Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Charry)

Obávám se, že je na čase, abych se ujal vyprávění a pokračoval trochu stručněji, než všichni přede mnou. Tak: když proběhly všechny ty slavnosti, Denis nepropadl depresi, jak se očekávalo, nýbrž sebral svoji Sentu a zmizel s ní na půl roku někam mimo dohled. Taky všichni ostatní se vrátili domů a nedělo se nic, co by se mělo zaznamenat. Kromě jediného: chystala se ta expedice do Afriky a protože jsme měli odjet na dlouho, slušelo se uspořádat slavnostní zasedání všech předáků, aby se zajistila řádná vláda po dobu naší nepřítomnosti.

To zasedání jsme svolali do Indiopolisu; je to největší přístav a kotví tam většina našich lodí, pokud není mimo ostrov. Výprava měla vyrážet po skončení období dešťů; město je ideální, abychom tam to období strávili. Deště jsou pravidelná událost, všeobecně vítaná, přinášejí potřebnou vláhu a tím zajišťují úrodu, ale během nich se nedá cestovat, takže je moudré se na tu dobu usídlit pod střechou.

Vzhledem k pravidelnosti dešťového období se významné osobnosti začaly do města sjíždět postupně, aby to stihly. Místní to uvítali, je jich tam zatím málo a šíleně se nudí, když se nic neděje. Nuda je hlavní metlou našeho státu; a když se občané dostatečně nebaví, vymýšlejí si zábavu podle svého, z toho povstávají potyčky, různice a rvačky a... však už víte.

Diana se rozhodla navštívit Atanor, klášter Panen Měsíce u úpatí Sněžných hor, kam ji už mockrát důrazně zvala abatyše Valérie. Taky mě zajímá, jak pokračuje výstavba; hlavně chrám, neobarokní stavba se dvěma vysokými věžemi, který bude vidět až z Indiopolisu, jen co bude vybudován. Valérie a ty ostatní tvrdí, že při jeho výstavbě využívají všech znalostí magie, takže jim to jde líp než normálně. Moc tomu nevěřím; jejich čarodějnictví se opírá hlavně o iluze, kdežto stavby všeho druhu o cihly, maltu, vápno, kameny, trámy a tak. Dejme tomu věřím, že co holky dokážou vyčarovat, vydrží přes noc do rána, ale mám je brát vážně?

Diana se směje, Valérii se mi občas podaří vytočit. I když moc ne, už je na pochybnosti zvyklá od druhých. Největším kritikem je na ni vlastní sestra Veronika; ta tam odjela před námi i se všemi dětmi, ježto Lobo byl právě na cestách mimo Armin a ona se nudila. O zvyklostech jejího dvora bych radši pomlčel; zajisté, vzala za svůj Dianin plán rozvoje obyvatelstva a dělá pro jeho realizaci co může, ale někdy tu snahu přehání. Nebo skutečně musí jít mladým ve všem příkladem?

Tohle rozhodně není pokus kritizovat Valérii, Veroniku či dokonce Dianu, to bych si nedovolil; slavnostně prohlašuji, že chápu všechny jejich záměry a cíle a udělám pro ně, co si holky budou přát, ale... jsem přece jen vychován k uměřenosti. Neviděl jsem nikdy na sexu nic hříšného, ačkoliv mě o tom každý přesvědčoval, a nevidím na něm ani nic vznešeně mystického, jak se to tvrdí teď. Mám určitý svůj citový život a odhaluji z něj veřejnosti, co mi připadá vhodné; přijal jsem, že Diana se ráda chlubí a předvádí, beru to. Ale rozhodně mi vhodné nepřipadá vychloubat se nejrůznějšími úchylkami, jak to dělají některé dvorní dámy. O Denisovi nemluvím, ten se většinou jen vytahuje a kloudně neví, co povídá...

No dobře, zvykl jsem si, že Diana se naučila číst v myslích jiných a baví se tím. Taky mi už nečiní potíže milovat se s ní před druhými, ačkoliv mi to nepůsobí tolik potěšení jako jí. Ale rozhodně bych nemohl souhlasit, kdyby se rozhodla ke kontaktu s někým jiným, jak to dělá Veronika! To bych musel... Ale Lobo si to nechá líbit, dokonce spolu soutěží, komu se podaří zapojit víc cizích lidí! No, občas to může být zábava, přiznávám... Tak ať to tedy dělají, když se jim to líbí! Ale mě do ničeho netahejte!

Vysvětlili mi to: Diana, Tomáš, Ludvík... Napovídali toho hodně o nové morálce a nutnosti zvýšit počet obyvatelstva země, ale stejně víc beru, co říká Veronika. Jí a Lobovi se zkrátka líbí sexuální styk s každým; chtějí ho mít co nejvíc a zapojit kohokoliv, kdo nemá zásadní námitky. Otevřeně řekla, že by to ráda zkusila se mnou i s Dianou, jen co se zbavíme zbytečných, dávno překonaných zábran. Vysvětloval jsem jí, že já to rozhodně vidím jinak, uznala to, ale nepochopila. Ani já jsem tak docela nepochopil ji.

Občas se mi zdá, jako bych mluvil do zdi a na mém názoru už nikomu nezáleželo. Jsem v této zemi císařem, ne? Poslouchá mne ale vůbec někdo? Kdybych si poručil, že chci každý den před snídaní zprznit jednu pannu, budou se mi nadšeně sjíždět pubertální holčičky z celý země; ale když nabádám k rozumu a odříkání, každý se tváří, že nic nechápe. Diana by mi jako moje žena měla být oporou; ale taky má své představy a pokaždé mě umluví, když něco namítám. Ani ji nezajímá můj názor, pouze chce, abych mocensky prosazoval ten její.

Když jsem jako kluk snil o postavení vladaře, netušil jsem, že hlavním povahovým rysem krále je osamělost. Není nikdo, za kým bych mohl jít o radu; nikdo, na koho bych shodil své problémy. Snad na duchovního učitele... tím je Tomáš Baarfelt, pro toho však tyhle problémy... nemá cenu, abych popisoval, co si myslí Tomáš a co Denis, v něhož jsem skládal určité naděje. Možná Ludvík, ale ten má problém přesně opačný: po negativní zkušenosti se zřekl obcování se ženami a nikdy se žádné nedotkl. Tak komu vysvětlit, že správná není ani absolutní askeze, ani naprostá otevřenost? Že existuje monogamní manželství mezi jedním mužem a jednou ženou, kterým to stačí? (Což slyšel Denis, zatvářil se chápavě a řekl: 'Jo, vím. Jako u labutí?')

Čím méně mne chápou lidé, tím častěji se pokouším rozmlouvat s Bohem. Ani tento problém není jednoznačný. Snad každý můj poddaný má v tom směru četné zkušenosti; já nejmenší. Bůh si ještě nenašel čas se mi zjevit v celé své velkolepé nádheře a poskytnout osobní pokyny, jak to činí kdekomu v říši. Obdržel jsem přesně tak minimální dávku vizí, abych věděl, že existují a je velmi krásné je mít; rozhodně však nepřicházejí, kdy si vzpomenu, jak se stává třeba Denisovi a každému, koho si vezme do péče. Provádím předepsaná uctívání, zabývám se meditacemi a dodržuji usměrňovací zásady, ale smyslu to nemá, nic se neděje. Možná jsem skutečně hloupý, jak všichni říkají.

Tak proč jsem tedy císařem? Proč to nevezmou ti chytří; Tomáš, Denis, Dunbar, Lobo, Ludvík... Má osoba je natolik pod jejich ochranou, že se o mé způsobilosti k vládě ani nediskutuje, berou ji jako fakt, ačkoliv bych očekával, že o to bude větší zájem. Taky tvrdě zasahují šelmy, ty by nesouhlasily se žádnou změnou, ale proč, sakra? Každý mě za zády pomlouvá, že mi to myslí zatraceně pomalu; každý se snaží mě do něčeho vmanévrovat; ale chce někdo převzít odpovědnost? Ani náhodou!

No tak dobrá, jsem císař, nejvyšší hlava kšatrijské kasty. Nejsem a nikdy nebudu bráhman, kněz a čaroděj, odborník na kontakty s vyšším světem. Božstva mi zastírají svou tvář, ani Oni se mnou nehodlají ztrácet čas. Musím si poradit sám. Ale nedá mi to, stále hledám kdo je můj ideální Ochránce, koho mám vzývat, ke komu se modlit. Koho prosit, aby se nade mnou slitoval. Od chvíle, kdy jsem poznal celou pestrou nabídku, s níž se obracejí na ostatní, hledám svoji cestu. Vyslechl jsem strašnou spoustu všelijakých poučení, některé si dokonce pamatuju. Vím, že existuje nějaká speciální podoba pro mne, určitě taková je, ale já ji nedokážu nalézt. Ačkoliv...

Vím tohle: když ke mně přichází, má hlavu šelmy a tělo člověka. Není mi zcela jasné, jaká šelma to je. Není to Veles s hlavou psa, jehož jsem viděl v Praze na nějaké fresce, ani Anúbis s hlavou šakala. Taky ne Nrsimha-dév s hlavou lva; není tygr, není leopard... zkrátka šelma v původní formě, nedokážu ho přesně popsat. Ale je krásný, hluboce moudrý, má zvláštní přitažlivost a kdysi mi prokázal řadu dobrodiní.

Jeho mravy jsou způsoby bojovníka. Rád prosazuje svou vůli, přemáhá nepřátele a bere si, po čem zatouží. Dělá to silou, mocí, odvahou; málokdy používá lsti a nikdy není nečestný. To vše vím jistě. Něco jiného si myslím nebo mi občas bleskne hlavou, ale moc nevěřím ve svou schopnost odhadovat situaci, takže si to radši nechávám pro sebe. Vůbec je asi lepší nechlubit se svými myšlenkami. Ještě by zas řekli, že jsem pitomec.

Dál: existuje mořská a suchozemská varianta. Tedy, já zastávám názor, že jde o jednu osobu, kdežto ostatní tvrdí, že o dvě či víc. Jsem námořník; od malička jsem vychován k úctě a opatrnosti, co se týče Pána Moří. Víme, že je to mocná bytost, která námořníky někdy ochraňuje a jindy trestá za jejich zlé činy; co udělá v které situaci, záleží jednak na nich, jednak na Jeho náladě. Dá se ovlivnit určitými obřady, na což správný mořeplavec nikdy nezapomíná. Bez ohledu na učení církve, která to vše tvrdě zavrhuje jako pověry. No, ono se pěkně káže, když sedíš v pohodě pod střechou v klášteře a nic ti nehrozí. S rozhoupanou palubou pod nohama to vypadá podstatně jinak, i mniši na to rychle přijdou.

No a potom jsou všelijací ďáblíci. U námořníků většinou pohlaví ženského; nevím, čím to je, ale když narazíte na nějakou naprosto nevypočítatelnou, potměšilou a zlou mrchu, je to vždycky ženská. Někdy se vtělují do konkrétních lidských bytostí a vystupují jako přístavní šlapky, proto s nimi lodníci udržují pokud možno dobré vztahy, neboť kdyby se naštvaly... Já s nimi moc zkušeností nemám; než jsem stihl tu oblast prozkoumat, vzal jsem si Dianu a ta dohlíží, abych zkušenosti ani nezískal. Třeba Patrick O°Reilly to zná dokonale; přitom jako dobrý křesťan ví, že tyhle ďáblíky Bůh jednou za všecko potrestá, ale než se to stane, můžou nám způsobit spoustu starostí.

Ptal jsem se na to i Valérie. Smála se; démoni se skutečně rádi vtělují do žen, protože tak můžou chlapům přidávat či odebírat svou sílu podle nálady. O metodice zaříkávání démonů pomocí sexuálního uspokojení doposud neslyšela, ale myslí si, že je to fajn nápad. A pokud s tím námořníci mají dobré zkušenosti, proč ne?

Diana navrhla podniknout v tom směru rozsáhlejší výzkumy. Třeba čas od času unést některou ze starších a zkušenějších šlapek, mučit ji a trýznit až do doby, kdy přizná, že je démon a promění se do své pravé podoby. Navrhla dokonce řadu promyšlených postupů dle návodů inkvizice, jak to zjistit; problém je jediný, zda je dotyčná skutečně démon a ne obyčejná hloupá holka. Nabídla se, že vybere ty, co rozšiřují nejhorší možnou energii; u těch je to celkem bez pochyb.

Osmělil jsem se poukázat, že existuje něco jako humanita, a že by snad nemusely... Diana mávla rukou; humanita se týká živých bytostí s křehkými hmotnými těly, nikoliv démonů. Samozřejmě, to zapůjčené lidské tělo přitom dojde jisté úhony, ale démona se tím způsobem nikdy zničit nepodaří, nanejvýš pošimrat, což ho může maximálně bavit. Pak začaly plánovat, co všecko by mohly na svých obětech zkusit; obávám se, že jsou podstatně rafinovanější než každý chlap. Nepoužívají tolik násilí, spíš mentálních technik, ale ty stojí za to! Udělalo se mi z toho zle a šel jsem se na chvilku osvěžit.

Když jsem se vrátil, Diana, Veronika, Valérie a její štáb se zrovna pokoušely vytvořit seznam kamarádek, které jsou podezřelé; už jich byl pěkný seznam. Valérie navrhovala podrobit určitým testům každou novou holku, která žádá o přijetí; pokud by se podrobit odmítla, je to jasný důkaz. Vyjádřil jsem pochybnost, zda i ony nejsou nějakým způsobem démoni; koukly jedna na druhou a chvilku to vypadalo, že se začnou mučit navzájem, aby se pravda na místě prokázala. (Jestli byly střízlivé? Ani zdaleka!) Potom mi pohrozily strašlivými tresty, jestli něco provedu nebo třeba jenom vykecám. Vysmál jsem se jim.

Čistá pravda ovšem je, že té noci se Diana proměnila v démona; a co se mnou všechno prováděla, to bych nepřál... teda přál, ale na druhé straně... Zkrátka, je to jasný. Diana je démon, Valérie druhej a ze všech nejhorší Veronika. Přesvědčte se sami, ráda vám to předvede.

Ale já chtěl vyprávět o Atanoru. V současné době ve výstavbě; když jsme přijeli, byl jsem zvědav, co se tam postavilo od minule nového a dost mě překvapilo zjištění, že mnoho ne. Zato diskuse, co vůbec kde bude, nabraly na intenzitě; speciální řádový zvyk je v průběhu výstavby měnit plány, pokud možno často a ve svůj naprostý opak. Divím se, že vůbec některé stavby, které vyprojektovali řádoví architekti, jsou dostavěné. (Diana: řada legend mluví o dokonalých stavbách, že si je pro jejich krásu vyžádali démoni jako oběť, jakmile budou hotové. Z toho důvodu se doporučuje nechat význačnější objekty trvale nedostavěné.) Co se týče Atanoru, hned tak hotový nebude.

Katedrála už samozřejmě stojí, včetně obou věží. Zvenčí vypadá skutečně nádherně; taky oltář uvnitř září zlatem. Ovšem ta vnitřní výzdoba... vedou se diskuse, jakou podobu božstev by měla znázorňovat a jakou ve skutečnosti mají. Jednou z těch podob je Živý Oheň, ovšem ten se nakreslit nedá. Ani není třeba, stejně trvale hoří v míse před oltářem.

O Oheň trvale pečuje hlavní kněžka, mentálně zaostalá dívka Cilka, kterou jsme si přivezli z Evropy. Během let se dost změnila; dlouhé měsíce tráví ve stálém transu a tím její zatemněná mysl pozvolna splývá s moudrým a nadaným člověkem, který se v ní probouzí v hypnóze. Nyní žije trvale v polobdělém stavu mezi bděním a spánkem. V případě potřeby se dokáže přivést sama do hypnotického stavu, v němž pracuje s Ohněm. Pokud je ve stavu bdělém, nemluví, sedí nehybně a hledí před sebe; snad je stále ještě slabomyslná, ale téměř se to neprojevuje.

V mém doprovodu byl samozřejmě taky Mario di Carialti. Atanor se mu nelíbil ještě dřív, než do něj vstoupil; nekritizoval nic, ale na vše pohlížel s nejistou obavou, odkud na něj vyskočí čert. Když jej přinutili setkat se s Cilkou, dával najevo otevřený odpor; už jednou s ní měl nepěkný výstup a i když ona si to asi nepamatuje, on ano. Neřekl nic, ale jeho energie se změnila k horšímu, cítil jsem to.

Druhým pramenem jeho nelibosti je Diana a všechno, co se kolem ní děje. Děvčata z Atanoru totiž použily její přítomnosti, aby se jedna přes druhou chlubily. A protože Diana je uznávaný odborník na všechno, měla ke všemu samozřejmě komentáře, které si nemohly nechat líbit a s nadšením se hádaly. Chvílemi mentálně, srazily hlavy dohromady a sjednotily mysl, potom zase verbálně, což působilo jako štěbetání drůbeže. Diana byla navíc rozladěná, neboť se od druhých lišila účesem, pořád ještě jsem jí nedovolil dát se oholit. Z mé strany to je bezúčelný šikan, ona to ví, ale stejně se chce hádat, tak ať má proč!

Mario je u mého dvora představitelem oficiální církve, takže se sluší, aby vydržel bez ohledu na svou nelibost, dokud vydržím já. Přemáhal se statečně až do chvíle, kdy se holky začaly hádat o metodiku získávání energie pomocí sexuální aktivity; to neuznává a souhlasit s tím nemůže, ač světem jdou pomlouvačné hlasy, že to kdysi uměl a byl v tom velice dobrý. Nevím, jestli tohle téma nahrály kvůli němu, možné by to bylo; asi polovina je přesvědčena, že E získaná od kluků je lepší než od dívek, druhá polovina to popírá a některé prohlašují, že nejlepší je nic nemít s nikým a brát ji rovnou ze sebe. Ten spor je dlouholetý (tak tři tisíciletí) a pochybuji, že by ho vyřešily; taky nevím, proč tolik vadí Mariovi, když už to určitě poslouchá tolik let. Nejspíš se zalekl, že přejdou k praktickým ukázkám; ale požádal, abych ho uvolnil a dovolil mu odjet do Indiopolisu, kde poskytne pomoc a podporu svému příteli Diegovi.

Ta záležitost mě zajímala a ostatní taky. I děvčata o tom něco vědí, jejich informace však jsou jiné než Mariovy. Jde o to, že tam probíhá další, mimořádně brutální etapa křižáckých válek, podněcovaná zbožným mnichem Diego Mirandou, který přijel ze Španělska a byl tam ponechán, když Mario zjistil katastrofální situaci místního hnutí křesťanů. Je jich ve městě jen hrstka a mnozí velmi ovlivnění okolím, takže čistota jejich učení je povážlivá; aby se to zlepšilo, nařídil Mario Diegovi stát se knězem v místní katedrále a bojovat.

Katedrála v Indiopolisu je chrám, jak má být. Neobarokní sloh, včetně vší vyumělkované nádhery, kterou vyniká baroko španělské i italské. Oltář vytvořený téměř ze samého zlata září do mohutné chrámové prostory tisíci odlesky svíček, přísné tváře světců shlížejí se stěn dolů na věřící, kteří se cítí ještě menší a bezvýznamnější. Diego se rozhodl učinit z něj mohutnou pevnost víry; rázně prověřil detaily a odstranil, co mu připadalo kacířské či pochybné. U některých věřících to vyvolalo nespokojenost, ale srotila se okolo něj řada mladých a militantních, kteří vyzývali k ještě větší aktivitě.

Křížovou výpravu vyhlásili bojovníci, Diego s tím zpočátku moc nesouhlasil; ale podřídil se, když viděl všeobecné nadšení. Cílem bylo pokřtít všechny nevěřící; a ježto se jedná o dospělé osoby, tak důkladně, ponořením pod vodu. Za tím účelem byla na nádvoří katedrály zřízena veliká nádrž se schůdky, menší plavecký bazén. Skupiny křesťanů se vydaly do města, odchytávali kolemjdoucí a koho přemohli, toho zavlekli do katedrály, hodili do vody a důkladně umyli, přičemž mu Diego udělil svátost křtu, ať chtěl či nechtěl. Totéž činili i příchozím, kteří nic netušíce přišli do města a padli jim do spárů.

Ale ještě pořád to nebylo dokonalé; proti vykoupání nikdo nic nenamítal, zejména po dlouhé cestě. O katolické víře toho věděli tak akorát, aby uznávali, že křest rozhodně neškodí, ať je vykonán dobrovolně či násilím. Křižákům se to však nelíbilo; chtěli se kvůli něčemu rvát! Tak nějakou důvtipnou hlavu napadlo spojit koupel s ostříháním, proti kterému naopak má něco každý. A už to jelo: rvačky téměř každý den s následnou oslavou, kterou uspořádal vítěz. Platilo pravidlo, že se bojuje od východu do západu slunce, v noci byl naopak klid zbraní, pokud se nerozhodli schválně jej porušit. Průběh válek byl složitý a nemá smysl jej popisovat; to může celkem dobře udělat kdokoliv z účastníků, jsou všichni ochotní a větší problém je, jak jejich řeči zastavit.

Všichni křesťanští rytíři jsou samozřejmě šlechta a chovají se na úrovni. K tomu patří Výzvy: je neslušné na někoho zaútočit, aniž bychom mu předem řekli, co ho čeká. Pokud patří k těm několika nebojujícím, nesluší se ho napadat, případně mu nabídnout souboj v dovednostech, kterými vyniká, třeba v šachu či jiné hře. Převážná většina pohanů však patří k hodně bojovným kmenům a nenechá si ujít žádnou možnost rozbít někomu hubu.

Jelikož pohanů byl časem nedostatek, vrhli se nadšení křižáci na očistu kacířů, bludařů, heretiků a renegátů. Někdy bývá obtížné najít na každou úchylku tu správnou nadávku, ale inkvizitoři byli pečliví a hledali, až na každého něco našli. Zatím vynechávali osoby dospělé a výše postavené, které bojovat nechtěly, ale u mládeže to bylo jednoznačné, rvát se chtěl téměř každý a kdo nechtěl, aspoň provokoval a pak se dožadoval ochrany.

Dívky z Atanoru byly klasické kacířky. Zdánlivě jim po bojích křižáků nic nebylo, ale mnohé se s potěšením vypravovaly do města, kde se zapojovaly do rvaček. Měl bych trochu upřesnit Denisův popis Valérie jako křehké dívenky, něžné jako srnečka; je samozřejmě krásná, něžná a vypadá jako dítě, zároveň je nadšená karatistka a nevynechá jedinou příležitost, aby se rvala jako leopard. Důvod? Relaxace. Čím víc a surověji je bita, tím se líp cítí; po rvačce se oklepe, vykoupe v Ohni a tím se zbaví většiny modřin a odřenin, a zas vypadá jako nevinné děcko. Poučte se u Diany, ta to umí taky.

Čarodějky vnesly do bojů další nový prvek; protože na nich není co stříhat a křest je platný pouze poprvé, pravidelně se vracely znásilněné. To určitě nebyl nápad Diega Mirandy, ten se naopak veškerého sexu chrání a podle dívek nikdy se žádnou nespal. Jeho křižáci to zvládnou i za něj; a holky provokujou, dokud to nedopadne. Toho se týkají ty rvačky v noci. Prozatím jim nepřišlo na mysl chodit za mnou si stěžovat; pokud se to stane, nejspíš je s každou stížností vyhodím.

Mariovi se naopak situace nelíbila a rozhodl se zajet do města, zjistit, zda Diego neudělal nějakou chybu a případně ji napravit. Už jsme se přesvědčili, že to myslí vážně, Valérie se přesto smála a vzpomínala na některé jeho předchozí akce. Před pár lety ve Španělsku by se rozhodně zapojil jinak.

Jeho odchod pro mne znamenal, že na Atanoru přestala být vůbec jakákoliv zábava. Zajisté, Diana s děvčaty vedla dlouhé porady, trvalo to hodiny, hrabaly se v knihách starých i docela nových a dokazovaly si vzájemně z posvátných textů, kdo má pravdu. Jenže to pro mne moc velká zábava není, i když náhodou pochopím, o co jim jde; tak jsem většinou podřimoval. Jediné štěstí je, že umějí velmi dobře vařit.

Když se konečně rozhodly, že pojedeme do města, byl jsem tomu rád. Ale jejich důvod byl specifický: už dávno mělo začít pršet, země je vyprahlá a čeká na deště, ale monsun se opozdil, což naše čarodějky nemohou přenést přes srdce. Pochopitelně každá přesně ví, jak by se to mělo zařídit, samozřejmě jinak, než se domnívají ostatní. Kupodivu se o to neporvaly.

Silnicí pod Atanorem neustále projížděly výpravy všelijakých farmářů, kteří chtěli strávit období dešťů ve městě. Obvykle mají těžké kryté vozy tažené rozvážnými voly; muži a ženy ještě nosí tradiční oblečení, děti však už pobíhají nahé. Zvláštní je vzhled svobodných dívek; ty se oblékají většinou jen do ozdob a květinových girland, ale bohužel těch opravdu svobodných je velmi málo a neočekává se, že by některá neprovdanou zůstala. Muži se počítají k bojovníkům; tam oděv a ozdoby vyjadřuje postavení v kastě a podléhá usměrňovacím zásadám.

Každý osadník, který si to přál, dostal po příchodu do Arminu takový kus země, o jaký si řekl. Někteří si postavili vesnice, jiní žijí na osamělých farmách, obvykle označených vlajkou na vysokém, zdaleka viditelném stožáru. Ty prapory hlásají původní domov majitele, často však ve verzi odporující momentálnímu státnímu zřízení; pro příklad Normandie, Korsiky, Baskicka. Bylo o tom jednáno v parlamentě a shodli jsme se na zákonu, že našemu státu je docela fuk, zda země, k níž se dotyčný hlásí jako svému rodišti, existuje či nikoliv; kdyby si někdo vlajku a znak zcela nezávisle vymyslel, je nám to taky jedno. Osadník je dle zákona svobodný šlechtic, nadaný všemi právy; stát nepovažuje za potřebné mu cokoliv povolovat či zakazovat.

V okolí Indiopolisu nejsou farmy, spíš políčka a zelinářské zahrady, jak se tak vejdou do údolí, zaříznutých mezi skalní štíty. Ale půda je úrodná a pečlivému hospodáři stačí se přičinit pilnou prací, aby vydala potravu. Když ovšem prší; teď byla půda vyschlá do hloubky a celá rozpraskaná, zelenina povadlá a oschlá, pokud ji nestačili sklidit a uložit. Farmáři se s obavou rozhlíželi po bezmračné obloze, z níž pálilo slunce; mračili se, vyjadřovali obavy ze sucha a někteří se rozhodli napomoci přírodě vlastními prostředky.

Diana by mi neodpustila, kdybych jí upřel patřičnou zásluhu. To ona našla ve starých knihách z řádové knihovny, že u mexických Toltéků se déšť přivolával tak, že rodiče bili svoje děti, dokud se nedaly do zoufalého pláče; čím víc slz, tím hojnější deště. Tento zvyk vešel ve všeobecnou známost a čím déle trvalo sucho, tím víc dětí dostávalo bezdůvodně výprask. Nelíbilo se jim to, samozřejmě; ale to od nich taky nikdo neočekával.

Čas od času přicházeli do kláštera hosté a dožadovali se zásahu; Valérie se snažila vysvětlit, že na počasí nemáme žádný vliv a nehodláme do něj zasahovat, protože se tím obvykle dosáhne jen rozkolísání nebeských sfér, ničeho dobrého. Ale odmítali pochopit, vykládali zeširoka o svých potížích a nejspíš nechápali, co čarodějkám brání. Mnozí jednali taky se mnou; jsem z vesnice, tak je chápu a snažil jsem se s nimi mluvit rozumně, ale nepostřehl jsem, že by to mělo nějaký smysl.

Přišly i zprávy o četných potyčkách křižáků s bojovými sektami; ty totiž taky přišly do města, zvláště Tygři. Během posledního půl roku u nich došlo k některým změnám; například jejich předáci už netouží vyrazit do světa prosazovat svoje učení. Je to s podivem, protože některé jsme tam po Mariově příjezdu už poslali; vyřizují záležitosti evropské části řádu, jež netřeba zveřejňovat. Ti zbývající prohlašují, že se hodlají věnovat vlastnímu sebezdokonalování a po zbytku světa jim už nic není. Změnili se i fyzicky, přestávají nosit jakékoliv ozdoby, jen do kůže mají vtavené tmavé pruhy. Posledním důležitým znakem jsou pruhy v obličeji; dává si je dělat ten, kdo už nikdy nemá v úmyslu opustit ostrov.

Mladí FF to ovšem v úmyslu mají; rádi bojují, ať už je důvod jakýkoliv. Zákonitě se museli střetnout s křižáky; teď jejich boje otřásají městem, jednotlivé smečky se přepadají, mučí zajatce, unášejí dívky, kradou posvátné předměty a různě se předvádějí. Je to většinou legrace, ale Diego a Mario berou každé znesvěcení velice vážně. Zvlášť jim je trnem v oku zvyk Tygrů označovat svá teritoria pachovými značkami; pro šelmy je vlastní moč jasně čitelná značka vlastníka, pro křesťany nechutný výkal. Naopak Tygři nepovažují vykoupání ve vodě při křtu za jakkoliv závazné; koupou se rádi a často, proč ne? Ale že by kvůli tomu něco změnili na svém názoru?

Zkrátka, ve městě bylo rušno a guvernér Andrej Rastopčenkov i jeho velitel armády kníže Irakli Rachlidze naléhali, abychom už dorazili. Když se Andrej nemohl dočkat, sebral svou ženu Mabel a přijeli si pro nás na Atanor, k nemalé radosti Diany, která má Mabel strašně ráda a když se někde potkají, dokážou prokecat celé hodiny, aniž bych pochopil, o čem.

Andrej se choval mnohem uvážlivěji: využil setkání se mnou, aby se zas po čase příšerně ožral. Sklepení Atanoru jsou vylámaná ve skále a obsahují množství ušlechtilého alkoholu, ačkoliv mnoho čarodějek pije zřídka, z rituálních důvodů, zbývající vůbec ne. Andrej zábranami netrpěl, přivedl se rychle do toho stavu a začal mi vyprávět rozličné stížnosti na chování svých občanů. Snažil jsem se mu to rozmluvit, všude je něco.

Pak začal se závažnějšími problémy. To už byl tak daleko, že přestával mluvit souvisle, vplétal volně do řeči ruská slova, občas se mi věšel na krk a líbal mne; takové chování je v Rusku znakem bezvýhradné důvěry a lásky. Hlavním jeho problémem je Mabel; už jsem sice slyšel lecjaké pomluvy, ale odmítám jim věřit, je to přece tak milé děvče!

„Što že ona? Milá holka? Suka ona takaja; sobaka, toulavá čubka z ulice! S každým vandrákem se spouští, jako by Boha neznala!“

„Ale ne! To mi nepovídej...“

„Ili ně pravda? Věř mi, brat moj radnoj: i tebe by svedla, kdyby Diana jako ostříž nehlídala. Jistě, hodně důvodů pro to má, hlavně co jí zdejší strigy napovídaly: čarování, magie... Ale proč kvůli tomu nemůže nechat jediného chlapa na pokoji?“

„No víš... já slyšel, že tobě se taky líbí děvčata!“

„A štob ně ponravilis? Líbí se mi, pravda svatá; ale co já mám dělat, když plotna studená a v lůžku samotnému skučno? Smutno mi je až k pláči, bratře care; co dělat, když duše trpí?“

„No, já ti snad nic nevyčítám! Když je ti smutno, pobav se; ale ani své ženě nic nevyčítej!“

„A to što? Ona ženščyna – a ja mužčyna! To je rozdíl, ne?“

„No... rozdíl to jistě je, ale...“

„Slušaj, care moj, solněčko jasnoje: Já zajisté dívenku obejmu, jejím mládím se potěším; ale o žádné magii řeči nevedu, pravdu povím, že spávám s děvčátky pro svoje pobavení, pro bujnost chlapskou! Ale ona? Jen divné řeči vede: toho že na energii, toho aby mu moudrost předala, ten zas že předává něco jí. To strigy ji uhranuly; kdo kdy slýchal o takových věcech, v posteli si rozum předávat? Éto ně možno! Zblil bych se z toho...“ A učinil pokus svá slova realizovat.

„A nezkusil jsi to někdy... s tou energií?“

„Aj, to jsou jen takové řeči hloupých bab! Jistě, v hlavě se mi šťáraly, však jim ženská moje poručila. A čeho našťáraly? Ničevo! Pořád ja takoj, kakoj byl; změna žádná!“

„Zkoušel jsi to i s těmi lepšími? Třeba s Valérií?“

„Kaněčno, všecky jsem je ošukal, kak Gospoď Bog kažet! Milá je ta maličká, nezapřu ani před tribunálem; ale že čarodějnice, to hloupým lidem nalhává, ničevo něznajet! I pohádky všelijaké mi vyprávěla, příběhy pokazivala z dávných dob; ale nic z toho. Žádnou magiju jsem já neviděl!“

Smál jsem se a nechal ho být; ne tak Valérie, která mu poslala jednu ze svých dívek, velmi hezkou a vypadající na školačku, ale už pěknou řádku let. Když Andrej pochopil, co s ní má dělat, zaržál jako hřebec a odvlekl si ji do své komnaty.

Mně se též trochu točila hlava; když jsem si lehl, začal kdosi točit zeměkoulí a já se na něj dost zlobil, ale nebyl jsem právě ve stavu s tím něco udělat. Neusnul jsem, spíš upadl do transu; a zdály se mi velice divné věci, které se doufám nikdy nestanou. I kdyby, stejně si nic nepamatuji.

Mabel se naopak vzbudila zcela fit, protože nepila a se žádným mužem nic neměla. Že si děvčata hrály mezi sebou, to už dávno vím a nerozčiluju se; aspoň se vybouří a uklidní. Taky byly po ránu plné energie a řeči vedly, až mě z nich brněla hlava.

Totiž Mabel trvala na tom, abychom vtáhli do města ve slavnostním průvodu, ať mají občané jednou na co koukat. Vyžadovala zlato, stříbro, brilianty, pláště z barevných per, drahocenné oděvy a tak vůbec; ale kde to vzít, když oblečení máme jen to nejdůležitější a ještě v brašně, neboť kdo by se oblékal, když nemusí?

Mabel si ovšem věděla rady; poslala do města vzkaz Aljoškovi, bratrovi svého muže, aby to zařídil. Pohrozila městu, že dříve do jeho bran nevstoupíme, dokud nám nebudou poslány četné dary dle jejího návrhu; dále se má dostavit patřičně reprezentativní doprovod, sestávající z městských radních, zástupců cechů, dobře vyzbrojených hlídek městské gardy a podobně. Termín provedení: ihned. Zodpovědný: Aljoška Rastopčenkov.

Potřásl jsem nechápavě hlavou a nebylo mi jasné, proč si na to ubohé dítě tak zasedla a posílá mu podobné úkoly. Neodpověděla mi Mabel, ale naopak Diana: že bych to stejně nepochopil a ať se radši o nic nestarám; snad leda o Andreje, až se probere.

Uposlechl jsem, ale Andrej se probudil až odpoledne, když já byl dávno fit a po několika kolech cvičení se šelmami i lidmi, dokonale v kondici. Andrejovi bylo strašně špatně, tak požádal, abych ho zbil. Dali jsme si další kolo na cvičné louce za klášterem; po každém kopnutí do žaludku vrhl, ale požadoval, abych pokračoval. Když už v něm nic nezůstalo, uložili jsme se do horké vody a relaxovali.

Andreje zajímalo, co vlastně včera dělal a říkal; vyprávěl jsem mu to, pokud jsem se pamatoval a přitom ho ubezpečil, že těm řečem o Mabel ani zdaleka nevěřím. Andrej se jenom smál; ujistil mě, že ani v nejmenším nepřeháněl, ba skutečnost je ještě horší. Jako guvernér rád a často pořádá večírky a plesy, kterých se zúčastní celá vyšší společnost. Po půlnoci se zhasne většina světel a zábava vyvrcholí hromadnými orgiemi, kterých se samozřejmě oba s potěšením zúčastňují. Kromě toho si on i Mabel ochotně a rádi berou další manželské partnery, takže jsou tímto způsobem spřízněni s veškerou šlechtou Indiopolisu. I my jsme srdečně zváni; bylo by mu potěšením, kdybych mu prokázal tu čest a strávil pár nocí v jeho paláci.

Zmínil jsem se o Aljoškovi. Andrej mi vyprávěl, jak je jeho bráška skvělý a ve všech směrech dokonalý. O patnáctých narozeninách jej slavnostně prohlásil za spolupodílníka na všem, co mu patří; tehdy také požádal Mabel, aby se intenzivně věnovala jeho výchově v oblasti sexu a pečlivě dohlížel, aby se patřičně snažila. Bráška byl velmi potěšen a Mabel to neodflákla; dá se říct, že ho vychovala k dokonalosti, alespoň žádná dívka si od té doby nestěžovala na jeho nezkušenost. Je pravda, že prvních pár mu Andrej daroval, dokonce převázaných růžovou stužkou; teď už si je shání sám a zajímavé objevy rád nechává otestovat staršímu bratrovi. Strigy z Atanoru jej rovněž chválí; říkají, že je pro ně nejvýkonnější generátor magické síly a nechávají se od něj často nabíjet. Na rozdíl od Andreje prospívá v magii velmi a stejně tak ve škole; budiž mu čest a chvála!

Přiznávám, byl jsem poněkud konsternován. Později jsem se svěřil se svými poznatky Dianě; věděla o všem a doplnila mi další fakta, která jí řekla sama Mabel. Aljoška nebyl jediný ani první, komu ji Andrej vnutil; naopak předhazuje manželku svým přátelům pokaždé, když u nich chce něco prosadit. Když se jí to stalo poprvé, měla chuť se vzpouzet, stěžovat si a utíkat z domu; zdálo se jí, že ho baví ji záměrně ponižovat a vystavovat zneuctění. To trvalo až do doby, kdy ji předložil Aljoškovi, protože kluka si upřímně oblíbila a začalo se jí to s ním líbit. Teď už ji baví každý nový milenec, čím zvláštnější, tím lepší; soutěží s mužem, kdo bude mít partnerů víc. Rozhodně vysoko vede, protože dokáže dosáhnout rozkoše i se ženami, kdežto Andrej se mužů štítí. (To Aljoška ne; ten nemá žádné zábrany a pokud měl, odnaučila ho to.) Ráda se miluje s více partnery najednou, Aljoška jí chodí předvádět všechny své partnerky a ona je vyučuje. Může to být ve trojici, čtveřici i v davu, všechno se jí líbí. Taky má ráda, když si ji příležitostně vypůjčí někdo docela neznámý, třeba v přístavní krčmě námořník po dlouhé plavbě; občas se s kamarádkami v přestrojení potloukají nejdivočejšími částmi města a provokují tak dlouho, dokud se jich někdo nezmocní.

To vše mi Diana líčila s vážnou tváří a nadšeným souhlasem. Jsem na leccos zvyklý a dokážu téměř utajit své pohoršení, jen jsem si dovolil doufat, že se nenechá strhnout jejím příkladem. Rozčílila se a vynadala mi, jak se opovažuji její kamarádku kritizovat; Diana samozřejmě takové věci nedělá, ale to proto, že to nepotřebuje, kdežto Mabel má důležitou úlohu při magických přenosech energie a... jako obvykle.

Vzdal jsem to. Zeptal jsem se, co by musela udělat kterákoliv její kamarádka, aby ji přestala bránit. Zamyslela se a pak odpověděla, že si to neumí představit.

Byl jsem z toho celý zmatený. Pociťoval jsem neurčitý dojem, že něco není v pořádku, takhle jsme si to nepředstavovali; ale že bych měl konkrétní důvod ke stížnosti, to ne. Vše je v pořádku; jen z toho mám divnou pachuť na jazyku, možná od toho, jak jsem se včera opil. Ale stejně...

S večerem se přihnal Aljoška jak velká voda, na koni a cvalem. Vyrostl a jestli je někdo vzorem bojovníka, tak on. Krásný kluk, samý sval a šlacha, celé tělo od krku dolů tetované tolika barvami, že se nedá spočítat, mezi tím jizvy ozdobné i z rvaček, zlaté náušnice v lalůčku, boltci i vnitřní chrupavce, diamant v nose, kroužky v prsních bradavkách. Už na jeho pohybech se dá poznat utajovaná energie; když se zdravil s děvčaty, všechny se k němu vinuly a smlouvaly se, co všecko podniknou.

Diana mě zvala, abych taky přišel a pomohl jim nabrat energii; ale já se vymluvil, že mi po včerejšku není dost dobře. Nedokážu přesně říct důvod; prostě jsem měl pocit, že daleko líp mi bude venku pod hvězdami. Ne, že bych proti nim a jejich pokusům něco měl, věda je důležitá, ale... prostě jsem to tak cítil.

Povídal jsem si se svým strážcem, tím s hlavou šelmy. Neporadil mi nic chytrého. Ale měl jsem pocit, že mě chápe a je mu stejně smutno jako mně.

Tam uvnitř se jim určitě dařilo. Že by magie byla vidět, je sice blbost, ale nějaké zelené blesky se kolem věže vyskytovaly, pořádní lidé nemohli spát a často se budili. A když jsem konečně k ránu usnul, přišla mě za chvilku Diana probudit, plná energie, jako by neprobděla už kolikátou noc. Ony jsou všechny takové: nespí, nejedí, živí se jen těmi svými dryáky a potulují se po vzdálených vesmírech. Diana, Mabel, Valérie a ostatní, které znám, jsou ještě nejsnáze schopné se se mnou domluvit; ty mladé už nekomunikují vůbec, jenom hloupě koukají. Nebo snad zapomněly lidskou řeč? Když je pozoruju, docela bych tomu věřil.

Aljoška byl taky plný energie; dokonce mu svěřily přednášku před snídaní. Téma měla pozoruhodné: Sóma a její využití. Sóma je posvátný nápoj, který za dávných časů bráhmani používali na přivolání mystických vizí. Dnes někteří tvrdí, že jeho tajemství zmizelo v hlubinách času, jiní míchají sómu z náhražkových bylin a prohlašují, že se nedá nic dělat a musí to stačit. K těm patří taky děvčata z Atanoru; Aljoša věnuje značné úsilí hledání, co ještě přidat, aby to bylo dokonalé.

Pokud já můžu posoudit, valnou část obsahu tvoří jedy. Konopí, šťáva z mexických kaktusů, různé houby, námel, rulík... no, podle mého by dávka pro jednu čarodějku stačila otrávit půl města. Asi to bude fakt nebezpečná směs, Diana si vždycky jen lízne, což by při neškodném nápoji nedělala. Přesto zažívá šílené vize; co pak ty holky, které se tím v podstatě živí? Podle Aljošky se dokonce sóma šíří krví, výkaly i sekrety vnitřních orgánů mužských i ženských, takže mohou infikovat toho, kdo s nimi přijde do styku i náhodou. Jeho přednáška byla vrcholně vědecká, téměř nesrozumitelná, ale přítomné silně zaujala. Kladli různé dotazy; já ne, bylo to dost zmatené i bez toho.

Jenom po skončení jsem se ho zeptal: „Takže ty tvrdíš, že se někdo může zfetovat jen tím, že se vyspí s čarodějkou?“

„No... podle toho, co s ní dělá.“ usmíval se.

„Ale stejně, vyloučené to není, že? Takže se dá doufat, že si od teďka budou holky dávat větší pozor, aby to nešířily?“

Aljoška se ještě víc zazubil. „Ne, proč? Naopak se obávám, že to budou šířit ještě nadšeněji.“

„Mezi nic netušící lidi?“

„Neobávej se, care náš, slunéčko jasné!“ rozzářil obličej tak, že bych ho s chutí praštil, „Mezi našimi kamarády se nenacházejí nic netušící lidé. Většina jich to dělá právě proto, aby...“

„Tak to pěkně kecáš! Spousta mladých neví, do čeho jde...“

„Ujišťuju tě, takový neberem. Máme dost práce odhánět ty, co se zapojit chtějí a nemají nárok. Možná někdo zapojí náhodně někoho, kdo je mu mimořádně sympatický, ale...“

„Chtěl bych se jasně dozvědět, co od vás můžu čekat. Třeba to, že v příští generaci bude čaroděj každý, kdo není úplný debil?“

„No – jak to mám vědět? Je to taky, jakou duši Pán vloží do kterého lůna; jistě znáš karmajógu!“

„Znám! Ale taky vím, že to dokážete hodně ovlivnit! Čarodějkám se narodí další čarodějky, budou vychovávány tady na Atanoru, tak se dá čekat, že chytnou na první našlápnutí... v kolika? Dvanácti, třinácti letech? Nebo snad v deseti?“

Aljoška se hluboce zamyslel. „No... budu rád, když to nebude dřív, než se naučí číst. Já tě ujišťuju, k ničemu je nebudeme nutit, ale... jak jim chceš zabránit chytat odezvy od dospělých? Od vlastních rodičů, starších sourozenců a...“

„Chápu. To je začátek. A kde bude konec? Kam chcete dojít?“

„Kdybychom to věděli, nestálo by za to tam chodit.“

„Děkuji, to je dokonalá odpověď. Už je mi všechno jasné.“

Chlapec zaváhal, došlo mu, že přestřelil. „No, víš... některý holky teď zkoušejí... prolámat se jinam. Do jiných světů. Je tam spousta práce; jsou místa, kde lidi žijou na ještě horší úrovni než tady. Je potřeba pomoci...“

„Hm. To si představuješ jak?“

„Tygři... jako bojovníci ze sekty Tygrů přišli na to, že když někdo opustí tento svět za určitých podmínek, může se pokusit příště inkarnovat někde, kde je to... no, drsnější.“

„Opustí tento svět? Myslíš tím v boji?“

„No... to snad ani není důležité. Hodně záleží na tom, aby celý život řádně konal službu; nejlíp pětadvacet hodin denně. Já vím, to nejde zvládnout, ale musí to zkrátka zkoušet...“

„Bezva. Co vymyslela sekta Tygrů?“

„Prosté opuštění těla v boji nestačí. Musí to být v hluboké meditaci. Co při tom dělá jejich tělo, není důležité, ale...“

„Ano, rozumím. A konají v tom směru pokusy, že? A co WZ? Zajisté na to mají taky nějaký názor!“

„No... ovšem. Valérie se chystá to říct při přednášce; asi co nejdřív, konzultovaly to spolu...“

„Konzultovaly s kým?“

„No, ve štábu. S Dianou, Mabel, Veronikou...“

Měl jsem pocit, že se pokouší něco přede mnou utajit; nenaléhal jsem na něj, stejně to dřív nebo později někdo řekne nahlas.

„Ale aby ses nebál: Armin to rozhodně neohrozí!“ ujišťoval mne, „Chtějí se soustředit na... hm, jiné světy.“

„Proniknout do jiných světů? Konkrétně, jak?“

„Zatím ne osobně, ale... Víš, kolem takových míst, jako je náš Atanor, se vždycky soustřeďuje velké množství neusměrněných duší. Čekají na to, až se budou moci vtělit, nejlíp do příštích dětí... no a tu šanci teď dostanou, až na to, že ty děti se narodí někde v jiném světě. Chápeš? My je tady počneme, pak přeneseme do těla nějaké jiné osoby, která si to zaslouží, a ony se tam narodí s dokonalým vědomím, aby tam probojovaly...“

„Počítám, že místní obyvatelstvo o tom nemá tušení, co?“

„No, to asi ne... a co ti na nich záleží?“

„Ty děti to tam taky nebudou mít jednoduché!“

„To ne. Budou muset bojovat od malička; narodí se lidem, kteří jim to rozhodně neumožní. A to víš, v minulých zrozeních taky nebyli žádní vzorňáci, tak si tím zároveň odpykají karmu...“

„Bezva. To jste vymysleli až teď?“

„Ani ne... holky to napadlo už dřív, ale teprve teď přinutily Dianu, aby to schválila. Ona požaduje, aby se všecky děti rodily tady v Arminu. Až teď konečně uznala, že i jiné světy mají nárok být očištěny a spaseny...“

„Diana je úžasnej dobrák. Ale něco mi v tom nehraje... jak vědí čarodějky, do jakého světa ty svoje děti umístit?“

„To máš tak: v každém tom světě žije jejich astrální dvojník. Můj případ: nějakej Aljoša, kterej neměl to štěstí, aby se dostal do řádu a někdo mu dal šanci. V příznivým případě bych mu mohl tu šanci dát já, víš? Zapojit ho na dálku, třeba se mu zjevit...“

„Myslíš, že to jde tak snadno?“

„To vůbec nejde snadno! Je na to zapotřebí spoustu energie! Já bych v tom případě určitým způsobem kromě svého těla táhl taky to druhý tělo v jiným bodě spirály. A pak další tělo v další spirále a tak dál, až bych propojil celej vesmír. Ale to bych musel být na úrovni bódhisatvy...“

„Počkej, brzdi. Tu verzi o astrálních dvojnících jsem slyšel jinak. Že právě oni nám pomáhají a pečují o nás...“

„Správně! To jsou ti z vyšších bodů spirály. Ale tady v Arminu už jsme se dostali do situace, kdy můžeme ovlivňovat ta nižší ramena spirály, chápeš? Wizardky to zkoušejí...“

„Co na to naši Ochránci?“

„Nadšeně souhlasí. Však vidíš, jak se nám všecko daří.“

„Není to třeba jen mentální spekulace?“

„Určitě je. Ale je na čase začít, ne?“

„Aljoško, začíná mě z toho bolet hlava. Radši toho necháme.“

Odešel s viditelným ulehčením. V každém případě jsem se něco dozvěděl, ale nebyl jsem si jist, zda z toho mám radost.

Z různých porad a rozhovorů čarodějek a princezen vyšlo konečně rozhodnutí: vypravíme se do Indiopolisu, a to ve slavnostním průvodu, nádherně oblečeni a upraveni tak, aby na nás prosté, nic netušící obyvatelstvo mohlo zírat se zalíbením. Takové počínání je velmi blahodárné, neboť mnozí mladí z nižších kast zatouží připojit se k vyšším kastám, a v příznivém případě jejich touha vyústí v pokus začít se něčemu učit. Atanor potřebuje dorost, ať už jakéhokoliv druhu; však si to nějak přeberou.

Takže se dámy začaly strojit a zdobit, každá pokud možno jinak a dle jiných zásad. Čarodějka reprezentuje svoji bohyni či jiného Ochránce, takže by měla vypadat důstojně a okázale; raději než v reálu to dělá v iluzi pro ostatní, ale právě v tom případě kolegium rozhodlo naopak. Dokud se zdobily samy, nechávaly nás na pokoji; pak ale zas všechno odložily a začaly zdobit nás. To už není tak úplně příjemné.

Diana se chovala... nejspíš bych řekl záludně. Prohlásila, že mocný vladař impéria musí vypadat důstojně a... zkrátka, povídala toho hodně a většinu jsem zapomněl. Jediné, co jsem považoval za důležité, bylo, že mám po celou dobu obřadů mít tři copy, dva po stranách před ušima a třetí vzadu, který bude obsahovat převážnou část vlasů. Kromě toho mi načesala čtvrtý copánek do čela, ale ten byl mimořádně krátký a nenápadný, spíš jako ozdoba. Důvodů mi řekla několik; žádný jsem nepochopil.

Příslušníci sekty Tygrů trvají na tom, že nosit oděv je jim vrcholně nepříjemné, dokonce si z toho udělali tabu; když jsem se oblékal do slavnostního kostýmu, docela jsem jim fandil. Diana se naproti tomu strojí ráda; pořídila si nové kalhoty ve žluté barvě čínských císařů, vyšívané stříbrem, k nim průhlednou blůzu, kde látka sloužila jen k našití všelijakých draků a podivných příšer, vesměs symbolizujících štěstí. Já jako císař jsem měl žluté dhótí a kabátec z rudého brokátu vyšívaný zlatem. V dhótí se špatně jezdí na koni, tak mi přistavili válečný vůz s čtyřspřežím nádherných běloušů; Diana zatoužila být vozatajem.

Počítal jsem, že Valérie se nedá zahanbit a též se poveze na něčem vznešeném; jí přistavili slona. Pro jistotu celého pomalovali posvátnými obrazci a nosítka zářila do daleka zlatem; Valérie si vzala blonďatou paruku, čerstvě ostříhanou z jedné své adeptky a ještě ji poprášila zlatým prachem, takže jsme ji těžko poznávali i my.

Z města se zvolna blížil slavnostní průvod; v čele hudebníci se spoustou bubnů a píšťal, pak praporečníci s různými vlajkami, též mávátky a slunečníky, městští hodnostáři, velitelé všemožných ozbrojených skupin, každý v jiné vycházkové uniformě, členové bojových sdružení, kněží a kazatelé různých církví, společenství a sekt, cechovní mistři a lidé, kteří považovali za potřebné se předvádět davům. Slušelo se, abych s každým prohodil pár přátelských slov; pokud jsem je znal, mohlo to být něco vtipného, pokud ne, budou mi vhodně představeni a já bych měl ocenit jejich význam pro město i stát. Připravil jsem si několik významných výroků, protože novináři tu určitě budou taky; kromě toho bych měl říct i něco, co by se později hodilo do anekdot. Lid musí svého Vládce milovat a to se stane, když je zábavný.

Všeobecný názor na mou osobu je, že jsem poněkud méně chápavý, zato však silný a schopný porazit každého nepřítele. V poslední době někteří vyzývají (Tomáš, Diana), abych svou sílu občas předváděl, aby národ náhodou netápal v pochybnostech. Přemýšlím o tom, ale doposud jsem jim nedovolil mi připravovat různé vhodné příležitosti (splašený býk, vraždící šílenec atd.)

Když jsem se se všemi řádně uvítal, obrátili jsme to a táhli do města. Podle dosavadního popisu to vypadá, že je nesmírně velké a lidnaté, což je sice naše přání, ale realita je bohužel jiná. Nesporně, většina řemeslníků a výrobců všeho možného se nikam dál nehnala a zařídila se tady, proč taky by se pouštěli někam do divočiny. Měli tu veškeré výhody, hlavně si každý mohl postavit dům, jaký ho napadl. Většinou z kamene; vytvořit něco jen tak z ničeho, na to musí být šikovná WZ, ale nařezat ze skály kamenné bloky a přenést je za pomoci telekineze zvládne leckdo. Pokoušíme se přesvědčovat, aby se někteří přestěhovali do Kingtownu, ale váhají a když vidím tu bídu a zmatek v hlavním městě, ani se moc nedivím.

Ulice lemovaly davy nadšených občanů; hostinští dělali skvělé obchody, protože náš průvod se pohyboval pomalu, lidé byli nuceni dlouho čekat a tu dobu si krátili jídlem a popíjením. Mám obavu, že v tom davu se dala prodat i lecjaká hloupost, kterou by v normálním stavu mysli nikdo nekoupil; ale oproti středověku se mezi ostatními nepohybovali kapsáři ani jiní zloději.

Vysvětlím okamžitě: už delší dobu jsem vyzýván, abych zavedl patřičný pořádek do soudnictví. Přestože existují formální soudci pro různé oblasti, ve skutečnosti soudím já jediný; to proto, že skutečný zločinec by v životě neměl šanci se před soud dostat. Předpisy většiny sekt říkají, že obětovat zločince hněvivé podobě některého božstva je záslužný čin, takže každý bojovník se usilovně snaží najít lumpa a použít jako oběť. Většinou se jedná o mimořádně dlouhý a nepříjemný obřad s barvitými rituály (upalování, stahování z kůže, vaření ve žhavém oleji aj.), takže si amatérští zločinci dávají pozor a profesionálové neexistují. Před soud se dostanou tak maximálně nejasné případy (vraždy ze žárlivosti), kdy ten chudák bývá sám dostatečně zdrcený tím, co udělal, takže ho většinou propustím.

Když se to doslechl Mario, byl z toho v šoku; vykládal, že pokud sektáři dopadené zločince obětují nějakým pohanským bohům, dopouštějí se rovněž zločinu a měli by být potrestáni. Odtušil jsem, že to sice vím, ale neberu na vědomí, každý pokus to nějak objasnit by způsobil řadu dalších nesnází; copak o to někdo stojí? Božstva byla uspokojena, obyvatelé jsou spokojeni, zločinců jsme se zbavili. Tak kde je problém?

Dokud jsme procházeli předměstími, ještě to šlo, ale když jsme se dostali do ulic města, museli jsme zastavit u každého chrámu. Byl obvykle centrem čtvrti se svéráznou komunitou, jejíž členové, kněz, starosta nebo stařešina ke mně museli pronést slavnostní projev a předat mi svoje dary, za které jsem já musel obřadně poděkovat, nejlíp v jejich rodném jazyce. Ani jsem netušil, kolik různých zvláštních skupin obyvatelstva u nás žije.

A postupně jsem v jejich projevech vysledoval jedno společné téma, zřejmě mimořádně důležité: prosbu o déšť. Samozřejmě, každý čeká, až začnou monsuny, ale že bych s tím já byl schopen něco udělat? Když už jsem tu prosbu slyšel popáté, došlo mi to; asi jsem opravdu méně chápavý. Tak jsem koukl na Dianu, ta se jen potměšile šklebila. Mám s ní dohodnuté signály, použil jsem jeden z nich a požádal ji o pomoc.

„Obyvatelstvo samozřejmě předpokládá, že císař je schopen svou kouzelnou mocí zajistit déšť!“ řekla s nebývalým potěšením, „Nebo snad nejsi dost schopný císař?“

„Já bych tě nejradši nakopl...“ zasyčel jsem.

Nechtějte vidět ten obličej!

Hlava města, guvernér Andrej Rastopčenkov, jel zpočátku v našem průvodu, nyní pospíšil dopředu, aby se převlékl a uvítal nás na hlavním náměstí před katedrálou, kde je dostatečně vysoká tribuna. Náměstí bylo plné lidí, ani jablko by nepropadlo. Zkrátka celé město. Byl jsem zvědav hlavně na Diega Mirandu, jehož jméno jsem už mockrát slyšel; měl bych ho asi znát ze Španělska, ale copak vím, který z těch kluků to může být? Skutečně mi ho představili, je opravdu velice mladý, oblečený do bílého roucha (spíš jen cárů), oči mu hořely svatým nadšením a projevoval sklon samovolně upadat do extáze. Jeho družina křižáckých rytířů byla podobného ražení; samí mladí rváči, včetně děvčat, kterých je tak třetina proti klukům. Jejich víra jim přikazuje chodit oblečení (jako protest proti nahým Tygrům), ale odmítají jinou barvu než bílou, na té dobře vyniká barevný kříž. Někteří proto měli rozervané zbytky bílých hábitů, jiní jen bederní roušky, ale všude po těle nápadné tetování a ti významnější řadu jizev z předešlých bojů.

Diego přednesl slavnostní projev, dlouhý a nezapamatovatelný. Pokud se z něj dalo něco pochopit, vyzýval mne, abych jim dovolil vyrazit na křížovou výpravu do Španělska a pomoci evropské části řádu; z toho důvodu jejich předpisy zamítaly zdobení tváře, které by jim zabránilo se maskovat za obyčejné občany. Očekával nějaké jasné vyjádření, ale já odpověděl jen neurčitými sliby, což ho neuspokojilo. Přednesl další projev; aby dokázal jejich odvahu a bojové odhodlání, nařídil jim vytvořit živý koberec ze svých těl, lehnout si jeden vedle druhého na cestu k tribuně, abychom byli nuceni kráčet po nich. Provedli to okamžitě a s nadšením, dokonce odstranili schůdky a postavili se místo nich sami. Vyvolalo to obrovské nadšení mezi všemi diváky, takže jsme po nich museli šlapat (i když mně se to příčí). Dianě ne, ta po nich dupala přímo s rozkoší; a jim se to líbilo.

Nezabývám se magií do té míry jako ostatní, ale v té chvíli jsem jasně vnímal Diegovu energii, i všech ostatních. Řeknu po pravdě: ten kluk je dost dobrý čaroděj a sexuální zdrženlivost mu ještě dodává sílu. Určitě by to tak nedefinoval, považuje se spíš za kněze, a má schopnost zhypnotizovat každého, s kým se dostane do kontaktu. I teď se v atmosféře začínala šířit podivná nálada, kterou už dobře znám; dokáže vyústit do extatické vlny nadšení, během níž se může dít cokoliv. Je snad Diego inkarnace některého z dávných Templářů, těch z doby Bernarda z Clairvaux? Přišel mému impériu pomoci nebo je rozvrátit?

Zatím jsem jen sledoval, jak se energie přítomných splétají do řetízku a vzájemně se ovlivňují. Dnešní noc bude v tomto městě rušná; taky tomu propadnu, Diana by mi nedovolila zůstat stranou. Už teď jí svítí oči jako kočce a těší se; zasloužila by pár na zadek jako nezvedené dítě...

Andrej vystoupil na tribunu první, jakožto hostitel; přichystal mikrofony, aby nás mohl uvítat a přednést něco mezi projevem a plamennou výzvou. Krátce jsem pozdravil shromáždění; odpověděl mi nadšený řev. Pak Andrej představoval městské hodnostáře, oni něco pronášeli a já odpovídal. Až došlo na jakéhosi starého dědka zjevně prostého původu, který měl zřejmě na starosti zemědělství; ten se velmi naléhavě dožadoval deště a jak jsem tak koukal, byl upřímně přesvědčen o mé schopnosti jej přivolat. Kromě jiného se zmínil, že tradiční způsob, nářez dětem, až by začaly brečet, už nestačí a bylo by zřejmě zapotřebí něco mocnějšího.

A v ten moment jsem dostal nápad. Osvícení shůry? Nevím. Nad našimi hlavami byla vlajkosláva z různých vlaječek, třepetalek a mávátek, všechno na bambusových prutech; natáhl jsem se, jeden uškubl a použil jako rákosku. Jak Diana stála vedle mne, popadl jsem ji, stáhl jí ty parádní kalhoty, přehnul přes koleno a začal rákoskou švihat po zadku. Zařvala spíš překvapením, ale hned se začala smát; bolest jí nijak nevadí, spíš vzrušuje.

Dav na náměstí na chvíli strnul. Je zvykem, že Vládce provádí věci nečekané, ale výprask na holý zadek všestranně oblíbené císařovně před zraky celého města, to je teda síla! Nějakou chvíli váhali, jak se k tomu postavit; zatím se nervózně pochechtávali.

Na druhé straně, Diana se mohla začít bránit. Vnímal jsem její pocity přes energii, žijeme spolu dlouho a vzájemně cítíme své reakce. Nepochybně věděla co chci udělat od chvíle, kdy mi to blesklo hlavou; než jsem si podal rákosku, uběhlo dost času, aby utekla nebo se přichystala k obraně. Obvykle reaguje střelhbitě, teď neudělala nic a nechala si to líbit. Dokonce jsem měl pocit, že je to zábava přesně v jejím stylu: být ponižována a týrána... A ještě něco chybělo, ale...

Cítil jsem, že se jí to líbí, ale taky jsem věděl, že udělá něco neobvyklého. Držel jsem ji ohnutou přes koleno, holý zadek nastrčený ven; hlavu měla někde na mém stehně, tak ji zavrtala do mé lehké sukně a všemi zuby se mi zahryzla do hýždě. Má ostré zuby, kdysi zvyklé trhat syrové maso; a tentokrát chtěla kousnout tak, abych to pocítil. Zařval jsem bolestí a zkřivil tvář, ale vypadalo to, jako bych se jenom rozhněval; tím větší silou jsem ji švihal rákoskou.

„Plač!“ poručil jsem jí, „Dokud se nerozbrečíš, budu...“

„Tak schválně!“ odpověděla a zakousla se o kousek dál.

Cítil jsem, jak mi po kůži stéká krev. Asi se jí napila, nikdy takové možnosti neodolá. Zaváhal jsem; ona mne pustila, ale jenom vřískla: „Ještě...!“ a zakousla se zas jinam. Zřejmě se rozhodla, že si dneska nesednu. Ale ona taky ne!

Valérie stála vedle nás a vzrušeně dýchala; cítil jsem, co jí běží hlavou, ale ještě rychleji Aljoška. Ulomil si taky jednu rákosku; Valérie stála jako socha, dokud z ní nestrhal všechna její roucha, ohnul ji přes koleno a začal nelítostně řezat. Tehdy v ní začalo sílit erotické vzrušení.

Andrej byl třetí, kdo se rozhodl využít příležitosti, aby si vyřídil účty s Mabel. Ovšem s důležitým rozdílem: ona to nechtěla a pokusila se bránit. Neměl po ruce rákosku, takže jí bez váhání dal pár facek; slzy jí vhrkly do očí, chtěla protestovat, ale v Andrejovi už zvítězila dlouho potlačovaná nálada primitiva; bil ji surově a všemi způsoby, na jaké připadl.

To už dav došel k názoru, že se zábava netýká jen nejvyšších představitelů města a státu, ale každého. Některé dívky (i ženy) se preventivně pokusily o útěk, ale v té tlačenici to šlo obtížně. Jiné se dokonce pokoušely ještě provokovat.

A v tu chvíli se Valérie ujala řízení obřadu. Já nevím, jak vám to mám přiblížit, bylo toho hodně najednou: mlátil jsem Dianu, ta vrčela jako šelma a hryzala jako démon, až bolestí tekly slzy i mně. Jestli jí to nevím, neviděl jsem a nezajímal se... cítil jsem spíš odezvy myšlenek lidí kolem, ale v dokonalém zmatku, jak to bývá při akcích čarodějek. Dokonce bych řekl... připadalo mi, že jsem hlupák a dal se do něčeho namontovat. Taky to se mi stává častěji; byl to vůbec můj nápad?

Valérie ovšem mohla být spokojená: dav ovládlo šílenství, pokud tam zůstal někdo normální, měl těžko možnost se prosadit. Každý se choval jako blázen; popadl toho, koho měl nejradši, a brutálně ho mlátil. Vcelku chápu, máme tendenci jít na nervy jeden druhému a každý by si rád někdy vyřídil účty, ale... a taky jsem už tušil, jak to skončí: až se nabaží bolesti, přejdou automaticky do vášnivého milování. Někoho už to určitě napadlo... no ovšem, Valérii. Pro tu je bolest vždy uspokojením...

Když mi to napadlo, ohlédl jsem se po ní. Naše oči se na malý okamžik setkaly, dokonce se usmála. A já si aspoň na zlomek vteřiny představil, jaké by to s ní mohlo být... Potom to Diana postřehla a vyrazila do útoku. Já ti dám Valérii!

To už šlo všechno mimo mne; začaly něco organizovat a já byl náhle mimo, jen samec určený k uspokojení své družky. Stěží se mi podařilo ji přemoci, kousala a drápala jako divoká šelma, krev ji rozvášnila, já ji zkusil uklidnit nějakou tou fackou, ale to ji rozdráždilo ještě víc, vlastně každé násilí... Odvlekl jsem ji trochu stranou, aby po nás lidé nešlapali, kolem zuřilo davové šílenství a Valérie zprostředkovala všem prožitky ostatních, tu explozi všeobecné šílené bolesti... Držel jsem se při vědomí jako jeden z posledních, jsem prý hodně odolný, ale stejně...

Ale hnuli jsme vesmírem! Když jsem přišel k vědomí, zdálo se mi na první pohled, že se něco změnilo. Rozhlížel jsem se a... ano, ovšem, barva oblohy! Nebe už nebylo oslnivě modré, spíš šedivé, lesklo se jako stříbrná deska a slunce pálilo, jako by nám chtělo taky způsobit bolest. Vypadal jsem hrozně, šaty rozervané a plné krve... o některých zraněních nemám tušení, jak jsem k nim přišel, nebyla nebezpečná, zato mimořádně bolestivá. Stejně brzo zapálí Oheň, tak co, ale...

Zatím to ale vypadalo divně. Valérie někam zmizela (nebo se překryla nějakým polem, aby ji nebylo vidět, to občas dělá a pár lidí to naučila, jen já zatím...) Cítil jsem silné znepokojení, tak jsem vstal a bloumal tím místem, kde extáze plynule přešla do letargie, všichni byli vyčerpaní a WZ najednou nebyly... Co se to sakra děje?

Přiběhl ke mně Aflargeo a něco mi hlásil, ale já nic nechápal. Blížila se bouře; vítr se ještě nezvedl, naopak ani lísteček se nepohnul, ale kdesi v dálce se chystalo peklo. Odhadoval jsem, že máme čas tak hodinu až dvě, ale čím déle to bude trvat, tím hůř potom, až...

Náhle jsem zemřel. Nevím kdy, kde, ani jak. Všichni zemřeli: já, Diana, Valérie, Denis... Ta extáze bolesti a smrti nás zabila. Zemřeli jsme a zároveň zůstali živí; jak je to možné? Nemám zdání a nedokážu vám ani říct, jak jsem to věděl. Jen jsem si musel na chvíli sednout (zařval jsem bolestí), pak lehnout a...

Probral mne dotyk chladivých prstíků. Byla to jedna z mladých WZ z Atanoru, dospívající dítě s přísnýma, do jiné dimenze zahleděnýma očima. Přestože byla nahá (ze sekty odmítající oděv), nikdo se jí ani v nejhorším šílenství nedotkl, procházela davem, jako by byla neviditelná.

„Máš okamžitě přijít do katedrály.“ řekla, „Valérie tě žádá!“

Nebyla to žádost, spíš rozkaz. A netýkal se jen mne, ale všech přítomných členů Korunní rady. Valérie už tam byla, přecházela okolo mísy, v níž planul Živý Oheň. Do toho Ohně nahlíželo její médium, nějaká míšenka téměř černé pleti, zjevně potomek řádového křížení v průběhu dlouhých staletí. Vypadala vytřeštěně.

Valérie nás zamračeně přehlédla, zda jsme tu všichni.

„V jednom velice blízkém světě došlo k válce.“ pravila rázně, „Město Indiopolis napadl nepřítel. Zahynul císař, císařovna, korunní princ a všechny ostatní děti, arcibiskup i nejvyšší čarodějka. Velká část obyvatelstva byla vyvražděna, chrámy hrubě znesvěceny, zkáza postihla i některé Ochránce. Nepřítel používá mocné démony a šíří záhubu všude, kam vstoupí...“

Nějak mi včas nedošlo, co je nám po tom. Neřekl jsem to nahlas, ale stejně se na mne všichni podívali jako na pitomce.

„Podařilo se mi zadržet zkázu, aby se nešířila. Děkuji všem přítomným za to, že mne podpořili. Postupně děláme opatření... teď je to na bratřích a sestrách v sousedních vesmírech. Ovšem není vyloučeno, že...“

Mluvila dál, ale já ji přestal vnímat. Měl jsem intenzivní pocit, že velím nějakému obrannému oddílu, ovšem byl jsem žena, zřejmě královna. Město za námi hořelo, avšak drželo se. Valérie byla má sestra a Diana náš společný manžel; tehdy jsem si uvědomil, že je to naprostá blbost a...

Valérie na mne zírala s očima otevřenýma doširoka. Rozběhla se ke mně a vrhla se mi kolem krku; zůstali jsme tak nějakou chvíli, než se vzpamatovala. A řekla:

„Prosím, můžete se rozejít, ale nikam daleko. Možná vás budeme ještě potřebovat... mohla bych požádat, abyste mi pomáhali dál?“

Chtěl jsem to slíbit, ale místo mě promluvil Mario:

„Co to má zase znamenat? Co vlastně organizujete? K čemu jsou všecky ty šílenosti, co se vůbec děje? Je to určitě zas nějaké pohanské běsnění, a já nedovolím zneužívat...“

Valérie přísně stáhla obočí. Bylo namalované, skutečné ohořelo při koupání v Ohni stejně jako vlasy. Její hlas studil ledem: „Víš stejně dobře, co se děje, jako já a všichni ostatní! Aspoň jednou nedělej problémy a když nechceš pomoci, raději mlč!“

Urazil se; pokusil se namítat, že jsme v jeho katedrále, avšak Diego Miranda jej kupodivu příliš nepodpořil, naopak se zdálo, že pomáhá čarodějkám. Napadlo mi, že tady už nemám co dělat, raději jsem se vypotácel ven a opřel se o zdobený portál.

Diana vyšla za mnou. Ruku mi položila na rameno.

„Byl jsi dobrej.“ ocenila.

Pohladil jsem ji. „Nebolelo to?“

„Ještě málo!“ zablýskala očima, „Příště mi nařež víc!“

„Jaký proboha příště?“

„No... budem snad ještě někdy potřebovat déšť, ne?“

Tak nepraštili byste ji? Někdy ji fakt miluju...

V dáli zarachotil hrom. Vítr zvedl prach a rozevlál rozházené kusy oděvu, na něž majitelé v tom fofru zapomněli. Někteří ještě odpočívali v různých koutech, aby na ně někdo nešlápl. Parta dětí s křikem proběhla kolem a mířila někam do přístavu.

„Ty víš, co přesně se stalo?“ zeptal jsem se.

„Vím toho málo. Zatím jsme to neodvrátili, jenom získali čas. Víš, v těch okolních světech to funguje divně... co se stane v jednom, děje se i v ostatních, ale jinak a... v jednom jsem zničila nepřátelskou flotilu ještě na moři. Teda zničily – já, Valérie a naše Amazonky.“

„Ach!“ ocenil jsem.

„Tak přemýšlím, že bych měla změnit kostým. Jsem bojovnice, ne? Tak by to chtělo jenom kůži, plech, řemení... a spoustu zbraní!“

„Diano, kroť se! Za normálních okolností lítáš nahá a když se něco koná, pořídíš si pokaždé něco nového z vlastní fantazie. Tak co si děláš starosti?“

„No... ale jako vůdkyně sekty Amazonek bych měla...“

Nerozmlouval jsem jí to, nechal jsem ji fantazírovat; pravdu má Tomáš, že žena, když jí enormně záleží na výsledku, nepřemýšlí o tom co udělá, ale co si oblékne.

Vyskytl se i Aljoška, rozzářený a nadšený probíhajícími akcemi; z jeho poněkud nesouvislého povídání jsem vyrozuměl, že mládeži se mimořádně líbí, že všichni dostali nářez a rozhodli se, že se budou považovat za děti, takže požadují výprask ještě větší, pokud možno do krve. Za tím účelem se přesunuli na břeh moře, kde se budou různě bičovat a trýznit, přičemž rány hodlají ošetřovat vykoupáním v moři; zátoka Indiopolisu se vyznačuje vyšším obsahem soli, což jednak způsobuje větší bolest, jednak zanechává ozdobné bílé jizvy. Aljošku zajímalo, zda se připojíme.

Sice nás nezlákal, ale Diana mu dala dobrou radu: u Indiánů je zvyk pořádat Tanec Slunce, kdy se bojovníci připoutají za kůži na prsou ke kůlu a tančí, dokud si dřevěné pruty nevyrvou. Což rovněž zanechává parádní jizvy, o moc lepší než stříbrné jehlice, kterými si na počest Pána Šivy probodávají tváře hinduisté. Kluk bystře zamrkal, zasmál se a prohlásil, že to navrhne; aby se to však ještě vylepšilo, propíchnou si taky tváře a jazyk, alespoň nikdo nebude mít kecy.

Chvilku jsme se smáli; pak začala Diana vzpomínat na různé naše hrdinské činy a opatrně naznačovala, že mnohé by zvládla ještě dnes; ale agresivita se už vyčerpala, naopak jsme toužili si odpočinout. V Indiopolisu je řada rozestavěných objektů, zvláště významných veřejných staveb; prozatím je šelmy používají jako provizorní doupata. Do jednoho takového jsme zalezli, příjemně vonělo po leopardech, ale nikdo tam právě nebyl.

Než jsme tam došli, obloha se zatáhla a počalo ostře foukat. Bouře se blížila; když jsem se dotkl Dianiných vlasů, zdálo se, že z nich srší jiskřičky. Někde v dálce se ozývalo dunění hromu, v zahradách křičeli pávi. Zalezli jsme do leopardího pelíšku; už pominula bolest z našich ran, takže jsme ulehli a milovali se, tentokrát něžně, bez rvačky. Někdy v průběhu toho začala bouře; ale nevšímali jsme si ničeho a když jsme se vyčerpali, oba jsme usnuli v objetí a nechali přírodu dělat si, co chce.

Probudili jsme se k večeru. Zjistil jsem, že bouře se zatím značně vyřádila a teď už prší klidně a soustavně; obyvatelstvo se zachovalo obdobně a rovněž vybilo většinu energie. Někteří považovali za potřebné mi hlásit, co vyváděli, jiní nikoliv; bylo mi to jedno. Jediné, co jsem si ujasnil: čím vyšší postavení, tím větší cvok. Na těch pár lidí, co tu máme, by značné procento v jiné zemi skončilo za mřížemi blázince.

„Zajisté!“ konstatovala spokojeně Diana, „Včetně nás dvou...“

Na půlnoc svolala Valérie shromáždění do katedrály; zřejmě se nějak dohodla s Diegem, ne-li Mariem. Samozřejmě bylo mojí povinností se zúčastnit, ale předem jsem věděl, že tam nebudu mít co na práci, budu se při projevech nudit a usínat. Správně jsem to odhadl; bylo tomu skutečně tak.

Valérie četla svůj projev z papíru o velikosti vizitky, trval však skoro půl hodiny, protože neustále odbíhala k něčemu jinému. Značnou část jsem nepochopil, pořád ještě zjišťovala, co se stalo v tom nešťastném Indiopolisu a jaký vliv to má na sousední světy; náš byl zachráněn, ty v bezprostřední blízkosti taky, avšak jsou další, na druhou stranu od toho napadeného; těm to hrozí, je potřeba jim pomoci a Valérie už se spojila s místními čarodějkami a spolupracuje s nimi. Problémem je, že jsou to démoni a...

V tu chvíli jsem se probudil. A zařval: „Cože?“

Valérie se zarazila a ohlédla se po mně.

„Neruš,“ zavrčela Diana, „Démoni – a co?“

Postřehl jsem, že nejsem jediný, koho to zarazilo; pár mladých se tvářilo překvapeně. Valérie využila přerušení, aby se napila vody, silně jí vysychalo v krku a vypadala nezdravě, zřejmě byla vyčerpaná nebo něčím napadená. Vzácná událost.

„Slovo démoni jsem použila záměrně. Mohli bychom nazvat ty světy nižšími, arci s výhradou, že ve skutečnosti nic není vyšší ani nižší, neboť vesmír má více rozměrů než jeden a další rozměry nejsou tak snadno definovatelné. Když si tu spirálu nakreslíme, nesměřuje pouze odshora dolů nebo zprava doleva, ale také jinam; já se to pokusím znázornit...“

Vytvořila někde nad sebou fialovou mlhu, v níž se blýskala kovová spirála; ze začátku měla jednu barvu, potom se rozdělila na několik a každá se vinula jinam jako klubko hadů. Ve středu zlatě blýskal náš svět, ten napadený zářil rudými záblesky a ostatní zájmové zase jinou barvou...

„To je pochopitelně pouhý model, který tvořím vlastní iluzí. Ve skutečnosti je to trochu složitější.“ vysvětlila.

Když nic jiného, její konstrukce se mládeži zalíbila. Mnozí se začali těšit na další pokračování.

Valérie znechuceně pokynula jedné kamarádce; ta využila situaci k matematickému objasnění, jak to všechno funguje. Ztratil jsem souvislosti po třetí větě; kdy ostatní, nemám tušení.

Valérie po dobu její přednášky udržovala model v činnosti, až do chvíle, kdy se nějací zkušenější jedinci pokoušeli do něj zasahovat, de fakto narušovat jeho integritu. Tehdy ho zrušila, rozhodně neměla náladu si hrát.

„Vidím, že všichni máte ještě pořád spoustu energie. To je dobře, budu ji potřebovat. Pokud vás mohu požádat, dělejte co můžete, abyste mi nějakou nasbírali. Kladnou nebo zápornou, to je fuk, já si ji přetransponuji a pošlu, kam bude třeba. Jenom prosím o jedno: kdo to neumí, ať mi nepomáhá! Jinak si hrajte jak chcete, já si to už přeberu!“

Věděl jsem, jak to myslí. Kladná energie vzniká z láskyplných vztahů, záporná z potyček a hádek; občas se to mísí. Když Valérie tak pěkně požádala, určitě jí většina mladých vyhoví, a že v období dešťů není možno nic dělat, budou vymýšlet nejrůznější varianty se spoustou důsledků. Dále na shromáždění dorazili mnozí usedlíci z větší či menší dálky, z nichž někteří se ještě neznají – další důvod. Bude to pestrý.

Už opět jsem začínal usínat. Pokoušel jsem se to zvládnout, ale bylo to mocnější než já, mysl se mi rozbíhala. Opět jsem se asi trápil základním problémem mého impéria; tím je bezbřehá nuda, absolutní nedostatek zábavy. Jaké možnosti mají mladí, aby se pobavili? V podstatě jenom dvě: pomilovat se se všemi dívkami a servat se všemi kamarády. Diana by dodala: a naopak!, což já pro jistotu odmítám brát do úvahy.

O slovo se přihlásil Aljoška Rastopčenkov. Pokusil jsem se udržet pozornost aspoň tak dlouho, dokud nezjistím, oč mu jde; rozhovořil se o nutnosti vyslat lodě do Evropy k přivezení další várky uprchlíků, převážně z evropské části řádu. Jednalo se o Mariovy a Diegovy kamarády, takže jsem na to bez váhání kývl; jen jsem nechápal, proč to už dávno neudělali.

Souhlasil jsem i s tím, aby byl Aljoša velitelem výpravy. Je mi ostatně jasné, o co mu jde: nejspíš ochutnat jako první děvčata, kterým ještě nikdo nestačil vysvětlit místní poměry. S Aljoškou se nám podařil skvělý výsledek výchovy: ví, že ve světě existují jiné modely chování a rozhodl se z vlastní dobré vůle přecvičit svět na svoje zvyky; při tom využívá jak vlastních schopností, tak přízně svých Ochránců. Umí využívat magie přesně tolik, aby prosadil svou a nezpůsobil příliš problémů.

Nejspíš jsem na nějakou chvíli usnul, protože se mi zdálo, že se Valérie chystá v průběhu nadcházejících slavností přizvat do našeho světa některé bytosti z okolních prostorů, v hmotné podobě schopné interakce s místními. To je ten případ, kdy při bláznivé noční zábavě někdo náhle potká cizí dívku a prožije s ní něco nezapomenutelného; pak už ji ale nikdy nepotká, ačkoliv ji bude dlouho úporně hledat. Jde to i ve světě jako je náš, vyžaduje to však určité prostředí, příšeří, určitý typ hudby, náladu...

A co se divíš? Vadí ti to nějak? zeptal se můj Ochránce.

Nevadilo mi to. Začal jsem se smát a ostatní se po mně ohlédli trochu znepokojeně. Kupodivu Diana byla zcela klidná.

Někdo z předáků sekty Tygrů si vzal slovo a začal rozvíjet své zmatené teorie. Vysvětloval, že ačkoliv znají metody ostatních, oni to dělají jinak a chtěli by, aby jim k tomu někdo něco řekl. Valérie namítla, ať si to dělají, jak chtějí; těžko říct, je-li jejich metoda lepší než jiné, dokud se nevyzkouší. Doporučila, aby uspořádali co nejmohutnější obřady a zapojili do nich všechny ostatní, včetně ní; až to odzkouší, vyjádří se. Předák Tygrů to vzal s potěšením na vědomí, ale stejně považoval za nutné mluvit dál, aby to vysvětlil. Opět jsem upadl do mrákot.

Probral jsem se ve chvíli, kdy se mě to začalo týkat. Totiž, další Tygr požadoval, abych prokázal svoje schopnosti nějakými hrdinskými činy. Jakými přesně, neřekl; zdálo se, že očekává, že pro potvrzení své pověsti občas vyhlásím válku někomu v okolí a dám svému milovanému lidu příležitost se předvádět. Dobývat území, přivážet domů hojnou kořist, zmocňovat se žen a porážet nepřátele, kde na ně narazí. Nechápal jsem.

Asi jsem nebyl sám, protože někdo položil doplňující otázku.

Tygr ochotně vysvětlil. Představuje si to tak, že členové jeho sekty si pořídí nějaké lodi (nemusejí být velké ani nápadné, jen obchodní džunky) a budou s nimi provozovat drobný obchod různě po přístavech. V rámci toho prověří úroveň místních lidí; najdou-li někoho vhodného, zlákají ho, aby se k nim přidal a odvedou s sebou. Půjde-li o dívku, klidně ji svedou pod různými přísliby. Když se to nebude někomu líbit, dají mu do kokosu. Na přímou otázku připustil, že by jim nedělalo problémy vyvolávat potyčky jen tak pro vlastní zábavu; proč si dělat starosti s důsledky pro lidi z nižší kasty?

Chtěl jsem položit nějaké dotazy, ale předešli mne druzí, tak jsem mohl jen moudře naslouchat a nevyjadřovat se.

Tygr vysvětloval: Do nižší kasty než oni patří každý, kdo není členem sekty Tygrů. Jsou bojové sdružení, takže prokazují milost každému, koho se dotknou. Ostatní arminské občany považují za bratry z jiného kláštera, v boji i lásce jsou si rovni. Jinak je tomu v ostatním světě: tam jsou nadřazení všem. Potkají-li někoho, kdo je toho hoden, prokážou mu bezpříčinnou milost tím, že s ním budou zacházet jako se svým; když se zadaří, přijmou ho do kasty, když toho nebude hoden, aspoň se v příštím životě narodí jako bojovník. Co se týče žen, narodí se jim dokonalé děti se všemi genetickými znaky vznešeného otce; je tedy nanejvýš laskavé oplodnit jich co nejvíc.

Moje další otázka byla, jak se bude jejich činnost zamlouvat obyvatelstvu a úřadům postižených oblastí; Tygři slibovali, že se budou snažit omezovat svoje hry na soukromé osoby a státní orgány do nich zatahovat minimálně. Trvali na tom, že se budou chovat ke každému co nejlaskavěji; hodlají předvést svou převahu fyzickou i morální, takže... Uměl jsem si to představit.

Padla ještě řada dotazů; viděl jsem, že to láká spoustu dalších zájemců. Uvažoval jsem, zda se jim v tom dá nějak zabránit; asi ne, sám jsem vydal směrnice udržovat s okolními zeměmi čilé obchodní styky. Samozřejmě, kšeftovat by měli členové kasty kupců, bojovníkům sice jde taky o zisk, ale až v druhém plánu, prvořadé je... v té chvíli se zeptali na možnost, že někdo ze sekty Tygrů v případných bojích padne.

Všichni zvážněli; vystoupil jeden z nejváženějších čarodějů sekty a vysvětlil: zasvěcení Tygři složili slavnostní přísahu, kterou jejich Ochránci přijali a stvrdili. Padne-li bojovník Tygrů, očistí svou krví deset živých bytostí, které se z milosti Boží narodí s dokonalým Poznáním a dosáhnou v tomto zrození plné seberealizace. Na Ochráncích závisí, které osoby to budou, takže Tygr svou smrtí prokáže milost někomu, koho nezná a nikdy nebude mít příležitost poznat. Jak šlechetné! Naprosto tedy není důvodu něčího odchodu litovat; padne-li Tygr, nejen že se vrátí, aby ve své službě pokračoval, ale přivede s sebou ještě deset dalších.

Valérie se otázala, zda těch deset se zrodí v tomto či jiném světě. Tygří čaroděj se zamyslel; předpokládal, že se to stane tam, kde dotyčný zahynul, ale když to promýšlí, je to možné i v jiné zemi, případně jiném světě. Nerozhoduje o tom; ať si to vyřeší Ochránci. Valérie ho pochválila.

Od té chvíle se veškeré moje případné námitky staly docela bezpředmětné. Moji drazí občané získali možnost prokázat nějakou milost nic netušícímu světu; určitě to udělají. Pouze požadovali, abych se tomu aspoň občas postavil do čela; v přítomnosti krále se bojuje daleko lépe a nadšeněji. Když jsem viděl jejich oči, nedalo se nic dělat; slíbil jsem to.

Pravda je, že si to představovali docela jinak: měli by mít Vládce, který by konal hrdinské činy, kudy chodí. Nevadí, že není moc bystrý, to od něj nikdo nepožaduje. Postačí, aby měl mohutné svaly a oháněl se těžkým mečem, nebo třeba kamenným kyjem. Má smysl pokoušet se jim vysvětlit, že nejsem takový primitiv, jak se domnívají? Asi těžko.

A konečně došlo k jádru věci: africká expedice! Je nutno jet do Afriky a nalézt tam profesora Garricheta, otce císařovny. Vhodný úkol pro hrdiny; zbývá stanovit konkrétní účastníky, program, různá krytí a tak. Císaři, vyslov se k věci!

Naštěstí jsem politikem už dost dlouho, abych se vytrénoval něco říct a zároveň neříct nic. Pronesl jsem krátký projev; bude nutno vybrat vhodné účastníky, stanovit trasu a tak, k čemuž má sloužit toto zasedání. Národe, věř své vládě, myslí za tebe. Co se týče bojovníků, jsme zvědavi na jejich hrdinské činy, podle nich je budeme hodnotit a vybírat. Takže...

Ano, pochopili správně. A byli nadšeni.

Někteří se chystali předvést svou sílu, obratnost, vytrvalost či odolnost. Jiní však začali spekulovat, že by si mohli účast pojistit, kdyby do hry zapojili nadpřirozené Ochránce; což je nejlépe zkusit tak, že jim poskytnou nějaké oběti. Zeptali se opatrně čarodějek, ty s tím mají největší zkušenosti; Valérie je nevnímala, právě upadla do jakési meditace, ale některá její společnice jim potvrdila, že cokoliv obětují, bude vlídně přijato a poskytne vyšším bytostem energii. Nejoblíbenější k těmto účelům je krev, sperma a vlasy; takže...

Takže mi bylo jasné, co nastane. Nejdřív si spletou vlasy do stovek copánků; pak si vyhledají partnery k milostným hrám, aby každému z nich mohli dát jeden z těch copánků. On je podle svého nejlepšího vědomí a svědomí ukryje na tajném místě, obětuje na oltáři, spálí v ohni nebo si ponechá na věčnou památku; způsobů je spousta a někdy se vzájemně potírají. Kdy do hry vstoupí krev a bolest a v jaké intenzitě, bude záležet na počtu zbývajících copánků; až rozdají všechny, přijde chvíle vyvrcholení, koupání v Ohni, v němž zmizí vše, co není potřebné.

Myslím, že udělám nejlíp, když půjdu spát.

Nevěřím snu, který se mi zdál. Ale budu jej vyprávět.

Byla jsem žena, královna Ostrova. Diana, Valérie, Denis a pár dalších byly moje dcery, krásné až k zešílení. Mým manželem byl Tomáš, vrchní čaroděj, ale v té době byl už mrtev, věděla jsem to. Na moji zemi útočil nepřítel a moje bílé město Indiopolis hořelo.

Stála jsem na terase Citadely nad městem. Zátoka, kterou chrání Alexandretta, byla mnohem širší a pevnost daleko menší, takže hlavní obranná linie jsme byli my. Moře bylo plné útočných plavidel, za nimi se skrývaly výsadkové čluny plné nepřátel. Byli to lidé nebo démoni? Nevím jistě, každopádně jich bylo mnohem víc než nás a měli daleko lepší zbraně. Jejich děla nepřetržitě pálila, před chvílí skončil nálet bombardérů a stíhaček. Víc než polovina mých vojáků zemřela.

„Přilétají.“ oznámila mi dlouhovlasá holka, skoro dítě, „Čtyři vlny. Víc než stovka strojů.“

Povzdychla jsem a rozhlédla se po troskách svého oddílu.

„Nasedat!“ zavelela jsem, „Dii povede levé křídlo, Dee pravé. Zkusíte se jim dostat do boku. Ty zůstaneš vzadu a až začne ta řežba, zkusíš je obejít a zaútočit odzadu. Jestli některá z vás přežije, bude po mně královnou. Jinak vám přeju...“ nedořekla jsem.

„Kde budeš ty?“ otázala se Vaa.

„Já zaútočím na střed.“

Zvedla jsem svůj příruční raketomet a zkontrolovala zbytek nábojů. Byly poslední, ale nikdo už neměl nazbyt. Až dojdou, mám ještě bleskomet a meč. Přistoupila jsem ke svému bojovému drakovi a poplácala ho po krku; zafuněl a vychrlil trochu ohně. Nasedla jsem a nakopla ho patami.

„Kupředu, Affo! Přines jim smrt na svých křídlech!“

Můj drak zařval, zašvihal pruhovanou oháňkou a vrhl se z terasy Citadely přímo dolů. Miluji let na draku. Milovala jsem, když jsem na něm lítala pro zábavu. Teď letím přímo do palby.

Moji vojáci vzlétli za mnou. Zkontrolovala jsem oddíly na křídlech. Možná kdyby jich bylo víc, mohli bychom ještě vyhrát.

Proti mně letěly těžké bombardéry, seřazené do vzorných eskader. Ze všech stran je chránily rychlé stíhačky. Příliš malé na přesný zásah. Ale ty bombardéry trefím snadno. Začala jsem pálit raketami; každý zásah znamenal výbuch jednoho nepřítele. Stíhačky taky střílely; všimla jsem si, že můj drak utrpěl několik trhlin v křídlech, vztekle řval a chrlil oheň. Jedna drzá stíhačka vzplanula jako pochodeň a řítila se ve spirále dolů k zemi.

Pak jedna střela zasáhla mě. Bolest, ale dala se vydržet. Není to první zranění v životě. Stiskla jsem zuby a střílela rakety, dokud bylo čím. Pak jsem raketomet zahodila, už byl k ničemu. Do levé ruky jsem popadla bleskomet, do pravé meč.

„Kupředu! Bijte vrahy!“ vykřikla jsem a zaútočila.

V té chvíli je ze dvou stran napadly moje dcery. Jejich draci zuřili, viděli zranění a smrt svých druhů, kteří nesli nás. Letka Vaa prosvištěla dost vysoko, aby si jí nevšimli; ještě nebyla na určeném místě, bylo nutno vydržet. Z města ještě duněly rány našich děl; tak přece tam zůstal někdo živý! Ženy, děti, starci. A duchové padlých.

Dostala jsem další tři zásahy. Drak Affa nejmíň dvacet, z těla mu různými ranami prýštila krev a jeho křídla se pohybovala daleko pomaleji. Ani už neřval tak divoce jako předtím.

Rozhlédla jsem se. Z mé letky zůstalo sotva dvacet vojáků. A nikdo už neměl náboje.

„Poslední útok!“ zavelela jsem, „Rozsekejte je!“ A napřáhla meč.

A potom jsem zemřela.

(Denis)

Vládce Charry odbyl moje záležitosti až příliš stručně, i když výstižně; nejspíš jim nevěnoval moc pozornosti, proč také? Tak bych rád nastínil, jak to se mnou vypadalo, než jsem přispěchal do Indiopolisu, aby se na mne případně nezapomnělo s africkou expedicí. Měl jsem čas i veškeré možnosti, protože se Sentou už nechodím, nechal jsem ji na Wulffborgu v péči příbuzných. Slíbila, že přijede taky do India, tak se těším; zatím jsem se toulal po džungli ve společnosti Artanny, jeho četných družek a dalších šelem.

Tohle je o mé svatební cestě se Sentou a o tom, jak dopadl hodný chlapec na Wulffborgu, sídle jejího rodu Wulffssonnů. O střetu dvou kultur, které žijí vedle sebe a pokoušejí se dokonce spolu, ale jsou příliš rozdílné. Tím nechci říct, že některá je lepší než druhá. Omlouvat se nebudu, nemám za co. Navíc se mi to moc líbilo.

Artanna nás na svatební cestě věrně doprovázel; Senta má sice sklon žárlit na dívky, které by se mi mohly líbit, šelmy jí však naprosto nevadí. Naopak si na ně rychle zvykla, má je ráda stejně jako já. Nejvíc se jí líbí snaha koček pečovat o nás soustavnými masážemi jazykem; zpočátku ne, ale postupně si to zamilovala.

Napřed přišla na to, že nekrásnější milování je na kožešině šelmy. Artanny, Díwarr či kterékoliv jiné. Lehla si na záda a přitiskla se co největší plochou k měkké teplé srsti, zvlášť když měla čerstvě oholenou hlavu; příjemně to šimrá. Hřbet veliké kočky se s námi mírně vlnil a pomáhal nám, Artanna se občas zvedl a nutil nás, abychom se snažili držet. A Senta se smála.

Dospělí si přejí, abych se choval jako velký kluk a všemu se naučil, tak jsem jim vyhověl. Senta se milovala velice ráda a zkoušela všemožné hry, až si zvykla na pravidelné uspokojování minimálně třikrát denně. Když jsem to nezvládal přirozeným způsobem, přála si to rukama, jazykem a všelijak, jak ji zrovna napadlo. Až jednou za mne jazykem zaskočil Artanna; to se jí tak zalíbilo, že to vyžadovala každý den a abych nepřišel zkrátka, dohodla s jednou princeznou tygrů, že mi to oplatí. Přece víte, že jsem na kočky!

Za odměnu jsem Sentu naučil psychosondám; když je v přímé interakci s jinou bytostí, může jí snadno vstoupit do mysli a tam získat jakékoliv informace, dokonce i z minulých zrození. Sentě se to zalíbilo, ještě víc šelmám; Artanna se to naučil snadno a sonduje teď kdekoho, nejradši mne.

Ze všech masáží si Senta nejvíc oblíbila pravidelné stimulace hlavy. Pravda, je to příjemné a kočky se naučily masírovat kůži hlavy přesně na hranici mezi rozkoší a bolestí. Není docela pravda, že je třeba, aby srst byla odstraněná či velmi krátká, ale Senta si to usmyslela a trvala na tom, abych ji pravidelně holil. Nikoli však Ohněm, nýbrž ocelovým nožem, břitvu jsme neměli. Ten pocit se také značně blíží bolesti a jí nevadilo, když ji ostří občas trochu poškrábalo, spíš naopak. Když jsem ji chtěl rozvášnit, nůž mi sklouzl, Senta ucítila krev a v tu ránu měla výraz dravce. Umíte si pak představit ty hry?

Artanna a jeho kočky nám fandili. Zúčastňovali se všeho a když se zdálo, že to není na patřičné úrovni, nějak nás povzbudili – třeba seknutím drápy po zadku. Je samozřejmé, když nám tak ochotně působili zranění, taky je ošetřovali svými jazyky; což vypadá v praxi tak, že škrábance ještě rozšířili, aby zůstaly nápadné jizvy. Senta byla nadšená.

S potěšením jsem se učil, co se jí líbí. Možná by se ona ráda učila, co se líbí mně, ale na to nějak nedocházelo, její přání byla tak zábavná! Byl jsem jí okouzlen jako novou hračkou, dělalo mi dobře se podřizovat jejím nápadům a zkoušet, jestli to dokážu a vydržím. Mám vůbec nějaké vlastní zájmy, nebo toužím hlavně vyhovět druhým?

Dokud jsme byli sami se šelmami, bylo to fajn. Ale mířili jsme do oblasti obývané Wulffssonny; Senta se chtěla pochlubit všem příbuzným a kamarádkám, takže jsme cestovali od jedné farmy ke druhé a všude mne představovala. Postupně ode mne přestávala vyžadovat přímý sexuální styk, mnohem víc ji bavilo sledovat, jak mne testují její přítelkyně. Ke zvyklostem rodu patří považovat muže jedné princezny za manžela všech žen; a naopak, samozřejmě. Některé se mi líbily, jiné nikoliv; avšak bral jsem to jako součást svých povinností v tomto čase na tomto místě, jak nás učí Písma.

Jsem šlechtic; zvyklosti téměř každé kultury předepisují, že nesmím odmítnout lásku žádné ženě, pokud mě o ni požádá. Není-li samozřejmě nemocná, příliš mladá či stará a tak dál, možná bych se mohl vymluvit, ale tím bych se dopustil kastovního přestupku! Senta ovšem dávala pozor, aby k žádné takové nepříjemnosti nedocházelo, konečně i jí jde o čest rodu!

Byl tu ještě jeden důvod. Starší členové rodu vidí neradi sex mezi příbuznými; nemyslím tím přímo mezi bratry a sestrami, ale téměř všichni jsou bratranci a sestřenice. Občas to není úplně jasné, protože nejdřív si jejich matku vyžádal náčelník a když se jí nabažil, daroval ji oblíbenému členu kmene. Když však je dívka oplodněna někým geneticky odlišným, může si už bez zábran užívat s kýmkoliv. A to si pište, že jim to vyhovovalo!

Senta ty holčičky pečlivě kádrovala. Až do střetnutí s námi to byly roztomilé zrzečky, díky ní o tu hřívu přišly. Nejsem si jist, koho z nás to bavilo víc; Sentu nejvíc, když musela překonávat jejich odpor. Mým koníčkem je zjistit, co by si holka nejvíc přála, a pak jí to udělat. Senta radši zjišťuje, čeho se nejvíc bojí nebo k čemu má odpor. Potom mě ukecá, abych to udělal. No, pravda je, že mě to někdy baví taky... Například kdo vymyslel později slavný pokyn 'Drž jako ovečka!'? Jednou jsem to určitě použil, aby necukala hlavou, ale ona to pak používala na každou další! A na vrcholu štěstí byla, když při tom holky trochu brečely.

Doopravdy jsem se na ni naštval, když začala od sestřenic vyžadovat dárky. Vyhrožovala jim, že je ke mně jinak nepustí nebo mi zakáže se s nimi milovat. Já bych samozřejmě neposlechl, kdyby se mi holka líbila, ale byly nezkušené a nechaly si od ní všechno líbit. Škemraly, ponižovaly se, daly se od ní všelijak týrat... No dobře, věděl jsem to a bavil se tím, ale byla čím dál drsnější, až už překračovala meze něžné hry. Pohádali jsme se; pohrozil jsem jí, že ji nenechám holky stříhat, ale použiju na ně rovnou Oheň. Ustoupila, ale vylévala si vztek na holkách a myslela, že se to nedovím. Jsem snad telepat, ne? Jak jí rostlo bříško, vzrůstal i její pocit, že má právo nadvlády nad každou další. Nakonec nezbylo, než abychom si od sebe odpočinuli.

Někde tam jsem se setkal s Martínkem Tomšů, svým kamarádem z nejstarších dob dětství; sloužil u nás na statku jako pasáček, odjel do Arminu a nějaký čas byl plavčíkem. Pak zůstal v jednom klášteře na Ceylonu, odkud putoval do Indie a strávil přes rok mezi jogíny v lese Naymišaranja, ale nikde se nezdržel dlouho, neklidná krev jej hnala z místa na místo. Poznal řadu mentálních technik a žádná se mu nezalíbila natolik, aby se jí začal vážně věnovat; jediné, co si odnesl, je naprostá lhostejnost k příkazům jakýchkoliv duchovních učitelů, neboť jeden pokyn vylučuje druhý a všechny jsou téměř stejné. V současné době byl nezávislý, ničemu nevěřil a všemu se smál.

Když potkal mne a Sentu, potěšil se a projevil touhu ovládnout také naše učení; byl poslední, s kým se Senta rozhodla spojit, pak už odmítala z ohledů na dítě. Propojení mysli pro něj není nic nového, přečetl si její vzpomínky a osobnosti mne, Artanny a šelem jej zaujaly natolik, že se rozhodl doprovázet mne a pomáhat mi zvládat nástrahy Wlčích princezen. Bylo to příjemné; i Artanna souhlasil. Senta požádala, abychom ji nechali v péči rodu a vypadli co nejdál, což jsme učinili. Přesto jsem se s ní čas od času v mysli spojil a zjišťoval, jak se jí daří. Rozhodně není pravda, že bychom se rozešli ve zlém; ani otec nikdy nechoval zášť k žádné ze svých žen.

Martin je o něco starší než já, má tmavší pleť a začaly mu dost růst vousy, takže když o něj dívky nějaký čas nepečují, začne rychle vypadat velmi jogínsky. Někde v Indii mu v rámci zasvěcení udělali na čelo znak ostrým háčkem a vylepšili leptáním žíravou barvou, takže je neodstranitelný; udělalo mu to radost a zlákalo k pokračování, tak se od té doby zkrášluje všelijakými jizvami. Má jich už slušnou řádku, ale když mu některá chce skutečně prokázat službu a způsobit, aby na ni nezapomněl, může mu dle libosti do těla píchat a řezat, případně do vhodných míst vrazit všelijaké kovové ozdůbky. Dívky Wulffssonnů se tím baví rády, tak si přišel na své.

Martin má proti mně jednu výhodu: přijal za své, že přípustné je vše, co komukoliv prospívá. Zároveň chápe, že tělo je pouhý předmět určený k postupné spotřebě, takže si nepřipouští žádné zábrany. O mně sice někteří soudí totéž, ale princezny si stěžovaly, že jsem naopak plný různých zábran a nedokážu se zcela odvázat. Nevím, jak to posoudit; zato Martin umí uspokojit snad každého, kdo ho vyzve. Bez ohledu na pohlaví, věk, dosavadní zkušenosti a osobní záliby... zastává názor, že to jsou podružné maličkosti, duše nic takového nepožaduje.

Musím přiznat: dívky rodu Wulffssonnů jsou velmi smilné, někteří by řekli až perverzní. A kluci o nic lepší, to jenom já se zdráhal o tom přesvědčit. Všichni uctívají drsné severské bohy, Odina, Thora, Kočku Freyu... těm podobné hry nevadí, naopak. Jejich filosofií je urvat co se dá, postoupit ve smečce o stupeň výš, ať už jakkoliv. Starší členové rodu, kteří si pamatují morálku Evropy, jsou uměřenější, avšak mladí si nedělají vůbec žádné starosti a pokud se něco učili v křesťanské nedělní škole, snaží se to popírat. Všichni se zoufale nudí. Jsou zvyklí, že ti zcela mladí získají vyšší postavení, když se vnutí jako partneři někomu ze starších; to se týká hlavně dospívajících kluků.

Mario Carialti by považoval místní situaci za katastrofální a Wulffssony za vtělení ďábla. I mně chvíli trvalo, než jsem se zbavil předsudků a pochopil, že svou morálku zredukovali na principy prvobytně pospolné společnosti: kontakt = výraz přízně, odmítnutí = náznak nepřátelství. Sexuální hra je jim příjemná, Propojení je poctou výše postaveného nižšímu či podřízenému. Což je pro mladé jednoznačným pokynem, aby se usilovně vtírali a chtěli zúčastnit všeho, co se právě děje. Jsou-li ještě příliš malí, chtějí aspoň očumovat, ale sotva se začínají považovat za dospělé (začnou cvičit se zbraní), těžko chápou, proč jsou odmítáni. Jistě, netroufnou se vtírat dospělému, náčelníkovi smečky, taky by tím narušili práva jeho partnerky a ta by se jim pomstila. Ale já byl jen o pár roků starší a navíc host, takže bylo zábavné to aspoň zkusit...

Jsem veden snahou vyhovět každému, kdo o něco požádá. Nedokázal bych jej odbýt příkře, dokonce nepřátelsky. Senta mne také žádala, abych zapřel svoje asketické přesvědčení a snažil se být na ně hodný. Netušil jsem, že pro ně termín hodný splývá s jinými: slabý, hloupý.

Zpočátku jsem dost rychle nepochopil, Martin od první chvíle. To on mi vysvětlil, že účast na můj vkus zcela malých dětí nejsou drzá snaha nás vyrušovat nebo zlobit, ale neohrabané pokusy se také připojit. Mám asi o partnerce milostných her příliš úzké představy; rozhodně nehodlám akceptovat sotva desetiletého usmrkánka, ať holku či kluka. Pokud byli drzí jen mírně, nechal jsem je zlobit a doufal, že půjdou brzy spát a nás nechají být, ale to nebylo přesně to, co očekávali. Martin to řešil tak, že dotyčného chytil a dal mu pár facek; čím víc, tím větší pocta tomu dítěti. Bití jim absolutně nevadí, dospělí je řežou v podstatě na potkání, čímkoliv a tak, že zůstávají jizvy a šrámy. Děti si rychle zvykly; za hrdinu se považuje ten, kdo nezanechá svého jednání ani po nářezu.

Martin má přirozenou schopnost místní zvyklosti přijímat. Děti má v podstatě rád a hrát si s nimi ho neobtěžuje. Jeho tělo, zdobené tetováním, jizvami a kovovými ozdobami je jim velkým příkladem. Když některý smrad moc dorážel, dal se ukecat a propíchl mu ucho, nos či jiné vhodné místo a zasadil tam hezký kovový kroužek. Pokud tím dotyčnému způsobil větší bolest, přesahující jeho mez odolnosti (kluk se třeba rozbrečel), považoval to po vzpamatování za neslýchanou poctu a Martina od té doby nezřízeně obdivoval. S děvčátky to bylo o to náročnější, že se zoufale snažily vyrovnat klukům a být přijaty jako dospělé, tedy sexuálně zralé. Několika, které vypadaly aspoň trochu jako ženy, po delším škemrání vyhověl. Co bych si v životě nedovolil já, on klidně.

Martin taky prozradil, co chtějí ode mne. Mají fantastický plán: vytvořit vlastní flotilu, objíždět svět a obchodovat na vlastní pěst. Na tom není nic zlého, což? Jenže si to představují vikingským způsobem; když mají dobrou náladu, budou obchodovat, když špatnou, servou se jako psi. Co podvodným způsobem získají v jednom přístavu, nabídnou obratem ve druhém; ženy považují za lovnou zvěř a muže za soupeře, s nimiž si můžou zahrávat a provokovat ke rvačce. Ty plány rozvíjejí už dlouho, dokonce o tom slyšel i Charry a rázně jim to zakázal. Iwarr není tak zásadní a leccos by dovolil, ale názor císaře bere za směrodatný. Kdybych se však za ty plány postavil já, třeba by se našla skulinka... a když jsem se oženil se Sentou, možná bych se mohl přimluvit, ne? Rádi by mě zapojili podstatně víc, ale já postřehl jejich spády a rázně odmítl.

Ne navěky; Wulffssonnové nikdy neberou jakékoliv vyjádření jako konečné, příště to zkusí znovu. Martin jejich nápady když ne přímo podporoval, tak aspoň chápal; jako jediný protiargument namítl, že rod zatím nemá dostatečné množství bojovníků, aby byl schopen obstát. Byla to záměrná hrubá urážka; copak se každý kluk i holka od malička necvičí ve zbrani? Což se neustále nerodí děti, které sotva začnou běhat a mluvit, už jim oči září při pomyšlení, že jednou na svých drakarech přepadnou a vydrancují cizí zemi? Copak všechny jejich pohádky nejsou o výpravách vikingských jarlů? To máme být ještě dravější?

Martin se nevyjadřoval, jen smál. Já se snažil nabádat k mírnosti, uvážlivosti, když ne dobrotě, tak aspoň šlechetnosti ke slabším. Bylo to pro ně nezvyklé, ale dali se ukecat, když se jim vysvětlilo, co to šlechetnost je. Ve většině považují za známku laskavosti nechat nepřítele přežít. Vlastně ani zvlášť netouží někoho zabít; považují to za hru, jako všecko.

Už jsem se zmínil, že Sentě se zalíbilo stříhání vlasů. Kvůli masážím jazyky šelem, ale mám podezření, že do značné míry též jako znamení výjimečnosti, neboť Wlčí klan takové jednání nepřipouštěl. Nebyl na to vydán žádný zákaz; prostě to nikomu ani nepřišlo na mysl. Všichni mají nádherné rudé vlasy; kdo by se jich svévolně zbavil, naznačuje tím nebezpečný pokus vzepřít se rodu. Kolují legendy o pokusech stříhat jejich děti ve škole ještě doma v Evropě; kdo to pamatuje, vnímá tyto vzpomínky jednoznačně jako útok na vznešenost klanu.

Jenže mladí měli jiný názor. Když jsem si já, Velký Mág, všeobecně vážený a spřízněný s Wlky mnohými předchozími svazky, dovolil ostříhat jednu z jejich sesterstva, určitě na tom bude něco dobrého; proč to neudělat dalším? Jelikož jsou mi známy jejich zásady, odmítal jsem; ovšem Martin ne. Jeho první oběť se přímo nafukovala pýchou, zbytek tiše záviděl. Dospělí si toho samozřejmě všimli – a neudělali nic. Byli na rozpacích; to já, nikoliv Martin, jsem to udělal jako první. Martin patří do mé smečky, já jeho jednání nekritizoval, takže s tím souhlasím; může si nějaký podřízený náčelník dovolit nesouhlasit se mnou?

I nastal správný rozruch, který jim vyhovoval: konal se barbarský rituál. Bystřejší jedinci vynalezli nějaké důvody, rozkecali po okolí a požadovali, abych je schválil či odmítl. Nevyjádřil jsem se nijak, Martin taky ne, takže se v podstatě nic nevyjasnilo. Ale: šelmy byly ochotné olizovat kohokoliv, kdykoliv a s něžně drsnou péčí, bod +. Martin stříhal pouze dívky, které skutečně přijal za partnerky = mohutný bod + a velké vyznamenání. Začal s nimi dělat mentální přenosy = rozhodující bod +.

Zde je totiž skutečný problém. Veškeré pokyny jednoznačně zakazují předávání informací přenosem nedospělým osobám. Neříkají ovšem, kdo je dospělý a kdo ne; obvykle je hranice jasná. Faktem je, že děti před pubertou reagují mnohem rychleji a snadněji, líbí se jim to a vše se daří tak dobře, že méně zodpovědný WZ nechápe, proč zákazy. Až v průběhu let se ukáže, že ty pokusy dětem nesmazatelně rozházely psychiku; to vím zcela jistě, protože jsem byl zapojen od malička. Natož pak bráška Richard a sestry; sám nevím, co z nich bude.

Takže, pokyny říkají jednoznačně nedělat to. Ovšem na druhé straně, jak tomu v praxi zabránit? Jestliže kdokoliv v okruhu půl kilometru dělá podobné pokusy, zaregistruju to a napojím se. Být spoluúčastníkem je podstatně snadnější, než tomu zamezit, to vím ze zkušeností. Když jsem byl malý, necpal jsem se do hry (aby mě nevyhnali), všecko však vnímal a pamatoval si. Teď jsem už dospělý a můžu všechno; ovšem taky vím, že při každé mé činnosti dochází ke spontánnímu zapojení všech kolem.

Wlci mají taky svoje hry. Každý z nich je ochoten se připojit kdykoliv k čemukoliv; postřehne-li možnost, udělá vše, aby byl přijat. Dílčí fáze: vyrovnání hladin energií, odstínění bloků, odstranění zábran fyzických, mentálních i společenských. Přeloženo do lidské řeči: spojení sexem, oholení vlasů a oznámení rodičům, že chci jejich dětem zasahovat do mozku s předem neodhadnutelnými důsledky. Normální rodiče by asi reagovali krajně nelibě; ale mně by to dovolili.

Odmítal jsem. Odmítal malé děti, odmítal ty větší, odmítal i skoro dospělé; ale neodmítl jsem Sentu. To dávalo naději; po několika nezdarech na mne vycválala sestřička Magda, ochotná mě zlomit jakýmikoliv prostředky. Od příjezdu do Arminu jsem ji vídal jen zřídka, zato o jejích úspěších slyšel dost. Jako družka Rudého Iwarra, náčelníka klanu, je ve vysokém postavení, oprávněná přijímat hold podřízených. Tušíte správně, jakým způsobem se to dělá. A nepochybujte, sestřičce se místní zvyky rychle zalíbily.

Než se dozvěděla, že patří k Baarfeltům, měla velmi konvenční vychování i názory; patřilo k nim pokrytectví, společenské ohledy i utajování vlastních zájmů, sexuální uměřenost a žárlivost. Mezi námi se lecčehos zbavila, ale když se sblížila s Iwarrem, musela se změnit daleko víc. Třeba ta žárlivost: Iwarr je vznětlivý, ale ne ve smyslu osobním, nýbrž klanovém. Patří mu všechny ženy, jako Magda patří všem bojovníkům. Chce-li Iwarr prokázat poctu svému příteli, propůjčí mu svoji ženu. Očekává totéž; lépe řečeno ani neočekává, prostě se mu to pořád stává. Odmítnutí je možné, pokud dotyčná čeká dítě, je nemocná atd., či složila nějaký mimořádný slib. Pokud by ten důvod nebyl, je odmítnutí nesmyslné a naznačuje nějaký nesoulad; spřátelený náčelník by pravděpodobně znejistěl a začal tušit něco zlého. Což by Iwarr mohl odstranit propůjčením jiné významné ženy z klanu; ale Magda je dbalá svých povinností a doposud nikdy bezdůvodně neodmítla.

Nejdřív jsem si všiml, jak se změnila zjevově. Bývala drobná, na vhodných místech při těle, černovlasá, plná nezvládnutelné energie. Z magie měla panickou hrůzu, sexuální výstřelky se snažila co možná utajit. Postupně si zvykala, učila se od sester. Teď už dokáže ovládat svou energii jako útočný meč. Od každého z milenců ji nejen přijímá, dokonce vysává; za to mu důkladně prozkoumá celý organismus a udělá tam pořádek dle svých představ. WZ není zvlášť vynikající, léčitelka ale docela dobrá. Změnila i sama sebe: po ostříhání během války jí narostly vlasy sice černé, ale proti světlu blýskající temně rudým ohněm. Pleť pobledla a okolo nosu naskákalo pár pih; neptejte se mě, jak to dokázala. Její děti mají vlasy temně rudé, evropsky bledou tvář, ale tělo opálené do bronzova; nikdy nenosily žádný oděv. Dokonalost v arminském provedení.

Magda jednoznačně očekávala, že se s ní budu na potkání milovat – já tedy nikoliv. Incest je v jejich kultuře vysoce vznešený; největší hrdina Sigword byl přiveden na svět právě takto a Magda možná měla v úmyslu porodit dalšího podobného hrdinu. (Menšího; Sigmund a Sieglinda byli dvojčata, kdežto my máme rozdílné matky, což jí ovšem nevadí). Dál si byla vědoma, že kontakt se mnou ji společensky značně povznese; nejvíc hodlala z mé mysli vytáhnout řadu znalostí, potřebných pro práci WZ. To jsem byl ochoten umožnit, ale k lásce mezi námi jsem se stavěl od začátku odmítavě. Hravě svedla Martina, což ji potěšilo; dále dovolila, aby jí pár významných dospívajících bojovníků složilo své poklony. A vyčkávala, co já na to.

No, já na to nic. Neodmítl jsem, ale nevyjádřil ani souhlas. Na přímou otázku jsem odpověděl, že nevím, co se ode mne chce. Tedy ne, co chce ona, Martin a celý Wlčí klan; co očekávají moji božští Ochránci. Pokusila se argumentovat svými zkušenostmi, což jsem neodmítl, jen vyčkávám pokynů.

Magda zaváhala. Mezi Wlky se stala dobrou čarodějkou! No, hlavně sebevědomou; už dlouho se jí vše daří, na její slovo dá každý, kdo nechce být v rozepři s náčelníkem. Jsem první, kdo naznačil jinou možnost, ale je dost chytrá, aby se nesnažila se mnou hádat. Navíc, i pro ni jsou přání vyšších bytostí závaznou realitou; dokáže přijímat zjevení. Dokonce o ně požádala, ale nestalo se vůbec nic. Byla na rozpacích.

Navrhla, abychom přesídlili do Wulffborgu, jejich ústředního sídla. Není to opevněná farma jako ostatní, nýbrž vesnice s řadou domků pro jednotlivé rodiny, s hradem a něčím jako chrámem; ovšem chrám i hrad jsou zatím rozestavěné a práce na nich není tak usilovná, jak by bylo žádoucí. Rudý Iwarr nebyl doma, uvítali mne však další předáci rodu (i jejich ženy) a zahrnuli vším, co bych mohl požadovat. Na oplátku vyžadovali informace, co hodlá dělat císař, arcibiskup, jednotliví komthurové řádu a vůbec. Což jsem samozřejmě nevěděl, ale znám je víc než oni.

Požadovali jediné: vytáhnout do války. Jsou Vikingové, draví a bojovní; už dlouho se s nikým pořádně neservali, potyčky uvnitř klanu baví sotva nevycválanou mládež a nejsou příliš účelné. Teď však svitla naděje: Vládce hodlá vyrazit do Afriky. Nebo snad ne? A když ne, tak proč?

Odpověděl jsem jednoznačně, že nemám tušení, jaké záměry může mít Charry a Diana, už jsem je dlouho neviděl a pochybuji, že by čekali na moji radu. Ani tato odpověď je neuspokojila; ale nechali mne na pokoji s tím, že bych si měl odpočinout a trochu se zregenerovat, vypadám strašně. Pečovala o mne Magda; snažila se zapříst se mnou vážný rozhovor, ale já se tomu vyhýbal, jak to šlo. Spíš jsem se snažil o kontakt s vyššími silami.

V některých chvílích mi připadala jako Víla Morgana z eposu o králi Artušovi, jen jsem nevěděl, jakou roli v tom hraju já. Zašlo to až tak daleko, že jsem jí to řekl; pobavilo ji to, Víla Morgana byla dost dobrá. A tím jsme konečně došli k přímému rozhovoru; jednali jsme systémem něco za něco. Magda požadovala, abych vedl velký obřad k poctě nějakému jejich bohu, jehož svátek má být za několik dní; součástí má být spojení všech, zvláště nás dvou. Stačí kývnout a na Wulffborg se slétnou ze všech stran mladí obojího pohlaví; zánik každého nepřítele se dá čekat vzápětí. Váhal jsem. Magda přihodila další argument: došly jí zprávy, že evropská válka řádu nabírá na intenzitě. K otevřenému vyhlášení boje zatím nedošlo a asi ani nedojde, ale bojuje se tvrdě a bez slitování. Evropští komthurové požadují mladé perspektivní lidi, které nikdo nezná, avšak perfektně vycvičené; k čemu, lepší nevědět. Rod Wulffssonnů je chce poslat. Co na to já?

Teď se budu muset začít trochu přiznávat. V předcházejících meditacích jsem nemyslel ani tak na dosah svých činů, jako se mi stále vracela neodbytná touha: nechat všemu volný průběh. Nechat řádit Vikingské bohy! Nechat řádit svou sestru Morganu... i kdyby to mělo za následek nějaký přestupek. Právě v té fázi jednání ta chuť zvítězila a já přikývl. Omlouvat se nebudu; v patnácti mám na nerozvážnost nezadatelné právo! Magda citlivě a taktně využila mé nálady a než jsem si to rozmyslel, už jsme se milovali; poprvé a zdaleka ne naposled. Pokračování rozpravy se odehrávalo mezi tím.

Poprvé jsem se miloval s dospělou ženou a co víc, čarodějkou. Že je má sestra, je skoro podružné, ale ovládá všechny finty, na které jsme se Sentou přicházeli postupně a ostatní dívky rodu jsem to učil, obvykle obtížně. Na mentální úrovni... prošla se mou myslí jako universitní knihovnou. Propojila mne se svými předešlými vtěleními, svými božstvy, svými předcházejícími milenci a s celým vesmírem. Bylo mi bezvadně a nechápal jsem, co mi bránilo udělat to daleko dřív. A ještě mi byla vděčná!

Snad nejvíc Magda vyniká v připravování posilujících nápojů. Je to u nich zcela obvyklá věc, posvěcená tradicí, mají dlouholetou praxí ověřené recepty a určitý systém, který dobře ovládla. Ráda na to používá vlastní tělesné šťávy, občas i některých kamarádek. Když mne požádala o konzultaci, já si řekl o vzorek, takže jsme začali vařit různé nápoje a testovat je. Ježto jsme se však nechtěli vyřadit ze střízlivého vnímání, prováděli jsme ty testy na ostatních; stačilo naznačit a nakupili se kolem nás, ani jsme je nestačili odhánět.

Z milování s Magdou do mně vjel ne jeden, ale tisíc běsů. Proto jsem si vzpomněl na Sentinu vizi chrámu, kde by příchozí vcházeli do kontaktu dle výběru vyšší vůle; a nezaváhal, samozřejmě. Magda váhala jen chviličku; pak vyjádřila souhlas a stanovila podmínku: k obřadu bude připuštěn jen ten, kdo se zbaví veškerého ochlupení. Tak, aby ani samotní bohové nebyli schopni rozpoznat jeho totožnost. Stejně se dříve či později vykoupeme v Ohni... jenom mi napadlo, že jsem se nestačil zeptat, na počest kterého boha se to má konat. Ale hned mne to přešlo.

Zatímco já se zabýval nejvhodnější skladbou obřadů, Magda to vyhlásila veřejně; na první impuls vyvolala obrovské nadšení. Ze všech stran se začali sjíždět příbuzní a chystat se. Kluci i děvčata, mladí i starší, zkušení i zřejmí začátečníci; já je obvykle viděl už po prvním uvítání, kdy byli ostříhaní a tak se podobali jeden druhému, že jsem se přestal pokoušet. Samotnou Magdu jsem si ostříhal sám, svěřila se mi s potěšením a já na ni zkusil hry nacvičené na Sentě; perfektně vyšly. Vůbec všechno mi perfektně vycházelo, věci se konečně začaly dařit, jak andělé tak démoni stáli ve frontě, aby mohli splnit moje přání.

Artanna a ostatní šelmy se stáhli poněkud do pozadí, nevtírali se, vyčkávali na svou příležitost. Protože mi bylo po kočkách trochu smutno, Magda mi na jednu noc přivolala svou ochránkyni, Kočku Freyu. S kým jsem se kontaktoval v reálu, ani nevím; avšak probral jsem se ráno dodrásaný do krve od jejích drápů a ostatní na tom nebyli líp. Málokdy mi bylo tak bezvadně; rozhodně jsme se odmítli ošetřit, maximálně olízat od šelem. Vzrušující!

Klanová rada se měla naštvat, že jsem donutil mládež se zbavit rudých vlasů, poznávacího znamení Wlků; místo toho mě pochválili, že se chystají vyslat bojovníky do světa, což vyžaduje evropsky přijatelný účes. Z krátkých vlasů je možné jej vytvořit mnohem snadněji, rovněž přestrojování za jiné národy se podaří lépe. Ponechal jsem hlavní zásluhy Magdě.

Na ten svátek se sjelo celé vedení klanu v čele s Iwarrem; ten do boje nešel, ale souhlasil se vším. Kromě Wulffssonnů množství hostí; dospělí se moc nehrnuli, ale mládež se ochotně připojila, takže nakonec jsme měli přes tisíc tanečníků – převážně chlapci, ale i některé dívky vytvořili skupiny, které přepadaly dosud nezapojené a něžným násilím nutili přidat se. Bojovníci se vyžívali ve rvačkách, staří to sledovali a chválili vítěze; nejmenší děti roznášely povzbuzující nápoje, které jsme tak dokonale otestovali. Byl v nich i alkohol, ale jen pro chuť, hlavní byly docela jiné přísady.

Mezi západem slunce a naprostou tmou nastala chvíle na oddech; tehdy jsem zapálil Živý Oheň a nechal vykoupat každého, kdo měl zájem. Sám jsem se ocitl v extázi; když jsem s tím skončil, byla slavnost v plném proudu, ve světle měsíce a hvězd se tanečníci setkávali a vstupovali spolu do kontaktu. Napomáhala tomu hudba, opojné nápoje, ale zejména přítomnost těch bytostí, které mi často způsobují zježení srsti na hřbetě (ať ji mám či nemám). Věděl jsem, že tam jsou, Freyiny kočky i někteří jiní. Byl jsem nadšený a vítal je, zpočátku v tělech dívek, potom... jiných.

Nevím, jak to popsat. Jak vy lidé nazýváte ty, kdo vystoupí okolo půlnoci ze stromů, větru, hvězd... i ze stínů? Nevím, zda jsou to bytosti démonské či božské, nemohu je přesně popsat, nedokážu je ani ovlivnit. Dokázal jsem jen jediné: propojit ten jejich svět se světem lidí. Tak jsem to udělal.

Byla to nádherná noc.

Probudil jsem se, když na mne padl první paprsek slunce. V tom prvním okamžiku jsem se zděsil; hlavně doufám, že všichni přežili, vyskočil jsem a přesvědčoval se, ale bylo to v pořádku. Obava číslo dvě: všichni z těch nočních skutečně odešli. Číslo tři: nikoho nevzali s sebou. Číslo čtyři: ano, mnozí z přítomných byli oplodněni někým z druhé strany a já sám jsem zřejmě zanechal nějakou stopu u nich. Budu tam mít syna nebo dceru? Dá se vůbec takto definovat to, co vzniklo?

Magda je naprosto spokojená, stejně jako starší klanu; mládež se vyřádila a připravila k boji. Všichni byli Propojeni se všemi, znalosti každého jednoho se staly znalostmi všech. Zdůrazňuji: také znalosti těch, kteří přišli v noci. Například znají všechny jazyky; včetně dorozumívacích signálů koní, ptáků, divokých psů a všeho, co bylo tou dobou v dosahu. A několika řečí, které žádný člověk nikdy neslyšel. Každý zná životní osudy všech ostatních. A všechno, co je tak zoufale nebavilo ve škole a co se snažili zapomenout okamžitě, jak školu opustili. Hned od zítřka se začnou chystat na skutečnou akci, procházet speciálním výcvikem, čistit zbraně, připravovat přestrojení... a pak odejdou. Kam? Neptej se, příliš mnoho bys věděl. Někteří se vrátí, za měsíc, za rok, za sto let nebo nikdy. Po některých se vrátí jejich děti...

A já se rozloučil a odešel do lesů. Opět do bezdomoví, opět jako poutník oděný sluncem, který se očišťuje od všeho, co ve své nezkušenosti spáchal. Ne, že bych nějak zvlášť litoval; taky asi nemám čeho. Litovat budou ti, které postihnou důsledky...

Ale vím, že jednou se mi to vrátí. Nelze jednoznačně definovat, zda to bylo dobré či zlé; rozhodně dobré pro klan Wulffssonnů, pro moji zemi, pro řád, pro bohy Vikingů. Pro koho špatné? Kdyby se to dalo zjistit, pokusil bych se ho ochránit. Někdo to docela určitě odnese, samozřejmě si to zaslouží, ale... jsem to já, kdo jim to způsobil! Dopustil jsem se mnoha dobrých činů a s tím taky nějakých pochybných. Co bude dál? Nevím.

Tak pozor: zkusit získat schopného čaroděje tím, že mu vnutíte některou dívku svého klanu a postupně ho vmanévrujete do svých záležitostí, je dobré a přínosné. Pozvedne váš klan i celý kmen, uspokojí vaše bohy a udělá pro každého, co bude chtít. Jenže, já už to nebudu, už jsem to zkusil.

A teď přicházím do Indiopolisu. Opět se vracím ke dvoru; snad už se nikdy nedám zlákat. Mnozí vědí, co se stalo, ale nikdo mi to nebude připomínat, a kdyby, tak v dobrém, protože jsem opravdu prospěl Arminu i řádu. Jenom mám trochu strach...

Už nikdy nic takového neudělám.

Snad.

Errata:

30.05.2021 11:11