavnostním kroji, Tomáš v černém sametu stejně jako Denis, Eva v kroji, Julie v temně rudých šatech s vlečkou, již musela nosit v ruce, aby se jí neurousala o mokrou zem, Dimitrij v důstojnické nebo dokonce dvorské uniformě, Viktor v dlouhém černém kabátě se zlatými knoflíky, všichni Poláci včetně Lukáše Anczewskiho ve svých modrých stejnokrojích. Diana, Eva a Julie zářily šperky na všechny strany a vypadaly jako princezny.

Starý pan farář žil už nějakou dobu v permanentním nadšení; tolik lidí do jeho kostela nikdy nechodilo. Věděl, že pořádáme obřady také v chrámové místnosti na statku a dokonce k nám občas chodil, kromě jiného na večeři. Líbilo se mu, jak naši lidé hrají a zpívají; líbilo se mu, že lidé z vesnice se rádi zúčastní obřadů a tím jejich duchovní úroveň vzrůstá. Přehlížel kvůli tomu dokonce hlasy těch, kdo nám nepřáli a kritizovali některé zvláštní zvyklosti.

Protože mu byla svěřena Tomášova svatba, měl trochu obavy, aby se nějakým způsobem neznemožnil před tolika znalci. Vysvětlili mu sice arminské rodinné zákony, ale ty nepochopil, věděl jenom, že Poláci uzavírají svatby mezi sebou. Pro dnešní den si připravil kázání na téma lásky rodičů k dětem, k rodině. Zmínil se také o lásce k vlasti a lidech, kteří za tuto lásku položili život; to stačilo, aby kostel zašuměl a mnoha lidem vyhrkly slzy.

Po skončení bohoslužeb nastala vhodná chvíle, aby Tomáš s Evou navštívili statek Müllerových a vykonali akt smíření. Ostatní proto počkali v hospodě, až budou případně zavoláni, Tomáš a Eva pěšky kráčeli ke statku. Zvědavci, kteří byli vždy připraveni, je sledovali v uctivé vzdálenosti.

Podle zpráv, které se donesly Baarfeltovi, měli být očekáváni; ale když došli, seznali, že statek je zabedněn jako nějaký hrad. Tomáš přistoupil ke vratům a zabušil na ně pěstí; pak chvíli vyčkával a když se nikde nic nepohnulo, zabouchal znovu. Ještě do třetice, ale ani tentokrát se neotevřelo okno ani dveře; dům byl tichý, jen z komína stoupal pramínek kouře.

Lidé se už začínali pochechtávat; zato Eva měla v očích slzy. Tomáš znovu zabušil na vrata a pak vykřikl: „Müllere – otevřete, prosím! Je zde vaše dcera a já, Tomáš Baarfelt. Žádám vás o její ruku; měl byste dovolit, abychom vstoupili pod vaši střechu!“

Vzápětí se ozval hlas sedláka Müllera, očividně posilněný alkoholem: „Nemám žádnou dceru, vyhnal jsem ji! A i kdybych měl, nedal bych ji nikdy člověku, jako jsi ty!“

„Müllere, jste otec dívky, kterou si chci vzít za ženu; proto se s vámi chci smířit a podat vám ruku. Neublížil jsem nikdy vám ani Evě, nemáte mi co vyčítat. Snad můžeme být přáteli?“

„S tebou – nikdy! Falešný kníže, světoběžník bez svědomí nemůže být mým zetěm! Jsem poctivý sedlák, nesnížím se k podvodníkovi!“

Tomáš to spolkl bez zachvění tváře; zato Eva se rozplakala ještě víc. Tomáš jí mlčky pohladil ruku; pak řekl: „Müllere, příští sobotu budu slavit svou svatbu s vaší dcerou. Zvu vás na ni; přijďte jako přítel! Nebudu se na vás hněvat, nepřijdete-li. Ale přál bych si ze srdce, abyste změnil názor a přišel!“

Odpovědí mu byl jenom opilý smích.

Tomáš ještě chvíli stál; potom vzal Evu za ruku a odcházel. Někdo z čumilů se odvážil zasmát, ale Tomáš se po něm jen podíval a ten člověk umlkl s ústy otevřenými jako kapr na suchu.

Na Hůrku se všichni vrátili ve špatné náladě a upřímně rozhořčeni. „Dovedu si představit, co se tak asi povídá dole ve vesnici!“ řekla Diana, „Ty jejich klepy a vůbec...“

Tomáš zapadl do svého pokoje, sourozenci Baarfeltovi zmizeli ve svém pokoji i s Denisem, Charry se taky někam ztratil a Diana zalezla do kuchyně. Nad Hůrkou se rozhostil mrak nepříjemné tísně, jako by na všechny padl stín.

Pozdě odpoledne se venku ozval známý řev motocyklu, to přijížděl Dunbar. Diana mu šla vstříc uplakaná, neboť krájela cibuli; Charry se vynořil z konírny, kde se hádal s Poláky kvůli rozdílným představám o sedlání koní. Janek zastavil motocykl u ostatních vozidel, slezl a rozhlížel se.

„No pozdrav Pánbůh! Tady je veselo jak v márnici! Kde je ženich a nevěsta? Jdu jim na svatbu a málem...“ zarazil se uprostřed věty a vyjeveně zíral do dveří; Diana se podívala taky a spatřila Julii, která se zájmem pozorovala, kdo to přijel.

„Dovol, Honzíku, abych vás představila!“ zahájila Diana vychloubací akci, „Komtesa Julietta la Venzini, Tomášova dcera. Někde tady je taky jeho syn Dimitrij Astarov. A tento pán je Jan Dunbar, Velkoněmecký komthur řádu...“

Julie přistoupila blíž a mile se usmála; Dunbar se uklonil a zdvořile jí políbil ruku.

„Už jsme spolu mluvili po vysílačce z Vídně,“ řekla Julie, „Ale tváří v tvář jsme se zatím nepotkali...“

„A moc mě to mrzí! Člověk se málokdy potká s dívkou jako vy!“

„Já myslela, že si tykáme!“

„Ach, promiň! Nezvykl jsem si... Diano, přináším Tomášovi zprávy z Polska, kde bych ho našel?“

Tomáš se našel sám, objevil se tu i s Evou; Janek jim napřed gratuloval, potom si sedli v Tomášově pokoji a vyložili papíry, které přivezl. Objevil řadu lidí, kteří měli vinu na potlačení polské revoluce; předložil teď seznamy a žádal, aby vybrali ty, kteří se Tomášovi zdají nejvíce vinní a zaslouží potrestání. Diana žádala, aby byli ztrestáni všichni, ale Tomáš prohlásil, že stačí potrestat pro výstrahu jen ty nejhorší nepřátele.

Porada trvala dlouho; kromě nich se zúčastnil i Viktor, který si dělal poznámky podle Dunbarových informací. Janek seděl proti Tomášovi, ale několikrát se zadíval šikmo přes stůl na Julii, když se mu zdálo, že to nikdo nepozoruje. Když si všiml, že přece jen někdo to vidí, rychle očima uhnul zas na papíry. Ale my jsme si toho stejně všimli!

Ona Julie taky dělala hodně pro to, aby si jí všímal. Velmi zostra odsuzovala všechny, kdo měli se smrtí Jerzyho cokoliv společného a navrhovala jim ty nejpřísnější tresty. Tomáš naopak hovořil umírněně; v tom ho podporovala Eva, která byla od přírody dobrá a ačkoliv se nepřátelé provinili, nežádala jejich smrt. Podle ní byl Jerzyho osud výsledkem politiky, věčného nepřítele prostých lidí, do které se neměl nikdo rozumný plést. Podle Evy každý, kdo se zabývá politikou, nakonec skončí vraždou nebo popravou; že se to stalo Jerzymu, nebylo pro ni překvapením.

Nakonec rozhodli o šesti nejhorších. Vesměs to byli vysoce postavení úředníci armády, policie, nejvyšší císařský prokurátor, jeden generál, jeden ministr. K nim přidali policejního komisaře, kterému donášel zprávy neblahý Hanusz Galinski; ale aby zjistili jméno ničemy, bylo napřed třeba odporného donašeče dopadnout. Nicméně u oněch šesti učinil Tomáš křížek a Viktor si jména svědomitě zanesl do notýsku.

Příjezd komthura byl pro všechny velkým potěšením; požádali ho, aby si na ráno připravil přednášku a pozvali ho na svatbu dalšího páru, který ji slavil právě dneska. Dunbar přijal; během hostiny si vyžádal Lukáše a jeho důstojníky k rozmluvě.

Vysvětlil jim, že vyjednával s řádovou centrálou ohledně jejich přijetí, ale dopadlo to jako obvykle; nikdo se k ničemu nechce vyjádřit, o ničem rozhodnout. Nezamítli, nepovolili; prohlásili, že je to záležitost komthurů Dunbara, Guyrlayowa a Baarfelta, na jejichž území se polský pluk momentálně nachází. Pochopitelně souhlasí s Lukášovou rytířskou hodností, jsou ochotni přijmout nějaké další, kteří si to zaslouží, ale o hromadném přijetí všech se nedá vůbec hovořit.

„Co tedy máme dělat?“ ptal se Lukáš Anczewski.

„Cokoliv chcete.“ odpověděl Jan Dunbar.

Poláci pokračovali v zábavě; tančilo se a Julie naznačila, že by neměla námitek, kdyby ji Jan vyzval. Pochopil to hned na druhý pokus; tak se vznášela v jeho náruči a byla spokojená.

Lukáš přistoupil k Tomášovi a sklonil před ním hlavu. „Chtěl bych ti položit otázku, komthure!“

„Vzhledem k oficiálnímu oslovení očekávám, že bude nelehká.“

„Komthur Dunbar nám sdělil, že řád Blesků nepovažuje za možné, abychom se všichni stali jeho členy. Já zase považuji za správné, aby nám bylo umožněno sloužit Bohu jako jeho rytíři; tím spíš, když někteří naši bratři odcházejí do daleké země a nevíme, zda se ještě někdy sejdeme jako nyní!“

„Ano, to vím.“

„Slyšel jsem, že v takových případech bývalo možné založit novou lóži řádu, která by byla částečně nezávislá.“

„Tato praxe se ovšem už delší dobu nevyužívá...“

„Co je náš řád? Jsme Templáři nebo Řád Blesků?“

„V současné době je obojí jedno a totéž. S tím rozdílem, že řád Templářů byl oficiálně zakázán. Řád Blesků nebyl nikdy papežem ani povolen, takže mu nepodléhá.“

„Kdo by měl dát souhlas k založení té nové lóže?“

„Nemyslím, že bys bezpodmínečně potřeboval souhlas někoho z představitelů řádu; je ale dobře, abyste s ostatními žili v přátelských vztazích.“

„To máme v úmyslu.“

„Co konkrétně jste se rozhodli udělat?“

„Chystáme se založit řád Svatého Jiří a přijmout do něj každého arminského občana polského původu, který bude po této cti toužit. Kromě toho přijmeme také ty, kteří jsou s námi nějakým způsobem spříznění; jako například Gyula Ártabogyi.“

„S tím nelze než souhlasit.“

„Řád Svatého Jiří proto, že tento světec je vzorem nejlepšího rytíře, pravé zosobnění rytířské cti; doufám, že se nikdo nebude domnívat, že to nějak souvisí s komenditorem Lasękou...“

„To by určitě nikoho nenapadlo!“

„Směli bychom tě požádat, aby ses stal čestným velmistrem?“

Tomáš chvíli mlčel. „Byl bych raději, kdyby to nebylo nutné. Z taktických důvodů... považuji za lepší, abys byl velmistrem ty, Lukáši. Zvládneš to?“

„Obávám se, že ne...“

„V tom případě... ponech rozhodnutí na Bohu. Sám nám sdělí svou vůli, když budeme dostatečně trpěliví. Jeho prst ukáže na toho, kdo by měl být velitelem...“

Lukáš znervózněl. „První myšlenka, která mi kmitla hlavou, když jsem na to myslel, byla... že by velmistrem měl být Jerzy Lasęka. To je přece nesmysl, ne – když je mrtvý!“

„První myšlenka bývá někdy ta nejlepší.“

„Ty myslíš, že... ale velmistr, který už nežije?“

Vtom promluvil Denis, který seděl vedle Tomáše a prozatím se věnoval vychutnávání sladkostí: „Jeho tělo už nežije. Duše nemůže zemřít... je nesmrtelná.“

„Duše... no jistě, ale... může nám duše dát nějaké pokyny?“

„Možná ještě lépe, než dokud byl naživu.“

Lukáš se zatvářil udiveně, ale nediskutoval; uklonil se a šel to projednat se svými kamarády.

„Ach ano,“ řekl Tomáš vážně, „Děje se mnoho věcí...“

Julie strávila příjemný večer a líbilo se jí tady; skoro jí bylo líto, že musí jít spát. Ráno zaspala a nestihla ranní koupel v sotva rozmrzlém bazénu; umyla se tedy normálním způsobem a šla na rozcvičku, kde s úžasem sledovala Dunbarovo cvičení. Janek měl už značné zkušenosti v karate; zacvičil si s Poláky a Julie to považovala za dobrý důvod, aby jen přihlížela, fandila a sama se příliš nehýbala.

Lukáš Anczewski vyhledal Tomáše a vypadal vytřeštěně. „Nevěřil jsem, že by se to mohlo stát, ale... Já jsem s ním mluvil!“

„S kým?“ zeptal se Tomáš vyčkávavě.

„S Jerzym. Vlastně nemluvil. Jen se mi o něm zdálo. Přišel ke mně, usmíval se... z toho jeho pohledu vycházelo tolik lásky, že jsem... Tomáši, on se stal skutečně svatým! Je to možné?“

„Nevím. Je to můj syn; nesmím tomu věřit.“

„Stal se něčím... dá se tomu říct ochranný duch? Jako kdyby byl andělem, který ochraňuje ty, co to potřebují... kdyby ho lidé přivolali na pomoc, jeho křídla by je zaštítila...“

„Křídla? Myslíš, že má skutečně křídla?“

„Nejsou to křídla, jako mají ptáci. Ale může se pohybovat v prostoru. Je těžké říct, co teď je. Není člověk, není z hmoty, zkrátka takový... ano, nejspíš je anděl.“

Tomáš si jenom povzdechl.

„Je velice šťastný, že na něj vzpomínáte. Myslí na tebe, na Denise, Dianu... Julii. A na nás všechny. Má nás rád...“

„Taky já na něj často myslím.“

„On to ví. Tomáši, teď už nepochybuji – chci, aby Jerzy Lasęka byl na věčné časy velmistrem řádu Svatého Jiří. Rozhodl jsem, že nebudeme mít nikdy velmistra, jen komthurskou radu. Já budu jedním komthurem, druhým bude Grzeszek Kwiatkowski, třetím... možná Gyula, bude-li chtít. O dalších se dohodneme...“

„V sobotu se koná moje svatba. Po ní by měl tvůj první pluk odplout; myslím by bylo nejlepší, aby do té doby byl řád Svatého Jiří ustanoven. Vyhlášení, přísaha... pasování rytířů. Vše, co s tím souvisí. Aby na moře vypluli už jako rytíři.“

„Máš tím na mysli: nadejde-li někomu z nás čas položit život, aby umíral už jako rytíř?“

„Ano, Lukáši. Přesně to mám na mysli.“

Lukáš Anczewski se mu poklonil a odešel.

Přednáška, kterou měl Jan Dunbar, byla na téma rytířských ctností; nikdo neví, zda si je zvolil náhodou nebo záměrně. Avšak všichni naslouchali jeho tvrdým, úsečným větám se zájmem, nikdo se nepokusil vyrušovat či odejít.

Po snídani si Diana přála trochu zacvičit; vystěhovali s Jankem na dvůr široký stůl, převlékli se do bílých trenýrek a triček a hráli stolní tenis s vervou hodnou užitečnější činnosti. Denis, taky v bílých trenýrkách, s žebry vystouplými jako kostlivec, přihlížel a radil. Julie nechápala.

„Co to hrajete? To jsem ještě neviděla!“

„Stolní tenis – ping-pong. To nás naučil Honzík...“

„Jak se to hraje? Můžu taky?“

„V týhle sukni sebou brzo švihneš. Máš dres?“

„To zrovna ne; ale kdybys mi půjčila něco na sebe...?“

„No... mám zásobní tričko a šortky, ale...“

Než se vrátily, hrál Dunbar s Denisem; hrál poněkud nepozorně, což nebylo jeho zvykem a přivedlo Denise k několika vítězstvím a bezmeznému nadšení. Denis perlil, měl sklon vybírat i nemožné míče, pročež sebou párkrát švihl na nepříliš čistý dvůr.

Julie přiběhla rozesmátá, hned se hrnula k raketě; napřed hrála s Dianou proti Janovi a Denisovi, ale protože díky Dunbarově umění a Denisově obětavosti brzo vysoko prohrávaly, vyměnili si to: Denis a Diana hráli proti Janovi a Julii. Dunbar se snažil jako snad nikdy, ukazoval Julii, jak se hraje, chytal míčky, kterých si nevšimla a několikrát ji podržel, když mu hrozila upadnout. Samozřejmě nemohla umět tolik co ostatní, ale naštěstí byla dost šikovná a nedělala vyložené hlouposti. To bylo jen dobře, neboť Denis kvitoval každou chybu explozí smíchu.

Byl tady ještě jeden drobný problém: v Dianině cvičebním úboru to Julii nepředstavitelně slušelo. Diana je krásná, ale velice štíhlá; Julie vynikala především v oblasti hrudníku. Protože pod tričkem nic dalšího neměla a výstřih byl velmi pohodlný, Jankovy oči občas zabloudily, kde neměly co pohledávat. Julii to ovšem vůbec nevadilo, hrála s vervou a potěšením.

Nakonec toho nechali pro naprostou vyčerpanost; Julie padla Dunbarovi do náruče a předstírala, že ji musí odnést. Skutečně ji odnesl, ale jenom na klády u stáje; tam se všichni natáhli na sluníčko, smáli se a brebentili.

„Jen se nedělej, Julko!“ ozval se Denis, „Nejseš tak moc vyčerpaná, abys musela ležet na Jankovi jako na peřině! Jestli je moc těžká a nechce se hnout, tak ji můžeme hodit do rybníka; nic si od ní nenech líbit, Janku!“

„Ale jen ať si odpočine! Chápu, že se unavila, není zvyklá jako ty... Ty seš klacek, zvyklej pořád sportovat – ona ne!“

„To teda poprvé někoho omlouváš, když něco nedokáže!“ podivil se Denis, „Já říkám hodit do rybníka a...“

„Tebe hodím do rybníka!“ ozvala se Diana, „Podívej se na sebe: špinavej jako prasátko! Kdo má na tebe pořád prát?“

„Já nemůžu za to, že jsem upad! A vůbec, kdo vymyslel tenhle bílej dres, ten by zasloužil! Já si nejvíc libuju v šedý...“

„Protože není vidět, když se tejden nemeješ!“

„Jak to? Já bych se koupal pořád, jenže voda je studená! Copak se dá koupat v řece? Kdyby tak bylo moře jako v Dalmácii!“

„No, sluníčko svítí pěkně, až připaluje!“ mhouřil oči Dunbar, „Třeba to vaše koupaliště bude dost prohřáté, jestli nepřiteklo moc ledové vody z lesa..“

„Rozhodně vydržíme! Ráno tam skáčem do ledu!“ Denis už byl na nohách, „Julko, skočíme si šipku?“

„Ty myslíš, že jsem se zbláznila a chci dostat zápal plic?“

„Já sice nejsem tohle tělo,“ přiznala Diana, „Ale doznávám, že tomu tělu se do studený vody moc nechce...“

„A to já naschvál!“ Denis se odrazil a už byl ve vodě v tričku a trenýrkách, „Není to tak hrozný! Dám si tři kolečka a...“

Nedal; obeplaval to jednou a už byl venku, drkotaje zuby. „Už abysme byli v tom Arminu! Tam je podle koček teplo pořád... já to už v tý blbý Evropě nemůžu vydržet!“

„Ty kecko!“ smála se Diana, „A svlíknout a pořádně vydrbat ručníkem! Nebo se nachladíš a umřeš!“

Denis moc neprotestoval; shodil mokré šaty, vyždímal a pověsil na šňůru (což mělo představovat vyprání), přinesl si froté ručník a horlivě se jím třel, až mu zčervenaly ruce a nohy. Pak omotal ručník kolem boků a prohlásil, že je mu tak teplo, že to stačí. Diana ho hnala se obléknout, ale Denis byl otužilý a tvrdil, že klidně vydrží. „Kromě toho, někdo k nám jede! Tak rychle tady ve vesnici nikdo nejezdí... je to několik koní...“ ukazoval na vršek, kde procházela cesta od města.

Skutečně, přijíždělo několik jezdců. Napřed nebylo jasné, zda skutečně na Hůrku, ale projeli vesnicí a blížili se alejí do vršku. Charry byl na poli a musel je vidět taky, proto Diana nedala žádné znamení; zato Lukášův strážní oddíl se plašil.

První z jezdců byl obrovské postavy, měl dlouhé rudé vlasy a vestu z chlupaté vlčí kožešiny; taky ostatní měli kožené oděvy a dlouhé harpuny namísto oštěpů. Toho prvního jsme znali, byl to Theobarr Wulffsson, ostatní byli dle vzhledu jeho družina.

Theobarr vjel do dvora a rozhlédl se kolem sebe.

„Buďte zdrávi! Je tady Baarfelt?“

„Je s Charrym na poli, ale přijde.“ odpověděla Diana.

„Přivezl jsem mu, co chtěl! Kam to mám dát?“

„Co vlastně chtěl? Myslela jsem, že...?“

Theobarr mávl rukou; jeden z jeho jezdců měl na sedle velký balík, vypadal jako pytel s otrubami. Na znamení shodil ranec na zem, až to žuchlo; balík vykřikl a podivně sebou zamlel. Byl to člověk, svázaný a utažený, že se ani nemohl hýbat; ruce měl za zády přivázané k pokrčeným nohám. Musel strašlivě trpět.

Theobarr přehodil nohu přes koně a sklouzl dolů; jezdil bez sedla, jenom na jakési ovčí kůži. Třmeny taky neměl, ani ostatní Vikingové. Přešel ke spoutanému člověku a kopl do něj.

„To je Hanusz Galinski! Ostatní jsem pobil.“

Nešťastník spatřil nad sebou Dianu; protože byla tak málo oblečena, poznal v ní ženu a nadál se zřejmě nějaké milosti. Pokusil se převalit blíž, pohnul ústy a chroptěl: „Milost! Pro smilování Boží... nemučte mě už!“

„Drž hubu, zrádče!“ kopl do něj znovu Theobarr, „Neměl jsi dát zavraždit svoje bratry!“

„Rozvažte mu nohy a zavřete ho do kůlny, než přijde Tomáš,“ řekl Dunbar, „Děkuji, bratře Theobarre. Bylo obtížné najít ho?“

„Ne, jenom to dalo trochu ježdění po Polsku. Vypálil jsem pár vojenských a policajtských stanic, než jsem ho našel; ale to není moje věc. Mých lidí moc nepadlo.“

„Řád je ti vděčen, rytíři Theobarre Wulffssone.“ Dunbar podal Theobarrovi ruku. Mezitím jeden z ozbrojenců přeřízl ničemovi pouta a postavil ho. Darebák vůbec nedokázal stát na nohou, jak byly naběhlé a zchromlé dlouhým spoutáním; zapotácel se a padl Julii k nohám.

„Prosím vás, pro smilování Boží, ať už mě tak nemučí!“ chroptěl vysíleně, „Tři dny jsem takhle svázanej... pro Boha živýho!“

Theobarr ho chtěl umlčet kopancem, ale Diana ho zarazila. „Zavřete ho do kůlny! A hlídejte, ať neuteče...“

„Kde je Tošio Yamanaki, Zdravko a ostatní naši?“ zajímal se Denis, „Proč nepřijeli s vámi?“

„Zdravko je ve městě s tím... Tlustým Bertinem. Shánějí vozy; spousta těch raněných nemůže sama chodit...“

„Co máte za raněné? Poláky?“

„Když jsme našli zajatce, brali jsme všechny s sebou. Taky se k nám přidalo pár takových... co se schovávali v lesích. Yamanaki je ještě na cestě, připluje... s další lodí. To byla taková jedna... co nás přepadla. Ti chlapi museli být blázni.“

„Proč myslíš?“

Theobarr se drbal ve vousech. „Viděli vlajku s vlčí hlavou, ne? Tak mohli vědět, že jsme Wulffssonové! Jenomže oni nás napadli, chápete to? Určitě byli šílení. Dokonce po nás stříleli!“

„Vojáci? Německá nebo ruská strážní loď?“

„Měla ruskou vlajku. Docela pěkná loď... líbí se mi!“

„Co jste udělali s posádkou? Snad jste je nepobili?“

„Copak jsme nějaký barbaři? Vysadili jsme je ve člunu; teda ty, co přežili. Ať si plavou, kam chtějí, ne? Moře je veliký...“

„Kolik máte těch všelijakých zachráněných?“

„Nevím přesně. Víc jak tři stovky to nebudou!“

„Pane Bože!“ praštil se Lukáš Anczewski do čela, „Kolik z nich je raněných, nemocných a takových, co by nepřežili?“

„No... hodně. Ty zdravý zůstali samozřejmě doma, ne? Pomáhají ostatním přejít hranice. Ženskejm, děckám... a tak.“

„To ne!“ zaúpěla Diana, „Naše Hůrka není nafukovací!“

„Tak to je konec,“ vzdychl Lukáš, „V tom případě můžu klidně zapomenout na všechny svoje plány – řád Svatého Jiří, námořní pěchotu a tak. Nejbližší měsíc nebudeme mít žádnou jinou starost, než jak je dát dohromady...“

Ale Denis se domníval něco jiného. „Naopak! Proč si to myslíš? Čeho se bojíš?“

„Sotva jsme se trochu srovnali, už abychom se zas dali do práce! Ti lidé budou určitě potřebovat pomoc, v takové situaci by zakládání řádu vypadalo jako zdržování!“

„Vůbec ne. Řád je přece určen k tomu, aby pomáhal! Ještě nebyl založen a už má komu – to je veliká milost Boží!“

„Mně to spíš připadá, že si z nás osud tropí posměch!“

„Ne. Bůh se rozhodl dát ti dar, veliký dar, dokonalý dar! Boží dary jsou vždycky dokonalé, to jen my lidé to nechápeme. Dostal jsi tři sta dalších mužů a žen pro svůj řád, tak bys měl kleknout na kolena a děkovat Bohu!“

„Ale... bude s tím hrozná práce!“

„Já vím. Ale ty jsi čekal, že to bude lehké?“

„Klid a rozvahu, že?“ usmíval se křivě Lukáš, „Pošleme všechny do Arminu. Napřed první pluk, potom druhej... Překlasifikuju svůj strážní oddíl, od teďka budu velitelem třetího pluku. Z těch předešlejch postavíme dva pluky, co říkáš?“

„Těžká rada. Na jeden je moc, na dva málo.“ soudila Diana.

„Bůh je tak milostivý, že to vyřeší za nás!“

Diana se začala starat. Lukáš vyhlásil bojový poplach pro celou svou posádku a vydal rozkazy: vystěhovat všechny zdravé a schopné muže ze statku, taky z nemocnice, ježto je zapotřebí uložit tam raněné. Lékaři, jejich pomocníci a všichni medicínsky vzdělaní se připraví, kromě jiného operovat.

„O nejdůležitější operace se už postaral Yamanaki,“ oznámil spokojeně Theobarr, „Je to dobrej doktor! Šikovnej!“

„Tošio že by uměl operovat raněné?“ vyjevila se Diana, „Kde by se to naučil?“

„Říká, že se díval Tomášovi přes rameno, když pracoval.“

Diana jenom potřásala nedůvěřivě hlavou.

„Než dojedou, aspoň se vykoupeme,“ Theobarr přejel prstem po Denisově nahém těle, „Kde tady máte saunu?“

„Co je to sauna? Koupal jsem se v bazénu... chceš ho vidět?“

„Vy tu nemáte saunu? To je ale škoda! Myslel jsem, že se jednou pořádně vykoupem... Tak mi ukaž, co tady máte!“

Denis běžel první, všichni Vikingové šli za ním; Theobarr sice nad koupalištěm ohrnul nos, ale pak řekl: „Když nemáte saunu, musí to stačit. Tady je holt barbarskej kraj!“

Rychle ze sebe shodil svůj kožený oděv, jen dlouhý meč s nádherně zdobeným jílcem, těžký a pádný, dal podržet Denisovi. Potom skočil do vody a cákal se v ní; jeho lidé jej vzápětí následovali. Všichni byli svalnatí, ne sice opálení, ale ošlehaní větrem a nepříznivými životními podmínkami. Denis pozoroval ty tvrdé chlapy se zvláštním okouzlením a prohlížel si stopy jizev, kterých měli na těle požehnaně.

Taky Julii se Theobarr líbil; ani se nepohoršovala, že před ní Vikingové bez ostychu chodí nazí. Zeptala se: „A co je vlastně sauna?“

Theobarr mluvil sice líp německy než druzí, ale tohle vysvětlit neuměl, pletl do své řeči čím dál víc norských a švédských slov a mával rukama; nakonec z jeho řeči vyrozuměli, že se jedná o nějaký druh parní lázně. Ukázali mu koupelnový stan, kde se teď pilně pracovalo na desinfekci ložního prádla pro nemocnici, ale kroutil hlavou. Vrátili se tedy na dvůr a usedli na klády, kde se Theobarr zajímal, nač ty klády budou.

„Charry z nich chtěl postavit další kůlnu, ale je to už dlouho a nic se neděje. Proč se ptáš?“

„Dala by se z nich postavit sauna. Kdybychom měli ještě nějaká prkna, otesali bychom je na fošny...“

„Prken máme spoustu,“ řekl Denis, „Snad by se Charry nezbláznil, beztak mu teď na nic nebudou...“

„Půlka všeho majetku je moje,“ řekla Diana, „Já souhlasím, aby se ta sauna postavila. Jak dlouho to bude trvat?“

„Za tři dny bychom mohli být se stavbou hotoví! Aspoň se budete mít kde koupat v zimě...“

„Tak fajn, dejte se do toho! Nebude vám vadit, když vás tady trochu využijeme, že? V sobotu pořádáme Baarfeltovu svatbu, jste samozřejmě všichni zváni, ale do té doby...“

„To už bude sauna dávno hotová!“ smál se Theobarr.

Jenže zatím se vrátil Charry a Tomáš; když se dozvěděli všechny novinky, schválili opatření a vydali ještě některá další. Třeba poslali Lukáše s četou jezdců naproti vozům. Jeli s nimi Dunbar, Julie a Denis, Diana a Charry zatím pomáhali rozebírat klády a měřit je. Theobarr používal svého dlouhého meče jako měřítka, odměřoval klády a hned do nich dělal mečem záseky, kam až je bude potřebovat. Válečné sekery se dají používat taky jako tesařské a Vikingové jsou odedávna uvyklí se dřevem zacházet.

Vozy s raněnými byly dva; další šli pěšky nebo jeli na koních. S našimi Poláky se dojemně vítali, objímali se, křičeli, někteří plakali radostí. Zdravko se pokoušel něco říct, ale neměl šanci, bylo příliš ruchu a zmatku. Naděje, že jsou konečně zachráněni, všem dodávala novou životní sílu.

Uznávaným velitelem Poláků byl mladík jménem Olgierd Zajac; seděl na kozlíku vedle Zdravka, neboť chodit téměř nemohl, jak byl slabý. Oblečen byl do pruhované vězeňské uniformy, přes ni měl kabát jednoho dozorce, na zádech prostřelený, a ještě byl zamotán do pokrývky, ale stejně se třásl zimou. Byl vyhublý na kost, občas jím zmítaly záchvaty kašle a někdy, zvlášť po ránu, kašlal dokonce krev. Obličej měl taky vyhublý jako smrtka, hlavu mu ostříhali dohola, ale přesto na ní nosil šaškovskou čepici s rolničkami. Plavbu proležel v podpalubí kvůli mořské nemoci.

Když poznal Lukáše, zavolal na něj; bylo to dobře, Lukáš by ho asi nepoznal. Odhodil pokrývku, seskočil s kozlíku a vrhl se mu do náruče, něco si rychle povídali a objímali se; Olgierdovi při tom vytryskly slzy. V jeho obličeji jako by zůstaly jen oči, velké a hluboké; když otevřel ústa, všimli jsme si, že mu chybí přední zuby, vytloukli mu je v kriminále.

„Zachránili mi život,“ konstatoval, „Vypadalo to, že dostanu minimálně deset let. Přežil bych tak dva, možná tři, kdyby mi tam nosili andělé manu nebeskou...“

„Jak se stalo, že tě dostali?“

„Nepokoušel jsem se utéci; bylo mnoho takových, co utíkat nemohli, měli strach a propadali beznaději. Pečoval jsem o ně do poslední chvíle; hlavně jsem se modlil, aby ti, kteří se pokoušeli uprchnout, se včas ukryli, než přijdou. Zle a krutě se zachovali; bratra Zenona šavlí rozsekali, sestru Marii za ruce i nohy drželi a na jejím těle se střídali, až zemřela... Modlil jsem se za duše těch, kdo odcházejí...“

„Ale tebe nechali žít...“

„Mysleli, že až mne vyslechnou, dozvědí se něco o druhých. Taky mě proto bili, i ohněm pálili; ale andělé mi dodávali sílu. Když mne pak nechali, modlil jsem se za to, aby se aspoň ostatním podařilo zachránit. A Bůh mne vyslyšel...“

Stačil tento krátký útržek vyprávění a bylo jasné, kdo Olgierd je: veliký mystik. Po matce byl židovského původu, ale už jeho babička se provdala za křesťana, drobného šlechtice. Otec byl prý kozák z ostrova Krymu, ale když se o dítěti dozvěděl, vysmál se matce a nahajkou jí pohrozil, bude-li se něčeho domáhat; už víckrát jej neviděla. Z Olgierda vyrostl skvělý student; na gymnáziu se držel jen doučováním bohatších a hloupějších spolužáků, pak studoval na filozofické fakultě. Mluvil několika jazyky, pamatoval si zpaměti celé dlouhé texty, Bibli studoval v hebrejském originále; jenomže pak se dostal do studentských spolků a postupně ztrácel zájem o teoretická studia. Jediné, co ho zajímalo, bylo povznesení úrovně života ubožáků kolem.

Mezi spolužáky byl něčím znepokojivým; nebyl knězem, ale sluhou Božím. Za všech okolností dával najevo, že plně závisí na vůli Boží; chce-li Bůh, aby žil a pracoval pro druhé, potom jej zachová naživu, nechce-li toho, nechť jej zahubí. Měl chatrné zdraví, což je ještě slabé slovo; taky se dosyta najedl, jen když mu to bohatší kamarádi zaplatili. Oblékal se do odložených svršků po druhých, boty míval děravé; přesto neváhal dát něco ze svého skrovného majetku žebrákovi, když padl na někoho ještě chudšího, než byl sám. Když mu spílali nebo se mu smáli, že z vyžebraného rozdává, odpověděl: „Bůh mi dá další.“

Když se dozvěděl o Jerzym a řádu Templářů, ocenil jejich snahu, ale vzápětí odmítl se zajímat o vstup. „Váš řád neslouží Bohu, nýbrž světské pýše svých rytířů! Chcete bojovat zbraní, zabíjet a ničit; zavolejte mne, až bude třeba otírat slzy, těšit nešťastné a stavět, kde bylo zbořeno...“

Ta slova mu připomněl Jerzy, když se setkali po jeho návratu z Rakouska a Olgierd se mu nabízel ku pomoci; tehdy Olgierd řekl: „Ten čas brzy nadejde. Musím být s vámi, je to mé místo.“

„Změnil jsi svůj názor?“ smál se Lasęka.

„Bůh změnil tebe a tvůj řád. Ještě se sejdeme.“

Už se nesešli; ale Lukáš na to náhodně přivedl řeč a Olgierd se usmál: „Ano, pamatuji se. Jerzy mne posílá, abych byl s tebou. Nařídil mi, abych do konce mých dnů připomínal všem tvým rytířům, jaká je jejich skutečná povinnost. Sloužit Bohu, ne světu!“

„Pořád ještě si myslíš, že brzy umřeš?“

„Vůle Boží nade mnou; zemřu, až tady nebudu mít co dělat. Dokud konám službu, Bůh zachová moje tělo, abych Mu mohl sloužit.“

Nasedli zpět do vozů a pokračovali v cestě; naštěstí už to nebylo daleko. Lukáš si všiml, jak se Olgierd ve svém chatrném vězeňském ošacení třese; vykládal mu, že mu na statku hned dá teplou uniformu. Olgierd se jenom smál:

„Zajisté by bylo nejlepší nenosit žádný oděv; až přijdeme do té šťastné země, která má být naším domovem, svléknu všechno a už nikdy nebudu nosit žádné šaty. Jen proti chladu se budu zahalovat do přikrývek, bude-li třeba...“

„Ty už víš, kam se vystěhujeme?“

„Viděl jsem tu zemi; andělé mi ji ukázali. Je krásná.“

Nebál se žádných šelem, hned napoprvé mě pohladil; nepřekvapilo ho také, že mluvíme a myslíme jako lidé. Vůbec nebyl překvapen žádnou skutečností; všechno už viděl, ukázali mu to andělé. Lidé byli jeho zvláštním chováním většinou překvapeni, ale jemu to bylo naprosto jedno; nezávisel na lidské přízni.

Poláci, kteří jej znali, ho uvítali s nadšením; ostatní, kteří ho viděli poprvé, byli na chvíli zmateni, ale potom poznali jeho pozoruhodné kvality. Jednou z nich bylo, že cokoliv jednou viděl, četl nebo zaslechl, všechno si pamatoval a dokázal vybavit; taky znal jménem každého, koho sotva jednou potkal. Další vlastnosti jsme zjistili později, zatím stačilo, že Denis, Diana a další si Olgierda okamžitě oblíbili. On miloval každou živou bytost.

Například se obrátil na Jana Dunbara a prosil o milost pro našeho zajatce, Hanusze Galinskiho. Věděl, že mu nevyhovíme, bylo mu dokonce jasné, že dokud zrádce žije, je pro nás neustálým nebezpečím; jen připomínal, že máme být milostiví.

„Ne!“ řekl Baarfelt tvrdě, „Můžeš mi říct jediný důvod, který by nám dával oprávnění nechat ho naživu? Dokud žije, bude bojovat proti nám!“

„Je to lidská bytost.“ odpověděl Olgierd.

Charry, Tomáš, Lukáš, Dunbar a Wulffsson si Galinskiho na dvě hodiny odvedli k výslechu; později přizvali ještě Viktora a zavřeli se tam. Zřejmě se dozvěděli hodně; potom dali odvést zajatce zpátky do jeho kůlny a postavili k němu stráž.

„Co s ním teď budeš dělat?“ ptal se Theobarr.

„Řekl nám, že donášel nějakému důstojníkovi tajné policie. Bylo by možné poslat tomu fízlovi... třeba jeho hlavu?“

„Poslat hlavu?“ nechápal Theobarr, „Jak?“

„V balíku, poštou. Jako varování.“

„Ano, to by možné bylo...“

„Jenže taková hlava se po cestě zničí. Pošta je pomalá...“

„Nasolíme ji, jako nasolujeme ryby! Vydrží přes celou zimu; dokonce bude chlap k poznání, aspoň myslím...“

„Výborně! Tak si ho odveďte na drakar a ať už ho nevidím!“

„Děkuju ti, komthure! Odin bude s tvým rozhodnutím spokojen!“

O tomto rozhovoru se nedozvěděla Diana ani Julie a hlavně ne Eva; při její soucitné povaze by jistě žádala, aby se s ničemou zacházelo lidštěji. Že jeho zrádné rejdy zavinily smrt mnoha lidí, na to nemyslela ona ani Olgierd. Ale Tomáš byl neúprosný: „Udavačům – smrt!“

Jinak se opět rozjela práce ve špitále; ti předešlí pacienti se už považovali za natolik zdravé, že vstali a sami pomáhali nově příchozím. Jeden z Vikingů byl zručný řezbář ze dřeva; několikrát už vyráběl protézy, zranění u nich není nic neobvyklého a domníval se, že to dovede. Vyráběl především umělé nohy, ale také paže, do nichž je možné nasadit hák, vidlici nebo jiný nástroj, aby jej majitel mohl aspoň částečně používat.

Olgierda uvedla do nadšení naše chrámová místnost; kupodivu však tvrdil, že používání obrazů, soch a jiných zpodobnění Boha je činnost závadná, v Bibli zakázaná a tudíž hříšná. Nechápali jsme, jak se to s jeho přesvědčením srovnává, tak vysvětlil:

„Bůh je všude a všechno, takže je také v soškách, obrazech a jiných věcech; ty obrazy jsou tedy zpodobením lidské představy o Něm a jako takové je třeba je brát. Když je někdo přijímá jako výzdobu, jako umělecké dílo, je to v pořádku; ale nikdo by si neměl myslet, že Bůh je jenom tam a vypadá jenom takhle.“

„Jak tedy vypadá Bůh?“

„Jako ty, já, pes, kočka, strom, tráva, brouček; jako Slunce, Měsíc, hvězdy, vítr, voda, obloha. To vše je Bůh, ale nic samo o sobě není Bůh. Je souhrnem všeho.“

Problémem bylo, jak se oblékne; jeho pruhovaný vězeňský oděv byl špinavý a potrhaný, kabát dozorce děravý a všechno to bylo nejlépe okamžitě spálit. Uniformu mu nabízeli, ale nebyl z ní nadšen; tak Diana navrhla: „Měl by nosit nějakou mnišskou kutnu... nebo ještě líp roucho jako nosí buddhisti...“

S tím Olgierd kupodivu souhlasil; Diana slíbila, že mu nějakou ušije, než se vykoupe. Denis pomáhal obsluhovat v lázni a udivilo ho, jak vychrtlé a zubožené je Olgierdovo tělo, skoro se bál na něj sáhnout, aby se ty kosti chatrně držené pohromadě kůži na místě nerozsypaly. Ale Olgierd se smál: „Chceš-li mi prokázat službu, bratře, pomoz mi se pořádně umýt! Už dlouho jsem k tomu neměl příležitost...“

Během koupání se rozkašlal; Denis měl dost zkušeností, aby se mu ten jeho kašel nelíbil, ale Olgierd se smál i tomu: „Vikingové stavějí na dvoře lázeň. Až ji dostavějí, budu v ní bydlet a pečovat o ty, kdo se koupou. Je tam ideálně vlhký a horký vzduch, ten udělá mým plícím velmi dobře. Brzy budu zdráv...“

„Taky by ses mohl najíst!“ navrhoval Denis, „Už se pro vás vaří nějaké jídlo, jak jsem viděl...“

„To je dobře. Tady jíte správné věci; viděl jsem mnohokrát vaše hostiny. Je dobře, že nejíte žádné maso, není zdravé ani prospěšné člověku; a vyžaduje zabíjení živých tvorů...“

„Ty snad víš úplně všechno, co se tady děje!“

„Kdybych to potřeboval, mohl bych vědět, co se děje na celém světě. Naštěstí to není nutné...“

„Proč? Já bych chtěl vidět celý svět!“

„Uvidíš jej, Denisi. Ale nepřej si to; na světě je mnoho zla.“

Než se vykoupal, Diana mu sešila mnišské roucho, jenom obarvit je nestačila, takže bylo bílé.

„Ať takové zůstane,“ přál si Olgierd, „Bude to lepší.“

Ze svého předchozího oblečení si ponechal jen šaškovskou čepici s rolničkami; řekl: „Tu mám po jednom kamarádovi, který byl herec. Abych si pamatoval, že svět je jen divadlo...“

Theobarrovi Vikingové byli veselí a příjemný kamarádi; trochu prostomyslní, hluční, často a rádi vzpomínali na kruté boje a nelítostné zabíjení; strach ze smrti zaháněli mávnutím ruky, pojem soucit chápali velmi obtížně. Ale při stavbě sauny si rádi prozpěvovali a žertovali, nebáli se šelem, naopak nás rádi hladili a hráli si s námi. Zvlášť oceňovali vlky; jejich bůh Odin a jiní mocní si to často rozdávali s vlkem Fenrirem, který byl tak veliký, že jednou sežral Slunce. Jeho synové Geri a Freki naopak Odina ochraňovali. Z kočkovitých šelem znali jen ty maličké, které tahaly jedné bohyni válečný vůz, ale možná neznali svoje legendy dokonale. Denis je poslouchal nesmírně rád, učil se výrazy z jejich řeči a oni jeho zas učili zacházet se sekerou.

Ohledně existence dávných bohů mezi nimi občas docházelo ke sporům; všichni byli pokřtěni a tudíž si vědomi, že by na pradávné (ďábelské) bohy věřit neměli, přesto je milovali, ctili a rádi o nich vyprávěli. Protože pocházeli z různých končin Severu, vyprávěli často stejnou věc každý jinak, hádali se o to a nebylo vyloučeno, že se servou mezi sebou. Denis nechápal a šel se nakonec zeptat Olgierda, jak to je.

„To je úplně jedno.“ odpověděl mu Olgierd.

„Já vím – ty řekneš, že jsou to pohanské báchorky,“ zasmušil se Denis, „Ale mně se to líbí, i když tomu nevěřím!“

„To děláš chybu; měl bys tomu věřit.“

V Denisovi hrklo a rázem zbystřil pozornost; taková slova jeho myšlení lahodila. Hned pocítil větší důvěru.

„Podívej se: vše, co se kdy stalo na Zemi či ve Vesmíru, jsou události možná vzdálené, ale nepochybné. Můžeme na ně mít různý názor, ale nebylo by správné popírat, že se staly.“

„Ty myslíš, že oni skutečně kdysi žili? Odin a Thor a zlý Loki, vlk Fenrir a drak Fafnir, který hlídal poklady?“

„Nevím, jestli se to všechno stalo. Vím jenom, že vše je otištěno v paměti lidí. Potom, když přišla nová doba a přinesla křesťanskou víru, všechno to odešlo do temnoty lesů; ale nic z toho nemohlo zmizet ze světa. Ještě stále to je...“

„Jestli to správně chápu: oni pořád někde žijí? Tedy... jsou?“

„Dokud si na ně pamatuje jediný člověk, dotud pokračuje jistou formou jejich existence. Nejen že jsou, ale mohou se vrátit.“

„Počkej, počkej... a Dianini egyptští bohové? Se sokolí a šakalí hlavou, kravička Hathóra a Osiris, Amón Ra nebo...?“

„Také. I bohové Babylónu, Fénicie, Řecka...“

„Ti všichni se mohou vrátit? Snad dokonce zasáhnout do našeho světa? Jak by to bylo možné?“

„Prostřednictvím člověka, který je může přivolat.“

„Odkud? Kde jsou?“

„Jak ti to mám říct? Vesmír je daleko větší, než tušíme...“

„Kdo všechno je ještě kolem nás? Co třeba... zemřelí?“

„Někteří ano, někteří ne. Ti, na které vzpomínáme, tady jsou. Až když na ně zapomeneme, odejdou a už se nevrátí.“

„Diana má knížky z Indie a Číny. Tam se lidé převtělují do dalšího života, znovu se rodí jako malé děti... Je to pravda?“

„Samozřejmě.“

„A je možné, že tady se to děje nějak jinak?“

„Jistě víš, že k převtělení, reinkarnaci, dochází za určitých podmínek: třeba té, že lidé se na svoji příští existenci celý život připravují. Oni vědí, až zemřou, zrodí se znovu v jiném těle; proto za sebou nenechávají nedodělanou práci. Ale v našem křesťanském světě to lidé nevědí; umírají a mají povinnosti, které nesplnili a měli splnit. Proto nemohou odejít.“

„Chceš říct, že je to v každém místě jinak?“

„Ne tak docela. Je to jinak v každém člověku.“

„Každý člověk má jiný osud?“

„A co se divíš? Každý člověk přijde před soud Boží; tam budou posouzeny jeho činy, dobré i zlé. A dostane za ně odměnu nebo trest. Trest dostanou ti, kteří dělali věci zlé a hloupé; jenomže jsou lidé, kteří prožili život moudře a připravili si svoji další existenci zodpovědně a prozíravě. Ti mohou pomáhat druhým.“

„Mám pocit, že něco z toho chápu. Ale chápu to správně?“

„Podívej: člověk, který se nepřipravuje na svůj další život po smrti, je jako tupé hovado; bezbožný ateista, nevěřící, který se odlišuje od zvířete jen lidským vzhledem. Ten bude po své smrti odsouzen trpět dobré nebo zlé výsledky svých hmotných činností. Některý z nich je třeba osobně ušlechtilý, tomu se povede líp než hříšnému. Ale většinou jsou velice nevědomí...“

„Dobře. Spousta lidí je věřících, jenže každý jinak! Každá církev má svoje předpisy a často jsou protichůdné. Jak to bude?“

„Každému se povede podle jeho učení.“

„Jsou třeba církve, kde se tvrdí, že člověk po smrti skončí a až do vzkříšení bude odpočívat v zemi a nic nevědět!“

„Tak bude odpočívat v zemi až do vzkříšení.“

„Ale jiné církve zas učí, že má nesmrtelnou duši a přijde do ráje nebo do očistce! Někteří dokonce do pekla...“

„V tom případě se jim to stane. Proč by jim to Bůh upíral?“

„Každému jeho nebe, jak říkal Jerzy?“

„Ani nevím, že to říkal. Ale měl pravdu.“

„Proč je Jerzy s námi? Několikrát jsem ho viděl...“

„Kvůli tobě, Lukášovi, mně... nám všem. Miluje nás natolik, že si vyprosil na Bohu právo být naším strážným andělem.“

„A ostatní, kteří padli?“

Olgierd si zhluboka povzdechl. Jeho oči teď byly veliké, jasné a zářivé – ale velice smutné. „Denisi, otázky, které kladeš, jsou velmi složité a jsou pramenem dalších obtíží. Pokusím se varovat tě: v mnoha případech jsou tvá přání určením budoucnosti. Ne všeobecně, pro celý svět nebo vesmír; ale pro některou konkrétní bytost. Když vyslovíš nějaké jméno nebo si na ně jen vzpomeneš, můžeš jej přivolat, zahnat, přimět, aby něco udělal. Ovlivnit jeho současný i budoucí osud.“

„To se týká i mrtvých?“

„Tento svět ovládá Boží láska. Bůh rozhoduje, které ze svých andělů pošle na které místo a jaké jim svěří úkoly. Modlitby lidí jsou pro Boha prosbou, které může vyhovět podle Své nejvyšší vůle. Někdy to dělá, a potom se velmi divíme.“

„Ty víš, co se stane v budoucnosti – viď?“

„Je lépe nevědět.“

„Ale víš! Mohl bys nám to říct...“

„Kdybych to řekl, ovlivním co se stane; chápeš to? Třebas bych ti řekl, že na nějakém místě ti hrozí smrt, ty nepůjdeš na to místo, aby ses smrti vyhnul a bude zapotřebí velkého úsilí, abys tam nakonec přece jen přišel. Takhle je to lepší.“

„Takže nám neprozradíš nic?“

„Co nejdřív odjedu do Arminu. Ne s tou první lodí, ale určitě s další. Nechci tady být, protože nastane boj, a já při něm netoužím být. Stane se velice mnoho věcí; každá z nich je výsledkem minulých událostí a příčinou dalších budoucích. Všechno to je velice složité – a bolestivé.“

„Co tě bolí v takovém případě?“

„Duše. Ale ty tohle všechno velmi dobře víš.“

Denis sklopil oči. „Tvoje vysvětlení mi pomáhá...“

„Nepotřebuješ je; chceš se jen ujistit, zda rozumíš správně. Mluvili jsme přece spolu a ještě budeme, často a přes hranice času a prostoru. Je to velmi složité...“

Denis polykal chvíli naprázdno. „Ty víš, proč jsi sem přišel?“

„Částečně to vím. Ve chvíli, kdy to pochopím docela, nebudu už tady smět zůstat, musel bych odejít... a znovu přijít, jinak nebo na jiné místo... to přece také víš!“

„Diana vyprávěla, že jsou lidé, kteří sestupují z duchovního světa, z nebeských planet na zemi, aby pomáhali svým příkladem lidem, co tam doposud žijí. Že to je ta odměna, o které jsi mluvil. Myslíš, že ty jsi takový člověk?“

„Nejen já, Denisi. Tebe se to týká taky.“

„Ale... já jsem obyčejný kluk!“

„Nejsi. Znám tvou minulost; vím, že matka si tě vyprosila na Věčnosti, když poznala, že tvůj starší bratr zemře. Tvá matka byla nesmírně silná žena; věděla velmi dobře, jaký bude osud jejího rodu. Věděla všechno; dokonce i to, že pro dobro světa je třeba, aby existovaly děti jejího muže, které se narodí jiným ženám. Souhlasila s tím...“

Denis potřásl hlavou. „To by asi lidé nepochopili!“

„Ve světě lidí je zvykem, že manželé trvají na svých právech. Jsou zákony, které zakazují cizoložství. Ale jsou zákony, které nařizují těm, kteří budou mít děti významné pro svět, aby je měli bez ohledu na text zákona. Tvá matka to věděla.“

„Proč je to důležité?“

„Je důležité, aby přišla na svět Julie, Jerzy a mnozí jiní. Každý z nich sem přišel na základě svého poslání. Osudy tvého rodu řídí Bůh, Denisi. Každý z nás je jeho služebníkem.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Ty to víš, i Julie to teď ví. A Jerzy to věděl. Počínali si zodpovědně, jako věrní sluhové Boží. A budou to dělat i nadále, leda by poklesli ve svém vědomí a zachvátila je lhostejnost. Také to by se mohlo stát; je naším úkolem, aby se to nestalo.“

„Co mám dělat, Olgierde? Jaký úkol mám já?“

„Vyčkej, Denisi; tvůj čas nadejde. Teď je zapotřebí vykonávat, co bylo určeno: léčit, pomáhat, ošetřovat, těšit. Pozvedat hlavy. Řád, který chystá Lukáš, bude také dobrá věc. Udělá četné chyby, způsobí mnoho zla; ale toho dobrého bude víc. Proto je přáním Božím, aby byl ustanoven a vzkvétal.“

„Vstoupím do něho!“

„Budeš mu ozdobou. Však také jsi Templář, je tvou povinností být všude, kde se koná dobré dílo!“

„Kdy se to má stát?“

Olgierd se zamyslel. „Ve čtvrtek bude úplněk. Myslím, že to je ten správný den...“

Errata:

08.08.2021 11:40