Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Slunovrat

Ráno byl Tošio Yamanaki příjemně překvapen větším počtem lidí, kteří se přišli zúčastnit jeho rozcvičky. Obvykle jich tolik nechodilo a Tošio býval mírně rozladěn, ačkoliv to nedal najevo žádnými slovy. Teď si přišli zacvičit nejen muži, ale i děvčata, v čele s Ponny a Dianou, mohl být tedy rád. Veronika přísně poručila děvčatům ze své družiny i všem ostatním, aby nastoupily a cvičily, byly tu kuchtičky i švadlenky, černé i trochu světlejší, hodně všelijakých míšenců, taky jejich větší děti. Holky ve svém věku si pozorně obhlížel Denis, pořád hledal nějakou, která by se mu líbila, a čím exotičtěji vypadaly, tím víc. Tošio si ho schválně vytáhl jako soupeře a vysvětloval, že i dítě se musí umět bránit; Denis cvičil rád a pár ran tyčí, které schytal, mu nevadilo, jen ho víc rozdráždily. Holky to nepochybně ocenily a černí kluci by brali, aby je vedl do boje.

Veronika taky důrazně doporučila holkám, aby se přišly koupat s princeznami do velkého bazénu, až se tam bude dát vydržet. Je dostatečně prostorný a ony patří k družině, takže by se neměly odtahovat. Když mají jít s princeznami do boje, musí se naučit neztrácet se z dohledu. Nikdo je nepokouše ani jim neublíží, a měly by projevovat větší vstřícnost... Julka přemýšlela, co asi ty holky vede, aby princeznám nechodily na oči; asi mají z dřívějška špatné zkušenosti. On už docela stačil tón hlasu, kterým je Veronika vyzývala k přátelství.

Potom se začalo usilovně zkoušet, prozatím četbou z textu. Denis se jim tam tak dlouho pletl, až mu přidělili roli pážete; to mu stačilo a ochotně spolupracoval i na výzdobě sálu. Vymyslel, že by Viola mohla přijít na jeviště z mořských vln, to jest odněkud zespodu propadlištěm. Propadliště existovalo ještě od časů, kdy se v sále hrávalo divadlo častěji, stejně jako různé druhy osvětlení a další technická zařízení; bohužel vše bylo ve stavu neurčitém, protože už delší čas nikdo neprověřil jeho provozuschopnost. Veronika přijala úkol způsobit patřičný kravál, aby v technice byla zjednána náprava.

Zatímco se všichni šedovlasí a plešatí zabývali vyjednáváním, neukázněná mládež zosnovala vzpouru. Kdo ji vlastně zahájil, se nezjistilo doposud, ale podstatný vliv měl příjezd našich z Arminu; najednou přibylo drsných válečníků. Paradoxně posílili odhodlání Španělů a Italů, takže počínali reptat. Potom sepsali svoje připomínky a dotazy do memoranda, jež říkalo:

Hodnostáři přijali kritické hlasy s klidem obvyklým v jejich vznešeném postavení; podobnou kritiku slýchali často a mnozí ji v mladších letech nadšeně sepisovali. Samozřejmě bez viditelného ohlasu, ale na to si časem zvykli. Don Diego mávl rukou a řekl, že teď je hlavní vyhrát volby; pak se uvidí.

Naopak myšlence divadelního představení svých dcer věnoval dost pozornosti a vše schvaloval, včetně nutnosti opravit různá zařízení; za tím účelem nařídil vydat Renée klíče od sklepení, spolu s přísným napomenutím, aby je neztratila a dobře hlídala. Veroniku na to nepovažoval za dostatečně zodpovědnou.

Sklepení pod palácem tvoří rozsáhlý labyrint, dokonce ze tří poschodí pod sebou. Diana pištěla nadšením, protože jedna část byla vybudována ještě Maury a popsána arabskými nápisy, další pochází ze třináctého století a na zdech se najdou znaky kabalistické a alchymistické. Nepochybně tam existovaly za dávných časů laboratoře na výrobu zlata, bohužel nedá se dnes očekávat, že by nějaké zbylo. Jediné místo, kam se chodí pravidelně, je sklad výbušnin, patřičně označený a zajištěný dalšími mřížemi, od kterých jsme klíče nedostali.

Ve sklepě žily myši, potkani a možná i netopýři. Vášnivý lovec hlodavců Tannarr se okamžitě vrhl do nejbližší chodby, z níž to příjemně vonělo; byl bych mu šel pomoci, ale Diana mi dala držet v zubech elektrickou svítilnu a tudíž jsem se nemohl nikam ztratit. Denis objevil staré police s knihami a hned se v nich začal hrabat, pročež dostal vynadáno, že bude špinavý.

Tawarr měl ušlechtilejší zájmy. Taky čenichal po chodbách a já se domníval, že loví nějaké potkany, ale vrátil se a hlásil: „Ten člověk de Warnais byl tady ve sklepě taky!“

„Nepovídej,“ mávla rukou Diana, „Jak jsi na to přišel?“

„Chodil tudy, vlezl až dozadu za sklad výbušnin. Stopy vedou od vchodu až sem a jsou cítit jeho pachem, můžeš se přesvědčit!“

Diana se nepřesvědčila, starala se o technický stav propadla. Se svou skupinou je dokonale promazala a přesvědčila se, že odtud bude moci perfektně nastoupit do akce. Když skončily, musela chvíli hledat některé kamarádky; kromě jiného Janu, která byla nějakou dobu v podezření, že zalezla někam do tmy s Percym. Když byla objevena, zjistilo se, že její zájmy jsou ušlechtilejší, neboť tam nebyla s chlapcem, nýbrž s knížkou; Diana ji s rozpaky pochválila a dovolila vzít si něco ke čtení s sebou nahoru. Čehož využili kromě Jany i další.

Ve sklepě byla špína za posledních pár set let; určité vzorky ulpěly na šatech lidí i našich kožešinách. Když vylezli na světlo boží, chvíli se smáli jeden druhému, potom bylo rozhodnuto se nejdřív umýt, než půjdou na oběd. Venku u bazénu se nedalo, byla zima a nepříjemně sychravo, takže přišel ke cti vnitřní bazén harému s úctyhodnou tradicí: za časů, kdy v paláci vládl Maurský emír, se tam koupaly jeho manželky, milenky a konkubíny, pán seděl na balkónu a vybíral si z nich, která ho má potěšit dnešní noci. Veronika nechala připustit horkou vodu, zatímco se všichni tlačili pod sprchami a prali se mezi sebou, kdo koho odtamtud vytlačí. Když si dívky myly hlavu, Jana se jim smála, že jí stačí se namydlit a spláchnout; chvíli ji honily, ježto se naučila rychle prchat, pak ji dohnaly a ztloukly, až jí přišla na pomoc Julie a té zase Diana a Ponny.

Po všeobecné rvačce odpočívaly na lehátkách a šlechtily se; Renée se při česání dopustila neprozřetelného výroku, že by bylo opravdu nejlepší se ostříhat jako Jana; vzápětí jí Jana nabídla své služby a ostatní ji začaly ukecávat, ale nemyslela to vážně, takže neuspěly.

Odpoledne si dívky zajely do Granady na nákupy; přestože jsme nesmírně ozdobní, nebylo nám dovoleno jít taky, abychom nebudili zbytečnou pozornost a nepřitahovali pozornost k dění na území řádu. Jako kdyby třeba Ponny či Freya nevyvolávaly dost úžasu samy od sebe; Jana ani tak ne, měla na hlavě chlupatou čepici a stav jejího účesu nikdo neviděl. Všechny nakoupily spoustu malých balíčků, jejichž obsah dovedně tajily jedna před druhou a zejména před muži, kteří je doprovázeli; nakonec se zastavily na kávu nebo čaj v luxusní cukrárně za náměstím. Z čaje se stal grog a cukrář se ukázal jako míšenec se židovsko arabskými předky, který dovedně tajil, že by kdy slyšel o řádu Blesků a jeho členstvu, ale chlapce oslovoval »Pane rytíři!«, zatímco dívkám říkal »Princezno!«. Byl příjemný a stejně další hosté, kteří tam byli, takže se zdržely poněkud déle.

Když vycházely z cukrárny (vesele se smály, těch grogů bylo víc jako prevence proti zimě), oslovila je starší žena, která na ně trpělivě čekala před vchodem. Dovnitř by ji nikdo nepustil, protože na první pohled nevzbuzovala důvěru, nejen oblečením, ale i tváří zpustlou od nemravného života. Poprosila vznešené dámy, aby se nad ní slitovaly, ale nechtěla almužnu; líčila jim, že má dceru jménem Mercedes, kterou unesl zločinný manžel, který ji před časem opustil a nechal na pospas bídě; teď chce ten nevinný kvíteček zaprodat chlípnému starci, který si umanul dítě zneuctít, za což manželovi bohatě zaplatí. Ta historka byla tak zmatená, že byla téměř jistě zčásti vylhaná, ale pod vlivem několika grogů se dala akceptovat.

Veronika jako místní velitelka se ujala výslechu; záhy vyšlo najevo, že dotyčné nevinné dítě ukrývá zvrhlý otec v domku na předměstí, kde je zároveň nevěstinec posledního řádu. V tomto zařízení pracovala (byla nucena pracovat!) i nešťastná matka, ale když zestárla a ztratila poslední zbytky půvabu, manžel ji vyhnal na mráz, aniž se staral, z čeho bude žít. Ubohá žena nešetřila drastickými detaily ze svého strašlivého života, dramaticky vzlykala, lomila rukama, rvala si zbytky vlasů, klekala do bláta a rouhala se Bohu i různým svatým, když je vzývala za svědky, že mluví pravdu. Nakonec se jí podařilo přesvědčit slečny, aby se šly aspoň podívat, v jaké bídě je dítě nuceno žít.

Slečny měly většinou dobré srdce. Dojely na předměstí, našly ve špinavé uličce zchátralý domek a konstatovaly, že by do něho neumístily ani prasečí chlívek. Ruch před vchodem přivolal muže, který skutečně na první pohled vypadal na zločince; nebyl to ale bídný otčím, nýbrž jeho podomek. Nejdřív začal rozpačitě vítat vznešené panstvo; pak si všiml ženy, která je přivedla a zahájil rozsáhlý projev, v němž nebylo ani jedno slovo slušné. V té době se už začala otvírat okna i dveře v celé ulici, obyvatelé opatrně vykukovali a zjišťovali, jaká zábava se to koná.

Konečně se objevil otec a manžel; podle jedné verze nevlastní. Ach, jak tragický zjev! Sotva stál na nohou, chytal se rukama všeho kolem, aby neupadl, ale jazyk mu fungoval znamenitě. Z jeho řeči se dozvěděli, že panně dcerušce táhne na třiadvacet a je už dlouhá léta výdělečně činná v oboru, o němž lépe pomlčet; dřív živila svým tělem otce, matku a nezjištěný počet dalších osob, nyní přišla na to, že by jí to mohlo něco políbit a rozhodla se osamostatnit. Matka souhlasila a byla nápomocna, otec nikoliv; došel si pro dívku, rozbil jí ústa a když ji matka bránila, dokopal ji jako psa. Teď je dívka v jeho domě, kde také zůstane; má-li matka nějaké námitky, může ji dokopat znovu.

Tohle všechno by bylo prošlo v klidu, kdyby dívky byly zcela při smyslech; bohužel jim grog rozevlál andělská křídla a měly náladu konat dobré skutky. Prozatím je situace bavila a smály se všemu; až na Ponny, která bohužel nerozuměla. V té chvíli začala Veronika pronášet posměšné poznámky vůči každému, kdo tu byl. To rozlítilo jak vrávorajícího otce, tak partu jeho přívrženců, obdivovatelů a zákazníků. Jeden dokonce po Veronice sáhl s úmyslem jí fyzicky ublížit.

V té chvíli Ponny vystartovala. Srazila zvrhlého otce jedinou ranou; naletěl na dveřní zárubeň, rozbil si o ni hlavu, padl do bahna před vchodem a neříkal už nic, jenom sténal. Zato podomek a několik hostí odhodlaně vyrazili do boje; Ponny předvedla, jak je dokáže zmlátit rukama, nohama i copem; pak jich přibylo, takže se dal do boje i Stašek, po něm Diana, Freya a nakonec všechny. Podle líčení to vypadalo tak, že vpadly dovnitř, chytaly hosty a rozbíjely jejich těly stoly, židle, kredence a skříně; se zvláštním potěšením je házely do nábytku, kde bylo hodně skla. Když už v nevěstinci nebylo co zničit, vybídly překvapenou matku, aby identifikovala a odvedla svoji dceru. Při tom zjistily, že je ošklivá až k odpudivosti, takže si jen odplivly a odjely.

„Nebude mít někdo připomínky?“ ptala se Diana.

„Můžou si jít stěžovat k náčelníkovi policie; jenomže ten je dá zavřít. Znáš ho, představovala jsem ti ho na plese...“

Do paláce dorazily ve velice dobré náladě, neboť se dalo říct, že učinily dobrý skutek.

Večer věnovaly převážně nacvičování hry; bylo nutno spěchat, premiéra se valem blížila. Přitom došlo k prvním textovým úpravám Shakespearova díla, ač pouze mírným, neboť stav mysli princezen rozsáhlejší zásahy nevyžadoval. Také vznikly pochybnosti, zda je Freya vhodná ke ztělesnění jakékoliv role; ne že by nebyla dobrá herečka, ale soustavně se hádala o cokoliv, vyvolávala rozbroje a vymýšlela si. Když jí to bylo vytýkáno, vyzvala ostatní, aby dělaly totéž, chtějí-li. Když jí i to bylo vytýkáno, vyzvala je, aby jí vlezly někam. Nikdo této velkorysé nabídky nevyužil, ač ji víckrát opakovala.

Nacvičovat nasucho je trapné. Vypilo se několik lahví vína a taky všelijaké alkoholy, ale pořád to nebylo ono a některé dívky měly všelijaké kecy, až se Veronika naštvala a rozhodla se jít udělat pořádek. Zamířila do kuchyně a Julku vzala s sebou, aby viděla. A viděla.

Kuchyni vládly starší kuchařky, většinou tmavé a korpulentní. Jim podřízeny byly dívky velmi mladé, často jejich dcery a vnučky, které se střídaly ve směnách, protože všechny se musejí naučit vařit. Když něco pokazí nebo jsou vzpurné, vařečka je nebezpečná zbraň. Předpis praví... ne, žádné předpisy neexistují. Kuchařky nařídily, aby v kuchyni chodili všichni nazí a čistí; za tím účelem byly před kuchyní sprchy a holky se chodily sprchovat, jakmile někomu připadalo, že se umazaly. Taky bylo nařízeno, aby kromě hlavy byly čistě vyholené, samotné kuchařky byly ostříhané nakrátko nebo vůbec vyholené, černým ženám to připadá normální. Třináctky až patnáctky, které se přicházely do kuchyně učit, si užily spoustu legrace, když dostaly příkaz zbavit se veškeré srsti, a nevadilo by, kdyby to vzaly i s hlavou, ale předepsané to nebylo.

Veronika a Julie vstoupily oblečené a bez sprchy, ale nikdo se jim neodvážil něco vytknout. Kuchařky je uvítaly laskavě, holky koukaly trochu překvapeně, ale byly k službám. Veronika jim dala nějaké příkazy, šlo o nějaký čaj, ale nařídila, co do něj mají dát. Julie zírala. Přiznala se, že vařit moc neumí, doma měli vždycky kuchařky a ty ji rozmazlovaly. Takovou kuchyni ovšem v Neapoli nemají, taky nevaří pro tolik lidí.

„Stačí říct a já tě zařadím do směny!“ smála se Veronika, „Ty máš vážně zpoždění za vývojem! Já sem chodila strašně ráda, byla tu legrace...“

„No jo, ale kolik ti bylo?“

„Dvanáct... možná ještě dřív. Byla jsem hrozně hubená a lezly mi žebra, tak mě kuchařky učily všelijaké dobroty...“

Julka by to ve dvanácti docela brala, lepší než u jeptišek. Dneska, mezi těmi rozchechtanými puberťačkami... už si moc zvykla takovým velet.

Vrátily se do zkušebny a za chvilku přinesly holky kotel čaje. Byl skvělý, opojnější než alkohol. Mozek jim po něm perfektně fungoval, nevadilo jim pamatovat si dlouhé texty a když se to všechno naučily a šly konečně spát, Julce se ani nic nezdálo.

Nazítří ráno přivezli vánoční strom. Přitáhli ho až z Pyrenejí a dali si záležet, aby byl pořádně veliký, dosahoval až ke stropu slavnostní síně. Většina mladších mužů dostala šanci zúčastnit se jeho instalace, takže u toho bylo patřičné množství křiku, hádek a sporů. Denise vytáhli na laně přes kladku až nahoru, aby mohl umístit na špici velikou zářivou hvězdu. Pomáhali jsme také; třeba Tannarr vyšplhal po větvích až do půli stromu a pomáhal věšet ozdoby, taky Diana měla chuť lézt na strom, ale nakonec jí v tom zabránili.

V kuchyni se od rána vařilo, smažilo a peklo. Hlídkovali jsme v blízkosti dveří a oken a zjistili, že se tam připravuje spousta ryb, ale také krocani a prasátko, což se nám líbilo. Každou chvíli vyšel někdo z kuchyně s odřezky a kostmi od masa; není ale pravda, že jsme se o ně servali, to jenom Tawarr uplatňoval svoje právo delších zubů a chtěl víc, než se slušelo. Diana mezi nás vletěla a dala každému pár pohlavků, jinak to nevyvolalo žádný zvláštní rozruch.

Denis jako většina lidí celý den nejedl a tvrdil, že chce vidět zlaté prasátko, které se zjeví tomu, kdo se postí. Starší lidé se rovněž postili, ovšem neočekávali žádné prase, vyjma toho, co se peklo v kuchyni. Ačkoliv, třeba donu Diegovi by určitě pomohl půst, ne však jednodenní, nýbrž tak tři neděle. Od rána probíhaly v katedrále bohoslužby a jednotliví hodnostáři celebrovali slavnostní mše dle svého zvyku; ty zvyky se občas dost lišily. Půlnoční měl sloužit sám don Diego Mendoza.

Ochladilo se a Julii byla zima. Postěžovala si, že v sídle řádu nemají saunu jako na Hůrce.

„Saunu nemáme, ale máme vířivku,“ odvětila Veronika, „Holky ti ukážou, jak nastavit teplotu, ať se pořádně prohřeješ!“

Vířivka byla velká vana z nerezového plechu, s otvory, z nichž pod tlakem stříkala voda. Tmavá dívka jí pomohla nastavit teplotu, Julka se pohodlně rozvalila a užívala si.

„Můžu k tobě?“ zeptala se Freya a hned si k ní vlezla, na odpověď nečekala. Julka by nejradši řekla ne, ale...

„Ty mě nemáš ráda, co?“ otázala se zrzka, „Že se ode mě tak odtahuješ! Neboj, sem se vejde až pět lidí!“

Julka zaváhala, co říct. Pak se nadechla a přichystala se k boji. „Nemám. Bojím se tě.“

„Ještě jsem ti nic neudělala! Neboj, já to s holkama docela umím! Zatím se to všem líbilo!“

Julka polkla naprázdno, tolik upřímnosti tedy nečekala.

„Jenže tys ještě s nikým nic neměla. Neboj, já tě nepoškodím! To nechám na Janka, ať si užije!“

„Ty!“ zaječela Julka vztekle.

„A co? Jsou Vánoce, měl by dostat nějaký hezký dárek. Měla bych tě převázat růžovou stužkou...“

Julka jí dala facku. Potom druhou. Potom se rozmáchla, ale zaváhala, když viděla, že se směje.

„Ještě!“ poprosila Freya, „Pěstí do nosu a pod oko, a kdybys mi dokázala roztrhnout obočí... ať je to vidět!“

Julka neudeřila. Začala brečet.

Freya ji objala, ale nebyla v tom žádná erotika. „Nebreč! Já ti fakt neublížím! Šponuju tě, ale nikdy bych ti nic neudělala!“

Julka úplně zvadla, nechala se hladit a utěšovat. „Tak nebreč! Radši se pojď poprat, tady ve vaně je to nejlepší...“

„Já nechci!“ řekla Julka italsky. Pozvolna se uklidňovala.

„Schválně, co proti mně máš?“

„Jseš zlá! Jseš čarodějka!“

„Ale ty taky, ne? Tak budeš. Máš talent a seš bezva! Pamatuj si, čarodějka nikdy nesmí nikomu ublížit! Proto se řežem jenom mezi sebou!“

„Já jsem s váma v tý vaší škole nebyla!“

„No jo, to je malér. Ale neva, to tě všecko doučím. Třeba ohřívat vodu umíš?“

„???“

Freya jí ukázala ruku, pak ji ponořila do vody. Za chvilku Julka ucítila rozdíl teploty a Freya se spokojeně usmála.

„Tak co? Troufla by sis podívat se mi do očí?“

Její oči byly zelené a hluboké jako tůně. Julka jenom zamrkala a sklopila oči.

„Já nechci, abys mě k něčemu donutila! Já s tebou nechci spát!“

„Já s tebou jo, ale počkám, až budeš chtít. Jestli teda nechceš trochu donutit. Tím se věci krásně a snadno vyřeší...“

„Jestli na mě šáhneš, tak budu křičet!“

„To si piš, že budeš! Taky budeš škrábat a kousat, ale já tě budu šetřit. Ať tě má Janek hezky čistou. Zmlátím tě až při repríze...“

Julka udělala ublížené oči, ale nereagovala. Až po chvíli: „S ním jsi taky...“

„Jistě. Nic moc, ale na tebe bude stačit. Budeš se muset trochu snažit. Prostě mu vlez do postele, to už neodmítne.“

Julka uměla těch ublížených xichtů ještě víc.

„Taky s Tomášem jsem spala. Jo, to bylo bezva! Škoda, že jsi jeho dcera a je to na tobě vidět, bude se šprajcovat. Kdyby to dopadlo, popros, aby ti pořádně prozvonil mozek!“

„S vlastním otcem?“

„No a co? Když mě táta chce za něco odměnit, co se mnou má udělat? Jestli jsem vážně v tom, určitě mě pochválí!“

Julka vzdychla. „Jasně. Povídej co chceš, mě už nevytočíš. Povídej, jak jste studovaly na Como a vyměňovaly si kluky. Schválně, jestli se znechutím!“

„Vali něco vykecala? Neskutečná potvora! Stejně jich sbalila víc než já!“

„Ona říká, že ty!“

„Kecá! Započítává si i ty, co balila Renča! To bylo správný žihadlo, ta nenechala na pokoji žádnýho chlapa! A Britta a Senta, ty jsou taky jasný!“

„Vy jste všecky spolužačky?“

„Jasně. Byly jsme ve skupině, bydlely spolu na pokoji a každou chvíli pořádaly mejdan! Skvělý časy! Kdybys byla s náma...“

„Ale fuj!“

„No, že sis vzpomněla se pohoršit! A že ti tak svítěj oči!“

„To je morálním rozhořčením!“

Freya se na ni vrhla a dvakrát ji potopila. Julka jí to oplatila, a potom se chvilku kočkovaly, až na ní zůstala ležet. Freya ji setřásla.

„Teď čekáš, že něco bude. Nebude. Jsem mazaná a ty seš stejná potvora jako my, jenom jsi přišla trochu pozdě. Nechám tě vycukat. Ještě budeš prosit!“

„Nebudu!“

„Ještě řekni Vždycky a Nikdy, to jsou moc hezký slova. Schválně, ať si zaděláš na průšvih!“

„Pch!“

Julka se pohodlně natáhla. „Ohřej tu vodu ještě trochu! Jak nejvíc můžeš, ale ne abych se uvařila!“

Freya vyhověla. Julka se potopila tak, aby jí z vody vyčníval jenom nos, a relaxovala.

Neřekly to nahlas, ale obě to věděly: Od teďka už budem kámošky.

Po setmění se konala slavnostní večeře; všichni se sešli slavnostně oblečeni u stolů postavených pod vánočním stromkem, rozzářeným tisíci svíčkami. V jejich mihotavém světle se leskly skleněné ozdoby lehké jako dech, barevné fábory a pentle; též byl připraven menší ohňostroj, ale to až na půlnoc.

Hodovalo se zvolna, mezi jednotlivými chody byly přestávky; tehdy se zpívaly vánoční písně všech zemí, které tu byly přítomny. Tomáš zahrál na housle a Denis zpíval sólo; také my jsme si nenechali ujít možnost předvést krásu svých hlasů lidem. Čas plynul, na stůl už přišlo ovoce, vánoční cukroví a svařené víno, ale lidé se nerozcházeli, seděli a přátelsky si povídali, občas zpívali koledy; ani děti nikdo neposílal spát.

Okolo půl dvanácté jsme se začali chystat do chrámu; odtamtud už zněly varhany a zářila všechna světla. Když jsme vstoupili, připojili jsme se okamžitě k písni, neboť jsme ji znali.

Půlnoční liturgii sloužil Tomáš Baarfelt, řecky podle něčeho, čemu říkal Jeruzalémský typikon. Většina přítomných řecky neuměla, ale nás Tomáš učil byzantské nápěvy, kdykoliv sloužil doma na Hůrce, takže jsme krásně zpívali. Šelmy, které právě dorazily z Arminu, samozřejmě slova neznaly, ale melodii pochopily. Jsme velmi dobří zpěváci.

Všechny ovládla sváteční atmosféra; Vykupitel lidstva přicházel, aby spasil celý svět; a my jsme se klaněli Beránkovi, vítali jej a prosili, aby shlížel milostivě na naše hříchy.

Když jsme konečně vyšli z chrámu, zarazili jsme se na prahu v údivu, neboť vše kolem bylo bílé: na zemi ležela tlustá vrstva sněhu a další sníh se sypal z oblohy. Španělé a Italové jásali, neboť nebývá v těchto končinách častým zjevem; Valérie tvrdila, že sníh na zemi viděla snad třikrát či čtyřikrát v životě, pokud nebyla lyžovat v Pyrenejích. Diana se smála, udělala kouli a hodila Valérii do obličeje; ta si to nenechala líbit, takže zakrátko vzplanula mohutná sněhová bitva, které se zúčastnili skoro všichni, až na ty nejstarší a nejctihodnější pány. Denis házel koulemi tak vášnivě, že ho nakonec povalily do sněhu a vyválely, že měl sníh ve vlasech, za krkem, v botách, všude – ale ani to mu nevadilo. Julka si na něj klekla a cpala mu sníh za košili a do kalhot; vzápětí jí to někdo nezištně oplatil. Dívky i chlapci se rvali ve sněhu, dokud nezačal ohňostroj; pak toho nechali a dívali se, jen někteří využívali situace a zlobili děvčata. Nakonec se zkřehlí a promrzlí se smíchem nahrnuli dovnitř, dělali loužičky na dlaždičkách a srkali horký čaj s rumem pro zahřátí. Denis se umlouval s několika šelmami, že zítra postaví na dvoře sněhuláka, aby viděl až do prvního patra. Dlouho trvalo, než se podařilo nahnat všechny opozdilce do postele.

Jenže ráno bohužel ležel sníh pouze na střechách a i ten kvapně tál; namísto sněhu bylo všude jen bláto. Stavět sněhuláka nešlo a co horšího, v bazénu se nedalo koupat, natekla tam spousta špíny. Denis navrhl řeku, ve které se konalo smývání hříchů, ale byla rozvodněná, tak si to přece jen rozmyslel. Dali si tedy jenom sprchu a pospíchali do chrámu.

Byl den Narození Páně, takže jsme všichni byli zváni ke slavnostní liturgii. Pro význačné hosty byly vyhrazeny lavice vyzdobené řezbami; ostatní zasedli dle svých hodností a významu. Don Diego v bílém ornátu zdobeném zlatem sloužil jako biskup, komthurové a důstojníci spolu s ním jako kněží; četlo se z Evangelií; hodně a často se zpívalo, takže se nám to líbilo. Všem přítomným bylo podáno Tělo a Krev Páně pod způsobou chleba a vína, a byli očištěni od hříchů.

Julie měla po celou liturgii velice povznesenou náladu. Přešla ji až venku, když se Denis začal hlasitě dožadovat dárků; byly mu slíbeny, až se vrátíme domů, ale s tím nesouhlasil.

„Co bysme mu tak dali darem?“ uvažovala Renée se škodolibým úsměvem, „Co mu třeba udělat nějaký hezký účes – nemyslíš, Diano?“

Julka se naježila, vytušila zákeřný útok.

„Já jsem pro!“ rozzářil se Denis, „Ale když já, tak všichni!“

„Teda brácho, ty zrádče...“ začala, ale Valérie namítla:

„Naopak, je mazanej. Ví, že ty budeš proti, tak to nedopadne.“

Julie střelila po Renče ošklivým pohledem, ale neřekla nic.

Liturgie trvala dlouho, takže místo snídaně šli rovnou na oběd. Přesněji, na hostinu; jídla byla spousta a zalévalo se nejjemnějším vínem a různými alkoholy, jak komu co chutnalo. I my jsme byli spokojeni, většina jídla bylo maso, a všichni se nacpávali po předchozím postním období.

Když se den překulil do odpoledne, začala Veronika naléhat, aby se pokračovalo ve zkoušení na divadlo. Posbíraly všechny nedopité láhve, takže zkouškám nic nestálo v cestě; pouze to, že se dvojčata Knassenovy, Jana a některé další rozlítily a prohlásily, že balet je na ně málo a že udělají něco lepšího: družinu šašků. „Nač by měl být jen jeden šašek? To je málo!“ prohlásila Jana a rozhodla se realizovat svoji myšlenku. Dívky sehnaly staré barevné hadry, rozstříhaly šaty vyšlé z módy a ušily si bláznivé kostýmy, strakaté a záplatované. Obličeje si natřely bílou hlinkou, vlasy rozcuchaly a všelijak divně učesaly, aby co nejvíc připomínaly vrabčí hnízdo; hlasitě záviděly Janě, že s tím nemá problémy. Na bílé obličeje si namalovaly šaškovské rysy tváře a z barevných vajíček vytvořily klaunské nosy. Takto vystrojené se dostavily na zkoušku a kuly plány, čím překvapit herce.

S herečkami to ještě jakž takž šlo, naučily se text a dokázaly jej i obstojně reprodukovat. Horší bylo s muži: Charry vrčel jako tygr a pletl páté přes deváté, Dunbar se snažil poctivěji, ale taky to k ničemu kloudnému nevedlo; jenom Mario je rozený komediant a svého nafoukaného a hloupého Malvolia hrál s chutí. Diana a Renée, která hrála Ondřeje, se měly porvat kordy; avšak Renée neumí s mečem zacházet vůbec a div se na vlastní zbraň nenapíchla, kdežto Diana předváděla všelijaké divné parádičky svou japonskou katanou a zdržovala děj. Julka si přinesla kytaru, houpala se na houpačce z žehlicího prkna a zpívala O sole mío.

Veronika se taky rozhodla umělecky projevit; zazpívala pár podivných melodií, které vypadaly, jako když se kočce vášnivě a neústupně šlape po ocase. Když Tannarr zazpíval jednu árii po ní, nebylo to k rozeznání.

Tomáš se přišel podívat, jak jim to jde, chvíli přihlížel zkoušce s výrazem krajně nedůvěřivým a na Juliinu otázku řekl:

„Je to hrůza! S tím chcete jít před obecenstvo?“

„A co se ti na tom nelíbí?“ ptala se Veronika.

„Ale... vždyť to nemá hlavu ani patu!“

„Však je to taky veselohra!“ chlubila se Diana.

„Pro tebe je veselohra, když můžeš uprostřed dialogu udělat na jevišti kotrmelec! Pletete páté přes deváté!“

„Však je to jenom zkouška; hrajeme až zítra, do té doby se všechno dokonale naučíme!“ slibovala Julka.

„No – to jsem teda zvědav.“ řekl Tomáš a šel od toho.

Potom učila Veronika Dianu hrát na piano; Diana sice má jisté zkušenosti s ručním harmoniem, ale naučit se písničky bylo pro ni utrpení, zvláště tak rychle. Veronika jí napsala na jednotlivé klávesy písmena označující noty a na kus papíru písmena, jak jdou za sebou v písni; Diana si to několikrát přecvičila a prohlásila, že hrát na piano je lehčí, než myslela.

„Myslím, že bych spíš naučila hrát cvičenýho vlčáka!“ vzdychla Veronika, když byl tento výcvik ukončen.

Pozdě odpoledne dorazil nějaký mladík v námořnické uniformě; přijížděl z Malagy a byl důstojníkem přístavní správy toho města. Přinášel dopis Ludvíkovi a vůbec všem a zdvořile žádal, aby na tento dopis byl brán co největší zřetel, neboť jeho nadřízený, sám velitel přístavu, mu kladl na srdce, aby to dobře vyřídil. Ludvík zavolal Tomáše a Charryho, z vlastní vůle si list přečetl i don Diego.

Dopis zněl:

„No nazdar!“ řekl Charry, „Ludvíku, měl by tam někdo z nás zajet a dát to trochu do pořádku. Já si dovedu živě představit, co naši vyvádějí... Ten chudák se bojí našich koček a chlapci si z něj za to dělají šoufky...“

„Žádné starosti,“ zasmál se don Diego, „Když dovolíte, srovnám to s tím člověkem jedním dopisem.“

„Byli bychom ti vděčni.“ řekl Charry.

Don Diego si vzal psací potřeby a papír a psal:

Don Diego složil list, zapečetil jej pečetí s řádovým křížem a dal Ludvíkovi, aby ho zanesl čekajícímu důstojníkovi.

„Jeď jak nejrychleji umíš, ať to pan velitel brzo má!“ řekl mu Ludvík, důstojník dopil svoji sklenici a šel.

Ten večer se konal další ples, možná ještě slavnostnější než minule. Naše šelmy poprvé viděly, jak takový ples má vypadat a byly tím značně překvapeny; taky Ponny a Staškovi se to líbilo a trochu je mrzelo, že to nebudou moci u nás zavést. Ale Baarfelt se usmíval:

„Když s vámi bude Jana, určitě sem tam zařídí nějakou zábavu, aby se nenudila...“

„Skutečně s náma Janu pustíš?“ rozzářila se Ponny.

„Těžko bych jí v tom dokázal zabránit. Když Mario nedokáže udržet Percyho a musel ho propustit?“

„Vážně?“ Jana považovala za potřebné dát Mariovi pusu; nečekal to a byl poněkud překvapen.

„Kdo ví, kolik lidí a za jakých okolností s vámi ještě odjede! Sháníme po celé Evropě vhodné kolonisty; zatím jsme jen rozhodili sítě, ale přijde vhodná chvíle...“

Julie si krásně zatančila, ale protože se jí nepodařilo se ani opít, ani se s nikým pohádat, nebyla úplně spokojená. O průběhu plesu těžko něco říct; jen že okolo druhé hodiny noční pojaly dívky úmysl jít se vykoupat, samozřejmě do bazénu uvnitř, venku byla příšerná zima. Kdo navrhl, že nejlepší koupání je ve večerní toaletě, nebylo prokázáno, ale šly tam všechny a byla to opravdu úžasná legrace. Teprve když se dost vycachtaly a vysmály, svlékly se a nechaly všechno ležet, kde to odhodily; však to služebnictvo ráno uklidí a dá do pořádku. Jelikož některé měly problém trefit do svých pokojů, odešly všechny do největšího, kde bydlely Veronika, Valérie a Renée; z ostatních komnat tam natahaly všechny pokrývky, peřiny a vše, na co jim padl zrak, vytvořily z toho hnízdo, stulily se co nejvíc k sobě a ukázněně usnuly.

Julie se probudila pocitem, že už určitě není brzo ráno. Zmeškala ranní rozcvičku, což ji netrápilo, ale taky snídani, to jí vadilo víc. Vedle ní (a částečně přes ni) ležely z obou stran holky, které si vůbec nepamatovala; pokusila se vzpomínat a napadlo ji, že to budou mladé dámy, které přišly na ples se svými ctihodnými rodiči, většinou významnými osobnostmi města a okolí. Určitě se navzájem představily a dobře se bavily; ale co bylo potom? Dobré bylo, že ji nebolela hlava, ani necítila jiné příznaky včerejší pitky; naopak se cítila skvěle, jenom měla příšerný hlad. Taky se jí chtělo, ale ne tak hrozně, aby musela rychle vstát.

Jak tak přemýšlela a zvolna se probírala k životu, probudila se nějaká další holka a začala pištět. Asi se probudil i někdo jiný, ale Julka zvedla hlavu.

„Prosím vás, slečno, kde tady mají...“ ta holka se ostýchala říct slovo záchod, taky si držela ruce na jindy důkladně utajených místech.

Julka se tedy zvedla. Probudila tím ty vedle sebe, ale to jí bylo fuk. „Pojď, ukážu ti.“

Na chodbě té dívce něco došlo: „Proboha, já jsem nahá!“

„Aby ses nezbláznila!“ Julce byl její pisklavý hlas nějak protivný, „Já taky, a nevyvádím!“

Sešly dolů do lázní, Julka jí ukázala onu místnost, sama si vlezla do sprchy a pustila ji na sebe. Bylo to příjemné, tak se pod proudem kroutila a užívala si to.

„Promiňte, slečno,“ oslovila ji ta dívka, „Známe se?“

„Těžko říct, ale můžem se seznámit. Já jsem Julka – Julietta la Venzini z Neapole.“

„Já jsem Mercedes Companezová. Těší mě. Tatíček je smírčí soudce...“

„Jo, někdo takovej tady byl. Tuším. Pojď si dát sprchu.“

„Nevíte náhodou, proč... kam nám zmizely šaty?“

„Náhodou ne, vím to docela... vlastně myslím si, že to vím. Osprchuj se a jdeme je hledat.“

„To mám jít nahá?“

„Máš nějaký lepší nápad?“

Než se Mercedes vysprchovala, přišlo několik dalších, kromě jiných Jana. Taky už měla několik diskusí s jinými a cítila se významná a důležitá. Mercedes se jí polekala.

„Proboha, ta holka má ostříhané vlasy!“

„Sluší jí to, viď? Ta holka je moje sestra. Nechceš se dát taky ostříhat?“

Mercedes měla samozřejmě krásné dlouhé vlasy až na záda. Momentálně poněkud pocuchané. Na ples byla nádherně učesaná, ale koupáním účes trochu utrpěl. Při té představě začala vřískat, Julka se jí posmívala a ještě ji šponovala, šťastná, že se může na někom vyřádit. Sice jí problesklo hlavou, že je taky potvora, ale je tak nádherné narazit na někoho slabšího!

Na chodbě potkaly generála Tawarra.

„Proboha! To je tygr!“ vykřikla Mercedes.

„Ano,“ řekla Julie a pohladila ho, „Krásnej, že?“

Mercedes napadlo omdlít, ale nablízku nebyl žádný hrdinný mladík, který by ji zachránil, tak to zamítla. Taky si vzpomněla, že včera se na plese volně pohybovaly šelmy, ona je hladila a krmila z ruky, tak Tawarra pohladila taky a nechala si od něj olíznout ruku.

Zimní bazén byl hned vedle, tak nebylo nutno dlouho hledat. Julie však zjistila, že služebnictvo jejich oblečení nejen neuklidilo, ale ani si ho nevšimlo. Dokonce je možné, že do bazénu vůbec nevstoupilo, což je trestuhodné. Někdo by je měl seřvat, ovšem Julie tady nebyla doma, tak zaváhala. Kdyby tu byl někdo odvážnější, třeba Freya!

A hle, přání se splnilo bez meškání, Freya vpadla rozchechtaná a plná energie. Krátce na to další princezny.

„Teda, tady je čurbes!“ konstatovala Freya, „Komu co odpadlo od ruky...“

„No právě,“ řekla Julie, „Kolik je vůbec hodin, že sem nikdo ještě nepřišel?“

„Čtvrt na jedenáct, podle vašeho měření času.“ řekl Tawarr úslužně a o Mercedes se pokusily další mdloby.

„No prosím! A kde jsou ty holky, co by tu měly být?“

Freya zívla a protáhla se. „Hádala bych, že odhadly, že budeme dlouho spát, a uspořádaly si taky mejdan. Teď se nejspíš probouzejí...“

„Jenže jim to bude trvat dýl, kluci je nebudou chtít pustit!“ poznamenala Valérie, „Jestli to rozjeli opravdu ve velkým...“

„Myslíš, že by...?“

„Nemyslím, mám zkušenosti. Černí kluci mají výdrž a holkám se to moc líbí...“

Julka zaváhala, zda by se neměla morálně pohoršit, ale obstaraly to za ni nějaké slečny z města, které to pochopily.

„A vůbec, co ty tady děláš?“ řekla jí Freya, „Neradila jsem ti, abys šikovně vlezla Jankovi do postele?“

Julie byla nucena přiznat, že radila. Ale...

„Včera byla perfektní šance, byl příjemně vláčnej a ty taky. Janek je slušnej a dobře vychovanej kluk, kdyby tě ráno našel vedle sebe, skočil by ještě dneska za Tomášem a zítra byste mohli mít svatbu. Ostatně, Janička by se mohla vdávat zároveň s tebou, to by byla krása!“

Janička byla všemi hlasy pro, pro Julii to bylo trochu překvapení.

„Oddával by vás don Diego, ten to moc dobře umí!“ zasnila se Renée, „To bych si taky moc přála, ale kdo by si mě vzal?“

„A že sis nevzpomněla dřív?“ divila se Veronika, „Nějakej mladej Jezdec, kterej touží po kariéře...“

„Tohle poslouchej,“ přitáhla Freya Julii blíž, „Vykládaly ti někdy holky, jak se vdávala jejich matka?“

Na Julii byla zmatenost vidět, tak nadšeně začala vyprávět:

„Marii Kateřině táhlo na patnáct, studovala ve Voglariho škole a byla moc krásná. Měla skvělý výsledky, tak ji starej Baarfelt vzal za odměnu do Valencie na prázdniny...“

„Starej Baarfelt?“

„No, Tomášův otec. Ty ani nevíš, že jste vlastně sestřenice?“

Nevěděla. Koukala na Veroniku a Valérii, jako by je nikdy předtím neviděla.

„Diego byl tehdá mladej a hrozně hezkej, a ona se do něj na první pohled zabouchla. Jenomže byl taky slušně vychovanej a nic by si k ní nedovolil. Tak ji napadlo vyškemrat, že by jeli na projížďku po moři. Měli takovou šikovnou plachetničku pro dva, tak že on bude ovládat plachy a Maya se učit kormidlovat. Jezdili kolem pobřeží, až našli nějakou hezkou zátoku, kde stála opuštěná rybářská chatrč. Marii se tam líbilo, ale Diego měl strach, kazilo se počasí, tak aby dojeli včas domů. Tak šikovně spadla do vody a cachtala se na mělčině, dokud pro ni jako slušnej hrdina neskočil. Pak začala vyvádět, že takhle mokrá domů nemůže a že se bojí a kdesi cosi. Loďku vytáhli na břeh, zalezli si do tý chatrče a Maya se nechala odstrojit, aby jí ty šaty jako uschly. Když udělala ze všeho, co tam našli, šikovnej pelíšek, tomu už neodolal. V noci ještě přišla bouřka a liják, ale oni byli pod střechou...“

„A devět měsíců po tom jsem se narodila.“ pochlubila se Veronika.

„Ráno Maya předvedla, že není ani zdaleka taková křehotinka, jak se snažila jevit, kromě jinýho výborně a ráda plave. Diego měl trochu strach, co na to starej Baarfelt, ale tomu bylo od začátku jasný, jak to dopadne. Měli nádhernou svatbu. Když si markýz Mendoza di Castro bere princeznu z Baarfeltu...“

„Prozradila mu někdy, jak to nastrojila?“ zajímalo Julii.

„Nevím, jak jemu. Nám to vykládala mockrát a vždycky se tomu hrozně smáli. Od začátku mu začala organizovat kariéru, bojovala za něj jako lvice. Táta postupoval v hodnostech a funkcích, najednou to měl všude dobrý... Pak si pořídili ještě Valérii a Marii Kateřině by to stačilo, ale Diego moc chtěl syna. Tak má. Sancha znáš, ne?“

„No, znám.“ Julie si nebyla jistá. Nějakého takového mladíka jí představovali, ale oproti sestrám byl nemastný neslaný...

„A kde je vaše matka teď?“ zeptala se Jana, kterou to taky moc zajímalo.

„Bohužel zemřela,“ řekla Veronika, „Už je to pár let... Nakazila se za epidemie...“

„To ji nemohli nějak vyléčit?“

„Ale ona tam byla jako léčitelka! Byla čarodějka, proto studovala na Como! Co se pamatuju, vždycky měla spoustu pacientů...“

„Co, ona taky?“

„Prosím tě, probuď se, sestřenko! Jsi princezna z Baarfeltova rodu! Čarodějka rodem, předurčená ke službě! Tak už to konečně pochop!“

Julie stála mezi nimi a cítila se jako ovce, kterou se chystají podřezat. Jistě, všechno to zapadalo do sebe! Ale ještě pořád tu bylo něco víc...

„No, uklidni se,“ pohladila ji Freya po rameni, „Ještě není nic zmeškáno! Šikovně vlítni na Janka a začni kňourat, že tady máme málo místa a že ti všecky hrozně ubližujem, šikanujem tě a vyhrožujem, že tě ostříháme... tak jestli bys nemohla přespávat o něho. Když už tě bude mít v pelíšku...“

„No jo, ale lhát mu?“ namítla Julka.

Vzápětí ležela na zemi, Freya na ní klečela a mávala jí kolem hlavy nějakou ostrou čepelí. „Chceš, aby to byla pravda?“

Julka se zajíkla, ale Freya ji nechala, dokonce jí pomohla na nohy. „Slíbila jsem, že se tě nedotknu, dokud si sama neřekneš – ale holky vědí, že mi není co věřit!“

Valérie řekla velice vážně: „Jestli to dokážeš udělat, jak ti radí Freya, uděláme ti hlavu na svatebním mejdanu. Slibuju, že půjdu s tebou!“

„Já taky!“ slibovala Freya.

„Tak to se přidám!“ smála se Renée, „Co ty, Veru?“

„Já jsem proti – ale nechala bych se ukecat.“

Julie polkla dvakrát naprázdno. „Říkáte to, jako by to mělo nějaký význam!“

„Když Valérie něco řekne, má to vždycky význam!“ řekla Veronika.

Jenže Valérie se vzápětí rozesmála: „Ne, nemyslete na to! Julce se do toho nechce a já... hodím se do klidu. Nenechte se ode mě zblbnout!“

Julie se v rozpacích rozhlédla. Dívky se probíraly mokrými slavnostními šaty; některá první začala brečet a ostatní se k ní rychle přidaly.

„Máma se vždycky hrozně smála, když jsme se koupaly v šatech,“ řekla Veronika, „Když bylo hezky, naházela nás do vody, jak jsme byly...“

„Ty ses cachtala jako kačena, i když hezky nebylo,“ dodala Valérie, „Nemohla jsi minout louži, abys do ní neskočila...“

„A že jsi šla hned za mnou!“

„A máma si pro nás došla do potoka a vytáhla nás za uši!“

„Když tobě ty uši tak krásně odstávají! Vypadáš jako africká lištička, když seš ostříhaná!“

Julka měla opět to potěšení nechápat.

„To jsme byli na vejletě v Tangeru,“ vysvětlila Veronika, „Táta a strejda Francisco tam měli jednání a máma dělala nějaký výzkumy. Vali chytla vši...“

„Ty taky, nekecej!“

„To nás vzala poprvý strojkem. Měli jsme takový bezva hadry, jenom kalhoty a košili; nikdo nevěděl, jestli jsme kluci nebo holky...“

„Rajtovaly jsme na blembloudech...“

„Valérie velbloudy miluje! Je to zvíře hrbatý, pitomý, kouše a plive...“

„Náhodou, blembloud je krásnej! Když sedíš nahoře na tom hrbu a rozhlížíš se po poušti...“

„Nalevo písek, napravo písek, vzadu písek...“

„Vpředu písečná bouře!“

„Hele, pojeďte do Afriky! Je tam nádherně...“

„Pozvali nás do jedný oázy. Máma jim udělala déšť...“

„Pak našla ještě v jednom údolí vodu, tak se tam přestěhoval šejkův nejstarší syn...“

Julka koukala z jedné na druhou a nevěřila. „Udělala déšť? Co všechno ještě umíte?“

Podívaly se jedna na druhou a pokrčily rameny.

„Necháte to třeba na mně?“ řekla Freya, „Já mám ty holky moc ráda...“

„No, nevím! Ty seš neřízená střela...“

„Valiko, já tě něčím majznu! Študovaly jsme spolu!“

„Jenže tys od tý doby nachytala všelijaký věci...“

„A dost!“ řekla Veronika, „Julko, promiň. Ty taky, Jano. Nenecháme to na večer, až tady nebudou ty holky?“

„A co by jim vadilo, kdyby se něco naučily?“

Veronika neřekla nic, jenom si poklepala na čelo.

Jenže Julii něco napadlo a taky to hned řekla: „Když umíš ohřát rukou vodu, dokázala bys taky vysušit mokrou látku?“

Freya se zašklebila na Veroniku, usmála na Valerii a potom přikývla.

Veronika řekla: „Nic nepředváděj, rovnou je to nauč!“

„Tak jo. Ale pojďte bokem, to jejich skuhrání mě rozčiluje!“

Freya si sedla do nejméně nápadného kouta, po jedné ruce posadila Julii, po druhé Janu. Veronika a Valérie se posadily proti nim a dohlížely. Dívky si propletly ruce a Freya začala. Julii se od začátku líbilo, když na ni některá z děvčat sáhla, jejich dotyk byl příjemný a hřejivý. Teď cítila, jak z Freyi vychází příjemné teplo... ale pochopila, že je to něco jiného: energie. Postupně jí celou pronikla, bylo jí skvěle a cítila se silná a schopná. Ta energie se dotkla její vlastní energie a posílila ji, náhle se jí zdálo, že vychází přímo z ní... vlastně ne, z něčeho nad ní! Nasávala ji ze všeho, co bylo kolem, a bylo jí tolik, že ji mohla zkusit vrátit... pustila ji do těla Freyi a přes ni dokonce Janě, ta zareagovala a vracela ji zpět. A Freya se smála.

„Hlavně mě neusmažte, holky! Zkusíme opačný chod! Julko, snižuj teplotu, až kam zvládneš. Jana to zkusí potom...“

Julie si představila, jak pomalu chladne. Odmítala hřejivou energii od Freyi, naopak ji ochlazovala a sebe s ní.

„Dobrý! Vážný varování pro obě: Nikdy nechoďte pod dvacet stupňů a nad padesát! Obojí by vás zabilo! Já vím, že to budete zkoušet, ale bezpečná teplota je od třiceti do pětačtyřiceti a vždycky si dávejte pozor, abyste se z toho taky dostaly zpátky! Tak dost! Dejte si souboj, Jana bude chladit a Julka ohřívat! Až mě to začne bolet, já vás zarazím!“

„Vždycky jsem si myslela, že seš praštěná,“ řekla Valérie, „Teď to dokazuješ!“

Freya zvedla nohu a šlehla po ní bleskem z palce. Vali vykvikla, pak se rozesmála.

„Teda, ty perlíš! Holky, to se naučte, budete to určitě někdy potřebovat! A trénujte to na dálku, ten druhý bude mít třeba pušku nebo revolver... když mu ho prudce ohřejete, pustí ho!“

„Když to prudce ohřejete, pustí i lejno!“ ušklíbla se Freya.

„Teď už je nech a ať zkusí to sušení! Bacha, rychle se vybijete! Vlastně, my jsme ani nejedly... tohle taky nedělejte, dávat Ëčko na hladovej žaludek...“

Určitě měla pravdu, ale Julie to moc chtěla zkusit. Našla svoje šaty jednou rukou podložila a druhou přejížděla po látce, aby viděla, jak z ní stoupá pára. Bavilo ji to.

Jana vymyslela zlepšovák, podložila látku kolenem a jezdila po ní oběma rukama. Smála se.

„Šlo by vysušit šaty přímo na těle?“ zeptala se Julka.

„Zkus si to! Obklíkni se, vykoupej se a pak zkus sušit!“

„Čím jde emitovat E+?“

„Čímkoliv. Viděla jsi, že jsem střelila palcem u nohy. Blbý je pouštět to nosem, to se ti většinou spustí krev. Ale největší rozkoš je pouštět to...“

„Neříkej to!“ štěkla Veronika.

„Já jsem to pochopila.“

Veronika zašermovala rukama a pak řekla právem supervizorky: „Všechno, co přijímáte nebo vydáváte kůží, je příjemné a posilující. Ničeho se neodříkejte. Mazlení, masáže...“

„Výprasky...“ dodala Renée.

„Já vás, holky, zažehlím do placata! Přestaňte je kazit! A vůbec, jdeme na snídani, pro dnešek toho máte dost!“

Princezny si s oblečením nedělaly starosti, cizí dívky se jakž takž oblékly, i když příjemné jim to nebylo. Od včerejška zbyla ještě pořád spousta jídla, tak prohledávaly stůl a bez ladu a skladu hltaly všechno, co jim připadalo jedlé. Taky okamžitě vypily veškerý nalezený alkohol, o některé lepší se i pohádaly.

Julie si všimla mísy s ovocem, kde kromě jiného byl nádherný hrozen vína. Okamžitě na něj dostala chuť, ale byl příliš daleko, aby na něj dosáhla. Nepřemýšlela, natáhla ruku a podala si ho. Ovšem příliš nápadně, takže si toho někteří všimli.

„A pak budeš říkat, že nic neumíš! Kdo tě učil telekinezi?“

„Já nevím... měla jsem chuť, tak jsem si zkusila udělat díru do prostoru...“

„Jo, dobře. Trénuj to. Nejlíp to jde se stříbrnými příbory. Ale ne před hosty, aby se nevyděsili...“

„Zásadní poučka,“ řekla Veronika, „Jakákoliv práce s E jde líp, když jsi v dosahu chrámu nebo třeba jen... podívej, co je po stěnách ikon. To hodně pomáhá.“

„A nepočítej, že ti to zůstane dlouho,“ dodala Valérie, „Jak poběží čas, vybiješ se a budeš muset zase nasávat...“

Julie se příjemně najedla; ale hned potom pocítila únavu a několikrát s vypětím sil přemohla klesající víčka.

„Jdi si na chvilku lehnout,“ poradila jí Valérie, „Jseš vybitá, potřebuješ odpočinek. A nic si z toho nedělej, kdyby ti po probuzení nešlo to, co teď!“

Julka usoudila, že bude nejlepší nad ničím nepřemýšlet a dělat, co jí řeknou. Tentokrát si vyhledala vlastní lůžko a usnula, sotva si lehla.

Když se probudila, bylo pozdě odpoledne a cítila se skvěle. Když se obouvala, zkusila si jen tak pokusně podat botu. Bota se sice trochu zachvěla, ale to bylo všechno, tak se oblékla normálně a šla se podívat, co dělají kamarádky.

Vpadla rovnou doprostřed hádky a netušila, o co jde. Pochopitelně šlo o šaty, konkrétně o noční koupel v plesových róbách. Silně se to nelíbilo slečnám z města, kterým rodiče dovolili, aby strávily vánoční prázdniny ve společnosti vznešených princezen pod záminkou, aby se přiučily šlechtickému chování. Ty dívky si to velmi přály, ale netušily, co je čeká. Veronika a Valérie považovaly za skvělou legraci ničit šaty, které už se jim nelíbily, vyšly z módy nebo měly jinou závadu, třeba byly špinavé. A to jak kamarádkám, tak především sobě. Don Diego byl nesmírně bohatý, svoje dcerušky miloval a dopřál jim všechno, po čem zatoužily. Obě měly rády sporty, při kterých oblečení snadno došlo k úhoně, a když se hádaly, nebylo neobvyklé, když si navzájem roztrhaly cokoliv, hlavně jemné prádlo. No a co, koupí se nové! Taky mohly to, co už nechtěly, někomu darovat, ale na to nepřišly.

Julie taky měla ráda hezké věci; hrabě la Venzini nebyl chudý, ale rozhodně odmítal dávat dceři tolik peněz, kolik by potřebovala. Jistě, teď už to chápe.

Rozhodčím mohla být císařovna Diana, která zastávala buddhistický názor, že veškeré oblečení, stejně jako všechny ostatní materiální věci, jsou bezvýznamné a toužit po nich je pokleslé, neboť stejně podlehnou časem zkáze. Tento názor ji ovšem okamžitě přešel, když uviděla něco hezkého, a hned si to běžela koupit. Charryho o svém filosofickém názoru přesvědčila, takže se divil spoustě balíčků, které si přinesla z každého nákupu; občas jí vyčítal rozmařilost a marnotratnost, takže byla nucena spustit hádku, rozbrečet se a pak se nechat utěšovat.

Vřískání a ječení těch děvčat z města nakonec princezny naštvalo natolik, že je vyzvaly, aby navštívily jejich oblékárnu a vybraly si vše, co se jim zalíbí. Můžou to považovat za vánoční dárek, ačkoliv v tomto kraji dostávají děti dárky až 6. ledna a nosí jim je ošklivá čarodějnice Tofana. Slečny se nedaly pobízet a vymetly jejich garderobu takovým tempem, že se princeznám stěží podařilo uchránit těch pár věcí, které si ještě chtěly nechat. Ještě měly taky zbrojnici, tam je naštěstí nepustily. A trezor se šperky.

Julie se zajímala, zda už ty vymáchané šaty dalo služebnictvo do pořádku. Zajisté; Veronika na ně vletěla a důrazně jim připomněla jejich povinnosti. Julka vyjádřila názor, že služebnictvo je tady trestuhodně líné a nedbalé a je záhadou, co všecky ty holky celý den dělají. Co dělají kluci, bylo jasné, patřili k ozbrojeným silám a jejich povinností bylo chodit do stráže a cvičit se zbraní. Dělali to? Inu, hlídky drželi, to je pravda. Dívky měly taky povinnost cvičit se v boji, ale počínaly si při tom ledabyle. Julka se zeptala, jaké vlastně je právní postavení služebnictva v řádu. Také měli v Neapoli služebnictvo, ale nebylo ho tolik, a Julie nikdy neměla svoji oblíbenou komornou, se kterou by kamarádila a nechala si od ní radit a pomáhat.

„Ty si to představuješ jako Zerbinku z commedie dell'arte!“ obvinila ji Veronika. Julie zaváhala, ale pak přikývla.

„Ach jo! Pojď do vířivky, tady je moc rušno!“

To byla další zvláštnost: princezny se koupaly několikrát denně, vlastně pokaždé, když se jim chtělo. Po ránu sprcha nebo zaplavání v bazénu, když to bylo k vydržení. Pokud bylo hezky, trávily u bazénu celý den a opalovaly se nebo čekaly, až někdo navrhne nějakou hru. Během hry se samozřejmě osvěžovaly, jak to šlo, a tak pořád dál. Chodit nahé jim naprosto nevadilo, sice tušily, že někteří lidé nosí do vody plavky, ale když už do vody, tak v tom, co zrovna mají na sobě. Už o tom byla řeč.

Ve vířivce zahájily diskusi. Nebylo to snadné, co pro ně bylo normální, to Julie právě chtěla vědět, ale časem došly k nějakému výsledku.

Za křižáckých válek získal řád spoustu zajatců. Někteří byli vzpurní a nezkrotitelní, ale jiní usoudili, že v zajetí jim není tak zle, a návratem domů by si nijak nepomohli, takže zůstali. Ze zajatců se stali sluhové, potom zbrojnoši a nakonec vojáci, kteří dostávali celkem slušný plat a nevedlo se jim špatně. Jenže chlap potřebuje ženu; dívky nebrali rytíři do zajetí, když bylo zapotřebí, koupili je prostě na trhu jako jiné zboží. Otázka kdo bude komu patřit se řešila různě; někteří uzavřeli řádné manželství, jindy byly dívky toho, kdo po nich zrovna zatoužil. Taky měly svoje názory a situace se všelijak měnila. Pochopitelně ženy rodily děti, a ty vyrůstaly v řádu jako jeho vojáci, opět si pořídili nějaké ženy a opět přivedli další zajatce. Samozřejmě jich mnoho padlo, ale někteří získali významné postavení.

Od těch dob utekla řada let a ze služebnictva se stala významná složka. Zásadně chtějí zachovat řád u moci, kdyby padl, museli by odejít do světa a živit se na vlastní pěst. Někteří by to určitě zvládli, taky si mnozí pořídili farmy či řemeslnické dílny a obchodují s řádem, ale jiným by bylo krušno. To jim ovšem nebrání vyhýbat se práci, jak se dá. Někteří pracují v dílnách, jiní v kuchyni, podle toho, jak jsou zařazeni do směny. Číst a psát se s vypětím sil naučili, ale o vzdělání moc nestáli.

O co stojí především mladé dívky, je otěhotnět s některým ze vznešených pánů. Pokud se stane jeho milenkou, dokonce mu porodí dítě, získá všemožné výhody, hlavně finanční. Ale i když se pán o děti nestará, jsou to různí míšenci a je to na nich vidět, jsou světlejší, mají světlé vlasy a oči a vůbec. Když si někdo vybírá osobní služebnictvo (někteří rytíři a Jezdci žijí na odlehlých místech a potřebují někoho), je to z těch, co jsou mu sympatičtí. Jenže při výchově šlechtických dětí se dbá na soběstačnost: Musíš umět všechno, co tvoji služebníci, a pokud možno líp. Takže Veronika a Valérie nikdy neměly vlastní služky.

Co je tedy Renée? Našly ji v nějakém sirotčinci, zalíbila se jim a tak si ji vzaly. Jaké je její postavení? Veronika se zamyslela. Co kdyby se třeba chtěla vdát? Jo, klidně ať se vdá, uspořádáme jí obrovskou a nádhernou svatbu. Když bude chtít mít dítě bez manžela? Bude to legrace, ale dáme jí možnost je vychovat. Jenže ona se zatím do ničeho takového nehrne.

Julie řekla jedno slovo: mejdany.

Ano, jistě. Černé dívky přicházejí do puberty okolo desátého roku věku. Míšenky dejme tomu o rok dva později, ale ve dvanácti jsou to už dospělé ženy s vlastními touhami. Nějakou dobu si vystačí s kamarádkami, holka nejlíp ví, co holka potřebuje. Jenže obvykle se bouřlivě zamilují a chtějí svému milému dát všechno, co můžou. Potom zjistí, že existují i jiní muži a vyzkoušejí, zda by to nebylo lepší. Pak s dalším... a pak je někdo pozve na akci, kde se vystřídá každý s každým. Na poprvé brečí, a to je správné, holka má brečet, když si ji někdo vezme násilím. Podruhé už tuší, co bude, ale taky ví, že to tak hrozné nebude. A potom se jí to začne líbit.

Julie neřekla nic, ale tvářila se.

Princezny mají stejně divokou krev jako ostatní. Taky se rády a hodně brzy zamilovávají, možná nepodlehnou na první pokus, ale začnou o tom aspoň uvažovat. Odlišné je, že používají lektvary, které zabraňují předčasnému početí. Taky mají všelijaké zvyklosti, které by Julka jistě nechtěla slyšet. Ošila se, ale skutečně nechtěla.

Rozhodně by ale měla vědět, že dříve či později napadne i princeznu odvázat se na nějakém hodně divokém mejdanu. Nedělá to každý den, ale občas se to stane. Může se stát, že ji tam vyláká kluk, se kterým zrovna chodí. Nebo kamarádka. Nebo se to tak nějak schumelí. Může dojít k posunu myšlení, alkoholem, jinými přípravky nebo třeba hypnózou. No, neofrňuj se, taky ji budeš používat. Obvykle na žádost klienta, ale někdy taky, aby ses pobavila. Záleží, jak moc velká budeš potvora.

Julka se chtěla vzbouřit, ale zaváhala. Dotýkalo se to těch slov Nikdy a Vždycky, která jsou zakázaná. Nechce být potvora – ale ví jistě, že ji to někdy nezláká? Zaváhala, kam odvést řeč; pak ji napadlo se zeptat: „Jak jste si zvykli koupat se tak klidně nazí?“

Veronika se nedala pobízet. Do školy na Como přicházejí děti mezi pátým až sedmým rokem věku. Často je s nimi ze začátku matka, která si tu užívá dovolenou, nebo se nějak zapojí do dění. Když má holka starší sestru, klidně přijde i ve čtyřech, jako třeba Valérie. Byla chytrá, sama od sebe se naučila číst a všechno ji zajímalo, tak proč ji držet doma? Jiným dětem se ve škole nelíbí, ale časem si zvyknou všechny. Okolo školy je rozsáhlý areál, připomínající džungli, kde se dá zažít spousta dobrodružství. Koupat se můžou přímo v jezeře, ale taky v potoce, který areálem protéká, v tůni a v nejhorším v bazénu. Do vody se chodí v šatech nebo bez nich; v plavkách se koupou jenom srabi. Kluci jsou bojovníci; rádi se pomalovávají válečnými barvami a nosí všelijaké výrazné účesy. Holčičky jsou až do puberty mírnější a opatrnější, ale pak přeberou iniciativu, jsou chytřejší a kluci je rádi poslouchají. Neexistují třídy podle věku, ale skupiny podle vyspělosti, schopná třináctka může klidně dělat instruktorku u sedmiletých začátečníků. Pubertální holky dělají vůbec ledacos, co je vyhrazeno dospělým; učitelky pouze dohlížejí a řeší případné konflikty. Ještě se divíš, že holka, která dokáže učit číst a psát partu malých skřetů, se považuje za dost starou, aby si našla o dva roky staršího kluka a žila s ním?

Ve škole chodí děti v uniformě, tričku a kalhotách. Instruktorky vymyslely, že pro menší děti je hezká odměna, když se můžou svlíknout a jít se osvěžit do vody. Rozfázovaly to: první dobrá odpověď tričko dolů, druhá šortky, třetí žbluňk! Mimořádná odměna je, když si s nimi instruktorka jde zaplavat, dá si s nimi rvačku na trávníku nebo se jde vyválet do bahna. Nějaké jedničky nebo plusy v hodnocení je tolik neberou, to je spíš starost rodičů, ale pomalovat po celém těle barvou, kvůli tomu stojí za to se snažit! A protože děti mají svoje velitele rády, oplatí jim to v hojné míře. Taky je možné některé z dětí zlechtat, ale ostatní se sesypou na instruktorku a strkají jí prsty všude, kam můžou. Nedivte se, že po takových zkušenostech se dětem líbí, když si je tygr podrží tlapkou a důkladně olíže.

Julie měla řadu námitek. Na šelmy a jejich vášnivé olizování si už zvykla, dokonce kdyby se odvážila přiznat si pravdu, mohla by říct, že se jí to docela líbí. Ale lidem? Byla ostře proti, ale než se mohla vyjádřit, zaslechly na chodbě nějaký tartas a vzápětí vpadly další holky – a hned se hrnuly do vířivky.

„Neblbněte, sem se nemůžete všechny vejít!“ protestovala Veronika.

„Ale ono to půjde! Natlačíme se hodně k sobě, hodíme nožky přes nožky a...“

Natlačily se k sobě a hodily nožky přes nožky, až se skoro nemohly pohnout.

Julie nebyla vyloženě nadšená přerušením povídání s Veronikou. Právě zachytila jakési náznaky, že s nástupem puberty se koná nějaká důležitá zkouška, jejímž účelem je zjistit, jak moc se holka hodí pro výcvik v magii, a zajímalo ji, v čem spočívá. Veronika trochu mlžila a uhýbala, časem by to z ní určitě vytáhla, ale teď už to nešlo. Všechny ty holky mlely páté přes deváté a když chtěl někdo říct něco důležitého, musel hodně zvýšit hlas.

„Zítra se budeme fotografovat!“ oznámila Renée, „Podařilo se nám ukecat Dianu, na poslední ples nám hezky načeše vlasy! Tak abysme měly důkaz, jak jsme vypadaly předtím!“

„No počkej!“ bouřila se Julie, „Já nechci ostříhat!“

„Já jo, a radikálně! A Britta a Senta dostanou každá jinej sestřih, abysme je od sebe konečně rozeznaly!“

Diana se jenom usmívala. „Nebojte se, klid! Slibuju, že si s váma vyhraju, ale bude vám to slušet!“

„Jo, a na večer vás zvu já!“ řekla Freya, „Oslavíme Slunovrat podle našich zvyklostí!“

Julka dostala další strach. Freyu měla ráda, ale že by se jí dalo věřit?

„Poslyš, Denisi, ty jsi nesmírně milý chlapec,“ oslovila Freya malého prince, který si to samozřejmě nenechal ujít, „Udělal bys pro mě něco, až ti bude... tak mezi čtrnácti a patnácti lety?“

„No... když to půjde...“

„Prvního února se má slavit Imbolc neboli Svátek svící; tehdy je vhodné zasvětit dospívajícího chlapce, který ještě nepoznal ženu. Kdybys měl chuť...“

„No...“ Denis maličko upadl do rozpaků, „Jak mám vědět, na co budu mít chuť za čtyři roky? Nerad bych něco sliboval!“

„Vyhledám si tě, když dovolíš; neboj se, bolet to nebude, možná se ti to bude dokonce líbit. Aspoň si nikdo nestěžoval.“

„Pro tebe všechno, Freyo.“ usmál se nejistě.

„To opravdu nemůžeme strávit jeden večer, aniž bysme se ožraly do úplnýho zpitomění?“ namítla Diana.

„Dneska to bude úplně čistý! Dobrej posilující čaj, svíčky, cesmína a jmelí. Přesně podle tvýho gusta!“

„A vůbec, co ty si stěžuješ? Ty ses nijak moc neopila!“

„No já ne, ale Charry! Byl úplně nanic, za chvilečku odpadl a už s ním nic nebylo!“

Diana se netajila, že nerada chodí spát bez pořádného pomilování, a byla ochotna poskytnout zajímavé detaily, ale včera toho prostě moc nebylo. Měla v úmyslu napovídat ještě víc, ale její sousedky spustily v rámci možností pěknou potyčku, pošťuchovaly se, kopaly a lechtaly, a tomu nemohla odolat. Julii do toho zatáhly taky, jediná záchrana byla, že moc nemohly. Z jedné strany se na ni mačkala Valérie, z druhé uvřeštěná čtrnáctka, které říkaly Chica, i když se jmenovala jinak. Nejlepší by bylo utéct, ale nešlo to.

Když se to trochu uklidnilo, pokusila se ujasnit si svoje pocity. Věděla, že holky se spolu často a rády mazlí, a v určitých případech to dojde tak daleko, že se milují jako muži. Nahánělo jí to hrůzu, stejně jako milování s mužem. Ženy, které tento způsob preferují, jsou výrazně divné a patří do blázince, nenávidí muže a... vůbec. Moc o tom nevěděla, jenom se bála. Tyhle holky měly k mužům velice kladný vztah, rády si o tom povídaly a chlubily se svými zážitky. Ale navzájem se osahávat a dráždit jim taky nedělalo potíže.

„To je tím, že jseš panna,“ řekla jí jednou Valérie, „Holka se má vdát do patnácti. Jinak má potom problémy, minimálně divoký sny...“

To tomu vřeštidlu rozhodně nehrozilo. Julka moc netoužila se jí zabývat, ale Chica měla v úmyslu vyvádět a dařilo se jí to. Byla hezká a roztomilá, měla krátký moderní účes a nebyla proti, aby byl ještě kratší. Byla výrazně šmrncnutá nějakou exotickou rasou, dcera venkovského Jezdce, který ji rozmazloval, jak jen to šlo. Na druhé straně by měla výrazné potíže, kdyby se chtěla čehokoliv domáhat před úřady; už původ její matky byl nejasný, a s nějakými papíry si nikdo nedělal starosti. Prozatím jí osud nadělil čtrnáct příjemně zábavných let, cokoliv zvládala bez obtíží a nevadilo by, kdyby před ni postavil nějaké problémy, kvůli nimž by se musela snažit. Školní výuku zvládala levou zadní, dobře a ráda cvičila se zbraní, líbila se klukům a oni jí. Určitě prošla těmi zkouškami, které zajímaly Julku, a moc ráda by o tom vyprávěla, ale v tomhle zmatku to nešlo. Životní plány měla dva: kdyby to šlo, vyrazit s Dianou a Julií na sever, stát se instruktorkou u čety děvčat z řádu svaté Jadwigy a jít s nimi do boje. Když ji nevezmou, stát se milenkou nějakého mladého rytíře nebo Jezdce, odejít s ním na jeho sídlo a porodit mu aspoň pět dětí, z nichž vychová dravce ještě schopnější a odvázanější. Prozatím jí život připadal jako obrovská legrace.

„Seš telátko.“ řekla jí Julka.

Chica zajásala. Tolik pochvaly od významné princezny ani nečekala.

Julka si našla ve změti jejích vlasů ouško a přitáhla ji za něj blíž.

„Umíš taky ohřívat vodu vlastní energií?“ zeptala se.

Pro Chicu to byla nějaká další zkouška. „Jasně. Umím všechno! Šermovat, střílet, krotit koně! Na termiku jsem moc dobrá! Uvařím ti čaj na dlani! Nebo tě prohřeju na čtyřicítku během tří minut! Můžu chodit nahá na mrazu! Pojedem s Freyou k nim na Wulffborg a budem se koupat mezi ledovci! Myslíš, že se tam budu klukům líbit?“

Julce trvalo o chvilku déle, než to pochopila. Proboha, ta holka se pokouší vnutit se do jejích služeb! Bez ohledu na to, že takovou osobní komornou si vždycky přála, byl by to šok. Ve všem by jí pomáhala, v boji kryla záda, pouštěla by se do zajímavých dobrodružství a při tom bez ustání mlela pantem, až by jí brněla hlava. Až na to, že Julka nic takového nechtěla.

„No počkej, zatím se nikam nechystám! Ale budu si tě pamatovat!“

Chica nadšeně souhlasila. Julce napadlo ji pošťouchnout, tak dodala:

„A nezlob! Nebo tě tam fakt vezmu a prodám nějakýmu Vikingovi nebo vyměním za sobí spřežení!“

Chica zařvala nadšením. Zatím jí to připadalo jako skvělý nápad.

Nejspíš chtěla předvést svoje schopnosti, položila ruku Julii do klína a začala hřát. Bylo to příjemné. Bylo to hodně příjemné! Jenomže Julii zablikala v hlavě červená kontrolka, která ji varovala. Od příjemného dráždění v takových místech vede přímá cesta k erotickým hrám, a i když to bude s holkou, mohlo by ji to naladit, aby udělala to, co jí radí kamarádky a pokusila se vnutit Janu Dunbarovi. Což by udělala moc ráda, jenomže je slušná holka a slušné holky takové věci nedělají! Upadla do strašného zmatku, a aby to nějak vyřešila, chytla ji za vlasy a potopila jí hlavu pod vodu, a potom ji potápěla znovu a znovu, dokud ji nenapadla obava, že by ji mohla utopit. Chica se ani moc nedivila, takové hry pro ni byly normální a měly pokračovat divokou rvačkou za účasti všech ostatních, ale Julka se násilím osvobodila ode všech dalších, vyskočila z vířivky, přeběhla k Freyi a začala jí ječet přímo do ucha:

„Já to tak nechci, rozumíš? Možná bych mohla vlézt Jankovi do postele a už tam zůstat, ale to nechci! Já ho nechci lovit, já chci, aby ulovil on mě! Kdyby si on vymyslel nějakou fintu, aby mě dostal, tak se nechám, ale chci vidět, že mě opravdu chce, ne že jenom já jeho! Ať se zachová jako chlap, ne jako...“ marně hledala adekvátní výraz, namísto toho se rozbrečela a utekla pryč. Bezmyšlenkovitě vlítla do svého pokoje, padla na svoje lůžko a brečela dál.

Freya její náhlý výbuch emocí na první impuls nepochopila. Vznětlivá byla taky, což o to, ale do té chvíle Julka nejevila žádné náznaky špatné nálady a ani ostatní holky. Utopit malou Chicu nebyl tak špatný nápad, bez ohledu na to, co provedla. Taky se nijak neurazila, spíš jí vadilo, že Julka tak náhle utekla. Vypadala směšně, tak Freya vybuchla smíchem a ostatní se přidaly, ať chápaly důvod nebo ne. Chica usoudila, že Freya je důvod roztržky a vrhla se na ni; ta to přijala s nadšením a začaly se prát, a ostatní se samozřejmě přidaly. I když Julie vypadla, nebylo tam dost místa, tak se chvilku šťouchaly a kopaly, až Freya naposled potopila holce hlavu a doporučila: „Běž zlobit zas někoho jinýho!“

Chica to udělala a vybrala si Janu. Věděla, že je Julky sestra a měla další skvělé nápady. Přelezla si mezi ni a Percyho a začala lichotit. Moc se jí líbila Janina oholená hlava, hladila ji a navrhovala, že se nechá taky oholit. Pak jim nabídla milování ve trojce.

Jana byla ve zvláštním rozpoložení mysli. Julie ji sem přivezla, ale od chvíle, kdy se sblížila s Percym, o ni ztratila zájem a starala se sama o sebe. Přesně to Janě vyhovovalo, ale zrovna jí to vyhovovat přestalo, chtěla se někomu pochlubit, povídat si o svých zážitcích s milencem a načerpat nějaké zkušenosti. Percy byl hodný kluk. Velice hodný kluk. Jana si nebyla jistá, jestli sama je hodná nebo zlobivá holka; ráda by byla o trochu zlobivější, kolem slyšela různé rady a nápady a potřebovala je prokonzultovat, případně vyzkoušet. Chica byla přesně ta správná; sice o něco mladší, ale daleko zkušenější a proti Janě skvělá čarodějka. Po pravdě, s jejími zkušenostmi to nebylo tak žhavé, s několika kluky už se pomilovala, ale do divokých orgií to mělo daleko. O to víc dokázala nadělat řečí.

Jana prošla zcela nedávno mentálním spojením, které jí umožňovalo rozumět jazykům ostatních. Do té doby uměla německy; Julie ji učila italsky. Italové jsou přirozeně ukecaní a Julka to s chutí dokazovala, opakovala všechno několikrát, až to Jana pochopila; nebo taky ne. Mentální spojení používají při výuce také ve škole na Como a Chica byla pilná žačka. Jenomže je tu problém: jednotlivá slova jsou možná uložena v paměti, ale pokud dotyčný jedinec nemá v mysli adekvátní výraz, nechápe stejně nic. Proto se výuka pravidelně opakuje; Janě by pomohlo, kdyby Chica mluvila pomalu a zřetelně, takže by si mohla příslušný pojem v paměti vyhledat. Chica ovšem mlela pantem pořád a vyžadovala souhlas; jakmile ho dostala, přeskočila na jiné téma a Jana chytala sem tam nějaké slovo. Zmatená byla už předtím, teď se to ještě zvyšovalo.

Ostatní se vybouřili předchozí pranicí, teď pobaveně sledovali dění a byli celkem rádi, že Chica otravuje někoho jiného.

Bylo tu ovšem několik děvčátek z jejího okruhu. Škola na Como vypěstuje každý rok takových několik a je na nich, jak se zapojí mezi dospělé. Obvykle poskakují okolo princezen, chytají od nich každé slovo a snaží se udělat, co se po nich chce. Když si je některá z princezen zapamatuje a dá jim nějaký úkol, je to významný bod; i vynadání se ale počítá, ne že by zlobily schválně, ale občas to tak vypadá. Momentálně se Chica vtírala Janě, která sice není moc významná, ale je sestrou Julie, a ta už významná je. Chica je kámoška; jakmile se jí podaří se zapojit, kývne na ostatní a ty jí přispějí ku pomoci. V čem? V čemkoliv.

Momentálně ukecávala Janu, aby jí oholila hlavu a slibovala, že bude pečovat v tomto směru o ni i o Percyho. Správně se má holit každý třetí den od hlavy k patě. Kde? V Egyptě! Chica se to dočetla v nějaké knížce. Až bude vhodná chvíle, vyrazí všichni, tj. Jana, Percy, Chica, její kamarádky, jejich kluci a ještě nějaké další neidentifikovatelné osoby do Egypta a tam zkusí oživit mumii princezny Tery, která byla nespravedlivě zavražděna a poté mumifikována (nebo mumifikována ještě zaživa, to není jisté), ale nebyl jí vyňat mozek a důležité vnitřní orgány, jak se to při mumifikace má dělat. Když tu mumii najdou a přivedou zpátky k životu, bude jim nepochybně vděčná a pomstí se všem jejich nepřátelům. Jakým a proč? Jana nepochopila.

Jediný problém je ukecat Julii, aby tu expedici financovala. Budou ji muset vzít s sebou; Jana na to nemá, Percy taky ne a Chica už vůbec ne. Julie je naproti tomu nesmírně bohatá, možná by mohl něco dát i Tomáš jako její otec. Ten s nimi asi nepojede, ale mohl by Denis, jistě by byl přínosem. Denis se smál, ale souhlasil. Julie je momentálně naštvaná, ale hned ji to přejde, s tím už má Jana zkušenosti. Asi to nepřijme na první pokus, ale když ji budeme trpělivě ukecávat... s tím má Jana taky zkušenosti. Ideální by bylo, kdyby se konečně vdala za Janka Dunbara, měla by jiné starosti a třeba by vyslala sestřičku s její smečkou samotnou, jen na to dala peníze. Když to Jana pochopila, připadalo jí to jako dobrý nápad.

Vytvořily z toho stručný výtah a předložily ke kontrole velení: Dianě, Valérii, Veronice a Freye. Princezny se zrovna dohadovaly na něčem ohledně svého divadla, vyslechly to na půl ucha a odsouhlasily: „Jo, dělejte si co chcete, hlavně neotravujte!“

Takže Jana, Percy a Chica taky opustili vířivku a přemístili se do sousední koupelny. Tam Chica Janě namydlila hlavu a rychle a šikovně ji oholila břitvou do ideálního lesku. Potom se rukou společnou a nerozdílnou daly do Percyho, kterému se to taky líbilo. Chica se těšila ze všech nejvíc, Jana jí ostříhala střapatou hřívu nůžkami, potom vzala ručním strojkem a nakonec namydlila a oholila, i když ne tak šikovně. Tím vzájemným mazlením se dostali do přiměřené nálady, takže si zalezli do soukromí a dvě hodiny byl od nich pokoj.

Princezny už měly koupání dost, ještě si zaplavaly v bazénu a šly se osušit. Julie se vybrečela, dostala výčitky svědomí a rozhodla se jít se omluvit za svůj výbuch. Nejdřív se šla osprchovat, ale tam se setkala s ostatními a zjistila, že se na ni nikdo nezlobí ani se ničemu nediví, tak šly připravit svátek Slunovratu, jak si přála Freya. Na to, že má sestru si vůbec nevzpomněla a že ji postrádá, si uvědomila, až když zkoušely nějakou scénu, kde Jana měla být. Jenže to už se Jana a ostatní vrátili a zapojili do dění. Za to krásné oholení Janu pochválili, Percyho uznali a Chice se smáli; kamarádky ji od té chvíle co nejčastěji hladily po hlavě a tahaly za odstávající uši, což obojí se jí líbilo.

Akorát Julie pocítila další znepokojení. Že Chica přišla oholená, nikoho nešokovalo, nikdo se nepohoršil, nikdo jí nevynadal. Maximálně se jí smály. Jenže ona blábolila něco o starém Egyptě, kde takhle vypadali všichni z kněžské kasty, vyhrožovala tím smečce svých kamarádek a obdivovatelek a ony se taky moc nevzpouzely. Julka se obávala, zda to není něco proti ní, ale raději nespouštěla žádnou diskusi, aby to nepřivolala.

Diskusi naopak podnítila Chica. Upozornila, že její nová paní Jana neumí arabsky, koptsky ani staroegyptsky, což obojí je nutno pro zdar expedice. Ona sama arabsky mluví, ale není si moc jistá, a bylo by záhodno tu znalost obnovit či vylepšit. Princezny to vzaly kupodivu vážně a začaly o tom diskutovat. Julka byla zcela mimo.

„Je to můj večer!“ prohlásila nakonec Freya, „Necháte to na mně?“

„Jasně, s radostí.“ řekla Veronika.

„No jo, tys to zkoušela s Rienzim...“ rýpla si Renée.

„Závidíš? Jo, bylo to s ním hezký! Kdyby mě chtěl pozvat na výlet do Káhiry, nebránila bych se...“

„Tebe? To spíš by se vyřádil na těchhle ještěrkách...“

Ještěrky, to jest Chica a její kamarádky a možná i Jana, to nepovažovaly za úplně marný nápad.

„Všecky jste pitomý,“ uklidnila je Renée, „Jestli si myslíte, že se vám povede oživit nějakou starou mumii...“

„O co?“

Renée jen mávla rukou a nechala to bez odpovědi.

Diana zahájila přednášku. V Egyptě byla, mumie pro ni nebyly nic zvláštního a uměla číst hieroglyfy. O prokleté princezně jménem Tera ale nikdy neslyšela a domnívala se, že si ji někdo vymyslel. Chica naproti tomu věděla hodně, ale nemohla to nijak dokázat. Julii přestala jejich hádka zajímat a zařadila ji k dalším znalostem, které by jí sice neuškodily, ale taky v ničem neprospěly. Kdyby se po čase ukázala jejich potřebnost, ona jí to Diana klidně vysvětlí znovu.

Freya se rozhodla zajít do kuchyně a vydat příslušné pokyny. Julku vybídla, aby šla s ní, a ona souhlasila. Věděla, že do kuchyně by se nemělo v oblečení, tak svlékla tuniku a šly.

V kuchyni byla jiná směna než minule. Velela jí stará tlustá černoška; jakmile spatřila Freyu, začala vřískat nadšením a svolávat holky ze své směny; některé byly její vnučky, jiné nikoliv. Barva pleti od černé po bílou kávu, původ neurčitý. Některé Freyu radostně objímaly, jiné až po seznámení. Vyšlo najevo, že se tam kdysi o prázdninách učila vařit a v tu dobu ji vrchní kuchařka silně deptala a šikanovala, stejně jako ostatní. Muselo to být už dlouho, jednu z holek jí připomněla jako svoji nejmladší vnučku, která tehdy byla dítě, kdežto dneska vysoká štíhlá dívka s podivným účesem a ozdobnými jizvami na zádech a dvěma na tvářích. S Freyou se objímaly a líbaly, Julii taky uvítaly radostně.

„No počkej!“ namítla vrchní kuchařka, když chtěly jít dál, „To už jsi zapomněla, že se sem chodí očištěná?“

Julka byla ochotná se osprchovat, proč ne, ale kuchařka ukázala prstem na chloupky v jejím klíně. Měla pravdu, kuchtičky byly oholené, ale Julka si je moc neprohlížela.

Freya se jenom šklebila. Taky byla zarostlá, ale...

Julka začala uvažovat, jak nejlíp protestovat, v nejhorším případě utéct. Neměla šanci; jedna holka do ní jemně šťouchla a natlačila ji do sprchy. To jí nevadilo; ale když naznačila, že se bude vzpouzet, dvě jí podržely ruce, dvě chytily za nohy a jedna ji začala mydlit. Všechny se při tom smály a brebentily, něco španělsky, něco v jiných jazycích. Julka si vzpomněla, že stejně oholila Chica Janu, a podezřívala Freyu, že to spunktovala schválně. To už ta holka podala Freyi břitvu.

Bylo to přesně takové, jak očekávala: legrační a příjemné. Zásadně odmítala veškeré lechtání a sahání kamkoliv, protože tušila, že by se jí to líbilo až moc. Tušila také, že až se konečně stane dospělou ženou, bude takové příležitosti vyhledávat. Teď už to věděla jistě, ale byla odhodlána se bránit. Freya ji oholila hbitě a šikovně, z jejích prstů sršela energie. Julka se kroutila jako had a nebyla si jistá, zda odporem nebo rozkoší. Freya pozorně prohlédla celé tělo, a jak jí holky držely ruce, oholila taky podpaždí. Pak poodstoupila a kochala se svým dílem.

Jedna z holek, co Julku držely, se otázala: „Hlavu taky?“

„Zatím ne!“ řekla Freya potměšile. Julka vybuchla vztekem proti slovu „zatím“, ale chápala, že si dělá legraci.

„Vám černovláskám rostou pěkně výrazný chlupy po nohách a pažích,“ přejela jí Freya po lýtku prstem, „Kdybys chtěla vypadat pěkně, klidně řekni...“

Julku pustily, tak uhnula stranou a přemýšlela, co vymyslet urážlivého proti zrzkám.

„No tak, snad mi to oplatíš?“

To rozhodně nepřicházelo v úvahu. Nechat si to líbit (násilím!) bylo možné, ale dělat to? Sahat jí někam, kam by nikdy... Julka začala lapat po dechu a nevěděla, co říct.

Freya se rozesmála a potom se nabídla k oholení holkám. Dávala najevo, že se jí to líbí a že si to užívá. Ovšem přeháněla to a Julka se nenechala zblbnout.

Pak se všeobecným souhlasem vstoupily do kuchyně k velkému hrnci, do kterého už holky nalily vodu a teď tam přidávaly z lahviček tekutiny, z porcelánových dóz prášky a z dalších skleniček listí a koření. Všemu velela Freya a občas ostatní překvapila. Julku taky, protože používala odborných názvů a ona rozuměla sotva každé desáté slovo. Proč mě sem vůbec zavedla? Pro legraci? Nebo abych to příště dokázala sama? Vždyť vůbec nic nechápu!

Jenom si uvědomovala, že takový život by se jí líbil. Dobře jíst, občas se něčeho úžasného napít, cachtat se v bazénu a každou chvíli se s někým zábavně pohádat, to byl život, jaký si vždycky přála. Proč ji v deseti... sedmi letech nestrčili do školy na Como? Mohla být jako ty ostatní, chytrá a sebevědomá... čarodějka. Vyrovná se jim někdy?

Jenže zatím ji Freya chytla za křídlo a vedla zpátky. Julka přemýšlela, zda si všimnou. Nevšimly, Freya je přímo upozornila. Začaly se smát a chválit ji a Diana začala vyprávět, jak ji kdysi v Japonsku namazali nějakým krémem a pak vyškubávali chloupky pinzetou jeden po druhém, a jaký to byl fantastický zážitek. Tehdy byla celá oholená, na hlavu jí dali paruku a oholili i obočí, aby jí namalovali nějaké hezčí. Byla to svatba japonské princezny Kamiči, paní domu knížete Tošia Yamanakiho, které to dělali taky, a holka byla celá šťastná. Potom si Diana vzpomněla, že Kamiči zdárně otěhotněla a do patnácti stihla porodit první dítě, a trochu ji přešel humor.

Ještěrky (jak rychle se ten název ujal!) zaútočily na Chicu. Je hezké, že má hlavu oholenou do vysokého lesku, ale proč si nechala obočí? Nikoho to nenapadlo, dokud Diana nevykládala, jak ji líčily tvář na japonský vzor, ale teď byl dobrý důvod. Chvilku se štěkaly, potom šly do koupelny a tam oholení dokončily. Oholily taky Janu a Percyho, proč ne? Padaly i řeči o stříhání dalších, ale vyšuměly do prázdna. Doufejme.

Během té doby se Julka rozhodla, že si se sestřičkou vážně promluví. Chystala se, co jí všechno řekne o jejím chování, ale Jana ji předešla. Když se k ní po uvítání a pochvalách všech Ještěrek probojovala, chmátla jí do rozkroku a zeptala se: „Přidáš se?“

„K čemu?“

„Patty vymyslela perfektní plán. Uděláme mejdan a natáhnem tam všecky ty holky. Pozvem i holky z kuchyně a z dílen, ať je sranda! Až budou pěkně vláčný, navrhneme stříhání a hned s tím začnem. Některý se budou vzpouzet, ale ty Patty zpacifikuje, má zkušenosti...“

„Kdo?“

„Chica. Jmenuje se správně Maria Patientia, ale nikdo jí tak neříká. Patientia je trpělivost, myslíš, že je trpělivá?“

Julka si to nemyslela. Ale z jejího pečlivě připraveného projevu zbývaly ubohé trosky.

„No a až budem všichni krásně oholený, přijdou kluci a spustěj pořádný orgie! Bude potřeba je taky ostříhat, to uděláme v přestávkách. Kluci moc dlouho nevydržej...“

Julie se nadechla. „Jano! Musíme si vážně promluvit o tvým chování!“

Jana se zašklebila. „Tak jo! Klidně povídej!“

Vzala jí vítr z plachet. Julka očekávala, že se bude tvářit docela jinak. Že aspoň projeví nějaký náznak...

„Tak fajn, tak já. Patty se umí perfektně mazlit. Ty ses se mnou nikdy tak nemazlila! Uvidíš, co umí prstama a jazýčkem...“

Julie provedla zajímavý experiment z barvoměny. Jedna tvář jí zrudla, druhá pobledla. A lapala po dechu.

„Koukám, že bys mi ráda dala do držky! Tak proč to neuděláš? Patty by mi ji vyšila, než bych to dořekla!“

„Ona se s tebou pere?“

„No zdali! Rvaly jsme se jako koně...“

„Netušila jsem, že se ti stýská po bolesti!“

„To ani ne, ale když dostaneš znenadání pecku do šňupáku, je to sranda!“

„Myslela jsem, že jste se sešly kvůli...“ Julka zaváhala.

„Jasně, sex byl taky. Když byla pěkně rozdrážděná, podržela jsem ji a Percy jí ho tam narval! Ječela jako jezinka...“

„Za to se ti pomstí!“

„Ani nedejchej! Slíbila mi, že budu řvát ještě za tejden, až si na to vzpomenu!“

Julie se klepala vzteky. Jana se chovala docela jinak než ji znala, a její slovník... a byla to taková hodná holka!

„Jano, zamysli se nad sebou! Prosím tě!“

„Ty se nad sebou zamysli! Co si vlastně o sobě myslíš? Celá banda si z tebe dělá legraci, stačí se zmínit o vlasech a už startuješ! Schválně tě vytáčej, jenom ty to nevíš! Stejně tě chytíme a svážem, třeba až budeš spát... stejně se ti o tom každou noc zdá...“

To už Julka nevydržela, ruka jí vzlétla a chtěla dát Janě facku. Ta přesně v té chvíli sklonila hlavu a dala jí čelem pecku přímo do nosu. Julka vykvikla a padla na zadek, z nosu jí tekla krev.

„Bezvadný, ne? To mě naučila Patty, tak bojujou holky, co mají holou hlavu. Ona to umí ještě líp... co je ti? Taková šlupka to zas nebyla...!“

Možná nebyla, ale stačilo to. Julku přešel vztek i všechny projevy, ohmatávala si nos a snažila se nebrečet.

Mezi smějícími se kamarády se prosmýkla Patty, tedy Chica, vrchní Ještěrka. Pomohla Julce vstát, pleskla ji přes ruku a začala se o její nos starat sama. Julka ucítila hřejivé teplo, přešla ji bolest a přestala téct krev. Ne že by to bylo příjemné, ale při cvičení dostala spoustu ran a nijak se nad nimi nevztekala.

„Koukáš, co jsem ji naučila! Janička je miláček, a má tě strašně ráda. Já umím skvěle ošetřovat i odebírat bolest, neboj se!“

„No, hlavně že si rozumíte!“ zahuhlala Julka.

„Perfektně! Jana je ještě střelenější než já, budeme fajn dvojka! Škoda, že s náma nechodila do školy!“

Julie využila situace a pořádně si ji prohlédla. Předtím si jí všímala jako všech těch holek, co se motaly kolem, zaregistrovala tmavou pleť míšenky a trochu zvířecí čumáček, ale teď, když jí oholili veškerou srst, jí to vyloženě slušelo. Vypadala opravdu jako ze starého Egypta. Bude to i mně takhle slušet, až... zařvala leknutím.

„Co je, bolí tě to nějak? Já teda umím udělat perfektní bolest, stačí otočit směr... chceš prozvonit? Jana krásně ječela...“

Není jasné, zda Julka chtěla, Patty jí přejela rukama po těle. Rozžhavila jí všechny kosti, strhala z ní kůži, vyškubala všechny žíly, odervala maso od kostí... Julie by omdlela, kdyby mohla, ale ani to jí ta holka nedovolila. Prošlehávala ji vlnami bolesti a smála se při tom.

Přiskočila k nim Freya. „Umíš, holčičko! Pojď na mě!“ spíš ukázala, než řekla.

Patty zahodila Julku někam stranou. Když se jí oči vrátily zpět do důlků, mohla sledovat, jak ty dvě stojí proti sobě a vrhají na sebe téměř viditelné vlny energie. Freya trpěla a docela hezky řvala, ale Patty trpěla víc a bylo vidět, jak se jí zvolna podlamují kolena. Nakonec se zhroutila na zem a jen tiše kňučela.

„Seš vážně dobrá! Za co tě vlastně vyhodili ze školy?“

Chvilku trvalo, než se Patty dokázala zvednout. „Vyházeli nás všecky. Že se neučíme, jenom se perem... a taky kvůli klukům. Dala jsem se píchnout dřív, než mi to dovolily...“

Freya stáhla obočí, jako že ji kritizuje.

„Naštvalo mě, že... řekla mi, že nikdy nebudu dobrá čarodějka! Tak jsem udělala mejdan... holky se přidaly. Nejmladší bylo dvanáct, ale já to nevěděla...“

„Nelži, seš mrcha. Ale šikovná. Cos povídala, že chceš jít se mnou na sever?“

„Já jsem...“ Patty zaváhala, sice to řekla, ale předtím měla jiné plány.

„Zamysli se nad tím, než odjedu. Takový jako ty potřebujem. Aspoň přestaneš kazit princezny!“

Patty koukla na Julii, na Janu, na Freyu a všechny kolem. Hrozilo jí, že bude muset opustit příjemný azyl řádu, ale na druhé straně, čekalo by jí dobrodružství...

„Jak říkám, zamysli se. Kluci by z tebe byli odvázaný, jseš moc hezká a dost toho umíš!“ Freya mávla rukou a propustila ji v milosti.

Julka dostala chuť se něčeho napít. Vodky, slivovice, rakije... čehokoliv, co ji spolehlivě dorazí. Bohužel, nic nebylo.

„Klid, to už bude dobrý.“ řekla jí Freya.

Nemýlila se, bylo to dobrý. Jenom jí vrtalo hlavou, co před tím říkaly. Co to bylo za zkoušku, že v ní Patty neuspěla?

Nastala radostná chvíle, holky z kuchyně přinesly velký hrnec s nápojem a spoustu šálků, ale okouněly a nechtěly pryč.

„Mohly bysme se přidat?“ zeptala se nakonec ta dívčina, která se znala s Freyou z dřívějška.

„Jasně, proč ne?“

„No, když ty něco děláš, tak...“ holka udělala několik gest rukama a ostatní přikyvovaly.

„Roztáhnu pole na celý palác.“ slíbila Freya, „Máte toho dost?“

„No... něco jsme udělaly, ale... myslíš i naše baráky?“

„Jo. A počkám. Přilejte vodu a hoďte tam víc rulíku. Dětem poloviční dávku, znáš to?“

„Ještě se pamatuju. Díky!“

Kuchtičky odkvačily a Ještěrky začaly nalévat a rozdávat.

„Má tenhle nápoj nějaký smysl?“ ptala se Julie, ochutnávaje to; poněkud ji mátla nepříliš příjemná chuť i vůně a také bolení hlavy a hučení v uších, které pociťovala.

„Podle odborníků se zakrátko dostaví pozoruhodné zážitky, různé představy a vize,“ vysvětlovala Freya, „Prozatím jsem nestihla provést konkrétní pokusy, ale...“

„Já bych to ani nezkoušela,“ řekla Valérie, „Podle mého jediný výsledek bude, že nám všem bude hrozně špatně!“

„Jako obvykle to vidíš v černých barvách. Naopak všichni odborníci se shodují, že ty zážitky jsou neobyčejně pozoruhodné a způsobí radost každé ženě!“

„Takže já můžu jít klidně spát.“ řekl spokojeně Denis.

„Vyčkej bratříčku, tebe se to týká taky. Žena sice nejsi, ale magií se zabýváš aktivně, takže...“

„Takže co? Slezou mi nehty a chodidla se mi zatnou v pěst?“

Freya se začala smát. „Vážně se mnou nechcete ani jeden večer jen tak v klidu posedět a povídat si? Nic víc v tom nebude... chci vám jenom ukázat, jak se slaví Slunovrat...“

„Tak dobře. Ale budeš nám o něčem povídat!“

Freya souhlasila; vyprávěla o tom, jak otec bohů Odin poručil nějakému obrovi postavit daleko na severu nádherné město Ősgard; vyprávěla o draku Fafnirovi, který hlídal zlato a hrdinovi Sigurdovi, který ho stejně zabil a vykoupal se v jeho krvi; obrovském vlku Fenrirovi, který musí být spoután, aby nezničil svět a nesežral Slunce, ale jeho synové slouží Odinovi a hlídají jeho říši. Byla to nádherná vyprávění a Denisova vzbouřená fantazie mu kreslila úžasné obrazy těchto dějů, až zvolna začal ztrácet kontakt s realitou; jako by se sám ocitl ve světě severských bohů. Uvědomoval si, že to kromě vyprávění způsobil také její nápoj; ale to byla poslední rozumná myšlenka, která mu prolétla hlavou.

Pak byl jen nesouvislý řetězec vzájemně nenavazujících vizí, který se nesmírně rychle střídal, přesto zanechával jasné a konkrétní představy. Denis v rychlém sledu prošel tisíce světů, z nichž ani jeden se nepodobal druhému; světy lidí, zvířat či bytostí, jež nedokázal pojmenovat. O každém z těch světů by mohl napsat knihu, kdyby se v něm zdržel natolik dlouho, aby si ujasnil jeho vzájemné vztahy a pronikl do nich tak hluboko, že by je pochopil; ale na to neměl čas, pouze ten svět spatřil, byl jím okouzlen a vnímal jeho nádheru, pak zase spěchal dál. Nemohl v tom stavu nic hodnotit ani posuzovat střízlivým rozumem; ani se dokonce nemohl zdržet, když se mu zalíbilo, byl ovládán nějakou vnější vůlí a jediné, co o ní věděl bylo, že to není vůle Freyi ani nikoho jiného z přítomných lidí.

Jediné, co souviselo s Freyou: prožil v tom vytržení milostný vztah, avšak s něčím, co nedokázal přesně definovat jako ženu; snad to byla Freya v nějaké zvláštní podobě. Prožíval ten příběh jako něco zcela se vymykajícího realitě, jako útržek vyprávění v některé ze svých knížek; neměl doposud tělesné funkce vhodné pro podobné počínání, takže si jen zapamatoval, že se jedná o velmi příjemný zážitek. Podobných zážitků měl víc, nejrůznějšího druhu; třeba když létal nad zemí, určitě musel mít křídla. Když se probudil, potřásl jen hlavou a řekl si, že to byl hezký sen; ale později si občas vzpomínal.

Takže je Denis asi jediný, kdo je schopen říct o snech této noci něco konkrétního. Také ostatní prožívaly něco podobného; Julie se dokonce přímo zeptali, ale nebyla schopna nic vyprávět, pouze konstatovala, že dokáže rozumět severským jazykům. Jenže ze severu se přenesla do starého Egypta; napadlo ji, že je to na přání Patty, případně Diany, ale byl to jen záblesk; potom se dostala do Babylóna a do Číny a do Indie; když se ocitla v Japonsku, už jí bylo jasné, že na tom spolupracuje Diana. Ale kdo dodal svoje vzpomínky a znalosti, když se nacházela v Africe nebo říších Aztéků a Inků? Šlo to strašně rychle, a nebyla to nějaká přednáška jako v bdělém stavu, ale pocit člověka z tohoto prostředí, bylo po ni normální být třeba dívka z Minojské Kréty nebo z Mongolska doby Čingizchánovy.

Dívky se probíraly dost těžce a uvědomovaly si, že prožily leccos zajímavého; ale celkem rychle se vzpamatovaly a cítily se skvěle. Když se vykoupaly a nasnídaly, Veronika jim důrazně připomněla, že dnes večer mají premiéru. Takže se pokračovalo v usilovném zkoušení. Denis si vzpomněl, že je Štěpána a měl by jít na koledu, ale nikdo jiný ten zvyk neznal a dost se divili, co od nich chce. Na chvíli jsem nakoukl do divadelního sálu; byl tam hrozný zmatek, Diana se hádala s Veronikou, Julie se jim ze srdce smála, Charry se sveřepým obličejem popíjel svařené víno a Mario se k němu přidal. Za tu chvíli, co jsem tam byl, jsem se zamotal do girland, kterými chtěli ozdobit jeviště a na hřbet mi spadly štafle, na nichž visel portál knížecího zámku. Raději jsem odtamtud rychle odešel a zaběhl k Reggiovi, dozvědět se novinky o Warnaisovi.

Zjistilo se, že Pierre de Warnais se stýká pouze se svými lidmi; přivedl s sebou šest mužů, kteří mu podléhali. To se všem zdálo v pořádku, ostatně ti chlapi nám nepřipadali tak ničemní jako jejich velitel. Tomáš soudil, že je má pro různé pomocné práce a pro vyzvídání; třeba ani nevědí, k čemu se propůjčili. Nicméně oni ani Warnais neudělali za celou dobu nic podezřelého, co bychom jim mohli vytknout.

Jana se přišla šmajchlovat. Vybrala si k tomu správnou chvíli, kdy se Julka nudila, zkoušely se scény, ve kterých nebyly, a měla smířlivou náladu. Nos ji nebolel a musela si jej dlouho třít a mačkat, než z něj trochu bolesti vyždímala. Asi to nebyla tak hrozná rána, nebo je Patty dobrá léčitelka. Ostatně, samotná Julka učila Janu se bránit...

Tak Jana přišla, sedla si vedle a přitulila se. Chtěla pohladit, ale Julka se rozhodla být uražená. Za všechno, cos mi provedla? Jenže Jana se třela hlavou jako kočka, málem začala příst. Julka nechtěla, ale v mysli se jí vybavovaly útržky vět, které včera padly. Patty se hezky mazlí. No jistě, tím Janu dostala, za pohlazení udělá cokoliv. Ty ses se mnou nikdy takhle nemazlila. Jana nechce spát sama, vždycky vlezla pod deku, sotva Julka usnula. Pokud ne dřív, Julka obvykle dovolila. Nechtěla se koupat sama, chtěla namydlit a umývat jako malé děcko. Není na tom nic divného, je děcko, a ta druhá taky. Byla by ráda umývala i Julku, ale ona moc nechtěla. Ženské tělo má tu zvláštnost, že kamkoliv sáhneš, všude ti překážejí nějaká místa, kam se nemá sahat. Patty se samozřejmě nechala, právě tam to má ráda. Když se holky perou, nechají si to líbit. Třeba Diana. Nebo Valérie, Freya, Renée... všechny. Co vlastně mohly stihnout za tu chvíli, co prožívaly svoje milostné hry? Nejdřív si oholily hlavu, z toho byla Jana v permanentní extázi, hlazení po hlavě miluje. Julie ji pohladila jako všichni, ale není jí to tak příjemné, jak by mělo. Patty ovšem držela, je potrhlá, a když holky oholily i Percyho, bylo jenom logické, že si ho odvlekly...

Julie si uvědomila, že Janu hladí, ta se jí tře hlavou o tričko a přičinlivě přede. Odstrčila ji, ale to nešlo tak snadno, hned byla zpátky. Navíc Julka si musela přiznat, že se jí to líbí. Až příliš se jí líbí, když jí někdo sahá na prsa, a musí to včas zastavit, aby nepodlehla. Všechno se jí líbí, když ji včera holily, málem řvala rozkoší. Tedy ona řvala, ale na protest! Jak moc by se vzpouzela, kdyby skutečně pokračovaly? Odstrčila Janu a upravila si tričko. Jana je hubená, sice už ne tak katastrofálně, jako když ji viděla poprvé, ale žádná prsa jí zatím nenarostla. Navzdory tomu miluje, když jí je Julka umývá. Vlastně, pořádně ji myla jenom jednou, a to bylo potřeba, byla špinavá. Potom... no ano, trochu se ve vaně kočkovaly. Ale ne zas tak moc, Julka to brzo stopla. Patty určitě ne, naopak pokračovala a ještě ji povzbuzovala. Určitě do toho zatáhly i toho kluka, což o to, on se s Janou mazlí rád! Teď měl ještě druhou, to se mu mohlo líbit! Jaké asi je milování ve třech? Jaké asi je milování ve dvou? Líbí se mi dívat se na to? Samozřejmě ne; ale proč se tak ráda dívám? Ne ráda, jsem pohoršená, zhnusená... ale představuji si, co se sebou dělaly ty holky a jak do toho vtáhly jeho, Jana něco blekotala, že ji podržela a přinutila násilím, ale to si holky hrály...

Julka ji zase odstrčila. Copak nechápeš, že se mi nelíbí hladit tu tvoji holou hlavu? A vůbec, jsem pořád ještě uražená!

Jana se mazlí s čímkoliv a kdykoliv. Pejsci, kočičky, koně, tygři, leopardi... cokoliv chlupatého. Olizovat se nechává stejně nadšeně jako Denis. Tygří jazyk je tak příjemný, a zajede do všech míst, i do takových... mám to ráda já? Až příliš, musím to vždycky stopnout, abych neupadla do pokušení....

„Odprejskni a nech mě! Zlobím se!“

„Já to tak nemyslela! Ale když jsme se tak pěkně hádaly...“

Ano, Julie se hádá ráda. O cokoliv a s kýmkoliv. Co je to za den bez pořádné hádky? A bez pořádné rvačky? A bez...

„Já tě mám tak strašně ráda! Jseš moje nejmilejší ségra, kromě tebe nikoho nemám!“

Kecá, má toho kluka, a teď i kámošku... Co spolu asi všechno dělaly?

„Kdybys věděla, co mě Patty všecko naučila! Jednou ti to předvedu, až se vdáš... Kdy už vlastně toho Janka svedeš?“

Prásk! Jana měla hlavu přesně v tom správném místě, aby dostala pořádný pohlavek. Vyjekla, ale hned se začala smát.

„Ještě! Ale děláš to špatně, když jsem oholená, musíš takhle naplocho, aby to pěkně plesklo! Až budeš ty oholená...“

Julka ji odhodila, vyskočila na nohy a začala do ní kopat. Jana uskakovala a chechtala se při tom.

„A budeš, a budeš, a budeš! Všecky holky přijdou o hřívu, a kluci taky... a bude sranda!“

Prchala a Julka ji honila. Počkej, až tě chytnu, ty potvoro malá! Ty jich dostaneš, že...

„Hele, nechtěly byste se jít prát jinam? Tady se zkouší!“

Vrchní Ještěrka Patty přišla představit svého tatínka a sourozence. Otec byl rytíř a přijel na volby, rodinu vzal s sebou. Tedy, rodinu...

Ten pán je ředitel banky v Madridu. Za normálních okolností vždy uhlazený, slušně oblečený a korektní. Přes týden bydlí v malém pokoji přímo v bance, od rána do večera se zabývá svými obchody a navštěvuje přátele, z nichž většina netuší, že má něco společného s řádem. Netuší? Možná ano, ale jsou věci, o nichž se nemluví. Na víkendy odjíždí na svoji haciendu, která je pár mil za Madridem v kopcích, a tam odpočívá. Je mu přes čtyřicet, ale zatím se neoženil, ani nehodlá. Má tři služebné, s každou nějaké děti. Ty starší přivezl s sebou. Líbí se mu ženy tmavé a exotické, šmrncnuté odlišnou rasou. Takové jako Patty.

Patty pochválil za účes a pohladil po hlavě. S princeznami jednal klidně a přátelsky, většinu znal od malička. Byl sympatický.

„Chystáš se probojovat mezi princezny?“ chválil dceru.

„Já nechci být princezna. Jsem Vrchní Ještěrka! Velitelka oddílu!“

„Tak to je dobře! Nešetřte ji, holky! Chystáš se na něco významného?“

Patty se k němu přišmajchlovala. (Od koho se to Jana asi přiučila?) „Dostala jsem dvě nabídky... s Freyou na sever, nebo s Janou na Ostrov. Zatím nevím...“

„Inu, je na čase, abys začala něco dělat, jsi už velká holka. Vrátíš se někdy?“

„Tati, jak bych mohla vydržet bez tebe? A bez děcek? Když budu sloužit na lodi, budeme jezdit po celým světě, a každou chvíli budu doma...“

Otec se jenom usmíval. Byl to zkušený muž a věděl, že jakmile jednou dcera vypadne z domu, bude mít už dost vlastních starostí. Jistě, občas se vrátí, předvede vnoučata, pochlubí se svými úspěchy a zase vypadne. Bude dál jeho miláček? Určitě ano, ale tak nějak na dálku. Inu, takový už je život.

Když odešel, Patty se rozhovořila. Co, přímo rozkecala. Svými rodinnými poměry se chlubila ráda a ještě víc, když ji poslouchal někdo nový – třeba Julka.

Tedy, pochází z velice starobylého rodu. Jejich prvního doloženého předka zajali při dobývání Jeruzaléma. Byl žid? Nebo muslim? Každopádně ho chytili, zajali a vzali do otroctví. Pokřtili ho násilím, ale když ho odvezli do Španělska, rezignoval a dal se do služby novým pánům. O deset let později už bojoval s alžírskými piráty a velel lodi, která ty piráty stíhala a brala jim kořist, co oni předtím uloupili křesťanům. Řádně se oženil a měl děti, ty už byly od malička vychované v řádu. Potom běžela staletí. Příslušníci rodu se zúčastnili výprav do Nového světa, obchodovali s Indií a Čínou a byli při všem, co se podnikalo. Tatínek už bohužel neolupuje své nepřátele šavlí, ale pomocí směnek a podílů na zisku. Nicméně jeho děti jsou sice taky bystré a chtivé peněz, ale se zbraněmi to dokážou perfektně. Však uvidíte!

Nemá manželku, ačkoliv nevylučuje, že se někdy ožení s nějakou mladou, krásnou a bohatou dívkou ze vznešeného rodu, pokud to pro něj bude nějak výhodné. Jak si mladá choť zvykne na jeho haciendu se třemi konkubínami a dalšími případnými přítelkyněmi, těžko říct. Patty to považuje za ideální soužití. Ty ženy koupil od řádu, přesněji někdo mu jimi zaplatil za nějaké dřívější pohledávky. Někomu patřily, ten mu byl dlužen a tak mu je dal. Ne najednou, v různé době za různých okolností. Ale teď jsou jeho, chápete?

Ano, lidé jsou něčím majetkem. Děti patří své rodině. Jejich rodiče taky někomu patří, třeba rodu, který se kdysi jejich předků zmocnil. Že to bylo před stovkami let? No ano, ale získali tím pádem právo na jejich jméno. Patty je z rodu Mendozů, právně sestřenka princezen. Otec má několik jmen, a jak se bude jmenovat ona, není jisté. Máte nějaký dobrý nápad? Je svéprávná? V rámci možností ano, ale proč by se o to starala? Řád ji kdysi zajal, takže ji musí živit a dávat jí příkazy! Mohli by jí taky dát dát svobodu, ale tolik zase nezlobí, aby ji vyhnali. Za ta staletí se to párkrát stalo, ale chudáci ti, které to postihlo, špatně skončili. Je majetkem svého otce, mohl by ji někomu darovat, Freyi nebo Dianě nebo třeba Janě. Potom jim bude patřit a bude sloužit té princezně, která ji vlastní. Čím jí bude užitečná? No... však ono se něco najde.

Julie byla konsternovaná. Patty to postřehla a začala se vytahovat. Tatíček přes týden tvrdě pracuje, na haciendě si chce odpočinout. K tomu patří užívat si sexu. Jeho ženy jej očekávají příjemně naladěné, hezky ozdobené a nepříliš oblečené, nejlíp vůbec. Miluje se s tou, na kterou má zrovna chuť. Občas je navštíví kamarádky, ani ty nepřijdou zkrátka. Když s nimi přijedou muži, taky si můžou dělat, co chtějí, zvlášť večer, když jdou malé děti spát. Velké děti jsou při tom, nalévají víno, obsluhují... Kdyby byla Patty doma, taky by se přidala. Není jisté, jestli je jeho dcera, když její matku koupil, byla už ve čtvrtém měsíci, takže vůbec neví, kdo ji zplodil a nic by nebránilo, aby se pomilovala s ním i svými nevlastními bratry... Byla by to úžasná legrace! Kdyby měla Jana čas, mohla by přijet i s Percym na pár dní na haciendu...

„A nekecáš tak trochu, holčičko?“

Patty udělala ublížené oči. Bylo o ní známo, že od malička plácá, co jí slina na jazyk přinese, a ráda si vymýšlí. Něco na tom jistě bude, ale nebude to tak hrozné, jak povídá. Že se všechny děti koupou nahé, je úplně normální. Dospělí asi taky, a hosté? Když už má někdo tu čest být pozván, asi je jasné, že se mu to bude líbit. A když se mu některá žena zalíbí...

„Jen tak pro zajímavost, tvůj otec je křesťan?“

Pochopitelně! Proto taky není nevěrný své manželce, ale užívá si s otrokyněmi! Mnoho vznešených pánů to tak dělá; taky dodržují vendettu. Zprznil jsi mi dceru? Za trest zprzním já tvoji! Nebo víš co, nech si ji, když se ti líbí! Anebo si ty holky vyměníme, aspoň přes ně budeme příbuzní!

V řádu není snad nikdo, kdo by nebyl alespoň trochu šmrncnutý Orientem. Nejen páni si užívali s tmavými dívkami; když pán odejel na dlouhou výpravu, s kým se měla jeho ctnostná choť rozptylovat? Černí muži jsou krásní a vydrží daleko víc, než zdegenerovaný běloch! Je známo, že všichni potomci Sémovi jsou povahy smilné a sex je jejich největší zábavou! Kromě toho je třeba pilně hřešit, aby člověk mohl svých hříchů litovat a příslušně za ně trestat svoje hříšné tělo...

„Že bysme ti zase nařezali? Stačí pětadvacet na holou, nebo chceš víc?“

Patty odhadla, že výhrůžka není aktuální, tak povídala dál. Někteří páni si zařizovali svá sídla přímo v Orientě. Mělo to tu výhodu, že mohli svoje ženy bičovat a všelijak trýznit. Jsou takoví muži, že jim působí potěšení, když zbijí ženu do krve! Jsou i takoví, že se sami nechají bičovat, a dělá jim to dobře! Jsou případy, že muž ženu v milostné extázi uškrtil nebo jí uřízl ucho! Jsou takové případy, že...

„Jsou případy, že holka kecá a neví co!“ řekla Veronika, „Neposlouchejte ji, to jsou řeči, co si vymýšlejí otrokyně!“

„Náhodou, to se stalo!“ oponovala Patty.

„Já vím. Všechny ty případy jsou zaznamenány v soudních spisech. Taky psychiatrických. Učili jsme se o tom, lidé bývají všelijací a musíme to znát!“

Tím spolehlivě zchladila všechny nadšené posluchače a rozehnala je po jejich povinnostech.

Rytíř bankovní ředitel (no dobře, říkejme Mendoza, je to jedno z jeho jmen) vyhledal císařovnu Dianu.

„Rád bych ti položil otázku. Jakou máš ve své zemi největší banku?“

„Jednoduchá hádanka. Nemám tam vůbec žádnou banku.“

„Tak už máš. Pobočku Central Unlimited. Mohla bys mít i ředitelku, moji dcerku Patricii. Co bys řekla, kdybych ti ji daroval?“

„To je ta...“

„Ano. Teď si vymyslela titul Vrchní Ještěrka. Já vím, je trochu střelená, ale ve financích se vyzná a má na ně nos. Stejně jako já.“

„No... jaké by to mělo... výhody?“

„Řeknu ti, jaké pro mne. Potřebuji místo, kam bych si občas uložil nějaké věci, které... nerad bych, aby o nich každý věděl. Tvoje šelmy jsou dobří hlídači, ne? Kdyby se tam chtěl vetřít někdo cizí, ať ho klidně sežerou. A samozřejmě, veškeré obchody hravě vyřídím...“

„Jistě si necháš něco za nehty!“

„Nikdy ne víc, než se sluší. Jinak by se mnou řád neobchodoval, to přece víš. Ručím vlastním životem...“

„No... zní to rozumně!“

„Fajn. Fáze první: Pošlu Patty na tvůj ostrov. Je hezká, roztomilá a ochotná ke všemu. Co se kluků týče, nic moc, ale s holkama to umí! Slyšel jsem, že ty...“

Diana přimhouřila oči a mimovolně vycenila zuby. Typicky leopardí výraz.

„Ani na mě si nikdy žádná dáma nestěžovala! Kdybys viděla, jakou rozkoš jim umím připravit...“

„Už ti někdo dal pár facek?“

„Často. Ale taky jsem se párkrát přepychově pomiloval! Zeptej se kamarádek...“

Díval se jí zpříma do očí. Ty jeho byly velice orientální.

„Zmiz, nebo tě můj muž přerazí!“

„Pro toho bych měl taky příjemnou zábavu! Nebo to mám nechat na dcerušce?“

Nepraštila ho. Nebyli u toho žádní diváci. Pohrdavě si odfrkla a odešla.

Přičinlivá dceruška se střetla s Julií. Julka si ji natlačila ke zdi a zasyčela:

„A teď se přiznej! Po pravdě, kolik jsi těch kluků měla?“

Patty měla taky orientální oči. A tvářila se, že se vůbec nebojí.

„Tak jo, když pravdu... tři. Percy byl čtvrtý. Ale s holkama to umím, mazlily jsme se, co jsem byla ve škole! I tebe jednou dostanu!“

Julka leopardí xicht neuměla, ale taky zkusila nahnat jí strach.

„Tak mě prašť, už dávno máš na to chuť! Vy bílý holky jste všecky zdegenerovaný! Ani pořádnej sex, ani pořádnej výprask...“

„Ech, co s tebou! Špinit se s tebou... jenom jsem to chtěla vědět.“

„Nemysli si, že to Jana neví, všecko jsem jí řekla! Ale chystám se vylepšit skóre! Když je holka ostříhaná, každej si s ní může dělat, co chce...“

Julie ji uvolnila. „Proč mě nenávidíš?“

„Já? Pitomost! Takový jako seš ty mě bavěj! Dokud tě nedostanu, budu tě šponovat a vyhraju si s tebou! Seš krásně emocionální!“

Julka jí toho chtěla říct ještě hodně, ale do těch smějících se očí nemohla. Rozešly se bez boje.

Veronika se zamračila. „Jdi si na chvilku lehnout! Večer hrajem a ty vypadáš jako vlastní posmrtná maska!“

„Já? Proč? Vůbec ne!“

„Podívej se na sebe do zrcadla. Trochu se prospi, když bude nejhůř, já tě pak vzbudím...“

Julie váhala. Tvářila se.

„Ach jo! Kdybys měla kluka, tak bych ti řekla, abys za ním zašla... Nebo si řekni té potrhlé Ještěrce, ta by tě srovnala a nic nepoškodila... Co se tak... čumíš?“

„Když já tu Patty... zrovna moc nemusím!“

„No tak ji ztýrej! Pomsti se jí! Prostě ji zpráskej, třeba rákoskou, uvidíš, jak se ti uleví! Pak nařeže ona tobě, a budete v pohodě...“

„A ty bys...“

Veronika se zašklebila: „Já mám nejradši bičem! Ale to by na nás bylo ještě pár dní vidět...“

Tak se Julka rozbrečela. A utekla.

Jenže Veronika se smála.

Julka si skutečně lehla, ale nevěřila, že by usnula. Unavená byla dost, taky vzteklá a ponížená, všichni jí ubližovali. Jak by mohla spát?

Čekám na stříhání, ale vůbec mě to neděsí ani neudivuje, naopak se těším. Proč jsem vlastně nechtěla, když je to taková legrace? Oholená není jenom Patty, ale všechny Ještěrky, a taky Renée a jedna z Knassenových, druhá má ještě vlasy a posmívá se jí, konečně nejsou stejné! Jenže teď vlečou k lůžku utrpení Dianu, a ta se těší hodně. Lehne si, ruce a nohy vsune do objímek, ty se zacvaknou a roztáhnou ji do velkého X. Všude kolem jsou lechtátka, když se jakkoliv pohne, přilne další ke kůži v nejcitlivějším místě a začne lechtat, a ona se nemůže ani pohnout. To miluje, být svázaná a bezmocná, vychutnává si to. Jedna Ještěrka ji stříhá strojkem, jiná mydlí v klíně holicí pěnou. Diana ječí a kroutí se, a čím víc se vzpouzí, tím víc lechtátek ji mučí. Teď se do ní holka dala břitvou... mám pocit, že cítím to, co ona, a těším se, až se dají do mě.

Jenže ještě předtím jde na řadu Freya. Té to tedy přeju! Konec parády, zrzečko, žádné slitování s tebou! Sleduji její mučení a líbí se mi, jako by to dělali mně.

Kdo je další na řadě? Valérie! Už jsem blízko u ní, někdo mi vrazí do ruky stříhací strojek. Nějaký nový typ, pracuje sám, stačí ho jen držet...

„Dej se do ní a nešetři ji! Stejně je hezčí než ty!“

Zajedu jí do vlasů strojkem, rázem má vyholený široký pruh. To ti patří! Čím teď budeš okouzlovat kluky? Obočí máš taky hezčí než já, podejte mi břitvu! A už nemáš!

Jenže ona se směje, vychutnává si stříhání i lechtátka všude. Prudce oddychuje a hrudník jí klesá a zase se zvedá, tak ji chňapnu za jeden z prsů a co nejbolestivěji zmáčknu. Zařve rozkoší. Sahám jí všude, mačkám a snažím se, aby to bolelo co nejvíc, ale jí se to líbí... asi jako mně. Nemůžu se dočkat...

Valérie se zvedne, je kompletně oholená a snad ještě krásnější než dřív. Jak to ty holky dělají?

Lehnu si sama, strčím ruce do objímek a nechám se roztáhnout. Teď jsem já bezbranná a každý si se mnou může dělat, co chce! Lechtátka mě šimrají, drobné ruce mi patlají na tělo něco kluzkého a velice příjemného, a prohmatávají. Nevýslovná rozkoš! Teď mi strojek zajel do vlasů, kadeře padají, za chviličku budu konečně holohlavá! Kňučím, vyju, ječím, řvu. Strašně vyvádím, abych rozkoš ještě zvýšila... Teď mi škrábe hlavu břitva. Ještě! Pryč s obočím! Škoda, že dole mě oholili už minule, ale můžete to zopakovat! Ještě, ještě, víc, víc...

„Co ještě? Zase se ti něco zdálo?“

Veronika. Koukám na ni a nemůžu se vzpamatovat.

„Někdy nám to budeš vypravovat, ty tvoje sny jsou extatický! Teď vstávat, sprchu, oblíkat a na večeři!“

Poslechnu.

K večeři se většina hereček dostavila již v kostýmech, muži prozatím v civilu, neboť jim děvčata zabrala šatnu. Jakmile pojedli, všichni zmizeli v zákulisí a tam se připravovali, zatímco diváci upravovali židle tak, aby viděli na jeviště. Jevišti chyběla opona, což byl nedostatek, ale nebylo to třeba a Veronika tvrdila, že se za Shakespearových dob hrálo bez opony a nevadilo to divákům ani hercům.

Mělo se začínat o osmé hodině, ale začalo se o čtvrt hodiny později, neznámo z jakých důvodů. V tu chvíli totiž vyletěli ze šatny šašci jeden po druhém, Jana dokonce nosem napřed; zřejmě byli vyhozeni. To je rozladilo, rozběhli se po sále a dělali všelijaké skopičiny; nakonec se posadili před první řadu na zem. Všechny byly v pestrých šatech ze všelijakých kousků divně vytvarovaných, rozcuchané a se směšně pomalovanými obličeji. V sále nastal mírný zmatek, protože se vehementně hádaly s obecenstvem, bylo-li třeba.

Potom zazvonil zvonec a už to jelo. Hra začíná tím, že přijde Diana jako Viola z moře; jak chtěla přijít propadlištěm, tak to nakonec neprošlo, neboť správce prosil, aby sklepení radši nepoužívali, jsou tam ty výbušniny a vůbec. Takže se vyplazila z kulis, počala lomit rukama a hořekovat, že se jim potopila loď a tak dál. Vtom vletěl na jeviště šašek Jana a vyjel si na Dianu: „Tak tys vylezla z moře? A jak to, že seš suchá?“

Diana měla dost trému, hrála divadlo poprvé, tak odpověděla poněkud nervózně. Renée s tím nebyla spokojena; na její mávnutí přispěchali ostatní šašci, zmocnili se Diany a odvlekli ji pryč. Než se lidé dosyta vysmáli, byli všichni zpátky, Diana tentokrát opravdu mokrá od hlavy k patě, jak se slušelo. Doříkala svůj monolog a ulehčeně zapadla za kulisy, odkud vystoupil Charry jako vévoda Orsino a počal odříkávat: „Když poprvé jsem spatřil Olivii...“ Šlo mu to dobře, dokud nedošel ke slovům: „Ta chvíle v jelena mne proměnila...“ Tehdy si uvědomil, že možná předběhl něco v ději, protože nedal možnost se umělecky projevit bratrovi Sebastiánovi; zarazil se, opakoval poslední větu ještě jednou, ale v sále se někdo začal smát, Charry po něm přísně loupl okem a zcela ztratil souvislost.

„Hraj dál!“ syčeli na něj ze zákulisí; takže do třetice opakoval: „Ta chvíle v jelena mne proměnila!“ Pak zapomněl text docela a protože obecenstvo se tvářilo podezřívavě, pronesl: „Sakra – teď jsem z toho fakt jelen!“

Někdo mu z kulis vášnivě napovídal, ale nebylo to k ničemu, Charry se už nechytil a mlel něco nesouvislého, přičemž mu na čele vystoupil pot a stékal v pramíncích po napudrované tváři. Tak to trvalo až do chvíle, kdy na jeviště vplula Diana již v chlapeckém oblečení s vlasy stočenými pod čapku; počala s ním hbitě konverzovat. Charry si oddechl, na její slova odpovídal jednoslabičně nebo nesouvislým bručením; Diana zas mluvila o ztroskotání lodi, ačkoliv si nejsem jist, zda to tam skutečně patří. Když byla v nejlepším, měl jí na to něco odpovědět, jenže jako obvykle nevěděl co, proto zaimprovizoval: „A proč teda ti balíci neskasali nadkošové plachty?“

„Neblbni,“ zasyčela Diana, „To nebyl clipper, jen galeona; tam žádný nadkošový plachty nejsou!“

„Jo ták! Tak proč plují na takovejch neckách?“

Diana skončila svou řeč; teď ji měl Charry poslat za Olivií, což má být jeho první myšlenka, ale zřejmě mu spíš vrtala hlavou ta ztroskotaná loď a neměl se k tomu; teprve po velké práci nápovědy ze sebe vysoukal něco podobného originálnímu textu a Diana mohla konečně odejít.

Olivii hrála Veronika a služebnou Marii Julie. Veronika měla tvář bílou od pudru a oči i obočí pomalované černou šminkou tak, že vypadala jako upír; ústa měla rudá jako krev a tvářila se, jako by kousala šťovík. To bylo v pořádku, protože měla oplakávat smrt svého milovaného bratra. Julie vypadala jakž takž normálně, neapolský kroj jí slušel a napudrovala se střídmě. Ovšem jakmile promluvila, padali všichni smíchy; namísto klasické italštiny se totiž vyjadřovala neapolským nářečím, jaké používají trhovkyně, rybářské ženské a osoby, promenující se po korze po setmění. Všichni přítomní znali italsky aspoň částečně, takže jí dokázali rozumět; chechtali se a řvali, sama Veronika stěží dokázala zachovat kamennou tvář. Pak měla přijít Diana jako chlapec Sebastiano; Julie ji uváděla poklonou, dvojsmyslnou neapolskou narážkou a ještě nastavenou nohou, takže Diana vstoupila do slavnostní síně hraběnky Olivie málem pádem na nos. Odvděčila se za to Julce italskou nadávkou, jaké je slyšet pouze na lodích a podobných místech, což opět vyvolalo smích.

V této scéně vystupovaly pouze dívky a Mario, takže to šlo dobře, i pan Shakespeare by s provedením souhlasil; bylo řečeno takřka vše, co předepsal, moc si nepřidávali. Olivie se zdařile zamilovala do Sebastiána, šašek Valérie se jí posmíval, Marie pronášela obscénní poznámky a přísný Malvolio je káral; Mario si na to vzal šedivou paruku a skřipec a oblékl černou jezuitskou sutanu; mluvil latinsky a používal sentence, jež mu napověděla Diana z kázání otce Františka.

Poté se měla pořádat pitka rytířů Tobiáše a Ondřeje, šaška a Marie; avšak opět zasáhla šaškovská tlupa a trvala na tom, že když se má pít, tak všichni. Služebnictvo už mělo instrukce – hbitě byly rozneseny sklenice a láhve a pánové i dámy si počali přihýbat do taktu s herci. Když byla zábava v nejlepším, objevil se Malvolio a opět je káral, načež oni se mu smáli a zpívali mu písničku: „Drž hubu, chlape nestydatá!“, jejíž vtip je v tom, že se zmíněná věta opakuje po řadě čím dál víc zvýšeným hlasem; nakonec počal někdo z obecenstva hulákat necudnou písničku a všichni se k němu přidali. Protože ani pak nechtěli přestat, podala si Julka kytaru a brnkala odrhovačky za společného zpěvu přítomných. Teprve když Diana usoudila, že takhle by se jakživ nedohrálo, nechali toho a pokračovali sepisováním dopisu Malvoliovi, že ho Olivie miluje a že se jí má počít dvořit. Tento lístek pak podvrhli nešťastnému mnichovi a ten se rozhodl, že Olivii rozhodně získá.

Potom navrhli přestávku; bylo jí zapotřebí, oddech potřebovali herci i obecenstvo. Přestávka trvala celou hodinu; každý něco pojedl, neboť se hrálo už dlouho a dostali chuť na něco dobrého.

Těsně před začátkem druhé poloviny hry se dostavil velitel přístavní správy v Malaze don Iňigo Alvarez Antonio de Rega s láhvemi červeného vína, chotí Consuelou a dcerami Dolores a Isabellou. Don Iňigo byl mírně udiven, neboť ačkoliv už měl s řádem mnohokrát jednání ke spokojenosti obou stran, nikdy dosud nebyl na žádné jejich oslavě; rovněž tak jeho žena a dcery sice slyšely o různých zábavách, ale nikdy se nezúčastnily. Nicméně dobré víno rázem zbořilo všechen ostych; don Iňigo i jeho choť byli přijati do středu panstva. Don Diego jej uvedl do situace a počal se s ním přátelit; pojal dobrou myšlenku přijmout Iňiga do řádu na nějaké uprázdněné místo. Dolores a Isabellu poslal s láhvemi vína za herci a herečkami, aby i oni z toho něco měli.

Děvčata uvítala nově příchozí velmi nadšeně, víno okamžitě otevřela a nalila všem. Regovy holky se vyptávaly, co se tu děje a bylo jim vysvětleno, že se hraje divadlo; taky se jednotlivé dámy představily. Když slečny z Malagy seznaly, že mezi herci jsou hrabata a knížata, nepřihlížeje k císařovně Dianě, přestaly ohrnovat nos nad komedií a hlásily se, že by teda případně taky hrály. Dlouho se dohadovaly, co by se jim tak mohlo svěřit; Regovy dívky souhlasily s malou a němou rolí, jen když se můžou předvést. Veronika využila příležitosti a párkrát si s nimi připila, takže zcela ztratily smysl pro soudnost a byly ochotny přijmout jakoukoliv hloupost.

Tehdy navrhla Valérie: „Jedině, že by hrály černé otrokyně. Ve hře mají být a my je nemáme...“

„Ale nesmysl, černé otrokyně patří do Benátského kupce!“ řekla Renée, která je zbytečně vzdělaná.

„Ty už jsi opilá!“ vyjekla Veronika, „Ne, patří sem! Chcete hrát černé otrokyně nebo ne?“

„No – a co by to bylo za roli?“ ptala se Dolores.

„Nic moc; stačí natřít se černou barvou a nosit jídlo na hostině. Řeči nejsou žádné potřeba...“

„Natřít černou barvou – to jako ruce a obličej?“

„To taky, ale já myslím celé tělo!“ řekla Valérie.

„Proč celé tělo? To přece není vidět!“ namítla Isabella.

„Ta role se hraje bez oděvu. Otrokyně žádné šaty nenosily!“

„Proboha, to máme hrát nahé?“ Na Dolores bylo vidět, že se chystá odmítnout, „Vy jste přeci všechny oblečené!“

Renée v průběhu hry špatně skočila a roztrhla si na boku šaškovský trikot; do této chvíle se zabývala myšlenkou nějak si to spravit, ale teď ten nápad zavrhla, rozepjala knoflíky a vyklouzla ze šatů. „Když to chceš vidět, tak budu hrát nahá! Jenom si namaluju na tělo šaškovský fleky; vy budete mít dokonce celý tělo načerněný, to je lepší než mít oblek...“

Veronika se naklonila k Valérii a řekla: „Chvilku je ještě zabav a něco do nich nalej; já jsem hned zpátky!“

Regovy dívky doposud odmítaly se hry zúčastnit, ale Veronika se za chvíli objevila a přinášela něco železného a velmi ošklivého, dokonce hned ve dvojím provedení.

„Jestli se bojíte o svoji počestnost, tak to klidně řekněte! Když si oblečete tohle, naprosto nic se vám nemůže stát...“

„Co to je?“ divily se dívky, nakloněné nad stůl; dokonce ani místní něco takového často neviděly.

„Pás cudnosti; z kvalitního železa, ze sedmnáctého století!“ chlubila se Veronika, „To si oblečete, zamknete klíčkem a může se dít vůle Alláhova... Tak co, ještě se cukáte?“

Dolores a Isabella se na sebe zkoumavě podívaly; toho využila Diana a připila si s nimi. Renée předvedla, že už je namaskovaná, tedy pomalovaná barevnými skvrnami po celém těle.

„Tak jo!“ řekla Dolores, „My to teda uděláme!“

„Fajn. Jano, jdi oznámit, že se přestávka z technických důvodů protahuje na neurčito!“ řekla Veronika. Jana šla; obecenstvo se sice divilo, ale pořád ještě tu byly ty láhve dona Iňiga a tak bylo co dělat i bez divadla.

Regovy dívky se svlékly a tím odhalily, že nejsou zvyklé se příliš často koupat. Zatímco Diana a Julie jim vyčesávaly vlasy do afrických uzlů, vytvářela Veronika, Valérie a Jana černou barvu; obvykle se tím natíraly trámy v podkroví, ale hodila se i na toto použití. Isabella si lehla na dvě židle a ostatní ji pilně natíraly širokými štětci od hlavy až k patě; potom si lehla Dolores a také ona byla natřena. Zatím jim Isabella oschla natolik, že jí mohly natřít i záda. Jana přihlížela natírání tak zvědavě, že jí Veronika udělala na tváři šmouhu.

Julie si namočila prst do barvy a ptala se: „Poslechni, a půjde to vůbec nějak umýt?“

„Jo, tak to nevím. To jsem nezkoušela.“ řekla Veronika.

„No nazdar!“ řekla Julie a šla od toho.

Valérie zaklapla dívkám pásy; musely teď chodit trochu zeširoka a nebylo to právě příjemné, ale byly v bezpečí, což je pro dobře vychované dívky to hlavní. Přesto trochu váhaly.

„Nebojte se!“ utěšovala je Veronika, „Když mi bylo šestnáct, vsadila jsem se jednou, že projedu v Toledu přes náměstí jako lady Godiva. A udělala jsem to! Taky se mi nic nestalo, jenom lidi trochu zírali. A vyhrála jsem flašku...“

„Kdo byla lady Godiva?“ ptala se Jana.

„Anglická královna. Když se jí nelíbil nějaký manželův zákon, jezdila nahá na koni po městě, dokud ho nezrušil.“

„Tys taky jela nahá po městě? Opravdu?“

„No a proč ne? Bylo to v neděli ve čtyři hodiny odpoledne; to byla podmínka. To je na promenádě nejvíc lidí.“

„No... když se projede dost rychle...“ řekla znalecky Diana.

„Kdepak rychle; muselo se jet pomalu! To byla podmínka a kluci to přísně kontrolovali. Až když se za mnou rozběhl místní alcalde a dva strážníci, mohla jsem přidat a ujet jim... Na těch ulicích mohlo být tak dva tisíce lidí; ale věříte, že většina byli takoví troubové, že se obraceli a zakrývali si oči? Nebo aspoň ženy zakrývaly oči svým manželům a dětem...“

„A to ses vůbec nestyděla?“ otázala se Dolores.

„Proč bych se já měla stydět? Jsem princezna z královské krve; zakladatel našeho rodu byl bastardem Ferdinanda Aragonského a dcery vévody z Mediny. V mých žilách koluje královská krev; já se nemusím stydět vůbec za nic!“

V Regových děvčatech hrklo jako ve starých švarcvaldkách; Isabella se dokonce pokusila uklonit, ale opilostí sotva stála na nohách. „A udělala bys to znovu?“

„Proč ne? Ale už ne za tak málo – to by muselo jít o větší věc! Chceš se o něco vsadit, Julie?“

„Neblázni, Julko, nesázej se!“ řekla Diana, „Nemá to cenu!“

„Ale!“ ozvala se Valérie, „To promluvil hlas rozumu! Vidím, že je tu někdo ještě odporně střízlivej! Okamžitě se opij!“ Vrazila jí do ruky sklenici vína dona Iňiga.

„Tak budeme hrát nebo budeme kecat?“ ptala se Ponny.

„Počkej!“ trvala na svém Veronika, „To je zásadní otázka! Můžem mezi sebou trpět takovou buchtu, která by se neodvážila přejet přes město na koni? Řekni ty, co o tom soudíš!“

„Ale jo, klidně,“ mávla Ponny rukou.

„Freyo?“

„Proč ne? Samozřejmě, jela bych...“

„Diano?“

„Jistě. Zabývám se takovou myšlenkou: zavedu zákon, že když nějaká žena s čímkoliv nesouhlasí, má právo se svléknout a chodit nahá do té doby, dokud se jí nevyhoví. Tak by...“

„Julie?“

„To víš, že ano.“

„Jana?“

„Když pojedou ostatní, jedu taky.“

„Tak je to domluvený! Jedem hned!“ řekla Veronika a začala si rozepínat kostým.

„Snad to napřed dohrajem – nebo ne?“ ptala se Diana.

„To je fakt,“ uznala Valérie, „Dohrát bysme to měly. Stejně je noc, kam bysme se štrapacírovaly?“

Veronika chvíli uvažovala. „To je fakt, dohrát musíme. To by byla hrozná ostuda. Jenomže jsem strašně zašněrovaná v těch hadrech, ani dýchat nemůžu! Kde vůbec tvrdí pan Shakespeare, že Olivie musí být do něčeho oblečená?“

„Počkej!“ Diana vylezla jako veverka po praktikáblu až nahoru a shodila odtamtud rybářskou síť, kterou sluhové používali k chytání ryb v zámeckém jezírku, „Obleč si tohle! Budeš kočka!“

Veronika si omotala rybářskou síť přes sebe a konec hodila Regovým dívkám, aby ji za ní nesly jako vlečku.

„Počkat! Musíme se kouknout, jak se nám baví pánové!“ řekla Julka a šla se podívat. Pánové se nebavili špatně; seděli okolo stolu, popíjeli víno a hráli mariáš. Denis spal v koutě na kupě kostýmů a nevěděl o světě.

„Cože – vono se hraje ještě dál?“ ptal se Charry udiveně.

„No a cos myslel?“ vyjela si na něj Diana, „Na scénu!“

„Jenže já jsem všechno zapomněl!“

„Nesmysl, nikdy jsi to neuměl! Plácej co chceš, stejně to nebude k poslouchání! Hlavně už začínáme!“

Když se ozval gong, byl přijat bouří potlesku; a to obecenstvo ještě netušilo, že vzápětí vykročí na scénu Veronika jako Olivie v rybářské síti s velkými oky, jejíž konec nesou dvě černé otrokyně podezřelého vzhledu. Don Diego, který právě přesvědčoval dona Iňiga o nějakém výhodném podniku, zůstal chvíli s otevřenou pusou a pak najednou hlesl: „Já tu holku zabiju!“

„Koho – a proč?“ tázal se don Iňigo zaraženě.

„Veroniku, svoji dceru. Hospodine, netresci mne v prchlivosti své, aniž v hněvu svém kárej mne... Pravděpodobně jsem v životě příliš zhřešil, že mne trestáš skrze moje vlastní děti...“

„Jo, dcery,“ zasmál se don Iňigo, „To znám, to mi nemusíš nic povídat! Já mám dvě a není s nimi k vydržení...“

Don Diego jenom tiše zaúpěl.

„Ty moje dvě husy vůbec nepřemýšlejí,“ pokračoval don Iňigo, „Jenom by se parádily a strojily, jen ďábel ví, co si na sebe příště navléknou! A když jim hned nevyhovím, tak skuhrají, natahují moldánky a vyhrožují, že budou chodit nahé...“

Don Diego zaúpěl ještě bolestněji.

„Přitom mají všechno, na co si vzpomenou! A moje žena je v tom ještě podporuje!“ Šťouchl loktem svoji choť, která hleděla na jeviště s milým úsměvem a na jeho dotek řekla:

„Ach ano, je to tak roztomilé...“

Pobledlý don Diego nevěřil očím a uším; teprve s vynaložením všech kombinačních schopností pochopil, že doňa Consuela je silně krátkozraká, nicméně považuje za ponižující nosit brýle, takže si nevidí dál než na špičku nosu; co se děje na jevišti, viděla jako mlhavé šmouhy. Co se týče dona Iňiga, byl tak opilý, že vůbec nevěděl, co breptá.

Děj pokračoval jak Pánbůh dal; rytíři se smáli a tleskali každé podařené akci, pouze lord Raddley protestoval a tvrdil, že takhle to Shakespeare nenapsal a že se ve svém hrobě ve Strattfordu musí obracet při té hrůze.

„Ale co; jak to napsal Vilda Šejkspír, si může každý malý děcko přečíst v knížce,“ odpověděla mu Diana z jeviště, „Ale jak to hrajeme my, to se hned tak nevidí!“

Dohrálo se za bouřlivého aplausu a herci se museli mnohokrát děkovat; dostali spoustu gratulací a přípitků.

„Vidíš,“ řekla Veronika Dianě, „Nepovídala jsem ti, že to bude mít sukces? Já náhodou umím vybírat hry; když se hrálo Sedm hříchů Sodomských, tak všichni šíleli nadšením...“

„To ti teda věřím.“ řekla Diana rezignovaně.

„Jak se vůbec jmenuje hlavní město toho tvýho Arminu?“

„Žádný nemáme. Až postavíme, bude se jmenovat Kingtown.“

„Tak fajn. Až postavíte divadlo, zamlouvám si tam místo šéfa režie. Slibuješ mi to?“

„Ale jo!“

„Ne, slib mi to! Dej mi na to ruku, nebo tě nepustím!“

Diana dala Veronice ruku na to, že je šéfrežisérkou divadla v dosud nepostaveném městě Kingtownu na druhém konci zeměkoule; to Veroniku uklidnilo a potěšilo, takže se odebrala do šatny se odlíčit. Ostatní se také zbavovaly převleků; pak se zaběhly vykoupat do bazénu. Dolores a Isabella se rovněž šly koupat; k jejich štěstí černá barva bez obtíží pustila. Ale žasly nad nádherou kolem a nad možností koupat se veřejně s ostatními.

Valérie si z nich chvíli dělala legraci a nechtěla je pustit z jejich pásů cudnosti. „Moc by vám to vadilo? Stejně neděláte nic tak hrozného, v čem by vám překážely!“

„Ale taky nic, v čem by nám prospěly!“ řekla Dolores, „To bysme si musely povídat tak, aby se to nedozvěděl táta – veřejně se o tom mluvit nedá...“

„Ale nepovídej... že byste nebyly takový nevinný poupátka?“

Dívky se začervenaly (už to bylo vidět). „Náhodou, Isabella se předminulou neděli po kostele bavila s důstojníkem!“

„Nepovídej! Tys zase tancovala se studenty na dobročinném plese! A jeden ti přinesl květinu do vlasů!“

„Tak jo,“ oddychla si Valérie, „To jste nádoby plné hříchu.“

Zábava však pozvolna uhasínala, všichni šli spát. Nebylo divu, hra se poněkud protáhla a byly dvě hodiny v noci. Všechny dívky byly jenom rády, že si mohou jít lehnout.

Dolores a Isabella se probudily v neznámém pokoji. Ležely na širokém lůžku s nebesy, zakryté jemnými pokrývkami; k nezměrnému svému údivu se probudily nahé, což se jim normálně nestávalo. Isa se probrala dřív a mohla to posoudit; přestože ji silně bolela hlava, seznala, že je okolo desáté, tudíž bílý den a že jistě něco zaspaly. Zatřásla sestrou: „Dolly, vstávej! Musíš okamžitě vstát!“

Doll otevřela oči, rozhlédla se kolem sebe a potom vyskočila; vzápětí se zorientovala a rychle si přitiskla na prsa pokrývku. „Proboha... kam nám dali šaty?“

Vtom spatřily Veroniku; spala na kožešině ledního medvěda překrytá kožešinou černého leoparda a z těch kožichů vyčnívala jen její nahá paže a černé vlasy. Dívky se chvíli dohadovaly, potom Doll, zachumlaná do deky, opatrně slezla s postele, došla k Veronice a položila jí dlaň na ruku. Veronika sebou sice škubla, ale neprobudila se; na to bylo třeba pořádně zatřást.

„Jéje,“ řekla potom, odhrnula kožešiny a rozhlédla se, „To už je tolik hodin? Já jsem jako když mě... Co se děje?“

„Kam jste nám daly šaty?“ ptala se Doll.

„Vím já?“ odtušila Veronika, „Jdi si je najít...“

Doll jí začala nesouvisle vysvětlovat, co a jak; Veronika se posadila, potřásla hlavou a ospale mžourala. „Já mám hlavu jako střep... to chce studenou sprchu a horkej grog. Kolik je hodin?“

„Nemám tušení... vypadá to, že nějak k polednímu...“

„A to mě budíte?“ Veronika se protáhla, vstala a zblble tápala po pokoji, „Takže ranní program jsme nestihly, zas bude ostuda. Co jsme včera vyváděly, holky? A vůbec, co tady děláte?“

Doll se podívala prosebně na Isu a ta řekla: „Já nevím... myslím, že jsi nás sem zavedla!“

„To jsem musela bejt pořádně sťatá... A kdo vůbec jste?“

„Já jsem Dolores de Rega... a to je Isabella, má sestra.“

„Rega, Rega... my snad žádný Regovy neznáme, nebo jo?“

„My jsme přijely včera s tatínkem... on je velitel přístavu ve městě Malaga. My jsme tady jako hosti... jenom nevíme, kde.“

„V Granadě v... ale to je asi jedno. Já jsem Veronika Mendoza di Castro. Moc mě těší...“

„Těší nás, slečno Veroniko,“ Isabella sklouzla s postele, též zahalena do přehozu, „Když jsme se vzájemně představily, snad byste nám mohla laskavě vysvětlit, jak se odtud dostat. Jistě omluvíte náš nenadálý vpád do Vašeho soukromí, který se stal jen nemilým nedopatřením, jehož příčinu si neumíme vysvětlit...“

„Jau!“ řekla Veronika a chytila se za hlavu, „Prosím tě, mluv pomalu a jasně, já špatně chápu! A myslím, že když už jsme si tykaly, že bychom mohly pokračovat. Já sama nevím, co se tady dělo... Hrály jsme přece divadlo! Jak to dopadlo, nevíte?“

„Ježíšmarjá, divadlo!“ Doll vyjekla, přeběhla k malému domácímu oltáři, pokřižovala se a počala se polohlasně modlit. Isa si uvědomila, co a jak, a v mžiku klečela vedle ní.

„A jej – to to dopadlo tak špatně?“ ptala se Veronika.

Isa se k ní obrátila. „Byl to strašlivý skandál!“ zašeptala.

Veronika se pokřižovala. „Svatá Maria, matko Boží, pros za nás hříšné, nebo mi táta nařeže, až budu mít pruhy... No, teď už to nezachráníme. Napřed se musíme umýt a nasnídat. Klid...“

Přistoupila ke svému toaletnímu stolku a otevřela tajnou zásuvku, v níž měla cigarety a mosazný zapalovač. Zapálila si jednu a s potěšením vyfoukla kouř. „Povídejte mi chvilku o tom hrozným průšvihu, ať jsem v obraze...“

Isa a Doll počaly vyprávět; trochu je mátlo, že Veronika se rozhodně nesnažila obléknout, naopak jí tento stav vyhovoval, spokojeně kouřila a chovala se přirozeně. Isa se pokusila taky odložit přehoz, ale spatřila se v zrcadle na protější stěně, vyděsila se a hned se zabalila ještě víc.

„No jo,“ řekla konečně Veronika, uhasila zbytek cigarety a pečlivě schovala, „Tak to ještě není tak zlý, to přežijem. Půjdem se teda vykoupat a pak seženem něco k jídlu...“

„Takhle?“ ukázala Doll dlaní.

„Večer ti to nevadilo... Tak si něco vyber!“ Veronika otevřela skříň plnou nádherných toalet a vzala z věšáku župan z froté látky, dosahující sotva ke kolenům. Byl to její koupací oblek, v němž chodila na pláže všude, kam přišla. Druhé dvě se přebíraly v toaletách a žasly.

„Ty máš tak obrovské množství šatů!“

„No, něco ještě zbylo po včerejšku... Jestli se vám některé líbí, tak si je vemte! Teda...“ Veronika přejela rukou po šatníku, zaváhala, pak rázně kývla hlavou: „Jo, vyberte si, co chcete. Když si vezmete něco, co se mi líbí, aspoň budu mít důvod nechat si šít nový!“

Děvčata si vybraly každá jedny z prostších šatů, ale váhaly, protože byly zvyklé nosit pod oděvem prádlo, šněrovačky a tak, což nyní postrádaly. Veronika se netrpělivě ohlédla.

„Povídám, že se jdeme koupat! Tak se zbytečně nestrojte, když se z toho za chvilku svlíknete!“

Cupitaly za ní bosky po chodbě. Byl tam dosti čilý ruch, neboť se právě probouzeli všichni. A taky to nebylo daleko.

Když Regovy dcery vstoupily do haly bazénu, zarazily se a nevěřícně zíraly na lidi koupající se v zelenavé vodě. Veronika je postrčila dopředu a rozhlížela se po kamarádech.

„Proboha!“ vykřikla Doll, „Vždyť ti lidé jsou nazí!“

„Kvůli tobě se budou máchat v hadrech!“ Veronika svlékla svůj župan a přehodila přes židli; vtom na ni zamávala Diana, která seděla v červenožlutém kimonu u okraje bazénu a s vrozenou elegancí popíjela čaj.

„Ahoj, Vero – tak co, pojedem?“

„Kam a proč?“ Veronika si nebyla jista, co Diana myslí.

„Chtěly jsme přece jet celá parta do města! Na koních a bez zbytečnýho oděvu... nepamatuješ se?“

„Jej!“ Veronika se opět chytila za hlavu, „To jsme se na něčem takovým dohodly? Opravdu? A kdo všechno?“

„Ty, já, Vali, Julka... všechny hezký holky, jak tady jsme. Už se nepamatuješ? Sama jsi to vyprovokovala...“

Veronika došla až k ní a usedla na vedlejší židli. „No sbohem! O co jsme se vsadily? Doufám, že to nebylo nic nemožnýho!“

„Myslím, že jsme se nesázely. Jen jsme se tak dohodly.“

„Zaplať Pánbůh aspoň za to. Už jsem myslela, že jsem něco slíbila a že... Kdo o tom všechno ví?“

„Co se tak bojíš? Vždyť už jsi to jednou udělala!“

„Nojo; to mi ale bylo šestnáct a byla jsem hloupá husa. Teď bych to klidně zopakovala, ale nesmělo by to být tak blízko táty. Tehdá když se to dozvěděl, strašně mi nařezal...“

„O jeden nářez! Sama se mlátíš důtkami...“

„Zasloužila bych, viď? Co jsme ještě vyváděly?“

„Nic tak hroznýho. Mně se to líbilo; až budeš šéfkou v mým divadle, tak si to můžem zopakovat.“

Veronika nechápala; Diana jí připomněla svůj slib a Veronika potřásala nevěřícně hlavou. „Špatnej nápad to není, ale když tam nepojedu, budou se mi smát! Může to někdo dosvědčit? Myslím někdo soudnej...“

„Ponny. Včera pila málo.“

Veronika se ohlédla; Ponny se bavila s Freyou na druhém konci bazénu a něčemu se smála. Veronika závistivě přehlédla její opálené, zdravím kypící tělo.

„Já se zblázním. Ne, radši se utopím...“

Diana se vymrštila. „Máš možnost!“ řekla a skopla ji do bazénu. Pak vyklouzla z kimona a skočila za ní. Veronika se skutečně chvíli plácala ve vodě, pak přišla k sobě a rozhodla se jí to patřičně vrátit. Dokonce žádala ostatní, aby jí pomohly, což se Dianě moc líbilo; byla naděje, že na ni uspořádají hon.

Regovy dcery zatím stály na místě jako vbité do země a zíraly.

„Co je, vy se nekoupete?“ zavolala na ně Veronika.

Isa se podívala na Doll, Doll na Isu a obě zároveň pokrčily rameny. Veronika se rozhodla zasáhnout co nejrázněji; doplavala k nim, vylezla na okraj bazénu a řekla:

„Nejhorší škodná jsou na světě ségry! Já se celej život štěkám s tím uřvaným rozmazleným frackem Valérií, kterýmu vždycky všecko prošlo a ještě jí taťka kupoval bonbóny a čokoládu. Chudák Julie by si nejradši hodila mašli kvůli starostem s Janou, to je támhle to divně ostříhaný děcko. Holky Knassenovy to mají o to horší, že je od sebe nikdo nedokáže rozeznat a veškerý výzvy, aby se aspoň trochu lišily, s pohrdáním ignorujou. A teď ještě ke všemu přijdete vy! Tak řekněte na rovinu, jaký máte problémy, my se na ně vrhnem a zlikvidujem je; souhlas?“

Podívaly se na sebe znovu a pak Isa řekla: „Cože?“

„Tak znova ještě jednou: dostaly jste se do sídla templářského řádu Blesků; váš táta ví, co to je. Naše zvyklosti jsou poněkud jiné než těch lidí venku; taky my jsme jiní než oni. Jestli se vám to nelíbí, už mezi nás nemusíte chodit. Ale kdybyste v tom náhodou našly zalíbení, tak se snažte něco odkoukat...“

„Jo. To chápem.“ řekla Doll a Isa kývala hlavou.

„Existuje takovej systém rozvoje těla, říká se mu kalokagathia, to je z řečtiny a znamená harmonický vývoj těla i ducha. U vás je to zatím tak, že těla máte ochablý nicneděláním a mozek zlenivělej... tímtéž. Chce to začít obojí soustavně trénovat a pozvolna přecházet na vyšší stupeň. Líbí? Nelíbí, ani jsem si nic jinýho nemyslela. Budete bohužel muset.“

„No... co teda máme dělat?“

„Nejdřív se snad vykoupat. Umíte plavat?“

Dívky nerozhodně kývly hlavami, že ano. Vzápětí se podívaly na Janu, která projela kolem nich jako delfín, hlavou rozrážela vodu, na nepostřehnutelný okamžik vysunula nozdry, nadechla se a zas zajela pod hladinu. Potom zakroutily hlavami, že ne.

„Já nemyslím jako Jana! Mimochodem, takhle plave až teď co je tady, předtím se sotva držela na hladině. Jděte si to zkusit a kdyby nastala rvačka, rychle se ztraťte...“

„Jo...“ dívky se zvolna svlékaly a přemýšlely, jestli se na ně někdo dívá, když jsou nahé. Nedíval se nikdo.

„Poslyš,“ řekla Isa, „Jak tě tamta... shodila do bazénu...“

„Neboj se, tobě to neudělá. Až tak... no, až budeš něco umět. Mě klidně může; dokonce se na mě může vrhnout a zmlátit mě, když si troufne. Každý ráno cvičíme...“

„Ale... proč to děláte?“

„Protože každá správná holka se musí umět bránit, když ji někdo napadne! Já vím, že dáma má čekat, až se jí ujme její rytíř; ale když má rytíř zrovna jiný starosti, dokážu těch pár facek někomu dát klidně sama. Skutečná dáma má sportovat...“

„My sportujeme! Hrajeme tenis... a chodíme tančit!“

„Tenis je dobrej a tancuju taky ráda. Zkusím vás naučit něco, říká se tomu tai-chi a je to čínský. Moc dobře to umí támhleta holka s tím copem, Ponny. Zatím si plavte...“

Isa a Doll se koupaly a držely se při okraji, protože ostatních se trochu bály. Pak zas vylezly a přemýšlely, zda se otřít a rychle zabalit do šatů, nebo zůstat jako ostatní. Mezitím přišla k Veronice Freya, nádherná a kočkovitě pružná, samozřejmě bez jediného pokusu zakrývat svoje krásné tělo.

„Hele, nápad!“ sdělila Veronice, „Budem tady na Silvestra?“

„O tom nepochybuj. Taťka má dneska schůzku s Baarfeltem, budou spolu jednat o tom, jak předejít rozkolu v řádu. Počítám, tak dvě hodiny se budou hádat, jak se nepohádat. Pak se pohádají; na to půjdou na oběd, tam se smíří, takže půjdou zase vyjednávat, znova se pohádají a vyžádají si lhůtu na rozmyšlenou. K večeři by se už mohli dohodnout, že se skutečně víckrát hádat nebudou. Do té doby mají všichni ostatní volno na zotavenou. Tím se vyčerpá dnešní den, zítra bude další kolo voleb, zase se na ničem nedohodnou... zkrátka, není strach, že bysme se do Novýho roku dokázali rozejít.“

„Taky to tak odhaduju. Komu fandíš?“

„Naprosto blbá otázka. Můžu fandit někomu jinýmu?“

„Já bych měla nápad, ale když mě tady nikdo neposlechne! Někdo tuhle navrhl Guyrlayowa – já bych mu to přiklepla.“

„Prosím tě, proč zrovna jemu?“

„Z jedinýho důvodu: je blbej. A ve všem poslouchá svou ženu. Diana je zas splašená, byl by to ideální pár.“

„A ty by ses stala její první dvorní dámou?“

„Do toho se zakousla Julka Baarfeltová; je jí přáno. Já bych si vyhradila skromný místo dvorní čarodějky...“

„Aha; pak že v kanále nežijou krokodýlové! Netěš se, panenko; velmistrem bude buď táta a ten si čarodějky pohlídá, nebo Tomáš. U toho si nejsem jistá, ale nevidím to růžově.“

„No jo... tak mám já tady nějaký mládí?“

„Zkus tam protlačit toho svýho Maria! Je mladej, zdatnej...“

„Nebuď ironická, jo! Mario bude stejně první náhradník, když to dostane tvůj otec. Jenže... Mario je takovej, že ho nezvládne nikdo; ani já! Nechtěla bych vidět...“

Veronika se protáhla. „To byl ten tvůj nápad?“

„Ale ne! Když na Silvestra, tak slavnostní ples, ne?“

„S tím se samozřejmě počítá.“

„Tak jsem prohlížela svůj šatník a ejhle: slyším nějaký tichý kročeje. Kouknu se líp a co nevidím: moje šaty vycházejí z módy. Byla jsem nucena se zamyslet...“

„Nemáš co na sebe? Klidně přijď, ale pohni kostrou, protože já se právě rozhodla rozdat tři čtvrtě hader, co mám. Támhlety dvě mi připadají jako ideální věšáky na mý šaty, co říkáš? Postavy mají zhruba stejný, když nepřihlížím k ochablýmu svalstvu, šaty u nich dělají člověka...“

„Ještě chvilku uvažuj. Já nechci nic půjčit, já přišla na nápad vskutku originální! Pohybuj trochu mozkovejma závitama...“

„Nahá. Na ples? Neprojde...“

„Projde, kdyby... když se šaty na tělo namalujou.“

Veronika zbystřila pozornost. „Mluv dál, zajímáš mě!“

„Silvestrovská noc je bláznivá; takže by ten ples mohl klidně být maškarní, co říkáš? Povoleny ozdoby a šperky, všelijaké doplňky a tak... a kdo nechce, samozřejmě nemusí. Jenomže my princezny se patřičně předvedem...“

Veronika přivřela oči; uvažovala, jak strašně bude zuřit don Diego a zda stojí za to čelit jeho hněvu. Propočítala si, že bouřka nebude tak silná, aby nestálo za to ji snášet. Freya sledovala její tvář a sečetla výsledek stejně rychle jako ona.

„Jenže...“ řekla Veronika a úspěšně se začervenala.

„Kde je problém?“

„Zardívám se studem, ale...“

„Všimla jsem si; proč?“

„Podívej se pořádně na Janu; ta nebude mít takový problémy, protože má tělo skoro hladký. Nebo Ponny... tu podezřívám, že si holí nejenom hlavu kolem toho copu, ale taky tělo...“

„Vyprávěl mi Llago di Rienzi, že v Orientě to ženy dělají...“

„Jestli si máme nakreslit na tělo nějaký světlý kostým...“

„No a co? Další roztomilá zábava! Jsme princezny...“

„Tvůj otec je daleko a tolerantní. Ten můj...“

Freya blýskla zelenýma očima. „Tvůj problém, dívčino! Přemýšlej o tom, já se jdu nechat přepychově mučit. Mám dojednánu schůzku se svým dvorním tetovačem...“

„Nepovídej! Tak to povídej!“

„Vyhledal mě dnes ráno, zdvořile se mi poklonil a vykládal mi, že už ví, jak bych měla vypadat. Dá se do toho dneska dopoledne; mám ti zopakovat, jak se těším?“

„Snad ani nemusíš, ale... nebude to bolet?“

„Nepochybuj o tom. Teď zas já budu mít nějaký vize... teda, pokud všechno půjde, jak bych chtěla. Omluv mě u oběda, asi budu trochu... no, ale na večeři snad přijdu.“

Freya odešla; Veronika potřásla hlavou a šla to říct Valérii. Poslouchala je pochopitelně Renée a roznesla tu zprávu po celém harému; dokonce i dívky Regovy se to doslechly.

„On se bude konat na Nový rok nějaký ples?“ přišly se zeptat.

Veronika ležela na lehátku, pila kávu a snila.

„Zcela jistě; proč, chcete přijít?“

„No... kdyby nám to tatínek dovolil...“

Veronika se probrala a posadila. „Nezahrávejte si, holky! Vypadá to, že jste pěkně načatý, jestli si nedáte pozor, budete za chvilku jako my všechny! Potom vás napadne začít něco studovat a konec, mládí v troskách!“

„Ono se něco může stát?“

Veronika si je chvíli prohlížela. „Vstávat a strojit,“ pravila potom a sama také vstala, „Půjdeme hledat dona Iňiga, možná s ním budu mít zajímavej a dost důležitej rozhovor. O vás!“

Dívky se zalekly; ale zatímco se vracely do Veroničina obydlí a pak se všechny tři strojily jak náleží, strach je přešel. Začaly opatrně vyzvídat, o čem chce Veronika jednat a proč.

„Řekněte mi na rovinu: jaký máte životní plány?“

„Životní plány? Co je to? Jo jako co budem dělat? Nevím... co papá poručí. Asi se nakonec vdáme.“

„A do té doby?“

„Budeme čekat, až si pro nás někdo přijde.“

„To byste skutečně chtěly?“

„Ne. Já bych chtěla... Jenže, to nejde.“

„Všechno jde, když jsi v řádu. Co chceš dělat?“

„Já bych chtěla cestovat! Poznávat cizí země a cizí lidi...“

„Já bych jezdila s ní! Malovala bych si města, kroje... všechno to, co bych viděla. Já už si teď maluju...“

„Jaký máte do teďka vzdělání?“

„Dívčí školu – proč?“

„Číst a psát umíte; nějakou práci vám najdeme. Zkusím to...“

„Jako že bysme tu zůstaly?“

Veronika se vydala do jednoho z pokojů pro hosty. Don Iňigo seděl v lehátku na terase a léčil si bolesti hlavy bylinkovým čajem a obklady, které přikládala laskavá doňa Consuela. Na svoje dcery pohlédl poněkud překvapeně, protože byly oděny do šatů natolik výstředních, že by jim je nikdy nekoupil; ale hlava ho opět zabolela, takže se zvrátil do lehátka a zasténal.

„Dobré ráno,“ pozdravila ho vlídně Veronika, „Pamatuješ se na mne, bratře Iňigo? Jsem Veronika, dcera dona Diega...“

Don Iňigo si nebyl jist, co všechno včera donu Diegovi slíbil; bylo mu ale jasné, že hádat se s kýmkoliv z jeho rodiny by mu nemuselo být k užitku. Přikývl tedy a zatvářil se smutně.

„Zdá se, že ti není nejlépe,“ usmála se Veronika, „Dovolíš, abych se pokusila trochu ti pomoci?“

„Ano, zajisté...“ hlesl.

Veronika mu vložila dlaně na hlavu a laskavě přejížděla prsty po čele i po pleši. Doposud nikdy nezažil tak láskyplný dotek, bylo mu jako by ho andělé hladili svými křídly. Hlavně proto, že bolest ustupovala a v duši se rozhostil klid a mír.

„Už je to dobrý? Tak fajn, teď si popovídáme o děvčatech.“

„Ano, jistě. Slečno Veroniko, vás poslal otec... tedy...“

Veronika velkomyslně přehlédla společenský prohřešek a ještě se na něj usmála: „Bratře Iňigo, Bůh tě obdařil dvěma krásnými a bystrými dcerami, ke kterým máš jisté povinnosti. Jak by se ti líbilo, kdyby se o ně řád postaral?“

„Tedy... to by... ale jak?“

Veronika vytáhla stavidla a spustila mlýn své výmluvnosti; tak dlouho mu mazala kolem úst máslo s medem, až dospěla k názoru, že to stačí a kořist jí z háčku neuteče. Don Iňigo byl nadšen, doňa Consuela slzela skvělými životními perspektivami svých dcer; bylo na čase přikapat trochu jedu.

„Je tady však jedno drobné nebezpečí...“ řekla Veronika.

„Samozřejmě, chápu... finance!“ řekl Rega, „To je pochopitelné, rád a ochotně zaplatím všechno, co si budete přát... je jasné, že takové vychování v řádu něco stojí...“

Veronice ho na chvíli bylo líto; proto její slova zněla upřímněji, než sama chtěla: „Snad také, ale... pokud se týče peněz, brzo se naučí samy si vydělat a postarat se o sebe. Horší bude, že... už to nikdy nebudou vaše dcery.“

„Prosím?“ don Iňigo potřásl hlavou a doňa Consuela zamžikala krátkozrakýma očičkama, „Proč by nebyly?“

„Většina dětí vychovaných v řádu v průběhu výchovy... změní názor na svět a lidi, kteří v něm žijí. Když se pak vrací do původních rodin, obvykle jen na návštěvu, jejich rodiče si často stěžují, že jim je... měníme.“

„Ale ovšem, to je samozřejmé,“ řekla doňa Consuela, „Když mladý člověk získá určitý rozhled, rodiče mu přestávají rozumět a také on se jim vzdaluje. Nemůžeme doufat, že nás to nepostihne...“

„Přijímáte to velmi rozumně. Někteří lidé by řekli, že jsme jim děti ukradli; že už nejsou jejich...“

„Hloupost,“ pravil don Iňigo velkomyslně, „Naopak budeme rádi, když se dostanou do vznešené společnosti...“

„Pořád ještě mi nerozumíš. Tohle není obyčejná společnost. Je to společenství lidí sloužících Bohu. Bůh má právo komukoliv dát nebo vzít, co si přeje. I jeho děti.“

„Vzít... jak?“

„Pověřit je službou. V nějaké vzdálené zemi, na jiném místě... Nebo na tomtéž, ale... Jak moc jsi věřící, done Iňigo?“

„Jak moc... no, jako všichni! Chodíme každou neděli do kostela, máme tam i vlastní sedadlo! Dcery se pravidelně modlí...“

„Počítej s tím, že v řádu se z nich stanou zběsilé fanatičky. Dovedeš si to vůbec představit?“

„Ale, to snad ne!“ usmíval se Rega, „Vidím přece tebe a ty další dívky... Když budou jako vy...“

„Právě já jsem zběsilá fanatička! Nevím, jak si představuješ fanatika, ale jsem člověk ochotný položit ve službě Bohu život; skutečně chceš, aby takové byly i tvoje hodné a poslušné dcery?“

„Neumím si představit, že bys někde šílela v extázi...“

„Víš ještě příliš málo o fanaticích; no, nevadí. Ponech nám tu svoje dcery na zkoušku. Když se jim tu bude líbit, nebudeš mít nic proti tomu, aby s námi zůstaly?“

„Je to moje nejvroucnější přání!“ řekl don Iňigo.

„Tak to jo.“ řekla Veronika a podala mu ruku.

Když si dvě nové ovečky odváděla, bylo jí ho trochu líto.

Baarfelt a Mendoza pili kávu a ochutnávali vánoční cukroví.

„Vím dobře, jak dopadne hlasování rytířů,“ řekl Tomáš, „Jako u komthurů, bude to půl na půl; možná o pár hlasů víc na jedné straně, ale žádná výrazná převaha. V podstatě je to zbytečné.“

„Řádové regule to vyžadují; kdybychom to neudělali, někdo by nás mohl napadnout, že jsme nevyužili všech možností.“

„Když zvítězíš výraznou převahou, podřídím se ti.“

Mendoza se usmál tučnými rty: „Nepochybuji o tom, že kdybych zvítězil, budeš první, kdo mi bude blahopřát. Ale nepochybuji ani o tom, že hned druhý den začneš přemýšlet, jak mě svrhnout.“

„Známe se už dlouho,“ usmál se Tomáš, „Škoda, že jsme spolu nechodili do školy; mohli jsme být dobrá dvojka.“

„To bych ti nepřál; byl jsem za mlada vznětlivý a měl velikou sílu, než jsem tak ztloustl. Kdybych tě praštil, jsi v tu ránu na placku...“

„Tím víc mě to mrzí! Já byl vždycky zhruba takový jako teď, ale mnohem svižnější. Třeba bych tě dostal...“

Don Diego se usmíval tak přívětivě, jako by si lichotili.

„Poměr půl na půl – to by však znamenalo rozkol!“

„Znamenalo by to především potvrzení faktického stavu věcí.“

„Rozkol v řádu je strašná věc! Nejednotnost by nás mohla zahubit! Již dvakrát došlo v řádu k rozkolu: poprvé v roce 1412 za trojpapežství, podruhé v roce 1787 před Francouzskou revolucí. V obou případech vedl rozkol k děsivým událostem, vzpourám, válkám, strašlivé zkáze celých národů! Odvážíš se připustit další podobné události?“

„Naopak, právě tomu bych rád zabránil. Ale...“

„Jedna z dívek měla vidění a přednesla proroctví: bude veliká válka. Ne teď hned, později. Viděla strašlivé věci, obrněná auta s kanóny, létající stroje těžší než vzduch, lidi umírající na otravu jedem ve vzduchu. Masové zabíjení, horší než vše, co na tento nešťastný svět přišlo dřív...“

„Neříká to jen jedna vizionářka; říkají to zřejmě všechny, má dcera to přinesla taky. Ale jsi si jist, že my za to můžeme?“

„Nevím. Třeba bychom tomu mohli zabránit.“

„Kdybych se ti podřídil?“

Don Diego neodpověděl; vybral si košíček plněný smetanovým krémem a počal jej okusovat. Hlasitě chválil jeho jemnou chuť.

„A kdybych odešel?“ zeptal se Tomáš.

„Kam bys ještě chtěl odejít?“

„Je taková země. Armin, Charryho ostrov. Chtěl bych tam žít.“

„Ukoušeš se tam nudou. Za půl roku budeš zpátky v Evropě, možná se změněnou tváří a zbrusu novými doklady. A zase se budeš plést do politiky; nepochybně proti mně!“

„Nepovažuji to za vyloučené. Ale prozatím jsme nikdy nebojovali proti sobě. Naopak spolupracovali jsme!“

„Jaké máš představy?“

„Armin je země chráněná před každým nepřítelem. Můžou tam být základny. Školy, výchovná zařízení pro mládež. Továrny, dílny, vědecká střediska pro výrobu technických prostředků, co nikdo nezná...“

„Ale... dáš nám je?“

„Dám.“

„Dál... potřebovali bychom... ty vaše šelmy. Tygry, leopardy. Nebo třeba něco nenápadnějšího, psy, kočky...“

„To zní hezky, ale o tom bychom museli jednat s nimi.“

„Charry jim nemůže poručit?“

„Charry jim především nechce poručit.“

„Jejich řády jako Tygří legie nejsou templářské?“

Tomáš se počal smát. „Před třemi dny jsi je tvrdě exkomunikoval z řádu! Vyházel jsi ženy, děti a všechny šelmy – teď je chceš tím samým způsobem získat zpátky?“

„Vyřadil jsem je z řádu Blesků. Tam taky nepatří...“

„Jenže velmistrem Tygří legie je teď Aflargeo... aspoň myslím. Oni s volbami nedělali takové cavyky, rozdělili si funkce mezi sebou a poddaní jim do toho nemají co kecat.“

„Tvůj přítel!“

„Co od nich chceš?“

„Chci, aby hlídali řádové základny. Zatím nám nic nehrozí, ale pokud rozšíříme svou působnost, přijde řada podezřelých lidí. Tvoji tygři mají tu výhodu, že jsou neúplatní.“

„Sem tam někoho zakousnou.“

„Dobrou chuť! Když to bude lump...“

„Můžem se jich zeptat, co oni na to. Určitě půjdou rádi, jsou povahy dobrodružné. Taky snadno přilnou k lidem, kteří jsou jim sympatičtí. A naopak...“

„Kdo všechno do toho Arminu odejde?“

„Moje a Charryho rodina a řada kamarádů.“

„Taky většina vašich přívrženců v řádu?“

„Těžko říct. Ale spousta lidí chce farmařit nebo pracovat beze strachu a bez problémů se svojí vládou. Tam bude vláda naše.“

„Templářský stát?“

„Proč ne?“

„Jak dlouho myslíš, že se udržíte?“

Tomáš pokrčil mlčky rameny.

„Zavedete tam taky demokracii?“

„Pochopitelně. Stejně jako tady v řádu.“

„Chápu. Lidská práva každýmu od rytíře výš.“

„Přeháníš. Za člověka považujeme každýho od druhýho stupně!“

„Zdá se, že si opět rozumíme.“ Don Diego se napil kávy, pak si důkladně prohlížel žloutkové věnečky a jeden si vybral. „Ještě jedna taková drobnost... jak se ten váš řád bude jmenovat?“

Tomáš sahal taky po nějakém cukroví, ale zarazil se a prsty se mu zachvěly. „Diego, já tě snad zabiju!“

Diego Mendoza se mírně usmíval a okusoval věneček.

„To nemyslíš vážně!“ upustil Tomáš od svého záměru, „Chceš nás vyhnat z řádu?“

„Uvažuj trochu, než se rozzlobíš! To není tak špatný nápad, jak se ti na první pohled zdá! Vyřeší se tím otázka velmistra... my oba budeme velmistři. Já tady v Evropě, ty na Ostrově...“

„Velmistři – čeho?“

„Toho, co si dokážeme vzít a obhájit. Tak mluví Zákon...“

„Takže až se pak vrátím, budu vlastně podnikat na cizím území?“

„Kdo by myslel na nejhorší...“

„Každý, kdo tě zná! A taky každý, kdo zná mne... kdo bude legální nástupce dona Francisca, tedy i legální nástupce Jakuba Molaye? Kdo je právoplatný velmistr Templářů?“

Don Diego se tvářil smutně. Ani nekoukal po cukroví.

„Tak řekni, jak to myslíš!“

„Je tady ten váš řád... Svatého Jiří.“

„To je pomocná organizace pro Poláky, kteří odešli do Arminu. Chceš říct, že bych měl...“

„Řád Blesků má kromě jiného toto jméno, protože název Templáři je zakázán a proklet. Řád Blesků žádný papež nezakázal, ani nepovolil. Templáři jsou zakázáni papežskou bulou. Jenomže tam na Ostrově určitě o papežské bule neslyšeli...“

Tomáš sklopil oči, aby utajil jejich lesk. „Obnovení Templářů v plném jejich lesku a slávě?“

„Váš Ostrov patří k Asii, ne? Pokud se pamatuji na Ludvíkovy přednášky, vychází tam vše z osobního stavu mysli jednotlivce, ne z nějaké organizace. Každý rytíř tam bude samostatný...“

Tomáš mlčel.

Diego mu položil dlaň na ruku. „Promysli to, Tomáši. Zatím se nemusíš rozhodnout. Jen uvažuj!“

„Budu uvažovat.“ slíbil Baarfelt.

„V tom případě... uvažuj ještě o jedné možnosti. Nemusíš odpovídat okamžitě. Ale přemýšlej, co mi řekneš, kdybych někdy, možná za pár let přišel s prosbou...“

Tomáš zvedl oči. Se zájmem.

„Až budu jednou starý... třeba to nebude dlouho trvat, chtěl bych žít v klidu. Kdybych přišel k branám tvého kláštera a žádal, abych tam směl dožít... co bys mi řekl?“

„Ten klášter bude stát na konci světa, na Ostrově! Jsi si jist, že chceš právě tohle?“

„Teď rozhodně ne! Ale až budu starý...“

Tomáš neřekl nic. Jenom uchopil Diegovu ruku a pevně ji stiskl.

Veronika zavedla Isabellu a Dolores k Renée. „Tak je to jasný, tyhle dvě jsou naše nový kusy. Mohla bych tě požádat, aby ses jim patřičně věnovala? Všechno jim ukázat, vysvětlit naše zvyklosti, zkrátka co je potřeba. Však už to znáš...“

Renée se chápavě usmála. „Jistě, ráda. Ale... Veroniko?“

Princezna se zarazila a vyčkávala.

„Mohla bych s tebou prohodit pár slov?“

Tohle byla novinka a Veroniku to patřičně zarazilo.

„Jistě, třeba hned. V soukromí?“

„Klidně přede všemi. Chtěla bych vědět, jaké je vlastně tady a teď mé postavení. Co vůbec jsem?“

„Co bys byla? Řádová sestra jako všechny...“

„To vím. Ale vím taky, že jste mě před lety s Valérií vzaly ze sirotčince. Možná bych se měla zeptat: mám třeba nějaké doklady? Existuje nějaký dokument o mé existenci? Co by se stalo, kdybych chtěla například... odejít?“

„Odejít z řádu? Prosím tě, proč – a kam?“

„Nemyslím z řádu, ale třeba... odtud ze Španělska. Do Arminu, do Německa nebo tak vůbec. Mohla bych?“

„Pochopitelně. Vypiš si cestovní příkaz a... on tě někdo chce někam poslat?“

„Zatím ne. Jenom jsem přemýšlela. Kdybych se chtěla vdát, kdo by vystupoval jako můj dosavadní poručník?“

„Don Diego, samozřejmě. Nějaké dokumenty máš, peníze bys taky dostala... a koho si bereš?“

„Nikoho, jen se tak ptám! Zatím jsem to jen chtěla vědět.“

„Fajn, tak to víš. Ještě něco?“

„Jo. Co by se stalo, kdybych tě někdy neposlechla?“

Veronika na ni zírala tak překvapeně, jako by jí narostly rohy.

„Proč bys měla neposlechnout?“

„To se tobě asi ještě nestalo, co?“

„Stalo se často, že mě někdo neposlechl. Samozřejmě!“

„Taky si to každý patřičně odnesl. Toho jsem svědek!“

„Renčo, co chystáš? Začínáš mě žhavě zajímat!“

„Povídám nic! Jenom tak uvažuju...“

Veronika k ní najednou skočila, objala ji a sevřela do náruče. „Tak už se konečně pohni a něco udělej! Už dávno tu nebylo žádný vzrůšo a nebýt Freyi, tak se unudíme k smrti! Jseš dost dobrá, abys mohla pohnout světem – tak už začni a nestarej se, co se bude komu líbit! Když mě naštveš, aspoň to bude zdravý, ježto mi stoupne adrenalin v krvi a srdce si patřičně zabouchá ve vysokejch obrátkách!“

Renée vytryskly slzy. „Já nikam nejdu, Vero! Zůstanu pořád mezi váma, kam bych taky šla... ale chci vám pomáhat víc než předtím! Tady nebo někde jinde... půjdu, kam bude potřeba!“

„Postarám se, abys měla řádný doklady a peníze na podnikání! Ber na vědomí, že stojíme ve všem za tebou.“

Renée kývla hlavou. „Ještě je něco, Vero.“

„Mluv. Všechna tvá přání splním.“

„Bez ohledu na to, co budu dělat venku – přála bych si mít postavení řádové otrokyně.“

„Čeho?“ zarazila se Veronika.

„Vykládala mi o tom Ponny, je to něco tam od nich. Člověk, který není nic než člen řádu, nic nevlastní, nikde nebydlí, nemá nic svého, jenom svoji službu. Bytost navěky odevzdaná Bohu...“

Teď už začala štkát i Veronika. Objala ji.

„Tak fajn, to jsem chtěla vědět. Teď se začnu snažit...“

K obědu přinesl děvčatům Adalbert de Lorre fotografie ze včerejšího představení. Fotografování bylo jeho koníčkem, přivezl si z Ameriky nejmodernější typ aparátu a sám vyvolával pozitivy, na čemž dělal celé dopoledne. Tím se prozradilo, že včera nebyl na šrot opilý, což mu bylo vytčeno, ale těmi fotkami si to vyžehlil. Prohlížely si je a chechtaly se.

„Taky byly nějaký řeči, že si necháme nafotit umělecký portréty, aby bylo i po letech jasno, jak jsme byly krásný!“

„Pravdu díš!“ souhlasila Veronika, „Udělal abys to pro nás, Addy?“

„Bude mi rozkoší a národním svátkem!“ usmál se.

„Kdy a kde?“

„Kdykoliv, kdekoliv a jak si řeknete. Ty víš, Verunko, že tě miluju a udělám pro tebe všechno, co si vymyslíš!“

„Minule jsi říkal, že miluješ mě!“ namítla Valérie.

„Pro tebe bych skočil i do ohně!“

Zdálo se to Julce, nebo na chvilku nastalo ticho? Ale hned zábava pokračovala dál.

„Venku vysvitlo slunko, ale bazén je jako led!“ hlásil Denis, „Potřebuješ dobrý světlo, nebo ne?“

„Hodnej kluk! Za to tě vyfotím, jak plaveš uprostřed ledové tříště!“

Vyhrnuli se ven a konstatovali, že tam, kam zasahuje sluneční svit, se dá vydržet. Ve stínu to ovšem nešlo.

„Leda bysme udělaly dobrej čajíček...“ řekla Renée.

„Moudrá jsou slova tvá... Julko, ještě smíš do kuchyně? Skoč ty líný lemry trochu prohnat...“

Julka si automaticky přejela rukou po těle a přesvědčila se, že to pořád není tak hrozné. Chtěla něco povídat, ale pak to nechala být a šla. V kuchyni byla zas jiná směna, ale pustily ji tam bez diskuse a vyslechly objednávku bez námitek. Julka ji formulovala čaj proti zimě, šikomooká kuchařka přikývla a asi i pochopila.

Adalbert de Lorre byl oficiálně polní zbrojmistr, neoficiálně obchodník se vším možným. Po vynálezu obrněných automobilů a bitevních lodí sotva existuje něco, co by nebyla zbraň. Hezký a veselý mladík proslul netradičními choutkami, o nichž ostatní Julku ochotně informovaly. Přestože byl stoprocentní běloch, mimořádně ho vzrušovaly exotické krasavice, čím podivnější, tím vábivější. Nadšeně pochválil Patty za její účes a hladil ji, kdykoliv mohl; Jana se mu líbila taky, ale Patty víc; jenom litoval, že si ji nemohl oholit sám. Patty hořela vzrušením a těšila se, ještě ho neznala, ale už o něm hodně slyšela. Kdežto Julie a Jana neslyšely, tak mírně žasly.

Když má Adalbert dobrou náladu, uspořádá mejdan v ubytovnách služebnictva, a chce u toho mít co nejvíc děvčat. U služebnictva proto, že si nechají všechno líbít. Pokud zrovna chodí s nějakou dívkou ze šlechty, zatáhne ji tam taky a potěšeně sleduje její morální devastaci. Devastovat morálku doposud slušných dívek je jeho hobby. Minimální počet děvčat, která potřebuje ke svému uspokojení, jsou tři, ale dokáže zvládnout najednou mnohem víc, záleží, jak je ta noc dlouhá. Tmavým dívkám se to moc líbí; když mu některá chce udělat radost, přivede mladší sestřičku a navede ji, aby se ze začátku bránila. Bílé dívky se na mejdanech s černými kluky brání samy od sebe, ale nakonec se jim to taky líbí. Moc hezky na něj vzpomínají dvojčata Knassenovy, ty uváděl do života a dodnes se na to pamatují.

Patty slíbila, že na příští mejdan sežene několik Ještěrek, které si od něj nechají líbit cokoliv, třeba i ostříhat. Adalbert se zajímal o existenci Ještěrčího klanu a Patty se pochlubila, že se jí hlásí další děvčátka, která se chtějí taky stát Ještěrkami. Jako Vrchní Ještěrka nemá námitek, jestli je Ponny chce...

Ponny byla vyzvána, tak promluvila. Jana a Percy dostali povolení vystěhovat se do Arminu. Zatím se o tom nemluvilo, ale teoreticky by mohli vzít s sebou tolik služebnictva, kolik budou potřebovat. Což jest: žádné až mnoho. Jana je princezna. Bez majetku, ale na tom nezáleží. Patty je její první dvorní dáma (ohlédla se na Julku, ale ta neříkala nic, jen se smála). Pojede s ní, a bude velet dalším Ještěrkám, které pojedou taky, a jejich klukům, které potřebují jako ochranu a... prostě, každá holka potřebuje chlapa. Různé plány, jako expedici do Egypta a do Norska, zatím trochu odloží, ale určitě to uskuteční v budoucnou. Jsou nějaké námitky?

Po chvíli rozpaků se vyjádřila Veronika: „To všechny ty tvoje Ještěrky rodiče tak beze všeho pustí?“ a než Patty spustila, dodala: „Teda, tebe se zbavíme docela rády, ale co ostatní?“

Patty zahájila... jak to říct? Vzpouru? Projev? Poukázala na to, že už dávno všichni zapomněli na to, kdo komu patří. Ji samotnou tatíček daroval císařovně Dianě, Patty byla u toho a Diana ani moc neprotestovala. Ještě má řadu sourozenců (od tří matek) a pokud se jí tam bude líbit, při příštím návratu je posbírá a vezme s sebou, většina se těší už teď. Ještěrky nejsou princezny a jejich původ je neurčitý; některé prošly školou na Como, některé nikoliv, ale mají svoji vlastní černošskou magii... a vůbec. Jestli jim chce někdo z majitelů po těch staletích bránit, ať dokáže, že jsou potomci toho, koho jejich předek před staletími zajal! Případně koupil na trhu s otroky, nebo jak vůbec je získal. Ještěrky nepožadují svobodu; chtějí poslat do světa a sloužit vznešeným princeznám, jak se na řádové otroky sluší. Případně po cestě posbírají nějaké další.

Julie byla zmatená. Nemusela by se o to zajímat, ale týkalo se to Jany, a za tu se cítila zodpovědná. Taky Diany, ale ta poslouchala a jenom se smála. Všichni se smáli.

„Abychom udělaly radost své milované císařovně,“ Patty významně sklonila hlavu, „Slibuji, že se všechny Ještěrky, kterým bude dovoleno odejít na Ostrov, pokusí ještě předtím otěhotnět, nejlépe s princi vznešené krve, aby naši potomci byli okrasou jejího impéria! Bílé dámy vyzývám, aby se neostýchaly nás napodobit, aby předešly degeneraci...“

„My tě vážně jednou zbijem!“ řekla Veronika.

„To každej jenom slibuje...“ a už zdrhala.

Při těchto rozhovorech Adalbert pilně fotografoval a princezny se ochotně vystavovaly podle jeho pokynů. Trochu problémy byly s Julií, která si nebyla jistá, jestli se spíš stydí nebo je na svoje tělo pyšná. Fotografována už byla, ale nikdy ne docela nahá a se všemi detaily. Jistě, roztomilými detaily, ale přece jenom...

„Víš co, povídej nám radši, co se ti zdálo, když jsi tak ječela ze spaní!“ vyzvala ji Valérie.

„No... zrovna ty by ses moc vyptávat neměla!“ vyhrkla Julka a tím spolehlivě vzbudila všeobecnou zvědavost. Fotografování se chýlilo ke konci, tak se stáhly do bazénu v harému a odpočívaly po přestálé námaze. Taky dostaly další dávku chutného čaje.

Julka si uvědomovala, že by měla radši držet jazyk za zuby, ale vrozená ukecanost jí nedovolila. Začala vyprávět a rozjížděla se čím dál víc, až se všichni váleli smíchy. Na chvilku zavolaly i Freyu, aby si odpočinula od jehel, a taky získala fotografie, i když v interiéru. Záda si fotografovat nedala, taky na nich nebylo nic poznat, jenom podivná změť čar.

„Teda Julko, kdybych nevěděla, že si to všecko vymýšlíš, tak bych nad tebou žasla!“ ocenila Veronika.

„Co si vymýšlím? To všecko se mi skutečně stalo!“ Julka už nahazovala motory.

„Chceš říct, že jsi mě opravdu ostříhala?“ ptala se Valérie.

„Jo, a s potěšením! Kdybys věděla, jakou mi dělalo radost tě mučit...“

Valérii začaly podezřele blyštět oči.

„Nic nevymejšlej!“ zarazila ji Veronika, „Julko, ty nejen že vykecáš všecko na každýho, ty vykecáš všecko i na sebe! Ideální dvorní dáma!“

„Jak jsem vypadala? Slušelo mi to?“ zajímala se Renée.

„A která z nás byla ostříhaná?“ vyptávaly se dvojčata.

„Já bych to neřešila!“ řekla Veronika varovně, „Zakazuji veškeré nápady Sentě, Brittě, Renče, Julce... a tobě samozřejmě taky, Valinko!“

„Já jsem nic neřekla!“ bránila se Valérie.

„To je taky tvoje jediný štěstí!“

„Mě jsi náhodou nejmenovala,“ pronesl zvesela Adalbert, „Neumím si představit větší potěšení, než vás dvě zavléct na ten mejdan, co chystá naše Ještěrka Patty, a tam vám osobně ostříhat ty krásný blonďatý vlásky... Budete nádherný jako Patty a Jana, a až vás předhodím davu... pamatujete se, jak se vám to minule líbilo?“

Asi se pamatovaly, podle toho, jak se tvářily.

Diana se přihlásila jako ve škole. „Jaký bude důvod toho mejdanu?“

„Musí být nějaký důvod? Prostě máme chuť...“

„Já bych totiž.... Adalberte, ty jsi kněz?“

Polní zbrojmistr poněkud upadl do rozpaků. „Tedy, vysvěcený jsem, ale... je to důležité?“

„Velice. Byla bych ráda, aby osoby, které posílí obyvatelstvo našeho ostrova, zachovávaly přísnou morálku. Například aby uzavřely řádný sňatek, takže bys je měl oddat. A na oslavu této šťastné události se bude konat ten mejdan!“

„Ano!“ zaječela Patty, která nikdy neutekla daleko, „Já se chci vdávat! Jenže... za koho?“

„Jak tě znám, za kohokoliv!“

Patty se vážně zamyslela. „Jano, mohla bych být tvoje vedlejší manželka?“

Jana si dovolila nepochopit na první pokus. „Moje?“

„Teda, tvýho muže... Kolik u vás může mít chlap manželek?“

„A nechtěla bys mít nějakýho vlastního?“

„Ani ne. Musela bych se o něj starat. Takhle si užiju a dělám jenom to, co se mi líbí.“

Diana si jenom povzdychla. Proti jejím argumentům nebylo obrany.

„Vidíš, ty káčo, cos rozvířila?“ napadla Veronika Julii, „Dost kecání a ty si dej odchod, nafocený nás máš a než uděláš tak krásný fotky jako vždycky, budeš mít spoustu práce!“

Adalbert se smál, ale naznačoval jakousi dohodu s Patty, která se už moc těšila. Nebylo vůbec jasné, co bude dneska: fotky nebo mejdan?

„Diano, gratuluji ti k těm Ještěrkám,“ vzdychla Veronika, „Získala jsi do svý země pravej poklad.“

Freyu viděly až u večeře. Přišla v širokém volném tričku, spíš se ploužila než chodila a nevypadala dobře. Jedla lhostejně, jako by ani nevěděla, jak to chutná, dokonce nikoho nepokoušela a z nikoho si nedělala legraci. Její čínský tetovač seděl vedle ní, jedl pomoci dřevěných hůlek a vypadal lhostejně.

„Ukážeš nám, co ti udělal?“ vyptávaly se.

„Proč ne? Pojďte se podívat...“

Pochopitelně se nedaly prosit; Freya svlékla tričko a dívky se sklonily k jejím zádům. Tiše žasly: tetování bylo provedeno spoustou drobných vpichů v mnoha barvách a tak nádherné, jak ještě nikdy neviděly. Nebyl to asijský ani evropský styl, ale něco doposud nevídaného.

Na válečném voze přijížděla z bouřkového mraku bohyně Freya, současně strašlivá i nádherná. V levé ruce svírala otěže koček, velkých jako velká šelma; některé byly skvrnité, pruhované, další zcela vymyšlené, ale všechny nádherné. Pravou rukou metala blesky. Freya měla krásné lidské tělo, zdobené pouze jednoduchými šperky, zářící zelené oči, vlající rudou hřívu. Jedna polovina její tváře byla lidská, druhá kočičí, ale přechod nebyl ostrý, naopak naprosto plynulý a představit si takový obličej nebylo těžké. Vzbuzovala hrůzu a obdiv; byla nadzemsky půvabná.

„Tak co?“ ptala se živá Freya a usmívala se.

„Nádhera! Jak sis představil takovou bytost?“

Číňan se zdvořile usmál. „Viděl. V meditaci.“

„Dostal jsi svolení, abys ji takto zobrazil?“

„Paní poručila. Dobře tak. Ona bude chránit.“

„Myslíš, že mi věnuje svou přízeň?“

„Ty Kočka Freya. Tak patříš.“

„Uděláš jí ještě něco?“

Číňan se zamyslel, pak zavrtěl hlavou. „Stačilo. Zatím.“

„Tak někomu jinému?“ zeptala se Valérie.

„Ty co chceš?“

Jenže když se jí přímo zeptal, Valérie ucukla. „Snad leda... něco menšího... na nějaké nenápadné místo. Třeba motýlka...“

„Ty ne připravená.“ odpověděl s mírným úsměvem.

Nedalo se zastřít, že Valérie přijala odmítnutí bez hněvu, spíš s jistým ulehčením. Veronika se zeptala: „A já?“

Číňan zamával dlaněmi, aby mu věnovali pozornost.

„Malá kresba, ukrytá – ne já. To každý, jako hra. Já velká kresba; důležitá. Vidět všichni.“

„Mistr má svoji hrdost!“ přeložila Renée, „Růžičky a ptáčky si nechte vytetovat od učedníků!“

„Ty připravená.“ řekl Číňan, „Co tobě dám?“

Takže i Renée upadla do rozpaků, protože nechápala.

Číňan chvíli pracně shledával slova; kdyby tu byla Ponny, jistě by jeho názor přeložila, ale někam odběhla, takže musel sám: „Kresba ne jen kresba. Kresba řekne: Já tady. Takový, tohle já. Tam venku vy. Já jiný než vy. Kdo ne jiný než vy, ne kresba.“

„Vlastní silná osobnost!“ ušklíbla se Veronika.

„Kdo ne já, ten dítě. Dítě žádný rozum, chce tohle, pak chce támhleto. Dítě chce taky kresbu; pak zas nechce. Ale kresba žádný nechce; kresba pořád. Rozumíš?“

„Jistě, rozumíme. Ale jak poznáš, že někdo je už připraven?“

„Já nepoznáš. Buddha poznáš. Buddha řekne: tobě kresbu.“

„Buddha s tebou mluví?“

„Ty sám Buddha. Tady mluví.“ ukázal si na prsa.

„To ti Buddha řekl, abys nakreslil Paní Freyu?“

„Paní Freya to Buddha.“

Renée se odhodlala k otázce: „Co bys nakreslil mně?“

Odpověď zjevně překračovala jeho schopnost vyjádřit se anglicky – zkusil to, ale marně. Vysvětloval to čínsky, částečně dokonce pantomimou, ale nerozuměly mu; Renée však řekla: „Kdy?“

„Jedno. Třeba hned.“

„Nechce se ti spát?“

„Až bude kresba, pak bude spát.“

„Tak dobře! Pojďme hned!“

A protože nikdo neměl námitek, oba se sebrali a odešli.

„Chudák Renée,“ komentovala Freya, „Kdyby věděla, co čeho jde!“

„Copak – to to tolik bolelo?“

„Což o to, bolelo to nádherně! Ale on umí... fantastické věci!“

Freya se rozhlédla a uvažovala, kdo z přítomných je dítě a neměl by něco slyšet, pak usoudila, že i Denis a Jana jsou dostatečně vyspělí, „Kromě toho, že je tetovač, je taky zkušený masér. Když má pocit, že máš s tělem nějaké problémy, provede masáž a všechno ti uvolní. Když poznal, že mi bolest působí potěšení, trochu si se mnou pohrál...“

„Ale nepovídej! A vypadá tak... přitrouble!“

„Ať vypadá jak chce, moc dobře rozumí... těm ženským věcem. Asi bylo v jeho zájmu, abych byla pořád... v extázi. Takže když se mu zdálo, že mám nějaké potíže, hned mě... vydráždil.“

„Cože – on se s tebou miloval?“

„Vůbec ne, dělal to všecko rukama! Ale fantasticky; od teďka se mnou budou kluci asi mít potíže, aby mě uspokojili.“

„No ne, jak může!“ zavrněla slastně Veronika, „Cizí ženu...?“

„Pro něho nejsem cizí. Bere tělo jako nějaký nástroj. Vlastně, jeho práce není dělat tetování, ale zdokonalovat tělo. Když vidí na nějakém těle nedokonalost, musí ji odstranit. To je jeho práce pro Buddhu; ten chce, aby každý byl dokonalý.“

„Takže ty teď jsi dokonalá?“

„Nemyslím. To by asi trvalo léta; jenom vyzdobit kůži...“

„Aspoň tě nesetřel jako nás; takže my jsme děti! Pěkně o nás soudí; nejsme dost dospělé, aby nás mohl tetovat!“

„Pochop, on je Mistr; taky jeho otec byl Mistr, učitel byl Mistr a jestli má nějaké děti, taky je tak vychová. Představy, ve kterých žije, jsou pro něj mnohem důležitější než realita.“

„To ti všechno vyprávěl?“

„On nevyprávěl; zpíval mi. A zapaloval tyčinky; mám v pokoji takovou knížku a na obálce je Odin na trůnu, s kopím, se svými vlky a tak. Půjčil si ji a dělal mu oběť, jako dělá Ludvík.“

„Teď už začínám být pořádně zvědavá!“ řekla Valérie.

„Jenže ze zvědavosti ti to neudělá.“

„Uvidíme, jak dopadne Renée.“

Toho večera šly spát brzy; předchozí události byly náročné, tak se přece někdy prospat musely. Zvláštně se dařilo Isabelle a Dolores, které v řádu trávily noc poprvé; dostaly každá svůj vlastní pokoj a od ostatních spoustu věcí. Většinou to byly ony, kdo při večerním posezení kladl otázky; Denis studoval knížku, Jana si špitala s Percym a Julie přemítala, co dělají rodiče.

Ráno se Regovy dcery probudily jako ostatní a šly se koupat, statečně přemáhaje rozpaky. Ačkoliv se odvážily chodit okolo bazénu nahé, nikdo jejich hrdinství neocenil; všichni obdivovali Renée. Bylo proč, Číňan jí vyzdobil bříško pozoruhodnou kresbou.

Ve snové krajině připomínající ráj, plné barev a obklopené rozeklanými horami, se přicházela napít k jezírku laň skvrnitého čínského jelínka s kolouchem. Laň byla něžná a krásná, koloušek vyloženě roztomilý. Jezírko bylo umístěno těsně nad podbřiškem a přirozeně splývalo s hustým tmavým porostem klína. Umělec zdařile využil jejího těla; kresba byla dokonalá.

„Především je to na tebe pěkná pomsta,“ prohlásila závistivě Veronika, „Od teďka ať si oblékneš cokoliv, část kresby zakryješ a poškodíš tím konečný efekt...“

„Já vím; kdybych žila na tom jejich ostrově, už nikdy bych si nic neoblékla. Tady se s tím musím smířit...“

„A taky se budeš muset udržovat ve formě. Představ si, kdybys ztloustla; jak by to vypadalo?“

„Doufám brzo ztloustnu tak, že se budete divit.“ usmála se Renée, „Ale Wong slíbil, že mi to pak masážemi dá do pořádku.“

„Ne... ty myslíš?“

Freya na okamžik zavřela oči; pak je rozzářila, vyskočila a vrhla se Renée kolem krku. Něco brebentila norsky.

„Tak takhle to myslíš s tou novou životní cestou?“ ptala se Veronika a podávala jí ruku, „No, možná je to nejlepší, cos mohla udělat. Smím vědět, kdo je ten šťastnej?“

„I kdybych věděla, neřekla bych to nikomu. Je to moje dítě; jenom moje a nikoho jiného. Třeba to bylo tak, jak říkají oni: že nějaký polobůh mi chtěl dát dar, tak vzal na sebe podobu člověka a navštívil mne v mém loži.“

„No dobře – ale jaké bude mít jméno?“

„Uvažuji o tom, že odejdu na Ostrov. Až se mé dítě narodí, pojmenuji je podle hory nebo řeky; nepotřebuje jiné jméno.“

Veronika potřásala hlavou, ale Valérie namítla: „To tak klidně odejdeš do nějaké cizí země? Já neříkám, třeba bych se klidně na ten Ostrov jela podívat taky... ale na pořád?“

Renée sklopila oči. „Já vím, ale... mám pocit, že to tak bude!“

„Uvědom si, že tady všechno necháš! Domov, kamarádky...“

Renée pořád jen mlčela a krčila rameny.

„Počkej, netrap ji,“ řekla Freya, „Obávám se, že až odejde, nebude muset litovat, že tady něco nechala. Bude nás víc, kdo odejdeme. Dobrovolně, nebo... budeme muset.“

„Co ty o tom víš?“

„Chce některá z vás předstírat, že nic neví? Copak nevidíte, co se děje okolo nás? Nevíte, proč jsme se tu sešly?“

„Týká se to volby velmistra?“

„Naši muži se právě pokoušejí najít člověka, který by dokázal uhájit pozici řádu v Evropě. Až ho najdou, nastane boj. Promluví slova, ale taky zbraně – a vy všechny to dobře víte!“

„Zatím nevíme nic, Freyo. Přeháníš...“

„Věděly byste, kdybyste otevřely oči. Má-li mít Renée sídlo v Arminu, pak jenom proto, aby nám přichystala místo. Jednou se tam všechny sejdeme... i se svými dětmi.“

„To ti řekla tvoje Paní Freya?“

„Potvrdila moje obavy. Ale vidím to taky na činnostech, které provádí tvůj otec, Julie. Staví archu, protože cítí, že přijde potopa. A shromažďuje ty, které chce zachránit.“

„Myslíš, že to máme dělat také?“

„Veroniko, kdysi jsi náhodou přišla do sirotčince a tam tvůj zrak padl na tuhle holku. Zachránila jsi ji; teď je dospělá, čeká vlastní dítě a odchází. Nelituj toho a neuvažuj nad tím, že se rozhodla tě opustit; je na čase podat ruku dalšímu dítěti. A ne jen jednomu; všem, které můžeme zachránit.“

Veronika zbystřila pozornost. „Myslím, že začínám chápat!“

„Měly bychom se začít chovat jako abatyše svého řádu; nabírat další lidi. Bude to obtížná práce, ale musíme ji vykonat. A to co nejdřív; času je málo a voda stoupá.“

Dívky si vyměnily pohledy; nebylo v nich tolik radosti, jak by se dalo předpokládat.

Isabella a Dolores koukaly nechápavě, ačkoliv rozuměly. Konečně se Isa odvážila zeptat Julie, která byla poblíž:

„Ty chápeš, o čem je řeč? Rozumíš tomu?“

Julie si jen povzdychla a odpověděla:

„Ano. Obávám se, že tomu rozumím.“

Errata:

08.08.2021 11:41