Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Senta)

Tak, pokud chcete opravdu znát moje skutečné prožitky: nic moc. Ne, že by se mi to nelíbilo, je to hezký a myslím, že mě to bude docela bavit, ale že by zrovna tohle měla být nejdůležitější událost v mým životě? Podle řečí všech kamarádek jsem očekávala víc; ani to tolik nebolelo, jak mě strašili coby malou holčičku, ani to nebyla taková sláva. Jako obyčejně, nadělá se spousta keců okolo úplně normální věci; tím mám na mysli všechny ty řeči, co jsme museli vyslechnout od lidí, co jsme potkali. Ale jo, jsem spokojená, že jsem středem pozornosti a postupuju o kategorii výš, mezi dospělé ženy, dokonce budoucí matky! Denis se nafukoval jako krocan, usmíval se na všechny strany a na rozverné poznámky odpovídal ještě rozvernějšími; asi se to sluší. Kdybys nepovídal, panáčku! Kdybych tě nedonutila, netroufneš si na nic! Já jsem tady hlavní postava, mě si všímejte!

Pak každý vyčerpal zásobu své vtipnosti a my mohli vypadnout. Po cestě domů do zámku byl Denis dojemně milej, staral se o mě jako o vlastní štěně. Dokonce jestli mi není zima; umíte si to představit? Přivinula jsem se k němu a dávala najevo, jak jsem šťastná. Teda, ne že bych nebyla, bylo mi fajn; mladším holkám bych na otázku jak mi je odpovídala, že si to neumějí ani představit, ale když mám říct pravdu: normálka. Že bych si ještě nechala propíchnout nos, abych z toho měla trochu víc?

Zapadli jsme do našeho kouta a doufali, že nás nikdo nebude do rána otravovat. Artanna si sice nedal říct a chtěl nás věrně doprovázet a hlídat, ale doporučila jsem mu nenechávat jeho Díwarr moc o samotě, že by mu ji mohl někdo ukrást. Pochopil správně a šel se s ní proběhnout po parku.

Tak konečně nastala chvíle, kdy jsme stáli proti sobě, koukali si do očí a co teď říct? Denis nebyl ani zdaleka takovej suverén jako v divadle, ani já tolik nezářila. Ale spát se mi nechtělo!

„Nezlobíš se na mě?“ zeptal se tak opatrně, jako kdyby mi něco zlýho udělal.

„Proč bych měla?“ nechápala jsem ho.

„No... nevím. Já slyšel... Líbilo se ti to?“

Věděla jsem, že bych ho měla pochválit, ale on čekal na uznání jako pejsek na kostku cukru! Najednou mi byl k smíchu: „No, tak že by tohle bylo zrovna vyvrcholení mýho života...“

Zůstal koukat jak vyoraná myš. Pak se zeptal: „Mám to brát jako pokyn, že už víckrát nechceš...?“

„Ale to ne! Bylo to bezva... Některý řeči jsou, že strašná hrůza, jiný že veliká extáze. Oboje je přehnaný; je to pěkný, no! Určitě to budem dělat co nejčastějc, nejlíp hned, ale...“

Teď už opravdu nevěděl, co si z mých řečí má vybrat.

„Tam v divadle jsem měl dojem, že se ti to líbí!“

„Líbilo se mi, že se to líbilo všem okolo. Uděláme zas někdy něco, aby byl ještě větší poprask?“

„To víš, že jo! Hned zítra... něco vymyslíme!“

„Nechceš vymyslet něco teď hned? Jen pro nás dva?“

Byl hodně zmatenej, ale reagoval správně. Já konečně taky, pěkně dlouho jsem snila o tom, jak si vyzkouším všecko to, co jsem vyslechla od starších holek, veřejně i tajně, co jsem si přečetla v knížkách a co mi napadlo, když jsem se v noci probudila, chtělo se mi plakat a dlouho jsem nemohla usnout. Snažila jsem se, abych z toho měla co nejvíc; taky Denis se snažil a využíval všeho, co nám umožňovala naše těla...

A v té chvíli, kdy jsem měla ten nejkrásnější pocit, se se mnou spojil. Tělesně už předtím, teď mluvím o Propojení mysli. To vám popsat nedokážu; najednou byl ve mně a já v něm, vnímala jsem všechno co si myslí, cítí, co s ním dělám a co dělá on se mnou... úžasný vír myšlenek a pocitů, nejen jeho, taky všech možných dalších. Nejbližší příbuzný termín: sladká bolest. Nesmírně pomalé, nádherně vzrušující mučení. Někdo mne roztrhal na malé kousíčky, roznesl je po všech koutech vesmíru a tam zase skládal dohromady s něčím jiným; to samé jsem ale dělala já s kousky někoho jiného, byla to moje hra a zároveň těch druhých, přestala jsem mít cokoliv svého a byla jsem pánem všeho, možné i nemožné se spletly jako copánek...

Nevím, jak dlouho to trvalo, snad jen zlomek vteřiny. Ale ne, musí to být víc; abych prodloužila tu slastnou trýzeň, zaryla jsem mu nehty do kůže na zádech, jak nejhlouběji to šlo, a cítila na vlastní kůži tu bolest... Dokonce mi napadlo, jak je to možné, žádné nehty přece nemám, Oheň mi je spálil těsně ke konečkům prstů, ale stejně vytryskla krev, snad že jsem si to přála? A co ještě bych si mohla přát...?

Tohle všechno, co píšu, je dodatečná fabulace. Pokus nějak popsat velikou spoustu věcí, staly se najednou, některé se mnou a některé někde jinde s někým jiným... zas popis. Zkrátka: to všechno se dělo, ale já v tom nikde nebyla. Nechala jsem se sebou manipulovat, kohokoliv cokoliv, a líbilo se mi to. Pokud jsem se na něco soustředila, tak na prožitky svého těla. Jakmile mi napadlo, že by mi něco způsobilo potěšení, okamžitě to udělal. Když jsem měla pocit, že by se něco líbilo jemu, nezaváhala jsem; bylo to fajn.

Usnuli jsme vyčerpáním. Ne, špatně. Přešli jsme bez přerušení do stavu bezvědomí, aniž jsme s tím přestali. Nevím, kdy vlastně jsme usnuli – jenom když jsem procitla, bylo ráno.

Pohnout jsem se nemohla, usnuli jsme spojeni a propleteni tak, že kdybych se jen trochu hnula, probudil by se a to jsem nechtěla, dokud si věci rozumně nepromyslím. Měla jsem strach, kdybych to nestihla, probere se a pak už mi nedovolí přemýšlet, určitě mi bude chtít dát dobré ráno a vnutí mi svou vůli. Chtěla jsem rozhodnout sama za sebe, co dál.

Takže reálně: jsem vdaná za nejlepšího kluka, jaký je v tomto světě k mání. Moje štěstí je dokonalé a nádherné; ale dočasné. Tato doba rozkoše bude trvat jen velice krátce, než mi ho odláká některá jiná. Určitě budou chtít a já tomu nebudu moci nijak zabránit; kromě toho, i o mne budou mít zájem jiní kluci... Můžu zkusit bojovat, ale nesmím si dělat iluze, že budu vyhrávat pořád; musím využít času, který je mi dopřán.

A nepřítelem mi není Valérie, i když po ní Denis velice touží; určitě mi ho svede, ale nenechá si ho, její zájmy jsou docela jiné. Naopak, na Valérii můžu leccos získat, protože nechce jen Denise, ale taky mne a všechno ostatní, co zvládne. Valérie bere, ale ještě víc dává, i mně dá vše, co dokážu přijmout. Nebezpečné je to, o čem nevím. Určitě je toho dost.

Největší můj problém je Denis. Pořád se mi vracela na mysl otázka, na kterou se nikdy nedozvím odpověď: má mě opravdu rád? Má mě rád natolik, aby se mnou vydržel aspoň nějaký čas? Nebo za chvíli řekne, že to bylo pěkné, ale stačilo a teď se radši bude věnovat nějaké jiné? Určitě jich bude kolem dost... možná mi za některou uteče, ale vrátí se zpátky. Nebo...

Jediné, co má rád nad veškeré pomyšlení, je jeho Učení. Pokud jsem správně přečetla v jeho mysli, co mi nabídl... Dokáže být šťastný, pokud může něco studovat a využívat toho, co se naučil, ve prospěch ostatních. Může být spokojený, pokud je v permanentní extázi, neustále se kolem něco děje a má asi třikrát tolik práce, než kolik zvládá. Jakmile všechno zvládne, začne se nudit; to může být nebezpečné, neboť to otvírá pole působnosti ostatním děvčatům. Když nebude mít čas, sáhne k ukojení po tom, co je nejblíž. A to budu já.

(Žádná novinka, jeho otec je taky takový. Hloupí známí se občas dohadují, jak to Tomáš dělá, že svede každou ženu. Jednoduché, nedělá to nijak, jenom jim dovolí, aby se mu vnutily. Jediná, kterou kdy sváděl, snad je jeho manželka Eva-Marie. Taky to podle toho dopadlo.)

Moje noční extáze obsahovala také minulost (a možná určitý náznak budoucnosti?); takže vím, že jsem se ve svých dřívějších zrozeních setkala mnohokrát nejen s Denisem, ale i s Valérií. Jenže zabřednout do bludiště minulých životů znamená dostat se do nepřípustně velkého zmatku; už jen fakt, že to bylo v jiných tělech. Denis mi něco vykládal, že je jedno, kdo je muž a kdo žena; teď to umím pochopit, i já byla mužem a on ženou, taky jsem se narodila jako jeho dítě a Valérie snad jako moje dítě? Ale všecko to strašně splývá dohromady...

Ludvík nám říkal o přednášce, že minulé životy jsou sice zajímavý námět k meditaci, ale jestliže se jimi někdo dá ovlivnit a začne jim přikládat příliš velkou důležitost, dostane se do bezúčelných problémů. Je lepší myslet na ty budoucí; Denis se všemu minulému jen směje, je sice hrdý na svůj elfský původ, ale důležitost přikládá tomu, co bude. Asi bych měla dělat totéž. Co tedy bude?

Porodím mu dítě. Dnes v noci vstoupilo do mého těla. Náznaky, které jsem obdržela, jsou na jedné straně nesmírně příjemné, na druhé trochu znepokojivé: mluví o tom, že Tomáš, Denis, Valérie a další jsou na úrovni, kdy si mohou vybrat z volně poletujících duší, které kolem nás krouží. Ne, přesněji: okolo takových stále poletuje určitý počet bytostí, které s nimi někdy v minulosti měly kontakt a touží přijít na svět jako jejich děti. Při vhodné příležitosti ochranné božstvo vybere toho, který se nejvíc hodí k jejich záměrům a dovolí mu vstoupit na svět. Právě to se stalo minulé noci a do mě vstoupila takto vybraná duše. Mou povinností je připravit jí co nejlepší uvítání.

Nádhera, co? Zbývá vyřešit pár drobných detailů: třeba jestli ta bytost dostala zrození za odměnu či za trest; byl-li v dřívějším životě náš přítel či nepřítel, bude-li mne za to teď milovat či nenávidět; nebo snad obojí zároveň? Mnoho takových se dostane do hry, když jim třeba někdo ublíží. Denis je bojovník a já taky; jestli jsem někoho třeba zabila, může se vrátit jako moje dítě a svými sklony mne patřičně vytrestat. A nedozvím se to včas, protože to pro mne má být překvapení!

Souhlasím s podezřením, že význačnou vlastností božských bytostí je škodolibost. Ačkoliv... jak asi vnímají naše jednání třeba komáři, kterým ze sobectví a omezenosti nedovolíme napít se naší krve? Vždyť jí nechtějí tak moc, jenom přistanou, vysají nám pár kapiček a jdou po svých; jak mají pochopit, že nám je taková maličkost nepříjemná?

Čím my jsme nepříjemní bytostem vyššího řádu?

Když jsem došla v úvahách až sem, probleskla mi náhle hlavou vzpomínka: zasněžený les a já na lyžích, zachumlaná do kožešin, jedu spolu s několika dospělými do blízké vesnice. Stalo se to už dávno, byla jsem malá a vzali mě na vyjížďku, abych se trochu utahala a konečně přestala zlobit. Proč tam jeli dospělí, nevím; asi mi to ani neřekli. Ale ta vzpomínka je tak živá... jak už jsem dlouho neviděla sníh? Naposledy po Charryho válce; to přišli a říkali, že pojedu s jarlem Iwarrem do cizí země. Jak jsem se těšila! Že už nikdy nebudu mít zmrzlé prsty u nohou...

Přemýšlela jsem, proč mi to napadlo právě teď, když jsem si nevzpomněla tolik let. Má to vůbec nějaký vztah k tomu, co se stalo nyní? Snad hodně volný... je to vzpomínka. Bezvýznamná, ale dost živá na to, aby se mi začalo chtít brečet.

Představila jsem si svoje děti. Nikdy nepoznají sníh; až jim budu vyprávět, jak jsem v jejich věku jezdila na lyžích, budou to považovat za pohádku a možná se mi smát. Musím je někdy vzít do našich lesů poblíž Wulffborgu; pro mne to bude výprava za dávnou vzpomínkou, pro ně neuvěřitelné dobrodružství. Musím se postarat, aby jich bylo co nejvíc; minimálně tři!

A někde hluboko pod povrchem je ještě dávnější vzpomínka. Také zasněžený les, také mám na nohou lyže, jsem oblečená do kožešin, v ruce mám luk, přes rameno toulec se šípy. Ale nejsem na lovu; odněkud z dálky se blíží nepřítel. Tlupa zuřivých válečníků, kteří chtějí zničit naši vesnici, ukrást zásoby jídla na zimu, zabít děti, uloupit naše ženy... Ano, jsem asi muž. A ne tak docela člověk; snad bytost z dávných časů, elf? Denis se chlubí elfskou krví, ale já ji mám také! Když Wulffssonnové přišli na sever, brali si za ženy dívky elfů... A já? Co jsem byla v tom lese, když jsem se šípem v ruce čekala na nepřítele? Zvítězila jsem nebo prohrála? (Není to jedno?)

Ale tím, že jsem si vzpomněla, jsem se zřejmě pohnula víc, než byl Denis schopen tolerovat; probudil se. A bylo to bezva, okamžitě pokračoval v tom, co dělal před usnutím. Přečetl si v mých představách, co všechno by se mi líbilo a udělal to se mnou; naplnil všechny mé sny tak dokonale, jak jsem vůbec nemohla doufat. Ani to mu nestačilo, stupňoval mou rozkoš téměř k nevydržení a sám ji přebíral do své mysli. A neslitoval se, ani když už jsem měla dost a prosila o trochu soucitu. (Udělal dobře, líbí se mi, když mne muž přemůže a vnutí mi svou vůli).

Skončil, až když sám nemohl. Zůstali jsme ležet v objetí, odpočívali, snažili se vzpamatovat. Ale ani při tom nepřestal sondovat v mé mysli; i to bylo pomalé, extatické mučení.

A já se rozhodla ještě provokovat: „Klidně bych snesla, kdyby to příště trochu víc bolelo!“

Zasmál se: „To už bysme museli na ten váš Wulffborg. Jednou tě tam navštívím a necháme se společně mučit od tvých bratří...“

Zachvěla jsem se tou představou. Samozřejmě, hrozně ráda bych se jím pochlubila; a ještě víc děvčatům z rodu, než klukům. Jenže pochlubit se znamená taky jim ho půjčit; a vydržet vše, co budou chtít dělat se mnou. Už jen ta představa ve mně vyvolává strach, hnus, odpor, hrůzu...

„To všechno si vážně přeješ?“ šeptal mi Denis.

„Ne! Děsím se toho...“ začala jsem.

„Tak dobře. Jednou to uděláme.“

Nemá smysl něco před ním předstírat, když čte myšlenky!

(Zvlášť jedna se mi pořád vracela: jak dlouho ještě?)

„Budu tvým otrokem.“ sliboval, „Udělám všechno, co chceš. Můžeš si poručit, cokoliv tě napadne!“

(Ano; ale jak dlouho?)

Na to mi neodpověděl.

„Tak například bych si dala příjemnou masáž.“ řekla jsem.

Denis přivřel oči a vyslal nějaký impuls. Netrvalo dlouho a byl tu Artanna i s Díwarr, celí nadšení, že od nich něco chceme.

„Olízat. Kompletně!“ přál si Denis.

„Ohleduplně?“ dotazoval se Artanna.

„Sentu jak nejvíc můžeš!“

Naše šelmy ovládají systém péče o mláďata, k němuž patří taky masáž jazykem. Zdravé části těla masírují celkem opatrně, ale běda, když narazí na nějaké napětí ve svalech; poznají to jediným dotykem svého citlivého jazyka a pak nepovolí, dokud to neuvedou do náležitého souladu. Člověk při tom obvykle dost trpí. Pokud se jim nepodaří najít nic v nepořádku, hledají dál, až najdou.

Jak se sluší, olizoval Artanna mne a Díwarr Denise. Zpočátku to bylo příjemné, pak se soustředil na únavu ve svalech, které jsem včera nejvíc namáhala. Řvala jsem bolestí, to se jim líbí a vždy je vydráždí ještě víc; podržel si mě packou, zatahoval sice drápy, ale občas mu vyjely. Denis má rád, když má holka po těle krvavé šrámy. Jemu Díwarr zaryla spáry dost hluboko do kůže; neprotestoval, je na to zvyklý z dětství od Dévi. Jen sténal, asi rozkoší.

„Obětuju tě Freyi, své Paní!“ vyhrožovala jsem mu.

„Kočce Freyi? Bezvadný!“ zajásal a dodal: „Stejně jsi její částečná expanze. Poznám to na tobě!“

„A že o tom nic nevím!“

„V každé ženě je kus kočkovité šelmy, říká táta. Od teďka obětuj Freyi vše, čeho se dotkneš...“

Pokoušela jsem se si to představit, ale nemělo to šanci, dokud mě bude ta skvrnitá bestie týrat. Konečně dospěl k názoru, že už stačilo; olízl si spokojeně vousy a lehl si vedle nás.

„Nepůjdem konečně taky ven?“ otázala jsem se.

„Ale jo, rád; taky mám docela hlad. Stihnem snídani, co myslíš?“

Nestihli jsme, ale oni nám něco nechali. A samozřejmě každý, kdo nás uviděl, měl spoustu komentářů. Ty od mladých se mi docela líbily, byly k věci a naznačovaly, že by se rádi připojili ke hře. Staří možná taky, ale na ty jsem neměla náladu.

Denis se cpal; vždycky jí s chutí. V našem rodu nemají rádi chudáčky, co si jenom uzobnou a nic jim nechutná. Taky jsem měla hlad, ale během jídla usilovně promýšlela jeden rozpor: na jedné straně bych měla chuť vyzkoušet si hry ve větší partě, (kamarádky o tom vykládají různé nádherné věci), na druhé bych nerada půjčovala Denise nějaké jiné holce. Nevíte, jak to sladit dohromady?

Denis si ničeho nevšímal, nepocítila jsem, že by mi sondoval myšlenky nebo se vůbec nějak zajímal o moje pocity. Spíš se ptal, co dělají ostatní; byli právě na stavbě paláce a pokračovali na fasádě. Rozhodli jsme se jít za nimi, při práci bývá legrace.

Tam nás uvítali s ještě větším nadšením; hned na nás uspořádali honičku s cílem

1.) nás co nejvíc zmazat;

2.) způsobit nám nějakou vzrušující bolest.

Samozřejmě jsme to začali oplácet; po nějaké době se naštval Charry a začal nám sprostě nadávat, což všechny rozesmálo. Ale pracovali jsme taky, občas nás nechali, abychom ztratili ostražitost.

Spousta vtipů a komentářů se týkala našich vlasů. Připadalo mi, že každý jen čeká, až se ostříháme a mnozí se chystali připojit, ačkoliv na mou duši nechápu, proč s tím museli čekat na nás. Já samozřejmě znám všechny poučky, jak se obětují vlasy v kterých případech a taky chci, aby to bylo s co největší parádou; ale co je do toho široké veřejnosti?

Během času začal Denis projevovat jakýsi nepokoj. Nechápala jsem to, ale šelmy to zjistily dřív a začaly ho sledovat, připraveny splnit jakýkoliv rozkaz na první požádání. Obvykle nejsou tak rychlé a ochotné. Denis začal bloumat po areálu od ničeho k ničemu, občas se zastavil a zíral na nějaký kus prkna, potřásl hlavou a šel dál. Na dotazy nereagoval vůbec nebo se zpožděním. Znenadání k nám přiběhl leopard Tannarr, podíval se na Denise, švihl oháňkou a zas odběhl. Za chvilku se přiřítil tygr Aflargeo a v zubech svíral nejzničenější kožený kufřík, jaký jsem kdy viděla. Denis si všiml, ale neřekl nic. Až Tannarr přinesl dřevěnou desku, asi metr krát metr; Denis ji vzal do ruky, prohlížel a hladil, dokonce očichával. Až řekl: „Jo.“

To už mi došlo, co se chystá. Kdysi dávno nádherně maloval, ale už dlouho ne, leda kreslil tužkou na přání kamarádů. Kufřík byl plný barev a štětců, taky tam byly nožíky a špachtle, všechno už to zašlo a barvy vyschly, ale Artanna se přihnal s plechovkou terpentýnu a Díwarr s olejem na ředění, Denis si klekl a začal pracovat. Napadlo mi ho nerušit, ale řekl: „Zůstaň tady!“

Začal pracovat; ani na okamžik ho nenapadlo nakreslit si nějakou předlohu, začal hned olejovými barvami a od červené. Aby zjistil správný odstín, vyzkoušel si to na mně a nejvíc se mu zalíbila moje prsa, ačkoliv se musím přiznat, že jsou dost malá. Štětec, který použil na některou barvu, ale zrovna ho nepotřeboval, mi dával podržet. Kromě štětce používal též prsty a když potřeboval větší množství barvy, dřevěnou či plechovou špachtli, zlámaný nůž, cokoliv. Špinavé prsty si otíral taky o mne nebo o kteroukoliv šelmu v dosahu. Při práci si něco brumlal, prozpěvoval, vrčel, občas se zarazil, obrátil oči do nikam a chvíli tak zůstal; pak se dal do práce o to rychleji. Jednou se mu něco nezdálo – vrhl se ke stěně a začal si o ni otloukat hlavu se vzteklým vrčením. Polekala jsem se, ale včas toho nechal; jen z rozraženého obočí mu tekla krev a Díwarr mu ji olízala.

Konečně jsem poznala, co maluje: bohyni Freyu na válečném voze taženém kočkami, ale nebyla to Freya, byla jsem to já, jenže daleko krásnější než jsem kdy byla ve skutečnosti. Například vlasy měla tak dva metry dlouhé, vlály za ní jako plamen. Měla válečné brnění, karmínově rudý pancíř na prsou, plechy na rukou a nohou, ale odhalený klín s rezavou čupřinou, tak dlouhou a výraznou, že ji mohla mít sepnutou zářivou stříbrnou hvězdičkou. Jejích koček bylo šest, každá jinak barevná, všechny pořádně velké a zdobené nádhernými šperky. Cenily velké dravčí zuby a vypadaly, že nepřítel by setkání s nimi nepřežil. A kdyby ano, přál by si být radši mrtev.

Když maloval bouřkové nebe v pozadí, nepadl mu včas do ruky správný štětec. Pomohl si; namočil do barvy špičku oháňky Díwarr, obraz položil na zem a klekl si k tomu. Díwarr si nechala líbit, aby jí škubal ocasem, jenom trochu vrčela. Artanna se taky nabízel ku pomoci, Denis se zasmál a použil jeho ocas na terén pod koly vozu, neurčitě šedožlutý.

Když skončil, byli jsme od barev všichni, ale nejvíc já. Denis poodstoupil a zíral na obraz, jako by ho viděl poprvé. Působil dojmem člověka, který se vynořuje z hluboké vody; rozhlédl se po nás, usmál se a potom na mně ještě chvilku maloval, tentokrát zcela záměrně. Znovu si prohlédl obraz a byl asi spokojen. Vztáhl ruce a z prstů mu zasršela energie; už jsem slyšela termín zafixovat, ale poprvé jsem to viděla v činnosti. Od teď se už nezmění, leda hrubým násilím.

Divili byste se, kolik lidí čekalo, co z toho bude. Například i císařovna Diana; prohlédla si ho, sevřela Denise v náručí a začala ho líbat. Hned potom objímala mě a všechny nás chválila. Denisovi to bylo jedno. Od zafixování působil jako polomrtvý; na chvíli si sedl, pak dokonce lehl. Kočky ho začaly olizovat, každá z jedné strany; po masáži se zvedl, nikoho si nevšímal, odvlekl se do divoké zahrady za palácem, tam se složil na zem a usnul; Díwarr sotva stačila mu nabídnout vlastní kožich jako lůžko. Artanna se nabídl mně, ale nebyla jsem unavená.

Vyšla jsem ven mezi mládež. Barvy, o kterých jsem byla umatlaná, byly ještě mokré, takže spousta lidí na mne sahala, mazali si prsty a pomalovávali se. Všichni se rádi malujeme, ale použít Denisovy barvy by se neodvážili, tak to zkoušeli takhle. Zjistila jsem, že jsem asi významná osobnost; pozvali mě k ohni, nabídli mi bylinkový odvar a něco k jídlu. Od snídaně jsme nic nejedli a měla jsem docela hlad; doma mi stále něco cpali, co jsem nechtěla, tady bych jedla pořád.

Pokračovali v diskusi ohledně výzdoby těla. Hodně aktuální v mé situaci! Byli zvědaví na můj názor a já byla nucena přiznat, že nemám tušení, o co jde. Tak mi to stručně vysvětlili.

Císařovna Diana totiž vydala kategorický zákaz jakéhokoliv trvalého zdobení obličeje. S tím souhlasila celá rada, včetně vévodkyně Veroniky, která si při svatbě s Lobem nechala vytetovat na lícní kosti řádku teček dle zvyku Tuáregů. Důvod Dianina rozhodnutí? Není to zvykem ve světě a kdybychom se někam vypravili, naši bojovníci by byli hned k poznání. No dobře, to se dá přijmout; proč tedy nikam nevyrážíme? Spousta kluků a některé dívky jsou ochotni přestrojit se za cokoliv, zapřít svoje názory, vyrazit do světa a tam se dlouhodobě skrývat, cokoliv předstírat a vůbec; ale ať už to sakra začne!

Jiní dali průchod svému vzdělání a pilně bádali v knihách. Tak snadno zjistili, že zákaz tetování v obličeji je veliká lež. Nebo snad není zvykem japonských Ainů tetovat si na modro rozsáhlou plochu kolem úst? Nejsou v Polynésii bojovníci tím významnější, čím víc mají tetování? Neexistuje v pralesích Peru kmen Matses, který uctívá jaguáry a dává to najevo tím, že bojovníci si kolem úst vytetují tlamu šelmy i s tesáky, do spodního rtu zasadí mocné špičaté zuby, do nosu péřové ozdoby jako jaguáří vousy...

Když to řekli, Diana se pokoušela vysvětlit, že se jedná o zvyky malých izolovaných skupin. Cha cha cha! Sama říkáš, že žádná kultura není nadřazena jiné; je snad společnost bílých významnější, protože je jich víc než Indiánů? My bojovníci si moc dobře pamatujeme tvoje přednášky o kulturách starého Řecka, Říma, Egypta, Kartága, Féničanů, Keltů, Mohedžodára a Harappy... Nebo snad chceš říct, že jsi nám to neříkala správně?

Nevytváříme svébytnou kulturu Arminu, která není totožná s jakoukoliv jinou? Neplatí už, že můžeme přijmout inspiraci od kohokoliv, ale měli bychom ji tvořivě zpracovat a ustanovit vlastní variantu? Je samozřejmé, že svět s tím nebude souhlasit; ani to nečekáme, ale budeme se snažit prosadit svoje názory. Jaká je k tomu lepší příležitost než nouze, v níž se ocitl řád? Jen je nechejme ještě chvilku podusit ve vlastní šťávě a budou jim dobří i naši válečníci z řádu Tygrů, Jaguárů, Leopardů...

Pozor: řád Tygra nemá nic společného s Tygří Legií, ta je samostatný Templářský řád tygrů a jejich příbuzných. Řád Tygra tvoří lidé, kteří se snaží vypadat a bojovat co nejvíc jako tygři. Je jich asi padesát a někteří se odvažují porušit všechny zákazy. Nějaké tygří pruhy po těle má každý, dokonce i malé děti, které se narodily tady v Arminu. Čím víc a nápadnější, tím lépe.

Začíná se od páteře; Tygři tam mají výrazný černý pruh, od něhož vycházejí tu silnější, tu slabší proužky přes plece až na břicho, které je celkem bez kresby. Velmi výrazná je však kresba na prsou; lidé využívají tohoto místa k vyznačení rodových znaků, případně symbolů moci. Samozřejmě, stavba těla člověka se liší od tygří; vadí to něčemu? Pruhy na zádech, rukou a nohou musí být pěkně výrazné; při slavnostech se nosí dokonce umělý ocas, původně skutečně tygří, připevněný ke zlatým kroužkům vsazeným do kůže na konci zad.

Tygr má krásné uši s bílými zrcátky vzadu, která slouží pro signalizaci jeho nálady. Tygři, sloužící jako strážní v řádu, si v Evropě zvykli nosit nápadné náušnice, převážně ze zlata a drahokamů. Dobrý důvod, aby si lidé narvali do uší vše, co je technicky možné. To už naráží na zákazy a příkazy, ale ani Dianiny dvorní dámy nemají takovou představivost, aby mohly předvídat všechny varianty. Navíc mnohé z nich...

Tygr pohrdá bolestí. Lidští Tygři to dávají najevo soustavným vylepšováním svého vzhledu; napřed tetováním, potom výzdobou uší a když už to víc nejde, pokračují dál. Cení se vynalézavost. Existuje hranice, jejíž překročení znamená nevrátit se už nikdy zpět; jakmile dojde k prvnímu zásahu na tváři. Odvážili se toho zatím jen čtyři, ale...

Arminští tygři se liší od Zelenookých drobnými detaily; jedním je výrazná černá skvrnka na kořeni nosu nad očima, která připomíná tilak oddaných Višnua. Tuto ozdobu si někteří kreslí každý den a všichni o svátcích; ti čtyři se však odvážili nechat si ji vytetovat na trvalo. Tím překročili hranici a stalo se nedůležitým, co následovalo: uprostřed tilaku znak Třetího oka, pruhy pod očima, na tvářích, tesáky z koutku úst pod bradu. Nyní mají na obličeji kompletní tygří masku; celé tělo je tím pokryto posvátnými znaky.

Bojovníci Tygrů se zabývají pouze dvěma činnostmi: meditacemi a bojem, do něhož patří lov zvěře. Všichni jedí maso, které obětují, dokonce dvakrát: poprvé ten, kdo zvíře zabije, odevzdává jeho život Velkému Tygrovi jako dar; podruhé jsou pokrmy, které se z masa vytvoří, předkládány na oltář jejich Ochráncům. Druhé obětování provádějí zpravidla ženy.

Zasvěcených Tygřic je mnohem méně než Tygrů. Není námitek, aby Tygr měl za manželku dívku, která s lóží nemá nic společného, dokonce s jeho počínáním nemusí souhlasit. Na druhé straně je kontakt s Tygrem požehnáním pro každého, takže příkazy doporučují milovat se s co nejvíce ženami a způsobit, aby se narodilo dítě. Je určitá naděje, že se rozvzpomene na dědictví svého otce, i když jej nikdy neuvidí; správný Tygr totiž o potomky jeví minimální zájem. Je-li přítomen v Sídle, samozřejmě má přehled, které děti by mohly být jeho a prokazuje jim péči, ale to z vrozené dobromyslnosti. Pokud o dětech neví, pochopitelně se nezajímá.

Existuje přesvědčení, že v určitém období života se samovolně upamatují na vzácné genetické dědictví svého otce. Pak (k hrůze rodičů) začnou hledat Poznání a posléze je najdou, připojí se k Řádu Tygra, projdou Duchovním Zrozením (čili Probuzením) a tak. Tygři pro to dělají co se dá, přesvědčují o své pravdě každého, koho dokážou přemoci. Z téhož důvodu se pilně cvičí v boji a touží prokázat to před nepřáteli.

Neboť ó běda, existují též jiné lóže, početně ještě slabší, ale se špičkovými bojovníky, uctívajícími jiný totem. Samozřejmě používají bojové techniky, vycházející z činnosti těch zvířat, to ale dělali i předtím. Všichni se rádi vzájemně navštěvují, hlavně o slavnostech, kdy pořádají různé bojové hry. Nejoblíbenější je získat něco z majetku nepřítele; zejména posvátné předměty, což jsou téměř všechny. Ve skutečnosti je nepotřebuje jedna ani druhá strana, obvykle jsou vystaveny v chrámové místnosti jako trofej, ale příběhy, jak je kdo získal, jsou rozhodně zajímavé.

A ještě jeden nádherný sport: krádeže žen. Většina lovců považuje ženu za svůj majetek a nijak přemrštěně o ni nepečuje; dokud neprojeví zájem někdo druhý. Tehdy dojde k boji, nelítostnému a tvrdému, kdy každý povolí uzdu svým vášním. Též dámy se přiměřeně zapojují, pyšné, že jsou středem pozornosti. Jsou dvě možnosti, jak ženu získat: ukrást nebo znásilnit přímo v Sídle. Čím mladší, krásnější a výše postavená dívka, tím větší sláva pro uchvatitele a pohana pro původního vlastníka.

Staří se pokoušejí vysvětlit, že znásilnění ženy je zločin proti Bohu i lidem. Málokdo to chápe; znásilnění je přirozený důsledek toho, že dívka zůstane bez dozoru na cizím území. Sotva opustí ochrannou péči společenství, může být kdykoliv svedena či získána násilím; obvykle kombinací obojího. Většina děvčat to však nepovažuje za takovou hrůzu, jak se říká; samozřejmě se brání, ale intenzita obrany kolísá dle toho, jak se jim útočník líbí.

Samozřejmě výjimku tvoří dívky aktivně zamilované; ale na ty se obvykle neútočí, jejich partner bývá poblíž a hlídá. Z toho také vyplývá, že ačkoliv prozatím jsem mimo nebezpečí, v krátké době se určitě někdo pokusí sebrat mne Denisovi; už jen proto, aby se proslavil. Zatím si nejsem jistá, zda mi to bude vadit.

Speciální zábava je, když má holka podnikavého staršího bráchu. Ten má totiž tendenci s ní všelijak kšeftovat, provdávat ji za svoje spojence, vyměňovat za jiné dívky pro svou potřebu atd. Takové se může stát, že je náhle z ničeho nic odvedena na druhý konec země a nucena žít v kmeni, kde nikoho nezná, místní zvyklosti nechápe a tak; rozhodně se nenudí. Přestože oficiálně mluví jinak, většina holek se toho bojí jako pes špeku.

Protože, řekněme si pravdu: doma to není nic moc. Když je holka mladá, samozřejmě kluci jeví zájem; pak ji ochutnají a už je jim fuk, mají spoustu vlastních záležitostí. A když probíráme možné partnery, musíme si přiznat, že nevyhovuje téměř žádný. Vždy je ale možno snít o někom cizím, kdo je krásnější, chytřejší, zábavnější, zamiluje se do nás...

Já tedy měla štěstí, získala jsem Denise. Ale kdoví, jak mi to dlouho vydrží; to mám po zbytek života sedět doma, pečovat o děti a vyzvídat, kde se ten můj potuluje a co dělá?

A tak díky Bohu, že existuje Veronika a její pohostinný dům. Když mi bude hodně smutno, můžu tam kdykoliv přijet a mám značnou naději, že se tam postupně úspěšně provdám za větší počet mužů, kteří mi budou sympatičtí. Třeba i za některé, co se mi zrovna líbit nebudou, ale zas možná budou něčím zajímaví... A možná se najde někdo, s kým by se dalo příjemně prožít život nebo aspoň jeho část. Rozhodopádně se budoucnosti neobávám.

Všeobecně se pracovalo, ale já té práce moc neudělala. Možná bych to měla aspoň předstírat? Ale ne, postupem času za mnou chodili různí kamarádi (zcela neznámí) a vyzvídali, co mám v úmyslu a co chystá Denis. Když jsem řekla pravdu, že nevím, začali dávat různé návrhy. Všechny směřovaly k tomu, abychom založili vlastní sektu nebo bojové sdružení a odtrhli se ode všeho dosavadního. Já na to koukala nechápavě, ale nevěřili mi. Připouštěli, že první fáze bude oficiální potvrzení sňatku, to jako ostříhání vlasů. Potom se ukáže.

Pak se stal zázrak: přišla mezi nás Valérie. Oficiálně trochu také pracovat; každý předstíral, že jí to věří. Skutečně prošla celou stavbu a umístila se k míchání malty, i sem tam přiložila ruku k dílu, až byla dekorativně zmazána. Podstatně víc dovolila se umazat svým dětem; pěkní rošťáci, to musím ocenit.

Dokud se skutečně pracovalo, s aktivitou to moc nepřeháněla; když jsme usedli ke svačině, velmi laskavě dovolila každému, aby byl v její blízkosti a případně položil nějakou otázku. Tak milá pokaždé není; ačkoliv mne si v podstatě nijak nevšímala, měla jsem podezření, že jede po nás.

Skoro každý, kdo žije v blízkosti dvora, se zabývá aspoň trochu magií, takže otázky jen pršely a byly většinou dost rozumné. Odpovědi už méně; dobrá čarodějka odpoví sice na cokoliv, ale málokdo si z toho vybere něco užitečného. Dnes však byla opravdu mimořádně milá, odpovídala vlídně a tak konkrétně, jak už dlouho ne. Málem veřejnost rozmazlovala! Já netvrdím, že Valérie je nějak zvlášť nafoukaná, ale rozhodně neztrácí čas a energii na diskuse s lidmi bez základních znalostí.

Teď odpovídala děvčatům na konkrétní otázky ohledně kosmetických oprav; jak jim v tom může pomoci Živý Oheň. V tu chvíli mi konečně došlo: čeká na chvíli, kdy ji někdo požádá o zapálení, aby se celá parta mohla vykoupat. Jí o nic nejde, ani dětem; zato já a Denis bychom rázem přišli o vlasy!

Denis se probral, přišel i s kočkami, svalil se na místo, které mu uvolnili, dostal misku sabdží ze všelijakých druhů zeleniny, mechanicky jedl a nic neříkal.

Valérie byla nucena použít tvrdší kalibr. Nevím přesně jak, ale zavedla diskusi ohledně Dračího dechu; to je energie ve formě pevné hmoty, dokonce snad živé, která se může jevit v různých podobách. Dá se vyvolat jistou elfskou mantrou, ale musí na to být předpoklady. Důležité je, že drak dokáže na požádání chrlit oheň.

Tuto skutečnost řekla Valérie asi třikrát, než někomu z dětí přišlo na mysl zeptat se, zda by to šlo ukázat.

„Ale jistě, proč ne?“ rozesmála se bezstarostně.

Denis zvedl hlavu. Vypadal pochybovačně.

„Ale kluci,“ ztišila Valérie hlas, „On takovej drak není žádný hodný zvířátko! Co kdyby chtěl někoho chytit?“

„Myslíš, že by nám ublížil?“

„To snad ne, to bych udržela pod kontrolou; ale jeho dech je žhavý a může chrlit plameny! Ošlehl by tě jako nic!“

„Mrtvý nebo živý oheň?“

„Živý drak, tak Živý Oheň.“

Denis po ní podruhé šlehl pohledem. Přehraboval se lžící ve své misce, jako kdyby mu najednou přestalo chutnat.

Pokud správně chápu situaci, Valérie se chystá poněkud překročit svoje pravomoci. Zajisté, WZ má právo si hrát; na požádání jiných může dokonce umění používat k pobavení party, dělat různé šaškárny a tak. Ale se Živým Ohněm, přímou expanzí Pánovy energie? Nedopustí se přestupku?

„Jen ať to zkusí! Já bych mu utekl!“ kasal se nějaký mladík.

„Aby ty ses nevytahoval!“ zakřikl ho dívčí hlas.

„Nevěříš? Valérie, pusť na nás draka; předvedu názorně!“

„To nejde. To bych musela sama... proměnit se v draka!“

„Tak to udělej, ne? Nebo to nedokážeš?“

Valérie kývla na souhlas. „Když dovolíte, pro jednoduchost bych poskytla drobné vysvětlení. Žádný drak tu ve skutečnosti nebude; je to jen iluzorní představa, způsobím, že budete vidět moje tělo jako tělo draka, chápete?“

„No jasně! Tak už ho pusť!“

„Hele kluci, jestli chcete na toho draka uspořádat lov...“ to se ozvala zas ta dívka, „Já říkám, buďte hodně opatrný...“

„Lov na draka? To by nás v životě nenapadlo!“

„Zvlášť když toho draka bude dělat Valérie! Nejsme blázni!“

„Jestli chcete, zkuste to! Ale budu se bránit!“

„Ohněm?“ zeptal se Denis lhostejně.

Valérie se po něm ohlédla: „Spousta lidí je tu upatlaných od malty, až hamba! Jestli se někdo nechce zdlouhavě umývat...“

Bodejť by nebyli celí umatlaní, když čas od času potápěli do kádí vyhlédnuté oběti, zvlášť holky. Tak nastala roztržka, zatím pouze slovní, ježto od jídla se nikomu nechtělo zvedat. Někteří byli proti, zvláště ti, co zatím měli dlouhé vlasy. Postupně se ale dohodli: až bude po jídle, zahrají si na volném prostranství dole u řeky a spojí to s koupáním a odpočinkem.

Denis se k problému nevyjádřil nijak; následovala jsem jeho příkladu, jen se usmívala. O náš názor taky nikdo nestál, snad kromě Valérie, ale ta si dávala dobrý pozor, aby neprojevila žádné osobní stanovisko. Vyhýbat se přímému střetnutí je taky pěkná hra; zatím se ji učím, ale jde mi to!

Spíš jsem přemýšlela, oč jí jde. Samozřejmě o nás, ale proč, za jakým účelem, k čemu nás chce využít? Poznali bychom to okamžitě, kdybychom se podrobili; určitě by to bylo krásné a nepochybně to dřív či později uděláme, ale kouzlo hry je taky v tom, že se nějakou dobu můžeme bránit.

Denis se tvářil neutrálně a zajímal se převážně o své sabdží. Pokud vůbec něco někomu říkal, tak bezvýznamné hlouposti; avšak mně bylo jasné, že se o něco snaží, nejspíš proti Valérii. Ne, že by ti dva proti sobě něco měli, ale není hezká hra zkoušet si proniknout do mysli tak, aby to soupeř nepoznal? Jsou oba dost schopní, aby takový kontakt postřehli, ale bojovníci spolu trénují, ne?

Nikdo nedostal nikoho, jen mě začala bolet hlava a Denis byl nucen mi ji odstínit. V tom randálu si nás nikdo nevšímal, FF vyzývali Valérii ke hře a pokřikovali, aby už šla k řece. Opravdu tam odešla a většina s ní, zatímco Denis zůstal klidně sedět, pochutnával si na smažených květákových pakorách a tvářil se, že mimo jídla ho nezajímá absolutně nic. Tak jsem řekla:

„Kdybys měl málo energie a potřeboval moji, tak si řekni!“

Chvilku mu trvalo, než to pochopil a zvedl hlavu.

„Neblázni, Sento! Zrovna teď?“

„No – a kdy?“

Pohlížel na mne a usmíval se. Má velice modré oči.

„Myslíš to vážně?“ řekl konečně, „Jsi ochotná něco... vydržet?“

Zaváhala jsem, jeho hlas zněl dost vážně, ale pak mi nezbylo než říct: „Když to nabízím...“

Ještě mu zbývaly dvě pakory a kupka zeleninového salátu. Zvolna jedl, soustředěně žvýkal, jako by na světě neexistovalo nic důležitějšího. Ale pod kůží na hlavě se mi počaly probouzet elektrické vibrace a znepokojivě svědily; už se nemůžu dočkat, až se zbavím hřívy, abych si mohla hlavu masírovat. Takový pocit má obvykle jasný význam: někdo blízko tebe koncentruje energii, aby jí mohl k něčemu použít.

„Nejdřív necháme Valérii pohrát.“ rozhodl.

Ta zatím řádila dole u řeky. Přihlíželi jsme z terasy; napřed jí narostla křídla, pak se prodloužily ruce a nohy a narostly na nich dlouhé spáry; na hadím krku se vznášela pyšná hlava, z níž pravidelně unikal kouř a pára. Kůže se změnila ve zlaté šupiny; byla skutečně nádherný drak, ani Denis by nesvedl lepšího.

Děti zajásaly a vrhly se na ni. Okamžitě je uvítala mohutným zášlehem Ohně; koho dostihla, na tom chytla špína i všecko, co na sobě měl. Mnozí si s potěšením nechali spálit vlasy, ale další se chránili přijít k ní na nebezpečnou vzdálenost; a pokud jí šlo o mne a Denise, nám ani nenapadlo tam chodit. Nějakou sílu určitě nasbírala, ale nebylo to to, co chtěla.

Valériina hra mne zaujala natolik, že jsem na okamžik přestala sledovat, co podniká Denis. Právě v ten moment se mne zmocnil; určitě schválně. Co dělal s mým tělem, se mi líbilo, ale zároveň se mi propálil mozkem až do...

Já teď budu kecat naprostý pitomosti. Hele, berte mě prosím vás s rezervou! Já nejsem Kočka Freya, jeho miláček už dlouhá léta; on mě jen donutil, abych se jí v tu chvíli stala. Zmocnil se Freyi, nejmilostnější ze všech bohyň Severu; přes ni vstupoval na soukromá území dalších: Baldura, Thora, až se odvážil dokonce k trůnu samého Odina! Viděla jsem Otce bohů v jeho strašlivé podobě, dokonce i jeho vlky, Fenrirovy syny; sotva jsem na to pomyslela, spatřila jsem i vlka Fenrira, nejhrozivější, nejničivější bytost Ősgardu. Lehl mi k nohám, nechal se hladit a olizoval mi chodidla. Lechtalo to, ale já se nemohla podrbat ani ohnat, Denis nedovolil.

Jak chcete, abych vám popisovala bohy? Nemám ráda všelijaké hloupé popisy, tak To budu nazývat Mocí. Absolutní Moc vytvořila různé své součásti jako Odina, Thora, Lokiho a jiné; ty všechny jsem viděla a taky to, jak Denis dosáhl zviditelnění proudů energie, co si s nimi vyměňoval. Užasli nad jeho neskonalou drzostí a pobavila je, takže s ním jednali vlídně; i nápad obětovat mne jim připadal zábavný. Jsou bojovníci jako my, nejrůznější hry přímo milují.

A Denis od nich vysál, co se dalo; to vše vzápětí vrhl na Valérii, která nic netušila a hrála si s dětmi. Když ji zasáhla ta obrovská vlna energie, zařvala bolestí a vztekem; ale okamžitě přišla k sobě aspoň natolik, aby si řekla o pomoc. Přivolala ku pomoci nádhernou Paní Ištar, kterou Denis miluje stejně jako Freyu a mám určité pochybnosti, zda jsou dvě osoby nebo jedna ve dvou podobách. V každém případě se Valérie změnila na okřídlenou lvici a vrhla se proti nám; Denis po ní okamžitě vzplanul touhou a vypadalo to, že ho dostane, ale já proti ní vystartovala hned vzápětí a protože jsem taky kočkovitá šelma, už jsme se rvaly, až z nás lítaly chlupy. Samozřejmě jsem dostala na kožich, ale Denis stačil během té doby srovnat svou E bilanci do té míry, že se pak ubránil. Nevylučuji, že byl nucen začít vzývat svoje indické bohy; trochu jsem vypadla ze hry.

Vím jenom, když se srazily dvě vlny jejich energie, vzniklo z toho obrovské přepětí. Ta vlna se nehodila na nic, taky Denis neměl žádnou snahu s ní něco dělat, ale Valérie ji hbitě usměrnila napřed do městské nemocnice v Kingtownu a když energie prošla všemi přítomnými a stále jí bylo až moc, vyhlédla si kdesi v Rangúnu chudinskou čtvrť a v ní špitál, kde prošla těla všech pacientů a většinu okamžitě uzdravila. Protože zároveň vyléčila chronické střevní potíže pana primáře, zajásal a raději nikam nehlásil, co se kolem něj děje.

Tehdy jsem si uvědomila, že bolest, kterou prožívám, se stává nesnesitelnou; Denis to nevnímal nebo mu to bylo fuk, dokud jsem se mu nezahryzla do ramene, až vytryskla krev.

„Ty idiote!“ ječela jsem na něj, „Nech mě, chceš mě zabít?“

Zase mu chvilku trvalo, než přišel k sobě. Pak se jeho oči soustředily a on si uvědomil, co se s ním děje.

„Klid, mám to pod kontrolou!“ řekl konejšivě, „A co, bylo by to tak zlý, opustit při tom tělo?“

„Nevím. Jenom tě strašně nenávidím!“ vmetla jsem mu do ksichtu.

Smál se. Obvykle jiné reakce nemá.

Doběhla k nám Valérie, rozzářená jako sluníčko.

„Teda Denisi, ty válíš! Málem jsi mě dostal!“

„Ještě jsem nedohrál! Teda, pro dnešek jo, ale...“

„Ty se opovážíš pokračovat? Už tam na tebe budou připravený...“

„Já vím...“

„Ty šašku počmáranej! Když se jim to nebude líbit, můžou tě zabít, jako ty zaplácneš komára! A to tvoje kotě s tebou!“

„Já to vím a Sentu jsem jim předhodil jako oběť. Jestli si zítra netroufne, tak nic, ale...“

„A co bych si netroufla?“ odsekla jsem, „A proč až zítra?“

„Nerozvážná mládež!“ šklebila se Valérie, „Chceš tím říct, že když si tě vezme, riskuje život?“

„Chci říct tohle: když si vezmu některou živou bytost, propojím ji tím s vyššími sférami stejně jistě, jako bych ji obětoval na oltáři. Právě jsem se přesvědčil, že to umím a budu dělat, dokud budu zvládat. Život a smrt můj i mých žen není v mé moci – záleží na božstvech, navíc v té podobě, v jaké se jim budou chtít milostivě zjevit. Jsem si vědom, že každá holka šíleně riskuje, když si mne vezme. Taky to žádné nebudu tajit. Jestli se bojí, tak ať se mi vyhýbá!“

„Pěkně voraženej, co?“ smála se Valérie.

„Konečně nějaká pěkná hra!“ vmetla jsem jí do ksichtu.

Usmívala se. Neřekla nic, ale já si umím přečíst, že se jí chce vyslovit: 'Vemte mě do hry!'

A mně se chtělo říct: 'Ani nápad! Každou jinou, ale tebe ne!'

Nahlas jsem to ovšem neřekla, protože ona by se zeptala, proč. Jak jí mám vysvětlit, že se jí bojím? Půjčím Denise kterékoliv kamarádce, připojím se k nim a budu si hrát i s ní, určitě se nám to bude líbit. Ale Valérie... od chvíle, kdy se s ní spojí, už nebude můj!

'Už je můj!' řekla mi očima, 'I ty už jsi moje...'

„Já tě nenávidím!“ vybuchla jsem.

„To je v pořádku. To je součást hry...“

Denis neříkal nic, ani jeho myšlenky nebyly čitelné; pouze se usmíval. Valérie do něj zabodla pohled svých černých očí a chvíli jimi jiskřila, ale ani tak nic nezvládla. Pořád se usmíval.

„Tak parádní představení, jako bylo včera, si zaslouží reprízu!“ řekla konečně nahlas, „Uvažovali jste o tom?“

Denis řekl: „Jak by sis ji představovala?“

A Valérie: „Tak, aby se pobavili všichni.“

Chvíli se přetlačovali očima; na mne jako by zapomněli.

„Pustíš ze řetězu svoje draky?“ otázal se Denis.

„Ne. Ty je pustíš.“

„Myslíš, že je to bezpečné?“

„Není. Proto tě do toho chci navézt.“

Teprve teď se ohlédl po mně.

„Ano, ona si to odnese taky.“ souhlasila Valérie.

„Hm... to si musím rozmyslet!“

„Už sis rozmyslel. Teď jde jen o to překonat strach...“

Opět dlouho zápasili očima. Pak Denis prohrál. Valérie už neřekla nic, jen se usmála a odkráčela. On zůstal stát a připadalo mi, že se chvěje. Dokonce jsem se odvážila se jej dotknout.

„Drž mě pevně, Sento...“ zašeptal, „Nebo ti uletím...“

„O co se hraje?“ zeptala jsem se velmi tiše, ale slyšel to.

„Chce uspořádat velké parádní představení. Chce, abych při něm rozpoutal pořádnou vlnu energie a připojil všechny ostatní. Ona ji potom stáhne a na něco použije. Nevím přesně, na co; ale pokud můžu odhadnout, pošle ji... ach, ne! Proboha...“

Náhle se zděsil ještě víc; něco mu došlo. „Valérie nemá rozum!“ vykřikoval, „Už chápu: chce ji dát Mariovi a vyřídit jeho záležitosti! Ještě pořád ho má tak ráda, že to riskne!“

„K čemu ji použije Mario?“

„Je otázka, zda o tom vůbec ví. Určitě by byl proti, kdybych se ho zeptal, ale... přišel kvůli tomu. Tak je to v řádu vždycky: když selže síla zbraní, použijeme magie, ačkoliv dobře víme, že tím způsobíme spoustu dalších problémů...“

„Nevím přesně, o čem mluvíš; ale začínám se bát.“

„Zcela správně. Je čeho. Zbytková energie vždycky nadělá škody.“

„Nechceš mi to vysvětlit?“

„Asi budu muset. Co soudíš o orgiích?“

„Docela ráda bych se nějakých zúčastnila.“

„Budeš mít možnost. Dneska večer.“

Objala jsem ho. Cítila jsem, jak se moje tělo začíná těšit; což mu neušlo a taky mu začalo prudčeji bušit srdce.

„Slavnost v kvalitě vášně,“ pronášel s očima upřenýma kamsi v nenávratno, „Mystéria k poctě divokých božstev... uvolnění všech zákonů a nařízení! Povolení všeho, co způsobí energetické vzepětí a nakrmí draky... ty pak pošle proti nepřátelům!“

„A to je pravda, nebo se to tak jen říká?“

„To je původní účel, proč se čas od času pořádají slavnosti za účasti množství lidu. Velké množství energie lze využít různě; a při orgiích jí vznikne pořádně!“ Podíval se na mne a ušklíbl se: „Tak co, už máš strach?“

„Jo. Je bezvadnej! Ještě mi něco řekni, ať se vyděsím!“

„Ona chce, abych podpořil všechno, nač lidé myslí, co se jim v noci zdá a na co ještě můžou přijít. Vyprovokovat je k většímu vzepětí... cokoliv jim poskytne vzrušení, všechno povzbudíme! Ať je to nádherné nebo hnusné, ona to nějak využije!“

„Jak přesně?“

„Uvidíš. Asi se ti to bude líbit.“

„Dokázal bys to bez Valérie?“

„Nevím, jestli bych to chtěl dokázat. Podřídím se, udělám, co si přeje a možná... nevím. Možná nad sebou ztratím kontrolu. Prý je to hezký zážitek, neovládat se. Ještě jsem to...“

Příjemně mě mrazilo v zádech. Chystaly se pěkně dravé hry!

„Já necouvnu, neboj se!“ ujistila jsem ho.

Koukl po mně přemýšlivě a škubl jedním ramenem.

„Ani kdyby šlo o život!“ dodala jsem.

„Neboj, to nepůjde. Naopak, bude to moc pěkné. Určitě...“

Tak jsem začala být přece jen trochu nervózní.

Za Denisem přišel Atanas Willenberg. „Poslouchej, povídá se, že chcete udělat reprízu toho vašeho představení. Šlo by to?“

„No... projednáváme to. Proč?“

„Víš asi, že jsem včera něco nahrával na fonograf a zajišťoval dokumentární fotografie. Nejradši bych to celý nahrál na film, ale to zatím... jak víš, technika je značně nespolehlivá...“

„Jo, chápu. Kde je problém?“

„Druhá část je nahraná poměrně dobře. Pouštěl jsem si to. První bohužel ve stavu naprosto ubohým. Kdyby to šlo znova...“

„Jo, šlo by.“

„Kromě toho... No víš... znám taky trochu Shakespeara. Mám obavy, že některý role jsou trochu... ošizený. Když už pořizujeme záznam pro budoucnost, chtělo by to... třeba Merkucio. Kdyby bylo možný, aby ho hrál někdo, kdo se dokáže naučit roli.“

„Bezva. Víš o někom takovým?“

Atanas se všelijak šklebil, drbal na pleši a tvářil nejistě.

„Tak mluv, ne? Ty to nebudeš, máš spoustu práce s nahráváním; tak s kým ses domluvil nebo koho podezříváš?“

„Napadl mne Artanna. Já vím, že...“

Denis se zarazil, chvilku se divil, ale pak se zasmál: „No, konečně proč ne? Nikde se neříká, že Merkucio byl člověk! Roli umí, slyšel jsem ho napovídat ostatním...“

„Tak to jsem rád. Slíbil, že bude vyslovovat velmi zřetelně, aby to můj fonograf mohl zachytit.“

Denis na okamžik rozostřil oči a zahleděl se do blba; pak se potměšile ušklíbl: „Když je to tak, měl bych další změnu: konečně vyhodit oba páry rodičů, tedy otce a Valérii a Veroniku s Lobem. Oficiálně proto, aby si odpočali a podívali na hru bez obtíží z čestné lóže; ve skutečnosti proto, že jsou mizerní herci a jediné, co je šlechtí, je jejich nadšení! Ale...“

„Souhlasím.“ řekl Atanas, „Dokonce jim to sám navrhnu...“

Pak se začali bavit o technických problémech; já šla pryč a když jsem se vrátila, zabýval se Denis už organizací dnešního představení. Všichni byli nadšení už předem.

Když Veronika a Valérie s ochotou a nadšením uvolnily místa, nebyl důvod, aby v roli setrvala Diana a Charry. Taky za ně to vzaly šelmy, za Charryho Vládce Reggio, Diana vypadla, protože tam stejně vévodkyně nemá co dělat. Spokojenost byla všeobecná.

Pro mne měl Denis jediný závažný úkol: nepřekážet. Poslušně jsem od něj odešla na útěkovou vzdálenost a tam vyčkávala, zda nebude potřebovat něco podat, podržet a tak. Velmi vhodný úkol pro každou ženu; doporučuji milým dámám zapřít svou hrdost a dát se na roli služky. Když bystře pozorujete okolí, dozvíte se často věci, že nestačíte koukat.

Třeba já měla pocit, že je tam s námi ještě někdo, kdo tam nemá rozhodně co dělat. Občas jsem se rozhlédla a přepočítala přítomné – byli v pořádku, každý měl nějaký účel a nikde nebyl nikdo navíc. Ten, kdo mi nějak vadil, stál za mými zády, ale když jsem se ohlédla, neviděla jsem ho. Rozumíte? Konečně mi to začalo docházet... ne čumět, vnímat!

Přestala jsem sledovat jednotlivá slova, věty a činnosti; soustředila jsem se na plynutí různých energií. Něco dělal Denis, něco Atanas, Artanna a další; třeba Artanna vytvářel tak mohutné E pole, že jsem nechápala. A vůbec, dělá to on? Když mi to došlo, začínalo se mi rozjasňovat: on to nedělá, nakontaktoval se na ducha sira Williama Shakespeara a přijímá od něj...

Jo, nechápete? Tak po lopatě: každá duše je vybavena tělem hmotným a astrálním. Hmotné tělo po krátké době (100 let) zaniká; ale když astrální tělo nějací lidé udržují na kontaktu, nedojde k reinkarnaci tak rychle, jak by si dotyčný přál. Staří Egypťané nebyli úplní pitomci: dokud existuje na světě něco, v čem by osoba mohla bydlet, zůstává tam. Může to být mumie, oblíbené předměty, ale taky výtvory dotyčného: knihy, obrazy, sochy... Je to důvod, proč lidé vytvářejí umělecká díla, ukládají sebe sama do svých nejlepších výtvorů a tím nutí další osoby i po letech vyslovovat své jméno. Každým vyslovením jména přibývá další důvod pro setrvání v tomto světě.

Je trochu blbý říkat duch. Indové označují tu složku člověka falešné Ego. No snad, ale já bych neřekla falešné, je to docela reálná osobnost, kterou někdo kdysi měl. Snad dočasné Ego? Pokud to byl moudrý člověk, v duchovním světě své znalosti ještě obohatil a dokáže ledacos; dokonce by si možná mohl vyhledat nové tělo a zrodit se znova jako svůj pokračovatel.

Wilda Shakespeare má v tom směru dost výrazný postavení. Je fůra lidí v Anglii i všude jinde, kdo neustále vyvolávají jeho ducha; ptají se většinou na všelijaký blbiny, on by jim docela rád odpověděl, ale pochopit, co vysvětluje duch, na to už musí být opravdu dobrý médium. Wilda se zajímá víc o adaptace svých her než o to, zda je Mary Shrawsburryová svému muži nevěrná nebo kam schoval dědeček Smith svoje úspory. Mimořádně ho přitahují netradiční adaptace; je herec, zvyklý všelijak měnit text dle potřeby, takže ho to neuráží ani nepřekvapuje. Ono taky z postavení ducha vypadají věci jinak než za živa.

No a tohohle Wildu si Artanna přizval na pomoc. Jak to dělal? Já bych vám to vysvětlit mohla, ale... kruci jak? Asi neumíte odchytit volně poletujícího ducha nějaký bytosti, co? Tak se za mnou někdy stavte, já vás to naučím. Mě to naučil Denis a jeho... hm, to bude problém. Zkrátka, v tu chvíli se okolo nás hemžily všelijaký osobnosti a žádaly o kontakt; vytvářelo to fůru zmatků, nikdo nevěděl, ke komu která patří a co je vůbec zač, nikdo na ně neměl čas ani vnímání, jenom já, ježto Denis mi dal pokyn bejt zticha a nevyrušovat.

Jo, nějaký duchy si taky přivedl s sebou Mario a jeho lidi. To je mimořádně komplikovaný, ježto některý my vnímáme jako dobrý a jiný jako zlý. Ve skutečnosti není nikdo dobrej ani zlej, je prostě tady a má něco na triku z minulejch zrození, ale to ještě není důvod ho soudit. Je vázanej na nějakou osobu nebo věc, jo! Spousta na Maria, kterej o tom ale neví nebo to odmítá uznat (spíš to druhý), tak vytváří další nesmyslný vazby. Valérii to hrozně štvalo; sama má taky svý kontakty, Mariovy jí do toho zasahovaly a působily zmatek. Jeden důvod, pro kterej chtěla uspořádat fiestu, je odeslání přebytečnejch duchů do patřičnýho místa... no, třeba hradu Grálu, když chcete.

Jednu tu Bytost jsem viděla... ne, vnímala častěji než jiné. Zkusím ji popsat: lidská postava, docela pěkná holka, kolem hlavy mohutné vlny energie místo vlasů... tvář až nepochopitelně něžná a krásná, veliké oči, ze kterých vyzařuje... co? Těžko říct, ale rozhodně obrovská síla. Když jsem se dívala dopředu, viděla jsem ji pořád za sebou (spíš koutkem oka, jako mihnoucí se stín). Chvilku jsem zkoušela si ji prohlídnout, ale nešlo to, dokud mi nenapadlo zavřít oči a... podřídit se jí.

Byla to nádhera. Nejdřív ty oči: obrovské, moudré, plné síly, zelené a zářivé jako smaragdy. Daleko zelenější, než mám já. Když na mne pohlédla, přímo jsem cítila energii, kterou do mne těma očima vlévá. Napadlo mi se trochu bránit, bohužel už pozdě; ona bez zábran prošla mým tělem, naplnila mne, stala se mnou a já jí. Cítila jsem, jak se mi ta její energie přelévá pod kůží, vlní se a vibruje, bylo to současně bolestivé a dráždivé, že bych vylezla po zdi; ale nikdy jsem nepoznala nic příjemnějšího. Vstoupila do mne; v té chvíli mi bylo docela fuk, kdo je a odkud sem přišla, je zkrátka tady a určitě sem patří, přišla mi pomáhat, chránit mne, působit mi rozkoš... zaskučela jsem jako malé štěně, když je někdo pohladí.

A to byl jen začátek. Když pochopila, že se mi to líbí, začala si se mnou hrát: procházela tělem a uváděla do dokonalého pořádku všechny vnitřní orgány. Jak vám mám popsat, když energie prochází přes vaše játra, ledviny, žaludek? Když v kostech vznikají vibrace, když se vaše krev přímo v žilách ohřeje téměř do nesnesitelna? Tohle všechno je pouhý popis, který nevystihuje skutečnost, nic ji nemůže vystihnout. Být v kontaktu s takovou Bytostí je nepopsatelná rozkoš.

A ještě: cítila jsem, že to není konec, jen brána do vyšších sfér. Ona ani zdaleka není nejvyšší, patří jen k vyspělým služebníkům. Ale může lidské bytosti otevřít bránu, zajistit spojení s kosmem včetně všech jeho energií. Když jsem se s ní spojila, jako by do mne kosmická energie vstupovala a naplnila mne; náhle jsem cítila ve vlastní mysli ty tisíce zvláštních bytostí, které obývají různé části vesmíru, všechny mne zdravily a vítaly, přály mi všechno dobré...

Denis postřehl zmatek ve mně, znepokojeně se ohlédl, ale právě se vášnivě hádal s ostatními a neměl chuť zjišťovat, co se mi stalo, zvlášť když jsem vypadala spokojeně. Nepotřebovala jsem jeho pomoc, smála jsem se možnosti, že by se do toho pletl. Právě jsem řešila jiný problém: Bytost mi vnikla do dělohy a tam zjišťovala, zda by se neměla usadit a přijmout tělo jako moje dcera. Nebo syn? Těžko říct, duše nemá pohlaví. Pocítila jsem otázku, zda to dovolím, zda si to přeju.

Neuvažovala jsem, koho to chci přijmout za své dítě. Jen toužila, aby žila ve mně, vyvíjela se, narodila, sála mléko z mých prsů... Ano, ať se to stane! A abych dokázala patřičné odhodlání, odhodlala jsem se dát oběť. Vím, co se sluší! Uchopila jsem do hrsti pramen vlasů z temene hlavy, uvolnila je z kořínků a zlehka vyškubla (to jsem se naučila od Valérie; jenom džinisté si vlasy vytrhávají násilím). Vztáhla jsem ruku s tím chomáčem, vyvolala Oheň a nechala je shořet.

[Jak jsem vyvolala Oheň, když jsem to nikdy předtím nedělala a podle všech zásad se mi to nemělo podařit? Nevím. Bylo to v té chvíli zapotřebí, tak jsem to prostě udělala. Šlo to.]

Při tom vzniklo tolik energie, že to nemohl Denis bez zájmu přejít. Nakontaktoval se na nás, a když si přečetl možnou totožnost mé kamarádky, trochu se zarazil a začal pátrat, kde se vzala a co chce. Ale nevyděsil se, má dobré vychování a nějaké duchy už asi potkal. Na okamžik se přestal věnovat své práci, složil jí poklonu a zašeptal pozdravnou mantru; ovšem dobře jsem věděla, že taky nemá tušení, s kým se setkal.

Pak ta Bytost zmizela nebo se snad stáhla do pozadí; zbyla po ní mohutná vlna energie, kterou teď vyzařovalo moje tělo. Cítila jsem, že bych dokázala neuvěřitelné věci; převrátit naruby celou zeměkouli, jen kdybych měla nějaký pevný bod. A stejným způsobem jiskřil Denis; cítila jsem to.

Od té chvíle jsem existovala ve stavu stupňujícího se vytržení. Jak to mám popsat? Bylo to něco mimo mne a zároveň ve mně; vše jsem vnímala, neměla problémy s přijímáním informací, ale ať se stalo cokoliv, bylo to jen na okraji mého zájmu. Smála jsem se všemu, co máme v úmyslu, nic z toho

nebylo důležité. Kdyby v té chvíli nadešla povinnost zemřít, taky bych se jen smála; není přece žádná smrt, jen bych opustila tělo a přešla okamžitě do jiného, jak bude zapotřebí. Narodila bych se někde v kosmu, v jiné podobě na jiném místě, ale co na tom záleží? Nikdo však po mně nechtěl, abych tohle pěkné mladé tělo opouštěla, naopak se očekávalo, že je budu využívat co nejlíp. Jistě, ráda! Kvůli tomu jsme snad tady!

Snad nejvýstižnější by bylo říct: nezvládnutelná chuť po stavu jednoty se všemi ostatními. Vnímala jsem myšlenky lidí kolem; také byli prosyceni tou energií, ale protože ji vnímali odlišně, vzrůstalo v nich sexuální vzrušení, touha milovat se s každým, kdo se jim zalíbí. Říkám otevřeně, ta touha byla větší u nás děvčat; a jsem na to pyšná! Jsme dokonalejší, vydržíme daleko víc než kluci; každá z nás byla toho večera přichystána poskytnout potěšení celému vesmíru! Ať se stalo cokoliv, vše to posilovalo: jídlo, nápoje, hudba, vtipy, pohledy, dotyky... Někteří už nevydrželi a zkoušeli to dopředu, ale i to posilovalo jejich chuť na další příjemné zážitky. Věděli jsme, že dnes to bude nádherné, tato noc skončí Velkým Sjednocením; těšili jsme se na to.

Pamatujete se, jak jsem Denisovi líčila svoje záměry ohledně chrámu, ve kterém bych chtěla být kněžkou? V té době jsem ještě neměla tušení, že se to vyřeší tak jednoduše samo; domnívala jsem se, že budu muset dělat něco pro realizaci, řídit obřady, dávat pokyny, posilovat chuť na lásku... Kdepak! Ta, kterou nazývám Bytost, zařídila všechno sama. Přitom byla ve mně i v ostatních, zachvátila nás svou extází a měla z toho potěšení. Věděla jsem to a byla šťastná.

Nějak se nám při tom zkrátil čas, nevnímala jsem. Někdo mi dal do ruky misku s jídlem, potom mi kdosi vynadal, že překážím, tak jsem šla z cesty, zatímco na jevišti se cosi připravovalo. Bylo tu čím dál víc diváků, kromě lidí a šelem taky různí duchové; já je viděla, jestli ostatní, to nevím. Nevadilo nám to; když jsem to někomu řekla, každý se smál. Kdosi mi cosi důrazně říkal, vysvětloval, dával pokyny, nevím – smála jsem se. Vystrčili mě na jeviště a hodili narážku; teprve teď jsem si uvědomila, že představení už začalo a začala hrát; ne, byla jsem Julií, Denis byl Romeo a já se do něj šíleně zamilovala.

Ještě po letech budou vzpomínat na tohle představení. Nemělo chybu; každý byl přesně tím, čím si přál Wilda Shakespeare. Nepřipadalo mi divné, že mého otce a matku hrají leopardi, proč bych se taky měla divit? Artanna exceloval jako Merkucio, celou roli znal dokonale nazpaměť a když líčil zábavy královny Mab, měla jsem pocit, že se přišli podívat i skřítkové.

A stejně jako já byli rozjetí i všichni ostatní. Dřív jsem si občas přála umět číst myšlenky druhých; teď jsem vnímala, jak kolem procházeli, bohužel všechny najednou. Rozptylovalo mne to a musela jsem se snažit nějak se od nich odpoutat, ale obvykle to nešlo, zahltily mne, topila jsem se v nich. Spousta se jich týkala taky mne, mého vzhledu, různých zvyklostí... většina byla tak kritických, že bych se měla urazit, ale v tom stavu jsem si uvědomovala, že mají pravdu a děsně se tomu chechtala. Kluci samozřejmě toužili se se mnou milovat (některé holky taky); ráda jsem jim dala najevo, že já se těším taky, jen co skončím s Denisem. Počkejte si...

Ale vnímala jsem i myšlenky z větší dálky; třeba Diana a Charry seděli v jedné lóži, Tomáš a Valérie v sousední. Valérie během času neustále organizovala ještě větší extázi, zatímco Diana přemýšlela, co by komu vyvedla. Domníváte se, že přitom nemohly sledovat představení? Pěkná blbost, právě z toho vycházely; každý na nás koukal a čím víc se vžíval do hry, tím lépe. A že by se snažily nějak svoje záměry utajit? Ani náhodou, naopak sdělily je každému, kdo byl schopen vnímání. Jejich výzvy k ostatním mi občas připadaly až brutální; hrozně jsem se jim smála.

Ke sporu došlo jen o to, zda udělat přestávku nebo hnát představení dál k co nejrychlejšímu vyvrcholení. Valérie nakonec rozhodla, že přestávka bude; je předepsaná, tak má určitě nějaký smysl. Kromě toho je zapotřebí posílit se zásobami jídla a pití, aby potom všichni vydrželi. V noci na to nebude čas.

O přestávce se pokusil o zvrat Mario Carialti. Pobíhal po všech prostorách divadla a vynucoval si ticho, protože všechny hodlal varovat před nástrahami pekelnými. Křičel, tahal lidi za ruce, za vlasy, za součásti oděvu, pokud nějaké měli. Oči mu planuly svatým nadšením, když ječel:

„Probuďte se, lidé! Nedejte se posednout ďáblem! To, co do vás vstoupilo, jsou Satanovi démoni, ať mají jakkoliv krásnou tvář! Chtějí vás svést ke smilstvu, chtějí vás zničit, chtějí vás...“ zaváhal jak pokračovat, všichni se mu smáli a bylo na nich vidět, že ho neberou vážně. Tak řekl:

„Nemyslete si, já je taky vidím a cítím; a vím, že to nejsou andělé Boží, jsou to příšery a démoni, kteří se maskují, aby nás oklamali! Což to nikdo nedokáže pochopit? Prozkoumejte je, zkuste je podrobit zkoušce rozumu, a poznáte to!“

Myslím, že skutečně udělali, co nám radil, alespoň já. Ale jediné poznání, ke kterému jsem došla bylo, že Mario se strašně mýlí. Žádná Bytost není dobrá ani zlá; přišla mezi nás, aby nám poskytla něco ze své vlastní energie, pouze naše vnímání ji vidí jako dobrou či zlou podle našich vlastních sklonů. Mario je viděl jako démony, protože jeho mysl je tak chtěla vidět. Je-li něčí vědomí neočištěné, zatvrzelé, nakloněné ke zlému, vnímá každou bytost jako démona. Je-li člověk ochoten přijímat vše jako příznivé, je tady celý vesmír k jeho potěšení.

Nikdo ve skutečnosti ani na okamžik neuvažoval o tom, zda Mariovu verzi přijme nebo odmítne. Vzali jsme ji jako další část toho, co se děje: jeden z nás je posedlý démony. No a co, není to snad důvod k zábavě? Jestli se démoni chtějí připojit k našim zábavám, ať klidně přijdou a hrají s námi! My přece nevelíme ani o ničem nerozhodujeme; jsme součástí proudu, který byl před námi a bude i po nás. Bylo nám dovoleno přijít, připojit se, chvíli zůstat; až nebudeme mít sílu, zase se odloučíme.

Ale v tuhle chvíli jsem třeba já byla plná síly. Pokračovali jsme v představení a já se čím dál víc těšila, až dojdeme k naší svatbě. Věděla jsem, že to je na nás: my to spustíme. Všichni na to už čekají, lidé i ty bytosti kolem. Tak co...?

Až do chvíle našeho spojení jsem schopna jakž takž popisovat, co se dělo, i když jsem byla v extázi. Teď už to budou jen útržky vjemů. Já zkrátka nejsem schopná popsat, co jsem dělala já a co ostatní, protože to všechno bylo součástí jedné veliké extáze. Co vím jistě? Denis se se mnou spojil, milovali jsme se, má mysl se sjednotila s jeho a se všemi ostatními, které byly v dosahu. Někteří kamarádi se k nám připojili hned, jiní zatím váhali; nevím proč.

Tehdy zasáhla Valérie a Tomáš. Vstali, objali se a bez zábran počali milovat; Valérie zároveň s viditelným potěšením snadno usměrnila veškerou nadbytečnou energii, která komukoliv z diváků působila problémy. (Tu energii jsem v tu chvíli jasně viděla jako různobarevnou mlhu se spoustou odstínů, obsahovala všechno a všechny, vlnila se sem tam, tvořila tu klidné, tu zběsilé víry a různě se přelévala, protože měla vlastní vědomí; když ji potom čarodějka usměrnila, vzepnula se vzhůru a prolétla vesmírem. Kam? Tam, odkud přišla: k Bohu.)

V sousední lóži Diana zařvala nadšením jako leopard, pověsila se Charrymu na krk a kousla ho (cítila jsem to). Zachoval se jako správná šelma: zmocnil se jí. Vnímala jsem, že to stejně působí na ostatní, třeba Denis se ke mně začal chovat o poznání brutálněji (konečně! Já nejsem žádná křehká panenka, tak co mě šetříš?) Taky jsem potřebovala vybít energii, tak jsem ho začala hryzat a sekat drápy, když máš tak rád kočky, tak si to vychutnej! Udělal přesně to, co jsem chtěla: pustil se do mne, že jsem řvala bolestí a chvílemi se ho začínala opravdu bát.

Ale moje kamarádka z vyšší dimenze (současně venku i uvnitř ve mně) mne nenechala ve štychu a připomněla: Jsi čarodějka, tak bojuj! Vrať mu to... Denis to samozřejmě věděl, byli jsme jedno tělo a jedna mysl; udělala jsem to vlastně já nebo on? Ale přála jsem si to: zalila jsem nás oba takovou vlnou bolestné rozkoše, že jsem se pod ní téměř hroutila. Denis tomu říká mez odolnosti a rád zkouší, kam až se odvážit. Teď jsem to zkusila já...

Byli mezi námi členové sekty Tygrů; vnímala jsem je. Kdo z nich se ujal velení (komu jsme se svěřili do ochrany), nevím – vlastně jsem jen položila otázku, jak přišli ke všemu tomu, co se z nich stalo. Pokusím se jejich mentální i fyzickou odpověď nějak vyjádřit slovy. Nejdřív mi svoji energii vpustili do kostí, a začali od páteře. Působilo to, jako by mi páteř vytrhli z těla, udělali na ní několik uzlů a zas nacpali zpátky. Potom ji začali kroutit a ohýbat; svíjela jsem se bolestí, ale současně cítila, jak se stávám pružnou a ohebnou jako skutečný tygr. Důsledkem toho je ten černý pruh, který každého z nich zdobí. Ze hřbetu pak energie postupovala dál: do žeber, přes ramena do rukou, přes kyčle do nohou. Kdo jste vyznavači pránajámy, souvisí to s hadem Kundalíní, víte co? Kdybych to nezdržovala, mohla jsem získat zasvěcení Tygrů během zlomku vteřiny, ale já se snažila co nejvíc to prodloužit, líbilo se mi to.

Od počátku bylo jasné, že v průběhu této extáze chci obětovat vlasy, své i Denisovy. Promýšlela jsem jenom, jak to udělat co nejefektněji, toužila prožít co největší bolest a ponížení. Dokonce jsem si připravila všechny potřebné nástroje, výhružně blýskající ocelovým ostřím: nůžky, břitvu... Teď jsem mu ty nůžky vložila do ruky a nařídila, aby začal; taky jsem mohla pohrozit, že v opačném případě mu je vrazím do těla, ale možná by to uvítal, tak jsem mlčela (ne, že by to necítil). Když vnořil chladné čepele do mé hřívy, soustředila jsem se na to, abych co nejvíc energie přemístila do vlasů a kladla co největší odpor; tak jsem cítila, jak je přestřihává jeden po druhém. Byla to neskutečná trýzeň, navíc zcela neopakovatelná; a že jsem se o ni podělila se všemi ostatními, zatoužili také oni prožít si to se mnou. Pokusila jsem se vzchopit k obraně, ale Denis nedovolil, podrobil si mne, mučil mě čím dál víc; a jestliže na chvíli přestal, pak jen proto, abych mu to mohla oplatit. Ovšem, snažila jsem se týrat ho ještě strašlivěji, vždyť jsem všechno prožívala spolu s ním! Tak jsme se vzájemně trýznili, dokud na nás bylo co stříhat a propadali záchvatům smíchu, když jsme se na sebe podívali.

A další mučící nástroj: břitva. Chvěla jsem se slastnou hrůzou, jen co jsem ji zahlédla. Vypadá příšerně a její dotek je ještě nepříjemnější; on samozřejmě posiloval mou trýzeň tím, že mi sdíral zbytky vlasů dlouhými tahy od čela přes temeno hlavy až dozadu na krk. Všechno to byly moje erotogenní zóny už ve spoustě předešlých životů, když mi také čas od času z rituálních důvodů holili hlavu. Že jsem u toho strašlivě vřískala, je snad jasné. Ale donutila jsem ho, aby mi to po prvním oholení udělal ještě jednou a tentokrát do hloubky. (Ocel zasahuje svými vibracemi za některých okolností až půl milimetru pod povrch; není to vidět, ale dá se používat třeba při léčení. Stejnou vlastnost mají zlato, stříbro... vlastně všechny kovy, ale různým způsobem).

Zamilovala jsem se v té chvíli do ušlechtilé oceli, z jaké se tvoří meče. Zatoužila jsem sama být z kovu, dokonalá a nezničitelná, nést vlastním tělem klenbu nebeskou, podpírat ji vztaženými pažemi. Nechápala jsem, odkud se bere ten pocit, ale byl nádherný.

Denisovi musím být vděčná; nedbal na nic a soustavou brutálně něžných dotyků mne týral, snad ještě víc, než jsem si přála. Taky jsem mu to patřičně oplatila! Potom, když už na našich hlavách skutečně nebylo co oholit, si dal práci a vyhledával další místa: obočí, podpaždí, klín... Chvilku to trvalo, ale našel skutečně každý chloupek, který jsem kde měla. Ani v Egyptě nebyli kněží důslednější; to vím, protože jsem to dělala.

[A přitom: to všechno vůbec nebylo potřeba, stačilo pouze na pár sekund vytvořit Živý Oheň, ten by nás zbavil ochlupení zcela dokonale. Co myslíte, že jsme dělali s ostříhanými prameny vlasů? Natáhla jsem ruku a nechala je rozplynout; normálně bych to asi nezvládla, ale této noci mi zázraky šly samy od sebe.]

Jak že to dopadlo s tím divadlem? To jsme nedohráli, ani to nikdo neočekával. Ono se toho dělo o trochu víc, já popisuju jen to, co se mi podařilo oddělit od ostatního jako svoje zážitky. Byla jsem taky součástí prožitků jiných; kdybych měla líčit zážitky Valérie, naplní to celou knížku. Nemusela jsem vyhledávat její vjemy, naopak jsem se proti nim bránila, aby mne nezahltily; Va totiž bez přestání komunikovala s tolika Bytostmi, že si to neumím představit. V různých dimenzích o mnoha rozměrech; já to chápu, ale vzdávám se naděje, že byste to pochopili vy. Zkuste to brát jako pohádku, bude to snazší.

Vím (téměř jistě), že jsem se fyzicky nekontaktovala se žádným z přítomných, ani Denis to neudělal, byli jsme pořád spolu. Zato mentálně jsem se spojila se všemi, takže už se známe a jestli se někdy v reálu pomilujeme nebo ne, je celkem jedno. Když na to bude čas a nálada, proč ne; ale v podstatě to máme za sebou. Je to příjemné a ráda si to zase někdy zopakuju.

Podle posledního odstavce můžete poznat, že jsem byla dost unavená. Měla jsem toho dost a usnula Denisovi v náručí; jak na tom byl on, nemám tušení, přestávala jsem vnímat. Taková únava je taky velice příjemná; jako malá tichá smrt.

Spala jsem strašně dlouho, snad tři hodiny nebo tři yugy, éry vývoje vesmíru. Když jsem se probudila, chvilku trvalo, než jsem přišla k sobě; ale v každém případě jsem už schopna jasně oddělit sebe od ostatních a skutečné vjemy od představ. Teď ještě definovat, co jsem skutečně zažila a co se mi v noci jen zdálo, ale ne, že by na tom tak moc záleželo.

Realita: jsem tak dokonale oholená, že si už žádný z brášků nemůže dělat legraci, že nemám chodit do stodoly, aby nechytla (blbej kec; všichni jsme stejně rezaví, tak co?). Od sankalpy po celé páteři až k ocasu mám černý pruh sekty Tygrů; když se hnu, cítím z něj energii a jsem pružná jako šelma, doufejme, že mi to zůstane. Kupodivu ten pruh nemá Denis, asi si o něj neřekl. Tak jsem se snadno a rychle stala Tygrem; a ty jejich pruhy nejsou vytetované, ale vpálené do kůže. Chcete vědět jak? Přijďte si, já vám to udělám – ale bude to bolet! Stejně jako bude mne bolet, až si nechám udělat další pruhy. Už se těším; ale chvilku budu muset počkat, nejdřív zvládnu, co jsem přijala spolu s tím.

Připojit se k některé sektě není jen nosit jejich odznaky; to je vlastně nejméně důležité. Co kdybych přijala zasvěcení taky od dalších? Stát se Vlkem, Jestřábem, Drakem... (Uvědomila jsem si, že o sektě Draků jsem zatím neslyšela, ale určitě něco takového existuje, jinak bych si na to nemohla vzpomínat. Budu se muset soustředit na jejich hledání!) (Další myšlenka mi bleskla hlavou: zvládnu to vůbec? Říká se, že to není lehké... a když, je problém udržet několik rozdílných Učení v rovnováze. Dokážu to? Nevím, moc mě láká to vyzkoušet).

„Denisi, co kdybych se jela s Valérií na pár týdnů podívat na Atanor?“ položila jsem mu otázku.

Koukal dost zpitoměle; zběžně jsem si osáhla jeho mysl, snažil se přijít k sobě a zahnat depresi, která s ním cloumala. Cítila jsem sadistickou radost, že v tom nejsem sama.

„Pozvala nás přece, nevzpomínáš si?“ naléhala jsem.

„Pozvala mě.“ řekl poněkud nejistě.

„No, vidíš! Aspoň budeš mít důvod tam za náma přijet.“

„Měj rozum, Sento! Obě vás nezvládnu!“ řekl tak upřímně, až mě donutil se začít chechtat.

„Jestli myslíš na tohle, tak pohni kostrou. Za pár měsíců budeme mít obě jiný starosti. Já se budu chystat přivést na svět tvoji dceru a Valérie... pochybuji, že si dala ujít takovou příležitost. Nevím, kde a koho si vybrala, ale...“

„Moji dceru?“ zjihl a tvářil se... no...

„Řekla jsem si o ni. Bude moc hezká, roztomilá a bude nás tak příšerně zlobit, jak si zasloužíme. Jmenovitě mám dovoleno mlátit ji za to jako žito; dokud bude malá, bude brečet, později se bude prát a tak od třinácti se jí to začne líbit...“

„To doufám nemyslíš vážně, viď?“

Zasmála jsem se a neodpověděla. Nač ho děsit předem?

(Denisova reakce byla vrcholně lidská, nikoliv odpovídající stupni dosaženého poznání. Samozřejmě ví, že říkám pravdu, ale jako mnozí ostatní doufá, že mu bude dovoleno být aspoň chvíli obyčejným člověkem. Marně.)

Vylezli jsme ze svého pelíšku (udělali jsme si ho ve skladišti ze starých kostýmů, ovšem kdy a jak, si nepamatuji). Potkávali jsme spoustu kamarádů; mnozí též přišli o hřívy, což nám dávali za vinu (zásluhu?) a žádali, aby Denis zapálil Oheň a nechal všechny vykoupat. Taky bych chtěla.

„Nechceš si ten Oheň zapálit sama?“

[I jo, chtěla bych; bohužel schopnosti, které jsem měla této noci, už pominuly. Možná bych je nějak dokázala obnovit, ale potřebovala bych na to poměrně dost času. A navíc, skvělá možnost ztrapnit se před širokou veřejností. Jen si to udělej!]

Denis samozřejmě Oheň zapálil a všichni se vykoupali. Pak jsme šli do paláce; pořád ještě jsme potkávali kamarády, většina vypadala dost vytřeštěně a ačkoliv si dobře vzpomínali, co prováděli v noci, nebylo jim jasné, proč. Ani já bych to ve všech případech nemohla říct.

(Valérie)

V té chvíli nejdokonalejšího Propojení, kdy se Konec setkal s Počátkem, kdy jsem vztáhla ruce a dotkla se Vesmíru, jsem se ponořila do extáze jako do vody v bazénu. Cítila jsem, jak okolo proudí a přelévají se vlny energie a já v nich plavala a nechala se hýčkat. Síla proudila mým tělem a já pozvolna ztrácela přehled, co jsem a kde se nacházím.

Tehdy jsem vstoupila do Tomášovy mysli a převzala z ní představu mostu, klenoucího se nad řekou. Nádhera; ulehla jsem na záda a rozpřáhla ruce daleko do stran, opřela se klouby prstů a nechala je vrůst do země. Své nohy jsem proměnila v pilíře, zarazila co nejhlouběji do dna a také nechala vrůst, aby jimi žádná lidská síla nedokázala pohnout. Prohnula jsem se ve hřbetě, v lopatkách mi vyrašil další pilíř; prsy jsem hrdě vysunula co nejvýš k nebi a vystříkla z nich mléko, které se změnilo v pavučinu lan, držících moje tělo. Pak jsem se celá změnila na nejušlechtilejší ocel.

Klenula jsem se nad řekou, která temně hučela a její voda narážela na mé pilíře. Věděla jsem, že takto budu ležet a nést na svém těle lidi i jejich technické výtvory, ještě velmi mnoho let. Působilo mi to rozkoš. Ještě jednou jsem zkontrolovala, zda jsem tak dokonalá, jak jen mohu být.

A protože jsem na sobě neshledala závad, nabídla jsem se jako oběť Matce Bohů a prosila, aby mne přijala jako dar.

Jsem smrtelná bytost a jen několikrát v životě se mi stane, že mohu sama sebe darovat bohům, k jejich větší slávě a moci. Matka mi poděkovala, cítila jsem, jak se mne její dlaň něžně dotýká. Dokázala jsem to...

Pak jsem se odpoutala od svého kovového těla, zřítila se zpátky do zbytků svého Vzoru Valérie a odpočívala po předchozím vyčerpání. Moje družky mi ze všech sil pomáhaly. Tak jsem složila trosky svého těla opět dohromady, ony mne zvedly na nohy a odváděly do lázně.

Nejvíc mi samozřejmě pomohl Tomáš. Dodával mi energii, přestože jsem nijak nereagovala a stěží se hýbala. Vytrvale pokračoval, až jsem přišla k sobě, usmála se a požádala, aby mi pomohl spatřit svoje dílo.

Vynesl mne v náručí na ochoz střechy. Až tam jsem spatřila ten most. Byl nádherný, jako upletený z ocelové krajky, tak krásný, jako v našich snech. Vykřikla jsem co nejhlasitěji jako orel a hvězdy mi odpovídaly.

„Na jednu věc jsi zapomněla. Na jméno!“ upozornil s úsměvem.

„To rozhodně ne! Vím, jak se bude jmenovat: Bifrost.“

„Most bohů?“

„Pomáhali mi ze všech sil.“

Znovu mne políbil. Pak mne vzal do náruče a odnesl, abych si odpočala.

(Senta)

Patříte ke kultuře, která má ve zvyku dávat si k svatbě dary? To je dobře, je to krásný zvyk. Dostala jsem pár hezkých věciček od svých kamarádek a členů našeho rodu; ale jak jsem mohla tušit, jak nádherný dar mi věnuje Valérie z Mendozy? Ještě po letech, až bude kdokoliv přecházet most Bifrost nad řekou Charragem, bude vědět: tento most byl stvořen z lásky dvou dětí, Denise a Senty.

„Půjdeme jí poděkovat?“ navrhl Denis.

Trochu jsem se bála. Věděla jsem, že na tomto setkání velmi záleží; bleskově mě prozkoumá a rozhodne, zda mne pro zbytek života má brát vážně, nebo ne. Když ano, mám otevřené všechny dveře. Opačný případ je...

Valérie vypadá jako dítě. Vůbec ne přísná, skoro jako by byla učednicí, zvědavou na průběh svého pokusu. Ležela v bazénu po krk v teplé vodě, dvě dívky ji důkladně promasírovaly a teď nechaly odpočívat. Jak nás viděla, už nás zvala, abychom šli za ní. Objala mne, tiskla si mou hlavu ke svému čelu a já cítila, jak se prochází pamětí. Chválila mne za všechno, snad i za to, že dýchám; zároveň mi předávala zkušenosti a udělovala rady.

Pobavilo ji, jak jsme ostříhaní, ale nenaléhala, abych tak zůstala natrvalo. Naopak pobízela, abych měnila vzhled co nejvíc a nejčastěji, dokud jsem mladá a rozverná, abych si to vychutnala. Připomněla, pokud WZ chce, může se jevit okolním lidem v takové podobě, jakou si přeje nebo jak si oni přejí vidět ji. Tedy v oděvu a účesu, který je právě v dané kultuře zvykem. Je to nepoměrně lehčí než shánět reálný oděv; iluzivní magie je tak snadná, že většina děvčat to dělá téměř stále. Nefunguje sice na pokročilé mágy (jako Denis), ale tomu je už vzhled lidí zcela lhostejný. Pokud to nedělá Valérie, tak z jediného důvodu: kašle na to, co si o ní kdo myslí.

Jádro pouček, jež mi dávala, nebyly technické popisy magických akcí, ale jednoduchý fakt: všichni lidé s nižšími znalostmi jsou jako děti. Důvěřiví, prostomyslní, nechápaví, vznětliví, plní vášní a pochyb, toužící se hádat... S tím je nutno počítat, nechat je vybouřit. Až tyto faktory pominou, nastane teprve čas něco je naučit. Proto setrvává v klidu a nerozčiluje se, když se jí něco nelíbí. Jsou děti a tak je nutno s nimi zacházet.

Děti berou svoje dětinské názory velice vážně a hněvají se, když se jim dospělí smějí. Ani lidé nemají rádi, když WZ dávají najevo přezíravost; je tedy zdvořilé trochu předstírat, že na ně bereme ohled. Usnadňuje to život. Je-li Valérie v dobré náladě, obvykle předstírá zájem o okolí. Ve skutečnosti je jí ovšem devadesát procent věcí naprosto fuk.

S výhradou, že postupně se začne i jí stýskat po prostých lidských citech. Tehdy je začne předstírat, aby se aspoň trochu připodobnila druhým; já v té fázi zatím nejsem, ale přijde čas, kdy se začnu chovat záměrně dětinsky, abych se pobavila. Faktem je, že skutečná práce čarodějky se stihne velmi rychle, během pár vteřin; ten zbytek jsou všelijaké parádičky.

Zvala nás na Atanor. Ale nespěchá to, zatím si máme promyslet, co všechno chceme podnikat. Vůbec není důležité, kdy a zda vůbec se stanu čarodějkou; ona použila termín začnu pracovat jako WZ. Ještě lepší výraz je budu povolána; většina se nepovažuje za osoby, které se k té práci rozhodly, nýbrž pocítily, že je jejich úkolem.

Snažila jsem se ji podnítit, aby se rozhovořila. Udělala to; svěřila se s plány, které bohužel zatím nedokáže plně realizovat. Jejím snem je vytvořit na Atanoru široké společenství (konvent, cowen, kapitulu, kruh atd.) čarodějů, do něhož by mohli docházet i vyspělí jedinci z jiných skupin. Myslela jsem, že má na mysli lidi z jiných klášterů, ale její poznámky mi připadaly divné, tak jsem se zeptala. A opravdu: nejdřív nadhodila styky se šelmami, které má Denis. Jak známo, leopardi, jaguáři a možná též tygři mají vlastní čaroděje, některé dost dobré. Netouží nijak zvlášť spolupracovat s lidmi, ale kvůli Denisovi by se mohli přemoci a přijít na kratší pobyt.

„No... já nevím!“ řekl Denis neurčitě.

„Ty se vytahuješ, jak tě všichni milují!“ usmívala se něžnýma očima laně, „Myslela jsem, že to sahá dál než k trošce tělesné rozkoše! Mohli by se třeba přijít podívat a...!“

Přiznávám, že jsem upadla do rozpaků. Denis dělal podivné ksichty.

„Šelmy nejsou jediné bytosti, které mají vysoké poznání! Za starých časů žili na zemi elfové a trpaslíci... Ty jsi přece ze severu, muselas o nich slyšet!“

„No teda... slyšela, ale... jseš si jistá, že by přišli? To už bys mohla rovnou pozvat polobohy a démony...“

„S tím se taky počítá.“ řekla klidně.

Brada mi poněkud poklesla a já zírala v úžasu. Valérie se jen smála; něco se pokoušela vysvětlit, ale já byla značně mimo a těžko chápala. Tak mne vyzvala k mentálnímu spojení; objaly jsme se, přitiskly k sobě a bylo mi tak bezvadně, jako doma u maminky, když jsem byla malá...

Zrovna když jsme byly v nejlepším mazlení, vpadla mezi nás Diana. Celá rozzářená; z nového mostu úplně u vytržení. Dále zjistila, že od včerejška je pár děvčat těhotných, dokonce některé z těch, co předtím podobnou službu prudce odmítaly. Včera ovšem vlivem celkové atmosféry vypnuly všechny mentální blokády a je to tady!

„Ty jsi tak šťastná, jako kdybys otěhotněla sama!“ smála se jí Valérie, „Můžeš si zrovna připsat nás dvě...“

Diana zavřela oči a zkontrolovala nám aury; příšerně zaječela, vrhla se na nás a začala nás objímat, líbat, hladit a všelijak chválit. Byla jsem z toho trochu vyjevená, ale Valérie už zažila její výbuchy nadšení víckrát a nediví se ničemu. Absolutně jsem neměla potuchy, jak reagovat; napadlo mi dokonce zkusit císařovnu vyzvat ke skutečnému pomazlení, ale Valérie vycítila ten můj nápad a varovala mě, Diana to rozhodně tak nemyslí. Zklamalo mě to, docela se mi to líbilo.

Diana se nedala zbrzdit a vykládala cosi o Mariovi, jak chodí po celým městě a vyhrožuje božími tresty. Nebrala ho moc vážně, ale vzpomněla si, jak ve Španělsku vedl procesí za účelem pokání za Daň Ďáblu, úmyslně spáchané hříchy. Tak ji napadlo, že by bylo dobře uspořádat něco podobného tady.

„No jak chceš, ale počítej s tím, že se to zvrtne.“ usmívala se Valérie, „Ono v tom Španělsku, víš... nevím jak komu, ale mně se to docela líbilo. A Veronice ještě víc...“

„Veronika je perverzní.“ konstatovala Diana obdivně.

„Příšerně.“ souhlasila Valérie, „Taky je má ségra!“

Byla jsem zvědavá, o co šlo; Valérie mi dovolila nahlédnout do své paměti. Diana se taky hlásila, ale její vzpomínky jsou tak zmatený guláš, že jsem z toho nebyla chytrá.

„No to víš,“ vysvětlovala Valérie, „Diana je klasický případ holky, která by mohla být absolutně dokonalá, kdyby se dokázala trochu ukáznit. Jenže jí je marný něco povídat; je Pastýřka draků a cokoliv udělá, je správně...“

Diana se potěšeně šklebila, jako že ji chválíme.

„A nemysli, že je sama!“ pokračovala Valérie káravě, „Přichází k nám fůra holek, co mají úžasnou perspektivu; jenomže sotva dojde na soustavný učení v sebeovládání, je to na ně moc, při první příležitosti prásknou do bot...“

„A z toho se líhnou nedostudovaný čarodějky.“ řekla spokojeně Diana, „Takový ty vesnický zaklínačky...“

Valérie obrátila oči k nebi.

„Že to říkám zrovna já, co?“ smála se Diana.

Byla jsem ze všeho čím dál vyjevenější; kdybych aspoň věděla, co se ode mne požaduje! Valérie se mírně usmívala a vypadala, že je se vším spokojená. Kdežto Diana naléhala:

„Jestli to jen trochu půjde, pokračujte v tom a zapojte všechny holky, co zatím odolávají. Hlavně ty nejmladší. A kluky, s těma to je ještě horší, chytají poučení od bojovníků, radši vyrazit někam do světa, než se starat o rodinu...“

„Jak moc mladý máš na mysli?“ zeptala jsem se opatrně.

„No, dokud nemají rozum. Jak ho dostanou, zablokují se a s tím je pak spousta problémů. Nejlepší by bylo, kdyby každá porodila dítě hned, jak se poprvní zamiluje. Vždyť jste to včera hráli v tom Shakespearovi, ne?“

„No teda... já někde slyšela, že společnost spíš doporučuje, aby holka nejdřív sama přestala být dítětem a teprve potom měla vlastní děti! Takovou první lásku prožije taky ve třinácti, to je snad přece jen trochu brzy!“

„No a co? Tak budou rodiče vychovávat její děti spolu s ní!“

Přiznávám, jsem z Wulffssonnů a náš rod vyniká dostatečnou odolností vůči překvapením; ale stejně si nejsem jistá, co mi řeknou...

„To by jí máma asi pěkně poděkovala!“

„Nemám nic proti tomu, aby jí nasekali na holej zadek,“ smála se Diana, „Ale pak se uklidněj...“

„A tyhle tvý názory by se měly šířit jako císařský pokyny?“

„A klidně; však nějaká legrace bejt musí, ne?“

Sledovala jsem Valérii, usmívala se a nebyla překvapená. Řekla dokonce: „Za dávných časů, když se dívka nechala předčasně zprznit, ostříhali ji dohola a uvázali nahou na pranýř, aby celé město vidělo její hanbu...“

„Jej, to je bezva nápad! Ostříhaný už holky jsou, nahej chodí skoro každej, tak ještě uvázat... myslíš, že by se to dalo prosadit jako součást svatebních obřadů?“

Přesně tohle Valérie čekala a řehnila se už předem. „To musí říct Senta, co by se mladým holkám líbilo! Včera v noci hlásala cosi o rozkoši z bolesti a pohanění...“

Pro jistotu jsem se tvářila, že jim nerozumím.

„Jo, myslíš tak: když to oznámí doma, že by ji slavnostně ostříhali a uvázali na pranýř? Ale ještě mi v tom něco chybí... jo, výprask metlami. Když ji uvazují k pranýři, měla by mít zadek sešlehanej, že by si nemohla ani sednout...“

„A na rameni cejch, ne?“ neodpustila jsem si.

„Taky bezva nápad.“ souhlasila Diana, „Riskla bys to?“

Zamyslela jsem se nad tím. Když to beru normálně, tak ne; ale kontakt s Tygry mě naučil měnit bolest v pozitivní energii a využívat ji. Když by to muselo být...

„Musíme prosadit, aby se posilovaly všechny kladné tendence, které pomáhají zásadně rozšířit počet obyvatelstva,“ kázala Diana moudře, „Jaké si při tom zařídí zábavy, je celkem fuk, hlavní je ta služba...“

Chtěla jsem něco namítat, ale Valérie pokynula, abych ji nechala. Je to její koníček, stejně si nedá říct. Ještě chvilku nás školila, pak ji napadlo zas něco jiného a začala plánovat expedici do Afriky. Vycouvala jsem.

Šla jsem za Denisem, který se během naší diskuse taktně vytratil, ale dobu jsem ho nemohla najít, normálně ani za pomoci usměrněné energie. Zato jsem potkávala spoustu kluků i holek a všichni plánovali, co budou dělat večer; a téměř každý se mnou počítal jako s hlavní atrakcí. Kluci automaticky čekali, že se s nimi vyspím (pokud možno hned); holky to sice neříkaly nahlas, ale kdybych se chtěla mazlit, potěšilo by je to. O co však stály velmi, je Denis; téměř každý se na něj ptal a já musela vysvětlit, že nejsem jeho tiskový mluvčí. Smáli se čemukoliv, co jsem řekla.

Trochu mi rozhodili psychiku, beztak narušenou od Valérie a Diany. Zastyděla jsem se, jak jsem labilní; není právě tohle to, co ode mne chce Valérie? Abych se zúčastnila každé takové zábavy a přetvářela vznikající energii (z jakkoliv hrubého sexu) na vyšší stupeň, jaký se dá odeslat Ochráncům? Nějak jsem se nemohla smířit s přímočarou hrubou živočišností, kterou vynikají zvláště kluci. Děvčata sice předstíraly nezájem, možná i odpor, ale ve skutečnosti se jednoznačně těšily. A ne na rafinované milostné hry, nýbrž velmi jednoduché ukojení vášní, nejlíp v podnapilém stavu. Vnímala jsem ty myšlenky a nebyly mi příjemné; i když musím přiznat, snad proto, že byly o hodně starší a zkušenější. Tak o rok.

Odpovídala jsem zastřeně a ohledně Denise neřekla vlastně nic. Nevadilo jim to; došla jsem k názoru, že mě nikdo neposlouchá ani nebere vážně. Ti lepší vědí, že v extázi mohou vidět všelijaké věci a bytosti, které v reálu neexistují (?!?) a těší se na to. Předpokládali, že to můžu zprostředkovat (!?!); styděla jsem se jim říct, že si nejsem jistá. Pokud bych měla definovat vlastní chutě, nejvýraznější byla chuť zmizet.

A nikde nikdo, s kým bych mohla promluvit rozumné slovo. Jistě, pár lidí by mě s potěšením vyslechlo, ale to jen proto, že se jim hodím do jejich plánů. Jako Valérie. Jediná má jistota je Denis; a to je jistota krajně pochybná, už několikrát padlo slovo deprese a pochybuji, že neuváženě. Má skutečně sklon propadat takovým hnutím mysli, při vší své vyspělosti? Ani bych se nedivila, z jeho vizí by se leckdo zbláznil.

Napadlo mi, že bych taky já mohla zkusit chvíli meditovat někde o samotě. Když jsem hledala vhodné místo, uvědomila jsem si, že jsem v blízkosti rozestavěné katedrály; myši a hady odtud vyhnali Ohněm a podlahu udusali, takže se dají provádět obřady, ale to nemůže zastřít fakt, že prozatím stojí jen části zdiva a sem tam nějaký oltář v některé boční kapli.

Katedrálu staví řád Templářů; z toho vyplývá, že má sdružovat veškeré představy o Bohu, jež během času získal kterýkoliv náš rytíř a chce vyjádřit nějakou výtvarnou technikou. Přiznávám, nemám jasno, co z těch představ připouští církev katolická a co ne. Kazatelé vykládají každý něco jiného a pokud by se někdo zeptal, je jejich názor jasný: Bůh je tak všeobsáhlý, že cokoliv se o něm řekne, je pravda. Takže: co bude na hlavním oltáři, není zatím jasné, ale je hotovo několik kaplí, v nichž se slouží obřady dle představ místního kněze.

Mně se nejvíc zalíbila kaple zasvěcená svatému Jerzy Lasękovi. To proto, že vypadá jako Denis; není divu, je jeho bratr, padl v Polsku při nějakém povstání a od té doby drží nad celým rodem ochrannou ruku. Polákům i celému řádu je výrazně sympatický, protože o jeho právu na svatořečení existují pochybnosti, možná oprávněné. Na naše zbožné ovečky působí pochyby a námitky jako červený hadr na býka. Samozřejmě každý, kdo padl s řádovým křížem na plášti (na košili, vytetovaném na kůži či případně v mysli), je svatý; ale Jerzy je nejvýznamnější, vede na nebesích legii andělů a tvrdě zasahuje do bitev. Všichni ho uctívají a jeho oltář je vždy plný květin.

Tam jsem usedla a meditovala; když jsem pak postřehla nějaký pohyb a zvedla oči, setkala jsem se s očima Maria Carialtiho. Asi mě nejdřív nepoznal, viděl mne naposledy s vlasy; pak zjistil kdo jsem a myslí mu prolétla řada hnutí tak prudkých, že jsem je bez nesnází vnímala. Odpor, hrůza, hnus, nenávist; jsem pro něj ztělesněním hříchu a neřesti, kterou nutno vykořenit, utopit nebo upálit... ale zároveň taky obyčejná tělesná touha, byla jsem nahá a moje tělo se mu líbilo.

Neřekli jsme si nic.

Když odešel, rozbrečela jsem se. Proč? Nevím. Tak všeobecně. Řvala jsem jako malá několik minut, nevnímala jsem čas. Potom se mi vrátila rozvaha a já se začala uklidňovat; opět jsem hledala Denise, ale nebyl nikde v dosahu. Dosah je přes půl zeměkoule, takže mi došlo, že se nějak zakryl, on to umí. Já možná taky, jen pořádně projít paměť získanou od něho, od Valérie, od Diany... co všechno vůbec ukrývají moje vzpomínky?

Začala jsem hledat a čím dál víc se ponořovala do nebytí; zde v katedrále na to byl klid a nikdo nerušil, nesluší se rušit zbožné meditující. Moje myšlenky bohužel moc zbožné nebyly... Ale jak jsem se do nich zanořila, začal se vracet klid a chápání, že ve skutečnosti neexistuje myšlenka zbožná a bezbožná, stejně jako neexistuje dobro a zlo; Bůh je všechápající, stvořil mě takovou jaká jsem, přeje si mě takovou mít a chce, abych k poznání, že mám být jiná, došla v pravou chvíli. Jestli nastala právě teď, změním se. Pokud ne, taky se nic neděje.

Abych řekla, že jsem se rozhodla něco změnit, je nesmysl. Vůbec jsem nemyslela na vlastní život; toulala jsem se někde v Nebytí, kde se řeší zcela jiné problémy, vůbec vše vypadá úplně jinak. Taky jsem se setkala s řadou různých osobností; některé si mne všímaly, jiné nikoliv. Myslím, že jedním z nich byl i Jerzy, jeho aura se podobala Denisově. Ale jistotu nemám, tam se pohybuje mnohem víc Baarfeltů a někteří z dávnějších dob. Ten problém je v tomhle: když jste tam, víte jasně, co a jak, ale když vypadnete a chcete to vyjádřit slovy, nejde to. Sorry.

Denis si mne našel sám. Odvedl mne odtamtud a bavil se vším, včetně mých obav, pochybností, stresu... Byl velice milý. Jak mne vedl ulicemi, dozvídala jsem se od kolemjdoucích různé novinky. Třeba tu hlavní: dnešní noční hra bude lov, každého na každého. To samozřejmě vymyslela mládež ze sekty Tygrů, do níž se přidala během dneška řada nováčků a je třeba je řádně uvítat. Podstata je jasná, vysvětlení není třeba, pravidla neplatí žádná. Kdo se nechce stát Lovcem a má strach být kořistí, doporučuje se mu řádně se zabarikádovat ve svém obydlí a nevystrčit ani nos. Těm obzvlášť bezbranným poskytne císařovna Diana asyl ve svém paláci, což už se smíchem slíbila. Císař Charry, když se to doslechl, se zamračil a navrhl sektám, aby pro příště zkoušely svoje hry mimo město. Slíbily to.

Denis se k ničemu nevyjádřil. Já neměla na žádnou hru chuť; asi nejvíc se mi chtělo spát. Odvedl mne někam do úkrytu a tam nás oba telepaticky přikryl; dokud tam nebude někdo schválně šmejdit, nenajde nás. A i tehdy, Denis určitě dokáže překonat nějakého pološíleného Tygra či Leoparda.

Mario Carialti se opět pokusil přesvědčit je, aby to nedělali. Ať je jaký chce, odvahu má; začít diskutovat s mladými FF, když se blíží večer a oni se plánovitě nechávají ovládat svými zjitřenými pudy, je o život. Zatím se mu jen smáli, ale co s ním udělají, až budou opravdu v afektu?

Jejich počínání mě přece jen začalo zajímat. Jak jsem zjistila, je to tak: snaží se přizpůsobit zvyklostem šelem. Taky si vzpomenout, jak jim bylo, když byli příslušnou (či podobnou) šelmou v předešlém zrození. Někteří v tom období mění příslušnost k sektě, když je způsob života v jiném těle zaujme víc. Existuje už i sekta Tharrů a Čherrů; což je neurčitá šelma, nejspíš kočkovitá, vylepšená o netopýří uši a mohutná blanitá křídla. Kde něco takového existuje, není jasné. Zájemce jsem objevila pouze jednoho a jak jsem si četla v jeho psychice, netoužím se s ním blíž seznámit.

Tygři jsou všem vzorem a jsou nejlíp strukturálně rozvrstvení, tak popíšu: mají kasty jako my, z nichž nejvýznačnější jsou bojovníci. Dva druhy: zasvěcení a začínající. Bráhmani doposud nevznikli, ale někteří ze zasvěcených k nim nemají daleko. Nižší kasty jsou přijatelné i pro okolí, zasvěcení by cizím mohli připadat jako blázni. Jednoznačně: čím pruhovanější, tím vyšší stupeň. Všichni jedí maso, loví nejradši rukama či zuby, ti méně dokonalí noži, šípy... Dívky jsou většinou mírnější, ale pár řádně praštěných je mezi nimi taky. Štítí se oděvů všeho druhu, stavějí si důkladně opevněné úkryty, nejlíp v jeskyních. Někteří nosí kovové ozdoby v různých místech těla, jiní je vášnivě odmítají. Zbožňují bolest, ať už si ji způsobují sami nebo k tomu vyzývají kamarády. Péči o potomstvo považují za svou zásadní povinnost, stejně jako šelmy, pročež mají Dianinu vřelou přízeň a ochranu za všech okolností.

Dnešní noční lov bude první pokus svého druhu a každý se velice těší, kam až se dostane. Co udělají, když se něco nepovede, jim nedělá starosti. Kdyby náhodou někdo zemřel, určitě se v příštím životě stane tygrem, což je jejich největší sen.

Nekritizuji je, naopak obdivuji; taky nosím na hřbetě znamení. I já jsem Tygr, i když v hodně počátečním stádiu. Zatím se moc neženu nikam výš, ale... Denis se směje. Nevysvětlil mi proč, ale asi to ví. Trochu mě štve, dobře si vzpomíná na své předchozí životy v tělech šelem, ale nijak netouží v nich pokračovat. Spíš si z nich vzal velkou náklonnost k současným kočkám. Nevadí mi to, ale pro jistotu si dávám pozor.

Trošku jsem meditovala i o tom, kam ve skutečnosti chce dojít Denis. Jsou dvě varianty: jedna jeho přání, druhá to, co pro něj plánují vyšší síly. Zkusila jsem obojí. Denisova přání jsou dost rozporuplná, má toho v plánu na tři životy a to ještě není konec. Navíc to často mění; řekla bych, že zatím má ve všem značný chaos. Postřehl, že se v něm hrabu a kupodivu ho to potěšilo, otevřel mi dokonale mysl, dokonce se pokusil uspořádat ji za pochodu. Vznikl z toho další zmatek a Denis se skvěle bavil.

Nahlédnout do budoucnosti bylo taky pěkné, ovšem ještě mnohem zmatenější. Až vám bude nějaká věštkyně vykládat, co všechno vás čeká a nemine, vysmějte se jí; o budoucnost každé bytosti se hraje šachová hra, jejíž pravidla se mění zrovna teď. Pán, Nejvyšší Ochránce, samozřejmě zná vše; ta legrace je v tom, že na osud lidí mají vliv další osobnosti menšího kalibru, které jsou dobře znalé minulosti i částečně budoucnosti člověka, nikoliv však své vlastní. Jsou taky hmotní, chápete? Takže něco plánují a chystají, ale další jim do toho zasahují a vzniká dokonalý zmatek nahoře i dole. Zvlášť u Denise, který má ochranu ve všech sférách nebe i pekla.

Taky jsem se dozvěděla něco o sobě. Docela příjemné věci: moje plány se splní, dosáhnu všeho toho, o čem sním. Budu kněžkou ve svém chrámu, budu mít hezkou dceru, budu moci konat službu... a Denis mne občas navštíví. Co ještě si můžu přát?

On si přál: poznat naši dceru. Zjevila se mu v nejkrásnější možné podobě, jako můj Ochránce; propojili jsme své mysli s ní i všemi dalšími, kdo s námi chtěli mluvit, spojili jsme se též tělesně a něžně se milovali, dokud jsem se celá nerozplynula ve Věčnosti...

Errata:

30.05.2021 11:11