Vítej, návštěvníku!

 (Souhrnná zpráva poručíka Wilhelma von Lehndorffa, zvláštního atašé konzulátu Velkoněmecké říše v Káhiře a Alexandrii).

Nestává se často, aby mne Jeho Excelence pan konzul předvolal k audienci; když se tak stalo, dostavil jsem se ochotně s velkým zájmem, čím mohu prospět své milované vlasti. Již první kontakt mne mírně znepokojil, neboť pan konzul mi nabídl doutník a dal přinést kávu, což bývá krajně neobvyklé.

„Mám pro vás radostnou zprávu, milý Lehndorffe: setkáte se opět se svým přítelem de Guyrlayowem!“

„Označení přítel je velkou ctí pro mne, pane konzule, avšak jsem bohužel nucen to označení opravit. Nejsem jeho přítelem, jen dobrým známým. Tak by se to snad dalo...“

„Cože? Tedy vaše řeči v kasinu byly jen plané vychloubání? Tam jste tvrdil, že si s císařem dokonce tykáte!“

„To souhlasí, pane. Což však neznamená tak mnoho, s císařem si tyká skoro každý. Nejsem si jist, zda se na mne po tolika letech ještě upamatuje...“

„Schweinerei!“ pronesl pan konzul hlasem poněkud nevrlým, „Mám tedy mít za to, že jste se pokusil nás mystifikovat? Mohl byste mi stručně objasnit bližší okolnosti vašeho seznámení?“

„Obávám se, pane... ty okolnosti jsou... určitým způsobem...“

Konzul mi přistrčil několik listin. „Pokud věnujete pozornost těmto papírům, zajisté vyrozumíte, že jsem oprávněn do jisté míry kontrolovat vaši činnost. Přestože jste... jak přesně se jmenuje organizace, kterou reprezentujete?“

„Říšská tajná služba, pane.“

„Správně. Mou povinností je koordinovat zájmy této služby se zájmy všech ostatních součástí diplomatického světa... Takže?“

„Takže. Pamatujete se na střetnutí mezi námi a Guyrlayowem před několika lety? Jednalo se o...“

„Winterkrieg? Zimní válku?“

„To označení se dnes už nepoužívá. Dovolím si připomenout, že se v žádném případě nejednalo o válku, pouze o taktické cvičení, jehož cílem bylo ověřit manévrovací schopnosti armády v mimořádně obtížných zimních podmínkách. Armáda svoji schopnost dokonale prokázala a její složky se zachovaly skvěle...“

„Ano. Za což byly odpovídajícím způsobem vyznamenány. Vy jste také dostal nějakou medaili, že?“

„Za zranění, pane. Nešťastná náhoda...“

„Hrabě Guyrlayowe se toho cvičení také zúčastnil?“

„Byl přizván jako... dejme tomu mimořádný expert.“

„Těch expertů tam bylo poněkud více. Řád Templářů...“

„Zprávy, které o tom kolují ve veřejnosti, jsou bohužel značně nadnesené. Bylo by pro všechny přínosem, kdybychom přestali tolik naslouchat různým fantastům a přiklonili se k realitě!“

„Ta realita je jaká?“

„Někteří odborníci té organizace jsou poněkud zvláštní. Až skoro výstřední. Avšak je nesmyslné tvrdit, že jsou čarodějové a...“

„Používáte to slovo, Lehndorffe.“

„Žertoval jsem, pane. Bylo to v kasinu, nálada byla poněkud...“

„Byl jste snad opilý, pane?“

„Dejme tomu v dobré náladě. Atmosféra přátelství...“

„Tak. No, přejděme k vážným záležitostem. Obdržel jsem zprávu, že se má v našem zájmovém prostoru konat slavnostní zasedání čelných představitelů arminské i evropské části řádu Templářů. Co o tom víte vy?“

„Téměř nic, pane.“

„Rovněž tak jsem slyšel, že je to jeden z důvodů, pro které jste byl jmenován na místo, které zastáváte.“

„To rozhodně nikoliv, pane. Jak zajisté víte, byl jsem jmenován již před několika měsíci, což vylučuje...“

„Byl jste vyslán na základě faktu, že pan Llago di Rienzi, káhirský komthur řádu, je poslední funkční velitel, kterého mají. Kde jinde by mohli to zasedání uspořádat, když ne tady? A kdyby skutečně ne, potom postačí držet se toho pána a on vás zajisté na správné místo přivede.“

„Obávám se, že pan di Rienzi není příliš nakloněn...“

„Chápu. Pan Rienzi se zajímá převážně o dvě věci: krásné mladé ženy a staré manuscripty. Zejména o magii.“

„Llago di Rienzi je počestný obchodník...“

„Vážně? Pro zajímavost, s čím obchoduje? Obávám se, že už dávno se neobtěžoval na svoje účty ani podívat...“

„Nicméně daří se mu velmi dobře. Asi ví, jak se to dělá.“

„Nepochybně. Čich na peníze má ostrý jako ohař.“

Nekomentoval jsem to.

„Mimochodem, jaké národnosti vůbec je ten pán?“

„Myslím Ital nebo Španěl.“

„Tak Ital nebo Španěl?“

„Copak já vím? A záleží na tom?“

„Domníval jsem se, že jste zpravodajský důstojník, Lehndorffe!“

„Promiňte, pane. Přesto nevím.“

„Ovšem, že nevíte. Nikdo neví. Klidně může být taky Žid nebo Peršan, co? A což takhle potomek faraónů?“

„Pane, vaše vývody...“

„Vývody zpravodajského oddělení, Lehndorffe. Kdysi dávno jsem jim poslal na toho pána zdvořilý dotaz. Odpověděli přehršlí různých dohadů a předpokladů, ale neřekli jediný konkrétní údaj. Oni ani nevědí, kolik je mu let!“

„Kolem čtyřicítky?“

„Nebo kolem čtyř set, ne? Co ho znám, nijak se nezměnil; snad že po válce v Německu se stal ještě víc domorodcem. Je ho méně často možno potkat ve společnosti.“

Ani teď jsem se nijak nevyjádřil.

„Avšak občas přece jenom. Pobočka Lloydovy pojišťovny pořádá pro svoje klienty odpolední posezení, na kterém hodlá projednávat nějaké jejich... no, dejme tomu problémy. Pana di Rienzi pozvali osobním dopisem, takže se účast dá předpokládat. Byl bych rád, kdybyste se zúčastnil za nás. Akreditaci vám vystavím.“

„Děkuji, pane.“

„Jakým způsobem byste provedl svoji misi, kdybych vám nepomáhal?“

„Pane?“

„Mám pocit, že poslání, kterým vás vlast pověřila, nevěnujete tolik úsilí a zájmu, jak bych očekával. Mýlím se?“

„Dovolím si oponovat, pane konzule. Konám určité kroky...“

„Podívejte Lehndorffe, nemůžete spoléhat, že všichni vás mají rádi a fandí vám! Byl jsem již z několika stran upozorněn, že vaše práce se prakticky rovná nule; dopoledne přicházíte snad poslední, čtete noviny a pijete kávu. Odpoledne nejraději trávíte na plovárně nebo v tělocvičně, večery v baru...“

„Snažím se získat kontakty.“

„Už jste nějaké získal?“

„Ne ty, které mne zajímají. Ale na tu akci Lloydů jsem pozván také, dokonce osobně, jako zástupce Německé pojišťovny.“

„Výborně; aspoň něco. Myslíte, že se vám podaří nějakou cestou získat pozvání na to... důležitější zasedání?“

„Pane, dovolíte mi předat oficiální hlášení?“

„Prosím – když máte co...“

„V Suezu se objevila loď jménem Mořský mezek, vypadá na majetek nějakého orientálního prince. Ve skutečnosti je jejím majitelem vévoda Jan Dunbar. Znáte to jméno?“

„Tuším, že... ach ne! Ten člověk?“

„Pan Dunbar byl pracovníkem naší rozvědky. Netvrdím, že zrovna mým přítelem, ale znali jsme se. Chtěl bych ho vyhledat.“

„Vy chcete jednat se zrádcem?“

„Z takového jednání nebyl nikdy obviněn. Přešel do služeb jiné velmoci, tak by se to dalo říct. Moji nadřízení souhlasí, aby byl využit, bude-li to v zájmu Říše...“

„Ty zájmy Říše čas od času nechápu!“

„Jsou velmi jednoduché. Říše konstatovala, že existují určité mocné síly, sdružené do spolku s názvem Řád Templářů. Chce tyto síly využít pro svoje cíle. Pokud se to nepodaří, pak alespoň zabránit, aby jich mohl využít někdo druhý.“

„To všechno máte dokázat vy?“

Neodpověděl jsem, jen pokrčil rameny. Konzul se usmál.

„Prozraďte mi něco, Willi. Jací jsou Templáři? Umějí skutečně čarovat nebo jsou to jenom...“

„Umějí toho dost. Slovo čarovat je ošidné. Chápejte, pane, já byl v jejich zajetí jen velmi krátce a byl jsem zcela bezvýznamný mladý důstojník... do té doby jsem netušil, že by něco takového vůbec mohlo existovat. Považoval jsem to za lži, triky...“

„Tam se změnilo co?“

„První pocit: zděšení. Druhý: obdiv. Třetí: chci být jako oni. Čtvrtý: chci se to naučit pro svou zemi.“

„V jakém období?“

„Zhruba několik dní. Šlo to velmi rychle.“

„Co na to říkali oni?“

„Neměli námitek. V tu dobu už probíhala různá jednání; někteří nebyli zásadně ani proti spojenectví. Mám pocit... vyjádřil jsem mínění, že postup Říše vůči nim byl ukvapený.“

„To zní jako kritika nadřízených!“

„Ano, pane, vím. Dopustil jsem se kritiky nadřízených. Bohužel, o přerušení jednání rozhodla... nejvyšší místa.“

„O současném pokusu navázat kontakt rozhodl kdo?“

„Tatáž místa.“

„Důvod proměny?“

„Těžko říct. Jedna z možností je, že... zajímají se i jiní. Pro příklad uvedu jistého pana Oskara Ernsta Bernharda, amatérského spisovatele povídek a divadelních her. Občas si říká Abd-ru-shin, Syn Světla a prosazuje nějaké hledání Svatého Grálu...“

„Blázen?“

„Nemyslím. Templáři ho berou vážně. Alespoň pokud vím...“

„Starý nebo mladý?“

„Narodil se... ano, 18.4.1875. Mladíček...“

„Myslíte, že se tady ukáže?“

„Nemám tušení. Pozván asi není.“

„Co potřebuje od Templářů?“

„Pane, nemám tak velký přehled... jenom vím, že jejich činnost vyvolala velkou pozornost. Víte něco o záležitostech Británie? Dřívější komthur lord Raddley byl nějakým způsobem v kontaktu se sektou Golden Dawn, Zlatý úsvit. Znáte jméno Allistair Crowley? Velký mág, bohužel poněkud inklinující ke zlu. Nyní je komthurem Donald MacLawwen, ten tu sektu moc nemiluje. Crowley jim taky zemřel, takže by rádi obnovili kontakty, ale...“

„Jak jsou všechny tyhle spolky spojené s řádem?“

„Posledním legálním velmistrem byl Jacques Molay. Po jeho smrti vystoupila postupně celá řada následovníků, ale žádný nebyl uznán všemi skupinami. Ve středověku to bylo nějaký čas přísně tajné, šla po nich Svatá Inkvizice. Pak se poměry uvolnily, asi církev došla k názoru, že už nejsou nebezpeční. A nastaly další problémy, zejména s reformací. Pár čarodějů v temném sklepení už jim nepřipadalo jako hrozba...“

„Všichni Templáři jsou katolíci?“

„Templáři se považují za nadřazené denominacím a sektám. Pokud jsou nad tím ochotni uvažovat, berou všechny a žádnou. Označují se jako 'Stavitelé mostů', spojujících všechny věřící...“

„Vnitřní spory mezi sebou nemají?“

„Mají, už několik stovek let. Slyšel jsem dokonce, že některý jejich velmistr zahajoval zasedání obřadným prokletím třiceti ostatních skupin. Doufám, že to Baarfelt neudělá...“

„Která má největší nárok nazývat se pokračovateli?“

„Nevím. Asi žádná. Legální pokračovatelé prostě nejsou.“

„Co když se sejdou Templáři z rozdílných lóží?“

„Obvykle se překvapivě rychle shodnou. Dá se to definovat... kastovní sounáležitost. Jakmile se přesvědčí, že ten druhý dokáže být řádu k užitku, domluví se.“

„Máte pro to nějaké důkazy?“

„Velice přátelsky jednají s Rosenkruciány, zednáři, karbonáři, dokonce i anarchisty. Vychovávají pro ně mládež...“

„No... dobře, dejme tomu.“

„Všichni Templáři mají touhu sjednotit síly. Svolat už konečně Velký Konvent, nejvyšší radu jednotlivých lóží a ustanovit nějaké velení, co je sjednotí a jednou provždy řekne, nač se zaměřit. Nevím, jak si to který z nich představuje, ale to, co se chystá, by k tomu měl být jeden z kroků.“

„Pokud jsem slyšel, císař Arminu (a hlavně jeho žena) založili několik dalších nezávislých lóží. Je to pravda?“

„Těžko říct nezávislých. Ani založili není správné slovo. Dali všem ostatním možnost založit si, co je napadne. Správně mluvíte o císařovně Dianě, to je zvláštní osobnost. Kromě pohlednic sbírá taky tajné spolky, ve kterých je členem...“

„Divná zábava. Vysvětlete mi...“

„Tak: klíčový je Řád Blesku, podle Jeana d°Eclair, údajného syna velmistra Molaye. Jeho ženská část se nazývá Řád Čistého Srdce, dětská Černá Lilie. Velmistrem Lilie je Denis Baarfelt. Kdo velí ženám, těžko říct. Součástí RCS je Atanor, čarodějnická vysoká škola pod vedením Valérie z Mendozy. Částí Atanoru je pak řád Panen Měsíce, zaklínaček Živého Ohně.“

„Poněkud... no, neuvěřitelné.“

„Pane, já netvrdím, že je to pravda. Je to součást pověstí, jaké kolují Evropou. Nikdo nezávislý prozatím neměl příležitost se přesvědčit, jak je to doopravdy.“

„Dobře. Je to všechno?“

„Ne. Řád Svatého Jiří pod vedením Jerzy Baarfelta-Lasęky. Ten pán je samozřejmě mrtev; přesto je považován za velitele, aspoň pro svoje Poláky. Dívčí část, řád Svaté Jadwigy. Nevím proč. Pak Lotosový řád, pro nekřesťanské členy. Velmistr Tošio Yamanaki. I šelmy mají své řády: leopardí, tygří, jaguáří. Ostatní se určitě též nějak sdružují, ale nevydali prohlášení.“

„Každá ta část má samostatné velení?“

„Některá ano, jiná nikoliv. V průběhu času na Ostrově vzniklo ještě víc, o většině ani nevíme. Říkám věci, které byly pravda před několika lety, nebo jsme se o nich dozvěděli. Určitě došlo k řadě změn...“

„Proč nikdo nemá snahu zavést v tom pořádek?“

„Nejsou to Němci, pane.“

„Děkuji, ale... slyšel jsem o něčem podobném i v Německu!“

„Zajisté. Sám jsem členem studentského spolku Meče a Kříže; mám tu čest být dokonce jedním z komthurů, ale...“

„...ale?“

„Nejsem si jist, zda mi ta funkce bude uznána. Bohužel, odchod Templářů z Evropy znamenal roztříštění do spousty skupin, které se spolu momentálně přou, která má víc práva.“

„Myslím, že chápu situaci. Jste vyslán, abyste jako relativně nezávislá osoba pronikl do jejich okruhu a navázal kontakt. Třeba s tím... Dunbarem?“

„Dunbarova loď zastavila v Suezu a prozatím vyčkává; kapitán ani většina posádky na ní však není. Pravděpodobně cestují.“

„Kam?“

„Prohlédl jsem si mapu. Jediné, co by je mohlo zajímat, je Mekka.“

„V tom případě je mohamedáni zabijí. Odvážit se mezi ně...?“

„Nemyslím. Vypravili se s ženami a dětmi; pravděpodobně by tak neriskovali, kdyby nevěřili v úspěch. Dokážou se domluvit.“

„Arabové jsou šílení fanatici!“

„Templáři taky. Uvidíme, jak to dopadne. V každém případě, něco se děje. Dunbar je velmi důležitý... a je s ním Denis Baarfelt.“

„Syn velmistra? Posledně byl malé dítě...“

„Teď je mu patnáct a je nadějí řádu. Tajné zprávy jej označují za velmi nadějného mladého čaroděje. Kromě toho zprávy z Adenu se zmiňují o dvou dcerách Baarfelta, Julii a Janě. Julie je manželka komthura Dunbara. A matka jeho dětí.“

„O jejich rodinných vztazích jsem slyšel různé řeči...“

„Baarfeltové se označují termínem velkorod. Počítají mezi sebe všechny své příbuzné, včetně Mendozů, protože matka princezen byla sestrou Tomáše. Nebo tetou? Já v tom taky nemám jasno...“

„Takže jejich příbuznými jsou všichni, co? Snad kromě našeho přítele Llago di Rienziho!“

„Pane, obávám se... aby ho přijali do rodiny, postačí mu jednou se vyspat s některou velmistrovou dcerou. Třeba tou Janou. A ta to udělá velmi ráda, třeba v rámci společenské návštěvy!“

„No vidíte, Willi! Zkuste si s ní něco začít a jste v tom taky!“

„To snad ani není žert, pane. Už mi toto řešení napadlo... mám za to, že bych tím mohl získat veškerá práva člena velkorodu.“

„Skvělý nápad! Navštěvovat nevěstince vám potíže nečiní...“

„Prozatím nikoliv, pane...“

Konzulova tvář se na okamžik zakabonila. Bylo o něm známo, že vyšší věk mu poněkud brání... na druhé straně odmítal používat všeobecně oblíbené orientální léky na zvýšení potence.

„Dovolíte drobnou poznámku, pane? Templáři považují sexuální styk za jednu z metod šíření... vlastní dobré energie. Pokud jste někdy slyšel o chrámových tanečnicích, posvátných prostitutkách za doby Babyloňanů, tak oni... to berou vážně.“

„Zvláštní. Funguje to?“

„Pokud vím... tak ano.“

„Osobně jste to vyzkoušel?“

Zaváhal jsem, pak jsem přikývl. „V Německu. Ovšem... rád bych dodal, že to působí jisté změny, ale ne trvalého rázu.“

„Dobrá, když si troufáte, vyzkoušejte a informujte mne. Docela rád bych věděl... inu, snad vám není tajemstvím, že ve svém úřadě nejsem právě šťastný. Podaří-li se mi setrvat v něm ještě tři roky a nedopustit se žádné chyby, budu mít nárok na čestnou penzi a konečně se vrátím domů, do normální civilizované země s běžnou hygienou, přijatelnou stravou a tak. Byl bych velmi rád, kdyby se ta záležitost podařila; a poskytnu vám veškerou pomoc.“

„Děkuji, pane konzule.“

„A kdyby se vám – čistě náhodou – nepodařila... slibuji vám, že dám zprávu vaší rodině a...“

„Děkuji. Ale nemám nikoho, na kom by mi muselo záležet.“

„Ach... to je předvídavé. Moudré. No... tak jděte, chlapče!“

S tímto povzbuzením jsem zahájil akci.

Večírek Lloydovy pojišťovny byl stejně nudný a nesmyslný jako všechny koloniální zábavy v těchto zemích. Jedinou atrakcí byl nějaký čerstvě jmenovaný sekční šéf, který přijel z Londýna, aby povzbudil skomírající obchodní záležitosti firmy. Hlavním důvodem zřejmě bylo, že se právě oženil a mladá paní si přála vidět romantický Egypt s jeho pyramidami. Byla skutečně mladičká, hezká, rozzářená a okouzlená exotickým prostředím; její manžel už nebyl nejmladší, ale po jejím boku se snažil, zřejmě naposledy. Při kontrole podnikání firmy zjistil apatii a nezájem o cokoliv na straně evropských zaměstnanců, naopak mimořádné obchodní nadání Arabů, ale směřované do vlastní kapsy. Provětral jim tam trochu ovzduší a teď se přišel předvádět na diplomatický večírek, aby své pojišťovně zajistil příznivé krytí.

Účast pana di Rienziho byla důležitá. Ačkoliv nemá žádné diplomatické poslání, dokáže zajistit lecjakou věc, která by jinak měla nepřekonatelné potíže. Kromě toho má peníze ve všem, tedy také u Lloydů. Pohyboval se nenuceně hlavním sálem i okolím, vlídně rozmlouval s pány i dámami a občas udělal nějaký vtip. Moc toho nevypil, jedl střídmě, choval se uhlazeně a nenápadně. Nikdy se nedopustil žádné chyby.

Sledoval jsem jeho tvář, tmavší než je obvyklé, ale přece jen evropskou; krátké vlasy i vousy měly ocelový lesk, všeobecně jsem z něj měl pocit, jako by byl odlit z kovu. Sledoval jsem jeho počínání a uvažoval, jak s ním nenápadně navázat kontakt; když už moje pokusy trvaly příliš dlouho, náhle se naše oči setkaly a on na mně ulpěl dlouhým zkoumavým pohledem.

V té chvíli jsem dostal strach. Nevím, jak to vysvětlit; ničím mi nevyhrožoval, ani se mnou nemluvil kromě krátkého pozdravu na začátku. Ale stačilo mu pohlédnout do očí a vytušil jsem, že když to zkusím, bude to znamenat počátek neodhadnutelných potíží. Jako by se ty oči ptaly: 'Stojí ti to za to, blázne?'

Ale ovládl jsem se. Propadat záchvatům strachu není hodno pruského důstojníka. Přiblížil jsem se natolik, abych slyšel jeho rozpravu s mladou paní, které se zřejmě dost líbil; není divu, její manžel byl neurčitě šedivý a rozplizlý úředník, který i teď měl hlavní starost o své obchody a projednával je na druhém konci sálu. Don Llago naopak vyprávěl o starém Egyptě.

„Ty starodávné věci jsou tak romantické!“ zasnila se dáma, „Už když jsme plánovali tuto expedici, snažila jsem se zjistit co nejvíc věcí o těch... starých mystériích, chápete?“

„Zajisté chápu. Ale... ne, že bych to doporučoval.“

„Zvláštní! Někteří lidé říkají, že právě vy jste nejlepší znalec všech orientálních záhad!“

„Nevím nic o žádných záhadách, milostivá paní. Záhady existují jen v hlavách hlupáků. Ve skutečnosti je všechno zcela prosté.“

„Vážně? To bych neřekla... viděl jste někdy takovou mumii?“

„Samozřejmě. Mám jich několik ve svém domě.“

„Ach ne! A nebojíte se, že by mohly... obživnout?“

„Zcela jistě ne, madame. Pokud jsou řádně chráněny...“

„Chráněny? Myslíte za zamčenými dveřmi?“

„Ne tak docela. Při mumifikaci je zvykem vložit mezi obvazy určité ochranné amulety. Kromě toho, vznešenějším mrtvým se dává tak zvaná Kniha Mrtvých; v té jsou zapsány všechny důležité věci. Třeba poučky, jak oslovit boha Usíreva, který předsedá soudu.“

„Kniha Mrtvých? To zní strašlivě morbidně!“

„Smrt pro Egypťana není nic zlého. Pouze nezbytný přechod do jiného stavu existence...“

„Stejně! Asi bych se vyděsila, mít takovou hroznou věc v domě!“

„Ještě jednou vás ujišťuji, madame, že se nic nemůže stát!“

„A co kdyby ta mumie přece jen obživla?“

„Dokázal bych ji velmi snadno opět uspat. Není to těžké...“

Připadalo mi, že si z té dámy dělá legraci; ji naopak velice bavilo vymýšlet si různé dramatické hlouposti. Pokračovala:

„Ale já slyšela... víte, jsou jistí lidé, zločinní vědci, kteří vykopávají takové mrtvoly z hrobů, oživují a potom posílají, aby jim sloužily! Říká se jim... nekromanti!“

„Vskutku? Dost se jim divím. V této zemi je nadbytek živých, kteří vám ochotně udělají jakoukoliv práci. Nechápu, co dobrého by asi pro mne mohly udělat mrtvoly!“

„Vy si ze všeho tajemného děláte jen legraci!“ stěžovala si.

„To skutečně dělám, mladá dámo. Kdybyste měla víc zkušeností, taky by vám to připadalo k smíchu.“

„Nejsem tak mladá, jak se domníváte!“ řekla uraženě, „Je mi už devatenáct a můj otec je podplukovníkem skotské gardy!“

„Skutečně už devatenáct? V tom případě bych vám doporučoval být pokud možno opatrná, aby vám někdy bylo taky dvacet.“

„Opatrná? Co tím myslíte?“

„Nezahrávat si s jevy, kterým říkáte tajemné.“

Uraženě se odvrátila. Oči jí planuly a bylo na ní jasně vidět, jak pohrdá veškerými zbabělci. Ona naopak hodlala šťourat do každého tajemna tak dlouho, až se něco stane. Co? Netušila.

Já jsem naopak tušil, aniž bych byl nadán templářskou znalostí předvídání budoucnosti, že pokud mladá paní rychle nepřibrzdí, skončí co nevidět v Rienziho posteli. Rozhodně se snaží. Když vidím jejího muže, ani se nedivím.

„Mluvil jste o svém domě v Káhiře... máme tam namířeno, budeme tam asi několik dní a pak pojedeme do Luxoru, k pyramidám. Byl byste velmi rozhněván, kdybychom si dovolili vás navštívit?“

„Slovo hněv se v mém slovníku nenachází. Nicméně nebude lehké mne zastihnout doma; mám někdy práci na zvláštních místech a je těžké předvídat, kde právě budu...“

„Ach, vy muži! Mám se snad domnívat, že jste podobný suchý patron jako můj manžel, neustále zahleděný jen do svých úředních povinností? Domnívala jsem se, že máte vyšší ambice!“

„Madame, někteří muži se musí starat, aby půvabné dívky nebyly nuceny zajímat se, kdo zaplatí jejich zábavy...“

„Peníze? Těmi z hloubi srdce pohrdám – víte?“

„Pravděpodobně jich máte dostatek.“

„Cožpak vím? Obešla bych se klidně zcela bez peněz! Toužím již dlouho žít na nějakém nádherném opuštěném místě bez civilizace, kde vítr šumí v korunách palem a ptáci zpívají opojné písně o lásce... Oblékala bych se pouze do suknice z květin, můj muž by vyjížděl na moře, lovil ryby a přinášel mi perly...“

Pokud jsem to mohl posoudit, její muž možná byl schopen chytit rybu na háček; ale že by tím uživil rodinu?

„Suknice z květin?“ usmál se Llago, „Co byste si počala, až by ty ubohé květiny uvadly a suknice se roztrhla?“

Neřekla nic, ale zvučně se rozesmála. Okolní dámy a pánové tím směrem otočili hlavy a nepochybně si něco pomysleli.

„Působíte ráda rozruch?“ tázal se Rienzi.

„Způsobila bych s velkým potěšením ještě větší, jen abych... což vy můžete vůbec pochopit, jak jsem nešťastná?“

„Nemohu. Ale mohu vás ujistit, že tohle na to není to správné místo. Mladá dáma z vysoké společnosti musí...“

„Mohl byste mi říkat Catherine, prosím? Vaše oslovení 'mladá dámo' je tak příšerně neosobní...“

„Jak si přejete. Já se jmenuji Llago.“

„To je zvláštní... španělsky to znamená tuším... jezero?“

„Ano. Italsky také, pouze je tam o jedno l méně.“

„To se mi k vám nehodí. Připadalo by mi přirozenější, kdybyste měl nějaké egyptské jméno – Halib nebo Mohamed...“

„Moji arabští přátelé mi někdy říkají Džamet.“

„Džamet? Znamená to něco?“

„Jméno jednoho... z džinů. Zlých duchů pouště.“

„Proč vám dali takové... znepokojivé jméno?“

„Nevím přesně. Třeba jim ho něčím připomínám.“

„Džamet... ano, to se mi líbí. Budu vám tak říkat.“

„Jak je vám libo, Catherine. Ale v tom případě vám ve vhodnou chvíli také vymyslím přiléhavé jméno, které vás charakterizuje. Podle dávných zvyklostí by nikdo neměl mít jméno, které neznamená něco důležitého.“

„Kolika hovoříte jazyky, Džamete? Anglicky, španělsky, italsky, arabsky... kterými ještě?“

„Nevím jistě. Byl jsem nucen se tu a tam něco naučit.“

„Prý umíte dokonce číst hieroglyfy!“

„Ano, umím. To je nutné, když chcete číst staré texty.“

Její okouzlení nabralo další mocný impuls. Nicméně její manžel už měl zřejmě tokání své choti s podivným domorodcem plné zuby; přišel si pro ni pod záminkou, že ji musí představit řediteli skandinávské paroplavební společnosti, a odvedl si ji.

Byl jsem blízko; připadalo mi vhodné prohodit: „Milá dívka!“

Rienzi se usmál: „Neopatrná. S tím jejím naivním obdivem je vhodným terčem pro všechny prodavače falešných starých památek, co jich po městě pobíhá. Oberou ji jako sarančata.“

„Co když se její obdiv netýká ani tak starých památek?“

Rienzi si popřál potěšení nerozumět mi.

„V každém případě byste jí snadno mohl pomoci!“

„O čem mluvíte, pane... von Lehndorffe?“ zeptal se.

Potěšilo mne, že si zapamatoval moje jméno. A řekl jsem: „V Německu konali vaši přátelé pokusy s mentálním přenosem informací. Je to už několik let, od té doby...“

„Ano, slyšel jsem. Ale já tu techniku nikdy neovládl.“

Jeho kategorické popření mi radost neudělalo. Měl jsem pocit, že mne chce odehnat, zbavit se mne.

„Možná někdo z vašich hostí! Slyšel jsem, že hodláte uspořádat nějaké zábavné setkání s přáteli z Ostrova...“

„Vážně? Ano, zastaví se tu pár přátel.“

„Rád bych věděl, jak se jim daří; už dlouho jsem je neviděl! Víte, byli to tak milí lidé...“

Chvilku o tom uvažoval; pak se usmál. „Ano, zajisté. Pokud bude uspořádána nějaká slavnost pro širší veřejnost, rád vás pozvu.“

To bylo odmítnutí, velmi jasný pokyn, že mě nepovažuje za osobu kvalifikovanou. O pozvání na veřejnou přednášku jsem nestál.

„Smím vědět, zda přijede také vévoda Dunbar? Totiž, pro toho bych měl speciální zprávu... týká se nějakého jeho majetku, který zanechal v Německu. Máme drobné problémy s jeho vyúčtováním.“

„Problémy? Pokud má v Německu nějaké peníze, nechte je klidně ležet v bance, dokud nepřijde čas. Hlavně, když nezapomenete sem tam připsat úroky, Jan se zlobit nebude...“

Žertoval, ale jeho oči byly studené jako kousky ledu.

„Možná bych pro něj měl ještě nějaké... soukromé zprávy. Týkají se naší lóže... Meče a kříže. Slyšel jste o ní?“

„Bohužel. Jistě je významná a důležitá, ale já nevěnuji příliš pozornosti evropské politice. Jsem pouhý obchodník...“

„Byl bych rád, kdybyste mu ve vhodné chvíli dal zprávu...“

„To samozřejmě udělám. Přeji vám hodně úspěchů...“

A v té chvíli se u nás objevila mladá paní Catherine. Don Llago nás obřadně představil; prohlédla si mne, ale nevěnovala mi větší pozornost než jiným. Zato jemu řekla:

„Nedalo mi to, musela jsem se k vám vrátit! Vaše vyprávění bylo tak zajímavé; víte, chtěla bych poznat život ve starém Egyptě na vlastní kůži! Dokážete to pochopit?“

„Chápu. Stejně jako vaši touhu chodit oblečena pouze do věnců z květin. Oblečení egyptských vznešených dam se tomu blížilo, víte to? Odívaly se převážně do šperků...“

„Ach! To nemyslíte vážně...?“

„Kdybyste byla egyptskou šlechtičnou, byla byste v této chvíli oblečena pouze do suknice kolem boků. Zato na krku máte parádní náhrdelník z několika řad a na prsou zlaté přívěsky...“

„Na prsou? Jak to myslíte?“

„Egyptské dívky si propichovaly prsní bradavky, aby tam mohly zavěsit drobné šperky.“

„Propichovaly? Ale to muselo bolet, ne?“

„Jistě. Bolest bývá v některých okamžicích příjemná! Konečně, uši máte také propíchnuté, to nebolelo?“

Musí to vědět, sám má v uších dírky na náušnice. Ačkoliv dnes večer vypadal perfektně evropsky.

„Ale stejně... když si představím, že bych přišla mezi všechny ty lidi polonahá! Chvěju se hrůzou...“

„Proč? Pokud mohu z vašeho výstřihu odhadnout tvar prsou, jsou velmi půvabné! A jako Egypťanka byste byla zvyklá...“

„Vy se opovažujete hledět mi do výstřihu!“ zapýřila se.

„Je těžké nepodívat se na něco, co se tak elegantně předvádí!“

„Vedete krajně nemravné řeči, Džamete! Budu nucena vás poučit, jak se chovat k dámám – víte?“

Uměl jsem si představit, jak by takové poučování mohlo vypadat. V každém případě jsem si mohl být jist, že di Rienzi se rozhodně nehodlá věnovat mým záležitostem. Moje poslání zklamalo.

Pana konzula jsem neinformoval. Měl jsem v záloze ještě několik možností, zkoušel jsem jednu po druhé, ovšem žádná se nejevila perspektivně; nejspíš končily opět u di Rienziho. Promýšlel jsem, že budu muset použít razantnějších prostředků, když...

Vizitka Rienziho v mé poště, s textem: Kavárna Akropolis, půl šesté odpoledne. Obdržíte odpověď.

Nechápal jsem, ale bylo to přesně to, co jsem si přál, takže krátce po páté jsem byl na udaném místě. Kavárna patří jakémusi užvaněnému Řekovi, ale dělá dobrou zmrzlinu. Právě když jsem si na ní pochutnával, objevil se. V bílém obleku, s cinkající náušnicí v levém uchu. A velmi přátelský.

„Buď zdráv, Willi Lehndorffe. Spiro, kávu se šlehačkou...“

Usedl naproti mně. Jestli mi tyká, je to dobré znamení.

„Jak se daří, done Llago? A co ta... mladá paní Catherine?“

„Skvělé. Provedl jsem ji po svém domě a doprovázel k pyramidám. Poznala Egypt, jak si přála. Velmi spokojená.“

Odpor a strach, který jsem z něj cítil minule, zmizel. Naopak, byl velmi přívětivý.

„Měl jsem pocit, že ta dáma je poněkud... naivní.“

„Co tím chceš říct? Že jsem ji měl šetřit? Ano, snažil jsem se. Jak na lůžku, tak ve všem ostatním. Ale nemohl jsem odolat jejímu kouzlu. Byla velice... příjemná.“

V hlavě mi zaplály varovné signály. „Slovo příjemný používají čarodějové pro kladnou, posilující energii.“

„Správně!“ Rienzi se usmál, „Přece jen něco znáš!“

„Naučili mě to v Německu. Předpokládám, že i ty jsi ji učil?“ (Hlavní účel byl zjistit, jak bude reagovat na moje tykání. Zcela správně to přijal plus).

„Nemohl jsem odolat tomu pokušení. Řeknu ti na rovinu, byla by z ní dobrá členka cowenu. Kdyby měla další příležitost...“

„Což bohužel nebude. Takových je víc.“

„Trochu to záleží na ní. Dávkoval jsem informace tak, aby ji lákaly pokračovat, ale aby mohla ještě žít mezi lidmi.“

Zatrnulo mi. Občas jde z toho usměvavého pána pěkná hrůza.

„V každém případě bude mít na Egypt hezkou vzpomínku...“

„Myslíš to dítě? Ano; ale snažil jsem se uzpůsobit je alespoň vnějškově jejím představám. Zlatovlasý andílek se světlou pletí; nic nebezpečného, jako jsem já. Doufám, že zlobit začne až někdy v dospívání. A zhruba za patnáct let dostanou nějací mně neznámí muži příjemný dárek.“

Měl bych být šťastný, začal hovořit otevřeně. Namísto toho jsem se pokusil pochopit, co řekl – a přeběhl mi po zádech mráz.

„Co jsi tak pobledl, Willi? Spiro, koňak!“

„Ne... alkohol ne, prosím! Nechci se zlikvidovat!“

„Ani to nedovolím. Kdybych potřeboval, vypnu tě sám. Jenom tě chci trochu vzpamatovat. Ale tys to přece věděl, ne?“

„Snad, ale... je to takové... Ne, je to příšerné! Barbarské, podlé a nízké... její manžel by tě měl zabít!“

„Ano, to by měl. Budeš mi dělat sekundanta?“

Spiro mi přinesl skleničku; obrátil jsem ji do sebe na jeden lok a tím se trochu vzpamatoval.

„Tak sleduj: součástí toho, co se mnou prožívala, byla lékařská prohlídka. Přes určitou snahu se jí zatím nedařilo otěhotnět. Jejího muže jsem nevyšetřoval, ale předpokládám, že by k tomu ani v dohledné době nedošlo. Postaral jsem se sám. Není to humánní?“

„Fuj! Styď se!“

„Proč? Ani ve chvílích vrcholné extáze jsem nepodlehl jejímu naléhání; ani jí nepropíchl prsní bradavky, ani dokonce nevyholil v klíně. A to škemrala velmi usilovně, když viděla moje otrokyně! Namluvil jsem jí, že její zahrádka má zajímavý světlý odstín, který mne velmi vzrušuje...“

„Llago, začínám mít pocit, že...“

„A co? Až navštívíš můj dům, mé otrokyně tě samozřejmě nejdřív vykoupou a oholí ti celé tělo. Je to velmi příjemné; jestli se chceš přesvědčit, sáhni mi nenápadně pod stolem do kalhot...“

V tu chvíli mne zachvátila touha mrštit mu do tváře peníze za tu kávu i koňak a rozhořčeně odejít; mám si zahrávat s takovým zvrhlíkem, morálně pokleslou zrůdou...

Llago se usmíval. „Myslel jsem, že chceš vstoupit do kontaktu s bratry z Ostrova. Obávám se, že podobné hry tam jsou tím běžnější, čím víc se nad nimi budeš pohoršovat.“

Zafuněl jsem. „Doufám, že ve skutečnosti nejsi...“

„Homosexuál? Těžko říct. Dospívající chlapce mám rád; dokonce až tak, že si občas nějakého koupím. Osobní kontakt je užitečný při posilování vzájemné oddanosti. Líp se mu pak dá věřit.“

„Jsi absolutně bezcitný ničema!“

„Já vím. A co má být?“

„Už několikrát jsi pronesl slovo otrok; o ženách i mužích. Mám to snad chápat tak, že v této zemi ještě existuje otroctví?“

„Jistě. Ani to nevíš?“

„Ale to je hrozné!“

„Jsem muslim, Willi. Nemám tak citlivé svědomí jako ty!“

Zatímco jsem se děsil, něco hrozného mi napadlo.

„Ty otroky nejenom kupuješ! Ty je i prodáváš!“

„Ano. Živím se obchodem s otroky.“

„To říkáš tak klidně?“

„Je na tom snad něco zlého?“

„Zlého? Zaprodat lidskou bytost do majetku jiného člověka...?“

„Znáš někoho, kdo není něčím majetkem? Svého státu, své rodiny, manželky, armády, firmy, ve které pracuje... koupili si ho, pán mu dává jídlo a sem tam nějakou drobnou odměnu a otrok na něj dře se vším úsilím – a ještě je mu vděčný.“

„Ne! S tím nemůžu souhlasit! My jsme svobodní lidé!“

„Tak? No dobře, svobodný člověče: tak se zkus sebrat a odejít, kam se ti chce. Co na to řekne tajná služba, pro kterou pracuješ? Pochopí tvoje svobodné rozhodnutí, nebo tě označí za zrádce?“

„Ale pro tu práci jsem se rozhodl z vlastní vůle!“

„Co by s tebou udělali, kdybys řekl ne?“

Zamyslel jsem se. Samozřejmě by to šlo, odmítnout; znamenalo by to ovšem ztratit řadu výhod, společenských, platových... myslel jsem i na lidi, které jsem pomáhal získávat. Mnohdy pocházeli z nižších vrstev a práce pro nás jim vysoce pomohla; jindy měli nějaký problém, který jsme pomohli vyřešit. Ne, my svým lidem všestranně pomáháme, chráníme je, dáváme jim šanci...

„Navštíví mne třeba rodiče, kteří se dostali do potíží. Nemají z čeho žít, zato mají syna, který se zapletl do krevní msty. Nebo dceru, která se spustila s nějakým ničemou a teď si ji nikdo ve vesnici nemůže vzít za manželku. Co mají dělat? Mají takové děti zabít, nebo mi je dát k disposici? Netajím, že je umístím někam do služby; obvykle velmi vznešených a významných lidí. Nezatajím jim ani, že už je možná v životě neuvidí. Ale je to řešení!“

Tohle říkal Llago; samozřejmě mi čte myšlenky!

„Tvoje myšlenky není třeba číst. A uklidním tě, ani to neumím. Jenom odhaduji, co tě napadá. Tvůj obličej je velmi jasný...“

Pokusil jsem se zformulovat, jak hrozně ho nenávidím a pohrdám jím za to, co dělá. Zaplavil jsem ho urážkami, ale nereagoval.

„Ano, ty hry zajisté nejsou pěkné. Chlapce mohu vycvičit na bojovníky; strážce svého pána, chytřejší na vyzvědače nebo... těžko říct předem, čím by kdo měl být. Dívky mají v tomto světě bohužel jen jednu možnost: oblažovat toho, komu patří. Případně se mohou stát profesionálními milostnicemi...“

„Proč si je nenecháš sám?“

„Co bych s tolika ženami dělal? Krom toho... no dobře, klidně ti to prozradím. Pomocí každého dobře vychovaného otroka dosáhnu ve vhodnou chvíli pozitivního posunu. U subjektu, to znamená toho člověka, který si je koupí.“

„Jak to děláš?“

„V průběhu výcviku vložím do podvědomí správné instrukce. Třeba používat všechny své schopnosti a znalosti jen k dobrému. Takovou informaci lze přenést... intimním kontaktem. Stejně, jako jsem to jim udělal já. Vyžaduje to určité nadání, ale to už poznám.“

Chvilku jsem si to překládal, abych to dokázal pochopit.

„Tím chceš říct: naprogramuješ otroka, aby přesvědčil svého pána, ať poslouchá tvoji vůli? Řídí se tím, co považuješ za správné... dokonce se s tím ztotožní?“

„Ano, i tak se to dá říct.“

„To je sprosté! Nelidské! Ničíš životy nejen svých otroků, ale dokonce jejich pánů! Věří ti a ty je klameš...“

„Neklamu. Řeknu jim to na rovinu, jako to říkám tobě.“

„To tě ještě nikdo nezabil?“

„Pokoušejí se. Občas se jim povede mne i zranit.“

„Nedivím se! Jak potrestat takovou zradu...?“

„Nikoho jsem nezradil, a o život mi neusilují lidé, kteří jsou se mnou v kontaktu. Spíš jejich nepřátelé.“

„Nechápu proč!“

„Dávám svým lidem svou sílu. Když pro někoho vycvičím otroka, je to jako bych mu dal část sebe. Získá určitou moc...“

„Nechápu! Nevěřím...!“

„Dávají mi úplatky, abych pro ně sháněl další lidi a cvičil je. Bohužel to nejde rychle; správný výcvik trvá léta. Občas raději přijmu do výcviku je samotné, ale... to bývá obtížné. Otrok tě v počáteční fázi na slovo poslechne. Princ hrozně nerad.“

„Princ?“

„Třeba oblíbený syn nějakého místního sultána. Jeden mi pořád vnucuje svého kluka; už tři roky. Asi ještě počkám. Zatím je mu čtrnáct, ale má zlou, nesnášenlivou povahu, zřejmě vliv předchozí výchovy. Odmítám; nejsem si jist, zda to vůbec přijmu.“

Napadlo mi, jestli se jenom nechlubí.

„Pak je tu ta záležitost se strýci. Příbuzní z ostatních větví rodu se snaží malého prince zlikvidovat. Pokud možno dřív, než ho naučím, jak zlikvidovat je. Válka je nepříjemná věc, Willi. Nerad se do ní zaplétám; už jsem to udělal mockrát a pokaždé to nebylo nic pěkného. I když se to hraje na dálku...“

Měl jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. „Done Llago, mohl bych ti položit jednu otázku? Velmi mne zajímá: z čeho žiješ?“

„Z výnosu svého majetku. Jsem velmi skromný.“

Nepochyboval jsem; jeho náušnice, řetízky na krku i zápěstí, prsteny, dokonce i přezky střevíců byly zlaté. Jeho sbírka šperků a drahých kamenů je pověstná, ačkoliv ji nikdy nikomu neukázal celou, jen občas předvede některé vybrané kousky.

„Špatně jsem se vyjádřil. Jak získáváš další peníze?“

„Převážně z úplatků.“

„Cože? Chceš říct, že ti nosí peníze, abys pro ně udělal něco...?“

„To bylo dřív. Teď mi nosí peníze, abych pokud možno neudělal nic. Abych se nepletl do jejich věcí, zapomněl že existují.“

„A ty uděláš co?“

„Obvykle je vyhodím. Obtěžují mne.“

„Co udělají oni?“

„Přinesou ještě větší částku.“

„Proč tak stojí o tvoji neúčast?“

„Mají se mnou špatné zkušenosti.“

Měl jsem pocit, že tak docela nechápu.

„Tak dávej pozor. Budu ti povídat pohádku. V jednom království je starý král. Je mocný, ale už dlouho nebude; až zemře, o jeho království se rozpoutá válka mezi několika dědici. Každý z nich má určitou moc a určitý důvod, proč by zrovna on měl zasednout na trůn. Ty důvody jsou lhostejné, slouží hlavně k získání reputace před vlastním národem i cizí veřejností. Přece jenom se nehodí dát zavraždit bratrance jen proto, že je bratranec.“

„No – a co?“

„V relativně blízkém okolí žije mocný čaroděj. Mohl by způsobit změnu situace. V současné době nemá žádný z těch pánů dost moci, aby si mohl dělat, co chce. Ale kdyby mu čaroděj poradil, pomohl, vyjednal mír nebo krytá záda... už chápeš?“

„Zdá se.“

„Každý z nich postupně přijde za čarodějem. Nabídne úplatek, když čaroděj pomůže. Čaroděj odmítne, v podstatě ho vyhodí. Tak princ přijde znovu; tentokrát chce, aby čaroděj nepomáhal druhým, zvláště ne některému konkrétnímu. Čaroděj se nechá uprosit. Když to jde dobře, dostane nakonec něco od každého.“

„Jak si to srovná se svým svědomím?“

„Udělá přesně to, oč ho žádají: nic. Tím splnil slovo. Pokud by se situace vyvinula nějak špatně, může vždycky ten úplatek vrátit – pokud je komu.“

Fascinovala mne spousta věcí; kromě jiných jeho upřímnost. Ale ještě jsem musel vědět: „Co by se stalo, kdybys něco udělal?“

Odpověděl méně ochotně: „Nejdřív by bylo nutno zjistit... vědět a vyzkoumat, jaká je vůle Boha. A dalších vysokých osobností.“

„To dokážeš?“

„Ano.“

„A potom zasáhneš?“

„Ano.“

„Jak?“

„To nevím. Podle okolností.“

„To mi nepřipadá moc jako hrozba...“

„Ne? No, když myslíš...“

Jeho hlas byl tichý, bezstarostný, veselý. Přesto jsem měl jakýsi zvláštní pocit, že se tady koná lov a já jsem kořist.

„Proč mi to vlastně všechno říkáš?“

„Protože bys to měl vědět. Bohové rozhodli, že to budeš ty, kdo bude mít na vývoj světa určitý vliv. Neříkám rozhodující, ale dost důležitý, abych se ti věnoval.“

„Bohové – rozhodli? Jak to víš?“

„Spočítal jsem si tvůj horoskop. Když jsme se minule setkali, přemýšlel jsem, proč tolik stojíš o setkání. Protože neumím číst myšlenky, prozkoumal jsem tvou budoucnost. To umím.“

„K čemu jsi došel?“

„Například vím, že asi za třicet let budeš generálem v Německu. V tu dobu tam bude nějaký dost bláznivý diktátor; zpočátku mu budeš sloužit a pomáhat k moci, ale pak ho sesadíš a převezmete vládu. Bude vás celá skupina. Ty budeš ministrem války.“

„Německu vládne císař Vilém II.!“

„Dlouho nebude. Přinutí ho vzdát se trůnu.“

„Nesmysl! Je to nejmocnější vládce Evropy!“

„Je posledním císařem Německa. František Josef je předposledním císařem Rakouska, po něm bude ještě jeden; pak to skončí.“

„Ale... v tom případě nastane obrovský zmatek!“

„Máš možnost tomu zabránit.“

„Když ti dám velký úplatek, aby ses do toho nemíchal?“

„Když se důkladně seznámíš se situací. Já prozatím taky nevím, co bude. Jenom že to nevypadá dobře. Německo i Rakousko si dost uškodilo, když Řád odešel z Evropy. Skončí to válkou.“

„Do které se já zapletu?“

„Ano. Ještě předtím se zapleteš do mnoha věcí, o kterých nemám přesnou představu. Kdybych měl, řekl bych ti to najednou a měli bychom oba pokoj. Takhle tě bohužel musím začít vychovávat.“

„Eeeh... co když si to nebudu přát?“

„To je jeden z důvodů. Je-li žák tak hloupý, že se odmítá dát učit, je nutno zahájit pozitivní posun vědomí. Nejspíš tě nechám milovat se s některou svou otrokyní. To je příjemný způsob...“

Vybuchl jsem: „Tvoje perverzní úvahy jsou...“

Vyčkal, až se uklidním.

„Sám jsi tím vinen. Ty jsi mě první vyhledal! Podívej, nepletu se do života nikomu, kdo si to něčím nezpůsobí. Třeba Catherine: přišla a začala se vtírat. Přála si prožít něco romantického dle svých představ. Dopřál jsem jí to. Téměř každý svůj krok jsem jí nejdřív vysvětlil a vyžádal si souhlas. Nevěříš?“

„I to, žes jí udělal dítě?“

„To byl její nápad. Řekl jsem jí, že od manžela se těžko něčeho dočká. Myslím, že to věděla už předtím. Bude muset najít někoho náhradního. Tehdy si přála, abych to byl já.“

„A tys samozřejmě nadšeně přijal!“

„Vysvětlil jsem jí situaci. Pokud jí svěřím svoje dítě, bude se o ně muset řádně starat. Dopřát dceři nejlepší vzdělání; bohužel taky přehlížet určitou... psychickou nevyrovnanost. Předpokládám, že dcera bude od puberty projevovat výrazné sklony k magii. Dá se to trochu pozdržet, ale nedá se to odstranit...“

„Jak víš, co se narodí?“

„Existuje věda jménem genetika. Ověřená praxí.“

„Chceš říct, že víš dopředu: bude to dcera, světlovlasá, se světlou pletí, vysoce inteligentní se sklonem k magii? Copak se dá zacházet až do takových detailů?“

„Každý ten detail jsme spolu předem projednali. Například jsem ji varoval, že nadání pro magii by mohlo mít neobvyklé důsledky v sexuální oblasti. Málokterá čarodějka je normální. Některé mají sklon zůstávat pannami, jiné jsou prakticky neukojitelné.“

„Protože jsou to děvky!“

„Sex je pro ně zdrojem energie. A nástrojem k ovládání lidí, kterým skutečně přináší potěšení. Ne, že by mně se to nelíbilo; ale dávám přednost působení radosti ostatním. Stejně tak...“

„Chceš říct, že Catherine si to přála?“

„Varoval jsem ji. Od dospívání bude mít problém zabránit dceři vrhat se na muže a... ovládat je. Domnívala se, že si s dcerou dokáže poradit. Vsadili jsme se. Pokud budu mít pravdu, přivede mi ji ukázat. Kdyby ne, snad ji ani nebudu chtít vidět.“

„Vaše diskuse na toto téma musela být velmi zajímavá!“

„Trvala s přestávkami celou noc.“

„Jak můžeš vědět, že se tak skutečně rozhodla? Co když se jenom domnívala, že je to žert – že to nedokážeš?“

„Požádal jsem ji, aby stvrdila své přání obětí Isidě. Matka Isis či Éset je matka bohů, nejvyšší paní Egypta. Catherine tu oběť provedla, tím zpečetila svá přání. Jinak bych nedovolil, aby se to stalo!“

Představoval jsem si to. Nemohl jsem pochopit, jak dokázal tu ubohou ženu přivést do takového stavu. Zpočátku myslela, že je vše jen hra, aby získal její tělo. Pak jí postupně odhaloval další a další souvislosti. Až na něm závisela natolik, že byla ochotna k jakýmkoliv nesmyslům, jen aby...

„Tohle všechno děláš s každou ženou, která ti skočí na špek?“

„Jenom s těmi, které se doprošují.“

„Stalo se ti někdy, že jsi ty prosil a ona tě nevyslyšela?“

„Zajisté. V mládí.“

„Není to trochu nuda, když dostaneš každou, kterou chceš?“

„Nedělám to pro svoje rozptýlení. Je to služba. Pro zábavu se těším na čarodějky z Ostrova. S těmi snad nuda nebude.“

„To bych chtěl tedy vidět!“

„Jistě. Budeš při tom.“

„Také mne budeš informovat o každém svém kroku předem?“

„Pochopitelně. Proto jsem tě sem zavolal. Nebo myslíš, že nemám na práci nic zajímavějšího?“

„Jsi ke mně velice nezdvořilý!“

„Zdvořilost je bezcenná ozdoba, kterou používáme vůči hlupákům. Až se tvoje úroveň zvýší, přestaneš ji potřebovat. Potěšilo by mě, kdyby to bylo brzy. Kdyby ses přestal hloupě vyptávat.“

„Nemám se tě na nic ptát?“

„Ptej se, ale proboha na rozumné věci. Vynech ty nesmysly pro veřejnost, zdržují od práce.“

„Tím chceš říct, že se mnou hodláš zacházet jako s tou nebohou dámou. Ale zmýlil ses; já nejsem žena!“

„Pokud správně rozumím, obáváš se, že se se mnou budeš muset intimně stýkat. Doufám, že ne; rozhodně se mi nelíbíš. Řekl jsem, že se mi líbí dospívající chlapci; muži vůbec. Svěřím tě raději některé z žen svého harému, to se ti bude líbit.“

Asi jsem dal najevo upřímné znechucení.

„Pokud mám chuť na nějakého kluka, je to Baarfeltův Denis. Když tady byli naposled, byl ještě dítě; teď bude větší a povídají, že je hezký jako holčička. Kromě toho má vstřícnou povahu a zajímavé kontakty na různá zvláštní božstva. Zejména šelem...“

Zíral jsem s otevřenou hubou. Llago pokračoval:

„Hlavně mám obavu, abychom nezpůsobili nějaké škody. Ta jejich kočičí magie je nebezpečná, znám trochu, co dokáže Paní Bastet... to je bohyně kočka. Máš rád šelmy?“

„Pokud máš na mysli ty proměněnce, které chovají Armini...“

„Proměněnce? Hezké slovo!“

„Naši vědci už je odhalili. To co nám předvedli, není normální zvíře, ale zrůda přeměněná jejich pokusy. Šelmoid.“

Konečně! Postřehl jsem v jeho tváři stopy zájmu!

„Co to povídáš?“

„Tobě nebyly nápadné určité odlišnosti? Třeba v chování, jejich schopnost ovládat nástroje, jezdit na koních, vyslovovat některá jednodušší slova? Ano, oni s nimi dělali pokusy a změnili je! Teď jsou to tygroidi, leopardoidi...“

„Krásná představa! Na to jsi přišel sám?“

„Ne, naši vědci. Z Akademie v Norimberku!“

„To je tam, co nalejvali rozum do hlavy trychtýřem?“

„To je jen pověst; ve skutečnosti to byla nejvěhlasnější universita v Evropě! Její studenti...“

„Co víš o universitě nad Herrmanstadtským jezerem? Byla to škola pro čarodějníky, vyučil se na ní i doktor Faust!“

„Nesmysl. Nic takového neexistuje.“

„Jak chceš. To vysvětlení o změnách šelem u Arminů; dokázal bys je zpracovat jako skripta? Rád bych jim to ukázal!“

„Mám ve svých papírech kopii té zprávy; je pro potřebu našich diplomatů, aby nebyli zbytečně uvedeni v omyl.“

„Pro potřebu tajné služby?“

„Rozhodně ne! Proč si myslíš...?“

„Abych mohl zpracovat tvůj horoskop, vytáhl jsem si všechny dostupné materiály. Potřeboval jsem přesné místo narození, hodinu a minutu, případně... zkrátka informace.“

„Proč ses nezeptal mne?“

„Ještě jsem nevěděl, že tě vůbec budu kontaktovat. Naopak jsem se chystal zařídit, abys mě už neobtěžoval.“

„Proboha! Zabít?“

„Ale proč tak drasticky? Povýšit a přeložit. To stačí.“

„Copak dokážeš ovlivnit moje nadřízené?“

„Nezjišťoval jsem zatím detaily, ale jistě by to šlo.“

„Rozhodně popírám, že bych pracoval pro tajnou službu! Jsem atašé konzulátu a moje práce...“

„Nerozčiluj se. Každý máme nějaké zaměstnání. Nejsem ve válce s tvojí službou, tak proč se vzrušovat?“

Mělo smysl mu vykládat, co je to utajení?

„A vůbec, jak se zdá, řekl jsem ti hodně věcí, které budeš muset promyslet. Shrnu to: požadoval jsi, abych ti zprostředkoval kontakt na Templáře z Ostrova, až přijedou. Vyhovím ti. Ale abys před nimi nevypadal při každé příležitosti jako pitomec, nabízím ti krátkodobý pobyt ve své blízkosti s možností vzdělávat se, jak dlouho a intenzivně budeš chtít. Až tě budu mít dost, řeknu ti. Ale přemůžu se a nějakou dobu tě snesu.“

„Z jakého důvodu je to tak... nepříjemné?“

„Jsi neuvěřitelně odporný, Willi. Zejména: tvůj vzhled, tvoje voňavka, způsob řeči, nechápavost – kdybych ti to neřekl já, asi by ti to řekla některá z princezen. Nebo by naopak z perverzních sklonů shledávaly tvoje zvyky přitažlivými. To nevím.“

„Dalo by se s tím něco dělat?“

„Jistě. Moje otrokyně by tě zušlechtily. S tím ksichtem se dá těžko něco dělat, ale snad by ses nemusel tvářit tak blbě.“

Dával dobrý pozor, jestli se urazím. Neudělal jsem to.

„Výborně, lepšíš se. Měj se pěkně a až se rozhodneš, dej mi zprávu. Řeknu ti, co dál. Třeba ji nech u Spira, předá mi ji.“

Llago řekl kavárníkovi pár slov řecky; ten se na mne usmál.

„A máš tady až na další otevřený volný účet. Kdysi jsem Spirovi pomohl získat právo se tady usadit. Milý člověk...“

Spiro se přívětivě usmíval.

O tomto rozhovoru jsem pana konzula informoval. Byl, jak jsem předpokládal, upřímně znechucen.

„Tento svět už skutečně pro mne není! Nemůžu se dočkat, až budu mít dostatek služebních let a vrátím se domů. Budu pěstovat růže a chodit na ryby; a starat se o vnoučata...“

„Chápu vás, pane. Problémem je, co bych měl udělat já.“

„Zřejmě už jste se rozhodl...?“

„Samozřejmě udělám, co musím. Přijmu tu nabídku. Mým úkolem je proniknout do jejich středu, ať budu muset riskovat cokoliv.“

„Pan di Rienzi to zřejmě tuší!“

„Ví to jistě. Je ochoten mi pomoci, pouze mne ze zvrhlé touhy se pobavit napíná a všelijak ponižuje. Ale já risknu i to.“

„Zdá se, že už se o vás nebudu muset obávat, chlapče. Popřál bych vám hodně štěstí, ale...“

„Děkuji, pane.“

Kavárník Spiros mi ochotně přinesl zmrzlinu a popřál dobrou chuť.

Napadlo mi zkusit se něco dozvědět. „Vy znáte pana Rienziho už nějakou dobu, Spiro? Prý vám s něčím pomohl...?“

„Jo, tak! Spiro přišel z Hellady; kyrie Logo moc hodný, že on dal Spiro šanci. Jinak Spiro lámal kámen v železech!“

„Ale neříkejte! Co vám hrozilo?“

„Policajti, pane. Spiro zabil Apostol; rozbil hlavu sekerou. Ale Apostol mohla za to; proč on svedla sestru Spiro a nevzala? Apostol patřila do pekla – tak tam Spiro poslal.“

Vyděsil jsem se. Tak ten sympatický muž má na svědomí vraždu! Llago to samozřejmě dobře ví a ještě se tomu směje!

„Vidím, že si dona Llaga velmi vážíte!“

„Jasně, pane. Spiro udělá pro kyrie Logo všecko. I kdyby znova měl vzít sekera a do hlavy bum! Tak by patřilo...“

„Mně bude stačit, když mu vyřídíš, že přijímám.“

„Pán sní zmrzlinu. Pak já řeknu.“

Pomyslel jsem si něco hloupého, ale jeho zmrzlina je skvělá. Asi bych zaváhal, kdybych věděl, že je vrah, ale...

„Sidi Willi Lehndorff?“

Otázku mi položil mladík s velmi tmavou pletí, černým šátkem na hlavě a v bílé košili, které se říká gallábíja. Za opaskem měl arabský kinžál, ale to tu nosí každý.

„Můj pán Llago tě prosí, abys navštívil jeho dům.“

„Ano, to bych rád. Slyšel jsem...“

„Pojedeme do Káhiry.“

Byl jsem připraven na cokoliv, takže mě to nepřekvapilo.

„V jednom domě poblíž mám připravené koně. Potřebuješ něco, co ti nemůžeme poskytnout my?“

„Kdy se vrátíme?“

„Nevím. Počítej, že to bude trvat několik dní.“

„Dobře. Můžeme odjet hned.“

Odsouhlasil to krátkým škubnutím bradou. Šel jsem za ním; měl připraveny dva osedlané koně, na jednoho jsem nasedl a jel za ním. Po celou cestu se se mnou téměř nebavil, na otázky odpovídal jednoslabičně. Dozvěděl jsem se jen jeho jméno: Ferhad.

Káhiru jsem zatím navštívil jen několikrát a pokaždé mi město připadalo jako zlý sen: spousta lidí, ruchu a zmatku, všude smrad a křik, velbloudi, osli, domorodci, prodavači všeho možného. Ani teď jsem netoužil to vidět, ale Ferhad se ani nehodlal zdržovat; hnal se bočními ulicemi a pokud možno se vyhýbal zmatkům. Naopak ti, kdo ho poznali, se chránili ho zdržovat.

Z řeky Nilu vede řada zavodňovacích kanálů po celé Deltě; jeden taky do soustavy zahrad, kam jsme zamířili. Byly obehnané nízkou zídkou, spíš jen tak pro ozdobu, ale pohybovali se tu dva mladíci s puškami, zřejmě stráže. Měli jakési uniformy pískové barvy, tmavou pleť a černé šátky; nevypadali nebezpečně, ale...

Ferhad zastavil v zadním nádvoří za palácem, kde se okamžitě seběhli další. Pokud mám říct něco konkrétního: nechovali se jako Arabové. Nebylo na nich patrné žádné váhání, lenivost, ochablost či snaha vyhnout se povinnostem. Naopak bych řekl, že se chovali přátelsky; k Ferhadovi i ke mně.

Koně mi odvedl jakýsi kluk; Ferhad pokynul, abych vstoupil do domu, konkrétně do vnitřního nádvoří s fontánou a vznosnými palmami kolem. Tam nám přišla vstříc žena, jejíž vzhled mě téměř šokoval. Posuďte sami: přestože byla ve věku okolo čtyřicítky, jediným jejím oděvem byla bílá sukýnka od pasu ke kolenům. Hruď měla odhalenou, na prsních bradavkách jakési ozdůbky, které se při pohybu rozcinkaly. Nenapadlo by mě to, ale když se mluvilo o propíchnutí, zřejmě to je nutné, aby držely. A co víc, podle vzhledu pocházela z bílé rasy, ačkoliv byla velmi opálená a měla dlouhé černé vlasy učesané jako na malbě z pyramid.

„Jsem Nefret, paní tohoto domu.“ pronesla s mírnou úklonou, „Dovol, abych tě přivítala jménem svého pána...“

„Jsem potěšen, že tě poznávám...“ vykoktal jsem.

„Vznešený don Llago se doposud nachází na obchodních cestách, ale dostala jsem pokyn se o tebe všestranně postarat. Ferhad tě uvede do tvého pokoje. Dám pokyn, aby zatím připravili lázeň.“

„Děkuji.“ řekl jsem nejistě. Taky představa lázně mi připadala mírně hrozivá – co tam se mnou hodlají dělat?

Ferhad mne vedl chodbami; na první pohled to tu vypadalo jako v nějakém museu nebo pyramidě. Veškerá výzdoba sice nová, ale zcela ve stylu starého Egypta. Naopak předměty ve vitrínách jednoznačně z vykopávek. Na stěnách i policích spousta vyobrazení různých božstev, ale ne jako v expozici musea, spíš jako... ve funkčním chrámu? Ten dojem jsem měl především ze spousty květin a lampiček, které na oltářích hořely; taky tu doutnaly nějaké misky s opojně vonícím kadidlem.

Naopak pokoj, do něhož mne uvedl, byl zcela moderní, vybavený elektrickým světlem a tekoucí vodou. Byl pro hosty, tak neměl žádné osobité vybavení, jen lůžko, prázdnou skříň, stolek, hygienický kout v rohu. Vnitřními dveřmi se vcházelo do chodby, protilehlými na terasu, z níž se sestupovalo do zahrady. Ta byla nádherná, pěstěná pilnýma rukama řady sluhů.

Ubytování netrvalo dlouho, odložil jsem jen některé věci, jež jsem právě nepotřeboval. Ferhad upozornil, že po vykoupání mi dají domácí oděv a můj dosavadní vyčistí od prachu. Mávl jsem rukou a nechal se vést do lázně.

Ale už jsem přemýšlel: co je tohle za místo? Rienzi mluvil o svých otrocích; jsou tohle oni? Liší se od okolního prostředí, jsou čistí, dobře vychovaní, příjemně inteligentní. Na Nefret mě něco zaráželo, vypadala jinak než... ano, líčení! Měla zvláštním způsobem namalované oči, spíš jako na staré malbě. A vyholené obočí, aby nerušilo to nakreslené, protažené až ke spánkům.

Lázeň byla v zadní části paláce a skládala se ze tří místností; v té největší byl bazén s čistou provoněnou vodou, ale tam jsme teď nešli. Ferhad mne uvedl do menší koupelny s nádrží tak pro dva až tři; taky ta byla naplněna a z vody se kouřilo, jak byla horká. Zde mne očekávaly tři mladé dívky; Ferhad vyzval, abych se svlékl a ponořil do vany, kde budu umyt.

Byl jsem v šoku. Očekával jsem něco podobného, ale nedokázal se plně připravit na to, co bude následovat. Jako příslušník evropské civilizace jsem zvyklý na jistou úroveň společenských vztahů; v mém světě už neexistují nahé otrokyně tmavé pleti, aby mne rozmazlovaly! Nebo aspoň... kdyby to bylo v bordelu, objednal bych si to a zaplatil, tak snad, ale zde...? Slyšel jsem, že takové věci v luxusních podnicích dělají, ale to jen jako, není to jako tady, nemůže být!

Jsem zdravý muž a občas potřebuju ženu. Bordely různého druhu navštěvuji od studentských časů, jako každý, takže v nich mám poměrně slušně jasno. V Alexandrii jsou tři, kde se schází lepší společnost, dokonce i pan konzul někdy zajde. Můžete se tu potkat s diplomaty, bankéři, lidmi z podnikatelských kruhů, šlechtici i určitým množstvím podvodníků. Kromě bílých cizinců se objevují výše postavení domorodci, ovšem bez výhrad vzdělaní, kulturně vyspělí... na úrovni bělocha. Rovněž ženy jsou převážně bílé, s přijatelným chováním, pod lékařským dozorem a vědomé si svého poníženého postavení.

Potom existují podniky, kam docházejí střední vrstvy. Občas tam lze zajít s přáteli, když v nás alkohol a dobrá nálada probudí chuť riskovat. Lze se tam setkat s lidmi nevychovanými, hádavými, rváči, darebáky. Ženy bývají různé, mnohdy domorodky, které byly stručně poučeny, jak se chovat, ale často se jim to nedaří. Toto prostředí se nám líbí, je dobrodružné a docházíme tam rádi, ale zásadně inkognito.

Další jsou námořnické špeluňky, kde se lze vyskytnout skutečně s rizikem, ať propíchnutí nožem nebo nakažení od nějaké děvky. Byl jsem tam asi třikrát, pokaždé z popudu kamarádů; moc se mi to nelíbilo. No a nakonec šlapky, které se potloukají po ulicích a loví náhodné kolemjdoucí; těm je lepší se vyhnout, jsou vždy domorodky, špinavé, plné nemocí a všeobecně fuj. Nikdy jsem se žádnou takovou ani nepromluvil.

Teď stály přede mnou tři dívky, zcela nahé, s vyholeným tělem, oči upravené podobně jako Nefret. Dvě Arabky, třetí nejmladší měla výrazně negroidní rysy a kudrnaté krátké vlasy. Ty dvě měly tak pečlivě pěstěné účesy, až mě to zaráželo, vyzdobené perlami, zlatými ozdůbkami, emailem... opět se podobaly malbám na stěnách hrobek. Když mluvily, tak (asi) arabsky. Jedné jsem na bradě objevil vytetované drobné ornamenty, moc jí slušely.

Na Ferhadův pokyn mi začaly pomáhat se svlékáním, nejspíš měly dojem, že to nezvládám nebo mi to moc trvá. Ferhad vyčkával, až mu předají všechny moje šaty. Pokusil jsem se slovně bránit, ale dívky zřejmě nerozuměly a Ferhad neočekával nesouhlas. Vydal přece jasný příkaz, co se má stát!

K účinné obraně jsem se vzchopil až ve chvíli, kdy mne černoška začala svlékat ze spodních kalhot. Moje zdráhání přijaly jako legraci, v podstatě mne svlékly násilím. Přemýšlel jsem, zda se mám aspoň zakrýt rukama; na druhé straně jsem si pamatoval, jak suverénně chodili nazí Armini bez ohledu na to, co dělají všichni okolo. Budu si muset zvyknout... tak jsem se dal vmanévrovat do té horké vody ve vaně. Byla příjemně voňavá.

„Kterou si vybereš na dnešní noc?“ zeptal se Ferhad.

Všechny tři koukaly dychtivě. Vybral jsem si (zdráhavě) tu s tetováním na bradě. Spokojeně se zasmála; pak poodstoupila, stáhla si z hlavy krásnou paruku a pověsila na patřičný stojan na stolku před zrcadlem. Vlastní vlasy měla dlouhé tak dva palce, zřejmě dorostlé po předchozím ostříhání. Důvod? Copak vím? Druhá odložila paruku rovněž; vlasy měla ještě kratší, vypadala jako kluk. Všechny tři byly štíhlé a měly malá chlapecká prsa; neměly je ani nijak vyzdobená jako...

Jako třeba Ferhad. Když dostal moje šaty, odešel s nimi pryč, ale za chvíli se vrátil, oblečený jen do bílé roušky kolem boků. Byl ostříhaný téměř dohola, v levém uchu zlatý kroužek, ale co mě šokovalo nejvíc, byly jakési spony v prsou, za které mohl přichytit oděv. Kromě mne to nikomu nepřipadalo divné. Kromě toho jsem postřehl něco kovového na jeho přirození, ale nechtěl jsem si to prohlížet, nejsem přece žádný úchyl!

Dívka, kterou jsem vybral, vklouzla za mnou do vody, aby mne umyla. Ostatní dvě jí pomáhaly zvenku; povídaly si při tom, smály se a dělaly vtipy, nejspíš o mně. Ferhad taky občas něco plácl, bylo vidět, že si rozumějí. Co povídám já, nezajímalo nikoho; dostali za úkol mne očistit a udělají to, ač se budu bránit.

S kamarády důstojníky jsme čas od času snili o péči otrokyň, které nás budou v lázni něžně omývat. Je mi líto, ale v reálu to není tak příjemný zážitek. Děvčata mne taky neumývala něžně, ale dřela bez soucitu a váhání; ujišťuji vás, šest rukou nedokážete sledovat, vždycky vám některá zajede někam, kde to nechcete. Měly zřejmě dojem, že jsem strašlivě špinavý, současně mě mydlily a drhly rukama i drobnými kartáčky a zase oplachovaly vodou. Bylo mi to trapné a nepříjemné, ale nešlo nic dělat.

Být umýván třemi nahými dívkami je zážitek vrcholně erotický; nepochybujte, že to skutečně vzrušující bylo. Taky se chovaly, jako by sex měl být vyvrcholením zábavy, všechny moje třeba jen náhodné dotyky vnímaly nadšeně. Ferhad byl podstatně odvážnější; na něho se soustředila ta malá černoška, pošťuchovala a dráždila ho, až se s ní začal prát a kočkovat. Vřískali a honili se jako děti, což u ní bylo celkem pochopitelné.

Mně adresoval jediný dotaz, zda mi mají vyholit tělo. Když to Ferhad řekl, ztuhly mi rysy a zatvářil jsem se tak, že dokonce i dívky zvážněly a nebyly si jisté, co mě urazilo. Pokud to mohu posoudit, také Ferhad byl poměrně nedávno oholen; prokázalo se to jasně, když mu černoška ve hře strhla sukýnku a bez zábran ho drapla za cokoliv. Řekl jsem, že nesouhlasím, načež se koukli jeden na druhého, pokrčili rameny a nechali to tak.

Když jsem tedy byl čistě umyt, směl jsem vylézt. S utíráním se nenamáhali, lákali mě k bazénu. Mezitím Ferhad chytil dívku a hodil do vany, vzápětí skočil za ní a začal ji topit. Hlavním účelem bylo, aby se taky on vykoupal, v čemž mu pomáhala. Druhé dvě mne zatím přivedly k bazénu a nutily skočit do vody; jedna mi to předvedla, plavala jako bobr. Druhá chtěla taky, jen já to zdržoval; tak jsem tam tedy skočil, ale ani zdaleka se nemohu vyrovnat jejich plaveckým schopnostem. Další dvě těla zajela do vody vzápětí na to a Ferhad a černoška pokračovali ve hře.

Přerušila to další dívka; přišla říct, že je připraveno jídlo. Mně to řekla anglicky, s ostatními se dohadovala arabsky a velice zábavně. Vylezli jsme z bazénu, konečně se usušili a všichni si uvázali kolem pasu ty bílé sukýnky, chlapci i dívky stejné. Pak jsme šli do jídelny, kde kolem dlouhého stolu byly rozestavěny pohodlné sedačky a lehátka. Bylo tu okolo čtyřiceti lidí, někteří dospělí, jiní dospívající děti. Ty mne zarazily nejvíc, neboť děvčata měla ostříhané hlavy a z nich splývající jednu dlouhou kadeř. Byl to jediný skutečný účes, který kdo měl, ostatní byli podivně nakrátko. V čele stolu seděla paní Nefret.

Také ona pro tuto dobu odložila paruku. Vyděsilo mě to, nejsem zvyklý vidět ženu s hladce vyholenou hlavou. Vypadala přesně jako kněžka na fresce na stěně za ní; ta ovšem sloužila nějaký obřad před oltářem, na kterém byly sošky podivných bohů. Chování té dámy bylo velmi vznešené, sledovala počínání ostatních a asi by je usměrnila, kdyby něco provedli. Zatím jí to asi vyhovovalo, přestože děti téměř neustále štěbetaly a pokřikovaly.

Usadila mne po svém boku a ženy, které přinášely mísy jídla, mi nabízely nejdřív. Většinou se jednalo o všelijak upravené pokrmy ze zeleniny, k nimž se jedly chlebové placky. Většinu potravin jsem neznal a byly mi podezřelé. Všichni ostatní se krmili bez zábran, chválili chuť a pronášeli poznámky, kterým se větší část přítomných smála.

„Je mi líto, že se příliš nebavíš, Willi.“ řekla mi Nefret, „Až se naučíš arabsky, bude to jednodušší. Pokud vím, vybral sis jako dnešní učitelku Halimu; děláš dobře, je výtečná.“

„Nebylo by jednodušší, kdyby se ona naučila anglicky?“ otázal jsem se, protože se mi ta perspektiva nelíbila.

„Jistě bylo; taky to udělá, jen co bude potřebovat. Jestli ti nevadí nerozumět, co se kolem děje...“

Mohl jsem jim něco vykládat o nadřazenosti bílé rasy? Jediný běloch kromě mne tu byla Nefret, a u té to nebylo jisté. Ostatní byli většinou Arabové, někteří černoši; bylo diskutabilní, zda mají takový obdiv k bílé civilizaci, jaký jsou povinni cítit.

Spíš mě zajímalo, jakými pravidly se řídí. Bylo nutno vyzkoumat více podrobností, proto jsem se zeptal: „Nefret, směl bych vědět, jaké je tvoje postavení v tomto domě?“

„Jsem velekněžka bohyně Isis.“ odpověděla s úsměvem.

Nejdřív jsem myslel, že špatně slyším. Ale ukázala na fresku, aby mi vysvětlila, co dělá.

„Tím máš na mysli... že provádíš nějaké... obřady?“

„Samozřejmě. Chceš se jich zúčastnit?“

Kývl jsem dřív, než jsem si to pořádně rozmyslel.

Ferhad to přeložil ostatním; rozesmáli se a nadšeně souhlasili.

„Polední krmení božstva jsem už vykonala. Ale pozveme tě večer, až budeme bohyni ukládat ke spánku. Je to hezké...“

Jedna z dívek začala něco rychle a naléhavě drmolit; Nefret se na mne podívala, zatvářila se neochotně a odmítala, zatímco druhé naléhaly čím dál víc. Do sporu se zaplétali další, někteří byli pro, další proti. Já jsem nechápal nic.

„Abys rozuměl: někteří chtějí, abych vykonala slavnostní obřad pro všeobecné zlepšení... situace. Nevím, jak ti to vysvětlit. Mají pocit, že Matka by tě mohla chránit, kdyby... jí vykonali dostatečně velkou oběť. Domnívají se, že to potřebuješ.“

„Nechápu, jak by mi mohla pomoci nějaká starodávná bohyně!“

Jen co jsem to dořekl, už mleli všichni jako řehtačky. Většina komentářů byla, že svým výrokem jsem právě dokázal, jak strašně jsem hloupý. Matka Isis by mne mohla té zabedněnosti zbavit, kdyby se pokusili ji nějak uprosit. Jsou tak laskaví, že to kvůli mně ochotně udělají, ale já...

Ale já měl pocit, že jsem se ocitl mezi blázny. Lze brát vážně nějaké starodávné pověry? To, co provádějí, byly nesmysly už za Mojžíšových časů, Bible to jasně dokazuje! Faraónovi věštci a mágové se nedokázali ani bránit, když Hospodin Izraele... ale to je taky nesmysl, žádný bůh přece neexistuje! A pokud ano, tak jen jako morální imperativ, představa vytvořená člověkem! Žádná mosazná panenka, kterou ta žena uctívá, hraje si s ní jako dítě!

„Matka Isis je velice laskavá...“ přesvědčovala mě Nefret.

Nehádal jsem se. Při obědě jsem se přecpal, strava byla nezvyklá a já nedokázal odhadnout, kdy mám dost. Chutnalo mi velice, rozhodně líp než jídlo v kasárnách, případně jídelně diplomatického sboru. Náš kuchař nám vysvětluje, že při místním nedostatku kloudných surovin to jinak nejde! Tady jsem se zase jednou najedl skvěle... Ale teď jsem byl unavený a chtěl si odpočinout. Nejlépe...

„Jsi unavený,“ konstatovala Nefret, „Halima tě teď doprovodí do tvého pokoje a bude střežit tvůj spánek, než si odpočineš...“

Halima přikývla, odrazila několik posměšných poznámek ostatních a odvedla mne. Ale rozhodně nehodlala nechat mě v klidu spát; naopak se začala vtírat a dráždit a pokračovala tak dlouho, až jsem podlehl. Cítil jsem se skvěle, plný energie; ona byla krásná a ochotná ke všemu, co se mi bude líbit. Nakonec mne přinutila vydat ze sebe všechno – a usnul jsem vyčerpáním.

A měl jsem sen: prchal jsem před něčím zřejmě strašlivým, ukryl jsem se v pyramidě a byl ještě zděšenější, protože tam mne kromě nepřátel ohrožovaly mumie, kostlivci, bytosti se zvířecí hlavou a jiné příšery. Prchal jsem čím dál zděšeněji; až jsem se ocitl v sále, kde světlo mé svítilny ozářilo na stěně reliéf: dávnověká kněžka obětuje bohyni. Ta kněžka vypadala jako Halima, bohyně se podobala Nefret. Jak jsem na fresku posvítil, obě ke mně obrátily oči, velké a výrazně nalíčené. Potom oživly, jejich paže se kolem mne ovinuly a začaly mne svírat...

Probudil jsem se hrůzou. Sotva jsem se vzpamatoval, došlo mi: už v tom zase jedu. V Německu to byly orientální kulty Ostrovanů, tady starý Egypt, ale jinak je to stejné. Můžu čekat, že se mnou budou provádět nejrůznější kejkle, hypnotizovat, strašit oživlými příšerkami. Co jiného můžu čekat?

A já mám dělat co? Stalo se přesně to, co nařídili: zapojit se, splynout s prostředím a vyčkávat. Neodlišovat se, přijímat za správné, co dělají oni. Po skončení mise podat hlášení a čekat, co na to řeknou nadřízení. Jsem tady jako vyzvědač, nikoliv jako posuzovatel morálky.

Dívka ležela po mém boku, klidně oddechovala otevřenými ústy. Přemítal jsem, kolik jí asi může být let; určitě ne mnoho, Arabky nezůstávají dlouho krásné. Cítil jsem pach její kůže a nedokázal se rozhodnout, zda je mi příjemný či nikoliv. Znepokojivý. Ano, tak nějak bych jej nazval... pach cizího tvora, kterému nedokážu věřit, ať je jak chce přítulný. Kdo ví, co je zač...

Vím, co je: cizí rasa, cizí kultura, náboženství, jiná soustava morálních hodnot. Nepřítel. Dostala za úkol působit mi potěšení; stejně tak by přijala příkaz mne zabít. Nebo myslíte, že ne? Don Llago se netají svou nebezpečností, je bojovník zvyklý prosazovat svoji vůli. Jsou tihle jeho vojáci? Kupuje děti, které nechce nikdo. Vychová je a vycvičí; chlapce k boji, dívky pro lásku. Co předvedla mně, předvedla by i jinému. Nedivím se, že by se mu to mohlo docela líbit. Ale to, čemu říká pozitivní posun...?

Změnilo se snad něco ve mně? Ne, jsem pořád tím, čím jsem byl, agentem tajné služby v akci. Ne, nic se nezměnilo. Vím to jistě. Zkoumal jsem situaci ze všech stran, až jsem si byl jist.

Nějak neopatrně jsem se pohnul; zvedla hlavu a usmála se:

„Masá'il-chér! Dobrý večer...“

Tento pozdrav samozřejmě znám, dokonce vím, co se odpovídá:

„Masá'in-núr!“

„Zajj is-sahha?“ pokračovala, „Přežil jsi to ve zdraví?“

A já se vyděsil, protože jsem rozuměl, co říká. Vím, mluví arabsky, řečí, z níž jsem se dokázal naučit jen pár běžných slov a která mi je bytostně odporná, protože jí mluví hnusní domorodci o ohavných záležitostech, převážně o penězích, které ze mě chtějí vymámit. Ale sotva vyslovila některé slovo, rozvzpomenul jsem se na jeho význam, jako bych je slyšel už někdy dávno a zapomněl, ale teď mám pocit... ani zdaleka jsem nerozuměl všemu, pouze tu a tam, namátkově nějaký výraz.

„Co jsi se mnou udělala?“ zeptal jsem se.

Nerozuměla. Vykoktal jsem to arabsky.

Pronesla dlouhý souvislý text. Vyrozumíval jsem: „Mentálním spojením... hluboký zápis do podvědomí... nutno zafixovat, často obnovovat... rozšiřovat slovní zásobu, zvykat si hovořit...“

Zároveň jsem si vzpomněl, že při našem milování pořád mluvila. Plácala páté přes deváté a já si to moc neuvědomoval, měl jsem jiné starosti. Když jsem jí odpovídal, tak německy, čemuž nemohla rozumět. Nebo že by ano?

„Líbilo se ti to aspoň, maličká?“ zeptal jsem se.

A ona řekla: „Selbstverständlich. Můžeme ještě?“

Tehdy mi došlo, jak mě obelstila. Zachtělo se mi potrestat ji, způsobit alespoň nějakou škodu té malé drzé děvce, která se mi snaží vloupat do mysli. Ale když jsem se jí brutálně zmocnil, ani trochu jí to nevadilo, naopak byla spokojená; začala něco zpívat, ale nebyla to arabština, byl to podobný cizí jazyk, ale... že by starobylá řeč Egypťanů? Objala mne, hladila po hlavě a já cítil, jak z jejích prstů přímo tryská energie.

Začal jsem chápat, v čem je nebezpečí: začínalo se mi to líbit. Kdybych se tak mohl vrátit do onoho šíleného stavu mysli, který mi přivodily arminské čarodějky! Cítit opět spojení se všemi, být součástí toho úžasného proudu vzájemné lásky, bratrem a sestrou všech, pociťovat jejich příjemné zážitky a smát se nepříjemným, protože rozložené na mnoho osob není nic nepříjemné! Být spojen s každým z nich, ženami, muži, dětmi...

„To vážně chceš?“ zašeptala mi do ucha ve chvíli vrcholné extáze.

„Chci...“ zasténal jsem.

Tak mě do toho ucha kousla. Nahoře do boltce, v místě, kde to nejvíc bolelo a tak bezohledně, že mi zoubky rozdrtila chrupavku; ani tehdy mne nepustila, drtila moje ucho v zubech a sála krev, která z něho vytékala. Nikdy jsem nezažil větší rozkoš. Zakousl jsem se jí do kůže na místě, kde jsem zrovna měl ústa, někde nad pravým ňadrem; vřískala a vyzývala mě, abych kousal víc, ochutnal její krev. Záda mi drásala nehty a nohama mě svírala tak, že jsem jí nemohl utéci.

Vzdal jsem to první. Pustil jsem ji a když její zuby povolily, vyškubl svoje ucho rozhryzané do krve, vymrštil se a udeřil ji do rozesmátého obličeje, až sletěla z lůžka. Zvedla se, a já jí dal dvě další facky, až se jí z nosu spustila krev. Chtěl jsem bít dál, ale nakopla mě kolenem přímo do podbřišku, hodila na stěnu a tam tloukla krátkými přesnými údery, nataženými prsty či hranami dlaní, přímo do nejcitlivějších míst. A smála se.

Když jsem se bezvládně svezl a ona pochopila, že dalšího útoku se už nedočká, poodstoupila a vyčkávala; pak se naklonila, ohledávala má zranění, dokonce očichávala jako pes. Na mnoha místech se mne dotýkala jazykem, má krev jí asi chutnala. Zkusil jsem se bránit, ale neměl jsem sílu.

Očividně byla zklamaná, jak málo vydržím. Podle razance, s níž se do mne pustila, a značné odolnosti proti mým fackám, se dalo usoudit jediné: považuje to za běžnou součást milostné hry. Když jsem tak zklamal, pomohla mi na nohy a vykládala něco o spojení mezi mnou, jí a bohyní Isidou. Ani teď jsem nechápal, tak mě vzala za křídlo a táhla někam za sebou. Prošli jsme přes místnost s bazénem, kde řádily děti, a vstoupili do kanceláře, kde Nefret studovala nějakou knížku. Když jsme vešli, sundala brýle, koukla po mně a usmála se.

„Jaké máte problémy?“ otázala se vlídně.

Halima na ni vychrlila vodopád arabštiny. Stíhal jsem rozumět jen sem tam, týkalo se to mne a toho propojení. Nefret mlčky naslouchala, Halima ostře naléhala. Pokud jsem vyrozumíval, jednalo se o nějaký velmi obtížný, ale prospěšný obřad. Kněžka se nejdřív trochu bránila, ale nakonec kývla a dala svolení, aby to Halima vyhlásila veřejně.

Provedla to tak, že to řekla v bazénu dětem. Začaly okamžitě nadšeně ječet a skákat, rvaly se ve vodě, potápěly, vřeštěly jako paviáni. Potom se rozběhly po areálu a oznamovaly to dalším; jiní začali něco připravovat v koupelně. Několik kluků se běželo rychle obléci a rozběhli se do města, někam to vyřídit.

Když dívky začaly připravovat mýdlo a kadeřnické nástroje, bylo mi jasné, že nejdřív se bude konat obřadné holení všech; určitě tomu neujdu ani já. Halima se viditelně těšila, prohrabávala si ježka a šklebila se. Nějakým způsobem jsem znal důvod: podle víry Egypťanů je veškeré ochlupení kdekoliv na těle známkou nečistoty, před božstva se sluší předstupovat zcela vyholen. Jediný, komu něco zůstane, budou mladým děvčatům ty jejich kadeře; ovšem to se týká jen dětí a prokazatelných panen. A ne že by panna měla všeobecnou úctu jako u zaklínaček Ohně; spíš je to znak jejich nedospělosti a nevhodnosti k čemukoliv.

Zato ke kadeřnické činnosti se hodí ze všeho nejlíp; vrhli se nejdřív jeden na druhého, potom na starší kamarády. Já zbyl na později, taky jsem se nijak nesnažil vnucovat. Halima mě nutila, abych jí oholil hlavu já, dokonce mi vysvětlila jak. Nejprve jsem ji celou namydlil a pak odrhl břitvou; když už jsem byl při tom, včetně celého těla. Měl jsem trochu trému, zvlášť když mě všichni pozorovali a pronášeli kritické poznámky, ale Halima jim patřičně odpověděla, tak zmlkli. Pak se tělo, zvláště hlava, natře nějakým tukem, který způsobí vysoký lesk pokožky a napřímení klíčků chloupků, takže se dají ještě jednou vyholit; tehdy už ani černovlasým Arabům nezůstane nikde jediná stopa po ochlupení. Čím víc ubývalo v mém okolí lidí s jakýmkoliv zbytkem účesu, tím víc mi Halima připadala krásná a přitažlivá.

Vrátili se kluci z města; vzápětí po nich se začali scházet dospělí členové skupiny, obvykle rodiče s jedním či několika dětmi. Oblékali se jako běžní Arabové, až tady odkládali zahalení a odevzdávali se rukám lázeňského personálu. Některé ženy si nechaly narůst dlouhé vlasy, kterých se zbavit nechtěly; nikdo jim to neměl za zlé. Zvlášť milé byly děti, které si naopak rády nechávaly tu zvláštní kadeř. U holčiček to bylo jednoduché, kluci museli účes skrývat pod turbanem.

Dospělí se obvykle v bazénu jenom vykoupali, pak si oblékli ty bílé suknice (ženy někdy delší roucha kryjící horní část těla), vyšli do zahrady a tam se procházeli, rozmlouvajíce o obchodních záležitostech. Obchody v této zemi zajímají každého; lidé spojení společnou vírou si vzájemně pomáhají i v získávání různých výhod. K jejich zvykům rozhodně nepatří odříkat se příjemností života, naopak se sluší být bohatý a úspěšný. A být přítelem Llago di Rienziho; ačkoliv nebyl přítomen, jeho jméno padlo často.

Jeden přívrženec s sebou přivedl přítele a obchodního partnera, asi pětadvacetiletého velkoobchodníka s velbloudy. Představil ho Nefret, ta ho vlídně uvítala a delší dobu s ním mluvila; zdálo se mi, že jej vidí ráda a že bude postupně zapojen. Jeho přítel jej však musel doporučit, jinak by s ním nejednali.

Děti řádily jako tajfun a nikomu to nevadilo; konečně se mohly trochu vyblbnout. Já sám se v tom zmatku necítil dobře; trochu mě bolelo to prokousnuté ucho. Šel jsem se posadit do zahrady a tam v klidu odpočíval; ale přišel za mnou Ferhad.

„Rád bych se tě na něco zeptal, pane. Nemusíš mi předstírat, že nemáš spojení na řád Templářů; víš něco, co se chystá?“

„Nevím. Tedy prozatím; chystá se zasedání, na tom se určitě něco dohodne. Proč, co potřebuješ?“

„Jeden z přátel mi navrhuje, abych opustil službu a pomáhal mu jako ochránce na obchodních cestách. Nabízí velký plat a možnost podílet se na obchodech; ale nechci mu nic slíbit, dokud nevím o dalších možnostech. Víš něco ty?“

„Nevím. A obávám se, že nikdo nic neví a vědět nebude, dokud se sem nesjedou Templáři z celé Evropy... i odjinud. Prostě nevím.“

„Dobře. Prozatím to nechám otevřené. Nepřijmu ani neodmítnu.“

„Možná... nějakou kratší cestu. Ale taky se může stát, že tvůj přítel bude chtít obchodovat přímo s nimi. Navrhni mu to!“

Ferhad se krátce zamyslel, pak mu blýsklo v očích. „Řeknu mu to. Ty jsi prý z nějakého národa... Alemanů? Tam se dá obchodovat s něčím, co pochází odtud?“

„Samozřejmě. Mohl bych to prověřit mezi přáteli...“

Odešel velmi spokojen. Já zůstal, naslouchal cvrčení cikád ve křoviskách a přemítal, co bude dál. Jasné mi bylo jedno: dostal jsem se do sídla nějaké šílené sekty, staroegyptského kultu, který se Rienzi usilovně snaží obnovit. Proč to dělá? Možná to nějaký smysl má, ale...

Teď už mi jeho počínání hrálo dohromady. Kupuje otroky, vychová je a pak umístí na vhodná místa. Jako Ferhada, bystrého mladého muže s velkou perspektivou. Nebo Halimu, velmi chytré děvče, které bude... čím vlastně? Jakou specializaci má ona?

Najít ji nebylo zrovna lehké, všichni vypadali na dálku stejně. Našel jsem ji v diskusi se dvěma nejstaršími děvčaty s dětskými kadeřemi; snažily se ji přesvědčit, že už toho mají dost a chtějí být dospělé. Hádaly se usilovně, včetně dalších dvou starších děvčat; nakonec se dohodly, že si kadeře ustřihnout můžou, s tím ostatním ale ještě počkají. Halima soudila, že se stane něco, co by pro ně mohlo být důležité.

„Co například?“ ptal jsem se.

„Nevím. Něco se stane. Něco významného.“

„To víš jak?“

„Občas se mi stává, že... vím něco z budoucnosti. Například ty máš před sebou řadu velkých věcí. Jsem docela ráda, že jsme se setkali a že jsem ti mohla být užitečná.“

„Proč si to myslíš?“

„Jsi takový. Myslím, že už se neuvidíme; ale to nevadí. Budou ještě jiná důležitá setkání. V tvém případě hodně...“

Objal jsem ji a políbil. Dotkla se rty mého ucha.

„Za tohle jsem taky ráda. Ani nevíš, co to znamenalo.“

„Vím. Obětovala jsi moji krev a bolest své bohyni?“

Odtáhla hlavu – oči se jí rozzářily. „Skvělé!“

„Jsem taky Templář, víš? Něco málo už jsem se dozvěděl...“

Přejela mi ostrými nehty přes oholenou hlavu a rozesmála se:

„Tak aby ti to vydrželo!“

Pak utekla, jen jsem ještě chvíli slyšel její smích.

Ačkoliv různá vyobrazení podivných egyptských bohů jsou v každé místnosti, ta největší a nejkrásněji vyzdobená je chrám. Zdobili ho delší dobu a s velkým úsilím; když mne pozvali dovnitř, byl už rozzářen stovkami olejových kahanů. Rienzi má samozřejmě všude elektrické osvětlení, ale v chrámu je použito jen k ozáření hlavního oltáře s velkou sochou bohyně Isis; u jejích nohou sedí její syn šakal Anúbis, strážce pohřebišť. A ještě jedna soška: stojí před nohama velké, je velká asi třicet centimetrů, zato celá ze zlata; snad pochází přímo z vykopávek.

Okolo oltáře se shromažďovali hudebníci. Dívky hrály na píšťaly a strunné nástroje podobné harfám, chlapci převážně na bubny. Ti už začali, sice jemně a zlehka, ale v rytmu souhlasném s bušením lidského srdce. Znám to z Německa; je to rytmus bubnů, který umí přivést do extáze každého, kdo se zúčastní jejich obřadů.

Zatímco Matka Isis z oltáře zářila do tmy, chrám tonul v šeru; pouze ty oholené hlavy přítomných se leskly. Ať se na mě nikdo nezlobí: nejvíc to slušelo děvčatům. Rty si nelíčily, zato oči velice výrazně, protahovaly obočí až na spánky a tam si kreslily kříže s očkem nahoře, kterým se říká Kříž života; právě takový svírá Isis v ruce, je jejím symbolem. Vyzdobily se nejkrásnějšími šperky, jaké měly, hlavně náušnicemi, prsteny, náhrdelníky – mnohé měly také ozdoby v prsou.

Něco mi napadlo. Když okolo mne probíhala Halima (zřejmě bude mít nějakou důležitou funkci), zachytil jsem ji za prs a sevřel, aby mi neutekla. Pokusil jsem se říct:

„Proč nemáš v bradavkách žádné ozdoby jako ostatní dívky?“

„Koupíš mi nějaké?“ zablýskala očima.

„Ale budeš mi muset ukázat, kde se dostanou!“

Rozzářila se. „Až mi je propíchneš, prokousnu ti druhé ucho!“

Odtančila; přemítal jsem, zda mám její kočičí styl něžností brát jako potěšení či trýzeň, ona to asi neodděluje. Všechno, co s ní kdo dělá, přijímá s radostí...

Usedla před oltářem a ujala se zvláštního nástroje, který se skládal ze spousty kovových plátků různé velikosti, upevněných na jedné straně. Když se do nich udeřilo paličkami, rozezvučely se v různých tóninách; hraje se na to jako na klavír či cimbál. Zkusmo rozezvučela několik plátků a byla spokojena; dohodla se s kamarádkami a začaly hrát v docela svižném, velmi exotickém rytmu. Vzápětí vpadli bubeníci.

Vibrace hudby mne přemohly, stejně jako všechny ostatní. Muži i ženy se začali pohupovat do rytmu, děti přestaly vřískat, honit se a zlobit, naopak se roztančily. Někdo začal zpívat a ostatní se k němu přidali; byl to hymnus k poctě Amóna Ra, otce Paní Isis i všech jejích dětí. Tento Amón je věčné slunce, které každého rána vystupuje na oblohu a cestuje po ní ve zlaté bárce; odtamtud shlíží na celý svět a kontroluje, zda jsou všechny živé bytosti šťastné. Rovněž vstupuje do světa smrtelníků, aby se stal jejich praotcem a prožíval tam různé svoje příhody.

Základní legendy Egypta mi vyprávěli už mnohokrát při různých příležitostech, ale nikdy mne zvlášť nezaujaly, netušil jsem, že bych to někdy mohl potřebovat. Jediné co vím je: všichni staří bohové spolu měli styk při každé vhodné příležitosti a v různých podobách a měli pak děti s nejrůznějšími zvířecími hlavami. Bratr se sestrou, otec s dcerou – docela běžné. Jeden se průběžně měnil v druhého, samotný Otec je někdy Amón, někdy Ré, někdy Horus, občas také Harachtej. Manželem Isis je Osiris (Usírev), kterého jeho bratr Sethi (Sutech) ze závisti zabil, rozsekal na kusy a ty poschovával po různých částech Egypta. Isis si poradila zajímavě: zplodila s různými svými bratry řádku potomků, kterým dala za úkol najít ty kousky a poskládat k sobě. Nejvýznamnější je Anúbis, který má jako správný šakal ostrý čich a dokáže fungovat jako policejní pes.

Všechny tyto příběhy mají pro mne jedno společné: hnusí se mi. Je to naprosto jiný způsob uvažování, neplatí v něm žádné lidské zvyklosti a předpisy, vše je v hrozném zmatku a v největším já, když to poslouchám. Navíc se legendy občas liší podle toho, kdo je vypráví. Existují brejlatí vědátoři, kteří se usilovně hrabou v zemi, vykopávají hrobky a čtou si po stěnách hieroglyfy; když narazí na novou verzi, jsou bez sebe nadšením. Existují romantické turistky, které se dojímají nad krásou západu slunce za pyramidami a vzrušujícím pachem velbloudů – což nechápu, velbloud smrdí hnusně a jeho majitel ještě víc. Být v této zemi je za trest; mizerná strava, špína, smrad, nemoci a bída. A čím dál do Afriky, tím je to ještě horší, říkají odborníci. Nemám důvodu jim nevěřit.

Vše, co souvisí s Afrikou, je mi protivné tím víc, čím déle tady musím zůstat. Nerozčiluji se, nepronesu slovíčko odporu; ale těším se na chvíli, kdy se budu moci vrátit domů do Německa, kde je příjemné podnebí, milí lidé, se kterými si rozumím, společnost na patřičné úrovni a práce bez zbytečných stresů. Jsem člověk klidný a nevášnivý, v podstatě pecivál; z vlastní vůle bych nikdy necestoval do země tak šílené, jako je tato!

Co tedy dělám na tomto bláznivém místě, mezi těmi šílenci? Proč se moje tělo pohupuje v rytmu bubnů, proč si vzpomínám na odporný pach kůže té děvky, která mi před chvílí prokousla ucho a asi se chystá udělat to ještě jednou, dokonce jako odměnu, až jí... Ale proč při té vzpomínce cítím vzrušení? Proč mám dokonce chuť zopakovat si to nejen s ní, ale i jinými, dokonce tou malou černoškou, co laškovala s Ferhadem?

Samozřejmě jsem to z důvodu vědeckého poznání už vyzkoušel taky s domorodkami; ale madame mě musela ujistit, že dotyčná je čistě umytá a prověřená lékařem, abych nechytil nějakou ošklivou nemoc. Tady se o to vůbec nestarám, věřím jim; když se o mne některá otře, větřím jako říjný hřebec a cítím, že... ne, to ne! Jsem přece německý důstojník; reprezentuji Říši, císaře, křesťanskou civilizaci! A co jsou oni? Pohané, neznabozi, špinavá nižší rasa! Jak by jim mohl podlehnout běloch, vzdělaný a znalý společenských pravidel? No dobrá, na chvilku mne ovládlo šílenství; ale teď už jsem v pořádku, jsem klidný, vyrovnaný, plním svůj úkol...

Proč mě sakra posílali do téhle šílené země?

Před oltář vstoupila paní Nefret. V bílém rouchu kněžky, na holé hlavě zlatou korunu s nějakým hadem, v ruce žezlo, jehož vrchol tvořil Kříž života. Pozvedla ruce a zpívala, klaněla se, žehnala přítomným. Večerní obřad je Ukládání ke spánku; bohyně je svlečena ze svých nádherných šatů, vykoupána ve zlaté míse, potom uložena do zvláštní schránky a tam ponechána v klidu až do rána, kdy je stejně obřadně probuzena, umyta a postavena na oltář. Vodou z jejího koupání jsou postříkáni účastníci obřadu, hlavně děti. Také jsou jí předkládány pokrmy, vzorky jídla, které dostáváme my. Tím se jídlo stává posvátným a obyčejná večeře hostinou.

Dnešní noci však, jak velekněžka vyhlásila, si Matka Isis usmyslela prokázat všem svým oddaným nesmírnou poctu a dovolit, aby se s ní spojili v lásce. Proto milostivě vstoupí do těl přítomných žen a vyzývá muže, aby jí způsobili co největší potěšení. (Nevím, zda to bylo přesně takto, říkala to arabsky; já bohužel rozumím zatím velmi málo.)

Tento záměr laskavé bohyně udělal všem radost. Počali ještě víc a nadšeněji zpívat a tančit, hudebníci zvýšili rámus až do hluku, který mi čím dál víc ničil ušní bubínky. Jednotliví přítomní si začali vybírat, s kým se spojit; sluší se vystřídat co nejvíc partnerů, protože... nevím. Mne se týkalo jediné: od každé ženy se naučím trochu víc a lépe rozumět její řeči. Docela příjemná metoda výuky cizím jazykům; kdyby se zavedla všeobecně, studenti by se víc těšili do školy...

Ale zaujalo mne počínání Nefret. Bez ohledu na to, co se dělo za jejími zády, pokračovala v obřadu, obcházela kolem oltáře, modlila se ke své bohyni, komunikovala s ní. O čem? Pokoušel jsem se rozvzpomenout na přednášky, které jsem kdysi proklímal, když jsem byl v zajetí Templářů. Něco o akumulaci energie a jejím účelovém zacílení; sexuální činností vzniká velké množství takové energie a zkušená čarodějka jí umí využít. Já to neumím, takže mi po tom nic není, ale... co třeba Halima? Nebo Ferhad, který taky vykonává něco důležitého... Nebo Rienzi?

Kde vůbec je pán toho všeho? Ví skutečně, co se děje v paláci, který mu patří? (Pokud je to pravda; Nefret se představila jako paní tohoto domu, i jinak se chová jako velitelka. Není nakonec Rienziho manželkou? Nebo jednou z manželek? Nebereme-li v úvahu vtip, že manželkou je každá žena, se kterou se muž vyspí; to bych měl nepřehlednou řadu žen, převážně z bordelů vyšší kategorie. Jako poslední jsem si vzal Halimu...)

Ne. Právě se snaží mne získat děvčátko, na které jsou výrazné jenom oči. Vše ostatní se leskne ve svitu olejových kahanů, oholená kůže září jako starý bronz. Je velmi mladá, hodně tmavé pleti, její pach vzrušuje jako pach šelmy. Vyvolává strach; kdybych měl aspoň zbytek rozumu, vyhnul bych se jí!

Ale já namísto toho zašeptal: „Jak se jmenuješ?“

„Isis.“ pousmála se.

Nejsem naprostý hlupák; vytušil jsem, že stejnou odpověď by mi dala kterákoliv, dnešní noci. Nejsou tady za sebe, reprezentují svoji bohyni, v jejím jménu dávají milost, v jejím jménu od mužů přijímají rozkoš. Stanu se manželem bohyně...

Přitiskla se ke mně. Její tělo bylo horké, sálalo energií. Dal jsem se vést, kam chtěla; uvolnila bílou suknici, rozprostřela ji na zem, pak rozvázala tu moji a přidala. Rozhodovala, co mám dělat – a já se podřídil. Rytmus bubnů nám zněl do uší.

Od té chvíle mám ve vzpomínkách určité mezery. Ne, to není správný výraz. V některých okamžicích jsem byl na několika místech současně a prožíval celá tisíciletí, vzápětí však celé éry času mizely v propasti a já netušil, co se se mnou děje. Předstupoval jsem před soud Usíreva a byl vážen na jeho váhách; Matka Isis se se mnou milovala, něco mi důrazně kladla na vědomí, ale já jí nerozuměl, nechápal, nevzpomínal si. Naplnila mne mystická hrůza spojená s největším štěstím; umíral jsem a znovu se rodil. V koutku mysli mi problesklo, že mi museli podat nějakou drogu; v jídle, nápoji, vonných esencích nebo v tom oleji, který jsme si vtírali do kůže při holení? Jak jinak bych mohl opustit všechny své zásady a vrhnout se bez váhání do horké náruče pohanské bohyně? A jak jinak docílili, že je mi to docela jedno a že se mi to líbí?

Skutečně jsem něco pochopil, skutečně něco poznal? Když, tak jediné: na ničem nezáleží. Nejsem sám sebou, jsem součástí něčeho vyššího, kapičkou v proudu. Přišel jsem na svět, zůstanu tady pár dní nebo pár let, potom odejdu a budu pokračovat jinde a jinak. Proč tedy přikládat důležitost tomu, co je teď a tady? Je to zajímavé jako nějaké představení, na kterém jsem přítomen; až skončí, vyzvednu si v šatně svůj kabát a půjdu jinam, aniž by mě zajímalo, co dělají herci a kulisáci. Až přijdu příště, bude mě opět zajímat, co mi zahrají; budu se dojímat nebo smát, bude pro mne důležité, zda princ získá princeznu nebo zvítězí úklady zlého krále; ale jen do chvíle, než hra skončí. Nejkrásnější je, když jsem sám hercem, sám jsem princem, princeznou, králem, černokněžníkem a můžu na vlastní kůži prožívat jejich osudy. Ale ani tehdy to není skutečné.

Co je tedy skutečná pravda? Laskavý úsměv Matky Isis?

Opustil jsem tu dívku a pokračoval dál, k další Isis. Vystřídal jsem jich několik, aniž bych se zajímal, která je která. Zdálo se mi, že dělám nesmysly, že přepínám svoje tělo a nejsem už schopen dát potěšení žádné další, ale když se přede mnou náhle objevilo její tělo, když mi do chřípí pronikl její dráždivý pach, zapomněl jsem na všechno a opět se s ní spojil. Napadlo mi, že kdybych při tom vyčerpáním vypustil duši, byl by to dokonalý způsob odchodu ze života. Vlastně, proč ne? Proč nezemřít tímto způsobem, když je tak příjemný? Stačí jenom přestat kontrolovat svoje jednání rozumem, poddat se a podřídit vůli Velké Matky... Odejdu a zhynu někde pod palmami v zahradě a nikdo se ani nedozví moje jméno! Pohřbí mě někde na tajném místě nebo spíš hodí do Nilu krokodýlům jako mrtvolu neznámého tuláka; proč by se namáhali s mumifikací tak bezvýznamné osoby, jako jsem já? Ještě chvíli, a přestanu být čímkoliv, natož lidskou bytostí.

Stále ještě mi hřměl do uší rytmus bubnů, ačkoliv bubeníci dávno přestali hrát a vrhli se do víru mystéria. Snad nikdo se neubránil, všichni uctívali Velkou Matku se vší vášnivostí. Jenom já se potácel, zachytával se stěn, plížil se jako mátoha a nebyl schopen se vzpamatovat...

Až náhle jsem si uvědomil pohled mladého muže, který se něčím odlišoval. Ano, jako jeden z mála měl světlou pleť a modré oči; hlavu i tělo vyholené, ale už před několika dny, nikoliv čerstvě. Na hlavě i na těle mnoho vytetovaných znaků a obrázků; v přítmí jsem nerozeznal jaké. Kromě náušnic měl jakési ozdoby také v nose, spodním rtu, na krku... Tvář měl velmi hezkou, až příliš na chlapce, spíš dívčí. Nebo dětskou? A usmíval se.

Doklopýtal jsem k němu. Měl jsem pocit, že pouze on mi dokáže v té chvíli zachránit život. Něco jsem blekotal, ale neočekával jsem, že by mi mohl rozumět.

Ať to bylo jak chtělo, vztáhl ruku a dotkl se mne. Pocítil jsem příval energie, který mne postavil na nohy. Poděkoval jsem mu.

A on řekl: „Jsem Denis Baarfelt.“

Errata:

30.05.2021 11:11