Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Chrám paní Astarté

Bello Bellini se miloval s Paní Astarté. Ležel na jejím zlatém těle, pružném a vlnícím se jako tělo divoké šelmy, a vrážel do ní penis ze všech sil, zatímco ona mu se stejnou vášní šla vstříc. Ležela na zádech a zlehka mávala obrovskými křídly, neboť pod nimi se rozkládala nezměrná hlubina prostoru. Poletovali spolu nad propastí a Bello se zachvěl strachy pokaždé, když se mimovolně podíval dolů a spatřil široké lány země, pestrobarevné jako obrovský perský koberec. Paní Astarté jej svírala pažemi, Bello měl dokonce pocit, že je jich víc než dvě; věděl, že dokud ji bude milovat, bude jej držet. Až mu dojdou síly a nebude ji už moci víc uspokojovat, pustí ho a nechá zřítit se do propasti. Bude to dlouhý příšerný pád, doprovázený jejím potměšilým smíchem. A na jeho konci bude...

Ale ještě měl určitou šanci – pokud se mu podaří uspokojit její vášeň a prokázat, že je dokonalý, může mu dát milost a zachránit ho od pádu do propasti. Je známo, že někdy dává milost tomu, kdo ukojí její touhy. Astarté dokáže být také laskavá, hodná, přítulná a něžná. Jako sama Láska.

Ale ještě nikomu se to nepovedlo.

Ve chvíli, kdy si to uvědomil, na chvíli ztratil sílu a cítil, že brzy bude muset přestat. To se jí nelíbilo. Shlédla na něho zrakem zeleným jako smaragdy a zavrčela jako šelma; to bylo první varování. Zdvojnásobil svoje úsilí, ale už mu docházely síly; pád do propasti se neodvratně blížil. Pokusil se prosit, ale dobře věděl, že je to bezúčelný pokus o záchranu, neboť ona je neúprosná.

Aby ho pobídla k vyšší aktivitě, šlehla ho pramenem svých dlouhých rudých vlasů. Snad Bello nezareagoval tak, jak měl; snad z jiné příčiny se ty vlasy náhle proměnily ve vyšlehnutí ohně. Ten oheň rázem zachvátil Bella i vše kolem; zmítal se v jeho plameni, řval hrůzou, ale současně zažíval nejvyšší extázi milostné vášně. Extáze trvala dlouho, nejmíň desetkrát déle než kdykoliv předtím, ale byl v ní obsažen příšerný strach z té chvíle, kdy skončí a Paní Astarté uvolní své objetí.

A ten okamžik nastal. Bello se marně snažil udržet na jejím létajícím těle. Věděl, že se neudrží. Věděl, že její paže už jej nesvírají, už nemá důvod si ho nechávat. Smála se, vysmívala se mu, splnil svůj úkol a teď nadešel čas, aby zemřel, protože už nemá žádný účel. Ruce mu klouzaly, náhle se neměly čeho zachytit. Hmátl do prázdna, naposledy se pokusil, ale...

A potom se řítil k zemi v ohnivém závoji jako zářící meteor...

Bello se probudil a chvíli se snažil vzpamatovat; Zrzka po jeho boku jen slastně zavrněla, obrátila se na druhý bok a spala dál. Chvíli uvažoval, zda ji nemá probudit, ale rozmyslel si to, když vstala násilím, byla občas protivná. Bude lepší ji nechat.

Vylezl z postele a navyklým pohybem šátral po spodkách. Potom se vzpamatoval a uvědomil si, že je to blbost; nahý doklopýtal k umývadlu, pustil vodu a napil se; pak si ošplíchal obličej. Toto počínání probudilo Zrzku, zvedla hlavu a otevřela oči.

„Jdeš do kšeftu?“ zavrněla rozespale.

„Někdo musí...“ zavrčel rozmrzele.

„Hm... tak jo. Zkontroluj, jestli se neflákají.“ A zase zavřela spokojeně oči a usnula.

Teď si klidně mohl i rozsvítit. Sedl si před zrcadlo, uchopil její hřeben a pročesával si vlasy. Ať dělal co dělal, pořád to nebyl žádný účes, jen vojenský ježek. Frapantní! Nejlepší by bylo celé to oholit, nechat jenom nějaký výrazný hřebínek... Kdyby měl třeba po stranách dva copy, to by vypadalo pěkně... ale...

S povzdechem si nasadil masku velekněze, zlatou z mosazného plechu, zdobenou smaragdy a rubíny z barevného skla. Vzadu na ní majestátně splývala až na záda důstojná lví hříva z koňských žíní obarvených na žluto. Na krk si zavěsil několik náhrdelníků, na zápěstí náramky. Vklouzl do střevíců se zlatými křídly po obou stranách, zahalil se do šarlatového pláště a do pravé ruky vzal čarodějnické žezlo. Zkontroloval se v zrcadle a ujistil se, že to je v pořádku. Pak vyšel ven a sestupoval po schodišti dolů.

Když vstoupil do chrámu, všichni, kdo zrovna neměli co dělat, padli na kolena a klaněli se mu. Důstojně jim pokynul a zjistil, že těch, kteří se flákají, je pozoruhodně mnoho. Neříkal však nic, viděl sám, že platících zákazníků je taky málo. No, snad se to během večera ještě zlepší... Prošel chrámem a zapadl do malé kuchyně; taky tam se flákali a pokuřovali.

„Udělejte mi kafe!“ požádal a na chvíli si sedl.

„Unavenej, šéfe?“ ušklíbla se tlustá kuchařka, když stavěla na vařič konvici.

„Trochu,“ mávl rukou. „Jak ti to bude dlouho trvat? Tak já se ještě podívám do lázní, jak to tam běží. Vy dva, co máte dneska za program?“

Otázka byla adresována dvojici strašidelných gladiátorů, kteří popíjeli čaj a připravovali váčky s rajskou šťávou, která se používala jako krev stříkající z úst. Jeden byl asi dvoumetrový černoch s kruhy v uších a kostí v nose, druhý běloch, zato hlavu měl dohola až na bojový cop.

„Klid, šéfe,“ mávl běloch rukou. „Teď ještě jdou mladý... taky se přihlásil jeden kluk, je vyloženě slabej, ale hroznej náfuka; Tommy říká, že do sebe nechá bušit tak tři kola a jestli ho ten debil naštve, tak ho pak rozmlátí na hadry...“

„Tommy je taky blbec! Řekni mu, že musí vydržet minimálně pět kol; ať si ten frajírek za svý peníze něco užije...“

„Jaký peníze?“ otázal se černoch pohrdavě. „Horko těžko jsme ho ukecali, aby vsadil na svý vítězství upatlaný dva tisíce! Taky má s sebou nějaký kámoše, sázejí se jedna ku pěti...“

„Malej kšeft taky dobrej! Hlavně trochu realismu do toho, ať to vypadá, že jsou rovnocenný soupeři! Tommy se někdy tváří, jako když mu jenom lázeňskej masíruje tvář...“

„Nestarej se, jo? My jsme profíci...“

Bello mávl rukou a vydal se zadní chodbou do lázně. Stanul na ochozu nad bazénem a přihlížel, jak několik dívek obsluhuje pány, masíruje jejich těla vonnými mastmi a holí jim ohanbí. Nikdo si ho nevšímal, taky před vstupem nezapojil barevná světla; jen prošel ke kase a přistoupil k Madame, která tam seděla v masce Sfingy, kouřila a nudila se.

„Jak to vypadá?“ zeptal se.

„Blbě; žádný kšefty. Jestli to bude takhle dál, bylo by lepší ten pajzl zavřít a jít si lehnout.“

„Ale, neremcej pořád! Co tamten, jak ho holky dřou?“

„Nějakej panskej synáček. Přitáhli ho ti dva jezdci; zkoušejí ho ukecat na Velký Zasvěcení, asi by na to měl, ale je tupej nebo jim tak docela nevěří. Popíchni ho trochu...“

„Víš o něm něco?“

„Jeho fotr je bohatec, ale děsně mu sedí na prachách. Mladej ho šíleně nenávidí; fotřík mu zakázal dělat další dluhy. Taky ho nechala nějaká holka, nejspíš pěkná rajda...“

„Hm... Tak jo.“ Bello se odvrátil, ale Madame ho zadržela:

„Bello, už jsem ti chtěla říct: dohlídni na ty svý mizery, ať to neflákají! To nejni žádný uctívání Astarté, ale kašpárkový divadýlko. Zákazníci platěj, musej taky něco vidět, ne?“

„Zatím platěj bídně – tak co by chtěli?“

„No jo, to je jasný... ale aby to nepřehnali! Dneska v noci se mně zdálo, že mě předhodili lvům; asi vsadím do Lotynky dvanáctku a čtyřicet dvojku. Co ty myslíš?“

„Že jseš pitomá a v Lotynce jakživa nevyhraješ.“

„Ale lev? To je přece jasná dvanáctka!“

„Hm... kolik těch lvů bylo?“

„A sakra! To se musím podívat!“ Madame otevřela ohmataný sešit, označený jako Velký Persko-Chaldejský snář a začala hledat.

Bello se odebral do bazénu; zastavil na okraji a pozorně se zahleděl na to, co se tam děje. Jezdci laškovali s děvčaty, ale tři holky něžně pečovaly o hosta. Byl ještě poměrně mladý, leč značně vyžilý a vypadal na barového povaleče.

„Hej!“ zvolal Bello a ukázal na něj žezlem. „Předveďte mi toho vznešeného mladíka s tváří poloboha!“

Jeho velitelský hlas vyvolal patřičné vzrušení; všichni naráz začali kmitat a povaleč vykulil oči, protože postava v šarlatovém plášti a s maskou mu připadala důstojná.

Dvě dívky ho přistrkaly blíž; Bello si ho natočil do světla, aby na něj lépe viděl. Chvíli mu přejížděl po obličeji prsty.

„Ano, synu,“ řekl potom vážně. „Ve tvé tváři se zračí moudrost a vznešenost; ale též stopy tragického nepochopení, jímž tě až do této chvíle stíhal neúprosný bič osudu!“

Povaleč polkl dvakrát naprázdno a ohlédl se na jezdce, kteří ho sem přivedli a teď taktně setrvávali v pozadí.

„Mnoho tvých krásných snů zůstalo nesplněno,“ pokračoval Bello. „Ale je to tvoje vina! Málo jsi využil božských darů, kterými tě obdařil Baal Amroth za tvé příznivé činy v minulých zrozeních!“

„No, já...“ řekl povaleč nejistě.

„Tvoje krásné naděje se obrátily v popel a prach. Shořely tvoje nádherné vzdušné zámky... cítíš se nyní sám a opuštěn, ale Paní Astarté trpělivě čeká, až odhrneš závoj své nevědomosti a klesneš u jejích lotosových nohou. Potom ti může projevit milost...“

„Totiž...“ řekl mladík.

„Nuže – po čem touží tvé srdce?“

„Kdyby člověk aspoň věděl...“

„Člověk nemůže vědět. Já nevím, ty nevíš, ani sami bohové nic nevědí. Ví jenom ten, kdo nahlédne do hlubiny své duše!“

„Ale... mně nejde ani tak o duši... teda jako jde, jenže... já přesně nevím, co... spíš tak jako... že bych...“

„Dobrá, jdi a uvažuj. Až dojdeš osvícení, přijď; nahlédneme do nezbadatelných tajemství hvězdných drah a poznáme, jaký osud je ti přisouzen. Láska, bohatství i prokletí se odrážejí v sedmi sférách nebeské klenby; stačí jen umět je přečíst...“

Bello se otočil a vznešeně odcházel; mladík však zvolal:

„Pane! Mohl byste...“

Velekněz se vrátil. „Sluší se, abys mi tykal a oslovoval mne Mistře!“ poučil mladíka pokorně, leč důstojně.

„Ano, ovšem. Tedy Mistře, mohl byste... bys mi zjistit z těch hvězd, kdy se dočkám... dědictví?“

Bello uchopil jeho ruku a chvíli pozorně studoval čáry v dlani. Pak si zakryl rukama tvář a mumlal tajemná zaklínadla.

„Vidím starce, jehož tvář je plná vrásek a srdce plné zla. Kdysi jej zklamala láska k nějaké ženě; proto nyní nenávidí ženy, zejména pak ty krásné. Způsobilo mu zvrhlé potěšení, že také ty jsi byl postižen ženskou proradností!“

„E... he!“ řekl mladík obdivně.

„Přesto, že se jeho srdce zachvělo spokojeností, hrabivá ruka se neotevřela; považuje tě za nezodpovědného, nezralého, slabého. Nevěří, že jsi schopen zacházet s penězi moudře a zodpovědně!“

„To je pravda! Říká, že jsem flákač!“

„Ale dal ti možnost projevit svoje schopnosti? Svěřil ti řádný díl ze svého majetku, abys jej rozmnožil a vzdělal?“

„Samozřejmě, že ne! Sotva mi dává kapesný...“

„Je zlý a zatvrzelý. Při tom však hluboce nešťastný. Touží, abys jej miloval a projevoval mu synovskou úctu.“

„Jemu? Té staré vysušené mumii? To bych radši...“

„Polib ruku, která tě trestá. Nahlédni do svého srdce a pokus se přiznat mu, že měl v mnoha případech pravdu. Zkus ho obejmout, pokleknout u jeho nohou a smířit se s ním...“

„Myslíš, že by to pomohlo?“

„Já nejsem tvůrcem tvého osudu, synu. Jsem jenom mluvčím Paní; ona rozhoduje. Jdi – a přemýšlej!“

Bello se znovu otočil, ale mladík ho znovu zavolal.

„Mistře – myslíš, že bych měl dát Paní Astarté nějaký dar?“

„Má Paní netouží po tvých darech, ale po tvé lásce! Můžeš její oltář zasypat zlatem; a stejně nedosáhneš výsledku. Avšak zkus se k ní připoutat svým vroucím srdcem a jistě tě vyslyší!“

Bello konečně odešel; dívky se opět ujaly mladistvého povaleče, zatímco on začal usilovně vyzvídat na jezdcích, jak to velekněz myslel s tím netoužením po darech.

„Je to svatý mnich,“ vysvětlil jeden. „Jakýkoliv dar mu dáš, on jej okamžitě předá bohyni a zapomene na to!“

„Ale... pomůže to, když jí něco obětuji, ne?“

„Co já vím? Pár lidí to zkusilo a vydělali na tom...“

„Jenomže – ti byli zasvěcení.“ připomněl druhý.

„Zasvěcení? Jak?“

„To je takový obřad. Bubny, píšťaly, magické ohně... očistí tě ohněm a pak ti na oltáři nabídnou kněžku. Do jejího těla vstoupí samotná Paní Astarté a ty se s ní miluješ...“

„Počkej... před lidma?“

„Před věřícími. Proč ne? Je to mystérium...“

Bello pokrčil rameny a nechal je být.

„Tak co?“ ptala se Madame, pokuřujíc z dlouhé špičky.

„Vypadá to nadějně. Ale je tupej.“

„Bída s nouzí, vím. Poslechni, nebude se zlobit?“

„Kdo jako?“

„No ona! Paní Astarté... že jí takhle vymáháme peníze!“

Bello se hluboce zamyslel, pak zakroutil maskou.

„Ne – myslím, že na nás se zlobit nebude.“

Zrzka otevřela oči, když ulehl vedle ní. „Co je tam?“

„Pusto, prázdno, klid. Nevzrušuj se.“

„Musím se vzrušovat, když je to můj podnik. Neměla bych vstát?“

„Když myslíš, že tím něčemu pomůžeš...“

„Když jsme to rozjížděli, sliboval jsi mi, že se lidi jenom pohrnou. Vydali jsme spoustu peněz za přestavbu, kostýmy, najali další lidi; to všecko stojí peníze! A kšeft: žádnej!“

„Neremcej! Pořizovací náklady se už dávno zaplatily; kromě toho jsme za většinu toho ještě pořád dlužni. Nevylučuju, že zůstaneme hodně dlouho, ne-li věčně.“

„Ale takhle to dál nejde! Každej den ti to říkám!“

Bello to nehodlal komentovat; zavřel oči.

„Proč vlastně nechodí tamti – z pevnosti?“

„Jezdci? Nepotřebujou to.“

„Nevyznám se v nich. Chápu, že se jim nechce za nic platit, ani to od nich nikdo nežádá. Voděj zákazníky, ti za ně platěj, to je taky v pořádku. Škubou je v herně, sázkama na jejich souboje, teď se chystají zřídit koňský závodiště. Ale...“

„Ale co?“ zamumlal Bello.

„Pořád mi není jasný: berou to vážně nebo si dělají psinu? Když je to pro ně jen bouda na lidi, proč se kvůli nějaký Astarté mlátěj, až z nich stříká krev? Já vím, někdy je to šťáva, ale přece jsem už některý ošetřovala...“

„Někdy to nezvládnou.“

Zrzka vylezla z pelechu, sedla si před zrcadlo a prohlížela se se záměrem vylepšit přírodu.

„Bude válka, Bello?“ zeptala se, když si malovala oko.

„Kvůli tomu jsme tady.“

„Já vím. Ale povídá se, že... jeden říká, že nebude, protože chlapi z řádu nahánějí Němcům strach. Druhej zas říká, že musí bejt, protože kdyby ne Němci, tak zaútočíme sami. Blbost, ne?“

„Těžko říct.“

„Ten váš řád by byl schopnej zaútočit? Na Říši?“

„Zaútočit armádou ne. Ale vydrancovat ji klidně. Mají takovou hru: už si dělej Německo na parcely. Každej dostane jedno město nebo okres a má za úkol je vyždímat. Podle řečí to vypadá, že se rozhodně ostýchat nebudou...“

„Kdyby ta válka nastala – jak budou bojovat?“

„Podle toho, co jsem viděl, stačí každej na deset nepřátel.“

„Ale občas padne i někdo z našich?“

„Nějaký neštěstí se může stát každýmu.“

„Tobě... by taky mohlo?“

„To víš; tam nahoře to mají všechno napsaný. Kdo, kdy a jak...“

„Já nechci, aby tě zabili, Bello!“

„Já to taky nechci. Jenom to neumím ovlivnit!“

„Nepovídej – ono by to šlo! Necpi se nikam dopředu...“

„Blbej snad nejsem, to víš! Jenomže, v takovým boji bývá asi pěknej zmatek; nikdo nemůže vědět, jak to dopadne.“

„Co s tím dělají oni?“

„Jim to žíly nerve; když padnou, zkrátka odejdou. Většina věří, že se po krátký době narodí znova a v lepším postavení.“

„Jejich zvyklosti na to vypadají! Ty tomu doufám nevěříš!“

Bello si v rozpacích zapálil cigaretu. Zrzka se nedočkala odpovědi, kterou očekávala, takže se k němu otočila.

„Ty doufám nevěříš na nový zrození?“ zvýšila hlas.

„To víš, že ne.“ zabručel konečně.

„Všechny tady už pobláznili!“ pokračovala, zatímco si líčila druhé oko. „Ta stará bréca celý dny vysedává ve svý cimře, pálí svíčky před svatejma vobrázkama a zjišťuje spirálou nebo pendlem, co byla v minulým zrození. Kdyby se zeptala, já jí to klidně můžu říct: byla zmije a otravovala lidi! Nebo ten netopýr, co vysává lidem krev! A ještě předtím stará čarodějnice...“

Bello usoudil, že je jeho povinností se zasmát.

„Holky taky! Chápu ty mladý, co přišly až teď... ale mý vlastní kamarádky snad berou moji funkci velekněžky vážně! Chodí za mnou a vyptávají se; dokonce mi nosí dárky a prosí, abych jim u Paní Astarté vymodlila nějakou výhodu. Chápeš to?“

Bello pronesl něco maďarsky; zdvořilé to nebylo.

„Kdybys slyšel, jaký blbosti požadujou! Zdraví, to chápu; aby nepřišly do jinýho stavu, je taky normální, ale má smysl dávat oběti, aby tetička někde na venkově natáhla bačkory a odkázala tý slepici domek se zahrádkou?“

„Asi se tam chce odstěhovat.“ řekl Bello.

„Co je mně po tom? Co já pro to můžu udělat?“

Bello rozvážně potáhl z cigarety. „To bylo to, o co jsi prosila včera večer? Jak jsi zapalovala ten svícen s pěti knoty?“

Zrzka sebou škubla. „Ty ses díval?“

„Jenom náhodou.“

Nechala svého malování. „Tak koukej: Nevěřím na žádnou Astarté ani jiný strašidlo, rozumíš? Když to ta holka chtěla, tak jsem provedla, co žádala, ale... nevěřím tomu! Nevěřím, chápeš?“

„Jo. Křičíš dost nahlas.“

„Nikdy mě nikdo nedonutí brát to vážně! A varuju tě: ani ty těm výmyslům nevěř! Jinak tě zničí!“

„Uklidni se. Proč tě to tak bere?“

„Protože vím, jak křičíš ze spaní! Co se ti to zdá?“

„Všelijaký blbosti. Neber to vážně...“

„Já to musím brát vážně! Takový hrozný věci...“

„Ty máš taky sny?“

Mávla rukou. „Samý nesmysly! Nic z toho není pravda...“

Bello mlčel a kouřil.

Zrzka přišla blíž. Usedla na postel a vzala ho za ruku.

„Nebo myslíš, že to nejsou nesmysly? Že nám to posílá ona?“

„Není žádná Astarté. Tak nemůže nic posílat.“

„Já vím. Ale tam, v Babylóně, ji uctívali. Já četla Bibli; tam se o tom hodně povídá. A viděla jsem toho... jejich kněze.“

„Raymonda? Není kněz.“

„Vypadá tak a chová se tak. Co teda je?“

„Jezdci vymysleli nové slovo. Zaklínač.“

„Co on je vůbec zač?“

„Vím já? Celý život studuje magii; kromě toho všechno možné. Postupem času si ze všeho ostatního dělá legraci. Teď povyrostl, co nosí rytířský kříž. Jenže tvrdí, že mezi jezdci jsou stovky ještě lepších, než je on.“

„Opravdu něco umí, nebo to jenom předstírá?“

„Jak to mám vědět? Učí ostatní, jak předstírat výsledky. Ale jemu samotnému to doopravdy vychází! Jeho klukům taky...“

„Začínám dostávat strach, Bello.“

„Já taky.“

„Je možné, že jsme se opravdu něčeho dotkli? Podívej, já jsem od malička v tom: vykládání karet, horoskopy, hádání z ruky... to všechno jsou věci, kterejma se živí ženský, co už by neutrhly ani ožralýho námořníka. Já to přece všecko umím taky! Jenomže...“

„Mně to povídej! Já jsem z cirkusu!“

„Není ještě něco za tím? Něco navíc?“

„Nemůžu ti to říct jednoznačně.“

„Ty té svojí Astarté věříš! Co víc: ty ji miluješ!“

„V mých snech je hrozně krásná...“

„Zničí tě to! Miláčku, nevěř jí: zničí tě!“

„Co vidíš ty ve svých snech?“

Objala ho a dala se do pláče. Dokonce doopravdy, bez ohledu na šminky, kterými si právě udělala oči. „Ty se kvůli ní necháš zabít! Padneš proto, aby ses dostal do toho jejího ráje – a vůbec ti to nebude vadit!“

Objímal ji, líbal a ujišťoval, že to není pravda. Ale její slova byla jako jehly, které mu zůstávaly pod kůží.

Kde a co je skutečná pravda?

Julie přemýšlela. Trochu její meditaci kazil fakt, že při tom seděla na záchodě, ale kde jinde měla aspoň trochu klidu? A mohla tu zůstat jak dlouho chtěla, byla to kabinka na velkou.

Hygiena v pevnosti byla různá. Princezny používaly záchody pro důstojníky; pro mužstvo byly latríny, daleko horší a zbavené jakéhokoliv soukromí. Pro důstojníky byly rovněž umývárny, ale beze všeho přepychu, spíš staré a sešlé. Aspoň že tu byla sprcha. Mužstvo se sprchovalo jednou týdně podle rozpisu ve společné umývárně, která vypadala otřesně. Když se velení ujal Charry, vydal okamžitě všelijaké rozkazy k nápravě, ale moc se to nepohnulo. V současné době podléhala hygiena Almettovi jako náčelníkovi štábu. Ten vydával příkazy důstojníkům a poddůstojníkům a ti zase dalším, podle služebního postupu.

Když Jezdcům povolily nervy, rozhodli se postavit umývárny za pevností, dostatečně velké, ze dřeva a plachtoviny, a ze všeho dostupného. Samozřejmě tam byla taky dost velká sauna a sprchy. To vše postavili zajatci pod dozorem Jezdců. Tedy přesněji, Ještěrek. Když si na to Julie vzpomněla, smála se.

Ještěrky si začaly říkat holky, které v konečné fázi odjely na Ostrov a podle ohlasů se jim tam daří výtečně. Vesměs míšenky všeho možného, právně otrokyně řádu, s pochybnými doklady nebo zcela bez důkazu o své existenci. Jejich předkové byli zajatci nebo koupení otroci, na druhé straně taky vznešení rytíři, kterým se exotické dívky velice líbily a neměli problémy mít s nimi děti. Holky neměly problémy vůbec žádné. Jejich posláním bylo sloužit v řádových sídlech a v noci zahřívat lůžka vznešeným pánům. Dělaly to rády, neznaly nic jiného.

Když první várka odjela do Arminu, nahradila je nová sestava. Ty sice taky snily o tom, že odejdou do ostrovního ráje, ale nepočítaly s tím tak napevno, možná někdy v budoucnu. Jenomže nový velmistr Mario rázně vyhnal všechny princezny, a nebylo jasné, co udělá s jejich služebnictvem, takže si dívenky sbalily pingl a vyrazily do světa. Zase si říkaly Ještěrky, a přibraly podle zvyku všelijaké další, které neměly kam jít. Že jdou do boje, je zase tolik netrápilo, do první linie nepůjdou.

A těmhle dívčinám bylo svěřeno velení zajatcům. Důvod je jasný: byly daleko nelítostnější a nápadité ve vymýšlení ponižování a týrání ubohých vojáčků. Zajatce je třeba držet v podřízenosti, aby se přestali považovat za lidi a poslušně dělali vše, co jim nařídí. Kdyby jim velel bílý důstojník, mohlo by jim stoupnout sebevědomí a pokusit se něco usmlouvat; ale diskutovat s černou puberťačkou, vyzbrojenou dlouhým bičem, která nemá v úmyslu chápat jejich řeč? Marná snaha!

Jistě, mohli se vzbouřit. Tu holku by možná zvládli, ale pozor, jejím průvodcem je tygr a s tím nejsou žádné žerty. Má zuby a drápy a je hodně rychlý; a když člověk nemá žádnou zbraň, není radno ho vyzývat. Ty holky se s kočkami rády mazlí, a šelmy jenom vrní blahem. Takže pokusy o vzpouru jsou předem ztracené.

Někdy však mají taky dobrou náladu. To třeba navrhnou souboje; kdo má odvahu, může je vyzvat k boji, rukama nebo zbraní, jak chce. Soupeři dají jednu ze svých šavliček, ale ostatní stojí kolem, smějí se a fandí. Většinou holka vyhraje, je rychlá a cvičená, a když už nestačí, šlehne po soupeři bleskem, přímo z ruky. Ale když se zajatec dobře drží a tím jí poskytne zábavu, má možnost získat všelijaké výhody. Být velitelem ostatních není k zahození! A když dokonce vyhraje, dostane šanci.

Na co? Co nejvíc chybí chlapovi, okolo kterého pobíhají krásné dívky, ale on už dlouho neměl příležitost si na nějakou sáhnout? Ty holky mají rády sex a porážku považují za důvod, aby se vítězi odevzdaly. Je to trochu ponižující, musí se s ní milovat v přítomnosti minimálně jedné kamarádky nebo tygra, někdy taky mezi všemi ostatními, ale je to naplnění touhy. Ony nemají vůbec žádné morální zásady, při první příležitosti se svléknou do naha, vyválí se ve sněhu a klidně v něm chodí bosé; říkají tomu termoregulace, ovládání tělesné teploty. Aby šetřily koně, vyberou si nějakého svalnatého chlapa a nařídí mu, aby je nosil. Ano, jako kůň. Někdy dokonce uspořádají dostihy, a chraň pánbůh toho, který prohraje. Nehledí na to, jak trpí, když mu za krkem sedí nahá holka a dotýká se ho částmi těla, na které by si tak rád sáhl! Samozřejmě to vědí, dělají si z toho legraci. Když budeš hodný, dovolím ti. Dotyčný je pak sice tak vysílený, že se sotva dovleče do tábora, ale je to zážitek.

A nejhorší je, když se práce zúčastní mladší sourozenci. Musejí tady být, kam by je dali, jejich právní postavení je ještě pochybnější než starších. Opět platí, že kluci jsou mírnější a méně nápadití než holky; ty jsou vyloženě za trest. Jejich povinností je cvičit se v boji; pokud kluk dokáže porazit v souboji dospělého nepřítele, má šanci být zařazen mezi Jezdce. Zkoušejí to, co by ne, a ostatní pozorně dohlížejí. Kdyby mu hrozilo nebezpečí, někdo zasáhne a kluk má ostudu, ale většinou to zastaví a naznačí, že to bylo jenom cvičení. Ale ty holky! Prozatím jsou panny, takže nedotknutelné, ale to jim nebrání, aby všelijak provokovaly. Že s potěšením chodí nahé a nechají se nosit, je to nejmenší; ale občas si některá poručí, že chce oholit. Důvod? Možná se o něco vsadily, nebo prostě jen tak, chtějí dát svoji srst Sigrid do látky nebo do složitého obrazu, který vytváří. Celá oholit, to znamená hlavu i celé tělo; některé tam něco roste, těm menším nic, ale stejně chce namydlit a odřít břitvou, a potom ještě natřít olejem a promasírovat. Každý třetí den. Asi jim to dělá dobře, ale chlapovi, co to musí provádět, tečou nervy. Přitom nesmí zajít ani o fous dál, než smí s pannou. Kdyby odmítl? Zapamatují si ho a budou ho posílat na ty nejhorší práce; a to odmítnout nesmí, nebo dostane bičem. Bič má skoro každá holka a když si hrají mezi sebou, mlátí se nelítostně a ještě se tomu smějí. Neposlušný zajatec dostane pro výstrahu ostatním.

A to úplně nejhorší: všechny jsou čarodějky. Až doposud jsme nevěřili na čarodějnice, teď je vidíme před sebou každý den a nevycházíme z úžasu. Ty děti nikdy nechodily do školy; do nějaké se chystají, ale zatím se učí jedni od druhých. Jen tak bez sebemenší snahy se naučí číst (usilovnější i psát), chápat čísla, ovládat tělesné funkce, třeba zimu a horko. Co nejdřív se učí šlehat blesky, to milují, ale ne vždy na to mají dost energie. Musí trénovat, na sobě navzájem i na druhých. Nejlíp na zajatcích. Ty starší vysávají sílu ze zajatců, nejlíp při sexu; proto jim taky dovolí se s nimi milovat. To děti nemohou, asi je to mrzí, tak aspoň zlobí. Jsou kruté a zákeřné. Co všechno ještě umějí? Se zajatci o ničem nemluví.

Julie se oklepala. Už je tu dlouho, je na čase se očistit a jít. Nejlepší je, že všechny Ještěrky ji obdivují, přímo zbožňují. Stejně jako policie věří, že ukrátila život svého oficiálního otce, ale za to ji uctívají jako hrdinku. Kdo ví, kolik lidí ještě kde zabila! Sice to popírá, ale ověřit to nejde, leda by jí někdo prozkoumal mysl. To můžou jen starší čarodějky, žádná Ještěrka. Takže jí prokazují různé pocty a když něco řekne, můžou se přerazit, aby to splnily. Když s nimi jde do sauny, lísají se k ní. Doslova, chtějí se mazlit, zvlášť ty, co už jsou oholené a milují hlazení po hlavě. Jsou ještě děti. A pravda je, že Julie má děti ráda, stýská se jí po Janě, a když se některé dítě přišmajchluje, prošlehává mu hlavu jemnými impulsy. Dítě vrní rozkoší a těší se, až v nestřeženou chvíli dostane pořádnou šlehu. Zařve, pak se rozchechtá a od té doby se ho Julka už nezbaví. Leda že ho vyšachuje nějaké další děcko.

Jeden ze závažných důvodů její obliby je trochu kuriozní: srst v rozkroku. Nikdy nad tím moc neuvažovala, začala jí růst v dospívání a patřila k věcem, o nichž se nemluví ani si jí moc nevšímá. Až když pobývala na Hůrce a kamarádila s polskými děvčaty, všimla si, že jí závidí, jak perfektně má zarostlý celý klín. Dráždivý černý kožíšek, který přímo láká kluky, aby si ho pohladili, případně oholili pro snadnější přístup. Jim taková srst nerostla, byly na to ještě dost mladé. Tehdy se tomu jenom smála, ale začala si víc všímat, jak moc jsou zarostlé jiné dívky. I kluci, ale k tomu by se nikdy nepřiznala.

Závažnější to začalo být ve Španělsku, kde se úpravám klína věnovaly Ještěrky. Julie se nechala vyholit, když na tom trvaly, ale začalo se jí to i líbit. Potom jí srst zase narostla, takže když si o ni řekla Sigrid, dala ji s potěšením, a holky zvěst o její parádě ochotně roznesly po celé pevnosti. Od té chvíle jí všechny ty malé holky závidí.

Uvědomila si, že se usmívá.

Když se pak sprchovala, pouštěla si vodu na hlavu a prohrabávala vlasy, vzpomněla si, že jedna z nejčastějších otázek je, kdy se dá oholit. Děti by jí to nesmírně rády provedly třeba hned, těch kompletně oholených přibývá, je to pro ně hra. Tehdá ve Španělsku to nedopadlo, tady na to zatím nepřišla řeč. Ona to taky nejvíc chtěla Freya, kde jí je asi konec? Tehdy se Julie hodně těšila. Pak ji okolnosti donutily si hřívu pouze zkrátit a odnesla to psychickým šokem. Vlastně, co ji víc zdrtilo, ostříhání nebo všechno, co s tím souviselo?

Jsem ještě aspoň trochu hezká? Zrcadla tady taky nejsou. Bývala jsem krasavice, všichni kluci se okolo mě točili, holky mi záviděly... Všichni mě ujišťují, že mi ten nový účes sluší, ale co když mě jenom utěšují a za zády si ze mě dělají legraci? Šla bych dohola třeba hned, ale moje potrhlá sestřička by se toho chytila a taky si dala ostříhat ty blonďaté kudrlinky. To nechci, jsem ráda, že mám zase sestru, a tak krásnou a milou... Nebo že bych ji ostříhala sama? Někdy mě strašně štve! Ale ještě víc ji zlobí Tori, ještě větší blázen než my! Jenže Maryška se všemu jenom směje, ať se děje co chce. Smála by se, kdybych jí zajela do vlasů nůžkami? A oplatila by mi to? Určitě!

Julka vystoupila ze sprchy a třela se ručníkem. Při tom si vzpomněla, jak se dělá Zrcadlo: vrhnout impuls proti jakékoliv pevné ploše (svislé, samozřejmě), roztáhnout na plochu a držet. Učili nás to, později to dokážeme i jen tak ve vzduchu. Ale teď...

Vztáhla ruku proti zdi a šlehla impuls. Energie se rozlila po ploše a vytvořila cosi, co... nestihla zjistit co, protože zařvala leknutím. Tím se to zrušilo, ale klepala se jako v horečce.

Rychle se doutírala a vracela se do jejich pokoje. Radši se budu chodit sprchovat do společné lázně za pevností, tam je vždycky někdo, kdo udělá nějakou legraci, aspoň nebudu myslet na pitomosti.

Do pevnosti jezdili různí lidé, ale chlapík, který přijel toho dne, vypadal divně a nepatřil k žádné naší skupině. Bránu zrovna střežili Poláci, za šelmy tam byl Tannarr; chlap se nepolekal lidí ani leoparda a sdělil, že heslo nezná a že chce mluvit jenom s majorem. Četař na něj začal štěkat, jak bylo obvyklé, a tahal z něj rozumy, načež muž řekl, že tedy chce mluvit s některou z pánových šelem.

To bylo tak neobvyklé, že jsem se na něj šel podívat osobně. Nebyl cítit nijak zvlášť příjemně, spíš bych mohl říct, že se mi nezamlouval. Neměl však žádnou zbraň a tak jsme ho nechali vejít. Sotva se dostal dovnitř, obrátil se na mne: „Poslyš, tygře, musím hovořit s tvým pánem, hrabětem de Guyrlayowe. Je to i v jeho zájmu! A rád bych, aby mne pokud možno neviděl nikdo ze zdejších lidí!“

„A proč by to tak mělo být?“

„Něco mu nesu, o čem by nikdo neměl vědět.“

„Ukaž mi to. Podívám se na to.“

Muž vytáhl z náprsní kapsy velkou obálku, z obálky svazek papírů a ukázal mi titulní list. Bylo na něm napsáno:

„Akční plán Operace Tygr – Charry de Guyrlayowe.“

„Umíš číst? Chápeš, co to je? Plán války proti tvému veliteli; potřebuje to dostat do ruky!“

„Ano, rozumím. Pojď tedy se mnou...“

„Už jsem ti řekl, neměl by mne nikdo vidět! Nesmějí poznat, že jsem cizí a že jsem tady!“

„Hm. Slawku, půjč mu svůj kabát!“

Muž se nasoukal do pestře pošité hazuky polského harcera a svůj elegantní plášť nechal u brány. Provedl jsem ho kolem baráků do našeho objektu, přímo k Charrymu. Nebyl to od něho špatný nápad, když někoho doprovázíme my, nikdo se neptá, proč to děláme. Každý ví, že nějaký důvod mít budeme.

Charry byl sám a zabýval se pročítáním knížky o vojenské taktice maršála Wellingtona, kterou si půjčil od Ettarda. Když jsem mu řekl o úmyslech toho muže, přivítal jej vlídně a řekl:

„Aflargeo, ať sem přijde Diana a Almetta!“

„Ne, prosím! Odmítám o čemkoliv jednat, pokud tu bude ještě nějaký člověk! Ten tygr může zůstat, ale žádní lidé!“

Charry s ním chvíli diskutoval, ale nebylo to nic platné.

„Přišel jsem vám nabídnout plán válečných operací proti vám! Tygr ho viděl. Prodám vám ho za sto tisíc marek.“

„Hm. To by mohl říct každý, uvědomujete si to?“ Charry se počal cvrnkat tužkou do dolního rtu, což je náznak přemýšlení.

„Ano, to by mohl. Ale tohle je kopie dokumentů generálního štábu. Pořídil jsem jejich opisy včetně jmen a razítek!“

„Jak se vám to podařilo? A kdo vůbec jste?“

„Jsem přítel jednoho úředníka z generálního štábu. Jméno by vám jistě nic neřeklo, to chápete. Potřebuji peníze.“

„Aha. Jaké mám záruky, že ty dokumenty jsou pravé? Že jste si je například nevymyslel? Nebo že mi je nechce podstrčit nepřítel? Uvažte, sto tisíc je hodně peněz a já nejsem bohatý!“

„Hrabě Guyrlayowe! Nechtějte, abych se smál! Záruku samozřejmě nemáte; jediný, kdo by vám to mohl zaručit, je polní maršál von Moltke, ale to už by pak ty papíry nebyly k ničemu. Já jsem obchodník a nabízím: sto tisíc za papíry. Nebo nic za nic.“

„Sto tisíc je moc,“ řekl Charry. „Uvědomte si...“

Muž ho poslouchal, dokud Charry přednášel svoji řeč na téma vlastní chudoby. Potom se pousmál: „Sto tisíc!“

„Ukažte mi ty plány,“ vzdal se Charry. „Alespoň část!“

„Část bych mohl.“ připustil muž. Vytáhl opět obálku a vyňal z ní jeden z papírů, který podal Charrymu. Charry jej dlouho důkladně studoval, uvažoval, kroutil hlavou a třel si čelo.

„Pokud je to falešné, pak si s tím musel padělatel dát dost práce! Dobrá, dám vám vašich sto tisíc...“

„Jenom bych prosil žádné šeky! Pokud možno použité bankovky v nejvyšší hodnotě sto marek. A různých sérií a čísel!“

„Vy si toho naporoučíte, člověče!“ vzkypěl Charry. „Myslíte, že si objednávám, jaké peníze mi mají dát moji nadřízení?“

„Apropó, abych nezapomněl. Vaši nadřízení se nesmějí dozvědět o našem malém obchůdku. Jinak by to samozřejmě dopadlo s obchodem i s námi dvěma dost špatně, to jste snad pochopil...“

„Nejsem padlý na hlavu.“ Charry vyňal z trezoru svazek bankovek a počítal je před ostřížím zrakem návštěvníka. Když odpočítal padesát tisíc, zarazil se: „A dost! Teď mi dejte ty plány!“

„Nebuďte pro smích!“ odtušil muž. „Máte tu tygra, kromě toho je venku celá posádka a já nemám zbraň! Nepodvedu vás!“

Charry to uznal a odpočítal zbylých padesát tisíc. Dostal papíry a počal je studovat. Muž chtěl odejít, ale já ležel mezi dveřmi, takže nemohl.

„Zdá se, že jste mne neoklamal. Konečný verdikt sice musí vynést můj náčelník štábu, ale zdá se, že jsou pravé. Jsem vám velice vděčen, pane. Aflargeo, můžeš ho pustit!“

„Těšilo mne, hrabě,“ usmál se křivě návštěvník. „Kdybych se případně dostal ještě k něčemu podobnému; mohu počítat s vaší štědrostí stejně jako v tomto případě?“

„Budou-li ty papíry stejně zajímavé jako tyhle – proč ne?“

„To mne těší. Jenom ještě maličkost: dávejte si pozor na svoje lidi. Máte tady přímo v pevnosti člověka, který donáší nepříteli. Pro jistotu ať mne vyvede ten tygr, abych se s tím člověkem náhodou nesetkal. Jinak vám přeju hodně štěstí!“

Vyvedl jsem ho zas stejnou cestou ven; on nasedl na koně a klusem vyrazil zpátky k městu. Vrátil jsem se k Charrymu; tam už Almetta pečlivě zkoumal plány. „Jestli je to pravé, tak jsou to dobře investované peníze! Pokud ne – udělal jsi dobrý skutek...“

„Je to pravé a on je pravý německý štábní důstojník; bylo mi to jasné od začátku. Jenom jsem ho trochu napínal, aby měl pocit, že sto tisíc marek je pro mě hodně peněz. Snad jsem to nepřehnal.“

„Prostuduji si to důkladně, dovolíš? Nebo nejdřív ty?“

„Čtu radši detektivky, když to chceš vědět. Klidně si to vem, stejně je to...“ Charry mávl rukou.

„Radši bys šavli do ruky a hurá na nepřítele, co?“

„Blbost. Radši bych vytáhl plachty a zmizel z Evropy. Pořád mám dojem, že mi tu všechno jde na nervy...“

„Budeš se divit,“ usmál se Almetta. „Mně taky...“

Diana seděla v koutě sauny a naslouchala obšírnému líčení detailů manželské lásky Loba a Veroniky, jí samotnou podávanému k obecnému poučení, zvláště Julie a Maryšky. Účelem této činnosti byla předmanželská výchova obou jmenovaných, což všechny vdané dámy považovaly za nezbytně nutné; Julka a Maryška naopak rázně prohlašovaly, že nic takového zapotřebí není. Společně s nimi seděla Tori, kterou to naopak zajímalo víc, než je zdrávo.

Diana měla starosti podstatně závažnější. Už nějakou dobu byla nucena brát na vědomí, že jsou tu dívky podstatně odvážnější než ona, pokud se týče vlastního vzhledu. Například Veronika; nikdo se neodvážil pochybovat, že je nádherná. Valérie má prozatím normální účes, ale na těle se jí rozrůstá botanická zahrada květin existujících i zcela fantastických. Maryška zatím odolala všem drakům a jiným příšerám, ale červenobílého polského orla na rameně už hrdě nosí; na hlavě má korunu, v jednom drápu meč a ve druhém kříž Svaté Jadwigy. Pod orlem se tyčí věže Krakowského Wawelu; teď se chystá na druhé ruce výstavba chrámu na Jasné Hoře v Czenstochowé, ale ještě se nezačalo.

Pokud Diana definovala účes Valérie jako normální, byla nucena nějakým způsobem rozhodnout, co je tady ještě běžné. Sigrid splnila svou hrozbu a šířila mezi děvčaty vytváření obrazů mystického rázu z vlasů svých i cizích; s tím souhlasil rovněž Raymond a všichni ostatní čarodějové. Raymond dal navíc popud, aby se s vytvářením víc spěchalo; hotové a zasvěcené obrazy pak budou odeslány první lodí na Ostrov. Loď se připravovala, byla to jedna z Knassenových a její povinností bylo odvézt Olgierda, děti z nemocnice na Hůrce a další zájemce. Protože se však tito lidé na jednu loď nemohli vejít, navrhl Lobo použít ještě druhou, ozbrojený trojstěžník vévody d'Escambrray, který měl v krátké době připlout na pomoc.

Všechny dívky nadšeně souhlasily a dávaly se do práce; muži, zvláště jezdci, jim nosili svoje copánky a požadovali, aby byly zatkány do obrazů. Dívky často navštěvovaly jedna druhou, radily se spolu a vzájemně pomáhaly, což bylo v pořádku; horší bylo, že když jim něco chybělo, v průběhu práce bezohledně braly další copánky z hlavy té kamarádky, která byla zrovna po ruce. Zpočátku to nebyl problém, většina dívek měla dlouhé a husté hřívy, v nichž se tu a tam nějaký odstřižený pramen ztratil. Ale jako kácení lesa časem způsobí paseku, častější odstřihování copánků zanechalo svoje stopy, zvláště u těch, jejichž barva byla vysoce žádaná a které se moc nebránily. Třeba obě Wulffssonnovy se všemu jen smály a nevadilo jim, že je někdo odskalpoval na viditelných místech; stejně tak Tori jásala nadšením, kdykoliv mohla dát svoji kadeř komukoliv a kamkoliv. Denis měl situaci zjednodušenou tím, že už neměl co dát.

Diana zatím neprojevila výraznější souhlas ani odpor; neodmítla samozřejmě nikdy, když ji požádaly o kadeř, ale taky nechodila po kamarádkách a nevnucovala se. Byla rozladěná, ovšem nikoliv tak, že by jí něco vadilo. Spíš plánovala.

Objednala si míšenku, která se jmenovala Sinny a proslula jako zručná tetovačka; jinak působila dojmem spící panny. Panna ovšem nebyla a jestli potřebovala spát, bylo to proto, že v noci si moc neodpočinula. Ale chovala se decentně: vstoupila, rozhlédla se a pak přistoupila k Dianě. „Jsem připravena.“ oznámila.

„Já taky. Počkej, vykoupu se a půjdeme...“

Jejich počínání neuniklo pozornosti ostatních; vyptávaly se, co si Diana chce nechat dělat a jak, ale nesnažily se jít s nimi, přihlížet a radit. Sinny byla známa tím, že má obvykle od začátku jasnou představu o výsledku, ale s oblibou začíná na několika místech současně a obraz začne být jasný až při dokončení. Dianu vlastně nikdo nepostrádal; bylo o ní známo, že se svými erotickými zážitky nechlubí ani je nekomentuje. Některé ji za to pomlouvaly, že je nafoukaná.

Julka a Maryška odešly po koupání do svého pokoje; Tori samozřejmě s nimi. Jejich pokoj byl výjimečný mezi ostatními, protože ani jedna nesplétala obraz; Tori se sice pokoušela je přesvědčit, aby s tím začaly (a použily zbytek její hřívy), ale sestry ji rozhodně odbyly. Julka byla rozladěná a nehodlala si přiznat, že příčinou toho je dlouhé mlčení Jana Dunbara. Nemohla mu nic vyčítat, tvrdě válčil přímo mezi nepřáteli, každou chvíli mohl přijít o život nebo muset prchat a bojovat. Nezdálo se, že by jí to přispívalo ke klidu.

„Já nechápu, proč se ty holky ze Španělska tak chlubí všemi svými milenci,“ potřásala zlatou hřívou Maryška. „Má to smysl?“

„Jsou rozmazlený a nafoukaný,“ rozhodla Julie. „Copak nechápeš, že se vytahujou nejvíc kvůli nám? V ničem jiným na nás nemají, tak ze sebe dělají hrozný hvězdy...“

„Nikdy s nikým spát nebudu!“ rozhodla se Maryška rázně.

„To říkáš špatně!“ upozornila ji Tori. „Až zkusíš, už nebudeš mluvit! Pojď se mnou, já ukážu, kterej kluk umí co nejlíp, jo? Třebas Martíno nebo Pepé...“

„Mlč, seš hloupá,“ řekla Maryška mechanicky. „Nemám tě ráda!“

Tori se jí okamžitě vnutila do náruče; činila tak způsobem, jakým se člověku vnucuje jezevčík. Maryška si zvykla objímat ji, hladit, líbat a mazlit se s ní, ale prozatím odmítala její pokusy o vzájemné sexuální dráždění. Tori to považovala za výraz její dětské nezkušenosti, nezlobila se a naopak snažila naučit sestry, jak je to příjemné.

„Něco se chystá,“ řekla Julie. „Cítím to.“

„Taky mi silně pomáháš,“ souhlasila Maryška. „Když se na tebe podívám, mám hned lepší náladu...“

„Něco na nás padá,“ souhlasila Julie. „Že bysme se vypravily do města a způsobily tam nějakou výtržnost?“

„Jedem!“ vyskočila Tori na nohy. „Mám osedlat koně?“

„Tohle město jsme překorzovaly už stokrát a zbytečně!“ řekla Maryška. „Zejména jeho zábavní čtvrť je... Ech!“

Tori pochopila, že výlet se nekoná; zasmušila se.

„Vzhůru do meditace,“ pravila Julka. „Na chvilku si lehnu a zkusím zjistit, co se děje. Chceš taky...?“

„Chtěla bych se podívat domů do Polska. Na Mazurská jezera, do Bialowiežského pralesa...“

„Stačí říct...“ Julie Maryšku uložila a vzápětí uspala.

Tori se to nelíbilo; k meditacím necítila lásku, raději by si hrála reálným způsobem. Ale byla zvyklá poslouchat starší.

Julka ulehla a snažila se navyklým způsobem zbavit myšlenek, které by jí bránily v koncentraci. Ale nešlo jí to; pořád byla ještě rozladěná a cítila neklid, který jí bránil. Nepřicházelo do úvahy, aby se osvobodila od svého těla a vypravila někam do vyšších sfér; ježto to tělo nebylo v pořádku, cítilo jakési napětí, nemoc či nedostatek. Julie si nebyla jista, není-li to sexuální napětí; pokud ano, cítila se uražena, že ona, vznešená princezna z elfské krve, podléhá podobným nízkým pudům jako obyčejný smrtelník. Když si tu myšlenku uvědomila, ihned se začala kontrolovat a zbavovat se jich. Není přece elf, to si vyfantazíroval Denis pod vlivem hloupých řečí. I princezny mohou cítit touhy nižšího řádu a možná dokonce mohou mít špatnou náladu, nejsou-li v nějakém směru uspokojeny. S tím se ovšem nedá nic dělat a je nutno vyčkat, až to odezní. Myšlení vyšší – nižší je dualistické, v zásadě nesmyslné a je třeba se ho zbavit.

Tohle všechno věděla a uvědomovala si to. Přesto měla špatnou náladu a meditace se jí nedařila.

Tori mezitím usnula; z polospánku tiše kňučela jako štěně. Julka se cvičně pokusila dostat do její mysli, protože věděla, že tam získá potřebnou energii; jenomže myšlenky Tori byly asi tak stejně vznešené jako myšlenky zvířátka. Dokonce i spala jako domácí zvíře, cítila se dobře, jen když se mohla někoho druhého dotýkat. Taky měla ostřejší čich, sluch, zrak... jak vůbec mohl Tomáš Baarfelt přivést na svět něco podobného?

Ale Julka necítila vůči Tori odpor ani nechuť, naopak milovala ji jako bytost slabší, v podstatě bezbrannou. Mnohé z jejích činů by jiné neprošly, aspoň u Julky ne; Tori však byla její milovaná sestřička. Stejně jako Jana. Stejně jako Maryška. Stejně jako Magda – jestlipak ji někdy uvidí?

Najednou si vzpomněla na otázku, kterou položila Jana kdysi ve Španělsku, zda by si mohli založit vlastní řád elfové a trpaslíci, když mohou šelmy. Ale Jana přece v tu dobu vůbec netušila, že rod Baarfeltů může mít něco společného s elfy! Snad ani nevěděla, že takoví tvorové existují, zaslechla to někde a zeptala se, protože... protože – proč?

Julie vstala, umyla si obličej a rozhodla se zanechat meditace. Tori se probudila na první dotek a teď sledovala její počínání, připravena jít s ní kamkoliv a pomáhat jí. Julka pokrčila rameny a vydala se nejistě chodbou.

Pak si vzpomněla na Dianu a její tetovačku Sinny. Touto dobou by už mohlo být něco jasné; zamířila tedy k jejímu pokoji.

Diana ležela na gauči a Sinny jí přičinlivě píchala jehličkou do lýtka. Porůznu po těle bylo naznačeno několik obrazců, ale ani při nejlepší vůli Julka nemohla pochopit, co to bude.

„Jak to vypadá? To bude jeden obrázek nebo víc?“

Diana pokynula, aby si Sinny oddechla.

„Jeden – ale pořádnej,“ smála se. „Už mi rozumíš?“

„Ne... Vidím, že kolem kotníku máš nějakýho hada, ale...“

„Ten nebude jenom kolem kotníku. Na palci nohy má konec ocasu. Hádej, kam půjde potom...“

Julka si ji rychle prohlédla. Došlo jí to hned: had se plazil vzhůru po lýtku, obtáčel stehno, přes hýždě se dostal až k pasu a tam se opět ovinul jako zdobený opasek. Ale potom...?

„Potom to vezme bokem na rameno, aby nenarušil ostatní kresby. Můj hadík je dobře vychovanej...“

„No dobře... ale kde bude mít hlavu?“

„Kde bys myslela?“ blýskla Diana očima. „Hlava má být na hlavě!“

„No ale to by... to by ses musela ostříhat!“

„V tom je právě ten vtip! Je na čase, ne?“

Julka zrozpačitěla, tak jí Diana počala líčit detaily svého hada: šupiny budou mít zlatou barvu s ozdobami v červené, zelené a černé; na zádech má mít kostěný hřeben, na hlavě korunku a v otevřené tlamě dlouhé ostré zuby. Bude krásný.

„Potom to ale nebude žádný skutečný had!“

„Je pravda, že to nebude ani královská kobra Ureus Egypťanů, ani Ánanta Šéša Indů; ale Sinny ví, jak má vypadat...“

Julie si to zkusila představit. „Bude královský...“ zašeptala.

Diana ji objala; od chvíle, co přišla Tori, se stávalo častěji, že se dívky mezi sebou objímaly.

„To se ale těžko stihne za jeden den! Taková kresba je dost náročná... a taky... ta hlava!“

„Já vím. Ale Sinny mi slíbila, že se bude snažit.“

„Nebude mít Charry nějaké námitky?“

„To je právě mazaně vymyšlený do detailů! Dneska jsme začaly; ve vhodné chvíli mu to naznačím a vymůžu si souhlas; potom už mu nezbude nic jiného než souhlasit i s dokončením...“

„Myslíš, že ti dá souhlas s něčím, od čeho neví podrobnosti?“

„Normálně ne, na to je moc chytrý. Ale já to s ním umím...“

Julka se ušklíbla koutkem úst. Pořád ještě se objímaly a tváře měly přitisknuté k sobě; teď Diana zašeptala: „Nemysli si, že neovládám ty hry, kterými vám krmí uši Veronika a ty ostatní! Já náhodou taky umím přinutit chlapa, aby mi schválil cokoliv...“

Julka si jenom povzdychla.

„Neboj se! Taky na tebe dojde!“

V tu chvíli se Julie rozplakala; Diana si přitiskla její hlavu na prsa, probírala se prsty v krátkých kadeřích a těšila ji. Tori zakňučela jako zatoulané štěně a obratně se nasoukala mezi ně, aby se taky mohla mazlit.

Jenom Sinny zůstala sedět u svého nářadí, kontrolovala ostří tetovacích jehel a oči jí blýskaly.

Errata:

08.08.2021 11:43