Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Biče války

Baron Ungern se držel Charryho štábu; neměl žádné povinnosti, také nestál o žádná práva. Prostě tu byl, tvářil se pochmurně a spřádal nějaké plány, do kterých však nikdo neviděl. Někteří velitelé jej snášeli, jiní nikoliv; k těm patřil zejména starý Wilfrid von Rhode, jemuž se satanista chránil přijít na oči.

Ale skvěle se hodil ke zvyšování lesku Charryho štábu, třeba když hodlal přijmout delegaci občanů města Treuheimu a okolních vesnic: pár starých sedláků, dva tři dělníci z místní textilky a všelijací podobní lidé postávali v refektáři, mačkali v rukou čepice a ulekaně se stahovali ke stěnám, když kolem nich prošel nějaký důstojník či žena v šafránovém rouchu mnišky.

„Co mi přinášíte, přátelé?“ oslovil je Charry. „Obáváte se snad o své domy, rodiny či majetek? Nemohu slíbit, že se válka nedotkne vašich domovů; ale mohu vám slíbit, že jediný člověk této země nebude vystaven zlobě nepřátel, dokud budu živ! Nepustím nepřítele do země; přísahal jsem, že budu bránit vlast – a svoji přísahu dodržím!“

„O to by ani tolik nešlo, milostpane,“ žmoulal čepici starý sedlák. „My teda jako... kdyby milostpán dovolil, voni vydali takovou výzvu, že jako na pomoc... My nejsme žádný vojáci, jenom obyčejný chlapi z polí a z fabrik, jo? Ale když vy jdete do boje za nás, tak se sluší, abysme my šli taky do boje za vás, ne? Ať se nám dají nějaký rozkazy a my už se nějak zařídíme!“

„Vaše odvaha a vlastenectví mne uchvacuje, ale nemáte zbraně ani vojenské zkušenosti! Jak chcete bojovat?“

„Nejsme dnešní, pane!“ usmál se zarostlý pobuda s dřevorubeckou sekerou za pasem. „Dokážem vodprásknout srnečka panskýmu hajnýmu zrovna před nosem; tak co bysme nedokázali vodbachnout nějakýho takovýho hajzlíka, co sem táhne rabovat?“

„No bať!“ řekl starý sedlák. „A my máme vidle, kosy a sekery! Chlapi z fabriky svařili takový hejblata... když to pustíme těm vojákům se svahu pod nohy, málokterej vstane!“

„Jsem vám upřímně vděčen za každou pomoc, kterou mi poskytnete! Ukažte mi ten vynález!“

Vynález byl dost jednoduchý: železné sáňky, na které byly navařeny kosy a bodce. Kdyby vjely mezi sevřený oddíl, dokázaly by spolehlivě posekat nohy alespoň těm nejbližším.

„No já nevím... ale vypadá to pěkně!“ ocenil Charry. „Vy tedy chcete vytvořit domobranecké oddíly, to je hezké! Zvolte si velitele z nejlepších lidí, co máte, a připravte se; pošlu vám příkazy, jak si v bitvě počínat...“

Chlapi spokojeně zahučeli. „Teď jde o to, šéfe: třeba ty koně, co jste pobrali dragounům; budete je potřebovat?“

„Snad ani ne... vy chcete vytvořit jízdní oddíl?“

„No, když bude potřeba... ale hlavně do tahu, ne? Však brzo už bude jaro, bude potřeba začít osívat! Mohli bysme nějaký...“

„Ale ovšem, jistě! Co bychom s takovým množstvím koní dělali!“

„No výborně! A oni vojáčci mají spoustu dobrejch věcí... vaše milost zajisté nebude potřebovat takový drobnosti...“

„Ovšem že ne, vemte si, co budete chtít!“

„S váma je fakt rozumná řeč, pane! Můžem to říct dál?“

„Ale jistě! Řekněte to, komu chcete!“

„A vaše milost to svejm lidem řekne taky? Třeba by se některý oddíly od vaší jízdy mohly usadit přímo u nás ve vesnici; my už bysme se s nima nějak dohodli...“

„Docela dobrý nápad; ano, řeknu jim...“

Sedláci a místní občané děkovali a radostně odcházeli. Charry nad tím pochybovačně kroutil hlavou. „Tolik nadšení a ochoty jsem od nich rozhodně nečekal. Obyčejní sedláci a hle: touží obětavě bojovat za svoji vlast!“

„Aby ses nepletl!“ zahučel Ungern. „Vidím těm lotrům až do žaludku: touží rozkrást vše, co po Němcích zbude! Pochopili, že tvoji vojáci sice rozsekají nepřítele na mraky, ale odnesou z jejich majetku nanejvýš to, co se jim vejde do sedlových tašek! Všechno ostatní tu musejí nechat; oni se sedláčkové postarají!“

„Zdá se, že o nich nemáš moc vysoké mínění!“

„Zdejší lidé žijí z pašeráctví a všemožných kšeftů s Německem; kdyby se tohle území připojilo k Říši, bude po pašování a kšefty budou v jeteli! Nediv se, že fandí tobě; kromě toho tví jezdci jsou v podstatě dobráci a když mají dobrou náladu, dali by lidem první poslední. Sedláčkové jsou ochotni obětovat i svoje manželky a dcery, jen aby se to vojákům líbilo...“

„Máš nechutné nápady!“

„A ty jsi slepý jako patrona, drahý císaři! Nebo jsi už docela zblbnul z tý agitace, co šíří tvoje žena a její kamarádky? Věříš v absolutní oddanost svých lidí Bohu a řádu a nepřipustíš, že většina jsou malý hajzlíci, kteří hodlají urvat co se dá a zatáhnout si to do vlastního chlívka?“

„Hlavně vím, že ty jsi velekněz satanistů; jméno tvého pána znamená, že potají hází bláto na Hospodina. Tak se nedivím, že se tady snažíš pomlouvat počestné vojáky!“

Ungern se roztomile usmál: „Já nepochybuji o neposkvrněné cti žijících světců, jako je von Rhode, Almetta, Dunbar či Estragon. Hovořím o jejich mužstvu; jezdcích, kteří než dostali výzvu dostavit se do boje, žili jako povaleči, opíjeli se, prodávali co nebylo jejich a slibovali, co nemohli nikdy splnit. A touhle bohulibou činností se budou živit zas, až rozházejí svůj podíl na kořisti; nebo myslíš, že to bude jinak?“

„Připouštím určité pochybnosti, ale...“

„Ale! Co bude dělat plukovník Palmiro Corsi, až to tady skončí? Co umí kromě sekání šavlí? Co bude dělat Bello Bellini, cirkusový umělec a v současné době provozovatel bordelu? Co účelného umí vznešený princ Nazir? Někteří z nich možná kdysi pracovali; ale pod tvým velením si zvykli žít na vysoké noze a bez starostí; taky ten obdiv obecného lidu jim pěkně lichotí. Co budou dělat, až po vítězství a důkladné oslavě svou armádu rozpustíš?“

„Máš pravdu a kritizuješ mě právem. Ale máš nějakou radu?“

„Jen jednu: zamysli se nad sebou! Nevěř tolik na ochranu toho Pána, co sídlí nad oblaky a příznivě shlíží na tuto zem! Možná tě chrání jeho strážní andělé, ale...“

„Aha! Takže bych měl radši udělat obřad tomu dole! Chápu...“

„Ale ne! S tebou se opravdu nedá o ničem mluvit; copak tě někdo chce k něčemu zlákat? Snažím se vysvětlit, že většina chlapů jsou hajzlíci, co se umějí vášnivě modlit a krásně zpívají v chrámu, ale jinak žerou, chlastají, smilní a kradou jako každý člověk; jen se při tom zdobí křížem na plášti! Víš tohle všechno?“

„Vím. A co?“

„Jako komthur jsi za ně odpovědný! Na tvoji hlavu padne větší část jejich vin a hříchů; to jsi taky ochoten riskovat?“

„Dělám, co můžu, aby se to zlepšilo.“

„Nikdy se to nemůže zlepšit!“

„Já vím; ale nikdy se s tím taky nesmí přestat.“

Ungern mávl rukou, odplivl si a šel po svých.

Charry, rovněž znechucen, se odebral do sálů, kde bydlely dívky z gardy; právě se myly, máchaly svoje strakaté kombinézy a dost nadávaly, protože koupelny ve starém klášteře nebyly na výši.

„Z naší strany to je všechno,“ hlásila mu Veronika. „Pochytaly jsme jejich jízdu, přivedly ji sem a uložily k odpočinku; včetně těch ubožáků, co přivlekly šelmy a Estragonova jízda. Nic víc udělat nemůžem, takže hodláme zalehnout a spát. Máš něco proti?“

„Zcela jistě ne, děkuji vám. Chtěl jsem jen vědět...“

„Správně se ptáš, poutníku! Čarodějka Andrea hodlá spustit to nejlepší, co mají nahoře schované: mráz, sníh, vítr, metelici. Pro naše hosty z Německa nebudeme ničeho litovat; jen doporučuji všem zastrčit čumáčky, aby jim neomrzly...“

„Výborně! Teď ještě...“

„Miguel se vrací, na špagátě vede dalších pár zajatců a hrozí, že je předhodí tygrům, když nepřidají do kroku. Bude tady do oběda; to už sice bude mrznout, ale ještě snesitelně...“

„Fajn. Vidím, že víte úplně všechno!“

„Jo, ještě čičinky. Nepochybuj o tom, že zalezou do tepla, jsou už na cestě a ženou pěkný stádo koní, co rozehnaly a ukradly těm vojákům. Můžeš být spokojen!“

Charry byl; poděkoval a odešel. Pak dostal nápad, dal vyrobit velkou tabuli a napsat na ni:

Denis se svými kluky ochotně souhlasil, že odveze tabuli ke hranicím a tam instaluje na vhodné místo v blízkosti celnice; naši financové, znepokojení příliš velkým pohybem vojáků různých seskupení, se už chystali sbalit svoje věci a přerušit službu. Bylo možno jim to důrazně doporučit.

„Jo, zajeď tam, Denisi,“ souhlasil Charry. „Projeďte se na zdravě mrazivém vzduchu, možná teď pár dní budete muset zůstat doma a hřát se u kamen!“

„To my rádi... Mimochodem, kluci se ptají, jaké úkoly budeš mít pro nás v té bitvě! Moje Červené šátky by taky chtěly nějakou samostatnou práci, jako Veronika a její holky...“

„Vy? Prosím tě, co byste chtěli dělat? Jste děti...“

„Moji vojáci snad už prokázali, co umějí!“

Charry dal najevo, že usilovně přemýšlí, pak pohladil Denise po hlavě: „Ano, svěřím vám zvlášť zodpovědný úkol! Budete bránit klášter; tvoji kluci se rozmístí okolo a když se tu objeví nějaký nepřítel, zajmou ho a přidají k těm ve sklepě!“

„To ale vypadá, jako kdybychom se chtěli ulejvat z boje!“

„Klid, neboj se, že nebudete mít práci! Vojáci budou zajatce chytat a vodit ti je sem jako ovce; tví kluci je budou muset odzbrojit, zavřít a hlídat. To ti nestačí?“

Denis se zamyslel. „Úkolem všech řádových rytířů je poskytnout poučení přemoženým nepřátelům. Můžeme...“

„Můžete. Třeba jim smíte pohrozit i mučením, když se jim dost rychle v hlavách nerozsvítí!“

„Jenom pohrozit? Já myslel, že je budeme mučit rovnou!“

A tak se Charry konečně rozčílil: „Zmiz, než začnu s tebou!“

Denis zablýskal očima, rozesmál se a běžel do konírny.

A Charry řekl: „Tak bych s chutí dal někomu do držky!“

Diana konečně objasnila Charrymu důvod Ungernovy rozmrzelosti: čarodějka Andrea se s ním odmítla podělit o své znalosti ohledně ovládání Živého Ohně, ovlivňování počasí, hypnózy a tak. Přesněji řečeno, odmítla se s ním bavit o čemkoliv, což považoval za vrcholně nezpůsobné a nezdvořilé. Charry se rozesmál.

Zato princezny si sezvala všechny a zakrátko celý klášter zněl jejich zpěvem, duněním bubnů, ječením píšťal a cinkáním kartálů. Jakmile se jednou dostaly do extáze, nevěděly, kdy skončit; muži naslouchali a občas se přidávali ke zpěvu.

„Holky by nejlíp udělaly, kdyby při boji jenom zpívaly!“ řekl rozhodně Donald. „Když je slyším, hned mi stoupne odvaha!“

„Jenom odvaha?“ smál se Palmiro. „Mně i docela jiný věci!“

„Vy Taliáni myslíte pořád jenom na jedno...“

„Jestli to není tím, že vám pod těma sukněma nastydly vaječníky!“

„Tys už dlouho nedostal přes hubu, co?“

Došel k nim Bellini, začali si dělat legraci zas z něho, přitom neustále natahovali uši a naslouchali zpěvu. Mnohé taky zajímalo, co Andrea dělá; nedělala nic, zpívala elfsky a občas vztáhla ruce nad Oheň. Některé dívky začaly tančit, pak se k nim přidaly ostatní a všechny tančily a zpívaly až do vyčerpání – tehdy padly na zem, zamotaly se do přikrývek a usnuly.

Princ Nazir dospěl k názoru, že se mezi ostatními v klášteře nemůže modlit tak správně, jak by sám chtěl. Našel si proto lepší místo vzadu za kůlnami, kde se přičinlivě klaněl směrem k Mekce a provolával slávu Alláhovi. K němu se připojilo několik dalších muslimů v čele se Zdravkem; dokonce požadovali, aby jim zpíval súry z Koránu, čehož byl schopen jen částečně, nemaje patřičné vzdělání. Zdravko připomněl, že jiní, třeba Horácio Almetta, znají Korán lépe, což Nazira naštvalo.

Zato si vzpomněl na zvyk svých tatarských předků, který jim hned vyprávěl. Šlo o to, že když Čingizchánovy hordy táhly do boje, každý jezdec položil na jedno určené místo kámen; když se potom vraceli, každý ze zbylých jeden kámen odebral. Které zbyly, staly se pomníkem těm, co se nevrátí.

Ta myšlenka se všem líbila a záhy se rozšířila i mezi křesťany. Každý Templář si tedy během času našel chvíli, aby zašel dozadu pod staré stromy v klášterní zahradě a uložil tam na hromadu svůj kámen. Hromada utěšeně rostla – ale každý doufal, že až se budou rozjíždět, bude co nejmenší.

Denis dojel na hranici, dohlédl na patřičné umístění tabule a pak zašli do celní stanice, vyřídit celníkům, aby se stáhli. Ti ujistili kluky, že mají pro strach uděláno, sice včas odejdou domů, ale rozhodně ne proto, že by se báli. Udělali dětem horký čaj a rozdávali jim zabavenou čokoládu, přičemž se vychloubali, kolik pochytali pašeráků. Denis z toho nabyl dojmu, že zatímco Němce bezohledně stíhají, s domácími žijí v míru a pouze občas podniknou akci, aby jim dali najevo svou přítomnost a připomněli, že je nutno brát je vážně.

Po pravdě řečeno, ochrana hranic nebyla valná; kluci se o tom přesvědčili při návratu, když se zajeli podívat na nepřátelské území, aniž jim někdo bránil. Tam jsme se s nimi setkali; nejdřív naši psi a vlci, kteří se stále hnali před námi. Kluci obdivovali zajatce a zpočátku je chtěli trýznit, ale Denis rozhodl, že postačí pomoci s jejich ošetřováním, neboť většinou měli drobná, leč značně bolestivá zranění. Když se někdo učí ošetřovat rány, má to nebezpečně blízko k týrání.

Než jsme dojeli do kláštera, poklesla teplota o pět až sedm stupňů a počalo hustě sněžit. V klášteře se už nezpívalo, téměř všechny dívky sladce spaly, ale Andrea byla připravena vykoupat raněné v Ohni; pak byli uloženi k ostatním. V místnostech, kde zajatci snili svůj dlouhý sen, byla sice téměř stejná zima jako venku, ale to ničemu nevadilo, stejně nevnímali.

„Nevejdou se sem už žádní další!“ žehrali strážní.

„Ale vejdou!“ řekla Valérie, která nespala. „Kdyby bylo nejhůř, dáme je na patra; budou hřát jeden druhýho a mít hezký sny!“

„Co s nima budeme dělat, až bude po válce?“

„Co myslíš? Vrátíme zpátky do Německa!“

„To ale císař nebude moc rád!“

„Spíš oni nebudou chtít. Trochu jsme jim otevřely oči...“

„Já bych se chtěl naučit taky hypnotizovat!“ řekl Martin le Goff. „Wilma říkala, že je to bezva hra!“

„To bys musel nejdřív sám něco znát, víš?“

„A to by se nějak nedalo? Třeba... kdybys mi dala...“

Valérie vyprskla smíchy. „Nemyslíš to, co říkáš, že ne?“

„Náhodou; já už jsem s holkou spal! S hodně holkama!“

„Budiž ti přáno! A co, líbilo?“

Martin se zaškaredil. „Když jsme zdrhali z Německa, jak jsme se měli zahřát před usnutím? Tak jsem vydal rozkaz, že holky, co už to umějí, musejí dát každýmu, kdo je zmrzlej! A jako velitel jsem přece musel svůj rozkaz dodržet!“

„Já nijak nesnižuji tvoje velitelské zásluhy, Martine. Jenom se směju – a opakuju otázku: Líbilo se ti to?“

„Samozřejmě! Jsem dospělej chlap!“

„Nic moc, co? Šlehačkovej dort je lepší!“

Neřekl nic, ale pro jistotu se mlsně olízl.

„Pojď sem, ty šmudlo! Obejmi mě... jestli chceš, můžeš si dělat s mým tělem, co tě napadne...“

Martin ji objal, ale vůbec ne jako milenku; dobře věděla, že víc než o to by stál o mateřské pohlazení. Přitiskl se celým tělem, nechal se hladit a zavrtal nos do žlábku mezi jejími prsy, aby nebylo vidět, jak brečí. Přitiskla se čelem k jeho hlavě, jemně pronikla do jeho mysli a dovolila mu vstoupit do svých vzpomínek. Procházel se exotickými místy, koupal se v moři, viděl nádheru španělských řádových sídel... Byla to pro něho pohádka, nevěřil, že je to něco víc než sen.

Když mu dovolila procitnout, vyškubl se jí téměř hrubě.

„Já vím,“ zasmála se. „Jseš už velkej kluk! Velký kluci se už přece nemazlej... Leda se svojí holkou, viď?“

Zamrkal, zamračil se a připomínal jí křečka, kterého zlí kluci zahnali do kouta, on teď prská a brání se.

„To nic, Martine! Chceš slib, že po válce tě všechno naučím?“

Chvilku váhal, co říct, aby se neshodil. „Já si přijdu!“ pravil konečně a utekl pryč.

Po poledni dorazila Estragonova jízda, poslední oddíl, který byl mimo vytopené objekty. Nadávali a oklepávali ze sebe sníh, protože venku už byla pořádná vánice. Okamžitě zalezli do tepla, zajatce předali k ošetření a uložení a sháněli se po jídle.

„Jak to bude dlouho trvat?“ ptal se Miguel.

„Počítám asi tři dny,“ řekl Charry. „Řídí to celé Andrea, tak se jí klidně zeptej...“

„Tak dobře... co budeme dělat celou tu dobu?“

„Nevím. Uvidíme...“

Počasí se ještě zhoršilo, bouře ustávala vždy jen na chvíli a jakmile nabrala dech, začala zuřit s novou silou. Vyjít ven se dalo s obtížemi, dojet z kláštera do Treuheimu byl hrdinský výkon. Na druhé straně nebyl důvod někam jezdit; jezdci zůstali zalezlí ve svých ubytovnách, měli připravené zásoby jídla i dříví na topení, takže jim stačilo jen udržovat oheň a čekat.

Když se princezny probudily a dostaly náladu vyvíjet aktivitu, začaly se zajímat, co dělat. Venku se dalo vydržet tak pět minut, vyběhly tedy jen občas, bleskurychle si zacvičily a zapadly zpět do tepla. Pořádaly ovšem přednášky a v mezidobí semináře k těm přednáškám, které už proběhly a kterých se nezúčastnily. Bylo to nutné, měly mezi sebou Wilmu a ještě pár děvčátek, která přijaly jako nováčky a hodlaly je vychovat k obrazu svému.

Po celou tu dobu udržovala Andrea nebo některá z druhých dvou Panen Živý Oheň v činnosti; aby jí pomohly, zahájily nepřetržité zpívání, při němž se pravidelně střídaly. Venku se stejně dalo těžko rozeznat, je-li den či noc a kolik je hodin; takže klášter zněl neustále zpěvem a hudbou.

Všichni byli spokojeni... až na Miguela d'Escambrray. Tomu dost vadilo, že přestože má svou ženu na dosah ruky, nesmí se jí ani dotknout kvůli příkazu sexuální zdrženlivosti, platnému až do konce válečného tažení. Dokonce si namlouval, že tím trpí; rovněž Maryšce to nebylo příjemné a nakonec se svěřila Julii, která přiznala, že má podobné problémy. Chvilku se domlouvaly, jaké by způsobilo škody, kdyby zákaz svévolně porušily; potom se rozhodly chovat rozumně a jít se poradit s Andreou.

Andrea je vyslechla a chvíli uvažovala.

„To omezení není zákaz pro zákaz, ale pro účel věci! Takže když se ukáže výhodnější to udělat, proč ne?“

„Ty bys proti tomu nebyla?“

„Ne. Ale... dovolte mi využít vaši energii!“

„Jistě, s radostí. K čemu?“

„Bouře už slábne, protože slábnu já... je trochu náročné ovlivňovat počasí téměř po celém Německu. Zatímco Francie, Itálie a Španělsko prožívají jaro, nad Baltickým mořem se točí vichřice a neustále zasypávají celou oblast sněhem. Příroda se brání takové anomálii, ale já stále udržuji tu studenou frontu tam, kde ji chci mít. Potřebovala bych pomoc...“

„A tu ti můžeme dát my? Jak?“

„To je můj problém. Vy se snažte vydávat co nejvíc energie co nejdelší dobu. Nemyslete na moje problémy, ale na svou... extázi. Využijte všeho, co vám pomáhá ji posílit a prodloužit!“

„To vypadá, že chceš, abychom to dělali v tvé přítomnosti!“

„Vám přece nevadí milovat se před svědky! Já vím, že Julii se to dokonce líbí!“

Julka se šelmovsky usmála. „Mně se líbí víc věcí...“

„Svěř se; řeknu ti, co je dobré...“

„Líbí se mi, když je před láskou dlouhá předehra; do té patří taky těšit se na setkání, chystat lůžko, připravovat jídlo na posilněnou... koupat se a zdobit; je mi příjemné, když při tom pomáhají kamarádky, všechny vědí oč jde a v řeči se občas dotknou toho, co se má dít; náznaky, rady, vtipy, připomenutí toho, co bylo dřív... ráda spoluprožívám ty hry s ostatními!“

„Vážně? Já taky!“ pochlubila se Maryška. „Jenom to neumím tak pěkně říct! A ještě mám ráda, když je u toho někdo, kdo neví o co jde, nebo s tím dokonce nesouhlasí... dělat si z něho legraci!“

„Parádní je, když se nějaká mladá holka chystá poprvé vdát!“ řekla Veronika. „Těch narážek, legrácek, rad... stává se málokdy, že narazíš na holku bez zkušeností, ale je to bezva...“

Andrea zachytila, že její družka Sainé až příliš natáčí slechy jejich směrem, ohlédla se k ní a s úsměvem jí pohrozila.

„Jo, to je oblíbená hra ve škole,“ řekla Valérie. „Bránit mladé holce, která se už silně těší, aby to nedopadlo. Když je třeba ještě opravdu dítě, ale myslí si, že je už dost velká...“

„To je právě ten problém, sestřičko!“ řekla Veronika. „Když ses ty chystala, všem kolem tebe bylo jasný, že jseš usmrkanej fracek – jenom ty ses považovala za dospělej kus!“

„A tak pořád dál až do konce světa! Já nevím, mně stačí jenom si na ty časy vzpomenout, a už mi vlhnou oči...“

„Kdyby jenom oči, že?“

„Tak dobře,“ uzavřela Andrea. „Domluvte se nějak, uspořádejte to a nedbejte, že jsem u toho... přesněji řečeno vy u mne. Nebudu vás nijak rušit ani vám do toho zasahovat, jenom si budu průběžně odebírat energii, kterou vydáváte... vy ji nepotřebujete a mně se bude hodit!“

Dívky s nadšením vytvořily z několika rohoží vhodný prostor, zatímco Maryška šla (s trochou obav) sdělit výsledek porady svému muži. Miguel to kupodivu přijal se souhlasem; za svého pobytu na Východě studoval kromě jiného tantrický sex, metodu splynutí s vesmírem pomocí lásky. Pro přílišnou netrpělivost a prudkou krev studia nedokončil a se svým Mistrem se rozešel ve zlém, ale pamatoval si, že jako všecko i milování musí být dokonalé. Teď měl možnost to uskutečnit, dokonce předvést.

Takže od té chvíle princezny zahájily maratón předávání své energie Andree. Zakrátko si ujasnily, že je jim příjemné vlastně všechno: hudba, zpěv, přítomnost stejně uvažujících kamarádek, možnost koupat se v Ohni pokaždé, když měly chuť. Vzhledem k tomu, že konaly činnost všeobecně užitečnou a pro blaho celku prospěšnou, měly dokonce téměř naprostý souhlas a obdiv.

Nesouhlas přišel se strany sekty Zlých jazyků, což se ovšem od počátku očekávalo. Kritika, že čarodějky porušují příkazy, které samy vydaly a ještě tvrdí, že je to něco dobrého, byla evidentní; ale připomínky vznesl též baron Ungern, což byl odborník, takže se jeho názorem bylo nutno zabývat. Řekl toho víc, tak stručně: soudil, že si to někdo odnese, nejspíš ten, kdo to dovolil.

Andrea se s černokněžníkem doposud nestřetla, ač pro to dělal, co mohl. Jejich vzájemná nechuť byla obapolná, zatímco však baron měl v úmyslu se s Pannou co nejdřív pohádat a vyjasnit si, kdo má vlastně pravdu, ona s ním nechtěla mluvit vůbec. Taky se nechal slyšet, že se vyříkání z očí do očí Andrea bojí; když se jí zeptali, co ona na to, řekla: „Nic.“

Naopak velice si Andrea oblíbila Wilmu; ukazovala jí všechno, co se dalo a poučovala ji s chutí a obšírně. Wilma se ochotně zbavila pozůstatků minulosti, jako je nedůvěra a představa, že hmotné činnosti mají jakýkoliv význam pro život; Andrea se dokonce zabývala myšlenkou, že při odjezdu vezme mladou kamarádku s sebou a navrátí jí panenství, aby mohla dělat pokusy s Ohněm. Překvapené princezny ujistila, že to jde, ale pro ně že by to už nemělo žádný význam.

Využívala času, aby je naučila Oheň aspoň udržovat, když ho neumějí zapálit. Veronika, Valérie, Diana, Maryška, Julie, Magda i další pečovaly o Oheň dlouhé hodiny zcela samostatně, Panny dokonce odcházely a nechávaly je samotné. Valérie se ráda bavila nejrůznějšími hříčkami; samovolně se uváděla do hypnózy a podle vlastního přání toulala po Zemi, jiných světech i po Vesmíru; po návratu vyprávěla všelijaké zábavné podrobnosti, které jí sice nikdo nevěřil, ale líbily se jim.

Kromě jiného si ráda povídala s Tomášem Baarfeltem. Chodila ho navštěvovat za nocí, kdy Eva-Marie usnula, vyčerpána celodenním nicneděláním. Tomáš se snažil rozptýlit Evu cestováním po těch nejkrásnějších místech Středozemního moře, Itálii, Řecku, Krétě; jenomže Eva se nechtěla dát rozptýlit, chtěla být nemocná, aby se o ni Tomáš bál a pečoval jako o malé dítě. To se jí ovšem také nelíbilo; v podstatě se jí nelíbilo nic, co se s ní a kolem ní dělo, vyjma přijetí u nejrůznějších vznešených osob, kde mohla dávat patřičně najevo, že je kněžna z Baarfeltu. Obvykle se tam dopustila tolika společenských faux pas, že podobné akce zase silně nerad navštěvoval Tomáš; někdy to dopadlo dobře, protože jí přítomní hodnostáři nerozuměli (nenaučila se zatím jiný jazyk než němčinu a tvrdila, že to stačí). Jindy musel vynaložit celou svou diplomatickou obratnost, aby předešel skandálu a stejně si z něho ti lidé za zády dělali legraci.

Pokusil se jí to vysvětlit; Eva to kupodivu pochopila.

„No a co? Diana nedělá celý život nic jiného, než že porušuje všechna společenská pravidla a dělá zásadně všecko naopak; proč tu nikdo nekritizuje a nenadává jí?“

„Diana to skutečně dělá; jenomže s tak ohromující velkorysostí, že lidé koukají s otevřenými ústy. Neměl bych nic proti tomu, aby sis podřizovala svět jako ona; Diana se chová, jako by spadla s Marsu, ty pořád jako Nanynka z vesnice!“

„Myslím, že tě chápu! Takže Dianě se dovolí nejhorší průšvihy, ale mně ani drobné, neúmyslné chybičky, co?“

„Když chceš, tak ano! Protože Diana je nedělá neúmyslně; její počínání je vždy součástí vyššího poslání, chápeš? Jako třeba činnosti různých vizionářů a proroků, kteří taky dělají věci, které nikdo nechápe; ale Bůh ví, co dělají, a proč, takže...“

„To mi povídej, že Dianu řídí Pánbůh! Vždyť ona v Boha vůbec nevěří, klaní se jenom těm svým směšným panenkám!“

Tomáš neměl v úmyslu se s ní dohadovat na tohle téma; radši ji uložil a uspal. Dával jí spoustu nejrůznějších léků, které neměly vůbec žádný účinek, ale ona je vyžadovala a vyváděla, dokud je nedostala; naproti tomu nevěřila v jeho schopnost utišit bolest nebo ovládat jakékoliv nemoci jejího těla a požadovala, aby při každé příležitosti byl povolán skutečný odborník, místní lékař. Ti situaci většinou nechápali, zvlášť když Tomáše znali; pokud to byli naprostí ignoranti a neměli tušení ani o řádu, ani o jeho komthurech, snažili se Evu skutečně léčit a Tomáš měl spoustu práce, aby jejich amatérské zásahy neutralizoval.

Ve skutečnosti jí už nebylo docela nic, zranění se úspěšně hojilo a kdyby byla řádová princezna, dávno by na ně zapomněla. Ani s dítětem neměla žádné problémy; zatímco Maryška, Julka atd. plánovaly, jak budou ve vyšších fázích těhotenství cvičit, plavat a řádně se stravovat, aby svým dětem umožnily skvělý start, Eva vyžadovala, aby se s ní zacházelo vzhledem k jejímu stavu šetrně a aby ji celé okolí hýčkalo. Vadila jí zima, horko, déšť, vítr, bezvětří, slunce i měsíc; odmítala jídlo příliš slané, kořeněné, sladké či kyselé, ale také jídlo bez chuti; poroučela si místní speciality, které Tomášovi připadaly podezřelé, pak jí z nich bylo špatně a obviňovala kuchaře, že ji otrávili. Zkrátka, celý boží den obtěžovala všechny kolem svými rozmary; vyžadovala, aby k její obsluze držel Tomáš dvě komorné a komorníka, ale stejně ke všemu přivolávala jeho a služky sekýrovala tak dlouho, až odešly samy nebo je vyhodila, protože se jí něco nelíbilo.

Všechno tohle jí Baarfelt trpěl, neboť ji stále ještě miloval; ale když usnula, s pomocí Ohně se rád vydával do Německa, aby se ujistil, jak se daří jeho dětem a přátelům. Tak si navykl často si vyměňovat myšlenky s Valérií a oceňoval její schopnosti.

Julka se jednou Valérie zeptala, zda Tomáš ví o jejím úmyslu mít s ním dítě. Nejspíš věděl, prozkoumal její mysl ve všech zákrutech – ale neříkal nic. A protože se fyzicky nemohli setkat, nepřipomínal to. Byl taktní.

Když Andrea dostala tak mocný impuls energie, její činnosti to posílilo a Německo zasypala další vlna vánic. Nás ovšem taky; kdo byl nucen vyjít jen na chvíli ven, shodně prohlašoval, že žádná lidská bytost není schopna v tomto nečase cestovat.

Aby se to dokázalo, přijel za nejhorší bouře, provázen zášlehy blesků a rachotem hromů, hrabě Guy Feroz. Ani nepůsobil nijak zvlášť zničeně; to spíš jeho kůň, černobílý mustang ze Skalistých hor, kterého mu daroval nejvyšší čaroděj kmene Komančů, slavných pěstitelů a zvláště zlodějů koní. Koně se okamžitě ujali Indiáni z Estragonova pluku, zatímco se Feroz a Miguel zdravili, objímali a dotýkali se čely za přednášení pozdravných manter.

Princezny uvítaly Feroze velmi přátelsky, dokonce i Julka; on na ni se mile usmíval a s Dunbarem si přátelsky tiskl ruku. Když mu byla představena Andrea, hluboce se jí poklonil, zatímco ona jeho pozdravila jako velkého mága a pozvala ho, aby se zúčastnil některých pokusů. Samozřejmě rád přijal. Veronika chtěla zjistit, jak na jejich počínání hledí štáb císaře Viléma, takže Feroz slíbil, že se zúčastní seance.

Baron Ungern kupodivu Feroze znal, nebo se alespoň zdravili přátelsky; zdálo se, že se trochu urazil, že Andrea si Španěla tak váží, zatímco jeho nikoliv, ale nahlas neřekl nic.

Při jídle došlo k diskusi ohledně studia, když se některá dívka vyjádřila o Ferozovi jako o »Mistru vysoké magie«. Diskutovalo se tedy, jaká magie je vysoká a jaká nízká. Všeobecný názor byl, že vysoká se říká takové, která ovlivňuje osudy celých národů, států a vysoce postavených osobností, zatímco nízká slouží k řešení záležitostí soukromých, od léčby chorob až po pokusy dostat do postele holku, která nechce. Ungern připomněl, že mnohdy se různé postelové záležitosti silně týkají osudu států, když třeba někdo ovlivní milenku panovníka či předního politika; vedl i další řeči a nakonec si vyžádal názor Feroze jako Mistra.

Feroz neříkal do té doby nic, hlavně se živil, protože nějakou dobu byl bez jídla (neznámo proč). Teď zvedl hlavu a řekl:

„Je to věc osobního názoru.“

Nastal krátký zmatený dohovor, jak to myslel; někteří soudili, že je to dostatečně jasné, jiní nikoliv. Konečně se zeptali, zda čaroděje, který má úkol zabývat se věcmi vznešenými a důležitými, nijak neponižuje plést se do věcí nejsoukromějších. Feroz jejich dotazy vyslechl, aniž přerušil jídlo; pak řekl: „To je věc osobního názoru.“

Mladí si vyměnili překvapené pohledy. Pak řekla Julie: „Díky.“

„Prosím.“ odpověděl a jedl dál.

Guy Feroz přišel do pokoje čarodějek oblečen pouze do pláště černé barvy, vyšívaného stříbrnými kabalistickými znaky; vypadal nesmírně majestátně (ten plášť) a Guy se smíchem vyprávěl, že ho nosí, když předvádí svoje umění na jevišti. Teď už to sice nedělá tak často, ale ještě by klidně mohl; vysvětlil, že vůbec nevadí, když předvádí triky za peníze, pokud nikomu neubližuje. Posadil se mezi ostatní a sledoval se zájmem počínání dvojice, právě pověřené nabuzováním energie.

„Pokud tě to překvapuje, je to metoda, jak posílit sílu Andrey, potřebnou k ovlivňování okolí...“ vysvětlovala tiše Valérie.

„V téhle partě mě nepřekvapuje nic!“ odpověděl klidně.

„Je to velmi dobrá metoda!“ zasykla Veronika.

„Jo. Vidím, že se své práci věnují s láskou a péčí.“

Chvilku mlčel, pak řekl Julii: „Můžu se těšit, že tě někdy uvidím při této zodpovědné činnosti?“

„Vidět mě můžeš! Ale nepočítej, že bys mohl spolupracovat!“

„To mě mrzí; víš přece, že tě už dlouho nesmírně miluji!“

„Já zas vím, že jsi lhář a jde ti pouze o uspokojení tvých mrzkých vášní! Nemáš šanci, nech si zajít chuť!“

„Škoda! Ukázal bych ti, co je to ďábelská vášeň!“

Julka se musela přemáhat, aby se nedala do smíchu. Tušila, že se od jeho příchodu začnou dít zvláštní věci, ale ještě nevěděla, jak moc. Radši mlčela a věnovala se kytaře.

Bývalo zvykem, že když některá dvojice skončila v naprostém a úplném vyčerpání, vstoupili do Ohně, aby se očistili; to se stalo i tentokrát, zatímco další se chystali a chtěli se vykoupat pro posílení své tělesné aktivity. Feroz sledoval, jak s Ohněm pracuje Valérie; Andrea pouze dohlížela.

„Nechceš se taky vykoupat v Ohni?“ otázala se Julka.

„Velice rád!“ řekl a svlékl svůj parádní čarodějnický plášť.

Julka vytušila, že zřejmě Oheň dobře zná a už někdy se v něm koupal, ale s tichou škodolibostí doufala, že mu patřičně ohoří vlasy a vousy. Ačkoliv neměl nijak impozantní účes, vypadal dost mysticky a mohlo by to poškodit jeho zjevnou samolibost. Feroz si s tím starosti nedělal; vstoupil do Ohně s potěšením, nechal se jím omývat, pak vystoupil. S nedotčenými vlasy a vousy, ale celým tělem do hladka oholeným!

„To přece není možné!“ řekla Julka vyjeveně.

„Proč by nebylo?“ ušklíbl se Feroz. „Oheň je můj živel, proč by mne neměl poslouchat, když si to přeji?“

„Protože to je pěkná...“ Julka se stěží ovládala.

„Ničemnost? Ano, samozřejmě; jako všechno, co dělám! Přála by sis snad vědět, jak se to dělá? Prozradil bych ti to!“

„Ale...?“

„Víš, jakým způsobem přenáší začínající čarodějky své znalosti na muže, a ti zas na další dívky?“

„Jo takhle! Tak to tedy ne!“

„Počkej, Julko!“ přišla sestře na pomoc Maryška. „Víš přece, že je černokněžník! Vsugeroval ti nějakou představu...“

„Drahé dámy, račte si sáhnout, když nevěříte! Prosím, abyste mi uvěřily, že když chci, může mi srst ohořet, když ale nechci, tak se mi to nestane. Tak si počínají vyspělejší čarodějky – že je to pravda, Panno Andreo?“

„Ano, pravda to je.“ přiznala neochotně Andrea.

„Ale proč?“

„Oheň spaluje, co není živé. Kdyby tvé kadeře byly živé, má drahá Julie, pyšnila by ses ještě nyní parádní hřívou až do půli zad... ačkoliv ne, tys přece prchala z Itálie v nějakém komickém přestrojení! Muselo ti to slušet...“

„Víš co, Ferozi? Vždycky jsi byl lump a lumpem jsi zůstal, tak co se vlastně divím, že mi nechceš pomoci? Jsi obyčejný...“

„Povídej, rád se dozvím pravdu do očí! A teď zas já: chci ti pomoci a říkám ti taky svou cenu. Nemyl se, princezno: ty neprosíš o život ani o zdraví; škemráš o svoji parádu, aby ses mohla nazdobit a svádět chlapy, kteří tě vidí! Kdybys byla třeba nemocná, potom bych ti pomohl rád a zadarmo... ale ty něco chceš a o placení nechceš slyšet! Co je to za obchody?“

„Netušila jsem, že jsi takový...“ zaváhala a rozhlédla se.

Magda postřehla svoji šanci. „A mně bys to neprozradil? Já to potřebuju víc než Julka, protože ona už je vdaná a já ještě... kdo by mě chtěl, takhle zošklivenou?“

Feroz se zasmál. „Jste sourozenci k pohledání, to musím uznat! Tatínek na vás může být hrdý... však mu povím, jak se máte čile k světu! Taky vidím, že jste všecky stejné a mohlo by mi být jedno, která z vás to bude... ale já chci tuhletu! Nebo třeba... možná bych se spokojil i s Maryškou. A vůbec nejradši bych měl May-Britt, ale ta přede mnou utekla někam do Laponska!“

„Víš co, Guy Ferozi? Trhni si nohou!“ řekla Julka rázně.

Rozesmál se. Pak vsunul znovu hlavu do Ohně, jeho vlasy a vousy vzplanuly a když vyšel, měl kůži hladkou jako chlapec; ale stejně vypadal démonicky a dost nebezpečně.

„Teď už jsi spokojená, princezno Julie?“

Julka na to neřekla nic. Byla hluboce uražená.

„Vnášíš mezi nás rozbroje, Guy Ferozi!“ řekla Veronika.

„To je moje poslání!“ uklonil se. „Ale možná bychom mohli začít s pokusem, kvůli kterému jsme se shromáždili... abys mě mohla dřív vyhodit a ještě pokárat za mou nezdvořilost!“

Měl pravdu, takže se počaly zabývat zkoumáním činností císařské válečné rady. Ta se konala dnes odpoledne a nálada na ní byla víc než zasmušilá.

Falkenhaym: „Obávám se, Vaše Veličenstvo, že ta situace není sama od sebe! Katedra meteorologie císařské Akademie věd kategoricky popírá, že by podle jejich záznamů kdy došlo k podobnému vývoji počasí... Sněhové kalamity, vichřice, mrazy, záplavy... chybí už snad jen zemětřesení a lesní požáry!“

Kronprinz Ruprecht: „Snad abyste to radši neříkal! Nebo se ty všechny katastrofy ještě přihodí!“

Vilém II.: „Prosím vás, pánové! Jsme staré pověrčivé baby, nebo co? Chcete mne přesvědčit, že bojujeme s nadpřirozenými silami?“

Hindenburg: „Podle toho »odborníka«, jemuž Veličenstvo věnovalo takovou důvěru, neexistují žádné nadpřirozené síly; pouze lidé, kteří s přírodními silami umějí zacházet...“

Büllow: „Ale přiznejme si – zacházejí s nimi mimořádně zdatně!“

Falkenhaym: „Narážíte snad na tu smutnou záležitost s kapitánem Beckem? No samozřejmě, stalo se přesně to, co jsem od začátku očekával a před čím jsem varoval: dostali naše elitní vojáky bez jediného výstřelu a bez jakýchkoliv ztrát. Ty muže už můžeme klidně odepsat; nepochybně se vrátí, ale už k ničemu nebudou!“

Heeringen: „Nepřehánějte, maršále! Kapitán Beck skutečně dorazil ve značně deprimovaném stavu, ale jste si jist, že jeho tvrzení nevyplývají jenom z útrap, které musel podstoupit?“

Falkenhaym: „Kapitán Beck nepodstoupil žádné útrapy, kromě jedné mrazivé noci v lese. Já jeho vyprávění věřím; dokonce věřím, že neměl chuť odtamtud odcházet. Naši vojáci si teď užívají někde v zajetí s chrámovými tanečnicemi...“

Vilém II.: „Tak dost, pánové! Je mi jasné, co se děje; ale jaká chcete přijmout opatření, aby se to příště nestalo?“

Falkenhaym: „Odvolat tu akci. Stáhnout Moltkeho a jeho muže!“

Vilém: „To přece nemyslíte vážně! To by znamenalo porážku!“

Büllow: „Jestli je tam pochytají jako všechny předtím, bude to znamenat katastrofu!“

Vilém: „Ne! Nevzdám se svých plánů proto, že se mi postavilo do cesty pár bláznivých jeptišek! Pošlete Moltkemu rozkaz zaútočit! Vyhnat tu čarodějnickou sběř z Evropy někam na jejich ostrov! Já nechci, aby přišel věk magie a bláznivých sektářů! Chci, aby po našem skvělém racionálním devatenáctém století přišlo dvacáté, věk pokroku, průmyslové civilizace, rozvoje vědy a techniky!“

Hindenburg: „My vám rozumíme, Veličenstvo!“

Vilém: „Tak to proveďte! Vyžeňte z Evropy všechny čaroděje!“

Guy Feroz se ušklíbl koutkem úst a ohlédl se na čarodějky.

„Inu – jak chce. Zdá se, že přišel čas ke střetnutí...“

Andrea si zhluboka povzdychla.

„To bude znamenat smrt – krev, bolest!“ namítla Veronika.

„Ten muž se svých plánů nevzdá, kdybychom nechali jeho Německo vymrznout na kost. Přeje si válku; nedá se nic dělat – má ji mít! Zastav svoje bouře, Andreo.“

Kněžka Živého Ohně jen smutně sklopila hlavu.

Errata:

08.08.2021 12:24