Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tanec smrti

Charry vypadal jako bódhisattva Avalokitéšvara ve své nejhorší hněvivé podobě; vztek jím lomcoval, zatím se ovládal, ale určitě mu povolí vybuchnout plnou silou, jakmile najde toho, kdo za něco může a koho bude moci seřvat. Chlapi odhadovali, kdy mu narostou další ruce plné mečů, trojzubců, válečných kyjů, disků, hromoklínů a jiných nástrojů, jimiž obvykle bytosti z vyšších sfér vyjadřují vrcholnou nelibost.

„Začali jsme tedy pěkně!“ pronesl zlostně. „Musíme si přiznat, že nás oblafli jako malý smrady! Málem nám zapálili střechu nad hlavou, pak v pohodě odešli a ještě nám zabili pár chlapů! Teď se nám můžou chechtat, jaký jsme zdechliny...“

Chlapi věděli, že to není docela pravda, že strážní díky bystrým smyslům lva Džaína zareagovali včas, nepřátele pobili či zahnali, spoustu pochytali, že mrtvých je pouze dvanáct, i když je mezi nimi také komthur Bello Bellini... ale kdo by se pokusil to veliteli připomenout, určitě by se se zlou potázal. Charry neměl rád, když ho rušili v jeho běsnění.

„No dobře, nebudem to rozebírat!“ pokračoval výhružně. „Bello Bellini je mrtev; čest jeho památce! Svěříme jeho tělo posvátnému Ohni, ale budeme si všichni pamatovat, že nám zabili kamarády a je naší povinností je pomstít! Ne na zajatcích, i když se možná obávají o svůj život...“ ohlédl se na několik spoutaných mužů, které sem z psychologických důvodů pozval také. „Ti, kteří zaplatí svými životy tuto chvíli, teprve přijdou! Nyní je čas rozloučit se se spolubojovníky...“

Pohřeb byl jednoduchý: všechny padlé, naše i Němce, složili na jediné místo v koutě dvora. Dle zvyklostí čarodějek bylo zcela jedno, na které kdo bojoval straně; před majestátem Smrti jsou si všichni rovni a v této chvíli mezi nimi neexistuje nepřátelství. Naši jezdci byli ve válečných uniformách, ozdobeni všemi osobními věcmi, jimiž je pozůstalí chtěli vybavit na poslední cestu; avšak bývalo zvykem, že si některé ozdoby ponechali příbuzní či přátelé jako ochranné amulety. Naproti tomu byl zvyk, že vdova dala svému milému na cestu něco, co pro ni mělo zvláštní cenu.

Na pohřební hranici nebyl jediný kousek hořlaviny a nezasvěcení nechápali, jak je oheň stráví. Když přišla čarodějka Andrea, každý jí ustupoval z cesty, neboť nesla Živý Oheň v dlaních; teď se sklonila k hranici a přiložila Oheň k nejbližšímu tělu. Pak ustoupila a zpívala nahlas ve své řeči, zatímco plamen lačně stravoval pozůstatky všech zesnulých. Oběť byla provedena dokonale, nezůstal ani prášek popela; pokud něco zbylo, roznesl to vítr po kraji.

„Nyní je třeba připravit se na útok,“ řekl Charry. „Zvědové informují, že nepřátelé postupují směrem k průsmyku. Vědí o nás, vyzkoušeli různé způsoby, jak nás obelstít či vyprovokovat a nic z toho nevyšlo. Pochopili, že jedinou možnosti je svést bitvu. Totéž chápeme i my. Musíme bojovat.“

Jeho důstojníci mlčeli, jejich tváře byly zachmuřené. Dlouho se snažili vyhnout přímému střetu, ačkoliv věděli, že to není možné dělat věčně. Navzdory všeobecnému přesvědčení Templáři nejsou krvežízniví a kdyby bylo možné dál ustupovat a taktizovat, zkoušeli by to; ale čas se naplnil.

„Situace vypadá takto: nepřítel postupuje v kompaktní mase, od níž se odděluje jen jízda, i ta zůstává na dohled a bojí se rozdělení od ostatních. Naší jedinou šancí je naopak oddělit část od celku a zničit nebo zajmout. Tuto taktiku budeme uplatňovat i nadále vůči těm, které dostaneme. Je to hlavní úkol dívčího oddílu a těch, kterým jde bojovat líp magií než mečem. Představuji si to tak, že každému, koho dopadnete, dáte pokyn odejít do zázemí a tam upadnout do takového stavu, aby co nejmíň překážel. Myslíš, že to zvládnete, Veroniko?“

Veronika z Mendozy škubla koutkem úst. „Víc než to! Přinutíme je, aby sami chytali svoje druhy a odváděli je z bitvy...“

„Dobře. Hlavně, ať se nepletou pod šavle bojovníkům!“

Valérie dala najevo, že chce něco říct: „Vybraly jsme zatím ze zajatců čtyři oddíly, které nám budou pomáhat. Odvádět zajatce, odnášet raněné... jsme plně připraveny plnit své povinnosti!“

„To jsem rád. Označte ty svoje pomocníky nějakým způsobem, ať si je vojáci v bitvě nespletou s nepřítelem!“

„Budou mít bílé pásky kolem hlavy!“

Charry přikývl. „Dobře, tak pokračuji: Očekáváme, že prvními cíli nepřátel bude město Treuheim a tento klášter. Vědí, že jsme tady, budou nás chtít dostat. Přístupová cesta k městu vede přes průsmyk a dolů údolím. Tu cestu uzavře MacLawwenův skotský pluk a dělostřelectvo, které se rozmístí v údolí. Doporučil jsem jim taktická opevnění ve třech liniích; první dvě budou moci opustit v případě nejvyšší nezbytnosti, třetí za žádných okolností; pustit je do Treuheimu nemůžeme...“

„Rozumím, pane.“ přikývl Donald.

„Obrannou linii kolem kláštera bude držet Lobo Villablanca. Mám za to, až pochopí, že se do města nedostanou bez zhroucení naší obrany, povedou velmi tvrdé útoky proti nám. Taky Lobo bude mít dělostřelectvo; kromě toho ti bude pomáhat jízda, tu povede Yamanaki. Tvým úkolem, Tošio, bude rozbíjet nepřátelské pluky pokaždé, když se je podaří zformovat. Vlčí taktika: útok, způsobení zmatku a útěk. Představuji si, že zatímco pěchota bude mít úkol co nejmíň se pohybovat a držet obranné linie, jízda se naopak bude přesunovat co nejvíc. Vnášet zmatek, chápeš?“

„Ano, pane,“ sklonil hlavu Tošio. „Dovolíš nám zabít ty, kdo se nebudou chtít vzdát?“

„Samozřejmě! Proč se ptáš?“

„Domníval jsem se, že naším úkolem je zachránit co nejvíc lidí, kteří jsou zmateni iluzí.“

Charrymu zacukalo ve tváři. Uvědomil si, jak uvažoval Tošio, když se setkali poprvé: lidský život byl pro něho míň než zánik mouchy, která ho obtěžovala. A teď... Charry přistoupil k Tošiovi a bez rozmyšlení ho objal. Pak řekl: „Ano, přišli jsme do této země, abychom pomáhali lidem! Občanům našeho státu i nepřátelům; byl bych nejraději, aby byly zachovány životy všech. Uvědomuji si, že válka je neštěstí; ale není možné bojovat a nezabíjet. Také my přece jdeme na smrt!“

„Úkolem Templářů je chránit poutníky na cestě k Bohu.“ řekl don Horácio Almetta. „Nastavit vlastní štít, abychom zachytili útoky nevěřících...“

„Já vím, Horácio; souhlasím a nechci, aby někdo zemřel zbytečně – přesto však budou na naší straně fungovat odstřelovači, dobří střelci s kvalitními puškami, jejichž úkolem bude vybírat mezi nepřáteli důstojníky a jedince, kteří budou obzvlášť nebezpečným způsobem podněcovat ostatní k boji. Tuto práci budou muset konat se vší zodpovědností a bez milosrdenství.“

„Svěříš mi velení tohoto oddílu?“ usmál se Horácio.

„Jsem ti vděčen. Budou i další skupiny se speciálním určením: jízda Lukáše Anczewskiho má za úkol vyčkávat v prostoru lesa na druhé straně a útočit zezadu, až začnou bojovat proti nám. Stejně tak jezdci Miguela Estragona a šelmy, ti postupují za nepřáteli z Německého území.“

„Máme s nimi nějaké spojení?“ ptal se Jan Dunbar.

„Spojkami přes Wartovy vlky. Poslal jsem jim rozkazy...“

„Zdá se, že nepřátelé jsou obklíčeni; z toho kotle nemohou uniknout!“ řekl generál Alberich von Kronnenberg, který se zjevně cítil přehlížen a měl chuť nějak se také zapojit do velení.

„Byl bych rád, kdyby jich uniklo co nejvíc; protože jakmile se dostanou od armády, budou zajati a tím zachráněni.“

„Rozumím filozofii tvého velení, Charry, ač se s ní nemohu plně ztotožnit. Připadá mi nesmyslné projevovat falešnou humanitu v případě, že nepřítel ji nehodlá dodržovat!“

„Co bys tedy navrhoval?“

„To, co stejně dělá váš řád v praxi: pobít všechny, kteří proti nám zvednou zbraň! Zachraňovat potom až ty, kdož to přežijí.“

Charry se zatvářil značně nevraživě; ta slova zaváněla kritikou řádu a rozporu mezi vzletnými slovy a realistickou praxí. Pomohl mu však don Horácio: „Ve skutečnosti neexistují žádní nepřátelé, válka, krev a smrt; jsme pouze obsazeni do těchto rolí a musíme je hrát podle scénáře napsaného vyššími bytostmi, ať se nám to líbí či nikoliv. Proto mne ve skutečnosti nezajímá, kolik lidí zemře za jakých okolností – nezajímá mne dokonce ani to, zda zemřu já sám! Zajímá mne pouze jediná věc: služba Bohu! Je-li mojí službou zabít člověka, který se shodou okolností stal mým nepřítelem, pak to udělám, jak umím nejlépe; ale musím si při tom být neustále vědom, že je to ve skutečnosti můj bratr, který pouze zbloudil na cestě! Nikdo mne proto nemůže odvrátit od nekonečné lásky, kterou k němu cítím!“

Generál von Kronnenberg raději zmlkl; pouštět se do diskusí mu nepřipadalo rozumné.

„Není naším cílem vyhladit nepřátele, protože jsou z jiného národa nebo mají jinou barvu uniforem! Je naší povinností zničit zlo, které je v současné době ovládá. Přišli jsme vyléčit tento nešťastný svět z jeho pobloudilosti; konejme svoji povinnost, ale nezapomínejme, že máme-li léčit, musíme sami přežít.“

Tošio pronesl bez vyzvání: „Jedno Zenové přísloví říká: Vyhýbej se nepřátelům. Když se jim nemůžeš vyhnout, počínej si tak, aby se oni příště vyhnuli tobě!“

Generál už radši neříkal nic. Zato Almetta řekl Charrymu:

„Měl bys pronést nějaký projev k armádě!“

Charry se rozhlédl po vojácích a zaváhal, co říct.

„Aspoň krátkou řeč! Sluší se to!“ naléhal Horácio.

Charry přikývl hlavou; pak pronesl zvučným hlasem:

„Vojáci! Bratři a sestry, všichni, kdo jdete bojovat za tuto nešťastnou zemi! Jdeme do boje, který rozhodne o našem osudu! Nepřátelé spoléhají, že ta bitva bude klíčem, který jim otevře bránu k vítězství. My jim musíme tu domněnku velmi rychle rázně vymluvit, naše jediná naděje je v tom, že je porazíme, ba rozdrtíme. Nemáme jinou možnost než bojovat a zvítězit; budeme-li poraženi, budeme mrtví!

Narodil jsem se v této zemi; vy přicházíte odjinud. Ale snad pochopíte, co vám chci říct. Má vlast není velká ani vážená, nemá bohatství, moc a slávu. Má jen jedno: svoji svobodu. Tuto svobodu nesmí ztratit, pokud nám záleží na tom, aby naše děti ještě někdy vyslovily jméno své země a věděly, co říkají. Bylo mnoho říší, které ovládaly milióny lidí a pyšnily se vládou nad celým světem; ale z jejich paláců zůstaly ruiny a prach usedá na hroby jejich vládců. Zůstalo z nich jméno v dějepise; chceme snad něco podobného pro svoji vlast?

Přijal jsem na svou hlavu korunu Arminu; někteří lidé mi však vyčítají, že bojuji za svou vlast, ačkoliv jsem se již zavázal nové vlasti, že jsem občanem dvou zemí; dokonce vyčítají, že do svého boje zatahuji řád Templářů. Ano, učinil jsem tak; stojím za svým rozhodnutím. Až budu vládnout Arminu, chci vědět, kolik rukou se pozvedne k jeho obraně, až přijde čas. Vidím ty ruce před sebou: není jich mnoho, ale dokážou obránit spravedlivou věc a zahnat nepřítele, který nám chce ukřivdit.

V dnešním boji mnozí z nás padnou. Ale jejich životem a jejich krví vybojujeme štěstí pro naše děti. Lidé této země nemohou odejít, nemají kam. Ale ani my Templáři už nemáme nikde na světě místo pro svoje domovy. Proto jdeme do boje, abychom mohli žít v míru a nebyli štváni jako zvěř...“

Vojáci mu odpověděli hromovým pokřikem. Pak Charry vytasil meč a učinil jím ve vzduchu kříž:

„Ve jménu Boha Pána a Vládce: vpřed!“

Vojsko se dalo do pohybu; podle rozkazů jednotlivých velitelů se čety, roty a pluky přeskupovaly jako v nějaké gigantické hře. Hlavní zodpovědnost pociťoval nyní důstojnický sbor, který musel vymyslet dokonalý taktický plán. Muži zas raději spoléhali na dobře fungující střelné zbraně a dobře nabroušené meče.

Pěšáci MacLawwenova pluku měli co dělat: stavěli provizorní opevnění z pytlů s pískem a drátěných překážek. K vojenským zvykům patří také budování zákopů, ale ty v tuhle chvíli neměly cenu, protože se nepředpokládala dlouhodobá poziční válka. Zato se stavěla kulometná hnízda a dělostřelecké baterie, pokud možno chráněné proti střelbě nepřátel.

Naproti tomu jezdci nemohli dělat nic, jen vyčkávat; občas se ukázal vlk, pes nebo liška s hlášením, že nepřítel postupuje; sice pomalu a s obtížemi, ale neodvratně. Dalo se čekat, že tak za dvě hodiny budou první Němci v průsmyku.

Charry přijal zprávu, pokýval hlavou a neřekl nic.

Zato za jeho zády kdosi promluvil: „Dovolil bys mi, veliteli, abych se pokusil zachránit jejich životy?“

Charry se ohlédl; byl to starý rytíř Wilfrid von Rhode a byl ke všeobecnému údivu oblečen dle starobylých templářských zvyklostí do bílého roucha a pláště; na prsou a po stranách pláště zářil rudý osmihrotý kříž. Takové odění se v dnešní době nehodilo už k ničemu, zvláště ne do bitvy.

„Co chceš dělat?“

„Půjdu jim naproti do průsmyku. Pokusím se vyjednávat!“

„Upozorníš je, že na ně čekáme!“ namítl Jan Dunbar.

„Nejsou hloupí, určitě to čekají!“

„V tom případě tě zbytečně zabijí!“

„Smrt je to poslední, čeho se bojím.“

Charry zavrtěl hlavou, pak řekl: „Jdi. Zkus to...“

„Nebude to k ničemu!“ oponoval ještě jednou Dunbar.

„Já vím. Ale je to nutné.“

Wilfrid neměl pravou ruku, kterou by jim mohl podat, tak oba alespoň objal; potom se rozloučil s ostatními přáteli, nasedl na grošovaného bělouše a vyjel do průsmyku.

Tak se stalo, že když přední řady střelců došlapaly hlubokým sněhem k opuštěné celnici, naskytl se jim nečekaný pohled: napříč přes silnici stál Bílý Jezdec, podobající se zjevení ze sna, stařec s bílými vlasy a vousy, oděný v bílém, na bílém koni, pouze s řádovými kříži v barvě krve. Seděl v sedle, vyčkával a hleděl na řadu mužů, brodících se závějemi vzhůru a křečovitě svírajících pušky.

„Proboha, co je tohle?“ vydechl strážmistr, který jim velel.

„Jsem Wilfrid von Rhode, rytíř Templářského řádu.“ představil se starý muž. „Přišel jsem něco říct vašemu veliteli!“

Muži z předvoje se s úlevou zastavili; rozhlíželi se kolem, ale zasněžený hvozd mlčel a nikde se nic nehýbalo.

„Co nám chcete říct?“ zeptal se poručík, který právě došel.

„Varovat vás. Vaše životy jsou ohroženy.“

„Pane, jsme vojáci! Jdeme do boje a víme o tom!“

„V tom případě je mi vás líto.“

„Hej, poslechněte... vy mluvíte za ty z druhé strany?“

„Ano, dá se to tak říct.“

„Co byste říkal tomu, starej pane, kdybysme vás zatkli? Dejte sem napřed všecky zbraně a pak...“

„Nemám žádnou zbraň – kromě své ruky!“ Wilfrid k němu napřáhl železnou paži s ostře nabroušeným hákem.

„Proboha, ještě tohle... Chcete říct, že jste parlamentář?“

„To ne. Jsem člověk, který vás přišel varovat.“

„Takže blázen?“

„Kdo může říct dle pravdy před Bohem, že je moudrý a jeho bratr pozbyl rozumu? Můžeš mne označit za blázna, chceš-li.“

Poručík zamával na několik jezdců z předvoje. „Hej, vemte toho starýho k plukovníkovi! Asi s ním bude chtít mluvit!“

Wilfrid neudělal nic; když ho dragouni obklopili a pokynuli kam má jet, bez odporu je následoval.

„Co máme dělat my?“ ptal se strážmistr.

„Co myslíš? Pokračovat v pochodu!“

Muži vyrazili vpřed, brodili se sněhem a puškami mířili do lesa, kde se absolutně nic nehýbalo. Měli pocit, že si počínají pošetile. Doufali jedině, že než dojde k bitvě, vystřídají je další, co zatím šlapali v jejich stopách. Poručík vykládal poddůstojníkům o systému psychologické války, do něhož patří také instalace oživlých strašidel.

Polní maršál von Moltke měl v tuhle chvíli dokonalý přehled o krachu veškerých svých pokusů vpadnout nám do zad. Věděl také, že může každou chvíli čekat první útok; přijel se o tom poradit se šedovousým plukovníkem, který velel prvnímu sledu a kam právě přijížděli dragouni s von Rhodem. Protože měl nejvyšší hodnost, ohlásil to feldvébl jemu.

„Předveďte toho muže!“ nařídil maršál.

Wilfrid se před ním zastavil s vrozeným klidem.

„Kdo jste a za koho mluvíte?“ ptal se Moltke.

„Wilfrid von Rhode, rytíř řádu Svatého chrámu v Jeruzalémě.“

„Jsem polní maršál von Moltke. Co mi chcete říct?“

„Chci vás varovat. Půjdete-li touto cestou, zemřete.“

„Jaký máte důvod pro toto tvrzení?“

„Rytíři řádu, k němuž patřím, si to nepřejí. Mají v úmyslu vám zabránit násilím ve vstupu na území, které brání.“

„Tím říkáte, že vaši přátelé nás chtějí zabít! Jste si vědom, že takové vyhrožování z vaší strany přísně potrestáme?“

„Jsem si vědom všeho.“

„Víte také, že vás mohu dát zastřelit?“

„Počítám s tím. Nemám v úmyslu přežít dnešní den. Avšak přes veškeré předpoklady můj život je v rukou Božích. Pouze Bůh může rozhodnout, zda zemřu či zůstanu živ.“

„Domníváte se, že jste při zdravém rozumu?“

„Nevím. Tato otázka je mi zcela lhostejná.“

„Takže jste mi v podstatě přišel vyhrožovat, abychom vás zabili?“

„Přišel jsem vám říct, že se dopouštíte hříchu. Odplatou za hřích je smrt, proto zemřete. Avšak povinností Templářů je být nekonečně milosrdnými; řád se proto rozhodl dát vám milost, pokud se vzdáte svých zločinných úmyslů a odejdete.“

„Smrt některých z nás je pouze přání několika šílenců, kteří si namlouvají, že jsou Templáři! Nikoliv vůle Boží!“

„Vůle Boží je, aby zemřel každý, kdo se dopustí hříchu. Úkolem Templářů je zabránit, aby se tak stalo zbytečně.“

„Vy jste se žádného hříchu nedopustili?“

„Zajisté ano. Také my zemřeme; a co horšího, vy nás svými zlými činy strháváte do dalších hříchů. Nechceme to. Nezabíjíme proto nikoho, koho můžeme zachovat při životě.“

„Já vím: pouze mu přivodíte šílenství! Kde jsou zajatci, které jste pochytali do této chvíle? Co jste s nimi udělali?“

„Vyléčili jsme je ze šílenství, kterým trpěli. Vrátíme vám je, pokud budou chtít.“

„A totéž uděláte i s dalšími?“

„S každým, koho shledáme nešťastným. Je to naše povinnost.“

„Proto jsem vydal rozkaz zastřelit každého, kdo se pokusí jen přiblížit k našim vojákům. Všechny Templáře – chápete?“

„Ano. Střílejte, pokud chcete. Včera jsem se vyzpovídal Bohu, cítím se s ním smířen. Pokud dojde k boji, budu možná nucen zabít někoho z vás a opět se dopustím hříchu. Zabijte mne radši hned!“

Někteří ze štábních důstojníků byli nakloněni úmyslu splnit mu to přání, třeba ihned; ale polní maršál byl rozvážnější.

„O čem je možné s vámi jednat? Máte nějaké pověření, které by mi dokázalo, že jste skutečně mluvčím řádu?“

„Každý z nás hovoří současně za sebe i za řád. Není rozporu mezi zájmy řádu a mými osobními.“

„Chápu. Jmenujete se Wilfrid von Rhode; jaké jste národnosti?“

„Jsem Němec. Můj rod pochází z Durynska.“

„Jako Němec byste měl mít pochopení pro rozmach Německé říše!“

„Mám je. Souhlasím s tím, že na Němce a celou Germánskou rasu je vložen zvláštní a velmi zodpovědný úkol být velmocí; také jsem se celý život snažil být tomu nápomocen.“

„Jsem maršál Německa a jeden ze zodpovědných služebníků císaře, který je hlavou říše! Kdyby byla pravda, co povídáte, potom by vaše místo bylo v mém štábu a nikoliv u nepřítele!“

„Mohl bych být ve vašem štábu, maršále; avšak takovou službu bych směl vykonávat jen potud, pokud by byla v souladu s vůlí Boží. Váš stát si nepočíná správně.“

„V čem vidíte nějakou chybu?“

„Kdybych byl členem vaší říšské rady, pak bych dokázal, aby se doposud nezávislé státy říše samy ucházely o vstup do tohoto společenství; nikoliv aby k tomu musely být nuceny násilím. Bylo by pro ně všestranně výhodné být občany Velkého Německa.“

„Vskutku objevná teorie! Jak to chcete dokázat?“

„Politikou podobnou té, již praktikovali císařové v dobách rozmachu Svaté říše římské národa Německého; přísnou morálkou a spoléháním na prozřetelnost Boží.“

„Pane von Rhode! Je konec devatenáctého století!“

„Proto stojím proti vám a nikoliv s vámi.“

„Tam u vás snad platí jiný letopočet?“

„Ne. Jiné myšlení.“

„Slyšel jsem. Meč a magie! Směšné!“

„Nevím, nakolik se budou smát vojáci, kteří dnes zemřou.“

„Každá velká myšlenka vyžaduje oběti. Moje rozkazy jsou jasné: postupovat vpřed bez ohledu na odpor nepřítele!“

„Uvažujte, maršále! Už teď jste obklíčen; v lesích kolem vás, před vámi i za vámi jsou naši rytíři, připravení vás zničit! Mějte soucit s nevinnými, kteří touží zůstat naživu!“

„Vím, že ti vaši zabijáci kolem nás krouží; ale vím taky, že je vás desetkrát méně než nás! Co chcete proboha dokázat s tou ubohou desetinou naší síly? Neupírám vám statečnost, ale...“

„Jeden Templář stačí na deset nepřátel.“

„Vraťte se k nim, člověče! Jděte posílit své bratry, aby náhodou kvůli vaší neúčasti neprohráli – a vyřiďte jim, že až je moje armáda převálcuje, bude mi potěšením zařadit do svých speciálních oddílů ty, kteří to přežijí. Skláním se před jejich bojovností; jen kdyby nebyli takoví blázni!“

„Zbláznili jsme se z lásky k Bohu, maršále. Jsem rád, že tomu tak je. A přeji vám hodně štěstí.“

Wilfrid se rozloučil, projel přes jejich linie a vracel se; jenom jeho bílý plášť s osmihrotým křížem za ním vlál jako křídlo.

„Stejně dokázal, co chtěl,“ řekl Moltke. „Dokázal, aby vojáci viděli na vlastní oči nepřítele. Aby dostali strach!“

„Ze starce s jednou rukou?“

„Právě to, plukovníku. Vypravil se proti nám stařec nad hrobem, bělovlasý, s hákem místo ruky; a přece se nebál nás provokovat! Teď už v hlavách mnoha vojáků vrtá pomyšlení, co mu dává sílu tak jednat...“

„Zdá se, že na vás zapůsobil, maršále!“

„Kdybychom tohle uměli! Ten dědek má pravdu; je velká škoda, že jsme se dostali do postavení nepřátel. Byl bych radši, kdyby muži jako on byli na naší straně...“

„To jsou nebezpečné myšlenky – před bojem!“

„Obáváte se, že mne ovlivnil? Chtěl to, samozřejmě; ale taky já jsem studoval psychologii i vojenské umění. Až přijde čas, chtěl bych využít toho, co se na tomhle tažení naučíme...“

„Od poražených nepřátel?“

„Plukovníku, nedělejte ze sebe většího hlupáka, než jste! Vůbec není jisté, kdo zvítězí a kdo bude poražen. Ten chlap má pravdu taky v tom, že jeden Templář stačí na deset našich; a štěstí bývá někdy vrtkavé! Tohle nebude bezvýznamná bitva...“

„Pane maršále! Musíme přece věřit...“

„Musíme nechat volný průchod záměrům osudu, plukovníku. Nevidím kolem sebe muže v polní šedi a s ručnicemi, ale jezdce v bílých pláštích s černými kříži Řádu německých rytířů; a tamti naproti mají červené kříže Templářů. Je to střetnutí dvou řádů; dvou ozbrojených paží církve svaté. Kdybyste stál proti nim v přílbě s pavím chocholem a za vámi vlála řádová korouhev, jak byste uvažoval?“

Plukovník potřásal hlavou a nechápal; do jeho mysli se začalo vkrádat podezření, že ten starý černokněžník jeho velitele něčím omámil a vnukl mu nepochopitelné myšlenky.

„Dělejte, co máte,“ vzdal to Moltke. „Pokračujte dle plánu, nic jiného dělat nemůžeme. Ať střílejí po každém, koho uvidí... ne, po všem, co uvidí! Po lidech, zvířatech... po všem!“

A vojáci poslušně prošlapávali hluboký sníh; teď už dokonce měli jistotu správného směru, šli po stopách Wilfridova koně.

„Ten starý blázen nám aspoň ukázal cestu!“ smál se poručík. „Stačí jít po stopách a přivede nás k jejich postavení...“

„Silnice je tu jen jedna,“ řekl mu jiný důstojník. „Nevím, kudy bychom ještě mohli jít... leda se probíjet lesem jako Indiáni!“

Poručík se zamračil. „Chápu, na co narážíte, pane... ale...“

„Drahý příteli, zahlédnout Indiána v Německu je možné pouze pro pošetilce, který četl příliš dobrodružné příběhy pana Maye!“

„Drahý příteli, v jejich armádě slouží černoši, Číňané, Indové a Japonci; proč by nemohli mít indiánské stopaře?“

„Jistě; ale způsobit kvůli tomu poplach a poslat chlapy, aby dvě hodiny pobíhali nesmyslně po lese a nenašli ani veverku, je bláznovství! Když už jste toho Vinnetoua viděl, měl jste ho taky chytit a přivázat k mučednickému kůlu!“

Poručík chtěl odpovědět něco ostrého; vtom ale jeden z vojáků vystřelil z pušky kamsi do lesa. Čelo oddílu se zarazilo.

„Co je? Co se děje?“

„Tam... viděl jsem tam někoho!“

„Kde, vojáku? Co jste viděl?“

„Támhle v tom křoví... člověka! Někdo se tam schovával!“

„Zasáhl jste ho?“

„To nevím... nic není vidět!“

Rozhlíželi se, ale kolem se nacházel hustý les, absolutně tichý, zasněžený, zcela bez života.

„Tak co – začneme střílet do lesa a srážet sníh se stromů?“ smál se důstojník, který nevěřil v existenci Indiánů.

„Mohla to být veverka.“ řekl poručík vztekle.

„No... na veverku mi to připadalo velký, pane!“ řekl voják.

„Nebo srnka?“

Teď už muž neřekl nic. Jen krčil rameny.

„Jen do toho, Old Shatterhande!“ posmíval se důstojník. „Nechte pročesat les, třeba dopadnete vzácnou kořist: zajíce, bažanta...“

„Kupředu!“ řekl naštvaně poručík. „Ale dávejte dobrý pozor; tam v lese skutečně můžou být jejich vyzvědači! Jak některého zahlédnete, palte! Kdo zabije nepřítele, dostane medaili!“

Vojáci pokračovali v cestě; vinula se pozvolna dolů, kopírovala terén a čas od času se zatáčela. V dolní části svahu potom byly tři serpentiny, neboť údolí bylo příliš hluboké pro přímý směr. To udávaly mapy; poručík tušil, že v těch serpentinách by mohlo dojít k velmi krutému boji.

Ale ještě předtím bylo rozcestí; hlavní silnice sestupovala dolů do Treuheimu, odbočka vedla lesem ke klášteru na Vršku. Po té cestě do lesa se vydal Wilfrid.

„Kam teď?“ zauvažoval poručík.

„Nejspíš chtějí, abychom se rozdělili,“ zvážněl jeho kolega. „Já už bych tady připravil nějakou obranu...“

„Nic nevidím! V lese není ani živáčka!“

„Přesto myslím, že tam někde budou!“

V té chvíli se odkudsi zdálky ozval zvon. Poručík vytáhl z kapsy hodinky a automaticky je zkontroloval; bylo jedenáct.

„Náš rozkaz je postupovat na město!“ vzpamatoval se. „Klášter má na starosti druhý sled. Vpřed!“

Vtom někdo z vojáků opět začal střílet; tentokrát se k němu přidali další a chvíli kulkami pročesávali křoviska okolo cesty, aniž dosáhli jakéhokoliv výsledku. Nikde se nic nehýbalo.

„K čertu, copak sedí v tom svém klášteře a nehýbou se?“ vztekal se poručík. „Já přece vím, že tady někde musí být!“

„Chcete se vsadit?“ usmál se jeho kolega. „Kolik obětujete mužů pro potvrzení svého předpokladu?“

„Co tím myslíte?“ blýskl poručík očima.

„Že je jediná možnost, jak si potvrdit podezření: poslat muže pročesat támhle to roští. Jestli tam jsou...“

Poručík zaváhal, ale než se mohl rozhodnout, jeden z vojáků jej upozornil: „Támhle nahoře na kopci se něco zablýskalo, pane!“

„To je ukrytý pozorovatel! Sestřelte ho, chlapi!“

Vojáci počali pálit udaným směrem; vzápětí jeden z nich upustil pušku a skácel se s dírou uprostřed čela.

„Kupředu, chlapi! Přískokem vpřed!“ vykřikl poručík, spokojený, že se konečně rozvinul boj podle jeho představ; „Do útoku!“

Jeho chlapi byli dobře vycvičení; zatímco jedni odstřelovali každé místo, kde se mohl ukrýt nepřítel, druzí vyrazili do lesa. Zároveň zahájili palbu všichni, kdo jen matně tušili, po kom a z jakých důvodů; vojáci se pohybovali přískoky od stromu ke stromu, kryli se zasněženými větvemi a kropili prostor před sebou deštěm olova. Za nimi postupovali poddůstojníci a kontrolovali, zda někdo nezůstává zpět; důstojníci šli jako poslední.

Poručík se kryl kmenem starého dubu a opatrně vyhlížel. Jeho kolega k němu doběhl a v ruce svíral kulovnici s dalekohledem.

„Tak co je, vidíš něco?“ ptal se. „Ať je chlapi jenom vyplaší, já už si je odlovím sám...“

Poručík s uspokojením konstatoval, že přestal provokovat a spíš se chová přátelsky. „Já nevidím nic... Připadá mi, že střílejí loveckými puškami, zdálky...“

„A co myslíš, že mám já? Až to skončí, pozvu tě na panství svého strýčka... chodíme tam na jeleny! Svobodný pán von Grauner, jestli jsi slyšel...“

„Bude mi ctí a potěšením... jenom musíme...“

Důstojník si podepřel loveckou pušku o jednu větev, hleděl do dalekohledu a hledal v něm nepřítele. „Á, támhle něco... ááá!“

Poručík se ohlédl. Jeho přítel ležel na zemi a svíjel se; kulka mu prošla pravým ramenem. Poručík se k němu sehnul.

„Dostal mě, ten parchant... Kruci, byl rychlejší!“

Pod jeho tělem se rozlévala kaluž krve; poručík ho obrátil a s úděsem spatřil na druhé straně díru velikou jako pěst.

„Neboj se, dostanu tě odtud!“ řekl rychle. „Hej, sanita!“

„Do smrti už nepohnu rukou... zab ho, tu svini! Vem si mou pušku a odpráskni ho, hajzla! Byla to nějaká černá huba...“

Poručík skutečně uchopil krásnou pušku do rukou, ale zaváhal. Musel věnovat pozornost taky svým vojákům, kteří postupovali dál do lesa téměř bez odporu; jen občas se některý z nich skácel pod kulkou vzdáleného střelce.

„Nech mě tady a jdi dopředu!“ sténal raněný. „Musíme vyhnat ty svině z úkrytů... pak je dostanem! Tak jdi, sakra!“

Poručík se ohlédl a spatřil, že se poklusem blíží další oddíly; za nimi taky sanitáři, kteří se mohli o raněné starat líp než on. Rozběhl se tedy dopředu, ve stopách svých vojáků. Minul několik postav zhroucených ve sněhu, některé se pohybovaly a skučely bolestí, jiné už nikoliv. Nevšímal si toho, většina jich byla vpředu živých. Ti potřebovali velitele.

Velká skupina ležela kryta padlými stromy na místě, kde nedávno zřejmě řádil vítr. Doběhl k nim a zalehl taky.

„Vidíte něco? Kde jsou?“

„Nevím... ale střílejí přesně, pane! Vidíte, támhleti...“

Za padlými stromy na volnu leželi tři muži. Jeden tiše sténal, druzí dva se ani nehýbali.

„Pokusili se to obejít. Střílejí asi támhle odtud!“

„A vy se bojíte? Vy čtyři střílet na to křoví, ostatní vpřed!“

Postrkoval chlapy hlavní pušky; čtyři určení kropili křoviska, další se vyřítili dopředu a po několika krocích zapadli za stromy – pouze jeden dostal kulku. Poručík byl s nimi, pokynul chlapům, aby pokračovali ve střelbě a těm svým, aby udělali další přískok. Kolem hlavy mu hvízdla kulka, ale nevšímal si toho; tři další jeho vojáci to dostali, ale i to mu bylo jedno. Vzadu slyšel hluk přibíhajících posil, čeho by se tedy bál?

Přískoky se dostali až ke křoviskám, odkud se střílelo, vlítli dovnitř a objevili tam jedinou mrtvolu. První nepřítel, kterého dostali! Poručík poslal chlapy dál dopředu, sklonil se nad mrtvým a prohlížel si ho. V životě nic takového neviděl.

Tomu klukovi mohlo být tak sedmnáct. Měl dlouhé střapaté vlasy, ale pouze na temeni hlavy, větší část vyholenou a vyzdobenou podivnými vytetovanými ornamenty, mezi nimiž rozeznal řádový kříž a pětilistou růži olemovanou trním; o takovém znaku zatím neslyšel. V levém uchu měl náušnici, na tváři několik jizev, jejichž účel nemohl být jiný než ozdobný. Oblečen byl do německých vojenských kalhot a bot, košili měl zelenou, ale kabát zdobený všelijakými nášivkami; kromě jiného tam bylo také několik dlouhých pramínků lidských vlasů, zřejmě ženských. Jeho puška byla velmi kvalitní; zřejmě z ní dostal několik vojáků.

Poručíka zaujal meč, který chlapec nestihl ani vytasit; krásná zbraň tvaru spíš japonského než evropského, ale podle zdobení na dlouhé rukojeti výrobek řádových zbrojířů. Zaváhal, vytasil tu zbraň a pohlédl na osmihrotý kříž vyrytý na čepeli. V té chvíli mu kolem hlavy zasvištěla kulka; vrhl se k zemi vedle mrtvého Templáře a kryl se jeho tělem. Byl si jist, že si ho někdo vybral jako svůj příští terč a snaží se ho dostat.

Jak se tak krčil, ohlížel se, co dělají další vojáci a váhal, zda riskovat a zvednout se, vzpomínal postupně na legendy o mečích řádových rytířů. Kolovalo jich mezi vojáky hodně, většinou nesmysly a drby: že ty meče jsou zakleté, zasvěcené krví a obětované Bohu, že do nich vstoupila duše bojovníka a taková zbraň nedokáže spáchat žádné zlo. Je to samozřejmě žvást, ale ti šílenci tomu jistě věří a poručík uvažoval, jestli by na tom mohlo být něco pravdy. Teď držel takový meč v rukou a velice toužil jej vyzkoušet; ale jak a na kom? Najít nepřítele, seknout ho tou čepelí do krku a oddělit mu hlavu od těla; jenže tamti jsou dost daleko a drží ho v šachu svými kulkami. Taky by mohl zkusit zbraň na někom z vojáků, který třeba nevydrží a dá se na útěk... ale fuj, co mě to napadlo? Zabít vlastního?

Pak ho napadla jiná možnost: co když dám tomu meči ochutnat vlastní krev? Existuje legenda, že kdo dá katovskému meči napít krve nějakého člověka, třeba malého dítěte, tomu ten meč už nikdy neublíží, ani v dospělosti. Bude mne ta zbraň poslouchat, když ji pokropím krví? Jistě, je to nesmysl; ale v tomto okamžiku mohu každou chvíli zemřít – a už to nebudu moci vyzkoušet!

Jeho touha byla tak mocná, že se rozhodl: přejel po čepeli ostré jako břitva bříškem palce. Pocítil bolest a z palce vytrysklo pár kapek krve, nechal je tedy skanout na meč a při tom šeptal: Chraň mě, kouzelný meči! Chci tvoji ochranu! Nechci tady chcípnout jako prašivý pes... Chci žít!

Nestalo se nic, samozřejmě. Dál ležel ve sněhu vedle mrtvoly toho kluka, kterému ještě ani vousy nerostly, a přece šel zemřít, jak mu kázalo jeho přesvědčení. Poručík se otřásl znechucením; co tady děláme, když zabíjíme děti? A co vůbec jsou naši vojáci než kluci, vytažení od pluhu, strojů v továrně nebo od stolů někde v úřadě, navlečení do uniforem a nahnaní na jatka... jaké by bylo poslat je všechny domů? Vykašlat se na to... Ale ne, proboha, co mi to zas napadá? Mám strach... ne, vůbec! To přece není strach, jenom znechucení, zhnusení... Já se nebojím! Ničeho se nebojím, vy blázni, ale chci žít, chci zůstat člověkem!

Najednou se rozhodl; vztyčil se, v pravé ruce odstřelovačskou pušku, v levé meč. Nijak se nekryl, vydal se volným krokem vpřed, kde se bojovalo, kde svištěly kulky. Několik střel mu hvízdlo kolem hlavy, ale jenom se jim smál. Meč i s pochvou zastrčil za opasek, pušku si nesl v ruce. Míjel umírající a mrtvé, tamti je dostali a v tuhle chvíli zabíjeli svými výstřely další, někde se bojovalo, ozýval se odtamtud křik, ale bylo mu to jedno. Smál se tomu; byl si jist, že teď se mu nic nemůže stát.

Jakýsi postarší strážmistr ho strhl k zemi. „Proboha pane! Co je vám... tady střílejí, nevidíte?“

„Vidím – a co? Mně se nemůže nic stát, pusť mě!“ smál se.

Strážmistr ho znechuceně pustil. „Je ožralej, prase!“

„Sám jsi prase!“ řekl poručík s úsměvem. „Nic jsem nepil, jenom jsem se přestal bát, chápeš? A podívej, nic se mi nestane!“

Strážmistr ho vytřeštěnýma očima sledoval, když nijak nekrytý kráčel přes otevřenou mýtinu. V tu chvíli starého poddůstojníka trefila kulka; zapištěl jako potkan a složil se na zem. Poručík na to reagoval výbuchem smíchu.

Okolo něho se bojovalo; dokonce na chladné zbraně, nějací lidé se vrhali na jeho vojáky, sekali je šavlemi, další chytali do smyček a odvlékali někam pryč, bylo to velice zmatené a poručík téměř nechápal, kde je a co se kolem děje. Jedna kulka mu srazila čepici; rozchechtal se jako šílenec.

Potom mu znenadání někdo hodil na krk smyčku a vlekl za svým koněm; podle leopardího kostýmu usoudil, že dívka, ačkoliv ničím jiným ženu nepřipomínala. Vzpouzel se, ale nikoliv proto, že nechtěl jít, kam si přála; bál se, že ztratí své zbraně. Jeden z nepřátelských (?) vojáků se rozpřáhl bičíkem.

„Nechce jít – mám mu pomoct?“

„Nech ho,“ řekla dívka. „Je úplně mimo, nevidíš?“

„Ano, já jsem mimo!“ odpověděl poručík. „Vzal jsem do ruky ten váš meč... dal jsem mu ochutnat svou krev! Teď mě bude chránit!“

Muž a žena si vyměnili pohledy, pak žena mávla rukou. Vztáhla paži a prsty se dotkla jeho čela: „Spi! Teď jsi mezek a poneseš na hřbetě všechny zbraně! A ty ho nalož, Steeve!“

Poručík se rozchechtal. Bylo mu jasné, že není mezek; mezek má přece krásné dlouhé uši, měkké a šedivé, vhodné k pohlazení. Ale proč by si nehrál na mezka, když ho to baví! Zahýkal jako osel, dovolil, aby mu na ramena nakládali pušky, šavle, všechno možné. Dívka mu sňala s krku smyčku a odjela jinam, kde ještě probíhaly boje, ale on šel podle pokynů svého pána a pak jiného jezdce, míjel zajatce připoutané k sobě, další nesoucí raněné; odváděli ho někam do lesa a on šel, nepřemýšlel, jenom se smál. Čím dál víc ho bavilo hrát si na mezka, dokonce hýkal potěšením.

Pak mu nařídili složit náklad a přivedli ho před další čarodějku; věděl, že patří k těm mocnějším a byl tím potěšen.

„Co je s tímhle?“ zeptala se.

„Asi se zbláznil,“ řekl kluk, který ho doprovázel.

„Nevadí,“ usmála se. „Zatím je to pro něj lepší. Později mu pomůžeme...“

Maršál von Moltke soustavně přijímal hlášení od svých pobočníků, byl tedy přesně informován, jak se střetnutí vyvíjí. Nicméně jeho čelo bylo zachmuřené a měl jisté obavy, zejména když mu bylo oznámeno, že se vojáci rozhodli stíhat ukryté střelce po lesích.

„Výslovně jsem takový postup zakázal!“ pronesl výhružně. „Copak vám není jasné, že právě tohle chtějí? Vylákat naše muže do lesa, tam rozdělit a postupně zlikvidovat! Stáhněte je a postupujte bez prodlení k oběma předem stanoveným cílům: městu Treuheimu a tomu klášteru! Nedávejte se rozptylovat střelci...“

„Ale oni si vybírají především důstojníky! Možná by byli schopni zaútočit i na Vaši Excelenci!“

„Dobrá, v tom případě si vezmu obyčejný vojenský plášť a čapku, aby mne nepoznali! Ještě nějaké připomínky?“

Jeho adjutant jich měl dost, ale neodvážil se říct je nahlas. Pokračovali v cestě; když Moltke se svým štábem prošel průsmykem, potkali skupinu saniťáků s raněnými. Vrchní velitel nařídil zatím je umístit v boudě celnice a provizorně ošetřit.

„S sebou je rozhodně vláčet nemůžeme!“ řekl vrchnímu lékaři. „Kromě toho by byli nejspíš prvním cílem nepřátel!“

„Dovolím si o tom pochybovat,“ řekl šéflékař opatrně. „Myslím, že si vybírají především zdravé jedince, kteří je mohou ohrozit. Co se týče raněných, ty velice rádi ošetřují...“

„Ovšemže. Předvádějí, jak jsou vysoce humánní...“

„Jedna zvláštní věc, pane: jeden raněný tvrdí, že se důstojník, jeho velitel zbláznil, když se dotkl templářského meče. Najednou jako kdyby zešílel, přestal se bát střelby, všemu se smál a šel rovnou k nepřátelům. Myslíte, že je to možné?“

Moltke se nad tím zamyslel. „Obávám se, že mezi těmi lidmi je možné všechno, doktore. Prosím vás, ošetřete mi dobře ty chlapce; mám za to, že časem jich ještě přibude. A pro jistotu výrazně označte tuhle budovu jako stanici Červeného kříže...“

„Myslíte, že by na nás mohli zaútočit?“

„Jsou v těch lesích kolem, vím o nich! Možná jdou i za námi, jenom čekají... bude to nelítostný boj, doktore!“

„Co se dá dělat? Válka už je taková!“

„Je možné, doktore, že vám přinesou taky raněné nepřátelské vojáky. Potřebuji je zachovat při životě co nejdéle, alespoň co bych je mohl vyslechnout. Poskytněte jim veškerou péči!“

„Chápu, pane. Budu dělat, co můžu...“

„Tak hodně štěstí!“

Moltke spěchal dál dopředu, zatímco opačným směrem vojáci táhli raněné. Dva tři z předního oddílu dospěli k názoru, že hnát se někam do útoku je vrcholně nemoudré a zůstali na ošetřovně jako pomocníci; jiné tam velitel vyhmátl a hnal zase vpřed.

Za prvním sledem a štábem se táhly další kolony; zachmuření vojáci sledovali příznaky boje s obavami a správně tušili, že až nepřítel zdecimuje ty vpředu, přijdou na řadu oni. Netoužili po tom, ale věděli, že se to stane; taková je válka. Až přijdou na řadu, budou zabíjet a umírat. Zatím měli ještě chvilku klidu, aby si zapálili cigaretu, napili se rumu a prokleli všivý život.

Za armádou se ztěžka vleklo dělostřelectvo, přestože rozkazy zněly jinak. Důstojníci kleli a nadávali mužstvu, vozatajové zas hrubě spílali koním, ti se snažili táhnout jak to šlo, ale děla stále postupovala pomalu, často zapadala do hlubokého sněhu a čas od času se převracela na nerovném terénu. Stejně bídně se dařilo zásobovacím vozům; ať velitelé dělali co chtěli, nešlo to.

A les kolem nich byl vrcholně nebezpečný. Koně se plašili, cítili něco, co je ohrožuje. Nepřátelé napodobovali vytí vlků, řev medvědů i nějakých ještě hroznějších šelem, což koně děsilo. Občas se cosi mihlo v křoví, buď zvíře nebo nějaký příšerně vystrojený člověk; zpočátku se za nimi vojáci z ochranného oddílu honili, ale když nikdy nikoho nechytili a pokaždé se jich pár nevrátilo, rozmysleli si to. Neodvažovali se zalézt za křoví ani kvůli tělesným potřebám; mohlo se stát, že takový nešťastník byl napaden něčím strašlivým a oni slyšeli jen jeho zoufalý křik.

Zpředu se přihnala spojka, nějaký kadet, od pohledu zelené ucho bez zkušeností; zato řvát uměl jako starý grenadýr: „Tak co je to s váma, chlapi? Porušujete rozkaz vrchního velitele, že děla musí postupovat současně s armádou! Čím budeme dobývat opevnění?“

Velitelem tu byl starý major, chlap brutální a velmi omezeného rozumu; rozčilovat se však uměl taky a líp: „Co ty tady na nás budeš hulákat, smrade? Ještě to má na prdeli skořápku a budeš si otvírat hubu? Radši buď rád, žes to vůbec přežil!“

„Nechápu, pane, na co narážíte!“ naježil se mladíček.

„Ty lesy kolem jsou plný nepřátel, copak to nevíš? Kroužej tady všude kolem nás a ohrožujou hlavně koně! Buď rád, žes projel!“

„Vy jste opilý, pane majore! Budu hlásit vrchnímu veliteli, že se chováte zcela nedůstojně a vedete nesmyslné řeči! Po celou dobu cesty jsem nespatřil jediného nepřítele...“

„Tak se podívej támhle! Nevidíš nic?“

„Nějaký stín; zřejmě zvíře. A co?“

„Zvíře za téhle situace? Při tom rámusu, co tady už dobu dělám po celým lese? Ty vážně nemáš žádnej rozum!“

„Pane majore, přestaňte se trapně vymlouvat na vnější problémy, raději popožeňte svoje lidi! Je bezpodmínečně nutné zvýšit rychlost vašeho přesunu, jinak nesplníte rozkaz!“

„A co děláme? Nevidíš to sám?“

Vojáci dělali to, že se pokoušeli pohnout dělem, zapadlým až po nápravy do sněhu. Šest silných koní zabralo, když je poháněči mlátili biči i klacky, chlapi se opřeli do velkých kol, jenomže v tu chvíli zařval někde nedaleko tygr, koně zařičeli hrůzou a namísto táhnutí kolem sebe začali kopat a vzpínat se.

„Co to bylo?“ otázal se kadet, s námahou uklidňující koně.

„Nevím! Člověk, zvíře nebo strašidlo!“ odplivl si major.

„Vy věříte na strašidla, majore?“

„Nevěřím! Já s nima bojuju, ty utřinose!“

Kadet potřásl nechápavě hlavou. „Pane, jaké hlášení mám podat vrchnímu veliteli? Mám mu říct, že bojujete se strašidly?“

„Ty mu řekni...“ major měl toho na srdci víc, ale v té chvíli se ozvalo příšerné kvílení, které poplašilo koně i lidi, takže se s rukou na šavli rozhlédl kolem. „Nejdřív se přesvědč, chlapče! Potom mu budeš moci říct jasněji, co se děje!“

„V tom lese jsou ukryti nepřátelé!“ konstatoval mladíček. „Je tak těžké je odtamtud vyhnat? Nebo dokonce zlikvidovat?“

„Je tak těžké přijít o život?“ opáčil major.

„Pane, já chápu, že při svém zodpovědném poslání nemáte možnost honit se po lesích za nějakými... strašáky. Dejte mi dvacet mužů a já vám ta strašidla přivedu v řetězech!“

„Blbost. To už jsme zkusili. Přijdu o dvacet mužů i o tebe.“

„Pane, jsem nositelem čestné ceny za šermířské umění v minulém roce, třikrát jsem reprezentoval akademii na celostátním přeboru vojenských škol! Domníváte se, že mne přemůže nějaký bandita?“

„Jsi zabedněný osel a neobstojíš v boji ani pět minut, jestli to chceš vědět. Můžeš si na mne stěžovat, když o to stojíš, ale já nebudu riskovat životy svých vojáků pro tvoji hloupost...“

Vojákům se konečně podařilo pohnout dělem; koně zabrali a táhli ze všech sil, až se kola ocitla na pevné cestě. Vojáci přinesli větve a zpevňovali cestu, aby další dělo mohlo následovat. Kadet rozpačitě přihlížel a nechápal.

„Proč nepoužijete na zpevnění cesty pořádné stromy? Například vysekat támhle to mlází... byly by právě tak vhodné...“

„Povím ti to: je to dvě stě metrů odtud a příliš blízko lesa.“

„Chcete říct, pane, že by nás napadli dvě stě metrů od cesty?“

„Přišel bych při tom o několik mužů. To nechci!“

„To je zbabělost! Nesmysl, hloupost...“ vztekal se mladík. „Já vás přesvědčím, pane, že tam není nic nebezpečného!“

„Poslechni, ty idiote...“ začal major, ale kadet naskočil na svého koně, rozjel se k udanému mlází a počal sekat šavličkou do kmenů. Při tom vykřikoval: „Tak co? Vidíte, že jsem u toho roští? Ublížil mi někdo?“

Neublížil mu nikdo. Chvilku jezdil kolem a proplétal se roštím, pak se vítězoslavně vrátil a šklebil se pýchou: „Nepřesvědčil jsem vás, že v tom mlází není žádné nebezpečí, pane?“

„Přesvědčil jsi mne jenom o tom, že blázni mají štěstí!“

Kadet se vypjal: „Pane, přestože jsem si vědom rozdílu hodností a zkušeností, nehledě k vašemu... echm, věku, žádám vás, abyste začal konečně brát na vědomí, že jsem zařazen jako spojka pana vrchního velitele maršála von Moltkeho; tedy ačkoliv moje vlastní osoba je naprosto bezvýznamná, jsem mluvčím pana vrchního velitele a rozkazy, které tlumočím, jsou jeho příkazem, který...“

„Ale ovšem, to samozřejmě vím!“ bránil se major.

„Pane, v tom případě vám nařizuji, abyste zajistil odpovídající zpevnění cesty, které by umožnilo dělostřelectvu dostat se do nařízeného prostoru dle příkazů vrchního velení! Pokud neučiníte, co vám říkám, budu nucen ohlásit to vrchnímu veliteli a ten vás dá postavit před válečný soud!“

Major zíral na toho kluka značně nechápavě. Potom řekl:

„No ano, ovšem. Jejich velitel je taky voják... chápe to. Proto tě nechal na pokoji... chce nás dostat všechny! Prosím tě, pokus se pochopit, co mají v plánu: rozdělit nás a zničit!“

„Já především nevěřím, že nějací nepřátelé vůbec existují! Ten řev a ječení dělá pár osamělých jedinců...“

„Proč bychom se tedy tak zdrželi?“

Kadet se nadechl a řekl pevně: „Ze zbabělosti, pane!“

Major sklopil oči; pro mladíčka to bylo jasné doznání viny. Pak starý důstojník hlavu zase zvedl a zavelel: „Druhá a třetí četa, vemte si sekery a jděte kácet ty stromy! Strážmistře, vy vyznačte na cestě, kde bude třeba ji zpevnit. První četa bude ochraňovat děla, čtvrtá četa hlídat druhou a třetí, aby je někdo nenapadl!“

Kadet neprotestoval; bylo mu dáno za pravdu, nafoukl se tedy jako krocan a procházel se pyšně kolem; připravoval si hlášení, ve kterém jasně předvede všem nadřízeným, jak přinutil starého pošetilého veterána k poslušnosti.

Měl zcela nepochybně pravdu; chlapi se dali do kácení a nikdo je neznepokojoval. Zpočátku váhali, otáčeli se při každém pohybu či šustnutí, pak usoudili, že jim nebesa tentokrát budou milostivá. Ti z lesa se zřejmě stáhli nebo utekli... Takže časem dokonce strážní povolili ze své ostražitosti a raději pomohli kamarádům, aby byli co nejdřív z ohroženého místa.

Taková škrticí smyčka, to je vynález: omotá se bezhlesně kolem krku, škubne a přiškrtí; když se včas povolí, člověk přežije, jen chvilku nemůže mluvit a pochopí, že by neměl dělat potíže. Taková věc se stala několika vojákům na několika různých místech, aniž si ostatní čehokoliv všimli. Jen někteří náhle nebyli na místech, kde měli být... jejich druhové se vydali je hledat, zašli kousek dál do mlází a tam...

Kadet už nejmíň dvacet minut nepředvedl žádný hrdinský kousek; s tím bylo nutno něco dělat. Procházel se mezi vojáky, usilovně kácejícími stromy, a dával jim dobré rady; sice v životě nedržel sekeru v ruce, ale byl nadřízený a považoval za potřebné poučit všechny, jak se co dělá. Neprotestovali, věděli, že to nestojí za to a člověk na sebe zbytečně přivolává problémy. Některým napadlo praštit toho drzého klacka zezadu sekerou, ale rozmysleli si to a spolehli se na Boží mlýny; však ono na něj dojde!

Kadet prošel okolo stráží a poučil je, že hlídají ledabyle; když už se jim dostalo té výsady nic nedělat a jenom tu trčet s puškami v rukou, měli by hlídat daleko zodpovědněji. Pak prošel mezi nimi a vstoupil do houští, kde postřehl chlapa, který se zcela nepochybně ulejval; něco tam dělal, leč pomalu a laxně. Kadet se snažil nenápadně přiblížit za jeho záda a vynadat mu; už se těšil, jak se ten ničema bude tvářit udiveně.

Čím byl blíž, tím hůř ho viděl, ale pohybovala se tam jakási tmavá postava, zřejmě dost mohutný chlap. Skutečně se mu podařilo dostat za jeho záda nepozorovaně; pak vystoupil z křoví a chystal se spustit proud nadávek. V té chvíli se ten chlap náhle otočil a kadet úžasem otevřel hubu, protože to nebyl člověk, nýbrž vzrostlý medvěd. Postavil se na zadní, mručel a kýval se ze strany na stranu. Kadet se vzpamatoval, vytasil šavličku a chtěl se bránit, ale těžká tlapa mu šavli jednou ranou vyrazila. Potom sáhl po pistoli, ale druhá tlapa ho zasáhla do ramene a srazila k zemi. Konečně se mu podařilo zařvat hrůzou; nějaký voják sem přiběhl s puškou v ruce, ale medvěd se rychle otočil a praštil ho tak mocně, že udělal salto a pušku pustil. Z křoví vyskočil cizí chlap a počal vojákovi svazovat ruce; kadet se pokusil znovu vytáhnout svou pistoli, ale než to zvládl, zakousla se mu do ruky liška; zařval bolestí a s úžasem zíral na rezavou šelmičku, která na něj cenila zuby a byla připravena napadnout ho znovu.

Konečně k němu doběhl další člověk; měl kožešinový kabát, čapku i boty a k tomu žlutou tvář a šikmé oči. Něco brebentil a kázal, aby kadet vstal a nastavil mu ruce. Když mladík dost rychle nebyl ochoten vyhovět, drobná žlutá ruka jej bolestivě dloubla do krku; kadet zaskučel a už poslouchal na pokyn ruky.

Pak viděl hodně věcí najednou: z houštiny vylétlo několik šípů a zasáhlo muže na hlídce. Na dřevorubce zaútočili další dva medvědi, pár vlků a psů, dokonce rys ostrovid. Z druhé strany se vyřítil jízdní oddíl; viděl šavle, vrhací oštěpy, hvězdice, disky a různé zbraně tak podivné, že je nedokázal pojmenovat. První útok zlikvidoval všechny, kdo měli v ruce zbraň; pokud se vojáci vůbec dostali ke střelbě, byla zcela neúčinná. Major tasil šavli, pokusil se bránit a organizovat odpor, ale nějaký chlap mu vyrazil šavli trojzubcem, druhým koncem jej srazil na zem a jakási skvrnitá šelma skočila s koně přímo na majora a držela ho v šachu, dokud ho nespoutali.

Velitelem byl starší muž s tmavým strništěm na tváři; hlavu měl zavinutou černým turbanem s nápadným rubínem. Pokřikoval na svoje jezdce několika jazyky; jeden bílý muž obešel děla, vybral z nich úderníky a všechny uložil do sedlové brašny. Ohledně zajatců nařizoval, aby je odvedli kamsi do lesa a tam hlídali.

„Drželi jste se dobře,“ řekl majorovi němčinou téměř bez cizího přízvuku. „Kdyby nám nepomohl ten hlupáček...“

„Měli jste tak dobrý přehled?“ zamračil se major.

„Sledujeme vás už tři dny; tvoje velení bylo dost dobrý. Možná si o tom ještě promluvíme, až budeš v zajetí...“

Žlutý trpaslík přistrkal kadeta blíž k veliteli; ten se ohlédl a zašklebil se na něj: „To nic, hochu. Časem dostaneš rozum!“

„Kdo jste, pane?“ otázal se kadet vztekle.

„Hrabě Guy Feroz, pobočník vévody d'Escambrray. Proč?“

„Rád bych vás vyzval na souboj, pane!“

Feroz se nevěřícně usmál. „Oceňuji tvoji odvahu; jestlipak víš, že jsem dělal v mládí učitele šermu? Vychoval jsem několik docela dobrých šermířů, můžu i tebe, budeš-li chtít...“

„Učíte šerm, pane? Rád s vámi zkřížím zbraň...“

„Teď učím lidi myslet, chlapče. Ale s tím si zatím ty nedělej starosti; všechno přijde. Prozatím jsme ti zachránili život.“

Útok přišel náhle, ačkoliv se nedá říct, že nečekaně. Najednou celý les oživl; za každým stromem se vysunula hlaveň pušky a ty počaly chrlit záplavu olova na postupující vojáky. Trvalo jen pár okamžiků, než se muži vzpamatovali; pak zahájili palbu zpátky. Na příkaz důstojníků potom vyrazili na zteč; chlapi z lesa na nic nečekali a dali se na ústup. Nebylo jich tolik, jak to na první pohled vypadalo; vlastně jich bylo docela málo a nemohli proti regulérní armádě obstát. Ale škody napáchali dost.

„Střílejte po všem, co se hýbe!“ nařizovali důstojníci. „Budou útočit znova... jak se objeví, palte bez rozkazu!“

Pro Moltkeho bylo určitým překvapením, že jeden oddíl zaútočil i zezadu, odkud čekal spíš dělostřelce; nepřátel nebylo mnoho, ale projeli vojenskými oddíly jako horký nůž máslem. Svědectví se shodovala, že jsou to tmaví, divoce vystrojení muži s divnými zbraněmi, doprovázení šelmami na koních se zbraněmi; jasnější zprávy nebylo možno získat, kdo je viděl zblízka, nepřežil.

„Já vím, že jsou všude kolem!“ řekl polní maršál klidně. „Taky vím, že mají nejrůznější zvláštní pomocníky. Zvyknete si!“

Důstojníci kývali hlavami.

„Nevšímejte si toho, co je vzadu a kolem cesty! Hlavní síly nepřítele nás čekají vpředu; takže postupujte a nenechte se ničím rozptylovat! Všechno jsou jen klamné útoky!“

Jenomže postupovat nebylo tak lehké; přední oddíly se musely tvrdě probíjet. Odstřelovaly je dalekonosné pušky z kopců, cesta byla zaminována nášlapnými výbušninami a na okrajích chráněna kulometnými hnízdy. Občas se někomu podařilo dostat jednoho obránce, ale vojáků padalo mnohem víc.

„Zajatce!“ řval kapitán, který převzal velení předního oddílu. „Chci nějaké zajatce! Copak se nedokážete nikoho zmocnit?“

Nedokázali; ranění Templáři okamžitě ustupovali, nechali se naložit na koně a s doprovodem nějaké dívky nebo dítěte prchali do svého kláštera. Namísto nich hned přicházeli noví.

Kolona, která měla zaútočit na město, se zastavila úplně; nad cestou byla postavena děla, která je soustavně odstřelovala. Bylo podniknuto několik útoků proti kopci, ale obránci stříleli dobře a čas od času se přes vojáky přehnala jako bouře jízda v modrých uniformách; prapor měli červenobílý s polskou orlicí.

Moltke dospěl k názoru, že je nutno napadnout dělostřelecké baterie zezadu a poslal tam pluk jízdy; ta se v lese srazila čelo proti čelu s Poláky a došlo k bitvě, jejíž výsledek zatím nebyl jasný. Němci a Poláci se nenáviděli od začátku na smrt a zabít nepřítele bylo jediné, co si přáli; první zprávy sdělovaly, že padlo přes polovinu mužů na obou stranách, ti zbývající se ještě pořád honí po lesích, střílejí po sobě z karabin a revolverů a sekají se šavlemi, kde na sebe narazí. Ovšem k baterii ani nepronikli, natož aby ji zničili.

„Je pravda, že jsou tak dobří bojovníci?“ ptal se Moltke majora jízdy, který mu přinesl zprávu.

„Dost, pane!“ major si setřel krev z rány na obličeji. „Střetl jsem se s jedním; byl to ještě kluk, měl už dvě rány a krev z něj jenom lila, ale tohle mi udělal, než jsem ho dostal...“

„Chtěl jsem zajatce, majore!“

„Oni se nenechají zajmout, pane! Pár se jich zabilo, když jsme je obklíčili a viděli, že neutečou! Ještě častěji vyrazí do útoku a zabíjejí všechno kolem, dokud sami nezemřou...“

„Copak se vůbec nebojí smrti?“

„Slyšel jsem... mají takovou představu, že když zahynou v boji, jdou rovnou do nebe! Stanou se z nich strážní andělé...“

„A to po tom tak moc touží?“

„Jsou to Poláci, pane maršále! Když se stanou anděli, vrátí se domů do Polska a tam dál bojují proti nám!“

„Blázniví fanatici!“ řekl jeden muž z Moltkeho štábu.

Polní maršál se po něm znechuceně ohlédl.

„Pošlete další pluk proti té baterii! Tu musíme zničit!“

„Ano, pane! Ale... potřebovali bychom další jízdu!“

„Stačí vám dvě švadrony?“

„No... musí stačit, pane. Ale jich je pořád ještě hodně!“

„Tady dole je taky spousta nepřátel, majore!“

Důstojník zasalutoval a odešel, aby vysvětlil velitelům, jaká je situace na bojišti. Moltke chvíli uvažoval.

„Zatím do boje nezasáhly jejich čarodějky.“ řekl potom.

„Domníváte se, pane, že k tomu dojde?“

„Nevím. Chtěl bych vědět, co dělají.“

Měly plné ruce práce. Andrea zapálila Živý Oheň a udržovala jej střídavě s oběma svými pannami; ostatní přiváděly a přinášely raněné, vkládaly je do plamene a ošetřovaly. Drobnější zranění Oheň okamžitě léčil, vážnější poškození bylo nutno ponechat pro budoucnost. Nepříjemné bylo, že i vážně ranění toužili vrátit se co nejrychleji do boje; všichni jako by byli v jakémsi transu.

Tomu napomáhala i hudba, která neustále zněla celým klášterem. Lobovi černí bubeníci, Donaldovi dudáci, Maryška s kytarou, Julka s ručním harmoniem, Magda s kartály. Téměř každý zpíval, dokonce i zajatci se přizpůsobovali tomu rytmu. Hudba a zpěv pomáhaly sjednotit myšlenky všech, kdo tu byli; málokdo se staral o svoje problémy, každý se automaticky podřizoval všeobecné náladě. Jakoby se stali jedním tělem, ovládaným jednou vůlí...

Charry rovněž dostával průběžné zprávy o bojové situaci; také on se snažil odhadnout, co bude dělat maršál Moltke a jak jeho plány naplní Němci. Charry by mnohem raději velel přímo v bitvě, ještě raději by měl nad sebou zkušeného stratéga a úplně nejradši by byl na palubě své lodi někde v jižních mořích, ale momentálně musel plnit, co od něho požadoval řád.

Sledoval, jak přivádějí skupiny zajatců; kromě raněných už je nekoupali v Ohni, nebyl na to čas, pouze uspali a uložili do sklepení, aby se jim nic nestalo. Zajatci, které měli z dřívějška a prošli Očištěním, pilně pomáhali starat se o bývalé spolubojovníky. Bylo možno jim věřit, to jen noví zajatci nic nemohli pochopit a hrozně se divili.

Dovnitř proklouzl vlk; samozřejmě se šrámem po šavli.

„Hlášení od Estragona!“ oznámil.

„Mluv!“

„Feroz zlikvidoval jejich dělostřelectvo a zastavil postup. Do bitvy už nezasáhnou ani děla, ani zásobovací vozy.“

„V pořádku. Hodně zajatců?“

„Větší část. Někteří padli v průběhu boje.“

„Co dělá Miguel?“

„Průběžně útočí na zadní část kolony. Požaduje posily!“

„Kde je mám vzít, to neříkal?“

Vlk to nekomentoval, nebyla to jeho věc. Ohlížel se, kde by si na chvilku lehnul a odpočinul. Charry prohlédl jeho ránu: „Není to nic vážného. Trochu tě škrábl šavlí...“

„Já vím. Já jeho škrábl zuby...“

Charry se neptal, zda to dotyčný přežil. Musel by mít velké štěstí, kdyby mu vlk dal milost. Když je někdo poranil, obvykle je to rozhněvalo. Když se vlk naštve, nebývá laskavý.

Charry pohladil vlka po hlavě. „Lehni si; pak zaběhneš zpátky.“

Nechal šelmu odpočívat a vyšel ven na ochoz; Ray Aswastarr tam obsluhoval vysílačku, jeho synové zakreslovali do mapy situaci.

„Tak co?“ ptal se, nahlížeje jim přes rameno.

„Blíží se k opevněním. Zatím plánovitě ustupujeme...“

„Rozumím. Co Donald?“

„Zatím je tam klid a nic se neděje. Přišla mu prý posila, muži z města se všelijakými puškami. Zařadil je na křídla.“

„Rozumné. Hlásil něco Dunbar?“

„Udělal pár klamných útoků, ale nepovedlo se mu, co zamýšlel; chtěl vylákat jejich jízdu do lesa, jak to udělal Lukáš.“

„Hm... dobře. Zavolej mu a vzkaž, jestli může, ať pošle někoho jako posilu Estragonovi. Ať je deptají odzadu, myslím, že tam by to mohlo být nejúčinnější.“

Charry sešel dolů na dvůr; Andrea měla zrovna volno, seděla na kládách, kolena přitažená k bradě, dlaně položené na hlavě, oči upřené do nevidoucna. Nemeditovala, nepřemýšlela – odpočívala.

Ale když přistoupil, mlčky zvedla hlavu.

„Potřebuješ pomoc?“ zeptala se.

„Nevím... snad ani ne!“ zaváhal, pak se zeptal: „Ty víš, jak to probíhá?“

Odpověděla na něco docela jiného, než se ptal: „Vyčkej do noci. V noci probudím ty, kteří ve dne spí. Zaženou je.“

Chvilku váhal, jestli skutečně myslí to, co on. Pak řekl:

„Dokážeš je přivolat?“

„Už dávno je přivolali. Čekají všude kolem.“

„Jsou...“ chvíli hledal správné slovo: „...nebezpeční?“

Mlčky kývla hlavou.

„Také... nám?“

„Především nám.“

Neptal se, čím. V přítomnosti čarodějky se vždy cítil nějak divně, asi jako v dětství ve škole, když se ho ptali na něco, co se nenaučil. Andrea nikdy nekritizovala jeho neznalost a nedávala mu najevo, že je méně chytrý, než by měl být. Jenom o tom věděla; kupodivu mu to stačilo.

Přešel k dívkám, které zpívaly, a vyčkal, až se uvolní Maryška. Pak se k ní naklonil: „Tvůj muž poslal vlka. Zdá se, že potřebuje pomoc.“

Maryška k němu zvedla modrá kukadla a popotáhla nosem. „Je to s ním hodně zlé?“

„Myslím, že ano. Nežádal by pomoc, kdyby nebylo. Dokázala bys ještě vyjet do boje?“

Chvíli uvažovala. Pak se ohlédla na Julii a domluvily se očima.

„Pojedeme za ním. Jenom co dohrajeme...“

Julie na okamžik přivřela oči a vyslala signál. Vzápětí přišla odpověď od Bastet, od Gabriely, Bašky, Kyry. Všechny se nesmírně těšily. I Magda nechala hudby docela s úlevou, radši se běžela přestrojit do bojové uniformy. Maryška se zatím domlouvala s Veronikou, potom dokonce s Andreou.

A ještě jí zbyl čas na jednu písničku:

Je ráno a noc ještě vínem zní v hlavě

všem hostům chce se jít spát

jen čtyř kopyt stopy se blýskají v trávě

čí jsou to, chtěl bych to znát

K půlnoci černý kůň proběhl nádvořím

jako duch přišel a ztratil se jako dým

toho, kdo nebyl tu, jen těžko přesvědčím

lží bude příběh se zdát.

Když zvon půlnoc odbil, ten kůň tady stál

a jen řeky proud nepřestával hrát

Jen já ze všech vím, kdo tu byl a co chtěl

jenomže blázna se nebudou ptát.

Tak často v koutku se tvář pravdy skrývá

pod kostýmem blázna tam za větrem bývá

kdo dobré tu mínění o sobě mívá

ten smůlu má, jak račte znát...

Maryška si nechala narůst leopardí srst, ale hlavu volnou, až když se scházely gardistky, vytvořila si černou hřívu jako Julie a potom ji vylepšila pramínkem modré, dalším zelené, i tu červenou si dopřála. Julie ji omrkla a na oplátku si vytvořila blonďaté kadeře, zářivě krásné.

„Tak jak, jedem do boje nebo na módní přehlídku?“ vrčela Veronika.

Jenže to už se začaly parádit Bastetky. Každá si vymyslela nějakou vlastní masku, chtěla ji předvést ostatním a dokázat celému světu, jak je schopná. Polské dívky o tom samozřejmě věděly, taky se chtěly předvést v plné kráse. Tělo pokryly srstí, ale vlasy měly co nejkrásnější, od té doby, co v reálu byly dohola, si pořád vymýšlely nádherné účesy. Stejně tak, co chodily nahé nebo v jednoduché tunice, milovaly krásné šaty a chlubily se jedna druhé, co vymyslely.

„No tak dobře,“ rozhodla Veronika. „Vrchní velení má Julie, jsi velitelka gardy, tak se ukaž!“

Julka se vymrštila na koně a potřásla blonďatými kadeřemi.

„Bastet má pravé křídlo, Gabi levé! My jedeme středem! Každá si vytvoří dva iluzorní dvojníky, aby nás bylo víc. Udržujte rozestupy!“

Iluzorní kopie jely po každé straně dívky, která je udržovala. Při bližším pohledu se nedaly považovat za skutečného člověka, ale na dálku...

Rozvinuly se před branou. Nepřátelské jednotky už pronikly přes les a doufaly, že teď bez problémů obsadí městečko i klášter. Snad už jim nic nehrozí!

„Skryjte se!“ velela Julie.

Přesvědčila se o energetické bilanci, jak své osobní, tak společné. Cítila, jak se její energie propojuje s E ostatních a vzrůstá každou další dívkou, která se přidávala do houfu. Byl to nádherný pocit, skoro dostala orgasmus. Zavřela oči a nechala se celá prosáknout energií.

„Konečně je to doopravdy! Teď ti parchanti uvidí, co jsme zač!“

Dívky na výjezd hodně těšily, hlavně ty, které se považovaly za lepší bojovnice než čarodějky. Maryšce to bylo jedno, nebyla plně přesvědčena o způsobilosti ani v jednom z oborů. Když vyjížděly z brány, zaznívala střelba velice blízko. Řádová armáda se udatně bránila, přesto stále ustupovala; nepřítel toho využíval a čím dál víc se blížil.

„Abychom se ještě měly kam vrátit!“ řekla Florence.

Maryška se zamračila: „Taky se může stát, že se nevrátíme!“

„Zmizet!“ velela Julka.

Pole nyní odráželo pouze prázdný prostor před zdí kláštera. Julka vnímala myšlenky dívek, hecovaly se navzájem.

„Teď to přestane být hra! Pro legraci jsme necvičily!“

Nepřátelská pěchota se řadila, už vyjela i jízda, dost zdevastovaná. Důstojníci řvali a vydávali všelijaké rozkazy.

„Tlakovou vlnu!“ zavelela Julie.

Všechny gardistky vyslaly dopředu vlnu energie. Jezdce srazila s koní, pěšáci popadali jako kuželky.

„Strach!“

Vlna strachu vyděsila hlavně koně, se zběsilým řičením se rozprchli po lese. Muži to pocítili také, ale v různé míře podle své nálady.

„Bubny!“

Ozval se rachot válečných bubnů. Vibroval v rytmu srdce, až se země třásla a vlnila jako moře.

„Oheň!“

Po pláni se rozlétla vysoká stěna ohně. Ve skutečnosti neexistoval, byla to také pouhá iluze, ale vyděsila vojáky.

„Vpřed!“

Z ohnivé stěny se vyřítily dívky v leopardí kamufláži. Jak se rozjely, pocítila Julie orgasmus, který zachvátil jednu z děvčátek, a vzápětí jej dostala taky. Rozječela se, další se k ní přidaly. Vyslaly další vlnu energie, a tentokrát už se mnozí vojáci dali na útěk. Důstojníci se marně snažili je uspořádat.

Některé dívky dokázaly změnit svoje koně ve fantastické příšery. Které si to nepřipravily, se snažily to udělat po nich, ale nestíhaly, iluze musí být dobře vymyšlená.

A to už byly před první řadou. Prásklo několik výstřelů, někteří vojáci si přece jen udrželi klidnou mysl. Julka smetla dva tři výbojem energie, další to udělaly po ní. Mladší holky je vzápětí braly do zajetí, většinou stačilo ukázat, a muži šli sami, té hrůzy měli už dost. Čarodějky se soustřeďovaly zejména na důstojníky, bez nich vojáci zmateně prchali do lesa a hleděli se skrýt, takže je dívky pronásledovaly mezi stromy a srážely každého, na koho narazily.

Všichni muži se zajmout nenechali. Hlavně polské dívky, které velice toužily vyřídit sí účty, některé rovnou zabily. Používaly šavle, kdežto Julie ani nevytasila. Všechno vnímala, ale nezasáhla, její extáze pomalu slábla. Zavelela, aby hnaly zajatce do kláštera, a sama s útočným oddílem pokračovala dál do lesa.

Miguel d'Escambrray ležel ve sněhu a pozoroval vojáky dole na cestě. Chystal se je napadnout a roznést na kopytech a byl by to zcela jistě udělal, kdyby jich bylo desetkrát tolik co jeho mužů. Smůla spočívala v tom, že jich bylo padesátkrát tolik. Měl jistou sebekritičnost, ta mu napovídala, že celý svět nepřemůže; leda by mu kamarádi poslali nějakou posilu.

Vrátil se zpátky a pokynem ruky si svolal velitele: Durvásu, Feroze,Tah-šwu, Carlose a Tawarra. Tvářil se nenávistně. „Jsou si nějak moc jistí svým klidem, milánkové! Domnívají se, když je jich tolik, můžou si být jistí! Ale na jednu možnost, jak se zdá, zapomněli...“

„Co chceš udělat?“ ptal se Feroz.

„Všimněte si, jak vypadá tohle údolí: les, svah dolů, cesta, svah nahoru a zas les. Co přejet jim přes hlavy? Proletět údolím, střílet, házet granáty, sekat... a zmizet v tom protějším lese? Mohli bysme pak vletět do zad vojákům, co poslali proti našim dělostřelcům a pohrát si s nimi...“

„Jo, to by šlo!“ přikývl setník Carlos. „Ale někteří naši to docela jistě odnesou...“

„Smrt přichází rychle; než jim dojde, co se děje, budeme pryč!“ řekl Durvása. „Když střelci dobře budou krýt jízdu...“

Tah-šwa neřekl nic, jenom škubl pomalovanou tváří.

„Uvidí nás v plné parádě,“ pravil Feroz zamyšleně. „Co myslíš, dostanou strach?“

Tawarr chvíli uvažoval, než mu to došlo. „A z čeho?“ ptal se.

„Z tebe, ty pitomo!“ pohladil ho Carlos po hlavě a sjel až pod bradu, aby se mohl prsty dotknout špiček přečuhujících tesáků. „To ti nikdy nenapadlo, že lidé považují tygra za příšeru?“

Tawarr počal váhat, nemá-li se urazit. Vzhledem ke své vrozené dobromyslnosti se rozhodl, že to přejde mlčením.

„Nemusí vidět jenom nás.“ řekl Feroz.

Estragon sebou škubl a ohlédl se na něj. „To nemyslíš vážně!“

„Ale ano, myslím!“

„Za bílého dne?“

„Tím spíš se polekají...“

„To by ovšem znamenalo vytvořit pole, které by zasahovalo... nejmíň deset metrů na každou stranu! Pole vytvořené násilím, bez spolupráce se subjektem!“

„Proč myslíš? Oni budou spolupracovat přímo vzorně; už jsou pěkně nahlodaní, ten jejich strach cítím až sem! Dáme jim vědět: kdo se nepodřídí, stane se lovnou zvěří příšer. Zato kdo poslechne a přijme naši ochranu, tomu budou milostiví bohové, duchové lesa a všechny mystické síly...“

Tah-šwa znovu škubl tváří: „Kačiny?“

„Přesně tak! Pokud se pamatuji, medicinman Tančící Medvěd byl jedním z nejlepších odborníků na takové věci!“

Indián se zatvářil velmi pohoršeně. Některé věci nemíval rád. Zvláště k tomu patřily pokusy nutit ho učinit něco, co nechtěl udělat sám od sebe. „Ne dobrý – zahrávat – s duchy předků!“ zafuněl.

„Každý z nás si dnes zahrává se svými ochrannými duchy!“

Tah-šwa vyrazil nesrozumitelný zvuk jako nesouhlas.

„Tak?“ šklebil se Feroz a vztáhl ruku proti jeho tváři: „Když ses vzdal svého postavení a zakázal sis označovat se svým jménem, proč nosíš na tváři ochranné znaky svého kmene?“

Tah-šwa vyrazil zvuk o stupeň pohoršenější; vypadal, že při dalších provokacích by byl schopen Španěla udeřit.

„Protože kdyby nadešel čas,“ odvětil Feroz sám. „A nastala chvíle umírat, nebude se k Velkému duchu ubírat bezejmenný tulák Tah-šwa, ale vznešený a slavný Tančící Medvěd! Že?“

Teď Indián neřekl nic – jeho planoucí zrak pohlédl z jednoho na druhého a četl v jejich očích souhlas s tím, co dělá. Nevznesl slova protestu: oni byli teď jeho kmen, jeho nejbližší přátelé. Všichni měli stejný názor na svět.

V té chvíli k nim doběhl vlk, kterého Miguel vyslal.

„Charry vás pozdravuje a děkuje. Posílá vám pomoc...“

„Jakou? Kdy tady bude?“

„Dívčí oddíl; část vede tvoje žena, Migu.“

„Maryška?“ Estragon zaváhal, zda to považovat za dobrou zprávu. „Proč poslali zrovna ji?“ A vzápětí pochopil, že zřejmě neměli nikoho jiného. Zamračil se ještě víc než předtím.

„Ženy!“ pronesl Tah-šwa s nesmírným pohrdáním.

„Čarodějky.“ řekl setník Carlos.

Durvása to nekomentoval nijak.

V té chvíli se zeptal Tawarr: „Když říkáte, nahnat lidem strach – neměl bych třeba zavrčet, až kolem nich pojedu?“

Miguel jen potřásl hlavou: „Každopádně počkáme na děvčata; už proto, že tady je nemůžeme nechat, když odjedeme.“

„Pomůžou nám, nebo budou jen překážet?“ ptal se Carlos.

„Určitě pomohou!“ usmíval se Feroz, jako vždy galantní.

Seděli, vyčkávali a uvažovali, jak provedou svůj úmysl. Vlk se vrátil k dívkám a vedl je za sebou; přiblížily se tak tiše, jak by od nich nezasvěcený člověk nikdy neočekával.

Feroz jim vysvětlil svůj plán: „Ty z vás, které to umějí, budou šířit představy, že jsou doprovázeny bytostmi dle vlastního uvážení. Je vcelku jedno, jaké představy o nich máte vy; vojákům se stejně projeví podle svého. Když se to podaří, vzbudí u nich takovou hrůzu, že se dají na útěk!“

„Tak tomu poslednímu moc nevěřím,“ řekla Maryška. „Ale můžeme to zkusit. Bude to asi chtít zapůsobit rychle, co?“

„Klid!“ blýskla očima Julie. „Stačí, aby se ti jediný podíval do očí; ostatní to zachvátí systémem masové psychózy. Dalo by se to zvládnout, pokud nestřelí dřív, než se na nás koukne!“

„Myslíš, že bych si měla sundat tričko?“ smála se Florence.

„Nebo se pomalovat!“ zasnila se Magda. „Mně se hrozně líbí, jak jsou pomalovaní tví Indiáni, Miklósi!“

„Co ti brání pomalovat se taky? Já vím, že nemáš čím, ale na to jsi měla myslet včas...“

Tah-šwa se již po několikáté smrtelně urazil. Že by žena směla nosit válečnické malování, pro něj byla příšerná představa. Zkusil odhadnout, co si o tom myslí Durvása, který rovněž ženami hluboce pohrdal; avšak seznal, že v tomto konkrétním případě se jeho nadřazenost dostává do rozporu s jiným předpisem, totiž se zákony kasty. Byly ženy, ale také princezny a čarodějky, patřily mezi bráhmany a kšatrie; výraznou vlastností vyšších kast je, že cokoliv takto postavený člověk dělá, je správné. Jiný člen kasty je sice může zabít, považuje-li to za potřebné, ale neměl by je ve vlastním zájmu kritizovat.

„Jestli je všem všechno jasné, můžeme začít!“ řekl Feroz.

„Jeden takový nápad,“ řekla Maryška. „Dokážu předvést nepříteli větší počet svých průvodců různého typu... mám takový dojem, že by bylo hloupé, aby se pletli se skutečnými bojovníky!“

„Tím myslíš co? Chceš zaútočit sama?“

„Měli bychom vytvořit několik skupin, které zaútočí na různých místech. Způsobí to daleko větší zmatek!“

„To by znamenalo rozmístit se... projet několika proudy?“

„Ano, přesně tak! Zasáhneme víc nepřátel!“

„Souhlasím,“ řekl Estragon. „Rozdělíme se!“

Netrvalo to dlouho; rozdělil oddíly tak, aby v každém byl někdo znalý magie, nějaká šelma, nějaké ženy. Potom vydal pokyn, aby se všichni rozjeli na udaná místa a připravili se.

Vojáci prozatím vyčkávali, kouřili a nadávali; důstojníci mezi nimi projížděli sem tam od štábu k útočné skupině a zpět, nosili zprávy, příkazy, všelijaké zmatené údaje. Maršál Moltke zuřil, neboť útok se stále nedařil, ačkoliv vrhal do boje nové a nové oddíly. Rovněž snaha zlikvidovat baterii chránící serpentiny doposud nepřinesla patřičné ovoce. A čas ho popoháněl.

„Pánové,“ řekl svým štábním důstojníkům. „Jestli se nepodaří dobýt jejich postavení před soumrakem, bude s námi zle! Mají schopnosti, jak být v noci nebezpečnější než ve dne!“

„Co tím máte na mysli, Excelence?“ ptal se někdo. „Myslíte jejich magii?“

„Přesně tak, pane. V noci je obzvlášť účinná!“

„Jejich magie je nesmysl a podfuk, to je jisté!“

„To samozřejmě vím. Ale v noci zkrátka působí víc...“

V té chvíli se z lesa vyřítil oddíl jezdců. Okamžitě začali střílet, zvláště na ty, co měli v rukou zbraň. Řítili se po svahu s divokým ječením, vrazili mezi vojáky, sekali kolem sebe meči, házeli granáty; ale nejstrašnější bylo, že velitel byl doprovázen mnoharukým démonem modročerné barvy, který chrlil oheň z několika hlav a místo na koni jel na býku, který zlostně funěl a nabíral lidi na rohy. Dalším z jezdců byl ďábel, jakého lze vidět nejčastěji na kostelních freskách, tam je ovšem zkrocený a na řetěze; tady byl volně a ohrožoval všechny.

Vzápětí na jiném místě zaútočil další oddíl; spolu s ním se na vyděšené vojáky řítil drak, jehož hlavy se daly těžko spočítat; kromě ohně plival též síru a srážel lidi ocasem s kostěnými bodci. Páchl tak odporně, že se několika otrlým chlapům udělalo špatně; žena, která jela v čele ostatních, měla místo vlasů na hlavě klubko jedovatých hadů, které házela po vojácích.

A takových skupin bylo několik; byly v nich nejrůznější lidské rasy, ale také tygři a leopardi, medvědi, vlci; tohle všechno se přehnalo mezi vojáky a zmizelo v protějším lese dřív, než mohli patřičně zareagovat. Někteří sice tvrdili, že stříleli, dokonce snad někoho zasáhli; ale na místě nezůstal jediný mrtvý nepřítel, zato vlastní ztráty byly katastrofální.

Maršál Moltke při prvním spatření nepřátel hbitě sklouzl s koně na zem a zaryl se nosem do sněhu; zajisté moudré opatření, neboť jeho adjutant měl míň rozumu a víc statečnosti, takže se nyní svíjel na zemi s opeřeným šípem v břiše. Teď se maršál zvedl, nechápavě vrtěl hlavou a plival sníh.

„Tak to byla jen malá ukázka!“ řekl znechuceně.

Důstojníci se chvěli hrůzou. „Ale pane, já viděl draka! Na své vlastní oči jsem ho viděl, plival oheň!“ jektal zuby jeden.

„To je právě ta iluzorní magie,“ odvětil klidně Moltke. „Celou dobu se snažím vám vysvětlit, že to dokážou...“

„Jak to dělají?“

„Kdybych to věděl, udělám to taky.“

„Jak se proti tomu bránit?“

„Kdybych to věděl, nemělo by to žádný účel.“

„Jak vůbec víte o těch věcech?“

„Zeptal jsem se lidí, kteří to vědí. Věnujte mi prosím trochu pozornosti, pánové: řád Templářů se zabývá magií mnoho století, má přístup k technikám řady zemí a vlastní schopné lidi, takže si to mohl dokonale natrénovat. Nejsnadnější vysvětlení je, že nás zhypnotizovali. Vnukli nám představu, že vidíme něco, co ve skutečnosti neexistuje...“

„To strašidlo zabilo několik lidí, pane! To nepopřete; na co ti lidé zemřeli, když neexistuje?“

„Zemřeli hrůzou, plukovníku. Srdeční infarkt, třeba.“

Důstojníci potřásali hlavami a nechápali.

„Některé ve skutečnosti zabili, to ano. Ale v podstatě stačí člověku vsugerovat, že mě doprovází nějaká obluda. Bude prchat před mytickým strašidlem a vběhne mi pod skutečnou šavli...“

„Co budeme dělat, pane?“

„Útočit, pánové. Zasáhnout hlavu draka: ten klášter. Dokud tam zkoušejí čarodějnice ty svoje kejkle, nemáme naději...“

„Myslíte, pane?“

Moltke jen pokrčil rameny.

Starý rytíř Wilfrid von Rhode klečel ve sněhu a modlil se, ruku a hák sepjaté k sobě. Jan Dunbar se naopak zabýval věcmi velice světskými: s dalekohledem u očí sledoval útok kombinace pěchoty a jízdy na oddíl bránící dělostřeleckou baterii.

„Nedá se svítit,“ řekl svým vojákům. „Poláci je buď nechytili, nebo už Lukášův pluk neexistuje. Musíme to vyčistit my!“

„K službám, Svatosti,“ řekl Nicolas Oberon. „Jdem na ně?“

„S pomocí Boží!“ řekl Wilfrid von Rhode. Vyšrouboval ze své železné paže hák, vytáhl dlouhý, oboustranně broušený křižácký meč a pracně si jej šrouboval do otvoru. Nicolas měl nutkání mu pomoci, ale váhal, zda by to nepovažoval za neúctu a náznak, že je starý a bezmocný. S tímto mečem na ruce nasedl na koně a řekl Dunbarovi: „Bratře komthure, prokážeš mi tu čest, abych směl velet prvnímu útoku?“

„Budu ti vděčen, Wilfride!“ Dunbar mu nemohl podat ruku, teď už to vůbec nebylo technicky možné – ale aspoň jej objal.

„Myslím,“ zašeptal mu. „Že jsem tě kdysi neměl moc rád; ale teď jsem šťastný, že jsi tady. Prosím, odpusť mi!“

„Vždy jsem tě považoval za syna!“ odvětil stařec. „Právě proto jsem se tak trápil, když ses nechoval tak, jak bych od svého syna očekával – kdybych nějakého měl.“

Dunbar zamžikal; slzy se mu tlačily do očí. „Dej pokyn!“ vyzval ho stručně, přiškrceným hlasem.

Wilfrid von Rhode učinil ve vzduchu kříž svým mečem.

„Ve jménu Boha Pána a Vládce – vpřed, bratři!“ zvolal.

Rozjel se jako první, za ním Dunbar, pak ostatní jezdci z řádu. Nicolas Oberon se snažil vzpomenout si na nějakou modlitbu, ale v tom rozrušení nedokázal; avšak Wilfrid počal v té chvíli zpívat latinsky Otčenáš: „Pater noster, suit in Coelis...“

Řádoví jezdci se připojili; už před staletími útočili za sborového zpěvu zbožných písní. Vjeli do lesa a projížděli jím; ke zpěvu se přidávaly další a další hlasy, i Nicolas si náhle uvědomil, že zpívá, aniž by znal text.

Nečekaně se srazili s oddílem německých dragounů; starý Wilfrid se na ně vrhl jako jestřáb na holuby a rozťal velitele vejpůl, než stačil pochopit, co se děje. Dunbar v podobných případech používal raději revolver než šavli; teď se hlavně snažil, aby se nikdo nedostal Wilfridovi do zad. Větší část Němců byla pobita, aniž stačila svěřit duši Bohu; zbylí se dali na útěk.

A Wilfrid von Rhode, zachmuřený, pobledlý a zastříkaný krví, sepjal ruku na svůj zakrvácený meč a zazpíval:

„Ave Maria, gracia plena! Ora pro nobis...“

Pokračovali v cestě; již zdálky slyšeli střelbu od baterie, ale nebyl to dunivý hlas děl, nýbrž palba z revolverů, které měli dělostřelci na osobní obranu. Znamenalo to jen jediné: nepřátelé pronikli přes ochranný oddíl a dělostřelci teď bojují o holé životy. Když se Dunbarův oddíl objevil, vykřikli radostí; to už se k nim jezdci řítili a stříleli do nepřátel.

Wilfrid zaútočil jako první; pěšáci proti němu neměli nejmenší šanci, sekal do nich z výšky a každá rána jeho meče znamenala smrt jednoho muže. Střelné zbraně nepoužíval, snad žádné ani nikdy neměl. Bil nepřátele vpravo vlevo a ještě přitom neustále vykřikoval modlitby.

Ale jeden z nepřátel přišel na to, jak se mu bránit; sebral na baterii těžký železný vytěrák, kterým se čistila hlaveň, a ve chvíli střetnutí jej nastavil Wilfridovu meči. Zbraně o sebe zazvonily, ale bez žádoucího výsledku; vzápětí Wilfrid rozťal hlavu jinému muži, ale na chvíli se zdržel, když meč vytahoval. Vojákovi se podařilo udeřit vytěrákem ze strany a přerazit mu meč u paže. Teď byl starý muž téměř bezbranný; voják jej udeřil vytěrákem, srazil s koně a bušil do něho. Kdosi jej bodl zezadu šavlí, takže pustil vytěrák a klesl; ale na Wilfrida se vrhli další, bodali ho bajonety na puškách a proklínali.

V té chvíli mezi ně vletěl Jan Dunbar; šavle v jeho ruce zasvištěla, jednomu chlapovi ulítla hlava a další se kácel bodnut do ledvin. Přehnal se i s koněm přes Wilfridovu mrtvolu, vojáky sice rozehnal na všechny strany, ale viděl na první pohled, že už starci není pomoci. V té chvíli zasáhla Dunbara kulka; pustil šavli a skácel se dozadu, noha mu zůstala zaklesnuta ve třmeni a kůň chvíli vláčel po pláni jeho bezvládné tělo.

Nicolas Oberon se svými vojáky obsadil baterii; podařilo se mu vyhnat odtamtud Němce, ale pod ním samotným zastřelili koně, takže teď bojoval jako pěší. Bitva to byla zmatená, v podstatě nikdo nevěděl, co se děje o pár kroků dál. Nicolas věděl, že jak von Rhode, tak Jan Dunbar jsou mrtví; pochopil tedy, že velení je teď v jeho rukou a polila ho hrůza. Přesto však velel: nařídil, aby se všichni stáhli mezi děla a bránili se proti dotírajícím vojákům, kterých tu bylo ještě pořád zbytečně mnoho.

Ale v největší nouzi se z lesa vyřítili další jezdci; v jejich čele Indián Tah-šwa s tomahawkem, kterým zacházel podstatně líp než šavlí. Za ním další; Oberon poznal Durvásu, Carlose, Tawarra. Nebyl tu Estragon ani Feroz, ale to mohlo taky znamenat, že se snaží obejít nepřátele z druhé strany, dělávali to. Naproti tomu viděl leopardí kožíšky děvčat, i když je nepoznával, na dálku vypadaly všechny stejně.

Jízda dorazila k baterii a pobila všechny zbylé nepřátele. Nicolas se vyčerpaně opřel o jeden kanón a věnoval Bohu vroucí dík za svůj život. Vedle něho seskočila s koně jedna princezna z Baarfeltu, nejspíš blonďatá Maryška: „Kde je Dunbar?“ křičela.

„Zabili ho... kůň ho odtáhl...“ vyjektal ze sebe, ale v tomtéž okamžiku poznal, že to není Maryška, nýbrž Julie. Zavyla jako zvíře, skočila na koně a hnala se pryč; skutečná Maryška dojela až teď a vyptávala se, co se děje.

Estragon se staral o obnovení činnosti dělostřelectva; zbylo ještě pár schopných mužů, přidělil k nim tedy svoje Basky a ti se snažili zjistit, které dělo doposud střílí a jak se ovládá. Další zkoušeli ošetřit raněné, což šlo velmi těžko; šelmy se zatím rozjely po okolí a shledávaly prchající nepřátele.

Julka našla svého muže ležet bezvládně ve sněhu; kam utekl jeho kůň, jí v tu chvíli bylo jedno. Seskočila a prohlížela ho; byl v bezvědomí, slabě sténal a teklo z něj dost krve, ale byl doposud naživu. Objala ho a pár okamžiků brečela; potom ho vzala do náruče a vlekla nahoru k baterii, kde doufala najít pomoc.

Ale bráhman Durvása jen kroutil hlavou.

„Není pomoci, mahárání! Ty sama vidíš, ne?“

„Neexistuje nic, co by ho zachránilo?“

„Jistě – Živý Oheň!“ ukázal Durvása ke klášteru, který se tyčil na protějším kopci. Julii bylo naprosto jasné, že by tam Dunbara nedokázala přivézt živého.

V té chvíli pochopila, co má a musí udělat. Rozhlédla se a kus dál spatřila skálu, vystupující ze země; přiběhla k ní, zvedla ruce k nebi a počala nahlas zpívat Vzývání Ohně. Všichni kolem se zarazili; Maryška nalámala jakési kusy křovisek a hodila je na ten kámen, aby mělo co vzplanout, Magda a Florence uchopily tělo Janka Dunbara a přichystaly se vložit je do plamenů.

„Nedokáže to!“ šeptal setník Carlos. „Není Panna ani...“

„Dokáže! Ona ano...“ odpověděl mu Guy Feroz, který právě přijel a seskočil s koně. Sklopil hlavu a přitiskl si dlaně na oči.

A potom Oheň vzplanul. Julie stála před ním a zpívala; zbavila se srsti i vlasů, byla docela nahá, jak se sluší na čaroděku. Dívky rychle odstranily z Janova těla vše, co překáželo, dokonce mu stáhly i kabát a boty; pak vložily tělo do plamene a tam shořelo vše, co nebylo živé. Včetně kulky, vězící v prsou. Dunbar se probral; když jej vynesly, sténal a lapal po dechu, ale Julie se k němu nahnula a slzy jí tekly z očí.

„Janku! Miláčku můj...“ zašeptala.

Maryška postřehla, jak se Oheň zmítá, neovládán její silou.

„Pomoz... taky ostatním!“ zašeptal Dunbar a omdlel.

Julie se rozhodla splnit svou povinnost; střežila Oheň, zatímco druhé dívky přinášely a přiváděly raněné a pomáhaly jim ošetřit svá zranění. Vnímala Andreu, která oceňovala její schopnosti; ačkoliv to byla především její zásluha a zásluha Ohně, který byl stále udržován na nádvoří kláštera.

Když byli všichni ošetřeni, Julie s úlevou přestala zpívat; pak teprve padla na kolena a rozbrečela se. Oheň okamžitě zhasl. Jan, zavinutý do pokrývek, byl při vědomí a usmíval se.

„Myslíš, že se ti to ještě někdy podaří?“ ptal se.

„Copak já vím? Ale musela jsem... tebe jsem musela zachránit! Já tě mám strašně ráda, copak to nechápeš?“

„Chápu.“ řekl a objal ji jednou rukou.

Miguel d'Escambrray stál s rukama složenýma na prsou a hleděl na dvojici s ironickým úšklebkem. „Možná bude lepší vzít ho teď někam stranou!“ navrhl. „Jestli se nepletu, tady se ještě bude bojovat; podruhé by to už nemuselo vyjít!“

„Nedělej si starosti!“ odsekla Julka. „Já se už postarám!“

„A ty jí pomoz,“ řekl Maryšce. „Pomohla jsi mi, pravda, ale teď je tady spousta lidí, o které se musíš starat. Já musím ještě něco vysvětlit tam těm frajírkům dole...“

„A že bys třeba přestal bejt tak protivnej?“ řekla Maryška, rovněž dojatá sestřiným úspěchem.

„Zítra na tebe budu milej, jak si zasloužíš!“ sliboval. „Dneska si musím zatančit s těmi parchanty...“

Naskočil na koně a velel, aby jeho oddíl rovněž nasedl a vyjel proti Němcům; jeho jezdci, pokud nebyli zraněni, to udělali.

Maryška pocítila, že má strach. „Dávej na sebe pozor!“ křikla.

„Dobře víš, že se mi nemůže nic stát!“ zasmál se a políbil amulet, který dostal od Andrey; nosil ho kolem krku uvázaný na pramínku Maryščiných vlasů.

V té chvíli se z lesa vyřítil Nazir se svými jezdci; Estragon nejdřív zaváhal, kdo to je, ale potom ho poznal.

„Právě včas! Pohlídej to tady, my musíme dál! Kde je Lukáš?“

„Za chvilku tady bude! Měli nějaké problémy tam v lese...“

„Tuším, jaké. Alláh ti pomáhej, derviši!“

A Miguel d'Escambrray vyrazil válečný pokřik a rozjel se dolů po svahu, následován svými jezdci.

Nazir seskočil s koně a sklonil se nad Dunbarem. „Co se stalo komthurovi, má paní?“ otázal se Julie.

„Je raněn; chtěla jsem ho dovézt do kláštera, ale... nevím!“

„Tak to bych zrovna neradil! Už se probili až ke klášteru; teď ho obklíčili a posádka se brání, co to jde. Pochybuji, že by se tam dovnitř někdo dostal...“

„Co tedy budeme dělat?“

Nazir se rozhlédl. „Asi jeden a půl míle tímto směrem je jakási salaš, zřejmě pro ovčáky přes léto. Teď tam nikdo není... myslím, že bys tam dojela ještě za světla. Můžeš tam přečkat noc...“

„Dobrý nápad,“ řekla Maryška. „Vezmem tam všechny raněné!“

„Souhlasím,“ řekl Oberon, který se už cítil jako velitel celé baterie. „Aspoň nebudou překážet tady! Čím dřív budete pryč, tím větší kámen mi spadne ze srdce!“

Julie, Maryška a ostatní dívky se nedaly prosit; lehčeji ranění se tam vydali sami, pro těžší případy vyrobily z větví smyky a uvázaly za koně. Nazir slíbil, že za nimi zamete stopy a bude je chránit pro případ, že by sem Němci dorazili a prošli.

„Neboj se, noc nás ochrání,“ řekla Julie. „Dovedu se postarat, aby nás nikdo do rána neobjevil!“

Když zmizely v noci, nabídl Oberon Nazirovi cigaretu.

„Tak jak to vlastně vypadá – ale doopravdy?“

„No...“ Nazir popotáhl a ušklíbl se: „Zatím to vypadá na dvě možnosti: padnout jako hrdinové nebo zdrhnout!“

Nicolas Oberon si odplivl. „A co vyhrát?“

Nazir chvíli uvažoval. „Teda... těžko.“

Oberon taky přemítal. „Já nevím, jak ty... já asi zůstanu.“

Nazir zaklonil hlavu a pozoroval kroužky kouře. „No, když je to tak – ono to v Alláhově ráji prý není tak špatný. Krásný ženský, čerstvá voda, zelený zahrady a stín... co bys chtěl víc?“

A protože Nicolas neodpověděl, po chvíli přemýšlení si dal správnou odpověď sám: „Přežít.“

Chvíli před tím, než Němci obklíčili klášter, přinesli Skotové Donalda MacLawwena. Měl dvě rány od kulek a byl v bezvědomí; když ho Andrea omyla Ohněm, přišel k vědomí a řekl:

„To postavení před městem se nedá uhájit, Charry! Drželi jsme se až doteďka, ale přes noc... padla mi polovička lidí! Potom už nevím, dostal jsem to taky...“

„Město má smůlu,“ řekl Charry tvrdě. „Všichni stáhnout sem!“

„Vyřídím jim to!“ řekl Donaldův pobočník Finean a odběhl.

Město Treuheim smůlu nemělo – když se skotský pluk za neustálé střelby stáhl do lesa, rozhodl maršál Moltke posílit oddíly dobývající klášter a vydrancování města nechat na ráno. Občané se sice celou noc třásli hrůzou a naslouchali střelbě v kopcích, ale zatím se jim nestalo nic zlého.

Do kláštera se však už nedostali, byl obklíčen; Finean chvilku uvažoval a potom rozhodl obsadit na předměstí továrničku na nábytek, která měla dost rozsáhlý sklad. Tam se schovali a přes noc vyčkávali, co bude. Kromě jiného jim docházelo střelivo, ale Finean řekl: „Klid! Něco vymyslíme...“

Poslední obranu před klášterem vedl Tošio Yamanaki; počínal si tak, že všude kolem zdi se kupily mrtvoly. Ustoupil do kláštera jako poslední a hned nechal zatarasit bránu; teď útočili Němci proti starým zdím, na kterých byly instalovány kulomety.

Charry zuřil. Vztekle proklínal jak nepřátele, tak neschopnost vlastních lidí. Hrubě se utrhl i na Almettu, který mu přišel něco navrhnout; starý komthur se nerozhněval, avšak řekl: „Podle starého řádového zvyku by měl vrchní velitel nosit při bitvě přílbu se spuštěným hledím...“

„Proč?“

„Aby nebylo vidět každé hnutí jeho tváře! Některé pocity by měl velitel ukrývat: třeba vztek, malomyslnost, beznaději...“

„Já jsem to ještě nevzdal!“ rozkřikl se Charry.

„To je dobře.“ konstatoval Almetta.

Moltkemu to přišel říct podplukovník Meyerhold, který převzal velení útočného oddílu. „Kdybych měl pár kanónů, pane, rozstřílel bych tu zříceninu na prášek!“ navrhoval. „Jenže flintičkami se tam tak snadno nedostanu!“

„Je mi líto, příteli, děla nemáme! Až zjistím, kde zůstala, dám odpovídajícím způsobem potrestat toho, kdo to zavinil; ovšem to nám v této chvíli nijak nepomůže...“

„Co mám tedy dělat, pane?“

„Zkuste použít granátů, Meyerholde!“

„To je možné jenom zblízka; a ti ďáblové střílejí přesně!“

„Střílejte tedy ještě přesněji! Ale zničte je!“

Podplukovník Meyerhold si pomyslel něco velmi nezdvořilého.

„A doporučuji vám stihnout to co nejrychleji. Stmívá se; víte přece, co ti jejich čarodějníci dokážou!“

„Vím, pane!“ řekl Meyerhold a vracel se ke klášteru.

Miguel Estragon zjistil, že se do kláštera nedostane ani on. Rozzuřil se; rozhodl, že když obklíčili Němci klášter, on na oplátku obklíčí je. Nařídil mi, abych je se šelmami napadl a dal se na útěk; vzápětí on zaútočí z druhé strany a rozseká je.

„Pěkný nesmysl!“ konstatoval Tawarr. „Není to lepší naopak?“

„Ty, miláčku,“ nahnul se k němu Miguel a vrčel mu do tváře. „Se starej, abys vždycky zadávil všecko, co ti vlítne do cesty; taky se starej, abys to vždycky pěkně udělal každý tygřici, pokud už vynecháš leopardice a lvice a tak; a nezapomeň si narvat do uší ještě další zlatý kroužky, až nějaký ukradneš! Ale přemýšlení nech laskavě mně!“

„No jistě,“ řekl Tawarr nechápavě. „A co se rozčiluješ?“

Estragon mávl rukou a řekl, abychom to provedli, jak říká. Tak jsme to zkusili; vlítli jsme do jejich středu, naházeli jim tam poslední granáty a pak se dali na útěk. Za námi svištěly kulky, dokonce se za námi rozjelo několik švadron; potom začaly práskat rány od Estragonovy jízdy a my jsme se zastavili.

Povšiml jsem si, že král Azgarr z Glennarru sedí na koni značně podivně; dojel jsem k němu a viděl, jak mu z rány na boku prýští krev. Podepřel jsem ho; krev mu tekla i z čenichu, ale dosud byl při vědomí.

„Bratře... bratře Aflargeo... prosím, slib mi!“ zašeptal.

„Slibuji – ale co?“

„Moji kožešinu... do Arminu! Uložit ve svatyni... vrátit se domů... domů do Arminu! Prosím...“

„Slibuji! Odvezu tvoji kožešinu do Arminu!“

„Dě... děkuji!“ zachroptěl a sklonil hlavu.

Azgarr z Glennarru, král obojích Tater, Fatry a Matry, kníže Magury a Karpat, byl mrtev.

„Zabili krále!“ zaslechl jsem řev nějakého rysa. „Bijte je!“

Nepřátelé udělali chybu: jejich jízda se včas nestáhla. Vrhli jsme se na ně s řevem, který je na okamžik přimrazil, rvali je drápy i tesáky, vlci strhávali jednotlivé jezdce a drásali jim hrdla, medvědi je dusili ve svém objetí. Z druhé strany je sekaly šavle Estragonových jezdců. Ao Harrap začal zpívat starou bojovou píseň jaguárů a my jsme se k němu připojili.

Potom se lidé dali na útěk.

Klášter se stále ještě bránil; stále ještě hořel na nádvoří Živý oheň, ve kterém čarodějky ošetřovaly raněné; stále ještě tu zněly bubny, harmonium i kartály a především zpěv dívek, k němuž se přidávali i bojovníci. Stále ještě bylo nepřátelům jasné, že dokud zní tento zpěv, nikdy se dovnitř nedostanou.

Jednou už se jim podařilo dostat těsně k bráně, dokonce tam hodili několik granátů; pak ale ty drzouny z hradby postříleli, zbývající zděšeně uprchli a zase se dovnitř nedostali.

Podplukovník Meyerhold si však věděl rady. Přivolal jednoho muže, o jehož střeleckém umění byl pevně přesvědčen.

„Potřebuji zabít jednu osobu!“ řekl mu. „Ženu, která ovládá ten jejich zázračný oheň! Chodí v bílém a hlavu má holou...“

„Takových je tam víc, pane!“ namítal střelec.

„Tuhle poznáš: ovládá jejich Oheň! Musíš ji dostat!“

„Jenže, jak můžu střílet dovnitř, do nádvoří?“

„Jednoduše; vidíš támhle ten strom? Vylezeš si na něj s puškou a zastřelíš ji! Stačí mi jenom ta ženská, chápeš? Víc nemusíš!“

„Dobře, pane, udělám to! Ale... já nevím!“

„Prokážeš tím říši obrovskou službu! A dostaneš válečný kříž!“

Střelec tedy uposlechl. Přehodil si odstřelovačskou pušku přes záda a počal šplhat po větvích. Moc mu to nešlo, nebyl tak zvyklý jako Charryho námořníci; ale postupně se dostával výš, až konečně viděl do nádvoří.

Panna Andrea měla zvláštní pocit, že něco zanedbala; roztržitě se zarazila, až se dokonce i Oheň zachvěl, obrátila se k Sainé a řekla jí: „Něco se stalo, sestro! Něco zlého!“

„Něco s Ohněm?“ otázala se Sainé a přistoupila k ní.

V tu chvíli voják vystřelil. Andreu zasáhla kulka do prsou; vykřikla a klesla Sainé do náruče.

Druhá Panna pocítila nával vzteku. Aniž přemýšlela, co její družku zranilo, otočila se a vyslala tím směrem výboj Síly. Muže zasáhla rána, která jej rázem ochromila, pustil se větve a s křikem padal dolů. Jeho tělo narazilo dvakrát do větví; jedna ta rána mu přerazila vaz. Na zem dopadla už jen mrtvola.

Ale Andrea visela Sainé v rukou a sténala; Sainé ji sice ihned vtáhla do Ohně, ale rána přesto krvácela. Přiběhl Charry, Diana, Tošio a další – avšak nikdo nechápal, co dělat.

„Zemřu,“ pravila Andrea s očima zavřenýma. „Je to nutné. Oheň si žádá můj život... použila jsem jej ke zlému...“

Diana se pokoušela ji přesvědčit, že neexistuje žádné zlo, že je to jen lidská iluze; avšak Panna na ni upřela ztrápené oči, nic neřekla, ale Diana v rozpacích zmlkla.

„Je taková věc... oheň... z krve panny...“ řekla Andrea.

Sainé něco breptala elfsky, ale Andrea promluvila německy: „Pomozte mi... vystoupit na hradbu!“

Němci zřejmě poznali, že se jejich záměr podařil; umlkl zpěv, zato slyšeli zevnitř zděšený pokřik. Vrhli se do útoku.

„Střílejte po nich!“ řval Charry.

„Ne!“ řekla Panna skomírajícím hlasem. „Zničím je!“

Sainé i ta druhá jí pomohly vystoupit; oheň se zachvíval, jako by chtěl každou chvíli zhasnout. Panna chytala krev, prýštící její paní z rány v prsou, do vojenské přílby; Sainé jen pomohla Andree nahoru, pak seběhla zpět k Ohni a udržovala ho.

„Oheň, vzešlý z krve panny!“ šeptala Diana, chvějící se jako bříza ve větru. „Její smrt vyhladí všechny...“

„Co to blábolíš? Vzpamatuj se!“ křičel na ni Charry.

Andrea se zastavila na ochoze a rozhlížela se po útočnících. Pak vzala své družce přílbu s vlastní krví a něco nad ní šeptala; načež přílbu překlopila a vylila svou krev z hradby dolů.

Vojáci se zarazili, když se před nimi náhle objevila vysoká stěna plamenů; pak se zděsili, když ty plameny počaly nesmírnou rychlostí stékat dolů z pahorku. Obrátili se a prchali, padali, zahazovali zbraně, šlapali po sobě; až je plameny dostihly a pohltily. Vzduch se naplnil hrůznými výkřiky a pachem spáleniny; nešťastníci řvali, potáceli se po sněhu jako živé pochodně. Andrea se pozdvihla na rukou své družky a kalícím se zrakem hleděla na umírající nepřátele. Pak ji opustily síly; ještě obrátila tvář k severu a něco šeptala – pak znehybněla.

A Živý Oheň se v míse zachvěl, jako by umíral; pak přes všechnu snahu Sainé zvolna uhasl...

Vévoda Miguel d'Escambrray spatřil stěnu z plamenů; netušil, co znamená, ale postřehl svoji šanci. Před ním byli nepřátelé, takže na ně ukázal svým mečem: „Kupředu, chlapi! Pošleme je zpátky do pekla!“

Vyrazil v čele ostatních – ani nevěděl, kdy dostal tu ránu, jen najednou ho něco spálilo na prsou, strašněji než Živý Oheň; pocítil, že jej opouštějí síly, pustil meč a na chvíli zavřel oči. Zamíhaly se mu barvy: bílá a zlatá, bílá a zlatá, bílá a zlatá v šíleném kolotoči; Maryščiny barvy ten den, kdy s ní jel na vyjížďku do lesa. Zaslechl její tichý zpěv, který jej tak velmi rozrušil a uvědomil si, že jej už nikdy neuslyší.

„Tvůj amulet mi nepomohl, Andreo...“ zašeptal.

A v odpověď zaslechl její tichý hlas: „Ani mně...“

Tehdy pochopil, že Oheň uhasl, že Andrea nežije. Že má jen pár vteřin času, aby se připravil na odchod. Kupodivu si nemohl vzpomenout na žádnou mantru. Tak jenom zašeptal: „Maryško!“

Pak sklouzl s koně a zůstal ležet ve sněhu.

„Estragona zabili!“ zařval zoufale setník Carlos.

Přeskočil ho kůň s jezdcem; Indián Tah-šwa zběsile ječel a bil nepřátele tomahawkem. Zasvištěl trojzubec a probodl muže, který se pokusil vévodu dorazit šavlí; vzápětí Durvása sklouzl vedle něho, poklekl do sněhu a mocným hlasem volal nejmocnější bytost vesmíru, Pána Nrsimhadéva, Nejvyššího Ochránce oddaných. Jeho hlas se zalykal bolestí:

„Óm namo bhagavate narasimháya namas tejas-tejase ávir-ávirbhava

vajra-nakha vajra-damstra karmášayan randhaya randhaya tamo grasa

grasa óm sváhá, abhayam abhayam átmani ghúyisthá óm ksraum!“

Jsou lidé, kteří přísahají při spáse své duše, že skutečně té noci viděli obrovitou bytost se šesti rukama ozbrojenýma drápy a s nesmírně vznešenou lví hlavou, která jen pouhým svým zjevením ničila nepřátele.

A někde velmi daleko odtud se Maryška, která pomáhala sestře ošetřovat raněné, zachvěla hrůzou a přitiskla si dlaň na srdce.

„Něco se stalo!“ zašeptala. „Ale to přece není možné! Nemohlo se mu nic stát... je přece chráněný! Amuletem a mojí láskou!“

Ale Julie dobře věděla, že žádná možnost není vyloučena; objala ji, přitiskla k sobě a plakala.

Potom v klášteře znovu vzplanul Živý Oheň; zapálila jej Sainé, která se právě stala nejvyšší čarodějkou. Ale nemohla si být jistá, že jí tato moc vydrží na dlouho.

Než se nepřátelé vzpamatovali, pronikli do kláštera Ferozovi jezdci i s mrtvolou vévody d'Escambrray a také část šelem. My ostatní jsme zůstali na číhané v lese, stejně jako Lukášovi Poláci, MacLawwenova pěchota, dělostřelci a další odloučené části armády. Nadcházela noc.

A v průběhu té noci hrabě Guy Feroz, o němž mnozí soudí, že sám je démonem, přivolával ta nejstrašnější zjevení, aby odehnala nepřátele od našich hradeb; takže nepřátelé se neodvážili k nim přiblížit. Mnohé z těch příšer jsem viděl a mohu říct, že kdybych byl člověkem, zachvátila by mne hrůza.

Errata:

08.08.2021 12:24