Vítej, návštěvníku!

Je nutno, abychom poznali dvě další osoby: Jelizavetu Ivanovnu Rostovskou a jejího syna Arsena. Paní Jelizaveta je starší zbožná dáma, původem Ruska, dcera plukovníka, který celý život oddaně sloužil carovi a občas se zaplétal do dvorských intrik, až ho za to nakonec poslali do vyhnanství, ne sice na Sibiř, ale na rodný statek, vlivem nezájmu a rozmařilého života silně zadlužený. Měl víc dětí, které kráčely v jeho stopách; muži sloužili v armádě či u dvora, ženy se provdaly za podobné osoby a všichni velkoryse utráceli, aniž tušili, kdo to kdy zaplatí. Ve stejném duchu byla vychovávána i Jelizaveta, takže jí to nepřipadalo divné.

Rodina byla spřízněna s různými jinými šlechtickými rody, v Rusku i jinde po světě. Z nějakého důvodu se stalo, že jim vzdálený strýček odkázal hotel ve městě Rhodosu na stejnojmenném ostrově. I poslali na to místo Jelizavetu, aby dědictví obhlédla, postarala se o ně a nějak si poradila. Tak se dostala sem a už zůstala, neboť se jí tu zalíbilo. Tím nechci říct, že by ji tolik nadchlo to dědictví; s tím byly spíš problémy. Zalíbilo se jí, že lidé jsou tu veselí a bezstarostní, život plyne zvolna a klidně a intriky carského dvora jsou nekonečně vzdáleny.

V dávných dobách (krásný ruský výraz v prašlom vremeni) bývala Jelizaveta ozdobou dvorských slavností. Veselá tancechtivá dívka, která ráda koketovala se švarnými důstojníky a po nějaké době se celkem ochotně dala svést. Bohužel, žádný z těchto vztahů nezašel tak daleko, aby byl zakončen řádným manželstvím; časem postupně ubývalo zájemců, až to pochopila i ona. Když přijela na Rhodos, byla ještě krásná, ale už věděla, že dlouho nebude. Takže po zralém uvážení podlehla nějakému muži, kterého ovšem své rodině nikdy neprozradila. Ve vhodné době se jí narodil syn Arsen a otec spolu s rodinnou radou rázně zakázal nezdárné dceři ukázat se mu na očích. Ani ji to moc nemrzelo.

Stala se z ní jedna z mnoha ruských dam, potulujících se po vzdálené cizině a nostalgicky tesknících po ztracené vlasti. Ráda navštěvovala bohoslužby, obdarovávala prosťáčky, po večerech si vykládala karty a vyvolávala duchy. Stárla, zatímco její syn Arsen rostl a stával se z něj... můžeme říct grázlík? Dejme tomu produkt prostředí a rodinné situace. Hezký, uhlazený, překvapivě inteligentní, avšak bez náklonnosti k práci. Byl si vědom, že je původem ruský šlechtic a měl by dodržovat zvyklosti šlechty, ale ubohý majetek mu nedával možnosti. Rád naznačoval, že má spoustu šancí přijít k penězům a šíleně zbohatne; pokud ovšem mu dobrý přítel vypomůže právě dnes večer nějakou tou bankovkou.

Obživou matky i syna byl hotelový komplex Metropol, rozložený v malebné zátoce na dohled od hradeb velmistrova paláce. Historie těchto objektů byla velmi dlouhá; začal je stavět právě některý z velmistrů jako svoje osobní rekreační sídlo, ovšem nedostavěl, jsa zavražděn někým ze svých nejbližších přátel. Později stavěli i další, nejdřív johanité, potom Seldžukové, když ostrov dobyli. Po vyhnání Turků pokračovali majitelé z Anglie i Německa, až do dnešních dní. Postup byl pokaždé stejný: každý nový majitel se rozhodl ke komplexní přestavbě, dokonce ji zahájil, ale postupně upadl do letargie a rozpracovanou stavbu ponechal osudu. Čím to? Těžko říct; snad že pracovat a starat se je tak obtížné, kdežto sedět pod slunečníkem na terase, popíjet víno a spřádat smělé plány tak snadné. A tak plynul čas...

V současné době byla situace hotelu katastrofální. V celém objektu byli pouze: švédský párek na svatební cestě, oba mladí, krásní a plavovlasí; v noci se rádi chodili koupat nazí. Potom německá rodina zástupce ředitele jakési pojišťovny ve složení: ustaraný otec, nespokojená matka, desetiletý kluk a dvě dcery na vdávání, dvacetiletá a sedmnáctiletá. Zatímco rodiče si přáli za zetě někoho s majetkem a solidním postavením, dívky koukaly spíš po krásných osmahlých rybářích, jejichž jediným majetkem byly rozedrané kalhoty a kytara, na niž hráli romantické písně.

Arsen Rostovskij si měl dělat starosti, avšak zabýval se pouze aktuálními problémy: kdo mu zaplatí pár sklenic červeného vína a koho by mohl obrat v kartách. V té době v přístavu zastavila loď, ze které mimo bezvýznamných jedinců vystoupil párek turistů: sympaťák s italským přízvukem a krásná dáma se zlatými vlasy, až téměř do ruda. Arsen se rozhodl jednat.

Zatím se rozhlíželi, mezi sebou si povídali italsky, s místními lidmi řecky. Arsen přistoupil, smekl a představil se; pronesl jakési neurčité pozvání, jehož smysl se dal také chápat, že by mu mohli něco zaplatit. Spolkli udičku a vstoupili s ním do stinné vinárničky; tam jim začal líčit krásy Rhodu a rozvíjet všelijaké podivné plány. Pozorně vyčkával, až jim dojde, že by měli taky někde bydlet; v tu chvíli se pochlubil, že je majitelem zdejšího přepychového hotelu.

„Skvělé!“ pravila dívka, která si dávala říkat Flor, ačkoliv se dozajista jmenovala jinak, „To mě docela zajímá; teď ještě, jaký ten hotel je a zda se hodí pro naše plány...“

Arsen začal hbitě mluvit; to uměl dokonale. Chvilku ho zmateně poslouchali, přičemž vypili svoje víno a Arsen rychle přesvědčil krčmáře, že brzy bude mít na zaplacení další dávky, pokud se ti dva u něj ubytují. Mladík (jménem Palmiro) se zeptal:

„A je tam ubytováno hodně hostí?“

Arsen se opět rozpovídal; vykládal, jak oblíbený je jeho hotel a kolik lidí tam v bezstarostném přepychu tráví dovolenou.

„Tak to ne,“ řekla Flor, „To bychom neměli dost soukromí...“

„Ale právě teď ještě nejsme obsazeni,“ obrátil bleskem Arsen, „Vlastně jsou obsazena jen dvě apartmá, a to jsou dobří lidé, ti vás zcela jistě nebudou rušit...“

Hosté hleděli jeden druhému do očí a usmívali se; jako by mezi nimi probíhal neslyšný rozhovor.

„Tak jo,“ řekl Palmiro, „Začneme mluvit vážně. Existuje možnost najmout celý ten komplex i s okolím... a zaplatit v hotovosti. To ovšem závisí na některých okolnostech...“

Arsen začal opět s vychvalováním, ale Palmiro zvedl ruku:

„Stop! Jedna z podmínek je stručné a jasné zodpovězení dotazů, které ti položíme. Jestli budeš žvanit hlouposti, jdeme jinam!“

Arsen se nadechl. Pak se rozhodl, že se nenechá urážet, takže se jen ušklíbl: „Kam jinam? Máte jinou možnost?“

Flor se usmála: „Máš bod plus. Ne, nemáme. Navíc, zprávy o tobě a tvém hotelu jsou příznivé. Tak si to nepokaž.“

Arsen se hluboce zamyslel, zda jim má vykat nebo tykat jako oni jemu. Vypadali, že by je to potěšilo. Zatím si nebyl jist.

„Arsen je jméno bulharské, ne ruské.“ řekl Palmiro.

„Naše rodina měla nějaké příbuzné i v Bulharsku.“

Byl mezi nimi jakýsi rituál: po jeho odpovědi se podívali jeden na druhého a odsouhlasili si správnost. Podle jakého klíče je ale hodnotili? Začalo ho to zajímat.

„Co bys dělal, kdyby sem přišlo několik desítek lidí a chtělo ve tvém hotelu strávit dovolenou?“

„Několik desítek lidí?“ opakoval nedůvěřivě.

Oba s úsměvem přikývli.

„Samozřejmě, to bude snadné!“ zajásal, pak se zarazil, „Tedy, tak snadné to nebude. Ale můžu zařídit... co budou potřebovat?“

„Ubytování, stravování, možnost používat sál k přednáškám. Také si některé místnosti trochu upraví...“

Arsen měl řadu připomínek a dotazů, jenom netušil, odkud začít. Konečně řekl: „Co jste zač?“

„Dejme tomu náboženské sdružení.“

„Italské?“

„Celosvětové.“

„Proč chcete uspořádat to setkání právě tady?“

„Hodí se nám to.“

„Budou s tím... nějaké problémy?“

„Ano, mohly by být.“

Arsen měl pocit, že je zcela jedno, kdo z nich dvou odpovídá na kterou otázku, buď byli dohodnuti předem, nebo se uměli dorozumět beze slova. Jeho celoživotní zkušenosti s řízením hotelu radily, aby byl maximálně opatrný; ale jeho mládí a zajímavost těch dvou mu říkaly, aby to přijal.

„Pravděpodobně na tom vyděláš.“ pokračoval Palmiro vážně, „Ale taky by se mohlo stát, že... budou problémy s užíváním výnosu. Ty peníze by nemusely jít běžnou cestou, část jich může třeba zůstat utajena před daňovými úřady. Ovšem... může se stát, že potom už budeš mít docela jiné představy o jejich využití.“

Arsen se naklonil dopředu. „To nějak nechápu!“

„Ani nemůžeš. Jsme poněkud zvláštní společnost...“

„Opakuji otázku: Co jste zač?“

Flor ukázala na trosky velmistrova paláce. „Jejich dědicové.“

„Johanité?“

„Templáři.“

Arsen polkl naprázdno. O řádu Templářů věděl málo, ale každá ta informace obsahovala jasné varování: nic s nimi nemít. Vše, co souvisí s řádem, je nějakým způsobem nebezpečné. Kdyby jednal dle zdravého rozumu, poslal by ty dva pryč a víno zaplatil ze svého, ať na to má či nikoliv. I napít se s nimi je o hubu...

„Přijímám.“ řekl.

„Ještě si to rozmysli.“ usmál se Palmiro.

„Nemám co. Pane, jsem ruský šlechtic; můj dědeček byl carský důstojník a osobní čest je nám...“ zaváhal.

Opět se dohodli pohledem; pak Palmiro řekl: „Prozatím se u tebe ubytujeme do zítřka. Máš možnost si to ještě rozmyslet; zítra nám dáš definitivní odpověď a my to ohlásíme ostatním. Potom už cesta zpátky nebude. Abys neřekl, že jsme tě nevarovali.“

Arsen to mohl vzít jako podceňování, nedůvěru... ale mlčel. Jen obdivoval sebevědomou vznešenost jich obou. Pak také (což možná zavinilo to víno) krásu Flor; byl milovníkem žen. Bohužel, všechny dostupné už poznal a občasné avantýry s turistkami byly sice rozptylující, ale nijak trvalé. Citově strádal.

Nyní měl pocit, že se Flor líbí, což ho mátlo. Předpokládal, že případný zájem by mohl spolupráci značně ohrozit, Italové bývají vznětliví a žárlivost je jejich charakteristickou vlastností. Ale přesto se po ní musel ohlédnout, když na chvíli odešla.

„Ona je tvoje žena?“ zeptal se pro jistotu.

„Jedna z mých žen.“ řekl Palmiro klidně. Pak dodal: „Možná bude i tvoje, když si nedáš pozor.“

Arsen se naježil: „Co tím myslíš?“

„Že se bude snažit tě svést. Líbíš se jí.“

Arsenovi začaly v hlavě zvonit všechny kontrolní zvonky. Napřed se pokusil odhadnout, jestli se jeho společník už náhodou neopil, ale z té trošky vína? Opatrně řekl:

„Ani se jí nedotknu, jestli si myslíš...“

Palmiro mávl rukou. „Ona udělá, co bude chtít. Na tvém mínění v tomto případě moc nezáleží. Už po tobě rozhodila sítě; delší dobu neulovila nikoho nového a touží po tom...“

„Je přece tvoje žena!“

„Moje a řady dalších. Ty jsi příští oběť, jak se zdá. Neboj se, je to docela příjemné!“

„Nemluvíš o ní zrovna hezky!“

„Mluvím o ní líp, než si zaslouží. Pozor, je to dravec!“

„Co ti udělala?“

„Spoustu krásných věcí. Možná ještě udělá... Dávej si pozor, Arsene, je dost dobrá čarodějka!“

„To bys před ní neřekl!“

„Ví o všem, co říkám. A neřekl jsem nic zlého.“

„Jak to myslíš, že to ví?“

„Umí číst myšlenky.“

Arsen zaváhal; bylo to docela dobře možné.

Palmiro řekl: „Opakuji: Flor je nezávislá osobnost a zásadně dělá, co sama chce. Pamatuj na to. Nepřinutíš ji k ničemu, co nebude chtít. A v ničem jí nezabráníš. Ani násilím.“

„To zní, jako kdyby neuznávala žádnou morálku!“

„Opět platí: jenom svoji. Nic dalšího.“

„Každý člověk musí přece...“

„Kdo říká, že je člověk?“

Arsen v rozpacích pozvedl svou sklenici a chtěl se napít. Pak zaváhal a zas ji postavil.

„Nejsem si jist... říkáš moc zvláštní věci, Palmiro Corsi. Až by se někdo mohl zaleknout tvých řečí. Myslíš je vážně?“

„Ano. A to je teprve začátek všech zvláštních věcí.“

„Jaké bude pokračování?“

„Nemám tušení. Zkus hádat...“

„Proč mluvíš právě takto?“

„Abych tě předem varoval. Abys mi za týden nebo za rok neřekl, že jsem tě dotlačil do něčeho, co jsi nechtěl.“

„Když jsi tak chytrý, určitě víš, že tím vzbudíš mou zvědavost; že teď už v žádném případě nepovolím, dokud nepoznám pravdu!“

„Ano, tak jsem tě odhadl.“

Arsen vzdychl a začal bubnovat prsty na stůl. „Takže je to hra!“

„Ano. A říkám na rovinu, dost podrazácká. Bude tě bavit.“

„Jak víš, že... to přijmu?“

„Neobtěžoval bych se sem chodit, kdyby to bylo jinak.“

„Ale přesto mě varuješ!“

„Předstírám, že tě varuji. V podstatě tě lákám.“

„Co by se stalo, kdybych odmítl?“

„Odešli bychom a zkusili to jinde.“

Arsen měl chuť praštit svou sklenicí o zem.

A Palmiro dodal: „Už nikdy bys nedostal takovou šanci.“

Arsen hodnotil. Na jedné straně neznámé nebezpečí, téměř jisté ve společnosti těch dvou. Na druhé straně dlouhý nudný život, ve kterém se nic neděje. Časem se možná přinutí dostavět hotel, vydělá víc peněz, matka zestárne a zemře, Arsen se ožení, bude mít děti... a po všechna ta léta se docela nic nestane.

Tak se zeptal: „Může v té vaší hře jít i o život?“

„Ano.“

Jak se proboha odpovídá na takové nabídky? Co může říct?

Palmiro seděl, usmíval se a pozoroval racky nad mořem. Klidný, spokojený... kdo je vůbec on, že říká takové věci?

„Hrozí nějaké nebezpečí i od tebe?“

„Ano, řada. Jsem komthur řádu; mnoho věcí v mé blízkosti hrozí podivným nebezpečím.“

„Jak dlouho už to děláš?“

„Od dětství.“

„A nikdy se ti nic nestalo?“

Palmiro si rozepjal košili. Na krku měl osmihrotý kříž, ale na hrudi několik jizev, další na rukou... „To jsou jenom ty, které můžeš vidět. Šrámy na těle nejsou nejhorší.“

„Ale pořád tě to baví?“

„Čím dál víc.“

Flor se vracela – usmívala se, jako by věděla, co si povídali. A byla tak krásná, až se Arsenovi tajil dech.

Arsen se zeptal: „Ty víš, o čem jsme teď mluvili, že?“

„Vím. Detaily neznám, ale asi nebudou důležité.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Na cokoliv. Proto jsem tady.“

„Řekl, že jsi čarodějka. Co to znamená?“

„Lichotku. Nejsem. Teprve se učím.“

„I tak to zní děsivě.“

„To je v pořádku. Mírné zděšení prospívá zdraví.“

„Mohla bys mi ublížit?“

„Snadno. Ale dá se mi v tom zabránit. Nesmím ublížit tomu, koho mám ráda. Proto si mne většina mužů... zajistí.“

„Řekla jsi nesmím – ne nemohu.“

„Technická možnost je tady vždycky.“

„Slova ve vaší řeči znamenají asi něco jiného než v normální. Co přesně znamená slovo zajistí?“

„Stane se mým mužem. Stráví se mnou jednu noc nebo mnoho nocí nebo část života. Takovému už neublížím.“

„Nesmíš nebo nemůžeš?“

„Jak ti to mám vysvětlit? Takový muž je má součást, moje tělo. Mohla bych si rozříznout ruku, kdyby se mi do ní dostala otrava. Tak taky, kdybys mi začal škodit... ale jinak bych to cítila jako svoje vlastní zranění. Věříš, že se nebudu úmyslně zraňovat?“

„Nechce se mi moc věřit, ale chápu, co říkáš. Takovým způsobem je tvůj manžel taky Palmiro?“

Neřekla nic, jen se na svého společníka usmála.

„Co bys dělala, kdyby si třeba našel... jinou ženu?“

„Ano, má mnoho žen. Je mi to příjemné. Jako když někdo způsobí něco příjemného nějaké mojí části. Chápeš?“

Arsen rozvažoval, jak moc má na ni zírat. Byla nevšedně krásná, přitažlivá, okouzlující... až měl skoro dojem, že taková krása není úplně v pořádku. Měla ještě spoustu jiných vlastností, které nedokázal pochopit ani definovat. Tajemství, sílu...

„Palmiro řekl, že mu čteš myšlenky. Mně taky?“

„Zatím ne. Až mi to dovolíš.“

„Jestli dobře chápu, tak...“

„Ano. Je to součástí svatebního obřadu.“

„Jak se zdá, počítáš s tím dost najisto!“

„Vyřeší to mezi námi spoustu problémů. Odstraní nedorozumění. Ráda bych, abychom byli přátelé.“

„Mohla bys mi předvést něco ze svého umění?“

„To není žádné umění. Běžné pokusy...“

Arsen mávl rukou. „Proč říkáš, že nejsi člověk?“

„Nejsem tak docela člověk. Už jsem trochu odlišná. Postupně se rozdíly budou zvětšovat. Těžko se to dá vysvětlit...“

„Moc tomu nevěřím. I čarodějové jsou jen lidé!“

Palmiro se vmísil: „Doufám, že nemáš nic proti nelidem? Ptám se pro případ, že by nějací... chtěli být hosty v tvém hotelu.“

„Co to znamená: nelidé?“

„Jiné... částečně odlišné rasy.“ řekla Flor, „Tady v oblasti je jich poměrně... bylo víc než jinde. Chápej... některé z moře, ze skal, z lesů, ze vzduchu...“

„Počkej. Máš na mysli něco takového, o čem se píše v bájích? Všelijaké ty nymfy a tritóni?“

„Ano, samozřejmě!“ nadšeně přikyvovala hlavou, „Jestli budu mít chvilku času, chtěla bych zkusit s nimi... navázat spojení. Možná by se podařilo... ty mi moc nevěříš, co?“

„Třeba bych věřil, kdybych mohl aspoň jednu vidět!“

Podívali se s Palmirem na sebe. „No, třeba by to šlo; dokázala bych ti je ukázat, ale... musím tě hypnotizovat. Když mi podáš ruku a chvilku se mi budeš dívat do očí...“

Arsen jí podal ruku s velkým potěšením; jak očekával, byl to velmi příjemný, až elektrizující dotyk. Jako by mu předávala svou vlastní energii a té bylo tolik, že se mu zatočila hlava.

„Tak se dívej! Tohle je třeba dryáda...“

Nastaly s ní určité změny, ale nepříliš výrazné. Jenom pleť jí ztmavla, oči se malinko zešikmily, vlasy zezelenaly. Usmála se.

„Dryády žijí v lesích, na vlastní oči asi žádnou neuvidíš. Mám dojem, že by ani nemohly přeplout přes moře. Ačkoliv...“

„Taková bytost skutečně existuje?“

Na to neodpověděla. Opět se změnila, tentokrát měla veliké zářivé oči, jemné rozevláté vlasy, éterickou tvář...

„To je faun.“ řekla zpěvavým hlasem, „Taky lesní bytost. Dělá mi potíže mluvit a nezpívat. Nebo hrát na syrinx...“ Pozvedla hudební nástroj z několika stébel rákosu.

Další proměna: krásný chlapec s téměř stříbrnými vlasy, moudrou tváří, zelenýma očima, uši protažené do špičky.

„Elf. Ostrovní varieta. Elfů jsou různé rasy, liší se barvou pleti, vlasů... společné znaky jsou oči, uši, mimořádný půvab...“

Jak mluvila, automaticky se měnila. Arsen měl chuť vyškubnout jí ruku ze sevření a osvobodit se, ale nedokázal to.

„Kyklop. Mladší kus, v přirozené velikosti by to tady mohl dost pobourat...“ Kyklop měl jedno oko uprostřed čela, ale byl vcelku sympatický. Stejně jako další ukázka:

„Silén, někdy se říká kozlonoh. Od pasu dolů chlupatý se značně přitažlivým pohlavním... to tebe vlastně nezajímá. Dívčí varianta by se ti líbila víc...“ Bleskem se změnila v roztomilou čertici s elegantními růžky, porostlou od pasu dolů tmavou srstí.

„Poslechni, tohle všechno...“ pokusil se říct Arsen, avšak ona pokračovala dál a čím dál víc se zaujetím: „Stvoření vodní. Takže najáda čili rusalka...“ Měla rybí ocas a prsní bradavky modré barvy, což ho nevýslovně dráždilo.

„Tritón, mužská varianta. Předpokládáme aspoň, že se jedná o samce a samici stejného druhu, je trochu potíž...“

„Flor, já chápu, že...“

„Já taky chápu. Moje podání není dokonalé!“

„Ale ne! Tak sakra, tohle všechno opravdu existuje?“

„Nejsem si jistá. Hrozně ráda bych to věděla.“

„Takže nehrozí, že někdo z nich přijde sem do hotelu?“

„No... někdo zcela jistě. Třeba tygr...“

Náhle se skutečně změnila v šelmu s majestátní hlavou a pyšným výrazem v pruhované tváři; od běžného tygra se lišil pouze zlatým náhrdelníkem a několika šperky v uších. I jeho hlas zněl hrdě: „Tygři jsou často vidět mezi šlechtou z Ostrova Arminu. Stejně tak leopardi... jaguáři... vlci... psi...“ plasticky se měnila.

„Tygr je normální zvíře...“ začal Arsen, ale podíval se do jeho velkých kulatých očí s měňavým leskem a zaváhal.

„Ty jsi původem Rus... tak asi znáš wilkolakiw...“

Arsen sebou zděšeně trhl, ale náhle svíral jeho ruku vlkodlak, na pohled poměrně dost nebezpečný. Měl krvavé tesáky a rudé oči, ale netvářil se nijak zvlášť útočně.

„Nebo máš radši upíry?“ Byla to ale upírka; aby se přesvědčil, vysunula z horní čelisti dlouhé zuby. Jinak byla tak podobná Flor, že Arsenovi opět přeběhl mráz po zádech.

„A třeba striga...“ bleskově zestárla, zhrbila se, oči planuly zpod převislého obočí.

„A nakonec čarodějnice.“ vrátila se do své přirozené podoby, ale neodpustila si pyšné pousmání.

Arsen řekl: „No sakra!“

„Já se omlouvám, že jsem toho spoustu vynechala! Třeba skřítky, trpaslíky, všechny varianty čertů a ďáblů...“

„Ujišťuju tě, že to stačilo i tak! Jak jsi mě držela za ruku, cítil jsem, jako kdyby... se tvoje povaha s každou změnou měnila taky, přesně podle té bytosti, kterou jsi... předváděla!“

„Vážně?“ rozzářila se, „Tak to se mi skvěle povedlo; líp než bych čekala! A ty seš perfektně vnímavej, víš to? Mohlo by z tebe něco být, kdybys usilovně studoval a neflákal se jako já...“

„Mám pocit, jako bych... se potřeboval napít! A pokud možno víc než obvykle! Kdybych měl za co, tak se opiju!“

„To je bezva nápad!“ vyjekla, „Opijeme se všichni!“

„To doufám nemyslíš vážně!“ řekl varovně Palmiro, „Myslím...“

„Tak nemysli! Chci se opít a vyvádět hlouposti!“

„Víš přece, že...“

„A co?“ vychrlila na něj vodopád slov v nějaké řeči, kterou Arsen neznal, ale byla mu povědomá. Že by rumunsky?

„Mluvím moldavsky,“ řekla přes rameno, „Matka byla Moldavanka. Otec Žid, dědeček... tuším ze Sedmihradska. Trochu složité...“

„Jak se zdá, jsi šlechtického původu!“

„Jsem spřízněná i s knížetem Vladem Draculou, samozřejmě ovšem nemanželsky, takže práva se nikde nedovolám...“

„Jedno mi nejde na rozum,“ uvažoval nahlas Arsen, „Předváděla jsi mi tady spoustu všelijakých... no, zvláštností. Viděl jsem to úplně jasně, dokonce jsem tě držel za ruku a... nikdo jiný si ale ničeho nevšiml! Jinak by se museli zbláznit!“

„Nemohli to vidět. Předváděla jsem to tobě!“

„Ale Palmiro to viděl!“

„Palmiro má stejné schopnosti a znalosti jako já; studujeme na stejné škole. A pamatuje si moji auru.“

„Takže když něco děláš, vidí to jen ti, kterým to chceš ukázat a ostatní si ničeho nevšimnou?“

„Cha! Kdyby to tak bylo! Kvůli tomu se koná tohle zasedání, aby se ostatní naučily, na co přišly holky na Ostrově. Já jsem v blbé situaci: už vím, že to jde, dokonce vím, jak to udělat, ale nemám dost síly. Víš, když chceš něco dělat, potřebuješ na to energii. Spoustu jí vydáš, jsi vyčerpaný, potom musíš zas nabírat a to je dost... no, jsou s tím problémy.“

„Jak jsi na tom s energií teď?“

„No, ještě bych něco zvládla. Kromě toho se těším na večer, až se dobiju. Počítám s tebou a nevadí, že nevíš, o čem mluvím. Ono bohatě stačí, že to ví Palmiro – koukej, jak se děsí!“

„Neprozradíš mi to?“

„Když si koleduješ... zkusím, jak se ti to bude líbit. Získávat energii se dá ze všeho; ale nejlíp z citových hnutí. Třeba kdyby ses do mě zamiloval, vytáhla bych si od tebe tolik energie, že bych s ní mohla bořit zdi. Neboj, neudělám to. Tenhle druh šťávy má ještě další zvláštnost: čím víc ji čerpáš, tím víc přibývá. Proto si některý holky hledají partnery...“

Palmiro varovně zakašlal. Arsen si třel dlaní čelo a snažil se pochopit, co mu povídá. Vlastně, pochopit? Ne, uvěřit! Chtěl by to vidět na vlastní oči, prožít, ozkoušet...

„Jo, máš pravdu. Začneme s něčím jednodušším. Rychlé získávání poměrně dost nečisté energie je z alkoholu. Jak jsem řekla, že se pěkně opijeme, tak to je jeden z příkladů. Co, bereš?“

„No totiž... On Stefano...“ ohlédl se Arsen na krčmáře.

„Jsi mu dlužen tolik, že už ti nenaleje.“ konstatovala vesele, „Právě to hodlám vyřešit. Stefano, pojď sem!“

Hostinský se přiblížil poněkud podezíravě, neměl rád, když mu cizí hosté říkali jménem dřív, než se představil. „Signoro?“

„Kolik je ti celkově dlužen Arsen?“

Stefano upadl do ještě větších rozpaků. Arsenovy dluhy už dávno považoval za zcela ztracenou záležitost a neočekával, že by někdy mohl něco dostat zpátky. Ale naléval mu dál do kvóty, kterou považoval za snesitelnou s ohledem na jejich přátelství. Vládly mezi nimi přátelské vztahy, Arsenovi hosté navštěvovali jeho podnik a tak vůbec. Vyčíslit to nějak? Těžko!

Flor vytáhla koženou tobolku, otevřela ji a vytáhla hrst nových bankovek. Několik jich rozložila po stole jako vějíř.

„Stačí to? Alespoň jako záloha?“

„Signoro, já nechápu...“

Shrábla je a vložila do jeho ruky. „Tak jsou tvoje. A teď bych si přála nějaké víno. Řecké, sladké a těžké... nejlepší!“

„Zajisté, vážená dámo, mám velice dobré víno...“ ukláněl se.

„A trochu hudby. Copak v téhle vesnici nikdo na nic nehraje?“

„Ale jistě! Třeba támhle Luchino... zahraješ dámě?“

Flor položila na stůl další bankovky. „A nalej všem; chtěla bych, aby tu dnes večer bylo trochu veselo. Chci tančit, bavit se, něco dobrého pojíst...“

„Samozřejmě, to zajistíme!“ rozzářil se, „Když dovolíte...“

Rychlost jeho obsluhy se rázem zvýšila, stejně pominula ospalá letargie ostatních. Mladík jménem Luchino si přinesl malou kytaru, jiný chlapík se přidal s tahací harmonikou. Jejich písně byly řecké, italské a všelijaké; rovněž tak hovořili širokou směsicí jazyků včetně arabštiny a turečtiny. Někteří byli víry pravoslavné, jiní muslimové, ale víno chutnalo všem.

K večeři začala Stefanova žena vyrábět musaku, směs z vrstev brambor, masa a zeleniny, zapečenou ve velkém hrnci. Předtím dal na stůl nějaké koláčky a ovoce, a samozřejmě spoustu vína. Arsen nevěřil vlastním očím.

Palmiro taky ne. „Kde jsi vzala peníze?“

„Co je ti po tom? Jsou pravé, neboj se!“

„To vidím. Ale kde jsi je vzala?“

„Pamatuješ se na Athény? Nechal jsi mě celé odpoledne samotnou a šel jednat se svými obchodními přáteli. Nudila jsem se, tak jsem šla na procházku a co nevidím: Panagulisova banka. Tak jsem zašla dovnitř a jen tak cvičně si popovídala s ředitelem ohledně výměny peněz za anglické libry...“

Palmiro stiskl rty a mračil se.

„Celý večer jste ty a Spiro spřádali plány, jak se pomstít tomu zloději za všechny jeho podrazy, a na co jste přišli? Na nic. Já na něco přišla, ani to netrvalo tak dlouho. Trochu jsem Panagulise podojila; máš pravdu, je skutečně odporný. Když mi podal ruku, málem jsem mu poblila koberec...“

„Tys jednala přímo...?“

„Otevřela jsem si u něho účet. Napřed jsem proměnila bankovky, ale on mě začal ukecávat, abych si ho zřídila, tak jsem přikývla. V podstatě si za všechno mohl sám – nemá být tak chamtivý!“

„Co jsi mu dala za ty bankovky?“

„No, něco jsem mu dát musela. První byla pravá, tu zkoumal jako vzácný prvotisk. Ty ostatní už byly replay, ale on je chamtivý, chápeš? Chtěl vidět pravé peníze, tak...“

„Jak jsi vypadala ty?“

„Velice slušně a důstojně. Měla jsem šedivé vousy a monokl, jak se sluší na anglického lorda...“

„Tys udělala iluzi ve dne a přede všemi lidmi?“

„Chceš bilanci? Tak za á, v noci jsi mě pěkně nabil. Ráno jsme to ještě přikrmili, než jsi šel na tu schůzku. Den jsem strávila příjemně, snažila jsem se držet. Bloudila jsem po Akropoli, tam je šťávy fůra, v každým kameni. Pak jsem narazila na takovou dost zapadlou malou kapličku, ale krásně tam zpívali nějaké chorály... Myslela jsem na tebe a modlila se, aby se ti povedlo... no, to je jedno, prostě jsem na tebe vzpomínala.“

Palmiro jí zlehka pohladil ruku.

„Pak jsem přišla k bance a tam bylo tolik špíny, že jsem to musela trochu pročistit. A víš, že když jsem odcházela, vypadalo to podstatně líp?“

„Věřím. Ale radši už nic nevyprávěj, Arsen kouká dost divně!“

„Naopak, vyprávěj víc, zajímá mě to! Jestli chápu, chtěli jste se pomstít nějakému bankéři...“

„Je to nepoctivý mizera. Okrádal naše přátele.“

„Tak jsi ho podfoukla a vytáhla od něj peníze. Přestrojila ses na to... ne, ukázala ses mu v nějaké zvláštní podobě...“

Flor se bez námahy proměnila ve staršího důstojného pána.

Arsen vyprskl smíchy. „Jak to děláš?“

„Problém není v tom to udělat, ale udržet delší dobu. V pohybu, před více lidmi... působíš na jejich vnímání, víš? Nesmíš nikoho vynechat, ani náhodné chodce. Dá to námahu...“

„Počkej. Teď tvoji proměnu vidí kdo?“

„Ty a Palmiro. To je snadné, už jsem se s tebou sladila. Když jsem podala ruku Panagulisovi, už mi taky nedokázal utéci, mám ho v paměti a kdyby bylo potřeba, zblbnu ho znova. U cizích je to problém víc, ale...“

„Co všechno bys dokázala? Třeba aby tě takhle viděli všichni?“

„Teď snadno.“

„A v nějaké vyloženě šílené podobě? Třeba jedné z těch...“

„Mohla bych. Ale počkej, až přijedou ty lepší holky. Ty to dělají dlouhé dny a nevyčerpají se.“

„Jak to dokážou?“

„Jak ti to mám říct? Za prvně jsou našláplé znalostma, učí se to jedna od druhé a ještě z knížek, ke kterým se já nedostanu. Potom v jednom kuse čerpají energii, ukládají do věcí i do svých tajných skrýší... No a ty nejlepší už ani to dělat nemusí, jsou ve Službě a jejich Ochránci jim dají, kolik potřebují.“

„Tak to jsem nepochopil vůbec.“

„Nevadí, časem. Prostě, já jsem ubohá začátečnice...“

„Z tohohle vína taky něco bereš?“

„Jo, poměrně dost. Teď už bych dokázala...“

„Předveď mi něco! Ať je legrace...“

„Ještě ne. Nejdřív si zatančíme. Mám chuť tancovat...“

Byla nejvhodnější příležitost, Luchino i ten druhý hráli čím dál tím něžněji. Zřejmě taky účinek vína...

A hudba přilákala další hosty. Kromě místních blonďatou dvojici švédských novomanželů; Arsen je uvítal, jako by mu to tu patřilo a představil Flor a Palmira. Švédové se jmenovali Sven a Brigitta a ochotně si k nim přisedli.

Ukázalo se, že Flor mluví německy podstatně líp než kdokoliv v tomto kraji. Švédsky uměla jen pár slov, i tak uvítali možnost popovídat si, zatím lámali místní jazyky dost uboze. Flor rychle zjistila, že jejich aura je jí sympatická, zvlášť Brigitty. Palmiro s úděsem zjišťoval, jak sympatie narůstají.

„Ne, abys jí něco udělala!“ varoval.

„Neudělám jí nic, co by se jí nelíbilo!“

„No právě. To mám na mysli!“

„Ale když mě požádá, mám právo ji odmítnout?“

„Ona nepožádá! Ty jí to nabídneš!“

Flor se zatvářila velmi nepřívětivě. „Neštvi mě, jo?“

Arsen se skvěle bavil. Všichni se skvěle bavili, popíjeli, přikusovali k tomu zákusky a bylo jim parádně. Brigitta se rovněž napila a dostala obrovskou chuť svěřovat se nové kamarádce. Snad proto, že jí konečně někdo kromě Svena rozuměl?

Její život byl souvislý řetěz různých zdravotních a psychických problémů. V mládí ji trápily noční můry, pak měla problémy ve škole a v dospívání bylo ještě hůř, nedokázala si poradit ani s běžnými problémy denního života. Její otec je ovšem bohatý továrník a mohl dcerušce dopřát ta nejdražší sanatoria; v jednom se setkala se Svenem, mladým asistentem krátce po absolvování university. Šíleně se do něj zamilovala a vzala si ho.

Tady je drobná disharmonie: Sven ji skutečně měl rád, proč taky ne, je hezká a milá, její tatínek má spoustu peněz, avšak... jedním z důležitých důvodů je též vědecká práce, kterou by chtěl o jejích psychických problémech sepsat. Ona o tom všem samozřejmě ví a souhlasí, je svým způsobem hrdá, že bude námětem významného díla, které ji učiní slavnou v celé psychiatrii. Třeba se o tom dozví i pan profesor Freud...

Flor ji poslouchala a čím dál víc se usmívala.

„A nevadilo by ti, kdybych tě prohlídla taky já?“

„Vůbec ne! Mě už zkoumalo všelijakých doktorů...“

„A líbilo se ti to?“

„Především se chci vyléčit. A potom, samozřejmě, chci pomoci vznešené psychiatrické vědě poznat a pochopit, jakými strašnými stresy a depresemi může trpět lidská bytost...“

„Myslím, že mám diagnózu hotovou. Tebe to baví!“

„Prosím?“

„Nevylučuji, že jsi v dětství opravdu měla nějaké problémy. Pak jsi zjistila, že stačí začít kňourat a stěžovat si, hned se všichni seběhnou a starají se. Když se ti nechtělo do školy, objevila se úporná bolest hlavy nebo nevysvětlitelný strach před bubákem, kterého jsi viděla na zahradě, a nechali tě doma. Cos dělala, když jsi něco nechtěla a selhalo všechno ostatní? Počkej, nech mě hádat... počurala ses do postele?“

Brigitta se začervenala, ale oči jí svítily jako kočce.

„Náhodou, já jsem fakt nemocná!“ bránila se.

„Rozmazlená malá potvora. Nasekat na holej zadek!“

Brigittě zablýskalo v očích – a Flor byla dobrý pozorovatel.

„Tak takhle je to? Dítě, seš na tom podstatně hůř, než si sama myslíš. Budeš potřebovat dlouhodobou komplexní léčbu. Možná bych ti dokázala pomoci, ale...“

„Musím tě poslouchat a hlavně být hodná, co?“

„Ne. Musíš si ujasnit, že jsi podstatně lepší psychiatr než ti, co tě až doposud léčili. Ty totiž o svých nemocech víš všechno, dokonce i jak jsi je vytvořila. Časem tě naučím léčit lidi...“

„Počkej! Já potřebuju léčit!“

„Ty potřebuješ nařezat a hodit do studený vody.“

„Fajn nápad! Půjdem se vykoupat, až to trochu usne?“

„Koupat se samozřejmě budem, už teď se těším.“

„Ale ráda bych tě na něco upozornila! Zásadně se koupu nahá!“

„Jasně. Jak jinak? Ale proč pozdě v noci?“

„To snad je jasný, ne? Aby mě nikdo neviděl!“

„Celou dobu si přeješ, aby tě viděli všichni. Frustrace č.1: nevyplněné přání. Koupej se ve dne a nedělej si starosti.“

„Víš, jaký to vzbudí pozdvižení?“

„Tak si ty plavky na tělo namaluj.“

„Cože?“

„Jsou různý barvy, kterýma se natřeš a nikdo si nevšimne...“

„No jo... ale jsou místa, kde... třeba chloupky a tak...“

„Oholíš si je. Lidé jsou hloupí, nevšimnou si...“

„Oholit se? To nemyslíš vážně!“

„Rozhodně myslím. Zítra to zkusíme; neboj, kdyby měl někdo moc pitomý řeči, tak ho zpacifikuju.“

„Obdivuju, jak jsi rázná a sebevědomá!“

„Proč bych neměla být? V podstatě se mi nemůže nic stát!“

„No jo, tobě ne! Jenže já...“ Brigitta se zhluboka napila vína a chvilku přemýšlela; pak se ušklíbla: „Troufla by sis ukázat se nahá před lidmi?“

„Je to jedna ze zkoušek, které musí složit každá čarodějka.“

„Co... kdo že?“

„Dívka, která se chce zabývat magií. Jsou různé hry, jakými ji starší kolegyně zkoušejí, tohle je jedna z nich. Varianty: třeba tě vysadí nahou uprostřed města a musíš se dokonale ukrýt. Nebo zpracovat lidi kolem, aby tě nevnímali. Nebo se naopak musíš ukázat všem, aby tě viděli, a potom zmizet. Hodně často ti dají možnost, aby sis něco vymyslela podle své hlavy...“

„Aha! Takže to je trik, není to doopravdy!“

„Podle toho, jak to bereš. Může být...“

„Odvážila by ses opravdu svléknout do naha – teď a tady?“

„Už nějakou dobu o tom uvažuju, je mi nepříjemný horko a potím se. Udělám to, ale je v tom trochu trik; buď lidem okolo postavím zrcadlo nebo na ně hodím deku. Zrcadlo je klamná představa, že jsem dokonale oblečená. Deka je snížení vnímavosti tak, aby sice viděli něco neobvyklého, ale nepřipadalo jim to zvláštní.“

„A co když nevěřím, že to dokážeš?“

„Je mi docela fuk, čemu ty věříš nebo ne.“

„Tak dobře! Předveď! Ať nás vidí, ale ať se ničemu nediví!“

Flor s úsměvem přikývla; zato Palmiro se mračil:

„Nepředváděj se! Ještě se zesměšníš, máš vůbec na to?“

„To je v tuhle chvíli úplně fuk. Nevidíš, jak se všichni tvrdě nalejvají? Teď by je zvládla i naprostá amatérka!“

„Hlavně abys je zvládla ty! Taky dost piješ!“

„Neboj, můžu si to dovolit. Zvládnu to!“

„A zítra se nebudeš schopná pohnout!“

„Neměj péči, miláčku! Mám tady v dosahu perfektní nabíječky...“

Palmiro mávl rukou a nechal ji být. Ve skutečnosti nebyl tak nespokojený, jak se chvílemi tvářil; sám si už dávno svlékl sako, odložil nákrčník, rozepjal košili... Flor to měla trochu těžší, její cestovní oděv byl složitý a vylepšený všemi prostředky, jež předepisuje móda. Už si je taky všelijak povolila, teď bez váhání odkládala kus po kusu, až svlékla i krajkové prádlo a zůstala zcela nahá. Měla dokonalé tělo, pevné prsy s tmavými bradavkami, mírně osmahlou pleť a dráždivě kudrnatý porost klína. Na pravém stehně červeně a zeleně vytetovanou růžičku. Brigitta kulila oči, Arsen zíral obdivně a Palmiro se jen usmíval.

Přišel Stefano s další lahví; všiml si, že se svlékla, vycenil zuby a pronesl: „To je moc pěkný, signoro...“

„Je strašné vedro!“ usmála se na něj, „A půjdeme se vykoupat!“

„Tak to jo! To je dobrej nápad.“ souhlasil a odešel.

Ve skutečnosti však Flor nebyla úplně nahá: v uších měla krásné diamantové náušnice, na krku náhrdelník ze smaragdů a na zápěstí zlatý řetízek s rubíny. Všechny ty šperky byly velmi zručně umělecky zpracované a musely mít slušnou cenu.

„Teda, já žasnu!“ řekla Brigitta a skutečně žasla.

„Tak nežasni a svlíkej se! Původně to byl tvůj nápad!“

Vskutku byl; jenže nejdřív musela překonat morální zábrany a to tak, aby si každý všiml, že je překonává. Manžel Sven jí byl vždy účinnou oporou, sledoval ji, pomáhal a povzbuzoval. Flor se jen smála, Palmiro se tvářil nevzrušeně. Pouze Arsen byl v šoku; ale po předcházejících událostech si uvědomoval jen to, že se mu to líbí a že večer ani zdaleka není u konce.

Když Brigittě zbývaly poslední, nejchoulostivější kousky, zdálo se jí vhodné znovu upozornit na své hrdinství tak, že se začala zdráhat a vysvětlovat, jaké jí to dělá morální problémy. Nevím, koho tím chtěla ohromit, rozhodně se jí to nepovedlo s Palmirem. Dostala záchvat pláče, padla Svenovi do náruče, štkala a šeptala mu něco švédsky, on ji hladil, konejšil, chlácholil a těšil. Flor klidně vyčkala, až ji to přejde.

„Můžu se na něco zeptat?“ otázal se Arsen.

„Ptej se bez dovolení.“

„Proč s ní děláš tohle všechno?“

„Protože to chce. Je to součást terapie.“

„Podle jejího chování bych soudil, že rozhodně nechce!“

„Myslím, že vím dost přesně, co ve skutečnosti cítí. Účelem jejích citových projevů je vyvolat pozornost; v podstatě všecko co dělá má tento důvod. Stejně tak tvá úvodní otázka, zda můžeš položit dotaz, byl v podstatě způsob upoutání pozornosti; přece víš, že jsem se rozhodla ti odpovědět na všechno.“

„Dobře. Nepovažuješ za možné, že ta dívka má nějaký stud?“

„Určitě má. Rozvinutější než kdokoliv další, proto tak vyvádí. Má řadu zajímavých představ; v průběhu dnešního večera a noci se některých zbaví, jiné pozoruhodně rozvine.“

„Je to správné?“

„Je to součást její osobnosti. Hodnocení správnosti je osobní názor, objektivně se nedá stanovit.“

„Ty sama – stydíš se?“

„Ne. Nemám důvod.“

Brigitta se konečně rozhodla odložit podprsenku; nebylo moc co schovávat, její ňadra rozhodně nebyla tak výrazná jako Flor. Zato cavyků nadělala až moc; opět chvilku diskutovala, potom svlékla i kalhotky a pro jistotu se hned zakryla dlaněmi, aby ani náhodou nikdo nic neviděl. V každém případě měla úspěch; podařilo se jí upozornit na svoje vnady i ty, kteří by si jich jinak nevšimli.

„Já se tak stydím!“ pištěla, „Když já se tolik stydím...“

„Až se dostydíš, tak dej vědět.“ řekla Flor lhostejně, „Neboj, to tě za párkrát přejde. Buď hrdá, je to přece tvoje tělo!“

„No jo, ale co kdyby na mě třeba někdo sáhl?“

To byl docela dobrý nápad. Arsen už delší dobu sbíral odvahu k nějakému činu, ale teprve Brigitta jej jasně formulovala. Nyní tedy položil otázku:

„Flor, co bys dělala, kdybych na tebe sáhl?“

„Zkus to. Uvidíme, co se dá dělat...“ usmála se.

Položil jí ruku na koleno a hladil ji čím dál výš; spokojeně se usmála, uchopila jeho druhou ruku a položila si ji na prsa. „Ano, takhle je to správně. A můžeš mě zlehka něžně masírovat.“

„Seš poživačná mrcha.“ řekl s úsměvem Palmiro a napil se.

„Já vím!“ řekla tak sladce, že málem dostal cukrovku.

Nic z toho nevyvolalo ve zbytku hospody sebemenší překvapení. Všichni se na ně dívali a zjevně souhlasili; Luchino pouze zvýšil podíl milostných písní oproti jiným. Zpíval teď tak sladce, jako by jeho samotného čekala roztoužená milenka.

Arsen nechápal. Žil s těmito lidmi celý život, dobře je znal a věděl, že jejich morální představy jsou velmi přísné: všechno je možné, ale za diskrétními stěnami vlastního domu. Veřejné mazlení a osahávání u stolu v kavárně bylo zcela nepřijatelné.

„Tím se nenech deprimovat,“ řekla klidně Flor, „Kdybych chtěla, vrhnou se na nás a zmocní se nás násilím. Taky bych dokázala, aby se před námi plazili a lízali nám boty. Teď už dokážu všechno, když do sebe nalili to víno...“

„My jsme je pili taky!“ upozornil.

„I tebe dokážu očarovat. Ale momentálně mě víc baví, když se chováš přirozeně. A moc ráda bych si pohrála s Brigittou; vnímáš mě, holka, nebo jsi z toho totálně mimo?“

Brigitta blýskla modrýma očima: „Slyším. Čeho si žádáš, ďáble?“

„Výstižná otázka. Do jaké míry jsi ochotna nechat se zkazit?“

„Tohle, co prožívám, je sen nebo realita?“

„Jak sama chceš. Mohl by to být i sen...“

„Mohla bys mě naučit to dělat taky?“

„O nic jiného se nepokouším. A ty – riskneš to?“

„Já bych riskla, ale mám spoustu problémů... právě teď cítím obrovské množství různých nepříjemných představ...“

„Co je to za představy?“

„To nemůžu říct naplno. To bych ti musela pošeptat.“

Flor se ušklíbla, ale nastavila ucho a Brigitta jí pošeptala, co ji trápí; Flor ji trpělivě vyslechla a pak řekla nahlas:

„Ano, počítám s tím, že se dnes v noci pěkně pomilujeme. Všech pět, dohromady i jednotlivě, jak kdo bude mít na koho chuť. Jsi proti nám ještě dítě, tak si vyzkoušej, co se ti líbí a realizuj svoje představy, máš právo si poručit, co s tebou máme dělat. Slibuji ti veřejně, že já tebe si zvlášť vychutnám!“

Brigitta patřičně zrudla a zatvářila se pohoršeně. Podivně se tvářil Sven; jako by odhadoval, zda nemá Flor věnovat pár kapitol své vědecké práce. Palmiro se usmíval, Arsen... váhal.

„Proč takhle mluvíš?“

„Protože si vás všechny stáhnu o energii. Souhlasíš?“

„Samozřejmě. Jenom tomu moc nevěřím.“

„To není povinné.“

Na Arsenovi bylo vidět, že se zamýšlí nad tím, co se děje. Ptal se: „Teď energii čerpáš nebo vydáváš?“

„Obojí zároveň. Transformuji. Stahuji E všech ostatních a využívám; zbytek ukládám do rezerv.“

„Co děláš s tou, která pochází ode mne?“

„Celkem nic, ale je bezva. Kdybys mě mohl ještě víc dráždit... ano, děkuji. Cítím, jak v tobě roste napětí, ale nevadí, je velmi kladné. Jsem zvědavá, jak dlouho vydržíš, než se na mě vrhneš. Zkus to prodlužovat, dodá ti to sílu.“

„Co bys řekla, kdybych ti to skutečně udělal?“

„Vím, že se to stane, těším se. Jenom není jasné, kdy. Zkus to zvládnout, kvůli Brigittě. Ráda bych, aby to byl její večer.“

Arsen se zamračil. Stáhl dokonce svoje ruce a věnoval se pití; obojí dost dobře nešlo. Palmiro se nevměšoval.

„Jeden problém vidím, Brigitto: tvoji velice jemnou kůži. Pokud se budeš normálně opalovat, jak to dělám já, spálíš se...“

„Tak vidíš, že jsem nemocná! Právě jsem si říkala, jak krásně seš opálená; jak jsi toho dosáhla?“

„Často se koupu a opaluju. A samozřejmě cvičím.“

„Pokud vidím, to všechno děláš nahá?“

„Samozřejmě.“

„No jo, tak to není fér! Ty seš zvyklá; ale víš, jaký musím já přemáhat zábrany, když chci udělat to samý? Nevěřila bys...“

„Věřila. Přestaň kecat blbiny, teď chci vyzkoumat, co se dá s tou tvou jemnou pletí dělat. Mimochodem, pocházíš ze šlechtické rodiny, co?“

„No... moje prababička prý byla levoboček nějakého knížete, ale žádná práva v tom směru nemáme. Otec má továrnu...“

„Nedá se vyloučit, že máš nějakou příměs krve elfů. To je tam na severu normální, některým rodům to pomáhá, u tebe to způsobuje jenom tu větší citlivost pokožky...“

„Elfové? Ti jsou jenom v pohádkách!“

„Já vím. Ale jejich potomci žijí a prosperují, pár jich osobně znám. Ty zrovna z moc čistý krve nebudeš, ale nevadí. Dovolíš, abych si tě chvilku testovala?“

Flor zavřela oči, přejížděla dívce po kůži a nesmírně opatrně se jí dotýkala konečky prstů. Pak přikývla: „No, nebude to tak zlý. Už jsi někdy slyšela o opalovacím oleji?“

„Samozřejmě. Než jdu na slunce, natírám si tvář a ruce...“

„Bezva. Já ti teď vmasíruju do kůže co nejvíc oleje, ale ne tak drahého jako ten tvůj; bude stačit olivový, ten tady lejou do každýho salátu. Stefano! Přines mi misku olivového oleje!“

Arsen si všiml, že přestože poslední větu řekla téměř šeptem, v krčmě byl hluk a hostinský kdesi daleko, okamžitě to zaslechl a přinesl žádané, aniž by se na cokoliv ptal.

„Ty si lehni... třeba sem na ten stůl. A drž, bude to možná trochu bolet; ačkoliv, mně by to bylo příjemné...“

„Co se mnou chceš dělat?“ nechápala Brigitta, ale Flor se s ní nehodlala bavit. Přinutila ji ulehnout, nalila si do dlaní trochu oleje a začala jí ho vtírat do kůže. Stačilo málo a Brigitta se začala tvářit velice spokojeně, až nadšeně.

„Svene, ty bys mě měl sledovat, jsi doktor. Tohle jí dělej tak minimálně obden, nestyď se přitlačit a vybírej si na to místa... ty určitě víš, která. Můžeš plynule přejít do sexu...“

Svena od počátku charakterizovalo, že toho moc nenakecal. Seděl klidně a uvolněně, většinou kouřil dýmku, rozvážně upíjel víno, usmíval se a sledoval, co dělají ostatní. Teď promluvil: „Ty jsi lékařka?“

„Studovala jsem lékařství v rámci své práce čarodějky. Něco vím a něco se později doučím; ale masáže jsme se učily už jako děti, když jsme studovaly reakce těla. Vycházíme z předpokladu, že každé tělo má být zdravé a dokonale funkční, tudíž nezablokované žádnými problémy. Dívka jako Brigitta by od prvních známek potíží procházela masážní kůrou tak dlouho, až by se naučila uvolňovat se sama. Jakákoliv choroba nebo zdravotní potíže znamenají, že dotyčný jedinec svoje tělo neovládá. To je chyba.“

Sven odložil dýmku, přistoupil z druhé strany a sledoval, jakým způsobem si počíná. Komentáře neměl.

Zato Brigitta ano, svíjela se Flor pod rukama jako had. Občas sténala nebo tiše vykřikovala, ale tím jen dávala najevo, že se jí to líbí. Flor se taky nedala ničím zmást či odradit.

„Samozřejmě, její reakce jsou zmatené, hysterické, přehnané. Je skutečně přecitlivělá, ale převážně je to vypěstované neukojenými iluzemi. V dětství se s tebou moc nemazlili, co? Strčili tě do péče nějaké chůvy, pak vychovatelek... nejdřív jsi toužila po klidu a bezpečí máminy náruče, potom jsi poznala, že ještě lepší je objímat muže. Svene, jak často se milujete?“

„Když to jde, každý den...“ odpověděl bez zdráhání.

„Málo. Potřebovala by tak třikrát denně a pokud možno s hodně efekty kolem. Má ráda neobvyklé způsoby?“

„Ano, velice. A taky... požaduje násilí. Bolest.“

„To není tak docela pravda. Požaduje to, protože ty nemáš moc velkou fantazii a vymýšlet si vzrušující novinky tě nebaví. Četla tvoje psychiatrické knihy, co? Počítej s tím, že v budoucnu má v úmyslu si vyzkoušet všechny úchylky, které tam vyčetla...“

Brigitta je poslouchala, ale nic nekomentovala; byla spokojená, mluvilo se o ní. Stejným způsobem od dětských let diskutovaly nad jejím tělem lékařské kapacity, jen jí to nedělalo tak dobře.

Palmiro využil chvíle, kdy se o něj nikdo nezajímal. Rychle se svlékl, složil své věci a schoval do příruční tašky. Ale když na to přijde, vůbec nevypadal nahý; tělo měl z velké většiny pokryto rozsáhlým barevným tetováním, takže vypadal, jako by měl těsně přiléhající, fantasticky vzorovaný trikot.

„Jaký máš názor na zapojení více partnerů v sexu?“

Sven si uvážlivě prohlédl přítomné, zvláště pozorně Flor.

„Nejsem proti.“ řekl.

„To je dobře, tvá žena po tom už teď nesmírně touží a bude ještě víc, až ji naučím některé drobné finty. Počítej s tím, že se bude snažit svést každého v dosahu, pokud možno tak, aby se ti mohla pochlubit svými zážitky. Velkou část jejího uspokojení má tvořit tvá přítomnost... mohl bys dát najevo trochu odporu? Znechucení, opovržení, žárlivosti? Potěšilo by ji to!“

„Zajisté, pokusím se.“ pravil a pozoroval výraz Brigittiny tváře, jako by sledoval zajímavý pokus.

„Jak velké sexuální potřeby máš ty? Ne, nemusíš odpovídat, mám pocit, že minimální. Když na to přijde, stačilo by jednou týdně a pokud možno rychle, bez zbytečných komplikací. Nemáš moc velkou touhu po tělesném dotyku... Jste naprosto protikladní, proč sis ji vůbec bral?“

„Mám ji rád.“ odpověděl.

„Ano, chápu. Považuješ některé praktiky za zvrácené?“

„Jsem lékař.“

„Takže: ano, ale protože vím, že existují, toleruji je. Ostatní pacientky je měly také, ale nevyžadovaly je zrovna po mně. Kolik žen jsi měl před Brigittou?“

„Okamžik... sedm.“

„Kolik z nich opakovaně?“

„Jednu. Třikrát.“

„Zbývajících šest byly náhodné pokusy, třeba během studií, moc tě neuspokojily... prostitutky?“

„Převážně.“

„Nevadí ti moje otázky?“

„Jsi kolegyně. Zodpovím jakýkoliv smysluplný dotaz.“

„Máš představu, co jsem?“

„Odborníci znají vysokou úroveň kolegů z řádu. Jsem rád... byl bych rád, kdybych se mohl seznámit s vašimi odbornými pracemi. Třeba pánové Baarfelt, Mendoza, Voglari a další sepsali závažná vědecká pojednání, která kolují... v opisech.“

„Budeš mít možnost, doufám. Možná znáš i metody, které užíváme pro šíření znalostí, takže tě nepřekvapí. Upozorňuji, že příliš neovládám mentální přenosy, teprve se učím. Pokud jsem slyšela, kolegyně z Ostrova vypracovaly řadu dokonalých postupů, sama se těším, až nám je předvedou...“

„Děkuji. Mám, zdá se, štěstí.“

Brigitta se neklidně ošívala; přestože masáž pokračovala, nikdo se jí nezabýval, a ona si velice přála být středem pozornosti.

„Palmiro, nechtěl bys pokračovat?“ zeptala se Flor, „Já bych si zatím otestovala Svena...“

„Pokračovat můžu,“ souhlasil Palmiro, „Ale obávám se, že dojdu až do důsledků a tu malou na místě přefiknu...“

„Splníš jí tím její celoživotní přání!“

Odborníci Sven a Flor usedli na svá místa a sledovali ho.

„Nechtěl by sis trochu odložit?“ zeptala se.

„Jistě, rád.“ řekl a začal se svlékat.

Mírně podnapilý a zblblý Arsen dospěl k názoru, že je trapně přehlížen. „Mně se tady nikdo věnovat nebude?“

„Zatím ne, miláčku.“ usmála se na něj Flor, „Tvůj problém je totiž zcela opačný; z důvodů genetické výbavy i zdejší výchovy máš v podstatě odpor k veřejně projevovaným sexuálním pudům; jako nevzdělaný primitiv bys velmi rád uplatnil svoji autoritu, avšak ve skutečnosti nemáš žádné znalosti ani schopnosti...“

„Do prdele, počkej! Meleš nesmysly a já nechápu...“

„Mohla bych tě utlumit, ale tvůj přístup mě velice baví. Silně po mně toužíš, viď? Co kdybys to dal najevo?“

„Cože?“

„Opij se, ztrop výtržnost, pohádej a poper se s ostatními, pak vymlať tuhle hospodu, mě zbij a znásilni. Udělá ti to radost!“

Arsen na ni zůstal zírat s očima vyvalenýma, otevřenou pusou; vypadal jako idiot. „Cos to řekla?“

„Že je tvým zvykem chovat se jako primitiv. Tak to udělej!“

„Nikdy v životě jsem neudělal nic... no, už hodně dlouho jsem se s nikým neporval ani nic nezničil. Nemůžeš mě obviňovat...“

„Ano, chápu. To je důvod tvé frustrace. Kdybys to udělal, byl bys klidnější a spokojenější!“

„Neštvi mě a neprovokuj! Nebo...“

„Tak podívej, miláčku: kromě toho že jsem lékařka umím taky bojovat a ráda cvičím. Mimořádně mi imponují chlapi, kteří mě dokážou přemoci a k čemukoliv donutit! Jestli si to chceš zkusit, jsem pro, ale doporučuji venku na tom trávníku, protože pořádnou rvačku by tahle hospoda nevydržela!“

Arsen zaryčel jako vzteklý buvol: „Nezacházej se mnou jako... já nejsem žádné ožralé zvíře!“

„Vím. Chybí ti tak dvě tři hodiny, ale mohla bych to urychlit. Přesně to, co se stane potom, si přeju. Nemůžeš mi udělat nic... Nikdo tady mi nedokáže udělat nic, co bych nechtěla.“

„Co jsi zač? Spadla jsi snad z Marsu?“

„Jako by se stalo. Pro tebe, Brigittu, Svena a ostatní lidi jsme my dva z jiného světa. Jo, neřekla jsem přesně: Palmiro by mi možná ublížit mohl, ale neudělá to, je můj bratr.“

„Bratr? Myslel jsem, že tvůj manžel!“

„Je mezi námi úzké duchovní spojení. Neublížíme si, máme stejný cíl. Naučím tě, co to znamená. Teď, prosím, pokračuj ve svém pití alkoholu až do ztráty zdravého rozumu, a nás nech pracovat!“

Arsen chvíli zíral vztekle. Pak zařval: „Stefano! Kávu!“

Sven zatím provedl, co mu poručila, svlékl se. Necítil se v tom stavu moc dobře, ale dnes večer už se stalo víc překvapujících událostí. Byl ochoten nechat se vyšetřit.

Pokukoval po Brigittě, které právě Palmiro prováděl vrcholné masážní cviky. Kdyby toho teď nechal, způsobil by jí asi závažné trauma; ale byl odborník, byl na něj spoleh. Když se s ní spojil, zařvala nadšením a reagovala tak vstřícně, že samotná Flor byla překvapená. Ale věděla, že Palmiro je zkušený a neošidí ji o nic, co jí náleží; a bude to trvat hodně dlouho...

Hosté v krčmě se smáli a spokojeně přihlíželi. Nepřipadalo jim, že se děje něco nepatřičného. Leda by přišel někdo cizí a zeptal se jich; to se však těžko mohlo stát, Flor byla ve střehu.

Sledovala Svena, oprávněného majitele té dívky. Přihlížel beze slova a bez změny výrazu tváře, ale cítila, že se v něm konečně něco probudilo a vzrůstá jeho napětí. Zeptala se:

„Nevadí ti to nějak? Necítíš třeba žárlivost?“

„Ano, cítím.“

„Aniž bys ji nějak projevoval?“

„Je to nutné pro její uzdravení, tuším.“

„Ona se cítí zdravá, Svene. Jenom je náročnější než ty.“

„On jí vyhovuje líp?“

„Ano, protože je to poprvé. Později jí budou vyhovovat další. Palmiro se jí dlouho věnovat nebude, nemá na to čas...“

Sven se v rozpacích podrbal za uchem. Nosil střízlivě krátké a ještě navíc pečlivě ulízané vlasy, jak se sluší na inteligenta.

„Přemýšlím, jak formulovat svoji otázku... Předpokládám, že váš zájem o mne a Brigittu je více méně odborného rázu. Jak sleduji jeho počínání, snaží se v maximální míře uspokojovat její touhy; zatím jsem si nepovšiml, že by preferoval nějaké svoje. Málokdy se setkávám s takovým... smím se zeptat, jak si počínáš ty?“

„Ráda ti to předvedu; ačkoliv ve tvém případě bys byl nejradši, kdyby k žádnému kontaktu vůbec nedošlo...“

„Ach ne, to se mýlíš! Řekl bych, že... jsi velmi přitažlivá!“

„Já vím, taky se snažím. Ale mám pocit, že ty se chceš raději dívat. Líbí se ti to?“

„Ano. Dá se říct...“

„Měl jsi už někdy příležitost se dívat, aniž by tě někdo nutil se připojit?“

Sven považoval za potřebné si odpověď rozmyslet. „V době studií jsme chodili... Ano, říkáš to správně. Oni předpokládali, že se chci také připojit. Těm dámám... bylo jim mne líto. Chápeš?“

„Proč jsi jasně neformuloval, co chceš?“

„Neuvědomoval jsem si... Bylo normální si jednu vybrat. Vlastně jsem si to neuvědomil až do této chvíle. Myslíš, že bude lepší, když se budu jenom dívat?“

„V každém případě tvoje emocionální napětí vzrůstá. Kdežto když navodím situaci, kdy se budeš muset milovat se mnou, tvoje touha se vzápětí sníží. Tuším se tomu říká voayerství, ne?“

„To nemyslíš vážně! Že bych mohl trpět psychickou úchylkou?“

„A proč bys nemohl? Jsi lékař, tak pozoruj symptomy a zapisuj svá pozorování. Jakou diagnózu bys stanovil v tomto případě?“

„Ano... zdá se... děkuji za pomoc. Myslím, že tě obdivuji; jste oba tak klidní, vyrovnaní... skutečně dokonalé osobnosti!“

„Jistě. Jsme klidní, až se snažíme vyvolávat rozruch, abychom se aspoň trochu nasytili energií. Někdy tě seznámím se složitými problémy čarodějů...“

„Prosím. Můžeš hned, poslouchám.“

„Vlastně ano, tvoje Brigitta... předpokládám, že si ji hodláš ponechat jako manželku delší dobu?“

„Doufám, že celý život. Pokud odejde, bude to z její vůle...“

„Neodejde. Pokusíme se ji převychovat, má dost velký talent, ale bude to chvilku trvat. Obávám se, že při tom budeš hodně trpět, pro ni to bude zábava a pro tebe zdroj depresí...“

„To je v pořádku.“

„Tvá Brigitta... ach, změním jí jméno. Britt mi připadá lepší. Už jednu takovou máme, ale... Možná si změní jméno později sama. Takže, Britt má velké množství neusměrněné energie. Začnu ji učit tu energii usměrňovat a používat k práci.“

„Chceš z ní vychovat čarodějnici?“

„Samozřejmě. Budu se jí věnovat, dokud od ní budu dostávat dost energie. V průběhu výchovy se naučí s ní zacházet a... později ta hladina energie poklesne. Vyčerpá se. Bude potřebovat silnější zdroje. Dneska šílí při sebemenším dotyku. Za dva měsíce už bude potřebovat dokonalý orgasmus. Za rok si nechá zasadit cvoček do klitorisu a bude si do něj pouštět energii, aby se vzrušila!“

„Co bys řekla, kdybych projevil... jistou nedůvěru?“

„Mluvím ze zkušeností. Tyhle přecitlivělé panenky jsou nejlepší na práci, bohužel jim to dlouho nevydrží. Předpokládám, že příští týden pro ni bude největším zážitkem v životě; později se bude snažit to obnovit, ale už to nedokáže. Ať udělá cokoliv...“

„Taky zkušenosti?“

„Problémem všech čarodějů je citová vyprahlost. Potřebujeme co nejvíc energie, čerpáme ji ze všeho kolem: z lidí, jejich emocí, z předmětů, ze svých rezerv... já mám určité množství uložené do svých šperků. Slyšel jsi někdy o drahokamové magii?“

„Ne.“

„Převážně evropská záležitost. V jiných částech světa se to nedělá, ale my si stavíme rozsáhlá sídla, věže, chrámy... na taková místa soustřeďujeme obrazy, sochy, zlato, knihy, relikvie, posvátné předměty, trofeje od poražených nepřátel, kosti předků, sbírky podivných artefaktů... prostě záplavu předmětů. Všechny ty věci koncentrují energii. Nemusíme být přímo u nich, postačí, že je vlastníme a můžeme se na ně napojit. Dodávají nám sílu.“

„Tvoje šperky také?“

„Nemám stálé sídlo. V podstatě nemám nic, takže si musím nosit všechno s sebou. Slyšel jsi legendy o dracích? Shromažďovali zlato a drahokamy, leželi na svém pokladu a bránili jej. Byl to zdroj jejich magické moci. Ten, kdo má třeba sbírku známek, je duchovně silnější než někdo, kdo nemá nic...“

„Ano, to vím.“

„Co máš ty? Předpokládám dům s nějakou ordinací, velikou knihovnu, diplomy po zdech, fotografie, na kterých si potřásáš rukou se svými profesory... relikvie, záznamy o pacientech...“

„Jako bys u mne někdy byla.“

„Kdybych tam přišla, vnímala bych tu sílu. Dokázala bych ji posílit, ale také oslabit. Příchod mocného čaroděje... byl někdy ve tvé ordinaci hostem tvůj profesor?“

„Ano, několikrát mne navštívil. Přivedl dokonce hosty, kteří se chtěli seznámit s mou prací... Velmi významné!“

„A potom ti čtrnáct dní až měsíc šlo všechno líp než dřív.“

„Jak to víš?“

„Energie těch osobností se násobila s dosavadní. Stejně jako když meč bojovníka podrží na chvíli jeho Mistr. Všechno nějak souvisí s magií. Vím o tom a ovládám to. Nevím, co by se stalo, kdyby ses v té ordinaci miloval s Britt, ale stálo by to za zkoušku. Možná bys to znatelně posílil...“

„Už se pokoušela mne vyprovokovat, ale já... nepřipadalo mi vhodné na tak...“

„Posvátném místě? Hloupost. Za dávných časů se takto uctívali staří bohové, provádělo se to v chrámech na oltářích; až pozdější nepochopení to zavrhlo. Abys rozuměl: já netvrdím, že to v každém případě pomůže. Muselo by se to vyzkoušet...“

„A tohle... teď a tady? To, co sledujeme?“

„Mohutná eskalace energie, od první chvíle, co jsme přišli. Já jsem třeba velice spokojená, vytváříme teď docela bezva pole. Asi bych mohla zkusit něco...“ Flor zmlkla, rozhlédla se a usmála.

„Tak bezva; co?“

„Víš něco o mentálních polích?“

„Nic. Měl bych?“

„Jsou to pole energie, která zahrnují lidi, předměty... a taky duchy a strašidla. Támhle přes zátoku vidím zříceniny paláce, ve kterém žili velmistři Johanitů. Tam je duchů a strašidel...“

„Nevadí ti, že na duchy nevěřím?“

„Vůbec ne. Začínám přemýšlet... potřebuju se zbavit nevhodných a oživit ty, kteří by nám mohli pomáhat. Chápeš to?“

„Není duch jako duch?“

„Každý je individualita. Někteří odešli na základě neuvážených rozhodnutí, nacházejí se v nepříjemném postavení a hledají cestu. Další byli do tohoto postavení vmanévrováni nepřátelskými činy jiných osob; těch je většina, neboť i pachatelé těch skutků se později dostali do toho samého postavení. Motají se okolo místa, kde zemřeli či spáchali zločiny, v podstatě nejsou špatní, ale projevují se... je to složité. Dá se s tím něco dělat a pomoci jim, ale je k tomu potřeba...“

„Hodně energie?“

„Tak. Potřebovala bych... chci tvoji energii. Chci, aby ses se mnou miloval, hned teď a tady. A chci, aby Britt žárlila!“

Sven měl řadu zábran, ale jednu dobrou vlastnost, byl zvyklý poslouchat. Musela ho samozřejmě pořádně stimulovat, ale nakonec se s ní spojil a dělal, co nařídila.

Britt se nacházela v podivném šíleném snu. Prožívala největší extázi svého krátkého života; pokud byla schopná vůbec myslet, uvažovala, proč se neprovdala za Palmira, když je tak skvělý. Ale když viděla, že jejího muže se zmocnila jiná, ovládl ji prudký hněv, chtěla se na ni vrhnout a pokousat ji, ale nešlo to, byla ve spojení s Palmirem a ten ji nehodlal pustit. Tak pokousala aspoň jeho, škrábala, bránila se a nadávala švédsky, on se tomu smál a ještě posiloval její emoce. Pro něj to byla legrace.

A potom tam byl Arsen. Káva a tvrdá slova Flor ho vzpamatovala; byl téměř při zdravém rozumu, ovšem tak, jak to vnímal on. V jeho mysli se ozývaly dávné ozvěny, o jakých do té chvíle neměl přesné představy: rodová čest, touha konat šlechtickou službu, jak činili všichni jeho předkové, konstruktivně pomoci... Jako by mu v mozku cosi prasklo, náhle byl součástí mohutné síly, rytíř ochotný postavit se drakům a příšerám... Věděl o všem, co říkala Flor, vnímal sílu její, Palmirovu, Britt, Svena... i těch duchů z rozvalin za zátokou. Co to znamená?

Jsi Templář, bratře. Vítej mezi námi...

Nepolekal se, když pocítil ten hlas. Čekal ho celý život.

Nemusíš nic dělat, nic říkat. Jsi součástí celku. Včas ti dáme pokyny, co učiníš...

Váhavě se zeptal: Proč se to nestalo... dřív?

Nevím. Stalo se to teď. Co je sto let proti věčnosti?

Bude to pořád takové?

To je teprve začátek.

Zaklonil se, zavřel oči a snažil se vnímat svoje okolí. Zahltil ho příval různých složitých emocí a myšlenek, nedokázal odlišit jednu od druhé, byl to proud mnohem mocnější než cokoliv do této chvíle. Jediné, co chápal: lítost nad ztracenými léty.

Proč jsem byl tolik let sám?

Už nejsi.

Obě dvojice skončily téměř současně. Sven měl dost, bylo toho na něj až příliš. Britt byla nádherně rozjetá a dala by si říct pěkné pokračování, pokukovala po Arsenovi, dokonce i po místních vesničanech, někteří byli mladí a sympatičtí. Flor počítala svou energii. Palmiro byl klidný, hrdý na dobře odvedenou práci. Arsen byl plný ohně jako sopka před výbuchem.

Tak – co bude dál?

Potřebovala bych... víc energie. Víc lidí na propojení. Nebo... něco ještě silnějšího. Tohle mi nestačí!

Můžu pomoci? (Arsen)

S tebou počítám, ale... pojďte se vykoupat!

Ke břehu moře to nebylo daleko, se smíchem se tam rozběhli. Na to se konečně svlékl i Arsen. Jejich příklad inspiroval místní mládež, pár chlapců se zvedlo a šli bez vyzvání s nimi. Žertovali a smáli se, dokonce se odvážili dotýkat dívek. Britt se jich příjemně bála, Flor je otestovala a rozhodla se využít. Vykoupali se v příboji; Flor plavala jako vydra, Britt prozatím strach vždy zabránil se o to pokoušet. Arsen plaval dobře, Sven to zkoušel na universitě v rámci sportovního vyžití. Palmiro byl samozřejmě spolehlivý jako ve všem. Místní kluci neuměli plavat vůbec.

Zato ve chvíli, kdy se dostali mimo vliv kruhu světla z krčmy, se s nimi stala pozoruhodná změna. Flor vnímala některé jejich myšlenky; náhle pochopili, že se děje něco nezvyklého, dokonce jim došlo, že byli nějak ovlivněni. Nezlobili se, spíš byli velmi zvědaví, jak to čarodějové udělali. Kdo je příčinou, jim bylo na první pohled jasné, stačilo se pořádně podívat. Cizinci jsou vždy nebezpeční, podezřelí, je v nich něco, co ohrožuje správný systém fungování vesnice. Dá se to využít, ale...

A potom: mladíci byli celoživotně nadržení. Sexuální život byl povolen jen řádně ženatým a řádně ženat mohl být jen ten, kdo uživil ženu a nevyhnutelně přicházející děti. Všichni ostatní si to mohli jenom přát; zřídka se někomu podařilo zblbnout hlavu nějaké děvečce, uprosit vdanou ženu či vdovu, ušetřit peníze na nemravnici ve městě, ale všecko byly případy tak ojedinělé, že na ně vzpomínali a představovali si je po dlouhou dobu. Přitom v sezóně sem jezdily cizinky, zvláštní nepochopitelné ženy lačné dobrodružství; místní jimi pohrdali, ale pro tyhle kluky to bylo obrovské lákadlo. A teď tu byly hned dvě, nahé, bezbranné, vhodné k ovládnutí a získání...

Flor to věděla velmi dobře; stačil její pokyn, klukům zlehka luplo v hlavě a naráz se na ně vrhli jako zvířata. Britt propadla panice a zkusila se bránit, leč marně; Flor se smála. Sven jako obvykle neudělal nic, Arsen zvědavě zjišťoval, co a jak.

Palmiro poodešel několik kroků, usedl do lotosu a složil ruce na prsou. Zavřel oči a dlaněmi se snažil stimulovat bod uvnitř své hrudi, ve kterém se skrývala jeho Síla. Samozřejmě všechno to je jen smyslový klam, Síla není ani uvnitř něho, ani zevně, je prostě všude; ale je nutno začít od jednoduchých věcí. Chvíli se soustřeďoval a potom začal pracovat.

V průběhu posledních let uzavřel sňatek s mnoha zkušenými i začínajícími čarodějkami; také se ženami bez duchovní kvalifikace, ale na ty teď nemyslel. Procházel svoji mysl, vzpomínal na jejich jména (kódy) a vysílal impulsy směrem, kde by se měly nacházet. Většina touto dobou (kolem půlnoci) spala, mnohé v příjemné společnosti nějakého muže. Probudil je. Požadoval, aby se ihned napojily a předaly mu energii, kterou získaly; co nejvíc, pokud možno až tolik, aby neohrozily svůj život. Ať k tomu účelu vysají cokoliv v okolí, ať (dle svých schopností) přinutí ostatní ke spolupráci. Já, Palmiro Corsi, to žádám!

Několikrát za život se mu stalo, že byl jako člen řetězce žádán o takovou službu; jak se sluší na disciplinovaného rytíře, udělal vše, co dokázal. Poprvé velel sám; v jeho mysli se ozývaly ozvěny myšlenek kontaktovaných žen, jejich společníků, dokonce dětí, z nichž některé mohly být společné... A potom další ozvěny: dalších manželů těch žen, členů vzájemně propojených řetězců. Teď konečně zvyklosti čarodějů dostávaly smysl; celou Evropu, svět, snad i vesmír protkávala magická síť, soustřeďující energii do jednoho bodu, osmihrotého kříže na hrudi komthura Corsiho.

Flor to samozřejmě cítila; prozatím si hrála s těmi kluky, ale věděla, co dělá Palmiro. Věděl to i Arsen, ale byl trpělivý; až když se vyčerpali, vyrazil do akce sám. Jako divoké zvíře z ruské stepi, medvěd nebo vlkodlak, mocná primitivní síla... teď byl na to označení hrdý, už chápal, že to není urážka, ale poklona. Pocházel ze země mocné Síly, doposud spící, neprobuzené, leč připravené k podpoře tomu, kdo se jí zmocní.

Byla tma, ale všichni jasně viděli, jako by v nich zářilo vnitřní světlo. Dokonce jim bylo jasné, co se odehrává; a nejen jim, i všem zbývajícím lidem v krčmě, vesničanům v teple svých domovů, delfínům hrajícím si nedaleko v moři... a mrtvým, jejichž kosti odpočívaly v hrobkách, porůznu rozesetých po celé pevnosti. Arsen se pokoušel zjišťovat, co všechno se ještě připojuje na jejich mentální pole, ale čím víc věděl, tím víc byl zmaten. Ještě se pokusil zjistit, jak to vlastně ovládají, ale...

Teď. řekl Palmiro Corsi.

Čarodějka Flor vstala, vnořila se po kolena do příboje a vysoko vztáhla ruce. Z prstů jí zasršely modravé blesky, vlasy rovněž zajiskřily ohněm; přijala mocný příliv energie od Palmira a vzápětí ji mrštila do prostoru. Všichni zařvali bolestí; jako by z jasného nebe sjel mohutný blesk. Stará pevnost na několik okamžiků zazářila barevnými plameny; mocné síly se rvaly mezi sebou jako vzteklé šelmy, ozýval se řev a rachot, samotná země se chvěla, jako by nastalo zemětřesení. Pokojně spící lidé se probudili ve svých postelích a třásli se hrůzou, někteří až do rána. Zvířata řvala, pobíhala po kotcích, koně a osli se trhali od žlabů, krávy bučely, kozy a ovce naříkavě bečely... psi se mohli zbláznit, jako by cítili nepřítele, jen kočky zalezly do svých skrýší a tam podezíravě koulely smaragdovýma očima.

Potom vše utichlo. Pokud Flor dokázala posoudit, stalo se toto: 'zlé', negativní síly byly vyvázány ze své nevědomosti a vyslány na další cestu do světa, kam patřily, cestu přerušenou vlastními chybami. Naopak 'dobré', pozitivní osobnosti byly zařazeny do oddané služby, kterou si odjakživa přály a kterou přísahaly plnit. Vstávaly ze svých úkrytů a nadšeně zdravily své přátele; nikoliv paní a vládkyni, ale sestru ve službě, za kterou přijdou jiní a další. Začnou se dít věci; stará pevnost znovu ožije...

A kdesi daleko ve výšinách se Ochránci spokojeně usmáli.

Naopak dívka Britt nakrabatila čelo a řekla nahlas:

„Hm... A to je všecko?“

Ráno bylo kruté, doprovázené bolestí hlavy, v níž jako by se praly fretky; všemi směry bzučely různé dotazy:

Kdo je sakra ta Flor? Co ji to napadlo?

Nepamatuješ se? Palmirova nová čarodějka, taková nic moc holka; až doposud nic velkýho nedokázala...

Co ji to napadlo teď? Zbláznila se?

Podle aury jen příšerně ožrala. Asi jí cákly nervy...

Až ji potkám, tak ji praštím! V astrálu není nic na svým místě, copak to jde takhle blbnout?

Nech ji, myslela to dobře! Na celým ostrově má perfektně čisto...

Jo! A v pekle dopředu polepený na deset životů!

Arsen se probral, silně znechucen faktem, že zřejmě bude muset opět vstát a nějak přežít tento den. Na malou chvíli si myslel, že už zemřel a má po starostech, avšak to byl zřejmě omyl.

Spočíval hlavou na hrudi Flor, nosem na dosah její prsní bradavky. Věděl i důvod, v noci mu dávala pít svoje mléko. Ještě předtím se krásně, vášnivě a velmi neotřele pomilovali; doposud byli propleteni jeden s druhým, jak zrovna usnuli. A jejich počet doplnila na šest malá Eleni, služebná, která oddaně čekala, až se její pán vrátí (ve stavu nepříčetném) z hospody domů. Odvděčil se jí tím, že ji donutil se svléknout a připojit ke hře, zpočátku se zdráhala, ale pak se jí to začalo líbit. Asi ji zblbla Flor.

Eleni, ach ovšem. Přišel k ní zajímavě, její matka byla komusi dlužna jakési peníze, Arsen se za ni zaručil a dovolil připsat její dluhy ke svým. Za což mu stará poslala dceru jako pokojskou; plat jí Arsen sice spíš slíbil než vyplácel, ale v kuchyni si bere, co se jí líbí, a posílá svým četným bratřím a sestrám, což výrazně vylepšuje úroveň celé rodiny. A ježto je hezká, Arsen neměl námitek, když mu při první příležitosti vlezla do postele. Patnáct už jí snad bylo... Považuje za naprosto správné spát se svým pánem, ani by ji nenapadlo za to něco chtít. (Po pravdě, až dnes se nad jejími přáními a tužbami poprvé zamyslel).

Arsen se namáhavě zvedl a pokoušel ovládnout svou bolestí třeštící hlavu. Rozhlédl se a zjistil, že se nacházejí v apartmá Svena a Britt; přišli sem v noci ve velmi veselé náladě a už tu zůstali. Pokoušel se vzpomenout, co slíbil Palmirovi a Flor; asi je ubytuje naproti přes chodbu v tom největším, ale bude se tam muset pořádně uklidit. Měl by probudit Eleni... ale ne, necháme ji spát. Zaslouží si odpočinek. A já bych měl...

Usilovnou činností ho rozbolela hlava. Odklopýtal do koupelny, pustil vodu a strčil hlavu pod kohoutek. Jeho hotel měl zavedený vodovod, na což byl Arsen hrdý. I když to je spíš zásluha matky, proboha, jestli se dozví, co jsme v noci vyváděli...? Ani vztah s Eleni moc neschvaluje, i když chápe, že dospělý syn... a často mu vyčítá, že by se měl oženit. No jo, ale s kým? Třeba s Flor? Čarodějka neprojevila žádný zájem, naopak upozornila, že až skončí svoje povinnosti, odjede a víckrát ji neuvidí.

Způsobil dost hluku, takže se Eleni probrala a rozpačitě zvedla. Trochu se bál, že začne ječet, že je nahá a stydí se, ale chovala se kupodivu dost rozumně. Taky neměla problém najít svých pár hadříků, to ostatní... kruci, kde vlastně nechali svoje šaty? Nejspíš v té hospodě, bude potřeba tam pro ně poslat, než se to rozkřikne po vesnici... ach ne, vždyť už je kolem jedenácté, celá osada už vstala a samozřejmě každý ví... Arsen měl chuť ze všeho nejvíc někam zalézt a pokračovat ve spánku.

Palmiro Corsi se už rovněž probudil a vypadal při smyslech. Arsen si vzpomněl, které jim slíbil apartmá, rozhodl se tedy jít na chodbu a vydat příslušné rozkazy. Eleni poslal pro svůj župan a ty podřízené, které se jí podaří objevit; jeho personál nebyl ten nejlepší, ale taky mu Arsen byl dost dlouho dlužen.

Když vydal rozkazy ohledně nastěhování, měl speciální práci pro Eleni: zajít do krčmy a přinést všechna zavazadla Palmira a Flor. Pokud se pamatoval, nechali tam všechno, dokonce i peníze; snad ještě nezmizely. Místní obyvatelé by si k nim rádi pomohli, ale Stefano si toho určitě všiml a bude hlídat, za mírné spropitné. Ostatně vydělal včera dost, aby se mohl snažit.

Eleni radostně vyběhla. Byla celkem spokojená, něco se dělo. Jejím největším životním nepřítelem byla nuda; na tomto ostrově se málokdy stalo něco zajímavého, aspoň posledních patnáct let. Byla dobře vychované děvče, kterému každý zdůrazňoval, že hodná a poslušná dívka sedí doma a zásadně netouží po městech na pevnině, která jsou samá nemravnost a fuj věci, které by ji před celým světem nadosmrti zostudily. Zejména ženy jsou tam příšerně ohavné a zpustlé, vnucují se chlapům a berou za to peníze. Eleni zpočátku věřila, že by měla být hodnou slušnou holčičkou, pak čím dál méně. Když se přesvědčila, že ty ohavnosti, co muži dělají se ženami, nejsou tak hrozné, pevně se rozhodla využít každé příležitosti a dostat se do těch osidel hříchu, stůj co stůj. Na druhé straně nelze říct, že by k Arsenovi vzplála nějakou láskou až za hrob; to budou zřejmě jenom kecy. Když za ním šla poprvé, trochu se bála, a on byl taky mírně překvapen; rychle si však oba zvykli, Eleni byla pyšná sama na sebe a Arsen si dával pozor, aby ji zbytečně nepřivedl do jiného stavu. Ze zkušeností věděl, že to přináší nesmyslné problémy.

Pravdou je, že včera se jí to poprvé líbilo. Zřejmě proto, že všichni ti lidé jsou tak zábavní, zvláště Palmiro a Flor; hráli si s různými částmi jejího těla, všelijak je dráždili a přáli si, aby si ona hrála s nimi. Když se svěřila, že se bojí předčasného mateřství, vrazila jí Flor dva prsty tak hluboko, jak jen to šlo, vypustila z nich úder energie, až Eleni zaječela a prohlásila, že od teďka neotěhotní, ať bude vyvádět cokoliv. A kdyby náhodou chtěla, může klidně přijít a někdo ji ochotně odblokuje.

Eleni tedy koukala na svět s optimismem a po cestě si hlasitě prozpěvovala. Na náměstí potkala svého bratříčka Janise, který se zabýval obvyklou činností: zevloval. Nebyl sám, tuto zodpovědnou práci vykonává většina mužů ze Středomoří převážnou většinu dne. Byl šťastný, že vidí milovanou sestřičku, radostně se pozdravili a Eleni ho očarovala kouzelnými slovy, na něž slyší každý na ostrovech, mladý či starý: „Mají peníze!“

Janis se tedy rozhodl jít s ní a pomoci přinést zavazadla. Na všechno se důkladně vyptal a Eleni odpovídala (s výjimkou nočních her, samozřejmě). Rozhodl se, že se stane cizincům průvodcem a tlumočníkem; neuměl sice žádnou cizí řeč, ale mluvil svéráznou hatmatilkou z řečtiny, turečtiny, italštiny, arabštiny a spousty dalších jazyků, takže byl schopen se domluvit s každým. Co se týče místopisu ostrova Rhodu, tam by se vyznal i slepý, takže byl přesvědčen, že cizincům za mírný obnos znamenitě poslouží.

Krčmář Stefano si právě léčil bolest hlavy kávou a uvažoval, co to sakra včera vypil, že se s ním všechno tak točí. Že by neměl rozsáhlé znalosti ohledně alkoholu? Ta čarodějnická mrcha musela do vína něco přidat, jinak to není možné! Nicméně děti uvítal se smíchem, nabídl jim cukrátka a pokusil se vytáhnout z Eleni, co se dělo po tom... po tom v noci. Eleni nic nechápala, ale žvanila, co jí na jazyk přišlo. Janis dostal limonádu a byl spokojen.

Potom posbírali vše, co podle Stefanova názoru mohlo patřit cizincům. Ani v tom neprovedli příliš velkou selekci, lézt jim do vaků nechtěli a účel řady předmětů na první pohled nechápali. Eleni se sice zasnila na téma krásných šatů, ozdob a šminek na obličej, ale pouze teoreticky; život ji naučil podobné věci radši vyškemrat jak ukrást. Janisovi zatím na oblečení stačila košile a rozdrbané kalhoty a měl pocit, že je to zbytečně mnoho.

Načež se sourozenci rozloučili se Stefanem a vydali se zpátky do hotelu. Cesta by jim trvala tak pět minut, ovšem k nesmírnému podivu Eleni si s ní během té cesty hodlalo promluvit několik významných osob, které ji až do teďka nebraly na vědomí. V první řada pan starosta; účel jeho projevu moc nepochopila, ale zdálo se, že vzkazuje hostům svoje hluboké poklony a srdečně je vítá na ostrově i ve městě. Těší se na další spolupráci, utužení dobrých vztahů a... dál to zapomněla. Jenom se divila.

Zatím v hotelu Arsenovi zaměstnanci uvedli apartmá do stavu, které se jim zdálo dokonalé, takže Arsen mohl zahájit pokusy probudit Flor a Palmira. Britt a Sven už vstali a protože byli doma, měli si co obléci. Britt byla silně rozpačitá; i kdepak, strašlivě vyděšená tím, co včera vyváděla. Nechápala, jak k tomu mohlo dojít, jak může nahá před cizími lidmi a vůbec, co se v noci dělo. Raději tomu přestávala věřit. Sven se choval klidně; měl snahu dělat si nějaké poznámky do sešitu.

Probudit Flor šlo těžko. Po chvíli snahy zvedla hlavu a Arsen začal pochybovat, zda skutečně jde o tak mladou dívku, jak se mu včera zdálo; po probuzení vypadala o deset let starší a otrávená jak malajský šíp. Znechuceně vyslechla, že by se měla přemístit do vlastní postele ve vlastním pokoji; když to pochopila, neřekla ani slovo, zvedla se a kráčela udaným směrem. Britt jí nabídla, že jí půjčí župan nebo aspoň osušku, ale Flor mlčky mávla rukou. Svoje apartmá přelétla nevidoucím zrakem, vklopýtala do koupelny a tam si pustila sprchu. Za celou dobu vydávala jen nezřetelné zvuky, vesměs naznačující vrcholnou nelibost.

Palmiro na tom byl líp. Probudil se už předtím, teď ochotně vstal a snažil se pomáhat Flor a pečovat o ni. Apartmá schválil. Prošel po pokoji a na určitých místech pronášel věty v cizí řeči, možná se modlil. Když se Flor vrátila z koupelny (vypadala o něco líp, ale nic moc), vystřídal ji. Ona zatím rozmístila své šperky na vhodná místa na nočním stolku (do obrazce?), zalezla do postele, přikryla se prostěradlem a zas usnula.

Palmiro požádal služebnictvo (včetně Arsena) o shovívavost; až si dáma odpočine, bude zase ke všem velmi příjemná. Jak dlouho to bude trvat, neměl tušení, ale Arsenovi začalo docházet, že to má nějakou souvislost se včerejškem. Usoudil, že Palmiro ví co dělá – tak vycouval, jen se zeptal, zda chtějí něco k jídlu. Palmiro se nad tím hluboce zamyslel; pak odpověděl, že Flor má svéráznou dietu a že se o sebe postará sama, až se vzpamatuje. Ta odpověď nepřipadala Arsenovi moc chytrá. Zeptal se tedy, co chce Palmiro. Ten se opět hluboce zamyslel a pak řekl, že je mu to jedno.

Arsen odešel do kuchyně a tam se hádal s vrchním kuchařem až do chvíle, kdy se vrátila Eleni. Jejího bratra znal a nenašel v něm prozatím žádné zalíbení, ač neměl námitek vůči jeho přítomnosti. Nařídil, aby mu dali najíst a nepouštěli ho nikam, kde mohou jeho nenechavé prsty způsobit nějakou škodu. Eleni se ani moc neurazila, spíš řehnila, jak je bráška šikovný.

Abychom jim nekřivdili: děti na ostrovech nekradou. Nemají taky důvod, všechny užitečné předměty mají dávno doma. Kromě toho jim každý rozumný člověk soustavně kouká na ruce. Dětí je v rodinách hodně a snaží se ze všech sil přispívat k ekonomickému vzestupu; dospělí konečně taky. Někteří pošetilí blázni (vládní úředníci atd.) se pokoušejí prosadit, aby děti chodily do školy, naučily se číst a pochopily zásady civilizovaného života. Nikdo nechápe proč; většina lidí číst a psát neumí a nevadí jim to. Eleni ani Janis nebyli úplně negramotní, abecedu znali a byli by četli, kdyby bylo co. Ovšem ve škole moc času neztráceli, ani když měli. Minulý učitel sem byl přeložen z trestu. Na Rhodu převážně pil a hrál karty, o výuku dětí jevil zájem slabý až žádný. Proto ho opět přeložili a zrovna čekali na dalšího.

Eleni podala hlášení o výsledku své mise ohledně zavazadel. Když začala se všemi podrobnostmi opakovat vzkazy, které různí lidé adresovali paní Flor, Arsen nevydržel a vydal dost neuvážený příkaz, aby to řekla přímo jí. Dále řekl: „Ta zavazadla zaneste do jejich pokoje!“ A odešel.

Eleni to pochopila tak, že s bráškou bafli každý nějaký vak a odnesli do určeného apartmá. Eleni byla vycvičená klepat, když se ale nic neozvalo, klidně vešla. Pokoj vypadal prázdný, záclony byly zatažené, jen na posteli se nacházel chumel přikrývek, pod kterými odpočívala Flor. Eleni postavila vaky na koberec, ale než stihla brášku vyšikanovat, všiml si nádherných blýskavých ozdob na stolku. Jak mu velel jeho instinkt straky, přistoupil, vzal do ruky náhrdelník a prohlížel si ho.

V té chvíli se Flor vymrštila. Vyletěla jako tygřice, popadla kluka za krk a strhla ho na koberec dřív, než si uvědomila, že se jedná o dítě. Přitom zaječela jako fúrie: „Ty ses dotkl mých šperků!“

Janis se skutečně upřímně vyděsil. Flor opravdu nevypadala moc přátelsky, na takové jednání nebyl zvyklý. Že dostal nářez, když ho chytili brát něco cizího, byl přirozený běh věcí; ale on snad ani nechtěl ty věci ukrást, jen si je prohlédnout! Pokusil se to říct, ale vůbec ho nepustila ke slovu, začala mu projíždět tělo tak strašnými křečemi, že řval bolestí. Eleni uskočila ke dveřím, ale pak se odvážila jít ho bránit, aspoň slovy.

Tohle všecko trvalo jen pár vteřin. Pak se Flor vzpamatovala, ovládla své reakce a Janise pustila. Byl hrozně vyděšený, zíral na ni a nechápal. Kromě toho, poprvé v životě viděl zcela nahou ženu tak těsně před sebou.

„Odpusťte, signoro...“ koktala Eleni, „On nechtěl nic zlého!“

„Sáhl na moje šperky!“ řekla Flor tak strašlivým tónem, že sám Janis pochopil, že udělal něco hrozného.

„Já se moc omlouvám, paní!“ řekla Eleni, bafla Janise za ruku a vlekla ho ke dveřím. Po pravdě řečeno, měla strach.

„Stůj!“ zarazila ji Flor, „Pojď sem! Ty taky, chlapče!“

V Eleni hrklo podruhé, Janis se právě rozhodl, že už nikdy po zbytek života se neodváží přijít na oči cizincům. Zvláště ženám.

Flor držela svůj náhrdelník v obou rukou a tvářila se divně.

„Pojď sem! Neboj se! Vem to do ruky a drž; nemusíš nic dělat!“

„Ale paní...“ řekla Eleni nejistě.

Flor po ní blýskla okem zpod rozcuchaného účesu. „Pokud vím, řekla jsem ti včera, že mi máš říkat Flor. Ty jsi Eleni. A on?“

„Janis.“

„Fajn. Drž to v rukou, Janisi. Nebo v jedné a do druhé vem ten náramek... Tuhle věc. Stůj a drž to, no!“

Janis stál, držel v každé ruce jeden šperk a tvářil se blbě.

„On je tvůj bratr? Máte podobnou auru... mimochodem, děkuju ti za ten včerejšek, pomohla jsi mi. Dneska...“ Flor přistoupila k Janisovi, vnořila mu ruce do nejen dlouho nestříhaných, ale taky nečesaných vlasů a hladila ho jako psa.

„Já... my bychom přece jen radši šli!“ navrhla Eleni.

„Nesmysl. Zůstaňte tady... máš něco na práci, Janisi?“

Janis se v rozpacích ohlédl na Eleni. Ta řekla: „Nic moc...“

„Mohl bys... zůstat se mnou? Doprovázet mě... ukázat mi město?“

„No mohl, ale...“ pořád ještě mluvila Eleni.

„Jo, chápu. Dám ti drachmu za hodinu práce, stačí to?“

Janisovi bohatě, Eleni však měla nějaké námitky.

„Dobře, tak dvě drachmy. Budeš moje páže. Víš, co to je?“

Nevěděl, ale souhlasil.

„Bezva. Už to můžeš položit. Mimochodem, děkuji za přinesení mých věcí...“ Flor otevřela svůj vak, vnořila do něj ruku a našla krabičku se spoustou dalších ozdob různého druhu. Prohrábla se v nich a objevila jednoduchý zlatý řetízek s medailonkem; chtěla ho pověsit Janisovi na krk, ale zarazila se: „Skutečně musíš být tak strašně špinavý?“

Janis se v rozpacích ohlédl na Eleni. Nebyl o nic špinavější než kterékoliv jiné dítě na ostrově.

„Mýdlo, Janisi. Slyšel jsi někdy to slovo?“

Přikývl. Slyšel za život už hodně bezvýznamných slov.

„No nic. Potom mi pomůžeš se vykoupat. Nebude ti to vadit?“

Eleni řekla: „Určitě ne.“

Flor si sedla na svou postel a složila nohy do lotosu. Janis se posadil na koberec a koukal vyplašeně. Eleni zaváhala, co dělat.

„Paní Flor... mám některé důležité vzkazy.“

„Tak jo. Mluv!“

„Předně... pozdravuje tě stará Bazilea.“

„Hm. To je kdo?“

„No... zdejší čarodějnice.“

„Aha. Že děkuji. A co?“

„Nic. Jen tě pozdravuje.“

„Až ji potkáš, taky ji pozdravuju. Ať se někdy staví.“

„Ano. Ale víš... ona hned tak s každým nemluví!“

„To chápu. A co?“

„Ona... se mnou mluvila dneska poprvé. Ani jsem nevěděla, že si pamatuje moje jméno.“

„Začínáš být významná osobnost.“

„To teda nechápu, proč.“

„Já jo. Mluv dál!“

„Vdova Kanatakisová. Její nejmladší dítě má horečku. Prosí tě, jestli bys s tím nedokázala něco udělat.“

„Tím jsi mohla začít. Kde...“ Flor se zamračila, sebrala svoje ozdoby a patřičně se jimi ověsila. Pak se zamračila ještě víc, kývla na Janise a zase mu vrazila levou ruku do vlasů. Pravou pak natáčela různými směry, přičemž se tvářila krajně nevlídně.

„Doufám, že nevíš, co dělám!“ řekla.

„Nevím.“ řekl Janis tentokrát sám za sebe.

„Buď rád. Aha... no, to nic není. Trochu to... k sakru! Tak jo, už to bude dobrý. To tě budu muset brzo naučit, nehodlám lítat po celým ostrově jako šotek a... Co dál?“

Pustila Janise. Odlezl po čtyřech jako pes a koukal divně.

„Pak jsem potkala pastýře Spiridona. Povídal něco... moc jsem nechápala, co vlastně říká. Víš, Spiridon je... je hodně starý, pase ovce nahoře na kopci a... je tak trochu...“

„Bezva. Zopakuj přesně, jak to řekl.“

„No... něco mu přestalo fungovat. Nějaká soška, nebo co.“

„Jo, chápu. Nevíš, co je to za sošku?“

„Našel ji někde... říká jí tritón.“

„Janisi, víš, kde to je? Doprovodíš mě tam a já mu ji zase... zkusím se na ni podívat.“

„Potom pan statkář Patakis. Prosí tě, abys mu našla syna. Odjel někam do města a pán má strach, že se tam spustil s nějakou nemravnou ženskou. Kdybys třeba dokázala tu nemravnici najít a... totiž, on říkal... nějak ji...“

„Jak to říkal?“

„Uřknout.“

Flor zablýskala očima. „Až ho uvidíš, řekni mu, ať si na mě dává pozor. Má štěstí, že mi to neřekl do očí.“

Eleni se zatvářila dost nedůvěřivě. Flor dodala: „Máš dobrou paměť? Řekni mu: kletba, která nezasáhne cíl, vždy uškodí tomu, kdo ji vyslal.“

„A...ano. A to... to bys dokázala?“

„Co konkrétně?“

„No... někoho proklít.“

Flor jí chvíli hleděla do očí. „Já umím kletbu i odvrátit.“

V té chvíli zaslechla na chodbě kroky; vracel se Palmiro.

„Byl jsem na poště odeslat telegramy,“ oznámil, když odkládal svrchní oděv, „Pěkná díra. Poštmistr poněkud... čuměl. Dal jsem mu pár drobnejch navíc. Taky... co je tohle?“

„Janis. Moje nový páže. Sáhni si na něj, jak je nabitej!“

Palmiro udělal totéž co Flor, pohladil kluka po hlavě.

„Hm... co hodláš dělat dál? V kuchyni se ptali, co chceš jíst. Arsen by ti rád zpříjemnil pobyt.“

„Co kdyby se přestali blbě starat a nechali mě být?“

„To nepochopí. Jsou primitivně pohostinní.“

„Sakra práce. Dobře. Budeme jim muset vysvětlit, že všechno, co udělají, nám jenom zkomplikuje práci. Mám dost starostí se svými vlastními chybami, nemusí to ještě zhoršovat.“

„Nevztekej se, Flor. Mám jednu příjemnou novinku. Objevil jsem v přízemí docela fajn tureckou lázeň. Vanu aspoň pro deset lidí, soukromé koupelny, velký bazén... samozřejmě, nějakou dobu to nikdo nepoužíval, ale existuje, dokonce teče voda. Nařídil jsem ti tu vanu naplnit horkou vodou.“

„Skvělý! Poslechni, kdo to tady stavěl? To nebyl žádnej blbec!“

„Vypadá to, že někdo z maltézáků. Je ti už líp?“

Flor nezřetelně zahučela.

„Srovnej se. Vrčíš jako medvěd a vysáváš energii z malejch dětí. Kdyby se to dozvěděly holky...“

„Janis není žádný malý dítě. Testuju ho tak na třináct...“

„Doufám, že ho nechceš...?“

„Prase. Ačkoliv, kdyby škemral moc...“

Palmiro chvilku koukal na Janise a vypadal znechuceně. Potom se protáhl jako kočka a řekl: „Táhněte všichni do jetele. Chtěl bych se pokusit o spojení s Denisem.“

Flor vstala: „Jdeme se koupat, mládeži. Eleni, děláš něco?“

„No...“ Víc než ta otázka vadilo Eleni její nahé tělo. Janis se k problému nevyjadřoval, ale koukal se zájmem.

„Byla bych ráda, kdybys mě v lázni obsluhovala. Například mi umyla vlasy; dokážeš to? Ještě mnohem lepší by bylo, kdyby mi to udělal Janis, ale obávám se...“

„Janis se bude koupat s náma?“ Eleni upadla do rozpaků při představě, že by se měla před bráškou svléknout.

„Zcela nepochybně. Hodlám ho vydrhnout mýdlem a kartáčem. Pokud mu při tom sedřu kůži, vůbec mi to nebude vadit...“

Ani teď se Janis nijak nevyjádřil.

„Totiž, paní Flor...“ zahájila Eleni opatrné vyjednávání.

„Ano, vím, co chceš říct. Ale nejdřív já: jsem první vlaštovka, během několika dní přijede řada dalších a nakonec velké množství lidí jako jsem já. A jiných... osob. Začněte si zvykat. Všichni budou dělat, co budou chtít. Pokud jim v tom někdo bude bránit, někteří se s ním rádi dají do boje. Další ho... uklidní. Postupně si na to zvykneš. Jedna z těch věcí je, že se oblékáme nepříliš rádi. A to nemluvím o Ostrovanech, kteří oděv nesnášejí.“

„A... ano.“ vzdychla Eleni.

„Nenutím tě, abys chodila nahá po náměstí, alespoň zatím. Ovšem při koupání to skutečně očekávám. Konečně, v noci ti to nevadilo, byla jsi dokonce velmi přítulná...“

Eleni blýskla očima po Janisovi; neříkal nic, ale poslouchal.

„Budeme dnes večer... zase...?“ zeptala se.

„Byla bych ráda, jsem v energetickém deficitu. Jo, k tomuhle: budu si od tebe brát energii, kdykoliv budu chtít. Taky od Janise – to je důvod, proč ho chci mít při sobě. Když mi sáhl na šperky, zjistila jsem, že má tolik energie, že si ho můžu vysávat. Je to sice totálně nekorektní jednání, ale vy se ještě několik dní snad nebudete umět bránit. Ano, pak se to naučíte. Do té doby tady vytvoříme takové pole, že... no, to je fuk.“

Eleni řekla po úvaze: „Ano. Aha. Děkuju...“

A Flor odpověděla: „Nemáš zač.“

Odešli do koupelny. Flor se rozhodla dobrovolně podřídit zdejší morálce a oblékla si hedvábný župan s nádhernými barevnými draky; ovšem její ohledy nesahaly tak daleko, aby ho řádně zapnula nebo převázala v pase stuhou. Prosvištěla chodbami, těsně sledována Eleni a Janisem. Eleni požádala jinou pokojskou, aby jim sehnala mýdlo a velké froté osušky; tyto předměty zajistil Arsen pro pohodlí cizinců. Pokojská zírala v úžasu, ale poslechla a žádané dopravila na místo.

Když Flor došla do lázně, ze všeho nejdřív ji prohlédla a byla spokojená; přesněji neobjevila nic, co by ji znechutilo. Dokonce i voda byla příjemně horká; odložila župan a s rozkoší se do ní ponořila. Eleni váhala, Janis byl jednoznačně proti; cítil až sem, že voda přesahuje obvyklou teplotu. Co je obvyklá teplota, nad tím se nezamýšlel; do vody se dostával tak, že do ní spadl. Samozřejmě, když jel chytat ryby, bylo přirozené se namočit; ale proč nad tím přemýšlet? Občas se vykoupal schválně, když bylo příliš velké vedro; ani to není žádný důvod k úvahám. Lidé zbytečně věci komplikují...

Jako třeba s tím oblečením. Janis nikdy neměl žádný oděv, jemuž by uškodilo vymáchání v čemkoliv; na druhé straně nebylo důvodu šaty zbytečně ničit praním. Když někdo dospělý dospěl k názoru, že je příliš ušmudlaný, dal mu pokyn umýt si ruce a obličej, ve vzácných případech i krk či nohy. Ovšem Janis v podstatě nebyl tak špinavý, aby si toho někdo musel všímat. Rovněž jeho vlasy nebyly toho druhu, které je nutno mýt a česat. Rostly, jak se jim zrovna chtělo, a když už byly příliš dlouhé, někdo vzal nůžky na ovce a ostříhal ho dohola. Janis se netrápil složitými úvahami, zda se mu něco z toho líbí či nelíbí; prostě je to tak.

Zajisté věděl, že Eleni ve službě donutili, aby se pravidelně umývala a nosila čisté prádlo. (Totiž vůbec nějaké prádlo; slušná dívka má sukni a tím víc spodniček, čím je větší svátek, avšak rozhodně ne kalhotky, ty jsou vyhrazeny pro nemravnice z města). Nahoře měla nosit jakýsi městský výmysl, který jí držel prsa v nepřirozeně upnutém stavu. Pěkná hloupost, navíc znesnadňující kojení. Eleni sice zatím žádné mléko nemá, ale určitě časem bude mít nějaké děti a potom bude mít problémy vysunout jednoduše prs z blůzky a dát dítěti napít. Janis by nesnesl, aby ho cokoliv na oděvu škrtilo nebo sešněrovávalo; jako by nestačilo, že vůbec musí chodit v něčem oblečený...

Ovšem tahle dáma...? Janis si nebyl jist, co si má myslet. Na první pohled z ní měl hrůzu, ale zároveň ho její chování nesmírně přitahovalo. Chtěl být s ní, stejně jako je Eleni s Arsenem. Prohlédl si důkladně toho pána, kyrie Palmira; má bílou košili se spoustou krajek na límci a rukávech, jezdecké kalhoty, vysoké boty, na opasku mečík, na krku veliký kříž jako mnich... divný, velice zvláštní pán! Možná voják? Janis by docela chtěl být vojákem, určitě by ho vzali do světa, viděl by cizí země... časem by se z něj stal stejně velký a nebezpečný chlap jako z toho pána a až by se vrátil domů, každý by ho zdravil!

A ta dáma to určitě dokáže umožnit. Kdyby řekla... kdyby se jí vlichotil natolik, že by ho vzala s sebou, až zase odjede! Eleni žvaní o tom, že jednou uteče do města a bude tam dělat nemravnici v nějakém tom domě; ale Eleni toho nakecá! Ten její Arsen se s ní možná občas pomazlí, ale aby jí zaplatil cestu někam na pevninu, to si dělá zbytečné naděje. Ale cizinci... každý přece ví, že jak jsou hloupí, o to mají víc peněz. A nepřemýšlí rozumně, je možné je oblafnout a něco z nich vyždímat. Třeba předstírat nesmírnou chudobu, ačkoliv samozřejmě každý ví, že jejich rodina na tom zas tak špatně není, Janis je chytrý a co vidí, okamžitě přinese domů k snědku. Teď jim nosí různé dobroty i Eleni...

Souviselo to s Janisovým názorem na sex. Věděl, jak to dělají zvířata a to je v pořádku, čím víc jehňátek, telátek, oslátek a hříbátek, tím líp. Nehledě na kuřátka a králíčky, ti se líhnou snad ze vzduchu. Přesně stejně to dělají i lidé, akorát se s tím schovávají a klukům dá spoustu slídění, než objeví zamilovaný párek, tisknoucí se někde v sadě mimo dohled lidí. Něco jiného je, když se koná zábava a všichni se opijí; to se chlapi vrhnou na kteroukoliv přítomnou ženskou a ty se brání a piští, ale zase ne tak moc, aby jim v tom zabránily. Druhý den jsou z toho řeči po celé vesnici, dospělí se hádají, vyhrožují si a vytahují na sebe nože, ale nakonec se vždy nějak dohodnou. Pak začne holce růst břicho a otec Avvakum naléhá, aby se konala svatba. Na té se zas všichni opijí a zbouchnou další, aby to mohlo pokračovat. Zvláštní legrace je, když je dotyčná příliš mladá, z nepřátelské rodiny nebo má před svatbou s někým jiným; tehdy občas někoho pobodají nebo mu aspoň rozbijou hubu. V každém pádu se děje něco zábavného; až Janis povyroste, určitě se bez váhání zapojí. Malé Agnesi už slíbil, že ji otěhotní a ona mu za to sice nadávala, ale tak nějak něžně...

Včera se stalo něco, co s tím souviselo. Nevěděl přesně co, ale dospělí se takhle tvářili. Byli do toho zapletení cizinci, takže to bude asi komplikované; a není jasné, která holka bude nosit veliké břicho. Že by dokonce Eleni? Po očku si ji prohlížel, ale nebylo na ní nic vidět. Nebo tahle dáma? Určitě ne, je štíhlá, všechny svaly má pevné a pružné a kůži podivně opálenou... je to zajisté nezdravé, ale cizinci jsou blázni a chodí nazí na slunce. A teď ještě budou chtít...

„Tak Jani, jdeš do té vody, nebo ti mám pomoci?“

Probral se z úvah a dospěl k názoru, že paní se na něj zlobí. No, když vydrží v té horké vodě po bradu, asi to bude snesitelné; kromě toho, Eleni se už svlékala. Janisovi to nedalo tolik práce, košile byla bez knoflíků a kalhoty na kšandu. Nejvíc se bál se do vody potopit, ale nakonec to bylo snesitelné. Paní se smála, že by jemu? Eleni se taky potopila, ozbrojila se mýdlem a žínkou a chystala se pomáhat paní při mytí.

„Ty se dobře dívej, Janisi!“ nařídila paní, „Příště mě budeš už v lázni obsluhovat ty, tak abys věděl jak!“

Janis upadl do rozpaků zejména při představě, že po něm tohle nebezpečné máchání v horké vodě budou chtít ještě víckrát. Ovšem na druhé straně, slíbila mu peníze, za to se sluší trochu přemoci vrozenou opatrnost. Sledoval, jak Eleni natírá paní mýdlem, potom ji drhne žínkou a masíruje dlaněmi. Totálně nesmyslná činnost, ale paní souhlasila a ještě ji povzbuzovala, ať přitlačí. Co je rozumného na tom mačkat svaly, až to bude bolet? Samozřejmě, všichni cizinci jsou blázni, ale...

„Ne, to děláš špatně, Eleni. Musíš jet po svalech, vyhledávat místa, ve kterých je zbytečné napětí, a uvolňovat je masáží. Drž, já ti to ukážu...“

Flor namydlila tentokrát Eleni a začala ji bez milosti mačkat prsty. Eleni se nechala, dokonce na místech, která si obvykle dívky nechají osahávat jen od kluků. No, když chce...

A pak se stala ta katastrofa: paní si všimla jeho výrazu tváře, v očích jí zablýskalo a řekla: „Mám nápad! Umyjeme Janise... ať je aspoň jednou za život důkladně čistý!“

Eleni, ta prašivá zrádkyně, se jen rozesmála. Janis se pokusil uprchnout, bohužel příliš pozdě, Flor jej chytila a začala se s ním rvát. Řval zlostí i bolestí, nadával, vztekal se, škrábal a kousal, kopal a mlátil kolem sebe rukama, ale čím víc řádil, tím víc se obě smály. Obě, skutečně! Jen počkej, Eleni, jednou tě chytím a pak uvidíš, jak se ti pomstím! Ne! Ne! Nechci!

Bylo to hrozné: Eleni ho držela, Flor mydlila a drhla. Víc než bolestí trpěl ponížením; představte si, že na vás sahá ženská! A kdyby jenom tam, kde měla ve zvyku kontrolovat jeho čistotu babička, ona ho mydlila po celém těle! Ještě horší bylo, že tomu tělu se to místy docela líbilo. Jako každý zdravý kluk, i Janis se večer před spaním zbavil nezdravého napětí v jistých místech krátkou masáží, ačkoliv to měl od babičky zakázáno, je to hřích a kdyby to dělal, byl by z něj blbeček. Teď mu to provedla ona, jen se smála a Eleni se řehnila jako kobyla. Ty mrchy!

Paní Flor si dala mimořádně záležet na jeho vlasech. Umyla mu hlavu šampónem, dokonce dvakrát po sobě, pak vzala hřeben a jeho nepoddajnou hřívu česala, jako se hřebelcují koně. Janis vydržel, Eleni po něm koukla kriticky a řekla:

„No jo, vypadá strašně. Když, tak já ho zrovna ostříhám!“

Janis byl celkem pro, určitě tu bude mít lepší nůžky než ovčáci ze sousedství a bude to méně bolet. Ale Flor se zděsila:

„Opovaž se! S vlasy musíš zacházet opatrně, koncentruje se do nich energie a dá se snadno načerpat. Naopak ostříháním ohrozíš energetický obal a mohla bys mu uškodit!“

Janis potřásl hlavou, nechápal, ale nechtěl se hádat. Paní Flor zatím pohladila Eleni po černých vlasech, dlouhých až na zadek: „Ty si taky dávej pozor, máš nádherný vlasy. Nenech si na ně od nikoho sáhnout! Kdyby tě chtěla některá wézetka ostříhat, tak se nedej; třeba mi to řekni a já tu potvoru usměrním...“

Eleni došla k názoru, že má dost dobrou náladu na odpověď:

„Ono sem přijde víc takových jako ty? A jsou všechny tak hodné, nebo jsou některé... třeba zlé, jak už čarodějnice bývají?“

Flor se nad otázkou zamyslela. Pak řekla: „Ve skutečnosti není nikdo dobrý ani zlý; pouze mu některá tvá vlastnost vyhovuje nebo škodí. Mně vyhovuje, že jsi taková, jaká jsi, proto tě chválím. Jiné to vyhovovat nemusí, tak tě bude kritizovat. Občas se serveme i mezi sebou. No, dost často...“

„Takže – ty ostatní jsou zlé?“

„Jsou stejné jako já. O nic lepší, o nic horší.“

Teď se zeptal Janis: „Ty bys taky mohla někomu ublížit? I mně?“

„Mohla bych, samozřejmě. Záměrně to neudělám. Ale nevědomky... možná jsem ti právě ublížila. Už nikdy nebudeš takový, jaký jsi byl, než jsme se setkali.“

„Žádná škoda!“ řekla Eleni.

„Všechno, co dělám dneska od rána, je silně nekorektní. Včera jsem nerozvážně... no, vydala jsem spoustu energie. Správně bych se měla zhroutit a tři dny nevylézat z postele. Jenomže Arsen mě zavlékl do svého hotelu a tam mi předhodil tebe. Myslím, že jsem ti už poděkovala, ale ještě jsem neřekla, za co. Načerpala jsem si od tebe v noci tolik energie, že jsem schopná přežít.“

„Vážně? Ani jsem si nevšimla!“

„To není vidět. Po tom nočním milování ses cítila unavená, víc než obvykle, že? Ano, já vím, poprvé to bylo ve skupině, všichni tři kluci a ještě trochu mazlení s náma...“

Eleni s obavou koukla pro bráškovi. „No, mně se to líbilo!“

„Aby ne, když ti Palmiro zpřeházel reakce...“

„No... nevím! Já něco takového chtěla i předtím!“

„Já vím, propojila jsem s tebou svou mysl. Vím o tobě spoustu věcí, když nepoužiju slovo všechno. Paměť mám taky dobrou... to všechno mi pomohlo, ovšem ať je to jak chce, je to nekorektní. No a jako vrchol si tady bezostyšně vysávám Janise...“

„Ale mně se to taky líbí!“ ozval se kluk.

„Nedivím se. A ještě bude!“

Eleni se nadechla. Situace byla správně připravená.

„Nauč mě to!“

„Co konkrétně?“

„Všechno. Práci s energií... celou magii. Jak jsi mi ukazovala v noci ty tvoje vzpomínky! Janise to nauč taky!“

„Tak přece jen sis něco zapamatovala?“

„Já si pamatuju všecko! Jen jsem nevěděla... no, cizinci se občas napijou a vedou všelijaký řeči, ale druhej den se nesluší jim to připomínat. Tak jsem radši... mlčela.“

Flor se rozesmála. „Bůh je mi svědkem, včera jsem byla nalitá, jak zákon káže. Proto jsem taky dělala ten pokus, jinak bych si asi netroufla... Ano Eleni, zkusit to můžeme. A Janis... no, je s náma v kontaktu, asi tomu neujde. Přirazte si hlavy!“

S Janisem se nepárala, prostě jej chňapla za vlasy, přitáhla si jeho hlavu blíž a přitiskla ke své. Eleni udělala to samé, ale dobrovolně. Janisovi se její dotyky už většinou líbily; ovšem teď to byla přímo extáze. Něco nádherného: do jeho mozku se ponořilo obrovské množství různých podivných vzpomínek, zahltily ho, málem se utopil v té veliké vaně. Ale Flor ho dobře hlídala...

„Jak, dobrý? Snesl jsi to, Jani?“

„Já... ano. Začínám... nevím, co se se mnou děje...“

„Udělal jsi krok na Cestě. Od teďka už tomu neutečeš. Je mi vás trochu líto, obou; právě vám skončilo dětství.“

„Ale... mně se to líbí!“ upozornila Eleni.

„Já vím. Tak nepřemýšlej a řekni, za jakých okolností je možno dotýkat se vlasů jiné osoby.“

Eleni kývla, pak začala rychle vzpomínat:

„Volně se nadřízený dotýká podřízeného; podřízený v případě, že dostane výslovný příkaz vlasy nějak upravit.“

„Kdyby se dotkl bez příkazu, stane se co?“

„Čarodějka se naštve, protože by jí mohl odebrat energii.“

„Už víš důvod, proč se mi nelíbilo, že mi saháš na šperky?“

„Ano,“ řekl Janis, „Ale proč jsi mi je pak dala podržet?“

„Protože jsem dodatečně zjistila, že máš dost dobrou energii, abys mi ji předal. Proto tě mám taky tady, hochu. Budu se s tebou v příštích dnech mazlit jako s kočkou; nevadí?“

„Mně rozhodně ne!“

„A dám ti na krk jeden ze svých náhrdelníků. Bude tvůj. Mohla bych ti dát i náušnici, ale to až si necháš propíchnout ucho... nosí tady muži šperky?“

„Náušnice rozhodně ne! Ale kyrie Palmiro ji má, viděl jsem!“

„Kdo ví, co budeš nosit za čtrnáct dnů ty...“

„Paní Flor... viděl jsem u tebe... takovou velikou kočku. Byla pruhovaná jako naše Míca, ale... veliká jako tele! Existují ve skutečnosti? A uvidím někdy nějakou?“

„Takovým kočkám se říká tygr. Uvidíš zcela určitě.“

To Janisovi stačilo. Spokojeně se usmál.

Flor se ve vodě protáhla a řekla:

„A teď mi umyj ty vlasy, Eleni...“

Errata:

30.05.2021 11:11