Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Silvestrovská noc

Rytířů řádu Blesků mělo být dohromady dvanáctkrát dvanáct, dalších čtyřiadvacet od velkokomthura Afrického a čtyři krát dvanáct od důstojníků, dohromady dvěstě šestnáct. Nepříjemnou hrou osudu se stalo, že v současné době čítal řád pouhých sto dvanáct rytířů, z nichž mnozí nebyli dosažitelní. Během včerejších propočtů se zjistilo, že platných hlasů rytířů bude osmdesát pět, včetně těch, kdo zašlou svou volbu vysílačkami.

Dopoledne se všichni shromáždili v zasedací síni. Přítomní rytíři odevzdali své hlasy; naši samozřejmě volili Baarfelta, též Wilfrid von Rhode dal Tomášovi svůj hlas. Francouzi, Španělé a Portugalci volili Diega, mezi Italy byl zřetelný zmatek v názorech. U mnoha byla patrná nervozita.

Potom se začaly sčítat hlasy pomocí vysílaček; hodnostáři už raději nikam neodcházeli a sledovali práci volební komise. Čekali také ti, kdo do řádu Blesků nepatřili, ale přesto je výsledek volby velmi zajímal: ženy a my šelmy. Vládce Reggio plavně přecházel předsálím, krásný, bělostný a vznešený jako zosobnění moci; když jej někdo oslovil, vlídně mu odpovídal, ale když se zeptali na jeho názor, řekl:

„Byl jsem ustanoven Vládcem Tygrů. Musím trvat na tom, že vpustím řád do své země pouze v případě, že jeho Velmistrem bude Tomáš Baarfelt. Jiného nepřijmu.“

„Ale proč?“

„Přišel jsem do této země jako cizinec, který se nevyzná ve složitých mravech lidí a vás obdivuje jako tvory, kteří stojí výše než on sám. Nicméně jsem Armin a miluji svou vlast, jako vy milujete místa, kde jste se zrodili a kde jsou uloženy pozůstatky vašich předků. Mám na mysli prospěch Arminu a jeho blaho, které jsem si zvykl nerozlučně spojovat s vůlí svých přátel, Vládce Charryho a bratra Ludvíka, kterého máme rádi. Oni volí Baarfelta a zajisté vědí, proč.“

Usedl do slavnostní pózy a dlouhou oháňku ovinul okolo předních tlapek; tak seděl a nevšímal si překvapených tváří komthurů, důstojníků a rytířů. Někteří se chystali s ním vyjednávat, ale pak si to radši rozmysleli.

Po dlouhé době don Horacio Almetta, předseda volební komise, dospěl ke konečnému výsledku; s tím přišel ke komthurům a předal jim listinu. Všichni sledovali, jak kontrolují její správnost; pak se don Horacio obrátil ke shromáždění:

„Bratři, výsledek hlasování rytířů řádu je tento:

zúčastnilo se hlasování: osmdesát pět.

Pro Diega Mendozu di Castro se vyslovilo: třicet devět

Pro Tomáše Baarfelta se vyslovilo: čtyřicet čtyři

Zdrželi se hlasování: dva.

Většinou pěti hlasů byl Velmistrem zvolen kníže Tomáš Baarfelt.“

V té chvíli zaduněly fanfáry řádových trubačů; Tawarr, který jako obvykle nechápal, co se děje, se lekl a počal švihat oháňkou okolo sebe, ale lidé vstávali ze sedadel a setrvali tak, dokud nedozněly.

Když se opět rozhostilo ticho, pravil don Diego:

„Prohlašuji, že se naše strana podvoluje většině a přijímá za svého velmistra Tomáše Baarfelta. Bratře Tomáši, opusť své místo a poklekni ve středu bratří před trůnem!“

Tomáš opustil svoje místo, přešel před stůl, na němž ležely odznaky moci velmistra, a poklekl.

„Jsi ochoten složit přísahu?“ Don Diego přijal od služebného rytíře bílé desky a předčítal:

„Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha! Přísahám na svou čest a svědomí,že povedu řád dle zákonů Božích ku prospěchu řádu i světa; že nepřipustím bezpráví ani nespravedlnost, budu hájit právo a zákon a pečovat o štěstí lidí; že nezneužiju moci, která je mi dána.

Jsem si vědom, že ze svých činů složím počet před trůnem Boha Pána a Vládce, kde budu odměněn za své zásluhy a ztrestán za své viny. Kdybych někdy zradil tuto přísahu, pak propadnu hrdlem svým bratřím a má duše bude navěky odsouzena do ohně pekelného k věčnému zatracení.

Bože, pomáhej mi v mém díle!“

Opět zazněly trouby; k Baarfeltovi přistoupili dva rytíři, rozepjali mu řetěz s komthurským křížem a odložili stranou. Poté rozepjali jeho rudou sutanu a svlékli ji, až zůstal před trůnem jen v krátkých spodkách; nato vzali bílou sutanu velmistra a oblékli mu ji, přepásali jej mečem, pak mu na šíji navlékli velký zlatý kříž s osmi hroty, do nějž byly vsazeny zářivé diamanty. Na hlavu mu vsadili zlatou přílbu s dlouhými bílými pštrosími péry, s pozvednutým hledím. Pak odsunuli stolek, vzali jej za ruce a podpírali jej po třech stupíncích trůnu.

Tomáš Baarfelt vystoupil na své místo a rozhlédl se sálem; v té chvíli všichni poklekli, i my šelmy jsme sklonily hlavy. Tomáš pozvedl obě ruce a požehnal shromážděné ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.

„Vstaňte, bratři!“ řekl a všichni povstali. Tomáš usedl na svůj trůn a též všichni ostatní se posadili.

Tomáš sňal těžkou zlatou přílbu a služebný bratr ji odložil stranou. Poté si Tomáš odepjal meč; i ten byl odložen. Nyní nový velmistr pronesl řeč:

„Bratři a sestry! Zvolili jste mne dle práva, jež je vám dáno. Děkuji vám za to; přísahu, kterou jsem právě složil, jste všichni slyšeli a víte, že pokud ji nesplním, každý z vás má právo zabít mne. Vím, co znamená být velmistrem; vím, že jsem se stal prvním služebníkem Božím a že na mně leží velká zodpovědnost.

Vstoupil jsem na trůn podle vůle osmi komthurů a čtyřiceti čtyř rytířů. Beze mne je to padesát jedna členů řádu, kteří mi věří a chtějí mne být poslušni. Ale moji radost z tohoto úspěchu kalí pomyšlení, že čtyřicet osm stejně vysokých hodnostářů je proti mně. Počítám-li též ony dva, kteří se zdrželi hlasování, je to padesát lidí. Být zvolen většinou jednoho hlasu je příliš krutý los; a já jsem smutný, když na to pomyslím.

Ti, kdož hlasovali proti mně, jsou stejně dobrými Templáři jako já a moji přívrženci; také oni myslí na blaho řádu a jsou ochotni prolít krev za své přesvědčení. Mrzí mne, že bratři mi nedůvěřují a obrací to mou pozornost na to, co řekl bratr Gierolammo: že budou dvě strany. Nikdy jsem neměl v úmyslu vést boj s polovinou řádu proti druhé polovině. A neudělám to! Víte, že jsem vždy nekráčel rovnými cestami; často jsem použil způsobů, na něž nesmí dopadnout sluneční světlo a o kterých se nelze zmínit, aniž by čestní lidé nepřivírali oči.

Dopustil jsem se mnoha zlých skutků; to ví Bůh a víte to i vy, jimž jsem se zpovídal jako bratrům. Muž, který chce být účasten politického dění, nemůže zůstat čistý; ať chce či nikoliv, poskvrní si ruce špínou či krví – nebo obojím. To všechno bylo; a já prohlašuji, že nechci používat takových prostředků proti vám, svým bratřím. Naopak, předstoupím před vás s pravdou, i když nebude příliš příjemná.

Gierolammo řekl, že budou dvě části řádu, evropská a arminská; měl pravdu. Svět je příliš veliký a Armin příliš vzdálený, než aby mohl člověk žít na jednom místě a vládnout druhému. Já říkám na rovinu, že odejdu do Arminu a budu žít tam. Naskýtá se otázka, jak potom chci vládnout Evropě, ba celému světu. Odpověď: nevím. Ještě nikdo nedokázal být vládcem světa. A ti, kdož to zkusili, nedokázali vládnout ani svému vlastnímu území, byť bylo maličké jako dlaň. Musím se rozhodnout a mé rozhodnutí bude: Armin. Odejdu na Ostrov a budu velmistrem této části světa. Otázka je, co se stane s Evropou.“

Odmlčel se; rozhlédl se po lidech a pokračoval:

„Kdyby byl zvítězil don Diego, opustil bych svět a odjel první lodí do Arminu. Netvrdím, že bych poslechl všech příkazů, které by mi tam poslal; stejně nevěřím, že komthurové Mario di Carialti, Llago di Rienzi, Guy Richard Raddley nebo Diego Mendoza uposlechnou všeho, co jim poručím. To vím; nekruť hlavou, Mario, ty budeš první proti mně. Ani já si nepřeji rozkol v řádu, jako si to nepřeje nikdo; ale mám jinou, mnohem krásnější myšlenku: ruce podané k přátelskému stisku.

Vidím takovýto svět: Jeden muž vládne Arminu, druhý světu. Jejich Templáři se přátelsky stýkají, neboť jsou bratři, rytíři přecházejí od jednoho k druhému a u každého dostanou místo, které jim náleží. Je-li jeden v nebezpečí, druhý mu přispěje na pomoc a podpoří ho svou mocí. Padne-li jeden, druhý ho pomstí! Není nesváru a není nenávisti mezi bratry; jen láska a spolupráce. Takový by byl svět, kdybych jej směl řídit já; svět mužů, vládnoucích svým zemím, kteří podávají druhému ruku k přátelskému stisku. Taková je vůle, kterou vám chci předestřít; a žádám, abyste řekli, co si o tom myslíte!“

Tomáš usedl na svůj trůn; nastal opět šum a zmatek. Až vyskočil Mario di Carialti: „Máš pravdu, velmistře! Promluvil jsi pravdivě – když tvůj tygr může říct, že nepřipustí jiného než tebe, aby vládl jeho Arminu, potom mohu já říct, že nedovolím, aby mně vládl někdo jiný než ten, koho jsem si zvolil! A já hlasoval pro Mendozu, ať se to komu líbí nebo ne! A říkám ti do očí, že budu pro Mendozu, i když jsi velmistrem ty!“

Mezi rytíři nastal křik a zmatek; vzápětí povstal Nicolao Barrancho a mírně, leč zásadně promluvil v tomtéž smyslu. Stejně jako Guy Raddley a Wolmarr von Ahlbeck.

Llago di Rienzi kupodivu zastával opačný názor, byl proti rozdělení řádu a pro to, aby vládl Baarfelt; Adalbert de Lorre soudil, že by se ta věc měla spíše uvážit, než se do ní bezhlavě vrhat. Až se přihlásil o slovo Thor Knassen.

„Je pravda, že vládnout světu z Arminu je těžké, ba možná zcela nemožné. To přiznávám a s tím souhlasím. A chci namítnout ještě něco, co je dle mého názoru taky důležité: Velmistr Baarfelt chce odejít do Arminu. Ale já odejít nechci, i když jsem jej volil; ani další nechtějí odejít, třeba Voglari, Pietrangelli; nevím, jak se rozhodne Dunbar. Jak vidím, do Arminu se z komthurů chystá jen Baarfelt, Guyrlayowe a d′Enghiem. Já pluji po mořích; ale nevím, zda bych se dostavoval na všechna zasedání řádu, kdyby se konala na ostrově uprostřed oceánu, který je těžké najít. Jsem pro to, aby chce-li Baarfelt žít v Arminu, byl pro Evropu jmenován ještě jeden velmistr.“

„Považuji tuto otázku za natolik důležitou,“ řekl Tomáš, „Že bych byl rád, aby se k tomu vyslovili všichni komthurové. Prosím vás o vyjádření, zda si přejete mít dva velmistry nebo jen jednoho; a když, tak kde by měl sídlit.“

Diego Mendoza di Castro: „Jednoho – ve Španělsku.“

Nicolao Barrancho: „Jednoho – ve Španělsku.“

Charry de Guyrlayowe: „Jednoho – v Arminu.“

Ludvík d′Enghiem: „Jednoho – v Arminu.“

Jan Dunbar: „Dva.“

Mario Carialti: „Dva.“

Llago di Rienzi: „Jednoho v Arminu – nebo dva.“

Thor Knassen: „Dva.“

Gierolammo Voglari: „Dva.“

Guy Raddley: „Dva.“

Wolmarr von Ahlbeck: „Dva.“

Horacio Almetta: „Dva.“

Dino Raoul de Montaignac: „Dva.“

Luigi Pietrangelli: „Dva.“

Adalbert de Lorre: „Dva.“

„Většina rozhodla pro rozdělení funkcí,“ pravil Tomáš Baarfelt, „V tom případě žádám, aby byl zvolen ještě jeden velmistr pro evropskou část řádu. Na dobu tohoto jednání opustím já a arminská část řádu jednací síň. Děkuji vám, bratři, za podporu a pomoc v mé práci, kterou jste prokázali.“

Načež Tomáš sestoupil s trůnu a odešel středem sálu; za ním Charry, Ludvík, Dunbar a všichni, kdo jsme patřili k arminské větvi, ani my šelmy jsme neměly důvod tam zůstávat.

„Právě jsi přišel o příležitost vládnout světu.“ řekl Ludvík.

„Mýlíš se. Nikdy bych nedokázal vládnout světu, kdyby proti mně byla polovina lidí. Ani Diego nemůže být velmistrem, kdyby naši lidé byli proti. Co děláme, je jediné možné řešení. A Diego to dobře ví.“

„Co když skutečně rozdělením řádu upadneme?“ ptal se Jan.

„Ne. Budeme dvojnásobně silní. Do jedné ruky těžko uchopíš velkou věc, ale dvě ruce ji zvednou snadno. Teď už jde jen o to, abychom byli svorní; já i ten, kdo bude zvolen. Bude-li to Diego, potom se není čeho bát...“

Posedali jsme si do jídelny; asi po půlhodině se k nám dostavil komthur Mario di Carialti.

„Jeho Svatost Velmistr don Diego Mendoza di Castro prosí Jeho Svatost Velmistra dona Tomáše Baarfelta, aby se se svými komthury dostavil do trůnního sálu!“ řekl s úklonou.

Tomáš se jen usmál. Mario kráčel před námi a jeho okované podpatky rachotily po dlaždicích chodby; za ním šel Tomáš, potom trojice jeho komthurů. Přede dveřmi do sálu stála stráž, která nám vzdala zbraněmi čest; jeden z těch mužů byl voják ze skupiny de Warnaise. Vstoupili jsme za Mariem, který kráčel před námi až k podkově křesel; tam se zastavil a řekl zvučným hlasem:

„Jeho Svatost Velmistr don Tomáš Baarfelt!“ a ustoupil stranou. Tomáš vystoupal po schůdcích a kráčel k donu Diegovi, který stál před svým trůnem v bílém oděvu velmistra; jenom na krku měl místo kříže s diamanty obyčejný s rubíny. Tomáš se před ním mlčky zastavil a mírně sklonil hlavu.

„Buď zdráv, bratře!“ řekl don Diego; sestoupil k němu, objal jej a políbil na tvář, „Dovol mi ti oznámit, že jednomyslnou vůlí evropské části řádu jsem byl zvolen Velmistrem. Děkuji ti za velkou pomoc, kterou jsi mi při tom prokázal!“

„Jsem šťasten, bratře, že volba dopadla takto ke spokojenosti řádu i celého světa,“ řekl Tomáš, „Věřím pevně, že i nadále bude mezi námi vládnout svornost a bratrská láska!“

Oba velmistři si podali ruce; k tomu zazněly trouby řádových trubačů. Don Diego pozvedl ruku:

„Oznamte světu, bratři, že dnešního dne byl řád rozdělen na dvě rovnoprávné části, arminskou a evropskou; do čela arminské části byl postaven Velmistr Tomáš Baarfelt, do čela evropské části Velmistr Diego Mendoza di Castro. Na počest této šťastné události nařizujeme třídenní oslavy a žádáme všechny, aby ve svých modlitbách vzpomněli splnění našich záměrů.“

Všichni členové řádu vstali a uvítali rozhodnutí radostným voláním; na to don Diego ukončil slavnostní zasedání. Zdálo se, že výsledek všechny potěšil; ačkoliv na tvářích některých starších členů bylo znát jisté znepokojení.

Členové rady vyšli do předsálí, aby se občerstvili po přestálé námaze. Dalo by se říci, že se vrhli na stůl s bufetem, ale to není pravda, každý si vzal pouze pár obložených chlebíčků a pak sklenici vína. Případně šálek kávy, podle své nátury.

Trochu vzrušení vyvolal účes zbrojmistra Adalberta, totiž hlava vyholená do hladka, přímo do lesku. Vzápětí nějaká dobrá duše prozradila, že je to důsledek včerejšího mejdanu, který uspořádal s Ještěrkami mimo dohled veřejnosti. Z téhož důvodu se vykašlal na výrobu fotografií, které včera pořídil, a nechal to na příště. Samozřejmě mu to princezny vyčetly, ale on se jenom spokojeně usmíval – či podle Diany blbě tlemil.

Komthur Thor Knassen vyhledal svoje krásné dcerky a pozorně si je prohlédl.

„Překvapuje mne, že ještě vypadáte normálně. Bratr Adalbert mne včera při večeři mezi řečí požádal, abych vám dovolil jít na nějaký jeho večírek...“

Britta se podívala na Sentu, Senta se podívala na Brittu. „My jsme tam nešly!“ řekly pak obě současně.

„To jsem pochopil. Kdybyste tam šly, těžko byste vypadaly takhle. Adalbert si nikdy nepotrpěl na dlouhé vlasy, ale u vás by mě to trochu zarazilo...“

Britta se podívala na Sentu, Senta se podívala na Brittu. „To nemyslíš vážně, tati!“ řekla pak jedna, lhostejno která.

„Zvykl jsem si, že mám bláznivé dcery, ochotné udělat jakoukoliv pitomost. Taky jsem si vědom, že to není poslední mejdan, který se bude konat. Měl bych se cítit zděšen, ale vůbec ne. Je mi to úplně jedno. Dělejte si, co chcete.“

„Tati! Neříkej, že bys nám to dovolil!“

„Drahoušku můj, neříkej, že čekáte na moje dovolení. Vždycky si děláte, co chcete!“

„Tati, ty si z nás děláš legraci!“

„Vůbec ne. Kdybych si chtěl užít trochu legrace, támhle je Její Veličenstvo císařovna Diana a zrovna popíjí tequilu s citronem. Ještě tak dvě tři a dala by se ukecat, aby vás jednu po druhé oholila břitvou! Vyprávěl nám o tom hrabě Feroz, minule ji nemusel ani moc nutit!“

Britta se podívala na Sentu, Senta se podívala na Brittu. „Tati, neprovokuj!“

„Vůbec ne. Už jsem řekl, dělejte si co chcete!“

„Tak kdybysme se fakt chtěly ostříhat, tak já ostříhám Brittu a pak ona mě! Nepotřebujem k tomu žádnou Dianu!“

Thor neřekl nic, jenom se usmíval.

Zezadu připlula Diana a vrazila každé do ruky skleničku. „Ochutnejte! Nejlepší je to s citronem!“

„Já nedostanu?“ litoval Thor.

„Promiň, nemám třetí ruku. Zato mám dobrý uši. Sice moc neječíte, ale hádáte se krásně. A pokud možno švédsky, abych rozuměla!“

Nebyli daleko od bufetu, Thor si ke sklenici pomohl sám. Diana taky. Přiťukli si a přesvědčili se, jak jim to chutná.

„Právě jsem udělil svým dcerám dovolení udělat, cokoliv je napadne. Zároveň dávám tobě oficiální povolení udělat cokoliv s nimi!“

Diana si prohlížela dvojčata a hlavou jí táhly jakési nápady.

„Kolik jsi měla těch tequil?“ zeptal se Thor a Diana mu ukázala dva prsty. „To je málo, dej si ještě. Nebo ještě líp, teď si dej svařák. A vy taky, holky!“

„Tati, to nemyslíš vážně!“

Komthur Thor Knassen se neustále dobrotivě usmíval. Kdo ho nezná, možná by mu uvěřil.

„Tak poslouchej! Když bylo těmhle mým krásným děvčátkům osm, uprosily mě, abych jim dovolil jít do školy na Como. Ujišťovaly, že nebudou brečet ani vymýšlet žádné pitomosti. Příští prázdniny jsem se za nimi přijel podívat. Užívaly si na Sardinii, hrály si v těch křoviskách na Indiány. Všichni, kluci i holky nazí, pomalovaní modře a zeleně, na hlavě měli vyholené skalpové kadeře a perfektně stříleli luky a šípy. Když je přestalo bavit lovit v macchii, potápěly se v moři a chytaly ryby. Britta ulovila chobotnici a hned mi ji předváděla!“

„To jsem byla já, tati!“ namítla Senta.

„Z děvčat tam byly Veronika a Valérie, Renée, Freya... všechny. Neříká ti to nic?“

„Ale od té doby jsme dostaly rozum, tati!“ upozornila Britta.

„Jseš si tím jistá? Světem jdou podivný zvěsti, zeptejte se Feroze! Ne, zkuste se podívat do budoucnosti! Nebo jste to už zkusily?“

Britta se podívala na Sentu, Senta se podívala na Brittu. Neříkaly radši nic.

„Já nevím, co bude v budoucnu!“ řekl Thor, „Ale vím jistě, že moje holčičky se postaví jakékoliv bouři jako čarodějky! A budou bojovat!“

Tentokrát se Britta a Senta ani nemusely ujišťovat o souhlasu. Jenom hrdě vztyčily hlavy.

Dívky se vrátily do harému, aby se převlékly.

„Tak co my, princezny? Pořád jsme se hádaly, který z našich tátů bude velmistrem – a aha, jsou jím oba!“ řekla Julie.

„Nás to taky mrzí,“ řekla Valérie, „Těšily jsme se, když vyhraje Tomáš, jak vás surově ztýráme; v rámci oslav by to šlo!“

„Nemysli si, že bysme vám to nevrátily!“ namítla Jana.

„No jo – ale co teď?“ šklebila se Veronika.

„Mám nápad,“ řekla Freya, „Zmučíme všechny čtyři!“

„Bezva nápad,“ řekla Renée, „Ale jak?“

„V rámci silvestrovskýho plesu,“ řekla Valérie, „Prozatím jsem nepřišla na ten správnej nápad, co s holkama, ale o jednom bych věděla...“ přitáhla si Denise a ukazovala na něm: „Podívejte se, jak je ten kluk hezkej, jako panenka! Má takový krásný blonďatý vlásky, dost dlouhý... jako holčička!“

„Přestrojíme ho za holku?“ pochopila Julie.

„No, zda-li! Nějaký dívčí šatičky mu najdeme!“

Denis se šklebil a ani ho nenapadlo se bránit.

„Holka má nosit náušnice,“ konstatovala Freya, „Propíchneme mu při tý příležitosti uši!“

„Tak jo,“ řekl Denis, „Můžete třeba hned!“

„Riskuješ, hošíku!“ varovala ho Freya, „Jestli se dostaneš do spárů čarodějek, nikdy nevíš, jak z nich vyjdeš!“

„To je mi fuk,“ řekl Denis kurážně, „Hlavně ať to hodně bolí!“

„Budem se chystat na ten ples?“ ptala se Jana.

„Jo; ty si nech přeleštit hlavu a jseš přichystaná!“

Valérie si zjednala ticho. „Další, kdo má co oslavovat, je naše císařovna Diana. Její země získala velmi schopného kancléře nebo jiného diplomata, podle toho, co bude potřeba. Možná by od tebe bylo hezké, abys taky udělala něco...“

„Zkrať to,“ řekla Diana, „Jasně, platím všechno. Máš na mysli mejdan?“

„Otec velmistr nařídil třídenní oslavy. Navrhuji první mejdan za Baarfelta, druhý za Mendozu a třetí za Guyrlayowa. Souhlas?“

„To budeme tři dny po sobě slavit? To se uchlastáme!“

„My ne, my jsme zvyklý! Doufám, že se nebudete ofrňovat a pěkně se odvážete, aby bylo na co vzpomínat!“

Diana potřásla hlavou a tvářila se neurčitě.

„Zrovna ty! Jednou bys s náma mohla posedět a trochu se uvolnit! Vždycky zdrhneš jako první a do rána o tobě není slyšet!“

„Když to je těžký! Já jak se napiju, tak dostanu chuť a musím za tím svým chlapem...“

„To bez něj nevydržíš ani jeden den?“

„Vydržím dokonce několik dní každý měsíc, ale jindy...“

„A že bys předvedla nějaký pěkný divadýlko kamarádkám, to tě nenapadne?“

Diana zaváhala. Věděla, že princezny se předvádějí rády a pro Renée je to největší potěšení.

„No... možná vám někdy něco předvedeme, ale nepočítejte, že bych vám ho půjčila!“

„Tak ty seš ještě ke všemu žárlivá? A co by udělal on, kdyby si tě někdo na chvilku vypůjčil?“

„Rozbil by mu hubu, to je jasný. Docela bych se hezky bavila, kdyby si ho podal!“

Bylo jasné, že dámy objevily novou možnost, jak si z někoho dělat legraci. Začaly rozebírat, co prováděl včera Adalbert s Ještěrkami, ačkoliv žádná při tom nebyla a jenom poslouchala řečí, kolující od rána mezi služebnictvem. Zatímco se s vybranou dívkou miloval, kamarádky jí stříhaly hlavu. Byla to prý úžasná legrace.

„Mně by se to líbilo, kdybyste si mě takhle podali!“ vykřikovala Renée, „Je to pravda, že v despotických diktaturách měl barbarský vládce právo na všechny ženy své země?“

Diana mohla namítnout, že Armin není tak despotická země, jak si myslí, ale její pracně vybudované image barbarské císařovny by vzalo za své.

„Samozřejmě, Charry je vládce a může si vybrat, kteroukoliv ženu bude chtít! Slibuji, že se jí za to odvděčím a budu si to dlouho pamatovat!“

„Ale! Jakpak se ta tvoje vděčnost projeví?“

„To ti předem neřeknu, třásla by ses už dopředu děsem!“

„Myslíš, že se tě bojím? Co bys mi tak asi mohla udělat? Předhodíš mě svým leopardům?“

„To určitě, ale až nakonec! Předtím přijde orientální mučení a budeš prosit, aby už konečně přišla milosrdná smrt!“

„Když bude chytrej a nějaká holka se mu bude líbit, vyčíhne si ji někdy ve volný chvíli a ani se o tom nedozvíš,“ řekla Veronika, „Každej chlap není jako Adalbert, aby jeho choutky museli všichni vidět! Taky tomu tak docela nevěřím; těch ostříhanejch Ještěrek je víc, než by dokázal zvládnout!“

„Ještěrky zblbla Patty, to je jasný,“ řekla Julie, „Jano, nevíš o tom nic?“

„Já tam nebyla! Ale Patty říkala, že některý další se rozhodly, když ji viděly...“

„Pitomost! Ukecala je, je praštěná!“

Renée vyčkala na vhodnou chvíli: „No, a kdy začneme my?“

„Co my?“

„Diana slíbila, že nás všecky ostříhá! Tak kdy se do nás dáš?“

„No jo, slíbila jsem to...“ souhlasila Diana.

„Tak co? Říkají, že zvládneš jednu hlavu za pět minut, je to pravda?“

„No počkej! Řekla jsem, že vám na ples udělám všem nějaký hezký účes. A to je pravda, baví mě hrát si kamarádce s vlasama, a jistě ji trochu zastřihnu, když bude chtít! Ale to v žádným případě neznamená, že ji vezmu břitvou, jako když mě vyhecoval Feroz!“

Julie si oddychla, Renée to naopak rozladilo: „To se necháme přechcat nějakejma Ještěrkama?“

„A tobě jde o co? Abysme se od tebe nechali všichni vybláznit?“

Julie už to vážně nevydržela: „Tak o co jde? Že se jedná o nějaký obřad, to jsem pochopila hned, jak s tím začal Feroz. Všechny jste studovaly magii, každá děláte nějaký narážky, ale nic neřeknete! Já jsem ochotná do toho jít, když půjdou všechny, ale chci vědět, čeho chceme dosáhnout! A nezkoušejte mě nějak oblbnout!“

Nastal trochu šum a zmatek, až ho přerušila Veronika: „Tak to řekni, Vali!“

Zraky všech se upřely na Valérii. Chvilku trvalo, než odpověděla: „Nevím. Opravdu nevím. Vize nejsou, jako když se optáš formana, jak je daleko do Madridu a on ti řekne přesný počet mil a ukáže, kterým směrem. Vím, že to musíme udělat, ale není mi jasné, kdy a jak. Můžeme něco přivolat nebo něco odvrátit. Ale ta správná chvíle ještě nenastala!“

„A nedalo by se to urychlit? Přivolat?“

„Nevím. Jestli seš chytřejší než já, tak mi poraď!“

„Že jsme ostříhali Janu, tím se něčemu pomohlo?“

„Odstartovali jsme to, to je pravda. Vyslali signál. Co se týče Ještěrek... až dojdu k názoru, že je to potřeba, dám pokyn bez milosti ostříhat všechny Ještěrky, ať chtějí nebo ne, a nás jak jsme tady taky. Bavilo by mě nechat se ostříhat od Julky, jak se jí o tom zdálo – a pak jí to vrátit. Jen tak pro legraci. Strašně by mě to bavilo – ale umím se ovládat. A říkám vám: nedělejte si legraci z těch jejích snů, sny jsou důležité a chtějí nám říct něco do budoucnosti. Doufám, že včas nepochopíme, co!“

„To si ani nemůžeme dělat z Julky legraci?“

„A to klidně můžete! Posmívejte se Julii, Dianě, a nejlíp mně, já mám legraci taky ráda! Jenom doufám, že včas poznám, kdy to přestane být legrace!“

„Jenomže Jana odjede na Ostrov! Až bude potřeba, nebude tady, kde ji potřebujeme!“

„A jak ty víš, kde se bude bojovat? Jestli tady, nebo u nich na Ostrově? To místo je důležité, a Diana je skutečně barbarská královna, ať si myslíme, co chceme! Dali jsme jí Janu, dáváme jí tebe, Renčo, a dáme jí klidně všechny Ještěrky i s jejich klukama, když budou chtít. Je to místo, kde budou ve větším bezpečí než tady, ale není to ráj, nemylte se! Tys řekla, že tam nesmí vstoupit žádné zlo. Věřím, že tam nepřijde, dokud budeš naživu. Ale nejsi nesmrtelná, a moc dobře to víš!“

Podařilo se, že Diana zvážněla. „Věřím ti, čarodějko! A chtěla bych, abys byla po mém boku, až to přijde!“

„Tak to se spolehni! Žádná čarodějka ještě nikdy neutekla z boje!“

Nastala chvíle všeobecného srozumění; až ji přerušila Freya:

„Tak dost, kočky! Začínáme být nějak moc vážný! Nebudem se děsit předem a radši vymyslíme, co uspořádat na ten mejdan!“

Zatímco se dívky bavily, muži měli důležitější práci: rozdělení řádového majetku. Všem bylo jasné, že to nebude lehké; ale Tomáš se postavil k finančním otázkám velmi smířlivě a prohlásil, že je ochoten být velkomyslný. To Španěly dojalo až k slzám.

„Ponecháme si majetek, který máme ve správě nyní.“ řekl Tomáš, „Pochopitelně nebudeme už přispívat na reprezentaci dvora tady v Granadě; to od nás nikdo nemůže chtít...“

„Jistě, jistě.“ pokyvoval Diego hlavou.

„Předpokládám,“ pokračoval Tomáš přívětivě, „Že podporou obchodní politiky v Asii a činností naší obchodní flotily získáme dostatečné prostředky, abychom se uživili...“

„Obchodní flotily? Okamžik... ty chceš obchodovat s Čínou?“

„S Čínou, Indií, Japonskem... se všemi těmi zeměmi.“

„A vozit zboží kam?“

„Do Evropy, samozřejmě.“

„Převzít celý Asijský obchod?“ don Diego zrudl a počal se silně potit, „Nejspíš i Východní Afriku, ne? A co Amerika?“

„Jenom Západní pobřeží...“ usmál se Tomáš.

„To nemyslíš vážně!“ Donu Diegovi bylo zcela jasné, že myslí.

„Prozatím jsme vydali pokyny komthurům řádu Svatého Jiří; dal jsem jim možnost vybudovat si v Arminu námořní základnu, kadetní školu, loděnice... zkrátka celé obchodní loďstvo. Má to být jeden ze zdrojů jejich příjmů!“

„A vyfouknout všechny obchody nám!“

„Uvažuj, Diego! Řádová obchodní flotila je stará, poškozená, většina lodí ve velmi špatném stavu! Některé bych nepustil ani na moře, jak jsou chatrné! Co s tím chceš podnikat?“

„Zatímco vy máte lodě ukradené německé a ruské armádě!“

„Ukradené, leč kvalitní. Válečná kořist!“

„To by uměl každý, napakovat se na nepříteli!“

„Každý má možnost. Nepřesvědčovali jsme nepřítele, aby na nás útočil. Když to udělá, vezmeme mu jeho lodě...“

„To je taky ve stanovách toho tvého řádu?“

„Není můj, ale...“

„Řádu tvého syna Jerzyho!“

„Je v nich: kdo nás napadne, toho ztrestáme.“

Diego zafuněl jako vzteklý buvol. „Jen počkej, až dám dohromady svou flotilu! Uvidíme, komu bude patřit moře!“

„Počítáme s tím, že vaše lodi budou pravidelně přijíždět do našich přístavů; to je samozřejmé! Dokonce vám zprostředkujeme kontakt s obchodními společnostmi z Číny a Japonska...“

„Já vím, četl jsem ty vaše spisy! Hakadata z Japonska, Saong-Čou z Číny a jiní piráti!“

„Podle Charryho jsou to nesmírně příjemní lidé...“

„Nepochybuji o tom. Taky je vezmeš do toho svého řádu?“

„To jistě ne. Ale jejich syny... kdo ví?“

Diego se mračil, ale Tomáš řekl: „Nevztekej se! Ty vaše kocábky by tam ani nedopluly; přivezeme vám všechno až pod nos a prodáme za takové ceny, jaké vám nedá nikdo na světě. Společně oškubeme tu nevděčnou Evropu, že se bude divit!“

Diego to nakonec pochopil; ale mnohem rychleji Llago di Rienzi. „Začíná mě mrzet, že jsem nehlasoval pro tebe, Tomáši! Když nad tím tak uvažuji, mít velmistra na nějakém zastrčeném ostrově není tak špatná věc... měl bych větší možnosti...“

„Pozdě hořekovat nad rozlitým mlékem,“ smál se Tomáš, „Zajisté bych nesledoval tvoje hospodaření tak zblízka a pečlivě jako Diego... ale ujišťuji tě, že tvoji Alexandrii nevynecháme!“

To Llaga uklidnilo a těšil se na obchody.

„Zaujala mne tvoje poznámka o školství,“ řekl Voglari, „Zřejmě chceš vybudovat nějakou vlastní školu... kde?“

„Už jsem ji vybudoval. Všude.“

„Zatím to nějak nechápu!“

„Tvoje škola na Lago di Como rozšířená na teritorium celého světa. Systém řádových klášterů, mezi nimiž neustále proudí různí studenti z místa na místo, někde se něco naučí, předají to dál... a tak pořád, dokud si nezaloží vlastní sídlo.“

„Chápu. A to všechno bude u vás v Arminu?“

„Nejen v Arminu. Taky u Charryho na Hůrce, u tebe na Como, tady v Granadě, na mých lodích... všude, chápeš?“

„Nechápu!“

„A přece je to tak prosté! Síť řádových základen, na každé se budou konat přednášky, vychovávat mládež, provádět semináře pro experty, vědecké konference...“

„S tím bude obrovská práce!“

„O tom nepochybuji. Ale vyplatí se...“

„Máš na to dostatek lidí?“

„Budu je mít.“

„Chceš pasovat nové rytíře?“

„Dokonce nové komthury. Mám teď možnost; zbavil jsem se tvého Španělska a ostatní Evropy. Ostatně nemusím nic vymýšlet, systém tam existuje už dlouho, stačí se na něj napojit...“

„Ale je to buddhistický systém!“

„Nejen to. Taky muslimský, hinduistický, židovský...“

„My jsme ale křesťané!“

„Tím lépe; budeme moci ukázat ostatním, oč jsme lepší. Když si zjednáme mezi ostatními patřičnou úctu, budou přijímat s větším pochopením také naši víru.“

„Chceš se doprošovat o jejich uznání?“

„Musím respektovat skutečnost. Skutečnost vypadá tak, že se na různých místech vytvořily různé kultury a systémy. Nehodlám je napadat a kritizovat; chci, aby postupně poznali, že existuje i kultura Templářského řádu a aby k ní získali úctu; teprve pak bude mít naše počínání smysl.“

„To je práce tak na sto let!“

„To je práce na mnoho staletí, Diego. Vím o tom.“

„Na takovou práci bych si nikdy netroufl!“ prohlásil Mario.

Don Diego jen smutně pokýval hlavou: „Proto se taky nemůžeš stát velmistrem...“

Oběd byl slavnostní. Byla to vlastně hostina a byla předem plánovaná, takže při ní padla řada přípitků a byly pronášeny četné projevy, v nichž každý něco důležitého pronesl. Je úplně jedno co, mnoho významu to nemělo. Největší radost udělal hostům Charry, který řekl:

„Gratuluji oběma velmistrům, jsem rád, že to tak dopadlo a budu je ve všem podporovat.“

Zatleskali mu, neboť očekávali, že je to začátek projevu, ale on se posadil a nic dalšího už nehodlal říct. Byli mu upřímně vděční.

Když se princezny dobře najedly, vybranými nápoji si zlepšily náladu a kecy hodnostářů je přestaly bavit, přestaly také zdobit slavnostní tabuli a stáhly se do harému. Renée tam shromáždila různé vhodné nástroje jako nůžky, břitvy a stříhací strojky, doprostřed postavily křeslo a připravily nádobu na vlasy, neboť čarodějky nikdy nenechávají žádnou svoji část někde povalovat. Vlasy patří co nejdřív do ohně, to přece každý ví.

„Mám jasnou představu,“ prohlásila Valérie, „Nejdřív mi ostříháš ofinu. Hodně nakrátko, tak na dva prsty. Pak to sestříháš nad ušima, taky co nejvíc. Ale na spáncích nech dlouhý, hlavně ať to pěkně visí dolů. Všecko ostatní necháš dlouhý, jenom zastřihneš, kde jsou vlasy roztřepený. Uměla bys tmavočervenej melír? Takovej jako...hodně tmavej!“

„Mám ráda, když holka má jasno, co chce.“ souhlasila Diana, „Ale máš smůlu, melír neumím. Vůbec žádný barvy...“

„Ale já jo!“ nadskočila Freya, „A jsem ráda, že se můžu něčím vytáhnout! Ještě nevím, jakou barvu si vyberu já, ale bude to drastický!“

Za tím účelem se vydala způsobit rozruch do kuchyně. Právě tam odpočívali po přípravě hostiny a krmili se tím, co z ní zůstalo. Nebo co nějak zapomněli přinést na stůl.

Ještě nainstalovaly před křeslo největší zrcadlo, aby Valérie mohla sledovat postup prací, a Diana se dala do práce. Zatímco Julie při každém zásahu vřískala, že je to moc a bránila se, Valérie se smála a požadovala, aby stříhala víc. Diana ji nešetřila a ostatní ji ještě pobízely. Valérie koukala do zrcadla a byla vrcholně spokojená.

„Vem to tady po stranách třeba strojkem! Je Silvestra, můžu vypadat trochu legračně, ne? Dokonce bych snesla... dokázala bys to vyholit břitvou?“

„Jasně, ale právě jsem dostala nápad. Drž a nehýbej se!“

Diana jí skutečně sestříhala vlasy nad ušima strojkem, možná o trochu víc, než Vali původně chtěla. Potom vzala břitvu a vyholila v krátké srsti vodorovné proužky.

„Nádhera!“ jásala Valérie, „A na druhé straně mi udělej svislý!“

„Co bych pro tebe neudělala!“

Než to dodělala, vrátila se Freya a s ní dvě kuchtičky s několika nádobkami. Obě měly krátké účesy a zbytek těla vyholený. Postavily to na stůl, ale neodešly, přihlížely.

„To je krásný!“ chválila Freya, „Už začínám přemýšlet, co si nechám udělat já!“

„Mně se to taky líbí,“ řekla Valérie, „Co ten melír?“

Freya jí začala štětečkem patlat na vlasy jakousi tekutinu. Nevypadala moc pěkně a rozhodně ne tmavočerveně.

„V nejhorším ti vypadají všecky vlasy a budeš mít červený fleky na holý hlavě!“ ujistila ji Freya.

Když jí udělala, co chtěla, zabalila jí hlavu a poslala ji odpočívat. Seděla na posteli, radit mohla.

„Mně jenom sestříhej konečky a trochu provzdušni,“ žádala Veronika, „Až uvidím, jak vypadá ten melír, třeba bych taky mohla, ale... spíš bych chtěla do zlata. A na jedné půlce hlavy trochu světlejší než na druhé!“

„Mám další nápad,“ řekla Diana, a ustřihla jí ofinu našikmo, aby byla nalevo delší než vpravo. Pokračovala dál, aby celkový výsledek byl asymetrický.

„Skvělý! Tak mi to ještě vpravo sestříhej víc! Je to bezvadný!“

„Pak ať někdo říká, že bych se neuživila jako kadeřnice!“ smála se Diana.

Renée se zatím zmocnila nůžek. Než ji mohl kdokoliv zadržet, vsunula čepele do vlasů a šmikala. Smála se, když prameny kudrnatých vlasů padaly dolů.

„Tak schválně? Dokážeš s tímhle něco udělat, nebo mě vezmeš strojkem?“

Diana se jenom ušklíbla. Když prozatím skončila s Veronikou, pokynula jí na křeslo a dala se do práce. Celé temeno hlavy jí sestříhala na kratičkého ježka, tak sotva na prst. Potom však přidávala délky, až po stranách a vzadu nechala kudrny v původní délce, jenom je zarovnala.

„Tak co, líbíš se sama sobě?“

„No skvělý! Ty opravdu umíš!“ ale potom dodala: „Ale na Silvestrovskou noc mě oholíš břitvou! Chci vypadat hodně legračně!“

Diana se jenom rozesmála.

Na řadě byly holky Knassenovy. Jejich zásadní požadavek byl, aby vypadaly každá jinak, ale sotva Diana začala s nějakými návrhy, došlo k zádrhelu. Když něco navrhla, první řekla: „Ano, to chci!“ a vzápětí druhá: „Já taky!“ Bylo jasné, že mají stejný vkus a ve skutečnosti chtějí vypadat stejně, jenom se nechaly přesvědčit od ostatních. Diana snášela jejich vymýšlení s naprostým klidem a nijak na ně nepospíchala, ať si řeknou, co chtějí.

V průběhu času přišla Patty a s ní několik Ještěrek. Některé byly ostříhané od Adalberta, jiné nikoliv, ale s chutí se daly do různých diskusí. Chválily Veroniku, Valérii a Renée, ale za nejdokonalejší prohlašovaly hladce vyholenou celou holku.

„Vypadněte a neotravujte!“ požádala Veronika.

„Ale my chceme zlobit!“ namítla Patty.

„A já mám nápad!“ řekla Valérie, „Každá si chytneme jednu Ještěrku a pěkně ji oholíme!“

Patty zajásala, ale Renée ji hned zchladila: „Tebe se to netýká, tak se do toho nepleť!“

Ještěrky, které ještě vlasy měly, se nijak nevyděsily. Mohly se včas dát na útěk, ale ani je to nenapadlo. Diana jednu chytila za ucho a přitáhla na křeslo: „Chcete vidět, jak se to dělá?“

Chycená Ještěrka se vůbec nebránila. Taky měla dobré kamarádky, ty jí podržely ruce a přitlačily ji ke křeslu, aby se nemohla vzepřít ani náhodou. Diana jí postříkala vlasy vodou a pak se do ní dala břitvou. Holka to sledovala a jenom se smála. Všechny se smály a radily, aby ji nešetřila.

„Tys jim dala něco pít?“ zeptala se Veronika.

„Zatím ne, ale slíbila. Můžete si dělat mejdany jenom vy?“

Diana odvedla ukázkovou práci. Plácání ostatních Ještěrek ji nijak zvlášť nerozčilovalo, přesto se obrátila k té nejdrzejší a oholila jí jedno obočí. Holka držela, ani necukla, a čekala, co bude dál, ale nebylo nic, Diana ji propustila v milosti.

Valérie si skutečně jednu Ještěrku chytila. Nebyl to velký problém, neboť nikam neprchala a začala se prát, až když byla polapena. Valérie si ji pěkně srovnala na křesle, Diana jí předala břitvu a dohlížela, zda to dělá dobře.

Zatím Patty zahájila rozpravu s Veronikou a přála si, aby to slyšela taky Diana, Ponny a Julie. Otázka: Kdo má právo patřit k Ještěrkám a kolik jich může být. Patty patří k potomkům zajatců řádu, i když nikdy nepocítila, že by jí někdo poroučel či uplatňoval nad ní pravomoc. Naopak je miláčkem svého otce, který plní veškerá přání, jež jí přijdou na mysl. Takových holek a kluků je mezi služebnictvem spousta, jsou míšenci a řád je jejich domovem. Zaslechli něco, že by mohli odejít na pohádkový ostrov v jižních mořích, do země šelem, které vládne Charry a Diana a kde budou všichni šťastní. Ještěrky tam chtějí a jestli cenou mají být jejich vlasy, klidně ji zaplatí.

Veronika zírala. Rozhodně nečekala tak zásadní názor od Patty, které říkali Chica, Maličká, a kterou považovala za nepříliš bystré a nekomplikované děvče. Odpověděla opatrně a mírně: název Ještěrky vznikl vtipem a týkal se nejdřív jenom jí, až potom ostatních. Jestli chce být velitelkou Ještěrčího klanu, ať jí klidně je, ale nelze tam nikoho přijmout nebo odmítnout, pokud to ona sama nějak nestanoví. Jestli odjedou do Arminu, záleží na Dianě a šelmách. Řád je ochoten ty, co budou chtít odejít, propustit.

Diana řekla: „Ano, potřebujeme dosídlence. Naše šelmy mají schopnost odhadnout povahu člověka, a s kým budou souhlasit, toho vezmeme.“

„Tak to je blbý,“ řekla jedna holka, „Já jsem jednoho toho pruhovanýho zatahala za ocas!“

„A co udělal on tobě?“

„Podržel mě packou a celou mě olízal.“

„Tak to tě schválil. Kdyby ses mu nelíbila, prostě by odešel. Neublížil by ti, ale taky se s tebou nekamarádil.“

„A jak starý musej bejt ty, co tam odejdou?“

„Nevydala jsem žádný limit,“ řekla Diana, „Jestli jim to rodiče dovolí... nebo jestli žádné rodiče nemají... někteří jsou ze sirotčince, že?“

„Třeba já,“ řekla holka, které předtím oškrábla obočí.

„Tebe beru. Máš takovou roztomilou tvář, která svádí k fackování.“

„Žejo! Každej mi to říká!“

„Jo, a taky jsem nevydala žádný pokyn ohledně účesů. Je pravda, že mě baví holky stříhat, ale nic jsem nenařídila!“

„A mohla bys mi udělat ozdobný jizvy?“

„Co?“

Holka ukázala na obličeji šrámy, jaké nosili někteří černoši. I černé ženy je měly, ale děti málokdy.

„Tvoje velitelka je Patty! Ať se o tebe postará!“

Patty se hrdě nafoukla.

Valérii začalo stříhání bavit. Když dodělala tu první, ukázala na další Ještěrku a kamarádky jí ji podaly, ať se bránila jak chtěla. Jakmile však byla přemožena, bránit se okamžitě přestala a ukázněně držela, dokonce se pochechtávala. Ostatní využívaly situace, aby ji pošťuchovaly a lechtaly, vůbec nehledíce na nebezpečí, že také ony přijdou na řadu.

Diana si sedla na nejbližší lůžko do lotosu a přihlížela. Do ničeho se nepletla.

Na dvojčata Knassenovy se v tom fofru zapomnělo. Ony se naopak těšily, jak se vyřádí na Ještěrkách.

Patty vydala příkazy. Kdo už je ostříhaný, zaběhne do ubytoven, předvede se dětem a nažene sem všechny, které si taky přejí být ostříhány. Zejména však násilím přivedou ty, které si to rozhodně nepřejí a chtějí se kvůli tomu prát. Ještěrky nadšeně souhlasily; dělat něco někomu, kdo to nechce, je nejlepší zábava. Veronika jim doporučila, aby se prali někde jinde než tady, ač jí bylo jasné, že se budou prát všude, ať povídá, co chce.

Diana položila nějaký bezvýznamný dotaz. Veronika se odhodlala jít vyjednávat za otcem, který měl nejvyšší právo rozhodnout, Dianu vzala s sebou a šla s nimi i Valérie. Don Diego byl v dobré náladě, popíjel s Baarfeltem, Charrym a jinými a měl důvod k oslavě. Pochválil dcerám hezké účesy a Dianu, že jim to udělala. Charry děvčata taky pochválil a jenom se divil, že Diana ještě neudělala nic se svým účesem. Diana prověřila stupeň jeho nálady a byla spokojená. Charry je ochoten pít omamné nápoje kdykoliv, kdekoliv a při jakékoliv příležitosti, a když se dostane do správné nálady, vzmáhá se v něm chuť provádět s ní všelijaké roztomilé experimenty. Diana při tom sice občas řve, ale je vrcholně spokojená. V této náladě ovšem dosud nebyl.

Don Diego vyslechl Veroniku a zamyslel se. Jak už řečeno, oslavoval vítězství. Taky se chtěl trochu státnicky vytáhnout před Tomášem a Charrym, takže se svěřil dcerám s rozličnými problémy, s nimiž by mu měly pomáhat, ale činí to liknavě až vůbec.

Děti, které se v řádu narodí, nebo jsou nějak přifařeny, mají zásadní povinnost se učit a cvičit. Dokud jsou maličké, učí je rodiče, tedy spíš matka, otec bývá neurčitý. Když povyrostou, jsou poslány do školy na Como, kde mají procházet stejnou výukou jako princezny. Všichni v řádu jsou si zcela rovni! (Ale někteří rovnější, pomyslela si Veronika, ale neřekla to nahlas.) Na princeznách je, aby jim dávaly dobrý příklad a postupně si z nich vytvářely svoji družinu, která jim bude v budoucnu k užitku.

Jaká je ale realita? Zatímco rytíři na vzdělání svých dětí dohlížejí, kontrolují je a případně usměrní (občas rákoskou), ženy ze služebnictva to nedělají. Proč taky, ony samy vzdělané nejsou a nevidí v tom žádný účel. Celkem rády děti cvičí bojové sporty, tedy soustavně se perou, většinou z legrace, ale občas to přeroste do vážných konfliktů. Povinností princezen je opět být ve všem nejlepší, nebo aspoň tak dobré, aby svoji družinu zvládly. Na Como jsou kluci i děvčata; zatímco cílem kluků je co nejdřív se zapojit do bojových jednotek, děvčata se snaží co nejrychleji ztratit poctivost a dostat se do soukolí sexu. Opět by jim princezny měly dávat dobrý příklad a držet se zpátky, ale dělají to? Veronika a Valérie sice podlehly svodům těla později než stejně staré holky ze služebnictva, ale stejně podstatně dřív, než jim otec dovolil. A s kým? S muži, kteří si rozhodně nezasloužili získat takový klenot, jako jsou ony! Don Diego jim to už mnohokrát vytknul a určitě ještě vytkne, ale ony si stejně nedaly říct a nedá se čekat, že by se v budoucnu polepšily.

Veronika a Valérie ukázněně vyslechly jeho výtky a tvářily se, že je to mrzí. Pak ho taktně navedly zpátky na správnou kolej.

Ano. Řádového služebnictva je hodně a většina je zcela zbytečná. Neměla by být, do většiny byla vložena důvěra, ale oni ani zdaleka nejsou tak dobří, jak se doufalo. Jestli je Diana a Charry chtějí, ať si je klidně vezmou a odvezou na svůj ostrov, kde je vypustí do prostoru a nechají docela zdivočet. V té souvislosti si don Diego vzpomněl na další problém, ve kterém mají princezny být příkladem ostatním, a nejsou. Člověk se od zvířete liší tím, že chodí oblečený. Zajisté je normální, přirozené a správné, že se holky svléknou, když se koupou v bazénu, ale aby chodily nahé celý den, ba několik dní za sebou, to správné není! Existují jasné předpisy, jak má kdo chodit oblečený, ale dodržují se? Ani náhodou! A ještě kazí kamarádky, které byly předtím slušně vychované, jako třeba Julii, Janu atd. No dobře, dívka veřejností uznaná za krásnou, má právo se pochlubit svými půvaby, ale dobrý příklad...

Tentokrát navedla tatínka na správnou kolej Valérie.

Ano, zajisté. Tedy ať si všechny ty rozjívené puberťáky Charry vezme, nejlépe i s jejich rodiči, kteří také nestojí za nic. Don Diego by si nejradši nechal jenom strážní oddíl, ale tuší, že jeho členové jsou spojeni milostnými pouty s děvčaty a chtějí s nimi odejít. Nejlepší by bylo, kdyby uzavřeli řádné manželství, v tom má Diana pravdu. Některé už oddal Adalbert, pokud je známo, jiné je velmistr ochoten sezdat osobně, stačí říct. A pokud si je nechce vzít Charry, ať si je pro mě za mě vezme čert!

Veronika poděkovala za výklad a šla. Don Diego měl sice ještě na srdci spoustu věcí, které by jí chtěl říct, ale už jim to říkal mnohokrát a výsledku to nemělo. Svěřil se se svým smutkem Tomášovi a ocenil, že Tomáš se se svými dětmi seznamuje převážně v dospělém věku a nemusel je vychovávat od malička. Veronika a Valérie byly od mládí nezkrotné a neposlušné, svému otci nedělaly žádnou radost. Naposledy devět měsíců před tím, než se narodily. Tomáš se smál a zeptal se, zda Diego nemá ještě nějaké další potomky. Jistě, má syna, ale to je naprostý pitomec. Kromě toho má samozřejmě nějaké potomky bokem, ale o těch nic neví a vědět nechce. Život je zkrátka složitý.

Veronika, Valérie a Diana se vrátily do harému a zjišťovaly, co je tam nového. Patty se pochlubila, že nejdřív ostříhala svoje sourozence, malé i velké, ty děti teď šmejdily všude kolem a hledaly si nějakou zábavu. Dále přijala do klanu Ještěrek každého, kdo o to projevil zájem, tedy všechny děti, které jsou schopny pochopit o co jde a srozumitelně vyjádřit svoje přání. Ještěrky již ostříhané se zmocnily různých nástrojů a průběžně stříhají, koho chytí. Následkem toho začaly všechny děti vypadat téměř stejně, zezadu se ani nepozná, zda je to kluk či holka.

Starší a své cti si vědomé Ještěrky ovšem chtějí být ostříhány od princezen, a zrovna přišla na řadu Julie. Té se však vůbec nelíbí, že by měla někoho stříhat, už několikrát se tomu vyhnula, až ji ostatní popichováním donutily. Kromě toho s břitvou zacházet neumí a nechce se to učit! Ani na dětech! Stejně to nikdy nebude potřebovat!

Její oběť byla naopak nesmírně roztomilá desetiletá holčička, která se velice těšila. Některé její kamarádky už byly vyholené, jiné kroužily kolem a snažily se vyvolat pozornost, aby byly chyceny, přemoženy, zmučeny a ostříhány. Ta malá byla blonďatá, světlé pleti a modrých očí, přesto míšenka, její matka je mnohem tmavší. Dát se ostříhat by ji v životě nenapadlo, ale když to vidí kolem sebe, propadla nadšení a chce taky. Taky chce mučit, lechtat a vytetovat na záda draka. První dvě rozkoše ochotně poskytly kamarádky, ohledně draka prozatím škemrala marně. Určitě ho časem získá, až bude velká holka, ale zatím není, i když si to myslí a vede o tom všelijaké řeči. Velké holky se projevují především dobrými výsledky ve škole, ale ona nejeví o výuku valný zájem, číst a psát jakž takž umí a nic dalšího k životu nepotřebuje. Každé vysvědčení pro ni znamená výprask rákoskou, z čehož tedy nemá takové potěšení jako velké holky, ale považuje to za normální stav věcí. Má ještě nějaké sourozence a když ukážou svoje výsledky, máma je spravedlivě seřeže všechny.

Ať Julie chtěla nebo nechtěla, nakonec jí zajela do vlasů strojkem a dost nešikovně stříhala. Vypadalo to, že později bude muset hlavu dívky někdo ještě upravit, ale zatím ji bavilo, že Julka ji stříhat nechce a dělá to jen kvůli pobízení ostatních. Patty stála vedle a přihlížela. Přišlo za ní několik starších Ještěrek a zahájily další kolo diskuse. Například proč se princezny nedaly ostříhat, když my ano? Stejně to v dohledné době udělají, tak proč ne hned? Například Britta, Senta a taky Julka; jistě, platí pro ně zvláštní režim, ale proč? A co nám brání, abysme se na ně vrhly a ostříhaly je násilím? Budou se zlobit, ale o to lepší budou v noci orgie! Vždycky je bezvadné, když smečkou cloumají prudké vášně!

Patty zaváhala; celkově nebyla proti, ale přece jen hodlala být oporou velení a ne otevřenou rebelkou. Už měla jisté, že ji na Ostrov vezmou, ale kdyby někoho naštvala, mohli by si to rozmyslet. Princezny drží pospolu a Valérie řekla, že ještě nenadešel správný čas.

Všechno to narušila ta holčička: začala se dožadovat, aby ji taky vzali na orgie. Když už bude ostříhaná, proč ne? Každou chvíli dostane výprask a vydrží ho, jistě by vydržela i to, co tam s ní budou dělat, a možná by se jí to líbilo! Je holka jako ostatní a na svůj věk dost velká, takže...

Takže jí slíbili pár facek a hádali se s ní, dokud nezapomněli na Julku. Ta ji z vděčnosti ostříhala, jak nejlíp uměla, a pak se taktně ztratila.

Když procházela chodbou, potkala starého rytíře Wilfrida. S úsměvem se jí otázal: „Komu se podařilo zapálit Oheň?“

Nepochopila, na co se ptá, možná to na ní bylo vidět, ale Wilfrid se stále dobrotivě usmíval. Kolem prosvištělo nějaké dítě, stařec se na ně podíval blíž a úsměv mu pohasl:

„Ach tak – to jenom, aby to vypadalo?“

Až když odešel, všechno se to Julii složilo do jasné mozaiky. Nikoho na tomto místě nepřekvapuje, když dítě, nebo i dospělý, přijde s oholenou hlavou. Padají o tom všelijaké vtipy, ale každý od princezen po holky z kuchyně považuje za možné, že zítra či pozítří o vlasy přijde. Spálí mu je oheň? Už se jim to někdy stalo? Vyučují to ve škole na Como?

Tímto pomyšlením se uklidnila. Vlastně to těm dětem sluší, když jsou zbavené veškeré srsti, všechny jsou stejně holohlavé, kluci i holky, malí i velcí.

Co udělám já, kdyby přišla chvíle pravdy a oni mne postavili před volbu? Řekla jsem sice, že udělám to co oni, ale myslela jsem to vážně?

Padla na svoje lůžko a nějakou dobu brečela.

Když se trochu vzpamatovala, rozhodla se meditovat. Proč vlastně brečím? No ano, protože mi začaly téct slzy, ale z jaké příčiny? Cloumá to se mnou. Všechny holky kolem jsou schopné čarodějky, jenom já ne. I ta malá Patty umí víc než já! Proč mě neposlali do školy na Lago di Como? Proč se o mě nestaral můj nádherný skvělý otec, když si dal tu námahu, aby svedl moji matku a způsobil, že jsem se narodila? Ano, máma si přála mít dítě, ale otec, jako hrabě la Venzini, toho nebyl schopen. Jsem bastard, nechtěné dítě, a nikdo mě nemá rád!

Co bych dělala, kdyby mě skutečně ostříhali? Bránila bych se, samozřejmě, kdybych byla střízlivá. Jenomže já se každou chvíli naliju jako hovado, možná i dneska večer, když se to povede. Asi bych neměla, ale když začínám, moc mi to chutná, a ráno mi zase není tak špatně! Kdyby mě někdo vyzval, poslechla bych? Asi ne, ale kdyby šla Valérie... A co kdyby nařídili, abych já ostříhala Valérii? Bylo to tak vzrušující v tom snu! A před chvilkou, když jsem stříhala to dítě... musela jsem hodně zdůrazňovat, že nechci, aby nepoznali, jak se mi to líbí! Ano, vzala bych vás všecky strojkem, jednu po druhé, a vůbec by mi nevadilo, kdyby mě pak vzali taky... Na co to zas myslím? Samozřejmě bych se bránila, ovšem marně! Být přemožena, spoutána, bezmocná a zhanobená, cítit doteky cizích rukou na svém těle, a pak být předhozena jako oběť brutálnímu samci...

Ovládla se. Jan Dunbar není vůbec brutální, je to slušně vychovaný mladý muž, který se chrání dotknout se mě třeba jen malíčkem. Pitomec.

Ne, to se mýlím. Já ho taky nebalím, nevtírám se mu, vlastně ho skoro nevidím, má pořád nějaká jednání...

Taková Diana, ta se má! Ten její se ve vhodnou chvíli napije na kuráž, odvleče si ji do soukromí, a pak už jenom praští nábytek. To soukromí je taky iluzorní, akorát že přede dveřmi leží některá z koček a olizuje si packu. Ráno se pak tváří jako královna. Inu, je královna. Císařovna. A já? Trapná stará panna! Divím se, že mi to ještě některá z Ještěrek neřekla. Holka se má vdát do patnácti, jinak má potom blbý sny. Řekla Valérie. Nebo Veronika? To je fuk, ostříhala bych je obě! Za trest!

Zkouška na Como. Souvisí s Ohněm? Ta, která ho chce ovládat, musí být panna. Vyházeli všechny, které se nechaly předčasně pomilovat, neuspěly při zkoušce. Ale někdo asi uspěl, šly všechny do ohně a on jim spálil vlasy. Wilfrid to ví. Spálil vlasy, obočí... aha, řasy! Na ty jsme nesáhly, ale oheň asi ano, a Wilfrid si všiml.

Příležitostně musím vyždímat z holek věrohodnou informaci, jak to je. Například dneska na plese. Dávám si závazek, že se naleju jako nikdy a budu milá a přítulná... Prostě hvězda.

Schválně, co se mi asi bude v noci zdát?

Je mi jedenáct nebo tak něco. Jsme na prázdninách někde v džungli, kolem nás neprostupný porost, před námi bažiny. Jsme tady samé holky, malé i velké, a já patřím k těm, co už nejsou úplně malé, ale taky ještě nejsou velké. Před pubertou se tomu říká. Což znamená, že se těším na Zkoušku, a taky se bojím. Moc se toho bojím. Jestli uspěju, budu čarodějka a vznesu se do nadoblačných výšin. Jestli se to nepovede, nebudu nic. Normální holka. Princezna z Baarfeltu, ale to zas není tak moc.

Všechny jsme nahé, pomalované na modro a zeleno, abychom se ztrácely v terénu. Jsme Amazonky! Jsem celá oholená, ale na hlavě mám hřeben vlasů vyčesaný tak vysoko, jak jenom mi od posledka narostly. Mně rostou vlasy rychle a jsou krásně černé, taky jsem Italka! To byla legrace, když nás kluci holili! Miluji škrábání břitvy na hlavě a otravovala jsem, aby mi kadeř začínala až uprostřed hlavy, na temeni, a nebyla moc velká, oni by mi klidně nechali srst na půlce hlavy! Taky jsme jim to oplatily, stříhat kluky je obrovská legrace. Moc se těším, až mi porostou chloupky po těle, to si užiju! Obočí mi moc slušelo, taky už je nemám. A ta kadeř půjde dolů, až prázdniny skončí. První týden ve škole se vždycky stříháme; jestli se některý podaří Oheň, dáme se ošlehnout, budeme nádherně hladký, celá banda jeden jako druhej, bude legrace. Malý holky budou brečet, co jsou poprvé ve škole, ale zvyknou si. Taky jsem vyváděla, když mě poprvé vzaly pod dva nože. Teda pod břitvu, Diana mi postříkala hlavu vodou a už jela. Teď už si vychutnávám škvrňata já.

Velký holky, teda Diana, Veronika, Valérie, Freya a další mají válečnou poradu. Nechápu proč, stejně je to jasný. Někde v bažinách na nás číhají kluci, až to nebudem čekat, tak nás přepadnou a bude bojovka. Možná vyhrajeme a možná ne, těžko říct, je to tak půl na půl. Některý odjeli domů na prázdniny, ale zas přijeli jiný, co si to nechtějí nechat ujít. Ještěrky šmejdí kolem jako zelený blesky, některý nemají ani tu kadeř, moc se těší na pořádnou rvačku.

Ať to dopadne jak chce, co udělají kluci s velkejma holkama, je jasný předem. Nebo holky s klukama, jestli vyhrajem my. Třeba nás nechají se koukat, já koukám moc ráda a představuju si, co udělají se mnou, až budu velká. Zatím vypadám dobře, jsem hubená, samá ruka samá noha, není mě za co chytit, jak říká táta. Kdybych si vzala kalhoty, vypadám jako kluk. Ale jednou mi narostou prsa a trochu se zaoblím, pak uvidíte! Ale na to je čas, takhle mi to vyhovuje. Velkejm holkám pořád někdo sahá na kozy. Mně ne, bohužel, není na co. Ale jednou...

Co? Vrchní velitelka v boji je Diana, ale dělá dohlížitelku, velení dá některý... Cože, ukazuje na Renée, to snad ne! Renča je splašená, potrhlá, totální cvok, ta nás zavede rovnou do pasti! Jenže Diana má pastičky ráda, je taky blázen, ale v boji nepřekonatelná. Pouze zabouchnutá do toho velkýho kluka, co dělá v Německu kadetku, jak ho uvidí, jdou po sobě a nikoho jinýho nevidí. Mně se líbí jeho kamarád, taky Němec, ale moc slušnej, ani si nedovolí na mě šáhnout.

Jdeme dopředu, rovnou do bažiny. Jo, tak bahenní lázeň, to mám ráda, a nejradši, když jsem oblečená, bahýnko se tak pěkně lepí... Protáhla bych bažinou svoje ségry, ty mrchy parádivý, aspoň by měly důvod si dát pěknou rvačku. My se rveme jako koně, ještě že nás táta natrousil tolik, každá je vychovaná jinak, ale všecky stejný. Já bych nechtěla být jedináček, to je takový blbý, když nemáš žádný kamarádky. Ještě jsou tam nějaký maličký, už otravovaly, že chtějí taky do školy, asi je vezmem. Přimluvím se za ně, proč je držet doma?

Ale teď se musím soustředit na boj, velím tlupě Ještěrek, jestli nás Renča pošle, abysme to obešly a napadly kluky z boku...

Jak já se těším...

Julie se probudila. Kdyby se jí nechtělo, zůstala by spokojeně pod dekou. Jenže se jí chtělo, tak vylézt musela. A v hlavě měla vrtuli, málem se chytala stěn. Když doklopýtala zpátky, ulehčeně se zachumlala do pokrývek a byla ráda, že je ráda.

Proboha, co jsem to včera vyváděla? Kdepak jsem asi nechala šaty? Byla to bezkonkurenčně největší ostuda, splnila jsem slib a nalila se jako zvíře. Ne, podstatně víc.

Spolehlivě vím, že o mých vlasech nepadlo za celý večer ani slovo. To bych si určitě pamatovala.

Začalo to tím, že jsem se krásně vytancovala. Miluju tancování, a byla tam spousta mladých hezkých kluků. Někteří oslavovali povýšení, připíjela jsem si s nimi na bratrství. Tancovala jsem taky s Ferozem, tančí skvěle a měl drzé připomínky, ale... on opravdu nešťoural kvůli vlasům? Pamatuji se, že chválil moje oči a chuť mých rtů. No ano, líbali jsme se. S kluky jsem se taky líbala, na bratrství se to musí. S Jankem jsem se pohádala, ale už nevím, proč. Tančili jsme spolu asi pětkrát a učila jsem ho... aha, vyčetla jsem mu, že to neumí. Urazil se.

Potom jsem tančila s tím... tatínkem od Patty. Je Mendoza, ale ne z rodu dona Diega, teda on je Žid, nebo něco takovýho. Dost jsme popíjeli a ukecával mě, abych řádně pečovala o tu jeho holku, případně další děti, který za námi na Ostrov pošle. Vymlouvala jsem se, že tam nejedu, jenom Jana. Vůbec mu to nevadilo. Kecal, že Patty se ve mně úžasně vidí, má mě moc ráda a chtěla by být jako já – to teda nevím proč. Slíbila jsem, že ji zmlátím, kdykoliv ji uvidím, a budu ji soustavně mučit. Patty se řehnila. Byla moc hezky oblečená a na hlavě si nechala namalovat nějakou divnou potvoru, je to něco drakovitýho, ale úplně jiný než ostatní. Vlastně by mohla být princezna, táta je rytíř a co na tom, že je míšenka? Diana vydala zákon, že na Ostrově je občan a šlechtic každý, kdo složí přísahu věrnosti, a ta se skládá při vstupu. Já nemusím, já jsem přísahala už na Hůrce.

Sakra, jak to, že s náma Diana byla na prázdninách, když nechodila do školy na Como? Já ovšem taky ne. A že mám fůru brášků a sester, to jsem sebrala kde? Jsem trapnej jedináček, ale přála bych si být z velký rodiny, aby bylo u nás pořád rušno. Kdyby byli jako já, pořád bysme se hádali a byla by legrace. Mám akorát Janu, a ta je strašně hodná a mírná.

S Dianou jsem se taky rafla, ale až později. Ale proč? Kvůli Patty to nebylo, tu máme obě rády.

Potom jsem se rozhodla, že budu každýmu říkat pravdu do očí, úplně bez milosti. Kluci se smáli a odsoudili mě, že za každý sprostý slovo musím vypít panáka. Oni teda taky, ale já když se dostanu do afektu, tak to ze mě jenom lítá. Vlastně nevím, některý ty řeči nebyly zas tak neslušný... ale když mě odsoudili, co jsem mohla dělat?

Zase jsme tancovali, a někdo z kluků mi začal nenápadně sahat na prsa. Jenže mně se to líbilo, tak jsem mu řekla, ať to klidně dělá veřejně a on, ať je teda pustím z chlívka. Tak jsem si shrnula šaty, měla jsem krásnej výstřih, tak to šlo. Mně se vážně líbí, když mě někdo hladí a mazlí se. S holkama jsme se dostaly do hádky, která má hezčí prsa, a nedalo se jinak, musely jsme je všechny ukázat. Ano, tehdy jsem se rafla s Dianou, něco jsem řekla o těch jejích špuntíkách, to ona nesnáší. Je na ně alergická jako já na vlasy. Chvilku to vypadalo, že se servem přímo na sále, já bych nebyla proti, ale pak to někam sklouzlo. Kluci sestavili porotu, každej si musel šáhnout a potom hlasovat, která jsme lepší. Nešlo o to, která je má větší, ale hezčí, a to jsem bez diskusí já, musela jsem to přece dokázat, ne? Zařadili mě do užšího výběru, taky tam byly holky Knassenovy, Veronika a s odřenejma ušima Valérie, ale ne Renča, a z té jsem si tropila posměch. Mám s ní domluvený souboj, akorát nevím kdy a jak. Pěkně zuřila.

To už bylo dost pozdě v noci. Kluci mi lili na prsa víno a olizovali je; to je taky bezva, když mi cucají bradavky. Jana byla v extázi, trénovala na kojení, ona bude mít dítě. Taky Freya, Renée, a ještě některý další. Taky Patty, ta je z toho šíleně nadšená. Diana už tam naštěstí nebyla, odešla spát. Teda spát... no, do postele. Asi by to nevydržela, ona miluje děti a ráda by... nechme toho. Prostě jsme si namáčely bradavky do všelijakých dobrot a nechaly se ocucávat.

Jo, potom přišli kluci na to, že je tam jedna, která by taky patřila do vyšší kategorie, ale zatím se nepředvedla. Kněžna Eva-Marie, tátova manželka. Strašně se naštvala. Nechápu proč, na Hůrce s náma chodila do sauny a vůbec se nestyděla. Fakt je, třeba polskejch děvčat se štítí, říká o nich, že jsou děvečky od krav. Nechápu, já jsem se naučila dojit krávy až na Hůrce a moc mě to baví, kráva je fajn zvíře a vůbec mi nevadí, že je špinavá od hnoje. Prasata jsem taky krmila, ty smrdí ještě hůř. Jednou budu mít statek a krmit všecky zvířata. Koně taky ráda hřebelcuju, mají potom tak krásnou srst... Jenže Eva-Marie je z vesnice, akorát se jí to nesmí připomínat. Hrozně vyváděla a kluci ji samozřejmě zlobili. Taky neumí žádnou kloudnou řeč, tak se hádala německy a táta... no, vadilo mu to. Že jsem soutěžila a líbila jsem se, to mě chválil, ale Eva... je divná.

Potom se mi udělalo blbě. Někdo měl odvedl... asi spíš odnesl a držel mi hlavu nad mísou, dokud jsem se nevyblila. Ostuda parádní. Pak jsem se umyla... a to už jsem ty šaty neměla, asi mi je svlíkli. Mám trochu nepřehledno, dávala jsem si sprchu a oni o mě pečovali jako o malou, ale nikdo toho nezneužil. Nařídili, abych šla spát, já jsem se vzpouzela, ale...

To je tak asi všecko. Možná toho bylo víc, ale nepamatuju se. To je zas ostuda, abych vůbec nevylézala z baráku. Měla bych se ostříhat sama, hanbou. Ale ostatní řádily taky, a stydí se? Veru a Vali určitě ne. Renču zbiju. Už nevím proč, ale třeba mi to připomene. Pokud si ovšem vzpomene. Nebo se pobijeme jen tak, na rozproudění krve.

Taky bych mohla jít na rozcvičku. Diana bude našláplá, ta nás zas prožene! Hlava se mi bude točit, ale dobře mi tak, aspoň se vzpamatuju.

Když na to přijde, jsem hroznej dobytek.

Rozcvička byla, ale velel Yamanaki, Diana byla jeho dvojka a byla fakt našláplá. Předváděli nějaké boční kopy, dost akrobatické. Pak se rozdělili a vychutnávali si Diana kluky a Tošio děvčata. Julka nebyla v kondici, aby dělala nějaké kopy do stran, tak s ní její soupeř zametl jako se začátečnicí a ještě se jí smál. Dělalo jí dobře, že může být nahá na mrazu a pozvolna se vzpamatovávat. Přežila to a těšila se na snídani, ale chyba lávky, konala se slavnostní bohoslužba. Sloužili oba velmistři, ale hlavní byl Baarfelt, takže řecká liturgie, byzantský kánon, společná zpověď a všeobecné přijímání. Julka potřebovala očistit od hříchů, po tom včerejšku, ale když všichni v chrámu zpívali, dostala se do nálady, že se málem vznášela. Cítila se úžasně.

Slavnostní kázání měl Ludvík d'Enghiem. Mluvil hlavně k těm, kteří pojali úmysl odejít do Arminu a nejdřív je pochválil za ty účesy. Většina byla v chrámu a jejich oholené hlavy pěkně svítily do tmy, zvláště dětí, které byly narovnané přímo před oltářem a kupodivu ani moc nezlobily. Ludvíkovi se líbí, když jsou všichni dohola, kluci i holky, zvláště děvčatům neuškodí občas oholit všechnu tu parádu. Bylo to poprvé, co se o tomto tématu někdo zmínil, dokonce ex catedra; bylo to téma ožehavé a vyšší hodnostáři zábavy mladých velkoryse přehlíželi.

Jenže to byla poslední dobrá slova, která řekl. Pak se rozpovídal o tom, že odchodem do nové země skončí všem dosídlencům pohodlný a příjemný život. V řádu si žijí jako ve zlaté kleci, každý se pohodlně uživí tím, že něco podá, něco podrží, odslouží si svých pár hodin ve stráži a tak. Řád se kdysi zmocnil zajatců, tehdy museli pilně pracovat a nebylo jim skvěle. Jenomže od té doby se společnost změnila a služebnictvo tvoří mocný klan, který ovládá i samotné rytíře. Jak by taky ne, když mnoho jsou jejich potomci a řádní členové řádu?

V Arminu bude nutno vydělávat si na chléb svůj vezdejší pilnou prací. Ne že by se jim občas nepovolil divoký mejdan, občas je nutno popustit uzdu a nechat je vyřádit, když to mají rádi. Ale nebude to jediná starost! Budou si muset ujasnit, kdo s kým chce vytvořit rodinu, protože jim bude přidělena půda, kterou by měli obdělávat, postavit si tam obydlí a žít v podstatě osaměle. Střídat partnery nebude dovoleno, i když některým těžko něco nařizovat, ale nebudou se vidět každý den. Řádu se nelíbí, že mladí nemají ani základní představy o morálce, ale nic s tím nedělá, vyplývá to z jejich divoké mentality, a šlechtici si taky rádi užijí s krásnými děvčaty tmavé pleti. Budiž jim přáno, Ludvík proti tomu nic nemá, i když se těchto zábav nezúčastní. Ale v Arminu bude příležitost silně omezena, a jak se vyvine místní morálka, je otázka budoucnosti. Diana nařídila, aby mladí uzavřeli řádné sňatky, a to je správné.

Julii se chtělo brečet. Teda, ona se opravdu rozbrečela, ale ovládla se. Jakž takž. Děti s oholenými hlavičkami a v bílých košilkách byly tak krásné! Upřímně zatoužila být taky očištěná a posvěcená, řádně se vdát za Jana Dunbara, dát se ostříhat a odejít do země slunce a štěstí. Kdyby jí to někdo navrhl, asi by se nechala, tak sugestivní byl Ludvíkův hlas, zvučící pod klenbou katedrály. Litovala svých hříchů (hlavně té ostudy včera!) a umiňovala si, že už se bude chovat slušně. Ale pak se vzpamatovala.

Na rozcvičce chyběla Renée, přišla až na snídani (pozdě po liturgii) a vypadala hrozně. Doopravdy příšerně! A hned se přiznala, co s ní bylo.

Dlouho po půlnoci přišla na geniální myšlenku jít udělat pořádek mezi Ještěrkami. To bylo zcela správné, ale Ještěrky zrovna pořádaly mejdan, a Renée odjakživa je na černý kluky. Což oni věděli a taky znali, co má ráda a co ji přivede do sedmého nebe. Konkrétně: znehybnění, něžné mučení, lechtání a další praktiky, které by některá dívka mohla nazvat surovým znásilněním, ale Renča tomu říká pěkně si užívat. Byla řádně napitá a ochotná popíjet ještě víc, tak jí hned nalili. Potom začali řešit, co s ní provést.

Renée jim sdělila, že hlavní účel její návštěvy je zapůsobit, aby se všechny Ještěrky, které chtějí odjet na Ostrov, řádně provdaly. Největší nadšení to vzbudilo u těch nejmenších, do deseti let, které zrovna na mysli neměla, ale ony moc toužily se provdat a dokonce měly jasno, za koho. Renée se divila, že ještě nešly spát, ale pochopila, že v tom randálu těžko. Ony se zase divily, že se diví, a požadovaly, aby je na místě oddala s vyhlédnutými ženichy. To byli kluci o málo starší, kteří taky nespali a pokud ano, byli nelítostně probuzeni. Proti svatbě nic neměli, neměli jasné představy, co se po nich bude chtít. Renée sice nějaké námitky měla, ale po pár skleničkách ji přešly. Oddala nezjištěný počet snoubenců a neví jistě, koho s kým. Všichni jsou oholení a vypadají naprosto stejně, svatby nebrali moc vážně a zvláště holčičky jsou pyšné až za ušima.

Diana připodotkla, že v takových případech je dobře si jména snoubenců zapsat. Měla pravdu, ale bohužel se to nestihlo, byl to hrozný fofr.

Ty starší, o které šlo, se do ničeho nehrnuly. Když Diana vyjádřila přání, aby ženy odcházející do Arminu byly oplodněné, vřele s tím souhlasily a taky se na tom hned začaly snažit. Neměly námitek ani proti sňatku. Ale musí být ten, kdo je otcem jejich dítěte, zrovna jejich manželem? Nehledě k tomu, že správná holka potřebuje ke svému uspokojení dva až tři řádně vybavené chlapy, a ti taky netrvají na tom, aby jejich partnerka byla pořád stejná. Když je ovládne alkohol a vášeň, chytí si tu, která je zrovna poblíž.

Julii zrudly tváře, když Renée suverénně používala slova jako orgasmus, vyvrcholení, uspokojení atd. Všichni ostatní jim rozuměli, měli jasnou představu, jak se tvoří dítě a co žena prožívá při sexu. Taky souhlasili, že není nic proti ničemu nadráždit partnerku prsty či jazykem, vyzkoušeli to a líbilo se jim to. Julii polévala hanba při představě, že by něco takového dělala, ale vytušila, že jednou k tomu dojde, a taky se jí to zalíbí. Valérie jí řekla, že je správné, když se holka ze začátku stydí, kluci to mají rádi. Doporučila, aby se každá dívka naučila přesvědčivě stydět pokaždé, když jde poprvé s novým chlapem, a Julka jí řekla, že je prase.

Renée líčila, jak se začalo řešit, jak ji odměnit. Odvětila, že s ní můžou dělat cokoliv, ale nesmějí jí ostříhat vlasy, na to má právo pouze Diana a to na Silvestra, jak se dohodly. Jinak všechno. Diana ji pochválila za pevný charakter.

Nesvázali ji, bylo tu dost rukou, aby ji držely, nemohla se ani hnout. Někdo připomněl, že Diana jí nesáhla na obočí a navrhl, aby jí vyškubávali pinzetou chloupek po chloupku. To už začala ječet. Taky vlasy by mohli škubat po jednom, když na ni nevezmou nůžky ani břitvu, žádný zákaz neporuší. To ovšem zároveň se sexem, po němž toužila velmi.

Dopadlo to tak, že jí nejdřív zalepili oči lepící páskou, aby neviděla, kdo se jí zmocní. Věděla, že jich bude víc a těšila se, kolik vydrží. Dosavadní rekord měla pět, ale dneska večer ho snad překoná. Občas se při orgiích holky dávaly oslepit a hádaly, kdo to je; když uhodla, byla zmučena. Někteří ji drželi, jiní v nečekaných okamžicích lechtali, štípali a jinak pošťuchovali. Obočí jí skutečně trochu protrhali, ale ještě ho spousta zbyla a Diana slíbila, že se o to postará. Renée přiznala, že nejvíc ji vzrušuje být oslepená a znehybněná a zažívat strach, co jí ještě udělají. Julii doporučila, aby radši odešla, až bude líčit detaily, ale Julka napínala uši a jenom tiše žasla, co je možné.

Vymyslely, že vzadu, kde Diana nechala vlasy dlouhé, jí je budou zapalovat svíčkou a včas uhasí, když vzplanou. Udělaly to několikrát, pokaždé, když se dostala k vrcholu. Bezmocnost, oslepení, extáze, strach a hořící vlasy ji přivedly na samý vrchol rozkoše, tak si to vždycky představovala. K úplnému štěstí jí chybí pouze souboj devítiocasou kočkou, který si domluvila s Dianou. Diana se sice nepamatovala (byla ochotna zapomenout), ale zajisté může vyhovět. Devítipramenné důtky mají tu zvláštnost, že nejdou dobře ovládat; obě dámy sice umějí perfektně bojovat s bičem, ale kočičí ocasy lítají kam chtějí, jen přibližně ve směru, kam chceš. Občas se holka sešlehá sama, aniž by chtěla.

Julka se pamatovala. Uvědomila si, že pokud se pamatuje, co si domluvily ony dvě, někteří jiní se určitě pamatují, co dělala a říkala ona. Příjemně se styděla.

Když na to přijde, od začátku se koupala nahá a každý si ji mohl prohlídnout. Vlastně si přála, aby si ji prohlíželi, příjemně to hřálo v podbřišku. A vůbec, všechno, co povídala Renée, v ní vzbuzovalo příjemné pocity; taky by ráda byla svázána, oslepena a mučena! Jenže přiznat to? Propadla by se hanbou!

„Vy máte ještě krásný vlasy, holky! Krásně by vám hořely, nechcete, abych vás taky zapálila?“

Na stole stály svícny, jeden na dosah ruky. Julie se otřásla slastnou hrůzou.

„Co říkáte, seřežem ji?“ navrhla Valérie.

„Nech ji, ať si ji zmlátí Diana!“

„Tak jo, necháme to po obědě!“

Snídaně přešla v oběd celkem plynule. Akorát se mezi tím šly vykoupat do ledového bazénu a konstatovaly, že vyšlo sluníčko a odpoledne bude hezky. Bojovat nazí ve sněhu by sice bylo taky pěkné, ale na trávě to bude fajn. Ale na jaké trávě? Dávno uhynula a zbytek rozšlapali, jak cvičili a hráli všelijaké hry. Naopak trávníkem čím dál víc prosvítá bahno a když někdo upadne, bude zablácený. Před koupáním bude dobře se důkladně osprchovat.

„Vetřu vám to bahno do vlasů!“ vyhrožovala Renée.

Tím připoutala pozornost k vlastnímu účesu. Diana i všechny ostatní prozkoumaly situaci. Vzadu a po stranách zbyly ubohé cancoury, jak to Ještěrky zapalovaly a hasily, zatím to pokaždé v poslední chvíli stihly. Vpředu měla ježka, jak ji Diana ostříhala.

„Tak teď mi řekni, co s tebou mám dělat?“ zlobila se.

„Co chceš, mně už je to jedno!“ smála se Renča.

„Zepředu to docela jde,“ napadlo Julku, „Nechala bych jí takový hřeben až kde to opálily, a zbytek ostříhala!“

„Bezva! Tak mi to udělej!“

„Já?“ Julie měla v hlase tak upřímné zděšení, že se všichni rozesmáli.

„No a kdo, když jsi to vymyslela? A zrovna to vem břitvou, ať vypadám hodně legračně!“

Julie zahájila obranná opatření a Renée se krásně bavila. Vyčkala, až Julce dojde dech, a potom pronesla:

„Jsi první dvorní dáma císařovny! Nepochybně se jednou stane, že Diana bude chtít ostříhat; kdo má na to právo, když ne ty?“

Julka se podezíravě podívala na Dianu, ale ta přikývla, že je to pravda.

„A budeš ji muset oholit celou, od hlavy k patě!“ připomněla Patty, „Tak trénuj!“

Julie měla samozřejmě ještě řadu dalších námitek, ale ostatní ji přesvědčovaly, tak se nakonec chopila strojku a ostříhala všechno, co zbylo. Potom se nechala uhučet, aby skutečně vzala břitvu a oholila, co se dalo; to už přiznala, že ji to baví. Diana trvala na tom, aby ponechala co nejdelší jediné dva pramínky po stranách, které však nabarvila na černo a nakroutila, aby se krásně vlnily. Přísně zakázala na ně sahat, Ještěrky byly při tom a souhlasily.

„Jé, to je krásný!“ jásala Renée, když se prohlédla v zrcadle. Po oholení byla její hlava úplně bílá, jen od čela k temeni trčel hřebínek a po stranách visely ty pramínky. Takovou parádu ještě skutečně nikdy nikdo neviděl.

„Já chci taky!“ hlásila se Senta.

„Já taky!“ přidala se Britta.

„Tak to teda ani náhodou!“ řekla Diana, „To roští vpředu vám zastřihnu, i konečky, ale na takový blbosti si najděte někoho jinýho!“

„Třeba mě?“ navrhla Patty.

„Ty zmiz a neozývej se!“ okřikla ji Veronika.

Nicméně vrchní Ještěrka měla další připomínky. Šlo o to, že když všechny (většina) odejde na Ostrov, ubyde v řádu dětí. Taky je veliká chyba, že úplně všichni už jsou ostříhaní a není na kom se vyřádit – kromě princezen, ale ty to taky nemine. Na světě však je ještě řada nešťastných dětí, které trpí v různých sirotčincích, a přitom by si zasloužily být povzneseny mezi kastu bojovníků, tedy Ještěrek. Nechtěly by se nad tím princezny vážně zamyslet?

Chtěly. Ale až po obědě. Teď mají jiné starosti: na čem si pochutnat.

Oběda se zúčastnilo prase. Leželo příjemně do zlatova propečené na veliké stříbrné míse uprostřed stolu a každý si z něj ukrajoval, co se mu zrovna líbilo. Taky bylo obloženo všelijak barevnou zeleninou a symbolicky žlutými brambůrky, ale ty se už nevešly, takže byly v mísách vedle. Prasátko vzbudilo všeobecné nadšení a všichni je měli rádi.

Po boji s tím prasátkem se všichni těšili na souboj Diany s Renée. Hlavně tedy Renča, které všichni pochválili účes a ocenili i Julii, že je šikovná. Jen Diana seděla jako pecka, upíjela víno, bavila se s dalšími lidmi u stolu a nikam nespěchala. Renée ji dokonce napadla, že se bojí, ale ani to ji nevyprovokovalo.

Konečně se všichni vyhrnuli ven na cvičiště. Diana zaťápala v blátě a byla spokojená. „Pěkně tě v tom vyválím!“ slíbila.

„Já tebe taky!“

Ještěrky ochotně přinesly hned několik mnohapramenných důtek, velké i malé, různě dlouhé, některé pocházející ještě z doby, kdy jimi byli skutečně bičováni otroci. Renée vybírala dlouho a pečlivě, pošvihávala důtkami do vzduchu a vůbec se snažila upoutat pozornost. Diana si vybrala první kočku, na kterou jí padl zrak. Ještěrky se zatím poštěkaly, komu budou fandit.

Při obědě měly tuniky, teď je svlékly a postavily se proti sobě do kruhu. Chvíli se vyzývaly jen očima, potom se Diana rozpřáhla a sama se švihla všemi devíti ocasy přes záda, napřed zprava, potom zleva. Renée se pyšně ušklíbla a pak to udělala po ní. Tím se jim patřičně rozproudila krev a dostaly chuť bojovat, tak se na sebe vrhly a začaly se mlátit padni kam padni, přes záda a zadeček, přes lýtka, přes prsa, bříško, všude. Při každém zásahu příšerně ječely, když to stihly, uskakovaly, ale většinou nestihly a na jejich kůži přibývalo rudých pruhů. Diana splnila hrozbu, srazila Renée na zem, ale ta ji chytla za nohu a stáhla za sebou, tak se válely a když to šlo, matlaly se blátem. Pak zase vyskočily na nohy a mlátily se dál.

Diváci zběsile ječeli a fandili. Diana si toho všimla ve chvíli, kdy se na chvíli zastavila, aby popadla dech. Místo co by pokračovala v souboji s Renée, otočila se a švihla nejbližší Ještěrky; ty zajásaly a šly po ní. Renée udělala to samé, a během pár okamžiků se bili všichni. Ty zbylé důtky nikam nezmizely, Ještěrky si je okamžitě rozebraly.

Julie se dala na útěk, ale nestihla to. Někdo ji šlehl přes záda, nevěděla kdo, ale tohle si k ní nikdo nesměl dovolit. Kopancem srazila jednu Ještěrku, sebrala jí kočku a už řezala každého, kdo se jí namotal do cesty. Schytala ještě pár dalších ran, ale nevšímala si toho, jenom ji to povzbudilo k dalšímu boji. Jenže potom si všimla Valérie, která se jí posmívala.

„Ty mrcho! Teď tě seřežu za to, že seš hezčí než já!“

Valérie se rozchechtala. Jenže to už ji Julka řezala, a chytala její rány.

Vlastně ta řežba ani tak dlouho netrvala. Někdo byl sražen, někomu ujely nohy, ale skončili všichni v blátě a prali se jako obvykle, když je to chytlo. Potom jim došlo, že dělají pitomosti, taky se unavili, tak toho nechali a vzájemně si pomohli na nohy.

„Opovažte se lézt do bazénu!“ varovala Veronika, „Nejdřív sprchu!“

Sprch bylo několik, ale narvat se do nich dalo práci. Ještěrky to vzdaly a utekly do svých ubytoven, kromě několika nejstarších. Děvčata se myly navzájem a sledovaly, jak z nich stéká bláto a z některých i krev. Julka si toho všimla na Valérii a upřímně se zděsila.

„Proboha, to jsem tě tolik zbila?“

„Neva, já to mám ráda! Někdy se zas seřežem, ty seš bezva, sestřenko! Škoda, že jsi s náma nebyla ve škole!“

Freya navrhla vířivku. Poskládaly se do ní, ohřály vodu a pak se Freya a Veronika začaly dohadovat o léčivé esenci, která by se dala ve vodě rozpustit. Valérie jim do toho přikecávala a Julka vůbec nechápala, o co jde.

„Prosím tě, ty mlč a nekecej nám do toho! Nikdy jsi nedávala pozor, když se učily lektvary, tak...“

„O co?“

„Tak jo, předveď se! Ale varuju tě, uřízneš si ostudu před širokou veřejností!“

Valérie se zatvářila dramaticky, vnořila ruce do vody, zavřela oči a něco šeptala. Nerušily ji; Julie měla pocit, že cítí nějaké štípání tam, kde ji bolely rány, ale usoudila, že je to iluze. Ale je iluze taky příjemná vůně, která se rozšířila? Když se dotkla vlastní kůže, měla pocit, jako by ve vodě byl rozpuštěn nějaký olej – ale nikdo tam přece nic nepřiléval!

Veronika vystrčila z vody ruku a olízla si prst. „Tak jo, máš bod!“ řekla.

„To není možný!“ řekla Julie, „To by musela být... transmutace!“

Valérie už měla oči otevřené a usmívala se. Docela hrdě.

„Ale jen tak, z ničeho nic?“

„Taky jsem pěkně vyčerpaná! Ještě že jsi mi tak krásně napráskala!“

Julie měla pocit, že je unavená a ospalá. Veronika řekla:

„Jo, anestetikum je v tom taky! Trochu jsi to přepískla s koncentrací, ale neva. Hodně příjemný – asi se ti přestanu posmívat!“

„To bych nepřežila!“ rozesmála se Vali a pohodlněji se natáhla.

„A vůbec! Julko, ještě ses nepochlubila, co se ti dneska v noci zdálo! Ať je to hodně legrační!“

Julie se pokusila vyprávět, ale nějak se jí pletl jazyk. Ovšem únavou, moc toho tentokrát nevypila.

„No jo, půjdem si lehnout! Fakt si zasloužíme aspoň jeden klidnej večer!“

Vylezly z vody, osprchovaly se od toho oleje a jakž takž osušily. Potom se Julie odploužila na svoje lůžko a sotva si lehla, usnula.

Tentokrát se jí nezdálo vůbec nic.

Probudila se brzy ráno a bylo jí skvěle; asi opravdu není od věci se občas pořádně vyspat. Ležela a připomínala si, co včera zažila. Když si sáhla tam, kde měla šlehy po boji, bolelo to, ale příjemně. Dráždivě. Skoro by uvěřila, že se děvčatům občasné výprasky líbí. Taky měla náladu na roztomilou rvačku s Jankem, ale takové pokušení rychle zahnala.

Radši uvažovala o Valérii. Před jejíma očima provedla transmutaci, přeměnu vody na léčivou esenci, jen tak z ničeho nic. A opět: nikdo se nedivil, nikdo ji nepochválil, holky ze školy pouze konstatovaly, že to dokázala. Umějí to všechny? Určitě Veronika, ta ji kontrolovala a byla spokojená. Freya. Renée dostala největší nářez, měla jiné starosti. Co třeba Patty? Ve škole byla, jestli byla dobrá žákyně, to se neví. A co další Ještěrky? Školou měly projít úplně všechny, je to jejich povinnost, ale jak jim šlo učení?

Julie už pochopila, že skutečně ještě existuje čarodějnická škola, o jaké slýchala pohádky. Mohla by do ní chodit, kdyby měla víc štěstí. Pošlu tam svoji dceru, až se mi nějaká narodí? Asi ano, pokud... Najednou si připomněla svět venku, svět, v jakém dosud žila. Svět, který by neskousl, kdyby přišla s účesem jako Renée. Ostříhat vlasy je možné, když dívka onemocní, podle lékařské vědy ubírají tělu sílu a je třeba se jich zbavit. Ale oholit břitvou? Opět se přihlásil čertík pokušitel, jednou tak vzít nůžky a ostříhat krásné černé kadeře Valérii nebo Veronice, nebo kterékoliv z těch nádherných princezen – a pak ať to ony udělají se mnou, klidně! Ale opět se ovládla.

Je Valérie opravdu hezčí než já? Je, ale neřeší to. Je jaká je a je tak spokojená. Všechny ty holky jsou úžasně sebevědomé, dělají si co chtějí, všichni je mají rádi a nikdo jim neubližuje. To jenom já se pořád s každým porovnávám a dělám si starosti. Teď už dokonce s Ještěrkami, to je služebnictvo, i když... nějaké povinnosti sice mají, ale ty zvládají levou zadní a vlastně spíš číhají, kdy jim někdo dá něco dělat, aby se pobavily. Veronika jim sice pohrozila, že v Arminu to bude náročnější, ale zatím se těší.

Těším se já? Existují nějaké řeči, že tam odejdeme všichni, ale zatím mi to nikdo vážně nenabídl. Šla bych? Ano, docela ráda. Modré moře, žlutý písek, smaragdová džungle, přátelské šelmy, možnost chodit docela nahá celé dlouhé dny, plavat v tom moři, mít kůži do tmava opálenou... žít v ráji. Jenže... co ti čertíci? S kým bych se hádala, koho provokovala?

A tak se Julie zvedla a šla na rozcvičku.

Když se princezny vlastním přičiněním uvedly do nepoužitelnosti, Ještěrky zůstaly bez velení. Ne že by se nudily; rvačka je příjemně naladila, ale ani zdaleka jim nestačila, tak nejdřív si dopřály další kolo orgií. Starší zkušené ženy z kuchyně zatím připravily posilující nápoj. Ona kromě toho, co se učí na Como, existuje taky africká magie, ne moc, ale trochu odlišná.

Fungovalo to skvěle, nadráždění chlapi se vrhali bez výběru na všechno, co vypadalo jako žena, holky vřeštěly a bránily se, ale potom s chutí podlehly. Když trochu vybily svou energii, a kluci vyčerpaně odpadli, sesedly se starší a významnější Ještěrky a začaly koumat, co by ještě vyvedly.

Konstatovaly, že Patty, vrchní Ještěrka, už není co bývala, moc si zvykla pobývat v blízkosti princezen a přizpůsobovat se jim. Je to v pořádku, je velitelka, a je hodně bílá. Existuje taky černý rasismus, názor dívek z ubytoven služebnictva. Jistě, princezny nás živí, tak mají právo nám velet. Ale my jsme jejich ochranka, tělesná stráž a armáda, která pod jejich velením ovládne tu novou zemi a bude je chránit a sloužit jim. Nastane nekonečný řetěz mejdanů a všelijakých zábav, princezny se ještě rády přijdou pobavit s černými válečníky, až ti jejich degenerovaní bílí chlapi odpadnou. Jsme armáda? Ano! Co určuje, kdo je Ještěrka a kdo ne? Jsme potomci zajatců a otroků, kterých se řád kdysi zmocnil a unesl je z jejich země. Chtěli bychom se tam vrátit? Jistě, ale jako družina princezen, ti, kdo vládnou! Třeba s císařovnou Dianou, je správně potrhlá a líbí se nám.

Kdo na to přišel, není jasné, bylo to kolektivní rozhodnutí. Za dávných časů, když se řád někoho zmocnil, vypálil si na něj svoje znamení. Cejch. Osmihrotý kříž, však to značkovadlo ještě leží ve vitríně v muzeu. Teď už se to nedělá a je to chyba, bílé vypálené znamení na černé kůži pěkně vyniká a zdobí. Chtěly bysme mít vypálený cejch? Ano, proč ne? Ale kromě toho kříže ještě něco, třeba ještěrku, čtyři palce dlouhou a pěkně nápadnou, aby si každý všiml, jak jsem odvážná a co vydržím! Jistě, kluci taky, vlastně každý, kdo bude chtít!

Muži byli kromě jiného řemeslníci. Ne každá práce je bavila (třeba pletení drátěných košil, to je fakt hnusná otrava!), ale když přišlo něco nového... Kováři si nechali vysvětlit, po čem holky touží, a hned se dali do práce. Ta původní značkovadla nechali ve vitríně, žádný problém vyrobit zcela nový kříž. A tu ještěrku; všechny z ní byly nadšené. Tak jo, pořádně rozpálit a pak přiložit ke kůži! Copak jenom princezny umějí ohřívat vodu v bazénu? Jak myslíš, že ti uvařím čaj, když si o něj řekneš? Na co bych zapalovala v peci, když můžu šálek ohřát na dlani, plivnu ti do něj a budeš mít nápoj, že se jenom olízneš! Co bych hledala někde po pikslách čajové lístky, a cukr a třtinový rum a všechno, co do toho patří? To jsem se učila jako malá, teď už vím, co princeznám chutná a dokážu to vytvořit, jen co si řeknou!

Ještěrky si samy rozpálily cejchovadla a potom si nechaly vypálit znamení. Řvaly bolestí, samozřejmě; holce neuškodí, když si občas pořádně zaječí. A kluci nás rádi mučí, milování je potom daleko divočejší. Jistě, ty malé brečí hodně doopravdy, když se jim něco takového stane poprvé, ale řekly si o to, a časem si zvyknou. Všechny holky si zvykly, a postupně v tom našly zalíbení. Kluci jsou naplnění pýchou, když poprvé dají světu na vědomí, že to nemají jenom na ozdobu, že jsou pořádní chlapi a mají právo se nazývat bojovníky! A vůbec, my přece umíme překonávat bolest, jsme divoký národ z jihu, žádní ubozí běloši!

Zatímco princezny klidně spaly, v ubikacích služebnictva proběhla vlna vypalování cejchů. Jestli se všechny podrobily dobrovolně? No... nechala by se některá pohanět posměchem, že je ubohá lemra a nic nevydrží? Jistě, každá si mohla říct, kam tu ještěrku chce: na rameno, pod klíční kost, ty nejodvážnější na prs. Bílý holky se poměřovaly, která má větší cecky; tak se pojďte podívat, jaký kozy máme my! Ony je mají na to, aby jim je kluci omatlávali, ale my je máme na kojení dětí, ne na parádu! Však až si konečně troufnete mít děti, ještě rády požádáte černou holku, aby vám je pomohla krmit! Nikdo netvrdí, že z černýho cecku teče lepší mlíko než z bílýho, ale děti si pošmáknou, však se ještě pamatujete!

A tak na rozcvičku přišly některé Ještěrky s čerstvě vypálenými ještěrkami na tmavé kůži. Jiné nepřišly, bolelo je to moc, tak sladce spaly v hypnotickém spánku. Jistě, černé holky umějí taky uspávat, umějí všechno co princezny, byly tam s nimi! Julie dostala další šrouby do hlavy a měla nad čím přemýšlet.

Opět se konala liturgie, ale sloužil Mario de Carialti podle západního zvyku, takže netrvala dlouho a neměla žádné speciality. Julie měla hlad jako vlk, tak s chutí odešla na snídani a hned si dopřála pár příjemných hádek s ostatními. Bylo třicátého prosince, zítra skončí starý rok a pozítří nastane nový. Na Silvestra bude velký ples a měl by být pořádně divoký, aby bylo na co vzpomínat. Taky je třeba se pěkně vyzdobit, a to by mělo být připraveno předem.

Julie si nechala zastřihnout ofinu a srovnat účes podle Dianiných představ, ale nic víc. Knassenky se pořád ještě na ničem nedohodly, cokoliv chtěly obě najednou.

Poměrně jednoduché to měla Diana. Nikdo doposud neviděl její přepychové dívčí kimono a když jí Tomáš naznačil, že možná něco podobného bude probíhat, vzala si dokonce černou paruku. Jednoduché a jasné, změnu na Japonku měla natrénovanou.

Takže se soustředila na Janu, která se těšila její péči téměř mateřské; rozhodla se udělat z ní vznešenou Egypťanku dle svých dětských představ. Napomohlo tomu, že je ostříhaná; Diana jí hlavu nařídila oholit znovu, vyholit i obočí a vše, co bylo možné. Egypťané považovali veškeré ochlupení těla za kulticky nečisté, jak hravě dokázala za pomoci odborné literatury v řádové knihovně. Protože Jana je princezna, sluší se, aby při slavnostních příležitostech nosila umělý vous, spletený jako copánek. Kromě toho má právo nosit čelenku s královskou kobrou Ureem, je přece dcerou velmistra. Malování očí zabere skoro dvě hodiny práce, ale pak už vůbec nebude vypadat jako člověk. Tohle všechno se ale bude muset dodělat těsně před plesem, hlavně aby se hlava krásně leskla.

Jana je velice vhodná pro šlechtění a krášlení všeho druhu; nesmírně touží po jakémkoliv tělesném kontaktu a je za něj upřímně vděčná. Od malička se s ní nikdo nemazlil, takže teď je jí příjemný každý dotek ruky; Diana tvrdí, že v předchozím životě musela být štěnětem. Jana se tomu smála. Líbí se jí, když si někdo hraje s jejím tělem; mohou ji masírovat, malovat po ní, stříhat, strojit – cokoliv. Kromě toho ji baví dělat totéž s druhými; nejdřív si pohrála s Percym a když ho uvedla do dokonalého stavu, hledala jinou oběť. Ponny dokonale vyholila hlavu kolem bojového copu a ta jí za to poradila, aby si v Arminu otevřela kadeřnický salón; většinu lidí totiž vytváření složitých účesů druhých už dávno nebaví. Když jde o to ostříhat někomu hodně dlouhé vlasy, hrají si s tím nejčastěji děti; ale denní údržba je činnost nudná, která brzy omrzí.

Patty se přišla pochlubit čerstvě vypálenou ještěrkou, vynutila si ji a ještě ji to bolelo, ale byla plná nadšení a znovu připomněla, že jim bylo přislíbeno získání nových přírůstků z místního sirotčince. Předvečer Nového roku je vhodná chvíle ke konání dobročinnosti, tak co teda bude?

„Tak jo, po obědě se tam pojedem podívat,“ slíbila Veronika, „Ale vezmem jenom ty, co budou nějak vypadat!“

Víc nebylo třeba říkat, Ještěrky zmizely, jako když je sfoukne.

Oběd byl jako obvykle vynikající a nikdo nespěchal, tím spíš, že se zatáhlo a poletoval sníh. Princezny se napřed posilnily dobrým vínem a různými jinými nápoji, než se konečně zvedly a šly se strojit. Když jely někam na koních, nezbytné byly kalhoty, vysoké boty, kožíšek a čapka; to všechno ovšem muselo být parádní a pokud možno u každé jiné. Julie měla červenou husarskou uniformu, kterou si kdysi nechala šít ve Vídni na maškarní ples, pouze dolman dostala od jednoho skutečného uherského husarského důstojníka. Slušelo jí to.

Ještěrky byly připravené už dávno a bylo jich dost hodně. Taky byly pěkně vystrojené, ale vymyslely ještě něco: jak měly oholené hlavy, všelijak si je barevně pomalovaly, každá jinak, ale byly to pěkně divoké kombinace. Kožíšky měly taky parádní, však je podědily po princeznách, kterým už se přestaly líbit. Ještě toužily po vojenských čepicích, nejlíp stejných a s nějakým hezkým odznakem, aby bylo vidět, že jsou armáda.

Julie žasla, kolik je mezi nimi zbraní. Každá měla zbrojní opasek, po levé straně šavličku, nejlíp orientální, po pravé pouzdro s moderním americkým revolverem. Skutečně procházely řádným výcvikem a byly na to pyšné. Julie taky měla šavli, ale jen pro ozdobu, do žádné války se nechystala.

Ještěrky otravovaly zejména Veroniku: „Jsme armáda! Dávej nám nějaké rozkazy, ať je to vidět!“ Vyhověla a občas na ně pořvávala, a je to úžasně bavilo, zvlášť před lidmi.

Nedaleko Granady existuje řeholní sirotčinec, kde jeptišky pečují o dívky nalezené či zanechané bez dozoru. Řád měl s domovem přátelské vztahy, neboť abatyše je vzdálenou příbuznou Mendozů, takže bylo přirozené, že tam zajedou rozdat sirotkům dárky. Když jde o dobré skutky, nezná dobrosrdečnost princezen mezí. Vzaly to přes město a jak projížděly po hlavních ulicích, lidé se zastavovali a okouzleně zírali.

Děvčátek bylo v sirotčinci okolo osmdesáti, od kojeneckého věku až po třináct či čtrnáct let; pak vyvstávala otázka, kam je dát a co s nimi udělat, aby nesklouzly na šikmou plochu. Některé se daly přesvědčit a staly se jeptiškami, všechny to však nelákalo. Síly zla neustále krouží kolem a ohrožují dospívající dívky, těch několik stárnoucích sester své povinnosti nezvládá a nové se do kláštera nehrnou. Matka abatyše se několikrát pokusila taktně naznačit slečnám, že kdyby třeba některá z nich hodlala osobně rozmnožit jejich řady, vše by bylo vyřešeno, ale žádná z princezen to raději nepochopila.

Zato pečlivě vybíraly; Veronika a Valérie svolily, že každá si vezme jednu komornou okolo čtrnácti let, ale uspořádaly na to místo konkurs se zjišťováním celkové inteligence, zdravotního stavu, školního prospěchu a mravnosti jednotlivých účastnic. Protože místo bylo výhodné, všechny dívky se snažily a nakonec si princezny dvě odvedly, zatímco ostatní tiše záviděly. Neměly co, to ovšem ještě nevyšlo na světlo. Renée byla při posuzování a zaujala ji jedna z dívek; dala se s ní do řeči a zjistila, že je to děvče snad ne s nejlepším prospěchem, ale bystré, zvídavé a s aktivním sklonem k dobrodružství. Chvíli si s ní povídala, pak se zeptala, zda je ochotna opustit toto místo a odejít na druhý konec světa. Dívka přikývla; na to si Renée sundala čapku a tázala se, zda je svolná se kvůli tomu dát i ostříhat. Děvče po kratším zaváhání přisvědčilo a Renée ji okamžitě vzala.

Zvláštně dopadla Ponny; na tu se během rozdávání dárků upnula asi pětiletá holčička s velkýma černýma očima a snědou pletí, nejspíš cikánského původu; nic bližšího se o ní nevědělo, našly ji jednou ráno u kostelních dveří. Dítě nejevilo ani tak snahu něco dostat, spíš se chtělo mazlit; Ponny ji pohladila a chvíli si s ní povídala; pak už se jí nemohla zbavit a když se pokusila naznačit, že odejde a nechá ji tu, byla černá očka hned plná slziček. Ponny nezaváhala, zeptala se abatyše a protože o dítě neměl nikdo zájem, okamžitě ji adoptovala. Adopce je v Arminu tak jednoduchá, že jednodušší už být nemůže: stačí položit ruku na nějaké dítě a označit za svého syna či dceru. Kupodivu také dítě může tím způsobem adoptovat otce a matku; sirotci to naštěstí nevědí.

Abatyši vysvětlili arminské zákony a postoje, ale nepochopila téměř nic; snad jen to, že nějací lidé z dalekých krajů chtějí adoptovat větší množství dětí a odvézt za moře. Ta myšlenka se jí docela líbila a dala jim doporučující dopisy pro své kolegyně z jiných řeholních domovů. Kromě jiného vyzývala, aby hledaly mezi dětmi vhodné kandidáty a připravovaly je k odjezdu do té divočiny; sice je tam možná sežere krokodýl, ale aspoň neupadnou do osidel hříchu, jak by se zcela jistě stalo doma.

Přibraly ještě pár starších dívek do služby a slíbily, že jim budou platit lépe než je zvykem jinde; což byla pravda. Rovněž tak slíbily, že je budou řádně vychovávat a neprodají do nevěstince ani do harému Alžírského beje; což byla naprostá pravda. Co si pod pojmem řádné výchovy představují, nebylo objasněno.

Ještěrky si vybraly, co se jim zdálo vhodné; aby černá holka měla bílou služebnou, je přece legrace. Jeptiškám sice ta podivně vyparáděná tlupa připadala podezřelá, ale Veronika napsala velmi hezký šek a to případné námitky zcela odstranilo.

Mise dopadla úspěšně, takže se vrátily domů s nadšením. Ihned se každá začala starat o přidělené nováčky: Valérie s Veronikou jim objasňovaly, jak pečovat o blaho své paní, Renée předváděla, jak se co nejfantastičtěji vyzdobit a Ponny upletla nové maličké dcerce cop a učila ji čínskému tanci.

Julii to bylo líto. Zvykla si na Janu, ale ta teď odcházela, jistě k nemalé radosti papá la Venziniho, kterému šla na nervy. Julie by si ráda pořídila děvče na vychování, ale to by její otec odnesl srdečním záchvatem. Bystře přemýšlela, jak to vyřešit; pak se rozhodla udělat nějakou podloudnou akci doma v Neapoli.

Trochu ji ten život štval; třeba taková Jana si klidně dovolí změnit účes, najít si chlapce a odjet s ním na Ostrov, což ona rozhodně udělat nemůže. Nebo by mohla? Pocit, že je pořád ještě podřízena nějaké autoritě, ji hněval; ale byla natolik bystrá, že to nebyl bezúčelný hněv, nýbrž logická snaha osvobodit se.

Zapálila na svém osobním oltáři tyčinku, zazpívala modlitbu, jak se to naučila na Hůrce, usedla do meditativní pózy a zavřela oči. Jak ji učili, nechávala volně plynout myslí vzpomínky na nedávné události, různé myšlenky a úvahy. Nezastavovala se při pochybnostech, nesnažila se nic hodnotit, spíš nechávala vše vřadit se do jednoho logického proudu, jehož byla též součástí. Tiše si prozpěvovala, ale nemyslela na to, nemyslela na nic.

Aniž by se o to snažila nebo si přála, dostavila se jí náhle vize tiché zahrady plné stinných stromů a barevných květin; v té zahradě zpívali ptáci, šuměly stromy a pobíhala nějaká drobná zvířátka, ale i tak tu byl nesmírný, všeobsahující klid. Volným krokem kráčela proti ní žena, zřejmě jeptiška v šafránovém rouchu – hleděla jí přímo do očí, ty oči byly černé a pozorné a byla v nich hluboká moudrost. Julie pocítila touhu se té ženě hluboce poklonit; ale v poslední chvíli si uvědomila, že je to ona sama, jenom zestárlá o spoustu let. Toho se zalekla a okamžitě se probudila, překvapená a vyděšená.

Rozhodně nespala dlouho, neboť tyčinka ještě doutnala, proužek dýmu stoupal vzhůru a šířil příjemnou vůni. Rozjitřená mysl se pokoušela uchovat vizi, vzpomenout si, zhodnotit ji. Pamatovala si, že prožila zřejmě mnoho let; nějak cítila, že je vdova, měla manžela a pár dětí. Vzpomínala na vrásky u očí, pleť ožehlou sluncem a tvrdé rysy okolo úst; kdyby nebyla ostříhaná, její vlasy by jistě byly šedivé. Jak si vzpomínala na detaily, začala se zvolna usmívat. Ano, přála si vědět, co bude; teď už to ví. Ví, že se dožije vysokého věku a bude zřejmě žít na Ostrově; ta zahrada nemohla být nikde jinde. Když je to tak, nemá se už čeho bát, vše je docela v pořádku!

Cítila prudkou touhu odejít, nejradši hned; nechat všeho a zmizet, ať si blázniví lidé dělají, co chtějí! Ale současně si uvědomovala, že to není správné; ještě nesplnila všechny své úkoly. Až je dokončí, bude smět odejít, teď však ne! Posílá Janu, to stačí. A pošle i další, když to půjde!

Postupně se její mysl ustálila v hlubokém míru; ten mír ji zcela naplnil, takže mohla vstát a jít za ostatními.

Novinka: přijely holky Regovy. Ony snad opravdu nemají rozum, usilovně se chtějí podobat ostatním a netuší, co je čeká. Pochopitelně je našla u vnitřního bazénu, kde se bavily, smály a kritizovaly vzhled těch, co se odvážily vypadat neobvykle.

Právě teď byla na programu Freya. Tu samozřejmě bavilo, že je terčem kritiky a může se hádat. Vysvětlovala, že co dělá, má svůj důvod a je učiněno po zralé úvaze, což druhé samozřejmě popíraly. Předváděla jim, jak má udělány šperky, které sama vymyslela, kočičí nástavce na uši se střapci jako rysí štětičky. Měla dvoje, jedny si chtěla vzít na ples, druhé po ní vyškemrávala Renée. Protože se ozdoby připevňují šroubkem v horní části boltce, musela si je tam nechat propíchnout, s čímž souhlasila; ostatně i Denis má propíchnuté uši a v nich zlaté drátky, aby si zvykal. Veřejnost by to ovšem odsoudila.

„Nesmysl,“ řekla Julka, „Já s tím souhlasím!“

„Taky bych souhlasila, kdyby nešlo o moje uši,“ krčila rameny Doll Regová, „Ale nechala by sis to udělat?“

„Kdybych měla taková ouška, tak třeba hned.“

Freye zazářily zelené oči: „Abych tě nechytla za slovo!“

Julie se klidně usmála: „Nejen že budu mít šperky v uších nahoře i dole; budu mít taky řetízek od nosu k uchu. Nejsem si jistá, kdy to bude, ale určitě, až se budu vdávat...“

„Viděla jsi to? Víš, kdy to bude?“ ptala se Valérie.

„Nevím; ale ty budeš při tom. Mnohé z vás mi půjdou na svatbu!“

„Tak to nezdržuj a vdej se hned! Dám ti jako svatební dar tyhle uši, když si necháš propíchnout boltce!“ slibovala Freya.

„To není fér!“ vykřikla Renée, „Já si řekla první!“

„Jedny tobě, druhé Julii. Mně udělají naši kluci další...“

„Platí; ale koho si má Julka vlastně vzít?“

„Počkejte, pletete všecko dohromady,“ bránila se Julie, „Chci se vdávat a taky budu, ale ještě není ta správná doba; zkusím to, ale nezaručuju výsledek...“

„Neboj, vystrojíme tě tak krásně, že žádnej chlap nebude schopnej udržet svoje vášně na uzdě! Jestli se necháš...“

„Klidně!“ usmála se Julie.

„A já už vím, jak,“ řekla Diana, „Tys myslím neprozřetelně dala hlášku, že se ti líbí móda ze starý Kréty, ne? Máš fantasticky štíhlej pas, trochu tě ještě sešněrujem...“

„Jenže ke Krétě nepatří kočičí ouška ani drahokamy v nose!“

„Jak to ty můžeš vědět? Není to nikde vyobrazený, ale můžeš nám zodpovědně zaručit, že se to tam nenosilo?“

„Diano, ty seš provokatérka a bídná lhářka! Jednou trváš skoro do puntíku na detailech, jindy je klidně hodíš za hlavu; všechno děláš, jak se ti to zrovna hodí!“

„No a?“

Po tomto prohlášení ji zcela zákonitě musely zbít; taky Julii, neboť kvůli ní došlo ke sporu, Janu že byla po ruce a Ponny, která po tom nesmírně toužila. Do divoké rvačky se poprvé zapojily taky Isa a Doll, kdežto nově získaná děvčátka ze sirotčince jen vyděšeně zírala.

Když se vykoupaly, vrhly se do knihovny, probíraly různé spisy z oboru národopisu a zeměpisu a vzájemně si dokazovaly chyby a omyly. Freya odmítla s nimi diskutovat; raději požádala jednoho z kluků, aby jí ze zlatého plechu pomohl udělat ouška ještě větší a nápadnější, za což mu slibovala svou přízeň. Ten mladík měl výrobu šperků jako hobby, ochotně slíbil a odešel s ní do dílny; dalo se očekávat, že před večeří se neukážou. Atmosféra se tím poněkud uklidnila.

Denis, hrdý na propíchnuté uši, trval na tom, aby se okamžitě proděravěly boltce Julii i Renée. Vzhledem k lékařskému vzdělání většiny přítomných se tak skutečně stalo a Julka si vyžádala taky dírku do nosu. Ta myšlenka všechny nadchla a přidaly se; jelikož vyvstala otázka, kde vezmou patřičné ozdoby, zaútočily na Valérii a Veroniku, aby s tím něco udělaly.

Je totiž místo, kde se nachází spousta klenotů: řádová pokladnice. Po staletí se v ní shromažďují cennosti, kromě zlatých prutů a mincí též drahokamy, perly a rozličné šperky evropské i orientální. Postoj k tomuto pokladu je složitý – někdo soudí, že by se do něj mělo pouze přidávat a zásadně nic odnášet, další dovolovali občas něco prodat či darovat někomu, od koho řád potřebuje nějaké výhody. Názor princezen byl jednoznačný: šperky se mají nosit, ne ležet v truhlicích. Bohužel o tom rozhodovali velmistři a velký almužník de Montaignac.

Veronika s Valérií navštívily tatínka. Don Diego byl v náladě smířlivé a tušil, že zvolení ho bude něco stát; po kratší diskusi svolil, aby si na ples půjčily nějaké ozdoby, avšak vše musí být řádně zdokumentováno a ráno vráceno, rozhodně se nesmí stát, že by princeznám zůstalo něco za drápky; dokonce ani vlastním dcerám ne. To mu slíbily, avšak vyptávaly se, co vlastně bude s řádovými poklady, na které jen sedá prach. Don Diego jim s úsměvem slíbil, že o tom bude uvažovat.

Zbytek odpoledne věnovaly prohlídce pokladnic. Přesvědčily se, že těch šperků je tam podstatně víc, než si myslely; taky zlatých prutů a mincí bylo víc, než se čekalo a je zřejmé, že řád je nesmírně bohatý. Proč potom (u všech rohatých!) neustále škudlí na všech svých činnostech a není trochu velkorysejší?

„Až budete vy vládnout nějakým majetkem, budete také opatrněji a lépe zvažovat, kam investovat,“ prohlásil Nicolao Barrancho, který je prováděl, „Lidé, kteří neoplývají světskými statky, mají řadu nápadů, jak použít peněz bohatších; to se však okamžitě změní, jakmile sami zbohatnou...“

Ještě štěstí, že předchozí správcové pokladu rozdělili klenoty podle místa, odkud pocházely. Byly tu šperky antické, získané z potopených lodí nebo vykopávek; arabské a turecké, různé věci získané conquistadory od Aztéků, Inků a Mayů, šperky z Číny, Indie, Japonska. Poměrně málo klenotů pocházelo z Afriky, kromě diamantů věnovaných velkokomthurem Ahlbeckem; ale spousta šperků evropských, zejména italských, španělských a francouzských. Byla to nádhera až oči přecházely, a princezny poněkud pozměnily svůj názor na jejich využití.

„To by byla vážně škoda něco prodat,“ řekla Veronika, „Já už vím, co s tím: vystavit! Udělat muzeální expozici, kam by chodili lidé to obdivovat. Samozřejmě za pancéřovým sklem pod dozorem pozorných stráží!“

„Nesmysl,“ mávla rukou Diana, „Hlídat můžou šelmy; vypadají nebezpečně a nikdo si nic netroufne!“

„Měla bych ještě lepší nápad,“ řekla Julie, „Pustíme do vitríny jedovaté hady; těch se bojí úplně každý!“

„Doma v Arminu si taky udělám výstavku svých klenotů,“ rozhodla se Diana, „Naše šelmy umějí dělat všelijaké krásné věci. Tedy, uměly to za dávných časů, nevím, jak teď...“

„Jsme pořád stejně šikovní jako dřív!“ urazil se Tannarr.

„Vážně? Ty taky?“

„No... já jsem se to neučil. Ale moji příbuzní...“

Dívky si vybraly, co se jim líbilo a hodilo k masce na zítřejší ples. Černý správce pokladu vše zaznamenal, jinak s tím nebyly problémy.

Taky muži se zdobili, a zajímavě: tetováním. Nebyl tu jen jeden Číňan, který to uměl, z Ludvíkovy posádky se něco přiučil téměř každý. Komu se podařilo někoho ukecat, nechal si od něho zdobit ruce, nohy, hruď i záda, někteří dokonce hlavu. Přitom někteří značně popíjeli, částečně aby překonali bolest, částečně na oslavu uskutečněných voleb. Je pravda, že Orientálci se alkoholu většinou vyhýbali, ale ti se dokázali dostat do extáze řadou jiných způsobů.

Bohužel se během času začalo diskutovat o bojovém umění, zvlášť ve vztahu k jednotlivým přítomným. Někteří se mohutně chlubili, jiní se jim pochechtávali; ti nejmoudřejší tu nebyli, takže je nemohli uklidnit. Nakonec si začínali předvádět finty se zbraněmi i beze zbraní, proti zdi, stínovému soupeři a konečně proti kamarádovi; takže se nelze divit, že posléze byli mnozí poněkud zakrváceni.

„Všichni jste pitomci,“ řekl jim Mario Carialti, když se přišel podívat, „Zítra má být ples a vy máte bavit děvčata! Jak chcete vytvářet zábavu, když jste samá řezná rána?“

„My vydržíme všechno, komthure!“ řekl Palmiro Corsi, „Nedělej si s námi starosti!“

„Vydrželi byste tři hodiny tréninku pod velením Yamanakiho?“

„Já ano!“ zafuněl Palmiro, „Co říkáte, kluci?“

Mladí byli bohužel v náladě, kdy měli víc odvahy než rozumu a pronášeli různá hrdá prohlášení. Mario si je prohlížel s čelem svraštělým hněvem.

„Čekám vás za půl hodiny na cvičáku. Do té doby si každý může udělat copánek; ale počítejte s tím, že kdo nevydrží, tomu ho osobně uříznu!“ Mario vytasil mečík tantó, ostrý jako břitva, dar Ludvíka d′Enghiema.

„To berem, komthure! Budeš taky cvičit s náma?“

„O tom vůbec nedejchej!“

Tošio byl pro; dokonce vymyslel zlepšení, požádal jednoho Tamilského námořníka, aby si vzal hliněný buben zvaný mridanga a udával rytmus. Přítomní Číňané a Japonci se dobrovolně přidali ke cvičení.

První půlhodina proběhla v ovzduší zábavy, žertování a napadání ostatních; každý se nesmírně těšil, že někdo odpadne a Mario splní svou hrozbu. Mario cvičil v první řadě, nicméně stačil sledovat vše, co dělali; zřejmě se rozhodl dokázat, že je nejlepší. Druhou půlhodinu vtípky a dobírání druhých ustaly a bojovníci začali brát cvičení vážněji; taky se jeden mladík rozhodl, že dál cvičit nebude a kašle na Maria i svůj copánek. Za souhlasného smíchu všech ostatních mu Mario skutečně odřízl pramen vlasů a vyhnal ho ze cvičiště.

V té době se vracely dívky z pokladnice; postřehly nějaký ruch na cvičišti, přišly se podívat a byly okouzleny. Ponny a Diana se okamžitě rozhodly připojit, ostatní váhaly, pak se přidala Freya, Julka, Jana a nakonec všechny. Není zcela jisté, že se to Mariovi líbilo; ale zabránit jim nemohl. Některá děvčata cvičila líp než většina kluků.

Během druhé hodiny začali mít chlapci problémy; to se dalo očekávat předem. Navíc se jim nelíbilo, že by měli být pokořeni před dívkami; začaly se ozývat připomínky, že sázka byla hloupá a zbytečná, že ji vlastně vyprovokoval Palmiro Corsi a že by tedy měl být za její nesplnění trestán hlavně on. Palmiro si nevšímal kritiky, ani Mario nereagoval; co se týkalo Tošia, předcvičoval usilovně, klidně a soustředěně a pokud sám necvičil, přecházel mezi ostatními a upozorňoval na jejich chyby. Mario cvičil někdy jako druzí, jindy se obracel a sledoval, co kdo dělá; když postřehl nějaké problémy, zaměřil se na dotyčného. Nejlíp vypadal bubeník, tančil s těžkým bubnem na krku, pohledem se domlouval s Tošiem a měnil rytmus dle jeho pokynů.

„Jak ještě dlouho?“ ptal se někdo, lapaje po dechu.

„Padesát pět minut!“ Palmiro měl přesné náramkové hodinky.

„Pane Bože! To nemůžeme vydržet!“

Mario se otočil. „Nikdo tě nenutí! Když ovšem...“

„Zdechni, ty svině křivácká!“

„Když máš sílu nadávat, máš sílu i cvičit...“

Mariovi tekl po tváři pot, ale oči mu blýskaly. Jeho ruce a nohy neúnavně zasazovaly rány neviditelnému protivníkovi, jak nařizoval Tošio; několik děvčat odpadlo, ale Mario si jich nijak nevšímal, ani Diana nebo Ponny.

„Kolik zbývá, Palmiro?“

„Čtyřicet... minut...“

Mario se otočil; ruce mu nedodržovaly předepsané cviky, nohama však tančil jako ostatní. Procházel mezi ostatními a oznámil: „Rozhodl jsem se pár slabších uvolnit... bez trestu. Ty si běž odpočinout... ty taky... ty...“

„Proč?“ zeptal se jeden z chlapců; oči měl skleněné, ale snažil se dodržovat pohyby jako druzí.

„Měj rozum! Nevydržíš to...“

„Já jsem... bojovník, komthure! Vydržím...“

Mario přimhouřil oči. „Jak chceš... ale ty vypadni! Tam ty taky, nebo tě budeme odnášet... A vy dva tam vzadu!“

Jeden z mladíků se skácel přímo při tanci; klesl na zem, ještě však sebou poškubával v rytmu udávaném bubnem. Mario pokynul, aby ho dva odnesli; jeden využil situace a ošetřoval ho, ale druhý se ukázněně vrátil mezi ostatní a pokračoval.

„Třicet minut!“ ohlásil Palmiro sám od sebe.

Tošio zavelel: „Dvojice – proti sobě!“

„To snad ne! On se zbláznil!“ vykřikl někdo.

„Nesmysl,“ odtušil jiný, „Je blázen odjakživa!“

Ale stavěli se do dvojic proti sobě a bojovali; dotek znamenal zásah, Mario vše pečlivě sledoval a přiděloval body. Palmira, Viktora a některé další požádal, aby pomáhali; byli natolik zkušení, že cvičit nemuseli, činnost instruktora je ještě náročnější.

Když někdo ze soupeřů utrpěl zásah, který by jej ve skutečném boji zabil či těžce zmrzačil, instruktoři ho vyřadili; vlastně to pro něj byla výhoda, protože se mohl odpotácet a složit se na okraji cvičiště. Ostatní se však vrhali proti novým soupeřům; oči v sloup, pěnu u úst a mokří potem, ale teď toho nemohli zanechat ani za nic.

Dívky vypadly jako jedny z prvních, zůstala Diana, Ponny a Freya. Zdatně soupeřily s muži, ovšem těch už taky ubývalo. Mario nevydržel a dal se do boje s jedním mladíkem, který se boji učil sice krátce, ale byl velmi nadaný; dost dlouho trvalo, než se ho Mariovi podařilo přemoci. Koutkem oka postřehl, že se do boje dal také Tošio, vybíral si dokonce ty nejlepší. Dostal se k Palmirovi a po chvíli ho vyřadil; pak hledal Viktora, ale ten byl právě zaujat soubojem s Ponny. Podcenil její cop a dostal pořádnou ránu přes hlavu, ale Mario jí udělil trestný bod, protože rána šla naplno; s touto pomocí ji Viktor zlikvidoval. Tošio se mezitím vypořádal s dalším a teď se postavili proti sobě. Byl to nádherný souboj, Viktor patřil k nejlepším Tošiovým žákům a Japonec měl co dělat. Mezitím vypadla taky Diana, Stašek a Freya; jeden Číňan vyřadil Maria a zůstal sám s Tošiem. Vychutnali si ještě Tošiovo vítězství – pak se vzájemně poklonili a šli si oddechnout.

„Strašný,“ funěl Palmiro, „Mario, ty seš masovej vrah!“

„To byla jenom... taková drobná výstraha!“

„Viděl... jsem. Zopáknem to někdy?“

„Jsem pro!“

Nerozešli se, odplížili se do svých úkrytů a dovolili dívkám, aby je ošetřovaly, pokud ovšem samy nepotřebovaly ošetření. Celá akce nic nevyřešila a ničeho nedosáhla, kromě jediného: od té chvíle si začali všichni zakládat na copáncích. Někdo je splétal, někdo jen svazoval vlasy v týle do uzlu, ale člověk bez copánku byl od té doby považován za bezúčelného hlupáka. Šlechtici mají zkrátka svoje zásady...

Don Diego se jenom smál.

„Ale umějí se ti chlapci bavit, že?“

V pozdních večerních hodinách vyhledala Dévi Reggia. Překvapilo ho to, neboť se ještě nestalo, aby ho oslovila sama od sebe.

„Bratře Reggio, mohu se tě na něco zeptat?“

„Prosím,“ uklonil se, „Co se stalo?“

„Před chvílí šel správce do toho skladiště, kde jsou uloženy výbušniny. Protáhla jsem se tam za ním a on mi řekl, že si můžu chytit některou myš, jestli tam jsou. Prošla jsem tedy mezi těmi bednami a sudy a tam našla...“ zarazila se.

„No řekni, co jsi našla?“

„Zlou věc!“ řekla tajemně.

„Co to je, Zlá věc?“

„Aflargeo, vysvětli mu to!“ požádala, „Pamatuješ, jak jsme byli v Itálii a můj bývalý pán chtěl dát pod vůz Zlou věc, aby nás všecky zabila? Taková Zlá věc to je.“

„Myslí pekelný stroj. Přístroj, který se dá přivést k výbuchu, kdy člověk potřebuje. Ovšem to by mě nepřekvapilo, v muničním skladu se taková věc najde často...“

„Ale tahle je cítit pachem člověka Warnaise!“

Reggio se zamračil a ohlédl se na Tawarra, který také zbystřil pozornost a přidružil se k nám.

„Byla tam předtím, nebo je tam teprve teď?“

„To nevím. Ale když jsme tam byli, tak tam asi nebyla. To bych si všimla. Čenichala jsem kolem.“

Chvíli jsme uvažovali. „Kdy by ji tam mohl dát? Poslyš, Dévi, neslyšela jsi, že by ta věc tikala nebo něco podobného? Nebo že by to v ní bublalo a šumělo?“

„Určitě ne. Prohlédla jsem ji dobře. Není živá.“

„Dévi považuje budík za živou věc!“ vysvětlil jsem.

„Protože dělá zvuky sám od sebe! A poskakuje...“

„Tawarre, jak je zajištěno střežení toho muže?“ ptal se Reggio výhružně. I sebevědomý Tawarr byl z toho trochu nesvůj.

„Ve dne ho střeží dva, v noci hlídkuje jeden u jeho dveří. Ani na chvíli ho nespouštíme z očí!“

„A jeho lidi?“

„Ve dne se snažíme je sledovat. Nejeví žádnou podezřelou činnost. Ani Warnais nic nedělá.“

„Přesto dokázali dát tu věc do sklepení! Kdy a jak?“

„Který z nich to byl, Dévi?“

„Pamatuji si jeho pach, ale ještě jsem ho neviděla zblízka,“ ušklíbla se, „Mám ho najít a zakousnout rovnou?“

„Ještě počkej, nesmíme ho vyplašit!“

„Co když se to stalo v průběhu toho cvičení?“ řekl jsem, „Byl slušný zmatek, třeba ho na chvíli pustili z dohledu...“

„Kdo měl službu?“

„Zavolám je,“ řekl Tawarr, „Byl to Dirrga a Kadarr.“

„Ne, zavolá je Aflargeo. A přiveď taky... Denise. To bude asi nejlepší.“ rozhodl Reggio.

„Já pro něj doběhnu!“ nabídla se Dévi.

„My budeme zatím přemýšlet, jak to udělali!“ uzavřel Reggio a natáhl se na koberec.

Sehnal jsem ty dva a přišel s nimi hned za Dévi a Denisem.

„Vy jste hlídali Warnaise při boji?“ ptal se Tawarr výhružně.

„Ano, hlídali jsme ho.“

„Co dělal?“

„Bojoval jako všichni. Docela dobře...“

„A neodešel? Dívali jste se pořádně?“

„Nemohl odejít. Odešel jen jeden muž, protože ho Mario vyhnal. Dokonce ho potupil, uřízl mu ocas!“ řekl Kadarr.

„Cože?“ Reggio při tom nebyl, takže nechápal.

„Proužek hřívy na hlavě, co se zaplétá!“ vysvětlil Dirrga.

„Jaký k tomu měl důvod?“

„Mario prohlásil, že kdo nevydrží cvičení a odpadne, není dost dobrý na to, aby nosil hřívu spletenou tímto způsobem. Ten člověk se přihlásil, že nevydrží – tak to udělal.“

„Zvláštní hra... Kam odešel?“

„To nevím. Zřejmě se tolik styděl, že se šel ukrýt, protože už jsme ho neviděli. A velice se na Maria zlobil...“

„Patří k Warnaisovým lidem?“

„Ano.“

„A to vám nepřipadalo divné? Nesledovali jste ho?“

„Nařídil jsi hlídat Warnaise. Ten tam byl celou dobu!“

„Jste oba pitomci! Zasloužíte trest!“

Tawarr se na ně vrhl a počal je tasenými drápy sekat do tváře, přičemž zlostně vrčel. Denis vykřikl, chytil jej za kůži na krku a táhl pryč – Tawarr se po něm ohnal a Denis odletěl do rohu jako kopací míč. Ještě štěstí, že tygrovy drápy sklouzly po kožené kazajce a neporanily ho. Tawarr si uvědomil, co se stalo, udiveně se na něj otočil a řekl: „Co se pleteš do tygřích bojů, lidské mládě? Mohl jsi být poraněn...“

Denis se jen oklepal. Pohladil Dévi, která se ježila a byla ochotna se na Tawarra vrhnout, pak řekl klidně: „Měli bychom se na ten pekelný stroj podívat...“

„Ty se v tom vyznáš?“ ptal se Reggio.

„Táta mne učil. Měl bych to umět... myslím.“

„Dobrá. Ale jak se tam dostaneme?“

„To zařídím já – a Dévi. Vypůjčíme si klíč.“

„Dobře, půjdu já, Aflargeo, Tawarr a vy. Vy dva-“ Reggio se obrátil na Kadarra a Dirrgu, „- vy se styďte! Už chápete, že kvůli vašemu nedostatku opatrnosti jsme mohli všichni zemřít?“

„Copak musíme hlídat úplně všechny lidi?“

„Všechny ne! Ale ty ničemné ano!“

Styděli se přesvědčivě. Denis popadl Dévi za obojek na krku a už běželi dolů, kde se nacházel kamrlík pana správce. Byl to starý člověk, příjemný a velmi povídavý, kterážto vlastnost nebyla nikým oceňována. Kromě toho měl dobré srdce, čehož hodlal Denis zneužít.

„Ahoj, dědo!“ zahalekal, protože starý pán nedoslýchal, „Mohl bych si půjčit klíč od sklepa?“

„Od sklepa? Na co ho potřebuješ, hochu?“

„Dévi... to je tenhle černý leopard – objevila, že ve tvém sklepě si pokojně žijí veliké vypasené krysy. Moje kočky chtějí na ty potvory udělat hon. Snad se nebudeš zlobit...“

„Zlobit? Budu jenom rád! Krysy ve sklepě nemají co pohledávat! Ale já nemám čas dávat na tvý kočky pozor – jak dlouho bude trvat, než si je chytí, co povídáš?“

„Tak... maximálně hodinu...“

„No dobře, tady máš klíč. Ale povídám ti, žádný svíčky... Tady si vem baterku, to ti stačí. Jsou tam sudy s prachem a střelivo, tam se nesmí dělat oheň! Kočky prý vidí dobře potmě...“

„Bez starosti, nejsem v prachárně poprvé!“ smál se Denis, „Máš pravdu, oni světlo nepotřebují, taky se orientují čichem...“

Dévi nás vedla rovnou k tomu místu. Bylo dovedně ukryto mezi dvěma bednami se střelnou bavlnou, navíc zakryto nějakými starými pytli, ale ona cítila i přes pytle pach nepřítele a přístroj objevila. Zuby odtáhla pytle stranou, Denis si lehl na zem a prohlížel pekelný stroj.

„Dévi... protáhni se ke mně! Neboj se, šlápni mi na záda... vejdeš se sem! Vem do zubů baterku a posviť mi!“

Objevil jsem škvíru z druhé strany a díval jsem se. Denis ležel nad tím strojkem a zkoumal ho.

„Podívej, tady je hodinový strojek! Na patnáct minut... když se natáhne, pohybuje se tahle páčka... a když končí patnáctá minuta, ta páčka se spojí s touhle druhou a přeskočí elektrická jiskra z baterie. Proud jde do roznětky... to je tahleta malá kapsle, a roznětka vyhodí do povětří tuhle krabičku – to je výbušnina. Je to poslední model pekelného stroje...“

„Co by to dokázalo zničit?“ ptal se Reggio.

„Samo o sobě asi jako ruční granát. Zabilo by to lidi v jedné místnosti tak do deseti metrů. Ale ve spojitosti s výbušninami okolo... to by vyhodilo do povětří celý zámek i se všemi lidmi – a šelmami.“

„To je zlé!“ řekl Reggio, „Skutečně je to cítit tím člověkem? Měl na tom ruce, to cítím. Uvedl to do chodu?“

„To bychom už nežili. Podívej, tady je pojistka, napřed ji musí strhnout. Pak nařídí hodinky na čas, za patnáct minut má možnost utéct dost daleko. Rád bych věděl, kdy to chce spustit.“

„Asi večer. To budou všichni ve velkém sále, přímo nad tímto místem. Lidé budou oslavovat a nebudou pozorní...“

„Chceš říct, že všichni budou opilí, no jasně. Máš pravdu.“

„Dokázal bys tu věc zneškodnit?“

„Jistě, poškodit se to dá. Je to dost složitá konstrukce...“

„Ale poškodit tak, aby to nepoznal!“

Denis chvíli uvažoval, pak sáhl do strojku a vytáhl malou kapsli. „Když tohle vyndám, nic se nestane, roznětka nebude fungovat. A poznat... nepozná to!“ Odtrhl si knoflíček od košile, který byl asi stejně velký, a nacpal na místo té roznětky. „To bude stačit. Kdyby se díval pozorně, pozná to, jasně... ale asi se tím nebude zdržovat. Bude mít naspěch, riskovat nemůže.“

Denis se vysoukal ven a upravil opět pytle tak, jak byly. V rohu skladu hodil roznětku na zem a rozdrtil podpatkem.

„Teď si může dát svůj pekelný stroj za klobouk!“

„Přesto to řekni svému otci,“ žádal Reggio, „Ať je na stráži! Děkujeme ti, bratříčku, za poučení a pomoc...“

„Rádo se stalo,“ zasmál se Denis, „Ale teď byste si měli pro jistotu opravdu chytit nějakou myš!“

Dali jsme se do lovu myší, ale dopadlo to hanebně, zmatkem při hledání výbušniny jsme všechny šediváčky poplašili. Tak jsme se museli spokojit se stravou, co nám dávají lidé. Ach jo!

Toho večera byl ples klidný a bez problémů. Nikdo nic nevyváděl, ani Diana, ani Julie, dokonce ani Renée. Někteří pánové sice na Julku doráželi, aby jim zase ukázala svoje krásné poprsí, ale s úsměvem je odrazila. Pouze po půlnoci se šly vykoupat do bazénu a trochu si hrály na honěnou, trochu se praly, takže na sahání ledaskam přece jen došlo. Jenže Julie si už zvykla, dokonce se jí to líbilo, a dál se už nepokračovalo, tak šla v klidu spát.

»Jsem zvědavá, co se mi bude zdát!«

Ples je nádherný. Klukům se úžasně líbím, všichni mě hladí, tisknou mi prsa a líbají je. Tak to mám ráda. Pohádala jsem se s Valérií, která jsme hezčí, to nás ze všeho nejvíc baví. Poprala bych se s ní, ale radši se peru s kluky, ti mají lepší nápady, kam si šáhnout.

Knassenky se tvrdě pohádaly. Nevím, o co šlo ze začátku, ale asi to bylo závažné, protože v největším návalu vzteku jedna vzala nůžky, chytila sestru za kštici a párkrát šmikla. Ta druhá vztekle zaječela, popadla druhé nůžky a taky si šmikla. Měly krásné, dlouhé a velice světlé vlasy, tak si je vzájemně stříhaly co nejvíc u hlavy, až měly obě hlavu jako oškubanou kouli. To už se smály; jedna si ukázněně sedla na židli a druhá ji ostříhala strojkem, pak si to vyměnily – ale ještě pořád nebyly spokojené. Přišlo na řadu holicí mýdlo a břitva, a jak se sluší, oholily všecko, co kde rostlo. Byly nádherné. Pak se začaly objímat a líbat a byly navýsost šťastné.

„Ještě něco by vám udělalo radost?“ zeptala se Veronika.

„Pořádný výprask!“ řekly obě najednou.

Svázali jsme je čelem k sobě, na nohy jim hodili smyčku a pověsili je hlavou dolů. Těšily se. Když visely hlavou tak metr nad zemí, nastoupili černí kluci a začali je šlehat rákoskami, odshora dolů, takže od lýtek přes stehna a zadek na záda, až jim všude po kůži naskákaly červené pruhy. Vřeštěly, ale pobízely je, aby pokračovali; připomněly, že ještě nedostaly zepředu, tak je svázali zase zády k sobě a bili přes nohy, přes bříško, přes prsa, až na nich nebylo žádné místečko zdravé. Nejsou tak úplně štíhlé, tak se jim rákosky pěkně boří do těla a legračně to mlaská. Ještě dostaly pár ran přes chodidla, potom je odvázali a odvlekli, aby je znásilnili.

Na řadu přišly holky Regovy. Začaly ječet, jen co to pochopily, ale měly smůlu, byly moc hezky načesané od drahého kadeřníka, a to se neodpouští. Taky jsem pomáhala je stříhat a moc mě to vzrušovalo. Braňte se jak chcete, ale půjdete dohola jako my všichni. Ale hlavně jsem se chystala na Valérii; na tu jsem se vrhla, když už Regovy visely hlavou dolů a ječely pod sprškou ran. Valérie držela a jen se smála; ostříhala jsem ji, namydlila a oholila. Miluju, když můžu mučit kamarádku, která je o třídu lepší než já, jenže ona si to užívala s rozkoší. Potom jsem jí dala do ruky strojek a připravila se.

Stříhání je nádherný, vzrušující zážitek. Vyla jsem rozkoší jako šakal, a jen se těšila, až mě bude holit. Orgasmus jsem dostala dvakrát; poprvé při stříhání, podruhé když mi nasucho škrábala hlavu břitvou. Potom jsem sama strčila nohy do smyčky a už mě táhli nahoru. Točila jsem se kolem dokola, mám ráda kolotoče. Ze všech stran na mě pršely rány a já zažívala rozkoš z bolesti; nádhera. Za chviličku jsem měla celé tělo jako v ohni, bolet se změnila v potěšení. Strašně jsem ječela a to se jim moc líbilo.

Visela jsem hlavou dolů, ale stejně jsem viděla, jak se otvírají dveře a vchází můj otec Tomáš a Jan Dunbar. Rozesmáli se, když mě viděli.

„Tak tady ji máš,“ řekla Renée, „Pěkně jsme ti ji očistily, našlehaly a rozdráždily, teď už je tvoje!“

„Dáš mi ji?“ zeptal se Janek otce.

„S radostí, tady ji máš!“ Tomáš vzal moji ruku a vložil ji do ruky Jankovi. Ten ji stiskl a byla jsem vdaná.

„Tak mi ji podržte!“

Několik rukou mne popadlo a položilo na nějaký stůl; nohy mi roztáhli od sebe a drželi, abych se nemohla ani hnout. Věděla jsem, co mě čeká, a že to bude příšerně bolet – ale to, co se stalo, byl nejhorší zážitek v mém životě. Občas mi vrtají zuby, ale to není nic proti tomu... té věci, kterou používají chlapi. Mám Janka ráda, ale když jsem viděla, jak ho ovládla samčí vášeň, začala jsem se bát už předem. Vrazil do mě něco tak strašného, že jsem řvala příšernou bolestí; jako by se pokoušel mne roztrhnout zevnitř. A to mu ještě nestačilo, vrážel tu věc ještě dál a hlouběji, probodával mě, rval mi břicho na cáry a ještě se příšerně smál.

A potom mi pustil do útrob žhavé olovo. Věděla jsem, co to je, ale netušila jsem, že je to tak strašné. Zabije mě to. Ano, já umírám!

Brečím. Cos mi to udělal, když tě mám tak ráda? A ty mu to dovolíš, tati? Já už nechci, to strašně bolí! Ne, ne! Mamííí...

Někdo mě políbil na tvář. Je to ještě sen, nebo už se probouzím? Ano, byl to sen, nejpříšernější, jaký jsem kdy zažila. Bolest, ponížení, strašlivé utrpení... Otevřu oči. Není to polibek, je to čenich tygra, který mě něžně olizuje.

„Už se neboj, sestřičko. Jsem s tebou, už ti nic nehrozí...“

Většina lidí by dostala strach hlavně z toho tygra, ale já obejmu tu velikou hlavu a brečím mu do hřívy.

„Jsem Warraí. Měla bys spát na kožešině šelmy. Umíme zahnat zlé sny i příšery, které tě trápí...“

Má hebkou srst, krásně voní a je to holka. Už nikdy nedovolím, aby se mě dotkl nějaký chlap. Jsou všichni tak hnusní...

„Mohla bys mě olízat?“ sotva zašeptám, ale ona slyší dobře.

Neřekne nic, hned se dá do práce. Jak jí jazyk jezdí po mém těle a něžně je masíruje, pomalu se vzpamatovávám a uvolňuji, ustupuje strnulost svalů i bolesti v kloubech. Miluju tygry, jsou tak něžní a laskaví... Nechám se od ní olizovat všude, i tam, kam by mi v životě člověk nesměl sáhnout. Ano, jsem v pořádku, byl to skutečně jenom sen. Ovšem hrozný.

Napřed se rozhodnu, že za tuhle bolest a ponížení se Jankovi i otci krutě pomstím. Pak mi dojde, že oni vůbec nevědí, co se mi o nich zdálo, a nikdy se to nedozvědí. Tenhle zážitek skutečně nebudu nikomu vyprávět.

No, vydržela to do snídaně. Potom, když viděla krásné blonďatý hřívy Knassenek, podlehla a řekla jim to všechno, i se zajímavými detaily. Jsou to mrchy, smály se.

„Fakticky máš tak ráda bolest?“ chechtala se Valérie, „Tak to seš jako my... Jednou to vážně uděláme, já bych moc chtěla, abys mě ostříhala. Musí to být nádhera, jak s tebou cloumají protichůdný vášně! Zároveň touha mě pořádně zmučit a odpor udělat něco hnusnýho...“

„Nebo nás!“ hlásily se Knassenky, „Táta už nám to dovolil, ale Diana nás vyhnala...“

Řekla jim něco italsky. Jejich štěstí, že nerozuměly.

„Jak tě napadlo, že s chlapama je to tak hrozný?“ přidala se Renée, „Já teda ani nevím, jaký to bylo poprvé, jenom že v hrozným fofru, já už jsem se moc těšila a...“

„Taky bys mohla jednou držet klapačku,“ okřikla ji Veronika, „Julko, nic si z nich nedělej. Dej si trochu vína, ať se ti zlepší nálada!“

Julie se ohlédla na druhý konec stolu, Jan tam zrovna seděl s Tomášem a o něčem jednali. Usmál se na ni. Ona se na něj naopak zamračila.

„Promluvme si rozumně,“ řekla Veronika, „Vážně jsi se nikdy nekoupala v Ohni? Ani s nikým nesdílela jeho zážitky? Tvoje skryté touhy na to vypadají!“

Julka měla po jedné ruce dobrou kávu, po druhé sklenici vína. Kdyby měla třetí ruku, na dosah byla mísa vánočního cukroví.

„Když to chceš vědět, nekoupala a štvete mě. Každý o tom mluví, ale nikdo to neumí. Nebo znáš někoho...“ Julie zachytila její výraz a pochopila. „Ty? Vážně?“

„Všechny. Dokázat ti to nijak nemůžu, ale každá z nás, co jsme byly ve škole, v některé chvíli svého života zapálila Oheň a všechny jsme se v něm koupaly. Bohužel žádné z nás to nevydrželo. Nejdéle Valérii. A nevím, co děláme špatně.“

„Zkus mi to říct!“

„Existuje chvíle, kdy se holka stane Pannou. První krev. Není to příjemné, to asi víš. Ale je to ta chvíle. Když její dny skončí, provede zkoušku; to už ji kamarádky vedou. Většinou se jí to podaří, na to se všechny těší a hned se omyjí. Jsou dvě důležité věci: znát techniku a mít energii. Ëčko jí vydrží... několik dní, nejvíc... pět. Pak to skončí. Navždy.“

„Sedm.“ řekla Valérie.

„Ano, tobě sedm. Jenomže pak ses zhroutila. Byla jsi ještě dítě.“

„Panna není žádné dítě.“

„Má s tím něco společného stříhání vlasů?“

„Nevím. Je to spíš zvyk. Děti chodí ve škole hodně nakrátko, všechny. Když se Panna chystá ke zkoušce, udělá oběť. Jako v tvém snu, požádá kamarádku, vezmou nůžky a navzájem se stříhají. Tu druhou vybere mladší, samozřejmě se holky hlásí, stejně je očistí Oheň, když se to povede. Je to ten den, kdy přestane krvácet. Mně táhlo na dvanáct, když se to stalo.“

Valérie mluvila krátkými větami, dost tiše, ale velice vážně.

„Už párkrát jsi prozradila, jak moc se těšíš, že mě ostříháš. Ani nevíš, jak bych ráda. Kdybych si byla jistá, že tím něco spustím, v tu ránu bych vás ostříhala všechny, klidně násilím! Kašlu na to, že bys trpěla a zuřila. Dokonce ti prozradím... až zjistím, že je to potřeba, najdu si tě a obětuji tvoje vlasy, ať budeš kdekoliv. Ale zatím na tebe nikdo nesmí sáhnout. Jsi moje pojistka pro nejhorší chvíli. Vyjádřit se k tomu můžeš, ale platí, co řeknu já!“

Julie se už několikrát nadechla k protestu, teď už nevydržela. „Jakým právem?“

„Právem silnějšího. Nebo, jestli chceš, právem čarodějky. Udělám s tebou, co budu chtít, a ty budeš zuřit a vzpouzet se, ale poslechneš.“

Julka se opět nadechla – a potom vydechla. Po zádech jí přebíhaly vlny mrazu a horka.

„Jsi tak dobrá čarodějka?“

„Nejsem. Strašně moc mi toho chybí. Tápu ve tmě a hledám světlo; až je najdu, budu lepší. Ty taky. Budeš hodně dobrá čarodějka, budeme svádět všelijaké souboje a učit se jedna od druhé. Někde v tobě to je, proto jsi taková, jaká jsi. Už si to konečně uvědom.“

Julie měla sucho v ústech, napila se zkoušela pochopit, o čem je řeč.

„Co udělá čarodějka, když zjistí, že už nedokáže to... pracovat s Ohněm?“

„Složí se. Upadne do deprese. Dřív nebo později si najde kluka. Tím zajistí, že už nikdy nebude ovládat Oheň.“

To řekla Veronika, ale Valérie nesouhlasila: „Komu se podaří zapálit Oheň jako dospělá žena, už nikdy tu schopnost neztratí.“

„To říkají písma! Ale ještě nikdo to nedokázal!“

„Já tomu věřím. Všechny postupujeme podle grimoárů! A daří se nám to!“

„Já vím. Sedm dní maximálně!“

Julie se ani nemusela hádat, sestry Mendozovy to v pohodě zvládly samy.

„Vyčítáš mi to?“ zasyčela Valérie.

„Ale ne! Já vím, jseš lepší, ale...“

Julie seděla mezi nimi, tak ten náhlý mráz přímo cítila.

„Jestli si myslíš, že jsem někde udělala chybu, tak si podej nůžky a vysvětli mi to! Ale ty půjdeš jako druhá!“

Julka polkla naprázdno.

„A ty třetí! Víš, co jsem řekla – tak se moc nesměj!“

„Já se nesměju!“

„Tvoje chyba.“

Julka přemýšlela, čím uvolnit napětí. Moc dobrých nápadů neměla. Tak řekla: „Nepůjdem si radši zaplavat?“

Ano, účinkovalo to, přestaly na sebe vrčet. „Ty nemáš rozum! Víš, jaká je tam zima?“

A potom se postupně rozesmály.

Ráno posledního dne v roce bylo pochmurné a sychravé, ani se nikomu vstávat nechtělo. Nálada na ranní rozcvičce byla ještě mizerná, ale po snídani se zlepšila, protože nadcházelo finále výzdoby urozených slečen i jejich partnerů. Při té příležitosti se zvýšila cirkulace drbů v kuloárech; zejména zajímavé bylo kdo s kým a za jakých okolností strávil noc.

Renée se svým Číňanem, který pokračoval ve výzdobě její pokožky; nic zvláštního, leda nádherné nové kresby na stehnech a hýždích. Potvrzovaly prohlášení, které přinesla Diana a dívky je okamžitě vzaly za své, totiž že tetování či kresba na kůži nahrazuje oděv. Princezny rozhodly, že ze všeho nejdřív si dají vyzdobit části, které se obvykle zakrývají za všech okolností; když ovšem budou pokryté tetováním, nebude důvod je skrývat.

Ale pozor! Freya spala sama; Mario di Carialti se od ní totiž nějak moc rychle odpoutal a počal kupodivu klást osidla Isabelle Regové. Ta to přijímala s povděkem a chystala se vyslyšet jej při první vhodné příležitosti; její sestřička se naprosto nedala zahanbit a spřádala pletky s nějakým mládencem z Itálie. Diego tomu nebyl rád a žádal dceru, aby na ně dávala pozor; jenže Veronika se pouze smála:

„To spíš uhlídáš pytel blech než ty dvě panny! Kdybys slyšel, jak pomlouvají jedna druhou, tak bys zešedivěl jako jejich táta! V Malaze je to samý kapitán a lodní důstojník, oficíři od kavalérie a dělostřelectva a vůbec... to bere panenství rychlý konec! A tatíček o tom vůbec nemusí vědět!“

Don Diego potřásl hlavou. „Až se to dozví, samozřejmě to bude svádět na nás! Pošli je radši pryč, dokud je čas!“

„Já s nima něco udělám!“ slíbila Veronika, ale neudělala nic.

Isabelle a Dolores se mezi princeznami líbilo. Zpočátku byly poněkud zmatené, žasly, když měly jezdit na koni obkročmo, chodit v kalhotách a koupat se bez oděvu; ale zvykly si rychle. Dokonce začaly projevovat zájem naučit se něco víc, než uměly z klášterní školy. Při rozsáhlosti knihoven řádu měly co studovat celý život.

Veronika a Valérie měly spoustu práce. Jednak vyzdobit sebe, což nebyl problém, rozhodly se jít za orientální hurisky a jejich kostým se skládal převážně z jemných závojů, zvláště na obličeji, a spousty šperků. Dále musely vyzdobit děvčata Regovy; s tím bylo starostí víc. A ještě vše ukazovat novým komorným, vykuleným ze všeho. Zatím nechápaly, proč jsou v řádu pohromadě bytosti tak odlišné jako panna Julie a Ponny s bojovým copem, navíc skvělé kamarádky.

Freya se chovala divně; po snídani zapadla do svého pokoje, pálila tam tyčinky a zpívala své kočičí bohyni. Julka k ní na chvíli nakoukla, Freya jí z ničeho nic darovala nádherný náhrdelník z jantaru a požádala, aby ji nechala být. Zřejmě něco velmi důležitého chystala.

Julka se šla náhrdelníkem pochlubit a byla odchycena Valérií. Princezny pilně připravovaly různé barvy; odzkoušely si je při divadelním představení a dneska chtěly předvést jako hlavní součást kostýmu. Rozhodly se, že na počátku večera přijdou oblečeny téměř normálně, postupně však budou jednotlivé hadříky odkládat a nahrazovat pomalováním. K půlnoci už to bude jedno, takže na nich zůstane jen barva a šperky. Julie byla pro a hned se rozhodla taky začít s pomalováním, aby to do večera uschlo.

Potom se soustředily na dvojčata Knassenovy. Doposud nebylo jasné, jaké budou mít masky, zejména zda stejné či rozdílné. Zatím povídaly pokaždé něco jiného a nikdo z toho neměl rozum; na přímou otázku se většinou pochechtávaly a nic rozumného neřekly. Ostatní je přesvědčovali, že se od sebe musí lišit, jinak je nikdo nerozezná; ony samy však byly od malička zvyklé se zaměňovat jedna za druhou, zvláště v milostných aférách. Čínští mistři tetování hleděli na jejich alabastrově bílou kůži s velkým zalíbením a jistě by si na nich vyhráli; ale Britta a Senta kroutily hlavami, usmívaly se a odpovídaly záporně.

„Já bych měla nápad,“ řekla Diana, „Ale...“

„To bude něco hroznýho,“ třásla se Veronika předem, „Povídej!“

„No, jak jsem tak cestovala po různých zemích...“

„Na rovinu! Čína, Japonsko, Indie?“

„Siam.“

„No, nevím... jaká je tam vůbec kultura?“

„Zmatená. Bere poučení ze všech možných oblastí a semele do takového... konglomerátu. Zkrátka...“

„Nebude to vyžadovat nějaký nevhodný zásahy na těle?“

„Ani ne. Leda... nabarvit pleť na tmavo.“

„Fajn! To je fakticky nikdo nepozná! Co dál?“

„Sárí; nějaká mají s sebou děvčata od Ponny, půjčí jim je. Tím se zakryjí taky vlasy, obličej se nalíčí a šperky...“

„Díry v nose na řetízek si udělat nenechaly!“

„Proboha, neblázni! Kvůli jednomu maškarnímu se dát zohavit?“

„Já jsem podle tebe zohavená?“ vylítla Julka.

„Tobě všechno hrozně sluší!“ uklidňovala ji Veronika, „Kluci si nechávají rozseknout ksicht šavlí, aby vypadali drsně...“

„Chceš taky rozsekat hubu katanou?“

„Co se pořád vztekáš jak malá? Já tě chválím a ty...“

„Bavme se radši o dvojčatech, ne!“

„Necháme to na Dianě, ať si zafantazíruje. Ty se starej, abys vypadala jako hezká Kréťanka...“

„Je tady problém,“ vzdychla Valérie, „Leč značně delikátní...“

„Jsem zděšená už předem...“ řekla Julie.

„Máš smůlu, tebe se to už netýká. Když přijdeme bez oděvu, jen pomalovaný... bude to v pořádku, jenom... ty chlupy na těle budou hrozně nápadný. Něco by se s tím mělo...“

„Myslíš – oholit?“

„Jo – a měla bys to udělat ty. Když tolik toužíš nám nějak ubližovat...“

Julka se jenom zašklebila: „Mě už dneska nevytočíte! Po tom, co jsem zažila v noci a ráno...“

„O co?“ reagovala okamžitě Renée.

„Janě to udělala Diana a vypadá docela dobře...“

„Jana je děcko a měla tam pár chloupků; ale my...?“

„Tak s tím holt bude víc práce, no...“

Dívaly se jedna na druhou, až se ozvala Jana: „Holky, prosím, nechte mě to udělat! Já budu moc opatrná...“

„O tom nepochybuj! Kdybys nebyla, tak tě...“

Jana si už dávno odvykla mít z kohokoliv strach; přinesla nástroje a dala se spokojeně do práce. Ne pouze cudná Julie, i mnohem otrlejší Veronika s Valérií to cítily jako nepříjemnost. Jenom Jana se bavila velmi dobře a trapnost té chvíle jí vůbec nepřišla na mysl.

„Kadeřnictví u Jany, práce všeho druhu,“ přejela si Veronika po těle a potřásla hlavou, „Odvádíš dokonalou práci, to ti musím přiznat...“

„Co se ti nezdá, vypadáš skvěle!“ chechtala se Valérie, „Kluci budou žasnout, až to uvidí...“

„Kluci to budou především chtít taky!“ ušklíbla se Julie, „Co ty na to, Jani, troufla by sis?“

„Proč ne – já udělám každýmu, co si řekne!“

„Klukům, jo? Ty kanále!“ chválila ji Renée.

„To víš, to je ta mladá generace,“ mávla rukou Veronika, „Jim to třeba nepřipadá nijak trapný!“

„Mně se nezdá, že je to něco... Je to zkrátka jiný tělo, ne? Každá bytost má nějaký tělo, proč bych se ho nemohla dotknout?“

Dívky se tvářily všelijak, ale Diana řekla: „Nech je bejt, máš pravdu! Venku jsou jiný názory, ale to tobě může bejt jedno!“

Jana dokončila práci a rozhlížela se, co by ještě komu provedla.

„Nejlepší by bylo, kdyby ses naučila tetovat.“ řekla Renée.

Jana se začervenala a sklopila oči. „Jak to víš?“

„Halt, moment – co vím?“

„No... že bych si to chtěla zkusit?“

„Tak ty si to chceš zkusit, jo? No počkej, dítě nezbedný, o tom nám chvíli povídej! Co jsi vymyslela?“

„Ale nic, jen mi napadlo... zkoušela jsem si to na papíru a docela mi to šlo. Jenže na kůži...“

„Ukazovala jsi to Wangovi? Co říkal?“

„Nepochopila jsem to přesně, ale líbilo se mu to.“

„Co to bylo?“

„Pamatuješ, Diano, jak jsi mi povídala o dravých motýlech? Jak někde na jižních ostrovech žijou motýli, co sajou tykadlama krev z krční tepny jako ti netopýři v Jižní Americe...“

„Ne tykadlama, sosákem, ty tele!“

„To je nejspíš nějaká ptákovina, ne?“ šklebila se Ponny.

„Já ji chtěla vystrašit, aby neotravovala...“ vysvětlila Diana, „To bylo hned ze začátku, ještě jsem myslela, že je děcko a večer bude kňourat nebo se ofrňovat...“

„Jak má vypadat takovej motýl?“

Jana vzala štěteček a nakreslila tvora, který ze všeho nejvíc připomínal chiméru: fantastická křídla, pavoučí nohy s drápy, nebezpečná kusadla a dlouhá tykadla, už na první pohled hrozná. Dívky vykulily oči a nechápaly.

„Kam si představuješ, že bys to umístila?“ zazářily oči Dianě.

„Je několik možností,“ navrhla Jana opatrně, „Ale nejlepší by bylo... takhle zezadu na krk. Ono se dá udělat ve variantách, větší nebo menší... a tykadly se dotýkat krčních tepen.“

„A ta křídla?“

„Podle toho, jak budou veliká... Vy máte všechny vlasy, tak to může být vidět, ale nemusí. Podle toho, co která bude chtít!“

„Tak já se hlásím,“ řekla Diana, „Dej se do toho a může to být klidně vidět; při mým životním stylu...“

Jana nadšeně doběhla pro tetovací jehly a dala se do práce za pozorného přihlížení ostatních. Veronika a Valérie ji kritizovaly a nápad odmítaly, Renée se hlásila jako další, Ponny zásadně odmítala jakékoliv pochybnosti a chtěla motýla co největšího. Julie se kousala do rtů a zvažovala – když však viděla výsledek, nadechla se: „Teď já!“

„Cože, Julko? Ty by sis troufla?“ vykřikla Valérie.

„Jediný problém je, když budu mít vlasy vyčesaný nahoru; ale to si vezmu nějaký španělský krejzlík nebo tak něco. Když nebudu chtít, nemusí to být vidět...“

„Takže v menší velikosti, že?“ ujišťovala se Jana.

„Tak akorát. Nemusím ti nic vysvětlovat, sama to chápeš!“

Bylo to poprvé, co si Julie troufla na podobný zásah, takže pečlivě sledovaly, jak se bude tvářit. Svlíkla tuniku a lehla si tváří dolů, Renée ji vyčesala vlasy nahoru a zasponkovala. Po výcviku od Wanga si byla jistá, že je zkušená odbornice a může tudíž pomáhat a radit. Jana nakreslila předlohu a nechala si schválit velikost, potom vzala tetovací jehly a začala.

„Ty mi ještě vykládej, že nemáš ráda bolest!“ posmívala se Renée, „Zírám, jak si to užíváš!“

Julka měla zakázáno se hýbat, ale mluvit mohla. „Takže ty budeš zkoušet, kdy vyletím, jo? Tak schválně, promluv teď, nebo mlč navždy!“

Renče zazářily oči. „Vrtá mi palicí, jak jsi přišla na to, že by soulož mohla bolet. S Jankem tedy rozhodně ne. Ten na tebe bude opatrnej jako na malovaný vajíčko!“

„Takže jsi s ním spala. Klidně povídej!“

„To nic nebylo. Měl nějaký narozky nebo co a já byla dárek. Trochu víc se připil a já umím být hrozně moc roztomilá!“

„Hm, jo.“

„Vlastně ne, kdyby to byly jeho narozky, tak by si dával bacha. Někdo jinej něco slavil a Janek netušil podraz. Jasně, když už mě měl pod sedlem, tak ho to začalo bavit. Já jsem šikovná holka a mám to moc ráda. Vyzkoušela jsem většinu kluků. I holek.“

„No jo. Klidně.“

„Se divím, že se necháš olizovat zrovna od tygra. Jasně, je to bezvadný, ale já to třeba umím líp! Žes neřekla!“

„Chacha.“

„Nebo si řekni Knassenkám, ty jsou ještě lepší. Ze začátku to dělaly jenom spolu. Pak začaly s klukama, ale ta druhá musela být při tom.“

„Hm, hm.“

„Ale nejlepší je Tomáš. Jeho Svatost velmistr Baarfelt. Když hezky poprosíš, třeba ti to předvede.“

„Hm.... fajn.“

„A mimochodem, má rád, když je holka pěkně očištěná. To jsem zrovna byla ošlehnutá, nikde ani chloupek. Nevím, který holce to zrovna šlo, ale koupaly jsme se všecky. Tomášovi se líbí, když se děcka dají ošlehnout Ohněm. Možná to taky někdy zkoušel... Divíš se? Nikdo netvrdí, že to klukům nejde. Třeba tvůj malej bráška Denis by možná mohl... Ty spíš?“

„Nespím.“

„Že nic neříkáš!“

„Pořád čekám, kdy mě začneš opravdu zlobit. Zatím to byl čajíček. Slabej.“

„Čajíčky taky umím. Náhodou jsem lepší, než si myslíš. Hlavně umím prohřát kámošku, když se složí. A poznám, kdy to přijde. To si zapamatuj pro budoucnost.“

„Myslíš?“

„Jak tě tak odhaduju, budeš to zkoušet. Dávej si bacha, nikdy nic nedělej bez dvojky, která tě z toho dostane, kdyby něco.“

„Jo, chápu.“

„Mohla bych ti aspoň vyholit krk. Máš tam takový ošklivý zbytečný chlupy. A trochu srovnat to křoví, co si ho tak pěstuješ.“

„Jasně, můžeš!“

„Nebojíš se, že zneužiju situace a ostříhám tě víc?“

„Budeš se divit, nebojím. Náhodou jsem poslouchala Valérii, že si mě bude pěstovat na zlý časy, až nebude jiná možnost. Docela se mi to líbí. Kdyby nastaly zlý časy, už mi bude jedno, co se mnou udělá. Ale myslím nejseš tak blbá, abys to pokazila. Tak jen do mě a stříhej, až kam si troufneš!“

Renča se rozesmála. „My snad ještě nakonec budem kamarádky! To by mě mrzelo, s kým se budu hádat?“

„Neboj, jen co mi to Jana dodělá, tak tě seřežu. Ono ti to minule od Diany asi nestačilo...“

„Chm! Šetřila mě... Nejlepší výprasky jsou, když se chystáš do Ohně, to je úplně fuk, jak moc tě zříděj. Oheň léčí všechny rány...“

„To máš vyzkoušený? A vůbec, léčit umíš taky?“

„Jasně, tím nás dřeli nejvíc. Stáhnout bolest, natáhnout do sebe špatný Ëčko a vrátit dobrý... Jasně, důležitý jsou taky prášky a bylinkový odvary, ale aby to tělo přijalo...“

„Tak jo, fajn.“

„Mohla bych tě to naučit!“

„Vážně?“

Renée jí opravdu oholila šíji, až kus pod vyčesané vlasy, ale ani to Julku nepřimělo k protestům. Ukázněně držela a nedala najevo bolest ani odpor, aby jí nemohly nic vyčítat; její motýlek byl menší než Dianin a měl delší tykadla, ale vynikal stejnou fantastickou krásou. Renée jí vetřela do kůže olej, aby kresba krásně vynikla.

„Umíš taky vystřelovat blesky z prstů?“ zeptala se Julie.

„Co jako? Jo, E-impulsy, jasně že umím a jsem milión dobrá! Mohla bych... chceš to naučit?“

Konečně se jí podařilo přimět Julii k nějaké reakci. „To víš, že bych.... víš co? Jestli mě nedokážeš naštvat, tak jsi prohrála sázku a naučíš mě to!“

„Já tě to naučím třeba hned, a štvát tě budu potom – pojď ven!“

Vypadly na chodbu a vyhledaly si vhodné místo, kde nebylo co zničit.

„Pamatuješ, jak se ohřívá voda? Napřed si zkusíme předávat energii! Mám dojem, že nabitá seš slušně!“

Objaly se, tedy Renée ji ovinula pažemi a přitiskla se tak těsně, jako by se chtěla přilepit. Zvlášť na těsno se třela prsy, ale Julie neprotestovala, líbilo se jí to. Trochu sebou cukla, když jí Renča vložila ruku do klína, ale neprotestovala.

„Neboj, nepropíchnu tě! Ale ty mi tam klidně strč ruku, to víš, že to mám ráda! Jenom musíme probudit toho hada...“

Julie si to nechala líbit. Cítila, jak jí od podbřišku stoupá teplo, proniklo do páteře a stoupalo výš. Přijala je a nechávala se jím prostoupit.

„Krásně ti to jde! Teď zkus předávat mně... neboj, neuškvaříš mě, já snesu daleko víc... jo, tak je to bezvadný! Zkus mi předat co nejvíc, klidně se vybij, já ti to pak vrátím... no výborně!“

Julie cítila, jak energie prochází jejím tělem, pak přechází z jedné do druhé.

„Teď odstup na dva kroky a zkus to znova. Nemusíme se dotýkat... Jo, dobrý! Ještě ustup... pět kroků! A teď šlehni!“

Julka nevěděla, co se po ní chce, ale Renée natáhla prstík a vystřelila energii přímo vpřed. Štíplo to, Julka sebou cukla a rozesmála se.

„No, teď ty! Pořádně, a nešetři mě, já... Au! Dobrý, tak to má být... Ještě ustup! Čím dál, tím větší šleha!“

Julka to zkusila, a vzápětí pocítila několik úderů. Kdyby je nečekala, byly by nepříjemné, ale takhle jí jenom rozproudily krev.

„Odvážíš se dát si souboj?“

Julka statečně přikývla. Vzápětí dostala šlehu do pravého prsu, tak bolestivou, že vyjekla. Ale vzápětí se vrhla do boje a snažila se zasáhnout stejně přesně.

„Skvělý! Teď to zkus nohama... jako kopnutí na dálku, chápeš?“

Chápala a zkusila to. Moc se jí to líbilo.

Najednou se na konci chodby objevila Patty. „Co to vyvádíte?“ ptala se překvapeně.

Aniž se domluvily, šlehly po ní obě, až ji to připláclo na zeď. Zařvala, ale hned se vzpamatovala.

„Obě proti mně? Vy jste potvory zákeřný!“

„Nekecej a bojuj!“

Bojovala, střílela blesky z obou rukou a ječela při tom, ale spíš nadšeně. Julka dostala taky ránu, že vzala druhou o zeď, a než se dostala na nohy, chytila ještě další.

„Vzdávám se!“ zvedla ruce a přestala bojovat.

„Co jí můžu udělat?“ Patty se přiblížila plná nadšení.

„Nic, je to její první souboj. Budeš výborná, teď ať to na tebe někdo zkusí! Hlavně hodně trénuj a nabírej Ëčko!“

Julie byla šťastná. Přestože dostala nářez a dost to bolelo, cítila se skvěle a těšila se na další zážitky. Objala Patty a začala se s ní mazlit, tedy pouštět do ní svou energii a přijímat její, Renée je objala taky a chvilku se mazlily ve třech. Julie dokonce postřehla, že osobní energie každé z nich je odlišná a těšila se, až pozná další.

„Já vám vlastně přišla říct, že jsme uvařily bezva barvičky na kůži. Všelijaký, můžete bejt hnědý, černý, žlutý, červený... vyberte si!“

Šly to oznámit ostatním a nadšení bylo všeobecné.

„Já chci být černá!“ hlásila se jedna Knassenová.

„Já taky!“ přidala se druhá.

„Holky, vy už mě štvete!“ rozčílila se Diana, „Pořád ještě jste se nijak nedohodly na účesech, teď ještě chcete stejnou barvu... tak co vlastně chcete?“

Knassenky se domlouvaly chvíli očima, pak začaly mluvit jedna přes druhou a dost zmateně, jak jim to šlo podle jazykového vybavení:

„Julko, tys říkala, že jsme se ostříhaly navzájem. Jak to bylo?“

„Ale to se mi jenom zdálo!“

„Nevadí! Povídej nám o tom!“

Nechala se uprosit, vyprávěla a trochu to nazdobila, už ze svého snu nebyla tak vyděšená, spíš se jí zalíbil.

„To bych jednou chtěla udělat!“

„Já taky!“

„Neblázněte! Ostříhat dohola a ještě oholit břitvou?“

Nadšeně přikyvovaly a řehnily se při tom.

„To jsme dělaly ve škole. A moc se nám to líbilo!“

„Jak vám to šlo s Ohněm?“

„Skvěle! Já se těším, až doroste Inga! Slíbila nám, že se budeme koupat každý den, dokud jí to půjde!“

„A to uděláte jak? Ostříháte se předtím, nebo to necháte na ohni?“

„To je nádhera, když na tobě všecko hoří! Jednou jsme si nechaly šaty, to bylo skvělý!“

„Až poznáme, že roste, zavezem Ingu do školy, a předtím jí ustřihnem copy. Pověsíme jí je doma nad postel!“

„Už to má slíbený!“

„Ona má krásný copy, ještě hezčí barvu než my!“

„Stejně bude chtít, abysme se ostříhaly s ní!“

„Kdybysme se ostříhaly hned, tak bude chtít taky, jen co nás uvidí!“

„To by bylo bezva!“

„Diano, tys vyprávěla, jak ti udělali v Japonsku krásnej účes a potom to všechno ostříhali a udělali z toho paruku!“

„Ano, ale přesně naopak. Ostříhali to z jedné krásné gejši...“

„Tak to udělejte s náma! My vám ty vlasy dáme na paruku a necháme si narůst nový!“

„To Valérie nedovolí! Patříte do její zásobárny na zlý časy!“

„Ech, mně už je to všecko jedno! Dělejte si, co chcete!“

„Náhodou, my už jsme to vykoumaly! Líbí se nám, jak to má Valérie tadyhle ostříhaný po stranách...“

„My bysme chtěly po stranách ostříhat a nahoře nechat dlouhý!“

„Když to vezmete hodně, tak ze dvou hlav by to na jednu paruku vyšlo!“

„My bysme chtěly takovej hřeben! Míň než má Vali, ale zas o trochu víc než Renča!“

Diskuse byla o hodně delší kvůli vysvětlování podrobností, které řekly jinak než srozumitelně a muselo se to vysvětlit. Každopádně všechny z toho měly zašmodrchanou hlavu.

„Mně už je to taky jedno,“ řekla nakonec Diana, „Dejte jim nůžky a strojek, ať si dělají, co chtějí!“

„Neblbněte! Ony to fakt udělají, já je znám!“

„No a co? Je Silvestra!“

„No! Já začnu od Julky, u tý aspoň vím, jak má vypadat, a vy si zatím dělejte...“

Diana se dala do práce; to nebylo lehké, na Krétě se nosily účesy vysoké, homolovité a všelijak vyzdobené; některé prameny byly volné a poletovaly kolem hlavy jako hadi. To vše hodlala Diana vytvořit na Juliině hlavě; Julka si to nechala líbit, dokonce měla pocit, že se jí to líbí. Krk už měla vyholený, teď jí Diana břitvou odstranila vše, co uteklo z utaženého účesu, a nebyly to ty pramínky, které měly být volné.

„Ještě bych ti upravila obočí...“ navrhla.

„Oholit úplně a namalovat nějaké hezčí!“ radila Renée.

Julie už chtěla vyletět, ale ovládla se.

„Jo, klidně mi to uprav!“

„V Japonsku mi oholili i obličej,“ chlubila se Diana, „Kamiči měla sem tam nějaký drobný chloupky a než ji začaly malovat, tak všecky odstranily. Aby mi to nebylo líto, tak mě oholily taky. Já mám teda chloupky světlý, ale moc se mi to líbilo...“

„No jo, ale to by jí to pak rostlo víc, a musela by se holit každou chvíli!“

„Já to taky nechci udělat, jenom vám říkám...“

„My máme takový blbý světlý obočí!“ hlásily se Knassenky, „Pryč s ním!“

„Hele, tady máš břitvu a udělejte si to samy, stejně se na to třesete!“

„Nedávej jim to do ruky, nikdy nevíš, co udělají!“

Nejhůř trpěla Jana. Ležela na lehátku a Renée do ní píchala jehličkou. Jana chtěla motýla co největšího, nápadného a barevného. Mluvit mohla, ale ne pomáhat.

„Stejně by bylo nejlepší udělat, jak říká Diana! Julko, ty máš moc krásnej účes, to je škoda rozplétat! Stejně to ani nepůjde. Sundáme to vcelku a...“

„Neboj, sestřičko, ani ty mě nenaštveš! Já jsem si dala závazek, že mě nikdo nevytočí! A je mi jasný, že to všecky budete zkoušet!“

„Ty spoléháš, že by Vali nedovolila. Tak ostříhejte nejdřív Valérii, pak už neřekne ani bú!“

„Počkej těch facek, až budeš hotová!“

Chvilku to vypadalo, že nad tím Valérie uvažuje, ale pak jen mávla rukou.

„Dělejte si, co chcete! Já se jdu pomalovat!“

V kuchyni vládly Ještěrky. Starší kuchařky je nechaly řádit, ještě jim radily a darovaly jim všechny starší či vyřazené hrnce, aby si v nich navařily barvy. Samozřejmě to zkoušely jedna na druhé, takže už byly mnohem skvrnitější. Ke kuchyni přiléhaly již popsané sprchy, tam se malování mělo odbývat, a měly také připravené nástroje, kterými do té doby oholily odvážnější dívky ze sirotčince. Zbývající byly ještě příliš vyděšené, ale některé už pochopily, že vypadat jako Ještěrky není nic špatného, a nadšeně se hlásily.

Diana měla jasno: základní barvu těla chtěla tmavohnědou, všechno další pomalování světlejší. Chlupy po celém těle oholit. Vlasy svázat do ohonu tak, aby bylo vidět tetování.

„A oholit krk!“ navrhla Julie.

„Jasně. A hodně vysoko, a udělej to ty, když tě to baví!“

Julii to fakt bavilo. Vlasy stáhla Dianě do ohonu podle přání, ale ne vzadu, nýbrž vysoko na temeni, takže ohon trčel napřed do výšky a až potom splýval na temeno.

„Jak moc?“ zaváhala.

„Jak chceš. Na mě žádný zákazy neplatěj. Až to rozpustím, všecko se zakryje, a stejně nosím v zimě čepici...“

Nebyla to pravda. Od jedné ženy, která pocházela z Peru, dostala pletenou kuklu, jakou tam nosí domorodé ženy, hodně barevnou a se střapci po stranách. Byla z ní nadšená.

„Až nebudeme mít nic na práci, musíme vyrazit do Ameriky! Tam jsem nebyla ani s tátou, a jsou tam moc zajímavý vykopávky!“

Julie ji nešetřila. Slíbila, že ji nikdo nedonutí, aby se naštvala, ale to platilo jen pro řeči. Ostříhala ji strojkem až po urážku majestátu, ale Diana ji pobízela, ať pokračuje.

„Stačí, když mi to necháš nahoře, co je svázaný. A po stranách to vem břitvou! Charryho to vždycky hodně vydráždí!“

Julie si vzpomněla, jak do ní Janek rval ten svůj odporný nástroj, a jak ji to bolelo. Už pochopila, že to byla jen ohavná snová představa, a z řečí věděla, že Dianě se právě takové mučení nejvíc líbí. Chránila se na to myslet a představovat si to. Ničemným chlapům se pomstít nemohla, ale Dianě ano...

„To je nádherný!“ ječely Knassenky, když to spatřily, „My chcem taky! A ještě víc!“

„Souhlasím,“ řekla Valérie, „Julko, dej se do nich a nešetři je!“

„Né, my samy!“ přály si, „Ale někdo ty naše vlasy seberte na paruku!“

Vrchní Ještěrka Patty okamžitě určila jednu dívku k jejich obsluze. Další stály kolem, radily a žvanily hlouposti.

„Jestli jim zbyde navrchu aspoň trochu hřívy, aby to za nima vlálo, bude to stačit!“ smála se Veronika.

„Inga se z nás zblázní! Bude chtít ustřihnout copy, a nedá pokoj...“

„Co chceš, je to dítě! Ale nás bude chtít ostříhat na oplátku!“

„Jedinej důvod, proč na vás vůbec něco zůstane!“

Julie tušila, že také jí jde o hřívu, zatím byla mimo nebezpečí, ale co bude zítra? Rozhodne Valérie, ale jestli ji napadne něco nového...

Líbila se jí hnědá barva, kterou si vybrala Diana, ale přece jenom chtěla o trochu světlejší. Ještěrky podaly správný hrnec a začaly ji natírat. Moc se jí to líbilo, zvlášť když ji štětkami často lechtaly tam... no ano, přesně tam. Mají zkušenosti, mnohem rozsáhlejší než ona. Tvář bude bílá, rty rudé, oči... tam neměla Diana jasno, ale znala způsob egyptský, hodně modré a kapky protažené až ke spánkům, tak jí to udělala. Ovšem potom to chtěly všechny.

„Modrá na černou? To nebude vidět!“

„Tak světle modrou! To bude nádhera!“

„A místo černý obmalovat žlutě!“

Knassenky, vždycky alabastrově bílé, šly do absolutní černé. Natíraly se navzájem, občas stříkly po zlobivých Ještěrkách. Dopadlo to tak, že kůži měly černější než nejčernější černošky, a k tomu jasně modré oči, bílá bělma, ústa jako krvavou ránu a na vrcholu hlavy blonďatý chochol, splývající až na záda. Při tanci za nimi bude vlát jako zlatý plamen.

Motýla na šíji už měly všechny princezny. I Valérie. I Veronika, ta odolávala nejdéle, ale nakonec ji to zlákalo. Taky už měly účesy, aby byl motýl vidět. Patty navrhla ostříhat vlasy i na černé paruky, byla ochotna dodat i obsluhu, ale to neprošlo.

„Co třeba Denis?“ napadlo Julii.

Denis se kupodivu nepletl děvčatům pod nohy, pobíhal někde po paláci se šelmami. Ale bylo tady jiné dítě: dcerka Ponny, kterou pojmenovali Kaya a již soustavně rozmazlovali úplně všichni. Jenže to rozmazlování bylo trochu svérázné: Ponny jí jako první věc načesala cop, jaký měla sama, to Kaya ještě váhala a nezdálo se jí to. Pak ji naučily koupat se v bazénu; plavat neuměla, ale byla velmi talentovaná a už se aspoň přestala bát vody. Teď seděla na dosah, sledovala cvrkot a ve vhodnou chvíli se ozvala: „Já chci taky motýlka! Velikýho!“

„To bych si rozmyslela,“ varovala Veronika, „Mysli na to, že ještě vyroste a kůže se jí napne... bude mít jiný tvar!“

„Neboj se, udělám to jemně; později to půjde opravit!“

„Ale už nikdy smazat!“

„Nebude potřeba.“ řekla Ponny rozhodně.

„Jenže holka bude vřískat, protože ji to bude bolet!“

„Takhle bude vřískat, že jí motýlka nechcem udělat!“

„Nebude vřískat.“ Jana přejela Kaye po hlavě prsty.

„Cože – to už ses taky naučila?“

Jana se jen začervenala a pokrčila rameny.

„Poslouchej, panenko, co ještě umíš?“ zeptala se Veronika, „Já začínám přicházet na to, že ty mlčíš, seš nenápadná, pozoruješ dění kolem a hrozně rychle se učíš! A seš nějak moc dobrá!“

Jana polkla dvakrát naprázdno; pak se rozhodla odpovědět: „Když jste řekly, že jsem princezna...“

Valérie pochopila, že jí chování Veroniky připadá výhružné, tak ji vzala kolem ramen a řekla o poznání vlídněji: „Chápej dobře, nám nevadí, že něco umíš! My jsme dokonce rádi... ale chtěly bysme vědět, co ses všecko naučila!“

Jana chvíli dávala dohromady slova, protože mluvily španělsky. „Rozhodla jsem se jít do Arminu. Tak musím umět všecko, co tam budu potřebovat. Chci být taková, jaká má být holka v řádu. Léčit lidi, učit děti... a být dobrá žena pro svého muže. Když bude potřeba, tak za něj taky... bojovat. Já už nejsem dítě; tak budu dělat všechno, co musejí dělat ženy. Chápete?“

„Vypadá to, že tě chápem,“ řekla Julie a objala ji z druhé strany, „Jenomže já si pamatuju, jaká jsi byla, když jsem tě vytáhla z té díry za Vídní... Udělala jsi pořádný pokrok!“

„O tom bych... taky chtěla mluvit. Je tam pár děvčat, kterým bych chtěla pomoct. Dostat odtamtud taky. Třeba násilím!“

„Myslíš, že bys to dokázala?“

„To je... dneska už jo. Naučily jste mě bojovat. Jenomže... teď nemůžu osobně. Kdyby to šlo...“

„Napiš mi seznam a všechno, co o tom víš,“ řekla Veronika, „Svěříme to našim klukům, stejně jsou líný a k ničemu se nehodí, tak ať aspoň bojujou! Přestrojej se za loupežníky, přepadnou klášter, vyrabujou to tam a pár holek unesou...“

„Ostatní můžou za odměnu znásilnit...“ smála se Valérie.

„Jenže kam s nima? Dneska je Evropa prolezlá policajtama, nikde se neschováš! Muselo by se někam... na Balkán nebo do Řecka!“

„Já to říkám pořád, obsadíme Krétu!“ popichovala Julie.

„Stejně jsou to jenom kecy,“ mávla rukou Veronika, „Rozejdeme se a už se víckrát nikde takhle nesejdeme! Já bych se třeba jela podívat na ten tvůj Ostrov, Diano – ale všechny?“

„My už tam budem!“ smála se Renée, „Budu tam mít klášter, tam budete moct všechny bydlet, až nás přijedete navštívit!“

Ostatní začaly plánovat, co tam všechno má Renée zařídit; při tom je navštívil Mario a Isa se začala projevovat znatelně víc.

„Páni, tady je blázinec... Co to pijete? Některý už vypadáte k nepoznání teď, to jako zbrojíte na večer?“

„To je ten správnej!“ vykřikla Jana, „Chyťte ho a přivažte mi ho k židli! Na něm si budu moct vyhrát s jehlama!“

„Počkej, ty motýlky děláš ty? Tak jo, jsem pro; už jsem říkal Číňanovi, že chci trochu vyzdobit, jenomže on se brání, že nemá čas a že by to bylo složitý, protože jsem... inkarnace něčeho. Ty asi víš čeho, že Diano? Je to něco hroznýho...“

„Jestli seš něčeho inkarnace, tak vlka Fenrira; informuj se u Freyi, co to je za zvíře!“

„Jsem možná nevzdělanej, ale zas tak moc ne! Beru toho vlka a chci toho motýlka! Ještě teď před obědem!“

Jana přistoupila blíž k němu a nakrčila nos: „Cítím alkohol! Tuším, že seš ožralej!“

„Zato tady se koukám moc nepije! Což nechápu, je poslední den v roce, ne? Chápu Ponny, když je buddhistka, ale vy...“

„Co nepijem? Děláme si čaj, když chceš, dej si...“

Mario opatrně začenichal k předloženému nápoji. „No, trochu něčeho tam je, ale moc zrovna ne... proč se tak šidíte?“

Veronika přimhouřila oči. „Teda, my bysme mohly udělat dobrej čajíček... já to studovala! Jenomže...“

„No co, kde je problém?“

„Jenomže mi to táta zakázal. Kdyby se dozvěděl...“

„Ty si něco děláš z jeho zákazů?“

„Budeš se divit, ale táta je přísnej. Nemá rád, když se věci ze školy používají... bezúčelně. Musíme to umět, ale nesmíme to používat.“

„Což nechápu.“ řekla Julie.

„Je to úplně jednoduchý. Magie není na hraní. Táta každou změnu v energetický situaci rychle pozná a má kecy.“

„Takže to taky umí?“

„O tom vůbec nepochybuj. Je lepší než všichni ostatní. A taky má spoustu zkušeností.“

„Proto se snaží vás chránit?“

„Radši se před ním ani nezmiňuj, nebo nám zkazí veškerou zábavu.“

„Co si děláš starosti? Je přece Silvestra, ne?“

„Nepřej si to, Mario! Když udělám skutečně dobrej nápoj, tak tady nezůstane kámen na kameni!“

„Tak schválně, kvůli mně!“

Veronika se bránila, ale ostatní ji přesvědčovaly, aniž přesně věděly, oč jde; nakonec podlehla a slíbila, že po obědě jim udělá něco na zapití. S veselou myslí šly houfně na oběd a seznaly, že většina mužů se v popíjení nijak neomezuje, takže byly uvítány obdivem a uznáním; i naplněnými sklenicemi, takže se také počaly dobře bavit. Samozřejmě starší a významnější lidé se tolik neopíjeli, maximálně si připili na dobrou náladu. Don Diego si prohlédl, jaké motýlky mají jeho dcerušky na šíji, smál se a prohlásil, že jsou dospělé a je to jejich věc.

Po obědě se dívky vrátily do harému, aby dokončily přípravy na večer; společně s nimi odešli mladší muži, včetně Maria, Jana Dunbara, Charryho a dalších. Veronika se nastěhovala do kuchyně a začala vařit čaj; používala k tomu různých surovin, ze kterých většinu ostatní neznali. Snad Valérie, ale té oči blýskaly nadšením a sestře fandila.

„Co to bude?“ ptala se Julie Dunbara, „Víš to?“

„Nevím co přesně, ale radím ti dobře, nepij toho moc! Mám jisté zkušenosti...“

„Co by se stalo, kdybych... vypila příliš mnoho?“

„Nevím. Třeba bys viděla věci, které neexistují. Nebo ztratila kontrolu nad svým počínáním...“

„A co kdybych chtěla ztratit nad sebou kontrolu?“

„Nesmíš udělat nic, co by tě zítra mrzelo.“

Julie řekla něco v neapolském nářečí, zřejmě nic zdvořilého. Dunbar chvíli uvažoval, co si o tom má myslet, pak pokrčil rameny a řekl: „Dobře. Budu dávat pozor za oba.“

Denisovi čaj nikdo nedal, ale vyčíhal si chvíli, kdy někdo nechal svůj šálek bez dozoru a vzal vzorek k degustaci; dospěl k názoru, že se jedná o nějakou drogu na bázi mexických kaktusů, jež používali Indiáni a jejíž tajemství zřejmě do Evropy přivezli dobyvatelé Ameriky, případně piráti, kteří číhali na jejich zlato. Značné množství indiánských šperků a vzácných předmětů, které se nalézalo v majetku řádu, dalo tušit, že k nim patřili.

Zato bez omezení dostaly napít nejen slečny Regovy, ale i mladistvé komorné; někdo vyjádřil pochybnost o správnosti tohoto počínání a Veronika mu s nebývalou upřímností sdělila, že někdy ta děvčátka začít musí.

Chlapcům se zalíbilo pomalování, kterým se zdobily dívky; teď se dali do práce taky a zakrátko měli na těle víc barev než ony. Když to uschlo, oblékli se sice do společenského oděvu, ale už se chystali, že jej postupem času odloží.

„Nejlepší by bylo něco si zahrát,“ řekl Mario, „Kdysi jsme hráli všelijaké takové hry...“

„Schválně, pochlub se, ať se na tebe něco dozvíme!“

„Nejjednodušší je, že se všichni rozdělí, pak se zhasne a každý si někoho vybere; když je to skončeno, tak se buď rozsvítí a lidé se baví tím, s kým byli, nebo se rozejdou a nikdo neví nic.“

„No... je nás tady na to dost, bylo by to zajímavé...“

„Ale jsou lepší hry; možná je zajímavější výběr partnerů než samotná ta věc. Vzájemné oťukávání, vybírání koho se podaří... ukecat, obelstít, zmást... a nakonec přemoci. Lov na nic netušící oběť, chápete?“

„Začínáš mluvit otevřeně, Mario. Měl by sis dávat pozor!“

„Proč? Nejen já jsem lovec; žena taky loví svou kořist a já dobře vím, že tou kořistí jsem já! Nebo třeba můj přítel; kdo ví, který z nás bude uloven? To je právě vzrušující!“

„Ale ty jsi znám tím, že rád lovíš nezkušené dívky!“

„Ano. Je krásné je získat, právě protože jsou nevinné. Ještě nevědí, jaká hra se hraje; dokonce ani netuší, že je to hra. Berou všechno strašně vážně, to se mi líbí...“

„Láska – podle tebe není vážná věc?“

„Láska je potměšilá iluze, kterou si vymyslela příroda, aby nás zblbla a dostala, kde nás chce mít. Jenže já to vím, akorát si hraju na to, že je to vážné...“

„Prozrazuješ všechno dopředu; tím riskuješ, že tvoje dívka to prokoukne a nebude brát vážně!“

„Když je chytřejší, vyhraje; ale ona nebude chytřejší! Přestože to víš, necháš se obelstít; taky já to vím a taky se dám ošálit. A taky nás to oba bude stejně vzrušovat.“

„Co bys ty považoval za největší vzrušení?“

Mario si povzdychl. „Jsem Ital, to přece víš – dědic starého Říma. Líbilo by se mi prožít něco jako tenkrát... pocit císaře, dobyvatele, imperátora! Pána celého známého světa, všech žen, všech mužů, všech peněz, všech vojáků... Pána všeho!“

„Taková moc se blíží moci samého Boha!“

„Římští césarové se považovali za bohy.“

„Ale my...“

Jenže Mario nebyl k udržení; vstal, přecházel rychlými kroky po sále a pomáhal si gesty rukou: „Kdo se stal dědicem slávy césarů starého Říma? Zajisté římský papež! A kdo je oprávněným nástupcem papežů, když přestali dělat, co jim ukládá církev? Kdo jiný, než velmistr Templářů? Tak jaký je rozdíl mezi námi?“

„Má pravdu,“ rozesmála se Valérie, „Ještě si vem senátorskou bílou tógu s červeným pruhem... nebo dokonce šarlatový plášť římských vojevůdců! A ty ho patřičně načeš, Jano!“

„Je Silvestr a maškarní bál – proč ne?“ smál se Mario.

Jana dostala novou oběť, vzala nůžky a sestříhala mu vlasy na krátký účes, jaký měli římští císařové na bystách v museu. Mario se tím bavil stejně dobře jako všichni ostatní; když si vzal tógu, nebyl od Gaia Julia Caesara k rozeznání.

„Teď máme šanci!“ vysvětloval jim rychlými, horečnými větami: „Don Diego je rozhodný velmistr a když dá rozkaz, dobudu pro něho svět a položím mu ho na zlaté míse k nohám! Ostrov Armin je nezničitelná základna; tam přemístíme všechny školy, nemocnice, ženy a děti, ukryjeme tam svoje poklady, aby se k nim nikdo nedostal! Šelmy nám je budou střežit... Pak se nebudeme muset bát, že zatímco konáme svou službu, podlý nepřítel přepadne náš dům a uloupí nám, co milujeme...“

„Myslíš, že bys byl schopen udělat to, co říkáš?“

„Jsem bojovník Boží! Až mi Bůh dá pokyn, vztyčím jeho korouhve na všech věžích světa! Není nic, co bych nedokázal učinit, jestli mi můj Pán zjeví, že to mám vykonat!“

Lidé si velmi dobře uvědomovali, že ačkoliv momentálně je mysl Maria di Carialti omámena čajem od Veroniky, nemluví nesmysly, na které by zítra zapomněl. Naopak říkal nahlas, na co tajně myslel každý den a každou hodinu svého života.

„Džahángír, dobyvatel světa,“ řekla Diana, „S tím souvisí slovo džihád, svatá válka. Z těch slov jde hrůza!“

Mario se rozesmál a objal ji kolem ramen. „Ty mi rozumíš! Byli to naši předkové, kdo dobyli Jeruzalém! Stateční muži v ocelové zbroji, kteří překonali moře i poušť, aby vztyčili svoje prapory na hradbách Svatého města... proč to neudělat také? Přijde velká válka, tady v Evropě – to je naše šance se prosadit!“

„Není nás na to trochu málo?“

„Ovšem že je nás málo; protože jsme zanedbali své povinnosti! Žijeme jako stádo tupých hovad; nesloužíme Bohu každou hodinu a minutu svého dne, nehlásáme jeho slávu, staráme se příliš o světské věci a zanedbáváme svou rytířskou čest!“

„Co tím myslíš?“ zeptala se Dolores, „Chceš říct, že jiné věci než služba tě zdržují?“

„No ovšem! Čím víc se staráš o zbytečnosti, tím víc zapomínáš na Boha! Stává se častěji a častěji, že je tvá mysl upoutána na nějaké nesmysly; nakonec zapomeneš i na to, že jsi Jeho sluha a považuješ se za kupčíka nebo kramáře jako druzí!“

„Mezi zbytečnosti řadíš také ženy?“ ptala se Isabella.

Mario ji přitáhl k sobě a políbil. „Blázníš? Copak se stýkám s nějakými ateistkami či prostitutkami? Nevěnoval bych ani na chvíli svou pozornost ženě, která toho není hodna! Když probodnu nějakou ženu svým mečem, musí mít všechny vlastnosti, kterými ji Bůh obdařil – včetně vznešené duše!“

„Rozhodně jsi to krásně vyjádřil.“ řekla Julie.

„Závidím Tomášovi; má tak skvělé děti! Až dosáhnu jeho věku, chtěl bych taky mít syny jako Jerzy Lasęka a dcery jako ty a Jana; tisíce dětí všude po Evropě! Naučím svoje manželky, aby mi z nich vychovaly bojovníky za lepší svět!“

„Svoje... manželky? Chceš jich mít víc?“ kulila oči Isabella.

„Ty ještě neznáš systém manželství, jaký prosazujeme? Muž má právo podlehnout lásce a vzít si ženu, kterou mu Bůh daruje; potom však musí odejít, neboť ho volá povinnost. Žena musí najít někoho, kdo na sebe přijme povinnost živit jejich děti; vím, že je to úkol těžký a nesnadný a budu jí v tom všemožně pomáhat. Takový muž může být klidně hloupý a hříšný ateista; právě tím, že ve svém domě poskytne útočiště dítěti zrozenému z velké vznešené lásky, očistí svou ničemnou duši a získá zásluhy před Pánem...“

„Hlavně by to neměl vědět; asi by dost zuřil.“ řekla Julie.

„Je jedno, co hříšný hlupák ví nebo neví; je lepší, když slouží Bohu v nevědomosti, než aby nad tím spekuloval. Od toho jsme my, kterým bylo dáno Poznání. Ostatně, všechno je to hra a také my jsme zmateni iluzí; jenom Bůh a jeho služba jsou skutečností!“

Jeho teorie se nesporně všem líbily; Isabella mohla mít drobné konkrétní námitky, ale Mario vynikal schopností přesvědčit každého, s kým diskutoval. Zařadila se mezi princezny velmi nedávno a ještě tím byla okouzlená a zmatená; představovala si svoji roli jako něco nesmírně nádherného: vychovávat Mariovy děti a být při tom třeba manželkou nějakého tlustého zazobaného zbohatlíka, kterého bude vodit na vařené nudli a který ji zaslepen láskou zahrne přepychem.

„Takhle by to měl dělat každý z nás?“ ptal se jeden mladík.

„Můžeš to dělat i jakkoliv jinak,“ smál se Mario, „Každý způsob je dobrý, když víš, co děláš. Jediné co nesmíš, je zapomenout na to, že jsi sluha Boží. Dobrý sluha se řídí Pánovým zákonem; co je v souladu s tímto zákonem, je správné...“

„Ospravedlňuje láska k Bohu třeba i zločin?“

„Co je podle tebe zločin? Zabít z lásky k Bohu? Což to dlouhá staletí nedělají naši předchůdci? Loupež? Když něco vezmeš bezbožným ateistům a použiješ pro službu, uděláš tím dobrý skutek i pro ně, protože jejich bohatství poslouží Bohu. Jestli chceš mluvit o zločinech, musíš mluvit o zákonech všelijakých států tohoto světa; ale zákony se neustále mění a upravují. Jaký smysl mají zákony napsané na papíře? My máme zákon vepsán mečem přímo do srdce; proto jsme jej poslušni!“

Jan Dunbar se do diskuse moc nepletl, spíš poslouchal; taky si nenaléval pořád nové šálky toho čaje. Teď se zeptal: „A co když někdo ve jménu té lásky napadne tebe? Někdo, kdo si bude myslet, že miluje Boha víc než ty a že ty jsi jen hříšný ateista!“

Mariovi zajiskřily oči nadšením. „Ať přijde a předvede mi to! Jestli je lepší než já, chci ho poznat a zkřížit s ním zbraň! Když mne porazí, třeba se mu pokloním a budu mu sloužit jako svému veliteli!“

„To bys skutečně udělal?“

„Copak jsem nějaký zpustlík nebo nemrava? Nevážím si moudřejších a vznešenějších? Padám k nohám velkým duším jako Mendoza a Baarfelt; vážím si každého svého bratra! Všichni patříme k řádu a každý, kdo je členem řádu, je částí mého těla; co jej bolí, bolí také mne a co je mu příjemné, to i mne těší! Nechci být sám proti světu; jsem bratrem každého dobrého člověka!“

Všichni Maria znali a byli nuceni uznat, že skutečně patří k vysoce morálně vyspělým lidem a nikdo, ani jeho nepřátelé, by mu to nemohl upřít. Jeho rytíři ho obdivovali, mladíkům odjinud bylo líto, že k jeho rytířům nepatří. Pod jeho vedením by snad skutečně dokázali znovu dobýt Jeruzalém.

S chutí a nadšením pokračovali ve výzdobě svých osob, sami či vzájemně, jak jim zrovna připadalo vhodné. Zvláště dívky, které se směly považovat za manželku někoho z chlapců, se snažily, aby jejich vyvolený vypadal co nejlíp. Mírně jim vadila omezenost prostředků, které mohly použít, oproti arminským občanům, jejichž fascinující vzhled jim byl vzorem. Nosit bojové copy a tetování po celém těle v Evropě nemohli; ale předvídavější lidé (jako Jan Dunbar a Julie) už tušili, že časem i k tomu dojde.

„Dnešní noc není obyčejná,“ řekl Jan a znělo to dokonce trochu smutně, „Je to poslední noc starého světa. Až zítra vzejde ráno, budeme všichni trochu jiní...“

„Myslíš, že je to tak důležité?“

„Něco se děje; něco pod povrchem. Už od začátku to cítím, jen nevím, co to bude. Ale něco skončí a něco započne.“

Julka polkla dvakrát naprázdno. „Myslíš, že se to týká... nás?“

„Nesporně, ale nevím, jestli tak, jak to chápeš ty. Zasáhne nás to také; všechny zasáhne. Ale bude to něco jiného než láska. Každý z těch, kdo jsou zde přítomni, se pokusí dotknout vlastníma rukama hvězd. Některým se to možná i podaří...“

„Ale... proč se to stane?“

„Nevím; snad že nadešel čas.“

Julka dýchala vzrušeně, na spáncích jí vyvstalo pár krůpějí potu.

„Myslíš, že bych se měla také... nějak změnit?“

„Nezáleží na tom, co myslím. Ty se změníš zcela jistě, jenom ještě není jisté, jakým způsobem. Nikdo z nás už není takový, jaký byl před časem; to sama dobře víš.“

„Špatně jsem se zeptala. Mám se záměrně snažit o nějakou změnu?“

„Záměrně? To snad ani není nutné. Bude lepší nechat všemu volný průběh; samo si to řekne, co se má stát. Podvol se proudu.“

„To je zvláštní! Mně připadá, že všichni kamarádi i kamarádky se snaží spíš prosadit svoje vlastní mínění!“

„Ano, snaží; právě to vyplývá z faktu, že čas dozrál. Mnoho lidí cítí, že právě teď se má něco stát. Proto se to stane.“

Julie se usmívala a rozhlížela kolem; ať se podívala na koho chtěla, každý byl v něčem jiný než před časem. Nejvíc to bylo vidět na Janě; teď zrovna ji požádala Freya, aby k ní na chvíli zašla a Julii bylo jasné, že ať se stane cokoliv, Jana už přešla most, oddělující dva světy. Kdy přejdu já? uvažovala.

Existuje most úzký jako ostří meče. Po tom mostě musíš projít bosýma nohama – a po obou stranách bezedná propast. A ještě je tam oheň; také tím ohněm musíš projít. Co je za mostem? Ráj, peklo nebo... někteří dokonce říkají, že tam není nic. Jaká je skutečná pravda? Ti, kdo přešli, nám ji dokážou říct, ale my jim nedokážeme porozumět...

A Jana je už za mostem. Jak se stalo, že přešla a nikdo si toho nevšiml? Která to byla chvíle, kdy kladla křehké bosé nohy na ostří šavle? Když svěřila své panenské tělo Percyho vášni? Když se zbavila vlasů a s nimi pout, která ji držela mezi lidmi? Když jí na šíji usedl tetovaný motýl?

Ne, to všechno už bylo potom a Julie si to uvědomovala. Kráčela zvolna zpět minulostí a hledala tu chvíli. A protože vše vnímala bystřeji než předtím, nalezla místo, kdy na most vstoupila. Tu chvíli, kdy řekla jednomu člověku: „Telátka už nemají strach.“

Ale vždyť jsem to byla já, kdo v ten moment byl kotvou její jistoty! Jak jsem jí mohla dávat sílu, když sama jsem slabá? Jak jsem jí mohla dát moudrost, když jsem sama pošetilá? Jak jsem jí mohla pomoci přes most, když stojím před ním?

A stojím skutečně před ním? Nebo už jsem...

S Julií se zatočil svět a chvíli nemohla popadnout dech. Cožpak právě tohle je ta chvíle? Kdy nastala, jak se to stalo? Mohou se věci stát jednoduše jen tím, že si je člověk uvědomí?

Přemýšlej, Julietto! Ty víš, že nejsi za mostem; ale všichni se k tobě chovají, jako bys byla. Isa nebo Doll nejsou, to je vidět; dokonce ani nevědí, že nějaký most existuje. Veronika a Valérie to vědí, ale do jejich stavu mysli nikdo nepronikne, vytvořily si tak mocnou hradbu, že z ní mohou po libosti vycházet a vracet se, aniž by je kdo mohl kontrolovat. Dvojčata Knassenovy? Nikdo jim nerozumí a ony nerozumějí druhým; chrání se hradbou jazykového nepochopení a co dělají za ní, není vidět. Renée? Před Juliinýma očima předvedla na té šavli tanec; nepřešla ji, přetančila. Jenže byla to skutečně šavle, nebo jen iluze pro diváky? Měnila se Renée, nebo jenom hrála svoji změnu jako na divadle? A co Ponny? A co Diana? A co Freya?

Není to jeden most. Přes tisíc mostů musíš jít!

Pro Boha! To snad ne!

Ale ano! Už to přece sama víš...

Vím. Jenom jsem se trochu zděsila.

Tomáš Baarfelt se na chvíli zastavil doma, aby si odpočinul. Vlastně to nebyl domov, jen vykázané apartmá, jaké přísluší komthurovi; neosobní pokoj pro hosty, jehož jediná souvislost s domovem byla Eva-Marie, která tam žila. Eva připravila Tomášovi svačinu, jak měl rád; pak usedla naproti němu a povídala si s ním o svých problémech. Předpokládala, že to má rád a že ho to zajímá – vychrlila na něj přehršli stesků a stížností.

Když se vdávala a stala se kněžnou, právem předpokládala, že ji budou taky přijímat jako kněžnu; ovšem nestalo se tak. Jistý díl odpovědnosti za to má Tomáš, který se vůbec nechová jako kníže. V jednom kuse někde na jednáních, domů se chodí jen vyspat a ženy si téměř nevšímá. Zajisté, jsou tady mnohem krásnější dívky; to proto, že nemají žádné starosti, jen se povalují kolem bazénu a baví se hloupostmi. Ale uvažuj: má se snad kněžna z Baarfeltu válet nahá na lehátku u bazénu, aby na ni každý mohl civět? Má se stát komediantkou a hrát v hloupém kuse s nesmyslným dějem, vylepšeným ještě hloupějšími změnami? Má snad cvičit se šavlí jako nějaký dragoun? Má zapomenout na vážnost a důstojnost svého stavu a hrát si jako nezvedené děcko?

Tomáš pil kávu, ukusoval koláč a vypadal, že poslouchá. Evu-Marii to povzbudilo k dalším připomínkám:

Dnes se koná slavnostní ples; doufám, že aspoň na něm mi bude věnována patřičná úcta a obdiv! Jsi snad přece velmistr, tak by to měl někdo brát do úvahy! Jak je vůbec možné, že úctu a obdiv, které patří mně jako tvé ženě, pro sebe uzurpují tvoje dcery a další holky, kterým to nepatří? Jistě, je tady kamarádka Diana; ale když se to tak vezme, Diana se vůbec nechová jako kamarádka, ba ani jako vdaná žena; tráví svoje dny pošetilými zábavami mezi mládeží a je ještě ztřeštěnější než ty děti. Nebylo by vhodné jí vysvětlit, jak se má chovat a co dělat? Eva-Marie by si to třeba vzala za úkol; vůbec by mohla pomoci vysvětlit ostatním jejich nevhodné jednání, kdyby ovšem měla patřičnou podporu manžela! Když už je Tomáš tím velmistrem, tak ať přísně nařídí, aby každý bral Evu vážně a plnil její příkazy; ne?

„Ale jo, klidně.“ řekl Tomáš s úsměvem.

Eva-Marie to vzala jako souhlas. Počala rozvíjet své názory na morální úroveň ostatních, zejména mladých dívek. Diana tvrdí, že každá dívka, která sesmilní s nějakým mužem, je jeho zákonitá manželka a má být za takovou považována; samozřejmě to je nesmysl. Taková holka je nemravná coura, která by měla být co nejpřísněji potrestána. Taky neexistuje možnost současného manželství více lidí než dvou. V manželství má být jeden muž a jedna žena, spojení sňatkem; teprve potom se spolu mohou vyspat a společnost to vezme na vědomí. Veškeré jiné možnosti jsou nemravné a hříšné a je třeba je potírat. Chápe to Tomáš?

Tomáš na chvíli zbystřil pozornost a uvědomil si, jak probíhal jejich vlastní vztah; tehdy Eva rozhodně tvrdila něco jiného. Nenásilně to připomenul.

Eva se rozčílila; vysvětlila mu, že za to může především on, protože ona byla nezkušená nevinná dívka, neznající, co je správné. Právě proto teď nechce, aby ještě další nevinné dívky přišly do neštěstí; a požaduje se vší vážností, aby...

„Tak jo,“ řekl Tomáš a zvedl se, „Dělej si, co chceš.“

A odešel.

Eva-Marie usoudila, že jí dal souhlas.

Julie si nainstalovala na uši ozdoby od Freyi. Přidržovaly je maličké šroubky, zevnitř téměř neznatelné; ovšem příjemný pocit to nebyl, nebo na to možná není zvyklá. Když má vyčesané vlasy, motýla na šíji, kočičí uši, náušnice a řetízek od nosu k levému uchu, je akutní nebezpečí, že by hrabě la Venzini při jejím spatření dostal srdeční záchvat. Váhala, zda by měla zkusit zbavit se jej tímto způsobem.

Postřehla za sebou nějaký pohyb a ohlédla se. Byla to Isabella a koukala na ni obdivně. Julka nechápala, ale usmála se na ni.

„Ty seš tak krásná!“ řekla Isa upřímně.

„Myslíš?“ řekla Julie v rozpacích.

„No jasně! A taková... odvážná; to je hned vidět, že seš opravdická princezna...“

Julka zbystřila pozornost a ušklíbla se. „Chceš šesták na zmrzlinu nebo co, že mi tak lichotíš?“

„To ne... já úplně upřímně... jenom...“

„Takže přece jen něco chceš?“

„Poradit...“

Julie obrátila oči v sloup, pak se jí nešťastného děvčete zželelo a ukázala jí, aby šly bokem.

„Co, jakej máš problém?“

„No... s Mariem, víš? Když já... když já ho mám moc ráda!“

„Pěkný. A takhle pitomá, to náhodou nejseš?“

„No právě! Já jsem taková pitomá... a von je takovej...“

„Tvůj Mario je především pěknej zmetek a nezaslouží si, aby se ho pořádná holka dotkla třeba jen malíčkem u nohy. Před pár dnama oblboval Freyu a dělal oči na malou Janu; teď jsi sem přišla ty, tak zas blbne hlavu tobě. A kdo ví, koho bude balit zítra!“

„Já vím, že má už několik manželek. Ale...“

„Ale houby s okurkovým salátem! Mario kašle na to, kde má jakou ženskou, kašle na ženský vůbec jako celek, chápeš? Jde mu docela o něco jinýho; o moc, o slávu, o... velení v řádu!“

„No, já vím... právě, že bych mu chtěla pomoct.“

„Ty seš do něj fakt udělaná, co?“

„Když já ho mám ráda.“

Julie se zamyslela nad situací z hlediska Isabelly. Potom se rozhodla začít opatrně, aby jí všechno vysvětlila.

„Tak podívej, nikdo nemůže říct, že by Mario nebyl hezkej nebo chytrej a ctižádostivej. Ale na druhý straně musíš vědět, že pro něj nikdy nebudeš znamenat nic víc než předmět, kterej používá pro svoje pohodlí nebo potěšení. Ty ho máš ráda, on tebe rád nemá a nikdy mít nebude. Rozumíš?“

„Není pravda! On jenom... má moc povinností!“

„Každej chlap má tolik povinností, kolik si jich připouští. Mario má hodně proto, že je chce mít. Musíš rozlišovat, co je pro něj hlavní a co vedlejší. Jako musí jíst, pít, spát nebo se koupat, tak musí taky občas překonat touhu po ženě. Je to záležitost jeho těla, nebo ještě líp, každýho těla; každej chlap potřebuje ženskou a ženská prý chlapa, i když tomu já prozatím moc nevěřím. Mario potřebuje ženskejch hodně, protože je tělesně nadmíru disponovanej...“

„No právě. Tak já bych...“

„Ty bys! Když spal s Freyou, bylo to v pořádku, je svéprávná a ví, co dělá a co riskuje. Jenže ty to nevíš!“

„Náhodou, já taky vím, co se může stát! Ale já s ním klidně mít dítě budu, proč ne? Když ho mám ráda...“

„Když mám místo hlavy makovou buchtu, jsi chtěla říct, co? To dítě ti klidně udělá, on je to dobrák; pak sedne na kobylu a dva roky ho neuvidíš. Ty na něj budeš oddaně čekat a on se mezitím nechá hostit všude, kam přijede; jídlo, nocleh a ženu. Spokojený způsob života na arabský způsob!“

„Mario je přece křesťan!“

„Dokonce křesťanský rytíř, to je právě ten problém! Prvořadý je pro něho zájem řádu, ten ctí a uznává; vlastní zájmy jsou věc druhořadá, zvlášť tak přízemní jako ženy. Víš vůbec, že pro něho je žena více méně jen zdržení na cestě?“

„Nevím...“

„Každý člověk má individuální cestu duchovního růstu. Co to je, se mě neptej, nemám čas ti to vysvětlovat, zkrátka jsou určité věci prospěšné a jiné ke škodě; z těch druhých je nejhorší žena. Jeden z jejich pokynů je neulpívat na nedůležitých věcech; on na nich tedy neulpívá. Víš, co znamená to slovo? Když se ho zeptáš, jak mu chutnalo jídlo, odpoví ti, že je to jedno, protože nejí kvůli chuti, ale kvůli výživné hodnotě. Stejným způsobem hodnotí taky tebe, ty huso!“

„Když on je takovej... vznešenej...“

„Netvrdím, že není. Vysvětluju ti, že na tebe zapomene v té chvíli, kdy si natáhne kalhoty, protože pro něj zkrátka nejseš důležitá! Jseš pro něj rozptýlení po namáhavém dni, chápeš? Kdyby s tebou žil, očekával by od tebe, když se náhodou objeví doma, zuješ mu boty, přineseš chutné jídlo a budeš od něho odhánět mouchy, když bude odpočívat!“

Isabella pokrčila rameny a na očích jí bylo vidět, že by to pro Maria docela ráda dělala.

„Osel zůstane oslem,“ konstatovala Julie, „Když ho chceš mít takového, tak asi budeš, no. Ale za mnou si pak stěžovat nechoď, to bych tě musela nakopat!“

„Ty bys... pro toho tvýho... to neudělala?“

Julce zmrzl úsměv na rtech. Zakroutila hlavou. „To je nejspíš jinej případ. Ten, kterýho bych chtěla, má ještě víc zábran než já. Nesměřuje taky tak strmě vzhůru, nechce dobýt svět... třebas mu bude stačit malej statek někde v úrodným kraji...“

„A co když ne?“

Julka ji místo odpovědi objala. „Ty telátko hloupý! Já už jsem si... tak nějak vybrala, chápeš? Já už vím, když chci... no, být dejme tomu šťastná, tak že musím... zkrátka musím pro to něco dát, víš? Ale ty máš ještě šanci se zachránit! Říkám ti na rovinu, Mario nestojí za to, abys pro něj něco obětovala, nikdy ti za to ani nepoděkuje, celej život mu bude jedno, že má takovou skvělou holku jako ty! Utíkej od něj, jak můžeš!“

„To jsou jenom řeči,“ mávla Isa rukou, „Ty přeci víš, že kvůli tvýmu přesvědčování ho nenechám!“

„Kvůli mýmu... To ti musím říct ještě něco. My holky jsme někdy zvyklý přemýšlet, která nám toho našeho svádí a kvůli který nás chce nechat. Jenže tvůj soupeř není žádná jiná holka. V tomto případě je tvůj soupeř Bůh!“

Isa se rozklepala. „Jak to myslíš?“

„Mario Carialti bere vážně jen jednu jedinou věc: Boha. Slouží Mu, uctívá Ho, myslí na Něho každou minutu svého života. Většinou to tak nevypadá. Hloupí lidé si myslí, že niterně zbožní lidé jsou zasmušilí, utrápení, neustále se chvějící hrůzou z Boha nebo mystickým vytržením. Pěkná blbost; většina zbožných lidí vypadá, jako by si ze všeho dělali legraci. Vlastně si ji dělají, protože když mají vědomí Boha, hmotný svět je už pro ně jenom něco jako obraz v zrcadle. A kdo by se trápil kvůli zrcadlu, že?“

„To myslím chápu.“

„Mario je mladý, hezký muž; s oblibou se chová dvorně k ženám, přátelsky k mužům a mazlí se s dětmi a zvířátky. Když se hraje nějaká hra, je v ní první, protože rozehrát všechny svaly svého dokonalého těla je pro něj potěšením. Je povinen mít dokonalé tělo, je přece bojovník. Bojovníkům předepisují pravidla, aby nezanedbali žádnou příležitost ke cvičení; Mario to tedy dělá. Kdybys viděla, jak řádil při tom kajícném pochodu... no nic, taky by ses asi zděsila, propíchal si kůži jehlami, krev z něj tekla; nebyl to moc pěkný pohled...“

Isa jen pokrčila rameny.

„Když mu Bůh dá pokyn tě milovat, udělá to. Přesněji, jeho předpisy to nařizují. Když dostane jiný pokyn, klidně tě opustí a nebude cítit žádné výčitky svědomí. Bůh mu pokynul, aby dobyl svět; v pořádku. Bůh mu pokynul, aby utkvěl zrakem na nějaké jiné holce; taky dobrý. Bůh mu pokyne, aby odešel meditovat na poušť a zůstal tam dvacet let; co řekneš ty?“

„Já taky věřím v Boha, Julko. Vím, že Jeho vůle...“

„Tak dobře. A co tvoje vůle? Uvědomuješ si, že když ho budeš chtít, budeš si ho muset na Bohu vybojovat? Bojovat o něj se samotným Bohem, chápeš to dobře?“

„Já vím. Říkali, že... každý slouží... jak se sluší. Že se taky dá sloužit... jako že bojuješ, ale ve skutečnosti...“

„Ano; bojovníci slouží Bohu tak, že někdy předstírají, že proti Němu bojují. Bůh se rád baví pošetilými pokusy lidí nějak Ho přemoci... Dokonce se říká, že se rád nechává přemoci těmi, kdo Ho skutečně milují. A ty si to riskneš?“

Isa chvíli uvažovala. „Nevím přesně, jak mám ráda Boha; jestli je to hodně nebo málo. Ale mám strašně ráda Maria; tak kvůli němu zkusím všechno, co půjde.“

Julka ji opět sevřela do náručí. „Jseš moje malá statečná panenka; mám tě moc ráda a je mi tě hrozně líto...“

„Já jsem třeba blbá, víš,“ popotáhla Isa, „A nemám propíchlej nos ani motýla na krku, protože mi připadá, že... ale Maria mám ráda! Tak ráda jako ty toho svýho. Můžeš to pochopit?“

„Jo,“ vzdychla Julie, „Obávám se, že to chápu.“

Errata:

08.08.2021 11:41