Vítej, návštěvníku!

Nepřátelé

Julie měla službu u Ohně. Všichni klidně spali, strážní službu měly šelmy.

Dopřála si pořádnou koupel. Několikrát vdechla a vydechla, sledovala, jak jí prochází až pod klíční kosti a do špiček pod žebry. Když to dělala poprvé, cítila bolest, dneska už to bylo pouze příjemné. Pak se napila a sledovala, jak prochází jícnem do žaludku, celým střevním traktem. Cítila ho ve všech vnitřnostech, játrech, ledvinách; učila to dívky, které měly o vnitřku svého těla pouze matnou představu. Ani nad tím nepřemýšlela, před nedávnem o sobě nevěděla taky nic a styděla by se jenom pomyslet na tak intimní věci. Co se děje s potravou, když si na ní pochutná a nasytí se? Dívky, které pracují s Ohněm, málokdy vyměšují jako normální lidé, prostě si nechají spálit všechny zbytky přímo ve střevech či v měchýři. Když to dělá poprvé, je to ochromující bolest. Když si zvykne, je to příjemné.

Dřív se každou chvilku myla. Je normální umýt si ruce, když chce sáhnout na něco čistého, nebo má pocit, že se umazala. Je normální opláchnout si obličej. Když někde narazila na sprchu nebo vanu, vykoupala se důkladně. Samozřejmě ve vodě. Od doby, kdy v klášteře stále hořel Oheň, do něj vstoupila a nechala se ožehnout, kdykoliv šla kolem. Spálil špínu, odumřelou kůži, vlasy, obočí, řasy, chloupky v podpaždí, v klíně, na rukou, na nohou. Měla to ráda.

Velkou péči věnovala své ioni. Vtáhla do ní plamen a nechala si olizovat všechny závojíčky, dokud ji neroztřásl orgasmus. Podruhé, potřetí. Nechala si plamen proniknout až do dělohy. Tam bydlí malý červíček, ze kterého v určeném čase bude dcera; už pro ni vybrala jméno, Iris. Těšila se na ni. Měla pocit, že je jí hlazení Ohně příjemné, i když se to prozatím nejvíc líbilo jí. Těšila se na bolest, až bude rodit. Určitě chce mít víc dětí, ale nejkrásnější to bude poprvé.

Také porodnictví vyučovala. Ty holky, co sem přicházejí, nemají ani ponětí, jak se jim v těle vytvoří dítě a co se s ním děje. Jsou to hnusné věci, o kterých se nemluví. Fackovala by je, aby se probudily, i když je to zbytečné, za dva tři dny přijde holka stejně hloupá a nezkušená, které rodiče vůbec nic neřekli, jenom ji varovali před vším, co s tím souvisí. Nemohli, sami nic nevědí. Nevědí, jak je krásné mít tělo v dokonalém pořádku a nechat si Ohněm protáhnout každou buňku. Ano, Julie je zdravá a krásná, je na to hrdá a ráda chodí nahá před zírajícími lidmi. Volná, osvobozená od všeho, jenom sama sebou.

Až bude na Ostrově, bude zásadně chodit nahá. Hlavně až bude ve vysokém stupni těhotenství, s velikým břichem, nalitými prsy. V běžné společnosti se má žena za přicházející dítě stydět, pokud možno nechodit ven, aby ji nikdo neviděl. Julie se už teď těší, jak na ni budou všichni zírat, vést o tom řeči, sahat jí na břicho, osahávat prsa, masírovat, aby mohla dobře kojit. Budu mít spoustu mléka, a každému dám ochutnat. Až budu rodit, chci u toho mít co nejvíc diváků. Proč bych se nemohla pochlubit? Asi budu řvát bolestí. Copak si nemůžu pořádně zařvat, když mě to bolí?

Co se vdala a stala se ženou, přestaly ji kamarádky šetřit při rvačkách. To je v pořádku, taky je nešetří. Další věc, o které je přesvědčená, že se to Iris líbí. Je nádherné být řádně zmlácená, cítit únavu a bolest a sledovat, jak zvolna odeznívá. Teď si může dopřát dokonalou masáž, rukama děvčátek z pluku Bastet nebo tygřím jazykem. Mívala ráda, když jí sahali na prsa. Teď jí můžou sahat i do rozkroku, strkat jí tam prsty a všelijak dráždit. Pochopitelně jim to oplatí a šetřit je nebude. Zajisté, žena nejlíp ví, co druhá žena potřebuje. Teď už to vědí všechny, mnohé to sama naučila. Je lékařka, učitelka, preceptorka. Čarodějka.

Pohladila si hlavu. Ideálně hladkou, bez jediného chloupku. Konečně je pořádně oholená, i když nikdy nezažila ten pocit nechat si namydlit hlavu a oškrábat břitvou. Tu rozkoš, když se jí dotýká čepel tak ostrá, že pod jejím dotykem odpadávají nádherné černé kadeře a zůstává holá kůže. Prožila to mnohokrát ve vizi, ale nikdy v realitě. Vyroste jí ještě někdy srst dostatečně dlouhá, aby mělo smysl ji oholit? Ano, přišla o řadu rozkoší. Například o koupání ve večerních šatech, když je rozpálená tancem, vínem, obdivem mužů. Nádherný pocit, když sestupuje do vody a sleduje, jak jí pozvolna stoupá výš a výš, nateče do bot, promáčí kalhoty, spodní prádlo, košili, kabátek, kožíšek, už ji má po pás, už jí promáčí podprsenku, už cítí ledový chlad na bradavkách, už ji má po krk... nadechne se a potopí se i s hlavou, voda jí promáčí vlasy, škoda, že si nechala udělat parádní účes... Znovu se vynoří, pořádně nadechne a položí se na dno. Leží s otevřenýma očima, nedýchá, chlad vody ji celou prosákne... Vydržela by to dlouho, ale jsou tu kamarádky, taky se máchají, posmívají se těm, co to zažívají poprvé, snaží se vyprovokovat potyčku... No počkej, až tě chytím!

Dneska nemám ani vlasy, ani žádné šaty. Možná se pro zábavu ještě někdy obleču, ale proč? Mám leopardí kombinézu, takovou šlupičku těsně přiléhající k tělu, nemůžu se rozhodnout, jestli ji nosím ráda nebo ne. Dokážu si ji vytvořit iluzí, vlastně ani nemusím přemýšlet, stačí ťuknout na vzor. Ani to ne, to je začátečnické, jenom na to pomyslím a jsem ve Vzoru. Taky mám slavnostní verzi, límeček s hvězdičkami a různými ozdobami, Diana pořád vymýšlí všelijaká vyznamenání a když se napije, rozdává je bez rozmyslu kdekomu. Je to správné, je to součást psychologického působení. Na důstojníky působí, když přijde holka v parádní uniformě, se šavlí, na blůzce všelijaká cingrlátka... Vlasy mám až na záda, zlatou korunku, v nose řetízek až k uchu, smaragdové náušnice, na prsou kříž s rudými kameny. Jsem velitelka gardy a musím nějak vypadat. I moje suita musí nějak vypadat, čím víc vyparáděných kočiček, tím lepší. Nahodím Vzor ve zlomku vteřiny, a když na mě někdo moc zírá, na pár vteřin ho zruším a jsem před ním nahá, bez vlásků... a znovu do Vzoru a zpět, trénuj to, musíš to umět, kdyby tě o půlnoci vzbudili...

Asi jsem měla být učitelkou. Moc mě baví odchytit vykulenou mladou holku (klidně může být starší než já, ale jinak úplný telátko) a naučit ji všechno, co umím. Ani jsem netušila, kolik toho je, oni hrozně pomalu chápou a všeho se děsí. Kdybych tě dostala do drápů, když ti bylo deset... Každá moje žákyňka musí být lepší než já! Když to nepůjde jinak, tak je k tomu dokopu! Ještě že se většinou učí moc rády. Vzorů už mám víc než dvacet, oblečení, které mám nebo jsem měla v reálu, i takové, jaké jsem nikdy neměla a chtěla bych. Vlasy černé, modrozelené, blond, rezavé, bojový cop. Těch Vzorů bude přibývat, při každé přednášce si vymyslím nový, kvůli holkám.

Zkusila se porozhlédnout po ostatních. Všichni klidně spí. Za tři hodiny mě vystřídá Baška. Šikovná čarodějka, pravá ruka své velitelky Gabriely. Její souboje s malou Kyrou jsou nádherné, všichni je obdivují. Gabriela by taky mohla být lepší, ale proč by to dělala, když má vlastní čarodějku? Že bych jí trochu šlápla na krk? Od toho seš velitelka, abys byla za všech nejlepší, a trochu těm holkám prozvonila líný zadky! Nejradši by se jenom válely s klukama, ale cvičit ani nápad! Jen počkejte, až mě naštvete, proženu vás po cvičáku, až budete brečet! Když vás neprožene Gábi ani Baška, tak to udělám já, a to uvidíte!

Copak asi dělá sestra Maryška? Spí, správně. Pěkně se pomilovala, je spokojená. No, ne tak úplně, už dlouho nedostala výprask. Poslední dobou je k ní švagr Miguel překvapivě něžný, jistě že jí dá pár na zadek, když provokuje, ale už to není, co bývalo. Kde jsou ty časy, kdy dostala facku jen za to, jak se podívala! Neposlechla na první pokyn a už přišla s monoklem. Taky už se na ni bez varování nevrhá jako divoké zvíře. Obvykle se vrhá ona na něj. Jak dlouho už si pořádně nezabrečela? Na to všechno bývala pyšná, má silného nebezpečného chlapa, který si s ní pohrává jako s hadrovou panenkou. Taky to mám ráda.

Kdyby si nás tak švagr jednou spletl! Já sice vím do detailů, co s ní provádí, spoluprožívám to s ní, ale jednou si to užít v reálu... Koukala by na nás a bezmocně zuřila; a ta nádherná rvačka po tom! Janek má na ni taky chuť, ať nekecá, že ne, určitě ho potvora jednou svede, a já jí dám co proto! Jak dlouho už mě nikdo pořádně nenaštval, kdysi jsem vylítla kvůli každé blbosti, holky mě vytáčely a já se vztekala, a jak mi bylo dobře! Pořád ještě máme dojednaný souboj s Valérií, ale už na něj nikdy nedojde, těšila jsem se, že prohraju a ona dobije jako psa... Teď spíš jako vlka, Vali ještě pořád zvládne trefit šediváka do čumáku, když se na ni vrhne. Jenže oni jsou taky čím dá lepší, když se do mě dají dva, nedej bože tři, vždycky mě dostanou.

Znovu zkontrolovala situaci. Všude je klid, to je správné. Šediváci hlídají. Wart spí... ach, teď chytil impuls, na okamžik se probral, ale poznal mě a nevzrušuje se. Ten mladý Rexík je miláček mazel, holky mu udělaly krásný obojek se zlatými hvězdičkami, jenže vzápětí ho naučily vytvářet ozdoby iluzí. Od něj se zas naučily šedivou srst, už umíme leoparda, tygra, medvěda bílýho i hnědýho, černou Dévi, teď vlka a rysa a některý holky rezatou lišku. Taky pěknej kožíšek... Zespodu až po loket černá, bříško bílý, a ten nádhernej čumáček... transformace kůže je rozkoš. Když se transformují kostičky, pěkně to bolí, ale čím dál míň. Kyra umí šakala. Anúbise. Zatím jenom ona, ale holky pilně trénujou... Kyra je cvok, jednou se zabije při nějakým pokusu. Řekla jsem jí to, ale jenom se směje.

Co mi ještě chybí ke štěstí? Ano, vím, jenom si to nechci přiznat. Orgie. Když holky dostanou chuť, vytáhnou si ze sklepa pár zajatců, probudí je a přinutí, aby je pořádně protáhli. Ne že by se kluci nějako vzpouzeli. Nejvíc si užívají Bastetky – no jasně, Ještěrky, ty to potřebujou třikrát denně. Ale polský holky i ty nový se nenechají zahanbit, jsou to mršky rozmazlený... A jak bývaly slušný, kdepak na sebe dát šáhnout! Ony by tolik neřádily, ale mají dobrou patronku. Veroniku. Ten její Lobo se celý život toulá po světě za obchodem, a kde dědinka, tam panenka, co kde potkal, to přefikl. Stejně jako Miguel. Můj Janek? No, když ho kamarádi vylákali na mejdan... Teda, chvilku se vzpouzel, ale když mu řekli: Nebuď labuť a pojď s náma!, dal se ukecat. V pořádku, je to chlap. Největší borec byl Mario, nyní Jeho Svatost Velmistr. Musel se vyspat s každou holkou, která mu nedala, měla to u něj špatný. Vlastně ne, on pořád ještě čeká, že mu lehne. To si počkáš, frajere!

Lobo měl ideál hodně mladá a hodně tmavá černovláska, ale když potkal bílou a blonďatou, taky si dal říct. Verunka si prozkoumala jeho vzpomínky a nabídla mu svoje. Pak navrhla, aby si užíval s Bastetkami, když se bude moci dívat, případně se přidat. Že to umí i s holkama, ví každej. Vlastně to umíme každá, jenom si troufnout. Zatím jsem se neodvážila. Janek na tom netrvá, aspoň zatím ne. Snesla bych se na to dívat? No, Verunka se dívá ráda. Diana se taky ráda dívá, ale nikdy by se nepřidala. Fajnovka. Jednou nás Vera pozve, Miguel se splete a skočí na mě místo na ségru. Jestlipak mi při tom taky nařeže? Janek si podá Maryšku, aby mu to oplatil, a potom mi za to nafackuje... no, možná ne, ale Maryška dostane, to se vsadím. Budu muset trochu provokovat. Jednou bych ráda dostala přes hubu bez výstrahy, abych se mohla rozbrečet leknutím a ponížením. Jenže Janek... když mu dojde, že by měl něco udělat, chystá se tak dlouho, že bych mu v pohodě uhnula, nebo mu ji střelila dřív, než vůbec zvedne ruku.

Veronika vydala pokyn, že která holka je už oplodněná, může si s ní každej dělat, co chce. Ona už má taky malýho sviště, tak se to týká hlavně jí. Lobo ji sleduje a baví se. Veronika v pohodě zvládne dva tři kluky, kamarády, zajatce, kohokoliv. Lobovi předhodí nějakou mladou nezkušenou kočičku, a samozřejmě si to s ní ve vhodnou chvíli rozdá sama. Některý to ještě neznají, ale Vera ovládá metodu Něžného nátlaku. Pochopitelně to nedělá jen kvůli rozkoši, propojí s nimi mysl a pořádně je prozkoumá. Možná bych měla taky kombinovat tělesné a mentální propojení, je to dokonalejší. S cizí holkou. No dobře. Ale s cizím klukem?

Kontrola vlků. Ano, všecko v pořádku.

No jo, vlci. Pěkně velká šelma s dobrejma reakcema. Ten nápad, co vymyslela Kyra, není úplně blbej. Jak se holky každou chvíli transformujou do vlčího vzoru, začaly koumat, co by se s nima dalo. Ono jde ledacos, transformace měkkých tkání není tak hrozná jako protahování kostí. Trafnout kůži je bezva. Uši taky umím, příjemně to bolí. Ocas by byl hrůza, protáhnout kostrč, to bych se zbláznila bolestí. No jo, zkusila jsem si to. Cvičně, abych věděla a mohla to holkám rozmluvit. Ale přizpůsobit se vlčici jim rozmluvit nedokážu... a když si vytvoří příslušný pach, šedivák neodolá. Nevím, jak moc je to bezva, spíš že je to exotika a kamarádky zírají. Nebo jsou zhnusené. Ale když propojí tělo i mysl a trochu se zvlčí, dostanou hned příslušné instinkty. Co je na tom zlého, mít čich a sluch jako vlk? To taky umím.

Tak dost, panenko, hoď se do klidu, už blbneš moc. Taková slušná holka jsi bývala... Co by sis chtěla ještě dopřát? Vlka, tygra, hřebce, býka? Miguela, Loba, Tošia? Ty puberťáky z polepšovny, nebo ty kluky ze sklepa? A co takhle Feroze? Strašně se mi hnusí! A to už by mě Janek vážně propleskl, Feroze nesnáší – kvůli mně. Já ho taky nenávidím! Leda že by mě brutálně znásilnil. Jenomže to neudělá, počká si, až si řeknu. V životě ne! Tebe nikdy!

Nikdy neříkej nikdy, nikdy neříkej vždycky.

Julka vzdychla a oklepala se, jak jí mráz přejel po zádech. Zkontrolovala situaci, všude je klid. A vlastně, všude ne.

Ze tmy se vyloupla dvojice. Ona je bastetka, říká si Kip a už jsme si pohrály v bazénu, má malé šikovné ruce a leccos s nimi dokáže. On je zajatec, o dvě hlavy větší než ona, atletický blonďák. Hodně překvapený, probudila ho a vytáhla ze sklepa a řekla mu na rovinu, co od něj chce. Vyděsila ho, něco jako ona ještě neviděl. Teď půjdou do Ohně, a potom si ho podá.

Julka vstala, dotkly se holými hlavami jako čarodějky. Propojené už byly, tak se jen ujistily, že se nic nezměnilo. Kip už pár zajatců vysosala, jeden ji dokonce prosil, aby se mohl stát jejím osobním otrokem. Slíbila, že si to promyslí. Kdyby se šlo do boje v jiné zemi a proti jinému nepříteli, bojovali by za ni všichni. I tenhle bude.

Julka hlídala Oheň a sledovala, jak chlapci hoří srst a odumřelá kůže. Zařval bolestí, ale Kip mu včas ochromila hlasivky. Kdyby to bylo ve dne, ať si klidně řve, já budu taky řvát, až to na mě přijde. Ale umím se ovládat a nikoho neprobudím. Chceš to vidět?

Spojili se hned na místě, vojáček skvěle zareagoval a Kip jenom vrněla blahem. Julie měla chuť se přidat, ale ovládla se a Kip to snad ani nepoznala. Nepochybně by to rozkecala po celé pevnosti a Julka by se neubránila všelijakým výzvám. Že má v těle malého červíčka Iris, všichni vědí, podruhé otěhotnět nemůže, tak co by ne? Kip už je taky těhotná, otcem je někdo z Jezdců, ale nikdy se to nedozví. Kdyby se chtěla vdát, ochotně by si ji vzal a odešel s ní na Ostrov, ale který to asi je?

Kip se s ní ještě jednou spojila. Chce si natrénovat transformaci toho kluka na kočku, vlka, případně nějakou obludu. Už to ví a slibuje, že nebude řvát, až ho bude mučit. Už teď by ji chtěl, a to mu jen trochu pohladila mysl. Mohla bys na mě dohlídnout? Nerada bych mu moc ublížila, i když on chce, neví, do čeho jde...

Tak jo, ale nechoďte daleko.

Fajn. Ráda bych se pochlubila, až přijde Baška, snad to stihnem.

Bez starosti. Když, tak zůstanu o chvilku dýl, a Baška ať ti pomůže! Co vlastně chceš dělat?

Vymyslet nový zvíře. Takovýho kočkomedvídka. Kombinaci. Se světlou srstí, to se mi moc líbí. Heinricha potřebuji na pokusy.

Hezký. Co ty na to, chlapče?

Co, já...? Já jsem nikdy... Když jsem byl mladý, rád jsem poslouchal pohádky... zabijete mě? Čarodějnice to dělají!

Ale ty se nebojíš!

Kdybych měl umřít při milování s Kip, to bych chtěl!

Julka se jen usmála a pohladila ho po hlavě.

Zkontrolovala situaci. Všude klid. A ještě pořád dost času.

Ráno opět vyšlo slunce, oteplilo se a bylo hezky. Princezny se vyválely ve sněhu, ostře si zacvičily a pak si na Ferozovu radu namazaly hlavy ochranným krémem, aby nedostaly úžeh. Dalo se očekávat, že dnešní den bude náročný.

Vlci se sice za těch pár dní odpočinku nestihli vykrmit, natož rozmazlit, ale už nebyli v tom přirozeně polohladovém a uštvaném stavu, jak se na šedivou šelmu sluší. Každopádně však měli náladu vyrazit na průzkum a chystali se tentokrát lidem ukázat, co takový lesní pejsek doopravdy dovede.

Vzápětí za nimi vyjeli Estragonovi divocí jezdci; byli vedeni rozličnými důvody, třeba velitel chtěl dokázat Ferozovi, že jeho učení mělo nějaký výsledek, Indián Tah-šwa nalovit co nejvíc skalpů a bráhman Durvása dokázat Šivovi, že je schopen se aktivně zúčastnit konečného zničení světa. Feroz jel s nimi, zatímco baron Ungern je prohlásil všechny za blázny.

Vzhledem k tomu, že naši jezdci bezpochyby vynuceným odpočinkem zlenivěli, nařídil Charry všem důstojníkům vyjet a cvičit, což se skutečně stalo; mimo jiné proto, že si opravdu chtěli trochu protáhnout tělo. Zkoušeli boj na koních i pěšky, až z nich pot jen lil; a když k polednímu začalo slunce pěkně hřát, byli skutečně zpocení a postupně odkládali oděv.

Byl tu ještě jeden důvod: po dobu odpočinku zaháleli sice lidé, ale ne jejich ruce, takže řada jezdců měla na kůži zbrusu nové tetování, které bylo nutno předvést veřejnosti. Kromě jiného děvčatům, jimž velitelky neprozřetelně daly volno, takže holky jezdily bez dozoru a tropily si posměch z kluků. Princezny neměly čas, prováděly pokusy s hledáním nepřátelských vojáků pomocí Ohně; velení svěřily nižším složkám a ty si poradily dle svých kupodivu rozsáhlých zkušeností.

Velitelkou jmenovaly Blanche; důvody pro to nebyly dostatečně nikdy objasněny, ale vypadá to takhle: potřebovaly někoho, kdo je i není princezna, je i není čarodějka. Někoho dost chytrého, aby nedělal pitomosti a současně dost hloupého, aby velení přijal. Někoho, kdo by převzal odpovědnost za jejich počínání a zároveň za ně nebyl příliš krutě potrestán. K tomu se Blanche hodila přímo ideálně a velení se ujala s chutí.

Uvažovala takto: zatímco princezny nejdřív vyhlásily sexuální zdrženlivost a pak ji z magických příčin porušily, obyčejným holkám to může být fuk; nestane se nic hrozného, když zalezou se svým chlapcem někam, kde se o nich šéfky nedozvědí. Prozatím to nehrozí, mají svých starostí dost a až na to přijdou, inu... co budou moci dělat? Tyhle myšlenky neměla ze své hlavy, vnukly jí je spolehlivé podřízené, ale Blanche je snadno ovlivnitelná a uvěřila, že na to přišla sama. Vydala tedy příkaz, že se mohou opalovat, což znamenalo, že se okamžitě svlékly; taky měly všelijak hezky vyzdobené tělo a musely to ukázat. Kluci pochopili správně a vyžádali si patřičné volno na osobní trénink; jejich důstojníci měli správné pochopení a pustili je.

Andrea si v průběhu posledních dní vypěstovala extrémní citlivost na energetické výboje vznikající v průběhu milostných her; ihned věděla, co se děje, stejně jako ostatní čarodějky. Avšak Panny se chápavě usmívaly; pokud princeznám něco vadilo, tak jen to, že nebyly informovány předem, aby mohly energii patřičně využít ke svým výzkumům.

Dozvěděly se asi toto: vojáci strávili čas bouří a metelic tak, že si postavili provizorní přístřešky a v nich se klepali hladem a zimou, ačkoliv si usilovně topili. Mají hodně nemocných a řadu drobně zraněných, ale jinak přestáli bouře docela dobře. Teď vylézají, důstojníci zjišťují stav svých oddílů a chystají se pokračovat v tažení. Problémem je, že jízda zkrmila během času všechny zásoby sena; maršál vydal tedy příkaz, aby nabrala píci, kde se dá. Důstojníci se poradili a pak vytipovali vesnice na našem území, které přepadnou a vyloupí.

Andrea se usmívala, princeznám zazářily oči. Rozdělení vojáků je vždy výhodné; navíc ve vesnicích se usídlili jezdci, většinou občané Neviditelné říše. Stačí jim poslat vzkaz, nejlíp po některé dívce, která se provinila nedovoleným laškováním. Jen tak na ně, určitě pro ně bude správný trest poslat je někam, kde je hodně chlapů neovládajících své vášně.

Maryška tedy vyběhla vydat příslušné rozkazy. Výsledkem bylo, že dívky, které ze strachu či zdrženlivosti nepodlehly, litovaly svého neuváženého počínání; neboť taková holka v přítomnosti princezen je naprosté nic, ale když se dostane z dosahu někam, kde je úroveň patřičně nižší, je tam ona princezna a čarodějka. Takže počaly škemrat, aby mohly někam vyjet také. Maryška jim řekla, ať vyčkají času a vrátila se k Ohni.

Velení zůstalo Blanche; Maryška kupodivu neprotestovala, vzala to dokonce s uspokojením na vědomí. Blanche se rozzářila jako čínský lampión a počala zodpovědně vydávat rozkazy. Přesněji: neříkala nic, tvářila se vznešeně a shovívavě tolerovala šikanu mezi podřízenými. Zkušenost ji naučila, že čím častěji zaujímá k něčemu stanovisko, tím větší možnost, že se znemožní; zatímco když mlčí a vyčkává, znemožní se všechny ostatní, takže může zaujmout postoj povýšeně pohrdavý a srovnat je. Což právě probíhalo, dívky cvičily a hádaly se mezi sebou. Blanche natáhla na sníh kožich, lehla si na něj a opalovala se.

Meditovala o tom, že by měla napsat domů a svěřit se, co dělá. Další možnost byla se doma taky jednou po čase ukázat, ale tu soustavně zaháněla; správně tušila, že by její počínání vyvolalo nelibost rodičů. Matka souhlasila s jejím společenským vzestupem u Dianina dvora, neprojevovala víc než mírnou nelibost nad jejím oblékáním a hlavně účesem. Ovšem ve Schwarzbergu nabral její život takové obrátky, že to bude těžko zdůvodňovat: koupáním v Ohni přišla o všechny zbytky vlasů, zato jí na kůži přibyla spousta obrázků a některé na místech, která se nedají tak snadno zakrýt oděvem. Také mnohonásobné manželství s tlupou neurvalých dobrodruhů se mamince líbit nebude; ačkoliv na druhé straně její značně výhodné finanční vztahy by ji mohly usmířit.

No jo, ale co teď dál? Už dost dlouho se veze po hřebenu vlny; co když nastane čas, ona bude vyplavena na písek a bude se muset konečně postavit na nohy? Kdo vůbec je? Seznam jejích titulů by zabral stránku, některé jsou reálné, jiné zcela vymyšlené, ovšem zase znějí tak pěkně, že by je nerada odkládala. Kromě toho se dá očekávat, že její manželé a další příbuzní budou chtít pokračovat v co nejčastějším kontaktu; taky není divu, má jejich peníze. Ty peníze vložila do podnikání, které může přinést výnos či ztrátu – obojí je však nutno vyúčtovat. Což zpočátku šlo, ale teď toho začíná být poněkud příliš a účty nejsou vždy jasné.

Teď se strhne bitva; pokud v ní někdo z příbuzných či manželů padne, situace se ještě zkomplikuje. Zvítězí-li Charry, bude to znamenat vzestup k výšinám; ale když bitva dopadne špatně, nezbude než ukrýt se pod ochranná křídla rodiny. Jsme pořád ještě diplomati, tedy rodiče; já jsem vlastně dosud nesvéprávná, nejsem plnoletá a oni mi s ničím souhlas písemně nedali. Bude to ostuda, ale v tom zmatku se to nebude jevit tak nápadně.

Matka bude mít řeči! Nejspíš mě pošlou k tetě do Švýcarska, tam je klid a ostuda tam nedolehne. Ovšem teta je dlouholetá vdova po bankéři, zbožná kalvinistka, odporně bohatá, leč extrémně šetrná; ačkoliv by si mohla dovolit žít v přepychu, tráví život neustálou modlitbou, návštěvami církevních sborů a péčí o různé nadace ku pomoci sirotkům, opuštěným vdovám, propuštěným zločincům, starým bezdomovcům, svobodným matkám a jiným skupinám lidí pošetilých a lehkomyslných, jimž s péčí a láskou otravuje život svými radami. Možnost pečovat o nezdárnou neteř ji zajisté nadchne a bude se snažit, aby ji převychovala. Bože, slituj se!

Na chvíli v Blanche vystrčil růžky ďábel a poradil jí, aby tomu předešla a provedla něco tak strašného, že by se už nemohla před lidmi ukázat. Třeba jako ta holka, co se právě vášnivě hádá s několika dalšími; je jí patnáct a půl, jak často opakuje, dala si na levou tvář vytetovat růžičku červenou barvou a jenom se směje, když se to někomu nezdá. Udělal jí to její kluk; ona jemu se na hlavě přímo vyřádila, neboť ho vášnivě miluje, odjede s ním na Ostrov a už nikdy odtamtud neodejde, budou mít nejméně čtyři děti, ale chtějí tolik, kolik jim Bůh dá. Těm dětem hodlá utajit, že v nějakém jiném světě lidé žijí ve městech, chodí oblečení, pijí alkohol, kouří a touží po majetku; zato o existenci magie se dozvědí co možná v útlém věku. Teprve až vyrostou, budou si moci vybrat, zda chtějí odejít do nějakého jiného, cizího světa.

Blanche ji chápala, ale o výsledku jejího snažení měla jisté pochybnosti. Váhala, zda Ostrov Armin je dostatečně daleko, aby tam nepronikla ozvěna lidských strázní; a rozhodně to nemohla považovat za návod pro sebe. Kdepak, ona musí zůstat mezi lidmi; vlasy jí dorostou, leopardí uniformu odloží do skříně a objeví se v ní tak leda o maškarním plese. Uzavře ještě jeden sňatek, tentokrát se souhlasem rodiny s někým, kdo bude mít bezvadné společenské postavení; ale bude také hezký, dokonalý v milování a tak zábavný jako jezdci? A vůbec: bude Mistr magie?

Spor mezi děvčaty narostl takovou měrou, že ho mohl vyřešit pouze souboj či zásah velitelky; takže přiběhly a pokusily se objasnit Blanche, o co se hádají. Bez vyslechnutí nařídila každé dvacet kliků, potom zahrabat se do sněhu až po krk a zůstat tam, dokud nevychladnou. Reagovaly vztekle, ale byly spokojeny, neboť velitelka se ukázala jako rozhodná a přísně nestranná. Odběhly provést rozkaz a vzájemně se hlídaly, aby se nikdo neulejval.

Blanche dál meditovala o Pannách. Zejména o Sainé, se kterou navázala upřímné přátelství, aniž si ovšem byla jistá, zda Sainé cítí tutéž příchylnost k ní. Je diskutabilní, zda si Panny vůbec uvědomují, co se kolem nich děje. Přišly z neznáma a do neznáma zas odejdou; rychle se učí místní řeč, ale mnohé z tohoto světa nechápou, ani je to zvlášť nezajímá. Blanche vyprávěla Sainé spoustu věcí ze svého života, dívka sice poslouchala, ale nereagovala v podstatě nijak. Že by vyprávěla něco sama o sobě, nepřicházelo v úvahu. Vlastně ano: jako dítě přišla do kláštera, tam se jí ujaly Panny a od té doby pečuje o Oheň. Blanche jí jednou položila otázku, jaké barvy má vlasy; Sainé chvíli přemýšlela a pak řekla, že asi světlé.

Když se nad sebou Blanche zamyslela, řekla si, že do doby, než zapomene barvu vlastních vlasů, ještě uplyne dlouhý čas; nejméně půl roku. Avšak v každém případě je nutno myslet na zadní kolečka a včas se zařídit, aby důsledky byly co nejpříznivější. Nějak si chytře a šikovně zařídit život! Teď už jde jen o to, jak.

Rozhodně vstala, taky už jí začínala být zima. Slunce usilovně hřálo, pod sněhem zurčely potůčky a příroda si říkala, že snad už lidé konečně přestanou zasahovat do přirozeného dění a nechají ji v klidu pracovat. Blanche si šla zacvičit a pustila z hlavy pokud možno všechny myšlenky. Ačkoliv...

Zcela jinými činnostmi se bavila Tori: ponořila se do meditace a za pomoci ostatních vyhledávala v prostoru přesunující se vojáky, aby je mohla zlobit. Nejdřív jim plašila koně; to šlo dost dobře, byli citliví a v posledních dnech zaznamenali časté nevysvětlitelné výkyvy magnetického pole. Psychická energie je vlnění jako každé jiné, dá se zaregistrovat bystrými smysly. Koně vnímali anomálii a když postřehli něco neobvyklého, bezdůvodně se plašili a vyváděli jako pominutí.

Pak ji zaujala hra mnohem obtížnější: lámání náprav vozů a děl. To je tak: každá věc se skládá z atomů, pospojovaných určitou mírou soudržnosti. Když se některý atom vytrhne ze systému, dojde k narušení té soudržnosti; pokud se tak stane při běžném provozu, systém se samovolně zase zcelí a nic se nestane. Ale když se to udělá ve vhodné extrémní situaci, třeba při mimořádném zatížení, ve svahu, na nevhodném terénu, kdy je náprava prohnutá do nesmyslna, může rupnout a neštěstí je hotovo: dělo se zaboří do sněhu, kolo skutálí po stráni, vůz se převrátí a vysype, vozkové klejí a říkají, že jim to byl čert dlužen. I kdepak, čert to nebyl; to si jen hraje maličká čarodějnice.

Ostatní ji nechaly, ať si hraje jak umí, hlavně že nezlobí. Měly dost práce zjistit, jaká je vlastně situace u Němců. Není tak snadné získat přehled; mentální pole se všelijak překrývají a je třeba jisté zkušenosti, aby se v tom člověk vyznal. Když to daly dohromady, vznikl následující obraz: jízda postupuje rychle, ale různými směry, pěchota se taky pohybuje čile, aby co nejdřív dosáhla našeho území, svedla bitvu a obsadila nějaké místo, kde by si chlapi mohli odpočinout, ohřát se a olízat rány. Nejhůř to přes veškeré úsilí jde dělostřelcům a zásobování; tam se situace blíží katastrofě, neboť oč jsou všichni účastníci méně schopní, o to víc myslí na vlastní prospěch a nehodlají se zbláznit kvůli tomu, že útočné oddíly nemají co jíst. Maršál Moltke zuří a rozesílá svoje kurýry ke všem podřízeným; ti je však nemůžou v zasněžených lesích najít a soustavně bloudí.

„Kurýry pochytat!“ rozhodla Diana. „Vlci i Indiáni...“

Valérie se spojila s Durvásou, který dost dobře vnímal, zvláště když soustavně žvýkal listy indického konopí. Konopí je rostlina zasvěcená Šrí Šivovi, dokonce jeho inkarnace, tak proč ne? Sdělil to Estragonovi, ten vyslal svoje Indiány a přísně jim nařídil, že kurýry musejí chytit živé. Tah-šwa neměl námitek; pro získání čestného ocenění stačilo, když protivníka udeřil do tváře, ani ho nemusel zabíjet.

S vlky se spojila Tori; odjakživa si moc dobře rozuměla se zvířátky. Taky my ji vnímali na dálku, ale zatím jsme nedostali příkaz zapojit se do akce, neboť Charry vyčkával.

Vyslechl se zachmuřeným čelem dílčí zprávy a pak položil kardinální otázku: kdy tu nepřítel bude. Jeho důstojníci, jimiž byl obklopen, se tvářili přesně stejně. Andrea odpověděla, že to je různé; jedni dřív, druzí později. Charry upřesnil otázku: kdy můžeme očekávat první sled. Andrea řekla: zítra během dne. Charry začal hluboce uvažovat, načež ho zachránil Almetta, že vypracuje různé varianty taktických plánů.

Po tomto rozhodnutí se mašinérie hladce rozběhla: každý věděl co dělat, jak zacházet s nepřítelem a co říct, když se něco nepovede. Armáda má svoje systémy, které fungují zcela spolehlivě – jediné slabé body jsou vrchní velitel, který může náhlým rozhodnutím způsobit zmatek a pěšák Ivan, který příkaz nepochopí a tvrdohlavě si dělá, co ho zrovna napadne.

Vojáci ovšem měli své zkušenosti a klidně vyčkávali; zatím se nedělo nic. Čarodějky ukončily průzkum a neměly taky nic vážného na práci; dokonce se rozhodly probudit zajatce uložené do transu, po četách je vyvést na procházku, nakrmit, vykoupat v Ohni a zas uložit ke spánku. Když se někteří ptali proč, odvětila Veronika, že spánek léčí.

Maryška zase s nelibostí konstatovala, že dívčí garda je v hlubokém rozkladu, bez velení a dělá si co chce. Jako viník se nejlépe hodila Blanche, takže ji vyhledala a taktně naznačila, že by se s tím mělo něco dělat. Princezna Blanche se zamračila, napřímila ramena a v očích se jí objevil záblesk odhodlání; prošla krajinou a bez výběru seřvala několik jedinců, kteří se jí neprozřetelně namotali do cesty. Ti, aniž pochopili, zač jim bylo právě vyspíláno, seřvali zas jiné podřízené jedince, kteří opět nalezli někoho, na kom by si vylili vztek. Tak bylo dosaženo obnovení vojenské kázně, což Blanche hrdě oznámila své velitelce. Maryška spokojeně zamručela a zase zalezla.

Funkce důstojníka vyžaduje jedinou kvalifikaci: spolehlivě rozeznat nadřízené od podřízených. Podřízené lze bez problémů seřvat za cokoliv, nadřízení mohou za cokoliv seřvat vás. Pokud se spletete, dostanete se do kolotoče následků a příčin, který vás může povznést, častěji ale zdeptat. Pokud se mýlíte často, jste ztracen a není vám pomoci.

Palmiro Corsi dostal znenadání příkaz obsadit blízký hrad Sqărenutt, což znamená Veverčí Ořech a je to zřícenina nevhodná ke stálému obývání (což bylo příčinou, že nebyl obsazen dřív). Teď se tam měl usadit se svými jezdci a dávat pozor pro případ, že by nepřítel hodlal proniknout tamním průsmykem mezi strmými stráněmi. Palmiro příkaz nechápal, ale uposlechl a nařídil oddílu poplach, aby dorazil na místo ještě před setměním. Místní znalec Bello Bellini ho ujistil, že mu srdečně gratuluje, protože na tom hradě se sice nedá nic kloudného počít, ale dala by se tam skvěle provozovat magie. Palmiro si odplivl, jelikož byl realista a při nejlepší vůli nebyl žádného čarodějnictví schopen. Poté dostal nápad: požádal, aby ho doprovodila nějaká dobrá čarodějka. Almetta se zamyslel a uznal to za dobrý nápad.

Panská láska po zajících skáče. Když byla Veronika vyzvána, aby vyslala nějakou schopnou osobu, zamyslela se, koho může nejsnáze postrádat a její zrak padl na Blanche. Její schopností si sice nebyla jistá, ale jinak jí připadala naprosto vhodná; vydala tedy rozkaz. Blanche zazářily oči, vybrala si dvacet děvčat dle vlastních sympatií a vyrazila s nimi.

Hrad Sqărenutt obsadili bez sebemenších problémů; jediná potíž byla přinutit koně vyšplhat na dost strmý kopec hlubokým sněhem. Palmiro nařídil nezanechávat zbytečné stopy na cestě pod hradem, zasněžené tak dokonale, že tudy nikdo proniknout nemohl. Jezdci si postavili stany pod hradem z té strany, kudy se jakž takž dalo vyškrábat, zapálili ohně a začali si chystat večeři; děvčata se strategicky rozmístila a ochotně se ujala všech jemných dívčích prací, jako ochutnávat a kořenit jídlo, laškovat s přítomnými muži a ošetřovat drobná zranění. Dalo se čekat, že v noci bude pěkný mráz a ke komu se přitulí čiperná malá šelmička, má docela štěstí. Palmiro až doposud považoval Blanche za rozmazlenou, leč silně vychytralou mršku, která jde zejména po penězích. Blanche vyhodnotila Palmira jako drzého opičáka, který by se rád vyšplhal do vysokého postavení a je mu docela fuk, co kvůli tomu bude muset udělat. Během večera v sobě nalezli zalíbení, takže když se jim čas zdál vhodný, mrštil Palmiro Blanche do změti přikrývek a učinil ji svou ženou, za souhlasného smíchu jezdců. Blanche se to zalíbilo a rozhodla se, že od teďka připojí ke svým četným titulům ještě jeden: baronka ze Sqărenuttu.

Bello Bellini měl noční službu, takže když všichni vstávali, ukládal se ke spánku. Byl tedy v náladě patřičně rozmrzelé a měl pocit, že mu svět soustavně křivdí. Možná proto byl jeho spánek neklidný, neustále rušený spoustou horečnatých snů.

Byl králem v Babylóně; byl mocný, bohatý a slavný, jeho jméno tesali otroci do skal od Kavkazu na severu k velkému moři na jihu a od Egypta na západě po Indii na východě. Měl velký dvůr, plný vychytralých a potměšilých dvořanů, kteří toužili když ne sesadit pána z trůnu, tak aspoň naloupit co nejvíc pro sebe, když se náhodou dívá jinam. Taky měl harém složený z velké spousty matek svých dětí, řádných manželek, dočasných manželek, konkubín a otrokyň; nemohl se ubránit dojmu, že soustavně intrikují jedna proti druhé a všechny dohromady proti němu. Kromě toho měl pocit, že obrovská říše, které vládne, není tak docela jeho: někde příliš daleko, ale zároveň znepokojivě blízko byl ještě jiný vládce, mnohem mocnější, jemuž ta říše doopravdy patřila a který prozatím souhlasil s tím, že ji spravuje Bello.

V nouzi nejvyšší rozhodl se jít poradit s veleknězem Mardukova chrámu, což byl vetchý stařík stejně moudrý jako zlomyslný. Bello s ním měl několikrát tu čest jednat, ale ještě ani jednou z toho nevyplynul žádný užitek, protože velekněz nemyslel sice ani na chvíli na sebe, zato pořád na prospěch svého chrámu. Co si od něho přeje král, mu bylo v podstatě jedno; dával najevo, že král i se svou říší pomine, ale jeho víra je věčná.

Bello tedy usedl do nosítek nesených černými otroky a nechal se odnést do Mardukova chrámu. Než mu bylo dovoleno vstoupit, musel podstoupit velmi ponižující proceduru rituálního pokání: bylo mu svlečeno jeho královské roucho, sňaty všechny odznaky moci, vlas rozcuchán a posypán popelem, oděno roucho žíněné přepásané konopným provazem a poskvrněné blátem. To vše se odehrávalo v chrámovém nádvoří před zraky hodnostářů, kněží i lidu, za zvuku trub a bubnů a s patřičně zdlouhavou vážností, neboť nekonal tento rituál jen za sebe, ale za celou říši jako její vladař. Pak musel třikrát zabušit na bránu zavřenou jen za tímto účelem, a prosit, aby byl vpuštěn; poté vystoupil velekněz, jemuž veřejně vyznal hříchy svoje i celého království, a teprve tehdy směl do chrámu vstoupit.

A konal se další rituál, při kterém byl zase svlečen z roucha kajícníka, obřadně vykoupán ve zlaté kádi, natřen vonnými mastmi, vlasy mu byly částečně oholeny, částečně upraveny do majestátního účesu, vous důstojně spleten do dvou hrotů a vyzdoben přívěsky. Pak dostal nové královské roucho, na hlavu mu byla vsazena jeho koruna a všichni se mu klaněli a holdovali mu. Všechny ty obřady byly zdlouhavé a plné předepsaných úkonů, které se nesměly nijak narušit. Bello se jim podroboval, neboť to byla jeho vladařská povinnost, ale měl neustále znepokojivý pocit, že byly vymyšleny jen k tomu, aby jej zdržovaly a odváděly od hlavní věci. Hlavou mu táhla otázka: co je vlastně ta hlavní věc?

„Přišel sis pro věštbu?“ tázal se ho velekněz.

Bello odpovídal něco, co musel říkat, ale ve skutečnosti chtěl říct, že mu kašle na věštbu, kašle na rituál a vše kolem, že má jenom docela obyčejný lidský strach a že by hrozně rád slyšel aspoň jedno dobré slovo od někoho, kdo je jeho přítelem; ale taková slova se naprosto nehodila na vládce říše, a i kdyby se odhodlal je vyslovit, nikdo by je nebral v úvahu. Takže vykonával vše dál, jak předpisy velely, též velekněz konal svůj úřad a nikomu nepřipadalo, že by se dělo něco divného.

Najednou velekněz řekl něco, co do rituálu nepatřilo:

„Buď obětuješ životy jiných, nebo zemřeš sám!“

Bello si to v první chvíli ani neuvědomil; teprve později mu došlo, že velekněz řekl něco závažného. Konal svoje povinnosti, ale ta věta se mu neustále vracela, znepokojovala ho, rušila. Po zádech pod královským rouchem mu stékaly mrazivé kapičky potu, koruna byla náhle strašlivě těžká a vůně kadidla jej opájela.

„Buď obětuješ životy jiných, nebo zemřeš sám!“

A v tom rozjitřeném, zmateném stavu mysli začal křičet hrůzou a volat svou Paní: „Astarté, moje milovaná! Má vznešená Paní, laskavá a nesmiřitelná, má zlatá okřídlená lvice, pomoz mi! Já nechci zemřít, ale nechci ani zabíjet jiné! Stal jsem se králem nějakým hrozným omylem, nepatřím sem, jsem kejklíř a umělec, ne vladař mocné říše, jenom si na něj hraju! Zachraň mne!“

Ale nebylo záchrany, nebylo slitování; byl pouze zlatem skvoucí dvůr hodnostářů, kněží, žen, který odmítal slyšet jeho slova a neodvratně vyžadoval splnění povinností.

„Jsi králem – buď tedy vladařem a plň všechno, co jsi slíbil! Není úniku!“

A Bello Bellini se probudil zbrocen potem, vymrštil se na lůžku a dlouhou dobu nechápal, co se kolem něho děje.

Za časného jitra probudil čerstvě jmenovaného barona z Veverčího Oříšku vlk se vzkazem, že čarodějky se nemýlily a jeden oddíl pěchoty skutečně táhne jejich směrem; postupuje však velmi pomalu a nedá se čekat dřív, než v poledne. Palmiro rozmrzele konstatoval, že mráz je skutečně nepříjemný a vylézat z pelechu holý nesmysl; že se však Blanche probrala také, rozhodli se uvítat ráno láskou, aby si rozproudili krev. Vlk se natáhl vedle nich a odpočíval, až na to, že je zhruba každou půlhodinu šťouchal čumákem a dožadoval se nakrmení. Blanche mu řekla, ať si něco najde sám; proběhl tedy táborem, vylízal všechny kotlíky a prohlásil, že je to málo.

V klášteře na Vršku fungoval Charryho štáb přes celou noc. Taky čarodějky neustále sledovaly dění a jejich výzkumy se shodovaly s hlášením výzvědných složek. Nepřítel se blížil, jízdní oddíly se pokoušely prokličkovat horami, pěchota postupovala na Sqărenutt; hlavní voj samozřejmě směřoval k průsmyku u Treuheimu.

„Takže dneska nebo zítra.“ řekl don Horácio Almetta.

„Bůh nám pomáhej!“ přiložil Wilfrid von Rhode dlaň ke svému háku a sepjal tak ruce.

Ranní pobožnost probudila celý klášter i s okolím; přednáška odpadla, hned po snídani vyrážely jednotlivé oddíly do kraje. Také my jsme dostali úkol: zasáhnout ve vesnici jménem Grandorf, jejíž osud ležel z nějakého důvodu velení na srdci. Sice tam byla jakási posádka, ale Charry se obával, že nebude stačit.

Jeho obavy byly zřejmě oprávněné; už po cestě jsme potkali tak čtrnáctiletého kluka od Poláků, který uháněl jako ďábel a štval koně, jako by měl za zády čambul Tatarů. Jak nás viděl, rozzářily se mu oči; jel pro pomoc a hlásil, že vesnici napadl tak silný oddíl vojáků, že na něj sedláci ani s řádovou posilou nestačí.

„Kde se bojuje?“ ptal se Tawarr, náš velitel.

„Ono se to mele všude... jenom mě poslali pro pomoc!“

„Tak jedem!“

Kluk s nadšením otočil koně a hnal se zpátky; několik minut na to jsme narazili na pět dragounů, kteří ho zřejmě měli chytit. Cesta byla klikatá a spatřili nás na poslední chvíli, což pro ně musel být šok; smetli jsme ty ubožáky jako odpad. Potom jsme se vřítili do vesnice; odevšad se ozývala střelba, křik, na několika místech hořelo. Mezi jednotlivými statky projížděli dragouni, stříleli z karabin a pokoušeli se dostat dovnitř, zatímco obránci po nich pálili z oken a z půdy; statky byly pevné, postavené do čtverhranů s tlustými kamennými zdmi, právě pro tento účel. Sice nemohly odolat po dlouhou dobu většímu počtu nepřátel, ale různým bandám lupičů vzdorovaly snadno.

Nejdřív jsme stříleli z našich pušek, což mezi vojáky vyvolalo paniku; pak jsme mezi ně vlítli. Naši jezdci poznali, že jim přišla pomoc, a vyrazili ven se šavlemi; taky sedláci vyběhli se sekerami, vidlemi, motykami. Mnozí měli pytlácké brokovnice, mladí zas jakési samostříly, používané normálně k lovu, aby to neslyšel panský hajný; na nepřítele stačily taky.

Mám bystřejší sluch než lidé, tak jsem zaslechl ze dvora jedné usedlosti zděšený křik. Nebyl to statek největší ani zvlášť dobře opevněný, takže se vojákům podařilo vyrazit bránu a vpadli dovnitř, kde plenili a drancovali. Když jsem vrazil do dvora, jeden se právě brutálně vrhal na dívku přece jen poněkud mladou k účelu, který s ní zamýšlel. Druhý stál vedle a pochechtával se marnosti její obrany. Dívka zoufale křičela, ale žádná pomoc jí přijít nemohla, neboť její otec ležel mrtev v opačném rohu.

Jak jsem proletěl vyvalenou bránou, voják jen vytřeštil oči; pokusil se bránit pažbou karabiny, ale usekl jsem mu katanou hlavu na jedno švihnutí. Na druhého jsem se vrhl jen tlapami, meč mi vyklouzl ze sevření a neměl jsem náladu jej sbírat. Převalovali jsme se po dívce, která ječela hrůzou; prvním sekem drápů jsem mu rozerval obličej a pak ho začal trhat na kusy. Není to hezká smrt, ale to, co on dělal té holce, také není pěkné.

Když se v bolestných křečích svíjel po zemi a nepříčetně řval, vyrazil ze statku setník s pistolí; ale jak mě viděl, rozklepala se mu ruka a střelil vedle. Příkaz zněl brát podobné lidi do zajetí, takže jsem ho pouze praštil tlapou přes hlavu.

Dívka zatím vyskočila na nohy, ale váhala, zda se nemá dát na útěk i přede mnou. Ti muži byli nepřátelé, ale přece jenom jejich zkrvavené mrtvoly nevypadaly pěkně. Lidé mají slabé nervy a často reagují zbytečně ukvapeně, takže jsem řekl: „Neboj se, maličká! Neublížím ti!“

Když slyšela moje slova, zařvala ještě víc a zhroutila se; skrčila se do kouta jako vyděšený vrabčák a něco drmolila. To už přiběhlo několik Poláků, dva popadli setníka a další se snažil uklidnit děvče. Moc mu zřejmě nerozuměla, v tomto kraji se mluví zvláštním horáckým dialektem, který neovládal.

„Strašidlo! Příšera!“ vykřikovala a ukazovala na mne.

„Ale ne, to je tygr! Neboj se, neublíží ti!“

„Kočka... veliká jako kůň! Já se bojím!“

Přeháněla, pochopitelně, ani zdaleka nejsem tak velký. Radši jsem proběhl domem, abych se ujistil, že tam nikdo není. Vzadu jsem našel stařenu, které někdo rozpáral břicho šavlí, jinak nic. Vrátil jsem se zpět a ohlásil to.

Mezitím už bylo po boji; musím přiznat, že mnozí vojáci odhazovali zbraně a vzdávali se, když spatřili takového Tawarra či Džaína. Vždy mě překvapí, jak hrozně se nás lidé bojí. Lidé jsou daleko nebezpečnější, ale těch se nijak zvlášť nebáli a ochotně se jim vzdali.

Polský poručík se pokoušel domluvit s děvčátkem, které jsem zbavil vojáků. Nemělo to smysl, neustále křičela hrůzou, bála se všeho a všech, včetně Poláků i nás. Dozvěděl se, že se jmenuje Káča a ti mrtví jsou její otec a babička, takže se stala v jediné chvíli úplným sirotkem; matku už zřejmě neměla. Aby ji aspoň trochu uklidnili, ujal se jí jeden jezdec, který hodně kamarádil s čarodějkami a něco málo se od nich přiučil. Nejdřív ji uvedl do transu a nařídil, aby přijímala klidně a bez vzrušení vše, co kolem vidí. To se uklidnila, přestala ječet a bránit se, ovšem pohybovala se jako loutka na provázcích. Proto jí nařídil vnímat vše, co říkají, bez ohledu na jazyk. Poslechla ho také, nijak to nekomentovala a dělala, co nařídili. Poláci rozhodli poslat ji do kláštera, aby se o ni postaraly dívky. Stejně tam odváděli zajatce.

Charryho rozkaz byl pokračovat dál, protože v kopcích nad Grandorfem se nacházela ještě jedna vesnice, menší a bezvýznamná, i když tam Lukáš poslal pětadvacet vojáků v čele s rotmistrem. Nechali jsme pár tygrů a leopardů dole jako stráže, zatímco k nám se připojilo deset polských jezdců. Pak jsme vyrazili do kopců, v řadě za sebou, jinak se po úzké cestě nedalo.

Máme citlivý čich, takže už zdálky jsme cítili kouř; okamžitě jsme si připravili zbraně. Avšak nebylo už proti komu; vesnice hořela, mezi chalupami se válely mrtvoly vojáků i obránců. Ke staré lípě na návsi byli za ruce přibiti dva naši vojáci a surově rozsekáni šavlemi; přežili boj se zraněním a nepřátelé je takhle potrestali za účinnou obranu. Zbylo jen několik žen a dětí; děcka brečely, ženy vyprávěly, že je vojáci znásilnili, zatímco další rabovali po chalupách.

„Mého muže a kluka od sousedů zajali!“ vykřikovala jedna žena. „Vedou je s sebou, aby jim ukázali cestu, kudy chodí...“

„Jak je to dlouho?“ ptal se Tawarr.

„Možná... tak hodinu! Odtáhli přes hřeben, do říše – ale musejí jít pomalu, ženou naše krávy a ovce...“

„Jedem!“ zavrčel velitel Poláků a pleskl koně šavlí po zadku.

Vyrazili jsme za nimi; stopa byla jasně patrná a podle trusu krav i koní jsme poznávali, že je doháníme. Cesta, kterou je pašeráci vedli, byla schůdnější než přes hřebeny, kudy přišli, ale teď v zimě a s dobytkem obtížná dost. Dopadli jsme je kousek za průsmykem. Neptejte se, co se s nimi stalo.

Palmiro Corsi přišel na skvělý nápad; na stěnách průsmyku pod hradem Sqărenuttem leží velká masa sněhu, která by se dala ve vhodnou chvíli odpálit a průsmyk zasypat. Navrhl to zkušeným minérům, ti prozkoumali terén a hned připravili nálože, takže nepřátelé mohli přijít.

K tomu došlo pozdě odpoledne; nejdřív houf vyzvědačů na koních, projeli průsmykem a přesvědčili se, že na sněhu není jediná stopa, že by tudy někdo jel. Dva zůstali a pokuřovali, další se vrátili; po nich pochodovali unavení vojáci, vlekli na zádech plnou polní a proklínali důstojníky, že je vedou na tak nehostinná místa. Palmiro, Blanche a pár dalších se na ně dívali z úkrytu dalekohledem; když byl celý průsmyk plný, dal Palmiro pokyn a ohněstrůjci odpálili nálože.

Taková řítící se sněhová lavina vypadá strašlivě; nešťastníci taky dost řvali, když se na ně řítila. Někteří už průsmykem prošli, další byli ještě vzadu; jen co se trochu ustálil sníh, vyrazili Palmirovi jezdci do útoku. Zmatený přední oddíl rozehnali jako hejno koroptví, přehnali se přes hlavy zasypaných ubožáků a vrhli se na zadní voj, který se jediný začal účinně bránit. Trvalo asi čtvrt hodiny, než se někteří dali na útěk; ti zbývající raději zahodili zbraně a vzdali se.

Jejich velitelem byl šedovlasý plukovník s řádkou záslužných křížů na kabátě; když ho Blanche chytila do lasa a přivlekla před Palmira, strašlivě zuřil a nadával tak sprostě, že by to slušné děvče nikdy nemělo slyšet.

„Co tak vyvádí?“ tázal se Palmiro, který uměl německy, leč nikoliv tak vybraně jako plukovník.

„Nelíbí se mu, že jsme ho zajali!“

„To se nedivím, komu by se to líbilo? Ale ať toho nechá!“

Plukovník si už taky všiml, že něco není v pořádku, totiž že divně postrojený mladík se šibeniční tváří mluví italsky.

„Co jste zač, vy bando prašivých lumpů?“

„Banda prašivých lumpů,“ usmála se na něj Blanche. „Mohl byste přestat tak řvát, starej pane? Neslyšíme kvůli vám křik o pomoc; rádi bysme vytáhli z tý laviny pár lidí, dokud ještě žijou!“

Plukovník na ni vytřeštil oči. Bylo to na něj trochu moc.

„Vy jste ženská?“ zařval zběsile.

„Když jsem byla naposledy čurat, tak ještě jo. Proč?“

„Vy jste ženská – s tou příšerou na hlavě? A to jste byla vy, co jste mě chytila do tý smyčky a táhla po zemi?“

„Přesně, starej pane. Já totiž nesmím nikoho zabít, tak jsem si dovolila... vás takhle zachránit pro budoucnost.“

„Slečno, já s vámi odmítám hovořit! Jsem plukovník Hermann svobodný pán z Wüstenrottu a nebudu se bavit s... dámou pochybných mravů!“

„Teda co se mravů týče, nemám žádný pochybnosti; jsem baronka Blanche de Graccy, di Corsi a von Sqărenutt, abych to zkrátila. Obávám se, že naše konverzace bude nutná, protože můj velitel plukovník don Palmiro Corsi mě používá jako tlumočnici!“

„Co je zač? Nějakej všivej Talián?“

„Je Ital, to je pravda; co se všivosti týče, silně pochybuji, že by se nějaká veš udržela na absolutně bezvlasé lebce. Avšak ráda bych se vrátila k věci: Rádi bychom použili vašich vojáků, dejte jim laskavě příkaz, aby se chovali rozumně!“

„Tím máte na mysli co?“

„Aby plnili veškeré naše příkazy. Jsou k jejich dobru.“

„Když to neudělají?“

„Přinutíme je!“

„Jsme vojáci! Budeme se bránit!“

„V tom případě je pobijeme.“

„Slečno, to je neuvěřitelné!“

„Nechápu, proč. Užitečný je otrok, který plní příkazy. Jiný se hodí maximálně... ke smrti v aréně. Nečetl jste římské dějiny?“

„Otrok? Chcete říct, že jsme vaši otroci?“

„Otroci řádu Templářů. Ale nebojte se, bude se vám to líbit.“

„Jsme vojáci Německé říše! Váleční zajatci!“

„My nejsme vojáci a zajatce nebereme. Ale můžeme se postarat o nešťastníky, kteří díky své pošetilosti upadli do bezvýchodného postavení. Naučit je zdravě žít, poctivě pracovat...“

„To zní, jako byste nás chtěli poslat do pracovního tábora!“

„Ano, tak nějak. Náš velitel odsoudil všechny, kdo nám padnou do rukou, k deseti letům nucených prací!“

„To nemyslíte vážně! Za co?“

„Za to, že nám padli do rukou; copak to není logické?“

Plukovník zuřil a brada se mu klepala; Palmiro něco řekl, takže Blanche okamžitě přeložila: „Velitel soudí, že s vámi není žádná rozumná řeč. Sesazuji vás z velení. Najdeme někoho jiného!“

Kývla na dvě dívky, které plukovníka popadly a odvlekly pryč. Sama prošla mezi zajatci a ukázala na nějakého mladíka. „Ty – jak se jmenuješ?“

„Poručík Rudolf Leschke, slečno!“

„Vypadáš inteligentně. Utvoř z vašich vojáků čety a jděte do průsmyku vyhrabat svoje kamarády. Chceš jim přece pomoci?“

„To jistě ano, ale... Proč zrovna já?“

„Máme je snad vyhrabávat my? Musíme vás hlídat, chápeš?“

„Nechápu. Jsem válečný zajatec, neposlouchám vaše rozkazy...“

„V tom případě jde jejich smrt na tvou odpovědnost.“

Poručík zaváhal; rozhlédl se po svých mužích a pak po raněných nešťastnících, kteří se pokoušeli vyhrabat vlastními silami. Některým to šlo, jiným bohužel moc ne.

„Slečno, vaše jednání je podivné! Co to děláte s plukovníkem?“

„Zavřeme ho někam, aby nerušil. Je to starý idiot.“

Poručík se ušklíbl, měl tentýž názor. Blanche k němu přikročila a položila mu dlaně na spánky. „Víš co, radši spi! Tak snad budeš líp chápat, co od tebe chceme...“

Poručík sebou škubl; pak se obrátil ke svým vojákům: „Poslouchejte příkazy této dámy! Vytvořte skupiny po pěti! Budete hledat v lavině zasypané vojáky, vyprošťovat je a odnášet k ošetření mimo bojiště! Ranění se rovněž půjdou nechat ošetřit!“

„Výtečně,“ pochválila ho Blanche. „Z tebe ještě něco bude!“

Nereagoval, nebyl to žádný příkaz. Zato ochotně plnil všechno, co mu nařídila, a vojáci se zas podřizovali jemu. Některým řádoví jezdci pomohli pohrůžkou zbraní, jiným ošetřením ran.

Palmiro měl z celého boje dva mrtvé a okolo patnácti raněných; Němci na tom byli podstatně hůř. Dívky ošetřily nejdříve svoje, pak se daly do vojáků, ale šlo to velmi pomalu.

„Nejlepší by bylo nechat všechny omýt Ohněm,“ vzdychal Palmiro. „Škoda, že to tady nikdo neumí.“

„Tím chceš naznačit: škoda, že nejsem panna, ne? Bohužel, tak speciální kvalifikace se v mý četě nevyskytuje!“

„Promiň, že jsem vůbec něco řekl! Aspoň bys je mohla pořádně zhypnotizovat, aby líp poslouchali!“

„Moc ráda bych, ale... prozradím ti tajemství: já to líp neumím!“

„Vážně? Cos měla ve škole z iluzorní magie?“

„Já ale do řádové školy v životě nechodila!“

Palmiro zaváhal. „Jak jsi vlastně dlouho v řádu?“

„Já totiž... přesně nevím, jestli jsem v řádu vůbec! Patřila jsem do gardy Bruna Weranskiho, pak k jezdcům, teď snad jsem Hrimfari nebo v Čistým srdci, ale... žádný zasvěcení nemám!“

Palmiro nechápavě potřásal hlavou. „Byla jsi vždycky taková suverénní... já se teda divil, že tě odnikud neznám, ale co já vím, kde všude máme svý lidi! Já totiž taky žádnou školu nemám – byl jsem půl roku na Como, pak mě odtamtud rodiče vzali, ježto neměli na školný; tak jsem se všelijak protloukal...“

„Ale – jsi přece rytíř, ne? Dokonce komthur!“

„No... Já se tak hlavně umím tvářit. Teď jsem teda komthur, to je fakt... ale kdyby se to řádně prověřilo, tak...“

„Já se z toho zblázním! To abysme radši ani nikde neříkali!“

„Já se s tím taky moc nechlubím.“

Zajatí vojáci pracovali na záchraně zasypaných kamarádů dosti ochotně; jezdci je střežili, děvčata ošetřovaly raněné. Plukovník vztekle nadával a zásadně odmítal, aby se jej kterákoliv dívka třeba jen dotkla; slyšel už o nich a velmi se jich obával.

„Co budem vlastně dělat teď?“ ptala se Blanche.

„Musíme je dopravit do tábora a zároveň zůstat tady a hlídat, kdyby je napadlo poslat další!“

„Hm! Na to nemáme dost lidí!“

„No; v tom je právě ten problém!“

„Jak si to představuje naše osvícený velení?“

„To si právě představuje, že půjdou sami a dobrovolně; proto mi tě přidělili! Očekávali, že to dokážeš zařídit!“

„Já? Jak bych mohla? Když jsem při něčem takovým byla, tak pokaždý jenom v houfu, pomáhala jsem Veronice nebo Valérii...“

„Když jsi pomáhala, určitě bys to dokázala i samostatně!“

„To teda rozhodně ne! Když jsou u toho čarodějky... to je těžký, to bych ti musela vysvětlovat teorii mentálního pole!“

„Zkus to, třeba to pochopím! Nejsem úplně blbej!“

„Tak koukej, aura normálního člověka dosáhne do patnácti metrů všemi směry. Když se naučíš ji cílevědomě vnímat, chytáš energii od všech lidí, co jsou s tebou v kontaktu, chápeš? Přijímáš kladnou, odmítáš zápornou... pak se chytáš zvířat, stromů, slunce a větru, vlastně celý přírody. Začátečníci z toho energii čerpají, čarodějky už ji skrz sebe nechávají volně procházet, protože ji v podstatě nepotřebujou, chytají automaticky, co se jim hodí. Taky ale energii vydávají a holka, když je s nima v souladu, pak může dělat v podstatě všechno, co ony... jenomže do patnácti metrů od nich nebo tehdy, když si ji najdou v prostoru a navážou s ní kontakt. Chápeš to všechno?“

„A ty, protože seš od nich daleko, to nezvládáš?“

„No právě! Kdyby to bylo doma v klášteře, tak bych...“

„Když tě s náma poslaly, určitě očekávají, že to dokážeš! Jen tak pro pořádek: zkusila jsi to vůbec?“

„Proč bych to zkoušela; já přece vím, že nejsem čarodějka!“

„Procházela jsi výcvikem, několikrát ses propojila s ostatníma, cpaly ti do hlavy svý vědomosti, takže je tam určitě máš, jen je vydolovat a správně použít! Prober se z tý skleslosti a řekni si: dokážu to, protože ostatní na mě myslí a chtějí mi pomoci! Jsem stejně dobrá jako ty druhé, jenom jsem mimo klášter; ale ony na mne myslí a pomáhají mi na dálku...“

„To by znamenalo... uvést se do transu! Teď a tady?“

„Kdykoliv, kdekoliv! Potřebuješ k tomu muziku nebo tak něco?“

„Ale ne, to bych... Palmiro, ty mi blbneš hlavu!“

„A budu ještě víc! Chtěl bych ti připomenout dnešní noc! Když se umíš milovat jako čarodějka, tak umíš taky všechno ostatní!“

„Co to povídáš?“ zčervenaly jí tváře.

„Že to nemělo chybu, víc nic! Jsi vyloženě dobrá, tak nevím, nad čím ještě váháš! Představ si, že s nima vstupuješ do přímýho kontaktu, jako když se chystáš...“

„Je fakt, holky to dělají, ale...“ Blanche chtěla namítnout, že ti muži přece nejsou v její kvalitě, nepřátelští vojáci jsou špinaví, páchnou, mají na svědomí řadu zločinů; avšak současně jí přicházely na mysl odpovědi: Ty jsi tady, abys je očistila. Jsi Andělem Lásky, dotek tvé ruky jim dá život! Jsou lidské bytosti jako ty, pouze žijí v temnotě nevědomosti. Nedopustili se zla, neboť žádné zlo neexistuje, jen jsou zatemněni iluzí...

Poodešla na okamžik od ostatních, sedla si na balík potravin, sundaných z nákladního koně, a pokoušela si uvědomit existenci lidské bytosti, zvané v hmotném světě poručík Rudolf Leschke. Ten byl vzdálen asi padesát metrů od ní, vydával příkazy vojákům a vypadal poněkud nesvůj; to bylo tím, že byl v transu, jeho vědomí značně omezeno a dělal, co mu nařídila. Určitým způsobem s ní byl propojen, ale...

Kdo je poručík Rudolf Leschke? Je to člověk jako ostatní. Může mu být tak sedmadvacet, není hezký ani ošklivý, je tuctový, šedivý, fádní, bezvýrazný. Kdyby ho potkala na ulici, ani by se za ním neohlédla. Kdyby ji vyzval na zábavě k tanci, samozřejmě by s ním šla, aby vyzkoušela, jestli ho náhodou v důstojnické škole nenaučili dobře tancovat, ale kdyby nebyl nic moc (jak se jí od počátku zdá), taktně by mu dala najevo, ať loví jinde. A co kdyby patřil do party, byl třeba řádový jezdec? Kdyby to byl kamarád a napadlo ho, že ji potřebuje, že se chce stát dalším z řady jejích manželů? Provdala by se za něho?

Když tak o tom uvažovala, nepovažovala to za vyloučené. Nebyl nic moc, ale mnozí z jejích partnerů nebyli o moc lepší. Proč se s nimi vlastně vyspala, proč souhlasila, že je zaznamená do svého seznamu a dovolí jim pyšnit se jejím copánkem na žerdi válečné korouhve? V tu chvíli cítila, že ji potřebují, ten kluk je strašně sám, nemá nikoho na celém světě a doufá v ni jako tonoucí ve spásný břeh... Věděla, že za denního světla nikdo z nich nepřizná svou opuštěnost a smutek, ale když spočívali na lůžku hlavou vedle její hlavy, šeptali jí o své touze a naději, šeptali jí, že i když kráčejí světem sami, někde v dálce na ně čeká šťastný ostrov...

Má poručík Rudolf Leschke někde v dálce svůj ostrov štěstí? Sní také on o modrém moři a žlutém písku, šumících palmách, mírném větříku ochlazujícím rozpálené tělo...? Je jedním z těch, kdo jsou spojeni řetězcem lásky a důvěry, jako by byli jedno tělo a jedna mysl? Je můj bratr v dharmě, bližní v slzavém údolí tohoto světa, kterému musím přispět na pomoc? Je hoden, abych jej učinila jedním z nás?

»Pojď sem, bráško!« řekla v duchu, »Je mi tě líto, že jsi tak sám! Miluji tě a chtěla bych ti pomoci...«

Rudolf se pohnul; otočil se k ní, jako by hledal, kdo ho volá a proč, pak se k ní vydal a Blanche vůbec nepřipadalo divné, že ji poslouchá, aniž mu něco poručila. Vstala, vyšla mu vstříc, objala ho a přitiskla se temenem hlavy k jeho čelu. Pociťovala silné vzrušení, oči se jí naplnily slzami, ale bylo jí jasné, že vůbec nepotřebuje nic vidět. Vnímá ho.

Jako by jí v mozku najednou vybuchla supernova, náhle o něm věděla úplně všechno. Že je strašlivě osamělý, že celý život stále pochybuje, zda se vyrovná ostatním, těm skvělým, silným, elegantním spolužákům, kteří snadno postupují na žebříčku funkcí a hodností, zatímco on se vypracoval s bídou na poručíka a ještě má strach, že o tu hodnost přijde, protože ostudně zklamal při první bojové akci. Že jeho první lásku, rozkošnou Anneliese, která se uměla tak znepokojivě smát, mu svedl kamarád, odporný nafoukaný Heinrich se šviháckým knírkem, a ještě mu pak v kasinu vyprávěl, co si s ní užil; Rudi ho samozřejmě vyzval na souboj, dosekali se šavlemi, ale byli oba opilí jako hovada, tak rvačka skončila šrámy na tváři a následným přijetím do burschenschaftu, studentského spolku hrdinů, všichni ho chválili, otec byl pyšný, matka plakala, strýček vyprávěl o svých studentských časech... a Rudi se tiše styděl. Že od té doby nepotkal dívku, kterou by se opovážil mít rád. O nocích, strávených v pochybných nevěstincích se ženami staršími i celkem zachovalými, které dokážou za mrzký peníz hrát aspoň pro jeden večer, že jsou zamilované a něžné, ale kterým musí připomínat svoje jméno pokaždé, když za nimi přijde. O úsvitech jitra, kdy se probouzí, aniž by věděl kde je, jak se tam dostal a kam má vlastně jít, kdy se podívá do zrcadla a vidí v něm odporný prasečí rypák, a když se rozhlédne kolem sebe, zase jiné prasečí rypáky, podobné i nepodobné tomu jeho; že si teprve potom uvědomí, že toto jsou jeho kamarádi, velitelé, podřízení, že se musí umýt, oholit, vzít na svůj rypák masku člověka a jít vykonávat, co se mu poručí. Že svět je bezútěšný, pustý a šedivý, nikde v něm není světýlko naděje, jen kdesi v dálce, v malém městečku, kde byl v létě na prázdninách, žije Bertička, mladičká dcera místního hodináře, blonďatá a naivní, která hovoří tiše, klopí oči a červená se, protože ještě nikdy nechodila s chlapcem, tatínek ji miluje natolik, že ji přísně drží doma a nikam na krok nepouští, ale když zalévala zeleninu na záhonech, občas zvedla modrá kukadla, zrudla jako muškáty v jejích oknech a pak se zas urychleně věnovala zelenině, aby tatíček nenadával. Jenže tuhle malou Bertičku by mu určitě za ženu nedali, její tatínek má hodinářskou dílnu a přeje si, aby budoucí zeť byl počestný řemeslník s dobrou živností, žádný pochybný frajírek; naproti tomu Rudiho rodina požaduje, aby jeho manželka měla minimálně dům na venkově, kus půdy s nájemci a nějaké peníze v bance, takže dříve či později buď na nějakou takovou narazí, nebo se rodiče či četní strýcové a tety postarají; Rudi zatne zuby, vezme si koho mu určili, bude s ní žít a mít děti a pokaždé, když ji obejme, bude myslet na zrádnou Anneliese se světýlky v očích nebo na stydlivou Bertičku či dokonce na nádhernou, vznešenou, pyšnou a neskutečně krásnou Blanche s drakem na oholené hlavě, do níž se na první pohled zamiloval a důvěřuje jí, jako loď věří kotvě, k níž je připoutaná.

Pocítila dokonce, že jeho tělo propadá vzrušení, když tak stojí proti sobě a dotýkají se hlavami, že on se vciťuje do ní, poznává nekonečné výšiny její osobnosti a jejím prostřednictvím celou Neviditelnou říši, v níž množství jiných bytostí koná neúnavně práci ve prospěch lidstva. Že kdysi, když byl ještě studentík a poprvé slyšel o vznešených ideálech, si přál být právě takový; pak přišel život a zdrtil ho na prášek, z něhož rodiče, učitelé, nadřízení a kamarádi uplácali divnou figuru, která je sice schopna chodit, mluvit a vnímat, ale není už ta původní zářící bytost jeho dětství. Až nyní po letech k němu sestoupil anděl a dotýká se ho... Vášnivě touží být zachráněn, vytažen z onoho koloběhu nesmyslností a stát se lepším, dokonalejším, vnitřně očištěným...

Probuď se! nařídila mu, aniž jí došlo, co dělá.

Poručík Rudolf Leschke se zachvěl, jako by jej zasáhl blesk. Především se probral z hypnotického stavu, do něhož jej uvedla před krátkým časem. Ale zároveň impuls, který mu dala svou mocnou energií, způsobil vnitřní prozření, takže několik okamžiků zůstal neschopen pohybu, slova či myšlenky; spousta věcí mu přicházela na mysl zároveň. Vše to, co si Blanche přečetla v jeho mysli, se k němu vrátilo. Tak jeho první myšlenka byla: Mám naději. Potom druhá: Mám poslední naději.

Pak konečně promluvil nahlas: „Můžu ti říkat... sestro?“

Aniž uvažovala, objala jej a políbila. „Jmenuju se Blanche!“

„Já jsem Rudi... co mám teď dělat?“

„Je tady spousta nešťastných lidí! Musíme jim pomoci!“

„Můžu... můžu dělat to, co... ty?“

„Můžeš všechno. Jsi osvobozená duše!“

Pokývl roztržitě hlavou; pak si všiml, že jeho vojáci pořád ještě nevyprostili všechny naříkající muže ze závalu. Rozběhl se jim na pomoc a tentokrát bylo jeho počínání rozumné a účelné.

Blanche postřehla, že nedaleko někdo strašlivě trpí: bolest, smutek, beznaději. Přistoupila k raněnému, bezmyšlenkovitě jej utišila, zmírnila jeho bolest a samovolně vypustila do země, aby se jí zbavila. Při tom však do sebe nabrala i něco jiného: stesk po domově, starost o ženu a dvě malé děti, touhu dozvědět se, zda se už Stračeně narodilo tele a jestli máma zas tolik nekašle, když byla taková studená zima. A taky obava, jestli za ženou (když je ještě tolik pěkná) nedochází špína soused, který je u dráhy a pod penzí, tak na vojnu nemusel.

Uklidnila ho; uspala, aby se mu zdálo, že je doma, Stračeně se narodila hned dvě telátka a žena s nimi má tolik práce, že nemá čas točit se po sousedovi ajznboňákovi. A máma vůbec nekašle, naopak přijela je navštívit a postará se o domácnost, dokud bude pryč, všichni na něj vzpomínají a přejí mu štěstí...

A dívka s nesmírně něžnou tváří a černými křídly se laskavě usmála, pokynula a sdělila jí myšlenkou, že toho muže prozatím ponechá ve světě, neboť ještě má důvod žít. Že sice přišla sklízet, co jí Palmirovi jezdci připravili, ale nechce nic, co jí doposud nepatří, a že Blanche je ta, která o tom rozhoduje.

Potom pokynula, že na Blanche čeká jeden z jezdců, vlastně ještě kluk, dostal kulku do břicha a ačkoliv jej ošetřily jak nejlépe uměly, mráz pronikl do jeho útrob a šíří se odtamtud do celého těla, které pozvolna mrzne zevnitř. Ten chlad se týká něčeho vyššího, než je okolní prostředí.

Blanche přistoupila a vložila ruce na jeho hlavu. Jeho hmotné vědomí se kalilo, vykřikoval nějaké nesmysly, ale nemohl doposud odejít; ještě jí musel říct, jak strašně se mu líbí, jak ji včera večer pozoroval a tiše záviděl Palmirovi, jak se mu líbí docela všechny dívky, zvláště ty plné ohně a života, jak by si přál mít někdy taky takovou, ale jen jednu a pro sebe, aby jezdila po jeho boku, pyšně potřásala vznešenou hřívou, řádka náušnic by jí cinkala o sebe při každém pohybu a kdyby ho při cvičení praštila drobnou tvrdou ručkou, způsobila by mu bolest i rozkoš zároveň. Tohle všechno jí ještě musel povědět; pak vystoupil ze svého těla a podal ruku dívce s černými křídly, která jej s úsměvem objala a odešla s ním někam, kam Blanche mohla v tuto chvíli snadno dohlédnout, ale nemohla tam za nimi odejít. Na prahu toho jiného světa k ní dívka obrátila tvář temnější než noc, její oči zazářily a řekla jí, že se setkají ještě mnohokrát; avšak uplyne dlouhá doba, než získá právo odejít s ní...

Blanche procházela mezi nemocnými; uvědomovala si, jak hrozně trpí všichni, kdo tady jsou, jedna kamarádka jim sice pomáhala, ale dělala to otřesně hloupě a nesprávně, netušila, co doopravdy má dělat. Blanche stačilo, aby se jen dotkla a spojila se s ní, té holce to hned došlo a propojila se, takže se staly mnohojedinou bytostí, do níž patřili všichni: lidé, zvířata, stromy i andělé, ale někteří o tom doposud neměli tušení a Blanche procházela mezi nimi a sdělovala jim to.

Tak stála náhle tváří v tvář Hermannovi z Wüstenrottu, starému plukovníkovi, který předtím byl žlučovitý protivný dědek, jenž ji ze srdce nenáviděl. Teď viděla, že je to především ubožák, že ho soustavně bolí zuby, klouby, ledviny, játra, srdce... asi by bylo snadnější vyjmenovat, co je v pořádku. Kromě toho má zlou a hádavou ženu, kterou si kdysi vzal pro peníze a která mu nikdy neodpustí, že si kvůli němu zkazila život, protože ještě nedosáhl hodnosti generála a zcela určitě jí nikdy nedosáhne, přestože jeden z jejích prastrýců jí kdysi dosáhl a vzápětí na to padl ve Francouzské vojně. Že je mu hanba, protože se nechal zaskočit takovou bandou dobrodruhů a zvláště nenávidí ty ženské, že mají strakaté maskáče a oholené hlavy, což nechápe a bojí se, neboť mu vyprávěli o schopnostech čarodějnic. Jenže zároveň silně touží se přesvědčit o té jejich moci; a ještě mu momentálně hrozně mrznou nohy a bojí se nachlazení.

Tak se jej dotkla a ze všeho nejdřív mu vyřešila ty chladnoucí nohy. Pak se prošla jeho tělem; samozřejmě nemohla nic udělat s orgány, které si dlouhá léta soustavně ničil nemravným životem; taky dívka s černými křídly nesouhlasně vrtěla hlavou, tohle tělo jí propadalo pozvolna, leč nezadržitelně. Blanche se dokonce dozvěděla, že během sedmi let přijde konec neodvratně, pokud plukovník nezmění životní návyky; ovšem to neudělá a ani nemůže, jeho společenské postavení od něj vyžaduje určité chování. Blanche usoudila, že je vcelku zbytečné, aby mezi nimi vyřizovala vzkazy, že by jim mohla zprostředkovat přímý kontakt; tak to udělala bez ohledu na následky.

Hermann svobodný pán von Wüstenrott prožil strašlivý šok, když se ocitl v blízkosti něčeho, co si doposud představoval značně nerad. Málem si ho mohla hned odvést s sebou, ale překonal to. Dívka se značně podobala Blanche, též postrádala vlasy, zato měla kolem hlavy jakýsi opar z drobných hvězdiček, který jej utvrzoval v představě, že není tak zlá, jak se o ní říká. Avšak zároveň s ní přišli někteří jiní; ti, co už delší dobu čekají Hermanna Wüstenrotta na druhé straně, aby si s ním vyjasnili podrobnosti svého odchodu. Měl velmi dobrý důvod se jich bát, rozhodně se na to setkání netěšil. Existovala drobná, odporná zákeřná ještěrka, slizká a plná jedu; říkala si Svědomí, bydlela někde v hloubi jeho břicha a občas kousala zevnitř. Věděl o ní, neměl ji rád a tušil, že nějak souvisí s černou dívčinou i šedým zástupem za řekou. V mládí posílal své nepřátele za řeku rád, aniž o tom přemýšlel; teď v posledních letech už mnohem méně, ale občas musel, ježto kolegové si šeptali, že starému pánovi už nějak měkne mozek a ztrácí švih. V mládí také odesílal protivníky vlastnoručně, dnes spíše prostřednictvím soudů; jenže i tak to padalo na jeho hlavu.

Teprve teď si uvědomil, že se stalo přesně to, čeho se od počátku obává: upadl do spárů čarodějnice. Nenáviděl ji a bál se jí jako moru, ale byla tady, dotýkala se ho, on podlehl a svěřil se do jejích rukou; už mu není pomoci. Teď ho zničí!

»Ale vůbec ne!« odpověděla mu Blanche, »Jestli tě někdo chce a dokáže zničit, tak jsi to jenom ty, vlastní hloupostí! Nikdo a nic člověku nedokáže ublížit tak, jako on sám!«

Uvažoval o tom a ona ho nechala. Vnímala, že kromě nenávisti a odporu pociťuje též zvědavost, jestli by taková cácorka mohla nějak ovlivnit starého, životem zkušeného chlapa, jako je on. Když nad tím přemýšlel, připadalo mu to nesmyslné; předvedla, jak ho umí zbavit bolesti a ukázala mu jakýsi trik s vizí záhrobí – no a co? Je přece pořád ještě plukovník von Wüstenrott, přemýšlí vlastní hlavou a i když ten trik byl působivý, neudělal na něj zas tak velký dojem. Že zemře, ví už dlouho, a co bude na druhé straně? Není vůbec jisté, že všechno je tak, jak vykládají faráři. Chodil sice v mládí do náboženství, zúčastňuje se všech nezbytných slavností, ale jejich řeči bere jako strašáky na malé děti. Tak do toho, děvenko, předveď se mi v plné parádě se svými kouzly!

„To si ani nepřej,“ řekla vážně. „Ublížilo by ti to!“

„Co si nemám přát?“ zarazil se nechápavě.

„Abych ti předvedla, co všechno umím!“

„Jak víš, na co jsem myslel? No ovšem, jsi přece čarodějnice! Umíš taky lítat na koštěti?“

„Na koštěti neumím, ale vím, jak to tehdy dělaly. Dovedu vnímat dost silné impulsy tvé mysli, proto taky vidím, že mi nevěříš, že jsem ti protivná. Nevadí, vnucovat se nebudu...“

„Tak počkej, nemyslel jsem to tak! Ty bys věřila někomu, kdo vypadá jako ty? Navíc... kolik je ti let?“

„Osmnáct.“

„Proboha! Tak starou má můj bratr vnučku... když si představím, že by vyváděla něco takového...“

„Ať klidně přijde, vycvičíme ji.“

„Tak jsem to nemyslel! Pochop, tvoje chování není ve slušné společnosti obvyklé!“

„Já vím. Není to tak dávno, co jsem si to taky myslela.“

„A potom tě nějak... změnili? Ukecali? Vymyli ti mozek?“

„Ani ne. Pochopila jsem skutečný stav věcí.“

„Co to je – skutečný stav?“

„To, co zbývá z reality, když odstraníme iluzi.“

„To bych si tedy velice rád poslechl tvůj názor!“

„Moc ráda si s tebou budu povídat o čemkoliv; ale teď nemám čas, musím se starat o lidi. Jsou to tvoji lidé a trpí; zajisté bys nechtěl, aby zemřeli předčasně!“

„Vy sami jste je zabili!“

„Ano; to byli ještě našimi nepřáteli. Teď už jsou jen trpící bližní, těm musíme pomoci.“

„V tom případě bych si rád popovídal taky o morálce toho vašeho řádu! Nejspíš se v ní vyskytují dost zajímavé paradoxy!“

Blanche blesklo hlavou, že dědek je zjevně dost ukecaný. Znovu podlehla prvnímu impulsu, vztáhla ruku a dotkla se jeho čela: „Vyčkej se svými otázkami, až ošetřím raněné! Zatím uvažuj a vnímej, co se děje kolem tebe!“

Potom zaběhla za Rudim, protože si všimla, že si zapálil cigaretu a měla velikou chuť. Ochotně jí jednu dal a připálil, bylo to pro něj dost příjemné překvapení, dosud se domníval, že čarodějky nekouří. Blanche prozradila, že některé ano, třeba Veronika a Valérie; i když Valérie prohlašuje, že toho nechá, jen co skončí ta pitomá válka.

Potom se dali všichni do práce a ošetřovali raněné, jak jen to v polních podmínkách šlo. Blanche se snažila nerozptylovat ničím nepodstatným, jenom si uvědomovala neustálou přítomnost dívky s černými křídly; procházela mezi nimi a svým způsobem jim pomáhala. Avšak různí lidé ji viděli různými způsoby: plukovník třeba téměř identickou s Blanche, v leopardí uniformě, Rudi spíš jako Anděla smrti, neboť je původem Žid, dokonce byl jako dítě obřezán; později odpadl a stal se bezvěrcem, hlavně vlivem školy a výchovy všeobecně ateistické.

Blanche se dotázala za pomocí jedné dívky, kterou uvedla do hlubokého transu, co dělat se zajatci. Veronika odpověděla, že pokud možno ponechat na místě a starat se, aby přežili; právě teď se hlavní část chystá na bitvu, která proběhne nejspíš ráno, každý má svých starostí dost a o nové nestojí. Hlavně Palmiro musí držet průsmyk, aby nikdo nevpadl armádě do zad.

Blanche to vyřídila Palmirovi a ten zaváhal.

„Netvrdím, že se neudržíme, ale zrovna přebytek lidí nemám! Když teď musíme hlídat ty zajatce...“

„Nebude potřeba je hlídat. Zatím jsou neškodní...“

„Vidím, že poslouchají. Ale co potom?“

„Existuje jedna možnost. Ať si je naši rozeberou a hlídají. Budeme je muset držet pod hypnózou; kdo umí, může je dokonce využít jako pomocné síly...“

„Myslíš, že i při boji?“

„To bych neriskovala. Ale třeba při stavění přístřešků...“

Palmiro souhlasil a skutečně vydal příkazy, aby si jezdci vzali do osobní péče některého ze zajatců a převychovali ho. Blanche si vybrala Rudi Leschka, což Palmiro nepřijal s velkým nadšením; tušil za jejím úsilím též jistý zájem erotický.

„Ano, líbí se mi – a proč ne? To někdy docela pomáhá...“

„Už ti někdo řekl, že jsi nemravná potvora, která myslí jen na to, jak se s někým vyspat? Kdybys nebyla z řádu, dokonce bych tě nazval slovem děvka!“

„To mi říká skoro každý; a to označení klidně používat můžeš, není mi tak hrozně protivné, jak myslíš! Dokonce by ses divil, co všecko je mi příjemné...“

„Myslíš, že budu tvoji zkaženost obdivovat?“

„V tolik jsem nedoufala, ale jestli na tom trváš...“

„A pár na zadek bys nechtěla?“

„Holky Baarfeltovy to vzrušuje. Mě tedy tak moc ne, ale...“

Palmiro vzdal veškerou snahu o její nápravu; Blanche trošku melancholicky zjišťovala, že přes veškerá svá prohlášení je v podstatě slušný chlapec, který ze všeho nejvíc touží mít klidný domov, hodnou ženu, houf dětí a poctivou práci. Bohužel je plný neklidu, nevybouřený, mladý a Templář. Odpudivá kombinace!

„Mohla bys udělat aspoň přednášku pro hosty?“ požádal ji.

„Velmi ráda; ale co jim mám vlastně povídat, když mnozí už vědí všechno, co vím já?“

„To je vcelku jedno; ale nějak strávit čas musíme!“

Jeho názor byl neodolatelně logický a Blanche uznala, že má pravdu. Kromě toho plukovník skutečně usilovně přemýšlel a bylo zajímavé, k čemu došel. Nehodlala ho nijak násilně ovlivňovat; je dobré mít aspoň jednoho oponenta. Dívky se tedy daly do přípravy večeře, kterou chtěly udělat dobrou, aby si na ně hosté nemohli stěžovat. Ačkoliv není jasné, nakolik si budou někde jejich pohostinství pochvalovat.

Plukovník von Wüstenrott opravdu uvažoval a jeho úvahy měly snad skutečně smysl. Když k němu ale Blanche přišla, přivítal ji s pevným odhodláním: „Pochopil jsem vaše záměry a cíle, slečno. Jsem si vědom, že vaše plány jsou možná prospěšné pro blaho mých vojáků a že by pro ně snad bylo jistou výhodou, kdyby prošli tím vaším způsobem... odstranění iluzí. Nicméně jsem důstojníkem Jeho Veličenstva císaře Německého a je mojí povinností za jakýchkoliv okolností hájit jeho zájmy! Proto také, ať si myslím cokoliv, je mou povinností bránit svoje lidi proti vašemu vymývání mozku!“

„No... konečně, proč ne,“ Blanche si při té dlouhé řeči poněkud ujasnila, jak postupovat dál. „Jak tomu hodláte zabránit?“

„Nejsem takový hlupák, abych se pokusil používat násilí; taková metoda je proti vám zřejmě neúčinná. Rozhodl jsem takto: budu pečlivě sledovat vaše činnosti a vysvětlovat vojákům, ve které chvíli se pokusíte je obelhat a zmást jim myšlení. Odvážíte se střetnout se mnou tímto způsobem?“

„Cožpak o to, já se odvážím! Ale je mi tě líto, plukovníku.“

„Proč?“

„Protože jestli se do toho skutečně dáš, budeš to ty sám, kdo poskytne první poučení té svojí vnučce... a přivede ji na Cestu. Jestli je ovšem tak skvělá, za jakou ji považuješ.“

„Je to bystré děvče a dělá celé rodině samou radost; byl bych šťastný, kdybych měl takové děti! Bohužel milostivý Bůh mi nedopřál přímého potomka... je mi to velice líto...“

Blanche na chvíli zavřela oči. „Víš, proč?“

„Neříkejte, že byste mohla... Nejlepší lékaři a lázně, které jsme se ženou navštěvovali, nebyli schopni...“

„Teď už se s tím nedá nic dělat, nejsem Bůh a nedokážu opakovat zázrak, který provedl Abrahámovi se Sárou. Ale příčinu znám.“

Plukovník se začala nervózně třást brada. „Dívko, neodkrývej věci tajné a zapomenuté! Nechci to vědět! Vím, že jsem neplodný; je to moje hanba a já...“

„Mýlíš se.“

„A ty mi lžeš! Zkoušíš mne zmást podlými žvásty!“

Blanche se zamračila. „Ušetřit bych tě mohla, ale obviňovat mne ze lži bys neměl! Tu pravdu jsem si přečetla a vím, že...“

Plukovník zrudl. „Víš tedy, že moje manželka byla... že se již jednou měla stát matkou! Avšak tehdy...“

„Tehdy si nechala způsobit potrat.“

Plukovník von Wüstenrott sklopil hlavu.

Blanche dodala: „Nešikovně.“

Wüstenrott hlavu zase zvedl: „Chceš tím říct, že...“

„Tehdy lékař způsobil, že již nemohla mít děti.“

„To není možné! Byl to přece odborník!“

„Domníval se to.“

„Takové obvinění bys musela dokázat!“

„Já nic nedokazuji a nikoho neobviňuji. Položil jsi mi otázku; abych na ni mohla odpovědět, musím vědět, jak se seběhla tamta záležitost. Zjistila jsem to.“

„Ale já přece... její rodina mne obviňovala, že jsem zavinil...“

„Máš syna, Hermanne Wüstenrotte.“

„Tak to už je příliš! Ty drzá žábo, já...“

„Pravdou je, že jsi byl příčinou zrození člověka. Bylo to před dvaadvaceti lety ve městě Ulmu.“

„Tam jsem byl na inspekci posádky, ale... Jak můžeš vědět...?“

„Já přece nic nevím. Říkám jenom pravdu.“

„V Ulmu, proboha... Ta žena, u které jsem bydlel?“

„Nevím, kdo byla a jaká byla. Jenom... ráda zpívala.“

V té chvíli padl plukovník Wüstenrott před Blanche na kolena, objal její nohy a rozplakal se. „Zpívala mi... zpívala každý večer, když jsem tam bydlel! Zajistili mi ubytování ve městě, když... vlastně, už ani nevím! Ona byla vdova... mladá, hezká, taková... jemná! A říkáš, že měla syna?“

„Ještě ho má. Je to příjemný mladík, inteligentní po tobě. Studuje veterinární medicínu; ale protloukají se velmi těžce, nenechal jsi jim žádné peníze...“

„Vůbec jsem nevěděl... proč mi někdy nenapsala?“

„Aby ti pokazila kariéru? Měla tě ráda, Hermanne. Je to jediný člověk na světě, který tě má rád.“

Plukovník se klepal jako v horečce. „Jak víš tohle?“

„Léta ve svých modlitbách prosí, aby tě Bůh chránil a dopřál ti štěstí. Je to dobrá žena a nebesa ji vyslyšela. Kdyby nebylo jí, už bys nežil.“

„Vrátím se k ní! Navštívím ji... a svého syna! Chci ho vidět!“

„Nebudeš z něj mít radost. Nenávidí tě.“

„Co je zase tohle?“

„Považuje tě za příčinu všeho neštěstí. Jsi pro změnu jediný, koho nenávidí. Ne vášnivě, aby tě zabil na potkání. Nesnáší tě chladným, dobře promyšleným způsobem. Za vše, co jsi mu udělal. Nemyslím, že ti někdy odpustí.“

„Vynahradím mu to! Mám tolik peněz...“

„Koupíš si jeho... mlčení. Možná i soucit. Nikdy si nedokážeš koupit jeho lásku. Je to tvůj trest, Hermanne Wüstenrotte.“

„Pomoz mi!“

„Nemohu; zvlášť ne takhle na dálku.“

„Pomohla jsi otevřít oči mně; pomoz taky jemu!“

„Přijde-li, pomohu. Jinak s tím nemohu nic dělat. Já nemůžu jen tak přijít k člověku a změnit mu život. Musí si to způsobit.“

„A co jste udělali s námi? Přepadli jste nás, pobili spoustu vojáků, zajali ty zbývající a ještě jim změnili myšlení! Jakého se ti lidé dopustili zločinu, že jste to směli udělat?“

„Překročili čáru namalovanou na mapě.“

„Myslíš hranici, že? Dostali jsme rozkaz císaře!“

„My jsme také dostali rozkaz. Náš císař nám řekl: zabít nebo zajmout každého, kdo vstoupí na naše území. Kdo zemřel, má smůlu. Kdo přežil, patří řádu. Bůh nám ho vydal do rukou.“

„Začínám ten váš řád nenávidět!“

„Většina otroků nás zpočátku nenávidí.“

Sevřel si dlaněmi spánky. „Rozumím ti. Neděláš nic dobrého ani zlého, neškodíš ani nepomáháš. Jen plníš vůli svého řádu... odstraňuješ nevědomost, kde na ni narazíš. Jak je tvá povinnost!“

„Správně rozumíš.“

„Kdy mne propustíš?“

„Až dojdu k názoru, že je to správné.“

„To bude kdy?“

„Nevím. Záleží hodně na tobě.“

„Až vás přestanu nenávidět? To se nestane.“

„Potom budeš nenávidět i sám sebe. I ty jsi teď součástí řádu.“

„Nesmysl! Nevěřím! Nesouhlasím!“

„Dotkla jsem se tě. Oddělila jsem tě od davu, poskytla jsem ti poučení. Přinutím tě plnit, co si přeje Bůh. Až to dokážeš, potom tě propustím. Bránit se můžeš, jak chceš.“

„Jsi nejmocnější na světě?“

„Bůh je nejmocnější. Já mu sloužím.“

„Co kdyby nechtěl, aby se to stalo?“

„V tom případě tě vezme z mých rukou a pošle jinam.“

„Jde z tebe větší hrůza než z té černé bestie! Když promluvíš, jako kdybych slyšel svištění bičů a viděl blýskání na obzoru!“

„Jsem Blesk, který udeří.“

„Žasnu nad tvojí pýchou!“

„Já vůbec nejsem pyšná. Vlastně: v téhle chvíli nejsem pyšná, nafoukaná, rozmazlená, protivná holka jako jindy. Jsem Osud. Moc se těším na chvíli, kdy se budu moci zbavit svých povinností a být zas taková, jaká bývám obvykle. Jenomže...“

„Ještě nějaké problémy?“

„Obávám se, že mě to už nepustí.“

„Doufám, že tohle jsem nepochopil!“

„Klidně ti to řeknu: Já jsem taky nechtěla. Nebylo mým úmyslem stát se čarodějkou. Chtěla jsem jenom, aby mě všichni obdivovali, jako obdivují ty ostatní. Chtěla jsem se naučit pár triků a fint, aby každý otevřel hubu a zíral. Tak mě to naučily...“

„Umíš toho dost, to ano, ale...“

„On si vybírá. Víš, jak ukázal na rybáře a řekl jim: Pojďte se mnou, teď budete lovit lidi?“

„Pořád hovoříš o Bohu! Nebojíš se jeho trestu?“

„Nebude žádný trest. Není odměna ani trest, jenom nekonečná služba život za životem. Vše ostatní jsou jen drobná roztomilá překvapení. Něco dobrého nebo něco zlého, abych neumřela nudou.“

„Šílená představa!“

„Ano, ale zvykneš si.“

„Co se mnou hodláš udělat dál?“

„Já? Vůbec nic. Řeknu ti, co by bylo v nejhorším případě: Teď bys odešel a už nikdy bychom se neviděli. Nějakou chvíli bys byl spokojen, že ses nás zbavil. Potom bys pocítil neklid a touhu. Vzpomínal bys a hledal. Do smrti si budeš pamatovat, že někde je místo, kde máš přátele. Jednou ta touha bude tak mocná, že necháš všeho a vydáš se na cestu. Třebas pěšky a bosý jako Friedrich do Canossy. Ale půjdeš. Nebudeš moci nejít...“

„A když ne?“

„Život tě donutí. Právě ti přestavuji výhybky na tvé životní dráze. Ne tak, jak chci já; mně na tobě celkem nezáleží. Ale je tu někdo, komu záleží na každé živé bytosti...“

„Tvůj Bůh?“

„I tvůj. Čím dřív to pochopíš, tím líp pro tebe.“

Hermann Wüstenrott potřásal šedivou hlavou. „Řekla jsi mi toho příliš mnoho. Mohla bys mne teď nechat chvíli být? Chci přemýšlet a tvá přítomnost by mě rušila...“

„Jdi, kam chceš; čiň, co chceš. Nebudu ti nic poroučet.“

Tak se rozešli; Blanche chvíli přemýšlela, pak šla za Rudim.

„Další cigaretu?“ zeptal se a už sahal pro tabatěrku.

„Jseš hodnej. Díky...“ dovolila, aby jí připálil.

„A co bys ještě ráda?“

„Abys dohlídl na plukovníka, až od nás odejde. Dala jsem mu teď slušnou pecku do čenichu; bude mu chvilku trvat, než se zvedne. Starej se o něho, je to už starší člověk nepevného zdraví...“

„Kdežto já se tak hned nezlomím, co?“

„Něco proti mně máš?“

„Naznačuješ, že nás propustíš.“

„A cos myslel? Že si tě necháme na ozdobu?“

„To je od vás teda moc pěkný! Chytit, ukázat nám svět a potom nás vyhnat od vrátek jako žebráka?“

„A co proboha chceš?“

„Slíbila jsi mi, že nás necháte tady! Já se tam nechci vrátit; to už radši budu otrokem toho vašeho řádu?“

„Nebudeš, dokud budeš říkat vašeho. Jak dlouho myslíš, že tě budeme považovat za zajatce? Právě jsem ti dala první úkol! Jako členovi řádu! Vrátit se do Německa a pečovat o Wüstenrotta.“

„Ale... já myslel...“

„Co teda chceš?“

„Ne jenom já! Chtěli bychom... víš, pár kluků říkalo...“

„Mluv; děsím se předem.“

„Chceme být řádoví jezdci! Vzal by nás komthur Corsi?“

„A nasadil proti Německu? V těchhle uniformách?“

„Nebylo by to fajn překvapení?“

„Rudi, zklidni si hormony a vycukej se! Nemáš tam nikde žádnýho kamaráda, nebo třeba rodinu? Chceš jim ublížit?“

„Rodinu? Nenávidí mě, nejradši by mě uškrtili, protože... ale, to přece sama víš! Kdybych si chtěl vzít třeba tebe, tak by mě nejspíš vydědili! To radši půjdu sám!“

„Mě? To bych ti rozhodně neradila!“

„Proč? Já bych...“

„Když říkám neradila, tak... hrozně nerada bych ti teď vykládala celý náš manželský systém. Na některá překvapení máš dost času. Snad postačí, že jsem už provdaná za několik význačných osobností a s těmi bys mohl mít řadu problémů...“

„Žárlili by?“

„To snad ani ne. Ale mohli by ti ublížit.“

„Kvůli tomu, že si tě chci vzít?“

„Kvůli čemukoliv! Prosím tě, Rudi, tohle nech bokem!“

Poručík se hluboce zamyslel, tvářil se pátravě. „Tak dobře. Můžu otázku: Na co všecko mám právo?“

„Nechápu, o co ti jde.“

„Řekla jsi, že jsem člen řádu. Mám právo nosit kříž?“

„Když si troufáš, proč ne?“

„Takový, jako máš ty?“

„Mám jich několik. Na rameni přišitý z červené látky, ten může mít každý, kdo chce. Ten na krku je už důležitější, označuje... dejme tomu hodnost. Kříž jezdce. Pak jsou ty s kameny; černé nebo modré mají rytíři, červené komthurové, diamanty velmistr. Kdybys nosil kříž, na jaký nemáš nárok, asi by se zlobili.“

„Jak by mne potrestali?“

„Dávali by ti úkoly podle hodnosti, kterou sis přisvojil.“

„To je vyznamenání, ne trest!“

„Tím bych si nebyla tak jistá.“

„To nemusím ani složit žádnou přísahu?“

„Až kdybys byl pasován na rytíře. Do té doby nemusíš nic. Třeba dostaneš rozum a vzdáš to včas!“

„Vy nestojíte o další členy?“

„Stojíme. Ale ne za každou cenu. Ať zůstanou jenom ti dobří.“

„Myslíš, že jsem tak dobrý, abyste mne přijali?“

„Proboha, proč mi dáváš takové hloupé otázky? Jsi dost dobrý, to je všecko, co ti na to můžu říct. Ukáže se...“

„Podle čeho?“

„Jak budeš plnit příkazy.“

„V tom případě chci úkol.“

„Zatím máme jenom jeden: bránit tenhle průsmyk. Děláme to.“

„Já a moji vojáci jsme připraveni bojovat po vašem boku.“

„Je nutné oddělit zrno od plev. Ty muže, kteří skutečně chtějí bojovat spolu s námi a ty, kteří chtějí domů ke svým rodinám.“

„S těmi uděláme co?“

„Pustíme je domů k rodinám.“

„V tom případě se nám rozuteče polovina armády!“

„Naše armáda taky není nijak velká. Ale složená z profesionálů; každý náš jezdec je skutečně odhodlán bojovat. Nežádáme od nikoho poslušnost, když sám nechce.“

„To by se asi změnilo, kdyby řád měl vlastní stát!“

„Má ho: Neviditelnou říši. Složenou z bojovníků.“

„A čarodějek.“

„Jistě. A bojovnic a čarodějů. A osob se smíšenými záměry.“

„Kdyby jezdci mohli bojovat po svém, co by udělali?“

„Napadli nepřátelskou zemi a vydrancovali ji.“

„Jakým způsobem?“

„Předpis říká: způsobit co největší škodu nepříteli a získat co největší prospěch pro sebe. Obvykle se to dělá tak, že se loupí, ničí a prchá. Když chytíme nějaké lidi, bereme je s sebou. Mnozí naši členové rádi kradou děti, zvlášť takové, co nikdo nechce.“

„Co s nimi dělají?“

„Adoptují je.“

„To pro ně není tak hrozné!“

„My taky nikomu nechceme ublížit!“

„Tak mi vysvětli, proč z vás všichni mají takovou hrůzu!“

„No – právě proto.“

„Řád vlastně přináší každému prospěch!“

„Ano; a to chceme také od tebe.“

„Jde jenom o to, co je kterému člověku prospěšné...“

„Velmi správně! Proto právě teď musíme promluvit s každým tvým vojákem a zjistit, co si doopravdy přeje a jakým způsobem bychom mu mohli pomoci. Bude to trvat dlouho a bude to obtížné, proto bych ráda, kdybys mi pomáhal. Nejdřív bys mohl... třeba pořizovat zápis. Doufám, že umíš aspoň psát!“

„Copak jsem nějaký hlupák?“

„Určitě ne... já jsem se jen tak ptala.“

Brali jednotlivě zajaté vojáky; ale šlo to pomalu a ztěžka, i když stejnou práci dělal každý, kdo jí byl schopen. Zabývali se tím po celý večer a byli značně unaveni.

Mezi zajatci existovalo také několik osob bytostně zlých; byli to většinou poddůstojníci, vojáci z povolání, jejichž vědomí bylo natolik zaslepeno iluzí, že byli schopni uvažovat pouze v rozsahu směrnic svého velení. K čarodějkám cítili hluboký odpor, jehož překonání by bylo příliš obtížné, takže se dívky ptaly, co s nimi. Blanche se pokusila vzpomenout si, co slyšela při školení od Veroniky. Vzpomněla.

Dala si tyto muže svolat na jedno místo a řekla jim:

„Dospěly jsme k názoru, že vaše existence je založena na zlu; prosáklo vaše životy natolik, že léčení by bylo příliš obtížné. Netvrdím, že není možné, ale v současné chvíli přesahuje naše možnosti. Proto je nutno učinit zásah, kterému se odborně říká Kouzlo Kirké; jak jistě víte, to byla jedna kolegyně, která za Odysseových časů měnila neposlušné zajatce ve vepře...“

Tato řeč v podstatě nebyla k ničemu; měla za cíl přitáhnout jejich pozornost a přinutit je, aby ji poslouchali a ničím se nerozptylovali. Ujistila se, že se tak děje.

„Proto jsem speciálně o vás rozhodla takto: Jste bezbožní lotři, vaše myšlenky jsou černé. Nejste hodni zůstat lidmi. Proto se ve chvíli, kdy se opět pokusíte někomu způsobit neštěstí, změníte v prasata. Samozřejmě nikoliv tělesně, to by tak snadno nešlo; ale budete se cítit jako vepři...“

„To je nesmysl!“ zahučel ten nejinteligentnější. „To nejde!“

Ale Blanche byla připravena. „Malá ukázka!“ řekla a zašermovala teatrálně rukama; i to bylo zbytečné, leč účinné.

Každému z těch mužů se v té chvíli zakalilo vědomí; cítili neodolatelnou touhu padnout na čtyři a chrochtat. Zdálo se jim, že jsou vepři; některým dokonce přišlo na mysl, jak pěkně by se cítili při válení v bahně a kolik dobrot se dá najít na hnojišti. Než si ale stačili myšlenky nějak ujasnit, už zase Blanche jejich vizi zrušila.

„Jak jsem řekla: toto se z vás stane, pokud se dopustíte ještě jednoho zločinu! Pamatujte si: varovala jsem vás!“

Mlčeli a tvářili se tupě; tváře některých z nich připomínaly prasečí rypák už nyní.

„Ale,“ pravil ten, který si mohl činit jisté nároky na lidskou inteligenci. „Přeci jste povídala, že ani vy nesmíte žádnýmu udělat nic zlýho! Tak jak můžete takhle tohle?“

„Právě proto: musím každému udělat, co je pro něj nejlepší. Když je někdo člověkem omylem a jeho mysl odpovídá úrovni tupého hovada, je pro celou společnost lepší, aby tím hovadem byl. Ale nedělej si starosti; pro podobné osoby existují ústavy, kde můžeš klidně dožít...“

„To je ale hrozný! A to bude fungovat, i když...“

„I poté, co vás propustím? Právě tehdy začne. Vložila jsem ten příkaz do vaší mysli. Kdybys třeba zas někdy mučil zajatce tím, že bys je pálil doutníkem mezi lopatkami...“

Muž se viditelně ulekl. „Jak víte, paní...?“

„Já vím i to, že ti to dělalo radost! Jsi perverzní sadista, pokud ti to ještě nikdo neřekl. Taky vím, že tě nejvíc těší, když můžeš ubližovat děvčatům v nevěstinci a nejradši bys některou zbičoval až do krve. Jednou to zkus – a budeš prase!“

„Ale... to je hrozný!“

„Já vím. Proto jsem to na vás použila.“

„A proč ne na ostatní? To je nespravedlivý!“

„Protože jenom vy jste takový hovada. Ostatní jsou lidé.“

Začali mít protesty, ale zasáhl Rudi a hnal je pryč. Snažil se chovat jako skutečný velitel, ta role se mu líbila a nebyl důvod na ní něco měnit. Plukovník se také choval přirozeně: jako starý, životem zlomený člověk, který má již většinu věcí za sebou a touží jen po klidu a zapomnění.

„Možná bychom taky měli udělat nějaký obřad k uctění Boha! Aby měli naši noví kamarádi představu...“ zamyslela se Blanche, když probírala situaci s Palmirem.

„To je dobrá myšlenka,“ usmál se. „Tak ho udělej.“

„Já?“ vytřeštila oči. „Ty jsi komthur!“

„Ty zazpíváš, já přednesu modlitby...“

S tím se dalo souhlasit, takže Blanche se domluvila s dívkami a pozvala ty vojáky a důstojníky, kteří chtěli přijít. Uměla hrát na kytaru a učila se na další nástroje; bylo jí sice jasné, že do mistrovství má daleko, ale pár písní zvládala. Další dívky se přidaly, Palmirovi jezdci byli Italové, zpěv byl jejich přirozený způsob vyjádření. Postupně se připojovali také Němci; zpočátku byli trochu překvapení, ale zvykali si rychle.

Palmiro Corsi se modlil nahlas, nejdřív latinsky, pak italsky a nakonec v němčině. Děkoval za dosavadní ochranu a prosil, aby se Bůh slitoval a dopřál všem splnění dobrých přání. Byla to modlitba krátká, leč vroucí; mnozí vojáci se při ní možná poprvé zamysleli nad smyslem života.

Pak se opět zpívalo; mezitím se dovařila večeře, každý dostal najíst a pak byli uloženi ke spánku. Blanche přivolala vojákům sny většinou milostného rázu a dopřála jim strávit noc s dívkou, po níž právě nejvíc toužili (uvědomovala si, že v mnoha snech té noci bude přítomna, lichotilo jí to a neměla námitek, aby se jim o ní zdálo, co je právě napadne).

Avšak Rudimu se ještě nechtělo spát; sedl si k jejich ohni, pil horký čaj a uvažoval nahlas: „Tak jsem byl právě poprvé po mnoha letech na nějaké... bohoslužbě.“

Blanche na to neřekla nic. Usmívala se.

„Tak přemýšlím... Co ty si myslíš o Bohu, Blanche?“

„Abych pravdu řekla, nevím co říct. Mně poslední dobou spíš záleží na tom, co si On myslí o mně.“

„Takže – věříš, že existuje Bůh?“

„Ano, jistě. Ty ne?“

„Když jsem byl malý, věřil jsem takovým věcem. Ale pak mi řekli pravdu; ve škole, mezi důstojníky a tak...“

„Co je podle tebe ta pravda?“

„Bůh je iluze, kterou si lidé vymysleli, aby měli naději.“

Blanche se usmála. „Taky se to tak dá říct.“

„S tím přece nemůžeš souhlasit!“

„Kde není Bůh, není naděje. Ateista říká lidem: není nic. Není nebe, není peklo, není žádná budoucnost. Urvi si pro dnešní den, co se dá, protože zítra přijde smrt a to je absolutní konec. Proč by měla existovat nějaká morálka, nějaká kultura, něco víc než okamžité potěšení, které ti dá aspoň na chvíli zapomenout?“

„Ale... tak to přece není!“

„Proč by ne? Když jsme jenom opice, co nemají duši a nečeká je nic než zánik v některém z příštích dní? Potom je nejlepší se co nejvíc nacpat, ošálit smysly nějakou drogou a užít si...“

„Ty to přece neděláš!“

„Proč bych taky? Já o tom světle na konci tunelu vím!“

„Jaké máš představy, co bude po smrti?“

„Další život. Třeba na jiném místě, v jiném těle...“

„V ráji, kde budeš hrát na harfu?“

„Nebuď zmatený. Ráj je nějaké místo; taky peklo je jen nějaké místo. Jsou lidé, kteří tvrdí, že peklo je to, kde jsme nyní. Ale další to zpochybňují; místo, kde jsme, je pouze očistec.“

„Očistec je blbost! Další nesmyslná představa...“

Blanche neříkala nic, a Rudi pomalu vysvětloval: „Každý mě pořád o něčem přesvědčuje! Celý život mi vykládají, na co a jak bych měl věřit! Nejdřív, když jsem byl malý, dědeček; víš, on byl Žid a měl představu, že každý by měl chodit v sobotu do synagogy, modlit se tam... dokonce chtěl, abych nosil takové ty... copánky před ušima, jestli jsi někdy viděla...“

„Pajesy. Ano, ortodoxní Židé je nosí.“

„Otec s tím nesouhlasil; chtěl, aby se zapomnělo, že byl kdysi Židem. Většina našich příbuzných jsou křesťané a když dědeček umřel, tetičky z maminčiny strany mě učily, že je nějaké nebe, odkud k nám přilétají andělíčci... a takové věci. Pak jsem přišel do školy, tam jsme měli náboženství a katecheta přednášel o Bibli a o Ježíšovi. Jenomže v přírodovědě učitel zas vykládal, že svět nebyl stvořen, ale vznikl postupně! Že lidé se vyvinuli po dlouhých letech z opice a dodnes nejsou nic lepšího...“

„To všechno říkali mně taky. A spoustu jiných věcí.“

„Tak mi řekni: čemu mám vlastně věřit?“

„Co ti mám poradit? Před pár měsíci jsem uvažovala přesně tak, jako ty. Jsem z toho samého světa a poslouchala jsem ty samé hlouposti. Potom mi poradili, abych se přestala řídit tím, co mi kdo povídá a držela se toho, co cítím jako pravdu...“

„Ale vždyť ani to nemáš ze sebe! Také to ti někdo řekl!“

„Já vím. Teď už vím, že každý, koho potkám, bude mít jiný názor a bude se mě snažit přesvědčit o něčem jiném. To ničemu nevadí. Absolutní pravda je nepoznatelná a neuchopitelná; prostě je. Nic dalšího se k tomu nedá říct. Můžeme ale poznat její část...“

„O tom nemluvím! Já se ptám, jestli je to skutečně pravda!“

„Tu jistotu ti dát nemůžu. Ani ji nevyžaduju. Smířila jsem se s faktem, že prozatím znám část a celou pravdu se dozvím později, nebo možná vůbec nikdy. Nezáleží to na mém rozhodnutí.“

„Ale já bych chtěl... vědět všechno!“

„A nejlépe hned. V tom ti nepomůžu.“

„Kolik let to studuješ?“

„Asi tak dva měsíce.“

„A co jsi dělala předtím?“

„Nic. Žila u rodičů a přemýšlela, jak bych zahnala na jeden den tu strašnou nudu. Tu a tam jsem se s někým potkala, kdo zrovna taky neměl co dělat, tak jsme šli do hospody se napít, abychom se vzájemně ujistili, jak nás takový život štve. Pak jsem potkala ty blázny, co jsem u nich zrovna teď. Od té chvíle se nenudím.“

„Stala ses čarodějkou za dva měsíce?“

„Ne přesně tak... já vlastně...“

„Kdy ses začala zabývat magií?“

„Včera v poledne. Do té doby jsem se jenom dívala a učila.“

„To nechápu!“

„Zkrátka, poslaly mne do akce s oddílem. Bylo zapotřebí obsadit tenhle hrad a zadržet útok. Vytahovala jsem se tak dlouho, až to šlo všem na nervy, tak mě sem poslaly, abych se předvedla.“

„Jak teda dokážeš všechno to, co děláš?“

„Já nedokážu vůbec nic! Naučila jsem se pár věcí... říká se tomu mentální přenos, někdo ti vstoupí do mysli, spojí svou mysl s tvou a ty získáš jeho zkušenosti a znalosti. Jenomže jsou tak hluboko uložené, že při běžném provozu tě neobtěžují, pokud je nepotřebuješ. Pak si vzpomeneš, že to znáš...“

„Mohl bych to získat taky?“

„Mohl. Asi ti je předám.“

„Je to obtížné?“

„Ani ne, dokonce docela příjemné...“

„Ale je k tomu zapotřebí něco... nějaká přísaha nebo tak?“

„Ani to ne; kdybych od tebe přijala nějaký slib, znamenalo by to, že tě považuji za dostatečně vyspělého, abys uměl docenit závažnost svých prohlášení. To bohužel nejsi.“

„Máš mě za malé dítě?“

„Za člověka bez vyšších znalostí. Nesmíš se na mě zlobit, přece ti nemohu přiznat vyšší úroveň vědomí, než mám sama!“

„Jakým způsobem se to předává?“

Blanche si zhluboka povzdechla. Pohlédla přes oheň na Palmira Corsiho, ten se potměšile šklebil a když postřehl v jejích očích otázku, škubl souhlasně víčky. Takže řekla:

„Myslím, že ti to budu muset ukázat.“

Děvčátko Káču přivezl za sedlem na svém koni jeden z Poláků, kteří eskortovali zajatce. Podal hlášení, co se jí stalo a jak, nejbližší čarodějka to vzala na vědomí a konstatovala, že dívce zatím nehrozí bezprostřední nebezpečí, chová se klidně a může počkat, až na ni bude čas. Nejdřív bylo třeba starat se o raněné a vyslechnout zajatce; každý se tedy staral o to, co bylo právě jeho povinností a Káči si moc nevšímal. Bloumala tedy mezi nimi a když jí někdo něco poručil, provedla to sice pomalu a váhavě, ale ochotně a precizně – proč ne?

Teprve když si jí všimla Valérie a zajímala se, co je zač a jak se sem dostala, vyšlo najevo, že je řadu hodin v hlubokém transu a funguje vlastně jako robot. To nebylo těžké zjistit, řekla to ochotně sama, když se zeptaly. Taky označila vojáka, který ji takto uspal; horší bylo, že Valérie musela vyvinout značné úsilí, aby ji přivedla k normálnímu životu. Při uspávání ji ten chlapec silně zafixoval na svou osobu, takže bylo nejdřív třeba vzbudit v ní klamnou představu, že je přítomen a nařizuje jí procitnout, teprve potom poslouchala.

Valérie očekávala obrovskou vlnu zděšení, jakmile jí dojde, co se s ní všechno stalo. Smrt příbuzných, pokus o znásilnění, boj mezi tygrem a vojáky – nebylo by divu, kdyby to na její psychice zanechalo strašlivé stopy. Káča reagovala kupodivu klidně, stejně odpovídala na otázky. Za těch pár hodin dospěla o několik let; hodnotila se střízlivou rozvahou jak svůj dosavadní život, tak možnosti do budoucna.

Navíc: rozuměla španělsky, italsky a vůbec všelijak. Obdržela příkaz vnímat všechno v kterémkoliv jazyce, vnímala tedy a přitom si zafixovala rozsáhlou slovní zásobu. Mluvila německy, často používala slova z dialektu svého kraje, ale když se jí zeptaly, bez obtíží si vzpomněla, jak se to vyjádří španělsky. Postupně začala hovořit velmi svéráznou směsí, kdy použila výraz nejvíc odpovídající chápání toho, kdo se jí ptal. Byla nesmírně ochotná přizpůsobovat se svému okolí.

Přiznala, že když hodnotí smrt svých příbuzných rozumem, není moc čeho litovat. Otec byl surový, soustavně se opíjel, bil ji a hrubě nadával; že vystoupil na její obranu, bylo mimořádným hnutím mysli k lepšímu. V podnapilém stavu toho moc nenadělal, hospodářství šlo od desíti k pěti a dluhy u několika věřitelů již dosahují takové výše, že se dá očekávat exekuce. Babička byla velmi stará, její myšlení popletené a vyžadovala soustavnou péči, i když pokud měla jasnou chvilku, byla ke Káče velice něžná, plakala nad ní a litovala ji. Představa, že by se měla vrátit domů a nějak tento stav řešit, děsila Káču stejně jako smrt obou příbuzných; mohla očekávat soudní projednávání dluhů, vyhnání z hospodářství či alespoň uvalení poručnické správy. Kdo by měl být tím poručníkem, neměla tušení; existoval sice jakýsi vzdálený strýc, ale ten byl stejně hrubý a nezodpovědný jako otec a po jeho péči rozhodně netoužila.

„Co tedy chceš dělat?“ ptala se Valérie.

„Nemohla bych zůstat tady? U vás se mi líbí...“

„Ale to už se nikdy nevrátíš domů! Nemáš tam nic, po čem by se ti třeba v budoucnu stýskalo?“

Káča zauvažovala. Ať přemýšlela jak chtěla, vzpomněla si pouze na panenku Nánu, s níž spávala a které před usnutím svěřovala všechny své smutky i naděje. Vše, co mělo jakoukoliv cenu, stihl otec odnést a propít. Nánu teď považovala za součást svého dětství, od kterého se chtěla rázně odpoutat. Řekla tedy, že doma nic nemá, nic ji tam netáhne a už se tam nechce vracet.

„Tak dobře, necháme tě u sebe. Ale co tu budeš dělat?“

„No... mohla bych to, co ostatní?“

„Ty jsi viděla, co děláme! Bavilo by tě to?“

„Ano, moc!“

Valérie potřásla hlavou. „Tak dobře, vezmeme tě do učení... Nechceš se taky vykoupat v Ohni?“

„No, ráda bych!“

„A nechceš přílbu? Jinak ti shoří vlasy!“

„Nevadí!“

Omyly ji Ohněm, daly něco na převlečení a doporučily, aby se držela poblíž a sledovala, co dělají ostatní. Valérie ji předala dalším a šla si vážně popovídat s dívkou, která prozradila svému milenci, samozřejmě zajatci, důvěrné postupy, vyhrazené jen čarodějkám. Námitky se týkaly zejména toho, že když někomu něco vysvětlujeme, naučíme ho to dokonale, nikoliv namátkově, neboť tím vznikají zmatky. Ta rozmluva by byla o hodně kratší a klidnější, kdyby dívka nebyla namítla, že stejně si počínají všechny; na to se dala Valérie do dlouhotrvající lamentace, v níž vyčetla každému všecko, co na něj věděla. Takové záchvaty poučování podřízených dostávala čím dál častěji, pokaždé když na ně něco prasklo; dívky to snášely trpně a byly si vědomy svých chyb.

Káče, aby nepřekážela a poučila se, vrazila jedna z čarodějek do ruky knížku a nařídila, aby si četla. Káča byla nadšená; sice se ve škole číst naučila, ale doposud přečetla jenom tři knihy: školní čítanku, předloňský Vesnický kalendář, v němž chyběla řada listů a Pohádky bratří Grimmů, půjčené od kamarádky. Víc knih se v okolí nenacházelo, rozvážní sedláci nebyli ochotni vyhazovat peníze za zbytečnosti. V řádu zato byla knížek spousta, všeho druhu a ve všemožných řečech; mnozí členové je vozili s sebou a různě vyměňovali. Tahle byla v němčině, Káča tedy zjistila, že ji dokáže číst; sedla si do kouta a namáhavě, avšak čím dál snadněji luštila písmenka.

Když jsme se vrátili z akce, viděla nás oknem a napadlo ji za mnou přijít. Na první pohled jsem ji nepoznal, vypadala jinak a po koupání v Ohni jsem už necítil tak intenzivně její pach. Ona mne taky nepoznávala, lidé těžko rozeznávají tygry od sebe; tak chvíli stála ostýchavě opodál a pak se zeptala: „To vy jste ten pan tygr, který mě zachránil?“

Zaváhal jsem, na podobný způsob oslovení nejsem zvyklý.

„Jmenuji se Aflargeo. Ano, potrestal jsem ty vojáky, co tě... no, byl jsem tam. Proč?“

„Chtěla jsem vám poděkovat. Vděčím vám za život...“

„S tím si nedělej starosti. Byli to moji nepřátelé, tak jsem s nimi bojoval... to je normální! A tykej mi!“

„To já nevím... to se nehodí!“ zrudla v rozpacích. „Jste přece takový veliký a silný...“

„To je u tygrů normální. Tys ještě žádného neviděla, co?“

„Já... měli jsme doma kocoura, ale...“

„Neboj se. Jestli chceš, můžeš mě třeba pohladit!“

Skutečně mi sáhla na hlavu, ale ještě pořád se trochu bála. To já poznám. Radši jsem se snažil moc ji nevyděsit.

„Já chtěla jenom říct... že moc děkuju. Kdybyste něco...“

„Tak dobře. Kdybys ty něco potřebovala, tak řekni. Když jsem si tě vzal za vlastní, musím o tebe pečovat, ne?“

Rozpačitě se zasmála a šla si zase číst.

Charry chodil po klášteře pln znepokojení a jeho nervozita se přenášela i na ostatní; jen co jsme se vrátili z akce, poslal nás odpočinout s tím, že se soumrakem vyrazíme na další průzkum. Což jsme disciplinovaně provedli, kromě několika jedinců lenivých či neochotných, jako je lev Džaín, černá leopardice Dévi a tak.

Jeli jsme přes lesy a ukrývali se před zraky nepřátel; máme prozatím zakázáno je přímo napadat, abychom je nevyplašili a nedali vědět o své existenci, máme hlavně pozorovat. Sice někteří z nás nebyli proti tomu ulovit nějakého ubožáka, který se vzdálí od ostatních a zamotá v lese, ale nebylo vhodné je za tím účelem lákat nebo provokovat.

Nálada mezi vojáky byla znepokojivá, všichni si byli vědomi, že zítra zřejmě dojde k boji. Charry je poslal odpočívat a sám si šel taky lehnout kolem jedenácté; noční službu převzal Bellini, který se osvědčil a teď si pochvaloval, že když to dobře půjde, unikne přímému střetnutí s možností přijít o život.

Po půlnoci šly spát čarodějky; do té doby se snažily najít nepřátelské velitele, napojit se na ně a zjišťovat, co dělají a jak si představují zítřejší útok. Objevily maršála Moltkeho, byl silně znepokojen a rozladěn dosavadními neúspěchy; jeho dragouni se vrátili hodně pošramoceni a vyprávěli o mocné obraně vesničanů i řádových jezdců, někteří dokonce o nás. Bylo chybou, že se vůbec dokázali vrátit a uklouznout nám, ale zase to tolik nevadilo, aspoň vnesli do řad nepřátel paniku.

Lenoch Džaín se rozhodl posílit noční hlídku, což v jeho podání vypadalo tak, že ulehl ke kamnům v kuchyni, položil ohromnou hlavu na tlapy a podřimoval. Probouzel se pouze, když zvětřil něco k jídlu, ovšem vojáci ho měli rádi a dávali mu vše, co sami nepovažovali za jedlé. Džaína jako posilu brali, hlavně kvůli jeho impozantnímu zjevu. Jinak jejich služba vypadala tak, že seděli v kuchyni a hráli karty, kromě hlídek venku. Velitel Bello nejdřív studoval jakousi knížku, pak mu poklesla hlava a začal dřímat stejně jako lev.

Kolem jedné nastal naprostý klid, jenom nad bránou svítilo noční světlo a po nádvoří lhostejně přecházely Bellovy hlídky.

Kolem třetí si jeden ze strážných povšiml, že kolem stájí se něco děje. Aby nikoho neprobudil, šel se tiše podívat; jeden ze stínů se na něj však vrhl a podřízl ho jako kuře, chudák ani nestačil vykřiknout. Pak na sebe hbitě natáhl jeho kabát a čapku, vzal pušku a začal přecházet stejným způsobem, takže zdálky nebylo možno poznat změnu.

Ve chvíli, kdy se sešel s dalším vojákem, náhle zaútočil; jeho akce byla stejně rychlá a smrtonosná jako první, takže druhý strážný zahynul také bez výkřiku. Teď měli pro sebe celý dvůr; hlídky se ujal další útočník a společně pokynuli houfu chlapů, ti přelezli zeď a začali chystat hořlaviny.

V té chvíli zvedl náhle Džaín v kuchyni hlavu a zavrčel. Chlapi se rozesmáli, usoudili, že se mu něco zdálo. Jenomže lva přešla vrozená lenost; naježil hřívu, v očích mu začalo zeleně blýskat, rázem se z něj stala nebezpečná šelma. Pronesl něco ve své reortštině a okamžitě vyběhl na dvůr.

Když ho strážný spatřil, zpanikařil; mohli ho naučit chovat se jako náš voják, dokázal dokonce rychle a účinně zabíjet, ale když spatřil dva kroky před sebou lva, vyjekl leknutím a namířil na něj pušku. Stihl i vystřelit, ale to už na něho Džaín skočil a dal mu přes hlavu těžkou tlapou. Strašně při tom řval.

Bello Bellini se rázem probral a pochopil, že Džaín je sice starý lenoch, ale přesto šelma; a než si to rozmyslel, už vydával rozkazy. Chlapi se vyřítili ze strážnice a počali střílet; rovněž další muži na obchůzce zahájili palbu, ovšem poněkud zmatenou. Zároveň s tím začali střílet nepřátelé; někteří měli moderní samopaly, další velmi kvalitní revolvery. Zatímco jedni drželi palbou v šachu Bellovy strážné, další urychleně prchali přes zeď, kudy přišli. Jeden se pokoušel zapálit stáje polité hořlavinou, ale kdosi ho zastřelil dřív, než rozškrtl sirku.

Muži na dvoře se nechali raději zabít, aby kryli prchající; to už po nich stříleli také z oken a mnozí jezdci vyskakovali, aby pomohli. Džaín vletěl mezi nepřátele, dva poranil a zbývající strašlivě vyděsil; pak se na ně vrhli strážní a pochytali všechny doposud živé. Většinou měli lehčí nebo těžší zranění.

„Pár jich uteklo!“ křičel Bello. „Za nimi, rychle!“

Někteří muži přelezli zeď a běželi za útočníky pěšky; stopy je vedly k okraji lesa, kde měli Němci zřejmě koně. Další se vrhli do stáje, nasedali a vyjížděli bránou; vedl je Bello a volal: „Snažte se chytit je živé! Chci je k výslechu!“

Tou dobou byl už vzhůru celý klášter; chlapi vybíhali většinou nazí, ale zbraně měli připraveny. Raněné okamžitě odnesli, aby je ošetřili a vyslechli; zuřivě se bránili a jeden se pokusil raději zabít, aby se nedostal do rukou čarodějkám.

Bello předjel strážné a dorazil na okraj lesa; odtamtud se už rozbíhali koně, Němci je rozehnali, aby se pokusili zmátnout pronásledovatele. Snažili se zmizet v houštinách, odkud přišli, nechávali za sebou všechno, co jim připadalo zbytečné a ujížděli, aby si zachránili aspoň holý život.

„Za nima, chlapi! Kdo některýho dostane, dám mu medaili!“

„To si piš, že je dostanem!“ chechtali se jezdci. „Přitáhnem je do kláštera na lasech, ať si to vychutnaj!“

Jak je Bello pronásledoval, přišlo mu najednou na mysl, že naše rozvědka šelem totálně zklamala, když pustila vojáky tak blízko a nic nezjistila; udělalo mu to určitým způsobem radost, protože se bude moci vytáhnout před velitelem, jsou to přece jeho jezdci, kteří zabránili katastrofě. Ať vidí všichni ti náfukové z řádu, že obyčejný cirkusový artista je lepší! Však uvidíme!

Zároveň s tím mu ale bleskla hlavou výstraha od Zrzky, která díky zdravě realistickému myšlení nepropadala iluzím: „Jasně to vidím před očima: poženeš se jako blázen někam dopředu, abys všem dokázal, jakej seš frajer! A budeš si tak dlouho zahrávat, až se ti něco stane! Jestli tě zabijou, tak mi nechoď na oči!“

Ale tomu se jenom smál. K čemu pochybnosti, výstrahy, hloupé řeči? Přišel na svět, aby vítězil a porážel nepřátele! Ti zbabělci před ním prchají jako králíci, každou chvíli některého dopadnou jeho jezdci, přemohou chabý odpor, spoutají a už ho vedou za krk, ať si nadává, jak chce. Němci se pokoušeli před nimi ukrýt v houštinách, ale neměli šanci, podobné lesní hry už Bello se svými muži mnohokrát nacvičoval.

Sám Bello však ještě žádného zajatce nechytil; sice nemusel, je velitel a sláva podřízených padne i na něho, ale stejně... před ním ve sněhu se jasně rýsovaly stopy, ten druhý štval koně, co to dalo, ale Bello byl lepší, jeho kůň odpočatý, cítil podporu kamarádů za sebou. Jen ujížděj, však dlouho nebudeš! Ani tohle údolí tě nezachrání... Kam vedou stopy, určitě k lesu...

Bello se svými jezdci se vyřítil z houštiny a sjížděl do údolí, kde v létě určitě tekl potok; pobídl koně a vyrazil po stopách do stráně naproti. V té chvíli z lesa šlehla salva vojenských pušek; Bello pocítil bodavou bolest v prsou a v pravé noze, taky kůň to zřejmě dostal, protože zařičel bolestí, shodil ho a prchal. Bello upadl do sněhu a dvakrát se převalil; bolest jej téměř omráčila, jen s obtížemi si dokázal uvědomit, co se stalo.

Ty mrchy zrádný! Nebylo to jen těch pár záškodníků, nedaleko se skrývali další, ti měli zřejmě zaútočit, až klášter vzplane a obránci budou mít plno práce s hašením. Bylo to vychytralé; tím chytřejší, že pokud se úskok nepovedl, nepřátelé se tiše stáhnou na svoje území. Jenom se museli zbavit pronásledovatelů...

Bellovi jezdci, pokud nepadli první salvou, to pochopili rychle; otočili koně a prchali zpátky do lesa. Němci je nechtěli honit v noci po lesích, stačilo jim, že si hlídají okraj lesa. Teď se v poklidu stáhnou a zmizí, to je jasné; Bello by to udělal taky tak. Nechal se nachytat jako malý kluk... Teď ho Charry jistě nepochválí před celým štábem – naopak, čeká ho dlouhý pobyt v nemocnici a potom... bude vůbec ještě někdy moci cvičit na visuté hrazdě či předvádět krasojezdecké kousky?

Ale ano, určitě! Musí jenom domů do kláštera, tam je Andrea, zaklínačka Ohně; omyje ho očistným plamenem, ten mu zacelí rány a vrátí život, který teď vytéká z několika ran rudou krví... jen se dostat domů! Bello se pokusil pohnout, plazit se, však ruce měl zdravé... jenže jakmile se pokusil zvednout, bodavá bolest ho přinutila zůstat ležet. Aha – takhle to nepůjde!

Slyšel, jak na jeho straně chlapi pokřikují, viděl výstřely, které si vyměňují s nepřáteli. Zahájili novou taktiku: kryli se kmeny stromů, podle záblesků odhadovali, kde je protivník a pak se pokoušeli jej dostat. Na věži kláštera duněl zvon; templářská jízda už určitě vyrazila, zkušení válečníci, kteří se nedají tak hloupě zaskočit... obejdou ty lumpy naproti obloukem, vpadnou jim do zad a pak uvidíte, parchanti! Jenom se toho dožít...

Bellovo vědomí se pomalu kalilo. Cítil, jak mu krev prýští ze všech ran. Cítil, jak mu ve sněhu pozvolna tuhnou ruce a nohy. Slyšel, že výstřelů ubývá, tamti se zřejmě stahovali, nechtěli se nechat chytit; zato na naší straně jezdců přibývalo. Bellovi to už bylo skoro jedno. Jenom ať mě najdou včas...

Tak ho našla Zrzka. Přišla po sněhové pláni lehkým krokem, ani stopy za ní nezůstávaly. Nebála se kulek, které sem tam ještě hvízdaly nad údolím; poklekla k Bellovi a vzala něžně jeho hlavu do rukou. Cítil, jak z ní proudí teplo.

„Miláčku!“ zachroptěl. „Ty jsi... za mnou přišla?“

„Cožpak jsem mohla nepřijít?“ zeptala se hlasem tak laskavým, jaký od ní v životě neslyšel. „Což nevíš, že vždy chráním ty, kdož mne milují – a které vroucně miluji já...?“

Ten její hlas zvonil, hladil, hřál; Bello hleděl do její tváře, opájel se vůní jejích dlouhých rudých vlasů a byl šťastný, protože byla s ním, milovala ho, teď ho vezme do náruče a odnese někam, kde není bolest, mráz a lidské neštěstí; kde je světlo, klid a nekonečná láska.

A nebyla to Zrzka; byla to Máří Magdaléna z kostelního obrazu v jeho rodné vsi a byla to Paní Astarté, měla křídla a tělo lvice a byla tak nádherná, že mu přestalo vadit, že odchází a nechává své staré, zbytečné, prostřílené tělo v tomto Bohem zapomenutém údolí...

Errata:

08.08.2021 12:24