Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pozvolna jsem se probíral k vědomí. Ležel jsem v zahradě mezi křovím, a po mém boku slastně pochrupávala holka, která mi byla odporná už na první kouknutí. Domorodka, hodně tmavá, vyholená, s rozpláclým nosem a tlustými negerskými rty; jak jsem je mohl včera tak vášnivě líbat? Docela rád bych se tiše odplížil, než si toho někdo všimne a budu mít ostudu, ale ležela tak, že měla jedno koleno mezi mými stehny a ruku na mém rameni, takže by se okamžitě probudila.

Bylo ráno a slunce už stálo docela vysoko. Pokud jsem viděl, byli i mnozí další, kteří ještě slastně spali stejně jako já. Další se už probudili, vstávali a přecházeli, ale abych je lépe viděl, musel bych se zvednout. Zatím jsem si netroufal.

Pak jsem zaslechl velice tiché kroky; ohlédl jsem se a přímo za sebou spatřil ohromného leoparda, jehož zlaté oči mne pozorně sledovaly. Strašně jsem se vyděsil; ležel jsem a on stál přesně tak, že mne mohl snadno napadnout a zadávit. Až po několika vteřinách jsem si uvědomil, že mě určitě nenapadne; není leopard, leč leopardoid, arminská zmutovaná šelma. Což ovšem není o moc lepší; nehrozí mi sice smrt, ale zcela jistě duševní porucha.

Bylo mi jasné, co mne čeká: budou na mně dělat pokusy. Začali s tím už včera a výsledkem je, že se tu pářím jako zvíře se zcela ohavnými ženštinami z podřadné rasy, aniž bych dbal zásad svého stavu a národa. Jejich tak zvaní vědci mají své metody, jak ze člověka udělat zrůdu; ale nenechám se, budu bojovat, budu...

„Budeš vstávat?“ zeptal se šelmoid anglicky.

Škubl jsem sebou leknutím a moje společnice se probudila. Taky se trochu lekla, ale sotva se vzpamatovala, vyskočila a začala ho chválit, jak je krásný; bez obav ho hladila a Artanna ji olizoval a očichával. (Jak sakra vím, že se to zvíře jmenuje Artanna?) Při tom se bez zábran vymočila k nejbližší palmě; mně se udělalo špatně, ale leopard ji ještě olizoval.

(Při té příležitosti bych poznamenal: konat tělesnou potřebu na zahradě patří k místnímu bontónu; přestože v paláci jsou asi nějaké záchody, moč a výkaly jsou cenným hnojivem a není moudré je zbytečně ztrácet. Ten zvyk dodržují, jak jsem viděl na vlastní oči, i Rienzi, Nefret a jiné vážené osoby. K následnému očištění slouží jeden z vodotrysků. Dospělí ani děti nedávají najevo stud, ani tomu nepřikládají mimořádný význam.)

Zdravý rozum ponoukal vrátit se do paláce a rychle si vzít něco na sebe. Ostatní se šli koupat, procházeli se na slunci, aby uschli, a rozprávěli. Slunce je Amón, otec dávající sílu; sluší se ji přijímat. V kuchyni se pilně vařila snídaně; velekněžka Nefret pečovala o Matku Isis, unavenou po celonočním milování.

Povšiml jsem si, že samovolně začínám uvažovat o jejich bozích, panenkách z mosazi, jako o živých bytostech. Samozřejmě je to nesmysl, ale ti lidé tak skutečně mluvili a mysleli! Běžně řekli, že bohyně má hlad, nebo že si na sladké kaši skvěle pochutnala; když jsem se zeptal jak to vědí, odpověděli: když jídlo chutná jim, chutnalo jistě i bohyni.

Přestože jsem se snažil nenápadně proklouznout, nedalo se; kdo mě viděl, každý mě přátelsky zdravil. Zjistil jsem při tom, že rozumím nejen klasické arabštině, ale i několika dialektům. Brali mě jako svého; a stačil jeden večer! Kdyby tak totéž šlo udělat s těmi nepřístupnými Templáři!

Když mě někdo oslovil německy, zatrnulo ve mně hrůzou; ale byl to Denis Baarfelt, usměvavý a sám se sebou velmi spokojený.

„Buď zdráv, Willi! Jsem moc rád, že tě zase vidím...“

Přemýšlel jsem, odkud zná moje jméno; že by si mne pamatoval tolik let? Nebo jsem mu je včera řekl?

„Taky já tě rád vidím, princi.“ pronesl jsem opatrně, „Rád bych tě o něco požádal, ale... snad později, až bude vhodná chvíle.“

„Každá chvíle je stejně vhodná jako jiná.“

Upadl jsem do rozpaků. Ta žádost byla, aby mi nějak pomohl se dostat na řádové zasedání, ale jak mu to říct? Kdyby se dozvěděl, že tam chci jít jako německý špión, asi by mě dal zabít... Musím si rychle vymyslet nějaké přijatelné zdůvodnění!

„Myslím, že budeme mít dost času.“ řekl, když se nedočkal ode mne žádného pokračování, „Zůstanu tady několik dní, pak pojedu na zasedání řádové rady. Jedeš taky?“

Šokoval mne. On s tím napevno počítá!

„Ani jsem nevěděl, jestli smím...?“

„Jsi komthur Meče a Kříže, ne?“

Zmlkl jsem. To téma bylo příliš ožehavé. Výtečně, sežral mi to i s navijákem, teď ho radši nedráždit...

„Ano. Pak si promluvíme.“ řekl a odešel.

Oddychl jsem si. Jak se zdá, není zase tak chytrý, jak se o něm všeobecně říká. Naopak, působí spíš prostomyslným dojmem; kouká, mlčí a vyčkává, co řeknu. Jestli to s těmi ostatními půjde taky tak hladce, budou se mnou nadřízení spokojeni.

Zjistil jsem, že nepřijel sám; je jich celá skupina, včetně nějakých Arabů, které přibrali cestou. Poznají se snadno, nemají tetování. Skuteční Ostrované jsou pokrytí obrázky po celém těle, včetně hlavy; jen tváře mají čisté, někteří ani to ne. Pokud je na kůži kousek místa, touží si ji pokrýt dalšími kresbami.

Mezi vyznavači Isidy vyvolal jejich vzhled úžasný obdiv. Hlavně děvčata se silně zajímala; ženské mají ve zvyku se parádit, ať to bolí jak chce. A tohle bolet bude; Denis slíbil, že někteří jeho kamarádi ovládají tetovací jehly a zvládnou jednodušší ornamenty. Na ty složitější bude samozřejmě nutné vzít odborníky, Číňany či Korejce. Na Ostrově mají obojí.

Fascinovala mě rychlost, s jakou se dohodli; stačilo pár hodin a už navazovali přátelské vztahy. Kastovní sounáležitost, nazval by to Denis: když se potkají bojovníci, okamžitě zatouží vyrazit spolu někam do akce. Pokud místní zvyk dovoluje ženám si svobodně volit partnery, případně je střídat, je spokojenost bez kazu a všichni se snaží propojit do jedné velké rodiny.

Denis objasnil svůj systém mnohonásobných sňatků. Byl okamžitě požádán, aby se stal manželem většiny přítomných dívek; taktéž ostatní. Přijal a na oplátku nabídl k veřejnému využívání svoji nejnovější manželku Mardžánu; ta byla bez sebe nadšením a hned slibovala, co všechno zvládne. Další jeho choť je Signe, kterou vytrvale označuje za zrzku, ačkoliv to nemůže dokázat. Obě holky jsou nejlepší kamarádky a podezírám je... ale ne, to by přece neudělaly!

V následné diskusi Denis připustil, že původně příliš nevěřil tomu, že arabské i africké ženy jsou trvale sexuálně nenasycené a ochotné oddat se každému; tento zvyk je mimochodem důvod jejich přísného střežení nařízeného Koránem. V praxi se ujistil, že většině zdejších děvčat je skutečně zcela jedno, s kým spí, jen když se jim to líbí. Ačkoliv jeho vlastní zásady jsou jiné, rozhodl se tedy po dobu pobytu ctít zdejší zvyklosti a chovat se jako správný africký muž: vrhat se na všecko, co dokáže přemoci. Posluchači se smáli a považovali to za lichotku.

Přešel na závažnější téma: mentální přenos. Aby měl sexuální kontakt (z jeho hlediska) smysl, musí dojít současně k přenosu informace; čím dokonalejší, tím lépe. Egypťané to brali vážně, konají v tom směru vlastní pokusy a jejich staré texty se o tom zmiňují; ta činnost je ovšem velmi náročná na psychiku, je nutno se udržovat v přiměřeném stavu mysli. Chvilku jsem naslouchal, potom jsem přestal rozumět a nechal toho. Oni ovšem pokračovali a dohadovali se až do snídaně.

Před snídaní se konal nejprve obřad k uctění Isidy. Sešli jsme se v chrámu a s vážnými tvářemi přihlíželi, jak pod dozorem velekněžky Nefret dvě dívky koupou, šlechtí a strojí tu panenku z pyramidy. Ostatní zpívali a hráli, opět na bubny. Já přemýšlel, zda je skutečně zlatá, nebo jen mosazná a pozlacená. Když vidím tu spoustu zlata kolem, začíná mi být líto vyplýtvat je na tak nesmyslný účel. No dobře, včera jsem byl v takovém rozpoložení, že mi Isis připadala jako skutečná bytost; je ráno, já se už vzpamatoval a chápu, že mě zdrogovali a ošálili nějakou hypnózou. Možná to budou zkoušet zas...

Ale tak proč to neudělají jiným, třeba Denisovi? Tomu by to určitě udělalo radost! Během snídaně i po ní se dále dohadoval s místními; neúnavně žvanil, samé hlouposti. Kreslil jim různá schémata a diagramy do písku, na papír i na tabuli, splétal dohromady texty z různých Písem (taky křesťanské Bible) a občas pronášel vtipy, kterým se bouřlivě smáli všichni, až na mne. Já se nudil.

V tomto společenství skutečně není moc zábavy! Občas si někdo šel zacvičit, děti se cachtaly v bazénu, ale ty dospívající se připojily k ostatním a se zájmem naslouchaly. Co je na tom může takovou dobu bavit? Z nudy jsem se na chvíli zaposlouchal; zdálo se mi, kromě toho, že neustále někdo mluvil nahlas, probíhá mezi nimi ještě další konverzace mně utajená; jako kdyby vnímali svoje myšlenky. Denis sliboval, že na večer přichystá dvě akce: jednak všeobecné koupání v Živém Ohni, jednak propojení všech do mentálního pole, s předáním velkého množství informací a jejich fixací do mozku. Teď dělal totéž individuálně, pokud to dotyční chtěli, ale nebyl si jist dokonalostí, byla to hra. Počítal při večerním obřadu s pomocí Matky Isis, jako by to byla nějaká jeho kamarádka. Ostatním to nepřipadalo divné.

Jedna věc mě na nich strašlivě mate. Skutečné náboženství je přece věc velice závažná a vzdálená veškeré legrace! Jestliže si ze svého vlastního přesvědčení dělají legraci a berou to jako nějakou zábavu, potom to přece nemůže být služba Bohu! Učili mě, že Bůh je strašlivý a krutě trestající veškerou neřest. Oni se té neřesti oddávají, vědí že je to hříšné, ale je jim to jedno! Jak s tím pomyšlením mohou žít?

Existuje jediné vysvětlení: jsou nevzdělaní pohané, kacířská sekta, která považuje zlo za dobré. Všechny ty řeči o jejich inteligenci jsou nesmysl, když nedokážou ani dodržovat Desatero přikázání! Porušují všechno co se dá, neberou ohled na zákony či společenské zvyklosti, smějí se jim! Jsou bezbožní a hříšní, a ten jejich Denis je nejhorší! Měli by být zničeni, dříve než zavedou ještě víc nevinných lidí do zkázy! Proč to Bůh dopouští? Proč je nezničí zároveň se Satanem, knížetem zla, který jim dává sílu? Nebo je v tom nějaký utajený záměr?

Co když jsem to právě já, kdo byl předurčen, aby je odhalil, našel jejich slabé místo a pak je zničil? Co když zaslepil jejich mysl, takže mne považují za svého, a já (až je prozkoumám), jako trestající anděl vstanu a pozvednu meč k jejich zničení? Polilo mě horko a chvíli jsem nad tím uvažoval. Denis ke mně obrátil oči a koukal poněkud podezřele, ale když jsem si toho všiml, jen se usmál a pokynul mi, abych přišel blíž a lépe slyšel.

Velekněžka Nefret seděla s ostatními a zúčastňovala se porady. Když dospěla k názoru, že už toho žvanění bylo dost, rozehnala je a nařídila, aby si šli trochu zacvičit. Samozřejmě pod vedením arminských bojovníků, kteří je hodlali naučit nějakým svým fintám ze sebeobrany; to těšilo kluky i děvčata, takže vypadli na dvůr a tam jeden s druhým mlátili o zem.

Nefret zahájila s Denisem rozpravu, k níž mne kupodivu dost ochotně přizvali. Jednalo se o ekonomickou rozvahu chrámu, tedy jeho schopnost přibrat další osoby do výcviku. Dosavadní mládež objeví čas od času další perspektivní jedince, hlavně na tržišti mezi žebráky, tuláky a zlodějíčky. Včetně mladistvých prostitutek (obého pohlaví). Prověří je a pokud jsou způsobilí, přivedou je s sebou a začnou školit. Dá to samozřejmě práci, ale někteří se stanou řádnými členy společenství. Co se stane s ostatními? Obvykle odejdou s pocitem, že jim tu křivdili.

Shánět další kusy mají mladí přísně zakázané, ale stejně to dělají s odůvodněním, že toho kluka prostě museli vzít, protože má tak skvělou auru... Kdyby se jim dovolilo, naberou tolik všelijakých tuláčků, že by chrám praskal ve švech; ačkoliv se všichni snaží nerozhazovat a žít skromně, už to takhle dál nejde. Rienzi jim nakonec vždycky nějaké peníze dá, spíš je to problém kapacity dosavadních instruktorů; jeden učitel se může postarat současně o deset žáků, víc ne! A to většina není dosud sama vyškolena, dělají to amatérsky a často blbě.

Vyškolení jednoho kusu trvá odhadem tři roky. Denis pokřivil ksicht a změnil odhad na sedm let u geniálních jedinců; přestože se vnějškově někdo může jevit jako mistr podstatně dřív, není to realita, nýbrž... Nefret se zamračila; po třech až pěti letech chrám odesílá vyškolené mistry do dalších středisek, aby tam zakládali pobočky. Ne vždy se to povede dokonale; obvykle nějaký čas běží všechno dobře, potom se něco změní a už to není tak skvělé. Proč? Nikdo nemá čas to zjišťovat. Obvykle to přičítají vlivu ničemného okolí.

Denis se tvářil povážlivě; asi něco říkal mentálně, neboť se také Nefret zasmušila a nabyla dojmu, že toto není správná cesta. Požádala, aby předal své zkušenosti, nejlíp kombinací verbální, mentální a písemnou. Postěžovala si, že má velký nedostatek jiné literatury než účelové a vůbec. Stěžovala si tak dlouho, že i mně jí začalo být líto.

Denis se zamračil. Po chvíli úvah svolil, že přednese ve vhodné chvíli přednášku na to téma; ovšem prozatím ji nemá dost připravenou, takže by blekotal. K přípravě požaduje: chvíli klidu na meditaci, papír a tužku na poznámky a... ne! Dívku přiměřeně přítulnou, kterou bude používat jako diktafon. Je-li toho schopná či ne, je jeho problém, on už si ji upraví. Nefret zaváhala; pak se pokusila vyzvědět bližší požadavky. Denis neměl v podstatě žádné; nakonec řekl, že z výzkumných důvodů čím exotičtější, tím lepší. Nefret se napřed chvilku smála; pak zapátrala v paměti a nabídla nejpříšernější možný objekt i s kádrovým posudkem.

Dívka neurčitého pubertálního věku, míšenka mnoha různých vlivů s výraznou převahou černošských. Matka neznáma, pravděpodobně mrtvá. Otec? Ha-ha-ha! Pohybovala se v okruhu zlodějů a darebáků všeho druhu, v každodenním zápase o potravu utužovala schopnost přežití až do virtuozity. Když si výše postavení členové tlupy povšimli, že je děvče, odzkoušeli ji a cvičili pro kariéru dětské prostitutky. Začala nadějně, ale při nějaké rvačce byla zraněna, takže předložena k ošetření někomu z Isidina řádu. Ten se holky ujal a přivedl do chrámu, kde je asi rok a půl.

Za tuto dobu ji stihli vyléčit ze všeho, navrhnout jméno Alin (téměř každý majitel si ji přejmenoval), naučit částečně číst a psát; počítat uměla dokonale, zvlášť peníze. Vzhledem k dlouhé době pobytu přilnula k chrámu víc než kdy k čemu jinému, nehodlá už nikdy odejít, naopak je ochotna za bratry a sestry bojovat do úplného zničení. Nezbavili ji správných instinktů šelmy. Mohla by princi Denisovi vyhovovat?

Alin na požádání přiběhla, Denis si ji prohlédl a těšil se na spolupráci. Taky už jsem si jí všiml, ale připadá mi příliš malá a bezvýznamná. Denisovi je ovšem patnáct, má zřejmě zcela jiná měřítka na případné partnerky. Souhlasí, aby s ní udělali cokoliv; nebude jí vadit, ani kdyby to bolelo. Když si prohlédl její hubené tělíčko propíchané různými ozdobami, chápal; dokonce jí slíbil řadu dalších ozdob, čímž jí způsobil radost hned na začátku. Svou povinnost sloužit jako paměťová banka pochopila bez problémů a samozřejmě taky souhlasila.

Novou sestru si přišla prohlédnout i Mardžána a byla nadšená. Trochu mě mate všeobecné nadšení Arminů nad každým přírůstkem, ať je jakýkoliv; oni by snad skutečně přibrali i krokodýla, kdyby se dal ochočit. Denis se netajil, že úvodem spolupráce bude sexuální styk; Mardžána byla pro s tím, že si to pak s Alin zkusí taky; v budoucnu ve trojici, v další zábavné skupině a v davu. Denis to odsouhlasil jako projev místního folklóru.

Pak s Alin vypadl a celé odpoledne je nebylo vidět. Mardžána se ochotně seznamovala s místními kluky. Já odpočíval. Halima mě přinutila, abych se oblékl a šel s ní do města koupit ozdoby, které jsem jí slíbil. Udělal jsem to, neboť dle našich pokynů je dobré odměňovat sobě nakloněné ženy drobnými dárečky. Dokonce se dají vykázat v přehledu vynaložených nákladů.

Při našem návratu vibroval chrám odezvou extáze nadšené Alin, která pobíhala sem tam a všem se chlubila, co zažila. Netýkalo se to té soulože, je ještě příliš mladá, aby při ní prožívala něco pěknějšího než při všech dosavadních, v podstatě se jí nelíbí a dělá to jen proto, že se to po ní chce. Denis ji taky příliš netrápil; sotva s ní srovnal auru, začal s mentálním výcvikem. Pokud správně chápu, začal jí do hlavy rvát celé knihy informací, kterým absolutně nerozumí, ale díky hypnóze si je pamatuje a bude schopna kdykoliv odrecitovat nebo předat další osobě. Takové počínání vůči druhému zásadně odporuje čarodějnické etice a Denis by to nikdy neudělal nikomu svéprávnému. Alin dala čestné slovo, že chce a nebude si stěžovat; v podstatě jej požádala, aby s ní zacházel jako se zvířetem či strojem. Pouhé odezvy té činnosti ji povznesly o několik úrovní a dopřály chvíli pobývat ve vyšších sférách; ještě teď je bez sebe štěstím. Další podobné akce bude prožívat při pokračování, takže se silně těší, už aby to bylo.

Ostatní děvčata i kluci jí nepokrytě záviděli; ti chytřejší toužili podrobit ji všemožným výzkumům s cílem něco si přečíst, což vítala, jen co bude mít čas a Denis odjede. Dalším přáním bylo, aby ho mohla doprovázet jako živá banka údajů, což ovšem prozatím není jisté. Denis navrhoval jakési testy, další chtěla provést Nefret jako vedoucí střediska. Předpokládal jsem, že se jedná o značně šílené akce.

Denis zodpověděl i dotaz, proč je podobné jednání zakázané. Kdyby totiž použil osobu, která má vlastní informace nesouhlasné s těmi, co jí narval do hlavy, mohlo by dojít ke střetu postojů, což by mohlo způsobit duševní chorobu. Alin odpřisáhla, že žádné vlastní názory na nic nemá a je úplně blbá; prozkoumal ji a ujistil se, že je to pravda, načež ji teprve použil. Od této chvíle už ovšem tak úplně blbá není, takže on ji používat může, jiní pokud možno nikoliv. Provedl určité blokády, ale není si jist úspěchem, dělá to poprvé a přes zákaz veškerých kapacit.

Halima se vyptávala, nakolik považuje za závazné všelijaké zákazy, příkazy a nařízení. Denis odpověděl: pokud je někdo na základní úrovni a nechápe důvod příkazu, je povinen dodržovat vše bez ohledu na cokoliv. Až situaci zvládne, může se odvážit něco porušit; obvykle to zkouší a je za to trestán od nadřízených. Ten trest bývá spíš symbolický; učitel se ve skutečnosti nezlobí, jen nechce žákovi cestu moc usnadňovat, protože by se příliš brzy vymkl kontrole. Dřív nebo později si každý nabije čenich; pokud málo, je to k užitku, pokud hodně, je jeho fotografie vystavena na čestném místě a stane se legendou. Každý čaroděj se dřív nebo později sám zničí; není ovšem účelem, aby to bylo hned. Někteří mimořádně geniální prolétnou životem jako meteory, chvíli září a pak pohasnou; jiní mají pomalejší start, zato déle vydrží. Denis přiznal, že neví, jak dlouho vydrží sám; práce čaroděje se podobá balancování na ostří šavle.

Halima opakovala otázku: jak dalece Denis dodržuje předpisy, nebo je ochoten je porušovat. Odpověděl, že na některé si troufá kašlat, na jiné nikoliv; záleží případ od případu. Dodal, že závaznost pokynů sice uznává, ale na druhé straně každý pokrok vznikl tím, že někdo neposlechl nadřízeného. Určitou výhodou je dokonalá znalost Písem; totiž v každém se dá objevit patřičné ospravedlnění jakéhokoliv jednání. Když někdo umí citovat zpaměti třeba Evangelium Marie z Magdaly, objeví tam pokyn, že lidé mají chodit nazí. Nevěříš? Prosím, cituji:

38. První děti ďábla, které Eva porodila Adamovi byly ti, kteří vyrábějí a prodávají oděv. Obchodníci s oděvem si přáli zbohatnout a prosili otce, co mají dělat.

39. Řekl jim: „Staňte se kněžími, oni vysvětlují lidem, proč je oblečení nutné!“

40. Pak se Pán zeptal Adama v Ráji: „Jak vysvětlíš, že jsi nahý?“

Halima koukala dost překvapeně a moc nechápala; o křesťanství má velmi matnou představu. Zato se zajímala Nefret, která je naopak zná velmi dobře; Denis vysvětlil, že Templáři znají okolo stovky raných křesťanských, ariánských a gnostických textů, které nejsou zahrnuty do Bible, ježto říkají něco jiného, než chtějí kněží.

„48. Mnoho lží vsunul Ďábel do Svatých písem, mnoho pravd vytáhl.

49. Satanovy nezákonné děti se na Zemi rozmnožily a zotročují, běsní a zabíjejí vše živé na své cestě. Satan se pochlebuje nad lidským pokolením a říká: „Eva je mojí otrokyní, dala mi své srdce a já je oplodnil žárlivostí“.

50. Žárlivost vytvořila zákon a zákon vytvořil zmetek, zmetek vytvořil starost jen o své, a starost vytvořila práci.

51. Práce a války jsou potřebné králům, kupcům a trhovcům, aby člověk zapomněl na Ráj a aby následoval běsy.“

Nefret kroutila hlavou, kdežto Alin moudře pokyvovala a vydala svědectví, že skutečně ano, v knize to tak je. Byla ochotna jim přeříkat třeba celé evangelium a ještě řádku dalších, dokud je někdo ochoten poslouchat. Nebyl.

Zato si Nefret přála, aby mezi večerními obřady a večeří přednesl tu přednášku. Denis souhlasil. Zněla takto:

„Hlavní povinností řádu je posilovat jakékoliv kladné tendence ve světě. Jak jistě víte, hmotná příroda se vyskytuje ve třech formách: kvalitě dobra, vášně a nevědomosti. Lidé žijí převážně ve vášni; do kvality dobra se dostanou málokdy a zůstanou v ní jen krátce, do nevědomosti naopak můžou sklouznout snadno a těžko se z ní vyhrabou. Včetně mne a všech ostatních.

Když jsem se chystal do Evropy, rozložil jsem před sebou mapu a meditoval. V té chvíli se mi mapa začala jevit odlišně: na mnoha místech se vyskytovaly drobné ostrůvky kladné energie, propojené spojnicemi. Bádal jsem, co to je: místa, kde se zvyšuje podíl energie v kvalitě dobra.

Příklad: mladý sedlák Martin si koupí Bibli a začne studovat. Jaký k tomu má důvod, je zatím vedlejší. Když tuto činnost koná dostatečně dlouho a začne textu rozumět, změní se poměr energie v jeho okolí a dojde ke zlepšení. Pak se třeba ožení, vezme si ženu rovněž v kvalitě dobra a mají spolu brzy dítě. Přítomnost dítěte očistí vždycky vše v širokém okolí, ježto dítě je bez viny a hříchu, navíc pod dozorem strážných andělů. Rodina k sobě přitahuje podobně nasměrované lidi, sousedy, kolemjdoucí, třeba i žebráky a tuláky. Dozví se o nich kněz ve městě, přijde je navštívit, seznámí je s místní komunitou. Tím vznikne spojení, o němž jsem mluvil. V příznivém případě může vzniknout celá síť kladně uvažujících lidí.

Za potokem však bydlí negativně zaměřená bytost, hostinský Knop – ten samozřejmě našeho Martina rád nemá, ježto do hospody chodí málo a když, tak pije nejmíň ze všech. Knop má samozřejmě ženu, kterou si vzal pro peníze a jeden druhého svorně nenávidí. Mají jednoho syna, který studuje ve městě a bude tak dlouho, dokud mu to rodiče budou platit; přičemž víc než knihám se věnuje děvkám, chlastu a karbanu. Rodiče jej kritizují a trestají, ale nakonec vždy jeho dluhy zaplatí, synáček slíbí polepšení a pokračuje to. Všichni včetně jejich přátel vytvářejí pole energie negativní.

Účelem řádu je posílit jakékoliv pozitivní tendence a omezit negativní. Jak to udělá, je srdečně jedno. Upozorňuji, že mezi kladné tendence nepatří jen křesťanská, i jakákoliv jiná víra; třeba teď jsme v Isidině chrámu, který jsem zaregistroval na velkou vzdálenost. Když chcete vědět, vzbuzujete velmi kladnou energii, díky níž se celý Egypt pozvedá z bahna. Měl bych vám za to poděkovat, ale to byste propadli sebeuspokojení, začali být pyšní a tak, takže jen řeknu: Dobrý, pokračujte.

Faktem je, že vždy se všecko nepovede, často se snažíme, ale užitku z toho není za mák. No co se dá dělat; budeme to muset napravit příště. Když už bych měl něco poradit, tak nenechte se odradit a dělejte pořád to, co doposud. Když to budete dělat pár desítek životů, určitě se to povede!

To by bylo tak asi všechno. Má někdo nějaké dotazy?“

Bylo to trochu překvapení; správná přednáška má trvat nejméně hodinu. Všichni se tvářili zmateně, až se zeptal Ferhad:

„Ty body na mapě se dají nějak zaměřit?“

„Samozřejmě. Orientujeme se podle nich, když někoho hledáme.“

„Které jsou další?“

„V podstatě jakýkoliv chrám. Už tím, že je postaven, se zlepší situace. Včetně míst, kde kdysi chrám stával, ale byl zbořen. Pak místa, kde pobývá nějaký svatý člověk. Má-li vliv na žáky, tím lépe. Jo, vynechal jsem jednu maličkost: podle kvality lidí se na těch místech sdružují buď andělé nebo démoni. Občas se povede, že démoni jsou uchváceni zábavou lidí, přijdou se podívat, až se třeba připojí k uctívání. Tím se dostanou ze svého blbého postavení a můžou se stát něčím jiným.“

„Stává se to často?“

„Málokdy. To už musí přijít borec, aby to zvládl.“

„Znáš někoho takového?“

„No... můj otec taky leccos dokáže. Je dobrej.“

„Přijde sem?“

„Do Isidina chrámu asi ne. Ale bude na zasedání.“

„Můžeme mu nějak pomoci?“

„Samozřejmě! Můžete připravit cestu. Tady se pěkně zpívá, čímž se svolávají astrální bytosti. Když spustíme opravdu pořádnou oslavu, sejdou se kamarádi ze všech tří světů!“

„Když na nějakém místě žije marabut, svatý muž; potom zemře, je tam pochován a jeho hrobka se uctívá, má to smysl?“

„Smrtí svatého člověka může dojít k rozkolísání. Ale pokud žáci udržují jeho památku (jakýmkoliv způsobem), jeho vliv trvá. Sám Mistr mezi ně může přicházet nebo je zdálky ochraňovat.“

„Je nutné dělat to správným a předepsaným způsobem, nebo stačí nějaká vlastní varianta?“

„Dost těžký problém. Rozhodně je lepší dělat to předepsaným způsobem. Ale často provádějí uctívání hodně obyčejní lidé bez náležité kvalifikace, skoro bych řekl hloupí. Od těch nemůžeš chtít, aby si pamatovali složité postupy. Jakékoliv uctívání je lepší než žádné; ovšem správné je lepší než chybné.“

„Naše obřady k poctě Isis jsou také odvozené ze starých, ale nejsme si jisti, zda zcela správné. Je to v pořádku?“

„Bohyně má vždy možnost se zjevit a učinit nápravu. Pokud to neučiní, asi jí to vyhovuje. Kromě toho Isis je velmi laskavá; mám dojem, že variabilnost se jí líbí.“

„Už jsme byli kritizováni, že neuctíváme nejvyššího boha Amóna. Jaký máš na to názor?“

„Jak slyším, víš o něm, že je vyšší než Isis. To je v pořádku. Je to její otec, má určitě radost z proslulosti dcery. Navíc jak jsem slyšel, nejvyšší je neviditelná podoba Boha zvaná Atón. Mystický střed veškeré energie.“

To taky věděli, dokonce znali i dějiny střetnutí mezi faraónem Achnatonem a kněžími boha Amóna. Souhlasili, jenom nevěděli, jak by se takový Atón měl uctívat.

„Myslím, že na naší úrovni stačí poklonit se slunci.“

Ferhad začal líčit značně složité problémy, na něž narazil v literatuře. Denis naslouchal a neměl zcela jasno; zakrátko jsem přestal chápat, oč jim jde, snad o nějaké detaily z velmi dávné egyptské mythologie. Osobně jsem měl dojem, že všechno to jsou ptákoviny, o které nemá cenu se starat, ale jejich diskuse naopak nabírala na obrátkách. Denis řekl, že by musel příslušné pasáže prostudovat. Tehdy Ferhad řekl:

„Možná by pomohlo, kdybys mi je přečetl...“

„Nevím, jestli to půjde. Číst v hlubokém podvědomí...“

„Šlo by, kdyby ses se mnou propojil!“

„S klukem?“ zatvářil se Denis mírně znechuceně.

„No a proč ne?“ řekl naopak velmi spokojeně Ferhad.

Mezi Araby nastalo jisté oživení; obě party už byly spolu dost dlouho a vzájemně si vyjasňovaly stanoviska, až byl jasný určitý drobný rozpor. Armini považují za normální styk mezi mužem a ženou; do jisté míry připouštějí erotické hry mezi děvčaty, ale Denis je zásadně proti mužům. Muslimská kultura takové vztahy naopak považuje za správnější než vyhledávání žen mimo vlastní harém; při jejich pečlivém střežení by se některému chudšímu muži mohlo stát, že v životě na žádnou nenarazí. Kdežto mladých chlapců se zdravou erotickou vznětlivostí je všude plno; proč se vzájemně nepotěšit? Specifický je kontakt s dětmi; jsou vděčné a spokojené, ať s nimi dospělý dělá cokoliv, větší problém je se jich potom zbavit.

Ferhad zformuloval do slov stanovisko, které prosazovali také ostatní: od malička je zvyklý na pohlavní styky s muži. Zpočátku pasivní a náhodné, zhruba od třinácti velmi aktivní. S ženami začal mnohem později, vlastně až tady v chrámu. Uznává, že zákon přírody jednoznačně preferuje vztah žena-muž; ale hry s kamarády, zvláště mladými kluky, mu připadají správné. Naopak nechápe, co se na něm Denisovi nelíbí a odpuzuje ho; jemu se Denis líbí moc, možná se do něj dokonce zamiloval.

Jeho řeč sledovali všichni s napjatou pozorností, včetně kluků i děvčat z Ostrova. Byli zvědaví, co Denis; jestli se nechce dostat do konfliktu s jednotnou frontou Egypťanů, bude se muset podřídit. Mlčel a koukal z jednoho na druhého; vypadal, jako by si četl v jejich očích. Já se naopak snažil, aby si mne nikdo nevšímal; v té chvíli se ke mně otočil:

„Jaký ty máš na to názor, Willi?“

Co mám říct? Když jsem začínal zjišťovat, že jsem muž, byl jsem na gymnáziu a na ženské neměl. Občas jsme s kamarády trochu blbli na hajzlíku; když jsme se při nějaké oslavě ožrali jako dobytek, přišla řeč na ženské a párkrát to skončilo osaháváním, jednou dokonce vzájemným vykouřením. Jenže druhý den jsme se styděli kouknout se jeden druhému do očí...

Potom na kadetce... je zvykem, že starší kluci šikanují nováčky z prvního ročníku všelijak, taky je nutí dělat jim děvky. Dokud jim nedáš, máš s nimi pořád problémy; zato když si tě některý oblíbí, máš to u něj vyžehlený, chrání tě proti ostatním. Někdo si na to ovšem nezvykne, ten pak brečí. Když jsem se dostal do vyšších ročníku já, nepřeháněl jsem to jako jiní... já se zajímal spíš o... ne, o tom nechci mluvit!

Všechny tyto vzpomínky mi probleskly hlavou; ačkoliv jsem se chránil dívat do očí Denisovi, on naopak mne sledoval pozorně, jako by mi rozuměl. Potom jsem řekl:

„Mně je to jedno. Já si zvyknu na cokoliv.“

„Ano, taky si myslím.“ konstatoval Denis, „Takže to vypadá, že příčinou rozladění jsem já a moje soukromé averze – co?“

Ostrované s rozkoší sledovali, jak jejich velitel trpí; takové potěšení jim dopřál málokdy. Někdo z nich se rozhodl podrazit ho ještě víc a účinněji:

„Podle mého příčina problému není ani tak ve fyzickém kontaktu, ten bychom vcelku zvládli; ale kamarádům jde asi o plnohodnotné propojení – v podstatě vnitřně si přiznat, že homosexuální styk je rovnocenný heterosexuálnímu. My jsme zvyklí jednoznačně to považovat za náhražku v případě, že není po ruce holka...“

Ferhad se usmíval a bylo na něm vidět, že větší část života se bez žen obešel a kdyby musel i nadále, nezbláznil by se. Teď se mu hlavně líbí Denis a nebude spokojený, dokud to s ním nezkusí. Ostatním se líbil taky, ale Ferhad byl významný velitel, takže mu šli z cesty a nechávali ho otestovat situaci.

Díval jsem se na Ostrovany. Cítili od Denise napětí; pozvolna se jim však rysy uvolňovaly, jak se vnitřně smiřoval s tím, co hodlá vyzkoušet. Mnozí pamatovali, že ještě před krátkým časem nebyl ochoten akceptovat ani každou dívku, dokonce byly doby, kdy nechtěl vůbec žádnou! Než ho přinutily plnit své šlechtické povinnosti, to byla práce!

Ano, šlechtic je povinen uspokojit každou ženu, která jej o to požádá; s výhradou, pokud učinil nějaký svatý slib atd. Platí to v této zemi i o chlapcích? Jsou bojovníci z Ostrova povinní se podřizovat teritoriálním zákonům, nebo mají prosazovat svoje? Na Denisovi leží odpovědnost za celou zemi; jeho rozhodnutí bude pro ostatní když ne závazné, aspoň návodné...

Denis se nedíval na žádného z nich; koukal na šelmoida Artannu.

„No... zkusit by se to dalo.“ řekl konečně.

Napětí opadlo. Ferhad se ušklíbl, blýskl očima po kamarádech: vidíte, vyhrál jsem! Zase jsem vyhrál, prosadil jsem to i pro vás a očekávám, že si to zapamatujete!

Vzápětí se začala vzdouvat další vlna: dneska bude zajímavá noc! Ještě nebylo jasné, kdo co s kým vyzkouší, ale všichni se upřímně těšili. Zvláště děti, čím menší, tím úporněji. Dospělejší už mají určité představy, co si můžou a nemůžou dovolit, ale děti této země mají jediný zákon: urvat co se dá, aby přežily. Ať se jedná o kus chleba nebo o pohlazení, prosadit se, přeprat druhé, být nejlepší, nejoblíbenější, nejméně hladový... Sotva začnou přemýšlet, už pochopí, že lepší než být morální je být sytý a v bezpečí.

Ještě štěstí, že jsme potom dostali večeři. Když jsem zkoušel najít v talíři plném zeleniny něco, co by mi zachutnalo, napadlo mi, jak vlastně vím, co si mysleli ostatní. Povídají, že Armini umějí číst myšlenky, ale já tomu nevěřím. Copak to není blbost? Nikdo mi nedokáže vlézt do hlavy, když nechci, to je jasné!

Že to dělají jejich čarodějky? Že to udělaly už i se mnou? Snad to předstíraly; mají zkušenosti, jak zblbnout člověka. Jenomže teď jsem při síle a nikdo se mnou nic nesvede, rozumíte? Co si ve skutečnosti myslím, je jenom můj majetek a nikdo mi na něj nemůže a nesmí sáhnout! Jinak se začnu zlobit!

Jedna z dívek ke mně otočila hlavu a usmála se. Jak mám popsat její vzhled? Vypadala příšerně, celé tělo i hlavu pokryté tolika obrázky, že bych je musel do detailu zkoumat, abych pochopil, co znamenají. (Měl jsem pocit, že detailní průzkum by ji neurazil, naopak se docela líbil). Dokonce má nějaké tetování i na obličeji; copak už neplatí žádné zákazy? Nejdřív si nechala udělat obočí, nádherně vyklenuté jako luk a protažené až na spánky. To dělá spousta děvčat, když jim vlastní shoří v Ohni. Pak čárky od vnějších koutků očí s drobnými ozdobnými křížky; proč si to malovat, když to jde natrvalo, ne? Několikrát si dala propíchnout tváře; při jednom ošetření jí kamarádky vetřely do ran něco, co způsobuje zvýraznění jizev, takže už nikdy nezmizí. No a nakonec si nechala udělat na lícní kosti řádku teček; jednu za každého svého manžela. (To ještě doma na Ostrově; teď na cestě se vdala za řadu místních kluků, u kterých nezná ani jméno, původ a kastu; co tečky na tvář, dokonce je ani nezapsala do svého manželského seznamu! Cítí perverzní rozkoš při představě, že svou kastu předala někomu naslepo, aniž jí byl hoden. Je si vědomá, že by se jí to mohlo vymstít, ale riskne to, je to přece její služba a ona je na to hrdá!)

Vzpamatoval jsem se. Copak blázním? Stačí mi podívat se do očí nějaké holce a začnu si o ní vymýšlet celé romány! Nesmysl, vůbec to není pravda, je obyčejná hloupá husa, když si nechala zblbnout hlavu a popíchat jehlami celé tělo. Pokud bych si měl vybrat, byla by poslední, kdo by se mi líbil. Naopak, hnusí se mi! Chtěl bych skutečnou ženskou, s patřičnými ženskými tvary, nejlíp holku z nějakého lepšího podniku, která ví, co chlap potřebuje, jak se má k němu chovat; no dobře, třeba půjde po mé peněžence, ale to takové dělají! Kde jsou teď všechny ty bordely a přítulné kurvičky, které se rády napijí a zasmějí, dovedou se přitulit... Ty zdejší studené, vychytralé malé mrchy s tvrdým vysportovaným tělem, pro které je největší umění energetický přenos, se mi líbit nemůžou a nikdy nebudou! Fuj – pryč s nimi!

Jedl jsem, ale bylo to tak nechutné, že jsem proti své vůli zase zvedl hlavu. Samozřejmě, její oči mě čekaly; nedivím se, asi taky hledá rozptýlení, i když předstírá, že jí to chutná. Je možné, aby dokázala očima čarovat – třeba se mi vtírat? Říká, že můj svět ji zajímá a docela ráda by mne pozvala do svého. Vnímá, že se mi hnusí; směje se tomu, nikdy takový cit nezažila. Milovat se s někým, kdo je mi odporný, to přece musí být bezva! Pocítil jsem další vlnu hnusu a ona se zatvářila, jako bych ji pohladil.

Napadlo mi, co je vůbec zač, jak se dostala do té party. Jako by mi začala promítat nějaký film: Je jí šestnáct. Když jí bylo jedenáct, byla v sirotčinci; předtím se seběhla řada bezvýznamných událostí. Toho dne přišla do ústavu skupina krásných mladých dam, doprovázená několika muži. Po jednání s matkou představenou podrobily děvčata mezi deseti a patnácti sérii testů, s cílem odhadnout schopnost jejich dalšího rozvoje. Byla mezi nejlepšími. Neměla žádné příbuzné a nikoho, kdo by se jí chtěl ujmout. Velící princezna ji koupila, jako několik jiných; matka představená za ně docela bezostyšně přijala peníze, ústav byl na hranici bídy a potřeboval i do budoucna krmit ty, co zbyly. Jedna princezna si jen tak pro potěšení vybrala malou holčičku, blonďaté pětileté škvrně s upatlaným nosem; dokonce ji ani netestovala, přihodila nějaké další bankovky a měla dcerku. Odvedli je na loď, umyli, odvšivili a ještě během plavby začali vyučovat. Od té chvíle je její život jediné velké dobrodružství, každý den přináší nějakou zábavu a postupně se naučila ji sama organizovat, takže už není žádné ořezávátko a chystá se rozdat si to se světem.

Konkrétní úkoly: přichází do Evropy, aby tu jednak plnila úkoly dle přání velitelů, jednak svoje vlastní. Jeden z těch vlastních je vrátit se do toho sirotčince a koupit tam za všechny peníze, které má, tolik děvčat, kolik půjde. Pokud to bude málo, zaběhne do nejbližšího nevěstince a bude tam dělat cokoliv, aby vyždímala z hloupých chlapů poslední šesták. Pokud se jí nějaký nepřítel pokusí něco vzít, bude mu lámat kosti v těle tak dlouho, až toho nechá. Po cestě ji napadlo prodat taky svoje náušnice, zjistila, že se místním parádivým holkám líbí; v krajním případě vyšroubuje i diamant z nosu. Ale těm holkám pomůže do Arminu a začlení je tam do výcviku; to se budete divit, panenky!

Pokud bych byl ochoten vysvětlit, jak se má chovat správná kurva v bordelu, bude mi vděčná. Ta myšlenka ji napadla právě teď, sice o existenci takových věcí věděla, ale nespojovala je se svými možnostmi. Chlap, který zaplatí za milování, je samozřejmě blázen; ale když jsou tak hloupí, proč toho nevyužít? Když už tak o tom jednáme, nedalo by se vyrazit něco ze mne?

Další, zatím nepříliš vyjasněný záměr: studium primátů, totiž opic. Má kamarádku, která dělá v pokusném středisku arminských goril, speciální primitivní rasy, o které píše císař Charry jako o Mussuri, bytostech na pomezí člověka a zvířete. Skutečnost je dost nejistá; dospělí jedinci v počtu několika stád jsou jednak přísně chránění, jednak nekomunikativní až zuřiví. Středisku se podařilo objevit několik mláďat, opuštěných či zraněných; nyní o ně pečují, dělají s nimi různé (oblíbené) testy a zkoumají, co bude dál. Problém: čím větší a dospělejší, tím méně přátelští. Až dospějí, budou výrazně nebezpeční, útoční a všeobecně nechutní. Jako mláďata jsou (řekněme) roztomilí; k tomu přispívá počáteční výzkum sexuality, kdy mají tendenci zkoumat své partnery i sebe. Lidi berou jako sobě rovné, takže s děvčaty (včetně zde přítomné) se pokoušejí mít styk. Dívky to berou jako roztomilé.

(V tu chvíli jsem si to představil a udělalo se mi špatně. Ona se tvářila, že moje reakce jí připadají vrcholně zajímavé. Byla ochotna pustit mi záznam; při mazlení s mladým opičím samcem sice k ničemu nedošlo, ale spíš z jeho neschopnosti, ona to brala jako součást výzkumu a kamarádky se nepokrytě bavily).

Když je někdo vědecká pracovnice se zájmem o primáty, musejí jí být sympatičtí. Kromě mussuri má ráda též menší opičky, kterých je v Arminu docela dost a jsou to normální zvířata. V Africe však žijí velmi zajímaví šimpanzi a gorily; docela by se jí líbilo se jim nějaký čas věnovat a zjistit jejich zvyklosti, kterých bude využívat pro praxi. Aby se nezapomnělo: prozatím je bezvýznamná začátečnice, která se teprve učí. Kdyby ovšem...

Odmítal jsem poslouchat. Připadalo mi, že mne bere jako nějakou zajímavou opici, kterou může podrobit výzkumu. Včetně průzkumu mých sexuálních zvyklostí, které pak využije pro své milované opičáky. Jak se zdá, byla by toho schopna. Oči se jí rozzářily, chystala se k hrdinským činům.

Dodatečně mi došlo, co asi může znamenat, když označuje mussuri za nebezpečné jedince. Je bojovnice a je na to hrdá, stejně jako všechny její kamarádky. Co když při svém poslání neuspěje? Co kdyby jí hrozila smrt?

Mohl jsem očekávat patřičnou dávku správné templářské arogance. Taky jsem se dočkal: smrt je iluze. Než zahynout bezúčelně, je lepší padnout v boji. Když zahyne s patřičným efektem, očistí svou krví deset namátkou vybraných jedinců v říši lidí. Následkem nějakého kouzla se těchto deset osob stane v tomto či příštím životě služebníky Božími na její úrovni (tedy té, na jaké opustí svoje tělo). Žádná škoda!

Nějak se v tom motal pojem obětování, který mi nebyl jasný. Vysvětlila: jako všechny dívky, které princezny koupily, byla po očištění ocelí a ohněm (ostříhání a vykoupání v plameni) jakýmsi ne dost pochopitelným způsobem zasvěcena do služby. Tento postup provádějí Templáři se vším, co jim padne pod ruku, včetně lidí. Navíc: není jen jedna metoda, ale spousta, možná to každý dělá jinak, podle svého. Později bylo obětování několikrát opakováno; tato záležitost je ještě neproniknutelnější a záhadnější.

Co to vůbec znamená? Cokoliv, třeba nakreslení patřičného znaku na čelo. Další: když si nechala vytetovat ochranné symboly. Taky při styku s rytířem vyššího zasvěcení; například Denis umí svoji partnerku velmi elegantně obětovat, dokonce ještě v tomto zrození a tak, aby si toho ani nevšimla. Vyděsil jsem se; představa, že by mne někdo tímto způsobem naprogramoval, aniž bych to tušil... Jí se naopak rozzářily oči, hrozně se jí líbí být nějak změněna, třeba v rámci žertu kamarádů. Smůla, že to zatím neumí; nestačí si přečíst postup třeba u Denise, je na to nutné mít dostatečnou sílu, což zatím bohužel... Nechápu zcela, co tím myslí.

Zajímalo by mne, zda někdy dochází i ke konfliktům, případně soubojům za pomoci těchto znalostí. Samozřejmě! WZ (čarodějové, od slova wizzard) nebojují jinak než takhle; největší úlet je vyzvat k boji vrchní čarodějku Valérii, když ji přesvědčíš o své způsobilosti, dokáže ti provést pořádné změny! Nepochopil jsem situaci; představuju si, když někdo vyzve čaroděje a pak prohraje, soupeř ho minimálně zabije. Ale kdepak! Větší zábava je poraženého získat pro sebe, přeprogramovat a vypustit na nic netušící lidstvo. Tak se ovšem zachází se skutečně silnými soupeři; holku z vlastního cowenu maximálně zesměšní, patřičně jí zblbne hlavu a nechá se v tom plácat. WZ skládají nějaký slib, že nikomu neublíží, a berou to dost vážně.

Přeprogramování není ublížení? Ne, pokud výsledný efekt je do plusu. Všechny efekty musejí být do plusu; třeba Julie Dunbarová umí vyřadit z činnosti všechny bolestivé aspekty, ale nedělá to, protože by tím subjektu zcela zlikvidovala pud sebezáchovy. Navíc spousta holek má bolest ráda, proč je omezovat v rozkoši? Hodně se baarfeltovské princezny vyblbnou mezi sebou, občas se rvou, až jiskří obloha. Pro jistotu mezi ně v takové chvíli nelez!

V ten moment jsem si uvědomil, že už hezkou chvíli skutečně s tou holkou rozmlouvám myšlenkami. Nevím jak ona, ale já trpěl; co mi má lézt do soukromí nějaká cvičitelka opic? Čím víc jsem se rozčiloval, tím víc se ona smála. Bere mě jako nižší bytost, že nejsem WZ? Kdepak, ona taky ne; je obyčejná FF (bojovnice), snad se někdy vyučí na zaklínačku. Její schopnosti jsou minimální; co asi dokáže taková skutečná čarodějka?

To si radši nepřej vidět!

Povadl jsem. Skutečně jsem přestával chuť si s ní něco začít.

Jak by sis přál mě vidět? Umím se změnit...

Zamyslel jsem se. Je to trapné, ale v podstatě neznám žádnou ženu, o níž bych skutečně snil a představoval si ji v takových chvílích. Snad Mariechen, servírku od nás z hospody, k níž jsem s marným obdivem vzhlížel nejen já, ale všichni kamarádi. Problém byl, že starý Frankel ji hlídal jako ostříž a když si k ní někdo dovolil víc, než mu připadalo vhodné, vyhodil ho ze své krčmy, případně mu víckrát nenalil. Ona by si prý dala říct; ale jak to měl zjistit vykulený gymnazista?

Tak sleduj...

Před mýma očima se začala měnit. Opálená tvář pobledla, tečky pod očima se změnily v pihy kolem ohrnutého nosíku. Oči se měnily na modré a drobátko naivní, narostly dlouhé copy barvy pšeničné slámy; ňadra měla původně malá a nevýrazná, nyní potřásala prsy mocnými a houpavými jako balóny; bohužel jsem je nemohl dlouho prohlížet, neboť se oblékla do jednoduchého vesnického kroje. Přesně tak ji mám v paměti od svého mládí!

„Jak jsi to dokázala?“ vykřikl jsem nahlas.

„Zkouším to. Je to správně?“ dokonce promluvila německy.

„Ne! Ne, není to pravda! Chceš mě oklamat!“

„Samozřejmě. Jinak by to nebylo za bod!“

Otřásl jsem se. Další hnusný zážitek! Předstírá to!

Opět před mýma očima se změnila do původní podoby.

„Působím na mozkové buňky a předvádím jim jiný obraz. Učíme se to... co by se ti líbilo, abych ti pustila?“

Neměl jsem žádná přání. V podstatě bych nejradši, aby ji vzal čert.

To bys vážně rád? Tak sleduj!

Její tvář se rozzářila, dokonce mi v tu chvíli připadala docela hezká. Podstatně méně už se mi líbila bytost, která se zjevila kdesi za mými zády. Neviděl jsem ji, jen cítil příšerný strach; jak vůbec vím, že tam je? Hrůza mne ochromila, nedokázal jsem ani otočit hlavu, abych se podíval, natož se pohnout. Nepovažuji se za strašpytla, ale taky jsem poprvé viděl démona.

Má společnice taky trochu pobledla; pokusila se bránit, ale ON se na ni bez varování vrhl. V podstatě nevím, CO to bylo. Jen jsem viděl temný stín, který ji přikryl; a potom detaily: hrozné drápy, rvoucí její kůži, prýštící krev, ostré zuby, kterými jí prokousl hrdlo, rozeklaný jazyk, kterým jí vyloupl oči a vysával prázdnými důlky mozek. Čím vnikl do těla, jsem nepoznal, pálilo to jako rozžhavené železo. A cítil jsem strašlivou bolest, zřejmě její, kterou mi předávala.

Omdlel jsem hrůzou.

Probral jsem se na zahradě Věděl jsem, že jsem právě vypustil z těla vše, co v něm bylo; ještě že mě stihla dopravit včas ven, jinak jsem se pokálel přímo v sále. Teď mě koupala ve fontáně a vůbec jí to nevadilo.

„Tak co, dobrý?“ zeptala se spokojeně.

„Co... co to bylo?“ vydechl jsem.

„Chtěl jsi vidět démona, ne? Co, spokojenej?“

„Bylo to hrozný!“ vzpamatovával jsem se, ale pořád ještě jsem se klepal hrůzou, „Viděl jsem, jak tě zabíjel!“

Zvážněla. „On nezabíjí. Jenom to tak vypadá.“ řekla.

Pořád ještě jsem se klepal a bylo mi hrozně. Tak dodala:

„To ještě nic nebylo. V reálu je to... trochu horší.“

„Chceš říct... žes někdy něco takovýho zažila?“

„Jo. Kamarádka chtěla zkusit evokovat démona. Pozvala mě...“

„A tys to přijala?“

„Je to kámoška, ne? Daly jsme si podmínku, že to bude jen hra, nic vážnýho se nestane. To se dá... ovlivnit.“

„A byla to jen hra?“

„No, přežily jsme. Obě a tělesně ve zdraví. Jenomže tu hrůzu a bolest bych... je fakt nebezpečný. Víckrát bych to neriskla. Možná se ještě někdy s něčím takovým setkám, ale nepustím si ho na tělo; ti teda říkám, že se budu fakt tvrdě bránit!“

Opět to varování někde vespod: když ona řekne, že něco je nebezpečné, asi to nebude vtip. Ale...

„Proč myslíš, že něco takového potkáš?“

„Mezi lidma toho bloudí...“

„Že o tom nic nevím!“

„Exorcisti to vědí. A podobný lidi...“

„Jak vás to vůbec napadlo?“

„Vím já? Ta holka našla někde nějaký starý záznamy, tak chtěla zkusit, co to udělá. Mě si pozvala, aby měla... někoho, kdo by jí to mohl dosvědčit. Kdyby... to nepřežila.“

„Mohlo by se to stát?“

„Každýmu se to jednou stane. Taky je možný, že nezemře, jenom někam... odejde. Do jinýho rozměru. Čarodějka občas narazí.“

„Ty nejsi čarodějka!“

„Taky jsem tam byla jenom jako sekundant.“

„Jak to, že tě teda napadl?“

„No – byla jsem tam, ne? Kdybys tam byl ty, tak tě taky...“

„Asi lepší si s nima nic nezačínat!“

„Jo. Každej to říká.“

Chvilku jsem vedle ní seděl mlčky a chvěl se hrůzou. Měl jsem chuť ji obejmout, abych cítil něco živého. Ale ovládl jsem se.

„Ty věci... existují vůbec?“ zeptal jsem se.

„Vím já?“

„Říkáš, že jsi to viděla!“

„A co? Tys ho taky viděl, ne?“

„Jenže to byla tvoje projekce!“

„Jasně. Ale co jsem zažila já, může taky být projekce. Někoho vyššího, chápeš? Když se holky začnou učit, je to pořád, zkoušejí ty triky jedna na druhou. Pak se to dozvědí kluci, začnou škemrat a holky... většinou pod zákazem, žádnej kontakt, tak jim aspoň pouštějí představy. Ono po večerech bejvá docela nuda, knížky dávno všecky přečtený...“

Částečně jsem chápal, o čem vypráví. Ale otřáslo to se mnou, hypnóza jako hračka pubertálních děvčátek...?

„Nikomu v ničem nezabráníš!“ trhla ramenem, „Zakázat můžeš, ale vynutit zákaz? Jak, leda bys to škvrně zabil! Občas si hrajou tak, že vymýšlejí nejrůznější příšerky, třeba draky a upíry; to všecko ti pustěj do snu, když to nečekáš... probudíš se hrůzou a holky se ti smějou. Naštěstí, v dospělosti je to přejde...“

„Jak koukám, ne každou. Ale... jak jsi myslela, že ti to může dělat někdo vyšší než ty?“

„No, jsou takový... něco jinýho než člověk, no! Takovej démon třeba ani není tak nebezpečnej, ale chce si hrát a je v podstatě blbec, kterej neví, jak si slušně říct. Tak hází strašáky!“

„Takže nějací démoni přece jen existují?“

„Jasně – to už jsem říkala, ne?“

Měl jsem z ní dost. Měl jsem dost z celého tohohle místa; když bych si měl vybrat, určitě by to nebyla ona. Praštěná holka, asi mírně na hlavu z těch svých pokusů. Případ pro psychiatra...

„To mi říkej!“ vzdychla, „Taky z toho mám občas hlavu jako Hágen. Já nechci bejt WZ! Jestli přežiju, nechám si udělat čtyři pět dětí, budu je rozmazlovat a zakážu jim dělat magii!“

„Kdo tě nutí dělat to... cos říkala?“

„Prej bych byla dobrá wizzardka. Snad; jenže se bojím! Já přeci nechci dělat nic takovýho! Snad v houfu, ale... ať to vede někdo jinej, já za nic a nikoho nebudu brát odpovědnost!“

„Kolik jsi říkala, že ti je?“

„Šestnáct. Proč?“

„Třeba by ses měla rozhodnout, až dospěješ!“

Ještě než jsem to dořekl, začala ke mně točit hlavu. Najednou se začala strašně smát, objala mě a dala mi pusu. „Ty seš tak děsně milej!“ vzdychla.

„Co jsem řekl tak blbýho?“

„Ty myslíš, že dospěju? Fakt jo?“

„A proč bys neměla?“

Zkusila mi něco říct přenosem myšlenek, ale nechápal jsem. Jen jakési šílené vířící kruhy... tak řekla nahlas: „Dřív nebo pozděj začnou WZ odcházet.“

Nechápal jsem, co tím myslí, ale znělo to hrozně.

„Nechápeš? Ta hra si vybírá svoji daň – to taky nevíš?“

Nevím.

Dlouze, zhluboka vzdychla. Pak začala mluvit skoro šeptem: „Každý Poznání ti něco vezme. Mluví se o tom všelijak; že holka ztratí duši, že ji odnese ďábel, že se zaprodá... Skutečnost je hrozně jednoduchá. Prostě ztratíš zájem o lidi. Odejdeš někam, kde už je nepotřebuješ. Ani ty nejbližší. Seš jenom sama ve své meditaci. Pak tě napadne opustit tělo. Tak to uděláš.“

„Co znamená ztratit duši?“

„Když se něco naučíš, staneš se o to míň člověkem. Zbavíš se běžných lidských chyb. Přestaneš být závislý. Přestaneš pít, brát drogy, je ti jedno, co jíš, je ti jedno, jak vypadáš... přestaneš se chtít líbit klukům. Když někoho potřebuješ, prostě se ukážeš v podobě, jaká se mu líbí. Už nemusíš nosit šaty, žít v domě... nic nemusíš vlastnit. Lidé si přestanou pamatovat, kdo jsi...“

Chvěl jsem se. Po zádech mi přebíhal mráz.

„Proto se čarodějky tak drží čehokoliv lidského. Strašně rády se milují; co nejvíc, čím dál drsněji, aby dosáhly orgasmu... Co nejvíc milenců, co největší rozruch, třeba uprostřed davu... jen aby jim zůstalo něco lidského!“

Napadlo mi, že příčinou její hořkosti může být něco jiného: závist, nepřátelství... třeba ji mezi sebe nevzaly a ona se teď mstí takovými pomluvami! Čarodějky jsou přece...

„Nevzaly? K smíchu... Ony nepotřebují nikoho ukecávat! Události se samy seřadí tak, abych nemohla couvnout!“

„No ale...“

„A já couvla! Nechci! Jsem člověk, nechci, aby ve mně všechno zemřelo a já žila dál! To už je lepší zemřít rovnou!“

„Kdo tě nutí? Řekni mi, a já ho...“

Rozchechtala se. „Ty mi chceš pomáhat? Ty mě chceš chránit? Tak mi polož ruce na krk... palce tadyhle! A pak zmáčni! No tak, co máš síly... a drž, až to křupne!“

Ucukl jsem. Došlo mi to.

„Tak vidíš, že mi nedokážeš pomoci. Já sama se lákám, sama se nutím. Je to jediná věc, kterou stojí za to dělat.“

Přemýšlel jsem, jak ji vytrhnout z její deprese.

„A kdo pomůže tobě?“ vyletěla, „Tys přece taky odjakživa chtěl být čarodějem! Přišel jsi sem vylákat z nás naše tajemství, tak teď jedno znáš; nebo se ti nelíbí?“

„Ty víš...“ zaváhal jsem.

„Každej to tady ví, i malý děti! Každej ti pomáhá, jenomže ty seš tak tupej, že... Od začátku ti rveme do palice všecko, co se dá, abys teda byl dobrej, když chceš; aby ses stal v tom svým blbým Německu velkým čarodějem! Jenomže pokaždý, když tě pustíme z kontroly, ty začneš zas s těma svejma pochybnostma! Je to tak nebo onak, černý nebo bílý, kecá Denis nebo Dicky... kdo má pravdu? Prosím tě, už přestaň takhle blbnout!“

„Dicky seš ty?“

„Ty si nedokážeš přečíst ani mý jméno? Ach bože, Vilíku!“

„Kdežto ty o mně víš všecko, jo?“

„Nikdy v životě se ti nepodaří rozhodnout, jestli magie je nebo není. Nikdy jí neuvěříš. Nikdy nepřestaneš mít pocit, že něco takového existuje. Ani až budeš generálem.“

„A je teda, nebo není?“

„Copak já vím? Copak to není jedno?“

„Musíš přece vědět, čemu věříš!“

„Já ničemu nevěřím. Já to jenom používám.“

Měl jsem spoustu námitek, ale cítil jsem, že ji ničí duševní pochody, které v ní evokuji. Možná bych se s ní měl pomilovat.

„Jo; to je dobrej nápad...“

Sevřela mě, jako bychom byli poslední lidé na světě. Zmocnila se mne a já začal prožívat tak šílené sny, jako kdybych už ani nebyl na tomto světě. Něco mi předváděla, ale vzápětí to mazala; a já věděl proč: aby mi neublížila.

Errata:

30.05.2021 11:11