Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Daň Ďáblu

Julie se probudila přesně o osmé hodině s pocitem, že má hlavu prázdnou a vyleštěnou, jako by ji měla vyfouknutou ze skla. Snad se měla trochu bát, že jak vstane, může si ji rozbít; ale nic takového, spíš jí připadalo, že je jí fajn jako nikdy. Dostala chuť si jít okamžitě zaplavat, rozběhla se tedy ven a vrhla se do bazénu s nadšeným křikem. Mohla si to dovolit, bylo tam skoro prázdno a kdo tu byl, vypadal na umření. Když vylezla z bazénu a kráčela kolem, vnímala téměř u každého jeho bolest, ať to byla hlava, žaludek či jiné orgány. Taky znala příčinu, tu včerejší hostinu s následným opíjením. Mnozí přítomní znali různé způsoby, jak se ze svého špatného stavu vymeditovat; to vše cítila Julka také a mělo to na ni příšerný vliv.

Natáhla se na sluníčko a pokusila se meditovat; nejdřív chtěla odstranit všechny nepříjemné vlivy od ostatních. Potom si uvědomila, že by dokázala pomoci i jim, kdyby z nich tu bolest vytáhla a vyslala někam do prostoru, kde nemůže ublížit. Vzápětí si vyjasnila, že v tom případě by jim jen umožnila zase se opít dneska večer s nadějí, že jim ráno nic nebude, pokud jim pomůže. Ta myšlenka se rovnala nabídce, že při rvačce bude za všechny chytat facky a při tom vykřikovat: 'Nebolí, nebolí!'

Vrátil se jí včerejší stav po spojení s ostatními: znalost všeho, jako by byla napojena přímo na vyšší inteligenci. Jak tak ležela, zkoušela si klást otázky a odpovědi:

»Jak to, že najednou všechno tak jasně vnímám?«

»Vlivem propojení došlo k odblokování tvého vnímání. Takovou možnost má každý člověk, ale z neschopnosti jí nevyužívá.«

»Jakým způsobem vnímám výboje energie?«

»Přijímáš energii pomocí svých vlasů; tvoří antény, na které chytáš vše, dobré i špatné.«

»Je možné se toho nějak zbavit?«

»Ano, ostříháním.«

»To mi připadá jako nějaký hloupý vtip!«

»Je to vtip.«

»Budu mít tuto schopnost zostřeného vnímání stále?«

»Ano, ale ne ve stejné míře. Můžeš ji ovládat svou vůlí, pokud se naučíš soustředit a ovládat nejprve sebe.«

»Existují nějaká vhodná cvičení vůle?«

»K tomu účelu slouží většina her, které navrhuje Veronika.«

»Ty hry vedou k poškozování těla!«

»Ale ty nejsi toto tělo!«

»Takže ty hry jsou zároveň prospěšné?«

»Termín prospěšný či škodlivý je zavádějící. Určitá věc má zároveň prospěšné i škodlivé aspekty; způsobením prospěchu jedné věci poškodíš druhou.«

»První námitka, kterou ke mně Veronika má, je že jsem panna. Skutečně to má tak podstatný vliv?«

»Dítě nebo panna snadněji kosmickou energii přijímá, podvoluje se jí a plní vyšší vůli. Dospělý člověk, který se naučí využívat svoji tělesnou energii, snadněji ovlivňuje okolní přírodu.«

»Lze říct, že Veronice erotická nevázanost prospívá?«

»Sexuální gymnastika pomáhá tělu jak energii snadněji získávat, tak účinněji vydávat.«

»Jak si mám tedy počínat já?«

»Je nutné uvážit, jaké máš v této situaci plány. Který cíl je pro tebe prioritní a který druhotný...«

Julie se probrala a přerušila spojení. Byla rozladěná.

V té chvíli došla k bazénu Diana. Julie byla ve stavu, kdy ostře vnímala všechny její pocity, četla v ní jako v knížce: tak poznala, že i když večer Diana pila víc než normálně, nepociťuje žádné problémy. Naopak prožila nádhernou vášnivou noc a její tělo je nabité energií. Charry je jako milenec skvělý, dokonalý, tělesně velmi dobře disponovaný, s Dianou se výtečně sehráli a v noci ji těšil tak dlouho, až usnul vyčerpáním. Diana má tak skvělou náladu, že ho dokonce nechala spát, jak bude dlouho chtít, i když jindy ho pro opilství kárá.

Dokonce Julie přišla na to, že Diana má ráda přesně ty věci, které včera naznačovala Veronika: bezúčelnou obranu, trýznění těla, boj až do přemožení, pocit podrobení, vzdání se na milost a nemilost. A ještě něco, o čem snad neví ani sama: velice touží být pokořena, ponížena, vydána posměchu a opovržení, týrána před chechtajícím se davem, prožívat nenávist, pohrdání, smích – jak tomu bylo na tržišti, kde ji jako malou prodávali. Že vrcholnou extázi by zažila ve chvíli, kdy by byla přivlečena v poutech před senzacechtivý dav, katovi pacholci by z ní servali cáry šatů, zbičovali ji devítiocasou kočkou až do krve, ostříhali dohola příšernými zahradnickými nůžkami, které způsobují krvavé rány na kůži... A teprve na závěr by se jí před tím výsměšným davem zmocnil obrovský ohyzdný domorodec, krutý, debilní, schopný pouze týrat a působit bolest...

Julie se vyděsila, když si uvědomila, že nedokáže oddělit Dianiny představy od svých vlastních. Věděla, že člověk vždy touží po tom, čeho se zároveň bojí. Věděla taky, že perverzní erotické vidiny vznikají prolnutím vlastních toužebných představ. Jenom nevěděla, jak se toho všeho zbavit.

Diana neměla vůbec žádné problémy. „To všecky ty holky ještě pořád chrápou?“ vykřikovala, „To bylo včera keců, že chtějí ráno pořádnou rozcvičku! Já myslela, že jsem zaspala, ale...“

„Všichni zaspali. Asi uděláš nejlíp, když se na to vykašleš!“

„Hm... Pojď si zaplavat! Nebo si můžem něco zahrát...“

„Proboha, slituj se nade mnou!“

Zaplavaly si ve studené vodě, pak se natáhly na sluníčko.

„Já se naštvu!“ pohrozila Diana, „Jak nám včera prozvonila Renka hlavu, tak jsem si vzpomněla, jak nás budily v klášteře. Pošlu jim takovou pecku, že se probudí i noční služba, která má na trochu klidnýho odpočinku nárok!“

„To bys vážně dokázala?“

Diana několikrát hluboce vdechla a vydechla, propletla prsty rukou a koncentrovala se; pak zavřela oči. Julie cítila, jak její energie prudce vzrůstá, pak se najednou Dianiny ruce zatřásly a z vlasů jí začaly sršet blesky. Julie pocítila téměř bolest. Diana to opakovala ještě dvakrát – pak si lehla a oddychovala.

„Teď budeme chvíli čekat; za chvilku se to začne scházet!“

„To zas bude den!“ povzdychla si Julka.

Pravdu měly obě. Nejdřív se sešla celá sestava ze včerejška; ženy i muži se koupali, odpočívali, sháněli se po snídani. Diana navrhovala rozcvičku, ježto snídaně stejně ještě není a kdo ví, kdy bude – uposlechla tak polovina přítomných. Neměla s nimi žádný soucit, surově je honila, tloukla a nutila, aby též oni mlátili jeden druhého. Během té doby přišla Julie na to, že ztratila schopnost poznat, kdo s kým strávil noc a co si spolu užili; byla tomu nesmírně ráda.

»Nikdy v životě nebudu s nikým spát!« rozhodovala se, »Je to hnusné, odporné, příšerné, co se sebou lidé dělají! Nedůstojné člověka, perverzní, úchylné!« Zaklínala se a zároveň věděla, že ten neuvážený slib stejně nesplní a bude za něj potrestaná. Přímo se děsila, chvěla se hrůzou z toho, jaký trest ji stihne za takové myšlenky; vzápětí si ale uvědomila, že se při té představě trestu už dopředu chvěje rozkoší.

»Nejlepší by bylo okamžitě se zabít!« řekla si, když jí došlo, jak hluboce a otřesně je nemravná, ale nahlas pronesla něco zcela jiného: „Nejlepší by bylo pořádně se najíst!“

Návrh byl přijat a všichni šli na snídani.

Snídaně se podávala v hlavní budově; to bylo příčinou, že když přišly, vyvolaly pozornost dona Diega; mocný komthur zanechal diskuse s jinými pány, přišel ke svým dcerám a oslovil je hlasem, v němž vibroval hněv: „Co to zas bylo ráno?“

Veronika pohlédla na Valérii a naopak, ale žádná si nebyla ničeho zlého vědoma; zaváhaly tedy a zpytovaly svědomí, co na ně asi mohlo prasknout. Don Diego chvíli vyčkával, pak pochopil, že se dobrovolně nepřiznají a bude muset udeřit rázněji:

„Od začátku, co jste tady, si soustavně hrajete s energetickými výboji! Několik lidí si mi už stěžovalo; ale dnes ráno jste to už opravdu přehnaly! To byla rána, že se probudil celý zámek!“

Diana právě pila čaj; zkřivila tvář, jako by si opařila ústa, ale Diego nepociťoval potřebu si jí všímat.

„Ale tati, to jsme nebyly my!“ rozhodla se Veronika bránit, „Nás to probudilo taky, jako ostatní! To byl někdo jinej!“

„Kdo jinej?“ zvýšil don Diego o stupeň intenzitu hlasu, „Kdo je tady ještě tak dobrej, aby to dokázal?“

Valérie udělala absolutně nevinný obličej a rozhodila rukama. „Jak to můžem vědět? Spaly jsme!“

„Přišlo to z harému! Kdo tam ještě bydlí, co? Drahé dcerušky, nepokoušejte se ze mě udělat blbce, byla by to zbytečná práce!“

„Ale my za to opravdu nemůžem!“

„Vy nikdy za nic nemůžete! Od malička, ať se stalo cokoliv, vy nikdy za nic nemůžete, ve všem jste absolutně nevinné a nemůžete pochopit, proč vás někdo obviňuje, co? Aspoň mi nelži!“

V Dianině mysli bojovala obava s vrozenou pravdomluvností.

„Počítejte s tím, drahé dcery, že jestli provedete ještě jednu podobnou pošetilost, budu nucen vás přísně potrestat!“ promlouval komthur rázně, „Nevím ještě, jaký druh trestu pro vás zvolím, ale ujišťuji vás, že budu uvažovat dlouho a důkladně!“

„Promiň, done Diego,“ ozvala se konečně Diana, „Dneska ráno jsem to způsobila já! Nerada bych, aby byli trestáni nevinní!“

Don Diego se k ní zvolna otočil. „Drahá lady Diano, při veškeré úctě k tvým znalostem a schopnostem jsem nucen neuvěřit tvému tvrzení! V dobré vůli se možná snažíš očistit ta dvě zpropadená stvoření, ale já jako jejich otec velmi dobře vím, jak zlovolné, ničemné a zákeřné ve skutečnosti jsou! Proto je kárám...“

„No – snad! Jenže v tomhle případě nespravedlivě!“

„Je možné, že tě z pošetilosti naučily nějakým trikům,“ usmál se Diego, „Ale stejně pochybuji, že by dokázaly během jednoho dne někoho naučit používat Síly tak účelně. Stejně nemá smysl tvrdit, že by se to mohla tak rychle naučit princezna Julie. Přeju vám dobrou chuť, dámy – a vy se těšte!“

S těmi slovy se don Diego odvrátil a důstojně odkráčel.

„Má vůbec smysl říkat tady pravdu?“ vzdychla Julie, „Diana nekecá, opravdu to udělala ona!“

„Klid,“ usmála se Valérie, „Tak jsme zas jednou byly potrestány nevinně; to se nám stává každou chvíli! Ale ty pověz, jak ses to naučila! Kde se to ještě dělá, kromě nás?“

„V buddhistických klášterech. Jak víš, v jednom jsem byla.“

„Co tě tam naučily ještě?“

Diana si povzdechla. „Já tam byla hrozně krátce... ono to nešlo, loď na mě čekala! Kdybych se tam mohla vrátit, dokončit studium a pak... jenže by se mi už třeba nechtělo nikam chodit.“

Chvíli si povídaly o klášteře a Dianiných zážitcích; potom se začaly dohadovat, co dnes dělat. Co se týkalo mužů, měli program jasný: příprava na volby, to jest zjišťování, kdo si co myslí a jak se k tomu postavit. Kromě toho mnozí dělali činnost podstatně zajímavější: obchody. Ty se dělily na počestné a takové, o kterých se nesměl nikdo dozvědět. Pokud se o nich nešťastnou náhodou dozvěděl, opět se to dělilo: buď se mu dalo taky vydělat, nebo se zlikvidoval. Projednání různých variant tohoto počínání vyžaduje značný čas a úsilí.

Dívky se tedy přemístily k bazénu a tam odpočívaly; po jaké námaze, není vhodné se ptát.

„A takhle je to tady pořád!“ povzdechla si Veronika, „Vy tam na severu se aspoň bavíte tou vaší válkou. Ale co my, chudinky?“

„Můžete třeba taky vést nějakou válku!“ navrhla Diana.

„S kým, nechceš mi říct? Každý se nás bojí, nikdo se proti nám ničeho neodváží. To máme jet válčit do Alžíru?“

„Upřímnou soustrast.“ vzdychla Julka.

„Můžeme třeba jet nakupovat!“ navrhla Valérie, „Diano, tys měla nějaký řeči, že sis ještě neprohlídla město...“

„Nakupovat – co?“ zeptala se Diana.

„Nakupovat – za co?“ zeptala se Julie.

„Štvete mě!“ řekla Valérie a obrátila se na druhou stranu.

„Večer je ten zahajovací ples,“ nadhodila Agnes, „Povídejte mi, co si vezmete na sebe!“

„Proboha, utopte ji někdo...“ řekla Diana a zavřela oči.

„No tak ne, no!“ Agnes to bylo viditelně líto.

Pak bylo nějakou dobu ospalé ticho; až řekla Julie:

„Já bych něco chtěla říct... ale nebudete mě mlátit?“

„Co myslíte, pobavilo by nás, kdybysme zmlátily Julku?“ ptala se Valérie, aniž zvedla hlavu.

„Třeba jo; to poznáme, až nám to poví!“

„Jde o ten včerejšek; konkrétně o malou Pilar. Já se ráno trochu zamýšlela nad různejma souvislostma. Nehodí se obětovat někoho, kdo byl vybrán nebo dokonce přinucen. Takovej člověk musí být v nějaký spojitosti s tou věcí a přihlásit se dobrovolně.“

Veronika otevřela oči a Valérie zvedla hlavu.

„Tys ten nápad vzala vážně?“

„Účelem oběti je připoutat pozornost k nějaké osobě nebo činu, který považujeme za důležitý. Dáváme tím na vědomost, že tu záležitost považujeme za tak závažnou, že jsme ochotni dát za její splnění život... nebo něco, co považujeme za stejně cenné. Dostalo se nám zjevení naší budoucnosti; takové zjevení má velkou cenu. Pokud skutečně chceme poděkovat, pak by myslím osoba vhodná k této oběti byla Agnes.“

„Já? Proč zrovna já?“ zaječela Agnes a vyskočila na nohy, „Proč se nepřihlásíš sama, když seš tak chytrá?“

„Já neřekla, že to máš udělat. Jenom říkám, že kdyby se to mělo vykonat, byla bys na to vhodná!“

Agnes začala vykřikovat vikingské nadávky; jako obvykle jí nikdo nerozuměl, snad kromě dvojčat.

Veronika a Valérie se zvedly a zapojily do hádky; pronášela se různá mínění, zhusta nesmyslná. Až konečně, když zdravý rozum začal definitivně opouštět vážené shromáždění, promluvila náhle Jana von Gremis: „Zapomínáte na velmi důležitou věc. Oběť nemá být provedena ocelí, ale ohněm. Máme snad k disposici Živý Oheň?“

Dívky se zarazily. Měla naprostou pravdu a ony byly pošetilé, když na to zapomněly. Naráz bylo po hádce, pokud nepočítáme tichý stud, že na to nepřišly samy. Taky to bylo poprvé, co Jana ve shromáždění promluvila, aniž byla tázána, takže se jednalo o záležitost význačnou.

„Je hezké, Janičko, že ses taky ozvala,“ pochválila ji Julie, „Vlastně jsme tě zatím dost utiskovaly a nedovolily ti říct svoje mínění. Ale ty přece patříš k nám!“

„Víte... také já jsem se pokusila nahlédnout do budoucnosti. Včera večer jsem poprvé pila víno; tedy poprvé víc, než se sluší na počestné děvče. Dozvěděla jsem se hodně věcí.“

„Tak se nedej prosit a mluv!“

„Tak nejdřív: rozhodla jsem se, že už nikdy nebudu pít alkohol ani vdechovat omamný kouř. Zjistila jsem, že prvotním účelem těchto činností je získat věštbu nebo zjevení; pokud někdo ty obřady dělá bezúčelně, je to ošklivý přestupek.“

Dívky se na to zatvářily pohoršeně; představa, že by si měly přestat zlepšovat náladu alkoholem, je hněvala.

„Dále jsem zjistila, že v době, kdy se stanou všechny ty věci, já s vámi nebudu. Odejdu do daleké země, budu tam žít a už nikdy se nevrátím. Jsem tomu ráda a velice se na to těším...“

„Do Arminu?“ zeptala se Diana.

„Ano, do země šelem. Chci tam odejít.“

„Myslím, že je to správné rozhodnutí! Budu velice ráda...“

„Ještě před tím bych ale chtěla udělat něco pro ostatní. Nějak dát najevo pocit sounáležitosti s vámi, i když se nezúčastním vašich dalších činů... Proto se hlásím dobrovolně!“

„Co to povídáš? K čemu se hlásíš?“

„Chci, abyste tu... oběť vykonali na mně. Je naprosto jedno, jestli mám vlasy tak ubohé jako teď, nebo vůbec žádné. Ostříhejte mě, spalte v ohni a vykonejte slib. Já zase slibuji, že ho vyřídím všude, kde bude zapotřebí.“

Mezi dívkami nastalo určité vzrušení; některé souhlasily, jiné nikoliv. Jednotné stanovisko se nepodařilo vytvořit do chvíle, kdy Agnes řekla: „Jestli to uděláme, potom tím dáváme naprosto jasně najevo, že s tím souhlasíme! Pak už nemůžeme couvnout!“

„Jak to myslíš?“

„Zatím jsme se pouze dozvěděly, jaká hra se má odehrát; řekly jsme sice, že se do ní chceme zapojit, ale ještě neudělaly nic konkrétního, co by to potvrdilo. Jestliže uděláme tohle, pak dáváme najevo svůj souhlas, aby nás zařadili jako kameny na šachovnici v čase, který budou považovat za nejlepší!“

Vzrušení bylo podstatně větší; jenom Diana byla klidná: „A co? Stejně jsme jako figurky na stole, bez ohledu na nějaký náš souhlas! Vyšší moc s námi může pohybovat, jak chce!“

„Jistě – ale zatím jsme se nepřihlásily samy od sebe!“

„Tak se přihlásíme. Aspoň já chci!“

„Já taky; ale říkám na rovinu a všem, kdo se zúčastní takového obřadu, nebude už moci couvnout! A jestli couvne, pak jeho jednání může být označeno jako zrada!“

„No ano,“ řekla Valérie, „My víme.“

„Proto... právě proto se hlásím.“ dodala Jana.

„A ještě něco: Od té chvíle se ocitneš v přímém boji se všemi démony, co jich na světě je! Samotný Satan jako Nepřítel Spasení určitě pošle svoje služebníky, aby tě nějak dostal...“

„Víš – já jsem v boji se Satanem už delší dobu. Pomohla mi Julie, jinak bych určitě prohrála. A stejně se nebojím!“

Do různých projevů souhlasu i odporu se začala vyptávat Pilar, jak je možné, že Satan Ďábel bude bojovat proti Janě, když přece včera někdo říkal, že je jeho největší touhou sloužit Pánovi jako všichni andělé. Kupodivu jí odpověděla samotná Veronika:

„Samozřejmě, že slouží Pánovi! Ale v téhle hře hraje nepřítele; že slouží Pánovi ještě neznamená, že bude sloužit každé z nás! Naopak, jeho úkolem je prověřit, jak vydržíme...“

Pilar nad tím přemýšlela ze všech stran a hlava se jí mohla samým úsilím rozpadnout. Konečně začala rozvíjet jakousi divnou teorii, že když je to tak, potom by taky ona mohla, přece jenom, když už na ni padl výběr a Veronika by se uvolila...

„Prosím tě, ty někam zalez a mlč!“ vyzvala ji Veronika, „Přišla jsem na to, že se na to nehodíš; a lituju, že jsem se o tom kdy zmínila! Ty se nehodíš k ničemu, jsi totiž absolutně blbá!“

Od té chvíle dostalo jejich počínání smysl: plánovaly, jak obřad vykonat co nejúčinněji. Protože všechny měly nějaké znalosti, každá pochopitelně říkala svoje mínění; a podivným způsobem přispěl i Denis.

„U nás na Moravě se v některých vesnicích pořádá na jaře akce, které se říká Jízda králů; dělají ji ovšem kluci, co jdou toho roku na vojnu. Zvolí si krále, bývá to kluk okolo třinácti let; ten je jejich symbolem, oni ho chrání a nedají mu ublížit. Sousedé se někdy pokoušejí zaútočit a krále unést; to se pak bojuje, někdy pěkně zostra! Jana je teď takový náš živý poklad; proto ji všichni musíme chránit!“

„Ale Jana už není dítě!“ namítl někdo.

„Je panna; to je jako dítě.“

Samozřejmě, že ta myšlenka se všem líbila; kromě Julie. Ta na rozdíl od ostatních věděla, jak je Janino postavení zranitelné a křehké; předem vytušila, že bude-li proti Janě veden útok, je prvním cílem její panenská nedotčenost. Těm druhým to těžko mohlo napadnout, v jejich světě bylo panenství klenot pochybné ceny, po jehož osudu se nikdo neptal – spíš drobná tělesná vada, která může být snadno odstraněna. Juliina výchova vyžadovala uchovat si nedotčenost pro vybraného manžela; říkali jí to tak často, že tu zásadu přijala. Jenže, kdo útočí a kdo se brání? Julie ze všeho nejvíc touží se vdát; a tady to je tak snadné! Ale všechny okolnosti se soustavně obracejí proti ní.

Diskutovalo se, která chvíle bude nejvhodnější; večer se měl konat slavnostní ples a některé soudily, že vhodná doba by byla až po plese, aby to tam nevyvolalo zbytečnou pozornost; na to se Veronika naštvala a prohlásila: „Naopak, to musí vyvolat pozornost! Trvám na tom, aby se o tom co nejvíc mluvilo, aby si toho všichni všimli a věděli, proč to děláme a co to má znamenat! Janu budeme předvádět jako naši princeznu, náš korunní klenot!“

„V tom případě je vhodná chvíle mezi obědem a večerem; třeba za poledního klidu, až všichni odejdou spát?“

S tím každý souhlasil; zvlášť Jana se těšila.

V té době si přišel k bazénu odpočinout Mario di Carialti, pařížský komthur. Kromě jiného hodlal složit poklonu Dianě, kterou velmi obdivoval, a seznámit se s ostatními, které dosud neznal. Mario se těšil u dívek všeobecné přízni, byl hezký, inteligentní, zábavný, dosáhl v mladém věku vysokého postavení a přesto byl dosud svobodný. Taky se o něm proslýchalo, že je skvělý milenec; z dívek, které svedl, si prý dělal sbírku.

Od počátku projevoval eminentní zájem o Julii; jenže ta byla citově vázána jinde, takže jeho dvornosti nevěnovala sebemenší pozornost. Zato ostatní děvčata s potěšením naslouchaly jeho vyprávění, jak si vede při uspořádávání spletitých poměrů ve francouzské provincii; neměl to jednoduché a všechny oceňovaly, že si s tím dokáže poradit.

V jeho doprovodu přijel mladík jménem Percy, podle zjevu mu táhlo na sedmnáctku a byl nějakým záhadným způsobem příbuzný s děvčaty Mendozovými; Dianě dokonce napadlo, zda to není syn dona Diega a některé arabské dívky. Očividně nebyl docela bílý, jako u mnoha lidí z řádu bylo těžké definovat jeho původní národnost. Genetické teorie říkaly, že právě křížením různých ras a národů se dosáhne překvapivých úspěchů; tento Percy mohl sloužit jako důkaz. Byl zároveň dětsky roztomilý a mužně půvabný; navíc potřeboval jejich péči, neboť při plavbě Mariovy lodi dostal zánět slepého střeva, nějaký felčar v Brindisi mu je sice vyřízl, ale tak nedokonale, že se rána dobře nehojila. Mario tedy požádal Valérii, aby se na to podívala.

Výraznou jizvu na Percyho břiše důkladně prozkoumala nejen Valérie, ale všechny ženy s lékařským vzděláním. Dospěly k názoru, že ta záležitost není nebezpečná, slepé střevo felčar vyřízl dobře a vše by bylo v pořádku, nebýt katastrofálního stavu hygieny jak ve špitále, tak na lodi. Valérie doporučila odpočinek, nejlépe zde u bazénu, časté koupání a volný přístup slunce a vzduchu; kromě toho přejela po jizvě prsty, čímž Percyho okamžitě všechno přestalo bolet. Mario poděkoval a žádal Julii, aby se pacientovi zvláště věnovala. Julie nechápala, proč by o něj měla pečovat právě ona, ale slíbila to. Mario se s ní ještě dlouho bavil o Percym i o jiných věcech, k nemalé závisti ostatních děvčat, Julie však udržovala rozhovor na čistě odborné úrovni a nevypadala, že by to pro ni byla tak velká čest. Také ostatní mladí muži z jeho doprovodu předváděli dle okolností svoji výřečnost, inteligenci či svaly; pak se domluvili, že se sejdou večer na plese a odešli; pouze Percyho zanechali v něžné péči dívek u bazénu.

Maria o svých záměrech neinformovaly, i když by jim nejspíš rád přispěl nějakou radou; zato před Percym nebylo možné to utajit. Když se dozvěděl, co Jana zamýšlí, okamžitě upadl do nadšení; od té chvíle vřele souhlasil a obdivoval vše, co s ní souviselo. Byl inteligentní, vzdělaný a vtipný, živě reagoval na všechny jejich řeči a přispíval iniciativně vlastními nápady. Počínal si při tom však natolik přirozeně a nevtíravě, že až po delší době Julii došlo, že Janu soustavně balí. A co víc, úspěšně.

Nebyla si jistá, zda si toho všiml vůbec kdo jiný. Pro sestry Mendozovy byl Percy jako muž neviditelný, patřil do jejich rodiny a jeho přítomnost byla stejně přirozená, jako Denisova pro ni. Naopak, kdyby si uvědomily, že Percy je dospělý muž a touží po nějaké dívce, ještě by mu fandily, stejně jako Julie přijímá se souhlasem představu, že se jednou zamiluje Denis. Ostatním bylo Percyho líto, byl přece nemocný a nic nemohl!

Julie měla pocit, že slyší trávu růst a staví hradby, kde není žádný důvod; poslouchala jak Percy vypráví vtipy a Jana se jim ze srdce směje a uvažovala, zda to nějak neohrozí jejich záměry. Došla k uzávěru, že nebezpečí je akutní, ale když to nadhodila před Veronikou, nezdálo se, že by chápala.

„Tvůj problém je, že jsi zbytečně přísná! Tak se mu líbí; no a co? Stane se snad něco hrozného?“

„Pokud vím, máme s ní určité plány...“

„A tobě vadí, že on má svoje plány taky?“

„Chceš říct, že by nevadilo, kdyby...?“

Veronika zavřela oči a nějakou dobu uvažovala. „Rozeberme to logicky. Je jasné, že ve chvíli oběti musí být panna. Taková oběť je mnohem účinnější, než kdyby se jednalo o dospělou ženu. Ale právě proto není dobré, aby se to dalo ještě někdy opakovat; aspoň za stejných okolností! Ano, máš vlastně pravdu! Ta Jana, která oběť provede, musí zmizet ze světa! Zmizet, aby už nikdy nebyla... aby už byla někým jiným!“

„Tedy – Veroniko! Já nechápu...“

„Já naopak velmi dobře! Otevřelas mi oči, děkuju ti! Ale je to docela v pořádku, nedělej si starosti...“

Veronika odešla spokojená, Julie naopak ještě znepokojenější, než byla předtím. Měla pocit, že naráží hlavou do zdi.

Na jiném místě se vedla jiná zákulisní jednání. Mario Carialti se přidružil k Tomáši Baarfeltovi a mile se usmíval. „Ani jsem netušil, jak krásnou máš dceru!“ polichotil mu.

„Mám řadu krásných dcer,“ odtušil Tomáš, „Naštěstí jsem přivezl ukázat jenom dvě, což ovšem nevadí; všechny vypadají stejně.“

„Myslíš? Pokud vím, tvé Julii se podařilo okouzlit komthura Dunbara natolik, že můžeš najisto počítat s jeho hlasem při volbách. Uvažoval jsem... o té mladší. O Janě.“

Tomáš to přijal s kamennou tváří. „Vážně?“

„Sám říkáš, že všechny tvoje dcery si jsou podobné. Dá se očekávat, že až Jana dospěje, bude stejně krásná a chytrá jako Julie... rád bych se zeptal na tvůj předběžný souhlas, kdybych chtěl žádat její ruku.“

Tomáš se už ovládl. „Vskutku? To se ještě dělá?“

„Já vím, narážíš na fakt, že řádové dívky si samy vybírají, kdo a kdy se stane jejich milencem; teď jim to císařovna Diana svými zákony ještě navíc zlegalizovala. Ale mně se jedná o řádný vztah, posvěcený Bohem i společností: legální sňatek.“

„Chápu tě, Mario. Ale proč myslíš, že mám nějakou schopnost jakkoliv ovlivnit touhy a přání svých dcer? Když tě bude mít Jana, Julie nebo kterákoliv jiná ráda, pak budu samozřejmě její přání respektovat a podporovat. Ale když ne...“

Mario mohl tuto odpověď považovat za jasnou, leč přesto otálel a shledával slova. „Tvoje Janička je ještě mladá a její názory nemusí být definitivní. Kdyby jí někdo moudrý, na koho dá, poskytl vhodné vysvětlení, třeba by pochopila... Jistě tě nemusím přesvědčovat, že naše vzájemné vztahy by se tím upevnily natolik, že bych ti nemohl nedat svůj hlas...“

„Mario, ty mě překvapuješ! Chceš tím říct, že ses rozhodl vzít si za manželku dceru svého velmistra, ať jím bude kdokoliv?“

„No a co? Totéž má v úmyslu Dunbar; připadá mi, že s jeho záměry souhlasíš a všude ho chválíš!“

Tomáš neztratil vlídný klid. „Jan Dunbar se vskutku přátelí s Julií; jejich vztah však zatím nepřekročil hranice přátelství. To vím proto, že kdyby tomu bylo jinak, jistě by se tím pochlubili, vzhledem k těm Dianiným zákonům. Nevylučuji, že by Dunbarovi lichotilo být zetěm velmistra, možná s takovým vývojem počítá; ale především se mají rádi, to vidí i slepý! Jejich vzájemné vztahy jsou nesmírně krásné...“

„No dobře, když nechceš hned mluvit o svatbě, snad by bylo možné navázat méně formální svazek! Měl bys něco proti tomu, kdybych poskytl chudince opuštěné Janě svoji ochranu a trochu rozptýlení? Myslím, že by se jí to líbilo...“

„Mario, svádí mne to, abych na tvou nabídku odpověděl: »Fuj!« Proč ve tvém podání je všecko tak zapatlané nemravností? Kdyby ses Janě líbil, proč ne, mně se taky líbíš – ale ty chceš, abych ti půjčil svou dceru do postele na hraní; ty ji naučíš milostným hrám, vytříbeným cvičením s četnými jinými a pak ji dle okolností vrátíš nebo pojmeš za choť před tváří světa. Vážně myslíš, že s tím budu souhlasit?“

„A co je na tom špatného?“

„Jen jedno: vůbec nebereš do úvahy její zájmy!“

Mario se uchechtl: „Že to říkáš zrovna ty! Odjakživa jsi znám tím, že uskutečňuješ své záměry pomocí žen; už ke komthurskému křeslu ses dostal sňatkem s dcerou svého velitele! Při tom ti zájmy a přání těch žen jsou lhostejné, zapomínáš na ně, sotva si natáhneš kalhoty!“

„Myslíš, že to opravdu dělám?“

„Všichni to říkají! Nepovažoval jsi ženy za nic víc, než prostředek ke svému uspokojení a prosazení své politiky!“

„Žena, Mario, je rovnoprávný a rovnocenný lidský tvor; jestli se zamiluje do nějakého muže, je to stejně její rozhodnutí, jako jeho. Zodpovídá za to, koho má ráda! Nikdy jsem ji nepovažoval za hračku či chvilkové uspokojení...“

„Žena je především cenný klenot, který je zapotřebí dobývat a pak chránit před druhými. Diana je buddhistka, ta to má chápat nejlíp!“

„Klenot je jen předmět. Ale žena je živý tvor; obávám se, že se v tomhle neshodneme! Mario, já ti nemůžu pomoci; budeš muset zkusit sám svoje umění! Ale můžu slíbit, že do toho nebudu zasahovat, ani ji před tebou varovat. Nevím ovšem, jestli se nepochlubí ostatní dívky, které tě znají!“

„Trochu jsem s ní mluvil. Jenže Jana se vytáčí a odmítá pod hloupými záminkami. Buď se jí nelíbím, nebo je příliš naivní!“

„V tom případě s tím nemůžu nic dělat.“

„Nevěř tomu! Otcovské slovo zmůže někdy hodně a ty dokážeš lidem vysvětlit své názory skutečně obdivuhodně; málokdo nepřijme za svoje, co ty mu jasně vysvětlíš!“

„To je sice pravda; ale patnáctiletému dítěti nebudu nic takového vykládat. To ode mne nechtěj!“

„Co je na tom zlého? Jednou musí začít i ta malá!“

„Až bude chtít, ať začne. Ale já jí nebudu předepisovat kdy ani s kým! Ani v tom případě, že je to podmínka mého zvolení!“

Mario di Carialti škubl tváří a přimhouřil levé oko. „Jak si přeješ, bratře Tomáši. I jiní muži mají dcery.“

„Skutečně mají, velice krásné. To je nejlepší řešení, které tě mohlo napadnout, bratře Mario. Přeju ti vše nejlepší, ať si vybereš kteroukoliv...“

Mario se rovněž usmál a odkráčel; Tomáš ho sledoval pohledem, pak si povzdechl a potřásl hlavou. Přesto si umínil, že se svými dcerami vážně promluví.

Jan Dunbar strávil dopoledne pilnou prací; vyjednával se spoustou osob, které mohly být důležité. Julii viděl za celý den jen letmo, trochu se mu po ní stýskalo a doufal, že ji uvidí aspoň u oběda. A vskutku, dívky se přihrnuly na oběd v houfu, rozesmáté a s mokrými vlasy, protože se předtím ještě vykoupaly. Julka hned, jak viděla Jana, se k němu vrhla a začala mu spílat, že se nepřišel vykoupat a zahrát si s nimi něco. Zvesela se jí bránil a Tomášovi připadalo, že jsou docela hezký párek.

Ale s mírným překvapením zjistil, že Janu doprovází chlapec, vypadající stejně něžně jako ona, s dětsky upřímným obličejem a nakrátko ostříhanými černými vlasy, vlnitými jako ovčí rouno. Navíc se zdálo, že přestože je přítomno více děvčat, o tohoto chlapce pečuje nejvíc Jana; když se přitočil blíž, postřehl, že jejich konverzace vyvolává smích celého okolí, neboť Jana mluví německy a lámaně italsky, zatímco Percy španělsky, arabsky a částečně francouzsky. Na každém složitějším pojmu se museli domlouvat, ale nezdálo se, že by jim to vadilo.

Tomáš se zabýval svým obědem; přitom však sledoval, zda si dění všímá také Mario. Kupodivu ano, ale nevěnoval mu žádnou pozornost a hovořil s Knassenem (taky složitě). Tomáš zvažoval, zda má s děvčaty o něčem mluvit nebo nechat všemu volný průběh; nakonec mu ta druhá možnost připadla vhodnější. Zastavil se při jídle, sepjal ruce a zavřel na chvíli oči.

»Můj Pane,« pravil v duchu, »Ty vládneš všem živým tvorům podle Své vznešené vůle a rozhoduješ, co se s nimi stane. Pomáhej mým dcerám, aby našly správnou cestu! Aby jim žádná zlá ruka neublížila ani násilím, ani lstí... aby byly šťastné...«

A potom klidně pokračoval v jídle; víc udělat nemohl.

Osud se rozhodl zasáhnout v podobě dona Diega; ten prošel přes jídelnu, nespokojeným zrakem přehlédl svoje dcerunky i jejich kamarádky a pohoršeně zafuněl jako podrážděný slon; potom přisedl k Tomášovi a řekl zkormouceně:

„Je to radost mít holky, co? I když, ty tvoje jsou snad trochu lepší...“

„Snad o něco méně zkušené,“ povzdychl se Baarfelt, „Leč obávám se, že to hodně rychle doženou.“

„Nepochybuji, že ty moje ještěrky jim v tom budou vydatně nápomocny. Určitě zas něco vymýšlejí – uvidíš!“

„Vypadají, že se docela mírumilovně baví!“

„No právě! Já je znám bohužel trochu líp, než ty!“

Diego se dal do jídla, zatímco Tomáš pokračoval v úvahách; když dospěl k tomu, že asi bude muset s dcerami promluvit, smutně si povzdechl a začal organizovat situaci. Dojedl, zkontroloval stav pokrmu na talířích dcer a potom opustil jídelnu; před vchodem usedl na lavičku, oslovil nějakého starého rytíře a zdržoval ho bezúčelným povídáním, dokud dívky nevyšly.

„Julko... směl bych tě na chvíli zadržet?“

„Zajisté, tatínku!“ řekla ochotně a přisedla si i s Janou.

„Napadlo mi zeptat se, jestli se tady nenudíte! Celý den vás není vidět, tak si říkám, jak se vám tu líbí...“

„Moc, tati. Je to tady skvělý – hned bych tu zůstala!“

„Brzo by ses začala nudit. Jen co by odjel Janek Dunbar! Stejně se divím, že za tebou neutekl z jednání!“

„Co, za mnou?“ Julie se začervenala, aniž by chtěla, „Nevím, proč by měl Dunbar hledat právě mne! Je nás celá parta...“

„Nedovedu si představit partu, ve které by Dunbar vydržel jen tak pro nic za nic. Na Hůrce se sice bavil, ale většinou se vyhýbá děvčatům; až na Dianu, ovšem tu nepovažuje za děvče. Teď se mi zdá, že se začíná nějak strojit a šlechtit; nejspíš se chce líbit nějaké dívce!“

„To nemusí znamenat, že to mám být zrovna já!“

„Nemusí, ale žádná jiná mne nenapadá. Kromě toho mne nenapadá žádný jiný muž, se kterým by ses bavila tak příjemně. A už vůbec si neumím představit člověka, kterého bys byla ochotna bránit, když se o něm zle mluví!“

„Ale tatínku! Tebe musím bránit, kamkoliv přijdu; o nikom se nemluví tak špatně jako o tobě! A vidíš, já o tobě říkám jen to nejlepší!“

„Děkuji mockrát. V mém případě bývá stejné, jestli mě chválíš nebo pomlouváš. Vůbec si nevšímej toho, co o mně říkají, radši se věnuj Dunbarovi.“

„Ale já si nechci povídat o Dunbarovi! Ostatně, moje rodina by mi nikdy nedovolila vzít si člověka, který není šlechtic!“

„Dunbar je šlechtic, i když dost nízký, nějaký junker. Ale je tady Ferozovo proroctví, že ho Charry udělá vévodou...“

„Ještě Feroze do toho pleť! Ještě že tu není!“

Tomáš se usmál a rozhodl se dát už Julii pokoj a soustředit se na Janu. Ta zatím vyčkávala plná obav, co bude dál.

„A co ty, Janičko? Jak tobě se tady líbí?“

„Děkuju. Dobře.“ řekla opatrně.

„Pověz mi: nenapadlo tě někdy, že by ses chtěla vdávat?“

Jana se zalekla a přemýšlela, co udělat; potom se vyděsila.

„Proč by se měla vdávat?“ bránila ji Julie, „K čemu by jí to bylo dobré? Co si to o nás myslíš?“

„Jen se tak ptám! Je tady spousta hezkých mladíků...“

„Děkujem, my to zvládnem!“

„Počkej Julko, nech mluvit Janu! Vlastně jsem její hlas ještě pořádně neslyšel... Tak ji nech se vyjádřit!“

„Jestliže si přeješ, tatínku, provdám se dle tvého přání!“ řekla Jana s očima sklopenýma k zemi.

„Zvláštní odpověď! Ale já se ptal, zda chceš nebo nechceš!“

Jana se podívala na Julii, jako by se ptala, co má říct.

„On někdo požádal o její ruku?“

„No, je tady určitá nabídka. Ale zcela nezávazná...“

„Kdo to je?“

„Komthur Mario di Carialti.“

„Ten všivák!“ vylítla Julie, „Ještě ráno se snažil balit mne! Neuspěl, samozřejmě, tak to zkouší tady! Nestoudná opovážlivost!“

„Nediv se mu; má pro to určité politické důvody. Kromě toho dneska se každý snaží najít partnerku na večer a dělá pro to, co dokáže...“

„Je nejmíň dvakrát tak starej jako Jana! To je přece drzost, já mu snad dám přes hubu, až se zas ukáže...“

„Dobře. Tak já mu řeknu, že neuspěl ani u Janičky.“ Tomáš se chvíli odmlčel, pak dodal: „Hlavně... dneska večer na sebe buďte opatrné. Bude ten ples – tam se hodně pije a mnozí potom považují jakékoliv zábrany za něco zbytečného. Tak abyste...“

„Neboj tati, nedáme se zblbnout. Nejsme tak pitomý...“

Tomáš měl pocit, že by měl Janu pohladit; vztáhl ruku a dotkl se její hlavy. Vnořil ruku do jejích vlasů; připomínaly mu psí srst a bylo příjemné se jich dotýkat. Jana se nejdřív lekla; už dávno ji nikdo nepohladil. Jako dospívající dítě v klášteře zoufale toužila se mazlit, ale nebyl nikdo, kdo by se jí chtěl dotknout. Vlastně, když se pokoušela vzpomínat, pamatovala si jen na laskavou náruč své chůvy v útlém dětství. Další člověk, který na ni byl hodný, byla až Julie.

Julie hleděla na ty dva a cítila téměř mateřské dojetí a něhu. Říkala si, že Jana je vlastně ještě dítě a svěřit jí zodpovědnou práci je skoro nebezpečné; zároveň však si uvědomovala, že také jí chybí láska a pocit bezpečí. Ano, matka ji miluje; ale Julie si uvědomovala, že touží po jiném objetí. Pro jistotu zvedla oči a rozhlédla se, ale Jan Dunbar nebyl v dohledu. Takže zatoužila svinout se do Tomášovy náruče a nechat se od něj hladit, jako to právě dělal s Janou. A Jana se tulila jako malé dítě.

Ale jak se rozhlížela, postřehla jiný pohled; kousek od nich stál hrabě Feroz a jeho tvář byla tmavá, jen oči planuly mocným vnitřním ohněm. Julie se zachvěla; pak se jejich pohledy střetly, Feroz přistoupil blíž a dvorně se ukláněl. Tomáš okamžitě jemně odstrčil Janu a počal s ním hovořit; Julie se chvatně rozloučila, vzala Janu za ruku a odcházela.

Málokdy byla tak rozrušená – a málokdy viděla Janu tak šťastnou a rozesmátou. V Julii bouřila úplná smršť pocitů, potřebovala si naléhavě spoustu věcí promyslet, možná ještě něco víc: meditovat. Ujasnit si, co je pravda a co ne, jestli jejich počínání skutečně je nezbytné a správné; co je vůbec správné? O její duši se rvala smečka stínů, každý se pokoušel zavléci ji jinam a jistota nebyla nikde, kromě jednoho místa: hřejivé otcovy náruče. A ani tato jistota nebyla jistotou. Byla nadějí. Nebo ani to ne?

»Sama sobě jsi jedinou jistotou!« přesvědčoval ji hlas vlastního nitra.

„Tak jdem, ne?“ zasmála se Jana, „Já už se hrozně těším!“

Julka sebou škubla, vykulila na ni oči, pak se zamračila: „Jseš pitomá, jak daleko vidíš!“ rozkřikla se na ni.

„Co je, co vyvádíš? Udělala jsem něco?“

Julie věděla, že Jana neudělala nic; ale právě to ji nejvíc ze všeho rozčilovalo. Procházely bludištěm zahrad; bylo postaveno schválně jako bludiště, ale Julie se cítila obklopená nekonečným množstvím pastí. A Jana o nich nic netuší!

Přišla jim naproti Valérie, krásná, rozzářená, plná ohně.

„Tak co je, kde se touláte? Veronika už se začíná bát...“

„Už jdem, nevyváděj! Jenom... víš jistě, že co chceme udělat, je v pořádku?“

„Já myslela, že už jsme rozhodly!“

„Já vím; jenže taky vím, že tím pěkně rozkolíbáme nebeské sféry a připoutáme na sebe spoustu vysoko postavených bytostí!“

Valérie na ni pohlédla nechápavě. „Ale... to my přece víme!“

Jana pochopila situaci až teď. „Proč ty si děláš starosti?“ zeptala se Julky, „Tebe snad nikdo nestříhá!“

Julie mávla rukou. „Jděte pryč! Doženu vás!“

Valérie potřásla hlavou. Pak pokynula Janě a obě odešly. Julie si všimla, že v tom místě se nachází stará smuteční vrba, její větve splývají až k zemi a tvoří veliký baldachýn; vstoupila do něho a usedla ke kořenům stromu. Stáhla přes hlavu tuniku, položila ji pod sebe a složila na ní nohy do lotosu. Na rozdíl od Agnes, která si propichovala uši špendlíky, Julie při meditaci odkládala náušnice, náramky, prsteny i řetízek na krk. Položila ruce na kolena dlaněmi nahoru, sepjala palec s ukazováčkem. Potom začala zhluboka dýchat a vnitřně se uklidňovala, jak se naučila z přednášek na Hůrce.

Byla klidná. Věděla, že v této chvíli na tomto místě se jí meditace musí podařit. To, co prozatím dokázala při cvičeních, nebylo uspokojivé, bylo to spíš jen předstírání sama sobě; žádná vyšší moc s ní nemluvila, žádné spojení neobdržela. Jenom seděla, dýchala a vypadala vznešeně; dokonce při tom dokázala kontrolovat okolí a sledovat, jak působí na ostatní lidi. Také nyní částečkou své mysli sledovala vše kolem, ale nikdo tu nebyl a strom ji zakrýval před pohledy lidí. Někde zpívali ptáci, ale bylo to daleko. Strom šuměl a slunce si hrálo v jeho listoví.

Julie se náhle propadla do hlubiny, jako by se za ní zavřela voda. Ocitla se mimo čas a prostor, její myslí probíhaly strašlivě rychle zmatené představy, nemající žádnou souvislost se skutečností. Vydechla, vykřiknout však nemohla, hrdlo měla sevřené a jazyk jako přilepený k patru. Ale už tím výkřikem se opět probírala, a když se jí navrátilo vědomí, pociťovala zimu a třásla se po celém těle jako v horečce.

»Tak tohle je ono.« říkala si, »Vidíš, hlupáčku! Pořád jsi chtěla mít vidění jako dospělí. Tak ho máš...«

Vstala. Nevěděla kolik uběhlo času, ale tušila, že na ni čekají. Zvedla se, natáhla tuniku a vzala svoje ozdoby. Při tom se usmívala, neboť věděla, že brzy bude chodit v šafránovém rouchu kajícníka a jedinou její ozdobou bude růženec na krku. Ale také věděla, že tehdy najde hluboký vnitřní mír.

Co ale věděla jistě: tím, co dnes učiní Jana, se na věčné časy vyváže ze všech pout osudu. Už nikdy nebude muset udělat nic závažného a důležitého; bude moci odejít, žít v malém domku na předměstí, pečovat o svoje políčko a vychovávat svoje děti. Bude laskavá, mírná, tichá a šťastná.

Nás ostatní však zachvátí bouře následků a příčin.

Na Julii čekal leopard Tannarr a vedl ji za sebou hluboko do zahrady, protože se orientuje čichem a žádné bludiště není pro něho dost složité. Julka milovala parky a zahrady, takže se okouzleně rozhlížela a snažila se zapamatovat cestu zpět.

Dívky se sešly u fontány, zdobené zvláštní sochou. Když přicházela, byla to mužská hlava na těle ženy, ale když fontánu obešla, viděla zas hlavu ženy na těle muže. Na hlavě měla socha korunu pradávného barbarského tvaru, ruce rozepjaté a pozvednuté tak, aby působily přirozeně z obou stran. Tvář muže byla zarostlá hustým vousem a jeho čelo podmračené, ale na rtech ženy hrál tichý zamyšlený úsměv.

Na trávníku pod sochou seděla dívka s pletí barvy ebenového dřeva, se šikmýma očima a něžnou, do sebe zahleděnou tváří. Na kolenou držela hliněný buben, hrála na něj oběma rukama a zpívala něco, co začínalo jako: „Ang tharang theurwa-théra wors-agho gharta...“ Julie nerozuměla ani slovo.

Byly tu shromážděny všechny dívky, které sem patřily: Renée, Veronika, Valérie, Agnes, Britta a Senta, Diana a spousta jiných, které braly jmenované za své velitelky. Uprostřed seděla Jana a po jejím boku černá leopardice Dévi, která považovala za svou povinnost ji pečlivě hlídat; z nějakého důvodu předpokládala, že jí něco hrozí. Z mužů jsme byli přítomni my: já tygr Aflargeo, jaguár Ao Harrap, leopard Tannarrwaghirr a lev Džaín, pak Denis Baarfelt a Percy, už předem ze všeho nadšený.

„Stalo se něco?“ zeptala se tiše Veronika.

„Ne; všechno je v pořádku.“ řekla Julie klidně. A už neměla žádných pochybností: všechno skutečně bylo v pořádku.

„Ang tharang theurwa-théra wors-agho gharta...“ zpívala dívka, oči měla zavřené a kývala se ze strany na stranu do rytmu svých prstů, bušících do bubnu. Julka zapřemýšlela, zda by se neměla přidat svými kartály. Ale stejně je tu neměla.

Veronika svlékla tuniku a ponořila se do fontány; vodotrysk, stříkající vodu z obou stran na sochu, byl natolik silný, že mohl sloužit i jako sprcha. Po ní se vykoupaly ostatní; nakonec se šla ponořit Jana, velice šťastná, že je středem pozornosti. Renée rozložila na šátku nástroje: nůžky, břitvu. Slunce se blyštělo na jiskřivých čepelích.

„Ang tharang theurwa-théra...“

Jana usedla doprostřed ostatních. Veronika uchopila nůžky, sevřela je v dlaních a šeptem přednesla modlitbu, aby tato zbraň konala pouze vůli Boží a odmítla jednat svévolně, proti přání vyšší moci a ke zkáze nevinných; je to podobná modlitba, jakou muži před bojem zaklínají své meče. Potom vnořila čepele do Janiných vlasů nad čelem a střihla; pár chloupků krátké srsti padlo Janě do tváře, takže radši zavřela oči.

Veronika podala nůžky Valérii, ta učinila totéž. Po ní pak to činily všechny, také Julie; dokonce i Denis a Percy. Nějakou chvíli to trvalo – Jana seděla klidně a usmívala se.

„Ang tharang theurwa-théra...“

Renée rozmíchala v mosazné misce mazlavé mýdlo; počala je prsty vtírat do kůže Janiny hlavy. Janě to bylo příjemné, držela, ani se nehnula. Veronika zatím připravila břitvu; vložila ji na Janinu hlavu, ostřím seškrábla jeden proužek a otřela mýdlo o hřbet vlastní ruky. Po ní tak činily ostatní; některé dívky byly trochu rozechvělé, ale starší jim pomáhaly.

Když byla kůže Janiny hlavy očištěna, pokynula Veronika, aby jí Renée ještě jednou namydlila. Janě to bylo příjemné, takže neměla námitek; teď však očištění vykonala samotná Veronika, aby zcela předešla možnosti jakékoliv závady či zanedbání.

Když skončily, vykoupala se Jana ve fontáně a také ostatní se očistily. Jana se spokojeně usmívala a vypadala velice zvláštně; pouze Diana viděla něco podobného v Asii. Jistě, ve špitále na Hůrce jeptišky také praktikovaly stříhání z hygienických důvodů, ale nikoliv za tak obřadných okolností.

„Jsi krásná,“ řekl Percy a dotkl se rty Janiny hlavy, „Vypadáš tak zvláštně... jako z jiného světa...“

„Je mi příjemně.“ řekla Jana.

„Ang tharang theurwa-théra...“ zpívala tmavá dívka.

„Teď se musíme připravit na večer; noc bude dlouhá!“ pravila Veronika, „Protože bychom všechny měly klidně spát a odpočinout si, navrhuji uložit se tady v Mřížovém pavilónu. Pokusíme se nás všechny uspat; je to zvláštní druh spánku, který se používá pro posílení nemocných...“

Pavilón se zřejmě jmenoval podle toho, že neměl stěny, pouze mohutné kované mříže ze všech stran a nad nimi plechovou střechu; někoho napadlo, že mohl být používán jako vězení, ale na to byl dost velký. Naskládaly se těsně vedle sebe na podlahu, Julie sice nepovažovala takové místo za příliš pohodlné, ale byla zvědavá. Renée k ní přistoupila a dotkla se konečky prstů jejího čela; vzápětí se Julie propadla do černé tmy, v níž zněl odněkud z dálky pouze tichý zpěv: „Ang tharang theurwa-théra...“

Julii probudila Valérie; Renée klidně spala, zřejmě si vyměnily povinnosti. Kolik uběhlo času, odhadovala jen podle slunce, ale zřejmě ne víc než tři hodiny; přesto byla svěží a odpočatá, jako kdyby prospala celý den.

Bylo na čase chystat se na ples. Do harému přišly odzadu, takže se jim podařilo mezi sebou dovedně utajit Janu. Byla menší postavy, proklouzla jako myška. Julie šla hned s ní, aby jí pomohla při oblékání a zdobení. O své plesové toaletě měla jasnou představu: předvede ty parádní šaty, co měla při Baarfeltově svatbě s Evou-Marií. Ukazovala děvčatům fotografie a ony je rozhodně chtěly vidět. Ale co provést s Janou? Zajisté něco velmi exotického – ale co?

Jana si nedělala starosti. Naopak, nadšeně vykládala něco o přijímání energií a Julka chápala jenom zpolovic, nedávala moc pozor. Když ji Jana přinutila vnímat, pochopila hlavně to, že se jí tento nový stav nesmírně líbí a domnívá se, že Agnes rozhodně nemá pravdu, že ostříháním ztrácí svoji moc. Jana tedy rozhodně ne, naopak když jí slunce svítí na pleš, má tolik energie, že by mohla rozsvěcet žárovky.

Tímto prohlášením se jí povedlo zapojit dva nejsilnější generátory energie v celém zámku: Dianu a Agnes. Diana totiž přišla poradit s Janiným oblečením a když jí tu teorii přednesla, zavyla nadšením a šla to říct Agnes. Vmžiku byly obě zpátky a už to mezi nimi jiskřilo; Diana vykládala něco o stavbě Egyptských pyramid, Agnes o bohu Thorovi metajícím blesky. Když se jejich ječení stalo neúnosným, Julka je vyhodila, aby se šly hádat jinam (ačkoliv Janu to možná zajímalo).

Pak přišla Valérie a navrhla, aby se s Janou přemístily k ní; jelikož tu bydlí, má ve svém pokoji soustavu zrcadel, která jí pomáhají při oblékání. Skutečně měla: na jedné stěně trojité, při čemž dvě byla naklopená tak, aby se viděla z boku, na protější zdi další přes celou stěnu, navíc všechna sestavená tak, že se za každých okolností viděla ze všech stran. Není to nic zvláštního, Veronika má dokonce jedno zrcadlo na stropě nad lůžkem.

Janě už dávno nedělalo problémy prohlížet se nahá v zrcadle; taky už nevypadala jako vidle, což byla Juliina definice, když viděla poprvé její vychrtlou postavičku. Drobná a štíhlá zůstala, ale aspoň žebra nebyla tolik vidět a zmizely stopy po bičování na zádech. Taky byla opálená a vypadala zdravě; jen její hlava byla bílá a leskla se, když Valérie rozsvítila.

„Je to nádherný,“ chválila Julka, „A nejlepší to bude tak za týden, až ti naroste jemný tmavý mech, jako krtčí kožíšek...“

Valérie se přehrabovala ve svých věcech; objevila tam nádherné briliantové náušnice a zavěsila Janě do uší, aby při pohybu metaly odlesky na všechny strany.

„To je paráda!“ řekla Jana a tiše žasla.

„Jenže to chce něco na krk!“ prohlásila Veronika, která přišla něco říct sestře a zastavila se na prahu, „Hned něco přinesu!“

Přinesla zlatý náhrdelník zdobený rovněž brilianty; když ho Janě zapnula na šíji, celá její útlá hruď se třpytila jako nebe plné hvězdiček. Zároveň s Veronikou přišla Renée, pochválila všechny dosavadní pokusy a navrhla, že by se něco mělo dělat taky s hlavou: „Chce to čelenku do vlasů!“

„Čelenku snad, do vlasů těžko...“ konstatovala Julie, ovšem hovořila už k zavřeným dveřím. Renée se vrátila a nesla zlatou čelenku s blýskavou smaragdovou hvězdou nad čelem.

„To jsem nosila, když jsem byla menší,“ vysvětlovala, „To jsem měla menší hlavu, teď už nevím...“

Ať to bylo jak chtělo, Janě seděla jako ulitá.

„Tak – co dál?“ otázala se Veronika.

„Nejkrásnější by byla, kdyby už nic víc neměla.“ řekla Valérie znalecky, „Vero, troufala by sis jít někdy nahá na ples?“

„Jak moc nahá?“ upřesňovala Veronika.

„Představuju si, že bych vstoupila zahalená do pláště,“ zasnila se Valérie, „Hofmistr mě ohlásí, já sestupuji po schodišti do sálu, hudba hraje, kavalíři se klaní... pak zvolna spouštím bělostný plášť z ramen a stojím tam v záři světel, oděna pouze do svých šperků...“

„Bezva! Zrealizujem to?“

„Tady? Ani by si toho nikdo nevšiml! To bysme musely někde mezi normálníma lidma, aby to mělo ten správnej efekt!“

„V tom případě doporučuju dvorní ples v Escorialu!“ navrhla Julie, „Tam je to nejvíc nóbl...“

Valérie začala plánovat, jak by to nejlíp realizovala; Renée zatím hledala, až našla velmi jednoduché bílé šaty, zdobené pouze tu a tam malými perličkami. Patřily Valérii, ale když se do nich Jana oblékla, vypadala velmi pěkně.

„Ještě to není ono!“ řekla Veronika, „Něco to chce – ale co?“

V tu dobu se vrátila Agnes; nedalo se říct, že nad Dianou zvítězila, stejně tak nelze říct, že vyhrála Diana; setrvaly obě na svých stanoviscích. Ale byla spokojená.

„O něčem bych věděla! Je to z těch šatů, co vypadají jako z renesance – no, ten krajkový límec!“

Spolu s Renée odběhly do sálu, kde byly vitríny s muzeálními exponáty; v jedné skříni byly šaty se širokým stojacím límcem z krajek, zdobeným zlatem a velkými perlami. Vypůjčily si ho, přinesly Janě a připevnily k původnímu zcela malému límečku. Výsledkem bylo, že krajky vytvářely kolem hlavy jakýsi vějíř a velmi zdůrazňovaly její vzhled.

„Teď je to dokonalý!“ konstatovala Veronika.

„Ale vůbec to není dokonalý!“ rozkřikla se Renée, „Je potřeba jí přitažlivě nalíčit obličej!“

Posadily Janu před Valériina zrcadla a začaly jí zdůrazňovat oči, obočí, ústa. Jana odevzdaně držela, Renée malovala a ostatní radily; několikrát je vyzvala, aby šly někam jinam, ale žádná její výroky nebrala vážně.

„Vy naprosto neumíte nikoho namalovat,“ prohlásila konečně Agnes, „Mohly byste tak natírat plot!“

„Předveď nám svoje umění a pak kritizuj!“ požádala ji Valérie, „Až uvidíme výsledky, posoudíme a odměníme medailí!“

Agnes se cpala k zrcadlu, ale Veronice se podařilo zmocnit se jejího zraněného ucha a bolestivě zakroutit: „Hele, táhni si na svý! Tady je už tak dost rušno...“

Agnes jen trhla rameny: „Genialita vyžaduje samotu! Uvidíte!“

Veronika, Valérie a Julie se začaly strojit, ale přitom co chvíli pokračovaly ve výzdobě Jany; stalo se jejich zájmem, aby byla co nejkrásnější. Julka věnovala značnou pozornost kolekci šatů, které princezny měly; chlubily se jimi velice rády a hned vykládaly, kdy je kde předvedly a jaká byla reakce lidstva.

„Řád má spoustu výhod, ale jednu nevýhodu: považuje lidskou vůli za posvátnou natolik, že nikdo tě za nic nekritizuje. Snad otec nám občas něco řekne, ale to už ho musíme pořádně vytočit; když se jedná o mírný prohřešek, přejde to mlčením...“

„Připadalo mi, že ho vytáčíte dost a rády!“

„Samozřejmě! Kdysi nám vysvětlil, že stálým sklonem lidských bytostí je ubližovat jedna druhé; příbuzné člověk dostal proto, aby mu co nejvíc ubližovali, na základě jednání v předchozích životech. Proto se ti, kdo se mají nejvíc rádi, stále trýzní a způsobují si utrpení...“

Julie se trpce ušklíbla. „Nedovedu si představit, že bych tyhle moudrosti říkala svému otci! Nemyslím Baarfelta, ale hraběte la Venziniho doma v Neapoli...“

„Na rodiče si stěžují všechny kamarádky. My si podle nich nemůžeme stěžovat, tatínek je k nám nesmírně laskavý! Kdyby věděly! Dovolí nám sice všecko, ale ty řeči při tom!“

„Aspoň vás nenutí provdat se za nějakého blba!“

„Cože? Nejmíň třikrát denně! Jenomže, to máš těžký: koho si tak my můžem vzít za manžela? Musí to být někdo, koho potřebujeme z politických důvodů nebo komu chceme prokázat velkou přízeň. Kdo je vůbec hoden vzít si některou z nás, co?“

„Ty by sis klidně vzala někoho, koho nemáš ráda?“

„Nevím, o kom by se dalo říct, že ho zásadně nemám ráda... Spíš bych řekla, že netoužím vzít si žádného z těch, které jsem až doposud poznala; po určitých zkušenostech jsem se rozhodla, že se u nich omezím jenom na kamarádství...“

Julie zaváhala, jak se zeptat. „Co třeba... Carialtiho?“

„Maria? Klidně... je hezkej a umí dokonale milovat; jenomže, to bych nemohla udělat své drahé sestřičce, ta se v něm vidí!“

„Co povídáš?“ urazila se Valérie, „Mario je mi volnej jako letní tričko; to mazlení je totiž jediný, co umí!“

Julie potřásla nechápavě hlavou: „To ale vypadá, že jste s ním obě dvě... že jste to vyzkoušely!“

„Já ti to řeknu hned a na rovinu: Ano, vyspaly jsme se skoro s každým klukem, co tu je; s někým jednou, s jiným víckrát, jak se nám zrovna chtělo. Vzájemně jsme si předávaly svoje poznatky a doporučovaly si je. Proto ti můžem zodpovědně poradit...“

Julka odvrátila hlavu, aby nebylo vidět, jak jí zrudly tváře. Měla smůlu, díky soustavě zrcadel se neměla kam schovat.

„Takže Mario Carialti: jeho otec byl rytířem ve Vincenze, matka byla ze šlechty mimo řád, ale dostala věnem dvě vesnice, spoustu lesů a nějaké peníze. Ještě na zbytku toho léna vegetuje. Peníze otec věnoval dílem na výchovu Maria, dílem prospekuloval; neměl chudák moc rozumu. Mario má ještě starší sestru, tu provdali za nějakého továrníka; byla hezká, ale moc pitomá na to, aby zůstala tady s námi. Už má tři děti a je šťastná, manžel si jí váží a oceňuje její duševní převahu...“

„Chudák...“ řekla Julie, „Je ještě hloupější než ona?“

„Je zvenku!“ zdůraznila Veronika, „Ale o řádu ví a je rád, když mu přihrajeme nějaký kšefty. Jak jsem povídala, Mariovi zajistil tatíček nejlepší vychování. Byl u nás ve Valencii, u Voglariho ve Florencii, na Como; když starej Carialti přišel na to, že jeho syn je kluk, to bylo v patnácti...“

„Přistihl ho při onanování!“ dodala Valérie.

„...předhodil ho Llago di Rienzimu v Káhiře. Llago ho naučil všem mistrovským praktikám...“

Julie už neměla červené jen tváře, ale i uši.

„Ale ne, nemysli že osobně! Llago je možná bisexuál, ale na výuku má své četné manželky, milenky a konkubíny různých národností a barev pleti. Někteří chlapi sbírají známky, Llago pro změnu ženský...“

„Llago je totiž tantrik,“ vpadla Valérie, „Studoval v Persii a Kašmíru, občas dělá taky přednášky o metodách splynutí se silou Všehomíra pomocí sexu. Je absolutní estét: vyžaduje, aby všechno kolem něho bylo krásné a vyvolávalo dojem dokonalosti. To naučil taky Maria, ale ten ještě nedosáhl takového mistrovství!“

„Toho Llaga jste taky osobně odzkoušely?“

„On odzkoušel nás; nemysli, že si tě nevšiml a určitě časem svolí, že tě něco naučí. Ale nečekej, že tě bude svádět; on už je na takový úrovni, že se mu holky samy vnucujou...“

Julka uvažovala, zda to musí poslouchat; ještě štěstí, že Jana nechápala, o čem je řeč. Prohlížela si Valériinu garderobu.

„Jo, tak Mario. Když se vrátil, vyzkoušel všechny holky, se kterýma chtěl něco mít. Pak si přesně v duchu Llagových zvyklostí odškrtl dotyčné v diáři a ztratil o ně zájem, aby se mohl řádně soustředit na závažnější studia. Ženská je pro něj přesně stejný užitečný předmět jako hřeben nebo zouvák na boty: vyžaduje, aby byl po ruce, když ho potřebuje, ale okamžitě na něj zapomíná.“

Julie seděla na taburetu, koukala, jak si Valérie maluje pusu a svírala si dlaněmi spánky. „Už chápu, jak uvažuje Mario. Co ale nemůžu pochopit je, jak uvažujete vy. Nebudu mluvit o morálce, to je pro vás asi neznámý slovo, ale... jak vůbec berete všechny ty kluky, s kterýma jste se vyspaly?“

Valérie se pokusila něco vysvětlovat, ale Veronika ji zarazila.

„Možná to pochopíš líp podle vašich zákonů. Moc nás pobavilo, že každej muž je náš zákonitej manžel; tím pádem jsme příbuzný nejen se všemi kluky, ale taky s jejich dalšíma holkama; takže prakticky s každým. Udělalo nám to moc velkou radost...“

„Já totiž mám docela jiný představy,“ rozhodla se projevit své mínění Julka, „Napřed musím mít někoho ráda, než mu dovolím, aby se mnou něco měl!“

„Naprosto souhlasím; až na to, že tyhle pocity jsme prožívaly, když nám táhlo na patnáct. Já byla kdysi šíleně zamilovaná do jednoho kluka; byl pro mě nejlepší na světě a já chtěla... no, to jednou sepíšu jako román do červený knihovny. Zdá se ti normální, abych prožívala podobný bouřlivý city při stý repríze? Není to trochu směšný?“

Julka se zamračila: „Tím chceš říct, že i já budu jednou taková jako vy? Že si budu dělat něco jako sbírku manželů?“

„Je to osvědčená, všemi doporučovaná metoda. Ovšem nemusíš to dělat násilím; čím později skončíš u mistrů jako je Mario nebo di Rienzi, tím líp pro tebe...“

„Chápu a rozumím. Tak ještě radu: jaký je Jan Dunbar?“

Valérie se odvrátila od zrcadla a naznačila něco rukou, ale Veronika zavrtěla hlavou: „Ne, řeknu jí pravdu. Zaslouží si vědět pravdu, ať je jakkoliv nepříjemná!“

„Mám se vyděsit předem?“ mračila se Julie.

„Ani nemusíš. Dunbar je Němec a odchovanec protestantů; lásku bere jako dar z nebes, ženy považuje za zázrak přírody a dotýká se jich jen konečky prstů, aby je nepoškodil. A když mu některá předvede, že je taky z masa a krve, považuje to za své osobní selhání a trpí výčitkami svědomí.“

„Tím chceš říct, že jsi ho ulovila!“

„Dalo mi to značnou práci; nejdřív jsem ho musela opít a hodně se mu vtírat. Druhý den mi škaredě vynadal a pak se mnou ještě nějakou dobu nemluvil; to mám za svou dobrotu?“

„Měla bych ti taky ošklivě vynadat!“

„Za to, že jsem ti zprznila tvého vyvoleného? Nevidím důvod, za co se ti mám omlouvat; maximálně jsme příbuzné přes společného manžela, což mi jenom lichotí. Vítej do houfu, sestřičko!“

„Takhle uvažují všechny dívky, co jsou tady?“

„Většina. Podle věku a získaných zkušeností.“

„Jak byste se dívaly na to, kdybych vaši morálku například... pohoršeně odsuzovala?“

„To by nás nesmírně pobavilo! Hned bysme začaly pracovat na tvé převýchově směrem k naprosté morální devastaci. V průběhu času jsme nalezly zalíbení spíš v tom, že kazíme nezralou mládež, než abychom samy obohacovaly svoji sbírku...“

„Jako di Rienzi v Káhiře?“

„Tak nějak. Ale Llaga ti nedoporučíme, ještě bys nedokázala jeho vytříbené způsoby ocenit. Zajímalo by mě, jestli projevuje stejný estetický cit, když nechává někoho napichovat na kůl.“

V Julii hrklo jako v kukačkových hodinách. „Cože?“

„Napichování na kůl je tam ještě běžný způsob popravy. Já si představuju, že Llago přijde, vede si svoji momentální favoritku pod křídlem, vlídně se usmívá a kultivovaně promlouvá: »Ach, jak ten odsouzenec zajímavě ječí! Ale teď vzal falešný tón, tam mělo být komorní Á! A podívej, jak ta ohnivě rudá barva krve krásně kontrastuje s barvou kůlu, na který je napichován! Příště musíme vybrat březové dřevo, to je ještě světlejší...«“

„Proč se přetvařuje? Proč předstírá takové věci?“

„Mýlíš se, Llago nic nepředstírá. Skutečně je takový!“

„Má ten člověk vůbec nějaký účel?“

„Vím já? Zeptej se ho – ale počítej s tím, že když mu položíš dobře zvolenou otázku, třeba z Koránu nebo Zarathustrovy perské nauky, můžeš tím vyvolat jeho pozornost a on tě svede!“

„Co když nebudu chtít?“

„Nemyslím, že je to pro něho nějaká omluva. Dráždit káhirského komthura podle mě postrádá jakýkoliv smysl.“

Julka potřásala hlavou a uvažovala, jak položit otázku. Veronika to postřehla a pobídla ji, aby se ptala.

„Nevím, jestli je to vhodné... zeptat se na Baarfelta.“

„Ano.“ řekla Veronika.

„Já ne.“ dodala Valérie, „A mrzí mě to!“

Julka v rozpacích zmlkla a sklopila oči.

„Teď uvažuješ, jestli se na mne máš zlobit nebo co vůbec máš říct. Tomáš získává lásku žen tak přirozeně, že si nedokážeš ani uvědomit, jak se to stalo. Vím jenom, že je krásné s ním být. Ne jenom v noci, ale i přes den. Byla jsem šťastná, když jsem s ním mohla být. Všechno, co mi kdy udělal, bylo krásné.“

Julie už ani nechtěla víc vědět. Avšak Valérie dodala:

„Já jsem zatím to štěstí neměla!“

„Je to opravdu tak velký štěstí?“

„To ty nemůžeš posoudit! Fakt je, že Tomáš se mi odjakživa moc líbil a mrzelo mě, že jsem tak mladá, že si mě nemůže všimnout!“

„Aby ses nepletla!“ řekla Veronika.

Julce se začaly blyštět oči: „Už nemáš šanci! Teď se oženil, Evu-Marii ze srdce miluje a určitě už ji nikdy neopustí!“

„Aby ses nepletla!“ opakovala Veronika.

„Obě jste mrchy!“ štěkla Julie.

„Teď ses konečně dopátrala pravdy.“ řekla Veronika spokojeně.

Dveře se rozlétly a vpadla Agnes Wulffssonnová. Rázem zrušila veškeré jiné diskuse, protože její vzhled stál za popis. Vlasy rudé jako plamen si načesala jako lví hřívu a obličej měla nalíčen do podoby fantastické kočky; především oči s obočím, protaženým až ke spánkům. Navíc si pořídila na uši ozdoby doposud nevídané, jakási rysí ouška se štětičkami z diamantů. Šaty byly z měňavé látky, třpytící se stříbrem a zlatem v ornamentech podobných skvrnám obláčkového levharta.

„Jejda – ono je to maškarní?“ vykulila oči Valérie.

Okamžitě vstaly a začaly ji obdivovat; kromě jiného též fakt, že tuhle svoji podobu dokázala utajit a neprozradit předem, co chystá.

„Jsem kočka bohyně Freyi!“ prohlásila rozhodně, „Ba co víc, jsem samotná Paní Freya, bude-li si přát vstoupit do mého těla a jednat mým prostřednictvím! Agnes je křesťanské jméno, byla to nějaká světice. Má paměť sahá do časů před křesťanstvím!“

„Můžem ti říkat Freya, chceš-li; ale přiznáš se, kdes sehnala tu látku, kdo ti to šil a kdo dělal ty kočičí uši!“

„Návrhy jsem si dělala sama; strávila jsem předtím půl roku ve Stockholmu na umělecké průmyslovce. Výrobu obstarali příbuzní, třeba ty ozdoby můj bratranec Swerre.“

„Tak to je jasný, seženeš a dodáš!“

„Pochopitelně! Můžeš mě brát jako chodící reklamu na textilku strýčka Gunnarra, kde to dělali. Pro princezny jako vzorek bez ceny, pro obyčejný plebs za těžký peníze...“

„Budou s tím problémy! Spousta žen nebude chápat, jak se taková látka vůbec používá...“

„Ta látka může existovat i ve variantách! Zítra vám předvedu, co se s ní všechno dá dělat. Nějakou zvlášť zdařilou verzi pošlu tý bestii Dianě, ať vidí, co my holky ze severu dokážem!“

„Ona to ještě neviděla? Tak to musíme...“

Diana se objevila během pěti minut, vyzdobená do největší možné dokonalosti. Okamžitě zapištěla obdivem a začala chválit Freyu, která jen zářila spokojeností.

„Z tohohle bych chtěla mít kimono na cvičení!“ promnula látku v prstech, „Je to dost jemný, ale přitom hrozně pevný; určitě jsou do toho zatkaný kovový drátky, že?“

„No, to taky. A ještě taková hmota, kterou vymysleli v Americe, syntetická pryskyřice. Dají se z ní dělat plochy, ale i vlákna. Jenže mám jí poměrně málo, pro všechny by nestačila...“

Diana začala vykládat něco o tom, jaká kimona a proč nosili přední japonští bojovníci; líčila význam Diamantového pásu, ale vcelku ji nikdo nevnímal.

„Ve srovnání s Janou a Freyou vypadáme moc obyčejně!“ sršely blesky z očí Valérii, „To s tím nic neuděláme?“

„Ne!“ řekla Veronika celkem klidně, „Jediné, co můžeme je přiznat, že se na nás připravily a zabodovaly. Jestli tě během večera něco napadne, můžem to realizovat...“

„A hlavně půjdem,“ řekla Julie, „Nezačali už?“

Skutečně se vydaly do hlavní budovy; zahajovací ples se konal ve Velkém sále, kde zítra budou instalována křesla pro komthury na slavnostní zasedání. Dnes večer však bylo vše uzpůsobeno k tanci a zábavě; také se tady hrálo, skupina hudebníků černých a snědých, většinou od narození členů řádu, vyluzovala na svoje nástroje dráždivě znepokojivé zvuky, připomínající spíš Orient než civilizovanou Evropu.

„Naši hudebníci umějí zahrát všechno,“ chlubila se Valérie, „Ale v tomhle se v poslední době vyžívají nejvíc. Mně se to taky docela líbí – hezky se na to tančí...“

„Umějí taky vídeňský valčík?“ ptala se Julie.

„O tom nepochybuj; konečně, brzo ho uslyšíš.“

Vstup jednotlivých hostů neohlašoval dveřník, nebylo to nutné. Když dívky vstoupily a ocitly se v záři světel, všichni se k nim otočili a vítali je, byly zde nejkrásnější ozdobou; potom však nastalo trochu překvapené ticho, když si všimli Jany a Freyi. Na tváři dona Diega bylo vidět, že to přičítá za vinu svým dcerám; avšak Tomáš Baarfelt snesl úder s tváří až netečně klidnou. Další váhali, jak by měli reagovat; cítili se podřízeni svým velitelům natolik, že čekali na jejich reakci, aby jí mohli přizpůsobit své názory a začít je šířit.

A tak nastalo trochu překvapené ticho, jen hudba vyluzovala své podivné melodie; pak se ale ozvalo několikeré plácnutí dlaně o dlaň. Všichni se otočili; to hrabě Feroz stál v pozadí, usmíval se koutkem úst a tleskal. Přidalo se k němu pár mladých, kterým o nic nešlo a děvčata se jim líbila; to považovali další za pokyn a postupně se roztleskali všichni.

Prošly středem sálu, zdravily se s přáteli, vlídně se usmívaly na všechny ostatní. Zaujaly místa v blízkosti komthurů a dávaly najevo, že jejich společnost nevyhledávají, ani se neobávají jejich posudku. Kdo si s nimi chce promluvit, ať si je najde, jsou tam, kde mají být.

Jako na pokyn začala hudba hrát k tanci; okamžitě bylo kolem dívek spousta mladých mužů, uhlazených a inteligentních, jak je řád vychovává. Jenže to už se ke svým dcerám protlačil don Diego, funěl a pleš měl zrudlou hněvem.

„Co má zase znamenat tohle?“ otázal se.

„Která skutečnost vyvolává tvůj hněv, tatíčku?“ otázala se mile Veronika, „Nebo si chceš s některou z nás zatančit?“

„Nehodlám se znemožňovat poskakováním na parketu; na to nemám věk ani energii. Chci se otázat, jakou čertovinu ráčí slečny zase chystat a jaký význam má ten zvláštní vzhled...“

Valérie si důkladně prohlédla nejdřív sebe, potom sestřičku. „Co ti na našem vzhledu připadá zvláštní?“ divila se nevinně.

„Ty dobře víš, co mám na mysli! Řekni, co chystáte?“

„Ty dobře víš, co chystáme na dnešní večer. Ale ujišťuji tě, že to s Janou ani s Freyou nemá nic společného!“

„S Freyou? Agnes Wulffssonnová dostala přezdívku?“

„Spíš se dá říct, že se vrací ke svému původnímu stavu mysli; je přece z národa Vikingů! Je taky kočka a...“

„Mlč! Nepokoušej se mě zmást nějakými nesmysly! Já budu mluvit! A říkám vám oběma: řád je nesmírně tolerantní k lidským slabostem a pošetilostem; dovolí vám jakékoliv počínání, pokud je určeno k větší cti a slávě Boží. Ale nedovolím vám pošpinit svoje dobré jméno a způsobit skandál!“

„My jsme zatím žádný skandál nezpůsobily!“ bránila se Valérie, „Co konkrétního nám vyčítáš?“

Don Diego si musel poctivě přiznat, že jeho dcery nevyvolávají žádné výtržnosti a za to, co dělají jejich kamarádky, nemohou. Ale na druhé straně svoje holčičky znal; kdyby nedaleko Valencie v moři vybuchla podmořská sopka, určitě by nepochyboval, že za to může Veronika, Valérie či obě najednou. Pronesl tedy ještě pár neurčitých hrozeb a vztekle se vzdálil.

Tomáš Baarfelt se vydal k Janě; usmíval se, ale dcera před ním přesto strachy couvala. Julii napadlo ji bránit, ale nevěděla, jak by to měla udělat. Tomáš Janě zjevně nehodlal ublížit; naopak se před ní uklonil a žádal ji o tanec.

„Ráda...“ špitla Jana, „Nehněváš se... tatínku?“

Tomáš ji namísto odpovědi políbil na hlavu. „Sluší ti to...“

„Měla bych ti vysvětlit...“ začala, ale on se jen usmál:

„Nemysli na to! Uklidni se... Je to tvůj večer!“

Zavedl ji na parket, uchopil levou rukou její dlaň a pravou pod lopatkami a počal s ní kroužit v rytmu pomalého valčíku.

„Uvolni se, buď klidná... a dívej se mi do očí!“ hovořil k ní vlídným hlasem. Pak zvolna jel rukou po jejích zádech výš, až zasunul prsty za krajkový límec a dotkl se na chvíli jejího zátylku. Jana pocítila, že se vnořil svou myslí do její a sonduje v hlubinách její paměti, co bylo předtím. Ale zároveň pocítila jeho hluboký, vyrovnaný klid; najednou se cítila spokojená a bezpečná v jeho náruči; nic zlého se nemohlo stát.

Julie sledovala jejich tanec ostřížím zrakem, hotova zasáhnout při jakémkoliv nebezpečí; v tom zmatku ani nepochopila, že se před ní někdo zastavil a žádá ji o tanec. Teprve když roztržitě přikývla, poznala, že je to Feroz.

„Ach... to jsi ty?“ teprve teď se lekla.

„Cítím tvůj strach. Čeho se bojíš? Pro dnešek ses zachránila; předhodila jsi peklu svoji malou sestřičku! Ty z toho vyjdeš čistá!“

„Zase už provokuješ, vznešený pane?“

„Nemusím; ale ty si to přeješ!“

„Budeš mi zase předstírat, že jsi vyslancem pekla na Zemi?“

„Nikdy nic nepředstírám; a taky se nestarám, co o mně říkají hloupí lidé. Jsem rytíř Feroz, sluha Boží; nejsem ďábel a sloužím ďáblovi jen do té míry jako ty a všichni, kdo jsou tady. Splatím dnes Daň Ďáblu, abych měl právo se očistit; nic víc, nic míň.“

„Hloupé řeči, vymyšlené na okouzlování děvčat!“

„Bezúčelné řeči, protože pannu Julii moje řeči neokouzlily. Proč tedy byly proneseny? Určitě to mělo jiný účel, ne?“

„Zajisté stejně hloupý; ale pokračuj!“

„Zachránila jsi sestru před peklem, které působí lidé. Proč ji tedy necháváš platit svoje dluhy? Proč jsi ji obětovala, když jsi tu oběť měla přinést ty?“

„Pořád nevím, o čem mluvíš!“

„Možná skutečně nevíš. Měli ti to říct; tvůj otec nebo Jan Dunbar. I když, Dunbar si to možná chystá jako překvapení...“

„Povídej; nebudu zastírat, že jsem zvědavá.“

„Satan Ďábel je přítomen v každém z nás; je tam v podobě našich tužeb a přání, je nemravný a zkažený a chlupatý jako kozel! Cítím chvění tvého těla, když si to jen představíš! Posílá ti zvrácené touhy, úchylné představy a myšlenky, za které by ses bičovala, kdybys k tomu měla dost odvahy. Nebo to chceš zapřít?“

„Občas mě napadají nesmysly; ale to asi každého!“

„Zajisté ano; ale ty jsi panna. Když se koná velké posvátné zasedání, podobné nemravné myšlenky by rušily jednání a sváděly vznešené světce od ctnostných úkolů; proto bývá zvykem před zahájením složit Satanu Ďáblovi malý úplatek, aby nerušil. Líbí se ti takový zvyk?“

„Uznávám jistou jeho účelnost.“

„Každý člověk je ve své podstatě nakloněn ke hříchu; Satan Ďábel netvoří hřích, pouze ho nabízí, jako kramář nabízí svoje nablýskané zboží. Komu se zalíbí, ten si je koupí; nikoho ale nenutíme. Kdo nekoupí, toho kramář obtěžuje a zlobí se na něj, že mu neposkytl výdělek. Pán Temnot postupuje stejně, je to malý obchodníček s chlupatými strašidýlky...“

„Dejme tomu, že máš pravdu.“

„Dnešní noc je určena k tomu, aby byla splacena Daň. Jenomže ty nechceš platit – proto za tebe zaplatila Jana?“

„Jestli Jana něco zaplatila, pak za sebe.“

Feroz se usmíval. „Neděláš dobře, panno Julie. Radím ti dobře: zaplať dřív, než si sám vezme, co mu patří!“

„Nejdřív nabídky, potom hrozby. Správně. Co bude dál?“

„Dovol mi chvíli v těch hrozbách pokračovat! Znám toho pána trochu líp než ty; všichni ho tady znají a přiznávají mu takovou část moci, jaká mu náleží. My víme, že není mocnější než Pán; ale taky víme, že Pán neochrání toho, kdo není čistý. Jsi ty tak čistá, abys měla právo žádat Pánovu ochranu?“

„Jsem, co jsem. Ty to soudit nebudeš.“

„Nemyslím teď na Nejvyšší Soud. Myslím na drobné rozsudky, které obdržíme ve všedních dnech. Taky jeden dostaneš; předstoupí Pán Temnot a vezme si, co mu náleží. Co nabídneš?“

„Říkáš, že si vezme, co chce. Tak ať to udělá...“

„Mohla by ses před tím ochránit. Mám ti říct, jak?“

„Nemusíš. Strč si svoje rady, kam patří.“

„Hněváš se, panno. Nevím, proč. Říkám ti pravdu: já zaplatím, abych měl klid. Krví své krve, tělem svého těla... něčím, co mi patří. Kdybych to neudělal, bude hůř...“

„Promyslím to. A poradím se.“

„S Janem Dunbarem? Když jdou dva blázni světem, který z nich pozná, která cesta vede k cíli?“

„Třeba je Dunbar blázen. Ale je čestný a spravedlivý!“

„Myslíš, že netouží po tvém těle?“

„Já toužím po jeho. To není nečestná myšlenka.“

„Tak to udělej! Všichni budou šťastní a spokojení – i tamten to přijme jako výkupné za všechno, co děláš!“

„Co je vlastně tobě do toho?“

„Je mi do toho; ty to sama dobře víš.“

„Taky víš, že udělám, co budu chtít!“

„Vím. Přemýšlej, panno; máš na to celý večer.“

„Už jsi ztratil schopnost předvídat, co se stane?“

„Neztratil jsem nic. Ale vím taky, že je možné to ještě změnit. Až nastane ráno, bude všechno definitivní; pak už se nestane nic. Ale teď je noc ještě mladá...“

Julie se zasmála. „Udělal jsi mi radost, Ferozi. Uklidnils mě. Teď už se nebojím ničeho. Tebe ani tvého pána.“

Tanec končil a Feroz zavedl Julii k ostatním. Zamyšleným zrakem sledoval Baarfelta, který přiváděl Janu; Jana se zasněně usmívala a vypadala, jako by právě sestoupila z nebe.

Další kousek byl rychlý a zcela nevhodný k rozhovoru; Baarfelt se ani nepokusil, Feroz vyzval Renée, která tančila nesmírně ráda. Jana pokynem ruky odehnala Percyho, když ji žádal o tanec a odvlekla Julii pod sloupy ke stolu s občerstvením.

„Julko, je to v pořádku! Odpustil mi! Souhlasí se vším!“

„Baarfelt? Co říkal?“

„Nic. Vůbec jsme spolu nemluvili.“

„Tak co vlastně povídal?“

„Říkám ti, vůbec... víš, jak nás Renée propojila? To samé teď udělal on se mnou. Položil mi ruku na hlavu a najednou jsme byli jedna mysl... nejdřív si prošel mou paměť, všechno v ní propátral a teď zná každou myšlenku. Pak mě za to pochválil, uklidnil... všechno, co udělám, bude v pořádku.“

„Vstoupil do tvé mysli? To dokáže?“

„Je to hrozně krásné...“

„Já s Ferozem spíš válčila. Povídal něco o tom, že musíme dnes večer zaplatit Daň Ďáblu. Něco z nás; tys už zaplatila, já teprve budu muset. Začínám mít trochu strach.“

„Promluv si s Baarfeltem. Nebudeš se už bát ničeho...“

„Dobře. A ty jdi za Percym; vypadá to, že tě strašně miluje.“

„Já ho mám taky ráda. Julko, jestli bude chtít...“

„Opovaž se! Jsi ještě dítě!“

„Já už nejsem dítě. Já už nechci být dítě!“

„Telátka už nemají z ničeho strach?“

Jana ji objala a pevně se k ní přitiskla. „Já ti strašně moc děkuju, sestřičko! Zachránilas mi život...“

„Proč mi zrovna teď děkuješ?“

„Protože se loučím. Už nebudu patřit ani tobě, ani Baarfeltovi. Co když budu patřit svému muži?“

„Je to tvoje cesta. Přeju ti na ní štěstí.“

Julie ji vedla za ruku přímo k Percymu; vložila její dlaň do jeho dlaně a chvíli je obě držela v rukou. Ti dva ji vnímali jen letmo, hleděli jeden druhému do očí a hledali v nich ráj.

Julie hledala Dunbara. Samozřejmě, byl poblíž a vyčkával. Došla k němu a usmála se: „Ještě musíš chvíli počkat. Nejdřív si musím pohovořit s tátou. Pak už budu patřit tobě...“

„Napijem se zatím?“ podal jí sklenici vína.

Julka se skutečně napila; pak hluboce vydechla: „Nesmím se dnes v noci opít. Feroz mě varoval, děje se něco pod povrchem. Nevím, co by se stalo, kdybych se přestala ovládat.“

„Stane se, co si budeš přát.“

„Vím. Buď se mnou, prosím tě! Kdyby něco...“

„Stane se jen to, co si budeš přát.“ ujistil ji.

Tomáš Baarfelt stál opřen o sloup, v ruce držel sklenku a díval se na kroužící páry. Julie přišla z druhé strany, ťukla si s ním a zeptala se: „Jak se to dělá?“

Nepoložil žádnou hloupou otázku. Řekl: „Dotkneš se rukou, nejlíp na zátylku. Podle odolnosti tam musíš držet ruku kratší nebo delší dobu. Pak už toho druhého řídíš, jak chceš.“

„Uděláš to taky se mnou?“

„Chceš?“

„Bojím se toho. Když se něčeho bojím, jdu tomu vstříc.“

„Mohl bych ti říct spoustu slov; ale povím ti to potom. Musí to být pomalá skladba; při rychlé by to šlo hůř.“

„Ten tanec je k tomu důležitý?“

„Tanec ani tak ne, ale hudba pomáhá.“

„Nebylo by lepší jít někam stranou?“

„Ani ne. Je přirozené, že si otec zatančí s milovanou dceruškou. A ty jsi moje oblíbené dítě...“

„Tak mě to nauč!“

„Zkusit to můžu, jestli už na to máš dost síly.“

„Je na to zapotřebí síla?“

„Je zapotřebí spousta věcí; hlavně abys byla velmi silná. Teď nejsi, ovládají tě touhy a vášně. Promiň.“

„Udělám, co budu moci.“

Hned příští kousek byl pomalý; Tomáš na začátku podrobil Julii své vůli. Pak spolu zvolna kroužili sálem a Julka se cítila, jako by se vznášela do nebe.

Když ji propustil z poddanství, chvěly se jí nohy, ale vypadala nesmírně šťastná. Opět zahnala Jana Dunbara: „Počkej teď! Nejdřív musím něco projednat s děvčaty!“

Valérie, Veronika, Renée, Freya a další vyslechly její zmatenou reportáž, potřásaly hlavou a uvažovaly.

„Nedivím se,“ mávla Veronika rukou, „To je typický Tomášův způsob, vždycky mít nějaký trumf. Dřív to nedělával.“

„Dřív nedělal spoustu věcí, které dělá teď!“ řekla Freya.

„Udělal by to i s námi?“ ptala se Valérie.

„Nevím. Zkus ho požádat.“

Jenže teď právě rozhodně nebyla vhodná chvíle; Tomáš hovořil se svou zákonitou manželkou Evou-Marií, protože postřehl jistou známku rozladění na její krásné tváři. Okamžitě si pospíšil, aby rozehnal její chmury a dodal jí dobrou náladu.

Je nutno přiznat po pravdě, Eva-Marie tu nebyla šťastná. Cesta po moři a pak po Španělsku ji zajímala a těšila, s radostí přijímala nové zážitky a dopřála ostatním, aby ji bavili. Trochu ji jenom mrzelo, že všichni jsou bystřejší než ona; třeba Denis se rychle učil španělsky, ona neuměla ani slovo. Pak přišli do Granady; Eva očekávala, že bude přijímána jako choť komthura, což se sice stalo, ale... pořád nějaké ale. Julie, dokonce Jana byly víc. Diana do toho spolku bezpochyby patřila; Eva pociťovala, že nikoliv. Nebyla čarodějka; proč taky, tato činnost ji nezajímala a neměla k ní schopnosti. Copak kdo není čarodějka, není nic?

Teď se snažila vysvětlit Tomášovi, že by se jí měl také trochu věnovat. Celý den strávil v jednání s ostatními hodnostáři; no dobře, to je jeho práce. Ale teď je večer, čas zábavy; slušelo by se, aby ji představil, zapojil do rozhovoru, pochlubil se s ní jako s cennou osobností! To nevadí, že neumí žádnou řeč kromě němčiny, může jí překládat, ne? Těch pár slov, která ji budou zajímat... Ostatní, ty zbytečné řeči ji nezajímají.

„Ale tady se nevedou žádné zbytečné řeči!“ vysvětloval jí.

„Mám na mysli to povídání o vašich mužských věcech...“

„Právě to jsou ty nejdůležitější!“

„Možná pro vás! Já bych chtěla... přece jsme ve vznešené společnosti! Tak mi překládej to, co říkají vznešení lidé!“

„Nechápu, co chceš slyšet. Mluví právě o tom, co považuješ za zbytečné. Třeba o duchovním uvědomování.“

„To snad nemyslíš vážně! Tady na plese?“

„Evičko, jsi v sídle řádu! Tady se neprojednává nic jiného; snad chvílemi odbočíme na světská témata, ale zakrátko se stejně ukáže, že to má nějakou souvislost. Nemůžu ti vysvětlovat každé slovo, které kdo pronese; sám musím sledovat, abych rozuměl...“

„Nepovídej mi, že všechno tady má hluboký význam!“

„Ano, má. Ne snad všechno... tak osmdesát procent.“

„No dobře! Tak mně překládej těch zbývajících dvacet!“

„Z toho nebudeš ale nic mít!“

„Dovol mi, abych si to rozhodla sama! O čem se třeba teď baví ty holky? Určitě ne o vědeckých problémech!“

„Právě teď se hádají o jednom experimentu, který jsem ukázal nejdřív Janě a pak Julce. Počítám, že za chvilku tady budou další a všechny budou chtít, abych to dělal taky s nimi. Potřeboval bych se uklidnit a dobít energii; ale to asi s tebou těžko...“

„No dobře; tak to ale nejdřív udělej se mnou!“

Tomáš zaváhal. „No ano, to bych mohl...“

Co hrála hudba, bylo dost rychlé, ale dalo se to zvládnout. Tomáš ji vzal na parket a propojil se s ní; potěšilo ho, že když překonal podvědomý odpor organismu, nenacházel v ní žádné další složité myšlenky, do nichž se musel ponořit. Tančili spolu; Eva-Marie byla tak šťastná a spokojená jako toho dne, kdy se poprvé dali do tance v hospodě táty Borga, Cikáni hráli, vesnice zírala a Eva byla tak nezkušená...

Tomáš s ní protančil skoro hodinu; po tu dobu Eva zářila spokojeností, všichni je obdivovali a svět byl krásný a laskavý. Pak se svěřila, že je už unavená; usadil ji, přinesl nějaké zákusky a na chvíli se omluvil. Vyšel na terasu, obrátil dlaně k obloze a snažil se vyzískat co nejvíc energie. Nestačilo to; sešel tedy do zahrady, posadil se tam na lavičku a odpočíval.

Dívky byly zatím v jednom kole. Všichni mladí muži se snažili získat některou z nich, okouzlit, dobýt. Děvčatům se takový lov nesmírně líbil, byly spokojené v rolích obětí a nedávaly najevo, že také ony loví – velmi úspěšně. Zvláštnímu obdivu se těšila Freya; několikrát musela vysvětlovat důvody pro změnu jména i vzhledu. Její tvrzení, že je kočkou Paní Freyi, nevyvolávalo žádný údiv, spíš pobavení a souhlas.

„Chceš tím říct, že taky miluješ jako kočka?“

„Chceš se o tom přesvědčit?“ zablýskala zelenýma očima, „Jenže kočka má drápy; musel bys obětovat vlastní krev!“

„Jsi snad upír, že toužíš po krvi?“

„Já ne – Freya, moje Paní.“

„A kdybych byl ochoten ji dát?“

Otočila se, kdo to řekl; překvapilo ji, že komthur Mario Carialti. Potměšile se usmíval.

„Myslela jsem, že lovíš jinou kořist!“

„Jak ty víš, co já lovím? Jak já mohu vědět, co lovíte vy?“

„Koho myslíš? Nebo jsi mi začal vykat?“

„Něco se děje mezi vámi děvčaty; která mi prozradíte, co?“

„Nebuď zvědavej, nebo brzo zestárneš! Je to tajemství...“

„Jsem taky inkvizitor a tajemství mě láká; co kdybych je zkusil z tebe vynutit... třeba násilím?“

„Jestli si to násilí představuješ tak jako já, můžeš!“

„Říkají, že máš ráda bolest; jak velkou?“

„Jsem z rodu Wulffssonnů; pro každého z nás znamená bolest jen větší vzrušení. Konečně, něco už o mně přece víš...“

„Od té doby uběhl nějaký čas a oba jsme se nějak rozvíjeli; mám chuť se přesvědčit. Třeba kolik vydržíme...“

„Nezkoušej se mnou soutěžit! I když jsi komthur a inkvizitor!“

Mario něžně uchopil její ruku; pak jí zaryl nehty do dlaně a sevřel tak pevně, aby se nemohla vyprostit. Ani to nezkoušela, naopak sama zaryla nehty do jeho ruky. Tak se vzájemně trýznili, aniž si toho kdokoliv z ostatních všiml.

„Když byla Diana u nás v Paříži, vyprávěla mi o zvyku odněkud ze Singapuru. Muži si tam propíchají tělo jehlicemi a háčky, na ramena nasadí těžkou a nešikovnou konstrukci, které říkají kawadi a s tím pak tančí celý den. Rád bych si to jednou zkusil...“

Freya se usmála. „Hádej, jak mám přidělané ty kočičí uši!“

„Hryznutí do ucha jsi měla ráda už dřív!“

„Můžu doufat, že mě kousneš i dnes v noci?“

„Budeš mít všude po těle stopy mých zubů, když chceš...“

„Ještě nevíš, jaké stopy budeš mít ty...“

Julka si všimla jejich milostného šepotu; nevěděla, o čem si tak něžně povídají, ale byla spokojena: po ní ani po Janě už určitě nejel. V pořádku, to chtěla.

Veronika, Valérie a ostatní se zatím stihly nejen pořádně vytancovat, ale taky ledacos vypít a měly tím pádem náladu značně rozvernou. Dávaly ji najevo poněkud výstředním žertováním na témata, která pro ně zřejmě byla zdrojem legrace, avšak Julii se jevila jako velmi vážná. Byla to především láska; Julka věděla, že jsou v tom směru značně lehkomyslné, ale pořád ještě nebyla schopna dostatečně změřit hloubku pokleslosti jejich morálky. Vše pro ně byla hra; pokud někdy myslely na city svých bližních, pak jen jako na zábavnou kuriozitu.

Nedá se říct, že by Julie nic nevypila; bylo tu mnoho mladíků, kteří doufali, že bude povolnější, když do ní nalijí nějakou tu skleničku. Julka si s nimi připíjela, ale kdyby ji někdo sledoval po celou dobu, musel by poznat, že má v ruce sklenku pořád jednu a tutéž, přiťukává, ale nepije. Jim to nápadné nebylo, byli už ve stavu, kdy jim nebylo nápadného nic.

Občas se při zábavě setkala s Dunbarem, několikrát spolu tančili. Ale Jan měl neustále spoustu povinností, odbíhal někam a zas se vracel, zřejmě potřeboval vyřídit nějaké svoje záležitosti, politické, obchodní, kdovíjaké. Jednu chvíli ji zamrzelo, že se jí věnuje tak málo, ale co s ním mohla dělat?

Tomáš se vrátil ze zahrady, klidný, vyrovnaný, plný dobré nálady. Obhlédl sál a nenápadně zjišťoval stav hostí; když se střetl pohledem s Julií, překvapilo ho, že je střízlivá a při smyslech. Nenápadně k ní zamířil.

„Nezdá se, že by ses bavila, proč? Nikdo o tebe nepečuje?“

„Je jich spousta, co by chtěli. Ale já se tážu: je nutné o mne pečovat? Jsem tak malá, že mi musí utírat nudli u nosu?“

„To jsem zrovna nemyslel! Ale bavit by tě mohli...“

„Já se bavím, nedělej si starosti. Nemusím se kvůli tomu hned vypnout jako ty holky... Trochu mě překvapuje, že se nedrží kapku zpátky, v tak vznešené společnosti!“

„Vznešenost společnosti není v žádné souvislosti s alkoholismem a sexuální zvrhlostí. Obojí vlastní ty dámy v hojné míře...“

„Tak vidíš! A já myslela, že jsou dost inteligentní!“

„To s tím taky není v žádné souvislosti.“

„Chceš říct, že je pro ně přirozené střídat milence a ještě si z toho dělat legraci?“

„Zklidni se, dcero. Nevím, jak dlouho bude trvat tobě, než si na jejich chování zvykneš, ale určitě to hrozí. Ony nestřídají milence, ony chodí zároveň se všemi. Proto jim tak vyhovuje myšlenka současného manželství s mnoha partnery...“

„V tom případě bych jim řekla: Fuj!“

„Říkej to hodně dlouho; ale já si to zapamatuju a řeknu to tobě, až budeš tenhle styl života provozovat taky.“

„Nikdy! Musela bych se stydět!“

„Klidně můžeš. Mírný stud dívkám sluší.“

Julka chtěla začít zuřit, pak si vzpomněla na něco lepšího. „Taky jsem s nimi mluvila o tom, co jsi provozoval se mnou a s Janou. Chtějí to vyzkoušet, co ty na to?“

„Opilé, rozjařené a zkoušet hypnózu? Riskují, panenky!“

„A co? Ty jsi střízlivý, tak je dokážeš udržet, ne?“

„Ale nevím, co to udělá s nimi...“

„Když si s tím nedělají starosti, proč ty? Udělej to s nestarej se o následky; to je tady všeobecný zvyk!“

Tomáš se ušklíbl: „Sama jsi to chtěla. Kterou mám začít?“

„Objednávku si podaly Veronika, Valérie, Renée a Agnes. Freya, podle novýho kalendáře. Možná by to zajímalo taky Brittu a Sentu, kdyby ses s nima domluvil...“

„Dokázal bych jim způsobit problémy jedné za druhou; nevím, zda dokonce ne všem najednou. Jestli budou provokovat...“

„Tady máš jednu z těch provokatérek!“

Ta provokatérka byla Valérie; blížila se a oči jí zářily. „Máš hrozný štěstí, že jsi jeho dcera, jinak bych se ti pomstila! Jaký máš důvod mě tady pomlouvat?“

Tomáš nedovolil Julce odpovědět, naopak dvorně uchopil Valérii pod křídlem: „Povídala něco, že se mnou chceš mluvit!“

„To teda rozhodně chci! Barákem letí zvěsti, že máš nějakou zvláštní metodu hypnózy, kterou nechceš nikomu prozradit ani ji naučit; můžu vědět, z jakýho důvodu?“

„Hned ti ho prozradím: nemám trychtýř.“

„Cože?“

„To se tak dělá v Norimberku: do hlavičky se v místě zvaném sankalpa vyvrtá díra, tou se prostrčí trychtýř a jím se nalejvá do hlavy rozum. Ale nefunguje to u každýho.“

„Tím chceš říct, že jsem na to blbá?“

„Těžko posoudit. Momentálně máš rozumu jako elektrická lampa, co má šňůru vytaženou ze zásuvky.“

Valérie si to nechala projít hlavou a postupně pochopila. „To bych měla považovat za urážku!“

„Považuj si to, za co chceš. Ale můžu ti slíbit, že až se zítra probereš ke zdraví, rád si s tebou o tom pohovořím.“

„Hned! Jinak se budu zlobit!“

„Nezkoušej to! Se mnou nezkoušej bojovat ani v žertu!“

Valérie blýskla očima. „Tak podívej, komthure: já vím, že mě považuješ za malou hloupou holku, ale jestli sis nevšim, už nejsem maličká, aby sis se mnou házel balónem! Jsem dospělá žena; dokonce natolik, že bych tě mohla...“

„Hm?!“

Ovinula mu paže okolo krku: „Má sestra na tebe stále vzpomíná s obdivem! Noci, které jste spolu zažili...“

Podržel ji za ty ruce a snažil se mluvit vážně: „Vzpamatuj se, Valérie! Neříkej věci, které bys někdy musela odvolávat!“

„Nejsem taková, abych někdy něco odvolávala! Když říkám, že tě chci, tak to myslím vážně – možná jsem si jenom dala pár sklenic na kuráž, abych ti to dokázala říct!“

Hleděl do jejích rozzářených očí a jeho tvář byla velmi vážná. „Varuji tě, děvče! Hraješ si nebezpečně a mohlo by se ti stát, že si způsobíš vážné nepříjemnosti. Nebo ti nikdy nikdo neřekl, jak dopadnou ženy, které se do mne zamilují?“

„Kašlu na tvý hloupý řeči! Já chci...“

Stiskl jí zápěstí: „Tak si pojď zatancovat; ale bude tě mrzet všechno, cos dnes večer řekla nebo udělala!“

Když ji vedl na parket, věnovala svým kamarádkám pohled hodný královny; viděla, že to patřičně oceňují. A jako častěji v tuto hodinu, muzikanti zvolili tango, prudké a vášnivé. Valérii se to líbilo – objala Tomáše a držela se ho co nejpevněji.

Cítila, jak jí vsunul dlaň do vlasů na zátylku. Jeho ruka byla pevná, hřejivá, plná síly; Valérie se s potěšením svěřila jeho ochraně a podvolila se všemu, co s tím souviselo. Hleděla mu při tom do očí, jak jí nařídil, vnitřně srozuměná se vším, co jí chce udělat. Věděla, že to bude něco prudkého, násilnického; právě po tom toužila.

Pocítila příval síly, prostupující brutálně celým tělem i mozkem. I kdyby byla střízlivá, nedokázala by se tomu bránit. Jeho vůle do ní vnikla a teď tam ničila a kácela vše, co bylo pevné a jisté; skálopevná, léty osvědčená myšlenková spojení se hroutila jako dětské hrady z písku. Poprvé pocítila na vlastní mysli, co znamená odblokování: jako by obrovský nebozez vrtal do jejího mozku kdesi pod lebkou. Bylo to nad veškeré pomyšlení bolestivé a byla by řvala, kdyby jí nezablokoval řečová centra a spolu s nimi veškeré prostředky, jimiž mohla přivolat pomoc. Byla v jeho rukou, bezmocná a ztracená, jako dětská loutka v rukou komedianta. A jeho oči pálily jako oheň!

Když se trochu vzpamatovala (ten příval bolesti trval jen pár vteřin, ale byly to nekonečné vteřiny), pozvolna pochopila, proč Freya Agnes považuje bolest za příznivou pro své počínání. Hlava se jí náhle vyjasnila, ačkoliv tělo měla doposud opilé a vláčné; stále ještě automaticky tančila, ani na chvíli nevypadla z rytmu a kroužila v jeho náručí sálem v rytmu tanga. Teprve nyní začala jeho mysl zvolna sondovat v její, opatrně se dotýkala vzpomínek, myšlenek, pocitů. Bylo to bolestivé, ale nebyla to ta omračující, zdrcující bolest jako před chvílí. Bylo to příjemné, dráždivé, laškovné – a nevýslovně vzrušující. Valérie znala velmi dobře různé druhy erotického dráždění; teď někdo dráždil ji, aniž se jí dotkl, a co víc, dělal to zevnitř! Pokusila se bránit, aby tím ještě zvýšila svoji rozkoš z přemožení; nemýlila se, intenzita bolesti stoupala až k nesnesitelnosti, ale bylo to tak příjemné! Tak si počínala ve vrcholné extázi milování s chlapci, kteří rozuměli své práci; ale teď měla dojem, že už nikdy nenajde nikoho, kdo by dokázal něco podobného. V tomto stavu dospěla k vyvrcholení; tím se na chvíli vrátila do reality a zděsila se.

Fakt, že se nechala unést vlastními představami (ačkoliv pod vlivem mocného mága) k tělesné reakci, ji vylekal. Cítila se strašně ponížená, měla pocit, že přece všichni okolo musí vědět, co se stalo, jak se nechala přemoci a pošpinit. Nenápadně se rozhlédla kolem, ale nikdo si jí nevšímal, každý měl dost svých starostí a všechny ty starosti byly nějak spojené s erotikou, takže i kdyby někdo něco pochopil, nebyl by schopen to nikterak posoudit. Byla spojena s Baarfeltovou myslí, takže cítila také ozvěnu jeho myšlenek. Při svém vzdělání věděla, že jeho aura, teď spojená s její, dosahuje do vzdálenosti patnácti metrů, obsáhne tedy celý parket a volně prostupuje s jinými. Když se někdo z ostatních tanečníků neprozřetelně dostal do Baarfeltovy sféry vlivu, Tomáš ho smetl brutálně a bezohledně, aniž se zajímal, kdo to je. Valérie současně cítila jeho počínání a bavila se jím; teď zapřemýšlela, zda by také dokázala vnutit jim svou vůli.

Tomáš tady byl proto, aby plnil její přání, pokud se mu ovšem líbila. Tohle ho zaujalo; naznačil, že je ochoten jí pomáhat. Tak se Valérie rozhlédla kolem sebe, vyhledala si okolo pár mladíků, kteří jí byli sympatičtí, a náhlým výbojem vášně jim způsobila spontánní erekci. Vpravdě to byli chlapci mladí a nezkušení, funkcí vlastního těla neznalí a navíc notně opilí, takže naprosto nic nechápali a tato zkušenost je uvedla do zmatku.

Pak se soustředila na dívky. Ne kamarádky čarodějky, ale slečny z vážených rodin hostů, částečně poučené a vzhlížející na komthurovu dceru jako na zázrak. Chlapce si vybírala podle toho, jak se jí líbili, u dívek v tom byla jistá potíž. Ačkoliv se také občas bavila hrou s jinými děvčaty, dobře rozlišovala, co je náhražka a co skutečné uspokojení a nějaký vztah k jinému děvčeti u ní nepřicházel v úvahu. Takže zvolila takové, kterým měla co vracet za jejich dřívější provinění: neuposlechnutí rozkazu, neúcta k princezně a tak. Teď je zasáhl trest, spontánní orgasmus z nevysvětlitelných příčin. Avšak pravdou je, že žádná to nespojovala s nějakými vnějšími vlivy, domnívaly se, že se to stalo z vášnivé touhy a nedočkavosti. Současně je zachvátila hrůza; právě spojení extáze se zděšením bylo Valérii příjemné.

Neboť Valérie prožívala spolu s nimi vše, co se dělo. Teď už jí bylo docela jedno, co s ní je a co s ní Tomáš provádí. On sám se pořád dokonale kontroloval, byl nad věcí a Valérie mu nedokázala při veškeré snaze pohnout ani uchem. Vzdala to, nemělo to cenu a nebyla takový blázen, aby to zkoušela. Soustředila se na ubližování lidem okolo; právě poznala, že mučit kamarády je pro ni vrcholné potěšení. Do jisté míry ji to zahanbovalo, ale právě ten pocit ponížení ji vzrušoval.

Konečně tanec skončil, Tomáš ji odvedl k děvčatům a teprve tam propustil z moci své vůle. Valérie si až nyní uvědomila, co se s ní všechno dělo, aniž si to dokázala srovnat v hlavě. Uběhlo jen pár minut; kolik tak může trvat jedno tango? Ale pro ni to byly hodiny, dny, celé věky; dokáže si vůbec zítra vzpomenout na všechno, co se za tu chvíli naučila?

„Prosím tě, co s tebou dělal?“ ptala se jí Renée, „Vypadáš jako vstalá z hrobu, klepeš se... co je ti?“

„Nic...“ vydechla, „Jenom bych se měla jít převléknout...“

Renée potřásla kudrnami. „Já taky, pot ze mě leje – chtělo by to vzít si něco lehčího, na potom.“

Valérie to myslela jinak, ale nic jí nevykládala. Veronika se taky přišla zeptat, co a jak; společně se vytratily ze sálu a šly do harému. Byly zvyklé se v pozdější době převlékat do volnějších oděvů z jemné látky, které nebránily pohybu a daly se v případě potřeby rychle svléknout; ale rozhodně neodpovídaly představám o oděvu vznešené dámy, jak je diktuje móda.

Valérie jim už po cestě začala vykládat, co s ní bylo; avšak koktala a mluvila zmateně a ony byly dost podnapilé. Pochopily až po chvíli, kdy ze sebe strhala šaty a rozběhla se pod sprchu; udělaly totéž a když se Renée pokusila pomoci Valérii při umývání a namydlit jí záda, Valérie se na ni vrhla a počala hystericky řvát; na chvíli jim připadalo, že zešílela.

„Co s tebou proboha dělal?“ žasla Veronika.

„Nedokážu ti to říct; ale až to ukáže tobě, pochopíš, že ses do teďka namáhala zbytečně. Táta měl pravdu, když nám říkal: učte se, kozy pitomý, s prázdnou hlavou to nikam nedotáhnete! Teď mi Tomáš předvedl, že neumím naprosto nic!“

„On se s tebou bavil o magii?“

„On se mnou prováděl magii! Jenže takovou, že... nechápu lidi, kteří si dovolujou ho provokovat. Kdyby chtěl...“

„Mohl by je zabít?“

„On musí hlídat svoje myšlenky, aby nezabíjely. Kdyby jednou pustil svoje umění ze řetězu...“

Pokoušela se jim vyložit, co vše se dělo; tím se postupně uklidňovala a ony žasly. Nebyla si jistá, že jí věří, ačkoliv si uvědomovaly, že Baarfelt má obrovskou moc.

„Co teď uděláme? Vrátíme se tam?“

„Musíme. Půlnoc se blíží; a Daň Ďáblu je třeba splatit...“

Julie Baarfeltová byla klidná mezi vzrušenými, střízlivá mezi opilými, chladná mezi rozpálenými. A kdyby se náhodou stalo, že by přespříliš vzplála vášní, stačilo jí pohlédnout na tvář jejího společníka a okamžitě by ztuhla v kus ledu; protože Jan Dunbar se nedal k nějaké neprozřetelnosti svést ani na okamžik.

„Bude půlnoc,“ řekl jí, „Chvíle, kdy se hodí jít spát. Někteří z těch moudřejších za chvíli odejdou...“

„Ale mnozí taky zůstanou! Co nás nutí, abychom odešli?“

„Vážně tady chceš zůstat – a vidět to?“ ujišťoval se.

„Rozhodně ano!“

Všimla si, že don Diego se loučí a odchází; také Tomáš s Evou-Marií se zvedali. Viděla Voglariho, Knassena, Almettu; ti všichni odcházeli, ale zůstávali mladí: Carialti, di Rienzi. Taky Charry s Dianou tu seděli, bavili se přátelsky s Agnes a dvojčaty Knassenovými a podle výbuchů smíchu to vypadalo, že projednávají nějaká filosofická témata.

Jana tančila nějaký pomalý tanec, zaklesnuta pažemi do Percyho, hlavu na jeho prsou tak, že se jí mohl dotknout rty, kdykoliv se mu zachtělo. Čas od času ji líbal, přejížděl rty nebo jazykem po oholené kůži a Jana se chvěla, až jí slzely oči. Před chvílí si zaběhla do pokoje odložit šperky a vše, co jí na oděvu připadalo zbytečné, takže teď mohly jeho ruce zabloudit ledaskam. Nezdálo se, že by vnímali okolí.

Julie usedla do křesla; právě šla kolem dívka se sklenicemi vína, Julka na ni kývla, jednu vzala a další podala Janovi.

„Jaký má smysl zůstávat rozumná mezi šílenými? Rozhodně nechci jít spát; naopak, byla bych schopna být vzhůru až do rána! Chce se mi... lítat! Jenom bych roztáhla křídla a letěla bych a letěla a letěla...“ postavila sklenici, skočila Janovi na klín a počala mu cuchat zkadeřené vlasy, „Pojď se vykoupat do bazénu, je tady takový vedro! Šla bych se opláchnout, ale to už bych se potom nedokázala navlíct do těchhle šatů! Leda bych měla takový vzdušný šatičky jako Veronika a Valérie a ostatní holky. Jsou krásný, skoro je přes ně vidět! Janku, sehnal bys mi takový šaty, kdybych na tebe byla drobátko hodná?“

Jenže Dunbar byl ještě střízlivější než ona. „Myslím, že bys neměla předstírat, co v tobě není. Pokus se uvažovat rozumně; někdo nezodpovědný by toho mohl využít...“

„Já nechci uvažovat rozumně! A nechci být střízlivá; střízliví lidé jsou odporně rozvážní! Být opilá je krásné...“

„Uklidni se, prosím tě! Jestli chceš, doprovodím tě ven do parku, ale tady je to nebezpečné! Podívej, všichni už odešli!“

„Jsou tu všecky mý kamarádky! Valérie, Veronika, Freya, René – dokonce někteří komthurové, Carialti a di Rienzi! Tady bude zábava až do rána; tak já taky zůstanu až do rána! A chci tančit! A pít! A hned!“

Objala ho a přitiskla se k němu; cítil její horké tělo na své hrudi a hlava se mu zatočila; ale Jan Dunbar nebyl zvyklý ztrácet hlavu.

„Je po půlnoci; za chvíli se rozsvítí červené světlo. Ty nevíš co to znamená, ale já ano: v té chvíli skončí vláda světla a čas dobra. Rudá je barva ďábla a oživlý ďábel vstupuje na svět, aby se ujal vlády! Věděla jsi to?“

Julie se zvonivě rozesmála a objala ho kolem krku. „To je ono! Ať jen přijde, já ho... já s ním... na to právě čekám!“

„Tak dobře, když jsi taková – ale já jdu pryč!“

„Nikam nepůjdeš! Jsi můj rytíř, nepustím tě. Chci vidět, jak vypadá ďábel; a ty s ním budeš bojovat!“

„Nepřijde ďábel; přijde čas ďábla. To se jen tak říká, víš?“

„To jsem si mohla myslet, že to bude zas nějaká hra! Tak mi dej aspoň napít, abych...“ vztáhla ruku, ale Jan jí sevřel zápěstí a nedovolil uchopit sklenici. Obrátil ji obličejem k sobě a syčel jí do tváře: „Když chceš, tak uvidíš! Ale bude tě to mrzet!“

Hudba opět hrála a všichni tančili, ale Jan s Julií zůstali sedět; odpočívadla byla pod sloupovou galerií, dost ve stínu, aby na ně nikdo neviděl. Kousek od nich se nějaká dvojice líbala, ale taky si jich nikdo nevšímal.

„Náhodou,“ řekla Julka, „Ne aby tě napadlo zkoušet něčeho využít! Kdybys mi ubližoval, začnu křičet!“

„Blázínku!“ odsekl Dunbar.

„Neboj,“ uchopila ho za ruku a šeptala, „Já budu křičet docela potichoučku... aby to nikdo neslyšel!“

„Mlč a dívej se! Dělat ze sebe blázna nemusíš.“

Během večera byl sál rozzářen; pochopitelně tam bylo elektrické světlo jako všude v paláci. Teď některé lustry pohasly, v jiných zhasly některé žárovky, takže intenzita osvětlení pohasla. Místo toho se však rozsvítily červené reflektory, takže sál získal poněkud přízračnou atmosféru. Také hudba se trochu změnila, přibylo v ní afrických a arabských rytmů, které vyvolávaly podivně snivý pocit, jako by se hudebníci vykloubili z času a prostoru a ocitli se někde mimo tento svět. Lidé tančili, ale v té rudé záři bylo vidět jen jejich zmítající se stíny. Julie už nemusela předstírat; hleděla na ně a chvěla se v tom rytmu.

Najednou princezna Veronika pozvedla ruce a okolo ní se náhle vytvořil prázdný prostor. V tom prostoru počala dcera komthura z Mendozy tančit. Tančila bosá, oblečená jen v lehkých hadříkách, připomínajících závoje. Stačilo jí rozepnout jedinou sponu na krku a pláštík jí sklouzl s ramen; odkopla ho stranou, neustávala však kroužit v pomalém smyslném tanci. Naopak, vztáhla ruku a dotkla se ramene jednoho z mužů, který ji sledoval oddanýma psíma očima. Když byl vyzván, předstoupil, Veronika mu rozepjala košili, on se jí zbavil a odhodil.

„Co to bude?“ šeptala Julie, svíraje Janovu paži, „Co...?“

„Teď mlč. Chtěla jsi to vidět!“ zasykl.

Veronika byla oblečena do širokých zvonových kalhot, sepnutých v pase zdobeným opaskem. Dovolila chlapci, aby jí rozepjal sponu, kalhoty sklouzly a nádherné opálené tělo zazářilo v rudém svitu reflektorů. Na chlapcově svalnatém těle se leskly krůpěje potu; teď se také on svlékal v rytmu hudby, nevnímal okolí, jen oči měl upřené do očí Veroniky. Když se zbavil všeho, co mu překáželo, vrhl se k ní a sevřel ji v náručí. Julie vydechla rozčílením, ale to už dvojice splynula a zmizela do stínu mimo okruh rudého světla. Ale místo nich do svitu rudých lamp vběhla další dívka a hledala si mezi chlapci partnera.

„Tak takhle to je?“ vzdychla Julie.

„Daň Ďáblu.“ řekl Jan podivně hluše, „Chtěla jsi vědět, co se stane, až vstoupí na svět. Tak se dívej!“

Julie by nedokázala odtrhnout oči za živý svět, sledovala scénu rozšířenými zorničkami a žasla. Další dívky se přidávaly k šílenému tanci, všimla si Valérie a Renée. Alabastrově bílá těla Knassenových dvojčat se svíjela v rytmu s tmavými těly Španělů; rudovlasá kočkovitá Freya sevřela v náručí komthura Carialtiho. Šílenství zachvacovalo všechny; někteří muži se zmocňovali černých a snědých dívek z obsluhy, ale nikdo se tomu nedivil; ty holky se na to těšily celý večer.

„Tohle... se koná vždycky?“

„Když je velká fiesta... tedy slavnost.“

„Tady, v sídle křesťanského řádu?“

„Kdo tady není, je povinen o tom nevědět. A stejně ráno uvidíš, jak se žádá o odpuštění. Kdyby nebylo hříchu, nemuselo by být ani odpuštění, nebo myslíš...“

„A oni to svým dcerám dovolí? Takhle, přede všemi?“

„Po půlnoci přestávají platit zákony. Každý má právo volby, co udělá; kdo nechce být tady, odešel dávno spát.“

„Už chápu, co mi chtěli říct: otec, Feroz, všichni... Jen jsem netušila...“

„Svět nás pořád překvapuje, viď?“

Julie mlčela. Dívala se na Janu, která se uložila s Percym jen kousek od nich, objímala ho, zmítala se a při tom kňučela jako týrané štěňátko. Pak jí napadlo odvrátit zrak jinam, ale povšimla si, že Diana s Charrym taky podlehli všeobecné náladě a sklouzli pod stůl, u něhož předtím seděli. Ale nejvíc ji fascinovala Freya a Mario, jejichž milování připomínalo tanec dvou šelem.

„Očekává se od nás, že se také připojíme?“ otázala se chladně.

„Můžeš udělat, co sama chceš. Nikdo ti nic neřekne.“

„A kdybych chtěla... třeba odejít?“

„To taky můžeš.“

Julie stála na místě a váhala. Napadlo jí zeptat se, co by chtěl on, ale slova jí nechtěla přes rty. Ne, tohle nemohla vyslovit; ale ani Jan se neodvážil to říct.

Namísto toho řekl: „Za dávných časů to bývalo ještě podivnější. Někdo z řádových teologů dospěl k názoru, že je na vůli Boží, koho v tuto noc s kým spojí. Dělalo se to tak, že se muži shromáždili na jedné straně, ženy na druhé. Potom se zhasla všechna světla, až nastala absolutní tma. V té tmě se lidé navzájem hledali... tak nikdo nevěděl, s kým v noci byl.“

„Mohli si to přece říct!“

„Ano, to mohli – ale mnozí dávali přednost mlčení.“

Julka opět vzdychla. „Pojď pryč!“ řekla.

Neřekl nic, vedl ji k východu na terasu a pomáhal jí vyhýbat se jednotlivým dvojicím. Nikdo si jich nevšímal, každý měl dost svých starostí.

Venku byla tma, jen hvězdy zalévaly park svým třpytem. Někde poblíž se také nacházely jakési dvojice, ale Julka mířila někam, kde by byl aspoň trochu klid. Vítr byl chladný a ona se otřásla zimou; Jan jí přehodil přes ramena svůj kabát.

„Nehněváš se na mne?“ zašeptala.

„Nemám proč.“

Najednou se rozplakala. Plakala dlouho a žalostně, zatímco Jan ji vedl jako malé dítě, až našli jakýsi ozdobný pavilónek; bylo tam prázdno, tak ji uložil na jedinou lavici a pomohl zabalit se do toho jeho kabátu. Utišila se, dokonce snad usnula, jenom občas ze spaní zavzdychala.

Pak usedl vedle ní, sepjal ruce a něco pro sebe šeptal.

Všude bylo ticho, ani pták nezazpíval – jen sem tam se ve větvích stromů pohnul nějaký lístek.

A Jan hlídal její spánek a naslouchal jejímu tichému dechu.

Errata:

08.08.2021 11:41