Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Láska Maryšky

Lidí v pevnosti neustále přibývalo. Někteří sice odjeli, třeba studenti; Nikodém de Berry navíc se srdcem zcela zlomeným, neboť pomýšlel na Veroniku a nemohl pochopit, že neuspěl. Také jeho spolužáci s úžasem vzali na vědomí, že pro princezny zřejmě jedna noc lásky nic neznamená; nehledě k tomu, že bylo těžké posoudit, zda se ta noc skutečně odehrála či to byl jen přelud vyvolaný hypnotickými pokusy. Rovněž Obo zmizel, aniž kdo zjistil kdy, jak a kam se ztratil.

Vítek Jeřábek zajel na Hůrku a posbíral tam všechny bojeschopné jedince; ostatní poslal pod vedením Olgierda do přístavů, aby byli odesláni do Arminu. Během naší nepřítomnosti přibylo mužů, žen i dětí z Polska; všichni chtěli bojovat, nejradši hned. Snad největší touhu po pomstě projevovaly dospívající děti, paradoxně víc děvčata než kluci; všeobecně soudily, že takový boj nepřežijí a je jim zcela lhostejné, co se s nimi stane. Dospělí přece jen měli určité představy, že by mohli odejít na bájeslovný ostrov Armin a tam založit novou existenci; mladým to bylo fuk, jejich cílem bylo padnout ve službě Bohu.

René le Mogniére, generál a velkokomthur řádu Černé Lilie, čiperně postřehl svou šanci. Velmistrem (a vrchním velitelem) řádu byl Denis, ale ten trávil většinu času se svými skvělými sestrami; vyhovovaly mu svými zájmy i inteligencí, zatímco René byl při vší oblíbenosti dost jednoduchý. Šahina vídal častěji, ten totiž nesmírně obdivoval Tori a vyhledával ji kde mohl. Tori ho ovšem nebrala moc vážně, byl na ni příliš mladý; ačkoliv jisté náznaky, že ho časem leccos naučí, tu byly. Dospělí se tomu smáli a tatínek Ba M'Burru nadšeně souhlasil.

René odkoukal od Raymonda a jiných předních jezdců vznešené způsoby: od děvčat si nechal udělat parádní cop a vyholit zbytek hlavy, dal si propíchnout uši a nosil v nich nápadné náušnice, samozřejmě každou jinou, taky kočičí ouška a v nose zlatý kroužek – za co si pořídil skutečné drahocenné šperky, zůstávalo méně informovaným záhadou, protože oficiálně žádné příjmy neměl. Když si nechal nasadit ozdoby i do obočí, už vyvolával pozornost. Na Sigrid škemral a vnucoval se tak dlouho, až vysomroval tygří maskáče, dokonce mu je dívky upravily, aby mu seděly; chodil pak po táboře s mečem za opaskem a působil dojmem, že velitelem posádky je ve skutečnosti on.

Zejména na nejmladší bojovníky z Polska měl magický vliv: když je uvítal a slíbil jim svoji pomoc a protekci, byli ochotni pro něho udělat cokoliv. Vhodným způsobem jim naznačil, že mají obrovské štěstí, že se s ním znají, neboť je důležitý štábní důstojník, nepřekonatelný šermíř, nelítostný zabíječ nepřátel a znalec magie, jemuž není rovno široko daleko. Ochotně a rádi mu podlehli, dali se do Černé Lilie a těšili se na válku.

Mnohem menší úspěch měl s Ještěrkami. Neposlouchaly nikoho, tak proč by měly nějakého pochybného generála? Ony znaly řadu skutečně významných komthurů a rytířů, některý byl možná jejich biologickým otcem. Jsou otrokyně řádu, to stačí; samy se rozhodnou, co chtějí a kdy to budou realizovat.

Z Uher dojelo dvacet husarů s těžkými ohnutými šavlemi; jen co dorazili, zalezli do bud a tam si topili jako o závod, i když už dávno nemrzlo a sníh spíše tál. Dalších dvacet přišlo Slováků, Born z Prahy poslal třicet Čechů; ti svou přirozenou inteligencí rychle ovládli tábor a zabrali téměř všechny technicky důležité funkce. Mezi východoevropskými dobrovolníky velmi často vznikaly opravdové hádky a tak tak že neskončily hromadnou rvačkou.

Z Francie přišla děla chvalně známé značky Krupp; Charry je dal instalovat na hradby a ta menší položit na sanice namísto kol. Taky jsme různými cestami dostali pár nových kulometů a zásilku vojenských pušek, přímo z Německa. Platila banka Löwenbeck našimi kvalitními markami, jejichž výrobce se mohl strhat, jak rychle cvakal svým strojem.

Konečně jsme obdrželi zprávu, že se blíží ten, jehož Veronika nazývala »korunou tvorstva na Zemi«: vévoda Miguel d'Escambrray se svými vybranými jezdci. Až po naše hranice se dostal vlakem, který mu speciálně přistavili v přístavu Haagu; další speciální vlak mu vezl z Francie koně a některé části armády. Na našich hranicích vlakvedoucí rázně odmítli jet dál, takže Estragonova armáda nasedla na koně a vyrazila i s velitelem po svých.

Byl jsem samozřejmě při tom, když jsme ho vítali; už zdálky jsme viděli dlouhého hada zvláštně vystrojených mužů, který za kvikotu píšťal a rachotu bubnů postupoval vzhůru na kopec. Dívky stály hned u brány a navzájem si vyměňovaly pikantní podrobnosti o vévodovi; soudil jsem, že pravda bude tak třetina.

Musí se uznat, měl smysl pro parádní entrée; to uznával i cirkusák Bellini a ten už leccos viděl. Napřed vjeli do brány černě odění gardisté s ručnicemi u sedel a šavlemi u boků, na vranících; bylo jich dvacet. Pak černý poddůstojník s korouhví: černou a červenou se znakem zkřížených seker. Další s dvojitou sekerou skutečnou, jako odznakem svého velitele. Pak dalších deset gardistů na vranících a konečně sám komthur. Vévoda d'Escambrray jel na černém arabském hřebci s dlouhou hřívou a ocasem splétaným do copánků, čabraka na koni byla černočervená a stejně tak řemení, pošité stříbrnými cetkami.

Vévoda byl navlečen do starobylého tepaného brnění s vysokým okružím, na které měla zapadat přílba; tu ale za ním neslo páže, a na přílbě byla černá a červená pštrosí péra na tři stopy dlouhá. Vpředu na pancíři se houpal komthurský kříž s rubíny, vzadu splývala černá kožešina himalájského medvěda. Sám vévoda byl vysoký a štíhlý, měl krásně pravidelnou tvář s ostrým nosem, vlasy černé jako uhel a dlouhé až na záda, vousy černé a stočené podle sikhského zvyku do copánků za ušima. Vedl svého divokého hřebce jistě a elegantně, oči mu jiskřily a jen když ho zdravili jásotem, velkopansky se ohlédl a lehce pokynul bičíkem ze slonoviny vykládané stříbrem a rubíny.

Za ním a za jeho černočerveným pážetem jeli bubeníci v bílých rukavičkách a pištci v rukavičkách bledě modrých, vesměs kluci, kterým ještě nepatřila do ruky zbraň. Bubeníci vyluzovali ohlušující rámus na bubny různého typu a pištci jim sekundovali nějakou divokou melodií. Pak už jeli ve trojicích jeho muži: Baskové z hor na hranicích mezi Francií a Španělskem, Apačové z Mexika i Arizony, pralesní Indiáni z Jižní Ameriky vyzbrojení foukačkami, černoši z Jamajky, horalé z Afghánistánu, škrtiči z Kašmíru, zasvěcení bohyni Kálí, příslušníci horských kmenů na pomezí Barmy a Thajska. Mnozí neuměli žádnou kulturní řeč a vzájemně se nenáviděli z etnických či náboženských důvodů; ale komthur, který je posbíral na svých četných cestách, je dokázal udržet v šachu.

„Tak to je vévoda,“ řekla Veronika. „Jak se ti líbí, Maryško?“

Maryška neodpověděla nic. Valérie zato křikla na vévodu něco posměšného, on k ní obrátil oči a utkvěl na nich o chvíli déle než na jiných přátelích. Dokonce se možná i usmál.

„Obyčejný komediant!“ usoudila Julie. „Že s sebou nevzal ještě slony a velbloudy! Jejich poháněče už má!“

„Vévoda Miguel d'Escambrray,“ opakovala Veronika. „Nejpyšnější a nejnafoukanější chlap, jakého země kdy nosila! Mistr evropského i asijského šermu, znalec thajského boxu, kung-fu, Zenu i Čchanu, indiánského kouzelnictví i černé magie. Jeho tvář je stejně krásná, jako jeho duše plná ničemnosti. Kdyby ho země v tu ránu pohltila, zbavila by se pěkného lotra!“

„Nevypadá!“ podotkla Maryška. „Je hezký...“

„Ano, to potvrzuje můj názor. Jenomže to dělá schválně!“

Maryška se zatvářila nechápavě.

„Povídá se, že zaprodal duši ďáblu; ten mu za to dal nejvyšší inteligenci, přitažlivost a schopnost přemáhat jiné. Jenže také bezohlednost a krutost, která nemá obdoby... Jeho duchovní učitel hrabě Feroz je sám vtělený ďábel...“ přidala se Florence.

„A to se s tím nedá nic dělat?“

„Jenom láska čisté panny by ho mohla zachránit! Povídá se, že kdyby se do něj zamilovala z upřímné lásky nevinná panna, mohla by ho vyrvat z ďáblových pařátů a...“

„Mlč, huso!“ zakřikla ji Valérie. „Neposlouchej ji, Maryško; měla s ním nějaké problémy, tak je na něj alergická!“

Maryška se tvářila nejistě; Tori začala cosi brebentit, ale než se jí podařilo pochopit smysl, Veronika ji odtáhla.

Charry a Almetta vítali vévodu na nádvoří; tam Estragon sesedl, zdvořile se jim ukláněl a podával si s nimi ruku. Jeho vojáci taky sesedali a hledali, kde se ubytovat; tím se vévoda nezabýval, jeho starost to nebyla.

„Tak co, jak se ti to líbí?“ usmíval se na něj Almetta.

„Abych pravdu řekl, představoval jsem si to líp! Tohleto je lupičské hnízdo a ne pevnost řádového komthura! Vyhodil bych to celé do povětří a postavil novou na zelené louce!“

„To je sice dobrý nápad, ale nemáme na to čas!“ řekl Charry.

„Výstavba pevností jako opěrných bodů je už beztak překonaná záležitost. Dnešní válečnictví preferuje masové přesuny velkých armádních celků; ale budoucnost je v malých, vysoce akceschopných skupinách. Proniknutí do týlu, překvapivé útoky na důležité cíle: nádraží, pošty, elektrárny, komunikační uzly. Když zlikviduješ pár míst, armáda se roztříští jako šálek čaje...“

„Šálek grogu by byl možná lepší,“ řekl Charry. „Musíš být pěkně zmrzlý po té cestě...“

„Hlavně v tom brnění; ale nemysli, že v tom jedu celou cestu až od hranic! Natáhl jsem si to před vjezdem do města, hlavně kvůli novinářům. Psychologická příprava; víš o ní něco?“

„Možná bych měl...“

„Neřekl bych. Proč je na hradbách tak málo vlajek? Copak tu není žádný šlechtic, který má vlastní standartu? Koukni, každému, kdo sem přijde, musí být okamžitě jasné, že se nám sešel výkvět evropského rytířstva. Lidé jsou v podstatě hloupí a zbabělí; když vidí něco, co přesahuje jejich chápání, vyděsí se. Potom stačí jen lehce ťuknout...“

„Vidím, že jsi zkušený voják...“

„Já nejsem voják. Jsem lupič a kořistník; taky sběratel. Sbírám vše, co má cenu: zlato, umění, historické pamětihodnosti, zbraně, koně i lidi. Když vidím něco, co se mi líbí, zmocním se toho. Já vím, cenné věci mi původní majitel obvykle nechce dát; tím zajímavější je o ně bojovat...“

„Na kamarádech to taky vybojuješ?“

„Vybojuju na nepřátelích. S kamarády vykšeftuju, vyhraju nebo získám jako dar. Hra je taky způsob boje! Zeptej se své ženy, jak Kuruovci vyhráli království na synech krále Pándua!“

„Co jsi přišel získat sem?“

Estragon se rozhlédl kolem sebe. „Ještě nevím, ale nepochybuj, že něco si najdu. Mí jezdci odvedou dobrou práci, ale ty nebudeš mít starosti s jejich zaplacením. Oni už si sami najdou, čím se odškodní...“

Blýskal očima i bílými zuby a snažil se být co nejpříjemnější; Charry ho představoval jednotlivým velitelům, pokud ho neznali. Tošio jediným pohledem zjistil, že Estragonův meč je katana velmi vzácné práce; Miguel se mu uklonil a pronesl něco japonsky, což Tošia potěšilo.

Zato kapitán Janssen nadšen nebyl; Estragona okamžitě odhadl na lupiče a vytušil, že s ním budou jenom potíže. Nemýlil se.

Jak už řečeno, choval se vévoda společensky; jenže náhle ze sebe vyrazil vzteklý výkřik, rozrazil skupinu důstojníků a vrhl se ke svému koni; vzápětí přivlekl za ucho René le Mogniéra:

„Co má být tohle? Řekněte mi, u všech ďáblů, co je tohle?“

„Patří k nám,“ řekl Charry nechápavě. „Co udělal?“

„Ještě nic; ale ochomejtal se okolo mého koně! Něco takovýho se ke mně přibližovat nebude – je to jasné!?“

„Pravděpodobně ho chtěl jenom odvést do stáje...“ řekl Almetta.

Estragon držel Reného za ucho a zvolna mu jím kroutil. René řval bolestí a svíjel se jako had.

„Mám oči a vidím; taky vidím, co je tohle zač! Šmejdí to po všech koutech, krade to a kouká, co by čmajzlo! Jestli se mi to ještě jednou připlete do cesty, tak to trhnu dveřma!“

A vévoda upustil Reného do kaluže nahnědlé tekutiny, kterou právě udělal některý kůň; ještě ho po cestě nakopl. Charry nad tím jen potřásal hlavou, René se po čtyřech odplížil do bezpečí, třel si ucho a skučel.

„Vévoda Estragon,“ pokrčila rameny Veronika. „Vždy zdvořilý, dobře vychovaný... laskavý zejména k poddaným!“

„To nechápu,“ řekla Maryška. „René mu opravdu nic neudělal! Co proti němu může mít? Že je Cikán?“

„Nedoporučuju, aby ses ho ptala. Můžu tě ujistit, že k tobě by se choval vlídněji, ale... jen do určité chvíle!“

Maryšku to docela zajímalo, ale dívky jí nehodlaly nic povídat. Naopak, každý měl spoustu práce s ubytováním tolika jezdců, takže musely pomáhat i princezny. Estragon se zatím dal provázet po pevnosti, všecko prohlížel a kritizoval. Očekávali to a nijak je to nepřekvapilo; ale choval se, jako kdyby mu to už patřilo.

„Večer se koná ples na vévodovu počest,“ řekla Valérie Maryšce. „Tam ho uvidíš v plné parádě!“

„Nevadí; on mě taky!“ rozhodla se polská princezna.

Dianu představili vévodovi taky, on už ji znal z voleb, takže se s ní pozdravil jen letmo. Veroniku, Valérii a ostatní zdravil jako kamarádky, na Julii si vzpomněl, Tori velkoryse přehlížel. Zato Maryšce se zdálo, že když mu ji představili, prohlédl si ji velmi pozorně, i když jen na okamžik.

„Poslouchej, děvče, tváříš se nějak divně,“ všimla si Veronika. „Pokud ti můžu dát dobrou radu, takhle se na Estragona nedívej! Jinak dopadneš dost špatně...“

„Co by se mi mohlo stát?“

„Jsi ještě dost mladá a nevíš, co je nebezpečí! Dokázala by ses bránit, kdyby třeba... chtěl použít násilí?“

„Nestarej se, jo? Nestane se mi nic špatného!“

Veronika nad tím tedy mávla rukou a šla se chystat na ples.

Vévodovi jezdci si zatím chystali ubytování; stavěli stany, přístřešky, boudy. Vehementně se při tom přeli a hádali se všemi ostatními, protože ten nechtěl bydlet vedle jedněch, tamten zas vedle druhých; všichni se znali a byli do jisté míry kamarádi, což neznamenalo, že se nemohou servat.

„Bude třeba vypustit je na nepřítele,“ soudil Almetta. „Ještě že je zima; kdyby spolu takhle tábořili za vedra, pomlátili by se nakonec navzájem...“

Charry neřekl nic; vypadal rozladěně.

„Tak co, líbí se ti Estragon?“

„Nepřipadá ti někdy zbytečně moc chytrej?“

„To ještě pořádně nezačal. Až si vezme slovo na válečné radě, neudržíme se smíchy. Jenomže, když něco řekne, tak je to pravda, bohužel. Jeho jezdci by se dokázali prosekat i do pekla...“

Charry mávl rukou a šel do svého pokoje. Objevil tam Dianu, která seděla před zrcadlem v předklonu, vraštila čelo a snažila se zahlédnout, jak se mění výraz hadí hlavy na jejím temeni.

„Ty se z těch svejch draků zblázníš!“ zavrčel na ni nevrle. „To teda byl zas nápad! Vypadáš jako blázen...“

„Prosím tě, pojď sem a dívej se, jestli hejbá jazykem, když já pohybuju kůží na hlavě, jo!“ řekla, aniž si všimla jeho zlosti.

„Nikdo nedokáže pohybovat kůží na hlavě!“ odsekl.

„To by ses teda divil! Trénuju to už chvilku...“

Skutečně k ní přistoupil, sevřel ji do náruče a políbil hada přímo na čenich. „Diano, já tě miluju; tak strašně a beznadějně, že jsem ti dokonce dovolil, abys ze sebe udělala zrůdu bez vlasů a s dračí obludou na hlavě, ale...“

„Tak moment!“ začala se bránit. „Především to není drak, ale docela obyčejnej normální hadík. Za druhý není pravda, že nemám žádný vlasy; co je potom tohle?“ navinula si na dva prsty hřívu, která rostla hadovi z fantastické hlavy a splývala Dianě šikmo na krk; to byl nápad Tori, která jí taky stříhala a holila kůži po centimetrech, jak Sinny pokračovala s hadem. Všechny dívky tím byly unešeny; teď Sinny vytvářela něco fantasticky nádherného na těle Tori a chystala se na její hlavu.

„To je v pořádku, aspoň si tě mám za co podržet,“ popadl ji za hadí hřívu a skutečně jí zvrátil hlavu dozadu. Automaticky nastavila rty; potom potřásla hlavou a pozorovala, jak jí oháňka vlaje za hlavou.

„Krásný, ne? Až tohle uvidí Odilie...“

„Mám chuť nasekat ti na zadek; ale protože ho máš ještě celej rozpíchanej a vím, že tě bolest vzrušuje, tak...“

„Jenže, miláčku, mě vzrušuje víc věcí! Třebas když...“

„Já vím! Vzrušuje tě dotek všude, kde máš kůži tetovanou, oholenou nebo nějakou jizvu! Tak mi prosím tě řekni, kde na tebe mám sáhnout, abys hned nezačala být divoká!“

„Pár takových míst ještě je, přiznávám; ale neboj se, ještě chvilku a já se postarám...“

„Tak dost! Nebo nestihneme začátek plesu!“

„A musíme ho stihnout?“

O hodinu a půl později dřímal totálně vyčerpán po jejím boku, zatímco Diana si hrála s jeho vlasy. „Ano, s tvým účesem budeme taky muset něco udělat,“ prohlásila zamyšleně. „Ještě nevím, co to bude, asi se poradím s Tori; ta holka má přirozený smysl pro umění. Je z Baarfeltovské krve, co se dá dělat...“

Charry neřekl nic; dokonce ani nezabručel.

„Měl by sis nechat taky něco vytetovat!“ navrhla.

Zahučel: „Blbost!“ a obrátil se na druhý bok.

„Tygra!“ pleskla ho přes záda. „Pruhovaného na těle ještě nic nemáš! Nestydíš se? To seš císař?“

„Krucinál, nech mě!“ řekl, ale přece jen se probudil.

„Vstávej, miláčku! Musíme na ten ples!“ naléhala.

„Hm...“ řekl a posadil se.

Diana se šla spokojeně sprchovat; kromě koupelny v přízemí měli prominenti ve svých bytech sprchy, což zajistili usilovní zajatci. Někteří už pozvolna začínali nacházet v práci zalíbení.

Diana zas nalezla zalíbení ve střídavém sprchování studenou a horkou vodou; teď si ji s rozkoší nechávala dopadat na oholenou hlavu a zpívala si při tom.

„Miláčku,“ požádala. „Mohl bys mi přijít namydlit záda?“

Charry skutečně přišel; do sprchového koutu se vešli oba, ale museli stát hodně těsně u sebe. Namydlil jí záda, jenomže tam bylo zlaté, zelené, modré a červené tělo hada a vpichy ještě dost bolely; Diana se svíjela potěšením.

„Ještě! Mohl bys mě namydlit celou a pořádně?“

„Mohl – ale tebe to zase vzruší a co potom...“

„Čeho se bojíš? Určitě ne...“

O hodinu později leželi na kachličkách sprchového koutu a voda na ně pořád ještě tekla.

„Vidíš,“ řekla Diana. „Jak by ti teprv bylo příjemně, kdyby sis nechal tu hlavu oholit. Já nemyslím celou, jenom kousek... třeba střídat, jako má Aflargeo pruhy... co říkáš?“

„Mně je to už všechno jedno!“

„Vidíš, a mně ne. Já chci, abys byl co nejkrásnější...“

Vstal a otřepával se jako za starých časů v Arminu.

„Musíme na ten ples, ne?“ připomněl.

„To je fakt; podíváme se, jak tam běží zábava, ale já věřím, že se nenudí ani bez nás. Zajdeme tam, předvedeme se, ale potom se vrátíme zase zpátky. Noc teprve začíná a já...“

„Já ne! V žádným případě!“

„Nevadí. Řeknu Tori, aby si trochu pohrála s tou tvojí hlavou. Má hrozně jemné prstíky a přímo z ní srší energie. Třeba nachytáš nějakou i ty a budeš mít ještě možnost...“

„Diano, já tě uškrtím!“ hlesl.

„Koukám, že se už začínáš probouzet.“ usmála se spokojeně.

Maryška se na ples strojila, jako by byl její první; ostatní princezny s ní sice hluboce nesouhlasily, ale byly ochotné jí ve všem pomoci. Společnými silami ji nazdobily do bílého kalhotového kostýmu se široce rozevlátými nohavicemi a rukávy; to vše bylo pošito pozlátkem a vyšíváním lidovými ornamenty, které si Maryška přinesla z domova. V souladu s její krásou to působilo úchvatně. Nikdo by se moc nedivil, kdyby se o ni chlapci prali.

Vévoda Miguel d'Escambrray se dostavil v kostýmu orientálního prince vyšívaném stříbrem a zlatem; základní barva byla černá, místy s červenými ozdobami. Byl krásný a vznešený, nicméně dívky se k němu přesto nevrhaly tak nadšeně jako k jiným řádovým rytířům. Valérie řekla, že dobře vědí proč.

Maryška se tvářila, jako by jí křivdili; nechápala, proč jí tak úchvatného muže rozmlouvají. Pokukovala po něm a přemýšlela, jak ho nejlépe sbalit; prozatím se bavil s Almettou:

„Nechápu, proč se Charry Guyrlayowe považuje za tak vznešeného, že se nemusí zúčastnit mého plesu! Pokud si vzpomínám, je tu hostitelem! Je snad místním zvykem vyhýbat se povinnostem?“

„Uklidni se, prosím tě! Když nepřišel, potom k tomu určitě má nějaký velmi závažný důvod!“ uklidňoval ho Almetta.

„Kdyby nebyl komthur, snadno bych mohl usoudit, že si právě teď užívá s nějakou ženskou! Avšak Guyrlayowe je znám tím, že má oči pouze pro svoji manželku; zajisté krásnou, avšak...“

„Já bych ho spíš podezíral, že pilně pracuje!“

„Nechť! Já se však budu bavit; například tančit. Je mi snad jako hostu dovoleno zahájit tanec?“

„Prosím, dělej si, co chceš...“

„V tom případě...“ Vévoda se orlím zrakem rozhlédl po sále; jeho pronikavé černé oči se zastavily na dívce v bílém se zlatými vlasy až na ramena. Vypadala z celé společnosti nejkřehčí, zcela bezbranná v tomto prostředí drsných a bezohledných.

Miguel d'Escambrray rázným krokem přešel sálem, rozhrnul lidi kolem a uklonil se před Maryškou Bialewskou. Ta se do něj ochotně zavěsila a ve chvilce kroužili parketem za nadšeného obdivu celého sálu. Maryška se ještě stačila hrdě rozhlížet; vévoda tančil stejně skvěle, jak skvěle vypadal.

„Společenské zvyklosti v této zemi se rozhodně nedají pokládat za uhlazené!“ pronášel hlubokým hlasem plným potlačované vášně. „Jak se zdá, budeme muset netoliko rozdrtit nepřítele, ale rovněž všestrannou nevědomost obyvatelstva, šlechtu v to počítaje!“

„Obávám se, pane vévodo, že vám dost dobře nerozumím,“ řekla Maryška poněkud v rozpacích. „Německy sice umím dost, děvčata se snaží naučit mě španělsky a italsky, ale přiznám se, že na tak vybroušené formulace nestačím...“

Estragon se zamračil. „Podle tváře jsem předpokládal, že jsi Baarfeltova dcera!“

„To ano; ale pocházím z Polska. To je...“

„Znám to území; navštívil jsem kdysi Kyjev, Wilno a Lwów, dokonce jakési směšné městečko zvané Sandomierz. Je to krajina zabedněnců, násilníků a opilců neovládajících svoje tělo. Těmto lidem se tuším říká kozáci – je to chamraď!“

„Ano, kozáci vskutku existují a bývali kdysi dávno příslušníky polského království; ale v této době patří do ruského carství. To je ovšem nijak neomlouvá...“

„To tedy skutečně ne!“ potvrdil Estragon se zuřivým zafuněním.

„Skuteční Poláci jsou však národ kulturní! Kdybys někdy přišel do Krakowa nebo Warszawy, to jsou města vznešená...“

Měl o tom zřejmě jakési pochybnosti, ale neřekl je nahlas.

„Čert vem všecky ty barbarské země divochů!“ pravil. „Dle toho, že jsi odtamtud urychleně odjela, usuzuji, že ani tobě se tam nevedlo tak skvěle, jak by se slušelo na tvůj stav a rod!“

„Přišla jsem dobrovolně, bojovat za svobodu své vlasti!“ řekla Maryška poněkud káravě.

„Bojovat? Jehličkou budeš bodat a náprstkem se bránit?“

„Umím zacházet také se šavlí; když vznešený vévoda dovolí!“

Estragon se usmál. „Nejen že dovolím; budeš-li chtít, poskytnu ti sám několik lekcí šermu, aby ses zdokonalila! A slibuji, že tě budu chránit a vynasnažím se nezasáhnout tě svou zbraní...“

„Tolik laskavosti jsem ani nečekala!“ vydechla.

„Nevadí; vychutnám si radši tvoji císařovnu! Povídají, že je dobrá v šermu i v ostatním bojovém umění; nevylučuji, že skutečně strávila nějaký čas v zenovém klášteře, ale...“

„Myslíš, že Diana neumí šermovat?“

„Chm! Blondýna! Jistě se domnívá, že to umí.“

Maryška se mírně urazila, taky je blondýna. Ale rozhodla se bojovat: „Co když tě přemůže? Co když je lepší než ty?“

„To se nemůže stát.“

„Proč by nemohlo?“

„Je to žena. Žena nikdy nedokáže přemoci muže.“

„Tedy... Takhle se mnou ještě nikdy nikdo nemluvil! Obávám se, že Diana by si podobnou urážku líbit nenechala!“

„Nevím nic o žádné urážce, panno!“

„V každém případě jsem se domnívala, že je zvykem vyjadřovat se o ženách poněkud uctivěji!“

„Kdyby ses laskavě ráčila zeptat kterékoliv z mých milenek, byly by nuceny potvrdit ti svojí ctí, že jsem se k nim nikdy nezachoval jakkoliv neuctivě; naopak každou jsem miloval a ctil pro všechny její přednosti! Avšak ctil jsem je a miloval zásadně pro jejich vlastnosti ženské; nikoliv proto, že by přede mnou předstíraly, že jsou mužem!“

„O tom teda nepochybuji!“

Chvíli váhal, zda to má považovat za kritiku či lichotku; naštěstí ale dohráli, takže se uklonil a šel sdělit Almettovi několik vybraných jedovatostí ohledně zdejších poměrů. Maryšku obklopily princezny a potutelně se usmívaly.

„Tak co Estragon? Milej jako vždycky, což?“

„Není to tak zlý. Je takovej...“

„Nepřekonatelnej hulvát! Nedokáže dát dohromady větu, aby něco nebo někoho neurážel...“

„Ale ne. Je jenom upřímnej a nerad se přetvařuje.“

„To si piš! V životě mu žádná živá bytost nestála za to, aby se před ní aspoň na chvilku přetvařoval; aspoň natolik, že by se třeba choval slušně. Zvlášť ne ženská...“

„Tak pozor!“ vpadla Veronika. „Jedna jo; stará vévodkyně, jeho máma. Z té měl náhodou pořádný vítr!“

„Kdo by taky neměl? Stará paní na Escambrray byla čarodějnice vybraných kvalit: uměla uhranout dobytek, způsobit bouři či krupobití, za nocí lítala na koštěti a pila lidem krev...“

„Ale nepovídej! Byla to nesmírně laskavá a hodná paní, která léčila lidi v širokém okolí a...“

„Jo! Někdy taky na dálku, ani je nemusela vidět. Jenom takhle mávla proutkem, a dotyčnýho přestalo všechno bolet...“

„Navždy...“

„Před ním bys tohle neřekla!“

„Možná ne, taky mám ráda svůj život! Mečem by se do mě snad nepustil, ale třeba by stačilo, kdyby mi dal facku...“

„Co – on ženy taky někdy mlátí?“

„Třeba mu vysvětlili, že je rovnoprávnost!“

„Teď poslouchej, Maryško, to by tě mělo zajímat! Někdy dostane holka facku, když dost rychle nepochopí, co má udělat. Chápeš?“

„Ne. Co by měla...?“

„Lehnout a roztáhnout nohy. Nic jinýho od ženských nechce...“

Maryška zrudla. „Snad záleží taky na ní...“

„Jo. Než to dopoví, už ji má.“

„Snad nemůže hned chtít po cizí ženě...“

„Slovo nemůže Estragon nezná. Každá žena je povinná ho milovat, jak ho jenom uvidí. Nejpozději do pěti minut.“

Princezny zkoumaly, co Maryška na to. Maryška dlouho přemýšlela, vypadala nejistě a rozpačitě. Nakonec řekla: „Třeba je to proto, že ještě nenarazil na opravdovou lásku. Třeba se jen cítí sám a opuštěný... proto je tak zlý!“

Dívky si vyměnily pohledy. „No – je to jasný,“ řekla Veronika. „Komu není shůry dáno, tomu není pomoci.“

„Zamilovanost je dočasná zblblost,“ souhlasila Valérie. „Co třeba uvázat ji k židli a nepustit, dokud ji to nepřejde?“

„A víte co, dámy?“ vzplanula Maryška. „Starejte se laskavě samy o sebe! Já znám taky jedno pěkný přísloví: Kdo jinému jámu jámu, sám do ní sám!“

Pochopily to správně a uraženě se odvrátily. Ale vzápětí řekla Florence poněkud polekaně: „A jejda! Diana...“

Diana vstoupila rozzářená jako sluníčko, v oděvu nejspíš z rybářské sítě. Co to je za materiál a kde ho sehnala, nebylo známo, možná jí ho sehnal zásobovací důstojník Abraham. Došla zřejmě k názoru, že když už má hada od hlavy až k palci nohy, měl by být taky patřičně vidět.

Charry šel v patách za ní, vypadal unaveně a malátně, jako by do této chvíle usilovně pracoval. To také usoudil Estragon, který se rozhodl pro tentokrát se spokojit s císařovou omluvou.

„Bavíte se dobře?“ otázala se Diana téměř jásavě. „Promiňte, zpozdili jsme se trochu, ale ujišťuji vás, my jsme se bavili určitě ještě líp!“

„To je pro mne nesmírným potěšením,“ procedil mezi zuby d'Escambrray. „Nicméně smím vědět, jaký závažný důvod vám mohl zabránit ve včasném příchodu?“

„Klidně můžeš,“ usmála se Diana. „Láska. Stačí?“

Estragon se nepřívětivě zamračil. Koukal na ni dolů, protože byla o hodný kus menší a viděl před sebou rozšklebenou hadí hlavu, která se mu ani trochu nelíbila.

Diana zahýbala kůží na hlavě. Had zamrskal rozeklaným červeným jazýčkem; kdyby ji napadlo zasyčet, bylo by to dokonalé.

„Šaškárna...“ zavrčel vévoda a zamračil se ještě víc.

„To taky. Inu, děláme co můžem...“

Vévoda pronesl něco v řeči Basků; takovému jazyku tu nerozuměl nikdo, dokonce ani Diana. Neznělo to moc zdvořile.

„Takovej had,“ pravila císařovna roztomile. „Má řadu výhod. Třeba se dokáže perfektně vlnit. A pohazovat hřívou...“ Aby to dokázala, pohodila hlavou a hadí hříva se zavlnila.

„Nikdy bych nepřipustil,“ pronesl konečně. „Aby moje žena někomu dovolila sáhnout jí na vlasy! Navíc takovým způsobem, který zcela popírá...“ Pohlédl jí do očí a zmlkl.

„Já vím,“ usmála se. „Tobě taky nesmí! Ale když to uděláme jako oběť a patřičným způsobem se chráníme...“

„Ty nemluv o ochraně!“ vybuchl; chtěl toho říct víc, ale pak si uvědomil, že všichni je poslouchají a dělají si z něj zřejmě legraci, takže ústa zase zavřel.

„Nechceš si radši zatančit?“ usmála se Diana.

Hudebníci pochopili a začali hrát; Estragon byl nucen tančit, pokud se nechtěl zachovat až příliš nezdvořile. Tančil dobře, daleko líp než Charry, a Dianě se to líbilo. Co se líbilo jemu, není příliš jasné; rozhodně nic z toho, co se dělo.

Smůla byla v tom, že všichni všechno věděli. Zejména princezny; energie se jak známo šíří ve vlnách a je vše prostupující, takže každá věděla, kde je Charry s Dianou a co dělají. Rozvoj magie znamená kromě jiného ztrátu soukromí; čarodějka při setkání nejdřív prosonduje náladu svého protějšku a zjistí každou výraznější odchylku proti normálu: náladu dobrou i špatnou, různá ovlivnění touhou, závistí, nenávistí; ty lepší dokonce dokážou podobné stavy mysli usměrnit nebo svést na jiné téma. Momentálně se to nadšeně učily jedna od druhé, takže jen začátečnice (třeba Maryška) neměly přehled.

Takže všechny věděly, že v současné době pociťuje Estragon silnou touhu po ženě. Zvláště po Maryšce; byla nová, líbila se mu a nebyla čarodějka. Když by na to přišlo, bral by i Dianu, ale vytušil, že by asi hned tak nepodlehla; kromě toho její vzhled a chování ho silně iritovaly. Diana to věděla a zkoušela ho něčím vytočit; což pro změnu bavilo všechny kolem.

Nezapomínejme, že také Estragon byl znalcem magie; vnímání ostatních byla jeho profese a nebylo snadné ho obelstít. To si uvědomovala Veronika, Valérie a všechny. Jeho převažujícím stavem mysli bylo překvapení, že tak ubohá chamraď jako ženy si vůbec dovoluje si o něm něco myslet. Snad nemusím zdůrazňovat, že všechny čarodějky vášnivě toužily po pomstě.

„Jak na něj?“ ptala se Veronika.

Valérie ukázala očima na Maryšku. Ta jediná nevnímala žádnou mimoverbální komunikaci, byla aktivně zamilovaná a tudíž naprosto vyřazená z činnosti. Ale vnímala slova; nebylo radno momentálně před ní něco říkat.

Vyčkaly, až Estragon dotančil s Dianou, vrátil ji Charrymu a dokonce poděkoval, ačkoliv se musel hodně přemáhat. Potom však poslušně udělal, co se od něj čekalo: rozhlédl se sálem a přišel si pro Maryšku. Ani se nemusel ptát, odplula s ním a ještě se šťastně usmála na Julii, aby se pochlubila.

„Chudák holka neví, co ji čeká,“ řekla Veronika. „Každá, která s ním něco měla, potom brečela. Tahle taky bude...“

„To bych jí nepřála!“ řekla Julka. „Přece jenom, je to ségra!“

Zatímco Charry byl malátný a unavený, Diana plná aktivity. Přišla k ostatním a zajímala se, co se děje; vysvětlily jí to velmi rychle, vzhledem k tomu, že stejně většinu cítila.

„Jak se dá zrušit takovej člověk?“ zajímala se.

„Těžko. Neustále se proti všemu chrání; navíc ho chrání řada všelijakých jeho Ochránců. Souboj s takovým chlapem je fuška, na to žádnej začátečník nestačí!“ řekla Valérie.

„Nehodíme si odbornej seminář?“ blyštěla Diana očima.

„Nejdřív pošli spát toho svýho chlapa,“ požádala Veronika. „Je tak ospalej, že i mně jde na nervy, a to dost vydržím...“

„No však!“ usmála se. „Kdybyste věděly...“

„Víme! Z tebe srší energie, že bys utáhla elektrárnu! Pak se někam zasunem a uděláme si maličkej dívčí mejdan...“

S tím všechny souhlasily a Diana skutečně doporučila Charrymu, aby si šel lehnout. To znamenalo, že oficiálně už nikdo nemusí na slavnosti zůstávat a kdo zůstane, může povolit uzdu svým pudům či vášním. Mnozí toho využili a šli spát; někteří ne sami.

Princezny zašly do kuchyně. Někdo by možná nepovažoval to místo za důstojné, ale jim se líbilo, měly tam leccos zajímavého či chutného (všechny byly mlsné). Valérie, Julie a mnohé další nepily vůbec alkohol; zato uměly vařit vynikající čaje. (případné zájemce odkazuji na Lexikon léčivých rostlin; má pět dílů a poznámky sester Mendozových se berou jako šestý).

„Povídejte mi chvilku o tom Estragonovi!“ požádala Diana. „Chci vědět, jaké jsou vlastně doopravdy jeho zvyklosti, náboženské přesvědčení, kam došel a tak...“

„Kvůli tomu tady jsme,“ odtušila Veronika. „Pro ty, co tak moc nechytají energie, jedu verbálně: Miguel je kacíř. Kdykoliv se pokusil něco studovat (donutili ho!), v průběhu učení ztratil zájem nebo učitel ztratil naději, že by ho něčemu naučil. Jediný, kdo ho snáší, je Feroz. Víte samy, jakej je. Kromě řádovýho nemá jediný oficiální zasvěcení. Ani po něm netouží...“

„Proč to dělá?“

„Těžko říct. Naučil se nikomu nesvěřovat; možná se v mládí trpce zklamal. Možná v ženský, ale nevíme, jak to probíhalo. Nemá představu, co je to láska. Je v hluboký nevědomosti, pokud se týče spousty dalších věcí... vlastně čehokoliv dobrýho. Zato má aktivní znalosti černé strany. Celý svět útočí na něj, on to odráží a vzápětí kontruje sám. Obvykle úspěšně...“

„Takže po zlým s ním nikdo nic nesvede?“

„Podle některých znalců mu slouží všichni čerti, co jich jenom po světě je. Diano, tuším co chceš říct, ale neříkej to!“

„Ale, jen ať to klidně řekne!“ přála si Julka.

„Chce říct, že všichni démoni slouží Bohu; já vím. Tak dobře, speciálně vysvětlím Dianě: Ty jsi hinduistka a sloužíš Kršnovi. Miguel slouží Kálí, což je zuřivá forma Parvatí, miláčka Šivy, který je první ze služebníků Kršny. Takže, když on něco udělá, uctí tím svou Černou Bohyni, ta se vzruší, udělá radost Šivovi, ten naklape k Višnuovi a nahlásí, že se služba daří. Jasný?“

„Dokonale!“ usmívala se Diana.

„Takže je to to samý, ale...“

„Estragon má zkrátka delší vedení...“ řekla Julka.

„Jenomže: když někdo zaútočí na Estragona, jeho Kálí dostane vztek a seká to hlava nehlava. Navíc na něj nažene svýho Šivu, ten moc nepotřebuje; taky proto, že Estragon je jeho částečná inkarnace, to už je druhá ochrana. Šivovi slouží všichni démoni, protože je mocnější a démoni... zkrátka, stačí jen pomyslet na nějakej útok proti němu a v pekle už startujou stíhačky...“

„Co je to stíhačka?“

Veronika obrátila oči k nebi. „To je z takový jedný fantastický povídky o létadlech! Tam mají specializovaný létadla, který lidem házejí na hlavu bomby, další větší, co přepravujou vojáky, dokonce celý auta; a jiný menší zas poletujou rychle a ty velký sestřelujou. Dost drsnej příběh...“

„Létadlo těžší než vzduch, to je vůbec možný?“

„Proboha, zabijte ji někdo, já na ni nemám nervy!“

„Klid!“ řekla Valérie. „Až všichni všechno pochopí, tak... teda zkrátka, Estragon je ze všech stran chráněnej legií pekelníků. Pokud k němu někdo chce prorazit, musí se nejdřív přes všecku tu pakáž prosekat, což obvykle nejde, protože sám je taky... Totiž, vznešeným bytostem nebeským je jasné, že vše je součástí vyššího plánu a vyšší spravedlnosti, tudíž se nestavějí proti našim marným pozemským hrám a sporům a berou to s klidem. Zatímco démoni myslí dualisticky v pojmech dobro-zlo a když postřehnou v jeho blízkosti dobro, tak ho zrušej nebo zprzněj...“

„A tak nám dneska v noci Miguel zprzní Maryšku...“

„Necháme ho?“

„Co můžem dělat? Ona mu viditelně podléhá...“

„Myslíš, že na ni použil nějakou magii?“

„Nemá to zapotřebí; podívá se na něj a je ztracená! Naopak...“

„A dost! Zrušte ho něčím nebo ho já zruším šavlí!“

„Stop!“ ozvala se Julka. „Ten Estragon dost pije, co?“

„Ani nedejchej! Taky dost vydrží...“

„Nějaký usměrňovací zásady mu nic neříkaj?“ bručela Diana.

„Pro něj existujou jen proto, aby je mohl porušovat!“

„Pozná, když mu něco nasypeme do vína?“

„Ty snad mluvíš z horečky, děvče! Je to mág: první co udělá, když dostane něco jíst nebo pít je, že to očmuchá jako vlčák! Pokud tam bude něco závadnýho, tak... Nepřej si vědět!“

„A když tam bude něco do plusu?“

Mezi princeznami nastalo vzrušení. „Jak to myslíš?“

„Existuje možnost... přenosu euforie. Posílení vlastních vášní, pudů a... zkrátka toho, co si přeje. Dokážeme to?“

„Na dálku? Přes alkohol? Ty ses zbláznila!“

Julka se rozpačitě stáhla, jenom se usmívala.

„Ono by to šlo,“ řekla Valérie. „Jenže by musel vypít kotel!“

„To Miguelovi nedělá problémy...“

„Sledujte: dostane skleničku. Bleskově prosonduje, zjistí, že je čistá. Ta sondáž je zároveň obětování, nejjednodušší, jaký je vůbec možný. Obětovat Kálí je stejně jednoduchý jako tý zdejší Astarté, je hodná a... Promiňte. Než se napije, zmagnetizuješ mu to víno... posílíš účinek. Bez doteku, jenom mentálně...“

„Pěkná fuška! A proti všem kodexům!“

„Ale možný to je!“

Bleskově se podívaly jedna na druhou. „Přípitek?“

„Zrušíme tím zároveň sebe, aspoň na dnešní večer!“

„Musíme to risknout...“

„Bude mít podezření!“

„Nebude, když začne Diana a Julka. Ty mají důvod...“

„Tak fajn. Do akce...“

„Stop. Tori, naklusej!“

Tori samozřejmě byla při tom a špicovala uši i mysl.

„Rozuměla jsi, o čem jsme si povídaly?“

„Jasně!“

„Jseš ochotná podávat skleničky? Pomoci jako obsluha...“

„Jasně!“

„Finta, víte? Je černá a Estragon si ji neprohlídne...“

„Vycítí, že je...“

„Určitě ne. Zvíře jako zvíře, nebude ji sondovat...“

Tori zablýskla očima a vyrazila první. Dívky, které roznášely občerstvení, velmi dobře věděly, že je prodlouženou rukou svých sester a ostatních princezen, takže jí naplnily sklenice dobrým vínem a vyslaly ji na plac.

„Julko, startuj!“

Julie přistoupila k Miguelovi, který právě přestal tančit; hned z něj vycítila antipatie, ježto ho rušila a nelíbila se mu, ale statečně to překonala a řekla: „Vidím, že si s mojí sestrou dobře rozumíte... ani jsem tě ještě nepřivítala...“

„Těší mě...“ zamručel jako medvěd probuzený v únoru.

Julka se rozhlédla a pokynula Tori, která pobíhala kolem se sklenicemi. Jednu vložila do ruky Miguelovi a sledovala, jak k ní automaticky přičichl a na chvíli ji podržel v ruce. Druhou dala Maryšce, které víno taky chutnalo. Třetí si vzala sama.

„Myslel jsem, že nepiješ alkohol!“ zarazil se Miguel.

„Nepiju... ale čas pokročil, Charry odešel... a taky...“

„Jo takhle!“ zašklebil se spokojeně. „Já myslel, že...“

Julka si s ním raději přiťukla. Při tom se zahleděla do jeho očí tak hluboko, jak jen to šlo.

„Na zdraví!“

„Na tvoje!“ odpověděl a vypil na tři loknutí.

„A už na sebe budeme hodný, jo?“ nastavila mu ústa k polibku.

Skutečně jí dal pusu; při tom dovolil, aby se dotkla prsty jeho šíje, což by si nepřítel dovolit nesměl.

Když odcházela, sledoval ji pohledem a šklebil se. „Sestřička! Dělá ze sebe svatou pannu, ale jen co šéf odejde spát, už z ní ta svatost opadává! Však jsem si to myslel...“

„Já nevím...“ zaváhala Maryška.

„Však uvidíš! Za chvilku se přijdou šmajchlovat i princezny! Čarodějky! Však já to vím dobře – jenom se vytahujou...“

Skutečně, přicházela sem Diana. Hodlala si vlastně promluvit spíš s Maryškou, ale když u toho Miguel byl, prohodila s ním pár slov podstatně laskavějších. Tori jim nabídla víno, takže si zase připili. Miguelovi to potvrdilo jeho předpoklady.

Valérii přivolal sám. Navrhl jí, aby se přestali na sebe mračit a tvářit se, jako by spolu v životě nic neměli; Valérie sice pocítila, že Maryška začíná úporně žárlit, ale sama se usmívala a svolila k usmíření. Miguel kývl na Tori...

Pro Valérii si přišla Sigrid; Estragon ji neznal, ale neměl nic proti tomu se s ní seznámit, zřejmě kvůli jejím zrzavým neteřím. Když přivolával obsluhu, jeho oči utkvěly na Tori a prohlédl si ji; bleskově ji chytil za rameno a zaryl dva prsty pod trapézový sval, což vyvolává dost silnou bolest, ale Tori nemohla dělat nic, aniž by pustila tác se sklenicemi.

„Heleď malá, tebe tu vidím nějak moc často! A podle vzhledu bych řekl... ty jsi ta černá Baarfeltova dcerka!“

„Ano!“ špitla Tori a v jejích zlatých očích se ukázal strach.

„Tak vida! To je od tebe hezký, že taky něco děláš, i když se počítáš k princeznám! Tak sleduj: od teďka budeš pořád připravená někde poblíž a jak uvidíš, že mám prázdnou skleničku, naběhneš a podáš novou, jasný? Protesty se nepřipouštějí...“

„Ano!“ kývla poslušně hlavičkou.

„No! Tak vidíš, že si tě ochočíme... Tak je hodná!“

„Ano...“ řekla do třetice.

Miguel vypil sklenku a vzal si další. „Tak – a běž pro další!“

Tori ulehčeně odběhla a Sigrid se jen usmívala.

„Vyřízeno,“ řekla spokojeně Valérie. „Teď už se nevykroutí!“

Měla pravdu; od té chvíle Estragon pil jednu za druhou, připíjel si s každým, kdo šel kolem a k půlnoci se už jenom potácel; na lůžko ho museli odnést.

A tak Maryška spala této noci sama.

Pochopitelně, vévoda nehodlal ráno vstávat na cvičení ani se zúčastnit přednášky; kašlal na obojí. Maryška ovšem na přednášce byla; po snídani se rozhodla vyjet si na projížďku, i osedlala svého bělouše a také sama se oblékla do slušivého bílého kožíšku; leopardí uniformu si hodlala nechat na pozdější cvičení. Když utahovala pobřišník, spatřila náhle ruku v černé rukavici, která jí hodlala pomoci. Vzápětí pronesl znepokojivý Miguelův hlas:

„Včera se nám večer poněkud pokazil! Musím se omluvit; zavinil jsem to já! Prosím, abys mi odpustila...“

Černý a červený vévoda stál za ní a opodál drželo páže jeho divokého vraníka. Maryška se na něho pěkně usmála: „Ale já se přece vůbec nezlobím! Byl jsi velice milý...“

„Opravdu?“ pousmál se. „Takovou chválu neslýchám často! Ovšem, všichni jsme se chovali velice... Ale jak vidím, ty se chystáš k projížďce! Dovolíš, abych tě doprovodil?“

„Je to mé nejvroucnější přání!“ řekla a svolila, aby jí pomohl do sedla.

„Abych nezapomněla,“ řekla, když už seděla na koni a shlížela na něj z výšky. „Slyšela jsem o tobě povídat všelijaké takové věci... slib mi, že se budeš chovat slušně!“

Vévoda na ni vycenil bělostné zuby. „Nevím, čemu říkáš chovat se slušně; ale když chceš, slíbím ti, že se tě ani nedotknu, dokud se nevrátíme do pevnosti!“

„To působí jako ujištění,“ souhlasila. „Tak jedem...“

Vyjela z brány a klusala několik kroků před ním; celá bílá, se zlatými vlasy, na bělouši, jenž radostně frkal. Zamířila obvyklou cestou k lesu, Estragon za ní; přes noc napadl poprašek čerstvého sněhu, v jasném slunci jiskřil miliardami odlesků. Miguel nebyl na sníh zvyklý a mhouřil oči, když ho světlo bolestivě bodalo do očí, ale Maryška se smála a s nadšením si prohlížela zasněžené jedle a borovice.

Zadržela koně a ukázala rukou: „Liščí stopy! Tam v tom údolí má doupě starý lišák! Stopovali jsme ho s bráškou!“

Miguel vytáhl kulovnici z pouzdra u sedla, ale zadržela ho.

„Ne! Proč chce pán zabíjet? On není přichystán zemřít!“

Zastrčil kulovnici a usmál se. „Ty nejsi zvyklá zabíjet, viď? Dokonce ani lišky...“

„Zabít nepřítele je něco jiného než zavraždit nevinné zvíře, které ti ničím neublížilo! Nevíš?“

„Jsi zvláštní dívka.“ ušklíbl se.

„Ty jsi přece té samé víry jako Diana; a Diana nikdy nezabije nic živého zbytečně! Říká, že... právo na život...“

„Život a smrt jsou jenom dva krajní body jednoho zrození. Ale není to začátek a není to konec. Vše stále pokračuje...“

Zasmála se a počala zpívat veselou polskou písničku o chytré lišce, která jde ukrást sedlákovi husu; do taktu bičíkem srážela sníh z převislých větví a bavila se, když napadal Miguelovi za krk. Estragon napřed nechápal, jak to s tím sněhem je; potom ale udělal z hrsti sněhu kouli, hodil ji na jeden zvlášť zasněžený smrk a smál se, když se celá ta spousta sesypala dívce na hlavu. Maryška se smála, ale přestala zpívat.

„Proč nezpíváš ještě? Máš krásný hlas...“

„Takhle bez kytary to není ono! Doma ti zazpívám...“

„Stačí to i takhle. Prosím tě!“

„Stejně nerozumíš!“

Neodpověděl; chvíli jeli mlčky, pak počala zpívat jinou, táhlou a vznosnou; její stříbrný hlas se nesl nad korunami zasněžených stromů. Escambrray naslouchal mlčky, s očima přimhouřenýma; tváří mu probíhaly nervózní záškuby. Ruce křečovitě sevřely otěže; prsty se zkroutily jako drápy dravého ptáka. Svlékl rukavice a hladil koně po krku, aby uklidnil nervózní chvění.

Na chvíli se ohlédla a zdálo se jí, že z jeho očí šlehají plameny – vmžiku je ale sklopil k zemi.

„Radši už nezpívej!“ řekl chladně.

„Hned jsem si myslela, že se ti to nebude líbit,“ zasmála se. „Bez kytary to fakt není ono!“

Vyjeli z lesa a před nimi se otevřelo rozlehlé údolí, na konci uzavřené hradbou nižších i vyšších pahorků; celé to údolí bylo porostlé zasněženými lesy, ve kterých se zdálo nebýt ani jediné lidské obydlí. Vršky, rovněž zalesněné, se táhly až do nedohledna, kde končil obzor v oceánu modra nebes.

Maryška ukázala bičíkem: „Tam je hranice! Odtamtud může přijít náš nepřítel. Tam na tom kopci mají pevnůstku...“

„Nic nevidím! Kde je to?“

„Špatně se díváš. Nakloň se ke mně... kam ukazuju!“

Nahnul se k ní; ucítil její vůni a zavřel oči. V příští chvíli jeho hřebec ulekaně odskočil, jak mu pán bolestivě trhl pramenem hřívy. Maryška se udiveně podívala na koně.

„Arabští koně bývají neklidní!“ Seskočil, aby prohlédl postroj, na kterém se mu něco nelíbilo. Maryška rovněž sesedla.

„Na chvilku se projdeme...“

Udělala několik kroků a opět počala zpívat; její hlas se vznesl nad koruny stromů, zakroužil a letěl širou plání, nad mýtinami a hvozdy, až se odrazil od protějších kopců a vrátil se několikanásobnou ozvěnou. Miguel, odvrácený k ní zády, zabořil tvář do koňské hřívy a šeptal jakousi mantru; ale její hlas ho pronásledoval, neodbytně a vtíravě, volal, vábil... Miguel rozhodl nasednout a vrátit se, nechat ji tady, hnát se do pevnosti s větrem o závod, třeba zlámat vaz, ale...

„Tak jdeš nebo nejdeš?“ vykřikla na něj; pak zpívala dál. Doběhl ji několika rychlými skoky.

Ohlédla se – a spatřila jeho tvář. Její hlas se zlomil, napřáhla proti němu ruce a něco říkala, v rozrušení polsky. Jenže taková reakce ho nezastavila, naopak. Chytil ji za ruku a obratně z ní stáhl hustý bělostný kožíšek. Kožich padl do sněhu, dívka vzápětí na něj. Křičela; ale Miguel ji udeřil hřbetem ruky přes ústa, až jí vytryskla krev z rozbitých rtů. Bránila se mu, jak jen mohla; avšak nedokázala odolat jeho zvířecí síle.

Kabátek a kalhoty byly zapjaty zlehka a nebránily se dlouho; knoflíky většinou uletěly. Na chvíli odolávalo hedvábné prádlo, ale Escambrray si s ním poradil osvědčeným způsobem. Hedvábí není tak pevné, aby je nedokázal rozervat na cáry. Sevřel ji v náručí a ani si nevšímal, jak tiše sténá...

Když přišla k sobě, klečel Miguel vedle ní, odvrácen zády a nehnutě zíral do modré dálky; ruce měl složeny na prsou, na kříži s rubínovými kameny. Jeden z hrotů toho kříže poranil dívku na prsou... Chvilku tiše plakala a neodvážila se ani promluvit. Celé tělo ji bolelo, na rukou měla modřiny, jak ji svíral.

Roztřásla ji zima; prádlo bylo už k ničemu, ale svrchní oděv v pořádku, jen knoflíky většinou chyběly. Zahalila se do kožíšku a tiše, aby ji ani nezaslechl, přeběhla ke svému koni. Ani se neotočil; klečel tam nehybně, odvrácen zády. Chtěla nasednout; bělouš jí přejel růžovými nozdrami po paži a zafrkal, neznal lidská dramata a byl spokojený a šťastný. Maryška se zarazila v posledním okamžiku; obrátila se a vracela zpátky k Miguelovi. Obešla jej, pohlédla mu do tváře; jeho pohled byl skelný, z výrazu obličeje se vytratil všechen život. Pouze nezřetelný dech unikal jako pára z pootevřených rtů.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala se ho, ale neodpověděl, nepodíval se na ni, nepohnul se. Teprve když vztáhla ruku a dotkla se jeho tváře, černé oči se vynořily z propasti zapomnění a otočily se po ní, jako by ji nepoznával.

„Nesplnil jsi slib, který jsi mi dal!“ řekla důrazně.

Neřekl ani slovo; sáhl jenom za opasek, vytáhl zakřivenou arabskou dýku a podal jí ji rukojetí napřed. Košili měl rozepjatou hluboko pod prsa, teď ji mlčky rozhrnul – a usmíval se.

Oba chvíli mlčeli; potom mu Maryška mlčky vrátila dýku.

„Zasloužím smrt!“ řekl hlubokým, temným hlasem.

„Ne!“ vykřikla a hodila dýku do sněhu. „Ale proč jsi tak... proč jsi jen na mne byl tak zlý? Proč jsi...“

Odpověděl dlouhou nesrozumitelnou větou ve své rodné řeči; pak si zakryl tvář. Maryška se odvrátila a opět šla ke koni; po cestě se rozplakala a pro slzy neviděla ani na cestu. Zabořila tvář do koňské srsti a plakala, dokud se jí nedotkla jeho ruka. Odstrčila jej, ale dotýkal se jí, hladil po vlasech.

„Odpusť mi!“ šeptal. „Pro všechno na světě, odpusť mi... zapomeň na to, má lásko, prosím...“

„Na to se nedá zapomenout! Ty to dobře víš...“

„Prosím tě! Snesu všechno, jen ne tvoji nenávist! Řekni mi, že se na mne nehněváš...“

„Nechci tě už nikdy vidět!“ Otřela si oči rukávem a nasedla; taky on. Vraceli se bok po boku mlčky, každý se svými myšlenkami.

Hned za branou pevnosti se rozdělili; Maryška zabočila ke stájím, ale nezavedla tam koně jako jindy; vrazila otěže zkrátka a bez vysvětlení do ruky Denisovi, který se tu poflakoval, a utekla do jejich baráku. Tam padla na svoje lůžko a rozplakala se opět hořkým, vyčítavým pláčem.

Nikdo tam nebyl; ale Veronika, která si povšimla jejího kvapného návratu, prohodila k sestře Valérii: „Jdu k ní! Zdá se, že se to stalo. Nesmí zůstat sama – znala jsem jednu, ta si podřezala žíly! Ty zůstaneš!“

Vtáhla se dovnitř jako had, temná a tajemná. Přistoupila k Maryšce, ležící zatím na lůžku, a přejela jí rukou po vlasech. Maryška zvedla hlavu.

„Varovala jsem tě!“ řekla Veronika. „Neposlechla jsi!“

Maryška vzdorně popotáhla nosem a utřela si oči. Zatajovat nic nemohla, poškozený oděv a rozbité rty mluvily za sebe.

„Dělala jsem, co jsem mohla, abych tě před ním zachránila! Ale tys mi nechtěla věřit. Teď víš, jaký je...“

Maryška skousla rozbité rty. Jenom se nedat zahanbit tou Španělkou! Jen nedat najevo...

„A co má být?“ řekla hruběji než chtěla. „Je to muž! Muži takoví bývají!“

„Bože můj! Všichni zdaleka ne! Řekla jsem ti, že Estragon je prudký a násilnický! A ty s ním ještě jedeš na vyjížďku! Sama sis koledovala o neštěstí. Teď už ti nic nepomůže, to snad chápeš!“

„Co pořád všichni máte? Není tak zlý, jak se o něm říká!“

„A tohle?“ Veronika jí rozhrnula kabátek. „A tohle?“ uškubla kus volně visícího prádla. „A ty modřiny a rozbitý rty?“

„Měl na to právo! Bránila jsem se...“ řekla Maryška klidně.

„Bránila! Kriste pane! Kdo by se nebránil, když se na něj vrhne takové zvíře! Pokud je známo, choval se takhle hrubě ke každé dívce! Valérie by ti taky mohla povídat...“

„Děkuji – není třeba. Já si to už vyzkouším sama...“ prohlásila Maryška s neotřesitelným klidem.

„Neblázni! Ty snad chceš... ještě jednou?“ Veronika se teď už opravdu zděsila a Maryšku to kupodivu potěšilo.

„Myslíš, že už o mne nebude stát, nebo co?“

„Ale k čertu... to víš že jo! Dokonce tě bude prosit, nadbíhat ti, přesvědčovat, pronásledovat... Jenomže, skutečně to chceš riskovat? Omrzel tě snad život? Co když tě v záchvatu vzteku jednou opravdu zabije? Nestačilo ti, žes poznala jeho vybrané způsoby jednou, chceš to opakovat?“

„Nechápu, proč bych neměla. Je to muž – co se dá dělat?“

„Ostatní muži jsou něžní, laskaví, pozorní – ne jako on! Copak si myslíš, že tak krásná holka jako ty by nesehnala jinýho?“

Maryška vstala. „Jenomže já nechci žádnýho jinýho! Mám ráda Miguela d'Escambrray, pochopila jsi to? Líbí se mi, mám ho ráda! Přestože se ke mně nezachoval, jak jsem si představovala...“

Veronika málem zešedivěla v obličeji. „Ty jsi blázen! Šílenej blázen, děvče! Co je ti platný, že seš Baarfeltova dcera, když nemáš ani špetku jeho rozumu! Je mi tě líto...“

„To mě mrzí. Doufám, že tvoje lítost bude tak silná, že mi pomůžeš vyspravit tyhle mý šatičky, protože jinak bych se už asi nemohla ukázat na veřejnosti. Hlavně potřebuju půjčit tak deset až dvacet knoflíků. Jehlu a nit mám sama...“

Veronika potřásla hlavou. „Holka, ty máš náturu! Tak to teda shoď, podíváme se na to! A ty modřiny ti namažu takovým krémem, je z peruánského balzámu a pomáhá, aby zmizely...“

„Proč? Já se snad za ně stydím?“

„Hm. To máš vlastně pravdu!“ Veronika počala hledat ve skříni krabici se šitím. Maryška si rychle ještě jednou otřela oči; co kdyby tam zůstala ještě nějaká slzička?

U oběda byla však už veselá a vtipkovala s Denisem, který snad jediný nevěděl, co se mezi nimi seběhlo a ptal se: „S kým ses prala, prosím tě? Co ti bylo ráno?“

„Spadla jsem s koně a takhle se potloukla! To se ti nikdy nestalo, že tě kůň shodil?“

„Pořád říkám, že nemáš jezdit jako blázen!“

„Jela jsem s Miguelem,“ kývla k vévodovi, který se mračil do svého talíře a ani nevzhlédl. „To víš, dívka by se měla dokázat přizpůsobit. Jenže on jezdí moc rychle!“

Denis zašilhal po Baskovi, ale neodvážil se provokovat, neboť se ho ve skrytu duše trochu bál. A protože neměl, čím by popíchl Maryšku, radši mlčel.

„Pojedem odpoledne cvičit do lesa?“ zeptal se.

Veronika mrkla z okna. „Slunce pere jako v červenci! Dobrý, po obědě nástup v leopardím a s koňma...“

Maryška zvedla hlavu: „Mohla bych... bez?“

„Co bez?“ Veronika se zarazila, protože nebylo zvykem, aby se Maryška ozvala s nějakým návrhem.

„No... jak jsme vítaly Loba, víš? Chci se trochu projet, umýt se ve sněhu a nebýt při tom sešněrovaná do všelijakých hadrů...“

Mezi děvčaty nastala trocha rozpaků; pak řekla Valérie: „Proč vlastně ne? Stejně tam taje, za chvilku bysme byly promáchaný!“

„Já jsem v každým případě pro,“ řekla Diana. „Aspoň nemusíme dávat na koně sedla...“

„A každej si bude moct prohlídnout tvýho hada, co?“

„A budem krásně opálený...“ řekla Julka. „Tak dvě hodinky...“

Veronika hlučně tleskla. „Schváleno!“

V každém případě teď jedly mnohem rychleji; jen co dojedly, už běžely do koníren, vyváděly svoje koníčky a chystaly je přímo na nádvoří. Maryška bývala obvykle dost rozpačitá, když se měla při koupání svléknout, ale teď se zbavila šatů ještě rychleji než Tori, která v tom měla dlouhodobou praxi. Potom vyběhla na dvůr, naskočila na koně a projížděla se mezi baráky a stany, čekajíc na ostatní. Vyvolávala dost pozornosti.

„Jedeme se trochu projet do lesa.“ odpovídala na dotazy.

„Ale – proč takhle?“

„A proč ne?“ smála se.

Když vycházely další dívky, pochopili jezdci, že to není nějaká specialita této princezny, ale všeobecný trend.

„Můžem jet s váma?“ ptal se Palmiro Corsi zvesela.

„Co bys nemoh? Když ti dovolí maminka...“ řekla Florence.

„Ale – chtěly jste asi cvičit!“

„Můžem si třeba v lese něco zahrát...“

„Tak teda jo!“

Veronika vzala na vědomí, že pár chlapců pojede s nimi; avšak nádvoří nebylo dost velké, takže dala pokyn a ti, kdo už seděli na koních, vyrazili branou ven. Protože Denis jel samozřejmě se sestrami, zamířili do údolí se starým dubem.

Jenže za branou byly všelijaké stany a baráky, koňské ohrady a boudy pro zajatce, a okolo nich všude Ještěrky. Ta nejodvážnější jim vkročila do cesty: „Můžeme jet s váma?“

Vpředu byla Julie ve fázi euforie. „Koně snad máš, uniformu nepotřebuješ! Tak nasedat a nástup!“

„Rozkaz! Koho můžeme vzít? Jako... jak starý děcka?“

„Každýho, kdo má odvahu cvičit a udrží se na koni. Je už na čase je trochu prohnat!“

Míšence zazářily oči. „Provedu! A děkuju, Svatosti...“

To oslovení Julku trochu probralo, příslušelo pouze Veronice jako abatyši. Veronika to pochopitelně slyšela a smála se.

„To je dost, že ses konečně ujala velení! No, nekoukej! Jseš první dvorní dáma, velitelka císařovniny gardy! Tak dělej, co je tvá povinnost!“

Taky Diana to slyšela. „Správně! Příští rozcvičku povedeš ty, a zrovna budeš rozdávat hodnosti. Desátníky, seržanty... Nemusíš dělat všecko sama, jenom jim dej rozkaz a oni se už nějak srovnají! Ty budeš jezdit v čele, a až se to si zvyknou, budeš kdekoliv, kde bude potřeba, ale oni se od svýho oddílu nehnou!“

Julie věděla, jak se zdraví vojáci. Vymrštila ruku k čapce, kterou neměla, tak aspoň se dotkla vlasů.

„Já chci být taky důstojník!“ hlásila se Maryška. Jako obvykle se u toho chechtala.

„Julko?“

„Já jsem plukovník – tak ty budeš major. To je taková velká hvězdička...“

„Bezva!“

Vzhledem k tomu, že křičely hodně nahlas, slyšeli to všichni a hned se hlásili o hodnosti. Zatím se to týkalo Ještěrek, tedy císařovniny gardy. Kdo do ní patří a kdo ne? Chtěly tam všechny holky, schopné pochopit, o co jde, tedy od deseti let výš. Možná i mladší, ale ty neměly nárok.

Julka si všimla, že ne všechny Ještěrky jsou zcela vyholené; většina měla nějaké fantastické účesy, často varianty Veroničina copu. Často také měla holka stejný účes jako její kluk, což bylo vidět i nyní; jak se řadili, držely se párečky vedle sebe a dávali najevo vzájemnou náklonnost.

„Víš jistě, že tohle dopadne dobře?“ zeptala se Julka Valérie.

„Kterou variantu považuješ za dobrou?“

Julka se zamračila. „Však ty víš! Co kdyby...“

„Kdyby někdo něco, co nechceš, víš, kam ho máš kopnout?“

„No vím, ale...“

„Jinejm to vyhovuje...“

Julka začala podezřele blýskat očima. „Tobě taky?“

Valérie neodpověděla hned. „Kdybych si mohla poručit, tak bych hrozně ráda žila ve spokojeným manželství. Jako Veronika. Jenomže mám obavu, že to na mně tak úplně nezáleží.“

„Proč? Třeba by si tě někdo vzal, kdybys...“

„Hoď se do klidu, jo? A užívej si slunce!“

Denis popohnal koně do cvalu a letěl jako drak; kadeř nad levým okem se mu třepetala ve větru. Veronika měla bojový cop, Diana hřívu na hadí hlavě a většina ostatních ještě pořád majestátně dlouhé vlasy. Julie třepala hlavou, ale marně, její účes nestál za nic a dokonce ji ani nikdo nežádal, aby mu dala copánek do obrazu. Leda střapeček, když se někam hodil...

Maryška jela vpředu, hned za Denisem. Dneska byla jako urvaná ze řetězu, vykřikovala, popichovala ostatní, aby ji honily, možná se chtěla i prát. Je hvězda dne, může si to dovolit! »Co jsem já? Co vlastně jsem já!« chtělo se křičet Julii, jenže...

Starý dub viděla Julie po několika dnech a trochu užasla, protože jeho větve jí připomněly vánoční stromeček. Ne, to byl jen první dojem; připomínaly sbírku podivných předmětů, jejichž účelnost byla na první pohled pochybná. Že na větvích jsou porůznu uvázány copánky z vlasů, to chápala, všeobecná atmosféra to podporovala. Ale útržky látek, všelijaké ozdoby a tretky? Bylo jí jasné, že jsou to obětní dary; ale kdo je sem dal a proč?

Denis u dubu sjel s koně a brodil se rozbředlým sněhem; objal kmen rukama, přitiskl tvář k rozpraskané kůře a vypadal velice šťastný a spokojený. Povídal něco, zřejmě česky; zatím i Maryška přistoupila blíž, opřela se čelem o kmen a oba chvíli hovořili polsky. Denis jí upletl copánek, odřízl, vylezl do větví a tam jej uvázal na význačné místo. Maryška se smála.

Julka se ohlédla; skupina jezdců zůstala stát opodál, všelijak pokřikovali, smáli se, žertovali s dívkami. Většina žertů měla erotický podtext, to bylo jasné, ale...

Julie se rozhodla kousnout do kyselého jablka. „Veroniko, mohlo by se stát, že by mě taky někdo napadl... jako Maryšku?“

Veronika se usmála. „Dunbar? Už aby to bylo, co?“

„Nechápu, proč mě s ním pořád každý spojuje! Není tady a... Nemám na mysli Janka. Někdo jiný.“

Veronika pozvedla jedno obočí. „Ohrožoval tě někdo?“

„Samozřejmě ne – ale... trochu se bojím.“

„Nemáš čeho. Všichni vědí, že jsi Baarfeltova dcera. A panna! Nikdo se neodváží. Leda bys mu sama řekla...“

„Říká se, že jezdci jsou divocí a nevypočitatelní!“

„Vysvětlím ti to. Nejlíp na sobě, jo? Tak sleduj: Jsem princezna a všichni to vědí. Mám dost moci, abych mohla prosadit, co chci a nechci. Taky umím něco z magie. Kdyby se mi někdo znelíbil... ví, že špatně dopadne!“

„Ale přesto se může stát, že to někdo zkusí!“

„Ovšem, jinak by byla na světě nuda! Teď jsem samozřejmě vdaná, můj manžel je komthur a nejsou s ním žerty, kdyby se někdo o něco pokusil. Rozsekal by ho... ale řada jiných je svobodných a volných. Jezdci to dobře vědí! Taková princezna, když se někomu podaří ji utrhnout, může pomoci člověku nahoru!“

„Třeba Maryška?“

„Maryška je sice Tomášova dcera, ale není jasné, zda by jí nějak pomohl. Sama taky ještě nic neznamená; Estragon je pro ni spíš stupeň nahoru než co jiného!“

„Tak dobře, zkusíme někoho... co třeba Florence?“

„Ano, to je velmi hezký případ. Dost vhodná pro dobrého chlapa; akorát tak dobrá, aby mu pomohla nahoru. Není žádná netýkavka, ale taky nehrozí, že by si zítra nepamatovala, s kým spala. Když se jí někdo zalíbí, pomůže mu...“

„Čarodějka přece není!“

„Víš to tak jistě? Něco se naučila z medicíny i psychologie, je obchodně zdatná a dost chytrá, aby využila kamarádek, který umějí víc. Pro jezdce ideální; pro rytíře ovšem málo a komthur... ten by ji asi nebral vážně.“

„Takže jestli jsem správně pochopila: jezdců se nemusím bát. Zato rytířů, případně komthurů...?“

„Jedna možnost tu je: že by ti to ten jezdec udělal tak hezky, abys mu odpustila. Občas se najde někdo, kdo nemá strach ani dost sebekritiky. Na ty si dávej pozor...“

„Myslíš, že by někdo mohl zaútočit... třeba i na tebe?“

„Teď ne, jsem pod dozorem a kdyby se to profláklo... ale za pár měsíců nebo let – kdo ví?“

„To už opravdu neexistuje na světě žádná morálka?“

„Existuje, neboj se – a velmi přísná. Až na těch pár lidí, co žádnou morálku neuznávají.“

„Bohužel, to jsou právě naši jezdci!“

„Neboj se! Začínají objevovat pradávný smysl věcí. Koukni na ten strom; všechny ty věci jsou od lidí, kteří už to vědí. Začínají se vracet...“

„Vracet? Kam? Jak to myslíš?“

„Tamten svět...“ Veronika ukázala rukou někam do dálky. „Je plný nihilismu, nesmyslnosti, beznaděje. My jsme v něm vyrostli; zřídka si uvědomíme, že ve skutečnosti má všechno smysl. Tomu smyslu křesťané říkají morálka, Diana karma a jiní zase jinak. Znamená řetězec příčin a následků. Cokoliv řekneš a uděláš, má pro tebe nějaké důsledky, příznivé či nepříznivé. Jsi součástí světa, který se podřizuje velmi přísnému řádu...“

„Ale magie znamená ovlivňování těchto důsledků!“

„Neovlivníš nic. Konečným cílem je uvědomit si skutečný stav věcí; dělat už jenom ty prospěšné a správné. Všechno, co děláme, má svůj smysl; je to rituál. Také oběti, jejichž pomocí dosáhne zbožný dárce nějakého prospěchu. Já vím, ještě nejsem stará; ale taky už nejsem dítě. Rozhodla jsem se v určitém okamžiku života, že už nemám čas dělat hlouposti; teď dělám jenom to, co považuji za nutné a správné...“

„Třeba i teď?“

„Ale ovšem! Podřídila jsem rituálu všechno: svůj účes, tetování a ozdoby, to, že mé tělo je nyní nahé pod paprsky slunce! Až se obléknu, bude to zas jen do šatů, které jsou zasvěcené; každou svoji věc jsem obětovala Bohu a tím ji učinila prospěšnou. Moje zbraně, nástroje, které používám... vše, čeho se dotknu!“

„A... láska?“

„Nebyla jsi snad na naší svatbě?“ rozesmála se Veronika. „Byla to přece vůle Boží, která nás spojila! Obětovali jsme se jeden druhému; pak jsme obětovali jeden druhého Bohu; nakonec jsme obětovali Bohu svá vlastní těla i duše. Co víc můžeme udělat?“

„Vnímají to takhle i ostatní?“

„Postupně se to učí. Zpočátku ovšem kladou důraz na hmotnou stránku věcí a rituální smysl jim uniká; avšak postupně pochopí. To je důvod, proč jim mnohé dívky tak rády pomáhají.“

„Mnozí lidé tvrdí, že milování je nemravné a hříšné!“

„Samozřejmě mají pravdu; pokud to neděláš správným způsobem. Existuje celý soubor nauk o sexu; kdo se jim věnuje, postupně se naučí využívat příznivých aspektů a vyhýbat se škodlivým. Má to výhodu, že nemusíš studovat z tlustých knih, nýbrž postačí učit se od někoho, kdo už něco umí...“

„Ale... co když neumí nic?“

„Nelam si s tím hlavu, panno. Dokud jsou věci v režii čarodějek a ostatní plní jejich vůli, je to v pořádku. Vše, co se stane v tuto chvíli a na tomto místě, bude v pořádku...“

„Co se stane?“

„Muži se chystají milovat se ženami. Teď jsou ve fázi vybírání, namlouvání, vábení. Podléhají naléhání svého těla, své touze po lásce... Potom ulehnou a budou se milovat na bílém sněhu pod pálícím sluncem. Jak krásněji naplnit dnešní den?“

Julka si skousla rty a sklopila oči.

Po celou dobu přistupovali někteří muži i ženy ke stromu, skládali mu poklony, modlili se, pronášeli svoje požadavky. Mnozí vázali na větve další pramínky vlasů, útržky oděvu, ozdoby; dary, které měly zajistit příznivý výsledek. Přicházeli jednotlivě, ve dvojicích i ve skupinách, smáli se a žertovali; nevypadalo to, že by brali svoje počínání zvlášť vážně.

Nevypadali, že by brali zvlášť vážně svůj život.

Z lesa se vyřítil Šahin, mával rukama a něco křičel; vzápětí za ním René, kterému už otrnulo po zážitku s Estragonem. Dospělí si poslechli jejich hlášení, rozesmáli se, naskákali na koně a jeli za nimi. Kluci zřejmě něco objevili, ale co?

Princezny si pospíšily tím směrem; zjistily, že o kus dál je údolí mezi dvěma vršky, kterým protéká potok. Teď ústí zatarasil led, klády a křoví, takže voda nemohla odtékat a vytvořila jakési jezero. V noci zřejmě zamrzalo, ale teď bylo plné vody.

„Pěkný koupaliště – ta voda bude jako led!“ uvažovala Valérie.

„Myslíš, že si do ní někdo troufne?“

Denis rozhodně nezaváhal; nechal koně stát u křoví nahoře, seběhl a skočil do vody šipkou. Přežil to; udělal několik temp, obrátil se na záda a cosi křičel, při čemž vesloval rukama. Diana se smíchem vběhla za ním; pak několik mužů.

„Proboha, mám tam vlézt?“ řekla Julka. „Vždyť zmrznu!“

„Já se rozhodně vykoupu! Slunce tě prohřeje... copak ty neumíš využít svého Vnitřního ohně, aby ses zahřála?“

„Umím, ale...“

„Tak mu dopřej možnost, aby tě hřál! Obětuj trochu svého strachu z prochladnutí! Já se rozhodně jdu koupat!“

Valérie už plavala; udělala kolečko a vrátila se na břeh. Tam vztáhla ruce ke Slunci a nechala se jím ohřívat. Pravila:

„Vydávám toto rozhodnutí: Kdo přeplave na druhý břeh, smí si tam vybrat dívku, která se mu líbí! Určitě přijdou na nějaký hezký nápad, jak se zahřát!“

„Ale když tohle přeplave, nebude už ničeho schopen!“ namítal pochybovačně někdo z jezdců.

„Tvůj problém, chlapče, jestli nejsi pořádný chlap!“

Nastala vzrušená diskuse, pak jeden zavolal na svoji dívku; oba současně vběhli do vody a plavali na druhou stranu. Nebylo to tak daleko, jak se zdálo; u obou břehů byla voda mělká a dalo se hezký kus brodit, nejdřív po kolena, pak po pás. Ale kousek bylo nutno skutečně plavat; zvládli to bez problémů a na druhém břehu se hned začali objímat, aby dokázali, jak je jim dobře.

„Tak co vy?“ křičel jezdec. „Máte strach?“

Jestli něco nesnášeli, tak podceňování a pochybnosti. Okamžitě jich několik vyrazilo za nimi; chlapců ovšem víc než dívek.

„Tobě tam tak maximálně rozbiju hubu!“ křičel jeden na dalšího. „Viď že můžu, Valérie?“

„Klidně!“ smála se. „Hlavně se snaž, aby mu tekla červená! Krev je stejně dobrá k oběti jako semeno!“

Veronika se zašklebila a obrátila oči v sloup. „Ty vždycky něco tak hroznýho plácneš, ségra! Já bych tě nejradši...“

„Copak to není pravda?“

„Právě že je! Ale víš, co budou dneska vyvádět?“

„Vím; právě proto...“

Na druhém břehu téměř okamžitě vzplanula rvačka; ježto nikdo neměl žádnou zbraň, nemohli si moc ublížit, ačkoliv mnohý dokázal zabít i holou rukou. Střetávali se s vrcholným potěšením, bušili do sebe, až opravdu tu a tam vytryskla krev, ale všichni, včetně postiženého, ji komentovali smíchem. Pokud někdo v boji narazil na dívku, okamžitě se jí zmocnil bez ohledu na její odpor.

Maryška stála na břehu a sledovala ty divoké hry.

„To všechno je kvůli mně?“ položila otázku Valérii.

„Nebuď zas tak pyšná; tys to jenom odstartovala! Všechno, co se děje, je součástí vyššího plánu, než si myslíš...“

„Ale přesto...“ Maryšce hořely oči a sršely z nich blesky.

„Copak já vím? Zavinila jsi snad, že dneska vyšlo slunce a začalo takhle pálit? Nebo že zítra přijde sněhová vánice a celý kraj se ponoří do mrazu? Nebo že se Estragon zmocnil tvého těla a jeho semeno v něm zapálilo takový požár, že ještě teď hoříš jako pochodeň? Ovlivňuju nějak, kdo se tam na druhé straně s kým střetne v boji? Jsem zodpovědná za to, kdo se sejde s kterou dívkou a dá jí část sebe sama? Je snad moje vůle, kdo zemře a kdo se narodí? Nic z toho; jenom hledím na svět a snažím se odhadnout smysl toho, co se stalo...“

Julka už dál neposlouchala; třásla se zimou. Všechny ostatní se mohly zahřát na druhém břehu, ona ne. Vyskočila tedy na koně a pobídla ho do klusu; chtěla se vrátit do pevnosti, ale během jízdy zabočila ke starému dubu. Jako by ji něco přitahovalo; za jízdy se rozplakala, aniž věděla proč.

Všichni už odešli, řádili u vody, jejich veselé hlasy zaznívaly až sem. Julka sklouzla s koně, došla k dubu a přitiskla tvář k rozpraskané kůře, jako to udělal Denis a Maryška. Slzy jí stékaly po tvářích. Přemýšlela, jak vyjádřit to, co chce říct. Pak jí došlo, že slova jsou zbytečná.

Na nejnižší větvi visela na řetízku pochva s nožem; nepatřil mezi tak drahocenné zbraně, aby někomu stál za ukradnutí, ale v této chvíli to byl obřadní nůž a všichni ho používali k oběti. Julie nechtěla, ale něco ji nutilo, aby po něm sáhla a vytáhla ho z pochvy. Pohlédla na jeho lesklou čepel a ještě chvíli bojovala s vlastními myšlenkami. Věděla, že ten nůž něco chce. Od ní.

Opět jí vytryskly slzy; plakala, tiše a tesklivě jako štěňátko. To její kňučení vyjádřilo vše: osamělost, smutek, strach ze světa kolem. A prosbu, aby její utrpení už skončilo, aby konečně přišel ten, kterého má ráda, pomohl jí, zachránil...

Pak pochopila, co musí udělat. Sevřela nůž v dlani, uchopila pramen svých vlasů a odřízla. Čepel byla ostrá, přesto to zabolelo. Kupodivu, ta bolest se jí zalíbila. Vlasy byly krátké, nemohla je nikam uvázat pro zajištění splnění svého přání, ale věděla, že takhle to stačí. Hrábla si prsty do vlasů, sevřela je v pěsti a počala odřezávat tak brutálně, až jí vytryskly slzy. Přála si trpět: bolest, zimu, ponížení – cokoliv, jen když se splní její toužebné přání. Vlasy pouštěla do větru.

Když se vzpamatovala, uvědomila si, že udělala další krok ke své vlastní zkáze. Najednou si připadala jako pitomec. Všechno to přece nemá smysl, je to jenom hra a kdo tomu věří... Dub varovně zašuměl, zvedal se vítr. Julie zasunula dýku do pochvy, došla ke koni a nasedla. Uvědomila si při tom, že není jednoduché dostat se nahá na neosedlaného koně. Jeho srst byla vlhká potem; téměř ji to zamrazilo. I když cítila, jak v jejích útrobách hoří oheň.

Vracela se do pevnosti a snažila se získat ztracenou rozvahu. »Jsem přece čarodějka!« říkala si, »Dokážu v sobě probudit ten Vnitřní oheň, kterému Diana říká jataragni; přece tady nezmrznu!« Ale pobízela koně čím dál do rychlejšího cvalu, až se nakonec vřítila do brány, jako by ji štvali běsi.

Nikdo si jí nevšímal, jen kapitán Janssen na ni pohlédl vyjeveně a chvilku kroutil hlavou. Ušklíbla se na něj.

Toho večera došlo k události, jíž někteří odmítali uvěřit: vévoda Miguel d'Escambrray se zúčastnil večerní pobožnosti. Byli tam ostatně všichni, na nichž záleželo, ještě rozvášnění po odpoledních hrách. Se stejným nadšením teď tančili a zpívali; také Estragonovi hudebníci se přidali k ostatním svými bubny, píšťalami, baskickými dudami a jinými nástroji, takže pevnost opět zvučela hudbou a zpěvem. Maryška před oltářem zpívala sóla; v krátké chvíli se dostala do extáze, svíjela se se zavřenýma očima a její nádherný hlas zněl jako andělská polnice. Julka se dnes věnovala zpěvu méně než jindy, cítila se podivně, ačkoliv si byla jistá, že odpoledne nijak neodstoná; její tělo už nemohlo podlehnout nemoci, jen kdyby to dovolila. Avšak rozladění či jakási rozmrzelost postihují i čarodějky.

A po celou dobu, kdy Maryška zpívala, ji Miguel d'Escambrray sledoval upřeným pohledem svých žhavých očí. Klečel, ruce sepjaté před obličejem, jen tu a tam pozvedl oči, aby se podíval k oltáři nebo ke knězi, který prováděl obřady; Maryšku však sledoval bedlivě, ať se hnula kamkoliv. Zpívání trvalo dlouho, všechny ovládla extáze a líbilo se jim to. Rozhodli se zkrátit raději přednášku, stejně toho měli už všichni dost.

Při večeři Estragon někam zmizel; Maryška jedla s Veronikou a ta se k ní naklonila: „Všimla jsem si, jak na tebe zíral, když jsi zpívala. Tam v lese... to jsi zpívala taky, co?“

„Ano. Napřed to chtěl, ale potom ne... Myslíš, že...?“

„Ovšem! Vyprovokovalo ho to, zbořilo jeho odhodlání ovládat se a nepodlehnout! Pochop, on velice dobře ví, co smí a nesmí, tak si dává dobrý pozor... ale tvůj zpěv ho přinutil, aby to udělal. Měla jsi radši mlčet!“

„Dobře, že to vím. Budu mu zpívat!“ usmála se.

„Panenko,“ řekla Veronika vemlouvavě. „Já jsem stará čarodějka, ale netroufla bych si provokovat Estragona! Dělej, co ti radím: nech ho, nebo budeš nešťastná, strašně nešťastná!“

„A bez něho nebudu šťastná. Zkusím to vydržet!“

„Jak chceš...“

Maryška obvykle spávala nahá; Tori prosadila, aby všechny co nejvíc chodily nahé, prohlašovala, že až odejde na Ostrov, už se v životě neoblékne. Proto se Julka dost divila, když Maryška před spaním hledala ve svém tlumoku, až našla parádní dlouhou bílou noční košili. Pak si sedla před zrcadlo a pečlivě kartáčovala dlouhé zlaté vlasy.

Během té doby přišla Valérie. Bydlela sama a stýskalo se jí po Veronice, která však rázně odmítala, aby sestřička bydlela s ní a Lobem; v noci by se snadno mohl splést. Možná docela rád. Znaly se příliš dobře, než aby jí dala šanci.

„Snad za ním nechceš jít?“ pochopila okamžitě.

„Proč ne? Má vlastní pokoj... Jestli chceš, můžeš dneska spát tady s děvčaty. A uděláš mi radost, když mě budete pomlouvat!“

Valérie ji přežehnala křížem: „Bůh tě ochraňuj před všemi boulemi a modřinami. Ale stejně...“

„Však já už ho to odnaučím,“ zasmála se Maryška. „Dobrou noc a spěte sladce!“

Vévoda Miguel d'Escambrray ležel na svém lůžku, zíral do stropu a uvažoval. Když vrzly dveře, zvedl se na lokti a nevěřícně pohlédl tím směrem. Napřed myslel, že sní, když se Ona – bílá a zlatá – objevila v rámu dveří, se svíčkou v ruce; jak se však blížila, viděl, že je to skutečnost.

„Ty? Proč jsi přišla?“ zašeptal.

„Mám tě ráda.“ odpověděla stejně tiše.

Vyskočil, chtěl ji obejmout, ale neodvážil se jí dotknout; tak se mu rozklepaly ruce. Ale ona sama vztáhla ruku a objala jej kolem krku; svíčku postavila na stolek.

„Mám tě ráda a chci být s tebou!“ řekla rozhodně.

„Ty... ty...?“ zachroptěl. Opět spatřila v jeho očích známý divoký žár, ale tentokrát se už nebránila, poddala se mu. Její bílá noční košilka se roztrhla pod jeho prsty, ale s tím počítala také, nevadilo jí to a nebolelo ji jeho drsné laskání.

Jenom vztáhla ruku a zamáčkla v prstech knot svíčky.

Errata:

08.08.2021 11:43