Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Madame Jelizaveta Ivanovna Rostovská se rozhodla zemřít. Tento úmysl chovala již delší dobu, jak se ostatně stává lidem, kteří dlouhý čas komunikují převážně s anděly. Je nesmysl tvrdit, že se zbožní lidé smrti obávají; byla na místní poměry nesmírně vzdělaná a přečetla si v jedné ze svých knih podobenství: Smrt je kočka, která nosí stejným způsobem v tlamě myši jako svá vlastní koťátka. Když na to pomyslí myš, vyděsí se, ale koťátko se naopak těší, kam ho maminka ponese. Určitě to bude skvělé.

Madame Jelizaveta se na svou smrt těšila. Konečně se zbaví těla, které ji dlouhá léta obtěžuje a trápí četnými chorobami. Konečně se zbaví starostí, nepříjemností... v podstatě jediné, co ji ještě drží v hmotném světě, je starost o syna. To proto, že Arsen je takový bezstarostný hlupáček, který by bez maminčina pečlivého dohledu určitě nepřežil a zahynul v bídě. Aby se o něj dokázala řádně postarat, jak je její povinností, je nucena se zbytečně zdržet, dokonce na tak ohavném místě jako Rhodos. Je sice v podstatě jedno, na jak ohavném místě se zdržujeme, ale...

Když se Jelizaveta zamýšlela nad svým synem, byla nucena smutně konstatovat, že ho nevychovala tak dobře jak mohla. Netušila, co na systému výchovy ještě vylepšit, ale je toho dost: Arsen prozatím nesplnil žádnou z povinností, jež od něho očekávala. Zejména se neoženil a nepřivedl na svět dědice, i když je v podezření, že nějaké děti někde má.

Madame si zhluboka povzdychla a ponořila se do svých úvah. Od včerejška se situace změnila: na tomto místě je a pracuje velmi silná osobnost. Nejdřív ze všeho to poznala spousta zlomyslných ďáblíků, kteří Jelizavetě ztrpčovali již dlouhá léta život a nechtěli se po dobrém hnout. Před tou novou vzali rázně do zaječích, pokud to vůbec stihli. Některé odeslala do nebytí s rázností, jakou Jelizaveta mohla jen obdivovat. A to nejlepší: ta žena není nejlepší čarodějka, jen první z mnoha. Přijdou sem ještě další a převrátí všechno vzhůru nohama. Už aby to bylo!

Jistě, některé věci se nebudou líbit Arsenovi. No a co? Arsen se své matce nelíbí už dlouho a je mu to zřejmě fuk. No dobře, miláčku. Dostaneš, co zasloužíš!

Takže se jednoznačně rozhodla odejít ze života, dopřát si dobrodiní zapomenout a být zapomenuta. Vstoupit do stínů. Krásná myšlenka, ovšem jako na každou cestu, i na tuto je zapotřebí se řádně připravit. Vyložila si karty a zamyslela se nad nimi. Ano, bude moudré navázat styk s těmi mladými, ačkoliv budou zajisté... no, mírně řečeno divní. Potlačit nelibost. To neměla ráda, to už se raději vztekala a křičela na služky, i když jí nerozuměly. Ti lidé možná budou umět rusky? Konečně, proč ne. V každém případě by mohli její staré zchátralé tělo opravit dostatečně, aby mohla své poslední dny prožít ve správné zábavě.

Jak si Madame Jelizaveta představuje správnou zábavu? Určitě ne běžným světským způsobem. Spíš jako řadu pokusů v oboru magie, které přinesou pokud možno nečekané výsledky. Očekávané výsledky ji nezajímaly, to zvládla už před lety a... čort vazmi! Na tomto ostrově zajisté existuje několik lidí schopných pochopit oč jde, dokonce i něco takového dělat; ale ti příchozí budou jistě lepší, aspoň podle prvních výsledků.

S námahou vstala a předstoupila do rohu před svoje ikony. Majka Božja od Kamenjih Vrata, památka z návštěvy chorvatského Zagrebu, na ni shlížela laskavě a moudře. Rovněž tak Pantokrator, Spasitel s prsty překříženými do starověreckého symbolu. Ale Svatý Mikuláš se tvářil odmítavě a zdejší patron svatý Spiridon ještě hůř. Asi by neměla přehlížet nepříznivé znamení, na druhé straně však jsou jí příznivé karty a všeobecně taky cítí, že...

Pomodlila se všechny modlitby, na jaké si vzpomněla. Potom se zvedla, uchopila do ruky hůl a vyštrachala se na chodbu. Kráčela důstojně chodbou a vyděsila pokojské, které když ji viděly, ihned se rozprchly jako hejno kuřat. Stará dáma málokdy chodila něco kontrolovat, obvykle nechala vše na Arsenovi. „Stoj!“ vykřikla na tu, která se opozdila, „Pajdi suda! Která ty jsi, jak ti říkají?“

„Sofija...“ zakoktalo děvče vylekaně.

„Dobře, Sofiko. Nastěhovali se sem noví hosté – kde jsou?“

„Ta paní... byla se koupat. Byla s ní Eleni a její malý bratr; pak odešli do kuchyně. Ta paní si prý chce sama vařit!“

Údiv v dívčině hlase byl nelíčený, ale Madame Jelizaveta se jen zamračila: „Co je na tom divného? Asi má svou dietu!“

„Ona je celá divná, milostivá paní!“ pípla Sofija.

„Tak mluv; što na něj tako čudnoje?“

„Ona... no víte, paní, chodí skoro nahá! A koupe se před lidmi, i před tím klukem! A na kůži má obrázky, které nejde umýt!“

„A co? Lidé jsou všelijací!“

„A je prý čarodějnice!“ zašeptala Sofija celá vystrašená.

„Ano, já vím. A co má být?“

Sofija se vyděsila ještě víc; však i o staré paní jdou podivné řeči, že umí vykládat karty a vyvolávat duchy. Ale Jelizaveta ji nechala, zamířila rovnou do kuchyně. Když vstoupila, Flor právě krájela zeleninu a ukazovala Eleni, jak se to dělá. Janis seděl na štokrleti a přihlížel; měl na sobě novou bílou košili, která mu byla velká, a rovněž nové kalhoty. Jeho staré hadry nechala Flor bez lítosti hodit do kotle, i když by se ještě nosit daly.

Všichni kromě Flor se polekali; když to poznala, usoudila, že ta stařena bude významná osobnost, a uklonila se.

„Zdrastvuj, děvočka. Gospoď Bog těbe choroň!“ řekla Jelizaveta.

„Zdravo i tibě, majko.“ řekla Flor zdvořile, ač ne rusky. Stará dáma byla i tak potěšena; zvlášť oslovení matko jí dělalo radost.

„Jsem Jelizaveta Rostovská, zdejší gospodža.“ vysvětlila.

„Těší mne. Já se jmenuji Flor. Marianetta Florinella de Saint Clair, aspoň podle dokumentů. Ale Flor bude nejlepší...“

„Jsi prý vědma, děvenko.“

„K sožaleniju nět. Teprve se učím.“

„A dobře učíš; jestli jsi to byla ty, kdo dnešní noci zlé duchy zahnal a celý ostrov očistil!“

„Zlé duchy? Nebyli zas tak zlí; spíš nešťastní, toužili vrátit se domů do nebeského světa. Některým jsem pomohla, jiným ne. Jsou příliš hloupí, nechápou, že jim chci pomoci...“

„Ano, zdá se, že jsi ta pravá, dceruško. Musíš skutečně dělat to, co právě děláš – nebo si se mnou můžeš povídat?“

„Obávám se, že musím; mám hlad a chci se najíst. Včera jsem se dala přesvědčit a jedla maso, ale dneska bych neriskovala, trochu jsem se vyčerpala, musím jíst čistou stravu. Nezatíženou žádným utrpením, ani nešťastného zvířete...“

„Složité mravy máš, děvče. Kdo ti to zakázal?“

„Nezakázal nikdo. Co považuješ za zákazy, mě ve skutečnosti spíš chrání před mou vlastní hloupostí. Kdyby zákazů nebylo, sama bych si škodila a dělala ještě víc nesmyslů...“

„Aha! Jestli dobře chápu, tak ty nejíš maso?“

„Jak kdy. Ale když jím, vždycky se něco zlého stane.“

„Je lidem zakázáno jíst maso zvířat?“

„Pouze těm, kteří se chtějí zabývat magií.“

„Proč?“

„Když zabiješ zvíře, rozhněváš si jeho ducha. Chce ti škodit. Ano, jsou lovci, kteří si naopak ducha zvířete podřídí a donutí ho, aby jim sloužil. Ale ti jsou lepší než já.“

„Je hodně čarodějů lepších než ty?“

„Téměř všichni, bohužel.“

„Mnoho čarodějů říká, že jsou nejlepší. Proč ne ty?“

„Protože nejsem. A nenabízím ti svoje služby; sama dobře vím, že bys zle pochodila. Nejsem nejlepší čarodějka.“

„Tak! Ale víš, o co tě chci požádat?“

„Nevím, jen tuším. Kdybych byla na tvém místě, chtěla bych asi nejdřív uzdravit svoje staré a nemocné tělo.“

„Správně! Umíš to?“

„Můžu ti srovnat dech a srdce; můžu předepsat vhodnou stravu na ledviny a játra, jsou v hanebném stavu. Můžu ti vyléčit dokonce i žaludek, ten je na tom ještě hůř. Neměla bys pít vodku ani žádný jiný alkohol, to snad víš?“

„Ej, nekaž staré babě! Celý život jsem vodku pila, a ke zdraví mi sloužila; proč by ne teď?“

„Dobrá, když chceš, tak ji pij! Ale tvých nemocí bude přibývat!“

„A ščob ja něznaju? A co nohy; ty vyléčit nedokážeš?“

„Otékají a dost bolí, co? A máš na nich bércové vředy; bohužel, na to pomůže jenom Živý Oheň; ten nedokážu. Ale přijedou některé kamarádky, které by to zvládly. Jestli se ohně nebojíš!“

„Ně bojus. A što eto, Agoň Živyj?“

„Zvláštní druh. Oheň ve stavu plasmy...“

„Nu vot, kagda nado...“ stará přišla blíž, zahnala Janise ze štokrlete a usedla na něj sama, „Dělej se mnou, jak myslíš!“

Flor nařídila Eleni, aby se starala o zeleninu a soustavně s ní míchala dřevěnou vařečkou na velké pánvi; potom přistoupila ke stařeně a začala jí rukama jezdit po těle. Nejdřív si vyhledala rytmus srdce; jak očekávala, byl nepravidelný a slabý. Napojila jej na svůj vlastní a předávala, dokud se obě srdce nesjednotila. Fáze dvě byl dech; s tím už nebyla taková práce, tělo Jelizavety si postupně zvykalo řídit se biorytmem Flor. Bylo toho mnohem víc, co musela udělat: posílit krevní oběh, odstranit korozi na tepnách (aspoň hlavních) a podobně, ale to nešlo tak snadno, taky na to neměla dost energie. Tak alespoň přejížděla staré dámě po hlavě a mimo jiné se snažila jí vložit myšlenku, že by jejímu tělu neuškodila častější koupel. Jelizaveta měla ve zvyku nosit přes panující horko hodně těsně upnutých šatů a umývat se zřídka, neboť si to nemohla dovolit z důvodů společenských i zdravotních: třeba do vany, ve které se koupala Flor, by ji asi museli naložit nějakým zvedacím zařízením.

Jedním z jejích problémů bylo, že neměla ráda, když se jí někdo dotýkal; ke koupání ve vaně však potřebovala minimálně jednu, častěji dvě služebné. Podezírala ty mladé holky, že se jí za zády posmívají, a byla to samozřejmě pravda. Těch nepříjemností byla celá řada, prostě je lepší nechat to být... Flor ovšem zásadně nesouhlasila a zkoušela povzbudit příjemné vzpomínky.

Když s tím skončila, zůstala Jelizaveta udýchaně sedět na tom štokrleti; bylo jí sice lépe, ale i to ji vyčerpalo. Samozřejmě, nepřispěla k ozdravujícímu procesu ničím, snad jen duševním vypětím. Avšak cítila se tak unavená...

„Možná by bylo lépe ještě vydržet.“ řekla Flor, „Najíš se potom s námi, bude to pro tebe velmi účinná dieta. Po obědě tě uspím na delší čas; spánek tě velmi posílí!“

„Ach jaj, správně, děvočka moja!“ vzdychla Jelizaveta a zůstala přihlížet, jak Flor s pomocí Eleni vaří rýži a dusí zeleninu. Pak se nechala odvést do jídelny, kde hodlala jíst s ostatními. Samo o sobě to byla malá senzace, málokdy ji měly možnost vídat.

Brigitta byla ve velmi dobré náladě. Během dopoledne provedla zásadní akci: odvážila se usoudit, že jí jméno Britt přidělené Flor nevyhovuje, že si chce říkat Britta. Rozhodla o tom zcela samostatně a naplnilo ji to uspokojením; taky to hned řekla všem, zejména Else a Mariechen, dcerám Němce pana Baumanna. Byly velmi nadšené; vyprávěla jim tedy o včerejších událostech, přičemž něco naznačila a většinu utajila. I tak vyvolala vřelý zájem.

Pan Baumann byl vážený úředník pojišťovny, vlažný obdivovatel teorií Friedricha Nietzscheho. Dotyčného filozofa četl a občas se zasnil, jak by bylo krásné, kdyby byl rozvinutou osobností podle jeho teorií; bohužel uvést do praxe tyto teorie nemohl, protože měl tři děti a manželku, která přísně dohlížela, aby celý život rodiny probíhal ve shodě se společenskými zvyklostmi. Ne, že by se pan Baumann kdy odvážil nějak je narušit; ale děti občas měly jakési podobné tendence, i bylo nutno přísně dohlížet, aby se jim to nepodařilo.

Tento den probíhal takto: pan Baumann četl 'Jak se filozofuje kladivem', synek Martin pobíhal po pláži a snažil se vydráždit některého kraba, zatímco dcery seděly s Brittou na druhém konci terasy a žvatlaly; občas se vesele smály. Paní Baumannová seděla vedle svého muže, vyšívala dečku a uvažovala o tom, že by vše bylo jiné, kdyby měla dokonalejšího manžela, poslušnějšího syna a lepší dcery; kdyby měla stanovit, v čem se mají zlepšit, byl by toho tak dlouhý seznam, že je prakticky nemožné to uskutečnit. Měly být lepší ve všem: hezčí, vzdělanější, společenštější, mohly by trochu zhubnout, ale třeba od pasu nahoru tolik ne. Ani ona nebyla vzorem vší krásy, ovšem sebe taky nehodlala vdávat; zato ty dvě už by měly jíž z domu, než z nich budou zahořklé staré panny. Pro Elsu by si měl co nejdřív přijít nápadník, nejlíp nějaký bohatý slušný mladík s dobrým postavením. Bohužel, nikdo vhodný nebyl k disposici, zato se děvčata ráda zahazovala se zcela neperspektivními mladíky bez majetku. Ach jo! Alespoň že tady nejsou v ohrožení, když už to stálo takové peníze!

Problém rodiny byl, že nebyli tak docela chudí, ale nebyli zase tak moc bohatí. A všechno samozřejmě záleží na ní, manžel si čte ty svoje nesmysly, ale aby něco skutečně udělal... Přemítala o tom tak dlouho, až usnula a vyšívání jí vypadlo z ruky.

Rytmus hotelu byl tento: snídaně mezi osmou a devátou, svačina kolem jedenácté, potom siesta do tří odpoledne, kdy se podával slavnostní oběd. Po obědě odpočinek; to už přestávalo být úmorné horko, takže všichni ožili a šli se projít. Večeře dle okolností; zábava, pokud to tak lze říct, probíhala zhruba do půlnoci. Ovšem paní Baumannová se nebavila, nikdy a ničím. Seděla, přihlížela a uvažovala o tom, co proboha tolik baví ostatní.

Dnešní oběd byl slavnostní, protože při něm Madame Jelizaveta představila nové hosty: dona Palmira Corsiho a jeho družku Flor. Postavení té dámy blíž neupřesnila, ale pravděpodobně není jeho manželkou, což je frapantní. Zato patří k nejvyšší společnosti; oba se dostavili ozdobeni třpytivými klenoty, nepochybně pravými. Britta představila slečny, Flor je nadšeně uvítala; ovšem stejně mile se chová k té drzé rozmazlené couře, malé Eleni, se kterou (ke všeobecnému opovržení) udržuje nemravné styky hezký ředitel hotelu pan Arsen. Chová se mile ke každému, zvláště služebnictvu; a stihla si omotat kolem prstu i starou čarodějnici Jelizavetu. Probůh, co může ta ženská být zač? Paní Baumannovou z toho silně rozbolela hlava, což se jí stávalo celkem pravidelně.

Pro Flor a Palmira bylo hlavním chodem jakési jídlo, které prý připravila sama; ochutnat dostali všichni, byla to dost kořeněná dušená zelenina s rýží. Kromě toho jedli už jen spoustu ovoce, zásadně žádné maso. Flor vysvětlovala proč, ale paní Baumannová nechápala. Zato manžel se zabral do dlouhé diskuse s Palmirem, o čem jiném než o svém milovaném Nietzschovi. Don Palmiro ovšem jeho dílo zná, dokonce snad i samotného Mistra. Paní usoudila, že po zbytek dne nemá smysl se s chotěm o čemkoliv bavit.

Britta a Sven byli plní nadšení; domluvili se s Flor, že půjdou na procházku po okolí, při níž hodlala navštívit nějakého místního ovčáka, velmi zvláštní osobnost, kde má v úmyslu něco dělat s nějakou figurkou. Elsa a Mariechen škemraly, aby mohly jít taky; no proč ne, aspoň nebudou matku rušit v odpočinku svým pronikavým štěbetáním. Poslala s nimi i syna, připojí se k malému klukovi, kterého s sebou chce mít Flor. Ať vypadnou všichni do horoucích pekel, aspoň bude klid...

Pak začala mluvit Madame Jelizaveta, samozřejmě o čem jiném, než o svých nemocech. Flor slíbila, že na ně nalezne lék; jako by to bylo tak snadné, když si s tím za celý život neporadil žádný z četných doktorů! Paní Baumannová došla k názoru, že ta ženská je nesmírně hloupá a namyšlená; ale z vysoké společnosti, to je ten problém. No, dcerám neuškodí, když se od ní něco naučí; nebudou aspoň takové venkovské husy. Kdyby třeba...

Když oběd skončil, byla Baumannová tak unavená, že si prostě musela jít lehnout. Její nemocné nervy nesnesou... A najednou ta ženská stála před ní, usmívala se a vypadala tak přívětivě!

„Mám pocit, že tě bolí hlava.“ řekla mírně a laskavě.

(Proboha, jak si může dovolit mi tykat? Na just jí budu taky, ať vidí, jaká je to nevychovanost!)

„Ano, strašlivě... to si ty ani nedovedeš představit!“

„Dovedu, cítím to. Madame Jelizavetě jsem doporučila spánek; dovolíš, abych tě také na pár hodin uspala?“

„No... ale jak bys to... to by šlo?“

„Já vím, že špatně spíš; to jsou rozházené biorytmy. Nemůžeš spát v noci, zato ve dne tě bolí hlava...“

„To je všechno pravda; už jsem s tím byla u kolika lékařů, předepsali mi na to prášky, kapky a...“ Baumannová se dostala na bezpečnou půdu svých zdravotních obtíží, Flor jí sice zdvořile vyslechla, ale trvala na tom, že ji uloží na terasu (na čerstvý vzduch) a do večera uspí. Baumannová nedůvěřivě svolila, ulehla na určené místo a Flor jí chvíli něžně hladila čelo. Pak paní konečně usnula a bylo jí dobře.

Také Jelizaveta šla spát. Arsen se rozhodl rovněž odejít na lůžko, avšak nikoliv ke spánku; zaujaly ho kejkle, které v noci prováděla Flor s jeho Eleni a chtěl vědět, zda skutečně platí, že děvče nemůže otěhotnět. Flor se zasmála a potvrdila mu, že si od teďka může s Eleni dělat, cokoliv je mu libo; uvítal to, starost o to ho rušila a znervózňovala. Ježto matka spolehlivě usnula, pozval Eleni do svého pokoje a hodlal s ní provádět rozsáhlé zkoušky. Eleni byla silně pro, jako vždycky.

Flor se šla převléci na vycházku. Děvčatům doporučila, aby si vzaly vhodný oděv, což učinily, ale netušily, co si vezme ona; když se objevila, úžasem otevřely pusu. Měla na sobě přiléhavou leopardí kombinézu, těsně obepínající její tělo, s vojenskými hvězdičkami na rameni, kde bylo zapínání. Dokonce i pevné botičky byly skvrnité; k tomu na koženém opasku krátký orientální mečík, s nímž téměř jistě umí zacházet. Vlasy si spletla do těžkého copu a při chůzi jím občas pohodila.

„V tomhle se vážně odvážíš vyjít mezi lidi?“ žasla Britta.

„Zvykej si. To je uniforma arminské císařovniny gardy. Budeš ji vídat často, až přijedou ostatní holky...“

„Vypadá to, jako kdybys byla nějaký voják!“

„Já jsem voják!“ ušklíbla se hrdě.

V každém případě kráčela tak vznešeně, jako by byla. Procházela městečkem a vlídně odpovídala na četné pozdravy; téměř nikdo si netroufl ji nepozdravit. A s každým, skutečně s každým hovořila tak laskavě; dokonce i se slepým žebrákem, starým Vanatem. Nedala mu sice nic, zato mu nějak srovnala zdravotní problémy. Ačkoliv byly způsobené nemírným pitím laciného vína a každý to ví.

„Dovedeš opravdu vyléčit všechno na světě?“ ptala se jí Elsa.

„Nevím jistě. Spoustu věcí jsem doposud nezkusila.“

„Proč ne?“

„Nikdo to nepotřeboval. Zamýšlím se nad problémem ve chvíli, kdy se na mne někdo obrátí. Vím zhruba, jak má fungovat zdravé lidské tělo; tak zjistím, co je v těle pacienta odlišné a zkusím to uvést do pořádku. Někdy to vyjde, jindy ne.“

„Ale když to umíš, proč tě nikdo nepožádal dřív?“

„Tam, co jsem byla, jsou daleko lepší než já.“

„Co je to za místo?“

„Jak ti to vysvětlit? Něco jako klášter.“

„Neříkej, že jsi jeptiška! Britta říkala...“

„Ano, jsem. Patřím do řádu služebníků Božích.“

„To se mi nechce věřit! Jeptišky musí žít v odříkání a přísné mravnosti, nesmějí promluvit s muži a...“

„Říkám, že jsem v řádu, ne že jsem hloupá. Dělám, co je v souladu s vůlí Boží. Až si bude Bůh přát něco jiného, udělám to taky. Cokoliv je zapotřebí...“

„Ale jak víš, co si Bůh přeje?“

„Nevím. Odhadnu to, až ta potřeba nastane.“

Jak měla v úmyslu, zamířila k ovčáku Spiridonovi. Vedl je Janis a byl velmi pyšný, že se může předvést. Martina nebral vážně, ale snažil se ukázat mu cokoliv; zatím měli nejvíc starostí, aby se vůbec domluvili. Po tom koupání zjistil, že jeho schopnost vnímat němčinu se značně zlepšila, a netušil proč.

Na pastvině je napadli tři obrovští ovčáčtí psi, zlostně vrčeli a vypadalo to, že je chtějí pokousat. Flor se k nim nadšeně vrhla a začala je hladit, mazlit se s nimi, drbat za ušima; oni jí zase lízali ruce a tlumeně mručeli jako medvědi. Ovčák Spiridon nebyl tak překvapen jako ostatní hosté; nabídl všem mléko a sýr, pak se zabral s Flor do asi hodinové diskuse, z níž nerozuměli ani slovo. Přinesl jakousi sošku ze zašlého bronzu, kterou Flor odhadla na římskou práci starou minimálně dva tisíce let. Zdálo se, že jí přikládá značnou důležitost, protože navrhla pastýřovi postavit ji na polici pod věkem zčernalé ikony a aspoň občas tam položit nějaké květiny, trochu mléka a podobně.

Elsa a Mariechen se nudily zcela nepokrytě, Britta zpočátku poslouchala, ale když přestala rozumět, vzdala to. Sven vydržel nejdéle, dokonce si dělal nějaké poznámky a zdálo se, že by byl o starém pastýři schopen napsat další vědeckou práci. Kluci si hráli se psy, honili se a prali, přičemž Janisovi natrhli nové kalhoty na zadku a košili měl celou uválenou. Martina doškubali rovněž, dokonce si odřel koleno a některý mu stiskl ruku tak, že mu tekla krev, ale poprvé v životě nebrečel a nefňukal. Když tyto škody zjistila Flor, potřásla hlavou: „Je zásadní chyba nutit tě chodit oblečenýho, Janisi. Naučím tě radši, abys chodil nahej! Co ty na to?“

„Klidně! Když mi nikdo nebude nadávat...“

Britta naléhala, aby se šli konečně koupat. Pastýř Spiridon jim poradil zkratku, ovšem po strmé cestě, velmi nevhodné pro dámy v sukních; přesto se rozhodly riskovat. Flor skákala po kamenech jako horská koza a pomáhala druhým, přesto jim občas ujela noha a chvílemi jely po zadku. Kromě Martina, ten to vzal po hlavě a ke všemu si ještě rozbil nos, takže mu tekla červená a celý se umazal. Navzdory všemu se všichni smáli a vtipkovali, zvlášť děvčatům se šplhání po skalách líbilo.

„Příště si vemte kalhoty jako já!“ navrhla Flor.

„Ženská v kalhotách? To by mamá ranila mrtvice!“

„A to zas já si nějaké pořídím!“ rozhodla se Britta, „Jenom kdo mi je dokáže ušít?“

„Sama si je ušiješ; naučím tě to.“

„Neříkej, že jsi ještě ke všemu krejčí!“

„Nejsem, nikdy jsem to nedělala. Ale zjistím jak, a potom...“

Mávly nad tím rukou; dostaly se na pobřeží, ale musely ještě obejít jednu zátoku, tuhle Janis znal a nedoporučoval. „Je tam hnusný černý bahno. Úplně k ničemu, ani červi se v něm nedržej...“

„Fuj, červi?“ ječely holky, „Na co?“

„Žížaly, na rybaření, ne? Vy jste nikdy nechytaly ryby?“

Skutečně nechytaly; Martin byl ochoten to zkusit, ale Flor se začala o bahno zajímat. Prohlásila, že je jde otestovat, takže musely jít s ní a přihlížet, zvědavost jim nedala. Na písečné kose pod ochranou skal se bleskurychle svlékla, zašla až po kolena do bahniska a hrabala se v něm. Elsa a Mariechen se tvářily znechuceně, Britta už začínala cosi tušit.

„To bahno je léčivé.“ prohlásila Flor autoritativně.

„To nemyslíš vážně!“ řekla Britt zděšeně.

Flor jí udělala krátkou, zcela nesrozumitelnou přednášku. Během ní si patlala hrsti bahna na celé tělo a vtírala do kůže, až byla celá barvy modročerné a značně nepříjemně zapáchala. Naprosto jí to ovšem nevadilo, vyšla ven a usmívala se. Zapatlala si rovněž obličej, jenom vlasy nechala být.

„Nechám to působit tak půl hodiny, dokud nezaschne. Potom se vykoupu v moři a smyju to, ale zítra sem půjdu zase. Je to velice zdravé na prokrvení pokožky a...“

Britt uvažovala přes tři dlouhé vdechy a výdechy. „Tak já to zkusím taky!“ řekla. Už před chvílí odložila část oděvu, teď se svlékla úplně a šla za ní. Flor ji pomohla natřít se bahnem, potom se přidal Sven a do bahna zašel i Janis, ten se ovšem nesvlékl, takže dostal vynadáno. Oba kluci tedy odložili oděv, ale v bahně se začali spíš prát než natírat.

Elsa a Mariechen řešily řadu strašlivých problémů: všechny na téma svléknutí se před lidmi. Jediný argument proti byl, že to mamá zakázala, vše ostatní velelo přidat se k většině. Konečně se odvážily; s úžasem zjistily, že když se svléknou, nespadne jim nebe na hlavu ani se z moře nevynoří strašlivá příšera, aby je za to sežrala. Dokonce se jim nikdo ani nesmál, jen Britta pravila: „No, konečně!“ Tak se tedy namazaly a bylo jim fajn.

Flor tvrdila, že nejblahodárnější účinky má čerstvé bahno; když zaschne, je dobře je buď smýt, nebo obnovit nátěr. Vyřešily to tak, že se cachtaly na mělčině; neuměly totiž plavat. Britta uměla, tak se s Flor potápěly u skal a dívky se děsily, že se utopí. Martina učil Janis chytat ryby. Sven diskutoval s Flor, zda léčivé účinky bahna jsou realita nebo její šamanské tvrzení, sloužící k stimulaci samoozdravných systémů mysli.

Elsa a Mariechen měly pocit, že se s nimi hraje nějaká záhadná nebezpečná hra. Britta to věděla zcela jistě: Flor je nenápadně programuje na svoje zvyklosti. Ještě než to stihly pochopit, už vyhodila další trumf: tak to nezastírej a přepracuj mě, uvidíme co se ti podaří! Včera jsi mluvila o dívkách z Ostrova Arminu, kterým už vadí nosit jakýkoliv oděv; zkus to se mnou! Já si myslím, že to fungovat nebude, a chci se vsadit!

Flor to zamítla. Vysvětlovala, že takové ovlivňování je velmi nebezpečné, zvlášť v Evropě a společnosti, jaká je tady; kdyby se to povedlo, nevydrží Britta oblečená, a to nejen tady, dokonce ani doma na Severu, kde jsou kruté zimy a člověk oděv potřebuje. Což Britta znechuceně uznala; ale vymyslela si, že pro své zdraví se potřebuje co nejvíc koupat, a nejlíp v partě, s co největším rozruchem okolo. Dále si přála různé zásahy ohledně sexuálního uspokojení, rovněž pokud možno bouřlivé scény; jinak vyhrožovala, že propadne depresím a frustracím. Flor se radila se Svenem; ten docela souhlasil, smál se a nebral to vážně.

Do Flor vjel běs; aby dokázala, že to je možné, nařídila jim provést to hned a před očima obou nevinných poupátek. Zatímco ty dvě pištěly a děsily se, Brittě se právě to očividně líbilo víc než co jiného. Sven se k problému nevyjadřoval (taky měl spoustu jiných starostí), ale zřejmě to bral jako další vědecký problém. Flor naopak začaly blikat kontrolky: už opět sjíždí do ovlivnění ostatních, i když si to přejí. Komplikuje jim život a...

Kontra signál: Když to chtějí, tak to udělej! Nedej se svazovat hloupou konvencí, jsi mocnější než každý jiný, tak to dej najevo! Přeprogramuj je všechny, ať je legrace!

Vyslala dotaz: Supervizuje mě někdo?

Žádná odpověď. Položila další dotaz: Je to člověk nebo někdo vyšší?

Namísto odpovědi potměšilý návrh: Přeprogramuj sama sebe! Ať je legrace! Udělej ze sebe něco...

Flor se zabrala do meditace. Slyšela, že některé holky... ale jak to asi udělaly? Ono toho jde moc, je jen několik drobných problémů: pochopit jak, odvážit se, nebát se, nestydět, strpět důsledky svých činů... Prosadit svou nadřazenost. Kdyby to řekla před Brittou a Svenem, okamžitě by chtěli. Ale...

Kentaur. V rozmluvě s pastýřem Spiridonem to slovo padlo. Flor přejel po hřbetě záchvěv vábivého nebezpečí: stát se alespoň na chvíli kentaurem, zároveň člověkem i kopytníkem, vášnivým tvorem s hlubokým vnímáním přírody, něčím nadlidským...

Kontrola: Neblázni! Jestli to uděláš, nastane spousta hloupých problémů! Budou chtít i ostatní...

Zavřela oči. Potom se postavila na všechna čtyři kopyta, pyšně zaržála a rozběhla se do olivového háje. Vychutnávala své nové tělo, mocné, mohutné, plné energie...

Probrala se. Ne, jenom to ne! Ale na druhé straně, zvládla bych to! Dokázala být kentaurem...

„Nad čím přemýšlíš, Flor?“ vnucovala se Mariechen.

„Ani nechtěj vědět...“

„A víš, na co myslím já?“

Věděla. Silně toužila po lásce nějakého muže, nejlíp hned teď. Je ochotna vrhnout se na kohokoliv, kdo by se ocitl na dosah, už teď se těžko ovládá. Příklad Britty je nakažlivý... Elsa je na tom stejně, ne-li ještě hůř.

„Chceš se naučit plavat!“

„No, to zrovna ne, ale... vlastně ano, taky!“

Flor se rozhodla provést pokus. Když to řekla, Britta zaržála nadšením: všechny se uložily do písku na mělčině, pod hlavu si nahrnuly hromádku, aby se nepotopily, a potom jim Flor vložila do mysli pocity delfína. Připojila se k nim a omezila vjem na deset minut; pak se probraly. Zatím na ně dohlížel Sven.

„Páni, to byla nádhera! Můžem si jít zaplavat?“ pištěla Elsa.

Zaplavaly si všechny čtyři; Elsa a Mariechen se vůbec nenaučily plavat jako lidé, zato se bez zábran potápěly u skály, kde před chvílí koupání Flor a Britty vyvolalo tolik hrůzy. Delfín žádný strach nezná, proto ho neměly ani ony. Jenom když dostaly hlad, začaly navrhovat ke svačině nějaké syrové ryby. Flor jim raději řekla, aby se oblékly a šly domů.

Bylo to nejkrásnější odpoledne, které za život poznaly.

Pro Brittu a Svena zábava ještě neskončila, zapadli do svého pokoje a zkoušeli si nějaké soukromé projekce.

Flor vzbudila Baumannovou a zjistila, že má od začátku pobytu poprvé dobrou náladu. Radostně si povídala s děvčaty, ale jejich zážitky považovala za přehánění a vymýšlení. Zvláště nevěřila, že se naučily plavat, to přece není možné!

Flor zkontrolovala situaci a rozhodla se nechat Jelizavetu spát až do zítřka. Arsen usnul vyčerpáním. Spokojená Eleni sbalila v kuchyni spoustu jídla do dvou balíků, s bráškou popadli každý jeden a mazali domů. Zatímco Janis diskutoval s babičkou, zaběhla Eleni do sousedství pochlubit se své nejlepší kamarádce Mariko; ta se velmi zajímala a projevila přání nechat se taky zaměstnat v hotelu, jako cokoliv. Eleni slíbila, že to prosadí. Naznačila, že to asi bude mít důsledek porušení rodičovských zásad ohledně mužů; Arsen má ve zvyku osobně otestovat všechny svoje služebné. Eleni byla sice favoritkou, ale nemínila mu v tom rozhodně nijak bránit. Taky se zamýšlela nad vlastními zájmy, což obsahovalo vyhledání jiného (vlastního) přítele. Pokud je pravda, že sem zakrátko přijede víc cizinců...

Eleni nebyla Arsenovi zas tak věrná a oddaná, jak si myslel. Taky co se týče morálních zásad, nebyly valné; samozřejmě jí od malička říkali, jak se má chovat a co dodržovat, ale život říkal něco jiného: čím víc a bezostyšněji ty zásady porušíš, tím lepší bude výsledek. Dala se o tom do řeči s Mariko a přímo se nafoukla důležitostí, protože ta byla doposud panna, dokonce přiznala, že se té změny bojí. Eleni se začala nebetyčně chlubit, zejména včerejšími zábavami s čaroději. Samozřejmě, Flor ji zabezpečí proti nechtěnému těhotenství a Palmiro jí to udělá tak hezky, jak by Arsen v životě nedokázal. Začala něco vykládat, jaký rozdíl je mezi jedním a druhým mužem; potom přiznala, že má v úmyslu si vyzkoušet ještě další, pokud možno všechny, dokud je mladá, hezká a na Rhodu. Mariko pištěla obdivem.

Nakonec začala Eleni vykládat, co s ní prováděla Flor při tom koupání; došlo dokonce na praktické ukázky. Oběma holkám se to líbilo, špitaly si a dělaly plány, až spokojeně usnuly.

Flor zkontrolovala, že vše v dosahu je v pořádku, nikdo netrpí žádnými problémy a pokud ano, ona s tím nedokáže nic dělat. Potom vykonala krátký obřad k uctění svých Ochránců a spokojeně ulehla, aby klidně spala až do rána.

Za jitra dorazila do hotelu Eleni s Mariko, čerstvě umytou, učesanou a v nové bílé blůzičce. Předhodila ji Arsenovi takřka k snídani; jak otevřel oči, byly tam obě, Eleni se právě svlékala a vysvětlovala mu, že tahle holka moc chce u něj pracovat a kdyby měl chuť, že s ní může příjemně zahájit den. Ale Eleni chce být u toho, určitě se pobaví taky a... Mariko se červenala, ale už si rozepínala sukni.

Arsenovi se v noci zdály dost zvláštní sny; podezříval Flor, že mu je způsobila. Vyslechl jejich přání a skutečně je vyplnil; pak se teprve probudil a pochopil, co se kolem děje. Obě dívky byly viditelně spokojené, Eleni se chystala ukázat Mariko, kde je tady koupelna a jak se používá a co je v hotelu vůbec na práci. Arsen zůstal vyjeveně sedět na posteli; jen poprosil, aby mu některá přinesla snídani, nejlíp sem.

Na chodbě potkaly Flor a Brittu; přicházely od moře, zmáchané a zcela nahé, osušky přes ramena. Kromě koupání na pláži cvičily bojové sestavy, Flor něco vysvětlovala a Britta přikyvovala celá nadšená. Domlouvaly se, že dobu poledního horka stráví v bažině, protože natřít se bahnem je ta nejlepší relaxace.

Flor zašla probudit Madame Jelizavetu. Stará dáma procitla se zvýšenou vlnou životního optimismu a zdravou chutí k jídlu, byla dokonce ochotna si na snídani zajít do jídelny. Flor jí vyložila, že objevila ložisko léčivého bahna, ale není si jistá, zda by se tam Madame dokázala dopravit; pěšky určitě ne, ale člunem... Ta jen mávla rukou, samozřejmě to zvládne, co se bojíš, golubčik?

Flor zaváhala, ale pak se rozhodla jednat na rovinu. Požádala starou dámu o důkladné ověření skutečnosti; není si totiž jistá, zda je bahno skutečně léčivé nebo si to jen vsugerovala, protože jako čarodějka s ovlivňováním mysli pořád pracuje. Jelizaveta je stará zkušená žena a jistě zjistí pravý stav věcí; nachytala se na první pokus a Flor bylo od té chvíle jasné, že najde léčebný účinek, i kdyby každý říkal, že tam žádný není. Vlastní mysl ji dostatečně ovlivní.

Arsen na snídani skutečně nepřišel, Eleni a Mariko mu ji rády přinesly až do pokoje. Po jídle prohlásil, že musí ještě chvilku odpočívat; nechaly ho tedy spát a s úsměvem odskotačily.

U snídaně se diskutovalo o dopoledním programu. Britta sdělila světu, že se půjde koupat, s čímž vřele souhlasily Mariechen i Elsa, nikoliv však matka Baumannová. Došlo jí totiž, že včera se ty dvě nešťastnice zcela veřejně ukazovaly nahé; v té chvíli se vzbouřil otec Baumann a počal nahotu vychvalovat jako ideál krásy a zdraví, jak to prosazuje Nietzsche. Manželé se postupně dostali do sporu, který neměl s koupáním nic společného, holky využily situace a považovaly svůj odchod za schválený. Aby rodiče částečně uklidnily, daly najevo ochotu chodit aspoň v hotelu jakž takž oblečené.

Zásadní změny ve svém oblékání se rozhodla provést Britta. Při včerejší procházce totiž objevila krámek žida Šalejma, který kromě jiného prodával velké množství starých oděvů, některé stylu evropského, jiné orientálního. Flor souhlasila, takže všechny čtyři vyrazily po snídani na nákupy. Žid se ukázal jako veselý, ke všemu ochotný společník, nechal je přehrabovat se v hadrech, strojit se a předvádět před zrcadlem. Jeho žena přinesla koláčky a čaj a pochlubila se, že umí velmi dobře šít, takže může oděvy upravit dle přání.

Britta měla zásadní požadavek: kalhoty, třeba bílé námořnické. K nim se hodí pruhované tričko, samozřejmě bez podprsenky. Flor má poprsí podstatně bujnější a taky žádnou nenosí. Němky pištěly, hádaly se a hrozně toužily mít kalhoty taky, ale bály se rodičů. Flor přinesla Židovka turecký kroj: kalhoty z hedvábí, blůzičku téměř průhlednou, zato na obličej koketní závojíček. Flor byla nadšená; konečně si bude moci instalovat do pupku velký rubín, který už si kdysi kdesi pořídila, ale doposud měla minimální možnost jej někde předvádět.

Ale pořád ještě něco chybělo, až opět poradila Židovka: měli na skladě velké množství dost volných kalhot z hrubé látky, které se daly použít jakkoliv. Navrhla ustřihnout jim nohavice nad koleny, obroubit a udělat z nich slušivé kraťasy. Elsa a Mariechen se děsily při představě, že by se měly ukázat s nahými koleny, avšak Flor a Britta byly okamžitě pro. Židovka měla šicí stroj Singer, takže jí trvalo jen chvíli a všechny čtyři odešly v kraťasech; nebylo člověka, který by se za nimi neohlédl.

Arsen rozhodl, že prostě vstávat nebude, což byla Jelizaveta nucena vzít na vědomí. Když se Flor vrátila, nechala ji zavolat a projevila přání jet na místo bahenních lázní. Aby ji tam bylo možno dopravit, bylo nutno jet člunem; nařídila tedy, aby ji doprovázela Eleni a vzala si někoho k ruce. Samozřejmě to byla Mariko, která však nevyvolala u staré žádné sympatie; beztak si vybrala Eleni proto, aby ji mohla šikanovat.

Už dlouho přemýšlela, zda na světě může existovat něco ještě hloupějšího a drzejšího než ta malá coura; když poznala Mariko, byla nucena znechuceně konstatovat, že to jde. Eleni je alespoň primitivně vychytralá; ta nová je tak hloupá, že udělá cokoliv, když jí to Eleni nařídí. Jelizaveta měla pocit, že se Eleni snaží omotat si kolem prstu Arsena; nepochybovala, že mu sama vlezla do postele, znala svého syna a věděla, že by se těžko vzchopil k jakékoliv aktivitě. Ženy má určitě rád, ale kdyby byl nucen přemáhat sebemenší odpor, asi by to vzdal. Eleni, přestože je tak mladá, se mu prostě vnutila; teď mu ještě předhodila tu malou! Co je nejhorší, ty holky jim zůstanou na krku dlouho, byly by hloupé, kdyby se vdávaly a staraly o děti. Časem se naučí tahat peníze z pošetilých hostů; tak hloupý snad není ani Arsen, aby jim za to ještě něco dával.

Cesty k přístavišti a potom plavby člunem využila Jelizaveta k rozsáhlému projevu na téma svých starostí, zapříčiněných z valné části synovou neschopností se o cokoliv postarat. Zejména když narazila na téma financí; přestože hotel je silně zadlužen, není Arsen schopen nejen dluhy splácet, ale ani dohodnout s bankou další půjčky, které by jim umožnily udržet se nad vodou. Už delší dobu to vypadá, že po této sezóně definitivně zkrachují; zvláště když turistů je stále málo a jejich ochota utrácet...

Eleni a Mariko veslovaly, Flor seděla vedle Jelizavety a hlavou jí táhly úvahy, proč tohle vykládá zrovna jí. Zajisté jí po tom něco bylo, ale to by stará zatím neměla vědět. Další možné vysvětlení bylo, že se chystá ji provdat za svého syna; ovšem to se značně přepočítala. Flor sice je podle zákonů magie Arsenovou manželkou, ale to neznamená, že se bude plést do jeho obchodních starostí, aspoň ne víc, než je nutné. Ovšem neřekla to.

Když dojeli na místo, sešli se tam s Janisem a celým houfem dalších dětí, zvláště kluků. Janis samozřejmě rozkecal co mohl, a jeho zážitky nalákaly kamarády, kteří taky neměli co dělat. To přitáhlo další, až jich byl nakonec celý houf. Nečekali na nic a bavili se sami; chytali ryby, koupali se a potápěli.

Jelizavetu jejich přítomnost nepotěšila, ale dovolila jim člun přitáhnout ke břehu a pomoci jí vylézt. Flor se s dětmi zdravila velice radostně, Janise dokonce objala a dala mu pusu. Vzápětí se svlékla a zůstala tak až do konce, čímž jasně definovala, co je pro ni normální. Značně tím pozvedla Janisovu autoritu, pokud mu předtím někdo nechtěl věřit.

Jelizaveta usedla do stínu a nařídila instalovat na vhodné místo její lehátko a slunečník. Pak si nechala předvést, jak se aplikuje bahno; Flor to předvedla na sobě a přišla se ukázat. Sledovala, jak v mysli přísné stařeny dochází ke změnám; důvodem byl vzhled a vůně bahna. Bylo ohavné na pohled a nechutně páchlo, pravděpodobně tedy bude léčivé. Léky mají být hořké a odporné, to věděla ze zkušeností. Neměla důvěru ke sladkým a příjemným věcem, ty léčebný účinek určitě nemají.

Takže se rozhodla a rázně zavelela, aby jí pomohly.

Eleni a Mariko už se svlékly, teď pomáhaly se svlékáním staré. Což trvalo rozhodně déle, taky proto, že jim nadávala a šikanovala je. Ale podařilo se; pomohly jí po kolena do bahna, pak nabíraly bláto a plácaly jí je na tučné, ochablé tělo. Nebylo jim to moc příjemné, ale dostaly to za úkol a...

Přišla Flor, celá černá a rozesmátá, jako by se příjemně bavila – dala holkám volno a začala vtírat bahno stařeně do kůže. Každý svůj čin doprovázela vysvětlováním; předváděla, že působí na její citlivé akupresurní body, otevírá čakry a zlepšuje konkrétní zdravotní problémy. Co z toho Jelizaveta pochopila, není jasné, ale byla spokojená, někdo o ni pečoval. Holky nechala jít se koupat, stejně jsou hloupé a nedbalé... Jim to nevadilo, užívaly si nezvyklého pocitu naprosté svobody.

Potom přišel po břehu zbytek společnosti. Včetně (div se světe) paní Baumannové, která chtěla vidět na vlastní oči, co vyvádějí její dcery. Pan Baumann si po cestě povídal se Svenem, který již sice něco slyšel o Nietzschovi, ale prozatím mu nevěnoval mnoho pozornosti, nepovažoval ho za psychiatrický fenomén. Během této rozmluvy dospěl k názoru, že by ho to možná zajímat mělo, což na druhé straně Baumann považoval za upřímný zájem. Jejich názory byly zcela protichůdné, jinak si rozuměli.

Když došli na pláž, strhla se další hádka, ovšem mnohem méně bouřlivá. Baumann se rozhlédl orlím zrakem, co provádí dosavadní přítomní, nařídil dcerám svléknout se a užívat si slunce. Paní Baumannová to rozhodně zakázala, avšak na jejím hlase bylo znát, že si není zcela jistá. Flor pospíšila vstříc a s milým úsměvem ji vítala; začala vysvětlovat lékařskou blahodárnost, což potvrdili všichni přítomní, dokonce i Madame Jelizaveta. Vyzvala Baumannovou, aby si to vyzkoušela; v opačném případě bude muset strávit den v těsných nepříjemných šatech a přihlížet, jak si všichni ostatní radostně užívají slunce, vzduchu, vody a léčivého bahna. Baumannová diskutovala a diskutovala až do chvíle, kdy jí při řeči Flor něžně položila ruku na hlavu a chvíli hladila po zátylku. Pak prohlásila (poněkud rozpačitě), že to tedy zkusí. A hned se začala svlékat, k nemalé radosti svých dcer.

Sven sledoval počínání ostatních velmi pozorně a se zájmem. Když se už každý zabýval nějakou pro něj zábavnou činností, vzal Flor stranou a zeptal se, je-li ochotna s ním hovořit.

„Jistě. Očekávám nějaké otázky, tak se ptej.“

„Co všechno s lidmi dokážeš?“

„Cokoliv. No... dejme tomu v rámci přírodních zákonů.“

„Příliš široký pojem. Zkus ho vymezit.“

„Součástí výcviku je ovlivňování lidí, aby si počínali proti svým přirozeným zájmům. Navíc se trénujeme jedna proti druhé, aby se zbytečně nešířily vědomosti a aby to byla větší zábava.“

„Ano, všiml jsem si, že to nebereš moc vážně.“

„Skutečně neberu. Je k tomu nějaký důvod?“

„Dokázala bys přinutit člověka zabít druhého?“

„Ano. Jsou dvě metody, krátkodobá a dlouhodobá. Při okamžité nutné potřebě mu dám příkaz a on ho provede. Pak se probudí a sám je překvapen, co vlastně udělal a proč. Pokud je dost času, je lepší použít dlouhodobé metody, přesvědčit že je to jeho vlastní rozhodnutí a že má oprávněný důvod.“

„Rozumím. Upřesni ten termín vlastní rozhodnutí!“

„Mysl člověka je velmi složitá. Obsahuje řadu protichůdných přání, obvykle stačí je najít a posílit. V běžném provozu děláme obvykle to, že jedince pouze povzbudíme, aby se nebál udělat, co mu přikazuje jeho mysl. Neobracíme nic do protisměru...“

„Kolik z jejich rozhodnutí je vlastní přání a kolik jsi jim do hlavy vložila ty?“

„To je velmi těžké zjistit. Máš pocit, že jsem ovlivnila tebe?“

„Ne. Myslím, že jsem naprosto stejný jako předtím.“

„Ovlivňovala jsem tě. Kdyby bylo zapotřebí, dokázala bych si přesně vzpomenout, jak a v kterých případech, ale rozhodně jsem tě nějak programovala. Každé slovo je určitý program. Samozřejmě se jedná o dlouhodobé působení, takže sis toho nevšiml.“

„Výborně! Mohla bys v tom pokračovat? Zkus mi naznačit, co bys všechno dokázala...“

Flor mávla rukou. „Zkusím ti vyprávět, jak si hrajeme ve škole. Čas od času dojde k epidemiím pobláznění celého ústavu; památka na to je třeba mé tetování. Někoho napadne, že se svým tělem udělá nějakou změnu a učiní ji tak přitažlivou pro ostatní, že se přidají další. Obvykle zachvátí všechny...“

„Mně se to docela líbí!“

„Mně taky. Ale až uvidíš holky z Ostrova... některé mají celé tělo jediný ornament, dokonce i hlavu. Jo, další zhoubná epidemie je stříhání. Před třemi lety jsem taky byla dohola...“

„Vskutku? Proč?“

„Slušelo mi to. Prostě to někdo odstartoval... nemůžu zaručit, že k tomu nedojde i tady. Jsou systémy, u kterých je to důsledek, třeba koupání v Živém Ohni. My jsme Oheň neměly, prostě se stalo, že si to patnáctky chtěly zkusit, tak to rozpoutaly...“

„Proč jsi tomu propadla taky? Nevěděla jsi to?“

„Věděla jsem to velmi dobře. Nějakou dobu jsem odolávala. Pak mě to zlákalo. Buď mě ovlivnily, nebo jsem si to vsugerovala. Ono to není tak nepříjemné, jak myslíš. Je to docela legrace...“

„Byla by schopna tomu propadnout i Britta?“

„Na první pokus. A co víc, může působit jako zesilovač. Snadno by donutila spoustu dalších, i sama od sebe. Tvoje žena je velmi silná pasivní telepatka, víš to?“

„Neměl jsem tušení.“

„Chytá na první našlápnutí. Cokoliv před ní řekneš, se stane součástí jejího názoru; a už to roznáší dál...“

„To mi připadá skvělé! Jak daleko by mohla zajít?“

„Ta otázka je těžko pochopitelná. Jak daleko zajít... pro tebe je krajním bodem smrt? Pro mne totiž ne, jsem stoupencem volného pohybu duší v prostoru. Takže: byla by schopna zajít tak daleko, že by její duše opustila tělo.“

„Chápu. A méně drastické možnosti?“

„Jakékoliv.“

„Dokaž mi to! Udělej s ní nějaký pokus!“

„Dobře. Rozhodni, co se má stát, a stane se to!“

„Britta se velice bojí tělesné bolesti. Uznám, že něco umíš, když ji přinutíš dát se tetovat. Kdekoliv a cokoliv...“

Flor přivřela oči a nad něčím uvažovala. „Problém je, že takové jednání je silně nekorektní. Zakázané našimi zvyklostmi...“

„Na to se vykašli! Ale... hm, je zakázané něco podobného chtít, když se to bude týkat i mne? Naprogramuj mne, abych si nechal na tělo udělat nějaké kresby jehlami!“

„Ano, to bych mohla.“

„Výtečně! Jak dlouho to bude trvat?“

„Nevím. Je důležité, jak silné jsou zábrany. Ve vašem případě to vím, protože jsem si vás oba otestovala. Minimální. Stačí jen odstranit zbytečné bloky... některé jsem už odstranila, když vám zbytečně bránily. Další můžu... bych mohla odstranit teď.“

„Tak to udělej; jsem zvědav!“

„Nic nezpozoruješ. Neotočím tvoje názory do protisměru, pouze využiju přirozených sklonů. Třeba Baumann měl přirozenou tendenci obnažovat se na veřejnosti. V podstatě jsem mu pomohla, vložila jsem mu do mysli představu, že to ničemu nevadí.“

„A jeho dcerám? A manželce?“

„S děvčaty to šlo snadno, ale paní jsem byla nucena pomoci víc než jiným. Použila jsem metody postupných kroků, ale podařilo se. Nevím, zda trvale. U děvčat už je to jasné...“

„Počítám, že to s Baumannovou nebyl korektní postup?“

„Nebyl. Použila jsem násilí. Ale časem to zkoriguju.“

„Pokud můžu žádat, použij na Brittu co nejtvrdší metodu!“

„Máš ty ji vůbec rád, že ji chceš tak týrat?“

„Mám ji velice rád. Chtěl bych, aby byla jako ty!“

„To je mi jí trochu líto. Já nejsem žádný ideál!“

„Ale jsi šťastná, klidná, vyrovnaná...“

„Jako tři sta let po smrti. Nezesměšňuj se. Britta je podstatně šťastnější tak, jak je...“

„Nezdá se mi. A kdybys s ní mluvila...“

„Kdybych se s ní dala do řeči, zjistím, že je uzlíček depresí a bludných představ, ve kterých se zmítá. Že jenom moje terapie ji dokáže zachránit. Že ji mám přeprogramovat...“

„No vidíš; tak to udělej!“

„Ale ona s tím nesouhlasí! Jenom se dala ukecat, to je rozdíl!“

„Já ti říkám, že...“

„Ne, Svene. Neudělám nic z toho, co po mně chceš. Ponechám na ní, které svoje zábrany si přeje odstranit a které ponechat. Ale říkám ti na rovinu, k ničemu ji nenuť!“

Sven v rozpacích odešel a Flor doufala, že bude mít klid. Byla to bohužel jenom iluze, protože za chvíli byli oba zpátky.

„Sven říká, že bys se mnou mohla udělat hrozně zajímavé pokusy!“

„Sven je všivák a má tě rád podstatně míň než svoje výzkumy. Nic mu nevěř, hlavně o mně. A nech mě odpočinout!“

„Tak to ne! Nezapomínej, že jsem se s tebou spojila a řádně ti otestovala vzpomínky. Říkám ti, že se ničeho nebojím! Udělej to se mnou; a začni s tetováním! Rovnou upozorňuju, že nechci takové decentní kytičky, jako máš ty – chci pořádně vyzdobit tělo!“

Flor řekla: „Hm...“

„Chci vypadat jako ty holky z Ostrova!“

„Uklidni se a nevřískej. Ani já v reálu nevím, jak teď vypadají čarodějky. Viděla jsem je zatím jenom ve vizi...“

„Já taky. A přesně tak chci vypadat!“

Flor nějakou dobu mlčela a hleděla na ni. Konečně řekla:

„Dobře. Jak chceš. Podrobím tě zkoušce; souhlasíš?“

„Samozřejmě!“

Flor odešla ke svým věcem a chvíli hledala, až našla přepychové kožené pouzdro. Vytáhla z něj holicí strojek; přešla k bahnisku, aby si naplácala do klína novou vrstvu jemného bahna.

„Teď se oholím, protože při koupání v bahně ty chlupy dost překážejí. Jestli to uděláš taky...“

„Platí to i pro mne?“ ptal se Sven.

„Pro každého. Každý, kdo ode mne bude něco chtít, to dá najevo touhle drobnou kosmetickou úpravou. Stačí?“

Britt okouzleně přihlížela, jak se holí. Oči jí zářily.

„Jasně. Půjčíš mi pak ten strojek?“

V průběhu dopoledne dorazila do přístavu zámořská plachetnice s posádkou snad padesáti lidí; jmenovala se Královna Dagmar a na stožáru měla dánskou vlajku, červenou s bílým křížem. Vyhrnuli se z ní námořníci, převážně mladí a ochotní smát se čemukoliv. Jeden byl dokonce opice šimpanz (Pan troglodytes), oblečený jako druzí do bílých šortek a trička, dokonce v čepici s bambulí.

Všichni se nadšeně nahrnuli do hotelu a přáli si být ubytováni. Starý dědek v recepci i všichni ostatní zaměstnanci propadli zděšení; pokusili se probudit Arsena či najít Jelizavetu, avšak jedno ani druhé se nepodařilo. Arsen sice otevřel oči, ale poslal sluhu do tak ošklivých míst, že dotyčný tam odmítl odejít. Arsen se zas odmítl probudit a jakkoliv vyjádřit.

V nepřítomnosti obou šéfů byl nejvýše postavený Palmiro Corsi. Sotva se s kapitánem a důstojníky uviděli, padli si do náruče, objímali se a žvanili v neznámém jazyce. Potom dal příkaz, aby všichni byli ubytováni v rozestavěném křídle, kde se bydlet rozhodně nedalo. Bez váhání tam odešli.

Hned po opici největší rozruch vyvolávala blonďatá holka, taky v námořnickém. Žen bylo víc, ale tahle byla nejmladší, nejdrzejší, všude se pletla a vše ji zajímalo. Jmenovala se rovněž Dagmar, což mohlo a nemuselo mít souvislost se jménem lodi. Tvrdila o sobě, že je dcerou kardinála Baarfelta, ježto její matka, mladší sestra kapitána Knuda, mu byla předložena jako součást pohostinství při jakési návštěvě.

Palmiro ji odborně prohlédl a usoudil, že je to možné. Rovněž sdělil, že má od samotného kardinála svolení svést všechny jeho dcery; Dagmar se vesele rozesmála a odpověděla, že mu klidně dá šanci, ale nedoporučuje to. Doposud se neprovdala za nikoho a má sice v úmyslu si na této akci najít milence (třeba i několik), leč velmi dobře si rozmyslí, kdo to bude. Palmiro má šanci, až se jí podaří svést všechny mladé, hezké a chytré kluky a bude chtít dokompletovat sbírku; byl by tak laskav a zatím počkal? Palmiro se bohužel urazil, ač ujišťoval, že je to nesmysl.

„Tak se aspoň pochlub, kolik toho znáš z magie!“

„Můžu tě uklidnit, docela nic. Ale naučím se!“

„Co seš to teda za princeznu? Každej Baarfelt zná magii!“

Dagmar potřásla hlavou, až se jí rozlétly krátké zlaté vlasy. „Už jsem řekla, že se doučím, ne? Nemůžu za to, že mě drželi na krátký uzdě; kdyby mě včas poslali na školu...“

„Sakra, kolik ti je, že tě vůbec pustili z domu? Aspoň patnáct?“

„Bylo už dávno, před... dvěma měsíci. A co?“

„Aha... no jo. Tak to bude lepší, když se budeš soustavně držet na opačným konci areálu než já!“

Dagmar se spokojeně zasmála a odtančila.

Kapitán Knud zatím organizoval vykládání nejrůznějších beden. Součástí přístavního zařízení byl rovněž jakýsi jeřáb, ovšem už nějakou dobu bez soustavné péče, takže zrezavělý a poškozený; nikdo nevěděl jak. Ujal se toho strojmistr, prozkoumal zařízení a vydal rozkazy; během chvíle jeřáb opravili a promazali, spravili dokonce elektrickou instalaci. A když byli v tom, spravili dědkovi, který měl jeřáb obsluhovat, i malá elektrická kamínka, kterými si přitápěl za chladných večerů. Tím si získali jeho vděčnost a dovolil jim cokoliv.

Pak už s vyložením beden problémy nebyly. Zatím je uložili do staré celnice, což byla stavba přímo na molu; jediná její chyba byla, že se propadla střecha a hnízdilo tam pár desítek rodin potkanů. Potkany vyhnala Dagmar tím, že se uprostřed skladiště soustředila a vyslala pištěním signál nejvyššího nebezpečí. Pak už se jenom smála, jak potkani prchají a opičák Tiggy je honí.

„Tak ty říkáš, že neznáš žádnou magii, jo?“

„Však tohle taky žádná magie není!“

„Tak jak ses to naučila?“

„Vím já?“ pohodila hlavou a odběhla.

V tom křídle hotelu, kam je umístil Palmiro, se bydlet nedalo, bylo to v podstatě staveniště, už dlouhá léta opuštěné. Chlapci se dali do práce, vyklidili co se jim nelíbilo a ze zbytku začali stavět obytné buňky, přesně tak veliké, aby v nich mohli spát. Kde materiál nestačil, použili plachtovinu, takže vznikly jakési zvláštní stany. Jiná parta se zabývala kontrolou instalace elektřiny; ta byla celkem nová, ovšem prováděná někým, kdo viděl vynálezy pana Edisona nejspíš popsané v nějakém časopise. Arsena stála dost peněz, z nichž větší část byl doposud dlužen.

„Co s tím chcete dělat?“ ptal se kdosi z personálu.

„Trochu to přestavíme. Potřebujeme elektřinu, víš?“

„No... a ví o tom milostpán?“

„On se to dozví včas, neboj se!“

„A nebude se třeba hněvat?“

„Možná chvilku jo. Ale my mu to už vysvětlíme.“

A protože dotyčný kroutil nedůvěřivě hlavou, Palmiro vysvětlil: „Pochop, nemůžeme na nic čekat; všechno musí být hotové, než někdo přijede. A oni se začnou sjíždět rychle, to si piš!“

„Kolik jich bude?“

„Těžko říct. Doufám, že hodně.“

Dagmar si přinesla speciální vybavení, tři kovové trubice, ze kterých trčely gumové hadice s různými měřiči. Kromě toho pryžový oblek, dlouhé ploutve a masku, kterou si mohla nasadit na hlavu. To vše mělo sloužit na potápění. „Nehodlám se celou dobu válet jako prase někde na pláži, nýbrž studovat život pod mořem! A vůbec všecko, co půjde...“

„To tě šlechtí. Ale nač potřebuješ to monstrum?“

„Netušíš? Nejnovější vynález na podmořské potápění...“

„No, já nevím! Naše holky se obvykle potápějí jen tak!“

„To budu taky, samozřejmě. Ale do větších hloubek se nedá... taky jsem si pořídila pořádný reflektor, protože v hloubce je jak známo tma. Kdybych potřebovala prozkoumat potopené lodi...“

„Skvělá myšlenka. Proč to?“

„Kvůli pokladům, samozřejmě. Jsem trvale bez peněz.“

„Koukám, že musíš stát drahé rodiče pěknej majlant!“

„Drahou matku, bohužel pouze. Z otce peníze nevyrazím, ani až se dozví, že existuju. I když jistě to ví, jenom pozapomněl. Já jsem naštěstí natolik taktní, že se mu vnucovat nebudu...“

„Matka se nevdala?“

„Já jí to taky říkám. Není ještě tak stará, co je to třicítka? A velice hezká, divil by ses... hezčí než já!“

„Počkej, třicet? Kolik jí sakra bylo, když tě měla?“

„Jako teď mně, patnáct. Proč?“

„Nic... jenom obdivuju Tomáše.“

„Vykonal, o co ho požádali. To je v pořádku. Náš rod...“

„Víš co, jdi se radši potápět. Nebo jinak zlobit, jenom se mi moc nepleť do cesty. Jseš taková... měla bys dostat na zadek!“

Dagmar se na něj chvilku usmívala.

„Dík,“ řekla a políbila ho na tvář, „Jseš milej...“

A potom odtančila.

Madame Jelizaveta prožila příjemný den. Už zapomněla na dobu, kdy se chodila koupat a bavit s lidmi veselými až rozpustilými; teď si to připomínala a byla velmi spokojená. Několikrát se dala namazat bahnem a když oschlo, zas umýt; dokonce přestala Eleni a Mariko nadávat, že jsou nešikovné a že ji to bolí, naopak jim nařídila, aby přitlačily a zkusily ji masírovat jako Flor. Jasně, neuměly to; tak jim Flor ukazovala, jak se tlakem na kterou část těla dosáhne jakého výsledku. Zajímalo to všechny; Brittu, Elsu a Mariechen a dokonce i paní Baumannovou, ačkoliv ta se prozatím soustředila na svoje vlastní choroby a problémy druhých nechávala na odbornících. Britta naopak pochopila, že větší legrace je dát se do léčení jiných; když se jí povedlo zbavit bolesti kluka, který si rozbil koleno při lezení po skalách, byla v extázi.

„A programovat lidi mě taky naučíš?“ vyzvídala.

„To není tak jednoduché! Nevím jak... asi bychom měly nejdřív začít od vyrovnávání energie. Teď jsi na tom dobře, ale...“

„Vím! Jakmile začnu ovlivňovat okolní prostor, vybiju se a budu pak muset zase čerpat. To se dělá z okolního prostoru, ze slunce, z vody, z ohně, ze stromů, zvířat, lidí...“ mlela Britta.

„Jo, správně. Změř se, jak na tom jsi!“

„Skvěle! Nabitá energií, že to víc nejde!“

„Bezva. Tak si nějakou odlož na zlý časy. Najdi si nějakej kus kamene a zkus ho pro začátek zahřát. Víš, jak poznat kameny?“

„Jasně. Správnej je ten, co tě něčím zaujme. Změnou proti ostatním, třeba žilkováním, leskem... prostě ušlechtilej. Je to jako u lidí, taky tě musí nějak zajímat...“

„Hm... pamatuješ si pěkně. Dneska v noci řeknu Palmirovi, aby tě nechal dělat průzkum ve svý mysli. Je to snadnější než hledat v knížkách, ale... takový povrchní. Poznáš praxi, ale... no nic, řádovou knihovnu tady nemám. Krom toho myslím, že potřebuju dát něco svých znalostí Svenovi...“

Britta se zašklebila. „A co kdybysme se vykašlaly na kluky a tys to předala rovnou mně? Docela by se mi to líbilo!“

„To snad ne! Začínáš být pěkně drzá, panenko!“

„A co kdybysme nečekaly na noc a udělaly to zrovna?“

„Teď a tady? Ty seš snad blázen!“

„Jo, mám na to dokonce papíry. A hroznou chuť...“

To už Britta jezdila Flor rukama po těle, vyhledávala obzvláště citlivá místa a zkoušela je stimulovat vlastní energií. Flor se nějakou chvíli pokoušela bránit, pak se nechala přemoci.

První si toho všiml Sven. Spokojeně se usmál, zapálil si dýmku a šel uvažovat o další kapitole svých lékařských poznámek.

Pak to postřehly Elsa a Mariechen. Vyměnily si pohledy, chvíli si špitaly a nakonec zmizely za nejbližším roštím.

A jako poslední na to přišla paní Baumannová. Zděsila se a když pochopila, šla to okamžitě nabonzovat Madame Jelizavetě. Stařena na ni chvíli zírala, pak se usmála a řekla:

„A što slučilos takoje něcharoše, holubičko? Ty ses nikdy nemazlila se žádnou přítelkyní – ani jako mladá holka? Neležely jste spolu v posteli, povídaly si o klucích, tulily se...“

Baumannová se začervenala. „To rozhodně ne!“

„Tak to je mi tě líto. Asi jsi nikdy neměla žádnou kamarádku.“

Jednou z velkých záhad lidské mysli je spouštěcí mechanismus vzpomínek. Jakým kouzlem se stane, že si starý člověk náhle vzpomíná na věci, které se staly před dávnými lety? Nejen za jeho dětství, ale kdysi dávno předtím, třeba v předcházejících zrozeních? Na Jelizavetu byly bahenní lázně velký fyzický nápor, jaký už léta nepoznala; čas od času upadala do dřímot a zdály se jí velice zvláštní sny. Pod jejich vlivem sice nezměnila žádné své rozhodnutí, ale značně je rozšířila.

To rozhodnutí bylo zemřít, jak už jsme řekli. Což ale neznamená zemřít v poklidu ve své posteli, trápená rozličnými stařeckými chorobami a trapně tyranizující okolí. Když zemřít, tak připojit tento život k řadě předcházejících tak, aby byl k užitku světu, svatému národu ruskému a rodu knížat Rostovských. Což ovšem není tak docela pravda, každé z těch tvrzení v sobě ukrývá složitá fakta. Třeba: nepatří k národu Rusů, nýbrž Varjagů. Za dávného věku přivedl jakýsi varjažský jarl svoji dceru, zasvěcenou čarodějku, na dvůr místního knížete a nařídil jí, aby se stala paní jeho domu a pramáti rodu. Princezna uposlechla, byla k tomu odedávna vychovávána. Kníže byl tupé hovado, od prasete pouhým okem těžko k rozeznání, ale na tom nezáleželo; jeho úkolem bylo zplodit děti a potom hrdinsky padnout v bezvýznamné potyčce buď se sousedy, nebo nějakými loupežníky. Povinností princezny bylo chránit rod Rostovských: pokaždé znovu se zrodit jako členka rodu, případně se do něj přivdat, ale pomáhat a chránit...

Šlechtictví je složitý, velmi obtížně definovatelný stav mysli. Samozřejmě řada osob poklesne, zdegeneruje, nesplní svůj úkol. Je to smutné, ale zapříčinili si to sami svou neschopností. Jiní už od mládí cítí sounáležitost s rodem; není žádného rozporu v tvrzení, že duše obdrží podle karmy tělo, jaké si zaslouží pro svoje dobré a špatné činy. Šlechtic je na takové úrovni, že si může vybírat budoucí osud; pokud ne, má smůlu. Třeba se taky narodí v tom rodu, ale nikdy nepřijde na to, jaký je jeho úkol a prožije život v trapné nevědomosti. Ani to vcelku ničemu nevadí; jestliže se alespoň jednou zasvětil službě, bude se rodit tak dlouho, dokud svůj úkol nesplní.

Když Jelizaveta v polospánku meditovala na to téma, byla si jasně vědoma, že svoje poslání moc dokonale neplnila. Hodnotila všechny své životy dohromady a spokojená být nemohla; na druhé straně byla nucena přiznat, že líp to nešlo. Za něco taky mohli jiní členové rodu, třeba ti, co jej nechali hluboce poklesnout, ztratit všechna privilegia, oddělit se od hlavní knížecí větve a stát se bezvýznamným. Uvědomovala si, že ke špatné situaci přispěla podstatnou měrou, hlavně ve svých mužských inkarnacích; pokaždé byla měkký, zženštilý, rozmazlený hlupák, co vyhledával rozkoše a plytké zábavy. Naopak jako žena bývala rázná, rozhodná, tvrdá jako ocel. Nejlepší bude, když se příště narodí jako děvče. Bude si muset řádně promluvit s Flor, aby jí pomohla, určitě by to nějak šlo, musí být hezká, inteligentní, přiměřeně bohatá... složité, leč nikoliv nemožné. Ať se stará, určitě to zvládne!

Problém další: Arsen. Je naprosto neschopný, ale je její syn, dědic a nositel jména Rostovských. Jelizaveta se musí postarat, aby řádně zbohatl, oženil se s dívkou ze vznešené krve, dosáhl postavení a tak vůbec. Bude toho hodně a bude to složité. Něco by mohla zvládnout ještě teď. Další bude muset zařídit jako ochranný anděl, až tohle tělo opustí. Pěkně blbá perspektiva; pamatovala se, že v té podobě nemá žádné možnosti, snad jen se zjevit ve snu a dávat dobré rady. Nejlíp to funguje v opilosti, což u Arsena je dost běžný stav. Ovšem po vystřízlivění bude považovat celý sen za přelud a rychle na něj zapomene. Aby hrom do něho!

Pomyšlení na to, že bude dlouhá léta strašit v synově okolí, ji netěšilo. Kdyby už strašila na starém rodovém sídle, tak snad; ale v tomto trapném hotelu? A v tomto ohavném století, kdy nikdo nevěří na zjevení a duchy? Ve vhodnou dobu se samozřejmě zrodí jako jeho dcera, ale jak to může udělat, když si ještě nevybral správnou nevěstu? Bohužel, z těch přítomných se žádná nehodí, ani Flor; ta hlavně proto, že sice hodlá Arsena svést a milovat se s ním, kdykoliv bude mít náladu, ale jakmile bude mít chuť odejít jinam a dělat tam něco jiného, nebude se zdržovat. Arsenovi to zajisté prospěje; ovšem manželku potřebuje nějakou jinou. Velice nepříjemná situace...

Ať je to jak chce, rozhodně není dlouhodobě udržitelný stav, aby musela používat pomoc jiných WZ. Kdysi uměla vše, co taková Flor; je navýsost trapné, že to zapomněla, bude se muset rozvzpomenout. Je to lehčí než v mládí, stojí na hranici mezi životem a smrtí. A má za sebou veškerou magii Severu; jak Varjagů, tak Ruska. Kdesi daleko se skrývají podivná temná stará božstva; kdysi je uctívala a oni se ještě pamatují. Smůla je, že současný svět je považuje za zlé démony. Ačkoliv, někteří... kdo byli ve skutečnosti svatí na ikonách, které zdobí kdekterou vesnickou chatrč? Jaké byly skutečně jejich zájmy, když byli ještě naživu? Snad byli křesťané, ale...

Jak se nořila hlouběji a hlouběji do své paměti, vycházely na světlo bytosti čím dál divnější: upíři, vlkodlaci, lidé měnící se v medvědy, strigy pijící krev, duchové popravišť – Baba Jaga, Kostěj Něsmjertnyj, sedmihlavý drak Gorynyč, Slavík Loupežník. Ze stínů vyjeli mocní bohatýři knížete Vladimíra: Ilja Muromec, Dobryňa Nikitič, Aljoša Popovič, Čurila Plenkovič... a nejstarší, nejmocnější Svjatogor, jehož už země odmítala nést. Hleděli na ni a ani se tolik nemračili, jak se obávala.

Nu vot, nemáme z tebe žádnou radost, dcero. Ale doba je taková, co šlo jsi udělala; kdo by dokázal víc? Svět se řítí do zkázy; ale ještě se dá leccos zachránit. Hlavně to záleží na tobě.

Jelizaveta Ivanovna si povzdychla. Probrala se z meditace a seznala, že bahno jí na těle už zas uschlo, takže je vhodná chvíle obnovit nátěr. Kromě toho, taky by se měla vrátit domů, pociťuje něco, co už dlouho nezažila: zdravý hlad. Obvykle trpěla nechutenstvím, teď by snědla cokoliv.

Rázně vstala a šla se vykoupat do moře. Kráčela bez pomoci, dokonce bez opěrné hole; princezna Varjagů, ač před smrtí, se musí držet. Samozřejmě Eleni a ta druhá, jak se... ano, Mariko, okamžitě přiběhly a pomáhaly jí. Poprvé v životě si je prohlédla nezaujatě a byla nucena konstatovat, že to jsou pěkné, svižné mladé holky, které kdyby se Arsenovi nelíbily, musel by být úplný pitomec. A že jsou hloupé? Za padesát let si to samé budou myslet ony o dalších. Co by se stalo, kdyby Arsen měl dítě zrovna s tou praštěnou Eleni? Žádný zázrak, bez peněz, bez původu, ale... Je to v podstatě docela hodná holka, ne?

Flor se vynořila z vody, někde se potápěla. Vztyčila se, kapky vody jí stékaly po opálené kůži. Na boku měla čerstvý šrám. „Možná toho bylo pro dnešek dost,“ prohlásila, „Nepojedeme už domů? Snad nám tam připravili něco k jídlu...“

„Moudře mluvíš, děvče.“ souhlasila Jelizaveta, „Pojedeme!“

Pomohly jí se umýt, pak se chvíli natáhla na slunce a čekala, až oschne. Flor jí zatím česala vlasy.

„Jo, vlasy jsem taky mívala krásné, dlouhé jako ty holky! Jenže ne černé, kaštanové, nádherné! Teď... co myslíš, měla bych si dát udělat paruku? Asi by to bylo nejlepší...“

„Nevím, co ti mám poradit.“ řekla po pravdě Flor, „Některé naše ženy nebudou mít vůbec žádné vlasy. Stříhají se...“

„Zajímavé. Proč to dělají?“

„Jejich problém je, proč by dělaly cokoliv jiného. Nezáleží jim na ničem, tak ani na vzhledu...“

„Interesantní! Ráda je poznám.“

Kupodivu, do člunu nasedala podstatně čiperněji, než když sem přijeli. Eleni a Mariko se opřely do vesel. Ostatní šli pěšky, což byla dokonce kratší cesta, ovšem přes vesnici, kde se mohli zdržet nějakou zábavou.

Jelizaveta si okamžitě všimla lodi a ruchu kolem ní. Když pak vystoupila na břeh, s potěšením zaregistrovala čilý ruch.

„To všechno jsou hosté?“ ptala se Palmira, který ji přišel uvítat.

„Zatím spíš personál. Část technického zabezpečení...“

„Dělala jsem si starosti, jak se to zvládne. Bohužel, spousta věcí v hotelu nefunguje, jak má...“

„Některé už fungují, jiné budou. Kromě jiného taky najíždíme na jiný systém v kuchyni. Tvoji kuchaři se sice podřídili nezbytným opatřením, ale možná by bylo dobře...“

„Ach! Jaké jsou problémy s mou kuchyní?“

„Část našich lidí jsou přísní vegetariáni. Vyžadují, aby jídlo bylo nejen bez škodlivých příměsí, ale také obětované božstvům.“

Jelizaveta přimhouřila oči; Palmiro rychle dodal: „Je samozřejmě možné jíst normální stravu, pokud nebudeš chtít naši dietu! Jsme velmi tolerantní a dovolujeme každému dělat, co sám chce. U nás je to tak: mnozí dodržují usměrňovací zásady, jiní se k nim připojují a podřídí se, protože je jim to jedno. Pak jsou takoví, kteří vyžadují maso, ale je jich málo...“

„Já se připojím k těm, kteří... jak to říkáš? Obětují.“

Palmiro nedokázal zastřít, že ho to překvapuje.

„Nejde mi o to, jestli je jídlo z masa nebo ze zeleniny. Mně už v mém věku škodí úplně všechno; ale líbí se mi ten stálý kontakt s tím, čemu říkáte božstva. Chci být u toho!“

„Tím naznačuješ, že se budeš zúčastňovat obřadů?“

„Pokud se budou nějaké konat? Když jsem byla zdravější, chodila jsem na liturgii do chrámu ve vesnici, otec Avvakum je svědek! Teď už bych se tam nedovlekla...“ rázně zabušila holí do kamenného mola, „Vlastně, dovlekla! Ano, zítra se tam vypravím.“

„Naše obřady ovšem nejsou podle pravoslavného rituálu...“

„Já vím, vy jste něco jiného, že? Jakou formu používáte?“

„No, víš... my jsme Templáři. Každý to děláme jinak.“

„Zajímavé! Myslíš, že bych se o tom mohla něco dozvědět?“

„Budeš mít víc problémů to zastavit než spustit! Pro každého z nás je tohle nejlepší zábava...“

„Tak to jo. To jsem ráda...“

Flor naslouchala, ale zaujala ji dívenka s pihovatým nosem, která přicházela po molu v gumovém oděvu a vlekla s sebou bomby s kyslíkem. Viditelně se jí zalíbil jejich člun.

„Ahoj, já jsem Dagmar... Komu patří ta loďka? Co by se stalo, kdybych si ji na dvě tři hodinky půjčila a vyjela si s ní?“

„S radostí, dítě. Ty patříš k těm novým hostům?“

Dagmar pohlédla Jelizavetě do očí, chvilku ji testovala a pak se radostně usmála. Uchopila její ruku a položila si ji na čelo.

„Díky, babičko! Jsem moc ráda, že jsem tě poznala!“

Jelizaveta za ní hleděla a kroutila hlavou. „Milé děvče... Tak trochu ztřeštěná, ne? To bude tím mládím...“

„Pokud mě neklame zrak, patří k Baarfeltům; těm ta ztřeštěnost vydrží až do smrti. Vysoce vznešený rod...“

„Vážně? Je jich takových víc?“

„Ano, a většina se jich tu sejde. Ovšem jsou podstatně divnější než ta malá, ona je zatím... poměrně civilizovaná. Ti ostatní se ti asi moc líbit nebudou...“

„Proč by neměli?“

„Začínají se odlišovat od lidstva víc, než je zdrávo.“

Vydaly se zvolna po molu k hotelu. Jelizaveta se opírala jednou rukou o hůl, druhou o Flor; služebné za nimi nesly jejich věci.

„Je možné nebýt součástí lidstva?“ zeptala se stařena.

„Jedním z důvodů schůzky je zjistit, k jakým změnám v tom směru došlo. Jedni říkají, že se čarodějové překvapivě mění, jiní to popírají. Ti, co jsem viděla, jsou skutečně divní...“

„Divnější než ty?“

„Já jsem prozatím dost normální. Nemůžu sice ručit za to, co ze mne bude za pár týdnů, ale...“

„Počkej, nespěchej. Jak dochází k těm změnám?“

„No... jak to mám říct? Je na to řada teorií. Ta nejrozumnější je, že vlastně k ničemu nedochází, pouze lidem z vnějšku se zdá, že se měníme. Dá se říct, že rozdíly v oblečení, účesech či ozdobách jsou jenom vnějšková forma, nedůležitá...“

„A jak je to ve skutečnosti? Jste jiní nebo nejste?“

„Jak to mám říct? Těším se na chvíli, kdy uvidím kamarádky, co před lety odešly. Jak je to dlouho... pět šest let. Znám je, chodily jsme spolu do školy. Myslím si, že je znám. Poznám hned, jestli jsou stejné nebo se nějak změnily...“

„Pořád setrváváš na povrchu a nemluvíš o důležitých věcech. Co záleží na tom, jaké má kdo šaty a účes? Co je to podstatné?“

Flor zaváhala, jak jí to vysvětlit.

„Upřesním otázku. Mluvila jsi o nějakém obětování a tak. Má to snad znamenat, že členové vašeho řádu jsou k Bohu blíž než jiní?“

Flor prudce vydechla. „Ano. Tak nějak se to dá říct.“

„A jsou nebo nejsou?“

„Myslím, že někteří ano.“

Chvíli kráčely mlčky. Pak Jelizaveta řekla:

„Za jakou nejkratší dobu se to dá stihnout?“

„Nevím. Proč?“

„Nemám už moc času. Chystám se na tu cestu a potřebuju, aby mi někdo vystavil... průvodní list. Chápeš, co myslím? Nechci umírat jako toulavý pes. Chci to mít nahoře pojištěný.“

„Hm. To chceš teda dost!“

„Kdybych chtěla málo, nebudu se obracet na tebe.“

Flor se začala rozpačitě drbat na nose. „Já totiž nevím... asi nebudu úplně nejvhodnější osoba, která by to měla dělat. Ani já nejsem dokonalá, v podstatě to teprve studuju, nebo... chtěla bych být chytřejší. Nebylo by lepší se obrátit na nějakou lepší; třeba skutečnou čarodějku?“

„Žádná lepší tady zatím není. Ty jsi znalá dost, myslím.“

Flor pevně stiskla rty. „Že já sem vůbec jezdila! Palmiro mě v podstatě uhučel, říkal bude zábava, koupání v moři, výborné víno, domácí speciality... krásná bezstarostná dovolená!“

„Všechno tady je, pokud vím!“

„Jenže neříkal, že hned první den si budu muset hodit cvičně rvačku s démony; druhej jsem byla grogy a měla tak zůstat aspoň tři dny, na svou obvyklou energetickou bilanci. Jenže jsem vylítla z pelechu a zmotala se tak rychle, jako by se vůbec nic nestalo. Od tý chvíle se na mě každej, koho potkám, obrací jako na něco... Jak mám vysvětlit těm lidem, že tak dobrá nejsem?“

„A opravdu nejsi?“

„To je právě ten problém! Kdybych věděla jistě, že... hrozně se bojím, chápeš? Bojím se, že to nezvládnu. A když jo, tak se zas bojím, že jsem... se dostala moc daleko. To asi nepochopíš...“

„Bojíš se, že jsi předurčená. Zasvěcená kněžka...“

„Já nejsem zasvěcená! Jsem obyčejná učednice...“

„Jak bys to poznala, kdyby to bylo?“

„Někdo by musel asi... říct, nebo... co já vím? Jenom vidím, že mi dávají úkoly, který nedokážu zvládnout! Doufala jsem, že tebe dokážu vyléčit; tak třeba jo, ale nedokážu tě přeprogramovat, už vůbec ne během tak krátký doby, jak myslíš... To bych ti musela nějak prodloužit život nebo...“

„Já nechci prodloužit život, holubičko. Já chci v tom zbytku získat moc, kterou jsem měla v dřívějších časech.“

„Bezva. Jak to víš?“

„Jsem princezna z rodu Rostovských. Už tisíc let se rodím jako princezna, znovu a znovu. Je to můj způsob... ochrany rodu.“

„Aspoň víš, co máš dělat.“

„Bohužel pokaždé se narodím horší a horší; prostě nezvládám. Je všivá doba, čas opovržení... Ale je potřeba to konečně otočit do protisměru, ke zlepšení. Mohla bys mi v tom pomoci?“

„Obávám se, že to nedokáže nikdo.“

„Ani Bůh? Když mu budu přinášet oběti?“

„Jak to mám vědět? No ano, Bůh by jistě mohl, ale...“

„Tak to je v pořádku. Udělej to.“

„Udělat – co?“

„Obětuj Bohu mne a všechno, co mám. Udělej to tak, aby od této chvíle Bůh řídil moje kroky. A všechno, co se děje. Zkrátka tady udělej pořádek!“

„Víš vůbec, co říkáš? To nedokážu!“

„Naopak. Jsi jediná, kdo to dokáže. Jenom máš strach.“

„Ještě jsem neodevzdala Bohu ani sebe! Jak bych mohla druhého?“

„Už jsi to udělala, dívko. Ty patříš Bohu a vše, co děláš, čeho se dotkneš, kolem čeho projdeš, Mu patří od té chvíle také. Jsi naplněna Jeho mocí; tak ji začni používat!“

Flor zírala s otevřenými ústy. „Proč si to myslíš?“

„Vidím, co děláš a jak se ti to daří. Pokračuj v tom!“

„A nabiju si někde čenich!“

„To docela jistě. Ale předtím pomůžeš ostatním. Nepřísahala jsi náhodou, že nastavíš vlastní štít, abys ochránila druhé?“

„To je v nějaké Templářské instrukci, ale... no dobře, tak jo! Ale stejně mě to děsí...“

Madame Jelizaveta vyčkávala. Mírně se při tom usmívala.

„Sloužit Bohu je nejvyšší čest a nejobtížnější služba. Nesmím se k Němu ani přiblížit! Maximálně mohu sloužit jeho služebníkům! Někomu z dávné minulosti...“

Stará dáma ji něžně pohladila po vlasech. „Já vím, je to těžké. Jednou se ti určitě stane, že to nezvládneš. Ale copak tě neláká to aspoň vyzkoušet? Zjistit, kam až můžeš zajít?“

Flor popotáhla nosem. Tohle zapřít nemohla.

„Tak si jdi odpočinout. Už tě nechám a nebudu tě trápit. Můžeš se najíst, oddechnout si, pobavit s přáteli... a potom se zas budeme zabývat tou věcí. Je to tak?“

Flor se usmála. „Asi jo.“

„Četla jsem takovou větu: Tisíc rukou tě zachytí. Ano?“

„Ano, vím. Věřím, doufám... spoléhám se na to.“

Došly do hotelu. Jelizaveta nařídila, aby jí jídlo přinesli do pokoje, pokud možno to podle řádové diety. Byla velmi unavená.

Všichni očekávali, že Královna Dagmar tady zůstane, ale Palmiro rozhodl jinak: ještě před večerem odpluje pryč. Kde má jakou práci, to neřekl, jen slíbil, že za pár dní se vrátí. Na lodi zůstala asi třetina lidí, samí zkušení námořníci; technici raději pokračovali v úpravách hotelu. Britta nechápala, proč odplouvají tak rychle a dokonce na noc; Flor řekla:

„Já to taky nechápu – ale radši se neptám.“

„A já myslela, že večer bude... nějaká zábava!“

„To se spolehni, že bude!“

Ten samý názor měl Palmiro; na rozloučenou řekl:

„Nechám ti velení, Flor. Dělej, jak rozumíš; ale jestli ti můžu radit, dneska večer pusť všechny ze řetězu, nezadržuj je. Ať se mládí vydovádí...“

„Jak jsi přišel na myšlenku, že bych někoho odrazovala?“

„Nevím, ale v každém případě to nedělej. A víš co? Nehlídej tak moc ani sebe – prostě se předhoď davu. Bude legrace...“

Pak nastoupili na loď, ostatní jim zamávali a Královna Dagmar se vydala k Západu. Flor nepochybovala, že během plavby se otočí někam jinam, ale radši nechtěla vědět, kde to bude.

Madame Jelizaveta sice několik hodin odpočívala, ale vydala rozkazy, aby ji na večeři probudili a přivedli. Čímž dala najevo, že nějakou zábavu očekává; totéž ostatní. Flor se každý vyptával, jen ona neměla o ničem tušení a odpovídala, že neví nic – dokonce i Baumannovi měli chuť přijít.

„Celý život slyším přísloví Pije jako Dán, tak chci vědět, jak to vypadá! Nebo s námi nebudou chtít večer ani posedět?“

„Určitě budou! Jenom nevím...“

Flor zajímalo, kdo je v nepřítomnosti Palmira a Knuda vlastně velitelem; každý krčil rameny, až došla k poznání, že nejspíš ona. Zato jí položili otázku, kdo bude dělat přednášku. První dotaz ji zmátl a když se zeptali potřetí, vybuchla. Tázající její výbuch vydržel s úsměvem; takže pochopila, že se to očekává právě od ní. A další dotaz:

„Kdo povede večerní obřady?“

„Jaký obřady?“ vyjela vztekle.

„No... nějaký snad budou, ne?“

„Nesmysl. Není kde, není pro koho...“

„Jako kdybys nevěděla, že v hotelu je i domácí kaple. Přiléhá k přednáškovému sálu a holky už ji urychleně čistí a zdobí...“

„Ale já to neumím!“

„Neboj – však to zvládneš!“

Flor došla k názoru, že aby se naštvávala za každou větou, by bylo zbytečné vydávání energie. Radši se odešla připravit, nebylo třeba, aby si ještě ke všemu uřízla ostudu.

Nejdřív se šla podívat do té kaple. A hned se vyděsila. Kaple byla zařízena dle byzantského vzoru: ikonostas se třemi dveřmi, ovšem prozatím bez zlacení a pouze se třemi ikonami: Matky Bohorodičky, Svatého Spiridona a Svatého Jiří zabíjejícího draka. Další nebyly k disposici, Jelizaveta je sice kdysi dávno objednala, ale protože nezaplatila, skončily kdesi jinde. V takovém chrámu by se Flor nikdy neodvážila sloužit, i když byl ještě nedostavěný a hlavně nevysvěcený. Ale současně jí bylo jasné, že to od ní všichni očekávají, hlavně tlupa mladých, kteří tady dělali pořádek. A pochopitelně očekávali její pokyny.

Řekla jim to na rovinu: není kněz, nesmí vstoupit do prostoru oltáře a nesmí sloužit liturgii dle byzantského rituálu. Tak navrhla, aby před ikonostas instalovali obyčejný stůl, na něj dali bílý ubrus a na ten stojan na svíce a několik váz s květinami. Žádné obrazy božstev; ještě si nebyla jistá, co vlastně bude dělat.

Dveřmi svého pokoje pro jistotu práskla, aby si ulevila. Potom se složila do křesla a nějakou dobu snažila uklidnit; dokonce na chvíli zavřela oči. Chtěla meditovat, ale dařilo se jí to jen na jediné téma: jak se těm uličníkům pomstít. Co jim provést, aby je to naštvalo a přitom bylo v souladu se zásadami čarodějů? Je vůbec taková věc možná?

A co by nebyla? Stačí jim povolit uzdu...

Ale neublíží jim to?

Nedělej si starosti! Nech je, ať si splní svá přání...

Zahnala ty hloupé myšlenky, ale vracely se znovu a znovu, byly neodbytné a velice příjemné. Vymýšlela, co by provedla kterému ze svých kamarádů; a kupodivu při tom začala podřimovat. Najednou se zčista jasna probudila, protože jí bleskla hlavou myšlenka:

Nacházíme se ve Středomoří. Je třeba uctít staré bohy tohoto místa: Dia, Poseidóna, Arese, Afrodíté, Héfaista, Artemis...

Uctít? Jak?

Způsobit jim nějaké potěšení! Dát jim dar! Přizvat je do hry!

Není to nebezpečné?

Je. Nejsou nejmocnější, ale mocnější než lidé. Kdysi dávno byli v milosti Nejvyššího; pak jejich moc pominula, ale to neznamená, že zanikli. Jsou tady a čekají...

Jaký dar by si mohli přát?

Tebe, Flor. Tebe a ostatní lidi, co jsou tady.

To nemůžu! Kdybych je obětovala o své vůli...

Překvap je! Pobaví je to!

A někteří se naštvou! Nebo budou nešťastní!

Neohlížej se na hlupáky a zbabělce! Vykonej Čin hodný čarodějky!

Už se jí nechtělo spát. Naopak, cítila v sobě spoustu energie. A začala uvažovat logicky; takový čin je nutno řádně promyslet, ne se bezhlavě vrhnout do nějakého zmatku. Ví odkud začít? Ano, zajisté: ovládá magii zrcadel, magii šperků, energetické bilance. Zrcadlo v pokoji bylo, dokonce tak velké, že zobrazovalo celou postavu. Druhé menší přinesla z koupelny a postavila tak, aby se v sobě odrážela, ale nepatrně posunutá. Zatáhla záclony, ale nerozsvítila žádnou svíci. Otevřela svou kazetu se šperky, brala je do rukou a uvažovala, jak je rozmístit. Na poloze věcí velice záleží, musí tvořit určitý obrazec, jantru. Každý je jiný, každý má nějaký smysl. Na čem je rozložit? Ach ano, už vím...

Svlékla vše, co se dalo. Stříbrným hřebenem si pročesávala vlasy; už je nebude mít dlouho, snad jen několik dní. Když si dlaní promasírovala podbřišek, cítila, že udělala dobře, když se tam oholila. A bude nutno pokračovat, zbavit se veškeré ochrany, odevzdat s plnou důvěrou do rukou Ochránců, vzdát se na milost a nemilost... překonat strach a nedůvěru. Přejít most ostrý jako orientální šavle... ne, přejít sedm mostů! A nezaváhat...

Usedla před zrcadlo a sestavovala na sobě šperky. Do uší, na krk, na zápěstí. Soupravu prstenů. Ze začátku to šlo dobře, ale potom poznala, že to není dokonalé, všechno sňala a začala znovu a jinak. Pořád někde něco chybělo a přebývalo. Není to dokonalé!

Zavřela oči a zhluboka dýchala. Pak je otevřela a hluboce se zahleděla do očí dívky naproti. Sešeřilo se, v přítmí zářily vybroušené plošky drahokamů, lesklo se zlato a stříbro – a oči té druhé. Hluboké, tajemné oči...

Byla vysoce vzrušená. Snad dosud nezažila nic tak vzrušujícího jako toto hledání odpovědí. Co mohu, co smím, co musím? Jsem dost silná, abych zkusila použít své moci? Přežiju to? A když ne, kam odejdu a co tam se mnou bude? Jestli se to nepodaří, rozplynu se ve stínech, přestanu být důležitá, skončím a nebudu... ale kdyby se zadařilo, dostanu další šanci, půjdu výš a dál, budu... co? Velekněžka? Zaklínačka stínů?

Ano, něco chybí. V její sadě šperků je několik, které kdysi sice dostala (obvykle od svých milenců), ale dosud nemohla použít v praxi. Ozdoby do nosu, do obočí, nástavce na uši... diamantové ozdoby s ostrými jehlami, kterými se propichují bradavky prsou. Když je dostala, málem se urazila, co si o ní myslí? V životě by neudělala takovou hloupost... ale teď ji to strašně lákalo. Jak hrozná by mohla být bolest způsobená vlastní rukou?

Nešlo jinak, musela to zkusit. Uchopila jednu tu věc, podržela si ňadro, zhluboka se nadechla a probodla prs těsně pod tmavou bradavkou. Bolestí se zahryzla do spodního rtu; ach ano, tam taky něco patří, veliká perla zasazená do stříbrného šroubení. Jenže teď... z prsu jí tekla krev, tenoučký pramínek, cítila ho. Znovu se nadechla. Pokoušela se vnímat bolest a zvítězit nad ní.

Propíchnout si druhé ňadro bylo mnohem obtížnější. Měla strach, její tělo se vzpíralo pomyšlení na další trýzeň. Kdyby tam byl někdo z kluků, svěřila by se mu a jen zaťala zuby, ať ji probodne on, ať ji podrobí mučení, klukům se to beztak líbí... Ale nebyl tu nikdo, musela to udělat sama. Bodla, posunula jehlu dost daleko, zaklapla ozdobu a zajistila. Hleděla na sebe; jak prudce dýchala, brilianty zářily všemi svými ploškami...

Pak řekla tiše, ale nahlas: „Napijte se mojí krve...“

Po prsou jí stékaly tenké pramínky. Tiskla je prsty, aby krev tekla víc; pak z náhlého popudu namočila konečky prstů a vlastní krví si začala kreslit znamení na čelo a na tváře. Ano, teď bude obraz dokonalý. Ne zcela, chybějí ty věci do obočí, do nosu, do rtů... ale s tím si nemusí dělat starosti, to udělají kluci v rámci svérázného poděkování, určitě se postarají, aby to bylo brzy. Samozřejmě násilím; Flor se bude bránit, ale oni budou vědět, že se brání jen tělo, ve skutečnosti je vše předurčeno, je zapotřebí pouze naplnit vyšší záměr.

Rozesmála se. Byla šťastná, naplněná pocitem Moci. Povstala, zahalila se do bílého roucha kněžky a vyšla z pokoje. Tkaninou na prsou prosakovala krev, ale nikdo se neodvážil se ji ptát.

„Svolej všechny do chrámové místnosti!“ nařídila prvnímu, kdo jí přišel do cesty. Vykulil oči.

„Právě jsem ti přišel říct... už se scházíme a...“

„Zajistili jste nějakou hudbu?“

„Jistě! Máme připraveny kytary a flétny... bubny...“

Kývla hlavou. Nechovala se pyšně ani vyzývavě. Jako pontifex, zcela soustředěný na svoji službu. Už to stačilo, aby jí každý ochotně uhýbal z cesty.

Místnost byla skoro plná. V první řadě přihlížela Dagmar; vlasy ještě měla mokré, jak se před chvílí potápěla. Oči jí zářily napětím. Flor na ní ulpěla pohledem; něco od ní chtěla, ale nebyla si jistá, co to má být. Snad aby hrála či zpívala? Raději ne, v těchto uměních rozhodně nevyniká. Nebo snad...

Dagmar zrudla. Oči sice nesklopila, ale zarejdila s nimi kolem, pak sáhla do kapsy a vytáhla krásnou barevnou lasturu. Položila ji na oltář mezi květiny, zlehka sklonila hlavu a odstoupila. Flor spokojeně přikývla; teď bylo vše v pořádku.

Madame Jelizavetě postavili do rohu křeslo. Přihlížela velice pozorně; Flor ji zaregistrovala, ale nevšímala si jí.

Málokdy (a značně nerada) pronášela modlitby. Měla pocit, že nemá co říct, vše je v pořádku a zbytečné řeči nemají smysl. Od dětství se zúčastňovala obřadů a jakmile pochopila, co mají znamenat, sledovala jejich průběh; na vhodných místech opakovala, co říkali ostatní. Byla si jistá, že pověření obřadníci zvládnou vše lépe než ona, takže její pokusy by věc jen zhoršily. Soukromě občas pronášela naučené modlitby, když se chtěla pojistit před nějakým rizikem, ale nemyslela to příliš vážně, bylo to součástí reflexivního jednání. V podstatě byla ve víře vlažná.

Teď také zahájila krátkou modlitbou, aby Pán požehnal všemu, co bude konat; byla tam též prosba, aby pokud se dopustí chyby, dal jí zřetelný pokyn nebo chybu napravil. Řekla to latinsky, obřadním jazykem řádu. Potom však přešla na řečtinu, dokonce klasickou, připadala jí vhodnější. Jazyk nebyl předepsaný, jednotliví kněží obvykle hovořili svou mateřštinou.

Za jejími zády začali námořníci hrát a zpívat. Tu píseň znala, ale teď si jí nevšímala, rušilo by ji to. Zapálila tři svíce; ve jménu Otce, Syna a Svatého Ducha.

„Jsem Flor, nehodná služebnice Božího chrámu. Nemám právo konat tuto službu, proto prosím ty, kteří jsou mocnější než já, aby ji vykonali za mne. Volám ty, kdož dlouho spali: vraťte se na svět. Volám Mocné, aby se ujali svého léna a vládli mu, jak jim bylo přikázáno před dávnými věky samotným Bohem, mým i jejich Pánem. Aby poznali, že jsou vítáni, nabízím jim tuto oběť: Oheň, květiny, hudbu a zpěv, vůni tyčinek a lasturu z moře.“

Pak se zamyslela a dodala: „A svoji krev.“

Za jejími zády zazněla jiná píseň; Dánové zpívali v nějaké cizí nesrozumitelné řeči, snad vikingsky. Bylo to velmi dobře, Flor ani nechtěla rozumět textu, mátl by ji. Cítila se naplněna náhlým přívalem radosti a štěstí; vzrušeně dýchala a cítila, jak bolest aktivuje její tělo, jak vytékají další kapky krve.

„OTČE DIE, OCHRAŇUJ SVOJE ÚZEMÍ, ODKUD AŽ KAM TI PATŘÍ!

OTČE POSEIDÓNE, NES NAŠE LODI LASKAVOU DLANÍ A DEJ JIM DOPLOUT, KAM MAJÍ NAMÍŘENO!

OTČE AREE, DEJ NAŠIM BOJOVNÍKŮM ZVÍTĚZIT A SPLNIT ÚKOL!

OTČE HÉFAISTE, DEJ SÍLU NAŠIM ZBRANÍM!

MATKO HÉRO, OCHRAŇUJ NÁS PŘED ZLEM!

MATKO PALLAS ATHÉNO, NAPLŇ NAŠI MYSL MOUDROSTÍ!

SESTRO AFRODÍTÉ, NAPLŇ NAŠE SRDCE LÁSKOU A DEJ, AŤ NÁS OVLÁDNE ROZKOŠ PŘEKONÁVAJÍCÍ ROZUM!

SESTRO ARTEMIS, DEJ, AŤ JSOU NÁM PŘÍZNIVA VŠECHNA STVOŘENÍ LESŮ A SKAL, KTERÁ TI NÁLEŽÍ!

OTČE APOLLÓNE, DEJ, ABY NAŠE PÍSNĚ MĚLY SÍLU TVÝCH KOUZEL! AŤ JSOU NÁM PŘÍZNIVY VŠECHNY MÚZY, AŤ JSOU NAŠE VĚŠTBY PRAVDIVÉ, AŤ MOJE MAGIE...“

Zaváhala, jak se vyjádřit. Někde uvnitř cítila tiché vibrace, jako by to vše ani neříkala ona, pouze na ni někdo hrál jako na hudební nástroj a ona zněla tou písní.

Nedokončila větu. Ze všech sil ovládala chuť plakat.

„VŠECHNY BYTOSTI Z MOŘE, LESŮ A SKAL, PŘIJĎTE K NÁM A STAŇTE SE NAŠIMI BRATRY A SESTRAMI! FAUNOVÉ, DRYÁDY, KENTAUŘI, PŘIJMĚTE NA CHVÍLI LIDSKÁ TĚLA A PŘIJĎTE SI PROHLÉDNOUT SVĚT, KTERÝ VÁM KDYSI PATŘIL – A OPĚT BUDE, AŽ SE NAPLNÍ ČAS!

OTČE DIONÝSE, POŽEHNEJ NÁPOJŮM, KTERÉ BUDEME PÍT; AŤ NÁS OPOJÍ A OVLÁDNOU NAŠI MYSL, ABYCHOM SE STALI BLÁZNY PŘED TVÁŘÍ VĚČNOSTI - ALE AŤ NÁM NEUŠKODÍ!

BRATŘÍČKU ÉRÓTE, TY MÁŠ PRO KAŽDÉHO Z NÁS VHODNÝ ŠÍP, ABY NÁS NAPLNIL BOLESTÍ LÁSKY – TAK MIŘ PŘESNĚ A NEVÁHEJ!

BRATŘE HERME, JSI CHYTRÝ, RYCHLÝ A ŠIKOVNÝ – ZKUS, JESTLI BYS NÁS NEMOHL NAUČIT NĚCO ZE SVÝCH ŽERTÍKŮ! NEMŮŽEME BÝT TAK DOBŘÍ ZLODĚJI JAKO TY, ALE TŘEBA BY SES POBAVIL!

BRATŘE HÉRAKLE, NAPLŇ NÁS SVOU MOCÍ, ABYCHOM ZVÍTĚZILI!

VY PŘEMNOZÍ, JEJICHŽ JMÉNA ZNÁM, ALE NYNÍ JE NEMOHU VYSLOVIT, ABY SE NEHNĚVAL TEN, NA NĚHOŽ BYCH TŘEBA ZAPOMNĚLA, NEZLOBTE SE NA SVOU SLUŽEBNICI - RADĚJI SE NÁM PŘIJĎTE PŘIPOMENOUT! A KDYBY VÁS TŘEBA NAPADLO MASKOVAT SE ZA OBYČEJNÉ SMRTELNÍKY, URČITĚ TO PRO VÁS BUDE DOBRÁ ZÁBAVA.

VY STAŘÍ A MOCNÍ, JEŠTĚ JSTE NEBYLI UVOLNĚNI ZE SLUŽBY! PŘIJĎTE MEZI NÁS, ABYCHOM SE SPOLEČNĚ POKLONILI BOHU, NAŠEMU PÁNU A VLÁDCI!“

A ještě něco chybělo. Flor zaváhala; pak vyslovila ta jména:

„OTČE KRONE, JSI NEJSTARŠÍ ZE VŠECH A VLÁDNEŠ ČASU. DOPOSUD SE NESTALO NIC, CO BY NEBYLO POD TVOJÍ VLÁDOU; DEJ NÁM, ABYCHOM ŘÁDNĚ VYUŽILI ČASU, KTERÝ NÁM BYL VYMĚŘEN!

MATKO GAIO, TY JSI SAMA ZEMĚ A MY VŠICHNI JSME TVOJE DĚTI. BUĎ K NÁM LASKAVÁ, I KDYŽ MY NEJSME LASKAVÍ K TOBĚ. ODPOUŠTĚJ NÁM A DEJ NÁM ŽÍT NA TOBĚ A Z TEBE V MÍRU A LÁSCE...

DĚKUJI VÁM VŠEM...“

hlas se jí zlomil. Nedokázala už promluvit, jen klesla na kolena a čelem se dotýkala země.

Bystrá Dagmar postřehla, že se něco stalo; pokynula, dva muži vzali Flor pod rameny a odnesli ji na lůžko. Zmítala se v křečích a vyrážela nesrozumitelné zvuky, zřejmě byla v transu. Zaváhali, co s obřadem, je u konce nebo není? A když ne, tak co dělat?

Dagmar mávla rukou. Zpívat, tančit, veselit se. O Flor se bude starat sama, to zvládne. Oltář nechat jak je, dokud hoří svíčky. Když nepůjde jinak, ráno se postarají...

Brittu, která zvědavě nakukovala, bez milosti vyhodila.

Obřad byl dokončen urychleně a poněkud rozpačitě. Nicméně přes všechno byly obětovány vzorky jídla. Pak byla kaple uzavřena, lidé odešli do jídelny a tam rokovali o tom, co viděli.

Madame Jelizaveta nemohla popřít, že to na ni učinilo hluboký dojem. Byl to samozřejmě obřad naprosto pohanský, kterému jako zbožná křesťanka snad ani neměla přihlížet. Ale jako čarodějnice cítila, že to mělo větší sílu než řada věcí, které činí běžní křesťané. A co hlavního, mluvilo k bytostem z tohoto světa, božstvům této země a moře; nebyla si jistá, nakolik úspěšně. Podle rozumu by bylo skoro lepší, aby moc úspěšná nebyla; kdyby se podařilo, oč Flor prosila, mohou nastat zvláštní události...

Pak se suše zasmála: 'Čeho já se ještě bojím? Co se může stát mně, která stojím na prahu smrti? Ano, ten, kterého nejmenovala, se jmenuje Hádes, pán podsvětí. Flor zatím zajímat nemusí, avšak mě by měl velice. Brzy se s ním setkám. Abych pro jistotu nosila s sebou minci pro Chárona, převozníka na řece Styxu...'

Dagmar svlékla Flor z obřadního roucha. Zaváhala nad ozdobami v prsou, z nichž stále ještě vytékaly kapky krve, pak se rozhodla a vyndala je. Co víc, sňala všechny šperky a uložila na stolek; nedokázala posoudit původní ornament, ale snažila se.

V průběhu těchto činností otevřela Flor oči. Chvíli jí bloudily po stropě, pak se soustředily na dívku. A bylo jasné, že se probírá a poznává ji.

„Teda, ty jedeš!“ ocenila Dagmar.

„Každej dělá, co umí.“ vzdychla Flor, „Líbilo?“

„Já nevím. Tak vysoký kontakty nemám!“

„Já myslím tobě!“

„Jo, dobrý. Jednou si taky střihnu nějakou parádu. Až si troufnu.“

Flor chvíli mlčela. „Myslíš, že dostanu po šňupáku?“

„Ani nedejchej. Jestli to vyjde, zpřeházela jsi celý teritorium tak, jak už pár staletí nebylo! Nastane pěknej tanec!“

Flor se usmála; naznačila, aby přišla blíž a když se přitulila, objala ji a hladila po vlasech. „Aby nastal tanec, je potřeba to řádně zpečetit. Dneska večer by se měly trochu... uvolnit pouta!“

„O to se neboj. Kluci jsou schystaný už dávno...“

Flor mlčela, jenom ji hladila. Dagmar se přivinula ještě víc, pak se najednou vymrštila: „Hele, jestli to myslíš tak, že bych se já osobně měla obětovat... no ne, já bych ráda, kdyby se mi některej z kluků tak líbil, ale zbytečně bych ne...“

„Neblázni!“ Flor se dokonce zvedla a posadila, „Nikdo od tebe nechce, aby ses přemáhala. Jsou tu ale holky, kterejma to cloumá, že ani spát nemůžou. Třeba ty Němky, s těma je potřeba...“

„Já myslela, že ještě nikdy nic...“

„To je pravda. Ale dneska začnou. Těší se na to už dlouho – tak doufám, že se jim to bude líbit.“

„Spolehni se. Kluci se postarají!“

„Stejně tam zajdu osobně. Taky budu potřebovat dobít energii.“

„Nezdálo se mi, že bys jí měla málo!“

Flor zase ulehla. Po chvíli začala meditovat nahlas: „Poslední dobou čím dál míň počítám bilance. Občas něco udělám a je mi docela fuk, jestli se tím vyčerpám k smrti nebo zůstane minimum na přežití. Jednou to přepísknu, pak se budu divit!“

„O to bych se bála ze všeho nejmíň. Kdybys chtěla, vstaneš hned teď. To, co dneska, bys zvládla třikrát!“

„Dík, seš milá, ale sama vím... vydrž!“ Flor zavřela oči, pár vteřin tak zůstala a zas je otevřela. „Máš pravdu, šlo by to. Ale mám strach, abych někde něco...“

„Dyť já nic neříkám! Jsi vyčerpaná, tak lež!“

Flor ležela a hladila ji. Samozřejmě už provedla obvyklou sondáž a znala největší dívčin problém: citové strádání. Vyrostla v prostředí, kde každý měl neustále příliš mnoho práce, než aby se s někým mazlil. Obvyklá slova: Neotravuj, jdi si po svých, teď nemám čas, něco si dělej, nezapomeň, co jsi chtěla, až budu mít trochu času... Netoužila příliš po erotické lásce; spíš by se chtěla s někým jen chvíli mazlit.

Ale stejně Dagmar její hlazení pochopila svérázně.

„Ale kdybys třeba chtěla obětovat tři panny místo dvou...“

„Nežvaň!“ řekla Flor téměř otráveně.

„No, aby to nevypadalo, že se chci vyhýbat povinnostem! Chtěla bych být užitečná všem, chápeš?“

„Jo, tak užitečná? Co si o sobě vůbec myslíš, baarfeltovská princezno? Že seš takovej vzácnej klenot, abych tě...“ Flor náhle zaváhala, pozorně se na dívku zadívala a zmlkla.

Po jistou dobu bylo ticho. Flor ležela a hleděla do stropu.

„Jsem princezna z Baarfeltu.“ řekla Dagmar konečně, „Tak co?“

„Tak udělej Živý Oheň.“ pravila čarodějka vážně.

Dagmar zhluboka vydechla. Nepromluvila. Obě věděly, že to nemůže umět, ale kdyby se našla nějaká, která kdysi s Ohněm pracovala, mohla by ji uvést do transu a využít. V tom případě se jí však nesměl dotknout žádný muž.

„Najdeš někoho?“ zeptala se s tichou nadějí.

„Zkusím.“

Opět se objaly a přitiskly k sobě. Bylo ticho.

Potom pronesla Flor: „Kdybych se nebála, zkusila bych uzavřít smlouvu: dnešní noc za sílu k zapálení Ohně. Obětovat sebe a všechny, dát jim veškerou energii a požádat, aby mi za to dali ten očistný plamen... aspoň na chvíli!“

„Tak si troufni! Třeba to vyjde!“

„Když to nevyjde, dostanu strašný trest!“

„Co se bojíš? Myslíš, že tě zabijou?“

„To by byla ještě ta lepší možnost.“

A opět dlouho ticho.

Konečně Dagmar pípla: „Co teda uděláš?“

„Rozmyslím si to.“

Dívka, které nyní říkali Marianetta Florinella se narodila v nejdivočejším koutu země zvané Moldovea, která střídavě patřila Rumunsku, Ruskému carovi, Turkům a kdo ví ještě komu. Vyrůstala v hájovně uprostřed lesů u dědečka, který byl správcem rozsáhlého polesí. Matka, jeho dcera, mu vedla domácnost, otec jezdil za prací daleko do měst, někdy i do ciziny, a doma se zdržoval málo. Byla jediným dítětem a veškerá výchova ležela na dědečkovi.

Od dětství milovala: dědečka, strašidelné pohádky, hluboké lesy a roztodivná zvířata. To všechno do sebe krásně zapadalo; dědeček ji od malička vodil do lesa, učil ji pohybovat se neviditelná a neslyšitelná, ukazoval jí zvířata a vyprávěl o jejich životě. V lese žili jeleni, srnci, medvědi, vlci, lišky, zajíci, vlkodlaci, upíři a všelijaké další příšery. Všichni byli silnější a rychlejší, měli bystřejší smysly, každý byl jinak nebezpečný a všichni toužili malou Flor sežrat nebo jí jinak ublížit; aby tomu unikla, musela být chytřejší a lepší než oni. A samozřejmě předvídat, co se může skrývat ve stínech a jak předejít útoku. Zkrátka, být dokonalá šelma.

Dědečkovou povinností bylo udržovat v lese pořádek. Ano, také zabíjet. Ale nedělal to rád, každý výstřel si důkladně promyslel, než rozhodl připravit někoho o život. Hlavní důvod byl, že museli něco jíst. Jindy bylo zvíře nebezpečné a ohrožovalo ostatní. Ale pokud se s ním dalo vyjít po dobrém, bylo lepší nechat je žít; je přece tak krásné! Ještě když byla hodně malá, přinášel z lesa na hraní mláďata, která se zaběhla nebo jejich rodiče zahynuli. Flor se pamatovala na medvídě, vlče a různé kopytníky. Jistě, všichni byli divocí, měli zuby a drápy a nechtěli se dát zkrotit, ale Flor se učila dávat si pozor, aby jí moc neublížili. Tehdy se naučila důležitou zásadu: Co zabiješ, s tím si už nikdy nemůžeš hrát.

Večer sedávali při svíčce, dědeček vyprávěl pohádky a matka mu nadávala, že Flor vyděsí tak, že se bude v noci budit hrůzou. Opravdu se jí zdály strašidelné sny a občas se budila mokrá potem. Ale hrůzostrašné příběhy stejně milovala a pokud nemrzlo, spávala při otevřeném okně, aby do její komůrky mohl přiletět upír a pokousat ji. Když byl úplněk, občas vyběhla nahá do lesa a lákala na sebe vlkodlaky. Nepřišli, škoda. Perníková chaloupka v jejich lese taky nebyla a vlk, co sežral Karkulku, byl asi nějaký divný, protože obyčejní vlci zásadně odmítali s ní mluvit, i když je krmila bábovkou a jinými dobrotami. Ráda plavala v řece, v tůni se potápěla a chytala ryby do ruky, ale vodníka stejně nechytila. Příšery byly ještě opatrnější než ona a nikdy se nedaly spatřit.

Číst ji dědeček učil z Bible. Ve vesnici byla sice škola, ale učitele tam posílali za trest a žádný dlouho nevydržel. Biblické příběhy byly krásné a některé žalmy se naučila nazpaměť. Třeba si zapamatovala větu: Nebudeš se bát hrůzy noční, aniž čehokoliv, co se skrývá ve tmě. Od chvíle, kdy to pochopila, se skutečně přestala čehokoliv bát.

Jednou, když navštívila vesnici, připletla se k připouštění hřebce ke klisně. Byla okouzlená tou nádhernou podívanou; vyptala se dědečka na důvod a pak pozorně sledovala všechny milostné hry zvířat, doma v hájovně i v lese. Nejkrásnější byla jelení říje; mohutní samci s velkými parohy se vyzývali k boji, sráželi se v divokých soubojích a který vyhrál, brutálně se vrhal na svoje laně, které předstíraly strach, ale nikdy daleko neutekly a zase se nabízely. Flor pochopila, že je to hra, která se oběma stranám líbí; asi se bude líbit i jí, až přijde čas.

Vykoumala, že každé zvíře má svého partnera; tak se jednou zeptala dědečka, ke komu patří on. Jen chvíli váhal, pak se přiznal: čas od času navštíví ve vesnici paní hostinskou, vdovu, která když jí přinese nějaké ulovené zvíře, ho nechá u sebe přespat. Chvilku byla Flor zděšená a znechucená; její milovaný dědeček si kupuje lásku za cenu smrti nevinného zvířete? Ano, přiznal; také on dělá špatné věci, když chce dosáhnout rozkoše. Takový je život. Zeptala se, zda i ona bude muset někoho zabít, když se bude chtít s někým milovat. Řekl, že asi ne, ale možná nějaký muž zabije něco kvůli ní.

Několik dní to ze všech stran promýšlela. Potom požádala, aby ji naučil zabíjet.

Vybral k tomu starého zlého jelena, který si už dávno zasloužil zemřít. Ubližoval ostatním a měl jeden paroh křivý jako šavli, jímž dokázal soupeře probodnout a zabít. Flor přijala úkol; nalezli škůdníka, Flor na něj namířila a vystřelila. Zasáhla přesně, jelen se složil, řval bolestí, mlátil kolem sebe kopyty a svíjel se v křečích. Dědeček jí dal do ruky tesák a rozkaz: Doraz ho! Musíš! Flor prosekla jelenovi krční tepnu a jeho horká krev ji celou pocákala. Až pak se zhroutila.

Když přestala brečet, první impuls byl strhat se sebe zakrvácené šaty a důkladně se vykoupat v tůni. Dědeček jí to ale nedovolil; nařídil jí, aby si vychutnala svůj triumf a zaběhla do vesnice pro koně, kterým jelena odvlečou. Zatím nasekal klacky na vlek. Flor musela vesnicí projít dvakrát, poprvé proběhla rychle, ale sedlákovi musela důkladně vylíčit, co se stalo, než zapřáhl. Podruhé už kráčeli rozvážně a pomalu, lidé stáli kolem cesty a čuměli, a sedlák každému znova vykládal, proč je holka celá zakrvácená, lidé ji chválili a obdivovali, děti záviděly a Flor se strašně styděla. Ovšem že byla taky nesmírně pyšná; v její mysli se svářely protichůdné pocity, chvílemi by se radši propadla do země a vzápětí se cítila jako nejlepší lovec na světě. A ještě na tom vydělala, protože jí pořídili nový lovecký oblek, ve kterém by vypadala jako kluk, nebýt dlouhých vlasů.

Od té doby lovila pořád, dědeček si to přál. Přestala se jí hnusit krev, zvykla si na utrpení, kterým trpí zvíře, když umírá. Naučila se, že je-li třeba někoho zabít, musí to udělat rychle. Ale pořád ještě si pamatovala, že je-li něco mrtvé, už se to nedá napravit. Zeptala se, zda si Bůh přeje, aby umíraly bytosti, které stvořil. Dědeček odpověděl: Čemu Bůh dopřává žít, neměl by zabít ani člověk. Ale někdy je to bohužel nutné.

Příští zimu dědeček onemocněl. Uzdravil se, ale už nikdy nebyl takový jako dřív. Stále častěji si přál, aby za něj Flor převzala jeho povinnosti; vyrostla, vytáhla se a už nikdo by si ji nespletl s klukem. Taky čtení z Bible začalo být její povinností, dědeček už na to v šeru neviděl. Vyprávěl jí pořád, ale čím dál divnější příběhy, často se pletl a někdy říkal nesmysly. Naopak Flor měla čím dál divočejší fantazii; přečetla všechny knížky, které dokázala sehnat, přerovnala si to v hlavě a zkoušela výsledky v praxi. Učila se lovit lukem a šípy; když šla do lesa, za hájovnou se svlékla, vyválela se v tmavém bahně, aby ji nebylo možno vidět ani cítit, šaty a pušku schovala, vzala si luk a celý den se toulala. Když něco ulovila, napila se krve a kreslila si na tvář a na tělo znaky, které považovala za ochranné. Nesmírně toužila, aby ji něco přepadlo, ať člověk, zvíře nebo strašidlo; ještě se nerozhodla, zda to zabije nebo si s tím bude hrát. Občas, hlavně v noci, vyla smutkem jako vlk.

Na dědečkově pohřbu se sešla rodinná rada. Zejména strýc Iovane, který trval na tom, že tak velká holka by měla chodit do školy, jinak zdivočí docela. Byl bohatý a vážený a byl ochoten se postarat o její blaho, takže přestala brečet a chystala se na nové zážitky. První škola byla ve městě zvaném Timisoara; tam přišli na to, že sice umí nazpaměť dlouhé odstavce z Bible, ale zároveň věří na upíry, lesní skřítky a strašidla, a hlavně není ochotna změnit své názory dle jejich přání. Stejně tak se s učiteli hádala v Kyjevě, Minsku, Charkově a Varšavě, takže ji obvykle ze školy vyhodili, nebo požádali strýce Iovana, aby ji zkusil umístit někam jinam. Strýc Iovane se pokaždé nadšeně smál, a ještě víc se smála rudovlasá čarodějka Triss Ranuncul, která ho navštívila, aby se s ním pořádně pomilovala, a malá Flor se jí natolik zalíbila, že si ji vyžádala jako dárek.

Triss byla krásná, naprosto nekonvenční v sexu a existovalo podezření, že nepochází z tohoto světa. Vláčela Flor po mnoha zajímavých místech, učila ji šermovat, koupat se v horké vodě, natírat tělo vonnými mastmi a boxovat orientálním stylem, tj. rukama, nohama i hlavou. Rovněž jí slíbila, že ji seznámí se svými nejlepšími milenci, jen až najde někoho, kdo by byl hoden toho, aby ji získal jako první. Nakonec ji ale nechala ve Voglariho škole ve Florencii, kde se poštěkala se všemi Mistry a uložila Flor, aby ji pomstila.

Profesoři ve Voglariho škole měli podstatně lepší nervy než ti předcházející, a Flor se učení tak zalíbilo, že chytala samé jedničky. Taky spolužáci se jí zalíbili; do jednoho se zamilovala, hned se s ním vyspala a oddychla si, že to má konečně za sebou. Asi čtrnáct dní byla na vrcholu blaha; pak zjistila, že ji podvedl s jednou spolužačkou, dala jí Výzvu a uspořádaly velkolepé boxerské utkání, při kterém se za nadšeného fandění celé školy strašně dotloukly. Když si potom v bazénu ošetřovaly rozbité nosy a rty, strašně se tomu smály a dohodly se, že se na něj vykašlou obě, budou lovit další kluky a vzájemně si je doporučovat. Což beze zbytku splnily. Nechaly se taky pozvat na první orgie, nádherně si užily a Flor poslala Triss vyčítavý dopis, proč ji tak dlouho nedovolila chodit s kluky, když je to tak bezva. Triss neodpověděla a není jisté, zda ten dopis vůbec dostala, možná už byla zase někde jinde.

Od té doby Flor šla od úspěchu k úspěchu, pilně studovala a po nocích relaxovala s kluky, občas i s děvčaty. Nadšeně se zamilovávala, prožívala bouřlivé lásky a rozcházela se s nimi, sotva jí něco ošklivého přelítlo přes nos. Občas jí někdo vynadal a zkoušel vysvětlit, že by se skutečně neměla vyspat s každým, kdo se jí aspoň trochu zalíbí, ale nebyla ochotná pochopit. Odpovídala, že tím nikomu neškodí, pozná zajímavé lidi a prožije úžasné zážitky. Pokud se dopustila něčeho špatného, je to jen její vina a očekává, že si to patřičně odnese.

A ještě jednou věcí všechny štvala: odmítala uznat existenci Zla. Tvrdila, že už v životě potkala všelijaké potvory, ale nikdy nic skutečně zlého. Pokud jí někdy někdo ublížil, je to jen její vina a měla si dávat víc pozor. Kdyby chtěl někdo ublížit jejím kamarádům, natož pak někomu nevinnému, rozseká ho na cucky. Moc ráda by potkala nějakého opravdu zlého démona, rozdala si to s ním a to by se teprve ukázalo, kdo by přežil! Ještě se nerozhodla, jestli ho zabije nebo si s ním bude hrát, ale pro jistotu ať si na ni dává pozor.

Obzvláštní náklonnost cítila ke Starým bohům. Ráda by je potkala, pohovořila si s nimi o dávných časech a případně je zkusila nalákat do Templářského řádu. Tento plán stál v pozadí jejího úsilí i zde na Rhodu. Jsou dvě možnosti: buď prožije nezapomenutelné zážitky, nebo velkolepě zahyne. Ať tak nebo onak, nesmazatelně se zapíše do legend. A nemohla popřít, že se těší.

V jídelně se zatím podávala večeře a všem chutnalo; Dánové se cpali, jako by od začátku plavby nejedli. I Madame Jelizaveta si pochutnala; dokonce se napila vína, než půjde spát. První účinek: přestalo se jí chtít spát, naopak si přála zůstat, poslouchat hudbu a sledovat tanec. Aby neseděla tak sama, pozvala paní Baumannovou a přesvědčovala ji, že nemá smysl v něčem bránit dcerám, i když to matce připadá nevhodné. Dívky se s potěšením zabraly do tance a vypadalo to, že je jim fajn.

Ukázalo se, že Dánové přece jen mají nějakého velitele. Dal se za něj považovat mladý muž jménem Haakon, syn majitele továrny na barvy v Kodani. Jeho předností proti ostatním bylo, že měl hodně peněz, takže mohl druhé sponzorovat; trošku problémem zas, že když se napil, měl snahu dávat to najevo a nutit je, aby dělali, co se jemu líbí. Prozatím to nedosáhlo katastrofálního rozsahu, ale taky ještě nebyl tak moc opilý. Vyjednával s Baumannem, který si vzpomněl, že má v obchodním světě řadu příbuzných a známých, kteří by ty barvy mohli kupovat, kdyby byly kvalitní. Haakon se smál: jeho barvy jsou nejlepší na světě! Konečně, každý to uvidí, protože jich mají několik beden (ve skladišti) a budou jimi vylepšovat vzhled čehokoliv.

Někoho ze společnosti napadla nešťastná otázka, zda ty barvy nejsou nebezpečné lidskému zdraví, natož jedovaté. Haakonovi to jen nahrálo: rozhodně nejsou, v rámci testu se jimi jako kluci mnohokrát pomalovali a hráli si na Indiány. Jediný problém je, že jsou dost trvanlivé a nějakou dobu vydrží.

„Takže by se jimi dalo malovat na kůži?“ zeptala se Elsa.

„No, zdali! Mohla by sis namalovat na tělo i večerní šaty!“

„Jé! To by bylo bezva!“

„A vydrží v mořské vodě?“ ptala se Mariechen, „Totiž, že bysme si s nima zítra namalovaly na tělo plavky, až se půjdem koupat!“

To byla skvělá myšlenka. V bahenních lázních se všichni klidně mohli svléknout, ale Arsen rozhodně nesouhlasil s tím, aby se koupali nazí přímo na hotelové pláži. Na večeři přišel, ale měl velmi špatnou náladu a nebylo jasné proč. Nevyspalý rozhodně nebyl, strávil v posteli celý den. A téměř celou dobu sám.

Další zajímavou otázku položila Britta. Líbí se jí uniforma leopardí gardy, jakou nosí Flor a nějak přišla na myšlenku, když se nedá sehnat, dala by se namalovat. Haakon souhlasil, byl dokonce ochoten začít s ní hned dělat pokusy. Britta byla pro, ale byl už večer, barvy byly v bednách a nebylo možné je nalézt, skladiště není osvětlené. Přesto se tam vypravili a zůstali mimo víc než hodinu. Tu správnou barvu nenašli, ale jinak se podařilo všechno, jak měli v úmyslu.

Když do sálu přišla Flor a Dagmar, byla zábava v nejlepším. Kdo měl s kým, tančil; německé dívky se naučily řadu tanců, o kterých do té chvíle neměly ponětí. Byly zapojeny i místní krasavice, třeba Eleni a Mariko šly z ruky do ruky. Arsen se tvářil zavile. Sven mu s úsměvem vysvětloval, že bránit ženě v čemkoliv, co jí přináší potěšení, je předem nesmyslné. Arsen naopak vykládal, že kdyby mu manželka před očima zahýbala, rozbil by jí hubu, nebo ji rozsekal sekerou a hodil do studny. Sven usoudil, že je primitiv, dokonce mu to řekl. Arsen se rozplakal.

Flor a Dagmar byly zřejmě jediné absolutně střízlivé osoby, co tu byly. Vzaly to přes kuchyni a najedly se, jídla zbylo velice mnoho. Ale zapíjely všechno čajem, vlastně spíš odvarem, který kuchařky připravily. Flor jej očichala a schválila.

„Jsem velice ráda, holubičko, že jsi přišla,“ uvítala ji Madame Jelizaveta, „Bála jsem se, že sis způsobila nějaké zranění...“

„Nemůže se mi stát nic, co bych nechtěla.“ řekla Flor.

„Já vím. Ale mohla jsi třeba udělat chybu...“

Flor usedla, rozvážně upíjela a rozhlížela se po sále. Prozatím nebylo zapotřebí jejího zásahu, každý se bavil dobře. Baumann se hádal se Svenem o filozofii, jeho žena brečela na rameni jedné z dánských žen a stěžovala si, jaké jsou její dcery smilné mrchy. Naprosto si nerozuměly, ale Dánka ochotně přikyvovala.

„Můžeme mluvit rusky?“ zeptala se Jelizaveta.

Flor zaváhala. „Ano... myslím, že bychom mohly.“

„Charašo. Jak vidíš, neptám se tě, zda rozumíš. Vím, že jsi můj jazyk už zvládla, i když jsi mu předtím moc nerozuměla. Dokážeš spoustu věcí, že?“

„Něco dokážu. Na to ses chtěla ptát?“

Dagmar seděla vedle a špicovala uši. Flor jí položila na chvíli ruku na hlavu; usmály se na sebe.

„Ne. Mám spoustu otázek... začala jsem si vzpomínat na mládí. Když jsem byla u carského dvora v Sankt Petěrburku... no, já tam nebyla moc dlouho, neříkám. A nebyla jsem dvorní dáma, to bych se chlubila... ale jezdila jsem do Carského Sela, víš?“

„Chápu. Kolik ti bylo let?“

„Što ja znaju... sedmnáct, osmnáct? Hodně mladá jsem byla. Tou dobou přibyl na dvůr carevniny mladší sestry Mistr Illarion. Čort znajet, jaké byl národnosti a odkud přišel. Byl Mistr černé magie a dělal všelijaké věci... obrácené mše a tak!“

„Nikdy jsem o něm neslyšela.“

„A doufám, že ani neuslyšíš. Snad už ho roztrhali medvědi někde na Sibiři... ale tehdy... co myslíš, mělo to nějaký smysl?“

„Nemám tušení. Co konkrétně dělal?“

„Inu, ty černé mše. Taky jsem tam byla... položil na oltář nahou ženu, uřezával hlavy holubicím a kohoutům a kropil tou krví její tělo. Potom nad ní něco bručel... a nakonec nařídil, aby se na ní střídali chlapi, co tam byli, dokud neškemrala o milost. To už byli vzrušení všichni... když Mistr pokynul, bral si každý toho, kdo mu zrovna pod ruku přišel...“

Flor se pousmála. Neříkala nic.

„Nemysli si, že ty ženské, co se nechaly zasvětit, byly nějaké cuchty! Ne, kněžny a hraběnky samy prosily... říkalo se, že při tom zažívají nějaké velice zvláštní pocity. Věříš tomu?“

„Ovšem. Proč by to jinak dělaly, že?“

„Probouzel v nich nějakého hada, nebo co...“

„Hadí sílu. Zdá se, že něco opravdu uměl.“

„Já se nikdy tak daleko nedostala, aby mě vybrali... ostatně, byla jsem tam jen tryždě. Potom... no, začalo se o tom mluvit. Brali tam čím dál víc lidí, dámy poručily svým komorným, protože Mistr říkal čím mladší, tím líp. A nejlíp panny... tak tam tahaly vesnické husičky a předhazovaly starým zhýralým chlapům. Aby z toho měly něco taky ženské, vodily s sebou komorníky a podkoní, mužiky všelijaké... Ti, to se ví, nemlčeli!“

„Ano, to chápu.“ řekla Flor.

„Potom taky... Mistr si začal troufat. Požadoval od dam čím dál větší dary; něco ve zlatě a penězích, ale taky je všelijak trápil. Třeba na oběť žádal místo kohouta nějaké zvířátko, které měla zvlášť oblíbené; psíka, kočku, dokonce opičku. Některá dala, jiná se bránila, ale on hrozil, že je časem přinutí. Říkalo se, že nakonec dostane všechno, co chce; kdesi v cizině prý žádal dokonce malé děti, a také dostal. Tehdy už se car rozhněval, až se zdi třásly křičel. Některé ty dámy poslal na vesnici, služkám dal cejch vypálit, sluhy na Sibiř poslal, šlechtice na vojnu a Mistra... kdo ví, kde skončil? Povídalo se hodně, pravdy však nikdo nevěděl...“

„Hm... no jo.“ řekla Flor.

Jelizaveta chvíli vyčkávala a upíjela vína. Pak řekla:

„Pověz, uměla bys to?“

„Když chceš vědět, uměla.“

„Takže byl skutečně Mistr?“

„Takové Mistry nepouštíme ani do kuchyně. Umět probouzet hadí sílu ještě není kvalifikace. No dobře, ví o co jde. Jenomže ty jeho pokusy vyprávíme dětem, když parchanti nechtějí spát. Jsou to mimořádně ohavné způsoby, jak znásilnit magii a způsobit škodu sobě i všem okolo. Kdybych ho měla po ruce, proklela bych ho.“

„Inu, možná. Ale... dneska večer při tvém obřadu jsem cítila přesně tentýž příliv energie jako na jeho seanci.“

„Není vyloučeno. Proč ne? Obracel se na tytéž mocnosti.“

„Na Satana?“

„Nemyslím, že by zrovna toho vzýval kdokoliv rozumný. Satan je v současnosti dost trapná figurka; mocný anděl, kterému někteří křesťané přisuzují schopnosti a moc, jakou nikdy neměl. Obávám se, že je zcela zavalen problémy, které na něj nasypali. Uvědom si, on není všemocný; je dost dobrý, aby to přežil, ale...“

„To nějak nechápu. Je pánem zla nebo není?“

„Jestli je něčeho pánem... já v podstatě nevím. Neptala jsem se ho, nebavím se s ním, nevšímám si ho. Mám s ním soucit, to jo. Kdyby bylo z nějakého specifického důvodu potřeba, tak s ním budu komunikovat, ale zatím jsem žádný nenašla.“

„Kdybys chtěla – co mu dáš jako oběť?“

„Co bych já jemu dávala? Ať se stará, co dá on mně!“

„Mluvíš, jako bys byla mocnější než on!“

Flor se rozesmála. „No samozřejmě, že jsem mocnější! Přesněji ne já, ale Bůh, můj pán. Jsem služebnice Boží; se Satanem nemám o čem se bavit, leda bych mu dala nějaký rozkaz. A v tom případě netuším, čím by mi mohl být užitečný.“

„Uctívala jsi staré bohy.“

„To jistě. Jsem na jejich území, sluší se pozdravit kamarády, když k nim přijdu na návštěvu. Byla jim propůjčena moc, i když nevím, jak velká je teď. Konečně, není od věci to zjistit. Už jsem jim dala pokyn, že si můžou začít hrát...“

„Tím myslíš co?“

„Podívej, je zde spousta lidí, kteří nějakou tu zábavu vydrží. Staří bohové jsou taky dost hraví, takže navrhuju to rozjet, ať se kočky pudrujou. Nevím, co mi provedou, možná to bude bolet nebo budu potom trochu brečet, ale risknu to. Nejsem srab...“

Jelizaveta se rozvážně podrbala na nose. „Co nazýváš zábavou, holubičko? Mistr Illarion se obvykle nejvíc bavil, když nastaly orgie. Seděl ve svém křesle, na hlavě měl korunu a jenom žezlem ukazoval, co se má stát...“

Dagmar sebou škubla: „On se osobně nezúčastnil?“

Jelizavetu zarazilo, že náhle promluvila rusky. „Ne, jenom se díval. Ale povídalo se, že si někdy vybírá děvčátka k sobě domů, tam s nimi smilnil dost. Při obřadech nikdy.“

Dagmar tentokrát řekla něco dánsky a Flor se zasmála.

„Ano, vypadá to, že byl mimořádně zbabělý srab. Někteří mágové se skutečně drží stranou, aby zbytečně nevyčerpávali sílu; záleží na tom, co jim vyhovuje. Já to klidně risknu.“

Jelizaveta pořád ještě čekala, zda ji někdo položí tu otázku. Když se nedočkala, řekla: „Stejně se mi to moc líbilo. Strhali ze mě šaty a... bylo jich několik. Vůbec nevím, kdo.“

„No, hlavně že z toho nic nebylo.“

„Jo, toho jsem se trochu bála. Však, některé šlechtické dcerky z toho do maléru přišly... já měla asi štěstí.“

„Amatér!“ řekla Dagmar pohrdavě.

„Možná že ne,“ namítla Flor, „Někdy to nechá běžet úmyslně... co pak udělali s těmi dětmi?“

„No... u nás na Rusi byly takové báby, ty se postaraly!“

„Fuj. Takže oběť ďáblovi byla přece jen vykonána. Mistr nekromant se zřejmě pojistil...“

„Co říkáš?“

„Potrat je dost velká satanistická oběť. Hodíš svoje hříchy na někoho jiného, chápeš? Jako když zabíjíš ty děti...“

„A to měly na těch děvočkách hanbu nechat?“

„Já nevím, co měl kdo udělat. Prostě udělali, co chtěli. Co mně je po tom? Stěží vím, co mám dělat já!“

Dagmar něco pronesla, ani rusky, ani dánsky. Flor naslouchala, pak se zašklebila a dala jí pohlavek. Dívka se nepokusila uhnout.

„Co provedla?“ zajímala se Jelizaveta.

„Řekla asi... toto: Aby se zlepšila celková situace vesmíru, bude dobře na konci akce oplodnit všechny přítomné ženy. Jejich děti budou... narozené z vůle Boží.“

Dagmar něco dodala; pak nastavila hlavu, ale už druhou nedostala.

„Co konkrétně se tím zlepší? A proč?“ ptala se Jelizaveta.

„Všechno. A proč, nevíme; kdybysme věděly, bylo by to fajn. Prostě to tak funguje, no!“

„Jak může čarodějka něco nevědět?“

„Já se spíš divím, že něco víme. Občas si připadám jako nejhloupější bytost na světě. Ano Dagmar, zajisté právem.“

Jelizaveta se ohlédla do sálu. Zábava tam byla skvělá, všichni tančili, smáli se, zpívali, objímali se a líbali... začínala se šířit hra na fanty, při níž dívky i chlapci platili (za co?) součástmi svého oděvu. Flor zkontrolovala čas, bylo tři čtvrtě na jedenáct; takže řekla spokojeně:

„Načasujem to na půlnoc. To bude nejlepší...“

Podél zdi se vlekla Baumannová, už notně opilá; brečela, že obě její dcery jsou kurvy. Flor zlehka pokynula a šla jí vstříc.

„Celý život jsem je vychovávala!“ skučela nešťastná matka, „Teď se mi spouštějí s takovými... no fuj! Svině, flundry nezdárné!“

„Uklidni se,“ Flor ji objala a položila jí ruce na ramena, „Ani jedna ještě nic neprovedla. Jenom se dobře baví...“

„Ale udělají to! Já to vím.“

„No jistě. Jenže až o půlnoci...“ hovořila Flor klidně.

Baumannová na ni zírala s úžasem; dokonce přestala plakat.

„Kdyby si aspoň vybraly někoho kloudného!“ vzlykla ještě.

„Vyberou si toho nejlepšího, neboj se!“ předla Flor jako kočka, „Ba co víc, bude jim vybrán podle vyšší volby, než je naše. Ty si s tím nedělej starosti, nech to běžet...“

„Kdo vůbec jsou ti chlapi? Nějací cizinci, námořníci...“

„Mladí šlechtici Neviditelné říše. Dá se taky říct vikingští válečníci. Trochu modernější, používají revolvery, i když mečem to ještě umí taky. Sama uvidíš. Součástí jejich zvyků je ženit se s dívkami, které se jim líbí. Tvoje dcery si vezmou, to je fakt. Dokonce jim možná pomohou získat moc a postavení...“

Baumannová jí naslouchala, jako by vyprávěla pohádku.

„Neviditelná říše? Co to je?“

„Po celé Evropě existuje taková organizace... není tajná, jen ji většina států nebere vážně. K vlastní škodě, samozřejmě. My to vážně bereme. Všichni ti lidé jsou šlechta...“

Baumannová se ohlédla; byla nucena konstatovat, že kdyby si ty chlapíky prohlédla nezaujatě, taky by se jí zalíbili. Měli v sobě určitou noblesu, která mohla ženy okouzlovat.

Flor jí nalila další pohár vína. „Vypij to a netrap se. Všechno bude v nejlepším pořádku. A všichni budou šťastní. Buď taky, bav se a starosti nech hlupákům...“

Baumannová se skutečně napila. „Když já stejně věděla, že to takhle dopadne! Špatně jsem vychovala svoje děti, moc špatně! Kdybych mohla mít ještě jednu dceru, starala bych se o ni líp!“

„Vážně bys chtěla ještě jednu?“

„Ach, jak moc! Když byly malé, nemohla jsem jim ani nic dopřát, začínali jsme a neměli moc peněz. Teď máme všechno, ale jak bych si mohla přát ještě jednu malou holčičku?“

Flor se opřela dlaní o stěnu, zřejmě proto, že se jí opilá Baumannová věšela na krk. Jak se rozhlížela, střetl se její zrak se zelenýma očima Dagmar.

„Tak dobře, no!“ zahučela Flor, „Budeš mít ještě jednu...“

Kupodivu, přesně tato zpráva ženu rozveselila. S úsměvem se odpojila a se sklenicí v ruce se odpotácela pryč.

„Teda, ty válíš!“ konstatovala Dagmar.

„A ty ji zlobíš,“ řekla Jelizaveta, „Proč to děláš?“

„Zlobím, protože jsem dítě. Jak ty o tom víš?“

„Taky brzo budu dítě. Máš nějakou možnost to ovlivnit?“

Podívaly se na sebe, pak Flor pokrčila rameny.

„Ach... a ty, Dášo?“

„Co já? Já vůbec nic nedělám!“

Flor nezastírala, že ji výpad potěšil. Šklebila se.

„Jen se nedělej, panenko. Vyčkáváš za bukem, ale chytrá jsi...“

„Hele, vynechte mě, dámy! Já ani nevím, o co jde!“

„To je jedině dobře.“ řekla Flor.

Jelizaveta si chvíli mnula tvář a o něčem uvažovala. Pak řekla:

„Pověz, holubičko, mohla bych si něco přát?“

„Ty už asi můžeš všechno.“ řekla Dagmar drze.

Flor chtěla říct něco jiného, ale řekla: „Tak nějak.“

„Dobře. Bude to takový náraz energie jako tehdy?“

„Nevím, jaký byl tehdy. Ale určitý náraz to bude.“

„Co s ní uděláš?“

„Předám ji. Těm starým, kterým jsem ji slíbila. Oni rozhodnou, co bude. Nic nebudu ovlivňovat, dokonce se sama podřídím.“

„Chci, aby to zasáhlo zvlášť silně některé kusy. Hlavně Eleni, Mariko a vůbec ty všechny... ty malé děvky, se kterými se peleší můj syn. Ty drzé malé mrchy, které ho svádějí...“

„Počkej. Myslíš, že tvůj Arsen je bez viny?“

„Není, to vím.“

„V tom případě dostane mimořádnou pecku taky.“

„Patří mu to. Je nevychovaný, líný a maminky si neváží!“

„A ty si to odneseš v příštím zrození.“

„Vím. Můžeš to zařídit?“

„Obávám se, že už se stalo. Řekla jsi to v přítomnosti ohně, té svíčky zde na stole. Oheň předává všechno Pánovi.“

Jelizaveta se ani v nejmenším nezalekla. Naopak, zasmála se.

„Tak ať to přijde! Kdy to bude?“

„Načasovala jsem to na půlnoc.“

„Odstartuješ to nějak?“

„Jestli chceš, můžeš to spustit sama. Abys měla taky nějakou zásluhu – vezmeš třeba jednu sýrovou tyčinku a přelomíš. To bude stačit.“

„Copak je to tak jednoduché?“

„Když je to připravené, tak ano.“

„Ty u toho nebudeš?“

„Právě uvažuju, že si musím někoho najít. Nechci zůstat bokem. Jsou dvě možnosti, buď si je otestuju a vyberu nejlepšího, nebo to nechám na osudu a sama se budu jen bavit. Uvidíme...“

„Hodně věcí necháváš na náhodě!“

„Je to lepší zábava.“

Flor se usmála a zamířila k místu, odkud se ozývalo nejvíc smíchu. Jelizaveta ji sledovala očima; potom povzdychla a jen zlehka pohladila Dagmar po hlavě. „Ej Dášo, Dášenko! Tak smutno mi je – a všichni jsou tak veselí! Mně bys nemohla nějak pomoci?“

„Těžko. Já v podstatě vůbec nic neumím.“

„Umíš víc než říkáš, dokonce než si sama myslíš. Já, obávám se, taky leccos umím. Nebo jsem uměla, když jsem byla... ech, to je už všecko pryč. Davnym davno...“

Dagmar mlčela. Tiše se pro sebe usmívala.

Opět se přivlekla Baumannová. Celá zářila štěstím.

„Chytré a šikovné jsou ty moje holky!“ libovala si, „Zeptala jsem se, co jsou zač ti jejich... nápadníci. Dobří chlapci, každý má titul a erb, jenom peníze jim chybějí. A to nevadí, však oni se vzmůžou... Dobře si vybraly, jen co je pravda!“

„No, hlavně že jsi spokojená!“ Jelizaveta zkusila předstírat, že v ní Němka nevzbuzuje odpor, ale povedlo se to jen napůl.

„A co já bych se trápila? Taky si někoho najdu! Když ten můj je takový hlupák zabedněný... však jsem ještě k světu, ne? A fešných chlapců tady je, jen kývnout! Ať mi zkusí něco říct!“

Po pravdě, Baumann nebyl schopen komukoliv cokoliv říkat. Nořil se do svých snů a stával se v nich přesně takovým nadčlověkem, jakého popisuje Nietzsche.

„A já jdu tančit!“ pravila Baumannová a odešla.

„Jen jdi!“ souhlasila Jelizaveta.

Potom začaly hodiny odbíjet dvanáctou.

Jelizaveta Ivanovna Rostovská vzala do ruky sýrovou tyčinku a zlomila ji.

Errata:

30.05.2021 11:11