4. To, co spalo (04) - Středomoří Fantasy

Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek 4. To, co spalo

Dicky mi řekla, abych se držel poblíž ní a v případě nějakých problémů se snažil nebýt moc vpředu, aby se mi něco nestalo. Dost mě to urazilo, copak jsem tak neschopný, abych se musel schovávat za ženou? A vůbec, proč? Když Llago řekl to o té sfinze, hosté se jako zázrakem uklidnili, něco zabručeli a zalezli do svých stanů, aby se o něčem začali radit. Co nám tedy hrozí?

„No právě! Nejsou si jistí, zda skutečně správně slyšeli to, co Llago povídal. A jestli to opravdu znamená to, co myslí. Teď se budou chvíli radit a potom se budou chtít hádat.“

„Ale proč? Co to znamená, probudit ze spánku sfingu?“

„Aha, ty to taky nevíš! Víš, co je sfinga?“

„Vím, samozřejmě; nejsem blbec! Veliká socha u pyramid!“

„Jo, taky. Ale všeobecně bytost s tělem lva a hlavou člověka. Jaké má morální hodnoty, to neví vůbec nikdo, jenom se obává, že by mohla být dost nebezpečná.“

„Nechápu. Čím může být nebezpečná nějaká stará socha?“

„Ničím, ty truhlíku! Já myslím živý exemplář!“

Vytřeštil jsem oči. To myslí vážně? Opravdu věří, že taková příšera by mohla existovat? Dokonce se nám ukázat?

„Říkám ti, ne? Denis objevil v chrámu záznam, jak ji vyvolat. Teď se o to pokouší; proto tak usilovně hledá živého lva, proto si dal přivézt tu kůži. Vzal energii od štírů, džejranů i šakalů, ale je to pořád málo. Od lidí nechce; sfinga je nebezpečná!“

Napadlo mi, že nám skutečně hrozí nebezpečí: arabští hodnostáři se naštvou a obviní nás, že si z nich tropíme blázny. Nikdo přece nemůže věřit na něco podobného!

„Naopak; obávám se, že uvěří a dostanou strach. Rozzuřená nebo nějak vyplašená sfinga by byla schopna pobít nás všechny a ještě vyhladit půlku Káhiry! Skoro by bylo lepší, kdyby se to Denisovi nepovedlo; aspoň by to nepovažovali za útok!“

„To si můžeš být jistá, že se to nepovede!“

„No... nevím. Někdo z jeho předků prý jednou v nějakém údolí za městem Reichenbergem v Bohemii vyvolal chiméru. Je to sice už pár století, ale ještě tam na ni vzpomínají!“

Dospěl jsem ke konečnému výsledku: Denis se zbláznil a ostatní mu na to naletěli. Pokud mají Arabové nějaký rozum, neuvěří mu, ale mohli by se cítit pohoršeni.

„Obávám se, že se radí o nějakém nepřátelství...“ věštila.

Napadlo mi, že má pravdu; doposud velmi přátelské vztahy mezi námi a arabskými ozbrojenci naráz ochladly. Dokonce už se ani nepokoušeli svádět naše děvčata. Naši se chovali opatrně; všiml jsem si, že mají po ruce zbraně pro případ, že by konflikt byl ostřejší.

„Denis je nezodpovědný!“ řekl jsem, „Proč předstírá takové věci před hlupáky? Nechápe, že může všechno ohrozit?“

Podívali se na mne jako na pitomce – a neřekli nic.

Arabové se hádali dlouho, mezitím zapadlo slunce a zakrátko se na obloze objevily první hvězdy. Když se dohodli, přišli zase mezi nás; v čele starý immám, který už nemohl potřásat šedivými vousy, což ho asi štvalo.

„Vznešený Džamete, jednali jsme o všem, co se tu děje; avšak nemůžeme být spokojeni! Domníváme se, že bys měl použít veškeré své autority a zakázat to tomu chlapci!“

„Nemohu Denisovi nic poručit ani zakázat. Je mi líto.“

V ten moment dědek vzkypěl vztekem. „Přišli jsme sem, protože jsme uvěřili všelijakým hloupým řečem: že je tu moudrý mág, znalý mocných kouzel, který nás může mnohému naučit! Ale co vidíme? Tvůj Dína je drzý nevychovaný kluk, který pro svoji zábavu dělá nebezpečné pokusy! Navíc se rouhá svatému náboženství!“

„Je přesně stejný jako byl před týdnem, když jste o něm poprvé slyšeli; nijak se nezměnil.“

„No právě! Už to, co udělal v Mekce, nebylo správné! Dopustil se nejhoršího rouhání...“

„Žádali jste od něho, aby zahnal zlé démony. Neudělal to?“

„Ale použil k tomu něco ještě horšího: staré bohyně!“

„Teď chce probudit něco ještě staršího. Co vám na tom vadí?“

Stáli proti sobě; Llago klidný a vyrovnaný, starý immám vzteklý a rozvášněný obavami a vztekem. Zlostí se mu chvěl hlas:

„Vy všichni Templáři jste rouhači a zločinci! Vyvoláváte duchy, nedáváte spát mrtvým! Měli vás vyhubit, jen co jste přišli do Svaté země; ne se s vámi paktovat!“

Vzhledem k tomu, jak ještě před pár hodinami ujišťoval Llaga o svém věčném přátelství, to byl pozoruhodný výrok. Ale Llago se nijak nepohoršil; usmíval se.

„Požadovali jste ukázku Moci; tak ji dostanete. Nebo myslíte, že jsme ubozí kejklíři, kteří vám připraví představení pro malé děti? Jestli jste chtěli pár pěkných iluzí, ty taky umíme!“

„Nebudu se s tebou hádat! Mlč! A zakaž to tomu klukovi!“

Llago chtěl původně říct něco jiného; ale sotva otevřel ústa, něco se změnilo, takže odpověděl: „Obávám se, že už je pozdě.“

Na dotvrzení jeho slov se pohnula země; jako by někde hluboko pod pískem se něco probouzelo.

Hodnostáři upadli do zmatku; jeden mladší začal křičet: „Ale to je přece všechno nesmysl! Neexistuje žádná sfinga, nejsou žádní staří bohové! Alláh vládne všemu a...“

„Když nejsou, o co se hádáme?“ usmál se Džamet.

Arminským bojovníkům bylo všechno jasné; mrkli na sebe a už se hrnuli ven, aby se rozběhli k chrámu. Šel jsem s nimi; musel jsem vidět to, co se vlnilo někde pod tím pískem. Musel, chápete?

„Heleď, Vilíku,“ ušklíbla se na mě Dicky, „Kdyby něco, tak ses mi docela líbil. Seš bezva kluk!“

Nechápal jsem, proč mi to povídá. Znělo to jako vyznání lásky, ale proč právě teď... Potom mi to došlo.

To, co spalo pod pískem, je taky bezva holka. Cítil jsem to; Denis si dobře promyslel, co si může a nemůže dovolit, takže než ji probudil, vzbudil v ní pocit náklonnosti k lidem.

To je takový dost složitý problém. Démoni jsou v podstatě tupá hovada, která se neumějí sama od sebe správně chovat. Když je někdo správně naprogramuje, není to tak zlé, ale... někdy se to nepodaří. Potom zničí třeba celou planetu.

A nejhorší je, že Sfinga není démon. Ani anděl. Něco třetího.

Vlastně... těch kategorií je moc. Rozdělovat na dobré a zlé je lidský zvyk, z jiné úrovně to vypadá zase jinak. Sfinga patřila do světa starého Egypta; když ti lidé zemřeli, nebyl už nikdo, kdo by ji dokázal ovládat, ale zemřít jako oni nemohla. Není to nesmrtelná bytost, ale proti nám... hodně stará.

Nejstarší tvor na zemi.

Když jsme doběhli k chrámu, spatřili jsme chlapce. Stál klidně na malém návrší, bosé nohy zabořené do písku. Byl nahý, neměl nic kromě sama sebe. Zpíval.

Pod jeho nohama se vlnila země.

Jeho vyděšená velbloudice dávno s řevem utekla. Zbytečně, nic jí nehrozilo. Za dobré služby ji učinil chráněnou.

Mohl by chránit i nás, ale asi ho to nenapadlo.

Hlavně nechránil sám sebe. Naopak, lákal ji.

Přestože nejsem nijak zvlášť vnímavý, tento příval energie jsem cítil. Kdybych měl nějaké vlasy, asi by se mi zježily. Artannovi přebíhaly po kožichu modravé jiskřičky; Dickyny náušnice přímo svítily, jako by sršely vlastním ohněm. Ta bytost měla obrovskou sílu; a to se teprve probouzela a zjišťovala, co se to děje.

A Denis jí zpíval. Netuším, v jaké řeči, ale viditelně účinně.

Někdo z Arabů padl na kolena a začal se modlit. Snad doufal, že se k němu připojí ostatní, ale i kdyby to udělali, těžko by to mělo nějaký účinek. Nevšímali jsme si ho.

Vynořovala se z písku, jako by se nořila z vody. Nejdřív hlava krásné dívky s hřívou zlatých vlasů; i její tvář se leskla jako zlato. Pohlédla na něho a usmála se, jako by se dlouho neviděli. Byla nádherná, přesně tak, aby se všem líbila.

Poté se vynořilo také tělo. Na Denisovo přání přijala velikost běžné kočkovité šelmy, tedy... o trochu větší, asi jako arabský kůň. Vzhled je jedna z věcí, které dokáže snadno ovládat. Zdá se, že má dokonce tendenci přizpůsobovat se přáním svých partnerů; proč ne? Její srst se třpytila jako ze zlata; ale nikdo netušil, že bude žíhaná jako tygr. Ne, při bližším pohledu byla částečně skvrnitá, směsice všech kočkovitých šelem. Původní šelma.

Artanna se právě hluboce a beznadějně zamiloval.

Všichni jsme cítili úžasnou moc, kterou vyzařovala. Kdybychom se dokázali pohnout, mnozí by se dali v tu chvíli na útěk.

Vynořila se z písku, nebo v něm vznikla? Přišla na zavolání, to vím; ale z nějakého úkrytu, nebo z jiného vesmíru, kde pobývala do této doby? Je to vícerozměrná bytost; co jsme viděli my, je pouze jedna z jejích existujících součástí.

Přišla na zavolání jednoho člověka, Denise Baarfelta. Přesně dle návodu, který si přečetl na stěně Thovtova chrámu. Avšak jediný, kdo rozuměl smyslu toho textu, byl Denis sám; ostatní mohli jen hádat, co ještě má v úmyslu.

Nejdřív ze všeho si s ní začal povídat. Ne; povídal si s ní od první chvíle, ten zpěv byl rozhovor. To jsme pochopili, když mu odpověděla: také začala zpívat.

Její zpěv dokázal, že jsme zcela ztratili vlastní vůli. Znáte báji o Odysseovi a Sirénách? Kdo zaslechl zpěv Sirén, nedokázal odolat a musel k nim blíž, aby naslouchal. Přesně to se stalo nám, byli jsme přitahováni krok za krokem; ti, kdo chtěli i ti, kdo se báli víc než smrti. Cítil jsem obavy Arabů před věčným zatracením, které je dozajista postihne; Sfinga se smála, zpívala a lákala je. Usmívala se tváří rozpustilého děvčátka.

Nejblíž k ní byl Denis, ten se jí ovšem nebál. Přivolal ji.

Součástí jejího zpěvu byly různé informace, ne však podle toho, co nás zajímalo, ale podle nějakého klíče jasného jen jí. Možná je jejím úkolem nám je předat, možná to chtěl Denis. Nevím. Předávala nám veliké množství obrazů včetně souvislostí, takže jsme dokonale poznali celé dějiny této země. Ovšem v opačném pořadí, takže nejdřív jsme viděli dobu úpadku a zkázy po zániku Staré říše; potom teprve války, které ji způsobily. Viděli jsme vpád Hýksosů, drancování chrámů, zabíjení velekněží; jestli je pravda, co jsem viděl, někteří dosáhli věku osmi, devíti století, přičemž se bez nesnází udržovali v plné duchovní síle. Jiní přicházeli a odcházeli, dokázali se vzdělávat, ale nestihli už získat veškerou potřebnou moudrost; také proto, že bylo nutno jim všechno mnohokrát opakovat, kdežto velekněží ze Starých časů si text jen jednou přečetli a nezapomněli jej nikdy.

Sfinga pracovala v chrámu jako... ochranné božstvo, databanka, hlídací pes a domácí mazlíček, všechno dohromady. Velekněží ji brali za běžnou součást domácnosti, krátkověcí se báli; prostý lid z okolí ji nenáviděl a tvrdil, že požírá lidi. Vskutku to dělala, ale jen ty, kdo se přihlásili dobrovolně. Obvykle to byl někdo ze Starých, kdo měl dost života a hodlal odejít do jiného světa.

Tato část poučení je značně nejasná; Egypťané zřejmě věřili, že smrtí v boji se Sfingou získají nárok na odchod přímo do nebe. Je zajímavé, že i v současné chvíli tomu věřil Denis, Llago, Nefret a obávám se, že i my všichni ostatní.

Taky se mi přes veškeré úsilí nedaří odlišit jednotlivá období; je možné, že válka s Hýksosy nemá nic společného s válkou chrámů mezi sebou. Mate mě, že v mnoha dějích vystupovali osobně jejich bohové s hlavami různých zvířat, pokud to tak lze nazvat; některá ta zvířata se současným moc nepodobají.

Děj se posunul zpět do bodu, kdy se konalo nějaké zasedání Nejvyšší rady kněží. Zúčastnili se i někteří bohové. Program: nápravná opatření k zlepšení lidské rasy. Bylo konstatováno, že zatímco krátkověkých se rodí čím dál víc, Stará rasa vymírá. Bohové navrhovali sérii opatření, počínaje ochranou čistoty rasy před nežádoucí příměsí; z toho důvodu nařídili, aby si faraón vybíral družku zásadně mezi členy své rasy, vlastně svými sestrami. Dalším opatřením byla povinnost žen Starých přivádět každoročně na svět jedno dítě, ať ze semene kteréhokoliv rasově čistého muže. Slovo každoročně je zavádějící: ne podle našeho, jejich kalendáře. Jak často u nich dochází k plodnému období, si nejsem jist. Jejich vztahy mi taky nejsou jasné, připomínají mi spíš řetězová manželství Arminů. V každém případě, za dlouhá staletí existence měli dost času se všichni navzájem dobře poznat, možná dokonce jít si pořádně na nervy. Ženy proto často odmítaly, navíc mezi nimi došlo k sérii rodinných svárů a potyček. Velmi složitá záležitost.

Nejhorší nesnáz říše byla morální devastace. Zatímco kdysi na počátku zachovávali všichni správné zvyklosti a posilovali moc země, nyní na všecko kašlali, chtěli se bavit. Vstupovali do mileneckých vztahů s krátkověkými, vzhledem k vědomí dočasnosti bez hlubšího uvážení. Pro svoje oblíbence pořádali čas od času velké orgie, jejichž účel byl rozdílný pro různé rasy. Přiváděli na svět čím dál víc mutantů, míšenců s krátkověkými. Někteří kritiku odmítali s námitkou, že vzácně se i mezi takovými objeví někdo s vhodnými genetickými disposicemi. Bylo povoleno plodit děti s kýmkoliv za jakýchkoliv okolností, ale zdůrazňováno, že prvořadou povinností je udržování vlastní rasy.

Stejně jako u mých přátel z Ostrova, i v této společnosti bylo těžké někoho k něčemu donutit násilím. Náčelníci vydávali různé příkazy, obvykle dobře zdůvodněné, ale lid prostě neposlechl nebo sliboval uposlechnout později, až si vyřeší momentální, zcela osobní a nedůležité problémy. Pokud se někomu něco nelíbilo, vznikaly spory a hádky; všichni byli velice zdatní v boji a nebáli se zranění ani smrti. Snad ženy byly tělesně trochu slabší, ale nahrazovaly to znalostí magie a svými půvaby, kterými vždy někoho donutily, aby se jich zastal.

Státní moc by byla zcela zbavena účelu, kdyby se lidé nebáli. Nežádoucí jednání je sankcionováno pokutami, vězením, mučením až smrtí. Pokuty a jiné finanční postihy nepřipadaly v úvahu, peníze snad existovaly, ale majitel by si je tvrdě bránil. Vězení nebylo schopno bojovníka trvale zadržet. Mučení, případně poprava byly řešení krajní, které se někdy používalo, ale smrt dotyčného ještě nebyla zárukou jeho trvalé likvidace. Naopak ve většině případů vedla k další eskalaci bojů, když se do nich zapletli přátelé a příbuzní, mnohdy i on sám v dalším těle. Nebyli nesmrtelní, jen dlouhověcí a obtížně zlikvidovatelní. Byla řada variant, jinak to probíhalo u bohů, jinak u různých druhů lidí. Nejvíc se o svůj život a zdraví báli trapní ubožáci, jimž bylo vyhrazeno sotva sto let života; ti mocní, kteří mohli počítat s tisícovkou let, si zvykli smrtí pohrdat a vrhat se do čehokoliv po hlavě. Staré legendy jsou toho důkazem.

Nějakou dobu předtím bylo vše dokonalé a nádherné. Mohutná města, vznešené chrámy, školy na vysoké úrovni. Krátkověcí rádi přicházeli, aby se učili; kněží o ně obětavě pečovali, chránili je a vychovávali ke všeobecné spokojenosti. Země žila v míru, taky si neumím představit, jak by na ni okolní barbaři dokázali zaútočit. Byla nejvyspělejší široko daleko.

A úplně první záznam: do pustého údolí Nilu se vřítily válečné vozy faraóna, jeho dvora, kněží a veškerých úředníků, zastavily a král rozhodl, že zde bude postaveno město. V pralesích tu žili velmi primitivní lidé, v podstatě lepší opice; děti Starých si je rády ochočovaly, krmily a snažily naučit, co si samy pamatovaly z mentální výuky. Některé opice chápaly dost, jiné měly chápavé jen dolní ruce. Staří králové ve skutečnosti nepotřebovali žádné domy, města či vozy, nenosili oděv, nevyžadovali potravu, energii získávali ze slunce. Sfingu měli s sebou jako domácí zvířátko.

Co dál mám říct? Byli to lidé či bohové? Když jsem je viděl v celé jejich vznešenosti, hádal bych na to druhé. Milí, neustále rozesmátí, přívětiví, přátelští ke všem živým tvorům. Pokud bylo nutno, aby jedli, živili se ovocem a zeleninou, dokonce i obilí pojídali syrové a nerozemleté. Jíst maso a péci chlebové placky považovali za nemravnost a změkčilost. Někteří lovili, ale pro zábavu. Lidi zabíjeli v podstatě lhostejně, sebe navzájem při konfliktech, jejichž smysl jsem nechápal. Všeobecně jim smrt příliš nevadila, znamenala pro ně opuštění tohoto místa a návrat do jiného, vyššího světa. Nedá se říct, že by na takovou možnost stěhování duší věřili nebo ji uctívali. Oni to věděli, znali svá předchozí zrození a uměli předpovědět budoucí.

Prožil jsem konflikt mezi Isis, Osirisem a Sethem včetně všech dalších, ale z pohledu přímých účastníků. Bratři Osiris a Sethi se pohádali, Sethi bráchu zabil, rozsekal na kousky a ty ukryl, aby ho nešlo tak snadno oživit. Isis zuřila, stěžovala si otci Amónovi a všelijak se snažila ty kousky najít. Zplodila další děti, dokonce s vrahem Sethem syna Anubise. Byl jsem účastníkem jejich milování i jejích mimořádně silných porodních bolestí. Mám pocit, že všechno pro ně byla hra; když jste nesmrtelní, nic vám tak dalece nevadí. Je to nepříjemné, asi jako boxerský turnaj nebo nějaký mimořádně náročný sportovní výkon, při němž můžete skončit v nemocnici.

Odkud přišli? To záznam neuváděl. Buď Sfinga nevěděla, nebo se jí na to Denis ani nezeptal. Ptal se na její vlastní domov, na to odpověděla ochotně. Je nějaké místo, kde žijí bytosti jako ona – touží se tam někdy vrátit, až bude vhodný čas. Svou dlouhou nepřítomnost nepovažuje za nic tragického, dokáže se kdykoliv se svými druhy spojit. Jsou mnohorozměrné bytosti, žijí zároveň tady i tam. Je těžké definovat, zda vypadají jako ta naše; po pravdě, vypadají jak chtějí nebo jak chce ten, kdo je přivolá. Patří do rodu draků? Ne úplně, ale draky zná, jsou její příbuzní. Občas se s některým setká, to se pak porvou a jeden druhého zabije. Není to projev zlé vůle; ztratí jedno tělo z mnoha. Když lidé hrají šachy, taky zemře král – a co?

Ani jsem netušil, jak stará ta hra je, když ji zná.

Napadlo mi, zda je Sfinga smrtelný tvor. Ano, ale ve smyslu, jak mu rozumí ona. Kdyby se zdejším bytostem podařilo zabít ji, opustí toto tělo a nějakou dobu nebude, dokud si nevytvoří nové. Tělo, z něhož odejde život, zůstane jako mrtvá hmota. Pokud mají lidé o takovou hru zájem, docela by ji to pobavilo; ovšem je jim jasné, že se bude účinně bránit? V první vlně přijdou o život ti, co jsou nejblíž. Denis asi ne, ten se ubránit umí, ale my určitě. Při tom po nás zálibně koukla zelenýma očima a olízla se. Dlouho už nikoho nesežrala – a má chuť!

Denis ji uklidňoval, jak se dalo. Slíbil, že se pokusí nějakou hru uspořádat, ale prozatím by nerad ztratil všechny kamarády, je k nim silně citově vázán. Sfinga to věděla; navíc si stěžovala, že hry s krátkověkými bývají nudné a hloupé, nic pro její vybrané záliby. Lovy se Starými trvaly staletí a bylo při nich víc emocí, což se jí líbilo. Lidské vášně jsou krátkodobé jako oni sami.

Někdo si přál vidět záznam něčeho takového. Ochotně vyhověla: odehrávalo se to v nějaké barbarské zemi a primitivové, oblečení částečně do kožešin, na ni útočili všelijakými zbraněmi, než jich většinu pobila, naštvala se a odletěla pryč. Dokáže samozřejmě létat, nač by jinak měla křídla? Na ukázku je roztáhla a pak zase nechala zmizet, aby nepřekážely. Odhaduji, že lidská verze té dávné potyčky je příběh o Oidipovi, přeměněný do nepoznatelna. Pro ni bezvýznamná vzpomínka.

Denis se ptal na války se Starými. Ty chválila víc; zvláště se jí líbilo, že neumírají tak snadno jako my. Lidské emoce ji velmi vzrušují, líbí se jí. Nedělá moc rozdílu mezi kladným a záporným; pláč Isis a její nenávist ji přitahovaly stejně jako radost nad konečným oživením manžela. Občas někoho sežrala jen tak pro zábavu, aby vznikl důvod k boji a pomstě; nejčastěji některé dítě, bylo jich po chrámech dost a byly mimořádně drzé, často ji provokovaly a dráždily. Samozřejmě věděly, jak je nebezpečná, to přece ví každý; dobře jim tak, když jsou oprásklé!

Denis se zeptal, zda osoby, které zabila, zůstávaly v blízkosti a mstily se, nebo odcházely někam daleko. Odpověděla po chvíli rozmyšlení, není to jednoznačné. Ti, které zabila aniž chtěli, často zůstávali a mstili se; asi jako jeho bratr Jerzy. Takové hry má ráda. Někteří se vraceli v jiných tělech a pokračovali ve hře, to má ještě raději. Z jejího popisu (pokud to můžu chápat) vyplývá, že někteří ze současně žijících patří do této kategorie, možná i sám Denis. Bohužel, předává všechno ne v jasných pojmech, ale v obrazech.

Rozdíly mezi duchovním a světským naprosto nechápe; pro ni je obojí částí jedné reality. Lidé mají sklon pojímat situaci podle svých podivných schémat: na jedné straně náboženství, tajemno a mystika, na druhé materialistická věda bez připuštění možnosti něčeho nadpřirozeného. Sfinga pojem nadpřirozeno nechápe; Amón přece není nic neobvyklého, normální bůh! Bohů je mnoho, různých kategorií a způsobů chování; čím zvláštnější, tím lépe. Lidé jsou šediví a nezajímaví tím, že existují jen jedním způsobem; kdyby se třeba Denis čas od času změnil v draka a dal se do boje, bylo by všechno mnohem zábavnější.

Zmínka o Jerzym ji začala zajímat. Pojem anděla je pro ni zcela nový fenomén, v jejím čase neexistoval. Dostali se do šílené diskuse o křesťanství a jeho důsledcích, které jsem zčásti nechápal a zčásti nemohl souhlasit. Sfinga hledala konkrétní počátek a různé peripetie vývoje, kdežto podle mého vznikla smrtí Vykupitele úplně nová situace, která vše předešlé zlikvidovala a odsoudila k zapomenutí.

V té chvíli se ke mně oba obrátili tvářemi a zajímali se, co tím chci říct. Sfinga mi nařídila, abych přišel blíž; udělal jsem to, ale každým krokem jsem z ní měl větší strach. Je to naprosto nepřirozený tvor, děsivá chiméra; představte si lvici s krásnou dívčí hlavou, ale takovou, ze které jde hrůza! Nutila mě přijít až na dosah, dokonce blíž než Denise; snad proto, že jsem se jí tolik bál? Kromě toho byla odporná; snažil jsem se nebýt zhnusen jejím pachem, a opravdu, páchla jako kočka. Denis to samozřejmě shledává eroticky přitažlivým.

Propátrala moji mysl a zjistila, co vím o křesťanství. Potom si prošla informace, které získala od Denise a dalších, které stihla oddělit od davu a prozkoumat. Muslimy pojímá jako součást světa židovsko-křesťanského, Lidi Knihy. Pak se spojila ještě s Jerzym, Christophem a dalšími ve vyšším prostoru. Nechápala, ale bavilo ji to: proč někteří berou vztahy mezi křesťanstvím a vším jiným jako smrtelně důležitý konflikt, kdežto druzí jako hru?

Mně osobně bylo jedno, co si bude myslet; štvalo mě, že si vůbec dovoluje číst mi myšlenky. Vím, že se tomu nedá zabránit, automaticky vnímá vše, co mi prochází hlavou; ale nesouhlasím s tím a nikdy souhlasit nebudu! Denis a ta jeho banda se dokázali přizpůsobit, otevřeli se a dělají si z toho legraci, ale mne to jako člověka uráží a nikdy si nezvyknu!

Chtěl bys, abych tě zabila? zeptala se Sfinga. Nevyhrožovala; předložil jsem jí k řešení situaci, jež mi připadá strašlivá, a ona se upřímně snaží mi pomoci. Je-li můj život neudržitelný, proč jej neukončit a neodejít jinam? Mnozí ze Starých to udělali právě takto, vyzvali ji k boji a ona je s určitými drastickými detaily zabila. Tím se zbavili pozemského těla a odešli. Občas to dělala i těm, co zrovna nechtěli, bránili se, ale podlehli; ta hravá čičinka. Staří měli ve zvyku ji čas od času vypustit, aby si našla ke hře někoho dle vlastního výběru.

Denis k věci nezaujímal stanovisko; zjišťoval situaci. Prozatím nebylo vyloučeno nic, ani to, že postaví Sfingu do čela armády a dovolí jí střetnout se s některým státem, který ho naštve. Jaká by byla možnost střetnutí s moderní válečnou technikou? Kočičku to zajímalo, byla jednoznačně pro; pusťte na mě tanky a letadla, uvidíme, zda si poradím. Povšiml jsem si, že si přečetla moje znalosti moderní válečné techniky, včetně nejtajnějších plánů našeho generálního štábu, ale nijak zvlášť ji nezaujaly. Kdysi už existovaly létací přístroje, jiné a dokonalejší. Ještě štěstí, že by je nedokázala ovládat!

Proč ne? Na dotvrzení vztáhla přední tlapku a změnila v lidskou ruku. Dokonce se mě dotkla tak něžně, jak uměla; vyděsil jsem se, ale nebyl schopen utéci. Denis se smál, mazlil se s ní a zkoušel ji ukecat, aby mi neubližovala. Neměla žádnou snahu, jenom z ní šla hrůza. Sliboval jí nějakou hru, ale omlouval se, že to nebude hned, protože ji ještě sám nepromyslel.

Hledisko Sfingy bylo jasné. Je nás tady dost, abychom mohli zahájit pěknou hru a všichni v ní padnout. Přečetla si, že na ostrově Arminu začali s něčím podobným jako starý Egypt, i s jeho chrámy a kněžskou vládou. Byli by ochotni přijmout ji za svého miláčka? Byla by hodná a napadala zásadně jen nepřátele, to ostatně dělala vždy a každý s ní byl spokojen. Denise je ochotna poslouchat a milovat se s ním; slibovala, že ho roztrhá a sežere, až sám bude chtít. Počítá s tím tak za padesát let, to je pro ni zcela zanedbatelné období.

Lákají ji hry s anděly, zejména s Christophem, toho si oblíbila zcela mimořádně. Důvod jsem nepochopil, snad že je Denisův bratr. Taky jí slíbil, že bude moci důkladně propátrat kabalistický systém devíti kůrů andělských; třeba cherubíni a serafíni jsou bytosti jí podobné, alespoň v Chrisově verzi. Ano, odejde tam na nějaký čas, ale ani zdaleka od ní nebude pokoj, jak si myslím; je schopna se kdykoliv vrátit. Naše pojetí času je pro ni směšné; čas Země, čas jednotlivých lidí a čas mnohovesmíru jsou různé kategorie. Nebyl jsem dojmu, že je schopna se v čase přesunovat dopředu i zpátky, což mě zděsilo.

Snažil jsem se sebrat zbytky své křesťanské výchovy. Přestože dávno do kostela nechodím, ještě si pamatuji, že smrtí Ježíše Krista na kříži vše staré padlo a skončilo! Jak někdo může křísit čas starých bohů, snažit se vracet je zpátky a dovolit jim zasahovat do osudů lidí? Sfinga kupodivu mou verzi sledovala se vší pozorností; má stanoviska však nedokázala pochopit. Ano, Nejvyšší Bůh se rozhodl uspořádat s lidmi hru, poslal svého Syna a ten tu provedl nějaký podivný experiment. Ale to se přece stalo už mnohokrát předtím a jestli je na tom něco zvláštního, tak jen to, že ji tentokrát nepřizvali do hry. Cítí se trochu uražena, ale nic není zmeškáno, je to přece pouhé dva tisíce let! Přibrali jsme ji teď, tak fajn: řekněte, koho mám sežrat!

A já se zeptal: Co je podle tebe Bůh?

Odpověď jsem zcela přesně nepochopil. Asi takhle: Všechno. Celý vesmír, včetně nás. Jsme maličké součásti Boha, určené k nějakému zvláštnímu účelu, stejně jako Sfinga. Některé jsou dlouhodobé, mocné a nadané velkými schopnostmi, jiné krátkodobé a křehké. Ty druhé jsou lidé. Sfinga je mocnější, ale v podstatě přátelská, nemá žádné vlastní zájmy a snahy. Líbí se jí Denis, protože ji dokázal přivolat. Je důkazem toho, co před pár tisíci lety řekli Staří: časem vzniknou schopní mutanti. Je ochotna konkrétní osoby chránit a pomáhat jim, když ji to bude bavit.

Denis se pokusil zformulovat: křesťanství jsou rozličné verze. Zatímco Ježíšova byla v podstatě spojením se všemi dosavadními duchovními proudy, moje (a většiny ostatních) je odlišení od čehokoliv ostatního. Jestliže se domníváme, že jsme něco jiného a lepšího, odmítáme to ostatní. Sfinga namítla, že mnohovesmír je nekonečným množstvím variant; proč se omezovat na jednu? Bůh sám je neomezený, dokonce preferuje zábavné novinky před ostatními. Pokud to já nejsem schopen přijmout, je jí mne líto; měla by mne zadávit a sežrat, určitě bych se v příštím životě narodil jako mnohem inteligentnější. To je taky její povinnost.

Nevím, zda si toho byli vědomi ostatní, ale Denis se zamiloval stejně horoucně jako Artanna a jeho vzbouřené hormony začínaly pěkně vyvádět. Věděli to všichni, taky se nijak netajil; hlavně to však věděla ona. Jednoznačně souhlasila; jen ji zajímalo, jakou podobu by si na to měla zvolit.

Denis ji zakřikl, ačkoliv slíbil, že i na to dojde; určitě se nějak dohodnou. Prozatím ho víc zajímá, jaké další služby by mohla prokázat jemu i celému společenství. Znuděně mu předvedla další části svých zážitků, tentokrát na nějakém zcela zvláštním místě, jehož dislokaci jsem nedokázal určit. Bylo to vůbec na této planetě?

Denisovi řekla: Uzavřeme spolu dohodu. Teď chci jednat s tvými bratry. Odejdu s nimi a budeme si hrát v jiné dimenzi. Potom se vrátím, dám ti vědět, kdy. Souhlasíš?

Zarazilo mě, že se ho vůbec ptá na souhlas. V podstatě si mohla udělat, co sama chce, je nejen nezávislá, ale mocnější než my, takže by nám mohla i poručit. Pohlédla na mne a její pohled jsem dokázal těžko pochopit.

Stanou se zvláštní věci, Denisi. Vykonáš mnoho cest, zapleteš se do mnoha bojů. Dovol mi hrát si s tebou! Za to ti slíbím, že až zemřeš, počkám na tebe a ukážu ti některá místa, kam by ses v tomto těle nedostal. Chceš?

Chtěl. Slíbila mu ještě pár pozoruhodných věcí, které jsem dost nechápal; připouštím, že možná umí věštit budoucnost, rozhodně však ne ukazovat ji srozumitelně. Snažím se podávat její obrazy tak, aby je čtenář mohl aspoň částečně chápat; my sami jsme byli ohlušeni a otupeni tím přívalem zvláštních podnětů a nedokázali se později ani sjednotit, o čem byla řeč.

Pohlédla na mne a řekla: Je mi vás líto, lidé.

Nedozvěděl jsem se, jak to myslela, protože vzápětí roztáhla křídla a vznesla se. Mohutně plácala kožnatými křídly; nedokážu popsat, jak dostala to mohutné těžké tělo do vzduchu. Nabrala to přímo k jasně zářícímu kotouči Měsíce a vzápětí zmizela.

Pozvolna jsme se probírali z omámení; já se málem složil, bylo toho na mne moc. Zato Arabové se vzpamatovali velmi rychle a hned začali Denisovi všelijak nadávat a kárat ho, že přivedl na svět tak nebezpečné stvoření. Chvíli je nevnímal; pak se otočil, po řadě se každému podíval do očí a potřásl hlavou.

„Udělal jsem, co jsem chtěl udělat.“ řekl vážně a ochraptělým hlasem, „Co jste čekali? Že vám vyčaruju králíka z klobouku?“

Immám pokračoval ve stížnostech: že Sfinga ohrožuje celý svět, od Denise je to nezodpovědnost, kromě toho je pohan a kacíř, jak se ukázalo už v Mekce, teď právě tak tady, a jestli chce skutečně spolupracovat, bylo by vhodné, aby se o každém dalším kroku řádně poradil s kolegiem velekněží, které mu dá svoje pokyny a...

Denis řekl: „Jsem unavený a nemám chuť se s vámi hádat. Jestli chcete, necháme to na ráno, teď půjdu spát. Zatím se pokuste nějak zformulovat zásadní a věcné připomínky.“

„Jak se zdá, chlapče, jsi velmi drzý a nestoudný!“ rozvášnil se starý immám, „Jestli chceš přistupovat k našim dobře míněným radám takovým způsobem, potom musíme...“

V té chvíli se Denis před našima očima změnil v draka. Vychrlil z nozder plamenný jazyk, málem dědkovi připálil pleš. A zařval:

„Kdo si tady myslí, že je víc než já?“

Nemysleli si to; zařvali a mazali pryč. Denis se změnil zpátky do původní podoby, koukal za nimi a potřásal hlavou. „Půjdu skutečně spát. Až se vyspím, zavolám vás. Děkuji vám za dnešní... pomoc a spolupráci. Dobrou noc.“

Vzápětí zmizel, jako by tam vůbec nebyl. Neměl v úmyslu dát komukoliv vědět, kde hodlá odpočívat. Ostatně, neodvážil bych se nějak ho rušit, kdo ví, jaké stvoření ho hlídá.

Radši jsem se vrátil do svého pelechu a byl šťastný, že jsem zůstal naživu. Dicky byla taky spokojená, zavrtala se ke mně do přikrývek a za chvilku spokojeně oddychovala.

Probudil jsem se dost pozdě; Dicky už byla vzhůru a studovala něco ve svém grimoáru.

„Tohle by sis měl přečíst, Willi. Je to o různých dimenzích, ze kterých pocházejí ty bytosti. Mám to z jedné odborné knížky...“

Asi mluvila pravdu; bylo to okopírované nějakou podezřelou technikou, vypadající jako tisk, a vlepené do sešitu.

Dvanáctá dimenze – Vše, co existuje (a ještě něco navíc) – Zdroj

Dvanáctá dimenze je nepopsatelná. Numerologicky číslo dvanáct představuje fúzi Jednoty (1) a Duality (2). V duchovním smyslu je to Bůh. Mnohé starobylé kultury charakterizovaly Boha jako »slovy nepopsatelného« a činily tak právem.

Dvanáctá dimenze zahrnuje a přesahuje celé nekonečno. Nedefinovatelná je vždy více, než si dovedeme představit. Můžete říct: »Bůh je čistá, nepodmíněná Láska.« Aby bylo toto tvrzení pravdivější, měli byste dodat: »a ještě něco navíc.« Jinými slovy, cokoliv můžeme vyjádřit nebo si představit, vždy existuje ještě něco dalšího – »něco navíc.«

A konečně: toto je Zdroj – Vše, co existuje (a ještě něco navíc). Zde nejsou žádné »já«, »ty« nebo »my«. Je absurdní tvrdit: »Já jsem Bůh«, protože na tomto stupni neexistuje žádné »já«, které by to mohlo učinit.

Jedenáctá dimenze – Sémě a Půda Vesmírů

Každou chvíli Zdroj projevuje »materiál«, aby vytvářel Vesmíry. Tento »materiál« nazýváme Jedenáctou dimenzí. Vlastně to jsou dvě odlišné podstaty v jednom. Numerologicky je číslo jedenáct kombinací čísel 1 a 1. Ta jsou si naprosto rovná a přece odlišná, neboť kdyby nebyla odlišná, číslo by pak bylo pouze 1.

Jedna z těchto entit je svou podstatou čistý jang – Velký Jang. Druhá je čistý jin – Velký Jin (Prázdnota). Velký Jang existuje vždy a všude (dokud Vše, co existuje, neřekne: »Vrať se domů.«) Podobné je to s Velkým Jinem. Oba jsou všudypřítomné, avšak nějak je od sebe odděluje tenká »membrána«. Tato membrána zajišťuje, že se tyto Síly zcela neprolnou. Kdyby se to stalo, okamžitě by procitly ze svého hlubokého snu a navrátily se ke Zdroji. To se vlastně také stává. Když k tomu dojde, končí Kosmický Rok.

Z teologického hlediska je Velký Jang Bůh Otec, Stvořitel. Velký Jin je Bohyně Matka Stvořitelka. V nich je potenciál pro spoluvytváření všech forem a vesmírů během Kosmického Roku.

Vytváření vesmíru Vesmír se zrodí v okamžiku, kdy se sémě (částečka Jangu) přenese skrze tenkou membránu, která odděluje Jin a Jang. Sémě se spojí s »částečkou« Jinu a vznikne zygota, která zpočátku velmi rychle roste. Věda tuto událost nazývá »Velkým třeskem«. Technicky vzato to však není exploze, ale explozivní růst živého vesmíru.

Desátá dimenze – Pravda – Vesmír a jeho parametry

Desátá dimenze je sebe si vědomá entita – Vesmír. Není to však vesmír forem, ty počínají v Deváté dimenzi. Očima forem je vesmír zrozen, vyvíjí se, dozrává a umírá. Tento cyklus charakterizuje Kosmický Den. Numerologicky kombinace čísel 1 a 0 představuje spojení Něčeho a Ničeho.

Tato dimenze je vnější schránka vesmíru. Za ní je Prázdnota. Z perspektivy jedenácté dimenze můžeme vidět miliardy zářivých schránek planoucích v Nicotě Prázdnoty. (Nicota Prázdnoty není to samé jako »kosmický prostor«, pozdější existence spjatá s Třetí dimenzí.) V ní jsou menší schránky, z nichž každá reprezentuje určitou dimenzi. Pevné jádro je hmota, Třetí dimenze.

Vesmír obsahuje plán všeho, co je třeba rozvinout během jeho existence. Pasivně je to Božský Plán, »Co se Stane«. Aktivně je to Síla Evoluce; ta pohání Božský Plán k jeho završení.

Desetirozměrné vědomí nazýváme také »Kristovo vědomí«. Kristus je desetirozměrná bytost, která promítla své vědomí do lidské formy. Nebyla metafora, když řekl: „Já jsem Pravda, Světlo a Cesta“. Desátá dimenze je Živá Pravda. Je také Světlem, které je obsažené ve všem. A konečně Cesta domů, zpět ke Stvořiteli.

Devátá dimenze – Stvoření forem a hierarchie

V Deváté dimenzi se homogenní vědomí Desáté dimenze uspořádá do planetárních, hvězdných, galaktických a vesmírných vědomí. Je to přechod od beztvarého k formě. Jako devítirozměrné bytosti bychom mohli říct: „Zformuji se do podoby planety“. Pak to uděláme. Jako planetární (hvězdné, vesmírné, atd.) vědomí naše forma prochází jednotlivými fázemi evoluce.

Na třírozměrných planetách existuje »anorganická hmota«, jež slouží jako tělo (vůz) Planetárního vědomí. Toto tělo vytváří gravitaci, třírozměrnou manifestaci sil devítirozměrného života.

Osmá dimenze – Skupinové duše (Oceány světla)

Skupinová duše je shromáždění entit, které spolu fungují jako jeden útvar. Pro ilustraci si představte, že každá buňka vašeho těla je sebe si vědomá entita. Existují »entity« jater, srdce, mozku a krve. Každá z nich je jedinečná a má vlastní funkce, přece však tvoří jedno tělo. Analogicky funguje Skupinová duše. (Skupinové duše jsou ve skutečnosti ještě více sjednocené než buňky našeho těla; jsou spíše jako kapky vody v oceánu, komunikující sdílením hologramů skutečného života.)

Jako členové Skupinové duše můžeme prorážet do jiných forem v jiných dimenzích. Celý deštný prales může být například tělem (vozem) jedné Skupinové duše.

Sedmá dimenze – Víry života

Sedmirozměrné bytosti mají mnoho forem. Některé vypadají jako vířivé pruhy duhově zbarvené energie. Jiné jako tkaniva nádherně zářícího Světla. Když tajemné víry života promítnou své vědomí do tří- nebo čtyřrozměrných forem, nepřestávají »vířit«. Víří nejen vertikálně (jako víry na Zemi), ale i horizontálně, diagonálně, do minulosti a budoucnosti. »Točení« do budoucnosti umožňuje sbírání informací z daného času.

Na tomto stupni nežijeme na planetách. Naše »atmosféra« je spíš intenzivní pole barevné energie. Ačkoliv vypadáme klidní, jsme ve skutečnosti velmi zaměstnaní. Jednou z našich aktivit je průzkum jiných dimenzí ve službách Sil Evoluce.

Šestá dimenze – Symboly – Komunikace

Zdá se lákavé nazvat Šestou dimenzi »Dimenzí učení«. Záměr této dimenze/entity však není učit, spíš poskytovat informace a prostředky k jejich vyjádření.

Všechny jazyky, symboly a modely pocházejí odtud. Zde Vesmír odlévá archetypální formy. Na tomto stupni nalézáme formy astrologických a genetických kódů. Také úplné archivy kohokoliv a čehokoliv se nacházejí zde.

Tato poutavá dimenze je plástev dimenzí uvnitř dimenzí uvnitř dimenzí. Můžete zde strávit mnoho životů a nikdy se nebudete ani na okamžik nudit. Obyvatelé jsou bystří, hbití a vzrušující.

Pátá dimenze – Nebe – Rovina Světla – Kamarádství

Pro většinu náboženství představuje Pátá dimenze nejvyšší říši, které může duše dosáhnout. Z duchovního hlediska je to na cestě dolů po dimenzionálním žebříku poslední zastávka před vstupem do říší s omezeními.

Zde se inkarnujeme jako oboupohlavní hvězdné bytosti. Žijeme na hvězdách, máme zářivá Světelná těla. Tyto věčné formy neznají bolest, varovný signál, který vysílají fyzická těla. Proto zde neexistuje fyzické utrpení. Netrpíme ani žádnou podobou osamění, neboť neustále prožíváme Jednotu s Bohem.

Naše činy jsou zcela založeny na lásce, nikdy na strachu. Na tomto stupni totiž strach neexistuje. Nic nám nemůže zabránit žít zázračné životy. Nesmrtelnost je prožívaná skutečnost.

Při zážitcích blízkých smrti člověk častokrát prochází dlouhým tunelem. Tunel prochází temnotou (Čtvrtá dimenze) a končí otvorem vyzařujícím zlaté nebo bílé Světlo (Pátá dimenze). To je Vstup do Nebe – Zlatá Brána. Obvykle tam bývá někdo k uvítání, ačkoliv to vždycky nebývá Sv. Petr.

Cestujeme na žádost Boží Vůle. Nejkratší vzdálenost mezi dvěma body není rovná ani zakřivená spojnice. V Páté dimenzi se zkrátka překopírujeme na cílové místo. (Nelétáme však. Létání dostává pro přepravu nějaký smysl až ve Třetí a Čtvrté dimenzi). Navíc můžeme cestovat pohybem skrze bránu uprostřed hvězdy.

V mnoha příbězích o Nanebevstoupení se Země proměňuje (společně se svými obyvateli) ve své pětirozměrné Světelné tělo. Fyzicky se přemístí z tuhého, materiálního těla do jednoho ze Světelných (hvězdy). Pětidimenzionální podoba hvězdy není ani horká ani ohnivá. Je to příjemné.

Čtvrtá dimenze – astrální rovina.

Čtvrtá dimenze je šedá, polarizovaná rovina obývaná silami Světla a Temnot. Zde začíná boj mezi dobrem a zlem. Když Kristus pravil: „Nejste-li se mnou, jste proti mně“, sdílel tuto čtyřdimenzionální perspektivu.

V astrální rovině formy přecházejí zcela přirozeně jedna ve druhou. Strom se například může jednoduše proměnit ve vlka. Kvůli mimořádné mutabilitě forem a protože se zde manifestuje iluze dobra a zla, existuje tu nedůvěra a strach. V důsledku toho zde zásadní roli v obraně a kontrole okolností hrají síla Osobní Vůle nebo Osobní Moci. (»Jsem silný a znalý. Budu tě chránit a vést a dám ti, co si přeješ. Jen řekni, co chceš.«)

Magie, cestování časem, karma, reinkarnace, osud, psychické operace, létání, čtení mysli, vyvtělení duchové, kouzla a astrální cestování, to vše pochází z této roviny. Žijí zde Bohové a Bohyně mnoha náboženství. Také peklo a očistec jsou umístěny ve Čtvrté dimenzi. Obsáhneme-li principy této roviny, získáme schopnost žít magický život.

Třetí dimenze – Tam, kde realita je vyleptána do kamene

Toto je poslední zastávka našeho průzkumu. Ve Třetí dimenzi je energie zmrazena do temných a hustých sraženin hmoty. Naše schopnost prožívat tady dole krásu ukazuje, že žijeme v milujícím vesmíru. Díky vjemovým filtrům (laskavostí Planetárního Vědomí) se může naše vědomí ztotožňovat s hmotou. Proto se můžeme zhutnit. Protože vesmír ve Třetí a Čtvrté dimenzi poskytuje iluzi Svobodné Vůle, můžeme se chovat jako svatí či démoni, obvykle někde mezi tím.

Pokud své činy zakládáme výlučně na třídimenzionálních principech, žijeme v materiálním světě. Zde je »snadné ověřovat« realitu s využitím »logiky«. To platí z toho důvodu, že věříme, že naše obrazy reality jsou realitou. Tak jsou životy spíše vyleptány do kamene než vykresleny ve Světle.

Přečetl jsem si to třikrát. Nepochopil jsem z toho nic.

Od časného rána probíhaly po celém táboře tvrdé hádky. Každý se hádal s každým, čím výše postavený, tím vztekleji. Moudří znalci Písem si dokazovali, mávajíce knihami i svitky, že mají pravdu, vysvětlovali různé teorie a obviňovali se, že to špatně chápou. Shodovali se na jediném: Denis je šílený blázen, jeho Sfinga je zákeřné a nebezpečné zvíře a nemělo by se dovolit, aby ve svých experimentech pokračoval. To padalo na hlavu Llaga, jehož všichni obviňovali ze všeho, ač v podstatě nemohl za Denisovo počínání. Taky to několikrát zdůraznil, ale nemělo to žádný smysl.

„Podívejte,“ řekl těm nejohnivějším, „Léta požadujete, aby sem přišel nějaký skutečně mocný mág, kterého v řádu máme. Prosili jste, slibovali hory doly a dokonce podpláceli; tak ho tu máte! Co se vám na tom nelíbí? Že je nebezpečný? No samozřejmě, je; ale to každý takový člověk! Buďte rádi, že se chová přátelsky, taky by nemusel!“

„Myslíš tím, že by mohl tu kočku poštvat proti nám?“

„On ji nemusí štvát, stačí přestat držet na řetězu! Sfinga je dravec, možná má dokonce hlad a ráda by se najedla; konečně, spala tisíce let! Denis jí v tom samozřejmě brání, netouží po ničí smrti. Jestli mu povolí nervy a řekne jí, ať si dělá co chce, v tu ránu jste v přímém ohrožení...“

„Nemyslíš, že ty taky?“

„No, v případě nouze bych se snad dokázal ubránit.“

Pokračovali v hádce; don Llago byl nekonečně trpělivý, vydržel se nerozhněvat a klidně odpovídat na všechny jejich argumenty. Nefret prohlásila, že musí konat službu Matce Isis a zmizela ve své chrámové místnosti; jako žena pro ně nebyla vhodný partner, takže jí nikdo nic nevyčítal. Ferhad dohlédl, aby jeho bojovníci byli připraveni k čemukoliv; Arabští ozbrojenci chodili sem tam jako zvířata v kleci a vypadali nejistě.

Starý immám se choval kupodivu klidněji než druzí; zřejmě si přes noc něco rozmyslel. Když přišel vyjednávat, očekávali jeho zvlášť vybrané stížnosti a námitky, ale zklamal je a zeptal se Llaga značně realisticky:

„Včera nám princ Dína ukázal část svého umění; předpokládám, že to nebylo všechno. Co ještě umí?“

„Pokud mám říct otevřeně, nevím. Když jsem ho viděl naposled, byl to malý kluk, sice nadaný, ale bezvýznamný. Znám jeho otce, je to mocný čaroděj, v současné době tvoří vládní moc na ostrově Arminu. Je moudrý a spravedlivý.“

„Jak dokázal Dína získat tyto schopnosti tak mladý?“

„Domnívám se, že i to je přispěním vezíra Al-Bahra. Domohl se tak vysokého postavení, že získal schopnost vložit spolu se svým semenem do lůna ženy duši vysoce vyspělé osoby, která pobývala ve vyšším prostoru. Proto jsou jeho děti mimořádné.“

„Velkošeríf Mekky o této schopnosti také mluví; požádal prince Dínu, aby přijal za manželku jednu z jeho vnuček. Myslíš, že se ten záměr podaří?“

„Co si já myslím, není v žádné příčinné souvislosti s tím, co se opravdu stane. Vše na světě je Alláhova vůle; ale ano, já si myslím, že se to podaří. Myslet si můžu cokoliv.“

„Je na ostrově An-Nadžám více čarodějů jako on?“

„Nevím jistě, ale možné to je. Jeho bratři a sestry jsou velice dobří; také mnozí další, většinou nějak spojení dohromady. Denis už má nebo bude mít taky nějaké svoje děti...“

„Jak je možno ovlivnit schopnosti budoucích dětí?“

„Není možné to zaručit, ale je možno dělat pokusy. Provádějí to už hodně dlouho, celý Baarfeltův rod; od doby, kdy se doslechli o vědě zvané genetika. Vycházíme z představy, že volné duše krouží kolem hmotných bytostí a vybírají si svoje rodiče; chováme se tedy tak, aby naše děti toužily se nám narodit.“

„Mluvíš o sobě; ale ty žádné děti nemáš!“

„Nenosí moje jméno a nehlásím se k nim, ale mám. Jejich matky jsem požádal, aby moje autorství pokud možno utajily.“

Llago věděl, co se stane: od chvíle, kdy se to roznese, budou žárliví arabští šlechtici pozorně sledovat svoje děti a podezírat i zcela věrné manželky, že se spustily s Llagem, pokud bude dítě jevit zvlášť vynikající schopnosti. Smál se tomu.

„Ty pokusy jsou důvodem jisté... bezuzdnosti vašich lidí?“

„Ano, lze to tak říct.“

„Nebo omluvou pro uspokojování jejich chtíčů?“

„Někdy také. Přiznávám, že jsme velmi smilní. Někteří...“

Všichni věděli, že touha po ženách je charakteristickým rysem jeho osobnosti. Dokonce řada dam proti tomu nic neměla.

„Je princ Dína vysoce vyspělá duchovní osobnost nebo pubertální kluk, zmítaný svými vášněmi?“

Llago zaváhal. „Těžko říct. Uznáš odpověď: obojí?“

„Co je jeho záměrem? Co nejvíc si užít se ženami?“

„Obávám se, že i jinými bytostmi. To slovo používám záměrně; je schopen citové interakce i s muži, šelmami, démony a bytostmi těžko zařaditelnými, jako třeba sfingou.“

„Je perverzní?“

„Ano, ještě se tím chlubí. Řada jeho pokusů má za cíl zplodit další děti. Se vším, co je plodné.“

„Myslíš, že to má nějakou naději na úspěch?“

„No... otec Amón Ra má pohlavní orgány tak přizpůsobivé, že je schopen plození se všemi typy živočichů, od ptáčků po krokodýly. Nevylučuji, že Denis by mohl... mohl by si vyžádat jeho svolení, aby to zkusil také. Denis umí... být příjemný.“

„Opováží se provokovat samotného Amóna?“

„Pokud jsem stihl vypozorovat, rád se staví do pozice učedníka či uctívače nějakého boha. Tehdy opakuje jeho zázraky obdobným způsobem a na jeho počest. Nemyslím, že by se Amón rozzlobil.“

„Čeho všeho je schopen v tom směru?“

„Nemám tušení. Ale je toho dost.“

„Zeptám se konkrétně. Přivolal do našeho světa sfingu. Jakým dalším bytostem je schopen dovolit, aby sem přišly a ohrožovaly tento svět? A je možné tomu nějak zabránit?“

Llago di Rienzi se zamyslel. Samozřejmě mohl odpovědět vyhýbavě a nějak se vymluvit; později může říct, že nevzal v úvahu všechny okolnosti, jevily se mu bezvýznamné. Ale je Templář, tak se rozhodl mluvit naprosto otevřeně:

„Ta věc závisí na dvou stranách. Na Denisovi, který je přivolá a na těch bytostech, zda chtějí přijít. Pokud by nechtěly, jeho volání bude marné. Naopak pokud chtějí, mohou využít i jiného způsobu, kdyby tento nevyšel.“

„Ale Písma říkají, že duchové do hmotného světa nesmějí!“

„Sfinga není duch!“

„Co tedy je? Zvíře?“

„Snad... podle mého to probíhalo tak, že si přála sem vstoupit; upozornila Denise na nápis na stěně, pomohla mu ho přeložit, pochopit a řídit se jím. To není vždy jednoduché, zejména pro bytost tak starou jako ona. Že tím získala mladé tělo, je hezké, ale nic neřeší. Taky to mohlo být jinak.“

„A taky to mohou udělat další. Amón, Ptah, Hathór, Bastet...?“

„Kdyby se rozhodli, nic jim v tom nezabrání.“

„Ani Alláhova vůle?“

„Ta zajisté ano; ale má Alláh sklon se vměšovat do zábavy svých podřízených? Mně se naopak zdá, že je velmi... uvážlivý.“

„Písma říkají, že Bůh nesnáší konkurenci jiných bohů.“

„Písma sepsali lidé. Četl jsi dobře Bibli, myslím Starý zákon? Jehova se tam mnohokrát obrací na patriarchy počínaje Abrahámem, na Mojžíše a další: Já jsem tvůj Bůh, který tě vyvedl ze země Egyptské. Popisuje tam různé svoje zásluhy o národ izraelský, ale nikde neříká: Já jsem Bůh celého světa.“

„Chceš říct, že... není nejvyšší? Naznačit, že patriarchové uctívali nikoliv nejvyššího Pána, ale nějakého kmenového bůžka? Že to od nich převzali křesťané a... snad i my?“

„Počkej, nepřeháněj. Já neurčuji, co Bůh dělá či nedělá...“

„Odpověz! Je či není Alláh nejvyšší Bůh?“

Llago po chvíli váhání řekl: „Nevím.“

„V životě jsem neslyšel větší kacířství!“

„Čtu Písma, immáme. Čtu přesně text, který zapsali jednotliví lidé, vyspělí služebníci Boží, a ve kterém popsali veškeré svoje zážitky s Bohem. Neviděl jsem doposud text, který by Bůh sepsal vlastnoručně a zpečetil svým znamením.“

„Celé Písmo je inspirované Bohem!“

„Bible. O té nepochybuji. Nenapadám nic, co se píše o Bohu. Pokud tam je napsáno, že něco řekl či udělal, jistě se to stalo.“

„A přesto se tak strašlivě rouháš?“

„Nevidím žádné rouhání. Říkám, že se patriarchům představuje jako kmenový Bůh Izraele. Někdy dokonce jejich osobní. Pokud toto udělal, pak zajisté chtěl dosáhnout tohoto výsledku. Jeho slova se v tom případě týkají Abraháma, Mojžíše, Izaiáše...“

„A nikoliv nás?“

„Neexistuje text, který by zněl: Llago Rienzi, Džamete...“

„Ale Korán dal Bůh pro poučení všemu lidstvu!“

„Korán nadiktoval Proroku Mohamedovi archanděl Džebraíl, aby pozvedl ohavně nízkou morální úroveň kmene Kurajšovců v Mekce. Tímto opatřením se ta úroveň skutečně zvýšila, čehož si všimly okolní kmeny, umožnily jim vzestup a připojily se k nim, z čehož vznikl arabský národ. Myslím, že účele bylo dosaženo.“

„Neuznáváš tedy platnost Koránu pro ostatní?“

„Prosím tě, uklidni se. Já přece nerozhoduji o tom, pro koho Korán platí a pro koho ne! Znám Korán, studoval jsem ho. Znám taky Bibli, studoval jsem ji. Znám řadu dalších textů z různých dob, sepsaných různými osobami. Všechny ty texty něco říkají, já je přečetl, něco jsem si zapamatoval a řídím se tím do té míry, jak jsem je pochopil. Nic víc.“

„Jsi komthur svého řádu! Rozhoduješ o tisících lidí... vlastně celých národech! Jak můžeš takhle mluvit?“

„A jak mám mluvit? Říct něco, co neshledávám jako závazné? Dát ostatním pokyn, že jsem přečetl něco jiného, než je napsáno? Bůh Jehova řekl Mojžíšovi: Jsem Bůh Izraele. Já říkám: Člověče, když chceš uctívat Boha Izraele, kniha Mojžíšova ti dá návod, jak.“

„A Ježíš Kristus? Ten mluví k celému světu?“

„Ano. Vybral si učedníky a oddělil je od všeho starého. Potom jim nařídil: jděte do světa a učte všechny národy.“

„Ty se cítíš být jeho učedníkem?“

„Ano. Byl bych šťastný, kdyby mne uznal za svého žáka.“

„Pochybuješ o tom?“

„Je mnoho věcí, ve kterých si nepočínám správně.“

„Jsi komthur! Ovládáš národy! Musíš si počínat správně!“

„Jsou-li moje hříchy tak hrozné, ať mi Bůh tento úřad odejme. Ať mne vezme z tohoto světa a potrestá. Pokud to neučinil, asi mu to tak strašné nepřipadá.“

„To je kacířství a cynismus! Vedeš ostatní, ale sám jsi plný pochybností a nevíš si rady?“

„Přesně tak.“

„Proč tedy nezajdeš žádat o radu za někým zkušenějším?“

„Nesmírně rád bych to udělal. Jenom nikoho takového neznám.“

Immám vytřeštil oči. Byl v pokušení nabídnout sám sebe, ale pak si to přece jen rozmyslel. Llago byl naopak zcela klidný.

„Tohle říkáš každému?“

„Jenom tomu, kdo je schopen to pochopit. Jsem si vědom, že má situace není lehká. Trápí mne. Ale co mám dělat?“

„Všechno je přece tak lehké! Stačí jenom dělat to, co nařizuje Korán! A máš po starostech!“

„Dělám, co mi nařizuje Bible. Ale starosti setrvávají. Pokusím se tě uklidnit, v krátké době se sejde naše řádové zasedání. Tam se setkám s Baarfeltem, naším velmistrem. Nevím, co mi řekne, ale snad mi nějak pomůže.“

„Otcem prince Díny? Tím, který mu dovoluje... to všechno?“

„Ano.“

„Pořád se všechno točí okolo toho kluka! Pověz, ten taky o všem pochybuje a má takové zbytečné problémy?“

„Nevím jistě. Některé daleko horší, na jiné ještě nepřišel.“

„Protože je tak vyspělý, nebo tak nezodpovědný?“

„Je mu patnáct, uznávám. Je zároveň dítě, které si hraje a mág, který slouží každé živé bytosti, se kterou se setká. A tyto jeho vlastnosti nejsou postaveny proti sobě, nýbrž spojeny.“

„Opakuji otázku: Co všechno je Dína schopen sem ještě zavléci?“

„Odpovídám: Nemám tušení. Prakticky cokoliv.“

„Ty bytosti jsou ovladatelné?“

„Částečně. Ovšem zčásti také ony ovládají nás.“

„Pouze z egyptské mythologie, nebo i z jiných?“

„Myslím, že ty jiné kultury by vyzkoušel docela rád.“

„Co myslíš výrazem jiná kultura?“

„Cokoliv. Skupina kamarádů se chystá na jih, do Afriky. Tam je svět, o kterém nevíme prakticky nic. Nikdo cizí se ještě pořádně nezajímal o svět černých bohů.“

„Má to nějaký smysl?“

„Dokud se nebudeme zajímat, nic nepochopíme. Denis tam půjde a bude hledat. Nevím, co najde.“

„Primitivní zaostalé národy s primitivními zaostalými bohy.“

„Doufejme. Pokud je to tak, můžeme být klidní. Denis má rád zaostalé bohy, je na ně hodný a oni na něj.“

„Chceš říct, že tam může najít něco vyššího?“

„To by byla taky dobrá možnost.“

„Tak co vlastně? Něco nedefinovatelného?“

„Ano, tak nějak. Může se setkat s něčím, co nechápeme. Ještě hůř: co ani on nepochopí. To nepochopitelné se ovšem bude snažit nějak... ovlivnit ho. Dát mu pokyny. On je nepochopí, božstvo se rozhněvá a může ho chtít zničit. Nebo poškodit.“

„Přiznávám se, že tohle nechápu ani já!“

„Koukám, začínáš chápat moje problémy.“

„Nejvyšší Bůh je Alláh! Pokud to zpochybníme...“

„Nejvyšší Bůh je zcela lhostejný k tomu, co si myslíme. Dovolí nám žít a existovat, dává nám určité pokyny, které zčásti chápeme a snažíme se je nějak splnit. Není to dokonalé, ale když chováš velbloudy, taky nemůžeš očekávat, že dokonale pochopí tvé přání.“

„My jsme lidé, ne velbloudi!“

„My jsme lidé a On je Bůh. Je nekonečný, nedefinovatelný. Možná jsme na tom ještě hůř než ti velbloudi.“

„Má nás rád! Jsme jeho děti...“

„Já mám svého velblouda taky rád. Kope, kouše, nechce se nechat zkrotit. To jsou jeho přirozené vlastnosti, proč bych se tím měl nějak deprimovat? Ano, Bůh mne má rád, přestože ho kopu a koušu, neposlouchám jeho pokyny a jsem hloupější než velbloud.“

„Co kdybych tvá slova zopakoval tvým podřízeným?“

„Prosím tě o to. Říkám jim to každý den a stále nechápou.“

„Co mají pochopit? Že se považuješ za hloupého jako velbloud?“

„Ještě hloupějšího. Prosím: nechoďte za mnou se svými problémy. Jsem příliš hloupý na to, abych je ne vyřešil, ale pochopil. Je tolik chytrých jedinců, co o ničem nepochybují, tak zkuste jít za nimi, určitě vám pomohou.“

Immám se drbal na nose a tvářil se znechuceně. Llagovi ho bylo trochu líto; ten starý muž nebyl zvyklý moc přemýšlet.

„Otázka zní, co s Dínou. Co takhle... zbavit se ho?“

„Když chceš...“

Immám očekával zcela jinou reakci; byl překvapen.

„Zbavit se, tím myslíš zabít, že? Otázka zní: jak?“

„Ty ho nebudeš chránit?“

„Já, proč já? Sám se umí ochránit. Obávám se, že to nechápeš! Dínovi se nestane nic, co sám nebude chtít!“

„Už to někdo zkusil?“

„Nevím. Asi ne, pochlubil by se. Trochu ho pochválím: začíná den cvičením, při kterém se ho kamarádi pokoušejí napadnout různými způsoby, které by normálního člověka připravily o život. Když nemá náladu si hrát, procvičí svoje sestavy a jde dělat něco užitečného. Pokud je v hravé náladě, vyzkouší další věci, které přímo ohrožují rovnováhu celého vesmíru. Má oblíbené partnery, s kterými se to dá hrát. Preferuje hry, které ještě nezažil, něco zcela nového, co ho skutečně ohrozí. Baví ho to.“

„S kým to hraje?“

„Je několik takových. V současné době třeba ta Sfinga.“

„To v Mekce... byla podobná hra?“

„Ano. Pokud vím, spoluhráčem mu byla Manát, Pán Kaaby Hubal a někteří další. Protihráči nějací démoni a celé obyvatelstvo.“

„No... já to vidím jinak, ale...“

„Jak chceš. Dobře, zkus ho zabít. Třeba ho pobavíš.“

„Moji bojovníci...“

„Dostali včera na prdel od našich děvčat.“

„Musí být někdo, kdo je silnější než on!“

„Určitě. Najdi ho a přiveď.“

„Jak se zdá, o jeho život se nebojíš!“

„Počkej, immáme. Zase už děláme zmatky. Uvažujeme, jak zabít Denise Baarfelta, prince Dínu, chceš-li. První problém: jakmile taková myšlenka vznikne v jeho dosahu, on se to okamžitě dozví. I teď o našich záměrech ví, ale nevím, zda ho to vzrušuje.“

„Čemu říkáš v dosahu?“

„Ve světě, který sleduje. Jedna z možností je, že kdekoliv ve třech světech: duchovním, hmotném či pekelném.“

„Mluvíš, jako by Dína byl bůh!“

„Není. Ale má mocné Ochránce. Svoje zesnulé předky, různé bohy, které uctívá, teď tu Sfingu...“

„Varují ho předem?“

„Ne. Těší se na chvíli, kdy budou moci někoho napadnout. Kdo se pokusí ohrozit jejich miláčka, je na řadě první. Takže pokud se rozhodneš udělat něco proti Dínovi, dost riskuješ.“

„Zatím mne ještě nikdo nenapadl! A myslím na to už dlouho!“

„Denis vydal jakési pokyny. Jejich součástí je, že Ochránci nesmějí nikomu ubližovat, dokud se skutečně neproviní proti jiným živým bytostem. Podle Denisových zákonů je povoleno napadat jeho samého. Druhé nikoliv.“

„Chceš říct, že oni poslechnou?“

„Nechápeš. Dína vyhlásil, že automaticky odpouští každému, kdo má něco proti němu. Naopak, chrání ho. Jinak by neměl nepřátele, andělé a démoni by soutěžili, kdo je zakousne dřív.“

„Dobře; tak celý vesmír chrání Dínu! Je nesmrtelný?“

„Další těžká otázka. Nesmrtelný není; jen je to obtížné.“

„To jsi řekl taky o Sfinze.“

„Například Sfinga by ho zabít dokázala. Trochu s potížemi, ale to se dá očekávat. Zatím... pokud je pravda to, co říkala má dnešní dívka, trpce ho zklamala a odešla s jeho bratrem.“

„Co jsi to řekl?“

„Řekl jsem: když jsem se ráno probudil, zatoužil jsem pomilovat se s některou dívkou z Ostrova. Vyslal jsem telepatický dotaz; přihlásila se Inna, tam ta malá blonďatá. Jo, teď vlasy nemá, ale předvedla mi, jak vypadá... když chce vypadat. Spojili jsme se a vzájemně se zbavili tělesného napětí. Je miloučká; sebrali ji na ulici, věk něco mezi čtrnácti a sedmnácti, hádají podle zubů. Jako bojovnice nic moc, jako čarodějka bezmezně tupá, nezajímá se o nic, co by vyžadovalo jakoukoliv námahu; kromě toho sexu, to je jasné. Ten ji naopak baví velice...“

„Nezajímá mě tvůj sexuální život!“

„Chyba, měl by. Zkus ji vyzvat, uděláš jí radost!“

„Nevím, proč bych měl...“

„Stačí, že to vím já. Naučili ji pasivní telepatii; vnímat co dělají ostatní, zvláště ti, kdo na ni vložili svou auru. Tedy její dosavadní milenci. Samotné jí to není k ničemu, ale dokáže zajistit spojení, tedy když se s ní sladíš, propojí tě a víš, co si zrovna myslí třeba Denis.“

„Denis to ví?“

„Naprogramoval si ji tak. Dokonce několikrát potvrdil.“

„Dobře. Co jsi zjistil?“

„Denisovi se Sfinga líbí a docela rád by s ní měl kontakt. Ale seznámil ji se svými bratry, jí se zalíbil Christoph a odešla s ním do vyššího světa. Denis trochu žárlí, ale bratrovi musí ustoupit. V podstatě, je to pro něj nová zkušenost.“

„Ten Christoph je co?“

„Starší Denisův bratr, v současné době ochranný duch. Anděl.“

„Andělé jsou schopni sexuálního kontaktu?“

„Neříkám, že je to hmotný kontakt. Duchovního spojení ano.“

„Jak se dostal do takového postavení?“

„Zemřel. Byl Templář, tak neodešel úplně.“

„Týká se to i ostatních členů vašeho řádu?“

„Nevím přesně. Převážné většiny ano.“

„Mám tomu rozumět tak, že zabitím se Templáře nezbavíme?“

„Správně. Teď navíc jedna Denisova sestra vydala jakýsi pokyn, že fyzická smrt... ne, prolití krve Templáře znamená očištění deseti náhodně vybraných osob. Moment, náhodně... osob dle výběru dotyčného jedince v bardu smrti. Tak to myslím je.“

„Má to nějaký smysl?“

„Nevím. Ještě nikdo od té chvíle nezemřel.“

„Myslím, zda má smysl ten její příkaz.“

„Těžko říct. Je čarodějka. Má právo proklít cokoliv...“

„Tomu říkáš prokletí?“

„Kletba uvalená Templářem musí mít vždycky pozitivní dopad.“

„Co když ne?“

„Tak poškodí sám sebe.“

„Jaké to může mít následky?“

„Přestali se bát smrti. Naopak, těší se na ni. Ještě to možná má nějaké zvláštní aspekty... čím větší utrpení, tím víc bytostí může přibrat k očištění, ale to nevím jistě. Inna taky přesně neví, jsou to doplňující pokyny různých osob...“

„Jo tak – to víš od té holky?“

„Ověřil jsem si to u jiných. Je to všeobecné vědomí.“

„Takže od teďka budou hromadně páchat sebevraždy?“

„Nesmysl. Zabít se bezdůvodně by přineslo špatné důsledky. Ale přestanou se bát nepřátel. Naopak, v boji meditují o tom, že když je někdo zabije, za trest ho očistí a zapojí do hry.“

„To vůbec nechápu!“

„Pozoruji. Nevíš co prožívá ten, kdo byl očištěn. Dost hrozné duševní stavy. Ujišťuji tě, je to pomsta.“

„Platí to i v případě, že někoho zabije Sfinga?“

„Sfinga nezabije toho, kdo si to nezaslouží.“

„Chlubila se, že v chrámech zabíjela malé děti!“

„Ach, to je zas... no, nějak takhle. Ona je přímý posel Boží. Když někoho zabije, zbaví ho pozemského těla a dá mu možnost jít do vyššího světa. K tomu sloužila chrámová výchova. Někdo dosáhl zralosti ve velice mladém věku; kdyby zůstal ve fyzickém těle, poklesl by a určitým způsobem morálně zchátral, chápeš? Protože však měli tu kočku, ona ve vhodnou chvíli zasáhla a vyřešila to. Obyčejní lidé to ovšem považovali za tragédii...“

„Tím myslela, že někteří ji vyhledali dobrovolně?“

„V současné chvíli se tím zabývá Ferhad. Zlákala ho; kromě toho spojil svou mysl s Denisem. Velmi ho zaujala existence andělů, rád by se jím stal. Sfinga je jediná možnost, jak to dokázat.“

„Zemřít? Padnout v boji s ní?“

„Druhá možnost je nechat se rozsekat tvými strážci; ale to není úplně jisté, mohli by být na nižší úrovni a on by se musel zdržet několik životů, než by je očistil. Velmi složitá věc...“

„Ferhad...“ Immám opovržlivě nakrčil nos.

„Ano, chápu. První muž, který se miloval s Denisem. Zasáhlo ho to. Kromě jiného, je to možnost zasadit Denisovi ránu. Probudit v něm lítost a hněv... miluje Ferhada.“

Immám se zamračil. V mládí měl nějaké vztahy s muži, ale nerad na to vzpomínal. Později se v rámci osvěžení dával obsluhovat mladistvými chlapci, ale nenašel v tom zalíbení, ačkoliv někteří přátelé mu to doporučovali. Nebyl tak zaměřen. Když na to přijde, nebyl ani na ženy. Samozřejmě se na přání rodiny v mladém věku oženil, později si vzal ještě další dívky, ale se žádnou neprožil nic pozoruhodného. V podstatě nikdy za celý život mu sex nepřinesl žádnou mimořádnou radost; kdyby to záleželo na něm, vyhnal by je všechny a soustředil se na věci důležitější, studium a službu Bohu. Byl mentalitou mnich, ovšem ve svém prostředí to nemohl prosadit. Další problém: byl mu nepříjemný jakýkoliv fyzický kontakt. Už jen políbení ruky (zdravili jej tak všichni podřízení) mu bylo protivné; když se ho někdo dotýkal na intimních místech, hnusilo se mu to tím víc, čím byl starší. A byl hodně starý.

Když poslouchal Llagova slova, poprvé ho napadla touha zemřít. Zabýval se myšlenkami na smrt, jak to dělá každý starý člověk. V podstatě nechtěl, jen věděl, že musí. Považoval smrt za konec všeho, přestože byl věřící a měl nějakou představu ráje. Ovšem ráj, kde mu budou čtrnáctileté panny nalévat chladné nápoje a lísat se k němu... to nebyla jeho představa. Kdežto možnost, že by se stal nádherným, mocným, čistým andělem, který by žil někde ve vyšším prostoru a zasahoval do světa smrtelníků, to bylo něco nového! Jestli tohle dokáže ta dívka se lvím tělem...?

A ten muž naproti němu, princ Džamet, vládce nazarénského řádu, mu to může umožnit! Jenom kdyby se odvážil říct...

„Víš, na co teď právě myslím?“

Llago sklopil oči. „Myšlenky číst neumím. Trochu tě chápu, ale detaily... je mi líto.“

Stařec se musel dopustit nějakého činu. Poprvé v životě.

„A když se dotkneš mého čela?“

Llago si vůbec nebyl jist. Ale před chvílí se spojil s dívkou, která takový program měla. Určitě mu ho předala, nešlo jinak. Je možné, že by to dokázal... Kdyby se to zkusilo.

A tak se začal zvolna ponořovat do spletitých hlubin vlastní mysli. Ovládal to umění z dřívějších meditací natolik, aby se dokázal zkoncentrovat a využít informaci. Vztáhl ruku, položil starci na čelo a pokusil se spojit svou energii s jeho. Cítil, jak se prolnuli, jak jeho síla vstupuje do immámova těla. Potom začal vyhledávat vzpomínky, různé myšlenky, nejdřív ty silnější, pak relativně slabší. Nedokázal to samozřejmě tak dokonale jako dívka Inna s ním, ale něco se mu dařilo.

Aby toho dosáhl, musel potlačit vědomí vlastní osoby a vše koncentrovat do té druhé. Spolu s tím vytlačil vzpomínku na Innu, překážela by mu. V té chvíli existovali jen oni dva, jejich mysli se prolínaly a ovlivňovaly jedna druhou, aniž věnovaly pozornost světu okolo. Dlouhý rozhovor, který tomu předcházel, ztratil smysl, teď se konečně dokázali pochopit.

Když Llago opět pohlédl na immáma, povšiml si, že pláče.

Tolik let! Tolik let jsem žil, aniž bych měl jedinou blízkou duši! Tolik času jsem ztratil! Proč? Je to tak snadné...

Llago přijal jeho smutek a připojil pár konejšivých vjemů.

Stal jsi se jedním z nejmocnějších lidí na světě! Pomohl jsi tisícům lidí, jsi nejlepší v islámském světě! Co chceš víc?

Odejít. Nalézt zřídlo klidu a moudrosti. Chci zemřít a opět se zrodit. Chci, aby mi při tom pomohla Sfinga. Chci být jako ty.

Llago uvažoval o tom, jak je sám neklidný, opuštěný a ztracený, plný pochybností a nevědomý v čemkoliv důležitém. Byl smutný, ale ani zdaleka ne tak jako ten stařec.

Pokračovali ve výměnách. Llago se snažil dávat starému energii, dokud immám neprojevil přání zrušit spojení. „Už dost! Cítím toho velice mnoho... směl bych teď odejít, jít si někam odpočinout a promyslet si to? O samotě?“

„Nikdo tě nebude rušit, nechceš-li.“

„A když se skutečně zamyslím; budou to moje myšlenky, nebo mne někdo bude vést a řídit?“

„Budou tvoje. Nikdo tady nemá čas ani náladu. Nikdo tě nemá tak rád, aby se ti trvale věnoval. Uklidni se!“

Immám už na tom byl tak dobře, že se dokázal usmát.

„Dobře, půjdu. Pak si dovolím... přijít.“

A odešel. Llago také vstal a šel obhlédnout tábor.

Sfinga se vrátila těsně před soumrakem, v podobě krásné dívky téměř lidského vzezření; až na špičatá kočičí ouška s pohyblivými boltci, zářící smaragdové oči a dravčí výraz ve tváři. Nepřišla do chrámu, vystoupila náhle ze skupiny lhostejně žvanících lidí, aniž by tam předtím byla. Poprvé jsem ji viděl tak zblízka a byl zachvácen strachem, obdivem a touhou; byla nádherná. Ještě krásnější než v polo lidské, polo lví podobě.

Podívala se na mne a neřekla nic. Taky jsem se neodvážil nic říct.

Zato Denis si pospíšil, aby ji uvítal. Celý den ho nebylo nikde vidět, teď se objevil usměvavý, plný zájmu. Vyptával se, kde byla a co tam prožila, ale bylo na něm vidět, že jeho zájmy jsou podstatně jiné. Taky se nedivte, na tu panenku se zlatou pletí a dokonalým tělem by měl chuť každý.

„Vůbec nepočítej s tím, že bych ti dala,“ odpověděla mu, aniž ji požádal, „Koukám jak slintáš, ale máš smůlu, nic nebude. Leda až já řeknu, ale to se načekáš!“

Tvářil se ukřivděně. Kromě jiného pro značně nestoudný způsob její mluvy, na který není zvyklý. Jí naopak působilo potěšení v něm vyvolávat rozpaky; dokonce mu zrudly tváře.

„Užívala sis dost s mým bratrem?“ zeptal se vztekle.

„Jo. A co?“ upřela svůj smaragdový pohled do jeho tváře a drze se usmála, „Bylo to moc pěkný...“

Napadlo mi, že vlastně poprvé slyším její hlas; včera nahlas promluvila jen jednou a to ještě doplnila mentálním přenosem, aby vůbec někdo rozuměl. Teď mluvila... nevím, jak to říct. Hlasem mňoukající kočky, zpustlé přístavní děvky, morálně zchátralé ženštiny, jaké čekají na polívku u útulků Armády Spásy. Bohužel ten její hlas zněl taky nesmírně sexuálně dráždivě.

„Včera jsi řekla...“ začal Denis, ale přerušila ho:

„To bylo včera. Dneska říkám, že na vás lidi se můžu...“

„Ty nedodržuješ svoje sliby?“

„Ne. Měla bych? Nevím. Možná ho někdy dodržím.“

Nepokoušela se ho dráždit, myslela to zjevně doopravdy. Taky jsem si pamatoval její včerejší sliby, že ho bude chránit...

„Ale jo!“ řekla otráveně, „Kdyby ti něco hrozilo, zapískej. Jen ze sebe nedělej kašpara a nepředstírej, že beze mě steskem uhyneš – já se bez vás lidí obejdu docela dobře.“

Někdo si asi pomyslel něco ošklivého, a ona to vnímala. Protože vybuchla: „Jo! Klidně tady můžete všichni chcípnout!“

Denis něco začal říkat – ani ho neposlouchala.

„Vy krátkověcí mě hrozně štvete! Co si myslíš, že seš? Naučil ses pár triků a chceš se vyrovnat Starým velekněžím? Nedokázal bys mě ani přemoci, ani pobavit! Nezakousnu tě jen proto, že mi za to nestojíš – nikdo z vás! Přišla jsem vám jenom říct, že mě těšilo a zas půjdu. Čekají na mě!“

„Kdo?“ Denisovi se zachvěl hlas.

„Co je ti po tom? Kamarádi, no! A ty... radši je příště neprovokuj, mohl bys dostat přes držku!“

Něco jí řekl, nebo si aspoň pomyslel. Nevím co. Každopádně se naštvala; vymrštila tlapy a z hřívy jí zasršely jiskry energie. Ve zlomku sekundy mě to oslepilo, ohlušilo a mrštilo se mnou do písku; chvilku jsem měl pocit, že mně něco rve tělo zevnitř, pak jsem upadl do bezvědomí. Ale to nebyl konec; zjevovaly se mi různé příšery, o kterých jsem někdy někde četl, viděl je třeba namalované nebo... nevím. Třeba je znal někdo z ostatních. Mám obavu, že některé taky pocházely z těch jiných dimenzí, co jsem o nich četl v Dickyně grimoáru.

Když jsem se probral, bylo hodně v noci. Obloha plná hvězd, poušť se v jejich světle leskla jako stříbro; všude byl klid, Sfinga naštěstí zmizela neznámo kam. I tak to stačilo; stany byly jako odfouknuté vichřicí, naše boudy pobourané, ještě štěstí, že je nezapálila. Lidé zůstali ležet, kde upadli.

Kousek opodál seděl na bobku Denis, schlíplý jako vrabčák a nešťastný jako šafářův dvoreček. Ale při vědomí, což musím přiznat, mě dost potěšilo. Vstal jsem a doklopýtal k němu.

„Můžeš mi vysvětlit, co se stalo?“ zeptal jsem se.

Ani nezvedl hlavu. Řekl: „Ne.“

Chvilku jsem na něj tupě zíral; pak mi to došlo. Řekl jsem:

„Promiň. Je mi tě moc líto, Denisi...“

Odpověděl: „Jdi do prdele, Willi.“

Šel jsem si sednout někam, kde by na mě nebylo moc vidět, neměl jsem chuť se s nikým bavit. Bylo mi špatně a cloumala mnou zima. V noci v poušti je pěkná kosa, nebudete mi věřit. Napadlo mi jít se poohlédnout po Dicky, ale nechtěl jsem být poslán do prdele po druhé. Je někdy taky trochu nevlídná.

Asi jsem usnul, protože když jsem se probudil, byla ještě větší zima než v noci, ale na východním obzoru svítalo. Denis seděl tam co předtím, někteří jiní někam zalezli. Strážní seděli v kroužku a ohřívali se u ohníčku z trosek naší boudy. Vypadali blbě. Vstal jsem a šel se taky ohřát.

Díky Bohu, považovali mě za blbce. Taky netušili, že rozumím aspoň částečně arabsky. Protože se právě dohadovali, zda mají Arminy podřezat, okrást a utéci ještě dřív, než se rozední, nebo se o tom napřed poradit se svými veliteli. Kdyby patřili všichni k jedné partě, už by to dávno bylo, ale naštěstí sloužil každý někomu jinému a navzájem se nenáviděli stejně jako nás.

U ohně mě rozklepala ještě větší zima; není divu, byl jsem nahý a poprvé od počátku si připadal trapně, protože všichni byli zamotaní do svých burnusů, dokonce i tváře měli zakryté šátky. Napadlo mi najít si šaty a obléknout se, ale padla na mě taková letargie, že jsem zůstal sedět a všecko mi bylo jedno. Kdyby se pokusili mě podříznout, asi bych se nechal.

Potom přišel Ferhad, vynadal jim do stáda blbců a nařídil jít pochytat uprchlé velbloudy. Strachem utekli někam do pouště, ale určitě nikam daleko, takže je bude možné sehnat. Chlapi poslechli a ani se nevzpouzeli.

Pak jsem zase chvíli klímal, až přišel Llago di Rienzi, sedl si vedle mne a pověsil nad oheň konvici s vodou na kávu. Pomohl jsem mu zarazit do země dva klacky a upevnit kopí jednoho jezdce jako třetí; slíbil mi za to trochu kafe, abych se probral. Pořád ještě nezačal s žádnou aktivitou Denis; byl úplně mimo.

Konečně jsme se dočkali východu slunce; tehdy se začali budit všichni, hlavně Armini. Včetně Dicky, jejíž aktivita mi připadala až nezdravá, jako by se pokoušela velet všemu a všem. Někdo se jí vzepřel, asi z Arabů, ale seřvala ho tak strašně, že nedokázal snášet její ječení a radši udělal, co řekla.

„Co vlastně budem dělat?“ ptal jsem se.

„Strčíme si do prdele vlajku v národních barvách, budeme lítat po poušti a oslavovat úspěch!“ odsekl Llago, „Co bys dělal ty, když seš tak chytrej?“

„Já bych jel asi domů. Přece jenom...“

„Správně! Konečně jsi řekl něco chytrýho. Tak jdi balit!“

To šlo rychle, neměl jsem dohromady co. Dicky prolítla táborem a pobrala, co se jí hodilo, bez ohledu na původního majitele. Tak si počínají FF všichni. Denis se porozhlédl, posbíral svoje věci, zavolal mentálně svou velbloudici a čekal na ostatní.

Llaga povolali k lůžku, na kterém ležel starý immám. Dozvěděl se, že stařec se rozhodl zemřít; samozřejmě se nechá odnést domů do Káhiry, ale zároveň vykoná veškerá potřebná opatření, aby jeho pohřeb proběhl hladce. Jeho strážci nasadili tragické ksichty; asi tušili, že příští immám je vyhodí pro neschopnost. Já bych to udělal docela určitě, takže je čeho litovat.

Llago se pokusil staříka ukecat, aby zůstal naživu, ale nemělo to smysl. Immámovi tekly po tváři hořké slzy, odmítal se dát ošetřit, odmítal o čemkoliv hovořit; pokud s někým mluvit chtěl, tak pouze s anděly. Pronášel určité zmatené pokyny, které podřízení dle svých možností vykonávali; nakonec ho naložili na velblouda do ženských nosítek a odvezli pryč.

„Proboha, jedem taky, než se vzteknu!“ řekl Llago.

Na zpáteční cestě se Denis nebavil s nikým. Ani my ostatní jsme neměli moc chuti k rozhovoru, takže jsme si rozuměli. Ferhad se staral o naši bezpečnost, vyslal svoje jezdce dopředu, aby nás zajišťovali; důvod neznám, ale asi nějaký měl.

V Isidině chrámu nás očekávala Denisova sestra Jana. Vypadá úplně stejně jako on a pokud ji mám charakterizovat: potměšilá drzá děvka. Okamžitě se ho ujala a zahájila resuscitaci způsobem, který oni považují za účinný: ponořila ho do vany s horkou vodou, zajela tam k němu a začala mu předávat energii. Navzdory jejímu snažení nedošlo k milostnému kontaktu (to myslím vážně, skutečně spolu spí, ačkoliv jsou sourozenci!); Denis odmítl. Vysledovala v jeho mysli, co by si asi přál, uložila ho na lůžko, zamotala do pokrývek a uspala na delší dobu.

Chtěl jsem vědět řadu věcí; jak jsem zvyklý, obrátil jsem se na Dicky, ale ta rozhodně neměla chuť se se mnou o čemkoliv bavit. Vyřešila to rychle, uspala mě taky. Takže jsem upadl do bezvědomí a kupodivu i v tomto stavu sledoval, co se děje; ačkoliv jsem do ničeho nemohl zasahovat.

Jana si velmi rychle porozuměla s Nefret; nedivím se. Společně se ujaly velení, zatímco strážné organizoval Ferhad. Zřejmě bylo třeba být na stráži, starý immám umíral a nebylo jasné, jak se k věci postaví jeho rodina a kněžské kolegium. Jana se zúčastnila obřadů k poctě Matky Isis; Sfinga jí snad patří, nebo co? Isis se k ničemu nevyjádřila, ale ani nic nezakázala.

Zpráva o Denisově fiasku se rozlétla čarodějnickým světem jako bouře. Několik bezvýznamných začátečníků to přijalo s potěšením, konečně mu někdo ukázal! Ale většina to brala jako políček do tváře celé WZ kasty; to si žádná pouštní kočka nemá co dovolit! Všechny Denisovy sestry a jiné holky z cowenu se ihned sjednotily a začaly chystat na případný další souboj; bylo jim jasné, že samotná by každá z nich určitě prohrála, ale dohromady jsou schopné udělat z té drzé mimozemšťanky trhací kalendář!

Sfinga se nevyjádřila. Třeba o tom ani neví.

Z Ősgardu přišla naléhavá žádost o bližší specifikaci veškerých informací o rase Starých, které Sfinga sloužila. Konkrétně: je to některý z národů elfů? Pokud ano, je možné navázat s nimi nějaký kontakt? A když, tak...

Bohužel, tento dotaz byl (mírně řečeno) hodně nezřetelný. Jana pochybovala, zda vůbec přišel z našeho světa, tedy Země. Daleký Sever je místo, o němž nikdo přesně nic neví, kdysi tam sice byla Freya Wulffssonnová, vrátila se, chvíli machrovala a zas tam odešla. Taky May-Britt Baarfeltová, když na to přijde i Panna Andrea a její družka Sainé; ta žije momentálně klidně v Arminu, má dvě děti a neprojevuje žádné zvláštní efekty. Někteří říkají, že slavný Ősgard je pouhý počátek, vstupní brána do jiného světa, který se rozkládá kdesi v tajemných pláních severního Ruska. Ono Rusko je vůbec divná krajina, se kterou ještě budou potíže.

Jana je poslala do análního otvoru, všechny dohromady a některé ještě každého zvlášť. Z faktu, že je neposlala rovnou do prdele, lze vyvodit, že se už uklidnila. Přečetla si v Denisově mysli, co jak dělal při zaklínání Sfingy, spolu s Nefret prováděly mohutné očišťovací obřady a pokoušely se kočku dráždit nemístnými dotazy. Ani se neozvala.

Denis se probral z vlastní vůle, plný síly a energie. Pochválil Janu za účinnou spolupráci, schválil veškeré její počínání a poděkoval cowenu za pomoc a podporu. Přizval si malou černou Alin a začal vytvářet a do mysli jí ukládat souhrnnou zprávu o probuzení Sfingy a dalších okolnostech. Nehodlal nic zastírat, každá chyba může být osudná, takže se otevřeně chlubil i všemi svými neúspěchy. Aby nebyl rušen, odstínil se od okolního světa, zvláště od nás.

Mne probudila Dicky a to mimořádně mistrovským způsobem: aniž mě zcela probrala, vešla do mé mysli a odblokovala tam veškeré zábrany, vytvořené dlouholetou výchovou. Při té příležitosti se přesvědčila, že mám velikou chuť se s ní milovat; sotva uvolnila moje tělo ze spánku, okamžitě jsem se na ni vrhl a několik hodin (?) jsme pak strávili neutuchající erotickou gymnastikou na místech, jež se mi právě zdála vhodná. Ostatní nás dle nálady buďto překračovali, nebo si na nás s potěšením šlápli. To druhé se Dicky líbilo víc; taky ji těšily užaslé ksichty diváků.

Přemýšlím, jak se za to omluvit. Nebyl jsem při smyslech; byly to impulsy, kterým jsem prostě musel podlehnout. Choval jsem se jako zvíře, přesně tak, jak bych si počínal, kdyby neexistovaly zákony ani společenské zvyklosti, kdyby mi od malička drazí rodiče, učitelé ve škole, nadřízení, tvůrci zákonů, kněží a jiní slušní a vážení lidé neříkali, jak se mám chovat. Byl jsem v té chvíli primitivní divoch, který se prostě vrhne na svoji samici a udělá s ní to, co si příroda přeje.

Ale mohl jsem i mluvit, ačkoliv jsem opět říkal, co bych si skutečně přál a ne, co mi velí společenské ohledy. Prozradil jsem jí, že bych ji chtěl přivést s sebou do Německa, představit své rodině, přátelům, nadřízeným, vzít si ji za manželku a mít s ní tolik dětí, kolik se nám jich narodí. Ukázat ji v té nejkrásnější podobě: s jizvami na tvářích, tetováním, ozdobami v bradavkách; strhat z ní šaty a milovat se s ní v neděli odpoledne na náměstí před radnicí, když tam hraje vojenská hudba a kolem chodí městská honorace v nejlepších šatech s naparáděnými dětičkami. Vykřikoval jsem, že kašlu na křesťanskou pokoru a odpor k hříchu; že jsem germánský bojovník a mým bohem je mocný Wotan a hrdinský Donner a smyslná Freya, že jsem schopen jako Siegfried projít ohnivým mořem a ukrást bojovnou Walkýru, aby se mnou žila na zemi. Ať se to bohům klidně nelíbí, já se na ně můžu...

Jenomže potom už moje tělo nevydrželo a Dicky mě zas uspala. Asi mi tím zachránila život, jinak bych se vyčerpal k smrti. Jí se to docela líbilo, má větší výdrž než já. Jejím kamarádkám se to líbilo taky, vždy fandí podobným zábavám. Ještě zbýval don Llago, ten se zasmál, potřásl hlavou a šel se přesvědčit, zda mu hosté svými výkaly řádně hnojí palmovou zahradu.

Když jsem procitl znovu, bylo to k plnému vědomí, a já si ihned uvědomil své předešlé řádění. Strašně jsem se zastyděl. Kdyby to šlo, nejradši bych se vytratil nějak zadem a už se sem nikdy nevrátil. Taky jsem se zabýval myšlenkou zastřelit se, pokud možno dřív, než přijdu ostatním na oči. Bylo mi jasné, že Dicky zprostředkovala reportáž o mých nápadech pro celý cowen. A to přesto, že jsem věděl, že mi všichni fandí. Tím hůř.

Dicky byla... mám říct ohleduplná? Přišla a v očích měla slzy. Objímala mne a snila o možnosti, že bych ji skutečně vzal do Německa, takovou jaká je a jakou chce být, polodivokou šelmu... udělala to všecko přece proto, aby ji už nikdy nezlákala možnost vrátit se k lidem! Všechny princezny si potrpí na nesmazatelné stopy! Možná jednou přijde chvíle, kdy bude litovat svých probodaných tváří a teček na lícních kostech. Bude chtít odejít, ale nebude moci, protože je nemůže skrýt...

Seděla mi v klíně a plakala, protože vnímala moje myšlenky. Já ji líbal, olizoval její slzy, pak jsem něžně přešel na čerstvou jizvu po arabském jataganu a lízal ji tak dlouho, až se rána znovu otevřela a začala krvácet, pil tu její krev a opájel se jí... znovu jsme přešli do milování a...

Zatímco my jsme zažívali takovou extázi lásky, že nás Nefret vyškrtla ze všech služeb, utápěl se Denis v hluboké depresi. Což jsme poznali, když nám předvedl první verzi svých záznamů. Jana odmítla pustit to v této podobě veřejnosti; obvinila ho, že si jenom rozdírá srdce, protože se zoufale zamiloval do lví panenky, což je pěkná blbost všeobecně a zvlášť pro genetickou rozdílnost jejich těl. Jeho touha po milostném kontaktu se Sfingou byla nesmyslná od samého začátku; pokud si myslel něco jiného, potom je blázen a patří do cvokárny.

Denis přijal její kritiku tak pokorně a poníženě, že ji naštval – ječela, že tato reakce je další masochistický akt, o hodně bolestivější, než kdyby se bičoval a působil si zranění. Denis to odsouhlasil; rovněž souhlasil, že je nejhnusnější bytost na světě a není hoden, aby si o něj jakákoliv holka opřela kolo. Pokud se kdy nějaké líbil, bylo to jen ze soucitu k jeho bídě, ve skutečnosti je ošklivý, hloupý a vůbec neumí čarovat. Ozvala se taky Julie a strašně zuřila; položila dotaz, zda bude tak hrozně vyvádět pokaždé, když mu nějaká holka nedá a Denis odpověděl, že už v životě se žádnou mrchou spát nebude! To si ho radši...

Jana ho kopla do koulí. Zavyl bolestí, pak se rozkročil a vyzval ji, aby v tom pokračovala, dokud ho zcela nevykleští. Když o něj dívky nestojí, bude lepší, aby byl eunuch, než se musel dál takhle trápit.

A to bude o mně někdo říkat, že jsem depresivní maniak! hlásila přes celý vesmír potěšená a naštvaná Julie.

Jana ještě několikrát naprosto se nebránícího Denise kopla nebo praštila, pokud možno co nejbolestivěji, ale genitálie zásadně vynechávala. Když došla k názoru, že z něj teče už dost krve, vyhodila ho na zahradu a nechala tam hořekovat. Raději svolala krátkou poradu ostatních Baarfeltů, co s ním.

Ozval se dokonce starý Tomáš. Doposud vykonával něco, čemu WZ říkají supervize: sledoval počínání druhých, nezasahoval do něj, ale byl připraven, kdyby bylo nejhůř. Věděl všechno, včetně snah svého syna o dorozumění se Sfingou. Pochválil Janu a požádal, aby se na Denise nezlobila a nechala ho přijít k rozumu, což bude dle jeho názoru trvat několik dní; potom doporučil předhodit mu dívku pokud možno co nejvíc dle jeho vkusu, to jest divokou šelmu bez známek lidské výchovy. Jana ryčela vztekem.

Tomáš ještě poskytl roztomilý záznam ze svého prvního neúspěchu v dobách mládí: Když vyjel na jakousi podivnou princeznu, dostal košem a strašně truchlil. V té době napsal divadelní hru, která líčila nenaplněnou lásku nějakého keltského válečníka k princezně dryád, což společně překazila jak nevůle obou rodů, tak nezájem slečny staré pět století o lásku kluka starého necelých patnáct. Všichni se srdečně zasmáli, jen Veronika se dotázala, kde je ten text nyní a zda by se hra dala uvést v arminském divadle. Tomáš zdráhavě přiznal, že nemá tušení a podezřívá se, že ten kus byl mimořádně blbý; v diskusi o divadelním umění se rozplynul původní záměr a my je přestali sledovat.

(Poznámka: trvalo několik let, než se princezny vzdaly nápadu hru nalézt a zinscenovat; nejspíš nejdůležitějším podnětem byla možnost hrát dryády bez oděvu, pouze natřené na zeleno. Hned si to zkusily a přiznávám, zelené Dicky to moc slušelo.)

Do rána byl všeobecný klid; pak se Denis probudil a trval na tom, že je zcela při smyslech. Na příkaz Jany provedl v záznamech Alin drobné korekce svých postojů, což vyšlo bohužel ještě hůř; počalo se mu však vracet sebevědomí a požadoval, aby se záznam vysílal přesně v té podobě a nic jiného. Zhádali se, pak o své vůli záznam pustil, dokonce sledoval reakci.

Já si při té příležitosti nechal vysvětlit, jak vlastně funguje takový cowen. V úzkém smyslu je to společnost čarodějů přítomných na jednom místě, může být uzavřená či otevřená. Do cowenu se počítají i dočasně nepřítomní, leč dosažitelní členové. V širším smyslu, jak ho pojímají Armini, do něj patří všichni WZ, kteří o jeho existenci vědí, třeba celý svět. Touží vytvořit Velký Kruh Světla, který spojí podobně smýšlející osoby všech národností; takže do něj přibírají templářské čarodějky ze všech středisek ve Skandinávii, Španělsku, Itálii i odjinud. Kdyby se přihlásily jiné skupiny, pokusili by se sjednotit a taky je zapojit, ovšem s tím jsou rozličné potíže. Někteří třeba sice vnímají, ale nevěří, že to nejsou jen přeludy smyslů.

Na Denisův přenos se ozvalo pozoruhodně mnoho zvláštních osob. Ty z Arminu, Ősgardu, Granady a Florencie nepočítám, s těmi se automaticky počítalo. Ale ozvali se členové Zlatého Úsvitu, což je vysoká londýnská lóže; dále velmi opatrně pár osamělých skupin z Německa, vesměs na dost nízké úrovni, ale napojených na hnutí Růžového Kříže. Podstatně rázněji dvě skupiny americké, jedna z Vermontu, druhá ze Salt Lake City. Řada Američanů se nedokázala hlásit aktivně, ale cítili jsme jejich zapojení, aspoň pasivní. Dál nás vnímala spousta indických jogínů, japonští zen-buddhisté, šamani na dalekém severu a domorodci v Austrálii. Tito lidé se většinou zajímali, co se děje a proč jim to říkáme; když poznali, že se jedná o naše soukromé problémy, vypustili to zase z mysli a nechali nás být.

No a nakonec... koukněte, já skutečně nejsem blázen. Ale ohlásily se nám bytosti, které stěží můžu nazvat lidské. Možná to lidé jsou v tom smyslu, jako byli Staří velekněží za časů Sfingy. Nebo ti s dlouhýma ušima z Velikonočního ostrova; prostě jiný druh. Už chápu, že Jana nazvala Sfingu mimozemšťankou, ona skutečně je z jiného světa, jiné dimenze, zkrátka...

Pomyslel jsem si to před Dicky a ona hned rozšířila mé obzory: Sfinga patří do čtvrté dimenze, ale psychicky nemá na to, aby se vyrovnala místním bytostem, hmotným bohům. Je však dost oblíbená, aby ji tam vlídně přijali a nějaký čas nechali vyvádět, co se jí zlíbí, než ji vykopou, aby šla zlobit zas do hmotného světa. Když ji Denis probudil, byla ráda že nás vidí, ale sotva objevila možnost kontaktu, odešla za nimi. Brzo ji vyženou, bude se chvilku zlobit a pak přijde sem, možná drobátko naštvaná. Třeba si ale nevybere přesně tento svět, nýbrž některý jiný na blízkém rameni spirály, je tedy zcela přirozené, že místní bytosti se zajímají, jak to s ní vypadá, aby věděly pro případ, že by se zjevila právě u nich. Tak bude bloumat z místa na místo a nikde nebude mít klid.

Že by mi jí začalo být trochu líto?

Ptal jsem se, jaké ty bytosti jsou. Dicky neměla přesné zprávy, ale řád sbírá informace po dlouhá staletí a něco tuší. Zatím je jasné, že jsou to v podstatě lidé nám podobní, dokonce dávají běžně potomstvo. K přímému kontaktu může dojít v tzv. uzlových bodech, jeden je nejspíš Ősgard. Přechodem je duhový most zvaný Bifrost, dobře známý ze ság Vikingů. Není vyloučeno, že také jiná místa popisovaná v pohádkách mnoha národů jsou takové body, třeba ostrov Avalon... Zarazila se, jedna verze jejich teorií se totiž zakládá na ztotožnění Avalonu s Arminem. Divíte se? Já taky.

Napadla mi dost příšerná myšlenka, co když těm lidem nebudou stačit předané informace a přijdou se sem zeptat osobně. Doufám, že to není možné!

Ujistila mne, že klidně ano. Místa prostupů jsou udělaná tak, aby jimi nemohl projít kdokoliv, taky techniku neovládá každý, ale jejich čarodějové samozřejmě ano. Stejně tak naši mágové se časem naučí procházet, ovšem... trochu zrozpačitěla, je to na ni moc a nemá přesné znalosti, není WZ! Přestal jsem ji na chvilku trápit, děly se totiž věci.

Jana se rozhodla v rámci Denisovy radikální léčby uspořádat tak mohutné orgie, aby zapomněl na cokoliv. Denis neprojevoval žádné nadšení, ale podřídil se. Jediný kdo se nepodřídil, jsem byl já a Dicky; prostě jsme nebyli schopni. Jana souhlasila a nařídila nám obsluhovat hudební techniku, tedy soustavu všelijakých fonografů a diskografů, taky se jim říká gramofon. Zpočátku jsem neměl o ničem tušení, ale Dicky mi ukázala. Šokuje mne, že řád, ať je jakkoliv zaostalý ve vědeckém myšlení, si klidně pořizuje nejlepší dostupnou techniku a vůbec mu to nevadí. Ještě ji navíc vylepšuje dle vlastních představ, takže je skutečně špičková. Co se týče hudby, dávají přednost melodiím výrazně barbarským, třeba džezu amerických černochů. V Africe to chápu.

Zato nechápu dost dobře systém jejich orgií. No dobře, tak mají chuť si zasouložit, to občas každý. Ale proč kvůli tomu musejí pořádat slavnost? Normální lidé si počínají tak, že udělají ples, na němž se samozřejmě páni snaží dámy dobýt mužným šarmem a dámy pány okouzlit. Dámy jsou přirozeně povinny se nějaký čas zdráhat, pánové naléhají, pokoušejí se, přičemž se předpokládá, že některé pokusy jsou marné, z nějakých důvodů nevyjdou. Pak to dopadne, ale ve vší tichosti a bez vědomí veřejnosti. První případ se obvykle podaří utajit, ale dřív či později někdo něco vykecá, takže to vyjde ven a skončí dle okolností soubojem či svatbou. Je to hezké, společenské, na úrovni a...

„Romantické!“ vzdychla Dicky, „Já bych si moc přála pohybovat se v takové společnosti! Nechat se ukecávat, odmítat...“

„Ty? Vlezla bys sama každému do postele, ani by nemusel prosit! Vážně myslíš, že by ses uměla zdráhat?“

„Hlavně nevím, proč bych to dělala! Připadá mi to hezký, to jo; ale na druhé straně mě nebaví předstírat něco, co není pravda!“

„A pravda je, že bez toho prostě nevydržíš!“

„No, vydržela bych, kdyby to muselo být... Já prostě...“

Taková diskuse neměla cenu. Já přece vím, čím to je: jsou-li někteří přítomní telepati, je nesmysl cokoliv předstírat. Možná jako hru, ale... někdo před časem změnil Dicky v bytost, která běžně vnímá myšlenky svého okolí. Neovládá aktivní telepatii, vysílání; prý je to složitější a po pravdě, ani nemá zájem. Když vám okamžitě přečte v mysli všechny vaše záměry, co jiného už může udělat, než říct jasně ano nebo ne? Jaký smysl má zdráhat se, dávat naději, rozmýšlet se, zda ano či ne, prodiskutovávat se zasvěcenými kamarádkami, služebnými, různými kolemjdoucími...

„Je to podstata Commedie dell'arte!“ pochlubila se vědomostmi.

„No správně, seš chytrá!“ vzdal jsem to. A pomyslel si, že mi stejně daleko víc vyhovoval svět jasně rozdělený na dámy a děvky; kupodivu ani nemukla a sledovala moje vzpomínky na pěkné chvíle v útulných bordýlcích s přítulnými dámičkami, kde to je taky samý klam, faleš a předstírání, ale člověk se cítil tak nějak doma, chápete? Tady jsem na nepřátelské půdě, ať dělám co chci; všichni vypadají a chovají se jako z jiného světa, jako mimozemšťané. To není svět, jaký si přeju já!

Pak mi napadlo, že její zájem se možná podobá snaze pochopit bytosti z jiných světů. Pro ni jsem z jiného světa já, nepoznala nikdy život v důstojnickém kasinu, nezná rozdíl mezi slavnostním plesem u pana starosty a rozverným posezením u Madame Zinaidy. Jak vysvětlit tomuto prostomyslnému stvoření, že paní starostová je a zůstane dáma, přestože celé město o ní ví, že dá každému, kdo před ní neuteče na strom; v tomto směru jí zdárně konkurují všechny tři dcery, jedna provdaná za nějakého architekta, druhá za mladého doktůrka z místní kliniky; třetí prozatím svobodná, ale líčila na výhodnou partii a nějakou chvíli věnovala jistou pozornost taky mně, což vyvrcholilo pěkným odpolednem v hotýlku U jezírka; ovšem zapsali jsme se pod falešnými jmény a hostinský předstíral, že nás nezná. Domluvil mi to její nejmladší bratr, který k nám nastoupil jako kadet a je mi vděčný, že jsem mu umožnil hladce nastoupit do života u Madame Zinaidy, která dobře ví, o co jde; předala kluka do péče zkušené dámě, která mu se vší ochotou ukázala, jak se co dělá...

Cukl jsem sebou, zabral jsem se do vzpomínek natolik, že jsem si vůbec neuvědomil, že mám obracet desky. Ještě že Dicky... teď se ke mně otočila a usmívala se.

„Pokračuj! Je to hrozně zajímavé!“

Zajímavé... je to především moje mládí. Bylo to v dobách, kdy jsem neměl tušení, že existují nějací Templáři, ostrov Armin a na něm skutečné čarodějnice; sloužil jsem jako mladý důstojník ve štábu a večery trávil pitím, hazardní hrou a sváděním žen. Mnoho jsem jich získal; některé byly děvky, jiné vznešené dámy, některé dokonce ubohé služky nebo husičky čerstvě přišlé z venkova, ještě vděčné za cokoliv. Chytré, hloupé, staré, mladé, hezké i poněkud méně... občas jsem se probudil z alkoholického opojení a nebyl schopen si vzpomenout, kdo dotyčná je a jak se k ní chovat. Ach, jak krásné bylo moje mládí...

Potom mi udělali tu hroznou věc: zajali mne. Proč jsem vůbec šel do té akce, v podstatě jsem nemusel, ale přihlásil jsem se dobrovolně, chtěl jsem dokázat svoje schopnosti... Chytili mě do smyčky, dokonce nějaká holka v leopardí kombinéze. Rozzuřilo mě to, pokusil jsem se ji zabít, ale ona se jen smála, přemohla mě jako malé děcko a podrobila výslechu. Strašné! Protože jsem byl potlučený po pádu s koně, ošetřila mě Ohněm, další nepříjemný šok; zvlášť proto, že se mi to líbilo. Varovali nás přece, že na nás budou zkoušet špinavé triky a obelstí nás... taky se to stalo. Pak mě uspaly, strávil jsem zbytek války ve stavu polo spánku a polo bdění, vnímal leccos kolem, ale nechápal.

Když mě probudily, bylo po válce a probíhala mírová jednání. Jako každého mě vzaly na všelijaké testy, změřily IQ a zjistily dost vysoký na to, aby pokračovaly v experimentech. Nechápal jsem nic, taky to nikdo nechtěl; celou tu záležitost jsem prožil jako v mrákotném snu. Pak mě byli nuceni propustit; naši mě předali do sanatoria, abych se vzpamatoval, ačkoliv jsem je ujišťoval, že jsem docela v pořádku. Tam mě znovu podrobili testům; kupodivu jsem zjistil, že znám víc než starý doktor, co to tam vedl. Šmejdili tu agenti od tajné služby, vychytralí, s velice pružnou morálkou; vybrali mě, převezli do jiného sanatoria a podrobili další sérii testů. Zatímco v prvním se pokoušeli vysvětlit mi, že nic z toho, co jsem prožil, není pravda, ve druhém mi šéf hrubě vynadal, že jsem se nesnažil proniknout do věci hlouběji a naučit se od těch čarodějnic všechny jejich triky. Tak sakra, co je pravda? Existuje čarodějnictví nebo ne? Jeden doktor říká, že jsou to výplody mé mysli oslabené drogami a strádáním, druhý to považuje za tvrdou realitu a chce, abych dělal podobné věci s dalšími výzkumnými subjekty! Blázinec!

Ale byl jsem mladý a nadšený, tak jsem přijal. Je to dobré pro mou zemi; a já jsem čestný důstojník Velkoněmecké říše! Tak jsem vstoupil do Tajné služby a pracoval v ní; několikrát se situace otočila podle toho, kdo nám zrovna velel, ale vytvořili jsme určité vztahy, které vydržely. A začalo se mi strašně stýskat po světě čarodějnic; snad proto jsem tady.

Jo, jenže to jsem netušil, kam to povede! Já nechci být v tomto světě, kde nás ohrožují živé Sfingy a přízračné bojovnice, které vzrušují jizvy na tváři! Chci být co nejdřív doma a vyprávět své zážitky mladým zelenáčům, naučit holky ze šantánu pár triků na vylepšení jejich lásky, postoupit v zaměstnání, zbohatnout, pak se oženit s čistou pannou, nejlíp vesnickou šlechtičnou, zplodit s ní pár pěkných dětí a v klidu si užívat penze...

Dicky koukala jako tele. No dobře – tak teda něco řekni!

„Já jsem tak ráda, že mám tolik sester...“

???

Vysvětlila mi to. Podle jejího zákona je mojí ženou. Stejně tak jsou mými ženami všechny, se kterými jsem kdy spal; čím víc jich bylo, tím lépe. Jsou to její sestry, ať pouliční šlapky nebo šlechtické dcerky; všechny patří do sesterstva, a k tomu ještě každý jejich muž, takže pokud to mám brát důsledně, jsou všichni důstojníci z naší posádky mými bratry. Ano, také všichni milenci paní starostové, protože minimálně jeden z nich spal zároveň s její dcerou, se kterou jsem zase spal já a tak... Ano, chápu, znám tento systém. Ne, že bych s ním souhlasil.

Dicky zazářily oči a vysvětlovala dál. Kdyby byla řádná WZ, vloupala by se mi do mysli a tak dlouho v ní pátrala, až by našla řádný otisk osobnosti každé z těch žen a všech těch mužů. Rovněž chlapců, s nimiž jsme se vzájemně ukájeli ve stavu naprosté opilosti, samozřejmě; Denis dokázal, že to je legální. Potom by (jako WZ) šla po stopě jako ohař, našla si dotyčnou v prostoru, vstoupila ji do sna a zkoumala a bádala, až by k něčemu došla. To tak docela nechápu, ale Dicky je povinná pečovat o jejich blaho; neumím si představit...

Ale ano, umím. Existuje učení zvané karmajóga, které tvrdí, že karma nebo-li osudové předurčení se předává z člověka na člověka, což už mi taky mnohokrát vysvětlili, často odlišně. Pro Dicky platí, že všichni ti lidé, se kterými vstoupila do kontaktu mým prostřednictvím, se dopouštějí spousty ohavných hříšných skutků. Ona je zde kvůli tomu, aby to všecko stahovala na sebe a pak předávala zas dál, nejlíp na božstva, která uctívá. Nepochybuje, že se nachází v jejich přízni a udělá vše, aby to ještě vylepšila. Ideální by bylo, kdyby celý svět usilovně hřešil a předával to všecko Dicky, která by jako očistný plamen hříchy přenášela do vyšší dimenze. Je to povinnost Templáře! Ale bohužel, Dicky není moc dobrá čarodějka, vlastně vůbec žádná, jen sem tam zajde na přednášku, když se jí chce, a naučila se něco od kluků. Takže nemůže svět očistit, může jenom pomáhat. Což dělá.

V Arminu se samozřejmě moc rozjíždět nemohla; v každé situaci byli nějací lepší odborníci, ti se postarali dřív, než si vůbec něčeho všimla. Teď vyrazila do světa a s potěšením zjišťuje otevřené pole pro svoje experimenty; pro ty ubohé hlupáčky ze světa může udělat cokoliv. Vzbouřil jsem se; nejsme žádní blbci a co víc, nevěřím ani trochu jejím šíleným nápadům! Konejšivě se na mne usmála, to je právě důkaz mé tuposti. Ale nevadí, je zde ona, zajisté řádně vykoná svou povinnost!

Začala mi líčit, že se právě rozhodla, co bude dělat, až se vrátí domů: usilovně pokračovat ve studiu a pouštět se do čím dál odvážnějších výjezdů do vyšších dimenzí. Není vyloučeno, že při tom zahyne nebo utrpí nějaké mentální poškození; čarodějkám se to stává, je to běžný pracovní úraz. Ale nebojí se! Jednou se jí podaří prolámat čtvrtou dimenzí do Oceánu světla, napojí se na něj a pak se vrátí domů na zem, aby propojila mne a všechny mé další manželky; čímž budou všichni Naplněni Světlem, zbaví se všech karmických postihů a budou šťastní. Když ne dřív, tak při tomhle Dicky jistě ztratí toto hmotné tělo, ale bude pokračovat v existenci na podstatně vyšší úrovni, jako čiré vědomí...

Pochopil jsem a povzdychl si. Ztratil jsem chuť jí vykládat, že je blázen, ani by to nepochopila. Radši zkusím využít její nálady sdílnosti a zeptat se na ty bytosti z astrálu. Zajímají mě.

Dicky ochotně vysvětlila: Hmotné tělo je veliká přítěž, která nás udržuje tady na zemi. Zkušení čarodějové dokážou přecházet z jednoho světa do druhého, ale dle stupně svých zkušeností buď včetně těla, nebo si tam vyberou nějaké jiné, nebo se zjevují jako bytosti netělesné, duchové, přízraky atd. Místa jako most Bifrost se vyznačují tím, že přes ně nelze přejít v hmotné podobě, pokud ti to nedovolí místní stráže. Oni do našeho světa mohou, my do jejich taky, ale je otázka, zda zpátky. Za dřívějších časů to šlo lépe, nejspíš to dovolil Odin, který tam velel. V současnosti by to šlo taky, ale čarodějů je málo a dobrých ještě méně; naše společnost se navíc snaží veškeré takové snahy potírat, takže se nejlepší jedinci dávají na zcela bezúčelná studia materialistická a astrál zanedbávají.

Nadějí světa je Denis; účelově vytvořený, aby se stal mocným čarodějem a pomohl ostatním dostat se přes různé brány a bariéry. Jeho experiment se Sfingou (první toho druhu) všechny potěšil; ačkoliv mimozemská kočička odmítla další kontakty, ten první se nepochybně podařil. Není divu, že je v cowenu takové pozdvižení, když to dokázal Denis, třeba i někdo další... Dostane samozřejmě do řepy, no ale nevadí, snad přežije! Jistě, nepřežití je běžné nebezpečí. Každý s ním počítá, i Dicky. Ještě častější je něco, čemu se říká uváznutí; to experimentátor zůstane někde viset, nemůže zpátky ani tam, kam chtěl. Jeho tělo zatím udržují lékaři v psychiatrické léčebně a pokoušejí se zjistit, proč nereaguje, nebo zcela chaoticky. Některým se to stane nešťastnou náhodou, jiní si to způsobí zcela záměrně.

Existuje ještě jedna možnost: vytvoření vlastního světa. Mnozí WZ tráví zpočátku odpočinkové fáze, později čím dál větší část svého života vytvářením určitého světa, řízeného vlastními zákonitostmi. Některým se podaří zaznamenat tyto experimenty jako umělecké dílo, knihu, malbu, hudbu... jiní to nezvládnou, jejich svět zůstane v jejich mysli a oni do něj časem odejdou, někteří dokonce fyzicky. Je to poněkud složitá a ne zcela prozkoumaná záležitost, zvláště pro neochotu spolupracovat u těch odešlých. Je též možno do světa vytvořeného jednou osobou přizvat další; zcela běžné u umělců, třeba pan Jules Verne krátkodobě zatáhl do svého světa statisíce lidí, nějak je ovlivnil a zas propustil. Ten pán nebyl WZ, měl jenom k tomu nadání; takhle zůstal na lepší hmotné úrovni. Někteří takoví bývají ještě divnější.

Pozor! Většina dobrých čarodějů minulosti odešla právě tímto způsobem! Jak jistě chápete, WZ neumírají, alespoň ne tak často jako lidé, protože se dokážou vyhnout většině náhod. Svět by jich byl plný a škodilo by mu to, takže v rámci zachování rovnováhy se po nějakém čase ti nejlepší někam vytratí. Někdy to samozřejmě vypadá jako smrt, fyzické tělo uhyne při nějaké nehodě; nikdo by ovšem nevěřil, že na vlastní přání. Ti ještě lepší odejdou včetně fyzického těla, ale zase se občas vracejí. Vypráví se například o krásné Kateřině z Flammelu, ta přebývá kdesi ve vyšších sférách a někdy se dá přivolat. Nebo její otec Nicolas...

Ptal jsem se: Nakolik je reálné, co vidím a slyším? Od počátku mi tady každý předvádí věci, které mohu považovat za skutečné, ale zároveň ukazuje, že reálné nejsou, že je někdo vytvořil, třeba přímo kvůli mně. Jak mám potom věřit tomu, co se dozvídám bez varování? Je to skutečnost či nějaká představa, kterou někdo vytvořil, aby mne zmátl?

Dicky odpověděla: WZ pracují třemi způsoby: vytvářením iluze, což je nejjednodušší, elegantní a čisté (a nebolí od toho ruce). Potom transformací skutečné hmoty, na což už musí něco znát, dá to práci a často se nepovede, ovšem vzniklý jev trvá dlouho bez ohledu na to, co se stane s tvůrcem. A potom skutečným stvořením; to je velmi obtížné a zvládne to jen Mistr.

Ona sama umí bohužel jen tu iluzi; jak mi předvedla, dokáže změnit sebe či nějaký předmět, ale vydrží to jen pokud to dělá, pak se vše vrátí do normálu. Naléhají na ni, aby se zlepšila, něco naučila a... asi to udělá, až se vrátí domů. Trochu se teď stydí, že neposlouchala, když jí to říkali. Strávila těch pár let v blažené nevědomosti, kdy dělala jen co sama chtěla. Moc ji to mrzí, zvlášť kvůli mně. Možná ji omlouvá, že v lidském světě je v podstatě puberťačka, která by neměla žádnou odpovědnost, něco si studovala, rodiče by se o ni starali... No co, je zbytečné truchlit nad něčím, co nejde. Ještě by zkusila na tom něco změnit a způsobila problémy...

Kolem nás zuřila exploze sexu, každý se vrhal na každého a snažil se vymyslet co nejbláznivější hru, ale Jana to všechno účelově směrovala na Denise s cílem mu pomoci. Věděl to, poskytl předběžný souhlas a dá se říct, že vyhověl. Jen my byli mimo – omluveni pro momentální fyzickou indispozici. Pokoušel jsem se vnímat (přes Dicky) dění v prostoru; samozřejmě, po překročení počátečních fází se mnozí dostávali do vyšší sféry a přestávali komunikovat s lidskými bytostmi. Denis se neprojevoval, přijímal pouze činnosti ostatních.

A během těch chvil, kdy jsem jí propátrával mysl, mi začalo náhle docházet, že ta holka Dicky (co je to vůbec za jméno?) je do mě strašlivě zamilovaná. Což nechápu, já do ní... je možné, že taky? Jen do mne osobně, všecko ostatní dělá proto, že si myslí, že to chci nebo mi to prospívá. Byla by ochotna nechat se kvůli mně třeba zabít. Proboha, proč? Nezasloužím si...

„Theodora Alberta.“ řekla nahlas, „Dicky je přezdívka. Museli mi nějak říkat, ne?“

Neposlouchal jsem. Myslel jsem na to, že ještě nikdy v životě mě nikdo neměl tak rád. Možná maminka, když jsem byl malý; avšak žádná žena, žádná z těch, o kterých si čte v mé mysli. Prošly, něco si se mnou užily, něco já s nimi – a odešly, ani bych si na ně nevzpomněl, kdyby... A teď ona?

Co s tím udělám?

Nedělej nic. Ale mohl bys mě třeba líbat.

Errata:

30.05.2021 11:11