(Diana)

Ludvík a Denis skutečně využili času k rozhovoru. Ludvík se na počátku otázal, jak se jeho svěřenci daří; Denis mu věnoval jeden ze svých nejpříšernějších šklebů.

„Mizerně a ty to víš, jinak by ses neptal. Ale můžeš to klidně ještě zhoršit a kvůli něčemu mi vynadat!“

„S radostí. Mělo by to účel?“

„Nic tady nemá účel! Ani můj život!“

„Těší mě tvoje chápání objektivní reality; ale jaký máš důvod tak drasticky změnit svůj dosavadní optimismus?“

„Všichni si tady ze mě dělají blázny; jak vidím, přidal ses k nim taky. No dobře, tak teda jsem ten nejhorší; a co? Někdo ta černá ovce bejt musí!“

„Nejspíš jsem něco nepostřehl. Kdo ti ubližuje, čím a proč?“

„Kdyby mi někdo ubližoval, tak ho sejmu... Ne, nikdo ničím. Jen chtějí, abych přerušil svoje Putování, přestal být sanjásinem, stal se hospodářem; oženil se, měl děti a zastával významnou hodnost u dvora. Strašné!“

„Kdežto ty chceš být čím? Tulákem?“

„Jsem ještě dítě, ne? Je mi sotva patnáct!“

„Na tvé Putování jsem měl od začátku jasný názor, Denisi. Je to nesmysl a dětská hra; samozřejmě pěkná, ale nevydrží pořád. Věci, které se rozhodneme dělat v patnácti, pro nás sice hodně znamenají, ale mezi počátkem a koncem leží delší úsek života...“

„Bla, bla, bla! Kam tě s tím můžu poslat?“

„Kamkoliv, synáčku. Povoluji ti sprostě mi vynadat za všechno, co jsem ti neudělal. Ale potom zaběhni do divadla a v kostymérně si vyzkoušej ten oblek Romea, co ti tam usilovně chystají!“

„Tak tebe už do toho taky zapojili?“

„Tak dalece, že jsem se rozhodl vzít v tom roli. Mnicha Vavřince.“

„Toho, co nás se Sentou oddá?“

„S Julií, synku. Senta ji hraje, ale není přítomná ve své osobě, takže pokud tě s někým oddám...“

„Stejně je to podraz!“

„Jako všechno, co jsem s tebou kdy podnikal.“

Denis tiše zuřil; najednou se vrhl Ludvíkovi do náruče a sevřel ho pažemi: „Proč mi to děláš? Řekni, proč mě chceš takhle trápit? Udělal jsem ti něco?“

„Nic. A já tobě?“

„Tohle považuješ za málo?“

„Co když se ti to bude líbit?“

„No – právě asi bude! Ale chtěl jsem vyřešit svůj život jinak; a tys to schválil!“

„Očekáváš, že tvůj život brzy skončí? Drahý Denisi, správně sis všiml, že tvůj život nějakým způsobem organizuji; a nejen jeho současnou fázi, ale celých sto nebo více let, která tě čekají. Prvních patnáct už znáš a bylo pěkně bouřlivých; neříkám, že nemohly být ještě divočejší, ale co se nestihlo zatím, stihne se v dalších. Mám v úmyslu nechat tě projít různými stavy vědomí, které považuji za potřebné pro tvůj další rozvoj. Kromě toho v každém okamžiku ponechávám prostor pro tvé osobní sklony a zájmy a přizpůsobím se, kdyby tě napadlo si vybrat nějakou neobvyklou cestu. Stačí?“

„Zní to krásně! Ale co to znamená konkrétně?“

„Konkrétně zcela souhlasím, aby ses zapojil do života mládeže. Ačkoliv to znamená, že uzavřeš řadu spojení s různými dívkami a z toho spojení se narodí děti. Kdybys důkladně prozkoumal svoje nitro, objasnil by sis, že po tom toužíš.“

„Hm! Ale je taková touha správná?“

„Slovo správná obsahuje morální hodnocení. Je to touha těla, můj drahý. Tvoje tělo požaduje určité uspokojení svých potřeb, kdežto mysl tomu klade rozličné překážky. Morální zásady sanjásina tělo odmítají; ale možná se pamatuješ, že jsem ti objasňoval rozdíl mezi myšlením v padesáti a v patnácti. Zkus si přiznat, tvoje Putování bylo zatím jen hrou na sanjásina; nikoliv realita.“

„Máš mě za dítě!“

„Ano. Proč ty se považuješ za dospělého?“

Denis neřekl nic, jen sklopil oči.

„Máš pocit, že tě urážím? Jsi nebo nejsi dítě? Zkus se podívat do zrcadla, co tam uvidíš? Dětskou tvář a dětské tělo. Logicky by z toho vyplývalo, že také tvoje myšlení je dětské – ne?“

„Tak dobře. Jak se ho mám zbavit?“

„Proč se jej zbavovat? Naopak, využij toho!“

Denis pronesl něco jako: „Grumph!“ a mlčel.

„Chceš zkrátit svoje dětství na co nejkratší dobu?“

„A to by šlo?“

Až dosud se Ludvík tvářil značně benevolentně, téměř rozpustile; teď jeho tvář zvážněla. „Chtěl sis promluvit... no, já s tebou také. Obdržel jsem určité poselství... asi se tě týká.“

„Mluv, naslouchám!“

„Nařizuji ti: přerušíš své odříkání do doby, než zplodíš sto životaschopných dětí. S jakými matkami, záleží na tvém výběru. Zdůrazňuji: živých dětí, tedy pokud některé zemře krátce po narození, musíš je nahradit dalším.“

Denis se vůbec neurazil. Naopak zdálo se, že termín 'Nařizuji ti' mu vyhovuje. „Rozumím. Důvod?“

„Aby se aspoň některé dožily dospělosti.“

„Očekáváš nějaké významné nebezpečí?“

„Znám historii baarfeltovského rodu. Jeho členům šlo o život v každé chvíli a nemyslím, že to přestalo definitivně. Přijdou ještě jiné časy...“

„Máš nějaké konkrétní vize budoucnosti?“

Ludvík zaváhal. „Ano, mám. Bohužel natolik nejasné...“

Denis mlčel, oči mu blýskaly.

„Jedna z mých obav se týká příchodu Maria Carialtiho. Znám ho.“

„Ohrožuje nějak Armin nebo nás?“

„On ne. Ale svět, z něhož přišel. Nedomnívej se, že jeho příchod něco významného změnil. Okolní svět nás nikdy ohrožovat nepřestal – jenom my jsme si toho nevšímali.“

„Mám v té hře nějakou závažnou úlohu?“

„Velmi závažnou. Natolik, že o ní zatím nemám konkrétní představu. A stejně tak tvoje děti; a děti jejich dětí. Musíš teď založit mocný a významný rod. Ne... několik rodů.“

„Proč několik?“

„Z určitých důvodů nebude možné, aby všichni nesli rodové jméno Baarfeltů. Jaké jsou ty důvody, nevím. Ale bude několik linií... vzájemně nezávislých. Některé budou vycházet od tebe, další od tvých sester... a také od otce. Mnohé zaniknou během bojových střetnutí. Ale některé přežijí.“

„Připadá mi ta vize trochu... katastrofická.“

„Svět nepřestal být nebezpečný, Denisi.“

„Jedna z těch linií je Senta?“

„Nevím. Co ti povídám, není věštba. Jenom... varování.“

Denis se usmíval a bylo na něm vidět, že ho to láká čím dál víc. A ještě bude, až si to důkladně nechá projít hlavou a obohatí o vlastní nápady. Ludvík nenaléhal, klidně vyčkával. Tak Denis řekl: „No dobře. Já to teda zkusím!“

Slavnostní hostiny my náhodou dělat umíme. Jak taky ne, když já osobně jim věnuji největší péči? Zlé Jazyky mě sice obviňují, že neumím vařit, aby to bylo k jídlu; zato dovedu dobře dohlížet na práci kuchařů a okamžitě rozeznám, kdo udělal kde jakou chybu. Valérie té činnosti říká supervize.

(Náhodou, pěkně kecají! Jako kdyby nevěděli, že naší povinností je vařit pro potěšení Božstev. Takže já taky velmi často něco uvařím! No... tedy, občas.)

Mario takovými problémy netrpěl; mám podezření, že před útěkem z Evropy se stravoval všelijak. On i jeho doprovod byli bez sebe radostí, že jsou zase mezi svými, kde jim nic nehrozí; ta hostina byla oslavou a oni se chovali, jako kdyby jim ze srdce spadl veliký balvan.

Slušelo se, aby také Mario přispěl něčím ke všeobecné zábavě. Což udělal: „Bratři a sestry, věnujte prosím dobrou vzpomínku duši Frederica Ortize, který ačkoliv se velmi provinil, byl naším bratrem. Důkazem toho je, že při své práci objevil dopis, který bych vám rád předal; je pro Dianu.“

Zarazila jsem se; když mi podával složený papír se zlomenou pečetí, byla jsem hodně zvědavá.

„Tento dopis nalezl Frederico u jednoho učence ve městě Portu; ten muž byl přítelem Francoise Garricheta, otce naší Diany. Garrichet mu jej svěřil a já jej teď předávám tobě; dřív to nešlo, on na něj zapomněl a vzpomněl si teprve, když o tobě Frederico promluvil...“

Sotva jsem koukla na obálku, už mi začínaly slzet oči, protože na ní bylo napsáno tátovým výrazným rukopisem: „Pro Dianu, až bude veliká.“ Už asi jsem; tak jsem ho otevřela a začala číst:

„Moje malá Di-Cléo,

holčičko moje milovaná, pokouším se představit si, jak budeš vypadat, až budeš číst tyhle řádky. Sedím u psacího stolu, lampu jsem zastínil, aby ti světlo nepadalo na tvář, když spíš a vypadáš jako víla z pohádky ve své bílé noční košilce na květovaných poduškách. Nejradši bych tě probudil a řekl ti sám, co ti chci napsat; ale neudělám to a ty musíš vědět, že to není proto, že bych tě neměl rád. Ale ty bys jistě chtěla jít se mnou; a to nemůžeš.

Moje maličká, až ten dopis budeš číst, nebudu už moci s tebou mluvit. Nevím proč, možná budu někde v zajetí uprostřed africké buše, možná už budou moje kosti dávno ohlodávat hyeny nebo oklovávat supi. Ty přece víš, že člověk neumírá, jenom odchází do jiného světa, kam už před námi odešla maminka. Ale když ví, že jde na smrt, musí jít sám. Nesluší se brát s sebou svoje nevinné dítě. Proto teď zůstaneš sama.

Když jsi byla malá, vyprávěl jsem ti spoustu věcí a tys je poslouchala jako pohádky. Ještě vzpomínáš, jak jsem ti četl Iliadu a Odysseu, povídal pohádky o Babylónu, Ninive, o královně Zenobii a Slunečním obzoru faraóna Achnatona? Jestli si pamatuješ příběhy z Mahábharáty nebo Eddy, budu šťastný. Ale teď ti povím, co jsem ti ještě neřekl.

To bylo v Jižním Súdánu, když ti bylo pět let a my jsme putovali proti proudu Nilu. Možná si vzpomínáš, jak ses koupala v Nilu; možná i jak nám utekli průvodci a my zůstali jen se čtyřmi černochy, které jsem koupil v oáze Ussar jako otroky. Tehdy jsi onemocněla horečkou a já neměl žádné léky; ti černí seděli kolem, kývali hlavami a říkali, že dítě zemře, je nezdravě bílé a proto neduživé. A já měl jen holé ruce; taky sám jsem byl nemocný, hlava se mi točila a občas jsem upadal do spánku. Tábořili jsme v lesíku nedaleko potoka, vlévajícího se do Nilu, na pokraji savany. To je poslední, co vím.

Toho večera mne probudili černoši; blekotali něco v neznámém nářečí, jako by zapomněli arabsky i swahilsky. Ukazovali do tmy a když jsem se tam podíval, viděl jsem obrysy jezdce na velbloudu. Připravil jsem se k prosbě o pomoc pro tebe; ale pak vyjel do světla ohně a já se ulekl, že je to jen přelud mé blouznící mysli. Protože to byl lev; dobře jsem viděl jeho hlavu se strašlivými zuby. Seděl na hřbetě velblouda v koženém sedle s kovovými součástmi. Na hlavě měl přílbu z kovu, přes tělo přehozen modrý nebo zelený plášť, už nevím. Zastavil, díval se na mne a něco se ptal černých jejich jazykem. Potom přijel blíž; tehdy se mi zatočila hlava a já upadl do bezvědomí.

Když jsem se probral, očichával tvoje nehybné tělíčko; měla jsi na sobě košili jako kluk, tu rozerval svými spáry. Polekal jsem se, že tě chce zabít, sáhl po pušce, ale nedokázal jsem ji nabít, bylo mi zle a hlava se mi točila. Lev se po mně lhostejně podíval, něco vrčel, jako kdyby mi chtěl něco říct. Viděl jsem jenom, že ti zaryl do těla svoje drápy; pak jsem zase omdlel.

Když jsem se probral, byl bílý den; košili jsem měl roztrhanou a celé tělo mě bolelo, ale bylo mi tak dobře, že jsem vstal a chodil. Na prsou jsem měl pět ran po drápech toho lva, pět malých vpichů; stejnou stopu máš na prsou, jejich levé straně, také ty. Rány byly pečlivě vyčištěné, snad vylízané jazykem. Spala jsi klidně a probudila ses zdravá.

Vyptal jsem se černochů, co to znamená. Z jejich nesouvislého povídání jsem vyrozuměl toto: Věří, že kdesi na jihu žije plemeno velkých lvů (říkají jim 'raro'), kteří nějakou náhodou či kouzlem myslí a pracují jako lidé. Tito 'raro' patří k jejich bohům a černoši se jim klaní. Jeden z nich navštívil náš camp, poznal naši nemoc a vyléčil nás. Černoši tvrdí, že když 'raro' poznačí člověka svými drápy, vlije mu do krve silný lék, který vyrábí z hadího jedu. S touto smyšlenkou jsem se již setkal v legendách pouštních národů. Tak prý vyléčil i nás.

Zajímal jsem se, kde 'raro' žijí; ukazovali k jihu. Nejstarší mi nakreslil oštěpem do písku mapu, kterou jsem překreslil na papír. Její kopie je přiložena k dopisu. Křížkem je označeno místo, které nazývají Simbabwe. Simba znamená lev, tedy to místo může být něco jako Město Lvů. Tam prý žijí 'raro', odtud vládne jejich král, ozdobený ocelovou korunou. Avšak žádný z lidí, který tam odešel, se nikdy nevrátil.

To je nejpodivnější příběh, který znám, moje malá Di-Cléo. Učil jsem tě, že cesty jsou proto, aby se po nich kráčelo; záhady proto, aby se rozřešily. Chci vědět, kdo nám zachránil život. Chci k nim jít a pohlédnout jim do tváře, i když to bude tvář šelmy. Něco jsem ti o tom povídal, ale nevím, zda sis to zapamatovala, nebo to považovala za pohádku. Teď jsi velká a čteš o tom; věř mi, prosím, nelžu ani neblouzním. Když se podíváš na levou stranu prsou, nalezneš pod srdcem pět stop po jeho spárech...“

Můj drahý tatínku! Kdybych měla na těle jen pět škrábanců po drápech! Když někdo žije se šelmami, musí si zvyknout, že mu čas od času přibyde nějaká jizva; to nepočítám kluky, co kočky provokujou tak dlouho, až jsou patřičně dodrásaní. Přesto jsem si odhrnula z hrudi girlandu a pátrala. No – dejme tomu!

„Má malá, není pro mne cesty kromě cesty vpřed. Odejdu do Afriky; ráno, až se probudíš, budu už pryč a ty budeš smutná a budeš čekat. Taky mně je smutno a taky já pláču, když tě tady nechávám; ale Afrika je zlá země, jednou jsi na ni málem doplatila životem a podruhé to nemohu riskovat. Kdybych jel do oblasti, která se dá jakž takž považovat za civilizovanou... ale já mířím do míst, kam bílý muž doposud nevkročil; a pokud ano, zcela jistě se nedokázal vrátit. Možná i na mne v tajemném Simbabwe čeká smrt; tu ti nepřeju. Pokud se vrátím, vyzvednu si tento dopis a zničím ho. Jestli ne, dostaneš ho, až budeš dosti veliká, abys pochopila.

Moje malá Di-Cléo, kdybych se nevrátil, neteskni po mně. Má povinnost byla dozvědět se co nejvíc; tuto povinnost chci splnit, jak mi káže čest vědce. Vždycky jsem si přál mít syna; ten by dokončil moje dílo, kdybych je nedokázal dokončit já. Škoda, že údělem dcer není následovat otce; moc bych si přál, abys to byla ty, kdo mne nahradí. Holčičko moje, neudělal jsem moc pro to, abys byla šťastná, odpusť mi to. Jiní otcové dávají svým dětem jmění, postavení, zajistí řádné manžely s vlivem a bohatstvím. Já to všechno nedokázal; asi se budeš muset starat sama. Najdeš-li muže, který se ti bude líbit, vezmi si ho, dávám ti své požehnání. Budeš-li váhat zda ho chtít, odmítni ho, není to ten pravý. Světskými statky jsem neoplýval, nemohu ti tedy dát víc než skromnou rentu z uložených peněz, o které se ti bude starat tetička. Postavení ti taky nemůžu dát; dobře vím, že na starého profesora Garricheta se každý dívá jako na blázna. Můj testament je velmi krátký a úsporný: nemám nic – a to je teď tvoje.

Jestli přesto budeš vzpomínat na svého tatínka s láskou, nežil jsem nadarmo. Potkáš-li někdy člověka, který bude mít dost síly dojít na konec mé cesty, dej mu mapu, kterou ti posílám: ať jde do Simbabwe! Ty nechoď, moje malá, i kdyby tě to lákalo; teď v dospělosti však už jistě smýšlíš jinak než to moje malé dítě, které jsem tahal po celé Evropě i polovině Afriky.

Má malá Di-Cléo, právě teď ses pohnula, zaťala pěsti a něco povídáš ze sna. Jsi velká na dítě a malá na ženu; škoda, že neuvidím tvoje zrání. Spíš s medvídkem a možná se ti zdá o princi, co si tě jednou odvede. Je ti dvanáct let, v tom věku se dívky v Orientě vdávají. Taky proto nemůžeš jít se mnou. Lampa dohořívá a já se musím rozloučit... Miláčku můj nejdražší, žij tak, abys byla spokojena se svým životem. Já jsem spokojený a šťastný; udělal jsem všechno, co jsem chtěl se svým životem udělat. Tak vzpomínej s láskou na

svého papá...“

Brečela jsem jako malá a ostatní na mě zírali. Můj milovaný tatínku! Ty troubo hloupej! Kdybych tehdy věděla o tom dopise, nemusela jsem bloudit po celým Středomoří a vyjednávat s kdejakým pochybným šejkem! Nemusela jsem se dostat ani na trh otroků; mít tvoji mapu, vyrazila jsem hned k Simbabwe a nemusela čekat na tu chvíli dvanáct... ne, třináct roků!

Tvá malá Di-Cléo (jak dlouho mi tak nikdo neřekl!) udělala pochopitelně to, cos ji naučil: šla do neznáma, protože pro nás není jiné cesty než dopředu. A jak jsi správně řekl, pro Orient byla dospělá žena, takže patřila do harému; ale protože byla tvá hodná holčička, musela z něj utéci. Pak přišel její princ, měl umaštěnou námořnickou kazajku, čapku s promáčknutým kšiltem a pracky jako medvěd. A vzal si ji. Teď bohužel trochu tloustne a leniví; ale tvé dodatečné požehnání nám určitě patří! Taky jsem ani na chvilku neváhala!

A právě ten můj vysněný princ se zeptal: „Tak co je? Pochlubíš se, kdo ti píše, nebo co?“

A já řekla patřičně důrazně: „Uspořádáme expedici do Afriky. Tady je mapa; označuje zřejmě sídelní město našich Reortů. Denisi, přečti dopis nahlas pro všechny, pokud nemáš jinou práci...“

(Je otázka, zda se tomu dá říct práce; zkoušel Sentu z role Julie, ale asi nějak divně, protože energie z nich obou sršela a naší zrzečce svítily oči jako skutečné šelmě liškovité. A to pili jenom mrkvovou šťávu!)

Tak jsem slyšela text dopisu podruhé, tentokrát přednášený poněkud přeskakujícím hlasem. Denis čte skvěle, nejlíp ze všech; dokonce na to vstal a pomáhal si při projevu vhodnými gesty, ale Senta vystihla, že se nemůže bránit, využila příležitosti a ve vhodných chvílích ho hryzala do lýtek. Občas po ní zkusil kopnout, ale čtení nepřerušil.

Když skončil, nechali jsme nějakou dobu na diskusi mezi představiteli státu. Denis odběhl zmlátit Sentu, ostatní se však zvedli, vytvořili hloučky a hádali se, zda jet do Afriky hned, nebo se důkladně připravit.

Až do toho vnesl pořádek Charry: „Přiznávám sebekriticky, že jako Vládce Arminu jsem opomněl prvořadou povinnost spojit se s našimi bratry Reorty. Učiňme tedy rozhodnutí uspořádat expedici do Afriky a...“

Jak jsem čekala, zmatek zesílil; každý se hlásil, že chce být při tom. Kdybychom přibrali všechny, bylo by z toho válečné tažení, ale Charry prosazoval počet maximálně třicet osob, včetně šelem. To vyvolalo další rozruch, spory a hádky, dokonce nelibost.

Takže hostina byla v pytli; mohlo by nás to mrzet, ale já měla plnou hlavu cesty a hádky sledovala jenom okrajově. Ale samozřejmě souhlasím, taková věc se musí připravit dokonale; takže byl přijat návrh Tomáše, aby se tím zabývalo zítřejší zasedání státní rady. Dnešní večer se tedy věnuje kuloárovým jednáním a připraví se návrh, kdo pojede a kdo zůstane, aby v Arminu nenastalo bezvládí.

„Opouští-li Armin jeho císař, je nezbytně třeba, aby zůstal druhý nejvyšší představitel státu.“ řekl Tomáš důrazně, „Hlásím se tedy dobrovolně, že zůstanu, ačkoliv mne to velice mrzí. Doufám, že můj syn Denis mne dostatečně nahradí.“

Denis se už stihl se Sentou usmířit a vykoupat ve fontáně; teď se oba nadšeně hlásili, ale Valérie se nad dívčinou aspirací jen smála. Jestli to půjde, jak se všichni domníváme, bude panenka mít docela jiné starosti.

Neboť zlatým hřebem programu mělo být večerní představení. Denis se skutečně dostavil do divadla a nechal se obléci do kostýmu; ani se při tom nijak hrozně netvářil, dle hlášení Veroniky jako vrchní švadleny. Senta během té doby prolezla skladiště a nastrojila se (s viditelným potěšením) do dvaceti kostýmů; víc nestihla, což ji mrzí.

Veronika je taky pěkná potvora; když byl Denis v tak dobré náladě, vytasila se s různými kresbami, jak vypadal za renesance chlapecký účes. Nejdřív se zarazil, ale Senta začala jásat a hledat dívčí varianty; přišla na to, že její barva vlasů byla pro Sandro Botticelliho nedostižným ideálem a hned pyšněji potřásala hřívou, ale problémem bylo nedostatečně vysoké čelo. Veronika připustila, že italské princezny dosahovaly tohoto tvaru pomocí nůžek a břitvy; v tu ránu seděla na křesle před trojdílným zrcadlem a škemrala. Veronika ji vyholila nejdřív dva, pak tři centimetry; víc odmítla, ač Sentě to bylo pořád málo a dokládala to kresbou, kde vlasy začínaly dívce někde v půlce hlavy. Zbytek spletla, nakadeřila, připletla zlatou síťku, perly a vše možné; nahá vypadala Senta poněkud směšná, ale když se nastrojila do kostýmu, byla z ní pravá princezna.

A řada byla na Denisovi; zatímco sledoval práci na Sentě, trochu se smířil a nepovažoval to již za tak hluboké ponížení. Veronika dodržela slib a nikde nic nezkrátila, jenom zastřihla do roviny. Ale bohužel, nebylo to ono, zvláště vpředu. Veronika si samozřejmě věděla rady: vlasy je třeba načesat do ofiny a přistřihnout v linii obočí; pak se konečky trochu přizvednou a... Denis zkřivil rty, zamračil se, ale přikývl.

Chvíli na to koukal Denis na svět zpod parádní ofiny a na ramena mu splývala záplava blonďatých kadeří. Veronika ho navlékla do úzkých přiléhavých nohavic, jedné červené a druhé zelené; na nohy natáhla škorně v opačné barvě. Košili měl bílou, bez ozdob, ale tmavě rudý kabátek s vycpanými rameny, prošívaný zlatými nitěmi. Ještě zdobený opasek s kordem a bylo na světě o jednoho renesančního kavalíra víc.

Senta zatoužila jít se předvést ostatním; Denis souhlasil tak nadšeně, až nebylo pochyb, že dostal nějaký bezva nápad. Celá naše společnost si užívala hezkého odpoledne u jezírka, bylo totiž vedro a voda příjemně chladivá. Když přišli dva oblečení lidé, vyvolalo to okamžitě pozornost; nahrnuli jsme se okolo, obdivovali a vychvalovali. Zvlášť Denise, který byl nucen překonat větší morální problémy.

Denis to vše vydržel a choval se vzorně; když byl obdivu konec, svlékli se a on pravil: „Mám několik podmínek!“

„Bezva; už jsem se bála, že se budeme nudit! Tak sem s nimi, ať ti můžem nařezat hned!“ řekla jsem.

„Ne na tebe, Diano. Nejdřív bych si dovolil o něco požádat svého vznešeného pana otce. Mohu doufat, že by sis zahrál otce i na divadle?“

„Starého Monteka? Proč ne, je to pár vět!“

„Díky, očekával jsem to. Prosba druhá: mohla by matku zahrát vznešená abatyše Valérie?“

Valérie nehnula brvou. „Zajisté; počítám s tím od chvíle, kdy se Tomáš začal učit text.“

„Klaním se vaší předvídavosti. Prosba dvě á: jaké si na to vezmeš vlasy?“

Naskytl se nám vzácný pohled, kterak Valérie byla přelstěna a upadla do rozpaků. Zaváhala a chvíli zkoumala, co by mohla udělat; pak řekla: „Spolehni se, nějaké mít budu.“

„Veronika mi slíbila, že bude hrát paní Kapuletovou,“ usmíval se spokojeně Denis, „Takže Kapuleta vezme Lobo a bude to rodinný podnik.“

„A co já?“ řekla jsem, „Já chci hrát taky!“

„Ale co? Pro tebe v tom žádná vhodná role není!“

„Ne? Kdo vůbec hraje Tybalta?“

„To už jsem taky vymyslel!“ Denis přímo zářil, „Stavil jsem se za Tošiem; napřed nechtěl, ale ukecal jsem ho...“

„Tošio a Shakespeare? Přednáší sice ty verše přesně tak, jak jsou napsané, ale nic nechápe!“

„Zato umí šermovat!“

„To já taky! Proč bych nemohla...“

„Tošio se na to rozhodně hodí víc!“

„Já teda nevím... pamatuješ, jak jsme vloni hráli Hamleta? Hrál Laerta, byl prostě strašnej!“

„Nebyl! Hrál ho přesně tak, jak je to napsaný!“

„No právě! Tošio se dokáže naučit roli nazpaměť; promyslí, co by měl kdy dělat, pak to realizuje, ale vůbec nebere ohled, co dělají ostatní. Když někdo něco zkope, ostatní mu pomůžou, jen Tošio si ničeho nevšímá a hraje podle scénáře!“

„Tak moment; za ty kiksy nemůže Tošio, ale jeho spoluhráči, jo? Vysvětlete mi, proč by měl vlastně někoho tahat z bryndy, když je v ní vlastní vinou?“

„To ti nevysvětlím; ale počkám si, až něco zkopeš ty, pak se ti vysměju!“

„Protože já nic nezkopu. Roli jsem se naučil, určitě to zvládnu!“

„Chachá! A tvoje Senta?“

Senta se urazila a dostala chuť se hádat, ale Denis zaváhal. Bylo mu jasné, že na dívku vskutku není spolehnutí.

„Charry by mohl hrát dóžete benátského!“ řekla jsem.

„Cože?“ vykulil oči Denis.

„Povídám, Charry bude hrát dóžete! A já jeho choť!“

„Diano, ten příběh se odehrává ve Veroně! Četla jsi to vůbec?“

„A proč by se nemohl v Benátkách? Je tam hezky...“

„V Benátkách se odehrávají jiné věci! Othello, Kupec Benátský...“

„Taky my jsme tam pěkně vyváděli!“

„Pamatuju se. Dobře, souhlasím, Charry bude hrát vévodu, ty jeho ženu. Už seš spokojená?“

„Téměř. Jenom nepochopím, proč mne nikdy neobsadíte do nějaké závažnější role, když jsem široko daleko nejlepší herečka! To je nějaký komplot proti mně, nebo co?“

„Diano, chceš slyšet pravdu? Jsi široko daleko největší zmatkář, to je pravda; jako komediant vynikáš taky, ale jak vystupuješ na jevišti...“

„To bych mohla vzít jako urážku!“

„Jo, to klidně ber. Chceš se prát?“

Byl nejvyšší čas si trochu zacvičit; kromě mne nejvíc rvačku podporovala Valérie, která je perfektní karatistka, ačkoliv na to nevypadá a jako WZ to vůbec nepotřebuje; bere to jako relaxaci. Dál nesmírné nadšení jevila Senta, i když byla bita jako žito (a zasloužila.)

Když jsme se dostatečně protáhli, vykoupali jsme se, ulehli na sluníčko a pokračovali v diskusi o divadle. Julie se rozhodla zahrát chůvu; prohlásila, že břicho vycpe několika peřinami a bude vlídně mateřská, což rozhodně nejeví vůči své dceři. (Ani to moc nevyžaduje, je klacek nezvedená a mazlí se jen večer před spaním).

„No jo – ale kdo vůbec bude hrát Merkucia?“

Merkucio je úloha klíčová, představení na ní v podstatě leží. Ale Denis se jen usmíval: „To už jsem dohodl. Ponny.“

„Cože, holka? Nesmysl!“

I když je Ponny holka, je herečka přímo od Boha a divadlo miluje; její Stašek hraje taky rád, ale dotáhl to jen na jednoho z party kluků, ani jméno neměl. Dalšího kamaráda si zahrála Magda, rovněž nadšená herečka. Pohádali jsme se znovu, už bez rvačky, nakonec však byla do role schválena; nešlo jinak, je to spousta textu v alžbětinské angličtině a nikdo není schopen se to naučit tak rychle.

V ten moment jsme dostali pozoruhodný dotaz od Maria, který byl u vody s námi a relaxoval po prožitém utrpení: „A proč vůbec hrajete divadlo, když s tím máte tak hrozný potíže?“

Všichni na něj vyvalili oči.

„Jaký potíže? My s tím vůbec žádný problémy nemáme!“

„No... já to vidím... hádáte se na poslední chvíli, kdo bude co hrát; roli nikdo neumí, někteří ani nechtějí, hlavního představitele je potřeba přesvědčovat, aby se vůbec dal obléci do kostýmu... nebylo by lepší se na to vykašlat?“

„No, možná... ale my máme divadlo rádi!“

Mario pořád ještě povážlivě potřásal hlavou.

„Tak počkej,“ řekla Valérie, „Tys taky hrál! Nechceš si náhodou říct o nějakou roli?“

Ujistil ji, že nechce; předstíral, že nechápe, ale stejně jsme dostali jakési ošklivé podezření.

„A co třeba toho mnicha Vavřince?“

„To přece nemůžu; berte ohled na to, že jsem kněz!“

„To je Ludvík taky! A právě proto...“

Mario se však bránil dál, až nás přesvědčil, že nechce mít nic společného ani s naší hrou, ani s námi. Stejně nám jeho postoj nebyl docela jasný.

Ale začal se probírat jiný problém: zda uspořádat nějakou zkoušku nebo hrát rovnou na ostro. Námitka, že eventuální zkouška bude trvat velmi dlouho a vyjdou při ní najevo různé závady a neznalosti, se jevila jako oprávněná. Denis hrdě prohlašoval, že svou roli umí nazpaměť; ale poukázal na to, že na jevišti zcela jistě bude přítomná spousta šelem, které budou doprovázet jednotlivé postavy, vykonávat pomocné práce a plést se. Tyto šelmy si jistě pamatují každé slovo; tak ať napovídají, když někomu vypadne paměť!

Mario opět nevydržel a začal se vyptávat, co mají co dělat tygři a leopardi v Romeovi a Julii. Nemají, to víme taky; co však s nimi, když tam být chtějí? Shakespeare nikde výslovně neuvádí, že na scéně nemá být žádný tygr!

Kdo ale zkoušet rozhodně chtěl, byla divadelní kapela pod vedením Vítka Jeřábka. Ten taky složil převážnou část hudby; někteří herci části svých rolí rádi zpívají a text někdo upraví, třeba já. Složení orchestru se měnilo podle toho, kdo zrovna přišel a na co hrál; navrhovala jsem, že se vzdám účinkování a budu hrát na ruční harmonium, ale bylo to zamítnuto. Nechápu proč.

Zbytek odpoledne někteří zkoušeli soukromě, jiní odpočívali. Když vedro polevilo natolik, že bylo možno začít s představením, přesunuli se všichni do divadla, kde s konečnou platností definitivně rozhodli, komu bude dovoleno účinkovat a kdo bude pouhý divák. Diváci poté dostali svačinu, herci se jí zřekli; tréma stejně mnohým nedovolovala nic jíst. Šelmy považují podobné akce za obdobu bojových střetnutí a před bojem nikdy nic nejedí, aby se udržely v kondici.

Divadlo je rozestavěné (asi ještě dlouho bude). Jedinou výhodou toho je, že si lze posedat na hromady stavebního materiálu, které se povalují kdekoliv. Některé části zařízení se přivezly z Evropy hned při příjezdu, jiné chybějí doposud, ale už se na nich pracuje. Co chybí se doplňuje, jak se dá. Například otázka opony vyvolá hádku skoro pokaždé, když se něco hraje; Tomáš má představu, že to bude něco jako opona v Národním divadle v Praze, požádal Denise, aby ji namaloval, ten to slíbil, avšak zatím nesplnil. V soukromí jej za to otec tvrdě kritizoval, navenek však syna brání, že čeká na inspiraci. Souhlas; nemohla by se třeba Senta (či některá jiná dívka) stát jeho Múzou a políbit ho, aby se už konečně dal do práce?

Mario nám položil blbou otázku, v kolik hodin vlastně představení započne. Taky bychom to rádi věděli; začne, až začne, no! Diváci se pokoušeli pomáhat a když byli zaháněni, mírně se uráželi a hádali; nakonec ti definitivně vyřazení odešli do hlediště a tam se bavili mezi sebou. Nešlo jinak, bylo nutno začít.

Dva rody, stejně staroslavné oba, zas ženou na nůž a zas občanova v občanských nepokojích teče krev...

Tenhle text říkám já, nikdo jiný to neznal zpaměti (kromě Denise, ale ten nemohl). Aby se to dokázalo, začíná hra hromadnou rvačkou na tržišti, kterou začnou sluhové a páni se do ní postupně přidají. Přesně to se ve shodě s textem stalo; ale diváci nebyli spokojeni a zajímali se, kde že je ta krev. Pravda je, že se chovali ke spoluhráčům dost ohleduplně; až když byli napadeni, navrhl někdo nespokojencům, aby se tedy předvedli oni. Nevím zda to byl šťastný nápad, všeobecná rvačka nastala po celém divadle a někteří mladí si nedali pokoj, dokud skutečně nekrváceli aspoň z nosu; pak jsme vrazili na plac já s Charrym, on přednášel proslov, aby se uklidnili a já mu napovídala, když si nevzpomněl. Když už vůbec nevěděl, co říct, poručil rozdávat láhve ze zásob, připravených na oslavu premiéry; obecenstvo to přijalo s potěšením.

Denis (Romeo) se od všeobecné rvačky distancuje, odejde pryč a stěžuje si na milostné problémy s nějakou holkou. V naší hře se kamenem úrazu stal Merkucio, jehož Ponny hrála, jak uměla; bohužel si text očesala tak, že přestal být zajímavý. Takže se pouze dohodli, že se v přestrojení připletou na ples, konaný v paláci Capulettů a Denis si postěžoval: „Kdo nepocítil ran, se jizvám směje.“ Pak jim utekl do zahrady, odkud pozoroval Julii v jejím pokoji.

Copak? Vám se zdá, že to u Shakespeara bylo jinak? Taky mám ten dojem! Ale Juliin pokoj i s balkónem byl připraven, Senta se s pomocí chůvy Julky oblékala na ples, Denis vyšplhal po bambusové konstrukci (strom!) a očumoval ji. Tehdy se definitivně rozhodl na ten ples jít.

Ta disproporce snad vznikla tím, že Denis roli uměl, kdežto ostatní ne; zato chuť hrát měl každý, a pokud si nevzpomínal, co říct, řekl klidně cokoliv jiného. Ani Denis není bez viny, upravoval si roli podle vlastní hlavy. (I když ne tak hrozně jako Senta, Ponny atd.)

Balkónová scéna se podařila dokonale, Julie díky Denisovu individuálnímu výcviku uměla text a v průsvitné noční košilce byla tak krásná, že jsme Romea chápali. Její panenská nevinnost diváky dojala a uklidnila; dokonce se začali zajímat, jak to bude pokračovat. Přistihla jsem se, že mám slzy v očích; a to zatím nefungovala žádná jiná magie, než kouzlo divadla! Denis i Senta byli nádherní, něžní, dojemní...

Maškarní ples jsme pojali velkoryse; v té scéně si zahrál úplně každý, včetně těch, co se odmítali zaplést do předcházející rvačky z obavy před zničením kostýmů. Veronika pojala akci jako skutečný ples, tančilo se na jevišti, v hledišti i v okolí; a pojídaly různé dobroty, které kuchaři přivezli ze zámku a už zůstali, aby se podívali na hru. Seznámení Julie s Romeem a dalším událostem nebyla věnována velká pozornost; až na výslovné nabádání se strhla honička na Monteky, které se také zúčastnili skoro všichni. Tybalt Tošio jako obvykle nezklamal, pronášel text přesně dle knihy a nevšímal si, co povídají ostatní. Ti zas neposlouchali, co říká on. Scéna plesu se řádně protáhla a byli jsme šťastní, když se podařilo utišit rozjařené obecenstvo a pokračovat podle plánu.

Vcelku podle textu se odehrála domluva s chůvou, ačkoliv diskuse mezi mládeží byly silně zkráceny vinou mizerné paměti. Chůva i mnich Vavřinec role uměli, Denis taky; tak se konala svatba. Ve hře se o ní jen mluví, my ji předvedli na jevišti. Problémy s tím nebyly žádné, Ludvík umí nazpaměť katolický obřad, takže text přednesl a bravurně je oddal. Jediný, kdo tím byl poněkud překvapen, byl Mario.

„Ale to znamená, že ti dva jsou legálně manželé!“ upozornil, „Ludvík je vysvěcený kněz a všechno, co teď prováděl, je právoplatné!“

„Jo, my víme. S tím se počítá!“ řekla jsem. „Samozřejmě, chybí ještě civilní registrace, ale...“

„Tak na tom nám zas tolik nezáleží. Pokud by o to někomu šlo, můžu to zaznamenat do matriky třeba zítra...“

„Diano, mysli přece trochu! Za tohohle stavu by ji mohl přinutit i k plnění... manželských povinností! Měl by na to právo...“

„...jsem říkala, že se s tím počítá, ne?“

„Cože... to nastrojil on, aby ji svedl?“

„Ne. Nejvíc zásluh na tom má ona. Denisovy záměry jsou poněkud... no, řekla bych nejasné.“

Mario se ponořil do svých úvah, zatímco na jevišti došlo k mohutné bitevní scéně mezi všemi. Po úvodní diskusi Merkucia s Benvoliem přišel Tybalt a odehrálo se pár šermířských soubojů mezi Monteky a Kapulety; Veronika jako režisérka dala všem volnou ruku, jen si vymínila, že na konci bojů musí zahynout Merkucio, což se realizovalo. Šermovat umí každý a před Tošiem se chtěli vytáhnout, takže se představení mírně změnilo na turnaj. Což zpětně rozvášnilo diváky a ti by se rádi připojili; ale bylo jim to zakázáno, čas mohutně letěl a už jsme měli aspoň hodinu zpoždění.

Konečně přišel Denis pochlubit se svou svatbou, Tybalt zabil Merkucia, Romeo se naštval a konala se šermířská scéna mezi Tošiem a Denisem, naprosto dokonalá, protože ji pečlivě nadřeli. Vysloužili si potlesk na otevřené scéně; potom se konal vévodský soud nad provinilcem, Romeo byl vypovězen do Mantovy a ohlášena přestávka.

Důvodem přestávky byla kromě jiného drobná zranění řady přítomných. K některým došlo hned na začátku, k jiným různě v průběhu, nejvíc jich přibylo teď. Musím přiznat: naši herci jsou velmi nedisciplinovaní a počínají si často podle svých představ. Ona je pravda, že Shakespeare předepisuje, kdo koho kdy a jak probodne; ale neříká, že se herci, případně diváci, musejí dosekat i v reálu. Většina kamarádů jsou však bojovníci, včetně děvčat; když tedy scénář předepisuje boj...? Postěžovali si Veronice, ta řekla Valérii a čarodějka zapálila Oheň, aby se všichni očistili. Připojila se řada mladých, kteří poranění nebyli, jen se chtěli vykoupat.

V průběhu přestávky se konala hostina, protože herci usoudili, že kdyby čekali na konec představení, už by na ně nic nezbylo. Jedli společně s diváky; třeba Ponny už měla po všem a byla upřímně ráda. Někteří diváci měli řadu námitek proti našim úpravám textu, které považovali za nepřípustné; za té situace došlo k diskusi, co by Shakespeare dovolil či zakázal, kdyby se k věci mohl vyjádřit. Veronika odpověděla:

„A proč by nemohl? Ať přijde a řekne si...“

Nastal rozruch, šum a hádka; tak dodala: „Stejně je za chvíli půlnoc; já sice nevím, kde se teď zrovna nachází sir William, ale nepochybuji, že by se nám dokázal zjevit a vyjádřit se, kdyby měl podstatné připomínky!“

„Skvělý!“ vyjekla Magda, „Vyvoláme jeho ducha!“

„Jestli to bude pokračovat jako doposud, přijde sám!“ odpověděl někdo, „Ale co nám všem udělá...“

„Co všem? Hlavně Denisovi a Sentě, ti za to všecko můžou!“ vykřikovala jiná, „Kde vůbec jsou?“

Byl podniknut průzkum; po delším čase se zjistilo, že Denis a Senta zalezli do hlubin kostymérny, kde důkladně ukryti probírali detaily představení. Byli objeveni, houfec diváků jim vynadal, že zdržují a nařídil, aby se ihned pokračovalo. Přece ta hra musí někdy skončit!

„A nešlo by, že bysme to třeba dohráli zítra?“

„Za chvilku je půlnoc, takže se to zítra určitě dohraje!“

„No – jak chcete.“ řekl Denis, „My to teda dohrajem. Ale aby zas nebyly nějaký řeči...“

„No co – máte po svatbě, tak koukejte předvést taky svatební noc!“ řekla Magda, která už byla taky mrtvá a o nic jí nešlo, „Doufám, že to neodfláknete!“

„Spolehni se, švagrová!“ odsekla jí Senta.

Nevím, zda si toho všiml ještě někdo, ale s holkou se něco dělo. Denis ji už několikrát omyl Ohněm, ale pokaždé pohlídal, aby jí nespálil nejen zrzavé vlasy, ale ani roztomilý rezavý kožíšek v klíně, který dost často s potěšením hladil. Když jsem Sentu viděla poprvé, nepřipadala mi nijak krásná, dokonce ani hezká. Roztomilá – snad. Teď mi připadalo, že každým dalším vykoupáním se silně mění k lepšímu. A co hlavně, její pleť dostávala téměř stejný nádech jako osrstění, a co víc: zářila. Snad si toho ani sama nevšimla, ale když jsem si všimla já?

Napřed jsem myslela, že to dělá Denis. Měnit vzhled se učí děti na Atanoru jako jednu z prvních věcí. Ale co když si hraje ještě někdo jiný?

Obecenstvo se scházelo v poněkud zvláštní náladě; nejspíš zmatené až rozjitřené. Něco se s námi všemi dělo; i se mnou. Že by to byl duch sira Williama? Když se rozsvítil bodový reflektor a svítil na Denise a Sentu na Juliině lůžku, bylo ticho, že jsme slyšeli i zpěv toho ptáčka, o němž se dohadují, zda je slavík nebo skřivánek. Leželi vedle sebe; svlékli se z těžkých kostýmů a už nepovažovali za potřebné se oblékat. Romeo musel za úsvitu utéci, jinak by přišel o hlavu; ale ona ho nechtěla pustit. Říkali svůj dialog, ale v jejich hlase znělo i něco jiného. A potom...

Na věži naší katedrály odtlouklo dvanáct hodin.

V divadle to bylo slyšet, katedrála je hned vedle. Denis chtěl vstát, ale Senta nedovolila. Naopak, svírala jej tak, že se nemohl zvednout; něco mu horečně šeptala.

A pak se spojili. Věděl to snad každý, kdo byl v divadle; zvláště ti, kdo vynikají mimořádnou citlivostí na energii života. Milovali se, bylo to krásné a všichni věděli, jak je to krásné; prožívali svou lásku za sebe i za ty dva, kteří ji kdysi dávno prožili ve Veroně. Koukala jsem na ně z portálu a měla v očích slzy...

Potom už Denis ale opravdu musel do té Mantovy. Tak tam utekl a Julie zůstala sama; docela věrohodně se trápila a vynalezla tu chytrou věc s tím jedem, aby ji uspal. Romeo nešťastnou náhodou nedostal zprávu, co se chystá, přijel a nalezl Julii v hrobce na katafalku mrtvou. Denis krásně plakal a potom se proti liteře díla probodl dýkou, neboť prohlásil, že vypít jed není pro bojovníka dost vznešené. Julie se probrala, zděsila se a taky probodla; pak se všichni zbývající sešli a já uzavřela hru dojemnými slovy: „...však věčně bude srdce jímat znova žal Juliin a bolest Romeova.“ To má sice říkat vévoda, ale Charry už zrovna nebyl nějak v kondici.

Tohle všechno proběhlo velmi rychle a bez závad; diváci byli spokojeni a odměnili herce hojným potleskem. Což je v našem divadle jediná odměna, diváci neplatí vstupné a herci nemají nárok na gáži. Jídlo a veškeré pití hradí císařská pokladna; přece bychom nenechali někoho zahynout hladem a žízní! Takže se konalo další kolo hostiny a kdo už nemohl jíst, alespoň si připíjel. A noc mílovými kroky prchala k ránu; bylo dohodnuto, že si vytrvalci počkají na toho skřivánka.

Mnozí diváci chtěli říct pár uznalých slov Denisovi a Sentě, ale měli smůlu, mladí hned po představení bleskově zmizeli a nebylo po nich ani stopy. Vyvolalo to všemožné komentáře, ale já je nechala proběhnout, pokud byly dostatečně bláznivé. Vzhledem k rozvernosti nálady...

(Valérie)

Po milování jsem měla nádherný sen: letěla jsem ve výšce nad krajinou, zpívala na počest Matky Bohů a cítila se skvěle. Přilákalo mě město s mnoha živými bytostmi, jež vydávaly energii, některé dobrou a jiné horší. Když jsem se spustila níž, poznala jsem Kingtown, ale ne jeho současnou verzi, spíš někdy ve vzdálené budoucnosti. Spousta domů, silnice, železnice... Nad řekou se klenul nádherný most ze zářivé oceli a po něm se hnala řeka barevných automobilů zvláštního tvaru, až jsem se rozesmála.

Šimralo to a lechtalo. Měla jsem pocit, že to já jsem tím mostem, klenu se přes řeku a po mém těle jezdí ta směšná autíčka. Mírně jsem se protáhla, usnadnila jim jízdu přes prsty na nohou a rukou, když se mi ruce proměnily na nájezdy, roztažené po nábřeží. Bavilo mě to; moje ocelové tělo vibrovalo pod jejich koly, nohy proměněné v nosníky byly pevně ukotveny do dna řeky, byla jsem mocná, pevná a velice krásná.

Smála jsem se, ještě když jsem se probrala.

Tomáš mne přitiskl a líbal na hladkou kůži na hlavě. Od té doby, co mi už nerostou vlasy, mi dělá dobře, když mne tam laská.

„Líbilo se ti to se mnou?“ zeptala jsem se.

Překvapilo ho to. Málokdy se takhle ptám, zvlášť nahlas.

„Přece víš, že ano!“

„Chtěla bych dárek.“

„Samozřejmě, s radostí! Co by to mělo být, nějaký šperk?“

„Něco jako... čelenka do vlasů. Diadém se tomu říká.“

„Do vlasů, to je... ze zlata a s diamanty?“

„Z ušlechtilé oceli, miláčku. Kdo se vyzná v oceli nejlíp, tady v Arminu?“

„Bezpochyby Tošio Yamanaki. Proč?“

„Protože ho budu muset navštívit. A zeptat se na spoustu věcí.“

Velmi rychle pochopil, jakým způsobem budu u Tošia studovat. Začal dráždit moje tělo výboji, až mi škubalo ve svalech.

„Tak ty mi chceš být nevěrná? Dokonce s Tošiem!“

„Můžeš mě doprovázet! Určitě se u něj najde nějaká hezká Japonka...!“

„Proč myslíš, že o nějakou stojím?“

„No ne! Že bys stárnul?“

Takovou urážku nemohl nechat bez trestu. Dopřáli jsme svým tělům, aby si spolu zabojovala, dokud jsme měli sílu. Při tom důkladně prozkoumal moje myšlenky a byl stejně nadšen jako já.

„Využiju k tomu energii tvého syna.“ oznámila jsem.

„Ty zákeřná zmije! Snad ho nechceš svést?“

„Určitě chci, ale s tím počkám, až ho přestane bavit Senta. Teď potřebuju energii jich obou. Je vzácně silná a čistá.“

„Jistě ti vyhoví, když jim řekneš!“

„Ani nápad. Vtírat se klukovi, který pil mléko z mých prsů?“

Tomáš se zasmál, přisál k bradavce a napil se také. Bleskově jsem změnila mléko v nervový jed, ale tento žertík samozřejmě čekal.

„Ne, nic jim neřeknu. Ukradnu jim ji; určitě si nedají pozor a budou široce vysílat do prostoru. A zároveň všem, kteří se připojí.“

„Koho mi přidělíš na dnešní noc?“

„Lumpe! Opovaž se ode mne hnout třeba jen na pět minut!“

„To ty se chystáš na návštěvu! Než ti Tošio uvaří čaj, bude to trvat nejmíň dvě hodiny. Jak víš, co budu dělat v tu dobu?“

„Doufám, že spát. Nebo jsem tě ještě málo utahala?“

Dal mi najevo, že skutečně ještě není na pokraji sil.

Svítalo. Vyčkali jsme, až se ukázal první paprsek slunce, poklonili jsme se mu a pak, jak se sluší, je uvítali milováním.

V paláci knížete Yamanaki mne přišla uvítat paní Kamiči.

„Prosím tisíckrát za odpuštění, vznešená paní,“ klaněla se až k zemi, „Ale můj pán doposud odpočívá a nejsem si jistá, zda jej smím rušit...“

„Nevadí. Přijdu jindy...“

„Odpusť mi, prosím, ještě jednou! Kdybych tě nechala odejít, nejsem si jistá, zda bych nevzbudila jeho hněv nad takovou drzostí. Neboť mi není neznámo, že k tobě chová nesmírnou úctu a obdiv!“

Nezastírala přede mnou žádnou svou myšlenku; stejně složitě jak mluvila, také uvažovala. Ale bylo tu ještě něco...

„Směla bych tě prozatím pozvat do svých komnat, paní?“

„Bude mi potěšením.“

Ve svém pokoji mne usadila na hedvábné polštáře a nabídla cukrovinky.

Kamiči je velice milá, dobrosrdečná a tichá žena, jak se sluší a patří na Japonku. Ztělesňuje dokonale ideál šlechtické ženy, až příliš dokonale, se mi zdá. Já bych na jejím místě byla mnohem rozvernější, snažila bych se víc si užívat. Kamiči myslí v každé chvíli na prospěch svého muže.

„Můj pán odpočívá, neboť se do pozdní noci obveseloval ve společnosti své nové konkubíny, slečny Omi. Je to dcera jednoho z jeho důstojníků a byla vyslána k našemu dvoru, aby se přiučila vznešeným mravům. Když poznal její zvyky a tužby, dospěl Tošio k názoru, že by byla vhodnou družkou pro jeho oblíbeného žáka Matso. Přizval jej tedy a poručil, aby ji vyzkoušel. Byl to velmi zábavný večer.“

Důkladně jsem pátrala v její mysli, zda všechno to, co vypráví tichým, téměř bezvýrazným hlasem, si také skutečně myslí. Ano.

„Slečna Omi je velmi smyslná bytost moderních mravů. Kromě toho, ač o tom její otec neví, již nebyla panna, když přišla k našemu dvoru. Svěřila se mi, že se velmi obávala hněvu svého otce v případě, že by to zjistil, proto si přála projít ložem knížete Yamanaki, známého dobrosrdečností.“

(Nazvat Tošia dobrosrdečným mi připadá poněkud odvážné. Spíš bych řekla, že sexuální eskapády slečny Omi nepřekonaly hranici jeho lhostejnosti.)

„Nyní Omi a Matso spočívají na společné rohoži v objetí a jejich zraky zastírá spánek. Můj pán odpočívá sám a netuším, kdy se probudí.“

Nyní jsem postřehla něco, co neřekla: Kamiči příliš nesouhlasí s tím, aby spolu milenci spali ve spojení. Odporuje to dobrým mravům.

Řekla jsem: „Kamiči, ty zajisté víš o mé schopnosti číst ve tvé mysli. Ať s tím souhlasíš či nikoliv, je obtížné se tomu vyhnout, zvláště jsou-li tvé myšlenky tak jasné a průhledné. Ale je něco, o čem chceš mluvit.“

„Ano, paní. Vím, že jsi čarodějka. Chtěla jsem ti položit otázku.“

Vyčkala jsem, až ji zformuluje, i když jsem ji znala předem.

„Miluji svého manžela stejně vášnivě jako v den naší svatby. Stejně tak jsem a chci být řádnou paní jeho domu a spravovat vše, co patří k našemu lénu. Velmi mne však mrzí, že moje tělo...“

Neřekla jsem nic. Ještě nedomluvila.

„Můj pán, kníže Tošio Yamanaki, je velmi smyslný, plný touhy po rozkoších těla. Smím se zeptat, zda jsi již měla tu čest...?“

„Ano, ale pouze letmo při nějakém společenském setkání.“

(A rozhodně znám muže s větší chutí.)

„Ačkoliv, jak jsem řekla, v hlubině svého srdce jej neustále miluji, touha mého těla se snižuje a jen málokdy se stává, že mu dokážu vyhovět, jak by si přál a zasloužil. Je mi to velmi líto.“

„Z toho důvodu mu vyhledáváš konkubíny?“

„Ano, také. Ale snad víš, že udržovat velký dům, ve kterém přijímá jako souložnice a dočasné manželky dcery svých vazalů, patří k jeho povinnostem! Stejně tak jako poctít svou přízní manželky svých významných hostů!“ mírně se mi uklonila, abych pochopila, že mne v to počítá.

„Děkuji, to je velmi milé.“

Mírně si povzdychla, aby dodala svým slovům na naléhavosti.

„Kořen nesnází snad spočívá v době, kdy můj choť doprovázel císaře na jeho cestě do Evropy. Tehdy jsem si zvykla žít v tiché osamělosti a neočekávat žádné rozkoše od mužů. Když se vrátil, plný síly a se zkušenostmi, jež přejal od evropských žen...“

„Ty hry se ti nelíbí?“

„Ale ano, jistě. Avšak ještě víc se mi líbil klid a osamělost.“

„V té době jsi necítila žádné tělesné touhy?“

„Ale ano, občas. Můj choť je však stejně laskavý jako předvídavý, takže mi předem daroval drobné hračky, jejichž pomocí je možno odstranit napětí a znovu získat potřebnou spokojenost.“ Kývla směrem k domácímu oltáři, na kterém ty věcičky ležely. Nešla jsem si je hned prohlédnout.

„Nezkusila jsi to s nějakým jiným mužem?“

„Ale ano, zajisté. Avšak naši muži byli ovládáni spíše pocitem úcty a obdivu k mému pánovi než touhou po mně. Mohla jsem také zkusit některého muže z jiného prostředí, ale jsou velmi hrubí a nevychovaní... Vyzkoušela jsem je, abych nemohla být obviněna, že jsem něco zanedbala, avšak...“

„Tedy s jinou ženou?“

Začervenala se. „Pokud toužíš po takovém rozptýlení, paní, samozřejmě pro tebe udělám, co budu moci. Ovšem, scházely jsme se s přítelkyněmi, hovořily o našich záležitostech a dopřávaly si různé rozkoše... nabídla jsem jim své hračky a ony je velmi chválily...“ opět udělala gesto, jako by mi je nabízela k vyzkoušení.

„Opět jsi v tom nenalezla zalíbení.“

„Má paní!“ vzdychla Kamiči, „Jsi proslulá v celé zemi svojí neukojitelnou touhou po lásce mužů! Kéž bych i já pocítila něco takového!“

Pohladila jsem ji, ale dala si záležet, abych nepocuchala její složitý účes.

„Jsi nesmírně zdvořilá a ohleduplná, Kamiči. Některá jiná by to formulovala, že jsem nejhorší kurva v Impériu.“

„Těšilo by mne, kdyby někdo mohl něco takového říct o mně.“

Rozesmála jsem se. „To, co cítíš, je pro tebe stejně přirozené jako moje jednání pro mne. Nechtěj se vyrovnat jiným. Nebo snad tvůj pán... Tošio dal nějak najevo, že ho neuspokojuješ?“

„Můj pán je velmi laskavý a ohleduplný.“

„Ale řekni, co by sis přála – ty sama!“

„Ve skutečnosti bych si přála, aby co nejdříve zase odejel s císařem na nějakou dlouhou cestu. Abych mohla být sama a měla klid.“

Mluvila upřímně. Ale můžete mi mít za zlé, že jsem se chvíli smála?

„Za nějakou dobu se můj pán probudí a přivolá mne, protože zatouží po mém těle. Myslíš, že by nebyl příliš rozhněván, kdybys mne zastoupila?“

„Kamiči, je mi úplně fuk, jestli se rozhněvá nebo ne – kašlu na to. Půjdu tam a uspokojím všechny vášně jeho smyslného těla, i kdyby mezi ně měl patřit souboj na samurajské meče. Jsem ráda hračkou v rukou mužů, ale ještě radši si s nimi hraju sama, takže vůbec neuvažuj, co by chtěli oni.“

Kamiči mi věnovala pohled, který si nebyl jist, zda mluvím vážně.

„Ale ano, zajisté!“ řekla jsem a chvíli se chechtala.

Ale nebylo by ode mne pěkné, kdybych si dělala legraci z jejích vřelých citů. Ta žena je skutečně hodná a laskavá a svého muže má upřímně ráda. Ani na něm není nic zlého; některý křesťan by možná považoval jeho zvyklosti za zvláštní, ale já už poznala horší.

„Zkusím zjistit jeho mínění a případně s ním promluvit.“ slíbila jsem.

„Ach ne, prosím!“ ulekla se Kamiči, „Neříkala jsem to proto, že bych něco takového chtěla! Mým úmyslem je dodat mu vnitřní klid a spokojenost...“

„Ale tobě to dělá potíže, ne?“

„Ne, ne, prosím! To jsi mi špatně rozuměla! Jsem naprosto spokojená!“

„Nejsi, víš to a kecáš, kamarádko! Na rozdíl od tebe se já snažím svoje myšlenky formulovat jasně a bez zbytečných zdvořilostí, tak se klidně uraz, pokud to považuješ za potřebné, ale začni myslet taky trochu na sebe!“

„Prosím ještě jednou za prominutí! Směla bych poprosit, abys věnovala trochu pozornosti této knize?“

Zmíněná kniha byla samozřejmě psaná japonsky a byla pěkně stará. Jmenovala se 'Tajné umění ženy' a odhadla jsem ji na soubor rad a pokynů pro větší uspokojení pána a vládce, tedy muže. Možná bych ji prostudovala, abych se zasmála, ale brát ji vážně?

„Chci být stejně dokonalá, jak požaduje tradice! To pouze moje tělo se z lenosti či neschopnosti vzpírá a odmítá...“

„A dost! Sakra, tak mu řekni jasně, že nemáš chuť a ať dá pokoj – ne?“

„No ano, zajis...“ zarazila se, „Ale... stává se to někdy i tobě?“

„Velmi často. Jenže já si umím poradit. Prostě někam zmizím a ukážu se, až mám lepší náladu a jsem při chuti.“

„Aha... ale co řeknu, když mě zavolá?“

„Tak si snad něco vymyslíš, ne? Třeba řekni, žes měla vizi a některá bohyně ti nařídila odříkání! Zní to hezky a nikdo ti nic nedokáže!“

„Ale... lhát? Manželovi?“

„Pch! Nalakuju kohokoliv, ať je můj manžel nebo ne. Teda, Tomáše ne, ten mě vždycky prokoukne. Ale tomu zas můžu říct na rovinu, co chci a nechci.“

Tonula v mohutném duševním zmatku, bylo mi jí líto, ale jak jinak jsem jí měla pomoci?

Z nudy jsem si listovala v knížce a vzdělávala se, dokud nepřišla služka se vzkazem, že pán se probudil a žádá si přítomnost paní. Kamiči okamžitě vyskočila a chtěla tam běžet, ale zadržela jsem ji a šla tam sama.

Tošio se usmál: „Tebe jsem nečekal!“

„Já vím. Ale rozhodla jsem se, že se na tebe přijdu podívat!“

Vstal a zaváhal, zda by neměl nějak zastřít svoji touhu po ženě; potom si uvědomil, s kým jedná, a jen se usmál: „Co pro tebe můžu udělat?“

„Nejdřív ze všeho se mnou udělej to, co máš chuť. Pak si popovídáme.“

Tošio má díky dlouholeté službě u dvora jednu dobrou vlastnost: když dostane přímý rozkaz, nejdřív jej provede a teprve po důkladné úvaze se ptá, proč to bylo zapotřebí. I nyní si počínal přesně tak.

Malá omluva Kamiči: vskutku umí být smyslný.

Když pak příjemně vyčerpán odpočíval, řekl: „Smím znát důvod tvé návštěvy? Pozvala tě snad Kamiči, ježto se necítí dobře? Jsi známá léčitelka...“

„Máš pocit, že jí něco chybí?“

„Vlastně ano, mám. Už nějakou dobu se mi zdá, že je trochu... například by ji nic nedonutilo k takové sexuální akrobacii jako tebe.“

„Tomu se nediv. Takových jako já moc není. Tomáš říká: díky bohu.“

„Co se mu na tobě může nelíbit?“

„Líbí se mu všechno. Jenom už není tak pružný jako já.“

Tošio nad tím chvíli přemýšlel. Nedivil se.

„Jaké problémy tedy trápí Kamiči?“

„Nejsem si jistá. Bude to zřejmě něco vnitřního. Nebuď překvapen, kdyby se v určitou chvíli rozhodla dát před tebou přednost... třeba meditaci. Je možné, že vstupuje do období, kdy hledá své místo v životě.“

„Postavení paní mého domu ji neuspokojuje?“

„Samozřejmě ano, v hmotném smyslu slova. Ale v duchovním...“

„Chceš říct, že Kamiči touží stát se čarodějkou?“

„Tak daleko to zatím nedošlo. Ale – proč ne?“

„Ach! To bych jí samozřejmě přál!“

„I kdyby to pro tebe znamenalo více se... obveselovat s konkubínami?“

„Jistě, to je maličkost! Jakmile postřehnu, že se začala zabývat vyššími záležitostmi, nebudu ji obtěžovat!“ vypadal překvapeně a vrtalo mu to hlavou, ale neodvážil se odporovat, „Kromě toho, v dohledné době pravděpodobně bude mou povinností doprovázet císaře a císařovnu do Afriky! Tehdy bude mít Kamiči klid pro svoje meditace!“

„Tak vidíš, jak se to všechno skvěle vyřešilo!“

„Výtečně. Co dalšího pro tebe mohu udělat?“

„Můžeš mne poučit o oceli.“

Málokdo se může pochlubit, že jej překvapil dvakrát v jednom dni.

„Ocel? Co o ní chceš vědět?“

„Všechno. Strukturu, výrobní techniky... vše, co znáš.“

„To ovšem bude trvat nesmírně dlouho!“

„Nebude, pokud mi dovolíš vstoupit do tvé mysli a prozkoumat ji.“

„Jistě... s radostí.“

Nedělalo mu to radost. Existují jistá tajemství, která chtěl (a musel) utajit. Některá nebyla jeho, nýbrž státu, což chápu. Jiná... Ale nenalezl žádnou vhodnou výmluvu, takže se podřídil nezbytnosti.

Jeho mysl je velmi složitá. Nebudu se zabývat rozsáhlejšími úvahami, tím bych se dostala do oblasti, o níž se zmiňuji výše. Nechce se svěřit, což je pro mne závazné. Jeho tajemství zemřou spolu se mnou.

Ale získala jsem představu, jak je to s tou ocelí. Poděkovala jsem, ještě jednou se s ním (parádně) pomilovala a šla.

Na rozloučenou mne nesmírně zdvořile pozval, abych se zastavila, kdykoliv budu mít čas a chuť. Na oplátku jsem mu řekla, že si vezmu jeho energii, kdy budu chtít a použiju ji, nač bude potřeba. Odpověděl, že se bude těšit.

Uvažovala jsem, kolik z jeho myšlenek mám prozradit Kamiči a kolik dalším lidem. Třeba: Tošiovi nesmírně záleží na vlastním významu. Když jsem ho pořádně rozdráždila, přinutila jsem ho si představit naprosto ideální verzi našeho střetnutí. Takže: milovali bychom se na nějakém pódiu za přihlížení všech jeho podřízených, sedících v řadách dle významnosti. Jejich povinností by bylo nás obdivovat a pronášet okouzlené poznámky. Kamiči, obklopená svými dvořankami, by nám k tomu hrála na šamisen. Až bychom skončili, Tomáš by nás oba pochválil, Kamiči by předala nástroj některé družce a s veškerou úctou se mu oddala. Pak by pokračovaly bezuzdné orgie systémem, že osoba s významnějším postavením by poctila podřízeného a ti nejpodřízenější by na nás sypali třešňové květy. Dokázala jsem se ovládnout, abych se nerozchechtala.

Tošio totiž slyšel o orgiích, jaké pořádá moje sestra Veronika, ale nikdy se jich nezúčastnil, protože ho za á nikdo oficiálně nepozval, za bé hrozí, že by byl zamíchán mezi osoby naprosto bezvýznamné, protože Veronice je to jedno. Ovšem velmi by si přál být pozván, avšak to by ho musel někdo významný ujistit, že si ho všichni budou patřičně vážit a že bez něj to nebude ono. Veronika to vnímala a řehnila se jako kobyla. A vzkázala, že jí to jedno není, ježto dává přednost chlapcům a dívkám mladým a nezkušeným, kteří při tom zažívají výrazné emoce. Vnímatelné. Pobavila mě.

Kamiči jsem především pozvala na Atanor, aby si trochu odpočala a přišla na jiné myšlenky. Tošio bude souhlasit, když mu to poručím. Taky by bylo dobře, kdyby se před tím ostříhala; už jednou to udělala a jemu se to líbilo, ale během jeho pobytu v Evropě jí vlasy zase narostly a už nikdy si je neostříhala, protože jí to nikdo nenařídil. Prozradila jsem jí, že všichni muži mě rádi hladí po hlavě, zvlášť když se jejich zákonité ženy nestříhají. Kamiči přiznala, že jí se to taky líbilo, má z té doby ještě řadu paruk, ale císařovna nařídila, aby se ženy nestříhaly, tak jak by ona mohla pokynu neuposlechnout? Jistě, čarodějky mají svá privilegia...

Proč se lidé nedokážou domluvit? Já když mám s někým nějaké nedorozumění, propojíme si mysl a za pár minut je jasno, co si myslel on a co já. Většina lidí má dobrá přání a není obtížné je splnit. Jistě, když se chce prát, tak taky vyhovím, ale obvykle to myslí dobře a jenom se bojí nebo stydí říct to na rovinu. Neboj, Kamiči, taky tě to naučím.

Kamiči něco napadlo a styděla se to říct, dokud jsem ji neujistila, že mně může říct cokoliv, ani nemusí, protože ji stejně vnímám. Ano, zbavila jsem se vlasů tak, že jsem je uvolnila z kořínků v kůži a spojila dohromady, takže vznikla naprosto dokonalá paruka. Kořínky jsem pak zrušila. Paruku jsem darovala Dianě, když chtěla být černovláska; když ji omrzela, šla z ruky do ruky a skončila asi u nějaké hodně mladé holky, které na tom ještě záleží. Ano, ještě to umím. Ano, dokázala bych jí to udělat, hned teď a tady, a mám dobrou náladu, takže můžu. Ne, nebolí to. Tak drž!

Na chvilku jsem jí podržela ruce, protože ji to svědilo; schválně, aby z toho taky něco měla. Pak jsem jí stáhla vlasy z hlavy a ukázala, jak to vypadá. Byla tak nadšená, že se dokonce zasmála, a to nahlas! Promasírovala jsem jí kůži na hlavě olejem a snažila se, aby se jí to líbilo. Měla jsem docela dobrou náladu, když mi to s Tošiem tak vyšlo, měla jsem dost času a Kamiči mám ráda. Kdo by ji neměl rád? Je to tak nesmírně hodná holka, až ji to škodí. Tošio by rád, aby byla aspoň trochu aktivní; nejlíp dominantní jako Diana. Nebo aspoň jako já.

Kamiči se obdivně shlížela v zrcadlech a srovnávala, jestli to víc sluší jí nebo mně. Když mi asi po šesté děkovala, napadlo ji, jestli bych jí dokázala trochu zvednout sebevědomí a udělat ji víc aktivní, nejlíp dominantní jako já, když už ne jako Diana. Ujišťuji, že toho brouka jsem jí do hlavy nenasadila, dávala jsem si na to pozor. No jasně, Tošio už jí to párkrát řekl.

Tak dost! Přestala jsem ji šetřit, Propojila s ní mysl a začaly jsme si předávat přímo myšlenky. Trochu jsme se při tom taky pomazlily, to zlepší náladu. Kamiči miluje masáže, studovala u Mistra Takheo-Kwenga, stejně jako Diana a taky já, i když jindy. S Dianou jim to šlo skvěle, jinou holku ale masírovat nemůže, protože žádná není stejně nebo výš postavená, až já. Vybuchla jsem: Smíš všecko, jsi princezna! Na tvým místě bych si nechala udělat nádrž, naplnila ji olejem a koupala se v ní i s Tošiem! Víš, co užiješ legrace, když ti všechno klouže a nemáš partnera jak chytit? Teď už si tě nemůže podržet ani za vlasy... A Kamiči se smála.

Potom přišla na to, jestli bych ji naučila ten trik s vlasy. Jednou z jejích povinností je holit Tošiovi pleš, na kterou trčí dopředu složitě svázaný cop. V mé paměti si našla, že to dokážu na libovolné části hlavy. Proč ne? Tepla jsem jí postup, jak to učím svoje žákyňky. A když už jsme byly při tom, hodila jsem jí základní blok informací, kterými vždycky vítám nováčky. Spoustu toho znala z dřívějška, ale opakování je matka moudrosti.

Snad se mi opravdu povedlo zvednout jí sebevědomí. Teď jsem čarodějka? Na kom to vyzkoušíme?

Než jsem se dost vysmála, přišla na správné řešení. Tošio jí před časem daroval tři děvčátka, která mu jeho agenti sehnali někde v zaostalé oblasti Vietnamu. Lidé jsou tam velmi chudí a rodiče často prodávají svoje děti, zvlášť holky, které k ničemu užitečné nejsou. Byly velice mladičké, pro Evropana skoro děti, s jemnou broskvovou pletí a nádhernými černými vlasy až k pasu. Hemžily se chvílemi okolo nás, ale neuměly japonsky ani jinak, takže nedosáhly ani postavení služky, maximálně něco podat nebo podržet. Tošio je použil pouze k sexuálním hrám, jinak patřily Kamiči a mohla si s nimi dělat, co chtěla. Tak si přivolala tu nejhezčí a začala to na ní zkoušet.

Mám na otroctví poněkud jiný názor než ona, ale Tošio ty tři řádně zaplatil. Holka se samozřejmě rozbrečela a ty druhé dvě vzápětí po ní; ale Kamiči se tak skvěle bavila! Předvedla mi, jak se jí to povedlo, a hned si vyzkoušela, jak jí to bude slušet. Oproti složitým účesům Japonců měly ty tři rovné dlouhé vlasy bez úpravy; taky jsem to tak kdysi nosila. Kamiči vyzkoušela paruku i mně a asi jsem se jí líbila. Dárek jsem s díky odmítla, nepotřebuji ho. Kamiči vlastně taky ne, ale baví ji holky týrat; zakázala jim brečet a pohrozila výpraskem bambusovou holí. Rozeřvaly se ještě víc. Ostatní služky přihlížely, pochichtávaly se a šeptaly si; některé pamatovaly, jak Kamiči nařídila všem, aby chodily nahé, ostříhané a pomalované jako fantastické kočky. Vlastně nenařídila, pouze pochválila ty, které to udělaly. Jestli si na to vzpomene...

Vzpomněla si. Trochu jsem tomu pomohla, když jsem vnímala, jak škodolibě pozorují její zacházení s těmi holkami. Jsem zákeřná? Někdy hrozně. Taky všechny kamarádky se nádherně bavily, předávala jsem jim reportáž. Vlastně jsem ji posílala jen Veronice, Julce, Maryšce a pár dalším, ale ony pak půlce města. V hlavě mi bzučelo jak v úle, každý měl nějaké nápady, jak to ještě vylepšit.

Mně taky něco napadlo. Když Kamiči dodělala tu třetí a rozhlížela se po další vhodné oběti, navrhla jsem, že využiju situace a naučím je japonsky a arminsky; je to součást základního bloku, který před chvilkou absolvovala ona. Samozřejmě souhlasila, tak jsem holky přivolala, uvedla je do transu a šlehla jim to. Telepatický přenos je rychlý, delší dobu jim trvalo, než se vzpamatovaly. Tím se staly způsobilými složit přísahu a podle zákona mohly získat občanství, pokud požádají. Náš zákon nezná pojem otroctví a Tošio je jistě propustí, až si to uvědomí. Jistě, mohou zůstat v jeho službách, budou-li chtít, ale mohou taky dělat cokoliv jiného. Jejich děti pak budou automaticky občany; když to budou kluci, Tošio z nich udělá samuraje jako z těch předešlých. Dcery jsou mu prozatím lhostejné, možná je později za někoho provdá. Pokud jim v té době bude vůbec na jeho mínění záležet.

Tošio se momentálně probíral a vzpomínal na naše milování. Byl vyčerpán, ale ještě ne dost. Tak jsem navrhla Kamiči, aby za ním zašla, předvedla se a informovala ho, jaké legrácky rozehrála se svými dvorními dámami. Čím odvázaněji se bude chovat, tím líp. Byla právě ve správné náladě, chtěla dokonce, abych šla s ní a rozdali jsme si to ve třech, ale řekla jsem, že už musím jít. Ať použije ty mladé kočičky, když si je tak hezky upravila. Poslechla na slovo.

A já šla konečně domů. Samozřejmé jsem je vnímala; Tošio byl velmi potěšen, chválil Kamiči i mne. Když mu připomněla, jak děvčatům slušela kočičí kamufláž, rozesmál se. Oznámil jí, že má v úmyslu oplodnit všechny její služebné, které dosud těhotné nejsou, a potom rozdat svým oddaným samurajům. Úkolem Kamiči je do té doby je správně vychovat, aby si bojovníci nemohli na dárek stěžovat. Když to řádně provede, koupí jí nějaké další, třeba v Africe. Kamiči se moc smála.

Taky jsem se bavila.

Během návratu jsem potkala několik přátel. Oznámila jsem jim, že na dnešní večer chystám pokus a budu je potřebovat. Nikoliv na místě, kde budu; to spíš, aby byli připraveni. Pokud chtějí, mohou přizvat svoje partnery a též je seznámit s mými záměry. Obvykle jim to udělá radost.

Někteří odborníci se hádají, je-li dostatečně etické brát energii od nic netušících lidí, zvlášť tak místně vzdálených, že vyžádat si jejich souhlas je obtížné, ne-li nemožné. Nechápu smysl těch diskusí. Ti lidé nejsou nic netušící hlupáci! Jsou to bratři a sestry, kterým v minulosti poskytla WZ kontakt se svou myslí a přijala do sebe otisk jejich těla. Vždy jim dostatečně předem objasním, že pokud mě přijmou, vystavují se tím čemukoliv dalšímu, čeho se zúčastním. A oni to přijali!

Může jim to nějak ublížit? Ano. Může se stát, že jejich oslabení využije některý jejich nepřítel a snadněji je dostane. Když na to přijdu, samozřejmě ho potrestám, ale mohlo by se stát, že bych zemřela. Tehdy budou v bezprostředním nebezpečí všichni, které udržuji při životě.

Když jsem se vracela do zámku, zasáhl mne náhle jakýsi impuls z velmi velké vzdálenosti. Nedokážu to říct líp; z jiného vesmíru. Zemřela jsem. Nevím jak, bylo to náhle. Pravděpodobně přišel někdo mocnější.

Na chvíli jsem byla nucena opřít se o strom. Moje sestra umírala a já jí nemohla pomoci. Nevím, zda jsme někdy byly v kontaktu, je to příliš daleko. Far, far away. Ani nemá smysl bojovat. Sbohem, Valérie.

Přimělo mne to, abych se zamyslela sama nad sebou. Jsem mocná, ne však nesmrtelná. Je na čase, abych připravila a odeslala svůj dopis Věčnosti.

Ale ta chvíle slabosti netrvala dlouho. Rychle jsem se vzpamatovala; ještě je tolik vesmírů, kde se mi daří dobře! Tak jsem se zasmála a šla.

Errata:

30.05.2021 11:11