Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Denis)

Jednoho dne nám zapípala vysílačka. Stávalo se to zřídka; otec se spojil, vyslechl depeši a potvrdil příjem. Při večeři řekl:

„Zítra odjedu do Kingtownu. Vládce mne povolal na pár dní.“

„Co ho to napadlo?“ tázala se Eva překvapeně, „A vůbec, co má Vládce co povolávat velmistra řádu jako nějakého kluka?“

„Chci tím říct: zdvořile mne poprosil, abych se dostavil do hlavního města. Odjedu zítra ráno.“

„A kdy se vrátíš, smím-li vědět?“

„Nevím. Možná za týden, možná později...“

„To mě tu necháš samotnou?“ explodovala Eva, „Není tvůj odjezd náhodou jen záminka, aby...“ zaraženě zmlkla.

Otec se mírně pousmál.

„Charry dostal zprávu z Alexandretty. V přístavu pod pevností zakotvila loď pod vlajkou velmistra řádu. Evropského velmistra, Maria di Carialti. Kníže Rachlidze jej uvítal jak se sluší a odeslal s průvodem do Kingtownu.“

„Pod stráží?“ zeptal jsem se. Pamatuji, jak nedůvěřivě nás kníže Irakli přivítal při našem příjezdu před pěti lety. Nebýt toho, že se urychleně vrátil Andrej Rastopčenkov, guvernér města, nechal nás bedlivý velitel pevnosti odpočinout v katakombách Alexandretty, pověstných nevlídností.

„Nevím,“ řekl otec bez úsměvu, „Ale poslal ho. Charry jej chce se vší důstojností přijmout v Kingtownu.“

„Koho vezmeš s sebou?“ ptal se Henryk Wagiera.

„Denise a jaguára Artannu. Ty zůstaneš tady, budeš dozírat na hospodářství.“

Henryk byl spokojen, Eva-Marie nikoliv. „Jak to, že Denis může jet a já ne? Chci taky do města!“

„Budu tím potěšen – ale upozorňuji tě, že pojedeme na koních a dost rychle, abychom tam za tři dny byli. Přes velké potěšení, které bych měl z tvé přítomnosti...“

„Na koních? Tři dny? Neexistuje; nebudu rajtovat na koni jako nějaká Amazonka! K tomu mne nepřinutíš, Tomáši!“

„No, právě proto.“

„Je to jen tvoje vina! Proč jsi ještě nedal zřídit cestu, kterou bychom mohli projet automobilem? Stojí v kůlně ve městě, rezaví tam a já vůbec nechápu, nač ho máme...“

„Všechno má svůj čas, má drahá. Silnice k našemu zámku není nejdůležitější věc ve státě.“

„Silnice k sídlu velmistra je vždy důležitá! Řekni Charrymu, když nenechá zřídit silnici, nebudeš k němu jezdit. Tak mu to řekni, rozumíš? Já se nebudu trmácet na koni, když si chci zajet do Kingtownu něco nakoupit!“

„V Kingtownu ale nejsou žádné obchody, má drahá. Město je zatím ve výstavbě, je tam jen kantýna žida Šalomouna.“

„Bože můj!“ Eva začala popotahovat, „Proč každý může jet, kam chce, jen já ne? Bude tam Valérie z Mendozy?“

„Samozřejmě. Je přece abatyší řádu Čistého srdce!“

„No prosím! Jak ta se tam dostane?“

„Na koni, případně na mezku. Jako všichni ostatní.“

„To bych se teda divila!“

„Třeba přiletí na koštěti,“ řekl jsem, „Je čarodějnice!“

„Prosím tě! A co železnice; proč ještě nejezdí ta tvoje slavná železnice, Tomáši?“

„Kdyby ses vyznala v projektech, věděla bys, že právě dokončuji projekci úseku od Bílých skal ke Kataraktům. Zbytek musí být napřed vyměřen; poslal jsem tam geometry a po deštích je pojedu zkontrolovat. Ale chvilku to potrvá, nesmíš být nedočkavá.“

„Hrozná země!“ vzdychla Eva, „To horko a vůbec – strašné! Neměl jsi mě sem vůbec brát...“

„Co se dá dělat, miláčku. Je to nyní náš domov.“

„Snad tvůj; já si tady do smrti nezvyknu, to mi věř. Dobrá, jeď si tedy do Kingtownu sám. Já ubohá musím být pořád osamělá; nikdo nepolituje můj krutý osud!“

Otec pokrčil rameny a já mlčel. Spíš jsem byl zvědav, zda se tam skutečně sejdou všichni hodnostáři státu.

Té noci byla zřejmě Eva mírná a poslušná, neboť otec strávil noc v její ložnici. Já se usmířil se Skřety a oni se lísali tak, že jsme spali všichni čtyři v klubku (ještě s Artannou). Andrea i Richard mi slibovali hory doly, ale já stejně před odjezdem na celý kraj vložil kletbu, aby se tam nikomu nepodařilo zapálit Živý Oheň, dokud to nedovolím.

Ráno jsme vyrazili; otec se na to oblékl do jezdeckých kalhot z hrubé látky a kazajky z téhož materiálu a vzal si kovbojský klobouk se širokou střechou. Já jel nahý, bez sedla a pokoušel se ovládat koně pokud možno jen myšlenkami, nanejvýš hlasem. Docela se mi to dařilo.

Během cesty jsme moc nerozprávěli, přestože Artanna usilovně lovil a nechal nás na pokoji; pokud jsem mohl vnímat, na co otec myslí, byl jsem jednoznačně překvapen, protože se mu kupodivu po Evě stýskalo! To nedokážu pochopit; já byl šťastný, že ji nevidím. Mít rád tuhle ženu, na to už musí být povaha.

Ke Kingtownu jsme dorazili pozdě odpoledne; nejdřív jsme však minuli stavební četu, která pracovala na nějakých silničních úpravách. Jednalo se asi o přípojku k hlavní silnici Kingtown – Indiopolis, takže lze doufat, že už brzy dojde taky na naše městečko.

Nejdřív se nám začali plašit koně, měli snahu nás shodit a utéci někam do džungle. Nezlobil jsem se, sám jsem zachytil mentální impuls, kterým někdo vyháněl všechno živé z průseku, kterým jsme jeli. Deset kroků od cesty už to cítit nebylo, tak jsme jen uhnuli a čekali.

Byla to velmi mladá dívka, i když ne panna. Když si nás všimla, upadla do rozpaků a pokusila se složit otci poklonu; on ji naopak uklidňoval, aby se věnovala práci a ne zdravení kolemjdoucích. Další dvě byly taky nějaké žákyňky, šly každá po jednom okraji a likvidovaly všechno rostlinstvo, které překáželo. Jelikož cesta byla jakž takž prosekána, nepotřebovaly četu dřevorubců, aby zabili stromy. Pokud ještě zvládaly, snažily se uhlazovat terén, aby velitelka neměla tolik práce.

Ta velitelka byla žena něco přes dvacet, velmi hezká, s nádherným pestrým tetováním a ozdobami na kotnících. Výsledky její práce jsme spatřili dřív než ji samotnou, když cesta za patami obou mladých najednou vzplanula, pár okamžiků jiskřila a pak se spekla na šedohnědou inertní hmotu, pevnou jako beton. Otec pochvalně pokýval hlavou; vyšel čarodějce vstříc a pozdravil ji, dokonce objal a chvíli držel v náručí. Zřejmě se znají.

„Taky bych potřeboval udělat silnici,“ smál se, „Kdybys měla chvilku času a náladu, stav se někdy na Baarfeltu! Neboj se, všechno zajistím!“

„Hlavně, když si uděláš volno ty! Abys zas...“ naklonila k němu hlavu, dotkli se navzájem čelem a něco vrcholně soukromého si sdělovali. Nezajímal jsem se – hlavně jsem doufal, že mě nebude představovat.

„Abych nezapomněl, mého syna Denise asi znáš?“ (No jasně! Co jsem říkal?)

„Viděla jsem ho, ale to byl ještě o pořádný kus menší!“

Naznačil jsem, že mě velice těší.

„A to je Artanna, Ao Harrapův syn, ale rodem tygr!“

Artanna složil ukázkovou poklonu.

„Taky bych ti mohla představit dceru, ale naštěstí zlobí někde dál vzadu. Co tropí nevím, ale pořád je to lepší, než kdyby byla tady!“

I ona podléhá zákonu schválnosti. Jen to dořekla, už se jí na nohy věšela okatá holčinka, tak čtyřletá. V poněkud zmateném monologu se chlubila, co se jim povedlo udělat, stěžovala si na kamarádku, která jim to kazí a pokukovala, co jsme zač a jaká by s námi mohla být zábava. Nejvhodnější se jí jevil Artanna, na kterého si vylezla jako na koně, kopala ho patami a snažila se ho řídit. Naštěstí si to nechal líbit.

„No... možná nebudeme zdržovat!“ chystal Tomáš strategický ústup.

„Nezdržujete, protože nic nedělám a už nebudu. Tohle byla poslední kapka, víc E nemám a mít nebudu... Ledaže bys...“

„Bylo by mi potěšením – ale bohužel spěcháme...“

„Aha. Doufám, až přijedu stavět silnici tobě, že budeš ochotnější!“

„Na to se spolehni! Vždyť mě znáš, ne?“

„No – právě že tě znám.“

Pokračovali jsme; až nyní jsem viděl, čím se bavily děti. Zřejmě odkoukaly něco z transformace, protože měnily klacky u cesty v patníky, ovšem dle svého vkusu: v muchomůrky, medvídky, panenky a barevné trpaslíky, to vše ze solidního umělého kamene. Některé se nepovedly, takže nebylo vůbec jasné, co mají představovat, hlavně že hýřily barvami.

Čekal jsem, zda se otec k věci vyjádří. Neučinil to.

Poprvé jsme město spatřili ze sedla mezi dvěma pahorky, kterým se říká Brána. Na vyšší věži stojí čtverhranná betonová pevnůstka pro případ nenadálého útoku, v níž se nudil ospalý vlčák.

Rozhlížel jsem se, co přibylo od mé minulé návštěvy; zatím vše vypadalo téměř stejně. Město tvoří pár odbočných ulic od široké hlavní třídy; Hlavní se taky jmenuje. Ústí rovnou do brány zámku, doposud ve stádiu zrodu. Okolo Hlavní třídy stojí snad jen tři budovy, vesměs úřední objekty; ostatní parcely jsou vykolíkovány, zarostlé křovím a trávou, na níž se pasou ovce. Ty tři budovy: sídlo arcibiskupství, současně velení řádu (úřad mého otce), kancléřství a divadlo. Zní to honosně, avšak zasluhuje bližšího popisu: arcibiskupství má zatím vystavěno jen první patro, provizorně zakryté střechou z palmových listů, kancléřství taky jen první patro, zato sklepy ohnivzdorně oddělené od ostatního světa, neboť se v nich nacházejí tajné státní dokumenty a část pokladu. Divadlo je mohutné a vysoké, s dokonale propracovaným jevištěm; hlediště má ovšem jen několik židlí, jinak se sedí na zemi. Jistým nedostatkem je, že ze stěn jsou postaveny jen opěrné pilíře, cihlové výplně doposud přidány nemá; o omítnutí a podobně se nedá mluvit, dokud nebude stavba hotova. Nicméně má střechu, dokonale uzavřenou, dokonce krytou břidlicovými taškami. Hrává se často, neuvěřitelné zkomoleniny Shakespeara, Oscara Wildea, Schillera, Goldoniho, G.B. Shawa a jiných klasických autorů. Zahrál jsem si tam dvakrát taky a mohu zodpovědně prohlásit, že se jistě obraceli v hrobě při pomyšlení, co z nich udělá Veroničina divadelní společnost. Nicméně šelmám (ty tvoří převážnou část obecenstva) se to líbí a jsou divadlem nadšeny. Lidé většinou hrají; kdo právě ne, jde si sednout do hlediště a dívá se. Taky nejsou hotové šatny; nikomu nepřipadá zvláštní, že herci se převlékají v rohu sálu.

Naproti divadlu se tyčí do strmé výšky neogotické věže Katedrály. Roste do výšky dosti pomalu, zato je už nyní jisté, že bude impozantní a pojme desetkrát víc obyvatelstva, než doposud máme i se šelmami. Je postavena dle projektu slavného Nicollo Fulcanelliho; ačkoliv většina jeho výkresů je zatím uložena ve schráně v jednom z pilířů do doby, kdy bude katedrála zastřešena a věže dokončeny. Prozatím využili otcova návrhu a po vzoru stavitelů ze slovenského města Košic postavili vedle katedrály ještě malou kapli, v níž jsou zatím konány bohoslužby. Katedrála k tomu není způsobilá, neboť podlaha je zarostlá ostřicí a vytrvale se v ní drží hnízdo hadů, které se nedaří žádným způsobem vyhnat.

(Což mě překvapuje. Nabídl jsem jim pomoc, ale zdvořile odmítli, že si s nimi časem poradí sami. Nejspíš je vůbec vyhnat nechtějí!)

Z dalších ulic je hotova ta, co spojuje Hlavní s Nábřežní třídou na břehu řeky Charraggu. Skládá se z výstavných domů ve směsi slohu koloniálního a neorenesančního, jak si jednotlivé rody stavějí svoje příbytky; zatím tam bydlí nejvyšší státní představitelé. Přímo na druhé straně ulice se rozkládá poněkud neuspořádaná vesnice stanů, srubů a chatrčí slepených dohromady z bedniček, v nichž se vozil materiál. Tam bydlí ti, kdo si zatím nestačili postavit dům; vykolíkované dílce jsou přehledně označeny cedulemi se jménem majitele, na mnohých je složen materiál nebo už započaté základy.

Hned u řeky potom stála již zmíněná hospoda žida Šalomouna; později se změnila na exkluzivní hotel Metropol, prozatím to byla krčma spojená s obchodem. Ve dne byl Žid v krámě, v noci v krčmě a na otázky, kdy vlastně spí, odpovídal úsměvem; leč zasvěcenci tvrdili, že mu to dost vynáší, i když mnohým vysokým hodnostářům (například otci) dával značné slevy. Jeho hlavním artiklem je alkohol z palírny, kterou zřídil nějaký jeho švagr; rychlost výstavby tenkrát překonala veškeré rekordy.

U řeky se nachází přístaviště; tam přistávají vory, přivážející z horního toku dřevo, stavební kámen, rudu i už vytavené železo a vše ostatní, co se tam těží. V přístavišti je pořád čilý ruch; bydlí tam plavci v domcích vysunutých nad řeku a když o deštích přijde velká voda, spláchne ty chatrče jako smetí i s obyvatelstvem. Nicméně čeká se to a před dešti předvídaví majitelé stěhují celé domy za pomoci sloních spřežení na břeh.

Za řekou se rozkládá japonská čtvrť; totiž palác maršála Tošio Yamanakiho a domy jeho poddaných. Tošio je naším přítelem a my ho hodlali navštívit, cesta vedla okolo jeho paláce. Taky bylo možné se u něj ubytovat, protože ačkoliv jsme samozřejmě dostali parcelu, není na ní doposud nic než tabulka s otcovým jménem. Jinak bychom si mohli ubytování vybrat: v arcibiskupství, kancléřství či případně přímo v zámku.

Než pohovořím o zámku, musím napřed mluvit o nádraží; to se nachází ještě dál za řekou. Většina lidí se rozčilovala, proč se staví tak daleko od města, ale otec řekl:

„Až město vzroste, proklínali by nás naši potomci, proč jsme zavedli železnici do centra. Pak se tam dostaneme pohodlně pomocí tramvaje nebo autobusu za pár minut; a nebudou s tím žádné problémy. Musíme myslet dopředu.“

Tak myslel dopředu a postavila se dřevěná budova, v níž zatím bydlí přednosta stanice s celou svou rodinou. Nemá příliš mnoho práce, neboť nádraží chybí to hlavní, totiž koleje. Dráha se už stačila prokousat přes Sněžné hory, což je sice heroický výkon, ale pořád málo, protože musí ještě překlenout několik set mil neprostupné džungle.

Chloubou města by měl být Charryho zámek; ten je taky pramenem celonárodní diskuse a řady ostrých hádek. Diana požadovala vodní hrad ve stylu zámků na Loiře s lekníny, labutěmi a zlatými rybičkami a spoustou věží, arkád, pavilónů a ochozů. Charry považuje za ideální vojenskou pevnost se širokými pevnými zdmi a spoustou moderních děl, pokud možno jednoduché architektury a řádné stability v případě zemětřesení. Nikdo nikdy neviděl, že by se země třásla; to jen na jihu u sopek, přesto neochvějně požaduje, aby byl zámek proti otřesům zabezpečen. Tošio Yamanaki ve vší skromnosti radil postavit uhlazený zámek ve stylu hradu v Ósace, většinou ze dřeva a papíru a tím pádem snadno zápalný. Otec navrhoval klasický renesanční palác, dokonce nakreslil předlohu. Aflargeo a ostatní šelmy trvaly na tom, že to bude Aurrgharr ve zmenšeném měřítku a Ludvík d'Enghiem vytáhl odněkud ze starých archivů vyobrazení neuvěřitelné stavby, kterou doporučoval tady postavit podle tygřích stavebních plánů.

Nakonec byl sjednán kompromis. Stavebními plány byla pověřena Diana, která si vzala k ruce Mabel, Veroniku, Valérii, Janu, Julku, Magdu a Ponny a společně kreslily a rýsovaly. Vznikla jim široká obytná budova se dvěma bočními křídly, z nichž jedno je připojeno k hlavnímu objektu věží. To bylo postaveno, dokonce osobně Valérií; druhé křídlo však nikdy zbudováno nebylo a snad ani nebude, leda by se někdy za sto let někdo rozhodl dostavět to. Vzadu přiléhá k zámku rybník se zlatými rybičkami, lekníny a labutěmi a pak rozsáhlý park, přecházející v džungli; s tím bylo práce nejméně, už tak byl od přírody, Diana to jen obkreslila.

Prozatím jsou ze zámku hotovy obytné místnosti bočního křídla, kde bydlí císařská rodina, její přátelé a služebnictvo. Jsou zastřešeny plochou střechou s tím, že nahoře bude přistaveno další poschodí, jak jen to bude možné. Věž je vyhnána do výšky tří pater, neboť slouží jako požární hláska; ve městě je řada dřevěných staveb a oheň hrozí neustále. Co se týče hlavní budovy, je v plánu hlavní síň pro zasedání, z těžkých kamenných kvádrů, dle návrhu mého otce; napřed měla být na kameny učiněna omítka, ale Dianě se kvádry spojované bílou maltou moc zalíbily a rozhodla, že omítka nebude. Prozatím je tedy kvádrová síň dostavěna ke stropu, bohužel ne zastřešena, jako hodně budov ve městě. Když prší, naplní se vodou dost rychle a dá se používat jako bazén. Okolo je ještě pár menších úředních místností různého zaměření; ve věži pak spočívá další část císařského pokladu.

Kvádrová síň vznikla zajímavým způsobem. Charry si postavil hlavu, že ji chce vystavět vlastníma rukama, takže si nechal některé významné části přivézt z lomu a osobně je pomáhal přemístit na určené místo. Samozřejmě mu WZ pomáhají jak mohou, ale je to i jeho dílo a je na to hrdý.

Právě tam se nyní lopotila skupina lidí; viděli jsme je pobíhat sem tam, dohadovat se a něco vláčet nahoru po lešení. Artanna tvrdil, že vidí císaře a my s ním nepolemizovali; šelmy mají lepší zrak než lidé. Pobídli jsme koně a jeli k městu.

Od japonské čtvrti nám vyběhl naproti houf dětí; pořád ještě je příchod cizinců do města zajímavou událostí. Jeden z nahých kloučků, tak kolem šesti let, zkoušel zachytit se mého třmene, aby vyšplhal jako opička ke mně do sedla; měl ovšem smůlu, neměl jsem třmen ani sedlo. Ale vyřešil to, chytil mě za kotník a visel tam tak dlouho, až jsem mu pomohl; jinak mě snad stáhl dolů. Byl to Goši, syn Tošia; hlavičku měl fantasticky vyholenou a pevně utažený myší ocásek copánku na ní vypadal komicky. Něco žvatlal napolo japonsky, napolo arminsky.

„Ale to víš, že k vám přijdeme!“ ujišťoval jsem ho, „Copak se můžeme vyhnout vašemu domu?“

Děti si nás okoukly, obrátily a mazaly zase domů; už z dálky ječely a hulákaly, aby oznámily rodičům, kdo to jede. Tak se stalo, že jsme se k Tošiovu paláci dostali ohlášeni.

Ten palác je dvoupatrová stavba ze dřeva a papíru, se střechami ve tvaru pagody. Před palácem se nachází brána Torii; součástí paláce je totiž šintóistická svatyně. Všude okolo je původní divoká příroda přeměněna do tvarů japonské meditační zahrady; to je chlouba Tošiova starého zahradníka, ale kníže osobně schvaluje každou změnu a rád se touto prací zabývá.

Tošio seděl na verandě se zkříženýma nohama a soustředěně opracovával rukojeť meče. O dva kroky dál seděla na patách jeho manželka Kamiči, krásná, nalíčená, v barevném kimonu a hrála na šamisen. Tošio měl na sobě lehkou jukatu, ale vlasy pečlivě načesané do copánku, včetně vyholené přední části hlavy. To, že dával najevo tak značné pracovní nadšení, byl účel, který okamžitě vysvětlím.

Totiž, po příchodu do Arminu se rozhodlo a stalo se nepsaným zákonem, že každý muž musí pracovat. Pracoval Charry i otec, tak musel pracovat i Tošio Yamanaki, už proto, aby dával příklad svým nikterak pilným soukmenovcům. Chrabrý voják však neměl žádnou přitažlivost k tahání kamenných kvádrů na stavbu, s koňmi si nerozuměl a vozit vory po vodě nechtěl. Tak se rozhodl zabývat ocelí; začal se samurajskými meči, které vyráběl pro všechny ostatní, pak přibral zhotovování speciálních jemných výrobků a skončil u výroby hodin, oprav složitých mechanismů a řízení konvertorové pece. Dokonce jej práce se železem zaujala natolik, že si přečetl několik knih v různých světových jazycích, co o tom pojednávaly; to je na mou duši co říct.

Nyní tedy Tošio seděl na verandě a opracovával katanu; když jsme se objevili v jeho zorném poli, zvedl hlavu, odložil meč, zvolna povstal a očekával nás; potom poklekl a sklonil hlavu až k zemi. Současně se zjevili dva sluhové; sotva jsme dojeli k domu a sesedli, uchopili za otěže naše koně a odvedli. Artanna napřed nechtěl koně dát, ale pak to strpěl. Také my jsme se poklonili Tošiovi; potom si otec zul boty a vystoupili jsme na verandu, abychom usedli vedle něho.

Kamiči odešla a vrátila se se služkami; přinášely stolek a nádobí k čajovému obřadu. Prozatím jsme vyměnili s Tošiem jen několik zcela bezobsažných frází; nyní nás čekala tichá meditace nad šálkem voňavého zeleného čaje.

„Jsem rád, že jste mne navštívili, především Denis. Slíbil jsem ti dárek k patnáctým narozeninám, vzpomínáš si?“

„Ale mně bude patnáct až za dva měsíce!“

„Nevadí, můj dar se ti bude hodit vždy. Učiň mi neskonalou radost a přijmi jej ode mne...“

Začínal jsem tušit, co by to tak mohlo být. Jenže moje radost nebyla jednoznačná; jestli to bude meč, co si s ním počnu, když jako sanjásin nesmím nosit zbraň?

Tošio se tvářil neproniknutelně, ale svou auru zastřít nemohl, aspoň ne přede mnou. Velice ho těšil můj zmatek a moc dobře znal moji situaci; také Japonci mají smysl pro humor.

Když jsme dopili čaj a vyslechli krátkou báseň, kterou k té příležitosti složil, dovolil nám vstát a jít dál do domu. V hale se nacházel stojan na meče, větší než obvykle bývá, neboť tam byly uloženy též zbraně na zakázku.

„Zkus najít, co je tady tvoje!“ navrhl Tošio.

Zarazil jsem se. Jeho magie mne vždy trochu mátla; nepoužívá žádný z mně známých systémů, ačkoliv jsem samozřejmě studoval jeho Zen a měl bych ho chápat. Vím, že vkládá do svých zbraní víc než jen chladný kov; také vím, že když pracoval na kataně pro mne, nebyl sám, přizval si ku pomoci všechny své mocné Ochránce. Takže by to mělo být cítit...

Zavřel jsem oči a přistoupil ke stojanu. Nechal jsem své ruce, aby uchopily, co je samo přitáhne; přejel jsem rukama nad všemi zbraněmi včetně Tošiovy osobní katany, až pak jednu sevřely; když jsem otevřel oči, spatřil jsem červenou lakovanou pochvu a dokonale vypracovanou rukojeť se záštitou cuba z mosazi.

„Vyzkoušej ji.“ řekl Tošio; vypadal spokojeně.

Poklekl jsem s mečem vztaženým před sebe; pak jsem vyskočil, současně tasil a provedl několik úderů proti stínovému soupeři. Byl to nádherný meč; snad nejkrásnější, jaký jsem viděl. Patřil do mé ruky tak dokonale, jak velí Buddhova vůle.

„Je tu ovšem problém, jak ji vyzkoušet.“ pravil Tošio, „Kdybys byl obyčejným bojovníkem, zabil bys jí nějakého živého tvora, abys dal zbrani ochutnat krev. To však ty nemůžeš. Vskutku nevím, jak by sis měl počínat.“

„Já nevím ani to, zda se pro mne hodí nosit zbraň.“ řekl jsem, přestože ve mně vzrůstala touha být v přítomnosti toho krásného meče, „Jak ji mám nosit? Nemám pás, za který bych ji zasunul; nemám dům, v němž bych ji vložil do stojanu...“

„Tvoje postavení je vskutku problematické.“ řekl s úsměvem.

„Já ani nevím...“ řekl jsem a uvažoval, jak katanu odložit zpět do stojanu, ale nemohl jsem. Ona nechtěla.

Tošio řekl: „Už teď si zvykáte jeden na druhého. Cvič s ní ještě chvíli. Zkus zavřít oči a bojovat se stínovým soupeřem...“

„Když to udělám...“ začal jsem, ale nedokončil.

„Máš strach, že přerušíš svoje odříkání? A co když to uděláš stejně, než opustíš toto město? Setkáš se tady se spoustou svodů; tím nemyslím jenom ženy, ale taky...“ ani Tošio nedokončil, jen se mírně pousmál.

Otec potom neříkal vůbec nic. Sledoval mne, jak se mazlím se svojí katanou. Na co opravdu myslel?

Tak jsem se dal skutečně do tance. Oči zůstaly otevřené, stejně jsem vnímal daleko víc odjinud. Poddával jsem se tanci i své zbrani a cítil čím dál větší vzrušení. Jako už několikrát, zareagovalo i moje tělo, a tentokrát jsem se nepokusil je přemáhat, nebyl důvod. Otec, Tošio i jeho samurajové chápali, co se se mnou děje, dokonce nadšeně souhlasili. Přestože jsem se neohlédl, věděl jsem, že mě Tošio chválí a otec se pyšně usmívá.

Jak mám vyprávět o všem, co jsem vnímal a pochopil? Otcovy myšlenky: hrdost na mou dokonalost; vědomí, že co nejdřív se setkám s nějakou dívkou, zamiluji se do ní a přivedu na svět řadu dětí, z nichž některé budou stejně nebo snad ještě dokonalejší než já; vědomí, že má také řadu dalších dokonalých dětí a ještě další bude mít; že my všichni jsme členy jednoho rodu, jako prsty jedné ruky. A hluboko pod tím vším: Pohleď, Bože, jak dokonale Ti sloužím! Co ještě dalšího mám vykonat pro Tvoji slávu? Také můj syn se chystá konat Ti službu...

Mnohem obtížnější je vstoupit do myšlenek Tošiovi; vždy to pro mne bylo těžší. Také on se zabýval filosofií i magií, avšak posunul vše do jiné a méně pochopitelné oblasti. Otec je křesťan, Templář ovlivněný indickou Védantou; avšak Tošio je buddhista ovlivněný křesťanstvím. Řekněme si pravdu: co jsem já?

Někde hluboko bylo ještě něco dalšího. Něco na mne chystají. Ne otec a Tošio, ti pouze vykonávají vyšší vůli. Něco na mne chystá můj Pán. Že jsem se stal sanjásinem, Poutníkem oděným sluncem, je moje hra, kterou On vzal na vědomí, ale přijal ji, jako když malé dítě prohlašuje, že je generálem v nějaké bojové hře. Připravuje pro mne něco, co mi důrazně vysvětlí, že rok není celý život a že se mi dařilo, dokud jsem pobýval v městech šelem na jihu. Jakmile vstoupím do tohoto města, budu v ohrožení. Tohle je jen začátek.

A ještě jedna mysl: Artanna. Zapomněl jsem na něj, když jsme pili čaj, odešel dozadu do kuchyně a tam ho ženy krmily dobrotami; ale přiběhl, když se dělo něco zajímavého. Artannova mysl je jednodušší, uvažuje v jiných kategoriích. Právě teď ke mně vzplál obrovským (a nezaslouženým) obdivem. Zhruba takovým, jaký já cítím k jeho Sannarrwantassin.

To mě rozhodilo, začal jsem se smát. Co já ještě budu muset vydržet? Tygr zamilovaný do člověka, to je rána! Ono to nejde, ani když jsou různého pohlaví, ale... a na druhé straně, Artanna cítí sexuální touhu ke zvířatům, která loví. To samé pociťuji já, když tančím svůj válečný tanec... Ještě se divíte?

Dotančil jsem a odložil katanu zpátky do stojanu.

„Děkuji ti, Tošio. Přijdu si pro ni, až ji budu potřebovat.“

Pohlédli s otcem jeden na druhého a oba se usmáli.

„Máš dobrého syna,“ řekl Tošio, „Přál bych si, aby ti moji byli jako on. Až povyrostou, mohl bys je učit, Denisi; když už ses stal tím svatým mužem...“

Neřekl jsem nic, jen jsem pokrčil rameny.

„Ano,“ souhlasil otec, „Je moudrý.“

Most přes řeku Charragg je zatím v plánu; dokonce uprostřed řeky byl vztyčen jeden pilíř, ale to nestačí. Voda byla nízká a dalo se přebrodit; otci se to podařilo dobře, já se uprostřed toku položil i s koněm a oba jsme se osvěžili.

Zamířili jsme přímo k zámku; mohli jsme jet buď po Nábřeží, nebo přes obytnou čtvrť a po Hlavní třídě, vybrali jsme si však Nábřeží, neboť otec se chtěl podívat, zda přivezli z hor mramorové kvádry na výzdobu Vládcova paláce. Nepřivezli, budou tedy úředně pokáráni samotným kancléřem.

Když jsme vjeli do nádvoří zámku, nastalo tam vzrušení a za okamžik se objevila císařovna Diana, která řídila práce v extázi jí vlastní. Pobíhala po stavbě v krátkých kalhotách a špinavém tričku, vlasy za ní vlály a její ječák neustále někomu něco vysvětloval, nařizoval a přikazoval. Teď se vrhla k nám a okamžitě zaútočila na otce:

„Tomáši! Zaplať Bůh, že už seš tady, nevíme si rady s uložením betonových nosníků na šestým úseku. Povídala jsem jim nejmíň stokrát, že musí přijít úhlopříčně; ale copak oni mě vůbec někdy poslechnou? Prosím tě, pojď se na to podívat!“

„Nesmysl!“ ozval se Vítek, který rovněž přicházel, „Diano, jen trochu mysli! Když je dáme na štorc, nebudou vyhovovat na délku – vidíš přece sama, že jsou krátký!“

„Proč jsi je teda tak krátký udělal? A kam bys je chtěl dát, když ne úhlopříčně? Nejsem přeci pitomá, vidím, ne...?“

Podařilo se mi utajit, na co myslím: že kdyby měli rozum, nechali by to celé na tátovi, případně na Valérii. Na vládní zakázce by se určitě patřičně snažili a bylo by to hned.

„Já se podívám.“ řekl otec, „Kde je Charry?“

„Vzadu v Kvádrové síni. Ale já ještě nepřivítala našeho... jak ti mám říkat, Denisi? Jseš už o hlavu větší než já, a tak úžasně krásnej... jak já to vidím, ty budeš delší než Charry! Jenom ty žebra ti lezou, jíš vůbec něco? Takhle z tebe bude kostra!“

„A ty seš snad tlustá, nebo co? Taky bych mohl říct, že nemáš co jíst...“

„To je něco jinýho, jsem žena a mám být štíhlá... taky nedělám žádnou tapasju. A vůbec, tak mi napadá, že bych tě neměla objímat – na tebe nesmí žádná žena ani sáhnout, co?“

Upadl jsem trochu do rozpaků, hlavně však proto, že ve chvíli objetí jsem si uvědomil její charakteristický pach, obdobný vůni šelmy, třeba Sannarrwantassin. Při té příležitosti jsem začal uvažovat, zda se to skutečně týká vůně a ne něčeho jiného, třeba aury, osobní energie a podobných vjemů. (Lituji, jogín obvykle pojímá jevy jako soubor a teprve v případě potřeby je rozděluje a třídí). A já Sannarrwantassin stále miloval.

„No... ty na mne určitě nesaháš s nemravnými úmysly!“

„A to by ses možná divil! Víš, že jsi opravdu pěknej kluk? Mám u dvora řadu holek, co si tě budou chtít odzkoušet!“

Diskuse na to téma mě netěšila, ale čekal jsem ji. Odvrátit Dianu od tématu její řeči je neproveditelné, tak jsem trpělivě vyčkával, až si povšimne něčeho jiného.

„A kdo je tohle? My se neznáme, viď?“

Artanna zdvořile natáhl hlavu a vyčkal, až ho pohladí a obejme. „Jsem Artanna, jagopard, syn knížete Ao Harrapa.“

„Moc mě těší. Já jsem Diana. Jsi u nás vítán, tvůj otec sem přijede zítra nebo pozítří. Můžeš se s ním setkat...“

„Obávám se, že můj otec mne nezná; nikdy jsme se neviděli.“

„Tak tě aspoň pozná. Máš zajímavý kožíšek, moc krásný! Asi se líbíš všem děvčatům, co?“

„To ti budu povídat,“ slíbil jsem, „A teď bych rád věděl, kdo je už tady a kdo ještě přijede...“

„Jo, proč vlastně nepřijela Eva? Zase je nemocná?“

„Bojí se, že by nevydržela tak dalekou cestu na koni. Je trochu přecitlivělá, znáš ji přece!“ omlouval otec.

„No právě! Chudáček Eva, musím ji někdy navštívit! Je tam pořád tak sama, ani mezi nás nejde. Vzpomínaly jsme na ni při minulém divadle. Je nám jí líto, Tomáši; přivez ji někdy!“

„Ano, jistě. Víš, ona... je trochu nespolečenská. Nejsem si jist, zda by se jí tady líbilo...“

„Prosím tě, jen z ní nedělej domácí puťku! Já tě nechápu, Tomáši – prostě nechápu! Máš ji vzít mezi kamarádky...“

„Až k nám povede silnice, budeme jezdit autem. Pak přijede do města častěji, zatím... ještě by se hněvala, že tu nic není!“

„Jak není? Co není? Podívej se na zámek a na katedrálu, na divadlo a vůbec... takový město není na celým světě!“

„Rád věřím, ale Eva... je trochu divná. Ostatně, kdo všechno sem má přijet na tu slávu? Koho jste obeslali?“

„Skoro každýho, kdo má do čeho co mluvit. Včera přijeli Dunbarovi, Gréta s mužem... no, spousta lidí. Někde tady jsou, však se porozhlídni...“

Zahlédl jsem mezi lidmi sestru Magdu a šel se s ní pozdravit; byla teď o poznání menší než já, nejmenší ze všech, a dost jí to vadilo. Sotva jsme se uvítali, už u nás byla Julie a v patách za ní Jana se svým synem, takže nás Baarfeltů začínala být přesila. Julka byla v požehnaném stavu; první dítě je holčička a Jan Dunbar chce mermomocí následníka trůnu. Jana má kluka Rolfa a je na něj moc pyšná; taky její kamarádka Ponny má syna.

Přišla i Veronika da Villablanca, sestra Valérie; za těch pět let dost ztloustla a vypadá mnohem důstojněji a usedleji než dřív. Má už dvě děti a pořád ještě to není všechno; patří k předním zastáncům rozvoje vznešených rodů a musí jít ostatním příkladem. Ztrácím přehled, ale to není nic zvláštního; dětí je tolik, že se stalo nezbytným vést matriku.

Tihle všichni mě uvítali s nadšením a pronášeli různé poznámky na téma mého stavu odříkání; některé byly k věci či alespoň vtipné, jiné v podstatě drzé a sem tam dokonce hloupé, avšak pro sanjásina je nezbytné být klidný a zbavit se ztotožnění s tělem, takže hloupé poznámky pomáhají rozbít jeho falešné ego. Nechal jsem je plácat co chtěli, dokonce vlídně odpovídal.

Artanna se držel nablízku; když zmatek na chvíli přestal, položil mi pár otázek a já vysvětlil: „Tohle všechno jsou moji příbuzní a kamarádi z války ve Studených zemích. Přesně v Německu – tam bylo hrozně veselo...“

Artanna se o válku živě zajímal; avšak zbystřil pozornost, když se k nám přiblížil neobyčejně mohutný tygr s natrženým uchem.

„Zdravím tě, Aflargeo! Jak se ti daří?“

„Ach – lenivím a tloustnu!“ stěžoval si.

„Nediv se, už nejsi nejmladší! A co rodinka?“

„Nemůžu si stěžovat. Čekám, že se sejde pár mých synů a dcer. Árrín povídala, že je sezvala všechny; můžeme čekat tak padesát přímých potomků, pak jejich partnery...“

„A po Studených zemích se ti nestýská? Jel bys zase?“

„Co? Ono se někam jede?“ v jeho očích zeleně zaplálo, „To víš, že pojedu! Třeba hned!“

„Vím, na tebe je spoleh. Já nejedu; ale tenhle krasavec se nemůže dočkat hrdinských činů. Je to Artanna, Ao Harrapův syn. Trochu s pomíchaným rodokmenem...“

„To vidím. Ao Harrap přijede. Tannar chce taky přijet; budeme zase stará parta. Škoda, že Dévi už tu nebude...“

„Ano, Dévi je škoda. To víš, život mezi lidmi podlamuje zdraví. Čest a sláva její černé kožešině...“

Vzpomínal jsem na černou leopardici, která mi tolikrát pomohla v boji a měla mě vášnivě ráda. Asi před rokem náhle zemřela; stačila krátká choroba, nikdo ani nevěděl, proč. Našemu leopardu Tannarrovi, který ji hluboce miloval, to bylo moc líto.

„My šelmy žijeme krátce,“ pravil Aflargeo, „I já viděl mnoho dešťů a prošel kus světa. Nebojím se chvíle, kdy opustím svoji kožešinu a odejdu do jiného světa...“

„Tak moment! Nemohl by ses chvíli zdržet? Co kdyby tě Charry ještě potřeboval na nějaké cestě?“

„A to jo! Kdyby se jelo do světa, samozřejmě pojedu; a třeba v čele oddílu svých synů!“

Sháněl jsem se po nějakém klidném místě, kde budu dneska spát; měl jsem určitou představu o zadním traktu zámku, ale když jsem se tam šel podívat, rychle jsem rozhodl jinak, protože tam už tábořili Wulffssonnové. Nic proti nim, ale kde jsou oni, tam není rozhodně žádný klid, tak jsem se dal na kvapný ústup. Marně; jen mě viděli, obklopili mě a začalo mohutné vítání, prudká objetí, poplácávání a spousta hlučných řečí. Pokud mě informovaly správně čichové buňky, byl jejich tábor plný piva a pečeného masa, což obojí nemusím. Kdybych ale naznačil nelibost, došlo by ke zbytečným diskusím, hádkám a výzvám k boji, což se mi rovněž nelíbí. (Teď by se zeptali: Tak sakra, co po nás vlastně chceš?)

Já tedy nechtěl v podstatě nic; avšak Rudý Iwar, náčelník rodu, chtěl měděný plech na nějaký nový drakar, o jehož nevídané kráse mi začal povídat. Až do teď jsem myslel, že jsem docela chápavý, ale pořád mi nějak unikala souvislost mezi pobitím přídě nějaké lodi měděným plechem a mojí osobou, než mi vyložil, že ten plech by mu mohl sehnat otec, kdybych se přimluvil.

„Ale proč bych se já měl přimlouvat za tvůj měděný plech?“ ptal jsem se, ježto jsem začal tušit čertovinu. On Iwar sice trochu dospěl, ohnivé vlasy se mu mírně zkrátily a začaly růst rezavé vousy, ale pořád ještě je pěkná bestie; zdařile mu v tom sekunduje sestřička Magda, paní jeho domu.

Jeho odpověď byla víc než neuspokojivá; naznačoval, že za to něco cenného dostanu, ale pořád jsem nechápal, co by to mělo být. Pokud máte rozum, střezte se obchodů s Wulffssonny, zvláště pak těch, které vypadají výhodně. Vždycky je to jen návnada.

Snažil jsem se dozvědět podrobnosti, ale Iwar pořád vykládal, že ho mám navštívit; posedíme, pohovoříme, popijeme piva... Možná jsem mu měl říct na rovinu, ať se mnou nepočítá, ale začalo mě to trochu zajímat a vedl jsem řeč jak s ním, tak s ostatními. Takže to dopadlo tak, že jsem se utábořil v rozestavěném zámku, dosti daleko, aby mi nevadil jejich řev a dost blízko, abych bydlel s nimi. Jako jejich příbuzný na to mám ostatně právo.

Iwar zavolal jakousi holku, aby mi pomohla se ubytovat. Což mi bylo k smíchu, co vlastně já od ní potřebuju? Vyhublé stvoření o rok mladší než já, zrzavé a i na severské poměry už na první pohled mimořádně protivné. Jmenovala se Senta; kromě hřívy barvy liščího ohonu, dlouhé až na záda, měla nosík plný pih, zuby jako dravec a potměšilé, zelené baziliščí oči.

„Ty s sebou vážně docela nic nemáš?“ ptala se, „Proč?“

„Protože nic nepotřebuju.“ vysvětlil jsem jí.

„Seš bezva!“ ocenila a vrhla se mi kolem krku.

Páni, ta voněla! Kam se hrabe Sannarrwantassin a všechny lidské holky, včetně Diany! Když jsem jí ponořil tvář do vlasů, ucítil jsem vůni aromatických květin, kterými si myla vlasy, ale také pach jejího právě dospívajícího těla; měl jsem co dělat, abych se udržel při zdravém rozumu. Poznal jsem, co znamená smyslové opojení; a opět jsem měl problémy s ovládáním svých reakcí.

Senta se zatím rozhodla dokázat, že své pusince nedává nadarmo jíst. Něco vykládala, co snad mohlo být pokračováním Iwarova projevu na téma měděného plechu, ale pořád mi unikala přímá souvislost. Zejména s ní a se mnou.

„Ty seš prý sanjásin... co to vůbec je?“

Pokusil jsem se jí to vysvětlit, ale neposlouchala, případně nechápala. Říkala sice, že se jí to moc líbí, ale bylo to nadšení dítěte pro hračku, která se pro ně absolutně nehodí.

„To kdybych vzala sanjás, taky bych mohla chodit nahá?“

„Tobě v tom snad nikdo nebrání ani tak...?“ zaváhal jsem.

„A když jseš sanjásin, to se může nebo musí?“ vyptávala se dál.

„Sanjásinovi na něčem takovém vůbec nezáleží; nevnímá vnější okolnosti, medituje a stará se o svůj duševní rozvoj. Že chodíme odění sluncem, je čistě praktická věc. Nic nás nesvazuje, vnímáme přímo kosmickou energii...“

Senta měla oblečeno hodně seprané tričko a trosky jakýchsi kalhot, zničených už předchozím majitelem. Vyklouzla z toho, než jsem se nadál; teď se pozorně prohlížela a byla spokojená.

„Ano, tak je to rozhodně lepší! Budu taky chodit oděná sluncem; to se sluší ne, když mám za manžela sanjásina?“

„Co že máš?“ škubl jsem sebou.

Vycenila ty svoje zoubky a čekala, až mi to dojde.

„Tak na to teda urychleně zapomeň!“ vyzval jsem ji.

„Proč? Ono se ti na mně něco nezdá?“

„Nic proti tobě; ale nepočítej, že si tě vezmu!“

„Pokud vím, Iwar mě chce za tebe provdat; kvůli nějakýmu plechu nebo co, já tomu v podstatě nerozumím. Ale ty...“

„Ani já ne. A ty se chceš vdávat?“

„Jasně, že jo! Proč ne?“

„A proč si chceš vzít zrovna mě?“

„A koho teda? Jseš princ z Baarfeltu, ne? Tak si vezmu tebe.“

„Co když tě nechci?“

„Nevadí. Já počkám.“

„Co když tě nebudu chtít ani později?“

Zaváhala. Její plány nedosahovaly tak daleko; začala promýšlet různé varianty, ale moc daleko se v tom nedostala. Snad jenom...

„A proč mě nechceš?“

„Proč bych měl?“

„No... tak...“ naznačila rukama něco neurčitého.

Rozhodl jsem použít na ni logiku. „Sento, uvědomuješ si, co taková svatba znamená? Jaké by to pro tebe mělo důsledky?“

Šelmovsky se zašklebila. „Jo, to si uvědomuju.“

„A to opravdu chceš? Víš vůbec...“

„Nevím. Právě proto to chci zkusit.“

„Přesně: co očekáváš od toho, o čem tady mluvíme?“

„Uděláš mi děcko. To přece vím; nemysli, že jsem hloupá!“

„Ale chápeš, co to znamená? Počítáš s nepříjemnostmi, bolestí, nutností pečovat o toho malého... uvědomuješ si to?“

Koukala nedůvěřivě. Proč asi se snažím ji vystrašit?

„Jasně; já vím, že to bude bolet, až poleze ven. Ale prý všecko ostatní je docela příjemný. Říkaly kamarádky.“

„Byl bych radši, kdyby sis to ještě promyslela.“

„Já to mám promyšlený. Ty si to nech projít hlavou; připadá mi, že se zbytečně vzpíráš. A vůbec, copak chci tak moc? Žádám, abys se mnou zůstal a miloval mě, dokud neotěhotním; pak odejdu a ty budeš mít ode mě pokoj...“

„Skvostně jednoduché! To vymyslel Iwar nebo ty?“

„Já, samozřejmě. Když jsem vyspěla v pannu (řekla to s patrnou hrdostí), zeptala jsem se Iwara, kdo je nejvznešenější princ celé říše. Odpověděl: Denis Baarfelt. Tak jsem řekla: Toho si chci vzít za muže. Slíbil, že to zařídí.“

„Těší mě tvůj dobrý vkus. Poněkud méně mě těší, že jsi... řekl bych poněkud praštěná. Ještě spíš: malá rozmazlená holka, která nemá tušení, co plácá. A věří pohádkám!“

„Počkej, nesnaž se mi blbnout hlavu! Jsi snad princ z Baarfeltu a je tvá krev ušlechtilejší než jiných? Dokonce máš mezi svými předky elfy; já taky. Když se propojí dvě linie...“

„Už se propojily. Třeba když si Magda vzala Iwara...“

„A jsou spolu šťastní. My taky budem, spolehni se!“

„Jo. Už to vidím v barvách!“

Rozhodl jsem se napadnout Iwara a vynadat mu za ten nápad. Sice jsem měl pochybnost, zda za to tak docela může, ale pořád lepší hádat se s ním než se Sentou. Asi nás čekal, vůbec nic ho nepřekvapilo, ani že chodí nahá.

„Rozhodla jsem se stát taky sanjásinem!“ informovala ho, „A neříkej, že to nejde nebo se to pro holku nehodí!“

„Řekněme si pravdu, nehodí. Ale v téhle chvíli už to není moje věc; když ti to tvůj manžel dovolí...“

Senta se šklebila, já se naštval. „Jakej manžel? Co tím myslíš?“

Iwar se na hádku viditelně těšil. „Ty, samozřejmě.“

„Já jsem si tvoji... příbuznou ještě nevzal!“

„Klidně říkej sestru. Ber to, že je moje mladší sestřička. Třeba doopravdy je, já nevím...“

„To ještě neznamená, že ji chci za ženu!“

Iwar se začal chovat mimořádně přátelsky. „Podívej, Denisi, kde je jakej problém? Holka je hezká, určitě se ti líbí, jako se líbí každýmu chlapovi. Jseš snad chlap, ne?“

„Já jo, ale Senta ještě ani zdaleka není ženská!“

„A co? Mladý masíčko, chutný už na pohled... Koukej, každej má utkvělou představu, že chce čistou pannu. My ti zaručujeme, že je Senta ještě nepolíbená, takže...“

„Iware, neprovokuj! Ty tvoje kecy...“

„Tak jo, zkrátíme to: Senta je od teďka tvoje...“ uchopil mne za ruku a vložil do ní dlaň své sestry, která ji ochotně nabídla, „Tímto ses stal jejím manželem a cokoliv bude mezi vámi, je už jenom tvoje věc. Snad bych ti poradil, abys jí nařezal nejmíň třikrát denně, je na to zvyklá; my ji taky mlátíme jako obilninu. Když nedostává pravidelně nářez, zpychne a je drzá.“

Rozčilovalo mě, že Senta stojí vedle, šklebí se a má radost, že se vdává. Abych nebyl tak zděšený, ujistila mne:

„Neboj Denisi, budu ti dobrou ženou! Jsem hodná, poslušná a mírná jako králíček. A mám řadu dobrých vlastností, o kterých ani nevíš. Třeba vůbec netoužím jíst maso!“

„To souhlasí,“ poznamenal jeden Iwarův Viking, „Opravdu, vříská a hádá se, když jí ho dáme na talíř. Ovšem ona takhle vyvádí, ať dostane k jídlu cokoliv; však taky vypadá jako chodící vidle!“

„Existuje něco, co má ráda?“

„Nevím, na to jsme ještě nepřišli. Ale vařit neumí nic. Ani žádnou jinou práci; pokusy přinutit ji k čemukoliv užitečnému prozatím naprosto selhaly...“

„Proč bych taky něco dělala?“ komentovala Senta, „Jsem princezna!“

„Tak vidíš, že se shodnete, Denisi!“ smál se Iwar.

Pochopil jsem, že stojím proti jednotné frontě, odhodlané dělat si ze mne i Senty legraci v barbarském stylu; čím víc se budu hádat a vzpouzet, tím víc je to bude bavit. V rámci zábavy jsou ochotni nás nutit, abychom se skutečně vzali; tím spíš, že Senta to považuje za stejně skvělou legraci jako ostatní.

„Zatím jsem vám nic neslíbil! Ale snad bych mohl chvilku snést tohle děcko ve svý blízkosti...“

Senta to považovala za potvrzení mého zájmu. Nafoukla se jako holub a pokusila se ostatním předvést, že kněžna z Baarfeltu je nějaká dáma! O čemž zajisté nikdo nepochyboval.

A já se pokusil srovnat myšlenky. Něco mě trochu mátlo: ta zřejmá přemíra kladné energie z její strany. Cosi v ní je, co při troše drzosti můžu využít; ovšem rozhodně ne tak, jak myslí Iwar a jeho banda. Kdybych mohl důkladně propátrat její mysl, třeba bych na to přišel; to ovšem nemůžu právě teď, způsobilo by to spoustu hloupých komplikací...

Zachránil mne rozruch, který nastal venku: přijížděla Valérie z Mendozy s celým svým doprovodem. Nechali jsme všeho a běželi se podívat, Senta byla stejně zvědavá jako já.

Musím upřímně přiznat, že Eva má důvod žárlit na Valérii, neboť zatím co Eva poněkud povadla, Valérie je mnohem krásnější než dřív. A to i přesto, že má pět dětí, každý rok jedno. Důvod? Asi ty děti chce mít. Stejně tak závisí na její libovůli, který ze všech četných milenců se stane otcem jejího dítěte a který nikoliv. V současné době se chystala znovu; a jak jsem pozoroval její oči, nejspíš s mým otcem.

Valérie není obyčejný člověk. Od chvíle, kdy zasvětila svůj život zaklínání Živého Ohně, se s ní dějí nepřetržité změny, jež některým lidem nahánějí hrůzu. Je otázka, jsem-li o všech jejích činnostech informován dostatečně, abych je mohl posoudit; totiž těch viditelných lidem, samozřejmě existují oblasti, kam smějí jen polobozi. Udivuje mne, že nevyužila příkladu královny Kuntí a neporučila si, který z polobohů ji má oplodnit, když zatouží stát se matkou; určitě by to zvládla. Ale možná má svoje důvody, jako je má pro všechno.

Přijížděla na bělouši a řídila ho mentálně, bez jakéhokoliv postroje, samozřejmě bez sedla. Tomu se říká jezdit na kentaura a je to hrozně krásný jako zábava, ale dá práci, než vniknete koni do mysli tak dokonale, aby se nechal ovládat. Valérie svého bělouše zvládala hravě; dokonce ho přiměla, aby s ní šel tanečním krokem. Jediným jejím oděvem (a ozdobou) byla girlanda čerstvých květin, které jí někdo pověsil na krk; jinak se nezdobí, její hodnost čarodějky je pro ni nejlepší ozdobou.

Pokud neberu za zdobení rozsáhlé změny, které provádí se svou kůží. Začalo to v Německu velkoplošným tetováním, takže se stala majitelkou nejrozsáhlejší umělecké galerie na vlastním těle: nejrůznější výjevy, převážně se zvířátky, a všude kolem zahrada plná květin existujících i fantastických. To jí ovšem nemohlo dlouhodobě stačit – po příchodu do Arminu provedla s kůží další změny, takže je nejen hebká a bez jediného chloupku, ale elektrizuje, přenáší energii a dokonce se, zejména v šeru, matně leskne. Pohladit Valérii je zážitek zvláštní až nezapomenutelný; normální člověk těžko může říct proč, na druhé straně však málokterému normálnímu člověku je dopřáno se jí dotknout.

Nenechává si narůst vlasy, ačkoliv jí by je Oheň nespálil; sluší se na čarodějku, aby měla tělo bez srsti. Říká se, že Valérie to vylepšila tím, že mentálně uvolnila kořínky veškerého ochlupení z kůže, takže jí už nikdy nenaroste. Věřím tomu, samozřejmě – s výhradou toho slova nikdy. Valérie neuznává slova nikdy a vždycky, považuje je za hloupá a nesmyslná. V tomto čase si přeje tuto situaci, ale rozhodně nestanovila, co bude dál. Co když se jí po čase zalíbí nechat si narůst hřívu? Totéž dodržují její děti, dívky z Atanoru i otrokyně, které se jí o děti starají; ovšem ty se mohou zdobit, jak samy chtějí.

Princezny z Atanoru jsou sešlost divná. To říkám já, kterého by lidé asi taky neoznačili za normálního. Jsou tam, aby si hrály: se svým tělem, myslí, s ostatními živými bytostmi a bytostmi mimo hmotnou sféru. Individuální vzhled je pro ně vyjádřením osobnosti a Valérie je podněcuje, aby vypadaly tak, jak se jeví uvnitř. Dovolila jim dokonce porušit zásadu, že není dovoleno měnit vlastní tvář. Několik se už odvážilo, nosí na obličeji tetování, ozdobné jizvy, drobné kovové šperky vtavené do kůže. Strašně jim to sluší. Jsou smyslné, poživačné, dychtivé energie, kterou vysávají svým milencům. Dovedu si představit muže, kteří by si dali líbit, aby jim vzaly i život.

Říkám vám pravdu: Valérii to sluší moc. Štíhlá a krásná, vypadá na šestnáct a připomíná mi antilopí mládě. Vlastně spíš srnečku Falinu z knížky Bambi; má veliké moudré oči a když na někoho pohlédne, propálí se mu až do hlubin duše. Nepochybujte o tom, co říkám; dokázala to. Naše oči se na chvíli setkaly a já měl pocit, že jsem se ocitl pod rentgenem; dokonce zaváhala, zda by neměla změnit volbu a vybrat si mne namísto otce. Vycítil jsem to, strašně zrudl a zatoužil po ní tak strašně...

A co horšího: vycítila to Senta. Explodovala žárlivostí, taky šíleně zrudla a hrozně ráda by vyzvala Valérii na souboj, ovšem to dost dobře nešlo. Valérie cukla koutky úst, škubla očními víčky a výzvu přijala. Viděl jsem, jak se energie nás tří propojila do trojúhelníku a vzájemně tloukla, chtěl jsem z té hry vycouvat, ale nešlo to. Nebyl jsem hráč, jen objekt.

Tak to teda ne, panenky! Já se nenechám zmanipulovat, ať se mnou děláte cokoliv! Potlačil jsem veškeré reakce svého těla na blízkost ženy, která se mi líbí i té, která se mne dotýká rukou, ovládl jsem se a zkusil... V tu chvíli se na mne vrhly obě. Bylo to jen pár vteřin, ale... No co, tak vyhrály! Já tam zůstal stát vykoupaný ve vlastním potu a jen tiše zíral.

Tohle ne, holky! Už vidím, že si tady budu mít s čím hrát; než skončí tahle zábava, dám vám co proto oběma, případně i těm, co to sledovaly, smály se a fandily. (Valériiny WZ z Atanoru; pěkný potvůrky!) Já se nenechám... nebo nechám?

Jaké mám vlastně možnosti? Jsou vůbec nějaké, proti Valérii? Někteří říkají, že je všemocná, ale to určitě nebude pravda; můžu se pokusit to vyzkoumat? Jistě ano... pokusil jsem se sjednotit s ní mysl a ona mě překvapila tím, že se vůbec nebránila, otevřela mi naopak všechny brány a pozvala mě dál. Včetně Senty, která nezareagovala dost rychle a byla během okamžiku důkladně přečtena a... ovládnuta. Kdybych řekl, že Senta se do Valérie zamilovala, znělo by to hloupě? Je to podobný cit, jaký cítí šelmy ke své kořisti. Který jsem poznal u Artanny a který cítím od té doby také já.

Než mne obviníte, že jsem perverzní, zkuste pochopit: toužím prudkou zoufalou láskou po všem, co je krásné, přitažlivé, dokonalé, ať je to bytost lidská, zvířecí či jakákoliv jiná. Dokážu se zamilovat i do šumění větru a nádherného západu slunce. Cítím za takových okolností i erotické vzrušení a dokážu je přenést na toho, kdo to spoluprožívá se mnou.

V té chvíli jsem pochopil další část toho, kdo či co je ve skutečnosti Valérie. Jsou lidé, kteří musí vše, co se vyskytne v jejich dosahu, obětovat Bohu. Nejdřív sebe sama, své myšlenky i činy; pak i ostatní. Valérie se v tom jediném okamžiku zmocnila nás obou; od této chvíle už nikdy nebudeme sami, ona bude třetí s námi, bude spoluprožívat naše hry, vychutnávat je a předávat výš. Taková je její hra; baví se tím, sytí se tím a žije z toho, není ničím než spojením mezi živými bytostmi a Absolutnem.

Tuto činnost nelze dokázat, natož vysvětlit rozumem. Je však možné ji cítit a já i Senta jsme si ji v té chvíli uvědomili. A bylo nám fajn; naráz přestalo záležet na tom, co chceme či nechceme, protože každé naše přání se stalo součástí kosmické rovnováhy a na naše činy zareaguje Bůh a četné jeho energie způsobem, který bude adekvátní Jeho přáním. Tak proč si dělat starosti? Udělejme, co nás napadne; a bude to správné.

Také jsem zauvažoval, jakou podobu Boha vlastně Valérie uctívá. Vím, Bůh je jenom jeden; pro snazší pochopení lidí se však rozčleňuje do řady nezávislých osobností, které můžeme vnímat odděleně jako individuality a různě uctívat, přestože jsou ve skutečnosti jedno. Valérii vyhovuje nejvíc v podobě Ohně, avšak uvědomuje si omezenost této podoby a ví, že je vskutku něčím víc. Rád bych někdy znal to, co ona...

Ale prozatím mi došla jedna zcela nedůležitá maličkost: vůbec nezáleží na tom, zda své tělo ovládnu či mu podlehnu. Pokud dojde ke vzrušení, je lepší si je vychutnat, protože je to Pánův dar mně a nesluší se jej odmítat. Vše, co se mi nabízí, je dostatečně dobré, abych to mohl přijmout, využít a získat z toho patřičnou energii. Tak, jak to dělá Valérie.

Uvědomoval jsem si to nejen já, taky Senta. Rozzářily se jí oči a její doposud neuvědomělé dětské tužby se vylepšily o nové detaily. Možná by nebylo úplně marné pocítit strach, ale já byl zatím pošetile přesvědčen o své převaze.

Valérie dala zastavit svou karavanu a začala se zařizovat na novém působišti. Jejímu nejstaršímu synu Quidovi bylo pět, jezdil na strakatém poníku a považoval se za náčelníka všech dětí. Ty měly boudičky spletené z proutí na hřbetech mezků: čtyřletý Christian, tříletá Fay a dvouletá Erika. (Zauvažoval jsem, zda je to provokace vůči Evě, asi ne, otcem Eriky rozhodně není můj otec ani nikdo z Baarfeltů. Christian je naopak věrná kopie našeho Richarda a má auru elfa, takže je to jasné.) Nejmladšího Hasana měla Valérie ve vaku u sedla, vesele vykukoval ven a dost mě zarazilo, že má téměř černou pleť. Valérie zřejmě netrpí předsudky rasovými ani jinými. Podle jakého klíče si asi vybírá otce pro svoje děti? (Ach!)

Velitelkou otrokyň byla míšenka neurčitých plemen jménem Laila, kterou kdysi s Dianiným přispěním koupila v nějakém maličkém přístavu v Rudém moři, kde se ještě konaly trhy na otroky. Nevím, kolik je jí let, ale pouze ona vypadala dospěle, všechny ostatní kněžky i otrokyně (natož pak Panny) vyhlížely jako děti; důsledek pravidelného koupání v Ohni. Otrokyně se zdobily četnými šperky ze zlata, legovaného stříbra i lecčehos jiného; nejvíc zlata na sobě nosila Laila. Její syn, černý jako bota, je nejbližším společníkem Quida, takže oba jsou pěkní lotři. Přivedla ho na svět jen proto, aby poděkovala své paní za láskyplnou péči.

Valérie se zdravila se všemi přáteli; znala každého. S otcem se vítala jako s kýmkoliv jiným, snad trochu živěji, ale možná mi to tak připadalo, jen že jsem je sledoval. Laila organizovala dívky; osvobodily děti z boudiček, skládaly zavazadla a odnášely do paláce. Quido a černý Selim se okamžitě zamíchali mezi ostatní děti; ty je uvítaly nadšeně a se zájmem jim ohmatávaly absolutně holé hlavy. Nepochyboval jsem, až se zapálí Oheň, holých hlaviček bude ve smečce rychle přibývat.

„Ona je strašně krásná...“ vzdychla po mém boku Senta.

Řekla přesně to, co jsem měl na mysli já; ale jen jsem zabručel cosi nesmyslného. Cítil jsem prudké znepokojení; něco se dělo.

„Pojď se ostříhat dohola!“ navrhla Senta.

„Co... co?“ naježil jsem se.

„Á, teď jsem tě dostala! Jako sanjásinovi by ti mělo být docela jedno, zda máš nějakou hřívu nebo ne! Takže ses prozradil; jsi hmotně připoutaný ke kráse svého těla!“

„Počkej, nejásej. Nosím dlouhé vlasy, protože mi tak narostly. Kdyby byl důvod je ostříhat...“

„Je důvod: já. Když sis mě vzal za ženu, měl bys...“

„Nikdo si tě za nic nevzal! Zalez do díry a mlč!“

„Máš smůlu, miláčku. Valérie ti dneska večer určitě nedá; tato noc bude patřit nám! Já nezapírám, že ti dám a ráda!“

„Teda, vychování máš prvotřídní!“

„Jsem princezna z Wulffborgu! Co myslíš, jak nazývají soulož mí bráškové? A sestry, když se napijou? Šoustej mě až do rána!“

„Drž laskavě zobák, princezno! Trapně vyrušuješ!“

„Protože slintáš, když vidíš Valérii? Nemám námitek; můžeš si ji klidně představovat...“

„Mlč, sakra! Poslouchám!“

Valérie se právě vítala s Dianou. Mluvily obě naráz a přemlely nejrůznější drby, chytal jsem jen útržky. Diana ji přesvědčovala, aby večer zapálila Oheň, že se chce vykoupat. Valérie se smála; neměla námitek, ale popichovala Dianu, zda se odváží vzbudit hněv císaře a dát si spálit vlasy.

„Já bych ráda, ale Charry... to by se muselo nějak chytře!“

Valérie se rozhlédla; naše oči se opět setkaly.

„Nemusela jsi čekat na mne. Denis taky pracuje s Ohněm...“

„Vážně? To jsem netušila!“ Diana se ke mně otočila, „Jak to, že potom nosí hřívu?“

Ví stejně dobře jako každý, že Oheň si s námi rád hraje; že nám s potěšením spálí vlasy, kdykoliv k tomu má příležitost, je hra jako spousta ostatního. Jenomže Dianino pojetí magie je něco docela jiného než u ostatních, je Pastýřka draků a mimořádná osobnost, které byl dán nějaký složitý úkol. Doposud není jasné, jaký je; ovšem to je jasné u málo koho z nás.

Přistoupil jsem k Valérii; Senta v těsném závěsu, aby jí nic neuteklo. Valérie mne objala a přitiskla se ke mně; s úžasem jsem zjistil, že je menší než já, to nikdy nebývalo. Natočila hlavu tak, že jsem se mohl dotknout rty hebké kůže její lebky; druhou rukou k sobě přivinula Sentu. Snažil jsem se vdechovat její vůni; neměla téměř žádnou, zato omračující auru, ve které nás utopila, aniž se musela snažit. Propojila naši mysl se svou a zároveň se všemi, které v ní byly trvale přítomny (vysvětlit nedokážu); ale udělala to tak taktně a citlivě, že zapojila i moji prudkou erotickou touhu, aniž by mě tím přivedla do rozpaků. Chtěla mezi nás i Diana, Valérie ji připojila, ale Dianiny šotkovské nápady nezapadly, jen nás rozesmály. A to se nám ještě na nohy věšely děti, které bystře vytušily zábavu.

Sjednocení myslí více lidí je krásná hra, ovšem dá práci v něm odlišit vlastní myšlenky od jiných. Vím naprosto jistě, že jedna byla moje: touha po fyzickém kontaktu s ostatními. Avšak všichni ostatní toužili po kontaktu se mnou; slíbili mi to, ale ježto Senta uplatňovala jakési přednostní právo, se smíchem se stáhli a nechali ji, ať rozehraje svoji hru. Já toužil ze všech nejvíc po Valérii, a pokud jsem dobře rozuměl, slíbila mi cokoliv, až splním Sentě veškerá přání. S tím souhlasily také všechny sestry; jak se ozvěny jejich myšlenek dostaly do Kruhu, mi není jasné. Tedy je: Valérie s nimi udržuje stálý kontakt, nebo aspoň častý. Ony mezi sebou taky; dokonce Maryška, která je v Evropě a May-Britt, ta kdesi v Ősgardu, se může přikontaktovat... to bych musel dlouho vysvětlovat. Rozhodně to byl zcela nový a moc příjemný zážitek pro Sentu.

A ještě jedna mysl je trvale přítomna v Kruhu: Panna Andrea. Její fyzické tělo zahynulo v Německu, po určitou dobu byla někde v nedostupné sféře, pak se vrátila a projevuje se mnoha způsoby, z nichž některé jsou znepokojivé. Přiznám se, Andreu moc nechápu; nechápal jsem ji ani za živa, vlastně nikdo z lidí. Přivedla se četnými meditacemi do stavu, ve kterém už měla málo společného s lidskou rasou; něčím podobným je i teď, avšak získala navíc mimořádnou moc.

Když se nám myšlenky začaly rozjíždět, Valérie nás bezohledně rozehnala. Mne a Sentu dokonce poctila zvláštním pokynem: „Vy dva vypadněte co nejdál ode mne a neopovažujte se mi ukázat na očích! Takovej párek protivných puberťáků...“

Senta vybuchla smíchem, rafla mě za ruku a odvlekla pryč, než jsem se zmohl k nějaké odpovědi. Taky jsem se musel smát; dobře vím, co by od nás Valérie chtěla a proč ji rušíme.

„Pojď se vykoupat!“ navrhla Senta.

Byl to její první rozumný nápad, tak proč ne? Rozběhli jsme se k jezírku, ale ona chtěla v řece, tak jsem poslechl. Během cesty přemýšlela, jestli bude někdy tak krásná jako Valérie a nakolik by jejímu vzhledu prospělo, kdyby shodila svou rezavou hřívu.

Já se pokusil svoje myšlenky před ní utajit.

U řeky jsme se potkali s partou mladých, kteří tam rozebírali nějaký vor. Chtěli jsme se vykoupat o kus dál, ale když se do nás začali navážet, bylo nutno s nimi uspořádat velkolepou rvačku ve vodě i na břehu. Tehdy jsem zjistil, že Senta má zvyk útočit bez rozmyslu na každého, kdo je silnější než ona a dokázal by jí nařezat. Zpočátku jsem myslel, že to dělá kvůli mně a očekává pomoc; ale ne, ona skutečně ráda dostává nakládačku! Princezna z Wulffborgu, no! Ti kluci napřed váhali, jestli mlátit tak mladou holku, ale váhání je přešlo, když se jí museli bránit. Někdo z nich znal nějaké mentální údery, toho jsem si vychutnal já a on se do toho dal tak šikovně, že se to od nás přiučilo pár dalších. Když už jsme dál nemohli, odpískali jsme to a naložili se do vody; pak nás někdo seřval kvůli nedodělané práci, tak jsme jim pomohli rozebrat ten vor, naložit klády a rozdělit, které kam. Mezi tím přišli nějací poháněči se slony; Senta slony miluje, tak jim začala osahávat mysl, gadžendrům se to líbilo a hladili ji choboty; taky jsem se s nimi pomazlil, ačkoliv tu nebyli pro naši zábavu, ale kvůli kládám.

Samozřejmě na mě během práce prasklo, co jsem zač; taky nosím tu bráhmanskou šňůru. Takže když jsme skončili práci, vyptávali se na různé věci a něco nešlo vysvětlit verbálně, trvalo by to zbytečně dlouho... tak jsem je zkontaktoval a předal jim to i se vším dalším, co kamarády baví. Senta si zatím zkoušela něco po své linii, dokonce ani neotravovala. Potom jsme se zase koupali a menší děti provokovaly k další rvačce, ovšem my se už nenechali, jen jsme jim malinko nařezali, aby dali pokoj. Ty malé si daly říct, ale s kluky a holkami nad deset jsou pořád problémy, nedají se zkrotit nijak. Senta navrhovala ztlouct do bezvědomí; jen to postřehly, začaly škemrat, že to jim ještě nikdo neudělal a že to chtějí.

Senta nevydržela a hodila námitku; bojovníci musí dokázat své odhodlání, výdrž, necitelnost k bolesti a tak. Sotva si jeden zkusil udělat špičkou nože šrám, ovládl všechny pach krve; a už to jelo, druzí se nemohli nechat zahanbit. Senta tomu ještě dala korunu, když propíchla, že umím s Ohněm; od toho momentu si kluci (i holky) dělali sami i navzájem čím dál horší zranění, až jsem se začal bát, že si opravdu ublíží. Mnozí chtěli, aby jim zůstaly krásné barevné jizvy, vtírali tedy do ran rostlinné šťávy a ježto jsou mírně jedovaté, zakoušeli příšernou bolest. To se jim zalíbilo; spousta starších umí přeměnit trýzeň na extázi, ostatní se snažili se to od nich naučit. Hrůza.

Já byl pochopitelně v centru všeho, jsem důležitá osobnost, tak mi každý tloukl přímo i na dálku všechno do hlavy a já měl pocit, že se mi rozskočí. Mentálně zvládnout zhruba třicet lidí od malých dětí po dospělé kusy je hraniční bod. (Ale ty máš přece rád zážitky na mezní úrovni, ne?) Senta mi do toho taky všelijak kafrala, snažila se fungovat jako manželka a sekretářka a co horšího, ostatní ji tak brali a obraceli se na ni, jako kdyby se ode mne něco naučila. Ty starší trochu mátlo, že je Panna, ale neměli přesné tušení, jaké jsou hry bráhmanů, tak nevyzvídali, jen tiše žasli.

Nakonec jsem byl nucen zapálit Oheň přímo na místě; některým už šlo o život. Zařval jsem na ně a zakázal jim všechny experimenty, což je sice moc nevyděsilo, ale Oheň sám je zklidnil. Hlídal jsem jenom, aby jim nespálil vlasy; což je štvalo, oni to chtěli, ale žádný nebyl schopný prorazit moji obranu jako náš Ríša. Přece jen není každý lepší než já; už z toho dostávám depresi. Když jsme se vykoupali my všichni i každý kdo šel kolem, někteří se rozběhli domů na večeři a my zůstali u řeky.

Senta měla hlad, až se jí dělaly před očima barevné kroužky. Na chvíli jsem jí odpomohl, ale taky bych něco snědl. V paláci sice Valérie chystala hostinu, ale odhadoval jsem, že obětování jídla bude nejdřív tak za dvě hodiny a hlad jsme měli už teď.

„Máš smůlu!“ řekl jsem jí, „Budeš muset vydržet jako já. Tvoji bráškové tvrdí, že nechceš nic jíst, tak...“

Naštvala se; pokusila se zahalit přede mnou svoje myšlenky a poprvé v životě se jí to skutečně povedlo. Abych jí nekazil radost, nepokusil jsem se to prorazit, meditovali jsme každý sám a já si se svým hladem poradil jako obvykle. Co dělala Senta, jsem pořád ještě nezjišťoval; ale žrala se vzteky a rozhodla se aspoň se se mnou pohádat.

„Něco mi vysvětli, Denisi! Tobě se Valérie líbí?“

„Ano, samozřejmě. Přece víš...“

„A já?“

„Ty? No... nezastírám, že jseš holka, takže...“

„Proč teda skrýváš, když dostaneš erekci?“

„Co je tobě do mojí erekce?“

„Právě že dost! Domníváš se, že je to v pořádku?“

Na tohle nebyla žádná rozumná odpověď; neměl jsem chuť bavit se s ní právě na tohle téma, ale ona se mnou ano.

„V Bhagavadgítě říká Kršna: Jsem sexuální pud v těle živých bytostí. Opovažuješ se s tím nesouhlasit?“

„To jistě ne. Ale on říká: usměrněný sex. Takže...“

„V pořádku. Já taky nepopírám, že s tebou chci mít dítě. Takže: Bůh přítomný v tobě jako Nadduše se rozhodl obdarovat tě citovým vzrušením k ženě, která se ti líbí; dále pak k jiné ženě, která se ti sice moc nezdá, ale je po ruce. Proč ty jako Jeho zbožný služebník odmítáš přeměnit tuto touhu v hmatatelný čin?“

„Sento, nepřipadá ti, že jsi blázen?“

„Jsem zbožná služebnice Boží, znalá Písem a pokynů duchovních učitelů. V souladu s Písmem rozhodla Korunní rada, že klást překážky rozvoji plodnosti ve státě je nemravnost. Proč tedy ty, zbožný a znalý Písem, nekonáš, co máš konat?“

Váhal jsem, co říct; Senta si však odpověděla sama: „Protože jsi pořád ve vleku zastaralých předsudků ze Starého světa. Ačkoliv to popíráš, jsi pod vlivem konvenční morálky, od níž jsme se po příchodu na Ostrov distancovali a odmítli ji. Nepočítej s tím, že ti dovolím takhle zpátečnicky ovlivňovat naše děti! Naopak, já je budu vychovávat vysoce morálně!“

„Nechtěla by ses třeba uklidnit?“

„A nechtěl bys ty plnit svoje povinnosti?“

„Jak si to představuješ?“

Znenadání se mi pověsila na krk a rozbrečela se. Přirazila mi hlavu na svoji a představovala si názorně, jak by to bylo krásné: Máme dvě hodiny času. Kdybych se s ní teď hned miloval, stihl bych jí ještě do hostiny ostříhat vlasy (i ona mně), pak bychom se ještě jednou vykoupali v Ohni a šli k ostatním, kde bychom se hřáli v ohnisku všeobecného obdivu. Sentě by každý gratuloval a nikdo by se neopovážil zapochybovat, že je dospělá...

„Jak do toho zapadá to ostříhání vlasů?“

„Já bych to aspoň jednou chtěla prožít! Holky říkají, že je to nádherně dráždivé... dotyk chladného železa na kůži...“

Pokusil jsem se vzpomenout, zda mě bavilo, když mě naposled stříhali. Ale jo, docela příjemný...

„Já bych ti to udělala s láskou a péčí!“

Zamyslel jsem se. Probral jsem to ze všech stran a dospěl k názoru, že si to potěšení prozatím odepřu.

Senta moje myšlenky sledovala. „Á, už tě konečně chápu! Ty seš pořád ještě sanjásin; vyhledáváš zvrhlé potěšení v tom, že svému tělu odpíráš ty nejpříjemnější věci. Vlastně... když nad tím tak přemýšlím, je to taky docela příjemné!“

Zmlkla a stáhla se do sebe. Já se pokusil zvednout z rozvalin trosky své zničené osobnosti, ale moc mi to nešlo.

„Ano!“ pronesla Senta, „Vstoupila jsem rovněž do životního stádia odříkání; budu tedy trýznit svoje tělo a odmítat vše, co je mu příjemné. Uvidíme, kdo to déle vydrží!“

Zdržel jsem se komentářů.

Jedna z rozkoší, kterou si hodlala odepřít, bylo neustálé živelné žvanění, ať měla co říct či nikoliv. Chvilku meditovala, zda jsem si toho všiml a ocenil to; posléze došla k názoru, že by mi svoje hrdinství měla připomenout. Obvykle se u svých kamarádů a příbuzných setkávala s naprostým nepochopením.

„Tak jsem se zamýšlela, co ještě udělat k prosazení morálky v Říši. Přišla jsem na řadu skvělých nápadů!“ sdělila.

„Vážně? Tak mi to proboha radši neříkej!“

Ani ji nenapadlo se dát rušit. „Mám takový plán: postavím si někde v divočině chrám. Zasvětím ho bohyni Plodnosti; to už je jedno, v jaké podobě, ona se mi třeba v meditaci ukáže. Budou se tam konat veliké slavnosti, na které přijde spousta lidí; každý, kdo se bude chtít spojit s Absolutnem prostřednictvím lásky...“

Opět jsem se zdržel komentáře.

„Vidím to tak: bude posvátný chrámový okrsek, kam budou smět jen kněžky a zasvěcenci. Všichni ostatní budou muset zůstat ve vnějším okruhu, který bude za branami. Protože branou nebude smět projít nikdo, kdo nebude očištěný, budou tam venku rozsáhlé lázně, kde otroci každého vykoupou a kompletně oholí...“

„Otroci?“ upřesnil jsem otázku.

„Buď nějaké nakoupíme, nebo z toho uděláme podmínku ke vstupu pro různé pochybné jedince. Třeba kluky a holky, co ještě nemají nárok. Když budou po nějaký čas oddaně sloužit...“

„Sento, nechceš si dát studenou sprchu?“

„Obřady se budou konat v chrámu. Muži vstoupí z jedné strany, ženy z druhé; protože budou všichni zcela bez ozdob, bude obtížné poznat se navzájem. Ze začátku může být třeba pár svíček, ale ty se potom uhasí; a v naprosté tmě si každý vybere partnera, jakého mu přisoudí Božstva. S tím stráví vášnivou noc a rozejdou se, aniž vědí, kdo to byl...“

„Bezva. Co ti, kdo mají někoho upřímně rádi?“

„No... mohli by zatím zůstat ve vnějším okruhu, dokud je ta láska nepřejde.“

„Seš zvrhlá a cynická. Víš to?“

„Vím. Nepočítám, že by tam zamilovaní trávili líbánky. Takové zařízení by bylo spíš pro ty, co nemají nikoho nebo se jim líbí často měnit partnery. Divil by ses, co takových je!“

„Tobě by se to líbilo?“

„No jejda! Proto to vymýšlím!“

„Takže není pravda, že seš zamilovaná do mě?“

„Ale jo, jsem! Copak seš hloupej? Mám tě tak strašně ráda...“

„Že si klidně vezmeš i někoho dalšího!“

„No jo, ale až potom! Teď nejdřív chci tebe. Ty ostatní až pak, abych jim předala tvoji kladnou energii a očistila je...“

„Já žasnu, jakej ty seš nezištnej dobrák!“

„To přece je správné, nebo ne?“

„Ale ano, je. Já tě od ničeho neodrazuju...“

„Valérie to při svých obřadech dělá!“

A už jsem to měl. Od teďka bude argumentovat Valérií při každé příležitosti, protože ví, že na to nemůžu nic říct. A má pravdu, Valérie skutečně ví, koho jak s kým spojit. Vycítí to.

(Začal jsem meditovat na téma, zda bych to taky dokázal cítit. Ano. Tedy, asi ano. Mám určitý pocit, ovšem nejsem si jistý.

[Radím vám, nepokoušejte se o očištění vědomí. Mohlo by se vám to podařit; od té chvíle totiž nevíte, co je pokyn od vyšších a co jste si vymysleli sami.]

Senta má pravdu v jednom: těm nahoře je skutečně téměř jedno, co my tady na zemi děláme. Další pravda: nižší polobozi získávají energii z našich činností v kvalitě dobra, démoni z činů ve vášni a nevědomosti. Problém je, jak rozlišit nižší polobohy od vyspělejších démonů. Někdy to dá práci.)

Senta se opájela svými vizemi, představovala si chrám, který povede jako velekněžka a bylo jí skvěle. Protože jsme byli spolu, vnímal jsem její myšlenky (dokonce jsem se jich nemohl zbavit, ani kdybych chtěl) a konfrontoval je se svými vizemi. Takže jsem obdržel informaci, že spolu budeme mít několik dětí a rádi se budeme scházet. Kromě toho na mne zaútočily informace, kdy a za jakých okolností jsme se setkali v minulosti; taky to byly dost zajímavé věci.

V té chvíli hrozilo, že ztratím sebekontrolu a vrhnu se na ni. Byli jsme sami a byla tma, to se velice těžko ovládám; jsem přece šelma (od Artanny i jiných). Navíc jsme si oba pamatovali naše nádherné noci lásky z dřívějších setkání; lidé i hvězdy nás vybízeli, tak proč ne...

Tehdy se Senta zachovala nesmírně ohleduplně. Přečetla si v mé mysli, že pro mne ještě nenadešel vhodný čas; takže mi bez řečí a citlivě pomohla rukama. Byl jsem jí vděčný; moje vzbouřené smysly se uklidnily a já si poprvé připustil myšlenku, že ona je pro mne skutečně vhodnou manželkou. Nevtírala se, dělala co je třeba a dokonce ani nevyžadovala oplátku, ačkoliv sama měla tytéž problémy. Pak to udělala během času ještě několikrát, až jsem se zcela zbavil všech obtíží a nabyl ztracené rovnováhy.

Chtěl jsem jí poděkovat; ale abych k ní necítil příliš velikou vděčnost, řekla: „To víš; život v rodu Wulffssonnů jednoho naučí se postarat. Taky bych to třeba zvládla jazykem, kdyby Artanna neměl čas či náladu...“

„Já tě přetrhnu!“ naštval jsem se a chtěl ji zaškrtit, ale dala se na útěk směrem k zámku a já běžel za ní; byl právě čas jít se podívat, jak je Valérie daleko s tou hostinou.

Ještě než jsme tam dorazili, zjistil jsem, že Diana obnovila příjemný zvyk zahajovat večerní uctívání troubením na lastury. Byl jsem zvědav na další novinky, ale žádné nebyly; Diana celá šťastná, že má po ruce lepší čarodějku, jí přenechala veškerou režii a sama se ujala ručního harmonia. Valérie dělala něco, co jsem tak docela nepochopil; jak to ale mám posuzovat, když ani já nedodržuji žádné ze stanovených pokynů? Některé mantry mi byly známé, jiné jsem neznal, dokonce jim ani nerozuměl; v každém případě vyvolala tolik energie, že se mi ježily vlasy a měl jsem dojem, že vidím na kovových předmětech jiskřičky.

A jako by jí to nestačilo: dodržovala zásadu očištění ohněm, ale namísto ghíové lampy zapálila Živý Oheň; vyvolala ho čistě prsty a předala svému malému Quidovi. Ten zarejdil po svatyni a nabízel Oheň na dlani přítomným; dostal jsem strach, aby ještě něco nezapálil, je to přece jen dítě! Co kdyby ho třeba napadlo, jak by nám to slušelo bez hřívy? Ale choval se slušně a ukázněně, nabídl mi plamínek, já se ho dotkl prsty a pak svého čela.

(A sledoval jsem myšlenky Senty, která si představovala, co by vyvedla ona, kdyby dostala šanci. Bylo to něco podobného, navíc jsem postřehl jakousi touhu rozdat si to s Valérií. Co si s ní chce proboha rozdávat? To už je lepší soutěžit v plavání s krokodýlem! Ale Senta se jen smála.)

Po obřadu měla být přednáška, ale vynechali ji, Valérie měla v plánu uskutečnit nějaké soukromé semináře. Nezajímal jsem se o to; nějak jsem zrovna pocítil únavu. Spíš mě zajímalo, jakou vytvořila večeři. Skvělou, samozřejmě; císařský dvůr je proslulý svou chutí k jídlu a oceňuje hostiny. Diana seděla vedle ní a buď ji chválila, nebo škemrala, aby vycvičila nějakou dobrou holku jako čarodějku a poslala ji ke dvoru.

Valérie mohla namítnout, že poslala ke dvoru už několik dost dobrých děvčat; ovšem to by nesměli existovat mladí šlechtici, kteří dotyčné čarodějky hbitě svedli, připravili o panenství a tím i o nadvládu nad Ohněm. Naopak, začala slibovat nějakou Irmgardu, která je prý třeskutě dobrá.

„Počkej... myslím, že ji znám! Není tak trochu...?“

„Ano, ta, kterou považovali za hloupou. Nejsem si jistá, zda příliš zmoudřela v jiných oblastech, ale Oheň zvládá dokonce se spoutanýma rukama. Až se prý ještě zdokonalí, zkusí udělat Zkoušku na hranici, jak se to dělalo kdysi.“

„Pořád si myslíš, že Oheň má rád všelijaké anomálie?“ zamýšlela se Diana, „Třeba vaše Cilka...“

„Cilku už téměř neprobouzíme z transu. Je tak šťastná, nic jí neškodí ani neubližuje. Když ji z nějakého důvodu probudíme, zůstane klidně sedět a čeká, až ji zase uspíme.“

„To by teda Andrea žasla...“

„No jo, Andrea... Ta má ovšem už jiný starosti...“

Chvilku obě vzpomínaly; vzpomínky jsou jejich obvyklá zábava, když se po nějaký době sejdou. Chtěl jsem se vytratit, ale padl na mne zrak Veroniky a byl jsem ztracen.

„Denisi, já se s tebou ještě ani nepřivítala! Dokonce jsem si nestihla prohlédnout tvoji ženu... Sluší vám to spolu!“

Váhal jsem, co říct. Senta se nadšeně usmívala, jako kdyby jí dávali vyznamenání, ale já tušil problémy.

„Ty jseš tak strašně hezkej kluk, Denisi! No jen řekněte, není nádhernej? A Senta taky... taková něžná a křehká!“

Všichni k nám natočili hlavy a prohlíželi si nás. Počítám, že je naše osoby začaly zajímat poprvé v životě. Tak děkuju, ale co má sakra v úmyslu?

„Vypadají přesně jako Romeo a Julie!“

A už jsem byl doma. Teď nastane lámání v kole, abychom sehráli nějakou roli v představení, které si naplánovala ve svém divadle. Veškeré obranné systémy do pohotovosti!

„No, teda... zrzavou Julii jsem ještě neviděl!“ řekl kdosi.

„Blonďatej Romeo je taky pěkná blbost!“ dodal jsem rychle.

„Tak moment!“ kontrovala Veronika, „Kdo může přesně říct, jak vypadali Romeo a Julie? Předpokládá se, že...“

„Obarvíme je na černo!“ navrhl někdo, „Mám takovej chemickej přípravek, ještě jsem ho nevyzkoušel, ale...“

„Nebude to klan Wulffssonnů považovat za urážku?“ ptala se Diana a s určitou nadějí pohlédla na Iwara.

„Dělejte si s ní, co chcete! My jsme ji provdali za Denise, tím jsme se zbavili odpovědnosti a kašlem na ni!“

„Dovolíte, abych taky něco řekl?“ zeptal jsem se.

„Ne, proč? Ty do toho nemáš co kecat, seš dítě a budeš nás dospělý poslouchat. Ale když to zahraješ dobře...“

„Když jsem dítě, co mám co hrát v takovým kuse?“

„A kolik bylo Romeovi, ty trubko? Julii přesně čtrnáct, to se ví přesně. Romeo byl možná o fous starší, ale ty zas máš krásnou atletickou postavu, nikdo by ti těch patnáct nehádal. Zkrátka, je to odhlasovaný a ty se podrobíš většině.“

„Jo – jako na Kostnickým koncilu!“

„He?“ otázala se Veronika.

„To byla taková slezina v patnáctým století. Sešli se všecky papaláši a císař Zikmund nadhodil otázku, jak vyřešit skandály, co v tý době hejbaly církví. Návrh měl jedinej: upálit Husa. Tak dal hlasovat, kdo je pro: všichni, je někdo proti? Přihlásil se Hus. Zikmund mávl rukou a povídá: jeden hlas proti nic neznamená, většina souhlasí. Tak ho upálili.“

Můj protest sklidil vřelý potlesk, ale samozřejmě jej zamítli. Bylo jasný, čím víc se budu bránit, tím horší to bude; už proto, že Senta se těšila jako na vánoční stromeček.

„Připomínám důležitý faktor!“ hlásila Veronika, „Denis by měl tu roli umět ze školy; sama jsem je to učila. Takže...“

„Ale věnovali jste pozornost faktu, že jako osoba ve stavu odříkání nesmím nosit oděv?“ přišel jsem na tu správnou námitku, „Divadlo musím hrát samozřejmě v kostýmu...“

„Jednoduchý,“ řekla Diana, „Přerušíš na chvilku svůj sanjás...“

„Když ho jednou přeruším, budu se těžko dostávat zpátky!“

Bylo na nich vidět, že v to doufají. Momentálně je bavilo mne stáhnout zpět do hmotného světa; k tomu účelu konečně sloužila též Senta. Od této chvíle budou moje řeči jen výmluvy...

„Část můžeš hrát nahej,“ řekla Valérie, „Vaši svatbu...“

Otočil jsem se k ní. Usmívala se.

„To nebyl skřivan; to byl slavík...“

Valérie má oči, ve kterých se lze utopit. Neřekla, že bych měl svoji svatbu se Sentou uskutečnit právě v té chvíli; ale taky to nezamítla. Komu se to vlastně vylíhlo v hlavě? Byla to taková pitomost, že jsem se toho nápadu nemohl zbavit.

„K uvítání velmistra řádu bychom rozhodně měli uskutečnit slavnostní představení!“ tloukla na svůj buben Veronika, „Krátká doba nás nutí improvizovat a využít všeho, co známe...“

„Tak jo!“ vydala Diana císařský souhlas.

A bylo to. Cokoliv teď kdo namítne, bude možná tématem diskuse, ale na celkový závěr nebude mít vliv. Vzdal jsem to.

„Jděte se učit roli, děti!“ řekla Valérie.

No, nenakopali byste ji?

Když jsme šli spát, naskýtal se problém, kde stráví noc Senta. Její názor byl jednoznačný: je moje žena, tak se mnou. Podřídil jsem se bez protestů; mám vysvětlovat proč? Mám se pokoušet najít okamžik, kdy přestala být obtížným vetřelcem a stala se... čím? Jednoznačně členem mé smečky. Snad budou moje reakce jasnější, když popíšu, jaké změny jsem pozoroval u ní.

Takže: když jí řekli, že ji za mne provdají, přijala to jako každou jinou zábavu, která je jí nabídnuta. Nebyla zvyklá nějak protestovat; u W to není způsob, jak prosadit svůj názor. Události, k nimž dojde, považovala jednoznačně za příjemné a jinou možnost nepřipouštěla. Konečně, jejím manželem bude nejperspektivnější mladík, na jakého mohla pomyslet.

Jak plynul den, zvolna se se mnou seznamovala. Přišla na to, že nejsem žádná hračka, ale živý člověk, který má určité životní zásady. Postupně se učila brát na ně ohled; tím způsobila, že také já v ní přestal vidět rozmazlené děcko a začínal ji brát jako partnera. Začali jsme si být blízcí – tím spíš, když jsme se ukládali ke spánku. Dávala najevo, že ji těší, že může být se mnou; líbilo se jí, když jsem se jí dotýkal, hladil ji, mazlil se s ní... Nejraději by došla ještě dál, ale už věděla, že to nebude lehké.

Slušelo se, abych ji odměnil (a přišel na to jak). Před spaním jsme se šli osprchovat do císařských lázní; Senta byla nadšená, doma mají samozřejmě saunu a tráví koupáním dost času. Něco mi napadlo: namydlil jsem ji a masíroval tak bezohledně, že se svíjela jako had a křivila tvář; bolestí či potěšením? Hned mi to oplatila a já ji pobízel, aby byla ještě tvrdší. Neuměla zatím používat vnitřní energie těla, ale snažil jsem se ji učit. Učit se cokoliv se jí taky líbí. Když jsme definitivně smyli zbytek mýdla, byli jsme unaveni, že jsme se odplížili do mého kouta a tam usnuli v objetí. Jen se zeptala, zda jí poskytnu i teď spojení; no samozřejmě, stejně nešlo nijak zabránit, abych nevnímal její sny, tak jsem nás propojil.

Pamatuji si z té noci jediný sen, který reagoval na její plán zřídit ten klášter. Byla tu však změna: tři okruhy. Vnější kruh pro ty, kdo se teprve rozhodují, zda se odváží vstoupit. Lidí v něm je dost, v podstatě tam smí kdokoliv.

Vnitřní kruh ovládá dospívající mládež. Tedy, jsou tu menší děti, ale zcela pod vlivem starších; obdivují je, poslouchají a ke světu přistupují s optimismem foxteriéra, nadšeného, že se něco děje. Do vnitřního kruhu se zájemce dostane tak, že si dá oholit hlavu i celé tělo. Od té chvíle musí snášet tvrdý teror ostatních, než je mu dovoleno projít do svatyně a zapojit se do obřadů. Koho to přestane bavit, může kdykoliv odejít, ale vtip je v tom, že je to baví.

A ne že by toužili týrat ostatní; oni se předhánějí, kdo sám víc vydrží. Přišli dokázat, že jsou nejlepší: silnější, odolnější, bystřejší... třeba i zbožnější? Ano, jistě; aby někdo přišel a podstoupil to všechno, musí být fanatik až na půdu. Při každé příležitosti vyvoláváme tvrdé rvačky a nepřestaneme, dokud neteče krev, aspoň z nosu. Zbraně se považují za ponižující a pěstmi si nemůžeme moc udělat; a kdyby, je tu ošetřovna, kde neustále plane Živý Oheň. Zápasil jsem jako ostatní a bolest vlastní i druhých mne přiváděla do extáze. Taky se nedělá rozdíl mezi chlapcem a dívkou; naopak, naše družky jsou snad ještě divočejší a víc podléhají místní atmosféře.

Když jsme se nakonec probojovali do svatyně, následovala sladká odměna: milování až do vyčerpání s partnerkou, kterou jsem neznal a nic o ní nevěděl, snad jen její hlas a vůni... Potom čas bezvědomí, kdy jsem odpočíval; a zítra znovu! Vrátím se zpátky do vnitřního okruhu, budu zase bojovat a podstoupím ještě šílenější sebetrýznění; dokud všem neukážu, že jsem nejlepší! Zasloužím si, aby moje semeno oplodnilo ty nejdokonalejší ženy; aby ze mne povstali mocní synové a krásné dcery, aby můj rod vládl na věky. Jsem nejlepší bojovník a nejvytrvalejší milenec...

Když jsem procitl, chvíli jsem nechápal, kde jsem a co dělám. Pak jsem odstínil svoje vědomí od Senty i celého světa a ponořil se do meditace. Pamatoval jsem si zážitky z chrámu, tak jsem se ptal sám sebe: jsem skutečně takový? Jsou to moje sny, nebo jsem je přijal od někoho jiného? Zajisté, mnozí by si přáli, abych takový byl; ale co si skutečně přeju já?

Senta klidně spala. Pokud se jí zdálo přesně to, co mně (dosud si nejsem jist, zda společné sny nejsou variabilní), potom se to jistě shoduje s její představou dokonalého muže. Nebo už také začala pochybovat, že ten nejmocnější a nejbezohlednější je nejlepší? Co bere ode mne, z hlubin mé mysli?

Kdo vůbec jsem? Před rokem jsem dal slib být kajícníkem; teď vím, že to byl slib neuvážený a nesmyslný, nedokázal jsem to, při první příležitosti všechno porušil. Už skutečně stačí, abych se oblékl a přijal Sentu za svoji ženu. Je to zlé? Každý s tím souhlasí, těší je, že se vzdávám svého rozhodnutí, i když nikdo by mi otevřeně neřekl, že jsem se zachoval hloupě. Má větší váhu názor mého otce a všech kamarádů, nebo můj? A co ten hlas, který cítím někde uvnitř, v hlubinách mysli? Je to inspirace od Nadduše, nebo jen další iluze?

Tak kdo jsem? Oddaný služebník Boží, Hledač Cesty – nebo jenom kluk, co si na to všechno hraje? Jestliže podlehnu, jsem ten nejubožejší z ubohých, protože jsem řekl něco, co jsem nesplnil. Nezasloužím si být člověkem, nezasloužím si žít; jediné, co bych si zasloužil, je být svržen do hlubin pekelných, rozdrcen na prach a zapomenut! Měl bych zemřít. Tiše vstát, odejít na břeh řeky, ponořit se do vln a tam se rozplynout na nepatrné částečky, aby řeka odnesla atomy mého těla k moři. Splynout s Vesmírem... jinak než jsem si přál, ale být mimo...

Jenže se probudila Senta. V náladě foxteriéra: chtěla si hrát. Třeba to včerejší koupání se jí moc líbilo; dneska by si dala před snídaní pořádně tvrdou rvačku. A myslela to vážně, doma ji učili bojovat ve stylu slavných vikingských válečnic. No tak jo, když chceš – uvidíme, jestli to vydržíš!

Když jsem jí dal první kopanec vnitřní energií, letěla pěkně daleko, rozmázla se po zemi a chvilku se kroutila jako had; pak se zvedla a s rozzářenýma očima vyzvídala, jak to dělám. Tak jsem ji chvilku týral a chvilku učil; potom se do nás dali kamarádi a my museli bojovat bok po boku.

Přišla taky Diana; konečně spokojená, že rozcvička jednou vypadá, jak má. Začala nám dávat nějaké instrukce, tak jsme ji seřezali a ona byla ještě spokojenější. Charry se neobjevil, ten by nás nejspíš vybušil všechny. (Anebo ne?)

V patřičně rozverné náladě jsme přišli na obřad a rozjeli to se vší parádou. Valérie byla plně spokojená a mládež škemrala, že se chce omýt Ohněm. Jako důkaz ukázala jedna škrábanec, který by normálně nechala olíznout nejbližšímu psovi a dál se nestarala. Valérie odpověděla, kdo to zavinil, ať si to taky vyřeší; což jsem přijal, Oheň zapálil, ale ochránil všem vlasy. Jak na to hleděli ostatní, nevím; Senta mě nenáviděla. Její plán je přijít o hřívu; zřejmě k tomu má svoje důvody. Dal jsem jí na vědomí, že se jí to může povést, ale až po naší svatbě.

Podřídila se. Hodná holka. Stanovila časový plán: budeme hrát Romea a Julii, spojíme se tělesně, pak ji ostříhám. Příliš netrvala na tom, aby ostříhala ona mne, ke své hřívě však chová prazvláštní odpor. (Posmívali se jí? Těžko, Wulffssonnové jsou zrzaví všichni a jsou na to hrdí!) [Budeme mít zrzavé děti?]

Po snídani Diana oznámila, že si přeje do příjezdu velmistra dona Maria uvést svůj zámek do ideálního stavu a očekává, že se v hojném počtu zúčastníme brigády na dostavbu. Okamžitě nastaly námitky a zákeřné dotazy, co že je ideální stav; kdyby třeba měla v úmyslu dokončit střechu, trvalo by to několik měsíců, tak dlouho Mario určitě čekat nebude. Diana objasnila, že jí jde hlavně o parádní fasádu a zbourání příslušného lešení, což by se dalo v pohodě stihnout.

Samozřejmě jsme se taky přihlásili, ale chyba lávky; dostali jsme za úkol naučit se text Romea a Julie v alžbětinských verších – dokud to nebudeme umět, nesmíme se u dvora ukázat. Podřídili jsme se bez protestů a já se děsil, jak to Senta zvládne. Sice mluvila anglicky, ale mezi jazykem Shakespeara a směsicí výrazů z různých řečí, jíž se mluví v Arminu, je dost rozdíl. Ale Senta se smála a hned nadhodila řešení: zaznamenám jí text do mysli přímo, mentálním spojením.

Teď jsem se zděsil já; nebyl jsem si zas tak jist, zda všechno umím dokonale. Vypůjčil jsem si tedy z Dianiny knihovny původní verzi a studovali jsme společně. Využíval jsem při tom lecjakých ne zcela běžných technik; někdo třeba myslí, že nás to zbytečně zdržovalo, ale je obtížné oddělit jedno od druhého, myšlenky by se měly přijímat en bloc, všechno najednou s případným upřesněním po rozboru záznamu v meditaci.

Tahle činnost opět posílila náš vztah. Zjistil jsem, že už se bez Senty nedokážu obejít; skutečně jsem se zamiloval, dokonce mi přišlo na mysl zmocnit se jí hned. Ale teď nesouhlasila ona, měla to dokonale promyšlené: zalíbila se jí představa, že svoji svatbu dovršíme v rámci představení, na jevišti před diváky. To už jsem jí podléhal natolik, že jsem vřele souhlasil. Co víc, byly mi sympatické všechny její plány a záměry, včetně vybudování chrámu, o kterém se nám v noci zdálo.

Začali jsme probírat detaily snu. Získal jsem další podklady pro svoji práci ohledně společného vnímání. Zdá se, že potvrzuje mou teorii: když předávám myšlenkové vjemy, je přenos tím dokonalejší, čím dokonalejší je kontakt. Souhlasí, že je výhodou předcházející sexuální spojení; ale pokud není možné z nějakých důvodů to uskutečnit, postačí vzájemná náklonnost. To je velká výhoda, protože někdy se přenos provádí mezi osobami, u nichž k sexuálnímu spojení dojít nemůže.

Senta se živě zajímala o vše, bude se jí to hodit, až bude velekněžkou. Vyžádala si ode mne slib, že budu pravidelně jezdit na návštěvu a při té příležitosti rozmnožím počet jejích dětí; zřejmě se inspirovala příkladem Valérie. Tvrdila, že se na ni už obrátily duše několika našich dřívějších dětí a požadují, aby se mohly opět narodit; za to slibují, že nám budou dělat radost a zlobit nás jen do té míry, jak si zasloužíme. Roztomilé!

Zatímco já si se svými činnostmi v předešlých zrozeních nedělám starosti, více méně je pomíjím jako bezvýznamné, Senta neustále pátrá, co a jak. A když na něco přijde, hned to vykládá mně i každému, na koho narazí. Pokud se to týká právě jeho, je velice šťastná a slibuje mu obnovení dřívějších vztahů. Například jedné kamarádce už slíbila, že si ji vezmu za manželku, až bude Senta z důvodu těhotenství mimo provoz. Důvod: v některém zrození byla ta holka klukem a jejím manželem, Senta by vztah ráda udržovala, ale vhodnější se jí jeví přese mne. Děkuji.

Pak jsme došli k názoru, že už své role umíme a vyrazili jsme na stavbu. Nevěřili nám; tak jsme při míchání malty zkoušeli slavnou balkónovou scénu. Senta při ní dokázala docela obstojně házet očima a tvářit se nevinně, jinak pletla páté přes deváté a i když jsem jí všelijak pomáhal, za chvíli už neznala z textu ani slovíčko. Vytkl jsem jí oprávněně její chyby, za což po mně hodila kusem malty. Hodil jsem po ní taky, pak zas ona po mně a už jsme se bombardovali bez varování. Zapletli se do toho její příbuzní a vymáchali mě v maltě, jak se slušelo a patřilo; ale i já mám přátele! První se ocitl v kalfasu s maltou Iwar a že Senta nadšením ječela jako siréna, hodil ji tam někdo taky. Potom jsme se začali polévat bílou hlinkou i barvami; svůj díl dostali taky ti, kdo nás kárali nebo šli jen tak kolem a zvědavost jim nedala, takže k polednímu jsme všichni měli tělo i šaty (mnozí měli ochranné oděvy) zmazané k nepoznání. Nejvíc řádily všechny děti v čele s Valériinými, což se dalo čekat.

Bitvy se nezúčastnil otec, Charry, Tošio a Dunbar, v té době byli v kancléřství a projednávali otázky spojené s uvítáním přátel z druhé poloviny řádu. Když se dostavili a viděli tu spoušť, napřed se smáli; potom Charry uznal za vhodné se rozzlobit a ostře vytkl Dianě, že něco takového dovolila, ba sama se zúčastnila. Sotva to dořekl, už seděl v kalfasu s maltou bez ohledu na císařskou důstojnost a štruksové kalhoty. Ostatní uznali právo mládeže na trochu zábavy, jen otec byl zvědav, jak se všichni očistíme.

„To je naprosto jednoduché,“ řekla Diana, „Máme Denise a Denis umí ovládat Oheň. Ten smyje vše špatné: jak hříchy, tak špínu. Včetně malty a hlinky a barev. Denisi, co ty na to?“

Poslechl jsem; ovšem pokud doufali, že jim zapomenu hlídat vlasy, opět se zmýlili. Byli někteří, kdo to mohli narušit (Quido atd.), ale ti se starali hlavně o svoje záležitosti.

Senta dala na chvilku pokoj; vloupala se do Dianina pokoje, tam si sedla před trojdílné zrcadlo (dar od Charryho) a sledovala, jak se na její tvářičce projevuje koupání v Ohni. Prošla tím už včera, ale to nebyl čas. Jejím úmyslem je zbavit se četných pih a zkrásnět do podoby nadpozemské; bohužel nebyla tak spokojena, jak očekávala. Přemýšlela tedy, co dál.

V ten moment ji chytla Diana. Nezlobila se; pokecaly spolu, hlavně asi o mně. Nezajímal jsem se. Pak ji vzala do pokoje Valérie a ta ji podrobila svým testům. Jejich důsledkem bylo, že se mi začala ježit srst a cítil jsem, že mi někdo osahává mysl. Zkusil jsem se bránit; a dostal zas nakládačku. Nezastírám, na Valérii ještě dlouho nebudu mít a Sentě jsem se otevřel; vykecala všecko nebo si to Valérie z její mysli vytáhla. Bylo to příjemné; jak vám mám ten pocit popsat? Když jsem byl dítě a někdo se mnou manipuloval, měl jsem jisté pochybnosti, ale od té doby jsem si zvykl a už se mi to líbí. Je to hra.

Diana s Valérií na mě něco šily; Senta se přidala, takže to asi nebude nic ošklivého. V podstatě, nemůžou mi udělat nic, co bych si sám nepřál. (Nesmějí? Stejně jako ony, jsem pod ochranou; když se někdo o něco pokusí... Že bych zkusil něco já? Můžu, ale to by muselo být pro jejich dobro.)

Během té doby jsem poodešel na tiché místo v parku, kde nikdo nebyl. Spíš tak náhodou, měl jsem dost starostí... a taky se mi začaly hlásit sestry, nechápu proč, nechtěly nic, jenom mi zkoušely předat energii. Tak jsem se rozhodl zaútočit. Vstoupil jsem do meditace a posbíral všechnu volnou Sílu, co byla kolem; pak jsem zkontaktoval své Ochránce, včetně brášky Jerzyho, teď Anděla Strážce pro naše Poláky. Pomohli mi, ačkoliv poznali, že jde jen o hru; to mě povzbudilo a šel jsem ještě výš. Tam už to začíná být o hubu; porušil jsem snad všecky sanjásinské zákony, co existují. Ale pravda je, že pozornost polobohů přivoláte jen tím, že porušíte jejich zákony. A odskáčete si to.

Pak jsem všechnu tu Sílu poslal proti Valérii a Dianě. Senta dostala jen resonanci od nich, ale i tak jí to stačilo. Bylo toho trochu víc, než jsem chtěl, přidali se někteří vyšší, asi si s nimi mají co rovnat. Tak se tam panenky chvilku svíjely v křečích; Valérie se pokusila o zoufalou obranu, nechápu co ji to napadlo, někoho naštvala a bylo to ještě horší. Cítil jsem to všechno, však to šlo přese mne!

Potom jsme se nějakou dobu vzpamatovávali; holky měly tak dost, že sotva dokázaly poděkovat. Já prožil několik rychlých zrození a smrtí; taky různé vize a tak. Valérie nevím, ale Diana si sáhla na svého budoucího syna a byla hrozně šťastná. Zatím prý dělá Zlatého draka někde v hodně dalekém vesmíru.

Tak jsem to odpískal. Už je jim snad jasný, že se sebou jen tak nenechám mlátit, to by jim mělo stačit. Uf!

Errata:

30.05.2021 11:11