Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Jeho Svatost Velmistr

Julie tiše doufala, že se na to zapomene, ale marně, Denis to rozkecal hned při snídani.

„Julka měla zase nějakej zajímavej sen! Vyprávěj, ať je legrace!“

Inu, nechtělo se jí. Zato Denis s nadšením popsal její předchozí divoké sny, takže se všichni těšili.

„Dneska bude na bazénu zima, takhle po ránu.“ konstatovala Valérie, „Půjdem do vnitřní lázně a tam nám to všechno povíš!“

Vnitřní bazén je typicky orientální, postavený ještě za Arabů. Samozřejmě nádherný. Voda byla vyhřátá a byly v ní rozpuštěny nějaké posilující látky, po nichž byla kůže trochu kluzká a bylo obtížné někoho chytit. Taky byl ten bazén menší, takže byli všichni blízko sebe.

Julii posílili k snídani několika skleničkami alkoholu, takže vyprávěla už poněkud ochotněji. Naslouchali, smáli se, ale rušili jen minimálně. Jenom Renée trochu protestovala, ale zakřikly ji, že námitky až po přednášce.

„Teda, já viděla bojovat tebe i Renču,“ řekla potom Valérie, „Ty seš dobrá, ale Renée by se nejspíš napíchla na vlastní šavli! A holky... pravda je, že by měly procházet výcvikem. Asi jim budeme muset zase důrazně připomenout, že to mají v popisu práce! Žádná dobrá mezi nimi ale není!“

Renée protestovala, že je stejně dobrá jako ostatní, a odmítala veškeré posměšky.

„A taky nemáme žádnou Yman ani Yasminu,“ dodala Veronika, „Jedna Širín je kuchařka, ale ta je stará a tlustá, asi by se ti nelíbila!“

Denis se naštval. Už se těšil na laškování s krásnou Arabkou...

„Ty seš praštěnej, bráško!“ obvinila ho Julie, „Ani jsi ji neviděl, jenom o ní slyšel, a už vyvádíš, jako kdybysme tě o něco okradli!“

„Nech ho, je milej!“ řekla Renée a aby to dokázala, chytila si Denise a podržela v náručí, „Nebuď smutnej a dej mi pěknou pusu! Umíš líbat, ne?“

Denis nebyl zásadně proti, ale ona byla rychlejší, objala ho ještě pevněji a dlouze a vášnivě líbala. Nechal si to líbit. Držela ho tak, že se opíral o její ňadro, a to se mu taky líbilo.

„Počkáš, až trochu povyroste, nebo ho svedeš hned?“ zaryla si Valérie.

„Závidíš? Je to hezkej kluk, a jednou se mi určitě povede ho sbalit! A je to jedinej chlap, kterýho tu máme!“

Denis udělal matný pokus se osvobodit, ale nijak nadšeně. Renée do něj šťouchala bradavkami a čekala, kdy se vzbouří, ale nesnažil se.

„Veliká chyba, že tě Diana opravdu neostříhala,“ řekla Veronika, „Fakt bys dokázala osekat vlasy tou japonskou dýkou?“

Diana si prohlédla Renčiny kudrny a přikývla. „Teda, moc paráda by to nebyla...“

„Bezva nápad! Renčo, nechtěla bys tu výzvu opakovat?“

„Já jsem nikoho nevyzvala! Že si to Julka vymyslela, za to snad nemůžu!“

„Já jsem si nic nevymyslela! Fakt se mi to zdálo! Probudila jsem se celá vyděšená!“

„Patří ti to, za ty kecy!“

„Stejně by byla legrace, kdyby tě Diana ostříhala! Že prý ráda holky stříháš...“

Diana ovšem žádné nadšení nejevila. „Nepřehánějte, holky! Pravda je, že to dělám ráda, ale jen když si někdo přeje! Julko, řekni; Julii jsem načesala, když měl Tomáš svatbu, a při tom jsem jí trochu ostříhala roztřepený konečky, ale nic víc! A myslím, že jí to slušelo!“

Julie to ochotně potvrdila, ale princeznám to nestačilo.

„Navrhuji ostříhat Renée tak, jako Janu!“ pronesla Veronika. „Důvody: 1. Je zbytečně moc hezká! 2. Je to malej zbabělec a neumí šermovat! 3. Byla by to legrace!“

„Nesouhlasím! Já se budu bránit!“

„Klidně můžeš! My tě podržíme a Diana tě ostříhá! Uvidíme, třeba se ti to bude líbit!“

„V tom případě mám právo na pomstu! A říkám na rovinu, Dianu si nevyberu, té by to nevadilo! Ještě váhám mezi Valérií a Julií, ale...“

„Co já? Co jsem ti udělala?“ vypěnila Julka.

„Nic. Jenom že jseš taky zbytečně moc hezká. Obě dvě! Všechny tři!“

„Jestli Valérii někdo šáhne na vlasy, jsme do večera ostříhaný všecky!“ smála se Veronika, „Varuju vás, nedrážděte ji!“

„Můžu malý upozornění?“ řekla Diana, „Já nesáhnu na nikoho, dokud mě nepožádá!“

„Žádnej problém! Zmlátíme Renču, až bude škemrat a prosit!“

„Já, jo? Toho se nedočkáš!“

„Co takhle ji utopit?“

„Marně! Plave jako vydra!“

Renée skočila do vody. „Pojďte si! Všecky na mě, jestli si troufáte!“

Takové výzvě nedokázaly odolat, naskákaly za ní. Jenom Veronika vykřikovala: „Snažte se té vody moc nenalokat! Je v ní taková esence...“ Pak ji někdo chytil za vlasy a stáhl pod vodu.

Když se nejvíc praly, dorazila Freya, kterou předtím poslaly na výzvědy. Samozřejmě se přidala; až když všem došla energie, rozložily se na okrajích na odpočívadla a oddychovaly.

„Já myslela, že už vás polovička bude dohola, a vy nic!“

„Já myslela, že na tohle téma jsme se už vykecaly dost!“ namítla Renée, „Radši řekni, cos vyšpízovala!“

„Ti tam budou kecat do poledne! Možná k něčemu dojdou, až dostanou hlad, ale zatím to nevypadá nijak!“

„Já myslela, jestli už můžem začít oslavovat! Jeden z tatíčků bude velmistrem, tak by jeho hodný dcerušky měly dát něco do placu!“

„Myslela jsem na vás a čmajzla v jídelně flašku. Dejte ji kolovat!“

„My tě snad začneme mít rády!“

„To vás hned přejde. Julko, o mně ses vůbec nezmínila, co jsem ti udělala?“

„Já nevím... nikde jsem tě tam neviděla! Možná jsem si tě nevšimla...“

„To bych se divila, mě by sis určitě všimla! Já totiž na rozdíl od vás šermovat umím a klidně si to rozdám s každým!“

„Provokatérko! Ty nedáš pokoj, dokud tě fakt neostříháme!“

„A vadilo by? Žádná škoda, stejně jsem zrzavá!“

„Hele, to je něco proti mně?“ ozvala se Diana.

„Proti tobě? Ani náhodou! U nás na severu by ses nechytala! Blondýnko!“

Diana zvedla hlavu a přemýšlela, zda ji náhodou nechce urazit. Bezpochyby chtěla. Ale Diana se nenechá vytočit tak snadno, zase si lehla.

„Je to pravda, co se o tobě povídá? Že máš ráda před milováním pořádnej výprask?“

Diana se ošila, ale opět nereagovala. Freya přišla blíž a zastavila se nad ní.

„Je to pravda, že tě ten tvůj bije?“

Diana se posadila. „Bohužel, málo. To musím hodně zlobit, aby mi dal pár na zadek. Dvakrát mě plácne a myslí, že je to odbytý!“

„Dvakrát tě plácne, a jseš přišpendlená na zdi!“

Diana po ní střelila pohledem. Neudělala opět nic.

„Mám se ti vychcat na hlavu, aby ses konečně zvedla?“

Diana vyskočila rovnou z vody na břeh, srazila ji na dlaždice a chvíli se s ní rvala. Freya skončila tak, že na ní Diana klečela a svírala jí všechny končetiny až na jednu ruku, kterou jí kroutila.

„Jo, takhle to mám ráda!“ ječela Freya, „A teď mě pořádně zlískej! Holky ti pomůžou mě mučit!“

„Podejte jí někdo nůžky!“ navrhla Renée, „Ustřihni jí ofinu, pak už bude držet bez keců!“

Diana pustila soupeřku a vstala. Neřekla nic.

Freya vstala taky. Drze se šklebila. „A nepřestanu! Stavte se třeba na uši, sestřičky, ale...“

„Drž tu klapačku!“ vykřikla Valérie, „Vyvádíš už trochu moc!“

Chvilku to vypadalo, že se do sebe pustí, ale jen na sebe tiše vrčely.

Julii napadlo, čím by mohla uklidnit atmosféru. „Ostříháním nám vyhrožoval už hrabě Feroz. Najal tě, abys nás vyprovokovala?“

„Všechny víte, o čem je řeč!“ Freya se rozhlédla, „Vyjma těch husiček domácích, co nikdy nechodily do Školy!“

Julka otevřela pusu. Měla vždycky domácí učitele, ale... radši ji zase zavřela.

„Myslíš školu na Lago di Como?“ zeptala se klidně Diana.

Teď chtěla něco říct Freya, ale neřekla. Veronika se ostře podívala a kolem ní se začalo šířit ticho.

A v tu chvíli vletěl do lázně Denis. „Rychle se oblíkněte a pojďte! Přijeli naši!“

Toho dne se Rada řádu sešla v mírně změněném složení, bez žen, dětí a šelem. My jsme tam byli pouze diváci bez práva do něčeho zasahovat; ale nevadilo nám to, i tak to byla zajímavá podívaná. Komthurové byli v rudých sutanách, rytíři měli široké pásy z černého hedvábí. Charry se cítil trochu nesvůj, mnišskou kutnu měl na sobě poprvé, ale rychle si zvykl, jako na všechny ostatní druhy oblečení, které už vystřídal.

Dnes byli již jen dva kandidáti a také mohli dát hlas pro sebe. Napjatě se očekávalo, jaká bude volba; don Horacio zahájil jednání, vyzval je, aby se vyjádřili a shromáždění napjatě vyčkávalo.

Volba byla skončena,leč pánové rozpačitě pohlíželi jeden na druhého. Tomáš se přes veškeré sebeovládání zamračil a hleděl zarytě do země, Charry řekl daleko slyšitelným šepotem: „Smůla! O jediný hlas!“

Voglari snadno zjistil, že změnu poměru sil způsobil di Rienzi; včera hlasoval pro něho, ale během odpoledne mu don Diego slíbil odpustit některé drobné prohřešky a pomoci se splácením četných dluhů, takže změnil názor.

(„Pomstím se mu!“ prohlásila Julie, když se to dozvěděla, „Ještě nevím jak, ale dlužna mu to nezůstanu! A Mariovi taky!“

„Co ten provedl?“ kroutila hlavou Jana.

„Nic, ale patří mu to!“)

Nedalo se říct, že by vítězství dona Diega moc rozradostnilo; poměr hlasů osm ku sedmi dával tušit, že jeho postavení je od začátku vratké a jakékoliv napětí může znamenat jeho zpochybnění. Kontroloval spolu s Almettou a Baarfeltem, zda byly hlasy řádně odevzdány a když nenalezli závad, chystal se Horacio vyhlásit volbu za právoplatnou. Vtom se otevřely dveře a vstoupil ceremoniální důstojník, poněkud vyvedený z míry.

„Svatosti... dostavil se jistý muž, který tvrdí, že je komthur Ludvík d'Enghiem a přeje si, aby byl připuštěn k volbě!“

Don Diego pokynem ruky utišil šum v sále.

„Pouze to tvrdí, nebo je komthur d'Enghiem?“

„Nevím, pane. Neznám toho pána...“ Míšenec neurčitých národů vykulil oči, nadul tváře a dával najevo, že je v rozpacích, „Ale vypadá poněkud... zvláštně.“

„Jak by se sem dostal?“ divil se don Diego.

„Bránit v účasti mu nemůžeme!“ upozornil Tomáš, „Ať vstoupí!“

„Stejně už je po volbách!“ řekl don Nicolao, „Velmistr byl právoplatně zvolen a nikdo nemá právo volbu narušovat!“

„Každý komthur má právo žádat, aby byl přizván k volbě!“ namítl Jan Dunbar, „Také Ludvík by měl říct, koho chce volit!“

Don Diego pokrčil rameny. „Nechť vejde!“

Strážný vyšel a vydal nějaký pokyn; vzápětí do sálu vstoupil Ludvík v šafránovém rouchu buddhistického mnicha, ale s dlouhými vlasy, splývajícími až na ramena; na růženci zavěšeném kolem krku měl řádový osmihrotý kříž. Také jeho průvodci stáli za pozornost: bylo to šest lidí a spousta šelem, z nichž jsem měl obzvláštní radost, protože byl mezi nimi můj bratr Reggio, generál Tawarr s tesáky až pod bradu a hrbem na zádech, jeho žena Diana a další. V doprovodu byli dva Číňané, jeden Japonec, mladík neurčité tmavé rasy, dále Stašek a Ponny. Domorodci byli ve slavnostních oděvech svých národů; Stašek a Ponny měli čínská kimona a bojové copy; oba byli stejně oblečeni i učesáni, což zejména u Ponny působilo zvláštně.

Ludvík přešel ke komthurům a složil jim poklonu. „Zdravím vás všechny, bratři; je mi nesmírně líto, že jsem se poněkud opozdil. Ale snad ještě není pozdě, abych mohl přispět svým hlasem k volbě Jeho Svatosti Velmistra...“

„Bohužel, je pozdě!“ řekl důrazně don Nicolao, „Velmistr byl již před chvílí zvolen!“

„Kdo jím je?“

„Don Diego Mendoza di Castro!“

„A protikandidát?“

„Tomáš Baarfelt.“

„Rovněž já dávám svůj hlas Baarfeltovi.“

Pronesl tuto větu tiše a klidně, ale vyvolala pořádný rozruch; ze sálu se ozýval šum a výkřiky:

„Rovnost hlasů!“

„To tady ještě nebylo...“

„Nedovolte mu volit!“

„Ale ne, má na to právo!“

Don Diego se pohledem domlouval s Barranchem.

„Protestuji!“ zvolal don Nicolao, „Volba již proběhla, byla uzavřena a žádné další hlasy ji nemohou ovlivnit!“

„Spěchal jsem, jak nejvíc se dalo,“ omlouval se Ludvík, „Kdyby se mi vůbec nepodařilo zúčastnit, zajisté bych neměl právo nic namítat proti volbě; ale jsem zde a pokud nebude můj hlas brán do úvahy, nemohu uznat, že byla provedena řádně a spravedlivě!“

Mendoza, Barrancho a Almetta srazili hlavy dohromady a o něčem se dohadovali. Pak Almetta odstoupil stranou a Barrancho řekl:

„Jestliže vezmeme v úvahu d'Enghiemův hlas, dojde ke stejnému počtu hlasů pro oba kandidáty; v takovém případě nemůže být velmistr zvolen. Vyzýváme vás, bratři z Baarfeltovy strany, abyste pro lásku Boží a klid v řádu ustoupili a přijali dona Diega Mendozu za velmistra...“

„To je sice velice pěkná výzva, ale stejným právem bychom mohli my požadovat, abyste vy přijali Baarfelta!“ řekl Charry, „Navíc jak máme věřit vaší dobré vůli, když odmítáte dovolit hlasovat jednomu z nejčestnějších mužů v řádu a pronášíte řeči, které na první pohled vyvolávají nedůvěru?“

V sále nastal křik, rytíři se hlasitě přeli. Někdo vykřikoval: „Kdo ví, zda je to vůbec komthur d'Enghiem! Vyhoďte ho!“

Stašek kývl na svoje druhy. Nikdo z nich neměl meč ani střelnou zbraň, ale bylo vidět, že by se dokázali bránit i tak. Rovněž byly přítomny šelmy – a bylo jich dost k přemožení stráží.

„Klid!“ řekl don Diego, „Napomínám vás k pořádku, bratři! Jsem si vědom, že okolnosti volby jsou zvláštní a její výsledek nemá řešení; ale je to důvod hádat se jako Peršané na tržišti?“

Hluk se pomalu utišil, také Ludvíkovi ozbrojenci se tvářili víc přátelsky. Všichni vyčkávali, co don Diego řekne.

„Vidím jediné rozumné řešení,“ pravil Mendoza, „Navrhuji, abychom se já i bratr Tomáš Baarfelt vzdali kandidatury ve prospěch někoho třetího, komu všichni důvěřujeme. Pokud komthurská rada schválí tento záměr, myslím, že to vyřeší všechny problémy!“

Chvíli byl opět šum, ale mnohem menší; pak se někdo zeptal:

„Koho máš na mysli?“

„Navrhuji komthura lisabonského, dona Nicolaa Barrancha!“

Nastala diskuse. Přívrženci dona Diega celkem souhlasili, ale pro naše lidi to byl výsledek naprosto stejný. Takže nakonec se přihlásil Dunbar:

„S tím nemůžeme souhlasit!“

„Koho navrhujete vy?“

„Když nechcete Baarfelta, navrhujeme aby byl velmistrem Charry de Guyrlayowe!“

Nedalo se očekávat, že s tím někdo bude souhlasit; taky hned začala další vřava a četné protesty.

„Já navrhuji,“ řekl Tomáš, „Aby to byl Ludvík d'Enghiem!“

„To jsou všechno nesmysly a zlehčování!“ volal lord Raddley, „Na mne to působí dojmem, že si chcete tropit šašky!“

„To ne; ale požadujeme, aby na naše stanovisko byl brán ohled!“

„Je ještě možnost,“ řekl Llago di Rienzi, „Vrátit se k původní kandidatuře muže, který je dlouholetým členem řádu, jehož všichni známe a máme k němu úctu a důvěru. Gierolammo Voglari!“

Šum v sále se trochu ztišil; to nebyla provokace ani vtip, ale docela rozumné řešení. Nicméně Voglari se přihlásil o slovo.

„Nesouhlasím! Ano, byl jsem kdysi kandidátem na velmistra, leč od těch dob uplynula řada let a nejsem už mlád, ani schopen vykonávat tak náročnou funkci, jako před lety. Jsou zde mladí, schopní lidé; jako Tomáš Baarfelt, kterého jsem vychoval a přeji si jeho vítězství. Lidé schopní vyvést řád z kritického stavu, v němž se nyní nachází. Těm dejte důvěru; jsem stařec a vím, jak by vypadalo moje funkční období, všichni by vyčkávali mé smrti a doufali, že po ní budou moci uplatnit svoje návrhy, jak to bylo předtím. Bylo by to pouze odložení řešení všech problémů; nesmyslné odložení. Za mého vedení by se nic nevyřešilo, dokonce je možné, že by nám problémy přerostly přes hlavu do té míry, že by se už nikdy nedaly vyřešit.“

„To je nesmysl! Co to povídáš?“ volali na něho.

„Vím, co povídám. Když byl před lety zvolen don Francisco, byl řád v hlubokém úpadku. Jistě, Francisco di Arroyo vyřešil některé ožehavé záležitosti; přesto jeho vláda probíhala tak, jako bychom byli spíš obchodní společnost než řád založený k ochraně víry. Všichni to dobře víte, i když to nechcete připustit!“

„Například co?“ zeptal se don Diego.

„Například řešení otázky Severní Afriky. Komthur don Llago nedostal žádnou podporu, co se stal don Francisco velmistrem. A nebýt toho, že potřebuješ jeho hlas, nedostal by ani šesták doposud! Nikoho nezajímá, jak se tam žije, nikoho nezajímá, že ztratíme Orient, pokud se nepřičiníme, abychom se udrželi. Když vám to připomínal, smáli jste se mu!

Další ošklivý problém: Francie. Nevrť se, Mario, nemluvím teď o tobě, ale o tvé provincii. Našeho komthura tam zavraždili, ano zavraždili, i když zemřel ve vězení přirozenou smrtí! Zabili ho tím, že zničili jeho dílo! Zničili jeho práci, protože řád neměl prostředky ani snahu ho jakkoliv podpořit! Zvykli jsme si, že Francouzský komthur má pevnou pozici; nikoho nezajímalo, že ta pozice je čím dál vratší. Neviděli jsme, že zápasí o život, ne o moc; nedali jsme mu nic, protože byl pořád ještě na výši. Když to pak všechno krachlo, nepřišli jsme mu na pomoc nikdo.

Nyní ve Francii šéfuje Mario di Carialti. Je to jeden z mých nejlepších žáků, chytrý, rozhodný, vzdělaný. Ale nikdo nemá snahu mu pomoci! Jediný, kdo pro něj něco udělal, byl Charry, když mu půjčil peníze; to však není nic proti tomu, čím jsme mu všichni povinni! Když se začíná, stojí to oběti; to si neuvědomujeme zřejmě nikdo – ani ty, Diego!

Podívejme se jinam, třeba do Ameriky. Zabili nám tam komthura a my jsme nemohli udělat nic! Zajímali jsme se kdy, co ho trápí? Pokusili jsme se pomoci mu v jeho práci? Ani nás to nenapadlo, samozřejmě. Dokud posílal zbraně, byl dobrý a víc nás nezajímalo. Teď ho zabili a my jsme tím překvapeni. Možná bychom byli ochotni něco udělat – ale k čemu to teď je?

Německo? Ponechali jsme komthura Hartwiga na místě, i když nechtěl být komthurem a když schopný a rozhodný Dunbar mnohokrát vysvětloval, co je třeba. Teprve když se Dunbar sám o své vůli chopil vlády, ukazuje se, co vše bylo zanedbáno. Dopustili jsme, aby v Německu vznikl agresivní stát, který ohrožuje sousedy; proč se tak stalo? Proč Hartwig nedokázal přesvědčit svou vládu, že jí to neprospěje; proč musí teď Dunbar zabíjet, aby otupil nejostřejší hroty nepřítelových zbraní?

A co jsme udělali pro Severní Evropu, která tak dlouho neměla svého pána? Nic, bratři, vůbec nic! Když přišel Charry, nedokázal se o něho nikdo postarat, musel jít Tomáš Baarfelt, který sám měl práce nad hlavu! Ze Španělska dostal Charry jen pár pohlednic a ani ty jste možná nedali rádi! Almetta vyřešil všechno sám; způsobem, o kterém bych raději pomlčel, neboť stížnosti rytířů jsou už dostatečně známy, i když je řád zamítl jako nesmyslné. Nebýt Charryho, neudělalo by se dodnes nic!

A dál: případ Jižní Asie. Kdyby Baarfelt neudělal komthurem Ludvíka d′Enghiema, ještě doposud by nebylo toto zapeklité místo obsazeno. Ostatně, ani ve spolupráci s dřívějším komthurem jsme se nijak nevyznamenali; když padl, byla to výhradně naše vina.

A teď ještě ke Střední Evropě: ano, Baarfelt byl silný, mocný, nezničitelný. Ale to neznamená, že když si před dvaceti lety vybudoval silnou pozici, musí ho každý používat ke všemu možnému a nikdo mu nemusí ničím pomoci. Tomášova pozice se zachvěla už víckrát; kdyby na jeho místě byl někdo jiný, dávno se složil a my bychom museli řešit i tuto otázku. Nyní se stalo, že nemohl zůstat dál ve své zemi. A řád opět nepomohl! Pomohlo pár jeho přátel: Charry, Dunbar. Ale co dál? Je to snad všechno, čím jsme povinni jednomu z nejlepších lidí, které máme? Není už na čase podívat se, zda také my nemáme nějaké povinnosti k řádu?

Tím vším chci říct jen tohle: volba dona Francisca byla sice velmi správná a velmistr Arroyo vykonal pro řád velmi mnoho; byl to můj přítel a já si ho vážím, ale není to důvodem, abychom udělali velmistrem někoho, kdo nebude schopen vykonat to veliké dílo, které jsme povinni udělat. A já přiznávám na rovinu, že už bych nestačil na to, abych vyčistil Augiášovy chlévy celé Evropy. Proto odmítám převzít moc nad řádem! Je to veliká čest – ale nemám tolik síly!“

Voglari zmlkl a usedl na svoje křeslo; za té řeči se auditorium uklidnilo a všichni se rozpačitě dívali jeden na druhého. Don Diego byl rudý jako krocan a šeptem se bavil s Nicolaem. Tomáš byl naopak bledý i přes opálení.

„Jak vidím,“ řekl Mendoza, „Nedaří se nám ve veřejném zasedání najít kompromisní stanovisko. Obávám se, že by další veřejné jednání mohlo skončit fiaskem; proto navrhuji, aby bylo zasedání opět odročeno. Zítra se můžeme sejít a pokračovat v jednání; snad se do té doby mnohé vyjasní.“

Všichni s tím souhlasili, takže se shromáždění rozešlo, aniž dospělo k nějakému závěru.

Lidé pospíšili k Ludvíkovi, já ke svým bratřím; Reggio běžel ke mně, dotkli jsme se čenichy a olízli si tváře. Tawarr byl radostí bez sebe, každého olizoval, cenil tesáky, mručel a třel se o nás štěstím, že se zas vidíme.

„Ani jsem nečekal, drahý Reggio, že tě uvidím tak brzo!“ řekl jsem, „Povídej, jak se daří našemu otci Wirrtovi! Jistě tě poslal na tuto dalekou cestu, abys trochu poznal svět...“

Ale Reggio posmutněl a otřel se mi opět o čenich. „Zarmoutím tě, Aflargeo; náš drahý otec Wirrta, Vládce tygrů, opustil svoji kožešinu před několika měsíci v požehnaném věku, smířen se světem – byl šťastný, když umíral a nelitoval konce svých mnoha dnů. Byl řádně pohřben a jeho kožešina uložena do naší rodinné hrobky.“

„Škoda otce!“ zesmutněl jsem a chvíli jsme mlčeli, než jsem se zeptal: „Kdo je nyní Vládcem?“

„Nejvyšší rada rozhodla, abych byl tímto zodpovědným úkolem pověřen já,“ řekl skromně, „Ježto jsem byl požádán a národ tygrů projevil s touto volbou souhlas, přijal jsem; předtím však chci poznat na vlastní oči Evropu, kde žijí lidé...“

Začal jsem mu vyprávět, co všecko jsme už zažili; představil jsem Dévi a Džaína a taky některé lidi; při tom jsme se přesunovali ven do zahrad.

Charry, Diana, Tomáš a další zatím obklopili Ludvíka. „Jak jsi se sem dostal právě v nejvhodnější chvíli? Jak ses tak rychle dozvěděl o volbách?“

Ludvík se zasmál. „Když jsem byl v Orlím hnízdě, kde je bohužel bez knížete poměrně smutno, dospěl jsem k poznání, že bych měl přijet. Vzal jsem křižník Svoboda a vyrazil. Kotvíme v přístavu Malaga a lodníci odpočívají; obávám se dokonce popíjejí. Jsou to většinou Rusové, pár Poláků a Číňanů.“

„Ale jak to, že jsi nejel k nám na Sever, nýbrž sem?“

„Cestoval jsem podle řádových stanic. Zastavil jsem se v Káhiře u di Rienziho; tam mi řekli jeho podřízení, že odjel na volby do Granady. Pochopitelně jsem spěchal, abych tu byl včas; a přišel jsem v poslední chvíli. Nevím skoro nic, co se tu dělo, snad jen něco od Poláků. Musíte mi všechno vypravovat...“

Veronika a její dívky si se zájmem prohlížely nové hosty; zvlášť je zaujala Ponny, jen co pochopily, že je dívka. Diana se samozřejmě radostně vítala s ní i se Staškem; pak pochopila, co asi se děvčatům honí hlavou a zavedla je k Veronice.

„Mohla bys ty dva někam ubytovat, třeba v harému? Jmenují se Ponny a Stašek a vidím jim na očích, že jsou zachváceni velkou touhou bydlet spolu pokud možno dál od ostatních...“

„Jistě, místa je dost,“ souhlasila Veronika, „Ale musím říct, že vypadají zajímavě! Jaké jsou národnosti?“

„Stašek je Polák a Ponny pochází ze Skotska, ale narodila se v Indočíně. Jejich vzhled je výsledek vlastního přičinění...“

„To tedy mají můj hluboký obdiv! To oblečení je nějaké japonské kimono, to vidím – ale ten účes?“

Ponny se mírně usmívala a vypadala velice spokojená s úžasem, který vyvolává. Valérie přistoupila a obdivovala její cop; pak se rozhodla zeptat: „Můžeš mi říct, na co máš to mávátko?“

„Tím odháním mouchy jako vodní buvol ocasem,“ zasmála se Ponny, „Můžu ti to ukázat, ale bacha...“

„Tak ukaž, co dokážeš!“ Valérie dávala pozor, ale Ponny k ní přiskočila, škubla hlavou a šlehla ji koncem copu přes tvář; nebyla to tvrdá rána, na to je Valérie příliš rychlá, ale vyvolala patřičnou zábavu.

„Bezva! Umíš s tím ještě něco?“

„Ne tolik jako Stašek nebo Li, který nás to učí; jenomže Li má bojový cop přes dva metry dlouhý, ne jako my. Dřív jsem chodila dost nakrátko...“

„Mohla bych se to taky naučit?“

„Proč ne, vlasy máš dost dlouhý! Upletu ti cop a můžeš cvičit; jestli děláš nějaký kung-fu, půjde ti to rychle...“

„Cop beru, ale tu parádu kolem by mi asi táta nedovolil; je to bezpodmínečně nutný udělat tak, jak to máš ty?“

„Kdepak, to je jen pro ozdobu! Naši Číňané tak chodí, my jsme se přizpůsobili... Líbí se ti to?“

Nebylo divu, její hlava je skutečně mistrovské dílo. Nejenom, že je kolem copu hladce vyholená, okraj vlasů je lemován několika vytetovanými proužky, řádkou čínských znaků, což je ochranná mantra a dvěma barevnými motýly nad ušima. Taky Stašek má hlavu vyzdobenou podobným tetováním, ale decentněji.

„To je vážně tetování? To muselo příšerně bolet!“ zachvěla se Freya slastnou představou.

„Na hlavě to není tak zlý; víc jsem si užila, když mi zdobili oči.“ smála se Ponny, „Podívej se pořádně!“

Naklonily se až k ní, aby to mohly posoudit. Viděly, že má oči zvýrazněné linkami na víčkách, ale domnívaly se, že to je nějaké líčidlo. Teď s úžasem zjistily, že modré linky jsou vypíchané jehlami; navíc i obočí, vyklenuté jako luk a protažené až ke spánkům. Vlastní obočí skoro neměla, jen lehké chmýří.

„Moje obočí se mi nelíbilo; řídký jak pšeničná sláma a nakřivo. Tak jedna holka ukecala svýho bráchu, aby mi udělal hezčí.“

„Co to máš zapletený v tom copu?“

„U kořene perličky, dál proužky hadí kůže a na konci pár drátků – ale do boje se na konec zaplétá ještě pár těžších věcí, abych mohla copem někoho případně omráčit...“

„Máš krásně udělanou hlavu, závidím ti! Taky bych chtěla něco podobnýho... jenomže copak si to můžu dovolit?“

Ponny se ohlédla na Janu a usmála se. „Jedna si dovolila...“

Valérie se jenom zašklebila.

„Ještě máš někde nějaký tetování?“ ptala se Renée.

Ponny se zasmála; pak vyklouzla z kimona. Nejdřív si všimly, že je po celém těle nádherně opálená, ale hned soustředily pozornost na výzdobu její kůže. Po pravdě řečeno, bylo na co se dívat; ruce a nohy měla zdobené sice divošskými, ale nesmírně půvabnými ornamenty, zatímco po těle květiny, ptáčky, motýly a různá fantastická stvoření, vypracovaná spoustou barev. Muselo to dát velikou práci, zaplacenou spoustou trpělivosti, těch vpichů jehlou bylo opravdu mnoho.

„Páni, to je nádhera!“ vydechla Freya.

„To si kluci takhle hrají! Nemají co dělat po večerech, tak si zdobí kůži. Problém je, že se to nedá smazat, takže čistýho plátna pořád ubývá. Nejdřív jsem je nechala, aby vyzdobili sebe, a když se to naučili, dali se do mne.“

„Kdo to u vás dělá?“

„Nejdřív to uměli jen Korejci, jejich Mistr Takheo-Kweng je odborník na masáže, akupunkturu a taky na tetování. Od nich se to naučili Číňané a Japonci a potom všichni; taky něco umím. Staška jsem si tu a tam poznačila sama a docela pěkně!“

Stašek byl ochoten to předvést; ornamenty na pažích a nohou měl skoro stejné, ale místo květin a motýlů spíš dravce, všelijaké démony a buddhistická ochranná božstva, což pro Evropana vypadá skoro stejně.

„To ještě nic není! Japonci a Číňané jsou vyzdobení víc...“

„Poslechni, děláte vůbec ještě něco jiného?“

„Povídám, že se to dělá po večerech, nebo když nemůžeme dělat na polích! Na lodi když je bezvětří, stojíme na kotvách v přístavu, čekáme na náklad...“

„Ty taky pluješ po moři?“

„Už jsem byla v Indii a v Singapuru; teď jsem chtěla do Evropy, než budu mít tu přestávku. Budeme mít dítě, to se budu muset držet doma. Nevím, kdy se zas někam podívám...“

„Vážně, dítě?“ zjihla Veronika.

Ponny si přejela dlaní po břiše a usmála se. „Tohle je poslední moje cesta, než to maličké bude dost velké, aby mohlo jezdit s námi. Případně, pokud jich bude víc, bude větší přestávka. Ale co se dá dělat, když jsem se narodila jako ženská...“

Veronika vztáhla ruku a položila jí dlaň na břicho: „Tak ať je to zdravý a silný...“

Ponny se šťastně usmívala, Stašek se nafukoval pýchou. Uložili se k bazénu a seznamovali s ostatními; většina dívek se velmi zajímala o poměry v Arminu, které jim připadaly okouzlující.

Freya přemýšlela o docela jiné věci; pokud možno nenápadně se pokoušela vetřít Ponny do přízně a když usoudila, že je vhodná chvíle vyjít s pravdou ven, nadhodila:

„Když mají ti vaši mistři tetování takovou nouzi o malířské plátno, nechtěli by třeba zkusit něco nakreslit na mne? Já bych se nechala...“

„Chm, to nesmím klukům ani říct!“ mávla Ponny rukou, „Kdybych se jen zmínila, pomalují vás všecky od hlavy k patě, jak jste tady! Klukům se moc líbí hodně světlá kůže; třeba kdyby viděli támhle ty dvě bílý holky, skáčou metr dvacet!“

„No... já mám taky hodně světlou kůži!“ řekla Freya.

„To je pochopitelný, jenomže dost pihovatou...“

„A to něco vadí?“

„Vůbec ne, jenomže by hned začali koumat, co s tím. Určitě by chtěli ty tvoje pihy nějak zaintegrovat do kresby.“

„Ne! Vážně? To by šlo?“

„Korejci mají fantastickou představivost na obrazy. Malujou takový tušový obrázky, úplně jednoduchý, ale nádherný...“

„Pozvi sem toho nejlepšího! Zaplatím, co si řekne!“

„Platit mu nic nemusíš, bude rád, že to může udělat. Pro něho je to zábava, dělá to rád...“

Ukázalo se, že dotyčný je přítomen, dokonce snad má s sebou i svoje nářadí; Stašek ho šel shánět, zatímco Ponny ještě zkoušela Freyu odradit:

„Jenže... někdy jsou s ním potíže. Tady tu kresbu na zádech mám od něho: Alabastrový Drak. Nenechal si vymluvit, že moje lopatky se při chůzi vlní jako dračí křídla; tak dlouho mě ukecával, až jsem si ho nechala udělat.“

„Chceš tím říct, že mi třeba udělá taky takovýho draka?“

„Já nevím, co ti udělá! On totiž... no, vyvedli s ním takovou blbost. Říkala jsem, že jsme byli v Indii? No, tak to bylo kdesi v Kérale, zastavili jsme v nějaký zastrčený díře, nabírali vodu a jednali o nákupu potravin. Jenže zatímco jsme vyjednávali, tak venku nastal hroznej povyk a randál, že chytili čarodějnici. To víte, že mě to zajímalo...“

„Já bych ji zkusila zachránit.“ řekla Veronika.

„Co myslíš, že napadlo nám? Měli jsme zbraně, ti vesničánci tak akorát kameny a klacky, tak jsme je přesvědčili. Byla už pěkně zřízená, byli by ji ubili k smrti. Vzali jsme ji na loď, nechali diskusí o potravinách a brali tam odtud čáru...“

„Co je zač ta holka?“

„Jmenuje se Šaktí, aspoň se nám tak představila. Je bráhmanka, která ztratila kastu. Udělala toho víc: utekla manželovi, za kterýho ji provdali rodiče, vyspala se s nějakým klukem, kterej byl z nižší kasty a ještě léčila lidi. Pak se jí něco nepovedlo a místo poděkování ji chtěli ukamenovat.“

„Co umí?“ zajímala se Diana.

„Je mystická jóginí, oddaná Parvatí, manželce boha Šivy. Taky dělá každý den třikrát Šivovi a Parvatí pudžu, ačkoliv už vlastně nesmí, jednak ji zbavili kasty její vlastní rodiče a pak o ni přišla, když přeplula přes moře do Arminu. Vykládala mi, jak a proč se to stalo, ale je to trochu složitý. Ludvík ji těšil, že Ráma postavil přes moře dokonce most na Lanku a taky mu zůstaly všechny správný vlastnosti, ale nevím, jestli si dá říct.“

„Fajn, po takovejch jdem. Co dělá v Arminu?“

„Většinou zaříkává démony a přivolává ochranný božstva. Všichni naši Číňané a Japonci ji uctívají; právě přesvědčila kluky, co dělají tetování, že tělo každýho člověka je chrám Boží a musí být vyzdoben stejně krásně jako chrám. Od tý doby se každej snaží vypadat co nejlíp...“

„Proč jste ji nevzali s sebou?“

„Nechtěla. Měla vizi, že se dobře stalo, když přišla k nám, ale už nikdy nesmí odejít. Čeká, až k ní sestoupí Bůh a udělá jí dítě; to bude mít modrou pleť a sloní hlavu a bude to inkarnace Ganéši, poloboha moudrosti a bohatství.“

„Myslíš, že se to fakt stane?“

„Určitě, má to předpovězeno. Jenom neví, jestli v tomto zrození nebo v některým dalším. Ale je velmi trpělivá.“

„Co na ni říkají ostatní lidé?“

„No – jak kdo. Někteří ji uznávají, jiní pomlouvají, že je bláznivá. Já bych byla hodně opatrná v úsudku.“

„Naučila taky tebe něco z... no, čarování?“

„Ne, absolutně nic. Já ani nechtěla, nechci se zaplést do těch her s vyššíma bytostma; stačí, když jsem tady na zemi.“

„To ti chválím,“ řekla spokojeně Freya, „Skutečně nemusí každý dráždit okolí a provokovat staré bohy...“

„Stačí, že to děláš ty, viď?“ šklebila se Jana.

Vracel se Stašek a za ním šel mladík široké bezvýrazné tváře, na níž neustále setrvával úsměv; nicméně ani v úsměvu nebyla ta tvář víc než nehybná maska. Zdvořile se uklonil a nechal si vysvětlit, co udělat. Pak přistoupil k Freye, uklonil se jí a důkladně si ji prohlížel.

Ponny překládala: „Chce vědět, kolik budeš mít v životě dětí.“

„Jak to mám vědět? Kolik se jich narodí, tolik jich bude...“

„Potom chce vědět... co se ti má narodit jako první.“

Freya se začala nervózně smát; potřásala při tom kudrnami a jen se divila. Ponny se zájmem naslouchala a překládala:

„Povídá, že první se ti má narodit dcera; ale kdybys chtěla, mohl by to změnit. Kromě toho říká, že...“ Ponny se ohlédla na Denise, který se povaloval na trávníku, napjatě poslouchal a nic zlého netušil. „Říká, že se tvá dcera právě zamilovala. První chlapec, kterého vnímala, když se tě dotkl, byl tenhle. Bude ho hledat po celý život.“

Freya zůstala s pusou otevřenou; málokdy se někomu podaří ji vyvést z míry, ale Ponny to dokázala. Řekla: „On mi chce tvrdit, že v sobě nosím dítě, které vnímá, kdo se mě kdy dotkne? Dokonce vidí a slyší?“

„Dělali jste nějaký experiment s propojením mysli, ne? Pamatuj si, že všechno, co se učíš ty, se zároveň učí i tvoje dítě. Kdyby nebylo pod vlivem nevědomosti a nemělo zablokovanou mysl, mohlo by se to naučit ještě před narozením...“

„Počkej, počkej!“ zamávala Freya rukama, „Zatím nikdo neříká, že vůbec nějaké dítě mám! Taky to nemusí být pravda...“

„Je pouze dva dny staré a podobá se maličké kuličce; ale právě proto, že je tak malé, může duše zkoumat svoje okolí, nemá toho tak moc na práci. Vlastně, ta duše nehledala životního partnera; hledala svého otce, aby se mu poklonila, protože je to veliký světec. Buď s ním co nejvíc v kontaktu, tvoje dítě ho nesmírně miluje, ale nebude mít příležitost mu to dát najevo.“

„Ty si ze mě děláš legraci! Někdo ti něco napovídal a teď...“

„Já to neříkám, jenom překládám! Kdo mohl co napovídat tomu Korejci? Umí mizerně čínsky a lámaně arminsky, nic víc!“

„Ať je to jak chce,“ řekla Valérie, „Jste v tom Arminu taky pěknej spolek bláznů a jsem ráda, že vás tu máme! Co vytvoří ten tvůj mistr Freye na jejím krásným těle?“

Ponny to přeložila; mluvila čínsky ještě hůř než on.

„Povídá, že to nejde tak hned. Musí vstoupit do meditace; tvoje božstva jsou tak zvláštní, že je vůbec nechápe. Proč, to nedokážu pochopit zas já. Ale vypadá to, že na něj udělala dojem!“

„Poslechni, Ponny!“ napadlo Freyu, „V knihovně máme publikace, kde je vyobrazení celé Vikingské kultury; já mu půjčím nějakou hodně obrázkovou knížku, aby viděl...“

„Ne! On je nechce vidět na obrázku, chce, aby se mu zjevili. Potřebuje je znát a... zamilovat si je. Tak to přesně řekl.“

„Začíná mě to zajímat!“ řekla Veronika, „Kdy začne?“

„Neví, kdy bude vhodná chvíle. Ale říká, že... zatím ti může jeho pomocník zahájit kresby na rukou a nohou. Ornamenty...“

„Tak bacha,“ řekla realisticky Renée, „Nezapomínej, co znamená v jejich ponětí výzdoba rukou a nohou! Všimni si, že Ponny má to tetování i na hřbetě rukou, na nohou, na krku... jenomže ty snad ještě někdy půjdeš na ples s výstřihem a bez rukávů!“

Freya chtěla odpovědět, ale spolkla to; zato Ponny naslouchala Korejci a vzápětí přeložila: „Tobě chce vytetovat na tělo koně. Na záda souboj hřebců a na břicho... milostný tanec hřebce a klisny. Tvrdí, že by ti to slušelo.“

Renée ztratila řeč; několik okamžiků jen zírala.

„Skvělej nápad!“ vypískla Valérie, „Renée, nech si to udělat!“

„Proč zrovna já? Nechte si něco vypíchat vy!“

Ponny opět chvíli naslouchala Korejci. „Říká, že v budoucnu si všechny necháte vyzdobit kůži; ale teď ještě ne, protože máte příliš velký strach. Ale ty to uděláš.“ ukázala na Renée.

„Jak to může proboha vědět?“

„Nesmírně po tom toužíš. Od první chvíle, cos to viděla. Cítí touhu vás všech, ale cítí také strach a nechuť. Až zvítězí touha, bude správný čas...“

„Poslouchej, když teda vidí do budoucnosti, ať nám řekne...“

„Nevidí do budoucnosti; nebo aspoň ne moc, jenom to, co se týká jeho profese. Jen vnímá realitu kolem sebe.“

Korejec jim všem složil poklony a odešel. Princezny setrvaly u bazénu v zaujaté diskusi, značně vyjeveny.

Za mnou přišli Reggio a Tawarr; kousek od nás ležel Denis, ale nebylo jasné, zda poslouchá mne nebo řeči děvčat.

„Poslyš, Aflargeo, tady není zvykem, že zabíjíte zlé lidi? Když nějakého spatříte, co s ním uděláte? Necháte ho jít?“

„To je složité – jak kde! Když je to na našem pozemku, řekneme Charrymu a ten s tím něco provede. Například ho vyhodí, když to jde. Ale mezi lidmi nemůžeme dělat nic; musíme to strpět.“

„To je velmi divný zákaz! A tady platí co?“

„Tady? To bys mi musel říct, koho podezříváš. Museli bychom to asi někomu oznámit...“

„Tawarr ucítil zlého člověka. Má jemnější čich než my! Hned nás na něho upozornil, je to seržant zdejších vojáků. Moc špatný člověk! Tawarr ho chtěl zakousnout, ale nedovolil jsem mu to, kdyby to byla náhodou taktická chyba. Řekl jsem to Ludvíkovi a on povídal, že to nic neznamená.“

„Můžeš mi říct, jaký měl pach?“

Tawarr mi to vysvětlil, ale nemohu tady přesně reprodukovat jeho slova; lidská řeč nemá výrazy pro tělesný pach.

„Jak vypadá?“

„Jako člověk. Ani velký, ani malý. Vlasy tmavě hnědé, oči černé a pleť středně tmavá. Nápadné jsou na něm vyčouhlé zuby, přední. Jinak nic. Uniformu nosí strakatou s odznaky poddůstojníka.“

„Vyčouhlé zuby...“ opakoval jsem a tím si toho asi povšiml Denis. Za normálních okolností totiž Tawarrovi není moc rozumět. Denis se začal vyptávat a já mu to pokud možno vysvětlil.

„Jana povídala, že viděla nějakého takového člověka v Itálii, když utíkaly sem. Chvíli předtím, než našly toho mnicha...“

„Skoč pro ni, ať sem přijde!“

Denis zavolal Janu; zatím ho ostatní tygři chválili, že hovoří pěkně arminsky. Všem se nesmírně zamlouval, což mě těšilo.

Jana byla poněkud nervózní, hlavně před Tawarrem; ten nemohl zase pochopit, proč by z něj lidé měli mít strach. Po pravdě řečeno, ani já to nechápu, Tawarr je nesmírně laskavý a přítulný, zvlášť malé děti ho můžou tahat za uši a za hřívu, dokonce i za vousy a foukat mu do nosu, což já osobně nesnáším. Tawarr, když vidí malé dítě, láskyplně je olizuje a když je přenáší, bere je do těch obrovských tesáků svrchovaně jemně, aby mu neublížil. Mabel ho někdy používala jako chůvu.

Jana to ovšem nevěděla; zbaběle ucouvla a koukala po Percym, jestli ji ochrání. Shodou okolností tu nebyl, projednával s Korejcem, zda by mu taky vyzdobil kůži tetováním. Tawarr ji chtěl uklidnit příjemným bručením, ale Jana nepochopila jeho přátelskou intonaci a napadlo ji, že vrčí výhružně. Je pravda, že se už mohla naučit, jak co vyjadřujeme; ale to by musela chtít! Málokterý člověk se namáhá nám rozumět.

„Prosím tě, co se tak klepeš?“ smál se jí Denis, „Sedni si k nám, chceme se jen na něco zeptat.“

Jana usedla do našeho kruhu, ale očima pořád měřila vzdálenost k bazénu, kde byly ostatní dívky; nejspíš odhadovala, zda by jí někdo přišel na pomoc a zachránil ji. Vypadala jako ptáček lapený do pasti. Ještě ke všemu pořád pomrkávala.

„Chceme se tě na něco zeptat, děvče,“ pronesl Reggio svojí komickou angličtinou; je to jediný lidský jazyk, který uměl, i to dost bídně. Jana nechápala nic, pohlédla na mne úzkostlivě a zašeptala: „Já nerozumím!“

„Ona mluví jen německy,“ vysvětlil jsem, „Budu to překládat!“

„Tak se jí zeptej, jak to bylo!“

„Jano, tys viděla nějakého muže, který vás sledoval v Neapoli.“ řekl jsem a Jana mlčky přikývla.

„Jak k tomu došlo?“

„No – šly jsme s Julií do přístavu, já jsem se ohlédla a viděla nějakého muže, který šel za námi. Potom jsme šly dál a já se zase otočila a on tam byl. Pak se otočila i Julie, ale to už zmizel. Ale vím, že nás sledoval.“

„Jak byl cítit?“ ptal se Tawarr a já to neprozřetelně přeložil. Byla to chyba, Jana vypadla z konceptu.

„Nechápu, o čem je řeč! Nač se ptal ten... s velkými zuby?“

„Ten tygr se jmenuje generál Tawarr. Je můj příbuzný, vzal si za manželku moji sestru. Neboj se ho, je velice hodný...“

Generál Tawarr přistoupil blíž, očichal Janě ruce a potom jí olízl tvář. Když vycenil svoje dlouhatánské tesáky, lekla se tak, že uskočila stranou a vrazila do Reggia, který jí ale nepřipadal o moc lepší, takže nevěděla, kam skočit. Nakonec popadla za ruku Denise a držela se ho, jako by ji měl vytáhnout z řeky.

Tawarr s umíněností sobě vlastní trval na otázce tělesného pachu; byl jsem nucen mu vysvětlit, že Jana jej nerozeznává.

„To bych rád věděl, jak rozezná lidi od sebe!“ pravil Tawarr pohrdavě, „Tygři aspoň vypadají každý jinak – ale lidi bych bez čichu vůbec nebyl schopen rozeznat!“

Chudáček Jana; kdybych jí to řekl, asi by ji to udivilo ještě víc, jí připadali navlas stejní zas všichni tygři. Na to, aby se člověk vyznal v našich pruzích, musí nějaký čas pobýt v našem středu. Uklidnil jsem Tawarra, jak to šlo a pokračoval ve výslechu: „Jak vypadal ten člověk?“

„Byl prostřední postavy, hnědovlasý a černooký; docela obyčejný Ital. Jenom zuby měl vpředu vysunuté trochu ven. Ale já jsem ho viděla jen velice krátce...“

„Poznala bys ho?“

„Nevím. Kdybych ho viděla...“

„Dobře. Tawarre, porozhlídni se po tom poddůstojníkovi a až ho najdeme, Jana si ho prohlídne. Uvidíme...“ řekl Reggio.

„Ano,“ uklonil se Tawarr, „Jak se s ní domluvím?“

„Asi těžko s tvými jazykovými schopnostmi!“ posmíval se leopard Tannarr, „Ty se s bídou domluvíš i s jinými tygry!“

„Ale já mu rozumím!“ Denis chytil Tawarra za krk a objal ho, „Je tak krásný a milý, nechápu, co se komu na něm může nelíbit!“

Tawarr nerozuměl, ale přeložil jsem mu to a on zamručel samou spokojeností. Dévi, která seděla v koutku a nepletla se doposud do rozpravy, varovně zavrčela a Tawarr se po ní udiveně ohlédl. Nemá ráda, když se Denis přátelí s kýmkoliv jiným než s ní; přestože se jeho něžnostem vyhýbá jak může, nedovolí, aby je přijímal kdokoliv druhý.

Pak Tawarr odešel; soudil, že bude nejméně nápadný, když se bude bezcílně pohybovat po zámku a zahradách a očichávat hosty. Určitě všichni budou nadšení, s radostí ho pohladí a seznámí se s ním; jen ten, kdo nemá čisté svědomí, může při pohledu na šelmu tak krásnou jako on propadnout zděšení.

„Máš pravdu,“ souhlasil Denis, „To bude skutečně nenápadné!“

Dívky zatím pokračovaly v řeči s Ponny; Diana totiž zatoužila posoudit, jak vyspěla v duchovním uvědomování a požádala, aby si připravila přednášku o učení Matky Šaktí. Ponny byla ochotna, ale ne formou přednášky; dávala přednost diskusi, při níž odpovídala na otázky druhých. Diana souhlasila a ježto téma všechny zaujalo, začaly hned.

Učení Šaktí Dévi dásí – tělo jako chrám

„Podstatou tohoto učení je vědomí, že nejsme toto tělo, nýbrž duše, která za svoje dobré a zlé skutky v minulých životech byla obdařena tělem určitého vzhledu a schopností, ženským či mužským, stejně jako v příštím zrození dle karmického zákona obdrží další tělo dle svých současných skutků. Toto tělo je nutné náležitě udržovat, pečovat o ně a používat je v souladu s Boží vůlí.“

„Proč připodobňuješ tělo k chrámu?“

„V těle každé živé bytosti je skryta duše, jejíž součástí je Nadduše – Paramátma, maličká součást Nejvyšší Osobnosti Božství. V tomto smyslu je tedy lidské tělo malým chrámem. Lidé vědomí si Boha jsou jako chrám, v němž probíhají obřady a k němuž putují tisíce poutníků, aby tam složili svoje poklony. Tělo člověka s nižší inteligencí, který je zbaven oddanosti k Bohu, je chrám opuštěný a zarostlý plevelem, ve kterém žijí jen opice.“

„Jakým způsobem se má pečovat o tělo?“

„Jako o chrám. Je nutné je pravidelně očišťovat a uklízet, tělesně i mentálně; chránit před poškozením či zneuctěním a též zdobit, jak nejkrásněji umíme. Tělo člověka by mělo přitahovat pozornost všech ostatních živých bytostí; měly by být okouzleny a okamžitě pochopit, že se mu mají poklonit.“

„Co je považováno za výzdobu?“

„Stejně jako neexistují dva stejní lidé, není možné přesně definovat, co je ozdobné a co ne. Navíc by to nebylo správné; ať každý využije své fantazie, aby se vyzdobil co nejkrásněji.“

„Je však možné, že co jeden považuje za zdobení těla, může jiný považovat za sebezohavení!“

„Paní Kálí je ve své hněvivé formě strašlivá pro lidské oči, takže před ní v hrůze padají na zem a zakrývají si oči; avšak její manžel Šiva ji v nejděsivější podobě shledává krásnou.“

„Většina nás zde přítomných jsou ženy; není pro ženu poněkud podivné přijít do společnosti v nějaké děsivé podobě?“

„Společnost, která ji neumí ocenit, nemůže ani hodnotit krásu ženy. Avšak nepochybuji, že se najde určité množství lidí, kteří v jakékoliv podobě naleznou zalíbení.“

„Je-li žena krásná, často se jí stává, že vyvolá pozornost mužů a ti po ní potom zatouží. Jak to posuzovat?“

„Tělo ženy je určeno k tomu, aby vyvolávalo pozornost mužů a ti jí byli vzrušení. Muž, který se snaží získat takovou ženu, tím plní svoji povinnost.“

„Má žena usilovat, aby se líbila velkému počtu mužů, nebo pouze tomu, kterému je předurčena?“

„Není možné předem vědět, kolika mužům je žena předurčena. Jsou ženy, jimž karma určila poznat velké množství mužů; jiné mají jen jednoho muže a některým není určen vůbec žádný muž.“

„Dobře; ale který způsob je správný?“

„Pro každou individuální bytost platí jiná karma.“

„Má se žena záměrně snažit, aby získala co nejvíce mužů?“

„Každá žena si musí sama určit, kolik mužů chce získat. Nikdo nemůže zvenčí posuzovat, které jednání je pro ni správné.“

„Zákon říká, že každý muž, se kterým se žena miluje, je jejím manželem před Bohem. Kolik může mít manželů?“

„Kolik Bůh určí.“

„Je to vůle Boha?“

„Pohlavní touhu způsobuje polobůh Káma, který je částečnou expanzí Pána Višnu. Pokud si přeje vzbudit v některé bytosti touhu po jiné, je to jeho svrchované přání a zbožný člověk by měl pokynů uposlechnout.“

„Co když člověk vzplane touhou, ale společenské okolnosti mu brání ji realizovat?“

„Je nutné záležitost správně posoudit. Zjistit, zda nátlak společnosti je vůle Boží, nebo pouze zaslepená nevědomost. Pro skutečně zbožného člověka je mínění společnosti lhostejné.“

„Pokud dobře rozumím, pak vzpouzet se v případě, že člověk je zachvácen touhou po lásce, je nesprávné?“

„Všechny činnosti se odehrávají formou hry. V rámci této hry je možné, aby člověk trpěl, pochyboval, váhal, propadal zoufalství; také se dostává do konfliktu s rodiči, dosavadními partnery a třeba s celým světem. Je možné, že ve svém počínání uspěje a prosadí svou lásku; je možné, že prohraje a svoji povinnost nesplní. Je také možné, že dosáhne svého cíle, ale pak zjistí, že byl oklamán a usiloval o něco méně cenného, než se mu zpočátku jevilo. To všechno je hra.“

„Proč to považuješ za hru?“

„Je to hra určená k udržení lidské rasy. Je přáním Boha, aby lidstvo trvalo a rozvíjelo se ideálním způsobem. V rámci toho je žádoucí, aby se co nejvíce rozmnožovali nejschopnější jedinci, ať vynikají silou, obratností, chytrostí či krásou. Vzájemným spojením vznikají pokud možno dokonalí jedinci.“

„V tom případě by byl hra celý život!“

„Život je hra.“

„Když to víme, máme se do ní vůbec pouštět?“

„Je stejně chybné i správné hrát či nehrát. Vše je vůle Boží; kdo ji nesplní, vyvolá nelibost Pána a bude postižen karmou. Ale také ten, kdo ji splní, obdrží karmu.“

„Je v tom tedy nějaký rozdíl?“

„Kdo potěší Pána, obdrží lepší karmu.“

„Jak to máme poznat?“

„Těžko. Je nutné zamýšlet se nad tím, která cesta je správná, studovat Písma a dotazovat se světců.“

„Co když ti jeden světec řekne něco jiného než druhý?“

„To se stává velmi často. Rozhodni se vlastním rozumem.“

„Proč se tedy mám dotazovat světců?“

„Abys obětovala dostatečné množství slov o této záležitosti.“

„Je to k něčemu dobré?“

„Ne. Ale všechny to potěší.“

„Co se stane, když to neudělám?“

„Slova zůstanou v tvé mysli a budou tě trápit.“

„Dobrá, hovořme tedy o lásce.“

„Nejdříve je nutné si uvědomit, že existují dvě podobné, avšak nikoliv stejné věci. Láska a pohlavní touha. Tyto dvě věci mohou být ve vzájemné souvislosti, ale také nemusí.“

„Jaké důvody mohou vést k pohlavní touze – kromě lásky?“

„Přátelství, úcta, zdvořilost – nebo touha po zábavě.“

„Tyto důvody jsou ovšem zavrženíhodné!“

„Není proč. Nedá se říct, že by nějaký důvod byl zcela hoden odsouzení. Závisí na okolnostech.“

„To nechápu!“

„Žena často zatouží po tělesném styku s nějakým mužem pro obdiv či přátelství, které k němu cítí. Muži zase častěji zatouží po ženě, aby se rozptýlili a pobavili.“

„Je rozdíl mezi chováním mužů a žen?“

„Ano, jsou tam určité rozdíly. Možná bych se měla soustředit na chování žen; je to pro mne bližší. Žena prožívá svoje city mnohem intenzívněji, víc do hloubky; muži bývají povrchnější.“

„Ženě se však předepisuje, aby svoje city skrývala!“

„To souvisí se společenskými zvyklostmi; ty určují muži, takže vyhlásili, že muž má více práv než žena. Není to pravda, avšak většina žen se jim ochotně přizpůsobí. Muži mají možnost dobývat ženy silou, ale žena má možnost je svádět a chytrostí přinutit, aby se dopouštěli porušení společenských zvyklostí. Většinu žen to velice baví.“

„Je to správné či nesprávné?“

„Je to hra.“

„Když nějaký muž ublíží ženě, co má dělat?“

„Jde o to, jakým způsobem.“

„Mám na mysli, když ji přemůže násilím. Zmocní se jejího těla přes její odpor a nesouhlas, znásilní ji.“

„Je to součást hry. Dává najevo svou fyzickou sílu, která by se některým ženám mohla líbit.“

„Má se taková žena domáhat práva před soudem či jinak?“

„Pokud touží bavit se tímto způsobem, pak ano.“

„Považuješ soudní jednání za zábavu?“

„Některé zábavy bývají zvrhlé. Člověk, který předstoupí před soud, hodlá ještě jednou otevřít ránu, která se už hojí. Někteří nemocní si neustále rozškrabávají ránu, protože mají pocit, že je bolí. Někdy tím způsobí, že se nezahojí vůbec.“

„Ale je přece nutné dát průchod právu!“

„Pro někoho je to nezbytné, pro jiného nikoliv.“

„Když bylo ženě ublíženo, musí žádat potrestání a odškodnění!“

„Dosáhne tím stavu, který byl předtím? Stane se znovu pannou? Nikoliv, pouze rozmnoží neštěstí, které již na světě je. Navíc odhalí před veřejností hanbu svoji i dalších lidí; všichni budou pošpiněni, nikdo nebude očištěn.“

„Jsi tedy zásadně proti jednání před soudem?“

„Soudce byl ustanoven, aby trestal provinění podle zákona; tím se ale sám znečistí, neboť vyhlásí rozsudek. Je to člověk, který se dobrovolně probírá cizí špínou a znečišťuje se tím, že takové ohavné řeči vůbec poslouchá. Je nutno si ho vážit.“

„Jak si má počínat žena, která byla znásilněna?“

„Především to má považovat za trest za svoje zvrhlé činnosti a myšlenky jak z tohoto, tak z minulých životů. Pokud jí to činí potěšení, může se nějakým způsobem očišťovat. Činit pokání, trestat tělo za jeho nemravnost postem, bičováním, bolestí, vzdálit se od světa na nějaký čas.“

„Proč to má dělat žena, když se ničeho nedopustila?“

„Má to dělat taková žena, které se to líbí. Když nepociťuje potřebu dávat veřejně najevo své city, nemusí to provádět.“

„Tím toho muže ale nepotrestá!“

„Měla by si důkladně rozmyslet, zda si přeje ho trestat. Možná je vina na obou stranách; možná si to sama přála a provokovala ho. Ale berme případ, že je vše tak, jak se zdá jí. Může vyhledat nějakého muže ze svého příbuzenstva a požádat ho, aby svůdce našel, vyzval k boji a zabil.“

„Cože? To ten chlap může udělat?“

„Není důležité, zda může, udělá to většinou rád. Mnozí muži bývají žárliví a velmi je rozhněvá, když se ubližuje ženě. Sluší se, aby chránili ženy, proto budou bojovat s vášní a úsilím.“

„Co když bojovat odmítne?“

„Pak je buď zbabělec, nebo nemá tu ženu natolik rád.“

„Když svůdce zabije, dopustí se tím zločinu!“

„No ovšem; ale toho by se dopustil každou vraždou.“

„Ty takové jednání neodsuzuješ?“

„Proč bych je odsuzovala já, když je odsoudí Bůh? Někteří muži ubližují ženám také proto, aby mohli bojovat s jejich ochránci. Je to součástí hry.“

„Zákony pro to určitě nemají pochopení!“

„Zákony lidí neznamenají nic pro mne a málo pro svévolníka, který touží po konfliktu s jinými. Není takový zákon, jehož by se zalekl muž, který má rád spory, hádky a boje.“

„Ale... co když není natolik vinen? Co když byl přemožen nezvládnutelnou vášní?“

„Proto doporučuji, aby si žena důkladně rozmyslela, co bude kde povídat a koho požádá o pomoc. Pokud cítí ke svému svůdci nějaké sympatie, může to vyřešit po dobrém.“

„Považovat ho za svého dalšího manžela?“

„Je jejím dalším manželem. Mohlo by se dokonce stát, že by nějaký velmi bohatý muž znásilnil cizí ženu; ta událost by vešla ve všeobecnou známost a její přátelé by jej dopadli a zabili. Ta žena by jako jeho manželka měla právo na jeho majetek.“

„Mohl by to být zajímavý způsob zbohatnutí!“

„Zajisté by byl; ale nedoporučuji to.“

„Dobře, vraťme se k případům, kdy ke styku dojde dobrovolně, se souhlasem obou stran. S kolika muži má mít za život žena poměr?“

„S tolika, ke kolika pocítí touhu.“

„Co má dělat žena, která cítí touhu po mnoha mužích?“

„Učinit děkovný obřad, že její život bude zábavný.“

„Co má udělat žena, která touží jen po jednom muži?“

„Učinit děkovný obřad, že byla učiněna věrnou a ctnostnou.“

„A co má tedy činit žena, která netouží po žádném muži?“

„Učinit děkovný obřad, že dosáhla očištění už v tomto zrození.“

„Z toho by vyplývalo, že všechny ty případy jsou dobré!“

„Jsou dobré.“

„Který je nejlepší?“

„Ten, který prožíváš právě ty.“

„Co mám ale dělat, když to společnost vidí jinak?“

„Neber její mínění v úvahu.“

„Co když je musím brát v úvahu?“

„Bojuj s ní, jak nejlíp umíš.“

„To dělám odjakživa.“

„Tak vidíš, jak jsi moudrá.“

„Bylo řečeno, že každý muž, kterého přijmu do lože, je můj manžel. Je někde stanoveno, kolik smím mít za život manželů?“

„Není. Samozřejmě existuje řada předpisů, které lze vykládat různými způsoby; ale existují i jiné, které lze vykládat opačně.“

„Můžeš mi nějaký druh chování zvláště doporučit?“

„Doporučit lze jen to, aby žena bedlivě zkoumala své nitro; zda touží po tom kterém muži a z jakého důvodu. Jestliže dokáže své pocity poznat a pochopit, jistě si je dokáže zdůvodnit.“

„Dosáhne vysvobození snadněji žena, která přijme méně mužů?“

„Vysvobození dosáhne ten člověk, který se zbaví všech tělesných tužeb, včetně pohlavní touhy. Je samozřejmé, že čím méně tužeb pociťujeme, tím snadněji se jich zbavíme.“

„Je tedy mravnější žena blíže k vysvobození než nemravná?“

„Ano, pokud ovšem nezačne být pyšná na svou mravnost.“

„Co když muž a žena mají na mravnost rozdílné názory?“

„V takovém případě je dobré, když si hluboce mravný muž vezme hluboce nemravnou ženu, která jej soustavně trýzní svým zvrhlým chováním; neboť takový muž nesmírně trpí a zcela jistě dosáhne ve velmi krátkém čase vysvobození.“

„Je to snad doporučení, abychom byly nemravné?“

„Do jisté míry ano; čím více muž trpí, tím líp pro něho.“

„Co když muž působí utrpení ženě?“

„Bude za to zajisté potrestán; zrodí se v příštím životě jako žena, bude svými bezbožnými rodiči prodán do nevěstince a donucen prodávat se za peníze odporným zvrhlíkům.“

„Co se stane se ženou, která trápí svého muže?“

„Bude v příštím životě moudrým světcem, jehož bude trápit jeho mladá žena plná nezvládnutelných vášní.“

„Proč je to právě takhle?“

„Protože je to krásná představa.“

„Může se považovat za zbožnou žena, která touží po mužích?“

„Proč ne? Její tělo je určeno k tomu, aby je muži milovali; když jim působí potěšení, plní úkol, k němuž byla stvořena.“

„I když v nich svými rozmary vyvolává trýzeň?“

„Trýzeň způsobená láskou je jiným druhem rozkoše.“

„To zní jako doporučení pro ženy, aby byly na muže co nejhorší bestie a trápily je, kdekoliv na ně narazí!“

„To dělají ženy i bez doporučení; ale ano. Čím větší je trýzeň způsobená ženou, tím dříve dosáhne muž moudrosti.“

„Co když dosáhne moudrosti žena?“

„Přestane muže trápit.“

„A začne jej vroucně milovat?“

„Žena ve skutečnosti miluje pouze svoje děti; s mužem neustále bojuje. Pouze když jej začne považovat za své dítě, je k němu někdy aspoň trochu laskavá.“

„Což ženy musí být výlupkem vší špatnosti?“

„Nemusí; ale dělají to rády.“

„Muži ale také ubližují ženám!“

„Muži ubližují ženám tím víc, čím jsou hloupější. Ženy ubližují mužům tím víc, čím jsou chytřejší.“

„Opět se vraťme k tématu: tělo jako chrám. Jak souvisí taková představa se sexuálním stykem?“

„Tělesná láska je obřad, který se v tom chrámu provádí. Můžeme ji považovat za jistý druh oběti.“

„Tím chceš říct, že zbožná žena obětuje sama sebe muži, který v ní vyvolá touhu?“

„Ano; totéž dělá i žena zcela bezbožná, ta však v hluboké nevědomosti. Zbožná žena se liší tím, že si je vědoma, že to dělá jako oběť; takže z toho má větší potěšení.“

„Někteří světci to ale zakazují!“

„Jestliže někdo vidí pokyny světců ve vzájemném rozporu, pouze tím dokazuje svou hlubokou nevzdělanost. Ano, pokyny svatých osob se často liší; přesto jsou ve vzájemné jednotě.“

„Žena tedy může pociťovat rozkoš při milování?“

„Kdyby pociťovala něco jiného, bylo by to nedokonalé uctívání. Vše, co se děje v našem chrámu, nás má těšit; je-li naše tělo chrámem, pak je nutné dělat všechny oběti dokonale.“

„Existuje prý celá věda o tom, jak rozkoše zvyšovat!“

„Ano; třeba Kámasútra, již sepsal zbožný mnich Vatsjájána. Existují celé školy, které nás učí prožívat rozkoš co nejdokonaleji.“

„Které okolnosti nám pomáhají a které nás brzdí?“

„Pomáhá nám vše, co je nám příjemné. Poškozuje nás vše, co se nám nelíbí. Za určitých okolností se to však může změnit.“

„Co když po nás partner žádá něco, co se nám nelíbí?“

„Buď v tom nalezneme zalíbení, nebo to příště odmítneme.“

„Co když po nás zatouží muž, který se nám nelíbí?“

„Můžeme odmítnout, je-li nám příliš odporný; ale můžeme se také slitovat, pokud v nás jeho touha vyvolává soucit.“

„Co když se nám vnucuje muž, který nás není hoden?“

„Složitá otázka. V zásadě je špatné, když se oddáme někomu, ke komu necítíme touhu. Ale může to být dobrý čin, pokud způsobíme radost jemu. Můžeme mu tím pomoci stát se lepším.“

„Nevím, zda dost dobře chápu!“

„Žena vyšší kasty může propůjčením svého těla pozvednout muže, který tím získá lepší karmu. Může tímto způsobem sejmout z muže nějakou tíhu... například prokletí.“

„Neohrozí tím sebe?“

„Ano, to se může stát velmi snadno.“

„Dělají to také muži?“

„Ano. Je to důvod nařízení, že žena nižší kasty se musí vždy podřídit muži vyšší kasty, chce-li se s ní spojit.“

„Co když ji chce pouze pro svoji rozkoš?“

„Muž vyšší kasty vždycky ví, proč co dělá.“

„Žena však může odmítnout!“

„Její smůla. V tom případě zůstane nevysvobozena.“

„Můžu to chápat tak, že čím větší je počet milostných partnerů osoby vyšší kasty, tím větší dobrodiní tím rozdává?“

„To je dokonce pravda.“

„Proč se tedy lidé z nejvyšších kast zdráhají to dělat?“

„Protože jsou zaměřeni k jiným zájmům; pro skutečného světce je starost o blaho druhých zdržením na cestě. Dělá to sice rád, ale jen pro dobro druhých, ne pro své vlastní.“

„Lze říct, že když se budu milovat s mužem vyšší kasty, přijmu tím od něho požehnání, zatímco muži nižší kasty je zase dávám?“

„Ano.“

„V tom případě, když budu mít co nejvíc mužů, budu neustále dělat nějaké dobré skutky?“

„Ano.“

„To se mi docela líbí!“

„Dělat dobré skutky je krásné.“

„Tak dobře. Právě jsem se rozhodla, že budu dělat dobré skutky tohoto typu; mohu v tom udělat nějakou chybu? Jakou?“

„Ano, může to být provedeno nedokonale. Nedokonalost znesvěcuje chrám i toho, kdo koná obřad; je nutno se jí vyvarovat.“

„Dobře, jmenuj mi chyby.“

„Největší chybou je brát ohled na jiné věci, než které souvisí s obřadem. Zejména na názory bezbožných ateistů. Opakuji to, protože je to nejčastější chyba.“

„Dobře. Chápu a zkusím se toho vyvarovat.“

„Další hrubou chybou je snaha získat hmotné výhody. Tak si počínají prostitutky; to znamená hluboké poklesnutí.“

„Prostitutky jsou něco špatného?“

„Ony samy ani ne; ale muž, který platí za milostnou vášeň, se tím sám odsuzuje do horšího pekla, než ze kterého přišel. Jeho hříšná mysl jej klame, že zaplacením unikl důsledkům, ale mýlí se, způsobil si mnohem horší. Muž, který se spojí se ženou, je s ní spojen navěky a když to neví, je přísně trestán.“

„Co když však existuje muž, který navštěvuje prostitutku proto, že k ní cítí sympatie? Nebo se do ní dokonce zamiluje?“

„Ten vysvobodí z pekla sebe a zároveň i ji.“

„A když se prostitutka zamiluje do muže a on jí jen platí?“

„Ji z pekla vysvobodí, sám do něj poklesne.“

„Proč jsi na něho tak přísná?“

„Zaplatil a odešel. Zachránil by se, kdyby ji na rozloučenou políbil nebo jí dal jedinou květinu. Ale dá-li jí jen peníze, pak si zatracení zaslouží.“

„Co by měla udělat ona, aby se zachránila?“

„Jedna nesmírně hříšná a od svého útlého dětství zkažená žena se jednou setkala při sbírání dřeva v lese s cizím mužem. Nabídla mu svou lásku, aniž se jej zeptala na jméno, kastu či původ; jen tak pro nic za nic vykonala dobrý čin. Byla vysvobozena, neboť to byl velký světec, snad přestrojený bůh.“

„To je velice hezké!“

„Proto se ženám doporučuje, aby nikdy neodmítly cizího poutníka – naopak přijde-li cizinec, mají se ozdobit co nejkrásněji a dát mu vše, po čem zatouží.“

„Myslím, že to se poutníkům dost líbí!“

„Člověk, který pro dobro světa putuje po neznámých cestách, hladový a v rozedraném šatě, aby poznával moudrost, dělá nesmírně mnoho pro ostatní lidi; je dobré ulehčit mu jeho úděl.“

„Když říkáš, že každý s kým spím je můj manžel, mám považovat za manžela také kdejakého tuláka?“

„Ano, to je velice ušlechtilé.“

„Koho ještě?“

„K tomu musím trochu vysvětlit systém rodového zřízení. Mocný a vznešený rod tvoří mnoho osob, potomků nějakého význačného muže – krále či knížete. Je poctou pro každého, aby byl přijat do tak vznešeného rodu; ale dosáhne toho snadno spojením s některou ženou, která do rodu patří. Spravedlnost žádá, aby muži, který je manželem některé z žen rodu, už nebylo ublíženo.“

„Takže udělá dobře, když přijde na hrad a tam se vyspí se ženou, která tam patří?“

„Ano. Tím se stane manželem některé z žen; ale tím se stanou zároveň jejich příslušníky všichni jeho příbuzní.“

„Cože? To myslíš vážně?“

„Ano. Aby se toto příbuzenství posílilo, je vhodné a moudré, aby se co největší počet členů rodu vzájemně sblížil; leč není to nezbytné. Často se to však dělá, protože je to příjemné.“

„Pokud dobře rozumím, kdyby se některý člen rodu Baarfeltů třeba jen jednou vyspal s dívkou z rodu Mendozů, byly by ty dva dnes soupeřící rody okamžitě spojeny?“

„Ano, samozřejmě.“

„Ale to se stalo už často! I když, Tomáš má určitě větší přehled... V každém případě považuje všechny své děti za legitimní potomky...“

„To dělá správně. Společné dítě vždy posílí svazky mezi rody. Když se uzavíral mír mezi dlouholetými zapřisáhlými nepřáteli, bylo častým zvykem vyměnit si dcery...“

„Nejrozumnější by v tom případě bylo propojit všechny lidi na světě do takového příbuzenství!“

„Ano. Ti nejmoudřejší o to usilují.“

„Na čem to ztroskotává?“

„Na osobní nechuti některých jedinců. Nezapomínej, že ne každá touží stát se manželkou někoho, kdo jí není sympatický.“

„Ani když na tom závisí mír mezi rody?“

„Právě tehdy bývá nejvíc problémů.“

„To zní tak nádherně šíleně, že mi to připadá možné; zvlášť v té vaší zemi. Dá se očekávat, že jestli tam přijedeme třeba na návštěvu, budou od nás požadovat, abychom to dělaly taky?“

„Mám pocit, že by ses příliš nezdráhala.“

„V každém případě nastanou zajímavé vztahy. Předpokládám, že by vzhled našeho těla byl přísně hodnocen jako výzdoba chrámu; jak bychom v tom případě dopadly?“

„Názory na výzdobu jsou velmi tolerantní; ostatně soudím, že vy samy byste usilovaly dále se zdobit...“

„Máš vyholenou hlavu a bojový cop; to považuješ za výzdobu?“

„Dívka zbavená vlasů působí něžně, křehce a nevinně; zejména dospívající děvčátka to často dělají, aby zdůraznily změnu svého postavení. Jako tahle kamarádka...“

„Jak brzy se dívkám dovoluje se poprvé vdát?“

„To je těžké definovat přesně. Děti jsou vychovávány, aby svůj první sňatek považovaly za velmi významnou událost v životě; také se při té příležitosti dělají velké oslavy. Každá dívka se velice těší, až bude dospělá a obvykle si pečlivě vybírá. Považuje se za zodpovědné a moudré, aby byla opatrná a déle se zdráhala.“

„Při dalších manželstvích už ne?“

„Jak přibývá let, zkušeností a partnerů, toleruje se čím dál menší váhání. V dospělosti je obvyklé, že si žena vybere někoho pro zábavu, aniž by k němu měla hluboký citový vztah. V dětském věku by to bylo považováno za nevychovanost.“

„Takže přestat být dítětem má dívka z hluboké lásky, zatímco její starší sestra si může dovolit spát s každým, když má chuť a čas? To je tedy pěkná výchova!“

„Výchova... ano, ovšem. Děti si obvykle všimnou, že později se to už tak nebere, ale zpočátku jsou plné ideálů...“

„Děti si všimnou? Copak ony vědí...?“

„No... poslední dobou jsou s tím problémy. Někteří si zvykli předvádět se před mladšími. Ženy to řeší tak, že svádějí dospívající kluky; má to svoje oprávnění, že se ti mladí aspoň něco naučí. Dívkám se dovoluje, aby se dívaly.“

„To je opravdu hezké! Copak to nejde někde... v soukromí?“

„Jistě jde, ale v poslední době si někteří zvykli propadat nezvládnutelné vášni třeba při práci na poli, při koupání nebo při odpočinku; najednou se někdo vrhne na svoji ženu a trvá na tom, že po ní právě silně zatoužil. Ona se obvykle brání, ale muž je silnější, přemůže ji. Ostatní se baví...“

„Umím si představit, jak se asi brání! Kolikrát jí dá hodně námahy, než unaveného chlapa vyprovokuje, že?“

„Není to tak zlé; někteří muži jsou sice unavení k smrti a už se nemůžou ani hnout, ale pak se nechají probrat!“

„Řekla jsi, že se vrhne na svoji manželku. Tím chceš říct, na kteroukoliv dívku z party?“

„Téměř všechny jsou manželkami všech.“

„Jak pozná, že tahle třeba jeho ženou není?“

„Po pár minutách je to už jedno.“

„Jak se ostatní ženy tváří, když jejich manžel svede nějakou novou? Vítají ji přátelsky?“

„Jako sestru.“

„Nevznikají někdy třenice? My jsme se se ségrou rvaly pořád!“

„To taky souhlasí.“

„Vznikají spory a rvačky? Kdo s kým?“

„Jak kdy. Někdy taky každý s každým.“

„To nikomu nevadí?“

„Někteří se hádají nebo perou z nudy.“

„A mezi tím volně pobíhají děti?“

„Pochopitelně. Neustále se rodí děti, protože každý jich chce mít co nejvíc. Děti má každý rád; jsou roztomilé a nemůžou se bránit, ať je matka zdobí, jak chce.“

„Doufám, že tím nemyslíš tetování?“

„To ne, po tom se děti začnou shánět tak od deseti výš; ale ženy se snaží, aby jejich dítě mělo co nejhezčí účes, bylo řádně pomalované pestrými barvami a když je zima, i oblečené...“

„Barvami?“

„No jistě! My teď zrovna ne, ale doma bych bez denní výzdoby pomalováním nevylezla z baráku! To bych mohla jít rovnou nahá!“

„Vždyť chodíš nahá!“

„To ano, ale rozhodně ne bez pomalování!“

„Jak ty barvy vypadají? Máte nějaké s sebou?“

„Jsou z rostlin, můžeme je uvařit. Vyznám se v tom...“

„To je teda svět! Ještě řekni, že děvčata soutěží, kolikrát je která vdaná a vzájemně se chlubí!“

„Ano. Nedávno přišly na způsob, jak to počítat. Takové vytetované řetízky okolo nohy; začíná se na levém kotníku a jde se výš a výš, když to nestačí, tak na pravé noze. Pak přijde na řadu levá ruka a pravá ruka...“

„Co když to pořád nebude stačit?“

„Nevím. To už budou holky pruhovaný jako zebry...“

„Ale ty to nemáš!“

„No víš... já jsem si kromě Staška žádného jiného manžela ještě nevzala. Netvrdím, že to někdy neudělám, ale... mám ho ráda.“

„Jsou i jiné dívky, které mají jen jednoho muže?“

„Je jich kupodivu dost. I z bílé rasy, stejně jako spousta žlutých děvčat má obě nohy pruhované, jako by měly kalhoty...“

„Ale to potom není žádný ráj volné lásky! To je normální svět, ve kterém některá holka dá klukovi snadno a některá vůbec!“

„Přesně tak to je.“

„Jenže takhle je to nejspíš všude, akorát to nemají v zákonech! Každý předstírá, že má rád jen tu svoji jedinou, ale zahýbá jí, kde může. U vás je to jiný jen v tom, že to řekne.“

„Považujeme to za čestnější. Manželství vzniká ve chvíli styku mezi chlapcem a dívkou, takže stačí, když zůstanou čtvrt hodiny bez dozoru; pak už se s tím pochlubí třeba i rodičům. Někteří nejsou rádi, že mají nového syna či dceru, ale naučili jsme je brát to s humorem.“

„Jakou děláte prevenci proti otěhotnění?“

„Proč bychom se proti tomu bránili?“

„Třeba když dívka ještě nechce dítě; když je na to moc mladá!“

„Právě ty nejmladší nejvíc trvají na tom, aby to dopadlo; taky jsou nejpyšnější, když se jim narodí miminko. Někdy se samy dají ještě počítat za děti; před časem měla děcko holka, které ještě ani mlíko neteklo, tak to malý krmila babička...“

„No, hlavně že měla z čeho!“

„Mabel Rastopčenkovová dala do parlamentu návrh, aby matka, když jí dospívající dcera otěhotní, si nechala také udělat dítě, porodila je současně s ní a ukázala jí, jak se co dělá.“

„Skvělý nápad – prošlo to?“

„Některé ženy jsou už na to staré, ale nápad je to dobrý, ne?“

„Rozhodně! Taky jako vtip to vyhovuje...“

Vracel se k nám Tawarr a vypadal spiklenecky. „Našel jsem ho! Pojďte se podívat, je támhle v zahradě...“

„Dobře, ale opatrně, aby nás neviděl!“

„Budeme se plížit?“ zeptal se Denis a postavil se na čtyři.

„Možná by bylo lepší si ho zkusit obhlédnout. Zvládl bys to, Denisi? Stačí, aby přišel na chvíli sem k bazénu...“

„Může být. Udělám ze sebe blba...“

„Hlavně dávej pozor, ať ti něco neudělá!“

„Bez starosti! Máme přece Tawarra...“ Denis poplácal šelmu po hrbu a tygr spokojeně zamručel. Potom se chlapec zatvářil jako osoba pověřená nějakým úkolem a rychlým krokem šel k muži, který seděl na lavičce a četl nějaké papíry.

„Pane, nesu vzkaz! Máš okamžitě přijít ke komthuru Dunbarovi!“

„Já?“ ohlédl se překvapeně poddůstojník.

„No ovšem – nikdo jiný tu přece není!“

„A kdo mě volá? Neznám žádného Dunbara!“

„Jestli hned nepůjdeš, tak ho poznáš; to bych nikomu neradil! Řekl, že tě mám okamžitě přivést!“

„Jseš nějakej moc dovolenej!“ zabručel poddůstojník, „Nevím, kdo jsi a co tě opravňuje dávat mi rozkazy!“

„Jsem Denis Baarfelt, rytíř ve službách arminského císaře!“ vypjal se hrdě Denis.

„No, to teda letím!“ Chlap se zvedl a kráčel s ním k bazénu. Jana stiskla rozčilením Tawarrovi ucho, ale on si toho nevšímal.

„Jsi přece četař Morales?“ zeptal se náhle Denis.

„Já rozhodně nejsem žádnej Morales, ke všem čertům!“

„Jak je to možné? Říkali, že jsi četař Morales!“

„Četař bych byl, ale jmenuju se Warnais. Pierre de Warnais z Perpignanu – je to jasné?“

„No ale... to potom vůbec nejseš ty, kdo má přijít!“

„Tak k sakru, skrčku jeden, děláš si ze mě srandu?“

„Já mám přivést četaře Moralese! Kde je?“

„Vím já? Hledej si ho sám a neotravuj!“

„Ale když jsi četař – opravdu nejsi Morales? Ani jsi nebyl?“

Chlap ztratil trpělivost, popadl Denise za ucho a zakroutil mu s ním, jak nejvíc mohl.

„Jsem Pierre de Warnais a žádný Morales! A už tě vem čert, uličníku!“

„Ale kam tedy mám jít hledat...“ Denis se rychle klidil, aby to neodneslo ještě jeho druhé ucho.

„Do pekel!“ zařval Pierre a odešel s hlavou hrdě vztyčenou. Denis se vrátil k ostatním a ptal se: „Tak co?“

„Je to on,“ řekla Jana, „Zrovna tenhle ksicht!“

„Tak fajn, víme, co jsme chtěli, dokonce jak se jmenuje. Stačí se zeptat jeho komthura, asi je to Mario Carialti.“

„Mohl bys to udělat?“ ptal se Tawarr.

„Půjdeme za ním hned!“

Mario sice nebyl příliš nadšen, že ho navštívili, ale požádal je, aby přijali místo a sklenici moštu; Tawarr mošt nedůvěřivě očichal a chvíli opatrně ochutnával, než šálek vylízal.

„Potřebujeme se něco dozvědět o tvém vojákovi, četaři Pierre de Warnaisovi! Jana si myslí, že ho viděla už dřív, ne až tady...“

„Opravdu? Tak to ho viděla dřív než já. Já se s ním seznámil před čtyřmi dny, do té doby jsem ho neznal. Je to náš člověk z Perpignanu u španělských hranic, odborník na pašování a námořní plavbu. Mám dojem, že pěknej vejlupek.“

„Není možné, aby byl v nedávné době v Neapoli?“

„Možné to je, samozřejmě; je přece námořník.“

„Totiž, Jana si myslí, že je tam sledoval...“

„Muži mají ve zvyku ohlížet se po hezkých děvčatech. Zvlášť, pokud jsou přitažlivě ustrojené a vyzdobené...“

„Nesledoval je jako dívky, spíš jako nepřítele!“

„Když je to tak, můžu se ho zeptat.“

„Ne, to by myslím nebylo to pravé! Totiž, našim šelmám se ten člověk nelíbí. Oni poznají, kdo je dobrý a kdo špatný...“

„Ach – hleďme! Tenhle to taky pozná? Tak jaký jsem podle tebe já, kamaráde?“ Mario vztáhl ruce k Tawarrovi, ten je pečlivě očichal a pronesl: „Není to zlý člověk; bude náčelníkem mnoha mužů.“

„Zaplať Pánbůh!“ zasmál se Mario, „Tak řekněte, co mám dělat s tím Warnaisem, podle vás!“

„Já ti radit nemůžu,“ řekl Denis diplomaticky, „Je to tvůj podřízený. Já ti jenom říkám, co a jak soudí šelmy.“

„Já myslím (ale to nepřekládej!), že jejich názory na to, jaký kdo je, nejsou vůbec směrodatné. Když dokážete, že ten chlap něco provedl, klidně ho srovnám, jak zasluhuje. Ale uznáš snad, že to, že se nelíbí tygrům, není důvod k pověšení. Nelíbit se tygrům má každý právo!“

„A to, že ho Jana viděla v Neapoli?“

„To je těžké! Mohla vidět kohokoliv jiného, s tím přece nemůžu nijak operovat. Co proti němu máte konkrétního, co se mu dá dokázat? Můžu prověřit jeho totožnost, kdyby k tomu byl oprávněný důvod. Neznám ho, nikdy jsem ho neviděl; ale bohužel, já zatím neznám polovičku svých lidí ve Francii. Když chceš, požádám ho, aby doložil, kdo je; a můžete být při tom!“

„Nemyslím, že by to byl dobrý nápad. Kdyby skutečně zamýšlel něco zlého, varovalo by ho to a dal by si pozor. My už si ho ohlídáme, když bude potřeba...“

„Ty a ještě kdo?“

Denis pohladil po hlavě Tawarra. „Oni. V každém případě ti děkujeme za dobrou vůli...“

Chtěli odejít, ale Mario je zdržel a vyptával se na příchozí, zejména na Ponny. Denis o ní prozradil všechno, co věděl.

„Je krásná...“ zasnil se Mario.

„To ti nevadí, že je taková... zvláštní?“

Mario se ušklíbl koutkem úst; chvíli uvažoval, jestli se má svěřovat tak malému klukovi, potom řekl: „Zvláštní tady budeme brzo všichni. Freya vyhrožuje, že přijdou zvláštní časy...“

„Konečně, proč ne.“ řekl Denis a milým úsměvem.

„Z nás nikdo konce války neuzří,“ citoval Mario ze Schillerovy hry Wallenstein, „Ta zkáza pohltí nás všechny...“

Denis se oklepal jak zmáchaný pes, pak se zašklebil. „No – třeba nebude tak zle, ne?“ řekl a šel.

U bazénu nalezl Staška, který se vehementně a nadšeně dohadoval polsky s Lukášem Anczewskim. Oči mu planuly a občas vykřikoval obdivné citoslovce, když mu Lukáš líčil povstání a boje pod Jerzy Lasękou. Ponny uměla polsky, takže se zapojila do debaty, i Denis se přidal, ale ostatní jen žasli. Tawarr se uložil k dívkám a trpělivě vyčkával, až se začne mluvit arminsky.

Don Diego se zabýval úvahami, neboť jeho předpoklady se silně hatily. Původní plán byl následující: 18. prosince příjezd většiny hostí, 19. ples na uvítanou (s tím, že se rozhodně nedozví o žádných výstřednostech, spáchaných v rámci Daně Ďáblu), 20. kajícný průvod a slavnostní zahájení, 21. volba velmistrem a rozhodné potření Baarfeltovy strany, 22. první slavnostní zasedání rady s částečným rozchodem osob, kterým se to nebude líbit. 23. prosinec byl rezervován na případné potíže a problémy, takže 24. prosince už budou moci všichni být u svého rodinného stromečku.

Skutečnost se však ukázala být zcela odlišnou. Prozatím nebyl zvolen velmistrem a nedalo se spolehnout, kdy bude. Překvapilo ho, že Baarfelt má tolik přívrženců; i kdyby vyhrál o jeden hlas, neznamenalo by to žádné příznivé vyhlídky do budoucna. Diego hodlal být dobrým velmistrem, což znamenalo, že jím bude jen na přání rozhodující většiny členů. Nepodaří-li se, pak je lepší, aby byl velmistrem někdo jiný.

Jenže Baarfelt? Pro něho hlasuje polovina členů rady. Ideální polovina! Půl pro Mendozu, půl pro Baarfelta. Takhle vypadá celý řád? Jakým způsobem dosáhnout shody, jak to vyřešit, co udělat, aby to nějak skončilo? Jakkoliv, velmistrem bude jeden či druhý, ale nemohou jím být oba – ani žádný.

Navíc s Baarfeltem přišla řada podivných lidí. Arminské komando císaře Charryho udělalo na Diega hluboký dojem: jsou to zvláštní lidé, mají podivné zvyklosti, chování... a taky zbraně. Na příkaz svého císaře provedou cokoliv a císař Charry je pod vlivem Baarfelta. Baarfelt už ukázal zuby v polském povstání; dopadlo sice špatně, ale tím hůř pro nepřátele.

Don Diego pohlédl na svůj psací stůl. Stála tam fotografie, jedna z prvních: dvě děvčátka hrající si s míčem. Dneska si ještě pořád občas hrají s míčem, ale jsou už o mnoho větší, takže si hrají také s politikou. Veronika a Valérie, princezny. Odjakživa měly vše co chtěly mít, žádná hračka pro ně nebyla dost drahá. Ale brzo se nabažily panenek a medvídků; pak přišla na řadu živá panenka Renée a některé další, které ovšem nevydržely a zase odešly. Renée vydržela a splnila podmínky; velmi kruté podmínky! Stala se čarodějkou.

Ale zdá se, že není konec, že to ještě není vše, co si princezny usmyslely. Teď se přidaly další, zejména ta rudovlasá Agnes. Diego ji od začátku neměl rád, ohrožovala jeho maličké hodné holčičky, panenky v kraječkách s nadýchanými sukýnkami. Ona patří do drsných oděvů z kůže, železa, kožešin. Je ze severu; ba co horšího z divočiny. Diego zná severní země, dokonce zná rod Wulffssonnů; podezřelý a nebezpečný. Knassenovy dcery jsou také ze severu, ale snad od nich žádné nebezpečí nehrozí. Snad? Ne, určitě. Knassen je ovšem přívrženec Baarfelta. Takže? Taky je tu Julie a ta maličká. Tu malou Janu už šikovně vymanévrovaly ze hry; doufejme, že ze všech her. S takovou hlavou už ničeho nedosáhne. I když, ten mladíček má jiný názor. Ach, kdyby se nechala podobně pobláznit a vyšachovat i ta větší! Ale Julie je chytrá, omotala si okolo prstu i dcery...

Don Diego si to představoval jinak; měl to být souboj, žádné kamarádské škádlení! Jeho princezny za pomoci svého slepičího hejna měly zlikvidovat cizinky: Julii, Dianu, Janu, Evu-Marii. Eva není k ničemu, je hloupoučká a roztomiloučká, Baarfelt ztratil zřejmě rozum, když se do ní zamiloval. Posedává a kvoká; nejde z ní ani strach. Ale Julie, to je něco jiného, tvrdá jako křemínek a zvenčí sametová. Dobrá dcera. Takovou jsem si vždycky přál. Jenomže... je divná. Miluje Dunbara. Miluje? Možná ano, možná ne. A je panna, přímo tady, v sídle! Žádná jiná už tady není panna, ani ta malá... Tak proč ona?

Diego Mendoza vstal od stolu a začal zvolna přecházet. Dcery! Nejhorší neštěstí... ano, mám taky syna, ale to je ještě dítě, příliš malý na to, aby něco znamenal. Taky Baarfelt má syna. Jaký bude vztah těch dvou, budou spolu soupeřit nebo se přátelit? Teď je to jedno, teď máme jiné starosti. Dcery. Dovolil jim všechno, každé jejich přání bylo splněno dřív, než si o ně řekly. Všechno kromě několika drobností. Zatím na ně nepřišly. Zatím byly pořád hodné, spokojily se s hračkami, šaty, šperky... a milenci. Neměly zájem o nic vyššího a taky nic nedostaly. Samozřejmě, vždyť si o nic neřekly, proč by... Vždycky to bylo v pořádku!

Ale teď... co když jim najednou dojde, co před nimi utajil? A co když to najednou dojde... více lidem? Voglari dneska řekl, že je na čase, aby řád už nebyl jen obchodním spolkem. Doufejme, že si toho nikdo nevšiml, že to považovali za propagandistické prohlášení, jako obyčejně, jako vždycky. Naši lidé to samozřejmě vědí, zvykli si. Ale ti noví... Guyrlayowe, Dunbar, d'Enghiem. Nebo Mario Carialti? Co chce Mario? Baarfelta požádal o dceru, nedostal ji. Mne zatím nepožádal, i když by ji dostal. Prozatím si vybral Kočku Freyu, která mu k ničemu nemůže být. Skutečně nemůže? Nebo jsem něco přehlédl?

Stěny Diegovy pracovny byly vyzdobeny spoustou obrazů, mnohé byly originály, další velmi dobré kopie mistrovských děl. Jejich náměty byly samozřejmě náboženské a velmistr... ach ne, prozatím ještě komthur! měl ve zvyku hledět na ně, když uvažoval. Modlit se... ne! Nikdy se nemodlil v soukromí, jen na veřejnosti, když byl pověřen vykonat nějaký obřad. Modlí se Baarfelt? Don Diego právě teď nesmírně zatoužil po kontaktu s Bohem, jako když byl mladý student a ještě věřil, že v řádu, pod vedením moudrých a zbožných, dosáhne... čeho? Ještě věřil. Ještě věřil?

Držel jsem svoje dcery při zábavách, aby nezačaly sloužit Bohu.

Zachvěl se a s mrazením v zádech se rozhlížel po obrazech. Dal jsem jim všechno. Dovolil jsem jim všechno. Dám jim, na cokoliv padne jejich zrak. Jenom ať... Ale Bože, já jsem přece křesťan, velmistr Tvého řádu! Dobrá, ale jenom ať neblázní, ať neodejdou z domu, ať nenajdou zalíbení v něčem... Dám ti všechny ostatní, ale ne Veroniku a Valérii! Ať nejsou takové jako...

Blázním. Vidím strašidla. Ani Diana z Guyrlayowu, ani Julie z Baarfeltu mi nepřišly ukrást moje holčičky. Nikdo mi nic nebere a já vidím stíny tam, kde nejsou. Neodejdou, zůstanou hodné, jen trošku rozpustilé. Už toho udělaly dost, abych se nemusel bát, už nemají otevřenou cestu, nepřijmou je tam nahoře, jejich hříchy... Jenomže co je hřích a co je správné? Jsem člověk, který je nadán právem odpouštět hříchy. Především svým dcerám. Odpouštěl jsem jim, vlastně ony toho tolik nespáchaly... hrály si, co je na tom? Teď si budou zase hrát... až kam mohou dojít?

A co ostatní lidé v řádu, ti, co chtějí Baarfelta? Když jsem se díval do jejich tváří, viděl jsem nadšení a odhodlání. Ti mladí muži nemyslí na naplněné měšce ani na funkce ve vládě; jim se zdá o vlajících praporech s osmihrotým křížem a jezdcích, vjíždějících se vší slávou do bran Jeruzaléma. Nebo do jiného města? Dokonce do jiného světa? V očích jim hoří oheň... co zapálí? Kam až zalétnou jiskřičky? Zatím poslouchají své komthury a rytíře, starají se o bohatství a moc řádu. Ale jsou tu andělská křídla Jerzy Lasęky a jeho šílená vzpoura... polnice, která tam kdesi v barbarském Polsku zavolala do boje. Zavolá také tady? Jsou tu lidé, kteří by poslechli!

Armageddon. Bitva věřících s nevěřícími. Světem bloudí blázni, kteří vykřikují, že přijde velmi brzy. Připravujte cestu Páně! Jezdci s andělskými křídly nad hlavou už si chystají koně... Ale ještě pořád nejsou všichni. Patří k nim chlapec a dívka s bojovými copy? Přišli zvednout z prachu a bláta svoje kamarády z Evropy? Dát smysl životu těch chlapců... a dívek?

A moje dobře vychované, zjemnělé, načančané holčičky odejdou. Vykašlou se na moje paláce a poklady, vyberou si drsné opálené chlapce z dalekého Ostrova a jejich přísné mravy. Odejdou s nimi a já tady zůstanu sám; toho jsem se vždycky bál! Slituj se nade mnou, Bože! Neber mi to nejdražší, co mám... Já vím, že jsem Ti zaslíbil svůj život; ale tehdy to vypadalo tak... jinak! Ještě teď to vypadá – kdyby nebylo těch polnic v dálce!

Don Diego setřásl z víček únavu a rozmrzelost. Baarfelt nesmí vyhrát. Jeho dcery nesmějí vyhrát! Musí to být někdo z nás; třeba Barrancho nebo Voglari... nebo třeba Carialti? Kdokoliv, jenom ne Baarfelt. To by zvuk polnice zavolal živé i mrtvé, a Veronika s Valérií by osedlaly své koně...

Starý muž v rudé sutaně vyšel z pracovny, sepjal dlaně na objemném břiše pod osmihrotým křížem a důstojně se valil chodbou; když se setkal s někým podřízeným, vlídně se usmíval a odpovídal na jejich pozdravy. Byl mocný, silný, neochvějný; sloup víry. Ten, kdo nemá pochybností, kdo vždycky ví, jak se zachovat. Všichni ho zdravili; ještě je nejmocnější.

Pak přicházela Veronika, v čele houfu ostatních. Hodné dívky, jedna jako druhá. Jana a Ponny se od nich nápadně odlišují, jako se šašci v cirkuse odlišují od artistů; všechno je v pořádku.

„Tati, já tě hledám!“ Veronika jej objala a položila mu hlavu na hruď, jako když byla malá. Donu Diegovi okamžitě vzplanuly pod pleší kontrolní lampičky: »Pozor! Bude něco chtít!«

„Tati, jak plánuješ další průběh?“

„Co mám plánovat? Sama jsi viděla, jak to dopadlo... teď se bude nějakou dobu vyjednávat, než se dojde k řešení. Proč?“

„Myslíš, že tady oslavíme Vánoce?“

„Bez nejmenších pochyb! I kdyby se to vyřešilo za zítřek, nikdo nestihne dojet domů. Ale neboj se, dárky dostaneš...“

„Na to teď nemyslím. Jde nám o to, že bychom ti pomohly. Třeba můžeme zajistit oslavy... je tu spousta lidí, kteří nikdy podobné svátky neviděli...“

„To by jistě šlo...“

„Na Štědrý den slavnostní večer, stromeček, pohoštění...“

„Jistě; to je samozřejmé...“

„Rozdávání dárků žebrákům ve městě... dětem ze sirotčince...“

„Všechno, na co si vzpomeneš. Jsi hodná, že na ně myslíš.“

„Divadelní představení na Hod Boží...“

„Pokud to bude mravné a v řeči vázané?“

„Jestli mne trochu znáš, musíš si být jist, že to bude v řeči nevázané a o mravnosti se taky dá pochybovat! Ale buď si jist, že se o tom bude ještě dlouho mluvit!“

„Souhlasím se vším, co podniknete. Mám vás rád, děvčata!“

Objaly jej a políbily. Potom se smíchem odběhly a don Diego se za nimi ještě chvíli díval. Bál jsem se zbytečně, jsou to hodné a poslušné dcery. Dobré děti, krásné a chytré... jsou přirozeným středem společnosti. Budu velmistrem, ony budou dcery papeže. Všechno je v pořádku; neodejdou mi...

Díky Tobě, Pane!

Princezny zjistily, že se poněkud ochladilo a zůstávat ležet u bazénu už není ono; takže se stáhly do harému, zobaly cukroví, popíjely čaj a diskutovaly o divadle.

„Já v životě divadlo nehrála!“ potřásala hlavou Freya.

„A to já jo, dokonce dvě role: Muchomůrku a Vážku, ve školním představení!“ chlubila se Julie, „A všichni mi tleskali!“

„Já taky divadlo jakživa nehrála,“ řekla Diana, „Ale dobře znám divadlo v Epidauru, v Athénách i v Korinthu. Mám přesné znalosti o Egyptských hrách s námětem smrti Osirise, jehož zabil bratr Sethi a manželka Isis ho tak dlouho oplakávala, až jej vzkřísila; složila jeho tělo dohromady...“

„To je nějaká blbá hra; to rozhodně hrát nebudem!“

„Taky jsem měla hrát Královnu květin,“ vzpomněla si Julie, „Ale potom to před premiérou nějak odvolaly, nevím proč.“

„Nejspíš proto, že jsi měla hrát hlavní roli!“ řekla Renée.

„Královna květin vůbec nebyla hlavní role! Sice jsem měla na hlavě krásnou korunu, ale textu sotva tři věty...“

„Tak klídek, dámy!“ volala Veronika, „Co budem vlastně hrát?“

„Já bych řekla nejlíp nějakou operu!“ navrhla Valérie.

„Bezva nápad,“ souhlasila Veronika, „Já umím skvěle zpívat! Ty taky, Julko – když jsi z Neapole?“

„Umím lidové písničky od nás a z okolí. A můžu se případně sama doprovázet na kytaru nebo na mandolínu. Chodila jsem do klavíru, ale to bych radši ponechala jako nejhorší možnost.“

„A operní zpěv, bellcanto? To jsi nějaká Italka?“

„Nikdy jsem to nezkoušela – ale snad bych to zvládla.“

„Já bych taky mohla zpívat!“ navrhla Freya.

„Kočičí mňoukání? Děkujem pěkně!“

„Musíme se rozhodnout, co budeme hrát!“ připomínala Renée.

„Například Aidu,“ řekla Diana, „Já byla při otevření Suezu!“

„Co to s tím má společného?“

„Premiéra Aidy se konala v Suezu, když se otvíral kanál. Otec tam náhodou byl poblíž, tak jsme se jeli podívat. To jsem poprvé jela kanálem... bylo to krásné!“

„Aida je moc vážná a smutná opera,“ soudila Valérie, „Radši něco hodně veselého!“

„Například něco od Offenbacha nebo Hervého Mamselle Nitouche? Případně pro Dianu Krásnou Helenu?“ ptala se Veronika.

„Kdybych mohla prosit, tak Bandity!“ řekla Diana, „Mně se tam moc líbí Fiorella – to bych byla schopna i zazpívat!“

„Jděte mi s tím!“ smála se Julie, „Jediný, kdo umí napsat operetu, je Johann Strauss. Třeba Cikánského barona a Netopýra... nebo Vídeňskou krev!“

„To je sice krásný, ale nikdo z nás to neuhraje ani neuzpívá!“ připomněla Renée, „Na to musí být německá muzika!“

„Jak to vypadá, budem nakonec hrát Jak ti chudí o to jmění přišli!“ řekla Valérie a ohrnula nos.

„Jestli by se třeba nedalo něco antického!“ požadovala Diana.

„Nebo bys zopakovala toho Hanumana z Rámajány?“ řekla Ponny, „Všichni na to pořád vzpomínají...“

„Co je to za hru a za roli?“ ptala se Veronika.

Bylo jí to stručně vysvětleno, takže jen kroutila hlavou.

„Diano, tys hrála opici?“ kulila oči Renée.

„Proč ne? Byla jsem skvěle namaskovaná... natřená celá na hnědo a připnutej dlouhej ocas...“

„Vážně? A to maskování bylo nutný?“

Diana vyprskla smíchy. „Ne! Opici můžu hrát, jak jsem!“

Vtom zčista jasna promluvila Jana: „Já bych chtěla hrát Violu z Večera Tříkrálového!“

„Cože?“ Veronika se udiveně otočila, „Kdo tu mluví o nějakém Shakespearovi? Dohodlo se, že se bude hrát něco zpívaného, opera nebo opereta! Tak sem nelez s činohrou...“

„My to můžeme klidně i zpívat!“

„Vy mi můžete... To jsem ještě neslyšela! Na jakou melodii? To by musel někdo napřed napsat...“

„To snad není problém, nějakou hudbu vypůjčíme. Já bych mohla hrát na ruční harmonium, jedno takový jsem tu někde viděla...“

„Už to vidím v barvách: Julie mandolína, Valérie kytara, Freya píšťala, Diana harmonium a Jana kartály. Směs taneční hudby se spirituály, mantrami a židovskými žalmy. Perfektní souhra!“

„Já umím na šamisen,“ řekla Ponny, „To je nástroj z kočičí kůže – učila mě Kamiči, manželka Tošio Yamanakiho!“

„To potěší; ještě najít někoho, kdo umí na dudy!“

Přihlásila se Freya; nedalo se posoudit, nakolik má pravdu.

„Jenže, v té hře je velice málo ženských rolí!“

„To by ani tak nevadilo. V Japonsku je populární divadlo »Nó«, ve kterém hrají všechny mužské role ženy, dovedně namaskované za muže. Můžeme to zkusit, ne?“

„Můžem všechno, Diano, ale neprovokuj! Kdo bude co hrát?“

„Já jsem se hlásila o Violu!“ připomínala Jana.

„Ty? Nejsi schopna promluvit jinak než německy! Viola je těžká role se spoustou textu a ty by ses nebyla schopna naučit ani básničku!“

„Ale mám k tomu účelu vhodný účes!“

„Jani, Viola se přestrojuje za kluka, ne za strašidlo! Může mít vlasy nakrátko, ale rozhodně ne hlavu dohola; kromě toho se musí podobat svému bratru Sebastianovi, v závěru hry...“

„Sebastiana může hrát Percy. Je nesmírně nadaný...“

„Ne! Percy se v tom vůbec nebude vyskytovat a ty budeš hrát dámu na dvoře vévody Orsina. Na víc nestačíš!“

„Já myslím, že by Violu měla hrát Diana. Totiž na věci, co ta holka vyvádí, je tak akorát! A já si zahraju Olivii!“ rozhodla Veronika.

„Takže rvačka už bude jenom o Marii, víc děvčat tam není,“ řekla Valérie, „Když bude nejhůř, jsem ochotná to vzít...“

„Tak zle ještě není... co kdyby to vzala Julie?“

„No – klidně!“ Julka byla odhodlaná na všechno, „Ale můžu si vzít lidovej neapolskej kroj?“

„Jako služebná můžeš nosit, co chceš! Vali, pro tebe mám jinačí roli... dost podivnou. Šaška!“

„Šaška Vejražku? To beru, ale... jako holka?“

„Můžeš si vzít přiléhavé kalhoty. Vlastně, jako šašek můžeš být oblečená jakkoliv; stejně budeš k smíchu!“

„Co budu hrát já?“ ptala se Freya.

„Sebastiána. Neboj, to se naučíš, je to jen pár slov!“

„Proč jen tak málo? Já si chci zahrát pořádně!“

„A co já?“ ptala se Ponny, „Chci si zahrát taky!“

„Jedině, že bys hrála toho potrhlého Ondřeje Třasořitku! To je takovej kluk, co miluje Olivii; ještě je v tom rytíř Tobiáš Říhal, ale to už by musel opravdu hrát chlap!“

„Navrhni to tátovi, třeba to přežiješ!“ smála se Valérie.

„Už dávno mě nezbil, snad bych ho ukecala... ale radši...“

„Já bych zkusila přesvědčit Jana Dunbara!“ řekla neprozřetelně Julie. Nastala vřava, jako by mezi ně hodila bombu.

„Dunbar hrát divadlo? Šílený nápad! A ještě ke všemu komickou postavu, ten s tebou vyrazí dveře!“

„Nestarejte se, já ho přesvědčím! Prozatímně ho dosaďte do role rytíře Tobiáše. Já ho zpracuju.“

„Dobře, dál. Vévoda Orsino!“

„Kdyby to tak chtěl vzít Charry!“ smála se Diana, „To by byla legrace...“

„A proč by to nechtěl vzít?“

„Charry není schopen zapamatovat si roli.“

„Pokud jsem mohla pozorovat, není úplně nejhorší,“ soudila Julie, „Když se připraví, mluví dost plynně... i když někdy vlastními slovy.“

„Svými slovy mluvit může. Řekni mu to, Diano. A Malvolio?“

„Ještě jednoho vytáhnem za uši z díry. Mario di Carialti! Nic nedělá, tak ať se trochu snaží...“

„Můj ty Bože! Ještě Llago di Rienzi a bude to parta, na kterou tady nikdo dlouho nezapomene!“

„Tak pozveme Llaga. Dáme mu roli námořního kapitána, ta mu sedne jako vlčákovi obojek!“

„No a co my ostatní?“ ptaly se Knassenova dvojčata a jiné, které se nechtěly nechat zahanbit.

„Budete dělat baletní vložky,“ rozhodla Veronika, „Stejně mám obavy, že divadlo bude trochu delší, než je zvykem v dobré společnosti; tak aby se obecenstvo nenudilo, budete ho vy ostatní bavit. Je to jasné?“

„Naprosto,“ řekla Julka, „Můžeme se dát do práce.“

„Tak jo. Jdeme shánět sál, kostýmy a texty...“ řekla Veronika a dala svému štábu rozchod.

Tomáš vyposlechl Denisův referát o Pierrovi de Warnais dost pozorně; chvíli přemýšlel, pak vstal a šel s Denisem k Reggiovi. Tam už jsme samozřejmě věděli, co a jak, Tawarr nám to vyložil sice na přeskáčku, ale dost srozumitelně. Baarfelt vstoupil, usedl k Reggiovi a začal:

„Věřím už za těch pár měsíců vašemu smyslu pro odhad lidské povahy, taky jsem se nikdy nezklamal, když jsem se na vás spolehl. A věřím taky, že ten muž je ničema. Že se dokázal dostat až sem, je sice ostuda, ale dá se pochopit, v řádu není pořádek, zvláště ve Francii. Kdyby se pokusil přijít jako Ital či Španěl, byl by odhalen hned, komthurové znají svoje lidi dokonale. Ale nějaký četař z jihu Francie... nevím! Není vyloučeno, že je vyzvědač a chce se něco dozvědět o našich záměrech. Bylo by dobře, kdyby ho někdo mohl sledovat.“

„A zabít! Nezakousnem ho?“ ptal se Reggio.

„Zatím ne. Co když není sám, co když tu má komplice? Když ho budeme sledovat, třeba pochytáme i další nepřátele. Jak říkám, nejlepší bude sledovat ho a pozorovat, s kým se stýká a co dělá. Dokázali byste to?“

„Ovšem, budeme ho sledovat dnem i nocí!“ řekl Reggio, „Komu máme hlásit výsledky pátrání?“

„Aflargeovi, ten mně nebo Charrymu. Domluvím se se všemi našimi lidmi, aby ho náhodou někdo nepoplašil; musíme být opatrní, zvláště když je nepřátelský agent. Každá ukvapenost by se mohla vymstít...“

„Dobře, uděláme, jak si přeješ. Zdá se, že jsi chytrý člověk; Aflargeo, Tannarr i Ao Harrap tě velmi chválí. Budeš velmistrem řádu, jak by se slušelo?“

„Zatím to záleží na soudu komthurů. Byl bych prohrál, kdyby nedorazil Ludvík d'Enghiem. Teď jsou hlasy vyrovnané; budeme se snažit někoho přesvědčit, ale oni taky; moc nedoufám, každý si svou stranu už vybral a k druhé se nepřidá. I když, vyhrát o jeden nebo dva hlasy...“

„A když se to nestane?“

„Potom budou muset volit rytíři. A jejich volba je velmi nejistá, nevím, co ji ovlivní a jakým způsobem.“

„Můžeme ti v tom nějak pomoci?“

Tomáš pohladil Reggia po bílé kožešině. „Těžko. Nevím, jestli vůbec existuje nějaká moc, která může cokoliv ovlivnit. Ostatně, vás z řádu Blesků vyhodili, protože jste šelmy...“

„Vím. Sice to nechápu, ale docela se mi to líbí. Aflargea jsem jmenoval velmistrem a my všichni ostatní se nějak podělíme. Jsem si jist, že všichni tygři budou nadšení...“

„Určitý náznak řešení se mi don Diego pokouší naznačit: abych odešel a založil si vlastní lóži. Neustále zdůrazňuje, že řád Blesků není řád Templářů; vyhodil dokonce kvůli tomu vlastní dcery a dovolil jim založit něco... vlastně, on nemá žádné právo jim něco dovolit či zakázat, založily to samy. Každý má svobodnou vůli se připojit či odtrhnout, až bude dosaženo ideálního stavu: jeden řád na jednoho Templáře.“

Tomáš poznal, že jeho slova nenacházejí v myslích tygrů příliš odezvy, ale jeden člověk reaguje střelhbitě: Denis.

„Odjakživa jsem myslel, že Templář znamená člena řádu, který je pevně zařazen do určité hierarchie; ale tak tomu není? Může být Templářem i člověk, který je sám, vzdálen od ostatních?“

„Také o tom často přemýšlím. Není to zařazení někam, Denisi; je to stav mysli. Může to být i osamělý jezdec s mečem v poušti. I kdyby byl poslední člověk na světě, znamená naději.“

„Dobýt Jeruzalém?“

„Ne. Najít v poušti raněného žebráka, posadit za sebe na koně a dopravit do bezpečí. Vyléčit a dát misku jídla, aby nezahynul.“

„Odjakživa slyším, že je důležité, aby člověk dostal zasvěcení od nadřízeného a poslouchal jeho příkazy. Je to pravda?“

„Je důležitější, abys dostal dar Ducha Svatého od Boha; potom nebudeš muset ani váhat a budeš plnit Jeho vůli. Všechno, co ti mohou dát lidé, je důležité a dobré; ale ten, kdo zasvěcuje, jen potvrzuje před zraky lidí vyšší vůli. Svoje rytíře vybírá Bůh, ne lidé. Ty je pouze musíš vyhledat v davu.“

„Jak je poznáme?“

„Podle slunce v očích.“

Lidé vrhli všechny síly na uskutečnění svého divadla. Protože většina šelem neví vůbec, co divadlo je, bylo nutno jim to vysvětlit, takže jsem poslal Denise za Dianou nebo Julií zeptat se, o čem ta hra bude. Diana měla právě tolik práce, že nemohla podrobně vyprávět (!), Julie mu řekla, ať neotravuje, Jana měla představy velice zmatené, Freya neměla sebemenší tušení. Takže Denis šel do řádové knihovny, vypůjčil si Shakespearovy hry v kožené vazbě a přišel s tím k nám. Vzápětí po něm se dostavila do knihovny Veronika pro tutéž knihu, neboť si chtěla něco odsouhlasit s originálem. Takže ji zuřivě hledala až do doby, kdy ji Denis vrátil, což bylo ráno. Mezitím jsme ji nastudovali my.

Obsah hry je jednoduchý: V Ilyrii ztroskotá s lodí dívka Viola a že jako holka je mezi lidmi úplně nemožná, přestrojí se za kluka a jde do služby k vévodovi Orsinovi. Ten si ji oblíbí a používá k nastražení pletek s mladou hraběnkou Olivií, která se mu líbí. Olivie se zamiluje do Violy, která se vydává za brášku Sebastiana, zatímco Viola se zamiluje do Orsina. Do Olivie je rovněž zamilován rytíř Ondřej Třasořitka, kterého podporuje jeho i její strýc rytíř Tobiáš Říhal, také služka Marie se šaškem Vejražkou. Dále je do Olivie zamilován ctihodný páter Malvolio, starý hlupák. Situace se různě proplétá, až nakonec se všichni šťastně vezmou: Orsino si bere Violu, Olivie se vdá za jejího bratra Sebastiana, Ondřeje ztřískají a Malvolia zavřou do blázince, což je dávno na čase. Všichni ostatní dopadnou dobře.

Zapamatujte si řádně tento obsah, protože to, co předváděla naše herecká společnost, se mu podobalo jen velice vzdáleně. Když už má někdo hrát divadlo, tak jsme to my šelmy, protože si umíme pamatovat texty – na rozdíl od lidí. Rozhodli jsme se, že jednou, až budeme mít v Arminu nějaký svátek, si to zahrajeme...

Julie vypozorovala, že mezi Valérií a Freyou probíhá jakési zvláštní napětí. Od chvíle, kdy Agnes Wulfssonnová přišla, působila rozruch všude, kde se objevila, ale do Valérie rýpala častěji a ostřeji než do jiných, a Vali jí to oplácela, i když mírněji. Veronika byla starší, takže je občas umravňovala, a ony ji zatím poslouchaly. Taky Renée a dvojčata působily, že vědí, o co jde. Kdyby se jednalo o kluka a holku, Julie by hádala na mileneckou hádku; takhle si vyčítaly nějaké kluky, se kterými obě někdy chodily anebo si je navzájem přebraly, ale nepůsobily dojmem, že by je to příliš trápilo nebo že by z toho udělaly významnou aféru. Byly to spíš legrační narážky, kterým všechny rozuměly.

Časem Julii došlo: jsou to holky, co spolu studovaly. Byly ve škole na Lago di Como, vracely se domů na prázdniny, někdy se dokonce navštěvovaly a měly ještě další kamarádky, které tady teď nejsou a je to škoda. Ona takové zkušenosti neměla. Od malička měla vychovatelky a domácí učitelky, ale často se střídaly a několikrát chodila taky do normální školy, ale nikdy ne dlouho. Rodiče se nemohli shodnout, jak ji vychovávat; vlastně se nemohli shodnout na ničem, každý měl svoje vlastní pokoje a vyhledávali se minimálně. Julie se nepamatovala na jakékoliv něžnosti mezi otcem a matkou; když se ji při nějaké oslavě hrabě pokusil políbit, vydržela to s vypětím všech sil a co nejdřív se odtáhla. S dcerou se Gina mazlila a Julka na to ráda a často vzpomínala. Otec... hrabě la Venzini ji nikdy ani nepohladil. O narozeninách jí vtiskl jeden zdvořilý polibek, když jí předával dárek. Teď už je jí jasné, proč.

Když jí začala puberta, poslali ji do penzionátu a svěřili jeptiškám. Ty jí vylíčily manželství a vůbec jakékoliv vztahy jako nepřetržitý řetěz utrpení, které působí muži ženám. Soustavně jim dělají odporné a bolestivé věci, což je spravedlivý trest za to, že jistá Eva kdysi nabídla Adamovi jedno jablko. Svedl ji k tomu had, ale na tom nezáleží, všechny ženy si zaslouží přísný trest a mohou se mu vyhnout pouze tím, že se nadosmrti uzavřou do klášterních stěn. To štěstí ovšem Julie nemá, rodiče jí najdou manžela, který ji bude trápit a týrat, za všechno ji krutě potrestá a ještě jí udělá děti, o které se bude muset starat. Do té doby považovala všechno, co se s ní dělo, za normální a přirozené. Ano, tak žijí všichni lidé.

Jenže tehdy začaly sny. Strašné, divoké sny. Byly v nich příšery se zuby a drápy, bolest a ponížení, hrůza a strach. Z čeho? Ze všeho. Nejhorší nebylo to, co viděla, nýbrž stíny, které byly kdesi vzadu za ní, občas viděla jenom kousek se mihnout, ale věděla, že tam jsou. Modlitby nepomáhaly. Dívčí ložnice byly studené a nevlídné, slamníky tvrdé a deky tenké, nejlepší by bylo přitulit se ke kamarádce a vzájemně se zahřívat, ale to sestry tvrdě trestaly a mluvily o tom jako o největší možné zvrhlosti. Julie nechápala, co provedla. Několikrát byla potrestána naprosto nespravedlivě. Potom... potom začala zlobit. Věděla, že ji potrestají, ale ten vztek, ke kterému donutila ty nejhorší z učitelek, jí za to stál. Častěji než by něco vyvedla sama, k tomu navedla kamarádky. Neobelstila je, řekla jim na rovinu, že dostanou trest, možná dokonce výprask. Sázely se, která víc vydrží a která bude víc řvát. Vydržet mlčky se to nedalo. Nebo ano? Zkoušely to, a Julie se naučila snášet rány trpělivě. Jenže už byla moc velká a tresty se změnily. Opisování dlouhých a nesmyslných textů, četba Životů svatých...

Ano, světice taky trpěly, a daleko víc. Všechny ty holky byly mučeny a nakonec popraveny, protože odmítaly stát se hříčkou nemravných pudů zvrhlých mužů. No jistě, byly křesťanky a ti chlapi odporní pohani, ale hlavně to byli chlapi a bavilo je nechat holky natahovat na skřipec, lámat jim kosti, vypichovat oči, stahovat je z kůže a smažit na roštu. To hrabě la Venzini byl proti tomu ještě dobrák, manželce dal jen občas pár facek a na dceru v životě nesáhl. Možná někdy hluboko v dětství, to spíš máma jí dala na zadek. Zasloužila to. Zasloužila by i dneska, ale ty výprasky už nejsou co kdysi. Když si Diana vezme bambusovou tyč a vyzve ji k boji, je jasné, že Julka dostane hodně ran, ale ani to zvlášť nebolí, je to v boji. Občas se jí podaří zásah, to ji Diana pochválí a ještě se tomu směje. Jenže Julie je první dvorní dáma a sluší se, aby cvičila ty malé polské puberťačky, které by se rvaly pořád, ale nepamatují si údery a kryty, takže dostanou co proto a Julka jim musí všechno pořád ukazovat. No jen počkejte, až se vrátím, hned si nechám předvést, co jste se naučily, a potom...

Ano, je to jasné. Valérie a Agnes spolu studovaly, byly kamarádky, procházely výcvikem, přebíraly si kluky a často se hádaly, protože jsou obě vznětlivé a výbušné, a nevydrží v klidu. Ale je tady ještě něco. Možná se k sobě taky tulily pod dekou... Julie se lekla, polilo ji horko. Proboha! Nejvyšší možná zvrhlost, před kterou ji jeptišky varovaly! Ano, vypadá to, že ty dvě si občas nemravně užívaly spolu, když neměly kluka. Možná i s jinými; Renée by určitě nebyla proti, dvojčata taky vědí, o co jde, a Veronika... Starší sestra. Často spolu soupeřily. Veronika naučila Valérii všemu, co znala, občas násilím, ale Valérie to vzápětí vracela jiným. Milují se. Všechny ty holky se mají rády, a když už, proč se nepomazlit? Rády na sebe sahají, líbají se, taky ty jejich rvačky jsou spíš... ano, je to jasné. Kluky mají taky rády, dokonce by bylo možné... ano! Lze si snadno představit Valérii i Agnes se společným klukem: přiznej se, která jsme lepší, černá nebo zrzavá? Nebo bys radši mléčně bílou s vlasy tak světlými, že jsou skoro průhledné? Vyber si, máš tady dvě naprosto stejné! A vůbec, proč by to musel být jenom jeden kluk? Pozveme jich víc a budou se střídat, bude legrace... Ano, tomu se říká orgie.

Trvalo to, než Julii všechno došlo. Ty narážky, žertíky, vzpomínky... když se něco oslavovalo, byli v tom všichni, a slavilo se každou chvíli, pořád bylo co oslavovat. Alkohol? Jistě taky, ale možná i něco jiného. Všichni to znají, kromě mne. Já s nimi v té škole nebyla. Kdyby ano, tak... „Měla by sis doplnit vzdělání!“ řekla Freya. Co bych ještě měla? Jejich hry se mě netýkají, já jsem tam nebyla! Nechápu jejich vtípky a narážky. Ony mají vzpomínky a možná by to rády zopakovaly... Jasně. Freya a Valérie. Tak dlouho se budou dráždit a provokovat, až se spolu zase pomilují. Jenže proč chtějí, abych při tom byla jako divák? Anebo... Bože, ony jedou po mně! Možná i po Dianě, ale ta je tvrdě odolná. A po Janě, tu už dostaly...

Jak s tím souvisí vlasy? Freya touží být ostříhána, nejlíp násilím. Renée už se to taky někdy stalo, asi i ostatním. Valérie a Veronika nesouhlasí. Co to řekla? „Jestli někdo sáhne na vlasy Valérii, jsme do večera dohola všechny!“ Použila by násilí? Bojuje dobře, což o to, ale Dianu by nepřemohla. Jestli mě? Asi ano, ale... Jak by vypadala, kdyby ji Diana oholila jako ty holky, když se vsadila s Ferozem? Bez vlasů, bez obočí, jenom ty oči... Jistě, Valérie je krásná, ale dokáže potlačit jakýkoliv výraz, jenom ty oči...

Čarodějka. Tohle je klíč ke všemu. To je umění, kterému se učily na Lago di Como. S tím souvisí všechno ostatní, všechno z toho vyplývá. Všechny jsou čarodějky, Veronika je vede, ale Valérie je schopnější a mocnější, vychovala ji k tomu. Proto Freya říká Sestry. Ano, jsme sestry... já taky? No ovšem, chtějí mě! A dostanou mě, i když se budu bránit. Feroz to ví, Veronika to ví. Všechny to víme, možná i Jana... Moje ubohá sestřička, kam jsem ji to zavlekla? Už přišla o vlasy a o panenství... jistě, získala muže. Ale nebude se na mě zlobit?

Julie zoufale zatoužila se k někomu přitulit. Dokonce věděla ke komu, jenom si to nechtěla přiznat. Měla strach. Moje komnaty, tvoje komnaty, formální polibek při oslavě a jinak nic... Bude to takové? Nebo vášnivé milování mezi Dianou a Charrym, i když začít musí většinou ona, ale potom řvou a vyvádějí, a leopard Tannar si lehne na práh a hlídá... Všichni to vědí, Dianě je to jedno a Charry je hrdý, že ječí a prosí, aby ji už nechal, ale běda, kdyby nevydržel... Jak se budu chovat já, až to jednou dopadne?

Julie se svinula do klubíčka, přitáhla si víc pokrývku a snila o tom, co bude...

Jana ležela s Percym na lůžku; bylo těsné, pro jednu dívku, museli ležet přituleni k sobě, aby se vešli.

„Chci mít dítě,“ řekla.

„Také já chci dítě.“ odpověděl.

„Chci odejít na Ostrov, porodit tam své dítě a vychovávat je. Chceš jít se mnou a pomáhat mi?“

„Chci. Jsi to jediné, co mám a na čem mi záleží...“

„Říkali mi, že život tam je drsný. Budeme muset vydržet horko, těžkou práci, nouzi, osamělost... vydržíme to?“

„Každým dnem to bude lepší. Postavíme si svůj svět. Pro nás, pro naše děti. Kolik vydržíš dětí?“

„Kolik nám jich daruje Bůh. Nebudeme nic ovlivňovat, nebudeme o nic prosit. Jenom děkovat. Bůh nejlíp ví, co nám má dát.“

„Bude to krásný život...“

„Možná bude krutý; myslíš, že vydržíme?“

„Nevím. To je jediné, z čeho mám strach.“

„Nebude ti někdy líto, co za sebou necháváš? Přátele, majetek, společenské postavení?“

„A tobě?“

„Chtěla bych mít tetování na nějakém místě, kde by je nebylo možné skrýt. Na čele nebo na tváři; aby to každý viděl!“

„To by se lidem asi moc nelíbilo!“

„Právě proto to chci! Abych se už nemohla vrátit, kdybych třeba dostala strach. Abych už navždy musela patřit k té zemi...“

Errata:

08.08.2021 11:41