Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Denis)

 Dříve byli čarodějové osamělí jednotlivci.

 Dnes se z nich začíná stávat nový živočišný druh.

Procházel jsem džunglí na jihovýchod od Sněžných hor a dost spěchal, neboť jsem chtěl nejpozději pozítří dorazit na Baarfelt, sídlo svého otce. Tudy se už jezdilo málokdy, od vybudování přímé cesty do Kingtownu, nového hlavního města, byla stezka zarostlá a musel jsem se občas prodírat přerostlými liánami a šlahouny nízkých keřů. To mě zdrželo, tak jsem po poledni rozhodl, že není proč spěchat, najedl se ovoce ze stromu, vykoupal se v jakémsi potoce a usedl do stínu k relaxaci. Nemohu říci, že bych se zabral do meditace, to bych přeháněl; spíš jsem usnul a spal snad půl hodiny.

Pak mě probudil impuls bolesti a zoufalá snaha zachránit se. Probral jsem se. Věděl jsem: opět někdo někoho loví. Ten slabší zřejmě zemře. Musí to tak být, nemohu mu nijak pomoci. Zazpíval jsem pro jistotu v mysli modlitbu za ty, kdo opouštějí tělo.

Z křoví se vyřítil srnec; skákal těžce, z plece mu trčel šíp. Necítil mě, ani jinak o mně nevěděl, takže mne spatřil v poslední chvíli, zarazil se a pár okamžiků nechápavě zíral; poté klesl téměř přede mnou. Nepohnul jsem se ani nic neudělal, nechal jsem jej ležet a čekal, kdo přijde.

V houští se mihl skvrnitý kožich a vystoupila šelma, s jejímž přesným zařazením jsem byl chvíli na rozpacích. Určitě to nebyl tygr, ačkoliv to mělo pruhované tlapy a dva komické pruhy okolo očí. Taky ne jaguár, neměl černou stužku kolem krku. Usoudil jsem, že bude nejspíš leopard, už kvůli velmi dlouhému ocasu s černou špičkou. Mával jím a tvářil se podezíravě.

Nemohu říct, že bych nad tím zajásal. Nic proti leopardům, jsou to výteční kamarádi, pokud předtím dobře poobědvali. Ale hádat se s hladovým leopardem o jeho kořist, to znám lepší zábavy.

Taky se zachoval přesně jak jsem čekal: vycenil tesáky, naježil hřbet a tvářil se, jako by chtěl spolknout mne namísto srnce.

„Buď zdráv, bratře!“ řekl jsem pro jistotu.

Nepozdravil; zato zavrčel: „To je moje kořist! Moje!“

„Ani jsem ti na ni nesáhl. Vem si ji.“

„Jestli chceš o to maso bojovat, pamatuj, že vyhraju!“

„Nechci bojovat ani o srnce, ani o nic jiného. Nepotřebuju nic, co jsi ulovil. Je to tvá kořist a já ti ji přeju.“

Ustoupil dva kroky a zkoumavě škubal koncem oháňky.

„Jsem rád, že to uznáváš. Kdybys mi chtěl upírat má práva, to bych s tebou bojoval a zvítězil! Jenomže když dobrovolně ustupuješ, přikazuje mi zákon zdvořilosti, abych ustoupil já a toho srnce ti ponechal. Prosím, je tedy tvůj...“

„Drahý bratře, zákony zdvořilosti samozřejmě znám a vím, že ti nesmím vzít, co jsi právoplatně ulovil. Ale i kdyby to bylo nějak jinak, stejně je to jedno, protože snad vidíš, že nejím nic, co muselo být předtím zabito!“

„Ne, bratříčku, to nemůžu přijmout!“ trval na svém, „Nemohu si vzít zpět něco, co jsem ti jednou nabídl. Ulovím si něco jiného a ty si nech srnce!“

„Ale já ho nemůžu přijmout!“

Smutně na mne zašilhal. „Pak musí srnec zůstat ležet kde je, dokud neshnije a jeho kosti neoklovou kavky. Škoda – jistě by nám skvěle chutnal!“

Vstal jsem. „Jak se zdá, tvé znalosti světa lidí jsou velice chabé! Jinak bys věděl, že jsem Poutník, člověk na cestě, procházející tímto světem, aniž by ubližoval druhým. Jak vidíš, jediným mým oděvem je bráhmanská šňůra a stravou to, co si utrhnu ze stromu. Už chápeš?“

„Nechápu nic; ale protože vím, že lidé jsou blázniví a mívají všelijaké nápady, věřím ti. Přesto však cítím, že bych ti měl dát nějaký dar; skutečně nepřijmeš ani pozvání, abys mi pomohl sníst srnce, jehož jsem ulovil?“

„Děkuji. I kdybych chtěl: musel bych nejdříve zapálit oheň, na něm maso upéci a až potom je mohu jíst. Proč bych dělal tolik zbytečných věcí? Není lepší netoužit po něm?“

Hluboce se nad mým názorem zamyslel. „Upřímně řečeno není. Vy lidé vždycky všecko hrozně komplikujete; proč nemůžeš sníst maso syrové jako já?“

„Zkrátka nemohu. Lidskému tělu neprospívá syrové maso!“

„Věřím. Další hloupost!“

Vzdal jsem to. „Když mi chceš vskutku udělat radost, daruj mi kůži toho srnce. Je předepsáno, že při meditaci mám usednout na jelení kůži; tohle je sice srnec, ale snad to nebude vadit. Ta moje je už chatrná a rozedraná!“

Chvilku uvažoval. „Je to skutečně tvé přání?“

„Ano, nepřeji si nic jiného.“

„Tak to tak udělejme!“ souhlasil.

Vrhl se na srnce a začal jej drásat zuby i drápy. Byla to velmi nechutná, krvavá scéna, pár okamžiků jsem měl obavu, že se mi udělá špatně; pak jsem se začal bavit tím, že jsem se vciťoval do jeho mysli a zakrátko mne ovládl pocit euforie, jaký prožívají šelmy při přijímání teplého masa s krví. Konečně, nebylo to tak zlé; získal jsem díky tomu spoustu energie.

Byl to velmi mladý bojovník, jasně čitelný; vlastně jsem se ani nepokusil prozkoumat mu mysl a získat jeho vzpomínky, šlo to zcela spontánně, jako by se mi chlubil. Bylo jasné, že se málokdy setkává s lidmi; mé postavení sanjásina mu nic neříkalo, ani další lidské zvyklosti, ačkoliv o nich určitě slyšel. Čím déle jsem ho sledoval, tím mi byl sympatičtější.

„Jsi velmi chytrý, bratříčku!“ vrčel v přestávkách mezi hltáním masa, „Dokážeš dobře lovit? Dokázal bys nadhánět zvěř, například jelena s velkými rozvětvenými parohy?“

„Ano, to bych dokázal.“

„A pomůžeš mi nadehnat ho? Zakousnu si ho už sám...“

„Copak nemáš dost masa ze srnce? Pokud můžu posoudit, měl by ti stačit na dva dny!“

„Aha! Tušil jsem, že nebudeš chtít!“ zavrčel a umlkl.

„Počkej, nevztekej se! Proč hned propadáš hněvu? Jen jsem se podivil, k čemu potřebuješ jelena!“

„Musím! Chci ho přinést jako dar!“

„No ne! A komu?“ Vzápětí, co jsem to vyslovil, mi došlo, že se ptám hloupě. Samozřejmě, komu by mohl takový leopard nosit maso? Jedině svojí milé, to jsem si měl domyslet.

„Sannarrwantassin, nejkrásnější z národa leopardů!“ vzdychl.

Pohladil jsem ho po hlavě. „To bych ti měl pomoci ulovit jelena.“

Olízl mi ruku; krvavým jazykem, ale i to jsem strpěl.

„Děkuji ti. Smím znát tvoje jméno?“

„Denis Baarfelt.“

„Já jsem Artanna.“

„Zvláštní jméno pro leoparda.“

„Já taky nejsem leopard.“

Prohlédl jsem si ho lépe. Upřímně řečeno, mohl se považovat za cokoliv, to byla pravda.

„Má matka byla smíšená, z tygra a leoparda. Můj otec je jaguár Ao Harrap, kníže Orlího hnízda. Snad jsi o něm slyšel.“

„Dokonce ho znám osobně. Opravdu jsi jeho syn?“

„Matka mi to řekla; nemám důvod jí nevěřit.“

„Ovšem, ovšem. Tedy jsi vlastně jaguár?“

Artanna zatřepal ušima. „Národnost syna se určuje podle matky. Matka mé matky byla tygřice, měl bych tedy být tygr!“

„Teda, tygrovi se moc nepodobáš!“

Neřekl na to nic; ležel a tiše mručel. Byl nacpán k prasknutí.

„Poslyš, Denisi!“ řekl po chvíli, „Kam jdeš?“

„Na Baarfelt za svým otcem.“

„To je ten starý čaroděj?“

„Ano, chceš-li to tak nazývat.“

„Ty se taky vyznáš v kouzlech?“

„Jak se to vezme. Co bys potřeboval?“

„Potřebuju, abys šel se mnou a pomohl mi při námluvách. Pokud příliš nespěcháš, doupě mé milované je kousek odtud; ve skalách nad jezírkem, z něhož vytéká tento potok.“

„Nechce tě snad? V tom ti ani já nepomohu...“

„Je to daleko složitější. Sannarrwantassin mne miluje z plna svého ušlechtilého srdce; avšak její otec, mocný a zlý náčelník Sannarrthawarrtan, nepřeje naší lásce a odhání mne od své dcery!“

„A ty chceš přinést jelena, aby viděl, jak dobrý jsi bojovník a lovec. Rozumný nápad...“

„Ale ne! On dobře ví, kdo jsem a jaký jsem; ale chci ho přimět, aby mi dovolil vzít si jeho dceru za manželku!“

„Netušil jsem, že se to u vás bere tak přísně. Proč s tebou ta tvoje Sannarr... a tak dál neuteče do džungle?“

„Ona hodně lpí na svém otci a dá na jeho slova. Její otec je krutý a zlý – zvlášť na mne. Pohrdá mým původem...“

„Nevím proč. No dobrá, promluvím s tím pánem, pokud mě vůbec pustí ke slovu a hned nezakousne...“

„Ach, to jistě neudělá. Váží si lidí!“

„Což ho šlechtí. Dobrá, půjdu s tebou...“

V té věci mi pár věcí nehrálo a začínalo mne bavit se do toho plést. Společenské zvyklosti leopardů udělaly za poslední dobu značný skok a příčinou toho jsme my lidé, zvláště císařovna Diana, která jim vykládala všelijaké historky; zapamatovali si je a vyprávějí je dál, pokaždé v trochu barvitější a zmatenější podobě. Přestože jedni odborníci (Ludvík) chválí dokonalou paměť šelem a jejich schopnost zapamatovat si dlouhé texty nazpaměť, další zjišťují, že jsou schopni na textu leccos pozměnit, pokud jim to připadá správnější. Což mluví pro pochybnost o věrohodnosti starých legend...

Dále: jsou všichni velice hraví. Ta hravost se projevuje i tak, že je čas od času napadne pobavit ostatní nějakým šíleným důvodem k hádkám a potyčkám; namísto co by druzí (moudřejší) podobného nadšeného jedince rázně přibrzdili, oni se naopak do věci s potěšením zapojí a uvedou vše do šíleného zmatku, který se pak dá vyřešit jen obtížně nebo vůbec. Zejména se to týká milostných vztahů, jen tam jsou nějak zasažitelní. Obávám se, že k tomu spěje také Artanna.

Jaké jsou možnosti v případě, že s ním půjdu? Není možno vyloučit, že budu do příběhu zatažen jako další osoba; to dělají často a rádi. Jejich spor můžu vyřešit rozumným slovem, ale mohu být také vtažen do rvačky a nikdo mě nebude šetřit. Zubů a drápů je tam hodně, všichni se určitě hrozně nudí a může je napadnout, jak asi chutná moje krev. Bezpochyby mne nezabijí, ale mohli by mě všelijak ztýrat, zvlášť když je vhodně popíchnu...

No tak já se tedy přiznám: od malička mě lákají prožitky na pokraji snesitelnosti. Je to jeden z rodových znaků Baarfeltů; má sestra Julie tvrdí, že patří k dědictví krve elfů, kteří byli nějakým způsobem vkříženi do rodokmenu praotce Bharwalda, který přišel ze země Gótů přes Ravennu a Řím až na Moravu, tam si vzal princeznu z druidského rodu a založil s ní nás. Elfové mají velké potěšení z dobrodružství všeho druhu, které se podaří přežít jen s obtížemi. Například jim nevadí bolest...

Když mi to vysvětlili poprvé, byl jsem malý, uprostřed zmatků války v zemi i rodinných zábav. Zvykl jsem si rychle; odstranil jsem představu, že by pro mne cokoliv mohlo být nepříjemné. Takže bolest, strádání, dokonce ponížení jsou jednoznačně vítané zážitky; vychutnávám si je tím víc, čím nepříjemnější je první kontakt. Chápete trochu? To je fajn, někteří lidé těžko. Setkání s leopardy mohlo dopadnout všelijak, zvlášť jestli Artanna nebude tak vítán, jak si sám myslí.

„Dobře. Až se setmí, půjdeme na lov.“

„To nemyslíš vážně! Lovit s plným žaludkem?“

„Tak záleží ti na žrádle nebo na tvé nevěstě?“

Chvíli to usilovně ze všech stran promýšlel. „Ano, záleží mi na Sannarrwantassin. Půjdeme lovit.“

Zatím se začal olizovat, aby vypadal pěkně. Olizování je vášeň všech koček, pořád si čistí kožich; a když už se na nich nedá nic vylepšit, začnou olizovat mne, jako bych byl tak hrozně špinavý. Jsem zvědav, kdy i tenhle přijde na myšlenku...

„Dovolíš, abych tě olízal, Denisi?“

„Ale to vůbec není nutné...“

„Určitě je; a chtěl bych se s tebou seznámit!“

A je to tady. Další věc, na kterou jsem si už zvykl: cokoliv si přeju, se dozajista dřív či později stane. Když je to něco příjemného, budiž; stává se ale taky to, co mi jen bleskne hlavou a okamžitě to zaženu jako nesmysl. Jestli vám to připadá jako dobrá zábava, určitě jste si ještě nepřáli, aby... ne! Některé moje nápady se zatím neuskutečnily, ale uskutečnit by se mohly; to je pro mne zdrojem neustálého napětí, musím si hlídat, aby se mi něco nedělo za zády. Zbystřuje to pozornost.

Příčinu znám: dělají to polobozi. Vesmír je plný bytostí různé síly, jež mají tendenci si s lidmi hrát. V poslední době se čím dál víc soustřeďují na mne. Vím taky proč; provokuju je. Kdybych to nedělal, možná by taky přestali, ale nevím... Otec mne varoval, dokonce mi dal řadu dobrých rad; jedna z nich je, abych jako sanjásin, Poutník oděný sluncem, prošel celou zemi, často se zastavil a hluboce meditoval, nejlíp o rozumných věcech. Dělám to jak umím; ovšem jestli tohle je správný způsob, tak ať vis... ne, rozhodně ne! Nemám žádnou touhu viset kdekoliv na čemkoliv!

Sledujete, jak nebezpečné je mé postavení? Nemusím nic říkat, čtou mi dokonale myšlenky, přímo pátrají, co by mi ještě mohli provést. A nejen mně, taky všem mým kamarádům; ti si to nechtějí pochopitelně nechat líbit, obviňují mě ze svých nesnází a mlátí mě za to. Případně mě zmlátí preventivně, jen co přijdu, abych na ně neposílal žádné démony. Pak chodí tajně po jednom a ukecávají, abych jim zařídil tohle nebo támhleto... Když to vyjde, jistě to rozkecají po širém okolí, i když slíbili, že budou držet hubu; zato když se něco nepovede, nařežou mi zas. Ještě štěstí, že je mi výprask příjemný, pokud nepřekročí mez snesitelnosti. Kde je ta mez? Nevím; taky na to se snažím přijít.

Samozřejmě, takhle by se Poutník chovat neměl. Říká to otec i můj duchovní učitel Ludvík d'Enghiem. Ten navíc dodává, že tím, co provádím, jej strhávám z duchovní cesty a způsobím, že skončí v nejstrašnějším pekle za to, že mě špatně vychoval. Má pravdu, ale moje chyby jsou součástí jeho špatné karmy; způsobil si to sám svými nemravnými činy v minulých zrozeních, což taky ví. Tak kde je problém? Musí to se mnou vydržet; i kdyby mne vyhnal či zavrhl, stejně to pro něj bude další karmický trest. Ty věci znám jako když bičem práská, v pohodě vám udělám přednášku... Ne? Máte smůlu, jinak než násilím mě nezarazíte! Ani tím násilím; zkuste to! Když se podaří, abych něco udělal nebo neudělal proti své vůli, počkám a až váš nátlak skončí, začnu se mstít, krutě a nelítostně a tak škodolibě, jak jen umím!

Jsem nejhorší pubertální klacek celého Vesmíru!

Jenže momentálně mě Artanna týral svým jazykem, který se podobá ze všeho nejvíc rašpli. No samozřejmě, nikdy v životě neolizoval člověka a netuší, jak jemná je naše kůže proti jejich kožíškům. Čím poctivěji se snažil, tím víc to bolelo; a když mi pečlivě vylizoval škrábance a jizvy, které jsem nachytal cestou, extází bolesti jsem málem vyskočil z kůže. Ani to není metafora, on mi ji klidně mohl odřít na kost... není přestrojený démon? Určitě je, ale neví to, takže to myslí dobře...

Aby mi způsobil potěšení, zajel mi čenichem do rozkroku. Tak to ne, to už bych se měl začít opravdu vzpouzet... Podržel si mne tedy packou, tak jemně jak dokázal, ale zatmělo se mi před očima. Pak už nebral ohled na mé výkřiky a sténání a dělal, co mu připadalo správné. A správné mu připadalo... tedy, šelmy považují násilí vůči své kořisti za sexuální akt a sex za násilí, takže každý kontakt s kýmkoliv, kdo je jim sympatický, vykazuje jednak znaky násilí, jednak milostného vztahu... je to srozumitelné? Asi moc ne, ale co se mnou vyváděl, bylo naprosto jasné. Snažil se mi způsobit sexuální rozkoš a částečně mne sežrat.

Líbilo se mi to, z řady důvodů. Že mě těší bolest, jsem říkal. Dále: my elfové se milostného partnera zmocňujeme tím, že mu důkladně prosondujeme celé tělo i mysl a vše si ponecháme na věčné časy; a líbí se nám, když to samé udělá on nám. Takže když jsem s ním byl v tak úzkém kontaktu, propojil jsem taky naše vnímání; tím se stalo, že on prožíval to co já, moc se mu to líbilo a zvyšoval intenzitu prožitku až k hranici únosnosti, že jsem málem omdléval. Zbytkem vědomí jsem se snažil mu zabránit, aby mě opravdu rozsápal, protože kdyby si jednou hryzl, asi už by se nám nepovedlo to zastavit. Ale ta hranice je nádherná!

Nenudím vás? Kdyby jo, klidně mi nadávejte, vůbec mi to nevadí. V tatínkově knihovně jsem našel chytrou knížku, jmenuje se O sexuálních praktikách elfů a napsal ji nějaký prastrýc, asi podobného založení jako já. Je psaná pro Baarfelty, když jsem ji chtěl předvést veřejnosti, musel jsem ji trochu zcivilizovat, aby ji chápali i neelfové. Moje sestry třeba pochopily hned, jen se divily, jak ji chápu já, když jsem nikdy se žádnou holkou nic neměl; tak jsem řekl, že je to všechno v mysli a hned mě měly zač mlátit.

Důležité je, že nepreferujeme tělesné znaky, nýbrž osobnost. Lidé vedou všelijaké nesmyslné spory o sexuální orientaci; jsou homo, hetero a bisexuálové, pedofilové a sodomité... samozřejmě chápu, jak to myslí, ale proč si komplikují život? Já považuji za nejpřirozenější lásku mezi mužem a ženou; ale převážná většina žen mi nic neříká, i když vypadají krásně. Zato některé kusy se mi zjevují i ve snech... a když je potkám ve skutečnosti, můžete se divit, že mě přitahují? Přečetl jsem si Artannovy vzpomínky na Sannarrwantassin a hned se do ní vášnivě zamiloval. Co udělám, když ona tu moji touhu přečte a bude mi chtít vyhovět? Není to takový nesmysl, stávají se mi daleko pitomější příhody!

Nejlepší by bylo, kdyby každý mohl mít tak plastická těla jako polobozi a zjevovat se v podobě, jakou si přeje. Já vím, ve skutečnosti nemají těla žádná, jen naše vnímání... nudí mě to, přečtěte si to sami. Nebo zkuste v reálu, stačí zavolat... ještě špatně, stačí nechránit se před nimi a je jich plný Vesmír. Nevím tedy jak vás; mě otravují pořád. Sestra Magda říká, že to mám zkusit s nějakou živou holkou, pak budu mít aspoň pár nocí klid; ale zas tak úplně zaručený to není, ony živý holky mají taky svý hry a některý... Magda by to měla vědět.

Vy lidé to prý máte snazší. My Baarfeltové bychom taky měli, kdybychom byli čistí elfové; ale ježto jsme lidé pouze s příměsí elfí krve, různě se to všelijak přemílá... Nebylo by výhodné vkřížit mezi nás třeba trochu krve šelem? Oni jsou ve hře další faktor, přes ně se můžeme propojit se spoustou bytostí z jejich světa, jak to dělá Ludvík. Dost zajímavá hra; on byl první kdo to zkusil a ačkoliv tradiční bráhmani by mu za to možná ustřihli copánek, přežil ve zdraví. Poměrně. Ludvíka podezírám, že není elf; alespoň ne v sexuálním smyslu. Taky nevstupuje do kontaktu s nikým; jeho zvyklosti někdy proberu důkladněji, jsou velmi zvláštní. Nevnucoval mi je, ani bych si to nenechal, tedy... teď jsem se zasekl. Zkrátka Ludvíka necháme.

Chápete aspoň trochu, co jsem prožíval při prvním setkání s Artannou? To jsem rád; hlavně jsem měl tušení, že toho bude ještě mnohem víc a bude mě to šíleně bavit. A moje předtuchy...

Čím pečlivěji mne Artanna zpracovával svým strašlivým jazykem, tím víc jsem se vpíjel do jeho mysli. Líbilo se mu to; ovšem já zjišťoval, že tato zábava není prosta nebezpečí. Že od něho jistě převezmu touhu po leopardí slečně Sannarrwantassin, jsem věděl a očekával; ale zaskočila mne docela jiná touha, zejména v mém postavení silně nevhodná: chuť nacpat se masem. Tu jsem nečekal, nebyl na ni připraven, tím méně schopen ji zvládnout. Málem jsem se vrhl na zbytky srnce a začal je pojídat syrové; zvládnu to, samozřejmě, ale co udělám, až mě její příbuzní budou chtít uctít chutně propečeným kusem masa? Budu schopen odmítnout, když se mi už teď sbíhají sliny a všechny čichové i chuťové buňky se stavějí do pohotovosti?

Docházelo mi, že se zatím jen domnívám, že jsem vegetarián, že s pojídáním zvířecích mrtvol jsem nadobro skončil. Naopak, je to pouhá snaha předstírat něco druhým nebo sám sobě; tím marnější, že to po mně vlastně nikdo nechce. Samozřejmě, Ludvík maso nejí, ale v jeho věku a situaci to není nic divného. Nikdo by se ničemu nedivil, naopak řada lidí by se mnou souhlasila, jsem ve vývinu a musím se pořádně najíst, abych zesílil a nevypadal jako tyčkový plot. Dokonce je jasné, proč mi tohle udělali: byl jsem příliš pyšný a vytahoval se na kamarády, kteří doposud maso jedí. I když vím, že to není zásluha a nezískávám tím žádné dobré reakce; je to čistě soukromá hra mezi mnou a Bohem. Slíbil jsem, že nebudu ubližovat živým bytostem; ale neslíbil jsem, že se nepřiživím na mase, které zabil někdo jiný. V tomto případě Artanna, ten na to má jako šelma plné právo. Nikdo v celém vesmíru by se na mne nezlobil, kdybych si dal nějakou dobrotu... Šelmy každou kořist dokonce obětují svým božstvům, která jsou oddaní sluhové Nejvyššího a předají to samozřejmě dál, takže nespáchám žádný strašlivý hřích, když to budu jíst...

Tak jsem uvažoval a občas zasténal bolestí, když byl Artanna přespříliš nadšený při svém ošetřování. Výsledek byl předem jasný: zamiloval jsem se nejen do jeho leopardí krásky, ale taky do něho. Říkal jsem snad, že jsou mi tělesné formy lhostejné! Líbilo se mi vše, co se mnou prováděl, líbil se mi on sám a jemu se zas líbilo přebírat moje myšlenky. Oni mají taky svoje praktiky; asi jsem mu do nich perfektně zapadal, protože s nadšením přijal veškerou moji náklonnost.

Tak jsme si ani nemuseli moc povídat; zalehli jsme u napajedla a vyčkávali. Položil jsem si na něj hlavu a promýšlel, nakolik je strašné zaplatit za toto probuzení lásky ke kočkovitým šelmám životem zcela nevinného jelena, na jehož smrti se budu podílet. Artanna moje myšlenky bedlivě sledoval, cítil jsem jeho kontakty ve své mysli. Pak jsem zachytil kdesi v dálce kontakt na kořist; starého, mocného a velmi zpupného jeleního krále, který si kvůli svému dlouhému životu a léta neustále vyhrávaným soubojům myslel, že je nesmrtelný, je pánem všeho jeleního. Myšlenky Zelenookých nejsou složité jako naše, podobají se spíš mysli faunů a dryád, obyvatel stromů. Ti sice hodně pamatují, ale než se v jejich vzpomínkách člověk něčeho dobere...

Ne, fauny do toho nebudu plést. Jelen šel k napajedlu a při tom uvažoval: jestli ho napadne nějaká šelma, probodne ji parohy a rozdupe kopyty. Někomu už to udělal; v jeho vzpomínkách bylo víc případů, splývaly mu dohromady. Oni skutečně nejsou příliš chytří. Předal jsem impuls Artannovi a cítil, jak se v něm (i ve mně) probouzí lovecká vášeň. Schovali jsme se, já do koruny stromu, Artanna na výhodné místo u napajedla. A čekali.

Jak teď mám vylíčit, co bylo dál? Je to strašně perverzní: byl jsem účastníkem bolestivé smrti jiného živého tvora a nejen nezasáhl, měl jsem z ní dokonce rozkoš. Ano, sexuální. Cítil jsem v reálu, co je zamilování se do kořisti. Artanna se do toho starého jelena skutečně zamiloval, jeho pocity se podobaly extázi, když mu zabořil tesáky do hrdla, sevřel a cítil horkou vášnivou krev, jak mu stříká do mordy; a já tam byl s ním! Jelen umíral dlouho a já cítil jeho myšlenky; nakonec jsem vstoupil do jeho mysli a snažil se zkontaktovat ho s Cernunnem, jelením bohem Keltů, přesněji ekvivalentem toho boha v jeho kultuře; což je samozřejmě blbost, jeleni žádnou kulturu nemají, ale představy, které... je to těžké napsat. Myšlenkami se to předává líp.

Pak konečně zemřel, my se sešli u jeho mrtvoly a já se málem zhroutil. Takový jelen páchne jak sám sebou, tak prolitou krví, smrtí, utrpením... jsem enormně citlivý na to všecko. Kdyby bylo vše normální, utekl bych tak daleko, abych necítil nic, tam usedl pod strom a meditoval tak dlouho, až bych se zcela očistil od všech nepovolených myšlenek. Ale já jsem perverzní; já jsem záměrně chtěl cítit to všechno v mysli tygra Artanny!

U jelení mrtvoly jsme přečkali noc a střídavě hlídali před loupeživými liškami; Artanna jim pro pořádek nabídl zbytky srnce, což mělo stačit. Pro jistotu jsem se s nimi nepropojoval, lišky jsou ještě perverznější než já a v tu chvíli jsem byl ve stavu hluboké deprese, protože jsem si vzpomněl na otce a na Ludvíka; jak hrozné utrpení jim způsobím, až se to dozví?

Promýšlel jsem: proč jsem vlastně přišel na svět s tak četnými schopnostmi, když nejsem schopen ukáznit svou mysl a soustavně podléhám všem neřestem, které se mi nabízejí? Kdybych měl sečíst hříchy jen za poslední den: sexuální touha po Artannovi, jeho leopardí dívce i jelenovi, touha jíst maso, nebránění jiným ve zločinu zabití druhé osoby. A potěšení z toho všeho. Vlastně by mi měli sebrat bráhmanskou šňůru, ostříhat vlasy a vyhnat do pustiny. I když, i to by se mi možná líbilo.

Ale spal jsem skvěle a ráno se probudil plný síly a odhodlání dopravit jelena na místo. Artanna měl totiž koně, nechal ho kdesi pást a teď pro něj zaběhl, zatímco já vyčkával u kořisti. Kůň byl darem bratra jeho matky, velmi mocného náčelníka; měl postroj vybíjený stříbrnými cvočky a všemožnými ozdobami, které cinkaly při každém kroku. Artanna se svěřil, že má tu nejlepší snahu se představit nevěstě ve své nejkrásnější podobě; takže jsem mu celkem ochotně nabídl, že cvočky vycídím a naleštím, pokud si to kůň nechá líbit. Trochu se bál lidí.

Artanna se taky vystrojil: měl koženou přílbu s otvory pro uši, pošitou stříbrem, obojek s drahokamy zasazenými do zlata a prsní štítek, taky zlatý. Každá z těch věcí měla svou historii, jenom přílba byla nová, šperky na ní však pocházely ze starých zásob.

„Ty by ses měl taky vystrojit co nejkrásněji!“ vybídl mne, „Na moji milovanou musíme udělat ten nejlepší dojem!“

Rád bych mu vyhověl, ale neměl jsem nic, čím bych se vyzdobil; kromě toho jsem složil slib, že nebudu nosit oděv, ježto zbytečně brání kosmické energii ve vstupu do mého těla. Ale vykoupal jsem se a pročesal si vlasy; to by snad mělo stačit!

Jelena jsme zapřáhli za parohy ke koni a vlekli ho za sebou; dalo to dost práce, ale Artanna jej chtěl dotáhnout celého. Oni nás samozřejmě objevili okamžitě, jakmile jsme překročili potok blízko jejich sídel; pospíšili nám naproti a projevovali dojemnou snahu s kořistí pomoci. Artanna dovolil na jelena sáhnout, ne však ochutnat, dokud jsme nebyli před jeskyní; z té důstojně vyšel starý, dobře krmený leopard a za ním houf dívek skvrnitých kožešin, které se pochichtávaly a špitaly si stejně jako moje spolužačky ze školy. A ovšem, všude spousta koťat.

Artanna se jal přednášet slavnostní projev. Trval dlouho; také odpověď starého leoparda byla nekonečná a neměla moc smysl. Potom se slušelo, abych i já něco řekl; dík za řádovou školu, tam nás naučili pronášet jakkoliv dlouhé proslovy, aniž bychom něco řekli. Ani nikdo nečekal, že se dopustím nějaké myšlenky; všichni byli velice spokojení, že tam vůbec jsem.

Ze všeho nejvíc jsem byl zvědav na krásnou Sannarrwantassin; když mi ji Artanna představil, trochu mne překvapila, v jeho vzpomínkách je dost jiná než v reálu. Zajisté krásná, štíhlá jako proutek a pružná jako ocelové pero. Jen její oči byly kruté a zlé, i když se ke mně tulila a dávala se hladit; toužila celou svou bytostí působit druhým bolest a utrpení. Jak vám to mám říct? Byla velmi mladá a její hry démonské; věřte mi, já se v tom vyznám a věděl jsem, že mého přítele s ní čeká peklo.

S elegancí sobě vlastní uhryzla nejlepší kus jeleních vnitřností, pak si utrhla ještě kousek do zásoby a pokynula otci. Ten si taky urval pořádný kus; pak dal pokyn a jeho příbuzní jelena vmžiku rozsápali, každý si odnesl něco. Na nás zbyly holé kosti, ale Artannovi to nevadilo; živila ho láska.

„Ty jsi člověk a jsi nezaujatý!“ řekl mi, „Podívej se dobře na mou nevěstu: nezdá se ti nejkrásnější z leopardích dívek?“

„Je velmi krásná.“ řekl jsem, ale pokusil se propojit svou mysl s jeho a nějak mu do ní vpašovat svoje obavy z té šelmičky. To se podařilo; jenže zároveň jsem poznal, že právě ty vlastnosti jej nejvíc okouzlují: krutost, rozmarnost, vládychtivost. Toužil, aby mu ubližovala, týrala fyzicky i duševně, bojovala s ním a dávala se přemoci až po usilovném boji. Ten kontakt zasáhl také ji; má mysl se propojila na její, ona postřehla, co si myslím, a byla z toho rázem v extázi.

Leopardi zkrátka uvažují jinak: co ve mně vzbuzuje obavy, téměř odpor, to ona považovala za svou hlavní přednost. A co horšího, okamžitě mne zahrnula do seznamu osob, kterým musí dokazovat své přednosti a přinutit je, aby ji milovaly. Sannarrwantassin se co nejvášnivěji zamilovala do mne; tím jsme se stali s Artannou bratry a já se dostal do středu láskyplné pozornosti celého rodu. Všichni přítomní se do mne rázem zamilovali; chápete to? Možná se vám to líbí, ale to asi nemáte s leopardy zkušenosti.

Vypadalo to takhle: okolo mě se shlukli všichni, kdo zrovna neměli nic na práci, jen Artanna se Sannarrwantassin zalezli někam do ústraní, aby si popovídali. Na mne se soustředily jejich čenichy a jazyky a důkladně propátrávaly všechny detaily mého těla; otevřel jsem svou mysl a propojil s jejich, takže jsme si vzájemně předávali vzpomínky. Objevili kontakty na jiné leopardy (Tannarra, Dévi atd.) i jiné šelmy, s nimiž byli nějakým způsobem příbuzní, takže se nějakou dobu hrabali v mé paměti a dělali si se mnou, co chtěli. Já neříkám, je to příjemné; ovšem vysilující. Zvlášť, když to dlouho trvá.

Zachránil mne večer; to se všichni vydali na lov a já osaměl se starým Sannarrthawarrtanem, princezniným otcem. Věděl samozřejmě všechno; i to, že si jeho dcera dělá z Artanny blázna, odmítá ho a pokouší se rozpoutat boje mezi ním a svými bratry. Artanna ji za to obdivoval a byl ochoten podstoupit cokoliv.

„Je láska mezi lidmi také tak složitá?“ zeptal se mne.

„Upřímně řečeno, nevím. Ještě jsem to nezkoušel.“

„Ach! Netušil jsem... kolik je ti let, bratříčku?“

„Patnáct.“

Trochu ho to zarazilo. „No, mně skoro taky tolik. Vzpomínky, které máš, jsou rozsáhlé, takže jsem... víš něco o tom, že pocity lásky se projeví nezávisle na našem přání z vůle potměšilého malého démona Gríí, který má bílý kožíšek bez skvrn a když někoho šlehne svým dlouhým ocasem, dotyčný ztratí všechen rozum a touží jenom po určité osobě, kterou si zamiloval?“

„No... je to jedna z možných verzí.“

„Malý Gríí je velmi škodolibý démon; silně udeřil tvého přítele Artannu, ale jen slabě šlehl ocáskem mou dceru. Sannarrwantassin nemá nic proti tomu, aby ji Artanna navštěvoval, nosil dárky a dvořil se jí; ale mě požádala abych prohlašoval, že mu ji nedám, dokud neporazí v boji všechny naše bojovníky! Stydím se za svou dceru, člověče Denisi; jsem starý a měl bych být ctihodný, ale cožpak mohu, když musím pronášet takové hlouposti?“

„To ji nemůžeš nějak usměrnit?“

„Ty asi nemáš dceru, viď? Ať řeknu a udělám cokoliv, stejně si postaví hlavu a udělá všecko po svém. Mně se Artanna líbí, velmi rád bych ho přijal do svého rodu; ale ona? Prý se nikdy neoddá někomu, kdo je na každém kousku těla jinak strakatý. Copak na tom záleží? Tak bych měl vnoučata zároveň pruhovaná i skvrnitá a bylo by to určitě hezké; však já bych ukázal každému, kdo by si z nich dělal legraci!“

„Pořád nějak nechápu, v čem je problém. Každá šelma má kožešinu jinou, stejně jako lidé tvář. Artanna vypadá takhle a jeho děti by mu byly podobné; ovšem mně by se to líbilo!“

„Mně taky, ale Sannarrwantassin má zřejmě jiný názor...“

„Myslel jsem, že právě teď jsou spolu; k ničemu sice prozatím nedošlo, to bych cítil, ale...“

„Nemohl bys zkusit nějak to podpořit?“

Nemohl. Začínalo mi docházet, proč mne chtěl mít s sebou; věřil v moji schopnost ovlivňovat osud. Bohužel má smůlu; i kdybych tu možnost měl, způsobil bych tím příliš velkou škodu, takže nic takového udělat nesmím.

Došlo mi, že musím postavit hráz mezi sebe a Sannarrwantassin; ta přičinlivá čičinka by se mohla pokusit dostat do závislosti i mne, což by byla pěkná pitomost. Radši jsem se začal mazlit se spoustou přítomných koťat; hra s nimi je příjemná, pokud vám příliš nevadí jejich zoubky a drápky. Je ovšem pravda, že každé zranění mi vzápětí pečlivě olízali a chválili příjemnou chuť mojí krve; že prý by si pochutnali, a docela rádi...

Artanna a Sannarrwantassin se toulali po okolních kopcích celou noc, zatímco já se relativně příjemně prospal. Ráno už jsem měl takový hlad, že jsem přijal pozvání na kus antilopích jater, vypil jsem krev, chvíli játra žvýkal a pak vyplivl. Stejně jsem z nich dostal podstatně víc energie, než bylo potřeba; právě to je problém požívání masa, máte pak zbytečně moc síly a zláká vás to k nepředloženým činnostem.

Zdvořilost vyžaduje, aby host setrval tři dny, aby se jej mohli hostitelé patřičně nabažit; ale Artanna, i když strašně ospalý, naléhal na okamžitý odchod. Nedivil jsem se, Sannarrwantassin mu řekla hrozné věci a zacházela s ním příšerně. Nepochyboval jsem, že to všechno mi bude po cestě vyprávět, a obrnil se trpělivostí; rozloučil jsem se se Sannarrthawarrtanem i ostatními a šel. Ať si tam o nás myslí, co chtějí.

Kupodivu, vůbec nemluvil o své lásce. Zeptal se: „Jak dlouho jsi nebyl ve Studených zemích, Denisi?“

„Skoro pět let. Proč?“

„A nepůjdeš tam teď někdy?“

„Těžko. Mám snad nějaký důvod?“

„Víš docela jistě, že tam nemáš namířeno?“

„Docela jistě nevím nic. Naopak, věštby se shodují, že podniknu ještě spoustu cest do různých zvláštních míst. Ale...“

„Vem mě tam s sebou!“

„S radostí. Ale proč?“

„Chci přesvědčit Sannarrwantassin, že nejsem zbabělec!“

„Ona si něco takového myslí?“

„Ona ne; její otec. Nedá mi ji, dokud nedokážu své hrdinství!“

„To ti řekl náčelník? Mně nic takového...“

„Řekla to Sannarrwantassin. Nařídila mi, abych odešel a vrátil se, až vykonám řadu hrdinských činů. Potom prý zapomene i na to, že mám na tlapách pruhy a celkově vypadám směšně...“

„Nemám pocit, že bys vypadal směšně. Směšné je spíš to, že se chceš vypravit do světa z tak hloupého důvodu. Připadá mi, že tě Sannarrwantassin vůbec nemá ráda!“

„Vážně? Taky už mě to napadlo, ale...“

„Sannarrthawarrtan by byl velice rád, kdyby ses stal otcem jeho vnoučat, řekl mi to. Samozřejmě svou dceru k ničemu nenutí; ty se zamysli, jestli ti to riziko stojí za to.“

„A co? Nanejvýš někde slavně padnu!“

Kráčeli jsme spolu po cestě; Artannův kůň šel za námi a nejspíš uvažoval, proč si na něj některý nesedneme. Nezjišťoval jsem to.

„Mám nápad!“ vykřikl Artanna náhle, „Budu Poutníkem jako ty!“

„No... zrovna nejlepší nápad to není! Zvlášť ne proto, že mne právě otec požádal, abych se vrátil domů. Nevylučuji, že dostanu nějaký příkaz nebo úkol; jako sanjásin jsem se nevyznamenal tak, jak si lidé představovali.“

Artanna naslouchal mým trapným pokusům vysvětlit mu něco, co mohl těžko chápat; v mysli mu však vzplanulo nějaké rozhodnutí. Náhle vyskočil na svého koně, otočil ho a aniž řekl slovo, vyrazil zpátky k leopardům. Chvíli jsem nad tím přemýšlel; potom jsem si řekl, že je blázen a pokračoval, nevšímaje si ničeho.

Po několika hodinách se náhle vynořil z houštin a stál přede mnou; těžce oddychoval, musel rychle překonat dlouhou vzdálenost, což tygrům příliš nevyhovuje. Takoví vlci běhají mnohem raději.

„Vzdal jsem se veškerého svého majetku!“ pochlubil se, „Přijel jsem k nim a pronesl slavnostní řeč; svého koně jsem dal starému náčelníkovi a všechny ozdoby bratrům Sannarrwantassin. Teď už jim nejsem za nic vděčen a mohou mi vyhlásit válku, když chtějí; mně už nezáleží na ničem! Odejdu s tebou a stanu se svatým!“

„To je od tebe moc hezké, Artanno; ale skutečně si nejsem jist, jestli to bylo moudré! Co když si můj otec bude přát, abych začal dělat něco jiného než doposud?“

„To je mi jedno. Co uděláš ty, udělám já také!“

Na chvilku mě vyděsila představa, že mi otec nařídí oženit se; to snad ode mne v mém věku chtít nemůže! Pohladil jsem tedy Artannu a dovolil mu, aby mne doprovázel.

Do sídla svého otce se vracím vždy rád; už jsem je rok neviděl a tuším, že tam došlo k nějakým změnám. Otec je na svoje město velice hrdý, zejména po stavební stránce se snaží realizovat veškeré představy, některé dost divné v Arminu. Třeba postavit na vršku uprostřed úrodných polí městečko ve

stylu Střední Evropy a uprostřed mohutný hrad z černých kamenných kvádrů, to může napadnout jen čaroděje. Oni taky lidé, které tam usídlil, jsou poněkud zvláštní.

Napřed se mi zdálo, že nic nepřistavěli, ale to je omyl; zrovna se soustředili na hradby. Proboha proč? Kdo zaútočí na Baarfelt právě teď a právě tady, když v kraji není žádný nepřítel a kdyby se vyskytl, otec by mu to rozmluvil dřív, než by vůbec dorazil k hranicím? Nicméně městečko je celé obšancováno bastiony, věžemi a mohutnou zubatou zdí, takže z domků byly vidět jen špičaté střechy. Každý z těch domů má určitou předlohu, ať už to je Zlatá ulička v Praze, úzké měšťanské domy v Nyse Kladské, v Rostocku, Amsterdamu a vůbec. Jednotlivé úzké kratičké uličky se všelijak zatáčejí, končí slepými rameny a průchody středem domů; ovšem jednu výhodu mají, je tam stín a slunce se dávno vzdalo záměru proniknout do toho bludiště.

Byl všední den, tak většina lidí pracovala; některé jsem znal a jak posedávali v otevřených dílničkách, zdravil. Přitom jsem musel vysvětlovat vyjevenému Artannovi, čím se který zabývá a nač je dobré vyrábět například dřevěné misky na jídlo, zdobené vypalovanými a malovanými ornamenty. Vůbec se divil; oblečení mu bylo jednoznačně k smíchu, ale zaujali ho šperkaři, měl snahu koupit něco na zkrášlení své leopardí milenky. Připomněl jsem mu, že se jí vzdal zároveň s ostatními hmotnými pouty, tak se nad tím zamyslel. Zaujaly jej taky zbraně; vzdychal obdivem nad ručnicemi všech tvarů a konstrukcí, až jsem mu připomněl, že nemá stejně na žádnou peníze. A na co je vůbec potřebuje?

Pak jsme se ocitli před mohutnou hradní zdí, z jejíhož vrcholu se výhružně šklebily hlavně moderních děl; přestože pevnost má navenek tvar středověkého hradu, opevnění je velmi kvalitní, se železobetonovým vnitřkem a výzbrojí schopnou odolat těžké artilerii. Otec má všech pět pohromadě, nedůvěřuje v lásku a dobrotu lidí ze světa a je připraven přivítat kteréhokoliv vetřelce, jak zaslouží. Ostatně navrhl plány pro citadelu v Bird City, přestavbu Alexandretty a nyní pracuje na plánech opevnění hlavního města Kingtownu.

Mentální impuls, který naznačoval nějakou změnu, jsem zachytil zároveň s Artannou, takže jsme měli dostatek času zjišťovat, co se děje a jak se tomu neplést do cesty. Nejednalo se o nic velkého, to bylo jasné, ovšem z prostoru kus před námi urychleně mizelo vše živé, od několika prasátek, která se tam ryla v hlíně (Artanna zbystřil pozornost a začal mírně poškubávat špičkou ocasu) až po ptactvo a hmyz. Zdalipak prchají taky žížaly, jejichž existence byla hlavním lákadlem pro prasata? Zachytil jsem určité náznaky drobných myslí, urychleně zalézající do větší hloubky než stopa – úpravy se zřejmě týkaly pouze povrchu.

Původcem toho všeho byla žena okolo třicítky, doprovázená tlupou rozjívených pubertálních holek a spoustou dětí, které zřejmě nebyly zcela žádoucí, ale měly snahu očumovat a plést se. Žena byla nepochybně čarodějka, protože byla ostříhaná nakrátko a oblečená do bílé řízy, její žákyně se s oblečením neobtěžovaly a vypadaly všelijak. Za chůze jim vysvětlovala, občas zvýšeným hlasem, co dělá a proč. Dívky věnovaly jejím výkladům pozornost zhruba jako ve škole, tedy příležitostnou.

Probírali transformační magii. Ne že by to neznala, to by asi nepůsobila jako instruktorka, ale vykládala to těm holkám tak po lopatě, že málem cítily na hlavě násadu. Klekla si, položila ruce na zem a přeměňovala zeminu včetně nejrůznějších zbytků na umělý kámen. Holky zbystřily pozornost, pokyvovaly a pronášely poznámky. Pak pokynula, aby to některá zkusila. Nic moc, dlachnila v ruce hlínu, kamarádky ji popichovaly... Učitelka znovu trpělivě vysvětlovala, jak nasbírat volnou energii a s její pomocí přeskládat kamínky, vyskytující se v hlíně, v použitelné dlaždice. Dalo se čekat, že výuka bude trvat ještě hodně dlouho, tak jsem chtěl vycouvat...

Jenže v tu chvíli zaznamenala mou přítomnost, zvedla hlavu a usmála se. Bylo slušné, abych jí složil poklonu a přátelsky se s ní uvítal. Působí to taky blahodárně na žákyňky...

„Smím vědět, co tady bude?“ zajímal jsem se.

„Konkrétně tady nic, teda pokud ty telátka omylem nevyčarujou krabicovník, do kterýho jim uhodí blesk,“ zavrčela znechuceně a já se zachechtal, tuhle pohádku mi taky vykládali. Věnovala mi úsměv.

„Podle plánu budeme stavět velkomlýn, támhle na tom plácku, vidíš, zrovna se tam mihla kolegyně s vyšší třídou. Její holky už aspoň ovládají přípravu terénu. Výnosy polí stouply natolik, že provizorní stavby už nestačí. Až začneme stavět, bude to zajímavější.“

Holky se šklebily, pošťuchovaly, pronášely šeptem poznámky. Nezmohly se ani na mentální oťukávání, no s těma bude ještě práce. Povšimly si mé bráhmanské šňůry, takže usoudily, že nejsem osoba bezvýznamná. Aspoň to. Učitelka si jen povzdychla: „Zkoušíme zaučovat všechno co běhá, ale každá ten talent nemá... co naděláš...“

Poděkoval jsem jí za dosavadní péči a ujistil, že si její práce vážíme. Pak jsme pokračovali v cestě, abychom nepřekáželi.

Brána byla otevřena a hlídala ji smečka psů, kteří mne znali a nadšeně vítali i s mým průvodcem. Artanna se rozhlížel po hradě a moc se mu líbil, na chvíli přestal klást naivní otázky a jenom vyvaloval oči. Zamířil jsem k obytné budově, postavené ve slohu neorenesančním, vynalezeném kdysi císařovnou Dianou; otec se přizpůsobil. Před vchodem na terase seděl správce Henryk Wagiera, cosi opravoval na koňském postroji a prozpěvoval si při tom. Když mne viděl, povstal a šel mi vstříc.

Objali jsme se; Henryk neovládá žádnou z technik mentálního spojení, ale když jsem k němu přistoupil, poznal jsem, že stárne a tělo jej čím dál víc bolí. Nedával to najevo, ale...

„Rád tě vidím, Henryku! Tohle je Artanna; říká o sobě, že je jagopard, míšenec mezi něčím a něčím jiným. Kdyby pro něj měli v kuchyni trochu masa... já ho na cestě živil hlavně ovocem!“

„Nesměl bych tě znát, Denisi!“ smál se, „Že týráš svoje vlastní tělo, to chápu – ale proč ubližuješ tomu nevinnému zvířeti? Jako kdybys nevěděl, že vegetariánská strava mu vyloženě škodí!“

„Já to vím; ale když si přeje stát sanjásinem?“

„Protožes mu zblbnul hlavu! Když to děláš lidem, to moc nevadí, ale těm chudákům šelmám...“

Věděl jsem, že od té chvíle je o Artannu postaráno. Zanechal jsem ho v Henrykově láskyplné péči a sám zamířil do nádvoří a zahrad; odtamtud se vstupuje jak do obytného paláce se vstupní halou a velkou jídelnou, tak do otcovy soukromé pracovny.

Už z dálky jsem slyšel nevlastní matku Evu-Marii, jak něco zvýšeným hlasem vysvětluje služebným; jako obvykle ty husy nic nechápaly. Jen mne spatřila, pospíšila ke mně, podala mi ruku a objala mě, jak se sluší a patří.

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že sis na nás vzpomněl!“

Za těch pět let se Eva trochu zakulatila, ale je pořád velmi krásná a žádoucí. Během té doby se jí narodily tři děti: nejdřív holčička Andrea, pak bráška Richard a zcela nedávno malá Erika, zatím ještě v peřince. Nevídám ji příliš často; ale s dětmi jsem si hrával rád a ony se mnou.

„Však se mi stýskalo, Evo! Kde jsou děti, že je není slyšet?“

„Ále bůhví; ti dva zbojníci asi někde v zahradě nebo se čvachtají v jezírku jako kachny; však je znáš, zlobivce!“

„Však jsou to tvoje děti! A tatínek je kde?“

„V pracovně. Ale obávám se, že tě nepřijme, pracuje!“

„Nevadí, tak ho vyruším. Při nejhorším dostanu pár záhlavců; co se mi může stát horšího?“

„Však bys zasloužil! Povídám pracuje, tak bys ho neměl rušit...“

Napadlo mi vyzkoušet, zda mne zaregistruje na dálku. Vyslal jsem cílený impuls energie; okamžitě jsem vycítil odezvu, nechal všeho a šel mi vstříc. Obrátil jsem se tím směrem a vyčkával.

Za pět let v Arminu poněkud zestárl, vlasy mu zešedivěly ještě víc, i ve vousech se objevily stříbrné pramínky. Nosil teď mnohem kratší vlasy než v Evropě, krátce přistřižené vousy a namísto svých přepychových obleků bílou tuniku rozhalenou na prsou, bez rukávů, krátkou sotva do půli stehen. Dřív vypadal jako bankéř či průmyslník, teď jako řecký bůh.

Objali jsme se; nemuseli jsme nic říkat, naše mysl se okamžitě propojila a mohli jsme vzájemně přečíst vše, co pro nás bylo důležité. Myšlenky jsou velmi rychlé; stačilo pár vteřin, ale my se svírali v objetí mnohem déle. Miluji uklidňující otcovu blízkost; v takových chvílích vždy vzpomínám na chvíle svého dětství, kdy jsem jen v jeho náručí cítil bezpečí, klid a mír. Celý ostatní svět byl zlý a nebezpečný.

„Pojď!“ řekl a odvedl mne do pracovny. Byl tam klid, útulný chládek, víno ředěné vodou a spousta učených knih. Ulehli jsme na kožešiny rozložené po podlaze, otec nalil víno do starobylého poháru a nabídl mi. Přijal jsem, přestože alkohol neprospívá ani tělesnému, ani duchovnímu rozvoji. Otec postřehl moje zaváhání a rozesmál se, dokonce nahlas.

„Nepřeháněj tolik to odříkání, Denisi! Už teď vypadáš, že jsi strávil meditacemi sto let! Užívej trochu života a nezapomeň, je ti patnáct a to, co děláš, je jen přechodný stav!“

„A co když ne? Co když se mi to líbí?“

„O tom nepochybuji, vždycky se ti líbilo vše, cos dělal. Ale za pár dní se ti zalíbí zas něco jiného; já tě znám!“

„Ale tati, ty mi nevěříš! Co kdybych se chtěl začít hádat?“

„V tom případě se přestaň smát a změň svoji auru! Pohádat se samozřejmě můžeme, dokonce by to bylo zdravé; i zacvičit bych si s tebou mohl! Málokdy potkám někoho...“

To byl samozřejmě důvod se okamžitě vymrštit na nohy. Bojovat s tátou je zážitek; používá totiž bojové techniky i různé druhy mentální obrany, takže soupeř musí zapojit veškeré obranné reakce. Ještě štěstí, že jsem měl čas se připravit, než jsme sešli do zahrady; přece jen si pracovnu nechtěl rozházet.

Na zahradě se na nás nejdřív vrhly děti; Andrea se mi pověsila na krk z jedné strany, Ríša z druhé a každý mi ječel do jednoho ucha něco jiného. Postřehl jsem, že za ten rok, co jsem byl pryč, se Richard silně zlepšil ve vnímání, docela rád bych s ním něco zkusil, ale nebyl čas, otec se na mne chystal. Zahodil jsem ty dva křečky co nejdál od sebe, zatímco svlékal tuniku; chtěl jsem se postavit do střehu, ale v ten moment jsem dostal takovou ránu, že jsem udělal na trávníku salto. A to ke mně stál zády!

Taková zákeřnost mě pěkně naštvala. Zkusil jsem mu to vrátit, ale byl ve střehu, naše energie se srazily a já viděl jiskřičky před očima. Koutkem oka jsem si všiml Andy, saltovala po trávníku a ruce jí vibrovaly, kdo ji to tady učí? Zvažoval jsem, jestli jí můžu dát kopačku, ale než jsem na to přišel, dala ji ona mně; čekal jsem co Ríša, ale ten nikde nebyl a neměl jsem čas po něm pátrat, táta už po mně šel. Teď jsme se srazili rukama i nohama; Tošio by z nás měl radost. Ale odolal jsem; cítil jsem, že mám větší sílu než on, jsem rychlejší a táta je na mne pyšný. Tohle taky vycítil a hned mi jednu sekl; zabolelo to, až se mi zatmělo před očima. A konečně zasáhl Ríša: ucítil jsem jeho prsty v žebrech a zavyl bolestí, abych mu udělal radost.

Náš způsob boje se skládá ze skutečných úderů rukama, nohama i hlavou, ale také z výbojů energie, které nejsou vidět, jenom je cítíme. Jsem v tom způsobu boje nejlepší v rodině i celé zemi – mohl bych říct na celém světě, ale svět zahrnuje též polobohy a démony, u těch si nejsem jist. V podstatě jsem tu soustavu vypracoval a naučil ji všechny ostatní. U táty ovšem nevím; na počátku mne vedl a inspiroval, ale trval na tom, že to bude moje samostatná práce. Touto technikou je možné porazit i draka; na to se nejvíc těší Ríša a stále mě podezřívá, že mám někde nějakého draka ukrytého a hraju si s ním sobecky sám.

Naše rvačka však zasáhla do větší vzdálenosti; to jsem poznal, když se do zahrady vřítil s bojovým řevem Artanna a koukal, kdo mi to ubližuje a jak by měl pomoci. Richard mu kurážně skočil do cesty a napadl ho na dálku výbojem, ale pak si to rozumně rozmyslel a zdrhal. Otec taky poznal neznámou šelmu; vyslal proti němu tak silný úder, že jsme měli vzácnou příležitost spatřit Artannu v kotrmelcích. Když se zvedl, koukal zblble a nechápal, proč se mu všichni smějeme.

Mám s ním nejlepší kontakt, tak jsem mu představil otce, sestru i brášku. Uklidnil se, tak jsem dodal nahlas: „Máš skvělou šanci pro svůj jazyk! Koukej, jak jsou Ríša a Andy špinaví...“

Oba okamžitě postřehli nebezpečí a dali se na útěk; Artanna se chvíli rozhodoval, pak se vrhl na Andreu, dostihl ji, porazil na zem a začal nelítostně olizovat. Andy vřískala, ale Richarda ani nenapadlo jít jí na pomoc, ještě se smál. No jen počkej!

Zato přišel ke mně škemrat: „Denisi, vykoupeš nás pak v Ohni? Já bych moc rád... koukej, tady mám škrábanec a strašně se bojím, abych nedostal otravu krve!“ Škrábanců měl na těle podstatně víc a všechny se mu zahojily, aniž s nimi cokoliv dělal. Smál jsem se mu.

„Tebe mrzí, že máš na hlavě vlasy, co? Už ti dost narostly...“

„Ty to přece umíš tak, aby nám vlasy nespálil! Hraješ si s Ním jako s tenisákem...“

„A jak ty to vůbec víš?“

Zavibroval řasami, svraštil tvářičku a koukal zavile. Pochopil jsem, že jeho paranormální schopnosti jsou zřejmě nějaký problém.

„Naučíš mě to taky?“ vyptával se.

„Jseš ještě malej!“ odmítl jsem, i když jsem věděl, že víc ho urazit nemůžu. Taky se skutečně naštval, tak jsem řekl: „Přece jsem ti vysvětloval, co znamená ukáznění mysli. Až to dokážeš a přesvědčíš mě, naučím tě pracovat s Ohněm!“

„Ale já už jsem velikej! Skoro jako Andrea!“

Andy ležela Artannovi mezi packami a vřeštěla jako opice. Jako velká holka se rozhodně nechovala.

„Vydrž, Ríšo. Kdybys byl velkej kluk, neutajil bych před tebou nic; sám by sis to našel v mojí mysli a vzal si to.“

Další urážka, další exploze hněvu. Dokonce jsem zaregistroval touhu po pomstě, to je něco nového! Počkej až budu velikej, já ti ukážu! Všem vám ukážu, že jsem lepší!

Lehl jsem si na trávník a dovolil Ríšovi, aby zkusil vstoupit do mé mysli. Táta nás sledoval, neřekl ani neudělal však nic. Bráškovi se povedlo nějak propojit, ale záplava mých impulsů jej zahltila, začal se v tom plácat a upadl do totálního zmatku, tak jsem to radši zrušil.

„Tak vidíš! Zkoušej si to nejdřív na štěňatech...“

Zamračil se. Další urážka. Tohle mi taky zaplatíš, Denisi!

Přinutil jsem Artannu, aby nechal Andy, ačkoliv protestoval, že ji ještě celou neolízal. Richard se nechal dobrovolně, nastoupil před obrovskou šelmu, upřel jí zrak do očí a o něco se snažil, ale nikdo jsme nepochopili, co. Artanna se do něj dal a Ríšu přešel smích i pokusy o mentální spojení.

Andrea se přišla vzpamatovat; vlezla mi na klín, pověsila se mi na krk a tiskla se, jak nejvíc to šlo. Po traumatizujícím zážitku Artannova olizování přišla rychle k sobě a začala mi osahávat mysl, docela šikovně; musel jsem ji pochválit.

Pak jsem zaregistroval otcovy myšlenky. Je dobře, že jsi přišel a hraješ si s nimi. Nemají to jednoduché. A přestože to neřekl, věděl jsem taky, kdo za to může.

Nechali jsme děti hrát s Artannou a vrátili se do pracovny. Bylo mi příjemně; začal jsem prohlížet různé otcovy práce, četl texty knih, které napsal, posuzoval stavební plány. Střídavě mi vysvětloval, co jsem nevěděl, a předával impulsy myslí, jak se to dělá. Co chtěl vědět ode mne, jednoduše si přečetl.

Existovalo však jedno blokované téma, které jsem se snažil před ním uchránit. Na člověka jeho úrovně blokáda působí jako maják; dokázal by ji rozbít jediným úderem, ale místo toho řekl:

„Jaké to máš starosti se ženami, Denisi?“

„Vůbec žádné, tati!“ zazubil jsem se.

„To vím, protože nemáš žádné kontakty se ženami. Proč?“

„Proč bych měl mít?“

„Nejspíš proto, že je ti patnáct a jsi až urážlivě zdravý. Ten rok ti vyloženě prospěl; ale teď se vracíš mezi lidi...“

„A krásnější polovinu lidstva tvoří ženy. Vím.“

„Doufám, že nehodláš ve svém odříkání zajít tak daleko, aby ses pokoušel zříci tělesného styku!“

„O co ti jde? Aby sis mohl přečíst moje zajímavé zážitky?“

Blesklo mi hlavou, že teď se chovám jako malý Ríša, zlobím se, že někdo druhý má pravdu. Otec se taky jen smál.

„Můžu samozřejmě počkat, až tě vlastní tělo donutí...“

„Týká se to Artanny a Sannarrwantassin? Asi víš, že se mi tam líbilo, ale ani Artanna neuspěl...“

„Můžeš na to téma složit krásnou baladu!“

„Můžu. Taky bych mohl vzplanout láskou k nějaké dívce; určitě by se na to téma dalo sepsat pár uměleckých děl...“

„Udělej to. Arminská kultura je chudá a mládež, které máš být příkladem...“

„Hele, tati! Co to na mě zase šiješ?“

Neřekl to, jenom se potměšile šklebil. Vytušil jsem to.

„Populační program? No to snad ne!“

Populační program je utkvělá myšlenka celé Korunní rady. Je to zcela jednoduché: přinutit národ, aby se rozmnožoval co nejvíc a bez přihlédnutí k čemukoliv ostatnímu. Zejména u geneticky kvalitních jedinců se jedná přímo o morální povinnost. Někteří ovšem váhají a vymýšlejí všelijaké zábrany, takže je záměrem vlády nějak je donutit. A otec je kancléřem státu.

„Takže já mám mít děti?“ ptal jsem se rozhořčeně.

„A je to snad tak nepříjemné?“

Oba jsme věděli, že to určitě není nepříjemné; otec z praxe. Horší než já to mají děvčata, kterým se prostě děti narodí, aniž by tomu mohly nějak zabránit. Totiž, ono by se dalo; právě proto je nutno na ně morálně působit, aby je to ani nenapadlo.

„Je opravdu nutné se o tom bavit, tati?“

„Rozhodně není. Je nutno začít v tom něco dělat.“

„Jak si to přesně představuješ?“ snažil jsem se získat čas, ačkoliv o jeho představách už jsem něco tušil.

„Tak podívej: jsi velice hezký kluk, pobyt v džungli ti prospěl a myslím, že když oko nějaké dívky spočine na tvé tváři, nemůže se ubránit vzrušení. Takže jde jen o to, abys nechal věcem volný průběh a nekazil to zbytečnými zábranami...“

„Táto! Mluvíme snad o lidských bytostech; mám předstírat, že jsem takový blbec a nevím, že když nechám holku v jiném stavu, je to vrcholně nemorální?“

„Kdo říká, abys ji nechával? Naopak, budeš o ni pečovat, jak to nejlépe půjde. Potěšil bys mne, kdybys uzavíral sňatky pouze s dívkami, které za to budou stát; i když, samozřejmě, přenést část své genetické výbavy do nižší kasty je vrcholně humánní...“

„Tvoje teorie jsou mi dostatečně známy. Chceš říct, že bych ti udělal radost, kdybych měl dítě s každou hezčí holkou, kterou po cestě potkám, všechny ty děti by byly členy rodu Baarfeltů a já o ně pečoval stejně vzorně, jako tys pečoval o mé sourozence?“

„Ano.“

„Co když s tím ty holky nebudou souhlasit?“

„Samozřejmě, doporučuji určitou kritičnost. Pokud přijdeš na to, že bys tím způsobil nějaké přílišné škody, radši toho nech. Ale pokud se jedná o zdravou, soběstačnou dívku...“

Zavrčel jsem. Byla to tygří kletba.

„Počítám, že zvěst o tvých svatbách se záhy rozkřikne a dívky samy budou stát o to, aby se staly tvými manželkami. Upozorňuji tě, že Šalamounův počet tři sta není směrodatný...“

„Tati, tvoje morálka...“

„Nejsme podřízeni konvenční morálce; vytváříme ji! Mám ti snad připomínat, že morální je to, co je prospěšné pro stát?“

„Našemu státu přinese vrcholný prospěch, když přivedu na svět hordu polovičních sirotků?“

„Ale se schopnostmi, které jim budou k užitku. Chlubíš se, že jsi poloviční elf; cožpak krev elfů není přínosem pro každého?“

Opakoval jsem zavrčení.

„Ty uvažuješ v intencích současnosti. Já hledím do budoucna, drahý synu! Kladu základy rozvoje naší vlasti!“

Vzdal jsem to, nemělo to cenu; a navíc si ze mě dělal legraci.

„Vezmu tě ke dvoru.“ rozhodl, „Je tam spousta důležité práce; proč by se měl patnáctiletý klacek jen tak zbůhdarma flákat? Až přebereš na svá bedra část mých povinností, určitě pochopíš, co je zapotřebí vykonat a proč...“

„Radši bych se vrátil k Ludvíkovi a pokračoval ve studiu!“

„Rozhodně ne, milý synáčku; dostal jsem duchovní pokyn, že teď právě nastává čas vhodný k činům. Ještě nevím, co to bude, avšak zkus se podívat do hvězd a sám nahlédneš...“

To mi dělal schválně, v astrologii jsem nikdy nevynikal. Možná bych to zvládl, ale prostě mě to nebaví; stejně tak alchymie a ty všelijaké kejkle z Kabaly. Vlastně všecko, co se dá zahrnout pod pojem aplikovaná magie; mým cílem je čistá věda! Jak se mě tedy opovažuje nutit, abych zabředl do hmotných problémů?

„Když tě nedonutím já, donutí tě jiní!“ zasmál se, „Nebo snad jsi zapomněl, že naše jednání určuje Bůh prostřednictvím andělů, démonů a jiných svých služebníků...?“

To už byla čirá zlomyslnost; to bych nepřipomínal ani Ríšovi. Každý ví, že když si na něj nahoře něco vymyslí, neubrání se; ale co když povyšuje vlastní záměry nad vůli Pána?

Eva-Marie využila příležitosti a uspořádala slavnostní hostinu. Měla být na mou počest, ale když jsem nahlédl do kuchyně a viděl, co tam chystají, měl bych se začít hádat. Ovšem s Evou?

'Vím, miláčku, že nejíš maso; ale když se na tebe podívám, je mi tě strašně líto! Podívej se jenom, jak jsi vyhublý; svým dětem bych rozhodně nedovolila, aby se stali vegetariány, protože to je vrcholně nezdravé a jak jsem si přečetla v tatínkových odborných knihách, úplné odmítání masa může vést v některých případech až k ohrožení zdraví!' (Neumím si představit, že by Eva četla otcovy knihy, ačkoliv jí to často doporučuje. Tím spíš, že by v nich našla takový nesmysl.) 'Já samozřejmě ctím tvoje zásady, ale podívej se jen, jak je ta husička krásně propečená, až se srdce směje! Nebo si vem trochu hovězího se smetanovou omáčkou, to ti udělá dobře, věř mi! Jsi ještě dítě a já zkušená žena, tak aspoň pro dnešek zapomeň na ty hloupé předpisy a dej si řízek!'

Připravil jsem se na podobné řeči, když jsem však přišel do jídelny, hádala se se svými dětmi o zcela jiný problém. Andrea i Richard se totiž odmítli obléci do slavnostních úborů s celkem oprávněnou námitkou, že já žádný oděv nenosím. Eva zuřila:

„Denis je znám tím, že si dělá, co chce a nikdo mu neporučí; snad kdyby na něj otec uplatnil tvrdší výchovu! Ale vy se budete chovat, jak řeknu já; jste děti knížete, zapomněli jste?“

„Denis je taky syn knížete!“ namítla Andrea, celá vzteklá.

„Denis se dal na to jejich šílené indické náboženství!“ ječela Eva, „Tam mají nějaký důvod... já tomu nerozumím, ale existuje nějaká bláznivá sekta, která chodí bez šatů! Vy to dělat nebudete, jinak vám nasekám! Lítali jste nazí celý den, to se ani k večeři nemůžete slušně oblékat?“

„A co táta?“ mračila se Andy, „Ten chodí jenom v tunice...“

„Otec má své důvody! Ale ty se nebudeš vymlouvat na tatínka ani na bratra a budeš se chovat jako slušná holčička, jinak ti dám facku, až se ti hlava otočí!“

Andrea nevylučovala, že by mohla dostat facku. V té chvíli se ovšem rozvřískala malá Erika, takže Eva-Marie začala peskovat černou chůvu. Ta se bránila a možná měla pravdu, ale Eva hledala někoho, na kom by si vybila zlost a neuměla to jinak, než na té africké holce. Odhadoval jsem, že ji to do půl roku přestane bavit a uteče jí jako ty předešlé.

Otec si nevšímal ničeho, jako by se ho to netýkalo.

Večeře se podávala ve velké jídelně, ale že nepřišli žádní hosté, byla přizvána větší část lidí z města. Necítili se u nás moc dobře, jsou to lidé prostí a rozhodně netoužili plést se do rodinných svárů Baarfeltů. Ani mně nebylo moc příjemné, že Eva tak řádí před nimi; ona naopak publikum miluje a chtěla se předvést ve své oblíbené roli strážkyně morálky.

Polévka byla s játrovými knedlíčky a příjemně voněla; rozhodl jsem se, že pro klid v rodině pár lžic sním. Rovněž tak jsem zvažoval, co všechno bych mohl bez nebezpečí přijmout dál.

Ale ani Eva není dnešní. „Dám dobrý pozor, abys snědl všecko, co ti dám na talíř! Netvař se tak, chlapče; musím dohlídnout, aby ses po té hrozné cestě trochu vykrmil! Jinak bys nám umřel!“

Ríša a Andy přihlíželi se zájmem, co já na to. Pokud bych se podřídil jejich matce, možná by ztratili něco ze svého obdivu ke mně, ale byl by klid. Když se vzbouřím, budou to považovat za potvrzení svého práva na vzpouru. A táta se jen šklebí...

Nebylo zbytí. „Kdybych snědl všechno, co si představuješ, Evo, asi bych onemocněl a způsobil si veliké potíže. Nenutím tě, abys brala vážně moje důvody, ale nenechám se ani přinutit dělat něco, co by mi uškodilo. Pokud na tom budeš trvat, odejdu a najím se někde, kde mi to nebude škodit.“

Eva-Marie chvíli zírala nechápavě, pak vybuchla vztekem. „Tvoje výchova!“ zaječela na tátu, „Ty se klidně díváš, jak mě tvůj syn uráží, a nic na to neřekneš? Nebo snad taky myslíš, že takový kluk ví líp než já, co je správné?“

„Uklidni se, Evo. Denis to nemyslel špatně.“ řekl klidně.

„Denis nemyslí vůbec! Nechal si zblbnout hlavu knížkama a teď ji chce blbnout mým dětem! Nebylo nám líp, když byl pryč? Jestli mi chce kazit moje děti, tak ať táhne a chodí si sem jenom pro peníze, jako všichni ostatní!“

Otec sklopil oči a uklidňoval se. Já naopak pocítil, že bych měl taky něco říct. I když se to Evě nebude líbit.

„To slyším poprvé, že by táta někomu dal peníze! Pokud vím, každému dá maximálně dobrou radu, jak si je opatřit... a vůbec, kdo v Arminu na co potřebuje peníze?“

„No ovšem, ty peníze nepotřebuješ!“ obořila se na mne Eva, „Ty si chodíš nahý a ovoce trháš ze stromů; ale co já a moje děti? My snad máme taky chodit nazí a žebrat?“

Na Ríšovi a Andy bylo vidět, že by nebyli tak docela proti.

„Nechápu, proč se rozčiluješ.“ řekl jsem, „Pokud vím, vlastním určitý majetek, který vyplývá z dědictví po matce a finančních operací, kterých jsem se zúčastnil spolu s bratry a sestrami. Ty peníze spravuje otec prostřednictvím své banky; domnívám se, že to ti lidé dělají, jak nejlépe umí. Nebo snad někdo z ostatních má nějaké pochybnosti?“

Otec neřekl nic, zato Eva: „Já samozřejmě nevím, co podnikají! Ale každou chvíli sem jezdí, prohlížejí účty a dohadují se; jistě o penězích! Mně nikdo nechce nic říct, ale já stejně vím, že ti mazaní darebáci z tebe tahají po kouskách tvoje jmění!“

„Kdyby ses naučila číst bankovní účty, věděla bys, že společně podnikáme.“ řekl konečně otec, „Každé podnikání má samozřejmě své výnosy; ty si mladí ponechají nebo je investují. Za tebe tuhle práci vykonávám já, oni si ji dělají sami, ale jsou to jejich peníze a kromě tebe to každý ví!“

„Já se samozřejmě nevyznám v účtech, ježto jsem z vesnice!“ urazila se Eva, „Taky nejsem žádný účetní!“

Napadlo mi zeptat se, v čem se vlastně vyzná, ale mlčel jsem. Děti blýskaly očkama a byly rády, že jejich chování bylo staženo z programu rozpravy. Já se tedy obrátil na černého stolmistra a krátce vysvětlil, co mi může předložit a co ne. Je to starý moudrý muž, takže to netrvalo dlouho.

Eva se ještě krátce hádala; pak se uklidnila, nebo ji otec nějak přibrzdil, ale po celý večer nasupeně mlčela. Já se bavil převážně s dětmi, otec jedl mlčky. Čeleď se tvářila, jako že nic neslyšeli nebo nechápou.

'No, bezva.' řekl jsem si, 'Tady dlouho nebudu!'

Protože večeře probíhala v atmosféře ponurého ticha, měl jsem možnost promýšlet zdejší situaci i zaujmout k ní postoj. Musím se přiznat, že v záležitosti Evy otce příliš nechápu; jeho chování je nelogické, přestože vždy zdůrazňoval racionální a pragmatický přístup ke každému problému. Jejich vztah... vlastně nejsem schopen jej definovat. Je iracionální; otec v něm narušuje veškeré svoje pokyny a příkazy a jak se zdá, nedělá mu to těžkou hlavu. Snad bych se měl pokusit to pochopit.

Otec se setkal s Evou-Marií v Charryho vesnici, když přijel zaučit arminského císaře do funkce komthura. Musel tam zůstat po delší dobu, aby si mohl být jist úspěchem; a ježto je zvyklý si po dobu pobytu zajistit vhodnou partnerku, svedl Evu jako daleko nejhezčí děvče z celé vesnice. Slevil ze svých nároků; předtím si obvykle vybíral dámy ze šlechtických rodů, vysoké inteligence, často zanedbávané příliš zaměstnaným manželem. Eva byla dceruška místního starosty, zabedněného křupana s inteligencí jen o málo vyšší než jeho prasata. Při testech se zřejmě jevila jako vhodná; (pokud s ní vůbec nějaké testy dělal, já při tom nebyl) a otec se jí tedy věnoval. Eva se do něj zamilovala a po delší době se nechala svést; ovšem on tehdy procházel hlubokou depresí, celá Evropa se proti němu spikla a snažila se ho zabít i s námi. Tehdy zemřela matka, mne zavřeli do polepšovny a nastaly problémy, takže musel bojovat. Matku pomstil, z polepšovny mě vysekal, ale stejně opustil náš statek na Moravě a odešel.

Když se vrátil, zjistil, že Eva je v jiném stavu a rozhodl se vzít si ji za manželku, k údivu celé rodiny. Tehdy jsem ji taky poznal já; líbila se mi a bylo mi jí líto, takže jsem se rozhodl pečovat o ni a všestranně jí pomáhat. Tentýž postoj k ní zaujala většina rodu; jak to hodnotím, v podstatě na ni vyhlásili ochrannou péči, takže si mohla beztrestně dělat, co chtěla.

Důvod: Eva je neuvěřitelně hloupá. Když zvažuji její činnost, přicházím na možné vysvětlení: otec se rozhodl uskutečnit aspoň jeden pokus dodat inteligenci do naprostého telete. Že by ho zhýčkaly úspěchy, které měl se svými dětmi? Bez pochyby, jeho synové i dcery mají všichni neobyčejně vysokou inteligenci, občas se blížící genialitě. Kromě toho každý z nás vyniká schopnostmi paranormálními: telepatie, hypnóza aktivní i pasivní, práce se Živým Ohněm atd. Evu všechny ty činnosti děsí a odmítá se jimi zabývat, dokonce i jen být přítomna, když se provádějí pokusy nebo o tom je řeč. Odmítala chodit na přednášky, odmítala číst knihy... pokud něco četla, byly to hloupé románky o lásce z Červené knihovny, kde se dozvěděla o životě šlechty něco, co si představoval blbec autor. Ona tomu bohužel věřila a pokoušela se vztahovat to i na nás.

Já nevím, v Evropě by možná uspěla; ale odjela do Arminu. Hned na počátku války s Německem utržila zranění, otec se vyděsil, sbalil ji a odvezl na nějaký ostrov, kde ji vyléčil. Způsobilo to, že byla zhýčkaná ještě víc; my ostatní jsme prošli drastickou zkušeností války a ztvrdli na kámen. Pak jsme přišli sem do Arminu; zde císařovna Diana vyhlásila program kolonizace ostrova a vytvoření templářského státu. Rozhodla, že ačkoliv si všichni pamatujeme pokleslou morálku starého světa, tady na ni zapomeneme a pro naše děti stvoříme nový, ideální svět. Šlechta v čele se členy našeho rodu se do toho hned dala, ostatní se přizpůsobili; ovšem kromě Evy-Marie. Tu se nikdo neodvážil k ničemu nutit, ještě pořád ji všichni chránili před skutečností. Výsledkem je, že se stala ještě zpupnější a chová se tak hloupě, že to ohrožuje ji samotnou. A otec s tím nic nedělá...

Byl jsem rok mimo a pokud chápu situaci, je taková: v Eviných dětech Andree i Richardovi se probouzejí vlastnosti Baarfeltů. Uvědomují si to, touží po kontaktu s ostatními; jenže matka je zásadně proti a kazí jim co může. Zatím reagují dětskou vzdorovitostí, ale co udělají, až ještě vyrostou a jejich schopnosti zesílí? Potřeboval bych být s nimi, vést je, pomáhat jim; oni by taky chtěli, ale dokážu vydržet přítomnost Evy a nepohádat se s ní? Otec to řeší tak, že nevnímá; je to však vhodné a správné řešení?

Jediný, kdo měl při večeři dobrou náladu, byl Artanna. Hrál si s Andy a Ríšou, dokonce i malá Erika po něm natahovala ruce a on ji něžně olízl, k nelibosti Evy. Jeho skopičiny uvolnily napjatou atmosféru a děti trvaly na tom, že bude spát s nimi v jejich pokoji. Eva jim to zakázala a ony kupodivu poslechly; ještě větší šok jsem dostal, když na jejich omluvu spokojeně kývla a už se věcí nezabývala. Ona jim snad doopravdy věří!

Realita: každé dítě má svůj pokoj, malá Erika spává s chůvou, otec má spát s matkou, ale obvykle zůstává v pracovně. Andrea a Richard po večeři odešli do svých pokojů, kde zůstali, než se svlékli. Pak se šli vykoupat do fontány v parku a po chvilce pobíhání venku zalehli s Artannou v mém pokoji. Což jsem předpokládal; my dospělí jsme ještě chvilku poseděli, ale já se omluvil, že půjdu meditovat. Otec to uvítal, taky se zvedl a odešel; Eva vzápětí za ním.

Park je naštěstí dost velký, abych si našel klidné místo. Ujasnil jsem si, že možná byla chyba vyčlenit Evu-Marii z okruhu svých zájmů; i teď bych ji nechal, ale její chování je nebezpečné pro moje sourozence a v tom případě musím zasáhnout. Zatím nevím jak; rozhodl jsem se tedy oťukat si její mysl a pokusit se najít vhodný způsob.

Vyhledal jsem si Evu-Marii v prostoru a objevil ji kupodivu v otcově pracovně. Zabývala se svou oblíbenou činností: hádala se. A samozřejmě, tématem jejího hněvu jsem byl já.

„Denis – pořád jen tvůj Denis!“ ječela, „Nikdy nemyslíš na to, že máš i jiné děti – kromě něho!“

„Myslím na všechny, neboj se.“ odpovídal otec klidně.

„Ano, hlavně na ty parchanty, které máš kdoví s kterou poběhlicí! Těm dáváš všechno; a moje ubohé děti, zrozené řádně z počestného manželství, přehlížíš! Nemysli, že to nevím...“

„Nepřeháněj, má drahá...“ otcův hlas byl hebce sametový, jako když se pokouší někoho uklidnit, „Copak jim nevěnuji veškerou svou lásku a péči? Jsou přece stále se mnou; to o sobě nemůže říct nikdo jiný...“

„To by taky scházelo! A nelži mi do očí, prosím tě! Dobře vím, že nejradši máš toho svého Denise! Proč bys mu jinak odkázal celé svoje jmění? No řekni, proč má zdědit všechno právě on?“

„Protože je univerzálním dědicem, miláčku.“

„Nech si ty hloupé vtipy! Podle mne se má dědictví rozdělit spravedlivě mezi všechny legitimní děti. Denis čtvrtinu a moje děti tři čtvrtiny; tak to bude spravedlivé!“

„Nezdá se ti, že aby mohl někdo něco zdědit, musí napřed být mrtev právoplatný majitel? A já žiju, pokud vím...“

„Ve tvém věku by nebylo nic mimořádného, kdybys umřel...“

„V mém věku, proboha! Ještě mi není padesát!“

„Znala jsem padesátileté muže, kteří zemřeli během několika dní, to není nic divného. Myslíš někdy na to, že moje děti by musely jít žebrotou, kdyby se ti něco přihodilo?“

Otec se jenom rozesmál a neodpověděl.

„Nesměj se tak hloupě! Vidím, že ti na mně ani trochu nezáleží! Když už mě nemáš ani trochu rád, pomysli aspoň na to, že jsem si kvůli tobě zkazila život! Měl bys mít trochu odpovědnosti; ale to ty ne, ani trochu nemyslíš na své povinnosti! Měl bys v první řadě udělat všecko, abys zabezpečil mne a děti; a teprve potom se pouštět do svých výstředních dobrodružství!“

„Tvého zkaženého života je mi jistě líto. Bohužel zatím neležím na smrtelné posteli; a nikde není napsáno, že nebudu mít ještě kupu dalších dětí. Nebudu dělat žádné testamenty; platí ten, ve kterém je univerzálním dědicem Denis. Včetně příkazu, aby se jako hlava rodu postaral o dobro všech jeho členů. Je dost rozumný...“

„Dost rozumný, aby shrábl všecko pro sebe! Jen si nemysli, že ty jeho řeči jsou pravda! Netouží po majetku, to tak; předstírá to a ty mu věříš! Ale já vím, čím tě tak zlákal! Líbí se ti, že je čaroděj jako ty, že se zabývá zakázaným uměním! To je všecko, co na něm chválíš. Takový... švindl!“

Otec se opět jenom smál.

„Nesměj se, proboha! Já ten tvůj smích tak nesnáším! Na každou mou rozumnou výtku se jenom hloupě chechtáš!“

„Pokud se pamatuji, nevytkla jsi mi nic rozumného.“

„Ach Bože! Proč já si tě vůbec brala? Můj tatínek dobře věděl, proč mi tě nechtěl dát! Já se mohla provdat za tolik chlapců, mladších, hezčích, bohatších... no, to možná ne, ale určitě lepších než ty! Kam jsem dala oči, že jsem se musela zakoukat zrovna do takového...“

Otec se smál čím dál víc.

„Zlákal jsi mě tím, že jsi kníže, já budu kněžna a budu mít život... Ale co mám vlastně tady? Ve dne v noci se hádám s hloupými služkami nebo čumím do zdí tvého pitomého hradu! Celý den nevidím tvář cizího člověka, nikdo se mnou nepromluví, nikdo mi nic neřekne... to není život, to je peklo!“

„Tak dobře. Pozvu Julii nebo Magdu, ať nás přijdou navštívit.“

„Ne! Proboha, jen ne tvoje jízlivé jedovaté dcery! Jsou to zmije, jedna jako druhá; a kluci nejsou o nic lepší! Čím mě to Bůh potrestal; každý ze tvých dětí se mi jen posmívá, i ten malej frocek nade mnou ohrnuje nos! Julie; tu nechci víckrát vidět! Víš, co mi řekla, když tady byla posledně?“

„Řekla ti toho víc. Co máš konkrétně na mysli?“

„Řekla, že si za všecko můžu sama! Umíš si vůbec představit takovou drzost? Já můžu za to, že jsou na mě lidí nespravedliví a zlí! Já, která... Ach Bože, proč jsem nezůstala ve své vesnici? Proč tu koukám do zdi nebo se hádám s tvými sprostými nevychovanými dcerami...“

„Jsou tady snad i jiní lidé!“

„Kteří, prosím tě, kteří, řekni mi! Diana s jejím válečnickým vychloubáním? Té mám tak akorát dost. Nebo snad její kompaňonka Mabel? Ty myslí jen na svou parádu!“

„Když tobě nikdo nevyhovuje, má drahá. A co Veronika...?“

„Cože, ta? Ach, teď jsem to pochopila! Tobě nejde o Veroniku, ale o její sestru, Valérii z Mendozy! Bože, já nešťastná...“

„Nechápu, co máš proti Valérii...“

„Nic! Nic nemám proti té děvce proradné, docela nic. Jen to, že její Christian se povážlivě a urážlivě podobá mému Richardovi! Jinak proti ní už nemám nic!“

„Hm. Opravdu?“

„A to je vše, co mi chceš říct? Ty ses vyspal s takovou... s tou nejhorší děvkou z celýho Arminu! Nebo to snad chceš zapřít, jako zapíráš všecko?“

„Když to chceš vědět, tak tedy ano.“

Eva zaječela, jako když ji píchne. „Proč, pro všecko na světě? Proč mě ponižuješ tím, že se stýkáš s takovou...“

„Říct ti to můžu. Když přijdu k Valérii, vítá mě jako přítele, stará se o mne, nikdy mi nic nevyčítá. Představ si, že jsem zatoužil po ženě, která když jsem s ní, není na mne protivná!“

„Tak já jsem protivná? Já, která ti obětovala mládí, která jsem kvůli tobě opustila ubohého starého otce a šla sem, do téhle hrozné divočiny?“

„Můžeš se kdykoliv ke svému otci vrátit, chceš-li.“

„Já vím; abych ztratila nárok na dědictví, že? Jenomže toho se nedočkáš; jsem tvoje zákonitá manželka a mám svoje práva, víš? Práva vyplývající ze zákona!“

„Já ti snad tvoje práva neupírám!“

„Jak to že ne? Právě jsi řekl, že hodláš rozdělit část jmění i mezi svoje nemanželské děti! Na to nemáš právo! Chceš nad dát dokonce podíl i spratkovi té děvky, té odporné coury...“

„Pokud vím, Valérie nikdy nenazvala žádnou ženu děvkou ani courou. Je slušně vychovaná a...“

„A já ne, viď? A to ti vadí? Jenomže já jsem z vesnice, víš? Když jsi to věděl, nemusel sis mě brát. Kde jsem se měla naučit slušným způsobům, podle tebe? Já musela od malička pracovat, ne se válet a užívat si jako panstvo...“

„Chceš-li se zlepšit, můžeš pobýt nějaký čas mezi ostatními u dvora. Pobyt mezi ušlechtilými lidmi zjemňuje duši...“

„Mezi těmi tam? Nikdy! Dokonce snad ještě na Atanoru; koupat se v Ohni a vyvádět zpustlosti, ne? Pamatuj si, ty ženské pro mne neznamenají slušnou společnost, a nikdy znamenat nebudou!“

„Pak si ovšem nemáš na co stěžovat.“

„Ale ovšem, že si mám na co stěžovat! V první řadě na tebe, ty nemravo! Jak ses jen mohl opovážit spát s tou... nevím, jakým titulem se honosí Valérie z Mendozy. Jak jsi to mohl udělat?“ Když neodpovídal, zvýšila hlas: „Pamatuj si, že to víckrát neuděláš! A jestli to uděláš, tak já...“

„Ty co?“

„Nepustím tě dnes večer do své ložnice!“

Otec povytáhl jedno obočí. „To jsi mě opravdu vyděsila.“

„Cože? Chceš tím říct, že bys za mnou nepřišel?“

„Po tom, co jsi mi řekla?“

„A to mne ani nepřijdeš odprosit?“

„Mám práci. Nadávej mi laskavě, když nejsem doma!“

Eva za sebou práskla dveřmi; pak jsem slyšel už jen její pláč.

Otec zůstal sedět v pracovně, ale nepracoval; jeho myšlenky se týkaly Valérie. Byl natolik rozrušen, že si snad nepovšiml, že ho opatrně sleduji; a já měl původně jiný úmysl, ale teď jsem byl zasažen dotykem Valérie a vytržen ze svého klidu.

Nemohu si pomoci, fascinuje mne. Obávám se, že si mne nikdy pořádně nevšimla a nemá tušení, co bych po ní chtěl, ale stačí to, co si o ní pamatuje otec... Aspoň jednou se smět dotknout její hebké kůže, třeba konečky prstů! Její pokožka je skutečně hladká nad veškeré pomyšlení, každý den se koupe v Živém Ohni, ten ji dokonale očistí... Vypadá na šestnáct, možná i na míň, to já vypadám starší...

Ale co mne fascinuje, je rozsah jejích schopností. Když vstoupí do meditace, je schopna spojit se s celým vesmírem; a co víc, ona tam vezme na procházku i každého, kdo chce jít s ní! Nejdřív jej očistí Ohněm; pak se s ním spojí v milostné extázi a osvobodí jej od každé rušivé myšlenky; když takto spojí tělo i mysl, odvede ho do některého z vyšších světů a tam...

V té fázi si mne otec všiml. Nejdřív nechápal, co se stalo; dokonce jsem se polekal, že se rozhněvá, zvlášť po nepříjemné hádce s Evou. Ale zachoval se dokonale: spojil mne s Valérií.

Jak to mám vysvětlit? Náhle jsem byl s ní; otec se stáhl, zůstal v pozadí jako pozorovatel a ještě pomáhal. Valérie se zmocnila mého těla a dělala si s ním, co ji napadlo, ovládla mne směs nejrůznějších pocitů: vytržení, bolest, ponížení, slast... do našeho spojení se přimíchaly ještě nějaké cizí mysli, nevěděl jsem kdo, snad dívky z jejího kláštera na Atanoru, snad jejich milenci pro dnešní noc, nebo dokonce bytosti z jiné úrovně světů? Šlo to tak rychle za sebou, že jsem nestačil odstínit jedno od druhého, zmítal se mezi nimi jako hračka v cizích rukou, byl členem Společenství, ale tím posledním, co si nemůže nic dovolit, jen se podřizuje všemu, co s ním dělají oni... Hráli si se mnou a smáli se mi.

Ale stejně jsem postřehl ještě jeden dotyk cizí mysli; ta byla mnohem méně vyvinutá než moje a zaváhal jsem, kdo je to. Snad ne Richard? Ale jen mě to napadlo, otec prudce zrušil celé spojení a já se propadl do naší tiché meditační zahrady. To náhlé přerušení všeho mnou otřáslo; uvědomil jsem si, jak jsem slabý a bezbranný proti vůli druhých, otce, Valérie... všech!

Tak jsem zůstal ležet na trávníku a brečel jako malé děcko; pak jsem se zvedl a vrátil se do svého pokoje.

„Nevykoupal ses!“ obvinil mne Artanna.

„To víš. Měl jsem jiné starosti...“

Ráno byl otec příjemný, uhlazený a svěží, Eva usměvavá, laskavá a přívětivá. Sešli se až u snídaně, otec ji políbil na tvář a vlídně s ní rozprávěl, jako by se nic nestalo. Já seděl jako na trní a čekal, kdy mi něco řekne. Taky řekl:

„Myslím, Denisi, že bys mi mohl pomáhat při práci. Potřebuju vypracovat plány opevnění... máš dost schopností, tak...“

„S radostí!“

Pracovat s otcem je rozkoš; zejména to, co jí předchází. Než jsme začali, navrhl, abych si prohlédl všechny jeho záměry přímo v mysli; dovolil mi propojit se a prozkoumat cokoliv, co mne zajímá. To mimořádně zdůraznil.

Neřekl jsem to; ale když jsem mu pohlédl do očí, byly usměvavé. Věděl jsem, že kdyby tady Valérie byla, rozdělil by se se mnou o ni; ne, rozdělil by se s celým světem! Jeho láska obsahuje skutečně všechny živé bytosti; je možné, aby skutečně cítil každé stvoření jako součást sebe sama? A dokážu to někdy já?

Hovořili jsme o betonových bastionech, kamenných kvádrech, průraznosti dělostřeleckých nábojů. Nedotkli jsme se ničeho, na čem záleží, ale věděli jsme to oba. Artanna ležel na koberci, pročítal si velký ilustrovaný atlas světa a snil o toulkách.

Zabral jsem se do práce; nikdy jsem nepracoval s rýsovacím prknem a chvilku trvalo, než jsem to dokonale ovládl. Bavilo mne to; když to otec viděl, přenechal mi to úplně a věnoval se práci na svém nejdůležitějším díle, Grimoriu. Je to v podstatě soupis jeho znalostí z různých oborů magie, určený k připomenutí některých postupů jemu samotnému, případně tomu, kdo bude jeho znalosti potřebovat. Třeba mně; ovšem kdy budu rozumět jeho textům tak dokonale, jak bych chtěl?

Přesvědčil jsem se, že má skutečně zájem předat mi vše, co dokážu zvládnout. Kdysi přede mnou někdo žvanil nesmysly, že velcí čarodějové svoje znalosti utajují. Blbost; jen kdyby druzí dokázali pochopit, co jim otec chce předat! Sotva postřehl známku porozumění, neustále je vzdělával. Ale ani já sám nejsem vždycky schopen dokonalého chápání...

Toužil jsem po Valérii. Po jejím těle i po její duši, nevím po čem víc. Styděl jsem se o tom začít rozhovor, ale otec to věděl, prakticky o všem, co se kolem dělo, ačkoliv to nedával nijak najevo. Přemýšlel jsem, jakým utrpením pro něho musí být věčné hádky s Evou; ale pak jsem pochopil, že se mýlím. On se s ní v podstatě hádá rád; je to pro něj relaxace, hra na obyčejnou lidskou bytost. Kdo jiný existuje ve vesmíru, kdo by si troufal se s ním hádat? A taky, každého jiného by okamžitě zničil, jen kdyby u něj postřehl náznak drzosti.

Přijal jsem rozhodnutí: když s ní něco nedělá on, nebudu s tím dělat nic ani já. Samozřejmě to znamená, že Richard, Andrea a Erika budou mít těžší nástup k Učení; ale snad právě to je naučí cílevědomosti a vytrvalosti.

Protože na otcovu radu jsem se seznámil s nejnovějšími potomky velkorodu, jeho vnoučaty, mými synovci a neteřemi. Všechny sestry se totiž předhánějí, aby přivedly na svět hodně dětí; a milují je natolik, že je chrání před každým zlým vlivem. Odvažuji se soudit, že to budou pěkně rozmazlený bestie.

Hele, ty chytrej! sekla mě v odpověď Magda, Pořiď si napřed taky nějaký děcko a potom kecej, jo? Ještě jsme ani neměly tu čest poznat nějakou tvoji nevěstu...

Taky nebudete! naštval jsem se, Až si nějakou holku vyberu, tak se odstíníme tak dokonale, že nás nenajdou ani démoni!

Načež se mi vysmáli, ale já nad tím vážně uvažoval. Před lidmi skutečně jde leccos dost dobře odstínit, ale před elfy? A vůbec, když mají rozsah mysli jako Valérie... Moment, je Valérie vůbec člověk? Samozřejmě ne, její matka byla otcova nevlastní sestra, takže všichni Mendozové jsou přirozeně naši příbuzní! To už se ničemu nedivím!

Otec mne vyzval, abych mu předvedl, co jsem se naučil s Ohněm. Není toho tolik, jak očekával; předvedl jsem, že umím postavit Ohni bariéru v předem určeném místě a on nejde dál. V praxi: dám pokyn, aby mi očistil celé tělo kromě hlavy. On to udělá, moji hlavu obklopí určitou hradbou, takže mi nespálí ani vlasy, ani ty náznaky vousů, co mi rostou na bradě. Dál umím vytvořit Oheň na malém prostoru, třeba na dlani; vznikne kulička jako tenisák, se kterou si můžu hrát, očistit jí přesně určenou část těla a až je to skončeno, uhasím ho nebo zhasne sám.

Otec mne pochválil a požádal, abych to předvedl na něm. Udělal jsem to; Oheň mu očistil tělo, ale hlavu ponechal nedotčenou. Pak chtěly totéž děti; udělal jsem to a tentokrát vytvořil dvě ochranné bariéry, pro každého jednu. Jenže darebák Ríša prorazil moji blokádu a zrušil ji; tím jim shořely vlasy, Andy vřískala a mlátila ho a Ríša se smál; potom se uklidnila a oba zároveň jásali nad svou dovedností.

No a Eva-Marie se pochopitelně naštvala. Mně toho moc neřekla, ale otci ztropila další scénu, kterou jsem sice nesledoval, ale vím, že se jejímu běsnění jenom smál. Ríšu a Andy jsem měl pořád někde za zadkem, slídily po mně a zkoušely mi ještě něco přečíst z mysli; byl jsem nucen vymýšlet složité blokády a doufat, že se o Ohni nic podstatného nedozvědí, protože byli schopni využívat jej k soubojům vzájemným i s jinými, ničení věcí a vůbec. Mít takové sourozence není lehké.

Mít syna jako ty taky není žádný terno. řekl by otec.

Dohodli jsme se (dokonce verbálně), že abych se trochu vykrmil, budeme společně vařit. Kuchyňský personál byl samozřejmě ochoten vyhovět a s nadšením podával vše, co jsme chtěli, tak jsem mohl uvařit jídlo dle bráhmanských zásad. Přiznávám, otci je celkem jedno, co pojídá; aby uklidnil Evu, většinou snědl vše, co mu předložila. Ale na mne byl hrdý.

Neuvádím žádný záznam našeho rozhovoru; v podstatě není co zaznamenávat. Mluvili jsme málo; spíš společně meditovali. Dokázal jsem se s ním propojit kdykoliv, ani jsme nemuseli být v dosahu; právě tehdy jsme také objevili možnost nechat jednu část mysli pracovat na tom co děláme, druhou si něco povídat. Vydalo by to na hodně knih, kdybych to zaznamenal.

Taky mi dal dárek: zlatou náušnici, dost velkou a nápadnou, vyrobenou speciálně pro něho na Atanoru. Dar Valérie, aby se s ní mohl kdykoliv spojit na dálku; teď už to nepotřebuje, má stálý most, který vytváří myslí. Valérie nadšeně souhlasila, abych si ji nechal; slíbila, že se se mnou podělí o všechny své zážitky a příhody, a kdybych chtěl náhodou ještě něco dalšího, zapojí svoje dívky, svá ochranná božstva i sebe samotnou, aby mi poskytla cokoliv. Docela tomu věřím, ale žasnu.

Vztahy s Andreou a Richardem se během těch pár dní vyhrotily natolik, že jsem jim začal říkat Skřeti. Nedělali v podstatě nic špatného, ale soustavně za mnou slídili a snažili se zjistit, co by se ještě mohli naučit. Stále (v nejnevhodnějších okamžicích) se pokoušeli zapálit Živý Oheň; a bohužel, úspěch nebyl vyloučen. Musel jsem být na stráži, protože i když jsem si od nich vyžádal jakýsi slib, nemohl jsem si být nikdy jist, zda jej dodrží.

„Co mi uděláš, když neposlechnu?“ zeptal se mě Ríša přímo.

Vím, že nemůžu udělat nic; oni to taky vědí. Smáli se mi do očí; byla to hra, ale jejich hračky měly sílu. Teď se pokoušeli po mém příkladu komunikovat s Božstvy, a to už začínalo být nebezpečné. Něco jsem je (hlupák) dokonce naučil sám; myslel jsem, když se jich dotkne nezměrná láska Boží, procházející celým vesmírem, pochopí a polepší se. Pochopili hlavně to, že Bůh je tak nezměrně milostivý, že jim odpustí cokoliv; a taky, že od Něho můžou získat spoustu výhod. Krutě jsem je podcenil; myslíte taky, že malé děti jsou čisté, nezkažené, neschopné záludnosti a podvodu? Tak se seznamte s mými sourozenci!

Drobná poznámka o tom, jak to posuzuje Bůh: pro Něho jsme tři zcela rovnocenné živé bytosti. Bytost Denis si přeje A., bytost Richard B., bytost Andrea C. Tato přání jsou protichůdná, třeba bytost B. a C. si přejí zničit něco, na čem bytosti A. mimořádně záleží. Bůh se do jejich sporu přímo nevměšuje, dalo by se říct, že je mu to jedno. A. má mít sílu se obhájit, dostává jí dost. Že je natolik opatrný, aby neublížil svým soupeřům? No dobře, snad je to malé bezvýznamné plus. Že bytostí B. a C. jsou bezohledné? Žádná křeč, během života se napraví a polepší, uznají svou chybu, až budou umírat, ono se jim to sečte. Ale tu energii dostávají, přesněji jsou schopny si ji vzít.

Otec se choval zhruba jako Bůh: smál se. Já se většinou taky bavil, ony ty jejich dětské pokusy nebyly tak nebezpečné, ovšem za pár let, až se k nim připojí ještě maličká Erika... A abych nezapomněl, otec se netajil přáním mít ve vhodné době s Evou ještě nějaké další děti, pokud bude mít náladu. Stejně tak má v plánu přivést na svět další děti s jinými ženami. Když jsem se ho opatrně zeptal, zda to považuje za rozumné, zasmál se a navrhl, abych dělal totéž.

Dokonce se mu povedlo mě naštvat. „Já vím, proč tolik toužíš, abych měl co nejdřív děti! Chceš je podrobit svým výzkumům, chceš vědět, kolik z tvé osobnosti se do nich promítlo!“ křičel jsem.

„Ano, to chci.“ přiznal s úsměvem.

„A nad důsledky pro ostatní lidi se nezamýšlíš?“

„Právě ty důsledky mě mimořádně zajímají!“

Neměl jsem to asi dělat, ale abych ho pochopil, propojil jsem s ním mysl a on mi předestřel plán, který vymysleli, to se ví s Valérií, jednou v noci po mimořádně krásném milování. Byl to plán dost odvážný: zaplavit svými potomky celý Armin a geneticky je propojit, aby se vzájemně co nejvíc prokřížili. Tím vznikne situace, kdy individuální vlastnosti Baarfeltů se stanou výchozí vlastností celého národa či rasy; kdyby se to podařilo, celý Armin by se dostal o úroveň výš. Byli si vědomí, že to nebude hned a že to nebude lehké, ale byli ochotni to risknout a každý, kdo se o tom dověděl, byl ochoten jim pomáhat. Kromě Evy-Marie, samozřejmě; ta by to stejně nepochopila.

Taky jsem byl ohromen, když jsem pochopil; připadá mi to dost troufalé vůči zbytku světa i vůči nadřazeným světům. Otec potvrdil, že je to opravdu neskutečná drzost; něco podobného si naposledy dovolili stavbou Babylónské věže. Ale jak sondoval vyšší dimenze, nezdálo se mu, že by odpor vůči plánu byl tak velký; že by souhlasili? Rozhodně nás nechají dělat, co nás napadne. Prozatím.

Zajímal mě názor sester, zejména Julie, která byla vždy největší strážkyní rodinné morálky. Propojit se s ní je lehké, má veliké vrozené disposice. Uvítala mě vlídně a zaujala zhruba tento postoj: nadšeně souhlasí, je ochotna přivést na svět tolik dětí, kolik jich Prozřetelnost hodlá darovat. Ovšem pouze se svým manželem, vévodou Janem Dunbarem; vkřížení dalších prozatím odmítá. Nemá však námitek, aby Jan obohatil svůj harém o další ženy, a to jak z kast odpovídajících, tak podřízených. Ráda ho při podobných hrách sleduje a sonduje prožitky svých mladších sester; mimořádně ji vzrušují zejména kontakty se ženami černé, hnědé i žluté rasy, čím exotičtější, tím lepší. Všeobecně se zajímá o neobvyklé lidské kultury; v tomto momentě se odklonila od tématu a začala mi předvádět svoje výzkumy národů v Togu a Dahome, což je na západním pobřeží Afriky. Když nic jiného, podařilo se jí vzbudit ve mně touhu po černých ženách.

(Všeobecně: téměř každé propojení mysli mi způsobí prudkou touhu jak po adresátce kontaktu, tak po dalších osobách, které mi zprostředkuje. Budu s tím muset něco dělat. Otec se směje a radí mi, abych si co nejdřív našel skutečné živé děvče).

Tak jsem se stal součástí plánu a od té chvíle mám další soubor problémů. Už vím, že tomu neuteču a budu se muset zapojit; ale copak je to tak lehké, jak si myslíte? Uvědomte si, že je to náročná práce a nemám tolik času...

Avšak všeho neštěstí nebyl dosud konec. Otec se rozhodl přesunout na mne část svých státnických povinností, jak jsem ostatně čekal. Je odpovědný za všechno a cokoliv, takže copak to bude? Politická ekonomie, ach jo. Když mi to řekl, setkal se s přesně takovým odporem, jak očekával.

„Jak dokonale ovládáš transformační a kreativní magii?“ otázal se.

Zvolal jsem: „Tati, ne! Jsem ještě dítě! Slituj se nade mnou!“

A on odpověděl: „Ne, žádnou milost! Je to tvůj trest!“

Tak jsem pochopil, že budu muset začít pracovat. Nechtěl jsem, samozřejmě se toužím zabývat pouze čistým poznáním; znáte můj postoj k aplikované magii, ne? Jenže odmlouvat tatínkovi se nesmí! Hlavně tomu mému.

A on nelítostně pokračoval: „Všiml jsem si, že si píšeš nějaké poznámky. Tak si zkus napřed ujasnit, jak budeš postupovat...“

No prosím. Jak chcete, já vás varoval. Začnu s přednáškou.

Tedy, magii rozdělujeme na iluzorní, transformační a kreativní. Samozřejmě ne vždy je tak snadné poznat o co jde, různě se mísí a proplétají, tohle je hrubá orientace. Zatímco iluze zvládne každý, kdo šel jednou kolem, na transformaci je už potřeba něco umět a na tvorbu musí být skutečný Mistr. Spolehlivé znám dva, otce a Valérii. Ostatní jsou na různém stupni výuky.

Když nás na Baarfeltu navštíví nepoučený host, obvykle zírá a nechápe, jak se podařilo postavit v tak krátkém městě město, hrad a všechno ostatní. Používá termínů jako kouzla a zázraky, marně jim vysvětlujeme, že magie je věda jako každá jiná a všechno se dá, když víme jak. Kámen a kov jsou pouze struktury, složené z přesně definovaných molekul a atomů. Máme-li jiné molekuly a atomy, můžeme přestrukturovat jejich konfiguraci a změnit něco na něco jiného. Velkou výhodou je, když víme, jak má vypadat konečný výsledek.

Čaroděj... budu používat obvyklých zkratek. Jsme odborníci.

WZ (wizzard) = čaroděj všeobecně, člen bráhmanské varny

I = iluzorní magie, T = transformační, C = kreativní

TP = telepatie, schopnost propojení (P) na dálku

FF = free fighter, člen kšatrijské (bojovnické) varny

WF = wiz fighter, osoba ovládající boj i magii, obvykle obojí mizerně

E+ = kladná energie, E- = záporná, rušivá energie (emocionální situace mysli jednotlivce)

MA (matter) = Dílo, věc, důvod nasazení, problém, který se má vyřešit

(co si sakra myslíš, že děláš?)

Člověk, který se rozhodne něco vybudovat, má několik možností:

1.Začít stavět klasickým způsobem z kamene, cihel, dřeva atd.

2.Nechat si postavit patřičnou stavbu od WZ vyššího stupně

3.Používat nejrůznějších kombinací, jak Pánbůh dá.

Nejobvyklejší způsob je třetí. Vysvětlím proč.

První metodu používají zejména lidé, kteří z nezkušenosti (nebo naopak po řadě zkušeností) nemají rádi čaroděje.

Otec používá druhého.

Zájemce o stavbu nejdřív vypracuje plány. To trvá různě dlouho, podle toho jakou má představu, co vlastně chce. Pak je zkonzultuje se všemi, kdo do toho mají co kecat a komu má MA sloužit. Když dosáhne dohody, navštíví zkušenou čarodějku a zeptá se jí, kdy by měla čas a chuť. Chuť obvykle nemá žádnou, naopak spoustu výmluv: k čemu MA bude, jestli není proti záměrům Božím a jejímu osobnímu přesvědčení, zda je skutečně nezbytné, aby to dělala ona, jestli by nestačila nějaká jiná atd. Pokud se podaří ji ukecat, začne propočítávat, koho všecko bude potřebovat za spolupracovníky, zejména jak velké množství je zapotřebí energie. Radši víc než míň. Úkolem investora je shromáždit všechny (maximální počet) potřebných na jedno místo v jednu dobu. Většina se nachází na neznámém místě, mají jinou práci nebo se vzpamatovávají po minulé (dost náročné) akci. Některé se vůbec nepodaří najít, jejich přátelé se domnívají, že zahynuli. Moudřejší kamarádi žasnou, že se vůbec podařilo přesvědčit WZ, aby se touto akcí zabývala. Investor si zoufá a uvažuje, že to vzdá.

Pokud ho dosavadní zážitky neodradily, shromáždí se mu v určeném čase na místě stavby větší počet podivných osobností, patřících k cowenu dotyčné WZ. Většina má zvláštní a neobvyklé požadavky na stravu, chování okolí a zábavu. Ta poslední podmínka je nejdůležitější, neboť úspěch MA závisí na jejich dobré náladě. Zatímco spokojená WZ udělá pro kamaráda cokoliv, je rozladěná schopna ve stejné míře ničit. A nic ji nezastaví.

Co jsem ještě neřekl: úspěch se nedá v žádném případě vynutit. Není možno uzavřít nějakou smlouvu o dílo, nic není zaručeno. Pro cowen je to jakýsi druh pokusu, který může, ale nemusí vyjít. Všichni přítomní neustále sledují příznivá a nepříznivá znamení, která mohou výsledek posílit nebo zhatit. Když někomu něco přelítne přes nos...

V praxi vypadá situace tak, že přítomní se pohybují po areálu, klábosí, hrají na hudební nástroje, zpívají, tančí, jedí, popíjejí, vítají se s nově příchozími, sdělují si novinky, hádají se o chovu koní, zbraních a dobrodružných výpravách, flirtují, diskutují, hrají míčové hry, koupou se, uctívají rozličná božstva na provizorních oltářích, navazují známosti a občas se věnují sexu. Vrchní čarodějka i ostatní WZ dělají totéž, pouze se čas od času dohadují o energetické bilanci a pokud se jim nezdá uspokojivá, pobízejí přítomné k vyšší aktivitě.

Zdaleka ne všichni jsou WZ, většina mužů jsou bojovníci. Příslušnost ke kastě nikdo nezjišťuje, vítán je kdokoliv E+. Žádoucí jsou zejména ti, které WZ doposud neznají (aspoň sexuálně). V průběhu dne probíhají kromě namlouvání také napolo veřejné přednášky a semináře, kdy se leckdo může leccos naučit, ale nemusí, pokud nechce nebo je příliš hloupý. Též dochází k soubojům a rvačkám, ve dvou, ve třech nebo všeobecným, ale zakončeným obvykle smířením. Ve všeobecnosti to vypadá jako mejdan.

Po setmění nabydou diskuse na prudkosti, změní se téměř v hádky. Pokud se bojuje, tak podstatně ostřeji, mnoho přítomných je opilých, jejich vášně stoupají do nepříčetna. Totéž platí o milostných vztazích, které se zvrhnou do orgií a často zachytí všechny, kromě osob zvlášť chráněných. To se týká pomocnic WZ, které jsou Panny, zřetelně označené a procházející vším tím zmatkem, jako by byly neviditelné. WZ častěji než dřív testují E bilanci, vysílají nenápadné impulsy nebo dokonce dávají přímé rozkazy. Začínají se věnovat i sledování času.

Okolo půlnoci jsou všichni ve stavu blízkém šílenství. Většina už vůbec netuší, kde se ocitli, co tam dělají a jak na to přišli. Tehdy WZ konečně vydá povel svému cowenu, její pomocnice vytvoří obvykle půlkruh s ohniskem v místě akce a propojí se rukama. Energie, kterou po celou dobu sbíraly od všech přítomných, v té době už občas bývá viditelná. Kdo je ještě schopen udržet se na nohou a mít oči otevřené, může spatřit zajímavé věci.

Velitelka soustředí energii na požadované místo. Nejdřív se začne tvořit tmavá mlha, která za dost zajímavých světelných efektů přechází do krystalické struktury a nabírá žádoucí tvar. Čarodějka upadá do extáze, svíjí se v křečích, z prstů jí srší jiskry; pokud si pro efekt ponechala nějaké oblečení či dokonce vlasy, často shoří. Její šperky se rozzáří tak, že z nich vyletují blesky, další plamínky šlehají z očí, nosu, uší, křičí bolestí a z úst chrlí oheň. Zmítá se v sérii orgasmů. Většina pomocnic také propadá extázi, ale snaží se držet jakž takž při vědomí.

Když vytvářená struktura dosáhne ideálního tvaru a složení, přestane do ní dodávat energii a věnuje se zafixování, zpevnění a sladění s okolním prostředím. Vytvořený předmět přestává zářit, okolí přestává projevovat odpor proti jeho přítomnosti. Příroda se snaží vyrovnat úbytek energie, která byla násilím přeměněna v hmotu. Vyčerpaná čarodějka se zvolna uklidňuje, pomocnice ji ošetřují (posilují Ohněm), konejší a ukládají k odpočinku. Ostatní, pokud už nepadli vyčerpáním, také uléhají, vše kromě hlídek postupně utichá a nastává klid. Až na to, že uprostřed zelené louky stojí nádherná stavba, která tam předtím nebyla.

Vypadá to jednoduše, co? Jenže to je popis ideálního stavu, kdy vše probíhá tak, jak má. Což nemusí, možností narazit je mnoho. Uvedu ty nejdůležitější, před kterými se varuje už při studiu:

Nejhorší možnost je, že WZ neudrží požadovanou strukturu a dojde k výbuchu jádra některého atomu. Od něj vybuchnou další v sousedství a dochází k řetězové reakci – ne sice okamžitě, ale během zlomku vteřiny. Výsledek? Kráter o průměru několika kilometrů, zamořený jakýmsi svinstvem na padesát let. Samozřejmě životu nebezpečným. Nám se to ještě nestalo, ale v dávné minulosti několikrát a pisatelé moudrých knih se ještě pamatují. Občas takový výbuch znamenal zánik prosperující civilizace.

Méně nebezpečný je případ, kdy se dílo sice zhroutí v průběhu vytváření, ale nedojde k rozpadu atomů. V tom případě vznikne malebná zřícenina, eventuálně oblak prachu, za což WZ sklidí posměch a nadávky. Pokud se jí to stane víc než dvakrát, je pro ni lepší se rychle vdát a odjet někam na odlehlou farmu pěstovat zelí.

Může se stát, že dílo se podaří, ale WZ při něm vydá tolik energie, že se nevzpamatuje a zemře vyčerpáním. Ani to se nepovažuje za žádoucí.

Další nepodařené akce již nejsou tak drastické. Ale připomíná se:

Před započetím práce je bezpodmínečně nutné, aby si WZ ujasnila, co chce vlastně vytvořit. Je znám případ, kdy sice vyrobila nádhernou stavbu, kopii Dóžecího paláce v Benátkách, ale zapomněla na vnitřní prostory, takže celý vnitřek byl vyplněn toutéž hmotou. A aby bylo víc ostudy, kompaktní a tak skvěle zafixovanou, že šla velmi těžko zrušit. Ach jo!

(Majitel kupodivu následný šok přežil, dokonce ji ani nezabil. Teď bydlí v jeskyni, vydlabané v prostoru hlavního vchodu, a ve volném čase kutá další jeskyně v tvrdém kameni. Bůh žehnej jeho úsilí.)

Stavby většího rozsahu obvykle vyžadují víc energie a shromáždění většího množství hmoty ze širšího okolí. Chytřejší WZ proto raději postupují metodou postupného vytváření: nejdřív hrubou stavbu, pak důkladná prohlídka a až po schválení další úpravy, třeba mramorové obložení. Je to lepší i proto, aby si investor ujasnil, co vlastně chce.

Z toho důvodu existují různě po kraji rozestavěné objekty, třeba jen věž opevnění s jednou zdí, a nic víc. Na další pokračování nebylo dost energie, nebo si majitel své záměry rozmyslel.

Otec má proti jiným spoustu výhod: přesně ví, co chce a ovládá techniku, kterou se to vytváří. Dále: může se spolehnout, že na jeho výzvu se většina pozvaných skutečně dostaví. Včetně Valérie a jejích kamarádek; nedělá to pokaždé sama, často nechá pracovat zkušenou asistentku a sama provádí supervizi, dohlíží a opravuje případné chyby. I asistentkám se to líbí, hlavně když jim otec předává své záměry v Propojení.

Udělat kopii něčeho existujícího je jednoduché. Dejme tomu chrám, který otec navštívil a dobře si ho pamatuje. Prohovoří to s Valérií, nejlépe na několikrát v průběhu milostné schůzky, tak se jim oběma nejlíp plánuje. Valérie odmítá tu věc stavět, laškuje, hádá se, (případně pere) a nakonec mu podstrčí svou oblíbenou žákyni, která by to zvládla, jen chtít. Dívka má samozřejmě zájem, o milování i jeho vzpomínky. Propojují se několikrát za různých okolností, až se všichni ujistí, že mají jasnou představu o MA. Pak svolají výše popsaný cowen a uspořádají pro ně několikadenní zábavu, během níž vznikne přepychová stavba.

Účastníkem akce je dejme tomu chamtivý podnikatel, který dojde k názoru, že stavět tímto způsobem je jednoduché a že by bylo pěkné, kdyby mu stejně postavili třeba továrnu na boty. První problém obejde snadno, má známosti, díky kterým může přijít na Atanor a vysvětlit tam svoje záměry. Ovšem pokud se domníval, že WZ budou nadšeny, mýlil se; každá ho odbývá, nemá čas, musí dělat něco mnohem důležitějšího. Že jim nabízí peníze? Pokud z úcty k Bohu, tak je to od něj hezké, pokud jako odměnu za práci, je drzost předpokládat u tak vznešených osob, že by se tím nechaly ovlivnit! Ale konečně se podaří někoho umluvit, aby se věcí zabýval.

Jak má stavba vypadat a kde má stát? Máš o tom nějakou představu? Pokouší se vysvětlit, že kdysi kdesi cosi viděl, ale nechtěl by to přesně tak, ale malinko jinak, jako když... no přece chápete, ne? Nechápou, jeho problémy jsou jim vzdálené. Dokážou stavět i podle plánů, ale ty musí nejdřív někdo nakreslit! Požadujeme jasné zadání!

Konečně se podaří vyřešit všechny obtíže. Na akci nepřijede Valérie, má jiné starosti, ale nějaká jiná – dejme tomu ta, co postavila chrám Baarfeltovi, tedy se zkušenostmi. Jako dvojku s ní pošlou Pannu, která je ve svých šestnácti pevně přesvědčená, že nosit obuv je neodpustitelná změkčilost, vhodná tak pro invalidy a starce nad hrobem. Je dokonale znalá všech předpisů a odhodlaná raději hrdinsky padnout, než připustit jejich nedodržení. Určitě talentovaná, ale nafoukaná, arogantní, vznětlivá, urážlivá, i na Atanorské poměry mimořádně protivná. Z cowenu přijede třetina lidí, místo ostatních začátečníci, kteří nemají tušení, co se kolem děje. WZ se mračí a prská. Ztrácí rozvahu a ví to, což je pro ni další rána. Nejradši by všeho nechala a utekla, jen mít důvod!

A za této situace přijde Panna se závažnou stížností: v blízkosti stavby bylo zabito nějaké zvíře nedostatečně rituálním způsobem. Čarodějka si jde okamžitě stěžovat k podnikateli, ten ale vůbec nechápe, oč jde. Jako vaišja je zvyklý se dohodnout, tak to zkusí i nyní:

„Ale... to by se přece dalo nějak rozumně vyřešit, ne?“

„Jistě. Nejlíp s jinou čarodějkou!“

„No tak se přece nerozčiluj! Posadíme se, dohodneme se nějak a...“

„Toto místo je nečisté. Jsou na něm zlí duchové, kteří mě ruší!“

„No jistě, to chápu. Co navrhuješ, abychom s tím udělali?“

„Tady se nedá dělat nic. Došlo k chybě, je nutno to zrušit.“

„Ale, to jistě ne! Nějak se přece domluvíme...“

Diskuse končí do ztracena, WZ se zvedne a opustí areál, aniž by investor pochopil, co se vlastně stalo. Akce se prostě nekoná, všichni se rozejdou a doposud vynaložené náklady jsou nenávratně ztraceny.

Už je vám jasné, proč někteří lidé nemají rádi čarodějky? A přitom je to tak jednoduché: stačí si mezi nimi najít kamarádku a domluvit se s ní. Ono je totiž dost takových, co by na Atanoru taky nevydržely, potulují se různě po kraji a jsou ochotné udělat ledacos. To je právě ta třetí možnost, stavět jak zrovna Pánbůh dá.

Potulná čarodějka se totiž magií živí. No, tak ne zrovna... dejme tomu přiživuje. Vyskytuje se obvykle někde, kde je dost lidí a hodně rušno, například po hospodách. Nejlíp se s ní domluvíte v posteli; souloží ráda, peníze za to nepožaduje, ale drobný dárek neodmítne. Umí dobře poradit, když má pocit, že se vaše záležitosti staly také jejími. Ví, co si může dovolit, co se sice nesmí, ale jí to projde, co by přitáhlo nežádoucí pozornost WZ z Atanoru a co ještě méně žádoucí pozornost Ochránců. Božstva ji příliš nerozmazlují, ale ani jí neškodí, když je neprovokuje.

Postavit továrnu nedokáže, ale uplácat nějakou zeď... no, zkusit to můžem. Má řadu kamarádek a kamarádů podobného ražení, kteří se ledasčeho zúčastnili a pár triků okoukli. Kdyby bylo nejhůř, má známé v oficiálních kruzích, snad by jí přišli na pomoc. Je to hodná holka, pomáhá lidem jak umí a jen zřídka něco zvrtá... tedy příliš.

V Evropě se z takových typů postupně vyvinuly komerční čarodějky. Určitě nebyly špatné, ale zaslepil je lesk peněz a přesvědčení, že se jim nemůže nic stát, ať se dopustí jakéhokoliv přešlapu. Poznávací znak: jsou ochotné udělat cokoliv a požadují odměnu předem. Své služby dokonce nabízejí, inzerují v novinách a tak. Časem si vypěstují tak vysoké sebevědomí, že občas něco nezvládnou a některé postupně přejdou na temnou stranu.

Příklad: WZ zjistí, že na vybraném místě má obydlí podivný duch, který je považuje za svoje a odmítá se odtamtud hnout. Možnosti:

1. Požádat co nejzdvořileji, zda by se nechtěl odsunout jinam

2. Dát se s ním do boje a vyhnat ho

3. Stavět, jako bychom o tom nevěděli (ať si s ním poradí majitel)

4. Vzdát to a vycouvat.

Komerční čarodějka vám klidně postaví objekt na prokletém místě, proč ne? Když je slušná, aspoň vám o tom řekne, ale když věc pochopíte tak, že pouze chce ještě víc peněz, nechá vás při tom. Za čas uvidíte! Výjimečně drzé potvory nabídnou, že za další obnos vás budou před tím duchem chránit.

Ještě bych měl poznamenat, že jsem až doposud se stavebnictvím ani žádným příbuzným oborem činnosti nepřišel do styku. Ani bych to nedělal, kdyby si otec nepřál. Možná jednou, až budu stavět něco svého...

Errata:

30.05.2021 11:11