Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Artanna)

Podle mého je Bagla'ám docela dobrá loď, i když k ní lidé mají různé připomínky. Cesta ani moc dlouho netrvala, protože Denis učil malou Iris ovládat počasí a vyvolávat vítr. Taky byla celou cestu nezvykle hodná, nikoho netahala za ocas a nevyžadovala, abych ji vozil po palubě jako kůň. A učila se číst.

Kapitánem lodi byl Dunbar, Denis první důstojník, Julka druhý, Jana třetí. Naše posádka byla samá mládež, kluci i holky v jednom kuse cvičili na palubě bojové sestavy a večer poslouchali přednášky o Koránu a arabštině.

Pobřeží jsme uviděli v místě, které bych si rozhodně za doupě nevybral. Od obzoru k obzoru se táhlo obrovské pískoviště, sem tam prostřídané štěrkem a velkými balvany. Pokud bylo vidět něco zeleného, tak to byly mořské řasy, vyvržené příbojem na břeh.

„Čím se živí místní lidé, když tu není co jíst?“ ptal jsem se.

„Budeš se divit, loupežnictvím.“ vysvětlil Dunbar, „Tohle je tak zvané Pobřeží pirátů; za starých časů odtud vyjížděli mořští lupiči na výpravy do celého okolí...“

„Nevím, čemu říkáš staré časy,“ dodala Julie, „Podle archivních dokumentů to dělali ještě před několika lety a nevylučuji, že až nás uvidí, zkusí to znova...“

„Tak to jo, to chci vidět! Pro jistotu máme nabito...“

První loď, kterou jsme spatřili, byla rybářská a obsahovala dva dospělé a kluka kolem třinácti. Vraceli se z moře, loď měli do poloviny plnou a že by nám utekli, nepřicházelo v úvahu. Když jsme je předjížděli, zírali na nás jako na zjevení.

„Neříkal jsem, že všichni, slovy všichni budou v uniformách?“ ječel kapitán Dunbar, „Tak proč někteří pobíhají nazí?“

„A co Artanna, ten nemusí?“ vřískala Iris.

„Já tě tak nakopnu...“

Ale nakonec poslechla, je to hodná dceruška. Všichni si vzali to nejlepší, co mohli, aby reprezentovali, protože Denis tvrdil, že se zakrátko dostanou k hlavnímu městu oblasti. Minuli jsme na břehu shluk jakýchsi ubohých chatrčí, ale to určitě nemohlo být ono, tak jsme ani nezastavovali. Na břehu bylo vytažených několik člunů podobných tomu rybářskému.

Konečně Rolf na pozorovatelně začal křičet: „Vidím palmy!“

„Tak to už jsme tam.“ konstatoval spokojeně Denis, „Palmy jsou ve zdejším kraji tak cenné, že kdo některou pokácí, je popraven. Musí se zalévat každá zvlášť a páni si jich vysoce cení...“

„No dobře, dřevorubcem se tady nestanu!“ rozhodla se Jana.

Pokud to, k čemu jsme se blížili, bylo město, rozkládalo se po obou březích jakési zátoky. Vtékal tamtudy do moře potok, ovšem jeho vodu tvořily z převážné části splašky. Lodí byla spousta, větších i menších, ale vyrobených podle jedné formy, v podstatě stejné jako ty rybářské čluny.

„Takovým lodím se říká dhau.“ poučil nás Denis, „Stejnou plul na své objevitelské cesty Sindibád Námořník...“

„Potěší...“ řekla Julka, „Co budou povídat na našeho Mezka?“

Dunbar sledoval dění na pobřeží dalekohledem. „Sbíhají se. Asi chystají slavnostní uvítání... Ovšem na co mají ty pušky?“

„Nebojte se!“ uklidňoval je Denis, „Promluvím s nimi a...“

„Jseš si jistej tou svojí arabštinou?“

„Samozřejmě! Studuju s pilným úsilím...“

„Do té zátoky bych nelezla,“ řekla Julie, „Připadá mi to jako mělčina... radši člunem, ne?“

„Jo, samozřejmě! Hej, spustit člun!“

Místní obyvatelé se dostavili v plném počtu; vpředu ozbrojení muži, většinou v roztrhaných hadrech, za nimi zvědavé děti, úplně vzadu ženské v černém zakuklení, které se bezúspěšně pokoušely ty děti přinutit, aby se schovaly. Upřímně řečeno, představa, že je kam se ukrýt, byla iluzorní; většina staveb byly chatrče z bláta a hlíny, které držely pohromadě jen zázrakem. Daleko lepší to měli ti, kdož bydleli ve stanech, volně rozmístěných kolem. Byla tu jen jedna slušnější stavba, jakási kopule za bílou zubatou zdí; tam taky vyčnívaly vrcholky palem.

„Palác místního vládce...“ usoudil Denis.

Lidé slezli do člunu. Mně nařídili zůstat na palubě, aby se mě někdo nepolekal. Pěkná hloupost, ale lidé jsou... Dunbar si vzal čapku se zlatým kšiltem, Denis měl kolem hlavy bílý šátek. Julie a Jana byly oblečeny jako muži a nehodlaly pro začátek příliš inzerovat, že jsou ženy. Neměli pušky, ale revolver měl každý.

To chlapi na břehu pušky měli; některé pamatovaly Napoleona. Asi polovina měla za pasem křivé šavle a úplně každý včetně kluků zakřivený nůž ve zdobené pochvě. Asi ho fasují už do kolébky.

Veslaři zabrali, člun vjel do zátoky a najel na mělčinu. Denis vyskočil první, po něm ostatní – povytáhli člun, vyčkali, až se z něj vyhrabou opozdilci a koukali, co bude.

Iris se schovávala za zábradlím, kňučela jako štěně a kroutila mi uchem, aniž si to uvědomovala.

Chlapi na břehu stáli v hloučku, mračili se a vypadali divoce. Nikdo nic neřekl ani neudělal.

Dunbar se vztyčil a zavolal: „Is-salám 'alékum!“

Nikdo neodpověděl. Pohlédl na Denise a potřásl hlavou, moc víc toho arabsky neuměl. Tak opakoval: „Is-salám 'alékum!“

Denis ano. Udělal tři kroky dopředu: „Alláh jidím 'alék il-chér – ať vás Bůh obdaří dobrem!“

Chlapi se na sebe podívali a nevypadali nijak nadšeně. Denis koukl na Julii, potom na Janu a Dunbara. Udělal další krok.

„Mumkin hasal majjá?“ zeptal se, „Můžeme tu dostat vodu?“

Konečně promluvil jeden z mužů: „Áwiz é? Co chcete?“

„Mumkin hasal majjá?“ opakoval Denis.

„Andak filús kifája?“ zeptal se chlap. Denis zaváhal.

„Co povídá?“ ptal se podezíravě Dunbar.

„Pokud rozumím... jestli máme peníze.“

„Cože? On chce peníze za vodu?“ zamračil se vévoda.

„No... vzhledem k jejímu nedostatku...“

Chlap, postrkován svými druhy, udělal několik kroků blíž. Bylo na něm vidět, že mu není lehko, ale začal něco drmolit, zatímco Denis naslouchal a zkoušel najít známé výrazy.

„Říká dahab, to je zlato.“ dotkl se své zlaté náušnice a ptal se: „Dahab? To víš, kámo – tak leda nasrat!“ Doplnil svá slova poněkud obscénním gestem a Julie se začala bát, že se ti chlapi naštvou, ale kupodivu se někteří začali usmívat.

„Ismah lí aqaddim nafsí...“ začal Denis, „Dovolte mi, abych se představil... Dína al-Bahr z ostrova Arminu...“

„Obávám se, že ti nerozumějí, ať povídáš cokoliv,“ řekla Julka, „Ale klidně mluv dál, zatím se nechystají střílet!“

„No, já už skoro jo!“ řekl Dunbar.

V tu chvíli se ozvalo mohutné skřípění rezavých řetězů. To se otvírala brána panského paláce; majitel zřejmě usoudil, že pokud cizí hosté nepostříleli jeho poddané, neublíží ani jemu. Byl to předpoklad oprávněný, pro jistotu se ale chránil nejdivočejšími strážci, jaké měl k disposici.

Byli to chlapi mohutní a rozložití, oblečení v původně možná dost cenných oděvech, ovšem od té doby je nikdo nevyspravil ani nevypral. Dva měli dokonce jakési boty, jinak byli všichni bosí. Křížem přes prsa měli nábojové pásy, každý si nesl ručnici, za pasem šavli a několik nožů. Hlavy měli asi oholené a kolem nich omotané špinavé šátky, zato fousy až na prsa a rozježené jako vrabčí hnízdo. Jejich nejmocnější zbraní však byl zápach; smrděli na dálku, že se lidem dělalo špatně.

Když je uviděli obyčejní vesničané, pro jistotu jim udělali místo. Mocní strážci pyšně kráčeli až k Denisovi a Dunbarovi, tam se rozestoupili a udělali místo staršímu muži, který se dobrácky usmíval a vypadal, že ho situace docela baví.

Denis začal cosi povídat, zatímco Dunbar zopakoval ještě jednou: „Is-salám 'alékum!“

„Wa 'alékum is-salám!“ řekl stařík s úsměvem, „Buďte vítáni!“

„Bezva, aspoň pozdravil.“ řekl Denis, „Teď už nás snad nenechá zastřelit.“ A dodal několik vět arabsky.

Starý muž sice něco odpověděl, ale hned se zeptal: „Nebylo by pro vás jednodušší mluvit anglicky? Tvoje arabština je sice moc pěkná, chlapče, ale taková... to ses naučil z nějaké knihy?“

„Z naučného slovníku,“ zasmál se Denis, „Je to poznat?“

„Jak se to vezme. Většina chlapů nechápe naprosto nic. Nářečí zdejšího kraje je přece jen dost odlišné!“

„Aha. No, tak promiňte...“

„Jsem Raís Tálib, zdejší... no, velitel. Guvernér nebo... jak bys to chtěl nazývat. Vy jste... nejste asi Angličané?“

„Pocházíme z ostrova, který asi znát nebudete...“

„Zdá se, že naše rozprava bude delší. Smím vás pozvat do svého domu na malé občerstvení?“

„Jistě, to bychom rádi...“

Tálib pronesl několik rychlých arabských vět. To nebyl potůček slov jako u Denise, ale celý vodopád; načež i ostatní začali dost rychle žvanit, všichni najednou. Mávali rukama, vykřikovali, ukazovali na loď, na hosty, svoje ženy, gestikulovali, různě se šklebili jako opice. Nikdo nic nechápal.

„Ano, ano...“ zaváhal Tálib, „Dříve, než vás pozvu do svého příbytku jako svoje milé hosty, rád bych... moji rodáci by rádi získali ujištění... slovo někoho z vás. Někoho významného!“

„Tento muž je v naší zemi mocným knížetem, jehož slovo ovládá stovky a tisíce vojáků,“ ukázal Denis na Dunbara, „Jeho jméno je Jan Dunbar a pokud něco řekne, můžete se spolehnout...“

„Tak, to by šlo. Může mi vznešený pán slíbit, že vaši askari nikoho nezabijí a nic neukradnou? Že jste sem nepřišli zabíjet, loupit a krást ženy, ovce a velbloudy?“

„To jsme rozhodně nepřišli!“ řekl Dunbar a nebylo poznat, zda se urazil nebo přemáhá smích, „Plujeme kolem, přepluli jsme moře a dorazili k tomuto pobřeží. Nezdržíme se, poplujeme dál, avšak chtěli jsme zde nabrat čerstvou vodu, případně nakoupit něco na zpestření jídelníčku. Krást nemáme zapotřebí!“

Raís Tálib to rychle přeložil, načež mezi obyvatelstvem nastalo radostné vzrušení. Tálib pokračoval: „Použili jste slova koupit, vznešení. Mohu tomu rozumět tak, že když se vám zalíbí něco z našeho skromného majetku, hodláte to vyměnit za něco cenného, ať už za peníze či jiné zboží?“

„No ovšem, jak jinak? Ale... nevíme, jaké peníze tady platí!“

„Inu, pokud bychom měli přihlížet k zákonům, platí tu stříbrné piastry, ale jsme zvyklí přijímat veškeré měny cizích národů, ať už jsou jakékoliv. Vždy se časem podaří najít někoho, kdo by nám je směnil za něco jiného... uvaž pane, jsme pohostinní a poctivý obchod je naší jedinou obživou...“

„Tak dobře. Dávám ti své slovo, že jsme sem přišli uzavírat poctivé obchody, co si koupíme, řádně zaplatíme, nikomu nechceme ublížit... a sami si taky ublížit nenecháme.“

„Ach... to je krásné, to je tak krásné!“ Tálib se široce usmíval a radostí tleskal do dlaní, „Jen ještě maličkost... mohla by Tvoje Výsost přísahat na šavli, že je to pravda?“

Vévoda Dunbar se ohlédl na Julii a Janu, které se už nepokrytě řehnily. Nicméně vážně vytasil šavli, položil na ni ruku a nahlas opakoval svá ujištění. Potom zapíchl šavli do písku a dodal: „Dokud bude tato zbraň na tomto místě, platí moje slovo jako zákon a nikdo se neodváží je porušit!“

Raís Tálib sdělil národu všechno, co dojednal. V tom momentě začal ruch a zmatek – někteří se rozběhli k hostům a ujišťovali je o svém přátelství, další se rozběhli domů a začali co nejrychleji přinášet nejrůznější věci. Pokud se dalo odhadnout, chystal se trh podle všech pravidel. Poněkud zmatený, avšak tito lidé neměli moc často příležitost obchodovat s cizinci.

Zvláštní činnost vyvinuli tři nejstarší dědkové: přinesli si hudební nástroje a počali na ně vyluzovat jakési strašlivé písně. Jeden při tom pískal na píšťalu, druhý se zasněným výrazem bušil do bubnu (rytmicky, ale zcela mimo melodii), třetí drnkal na cosi jako harfu a zpíval. Příšerně.

Zahájení obchodu znamenalo volný pohyb také pro ženy a děti. Dětí bylo v osadě podstatně větší množství, než bychom čekali; většina se jich doposud skrývala. Naopak ženy se moc nechystaly na oči cizincům, pouze naděje na získání nějakého obchodu je nalákala; to se ovšem přestaly ostýchat, křičely a gestikulovaly podstatně víc než muži. Taky je přestalo zajímat, zda jsou dobře zahalené, nebo je vidět jejich většinou ošklivé tváře. Poměrně zpátky se držely ty mladší a vzhlednější.

V tomto momentě už nevydržela Iris; představa, že kamarádi si prohlížejí něco pěkného a ona nemůže, ji deprimovala.

„Já musím na břeh!“ vykřikla, „Jdeš taky, Rolfe?“

„Tak počkej!“ zdržoval jsem ji, „Až přijedou se člunem...“

„Na co bych měla čekat?“ zasmála se, vyskočila na zábradlí a vrhla se přes palubu. Plave jako vydra, to všichni vědí; hned za ní Rolf, aby mu něco neuteklo. Protože mi Dunbar přísně nařídil hlídat děti a nikam se od nich nehnout, skočil jsem do vody taky a plaval za nimi.

Tato událost se pro domorodce podobala zázraku. Dosud jsme nevěděli, ale záhy zjistili, že nikdo z nich neumí plavat, i když často vyjíždějí za účelem rybolovu. Kdo spadne přes palubu, prostě se utopí, nehledě k tomu, že v moři žije nepřeberně příšer, které všechny žerou lidi. Takže když děti spadly do vody, lidé začali preventivně hořekovat a oplakávat je. Moje objevení je zmátlo ještě víc; sice viděli na palubě cosi zvláštního, ale nebyli si jistí, co jsme zač.

Děti doplavaly ke břehu rychleji, se smíchem vylezly z vody a pospíšily k dospělým. Že mají mokrá trička a kalhoty, jim ani stínem nevadilo. Ke zděšení místních, protože ti dobře věděli, že voda je pro zdraví nesmírně nebezpečná a kdo se namočí, dozajista strašlivě onemocní a zemře. Zvláště děti se nesmějí umývat, nános špíny na jejich tělíčkách zabraňuje zlým pouštním džinům, aby do nich pronikli a tropili tam alotria. Taky žádná rozumná matka nedovolí, aby ochranná vrstva z jejího dítěte zmizela.

Julie nejdřív slíbila dceři pár facek, ale Iris to přiřadila k dalším planým vyhrůžkám, kterých vyslechla velkou spoustu a jen zřídka dochází k realizaci. Potom jí prohrábla ježka, což už je gesto přátelské; během plavby narostl všem kratičký mech a holce působí potěšení, když ji lidé hladí jako kočku. A ještě dodala: „Fuj, jseš mokrá a studená jako žába!“ Iris se potěšeně zakřenila a už koukala, co zajímavého se tu děje.

Tehdy jsem doplaval taky já. Když jsem vylezl z vody a řádně se otřepal, začali mít domorodci pochybnosti o našich mírumilovných úmyslech; muži pevněji sevřeli svoje zbraně a pokusili se dát najevo, že jsou svoje ženy a děti ochotni bránit. I Tálibova tvář se zamračila; na šelmy nebyl zvyklý.

Denis se rozhodl zasáhnout: „To jsou děti vévody Dunbara, Iris a Rolf. Artanna je naše domácí zvíře; má za úkol děti chránit, aby se jim něco nestalo, proto chce být stále s nimi!“

V průběhu předchozí rozpravy už stihl částečně osáhnout mysl svého partnera, projít se mu pamětí a něco se o něm dozvědět. Asi toto: Abú Tálib je osoba nadaná přesně takovou dávkou vlastností dobrých i špatných, aby mohl být dobrým náčelníkem. Dokáže velmi rychle a přesně odhadnout, kdy se má chovat přátelsky a kdy jinak – zvláště umí ocenit kvalitu zbraní, které spatří. Mezka odhadl na loď válečnou a jeho posádku na mimořádně bojovnou, takže je vnitřně připraven dát jim, co budou chtít, jen když vypadnou co nejrychleji. Když se rozhodli jednat přátelsky, byl potěšen, není to tady všeobecným zvykem.

Značně jej do rozpaků přiváděly ženy. Na Julii to poznal hned, u Jany si chvilku nebyl jist, ale pak odhadl, že také to je žena, ačkoliv mimořádně nestydatá. Značnou část života strávil mezi nevěřícími psy ve službách Angličanů; i jejich ženy byly ošklivé a nestoudné, neměly ponětí o slušných mravech a neuměly se chovat – ale žádná by se neodvážila ukázat na veřejnosti tak nemravně obnažená jako Jana. Měla na sobě pouze bílé tričko a kraťasy, zhruba stejné jako Denis a obě děti. Julka měla aspoň ty kalhoty dlouhé, když už je důstojník. A abych nezapomněl, obě měly opasek s mečem: Julie katanu, Jana lehkou šavličku.

Tálib byl dalek myšlenky kritizovat mravy nevěřících; však on Alláh dobře ví, proč je potrestal ženami zpustlými, nemravnými a nestoudnými. Když sloužil u Angličanů, odvážili se dokonce na něm požadovat, aby ty osoby poslouchal a posluhoval jim; inu jak každý ví, Angličané to nemají v hlavě v pořádku, navzdory tomu mají spoustu peněz a když se věrný služebník Prorokův naučí předstírat, že je bere vážně a slouží jim, jsou ochotni platit, aniž by musel škemrat a smlouvat. Tihle lidé na Angličany příliš nevypadají, je to tedy nějaký další podivný národ s podivnými zvyklostmi; ale jak se zdá, nepřišli zabíjet a loupit, takže je možno začít zjišťovat, co by se na nich dalo trhnout.

Denis tyhle myšlenky vnímal; podíval se na Julii a Janu, zda také ony už si Táliba prověřily. Pak zhruba propátral okolí; nikde nezjistil otevřeně agresivní myšlenky, spíš strach a odpor. Jeden z důvodů nechuti ho přiměl k úsměvu; nedostatek zápachu. Místním lidem se hosté nezdáli, protože neměli přátelský pach jako každý, s kým se kdy setkali. Kdo nepáchne, je podezřelý!

Mezitím byly uzavřeny první obchody; námořníci koupili nějakou zeleninu, hubenou slepici a několik vajíček, zřejmě od jiných ptáků čeledi hrabavých. Kromě slepic se v místě nacházeli jenom pávi a ochočený papoušek. Zvířectvo se skládalo z velbloudů, koz a ovcí, dále tu bylo několik psů v různém stádiu domestikace a pár koček jako prevence proti myším. Tato zvířata ovšem nasála můj pach a bez meškání zmizela v nejbližší díře.

Jak byl Tálib zmatený z žen, ještě mnohem zmatenější byl, když se objevily děti. Přijal informaci, že jsou Dunbarovy, to bylo správné a normální. Normální ovšem nebylo, že Iris je s největší pravděpodobností holka. Stejně jako máma měla řádku náušnic, dost pěkných a asi cenných; v nosíku třpytivý diamant, což neměl ani Rolf. Šperky v nose jsou ozdoba speciálně dívčí, dělají se jim obvykle na počátku dospívání a v poslední době se šíří zvyk, že je dívce daruje první manžel, podle hesla: Když už jsi mi propíchl všechno, propíchni mi i nos! Denis uvažoval, jak by asi zíral Tálib, kdyby mu to řekl. Iris si diamant vytrucovala, aniž na něj zatím měla právo.

Svůj původní záměr odvést velitele do paláce a tam s nimi vést jednání za zavřenými dveřmi se Tálib rozhodl odložit; raději je doprovázel po tržišti a ukazoval jim bohatství svého města. Když se ujistil, že je nehodlají vyloupit, chtěl se pochlubit; některé věci pocházely z loupeží, většina však z obchodů s jinými piráty, často před dost dlouhým časem. Například velice pěkný domácí oděv pro ženu, protkávaný stříbrnými nitkami; ten se zalíbil jedné dívce z posádky, předložila ten nápad kolektivu a když všichni chlapci i děvčata záměr schválili, začala se dohadovat o ceně. To vyvolalo značnou pozornost; podaří-li se muži, který momentálně byl majitelem, uhádat slušnou cenu, bude schopen zaplatit dluhy, mimo jiné za velblouda, kterého koupil víc než před rokem. Dále bude možná moci dát část peněz svému bratrovi, takže ten by mohl začít vyjednávat o koupi osla, kterého nutně potřebuje. Potom by se jejich švagr mohl vydat na obchodní cestu přes poušť do jakési oázy, kde má domluvenou řadu skvělých obchodů, ale ničema otec rodu chce zálohu, aspoň nějakou. Situace se jevila složitou, ale pokud z cizinců vypadnou nějaké peníze...

Naši lidé mají k penězům dost zvláštní vztah. V Arminu sice existuje obchodní podnikání, ale přes veškerou snahu císařské rodiny a komthurů v začátcích. Důvodů je řada, ale téměř všechny vyplývají z nechuti kohokoliv přijít o majetek. Zvyklostí kasty bojovníků je peníze získat a odmítat vydávat, pokud za ně nedostanou patřičně hodnotnou věc. Obchod však nestojí na vyšších kastách, naopak předpokládá existenci rozsáhlého množství lidí nižší kasty, kteří budou utrácet z hlouposti. Nějaké taky máme, ale není jich devadesát procent jako jinde ve světě.

Členové posádky jsou bojovníci, takže peníze mají, ale neradi utrácejí. Domorodci byli leccos, v současné chvíli nejvíc obchodníci, takže chválili svoje zboží a snažili se získat za ně co nejvíc. Dívka chtěla ty šaty. Ostatní souhlasili, takže obchod se jevil jako nadějný; zbývalo domluvit se na ceně, což zahájili bez přítomnosti Denise a Táliba, tak doposud mlel každý svoje, aniž si rozuměli. Obě strany měly v hádkách značnou praxi, avšak bojovníci si z toho dělali legraci, kdežto místním šlo o zisk.

Tálib se pokusil překládat. Jeho řeč byla vychvalováním zboží, celkem bez účelu, protože dívka už byla rozhodnuta. Denis chápal bystřeji a pobídl ji, aby ukázala peníze. Načež vytáhla váček a předvedla svoje bohatství: mince nejrůznějších zemí, stříbrné, zlaté i z obecných kovů, nějaké bankovky vyspělejších zemí a pár mincí arminských, z první státní mincovny, s portrétem císařovny Diany, která si to přála. Tyto mince vypadají velmi pěkně, avšak podíl cenných kovů je v nich minimální. Moderní ekonomické teorie definují peníze nikoliv jako hodnotné samy o sobě, ale záruku udané ceny, garantovanou státem.

Tato sbírka domorodce dost překvapila. Jejich bystrost ohledně obchodů napovídala, že dotyčná asi nebude nejbohatší mezi cizinci, takže též ostatní mají podobné váčky, možná ještě víc nacpané. V některých hlavách dokonce bleskla myšlenka, jestli by nešlo hosty šikovně rozdělit, podřezat a obrat, ale asi nešlo; ty jejich šavle vypadají nebezpečně. Prozatím je důležité vyrazit z ní co nejvíc, dokud je naměkko; takže se obchodník začal za stálého brebentění přehrabovat v mincích a rozdělovat je na známé a neznámé, případně lákavé. Zcela pominul bankovky, možná tušil jejich smysl, ale nehodlal si jimi kazit propočty. Podstatně víc ho zaujaly mince arminské, bylo jich hodně stejných a vypadaly dost pěkně. Zkusil jejich zvuk, do jedné se pokusil kousnout, ale málem si vylomil zub. Váhal, nechápal a hbitě počítal; navíc se mu pořád vracela myšlenka zkusit aspoň tu nejmenší zlatou minci šikovně ukrýt v rozevlátých rukávech svého haiku.

Denisův vztah k penězům byl až doposud značně laxní. V Evropě ho zajímaly, ale to bylo už před lety a nebyl sannjásin, takže měly účel. Teď ke svému překvapení zjistil, že ho láká zapojit se do obchodu jako tlumočník a poradce při smlouvání. Rovněž začínal rozumět místní arabštině, vychrlil tedy několik vět, jež sice vzbudily patřičně hádavou odpověď, ale místní jim rozuměli. Nabídl asi polovičku toho, co požadoval majitel; podle spokojené reakce okolí usoudil, že se situace zdárně vyvíjí. Vykřikovali, hádali se, přestrkávali si peníze sem tam, obchodník trval na své ceně, Denis ji nechtěl dát a dívka pištěla nadšením. Trvalo to půl hodiny; během té doby objevili mladí kouzlo obchodu a mnohým začalo vrtat hlavou, že by někdy v budoucnu byli schopni kupovat a prodávat nejen to co potřebují pro sebe, ale i leccos, co by mohli zkusit prodat dál. Myšlenka dosud značně úpadková, avšak stejně si počínali jejich předchůdci před šesti sty lety.

Jelikož byla cena dobrá a všichni spokojení, přinesly kupcovy ženy zdobený tác se šálky silně voňavého čaje a nějakými zákusky; ty se sice jevily Arminům dost podezřelé, ale nedali se prosit, přijali čaj i pohoštění a vlídně rozprávěli. Denis a Tálib se plácali po zádech a vzájemně se chválili, Dunbar se tvářil moudře a Julie s Janou se telepaticky domlouvaly, co by si mohly koupit na památku a kolik za to dát. Kamarádi a kamarádky zatím chválili dotyčnou dívku a pobízely ji, aby si koupený oděv zkusila.

To nepředvídal Denis ani Julka; dívka se zachovala přesně dle arminských zvyklostí. Bez váhání stáhla přes hlavu tričko, rozepjala opasek, zbraň dala podržet svému klukovi a vyklouzla z kalhot. Pak se protáhla a otřepala, protože šaty jí byly trvale nepříjemné a dotyk slunce na nahé pleti naopak příjemný; načež se s pomocí kamarádek začala strojit do kostýmu orientální princezny a vyzvídala na místních ženách, jak se nosí.

Pro domorodce se však zřítily všechny jistoty. Přímo mezi nimi se procházela zcela nahá žena, sice nijak zvlášť krásná, s hlavou porostlou narezlým mechem a kůží zdobenou podivnými barevnými obrázky, ale skutečně ženská, jejíž tělo mohli všichni vidět! Na místní muže to působilo drtivě, dokonce i Tálib pocítil vzrušení, což se mu již delší dobu stávalo jen po usilovné snaze jeho žen. Na nemravnost Angličanek si zvykl a často o ní vyprávěl druhým, měl-li dobrou náladu; ale suverénní chování cizinců ho mátlo. Ani ne tak chování dívky, jako to, že to nikdo nepovažoval za zvláštní, zřejmě všichni souhlasili.

Nejen Tálib, i ostatní zbystřili pozornost. Něco se změnilo, něco není v pořádku. Tito cizinci jsou mocní a pyšní, není radno si s nimi zahrávat. Je tady řada podivných příznaků, o kterých nikdy nikdo neslyšel. Je nutno důkladně pozorovat, své názory prokonzultovat s druhými a dohodnout taktiku. Je jisté, že by mohli být obci k velkému užitku, ale určitě by mohli také dost uškodit, kdyby se rozhněvali. A nekritizovat!

Dívka se oblékla, svoje tričko a kalhoty složila a koukala, co s nimi. Úspěšný obchod v ní vyvolal dobrou náladu; v tom nadšení si povšimla jednoho z místních dětí, oblečeného do rozedraných hadrů. Byla to holčička tak pět let, otřesně špinavá, zanedbaná, málokdy česané vlásky plné vší, ulepená od nějaké dobroty, kterou jí máma dala, takže kolem umatlané pusy kroužilo hejno much. K mouchám mají lidé v Arminu svérázný vztah: když se dítě začne učit magii, jako jednu z prvních věcí se učí odpuzovat protivný hmyz. Nic těžkého, vzbudí prostě v konkrétním živočišném druhu odpor vůči sobě. Děti to dělají cílevědomě, dospělí automaticky, když jim nějaký hmyz začne vadit. Dokázali by mouchy dokonce jednoduše zabít, ale odporuje to zásadě ahinsá, neubližování živým bytostem.

Tohoto dítěte se dívce zželelo. Kalhoty děcku nebyly na nic, zato tričko rozhodně lepší než ty hadry. Pokynem ji přivolala; protože nerozuměla, dala telepatický příkaz. Holčička tedy přišla blíž a zmateně zírala. Dívka ostrým pokynem odehnala mouchy; potom z ní odmotala špinavé hadry a zachvěla se odporem. Zaváhala, zda dítě nějak neočistit, ale Denis vydal před chvílí pokyn tolerovat místní nečistoty, takže s trochou znechucení navlékla své bílé tričko na dětské tělíčko; dosahovalo mu až ke kolenům. Objevila však nějakou ohavnou odřeninu na boku, plnou špíny a muších vajíček; to tolerovat nemohla, byla frekventantkou řádové školy a ošetřit ránu je první, co jí vtloukali do hlavy. Položila na ránu prsty a začala. Nejdřív surově pozabíjela vše, co se tam hemžilo živého, bez ohledu na příkazy. Pak přetvořila zbývající hmotu v hojivou směs; Oheň neuměla, ani to od ní nikdo neočekával, ale odlišovat kladné a záporné jevy musí umět i začátečnice. Co se jí nezdálo, slisovala do mikro šupinek, seškrábla prstem a setřepala na zem. Zůstalo právě tolik vody, aby ránu jakž takž vyčistila; zatáhla okraje, pokud to šlo, a zbytek nechala, ať si příroda poradí. Ještě napumpovala do holky dostatek energie, přitom srazila počínající horečku a vylepšila náladu do zářivě jasna. Za normálních okolností by se teď ohlédla na instruktorku a očekávala plus bod; namísto toho si uvědomila úžas místních lidí a zrozpačitěla.

Její počínání byl nepřetržitý řetěz šoků pro všechny, kdo to viděli. Všimnout si cizího dítěte, navíc ženského pohlaví, dát mu velice cenný dar, dokonce ošetřit ránu (a umět to): všechno věci nad lidské chápání. O léčení měla ve vesnici jakési ponětí jen stará Fátima, ovšem ta byla podezřelá z čarodějnictví a všichni ji snášeli jen s určitou nechutí. Její muž ji kdysi koupil někde v pouštní oáze od divného kmene se zvláštními zvyky, měla několik synů i dcer, ale to vše už se stalo dávno a mladší příbuzní nebyli jednoznačně přesvědčeni, že je babička nějak zdobí. Snad se sluší na starou bábu, aby byla čarodějnice; ale viditelně mladá dívka, která zasáhne, aniž byla vyzvána a aniž by si řekla o nějakou odměnu – co to znamená?

A z čeho už opravdu šla hrůza: nikoho to nepřekvapilo. Ostatní sledovali její počínání, smáli se, trousili bezstarostné poznámky a zjevně souhlasili. Všichni místní byli schopni rozeznat, že Jan a Denis jsou páni, Julie, Jana a děti favorizovaní členové rodu, kdežto všichni ostatní běžný průměr. Ale právě ten průměr vysoce převyšuje schopnosti místního obyvatelstva. Když to chytřejším domorodcům došlo, začali být mírně vyděšení.

Denis to samozřejmě vycítil; vyměnil si pohledy s děvčaty, pak rezignovaně rozhodil rukama. Není možné hlídat každého zvlášť, co dělá a povídá! Na opačném konci tržiště zuřila hádka o barevné pokrývky, jež měly být ozdobou nového stanu jednoho kočovníka, ale když viděl bohatství hostů, rozhodl se je radši prodat, však ženy utkají jiné. Arminům se deky líbily a teď smlouvali o ceny. Vedle diskutovali kluci s jedním chlapíkem o jeho parádní dýce; měla stříbrnou rukojeť a pochvu z nádherně zdobené kůže, takže by určitě slušela každému bojovníkovi. A jistě nebude drahá. Všechny tyto obchody se mohou stát zdrojem nedorozumění a Denis skutečně nemůže být všude.

A aby se to nepletlo: Jana si povšimla mezi ostatními domorodci mladíka, který vynikal souměrnou postavou, příjemnou tváří a jiskřivýma očima. Sice byl špinavý a páchl, ale Jana je dívka tolerantní. Bystře vymyslela dvě témata, o kterých s ním mohla zahájit diskusi: docela dobrá šavle po boku a velbloud, jehož potem páchly jeho kalhoty. V arminském prostředí má princezna právo vyzvat cizího bojovníka k šermířskému cvičení i navrhnout výlet do pouště na velbloudech – ne?

Překousnu tě vejpůl, jestli si s ním něco začneš! zablýskala očima Julie, Opovaž se udělat nějakou výtržnost a já tě...

Tak schválně, co? Janička už si vyměnila s mladým Arabem pár pohledů a přečetla si, že se mu přes všechno líbí. Mimořádně ho vzrušil pohled na nahou kamarádku a teď přemýšlel, co se skrývá pod Janiným tričkem a šortkami. Dokonce ho napadlo zeptat se na její tetování, které viděl na zbytku kůže. Ale zatím se bál.

Pro všechno na světě, přestaň blbnout! Jsme tady hosty, jestli uděláš nějakej průser...!

A kdybych ho oskenovala a naučila se arabsky? Ještě bys byla ráda, když Denis hanebně zklamal!

Kdo hanebně zklamal? Jsme tady hodinu, tak co chceš...?

Dunbar po nich mrštil pár nadávek. Ostatní sledovali jednání v poklidu, mírně fandili Janě a vyčkávali, co se dohodne.

Denis vyslal moudře: Konstatuji, že na první pokus se jevíme dost nápadně. Nezdá se, že bychom byli úspěšní špióni!

Tak vidíš – a co? Tak to tady malinko rozvrátíme, však jsme se dohodli jim vylepšit poměry, ne?

To si myslíš, že nám to projde?

A co? Nikomu neubližujeme, každýmu jen k dobrýmu! Tomu klukovi otevřu cestu k Vyššímu Poznání...

Sakra, Jano! Opovaž se!

Mám proti vám začít bojovat? Říkám na rovinu, chci svést toho kluka a prosondovat ho; hlásím to jako čarodějka. Má někdo z vás právo mi v tom bránit? Kazím vám nějak to, co děláte vy? Tak o co sakra jde?

Ve smyslu zákonů Arminu i zvyklostí WZ kasty měla Jana pravdu. Je zasvěcená čarodějka dost vysoké úrovně, aby věděla, co dělat. Chystá se rozehrát hru, která může být k užitku celku a nikomu nezpůsobí škodu. Umocní rozruch mezi obyvatelstvem, ale to není trestný čin. Nic z toho, co se dosud stalo, není špatné.

Denis se zeptal: Tak jak – rozhodneme něco?

Ještě se nevyjádřil vévoda Dunbar. Měl na to právo jako velitel expedice a muž Jany; po dobu plavby bydleli všichni tři v jedné kajutě a dámy zkoušely, jak dlouho vydrží, než uhyne vyčerpáním. Neuhynul, naopak přebíral energii od obou a když měl službu, dívky zkoušely něco, co nazývaly trojcestné vyrovnání energie. Sladit auru dvou lidí je běžná praktika čarodějů, ve třech už je to těžší, ale Jan měl úkol ulehčen tím, že Jana a Julka jsou sestry a velmi na sobě lpí. Taky Jana hned hlásila:

Hele, jestli na mě vy dva žárlíte...

Kdo na tebe žárlí? vyjela na ni Julka, Ty smrade malej, má to ještě nudli u nosu a bude si vyskakovat... Denisi, řekni něco!

No, mně je to celkem jedno, já s váma nebyl!

Tvoje chyba, bráško!

Jano, jestli já tě...

Nech ji, Julko – jenom provokuje!

Další průšvih: Julie si na její popud prohlédla mladíka a dost se jí zalíbil. Ne že by polevila ve svém odporu, ale docela ho Janě přála. Konečně, co se stane hrozného?

Dunbar se pochechtával. Tři dny se mne nedotkneš! Myslíš, že to je nějaká rozkoš milovat se s holkou, co smrdí po velbloudech?

Právě to hodlám vyzkoušet! Co říkáš, Julko?

Pokousala bych tě! Ale jen počkej, zajíci – ono na tebe dojde!

Bezva. Pomůžete?

Tálib právě opakoval pozvání do svého paláce. Napadlo ho, že hosté se zajímají o zbraně, kterých on tam má spoustu a pěkných. Že by se daly nějaké prodat? Třeba ta damascénská šavle...

Dunbar zbystřil pozornost. Naznačil Denisovi, že určitě půjde.

Promluvila Julie: „Rádi přijmeme tvé pozvání, vznešený Raísi. Ale má mladší sestra projevila přání se namísto toho projet na velbloudu po zdejším okolí. Tuším někde poblíž, asi dvě hodiny cesty se nachází údolí s nějakým jezírkem... ne?“

Tálib si byl vědom, že dosud o tom nepadla zmínka, dokonce spolu sestry v podstatě nepromluvily. Takové údolí tu skutečně je, ale jak to může vědět? Zaváhal.

„Moji sestru obchodní jednání v podstatě nudí.“ předla Julie jako kočka, „Zato by si ráda zakoupila jízdní velbloudici a má trochu obavy, aby ji zvládla. Tuším tam ten mladík je zkušený krotitel velbloudů, ne? Mohl by ji doprovázet?“

Abú Tálibovi se začala třepat šedivá brada. Něco se dělo, co naprosto nechápal. Řekl: „Saíd skutečně krotí velbloudy... Je to můj příbuzný, vnuk mé sestry, která si vzala Ráse Džabira, který byl kdysi slavný jako průvodce karavan... slušný mladík z dobrého rodu, který bude sluncem mého stáří...“ A zaváhal.

Ten borec má ze mě strach! konstatovala Jana.

A divíš se mu? Třeba se bojí, že mu synovce pokoušeš!

Hele, ty... však na to neumře! Já vím, že v extázi koušu...

Ještěrko! Zmije jedovatá! Co s ním chceš dělat?

Tak hele: nejdřív ta projížďka. Na místě odpočinek a svačina, doufám že vezme něco s sebou. To si vynutím, i když počítám, že to bude pěknej humus. Po sváče šermířský cvičení – udělám mu tak dva tři šrámy šavlí, na nějakých pěkných místech, aby se musel svlíknout, až ho budu ošetřovat. Pak už si ho upravím... čekejte nás zítra ráno a pro jistotu mu připravte intenzivní péči!

Cha cha! Co když on vlítne na tebe a ještě dřív, než...

Že by byl tak dobrej? Příjemně překvapená... budu reportovat, neboj se nic. Doufám, že to přežiješ, ségro!

Abys přežila ty! Co když vás napadne v poušti smečka hyen?

Jejich chyba, nemají si začínat!

Tak už táhni, ať tě nevidím!

Julie začala domlouvat s Tálibem podrobnosti, Jana se vmísila a začala vyzvídat, co jí Saíd uchystá k svačině. Její přání se jevilo jako poněkud bezostyšné, zvlášť když se nezmínila, že by chtěla cokoliv platit, ale situace se měnila každým okamžikem. Tálib tedy kývl na všechno a byl docela rád, když odešli.

Do paláce šel Dunbar s Julií, Denis, já a obě děti. Zvědavost jim nedala, ačkoliv na druhé straně by rády navázaly přátelství s místními vrstevníky. Julie se vyděsila a zakázala jim to.

Palác se nacházel v rajské zahradě. Každá zahrada je v Orientu předobrazem džannat'Adn, ráje Edenu. Což znamená dvě věci: je tam zelená tráva, květiny, v té Tálibově čtrnáct palem a nějaká zelenina. Druhá věc je studna, jediný pramen čisté vody široko daleko. Studna byla tak cenná, že měla dokonce vlastního strážce, černého otroka, který ji hlídal, vytahoval vodu a naléval do džbánů ženám, když si pro ni chodily. Za toto právo byli pánovi zahrady podřízeni všichni, kdo tu žili. Nebyl tedy až takový nesmysl, že zpočátku požadovali na Denisovi za vodu zlato.

Teď byl Raís Tálib ochoten dát vodu i zadarmo; vytušil, že by užitek z hostů mohl být větší než cokoliv jiného. Prozatím se jevili jako mocní spojenci; samozřejmě pořád tu byla obava, že by se mohli stát stejně mocnými protivníky, nebude-li s nimi jednáno patřičně rozvážně. Například právě teď nadcházel vážný problém: vším tím obchodním ruchem se poněkud pozapomnělo na čas modlitby, kterých je pět denně. Ranní byla řádně provedena, dopolední je zvykem všelijak šidit, ovšem poledne minulo bez modlitby a teď se blížil čas odpolední. Tálib nebyl zvlášť velký znalec, ale měl pocit, že by se s tím dalo něco dělat.

Ten problém: jako raís byl Tálib nejen světským, rovněž náboženským vůdcem svého lidu. Proto býval on či jiný stařešina pověřen čtením z Koránu a předříkáváním při salátu, modlitbě. To se konalo buď v mešitě přiléhající k paláci, nebo v nádvoří, pokud se tam účastníci nevešli. Což bylo dnes, mešita byla hodně malá a Tálib si byl vědom, že příliš nevyniká. Na druhé straně Angličané, kterým sloužil, jeho modlitby neviděli moc rádi, spíš jím za to pohrdali. Co asi tihle hosté?

Něco však udělat musel. Kývl na svého pomocníka, který sloužil jako muezzin a pokynul mu, aby svolal pravověrné. Muezzin začal zpívat, muži nechali všeho a hrnuli se do nádvoří, kde se chtěli srovnat do řad k úklonám rukú' a pokleknutím sudžúd. Tálib si dal přinést starý, téměř se rozpadající Korán a s povzdechem se chystal vstoupit do výklenku mihráb, aby usedl a znemožnil se koktavou a třaslavou četbou veršů.

Denis a Jan se zařadili mezi ostatní muže, zatímco Julie a obě děti ustoupili dozadu. Já byl s nimi, samozřejmě. Lidé už se mne přestali bát, i když pohladit si mě ještě netroufali. Tálibovi se počínání hostů zdálo zvláštní – chtějí se snad modlit s věřícími? Že by to nebyli obyčejní nevěřící psi, ale pravověrní?

V poslední chvíli ho napadlo, že se sluší požádat hosta, zda by se nechtěl ujmout četby z Koránu. Je to významná pocta, ale dosud se nestalo, aby Táliba chtěl někdo dobrovolně zastoupit. Ani teď moc nedoufal, ale přesto se zeptal.

Dunbar a Denis se na sebe podívali, Denis se dokonce ohlédl na Julku, zda souhlasí, ale Jan ho postrčil, ať se předvede. Takže se usmál, přistoupil blíž a ujal se Koránu. Na rozdíl od Táliba jemu se líbil, byl přesně tak starý, jak má manuskript být. Denis odjakživa staré knihy miloval a s chutí zkoumal, Korán začal právě studovat a chtěl se ukázat.

Usedl do mihrábu a začal číst Súru 81 – Svinutí:

„Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.

Až slunce bude svinuto,

až hvězdy pohasnou,

až hory se z místa pohnou,

až březí velbloudice bude zanedbána

a divoká zvířata shromážděna,

až moře se povaří

a duše až se spáří

až zaživa pohřbená bude tázána,

pro jakou vinu byla utracena,

až svitky budou rozvinuty

a nebe bude staženo

a peklo rozpáleno

a zahrada rajská přiblížena,

tehdy duše každá, co vykonala, pozná!“

Kdyby četl – ale Denis zpíval! Na rozdíl od běžné arabštiny tu vznešenou církevní znal, dal si práci a naučil se jí. Jako každý Templář ve chvíli, kdy čte Písma, se navíc postupně dostával do extáze a jeho hlas hovořil přímo k Bohu.

„Hle, přísahám při planetách zpět se vracejících,

spěchajících a mizejících,

při noci, když v temno se halí,

při jitru, když dechu nabírá,

že toto věru slova jsou posla vznešeného,

silou vládnoucího u Pána trůnu mohutného,

poslušnost nalézajícího a spolehlivého!

Váš druh není džiny posedlý blázen

a vskutku jej viděl na obzoru jasném -

a není skoupý o nepoznatelném!

A nejsou to slova satana prokletého!

Kam tedy odcházíte?

Vždyť toto slouží jen lidstvu k připomenutí,

těm z vás, kdo přejí si po stezce přímé jíti.

Však přát si toho nebudete, pokud Bůh, Pán lidstva veškerého, nebude chtíti!“

Místní obyvatelé v životě nezažili nic takového. Občas sem sice zabloudil potulný derviš nebo nějaký ubožák, který se rozhodl svůj život zasvětit šíření víry, ale žádný nepřednášel takovým způsobem. Když potom Denis odložil Korán, vstal a začal přednášet Fátihu, Raís Tálib v první řadě se střídavě klaněl a poklekal, bil čelem o zem a začínal chápat, co se stalo.

Nikoliv nevěřící psi podobní Angličanům; dokonce ani běžní pravověrní nenavštívili jeho ubohé hnízdo. Ať jsou jejich zvyky jakékoliv a co dělají, tak šíleným způsobem porušuje veškeré zásady slušného chování, je situace jasná a jen slepec by to neviděl. Ačkoliv si to Tálib ani v nejmenším nezaslouží, byl právě Alláhem nekonečně odměněn.

Neboť není pochyb, že ti cizinci jsou dobří džinové, kteří sem přišli přímo z ráje Alláhova!

Errata:

30.05.2021 11:11