Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Byla jednou jedna škola, velice zvláštní škola. Chodili do ní samí kluci. Proč kluci? Protože pravidla školy rytířů hovořila jasně. Panošem se tu může stát pouze zdatný čestný chlapec se zájmem o boj a zbraně. A co se takový budoucí rytíř učí? Místo matematiky trénuje tělo a jízdu na koni, místo psaní šermuje mečem a místo čtení ho čekají hodiny rytířského chování.

Jakmile si panoš osvojí základy, potřebuje dobrý meč, štít, brnění a koně. Pořídit kompletní výbavu pro rytíře je velice drahé, proto zdejší školu navštěvují převážně kluci z bohatých rodin.

Jenomže jednou večer se u školních vrat objevil kluk v botách zablácených tolik, že nešlo poznat, jestli pod vrstvou špíny mají barvu hnědou, černou nebo jinou.

„Kdo jsi? Co tady hledáš?“ obořil se na příchozího panoš Pavel.

„Jmenuju se Janek. Pomáhal jsem tátovi orat pole. Ale chtěl bych být rytířem.“

„Fuj! Ty ale smrdíš,“ ušklíbl se panoš Bonifác.

„Ale vždyť jsem nepracoval s hnojem,“ začal se zamračeně očichávat Janek.

„A může tvůj otec vůbec za školu zaplatit?“ zajímal se Pavel.

„Tady se platí?“ posmutněl zklamaný Janek a otočil se k odchodu.

„Počkej,“ zarazil ho panoš Rostislav. „Támhle přichází náš učitel. Jestli máš dost odvahy, zeptej se jeho.“

„No dovol! Jsem nejstatečnější kluk z celé vesnice,“ ohradil se Janek. Ale po pravdě řečeno, byla v něm malá dušička, když předstoupil před urostlého muže oblečeného v lehkém brnění a ozdobné helmici.

„Copak bys rád? Toužíš se stát rytířem?“ podivil se učitel a zamyšleně si Janka prohlížel.

„Ano pane.“

„Tvoji rodiče o tom vědí?“

„Samozřejmě. Několikrát už jsem dostal výprask, protože jsem šermoval s naší kozou.“

Mladí kandidáti na rytíře, kteří stáli Jankovi za zády, vyprskli smíchy.

„A zaplatí otec tvoji rytířskou výbavu?“

„Asi ne, pane, tolik peněz nemáme.“

„Aha,“ nespouštěl učitel oči ze zabláceného uchazeče. Celkem se mu zamlouval. Viditelně měl za sebou dlouhou nesnadnou cestu. Přesto se držel vzpříma a v pohledu měl odhodlání i vzdor.

„Kdybych ti nabídl službu ve stájích, aby sis odpracoval výdaje, zvládl bys vedle práce i školu?“

„Rozhodně pane,“ rozzářil se Janek.

„Dobrá. Oslovuj mě sire Michaeli. Začneš zítra. Ráno pomůžeš vyčistit stáje a hned potom se vypravíš pro svého otce, abychom dojednali podmínky. Dneska přespíš u nás. Ale nejdřív se vykoupej a vyčisti si boty. Panoš Rostislav ti vysvětlí, co a jak.“

Janka potěšilo, že byl určen právě Rostislav, který mu byl nejsympatičtější. Ochotně ho následoval, zatímco si ostatní mladí panoši začali šuškat.

Rostislav novému uchazeči ukázal, kam odložit špinavé oblečení a kde si vyčistit obuv. Jakmile zmizela vrstva bahna, držel Janek v ruce hnědé, docela zachovalé kožené boty. Udiveně se rozhlížel po lázni. Rostislav do vany nanosil vodu a podal Jankovi mýdlo a kartáč. Za půl hodiny už by nikdo nepoznal, že nový uchazeč o rytířské umění ještě nedávno pomáhal na poli.

„Tohle si oblékni,“ podal mu Rostislav dlouhou bílou košili. „V tom tady spíme,“ dodal, když viděl, jak Janek váhavě zkoumá neobvyklý kus oděvu.

„Připadám si jako holka,“ mumlal při navlékání košile. Ale i jeho průvodce se po umytí nasoukal do podobného oblečení, což zmírnilo jeho rozpaky. A protože už dávno minul čas večeře, dostal Janek v kuchyni aspoň krajíc chleba s medem.

Hned potom Rostislav zavedl nováčka do společné noclehárny. Už na ně čekali ostatní kluci, ze kterých tu po náročném tréninku měli vyrůst skuteční páni rytíři.

„Támhleta postel s erbem je tvoje,“ zakřenil se na Janka Bonifác. A opravdu. Nad jednou postelí zářil z papíru vystřižený erb s narychlo namalovanou žábou a pod ní nápis „Žaboš z Bahňákova“.

„Posmívat se není zrovna rytířské,“ zakabonil se na kamarády Rostislav.

Janek si však nevšímal erbu, protože jeho pozornost přitáhl vyboulený hýbající se polštář. Hmátl do povlaku a vylovil hnědého skokana. Kluci kolem se divoce rozesmáli.

„Tak co? Budeš spát se svým ořem?“

„Slyšte, slyšte, rytíř na překážkách předběhl všechny nepřátele, protože jeho hnědák výtečně skákal.“

„A máš pro svého oře okované botky?“

„Jděte se vycpat,“ mračil se Rostislav na kamarády, „už ho nechte být. Stačilo!“

„Nic mu přece neděláme. Copak nerozumí legraci?“ ohradil se Pavel. Přihlížející chlapci zklamaně pokrčili rameny a posměšky utichly. Bylo na čase jít spát.

Jakmile se z postelí okolo začalo ozývat pravidelné oddechování, Janek se zvedl, zatřásl Rostislavem a zašeptal: „Musím tu žábu odnést ven, nechci, aby tady chcípla.“

„Jestli už všichni kluci spí,“ obezřetně se rozhlédl Rostislav, „můžeme se přes kuchyň dostat do zahrady.“

Po špičkách se vyplížili z ložnice a v nočních košilích se jim podařilo nepozorovaně dojít až ven, kde hnědého skokana pustili do trávy. Kdyby je někdo viděl, myslel by si, že se po škole potulují dva duchové.

„Chceš být můj kamarád?“ zeptal se Rostislav Janka.

„Jasně že jo,“ přikývl vesnický kluk a najednou se tu cítil báječně.

Errata:

30.05.2021 10:07