Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Ženské křídlo paláce

Celý zámecký komplex byl obklopen rozsáhlými zahradami, v nichž byl i v tento zimní čas pravý ráj. Stromy, které tam rostly, byly celý rok zelené a šuměly svými korunami nad pestrými záhony květin. Létali tu pestrobarevní orientální ptáci, zpívaly vodotrysky se zlatými rybkami, které Charry okamžitě zakázal Tannarrovi a Dévi lovit. Po cestičkách vysypaných mramorovou drtí se nehlučně pohybovalo služebnictvo temné pleti, většinou v bílém oděvu; kolem dokola hlídali zahrady a zámek vojáci s puškami.

Uvítal nás vysoký černoch vznešené tváře se zlatými náušnicemi a náhrdelníkem; byli jsme očekáváni a byly pro nás připraveny patřičné pokoje. Tomáš se s černochem znal a hned se ho ptal, kdo z pánů je již přítomen; byli tu téměř všichni, které známe, také neznámí. Například přijel Henryk Wagiera a hlásil, že všechny lodi byly řádně vypraveny do Arminu, projely Suezským kanálem i Adenem a zmizely v moři.

Černoch nás vedl do paláce; byl postaven v Maurském slohu se spoustou klenutých oblouků, zdobených pestrými ornamenty; nade dveřmi byly ještě citáty z koránu, které Diana nadšeně přečetla nahlas. Palác byl velmi rozsáhlý a díky spoustě chodeb připomínal bludiště paláce tygřích vládců v Aurrgharru; ale protože neměl žádné tajné chodby, dalo se v něm mnohem líp orientovat. Oproti evropským stavbám tu byla spousta pestrých barev, ale jakmile si oko zvyklo, působily barvy spíš dojmem, jako by tu byla tma.

Charryho pokoj, kam nás vedli, byl zařízen v orientálním slohu se zbraněmi a koberci na stěnách; na zemi kožešiny šelem, tygrů, leopardů i lvů, ale žádná jaguáři. Také na zdech visely divošské masky, hudební nástroje, mohamedánská korouhev. Namísto lůžek tu byly nízké divany s pestrými pokrývkami a spoustou polštářů, namísto židlí měkce vypolstrované stoličky, namísto stolů nízký stoleček na filigránských nožkách, vyřezaný z ebenového dřeva a intarzovaný slonovinou.

Moc se nám to líbilo, Charry a Diana obdivovali bohatství a nádheru, která tu byla. Tomáš jim vysvětlil: „Před dávnými časy dobývali naši předkové Svatou zemi. Co tam našli, ukradli a přivezli sem. Později jsme prováděli námořní obchod; když jsme se sešli s piráty, taky jsme jim vzali, co jsme potřebovali.“

Jeho pokoj byl vedle, stejně zařízený, že Eva na něm mohla oči nechat. „To jsou zde všechny pokoje zařízené tak přepychově?“

„Nahoře v poschodí jsou pokoje zařízené v americkém slohu; tam jsou zase předměty, které naši předchůdci ukradli Aztékům a Mayům, nehledě k pokladům peruánských Inků. Někdy nás tam možná ubytují, pořadí pokojů není určeno a mění se podle toho, jak kdo zrovna přijde.“

„Mohli bychom některý z nich vidět?“ ptala se Diana.

„Myslím, že ano, jistě tam bydlí někdo z přátel. Můžeme k nim zajít na návštěvu.“

Když se lidé ubytovali (my jsme se zařídili rychleji), měli v plánu jít si povídat s přáteli. Mezitím je navštívil krejčí, který měl za úkol vzít všem míru na nové sutany; bývá to zvykem při slavnostních zasedáních, neboť někteří páni mívají svoje oděvy už ve velmi špatném stavu. Tomáš se převlékl do tuniky rudé barvy, což mělo označovat hodnost komthura; pro Charryho a Dianu nechal taky přinést tuniky odpovídajících barev, Denisovi řekl, že mu stačí ten hadr ze školy na Como.

Když někdo zaklepal na dveře, myslela Diana, že je to sluha s oblečením, ale když otevřela dveře, stála v nich Julie; za ní se krčilo vylekané, blonďaté a ostříhané stvoření, které vypadalo jako kříženec mezi ní a Denisem, zřejmě její sestra Jana von Gremis. Diana zajásala, padla Julce do náruče a počala ji hlučně vítat. To upozornilo Denise, vyběhl a přidal se k uvítání.

„To jsem ráda, že jsi tady,“ volala Diana, „Kdy jste přijely?“

„Právě teď! Ptala jsem se toho černocha, kde se máme ubytovat, ale nedokážu se s ním domluvit; říkal že jste tady, tak jsme se nejdřív přišly podívat, jak to tu vypadá...“

„Neboj se, někam tě uložíme.“ řekl Tomáš, který už také vyšel ze dveří, „Kdyby bylo nejhůř, tak tady u nás; stejně budeme celé dny pořád někde pobíhat...“

Julie jej objala; pak vzala za ruku Janu. „Dovol, abych ti představila tvoji dceru... Janičko, to je náš otec...“

„Pojď sem a neboj se,“ oslovil ji Tomáš vlídně, „Jsem Tomáš Baarfelt; řízením osudu jsem tě dostal jako dar...“

„Dobrý den, pane...“ špitla Jana a zřejmě se hrozně bála.

„Neříkej mi pane. Nechceš-li mi říkat otče, stačí Tomáši... Jak se ti mezi námi líbí? Není na tebe Julie moc zlá?“

„To ne... já už bych nikdy nechtěla zpátky do kláštera! Viďte, pane otče, že tam nebudu muset!“

„Nemusíš. A kdyby se náhodou stalo, máme dost síly, abychom tě našli a opět osvobodili. Za to ručí Julie. A vůbec, proč jsi tak nesmělá? Ber si příklad z Julky, nemusíš se před námi stydět!“

„Jenže... Julie je přece o tolik starší!“

„O hodně!“ vyprskla Julka, „O tři roky, to je toho! Ber si příklad z tohohle uličníka, to je bráška Denis, nejnovější naděje rodu. Do toho se pravidelně vtěluje samotný ďábel!“

„Hele, ještě jsem ti nic neudělal, tak do mě nerej!“ bránil se Denis, „Až ti něco udělám, tak klidně – ale teď ne!“

„Když jsi neudělal, tak to znamená, že nad něčím takovým docela jistě přemýšlíš. Jako kdybych tě neznala!“

„Máš o mně špatný mínění, a docela neprávem! To mě uráží! Kdykoliv jsem zatím dostal vynadáno, aspoň jsem věděl za co. Počítej s tím, že si to pěkně odskáčeš...“

„To jsem věděla už od prvopočátku. Dáme si trénink, bráško?“

„Určitě, jen co se převlíknu!“

„Chtěl jsi asi říct svlíknu. Takový jako ty tady pobíhají jen v kraťasech pro případ, že by upadli do bazénu...“

„Tady mají bazén?“

„Co jsem viděla, asi čtyři. Šílenej barák...“

Tomáš se ohlédl; blížila se k nim dívka, která stala za pohled a taky za popis. Oblečená do bílých šortek a trička, skvěle opálená a velice hezká; hřívu kaštanových vlasů neměla ani tak dlouhou, jako kudrnatou a skládající se ze samých prstýnků.

„Hledám holku, která se jmenuje Julie Baarfeltová; hádám, že to jsi ty. Taky její sestru Janu... Já jsem Renée a posílá mě princezna Veronika kvůli vašemu ubytování.“

„Všechny nás moc těší.“ usmál se Tomáš.

„Ty ji mermomocí chceš mít tady, komthure? Veronika myslí, že by se jí daleko líp bydlelo v harému; co ty na to?“

„To říkal ten černoch taky,“ řekla Julka, „Jenomže já to vidím jako dost šílený... co budu dělat u nějakýho Turka?“

„Harém je křídlo zámku, které obývají svobodné dívky,“ usmál se Tomáš, „Byl to dům žen za časů saracénských, ale teď už není pohyb žen nijak omezen, jak vidíš na Renée. Tohle je rodinné křídlo paláce, existuje taky mužské. A další části, myslím, že tě holky provedou daleko líp než já.“

„No... já bych docela ráda... je v tom nějaký rozdíl?“

„Jeden jo,“ Tomáš pohladil Renée po těch prstýncích, navinul si jeden na ukazovák a podržel si ji, „V harému žije okolo stovky jedovatých bosorek, podobných téhle. Každá je něčím nebezpečná, všechny se chystají zatnout ti tesáky do krku a vysát krev jako upíři. Poslat tě mezi ně znamená vyslat tě do boje.“

Julka zablýskla očima. „Vážně se jich mám bát?“

„Můžeš moje varování ignorovat; ale pak hrozně riskuješ!“

„Bezva, táto. V tom případě se stěhuju do harému! Jdem, Jano!“

„Já už jednou v harému byla,“ dodala Diana, „Pouštíte tam vdané dámy? Já bych se šla podívat...“

„Pohyb po celém paláci je volný a v harému může bydlet každý, kdo chce,“ řekla Renée, „Třeba i tvůj bráška – ty jsi Denis, co? Naštěstí je ještě moc malý na to, aby ho holky sváděly a moc velký na to, aby ho rozmazlovaly...“

„Jak znám zdejší poměry, jsou tam takové, které by ho dokázaly svádět i rozmazlovat; některé dokonce současně.“ řekl Tomáš.

„To by snad musely být perverzní!“ vykulila oči Diana.

„Mnohé nepochybně jsou perverzní.“

Renée se při tom skvěle bavila. Zachytila vytřeštěné oči Jany a přišlo jí to líto, takže řekla: „Neubližujeme dětem, dokonce ani klukům. A dokonce ani těm, co si to zaslouží...“

„Když s vámi pustím Denise, během dvou hodin budete mít chuť ho zmlátit.“ řekl Tomáš, „Ale někoho bych se hrozně rád zbavil; platí u vás, že se děvčátka ráda mazlí s kočkama?“

„S takhle velikejma?“ pohladila Renée Tannarra.

„Volný pohyb a krmení povoleno. Kočky, kde budete a co budete dělat, je mi jedno až do zasedání. Denis totéž. Julie a Jana do harému, budou tam bydlet. Diana bude lítat po celým paláci jako utrženej vagón a kde bude spát, neví v tuhle dobu ani její strážný anděl, kterýho je mi mimochodem značně líto.“

„Provedu!“ zasmála se Diana.

„Já a Charry se budeme zabývat diplomatickým jednáním. Mám za to, že toho budem mít až nad hlavu, takže vyrušování pouze z absolutně nezbytných důvodů!“

„Rozumíme všichni.“ řekla Julka, „Jenom ještě...“

„Já vím, tvoje spisy. Předej mi je, Renée počká.“

Renée kývla střapatou hlavou; momentálně zjišťovala, zda je možné hladit jednou rukou mne a druhou Džaína. Šlo to.

Julie vstoupila do Tomášova pokoje a svlékla se z cestovních šatů, pak vytáhla z boty tenkou dýku a začala párat ozdobný uzel na spodní části zad, zvaný honzík; vyndala z něj tlustou obálku z voskovaného plátna a dala ji Tomášovi. Ten především vyhodil Evu-Marii, pak otevřel okno a postavil se k němu; pak si zakryl šátkem obličej, totiž ústa a nos a nařídil Julce, aby šla bokem. Teprve potom rozřízl nožem obálku a vysypal na stůl vše, co obsahovala. Chvíli pozorně prohlížel všechny ty papíry, než si sňal šátek a zavřel okno. „Zdá se, že je to v pořádku.“

„Co to mělo znamenat?“ Julie se nesmála, jen se tak ptala.

„Tobě jako Italce nemusím přece vysvětlovat, co jsou jedy! Jsem trochu opatrný; když dostanu balíček, předpokládám, že je v něm výbušnina. Když dostanu dopis, může v něm být jed. Když se obálka otevře, působením vzduchu se chemická sloučenina rozpustí a vznikne jedovatý kouř. To se ovšem nestalo a můžeme tedy předpokládat, že přímé ohrožení není.“

„Důmyslná metoda likvidace protivníka!“

„Ano – taky jsem tak pár lidí připravil o život.“ Tomáš se roztržitě přehraboval v papírech, které se vysypaly z obálky; pak jeden z nich uchopil a se zájmem četl sloupce jmen.

„Velmi zajímavé! Jsou tu jména a adresy funkcionářů jejich řádu; oni totiž nemají stálé hodnostáře jako my, jejich velitelé se neustále mění; po čtyřech, po šesti, někteří po dvou letech. Pořád je šibují sem tam, jeden předává úřad druhému a jde zase jinam, tak je neobyčejně těžké vysledovat jejich pohyby a určit, kdo za co může. Je to velmi dobrý systém, ale my ho nemůžeme používat, protože nemáme tolik lidí. Navíc jejich utajení je dost dokonalé, právě díky tomuhle způsobu. Mnozí z těch lidí kdysi zastávali docela jiné funkce!

A ještě jedna důležitá věc: jsou tu znamínka, kdo stojí v našem případě při nás a kdo proti nám. Porovnáme to s našimi záznamy a zjistíme hodně o jejich struktuře; škoda že ten páter Antonín zahynul, rád bych s ním navázal spojení. Tys udělala dobře, že jsi spolupracovala...“

„Jsem ráda, že ti ty papíry k něčemu jsou.“

„Ovšem! Budu si je studovat v klidu doma, teď na to není čas, kromě toho je zapotřebí při tom přemýšlet a to nejde, když jsi u toho ty. V každém případě ti děkuju. Teď se jdi bavit...“

„Nikdo neumí vyhodit člověka tak roztomile jako ty!“

„Jistě, miláčku. Mohli byste už konečně všichni vypadnout?“

Takže jsme všichni opustili rodinné křídlo; Julii bylo trochu trapné oblékat se do rozpáraných šatů, tak Renée řekla: „Vůbec se nestroj! Stejně ti hned dáme něco na sebe...“

„To mám jít přes celý palác ve spodním prádle?“

„Za dva dny budeš chodit bez rozpaků nahá – jako já.“

Renée nás vedla ven z budovy, přes nádvoří, pak přes park mezi rozkvetlými záhony, okolo další budovy do další zahrady, pod stromy a kolem velkého bazénu; potkala se s nějakou míšenkou, prohodila s ní pár slov, dívka se k nám přidala a vedla nás do harému. Vyběhli jsme po úzkých schodech do prvního patra, Renée šla chodbou a vysvětlovala:

„Tohle byl doopravdy harém, takže pokoje jsou tu menší a míň parádní než ve velkým; zato je možný si vyzdobit pokoj podle vlastního vkusu. Jídelna je dole, tam sedáváme, když to venku nejde. Teď jsou všichni dole u bazénu, jak jsi viděla. Každý vám přidělíme jednu celu, klíče ovšem nejsou, jen závory zevnitř. Diano, tobě pro jistotu taky. Muži, pokud u nás nějací bydlí, se uloží na chodbách, jsou tu měkké koberce. Platí to i pro cvrčky ve tvým věku, Denisi. Pokud si některá holka přeje, může si svýho chlapce pozvat k sobě, proto ty závory. Jenže vy jste panny.“

„Jak to víš tak jistě?“ zeptala se udiveně Julie.

„První ze všeho jsem zkontrolovala aury. Mám to v popisu práce pro princeznu. Jen mi vrtá hlavou, že aura hlásí, že Jana nic nedělá a já nechápu, proč teda má hlavu jako tenisák.“

„Tak moment! Mohla bys to říct pomalu a srozumitelně?“

„Víš snad, co je aura, ne? Astrální tělo; u dítěte a panny má jinou barvu než u dospělý ženy. Dál aura hlásí schopnost pro různou práci; mimochodem u vás obou vynikající. Ty jsi čarodějka jak víno, Julko; cítila jsem tě už na dálku. Jana by měla být ještě lepší, je mladší a virgo intacta, zatímco ty jsi sice panna, ale už to nebude dlouho trvat...“

Julie zčervenala. „Jak tohle můžeš vědět?“

„Za blbý otázky se u nás dává za uši. Můžeš mi odpovědět, proč se ta panna dala ostříhat, když není čarodějka?“

„Tu pannu ostříhaly jeptišky v klášteře, kde byla zavřená. Byl to katolický klášter, tam takové věci dělají.“

Renée vypadala velmi zklamaně. „Jo ták... tady jsou vaše cely. Počkám, až se převlíknete, pak vás vezmu dolů a představím. Další už bude záležet na princeznách.“

„Co dalšího to je?“

„Chtěly s tebou mluvit. Taky s lady Dianou.“

Dívka, která vypadala jako směs černošky a Berberky, přinesla všem třem trička a šortky. Diana si ji se zájmem prohlížela.

„Kde berete tyhle holky? Vypadají jako z Afriky...“

„Některé se narodily už v řádu jako výsledek zábav vznešených pánů rytířů. Ale je jich bohužel málo, občas musíme kupovat děti od obchodníků. Taky je dostáváme z klášterů a sirotčinců...“

„Dívky nebo i chlapce?“

„Jsou lidé, kteří docela rádi prodají svoje dítě do řádu jako otroka. Vědí, že o ně bude doživotně postaráno...“

„To nezní moc lidumilně!“

„Na jih od nás leží Afrika, císařovno. Tam každý den umírá velká spousta malých dětí, hladem, na nemoci nebo v důsledku péče vlastních rodičů. Je lepší se o ně postarat nebo je nechat umřít? A když je zachráníme, jaké jim máme dát postavení?“

„Bojovníci za lidská práva by řekli, že je máme vychovat a pak jim dát na vybranou, zda chtějí zůstat v řádu či odejít.“

„Zkus si to v praxi! My to tak děláme, jen s tím rozdílem, že odchod z řádu je trest za hrubé přečiny. Už se několikrát stalo, že jsme někoho vyhnali; bylo mi jich dost líto.“

Během té diskuse se dívky převlékly; Diana a Julie plné zájmu a očekávání, Jana pořád ještě vyděšená.

„Co ta Baarfeltova žena? Eva-Marie?“ ptala se Renée.

„Existuje u vás možnost vyhlásit nad někým ochranu? Já bych na ni nejradši vydala dobu hájení...“ řekla Diana.

„Jak chceš. A na tuhle maličkou ne?“

„Proč? Je mladá a nezkušená, ale z Baarfeltovský krve. Jenom ať si zvyká, nepřítel ji taky šetřit nebude.“

„Vzácně realistický stanovisko, císařovno!“

Diana položila ruku Renée na rameno a pevně stiskla. „Panenko, jsem císařovna hlavně proto, abych chránila svůj národ. Jako jednu z prvních věcí jsem se naučila koukat po lidech a vybírat si: toho beru, toho neberu. Poznám, když někdo loví v mým rybníce a nebojím se lovit v jeho. Chápeš to?“

„Velice dobře! Smím vědět, jak to vypadá se mnou?“

„Ty už seš na háčku...“

Renée je vedla dolů na nádvoří. „Tohle je velkej bazén, největší v celým areálu. Ještě máme zimní přímo v paláci, kdyby pršelo nebo byla hrozná zima. Teď je zrovna nádherně, taky jsme se pěkně snažily, aby to vyšlo. Představím vás...“

Jana se cítila trapně už od začátku, co sem vstoupila; teď ale se upřímně vyděsila, protože všichni lidé v bazénu i kolem něj byli nazí. Někteří plavali, jiní si povídali, něco jedli nebo popíjeli; ale nikomu to nepřipadalo zvláštní.

„Bazén teda máte nádhernej,“ oceňoval Denis, „Daleko lepší než Voglari na Como, to je co říct...“

„To mu teda nabonzuju, jen co ho uvidím!“ smála se Renée, „Když něco nesnáší, tak je to pomlouvání jeho střediska...“

„Já byla jen ve Florencii, ale má to tam hezký!“ řekla Julka.

„Je na tom blbě s penězma. Španělská provincie vynáší víc...“

Julie využila Denisova obdivu k bazénu a elegantně mu podrazila nohy – vzápětí dostal možnost vychutnat chladnou vodu v košili a kalhotách. Jana vyprskla smíchy, Denis se vynořil, šlapal vodu a smál se taky.

„Když jsem řekla, že se ti pomstím, tak jsem to myslela vážně! Já ti dám si ze mě dělat legraci!“

„Vidím, že začínám stárnout! Tohle bys mi neudělala, kdybych nebyl poraněnej slepotou, hluchotou a blbostí! Však jen počkej, já ti to v pravou chvíli odvedu!“ Denis se hrabal ven, ale Julka ho srazila nohou zas zpátky; sotva ji při pádu stačil chytit za chodidlo a stáhnout za sebou.

„To jsou způsoby, cachtat se v hadrech!“ řekla Renée pohrdavě.

„Ty už mi taky hezkou chvíli piješ krev,“ řekla jí Diana, skočila po ní a smetla ji do vody. Jana zůstala stát na okraji, pak zaťala zuby, nadechla se a skočila za nimi. Nenechali jsme se prosit a šli se taky vykoupat, bylo horko a líbilo se nám to.

V bazénu i okolo nastal rozruch. Hezká černovlasá dívka, která se až doposud opalovala na trávníku, vstala, přiběhla blíž a když pochopila situaci, vykřikla pár rozkazů a skočila do vody. Taky další naskákaly do bazénu, vrhly se na Dianu, Julii a Denise a snažily se je utopit. Jana se držela při okraji, pak v ní zvítězila rodová příchylnost a vrhla se do rvačky; kdo neměl chuť se prát, rychle z vody uprchl a během chvilky zuřil boj, který připomínal hry delfínů. Denis vylezl na okraj, zbavil se rychle oblečení a skočil zpátky, to samé Diana a pak Julie; Jana po chvíli váhání učinila totéž. Kam zmizela Renée, ve zmatku nebylo možné zjistit.

Když už toho měli všichni dost, doplavali ke schůdkům, vylezli ven a černovláska se zeptala:

„Ty jsi Diana z Guyrlayowu?“

Diana neřekla nic, kašlala vodu. Byla jich přesila.

„Já jsem Veronika Mendoza di Castro. A pěkně tě vítám.“

„Moc děkujem... Já jsem Julietta la Venzini – a z Baarfeltu.“

„Ahoj! Ještě se tady někde plete má sestra Valérie; další holky vám představím, až... pojďte si na chvilku oddechnout!“

Na trávníku vedle bazénu měly roztažené deky, ručníky a různé barevné hadříky; Veronika se natáhla a vystavila tělo slunci.

„Není takový vedro jako v létě, ale hezky je, co?“

„Nám to vyhovuje.“ řekla Diana.

Přišla Renée a s ní Valérie z Mendozy, mladší sestra Veroniky; Diana ji bystře odhadla a usoudila, že těžko posoudit, která dívka je krásnější, zda Julie či Valérie; nejspíš mezi nimi brzy vzplane těžký konkurenční boj. Pokud se tady ta soutěž hraje; Diana byla mimo konkurenci, byla blondýnka a docela jiný typ.

„Přednesu slavnostní projev, dámy; pokud možno držte zobáčky, která bude rušit, tu nechám klečet na hrachu! Jsme tak trochu jedna velká rodina; mezi sebou se koušem, ale ven bojujeme pohromadě. Má proti tomu někdo zásadní námitku? Jestli jo ať vypadne, ježto by nám tak jako tak k ničemu nebyl!“

Nikdo zásadní námitku neměl, Veronika pokračovala:

„Já a Valérie jsme dcery komthura Mendozy, ty jsi dcera komthura Baarfelta. Každá máme svoje hejno a ještě čekáme další kámošky do houfu; jak poplyne čas, začnou mezi náma tvrdý války a tak je poslední šance se dohodnout po dobrým. Jistý je, že jeden z našich otců bude Velmistrem; v takovým případě ta druhá zatne tesáky a s laskavým úsměvem předstoupí ke gratulaci!“

„Já teda jo!“ řekla Julie hrdě.

„Nejsem taková puberťačka jak myslíte, umím pochopit situaci a zařídit se podle ní,“ pokračovala Veronika, „Mělo by nám jít o tohle: máme šanci napravit svět, kterej je podle mýho v takovým srabu, že se mi z něj dělá zle. Od chvíle, co jsem vylezla z plínek, čekám na tuhle šanci: až se můj táta jednou stane velmistrem. Až dostanu šanci kromě štěkání taky kousnout!“

„Takže bys nerada viděla, aby vyhrál někdo druhej?“ zeptala se Diana, „Chceš nás ukecat, abysme ti šly z cesty?“

„Blbost! Právě kvůli tomu s váma chci mluvit: ať to vyhraje kdo chce, my musíme držet pohromadě! A přinutit toho, kterej dostane ty bílý šutry, aby nás bral vážně, chápete? Julka Baarfelta nebo já s Valérií Diega, ale musíme! Ukázat světu, že jsme tady!“

„A že s ním pohneme?“ řekla Julie.

„Tobě se to líbí tak, jak to je? Ty chceš čekat dalších dvacet let? Panenko, v tý době budeš mít holku jako seš dneska sama, budeš stará, ošklivá a líná jako prase; jak budeš bojovat? Máme tu kliku, že jsme mladý, hezký, plný ohně! Musíme toho využít!“

„Začínám si myslet, že tě chápu.“ řekla Diana.

„Abys ty mě nechápala! Ty seš v tom taky důležitá: máš území. Budeme mít kam zdrhnout, kdyby nás převálcovali. A odkud útočit, kdyby něco nevyšlo. Píchneš nám v tom?“

„Jistě, ráda. Co potřebuješ?“

„Nevím, jak velká je ta tvá země. Podle žurnálů, co posíláte po celým řádu, dost na to, aby se ti tam vešel jeden maličkej klášter, tak pro tři sta holek. Kdyby to nevyšlo.“

„Máš ho mít.“

„Fajn, to je první věc. Za další: mám plný zuby toho, aby nám v řádu chlapi poroučeli. Je pravda, že jste v Polsku založili nějakou novou lóži a rozdělili ji na mužskou a ženskou?“

„Ano. Řád Svatého Jiří a nebylo to v Polsku, ale u nás na Hůrce. Část lidí jsme poslali do Arminu, část se potuluje krajem a čelná hvězda, komthur Julka Baarfeltová je tady s náma!“

„Není komthur, ale abatyše, když už. V nejhorším bych brala ten jejich řád... Svatý Hedviky? Jenže to až v nejhorším; za dávnejch dob existoval Řád Čistého Srdce, čistě ženská záležitost. Já ten řád chci a chci, abychom v něm byly všecky, jak tu jsme!“

„Já už jsem v řádu Blesků...“ namítla Diana.

„Zbytečně tam zabíráš místo pro nějakýho rytíře, zatímco bys mohla být v radě! Vykašlete se na Blesky a všecko, co s nima souvisí; vzniká z toho jenom zmatek. Dokonce existovala jakási dětská parta, říkalo se jí Černá Lilie. Nebrnká ti to na srdíčko, malej Denisi Baarfelte?“

„Hele, mě vynech, jo? Já už se začal poohlížet sám...“

„Tak promiň, že jsem se tě dotkla! Až něco založíš, hlavně tam nezapomeň vzít toho blba, našeho bráchu! Ale teď máme na programu Řád Čistého Srdce; kdo vyhraje, toho dcera bude nejvyšší abatyše a ostatní budou v řádový radě. Má někdo námitky?“

Nikdo námitky neměl. Veronika si oddechla.

„Tak dál. Teď to bude možná vypadat blbě. Můj otec je, jak víte, nejbližší žák dona Francisca. Don Francisco se nějakou dobu zmítal v agónii. V tom stavu dost často pronášel katastrofický proroctví. Můj otec je zaznamenal. Teda – některý.“

„Tváříš se pěkně tragicky. Je to vážný?“

„Kdyby nebylo, nevyváděla bych jako panna při porodu! Promiň, Jano, jestli jsem se tě dotkla...“

„Ne... já nejsem tak... urážlivá.“

„Tak ta proroctví: Nepřátelé z celý Evropy se chystají řád Templářů rozprášit a zlikvidovat. Po týhle volbě dojde k sérii katastrof, zejména osobních. Spousta našich lidí zahyne, spousta jich bude muset utéct. A každej, říkám každej z nás na to nějakým způsobem doplatí. Zkrátka, zlý časy.“

„Kdo se bojí, sere v síni.“ řekla Diana.

„A na posranýho i hajzl spadne!“ dodala Julie.

„Kuráže máte dost, jak vidím. Otec po těch prognózách požádal dona Nicolaa o horoskop vývoje řádu; hvězdy vyhrožujou ještě víc. Potom požádal nějaký lidi, co mají věštecký sklony. Neptejte se, co viděli. Řítíme se do černý propasti.“

„Zapomněla jsi dodat: bu! bu! bu!“

„Smutná je... ještě jedna věc. Já teď budu fakt muset bejt chvilku vážná, odpusťte mi to, často to nedělám: vypadá to, že kdo vidí v řádu obchodní společnost nebo politickou stranu, bude na tom líp než ten, kterej chce sloužit Bohu; svým tělem, krví, utrpením... vzít na sebe Kristův kříž. Znám pár lidí, co mají z řádu jen prospěch, ti ho budou mít dál. Kdo chce skutečně milovat Boha, ten na to doplatí.“

Tentokrát neřekl nikdo nic; až Julie po chvíli:

„V řádu Svatého Jiří je jeden muž: Olgierd, vizionář. Říkal to samý. Taky u nás byl na návštěvě hrabě Feroz, toho asi všechny znáte; povídá se o něm, že je... ďábel.“

„Na to nemá; je jeden horší, vévoda Miguel Pablo Goméz Fereira de Escambray; je to Bask a jde z něj opravdu hrůza. Ale Feroz je taky dost dobrej čarodějník; co ti vyvěštil?“

„Je to takový trapný,“ ohlédla se Julka na Janu, „Tam na Hůrce si ze mě pořád dělal legraci kvůli vlasům. Potom ho Janek Dunbar dosekal, tak ležel, ale nepřestal hecovat. Řekl takovou věc...“

„Nenapínej a řekni to! Tak hrozný to snad není!“

„Řekl: Do roka přijdeš buď o hřívu, nebo o hlavu. Vyber si!“

„Bezva. Co sis vybrala?“

„Utekla jsem. Pak se mi zdálo... o Janě. Když jsem ji vytáhla z kláštera a měla ji u sebe, občas jsem zkoušela meditovat. Věří některá z vás na věštecký sny?“

„Houby záleží na tom, čemu kdo věří; my je vyvoláváme! Řekni, co se ti zdálo, nebo tě dám natáhnout na skřipec!“

„Budeme muset něco obětovat. Něco ze sebe. Spálením v ohni. Nebo uložením na nějakým posvátným místě, třeba v chrámu. Jestli se jedná o vlasy, tak mi to vychází takhle: jeden pramen kolem krku tomu, co chceme chránit. Muž, dítě, zvíře, dům... já to zkusila se svou lodí Vlaštovkou. Zbytek v tlustým prameni někam, kam nikdy nepřijde nepřítel: do chrámu, do hluboký jeskyně, do vysokejch hor... svěřit do ochrany. Zbytek spálit v ohni.“

Julka vysvětlovala svoje stanovisko poněkud nesouvisle, hlas jí přeskakoval a rukama šermovala, jako když se hádala s trhovci. Ale zdálo se, že ostatní ji dokonale chápou, dívaly se jedna na druhou a když skončila, kývla Veronika na Valérii.

„Ty jsi sepsala kanonizační návrh na Jerzy Lasęku?“ zeptala se dívka Valérie a upřela na ni hluboké, uhrančivé oči.

„Ano... ale jak to souvisí?“

„A to povídání o Walkýrách?“

„To taky.“

„A historickou studii o používání vlasů v magii?“

„To já ne. To Diana. Ale já to četla a souhlasím.“

„Proč pořád kladeš důraz na oheň?“

„Nevím, tak mi to vychází. Diana říkala, že se konala nějaká yadžňa, oběť do ohně. Ten oheň tam být musí, nevím proč.“

Valérie a Veronika si vyměnily pohledy, pak se podívaly taky na Renée. Valérie pokrčila rameny, Veronika si povzdychla.

„Je jedna z mála věcí, který by našeho otce nažhavily do běla; to je možnost, že bysme si sáhly na vlasy. Je alergickej na to, že má nesmírně krásný dcery a kdyby mu na nich někdo něco poškodil, tak ho zardousí. Blbne Baarfelt taky tak?“

„Ani nevím... teda nemyslím!“ krčila rameny Julie.

„Má taky extrémně krásný dcery; vůbec mi připadá, že dcery komthurů to mají v povinnostech, bejt krásný. Pochybuje někdo, jak nás to strašlivě štve? Zažila některá z nás, aby ji otec od mala sekýroval, jestli je dostatečně krásná?“

„Možná to nebude tak zlý...“ řekla opatrně Diana.

„Drahá císařovno, v magii není žádný »možná nebude«! Když něco hrozí, tak to bude zlý, a moc!“

„No já myslela... třeba něco jako na hlavu...“

„Ty radši nemysli a mlč! Mám dojem, že nevíš, co plácáš. Pokud se má konat veřejná oběť, tak...“

„Tak veřejně,“ řekla Julie, „Já to chápu.“

„Pěkně nám to začíná!“ konstatovala Valérie.

„Koukejte, můžu se mýlit,“ rozjela se Julka, „Ono totiž...“

„Copak ještě?“

„To se týká kluků. Copánek kolem krku nestačí. Ještě taky... když se ten copánek váže na krk, tak musíš... nevím, jak to mám říct. Je mi to trapný, já jsem panna, jak dosvědčí Renée...“

Veronika si povzdechla: „Vypadá to, že víš, co povídáš.“

„A že se nemýlíš.“ řekla Renée, „Ještě tady bude veselo, že se budeme všechny třást děsem. Platí taky, když se s někým podělíš o lásku, že si vyměníte půl karmy?“

„Platí,“ řekla Diana, „O tom ani nedejchej...“

„A tohle všechno,“ pronesla varovně Veronika, „Bude platit jen pro ty, co se dají k nám do řádu. Holky, co zůstanou venku, budou dál v pohodě kráčet svým načančaným, pitomoučkým růžovým světem...“

„Budou klopýtat jako slepej krtek pod třema kvalitama přírody, svou karmou a jiným závažím,“ řekla Diana, „My jsme v takovým postavení, že si můžem karmu měnit; co je lepší?“

„Lepší bejt kozou!“ zamručela Renée.

„Tobě se to skoro povedlo!“ popíchla ji Valérie.

„Zklidněte se, dámy,“ řekla Veronika, „Chovejme se jako přední odborníci na danou problematiku! Julko, ta oběť se má konat kdy? Někdy v budoucnu, nebo hned teď?“

„Nejseš ty blbá?“ vyskočila Valérie.

„Ptám se Julie, ne tebe!“

„Ale já... to nevím,“ řekla Julka nešťastně, „Já vlastně vůbec nevím, jestli to má nějakej smysl... taky je možný, že se mi to jenom zdálo, že se toho bojím a proto... takový podvědomí, víte? V psychiatrii se říká: podvědomá obava... frustrace...“

„Klid, povídám! To všecko má smysl: věštecký sny, obětování do ohně, jako naznačení ochoty k sebeobětování. Znamení zasvěcení. To jsou reálný věci a jestli někdo bude kecat...“

Mezi ostatními se propletla černá dívka, naklonila se Veronice k uchu a něco jí povídala. Veronika vykřikla: „Tak ať snad jdou sem; a okamžitě! Na co vůbec čekají?“

Černá dívka odběhla a Veronika ohlásila: „Přijely holky Knassenovy a ještě někdo. Dost dobrý...“

Knassena Julie znala a nepochybovala, že dojely s ním; znala taky jeho syna, o dcerách zatím jen slyšela. Vzápětí se objevily ve vchodu: dvojčata s vlasy barvy světlého zlata a pletí bílou jako alabastr, krásné, vznešené, pravé princezny. Spolu s nimi přišla pihovatá dívka s vlasy jak plamen ohně: Agnes ze široce rozvětveného rodu Wulffssonů.

„Jdem je uvítat!“ rozhodla Valérie, vyskočila a rozběhla se za nimi. Uvítání vypadalo tak, že všechny dohromady skončily ve vodě bazénu; teprve když se vyčerpaly rvačkou, vylezly ven a Veronika stručně poučila nově příchozí, o čem zatím byla řeč:

„Tak jsme se tady právě dohodly, že si založíme vlastní lóži řádu a dáme se ostříhat dohola. Co vy na to?“

Očekávala, že reakce bude rozporná a nemýlila se. Knassenova dvojčata dala najevo chladný nesouhlas, zato Agnes Wulffssonová se rozzuřila jako divoká kočka a začala zběsile nadávat. Ostatní se jejím vztekem nesmírně bavily; teprve když se začínala dusit, prozradila jí Renée, že to nemyslí hned okamžitě.

„Vy mě vždycky tak vytočíte!“ běsnila Agnes, „Jednou si na vás vymyslím něco já, potom uvidíte! Ale jo, jestli někdy v budoucnu, když to bude potřeba, tak se k vám klidně přidám. Kdo ví, kdy nebo co bude budoucnost...“

„A co když je budoucnost blíž, než čekáš?“

„Hele, já už jsem se dneska jednou ztrapnila, mě už nenachytáš! Svěřuji svůj osud dobrovolně do rukou matky abatyše Veroniky; vím o ní, že má rozum a určitě nedovolí žádnou blbost...“

„Aby ses nepletla; já ji znám dýl!“ varovala Valérie.

Příchodem nových dívek se rozmluva stala značně omezenou; její příčinou byly právě dvojčata. Jmenovaly se Senta a Britta, doma nechaly ještě malou sestru Ingeborg; v řádových kruzích byly známé tím, že se málokdy k něčemu vyjádřily. Ani ne tak z vrozené mlčenlivosti jako proto, že byly nesmírně tupé na jazyky a uměly pouze švédsky a norsky; v jakýchkoliv složitějších případech jim Agnes musela tlumočit. Ta zato švadronila plynně všemi jazyky jako Diana (a taky všemi bídně). Kromě toho byla velmi vznětlivá, při každé příležitosti okamžitě vyskakovala a zelené oči jí zle blýskaly. Diana jí za to zkusila polichotit, že byla určitě v minulém životě kočkou, ale ukázalo se, že Agnes je zásadním odpůrcem učení o reinkarnaci a podobných nesmyslů. To rozzlobilo zas Dianu a začaly se hádat, k nemalému pobavení ostatních.

Diana nejdřív používala argumentaci z křesťanské oblasti; jenže záhy se ukázalo, že Agnes sice křesťanka je, ale její představy se téměř přesně kryjí s názory Nordiků; v té chvíli přispěla své paní na pomoc Julie a statečně do Agnes ryla. Ukázalo se, že pojem Walhaly a dívek, které tam odvážejí mrtvé bojovníky, není pro seveřanky nic nového; pak se Julie zmínila, že v nebi je určitě místo vyhražené pro uhynulé Templáře, kam mají za povinnost je svážet právě ony; na tom se shodly.

„Ale nikdy, říkám nikdy!“ zdůrazňovala Agnes, „Nedovolím, aby mi někdo ostříhal vlasy! Kdo kdy viděl ostříhanou Walkýru?“

„Nikdo nikdy neviděl ani vlasatou.“ namítla Valérie.

„Když čarodějce ostříháš vlasy, ztratí svoji moc!“ vykřikovala Agnes a rezavé kudrny jí lítaly kolem hlavy jako plamen, „Kdybych to připustila, nebudu se už moct ani bránit!“

„Třeba ano,“ řekla Diana, „Zkusila jsi to někdy?“

„Ne, a nezkusím! Kromě toho ten, kdo by mi ostříhal vlasy, by propadl smrti! Zabila bych ho sama nebo někdo z mých bratří!“

„Právě proto padl návrh použít ohně.“

Agnes se zarazila, nejistě zamrkala a ohlédla se po Veronice.

„Jak... to myslíš?“ zeptala se opatrně.

„Sleduj: Když Odin uvěznil Walkýru Brunnhildu za neposlušnost na tom kopci, obklopil ji mořem plamenů, aby k ní nikdo nemohl. Brunnhilda oheň ovládala, proto ji uspal. Pak přišel Sigward nebo Siegfried u Germánů; Brunnhildu vzbudil polibkem a vyvedl ji přes plameny ven. Jim oheň neublížil, ale co jejich vlasy?“

„No jo, oheň... to je horší,“ řekla Agnes, „To teda nevím...“

Veronika si zjednala pokynem ruky ticho. „Diano, my nemyslíme obyčejnou formu ohně, jakou znáš ty. Když mluvíme o Ohni, myslíme tím Živý oheň, který neubližuje živým bytostem. Jedná se o...“

„Já vím, co to znamená. Dotýkala jsem se ho.“

Mezi dívkami nastal lehký zmatek. Většinou se zajímaly, jak Diana k této znalosti přišla a kdo oheň ovládal.

„Kateřina z Flammelu.“

„Ty ses někdy někde setkala s Kateřinou?“ řekla Renée do ticha.

„Na Moravě, na kopci nad městem Mikulovem u řeky Dyje, letos v létě. Přivolal ji Baarfelt a požádal, aby mu zapálila Oheň.“

Šum počal vzrůstat; Valérie se zeptala: „Dotýkala ses Ohně, nebo jsi do něj vstoupila a koupala se v něm?“

„Jen jsem se ho dotkla rukou.“

„Proto! Kdyby ses v něm vykoupala, shoří všechno, co není živé. To už bys žádné vlasy neměla...“

„Teda, já bych to riskla...“

Na Veronice bylo vidět, že si moc nepřeje diskutovat na toto téma. Ochotně proto využila krátké šeptané diskuse, které nastala mezi Agnes a jednou z dvojčat; Agnes na vyzvání přeložila:

„Britta chce vědět, jestli Diana vynalezla ty zákony...“

„Nic jsem nevynalezla, pouze je uvádím v život. Zákony existují odjakživa, jenže lidé zapomněli, jak se mají chovat.“

„Britta se ptá, jestli je pravda, že jejím manželem je každý muž, se kterým se kdy milovala.“

„Ano, samozřejmě!“

„Dále se ptá, jestli to zavazuje... ty kluky... k čemu? Jo, aby jako její manželé... ne, jejich manželé! Aby je chránili v boji, různě podporovali... Zkrátka jestli každý, kdo se vyspal s jednou z nich dvou, patří do rodiny.“

„V podstatě ano, ale sňatek s jednou neplatí zároveň pro tu druhou! Každá má právo mít vlastní rodinu...“

Agnes zamávala rukama. „Nedělej v tom větší zmatky, než jsou! Senta a Britta jsou skutečná dvojčata, co prožívá jedna, cítí zároveň ta druhá. Od malička se učí vyměňovat si informace; taky dělaly pokusy, rozdělily se každá na jiný konec Švédska, stejně ale měly pořád ty samé kontakty; teď už to ale nedělají.“

„To zní hezky; ale co dál?“

„Holky chtějí vědět, zda můžou propojit... co?“ Agnes chvilku naslouchala, potom potřásla hlavou: „Já to umím těžko vysvětlit. Zkrátka ony chtějí, abychom dosáhly absolutního vzájemného spříznění. Představujou si to tak, že bysme zapojovaly jednotlivý kluky... tak, že by se oni potom... co? Aha, zkrátka řekneme jim, že když se budou milovat s některou z nás, tak zároveň napojujou každou další, takže my se spojíme s nima a oni zas propojej další holky. Tím vznikne obrovský mentální pole...“

„Řekni jim, že jsou obě blbý.“ navrhla Veronika.

„Já nesouhlasím!“ řekla rázně Julie.

„Já jsem to taky nepochopila.“ dodala Diana.

„Pusťte to z hlavy! Dvojčata jsou úplně tupý!“ řekla Valérie.

„Mám taky ten dojem! Přece kvůli tomu nebudou balit chlapy na potkání!“ řekla Julie pohoršeně.

„To dělají i bez důvodu; tys zřejmě ještě nezažila skandinávský zvyklosti v akci? Takhle by k tomu měly aspoň důvod! Ale to, co vymyslely, absolutně nejde uskutečnit; jak byste například chtěly takový spojení trvale udržet?“

Jedna z dívek začala vysvětlovat a Agnes překládat; při třetí větě se zarazila a nedokázala se za žádnou cenu vyjádřit.

„Nejlíp uděláš, když to předvedeš názorně,“ navrhla Valérie; Senta i Britta navrhovaly něco podobného a Agnes snaživě vysvětlovala: „Když se propojíš, tak vznikne na chvíli takový pole mentální energie. Hrozně účinný...“

„Tak předveď!“ přála si Diana.

„Má pravdu,“ řekla Renée, „Je tady spousta holek, který nic nechápou. Kdyby mohly aspoň na chvilku získat spojení, nemusely bysme jim už nic vykládat, byly by v obraze...“

„Jenže když se o tom dozví táta, tak nás spráská! Zakázal nám dělat tyhle pokusy, když u toho jsme samy!“

„Když mu to nikdo nevykecá...“

„Myslíš, že to nepocítí? Jak je daleko?“

„V hlavní budově. Spousta zdí... ostatní lidi...“

Veronika se očima domlouvala s Valérií a Renée vyčkávala.

„Kdo to chce vést – zkusíš to ty?“

„No... můžu, když chceš!“

„Já pořád ještě nevím, o co jde!“ stěžovala si Julie.

„To se hnedle dozvíš. Ale holky, říkám vám: Jestli některá udělá nějakej průšvih, tak si mě nepřejte! Víte dobře...“

„Hele, jedem! Tři minuty, dýl ne, jo? Stejně budou za chvilku volat k obědu, tak rychle, než to bude nápadný...“

„Fajn; tak se spojíme. Všichni si navzájem podejte ruce, takhle je propleťte prstama. Musí to být dokonalý propojení, je to jasný? Takhle, Julko, chyť se mě... z druhý strany Senty... no dobře, tak je to Britta, to je přeci fuk! Kdo bude hlídat čas? Tak má někdo hodinky? Ty taky, Denisi, samozřejmě! Tak co?“

Konečně byli všichni propojeni; dívka Renée zavřela oči, hlavu sklopila trochu před sebe a zhluboka dýchala. Některé zavřely oči, jiné zvrátily hlavu dozadu a všechny čekaly. Julka dokonce váhala, zda to, co se děje, je skutečnost či nějaká legrace.

Najednou pocítila prudký úder, jako by se její tělo ocitlo pod hydraulickým lisem; ale ten úder směřoval zvenčí na celé tělo a současně zevnitř ven, takže měla pocit, že se jí hlava rozskočí na kusy. V lebce pocítila tupou bolest a jakési mravenčení, jen to nebyla schopna vnímat, protože zároveň pocítila myšlenky všech přítomných; jenže současně a v podobě, jakou nechápala. To zřejmě vyvolávalo tu bolest; naráz znala dosavadní životy všech dívek, jejich lásky a nenávisti, vše co je těšilo a bolelo; a současně cítila, jak jí několik silnějších impulsů přímo sonduje mozek, drancuje myšlenky a pitvá ji zaživa; bolelo to, chtěla vykřiknout, ale nemohla a navíc ta obrovská vlna myšlenek ji docela zahltila, takže přestala chápat, zda vůbec je nebo není, kdo je, jestli je Julie nebo Valérie nebo Diana, protože ty všechny byly najednou v ní; taky ji napadla Jana a v tu chvíli byla Jana a třásla se hrůzou, protože to pro ni bylo ještě horší než pro ni jako Julii, jenže v té chvíli jí procházely myslí divoké představy Agnes plné násilí a sexu, což ji vyděsilo, takže se začala bránit, jenže silnější mysl (Veronika, Valérie?) jí nedovolila opustit hru. Taky jí bleskla hlavou představa koupání v ohni, na okamžik viděla všechny přítomné (včetně sebe, ale zvenku) zcela bez vlasů; jenomže v tom samém okamžiku Veronika rozpojila ruce, vyskočila a se vzteklým řevem se vrhla na jednu z mladších dívek; sprostě jí nadávala a začala do ní kopat, holka se bránila a pištěla jako potkan.

Julie se zhroutila; byla už zase Julie, to věděla zcela jistě, nikdo cizí v ní nebyl a v nikom nebyla ona. Celá se klepala nervovým vypětím; všimla si, že Renée se zhroutila, Valérie ji objala a sevřela v náručí, z druhé strany přiskočila Agnes, obě teď držely Renée mezi sebou a předávaly jí energii; potom Valérie chytila za ucho Tannarra, přitáhla ho blíž a křičela na něj, aby Renée hned důkladně olízal. Přišel jsem mu pro jistotu na pomoc, kdyby to nezvládl; další dívky zatím uklidňovaly zuřící Veroniku.

Přiběhl jakýsi chlap a začal na dívky hulákat; Veronika ho poslala na nějaké velmi ošklivé místo, kam ovšem neodešel, pouze si odplivl a vrátil se ke svým druhům. Julie si povšimla Jany, která seděla tupě a vypadala, že je jí hodně zle. Objala ji, hladila a uklidňovala, ačkoliv spíš sama potřebovala uklidnit; mezi tím přišla Veronika k sobě a prohlásila:

„Pilar k ničemu příště nevezmu, dokud nebude mít rozum! I když ve čtrnácti by mohla být zodpovědnější... Zvednout, oblíkat, za chvilku je oběd. Rozsypte se na částice, nemusíme jít v houfu! Po obědě dvě hodiny siesta, relaxace, kdo dokážete, usnout! Divoký sny povoluju, zblbnout z nich přísně zapovídám! Jasný?“

„Křišťálově jasný, matko abatyše,“ řekla Julie, „Co otázky?“

Veronika na ni koukla, jako kdyby jí právě strašlivě ublížila. „Víš teď přesně to samý co já, huso pitomá! Když chceš na něco odpověď, tak se zeptej, ne?“ A aniž by dále cokoliv vysvětlovala, počala shledávat oblečení a strojit se. Julie neměla dostatek odvahy ještě jednou ji oslovit.

Oběd se podával ve společenské místnosti harému, což byl v tom objektu největší sál; ale jídlo bylo uvařeno ve velké společné kuchyni, sem je jen přinesly služebné dívky. Julie se s Janou usadily na místo, kam jim ukázaly, dostaly nerezovou misku, nerezovou lžíci a skleněný pohárek. Julie koukala jako omámená, Janě bylo zle a Julka ji těšila; na jakékoliv vnímání čehokoliv neměla náladu, cítila se jako prase po první ráně sekerou. Stěny byly ozdobené freskami ze šestnáctého století, strop arabeskami ze dvanáctého století. Jídlo bylo z brambor, zeleniny, těstovin a luštěnin; černá služebná se musela dvakrát ptát, zda Julka chce i masovou kaši, než přikývla. Některé maso nejedly.

„Ještě je ti zle?“ ptala se Julie Jany, ačkoliv to cítila.

„Ne. Už je mi dobře.“ řekla Jana mátožně; neříkala pravdu, ale bylo jí skutečně líp, protože ze všech sil nabírala energii od kamarádek kolem, od Ao Harrapa pod nohama, z jídla i ze stěn okolo. Julie dělala totéž a žasla, že je možné natočit ruku tak, aby brala odraz někoho od něčeho. Cítila se jako vyždímaný hadr.

„Co je tohle za jídlo?“ ptala se jí Jana.

Julie jí bezmyšlenkovitě řekla španělský název a přidala informaci, z čeho a jak se dělá. Vzápětí si uvědomila, že podobný pokrm vidí poprvé, že o něm v životě neslyšela a ani po tom netoužila; taky jí došlo, že Jana ví přesně to samé a pokud se jí zeptala, je to spíš touha po komunikaci. Otočila se, objala Janu a držela ji v náručí, dokud se neuklidnila.

Vzájemným dotýkáním dochází k vyrovnání energií. Zklidnění. Spojení mysli, nalezení souladu. Sdílení pocitů.

»Při vzájemném dotyku může dojít ke vzrušení!« namítla sama sobě, »I když se dotýkám jiné ženy!«

Sexuální vzrušení je nanejvýš kladná emoce. Pomáhá získat větší množství energie. Dokonce i její vzájemné vybití je přínosné.

Julie se vyděsila.

»Proboha, co to se mnou udělaly?« říkala si.

Věděla, co s ní udělaly. Věděla všechno. Kousek od ní seděla Renée; Julka věděla, že jako pětiletou ji našly Veronika s Valérií v sirotčinci, kam ji vlastní matka odložila, jakékoliv další připomínky nežádoucí. Veronika měla v tu dobu dvanáct, Valérie sedm; přály si snad živou panenku? Renée měla nezřetelné vzpomínky na sirotčinec a velice živé, jak ji ty dvě strčily do vany a všechny tři se vzájemně mydlily a drhly kartáčem; prvně v životě poznala, co je to čistota.

Teď dokáže posunovat sklenice po stole vlastní energií bez doteku ruky.

Julie si uvědomila, že by to možná dokázala taky, kdyby neměla hlavu tak vymetenou. Jezdil jí tam popelářský vůz, četa cikánů drhla neuronové spoje a smetí vysypávala ušima ven.

„Jez a nekecej blbosti!“ poručila Janě přísně.

„Já nic neříkala!“ vyhrkla Jana a začala se dávit.

A tehdy se Julie rozhodla. Tak dost! Veronika říkala něco, že po obědě se může jít spát; nebo dokonce má? Díky Bohu... Tak jen to rychle dojíst a pak někam, kde bude klid!

Zalehla a během minuty usnula. Během pěti minut však už byla zase vzhůru, zírala vytřeštěně do zdi a žasla, co se jí zdálo. Nebyl to její sen, byl nejspíš Agnes a byl o nějakém muži. Jenže Julie nikdy se žádným mužem nebyla a to, co začala prožívat, v ní vyvolávalo strašlivý odpor a hnus.

Chvíli uvažovala, co má teď dělat. Obávala se, že jestli znovu usne, vrátí se jí buď tentýž, nebo nějaký ještě horší sen. Ulehla tedy, koukala do stropu a pokoušela se meditovat; měla pro to skvělé předpoklady, neboť její paměť obsahovala všechny Dianiny vzpomínky včetně znalosti hieroglyfů a klínopisu. V krátké chvíli upadla znovu do spánku, zdály se jí sice nesmysly, ale už se kvůli tomu nebudila... nebo aspoň ne často.

Když se probudila, bylo jí líp a měla dojem, že se už probírá. Nadbytečné znalosti v hlavě sice pořád ještě měla, ale teď už je vnímala jako něco, co někdy někde viděla nebo četla, neobtěžovalo ji to. Aha, tak se na to musí; nechat odležet! No dobře, pro příště už to bude vědět. Pokud bude ještě nějaké příště.

Šla si umýt obličej, umývárna byla na konci chodby. Když se před zrcadlem česala, přivřela oči a představila si, jak vypadala bez vlasů. Chápala, proč se Veronika tak rozzuřila; kdyby představa dívky Pilar získala větší podporu, třeba několika dalších, mohlo dojít k samovolnému pokynu tělu; to by pak uvolnilo vlasové kořínky a vlasy by vypadaly. Podobným způsobem zde léčí některé choroby: dýchací obtíže, srdeční arytmie, dokonce ledvinové a žlučové kameny. Pokud se tělo zasažené nemocí uvede do souladu s větším počtem zdravých těl, počne se samo chovat jako zdravé a nemoci se zbaví.

Julie si nacákala vodu na obličej a šla ven. Janu nechala spát, dokud se sama neprobudí. Venku ji dívky radostně zdravily, mohla si být jistá, že o ní vědí všechno a zřejmě jim to nevadí. Na oplátku zas toho věděla hodně ona o nich; ale podléhalo to její vůli, vzpomínky se jí nevybavovaly samy od sebe, jenom když si to přála. A taky věděla, že zítra či pozítří už bude tyhle věci znát jen matně jako něco, co jí někdo vyprávěl.

„Co novýho přes poledne, drahé kolegyně?“ otázala se zvesela Veroniky, která ležela na své dece a vypadala otrávená jako malajský šíp. Valérie ležela vedle a nevypadala nijak.

„Eh!“ řekla Veronika a zavřela oči.

„Co je? Někdo umřel?“

„Ty si prosímtě lehni a drž zobák! Vypadá to, že nám nebudeš k ničemu – tak aspoň nepřekážej!“

Julie se svlékla a pohodila svoje šaty vedle nich.

„Hele, seš tak milá, že bych měla otočit kormidlo a opustit nehostinný vody! Jenže moje paní Diana mě naučila udělat vždycky všechno naopak, než lidi čekají. Takže zůstávám!“

„Pro mě za mě...“

Julka zaváhala. „Nechcete si třeba zacvičit, dámy?“

„Co to?“ Valérie zvedla hlavu.

„Cvičíte přece u vás nějaký kung-fu?“

„No... o tom vašem jsme slyšely všelijaký pohádky! Ty bys vážně neměla strach si to rozdat proti některý z nás?“

„Já bych neměla strach si to rozdat proti vám oběma naráz!“

Veronika se zvedla. „Ona je ještě ke všemu drzá!“

„Ona si to může dovolit!“ vycenila Julie zoubky.

„Tak teda!“ zaječela Valérie, vyskočila na nohy a vrhla se na Julku. Ta ji smetla kopem z otočky, Valérie udělala salto a jako žába se rozplácla na trávníku. Veronika už taky stála, skočila na Julii zezadu, ta ji chytila za ruku a přehodila přes hlavu. Pak to bylo chvíli nepřehledné; když diváci opět rozeznávali osoby, ležela Julka na zádech a obě druhé na ní. Jenže Julie se nevzdala a kopala tak dlouho, dokud se jí nepovedlo zasáhnout kolenem Valérii a odhodit ji. Pak se zbavila Veroniky a už zase byla na nohou, rozháněla se rukama a vyhrožovala, že je zmlátí obě.

„Nechcete pomoct, holky?“ zeptala se Renée nejistě.

„Klidně pojďte všichni!“ vytahovala se Julka, „Já vám ukážu, že ze mě Tošio nedřel kůži nadarmo!“

A vzápětí smetla nešťastnou Pilar, která se k ní pokoušela připlížit odzadu; teď dostala do zubů a začala brečet. Renée jí skočila na záda, Veronika s Valérií šly zepředu a už ji mlátily; Julka občas některou zahodila, ale nebylo to ono.

V tu chvíli přicházela Diana; když spatřila, že jí surově bijou kamarádku, radostně zaržála a vrhla se do bitvy. Její vstup znamenal, že se mohou zúčastnit i další, jmenovitě Agnes a dvojčata Britta a Senta. Pak několik osob dělalo přemety různého druhu, některé spadly do bazénu, jiné tam naskákaly z vlastní vůle. Ve vodě rvačka pokračovala a když skončila pro totální vyčerpání všech účastníků, vylezly ven, pokud měly něco na sobě, svlékly to a rozložily se na trávník.

„Diana povede ranní rozcvičky,“ rozhodla Veronika, „Jsem nucena trpce konstatovat, že jsme slabý jako čaj a potřebujem cvičit, jinak s náma zamete každá porcelánová panenka!“

„To nebylo nic proti mně, doufám!“ zamačkávala si Julie bouli nad okem a uvažovala, zda to půjde zalíčit.

„To nebylo nic proti nikomu; ale rvačka to byla hezká. Kdyby nás viděl tatínek, pochválí nás, jak pěkně cvičíme...“

Senta (nebo Britta) pronesla něco zajímavého švédsky.

„Aha, už si zas nerozumíme! Co chce?“

„Líbí se jí Dianino tetování. Chce taky takový.“

„Což o to, mně taky! Jenomže já bych chtěla něco jinýho: ptáka Fénixe. Víte všecky, co je Fénix?“

Julce se rozsvítilo v hlavě červené světýlko. „Vím, co to je; ale vím taky, že to je zas něco...“

„Jo, je to něco. Jste ochotný mě chvilku poslouchat?“

„Těžko se tomu můžeme vyhnout, Agnes. Spusť!“

Agnes si sedla doprostřed ostatních. Julie měla pocit, že jí na ní něco velmi intenzívně vadí, ale netušila, co to je.

„Veronika nám doporučila, abychom se pokusily meditovat. Tak jsem to udělala; poprosila jsem svou Paní, aby mi zjevila něco z budoucnosti, přeje-li si to. Nejdřív se mnou nechtěla mluvit; musela jsem prosit, musela jsem... udělat oběť.“

„Komu říkáš Paní?“ zeptala se Julie.

„Paní Freya; kromě jiného máš pravdu, byla jsem kdysi kočka. Jsem jedna z koček, které tahají její vůz. Ale nejsem tu za trest, jak jsem myslela. Jsem tady za odměnu. A mám určitý úkol, který musím splnit. Včas se dozvím, jaký.“

Všechny dívky pozorně poslouchaly, ale nikdo se nesmál; možná tomu všechny bezvýhradně věřily.

„Ptala jsem se na ty věci, o kterých se mluvilo. Paní Freya mi vyjevila: Nastane boj. Ty, které do něj půjdou, stihne trest. Čeká je utrpení v tomto životě a zrození do dalšího, ve kterém budou mít ještě obtížnější a bolestnější službu. Čím víc budou sloužit, tím větší bude utrpení a bolest.“

Dívky se dívaly jedna na druhou. Veronika řekla: „Co ty, které to odmítnou?“

„Prožijí život v klidu a míru, obyčejných lidských radostech a strastech. A jejich jména budou zapomenuta.“

„Co se má stát?“

„Je tady jedna osoba: Diana. Její postavení není srovnatelné s lidskými bytostmi. Přišla sem splnit určitý úkol. Dostalo se jí vzácného daru, ostrova, kam smějí vstoupit jen svatí. Zároveň se však o tom dozvěděli démoni. Bude válka. Velká bojová hra mezi anděly a démony. Rozhodněte se, kdo je anděl a kdo démon.“

„Diana byla vybrána, aby tu válku vedla?“

„Diana je ve výsadním postavení: není člověk, není anděl ani démon. Je zde, aby pomáhala těm, kterým se má dostat pomoci. Pomáhá nalézt cestu. Dobrým dobrou, zlým zlou. Zároveň projde velikým utrpením, protože také ona se musí očistit.“

„Od čeho? Co jsem způsobila?“

„Ve chvíli, kdy se to dozvíš, bys musela odejít. Nikdo se to nesmí dozvědět, dokud nebude splněno tvé poslání.“

„Jeden Japonec kdysi říkal, že jsem Pastýřka draků.“

„Možná. Já bych to nazvala: Strážce brány.“

„Co o tom ještě ví tvoje Freya?“

„Neví nic. Jsou to věci vyšší, než má právo vědět. Paní Freya je jenom kočka. Pán Odin je víc, smí vstupovat do paláce Ásgardu, kdy se mu zlíbí. Ale ten se mnou nechce mluvit.“

„Proč se mají stát všechny ty věci?“

„Kdo si vybere obtížnější cestu, musí se připravit, že mu budou kladeny překážky. Paní Freya mi řekla: rozmysli se a vyber si. Snadná cesta je bez úskalí. Obtížná je horší.“

Veronika pokynem ruky uklidnila vzrůstající šum.

„Pokračuj! Velmistrovské volby; co o nich říkala?“

„Nic. To je věc, po které jí vůbec nic není.“

„Neřekla, kdo v nich zvítězí?“

„Ať zvítězí kdokoliv, na věci to nic nezmění.“

„Na co ses ptala?“

Agnes se dotkla rudého plamene svých vlasů. „Co řekl Feroz Julii, je pravda. Kdo neobětuje hřívu, obětuje hlavu. Ale zahynou také mnozí z těch, kteří dodrží vše, co měli dodržet. Ještě je mnoho prázdných sedadel v síni Walhalle...“

„Někdo z nás také?“

„Julie tady řekla... takovou věc. Zvláštní místo pro Templáře, padlé v boji. Pronesla to na posvátném místě, ve společnosti mnoha velkých světců. Taky ve společnosti nějakého... anděla. Taková přání se uskutečňují. To místo už je. A čeká.“

„Ach!“ zaúpěla Julie.

„Ano... tobě přibyla jedna bolest navíc. Za vyslyšení přání.“

Julie chtěla něco říct, ale radši si to rozmyslela.

„Zajímá mě ten anděl,“ řekla Renée, „Je tady?“

„Nevím, ani Paní Freya to neví. Je víc než ona. Je to soukromý anděl rodu Baarfeltů.“

„To je jasné,“ řekla Diana, „Opět Jerzy Lasęka...“

„Svět kolem nás je plný andělů.“

Veronika opět zjednala ticho. „Jaká je vůle tam nahoře? Máme tu oběť učinit hned teď?“

„Ne. Freya vidí tu věc jako hru; strašně touží hrát ji s námi. Jenomže ona nesmí, když ji nebude hrát někdo, kdo ji uctívá. Asi se bude snažit mě přinutit, abych do toho šla. To říkám proto, že vaši ochranní duchové... budou asi naléhat také.“

„To je zajímavé,“ řekla Diana, „Ty říkáš, že se nesmějí zapojit do hry, když v tom není někdo z jejich lidí? Proč to?“

„Tuto hru vymyslel... Nejvyšší Pán. Ne, to neříkám správně. Mocní světci prosili Pána, aby jim dovolil potěšit Ho velikou bojovou hrou. Pán jim laskavě umožnil, aby ji připravili; někteří se smějí zúčastnit osobně. Poslal Strážce brány, to je Diana. Její činnosti stojí mimo dobro a zlo; pokud se nám někdy zdají nesmyslné, je to docela v pořádku. Ostatní – jako my, sloužíme každý nějakému... prostředníkovi. Světci, andělu, démonovi. Nebo bohyni jako Paní Freya. Někteří z nich už začali hrát, jiní čekají, jestli jim bude dovoleno. My lidé jim můžeme pomoci.“

V tu chvíli promluvil Denis, dneska pozoruhodně mlčenlivý: „Ten zákaz zapojit se sám od sebe platí i pro Satana?“

„Koho? Ach tak, ovšem. Toho zvlášť; ten by tam normálně nesměl ani jako divák. Proč se ptáš?“

„Poslal svého služebníka. Hraběte Feroze.“

„Když se zúčastňuje Feroz, potom může i on.“

„Zdá se, že ta hra je větší, než si myslíme!“ řekla Valérie.

„Ta hra... nejspíš zničí všechny, kdo se jí zúčastní.“

„Kdy začala?“

„Nevím. Z našeho hlediska... pořád pokračuje. Je to součást té hry, do které se zapojil Jakub Molay, Jean d'Eclair a ostatní, jejichž ikony visí v katedrále.“

„Kdy skončí?“

„Pro nás, až budeme všichni mrtví. Ale budou tady... naše děti. To je... v té chvíli jsem se zděsila. Nerozhodujeme se jenom za sebe, ale taky za děti. Také děti musíme obětovat.“

„Cože?“ vzdychla bolestně Valérie.

„V této chvíli rozhodujeme o osudu dětí, které se ještě vůbec nezrodily. Jestli se narodí v řádu, potom v něm prožijí celý svůj život, budou v něm bojovat a taky v něm zemřou.“

„I v normálním životě by se narodily, trpěly a zemřely!“

„Ale v řádu budou trpět víc.“

„Kdy je ta chvíle? Teď?“

„Čas je pro ty nahoře lhostejná věc. V tuto chvíli přišla výzva; každá z nás teď má právo chvíli váhat. Pak se něco stane; tehdy se budeme muset rozhodnout. Zapojit se do hry.“

„Zapojíme se stejně, ať chceme nebo nechceme,“ poznamenal Denis, „Jenže když o tom víme, můžeme hrát s větším nadšením!“

„Ne, je to trochu jinak. Ti, kdo nebudou chtít, můžou uprchnout, vyhnout se tomu. Zdá se, že tentokrát berou jen dobrovolníky.“

„Dobrá, v této chvíli jsme se to dozvěděly, hra začíná; co dál?“

„Nevím přesně; jenom že v průběhu hry dojde k té oběti, co o ní je řeč. Bude nám nabídnut Živý Oheň; ten si vezme vše, co mu patří. Taky naše vlasy.“

Teď už nedokázala utišit rámus ani Veronika.

„Živý Oheň? Ten už přece nikdo neumí zapálit! Jediný, kdo jej umí ovládat, je Kateřina z Flammelu, a ta přece...“

„Je ještě jedno místo; klášter Panen Měsíce. Tam se to učí.“

„Blbost!“ vykřikla Veronika, „Dělají se pokusy ve škole na Como a jinde, to všechno vím; ale nikdy nikomu se to trvale nepodařilo!“

„Tobě se to nepodařilo. Byly takové, kterým ano.“

„Kde jsou? Proč o nich nikdo neví?“

„Ty o nich nevíš. Jsou takoví, kteří vědí.“

„Někdo z komthurů? To by mi otec určitě řekl!“

„Nechtěl, abyste tam odešly. Panny Měsíce jsou trochu zvláštní stvoření. Samy uvidíte, jakmile přijde čas.“

Veronika opět utišila svoje dívky.

„Dozvídáme se velmi zvláštní, skoro neuvěřitelné věci. Zajisté ti věřím, že nelžeš a nevymýšlíš si; ale přece jenom by mne dost potěšilo, kdybys o tom mohla podat nějaký důkaz!“

„Důkaz podat nemůžu, bohužel. Vím jen to, co mi řekla Paní.“

„A důkaz, že jsi s ní vůbec mluvila?“

Agnes Wulffssonová odhrnula ohnivé vlasy z levého ucha. Dívky spatřily, že má boltec čerstvě propíchnut třemi mosaznými zavíracími špendlíky; zakroutila jimi, zkřivila tvář bolestí a z ran se vyřinuly nové stružky krve.

„Dala jsem Paní Freyi svou krev a svou bolest. Ona mi za to seslala vizi, o které vám právě vyprávím.“

Julie už chápala, co jí na Agnes vadí; vnímala ještě pořád bolest, jako kdyby ona sama měla ucho propíchnuto špendlíky.

„Možná budu muset udělat ještě něco,“ dodala Agnes, „Prozatím je se mnou Paní sice spokojena, ale není vyloučeno, že požádá ještě o nějakou oběť. Vy ostatní... budete asi taky muset něco dát. Nevím, co a komu; oni si včas řeknou...“

„Jak to dlouho takhle necháš?“ ptala se Renée.

„Slíbila jsem do večera. Až půjdu spát, ošetřím se. Stejně asi budu mít pěkně neklidnou noc...“

Veronika sklopila hlavu a uvažovala. „Pojďte se koupat! Nebo si něco zahrajem... třeba s míčem!“

Dívky se tvářily překvapeně, ale poslechly, byly zvyklé dělat, co Veronika řekne. Diana se samozřejmě dala do hry nadšeně, ale Julie byla opatrnější, po chvíli hry začala kňourat, že se při pádu uhodila a musí si jít odpočinout. Lehla si tedy, koukala na ostatní a přemýšlela. Taky zjistila, že Veronika a Valérie někam zmizely, i Renée je pryč. Došlo jí, že to byl zřejmě hlavní důvod, proč tak náhle navrhla hru.

Julie si lehla, zavřela oči, opalovala se a přemýšlela. Musela se vyrovnat s velikou spoustou nových informací, o kterých neměla tušení, zda je má brát vážně nebo ne. Bylo by krásné, kdyby se mohla s někým poradit – ale s kým? Diana se momentálně nadšeně strefovala míčem do koše a vypadalo to, že ji nic jiného nemůže upoutat. Jana nebyla pro tento účel k ničemu; Julie přemítala, kdo z přítomných by jí vůbec mohl k něčemu být a posléze přišla na to, že žádný. To nebyla zrovna potěšitelná informace.

V tu chvíli postřehla, že na ni padl něčí stín. Otevřela oči, pak se rychle posadila a zaváhala, zda by se neměla narychlo zakrýt, aspoň trochu, neboť to byl Jan Dunbar. Zřejmě právě přijel, protože byl ještě v cestovním oděvu a těžkých botách, jen koženou bundu a motocyklistickou čepici odložil. Nebo že by snad porušil svoje zvyklosti a přijel jinak než na motorce?

„Jsem rád, že tě tady vidím!“ řekl s úsměvem.

„Vítám tě,“ řekla Julka právem starousedlíka, neboť tu byla o pár hodin déle, „Dlouho jsme se neviděli!“

Janek zrozpačitěl. „Zřejmě narážíš na tu trapnou záležitost v Berlíně – promiň, nechtěl jsem...“

„No, hlavně že se ti nic nestalo! Bála jsem se, že na něco přišli a zavřeli tě. Pak jsem si dávala hrozně pozor, dokud jsi mi neposlal ten lístek...“

„Víš, nepodléhám vždycky jenom svému rozhodnutí! Můj šéf...“

„Nedělej si starosti, přežila jsem to...“ odsekla.

Dunbar si nešťastně povzdychl. „Tobě je hej, děvče! Klidně tady ležíš, koupeš se v bazénu, opaluješ se, starosti nemáš... Jak ti závidím! Osvěžit se v tom vedru ve studené vodě...“

„Závidíš?“ zeptala se; odměřila, jak stojí daleko od bazénu, pak mu najednou skočila do náruče, ale vlastní váhou ho smetla do vody. „Aby ses osvěžil taky!“ řekla, když se vynořila.

Očekávala, že se na ni bude zlobit, ale zřejmě měl dobrou náladu, na rozdíl od ní. Smál se s ostatními kolem, vylezl a hned se začal svlékat.

„Nechceš náhodou na zadek?“ zajímal se.

„A co? Stejně potřebuješ ty hadry vyprat po cestě!“

Janek se skutečně svlékl a odevzdal mokré šaty jedné ze služebných; neměl u sebe nic důležitého, to vozil v náprsní tašce a tu nechal ve svém pokoji. Trochu vedl řeči, co všechno Julce za tu koupel udělá, pak ji vzal do náruče, skočil s ní do vody a chvíli plavali; to ale dělali i všichni ostatní.

„Vypadá to, že nemáš náladu; nebo se mi to zdá?“

„Ale... docela jo.“ řekla rozmrzele, „Poslouchej, jestli budeš takhle na slunku, spálíš se! Počkej, namažu tě...“

Zaváhal, podobné činnosti se svěřovaly černým otrokyním, které v tom byly vycvičené – ale pak souhlasil. Julka sehnala masážní olej, právě od těch děvčat – dala se do práce a pokoušela se působit mu prsty co největší bolest; objevila několik starých jizev a míst, která bolela sama od sebe. Ani si neuvědomovala, od které doby umí konečky prstů rozeznat nemocné místo a odstraňovat masáží bolest ve svalech. Janek ležel a ochotně se podvoloval tlaku jejích prstů; když promluvil, ještě ji pobízel, aby ho hnětla víc. Čím víc ho to bolelo, tím byl spokojenější a Julii pomalu přecházela špatná nálada. „Tohle je skvělý,“ vydechl, když ho nechala, „Nechceš třeba taky trochu namazat?“

„Ale... ani ne,“ mávla rukou.

„Vypadá to, že nemáš náladu – proč?“

„Ale ne, nic mi není!“ bránila se.

„Někdo ti ublížil? Některá holka, co? Neber je tak vážně, někdy bývají trochu moc divoký. To víš, jsou od malička v řádu...“

„Ale vážně ne! Nikdo mi nic neudělal a je mi fajn...“

„A vidíš, mně ne! S chutí bych si dal kafe... pojď si sednout tam na terasu, zkusím říct té dívce v bufetu...“

Julka dostala taky velkou chuť na kávu a přijala pozvání. Když vyjednával s dívkou arabsky snědé pleti, byla ještě rozmrzelá, ale když čekali, až ji přinese, řekla: „Ten systém černých otrokyň, co tady mají, dost obdivuju. Bylo by to skvělý, mít doma černý služebnictvo...“

„Je to určitá tradice ve španělských državách. Ale nemysli, je s tím víc starostí než užitku; když koupíš děti někde v Africe v sirotčinci, můžeš doufat, že budou zbytek života dělat, co nařídíš. Ale většina děvčat se narodila už v řádu jako důsledek nočních zábav pánů rytířů s otrokyněmi; takový holky mají všechna práva jako my a musíš jim dát odpovídající práci! Odejít z řádu jim ani nenapadne, venku by je považovali za ubohý domorodce, tak se pletou tady a jinak z nich moc užitku není!“

„Takže páni rytíři si tady užívají s černoškami, jo? A když se z toho pak narodí děti, tak se k nim nechtějí znát?“

„Proč by se neznali? Pokud o tom vědí, jsou rádi. Většina dívek se snaží mít dítě s některým rytířem, získá tím nějakou protekci, když něco potřebuje.“

„Doufám, že mezi nimi nemám nějakou sestřičku nebo bratříčka!“

„Určitě ano, Tomáš sem jezdí od útlého mládí. Jenomže o jeho výkonech nemám bohužel přehled... On asi taky ne.“

Přišla sem arabská dívka s kávou. Julie přijala šálek, napila se a ulehčeně vydechla. „Tak rytíři si sem jezdí vlastně užívat! Člověk by myslel, že je takové věci vůbec nezajímají!“

„Jsou takoví, kteří se nezajímají; pak jsou takoví, co jsou celoživotně věrní své ženě. No a někteří mladí zkrátka...“

„Co ty? Až se oženíš a žena tě omrzí, budeš jezdit na řádový schůze a tam jí pěkně zahýbat, ne?“

„Budu-li někdy ženat, bude moje manželka asi vědět, že se mohu v případě nouze dočasně oženit s jinou dívkou...“

„Co kdyby ti v tom případě vyškrábala oči?“

„Třeba bych jí pak dal pár facek!“

„Kdyby ovšem nebyla silnější než ty!“

„Takovou ženskou znám jen jednu, Dianu; ta je už naštěstí vdaná a určitě by mě nechtěla. Jiný holky jsou slabý jako čaj...“

Julie už si chystala říznou odpověď, když jí došlo, co dělá: věděl dobře, že nejvíc na světě ji baví se hádat se vším italským temperamentem, který podědila po matce, takže ji plánovitě provokoval a snažil se vylepšit náladu. A dokonce se mu to dařilo, protože si uvědomila, že je jí nějak líp.

Zřejmě si to uvědomil i Jan, protože se usmál a prohodil: „Tak povídej, co ti kdo udělal. Nebo co tys udělala jemu!“

A Julie začala povídat. Nepřemýšlela nad tím, jak seřazuje věty k sobě, vykládala páté přes deváté, občas něco vynechávala, pak se k tomu vracela a vysvětlovala, mluvila a mluvila, až jí došel dech a byla nucena přestat; při tom uvažovala, jestli vůbec chápe, co mu povídá, protože to bylo velmi zmatené. Ale zřejmě chápal dost, protože se tvářil povážlivě.

„No jo.“ řekl konečně, „Tak sis skočila do zdi. Blbý, co?“

„Hrozně... vlastně – teď už ne tolik.“

„A co – přežiješ to?“

„Snad se to nějak...“ zaváhala.

„Ne, to se nevyřeší. To je realita a budeš si muset zvyknout. Chápu, tys to dostala hodně naráz; já taky koukal, když jsem tenhle svět viděl poprvé. Ale taky jsem si zvykl.“

Julka po něm koukala psíma očima a upíjela kávu.

„Toto je jiný svět, Julie. Docela jiný než venku. To si musíš uvědomit nejdřív. Pak už to půjde.“

„Je to součást světa! Nic tak zásadně jinýho...“

„Podívej, vysvětlím ti to. Něco jinýho je Dianina egyptská nebo indická kultura, jiná je Itálie v šestnáctým století a jiná zase Evropa na konci devatenáctýho. Ta Evropa je z tohohle místa stejně daleko jako faraónskej Egypt! Tady neplatí žádné zákony, které platí tam venku, chápeš?“

„Ani zákony státu?“

„Ani ty. Pokud jim řád věnuje pozornost, tak jen jako rušivému elementu; posuzuje zvyklosti společnosti asi tak, jak společnost posuzuje nás. Jako partu výstředních podivínů...“

„Ale to přece nejde! Nemůžeme nebrat ohled na ty lidi venku!“

„Proč?“

Julie se zakuckala; pokoušela se najít argumenty, ale došlo jí jen to, že přesně stejně vysvětlovala před nedávnem svoje názory Janě. Ale výchova byla silnější, pořád ještě pociťovala určitou sounáležitost s lidmi a brala ohled na jejich mínění.

„Tak vidíš; Veronika, Valérie a ostatní prožily celý život v řádových centrech. Nikdy v životě nemusely jít ven na dost dlouhou dobu, aby skutečně poznaly, že svět je jiný. Jistě, dobře vědí, jak to tam vypadá; my taky víme, jaké jsou poměry v cikánské kolonii, ale nemusíme tam žít! Stejně ony posuzují svět, ve kterém ty jsi doma.“

„Tak dobře! Já už to všechno chápu!“

„V tomto světě je zcela normální, že když si někdo neví rady, obrátí se na svého ochranného ducha. Stejně tak je normální, že tu ochranu skutečně dostane. A je normální, že všichni uvažují v kategoriích: prosba, modlitba, oběť, vyplnění přání; spasení, zatracení. Je neobvyklé, leč normální, že někdo obětuje něco ze sebe, aby získal ochranu. Je normální, že existuje Živý Oheň a jeho kněžky...“

„Tím chceš říct, že ke všem těm věcem skutečně dojde?“

„Nepochybně ano.“

„Přesně tak, jak to říkala Agnes?“

„Nevím, jak posuzovat slovo přesně. Dojde k tomu, ale rozdíly proti její verzi tu určitě budou. To proto, že ona vnímá svoji představu o věci, která se může případně měnit; hodně to ovlivní ostatní lidé kolem. Ty máš taky šanci leccos ovlivnit.“

„Já? Proč zrovna já?“

„Nepleť se, Julie, teď patříš k důležitým osobám. Vzaly tě mezi sebe a během pár dní se naučíš spoustu věcí, které by ti dřív připadaly směšné, podivné a nemožné. Budeš ovlivňovat okolí a hodně záleží na tom, zda k dobrému či zlému. Jsi význačná osobnost tohoto světa...“

„Z toho mám teda obrovskou radost!“

„Radost? Přejde.“

„Už přešla! Nejde mi o detaily, ale o význačné události. Myslíš opravdu, že přijde ta válka, co o ní mluví Agnes?“

„Spolehlivě. Když to vzaly do ruky princezny Mendozovy...“

„Tím chceš říct, že ji způsobí ony?“

„Nesmysl. Všichni lidé, kteří jsou tady, konají pouze Dobro. To je v našich povinnostech, přísaze a tak. Ovšem tu a tam se stane, že lidé dost rychle nepochopí, v čem to jejich dobro je. Tehdy je potřeba si na ně došlápnout a vysvětlit jim to.“

„Nejlíp násilím!“

„Když začínáš, nikdy to není násilím. Ale někteří nervóznější lidé tě občas napadnou, když se snažíš jim prospět po dobrém. Tak dojde k tomu, že se musíš začít bránit...“

„Chápu, dobře. Dá se tomu nějak zabránit?“

„Boji, který prorokuje Agnes? Dalo by se: zastřelit všechny, kdo o tom vědí, v první řadě Veroniku, Valérii, Agnes, Renée, dvojčata... pak taky tebe a mne. Obávám se, že by se takové řešení nesetkalo s naším bezvýhradným souhlasem!“

„Co mám tedy dělat?“

„Nevím, co máš dělat ty. Řeknu ti, co dělám já: když se dozvím, že začíná další kolo, nejdřív se zděsím. Pak zatnu zuby a dělám, co je zapotřebí. Nesnažím se to nijak zhoršit a pokud možno ani vylepšit. Obojí bývá výrazně nebezpečné...“

„Povídej mi trochu o tom nebezpečí!“

„Nebezpečí... vyplývá od nepřátel, těch má řád stále spoustu. Z toho plyne možnost zemřít; před smrtí ještě zakoušet bolest, ponížení, hanbu. S tím vším každý z nás počítá. Taky děvčata, od první chvíle, kdy poznají rozdíl mezi sebou a ostatními. Jenže smrt znamená ještě něco: možnost nesplnit úkol. Ze smrti máme strach jako každý člověk. Z nesplnění úkolu máme strach, který přesahuje všechno. Protože jestli nesplníme, co jsme splnit měli, byl celý náš život k ničemu. Chápeš?“

„Chápu. Velmi dobře.“

„Z toho vyplývá další. Povinnost, láska, manželství, děti... Když se řádová dívka zamiluje do chlapce, ví od počátku, že zítra nebo za hodinu bude její vyvolený muset třeba odejít. Že tam, kam jde, ho čeká obtížný úkol, že může zahynout. Není čas čekat, až se po letech vrátí. Je třeba stát se jeho ženou.“

„To taky chápu.“

„Ve světě se diskutuje o tom, kdy je člověk dospělý. Naše dívky jsou připravené bojovat jako dospělí; těžko jim vysvětlíme, že nemají právo žít jako dospělé. Veronika, Valérie a ostatní jsou dospělé. Podle zákonů Arminu provdané. Mnohokrát.“

Julie se rozpačitě podrbala na nose. „Takže já představuji mezi ostatními určitou... anomálii?“

„Je jedna zásada: panny jsou pod ochranou. Z odborných důvodů, panna má totiž v magii větší moc než dospělá žena. Netýká se to ani tak tebe, jako spíš... Jany. Té se nikdo nedotkne. Co se týče tebe, doporučuju být opatrná.“

„Opatrná kdy, kde, za jakých okolností?“

„Především opatrná, aby se ti někdo nezačal líbit. Nemyslím, že by tě napadl násilím – pokud se neopije nebo tak. Některé jejich zábavy bývají trochu divoké a účast na nich znamená předběžný souhlas s tím, co se tam stane. Říkám ti na rovinu, že jsem na těch nejdivočejších nikdy nebyl. Jen jsem slyšel...“

„Dají se označit slovem nemorální?“

„Nemorální předpokládá existenci všeobecně závazné morálky. Na to ti můžu říct jen toto: morálka zvenku neplatí uvnitř a to, co se děje uvnitř, je tady morální.“

Julie chvíli váhala. „Jaký má na to názor Wilfrid von Rhode?“

„Prosím tě... jak jsi přišla na Wilfrida?“

„Zachránil nám život v Barceloně a potom nás doprovázel sem. Vím o něm, že je to starý muž přísných mravních zásad; tak nějak bych si představovala křižáckého rytíře.“

„Wilfrid von Rhode je baron, potomek staré šlechty Sachsen-Coburgu. Jeho předkové částečně vlastní vinou přišli o všechno a zanechali mu jen dluhy, které ovšem nemusel platit. Wilfrid se hodně pletl do politiky, kromě jiného taky do různých povstání; tak se stalo, že při jedné bitvě byl postřelen do ruky. Felčar mu ji nějak špatně ošetřil, do rány se dostala sněť a skončilo to tím, že mu museli ruku pod loktem uříznout. Luigi Pietrangelli, Nejvyšší čaroděj řádu, mu udělal tuhle železnou protézu. Ale zranění Wilfrida vyléčilo z jeho divokosti, dřív býval postrachem všech nepřátel, teď se utáhl na svoje statky a žije tam jako mnich; většinou se jen modlí a kaje za svá provinění. Odejde-li, pak jen z nařízení řádu. Zabije-li někoho, lituje svých činů a dlouho se očišťuje. Je velmi zbožný, a upřímně zbožný. Zdá se, že ale není příliš šťastný...“

„Měla jsem dojem, že o tobě neslyší rád...“

„Ach... tys mu řekla moje jméno?“

„To jsem neměla?“

„Von Rhode mne absolutně ignoruje, za celou dobu, co pamatuji, mi řekl tak dvacet vět. Když jsem se stal komthurem, oznámil mi, že nehodlá splnit ani jediný můj příkaz.“

„Takže jsem opět něco zvrtala, ne?“

„Wilfrid je, jak jsem řekl, velmi zbožný. Mne považuje za kavárenského povaleče, nezodpovědného hejska, bezbožného ateistu a... tvrdí, že kradu jako straka.“

„To snad není pravda!“

„Upřímně řečeno je – ale není to důvod, aby jeden člen řádu byl proti druhému. Wilfridovi jsem v životě neublížil, ačkoliv je to starý hlupák, o nic se nestará a neplní svoje povinnosti; určitě má nějaký majetek, ale sedí na penězích jako orel na hnízdě.“

„Nechtěl být třeba komthurem on?“

„Určitě ne; ale měl velmi rád profesora Hartwiga. Ten vždycky kryl všechny jeho činy; to já nebudu. Prý se hrozně rozčílil a prohlašoval, že nebude poslouchat kluka, kterému ještě teče mlíko po bradě. Taky že jsem bezbožník a loupežný vrah... zkrátka my dva se v životě nemůžeme smířit.“

„Jaký je jeho vztah k ženám?“

„Není pamětníka, že by se kdy dotkl ženy.“

„Ví se tedy jistě, že se žádnou nic neměl?“

„Ani to se neví. Předpokládá se. On ti na to neodpoví.“

Julie se několikrát nadechla a zase vydechla.

„Jene, řeknu ti... osobní záležitost. Neměla bych se vdát?“

„Jak mám rozhodnout, co bys měla a co neměla?“

„Holky na mne koukají divně, že? Vyřešilo by se něco, kdybych si někoho vybrala a provdala se za něj? Třeba... hned?“

Dunbar chvíli zvažoval situaci. „Nevím.“

„Bohužel mi nenapadá nikdo vhodnější než ty. Co bys odpověděl, kdybych ti to přímo nabídla?“

Dunbar sklopil oči a tváře mu zčervenaly. „Julie, ty víš, že si tě nesmírně vážím a obdivuji tě; kdybych získal tvoji lásku, bylo by to pro mne naplněním mého života...“

„Počkej, zbrzdi! Já tě mám hrozně ráda, to jo; když si někdy představuju svýho manžela, tak jako tebe. Ale láska... říkají, že to je něco víc než vzájemný sympatie. Tak ti říkám na rovinu, v životě jsem nebyla do nikoho zamilovaná a nepočítám, že by se mi to stalo. Ale kdybych si měla vybrat ze zdejších mužů...“

„Ach tak!“ Dunbarovi trochu ztuhly rysy, ale zvedl hlavu a choval se opět rozvážně a moudře. „Julie, zapamatuj si: jsi suverénní osobnost a máš právo dělat, co chceš. Proto nemysli na to, co si myslí všichni ostatní a uvažuj po svém; rozhodně se nevdávej, dokud nebudeš mít někoho ráda. Zůstaň pannou jak dlouho chceš. A potřebuješ-li ochránce, chci jím být já.“

„Díky...“ Julie se nahnula a políbila jej na tvář, „Jenomže... pokud bys někdy dospěl k názoru, že se ti líbí některá jiná, nebo měl chuť na některou z těch zdejších míšenek, k ničemu tě to pochopitelně nezavazuje...“

„To je, doufám, můj problém. Poradím si. Jako obvykle.“

„Zlobíš se na mě?“

„Ne, Julie, na tebe se nemůže nikdo nikdy zlobit.“

„Já tě mám ráda, Jene! Věříš mi?“

„Já tě mám taky rád a doufám, že ti to budu moci dokázat. Ale snad bychom se mohli vrátit k rozumnému uvažování.“

„Tak dobře. Mluvme o Živém Ohni.“

„To budem brzo hotoví. Nic o něm nevím.“

„Dívky taky moc nevědí. Dneska přišla Agnes s tím, že někde na světě je klášter, kde žijí Panny Měsíce. Ty se učí s Ohněm pracovat. Ale je to tajné.“

„Panny Měsíce? Potom jsou to kněžky tak zvané Rohaté Bohyně; slyšela jsi někdy o řádu vicca?“

„Má to něco společného s božstvy Germánů?“

„Spíš Keltů, když už. Ale říkám, moc o tom nevím.“

„Tak dobře. Co znamená řád Fénixe?“

„Fénix je pták, kterého uctívaly všechny dávné civilizace. Fénix patříval Egypťanům, Arabové mu říkali Rúch, Inkové Wadawasee, Číňané Feng-chu-ang. Diana ho zná jako Garudu, který nosí na hřbetě Višnua. Jednou za sto let přilétá na místo, kde si postaví pohřební hranici, zapálí ji a vstoupí na ni, aby se znovu zrodil z vlastního popela; je věčně mladý a krásný...“

„Skvělé. Ale dívky mluví o řádu Fénixe jako nějaké organizaci.“

„Možná... jsou to ty, které pátrají po tajemství Ohně.“

„Teď nějak nechápu!“

„To máš jako rytíři Svatého Grálu, ti se taky všelijak dělí. Obyčejní Gráloví rytíři jej hledají, ale jsou také Strážci Grálu a ti jej zase před ostatními chrání; ale dorost si vybírají z té první skupiny z jedinců, kteří ho najdou.“

„Teď už chápu. Holky z řádu Fénixe hledají tajemství Ohně, když ho najdou, odejdou k těm Pannám Měsíce a ztratí se z dosahu?“

„Tak nějak to je.“

„Teď po něm pátrají Veronika s Valérií. Dozvěděly se, že něco takového existuje a že jim to tatínek don Diego utajoval, aby mu neuprchly z domu. Myslíš, že to najdou?“

„Možná najdou, ale k ničemu jim to nebude.“

„Proč?“

„Nejsou panny; Oheň nerad poslouchá dospělé ženy. Teď ovšem... ach jejda! Už jsem na to přišel! Jsi vrcholně důležitá, Julko, máš pro ně nedozírnou cenu. Jsi čarodějka a panna zároveň; možná v tuto chvíli je tvé panenství chráněno tak mocným zákazem, že jen blázen by se odvážil je porušit!“

„Cože? Ony by se odvážily rozhodnout bez mého vědomí?“

„Po celý život bude někdo rozhodovat bez tvého souhlasu, vědomí a... zkrátka se o tom dozvíš jako poslední. Potřebujou tě, budou si tě všelijak předcházet... taky Janu. Obě máte cenu!“

„O důvod víc si na ně dávat pozor.“

„Vypadá to, že se na tu hru docela těšíš!“

„Těším se vždycky na všechno, co je zajímavé.“

„Je to tvůj život. Mohla jsi zůstat hloupá a bezvýznamná. Ale vybrala sis jinou cestu. Teď už to musíš nějak dohrát.“

„Kde to skončí?“

„Když budeš mít štěstí, skončíš mezi anděly jako tvůj brácha.“

„Ty tomu věříš?“

„Věřím. Čemu jinému bych měl věřit?“

Julie opět chvíli váhala. „Jene, musím ti položit otázku... je pro mne velice důležitá. Ty znáš správnou cestu k Bohu?“

Dunbar neodpověděl hned. „Nedá se říct, že bych něco znal nebo neznal. Pokud něco vím, dá se to definovat negativně: vím, kudy cesta nevede. Taky mám určitou představu, jak pokračovat z bodu, kde jsem momentálně. Ale jestli dojdu, to nevím.“

„Takhle jsem na tom taky!“

„Takhle je na tom většina těch, kdo tady jsou.“

„Dá se vůbec říct, že jsme lepší než jiní; ti tam venku?“

„Jakmile si to začneme myslet, přestaneme být lepší.“

„Jaký smysl tedy má udržovat si naše zvláštní zvyklosti?“

„Nevím, jestli to má smysl Mám dokonce pochybnosti, zda mnohé naše zvyklosti jsou správné. Jenom vím, že musím dělat to, co dělám. Jinak bych ztratil veškerý smysl.“

„Pochybnosti? To je právě to, co mě trápí!“

„Obávám se, že pochybností tě nezbaví nikdo. Mají je všichni, včetně nejvyšších hlav řádu. Možná právě pochybnosti nám pomáhají jít dál. Stálé každodenní hledání...“

„Mohli bychom... třeba hledat spolu?“

„To bych si moc přál.“

Kávu měli dopitou a neměli žádný jiný rozumný důvod, proč tu sedět, takže se šli ještě jednou vykoupat; potom se Julie chtěla jít podívat po zámeckém areálu a Dunbar byl velmi vhodný jako průvodce, protože se tu vyznal, takže se oblékli a šli. Po cestě jí zběžně představoval různé vznešené osobnosti, které mezitím dorazily a ubytovaly se.

Nejdřív potkali Lukáše Anczewskiho; nebyl moc k poznání, vlasy měl podle poslední módy, švihácký knírek a německé doklady na různá jména. Dorazil přes Rakousko a měl s sebou několik přátel, které jen pozvolna opouštěla vyjevenost. Pochlubil se, že pilně buduje kanály, jimiž jeho lidé opouštějí svou polskou vlast a plánovitě se přesunují na Hůrku; než se vrátíme, bude jich tam už opět veliká spousta. Dá-li Bůh.

Tomáš Baarfelt se procházel nádvořím v rudé sutaně, která mu příslušela jako komthurovi; vypadal jako kardinál. Vlídně hovořil s každým, koho potkal, často s několika najednou; Julii jen pokynul, usmál se na ni a pokračoval, protože neměl čas.

Nejvážnější Tomášův konkurent na funkci velmistra byl don Diego Mendoza di Castro. Bylo mu jistě už přes šedesát a proti Tomášovi působil drtivě svojí výškou a především tloušťkou. V rudé sutaně kráčel s omračující důstojností; jinak ani nemohl, jen štíhlí lidé se dokážou pohybovat nedůstojně. Námahou mu při řeči okamžitě zrudly tváře i kulatý nos a po chvíli diskuse i téměř holá hlava; ale černé živé oči byly bystré a prozrazovaly, že v tom mohutném těle pracuje velmi schopný, dobře fungující mozek. S Tomášem jednali jako nejlepší přátelé, dokonce se při setkání objali; don Diego se s úspěchem snažil předstírat, že ho miluje jako vlastního bratra. Tomáš ostatně dával najevo, že si dona Diega váží a velmi ho ctí; neuctivé poznámky nedovolil ani Dianě, i když je vyslovila arminsky.

Don Nicolao Barrancho, lisabonský komthur, byl stínem dona Diega; zdálo se, že se s ním rozdělil o tělesný vzrůst. Byl to starý pán s bílými ulízanými vlásky a truchlivým obličejem, jímž se snažil dát lidstvu najevo, jak strašně mu ublížilo; vypadal jako trucovité děcko. Ožíval pouze ve chvíli, kdy se začalo hovořit o řádové politice; to byla jediná vášeň, která dokázala vyloudit úsměv na jeho zvadlé tváři. Znal dokonale celé dějiny řádu a všechny zákruty jeho vývoje; dívky ho pomlouvaly, že si mnohé události pamatuje z vlastní zkušenosti.

Lord Raddley ještě přítomen nebyl; bylo o něm známo, že se zásadně dostavuje na poslední chvíli. Podle Janova popisu muž, který se úzkostlivě snaží ničím nevynikat; dokud byl mladý, dařilo se mu to špatně a měl na kontě několik afér, které se dnes snaží zastřít, ovšem bratři mají dobrou paměť. V současné době je plně vytížen problémem, jak se postarat o blaho řádu v Anglii a jejích koloniích a přitom si zachovat pověst gentlemana; z toho důvodu jdou věci řádu v Anglii od desíti k pěti.

Llago di Rienzi, káhirský komthur, měl tvrdou, ostře řezanou tvář dobrodruha, krátce přistřižené vousy a vlasy upravené pečlivěji, než bylo zvykem; to vše spolu s dokonalým oblečením vytvářelo dojem, že je tuctový šlechtic odněkud z provincie. Ale když se usmál bělostnými zuby v osmahlé tváři a jeho oči zasršely vnitřním ohněm, bylo rázem po iluzi: don Llago je tvrdý chlap, který jde za svým cílem bezohledně a úporně jako vlk za kořistí. Být jeho nepřítelem je asi tak moudré jako spát pod jednou dekou s jedovatou kobrou; ale Dunbar je jeho přítelem. A Llago di Rienzi má rád svoje přátele a nedá jim ublížit; to se vědělo už od doby, kdy nabídl Baarfeltovi pomoc v boji proti vrahům jeho ženy Wandy.

S potěšením se seznámil především s námi šelmami. Byl zřejmě jedním z mála, kdo si bedlivě prostudoval Pietrangelliho přípis o vyhledávání arminských šelem po světě, aby byl dokonale informován o našem postavení; zvlášť mu imponoval Džaín, neboť se lvy měl ve svém kraji často možnost se setkat.

Llago di Rienzi neměl v řádu lehkou pozici; jeho provincie byla původně ustanovena jako Jeruzalémská, s povinností starat se o dobytí Svaté země. Zlé jazyky nadhazovaly, že možná bylo jeho nejdůležitějším úkolem krýt záda ostatním, když odtamtud prchali. Protože řád neměl nikdy v dějinách žádnou šanci Jeruzalém znovu obsadit, nepovažoval nikdo tamního komthura za významného vladaře a všemožně jej opomíjel při každé příležitosti. Přestože za Napoleonských válek přesídlil komthur do Káhiry a jeho následovníci tam už zůstali, nezměnilo se nic a provincie je považována za zdroj potíží a nepříjemností. V důsledku objevných cest v Africe se působnost káhirských komthurů neustále rozšiřovala k jihu; tam se srážela s provinčními zájmy afrického velkokomthura, který sídlil v Kapském městě a rozšiřoval svoji moc zas nahoru na sever. Llago nebyl s touto situací spokojen nikdy a jeho nespokojenost vzrůstala, jak šla léta a nikdo se neobtěžoval zabývat jeho množícími se námitkami a požadavky. V současné době to vypadá tak, že Rienzi je silně rozzloben na vedení řádu a bude jen otázkou vhodné chvíle, kdy dá svoji zlost veřejně najevo.

A ještě toho nebylo dost: Llago di Rienzi byl částečně muslim. Mezi jeho povinnosti patřilo studovat Korán, vyhledávat styčné body a reagovat na ně i na události v mohamedánském světě. Kdo se začne příliš do hloubky zajímat o určité učení, přirozeně mu podlehne; tak praví jistá moudrá kniha. U Llaga k tomu přispěl obdiv k muslimskému životnímu stylu. Žil mezi Araby, obchodoval s nimi a navštěvoval je, bylo přirozené, že se s nimi též modlil; několikrát navštívil Mekku a honosil se tedy titulem hadži. Také se hovořilo o neukojitelné sexuální náruživosti; jeho palác v Káhiře krášlilo několik mladých žen, které všichni považovali za manželky, což mu ve společnosti zjednávalo patřičnou úctu.

Velkokomthur Africký Wolmarr von Ahlbeck byl naopak velmi spokojen, neboť jeho naleziště diamantů pořád slušně vynášelo. Přes německé jméno byl tento pán Holanďan a pomluva, že je pouhý brusič diamantů, se naprosto nezakládala na pravdě; pan Ahlbeck diamanty nejen brousil, on je i prodával a případně jejich pomocí ovlivňoval mínění vlivných osob, jak potřeboval. Jeho postavení bylo pevné a stabilní a nebylo důvodu k obavám, že se zhroutí, takže si žil klidně a poměrně blahobytně. Jeho příjezd do Španěl, který se odehrával pravidelně po pěti letech, znamenal vždy skvělou možnost nakoupit diamanty pod světovou cenou; také teď si přivezl ocelovou truhličku plnou lesklých kamínků a pilně obchodoval. Tomáš od něj koupil dva krásné diamanty pro Evu a po jednom pro Julii a Janu. Charry nekupoval nic, v Arminu máme větší a krásnější, jen je hledat. Jan Dunbar s Ahlbeckem dlouho vyjednával a nakonec se shodli, že mu dodá zlatou čelenku se vsazenými diamanty jako vhodný svatební dar pro případ, že by se chtěl ženit.

Polní zbrojmistr Adalbert de Lorre byl asi pětatřicetiletý, inteligentní, uhlazený; nic víc se o něm nedá říct. Tomáš se s ním znal jen zběžně, protože Adalbert se málokdy objevoval v sídle řádu; většinu času trávil na cestách ze země do země. Tentokrát se však dalo čekat, že se bude s Tomášem silně přít, protože s Knassenem zabavili poslední dodávku zbraní z Ameriky, kterou měl původně rozdělit on. Měl však tolik vkusu, že s tím nevyrukoval jako s poškozením svých zájmů.

Nejvyšší almužník Dino Raoul de Montaignac byl další osobou nepolapitelnou; Jan ho viděl v životě prvně. Pán okolo padesátky, uhlazený, zdvořilý, nenápadný; nikdo netušil, že baron Montaignac točí malíčkem miliony. Jako vrchní správce nad řádovým jměním nedal nikdy nikomu nic, pokud ten člověk nezaručil, že se to třikrát vrátí. Tomáš si od něho vypůjčil dvakrát v životě a pokaždé v pořádku odvedl trojnásobek, takže Montaignac neměl žádný důvod být proti němu zaujat. Jeho úhlavním nepřítelem však byl di Rienzi, který chtěl peníze neustále a nedával záruky, že je v pořádku vrátí; však taky nikdy nic nedostal.

Samozřejmě tu byli naši přátelé a známí: Knassen, Voglari, Carialti, spousta různých rytířů, mimo jiných dobrodinců chudého lidu též Palmiro Corsi, který se pyšnil zbrusu novým rytířským křížem. Otravoval Voglariho tak dlouho, až mu ho pověsil na krk s podmínkou, že pokud bude třeba, podpoří Baarfeltovskou stranu; Palmiro samozřejmě nadšeně souhlasil, neboť si byl dobře vědom, kdo mu nasypal do krmítka.

Julie se mezi řečí zeptala, který z pánů bude mít přednášku, neboť se zvolna blížil večer. Jan se jen zasmál, přednášky nebyly ve Španělských sídlech řádu obvyklé.

„To teda bude dost ubohá pobožnost!“ namítla Julka.

„Obávám se, že nebude ani žádná pobožnost. To je zvyk na Hůrce, tady by se v životě nedohodli, kdo má co dělat. Každý, kdo cítí potřebu se modlit, si to vyřeší sám, kdy a jak potřebuje...“

Julie byla nepříjemně překvapena; sama dodržovala dokonce doma v Neapoli pravidelný denní režim, ráno s Janou cvičila a večer zpívala před domácím oltářem, někdy dokonce s matkou a domácím služebnictvem. A nejzbožnější lidé světa nic?

„No právě,“ povzdychl si Jan, „Právě, že jsou tak zbožní. Každý má svoje zvyklosti a považuje za ponížení, když z nich má něco slevit; z toho by povstaly jen různice a hádky!“

„To teda hned ometu Veronice o zobáček!“ nadchla se Julie, „Já jí ukážu, kdo je tady nevzdělaný barbar!“

„Upřímné snaze pomoci se meze nekladou!“ šklebil se.

„Co se vůbec má dnes večer dít?“

„Vlastně ani nevím. Zítra se koná velký slavnostní ples na zahájení; dnešek je asi vyhrazen na soukromé akce. Počítá se, že to bude trvat několik dní a jednání budou složitá; jestli nemáš co dělat, bav se...“

„To jo! Hned se začnu bavit, jen co najdu Veroniku!“

Dunbar potřeboval ještě projednat spoustu věcí. Slíbil, že se ukáže okolo sedmé, pak se rozloučil a zmizel. Julie šla zpátky a přemýšlela, jak udělat dojem na Veroniku; ale potkala Renée, tak se rozhodla začít nejdřív s ní.

„Jsem ráda, že tě potkávám! Prosím tě, mohla bys mi pomoci? Potřebovala bych půjčit na chvíli chrámovou místnost, abychom tam mohly uspořádat naši obvyklou večerní pobožnost...“

„Chrámovou místnost? Co to je? A co chcete dělat?“

Potěšená Julie jí stručně vysvětlila situaci; Renée potřásla kudrnami a prohlásila, že to nemůže rozhodnout sama a musí se na to zeptat své velitelky. Potom hbitě odkvačila; Julie oběhla lidi z Hůrky a domluvila se s nimi na jednotném postupu.

Přišla Veronika, zjevně nespokojená, neboť byla vyrušena. Jakou záslužnou činností se zabývala, neprozradila; zato se vyptávala na totéž, nač se ptala Renée, ještě důkladněji. Pak se ptala, zda smějí být přítomny; Julie řekla, že budou vítány.

Hudební skupinu tvořili: Diana na harmonium, Julie na kytaru, Denis na housle, Jana na kartály. My šelmy jsme měly za povinnost obstarat zpěv; zpíváme nesporně nejkrásněji. Doslechl se o tom Lukáš a přivedl svoje Poláky; Julie se s ním hned dohodla, že za ni převezme kytaru po dobu, kdy bude provádět obřad.

Chrámovou místnost samozřejmě neměli, ale byla tu domácí kaple; do ní se před sedmou shromáždila většina dívek. Úderem sedmé se začalo hrát a když se pak zpívalo, ochotně se přidaly. Diana s Julkou se překonávaly, zazpívaly všechny písně, které si pamatovaly, neboť se to všem líbilo.

„Tohle děláte každý večer?“ divila se Veronika.

„Jenom když se sejdeme; doma děláme mnohem skromnější obřady.“

„Mohly byste v tom pokračovat, dokud tady budete?“

„S radostí! Tobě se to líbí?“

„Samozřejmě! Mám dojem, že jsme zbytečně rychle upustili od tradic, které jsou viditelně správné. Je na čase je obnovit!“

Julie byla spokojena, dařilo se jí.

„Co u vás děláte po obřadu?“

„Obvykle se koná přednáška. Míváme dvě denně, jednu ráno před snídaní, druhou večer. Nevím, jak to vyřešit dneska...“

Iniciativní návrh podala Agnes: „Možná by nám mohla něco říct Diana! Kolujou pořád všelijaký řeči o Arminu a o různých jejích dobrodružstvích; taky se povídá, že je to zpracovaný do knížek, který napsal někdo z řádu. Ovšem k nám na sever nic nedojde!“

„To bude tím, že je zatím nikdo nevydal. Sepsal to Ludvík d'Enghiem ještě doma v Arminu a mám s sebou jeden opis, ale vydat to jako knížku? Zatím jsme o tom neuvažovali...“

„Docela určitě vydáme, co nejdřív! Jenže... v jaký je to řeči? Ludvík myslím píše francouzsky, anglicky a německy...“

„Totiž, moje texty jsou francouzsky a Charryho německy. Ludvík je jen upravil, trochu vylepšil a tak...“

„Stejně bys nám mohla něco říct! Třeba o tom, kde jsi strávila celý život až do teďka! Taková nápadná dívka jako ty se přece nemohla někde na světě schovávat, aniž by se to vědělo! Tak rok se o tobě vypráví po celý Evropě...“

„Myslíš, z který díry mě vyhrabali? No, od čtrnácti jsem byla pořád v Arminu, na našem ostrově, pak v jižních mořích. Nebyla jsem v té vaší Evropě, tak jsem přišla o to potěšení.“

„A předtím? Kde tě vlastně vychovávali?“

„Já jsem se více méně vychovala sama.“

„To myslíš vážně?“

„Jo, bohužel. Maminka mi brzo zemřela, vychovával mě tatínek, ale ten měl oči jen pro věci starší než dva tisíce let a já byla sotva pětiletá – tak jsem mohla dělat, co jsem chtěla. Když dělal vykopávky ve Schliemannově Tróji, pomáhala jsem mu rozhrabávat hroby a hrála si se šperky Trojských princezen...“

Bylo vidět, že děvčata to zajímá.

„Potom si všiml, že rostu jako dříví v lese, tak mě učil číst. Napřed mě naučil egyptské hieroglyfy, ty mu daly nejmíň potíží, pak mi teprve ukazoval v knížce, jak se to píše francouzsky. A když to nešlo jinak, učil mě z klínopisu anglicky.“

To bylo sice trochu přehnané, ale splnilo účel – tento systém výuky byl pro dívky nepředstavitelný, leč lákavý.

„To musel být krásný život!“ vzdychla Renée.

„Ani se neptejte! Běhala jsem bosá po břehu, koupala se v moři, jedla ovoce nebo co mi dali rybáři, hrála si s místními dětmi... kolikrát jsem půl roku nespala pod střechou, jenom pod stanem, pořád namočená ve vodě; když jsem se oblíkla a šla s tátou do nějakého města, nikdo ani nevěděl, jestli jsem kluk nebo holka.“

„A proč jsi takového života nechala?“

„Já ho nenechala! Copak za to můžu, že táta odjel do Afriky beze mne? Jednou jsem tam už byla s ním, dokonce v Súdánu a Etiopii. Ale potom jel hledat... jeden vymřelý kmen domorodců a mě nechal doma. Asi myslel, že jsem už moc velká.“

„Kolik ti to bylo?“

„Třináct. Víš, v tom věku... nesmíš jít mezi černochy. U nich je už holka dospělá a oni netuší... nevím, jestli to pochopíte, zkrátka jsou toho názoru, že by se tak velká holka měla co nejrychleji vdát. Pokud možno za někoho z nich. Táta měl obavy, aby to neprosazovali násilím.“

Dívky prudce dýchaly a tvářily se šelmovsky; jejich vlastní dospívání nebylo tak dávno pryč, aby se nepamatovaly. Dráždivá představa nebezpečí je příjemně vzrušovala.

„Co bylo dál?“

„Otec se nevrátil. Vydržela jsem rok a když od něj nepřišla žádná zpráva, rozhodla jsem se jet ho hledat. Odjela jsem zkrátka a dobře do Afriky.“

Zkrátka a dobře! Llago di Rienzi, který tu shodou okolností něco zajišťoval, se zastavil ve vchodu do kaple a naslouchal; zdálo se mu divné, že mluví jen jedna, ostatní mlčí a nepřerušují ji. Když postřehl, že hovoří o jeho provincii, našpicoval uši.

„Jak to dopadlo? Našla jsi ho?“

„Copak jsem ho mohla hledat? Za tři měsíce mě prodávali na tržišti v nějaké pouštní oáze do harému jednoho místního šejka. Bylo mi čtrnáct a dost jsem řvala, když mne tam uvázali za ruce na takovou dřevěnou šibenici; chlapi chodili kolem, ohmatávali mi nohy a... jednoho jsem nakopla, pak už si dali pozor!“

Dívky zíraly a představovaly si sebe na jejím místě. Ani jedna se nezhrozila, většinou se jim to zdálo dobrodružné.

„Potom mě koupil ten dědek. Ani nevím, kolik za mě dal, ale moc to asi nebylo, byla jsem hubená jako šindel a tam jsou v kursu tlustý ženský. Ale vzhledem k mýmu věku třeba doufal, že si mě vykrmí. Ostatně, v harému se nejí tak špatně...“

„Takže tě přece koupil? A potom tě...?“

„Ale kdepak, tak rychle to nešlo. Muslimský přístup k ženám má svý výhody i nevýhody. Nevýhoda je, že nepatříte mezi lidi, spíš věci, takže majitel je značně překvapen, když projevíte nějakou vlastní vůli. Na druhé straně když se holka vzpouzí, oni to považují za důkaz, že je ještě moc pitomá, tak se snaží ji nějak poučit nebo vzdělávat, aby byla povolnější. To samý udělali se mnou, zavřeli mě do harému a posílali ke mně učitele, aby mě učil arabsky. Kleštěnce, samozřejmě. Učit arabsky – mě! Já uměla mluvit líp než ten trouba, jen jsem se bavila a dělala si z něj legraci. Tak arabsky nadávat jako já neumí ani poháněči velbloudů! Taky za mnou posílali starou ženskou, zřejmě jednu z jeho žen, aby mě učila, jak se k němu mám mít, až mě milostivě ráčí navštívit v mým pokoji. Tak jsem se teda učila.“

„A když přišel?“

„Tak daleko to nedošlo. Nosil mi jídlo takovej ohromnej černej blbeček, taky otrok. Moc mu to nepřemýšlelo a přehlídl, že jsem si nechala nůž na jídlo – krájela jsem s ním maso. Byl docela dobře vyváženej... a já občas házím nožem. Počkala jsem, až mi nesl večeři, pak jsem mu hodila nůž přímo do srdce. Vzala jsem mu klíče a utekla. Ještě jsem ukradla chlapecký šaty, tím nožem si ořezala vlasy až u hlavy, aby nebylo vidět, že jsou světlý, na tržišti sebrala velblouda a už jsem si to hnala k moři. Ještě štěstí, že byla jasná noc a já se umím orientovat podle hvězd. Jela jsem celou noc; až ráno zjistili, že tam nejsem a začali mě pronásledovat. Nevím, kolik to trvalo dní, štvala jsem toho chudáčka hrbatýho pořád pryč, ani jsem neslejzala. Dohnali mě až u nějakýho města, dokonce po mně i stříleli; jenže naštěstí to byla Alexandrie. Velbloud už se sotva potácel, nemohla jsem ho přinutit běžet – pak padl. Byl postřelenej, dostal to za mě...“

Už se nikdo ani neptal, co bylo dál.

„Naštěstí jsem viděla nějaký bílý lidi, tak jsem běžela k nim. Byl to Charry, později můj manžel, a jeho námořníci. Vysvětlil šejkovi bouchačkou, že nemá nárok na mou maličkost a pak s ním promluvil ještě pěstmi. Tehdy jsem se rozhodla, že si ho vezmu za muže.“

„Ano, to se sluší,“ řekla Veronika, „Taky bych to udělala.“

„Byl aspoň rád?“ ptala se Agnes, slzy na krajíčku

„On nic netušil – ani nevěděl, že jsem holka. Přiznala jsem se mu až... po čase. Já totiž dělala pomocníka strojníkovi a protože jsem to neuměla, podařilo se mi zničit parní stroj. Teda ne navěky, ale na dost dlouho. On mi dal facku, až se mi hlava zatočila a já se bála, že mě zřeže, jak má ve zvyku mlátit svý námořníky. Teda, já dost vydržím, jenže on měl už tehdy ránu, jako když kopne kůň. Tak jsem radši řekla, že jsem děvče...“

„To bylo radosti, co?“

„No – málem prolítl stropem, jak se vztekal. Ale pochopil to, uklidnil se a nechal mě dělat na lodi plavčíka. Potom jsme následkem bouře objevili ten ostrov, Armin. On vystoupil na břeh a jeden darebák mu tam rozbil hlavu mačetou, protože na něho Charry moc věděl. Takže jsme odpluli bez něho a on se tam z nedostatku jiný zábavy stal císařem. Jenomže já už byla pevně rozhodnutá, že si ho vezmu, tak jsem skočila přes palubu a utekla za ním. Trochu to sice trvalo, než jsme se sešli, bylo to daleko a bohužel tam vládli jiný šéfové, ale našli jsme se. Od tý doby jsme pořád spolu...“

Princezna Veronika obdivně vydechla. „Řeknu ti, holka, ty si tu korunu fakt zasloužíš! Musela ses hodně snažit, abys ji dostala. A zadarmo jsi toho asi moc nezískala...“

„A víš, že jo? Tu vejprask, tu vši...“

„Neblbni, taky?“

„Jo. V noclehárně v Alexandrii, když jsem byla malá. Otec rozhodl, že tam přespíme; když se koplo do slamníku, tak se jich rozbíhaly miliony všema směrama...“

V té chvíli se ozval Llago di Rienzi, dost zprudka: „Kde to bylo? Vlítnu tam na ně a nechám jim to podpálit...“

„Hned u přístavu; je tam taková mešita s červenou střechou. Ale to je už... možná deset let. Nebudou se pamatovat.“

„Nicméně nemůžu souhlasit, aby někdo tvrdil, že moje sídelní město se hemží tvory, jako jsou vši!“ pronesl Llago.

„Nejen vši! Taťka všecko, co jsme ze sebe ráno sebrali, zalil lihem do lahviček a posílal jednomu kamarádovi na univerzitu do Paříže; ten jásal, protože tak úplnou kolekci všech možných blech, štěnic a jinýho hnusu ještě neviděl!“

Llago tlumeně zamručel a rozhodil rukama: „Co chceš? Zkrátka Orient! Dělám co se dá, ale když nejsou peníze a lidi nemají zájem se snažit o čistotu...“

„Já ti snad něco vyčítám? Konečně, od tý doby jsme si s sebou pořád vozili stan...“

Llago di Rienzi byl nicméně roztrpčen pohaněním svého sídla; taky smíchem děvčat, který vlastně vyvolal spíš tím, jak se bránil Dianinu nařčení. Přesto počal přemýšlet o odvetě.

„Jak se vlastně jmenoval ten tvůj otec?“

„François Garrichet.“

„Zajímavé! Když jsem studoval v Paříži na universitě, přednášel nám nějaký Garrichet o starých kulturách v Řecku, celkem čtyři přednášky. Už tehdy ho všichni měli šmahem za blázna.“

„Tak to byl určitě táta!“ souhlasila Diana.

„Jenže ten neměl dceru! Měl nějakýho sviště, ale to byl kluk, nevychovanej až běda. Starej si ho vodil s sebou a vždycky mu dal číst něco z universitní knihovny, aby nevyváděl...“

„Jo, to jsem já! Z toho si nic nedělej, já nevypadala jako holka nikdy. Takže jsme vlastně staří známí, co?“

Llago dal najevo, že ho tahle známost moc těší.

„A co se stalo s tvým otcem? Už se nevrátil?“

„Ne. Já ho pak nemohla jít hledat – teď už je to šest... ne, vlastně sedm let. Za tu dobu musely stopy dávno zmizet, kdoví, kde skončil. Šel do kraje, kde jsou lidojedi, bažiny, hadi, šelmy; musela bych propátrat celou Afriku, abych ho našla!“

„To přece není problém!“ řekla Valérie, „Llago, to je tvůj rajón! Mohl by ses po něm podívat, nebo snad ne?“

„To by znamenalo vyslat expedici, na to nemám peníze. Víš snad přesně, do kterého kraje zamířil?“

„Asi přibližně. Mohla to být Etiopie nebo třeba Kongo; ale mohl taky zamířit do Kenye. Snad bych ho našla sama, kdyby se to nebylo stalo – ale teď nevím!“

Veronika počala rozvíjet nějaké plány, ale všechny narážely na hradbu těch sedmi let, po které se profesor neozval. Diana sice jistý plán měla, jenže s tím se nechtěla teď chlubit. Týkal se Džaína; zabývala se myšlenkou vrátit ho domů k jeho bratřím a svěřit mu pátrání.

Veronika, Valérie a ostatní začaly plánovat, až se Diana vrátí do Arminu, přijedou ji navštívit k jejímu dvoru; ochotně s tím souhlasila a prohlašovala, že každého ráda uvidí.

Jenže Agnes jejich plány krutě zcenzurovala: „Nebudeme jezdit do Arminu na návštěvu. Budeme tam žít a na návštěvy jezdit do Evropy. Vím to jistě.“

„Ale proč?“

„Protože ve světě lidí už pro nás nebude místo.“

„To ještě není jistý! Třeba tu válku vyhrajeme...“

„Vyhrajeme ji, určitě. Ale stejně budeme muset odejít!“

Nedovedly si to představit, připadalo jim to jako nesmysl. Odejít z Evropy, opustit veškerou nádheru, blahobyt, klidný a šťastný život uprostřed radovánek? Leda by se zbláznily!

Potom se podávala večeře, tentokrát ve velkém hodovním sále hlavní budovy za přítomnosti všech hodnostářů. Julie zjistila, že omezení platná u Voglariho tady neplatí. Běžně se jedlo maso, často drůbeží a v roztodivné úpravě, protože řád vlastnil různé farmy a hospodářská zařízení. Zalévalo se spoustou dobrého a ohnivého vína, neboť řád vlastnil také vinice. Vlastně všechno, co přišlo na stůl, bylo z vlastních farem; přebytky se odprodávaly a tím se získávaly peníze.

Večeře nebyla večeře, nýbrž hostina; taky se pronášely četné přípitky, zejména každý komthur si pokládal za čest pronést vzletnou řeč, po jejímž skončení se popíjelo. Charrymu taková slavnost samozřejmě vyhovovala; ale i jiní měli dobrou náladu, popíjeli čím dál víc a začali se chovat družně.

Julie si na chvíli odskočila; když se vracela, našla v předsálí vzlykající Pilar. Dívenka vypadala, že snad omdlí; když se jí Julie zeptala, co se stalo, chytila ji za ruku a prosila:

„Prosím tě, zachraň mě! Ty máš na ni vliv, nedovol jí to!“

„Počkej! Komu a co nemám dovolit?“

„No, přece Veronice! Chce mě obětovat!“

„Cože tě chce?“ Julii se zdálo, že se napila přespříliš.

„Dopustila jsem se... hrubého přestupku!“ brečela Pilar, „Když nám v poledne propojila mysl, představila jsem si, jak budeme vypadat, až nás ostříhají. Nemyslela jsem to zle! Jen mi to napadlo, ale promítlo se taky... netušila jsem...“

„To vím. Taky ti za to hned napráskala.“

„Jenže teď přišla na to, že chce vidět, jak budeme vypadat. Že to na někom vyzkouší... na mně!“

„Ale nepovídej! Nedělá si legraci?“

„Právě, že dělá! Jenomže aby byla legrace, budou všichni určitě trvat na tom, aby se to udělalo! A já nechci!“

Julie neměla ráda, když někdo brečel; zvlášť zbytečně.

„Pojď!“ zavelela, chytila ji za ruku a šla za Veronikou. Ta seděla za hodovním stolem, ozobávala hrozen vína a poslouchala, jak někdo za šéfovským stolem přednáší svá moudra. Oči měla zasněné a když viděla Julii, usmála se.

„Neděs to děcko!“ řekla jí Julka, „Vidíš, že je ještě malá!“

Veronika jim pokynula, aby si přisedly blíž.

„Co ty o tom víš? Co ty vůbec o něčem víš?“ otázala se.

„Možná toho moc nevím – ale ubližovat dětem není hezké!“

„Tohle dítě...“ Veronika vztáhla ruku, navinula na prst jednu kadeř Pilar a podržela si ji, „Je sice ještě maličké, přesto už patřičně zkažené. Nejen to: úchylné, perverzní. Měla bych to vědět... je to má nevlastní sestra. Nemanželská dcera mého otce. Nepřipadá ti přirozené, že mám náladu ji trýznit?“

„Mám dojem, že ty sama jsi úchylná a perverzní!“

„No a co? Jenže moje sestřička Pilar taky. Až povyroste, bude z ní strašně zkažená ženská. Všichni to vědí, i ona to ví. Škoda rány, která padne vedle. Je třeba ji soustavně mučit a týrat.“

Julie potřásla hlavou. „Nerozumím vašim rodinným vztahům, ale nevadí ti, že kvůli tomu brečí a je smutná?“

„Bude ještě smutnější. Prožije krušné chvíle; přemýšlela jsem, co by mi tak nejvíc udělalo radost a přišla jsem na to, že asi nejlepší bude podrobit ji patřičnému utrpení. Začneme tím, že ji ostříháme, abychom měly představu, jak budeme vypadat, až dojde na proroctví Agnes Wulffssonové.“

„Myslíš, že je to spravedlivé?“

„Vůbec ne. Proč bych měla být spravedlivá? Naopak, budu jednat svévolně, podle okamžité nálady. A co jako?“

„Co bys řekla, kdyby se někdo rozhodl jednat stejně svévolně s tebou? Kdyby třeba někoho napadlo týrat a mučit tebe?“

„Na to čekám celý život! Aspoň by se konečně něco dělo!“

„Dneska mi někdo řekl, abych moc nevykřikovala svá přání; jinak by se mi mohlo stát, že se splní. Tak ti to připomínám: nepřej si takové věci, nebo se může stát...“

Veronika nechala Pilar a soustředila se na Julii: „Tak si něco zkus! Pojď bojovat – rozdáme si to dřív než naši tátové!“

„V čem? Mám dojem, že na vás dvě stačím...“

„Já nejsem děcko, Julinko! Ty ještě jo, ale jak vidím ty oddaný psí oči Janka Dunbara, už dlouho nebudeš! Povídám bojovat, ne do sebe mlátit jako při ranní rozcvičce...“

„Co máš tedy na mysli?“

„Rozdat si skutečnou, tvrdou válku; bez slitování, bez milosti, s cílem zničit soupeře! Zdeptat tak, až se bude plazit a prosit o milost, kterou stejně nedostane! Všechny zbraně dovolený...“

„To nehraju.“

„Protože se bojíš?“

„Bojím, ale ne o sebe. Nesmím být zlá; složila jsem takovou přísahu, víš? Nikomu neublížím a nikým si ublížit nedám...“

„V našich hrách se neumírá a neteče krev... aspoň ne moc. Ale bojovat můžeme; nebo tebe nevzrušuje bolest a ponížení? Já bych skoro radši prohrála; když se staneš bezmocnou loutkou v surových rukou vítěze, je to nádherné!“

Julie zírala, překvapená a nechápající.

„Ach bože! Ty opravdu nic nechápeš! Tak jdi spát a nepleť se do hry dospělých žen, když jsi... víš dobře co! Zapomeň na všechno, co jsem ti řekla. Budu hodná, nechám tu pitomoučkou Pilar klidně spát a tebe... ty si můžeš dál snít svoje panenský sny!“

Julie konečně cosi pochopila; a zrudla jako pivoňka.

„Opravdu, jdi spát,“ opakovala Veronika, „Až povyrosteš, ráda si s tebou o čemkoliv popovídám. Zatím nemáme o čem...“

Julie odešla; vzteklá, naštvaná. Vypila ještě několik sklenic, některé dobrovolně, jiné k zapití arabského cukroví, přeslazeného až do nechutnosti; další jí vnutili různí mladí muži, kteří se na ni pokoušeli udělat dojem. Měli dneska večer skutečně smůlu, Julka neměla dobrou náladu a spíš hledala, na kom si zchladit žáhu. Potom ji potkal táta a poslal ji spát; Julie protestovala a začala vést nějakou velmi spletitou a nepochopitelnou opozici, ale Tomáš se jen dotkl rukou jejího čela a poručil. Tehdy odešla do svého pokoje, zalehla a spala až do rána.

Zdály se jí šílené sny.

Errata:

08.08.2021 11:41