Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Diana)

Tak sledujete, co je náš mladej za éro? Já z něj nebudu; kecá jak mladý vrány! Teda ne tu poslední stránku, všecko předtím! Ta lekce byla fajn, v životě mě nikdo tak nerozebral. Ale některý jeho kecy, to fakt nejde.

Třeba: to nemá obdoby, jak je ujetej po sexu. Oni mladí všeobecně vyvádějí, když to na ně přijde, ale Denisovo dospívání nás odrovná všecky, nejen Tomáše, kterej je za to zásadně odpovědnej. Jakou vinu na Denisově existenci mám já, že na mě zírá jako janek a větří jak říjnej hřebec? Poradila jsem mu snad já, aby odešel na rok do džungle a žil v bezdomoví, stranou od všech lidí? Já naopak říkala... ale copak na mě někdo někdy dá? Tak teď to máte, frajeři!

Jo, jako proč je Denisova puberta záležitostí celostátního významu? To bych musela od začátku. Tak: v pátým roce po příchodu řádu do Arminu se začal silně zadrhávat plán přírůstku obyvatelstva, kterej jsem vlastnoručně vytvořila a věnovala mu nevídanou lásku a péči. První rok se nedalo vůbec počítat přírůstek, přišlo nás moc a jen udělat přehled dalo práci. Většina žen krátce na to slehla, takže obyvatel pěkně přibývalo. Pak přijížděly další lodě, trvalo skoro rok, než se všichni dostavili. A byly s tím problémy, šelmy hodlaly každýho osobně podrobit prohlídce a u některých zaváhaly, bylo potřeba se zaručit a postarat se, aby mu byla poskytnuta řádná výchova – no, měla jsem s tím spoustu práce.

Pravda je, že před odchodem z Evropy jsme udělali probírku všelijakých sirotčinců, někdy i polepšoven, a posbírali všechno, co se hodilo. Nabídli jsme odchod každému, kdo mezi lidmi trpěl problémy civilizovaného světa. Což jsou: hlad, zima, nemožnost bydlení, nezaměstnanost, útlak vlády. V Arminu hladem nikdo netrpí; cokoliv hodíš na zem a nebráníš tomu vzrůstat, rychle bují a dá bohatou úrodu, stačí sklidit a svézt do stodol. Zelenina? Roste sama od sebe. V nejhorší nouzi tě uživí i ovoce ze stromů. Chceš chovat dobytek? Vláda ti přidělí první chovný párek, stačí je nechat rozmnožit. Když na hlídání stáda sám nestačíš, stačí říct nějakým šelmám, vlkům, leopardům či tygrům. Pást dobytek je baví, postarají se i o slabé kusy, aby nepřekážely. Jsi tak líný, že se ti nechce dělat vůbec nic? Nezbývá než si lehnout na dohled nějaké ženy, která má dobré srdce a slabé nervy, dřív nebo později ti něco k jídlu nabídne. Budeš možná muset strpět trochu hubování, že jednou shniješ zaživa, ale na to je skutečně přesvědčený lenoch dávno zvyklý.

Potřebuješ šaty? Nepotřebuješ. Třeba já chodím nahá pokud možno pořád. Většina lidí, co s námi přišli, jsou mladí a jejich těla krásná. Tak jsem vydala dekret, aby v případě pochybnosti bylo tělo dotyčné holky či kluka prohlédnuto komisí odborníků opačného pohlaví a buď povoleno být nahý, nebo doporučeno se z estetických důvodů zahalovat. Jiné důvody jsou zanedbatelné. Celý den je vedro, i většinu nocí, až před ránem se trochu ochladí, díky Bohu za to.

Trochu problém je období dešťů, to je zapotřebí mít střechu nad hlavou. Postavit chatu z bambusu zvládne každý, a když ne, pomůžou kamarádi. Hodně lidí mělo v plánu postavit si pořádný dům z kamene a cihel; taky jsme to podporovali, jak se dalo. Spoustu jich to přešlo, když zjistili, že to není nezbytné. A když někdo opravdu chce mít přepychový palác, stačí ukecat čarodějku. Nevím proč s tím mají problémy, já i moje kamarádky s nimi vycházíme skvěle.

Ve světě je spousta lidí bez práce. V Arminu jsme zjistili, že hodně práce není třeba dělat vůbec. Nebo vyhlásit brigádu, třeba na žně. Při takové práci se užije spousta zábavy a po skončení uspořádáme vždycky pořádné oslavy. Některé princezny pořádají divoké mejdany i bez důvodu, jen aby se mládež pořádně vyřádila. Větší problém než práce je nuda, ta ničí lidem nervy a vyvolává explozi nápadů, které někdy překvapí i mne.

Co ještě zbývá? Jo, útlak vlády. U nás nepřichází v úvahu, my svoje občany přímo rozmazlujeme. Hodnostáři dvora mě soustavně nabádají, abych byla důraznější a aspoň občas někomu něco nařídila či zakázala. Existují zákony, které řádně prošly parlamentem, proti těm nikdo nemá co protestovat. Potom dekrety císaře, většinou k důležitým otázkám. A dekrety císařovny, které dost často vymýšlejí moje dvorní dámy na výše zmíněných mejdanech. Některé mají smysl, jiné jsou vymyšleny jen proto, aby udělaly trochu rozruchu. Dekretů císařovny nemusí nikdo uposlechnout, pokud chce riskovat naši nepřízeň. Ani ne tak moji, jako té kamarádky, která to vymyslela, ukecala mě ke schválení a sklaplo jí, když to nedopadlo. Význačné princezny jsou: Julie z Dunbaru, Veronika da Villablanca, WZ Valérie Mendoza di Castro, Magdalena aep Wulffssonn, Mabel Rastopčenkovová, Pamela Ponny Šmagrová, Maryška d'Escambrray (dočasně nepřítomná) a další. Jsou oporou trůnu, velitelkami Leopardí Gardy a členkami téměř všeho, co je potřeba. Kromě jiného vymyslely, dodržují a prosazují zásadu, že každá správná holka má v intervalu dva až tři roky přivést na svět dítě. S výjimkou Valérie, ta rodí každý rok a pořád ji to baví.

Povídá se, že kojící žena nemůže znovu otěhotnět. No já nevím; holky si daly pauzu tak do tří let, pak se sluší, aby se zas předvedly. Copak s princeznami to jde lehko, stačí uspořádat patřičně odvázanej mejdan. Kromě dvora však existují vesnice a tam se moc nedaří. Nikdo mi nedokáže říct, proč; pečujeme o ně přece vzorně!

Vydala jsem směrnici: morálně správné je to, co napomáhá rozvoji státu. Armin nutně potřebuje přírůstek obyvatel, takže je zapotřebí, aby se každá schopná žena nechala pravidelně oplodnit. Ten plán je v souladu s vůlí Boží; o tom snad nikdo nepochybuje. Zodpovědnost za to jsme svěřili ženám, muži by způsobili moc velké zmatky. Neděláme jen tak nějaké bezvýznamné úpravy; my tvoříme celou novou kulturu! Zdůrazňuji: vytváříme civilizaci zcela odlišnou od všech ostatních, inspirovanou jistě minulostí, ale rozhodně žádnou kopii. Vítáme každou iniciativu a zařazujeme dobré nápady; některé zásady jsme převzali ze zvyků bojových sdružení řádu, třeba manželské řetězce. Ty se všem moc líbí.

To je tak: manželství vzniká prvním sexuálním stykem partnerů. Předpokládá se, že ke spojení došlo z lásky a žádných jiných důvodů; pokud se tak stalo, je to kastovní přestupek a běda tomu, kdo se do něj zapletl. Manželství splní účel, dojde-li ke zplození dítěte. Někteří se vřele milují i potom a nepřejí si uzavírat další svazky; výborně. Ale jsou tací, že hledají dál; najdou dalšího a uzavřou s ním další manželství. Druhým však rozhodně nezaniká první; naopak, každý svazek je trvalý a skončit může až se zánikem vesmíru, takže trvá i po smrti a partneři se sejdou v nebi. Chápete? Díky. A souhlasíte? Pokud náhodou ne, máte smůlu, příroda to tak vidí.

Mládež pochopila velice rychle a správně. Rázně odbourala staré přežitky, třeba snahu své kontakty tajit; naopak, každý se hrdě pochlubí, s kým se oženil. Dívky si vedou rozsáhlé seznamy manželů; kluci na to často zapomínají, což nevadí, jsou stejně zaznamenáni a pochybnosti jsou jen po zábavách a karnevalech. Tehdy dochází k vyhlášeným tancům v maskách, kdy se vytváří náhodné páry, aniž se znají, což je považováno za zásah Prozřetelnosti.

Zatímco dospělí si ještě pamatují zvyklosti z dřívější vlasti, děti žijí jednoznačně v nové realitě – doporučujeme, ať je jim morálka starého světa líčena jako historická událost, což se většinou dodržuje. Povzbuzujeme vlastenecké cítění a pocit výlučnosti; že svět žije jinak, nám může být fuk. Docela to přijímají, avšak je zapotřebí dodat pozitivní vzor, s nímž by se mohli identifikovat a brát si z něj příklad. Tímto vzorem by se měl stát Denis Baarfelt.

Tomáš s tím souhlasil. Denise jsme se nestihli zeptat, právě v té době vyrážel na cestu do džungle. Ale mladí ho většinou znali aspoň z doslechu a obdivovali; pokud bude stejně přitažlivý jako ostatní členové Baarfeltova rodu, fajn. Teď se tedy vrátil: krásný, inteligentní, žádoucí a nadržený jak stepní kozel. Kupodivu se zvláštními zvyklostmi, které jsme od něj nečekali a rozmluvili bychom mu je, kdyby to šlo.

Tak třeba: chová se jako šelma. Při řeči má výrazně kočičí mimiku, vrčí, cení zuby, šklebí se, mhouří oči a vůbec. Orientuje se čichem a docela s chutí očmuchává děvčata, jak to dělají šelmy. Překvapí to, ale zalíbilo se na první pohled a další mladí to začali dělat po něm. Chápu, mají mnohem ostřejší čich než lidé ze světa, ale občas to zaráží.

Odjakživa se lidé při setkání objímali a líbali; s Denisem to rozšířili o dotyky na intimních místech, hlazení, očichávání, dokonce olizování. Vím, že to převzali od koček, ale teď čekáme hosty ze staré Evropy a tuším, že budou trochu v šoku.

„A co se divíš?“ smál se Tomáš, „Pořád jsi chtěla, aby vytvořili svébytnou kulturu. Tak to dělají!“

Já byla pro, Charry se mračil, ale mlčel. Valérie se smála. Pokud si nechala číst myšlenky, hodnotila, zda bude lepší milenec Tomáš nebo Denis. Tomáš ji taky četl, ale byl v rozporné situaci; toužil po ní a synovi fandil rovněž.

Jednoznačnou oporou trůnu je Veronika. Řekla: „Nemůžeme najednou popírat, co pět let hlásáme. Tím by v myslích lidu vznikl zmatek!“

„Zmatek v nich už je!“ namítl Charry, „A kdyby náhodou nebyl, oni se o něj sami postarají!“

Rozhodla jsem se jim dodat optimismu: „Já to tak tragicky nevidím. Konečně, Denis se vrátil a zdá se, že se usilovně snaží o tu malou zrzečku. Holka je pěkná, roztomilá, vypadá to, že mu bude dobrou ženou...“

„A vynikající velekněžkou!“ řekla Valérie.

„Jo, to bude Mario nadšenej!“ řekl Charry, „On...“

„Já vím. My ho známe!“

„Vážně chcete dovolit, aby realizovala ty svoje nápady? Pokud dobře chápu, tak je to nějakej strašlivej úlet...“

Ježto nebylo jasný, koho se Charry ptá, všichni mlčeli. Až Valérie nevydržela: „Jako nápad mi to nepřipadá tak hrozný. Když si to postaví někde hodně daleko, aby lidé museli překonávat řadu překážek...“

„Proč?“ řekl můj muž nechápavě.

„Chrám tohoto typu nemůže stát ve městě a být jeho součástí. Musí se nacházet někde ve vysokých horách, na ostrově, v poušti a tak. Dlouhé a obtížné putování, nesnadný přístup... zkrátka, musí být nedostupný pro obyčejné lidi. Jen tak může lákat.“

Na Charrym bylo vidět, že nechápe, co má koho lákat. Nechápal toho víc, ale Valérie nehodlala zvyšovat zmatek. Naznačila jsem, že si beru za úkol mu to vysvětlit.

Nějak jsem utekla od tématu; tedy, populační exploze se v poslední době čím dál víc zadrhává, naděje na zlepšení je slabá. Zjišťovali jsme důvody, nejvíc Veronika, ta za tím účelem podnikla okružní cestu po celé zemi a zkoumala, co a jak. Dala nám nahlédnout do svých zážitků a když jsem si to srovnala, vypadá to takhle:

Je rozdíl mezi životem ve městě, tedy u dvora a na venkově. Každé místo je pod vlivem nejsilnější osobnosti, obvykle ženy – majitelky léna. Jejímu přání podléhají děti, mladší sourozenci, služebnictvo atd. Muži už méně, často vyrážejí na delší cesty lovecké, obchodní a jiné. Držet se doma je možná žádoucí pro manželky, ale kluci jsou mladí, mají dobrodružnou krev a domácích radostí se už asi nabažili.

Je možné, že jsme to nedomysleli? Když jsme vytvářeli mravní systém státu, trochu jsme se obávali, co s lidmi udělá nespoutaná volnost. Riskovali jsme, že padnou veškeré zábrany a nastanou bezuzdné orgie, při nichž se bude milovat každý s každým... Tedy, ono se to fakt stalo, prvních pár týdnů bylo skutečně vzrušujících. Kluci se vrhli na děvčata po dobrém a občas i po zlém; holky je podle nálady buď sváděly nebo se jim vyhýbaly. Ale pak se vše srovnalo, prostě se vybouřili. Každý si vyzkoušel všecko co se mu líbilo, ženy je zapsaly do svých manželských seznamů a zůstaly s tím, který byl nejvíc ochotný se o ně starat.

Dneska to vypadá tak, že venkovské farmy a statky patří ženám a jejich dětem. Muži se tam často cítí jako hosté; zřejmě proto, že když jich má některá víc, spoléhá jeden na druhého a žádný se o nic nestará. Jsou ochotni vykonat kus práce, protože tam žijí, ale klidně odejdou, mají-li důvod; třeba ten, že povinnosti převezme někdo jiný. Také v případě, že je žena odpudí svou svárlivostí, požadavky co se jí nelíbí a podobně. Už se stalo, že nakonec zůstala sama a muži se jejímu sídlu vyhýbají obloukem.

Mezi našimi občany převažují bojovníci, zatímco lidí s mentalitou vlastníků je málo. Což je chyba; šlechtic sice s nadšením získá určité území a má představy, jak je zvelebit, ale téměř vždy na to potřebuje nějaké další lidi. Armin je úrodný ostrov, všechny plodiny rostou v podstatě samy, stáda se ochotně rozmnožují a bohatství přibývá. Bohužel mnozí nejsou ochotni vykonat ani to minimum práce, které je zapotřebí. Dojdou-li k názoru, že se jim něco nelíbí, ponechají majetek manželce a zmizí na čas, případně navždycky.

Je to v pořádku? No, rozhodně to vyplývá z mentality bojovnické kasty. Řádová filosofie navíc doporučuje neulpívat na získaném majetku, považovat ho za dar Boží, který získali, ale mohou zase ztratit. Stejně posuzují vše ostatní, včetně rodiny, dokonce vlastního života. Dostali to na chvíli a zas o to přijdou; proč věnovat pomíjivým věcem přílišnou péči? Nechají se přimět k nějaké činnosti, ale...

Bylo by třeba zvýšit počet lidí, kteří po majetku touží a věří, že ho získali prací svých rukou (snad na základě požehnání Boha, to ale není nezbytné). Takový občan se přirozeně snaží, odmítá od svého majetku odejít, schraňuje peníze a platí daně, byť krajně nerad. Samozřejmě zachází i s manželkou jako se svým majetkem a nerad se o ni dělí; ale to je zvyk jeho kasty. Je bohužel pravda, že bohatství státu zvyšují právě tito lidé; asi je budeme muset začít nějak podporovat.

Na druhé straně přibývá těch, co chtějí prožít život v neustálých zábavách. Tím nemyslím, že vyžadují nadměrnou péči; ve skutečnosti nechtějí nic. Využívají podmínek, které mají: úrodné půdy, příjemného klimatu, snadné dostupnosti základních životních potřeb i přízně vlády. Ideální produkty našeho filosofického systému; jak jsme si je vychovali, takové je máme. Stručně popíšu.

Jsou velmi mladí. Pokud ne, alespoň se tak chovají. Patří k varně bojovníků a bráhmanů; často v kombinaci. Žen je méně, asi třetina, leč rády se s nimi přátelí dívky z usedlých rodin, nějakou chvíli zůstanou a pak se vrátí kajícně domů. Vlastnictví: zbraně, kůň, slavnostní oděv, ozdoby. Nic jiného nemají a nechtějí. Pokud se dostanou k něčemu lepšímu, přebytečné rozdají. Jsou milí, bezstarostní, veselí, vysoce vzdělaní, znalí věcí světských i církevních, vynikající milenci. Pro vznešenou myšlenku ochotní nasadit život a příliš jim nevadí, když o něj přijdou; jsou si vědomí, že pokud se nedopustí hrubých přestupků, narodí se opět ve stejném postavení.

Dívky jsou možná méně znalé bojových technik, ale nahrazují to vyšší znalostí magie. Nemluvím o těch, co jsou trvale přítomny na Atanoru a v jiných klášterech; existuje velká skupina, která se schází při větších svátcích, za normálních okolností žije kdekoliv jinde. Také kluci mají svoje kláštery, snadno tam přicházejí a zas odcházejí. Výhody: vždycky tam dostanou najíst a občas i něco, co potřebují. Což se týká hlavně malých dětí.

Totiž: všichni jsou permanentně zamilovaní. Do koho, to se občas mění, jen láska zůstává. Z lásky samozřejmě vznikají děti; v průběhu těhotenství smečku opustí dívky, které dávají přednost péči rodiny či někoho zodpovědného. Pravé bojovnice to však rozhodně neudělají; raději porodí někde ve chlívě či v jeskyni, pod péčí kamarádů se všelijakými lékařskými znalostmi. Jejich péče o děti hraničí s ohrožením života; dokonce přiznávají veřejně, že obtíže jsou zkouškou odolnosti malého člena smečky. Je pravda, že o něj pečují líp než o sebe; něco zvládají, v ostatním spoléhají na Prozřetelnost. To vše dělají s bezstarostným smíchem; když jejich počínání někdo kritizuje (spousta lidí), mávnou rukou. Ti lidé určitě nepatří k bojovníkům, jinak by věděli, že to jinak nejde.

První generace dětí už dorostla věku zhruba pěti let. Přiznávám, jsou skutečně mimořádně nenároční: nikdy nenosili žádný oděv, maximálně maminčiny ozdoby. Pokud je znám (a přítomen) jejich otec, projeví občas lásku k potomkům, spíš ozdobou do vlasů než něčím k jídlu. Čas od času se přecpou na hostinách, jindy trpí hladem a shánějí do žaludku, co se dá. Když to nejde jinak, vyškemrají nebo někde seberou; tendence krást je jim pro legraci. Rodiče je za to spíš chválí než trestají; hbitost, šikovnost, schopnost rychle utíkat s kořistí jsou vlastnosti, které se v životě budou hodit. U dospělých vidí pořád cvičení bojových technik, takže jejich první životní zkouškou je schopnost vydržet výprask. Většinou jej nijak nespojují s proviněním; spíš dostanou, když má někdo špatnou náladu. Pro jejich výchovu neocenitelné!

Ale co s tím můžeme dělat? Je to naše armáda, budoucí záruka bezpečnosti státu. Stálé vojáky nemáme, kdyby nás někdo napadl, budou to oni, kdo bude bojovat bez sebemenšího váhání. Mají tendenci vyrážet do světa, aby tam něco získali; tuto činnost nazývají puštění z řetězu a naléhají, abychom to dovolili. Zatím odoláváme. (Jiná skupina ovšem trvá na tom, že nikdy nebude bojovat mimo vlastní území. Poznají se podle tetování na tváři; to je totiž zakázáno, aby mohli cestovat v přestrojení.)

Už jsem řekla, že oděv nosí jen výjimečně; mnozí nemají žádný, zbývající jeden, co nejparádnější. Pokud nemají, ani po něm zvlášť netouží; ba mnohé sekty považují oblékání za nečisté, nazývají je zastírání pravdy. Bůh stvořil člověka k obrazu svému, takže všechny části jeho těla jsou krásné a je urážkou Stvořitele je skrývat. Svlékají se, když provádějí obřady, když vstupují do chrámů a meditují v posvátných hájích. Považují za posvátné Slunce, Oheň, Vítr a Vodu; zakrývat před živly svou kůži je hloupé a zbytečné.

Naproti tomu milují výzdobu kůže: tetování, vypalování, ozdobné jizvy i pomalování barvou. Čím víc zdobení, tím lépe; začínají od útlého věku a v době dospívání už těžko najít na těle místo, které by nebylo něčím vylepšeno. Přes to se ještě malují; jsou znalci různých rostlinných barviv, některá vydrží jen pár hodin, jiná dlouhodobě. Nejobvyklejší jsou tygří pruhy či leopardí skvrny, o svátcích vytvářejí daleko složitější kresby. Mládež se pomalovává navzájem, děti vyzdobí pyšné matky. S láskou a péčí, to se rozumí.

Korunou veškeré krásy jsou vlasy. O účes pečuje každý jako o nejcennější poklad, často je myje, natírá různými přípravky a sleduje délku, barvu, všelijaké zapletené ozdoby a tak. A to všechno proč? Aby je mohli nakonec slavnostně ostříhat! Existují jisté příležitosti, kdy se to smí udělat, a je to pokaždé obrovská sláva. U dětí dodržují postřižiny po sedmi letech; první označují přechod z péče matky do smečky bojovníků, druhé (ve čtrnácti) počátek dospělosti. Ke třetím už obvykle nedojde, v jednadvaceti se každý řídí vlastními zákony. I když, to se týká dětí, co přišly ze světa, kdoví co udělají ti malí, když vyrůstají ve stálém kontaktu s prostředím Arminu. Děvčata si u druhých postřižin prosadila změnu: některá se stříhají při první svatbě jako ve starém Římě. Ovšem nenatírají dveře vlčím sádlem, to by vlci nedovolili.

Snad jste si všimli, že často mluvím o všelijakých svátcích. To proto, že svátky jsou největším potěšením pro každého, a většině je docela jedno, co se oslavuje. Naštěstí máme dostatek náboženských skupin a sekt, aby se pořád něco dělo, i když ne každý svátek slaví všichni s nadšením. Třeba Svědkům Jehovovým jsme poslali zdvořilý dotaz, kdy oni co oslavují, když nesvětí Vánoce ani narozeniny císaře (ani císařovny!); dodnes neodpověděli, takže jsme rozhodli jejich svátky taky neslavit. Ostatní jsou ochotnější, tak se na pár dní svěříme do jejich péče a celé společenství dodržuje jejich zásady, pokud se nám příliš nepříčí.

[Vím, že mne sekta Zlých Jazyků pomlouvá, že jsem sběratelkou nejrůznějších šílených církví, sekt a skupin; no a co? Přiznávám každému právo hledat si vlastní cestu k Bohu, pokud tím vyloženě nepřekáží ostatním. Někteří jiní namítají, že by měly být zakázány praktiky ohrožující životy a zdraví členů sekty; po důkladné úvaze jsem rozhodla, že nelze nikomu zakázat, aby svůj život vystavil ohrožení, považuje-li to za důležitější než to zdraví. Ale nelze též nikomu zakázat, aby ho za to soustavně tvrdě kritizoval.]

{Taky jsem byla vyzvána, abych už jednou jasně definovala svůj postoj a buď se zařadila k nějaké církvi, nebo založila vlastní sektu, třeba staroegyptskou. Chvíli jsem si pohrávala s tou myšlenkou a zatím ji zcela nezavrhuji, ještě pořád jsem ale nepřišla na to, co je pro mě nejlepší. Budu o tom přemýšlet i nadále; pokud na něco přijdu, zcela jistě ji založím a nařídím svým dvorním dámám povinné členství. A zavedu aspoň týdenní svátky s nějakými absolutně praštěnými obřady; vím na beton, že se najde pár šílenců, kteří to vezmou vážně. Zatím přenechávám iniciativu svým nadšeným obdivovatelům.}

(Teď to vypadá, že nevěřím vůbec ničemu a dělám si ze všeho jen legraci. No, když chcete... dovedla bych vám dokázat z Písem pravý opak, já dokážu při přednášce obhájit cokoliv a každý to ví. A když nad tím tak dumám, možná by stálo za to obnovit některé obřady, co mě napadly v dětství, když jsem si hrála v egyptských chrámech! Velekněžka bohyně Isidy, to přece nezní špatně!)

Nedá mi to, musím se zmínit o jednom bezvadným společenství. Je to lóže, která nese oficiální název Řád Svatého Martina, ale nejedná se o toho dobráka, co se rozdělil se žebrákem o svůj plášť, nýbrž Martina LeGoffa, kluka ze sirotčince, kterýho jsme přibrali do hry za války v Německu, do Arminu však nedojel, padl ještě tam. Přežila však řada jeho kamarádů a ti se rozhodli sdružit do organizace, která má chránit životy a svobodu občanů Arminu. Za tím účelem se usilovně cvičí v boji zbraní i holýma rukama a přizpůsobují svůj život krutým podmínkám tohoto světa. Ostatní pro ně našli dost výstižný název: assassini, zabíječi.

Jsou tam muži i ženy, většinou mladí, ale časem určitě zestárnou a přiberou nějaký dorost. Nebývají to jejich děti, protože se vyhýbají rodinným vztahům; sice mají děti, ale nestarají se o ně a dívky, když otěhotní, vyřazují z bojových oddílů. (to je v pořádku). Uchazeče o členství však podrobují přísným zkouškám a většinu odmítnou, protože by stejně nevydrželi tvrdost výcviku. Nedivím se. Jsou jich různé stupně a liší se zvláště vzhledem; ti na nejnižším stupni připomínají ještě lidské bytosti, ti vyšší spíš strašidla.

Pohrdají oblékáním, nenosí ani žádné ochranné brnění. Potrpí si na rychlost, tvrdost úderů, překvapivé útoky ze zálohy. Zbraně si každý vybírá sám, podmínkou je dokonalé ovládání. Střelné zbraně nezamítají, ale dávají přednost tomu, co nedělá hluk. Nižší stupně se dokážou skvěle maskovat za běžného občana (v tom případě chodí oblečení); výše postavený by se přestrojit za nic nemohl. Zdobí se po celém těle tetováním, ozdobnými jizvami, vypalovanými značkami a všemožnými ozdobami, vpíchnutými do kůže. S oblibou si píchají uši, nos, obočí, rty, prsní bradavky, pohlavní orgány. Mimořádně oblíbená jsou místa, kde zranění působí velkou bolest a vyteče hodně krve; krev považují za posvátnou a prolévají ji na počest či k usmíření svých Ochránců.

Přestože jsme přísně zakázali tetování v obličeji, oni na to nedbají; právě kresby na tváři jsou znakem vyšších náčelníků. Na námitky odpovídají, že nikdo z nich nehodlá opustit Armin a vyrazit do světa; pokud by se tak stalo, bude si lidstvo na jejich vzhled muset zvyknout. Zvyky a obyčeje lidí nepovažují za zajímavé; všeobecně pociťují velmi malou sounáležitost s lidstvem, spíš jsou hrdí na výlučnost svého řádu a dávají to takto najevo. Pokud má kdo k jejich počínání připomínky, odpoví, že jim to nařídil Bůh (často meditují a mají rozličné vize, způsobené sebetrýzněním, hladověním, přírodními omamnými drogami aj). Má-li někdo ještě další námitky, pokrčí rameny a opustí ho. Nevyhledávají společnost mimo svoji skupinu; ochotně však nabízejí služby řádovým hodnostářům jako ochránci, případně vykonavatelé jejich rozkazů.

Proslýchá se, že pokud je jim dovoleno někoho zabít, učiní tak v rámci obětování a současného očištění dotyčného. Jejich filosofie: zmíněný jedinec se dopustil řady ošklivých činů, za něž by byl zajisté krutě potrestán v příštím zrození. Pokud mu oni pomohou odčinit část tím, že jej příšerně ztýrají a posléze zabijí, zrodí se již očištěn (zvláště když svých činů lituje, což při mučení většinou každý). Pokud jej pro jeho dobro rafinovaně mučí a nakonec si vyžádají jeho souhlas, aby byl obětován božstvům, prokážou mu tím nesmírnou službu a on je jim zajisté vděčen.

Bohužel, mají nepříjemný problém: v Arminu téměř neexistuje zločinnost a tudíž je trvalý nedostatek ničemů vhodných k nápravě. Členy sekty to rmoutí a navrhují vyrazit do světa a napravovat obyvatelstvo jinde; některým to bylo vskutku dovoleno, pokud jsou vzhledově přijatelní. Za toto dobrodiní se odvděčili, když posbírali po světě nováčky ochotné přidat se k nim, většinou potřeštěné puberťáky. Odvezou je do Arminu, tam podrobí výcviku v boji, meditacím a přednáškám, a až jim dorostou vlasy na patřičnou délku, dovolí jim zařadit se do bojových skupin.

Asi jsem trochu utekla od tématu, od těch účesů. Ono totiž vše, co jsem popsala, není tak úplně pravda; zahrál nám do toho Živý Oheň a jeho zaklínačky. Popis je ideální stav; ten by se dodržoval, ale když se naskytne nějaká příležitost, koupou se všichni v Ohni a tam

o hřívu přijdou. Což je zas složitější... (Sakra, já se z toho nevyhrabu!)

S Ohněm pracuje řada děvčat: především v klášteře na Atanoru, kde vládne Valérie. Má tam Panny Měsíce, holky tak od třinácti, které se učí a jde jim to, než se rozhodnou obcovat s nějakým mužem. Druhá fáze jsou zaklínačky, starší děvčata, která s Ohněm taky pracují, ale už nejsou panny a nedokážou to přímo, tak používají jako médium děti či mentálně zaostalé jedince (obvykle Cilku, debílka, kterou jsme si přivezli z Německa; v transu je třeskutě dobrá, v bdělém stavu tak do ústavu). Pak čarodějky; těm to někdy jde a někdy ne, dosáhly vyšších stavů vědomí a konají další pokusy, taky každá velice přesně ví, proč se co jak děje; ovšem každá povídá něco jiného. Nejlepší je Valérie. A pak existují holky, které kdysi na Atanoru pobývaly a naučily se to, potom odešly a teď cestují po celé zemi a když je zapotřebí, zapálí pomocí místního média Oheň a vykoupou všechny přítomné.

Diskutuje se, jestli tahle činnost je přínosem nebo ne. Valérie je podezírá, že přijímají za svou práci odměnu, což znamená hluboké poklesnutí; ony se ovšem brání, že si nikdy o nic neřeknou a berou jen to, co druzí dají, což se smí a Atanor to dělá taky. Dál ji obvinily, že je nemá ráda kvůli nějakým předešlým rozporům; to nemohla popřít, takže se radši stáhla a slíbila, že vstoupí do meditace a dojde k nějakým uzávěrům. Zatím se tak nestalo. Potulné čarodějky si potrpí na oholené hlavy (s parádním tetováním) a považují za věc své cti, aby při jejich odchodu v určitém místě nezbyl nikdo, kdo by měl na těle jediný chloupek.

Já řekla Valérie, to taky není tak docela pravda. Samotná abatyše se k problému nevyjadřuje a když, tak obezřetně. Víc toho nakecají její podřízené; ty často a rády vyvolávají rozmíšky s jinými kněžkami, Valérie to musí spíš rovnat a žehlit. Nejbojovnější jsou Panny; procházejí tvrdým výcvikem, rvou se jako šelmy a Zlé Jazyky tvrdí, že pěstují lesbické vztahy. Jisté je, že Atanorské dívky ovládají Oheň tak, že nespálí vlasy nikomu, kdo to výslovně nežádá. Chlubí se tím, vyvinuly na to nějakou svoji metodu a mají na ni monopol(?).

Teda, ono je těžké to tvrdit; Oheň vlastně dělá všecko sám, zaklínačky Jej požádají a On vyhoví či nevyhoví; Je přímou manifestací Boha, takže je povahy spíš potměšilé a rád si dělá z lidí legraci. Na to je taky fůra teorií... já to radši nebudu rozmazávat, sama to nedělám... Houby vím, co se ve skutečnosti děje, a netajím se tím, na rozdíl od řady jiných. Taky není vyloučeno, že to s každým hraje jinak; ani bych se nedivila, trochu ty hry přece jen znám!

Jo, ještě jednu věc učí potulné čarodějky každou holku, co se jim svěří do rukou: plánovanému rodičovství. Totiž, existuje možnost ovládat mentálně, kdy chce která počít. To nevymyslely teď, znali to už v Evropě otcové templářských děvčat, takže jim v hypnóze dali příkaz nepropustit spermii do vajíčka, dokud nedovolí. Později se to holky naučily odstranit, ale to už povyrostly a dostaly rozum. Arminská verze je taková: správná holka se v období dospívání šíleně zamiluje a nedá pokoj, dokud si ji kluk nevezme. Otěhotní obvykle rychle, protože chce a dělá všechno, aby to dopadlo; dokonce vymyslely pověru, že má mít první dítě před patnáctým rokem. Je nesmírně pyšná a chlubí se každýmu; jak by tedy nepředvedla svého mazlíčka taky čarodějce? Ta dítě vyšetří a i s matkou omyje Ohněm; pak jí dá dobré rady, z nichž jedna je nespěchat s dalším dítětem, dokud to první nebude běhat. To je v pořádku, ovšem za těch pár let si dívenka ujasní, že kromě potěšení jsou s malými človíčky též starosti a rozhodne se být opatrnější. Žádný problém, čarodějka jí uzavře lůno a dělej co chceš, dítě nebude. Ani když si to přeje tvoje císařovna!

Tak, nenaštvalo by vás to? Holky se samozřejmě vdávají při každé příležitosti, spát s kluky je baví čím dál víc, ale výsledkem je leda zlepšení karmy okolí. Čas od času se některá odhodlá, ale rozhodně už to není v masovým měřítku jako na začátku. Takže nám obyvatelstva přibývá pomalu a Korunní rada povážlivě kývá hlavami.

Proto jsem spoléhala na Denise, že bude pro mládež dobrým příkladem! Kromě jiného umí najít a odblokovat, co je potřeba. Uznávám, vede si dobře; ta maličká je roztomilá, může na něm oči nechat a všechny ochranné bytosti jsou jim nakloněny. Takže je všecko v pořádku a já můžu klidně spát.

Leda že... totiž, tuhle se Korunní rada zabývala nástupnictvím. Ošemetná věc; dost nerada to říkám, ale když se to projednávalo... je pravda, že já sama jsem doposud dítě na svět nepřivedla. Zlé Jazyky říkají, že proto se z každýho děcka v říši tak raduju a vyvádím jak pominutá, když narození někdo chce zabránit. No tak dobře, nebudu zastírat, že by mi to udělalo radost, ale když se obrátím na někoho s prosbou o věštbu, všichni se shodují, že budu mít syna, tak o co jde? Já už s ním dokonce mluvila, v tuhle chvíli má plno práce v nějakým jiným vesmíru, kde časem slavnostně zahyne a bude svatým, ale do tý doby tam musí zůstat, jasný? Tak neotravujte, bohové nepotřebujou vaše pitomý rady!

Ale říše potřebuje následníka. Když ho nezajistím já, rozhodla Korunní rada, aby to dělal Denis. Ten samozřejmě nechce, (pokud to vůbec ví), odmítá i Tomáš, ale je ochoten podpořit plán, že by Denis byl regentem v případě, až by všichni ostatní někde zařvali. Dokonce padl praštěný návrh, aby příští Vládce byl vybrán z dětí, narozených Denisem oplodněným dívkám. Prý se to tak dělalo za starých časů, když vymřela dynastie, velekněz oplodnil nějakou princeznu a následník byl na světě. Tak, pravda to je a nápad blbej taky není; ale hrozně mě to štve!

A pak taky nesmím zapomenout na genetiku. To je věda o dědičnosti, veliký koníček všech princezen; soustavně se zabývají zkoumáním, co kdy kdo přenesl na svý potomky a co by ještě případně mohl přenést, kdyby se zkřížila rodová linie A s linií B a výsledný jedinec s výsledkem linií P a R. A nejsou první, kdo na tom pracuje; teď bych měla pronést pár slov k uctění světlé památky Wandy Jastrzebowské, první manželky Tomáše Baarfelta a matky Denise.

Tedy, ačkoliv se to všeobecně neví, byla tato dáma první genetičkou rodu. Mnozí se domnívají, že o milostných avantýrách svého chotě neměla ponětí, případně jimi tiše trpěla a trápila se. Opak je pravdou! Její vědecké práce říkají něco jiného; Tomáš ji pečlivě informoval pokud ne o svých milenkách, tak určitě o narození každého dítěte, o kterém věděl. Dále sledovala po téže stránce činnost jeho bratří a sester, jak manželských, tak nevlastních. (O těch řeč zatím nebyla a nejspíš nebude, nestíhám to.) Že byla dobrou lékařkou, zachránila Tomášův život po zranění v boji a tak, víme; ale stejně dobrou byla čarodějkou a dokázala leccos vnímat. Sepsala několik velice dobrých odborných publikací, kratších i delších; v řádu jsou dost známé a Voglari některé používá při výuce. Mohla se klidně stát slavnou; ovšem byla (fuj!) pouhá ženská.

Při narození prvního syna Crispina asi nebyla na tak vysoké odborné úrovni, jenom blázen myslí, že čarodějky nepotřebují studovat; ale v údobí do narození Denise neztrácela čas. Rozhodně provedla ledacos, aby mu zajistila všude přízeň a ochranu; dokonce věřím, že v tom pokračuje i nadále, teď ovšem v neviditelné podobě. Denis nezastírá, že nad ním drží ochrannou ruku řada andělů; nejčastěji se zmiňuje o bratrovi Jerzy Lasękovi, svatém Poláků, ale matku a bratra Crispina rovněž ctí a na svém domácím oltáři má jejich obrázky. Wanda byla jeho první učitelkou; ona mu také vštípila nezvratné přesvědčení, že mrtví mají větší moc než živí a dokážou způsobit leccos, co se těm na zemi nedaří.

Denis je hodně specializovaný jedinec. Nepřetržitě se nachází v meditaci a rád se kontaktuje na duchovní proudy, jež se ho netýkají, jen procházejí kolem (ve vícerozměrném pojetí, tedy rozuměj: kolem Zeměkoule). Valérie tvrdí, že z nich dokáže čerpat, má je uloženy v paměti, lze se jich dobrat, pokud by si někdo dal práci a sondoval mu mysl dostatečně dlouhou dobu. Má to v plánu, až si ho někdy unese na Atanor a uvězní ve své cele. (Kdyby se to náhodou nepovedlo, aspoň se nádherně pomilují). Proč to neudělá hned? Prosím vás, neklaďte Valérii blbé otázky. Postupně se dostává do stavu, kdy předtím a potom, dříve a nyní ztrácejí význam.

Je žádoucí pro kvalitu populace státu, aby Denis rozesel své geny v co nejpestřejším rozsahu; zvlášť mezi rasami, národnostmi a kastami, jež nebyly v dřívější době baarfeltovskými geny zasaženy. Chápete to? Valérie chce, aby si co nejčastěji vybíral dívky černé, žluté, hnědé a tak, nejlépe potomky dlouho šlechtěných rodů. Vyjednávala se Saong-Čouem, Takheo-Kwengem a knížetem Narou, zda by byli schopni sjednat mu manželství s princeznami; ovšem to je otázka dosti vzdálené budoucnosti, Denis to zatím neřeší. (Důležitá námitka některého z vědců: širokospektrálním křížením dochází k rozředění genetické výbavy a k rozsáhlému zmatku v populaci, Denis by se měl raději soustředit na jednoho či několik vybraných potomků. Něco na tom je, ale Valérie dává přednost plošnému rozsévání v důvěře, že aspoň některý potomek bude vysoce kvalitní.)

Taky vám připadá, že jednáme o Denisovi jako o nějakém plemenném hřebci? Klídek! On to dobře ví, zatím plány prudce odmítá nebo si z nich tropí posměch. Jednoznačně rozhodl, že se bude řídit vlastními sympatiemi; když se mu některá zalíbí, vezme si ji, a bude-li nás chtít naštvat, udělá to tak, aby se žádné dítě nenarodilo. Vzkázal to Valérii dost jasně; trochu se na něj našňupla, ale zachovala se důstojně a nepohnula tváří.

Zato když si přečetla jeho vzpomínku, jak se zamiloval do Artannovy leopardí kamarádky, vzrušilo ji to víc, než bych čekala. Od té doby soustavně přemýšlí, jak by šlo způsobit zkřížení člověka s tygrem, leopardem a tak, aby dával životaschopné potomstvo. Kdyby uznala námitku, že se to určitě nikdy nikde nestalo...? Na lidské úrovni jistě ne, ale existují náznaky, že na úrovni polobohů možná...! Co jsou v reálu zmínky v cestopisu Rytíře Mandevilla o lidech se psími hlavami? Co jsou egyptští bohové: Anúbis s hlavou šakala, Hathór s hlavou krávy, Bastet s hlavou kočky, Thovt s hlavou krokodýla? Důkladně mi při tom prosahala paměť (velice příjemné! Valérie umí!) a pak zatoužila vypravit se do Egypta na studijní cestu. Jsem pro; Denise můžeme vzít s sebou.

Prozatím náš chlapec nic zlého netušil. Bloumal se Sentou pod hvězdičkami a nevyprávěl jí o lásce, nýbrž o sférických pětiúhelnících. To je teorie, co vypracoval či někde objevil Ludvík d'Enghiem: svět není jeden, ale mnoho, jsou v našem vnímání seřazeny do něčeho podobného spirále; každý je tím odlišnější od našeho, čím dál je od...

Ne, takhle ne. Nejdřív bychom si museli říct, co je vlastně náš svět, protože Ludvík si není jist, zda se nacházíme v tom samém jako zbytek lidstva. Pár lidí už zapochybovalo, zda je Armin v tomtéž světě jako třeba Francie; pořád je mate ten přechod v mlhovém pásu. Prohlašují, že ve světě A1 se Gondwana rozpadla na kontinenty, aniž vzniklo zbytkové souostroví, na němž se vytvořila říše Mu. Tudíž nemohla pořádat válku s Atlantidou, při níž obě říše vzaly za své, ovšem kromě Arminu, který nám zůstal. Zkrátka, ve světě A1 Armin neexistuje; zato tam existujete vy, drazí čtenáři.

My existujeme ve světě A2, který je o jedno rameno spirály výš (nebo níž, zkrátka jinam, mluvím o prostoru vícerozměrném, jasný?) Protáhli jsme se sem určitou Bránou, která je pravidelně otevírací a nastavená tak, že můžeme projít i s celým vybavením (včetně téhle knížky, jinak byste se moje povídání v životě nedozvěděli a tím o moc přišli). Taktéž vy můžete projít do světa A2, pokud chcete a pokud zřídíme pravidelnou lodní dopravu.

Jo, vy chcete důkaz? Sakra, ta mládež je dneska drzá jako stádo opic! Ludvík vidí určitý důkaz v tom, že ostrov Armin je o pořádný kus větší než plocha, kterou zaujímá jeho terén ve světě A1. Ale to vás asi nepřesvědčí. Určitý problém je, že z Arminu (je-li ve světě A2) nelze přejít kamkoliv jinam, než do světa A1. No blbý, já vím. Existují předpoklady, že svět A2 je daleko rozsáhlejší, ale...

Někdo nám položil takovou dost chytrou otázku: kde vlastně žijí lední medvědi arminské rasy. Na Ostrově ne, to dá rozum, upekli by se v tom kožichu. Je možné, že žádní nejsou, to je taky blbost, takže? Ve světě A2 je zajisté místo, kde žít mohou, ale kde? Tak jsem si vzpomněla na Ősgard; mám tam kamarádku May-Britt a její děti, byli tam někteří Wulffssonnové, přišla odtamtud Panna Měsíce Andrea, její družka Sainé a ještě jedna, která se tam zase vrátila. Ősgard je sídlo vikingských bohů; ale nachází se ve světě A1, A2 nebo nějakém jiném? Kdyby byl ve světě A1, jak to, že se do něj nedostane každý, jenom ten, kdo zná cestu? A pokud je ve světě A2, dalo by se projít z Arminu do Ősgardu jinak než přes svět A1?

Ten vtip je v tom, že existujou určitý body, ve kterých jsou vrcholy sférických mnohoúhelníků. Troj, pěti atd. Když někdo vleze do takovýho bodu, může z něj projít do jinýho ramena té spirály, co jsou na ní světy navlečený jako korálky na meditačním růženci. (Jestli je jich 108, tak je to důkaz!) O těch bodech se Ludvík někde dočetl nebo to objevil, já přesně nevím, ale řekl to Denisovi a ten se od tý doby snaží je objevit a někam se dostat. Armin je právě v takovým bodu! Takže zbývá jen zjistit, jak se to ovládá, a můžeme hopsa hejsa vyrazit na cesty!

Koukám, píšu pěkný blbosti. Země nemůže být A1, nýbrž musí se označovat A0, základní svět pro naše vnímání. Nepochybně existují nejen světy A1 a A2, ale i světy A-1, A-2 atd. Rozumíte? Ale vlastně, kdybychom se domnívali, že jsme se vyskytli ve světě A0, nebyla by to moc velká troufalost? Ne, napsala jsem to správně, jsem chytrá holka; svět A0 je základní a všeobsahující a kdybychom se do něj mohli dostat, můžeme snadněji projít do každého dalšího. My patříme do světa A1, Armin do A2 a jsou určitě další.

Tak tohle všechno líčil Denis Sentě. Zajímalo ji to, mimo jiné proto, že někde v Ősgardu ještě pořád bloudí její sestra Freya, má skvělá kamarádka. Senta ji v životě nepotkala, Denis ano. Když mluvíme o sexuálním spojení člověka s kočkou, je Freya první pokusný objekt, protože se tím zabývala už ve Španělsku.

Senta naslouchala s velikým zájmem. Při tom mu hlavu položila na prsa (tam právě dosáhla) a nosem zkoumala, zda mu tam vyrážejí chloupky; nevyrážely, protože se před krátkou dobou omyl Ohněm. Pak jej s něžnou krutostí kousla do prsní bradavky a když zařval a přestal mluvit, řekla:

„Tak teda jo; ale když existujou světy A1, jsou taky světy B1, B2, C1 a tak? A jak vypadají?“

Kingtown je sice hlavní město našeho státu, ale jinak příšernej Zapadákov; ještě že se čas od času konají slavnosti, na které se sjede společnost. Což se dělo právě teď a mně se to moc líbilo. Kromě jiných můj miláček leopard Tannarrwaghirr, samozřejmě s doprovodem všech možných hodnostářů. Patřila k nim dívenka jménem Díwarrwentharrwassin; když jsem na ni koukla, myslela jsem, že nám obživla Dévi. Její srst je černá jako samo peklo, oči zlaté a veliké, navíc chování princezny; jak taky ne, je dcerou Tannarra a Dévi.

Ježto leopardí jména, vyjma nejzasloužilejších starců, zásadně odmítáme vyslovovat, zkrátili jsme panence jméno na Díwarr. Že se bude líbit Artannovi, bylo jasný, taky jsem mu ji hned předhodila; ale už jsem měla tu čest poznat i Denisovy spády a nemám pochyb, že z ní bude paf. Především silně miloval Dévi; má vrozenou vnímavost na vůni šelem a nakonec je to patnáctiletej klacek s povahou experimentátora. No a ona... hele, já vyrostla mezi leopardy. Vím co jsou za kousky, hlavně jejich čarodějové. Včetně Tannarra; pokud teda vůbec některej leopard není čaroděj.

A to jsem ještě netušila, do jaké extáze kamarádka přivede Sentu. Denis jí samozřejmě vyprávěl, jak pohrdavě leopardí princezna odmítla Artannu, Senta se na ni naštvala a jagoparda jí bylo líto; teď tedy bude mít jako náhradu nejkrásnější koťátko v širokým okolí! Díwarr je jednoznačně pro; lásku doposud nepoznala, ale moc se těší. Se Sentou rychle nalezly společné zájmy a povídaly si věci, z jakých by se červenal i ten leopard, kdyby neměl chlupatý obličej.

Já to snad ještě nikde neříkala, ale pro šelmy je lidská sexualita tak křišťálově průhledná, že je jim vsjo jásno, než si to my uvědomíme. Navíc ji berou jednoznačně kladně a rádi se zapojí, nejlíp jazykem. Nevykládejte jim nic, co se nemá a nesluší, nepochopili by. Podle nich se sluší všechno, co se jim líbí; a líbí se jim vše, při čem vznikají příjemné pachy, zvuky, dotyky a třeba jen myšlenky. Říkám vám pravdu: zná to každý, kdo mezi nimi žil. Některým se to tak zalíbilo, že už o lidi nemají zájem.

Takže Díwarr doplnila čtveřici a všichni se urychleně učili role Romea a Julie. Díwarr a Artanna to zvládli hned, Denis si leccos pamatoval ze školy, takže se všichni soustředili na Sentu. Nepochybuji, že má talent, jen není jasný, na co. Ale slíbili, že ji to nadřou.

Taky přijel Ao Harrap s celým doprovodem včetně několika synů. Okamžitě, jakmile se přivítal s Charrym, jsem ho vzala stranou a zavedla k Artannovi. „Možná mi to nebudeš věřit, Ao Harrape, ale tenhle krasavec mi tvrdí, že je tvým synem. Co mu říkáš?“

Šelmy se vzájemně očichaly, Ao Harrap podivné dítko prozkoumal ze všech stran a řekl důstojně: „Soudím, pokud matka toho statečného bojovníka tvrdí, že by mohl být mým synem, zajisté je to pravda. Líbíš se mi a jsem ochoten uznat tě za syna; dokonce jsem ochoten věnovat ti černou stužku jaguára, budeš-li si přát!“

„Děkuji ti, milý otče, za důvěru a láskou, kterou jsi mne poctil. Převzít černou stužku ze tvé tlapy by bylo mým nejvroucnějším přáním; nebudou však moji bratři nic namítat?“

„Nenalezl jsem ve světě ani v Arminu člověka či šelmu, která by se opovážila namítat něco proti rozhodnutím knížete jaguárů! Pokud se někdo takový někdy najde, pak určitě jeho odpor nebude dlouhý – ani jeho život!“

Tak Artanna dostal černou stužku a je od té chvíle jaguár; ať vypadá jakkoliv. Kdyby se to dověděla jeho nevěrná milá, jistě by jí to rvalo srdce; ale on už ji nadobro vyškrtl ze svého srdce, nyní věnuje všechnu svoji přízeň Díwarr.

Mezitím se od Alexandretty blížil průvod velmistra Maria di Carialti; dle posledního hlášení měl přijít pozítří, bylo tedy na čase připravit uvítání. Učinili jsme proto následující opatření:

1.Hlavní třída byla zapálena, aby shořela všechna tráva, bambus, křoviska a vosí hnízda. Zbylé

pařezy po stromech odkopány a půda pokud možno udusána, aby dělala dojem rovné cesty.

2.Katedrála byla rovněž vyčištěna od trávy a křoví; původně bylo sice v plánu všechnu zeleň

vyškrábat ze spár v dlaždicích podlahy, ale Valérie navrhla radikálnější řešení: zapálit vše

Živým Ohněm. Tomáš rozhodl, že se nejedná o znesvěcení chrámu, neboť Oheň je projevem

všemohoucnosti Boží a sám Bůh se zjevil Mojžíšovi i jiným v plameni; takže byl zapálen a shořelo

všechno. Tím jsme se zároveň zbavili hadů, kteří se urychleně vyplazili nejbližší dírou ven a znechuceně zmizeli v okolních křoviskách.

3.Dále byla katedrála vyzdobena zavěšením gobelínů s biblickými náměty a několika obrazů na stěny.

Vzhledem k tomu, že stropem proniká světlo, bylo upuštěno od výzdoby svíčkami; namísto věčného

světla byl zapálen Oheň a ponechán bez dozoru na bočním oltáři.

4.Byl uspořádán hon na krokodýly, kteří v hojném počtu obývají slepé rameno Charraggu, většinu dne

se povalují na břehu a vytvářejí tím velmi neestetický pohled. Kromě toho různí jejich příbuzní

se potloukají okolo přístaviště, požírají odpadky a jednomu voraři kdysi ukousli nohu; kdyby se

to stalo při příchodu slavnostního průvodu, mohla být důstojnost přijetí vážně narušena. Několik

nejkrásnějších exemplářů bylo staženo a kůže předána ke zpracování na boty, především pro potřeby urozených dam.

5.Šelmy uspořádaly hon na krysy, které obývaly ve značném počtu dosud nedohotovenou stavbu zámku.

Nezdá se nám příliš důstojné, aby při slavnostních obřadech procházely krysy mezi vzácnými hosty

a šmejdily po odpadcích; také nedělá dobrý dojem, když hodnostáři z řad šelem loví ty malé bestie v průběhu zasedání.

6.Všechny už dostavěné domy byly slavnostně vyzdobeny prapory, znaky, fábory a májkami dle návrhu

Vítka Jeřábka, který byl jmenován oslavovacím referentem. Domy doposud nedostavěné byly zdobeny

plakáty s budovatelskými hesly, především v těch místech, kde doposud zely díry a podobně.

Rovněž na prázdných parcelách byly umístěny stožáry s vlajkami a různými hesly, jejichž texty

byly předloženy Janu Dunbarovi k odsouhlasení, zda neobsahují nějaké skryté narážky.

7.Všem občanům, kteří nepatřili k nejvyšším státním hodnostářům, byly rozdány zbraně a uniformy

císařské gardy, pokud možno alespoň deseti stejná uniforma. Jmenovaní velitelé procvičili

slavnostní pochody a stání v pozoru včetně vojenského výrazu obličeje. Návštěvníci nemuseli

poznat, že se naše vojsko skládá z prostých vystěhovalců.

8.Manželky a dcery těchto občanů dostaly ze státních prostředků látku dle vlastního výběru, z níž

byly povinny ušít si co nejkrásnější šaty. Pokud vlastnily šperky, musely si je v určený den

vzít, avšak příspěvky ze státní pokladny na ně nedostaly. Dále byly povinny zajistit kytice

květin, jimiž budou mávat ve špalíru procházejícím hostům. Špalír měl býti vytvořen tak, že ženy

a dívky krásné budou stát v první řadě, zatímco ty méně krásné ve druhé; pokud by takto

sestavený špalír nedosahoval potřebné délky, bude nutno ženy hezké a méně hezké střídat ob jednu, případně ob dvě.

9.Dítky školního a předškolního věku budou před slavnostním dnem rodiči čistě umyty a oblečeny do)

krásných oděvů (některé vůbec poprvé za život). Poté jim budou rozdána mávátka a dívkám květiny;

mají povinnost těmito předměty usilovně mávat a křičet Hurá! po celou dobu průvodu.

10.Občané znalí hudby a zpěvu se přihlásí i se svými nástroji u Vítka Jeřábka, který je jmenován

kapelníkem; ten secvičí nejméně tři vhodné písně, které budou zahrány ve slavnostní den. Pokud

některá z žen či dívek cítí v sobě schopnost estetického tance, bude vybavena průhlednými

barevnými závoji a bude jí dána možnost zatančit hostům.

11.Žid Šalomoun nebude večer před slavnostním dnem čepovat alkoholické nápoje osobám podnapilým;

dále uzavře svoji krčmu již v osm hodin večer, ihned po podání poslední večeře. Tím se zajistí,

že se v okolí krčmy nebudou potácet opilci a osoby jim na roveň postavené. Pokud budou takoví

zjištěni, budou okamžitě uvrženi do řeky jako test, zda ji skutečně opustili všichni

krokodýlové; v lepším případě vystřízliví.

12.Bude zajištěna slavnostní hostina alespoň na úrovni hostin řádových; ačkoliv některé důležité

součásti pravděpodobně nebude možno zajistit. Za tím účelem budou použiti čtyři čínští kuchaři,

kteří jsou povinni vytvořit slavnostní chody oběda a ani pod trestem smrti neprozradit původní

surovinu, pokud tato nebude pokrmem v Evropě obvyklým.

13.K důstojné oslavě příchodu hostí budou zajištěny tři bedny ušlechtilého koňaku (Napoleon, Marie

Brizzard), dále pak pět beden šampaňského. Pro potřeby doprovodu bude přivezeno deset sudů piva

z pivovaru Vítka Jeřábka (ačkoliv dosud nedosahuje kvalitou českého Pilsner Urquell, jsme s ním spokojeni).

14.Nesplnění výše uvedených bodů bude kvalifikováno jako sabotáž a trestáno dle platných předpisů.

Jak sami vidíte, udělali jsme vše pro to, aby se hostům u nás líbilo. Teď už záleží jen na tom, s jakou přijdou a co od nás budou chtít. Jak znám Maria di Carialti, z vřelého přátelství nás jistě nenavštívil.

My, státní představitelé, jsme si urychleně chystali slavnostní roucha; přišel ke slovu brokát, hedvábí, dokonce samet na pláště. Tomáš se po dlouhém čase objevil v bílé sutaně velmistra, jen Denis trval na tom, že nejlepším oděvem je mu posvátná bráhmanská šňůra pod levým ramenem.

Noc před příjezdem strávili hosté na odpočívadle půl denního pochodu před Kingtownem; věděli jsme o nich a taky, že do Kingtownu dorazí zítra okolo deváté hodiny dopolední. Na tuto dobu byly stanoveny oslavy.

Ráno, když jsme se koupali v řece, dorazily po vodě čtyři čluny s vysokými zdobenými příděmi ve tvaru fantastických zvířat; byly to lodi tygrů a v jedné připlul Ludvík d'Enghiem. Neviděla jsem ho skoro rok; většinu času žil v Aurrgharru se šelmami, pročítal jejich staré spisy, překládal je a vyhodnocoval, případně pořizoval přepisy. Část svého díla posílal nám, ale vzhledem k tomu, že vlivem styku byl jeho sloh časem stejně nesrozumitelný jako jejich, odkládali jsme prostudování jeho textů na pozdější dobu.

Ludvík se změnil za ta léta, co ho známe; v džungli chodí nahý, slunce jej opeklo do hněda, zasmušilá tvář zhrubla, vypadá lhostejně a netečně, jako by byl obrácen spíš k nebi než k lidem. I když se oblékl do slavnostního roucha komthura řádu, neměl onu šviháckou eleganci, kterou vynikali ostatní; spíš připomínal proroka z biblických obrazů. I jeho řeč byla nejasná, plná metafor a příběhů, které se daly těžko pochopit. Denis mu okamžitě padl k nohám a skládal poklony; Ludvík se mu rovněž poklonil, pak jej objal a pozvedl, něco mu říkal, nejspíš pochvalného.

Jeho průvodci byli nejušlechtilejší tygři z Aurrgharru, v čele se samotným Vládcem Reggiem a jeho pobočníkem generálem Tawarrem. Mohutný černobílý Reggio, bratr Aflargea, pojal úmysl zúčastnit se jednání s Mariem di Carialti a podpořit naše názory váhou tygřího národa, nikterak nepatrnou. Charry se s ním bratrsky vítal za přihlížení všech šelem; mají rádi, když se jejich králům prokazuje patřičná čest.

Potom přiběhli vlci s tím, že karavana právě dorazila do Brány; nejvyšší čas spustit oslavy a odebrat se do zámku, abychom se představili v nejlepším provedení. Nicméně měla jsem všude svoje vyzvědače a ti mi rychle nosili zprávy.

Mario jel v čele karavany spolu s guvernérem Andrejem Rastopčenkovem a prefektem knížetem Rachlidzem. Andrej trochu zestárl, zblahobytněl a jak se zdá, je se životem zcela spokojen. V Alexandrettě představuje pána laskavého a dobrého, který dbá o blaho poddaných. Méně líbivé záležitosti obstarává pro něj kníže Irakli Rachlidze, hubený, zamračený, do tmava opálený, s hlavou z větší části vyholenou, ale dlouhými kníry ve vyhublé tváři. Je znám jako nejprotivnější chlap v Arminu, není snad nikdo, kdo by ho měl rád; z toho důvodu jej Andrej jmenoval velitelem policie pro město Indiopolis a široké okolí. Jediný, komu Rachlidze jakž takž vyhovuje, je slepý admirál kníže Nara; starému Japonci kupodivu prostoduchost a tvrdost prefekta nevadí.

Mario projížděl mezi 'davem' obyvatel města s tváří nepohnutě vznešenou, zdánlivě bez zájmu; ale každý, kdo ho zná, věděl, že pečlivě sleduje město i jeho význačné stavby. Upřímně řečeno pochybuji, že by neprokoukl různé kamufláže; taky si však musel všimnout, že přes všechno výstavba úspěšně pokračuje.

Na nádvoří zámku jej uvítal Tošio Yamanaki v novém kimonu, v čele stráže; pronesl k němu krátký projev a vyzval jej, aby i se svými lidmi vstoupil do Kvádrové síně, kde bude přijat Vládcem a Velmistrem Řádu. Tehdy se celý průvod seřadil a hosté vstoupili.

Kvádrová síň není dohotovena, především nemá strop, jak jsem řekla. Nicméně jako shromaždiště pro slavnosti se hodí skvěle, je dostatečně prostorná a omšelé kamenné kvádry jí dodávají zdání vznešené starobylosti.

Charry seděl na zlatém trůnu v čele sálu, pod velkým tepaným znakem Arminu. Pro tuto audienci si nevzal řádový oděv, byl vystrojen dle zvyklostí šelem: jediným oděvem byla rouška okolo boků, na hlavě měl masivní zlatou obroučku s velkým diamantem a na prsou zlatý znak Arminu, teprve přes něj řádový kříž. Seděl v nepohnuté póze s koleny u sebe, ruce na opěradlech svého trůnu.

Vedle něho na křesle o stupínek nižším seděl Velmistr Templářského řádu Blesků Tomáš Baarfelt v bílém rouchu, s osmihrotým křížem na prsou; na kolenou měl Bibli, za jeho křeslem stáli dva rytíři, z nichž jeden držel obřadní meč, druhý zlatou přílbu s bílými péry.

Na druhé straně bylo moje křeslo. Oblékla jsem si pro tu chvíli slavnostní oděv, vytvořený většinou jen ze zlata a stříbra; látka jen drží kov pohromadě. Ty šaty jsou velmi těžké, se všemi mými šperky váží nejmíň pětačtyřicet liber; rozum dá, že v nich nemůžu chodit, ale ke strnulému sezení v křesle se hodí náramně. A to jsem zapomněla na korunu; navrhla jsem ji podle královny Hatšepsoveth, samozřejmě z Egypta.

Podél stěn stojí křesla komthurů, pět a pět; zbývající jsem já a Charry. Jsou to Jan Dunbar, Securio Lobo Villablanca, Vítek Jeřábek, Tošio Yamanaki, Andrej Rastopčenkov, Ludvík d'Enghiem, Ao Harrap, Tannarrwaghirr, Aflargeo. Desáté místo je doposud prázdné. Lidé obvykle nosí rudé sutany, šelmy se omezí na řádové kříže.

Po levé straně seděla abatyše Řádu Čistého srdce Valérie Mendoza di Castro, v bílém rouše, s oholenou hlavou; za ní dvě sestry rovněž v bílém, se znakem srdce v plameni na prsou. U nohou abatyše planul Živý Oheň v bronzové trojnohé míse.

Denis dostal oficiální příkaz zúčastnit se zasedání jakožto velmistr dětské organizace Černá Lilie. Uposlechl, avšak odmítl se obléknout i do uniformy, vzal si pouze velmistrovský kříž s lilií uprostřed. Jeho meč za ním nosilo páže; ten kluk byl ovšem silně nervózní a podstatně raději by chodil nahý jako Denis.

První vstoupil do síně Tošio Yamanaki; zastavil se stranou a vyčkal, až vejde Mario di Carialti, doprovázený Andrejem a Iraklim. Společně pak přešli místnost k Vládcovu trůnu, kde tři místní poklekli na jedno koleno a uklonili se; poté se oba komthurové odebrali na svá místa, kníže Rachlidze přešel za křeslo Andrejovo.

Velmistr evropské části řádu Mario di Carialti za pět let, co jsme ho neviděli, dosti sešel. Tváře mu pohubly a jaksi zešedivěly, ve tmavých vlasech se na spáncích objevily šedivé nitky. Dřív se tvářil pyšně a vyzývavě, nyní v něm bylo možno číst jakousi nezvyklou pokoru. I jeho ustrojení sestoupilo o třídu: měl bílou sutanu jako Tomáš, ale oproti němu byl přepásán konopným provazem, ta róba byla na několika místech sešita a byly na ní znát stopy neodstranitelného ušpinění. Avšak vrcholem bylo, že přišel bos jako kajícník; nicméně na jeho nohou bylo znát, že je zvyklý chodit v botách a že se vyzul až někde těsně před městem. My chodíme po městě bosí všichni, (tady v síni byli muži taky bosí, já měla zlaté střevíčky s křidélky); dobře vím, jak vypadají nohy, když člověk chodí bos celé měsíce, jen se podívejte na Denise. Nějaký Mario nás předstíranou chudobou nemůže zmátnout!

Charry seděl ve strnulé královské póze, shlížel mlčky a bez hnutí na Maria a jeho lidi a čekal. Prohlíželi jsme si zatím příchozí; některé jsme znali, byli to rytíři a jezdci, nikdo z dřívějších komthurů. Valérie a Lobo jich jistě znali víc, ale nedávali to najevo.

Mario byl trochu překvapen tichem a vyčkávavým Vládcovým mlčením; pak pochopil. Zvolna poklekl na obě kolena, po něm jeho lidé. Velmistr vytáhl z pochvy svůj meč, políbil jej a položil Vládci k nohám; potom klesl tváří k zemi a rozpřáhl ruce na dlaždicích.

Charry se tedy pohnul: „Buď vítán, Mario di Carialti. Povstaň; jsi mezi přáteli!“

Mario zvolna zvedl hlavu, pak se pozvedl do kleku. Ukázal svým lidem, aby povstali, sám zůstal klečet na kolenou.

„Zdravím tě, Vládče Arminu a světa! A prosím, abys shlédl v milosti na ty, kdož tě přicházejí prosit o slitování...“

„Kdo prosí, bývá vyslyšen.“ řekl Charry pevně, „Pověz, čeho si ode mne žádáš, bratře Mario!“

Velmistr k němu vztáhl dlaně. „Já, nejubožejší z nejubožejších, proklet Bohem i lidmi, jako Job bědný, navštíven vším neštěstím světa, prosím tebe, pane, aby ses ustrnul nad mojí bídou! Neprosím o nic pro sebe; pohleď však na moje lidi, jimž svět neponechal ani střechu nad hlavou! Lišky mají své nory a vlci doupata; ale tito lidé mají jen kámen, na nějž složí po těžkém dni svou ustaranou hlavu...“

„Vidím. Jak vám může pomoci Vládce Arminu?“

„Poskytni nám útočiště a ochranu, pane! Neboť nedopustili jsme se zločinu před tváří Hospodinovou; leč byli jsme vyvrženi a vydáni všanc zlobě světa. Prokaž nám svou milost a učiň z této země místo, kde by si tito nešťastníci vybudovali nový domov...“

„Kdo přichází pod znamením osmihrotého kříže, je vždy vítán. Přistupte a staňte se našimi bratry! Složíte-li přísahu dle zákonů této země, můžete tady žít do konce svých dnů.“ řekl Charry důstojně. „Ale ty, bratře Mario, nejprve pověz, jaký zlý osud přivedl tvoje lidi až k podnoží mého trůnu!“

Mario povstal. „Zlé časy přišly na řád a jeho věrné, milý bratře! Byli jsme vyhnáni a smeteni z povrchu zemského!“

„Kdo to zavinil?“ otázal se arcibiskup kingtownský Tomáš Baarfelt.

Mario obrátil zrak v tu stranu a v jeho očích problesklo zřetelné nepřátelství. Poté znovu padl na kolena, uchopil oběma rukama svou sutanu na prsou a roztrhl ji na znamení pokání. „Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa! Jsem vinen tisíci vinami a hříchy; neboť skrze mne a moje viny vstoupilo neštěstí na příbytek Hospodina, Boha Pána a Vládce. Já zavinil zkázu řádu!“

Tomáš Baarfelt se neusmál, promluvil hlasem znějícím jako polnice posledního soudu: „Vyznej svoje viny před bratřími! Ti rozsoudí...“

Mario di Carialti klečel před námi a zarytě hleděl do země; chvíli mlčel, než počal hovořit, pomalu a vážně, jako by odříkával dobře naučenou roli v nějaké absurdní hře:

„Když jsem se stal po vašem odchodu z Evropy jediným pánem všeho okrsku zemského, zachvátila mne veliká a nemravná pýcha. Vyznávám, že jsem byl pyšný na svoji moc a v zaslepenosti své nepopřál sluchu bratřím, kteří mne varovali. I vaše rady a varování, bratři, jsem odhodil jako nehodné své moci a síly. To je můj největší hřích...“

„Okamžik,“ zvedl Tomáš ruku, „Podívej, Mario, jsme tady v převážné většině dospělí lidé, osoby posvěcené a znalé s vyšší kvalifikací. Kromě toho hrajeme divadlo a scénu pokání probudilého hříšníka bychom dokázali sehrát možná líp než ty. Především laskavě vstaň; pak vyprávěj vlastními slovy, co se opravdu stalo a ne, co sis sešrouboval pro potomstvo. Pokud máš psaný scénář svého pokání, můžeš ho předat do zápisu...“

Mario se zamračil: „Nemám žádný scénář a mluvím upřímně, i když tomu možná nevěříš. Nejsem tak mazaný jako ty; hovořím, jak se sluší a patří v síních řádu. Ale pokud si přeješ, mohu mluvit tak obyčejně, jak mi dovolí úroveň mých posluchačů...“

Protože jsme se zřejmě tvářili nepříznivě, uklonil se ještě jednou a začal znovu:

„Když jste odjeli, rozhodl jsem se vzít vládu do ruky sám, jak chci. Don Nicolao Barrancho mne sice varoval, že to nebude dobré, ale v té době jsem starým nevěřil. O některých reformách jste slyšeli, posílal jsem občas zprávy; a většinu věcí, které jsem dělal, i nyní považuji za dobré!“

„My také,“ řekl Tomáš, „Posílali jsme ti přece přípisy se svým názorem na věc.“

„Asi za rok po vašem odjezdu zemřel starý Barrancho. To zřejmě také víte; skonal stejně klidně, jak žil. Ustanovil jsem komthurem Portugalska dona Frederica Ortize, jistě ho znáte; sloužil v armádě dost dlouho. Jenže jako komthur se zamíchal do bankovních spekulací víc, než je zdrávo; policie sice přivřela obě oči, ale nějaké výsledky vyšetřování vydat musela, tak Ortizovo jméno přece jen padlo. Nebudu to dělat lepší než to je: Ortiz skutečně zvrtal co mohl, a někteří další s ním.“

„Co jste s tím udělali?“

„Portugalská vláda (ve vší úctě) trvala na tom, abychom Ortize odvolali a alespoň zčásti napravili jeho chyby. Frederico přijel do Madridu a předložil radě důkazy o své nevině, aspoň ne v tom rozsahu, jaký mu kladli za vinu. Rada (částečně na mou přímluvu) rozhodla, aby se řád postavil za Frederica Ortize. Takže jsme jménem řádu požádali o zastavení vyšetřování.“

Tomáš se zatvářil, jako by našel v mléku škraloup. „Copak nikoho nenapadlo, jak to může dopadnout?“

„Poslal jsem do Lisabonu petici a napsal jim: Člověk, který nosí řádový kříž, může udělat chybu; řád je však bez poskvrny a nelze zneuctít toho, kdo jej představuje. Kdo se postaví proti Fredericu Ortizovi, postaví se proti řádu.“

„A Portugalci se postavili proti řádu.“ řekl Ludvík, „To se dalo čekat.“

„Ne, to samozřejmě nemohli,“ usmál se Mario, „Naše moc byla ještě neomezená. Udělali horší věc: poštvali na nás španělskou banku a další banky světa. Rozložili ztrátu, kterou utrpěli, na všechny své obchodní partnery; právě ty, s nimiž jsme jim zajišťovali spojení.“

V síni nastal šum; komthurové obeznalí ve finančnictví se rychle šeptem radili. Až řekl Tomáš: „To chtělo radikální řešení. Přímou dohodu mezi tebou a bankami!“

„Nebyl jsem v té době v Madridu, konal jsem inspekční cestu po Itálii. Italské banky se zachovaly slušně, oznámily mi co se děje. Než jsem se vrátil do Madridu, provedli tam takové operace, že mne vládní úředníci uvítali skoro jako nepřítele státu. Zástupci financí, vlády, církve; všichni žádali, abych nechal padnout svého přítele Frederica Ortize.“

„V té chvíli to chtělo vydržet. Nic horšího se už nemohlo stát.“ řekl Jan Dunbar, „Co jsi udělal?“

„Předložil jsem otázku radě. Rada rozhodla nechat Ortize padnout. Frederico souhlasil, co jiného mohl dělat? Zájmy řádu byly pro něj posvátné, cennější než jeho vlastní život. Odjel do Lisabonu a tam se vydal místním úřadům.“

„Carajo!“ zasyčel Securio Villablanca, „Co s ním udělali?“

„Byl souzen a odsouzen na deset let do vězení. Ujistili nás, že po třech letech provedou revizi a pustí ho na amnestii. Ovšem Frederico byl statečný a hrdý muž; nechal si do vězení poslat jed...“

„Madre de Dios!“ Lobo udeřil pěstí do opěradla křesla.

Tomáš vztáhl ruku: „Zásadní chyba! Dokud chtěli soudit soukromou osobu, měl jsi jim ho vydat. Ale když učinili z jeho případu věc řádu, neměl jsi povolit; i za cenu finanční války! Nesměli dojít k názoru, že řádu mohou poručit, kdy se jim zlíbí! To je nejhorší pitomost, kterou jste udělali!“

„To vím; po čase jsem to pochopil. Tehdy jsem byl rád, že se mi podařilo zajistit klid a pořádek, protože právě nadcházely obtíže s Itálií; potřeboval jsem mít volné ruce!“

Nevěděli jsme zatím nic o potížích s Itálií; podle toho jsme se taky tvářili.

„Komthur Voglari zesnul v požehnaném věku; vypukla nějaká epidemie a on uposlechl svoji povinnost lékaře. Vy nevíte, že don Gierolammo zemřel?“

Všechny nás to zdrtilo; starý Voglari byl naším přítelem, měli jsme ho rádi. Valérie dokonce rychle zamrkala víčky, aby zahnala slzy. Zachovali jsme uctivé mlčení na jeho památku; až opět promluvil Mario:

„Den po Voglariho smrti vpadla do Florentské školy policie. Údajně hledali nějakého uprchlého trestance, ale přijelo jich dvacet i se psy. Ti psi byli speciálně vycvičení na hledání tajných úkrytů; dokázali najít i otvory v dlaždicích. Ve škole bylo všechno ve zmatku po Voglariho smrti, jeho tělo leželo v katedrále a chystali se ho pohřbít. Ti muži byli zřejmě zkušení specialisté; nejdřív šli do knihovny a začali se přehrabovat v knížkách. Palmiro Corsi, který tam velel, ztratil trpělivost, zakázal další prohlídku a vykázal je ven. Velitel mu řekl, že ho zatkne, bude-li jim bránit nebo pokusí-li se někdo opustit objekt školy. Palmiro se urazil, odešel do komthurovy cely a požádal, aby tam byl tedy uvězněn, což se stalo. Potom sešel sloupem do přízemí, vyvedl z garáže motocykl a odjel tajnou chodbou. Jel do Říma, rovnou k policejnímu řediteli, se kterým měl nějaké konexe. Nechtěli ho tam pustit, byl totiž v koženém motocyklistickém oděvu a oni ve fracích. Ale řádový kříž ještě měl svou váhu; přijal ho a zavedl rovnou k ministrovi vnitra. Ten se omluvil a dal příkaz k zastavení prohlídky. Palmiro sedl na motorku a jel zpátky do Florencie. Trasu Florencie – Řím zvládl za tři a půl hodiny, zpáteční cestu jel večer a dokázal to za necelé tři. S jednáním v Římě byl za osm a půl hodiny zpátky.“

„Pašák!“ řekla jsem, „Poldíci měli oči jak tenisáky, co?“

„Chvilku před Palmirovým příjezdem přinesl ordonanc z města zprávu; dostali ji po telegrafu. Ale co se dalo dělat, prohlídky museli nechat. Prolezli to solidně, ale hledání tajných skrýší chvíli trvá, naše služebnictvo bylo informované a pomáhalo jim ze všech sil, aby nic nenašli. Museli to odtroubit a vypadnout. Palmiro nařídil výjimečný stav a okamžitě mi poslal hlášení. Nechal jsem všeho a jel do Itálie.

Už při té inspekční cestě, ze které jsem musel jet zpátky do Madridu, jsem měl jednání s místní církví. Teď po smrti Voglariho se začala o školu zajímat jak římská kurie, tak řád Jezuitů. Stalo se přesně to, co jsem čekal: někdo se doslechl o kouzlech s Ohněm a čarodějnictví. Církev nelenila a žádala, abychom to zatrhli. Ačkoliv jsem to přísně zakázal, někteří nezodpovědní v tom pokračovali a úřady se to doslechly.“

„Úřady se o tom doslechly před třemi sty lety,“ řekl Tomáš, „Ani nemusely moc pátrat, nikdo se s tím zas tak strašně netajil. Co na to Voglariho učitelé?“

„Ano, toto nebezpečí silně podcenili. Nemělo smysl s nimi hovořit, považovali to za obyčejný jezuitský trik. Ale Jezuité trvali na okamžitém ukončení výuky a zrušení školy.“

„A co na to Luigi Pietrangelli?“ ptal se Lobo Villablanca.

„Luigi je přece už víc než tři roky mrtev! Nevěděl jsi to?“

„Jo tak! Za jeho života by si to netroufli! Co jsi udělal?“

„Poradili jsme se; rada rozhodla přestěhovat školu z Itálie někam jinam. Sondovali jsme, ale nikdo ji nechtěl; až di Rienzi navrhl Krétu. Odsouhlasili jsme to a přestěhovali postupně vše do Knóssu.“

„Bezva!“ zasmála jsem se, „Mají tam z toho velkou radost?“

Mario na mě koukl vražedně. „Pravděpodobně ne; pokud mají, dokážou to velmi dobře tajit. Ostatně, vzpomínají na tebe a návštěvu tvé družiny s velkým nadšením, především dívky, které následkem toho přišly do jiného stavu!“

„Ach Mario!“ řekla jsem důstojně, „Skutečně mne podezíráš, že bych to dokázala – i při nejlepší vůli?“

Mario se zatvářil ještě vražedněji, protože mnozí se začali chechtat. „Nemluvím samozřejmě o tobě. Ale byli tam různí nezodpovědní muži: námořníci, vojáci a tak. Po nich tam právě zůstaly ty stopy. Vzhledem k velké zbožnosti místního obyvatelstva a jejich velice přísným názorům na rodinnou čest je zcela nepřípustné...“

„No dobře, ale je to pět let, dítka už běhají a lidé si zvykli. Neměl bys jim to připomínat, Mario. Konečně, škola jim nemůže vadit, alespoň ne v tom ohledu...“

„Jak se to vezme! Naše skvělá řádová mládež má všelijaké způsoby! Stalo se, co jsem očekával: většina lidí vzala děti ze školy domů a nedovolila jim pobývat na Krétě, ale ty, co zůstaly, přetahují k sobě místní děti a učí je všelijakým nezbednostem. Pokud se ti zdá správné, že ti dítě přijde s vlasy ohořelými od Ohně, tak tě ujišťuji, že místním lidem se to správné nezdá!“

Ohlédla jsem se po Valériiných dětech, které naše řeči silně nudily, takže daly přednost schovávačce a honičce za trůny komthurů; zatím nehlučely, ale kdo ví, co za pár minut. Zdálo se mi, že Mariovy invektivy začínají být příliš osobní vůči mně a především Valérii. Tak jsem řekla:

„Ty problémy se dají napravit dvojím způsobem. Prvním z nich je dokonalá přílba; řádoví metalurgové nám udělali jednu skvělou, ačkoliv samozřejmě nejsou trpaslíci ani elfové; tedy doufám. Je vkusná, kryje celou hlavu a dají se pod ni ukrýt i dlouhé vlasy. I když, mně vždycky víc slušely krátké...“ Koukla jsem na Charryho, byl v pohodě, tak jsem pokračovala: „Kromě toho Denis vynalezl metodu, která umožňuje požádat Oheň, aby omezil svoje působení na ty části těla, které si přejeme; takže pokud s Ohněm pracuje povolaná osoba, požádá o ochranu a Oheň rád vyhoví. Výsledek vidíš speciálně na Denisovi...“

Mario neměl v Denisovi žádné zalíbení už od dřívějška a pokud jsem rozuměla jeho pohledu, nebylo to o moc lepší ani teď. Znechuceně pokračoval: „S tebou se absolutně nedá mluvit rozumně, Diano! V každém případě následkem přestěhování vznikly řádu potíže, jak na Krétě, tak v Itálii. Italský komthur Palmiro Corsi nemá ani zdaleka Voglariho vliv, o každou maličkost musí bojovat jak s úřady, tak s církví svatou. O tom, že by se církev smířila s řádem, už nepadla ani zmínka.“

„Já bych to připomněl,“ řekl Tomáš, „S kým že jsi jednal?“

Mario řekl několik jmen, nám zcela neznámých.

„Samé nuly!“ ohrnul Tomáš ret, „Co se s nimi vůbec bavíš? Copak už tam nezbyl nikdo významnější?“

„Někteří zemřeli nebo odešli na odpočinek. Ti, které jsem jmenoval, teď zastávají nejvyšší funkce. Nerad to připomínám, ale tamti byli přece jen už staří!“

Tomáš si rozpačitě přejel obličej dlaní. „Tak to i já jsem starý. S takovými bych nikdy o ničem nejednal, to mi věř, byli pod moji úroveň! Ještě, že jsem odjel z Evropy!“

„Ty jsi odjel – ale my zůstali a bojovali!“ povzdychl si Mario, „Ztráta Itálie je těžkou ranou celému řádu; vliv, který jsme si tam podrželi, je zcela nepatrný. Rovněž tak ve Francii a dalších zemích...“

„Dobrá. Které země nám tedy zbyly?“

„Španělsko, částečně Portugalsko. Německo ztraceno, Rakousko ztraceno, Francie a Itálie ztraceny. V Anglii je komthurem Donald MacLawwen, po smrti starého Raddleyho. Llago di Rienzi má pevnou pozici, nepadne. Afrika se drží; Ahlbeck má obchod s diamanty a ten nepustí. Jinak všechno skončilo po makedonské revoluci.“

„Po jaké revoluci?“ Charry si nebyl schopen ujasnit situaci.

„Po válce o Kruševskou republiku. V Makedonii, ve městě Kruševo, vyhlásili nějací místní občané (tvoji odchovanci, Tomáši) vlastní republiku a vzbouřili se proti Turkům. Požádali řád o pomoc a my šli; já osobně jsem se tam vydal, ale dostal jsem se jenom do Pirea. Když jsme přistáli, byla už revoluce potlačena. Palmiro Corsi se zbytkem své jízdy se probil do Dubrovniku a uprchl domů do Itálie. Kromě Makedonců padlo přes tři sta řádových vojáků, většina mých ozbrojených sil. Zůstalo mi téměř jenom to, čím jsem přijel do Pirea. A to byl náš konec.“

„Co se stalo potom?“

„Ta válka o Makedonii byla v roce 1903. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že nikdo ve Španělsku nemá zájem s námi vyjednávat o čemkoliv. Staří přátelé se přede mnou dávali zapírat nebo dávali hloupé a vyhýbavé sliby. Almetta, který zůstal, mi prozradil, že po porážce s námi přerušily styky všechny špičky, které se dřív ucházely o naši přízeň. Poslal jsem ho do Madridu a sám odjel do Barcelony, kde se v té době nacházel arcibiskup G. To jsem viděl Almettu naposledy.“

„Co se stalo?“ vykřiklo nás několik.

„Tři dny poté, co jsem se s ním rozešel, byl don Horacio Almetta zavražděn ve svém pokoji v madridském hotelu Bellevue. Pachatel je dosud neznámý. Byl oloupen o všechny peníze a dokumenty.“

„Co na to jeho ochránce Viktor?“

„To jsem neřekl? Viktor byl právě na jisté pochůzce. Při návratu byl před hotelem přejet neznámým automobilem. Podle policie nešťastná náhoda...“

„Automobilů není ve Španělsku tolik. Dal by se jistě najít, na nárazníku musely zbýt stopy...“

„Ano, skutečně jsem to policii navrhl. Jednali se mnou jako s prašivým; a když jsem se vracel domů, byl jsem v jedné uličce přepaden třemi neznámými muži.“

„No a?“

„Mají o tři tajné agenty míň. Okamžitě jsem vyhlásil výjimečný stav a utekl do Barcelony, na Estragonovo zboží. Tam za mnou nemohli, je to panství doni Maríe...“

„Jak se daří Maryšce? Už dávno jsme ji neviděli...“

„Žije. Pomohla všem našim; nebýt jí, nevyvázl bych životem. Taky nám koupila loď. Po Španělsku teď nějací cizí lidé dělají hony na řádové rytíře; alespoň na některé. Don Sancho Mendoza di Castro utekl s částí archivu na Mallorcu. De Pinheiro chtěl utéci taky, ale dostali ho a zabili v San Jago di Campostella...“

„To znamená válku!“ pronesl vážně Charry, „Pošlu své dělové čluny ke Španělskému pobřeží! Naučím je, jak jednat se řádovými komthury!“

„Zbytečnost,“ mávl Mario rukou, „Musel bys bojovat s celou Evropou. Poznali, že jsme zeslábli, tak nás bijí! Z řádu nezůstane kámen na kameni. Já a ti, co jsme přišli, jsme možná poslední, kdo zůstali naživu...“

„A nemůže někdo pomoci? Někoho bychom poslali...“

„Všecko jsem nechal na starost Llago di Rienzimu. Kromě něho žijí španělský komthur Sancho Mendoza a italský Palmiro Corsi...“

„A María d'Escambrray.“ doplnil Denis.

Charry vstal. Tvářil se jako bouřkový mrak. „Jsme Templáři! Řád nám pomáhal, když bylo zle; teď musíme my pomoci řádu!“

„Za sedm set let existence řádu se staly různé zlé věci,“ řekl poklidně Tomáš, „A přesto existuje! Znovu vstane z popela jako pták Fénix. My jsme řád; dokud žijeme, je naděje!“

„Bratře Mario, byl jsi poražen, ale ne zničen.“ dodal Charry, „Buď vítán mezi námi a přijmi místo v radě jako jeden z komthurů arminského císařství...“

V očích Maria di Carialti se zaleskly slzy. „Můj pane... zničil jsem řád! Ale jsem tady a jsem připraven bojovat za jeho vzkříšení! Přísahám... přísahám...“ hlas se mu zadrhl, padl znovu na kolena. Charry k němu přistoupil, pozvedl jej a objal.

„Vy všichni jste našimi bratry!“ pronesl, „Jste svobodnými občany Arminského státu!“

„Děkujeme ti, pane!“ řekl někdo, „Budeme ti věrní!“

Charry odvedl Maria k prázdnému komthurskému křeslu a přiměl jej, aby na ně usedl. Mario plakal, sepjal ruce a tiše se modlil. Postupně se k němu přidávali ostatní.

„Řád Blesků je opět jednotný!“ prohlásil slavnostně velmistr Tomáš Baarfelt.

Byl čas na oslavy; na věži katedrály se rozezněly zvony, lid jásal a provolával slávu svým vedoucím představitelům. Neměla jsem pocit, že by bylo všechno úplně jasné, ale Tomáš dal návrh ukončit zasedání a pokračovat neformálně při hostině, která se už pilně připravovala. Souhlas byl jednomyslný.

Zastavili zvony (všechny dva) a namísto nich se začalo hrát na něžnější nástroje, převážně kytary. Pánové odešli odložit těžké slavnostní róby, i dámy se rozhodly převléci do šperků a květin. Přes den nikdo nic jiného nenosí; až na večer se hodí něco parádnějšího. Vyloženě mladým děvčatům však rodiče rázně zatrhnou nápady toho druhu; nanejvýš jim doporučí namalovat si nějakou parádu na tělo. V Arminu prozatím tkáme látku na domácích stavech, spíš pro nezbytné technické využití; vše jemnější se musí dovážet. Ale časem uvedeme do provozu továrny, a pak uvidíte!

Charry odešel s Tomášem; pospíšila jsem za nimi, ale než jsem se odstrojila ze vší parády, už se dohodli, že jim Mariovy zprávy připadají celkem věrohodné, přesto bude třeba poslat do Evropy nenápadné vyzvědače. Když jsem se hlásila, poslali mě do velmi ošklivých míst, ale nehádala jsem se.

„Mario má ještě něco na srdci, ale chce nám to říct v soukromí.“ řekl Tomáš, „Požádal mě, abych ho přijal... snad to myslí dokonce jako zpověď.“

„On se chce zpovídat tobě?“ divila jsem se.

„Taky jsem se divil; prý se mne to týká. Požádal, aby při tom byla taky Valérie. Nevím, o co jde.“

„A dáš nám pak zprávu?“

„Nevím. Pokud se chce zpovídat, podléhá to samozřejmě tajemství. Ale předpokládám, že k tomu budu muset zaujmout nějaké oficiální stanovisko. To vám pak řeknu.“

(Valérie)

Od Maria Carialtiho se dá čekat ledacos. Dávala jsem pozor, abych mu nevěnovala přílišnou důvěru, dobře vím, že se leccos naučil. Proto jsem byla překvapena, když požádal Tomáše, abych byla přítomná jejich rozhovoru.

„Pokud se chceš skutečně vyzpovídat, nedomnívám se, že by se na to hodil kterýkoliv z nás.“ řekl Tomáš, „Myslel jsem, že máš právě na nás dva určité názory...“

Mario se tvářil nejistě, váhal co přesně říct. Také v jeho mysli jsem postřehla nejistotu, ale zároveň pevné odhodlání už jednou si to vyřídit.

„Nejde o to, co mi můžete klást za vinu teď, ale něco staršího. Z doby, kdy jsem nosil jiné jméno.“

Myslel to vážně, takže jsem mlčela.

„Jméno, které asi znáte,“ polkl Mario naprázdno, „Alespoň ty, Tomáši, docela jistě. Mám podezření, že jsem před třemi sty lety byl inkvizitorem Bobligem z Edelstadtu.“

Tomášovi ztuhly rysy. Ohlédl se na mne a zajímalo ho, co na to říkám. Neříkala jsem nic, pokrčila jsem rameny.

„Ano, Tomáši. Týž Boblig, který je příčinou smrti mnoha žen i mužů v kraji okolo Moravského Schönbergu a Gross Ullersdorfu.“

„Česky se říká Šumperk a Velké Losiny.“ řekl Tomáš, ale nedodal nic víc, ačkoliv to Mario čekal.

„Obávám se, že z té doby pochází většina traumatických zážitků, jež ovlivňují mé současné jednání. Třeba také nechuť k tobě, Valérie. Není vyloučeno, že jsem tě kdysi dal zabít... A zároveň jsem k tobě cítil určitý... citový vztah...“

Tomáš jen pokrčil rameny.

„Z čeho jsi vlastně usoudil, že jsi byl Boblig?“

„Je to... má to určitý vztah k tobě, Tomáši. Když jsem dával do pořádku papíry, co po tobě zbyly, objevil jsem jakási skripta; myslím že tvůj překlad. A jak jsem četl, čím dál víc se mi zdálo, že ten příběh znám...“

Tomáš to nekomentoval, já taky ne.

„Nakonec jsem to znechuceně odložil a pokračoval ve své práci; až v noci, když jsem ulehl... se to vrátilo. Já to viděl, Tomáši: plameny, ty ženy na hranici a můj... moje...“ zmlkl, sklopil hlavu a zčervenal. Vím proč: i teď se sexuálně vzrušil, stačila mu vzpomínka, co potom v přímé akci?

A Tomáš řekl váhavě: „No... dobře. Co dál?“

„Zjišťoval jsem... v meditaci, co se vlastně stalo. Myslím, že jsem... není pravda, že to bylo šílenství, sexuální chtíč nebo... je to daleko horší. Byla to oběť.“

Podívali jsme se s Tomášem na sebe. „Jaká? Komu?“

Mario klopil oči k zemi. Zašeptal sotva slyšitelně: „Jemu. Knížeti Zla...“

„Eeeh!“ řekl Tomáš.

„Nabídl jsem je... za sebe. To já byl černokněžník... podnikal jsem různé pokusy... víš, co znamená Edelstadt?“

„Vím. Zlaté hory.“

„Celý ten kraj tam... Mikulovice, Glucholazy, Nysa... je celý ze zlata! Já ho chtěl, toužil se stát pánem Zlatých hor, ale potřeboval jsem pomoc; a za pomoc se musí platit! Hrál jsem s Ním o svoji duši a hrozilo mi, že prohraju; tak jsem nasadil je! Dával jsem mu jich čím dál víc, už jsem nemohl přestat...“

„Jak to dopadlo?“

„Zachránil jsem se. Zbohatl, dokonce se ještě oženil... po smrti jsem asi obdržel trest, ale nebyl tak hrozný, jak měl být. Takže jsem tady. Snad abych vyřešil, co jsem napáchal!“

Tomáš nějakou dobu mlčel a přemýšlel. Konečně se zeptal: „Co si myslíš, že s tím máme dělat?“

„Předpokládal jsem... Očekávám, že s tím něco udělá Valérie.“

Obrátili se na mne; mohla jsem se začít smát, ale...

„Konkrétně co?“ zeptala jsem se zcela nechápavě.

„Však... ty víš.“

Samozřejmě, že jsem věděla. „Máš na mysli určitý obřad?“

Neříkalo se mu to lehko. Aby on, velmistr a zbožný kněz, musel žádat o pomoc čarodějnici, to bylo trochu příliš. A nehodlala jsem mu nijak pomoci, ani Tomáš mu to neulehčoval.

„Proč myslíš, že obětování nevinných lidí může pomoci odložit naplnění karmického trestu na pozdější dobu?“ zeptal se.

„Oni nebyli nevinní!“ zvedl Mario hlavu, „Byly to čarodějnice!“

„Jako já.“ řekla jsem mírně.

„A šumperský děkan Lautner?“ dodal Tomáš.

„To bys měl nejlíp vědět sám.“ zahučel Mario.

Tomáš udělal dramatickou pauzu. „Tím chceš říct, že já byl v dřívějším životě děkan Lautner, kterého jsi dal upálit. Valérie tedy byla nejspíš některou z těch žen. Ano?“

„Já se neumím vrátit v meditaci tak daleko. Ale Valérie ano!“

„Problém není v tom, zda to umím. Otázka je, zda by přineslo nějaký prospěch, abych to zjišťovala. V mnoha případech se stane víc, než očekáváme. Co když se dozvím ještě jiné nepříjemné věci? Nebo co když mě napadne...“ zaváhala jsem.

Mario na mne hleděl a v jeho očích byla prosba. „Nemusíš se tam vracet ty ani Tomáš. Ale... chtěl bych se tam vrátit já.“

„Do sedmnáctého století? Doby čarodějnických procesů?“

Přikývl. Hleděla jsem na Tomáše a zvažovala, co udělat.

„Ano... zajisté bych mohla.“ řekla jsem konečně.

„Děkuju ti...“ začal, ale já ho zarazila:

„Uvedu tě do hypnózy, ale nepočítej s tím, že se strefím přesně do určené doby. Není to tak jednoduché, jak myslíš... ostatně to bys měl vědět. Byl jsi dobrý žák!“

Mario neřekl nic, ale byl spokojen.

„Když jsi byl tak dobrý žák, proč to neuděláš sám?“ řekl Tomáš.

Zaváhala jsem. Mario odpověděl: „Doporučuje se, aby při tom byl někdo, kdo tě odtamtud dokáže dostat... kdyby něco nevyšlo.“

To jsme museli uznat. Tak jsem konečně souhlasila; nebylo to snadné, Mario je silná osobnost a přemoci jeho ego se dlouho nedařilo. A začala jsem mít sama problémy; když s někým pracujete, ovlivňujete nejen vy jeho, ale i on vás.

Tomáš fungoval jako další supervizor; sledoval mou práci a byl připraven zasáhnout, kdybych měla potíže. To je výhodné zvláště v případě, že jde o něco nebezpečného. Ani on nebyl tak docela mimo, protože byl také pravděpodobně zapojen ve věci.

(Praktická rada všem kolegům: nikdy nedělejte supervizi někomu, s kým jste v dohledné době měli styk a vaše mysl se na to ještě pamatuje. Začnete chytat odezvy, jak se vám to s ním líbilo, což se přenáší a máte tendenci ho ušetřit utrpení nebo mu naopak přivolávat nějaké zbytečné. Mysl je hrozně křehká a plasticky se proměňuje podle okolností. Stejně jako je dobrý sexuální kontakt při sondování paměti, je nevhodný zde.)

Tomáš si to taky uvědomil: „Ty jsi s ním někdy chodila?“

Odpověděla jsem bez váhání a podle pravdy: „Pochybuju, že by v řádu byla holka, která s ním nechodila. Mario byl z největších oblíbenců všech žen; krásný, příjemný a uměl to. A co víc, rád si vymýšlel roztomilé hry. Ideální milenec.“

Tak nám Tomáš začal žárlit. To bych od mága jeho kvalit nečekala!

„Já tě uklidním. Pár kluků se mi pochlubilo, že po pár kapkách to s nimi dokázal taky!“

Teď pro změnu zrudl Mario; hanbou nebo vzteky?

Tomáš řekl: „Tak se všichni uklidníme, ne? Nebo si pro zlepšení nálady a srovnání aury hodíme pár čísel?“

„S vámi se nedá pracovat!“ vybuchl Mario.

Bylo mi jasné, že veškeré uklidňování je na nic, když kolem nás sviští emoce jako ohnivé šípy. Ať dělám co dělám, jsem pořád jen mladá holka; čarodějce má být nejmíň tři sta let, než začne něco vážného dělat. Ale co si počít, když nejsou lidi?

„Co třeba vykoupat nás všechny v Ohni?“ navrhl Tomáš.

Mario váhal, ale zásadní námitky neměl. Odešli jsme do parku; tam jsem přivolala Oheň a vstoupili jsme do něj společně. (Aniž jsem se nějak pojistila; napadlo mi to, ale někde nablízku byl Denis a snad by zasáhl, kdyby něco. Kontakt na Denise mne opět rozrušil; ten kluk se mi strašně líbí.)

Koupel v Ohni nám zajistila uklidnění, i když jen částečné. Tomáš vnímal můj zájem o svého syna a těšilo ho to; zároveň však stavělo určitou bariéru mezi nás. Nevadí mu moji partneři, pokud jsou na nižší úrovni, ale Denis bude lepší než on; přece jenom je pořád ještě natolik hmotný, aby cítil osten žárlivosti.

Pak jsme se konečně dali do práce; Mario byl rozrušený, ale jen přiměřeně. Pokusila jsem se najít v jeho mysli případ, kdy vydal ke spálení ohněm někoho z lidí. Podařilo se, upadl do transu a na jeho reakcích bylo vidět, že si to prožívá.

Vytáhla jsem ho dost rychle, než to na něm zanechalo stopy.

„Nuže?“ zeptala jsem se, když se přestal třást.

„Ano... ano...“ jektal zuby a byl otřesený.

Vyčkali jsme, až začne sám.

„Nebylo to... v Ullersdorfu. To... v Languedocu... v dobách hereze Albigenských. Pro smilování Boží!“

„Chceš o tom mluvit?“

„Mluvit... chci? Chci zemřít a propadnout se do pekel! Bože, co jsem všecko způsobil! Vydal jsem ohni muže, ženy, děti... byl jsem mnich, tajemník opata, pořizoval jsem zápisy a rozhodoval, kdo má zemřít a komu bude dovoleno přežít...“

„Pro větší slávu Boží...“ ušklíbla jsem se.

„Nebyl jsem jezuita, ti v tu dobu ještě neexistovali. Asi Dominikán; ale v tu chvíli jsem věřil, že dělám správně! Jak bylo možné, že jsem za to nebyl potrestán?“

Odpověděl Tomáš: „Sám jsi to řekl. Věřil jsi, že je to k větší slávě Boží. Dostal jsi znovu lidské tělo a znovu ses stal sluhou Božím. Ale znovu ses zapletl do osidel svých představ...“

„No dobře; ale kde to začalo? Chci to vědět!“

„Já bych radši nechtěla!“ varovala jsem ho, „Co když se dozvíš ještě další věci z minulosti?“

Mario se trochu změnil, když mu ohořely vlasy a v nezvykle bledé tváři zbyly jen výrazné černé oči. Zamračil se: „Ne, chci vědět všechno! Chci poznat, kdo jsem byl a co spáchal...“

Uvedla jsem ho znovu do hypnózy a tentokrát zadala pokyny tak neurčitě, aby si mohl sám vybrat v paměti, které období pro něj bylo nejdůležitější. Podle reakcí jsem pozorovala, že se chová mnohem klidněji než poprvé, takže jsem jej v tom nechala déle. Když jsem ho probudila, trvalo kratší dobu, než přišel k sobě a mohl nám povídat:

„Zdá se, že jsem oddaným služebníkem Pána v každém ze svých životů, zrození za zrozením, od počátku světa. Vždy jsem dosáhl tak příznivých reakcí, abych se znovu narodil v lidském těle a odpovídajícím postavení; nikdy jsem však nedosáhl úplné seberealizace, abych odešel do duchovního světa a už se nemusel znovu narodit. Jak se zdá, ani tentokrát mi to nevyjde...“

„Vadí ti to tak moc?“ zeptal se Tomáš.

„Ne... už mi to nevadí. Vadilo mi, když jsem poznal, co všechno jsem spáchal... ale teď vím, že toho bylo ještě nepoměrně víc. Ano, byl jsem taky při procesech v Losinách, ale nebyl jsem ta zrůda Boblig; jen jeho zpovědník, proto znám podrobnosti. Zcela bezvýznamný kněz; nikoho jsem nevydal smrti, jenom... jsem ničemu nezabránil. Souhlasil jsem a ze začátku fandil Bobligovi, že očistí kraj od těch ohavných čarodějnic; protože jsem se jich bál, strašně jsem se bál všech žen a... miloval muže. To byl zvyk ze semináře. Jako seminaristé jsme jednou navštívili jakousi ženskou, děvku nejhoršího řádu; to bylo poprvé a naposledy, co jsem spal se ženou. Byla odporná, hnusná... tehdy jsem se zapřisáhl, že už nikdy... taky jsem to dodržel. Svěřil jsem se svému zpovědníkovi, dal mi rozhřešení, ale dva kamarády ze semináře vyhodili. Pak jsem... byl bych ji rád našel a taky nechal upálit, ale kdo ví, kde už byla! Možná mrtvá... občas jsem se vracel do Olomouce, kde jsem studoval, ale že bych se staral o padlé ženštiny...“

„Je to kořen tvého poněkud zvráceného vztahu k ženám?“ zeptal se Tomáš mírně a laskavě.

„Já se k ženám nechovám zvráceně!“ namítl Mario, „Samozřejmě, týrám ty děvky, jak zaslouží; ale neřekl bys, co všechno se jim ještě líbí! Llago di Rienzi má pravdu, když říká: Jdeš-li za ženou, nezapomeň si karabáč! Jejich hříšná těla si zaslouží to nejhorší trýznění...“ Na okamžik se v jeho hlase projevila mocná vášnivost; Tomáš se na mne tázavě ohlédl.

„Ale jo, Mario týral holky odjakživa.“ potvrdila jsem, „S ním to vždycky bolelo, ale tak... příjemně. Na druhé straně to, co si přál od nás, bylo ještě bolestivější; minimálně pokousat, nejlíp do krve. A hodně záleželo, kolik jsme měli času...“

„Tobě se to asi líbilo!“ nedal si Tomáš ujít příležitost.

„Všem se nám to líbilo. Spousta děvčat se snažila sbalit ho... obvykle se nechal. Pak jsme si v noci pod dekou povídaly, co s kterou prováděl...“

„S občasnými ukázkami...?“

„Pochopitelně. Mario byl ve svém oboru špička!“

Mario se tvářil při nejmenším rozpačitě. Nedivím se mu.

„Také moje tělo je hříšné a zaslouží si nejkrutější trest! Byl jsem velký hříšník, bratře Tomáši; žádné trýznění mne nedokáže dostatečně potrestat...“

„Tím spíš, že se ti to líbí, viď?“

Neodpověděl, jen se ušklíbl.

„Když jsi sledoval mučení a upalování čarodějnic, zažíval jsi při tom sexuální vzrušení?“ zeptala jsem se.

„Zpočátku ne; až když se mi Boblig pochlubil, co prožívá on. Tedy... přesnější pravda je, že jsem to cítil vždycky, ale... až po jeho zpovědi jsem začal chodit přímo na ty... výslechy. Napřed se mi dělalo špatně; ten zápach, křik... při mučení se obvykle uvolní svěrače, ta coura se pomočí a pokálí, smrdí taky krev, spálené maso... je to hnusné. Později...“

„...se ti to začalo líbit?“

„Vzrušovalo mne to. Hledali jsme na jejich tělech ďáblova znamení; divila by ses, kde všude mohou být! Každá byla někde poznamenaná, i ty, co předstíraly, že jsou ještě děti...“

„Třeba byly!“

„Ty taky vypadáš jako dítě, Valérie!“

„Koukám Mario, že tě to pěkně bere! Odpověz po pravdě: jak se na to díváš teď? Toužíš ty věci spíš odčinit nebo zopakovat?“

Tváře mu zrudly, ale pokud jsem mohla číst v jeho mysli...

„Samozřejmě se za to stydím! Ale pochop, výsledky vyšetřování byly tak jasné! A prováděl to Boblig, ne já; já byl pouze přísedícím! Já vím, i tak jsem se dopustil strašných hříchů; ale jsem ochoten za to přijmout jakýkoliv trest...“

„No ovšem, jasně! Zase veřejné bičování a nevím co dalšího, jen aby sis užil! A nejradši s nějakou ženskou, samozřejmě strašlivě provinilou; nepochybuji, že bys usvědčil každou, na kterou by ses podíval! Byla jsem v tom taky, řekni?!“

„Nevím... snad ani ne. Ale už jsme se setkali...“

„Tak mluv. Můžeš i lhát, přehánět...“

„Já nelžu! Ale nenechala jsi mě tam dost dlouho...“

„To se chceš ještě jednou vrátit?“

„Chtěl jsem ještě vědět... víš, ta ženská v Olomouci se mi měla za co mstít. Obětoval jsem ji při oslavách Svátku Kukuřice...“

Asi jsem se já i Tomáš tvářili trochu hloupě.

„Ten národ se jmenoval Toltékové. Na jaře se konaly svátky, aby kukuřice dobře rostla, byla naší hlavní potravou... To se vybere dospívající dívka, musí mít dokonalé tělo a pocházet z vyšší šlechty. Ustanovíme ji královnou a několik dní mučíme, aby co nejvíc plakala. Všichni v tom čase týrají své děti, dětský pláč přivolává hojnost deště. Nosíme královnu po městě i po polích a znovu jí působíme bolest, když přestane plakat... Potom jsme jí uřízli hlavu a stáhli kůži, já se do ní navlékl a tančil namísto ní. Byl jsem velekněz...“

„Ano, tvůj popis je dostatečně výstižný.“ řekl Tomáš.

„Jenže... ona si to od té doby pamatuje a mstí se mi!“

„Nedivím se. Kde je právě teď?“

„To nevím! Říkám ti, netrvalo to dost dlouho!“

„Mario, uvědomuješ si, že tvoje dosti výjimečné sklony doposud trvají? Nevyřešil jsi své problémy ani u Toltéků, ani jako dominikán v Languedocu, ani jako Bobligův zpovědník; a zachoval sis je i nyní. Co s tím hodláš dělat? Uspořádat inkviziční proces a najít svoje dávné nepřátele mezi námi?“

„To samozřejmě ne!“ (Ale ta myšlenka mu nepřipadala tak zlá!)

„Nedivím se, že tě spousta lidí instinktivně nenávidí a dělá všecko, aby tě potrestali. Já bych tě taky nejradši... a nevím, co bys měl tak nejlíp udělat. Modlitby, odříkání ani trýznění tvého těla ti nepomůžou, protože se pohybuješ v bludném kruhu!“

„Tím chceš říct, že se příště opět stanu knězem a budu znovu hledat, koho bych potrestal za jeho hříchy?“

„Potěšilo by mne, kdybys odešel rozsévat zkázu někam jinam; ale to se těžko podaří, máš tady spoustu nevyřízených věcí. Dokázal bys v bdělém stavu znovu si ty vzpomínky promítnout a vyrovnat se s nimi? Dokud to neuděláš, nenalezneš klid!“

„Zkusím to...“

Možná měl snahu pokračovat v rozpitvávání svých vzpomínek, ale já ani Tomáš jsme neměli náladu. Ví, co potřeboval a chtěl; teď ať si s tím poradí, jak umí. Ale bylo nám jasné, že zůstane nablízku a bude nadále působit potíže sobě i nám.

Tak jsem řekla: „Jeden bezva nápad mám. Pěkně zákeřnej!“

Okamžitě ožil a zajímal se, tak jsem pokračovala:

„Část tvýho problému je, že nenávidíš ženy. Tak od teďka, jakmile opustíš tohle tělo, budeš se opakovaně rodit jako ženská. A zůstane to tak, dokud nevrátíš na svět všecky, který jsi z něj odeslal. Jako své děti, jasný? A abych ti to osladila, budeš mít mimořádně nepříjemný ženský potíže jako menstruace, porodní bolesti a tak...“

„To dokážeš zařídit?“ zalekl se.

„Já, seš blázen? Koukej na to reálně: seš v průseru, miláčku, jen ostrý pokání tě může zachránit! Tohle je žehlení toho průseru, nikoliv zhoršování! Zkusím ti to vyškemrat, ale...“

Četla jsem v něm, že má určité ponětí, co to znamená. Já taky, mám pět dětí. A to ještě nevnímám ty stavy tak nepříjemně jako třeba Julie nebo Jana. Užij si to, frajírku!

„Tak jo,“ řekla jsem otráveně, „Poděkuj a vypadni!“

Tomáš na chvíli vytuhl, slovo poděkuj může mít u čarodějek některé zvláštní významy. Ale Mario skutečně vypadl.

Ačkoliv z jednoho důvodu neměl chuť odejít, když jsme ho vyhazovali: věděl že sotva odejde, chci se s Tomášem milovat. Je to stará tantrická metoda, očištění karmy kontaktem s Nejvyšší Energií, kterého dosáhneme v okamžiku vyvrcholení. Umím to já i Tomáš a oba to rádi učíme mládež. Momentálně jsme byli silně znečištěni jeho přítomností i těmi vzpomínkami a bylo nezbytně nutné se očistit. Samozřejmě, je to příjemné i ve větší partě, ale speciálně jeho jsme při tom nechtěli, on to věděl a trochu se zlobil. Taky leccos zná.

Dobrá věc se podařila, naše těla se vybouřila a mysl naplnil hluboký mír. Odpočívali jsme a relaxovali; moc povídat jsme si nemuseli, vyměnili jsme si všechny myšlenky a vnímali je zhruba stejně. Ale stejně jsem řekla:

„Denis už pěkně vyrostl. Máš z něj radost?“

Tomáš se usmál: „Mě nevyprovokuješ. Zkus to, když chceš!“

„Měla jsem pocit, že se mu líbím...“

„Momentálně se mu líbí každou půlhodinu někdo jiný. Nebo něco; vzrušují ho i obrázky v knížkách. To bude tím věkem...“

„Uklidní se, až ho svede ta malá zrzavá...“

„Je na tom přesně stejně. Možná je trochu cílevědomější.“

„A co to má Denis s těmi kočkami?“

„No co, líbí se mu šelmy! Co je na tom divnýho, tobě ne?“

„Rozhodně ne do té míry...“

„Tak jemu jo. Zvětří nějakou čičinku a už v tom lítá.“

„Ty ho v tom necháš?“

„Proč ne? Když se mu to tak líbí...?“

„Přece jenom, lidská partnerka...“

„Co ty se o to vůbec staráš, Valérie? Je ti něco po tom? Žádal tě o něco, obrátil se na tebe o pomoc? O ničem takovém nevím, tak nech jeho i Sentu a nepleť se mezi ně! A pokud možno ani mezi něho a ty pruhované a skvrnité dámy...“

„Je správný můj pocit, že se rozčiluješ?“

„Je. A nevím co se divíš, když se snažíš mě provokovat. Chceš se snad pro jeho potěšení proměnit v kočku?“

„Tak to mě ještě nenapadlo!“

„Předstíráš marně, miláčku. Zkoušíš to usilovně a dokonce na mně, což je zvlášť pikantní. Ale jestli chceš...“

„Tak dobře. Domluvíme se: nebudu útočit na Denise. Ale co když zaútočí on? Mám odmítnout, protože ty to nechceš?“

„Nepochybuji, že dřív nebo později ho dostaneš. Těším se, až si přečtu v jeho i tvé mysli, jak to probíhalo. Jenom tě prosím, abys nespěchala a nechala to na nich.“

„A na Ludvíkovi.“

„Prosím?“

„Nepochybuji, že Denis využije příležitosti a pohovoří si se svým duchovním učitelem. Jestli je někdo schopen mu pomoci, je to v současné době Ludvík d'Enghiem.“

„Ano. To je zřejmě správné.“

Tak jsme přestali mluvit a pokračovali v obřadu.

Errata:

30.05.2021 11:11