Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Denis působil dojmem šelmy v kleci, přecházel nervózně sem tam a pohyboval chřípím jako skutečné zvíře. Na jakékoliv dotazy neodpovídal, ale Jana nám situaci vysvětlila: přicházejí jejich sestry. Může to znamenat leccos. Vzaly s sebou spoustu nováčků; Denis tomu není rád, ale podřizuje se, je povinností řádu starat se o ně. I s nimi mohou být problémy, ale také nám můžou být ku prospěchu.

A ještě jedna věc: něco důležitého se chystá. Jeden z hostí to nese s sebou, ale sám ještě neví, jak důležité to je. Denis už to ví, proto je tak nervózní.

Llago di Rienzi tvrdě nesouhlasil. Zejména mu nebyl po chuti jistý William Gordon, chlapík z tajné služby, který se už delší dobu snaží vetřít do organizace. Má pozoruhodné znalosti, kterých nabyl během služby v Indii, Indočíně a leckde jinde. Kromě jiného zná Charryho a Dianu, dokonce snad nějaké šelmy. Nikomu prozatím neublížil, taky by nepřežil, kdyby to zkusil. Llago je odhodlán mu zakroutit krkem na první pokus.

Denis řekl: „Hm...“

Snažil jsem se vytáhnout nějaké informace z Dicky, která bývá obvykle ochotna se rozpovídat. Nebyla; lhostejně mi nabídla, ať si v její mysli přečtu co chci, ale všechny její myšlenky se týkaly převážně zábavy. Co si pod tímto pojmem představuje, jsem nestačil zjistit, ježto mě poněkud naštvaně vyhodila.

Co dělali všichni ostatní? Nevím, nejspíš meditovali. Umístili svoje tělo někam, kde se mu nemohlo nic náhodného přihodit, pokud možno na pekelně pálící slunce. Svlékli se, oděv brání kůži přijímat energii. Pak upadli do transu a toulali se kdesi v dalekých prostorách. Udivovalo mě, že mohou vydržet v tom žáru, aniž dostanou úžeh, až mi kluk, pověřený pomocnými pracemi v kuchyni, vysvětlil: i za takových podmínek se občas stane, že jim chladnou ruce a nohy a dá práci přivést je ve vhodnou chvíli k životu. Pár WZ tím způsobem opustilo tělo, což se nepovažuje za příliš žádoucí.

S tím chlapcem byla docela rozumná řeč. Na požádání mi ochotně vyložil: Jmenuje se Aarn. Možná se někdy jmenoval jinak, ovšem to už neví. Odhaduje, že je mu asi šestnáct. Vytáhli ho odněkud ze sirotčince (velmi obvyklý původ) a dělali na něm pokusy, během kterých přestal rozlišovat, které vzpomínky jsou jeho a které si přečetl v cizích myslích. Takové jednání považuje za naprosto korektní, dokonce je ochoten zapojit stejným způsobem další. Bez ohledu na jejich současný názor, stejně je hloupý.

Jeho cílem je co nejdřív opustit tělo a dostat se do stavu Nebytí, nirvány. Z karmajógy ví, že to nelze udělat sebevraždou, ba ani zbytečným vystavováním vlastní tělesné schránky nebezpečí. Je však možno přijít o tělo ve službě bojovníka, pročež se hodlá vrhnout do čehokoliv, jen co bude mít příležitost. Trénuje se na to. Svět rozděluje na příjemné prožitky a nepříjemné čekání. Nepříjemné zážitky si neumí představit; zkusil jsem mu některé objasnit, ale zazářily mu oči a hned to chtěl zkusit. Má dokonale funkční tělo, krásné, vyzdobené, naprosto zdravé. Proč by mělo být jiné?

Dotkli jsme se oblasti sexu. (Soudím, že pro kvality svého těla je mimořádně oblíben mezi děvčaty; v podstatě mu vyčítají pouze malý zájem. Dělá, k čemu je vyzván.) Začínal téměř okamžitě po příchodu, samozřejmě pasivně jako objekt péče. Z cvičných důvodů mu propojily mysl na týdny a měsíce, kdy byl spoluúčasten všemu, co prováděl cowen. Během krátké doby poznal většinu lidí z WZ i FF, aniž si ho oni všimli. Když mu dali za úkol působit aktivně (v mezích svého věku), zdárně to provedl. Nejraději má práci jazykem, jen lituje, že ho nemá tak dlouhý a šikovný jako šelmy. Virtuózní používání jazyka společně s dětskou roztomilostí přispělo k jeho oblibě, takže ho využívá, kdykoliv chce něčeho dosáhnout. Jiné přednosti nemá, či aspoň o nich neví.

V poslední době mu nadřízení několikrát zkusili dát příkaz, aby si vybudoval vlastní osobnost. Tento úkol mu dělá starosti, neumí si pod tím pojmem nic představit. Doznává: není příliš chytrý. Jeho paměť obsahuje veškeré informace, se kterými se doposud setkal, ale k ničemu ji nevyužívá, protože nemá žádný důvod. Když něco potřebuje kdokoliv jiný, rád vypomůže.

Pokusil jsem se navrhnout, aby pro začátek stanovil, co je mu příjemné a co nepříjemné. Zarazil se a nějakou chvíli to téma promýšlel. Problém: příjemné je vše, nepříjemné jen bezúčelné čekání. Nechce v podstatě nic, snad leda dostat pokud možno pravidelně jíst. Dále by zdvořile prosil, aby od něho svět něco chtěl; čím toho bude víc, tím lépe. Zda zvládne náročné úkoly, neví; ale ochotně to zkusí.

Dohadovali jsme se mentálně, zatímco jsem mu pomáhal škrábat brambory. Byl velice vděčen za každý projev zájmu. Když líčil své sexuální dovednosti, napadlo mi zjistit, jaké zkušenosti má s Dicky; příjemné. Se mnou je také ochoten dělat cokoliv, co budu chtít. Co chce on sám? Snad ani nic. Snažil jsem se pohnout ho, aby se nějak vyjádřil, jakkoliv. Usilovně uvažoval a poctivě zapojil všechny svoje znalosti; nakonec dospěl k názoru, že je mu to úplně jedno.

Taky mi napadlo nějak ho surově ztýrat. Rozzářil se a začal mě učit hru, kterou používají někteří FF a zvláště LC. Účastníci se propojí myslí a předávají si představy rafinovaného mučení, jaké nejhorší si dokážou vymyslet. Speciálně je povoleno poškozování různých částí těla, pokud možno tak, aby k ohrožení nezbytných orgánů došlo až nakonec a utrpení bylo delší. Existují varianty, mohou si dávat údery střídavě nebo se soustředit na jednoho vybraného až k smrti. Aarn už zkusil veškeré možnosti a doporučuje ze začátku pomalejší postup, zvlášť u mladých; on už snese cokoliv, dá se říct, že umírá v bolestech rád. Až se to stane v reálu, nebude aspoň tolik překvapen.

Obávám se, že stejně bude; všechny ty hry nejsou dokonalé, když se z nich nakonec stejně probudí. Zasmál se. Vysvětloval, že už dělali pokusy vzpomenout si na svá předchozí úmrtí v minulých zrozeních nebo se nakontaktovat na kamarády, kteří zemřeli, třeba za války v Německu. Odzkoušeli si to... ovšem výsledky nebyly tak vzrušující, jak očekávali. Sám si velmi dobře vzpomíná na mnohé životy, při kterých procházel různými druhy utrpení a smrti; ale rovněž si vzpomněl, že byl tehdy na tak nízké úrovní, že se těžko ztotožňuje se svými tehdejšími postoji. Strach o život, co je to? Jaký má smysl nějak udržovat v existenci toto ubohé bezvýznamné tělo, když za pár let stejně zahyne samo od sebe?

Nemůžu říct, že by mi tato část jeho úvah nějak výrazně zvedla náladu, působila spíš depresivně. Ale sotva jsme přešli na něco konkrétního, ihned ožil a chystal se k čemukoliv, co by ho mohlo rozptýlit. V což počítal i příchod nováčků.

Nejdřív se přihnaly čtyři mladé dámy na velbloudech, všechny vystrojené do leopardích uniforem císařovniny gardy. Představily se mi: Julie a Maryška Baarfeltovy, nováček-cizinka Gwen a jakási zcela nezúčastněná frajle Lucie, která si ten kostým vzala jen proto, že jí sluší. Od počátku byla rušivým komponentem, ničemu nerozuměla, nic nechápala a o nic se nezajímala. Připadalo mi, že ji s sebou Maryška vodí jako domácí zvířátko.

Uniformy způsobily určité pozdvižení; jsou nejvhodnějším možným oděvem pro arminskou dámu ze vznešených kruhů. Některé naše dívky je okamžitě chtěly taky, jiné (inklinující k lykantropům) naopak povýšeně odsuzovaly. Důvod mi nebyl jasný do chvíle, než mi bylo umožněno zjistit, že pouze Gwen a Lucka mají skutečný oděv, Julie a Maryška jsou nahé a jejich uniforma je mentální projekce. Jana si ji okamžitě vytvořila také, i řada jiných; pomohly těm, které to neuměly. Dicky předvedla, jak to umí ona; pak mi ale udělala přednášku, že chlubit se leopardí srstí je neslušnou urážkou každého, kdo není leopard nebo Leopard.

„Ale... oni snad žádnou srst nemají! To je látka!“ namítl jsem.

Podívala se na mne jako na pitomce. „A co?“

V průběhu hádek a diskusí dorazil zbytek karavany a nastalo obrovské představování a vítání. Dokonce i Denis byl přinucen se chovat společensky, podávat ruce, objímat dívky a pronášet vlídná souvětí. Necítil zásadní odpor, spíš jsem měl dojem, že se snaží něco zjistit. Já jsem se choval společensky a vítal se s každým, kdo mi nebyl povědomý. Jinak jsem se snažil sledovat, co se tady vlastně děje a co to znamená.

Mezi sourozenci Baarfeltovými proběhla rychlá výměna informací, kterou odeslali rovněž po všech osách vícerozměrného vesmíru svým dalším příbuzným. Největší pozornost vyvolala radost, že jsou zase všichni spolu; potom informace o Denisově pokusu se sfingou. Samozřejmě už je znali, ale konkrétní detaily zajímaly každého a Denis byl ochoten je patřičně rozpitvat a předložit.

Zatímco Američanka Gwen se pokoušela pokud možno nasbírat co nejvíc informací, Francouzka Lucie bloumala po kempu, očumovala a dětinsky nad vším žasla. Líbila se mi a bylo mi jí líto, takže jsem se pokusil nějak ji poučit, ale nezdálo se, že by chápala; kulila na mě svoje krásné oči a pokládala snaživé, leč strašně naivní otázky. Kromě toho s chutí zapomínala, co jsem jí říkal před pár minutami, takže se jevila jako veškerému vzdělání vzdorná.

Nejmíň ze všech mi seděl William Gordon. Znám ho z dřívějška, mezi diplomaty se známe všichni. Nikdy jsem ho neměl rád, ani on mne. Diplomaté v místech jako je Alexandrie se většinou skládají z různých variant mladých nadaných, kteří tu čekají na povýšení a starých zasloužilých, kteří čekají na penzi. Přiznávám, že mezi tou bandou je Gordon jeden z mála, kdo má určitý cíl a koncepci; bohužel protichůdnou mé, takže je nepřítel. Rozhodl se bojovat za Anglii, já za Německo. Musí být mezi námi válka.

Komthur di Rienzi se choval na výši, všechny vítal a snažil se je pobavit. Pokud jsem odhadoval, hlavní součástí zábavy měly být všeobecné orgie mezi desátou a půlnocí, následované vizemi, které zprostředkují přítomní čarodějové. Souhlasili všichni kromě Denise, který měl být hlavním šéfem. Já jsem si už zvykl být pro; dokonce mi napadlo, zda bych neměl zkusit najet na Lucku, líbila se mi. Pak jsem se zalekl, co na to Dicky, vnímá to?

Spolehlivě. Jsem pro, mně se Lucka taky líbí.

Záchvat deprese jsem úspěšně překonal. Dicky se smála; sdělila mi, že přesně stejnou touhu má většina přítomných mužů, včetně komthura Llaga. Nijak se kupodivu nevyjádřil Denis, zřejmě ho moc nepřitahuje dětská naivita. Zato každý jiný, kdo se cítí být na vyšší úrovni než slečna des Merveilles (což jsou všichni), se už chystá, jak jí pomůže ke kastovnímu vzestupu. Samotná Lucinka nemá žádné konkrétní plány, ani netuší, co se kolem ní děje.

Upadl jsem do deprese. Když se kolem Lucky bude hemžit všechno sexuálně zdatné osazenstvo tábora, nemám sebemenší šanci. Nechal jsem plánů a vrátil se do kuchyně k Aarnovi, abych mu rezignovaně pomohl s těmi bramborami.

Ačkoliv si to odmítám připustit, má mě Dicky asi opravdu ráda. Teď se to projevilo tak, že se pokusila napojit na Lucku a nějak ji pohnout, aby si mne všimla a spojila se mnou nějaké úmysly; Dicky může případně přibrat, aby z toho taky něco měla. Dále registrovala, jaké kontakty probíhají mezi ostatními; nechal jsem ji při tom a kecal s Aarnem. Padla na mě letargie.

Blížil se večer, v kuchyni nám poděkovali za dosavadní výkony a propustili nás v milosti. Šel jsem si odpočinout, něco mne lákalo za tábor do dun; tam jsem usedl a tupě zíral do chvíle, kdy za mnou přišla Dicky. Cítil jsem, že staví nějaké přehrady, ale netušil jsem důvod, jen zblble koukal.

Sedla si naproti mně. Jseš schopnej vnímat?

Jistě. Co?

Lucku. Osáhla jsem si ji. Nesedí mi to.

Vím, je totálně blbá. Škoda, taková pěkná holka...

Taky tě zblbla, jo? Probuď se, Vilíku! Zapni rozum na maximum!

Co – děje se něco?

Dicky vyslala pokyn, abychom se spojili a milovali. Soustředil jsem se na tento výkon a snažil se být co nejdokonalejší, čímž se mi zlepšila nálada a doufal jsem, že jí taky. Když jsme skončili, byl jsem sice vyčerpaný, ale jinak zcela aktivní.

Tak sleduj: testovala jsem ji. Nic na světě nemůže být tak totálně blbé jako ona, nepřežilo by. Zkoušela jsem nejrůznější druhy útoků, ale nic nezabírá. Dokonce jsem se ze zoufalství nakontaktovala na Denise; taky jí moc nevěří...

Z čeho ji podezíráš?

Nemám tušení. Kdybych věděla, půjdu po stopě jako lovecký pes.

Mně připadá úplně normální.

To všem. Ale každý člověk má určitou schopnost vnímání; aspoň nějakou. Jenom ona vůbec žádnou. Tomu se vzpírám uvěřit.

Je možné, aby to hrála?

Musela by být hodně dobrá. Lepší než všichni ostatní.

Ale možné to je?

Půjdu po ní. Nedám si pokoj a půjdu po ní.

Nebojíš se, že jí můžeš ublížit?

Motá se okolo ní kde kdo, většina mentálně. Vnímám jejich sondy. V celém kempu je jediná, kdo nepostřehl nic, ani že se jí pár lidí hrabe v mozku.

Křehké nevinné dítě...?

Další divný fakt. Kdejaká třináctka má perfektně uložené vzpomínky na všechny kontakty s kluky, včetně vodění za ručičku, první pusy, nesmělé muchlování v tmavém koutě a tak. Ona nic. Ale panna samozřejmě není, naopak! Podle Maryšky je velmi aktivní!

No, to teda nevím!

Maryška řekla ostatním, že Lucka nedosáhne klidu, dokud se nenapojí na všechny přítomné, muže i ženy. Doporučuje ji jako schopnou nezapomenutelných výkonů.

Maryška je praštěná nymfomanka!

Aspoň ví, o čem mluví. Já jsem taky, tak kde je problém?

Pořád ještě jsme byli spojeni; začal jsem ji jemně dráždit, jak to má ráda, ona správně zareagovala a dlouho jsme se mazlili. Byl jsem trochu na rozpacích, že toužím po té cizí holce, ačkoliv mám daleko lepší děvče blíž, než je vůbec možné.

Ale to je v pořádku! Já přece taky toužím po Lucce!

Nechápal jsem, jak se k tomu postavit. Že bych začínal žárlit?

Ona to nějak dělá! Musím přijít na to, jak!

A najednou mi blesklo hlavou: Není to nebezpečné?

Asi to bude nebezpečné. Láká mě to.

Oba jsme chvíli mlčeli a snažili se urovnat si myšlenky. Až se v mysli Dicky objevil další nápad: Někdo ji řídí...

Neříkej! Kdo?

Netuším. Ale někdo ji naprogramoval. Postavil mentální hradbu, která jí brání se jakkoliv měnit. I fyzicky. Počkej, zkusím někam proniknout. Osahávám lidi, jestli si to už někdo uvědomil.

Vím, co mám dělat. Když Dicky provádí své mentální výzkumy, má vždycky ráda něžnosti na nejcitlivějších místech, nejlíp jazykem. Jsem pro, taky se mi to líbí, tak jsem...

A vnímal jsem její myšlenky, třepetavé jako let motýla. Zkusila kontakty s každým, koho si dokázala vyhledat; jak se jí teď hodí detailní znalost každé osoby! Normálně bych soudil, že se bude plést jeden druhému, ale omyl, ve vědomí je tolik místa, že by se vešlo ještě tři sta dalších subjektů. Kromě toho, některým začali zasahovat i astrální Ochránci; že by byli taky zmatení?

Pak Dicky promluvila, dokonce nahlas: „Nemůžu zjistit, kdo jsou její rodiče, kde přišla na svět a za jakých okolností.“

„Třeba to ví někdo jiný. Maryška...“

Kdyby to věděla Maryška, věděla bych to taky. Přes Janu. Jana taky pátrá a taky narazila na hradbu.

Co Denis?

Kryje se. Chrání se tak mocným polem, jako kdyby bojoval...

Najednou Dicky prošla hlavou prudká smršť představ. Vyděsila mě k smrti, náhle jsem se miloval se strašlivým démonem.

Potom se rozplakala.

„To nic, neděs se... to jsou moje hrůzy z dětství. Ještě když jsem byla... myslela jsem, že už jsem se jich zbavila...“

„Proč sis na ně vzpomněla právě teď?“

„Nevím. Možná výstraha...“

„Abys dál nepátrala?“

Mlčela. Smrt. Bolest. Utrpení. Pekelné stavy mysli.

Ubohé dítě! Čím vším jsi to prošla?

Byla jsem sama. Samotné dítě vidí příšery.

Sevřel jsem ji ještě pevněji.

Ale Lucie není žádná příšera? zeptal jsem se po chvíli.

Víš to tak jistě?

William Gordon požádal o slyšení komthurskou radu. Předložil jim jisté dokumenty, které získal ve svém úřadě a informoval o existenci Instrukce 97/gdf132. Denis, Llago i všichni ostatní byli velmi zaujati a okamžitě se začali zajímat. Neměli mapu Libanonu, ale Llago a mnozí jeho střelci tam kdysi byli. Detaily budou upřesněny později. Alí Šamira nezná, ačkoliv mu byl kdysi někde představen. Nevadí, seznámí se, až je to bude mrzet.

„Kdy to řekneme ostatním?“ ptala se Nefret.

„Pokud možno co nejpozději,“ rozhodl rázně Llago, „Kdyby se to dozvěděli moc brzy, zkoušeli by samostatné akce. Nedovolím...“

„Zakážeme mocí úřadu!“ prohlásil vévoda Dunbar.

„Jo. To bude určitě co platné!“ šklebil se Denis.

„Takže jak?“

Llago: „Naši bojovníci si zaslouží konečně jednou pořádnou akci. Sbíhá se nám jich sem spousta, bylo by od nás pěkné jim dát šanci. Tohle mi připadá vhodné.“

Dunbar: „Pokud to provedem, mohlo by se to vnímat i jako facka pro celosvět!“

Llago: „Těžko. Anglie jako nejmocnější šéf regionu nám dává přes Gordona volnou ruku. Ostatní přivřou oči.“

Dunbar: „Neříkám, že se bojím. Ale zaklepe to s nima.“

Denis: „Já jsem taky pro.“

Llago: „Hlasovat?“

Všichni naráz zvedli palce; při slavnostních akcích se hlasuje jinak, ale teď to stačilo.

Llago: „Velitel Dunbar, Denis vrchní čaroděj. Maximální volnou ruku bojovníkům; nikoho nebudeme v ničem omezovat!“

Dunbar: „Chceš je pustit ze řetězu?“

Denis: „Zaslouží si to.“

Dunbar: „Kam až můžou dojít?“

Denis: „Kam chtějí. Jsem pro pouštní bouři.“

Llago: „Správné slovo je chamsín.“

Denis tleskl rukama: „Džaj!“

Dunbar: „Co řekne císař?“

Denis: „Momentálně je na cestě někde u Malediv.“

Dunbar: „Jo. Tak to vyhlas.“

Denis se dal do práce s příslušnými efekty, zavřel oči, opřel si hlavu o křeslo a propletl prsty rukou. Možná by to dokázal bez té parády, ale vypadalo to podstatně lépe. Konečně měl opět svůj přirozený výraz šelmy chystající se k útoku.

Všem! Vyhlašuji operaci Chamsín: osvobození a integraci skupiny zajatců, převážně žen a dětí, držených v otroctví překupníkem Alí Šamírem v Libanonu. Kdo jde s námi, hlaste se!

Jeho příkaz mi zavibroval v hlavě, až mi mráz přeběhl po hřbetě – stejně se vedlo každému, kdo byl minimálně pasivní telepat. Zasáhlo to i šelmy, dokonce někteří velbloudi se začali plašit, protože nerozuměli, jen vnímali, že někdo po někom něco chce; jen lidé mimo se nijak nevzrušili, nevnímali to. Vzápětí mohutný ohlas ze všech stran; zahltilo mě to a nic jsem nechápal. Všímal jsem si jen, jak Dicky zaplály oči.

„No, konečně se rozhoupali!“ řekla spokojeně.

„Tys to věděla předem?“

„Něco bylo ve vzduchu. Jako akumulace napětí, chápeš?“

Nechápal jsem ani náhodou.

„Dneska budou orgie bezva. Jako válečný tanec...“

Nechápal jsem ani teď, tak mi pustila projekci: kmen Indiánů se chystá vyrazit na válečnou stezku. Náčelník zasekne do poradního kůlu uprostřed tábora svoji parádní válečnou sekeru a začne kolem tančit; připojují se další bojovníci, zasekávají svoje sekery do kůlu a přidávají se k tanci. Všech se zmocňuje vzrušení...

Zatočila se mi hlava; najednou jsem měl pocit, jako bych byl přítomen mystickému obřadu. Bleskla mi hlavou myšlenka, že k tomu našemu tanci se nepřidají jenom lidé, ale i...

No právě. Bezva, Dicky, rozjeď to!

Copak jsem se zbláznil? Je možné, aby nás Denis pochválil?

Možné to očividně bylo; všude se začalo šířit vzrušení, každý si vyhledával partnera a zapojoval ho. Když byli oba ochotni jít do akce, ještě se to posílilo, když byl jeden na vážkách, ovládlo ho patřičné nadšení. Nejvíc +E šířily princezny, ale ani ostatní se tentokrát nedrželi zpátky; a výslovně do plusu dával Denis, zase už perfektně rozjetý jako před akcí se Sfingou.

A přece jen tu byl někdo, koho se to netýkalo: Lucille des Merveilles. Kdyby byla proti, ostatní by se na ni vrhli a bleskem ji umlátili svou energií, ale ona proti nebyla, prostě nevnímala a netušila, co se kolem ní děje. Byla jako černá díra, ve které se jakákoliv energie ztrácí bez efektu. Snažili se, ale...

Zcela jistě vím, že jsem se s ní té noci miloval. Co nevím je, jaké to bylo a jak se mi to líbilo. Nemyslím, že jsem hloupý, mám v paměti hodně zážitků, například s Dicky. Jestliže mi Lucka z nějakého důvodu chybí, potom záměrně. Ach!

Tyhle rozbory jsou pozdější kompilace, v průběhu Tanců jsem na nic takového rozhodně nemyslel. Naopak, úspěšně jsem se propadal do hlubiny nevědomosti, měnil se ve zvíře každým dalším kontaktem; dokonce se mi zdálo, že se moje smysly a reakce těla přibližují zvířecím. Zřejmě to byl účel, ostatním se vedlo stejně a dost se tím bavili. Trvalo to několik hodin; potom už mé tělo zcela odmítalo spolupracovat, takže jsem odpadl, stočil se někde v koutě do klubíčka a... jenže neusnul, ani nepřestal vnímat. Co to způsobilo, nemám tušení, třeba ta energie, kterou jsem prosycen. Dokonce jsem byl schopen částečně posuzovat situaci.

Bylo mi jasné: je to hra. Výše postavení, Baarfeltové atd. se tímto způsobem skvěle baví. Nadšená mládež ještě líp, konečně jim bylo dopřáno něco zažít dle vlastního přání. Že to má pro ně zvláštní důsledky? Oni je vnímají jako kladné, od dětství mají jinou výchovu... snad leda Maryščina posádka, ta se diví, ale už se napojili a začíná se jim to líbit.

Pokusil jsem se vnímat myšlenky Lucky, ale žádné neměla, tak jsem vybral jednu holku z posádky, jejíž reakce byly patřičně rozporuplné. Pochází ze slušné rodiny a od malička je vychovávána v povědomí, co je správné (zbožné) a co špatné (hříšné). Hříchy jsou zejména: jakákoliv tělesná rozkoš, zvláště sexuální, aktivní snaha se prosadit, změny vzhledu, nahota, agresivní chování. To vše Ostrované dělají a rozhodně nevnímají jako hříchy, naopak jako projev zbožnosti. Byla zmatena, ale líbilo se jí to.

Třetí mocností byli Afričané. Jejich duchovní styl je naprosto odlišný od evropského, ale i arminského. Templáře bavil, tím víc, že jejich výchova jim velela ovládnout muslimské zvyklosti. Řád vychovává velice specifické jedince, hodně sebevědomé; pokud se cítí dostatečně mocní a neovlivnitelní, rádi se pouštějí do výzkumů něčeho cizího, zvlášť pokud je to spojeno s příjemnými zážitky. Průzkum cizích děvčat k nim patří.

V tomto případě jeden ovlivňoval druhého a Denis všechny. Byla to jeho vůle, co převládalo, v případě rušivých vlivů byl dokonce ochoten se osobně napojit a dotyčného přemoci. Udělal další krok na své Cestě: pokud bylo třeba, spojil se s kterýmkoliv mužem a vytvořil u něj iluzi, že je dívka. Baarfeltovské princezny se stejně dají od sebe těžko rozeznat, tak prostě přibyla čtvrtá; je na tom něco divného? Nepřekvapilo to nikoho.

Proč jsem si ale já zachoval určitou míru nezávislého rozumu? Že bych byl tak dobrý? Nesmysl; když chce, dokáže mě zmást holka jako Dicky, že zapomenu čí jsem. Pokud tedy myslím realisticky, je to se souhlasem či na přání WZ. Proč, když by bylo jednodušší ponechat mě v iluzi? Trápilo mě to a motal jsem se dlouho v bludném kruhu, až se mi konečně rozbřesklo:

Dělají to všem. Dobří (sebevědomí) WZ považují uvedení do iluze za pokleslé a sebe nedůstojné; naopak, jejich zájmem je odstranit veškerou iluzi a tu, kterou sami vytvářejí, ostatním objasnit a přesvědčivě předvést. Podívej jak jsem dobrej: tohle ti cpu do mozku, netvrdím že je to pravda, jenom ti ukazuju, jak to vnímáš; věřit mi nemusíš, ale mohl bys ocenit moje schopnosti. Jestli chceš, naučím tě to. A pokud mě něco dokážeš naučit ty, bude se mi to líbit; tak jen to zkus!

Mladým se tento přístup líbil velice. Nejvíc ze všech možných; dokonce i Arabům a černochům. Pro začátečníky měl podobu vrcholně zábavného sexu, ti zkušenější už se odvažovali ponořit do hlubin partnerovy mysli a něco si tam zkoumat. Denis a podobní se zcela otevírali, jako by zpřístupnili ostatním univerzitní knihovnu. Bavili se, ale jak a čím, bylo občas nejisté.

Také já byl vrcholně zmaten. Pokoušel jsem se uspořádávat si jednotlivé myšlenky, oddělit svoje od cizích a složit z nich nějakou všeobecnou mozaiku. Ostatní mě v tom podporovali, přáli si mít záznam v mysli někoho jako jsem já; když zjistili, že mám za povinnost provádět hlášení pro svoje velitelství, smáli se: až bude kompletní, zkopírují si je pro svoje archivy. Jeden jejich problém jsou osobní verze příběhů; sotva se některý z nich zmocní zážitků druhého, přizpůsobí je pro svoji potřebu a dál předává už v částečně pozměněné formě odlišné od původní. Je v tom zmatek; a co? Kdyby nebyl, byla by menší zábava.

A co pravda? položil jsem otázku.

Co je pravda? Lze alespoň částečně sladit vědomí ostatních se svým vlastním? Pokud ano, tak to udělej, jsme zvědaví. Mentální spojení není jen přijímání, ale i předávání; i ten nejslabší má určitou možnost zviditelnit se před ostatními vlastní verzí. Něco z toho vyjde, všichni jsme zvědaví co...

Ale teď se chystáme do boje! zděsil jsem se, To se cowen nechá skutečně zavléci do bludiště osobních verzí skutečnosti?

Odpovědí mi byl všeobecný smích. Na chvilku jsem měl strach, že se zblázním; pak mi náhle vymizeli ze sféry vědomí, asi z ohleduplnosti. Jinak bych to v životě nedal dohromady.

Takže: co vím jistě? Od chvíle vyhlášení cílového místa mají WZ a FF konkrétní program, což dávno chtěli. Bylo určeno, kde se mají soustředit a ukrýt se tam jako šelmy před útokem. Jistě to udělají správně, schovají se za telepatické štíty a v danou chvíli se znenadání vyřítí ze všech stran jako smršť; chudák Alí Šamir a jeho banda! Zároveň s Arminy zaútočí Evropané; někteří už dlouho vědí, že bojovníci z Ostrova získali vyšší dokonalost a chtějí se od nich něco naučit.

Kromě zábavy k tomu slouží sexuální kontakt mezi všemi. Od této chvíle si budou vzájemně předávat energii, posilovat jeden druhého; a Denis to povede. Je přenos a jeho důsledky realita nebo fikce? (Jak to mám nezávisle poznat?) Když nad tím uvažuju vlastním rozumem, jde mi hlava kolem. Vzpomínám si pouze na zážitky chvíle, kdy mne v Německu poprvé připojili. Na tu nesmírnou nádheru kontaktu s říší čarodějek...

Proč jsem vlastně tady? Co když mou nejvnitřnější snahou je vrátit se k tomu blaženému okamžiku, prožít jej znovu? Nostalgie, stesk po spoluprožívání... nebo pouhá rozkoš těla? Jak to mám od sebe rozdělit, i když mi to dovolují, podporují mne... nevstoupí do mých úvah, ani když já toužím vstoupit do jejich! Nebo jsem blázen a vnímám perverzní tužby své mysli?

Naším úkolem bylo vrátit se v malých nenápadných skupinách do výchozích bodů akce: Alexandrie, Suezu... Denis vyjel přes Káhiru a po cestě si jen tak pro zábavu koupil mladičkou otrokyni černou jako bota, nezkrocenou a vášnivou jako divoké zvíře. Okamžitě ji začal testovat a předávat výsledky cowenu; což všechny nadchlo, dokonce i jeho Mardžánu. Snad jen Aiša měla něco proti, ale to je možno pochopit.

Dívka se jmenovala Rahab a rozhodně nevlastnila nic, co by se dalo považovat za rozum nebo zkušenosti. Naopak, zírala na všecko s tichým úžasem a cokoliv nechápala, zahrnovala pod pojem zázraky bílých. Její vzpomínky obsahovaly dětské hry, přihlížení dění ve vesnici (aniž chápala jeho důvod) a pasení stádečka koz; bylo zapotřebí dávat pozor na hyeny, leopardy a možná i lvy, ale těch už je málo a na vlastní oči viděla jen jednoho, když ho muži ulovili. Když byla dost veliká, aby měla nějakou cenu, prodali ji rodiče arabskému překupníkovi a ten ji dlouho strastiplně vedl přes poušť, spolu s jinými. Nevzpouzela se, proč by? Rodiče ji prodali stejně jako starší sestru, později určitě prodají taky tu mladší; k čemu by jim doma byla? Čím jiným by měla být než ubohou otrokyní? Možná mohla zůstat doma, kdyby ji koupil některý muž, ale každý má žen dost, taktak je uživí. Otrokář jí dal najíst, ne moc, ale přece jen víc než doma; a teď ji koupil bílý pán, na první odhad docela hodný.

Všichni se Denisovi smáli, ale byli zvědaví na důvod; znali ho dostatečně, aby jeho nápad nepovažovali za povrchní. Denis Rahab velmi opatrně učinil svou ženou; moc ji tím potěšil, čekala na to už dlouho a netrpělivě. Pak ji zhypnotizoval; objevil v jejích vzpomínkách řadu zvířecích životů, ale taky jeden, který nebylo lehké identifikovat. V tom zrození byla současně žena, démon a kočkovitá šelma a byla pod vlivem mocného domorodého šamana, který ji vyvolával ze záhrobí a posílal škodit lidem, kteří mu byli nesympatičtí. Takto musela sloužit mnoho let, až přišel přes poušť jiný kouzelník, přemohl ji a jejího pána zabil. Taky s ní udělal něco, co se nedá přesně definovat; nějakou část poslal do nebytí, další (lidskou) součást ale přinutil zrodit se ve zvířecí podobě, aby si něco odpykala. Je to složité, Rahab není celá, část její osobnosti se nachází v jiném rozměru, taky její pán šaman a onen mocný kouzelník odešli někam mimo; při přenosu část cowenu pochybovala, zda je to pravda a podezřívala Denise, že si všechno vymyslel a používá dívku jako pomůcku. Nicméně, nejspíš na tom něco bylo a on to zjistil.

Všichni se zajímali o důsledky, které z toho vyvodí. Oznámil toto: hodlá uctívat Paní Sachmet, božskou lvici, která patří mezi jeho miláčky už delší dobu; dále bytost zvanou Bes, což je podle všeho démon lovící a trestající jiné démony. Dále bude pokračovat v sondování vzpomínek Rahab a snažit se najít nějaká božstva; ten šaman byl zdá se schopný nekromant a uctívač démonů, ale o bozích měl velmi matné až nulové povědomí. Denis to však nevzdá, nakonec se k těm bohům dostane, i kdyby měl na řečené démony použít násilí a přinutit je, aby mu umožnili kontakt. Zkušenější WZ se děsili už předem. Rahab soudila, že je jí to jedno.

Přestože jsem všechny tyto přenosy vnímal, moc jsem nechápal; myšlení afrických obyvatel je mi velmi cizí. Například absence jakéhokoliv pojetí dobra a zla; v pojetí Rahab bylo dobré to, co řekl otec či náčelník vesnice a zlé všecko, co by udělala proti rozkazům. Přesto se nerozpakovala cokoliv provést, pokud se jí to podaří před nadřízenými utajit; i na Denise už začala vymýšlet vychytralé metody, jak by z něj vymámila něco k jídlu nebo pro ozdobu. Složitější zájmy prozatím neměla. Denis se jen smál, jako se lidé smějí pokusům svého zvířecího mazlíčka.

Reakcí na každý Denisův pokus je záplava dalších obdobných pokusů každého, kdo se domnívá, že je toho schopen. Což vše je pečlivě sledováno a komentováno cowenem; pokud se něco podaří, získá si pachatel všeobecný obdiv, když to nevyjde, napřed se mu všichni vysmějí, ale pak se pokusí pomoci. Takže došlo k sérii propojování a sondování myslí zcela nezúčastněných osob, hlavně Arabů a černochů. Chlapci to řešili tak, že nějaké děvče koupili, dívky se pokoušely svést někoho z okolí. Většinou se jim dařilo, Arabové jsou sexuálně vznětliví, jejich mínění o bílých dámách velmi špatné a nebezpečí postřehli, až když nebylo záchrany. Mnozí byli nějakým způsobem zapojeni...

Mně zprostředkovala kontakt Dicky. Bez ní bych byl jako slepý, nevnímal bych nic a choval se trapně. Takhle jsem sledoval, jak FF splétají síť svých přívrženců a zapojují do ní neustále další a další osoby, některé dobrovolně, jiné lstí či násilím. Je ovšem těžké říct, kdo se připojil na základě vlastního rozhodnutí a kdo byl sveden a obelstěn; takové hodnocení předpokládá existenci nějaké vlastní vůle, tu mnozí neměli. Byli mladí, někdo je pozval do zábavné, nekonvenčně se bavící party a než si stihli něco promyslet a zaujmout stanovisko, už se v tom motali. Hlavně dívky se skvěle bavily, když se jim povedlo někoho sbalit; během několika schůzek mu přeprogramovaly život tak, že se už nikdy nedokázal vrátit k původním životním názorům.

Obávám se, že jsem jediný, kdo se nad tím zamýšlel či dokonce trápil, ostatním to bylo fuk nebo se bavili. Když jsem nad tím uvažoval, dokonce i smysl akce Chamsín mi připadal poněkud mimo; chceme osvobodit ty dívky ze spárů otrokáře Šamira, ale jen proto, aby vzápětí upadli do našich. Bude jim dána možnost zvolit si svobodně, jak chtějí žít? Ani zdání! Budou připojeny k cowenu, stanou se bojovnicemi, čarodějkami nebo družkami našich kluků, podle svých schopností, podle zájmu partnerů či podle náhody. Je to skutečně lepší než osud, který by je čekal?

„A co s nimi chceš dělat?“ smála se Dicky, „Tak podívej: vem si klasickou holku třeba z Irska. Najali ji jako služebnou, nechali podepsat smlouvu, pak ji zavřeli někde do pasťáku a tam školili. Teď ji přivezli sem a chystají k prodeji. My ji teda pustíme, ale co dál? Máme ji vykopnout v Alexandrii na molo a říct: Tak seš svobodná, dělej si co chceš? Bez peněz, v jedněch šatičkách, bez znalosti místního jazyka... v lepším případě z ní bude přístavní prostitutka. Další možnost: vrátit zpátky do Londýna nebo Dublinu a nechat tam. Jaké bude mít možnosti?“

„A jaké bude mít s vámi? Odjet na nějaký Ostrov a procházet tam šíleným výcvikem, o kterém zatím ani neslyšela?“

„Uvažuj s chladnou hlavou, Willi: my jim dáme vybrat. V každém okamžiku se mohou rozhodnout, před každou další fází klademe otázku, zda chtějí pokračovat nebo jim to už stačí. Pamatuju se na to ze svého dětství. Já jsem samozřejmě chtěla dál...“

„Chtěla bys to i teď, když víš, o co jde?“

Skutečně se zamyslela. „Ano. Líbí se mi to. Rozhodně nejvíc ze všech ostatních možností. Myslím, že těm holkám taky bude...“

A stejně jsem ještě váhal. Dicky řekla:

„Podívej, jsi dost daleko, aby sis mohl poručit. Jestli se ti některá z nich zalíbí, řekneš si o ni a budeš si s ní dělat, co chceš. Můžeš ji vychovat třeba jako agentku pro Německo, pro toho vašeho císaře, cokoliv chceš... ještě ti pomůžeme!“

Tak jsem to vzdal. Nemělo to smysl.

Existuje místo zvané Krak des Chevalliéres, starý křižácký hrad na pobřeží Sýrie. Postavili ho v časech dobývání Svaté země, pár let z něj vládli a potom nechali zpustnout zároveň s celou zemí; nic jiného se nedalo. Kolem jsou vesničky ubohých rybářů, žijí tam v krajní nouzi a doufají, že vyždímají nějaké peníze z občasných návštěv evropských turistů. Po pravdě řečeno, rybáři nechápou zvrhlý zájem cizinců o staré kameny a považují všechny za praštěné, ale jejich peníze jsou jim sympatické, takže jsou ochotni udělat cokoliv, aby je získali.

V zátoce pod hradem zakotvila loď San Angel, majetek vévodkyně d'Escambrray; z ní se vyhrnula tlupa rozchechtaných děvčat, většinou v parádních skvrnitých kombinézách. Jejich mužští průvodci byli méně draví, snad i uvážlivější, a neměli tak často pruhované tygří uniformy. Chování žen bylo na arabské poměry tak neuvěřitelné, že se vesničané vzdali jakéhokoliv komentáře: ženy si vybraly kus písečné pláže, svlékly se (některé mžiknutím oka) a začaly se slunit, plavat, cvičit bojové sestavy, hrát míčové hry, fotografovat se a bavit se s kluky. Nikomu to nepřipadalo nemravné. Vesničané se přiblížili, nabízeli ryby, zeleninu a nejrůznější předměty, které se mohly cizincům líbit; zeleninu a ozdoby byli ochotni kupovat i za ceny mírně přemrštěné, rybami pohrdli s prohlášením, že si nachytají sami a čerstvější. Kromě dalších zvláštních zjevů bylo na lodi několik obrovských kočkovitých šelem, které se pohybovaly volně, nikoho nenapadaly a nikdo si jich nevšímal; pokud měly příležitost ke hře, radostně se zapojily.

Na rozvalinách hradu vztyčili praporce jednotlivých rodů; bylo jich mnoho a oblíbeným emblémem byl osmihrotý kříž v různých barevných kombinacích. Další znaky Arabové nechápali, stejně jako úmysly příchozích. Postupně to vzdali, někteří odešli, zbývající přihlíželi a sledovali, kde by mohli co zpeněžit. Nejvíc zájmu projevovaly děti; těch si taky cizinci všímali nejvíc, mluvili na ně, hladili je, dávali drobné dárky a zkoušeli si na nich různé pokusy. Rodiče to přehlíželi a schvalovali, aspoň se děti naučí jednat s příchozími a později dokážou něco vydělat.

Připlula další loď, jmenovala se Julietta; pak v různých intervalech všelijaké menší plachetnice různé velikosti a počtu posádky. Jak jich přibývalo, přibývalo zisků domorodců, takže hbitě zapojili do svých obchodů i vzdálenější příbuzné, až se zvěst o bílých šílencích šířila po celém pobřeží. Každý se smál, když to slyšel; někteří se přišli podívat a prodat něco ze svého majetku, jiní jen nedůvěřivě potřásali hlavou. Jediné jim bylo jasné: dlouho to trvat nebude, cizinci se té zábavy brzy nabaží a poplují někam dál, takže co kdo neprodá hned, nebude už mít příležitost.

Já byl zatím v Alexandrii, vypracoval a odeslal jsem několik co nejobsáhlejších hlášení a obdržel souhlas k pokračování, ba rozšíření působnosti. Dicky mi nadšeně pomáhala, prostudovala dokonce (tajné) spisy našeho velení a dala mi pár užitečných rad, které jsem já předával výš. Nahlásil jsem ji jako spolupracující agentku (za patřičnou odměnu), ale nezdůrazňoval jsem, do jaké míry je co její zásluha. Práce pro naši tajnou službu ji očividně bavila, stejně jako každého, kdo s tím přišel do styku; všichni Armini souhlasili, aby si Německo dělalo v Evropě i na světě, co se mu zlíbí. Ne, to není přesné; oficiální stanovisko je, že se stejně stane, co si Bůh přeje, takže pokud se Němci chtějí snažit něco ovlivňovat, můžou to podle libosti zkusit.

Velitel akce Denis zmizel. Samozřejmě někde byl, asi meditoval, promýšlel vhodné varianty útoku nebo... co já vím? Doprovázela ho pouze Rahab, schopná postarat se o jeho nepříliš četné potřeby. Velení předal sestrám a ty čekaly na nějaký impuls, pravděpodobně poslední dodávku děvčat z Evropy. Zatím se bavily, jak chtěly.

Vynikala v tom hlavně Jana, kterou druhé dvě jmenovaly vrchní velekněžkou (neznámo čeho) a pověřily nějakými výzkumy. Přesný přehled o jejích spádech měla Gwendoline, naopak naprosto žádný Lucille; mezi tím se nacházela řada mezistupňů. Gwen se prozatím naučila plavat, šplhat po stěžních, šermovat a vytvářet iluzi, že má leopardí kombinézu. Taky s přehledem zvládala jazyky, dokonce orientální. Nedala se však doposud zbláznit natolik, aby zásadně změnila vzhled, v bolesti nenacházela žádnou rozkoš a milence si vybírala po důkladné úvaze.

Ta zmínka o rozkoši z bolesti je důležitá, neboť naopak všechny tři princezny vášnivě týraly sebe i navzájem. Začalo to doplněním ozdob; v Egyptě si nakoupily velké množství náušnic a jiných ozdůbek ze vzácných kovů, které jim kamarádi upravili pro umístění do takových částí těla, jaké výrobce nepředpokládal. Abych nekřivdil Gwen, i ona už nosila několik náušnic v každém uchu, diamant v nose, ale žádné kroužky v obočí, žádné zvonečky v prsních bradavkách, žádný kroužek v pupíku a zejména nic kovového v pohlavních orgánech. Co se týče tetování, omezila se na jediného drobného dráčka na levém stehně, kde bude zajisté kdykoliv jindy zakryt oděvem.

Jana a Julie byly pokryté tetováním natolik, že nic podstatného už se nevešlo; Maryška mnohem méně, ale snažila se to urychleně doplnit. Dívky z její posádky se nadšeně přidávaly. Prozatím si většina ponechala vlasy; jestli se dají ostříhat (a kdy), o tom se dost diskutovalo, ale nic se s tím nedělalo. Julie si nechala růst černého ježka, takže pouze Jana si hlavu pečlivě holila, aby vyniklo její tetování. Občas se koupaly v Ohni, ale chránily sebe i ostatní; taktéž děti domorodců, když je přizvaly. Rodičům to nepřipadalo divnější než jiné věci kolem cizinců.

A Jana také prohlásila, že nadobro odstraní možnost, že by si ji kdokoliv mohl splést s některou sestrou: vtavila si do kůže na lícních kostech nápadné zlaté proužky. Provedla to vlastnoručně technikou, kterou vykoumala během svých meditací, zlato stvořila transmutací z vlastní tělesné tkáně a vůbec, byl to pokus, který vyvolal všeobecný zájem a rozporuplné reakce. Dosáhla svého, několik dní o ní všichni diskutovali. Někteří dokonce opatrně kritizovali, že při pokusu použila značnou část energie celého cowenu; odpověděla, že vzala jen volnou E, přebytek který druzí nepotřebují a nabízejí k volnému použití. Diskuse na to téma bylo schopno jen pár nejlepších a ti souhlasili, takže méně vyspělí radši drželi klapačku.

Takový zásah musel být jistě závažný a možná bolestivý; zeptali se na to, Jana se smála a prohlásila, že kovové pásky způsobují při doteku jen mírně dráždivou bolest. Dokázala to přenosem; když se jí někdo dotýkal, byl to skutečně zvláštní pocit pro oba. Taky tvrdila, že kdyby jí někdo dal pěstí do tváře, rozbije si ruku; nikdo to nevyzkoušel, aby se přesvědčil. Iris vyhrožovala, že si do čela implantuje zlaté rohy a bude jimi útočit na nepřátele, čímž je totálně zlikviduje. Naštěstí nebyla schopna realizovat to, alespoň všichni doufali.

Počínání Jany na dálku schválila Magda, May-Britt, Veronika i Valérie. Nevyjádřil se Tomáš. Jeho dcerka Andrea se dotázala, zda by si mohla vytvořit na čele zlatou hvězdičku jako princezna z té pohádky. Dostala okamžitě příšerně vynadáno.

Novým koníčkem všech se stalo fotografování. Od vynalezení se aparáty značně zdokonalily, Armini je navíc ještě všelijak vylepšili. Portrétní foto si nechal udělat téměř každý; ty nejvyzdobenější dívky si nechaly zachytit i různé fáze svého zdobení. Naprosto nezbytné to bylo před ostříháním; jak jinak by dotyčná dokázala, že měla kdysi nádhernou hřívu? Gwen vysvětlila děvčatům, že pohled na jejich nahé tělo muže vzrušuje; nechaly se tedy zachytit v různých svůdných pozicích a takové snímky velice rády rozdávaly.

Gwen je Američanka a do cowenu přišla nedávno, ale není hloupá ani zaujatá. Soustavně klade otázky a chce přijít na kloub všemu, i tomu, co nejde. Samozřejmě projevuje specifické zvláštnosti; jednou z nich je obava o vlastní důstojnost. Na to téma položila Janě dotaz (ve velmi vhodnou chvíli, když jí totiž Jana celkovou masáží něžně uvolnila tělo a obě odpočívaly po koupeli v moři, na skále pod příjemně hřejivými paprsky Slunce.)

„Víš, Jano, připadá mi zvláštní, že ty, jako vyspělá... jak ti to mám říct, abych tě neurazila?“

Jana se protáhla jako kočka: „Nemůžeš mě urazit. Zapomínáš, že vnímám tvoje myšlenky. Teď dokonce líp než jindy.“

„Takže chápeš, na co se tě chci zeptat?“

„Ty se nechceš ptát, ty mě chceš kritizovat. Vrtá ti hlavou, že jsem čarodějka, princezna a bytost o úroveň vyšší než lidé, ale přitom se nechám všelijak týrat, ponižovat a ještě se mi to líbí. Což sama neznáš odpověď?“

„No víš, tedy...“

„Samozřejmě znáš, přečetla sis ji v mysli každé z nás. Jenomže to chceš slyšet nahlas a naplno. Co se dá dělat...“

„Mám pocit, jako bych ve tvém hlase slyšela určité pohrdání!“

„To není pocit, to je jistota. Otravuje mě odpovídat na hloupé dotazy. Tebe taky bude, až si víc zvykneš. Tím se netrap.“

„No – dobře! Kdy to bude?“

„Až tě to přestane urážet. Nejdřív tě to bude bavit, dráždit, rozptylovat a nakonec ti to bude jedno, takže budeš vyhledávat čím dál silnější podněty. Já už potřebuju občas napráskat bičem, aby mi bylo fajn.“

„To doufám nemyslíš vážně?“

„Jestli máš po ruce bič, můžeš hned začít.“

„Co z toho všeho máš?“

„Zkus přemýšlet, třeba na to přijdeš.“

„Bereš z toho energii, to je jasný. Ale určitě negativní... tu si musíš přetvářet na +E, to je další námaha...“

„Pro tebe. Mně se to děje automaticky. A abych tě potěšila: víc energie získám z tvého zděšení, ohromení a tak než ze svých citů. Proto dělám takové věci nejradši, když se na to díváš; vysávám si tě jako dost účelný zdroj energie.“

„Vážně? To teda zírám!“

„Chyba, doufala jsem, že se aspoň naštveš. Teď to nemá cenu, ale večer při orgiích si tě vychutnám. Předhodím tě některýmu klukovi, co má rád neobvyklý způsoby...“

„Chachá! To jste zkoušely, ale už jsem si zvykla!“

„Omyl panenko, jen si to namlouváš. Trpíš, ježto bysme se ti smály, ale potěšení ti to nepůsobí. Chceš důkaz? Před chvílí jsem tě pěkně udělala jazykem. Líbilo se ti to, ale abys mi to oplatila, ani nápad! Hele, už se ti odporem krásně ježí srst! Kluky taky kouříš, protože to dělají ostatní a ne proto, že máš chuť. A co bys řekla, kdyby ti za to ještě dal pár facek?“

Nebylo zapotřebí číst Gwen myšlenky, stačilo podívat se jí do očí. Jana se tiše pochechtávala.

„Co bych za to dala, kdybych dokázala tak krásně reagovat! Když cvičíš, kluci do tebe kopou a mlátí s tebou o zem, lítáš jako gumová a ani ti to nepřijde...“

„To je při cvičení, to je v pořádku!“

„Při zábavě je to taky v pořádku. Je to součást hry, tak si to vychutnávám a nenechám se rušit. Můj problém je, že všechno je mi málo, potřebuju prostě silnější výprask. Chápeš?“

„A větší ponížení!“

„Kdybys přišla na něco, čím bys mě mohla ponížit, tak prosím tě neváhej a udělej to; pokud možno tak, abych to nečekala! Strašně ráda bych si zas jednou něco užila...“

„Tohle je součást?“ dotkla se Gwen její tváře.

„V ten moment to byla paráda. Zas jednou záblesk čisté bolesti, jako za starých časů. A taky něco, od čeho nemůžeš couvnout. Je to vtavený do kůže, už to nikdy nezmizí.“

„Co když se budeš potřebovat přestrojit?“

„Použiju iluze, samozřejmě. Ale pochybuju, že by bylo nutno...“

„A co když tě někdo prokoukne?“

Jana se ušklíbla. „Že by se našel někdo tak dobrej? No, bylo by to fajn, aspoň bych se trochu pobavila. Ale moc nedoufám!“

„Je správný předpoklad, že se budeš předvádět co nejčastěji a nejradši cizím lidem, aby žasli?“

„Jo, přesně. Docela s potěšením klukům, který nic nechápou. Asi nejvíc by se mi líbilo někoho svést a změnit se během milování. Chápej: vypůjčila bych si třeba tvoji podobu a svedla někoho ze tvých přátel. Pak bych se najednou změnila...“

„To bys dokázala?“ vzdychla Gwen.

Jana se zatvářila shovívavě. Gwen mohla pozorovat, jak jí během chvilky narostly vlasy, zmizely zlaté pásky na tvářích, měnila se celá tvář; až nakonec viděla totéž, co každé ráno v zrcadle.

„Děláš si ze mě blázny!“ obvinila ji, „To není hezké!“

„Neříkala jsem, že budu dělat jen hezké věci. Naopak, mám chuť tě vyprovokovat, abys začala zuřit. Schválně: co bys řekla, když se v téhle podobě nechám najmout ve tvém rodišti do nevěstince a budu tam předvádět ty nejhorší perverznosti?“

Gwen se skutečně naštvala, ale pak jí napadlo správné řešení:

„Posmíváš se mi. Tak to udělej, když chceš – a co?“

„A co když ve tvé podobě svedu tvýho kluka? Vlastně... teď mi došlo: ty s nikým nechodíš! Tak už chápu, z čeho pramení tvá nespokojenost, nejseš zamilovaná! To bys ale měla!“

„Copak jsem blázen? V této partě? Ať si vyberu kohokoliv, bude to šílenec; nikdy si nebudu jistá, jestli mě vůbec vnímá nebo při tom medituje o proměnách vesmíru. Copak mně něco chybí? Dneska večer si někoho hezkýho vyberu a svedu ho; odhaduju tak dva tři, mezi to nějaká překvapovačka od někoho zcela cizího a trochu něhy s některou kamarádkou; co mi bude chybět? Naučily jste mě to, tak jsem si zvykla, co se divíš?“

Jana tiše souhlasně zamručela, přivřela oči a mlčela.

„Takže to jsem zvládla. No a dál?“

Jana opět neříkala nic. Že by usnula?

Gwen natáhla ruku a začala ji něžně hladit. Ne že by neuměla to co ostatní, jenom do teď nebylo zapotřebí to provádět.

„Nedolejzej!“ řekla Jana, ale nemyslela to vážně.

„Tak odpověz: co dál? Berete ode všech energii, a co s ní?“

„Pleteme síť. Víš, co tím myslím?“

„Jo, jasně. V podstatě vytvoření pocitu sounáležitosti všech; při společných akcích vzniká mentální pole, které posiluje a dává jistotu, že jednáme správně. Když potom půjdeme do akce, nikdo nebude pochybovat, nezůstane zpátky, neuteče z boje...“

„Správně. Tak vidíš; už to jen provést...“

„Řádové praktiky... Hm – myslíš, že budu taky bojovat?“

„To záleží na tobě. Jak budeš sama chtít.“

„Myslela jsem, že mi někdo poručí! Dá mentální příkaz...“

„Na to nebude čas. Každej bude mít co dělat sám se sebou, aby se patřičně vyštengroval; jestli chceš zůstat bokem, klidně...“

„Ale ty patnáctky do toho půjdou! Už teď jsou zblázněný...“

„Těší se. Bude to nejvýznamnější událost jejich života.“

„Přestože při tom můžou zemřít?“

„Já taky můžu zemřít. Tobě se moc nechce, co?“

„Kdežto ty se těšíš. Setkáš se s bráškou Jerzym...“

„Netěším. Je mi to v podstatě jedno. Nechám se ovládat. Stejně, jako když se podrobuješ milenci. Reaguješ na jeho dotyky. Já budu reagovat na to, co udělá nepřítel...“

Gwen zavřela oči a uvažovala. Pokoušela se postavit proti hrázi jejího přesvědčení jinou, vlastní hráz zdravého rozumu; ale to prostě nešlo. Její nejzávažnější argument, ochrana vlastního života, byl čarodějkám k smíchu. O co může přijít člověk, který nic nemá a nic mít nechce? Jak je přinutit, aby sestoupily z výše svých snů na pevnou zem a zajímaly se o realitu?

„Udělat jim dítě.“ řekla Jana ospale.

Gwen se naštvala. To jejich zatracené čtení myšlenek! No ovšem, strach o vlastního potomka jim spolehlivě zabrání hazardovat; ale zatím jsou všecky ty holky chráněné mentální blokádou, jejich tělo se samo brání a...

„To je pojištěný.“ pronesla opět Jana, „Císařovna vydala jasný rozkazy. Na poslední týden zasedání odblokujem celej cowen. Tak si dávej bacha, taky se tě to týká...“

Gwen blesklo hlavou, co jí čarodějky včetně Jany můžou políbit; vzápětí to odvolala pro případ, že by to vzaly doslova.

Jana natáhla ruku, zasunula do ní dva prsty a testovala ji; ale Gwen už zcela jistě věděla, že jsou to zbytečné kejkle, pouze ji chce dráždit. Potom pronesla tónem věšteckým:

„Budeš mít dceru. Hezkou, roztomilou, chytrou – celá maminka!“

„Možná. Až na to, že hádáš nebo kecáš!“

„Programuju. Nařizuju to tvýmu tělu.“

„Cha cha cha! Co když neposlechnu – a bude to třeba kluk?“

Janě zablýskaly oči: „Jak víš, co jsem ti skutečně nařídila?“

„Mohla bys něco opravdu drastickýho?“

Janu to zaujalo, dokonce se posadila. „Na tvý úrovni by docela stačilo, kdyby se ti narodilo dítě tmavší než průměr; vaši jsou asi dost velký rasisti a kdyby věděli, že sis užívala s černochy, pěkně by tě zcuchali...“

„Jo, to by byl pěkně blbej fór!“ souhlasila Gwen.

„Holky z LC zkoušely různý extra zásahy...“

„Co je LC?“

„Lykantropové. Lidé, kteří se chtějí připodobnit šelmám. Dělají pokusy se změnami na vlastním těle, jako já tyhle pásky. Taky se snaží ovlivnit svoje děti, aby se rodily co nejpodobnější...“

Gwen k ní naklonila hlavu a s potěšením se nechala napojit; už dotyk zlata na Janině tváři byl příjemný. Dlouhou dobu si nechala pouštět záznamy různých pokusů, které Jana získala buď sama, nebo ji informovaly kamarádky. Problém byl v tom, že nebylo jasné, co v životě těch dětí je předběžně ovlivněné a co získané. A pak...

„A je to vůbec všechno pravda?“

Jana se jen usmála. Gwen věděla, že ani reportáž předávaná mentálně nemusí být do detailu přesná, mysl si dokáže upravovat fakta, jak potřebuje, některá vyzdvihuje a jiné potlačí; prozatím snad nikdo nedokáže změnit fakta v jejich vlastní opak, ale...

Navíc, pokud Jana přijala informaci přes dva až tři další lidi a každý něco zkreslil, přibližuje se výsledek čím dál víc do blízkosti legendy. Ostrovanům to nevadí, většina by uvítala ještě nepravděpodobnější věci; Gwen se už pokoušela vysvětlit jim, že je důležité dobrat se skutečné pravdy, ale jen se smáli. Proč?

Oni žijí ve snu! pomyslela si a koukla po Janě, Kdybych jim něco řekla, budou se jen smát: a co?

Jana otevřela oči: „Tak za hodinu tu bude další loď. Odhadem třicet lidí, většina kluci. Holky začátečnice, bude legrace. Máš chuť jet jim naproti?“

Gwen si představila: malá plachetnice s trojhrannou plachtou, kterou je možné ve dvou perfektně ovládat. V tomhle větru to bude pěkná zabíračka, ale aspoň si protáhne tělo... Janě důvěřovala, je vášnivá plachtařka a moře miluje od doby, kdy ji Julie učila na staré Vlaštovce... Vítr a slaná tříšť ve vlasech, tričko a šortky promáchané vodou... a na co vůbec hadry, můžeme plachtit nahé! Když nás uvidí rybáři, budou si myslet, že jsme nymfy...

A náhle další blesk v mysli: vyšplhat na palubu připlouvající lodi jako mořské panny, nahé, jen ozdobené šperky... to by ty holky zíraly! Nějak utajit plachetnici, zakrýt štítem? Nebo...

„Myslíš, že bys to zvládla?“ rozzářila oči Jana.

„Počkej – co?“

„Doplavat tam. Plaveš dobře, sice zatím jako člověk...“

„A jako co bych měla?“

„Právě jsi to řekla. Jako nymfa!“

„Těm se to plave! Dýchají pod vodou a mají rybí ocas!“

Jana přivřela... ne, rozostřila oči. Její nohy se začaly měnit na něco podobného ocasu ploutvonožce. „Takhle?“

„Bezva. Myslíš, že bych to taky dokázala?“

„Hlavně ne tady. Pojď na to do vody!“

Gwen se vyděsila. „To myslíš vážně? Proměnit se v nymfy?“

„Sama jsi to vymyslela, ne?“

„Ale to přece nejde! Nemůžeš v reálu...“ zmlkla. Koukala na Janu a ta měla rybí ocas. Gwen napadlo se jej dotknout, udělala to a ohmatávala šupiny a ploutve.

„Když já nikdy nevím, co je pravda a co...“

„Ovlivnit vlastní mysl je stejně lehké jako cizí. Tak jdem?“

Tomu se skutečně nedalo odolat; seběhly dolů na pláž, ponořily se do vody a Jana se potopila jako kámen. Gwen to zkusila po ní, plavala dobře, ale trochu se bála změn, které nastanou. Neviděla dobře, slaná voda v očích ji nebyla moc příjemná.

Přetáhni si přes oči průhledné víčko!

Zamrkala. Ano, skutečně měla o víčko víc, viděla přes ně skvěle a zároveň s tím problémem zmizel i její strach. Teď jí bylo fajn, zamávala ocasem a obeplula útes, aby našla Janu.

Můžu dýchat pod vodou? informovala se.

Nestojí za to vytvářet žábry; poplaveme těsně pod hladinou a vždycky se nadechneme. Vzduch ti vydrží dvě tři minuty, tu dobu vydržíš. Trénuj a zkoušej nedýchat; časem chytíme rytmus...

Bylo fajn, že nemohly mluvit; myšlenky byly jasné a přirozené, voda příjemně hladila kůži, jen do vlasů se Gwen zapletly nějaké chaluhy a trochu překážely.

Už chápeš, proč nenosím vlasy?

Tos mi udělala schválně? Teda, jestli tě chytím...

Jana se jen smála; vyrazily směrem, kde tušily loď. Ale jaké tušily? Jana to ví přesně, cítí ji, stačí nasát do nozder vodu a zjistit, odkud přichází pach spálené nafty od pomocného motoru. Gwen to zkusila po ní; někde v pozadí jí setrvával pocit, že to všecko je strašlivý nesmysl, není přece možné, aby byla mořská panna! Vzápětí to překonal pach nějaké ryby, který ucítila; v tu ránu na ni dostala chuť, automaticky zamířila tím směrem, a když ji spatřila, otevřela zobák a...

Jana se chechtala: Tak dělej! Jestli seš delfín...

Jsem delfín? Nebo tuleň? Nebo něco docela jiného? řešila Gwen za plavby, Mohla bych nadefinovat zvíře podle své fantazie?

Nevím, jestli bys mohla. Vidím jen, že to právě děláš.

Pak ji napadlo: Není to nebezpečné?

Je. Chceš nebezpečí? Přivolám žraloka, můžeme ho zkusit umlátit ocasními ploutvemi. V opačném případě sežere on nás...

Gwen se rozesmála, málem se při tom utopila. Ale vzpamatovala se včas, vyjela k hladině, mávla ploutví a vyskočila nad vodu, aby se rozhlédla. Ta tečka v dáli má být loď?

Ano. Za chvilku tam budeme.

Není to těžké. Jak daleko by se dalo takhle doplavat?

Nevím. Dělám to poprvé. Mohlo by se to zkusit.

Páni! Doplavat tak domů do Ameriky...

Souhlas. Ale kufry pošli lodí, ne abys je tahala na hřbetě!

Gwen znovu vyskočila; loď už byla podstatně blíž.

Jak je možný, že jsme tu za takovou chvilku?

Plaveme přes půl hodiny. Nevnímáš to, protože tě to baví.

Gwen napadlo, že kdyby plavala půl hodiny, dojdou jí síly a utopí se. Byl to zřetelný nesmysl; cítila se silnější než kdy předtím, doplavala by až na Kypr, kdyby bylo třeba.

Bezva. Teď se začni chystat na používání rukou, budeme muset vylézt na palubu. Trochu si zvykej, že jsi člověk...

Jana byla u lodi první, vynořila se z vody a zavolala. Chvilku trvalo, než upoutala jednoho námořníka; to už se Gwen vynořila vedle ní a přihlížela. Mladík vytřeštil oči, pustil lano, které smotával a jenom škubal dolní čelistí. Konečně vyjektal:

„Co tam děláte? Jak jste se sem dostaly?“

„Hodíš nám aspoň žebřík, ne?“

Když přehazoval přes bok lodi provazový žebřík, zaujalo to jeho kamarády, i nějaká děvčata. Jana zachytila konec žebříku a dala Gwen možnost vyšplhat první. Gwen byla malinko v šoku, ale hbitě vyšplhala a zůstala stát na palubě. Z vlasů jí stékala voda.

„Co seš sakra zač?“ třeštil oči mladík s knírem a páskami důstojníka na rameni, „Mořská panna?“

„Mořská jo, panna už dávno ne. Děkuju za milé uvítání.“

Gwen s nelibostí zaznamenala, že zatímco ona vyvolává mohutné překvapení, Jana podstatně menší. Mládeži stačil pohled na její hlavu, tetování a ozdoby a ihned si domysleli:

„Vy jste z Ostrova, ne? Tak vás vítáme...“

„Já jsem Jana a tohle Gwen. Ty seš kapitán?“

„Kapitán měl noční, ale vzbudím ho...“

„Tady jsem!“ Kapitán měl jen ručník okolo boků, zarostlou hruď, vlasy a vousy jako pirát. Zlatý kroužek v uchu měl, ale nechyběla mu žádná ruka či noha, ba ani oko. Za ním vykukovala ze dveří hezká blonďatá holka, oblečená rovněž do ručníku.

„Rytíř Lucrezio Franchi z Benátek; říkejte mi Luko. Je tam už můj komthur Palmiro Corsi? Vsadili jsme se...“

„Ještě není. Srdečně tě vítáme...“

Luka přistoupil k Janě, objal ji a políbil. Ocenil její kvality:

„Fuj! Jseš mokrá a studená jako žába!“

Vyprskla smíchy; zatím objal taky Gwen, až ucítila z jeho vousů vůni tabáku. Málem se jí zatočila hlava: „Ty tady máš cigarety? Víš, z Ostrovanů nikdo nekouří...“

„A ty seš co?“ kývl na svou společnici.

„Američanka. Aby ses neplet, já jsem u toho teprve...“ začala počítat a nějak moc jí to nešlo.

„Stejně, dost dobrej pokrok. Jak to děláte?“

Blonďatá dívka přinesla cigarety a zápalky; teď si vzala krátké bílé kalhoty, ale asi jeho, nepadly jí. Zapálili si všichni tři, Jana pohrdavě nakrčila nos, ale nekritizovala.

„Já jsem Ornella,“ představila se blondýnka sama, když se nikdo nepokusil, „Ty vypadáš dost dobře, Jano... To je tetování?“

„Převážně. Něco taky vypálený přímo do kůže.“

„Vypálený? Žhavým železem?“

„Přímo prstama. Vlastnoruční práce...“

„Bezva! Udělej mi něco taky!“

„Hele, rozmysli si to! Bude to bolet!“

„Něco vydržím! Kdybys věděla, jak mě tenhle člověk týrá...“

„Tohle bude bolet tak, že nevydržíš!“

„Schválně! Kdybych cvrkla do textilu, jsou to jeho kalhoty!“

„Hm... co chceš kam udělat?“

„Tadyhle na předloktí... takovýho maličkýho motýlka!“

„No dobře. Tak drž!“

Jana jí opatrně přejela po kůži koncem ukazováku. Ornella svoji hrozbu nesplnila; naopak, zařvala a omdlela jako špalek. Kapitán se pokoušel ji probrat, ale povedlo se mu to až za chvilku. Jana přihlížela a nepokoušela se zasáhnout.

Konečně Ori otevřela oči, potřásla hlavou a posadila se.

„To bylo... hrozný.“ vzdychla a prohlížela si spáleninu na ruce – skutečně, byl to maličký zlatý motýlek s křidélky, sosáčkem...

„Promiň!“ ušklíbla se Jana, „Já ti říkala...“

„Co promiň? Snad jsem si o to řekla, ne? A hele, co kdybych na druhou ruku chtěla... třeba jen hada? Takovýho jako máš ty kolem kotníku, malýho zelenýho... tetování snad tolik nebolí?“

Gwen usoudila, že některým holkám prostě není pomoci. Usadila se na zábradlí, vyfukovala kouř a sledovala, jak jí schnou vlasy.

Tato loď nebyla jediná, která se sem blížila; většina jich ale připlula z Arminu a jejich posádky tvořili bojovníci. Radostně se vítali s kamarády z Evropy, všelijak se přátelili, spřádali plány a vyhledávali další a další zábavy. Evropané zírali hlavně na to, že téměř každá smečka z Ostrova má jiné znaky a zvyklosti; co pro jedny je normální, to druzí ostře odsuzují. Kupodivu se nad tím nováčci pozastavovali jen velmi krátce, pak si zvykli. Po setmění se hrálo, zpívalo a spřádaly milostné pletky.

Téměř všechny arminské dívky byly posedlé komplexem vdávat se za každého lepšího či významnějšího velitele. Zatímco klukům šlo jednoduše o požitek z milování a bylo jim celkem jedno s kterou, děvčata si vedla pečlivou evidenci a splétala řetězce rodokmenů. Gwen to připadalo směšné, ale systém rychle pochopila, podřídila se mu a nedávala najevo odpor. Mělo to i svoje výhody, po pěkně bouřlivé noci se mohla dostat pod ochranu několika významných rodů a mít z toho rozličné výhody.

Ne že by o to tak moc šlo, ale byla povahy krutě realistické. Mnozí FF měli spoustu možností pomoci v obchodním podnikání, ale zisk jim natolik na srdci neležel, aby projevili sebemenší snahu. Teď však nešlo o zisk, ale o pomoc příbuzné, spolumanželce; no tak teda jo, co máme udělat? Ženy projevovaly větší chápavost než muži, byly zvyklé se starat o rodinu. Gwen je v tom podporovala, je přece normální myslet na prospěch svých dětí!

Dost se jí líbil kapitán Luka a napadlo jí ho svést, avšak on rázně odmítal pustit Ori z dohledu na víc než pět minut; důvod byl zřejmý. Neměl však námitek, aby se Gwen připojila a vytvořila s nimi trojku; taktéž souhlasil, aby si každý dělal s Ori, co ho napadne, ovšem v jeho přítomnosti a za jeho dohledu.

„To víš, jako Ital jsem hrozně žárlivej!“ vysvětlil.

Jako o nováčka se o něj zajímali víc než o jiné, takže dostal příležitost se pochlubit. Bojoval už v Německu, tam taky obdržel rytířské zasvěcení. Nepamatoval jsem si ho, ani o žádných jeho hrdinských činech nikdo doposud nic neslyšel, ale vypadalo to, že válku vyhrál v podstatě on sám, ostatní mu jen překáželi. Dokázal o svých dobrodružstvích nádherně vyprávět; možná by zvládl napsat pěknou knížku, ale bohužel byl pologramotný a písařské práce radši svěřoval Ori. Ta byla taky z řádu, absolventka florentské Voglariho školy, pamatovala si z dětství na návštěvu Tomáše i Denise Baarfeltových, Charryho a Diany i šelem. Ve škole do ní nacpali mohutnou dávku vědomostí a zcela utlumili rozdíl mezi realitou a fantazií, takže jí bylo v podstatě fuk, co říká. Možná i co dělá; nedělala v podstatě nic, hlavně práce se chytala až jako poslední. Ale uměla hezky zpívat a hrát na kytaru.

Jana ji prosondovala, zjistila její talent a přehrála sestrám. Bystrá Ori to se zájmem sledovala; o mentálních přenosech věděla a zkoušela to, teď se urychleně učila vytvářet příběhy a předávat v co nejfantastičtější podobě. Skutečně byla mimořádný talent, takže se postupně vzdalovala víc od reality; občas se opakovala a pokaždé měnila příběh podle toho, kolik lidí ji právě sledovalo (a kteří). Zapojovala je, až se jim zdálo, že skutečně to vše prožili a teď na to vzpomínají.

Gwen tvrdě nesouhlasila. Nemohla přece souhlasit, když ji Ori se zasněnýma očima zaplétala do neuvěřitelných příběhů, jaké ani nejsou možné! Kdyby je dejme tomu vyprávěla, tak snad – ale Ori tvoří realitu, prostě pouští ostatním vzpomínky na to, co s Gwen zažila, viděla na vlastní oči! Gwen se doposud neměla možnost vidět jinak než v zrcadle a dávala si pozor, aby vypadala vždy elegantně; teď se náhle viděla v příběhu, který se odehrál před pěti lety ve Voglariho škole, týkal se pokusů se Živým Ohněm a všechny holky při nich taky slavnostně přišly o vlasy. Ostatní se tomu smály, Gwen se zhrozila a naštvala; jak ji může ta holka tak pomlouvat? Ori koukala nechápavě; ona přece netvrdí, že se to ve skutečnosti stalo. Jenom zkouší tvořit příběhy...

Pro Gwen to mělo další důsledek: nejlepší čarodějky se nyní soustředily na výcvik Ori a ji zanedbávaly. Nevadilo jí to, měla sama dost co dělat. Pilně sportovala, zapojovala se do každé hry, kterou se bavili ostatní. Zakrátko zjistila, že je v tom dost dobrá, v mnoha případech lepší než děvčata, ale i kluci z Evropy, což ji zarazilo. A co víc, mnozí příchozí se na ni obraceli jako na autoritu, když chtěli něco vědět. Pozvolna se začaly šířit zvěsti, že je sice dobrá čarodějka, ale nechce se zapojovat do akcí z nějakých šílených osobních důvodů. Čím víc se pokoušela ty bláznivé kecy zarazit, tím víc jim všichni věřili.

Tak ji napadlo vyzkoušet si ještě jednou proměnit se v mořskou vílu a pořádně si zaplavat. Ještě štěstí, že zaváhala a ke svému pokusu nepřizvala žádné diváky, protože se katastrofálně nepovedl – nepodařilo se jí nic, ať si to přála jakkoliv upřímně. Z toho vyplýval jediný uzávěr: vše způsobila Jana, na činech Gwen vůbec nezáleží. Trochu ji to zdrtilo, ale vzpamatovala se dost rychle; od té doby se sice slovy chlubila (ráda a často), ale nepokoušela se nic předvádět.

Konečně, na většinu lidí ani nebylo zapotřebí používat nějaké převratné zázraky: stačilo když jim přišla vstříc nahá, tělo natřené opalovacím olejem, bezstarostně rozesmátá... Hosté z Evropy, pobledlí a vyplašení, jenom zírali. Jistě, za pár dní už tyto problémy mít nebudou, ale teď...

Pokud vám jednání Gwen připadá jako značně rozporuplné, jednou se prezentuje jako přední čarodějka a vzápětí zas odmítá každou možnost, že by o tom něco věděla, je to přesné: právě tak si počínala. Občas se vytahovala svými znalostmi a schopnostmi, ale odmítala cokoliv předvádět, jindy popírala jakoukoliv kvalifikaci a vzápětí řekla nebo udělala něco, co ji rychle odhalilo. Někteří ji podezírali z poťouchlosti, jiní považovali za potrhlou. Ježto však při zdravém rozumu není většina Arminů, nevyvolávalo to zas tak velkou pozornost.

Nejčastěji se to projevilo v sexuálních hrách. Každý večer se pořádaly orgie, účast sice nebyla povinná, ale zván byl každý. Ty hry organizovala Jana a starala se, aby účast byla co největší a docházelo k co nejrafinovanějším zábavám. Pro většinu šlo jenom o tělesné rozkoše, zvláště kluci to tak brali, ale WZ měly i vyšší cíle. Gwen tušila a Jana jí potvrdila, že čím větší je uspokojení přítomných, tím mocnější mentální pole.

Gwen napadlo: No jo, ale jak se ti podaří před nimi utajit, že jim hodláš vysávat energii?

Jana vyprskla smíchy: Proč bych jim to tajila? Zvu je schválně, aby se přišli nechat vysát! Když klukům nabídneš, že je zapojíš do sítě, jsou ochotni se vyčerpat třeba až k smrti!

Gwen musela přiznat, že se s tímto postojem taky setkala. Jí samotné se to taky líbilo, kdyby ovšem čas od času nepropadala rozličným depresím a pochybám, zda to je všecko pravda a zda je to v pořádku. Obvykle o tom dlouho meditovala a nakonec stejně k ničemu nedošla. Ale v poslední době se jí stalo několikrát, že se dostala do takové extáze, že nevěděla o světě.

No vidíš! A kdyby ses pořád tolik nehlídala...

Jo, to bych byla jako ty! Pak bych ráno ani nevěděla, s kým vším jsem se v noci vyspala! Tobě je dokonce jedno, jestli je to kluk nebo holka, jenom když ti to... Gwen se zarazila. Vzápětí se vylekala: Teď jsem to asi přeťápla! Jestli se naštve a nějak se mi hnusně pomstí...

Jenže Jana se smála, až se kácela. „No jasně, že se miluju s každým, kluky i děvčaty! A nedělej se, že se ti to se mnou nelíbilo, já si tě umím přečíst! Dala by sis třeba hned...“

Gwen přejel po zádech mráz. Ty perverzní prase!

Ano, já jsem perverzní prase. To bys chtěla? Kdepak, právě teď tě nejvíc baví se bránit a odpírat si to. Uvidíme, jestli tě dokážu udělat jenom myšlenkama! No neboj se a bojuj, jsi přece čarodějka! Budu ti pomáhat, spolu to zvládnem!

Gwen blesklo hlavou: Nejradši bych tě kopla to ksichtu!

Tak kopni! Přece víš, jak mám ráda bolest! Nebo ne... Jana jen zlehka mávla rukou a ze vzduchu chytila třípramenné důtky. Gwen si byla jistá, že ve skutečnosti neexistují, ale... „Chytej!“ Reflexívně vymrštila ruku a popadla je. Cítila v dlani ohmatané dřevo rukojeti a když se na zkoušku šlehla po stehně, ucítila lehkou bolest. Snažila se přesvědčit sama sebe, že tomu nevěří, že ta věc v její ruce neexistuje, ale...

„Tak dělej, na co čekáš?“

Zachvátil ji takový vztek, že šlehla Janu přímo do rozesmáté tváře. Jana zavyla bolestí a nadšením, Gwen se to zalíbilo a tak ji začala surově mlátit, aniž se starala kam; Jana se starala sama, schválně se natáčela a nastavovala nejcitlivější místa. Na kůži jí naskakovaly rudé pruhy, pak už jí i to bylo málo a tak se na konci objevily tenké stříbrné drátky, které prosekávaly kůži a působily bolestivá zranění. A Gwen se najednou rozhodla, že si to s ní všechno vyřídí, nevěděla sice přesně co, ale rozzuřila se do nepříčetnosti; šlehala ji, kopala do ní, když upadla na zem a ještě jí sprostě nadávala.

Samozřejmě to vyvolalo velikou pozornost. Bylo odpoledne, větší část přítomných byla u vody a zbývající odpočívali po celodenním vyčerpávajícím nicnedělání, ale rychle se seběhli a ti, kteří to dokázali, se zapojili s vlastními biči. Gwen taky schytala řadu různých ran, ale to v ní už zvítězila bojovnická nátura a dokonce se zdálo, že jí to působí radost. Pak se na ni někdo vrhl, aby se jí zmocnil, ona se zuřivě bránila, ale byl silnější, takže ji přemohl, ačkoliv kousala, drápala a nadávala mu. Po prvním přišel další, po něm ještě jeden a pak (asi) dlouho nic, až se sama vrhla na prvního, kdo se jí zalíbil, a narvala mu... (sakra copak jsem kluk? Jak je možný...?)

Když se probrala, byl večer, slunce se klonilo k západu a kolem se váleli totálně vyčerpaní spoluhráči. Kupodivu nebyla unavená, naopak se cítila líp než před... kdy to vůbec bylo?

Tři hodiny, informovala ji Jana, Dík, sestřičko, bylas dobrá!

Co já? Já jsem to snad neřídila!

V tu dobu, co máš okno, ano. A dost kvalifikovaně; řekla bych, že ses chovala jak démon. Začíná mě zajímat, co všecko jsi byla v minulým zrození...

S takovejma otázkama mně vyliž... Ne, teď ne! Chci říct... nic o tom nevím, ničeho si nejsem vědomá! Co jsem dělala?

Informuj se u Ori!

Ta si vymyslí nějakou pitomost! Jestli si děláš srandu...

Vypadá to, že jsi prolomila bariéru. Některý účastníci se mi nezdáli jako z tohohle světa...

Gwen zaváhala. Když nad tím uvažovala, ani jí se to nezdálo.

To je přeci blbost! Jiný světy nejsou!

Cha! Cha! Cha!

I kdyby, já za to nemůžu! Co jsi dělala ty?

Nejdřív jsem tě odblokovala a pak supervizovala. Nedělej se, je to všechno tvoje zásluha a seš dobrá – tak co?

Tak mávla rukou: No aspoň... máme to odbytý, večer bude klid!

Aby ses nepletla! Teď se navečeříme, odpočinem si a spustíme to nanovo! Jen se neboj, kluci ještě pořád můžou dost!

A Gwen si jenom povzdychla.

Řekněme si pravdu: žil jsem si jako prase v žitě. Dostával jsem pravidelně jíst a pít, odpočíval jsem na pláži a nikdo ode mě nic nechtěl. Na co bych si měl stěžovat? Kromě Dicky na nic. A co tedy vyčítám Dicky? Nic kromě její děsivé aktivity. Jistě, celý život jsem si přál mít ženu, která by se o mě pečlivě starala, plnila veškerá má přání a postarala se i o trochu vzrušení. Teď jsem ji měl. Velmi rychle jsem si na ni zvykl a byl dokonale šťastný. Ona ovšem ne; podle ní jsem byl stále unavený, nudný, bez výraznějších zájmů. Organizovala mi život a rozhodovala o všem; soustavně mě vybízela, abych byl daleko aktivnější a občas taky něco vymyslel sám; pokud vyčetla z mé mysli nějaký (byť letmý) nápad, okamžitě se vrhala do jeho realizace.

Okolo nás se neustále pohybovalo velké množství krásných dívek. Do té doby jsem spatřil nahou ženu jen zřídka a většinou v souvislosti s prostitucí. Ze začátku jsem na každou tu holku skutečně zíral a slintal, ale rychle jsem si zvykl. Občas mi napadlo, že ta či ona by se mi líbila; jakmile to Dicky zjistila, ihned s ní navázala kontakt a za chvilku byla u nás. Výjimkou byly leda ty, které byly aktivně zamilované a omluvily se, že zatím ne. Horší případ byl, když mi při pohledu na ni blesklo hlavou, že tuhle tedy rozhodně ne. Dicky zaržála nadšením, rychle se s ní seznámila a už byla u nás taky. A hned na mě pletly nějakou past.

Pravda je, že si většinou stačily samy. Nejdřív se důkladně pomazlily a při tom si prosondovaly mysl do nejmenších detailů. Samozřejmě bylo mou povinností se s tou rozdrážděnou kočkou alespoň jednou spojit, to vyžaduje zdvořilost. Prozkoumala moji paměť a na oplátku mi otevřela svou. Jejich životy si byly velice podobné a dokonale nezajímavé; co je mi po životních osudech, krátkodobých láskách a touhách nějaké čtrnáctky? Dicky naopak zajímaly velice, a ještě víc ji zajímalo, co by se na nich dalo změnit, zpravidla k horšímu. Z mého hlediska; Dicky měla snahu z ní udělat ještě dravější šelmu, a holky to nadšeně braly. Než jsem ji přemohl, obvykle jsem se vyčerpal natolik, že mě nechaly odpočívat v klidu, zatímco ony převracely vesmír. Neunavily se nikdy. Když se konečně rozešly, měla Dicky novou kamarádku a ta nová roznášela po ležení, jak je dobrá a doporučovala ji dalším, aby se taky pobavily.

Její schopnosti neunikly velení, takže ji Julie jmenovala poručíkem Leopardí gardy a nařídila ty holky drezúrovat ještě víc. Co při tom bude mým úkolem, jsem tušil, ale nikdo se neptal, jestli se mi to líbí. Povinností Dicky bylo důkladně znát každou z podřízených, zadávat jí úkoly dle potřeby a kontrolovat jejich plnění. Mým úkolem bylo být jejím (jejich) manželem. Zajisté tu byli i jiní kluci, kteří mi s tím pomáhali, ale ochotně mi svěřili vrchní velení. Nedivil jsem se. Když neměli náladu, mohli kdykoliv kamkoliv zmizet a vrátit se až na večerní zábavu.

Občas mi napadlo, zda Dicky miluji. Asi ano. To ona rozhodla, že se mnou bude žít, a všichni ji považovali za moji legální manželku. Když jsem o tomto údobí svého života později vyprávěl kolegům důstojníkům, všichni mi záviděli. Ano, asi měli co.

Až se konečně stalo, nač čekali: Denis poslal zprávu, nepřátelská loď dorazila a náklad byl přeložen. Sledovaly ho pozorné oči vyzvědačů, nenápadně rozmístěných kolem; doprovázely houf vyjevených děvčátek, převážně blonďatých a zrzavých, zcela konsternovaných vším, co se kolem nich děje. Zatím netušily, co by se jim mělo stát, byly přesvědčeny, že budou dělat v bohatých arabských rodinách služebné nebo pečovat o děti. Ano, to všechno byla v podstatě pravda; jenže to budou jejich děti. A sloužit by měly muži, který si je (za patřičně drahý peníz) koupí do svého harému. Řada jich ani netušila, že něco takového je možné.

„Teď teprve začnou problémy!“ souhlasila Gwen, „Ty holky vůbec netuší, co je čeká! Ale třeba jim kamarádky v harému řeknou, co s nimi má být... neuškodí jim, když užijou trochu strachu!“

Velitelé sestavili bojové oddíly a rozhodli, kdo kde bude a co má dělat. Útok měl být veden z mnoha stran, přičemž současně šly do boje oddíly z Alexandrie, Bejrútu, Kraku, z pouště a moře, kde leželo na kotvách několik člunů. Očekávalo se, že útok bude tak překvapivý a drtivý, že se nikdo ani nestihne bránit.

Jana vyhlásila bezpodmínečnou poslušnost; všichni se ochotně podrobili, jenom Gwen měla námitky a dostala odpověď, že ničemu nerozumí. Pokyn byl, aby se nikam necpala, spíš držela vzadu a pomáhala se postarat o zraněné a zajaté. Do prvního sledu byli zařazeni převážně kluci, z děvčat pouze ty, které si to výslovně přály. Ovšem mladé dívky (kolem patnácti) se těšily nesmírně a nenechaly by si to vzít ani za šňůru diamantů.

Vypluly okolo poledního, přičemž pro vesničany vytvořila Jana iluzi, že lodě stále ještě pokojně spočívají na kotvách; večer se rozzáří na hradě světla, zaplanou ohně a bude slyšet hudbu, zpěv a smích jako obyčejně. Gwen nepochybovala, že to zvládnou.

Hudba zněla i na Juliettě, ale jiného druhu; i když se Gwen nechtěla podřídit, tlumený rachot bubnů, ječení píšťalek, drnčení kytar a řinčení kartálů v ní vyvolávalo nesmyslný pocit, že se musí na někoho vrhnout a zadávit ho. Bojovníci seděli nebo přecházeli, v plné zbroji, připraveni k útoku; odpočívali, ale byl to klid před bouří. Postupně se dostávali do extáze, ovšem poněkud jiné než obvykle. Nebylo radno jít jim do cesty.

Gwen měla pocit, jako by byla spojena s myslí každého z nich, vnímala jeho myšlenky (velmi omezené) a byla součástí jednolitého celku. Kromě kamarádů na palubě Julietty vnímala i mysl lodníků na San Angelu, dalších plachetnicích, v Alexandrii, v poušti... Pak začala mít pocit, že se jí v hlavě ozývají nezřetelné ohlasy jiných a vyšších bytostí; bylo by možné, aby dokázala vnímat mysl starodávných, dávno zapomenutých božstev? Alespoň si myslela, že to jsou staří bohové, kdo jiný by to mohl být? Vměšovali se do myšlenek bojovníků, ovlivňovali je, důrazně požadovali... Cože? Oběti, dokonce krev nepřátel, jejich životy? Jak můžou...?

Gwen sevřela hrdlo ledová hrůza. Nikdy nevěřila na nadpřirozené bytosti, žádné pověry, hloupé představy, žvásty farářů nebo... to všechno neexistuje, jsou to lži a nesmysly, nemůže to být... tak proč jsou tady, proč po ní požadují, aby se podřídila? Bojovníkům planou oči krvavým svitem, z čelistí trčí dlouhé tesáky, z hrdla se ozývá tlumené vrčení... Jsou šelmy? Nebo berserkrové, šílení válečníci ze starých legend? Assassinové, zabíječi, svatí rytíři, bojovníci džihádu...

Snesla se noc, ale oni viděli dokonale i ve světle hvězd. Pod rouškou tmy se lodi přikradly k pobřeží, bojovníci sklouzli do vody a doplavali ke břehu, zatímco další spustili čluny a jeli za nimi. Gwen podle Janiných pokynů také; to už assassinové přepadli přístaviště, podřezali hlídky a tiše se zmocnili budov i všech lodí, co tam byly. Málokdo se stačil bránit, kupodivu ale nechali naživu sluhy, kteří se nedopustili ničeho zlého a v dřevěné boudě jen přespávali.

Kousek od přístaviště byly ubikace čety strážných. Ty přepadlo jiné komando a došlo tam dokonce k boji, někteří nepřátelé se dostali ke svým zbraním a bránili se. Padli dva útočníci; Gwen to jasně vnímala, stejně jako radost starých bohů nad umírajícími, kteří jim byli obětováni. Ať to bylo jak chtělo, staří bohové se po dlouhé době zase dočkali mohutné oběti, získali sebevědomí a patřičnou sílu...

Za ubikacemi objevili stáje a v nich koně a velbloudy. Jednoho koně přidělili Gwen, aby nemusela jít pěšky, ačkoliv assassini se už rozběhli dopředu; byli šelmy, nepotřebovali zvířata. Bylo dost těžké je zvládnout, ale jejich vnímání bylo propojeno s veliteli, takže je Denis, Jana, Julie, Maryška, Dunbar, Llago a další mohli usměrnit. Gwen to všechno registrovala, nebyla v první linii, ale chvílemi viděla očima těch, kdo se plížili k opevněním.

Útok byl tak přesně koordinovaný, jak by nedokázala žádná armáda na světě. Nejdřív vyrazili jednotlivci, určení k přepadení hlídek; přelezli hradby, vyhnuli se různým nástrahám a podřezali bez hluku osamělé stráže. Pak dali pokyn dalším; v jeden moment se útočníci ze všech stran vrhli do boje. Alí Šamirovo sídlo byl celý komplex staveb různého druhu, různě chráněných; Šamir stále očekával nějaký útok svých četných nepřátel a jeho vojáci tedy nebyli moc překvapeni, když k němu došlo. Kdo byli vzhůru, začali bojovat okamžitě po prvním výstřelu. Ostatní vyskakovali z lůžek, chápali se svých zbraní a vcelku organizovaně se vrhali do boje. Samotný Alí Šamir si užíval s nějakou dívkou, ale ihned toho nechal a velmi účinně velel obraně.

Také já jsem sledoval dění v paláci, kromě jiného i myšlenky toho muže. Byl samozřejmě zločinec, ale na druhé straně mimořádný formát, pravý arabský princ; boj pro něj byl stejně vzrušující jako láska. Kdyby patřil do řádu, jeho latentní psychotronické schopnosti by se patřičně rozvinuly a mohl být velkým státníkem; bohužel se zrodil jako zločinec a nikdo mu nedal šanci. Přesto v něm fungovaly instinkty válečníka, které napovídaly, co dělat; nás stálo poměrně dost životů, než jsme překonali obranu, probili se do paláce a ke zvláštnímu křídlu, kde byly zavřené dívky.

Šamirovi bylo jasné, po čem jdeme. Nevěděl kdo jsme, ale ať už kdokoliv, zajisté chceme jeho nejcennější zboží, ty ženy. Když mu bylo jasné, že nepřežije, rozhodl, že ani vítěz nic nezíská; ať je 'zboží' raději zničeno! Nařídil jednomu ze svých lidí, velice hloupému, leč poslušnému, aby ubikace dívek zapálil a postaral se, aby shořely i s nimi, než se tam dostaneme. Nebyl to problém, celá stavba byla ze dřeva, ačkoliv důkladně zajištěná proti útěku; nikdo se nemohl dostat ven.

Pobočník splnil úkol přesně tak, jak Šamir rozhodl: rozlil po podlaze v přízemí petrolej a zapálil. Pak ho někdo srazil úderem energie a krátce na to podřízl, ale to už celá stavba planula jako jediná pochodeň. Co v té chvíli prožívaly ty ubožačky, ani nechci popisovat; vnímal jsem jejich hrůzu a málem se zároveň s nimi nervově zhroutil.

Zachránil je Denis. Dokázal Oheň oživit na dálku, takže stavba sice shořela, ale živé bytosti přežily, včetně služebnictva, otroků i různých papoušků, psíků a koťátek, které otrokáři dívkám nechali pro potěšení (netýrali je, dokonce se jim svým způsobem snažili zpříjemnit život) a skupiny dětí, které Šamirovi náhončí někde zakoupili a doposud nerozhodli, co s nimi bude. Prodávali je jako otroky, některé chlapce vykleštili, jiné nikoliv. Rovněž sluhové v harému byli kleštěnci a Šamir rozhodl nechat je zemřít s dívkami, proč pouštět na svobodu nebezpečné svědky?

Když Denis oživil Oheň, došlo k prudké reakci; částečně to bylo jeho přání, chtěl ty nešťastnice uklidnit a dát jim naději. Propojil tedy jejich vědomí s ostatními a ony naráz pochopily celou nádheru světa, jehož práh přestupovaly. Zároveň s nimi taky řada nepřátel; dokonce i Alí Šamir ve chvíli smrti poznal, kdo na něj útočí. Zděsil se, ale ani teď se nevzdal; během dlouhého a pestrého života získal lecjaké vědomosti, takže když pochopil nezbytnost smrti, obrátil se na mocné démony svého národa, proklel útočníky a žádal síly temnot o pomstu. Ani Denis nebyl schopen sledovat, kam jeho prosby směřovaly; ale všichni víme, že jsme právě získali další mocné nepřátele.

Pokud to správně chápu, dívky od svého příchodu nevycházely ze série překvapení. Nejdřív dlouhá plavba po moři, blízkost chlapů z nejrůznějších národů (většinou tmavé pleti, podobných pirátům), potom příjezd a přesun do paláce. Viděly jeho nádheru, bylo jim tedy jasné, že pán tohoto místa je bohatý a mocný; avšak jejich vlastní postavení nebylo ani zdaleka skvělé. Strážní je odvedli do ubikací podobajících se luxusnímu vězení; pokud jim vůbec kdo co řekl, mohly vyrozumět, že se staly něčím majetkem a záleží jen na libovůli onoho někoho, co s nimi bude. Některé se zhroutily, jiné usoudily, že žít se musí i za těchto nepříznivých podmínek. A několik málo doufalo v neurčitou pomoc, aniž ovšem byly schopny říct, odkud.

Měl bych říct, že litovaly svého hloupého rozhodnutí odjet sem, že se chtěly vrátit domů, tam dodržovat společenské zákony a tak vůbec; v souladu s konvenční morálkou, která považuje sexuální otroctví v harému za trest za předcházející pošetilost. No víte, většina to tak tragicky nebrala; ani doma to není žádná slast a dělat děvku v Londýně jim připadalo stejné jako tady. Nic lepšího je beztak nečekalo; že by si je někdo slušný vzal, na to nemohly moc myslet. V podstatě se jejich přání upínala k tomu, aby si je vybral někdo relativně slušný.

Uprostřed noci je náhle probudila střelba a řev. Těm bystřejším bylo jasné, když jejich strážci chodí všichni po zuby ozbrojení, asi to bude mít nějaký smysl, nedá se tedy říct, že je střetnutí překvapilo. Poslouchaly a vyhlížely mřížemi v oknech, až došly k názoru, že vyhrává protivník. To pro ně mohlo mít jen jediný důsledek: dostanou se do područí ještě větších barbarů. Vřískaly a nadávaly, jinak s tím nic nemohly dělat.

A potom někdo náhle zapálil jejich vězení přímo pod nohama. Šokovalo je to, řvaly hrůzou a pokoušely se prchat, ty chytřejší se snažily přimět místní služebnictvo, aby jim ukázalo cestu. Služky ani kleštěnci jim ovšem pomoci nemohli, sami byli patřičně zmateni, pobíhali bezhlavě po chodbách a ječeli. Byla to hrozná chvíle; až se cosi změnilo a oheň, který jim předtím jen hrozil, se jich naráz zmocnil, spálil jim na těle šaty, vlasy, dřevěné stěny a vše kolem, ať to bylo hořlavé či nikoliv. Avšak ony zůstaly naživu. Ještě se bojovalo, ale poslední zbytky obránců urychleně kapitulovaly, aby zachránily holý život.

Propojení mysli vnímaly jako první dotyk ráje. Některé měly dost zmatené náboženské představy, že až zemřou, přijdou rovnou do nebe (protože na zemi tolik trpěly). To se stalo právě teď; když jim došlo, že zůstaly naživu, byly nelibě překvapeny. Zatím byly pořád ještě zmateny a nevěděly si rady; a do toho vpadli FF, chlapci i dívky osmahlé pleti s barevným tetováním, roztodivnými ozdobami, s podivnými účesy nebo zcela bez vlasů, na tvářích válečné pomalování, mnozí nazí, zjevně se nestydící za přitažlivě vyzdobené pohlavní orgány. Byl to další šok a otrokyně si nebyly jisté, zda si polepšily. Jsou to lidé nebo přízraky?

Denis se ujistil, že bylo dosaženo vítězství, ale nehodlal se tu příliš zdržovat. Nejdřív dovolil vydrancovat palác i vše, co zůstalo nepoškozeno; vyhradil si část peněz a zlata z majetku Alí Šamira, další nařídil použít na zajištění potřeb dívek. Ani nemusel nic říkat, drancovat náhodou FF umějí dokonale. Děvčatům nejdřív neříkal nic; potom požádal Janu a ta vyslala mezi ně zvláštní komando, ve kterém byla i Gwen.

Gwen byla sice voják, ale doposud od ní nikdo nic nechtěl, ani bojovat nemusela, jen občas viděla zkrvavené mrtvoly nepřátel. Věděla, že padli i vlastní, ale nikdo známý, jen bezvýznamní FF. Konečně dostala jasný pokyn, svolala tedy zmatená děvčata, kam až byl slyšet její hlas a stručně a jasně jim vysvětlila, že právě byly osvobozeny a teď je zapotřebí dostat se k moři, kde nastoupí na lodě a budou odvezeny někam, kde dostanou najíst, šaty a všechno ostatní. Jasný? Tak padám!

Jasné to bylo, ovšem jenom jí. Děvčata nechápala prakticky nic, její americká angličtina jim byla téměř nesrozumitelná a Gwen jim rozhodně nepřipadala o mnoho lepší než dřívější otrokáři. Možná je lepší, že je žena? Rozhodně ne, chlapovi se dá nějak vetřít, ukecat ho, uprosit... ale drsnou válečnici ve strakaté kombinéze, s ušima lemovanýma náušnicemi, vlasy spletenými do bojového copu, pomalováním na tváři, pistolí u pasu a mečem na zádech? No jasně, poslechly, co jiného – ale neovládalo je nic než strach.

Jediné plus, jež postřehly, bylo chování Arminů ke zvířatům. Jak už jsem řekl, v plamenech s nimi byli taky domácí miláčkové, psíci, kočky, papoušci, jedna opička a tak. Všichni přišli o srst či peří, byli vyděšení a bylo nutno se o ně postarat. První, kdo je chytil, je všemožně uklidňoval, zabalil do svých šatů (pokud nějaké měl) a zahříval. Čarodějové se snažili srovnat jejich mysl do normálu a chovali se k nim vlídně, podstatně laskavěji než k lidem. U Ostrovanů normální jednání.

Gwen byla zařazena do druhé skupiny, která se měla přesunout na pobřeží. V první byli ranění, ty naložili na koně a osly; na velbloudy nikoliv, ovládání hrbatců je poněkud složitější a bojovníci je potřebovali na pronásledování prchajících banditů. Gwen dostala pokyn, aby organizovala skupinu během přesunu, o což se snažila, ale nastaly problémy: dívky rozhodně odmítaly odejít nahé a bez svých uzlíčků, obsahujících celý jejich majetek.

„Seš blázen?“ rozčilovala se Gwen, „Jakej majetek? Žádnej už nemáš, všecko shořelo!“

„A to teda ne! Hořelo jen chvilku, to nemohlo shořet všecko! Kdybysme pořádně prohrabaly ten popel, třeba bysme něco našly!“

„Vidíš tady snad něco užitečnýho? Nevidíš, jenom popel!“

„No jo, ale to přece nemohlo shořet za takovou chvilku!“

„Shořelo, říkám ti! Copak nechápeš?“

„No jo... tak jak to teda dostanu zpátky?“

„Nedostaneš. Kašli na to.“

„Ale já tam měla krajkovou halenku!“

„Už nemáš. Padej!“

„Ale já nemám co na sebe! Jsem nahá, nevidíte?“

„Na lodi ti něco dáme. Tak jdi a nezdržuj!“

„No jo – ale nahá nemůžu nikam jít! Musím mít něco na sobě!“

„Nemusíš. Nekecej a padej!“

„A ještě jsem tam měla prstýnek, co mi dala nebožka maminka, když mi bylo deset let a byly jsme spolu na pouti!“

„Taky už neexistuje.“

„No jo – ale mamince by bylo hrozně líto, že jsem ho ztratila!“

„Maminka to pochopí. Tak půjdeš?“

„No počkej! Ona kecá o prstýnku; ale já tam měla rodinnou Bibli!“

„Ta taky shořela. Jdi, proboha!“

„A vůbec, jste vy vlastně dobří křesťané? Jestli ne, tak bysme s váma ani neměly nikam chodit...“

„Jseš blbá? Do teďka vás drželi v zajetí muslimové...“

„A to ne, to neříkáte pravdu! Ten velitel měl na krku kříž!“

„Váš majitel Alí Šamir patřil do sekty drúzů. To ale na věci nic nemění, byl to otrokář a chtěl vás prodat do harému...“

„A co když to není pravda? Co když nás chcete prodat vy?“

„Sakra, jdi a nediskutuj!“

„Co vy jste vlastně zač?“

„Armini, ale to ti může být fuk.“

„A co vy jste, paní? Vy jste tady velitelka?“

„Velitelka nejsem, paní taky ne. Jmenuju se Gwen a jsem jedna ze smečky, co na tom sakra záleží?“

„A ta paní s... holou hlavou?“

„Jana, vrchní čarodějka.“

„Čarodějnice? To je ale strašné! Co když nás začaruje?“

„Kdyby tě začarovala, abys šlapala a nežvanila blbiny, budu jí docela vděčná. Jenže to u tebe nehrozí, co?“

„Já se čarodějnic bojím! Jsou zlé a chtějí nám ublížit!“

„Jenom když nebudeš poslouchat.“

„U nás na Cornwallských blatech byla jedna čarodějnice a ta...“

„Hele, nech to na jindy! Nekecej a padej!“

Tento úryvek z diskuse je mnohem stručnější, než byl doopravdy rozhovor. Chybí dotazy, co znamená kdekteré složitější slovo, upřesňování rozdílů ve výslovnosti mezi americkou, anglickou, irskou a jinou – a podobně. A to popisuji žvásty jen jedné nebo dvou svěřenkyň, kdežto ve skutečnosti jich bylo několik desítek. Není divu, že Gwen z toho šla hlava kolem.

Nakonec přišla na to správné řešení: vydala se na cestu k moři, a pokud dívky chtěly pokračovat v rozhovoru, byly nuceny jít za ní. Některé pofňukávaly, hádaly se a kladly další otázky, avšak nakonec šly, nic jiného jim nezbývalo. Občas se některá vyděsila, když okolo proběhl tygr či leopard; mnohem míň se bály psů, kteří připluli s poslední lodí z Arminu a s nadšením se zapojili do jakýchkoliv akcí.

Na východě pozvolna svítalo; dívky klopýtaly přes kameny, nohy se jim bořily do písku a stěžovaly si, že nemají boty (dokonce i ty, které celý život chodily na vesnici bosé). Gwen už dávno přestala jejich žvanění poslouchat, jenom na všechno dle potřeby přikyvovala a popoháněla je. Zezadu se přihnal nějaký bojovník na velbloudu, chomáč vlasů zdobený péry mu vlál na oholené hlavě.

„Pohněte kostrou!“ vykřikoval, „Ti zmetci, co utekli, zdrhli do nějaký vesnice v horách a snaží se sehnat pomoc. Nechceme bojovat s místními Araby, to se radši stáhnem...“

Dívky nepochopily vůbec nic, Gwen přikývla, že je popožene. Ale když jim to přeložila, setkala se s rozhodným nesouhlasem.

„A proč s nima nemůžeme bojovat? Snad vyhráváme, ne?“

„Ty krávo Jeruzalemská!“ rozječela se Gwen, „Co na tom, že jsme až doposud vyhrávali? Teď na nás chtějí poslat nějaký domorodce, se kterýma nemáme žádný spory, tak...“

„No a co? Nějakých špinavců se nemusíme bát...“

„Jak seš stará, tak seš hloupá! Proč bojovat, když nemusíme?“

„Ale vždyť jsme vyhráli, ne?“

Čímž Gwen došlo, že jim bude muset vysvětlit zásady humanity vůči nezúčastněnému domácímu obyvatelstvu. Ale co jí nedošlo, že ještě před několika týdny uvažovala naprosto stejně; domorodci pro ni byli něco jako obtížný hmyz. Tyhle holky jsou nejubožejší stvoření na světě; ale jsou pyšné, že jsou bílé rasy. To je přece velký důvod k hrdosti; taky důvod, že by za ně Šamir dostal na trhu víc než za Arabky.

S rozedněním přišla další nesnáz: začaly na sebe vidět. Předtím samozřejmě taky, ale tak nějak nezřetelně, jako šedivé stíny; teď seznaly, že jsou nahé a bez vlasů. Jaká hrůza! Gwen je ve špinavé leopardí kombinéze a vlasy má; tak ať nám nic neříká! Takhle máme jít mezi lidi? Ne, to si raději sedneme tady na písek a zemřeme hanbou! Stejně nás nic lepšího nečeká!

Gwen se rozpálila: „Jak chceš! Tak tady zůstaň, a jestli tě chytí, ať tě prodají za hodně peněz!“

„Ale... copak mě nikdo nebude bránit?“

„Já rozhodně ne. Mám na starosti spoustu dalších...“

„No dobře, já bych teda šla; ale jsem přece nahá!“

„Nejseš sama, většina lidí nemá nic na sebe. Kašli na to!“

„No jo, ale...“

„Na lodi dostanete uniformy! Loď je v přístavišti a ušli jsme přes polovinu cesty, tak sakra, proč zas fňukáte?“

„Jaké uniformy? Proč nemůžem dostat normální šaty?“

„Protože žádné nemáme. Později si můžete pořídit, co budete chtít, ale zatím...“

„Tak proč jste nějaké nepřipravili?“

„Ty huso, kdo věděl, co se stane? A vůbec, drž zobák a šlapej!“

„Já nejsem žádná husa! Vy nám pořád dáváte všelijaký ošklivý jména, milostpaní, ale my jsme holky sice chudý, ale poctivý! Tak snad máme právo bejt oblečený ve slušnejch šatech!“

„Právo máte, šaty ne. Zkuste si někde stěžovat.“

„Jó? A kde?“

Gwen potlačila chuť jí to říct. Obrátila oči k nebi a stěžovala si na svůj hořký osud. Co hroznýho jsem spáchala v minulým životě, že mi tady každej tak ubližuje?

Zepředu se přihnala nějaká holka, podle vzhledu tak patnáctka z bojovnické kasty. Jela na koni, samozřejmě bez sedla a postroje – snad ho řídila myšlenkami. Vypadala... no, teda!

„Ty seš Gwen? Fakt pohněte, holky; nějakej zmetek dal echo na pobřežní stráž, námořníci se chystají nás zahákovat. Poslali jim naproti kommandos, ale fakt bude lepší...“

„Jasně, chápu. Hele, co ty s tou kobylou? Támhle ta si odřela nohu, sotva pajdá, nechceš ji tam odvézt?“

Dívka seskočila s koně, pružně jako divoká kočka. „Zůstanu s váma a na mýho koně posaď ty nejvíc vyčerpaný. Nemáš to s nima lehký, co? Jo, já jsem Yvetta...“

„Lykantropka, jak koukám? Sluší ti to!“

„Fakt jo?“ rozzářila se, „No nic moc... hele, seš wizzardka? Nemohla bys mně poradit, aby mi ty fleky víc držely...?“

Aha, o čem mluvily. Takže detailní popis Yvetty: výška 167 cm, černé oči, tmavé vlasy nad ušima sestříhané nakrátko, v týle cop, dlouhý až na zadek a mrskající se jako had. V copu zapletené různé ozdůbky. V každém uchu několik náušnic, v nose stříbřité ozdobné vousky. Na opálené kůži tmavé leopardí skvrny; pohrdá veškerým oblečením, takže jsou jasně vidět. Drobné dětské prsy nabarvené na černo, ale bez ozdob v bradavkách. Jen velice málo tetování, vesměs ochranné znaky. Ale speciální péči věnovala porostu klína, který byl mimořádně rozsáhlý, hustý a kudrnatý, možná trochu vylepšený magickými prostředky. Veškeré ochlupení si sestříhala nakrátko a vyholila v něm pár proužků; lesklo se jako kočičí srst a na dotek bylo hedvábně měkké, o čemž se zvláště chlapci rádi přesvědčovali. Ale nepatřila mezi tvrdé fanatiky, kteří si leopardí skvrny vyžíhali na kůži na věčné časy – spíš si jen tak hrála. A hrála si ráda, jak se slušelo na její téměř dětský věk...

Otrokyním při pohledu na ni zmrzl úsměv na rtech. Této dívce by se neodvážily stěžovat na nedostatek oblečení. V podstatě, kdyby se před nimi objevila v plné zbroji (měla přes hřbet koně přehozeno pouzdro, na jedné straně ručnice, na druhé orientální šavle), urychleně by vzaly do zaječích.

Gwen vybrala tři, které si sedly na koně; jak si všimla, stejně jednalo víc bojovníků u jiných skupin. Yvetta kráčela po jejím boku a usmívala se na vycházející sluníčko. Zima, která všem byla právě v té chvíli, ji nijak nedeprimovala.

Konečně se našla jedna kurážná dívka, která se zeptala:

„Hele, ty Yvetto, to se odvážíš... takhle mezi lidi?“

Yvetta se zběžně přehlédla a shledala se v pořádku. „Proč?“

„No... Nahá snad, ale s tím... tou výzdobou dole...“

Yvetta se rozzářila; přejela si dlaní po klíně. „To je vábnička na upoutání pozornosti kluků, víš? Spousta se nechá nachytat!“

„To děláš někde kurvu?“

Zaváhala; pak řekla zamyšleně: „Tak zle na tom zatím nejsem, je o mě dost velkej zájem mezi našima. Ale možná začnu; říkaly jsme si s kámoškou, že bysme to zkusily někde v přístavu; ona je WZ a umí transformovat energii, tak by si je tiše vysávala...“

„Myslíš tahala z nich prachy?“

„Ne, jenom energii. Trochu by se divili, no, ale pak...“

Nikdo nechápal, co tím myslí. Gwen se smála:

„S tímhle vzhledem do přístavní krčmy? Hned by to poznali!“

„Náhodou... Milly slíbila, že mě naučí měnit vzhled. Jenomže já nemám náladu někde sedět a poslouchat přednášky. To už se radši toulám po džungli a balím kluky...“

„Pěkně čiperná, co? Kolik jich máš?“

Gwen věděla, že na tohle se chytí většina děvčat; a nezklamala se: „Manželů mám sedmadvacet! To nepočítám při obřadech, kde se spárujeme podle vyšší vůle; jenom ty, který mám v záznamníku...“

„Ale pořád tě to baví?“

„Čím dál víc! Víš, já jezdila jeden čas s Krittem, náčelníkem z Thessalonnikki; ten měl ve zvyku nabízet mě při jednání, součást darů pro dobrou vůli. To jsem se seznámila s pár bezva klukama, ale taky svejma spolumanželkama... já mám ráda, když je nějaká zábava. Hlavně, abych se nenudila...“

„Seš děcko,“ vzdychla Gwen, „Co myslíš, dalo by se to nějak přeložit holkám, aby pochopily, o čem je řeč?“

Yvetta pohlédla kriticky na houf okolo sebe; potom se ušklíbla: „Za pár tejdnů budou jako my! Jsou docela bezva...“

Gwen se taky rozhlédla, ovšem její hodnocení nebylo ani zdaleka tak optimistické. Naopak jí připadaly jako slepice. Na druhé straně, když si důkladně prohlédla Yvettu... Nejvýstižnější popis by byl: liška, která právě vpadla do kurníku.

„Dost dobrý jsou vzájemný výměny,“ pokračovala Yvetta, přičemž pomrkávala na Gwen a oceňovala ji, „V přestávkách, když jsou kluci totálně bez dechu, se mazlíme se ségrou a je nám fajn. Tobě už někdo něco takovýho nabídl?“

„Těžko. Je tady drobnej problém, nemám žádnýho chlapa.“

„Vůbec? Proboha, jak to vydržíš?“

„Tím neříkám, že mi to nemá kdo udělat; ale není žádnej, kdo by si na mě mohl dělat nároky – a já na něj. Žádnej manžel, chápeš?“

„No páni!“ Yvetta vykulila oči, „Mám ti někoho najít?“

„Ne, proč? Víš jistě, že něco takovýho potřebuju?“

Lykantropka si to chvíli přemílala ve své dětské hlavičce. Pak hlesla obdivně: „Ty seš taková... svérázná!“

„To bude tím, že jsem Američanka a krátce v řádu, víš?“

„Paráda! Já bych se chtěla jednou kouknout do Ameriky!“

Gwen si představila, jak by tohle rozverné dítě přivezla do rodného města a představila přátelům; trochu v ní hrklo.

Jedna z nejkurážnějších dívek využila situace: „O čem jste si vy dvě právě povídaly? Jestli jsem dobře rozuměla...“

„Tak schválně; cos pochopila?“

„No, tahleta je ňáká... jestli správně rozumím, tohle děcko tvrdí, že má sedmadvacet manželů!“

„Zatím!“ upřesnila Yvetta pyšně.

„Je to možný, proboha?“

„Podle mýho jo,“ řekla Gwen, „Já je neviděla, ale věřím jí.“

„Manžela může mít každá ženská jenom jednoho!“ prohlásila mladá žena kategoricky, „Jo, já slyšela, že tady u Mohamedánů může mít chlap celej harém; ale že by ženská?“

„Proč ne?“ bránila svoje stanovisko Yvetta, „Když se jim líbí...!“

„A že by ti to rodiče dovolili?“

„Já žádný rodiče nemám.“

„Tak někdo jinej dospělej. Kolik je ti sakra let?“

„Bude mi patnáct. Proč?“

„Bude jí patnáct a má sedmadvacet... jo počkej, tím chceš říct, že ses vyspala se sedmadvaceti klukama? No, to je teda...“

„Ve skutečnosti jich bylo o trochu víc; jenomže neznám jména a tituly, tak je nemůžu uvést do svýho seznamu!“

„Těch sedmadvacet máš někde zapsanejch?“

„No jasně; jak bych jinak dokázala, že jsem jejich žena?“

„A můžeš nám prozradit, jak jsi k nim přišla?“

„Jo, ráda. Tak první byl Carlo. To jsem byla ve středisku, on tam přijel a strašně se mi líbil, ale holky říkaly, že jsem na to ještě mladá a neví se, jestli mi to dovolit nebo ne. Jenomže já se s nima pohádala a řekla jsem, když mi to nedovolí, tak budu držet hladovku, ať třeba opustím tělo. Tak mě nakonec poslali na vyšetření k vrchní doktorce a ta řekla, ať dělám co chci, že by mě stejně neudržely. A tak nám teda udělali svatbu...“

Gwen poslouchala její brebentění a byla docela ráda, že děvčata dají aspoň na chvíli pokoj; uklidnily se, šly rázným krokem a jen se tlačily blíž, aby slyšely podrobnosti vyprávění.

„Náhodou, s Carlem jsem byla dlouho, přes tři měsíce. A zůstala bych s ním ještě dýl, ale přijel Krittos a zalíbila jsem se mu, tak za mě nabídl krásnýho arabskýho hřebce. Hnědáka s černým hřbetem a bílejma punčoškama na nohách, parádní světlou hřívu... To si Carlo nemohl nechat ujít.

Jo, s Krittem to bylo bezva, konečně se mi to začalo doopravdy líbit. Je z Thessalonnikki, to je rybářská vesnice na pobřeží pár mil od Indiopolisu. Přivedl mě domů a nejdřív ze všeho předhodil svým bráškům. Ten starší je už dospělej, má ženu a roztomilou malou holku, chtěla bych taky takovou. Mladšího jsem musela učit, byl ještě děcko... Všichni mě tam rozmazlovali jako malou, asi jsem jim chyběla do sestavy!“

„Počkej, zaraz!“ řekla další otrokyně, „Ty nám tu vykládáš, že tě tvůj... ten Krittos nabídl jako milenku svým bratrům?“

„No jasně! Jsou to přece jeho bráchové!“

„A ty sis to nechala líbit?“

Yvetta koukala nechápavě. Gwen jim mohla pomoci, ale víc ji bavilo vyčkávat a v duchu se smát.

„Krittos vedl spoustu jednání. Požádal mě, abych mu pomáhala jako svědek před božstvy; když se uzavře nějaká smlouva, vymění si velitelé ženy a obřadně ji potvrdí; od té chvíle jsou bratři, nebo taky spolumanželé. Prostě jedna rodina, chápeš?“

„Zdá se, že začínám. A tohle všechno sis poznamenala do toho svýho zápisníku jako svatbu, jo?“

„A co to je jinýho než svatba? Krittos vložil moji ruku do ruky druhého náčelníka a vyhlásil, že mě předává na potvrzení smlouvy. Samozřejmě jsem si musela poznamenat jeho jméno, titul a důvod, pro který se jednání konalo, ne?“

„Jo, jasně. Ale použila jsi slovo před božstvy; proč?“

„No přece aby to vzali na vědomí, ne? Když nás obětovali...“

„Nás? To vás bylo víc?“

„Minimálně ještě jedna za druhou stranu, tu si vzal Krittos. Ale když tam byly ještě jiný holky, žádná by si nenechala takovou zábavu ujít; tak se připojily a...“

„Jo, začínám chápat. Kolik manželek ten Krittos má?“

„Těžko říct; myslím, že ze začátku taky nějakou evidenci vedl, ale potom se to nějak zamotalo... Nejlepší je, když má náčelník šikovnou mladší sestru; ta většinou dělá přesný záznamy, protože chce mít přehled, kdo patří do rodiny a kdo ještě ne.“

„Já bych vám poradila,“ řekla další dívka, „Vystřídejte se všichni, tak budete jedna rodina!“

„Taky už jsme chtěly,“ řekla Yvetta vážně, „Určitej náběh na to jsou obřady, který se odehrávají ve tmě a podle vyšší vůle; jenže na to musí být hodně lidí, aby na tebe vyšel někdo, koho neznáš. Co by to bylo za tajemství, kdybys ho poznala?“

„Ty pořád mluvíš o obřadech; a vztahuješ to na případy, kdy ses jen chtěla vyspat s nějakým klukem! Copak to má něco společnýho s náboženstvím?“

„Každý sexuální styk je posvátný rituál.“ pravila Yvetta pevně, s neochvějnou jistotou v hlase, „V Gítě se píše, že usměrněný sex je přímým projevem Boha v nás!“

Jo, to by ještě musely vědět, co je Bhagavad-gíta!

„Tím chceš říct, že když se chceš vyspat s klukem, poprosíš nejdřív Boha, aby ti to odpustil – nebo jak?“

„Co by mi měl co odpouštět? Už jen to že po tom zatoužím, je Pánova vůle; kdyby nechtěl, nepřipustil by to. Proto poděkuji za udělenou milost a provedu to jak nejdokonaleji umím. S jedním omezením: bohužel mi ještě nechtějí dovolit, abych měla děti. Ale až se vrátím z týhle cesty, hned to napravím!“

„Takže v praxi: potkáš cizího kluka, koukneš na něj a hele, on se ti líbí! Tak si v hlavě přebereš, jestli je vůle Boží, aby ses s ním vyspala, a tvůj vnitřní hlas ti řekne, že jo. Tak jdeš na to a máš o manžela víc – jo?“

„Přesně tak!“ rozzářila se Yvetta, že ji pochopily.

„Pěkně zařízený!“ ocenila jiná dívka, „A pochopitelně, ani stín pochybností, že by třeba Bůh nesouhlasil, co?“

„Pochybnosti?“ Yvetta se zamyslela, „No, stát by se to mohlo... třeba kdyby se nám to nějak nepovedlo nebo nelíbilo...“

„Vaše náboženství se mi začíná líbit. Jak jsi na to přišla?“

„No... ani nevím. Přece jen jsem sem tam na přednášky chodila; a potom, Krittos čas od času poučoval mladší kamarády. Je na tom něco nesprávnýho?“

„Ani zdaleka! Akorát, že normální lidi by se trochu divili.“

„Normální – jako lidi bez duchovního poznání?“

„Jo, tak to myslím.“

Yvetta mávla rukou. Co na takových záleží?

„Ještě mi vysvětli tohle: Co když bys měla jít s klukem, kterej se ti vyloženě nelíbí? Ale někdo, třeba ten tvůj Krittos, by ti to vnucoval, dal příkazem nebo...“

„Uzavření smlouvy je posvátný rituál! Co by to bylo za oběť, kdyby po mně nevyžadovala určitou míru přemáhání?“

Dívky kolem vybuchly smíchem. „Tak bezva. Existuje někdo z těch sedmadvaceti tvých manželů, koho bys opravdu nechtěla?“

„Ne. Proč? A odpovím ti přesně, na jedný přednášce se zeptala kamarádka, jestli by měla odmítnout svatbu třeba s démonem nebo někým, s kým by jí to vyloženě ublížilo. Instruktorka řekla, že je to její soukromá věc, ale měla by být lidská a vzít do úvahy, jakou tím tomu ničemovi prokáže dobrou službu!“

Tentokrát se chechtaly, až se kácely.

„Poslouchej, schválně: slyšela jsi někdy slovo hřích?“

„Jistě. To je nesprávné jednání.“

„Víš o něčem, co by se tak dalo nazvat v tvém životě?“

„Hříchů jsem se dopouštěla, než mě vzali do řádu. Od teďka už jenom plním vůli Boží. A jestli dělám něco blbě, tak jen proto, aby to druhej mohl napravit a udělat líp.“

„Máte parádní náboženství, víš to? Žádný starosti...“

Yvetta se zamyslela: „Ve skutečnosti dělám hodně blbostí, to já vím; ale to proto, že jsem tak mladá. Až povyrostu, omezím to. A kdy jindy bych měla dělat blbiny, než v dětství?“

„Ach, ono je to dítě!“ smály se všechny kolem, „Sedmadvacetkrát vdaná v necelých patnácti, další svatby nadšeně očekává a líčí na kluky, až zrak přechází, ale pořád dítě!“

„No, za to snad nemůžu!“ vzdychla.

„Ne, vůbec...“ Jedna z žen si zaclonila oči, „Co je to támhle?“

„Moře. Už vidím špičky lodí... a čluny na moři. Je to dobrý, za chvilku jsme v přístavu. Rychle se nalodit a zdrháme, než si na nás někdo došlápne. Ne že bych se neuměla prát, ale hrozně nerada bych někomu zbytečně ublížila...“

„A samozřejmě se pereš dobře?“

„No... průměrně. Proč?“

„Kolik bys dokázala přemoci nepřátel?“

„Deset. Proč?“

„Jak jsi přišla na to číslo?“

„To je norma, aby mě vzali do armády. Kdo nepřemůže deset lidí ze světa, nemá tam co dělat. Patří mezi malý děti...“

„A předpokládám, že boj má něco společnýho s náboženstvím?“

„Jistě. Bojové střetnutí je rituál...“

„Jakou část dne vykonáváš všelijaké náboženské obřady a kolik máš sama pro sebe?“

„No... Já nevím, jak to rozdělit. Pořád dělám nějaký rituál. Co jiného bych vlastně měla dělat?“

„Já nevím... něco jiného než to vaše náboženství!“

Yvetta se zamyslela. „To bude těžký... když já nevím, co by tak mohlo být mimo... všechno je rituál, ne? Třeba když vyjde slunce, nebo když zaprší, nebo když vidím krásnou kytku...“

„Co to s tím má společnýho?“

„Poděkuju Bohu za ten dar, že to můžu vnímat. Udělal to pro mne jako bezpříčinnou milost. Sluší se poděkovat.“

„Mohl by ti taky ublížit?“

„Jistě, aby mě poučil a posílil. Poděkovala bych.“

„Jseš docela šťastnej člověk, věříš?“

„Jo. Já vím.“

Pak dorazily do přístaviště a okolo nich se začalo hemžit tolik lidí, že neměly čas se ani stydět. Někteří byli oblečení, jiní nazí, ale zřejmě to bylo poslední, oč se starali. Kluci se nahlas hádali, zda na ně pobřežní stráže zaútočí nebo ne; zatím to moc nevypadalo, několik člunů kroužilo kolem, kdosi je Gwen ukázal, ale rozdat si to s celou řádovou flotilou se jim nechtělo. Dívky naložili do člunů a postupně převezli na lodi, konkrétně Gwen a její svěřenkyně na San Angel. Yvetta skočila do vody a s potěšením doplavala sama.

„Nejvyšší čas odtud vypadnout!“ prohlašoval mladíček, který byl k podivu ostatních velitelem a tvářil se moudře, „Mizíme a hned!“

Další přítomný důstojník byl starší a rozvážný, ale vypadal na piráta; nosil červený šátek a jmenoval se Carlos.

„Jo, souhlas. Jenom ještě vědět, kam vlastně. Do Alexandrie?“

O tom rozhodla mladá žena v bílých šortkách a tričku, která jim přišla říct: „Rovnou na Rhodos. Tam je konečný místo setkání. Už je nás tolik, že žádný jiný nevyhovuje, lidi by se zbláznili.“

„Kdežto tam na nás čekají s otevřenou náručí?“

„No... poněkud. Ovšem nemají přesný informace, co přijde.“

„Tak to jo. To jsem klidná.“ řekla Gwen.

San Angel zapjal pomocné motory a vyplul z přístaviště. Spolu s ním několik menších lodí; zbývající urychleně braly na palubu zbytek ozbrojenců z břehu. Pouze několik jedinců se ztratilo, aby odvedli ukořistěné koně a velbloudy a někde je prodali; připojí se později. Oděvem a chováním byli od Arabů k nerozeznání.

Před přídí San Angela projel jeden ze strážních člunů; někdo z posádky namířil kulomet a vystřelil do vzduchu, načež z lodi po něm střílelo několik, ale nikdo nic netrefil. Strážní to obrátili a urychleně mazali pryč, spokojeni, že splnili svou povinnost.

„To nic, to nemysleli vážně.“ řekla Yvetta, která svírala svou pušku a byla připravena taky střílet, „Za chvilku jsme na moři, tam už na nás nikdo nemá...“

„A kam vlastně jedeme?“

„Na Rhodos.“

„Co je to Rhodos?“

„Ostrov. Kdysi patřil Maltézákům, teď asi Turkům nebo komu. Ale na tom moc nezáleží...“

„Co tam budeme dělat?“

„Jak ty, nevím. Já se budu koupat, opalovat a lovit kluky. Pokud nemáš lepší nápad, doporučuji ti totéž.“

Dívka se ohlédla na pobřeží, které postupně mizelo v dálce. Poprvé ji napadlo, že na jejím postavení by mohla být dokonce nějaká výhoda.

Errata:

30.05.2021 11:11