Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ráno bylo veselo; Denis se chlubil svými zážitky s Ferhadem. Vskutku se vychloubal a Ferhad se tvářil, jako by přebíral státní cenu za mimořádně vynikající úspěch. Ostatní naslouchali a dělali si z prince legraci.

„Napřed jsem si říkal, že to teda risknu, ale nebudu se do toho nijak vžívat. Nechal jsem ho dělat se sebou, co se mu zlíbilo. Jenže to trochu bolelo, tak se mi to začalo líbit...“

„A jak to dopadlo?“ ptal se jeden z kluků.

„Já ti to někdy předvedu, až mě naštveš!“

„Já myslím, jak...?“

„Jo. Sladili jsme si aury a přenesli, co se dalo. Kromě jinýho umí Ferhad recitovat Eddu ve staré vikingštině; jenom netuším, na co mu to bude. Dokonce jsem mu trochu četl v protonaci; v minulým životě byl holka, takže se vlastně vůbec nic nestalo!“

„Ty si tak pěkně dokážeš zdůvodnit každou perverznost...!“

„V podstatě není chyba, když se mi líbí někdo, kdo byl alespoň jednou v některém zrození žena. Dneska v noci mi to došlo. Tak vidíte, já si dělal starosti, že jsem divnej!“

Jako obvykle, Denise všichni chválili za všechno, co udělal. Jediný, koho tím naštval, byla jeho zákonitá manželka Mardžána; tedy pokud uznáváme muslimské sňatky. Ta byla ovšem naštvaná už dlouho, a já se jí nedivím, Denis o ni příliš rychle ztrácel zájem. Důvodem byla Rienziho knihovna, kde našel spoustu zajímavých informací. A taky její chování. Vlastně... nevím, jak to hodnotit. Dělala všechno pro to, aby vyvolávala pozornost, ale on se jen smál.

Jediné, co ji zajímá, je sex. Vyrostla ve vznešené arabské rodině, což znamená, že nikdy nebyla mezi lidmi a ukázněně vyčkávala, až si ji někdo vezme (koupí); tomu pak bude celý život věrná, bude žít v harému, vycházet jen v doprovodu služebnic a strážců, dokonale zahalená, aby nikdo nespatřil ani kousek jejího těla. Zda se jí to líbí či nikoliv, se nikdo neptal. Až ji znenadání zavolali před dědečka, stařešinu rodu, velkošerífa Mekky a zeptali se kluka, který s dědečkem vyjednával, zda se mu líbí. Když přikývl, vložili její ruku do jeho a byla jeho žena.

Jenže Denis měl naprosto opačné zvyklosti, než čekala. Neměl žádný harém a ženy v jeho rodu chodily nejradši úplně nahé. Je to zdravé, krásnější a přivolává to pohledy mužů. Samy rozhodovaly, s kým budou spát a co s nimi má dělat. Místo oděvu sbíraly ozdoby a svoje zvyklosti se smíchem předváděly novým přírůstkům, kromě ní i bráchovi Omarovi. Denis navzdory svému mládí měl spoustu žen před ní a netajil se úmyslem získat ještě další. Spolu s ní přibral Signe Wulffssonnovou, která se úspěšně vdala za řadu kluků doma a teď přišla ozkoušet, jak to umějí Arabové a Afričané.

Denis se zásadně s nikým nehádal. Ať mu říká kdo chce co chce, jen se usmívá a dělá si svoje. Když mu něco řekla Mardžána, taky se jen šklebil. Pohrozila, že mu bude nevěrná s někým jiným, a on jí poděkoval. Další hádku ukončil radou: „Máš pravdu, někoho si najdi. Ať otravuješ zas jeho.“

Myslel to naprosto vážně. Vnímal všechno, co dělá, ale smál se tomu. Vysvětlil, že přebírá její energii, takže čím víc vyvádí, tím víc mu pomáhá. Dokázal jí to předvést mentálně, ale ona těžko chápala; nadání pro magii měla minimální, téměř žádné. A už vůbec neměla zájem.

Velké zalíbení našla ve zvycích Arminů. Chodila s rozkoší nahá a vyžadovala, aby každý skládal poklony jejímu krásnému tělu; když se s ním nemohla milovat, aspoň aby ji osahával. Holky i Denis ji tak dlouho masírovali ušlechtilým olejem, až se to naučila a nalezla v tom zalíbení. Vyžadovala pak, aby ji při pozdravu důkladně prohmatali, hlavně tam, kde se jí to nejvíc líbí. Nařídila to; zapamatovala si, že princezna má právo žádat od mužů, co ji napadne, a rozšířila to na všechny v dosahu. Nebo snad není manželkou nejvznešenějšího prince Impéria?

Tedy, ne že by mladí bojovníci měli něco proti; ochotně plnili všechno, co si vymyslela, a Denis se skvěle bavil. Jiná holka by pochopila, že ji nadobro odepsal, ale Mardžána je ještě dítě. Tak chodila po areálu, každého otravovala a všichni ji rozmazlovali.

Zcela jinak se choval Omar. Když zjistil, že většina Arminů bojuje líp než on, usilovně s nimi cvičil, aby se zlepšil. V přestávkách mezi cvičením pilně studoval. Samozřejmě ne z kníže, ale četl si v mysli přítomných dívek. Ani kluci mu nevadí, je muslim. Hodně vydrží a nerad připouští, že by ho mohla překonat nějaká žena, je přece pán tvorstva! Holky se baví stejně dobře jako Denis. Aby mu nějak poděkovaly, vyřádí se na něm s tetovacími jehlami. Zkoušejí si na něm různé postupy, které co nejvíc bolí, ale Omar je chlap a vydrží všechno.

Zajímavou činností se zabývala Signe. Během cesty posbírala několik módních magazínů, svolala do kouta zahrady arabské dívky a učila je iluzorní magii, konkrétně změnám vzhledu. Šlo jí to jedna radost, ježto ji samotnou to naučila WZ Julie před pár dny, takže si to ještě pamatovala. Správná holka chodí nahá, pokud zrovna nemrzne, bez vlasů a bez ozdob, aby jí nic nepřekáželo. Když jí vadí paráda v uších, nose a všude jinde, vyrve ji a napíchá do těla té kamarádce, která nejvíc kňučí bolestí. Pokud možno pravidelně se omývá Ohněm.

Potom vezme módní žurnál, prohlíží si šaty a průběžně zkouší, jak by jí slušely. Samozřejmě taky vlasy, líčení... o tom všem tam píšou. Arabské holky mají výhodu, mají krásně tmavá těla, ne bledá jako Signe, i když ji Slunce už opálilo. Pleť se taky dá zesvětlit nebo ztmavnout pomocí iluze, to jak si kdo přeje. Kromě iluzí zrakových existují hmatové, které lze snadno ověřit, když nalákáš Mardžánu, aby se s tebou přišla mazlit. (Ne, že by jí Signe nějak pohrdala; brala ji jako naivní sestřičku, je sice hloupá, ale roztomilá). Holky soustavně šikanovala, a ony ochotně poslouchaly, protože je to bavilo. Za to dopoledne se naučily vytvořit si vlasy, make-up a šaty podle módy, a samozřejmě taky černou abbáju, pytel zakrývající celou holku, aby byli muslimové spokojeni. (Ano, tady je vhodné místo, aby holka na pár okamžiků zrušila maskování a prošla se po tržišti nahá. Jakmile nastane sběh lidu, zase se zamaskuje a kochá se rozruchem, který způsobila.)

Na příští lekci slíbila Signe vytváření fantomů, iluzorních osob, které se chovají nezávisle na tom, kdo je ovládá. Taky fantom může mizet a zase se objevovat a je bezva legrace, když na něj dav včetně policajtů uspořádá honičku, ale chytit ho přirozeně nemůže, když neexistuje. Holky se hihňaly a těšily se už předem.

Já měl náladu mírně depresivní. Dicky se mi vyhýbala, naopak se mi usilovně vtírali všichni ostatní. Pokud bych si měl vybrat, nejradši bych někam zalezl a v klidu se prospal... Jenomže každý jiný byl ve vrcholně dobré náladě a jejich křik mě deptal.

Během dopoledne přijel Llago di Rienzi. Díky Bohu! Jenomže mě přehlídl jako širé rodné lány a hrnul se k Denisovi. Sesedli se a hned se začali domlouvat na dalším programu.

„Tak ti řeknu na rovinu, kluku: pěkně jsi nám rozházel astrál, tím blázněním v Mekce. Celým islámským světem o tobě jdou zprávy, že jsi největší čaroděj od časů sultána Bajazida!“

„Díky, no! Jestli to teda je lichotka...“

„Nejsem si jist. Ale řada vysoce postavených lidí se s tebou chce setkat. Pokud možno tak, abys neuhodl jejich totožnost. Tak se připrav na návštěvu bandy potulných immámů, ulemů a ajatolláhů, budou předstírat žebrotu a šmejdit jako potkani!“

„Vědí, co je to tady za místo?“

„Samozřejmě vědí všecko; stejně se přestěhujem kus dál od Káhiry. Nerad bych, aby město lehlo popelem. Počítám, že pobudeš ještě pár dní a začíná se tu nějak koncentrovat Éčko!“

„Jo, to je riziko! A kam že to pojedem?“

„Kousek dál do pouště. Říká ti něco Achetaton, Sluneční obzor? Zříceniny, vykopávky, vodu budeme vozit na velbloudech a koupat se prostě nebudete, no! Kdybys měl pocit, že jste moc špinavý, zapálíš ten svůj Oheň a...“

„Pěkný. Důvod?“

„Říkám ti. Sejde se tak okolo třicítky všelijakých lidí.“

„Předem varován – lépe vyzbrojen. Co budou chtít?“

„Většinou být ve tvé blízkosti. Něco nasáknout.“

„Jak moc jsou dobrý?“

„Těžko říct. Používají docela jiný formy než ty. Mimochodem, cos tady dělal dneska v noci? Měl jsem divný sny...“

„Llago, ujišťuju tě, že tebe jsem rušit nechtěl!“

„Já tebe zas hrozně rád. Docela bych... víš, jaký hry máme s klukama z mý tělesný stráže?“

„Jo. Přečetl jsem si Ferhada.“

„Co bys říkal...?“

„Jo. Ale nejdřív mě musíš porazit. V souboji!“

Zpráva o stěhování všechny potěšila, hned začali kmitat sem tam a chystat se. Kromě Llaga; ten se uložil do vany s horkou vodou a dvěma holkám dal za úkol ho umýt, vyholit, namazat vonnými oleji a vůbec. Kromě osobního potěšení ho nic nezajímalo.

Jelo se na velbloudech (převážně). Velbloud je zvíře ohromné, nezkrotné a blbé. Denis blekotá cosi o vynikajících matematických schopnostech, ale to si asi dělá legraci. Zkoušeli na hrbatých příšerách nějakou metodu mentálního řízení, která prý dobře účinkuje na koně, dokonce to učili Ferhada a pár dalších.

Během cesty Denis trval na tom, že Ferhad je jeho manžel. Říkal to pokaždé, když o něm něco řekl, a zdůrazňoval, že to není žádná legrace, protože s ním dokázal sladit aury. Co se mne týče, ani nevěřím, že nějaká aura existuje. Při představě, jaké prasárny spolu kluci vyváděli...

Bojovníci si od Denise vyžádali dobrozdání, je-li či není-li přípustné, aby v rámci souboje vítěz znásilnil poraženého, když jsou oba kluci. Denis odpověděl bez váhání:

„Technicky možné to je. Morálně přípustné v případě, že alespoň jeden byl v některém předešlém zrození žena. Ale jak všichni správně tušíte, v nejbližších hodinách a dnech se to stane módou a nikdo s tím nic nenadělá; zvlášť dokud budou existovat lidi jako Willi Lehndorff, kterému se dělá špatně už při té představě.“

Zrudl jsem; jak to sakra může vědět? Oni se smáli.

Dojela ke mně Dicky; že by jí Denis dal pokyn mě uklidnit?

Zvykni si už jednou, že všichni o tobě všechno vědí!

Kdo všichni?

Všechny tři světy, když to chceš vědět. Lidé, andělé i démoni. Ta diskuse kolem se netýká jen nás, ale taky FF v Arminu, lidí po Evropě, v Ősgardu a různě. Sama nevím, kam až.

Tím chceš říct, že nás celý svět poslouchá?

Jasně! Denis v noci vyváděl jako blázen, předával reportáže po celým vesmíru. Je z toho trochu rozruch, ale veselej...

Myšlenku, jak to asi utajil před svým (strašlivým) otcem, jsem jí nechtěl odeslat, jen mi bleskla hlavou.

Na většině míst světa se nestane nic, co by Tomáš nevěděl. Zvlášť o Denisovi, toho sleduje na každým kroku.

To by mě pěkně naštvalo, mít rodičovskej dohled, kam se hnu!

Obávám se, že toho se WZ zbavit nemůže. Kdo je hloupej, může si to myslet, ale... co Bůh? Ten je stejně vševědoucí!

Tomáš Baarfelt není Bůh!

Taky neví všechno; jen co se děje tady a teď.

Napadlo mi, že nevěřím v Boha.

Dicky zařvala smíchy. Ne; celý vesmír se bláznivě chechtal.

Tak jsem si pomyslel, že o mě pečuje, jako by byla mou ženou.

A co chceš? Někdo to dělat musí. Když jseš truhlík...

Pomyslel jsem si něco nepěkného. Asi v tom smyslu, že zrovna jí bych se o nic neprosil; moje žena není a dokud o tom budu moci rozhodovat, ani nikdy nebude, ježto se mi ani trochu nelíbí. Hned vzápětí jsem se polekal, co na to řekne.

To je právě důkaz tvé nezralosti. Já vím, co si o mně myslíš. Možná právě proto k tobě začínám cítit něco víc, než bych měla. Začíná mi tě být líto. A... beru tě pod ochranu!

Ani o to jsem se jí neprosil, ale na to kašlala. Dospěla jednou k názoru, že to potřebuju, a nic dalšího ji nezajímá.

Zajímavou náplň práce měla Nefret: hádala se s Llagem o peníze. Konkrétně, jestli se pokusit vyždímat z různých významných osob další příspěvek na činnost v prostředí nejchudších vrstev, což jsou chatrče z rákosu, bahna a odpadků na předměstích Káhiry. Tam se čas od času vypravovala lékařská brigáda, která měla za úkol léčit nemocné, krmit hladové a rozdávat vyspravené šatstvo těm, kdo vypadali nejvíc otrhaní. Účel všech těchto akcí byl poněkud pofidérní, protože na množství ubožáků těch pár ochotných rukou nestačilo. Dávat víc, komthur by brzo zkrachoval.

Nefret měla nápad, že by příště mohl s ostatními navštívit ta místa Denis, zapálit tam Živý Oheň a léčit všechno šmahem. Bědní a ubozí by zajisté uvítali takovou pomoc a uposlechli raději mága než evropského lékaře. Dále by šla udělat spousta věcí...

Denis se zapojil a objasnil, že by nešlo nic. Jednorázově to samozřejmě udělat může, ale zkušenosti z Mekky nejsou nejlepší; tam se mu to sice povedlo, ale...

Pustil celému kolektivu různé svoje vzpomínky z té akce. Byly tak sugestivní, že i já upadl do transu a vnímal; včetně dalších událostí, kdy se vše po odeznění překvapení opět vrátilo k normálu. Změna se týkala jen těch, kdo byli vytrženi z původní situace a odvedeni s sebou; teď byli většinou s námi. Ostatní to přijali jako zajímavý příběh, který se jim stal, ale nemá se skutečností nic moc společného; takže se zařídili, jak se jim hodilo. A ničemové se stali ještě ničemnějšími, protože měli mnohem víc schopností a nic jim nebránilo.

Denis pravil jednoznačně: k převýchově je nutný osobní vliv po dobu minimálně několika let. Což v žádném případě změnu nezaručí, ale může ji docela slušně aktivovat. Jak zařídit, aby bylo možné někoho přeprogramovat zcela jistě, Denis neví.

Někdo navrhl udělat zázrak. Denis mu slíbil... ale fuj!

Moje žena Dicky se neprozřetelně ozvala s nějakou radou; smysl jsem nepochopil. Denis ji vzápětí uvedl jako příklad nejhoršího hnusu, jaký může existovat: nedovzdělané čarodějky. Kritizoval ji tak strašně, že jsem měl chuť se jí zastat, řekl asi toto: Dicky je velmi chytrá a schopná dívka, která by udělala dobře, kdyby se přinutila soustavně studovat. Po skvělém nájezdu se vypracovala, cowen do ní skládal velké naděje a když v dospívání začala zlobit a upřednostňovat zkratkovitá řešení, všechny to mrzelo. Výsledek: Dicky není ani bojovník, ani čarodějka, je všecko napůl a nic pořádně. Co zvládá, je v pořádku, nad ostatním mávne rukou. Bylo by ideální, kdyby se vrhla na studium a pilně šrotila do hlavy informace; ale to nepochybně neudělá, protože nad hloupými šúdry jí to dává dostatečnou převahu a s WZ bojovat nemíní. A není jen sama, takových je víc, a horších!

Dicky mu poděkovala za upřímná slova a slíbila, že bude ještě lepší. Měl jsem pocit, že se cítí pochválena.

Přiznávám, že moje vlastní účast v té věci byla minimální, spíš trochu divná. Nechtěl jsem se do ničeho plést, radši se stáhl do pozadí. Tehdy se na mne obrátil jakýsi Gerard de Ridfort, který byl v letech 1185-1189 velmistrem Templářů. Správně jsem odhadl, že si ze mě někdo dělá blázny a šprťouchlata, takže jsem milého ducha odmítal vnímat a čekal, kdo se mi začne posmívat. Když mi došlo, že to možná ani nebude vtip, bylo už pozdě, pan Gerard zmizel a já se vůbec nedozvěděl, co chtěl. Otevřel jsem svou mysl a svěřil se kamarádům, koukali dost divně. Tak sakra, co? Je tady snad zvykem mít vize, ne?

Dicky mi vysvětlila, že mít osobní vizi patří k těm několika významným událostem, které se nedějí hned a každému. Pokud se na mne skutečně obrátil nějaký duch, je to veliké vyznamenání a já bych si ho měl patřičně vážit. Pokud to jen předstírám...

Naštval jsem se. Nemusím jim nic říkat, když jsou takoví!

Rozvinula se diskuse, kterou jsem absolutně nechápal. V mysli se mi objevovaly obrazy, které nedokážu popsat slovy, představy konstruované jednotlivými přítomnými a dalšími narušované. Vtělit tu hádku do slov by znamenalo napsat další kapitolu; dopadlo to tak, že nikdo v podstatě nic neví a bude dobře vyčkat.

Denis prohlásil, že dnes v noci nebude provádět žádné zábavy, naopak ji stráví osamělou meditací a bude žádat Ochránce o pomoc. Dále přiznal, že cítí někde v okolí mysl lva; sice je to jen obyčejné zelenooké zvíře, stejně je to ale příjemné. Vůbec je mu na poušti líp než někde ve městě, je tu spousta sympatických bytostí. Zařazuje k nim zvířata a... no, pouštní džiny.

Což tedy nechápu. Poušť je odporné místo; shora rozžhavené slunce, půl obzoru obloha tak modrá, až z ní bolí oči, další část písek: žlutý, šedý, bílý. Sem tam kamení. Velbloudi kráčejí stejnoměrným krokem, páchnou a vydávají různé zvuky, převážně ohavné. Odmítají poslouchat jakékoliv rozkazy, pokud je jezdec nepodpoří zuřivým bušením bičem. Když se někdo otočí zády, ihned ho kousnou. Kromě toho kopou a plivají, mít rád je nelze. Blázen byl ten, kdo si takovou mrchu ochočil jako první!

Denis je ovšem odvaz. Postupoval takto: než jsme vyjeli, vybral si velbloudici, která mu připadala sympatičtější než jiné. Během cesty ji testoval a snažil se proniknout do jejích myšlenek. Pak jí způsobil příjemné pocity: nakrmení, napití, uspokojení. Vložil jí do mysli informaci, že tyto příjemnosti jsou jeho dílem a potrvají, jen dokud ho bude poslouchat. O každém svém počínání rozsáhle informoval kamarády, které to velice zajímalo.

Časový cyklus velbloudů se řídí nějakými pravidly; velbloudice rozhodně nemá náladu na milostné laškování, když není její čas. Denis způsobil, že se jí to stalo; dokonce v těhotenství, nosí maličké mládě, rovněž děvčátko, které se narodí za tři čtvrtě roku. Denis tvrdil, že si s ní povídá. Samozřejmě s ní pohlavní styk neměl ve skutečnosti, pouze jí pustil do mysli tu představu, ale postačilo to, abych se otřásl hnusem. Nikoliv jeho kamarádi, ti naopak pozorně sledovali, co dělá, a zkoušeli to po něm. Když si všiml mých myšlenek, řekl: S Ferhadem to bylo horší – a co?

Ferhad reagoval zajímavě. Pro vzdělaného bělocha by bylo takové srovnání ponižující až k pomstě, ale on je potomek kočovníků; ti považují velbloudy za majestátní zvířata a lásku velbloudic za součást jarních her. Sám Prorok Mohamed se v Koránu mnohokrát na to téma zamýšlí a hovoří o velbloudech s obdivem a něžností. Takže Ferhad považoval jeho výrok za lichotivý; došlo mu, že mu osud dopřál být spojen s někým podstatně jiným, než myslel.

Já ty jeho myšlenky vnímal! Doposud považoval sebe za dospělého a Denise za dítě. Důvod: nejasný. Asi Denisův dětský vzhled, jeho hladká bílá kůže, neznečištěná aura. Ferhad se považuje za muže, bojovníka, který se zúčastnil boje i vítězství. (Nerozvádějme to, bylo to něco s di Rienzim a tekla u toho krev, ale policie dala na komthurova slova a nic nevyšetřovala.) Součástí Ferhadovy válečnické pýchy je, že jako správný muslim potřebuje několikrát denně pohlavní uspokojení. Vzruší ho jakýkoliv zrakový, sluchový, čichový vjem; tehdy dojde k erekci a on se uspokojí onanováním, například právě teď. Je na to pyšný. Všichni jeho kamarádi jej za to obdivují, jediný kdo nesouhlasí jsem já a můj názor je brán za mínění hloupého cizince.

Vyšel ze smetiště; od útlého dětství, sotva uspokojil nejhorší hlad, myslel jen na dvě věci: sex a rvačky. Vlastně na jednu, to obojí je v jeho mysli spojeno. Nejen jeho, všech Arabů. Mocný je ten, kdo dokáže soupeře přemoci a přinutit, aby ho ukájel. Za jeho dětství byl nedostatek žen, každá někomu patřila a ten si ji hlídal; kluci si tedy pomáhali mezi sebou. Každý věděl, kdo koho dokáže zmlátit a kdo je tím pádem povinen komu kouřit péro; občas ti odvážnější zkusili, zda jim síly nepřibylo. Ferhad se rval, postupně se dostával dál a byl čím dál tvrdší, až se vypracoval na jednoho z náčelníků. Nikdy se nesetkal s nesouhlasem; možná se to nelíbí někomu mimo tlupu, ale to je k smíchu.

Tehdy do jeho života vstoupil komthur Rienzi. Bohatý a mocný muž, kterému je moudré pokusit se vetřít. Bohatý a mocný pán, vůdce zvláštního společenství, o jehož struktuře neměl Ferhad ani ponětí, ale chtěl se tam dostat. Džamet (pod tím jménem ho znal) neměl námitek, je zřejmě bisexuál a dospívající chlapec se mu zalíbil. Poprvé přinutil kluka vykoupat se; vysvětlil mu, že zápach není nejlepší pro povzbuzení chuti na lásku. Pak se s ním miloval, brutálně i něžně, přesně tak, jak to vyprávějí legendy toulavých žebráků. Byl dokonalý a Ferhad na to do konce života nezapomene. Od té chvíle se rozhodl vstoupit do jeho služeb, bojovat za něj a sloužit mu, jak mu přikáže.

A není to služba jednoduchá. Do Ferhadova života vstoupily knihy a zbraně. Knihy nemiloval, ale z lásky k sijddí Džametovi byl ochoten naučit se i číst. Naopak zbraně miloval, ale doposud neměl možnost je získat; Llago ho učil se šavlí a Ferhad zvládl to umění tak rychle, jak jen mohl. Logicky, je bojovník. Stal se řádným členem Džametovy stráže, později velitelem oddílu. Nyní je osobním strážcem a vykonavatelem speciálních rozkazů.

Lze se dostat ještě dál? Zajisté ano; ovšem k tomu je nutno znát něco víc než mávání šavlí. Je třeba znát magii, vznešené umění zasvěcenců. Představa, že je zná kluk Denis, se Ferhadovi zdála podezřelá a chtěl to vyzkoušet. Denis reagoval na jeho milostné návrhy nevraživě až znechuceně, což nebylo nic divného, mnozí zpočátku nesouhlasili, zvlášť když spatřili jeho mírně nadměrné nářadí. Potom se jim to zalíbilo. Ferhad je na svoji mužnost nesmírně hrdý.

A Denis? Našel v tom skutečně zalíbení, nebo jen držel, protože se nedokázal ubránit? Zatím se zdá, že se s Ferhadem spřátelil, je dokonce ochoten něco ho učit. Poznávám to podle toho, jak se k Arabovi chová leopardoid Artanna. Drží se mu poblíž, hrají si spolu, žertují; však už má Ferhad po těle pár čerstvých jizev!

Hry s ovládáním velbloudů vydržely Ostrovanům až do údolí. To místo je podstatně hnusnější než cokoliv, co jsme poznali dosud: uprostřed písečné pustiny kamenitý úval, ve kterém se nedávno prováděly vykopávky, pročež tu postavili dřevěný barák pro pány archeology, několik chatrčí pro odborný personál a vojenské stany pro kopáče. Sotva bílí vědátoři odešli, rozkradli domorodci vše, co se dalo; nejspíš jejich vlastní zaměstnanci. Co zůstalo, není moc k potřebě, leda snad na topení, a to je zase daleko. Takže se v těch barácích dá bydlet, alespoň di Rienzi si to myslí.

Abych nezapomněl: na kopečku nad roklí jsou zbytky chrámu. Kamenná zřícenina se spoustou sloupů, stěny pomalované reliéfy, sem tam zbytky pokácených soch. Rienzi nám vyprávěl historii chrámu, ale částečně jsem ji nepochopil, částečně jí nevěřím. Pro bláznivé turisty možná zajímavé, ale...

Dicky pro nás zařídila pelech na spaní. Jinak se to nazvat nedá – do jednoho kouta natahala všelijaké deky a upravila to, aby se tam dalo vměstnat. Vedle si chystali pelíšky další, všichni na dotek vedle sebe, soukromí absolutně žádné. Byl jsem docela rád, aspoň se Dicky nebude vtírat s celonočním milováním.

„To se teda mýlíš!“ vykřikla nahlas, „Naopak... tys nezažil tu legraci, když někdo začne a ostatní se postupně přidávají?“

Okamžitě jsem se vyděsil, ale to už vykřikovala další: „Namátková výměna ti taky nic neříká, co? Hele holky, zavážem mu oči a ať si vybírá po hmatu! Bude legrace!“

„Proč jen jemu? Všichni si zavážem oči... a stejně bude tma!“

Začal jsem se děsit; i vysvětlili mi, že pořádají takovou hru, kdy nikdo neví, s kým v noci byl. Ovšem vyžaduje to větší počet účastníků, nemá to smysl mezi lidmi, co se znají. Nejlepší je, když se nikdy nikdo totožnost partnera nedozví, ale většinou to zjistí... Jak? Zkouší to, až najde!

Nejvíc pro byla Denisova arabská manželka Mardžána. Ta dívka opravdu nemá příliš intelektuálních potřeb, spíš fandí tělesným rozkoším; Denis ji naučil sdílet jeho zábavy, takže si ho průběžně monitoruje a líbí se jí vše, co prožívá on. Samozřejmě jí nebyly utajeny jeho zážitky s Ferhadem; moc se smála a hodlá si od teďka užívat s každým, ať je to kluk nebo holka.

Denis nereagoval v podstatě nijak. Ubytoval se velmi rychle, pak svlékl veškerý oděv, odstrojil svou velbloudici, nasedl na ni a odjel do pouště, aby ji tam v osamění cvičil. Ferhad chtěl jet s ním, ale Llago mu dal za úkol velet strážím, takže nemohl. Asi o to Denis ani moc nestál.

Kluci i holky z Arminu se s úlevou svlékli a pobíhali po poušti nazí, bez ohledu na pálící slunce. Tvrdili, že je jim to příjemné a doma praží zhruba stejně. Arabové se postupně zařizovali obdobně. Nefret instalovala sochu bohyně Isis do jedné místnosti, kterou označila za chrám.

Ještě během zařizování ležení dorazila skupina dalších jezdců; nejdůležitější byl mezi nimi šedobradý stařík, doprovázený dospělým synem, mladým vnukem a desetiletým pravnukem, kouzelným kučeravým klučinou, drzým jako opice. Pokud tak vypadal v dětství Ferhad, nedivím se, že se Llagovi líbil. Všichni ti lidé patřili k nejvyšší vrstvě, ale byli Arabové, tedy civilizovaní divoši. Mezi bělochy se chovali uhlazeně, tady jako beduíni.

Llago je uvítal a odvedl dospělé k nějakému pohoštění. Mladý muž i chlapec se zatím seznamovali; tatínek mohl oči nechat na arminských dívkách, kluk na Artannovi. Artanna malého důkladně očichal, olízal a usoudil, že ho vezme na vědomí. Děvčata jeho otce neočichávala, na olizování dojde možná později. Ale taky ho zařadila do registru sympatických kusů.

Rodinu doprovázeli tělesní strážci v burnusech, zamračení tmaví darebáci s úskočnýma očima a spoustou všelijakých zbraní. Zatímco šlechtě se naše společenství docela líbilo, jejich strážím ani trochu; dokonce dívky podezírali z nekalých úmyslů. Částečně právem, ovšem jiných, než mysleli oni.

Další skupina přijela těsně před západem slunce. Tentokrát to byli dva staří muži bez doprovodu, pokud někdo ze strážců nebyl jejich potomek. Velitele eskorty Ferhad znal, ale nějak příliš rádi se neměli; že by milenecká roztržka?

Se soumrakem se vrátil Denis. Na otázku, co dělal tak dlouho v poušti, odpověděl pozoruhodně: pozoroval škorpióny. Prozkoumal velký kus zdejšího okolí a kromě nějakých antilop džejranů nic živého neobjevil; antilopy mu utekly a štíři byli nejvýznamnější tvorové, které potkal. Vykládal Rienzimu něco o jejich energii; nepochopil jsem, k čemu by mu mohla být.

Llago představil Denise hostům; Denis mezi ně přišel nahý, jen zlehka se uklonil a řekl pár slov. Byli poněkud překvapeni, ale rovněž informováni o jeho významu a předešlé činnosti, třeba té v Mekce. Toužili vyzvědět, zda bude něco takového dělat i tady.

„Doufám, že nebudu muset.“ řekl velmi stručně, „Nemyslím, že to tam dopadlo moc příznivě!“

„Všichni tam na tebe s láskou vzpomínají!“ řekl někdo.

„Ještě budou. Některé události byly jen spuštěny a projeví se později. Nemohu jednoznačně říct, které. Uvidíme...“

„Provedeš tedy jiný zajímavý pokus?“

Denis se zatvářil znechuceně. „Moje činnosti nejsou pokusy! Co je zapotřebí, abych udělal?“

„Třeba... dokázal bys proměnit část pouště v jezero?“

„Ne. Nemám na to dostatek energie.“

„Byli bychom ochotni pomoci...“

„Nerad bych to zkoušel znovu. Mohlo by dojít... ke smrti někoho z účastníků. Ne, rozhodně nepřijmu žádnou takovou oběť od vašich podřízených! Ani to nezkoušejte! A vůbec, jsou to silní muži, to spíš by zemřel vyčerpáním někdo starý a zesláblý!“

Tvářili se nejistě. Nevěřili doposud, že umí číst myšlenky.

Neřekl jim, že jejich myšlenky jsou tak jasné a tak hloupé, že je dokáže snadno odhadnout. Raději mlčel a nechal je být.

„Zapálíš alespoň Živý Oheň?“

„Asi budu muset. Nejlépe večer po obřadu.“

Někteří upadli do rozpaků. Byli věřící muslimové a uctívat Isis jim připadalo kacířské. Na druhou stranu nesouhlasit s tím, co dělá Denis a ostatní, měli strach.

„To se časem vyřeší.“ řekl Denis a šel pryč.

„Máš v plánu něco konkrétního?“ ptal se Llago.

„Nic... jsem jenom trochu rozladěný. Bezvýznamné.“

„Hodláš to nějak řešit?“

„Snad bych... ano. Zatím nevím, jak.“

Po zbytek večera se Denis jevil jako mimořádně protivný, zcela nekomunikativní puberťák. Snědl co mu dali, stručně odpověděl pár přímo položených otázek, jinak si ničeho nevšímal a nikdo si netroufal ho obtěžovat. Uzavřel dokonce svoje myšlenky; pokud můžu věřit Dicky, snažil se vyhledat v poušti nějakou myslící bytost, se kterou by se spojil. Nedařilo se mu to.

Hosté moc nadšeni nebyli. Pradědeček se po straně vyptával Llaga, zda je Denis takový vždycky nebo jen kvůli nim.

„Obvykle bývá velmi příjemný. Ale občas má nějaké problémy...“

„Mohli bychom mu od nich nějak pomoci?“

„Obávám se, že ne.“

„Kdo tedy?“

„Kdybychom to věděli, bylo by po problémech.“

Konečně se odvážili připomenout mu slib koupele v Ohni. Vytrhl se ze zadumání a přikývl. „Ano, to jsem slíbil. Tak pojďme!“

„Kam? Chceš jej zapálit někde jinde?“

„Ano. Tam... ve zříceninách. V chrámu.“

Nefret zaváhala. „Ale... to nebyl chrám Matky Isis!“

„Vím. Je zasvěcen Thovtovi, bohu moudrosti.“

Když si to přál, ostatní se museli přizpůsobit. Všichni jsme se tedy vydali do zřícenin; noc byla jasná a písek se pod hvězdami třpytil jako stříbro. Hosté se rozčilovali, zdálo se jim, že jim není projevována patřičná úcta. Denis to nevnímal.

Nějakou dobu prolézal nádvoří a hledal vhodné místo. Někteří jsme se tam potulovali s ním, ostatní si sedli na pokácené sloupy a vyčkávali, co bude. Nakonec to správné místo našel.

„Tady zapálím Oheň. Prosil bych, abyste se střídali rychle. Je tu někdo, kdo potřebuje speciální ošetření?“

Nebyl. Hosté se svlékali, jejich strážci jim pomáhali. Tehdy vyšlo najevo, že Denis očekává také jejich účast při koupeli; což ty drsné válečníky poněkud zarazilo.

„Jak chcete; u nás se v Ohni koupou malé děti. Pokud nejste tak stateční, mně je to jedno!“

Nebáli se ponořit tělo do plamenů; nechtěli se svléknout! Byli poněkud zmateni přítomností nahých žen a nevěděli, co by to s nimi mohlo způsobit. Aspoň tak to vysvětlili.

„Každý z vás bude v noci obšťastňován nejkrásnějšími huriskami z ráje Alláhova. Bude to samozřejmě jen sen, ale... Dicky, můžeš to zařídit, nebo se tím mám obtěžovat sám?“

Dicky pyšně slíbila. Vzápětí to Denis pustil z hlavy.

Oheň zapálil a pokynul, aby se nejdřív omyli ti, kdo budou pomáhat druhým. Ferhad jako velitel šel první, líbilo se mu to už minule. Pak převzal řízení akce a počínal si velmi dobře, takže Denis s ním byl spokojen. Co mu za to slíbil, nevím.

Hostům v Ohni shořely šedivé vousy a zbytky vlasů. Strážným se stalo totéž, navíc měli všelijaké zajímavé erotické představy; to si Dicky trénovala sugesci. Malému Abdulláhovi ohořely kučeravé vlásky, moc se smál a přál si tetování na hlavu. Dostal na hlavu, jenže pohlavek, jen to mlasklo.

Když se všichni omyli, Denis je propustil; ponechal si však na dlani kuličku Ohně, přecházel s ní okolo reliéfů a prohlížel je. Několik jeho kamarádů setrvalo, zůstal jsem tedy také.

„Zaujala mě tady ta sfinga,“ vysvětlil jim, „Je to zpodobnění faraóna, to je jasné, ale zároveň něco trochu víc. Kdybych se na ni mohl nějak dostat... třeba s ní mluvit, nebo...“

„Ta sfinga je namalovaná na zdi!“ připomněl Llago, „Obávám se, že se nemůže podařit ji oživit!“

„Tak ať – ale je krásná, nevidíš? Moc se mi líbí!“

„Lví tělo s lidskou hlavou! Asi tvář toho faraóna...“

„Ne. Její tvář je ženská. Ten vous je umělý, pro ozdobu!“

„V tom případě by to mohla být Nefertiti, královna...“

„Ano, to jistě taky. Ale... je to daleko mocnější bytost!“

„Mocnější? Ještě teď?“

„Nevím. Chvílemi se mi zdálo, že reaguje na Oheň.“

„Nebo na tebe!?“

„Taky možné. V každém případě je tu nějaká reakce a já bych to chtěl zkusit... Nechte mne přespat tady v rozvalinách!“

„Budeš meditovat? Dobrá... chceš přinést snídani?“

„Nebudu potřebovat jíst. Ozvu se, kdyby něco...“

„Pokud budeš ještě naživu!“

„Bylo by dost trapné, napřed si pozvat hosty a pak umřít, ne?“

S tím musel Llago jen souhlasit. Nechali jsme Denise o samotě a docela s potěšením se vrátili do baráků.

„Tam nahoře to dneska nebude moc bezpečné.“ konstatoval Llago.

Nemyslím, že by měl pravdu. Celou noc se nedělo nic zvláštního. A pokud se týče mých snů, ani zdaleka se netýkaly sexu, naopak.

Byl jsem malý kluk a přijel s rodiči k babičce na vesnici. Měli jsme tam statek, dost rozsáhlé hospodářství s nájemci. Babička nás radostně uvítala, praštila králíka a nasmažila kupu řízků. Potom jsem ve starých kalhotách zaběhl ven, za kluky; šli jsme k řece, po cestě sbírali jahody a třešně. Pantáta Bierhanssel nám nadával a pustil na nás zlého psa, ale utekli jsme včas a ještě se mu pošklebovali. U řeky jsme zjišťovali, zda by se dalo koupat, ale byla ještě dost studená, tak jsme to zamítli a jen zkoušeli chytat ryby. Ale stejně tam malý Hansi spadl a začal se topit, tak jsme tam pro něj museli skočit... Doma jsem dostal vynadáno, za zmáchané šaty a za díru na zadnici, ani nevím, jak se mi to stalo. Hubování jsem bez problémů vydržel a facku mi nedali. Zato jsem dostal k večeři od babičky třešňové knedlíky a šel spát... Naši se smáli a byli na sebe hodní; já se pomodlil Andělíčku můj strážníčku a zalezl pod deku, oknem přišel z toulek kocour, lehl si na moje nohy a začal spokojeně příst...

Když jsem se probudil, chvilku mi nebylo jasné, zda jsem ještě pořád malý kluk, nebo už dospělý a v Egyptě. Vedle mne tiše oddechovala Dicky. Neměl jsem chuť na lásku s ní ani s nikým; jen jsem se chtěl ještě aspoň na chvilku vrátit domů... Ale bylo ráno a venku se ozýval řev velbloudů.

Ráno se konají rozcvičky. Ferhad cvičil sestavy, co se učil od bojovníků, beze zbraně i se šavlí; když to viděli strážní, adresovali mu pár pošklebků, takže se vzájemně vyzvali a cvičili společně. Přidali se FF, chlapci i dívky. Ferhad dokázal svoji převahu, ovšem pár lidí bylo různě dosekáno a bylo třeba ošetřit je Ohněm. Nešlo jinak, bylo nezbytné rušit Denise.

Ten strávil noc v chrámu; spal nebo meditoval? V každém případě uvítal příchozí krajně nevlídně, Oheň sice zapálil, ale nehodlal se bavit s nikým kromě Ferhada. Arabové měli snahu zdržet se, ale Artanna na ně zavrčel, takže neriskovali.

Denis a Ferhad spolu nějakou chvíli poseděli a domlouvali se myšlenkami. Co si všecko řekli, nevím, ale Denisova špatná nálada se rozšířila a Ferhad se vrátil dost protivný. Sháněl se po své snídani, kdežto Llago po něm. Dal mu nějaký příkaz, Ferhad se oblékl, osedlal velblouda a zmizel.

Celý den vládl zmatek. Přicházeli další hosté, vysoce postavení pánové, přestrojení za obyčejné beduíny. Celkem bych jim věřil, ale množství strážných a všelijakých poskoků napovídalo, že jsou mnohem důležitější než nějaký šajch kočovníků. Rozmlouvali mezi sebou i s Llagem, popíjeli kávu a celý den se cpali. Strážní byli informováni, že tady hrozí neurčité nebezpečí, ale neřeklo se jim jaké a odkud, takže podezírali každého, i sebe navzájem. Ke střetnutím nedošlo, ale atmosféra byla tísnivá.

Denis se celý den neukázal.

Opatrní vyzvědači zjistili, že není ani v chrámu. Z ničeho nic nasedl na svoji velbloudici a zmizel v poušti; beduíni žasli, protože ovládat velblouda bez uzdy a biče není možné. Denisovi to ovšem říct nemohli, prostě zmizel neznámo kam.

V odpoledních hodinách zahájil don Llago seminář na téma řádu Templářů a jeho činností v minulosti i nyní. Ukázalo se, že paměť muslimů si uchovala řadu vzpomínek na dobu křižáckých výprav, vesměs negativních; kromě jiného považuje většina lidí křižáky za čaroděje, protože dokážou udržet pod kontrolou svou sexualitu. Pravý Arab se vyznačuje naprostou nespoutaností, jeho tělo si s ním dělá co chce a nemá-li pravidelné sexuální uspokojení, není schopen normálně fungovat. Evropané se oddávali rozkoším jen když chtěli, mnozí dokonce nikdy, což vyvolávalo podezření. Kam se nasměruje takto získaná energie? Není v tom nějaké kouzlo?

Llago potvrdil, že je. Vyprávěl řadu zážitků ze svého života i od přátel; obvykle nevedli normální život, dlouhá abstinence se střídala s okamžiky bezuzdných vášní. Mluvil dlouho a nebyl jsem si jist, zda to nejsou jen prázdné tlachy; ale potom se kdosi zeptal, co vlastně dělá Denis. A Llago v rozpacích zmlkl.

Krátce po té době došlo k potyčce (až rvačce) mezi strážci a FF. Důvodem byla arminská dívka, kterou se jeden Arab snažil získat způsobem, jaký se jí nelíbil. Ano, i takové chování je mezi nimi možné, ačkoliv já to nechápu. Osobně bych řekl, že se prostě chtěla porvat, ač Dicky vztekle ječela, že ji sprostě urazil, za což si zaslouží příkladné potrestání. To si holka představovala jako sérii úderů a kopů, jimiž ho srážela pokaždé, když se pokusil postavit na nohy. Jeho kamarádi mu přišli na pomoc, aniž tušili důvod; když jich už bylo víc, než stačila uzemnit sama, přišli jí taky pomoci kamarádi a kamarádky. Chovali se vybraně: zapojovali se postupně podle toho, kolik bylo nepřátel, ale těch přibývalo ještě víc, protože Arabové proti cizincům prostě drží spolu. Llagovi ovšem podporovali nás, to je jasné. Nakonec se přidal téměř každý; až na mne, já dostal zcela neprávem dvě do nosu, ani nevím od koho, a raději jsem se přestal vměšovat.

Arabové jsou ďáblíci. Pod vlivem zdejšího prostředí se sice částečně svlékli (někteří zcela), ale zbraně neodložili. Když jim začalo docházet, že celou jejich bandu těch pár rváčů z Ostrova zcela jistě vyřídí, dostali vztek a popadli šavle. Nikoliv pušky, takže se dá vyvodit, že to nemysleli vážně. Rvačka na šavle není mezi muslimy tak hrozná, ani Armini to nebrali tragicky; naopak se mi zdálo, že teprve teď je to začíná bavit. Bojovali holýma rukama, spíš mrštností a rychlostí, pokřikovali na sebe a smáli se; občas někdo použil omračující úder energií, ale ne často. Až když to dál nešlo, vydala některá holka pokyn:

Kopněte je do koulí!

Když jsem to vnímal já, museli určitě i Arabáci, takže se mohli bránit, kdyby uměli. Viděl jsem výsledek: jedna vyskočila jako divoká kočka, ve vzduchu se otočila a kopla přímo do rozkroku. Mohutný Arab po ní sice mávl křivou šavlí, ale to už ho zasáhla; zařval jako zvíře a zhroutil se. Jeho bolest byla strašlivá, tím horší, že rvačka mu působila sexuální vzrušení. Kupodivu ostatním to způsobilo ještě větší; jsou to hovada! Dostali tím větší chuť ty drzé malé čubky přemoci a pořádně jim ho tam vrazit, aby viděly. Že to kamarád nezvládl? Patří mu to, já to určitě dokážu! Jen si pojď, ty zasraná kurvo!

No tak proč ne – šly. Skládaly jednoho po druhém a zakrátko je to začalo bavit, takže sejmuly i ty, co na ně neútočili. To nedokážu zcela přesně vysvětlit; asi se jim to líbilo. Postižení se svíjeli po zemi a proklínali je tak sprostě, že takové nadávky neznají ani poháněči velbloudů. A holky se smály, vtipkovaly, občas vyjely i po kamarádech, když je provokovali. Pro FF to byla hra, sice drsná, ale normální. Arabové se zmítali mezi životem a smrtí a prožívali hrozná muka.

Já jsem udělal pěknou blbost. Napadlo mi, že někteří to určitě fingují, tolik je to jistě nebolí. V podstatě nikdy se mi nic podobného nestalo a kdybych takový kopanec dostal, nedělal bych si ostudu svíjením a hlasitým naříkáním. Naopak, ukázal bych těm srabům... Neměl jsem si to myslet. Nejbližší holka se ke mně otočila, ušklíbla se a nakopla mě.

Znáte ten vtip, jak měl malíř vymalovat kostel? Na začátku si přiskřípl koule do žebříku, až viděl všechny svaté, a pak je už jenom omaloval. Já všecky svaté rozhodně neviděl, ale prožíval jsem cosi velmi podivného, blížícího se nejspíš pocitu smrti. Ta bolest byla strašlivá a zničující, ale bylo na ní něco, co neumím pojmenovat. Něco úchvatného, jako bych opustil svoje tělo a letěl někam mimo tento svět. Nechápu to.

Když jsem se probral, skláněla se nade mnou rozesmátá Dicky. Měla čelo a tvář rozseknuté handžárem, širokou rozchlípenou ranou, z níž jí tekla krev. Zděsil jsem se, ale ona se starala spíš o moje zdraví, i když velice svérázně.

„Bolí jo? To je bezva, aspoň máš, co ti patří!“

„Co se ti... to stalo?“ ptal jsem se.

Zatínala zuby bolestí, ale pyšně se odmítala dát ošetřit; když ji nutili, nabrala hrst písku a vtírala si ho do rány s úmyslem, aby tam zůstalo co nejvíc. Má utkvělou představu, že dívku zdobí nápadné jizvy ve tváři.

Mě důkladně prohmatala, až jsem zase omdléval, ale nedovolila mi. Mávla rukou. „Nic moc! Zapálíme Oheň a ošetříme všecky! Zatím budeš chodit trochu zeširoka, aby sis užil...“

Měl jsem obavu, že nebudu chodit vůbec. Příslušné partie značně otékaly a bolelo to příšerně.

„Srabe! Myslíš, že tohle nebolí?“ rozškrábávala si tvář.

„Když se ti tak líbí, proč ses nedala dosekat už předtím?“

„Ty seš tak hloupej... tohle je přece z boje!“

Určitě není jedno, zda člověk k něčemu přišel dobrovolně nebo mu to způsobil nepřítel, ale celá situace s rvačkou mi připadala tak absurdní, že jsem neměl slov. Proč vůbec?

„Asi se nudíme a chceme se porvat.“ řekla přemýšlivě, „Chybí nám zdravej pohyb...“

Vzhledem ke stavu mnoha přítomných bych navrhoval provést ošetření Ohněm co možná ihned; to ale nešlo, Denis byl daleko. Začal jsem uvažovat, co dělat; tak Dicky rozhodla:

„Zkusíme trochu magie, ne? Je tady malej Abdulláh?“

Abdulláh je desetiletý kluk, pravnuk starého immáma. Během dne se choval umírněně, do ničeho se nepletl a pobíhal kolem, pozorně hlídán Artannou. Já bych se asi bál, že šelmoid dítě sežere, nebo mu aspoň ublíží, ale Armini považují leopardy za skvělé chůvy. Teď nastala sháňka a kluk se brzo objevil, zvědav, co chtějí.

„Tak začnem,“ řekla holka, která mě předtím kopla, „Dicky, ty by ses hodila nejlíp, chceš si ho uspat?“

„Ale musím podle sešitu, nezvládla bych to!“

Každý začínající WZ s sebou neustále nosí ohmataný sešit, do něhož si poznamenává různé postupy. Čas od času nakoukne, aby osvěžil paměť; taky jsem se podíval, ale je to zcela nečitelné a nějak zašifrované, abych nic nechápal. Dicky si přečetla postup a nakrabatila tvář; asi to nebude lehké. Nejdřív uvedla kluka do transu; pomohla si zlatým amuletem, co nosila na krku a rozhoupala mu ho před očima, aniž jej nějakým způsobem ovládala. Chvilku to trvalo, ale pak kluk usnul.

„No, teď zkusíme Oheň. Nesmějte se mi, kdyby se něco...“

Nechápal jsem, proč by se měli ostatní smát. Kdyby Živý Oheň nezvládla, může snadno zemřít – co je na tom k smíchu?

Přinesli nejrůznější hořlavé věci a složili z nich hraničku; Abdulláh dle pokynů vztáhl ruce a když jedna zapálila, pronášel dle nápovědy předepsaná slova. A opravdu: Oheň vzplanul!

„Skvělý!“ ocenil někdo z kluků.

Dicky se jen ohlédla. „Provedu test!“

Cítil jsem, že se ostatní o ni bojí. Já taky, vzpomněl jsem si na její slova, že každá čarodějka jednou něco nezvládne. Tohle se ovšem podařilo, vstoupila do plamene, dala se očistit a zas vystoupila. Nejdřív se starala, jestli jí nezmizela ta jizva. Ne, zela tam široká otevřená rána, dokonce se do ní připeklo několik zrníček písku. Mohla být zcela spokojená.

Arabům museli pomáhat; mně konečně taky, ale jen do plamene, pak už jsem to zvládl bez problémů. Ošetření bylo skoro stejně bolestivé jako zranění, jedna hrůza; měl jsem dost. Arabové však prožívali naopak extázi; podezírám je, že se jim to líbilo. Možná viděli svou verzi Alláhova ráje!

Mezitím se pokoušeli hosté spolu s Llagem zavést vyšetřování ohledně příčiny rvačky. Výsledek: nulový. Po vyslechnutí všech měl immám pocit, že se mladí čistě z legrace pokusili navzájem pozabíjet, v rámci milenecké potyčky. Nikdo si nebyl schopen na nic závažnějšího vzpomenout; dívky s úsměvem pány ujistily, že jsou ochotny dát kdykoliv komukoliv z přítomných, velice se na to těší a případné drsnější zahájení se jim líbí. Ovšem milostné hry budou asi muset trochu počkat, pánové jsou zcela vyřízeni.

„Co tedy budeme dělat?“ tázal se immám.

„Nevím, jak kdo. My půjdeme brzo spát.“

Což se skutečně stalo. Já byl ještě trochu mimo a bolelo mě to, takže mě Dicky uložila a uspala. Co se mi zdálo? Nevím.

Ráno bylo hezky a příjemně. Někdo tvrdil, že Denis se v noci pohádal se smečkou šakalů, kteří ho přišli obtěžovat, ale snadno je ukecal, aby mu neubližovali. Jak, když nemá zbraň? FF se smáli a vysvětlovali mi, že zbraň je čarodějovi nanic.

Prostě jim to řekne! Když bude nejhůř, pohrozí, že jim zastaví srdce. To se určitě leknou a utečou.

„A co když se neleknou?“

Tak jim zastaví srdce.

Poslali dokonce Denisovi do chrámu snídani. Přivítal je vlídně a ujistil, že nic nepotřebuje; požádal svou velbloudici, aby ho napojila svým mlékem. Jak to dokázala, když ještě nemá mládě? No, prostě ji poprosil a ona vyhověla. Jak by mohla nevyhovět?

Když mi to vyprávěli, nic jsem nechápal. Dicky naopak všechno:

„Denis je přece čaroděj! Když slušně požádá...“

„A kdyby chtěl něco zcela nemožného? Třeba žádal, aby se slunce zastavilo na své dráze?“

„No... tak se slunce asi na chvíli zastaví.“ řekla.

„Co by udělal, kdyby neposlechlo?“

„Copak já vím, co platí na slunce? Asi nic... nevím.“

„Může třeba ublížit člověku?“

„Rozhodně ne! To žádný čaroděj nesmí udělat! Byl by to hrubý kastovní přestupek, toho se nedopustí!“

„Ale technicky to udělat může?“

„To nevím. Proč myslet na takové věci?“

Jiná otázka byla, zda Denis skončí svou meditaci a přijde mezi nás. Odpověděl: ještě neví. Rozhodně se jeho úsilí chýlí ke konci a až skončí, jistě přijde. Kdy to bude? Nemá tušení.

Hosté se hrubě urazili. Jak si vůbec může dovolit je sezvat na takové místo a pak se s nimi ani nebavit? Llago se pokoušel jim vysvětlit, že práce čarodějů má svá specifika; Denis prostě řeší nějaký svůj problém, až jej vyřeší, bude ochotnější. Kupodivu mu nenapadl nejrozumnější argument: Denis sem nikoho nezval, sami se vnutili a něco od něj chtějí. Když se jim to nelíbí, ať táhnou!

Llago i Nefret se upřímně snažili jim to vynahradit, udělali několik velmi dobrých přednášek a projednávali věci církevní i politické. Vysocí představitelé jakékoliv církve nebývají tak zabednění jako jejich nižší podřízení, naopak velmi dobře chápou, co jim říká někdo z jiné. Bráhmanská sounáležitost?

Malý Abdulláh se během dne usilovně vtíral a škemral, aby s ním dělali další pokusy. To včera se mu velmi líbilo; dívky zkusily, zda si něco pamatuje a zjistily, že v transu by byl schopen velmi přesně reprodukovat celý postup. Upadly do rozpaků, není žádoucí, aby se znalosti roznášely tímto způsobem. Na druhé straně, zbavit někoho nějaké znalosti je kastovní přestupek. Nic mu nesmazaly, ale nějak znesnadnily přístup. Jak, to nevím.

Dicky si půjčila zrcátko a pozorně se v něm prohlížela. Jizva na tváři se jí během noci zavřela, ale zůstala nápadná, drobounká tmavá zrníčka písku se v ní blyštěla jako ozdoby. Pochlubila se kamarádkám i kamarádům a všichni společně se dohadovali, jak asi by měla vypadat v konečné fázi. Měli dobrou náladu; tak zkoušeli ovlivnit vnímání ostatních a změnit se do žádoucí podoby.

Řeknu vám, je to zvláštní zážitek; krásná dívka sedící vedle vás se náhle změní v příšeru. Totiž, to slovo bych použil já; oni se jen smáli. K jejich představě krásy patří trojky špičáky vyčnívající z horní čelisti až k bradě, dlouhé hmatové vousy na horním rtu, šelmí oči s panenkami proměnlivé barvy. Něco začali povídat o lykantropech, takže jim narostl dlouhý pohyblivý ocas a po celém těle včetně obličeje krátká hebká srst. Neodolal jsem a pohladil si Dicky; přísahám, měla kožešinu jako náš kocour, dokonce stejně zapředla!

Arabští strážci, po včerejšku značně povadlí ve své mužnosti, na to zírali vyděšeně. Armini je s potěšením dráždili; začali se dohadovat, kolik a v jakých místech lze nosit šperků. Egyptské zvyky se už projevovaly, kluci i holky si nechávali skutečně propíchnout prsní bradavky a hodlali na nich nosit drobnější předměty, třeba pouzdro na peníze. Dicky předvedla, že to má promyšleno: spoustu dalších náušnic do nejrůznějších částí ucha, do nosu, do obočí, spodního rtu. Napadlo jí vsadit nějaké zlaté ozdůbky do jizvy, aby držela otevřená; pak jí kamarádka poradila zasadit kroužky do tváří, kudy se propichuje v rámci tanců jehlicí. To Dicky nadchlo; její obličej už připomínal šrotiště či výkladní skříň obchodu se šperky.

„Můžu ti na ty ozdoby sáhnout?“ ptal jsem se.

„Proč ne? Víš co? Zapíchni mi někam tohle!“ vložila mi do ruky zvláštní ostrý bodec s třpytivým diamantem.

„Kam?“ nechápal jsem.

„Kam chceš! Kde by se ti líbil?“

„Ale to tě bude bolet!“

„To bych právě ráda. Chceš sledovat, jak mě to vzrušuje?“

Něco mě napadlo a propíchl jsem jí kůži na druhé lícní kosti; rozkoší řičela jako říjná velbloudice.

„Tak vidíš, že umíš! Ještě mi něco proveď!“

Pořád jsem nemohl pochopit jednu věc: že vidím takové věci, je její sugesce, ale jak to, že se jich můžu dotknout?

„Hmat je taky záležitost nervů, které končí v mysli! Dokážu na ně působit... sleduj moji ruku! Teď vytvořím náušnici; v reálu neexistuje, ale ty ji můžeš vidět. Zapíchnu ti ji do ucha!“

„To nejde! Nemám tam dírku!“

„O to víc to bude bolet. Prostě ti ji tam narvu, jako jsi mi ty zapíchl ten bodec. Jsi citlivější než já, bude to bezva...“

Hleděl jsem na její dlaň; jednu chvíli tam nebylo nic, vzápětí v ní měla nápadnou, trochu barbarskou zlatou náušnici. Ještě ji trochu upravila, aby se jí líbila víc. Pak na drátku vytvořila ostrou špičku a tou mi propíchla levý ušní lalůček. Zapichovala ji pomalu a s potěšením, přebírala totiž moji bolest. Začal jsem se bát, že mi bolestí povolí svěrače močového měchýře a já se počurám; zablýsklo jí v očích a rafinovaně mě týrala tak dlouho, až jsem nevydržel. Zároveň se to stalo i jí, ovšem vůbec jí to nevadilo, ani nikomu jinému. Smáli se.

Tenhle jejich debilní zvyk mi jde taky pěkně na nervy. Naučili se od svých šelem značkovat si teritorium; že leopardoid Artanna po příchodu do nového prostředí očichá všechny rohy a pokropí je svou močí, považuji za normální, ale proč to dělají i lidé? Mám podezření, že jejich aktivita se silně zvyšuje, pokud je sledují oči někoho cizího, třeba Arabů. Čím větší znechucení diváků, tím víc se chovají jako zvířata.

Ať to bylo jak chtělo, měl jsem v uchu náušnici. Ohmatával jsem si lalůček, byla v něm díra a tekla mi krev. A hrozně to bolelo.

„Tak sakra, jak je to? Je tam náušnice nebo není?“

„Není – jak by mohla?“

„Já ji přece cítím!“

Ani se neobtěžovala zatřepat prsty. To čarodějové dělají jenom pro parádu, aby diváci viděli, že přijde kouzlo.

„Teď tam není – ale díra ano! A krvácí to!“

„Samozřejmě. Ta dírka je reálná. Nějakou náušnici ti dám...“

„Čím jsi to propíchla? Neříkej náušnicí, ta přece neexistuje!“

„Ničím. Buňky tvé kůže vnímaly tlak, tak povolily.“

„Samy od sebe? Nesmysl!“ (Ale věděl jsem, že mluví pravdu). „To bys mi mohla vsugerovat, že mě probodáváš nožem, já bych měl skutečnou ránu a tekla by mi krev...“

„Jo. To bych klidně mohla.“

„Chceš říct, že to čarodějové tak dělají?“

„Ne. Brání jim v tom etické zásady.“

„Můžeš to udělat i člověku, který neví, že jsi čarodějka?“

„Můžu to udělat komukoliv, o kom vím. Na koho se umím napojit. U tebe je to jednodušší, spala jsem s tebou, tak mám dokonale přečtené celé tvé tělo.“

„Vypadá to, že spát s čarodějkou je pěkně nebezpečný!“

„Naopak. Doporučuje se to; už ti nesmí ublížit.“

„A co to mučení před chvílí?“

„Řekni, že se ti nelíbilo! Nebo víš co? Oplať mi to!“

Věděl jsem, že nelže. Proč by taky? Mluví pravdu, protože je to zábavnější. Cokoliv bych s ní udělal, všechno ji potěší.

Já přemýšlel spíš o tom, jestli bych se někdy dokázal naučit, aby mne druzí lidé viděli v podobě, jakou chci. Třeba vsugerovat Dicky nějakou podobu, abych se jí trochu líbil...

„Tak to zkus, ne? Pomůžu ti!“ nabízela se.

Napadlo mi, jaké problémy mi působí světlejší pleť, než mají ostatní, zvlášť ve zdejším žhavém slunci. Kdyby trochu ztmavla...

Dicky zvedla ruce a tentokrát velmi nápadně pohybovala prsty. Shlédl jsem na své tělo; a skutečně viděl, že má kůže postupně tmavne. Skutečně, nebo jen zdánlivě? Prohlížel jsem se, kam jsem až dohlédl, a při té příležitosti mi napadlo, že bych byl docela rád, kdyby... Ne, proboha!

Jenže, pomyslet si něco před Dicky? Postřehl jsem, že můj... ta věc, kterou se... zkrátka se zvětšuje a mohutní. Až jsem se začal bát, jestli to nepřežene.

„Neboj se, byla by to hlavně moje škoda! Přizpůsobím si tě tak akorát na míru!“

„A... to zůstane?“ zakoktal jsem.

Podívala se na mne se zájmem. „Za určitých okolností je možné vhodným tréninkem přizpůsobit realitu zamýšlenému cíli. Vypracuju ti systém cvičení... no, v podstatě je to jednoduché. Čím častěji budeš trénovat a s čím více partnerkami...“

Copak ta holka vůbec neví, co je to žárlivost?

Bez starosti, jsem při všem, co děláš. A jsou to kámošky...

Arabové se nebavili tak skvěle jako my. Ačkoliv kdo ví... po té včerejší rvačce se jim naši začali líbit čím dál víc. Děvčata, což dokážu teoreticky pochopit, ale i kluci. Ti se nepokrytě bavili a dávali najevo, že trocha legrace neuškodí.

Odvážnější Arabové zahájili opatrný průzkum vlivu bolesti jako sexuálního dráždidla. V jejich kultuře se tento detail příliš nezdůrazňuje, ale snad existuje; pokud o něm nevěděli, včerejšek je poučil. A dá se říct, dokonce se jim líbil. Natolik, že byli ochotni podniknout určité výzkumy. Například těch různých ozdůbek, kterými si propichují všelijaké části těla. Jak to mám říct? Je to nechutné, ale vrážejí si kusy kovu i do nejintimnějších míst a ještě tvrdí, že je to příjemné. Vzrušující. Llagovi mladí to dělají taky, jak jsem si všiml. No a teď se zajímali taky Arabové; v každém případě mají dost peněz, aby si to mohli objednat.

Arminské dívky nezaváhaly a ochotně je poučily, kde by se jim to nejvíc líbilo. Potvrdily, že kroužky na různých místech jim skutečně působí rozkoš a navrhly další inovace, až se jim nakonec povedlo zblbnout je tak, že se dali propíchat skoro všude. A co víc, začalo se jim to líbit. Bylo jen otázkou času, kdy dojde na složité velkoplošné tetování a jiné zvláštnosti.

S pobavením dívky přijímaly snadnou vznětlivost Arabů. V Arminu je součástí pozdravu, zvlášť mezi šlechtici, položit ruku do klína a jemně stimulovat energií, čímž se probouzí hadí síla. To se provádí od útlého mládí; všichni se sice baví rádi, ale nemají sklon propadat okamžitému šílenství. Pokud chce někdo partnera příznivě naladit, musí vyvinout určité úsilí a rozehrát dosti dlouhou předehru, než se něčeho dočká. Arabové naopak reagovali okamžitě a tak prudce, až se dívky smály. Z mého hlediska to vypadalo, že brzy dojde k hromadným orgiím. Pokud jsem mohl vyrozumět, nikdo nebyl proti, zvlášť dívky; nevím zda chtěly odsát klukům nějakou energii nebo se jen pobavit, asi obojí zároveň. Vypadalo to nadějně.

V té chvíli se však vrátil Ferhad; přivezl s sebou opelichanou kožešinu lva, zřejmě nějakou loveckou trofej; aniž vysvětlil, k čemu by komu měla být, odvezl ji Denisovi do chrámu. Vrátil se, s nikým se nebavil, jen se sháněl po večeři.

Tehdy se rozhněvali významní hosté. Už toho měli opravdu dost; čekají, nic se neděje, Denis se někde toulá a ostatní si z nich dělají legraci. Možná se baví jejich strážní, ale vznešení staří teologové pro tyto hry skutečně nemají pochopení. Ať Džamet konečně řekne, jestli se něco bude dít!

Don Llago ještě trochu váhal, nechtěl se dát přinutit. Někteří ho obviňovali, že jim neřekl pravdu, že Denis není tak mocný mág, jak se dělá, spíš nevychovaný kluk, který necítí úctu ke stáří. Jiní soudili, že když viděl tu sbírku úctyhodných mudrců, dostal strach a prostě utekl. Ale všichni vyhrožovali, že za takových okolností nebudou moci brát vážně žádné řádové zájmy.

Llago je vyslechl a mračil se při tom.

„Uklidněte se, bratři! Ani já přesně nevím, co má Denis v plánu a proč se vyhýbá svým povinnostem. Ale tuším, že to nebude nic obyčejného a normálního; jinak by už dávno...“

„Říkáš, že nevíš přesně – víš tedy aspoň něco! Co to je?“

Komthur di Rienzi se pohledem domluvil se svými přáteli.

„Dobrá, když chcete... ale je to jenom domněnka. Obávám se, že Denis si usmyslel probudit ze spánku sfingu!“

Errata:

30.05.2021 11:11