Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Denis)

Čas do vyplutí jsme trávili různě. Například otec zůstal bydlet v paláci Dunbarů, pokud tak lze nazývat trvale rozestavěný dům v řadě podobných, obrácených majestátním průčelím k moři. Až bude vše hotovo, měl by na město být krásný pohled. Ovšem současná situace vypadá tak, že se staví, když se čistě náhodou sejdou všechny příznivé okolnosti. Takřka nikdy.

Přítomnost Tomáše Baarfelta takovou příznivou okolností byla. Využil jsem jí a byl trvale nablízku, což otce potěšilo. Nejdřív mě pochválil za sňatek s Valérií; ji pochválil za sňatek se mnou a požádal, aby mne při příští seanci naučila tak asi dvacet věcí, které bych měl znát a neznám. Valérie koukala silně udiveně a předstírala nepochopení; rozhodně nemá v úmyslu... Otec námitky smetl mávnutím ruky a oba nás poučil, že provádět činnosti pro zlepšení situace všeobecně i jednotlivě je nutno vždy a za všech okolností, ať se nám chce či nikoliv. Měl dost vkusu, aby nám sám sebe nedal za příklad, ale pochopili jsme to tak.

A abych se cítil ještě víc jako blbec, dodal: slušelo by se, abych si vybíral ženy nejen kvůli jejich energetickému potenciálu a znalostem magie, ale občas i nějakou dívku pro potěšení. Může být klidně z nižší kasty, případně zcela nevědomá, moje postavení je tak vysoké, že její vliv bude zanedbatelný. Pokud nebudu čas od času relaxovat, může se mi stát, že odpočinkovým činnostem zcela odvyknu, odtrhnu se od země a budu se vznášet ve vyšších sférách, s čímž budou blíže nespecifikované potíže.

Valérie se šklebila. Vytvářela seznam dívek, které mi vnutí při nejbližší možné příležitosti, abych jim předal určité věci ze své databanky. Slíbila, že se mi budou líbit, a hned dodala, že mně se naštěstí líbí každá holka, takže s tím nebudou problémy. Pohrozil jsem jí nářezem, ale ani se nepokusil o realizaci.

Gina se jako hostitelka chovala vzorně. Její sbližování s náhle navráceným mužem bylo zcela bezproblémové, Tomáš se choval, jako by si jen před chvílí odskočil na kafe. Plynule navázal na svoje chování před dvaceti lety a všichni jsme ho obdivovali, zejména Julie, která nemá tolik příležitostí se s otcem setkávat. Nejvíc v extázi byla z dědečka malá Iris; právě se rozhodla, jaký bude její budoucí muž a pilně sledovala vše, co dospělí dělají. Když postřehla, že každý její indiskrétní výrok vyvolá bouři smíchu, mohla se samou snahou přetrhnout.

Na rozdíl od nás Charry řešil problémy státní důležitosti. Vydal jasné pokyny: zasedání řádu se zúčastní celá reprezentace státu, potom se však všichni vrátí a zůstane skupina, která se vydá do Afriky za účelem nalezení otce Garricheta. Ve skupině budou: Charry, Diana, já, Ludvík, Tošio, Aflargeo, Ao Harrap, Tannarrwaghirr, Džaín a dalších přibližně deset osob. Nikoliv tedy každý, kdo si vzpomene a bude mít náladu. Jmenovitý seznam bude vytvořen po zasedání, ale předběžně...

Byl jsem spokojen, protože své místo jsem měl zajištěno; zkusil jsem prosadit ještě Artannu jako další šelmu, vcelku byl přijat se souhlasem. Pouze Diana mne při náhodném setkání pokárala, abych si tohoto vyznamenání vážil, nezlobil, řádně plnil všechny svoje povinnosti a blablabla. Nechápal jsem, odkud vítr fouká, a čím bych mohl rozladit nejvyšší velení; osáhl jsem jí paměť a usoudil, že jde o pokyn všeobecně preventivní.

Potom jsem šel důsledně zpátky Dianinou pamětí, až jsem dospěl k patřičnému začátku. Šlo o to, že v rámci sportovních her se na ni někdo obrátil s neurčitou námitkou, proč mne prosazuje, když projevuji jako závažnou charakterovou chybu nekolegiálnost. Tím mysleli, že se odmítám zúčastňovat společenských zábav, kterých se zúčastňuje většina ostatních (a to je pravda). Dokonce můžu říct i důvod: připadají mi beznadějně pokleslé. Vypadají takto: sejde se parta mladých jakéhokoliv pohlaví, kecají a krmí se, při tom mohutně popíjejí alkohol až do chvíle, kdy některého z nich napadne hovadina, kterou nedělali buď vůbec nebo už dlouho. Pokud řečená hovadina získá (v alkoholickém opojení) patřičnou podporu, je realizována. Druhý den následuje zblblé zírání a zjišťování, co jsme to zas včera vyváděli.

Hovadiny, které lze na této úrovni provádět, jsou: sex čistě za účelem smyslového požitku, rvačky s příslušnými bolestivými vjemy a případným mučením a magické pokusy nejnižšího řádu. Nepopírám, moje účast na těch akcích by je nejmíň o třídu pozvedla, protože bych nejspíš nevydržel a ostatní něco naučil, ale zatím jsem na to nenašel čas ani náladu. Pokud správně chápu, rovněž řeči otcovy, Valériiny atd. jsou ke stejnému účelu.

Takže, co na to říct? Faktem je, že moje a jejich činnosti se při pohledu zvnějšku jeví přesně stejně. Také já se přivádím do stavu extáze, kontaktuji se s jinými bytostmi a provádím pokusy. Na druhé straně alkohol požívám minimálně, téměř vůbec, dívky si vybírám přísně účelově a moje pokusy většina lidí nechápe. Nijak zvlášť mi nevadí, že to vypadá takhle. Nebo snad jsem povinen se zdržet a čekat, až mne dohoní ostatní?

Ano, pokud chci posílit svou dobrou pověst a vytvořit dojem, že jsem kolegiální, vstřícný, milý... atd. Což prozatím chci, takže jsem se rozhodl podřídit. Alespoň, než se pojede na ten Rhodos. Otec mi to přicukroval výcvikem ve stavebnictví, totiž:

Jak známo, staví se z kamene. Kámen je pravěká surovina, která má určitou vnitřní strukturu (atomů, molekul atd.). Stavíme-li z něj, potom jej musíme dobývat na místech, kde se vyskytuje, přesunovat na místo stavby a tam účelově tvarovat. Normálně se to dělá hrubou silou, ale jde to i magií. Stejně jako na jinou hmotu lze působit na kámen: v určitém bodě způsobím rozpad molekul, čímž se postupně kamenný blok uvolní od kompaktní hmoty. Potom je třeba přesunout na místo; to je nejobtížnější bod, protože nelze jinak, je nutno použít určité množství hrubé síly. Na místě kámen ohladit, odloupnout z něj nepotřebné části, všelijak upravit, umístit na patřičné místo a tam připevnit k ostatním. Takto si počínali stavitelé mohutných staveb v pravěku a nevidím důvod, proč bychom si tak neměli počínat i my.

Obětí našich stavebních pokusů se stal Dunbarovský palác, když už jsme v něm byli. Hraběnka Gina souhlasila, přestože se jí po domě poflakovala většina lidí, o nichž nedokázala říct, za jakým účelem. Protože jsem usoudil, že stavebnictví může pobavit větší část party, přizval jsem je ke spoluúčasti, což je velice potěšilo a trávili dny usilovnou výstavbou. Večery pak hodnocením denní práce a zábavou.

Že většina kamarádů jí maso a pije alkohol, mi nevadilo, beru to jako zajímavý charakterový rys. Problémem bylo, že měli zájem o sexuální styk, a to se mnou. Ty pokusy jsem podnikal před nedávnem s bojovníky rodu Wulffssonnů a nenašel v nich žádné potěšení. Teď jsem se sice podřídil, ale jen se ubezpečil, že se mi to skutečně nelíbí a dělám to pouze proto, abych jim vyhověl. Jsem si vědom, že dokážu zprostředkovat zážitky, které jindy a jinak nemají kde získat, ale já se skutečně nebavím a nebudu. Co se týkalo děvčat, je to o stupeň lepší, ale většiny mám rychle plné zuby a snažím se je odhánět. Díky Bohu, nejsou telepaticky nadané a nedokážou si přečíst, co si o nich myslím.

Takže: zatímco kamarádi byli vrcholně spokojeni a přibírali do party další, aby se jim pochlubili, já byl mírně rozladěn a měl pocit, že se zdržuju. Vzpomínal jsem na Valérii, která měla řadu povinností jinde, ale občas vyslala nějakou šikovnější dívku ze svého cowenu. Dívky se zapojovaly do hry celkem bez emocí, pro ně to byla zajímavá rekreace. Většinou ode mne braly a ostatním předávaly, takže se cítily využité a tělesně se jim to taky dost líbilo, jejich náročnost ještě není velká. Zaťal jsem zuby.

Zkoumal jsem, proč nedokážu s kluky navázat kontakt na té správné úrovni, když mi to zcela dokonale jde se šelmami obojího pohlaví. Sotva zvětřím pach někoho kočkovitého, psovitého, třeba i medvědovitého nebo... vůbec, okamžitě se mi zlepší nálada, mám chuť se ho dotýkat, mazlit se s ním, snáším líp životní strázně. Pokud projevuje vstřícnost, jsem ochoten k mentálnímu propojení, případně intimnímu splynutí na úrovni, jaká vyhovuje jemu. Sám výrazné požadavky nemám, pro něho udělám, na co si vzpomene. Neumím si představit, že bych odmítl.

Zkusil jsem jednat o tom s otcem. Málokdy se nad mými problémy zamýšlí, tentokrát to udělal. Pak řekl, že bych měl začít zkoušet kontakty s bytostmi mimo hmotný svět, tedy anděly a démony. Budu pro to mít asi talent a bude mě to bavit, ovšem hrozí nebezpečí, že mi potom žádný člověk nebude vyhovovat. Jak šelmy, nevěděl. Otec je má velice rád a přijímá každou formu jejich náklonnosti, ale nevyhledává ji. Co se ovšem týče bytostí plus i mínus, je to zcela jiné. Zajímal se o moje dosavadní zkušenosti.

Taky já byl nucen se zamyslet. Postřehl jsem již mnohokrát ve svém životě pokusy o kontakt z jejich strany, ale doposud nikdy jsem nereagoval správně, ani nevím, jak to udělat. Přemýšlel jsem o tom, zejména za svých osamělých meditací. Vím od Ludvíka, že to je možné, avšak...

Otec mne vyslechl; přesněji, propojili jsme paměť a dost dlouho se jeden druhému chlubili. Probral jsem jeho vzpomínky; potíž je v tom, že pokud moje vnímání není na dostatečné úrovni, jsou jeho zážitky obtížně čitelné. Vím co se stalo, ale reakci druhé strany prostě... těžko dokážu přečíst. Já vím, asi to nechápete. Přesně tak jsem nechápal já.

„No, však teprve začínáš!“ smál se otec, „Pěkně bych se před tebou styděl, kdybys byl v patnácti na úrovni, co já po čtyřiceti letech praxe! Ozkoušej příležitostně Valérii, má podstatně větší znalosti!“

„Od tebe?“ zakňučel jsem jako štěně.

„Taky jsem jí pomohl. Ale ona je dost dobrá!“

Tomášovo ocenění je velmi cenné. Jeho pokyn mi dal ten správný impuls, začal jsem ještě jednou probírat celý svůj dosavadní život a soustředil se na uzlové body, kdy jsem pocítil dotyk jiné bytosti. Složitá a hezká práce. Nezvládnutelná. Normálního člověka by nepodařené pokusy odradily. Já konečně přišel na to, co by měl být můj budoucí životní úkol.

Pro Valérii jsou nejdůležitější kontakty s božstvy. Proto má takové úspěchy při práci s Ohněm. Komunikace s lidmi jí činí tím větší obtíže, čím jsou na nižší úrovni. Určitým způsobem mám štěstí, že se snížila ke mně. A měl bych se podstatně zlepšit, pokud jí chci být k nějakému užitku.

Zásadní otázka: co jsou doopravdy staří bohové, bohové nižšího řádu, polobozi a jak se jim ještě říká? Podle našich dosavadních zkušeností bytosti, které existovaly dávno před tím, než Hospodin seslal svého Syna, aby v tom udělal pořádek. Vládli v určité době na určitém teritoriu, ovládali některý národ a usměrňovali jeho chování. Byli natolik hmotní, aby se mohli projevovat interakcí s lidmi, ale dost duchovní, aby je nebylo možno zabít. Nesprávně: jsou smrtelní, ale velmi obtížně zlikvidovatelní. Bůh by je mohl zabít, kdyby chtěl, ale nechává je na pokoji, stejně jako lidi. Ludvík se domnívá, že že patří k andělům, kteří se kdysi vzbouřili proti Bohu a odešli, aby vládli vlastnímu teritoriu, ale nechtěli se podřídit ani tomu druhému. Když přišel Ježíš Kristus, uvolnil je ze služby, postupně přestali mít význam. Je to sotva dva tisíce let, takže zatím se rekreují, nudí se a uvažují, jakou zábavu si dopřejí. Jejich vztahy s křesťanskými svatými jsou ve stavu ozbrojené neutrality; když na sebe narazí, dramaticky spolu bojují, ale staří většinou prohrávají, takže po zkušenostech už si dávají pozor. Na některé lidé občas vzpomínají, jiní upadli do plného zapomenutí a štve je to. Za každé dobré slovo z naší strany jsou vděční jako štěně za pohlazení.

Pravda, jednu dobu jsem s nimi byl v kontaktu často. Zjevovali se mi ve snu, vnímal jsem jejich přítomnost v meditaci a občas i v normálním stavu mysli, v době války mne chránili. Když zjistili, že dokážu vytvořit jejich obrazy, otravovali dost a často, někdy mi to až vadilo. Jenže v té době se vedla válka, byl jsem i tak psychicky hodně rozhozený. Otec byl daleko, moje sestry měly vlastní problémy... a byl jsem hodně malý, psychicky nevyrovnaný. Od příchodu do Arminu to trochu ustalo, jsem mimo teritorium. Oni všeobecně neradi narušují cizí území; ne že by nesměli, spíš si nevšímají toho, co je mimo jejich sféru vlivu.

Když jsem studoval u Ludvíka, téměř se neozývali. Ludvík je špičkový teolog, hluboce oddaný Bohu. Je nějak chráněný proti nežádoucímu kontaktu? Vypadá to tak. Samozřejmě zná i bytosti, které vládly světu před příchodem křesťanství, a učil mne o nich. Ale kontakt nevyhledává.

To já zas ano. Tedy... oni vyhledávají mne. Když jsem si začal se Sentou, udělal jsem tím radost celému vikingskému panteonu. Teď se chystáme na další zajímavá území; každé teritorium má svoje bohy, kteří se mi možná ozvou. Pokud to bude zábavné, vřele souhlasím.

Ještě bych měl pohovořit o démonech. Musím se přiznat, že ty moc rád nemám. Jsou to tupá hovada a většina je od přirozenosti zlá. Ve všech kulturách je bohové bili, kde na ně narazili, ale démoni jsou téměř nezničitelní a ještě se rozmnožují. Lidé s nimi mají řadu potíží, zvlášť když je sami podněcují nerozvážným jednáním. Démony spolehlivě přilákají špatné myšlenky, ty začnou posilovat, až se člověk dopustí zločinu a upadne do zkázy. My s nimi tolik potíží nemáme, zločinnost v Arminu je zatím slabá. Čarodějky démony spolehlivě rozpoznají a hned je zaženou.

Pokud ovšem... Mladí křižáci mají jednu špičkovou zábavu. Když se dost pomlátí mezi sebou, najdou nějakou WZ, která dokáže démona vyvolat a obelstít. Když se jim podaří ho chytit a přemoci, začnou ho mučit. Přibijí ho na kříž posvěcenými hřeby a kapou mu svěcenou vodu do citlivých míst. Démon příšerně řve, tohle ho bolí a nedokáže se osvobodit. Není to od nich hezké, ale démoni si nic lepšího nezaslouží, jsou to darebáci a každý má něco na svědomí. Zabít ho obvykle nedokážou, ale rozhodně si už do smrti bude pamatovat, že se má křesťanům vyhýbat a hledat si snadnější kořist. Jelikož to řeknou ostatním, většina démonů se Arminu zdaleka vyhne.

Jak do toho spadají šelmy? Jsou velmi staří; jako já, jako má elfská krev. Jsou v kontaktu se svými božstvy, aniž by to nějak inzerovali, chlubili se, předváděli veřejnosti. Každý jaguár je součástí svého Quantá Chilcoxe, jedná přesně jako jeho bůh, není od něho odlišný. Přestane-li tygr jednat v souladu s božstvem, přestává být tygrem, je vyvržen, ztrácí svou cenu. Člověk dokáže jednat proti vůli Boha a může tak vydržet celý život. Šelma ne. Že bych je právě proto měl rád?

A pak mi napadlo: tam v Africe je plný kontinent šelem. Každá má něco, co je na ní nádherného. Všechny se na mne těší. Žijí tam také lidé, všeobecně na nejnižší, téměř primitivní úrovni, ale u mnohých se zachoval dávný kontakt s jejich bohy. Také to mi může patřit, když si to vezmu. Hlava se mi zatočila; čeká mě skutečně tak nádherný úkol?

Některé naše dámy mívají skvělé nápady. Například máme mezi sebou nadšené plachtařky Julii a Janu; kdysi dávno doplachtily na malé plachetnici Vlaštovce z Neapole do Valencie a dodnes se tím chlubí. Nejradši před Iris; když se zajímala, kde je ta Vlaštovka a zda by se mohla svézt, dozvěděla se, že darována Janě, která s ní občas plachtí kolem pobřeží a chytá ryby. Loď se jí hodí v případě, že potřebuje svést nějakého odolného muže: pozve ho na projížďku a předstírá, že je nutno spát spolu na jediném lůžku, které je i tak malé. Nesmysl. Když Jana zatouží někoho svést, nemusí na to používat tak dětinské metody.

Přišla se na nás samozřejmě podívat, promluvit s tátou a tak. Je krásná. Vypadá jako Julie, jenom vlasy má... ve skutečnosti nemá nikdo ponětí, jaké má vlasy. Nikdy jí nestačily dorůst do patřičné délky, aby se to zjistilo. Když má náhodou ježka dost viditelného, hodí si na něj nějakou šílenou barvu. Po celém těle si dala udělat nádherné tetování, včetně ozdobných jizev, taky na lícních kostech má značky. Klášterní výchova v dětství se na ní podepsala zajímavě: s pohrdáním odmítá jakékoliv jiné zásady než svoje vlastní. Její zásada je: co dokážu uchvátit, je moje.

Po záležitosti Julie jsem se na Janu trochu soustředil. Je to milé děvče, ale má svoje trauma, z dob kláštera. Nevěří ničemu, co jí kdokoliv vnucuje. Kdyby se svým přesvědčením zůstala mezi lidmi, byla by hluboce nešťastná a její konflikty s okolím by se stupňovaly, až by skončily katastrofou. Instinktivně nenávidí katolickou církev a vše, co s ní souvisí. Důvod: církev zradila Boha, když se dala ukecat od barona Gremise a zavřela Janu do kláštera. Bůh zasáhl, vyslal Julii jako služebnici řádu Templářů, Julka Janu vytáhla a dala jí šanci žít.

Od té doby chce Jana sloužit řádu. Jakým způsobem, doposud neví. Ráda by rozdrtila všechny mříže, rozlomila všechny zámky, přeťala pouta a osvobodila všechny vězně. Někteří si možná svůj osud zaslouží, ale není Janinou věcí soudit, ale osvobozovat. Což zatím nedělá, což ji trápí. Měla by.

Jana se učí bojovat, ačkoliv se o tom moc neví. Je trestajícím mečem Hospodinovým, zejména ve vlastní mysli. Cvičí holýma rukama i se zbraněmi, ráda plachtí po moři, potápí se, loví... Na rozdíl od Julie, která svoje karate dělá dramaticky a ráda se předvádí, Janě nejde o to, aby si protáhla tělo, případně se vzrušila mírně bolestivými vjemy. Čeká na svůj den.

Iris na ní mohla nechat oči. Jana má syna Rolfa, který s Iris kamarádí a všemožně ji rozmazluje, takže naše maličká tráví víc času u tety než doma, zvlášť teď. Rolf se zase zajímal o Artannu, miluje totiž šelmy. Artanna se válel na zádech a sekal po dětech packami, přičemž ti dva požadovali, aby je poškrábal drápy, což striktně odmítal. Občas se jim podařilo chytit ho za ocas, pročež příšerně řval. Občas je on tím ocasem švihl přes kotníky, načež řvali zase oni. Julka jim vynadala všem třem.

Tehdy začala Jana plánovat. Charry se chystá vyplout na Dianě v doprovodu Vycházejícího slunce, ale kdy se tak stane, je ve hvězdách. Co kdybychom si vyrazili my trochu napřed, vzali to po pobřeží Arábie, přes Jemen a Aden, Saúdskou Arábii do Jeruzaléma, kde bychom...

„Bezva! Dobudeme Jeruzalém!“ zaječel Rolf a vyskočil na nohy.

„Omluvte ho, je blbej!“ zatvářila se Jana na syna výhružně.

„Proč ne?“ zastala se kamaráda Iris, „Už je na čase...“

„Zákaz dobývání Jeruzaléma,“ řekla Julka, „Ale podívat bysme se tam mohli, proč ne. Když se slušně oblíknete...“

Nastalo delší nesouvislé dohadování; děti se vzpouzely, že šaty jsou pitomost a nosit je přežitek, dospělí trvali na svém. Pak se přidala Gina a všichni jsme ty dva uličníky deptali, že jestli se neobléknou, nikam je nevezmeme.

„A je nějaké místo, které je ještě tajemnější než Jeruzalém?“

„Asi ne.“ řekla Julie rychle.

„Jedno ano.“ zamyslela se Jana, „Mekka.“

„Nesmysl! Do Mekky nesmí nikdo!“

„Každý den tam cestuje spousta lidí!“

„No jo, ale to jsou muslimové! Křesťanům vstup zakázán!“

„Jak se pozná, že nejsme muslimové?“

„Třeba neumíme arabsky...“

„To vyřešíme! Vezmeme si místní oblečení, budeme se chovat jako muslimové odněkud... třeba z Malajska! Tam jich je hodně!“

Tak začaly plánovat. Neúnavná Jana to vedla, Julie ji rozhodně podporovala, děti nadskakovaly nadšením. Gina váhala. Tomáš byl jednoznačně proti, jako kancléř musí zůstat s Charrym. Když potom přišel Dunbar, vybalily to na něj jako hotovou věc.

„Nesmysl,“ řekl střízlivě, „Když odjedeme na svou pěst, budou to všichni považovat za pokyn, aby taky jeli svou soukromou lodí. Je jich tady už dost, aby se leccos dalo...“

„No, každý loď nemá! Ovšem my máme...“

„Vlaštovku! To není žádná loď. Rybářská plachetnice...“

„Tu nemyslím. Mořskou tresku...“

„Ach ne! To nemyslíš vážně!“

Mořská treska je vojenská fregata portugalského námořnictva, kterou za ne zcela přesně objasněných okolností získali při jedné plavbě Wulffssonnové. Přivlekli ji do loděnic Indiopolisu a teď usilovně opravovali a přetírali na jinou barvu, aby se sama sobě co nejmíň podobala.

„Co ne? Když řeknu Magdě, určitě mi ji půjčí!“

„Jestli tu loď někdo pozná...“

„Nepozná. Rozstřílený části jsme vyměnili, pořídili nový ráhna, oplachtění, celou loď natřeli...“

„Jenže kníže Nara se nechal slyšet, že nechce vidět na stožáru ukradený lodi arminskou vlajku!“

Iris a Rolf se začali pochechtávat; kníže Nara určitě neuvidí tuto ani jinou, je přece slepý! Jana na ně sprostě zařvala.

„Můžeme použít nějakou jinou... trochu orientálnější!“

„Ale proč? Trochu fantazie, ne? Vymysleme si... co máte vůbec v erbu vévodů z Dunbaru?“

Jan se zamračil, Julie se naštvala. „Heleď, princezno von Gremis, neprovokuj... zatím jsme se nestarali o tituly, erby, prapory a takové věci! Nestíháme...“

„Tak to se styďte. Některý jezdci mají jenom holej zadek, ale heraldiku přepychově vypracovanou!“

„Nechte toho, ženský!“ řekl otráveně Dunbar, „Vrčíte na sebe jako dva tygři, jen se do sebe pustit!“

„Nápad!“ vřískla Jana, „Dva tygři, hlavy proti sobě! Na zeleným poli, to bude vlajka jako...“

„Tele!“ řekla Julka a odplivla si.

„Tele vypadá jinak!“ ušklíbla se Jana, celá nadšená, „Telata já znám, u nás v Alpách se jich páslo...“

„Mami!“ zaprosila Iris a tvářila se jako andílek.

„Ty mě taky můžeš...“ zavrčela Julka, ale rozhlédla se po nás ostatních a došlo jí, že je sama proti všem. Kromě Dunbara, otce a státních orgánů, které nebudou mít pochopení.

„Předpokládá to ovšem některé drobné úpravy,“ Jana předstoupila před Dunbara, „Třeba ty nebudeš vévoda, ale malajský princ. Když si vezmeš turban, nikdo nic nepozná, jsi opálený, světlé oči může mít každý. Denis má modré a taky to nebude vadit...“

Janek se zatvářil vztekle, ale neřekl nic.

„Posádku budeme mít čínskou, malajskou, indickou... něco můžeme posbírat cestou. Vymyslela jsem obrovsky chytrou metodu, jak se všichni naučíme arabsky, sledujte: v prvním civilizovaným přístavu koupíme na trhu otroků arabskou holku. Nějakou mladou, hezkou, bude pak tvoje otrokyně, Julko.“

„Počkej! Byla řeč o civilizovaným místě!“

„A co, trh na otroky ti není dost? Zeptej se Diany...“

„Drž klapačku – a říkej, co dál!“

„Denis ji důkladně prosonduje. Miloval ses někdy s Arabkou? To tě bude bavit, neboj se. Naučíš se od ní dokonale arabsky...“

„Myslíš, že dokážu zvládnout arabštinu kontaktem s holkou?“

„Tak ti koupíme dvě, ať nemáš proč remcat! Až se všecko naučíš, pěkně to předáš mně; no nekoukej, s Magdou ses vyspal a je taky tvoje ségra! S Julií jsou dvě možnosti: buďto přímo, nebo se já pokusím předávat Jankovi a on jí. Nejlíp obojí, aby to bylo naprosto sichr!“

„Teda Jano!“ zablýskala Julka očima, „Ty seš ale prase!“

„A co? Stejně mě bude Janek představovat jako svou další ženu! U některých národů je zvyk, že se muž ožení s mladší sestrou své manželky, aby zbytečně netrhal rodinu...“

Julie samozřejmě věděla, že by to nebylo poprvé; čiperka Jana už za ni zaskočila, když se Iris chystala na svět, a docela jim to šlo. Pak se ještě párkrát sešli... Ale Julie se nezlobila, na Janu se zlobit nedokázala. Snažila se utajit před dětmi, že když byl Dunbar na služební cestě, bydlely spolu a usilovně vzpomínaly – jenže obě děti jsou velice bystré... A když si představila takové milování ve třech, nepřipadalo jí zcela vyloučené.

„Bezva,“ řekla Gina, „Co uděláte se mnou?“

Jana zaváhala. „No... tobě budeme asi muset překládat. Stejně dětem... s těmi snad problémy nebudou, jsou ještě malé...“

„Aspoň že tak!“ ocenil Dunbar.

Pro jistotu jsem proměřil napětí pole: vysoce kladné. Přestože tu byly určité slovní výhrady, všichni se silně těšili na každý detail. Třeba Julie si přečetla myšlenky ostatních a teď ji příjemně dráždilo netoliko pomyšlení na milostné hry ve trojici, ale s každým z nás soukromě i hromadně. Zatím se za to v duchu praštila přes všechny provinilé části těla, ale...

Jana chytila echo a okamžitě rozvinula. Naprosto se neostýchala – ona se chce a bude milovat s Dunbarem i Julií, také se mnou i s Tomášem. A učiní to hrdě, s tváří plnou vzdoru; neboť incest je nanejvýš zavrženíhodný podle věrouky katolické církve. Kdyby to mohla udělat před očima biskupů a kardinálů, naplnilo by ji to nanejvýš hlubokým uspokojením.

Tomáš seděl na lehátku a pil kávu. Neuvažoval, relaxoval, ale vnímal všechno. A zřejmě taky chápal; jeho myšlenky pro mne byly mírně nečitelné, přesněji zatím si neujasnil, jak se postavit ke které myšlence. Rozhodně neodmítal žádnou hru; když jsem se já v duchu fackoval, že jsem se nechal zblbnout od Magdy, jen se usmál a řekl, že je to v pořádku. Nevadí, že jsem si hrál s Magdou, nevadí, že se za to stydím, nevadí, že mne dřív nebo později svede Jana a ukecá nebo přinutí i Julku. Co udělá Tomáš? Zatím nevěděl. Asi to, co ho zrovna napadne.

Jeho klid a vyrovnanost mne naštvala. Jeho to potěšilo. Líbilo se mu, že mám určité ohledy na nějakou morálku. Ví, že časem se jich zbavím, ale teď... Odpojil jsem se a začal si usilovně budovat obranu. Musel jsem se uklidnit, meditovat, promyslet.

„Nesmysl!“ řekla Jana nahlas, „Tak jsme se snad dohodli, ne? Mám pro každého konkrétní úkoly. Dunbar prosadí u císaře, aby nás pustil. Julie vlítne do loděnice a udělá tam takovej vítr, aby tu mršinu dodělali, nejpozději ihned. Já se postarám o posádku. Gina navrhne a vyrobí vlajku a znaky, dva tygry na zelené, protože zelená je barva Proroka Mohameda. Denis důkladně prostuduje dostupné prameny a začne se učit muslimskou filozofii, o čemž nám udělá pořádnou přednášku. Jasné?“

„A co my?“ zaječela Iris za Tomášovým křeslem.

„Vy mi táhněte z očí, zmetci!“

Ať jsem se tvářil jak chtěl, lákalo mne to. Vyrazit do světa, poznat něco nového... na Ostrově jsem se nudil. Stejně jako jiní, bylo tu pro mne málo podnětů. Valérie uniká do astrálních výšek, já se to zatím neodvážím.

„Tak dobře.“ řekl otec a postavil šálek s kávou.

Očekával jsem, že Charry bude mít řadu námitek, ale kupodivu byl pro. Diana byla pro nadšeně a nejradši by jela s námi, avšak potom začala promýšlet svou vlastní variantu dobrodružství. Otec předložil plán jako záležitost rodu Dunbarů a dodal, že konečně komthur taky dělá něco za sebe. Korunní rada to vzala na vědomí a byla spokojená.

Svět oblbuje iluze, které se říká demokracie. Taky my ji v Arminu máme; existuje parlament, tomu je představena vláda, on ji schválí a měl by schvalovat každý závažnější krok, který udělá. Můj otec je předsedou, Dunbar ministrem vnitra, Yamanaki ministrem války... atd. Skutečnost je taková: o čemkoliv se napřed telepaticky dohodnou čarodějky. Valérie a její cowen, Veronika, Julie, Jana. Trvá jim to tak pět minut, deset pokud se u toho porvou. Pak s tím jdou na Dianu, která je telepat pasivní. Obvykle jim do toho vnese zmatek, což nevadí, všichni rozruch milují. Pak na státní hodnostáře; vyjma otce, který už o všem ví, chytí echo, nejčastěji od Valérie. Kdy a jak se do hry zapojí šelmy, bývá různé, obvykle jim netřeba nic vysvětlovat. Když je vše hotovo, přednese se to Charrymu, ten se zeptá Diany, jak má rozhodnout, pak to schválí či zamítne. Když je třeba, zvládne se to za půl hodiny, pokud si s tím nechtějí vyhrát a roztahovat to. Veřejnost neví naprosto nic a myšlenka, že by se jí někdo ptal, je čistá iluze.

Tak to prošlo i tentokrát. Všichni náš úmysl schválili, když se Valérie vyjádřila: Uděláme z nich kontrolního chrousta. Vyplují pokud možno okamžitě, otestují situaci v arabských přístavech a budou nám podávat rozsáhlá hlášení. Až přijedeme my, budeme už v obraze a bude to fajn!

Takže jsem začal okamžitě dělat, co bylo potřeba. V Indiopolisu je uložena část řádové knihovny; vpadl jsem do ní a začal šrotit nejrůznější knížky o arabštině a muslimském prostředí. Ostatním, zejména naší budoucí posádce, bylo přísně nařízeno vyhýbat se mi a neotravovat čímkoliv, když sám nebudu chtít. Samozřejmě to pochopili tak, že se několik jednotlivců a skupin nezávisle snažilo sledovat moje myšlenky; nevadilo mi to, jenom jsem ještě k ničemu nedošel a pochybuji, že to bylo čitelné.

Julie dotazy v loděnici zjistila, že opravy jsou skutečně před dokončením; loď bude zajisté lepší než dřív, ale bylo by dobře ji důkladně prozkoušet, protože ne všechno... Julka konstatovala, že jí spíš než Tresku připomíná mezka; právě jsem pročítal arabský slovník a odeslal jí slovo Bagla. Hned to vyhlásila za jméno, jen chtěla plovoucí. Našel jsem, že plavat se řekne 'ám, takže dohromady Bagla'ám. Některé amatérské čarodějky sice měly obavy, že tím naštveme mořské bohy, ale rázně jsem jim zatrhl veškeré komentáře: mořští bohové neexistují a žádná ženská nemá co kecat mužům do jejich počínání, neboť je bytost snížená, nemá duši a je sedmkrát prokletá samotným Alláhem.

Pak bych udělal líp, kdybych se odpojil, neboť ve smečce a následně v celém Indiopolisu nastala obrovská válka žen proti mužům. Muslimská filosofie zatím měla na kastu bojovníků dopad minimální; věděli, že existuje, ale nebrali ji vážně. Teď museli začít a tohle byla první vlaštovka. Dívek v kastě je méně než kluků, ale byly odjakživa aktivnější a když byly napadeny, musely se bránit. Faktem je, že prozatím nepodléhaly žádné diskriminaci, spíš ony utiskovaly kluky. Když zaslechly, že od teďka budou tvrdě šikanovány a ve světě, kam se jede, to obyvatelstvo myslí skutečně vážně, rozhodly se bojovat. Cvičně s kamarády, na ostro s tím, kdo se opováží jim vzdorovat.

Všeobecně ode mne požadovali přednášku. Slíbil jsem ji na večer po práci a hrubě na ně zařval, aby do té doby neotravovali. Mohl jsem se odpojit, ale prostorem svištělo tolik vzbouřených vášní, že to nemělo smysl. V první řadě Jana, Julka, Magda, Valérie... škoda mluvit.

Večer jsem měl narváno. Do Dunbarova domu se zájemci nemohli vejít, městská univerzita je beznadějně rozestavěná, katedrálu jsem se rozhodl vynechat, znamenalo by to hádat se s křesťany. Diego Miranda stejně přišel, zajímalo ho to. Nakonec jsem rozhodl sejít se na břehu moře, což mělo tu výhodu, že koho to nebavilo, se mohl jít koupat. Přednášel jsem verbálně, ale podtrhával řeč hromadným mentálním přenosem některých obrazů. Je to nejlepší možný způsob, ale velmi náročný na vlastní energii. Zvláště když reakce je víc než živá.

Vysvětlil jsem, že muslimský svět se řídí tezí Proroka Mohameda o nerovnosti žen a mužů. Žena je slabší, má menší mozek a nemůže se v žádném oboru rovnat muži. Aby se náhodou nezjistilo, že to není tak zcela pravda, zakázalo se jim zákonem se o cokoliv v tom směru pokoušet. Ženy téměř nemají vzdělání, ve škole se učí sotva číst a psát, rozhodně nestudují Korán, základ vzdělanosti. Že by se zabývaly filozofií, nepřichází do úvahy.

Každá žena někomu patří. V dětství a mládí otci, pak manželovi, nakonec nejstaršímu synovi. Ten sice pečuje, aby měla co jíst, byla zdravá, slušně oblečená a vybavená vším potřebným, zároveň jí ale brání o čemkoliv rozhodnout. Ženy nad deset let věku musí být neustále pod ochranou, aby nebyly uloupeny a znásilněny jiným mužem. Arabové všeobecně jsou velmi smyslní, neustále je ovládají chtíče. Sotva uvidí ze ženy cokoliv (odhalený kotník, tvář, vlasy, ruku výš než po zápěstí), ihned propadnou nezvládnutelné vášni a jsou schopni se na ni vrhnout. Pročež se ženy pohybují zakuklené do pláště, z něhož vyčuhují jen ruce a taková část obličeje, aby dáma nevrážela do zdí. Doporučuje se jedno oko. Odhalit se více zakazuje zákon Šaríja.

Kromě smyslnosti jsou muži rovněž šíleně žárliví. Pokud někdo cizí projeví zájem o jejich ženu, rozzuří se a chtějí bojovat. Aby se navzájem nepozabíjeli, je třeba všemožně zabránit, aby je ta myšlenka vůbec nenapadla, tedy aby žádnou ženu (ani zahalenou) neviděli. Proto ženy tráví čas v oddělené části domu zvané harém, správně al-harám. Muž navštěvuje tuto část domu, chce-li se se svými ženami potěšit. Každá žena, jež do harému přijde, patří majiteli. Dělí se na manželky, dočasné manželky, služky, otrokyně a blíže neidentifikovatelnou chamraď: stařeny, děti a ženy tak ošklivé, že je nechce vůbec nikdo. Výsadní postavení má matka pána domu, která velí (často brutálně) všem ženám. Maminku Arab miluje nad veškeré pomyšlení a poslouchá když ne na slovo, tak na příjemnou pobídku. Staré ženy jsou obvykle značně rafinované a jak na synáčka, vědí.

Každá žena v arabském světě má svou cenu, vyjádřenou v počtu velbloudů, které za ni nutno zaplatit. Vysoce ceněné jsou panny, vhodný věk je mezi sedmi až čtrnácti; starší jsou přezrálé a cena úměrně klesá. Žádný rozumný otec nebude živit bezúčelnou dceru, takže má snahu ji provdat (prodat) co nejdřív. Taková svatba se řeší takto: muž, který hodlá svému synovi koupit nevěstu, prohodí něco v tom smyslu před přáteli, ti mu doporučí různé postupy, on se nad nimi zamyslí a vybere vhodného dohazovače. Ten má přehled o vhodných dívkách v okolí, tak začne obcházet majitele dcer, posedí s nimi a žvaní. Při tom se všichni cpou a popíjejí kávu, neboť alkohol Prorok zakazuje. Když dohazovač zjistí na pevno, kdo má jakou dceru a co by za ni chtěl, vybere s otcem některé, hodné větší pozornosti. Potom se vytvoří komise starých bab, jež navštíví příslušný harém a nevěstu si prohlédnou. Vyzkoumají, zda je dostatečně velká, zdravá, krásná a schopná mít hodně dětí. Což je pro holčičku první případ, kdy si jí někdo všímá (ve spoustě případů taky poslední). Je-li schválena, komise to oznámí pánovi a konají se další, závěrečná jednání o ceně.

Teprve nyní je dotázán ženich, zda by dotyčnou chtěl. Dívky se neptá nikdo na nic. Ženich je přiveden a je mu na kratičkou chvíli umožněno spatřit tvář nevěsty. Případy, kdy nesouhlasil, jsou výslovně uvedeny v arabské literatuře. Poté otec ženicha dá před svědky otci nevěsty zmíněné velbloudy, v poslední době často jejich ekvivalent v penězích; otec nevěsty vloží ruku dívky do ruky ženicha, přítomný mullah zazpívá něco z Koránu a svatba je uskutečněna. Nevěsta je odvedena do ženichova domu a předhozena synovi, ať si s ní dělá, co chce; zatímco ostatní vesele oslavují šťastnou událost, někdy až týden.

Zbavením panenství se cena ženy drasticky sníží; na polovinu, někdy zlomek původní hodnoty. I takovou ženu je zajisté možno koupit, ale smlouvání je velmi složité a nemá smysl se jím teď zabývat. Určité hodnoty nabývá speciálními znalostmi, přičemž nejzajímavější je umění dokonale uspokojit svého pána v lásce. Za tím účelem existovaly školy, ve kterých vyučovaly staré ženy. Což se týká pouze nejvyšších šlechtických kruhů, mezi kočovníky se víc oceňuje znalost šití, tkaní látek z velbloudí srsti, výroby hrnců a dojení oslů. Pozor: cena ženy může někdy dosáhnout až záporných hodnot, čili je třeba k ženě přidat něco cenného, aby ji vůbec někdo chtěl. Někteří otcové vyhodí cenu tak vysoko, že jejich dceru nechce nikdo, zbytečně jim zestárne nad patnáct let, a ve zcela výjimečných případech dostane i rozum; taková holka je už naprosto na nic, nejlíp ji podříznout a hodit do řeky.

(Téma přednášky zaujalo posluchače natolik, že ani nerušili. Občas se sice ozývaly myšlenky na vzpouru a moje potrestání, že se opovažuji takhle mluvit, ale zatím to šlo. Přitvrdil jsem.)

Jak bylo řečeno, základním smyslem existence ženy je sloužit svému pánovi. Arabský muž hledí uspokojit sebe a svůj chtíč; co u toho cítí žena, je mu fuk, vlastně nepředpokládá, že by něco cítila nebo si myslela. Arabské ženy jsou stejně smyslné jako muži, ale aby neměly vlastní zájmy, je prováděna tak zvaná ženská obřízka: odstranění klitorisu a části stydkých pysků, takže žena cítí ze sexu minimální potěšení, pokud vůbec nějaké. Každý styk je pro ni v podstatě nepříjemný, trest za to, že se narodila ženou. Pokud je manžel brutální blbec, je její život od svatby do smrti řetěz nepřetržitých nepříjemných zážitků; příjemná událost je, když se dosyta nají a manžel odejde.

Z toho důvodu ženám ani moc nevadí, když si ve vhodnou chvíli najde jinou a mladší, aspoň zas pro změnu týrá nějakou jinou. Starší ženy jim to dokonce sadisticky přejí; vrchol nastane, když v dospívání dají stejným způsobem vyřezat vlastní dceru, aby si taky užila. Být neobřezána je mezi ženami velká potupa a když na to přijde manžel, je schopen takovou mrchu s ostudou vyhnat. Otec (a matka) to ovšem nikdy tak daleko nenechají dojít. Na bílé se muslimové dívají zhnuseně, protože takové praktiky nemají.

To už pěnily veškeré přítomné ženy a většina mužů. Rozumnější kusy vyjadřovaly pochybnosti, proč do takových míst vůbec máme jezdit; ale většině bylo jasné, že tam vlítnem a uděláme pořádek. Ten plán byl všeobecný, takže jsem musel zakročit.

Udělat nějakou změnu bude velmi těžké. Naznačit komukoliv, že se nám podobné praktiky nelíbí, by znamenalo vyhlásit válku jeho rodině, kmeni, národu – celému islámu. Ironií je, že Korán ani jiná arabská písma nic takového nevyžadují; naopak, princeznám se za vrcholného rozkvětu arabské kultury dařilo skvěle, byly krásné a pěstěné, vysoce vzdělané, malovaly, psaly básně a milovaly se se svými muži ke všeobecné spokojenosti. Důkaz: arabské pohádky. Sbírka Tisíc a jedna noc jasně ukazuje, že princezny měly stejná práva jako muži; což se ve smyslu arminských zákonů týká všech žen zde přítomných. Možná to funguje i dnes, leč pouze mezi šlechtou, tedy jedním procentem obyvatelstva. Devadesát devět procent Arabů je debilně nevzdělaných a lišících se od hovad jen tím, že hovado je k nějakému užitku.

Za vzrůstajícího šumu jsem vykládal, že existuje slovo džihád, svatá válka. Používá se kdykoliv k čemukoliv, když má bojovník pocit, že se jeho zájmy ztotožňují se zájmy Božími. Arabové boje milují a vrhají se do nich se skutečnou vášní, nikoliv jako naši jezdci pro zábavu a obdiv svých slečen. Představa, že by se boj vedl pro potěšení dámy, je nesmysl, dáma zůstává v harému, kdežto bojovník vyráží daleko do jiné části světa. Viz turecké, tatarské a jiné války v minulých dobách.

V té chvíli nevydržel někdo z kluků; vyskočil a začal vztekle ječet, že je zapotřebí uspořádat další křížovou výpravu, jejímž cílem bude... Nechal jsem ho vyřvat a pak upozornil, že dosavadní výpravy skončily vždy krachem. Naším momentálním úkolem bude se do zájmové oblasti nenápadně vplížit, zjistit místní poměry a vypracovat dlouhodobé strategické plány. Až pak je možné s tím něco udělat. Co, to doposud nevím.

„A to mají ty ubohý holky do té doby trpět?“ ptala se Jana.

„Asi jo. Konečně, jsou na to zvyklé. Rozhodně bychom jim ničím nepomohli, kdybychom se nechali zabít v bezvýznamných potyčkách. Uvědom si, že proti nám bude stát celý národ!“

Mlčela, ale poznal jsem, že všichni pochopili: tohle přestává být hra. Poslední vážné střetnutí byla Zimní válka v Německu, to byli ještě mladí, nezkušení, začínali. Někteří byli malé děti. Teď jsou dospívající bojovníci. Ukázal jsem jim, že někde blízko je něco v nepořádku; ještě nechtějí útočit, ale...

Otec mne na dálku pohladil. Dobrá práce, synku! A vzápětí připomněl, že tam existuje taky mužská obřízka, která je povinná. Ženy se v těch krajích nesvlékají, muži občas ano a jestli někdo uvidí, že nemám odstraněnou předkožku, nebude věřit žádnému přestrojení. Kromě toho, je to hygienické.

Řekl jsem to nahlas, Janu už stejně zajímalo, o čem je řeč. Jen nad tím mávla rukou, ať si kluci dělají, co chtějí! Ale trýznit nám kamarádky, zavírat do harémů a mrzačit je nikdo nebude! Dnes na ně ještě nepůjdem, když nechceš; ale koukej vymyslet nějakou metodu, jak na ně – nebo se ti zle povede! Odneseš to za všecky ničemný chlapy, co tu jsou!

Viděl jsem jako nejrozumnější rozpustit shromáždění a jít spát. Momentálně bouřila smečkou taková smršť vášní, že bude účelné ji nechat vyšumět. Zatím budou diskutovat v užších kroužcích, třeba i ve dvojicích; potom začnou zkoušet různé svoje hry, zejména jak by se dívky cítily, kdyby nemohly být patřičně ukojeny; nakonec k něčemu dojdou. Ale zatím bude klid.

Že jsme rozpoutali bouři? Ano, já vím.

Klid v noci nebyl. Nad ránem mě navštívila dívka tmavé pleti, s nádhernými černými vlasy a velkýma hlubokýma očima. Nabídla mi nadpozemskou lásku a požadovala, abych ji seznámil se znalostmi magie, jež jsem až doposud nasbíral. Spojili jsme okamžitě svá těla i mysl; až po chvíli jsem si uvědomil, že jsem se dosud neprobral ze sna. Žádal jsem po ní identifikaci, smála se. Tak jsem se pokusil osáhnout její paměť; bavila se ještě víc. Pokud se pamatuji, podařilo se mi zjistit, že byla ve třináctém století významnou členkou harému nějakého prince, měla kontakty se členy řádu Templářů a dozvěděla se dost, aby si uměla poradit. Později byla napíchnuta na kůl a umírala dost dlouho a bolestivě, aby si mohla naplánovat pomstu. Tohle je součást.

Teprve teď mi došlo, že je duch, případně džin, a že jsem zcela zanedbal obranná opatření. Kdyby chtěla, mohla mne zlikvidovat jako nic, ale to neměla v úmyslu. Co chce, neřekla. Zeptal jsem se na jméno – odpověděla, že kdybych je znal, můžu získat informace a tím moc nad jejím duchem. Pak řekla, že tohle je jenom začátek, a rozplynula se.

Probudil jsem se vyděšený jako malý králík. Byl jsem zpocený, rozklepaný, na těle cítil stopy jejích dotyků, všude kolem její vůni. Rozumně bych udělal, kdybych se okamžitě očistil Ohněm a spálil pro jistotu i pokrývku, na níž jsme leželi. Neudělal jsem to; nechtěl jsem ji zahnat. Chvilku jsem se odhodlával, promýšlel různé varianty postupu. Pak jsem vyslal impuls: chci ti pomoci. Svolávám všechny, kdo si chtějí zahrát, ze sfér nebeských i pekelných. Anděly žádám o pomoc. Démonům poroučím, aby mi sloužili. A ježto se v jejich prostředí ještě neorientuju, slibuju, že se mnou bude legrace. Stačí?

Otec klidně spal s Ginou, ani se neprobudil. Jak dokonale musí být chráněný... já bych taky byl, kdybych nespal sám. Artanna dělá podušku Iris a Rolfovi, určitě by mne ochránil; ale já se nebojím. Ta holka mne zničit nechtěla, ale jsou i jiní! To byl jenom začátek. Asi bych se měl začít modlit.

Ale jak? Otevřel jsem namátkou Korán a četl:

„Súra 3 – Rod 'Imrámův, ája 139/145:

Žádná duše nemůže zemřít jinak než z dovolení Božího a podle zapsané a pevně stanovené lhůty. Kdokoli si přeje odměnu již v životě pozemském, tomu z ní něco dáme. Kdokoli si přeje odměnu v životě budoucím, i tomu z ní něco dáme – a My odměníme vděčné.

Kolik proroků bojovalo, majíc na své straně zástupy početné? A přece neochabli na cestě Boží kvůli tomu, co je postihlo za neštěstí, ani nezeslábli a neustoupili. Bůh miluje vytrvalé.

A bylo jejich řečí pouze to, že řekli: „Pane náš, odpusť nám hříchy naše i přehánění naše v naší věci! Upevni paty naše, poskytni nám pomoc vítěznou proti lidu nevěřícímu!“

A Bůh jim dal odměnu v životě pozemském a ještě krásnější odměnu v životě budoucím. Bůh miluje ty, kdož dobro konají.“

Začal jsem se uklidňovat, bylo mi fajn. Otec mi přece řekl, že je mým úkolem kontaktovat se s bytostmi mimo hmotný svět, tak co se divím? Všechno je v pořádku, ne?

„Ája 144/151: Vrhneme v srdce těch, kdož nevěří, hrůzu za to, že přidružili k Bohu něco, k čemu On neseslal žádné zplnomocnění. A útulkem jejich bude oheň pekelný – a jak hnusný bude příbytek nespravedlivých!

Bůh splnil vůči vám slib svůj, když z dovolení Jeho jste je poráželi, dokud jste neztratili odvahu a neupadli mezi sebou do sporu o tu věc a nebyli neposlušní poté, když ukázal vám to, co máte rádi.

A jsou mezi vámi ti, kdož touží po životě pozemském, a jsou mezi vámi jiní, kdož touží po životě budoucím. A potom vás od nich odvrátil, aby vás vyzkoušel, a věru vám již nyní odpustil – a Bůh je pln laskavosti vůči věřícím...“

Tehdy jsem pocítil v duši klid a mír a věděl, že jsem právě vstoupil na cestu správného Templáře. Jsem vyzván, abych se dal do boje, tak budu bojovat. Jsem Denis Baarfelt, ale také Dína al-Bahr, muslimský princ, syn velkovezíra, meč Prorokův, vyslaný trestat nevěřící a odpadlíky. Jen tak dál!

Otci jsem se svěřil, sotva jsme přišli na snídani. Nezdržoval jsem, objal ho, přitiskl se k němu a vychrlil z mysli do mysli všechny události dnešní noci. Neřekl nic, jen mě pevně objal a byl na mne pyšný.

Jana u nás nespala, ale přilítla krátce na to jako fúrie, plná spravedlivého hněvu. Chystal jsem se na ni a využil veškerého umění, aby si mne nepřečetla dřív, než na ni bafnu. Nechal jsem ji, ať vříská a vzteká se, pomáhalo to. Vzhledem k tomu, že Julie, Dunbar i všichni ostatní byli celkem klidní, rozlévaly se její emoce bez kontroly a zachvacovaly nás všechny, pokud jsme si nepostavili nějaké bariéry.

Konečně jsem řekl: „No, hezký, Janičko. Ale mohl bych tě o něco požádat? Mohla bys mi někdy ve vhodnou chvíli udělat obřízku?“

Julka se málem zadusila kávou; otec se ovládal líp, taky možná věděl dopředu, co řeknu. Dunbar se pochechtával, děti postřehly možný zdroj zábavy a přestaly dokonce zlobit Artannu.

„Já? Proč já?“ zakoktala vyjeveně.

„No fakt, proč ona? Je snad tak dobrá doktorka?“ vřískla Julie.

„Připadá mi nejvhodnější.“ vysvětlil jsem.

Nastala krátká, leč intenzivní mentální hádka. Jana se bránila, ostatní nechápali proč. Pro ně to už bylo vyřešeno.

„Proč to vlastně chceš?“ ptal se otec nahlas.

„Připadá mi to nejvhodnější.“ opakoval jsem, „Potom na lodi na to nebude vhodné prostředí... a rád bych, aby to zarostlo. Možná se ošetřím Ohněm, aby nebyly problémy.“

„Fajn.“ řekl Dunbar a ukousl si koláče, „Vem mě při jednom!“

Jana nadskočila, když pochopila, že se to týká jí.

„Proč já? Proč sakra já?“ prskala.

Julie už našla rovnováhu. „Abys měla taky nějaký zásluhy, milá mladší spolumanželko! Nebo si troufáš nesouhlasit?“

Jana pěnila, prskala, ale už jí docházelo, že to myslíme vážně.

Tomáš se napil kávy, postavil šálek a otřel si hřbetem ruky ústa. Usmál se: „Když ti to nebude vadit, dceruško...“

Konečně pochopila: „Je to obřad?“

Čekalo se, kdo promluví; byl jsem to já: „No ano, samozřejmě!“

„Hm... a podmínky? Kdy, kde?“

„No, proč to odkládat?“

„Ale... nemá se k tomu něco říkat? Nějaké mantry třeba?“

„Každý z nás tří je velekněz. Nemyslíš, že jsme v milosti?“

Jana vyděšeně zírala. Julka vstala, vybrala z Janových nástrojů skalpel a vrazila jí ho do ruky. „A vypadněte na zahradu! Nemysli si, že mi tady krví zacákáš podlahu!“

Nejvíc se těšily děti; chudinky, málokdy mají zábavu. Než jsme došli na zahradu, začala být Jana mírně nervózní; uklidňoval jsem ji jak to šlo, taky otec šířil dobrou energii. A nedopřál jsem jí času na přemýšlení, rázně poručil a nastavil příslušný orgán k akci. Chirurg je vynikající a věděla co má dělat, takže šmik šmik, ani to moc nebolelo. Artanna zvětřil krev a přišel ji olízat, ale nevšímal jsem si ho a sledoval práci na Dunbarovi. Taky to zvládla rychle, i když byla nervóznější než se mnou. Pak upadla do rozpaků, když měla sáhnout na Tomáše; ale on vlídně, leč nesmlouvavě trval na svém. Tak to udělala a oddechla si.

„Co mám dělat... s tímhle?“ zeptala se rozpačitě.

Rychle jsem zapálil Oheň, malou kuličku; vložila do něj ruce od krve a s ulehčením se očistila. Pak jsem nabídl Oheň otci, jestli se nechce ošetřit, ale usmál se a zakroutil hlavou.

„Chvilku to necháme tak. Je to lepší.“

Děti koukaly a odhadovaly, jestli by je pobavilo, kdyby si taky daly něco uříznout. Nepropadaly žádnému zvláštnímu pocitu, často vidí a slyší, že si někdo vytváří ozdobné jizvy a podobně. Zatím jim to nikdo nenavrhl, tak se nesnažily.

„Nebudou z toho nějaký magický důsledky?“ zeptala se Julie, kterou nejvíc zajímalo, jak bude Janek po obřízce fungovat. (Janu to zajímalo taky, dokonce se chystala to brzy otestovat. Julka neměla proti dělení zásadní námitky, zato řadu drobných).

„Těžko říct,“ řekl otec, „To by nás právě zajímalo.“

Počítal jsem vteřiny, než Janě dojde, co řekl.

„Cože?“ zaječela jako jezinka, „Ty to nevíš? Chceš říct, že jste použili nevyzkoušený postup? A se mnou?“

„Uklidni se! Někdo to otestovat musí, ne?“

Mrštila po něm skalpel. Škubl rukou a odrazil ho v letu stranou.

„Nebuď nervózní! Až přijdeme do těch zemí, stane se častěji, že se ti něco nebude líbit. Tak...“

„Já se ti někdy tak pomstím – ale tak!“ prskala, „Schválně, co se tak může stát? Myslíš, že na mě něco...“

„Nemyslím, pokud možno nikdy. Až se něco stane, poznáš to. Než se to projeví, necháme to koňovi. A půjdem... kluci, co takhle zaplavat si v moři? Sůl je dezinfekční prostředek, ne?“

„Nejseš ty zakuklenej sadista, Tomáši?“ mračil se Dunbar.

„Jsem zcela otevřenej sadista. Divím se, že sis toho doposud nevšiml. Zahnívej klidně dál, já půjdu jenom s Denisem.“

Věděl jsem přesně, čeho chce dosáhnout: ukázat všem, co jsme provedli. Janek se taky připojil, o legraci si nedovolí přijít. Jana se rozhodla jít na loď, přesvědčit se, zda se tam pracuje nebo se kluci flákají. Děti zaváhaly, pak šly s ní. Doma zůstala jenom Gina, mírně naštvaná z příčin neurčitých.

Stalo se přesně, co Tomáš předpokládal. Mezi bojovníky nastalo vzrušení, někteří se chtěli dát obřezat taky, jiní striktně odmítali. V případě souhlasu vznikal problém od koho, neboť osvědčená Jana rázně odmítla být třeba jen při tom.

Na Mezkovi se pracovalo usilovně; dokonce to vypadalo, že zítra budeme moci spustit loď na moře. Za normálních okolností by byly nařízeny patřičné oslavy s magickým zasvěcováním, ale dávali jsme přednost možnosti vyplout co možná okamžitě. O to se postaraly ženy, já byl odeslán do knihovny pokračovat ve studiu.

(Kromě jiného: začalo se mi docela líbit, že se přede mnou v přiměřených intervalech objevují šálky s kávou a misky s jídlem dle mé chuti. Asi na to vycvičím svou novou otrokyni.)

Během čtení chytrých knížek (některých i v arabštině) jsem se nerozptyloval sledováním okolí. Vnímal jsem sice občasné výkřiky bolesti, ale nebyly přemrštěné a v našem světě jsou normální, pořád někdo s někým bojuje a úrazy jej bolí. Tušil jsem, že se děje přesně to, co jsme čekali: mnoho bojovníků se dává opižlat, obvykle od svých dívek. Co dělají těm děvčatům, jsem netušil, ale asi nic zlého, to bych poznal.

Pozdě odpoledne jsem toho začal mít dost, takže jsem se odmítl dál učit a zatoužil si protáhnout tělo. Například bych si s chutí zacvičil; na terase jsem zkusil nějaké sestavy tai-či, ale to jen na rozcvičení. Vyšel jsem z knihovny a ze všeho nejdřív spatřil zcela nečekaný počet oblečených lidí. Převážně v námořnických uniformách, bílých tričkách a kalhotách, další v dhótí a sukních různého druhu; liberalizace postoupila natolik, že se mužský a ženský oděv téměř neliší, snad jen střihem kalhot. Sukně je oděv univerzální a řada mužů ji nosí s potěšením.

Bylo mi jasné, co a jak: začaly se fasovat uniformy, odjezd je hotová věc. Vyplývala z toho pro mne nutnost zajít do výstrojního skladu a tam pokecat se skladníky, dokud na mne nenajdou vhodné tričko, kalhoty a vůbec. Taky bych měl nosit čapku se zlaceným štítkem (jsem důstojník, ne?), ale místo ní mám lepší fintu: arabský šátek s nějakým drahokamem a ozdobou z peří. Doposud jsem si ho nestačil sehnat, ale už mám v plánu...

Vrazili do mě dva kluci v bílých tričkách a kraťasech; šklebili se a snažili upoutat mou pozornost. Rolf a... aha! Tak Iris přece jen o něco přišla: o hřívu. Černé vlasy měla sestříhané na tak krátko, jak to jenom šlo, a pachatel byl přítomen, ale zeptal jsem se, abych jí udělal radost:

„No ne, to je Iris? Vypadáš příšerně, kdo ti to udělal?“

Blýskla očima po Rolfovi a praštila ho do ramene. „Já mu říkala jen trochu zkrátit! Nemůžu za to, že mě takhle příšerně obral!“

„Teda, ty tak kecáš!“ zkusil ji nakopnout, ale uhnula, „Nevěř jí ani slovo! Já od ní jsem chtěl ostříhat, ale nesáhla na mě, dokud jsem jí neslíbil, že ji vezmu úplně dohola! A to jsem jí nejdřív musel naplést copánky a schovat na...“ zaváhal, nesměl to prozradit. Nebral v úvahu, že bych je snadno našel.

„A co? Stejně půjdem do Ohně, ne?“

„Copak já vím, co budete dělat?“ krčil jsem rameny.

„Nevíš? A že ho budeš řídit, to nevíš taky?“

Přivinuli se ke mně každý z jedné strany a Iris nedala jinak, než že ji musím hladit a lechtat v srsti na hlavě. Rolf zkoušel dávat najevo, že jako muž a bojovník mazlením pohrdá, ale líbilo se mu to stejně jako jí. Něco mi napadlo.

„Konečně už vím, co ti udělám, když mě naštveš! Vyholím ti prstem na hlavě kolečko! Naučila mě to tvá teta Tori...“

O Tori dobře věděli, i když ji neznali. Iris blýskla kukadly:

„Udělej! Hned!“

To se dělá tak, že na patřičném místě způsobím přerušení vlasu a zbytek seškrábnu. Jde to i bezkontaktně, ale když se to dělá prstem, vypadá to daleko efektněji. Kromě toho jsem jí pro zábavu pustil do kůže lehké impulsy energie, které ji dráždily.

„Teď já!“ hlásil se Rolf o svá práva, zatímco Iris si nadšeně ohmatávala vyholený kroužek. Bohužel na sebe neviděla. Provedl jsem mu to s dostatečnými efekty a čekal na otázku:

„Jak to děláš? Ukaž nám to!“

Srazil jsem jim hlavy k sobě a vyvolal vzpomínku, jak nás učila May-Britt v Německu. Vytvořila závěje barevné pěny, vyholila nám půlku hlavy a na závěr Tori obarvila Julii půl hlavy na zeleno a půl na modro. Když Iris viděla, jak zacházeli s její mámou, upadla do extáze a vřeštěla jako pavián. Julka mi na dálku hned vynadala, že s holkou teď nebude k vydržení.

Potom zkoušeli mi to oplatit, ale nešlo a nešlo. Což jsem čekal – ono to chce taky určitý způsob dávkování energie, usměrňování, zamíření do konkrétního místa... Na lodi bude dost času trénovat je. Jsou perfektně nadaní, budu mít spíš starosti je odhánět než k něčemu nutit. Ještě tak mít Christiana a Richarda...

Vzápětí echo ze dvou stran: Co je? Chceš něco?

Kluci spolu něco hráli; bylo to mírně bojové, posílali si přes půl ostrova drobné výboje, které vnímali jenom oni. Iris a Rolf jsou samozřejmě starší, ale kdybych je propojil...

Podařilo se; Chrise znali osobně, Ríšovi osáhli auru a věděli svoje. Doufal jsem, že dají pokoj aspoň na chvilku.

Okolo Mezka byl rachot, že jsem nechápal. Dokončovací práce jely úžasným stylem; Jana pohrozila, že kdo se bude ulejvat, bude vyčleněn z hromadného koupání v Ohni. Mne se týkaly dvě bezvýznamné drobnosti: Oheň zapálit, udržovat a během koupání na ně hromadně přenést informace v uceleném bloku. Skutečně, celkem hračka pro dobrého čaroděje.

Jano, kdybych věděl, jak se ti pomstít...

Cha cha cha! A co to bylo, to ráno?

Bestie žíhaná! A prásk ji!

Vzápětí mě šlehla, že jsem nadskočil. Byla někde blízko; začali jsme kroužit kolem sebe, vzájemně se napadali a hledali, kde se skutečně nachází soupeřovo tělo. Přesně tohle jsem měl chuť si zahrát, takže jsme se našli velmi rychle a okamžitě se napadli rukama, nohama, hlavou... a hele, taky čerstvě ostříhaná! Každé dítě jí obralo půl hlavy, pěkně je vychováváš! Jak vůbec vypadá Julka? Jestli jste ji taky...

Já jsem v pořádku! A opovažte se...

Opovážíme se? (z několika stran).

Zavelel jsem: A dost! Všeobecný pokyn pro členky posádky, které mají vlasy v přijatelné podobě! ZÁKAZ STŘÍHÁNÍ! Důvod: krytí.

Sledoval jsem, jak se šíří zmatek. Některé dívky se vzpouzely, jiné souhlasily, celkem mě nezajímaly detaily. Chtěl jsem pouze, aby vypadaly pokud možno přijatelně.

A náhle se mi v hlavě vylíhla zcela nečekaná myšlenka: ...pro případ, že bysme je chtěli prodat do harému...

Pokud se před vámi dokážu obhájit: JÁ TO NEBYL! A dokonce mám podezření, kdo mi to provedl: ta nádherná černovlasá potvůrka... Ještě jsem cítil záchvěvy jejího smíchu, když ve městě a okolí vypuklo peklo emocí. Kdybych se mohl schovat... ale tloukly do mě ze všech stran: Julka, Valérie, May-Britt, dokonce Diana se naštvala a napadla mě, že jsem blbej jak daleko vidím a že mě ještě nikdy neprodávali na trhu otroků...

No a tím to dorazily. Odpotácel jsem se z dohledu, bleskově se zakryl, abych nebyl vidět (bylo už šero) a pokusil se dostat do meditace; tohle si s ní vyřídím! Jenže jsem přišel pozdě: už se s ní honil Jerzy jako sokol za vlaštovkou, proráželi astrální sféry nahoru a dolů, vlály za nimi závoje energie a vypadalo to na první pohled strašně, ale jak jsem zjistil, jen si hráli a docela hezky. Bodejť by bráška odolal tak hezký holce! Že je někdo anděl neznamená, že je blbej...

Jak jsem tak sledoval jejich nádhernou hru (a nebyl jsem sám, bavilo to spoustu osobností nahoře i dole), snad poprvé jsem měl ten nápad: zbavit se těla a být tam s nimi! Dobře vím, jak by se to dalo udělat: oba přišli o život z cizí viny, ve službě, jako čistí oddaní Pána...

V té chvíli jsem zažil šok. Do mé mysli vstoupil Tomáš Baarfelt, z vůle Boží můj otec a pán. Neřekl toho moc, ale...

Uklidni se! Všichni se uklidněte! Už toho bylo dost!

Probral jsem se, ale musel jsem chvilku počkat, až mi maso zas přiroste ke kostem a upamatuji se, kdo jsem a kde se nacházím. Pak jsem se zvedl a šel se zeptat Julky, jak si to představuje s tím koupáním v Ohni. Byla malinko v šoku.

„No co? Ty, který nemají přijít o hřívu, jednoduše zakryješ; to přece umíš, ne? Na ostatní se vykašlem...“

Když jsem potom zjišťoval situaci, došlo mi, že jeho vstup se týkal jen vyšších úrovní, prostí bojovníci ho ani nevnímali. Ti lepší pocítili něco jako energetické přepětí, ale netušili důvod. Naši lidé jsou dost otrlí...

Práce na Mezkovi pokračovala zdárně. Vše šlo zdárně; Julka mi dala večeři, pak jsem řešil nějaké drobnosti, ale nic důležitého. Nakonec mě nechali, abych si připravil ten blok, co po mně chtějí. Pro jistotu jsem to zvládl bez závad; riskovat ještě jednou tátovu nelibost bych se neodvážil.

Probudit mě přišli Iris s Rolfem a s nimi Christian; oba starší měli oči rozzářené nadšením a hlavy holé jako vajíčko.

„O co, že už to umíme!“ vykřikovala Iris, „Chceš to ukázat?“

„A co? O co vám jde?“ nechápal jsem.

Vmžiku jsem měl jejich ručky na hlavě a pocítil jehličkové bodání usměrněné energie. Zlikvidovali mi dokonale srst na hlavě a očekávali pochvalu.

„Jste prašiví zmetci a nemám vás vůbec rád!“ řekl jsem jim.

Spokojeně na sebe mrkli. „Jdem na mámu!“ rozhodla Iris.

„Ale ta přece nesmí...“ zaváhal Rolf.

„Neboj! My na ní něco na stříhání najdem!“

Nechal jsem je běžet. Ještě že nemají tušení, co všechno by se tímhle taky dalo dokázat!

Co třeba? zeptal se Chris. Neodpověděl jsem.

Perfektně vylepšená Bagla'ám s hlučným šplouchnutím sklouzla do vody. Mladí začali ječet nadšením, objímali se a vykřikovali, že to stihli; během noci dokončí poslední úpravy, naloží vybavení, nainstalují děla a ráno můžeme vyplouvat!

„Dobře,“ souhlasil jsem, „Oheň zařídím na půlnoc, souhlas?“

Absolutní. Nechali mě být, ale ne dlouho; s velkými okolky mne navštívili dva kluci a jedna holka a žádali o téměř oficiální audienci. Nechápal jsem.

„Já... aby to někdo neslyšel.“ začala dívka, „Jde o to, že... jak se říkalo s tím prodáním do harému...“

„Neboj se nic!“ začal jsem, ale ona zatřepala hlavou, až se jí rozvlnily tři dlouhé copy na jinak vyholené hlavě.

„Já bych to třeba zkusila!“ šeptala spiklenecky, „Kluci by mě nenápadně dostali do země a prodali... jako moji bratři! Táta by mi nařezal, tomu to nesmím...“

„Tak počkej! Jestli tě dobře chápu, ty chceš zkusit dostat se do harému nějakého Araba? Proč?“

„Rozvrátím to tam zevnitř!“ zaplály jí oči, „Já jsem totiž taky čarodějka! No... teda, umím trochu hypnotizovat a...“

Prohlédl jsem si ji pozorně. Byla pasivní telepat, ruce měla řádně otlučené od kung-fu a odhadoval jsem ji tak na čtrnáct. Ale taky tu bylo pár dost závažných závad...

„Co tohle?“ pohladil jsem ji po holé hlavičce, „A tohle?“ sáhl jsem na levou prsní bradavku, propíchnutou cvočkem. Zkusmo jsem ten cvoček zahřál, aby ji to zabolelo, „A tetování? A že nejsi panna, je taky naprostý nic?“

Zamračila se a obvinila mě: „Ty hledáš na všem jenom chyby! To se vyřeší... říkala jsem ti, že umím hypnotizovat!“

„Jo. Už to vidím v barvách!“

„Říkal jsi přece, že ženich mě uvidí ve skutečnosti, až mě bude mít doma, ne? Bude napjatej, rozcitlivělej, celej dychtivej se zmocnit mýho krásnýho těla...“

„Přesněji tý kostry potažený barevnou kůží, co? Pak přijde na to, co koupil za svý drahý peníze, a vyžene tě s ostudou!“

„Náhodou! Odpoledne jsem zhypnotizovala Larryho a namluvila mu, že jsem panna!“ Přečetl jsem si v její mysli, jak to probíhalo, zasmál se a přejel jí dlaní po těle až do klína.

„Když budeš chtít, namluvím ti, že seš foxteriér! Panenko, drž se laskavě při zemi a necpi se do první brázdy! Až bude potřeba, my si tě přizvem ke konzultaci, jo?“

„Ne, vážně, vyzkoušej si mě! Já jsem dobrá... teda ne tak jako ty, to je jasný, ale kdybys mi trochu pomohl...“

„Bezva. Beru tě do úvahy – a už zmizni. Je vás víc, co máte chuť se pustit do vysoký hry?“

„Jak víš... no jo. Říkaly jsme si s holkama ze skupiny...“

„Zmizte všechny. Nebo vás zakleju... udělám s váma něco, abyste se nemohly hnout z domova. Třeba vám přičaruju rohy!“

Couvla o dva kroky a zaváhala. „To bys dokázal?“

Uvážil jsem, kolik vzteku si můžu dovolit. Potom jsem vztáhl ruku a luskl prsty. Oba kluci na ni pohlédli a vyprskli smíchy. Vykulila oči, zvedla ruce a ohmatávala si antilopí růžky.

„Jé... jak jsi to udělal?“ řekla bez hněvu.

„Projektivní iluze. Hypnotizuju vaše oči... ve tvým případě spoje od hmatových buněk do mozku. Žádné růžky nemáš.“

„Ale když je cítím...?“ blekotala.

Zatřepal jsem prsty a zrušil to. „Mohl bych tě to naučit, ale asi bys to na nic dobrýho nepoužila. Vykašli se na to.“

Odcházeli velmi znechuceni. Dívka se ještě otočila a pronesla vyčítavě: „Proč jsi mi je nenechal? Byly pěkný...“

Chvilku před půlnocí jsem sešel na pláž až k moři. Zastavil jsem se na čáře příboje, pak zašel ještě hlouběji, po kolena, po pás. Voda se mi vlnila kolem těla a zalévala mne energií. Chvilku mi napadaly různé hlouposti, třeba rozvlnit moře jako Poseidón trojzubcem, ale nebyl jsem si jist, zda by to kamarády pobavilo. Zvedl jsem trochu vody a vylil si ji na hlavu.

„Jak děláš zase tohle?“ zeptala se Jana závistivě. Stála na kraji vody a sledovala mne.

„Přemístím blok vody nad svou hlavu a nechám spadnout. Nic moc velkýho... dokázal bych i víc...“

„Dokázal bys ji přemístit kamkoliv?“

„Třeba i do tvýho břicha!“

V tu ránu se začala dávit, žaludek plný vody.

„Seš děsnej, bráško!“ řekla obdivně.

„Hraju si. Koncentruju energii. Udělat Oheň bude lehký, ale to druhý... pojď sem blíž!“

Zašla taky do vody a přitiskla se ke mně. Neptala se, co od ní můžu chtít; automaticky jsme si vložili ruce na podbřišek a já obdivoval, jak je dokonale vyholená.

„Děti si hrály... Julka je ukecala, ale poslední den zasedání půjde na slavnostní ples oholená; slíbila to!“

„Hravý děťátka... co budou dělat, až jim bude patnáct?“

„Roznesou svět na kopytech. Proč se ptáš?“

Všiml jsem si, že se na pláži začíná scházet čím dál víc lidí. Zejména děti pobíhaly sem tam, vřískaly a zlobily. Ale přišli taky Charry a Diana, Lobo a Veronika, Valérie se všemi dětmi. Kdo tu nebyl, musel mít velice závažný důvod.

„Udělej nějakou legraci, Denisi!“ škemrala u mých nohou Iris.

„Ono nestačí, co vyvádíš ty?“

„Tak dělej!“ pošeptala Valérie, „Trochu to rozjeď!“

Zaváhal jsem. Napadlo mi, že jedna z nejsnadnějších iluzí je podráždit sluchové nervy. Rozrachotil jsem v dálce bubínky, pár kytar, nějaké kartály, a to všechno jsem posiloval.

„Bezva! Jen tak dál!“ smála se Valérie.

Během chvilky začali někteří tančit, ostatní se přidali, až se vlnil a poskakoval celý zástup. Začal jsem tleskat do taktu, lidé se přidali a začalo se vytvářet mentální pole. Někde dosahovalo nadšení poloh až extatických.

„Dost dobrý!“ pochválil mne otec, „Ale můžeš ještě...“

Zvýšil jsem množství energie; z vlasů těch, co nějaké měli, začaly sršet modré plamínky. A měl jsem pocit, že někde vysoko nad námi slyším známé pleskání křídel.

Tak jsem to spustil. Koncentrovaná energie se uvolnila, Živý Oheň se nerozšířil z jednoho místa, ale vybuchl naráz na celém prostranství a zachvátil všechny. Méně zkušení na chviličku propadli panice, potom se však začali smát; pokračovali v tanci a přitom si vzájemně posílali vlny energie. Chránil jsem ty, co na něco budou potřebovat vlasy, jiným jsem je spálil, protože to vždycky vyvolá veselou náladu.

Pak jsem zkusil Propojení. Podařilo se tak skvěle, jak jsem ani nečekal, zavřel jsem oči, pustil připravený záznam a zároveň se pokusil vyzvat všechny, aby každý vyslal, co chce druhým sdělit.

Ale co jsem nevypnul, byl ten zvuk. Jen se změnil, teď to byl dlouhý vibrující tón, jako by zněla obrovská struna. Napadlo mi jej zrušit, byl bolestivý, ale jako bych to nedokázal. Chvilku jsem si nebyl jist sám sebou.

A pak jsem viděl, jak mocný plamen energie vzlétá k nebesům. Otevřel jsem oči – byl jsem středem gigantické svíce, stoupající až do kosmických prostorů; to ona tak zněla. Pochopil jsem, že to rozhodně zrušit nedokážu, stejně jako jsem to nevyvolal. Dokonce jsem se na chvíli zachvěl hrůzou.

Tehdy jsem spatřil, jak se z výšky snáší něco jako obrovský pták; v tom krkolomném pádu udělal dva překruty, zakřičel jako racek a vlétl do plamene. Vzápětí za ním druhý – kroužili nad námi, vítězoslavně křičeli a hořeli v letu. A viděl jsem je nejen já, nýbrž všichni kolem. Uchvácení, zděšení...

Na okamžik se zastavili přímo nade mnou, smáli se a třepetali křídly, která teď byla jen čistá energie a vlnila se do dálky, jak jimi veslovali. Vlasy jim ohořely, i jejich těla byla pouhá energie, všelijak se měnila... Smáli se. Pak, když si byli jistí, že jsem je viděl, mávli křídly a zmizeli zas v nedozírnu. Jenom ten jejich smích jsem ještě slyšel.

Tak jsem uhasil Živý Oheň a šel si odpočinout.

Errata:

30.05.2021 11:11