Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Treuheim

Přední hlídky se ve městě vůbec neukázaly, objely je obloukem a zmizely v hraničních lesích. Estragonovi jezdci se ukryli ve skalních slujích, v létě navštěvovaných romantickými turisty, my v nejdivočejších roklinách a Veronika v klášteře poutního chrámu na Vršku. Starý farář trochu ustrnul, když spatřil tu zvláštní armádu; pak si ale povšiml řádových křížů a okamžitě se uklidnil.

„Odpusťte, že jsem vás nepoznal... nečekal jsem ženy!“

„Muži přijdou taky, my jsme přední hlídka; jdeme do boje proti Němcům! Není vyloučeno, že během dvou tří dnů překročí hranice a přepadnou naše území... Přišly jsme je porazit a zahnat zpátky, než tady něco zničí...“

„Bůh žehnej těm, kdo chrání svoji vlast!“ vzdychl.

„Díky, otče! Máte dost prostorný sklepení? Možná přivedeme nějaké zajatce, tak aby se volně nepotulovali a něco se třeba chudáčkům nestalo!“

„Bez starosti – tady je všechno!“

Měl pravdu, bylo tam vše, jen lidí se jaksi nedostávalo; kocour Moritz pyšně vodil princezny po chátrajících sálech a předváděl jim, kde jeho otec Tulák lovil myši. Dívky však spíše obdivovaly barokní fresky a bylo jim líto, že je klášter tak opuštěný. Za dávných časů tu žilo okolo dvaceti mnichů, kteří poskytovali pohostinství lidem, kteří tudy procházeli. Zvlášť v čase každoročních poutí k Panně Marii jich přicházely tisíce, ale teď zbožnost lidu valem upadla a klášter chátral.

„Než přijede Diana, musí to tady trochu vypadat!“ rozhodla Veronika. „Nemůže čekat žádnou parádu, ale aspoň bydlet by se tady mohlo dát! Vyhrňme si rukávy, dámy!“

Takže se daly do práce a vyčistily některé místnosti; většina se ovšem nedala vytápět a v noci tu byla pěkná zima. Perfektně však daly do pořádku poutní chrám a hned tam večer konaly bohoslužby; také v kuchyni se uhnízdila Petronyla a začala chutně vyvářet. Jenom vlajky a světlo nad branou si odpustily, nebylo účelné dávat všem na vědomí, že tady jsou.

Během noci přiběhl vlk jako spojka od Wartových předních hlídek – hlásil, že na německé straně se pohybují jen nepatrné přední oddíly. Chtěl vědět, zda je vlci můžou znepokojovat, plašit jim koně a všelijak si s nimi hrát; Veronika řekla, že nemůže vydávat žádné rozkazy, ale ona by určitě nějakou hru zkusila. Jen je nesmí nikdo z vojáků vidět, aby je nezastřelil.

„No dovol!“ urazil se šedivý krasavec. „Jsme přece vlci!“

Potom shltal misku jídla, ohrnul čumák, ježto v něm zase nebylo žádné maso a prohlásil, že si někde zakousne slepici. Pak bez zdržování neúnavně vyrazil na zpáteční cestu.

Maryška se v noci spojila s May-Britt; ta měla zvláštní úkol, chystala se za ranního rozbřesku k odjezdu na sever. Byla bezvýhradně přesvědčena, že kdyby se zúčastnila bitvy, zahyne v ní; ostatní to vzaly na vědomí a rozhodly, aby tedy odjela. Už předem se rozloučily; teď musela dojet včas na území Wulffssonnů a přesvědčit jarla Eynarra, aby poslal Charrymu nějakou pomoc. Nebylo to lehké a mohla s tím mít řadu problémů, ale ujistila všechny, že to zvládne.

Pak seděly v hloučku v místnosti určené za ložnici a hřály se navzájem, protože ačkoliv zatopily v kamnech, moc nehřála a staré zdi byly jako led. Maryška objala Veroniku a přitiskla se k ní: „Řekni, Veroniko: jak to mám udělat? Já mám takový strach...“

„Z čeho, ty hloupá? Čeho se máš co bát?“

„Tak... já nechci umřít!“

„No, to je pěkný! Já myslela, když tady není potrhlá Diana, že nikdo nebude mít morbidní kecy... a ty s tím začneš?“

„Hele, já všecko vím: že žádná smrt není, jen přechod do jiné existence, že se mi to už mockrát stalo a ještě se to mockrát stane, že umřu a budu muset opustit tohle tělo, že není čeho litovat a příště na tom budu líp, ale... stejně se hrozně bojím umřít! Pomoz mi nějak, abych se tak nebála!“

Veronika ji sevřela a přitiskla k sobě: „Ty hloupá, jak ti mám pomoct? Já se taky hrozně bojím – copak to nechápeš?“

Po tom objasnění se všech zmocnila deprese; nejdřív začaly vzpomínat na svoje muže a dohadovat se, co asi kde dělají, pak se některé modlily za ochranu a vítězství; ale pochmurná nálada se nedala zahnat tak snadno. Byly si vědomy, že nejen mezi muži, ale i z nich samých si smrt vezme svoji daň; a některé se zoufale ptaly, jak tomu zabránit.

„Tomu se nedá zabránit.“ řekla jim Veronika. „To je život...“

Aby jim dodala odvahu, začala Magda spřádat plány na přepadení kasáren celníků a strážců hranic v průsmyku, kudy vede obchodní cesta. Těch mužů tam je kolem třiceti a jejich služba považována za snadnou; stálí členové finanční stráže bydlí ve strážním domku, kontrolují doklady projíždějících a dávají do nich razítka, zatímco vojáci základní služby objíždějí ve dvojčlenných hlídkách svůj úsek hranic a dávají pozor, aby nikdo tajně nepašoval nic přes les. Vzhledem k tomu, že mezi průjezdy hlídek jsou víc než půlhodinové intervaly, dá se menší množství kontrabandu převézt poměrně snadno, což místní obyvatelstvo dobře ví a hojně toho využívá. Rovněž na naší straně je něco podobného s tou výhradou, že si celníci jsou dobře vědomi, jak zodpovědně střeží hranice Němci, tak přistupují k vlastním povinnostem velmi laxně a bezstarostně.

Magda navrhovala, aby zítra dívky přepadly německou strážnici, pochytaly finance, pak se převlékly do jejich uniforem a napadly armádu, až sem dorazí. Byl to plán tak geniální, že jim okamžitě zvedl náladu a začaly Magdu přesvědčovat, jak je pitomá. Magda měla náladu se hádat, takže si postupně začaly vyhrožovat nebo se dokonce pošťuchovat; Veronika navrhla, aby se kvůli rozproudění krve popraly, ale než se jí podařilo to prosadit, Maryška navrhla sestru Magdu ulechtat k smrti. Což bylo provedeno okamžitě a hned se pokračovalo s Maryškou jako původkyní návrhu, Veronikou jako velitelkou a dalšími dle náhodného výběru. Když se všechny zcela vyčerpaly, zalezly konečně do spacáků a spokojeně usnuly.

Ráno se vstávalo dle zvyklostí za svítání, vyválely se ve sněhu na nádvoří a zacvičily si. Po ranní bohoslužbě se měla správně konat přednáška, ale nikdo neměl chuť přednášet ani poslouchat. Panny zapálily Živý Oheň a všechny se vykoupaly; potom se najedly a začaly spřádat plány, tentokrát konkrétní.

Maršál von Moltke měl té noci špatné sny; strašila ho noční můra a zjevovaly se mu nejrůznější příšery. Nebyl pověrčivý, ale byl si vědom, že některé z nepřítelových služebnic jsou zkušené čarodějnice; dokonce ho napadlo je po dopadení upálit, ale váhal, neboť měl na paměti renomé svého státu a tušil, že by to veřejné mínění nepřijalo s pochopením. Vstal dřív než ostatní, rozložil si na polním lůžku mapy a hloubal v nich.

Konečně pozval jednoho ze svých oblíbenců, majora zvláštní služby Huga von Erdenstein; byl to urostlý, hezký muž něco málo přes třicet, vzdělaný, vysoce inteligentní a po všech stránkách vynikající. Moltke v něj měl plnou důvěru.

„Posaďte se, majore! Nechcete trochu kávy?“

„Dle rozkazu, pane maršále!“ srazil podpatky von Erdenstein.

„Podívejte se na tuhle mapu, prosím! Vy znáte kraj okolo toho města Treuheimu, že? Co je tohle za objekt?“

„Poutní kostel na Vršku, pane. Opuštěný klášter, fara a nějaké hospodářské budovy... Bezvýznamné z vojenského hlediska.“

„Neřekl bych! Když to někdo obsadí a postaví si tam pár kanónů, může snadno ovládat celý prostor; jak průsmyk, tak městečko. Pro armádu tam není dost místa, ale nějaký oddíl by se tam vešel...“

„Zajisté ano, pane!“

„Napadá vás něco v tom smyslu, majore?“

„Napadá mne: obsadit klášter a zabránit nepříteli, aby učinil totéž. Zajistí to hladký průběh přechodu průsmykem.“

„Kdybyste byl na mém místě, co byste poručil muži jako jste vy?“

„Vyrazit zrychleným přesunem, přejít tajně hranice a obsadit ten objekt, pane. Použít tři oddíly po dvěstěpadesáti lidech, včetně důstojníků asi osm set mužů... To by mělo stačit!“

„Udělejte to, Erdensteine – a zítra... ne, pozítří si můžete na ramena přišít další hvězdičku!“

Major se vymrštil do pozoru. „Provedu, pane maršále!“

„Tak jděte, chlapče! Nemusím snad připomínat: nesmí o tom nikdo vědět, na naší a hlavně na jejich straně. Válka ještě není vyhlášena, mohlo by to být hodnoceno nepříznivě, takže vlastně: o vaší akci nikdo neví a vy vlastně neexistujete. Kdybyste potkali nějaké civilisty, nesmějí vás vidět!“

„Nesmějí o nás nikde vyprávět, pane; to je rozdíl. Nemějte obav, nikdo nás nespatří! Pronikneme přes lesy...“

„Dobrá, jděte. Bůh vás provázej...“

V pevnosti Swärzbeecku vládla radostná nálada; zejména starý generál Alberich von Kronnenberg byl plný nadšení a těšil se do boje jako studentík. Jeho dva společníci by se těšili podstatně méně, naštěstí však vůbec nevěřili ve smysluplnost akce a raději se domnívali, že se Charry zbláznil a až přijdou do svého štábu, dají ho zastřelit pro vzpouru a generála Kronnenberga zavřít konečně do ústavu, kam dávno patří.

Panna Andrea se zbylými dívkami navštívila starý dub, kde se krátce pomodlila ve své řeči. Pak se všechny rozloučily s Tanou a May-Britt, které se chystaly odjet. Nastěnku ponechaly v péči řádu; při boji bude naprosto k ničemu, ale může zdatně pomáhat v kuchyni strážnímu oddílu, který má pevnost hlídat. Zanechávali tu vojáky, kteří rozhodně nepatřili k nejlepším, ale věděli, že to je jejich nejvhodnější použití.

Když psí spřežení May-Britt vyrazilo, zavelela k odjezdu také Diana; generál sice namítal, že by dívky měly jet s ostatními, ale Andrea byla zcela jiného názoru.

„Něco se děje! Měly bychom dát zprávu ostatním!“

„To nebude problém – ale co se děje konkrétně?“

„Ještě nevím; chtělo by to důkladně prozkoumat, ale na to nemám čas ani vhodné médium...“

„Zkusím dát vědět sestře do kláštera,“ rozhodla se Julka. „Teď tam stejně nemají nic na práci...“

Andrea ji uvedla do hypnotického spánku.

Maryška propadla znepokojení; někdo ji volal.

„Veroniko, mohla bys mě uspat? Stačí na chvilku...“

„Proč, děje se něco?“

„Určitě ano. Někdo mě volá, nejspíš Julka...“

Veronika ji zhypnotizovala; Maryška upadla do transu mnohem snadněji, než kdykoliv předtím. Hlásila: „Nepřátelský záměr týkající se oddílu a kláštera na Vršku. Zjistila Andrea, Julie potvrzuje. Nemají čas nic zkoumat, jsou na cestě sem. Máme si je najít samy!“

Veronika Maryšku probudila; ta zopakovala výzvu a ohlásila, co se děje v pevnosti. Taky vyřídila vzkaz May-Britt, která přála ostatním štěstí a hodně úspěchů.

„Dobře; uspíme tě znovu a budeme pátrat!“

„Mohla bych si to zkusit já?“ ptala se Magda.

„Děvče, ty máš nějak moc ráda silný zážitky! Když chceš...“

Zjistily, že je to určitá výhoda; když Magda byla v transu, Maryška s ní sdílela určité pocity, ale byla při vědomí a mohla ji řídit, kam chtěla. Veronika pátrala v mapách.

„Jde o to, na co se zaměřit! Musíme na konkrétní osobu nebo na nějaký objekt, který se dá odlišit od ostatních! Zatím hledáme vojenský oddíl ztracený v lesích...“

„Mám nápad! Mohla by najít vlka, který byl včera tady u nás!“

Magda to okamžitě provedla; dotyčný vlk právě běžel hlubokým lesem a nikde okolo nebylo nic zvláštního. Ale protože také vlci mají jisté společné vědomí, měl tušení, že smečka po něčem jde.

„Dobře! Teď tedy najdi Warta! Zaměř se na stříbrnou ozdobu, kterou si nechal píchnout do ucha; Wart je parádník...“

Ve chvíli, kdy se Magda spojila s Wartem, se začala chovat jako vlk na lovu. Jejím tělem probíhaly nervózní záškuby, jak se její tlapky pohybovaly neschůdným lesním terénem.

„Mnoho mužů! Víc, než umím spočítat... na koních! Jedou velkou rychlostí... Jinam než ostatní!“

„Sleduješ je?“

„Jdu před nimi! Bratři v jejich stopách a kolem nich...“

„Kterým směrem jedou?“

„Na jihovýchod. Jsou tam hluboká údolí a zalesněné kopce...“

Veronika hledala v mapě. „Kdyby se otočili a chtěli projít tadyhle, mohli by se dostat k nám, ale z druhé strany!“

„Mají v úmyslu napadnout nás?“ ptala se Maryška.

„Neznám jejich úmysly!“

„Mají nějaké těžké zbraně?“

„Ne. Jenom pušky, šavle, důstojníci revolvery...“

„Jedou pohromadě nebo se rozdělují?“

„Vysílají hlídky dopředu i do stran...“

Dívky si vyměnily pohledy. „Zkusíme to?“

„Warte, sleduj je a dávej nám zprávy! Jestli se to povede, slibuju ti do druhého ucha tak parádní ozdoby...“

Magda zakňučela: „Zadávíme je? Všecky?“

„To se uvidí! Zatím si trochu pohrajeme...“

Veronika zrušila spojení. „Maryško, teď ty zavoláš Julii! Dáme to vědět Dianě... Magdo, ty zatím vyhlas poplach! Pojedeme jim naproti a trochu si s nima zatancujem!“

Rovněž Julie okamžitě poznala, že s ní chce někdo mluvit; ani nevyčkala zásahu Andrey, vztáhla ruce před sebe a chvíli hleděla do dlaní; pak vyřídila zprávu a zas se probudila, aniž k tomu potřebovala cizí pomoc.

„Jedem!“ rozhodla Diana. „A pak že nebude žádná legrace!“

Charryho pluky vtáhly do Treuheimu velmi rychle a bez velkého rozruchu; překvapení občané vyjeveně zírali na vojáky, pokryté blátem a špínou, když projížděli ulicí směrem na náměstí. Na radnici nebyl nikdo kromě starého vrátného a myší, úředníci i s panem starostou byli naproti v hospodě. Když viděli důstojníky, hrnoucí se do jejich sešlé radnice s nalomenou věžičkou a černými trámy, zazděnými do stěn, dostavili se na svá místa a pokorně velitelský sbor vítali.

„Pánové, vašemu městu se dostalo té cti na několik dní ubytovat naši armádu! Vojáci budou tábořit na svahu hory, já sám se svým štábem budu bydlet v klášteře na Vršku. Veškeré potraviny a další potřeby máme v hojném počtu; pokud budeme něco kupovat od vás, ochotně a rád zaplatím v našich penězích či německých markách, jak budete chtít. Doufám, že budeme dobře spolupracovat na velkém vítězství našich zbraní!“

„Ano, pane, i my v to věříme!“ řekl starosta, otíraje si stopy piva z důstojného plnovousu. „A co se jako tady bude dít?“

Charry chvíli váhal, pak to vyklopil: „Nejspíš se povede válka. Ale z toho si nic nedělejte!“

Když starostu i pány radní takto upokojil, rozloučil se s nimi a vyrazil nahoru ke klášteru. Starý farář je nadšeně vítal:

„Drahý bratře komthure, tvoje paní choť přijela před hodinou; jenom si tady vyměnily koně a hned jely dál! Povídala, že mají nějakou schůzku s německými dragouny...“

„Doufám, že ví, co dělá! Tygři tu nebyli?“

„Tygři... skutečné šelmy? To ne... ale večer tu byl vlk!“

„Objeví se tady. Tygři, leopardi, jeden lev...“

„Všichni jsme dítky Boží...“

Charryho starost o nás byla zbytečná; objevili jsme v lese pluk dělostřelců, nějakou pěchotu a jízdu, která je měla ochraňovat. Táhli velmi pomalu a měli s tím problémy, tak jsme jim začali dle možností pomáhat: plašili jsme koně a zakusovali jednotlivce, kteří se pošetile vzdálili od jednotky. Někteří křičeli, tak jejich druhové pochopili, postupovali opatrněji a co chvíli stříleli do každého křovíčka. Důstojníci kleli a pobízeli ke spěchu, leč marně; poslali několik kurýrů k hlavní armádě, aby si vyžádali pomoc, ovšem to bylo velmi neprozřetelné jednání. Jednoho toho posla jsem chytil sám; měl takový strach, že mi ho bylo líto, tak jsem ho předal Baskům jako zajatce a oni ho přidali ke svým. Už jich měli spoustu a někteří mladší s nimi zkoušeli dělat různé experimenty, které se přiučili od děvčat.

Zatímco Erdensteinovi muži postupovali širokým obloukem, aby nebyli objeveni, děvčata to střihla přímo přes hory a řeky. Zatím bylo krásné počasí, teplo a příjemně; Panny dostaly za úkol říct Andree, aby to tak zatím zůstalo. Gardistky zrušily kožíšky a vystavily těla sluníčku, aby se pěkně opálily. Taky se snažily krýt, aby věděly dřív o nepříteli než on o nich; a nesmírně je potěšilo, když proti nim z křoví vykoukl šedivý čenich.

Byl to ještě mladý vlk, hravý a nevychovaný, ale tělesně skvěle stavěný a velmi hezký. Pochlubil se, že ho Wart poslal princeznám naproti a nejvíc ze všeho se zajímal, zda mu přinesly nějaké dobroty od snídaně. Zatímco se krmil, některé dívky ho tahaly za ocas a smály se, když po nich chňapal. Veronika jim vynadala, že si sem nepřišly hrát s pejsky a žádala hlášení; takže oznámil, že nepřítel táhne asi dvě míle odtud údolím mezi hvozdy.

„Co jste zatím zkusili?“ ptala se Maryška.

„Párkrát jsme jim splašili koníčky,“ smál se vlk. „Jsou hrozně lekaví, stačí zazpívat a už tancujou! Jeden si zlámal nohu, lidé ho zařízli šavlí, tak jsme se najedli. Pořád posílají nějaké muže dopředu a do stran, chtěli jsme lovit, ale Wart nedovolil, že by se poplašili a nešlo by nic!“

„Wart má rozum, zatímco ty moc ne! Jak se jmenuješ?“

Řekl něco jako Rakssil, ale to se děvčatům nezdálo.

„To zní jako prášek na praní! Budeme ti říkat Rexík, chceš?“

„To zas zní jak domácí hafík!“ smála se Magda. „Až půjdem někam do města, máme ho taky vzít na vodítko?“

„Umím chodit u nohy i bez vodítka! Už jsem byl ve městě!“

„Já vím – a domácí psi se mohli zbláznit!“

„Nadávali mi, to ano. Ale já vím, co se sluší: nezakousl jsem žádného, jenom jsem na ně zavrčel a oni utekli!“

„Dobrá, Rexi, potom si popovídáme; teď budeme pracovat! Najdi nám nějakou takovou hlídku! Kolik je v ní mužů?“

„Pět! Čtyři mají obyčejné uniformy, ale jeden vždycky moc pěkné zlacené hvězdičky na límci! Chtěl bych takové...“

„Vážně? A k čemu by ti byly?“

„Někteří tygři a leopardi nosí takové obojky...“

„Uděláme ti obojek, jaký budeš chtít! Když si ho ulovíš!“

Rexík vycenil tesáky, pak si olízl nos a začenichal.

„Tak jdem! Myslím, že cítím kouř... někdo z nich má doutník!“

Veronika ukázala rukou; dívky vmžiku zmizely v zasněženém lese, jako by tam nikdo nebyl. Srst si nechaly narůst bílou. Tori a Maryška větvemi hbitě umetaly sníh a zastíraly stopy.

„Jedou sem?“

„Asi... ještě je neslyším, jen cítím. Pach tabáku jde daleko... bude to jedna taková hlídka! Chytneme je?“

„Rozhodně to zkusíme...“

Dívky mezi sebou vybraly pět, které měly provést útok. Maryška, Veronika, Tori, Magda a Florence, aby daly podřízeným instrukce, jak si při tom počínat. Další byly v záloze, kdyby se nedařilo.

Nejdřív slyšely kroky a frkání koní; pak se muži vynořili ze spleti stromů, vedli koně tak, aby se co nejmíň brodili sněhem a mechanicky se rozhlíželi. Jeden skutečně kouřil doutník; to byl strážmistr, starší než ostatní a dost sebevědomý. Ten jel v čele, ostatní za ním.

Tori mu skočila se stromu na krk, strhla ho k zemi a sevřela, dokud se nepřestal zmítat. Ani nepípl, jen doutník mu vypadl z huby. Ostatní vyskočily z křoví, strhly muže s koní a přemohly je údery karate. Pouze Magdě se útok nezdařil, její chlap se vyškubl a dal na útěk, ale Rexík mu vletěl pod nohy, voják se přes něj převalil a Magda ho dohonila a zklidnila.

Další dívky pochytaly koně, kteří však neměli zájem prchat příliš daleko. Konečně, uměly je uklidnit. Všech pět dokázalo bez nesnází zajatce uvést do hypnózy a zcela podřídit své vůli. Položily jim pár otázek a muži odpovídali podle pravdy.

„Tak to je prvních pět,“ řekla Veronika. „Teď přilákáme další!“

Vybrala ze zajatců toho, který jí připadal nejvíc ovlivnitelný; nařídila mu se vrátit k vojákům se vzkazem. Dokonce jela kus s ním a přímo ho řídila; objevila dle jeho znalostí majora Erdensteina, zajela k němu a hlásila:

„Pane, strážmistr mne posílá ohlásit nález mrtvoly!“

„Mrtvoly? Kde jste ji našli?“

„V lese na trase průzkumu. Je to nepřátelský voják!“

„Jak víte, že je to nepřítel?“

„Má cizí uniformu, pane majore. Je zmrzlý...“

„Na co zemřel?“

„Nevím, pane. Strážmistr tam zůstal a obhlíží ho!“

„Strážmistr je starý idiot! Wagnere, vemte si někoho zkušeného a jeďte se na to podívat. Vy, ukažte mu cestu!“

Poručík Wagner pronesl několik kleteb, pak ukázal na jednoho poddůstojníka a pár nejbližších vojáků, aby jeli s nimi. Mladý voják vedl, jak Veronika nařizovala; nepostřehli nic až do chvíle, kdy na ně dívky zahájily útok.

Ale to už tu nebyla Maryška ani Magda; Maryška se svým oddílem si vzala na starost zadní hlídky nepřátel, Magda se vypravila za hlídkou na druhé straně. Informace získaly od strážmistra. Mužům daly napít z čutory speciálního čaje; zaručoval, že budou jako beránci a poslušně udělají, co se jim řekne.

„Kdo si vezme na starost přední hlídky?“ zeptala se Veronika. „Šla bych tam sama, ale tady budu víc potřeba... Musí to být někdo, kdo to zvládne!“

„Svěř to mně!“ navrhla Blanche. „Chci ukázat, že umím něco víc než zapisovat bankovní účty!“

Veronika zaváhala, ale když viděla nadšené tváře jejího oddílu Hrimfari, přikývla. „Rexík vám je vyčenichá... že?“

„Měli by kolem nich kroužit mí bráškové!“ zakňučel vlk. Konečně se děla zábava podle jeho přání.

„Tak jeďte!“

Veronika předvedla mistrovskou práci: pořád ještě řídila svého vojáka, ten se na její pokyn vrhl na poručíka Wagnera a začal se s ním rvát. Ostatní vojáci nechápali, co ho to popadlo; pokusili se ho zvládnout, ale mladík svíral poručíkovo hrdlo, válel se s ním ve sněhu a řval jako zvíře. Na chvíli přestali věnovat pozornost okolí; náhle byli napadeni zezadu a přemoženi, než se stačili jakkoliv bránit.

„Zkusíme ten fígl zopakovat?“ smála se Veronika.

„To už by bylo drzý až sprostý, ne?“

„No právě! Pro velký úspěch replay!“

„Kterýho na to vezmem?“

„Tohohle! Je mladej a roztomilej!“

To označení se týkalo vojáčka, který se už od pohledu děvčat bál; když se Veronika pokusila na něj sáhnout, zkusil se bránit, ale přemohla ho a ještě se mu vysmála. Když spojila svoji mysl s jeho, cítila jeho panickou hrůzu.

„Jo, ten bude dobrej! Odveďte ty chlapy a vykašlete se na stopy – teď bude lepší, když zůstanou jasně zřetelný!“

Veronika vedla svého vojáčka zpátky k majorovi; dorazil tam očividně vyděšený k smrti.

„Pane! Byla to léčka... přepadly nás! Pochytaly...“

„Co to žvaníš, bažante? Kdo?“

„Přepadly nás... ze zálohy! Byl to fígl na nás, pane!“

„A že tebe nechytili! Tys před nima utek, srabe!“

„Já... bál jsem se! Jsou strašný...“

„Kdo to je?“

„Ženský! V takovejch strakatejch mundúrech... jako leopard!“

„To jsou ty jejich čarodějnice!“ majora Erdensteina zachvátila prudká lovecká vášeň. „Kolik je jich?“

„Nevím... hrozně moc! Aspoň třicet!“

Major se postavil ve třmenech: „První, druhá a třetí švadrona za mnou! Ostatní zůstanou na místě! Dávat pozor, může to být léčka! Becku, dobře to hlídejte a nedejte se zaskočit, nebo z vás stáhnu kůži... Vojáci vpřed!“

Tři švadrony se vyřítily po stopách; přestože major dal povel Za mnou!, ve skutečnosti poslal vojáky vpřed a sám jel za nimi, přičemž vykřikoval další příkazy:

„Chlapi, žádný střílení, chci je živý! Ty prokletý bosorky... kdo nějakou chytí, dostane mimořádnou dovolenou! A ještě ho povýším, jasný? Ale chci ji živou... já jim ukážu!“

„Tady jsou stopy, pane! A tady taky...“ hlásili vojáci.

„Tak za nima, na co čekáte! Jsou to jenom ženský...“

Stopy vedly strání vzhůru; dívky zřejmě měly strach a prchaly. Vojáci se rozdělili, každá četa sledovala jinou stopu a postupně se čím dál víc vzdalovali; konečně radostný výkřik ohlásil, že spatřili pronásledovanou ženu v leopardím kostýmu, bála se a bila koně, aby ho vybičovala k větší rychlosti... Vřítila se do křoví, zřejmě se chtěla ukrýt, ale muži se s nadšeným řevem vrhli za ní.

Major Erdenstein se dopředu skutečně nehrnul; zato přemýšlel. Zarazilo ho, že nikde neobjevil těla svých vojáků, ba ani stopy krve; cožpak se vzdali docela bez boje? A když, to poslechli na první příkaz a následovali své přemožitelky? Erdenstein měl dost zkušeností s vydáváním rozkazů těm lenivým, zapomnětlivým, pomalu myslícím darebákům...

„Poslouchej, kluku, jak to bylo? Cos vlastně viděl?“

„Tak... vyrazily z lesa! Z křoví... vrhly se na nás!“

„Copak se chlapi nebránili?“

„Bránili, ale... ono se moc nedalo!“

„Jak to, nedalo? Co je to za blbost?“

„Když ono... no, nešlo to!“

Erdenstein vztekle zavrčel: „Idiote!“

Vtom ucítil, jak se mu kolem krku omotala smyčka; nějaká síla ho strhla s koně do sněhu. Vyskočil na nohy, ale to už viděl, jak se na něj vrhá něco podobného opici, i když ve strakatém leopardím kožíšku. Přestože to bylo maličké, mělo to hroznou sílu; major dostal několik úderů a pocítil takovou bolest, že byl nucen se přestat bránit. Při tom viděl, jak se na jeho vojáky vrhly další podobné postavy; zda jsou ženy, se dalo těžko poznat, většinou neměly vlasy, zato byly pomalované ve tváři divokými znaky.

„Braňte se! Proboha...“ vykřikl ještě.

Pak k němu jeho přemožitel přiskočil a major si ho konečně mohl dobře prohlédnout. Bylo to dítě, černá dospívající dívka se zlatavýma očima, rozesmátá a očividně spokojená sama se sebou. Položila majorovi ruce na spánky a on pocítil úder, jako když jim v důstojnické škole pan profesor předváděl třecí elektřinu.

„Vstávej!“ velela. „Chyť si svýho koně a nasedni!“

Nechtěl to udělat; major speciálního komanda Německé říše přece nebude poslouchat černého usmrkance! Ale jeho tělo samovolně počalo plnit příkazy, sotva je obdržel, a Tori se jen smála. Jak vlastně vím, že se ta holka jmenuje Tori? Samozřejmě to je její jméno, stejně jako se velitelka jmenuje Veronika, támhleta Florence a já jsem Hugo... Bože, co se to se mnou děje?

„Napij se,“ podala mu polní láhev. „Bude ti líp!“

Napil se silně kořeněného aromatického čaje. Očekával alkohol, ten tam sice byl také, ale v tak minimálním množství, že nemohl mít žádný účinek. Copak jsem se zbláznil? Ale vůbec ne, získal jsem jen přístup do vědomí všech ostatních... Dokonce vím, že právě v této chvíli útočí na moji zadní hlídku oddíl a... chlapi se pochopitelně nechali překvapit, ti zatracení ospalí idioti!

„Tak jedem, než jim to dojde!“ velela Veronika. „Jsme blízko, já je dokonce slyším... než to pochopí...“

Bez starosti, pomyslel si major, kapitánu Beckovi v životě nic nedojde, nikdy neměl jediný samostatný nápad! Veronika se na něj ohlédla, usmála se a řekla nahlas: „Neboj se! Postaráme se, aby se mu nic nestalo!“

Erdenstein pocítil chuť ji na místě zaškrtit; zároveň pochopil, že to cítí nejen ona, ale všichni kolem. Byl s nimi spojen, byl pod jejich vlivem! A ještě si z něj někdo dělal legraci... nejen to děcko Tori, všechny čarodějky! Jedna se dokonce chystala, že se s ním vyspí, až přestane platit nějaký nesmyslný příkaz, že všechny musejí dodržovat přísnou askezi až do konce bitvy. Urazil se při představě, že ho nějaká šestnáctka bude svádět, ačkoliv je velice hezká, i když momentálně znetvořená pruhy a skvrnami přes celý obličej i hlavu. A ještě se mu vysmívá!

Major Erdenstein pociťoval nejhlubší zahanbení. Uvědomoval si zároveň spoustu věcí: nechal se chytit jako malý kluk, obelstít, přemoci čarodějnicemi, které ho vůbec neberou vážně a zacházejí s ním jako s nesvéprávným. Komunikují mezi sebou myšlenkami, jeho vědomí je někde uprostřed nich a tak pochopitelně dochází k přímé interakci, jeho mysl se propojila s jejich a ony vnímají vše, co si myslí on; zato když se major chce něco dozvědět od nich, naráží na jakousi bariéru. Ale ta bariéra nefunguje, když mu chce dívka něco sdělit... proboha, copak mi ta hlava praskne?

Děvče s pomalovaným obličejem projelo kolem něho; letmo vztáhla ruku a dotkla se jeho čela. Major pocítil úlevu, rázem ztratil všechny obavy o osud svého pluku i o výsledek vojenské operace. Věděl, že kdo budou pochytáni, mají štěstí, nic se jim nestane, přežijí boj v klidu a pohodě; rozhodně jim bude líp než ubožákům, kteří se dostanou s Templáři do konfliktu. Dokonce mu bylo jasné, že čím dřív budou vojáci pochytáni a uskladněni ve sklepeních kláštera na Vršku, tím lépe pro ně. Totéž zároveň chápou vojáci; čarodějky právě provádějí selekci a vybírají ty, jejichž pocit zodpovědnosti za kamarády je tak silný, že jsou ochotni pomáhat při jejich odchytu. Ano, skutečně! Major vnímal, že jeho vlastní vojáci se s nadšením začleňují do nepřátelského oddílu; každého si vzala na starost jedna dívka a on jezdil s ní a pomáhal jí! A major se smál; bylo mu to jedno.

Veronika nařídila vytvořit ze zajatců skupiny po dvaceti; ke každé skupině přidělila dvě dívky a nařídila vyrazit nejkratším směrem domů do kláštera. Zajatce nebylo třeba nijak hlídat, sami se těšili, až tam dorazí. Věděli, že dostanou najíst, vykoupou se v Živém Ohni, pak budou uloženi do sklepení a budou dlouho spát; čarodějky se postarají, aby se jim zdály sny plné krásných a příjemných zážitků. Chlapi byli nadšeni, přáli si to, toužili být v zajetí co nejdřív! I major si to přál, rozkazy velení, zodpovědnost k císaři a vlasti zůstaly někde daleko; spíš si uvědomoval, že vlasti prospěje nejvíc, když zajistí, aby se co nejvíc vojáků dostalo do zajetí.

Dojeli ke skupině, v níž byli i zranění; zde došlo k boji, vojáci zaútočili šavlemi a dívky se bránily. Zranění však nebyla vážná, i když bolestivá; jak major projížděl kolem, cítil bolest každého jednotlivce. Nebylo to tak nepříjemné, jak očekával; byl napojen na svoji družku Elainë a ta vnímá bolest jako příjemnou a sexuálně vzrušující. Vzpomněl si na nádherný pocit, jaký prožil nedávno při návštěvě nevěstince; na vzrušení, když ho nelítostná krutá domina bičovala jeho vlastním jezdeckým bičíkem, až mu na zádech a hýždích naskakovaly červené pruhy, nutila ho plazit se před ní a líbat její kožené holínky... pak se vzbouřil, vrhl se na ni, surově se jí zmocnil a ta děvka brečela, svíjela se v jeho objetí... Nechtěl na to vzpomínat, byl tehdy opilý, posílený přítomností party stejně opilých kamarádů, ale nevládl svou vůlí, Elainë uvolnila jeho vzpomínky, pak dokonce jeho představy, ve kterých mučil a trýznil tuhle křehkou panenku v leopardí kůži; čím větší bolest jí působil, tím větší prožíval sám, ona zvrátila hlavu dozadu, oči jí zářily z pomalovaného obličeje, smála se a její velitelka Veronika ji chválila za dobrou práci... Majorova extáze došla tak daleko, že si představoval milování s ní až do vyvrcholení, ona se smála a povzbuzovala ho; když došel k samovolnému výronu semene, zděsil se při představě, že by si toho mohl někdo z vojáků kolem všimnout; zároveň pochopil, že to vědí úplně všichni a pociťoval nejhlubší pokoření svého života; ale tak nádherné, tak vzrušující!

Veronika přijela a vykřikovala něco španělsky, a major kupodivu rozuměl, ačkoliv neznal španělsky ani slovo:

„Tak co je, posíláme všechny pryč? Nevyberem nikoho?“

„Nemají účel, jsou to srábkové! Pryč s nima, ať se nepletou!“

„Ani tenhle? Co říkáš, Elainë?“ ukázala na Erdensteina.

„Pch! Pěknej prasák... ale jinak nic moc!“

„No, jen se nedělej, že ti to vadí! Vem si to na komando a žeň je domů; máme tady ještě práci, brzo se začne stmívat...“

„Tak jo; co to vyvádí Blanche vpředu, mám to rozmazaný...?“

„Znáš ji, ne? Rozehnala jejich předvoj po celým lese, teďka je loví s pejskama po jednom! Káča pitomá, já ji přetrhnu...“

„Každej si hraje, jak umí!“ Elainë se potěšeně chechtala. „Mám jí třeba jít na pomoc?“

„Ty, to zrovna! Proboha, vem tu zavšivenou pakáž pryč, dělá se mi z nich blbě! A z tvýho majora nejvíc!“

„Ale, dyť je docela milej...“

Veronika si odplivla, nakopla koně patami a odcválala.

Major Hugo von Erdenstein, elitní důstojník německé císařské armády, sledoval dívku Elainë jako opilý a vdechoval její vůni, jako pes sleduje fenu. Měl jenom jedinou vlastní myšlenku: „V životě už se nezapletu s čarodějnicemi!“

Diana se přihnala do kláštera jako větrná smršť, spolu s elitou princezen; Andrea se okamžitě ujala práce se Živým Ohněm, Valérie našla někde v prostoru sestru a zjišťovala, co vyvádí. Všechny byly spokojeny, takže když dorazil Charry, mohla mu Diana podat podrobné hlášení, že vše se daří.

Generál von Kronnenberg byl též spokojen. „Ani jsem netušil, jak je válka za pomoci magie snadná! Domníváte se, že bychom dokázali po vítězství pokračovat dál?“

„Dál – a kam?“

„No, do Německa, samozřejmě! Vrátit válku na jejich území!“

„Dobývat? Rozšířit náš okruh vlivu?“

„Samozřejmě! Přece toho nenecháme, když vyhráváme!“

„Jakou máte představu o konečném výsledku?“

„Samozřejmě posilníme svoje postavení v celé říši! Vstoupíme do císařovy válečné rady jako silný a rozhodující subjekt! Dokážeme tomu nafoukanému Hohenzollernovi, že s námi musí počítat!“

„Ale to by znamenalo, že se nakonec zapojíme do jednoho státu!“

„No samozřejmě; co jste myslel, mladíku? Důležité je, abychom si ale od začátku získali patřičné renomé!“

„Tím, že vpadneme na jejich území a začneme tam ničit a pálit?“

„Tak se přece válka odjakživa vedla, ne?“

Charry potřásl hlavou; přesně tohle nechtěl, ale taky neměl chuť se hádat. Bylo lépe staříka nechat.

Pak přijeli první zajatci; Andrea se jich ujala, nechala je svléknout a vykoupat v Ohni. Velmi se na to těšili, chovali se jako třída gymnazistů na školním výletě. Dostali mírně najíst, potom byli uloženi do jednoho sálu na vlastní přikrývky, uvedeni do hypnózy a ponecháni osudu a svým snům; jak dlouho tak zůstanou a kdy budou přivedeni k životu, záleží na okolnostech. Jen co to bylo skončeno, dorazila Elainë s další skupinou; byl v ní i major von Erdenstein a generál Kronnenberg navrhoval vyslechnout ho, ale Diana nesouhlasila.

„Nechme ho bejt, co chytrýho bysme se od takovýho smetáka mohli dozvědět? Ať si jednou za život pořádně odpočine!“

Takže se major v příjemně oblouzeném stavu vykoupal v Ohni, při čemž mu ohořel kromě předpisově krátkého účesu i švihácký knír; smál se tomu. Pak byl uložen k ostatním a ponořen do krásných snů o Elainë a své vojevůdcovské slávě.

Postupně přicházely další skupiny; některé dívky byly zraněné, když se vojáci pokoušeli bránit. I oni byli poranění, nejhůř ti, co se seznámili s tesáky Rexíka a ostatních vlků. Ve chvíli nejhorší zasáhla do boje štíhlá skvrnitá šelma se štětičkami na uších; mohutný rys se vrhl mezi vojáky a rval je srpovitými drápy, dlouhými dva a půl centimetru. Někteří dostali strach, že je to čert, a dali se s křikem na útěk.

„Žádný čert; maximálně wolfdier, vlčí srnec starých Germánů! Normálně rys ostrovid nebo-li Lynx lynx...“

Host nejdříve pomohl ostatním zpacifikovat postrašené vojáky; pak se uklonil, až se mu zaklepaly štětičky na uších, a řekl: „Ačkoliv vás neznám, bratři, dovolíte mi položit vám otázku, kde bych nalezl vznešeného Glennarrova syna Azgarra?“

„No jistě! Nejspíš u dvora císaře Charryho; zavedeme tě tam!“

„Děkuji! Bylo mi sděleno, že se chystá bojovat v nějaké válce! Mám zájem promluvit s ním dříve, než se střetne s lidmi!“

„Tak jo; až to tady dohrajem, pojedem tam...“

„Velmi vám děkuji! Neobtěžoval bych vás, dokážu si najít stopu sám; avšak tady okolo je velmi mnoho lidí a já nemám důvěru k jejich pachu! Obávám se, kdybych se s některým setkal, mohlo by dojít k nedozírným škodám a střetnutí, jež...“

„No tak jo! Ale ti lidé teď mají trochu jiné starosti než se prát s nějakým rysem!“

Tak vzaly dívky rysa s sebou; kdyby nějaký voják náhodou nepodlehl jejich hypnotickému transu, mohl mu nahnat strach. Když dorazily do kláštera, sháněl se po princi Azgarrovi a jen ho spatřil, vrhl se k němu a sklonil před ním hlavu: „Můj králi! Dovol, abych tě prosil o odpuštění!“

Azgarr se podivil: „Co jsi to řekl?“

„Můj pane, odpusť mi, že ti přináším zlé zprávy! Tvůj vznešený otec Glennarr z Magury, pán obou Tater, Fatry a Matry, král našich hor, je mrtev – a ty jsi se stal králem!“

Azgarrovy rty se rozevřely a bělostné tesáky se zaleskly ve zlobném výkřiku: „Otec byl silný a zdravý; tlapou zabil jelena a snesl kamzíka ze štítu Gerlachu až do údolí! Jak je možné, že zemřel tak rychle?“

„Byl zavražděn, králi! Zabili jej lidé, kteří přišli z údolí do hor. Cizinci, kteří nemluvili jazykem našich přátel, lidé pachu nepřátel! Těch, proti nimž stojíš v boji!“

Azgarr sklonil na chvíli hlavu a mlčel; jeho tváří probíhaly nervózní záškuby, dávající tušit, že jen s námahou přemáhá záchvaty zloby. Poté opět vzhlédl. „Děkuji ti, že jsi přišel! Budu nyní mít proč zabíjet svoje nepřátele! Říkáš, že jsem nyní králem své země?“

„Ano, králi!“

„V tom případě nařizuji: Nechte tuto zemi nevděčnému lidstvu a pojďte za mnou! Armin nás přivítá! Vyřiď to všem u nás...“

„Ano, králi. Dovolíš mi, abych šel s tebou do boje? Sloužil jsem věrně králi Glennarrovi a měl jsem ho rád...“

„Ano; děkuji ti! Zařaď se na místo, které ti náleží!“

Charry poslal rysy s několika vlky, aby nás našli a připojili se k nám. Také my jsme je radostně uvítali; doposud jsme si hráli s dělostřelci a bavili se jejich neschopností.

„Však počkejte, bude ještě hůř! Jen co se holky stáhnou zpět do kláštera, Andrea slíbila, že spustí pořádný počasí: sníh, mráz, déšť, metelici! Kdo nemá kožich, nepřežije!“

„A co má být?“ řekl lev Džaín a vyhrabával si ve sněhu díru. „Já přeci kožich mám, tak o co jde?“

V průběhu noci dorazilo do kláštera pár dalších skupin zajatců; někteří byli pochytáni v boji, další se neprozřetelně oddělili od ostatních. Vlci nám vysvětlili, jak si počínají se svými nepřáteli princezny, takže Estragon rozhodl poslat tam také naše zajatce, i když těch nebylo tolik. Lidé jsou rozhodně zvláštní; namísto co by byli rádi, že přežili a budou mít už do konce války klid, báli se zajetí snad víc než smrti. Co jim může vadit, když si s nimi děvčata pohrají? S námi si hrají pořád a ty jejich hry se nám docela líbí, tak co?

Jenže Estragonovi řekl jeden zajatý důstojník jasně: „Zabijte mě, ale nevydávejte čarodějkám! Nechci, aby mi vzaly moji duši... to už by bylo lepší zemřít!“

Miguel přesto rozhodl poslat ho do zajetí. Řekl mu to.

„Jste zločinec! Neuznáváte důstojnickou čest! Proklínám vás!“ řval důstojník a vzpouzel se, dokud nedostal bičem.

„Pitomec zůstane pitomcem.“ komentoval to Estragon.

Když to Diana spočítala, zjistila, že Erdensteinův pluk se ztenčil asi na polovinu; zkušený a obezřetný kapitán Beck zkusil několik útoků, ale všechny šly do prázdna, snahou dívek nebylo bojovat, ale vylákat za sebou vojáky do nepřehledného lesa, tam rozdělit a pochytat jako králíky. Střílet nechtěly vůbec, boj šavlemi přijímaly zřídka a nejradši ze všeho utíkaly; pořád však provokovaly, vykřikovaly všelijaké posměšky a vytvářely dojem, že střetnutí neberou vážně.

Beck byl sdostatek zkušený a obezřetný, aby věděl, že ať udělá cokoliv, nepříznivý výsledek bude v každém případě kladen za vinu jemu. Major Erdenstein, který mohl vydat nějaké rozkazy, zmizel jako dým a je téměř jisté, že ho strigy zajaly. Vojáci, co se vrátili z nezdařených útoků, hlásili, že na straně nepřítele bojují před chvílí zajatí kamarádi; Beck tušil, že je možno v zajetí muže zlomit a přinutit, aby se přidal k nepříteli, ale nechápal, jak to stihly během půlhodiny. Jediným vysvětlením byla černá kouzla; když na pár okamžiků zahlédl ty ženy, nepochyboval, že jsou skutečně spíš strašidla než lidé. Míhaly se mezi stromy ve svých strakatých kožíšcích, smály se, provokovaly posměšnými výkřiky a okamžitě mizely, jakmile po nich vojáci začali střílet nebo se za nimi rozjeli. Beck se pokusil jim připomenout vojenskou čest a vyzvat je k přímému boji, ale odpovědí mu byl jen výbuch smíchu.

Když spočítal, kolik mužů mu zbývá, zjistil, že necelá polovina. Zděsil se a usilovně přemýšlel, co počít. Nejlepší bylo vrátit se zpět k armádě; ale to by znamenalo projet znovu trasu, kterou už jednou postupovali, náročnou a obtížně schůdnou. Na každém kroku můžou čarodějnice zaútočit! Pohnout se vpřed bylo ještě nesmyslnější, neměl představu o směru, zato věděl, že tam mohou připravit všelijaké nástrahy. Nařídil tedy srazit se v otevřeném terénu co nejtěsněji dohromady a vyčkávat; na co, nevěděl. Kdyby aspoň útočily, střílely třeba šípy jako Indiáni nebo tak něco! Jenže ony nic; zapálily si v lese několik ohňů, hřály se u nich, možná něco jedly, ale rozhodně zpívaly, hrály na kytary a bubínky a skvěle se bavily.

Setmělo se, Beckův pluk trčel uprostřed paseky, kryl se svými koňmi a nákladem a mrzl, aniž jim někdo ubližoval. Zkřehlí vojáci proklínali a navrhovali také zapálit oheň, ale nebylo z čeho; jít na dříví znamenalo nechat se chytit, protože v křoví na pokraji lesa určitě někdo číhal. Jeden hlupák se z ostychu vzdálil od ostatních a zašel kvůli velké potřebě za křoví; vzápětí ho jakási černá holka chytila do smyčky a divoce řvoucího nešťastníka někam odvlekla. Beck zakázal za tímto účelem odcházet.

„Co máme dělat, kapitáne?“ vyptávali se chlapi.

„Musíme vydržet do rána.“ opakoval stereotypně.

„No dobře; a co budeme dělat ráno?“

„Potom už budeme aspoň vidět!“

„Ale co uděláme, až budeme vidět?“

Beck se zamyslel; radši mlčel, než aby přiznal, že neví. Mohli střílet, někteří to dokonce občas zkoušeli. Střílet, jenže po kom a po čem? Vyčkávat; zásoby potravin sice měli, ale polní láhve většinou vypité, a zvláště nic, co by je chránilo proti mrazu. Zima nebyla velká, ale když jen tak stáli či seděli na zemi a nehýbali se, brzo prokřehli. A v lese planuly ohně – teď už jich bylo snad víc než čarodějnic, buď si každá založila svůj, nebo je chtěly tou spoustou světel provokovat.

„Ty mrchy si s nám hrajou, kapitáne!“ stěžovali si muži. „Ony nebojují, posmívají se nám!“

„Tomu se říká psychologická válka, víte? Musíme to vydržet!“

„No dobře – jak dlouho?“

„Co já vím? Do rána...“

„A potom bude co? Přijde nám někdo na pomoc?“

Beck mlčel.

„Ví někdo, kde jsme? Může se sem dostat nějaká naše jednotka?“

Beck mlčel.

„Nebylo by lepší... třeba vyjednávat?“

Beck původce návrhu strašlivě seřval. Vyjednávat – s kým? Německý elitní důstojník se má dohadovat s holohlavou pomalovanou děvkou, která si z něj tropí šašky? O čem s ní má mluvit?

Takže radši trčeli na místě a mrzli. Čas se neuvěřitelně pomalu vlekl, z lesa zněl zpěv, smích, blikaly ohýnky. Odpočívají, baví se, mají určitě horký čaj...

Nějaký strážmistr navrhl, že se s oddílem vypraví pro dřevo. Na jednoho muže, který bude sbírat dříví, dá vždycky dva, kteří ho budou hlídat s namířenými puškami; to přece půjde, ne? Beck nad tím pouvažoval, ale i jeho roztřásala zima; dovolil tedy, aby se třicet mužů vydalo k okraji lesa. Viděl světýlka elektrických lampiček, slyšel jejich kletby, protože vše bylo zasněžené a cokoliv hořlavého se hledalo obtížně. Asi půl hodiny se nedělo vůbec nic, chlapi přece jen shromáždili nějaké klacky a chystali se je odnést, když náhle přišel útok. Vlastně nebylo ani vidět, co se děje, jen se ozvalo pár výstřelů, nějaké kletby, výkřiky. Když hluk rvačky ustal, ozval se smích čarodějnic a Beck věděl, že právě přišel o dalších třicet vojáků.

„Tohle nemá cenu, kapitáne!“ křičel kdosi ze tmy. „Vyjednávat!“

Tentokrát mu kapitán nevynadal. „O čem chceš jednat?“

„No... třeba nás pustí domů!“

„Proč by to tak asi dělaly?“

„No... máme přece zbraně! Budeme se bránit!“

„Tak se braň, pitomče! Proti čemu, když nikdo neútočí?“

„Tak třeba... prorazit, ne?“ navrhoval někdo jiný.

„Zpátky? S nimi za zády?“

Vojáci se začali hádat mezi sebou; kapitánovi se podařilo najít v polní láhvi poslední zbytek rumu, nalil jej do sebe a zabýval se neradostnými úvahami. Zamotal se do všeho, co ho mohlo hřát, ale zima si našla cestu i nepatrnými skulinami. Zakrátko byl tak zmrzlý, že snad na chvíli usnul vyčerpáním. Když ho probudili, hlásil mu nějaký poddůstojník, že blíže nezjištěný počet mužů se potají odplížil z tábora; zřejmě se odešli vzdát.

„Dám je zastřelit!“ vztekal se Beck. „To je dezerce!“

„Dostanou nás všecky, kapitáne!“ klepal se poddůstojník. „Pořád ještě se tam chechtají a hrají na kytary! Mají tam teplo...“

Beck se rozhodl. „Budu s nimi jednat!“

Jeho rozhodnutí všem dodalo odvahu; okamžitě se to rozkřiklo, chlapi pozvedli hlavy a pevněji sevřeli svoje pušky. Kovu se však už dotknout nemohli, aby jim nepřimrzly prsty.

„Hej, vy tam! Tady je kapitán Beck! Chci mluvit s velitelem!“ křičel Beck do lesa, co měl síly.

Chvíli se nedělo nic; Beck opakoval výzvu několikrát, až přišla konečně odpověď: „Já jsem velitelka! Co chceš?“

„Vyjednávat!“

„O čem?“

„Chci vyjednávat, neslyšíte? Uznáváte právo parlamentářů?“

„Tak přijď sem! Stačí na okraj lesa!“

„Nezajmete mne? Necháte mě se vrátit?“

„Když ti na tom tak záleží...“

„Žádám od vás čestné slovo!“

„Čestné slovo, že ti neublížíme!“

Ještě chvilku diskutovali, zda se čarodějkám dá věřit, ale nic chytrého nerozhodli. Takže se kapitán s jedním vojákem, který mu svítil lampičkou, vydal k okraji lesa. Tam ho čekal nějaký stín; ne, dva stíny a ještě jeden ze psů, které čarodějky používaly. Když na něj voják posvítil, Beck poznal, že to není pes, ale vlk, zjevně ochočený, protože jedna ho hladila.

Čarodějka mu sahala k rameni, byla štíhlá, velice hezká, i přes nějaké značky namalované na tváři. Vypadala bezstarostně.

„Přišel jsem se dohodnout, jak vyřešit tuto situaci!“ prohlásil kapitán Beck autoritativně.

Mladá žena se zasmála. „Nám je to fuk. Počkáme až zmrznete, potom zachráníme ty, co přežijou a půjdem.“

„Chcete nás tady nechat zmrznout?“

„Ne. Vy to chcete.“

„Jakou máme jinou možnost?“

„Přijďte k našim ohňům. Dáme vám horkou polívku a večeři.“

„To by znamenalo se vzdát!“

„Jenom, když budete chtít.“

„Chcete tvrdit, že nás pozvete ke svému ohni, nakrmíte nás a pak pustíte zpět do našeho tábora?“

„No – proč ne?“

„A nic víc?“

„Kdyby byly mírové časy, dovolila bych děvčatům pomilovat se s vojáky, kteří se jim líbí. Ale protože je válka, podléhají dívky určitým usměrňovacím zákazům; takže lituji...“

„To myslíte vážně, slečno?“

„Myslím vůbec někdy něco vážně?“

„Vy jste snad opilá!“

„Určitě ne! Pít nesmím, dokonce bych neměla ani kouřit, ale teď před chvílí jsem si zapálila... nechcete cigaretu?“

Kapitán natáhl ruku, pak zaváhal. „Nesmím od vás nic vzít!“

„Smůla, co? Mám tu polní láhev s horkým čajem...“

„Otráveným?“

„Moje čestné slovo, žádný jed v něm není!“

„Jed ne, to chápu! Ale droga! Nakrmíte moje vojáky, ale oni pak už nebudou chtít odejít! Dostanou se do vašeho vlivu...“

„Ano.“

„To mi klidně říkáte do očí?“

„Kam ti to mám říct?“

„Přišel jsem se dohodnout! Dohodnout, chápete to?“

„Jistě. Je ti zima, máš hlad a strach. Ale ještě ne dost. Nic nevadí, my máme dost času. Počkáme, až tě zima donutí...“

„Nikdy se nevzdám! To se radši zastřelím!“

„Tvoje věc.“

Kapitán polkl dvakrát naprázdno. „Kdo vy vůbec jste, slečno?“

„Veronika, markýza z Mendozy di Castro, provdaná vévodkyně da Villablanca, abatyše Řádu Čistého Srdce Našeho Pána z Madridu.“

„Kapitán Friedrich Beck... k vašim službám!“

„Těší mě, kapitáne. Jestli si to rozmyslíš s tím zastřelením, budeme možná dobrý kamarádi. Jinak ti přeju hezkou cestu do pekla a lituju; šlo by to daleko příjemněji...“

„Vzdát se vám, že? Zaprodat svou vojenskou čest?“

Veronika se rozesmála. „Já si počkám...“

Beck zaklel. „Pustíte mne zpátky k mým mužům?“

„Proč ne? Někdo ti v něčem brání?“

„To zvíře... kouká na mě tak hladově!“

„Rexík? Právě jsem ho nacpala vaječnou omeletou, takže hlad by mít neměl. Možná by tě kousl, kdyby ses bránil, ale jinak je to miláček! Přijmi naše pozvání a zítra si s ním můžeš hrát!“

Beck ještě jednou zaklel a znechuceně odešel ke svým.

„Tak co?“ obklopili ho. „Jak to dopadlo?“

„Nijak! Nechtějí slyšet!“

„Něco přece řekly, ne?“

„Máme se vzdát. Potom budou jednat dál.“

„Bojovat nechtějí? Proč?“

„Nechápeš? Stačí, když pochytají ty, co se vzdálí!“

Beck si sedl na svoje místo, zamotal se do pokrývek a mlčel.

Vojáček, jehož vzal s sebou, odešel z doslechu a pod pečetí tajemství zopakoval svým nejbližším kamarádům, co si pamatoval z rozhovoru kapitána s čarodějkou. Ti nejbližší kamarádi to prozradili taky jen nejbližším kamarádům; takže za chvíli to věděl celý pluk a chlapi propadli beznaději.

„Mají tam teplo! Horký čaj...“ šeptaly nějaké hlasy.

„A v něm drogu, po které ztratíš vůli se bránit!“

„Co je na tom tak strašnýho?“

„Zajmou tě! Už nikdy se nevrátíš domů do Německa!“

„Máme tam něco, k čemu se musíme vrátit?“

Čas plynul. Beck mlčel. Hlasy si tiše šeptaly ve tmě.

Okolo třetí hodiny ráno se další jednotlivci a malé skupinky odplížily k ohňům. Pokud je velitelé viděli, obvykle nezasáhli. Neměli sílu, nebo jim to už bylo jedno.

Okolo čtvrté rozhodla Veronika, že se nad nimi slituje, neboť byl strašlivý mráz. „Rozhýbejte to tam trochu, nebo zmrznou!“ poručila vlkům, ti se poradili a vyrazili do akce.

Koně, kteří až dosud stáli téměř apaticky a tiše trpěli zimou, hladem a nedostatkem pohybu, se najednou začali plašit, řehtali, trhali se na otěžích. Vojáci byli nuceni vstát, uklidňovat je, starat se o ně. Většinou podřimovali, rovněž zcela apaticky; teď dalo velitelům dost práce přinutit je k nějaké činnosti. Při tom důstojníci zjišťovali, kolik vojáků jim zbylo a seznali, že se počet opět ztenčil, aniž by věděli jak.

Sotva se podařilo koně trochu uklidnit a ulehnout, už vyváděli zas. Beck lítal po táboře, klel a hrozil chlapům za nedbalost.

„To dělají ti vlci!“ vysvětloval mu někdo. „Opravdu, já jsem jednoho viděl! Stál dva metry ode mne a vyplazoval jazyk, jako kdyby se mi smál! Koně ho určitě ucítili...“

„Příště ho zastřel, pitomče, jen ho uvidíš!“

„Já nevím, pane... je to rozumné? Aby se třeba nenaštvaly!“

„Co ti záleží na tom, jestli se naštvou?“ chytil Beck vojáka pod krkem. „Já ti rozumím, ty lumpe; chceš k nim utéct, vzdát se, abys dostal ten jejich otrávený čaj, co? Máš strach?“

Voják, překvapený výbuchem vzteku důstojníka jindy klidného, jenom ustupoval a nechápal situaci.

„Aby tě čerti vzali!“ odplivl si Beck a šel po svých.

Klid trval půl hodiny, pak přišel další poplach.

„Teď už toho mám dost!“ zuřil Beck.

„To je taky tím, že máme spoustu koní navíc!“ vysvětloval mu jeden z vojáků. „Chlapi, co vzali kramle, tady svý nechali, aby to nebylo nápadný... co teď s nima máme dělat?“

„Strč si je třeba do...“ odsekl Beck.

„Tam se těžko vejdou, pane!“ soudil voják lhostejně.

Beck se zamračil; taková drzost do očí veliteli nebyla obvyklá.

„Třeba pustit, pane?“ zeptal se jiný voják.

„Třeba! Vyžeňte ty přebytečné z tábora!“

Muži byli zvyklí plnit příkazy. Odvázali koně navíc a zaháněli je, ovšem koně nechápali důvod a nešli. Když je tedy nechali být, rozptýlili se po pasece a pokoušeli se najít něco k snědku, což se nepodařilo; někteří se odloudali ke křoviskům a okusovali je.

Dívky z leopardí gardy se nijak nekryly, chodily po okraji lesa, občas vybraly některého koně a odvedly s sebou. Daly jim tam zřejmě nějaké seno, pak na ně posadily zajatce a poslaly do kláštera. Muži slyšeli jejich smích, ale taky hlasy svých kamarádů, na rozdíl od nich v dobré náladě.

„Nepodléhejte panice!“ nařídil Beck. „Vydržíme do svítání!“

„To určitě, pane – ale co pak?“

Beck nechtěl přiznat, že nemá sebemenší tušení.

Obloha na východě se pomalu jasnila a vojáci byli šťastní; dočkali se rána! Sice jich zbyla sotva třetina, ale přežili noc a ve dne přece čarodějnice nemají žádnou moc, to je jasná věc a každý to ví – ne?

„Žádný čarodějnice nejsou, ty idiote!“ řval Beck.

„Jo – a co jsou teda támhle ty?“

„Docela obyčejný ženský, který si na čarodějnice jenom hrají a zkoušejí na nás svý pitomý triky, chápeš, pitomče?“

„Když to jsou obyčejný ženský, proč se jich teda bojíme?“

„Já se jich nebojím!“

„Tak co budem teda dělat?“

„Střílet po nich! Zastřelte každou, kterou uvidíte!“

„Kapitáne, je to rozumný?“

„Kdo tady velí – já nebo vy?“

Voják si odplivl do sněhu, ale neřekl nic. Beck se tvářil zle a zvažoval svoje postavení. Jeho rozkaz střílet po čarodějkách moc rozumný nebyl, to mu bylo jasné – ale co jiného dělat?

„Pane!“ vykřikl někdo z vojáků. „Jedna jde sem!“

„Má bílou vlajku? Je to parlamentář?“

„Vlajku žádnou nemá. Ale zbraň taky ne... jenom feldflašku!“

Kapitán Beck poznal Veroniku; přicházela zcela bezstarostně, neměla skutečně revolver ani meč, dokonce ani nůž; přes rameno si nesla jenom velikou polní láhev.

„Ahoj, kluci!“ řekla a klidně vstoupila mezi ně. „Tak jak jste strávili noc? Teď už to bude fajn, za chvilku vyleze slunce...“

„Proč přicházíte, madam?“ otázal se kapitán škrobeně.

„Proč? No... třeba na sousedskou návštěvu, to nestačí?“

„Není obvyklé navštěvovat nepřítele!“

„Ty taky nejseš žádnej nepřítel, Fricku. Aspoň z naší strany se to tak nejeví. Jdu se ptát, jestli nechcete horkej čaj, případně trochu ovesný kaše na snídani. Máme toho fůru...“

„A všechno je to otrávený!“

„Ty seš přeci blbej! My to jíme, tvý chlapi to jedí a žádnej na to ještě neumřel. Jsou v tom posilující látky, vitamíny a tak, ale to v každým jídle!“

„Je to droga! Jaký by to na nás mělo účinek?“

„Nebyli byste zmrzlý jako drozdi.“ Veronika si sedla mezi ně, opřela se zády o něčí sedlo a usmívala se.

„A poslouchali bychom vás na slovo – jako nějaké loutky!“

„Proč jako loutky? Ponecháváme každému svobodnou vůli. Z těch kluků, co tam jsou, si každý může vybrat, co chce dělat!“

„Proč tedy chtějí odejít k vám?“

„Protože dostali rozum. Rozsvítilo se jim!“

„Očarovaly jste je! Jste čarodějnice!“

„Jo, to jsme. A co?“

„Čarodějnice patří upálit!“

„Zkus to, chytráku! Skutečná čarodějnice by ti opálila fousy, ale jí samotný by se oheň nedotkl! Že jste v sedmnáctým století v Německu upálili fůru chudáků, který neměli o magii ani tušení, je dost chabej argument... Zkus to se mnou a uvidíš!“

Beck si uvědomil, že se zaplétá do diskuse, během níž chlapi přicházejí blíž a blíž, se zájmem naslouchají a necítí nenávist k té usměvavé ženské, přes divné ustrojení a... echm, účes.

„Bacha, chlapi! Chce nás ukecat sladkejma řečima! Je to podraz, ta ženská nám jde po krku!“

Veronika se rozesmála. „V životě jsem neviděla tak zbabělý kluky! Čeho se bojíte? Jsem tady sama, nikomu nic nedělám, nikoho jsem se ještě nedotkla. Můžete mě svázat, mučit, znásilnit nebo cokoliv chcete – tak z čeho ještě máte strach?“

„Magie! Pořád samá magie!“ vykřikoval kapitán.

„A když jo, co bys udělal?“

„Zabiju tě!“

„Víš jistě, že je to možný?“

Beck se zarazil. Existovala jistá možnost, že ta bláznivá holka má pravdu, její bezstarostnost na to vypadá. Jistě, není to možné; ale bylo možné, aby jeho dobře vycvičení vojáci podlehli partě vysměvačných ženských, které zatím nevystřelily ani ránu, dokonce snad ani nemají pušky? Teď už samozřejmě mají, sebraly je bez výstřelu jeho chlapům. A co to povídá teď?

„Vysvětlím, jestli chceš: Tohle tělo je samozřejmě smrtelný. Když do mě píchneš, poteče krev a když mi usekneš hlavu, bude to vypadat, jako kdybych byla mrtvá. Jenže ve skutečnosti se jen zbavím smrtelnýho těla – na nějakou chvíli. Zbude ze mě duše... to, co se ve vašem podání jeví jako strašidlo. Budu si muset trochu pohrát s tím, co mi to udělal; riskneš to, brácho?“

Beck vytušil, že mnozí jeho vojáci by to neriskli. Kromě jiného mu silně vadilo její familiární chování, podivná němčina s cizím přízvukem, lehkomyslná bezstarostnost... jí není zima, nemá hlad, je docela spokojená. Je to pro ni zábava!

„Máte tady pěknou zimu,“ řekla, odšroubovala závěr polní láhve a napila se. Beck cítil, jak jí horká tekutina klouže do krku. Pak podala láhev nejbližšímu vojákovi; než Beck stačil zasáhnout, muž se jí zmocnil a skutečně se taky napil. Pak dal dalšímu...

„Proboha, vy blázni!“ zařval kapitán. „Nepijte to!“

„Ale ono to není otrávený, kapitáne! Je to obyčejnej čaj!“

Láhev kolovala od úst k ústům, každý se napil co mohl, ale čaje v ní bylo pořád dost a dost. Beck si uvědomil, že může mít obsah maximálně litr, vojáci už vypili nejmíň tři litry a stále zbývá... Copak zmátla svými triky i mne?

Pohlédl na ni zuřivě, ale setkal se jen s jejím úsměvem.

„Cos to s nima udělala?“

„Myslíš, že si s tebou nedokážu poradit?“ řekla vesele. „Ty se mne nemusíš dotknout, nemusíš ode mne nic vzít...“

„Tak řekni: jak jsi mě dostala?“

„Podíval ses mi do očí?“

Zdrceně se usadil a sevřel hlavu do dlaní.

„Hele, čarodějko, ten tvůj čaj došel,“ hlásil nějaký voják. „Už asi nemáš, co... je dost dobrej!“

„Tady ne. Museli byste jet s náma na ten mejdan u nás...“

„A fakt tam máte teplo a něco k jídlu?“

„Spolehni se.“

„Nevěřte jí!“ zalkal Beck. „Lže vám do očí!“

„Nelžu. Ne, že bych byla tak pravdomluvná; prostě nemám žádný důvod lhát. Nestojí mi to za to. Stejně půjdete, dřív nebo později. Jenom už mě nebavilo pořád čekat...“

„Neudělají nám nic, když teď půjdem k tomu vašemu ohni?“

„Špatnýho nic. Dají vám jíst a pít...“

Voják zapíchl svou ručnici do sněhu a vyrazil k lesu.

„No počkej! Ty krámy snad vezmeš s sebou, ne? Kdo se s tím bude tahat? Pušku, šavli, tvýho koně, sedlo... A uklidit tady! Nemusí tu po nás zůstat svinčík jako po prasatech!“

Vojáci poslechli jako beránci. Sotva jeden začal balit své věci a uklízet kolem sebe, ostatní se přidali. Sedlali koně, uvazovali na ně pokrývky... počínali si tak, jak je učili jejich nadřízení. Jen poslouchali tu holku...

„Co ty, Becku? Půjdeš s náma nebo se vrátíš domů?“

„Můžu se vrátit?“ zeptal se zlomeně.

„Můžeš, co chceš. Nic jsem ti neporučila. Nikomu nic neporučím, dokud nechce. Včera jsme chytaly kluky násilím, dneska už ne. Stačí vás nechat trochu vymrznout...“

„Když se vrátím a řeknu jim, co se stalo, postaví mě před válečný soud! Dají mě zastřelit!“

„Neboj se, tak strašný to nebude. Když jim jasně řekneš, co se stalo s tvým plukem, budou dost pozorně poslouchat...“

„Uvěří mi?“

„Mám ti dát písemný potvrzení, že jsem ti tvůj pluk vyfoukla? Můžu to třeba napsat i do novin... jak jsem to udělala!“

Kapitánovi se chtělo plakat. Zatoužil aspoň jednou se dotknout její pleti, vnímat teplo jejího těla... byl příšerně zmrzlý.

„Pomoz mi, čarodějko!“ zaprosil.

Veronika ho objala, sevřela v náručí a dlouze políbila. Zůstala s ním skoro minutu a dýchala mu do úst. Tím dlouhým polibkem se do jeho jeho žil navrátila všechna síla.

„Co ještě pro tebe mohu udělat?“ zeptala se.

Rozklepal se jako malý ustrašený kluk. „Jsi mrcha!“ zašeptal.

„Jsem. Všechny jsme strašný mrchy!“

„Jsem v tvé moci! Co mi poručíš?“

„Protože jsem mrcha, poroučím: Vrať se domů. Pozdravuj svého císaře a řekni mu, jak jsi strávil noc s Veronikou z Mendozy. Ať přijde, čekáme ho. Ještě nevím, co s ním uděláme, ale určitě na to dlouho nezapomene...“

„Proč mě posíláš pryč? Teď, když nechci odejít?“

„Tak se to dělá. Posledního vždy propustíme, aby mohl jít ke svým a varovat je. Řekni jim, co se stalo. Řekni, že je to jen setina toho, co se mohlo stát. Vyřiď jim pozdrav Veroniky, služebnice Chrámu Božího. Řekni, že má moc je jen kapka v oceánu proti moci mého Pána.“

Beck se rozhlédl kolem sebe; poslední vojáci balili své věci a spěchali k ohňům. K čemu byla ta strašlivá mrazivá noc? K čemu bylo celé tohle nesmyslné tažení? Nebylo by lepší...

„Nevyháněj mě, Veroniko! Dovol mi jít s vámi!“

Sklopila oči. „Jednou bys mne obžaloval, že jsem tě očarovala. Ne; chtěl ses vrátit ke svým, tak se tam vrať!“

„Ale... já tě miluji, čarodějko!“

Zarazila se v pohybu a chvíli stála nehybně. Pak řekla:

„Až doteď jsem na tebe nepoužila žádnou magii; teď musím. Moje ani tvoje přání nerozhoduje o tom, co se stane. Vidím, že musíme každý splnit svou povinnost. Tvá povinnost je vrátit se tam a říct jim o všem, co se stalo. Uvědomuješ si to!“

„Ano! Ale nechci...“

Vložila mu ruce na hlavu. „Teď posloucháš moji vůli. Ale musíš vědět, že nesmím ublížit žádné živé bytosti, naopak musím každému prokázat nějaké dobrodiní. A tobě jsem právě ublížila.“

Zavřel oči. Ale nepomohlo to, stále ji viděl před sebou.

„Už nikdy mne nespatříš, Friedrichu Becku. Prožiješ velmi zlé věci, až vypovíš svoje zážitky. Budou tě vyslýchat, nevěřit ti; budou se pokoušet tě léčit. Strašlivě bys trpěl, kdybych s tebou nezůstala... Musím ti dát sílu to všechno přemoci...“

Kapitán měl na opasku dýku, krásnou a ozdobenou říšským orlem. Veronika ji vytasila a pokynula mu; pak ostrou špičkou učinila tři škrábance nad jeho levým uchem. Vyteklo trochu krve, setřela ji prsty a potřela jí vlastní čelo. Vložila ruku na místo, které poranila, a pronesla:

„Od této chvíle už nikdy nepocítíš bolest ani strach; nepocítíš horko ani zimu; nepocítíš hlad ani žízeň....“

„To je všechno?“ zeptal se, když odtáhla ruku.

„To není tak málo. Teď jdi a splň svou povinnost.“

„Uvidím tě ještě někdy?“

„Ne.“

„Celý život tě budu hledat!“

„Můžeš. Ale nenajdeš.“

„Slituj se nade mnou! Opravdu už mi nemůžeš dát nic víc?“

Veronika se zamyslela. „Možná... snad ještě písničku.“

Šel s ní k jejímu ohni. Vojáci se nadšeně cpali sladkou kaší z ovesných vloček, zapíjeli to horkým čajem, smáli se a žertovali s děvčaty. Noc minula, vycházelo slunce.

Veronika si vypůjčila kytaru. „Umíš anglicky?“

Beck uměl trochu z doby svých studií. Začala zpívat:

Farewell now my brother

Up ahead there lies your road

And your conscience walks beside you

It°s the best friend you will ever know

And the past is now your future

It bears witness to your soul

Make sure that the love you offer up

Does not fall on barren soil.

For the wind cries of late

In the whispering grass

Our way of life is held

In the spinning wheels of chance

I believe in the ways of an older law

When we used to dance to a different drum

And we are changing our ways

Yes we are taking on different roads

Tell me more about the forest

That you once called home.

For the wind cries of late

In the whispering leaves

And the sun will turn to waste

The heavens we build above.

Father teach your childern

To treat our mother well

If we give her back her diamonds

She will offer up her pearl.

But I°m not bitter no I°m surviving

To face the world, to raise the future

So why don°t you tell me, come on and tell me

About the world you left behind.

Come on and tell me.

„Je to skotská balada; naučil mne ji Donald MacLawwen, jeden z našich důstojníků. Kromě toho, že skvěle ovládá šavli, umí taky hrát na dudy a na keltskou harfu.“

„Mohla bys mi to přeložit?“

„Jistě, to mohu také.“

Sbohem teď, můj bratře

Přímo před námi leží tvá cesta

A tvoje svědomí kráčí vedle tebe

To je nejlepší přítel, jehož můžeš mít

Minulostí je nyní tvá budoucnost

Přináší svědectví o tvé duši

Buď si jist, že tě obětavě miluji

To nepadne na neúrodnou půdu.

Až vítr později zavolá

V šeptající trávě

Naše cesta životem bude stálá

V rozvanutých kruzích náhody

Věřím v cesty nejstaršího zákona

Když zkoušíme tančit podle různých bubnů

I když jsme změnili své cesty

Ano, používáme různé cesty

Vyprávěj mi víc o pralesích

Až tě jednou zavolá domov.

Až vítr později zavolá

V šeptajícím rozloučení

A slunce se obrátí do pustiny

nebesa se postaví vzhůru.

Otče, nauč své děti

Vážit si dobroty naší matky

Jestliže jí dáme zpět její diamanty

Ona nám obětuje své perly.

Ale já necítím hořkost, nepřežívám ji

Před tváří světa zvedáš budoucnost

Tak proč mi nevyprávíš, pojď sem a vyprávěj mi

O světě, který jsi opustil

Pojď sem a vyprávěj mi.

Plakal, když odjížděl. Tu její písničku si zapamatoval až do konce svých dnů.

Errata:

08.08.2021 12:24