Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ráno bylo docela příjemné, bez bolestí hlavy, pálení žáhy či jiných protivných příznaků, typických pro řádové oslavy. Bohové prostě mají úroveň a nesměšují okamžité účinky s trvalými. Druhá možnost je, že ty fantastické zážitky byly opravdu jenom iluze. Čemuž napovídá, že přestože jsem v boji utrpěl četná zranění, teď ráno jsem neměl sebemenší jizvu. Ani ozdobnou.

V časných ranních hodinách dorazila loď komthura Thora Knassena ze Stockholmu. Pochválil svoje podřízené, zvláště Haakona, jemuž přivezl další dodávku vynikajících barev. Jeho otec byl rovněž velmi spokojen s četnými objednávkami, které mu došly poštou z celé Evropy; pobízel syna, aby jen pokračoval.

Kromě Knassena dorazili italský komthur Palmiro Corsi a rytíř Guy Feroz, oba poněkud podivně: Palmiro snad připlaval v podobě delfína, neboť v přístavu nepřibyla žádná loď. O Ferozovi už dávno kolují zvěsti, že umí lítat a ovládá počasí.

Když Feroze spatřila Lucille, upadla mírně do rozpaků, čímž se prozradilo, že je jeho dcera; on se naopak smál a chválil ji, že si počíná dobře. Kromě dalšího tvrdila, že je sestrou (dvojčetem) Miguela d'Escambrray; taky jeho milenkou, snad matkou nějakého dítěte, o jehož osudu zatím nic nevím. Nechápal jsem tyto zmínky, oni jim však rozuměli a moc se smáli. U démonů to je asi možné.

„Ty blázníš, Willi!“ řekla mi Dicky, „Jací démoni?“

„Copak si nepamatuješ, co se dělo včera?“

„Ale jo!“ smála se, „To bylo přece divadlo; tos nepochopil?“

„Teda já nevím, mně to připadalo dost opravdový!“

„Tak to jsou dobrý herci. Nebo snad opravdu věříš, že Ahlbeck je drak a MacLawwen Svatý Patrick? Nebuď směšnej!“

„No tak dobře – a co bohyně? Třeba támhle Artemis?“

Dicky se ohlédla na Ari, která prošla vznosným krokem s osuškou kolem krku; mířila na pláž, kde se chtěla opalovat.

„Některý holky říkají, že ji znají ze školy na Lago di Como; byla vždycky fajn, jenom trochu potrhlá. Ale to není... Abych tě uklidnila, Argos určitě není Zeus ani Odin. Zato chodil k nám do sirotčince každý Vánoce přestrojenej za Santa Clause dávat dárky. Moc dobře si ho pamatuju...“

„A bohyně Artemis vůbec neukopla Alí Šamirovi hlavu?!“

„Ukopla, to jsi přece viděl! To se dělá tak, že herec, co hraje Šamira, si nasadí falešnej trup s hlavou; do krku se dá nádržka s krví, to je důležitý. Když hlava ulítne, musí stříkat krev... ještě že Šamir je po smrti, ta maska byla hrozná!“

Dicky se řehnila jako kůň; ale její vysvětlení bylo logické.

Sotva se velitelé nasnídali, už naléhali, aby začalo jednání; o polednách padne na všechny vedro, lehnou si na pláž a do večera s nimi nebude řeč. A kdo ví, co bude potom...

Císař Charry měl taky silně pracovní náladu, byl ochoten jednat s kýmkoliv o čemkoliv; nicméně z diskuse vyplynula potřeba napřed stanovit, kdo vlastně patří do evropské a kdo do arminské části řádu. Ahlbeck to viděl tak, že se Evropa nejdřív porovná mezi sebou a až potom rozhodne, co vlastně chce od Arminu a jak si to představuje. Nicméně potvrdil, že všichni Evropané silně stojí o to, aby se za ně Armin postavil, pomáhal jim a podporoval je; za tím účelem bylo svoláno toto shromáždění. Charry to pochopil a nařídil, aby se všichni Armini přestali vměšovat do záležitostí Evropy a šli se radši koupat.

O osudu Evropy měli rozhodnout tito lidé:

Mario di Carialti, bývalý velmistr

Wolmarr von Ahlbeck, velkokomthur Africký

Palmiro Corsi, komthur Italský

Llago di Rienzi, komthur Káhirský

Sancho Mendoza di Castro, komthur Madridský

Thor Knassen, komthur Skandinávský

Donald MacLawwen, komthur Velké Británie

Dle řádových předpisů má celé organizaci velet velmistr, jemuž je podřízeno dvanáct komthurů; mohou dále existovat důstojníci, jmenovaní do určitých specializovaných funkcí. V současné době existovali ještě další vysocí představitelé, ale ti buď odmítali jakoukoliv spolupráci, nebo aspoň nechtěli přijet na Rhodos. Jak se zdá, někteří příliš nevěřili v úspěch jednání, další si nebyli docela jisti, zda toto je skutečné velení řádu. Okolo pořád kroužily náznaky, že existuje další silná skupina, jejímž představitelem je zlořečený Toni Braganza.

Ta věc s Braganzou byla vysloveně trapná. Někteří se chránili to jméno vůbec vyslovit; ale třeba Knassen se s ním vítal zcela přátelsky a vyřizoval mu pozdravy, kromě jiného od svých dcer. Ty snad taky přijedou, cestují s dětmi někde po Evropě. Většině nebylo jasné, co vlastně ten Toni provedl, kromě špinavých kšeftů s lidmi typu Alí Šamira, ale to dělali všichni.

Místo toho navrhl Sancho, aby na uprázdněná místa komthurů byli jmenováni Caesare Mendoza Vasquez a Felipio Scivarroni. Nezískal moc podpory; všeobecně se soudilo, že to sice nejsou špatní hoši, ale nemají dosud dostatečně rozsáhlý rozhled. Samozřejmě, za pár let se situace jistě změní, ale teď...?

„Není už na čase požádat o pomoc Guy Feroze?“ navrhl Knassen, „Je fakt, že je rytířem už spoustu let, vykonává mnohem vyšší činnosti a mohl by být řádu platnou posilou...“

„Jenže... povídají se o něm divné věci!“

„Že je vtělením Satana, já vím. Mezi námi, věří tomu někdo? Já tedy rozhodně ne...“

„Za druhé, bude to chtít dělat? Zatím vždycky odmítal!“

„Zkusme mu vysvětlit situaci ve všech souvislostech!“

Sancho zopakoval (mnohem obšírněji) návrh na jmenování Vasqueze a Scivarroniho; argumenty neuvedl žádné, ale silně zvýšil hlas. Načež Llago di Rienzi přislíbil souhlas v případě, že současně bude povýšen šestnáctiletý Ernaye Lasquier, momentálně titulární hlava rodu Escambrray a oficiální milenec vévodkyně Maryšky.

Jeho návrh byl čirá zlomyslnost, což bylo okamžitě prosloveno. Llago na žádné invektivy nedbal; připomněl, že Ernaye patří ke šlechtickému rodu, byly s ním provedeny různé testy a od počátku byl vychováván do vysoké funkce; Sancho namítl, že ta výchova se ze strany vévodkyně Maryšky odehrávala hlavně v posteli a jeho největší kvalifikací je mimořádný sexuální apetit. Otázal se, zda se též Llago o jeho schopnostech přesvědčil, čímž naznačoval jeho minimálně obojetnou orientaci; Llago s úsměvem přikývl.

Do vznikající bouře protestů dodal, že v době, kdy hostil dvůr vévodkyně ve své Káhiře, se spojil se všemi přítomnými tělesně i mentálně a podrobil je různým testům; některé jsou rituály, jež se prováděly už za dob faraónů. Sancho se pokusil zhanobit jej dotazem, zda svým testům podrobil i malého Michala. Llago bez váhání přikývl a dodal, že si při tom počínal náležitě opatrně, přestože se sám Michal dožadoval ráznějšího přístupu. Pokud chce někdo jeho práci zkontrolovat, ochotně mu předloží protokoly.

Nastala krátká, intenzivní, leč bezvýsledná hádka všech se všemi.

Rázně ji utnul Ahlbeck: „Na co si to tady chcete hrát? Všichni víte, jaká je reálná situace. Nemá smysl předstírat, že je třeba dodržovat evropské zvyklosti, když na jih od nás začíná Afrika. Znám ji dost dlouho, abych věděl, že tam platí jiné zákony!“

„Ty snad schvaluješ pedofilii?“ otázal se pobouřeně Sancho.

„Je úplně jedno, co schvaluju já, ty nebo někdo další. Podívej se na fakta: Ernaye Lasquier byl od dětství připravován pro cestu k vyššímu poznání. V určitém momentu zcela nezbytně dojde také na mentální přenosy informací; to by zbytečně komplikovalo, kdyby se oba subjekty nepropojily fyzicky, je-li to technicky možné. Doňa María jako zkušenější to jistila. Všechno je v pořádku.“

„S Ernayem. Ale co její syn Michal?“

„Viděl jsem ty Llagovy protokoly. Provedl s Michalem testy a já je prověřil. Michal Escambrray je normální zdravý kluk, poněkud vyspělejší než je zvykem a pěkný uličník. Dítě tohoto typu prostě nelze udržet v dostatečné vzdálenosti od činností, které vykonává jeho matka; zvlášť když se na ni dokáže napojit. Jak vnímá jejich vztah, těžko říct, ale rozhodně netrpí žádnými frustracemi. Řekl bych, že jej vzal na vědomí jako realitu, prozkoumal, co by ho na tom mohlo zajímat a zbytek pustil z hlavy.“

„To je teď, když ještě není dostatečně vyspělý. Ale co nastane, až začne dospívat, třeba v takových třinácti letech? Jak se tato naprosto nemravná výchova odrazí v jeho vztahu k partnerce?“

„Má smysl dohadovat se o tom teď, dokud to zatím nenastalo?“

„Pochopitelně! Musíme předcházet takové možnosti právě proto, že je dosud čas! Můžeme ty děti podrobit patřičné výchově, aby se zbavily všech dosavadních nemravných výchovných vlivů a jiné už v jejich životě nenastaly!“

Llago se přihlásil: „Sancho, uklidni se! Uvažuj rozumně! Víš stejně dobře jako já, že v průběhu let Michal začne navazovat kontakty s muži, ženami, šelmami, zvířaty, mimozemšťany, démony i bohy. Udělá to, jako to udělali všichni před ním i po něm. Jeho vztahy budou dvoj i vícesměrná interakce, tj. on bude ovlivněn ostatními, oni budou ovlivněni jím. Ty jsi jedním z ovlivňujících faktorů, avšak rozhodně ne jediným. Asi bys to měl chápat!“

„Dobře. Co uděláš ty, až za tebou přijde? Věřím Wolmarrovi, že jsi ho prozatím nezneužil, je to malé dítě... Co však bude, až mu bude těch třináct, bude to hezký kluk...“

Llago se rozesmál. „Co udělám? Co budu chtít, Sancho! Nebudu se ptát tebe ani nikoho jiného. Dělám s chlapci, ale ještě raději děvčátky to, co si oni sami přejí a co jim vyčtu z mysli. Dělám to rád a považuji to za šlechetné. Kromě jiného to dělám dobře, jak se můžeš přesvědčit u větší části přítomných, například svých sester. Kdybys nebyl srab, věděl bys to už dávno.“

Llago věděl, že přestřelil; na nic nebyl Sancho tak alergický jako na zmínky o sestrách. Nesouhlasil s ničím, co prováděly, ony se mu na oplátku smály a trpělivě čekaly, až dostane rozum. Čím byly k jeho chybám shovívavější, tím víc se vztekal.

„Jak se zdá, tvoje nemravnost nemá žádné hranice!“ vykřikl.

„Jaké hranice má vesmír?“ usmál se Llago.

K věci promluvil rovněž Thor Knassen: „Zapomínáš na jednu věc, Sancho. Llago Rienzi je šlechtic; také Michal je šlechtic, malý, ale bojovník. Je-li vychováván tak jak si myslím, pak přijme bez váhání zodpovědnost za svoje činy, i kdyby se mu nelíbily, ale nestrpí, aby mu někdo z nižší kasty přikazoval, co má dělat. Bude-li mít nějaké problémy, obrátí se se žádostí o pomoc na své příbuzné, to jest: na matku, Ernaye jako hlavu rodu a případně na Llaga jako matčina spolumanžela. Těžko na někoho cizího!“

„A to považuješ za správné?“

Thor se usmál a pokrčil rameny.

Ahlbeck řekl: „Navrhuji, aby rytíř Ernaye Lasquier byl přivolán k jednání jako pozorovatel s právem jednat jako komthur. Pokud se osvědčí, bude do této rady přibrán.“

Sancho se nepokusil protestovat, stačilo podívat se kolem. Řekl tedy: „Žádám, aby byli přivoláni také Caesare Vasquez a Felipio Scivarroni. Za stejných podmínek.“

Pánové stvrdili souhlas, Sancho udeřil na gong a vydal příkazy veliteli stráže. Mírně ho rozladilo, že to byl Arab s čerstvým rituálním tetováním na tvářích. Ostrovan?

„Ne, já ho znám.“ usmíval se Palmiro, „Pochází z Tunisu a jeho rodina slouží řádu už od komthura Clermonta!“

Sancho potřásl hlavou a řekl: „Ach jo!“

Palmiro využil situace: „Rád bych poukázal na fakt, že je tady přítomen dlouholetý člen řádu Ba M'Burru, jehož postavení je dost unikátní. Má titul řádového otroka, ale taková hodnost mi připadá kuriózní až nesmyslná. Měli bychom to nějak upravit...“

„Jak?“

„Třeba jej pasovat na rytíře.“

„To nemyslíš vážně! Nemluvím o tom, že je černý; ale není dobrý křesťan! Přesně řečeno, těžko říct, co vůbec je!“

„Uklidní tě, že ani já to nevím? Jeho filozofie je unikátní jako on sám. Znám jeho syna a dceru, rovněž originální osobnosti; taky víme, jak cvičí svoje podřízené. Je velmi schopný...“

„Ale není křesťan!“

„Kdo z nás může říct, zda sám je či není křesťan?“

„Já ano!“ vykřikl Sancho téměř vztekle.

Nebylo pochyb, že mluví pravdu. Na druhé straně řada ostatních měla dosti vřelý vztah k odlišným věroukám: Llago egyptské, Thor vikingské, Donald keltské. Ahlbecka se na to nikdy nikdo neptal. Mario Carialti se tvářil, jako by ani nebyl přítomen.

Slova se ujal Ahlbeck: „Pánové, řešíme-li personální otázky, je nezbytné obsadit volná místa nejen komthurů, ale i rytířů. Pokud se někomu zdá, že je to příliš odtažitý problém, tak se mýlí. Rytíř je velice vysoká hodnost a je záležitostí komthura, aby se staral o naplnění směrného čísla. Přiznávám, i já mám v tom směru rezervy, ale odlehlost mé provincie... jistě, není omluvou. Požádal jsem, aby mi řád poslal schopné mladé muže, které bych si vycvičil a ustanovil na důležitá místa, avšak...“

„Přestaň blbnout,“ doporučil mu Palmiro, „Mladé schopné prostě nemáme. A když máme, využijeme je sami. Pokud vůbec chtějí. No, nekoukejte na mě tak! Není snad tajemství, že leckdo nechce!“

„Zřejmě neschopnost najít ty správné lidi!“ řekl Sancho.

„Jo, přesně. Jsem blbej, protože neumím odpovědět na námitku, kterou mi dal jeden z nejlepších: na to, abych konal službu, nemusím nosit řádový znak. A on ji skutečně koná, to můžu...“

„Mluvíš zřejmě o Jezdcích, že? Nedivím se, mně jdou taky silně na nervy. Zvlášť takoví dlouholetí, jako Argos. Už dávno měl být rytířem nebo i něčím víc, zvlášť když se o něm povídá...“

„Ty seš blázen!“ rozesmál se Llago, „Pokud je Argos obyčejný Jezdec a nic víc, jde ho poctít návrhem, aby se dal pasovat na rytíře. Kdyby byl bůh Zeus, je ta představa k smíchu!“

„Argos není bůh Zeus! Rád hraje v různých představeních, hlavně bohy a krále, protože má na to postavu a vzhled; možná se z toho trochu pomátl na rozumu, možná si dělá blázny z nás!“

„Argos v životě netvrdil, že je pohanský bůh!“

„Argos to tvrdí každou chvíli, na jevišti i v soukromí. Kromě toho vypráví další nehoráznosti, vtipy a příběhy, ze kterých ani většina nemůže být pravda. Má za to řadu čestných uznání!“

„Mluvil s ním někdo oficiálně o jeho pasování?“

„Já, ale už před dvěma lety,“ řekl Palmiro, „Vykrucoval se. Ale kdyby mu domluvil někdo významnější, třeba Ahlbeck...“

Diskuse se začala motat do ztracena; během ní vstoupili Ernaye, Caesare a Felipio a zahlásili se. Byl jim oznámen verdikt, načež usedli k ostatním – Caesare a Felipio po bok Sancha, Ernaye mezi Donalda a Llaga. Už podle rozsazení přítomných se dalo poznat, kdo patří ke které straně.

„Jak pozoruji, prozatím se k ničemu nevyjádřil don Mario, jako dosavadní velmistr. Přestože beru na vědomí jeho prohlášení, jímž se při odchodu z Evropy vzdal funkce, byl bych velmi rád, kdyby se tohoto úmyslu zřekl a ve své práci pokračoval!“ řekl Ahlbeck.

Mario di Carialti se prozatím vyjádřil jen k tomu, co mu mají přinést jako občerstvení. Když byl přímo vyzván, rozhlédl se pohledem zvířátka zahnaného do kouta.

„Vznešení páni bratři,“ zahájil oficiálně, „Obávám se, že jsem ten poslední, kdo by se měl k čemu vyjadřovat. Jak jste všichni mnohokrát konstatovali, vedl jsem řád zcela chaoticky, nesmyslně a ke škodě všech. A co je horšího, do této chvíle nechápu, kde jsem udělal chybu a co jsem měl učinit jinak; kdybych se vrátil do funkce, obávám se, že bych si i nadále počínal stejně.“ Odmlčel se a očekával nějaké výroky, protesty, posměšky; nedočkal se, všichni mlčeli a vyčkávali pokračování.

„Ujal jsem se velení po smrti dona Diega Mendozy. Jeho zvolením došlo rovněž k rozkolu a vytvoření arminské části, velice silné, neboť velké množství našich lidí s nimi odešlo na Ostrov, aby tam vybudovali mocný stát. Což se stalo. Zůstali jenom ti, kteří chtěli zůstat v Evropě nebo se z nějakého důvodu nechtěli dát do služeb Arminského císaře. Nebudu řešit, proč. Jen konstatuji, že jsme se ocitli v osamělém boji proti celému zbytku světa.“ A znovu čekal na reakci; znovu se žádné nedočkal.

„Pokusil jsem se utužit mravy v řádu, které se značně uvolnily. Pokusil jsem se zviditelnit, prosadit, ovládnout sféry, které se nám zdály nadějné. Nic z toho se nepodařilo, řada našich lidí padla nebo byla omezena v činnosti. Nakonec jsem byl i já nucen vzdát se všech pokusů a uchýlit se pod ochranu Ostrova. Věřte mi, že to bylo nejhlubší pokoření mého života; ačkoliv císař Charry mi poskytl ochranu tak velkomyslně, jak by neudělal nikdo jiný. Od té chvíle jsem příslušníkem jeho dvora; co se mnou bude dál, nemám tušení. Chtěl bych dožít svůj život jako skromný kněz na klidné faře v malém městě, křtít, oddávat a pohřbívat. Nechci už rozhodovat o osudech národů. Jsem tady jen proto, že mi to bylo císařem nařízeno. Bratři, nechci už být velmistrem.“

Jeho řeč vyslechli všichni s napjatou pozorností. Když skončil, slušelo se zaujmout nějaké stanovisko, ale každý čekal, až něco řekne někdo jiný, protože říci cokoliv bylo nepříjemné. Takže se jako první rozhodl vyjádřit své mínění Sancho: „Don Mario byl zvolen velmistrem v nejtěžší možné době, v čase války, kdy náhle a nečekaně zemřel můj otec. Jsem přesvědčen, že volba Maria Carialtiho byla správná, že byl skutečně ten nejlepší z nás všech; proto mi připadá nesprávné se teď té funkce zříkat. Možná řeknete, že jsem mladý a hloupý; ale dokonce mi to připadá jako zbabělost! Utíkat z boje, když se stane obtížný?“

Přestože chtěl upozornit, že není tak hloupý, jak by se zdálo, mnozí si to o něm mysleli. Například Donald MacLawwen:

„Mario, jsem tvůj přítel a mám tě rád. Proto jsem taky chápal, že toho na tebe bylo moc a chtěl sis odpočinout. Ale zároveň jsem chápal, že až se oklepeš, zase se do služby vrátíš. Tak se ptám: už ses dal do pořádku, abys mohl dále sloužit, nebo chceš ještě nějakou dobu na zotavenou?“

Možná to vypadá bezohledně, ale většina přítomných se uvolnila; po cituplném Mariově přiznání byli na rozpacích, teď se uklidnili a někteří se dokonce začali pochechtávat.

Mario se zamračil. Neměl moc rád vtipy.

„Jednou ze starých tradic řádu je,“ pokračoval Donald, „Že je třeba pokračovat v činnosti, ať to jde nebo nejde. Samozřejmě je nesmysl útočit proti kamenné zdi – ale když si tu zeď pořádně prohlídnem, možná je v ní nějaká prasklinka nebo není všude tak pevná, jak si myslíme. Potom...“

„Když seš tak chytrej,“ řekl Mario pochmurně, „Nechceš třeba toho velmistra dělat ty?“

„Nechci. Převzal jsem Británii v otřesném stavu a mám co dělat, abych z toho nějak vybruslil. Povšimněte si prosím: z mých rytířů, vojáků a vůbec členů řádu je tu pár začátečníků. Ale stěžuju si? Vypadá to tak?“

„Třeba je to tím, že si neuvědomuješ vlastní...“ Caesare chtěl něco říct, ale radši to spolkl.

„Co konkrétně? Neschopnost? Nezodpovědnost?“

„Dejme tomu bezstarostnost.“

Donald se ušklíbl. Pak pokrčil rameny: „Když ti to tak připadá...“

Ahlbeck zaklepal na stůl: „Pánové, zkusme se vrátit k věci! Je jasné, že otázku velmistra bude lépe vyřešit, až budou vyřešeny personální problémy komthurů a rytířů. A k těm lze dojít, až bude z čeho vybírat, to znamená po získání široké základny nadšených, zvláště mladých zájemců. Ptám se: kde je vzít?“

„Tak na ni taky odpověz!“ usmál se Rienzi.

„Rád bych věděl, jak to probíhalo v Německu, když Guyrlayowe najednou zabral do řádu takovou spoustu lidí. Nejblíž k tomu byl Palmiro Corsi, tehdy... rytíř? Mohl bys nám to říct?“

Palmiro předvedl na své tváři několik grimas, kterými chtěl dát na vědomí, že se nevtírá, ale když je tedy donucen...:

„Na začátku jsem nebyl ještě ani rytíř. Taky jsem tam nebyl od první chvíle; vlastně Charry tou dobou vůbec nemyslel na nějaké pasování nových rytířů. Potom nastala válka v Polsku; u té jsem taky nebyl, ale znám řadu Poláků a slyšel jsem to vyprávět. Oni se vzbouřili, byli poraženi a vojáci je honili jako škodnou, tak zdrhli přes hranice a nějak se dostali na Hůrku. Tam je ošetřili, nakrmili a byl problém, co s nimi dál. Charry vznesl dotaz, kolik jich může vzít do řádu. Ale nedostal dost rychle odpověď, tak si poradil sám a založil novou lóži Svatého Jiří. A pasoval všechny, kdo tam byli.“

„Slovem všechny rozumíš co?“

„Všechny. Nevím žádnou lepší definici. Prostě všechny.“

„Muže, nebo i ženy?“

„Po dohodě s císařovnou Dianou jen muže; ženy si založily svou vlastní lóži Svaté Jadwigy. Poměry tam jsou ještě nepřehlednější, sám se v nich nevyznám.“

„Od kolika let, od jaké úrovně, s jakými schopnostmi...“

„Nejmladšímu mohlo být tak sedm. Nevím přesně.“

„Takový kluk nemá tušení, co znamená řádová přísaha!“

„Zkus mu to říct a urazí se. Jednu chvíli se o tom diskutovalo. Olgierd Zajac řekl, že když byly děti dost velké, aby mohly být zabity, jsou dost velké i na řádovou hodnost.“

„Olgierd Zajac byl kdo?“

„Vizionář. Mladý mnich. Myslím, že už zemřel, byl dost nemocný. Pokud žije, tak jen silou vůle.“

„Co měl co kecat do řádových záležitostí?“

„Vím já? Prostě tam byl, tak do nich kecal.“

„Dobrá, to je řád Svatého Jiří. Co bylo dál?“

„Kromě jiných tam Charry přijal několik cizinců, Maďarů, Němců, Slováků... nevím přesně. Rozhodně ne pouze etnické Poláky, pokud se to dá zjistit. Lóži definoval jako mezinárodní a všem dal možnost přibírat další členy, bude-li třeba.“

„Slovo všem znamená...?“

„Všem od rytíře nahoru. Prakticky všem.“

„Teoreticky: desetiletý kluk dostane rytířský kříž, aniž vůbec chápe, co to znamená. Za měsíc narazí na dalšího kluka, kterého poblouzní vyprávěním o slávě řádu a udělí mu pasování. Bylo by to teoreticky možné?“

„Teoreticky nevím. Prakticky to dělali běžně. Po světě určitě pobíhá pár desítek až stovek zasvěcených Templářů, kterým někdo udělil hodnost a nikomu to nestačil říct.“

„Taková hodnost nikde nic neplatí!“

„Nevím. Před Bohem určitě ano.“

Jeho výrok vyvolal určité pobouření mezi Španěly; zato Ahlbeck se zatvářil, jako by ho zasáhl úder. „Opakuj, co jsi říkal!“

„To je právě z těch Zajacových vizí. Napsal:

Kdokoliv udělí komukoliv duchovní hodnost, třeba by to bylo na osamělé skále nad mořem na konci světa, a ten obdarovaný vykoná Bohu sebemenší službu, je to provedeno právem.“

„Vize nějakého Zajace!“ nadskočil Sancho, „Jakou mají platnost?“

„Těžko říct.“ krčil rameny Palmiro, „Ale od té chvíle to dělá prakticky každý z Arminské větve.“

„Tak jo, pokračujme v teoriích: Dejme tomu nějaký rytíř odejde kamsi do pouště; tam potká někoho a v záchvatu šílenství mu udělí hodnost. Pak oba zahynou, aniž to komu řeknou. Podle tebe takové pasování platí?“

„Podle mne... já to posuzovat nebudu. Soudit bude Bůh. Před Ním ano.“

„To bych potom mohl uznat za Templáře kdekoho!“

„Víš jistě, Sancho, že úkolem řádu je, abys někoho uznal ty? Jsme služebníci Boží; jemu obětujeme vše, na co položíme ruku.“

„Ale teď mluvíme o lidech!“

„Já vím. Především lidi, kteří si to zaslouží. Nemůžeš udělat pro ty lidi víc, než je obětovat Bohu; požádat Boha, aby je vedl na jejich cestě a dopřál jim Nejvyššího Poznání. Nezáleží na mně ani na tobě, co se skutečně stane; pouze na Něm.“

Sancho, Felipio a Caesare byli zásadně proti. Ostatní prozatím vyčkávali, jak spor dopadne. Až promluvil Donald: „V takovém případě je zajímavé, jaké budou důsledky, když někdo udělí hodnost někomu, kdo to zcela nechápe. Třeba cizinci, dítěti nebo člověku, který... nijak zvlášť nechce.“

Na to řekl Knassen: „Zvyklostí katolické církve je křtít děti, ať chtějí nebo nechtějí. Co nám brání dělat totéž s dospělými, pokud jejich rozum je na dětské úrovni? Považuj to dejme tomu za dar, který jim dáváš...“

„Udělit hodnost někomu, kdo si to nezaslouží?“

„Víš jistě, že my si ji zasloužíme? Třeba žádný z nás nemá před Pánem cenu zrníčka písku! Nebo se na to vztahuje poučení, že co svému bližnímu dáš, se ti třikrát vrátí... Kdo ví?“

„Snad víme, co se stane, když překročíme předpisy!“

„Tak to jsi chytřejší než Svatý Pavel. Ten říká: Zčásti pouze poznávám.“

Sancho to odklepal: „Byl bych rád pánové, kdybychom hovořili na logické úrovni! Jednáme tady o činnosti řádu, tak ať do toho nikdo nezaplétá mystiku! O tom snad řeč není!“

„Právě že je, Sancho! Je na čase začít mluvit o službě Bohu; ať děláme cokoliv, je třeba mít na paměti hlavně Boha. Jedině Boha! Ať On rozhoduje, co je správné a co ne. My prostě uděláme, co se nám bude zdát potřebné.“

„V tom případě riskuješ, že uděláš chybu!“

„To dělám v každé chvíli svého života.“

„A budeš za ni potrestán!“

„To vím. To je součást služby!“

„Teď ještě řekneš, že já budu potrestán, že jsem to neudělal?“

„Nevím, za co budeš potrestán ty, Sancho. To je věc Boha.“

Caesare se přihlásil: „Tohle máme říkat lidem? Budou nás mít za blázny!“

„Blahoslavení ti, kdož pozbyli rozumu pro Mé jméno.“

Rienzi postřehl, že mezi ostatními vzniká čím dál větší napětí. Přihlásil se tedy o slovo:

„Dovolte mi připomenout některé všeobecně známé věci. Například sedm stupňů zasvěcení, které nyní používáme:

1. přítel, osoba známá někomu z Templářů

2. bratr, člověk vedený Templářem a usilující o vstup do řádu

3. vojín, řádný člen řádu bez pasování

4. jezdec, rytíř bez pasování

5. pasovaný rytíř

6. komthur či důstojník řádu

7. čaroděj...“

„Tak moment!“ ozvalo se hned několik lidí, „My to počítáme jinak!“

„Tak vidíš. Ale na tom nezáleží, já budu mluvit o prvních dvou stupních, které jsou snad totožné. Osoba na prvním stupni nemusí vůbec vědět, že existuje nějaký řád a ten, s kým jedná, do něj patří. Přesto už před Bohem získala jistou zásluhu: část odplaty za její špatné činy přijal na sebe bratr, který ji svěřil Bohu. Každý to děláme; prosíme Boha o ochranu a pomoc pro toho, kdo nám je blízký, slibujeme, že o něj budeme pečovat a převezmeme část jeho karmy. Ne vždy stejnými slovy, ale...“

„Tím chceš říct co?“ otázal se Knassen.

„Kohokoliv se dotkneš rukou či zbraní, tomu předáváš něco ze sebe. Svou energii. Očištění, které však nepochází z tebe, ale tvé příslušnosti k Božímu vojsku. Byť bys sám byl tisíckrát té cti nehoden, Bůh koná skrze tebe svoje dílo a tys právě vykonal čin k Jeho slávě!“

„No dobře,“ namítl Felipio, „Ale co když udělám nějakou chybu? Co když místo abych Bohu prospěl, Mu uškodím?“

„Kdo ty jsi, abys dokázal Bohu prospět nebo uškodit? Uvažovat tímto způsobem znamená pochybovat o všemocnosti Boží; právě Bůh je tak mocný, že i každou naši chybu dokáže využít k dobrému! Nad ničím se netrap, nad ničím nemudruj, prostě dělej, co je potřeba. Když to nebude dokonalé, Bůh si s tím nějak poradí.“

„Zdá se, že už chápu, odkud pramení tvoje úspěchy při výchově v Egyptě, Llago. Ovšem s tímto přístupem bys mohl přijmout třeba i toho... Braganzu!“ rýpl si Felipio.

Llago pokrčil rameny. „Já jsem s Braganzou mluvil. No jistě, za svědka bych si ho nevybral ani na souboj, ani na svatbu. Na druhé straně je mi míň protivný než rada jiných, které musím snášet. Já bych... Ne, špatně. Já prostě nemohu vydat rozhodnutí, že Toni Braganza není hoden té cti být členem řádu.“

Ahlbeck zkřivil ústa v pohrdavém úsměšku: „Tak!“

Ani Sancho nebyl spokojen: „No dobře! A koho dál? Abd-ru-Shina? Nebo Alistaira Crowleyho?“

„S těmi jsem zatím nejednal, ani tady nejsou. Toni Braganza tu je, známe ho a ještě před pár lety jsme ho považovali za přítele. Kdo může říct, co si o něm budeme myslet za dalších pár let? Nebo kam se otočí politika s námi?“

„Všichni ti lidé se zabývají zlou magií!“ upozornil Caesare.

„Já se taky zabývám magií. A co?“

„No dobře, existuje magie černá a bílá! Oni...“

„Blbost. Magie je jen jedna, leda výsledky se různí. Pravda je, že ji dělíme podle toho, jak nám samým vyhovuje. Nesmysl.“

Tento rázný výrok byl předurčen, aby vyvolal rozdílné reakce, třeba i podnítil hádku. Nestalo se tak, naopak každý dával najevo nadhled a naznačoval, že si hodlá hledět svého.

Až Llago řekl: „Kdo je pro jednání s Braganzou a dalšími?“

Ruku zvedl kromě něho jen Palmiro Corsi. Ernaye váhal.

„Kdo je proti?“

Byli tři: Sancho, Caesare a Felipio. Ostatní se zdrželi hlasování.

„Tak nevím,“ řekl Llago nejistě, „Rozhodně to na mne nedělá dojem, že řád stojí proti Braganzovi v jednolité opozici. Spíš se mi zdá, že většina ani přesně neví, co Toni provedl.“

„Paktoval se s nepřítelem!“ připomněl Caesare.

„Kdo z nás to nedělá? Jistě, ty možná ne; hlavně proto, že zatím tě nikdo nebral vážně. Ale...“ Llago zaváhal, pak zmlkl.

Caesare neřekl nic. Tvářil se pochmurně.

Thor Knassen zvedl ruku: „Ať je to jak chce, zatím je nás málo. Deset z dvanácti, to sice vypadá slušně, ale tři jsou naprostí začátečníci. Kdo souhlasí, abychom požádali Arminského císaře o pomoc? Mohl by nám zapůjčit několik svých lidí...“

„Taky jsem na to myslel,“ souhlasil Ahlbeck, „Až do chvíle, kdy jsem je spatřil na vlastní oči. Od té doby nemám pocit, že by nám mohli být příliš užiteční. Jsou velice... svérázní.“

„To je jen... vnější zdání.“ řekl Mario. Pak, jako by se zalekl vlastní snahy se k něčemu vyjádřit, zase umlkl.

Donald MacLawwen tlumeně zavrčel jako tygr. Když se ostatní na něho podívali, řekl: „Takhle by to dál nešlo! Pánové, skutečně stojí celá řádová politika na otázce, jestli se máme klepat hrůzou před nějakým Toni Braganzou? Kdo to vůbec je, co znamená? Já ho ani pořádně neznám, párkrát jsem ho viděl a nebojím se ho! Vidím jen jednu cestu: jednat s ním. Co vlastně chce?“

„Tak to ne, páni!“ protestoval okamžitě Sancho, „Vyjednávat s takovým vyvrhelem? Rozhodněme se jednou provždy: Braganza je a zůstane naším nepřítelem! A nikdo se s ním paktovat nebude!“

„No dobře – ale řekni proč!“

Sancho neřekl nic, zato Thor Knassen: „V řádu bývalo dobrým zvykem vyjednávat s nepřáteli. Máme dvě možnosti: buď tu budem sedět a diskutovat, co od nás ten chlap chce a čím je nám nebezpečný, nebo se ho prostě zeptáme. Prozatím se tady dohadujeme a k ničemu to nevede!“

„Pokud se řád nechce znečistit vyjednáváním s vyvrhelem, jsem ochoten vzít to na sebe jako jednotlivec,“ usmál se Donald, „Není ani třeba zvát ho sem na jednání. Večer se s ním opiju a ráno vám doufám řeknu, o čem byla řeč...“

„Tak to ne!“ vyletěl Sancho ještě ostřeji, „Separátní jednání? To by mohlo prospět tak nanejvýš Donaldovi osobně!“

„Mám tomu rozumět, že tady někomu nevěříš?“ ptal se Palmiro.

„Dobře, tak dvě možnosti.“ řekl Llago, „Buď pozveme Braganzu sem a udeříme na něj rovnou, nebo... řada možností dohadovat se s ním jednotlivě, za zády ostatních. Já bych myslel...“

Nějakou chvíli koukali jeden nevraživě na druhého. Potom Sancho udeřil do gongu a vyčkal, až vejde strážný.

„Pokus se, prosím tě, najít někde lorda Antonia Braganzu. Řekni mu, že rada jej zve, aby nás laskavě navštívil!“

Strážný vzal příkaz na vědomí jako kterýkoliv jiný, otočil se a odešel. Sancho se opřel do křesla a tvářil se vztekle.

„Tak, bezva.“ řekl Palmiro, „Teď zbývá dohodnout se, jak na něj!“

„Já se s ním rozhodně o ničem bavit nebudu!“ řekl Sancho.

„Ty budeš první, kdo se s ním pohádá,“ řekl Palmiro, „To já se s ním bavit rozhodně budu aspoň o jedné věci: ta jejich parta mi dluží nějakou dobu něco málo peněz za některé speciální služby. Moc rád bych věděl, jestli hodlají zaplatit nebo ne!“

„Jejich parta – tím myslíš Šamira?“

„Nejsem si jistý, ale asi v tom jel taky.“

„Tys kšeftoval s tím...?“

„Všichni jsme s ním kšeftovali. Co ty na to, Caesare?“

Sanchův bratranec se jenom ošklivě zašklebil.

Velitel stráže zaklepal na dveře a vstoupil.

„Komthur Antonio Braganza.“ ohlásil.

Navzdory všemu očekávání nevstoupil Satan ani jiný zlý démon. Toni byl usměvavý frajírek, až překvapivě mladý, nebo tak aspoň vypadal. Působil dojmem, že nejvíc ho zajímá zábava a legrace.

„Uctivě přeju dobrý den.“ řekl a zůstal stát na prahu.

Mnozí si uvědomili, že se zřejmě musel ometat v bezprostřední blízkosti jednací síně, jinak by tu nebyl tak rychle.

„Posaď se, lorde Braganzo.“ pokynul mu Donald.

Toni zaváhal. Seděli okolo stolů postavených do podkovy, avšak mezi nimi žádné místo nebylo. Zato před čelním stolem; sedl si tedy tam a vyčkával, co bude dál.

„Rádi bychom... s tebou o něčem jednali.“ řekl Donald.

„Prosím.“ kývl ochotně Toni.

„Ty asi tušíš, o čem...“

„Netuším.“

„Snad bychom mohli začít tím, o čem ty chceš jednat s řádem.“

Toni se postupně podíval z jednoho na druhého.

„Já bych snad ani... o ničem jednat nechtěl. Tedy, aby mi bylo správně rozuměno, nemám nic proti komukoliv z vás. Ale jak tady tak sedíte a tyčíte se jako hradba pevnosti, nepřipadá mi, že by bylo o čem jednat.“

„Nicméně představujeme současné velení řádu!“ řekl Knassen.

„A to jo! O tom jsem nikdy nepochyboval!“

„O tobě se říká, že aspiruješ na funkci komthura!“

„Já? Leda bych se zbláznil! Naopak jsem víckrát řekl, že komthurem rozhodně být nechci. Bohužel, někteří moji kamarádi si za to ze mne dělají legraci a nazývají mne tak. Omlouvám se za ně a slibuju, že se jim za to nějak šikovně pomstím.“

Opět pohlíželi jeden na druhého a tvářili se zavile.

„Doufám, že o tvé rytířské hodnosti nejsou pochybnosti?“

„Taky doufám. Jinak by musela být brána v potaz čest komthura Gierolamma Voglariho, který mne pasoval. Je mi líto, že bratr Voglari již opustil tento svět, ale...“

„Dobře, jsi tedy členem řádu. Jako takový často jednáš s mnoha významnými lidmi; například arminským císařem a císařovnou.“

„Drobný omyl. S císařovnou jsem se bavil převážně o vykopávkách v několika oblastech Arábie. S císařem... hlavně o bílém rumu. Přiznávám, že jsme se příšerně opili. Pokud je to strašlivý hřích, prosím za odpuštění pro oba.“

„A s velmistrem Baarfeltem?“

„Ne, s tím jsme se neopili. Zato spolu hrajeme šachy.“

„Jak se zdá podle tvých řečí, nemáš žádné významné zájmy. Můžeme se tě zeptat, co tu tedy děláš?“

„Jistě. Koupu se, opaluju, balím děvčata a občas se napiju. To samé, co dělají ostatní. Logicky usuzuju dvě varianty: připadá vám, že se flákám a chcete mne pověřit nějakým významným úkolem. Předběžně souhlasím. Varianta dvě: někomu vadím a chtěl by mne odsud vykopat. Reakce: Ať to zkusí!“

Chvilku byli všichni v rozpacích; pak řekl Palmiro:

„Ty jsi dobře znal Alí Šamira, že?“

„Jistě. Takových nás bylo víc.“

„Dalo by se říct, že reprezentuješ jeho zájmy?“

„Rozhodně ne. Pokud vím, je mrtev.“

„To nic nemění na faktu, že nám dlužil různé částky peněz.“

„Máš naprosto pravdu. Mně taky.“

„Nepletu se, když říkám, že i ty jsi mi něco dlužen?“

„I v tom máš pravdu! Hrozně rád bych ti zaplatil, ale... právě ze Šamirových dluhů bych ti to byl dal, kdyby se nestala ta nepříjemnost. Teď ovšem... přiznávám, jsem švorc. Ale určitě ti nezůstanu nic dlužen, to se spolehni! Žádnému z vás!“

„Pokud vím, dluhy ti nikdy nedělaly těžkou hlavu!“ řekl Llago, „A jestli někdy zaplatíš, co dlužíš mně, tak se budu moc divit!“

„Vznešený komthure, s tebou to je jiný kafe. Ve tvém případě jsem spekuloval na jinou variantu; totiž slibovat ti tak dlouho, až zemřeš stářím nebo tě někdo zabije. Bohužel se obávám, že tvé zdraví je neotřesitelné a že mě přežiješ...“

„Zvlášť v tom případě, že tě vlastnoručně zakousnu!“ zamračil se Llago, „Opovaž se ještě jednou přijít, abych ti půjčil!“

„Myslíš, že bych mohl?“ zablýskal Toni potměšile očima.

Knassen zaklepal klouby o stůl. „Pánové, snad bychom mohli jednat vážně. Mně na rozdíl od vás pan Braganza nic nedluží; ani nebude mít příležitost, protože mu nic nepůjčím. Zato jeho kšefty se Šamirem mne velmi zajímají. Co nám můžeš o těchto spojeních říct?“

„Můžu ti o tom povídat celé hodiny; některé záležitosti jsme uzavřeli ke všeobecné spokojenosti, jiné zůstaly rozpracované. Jak všichni víte, zprostředkovával obchody v mnoha artiklech: koření, zlato, látky, suroviny pro výrobu různých léků. Pokud to můžu posoudit, byl spolehlivý a relativně poctivý partner.“

Toni postřehl mohutný nesouhlas mnoha přítomných, ale navzdory tomu pokračoval, dokonce zvýšeným hlasem:

„Ať se vám to líbí či nelíbí, obchodoval jsem s ním řadu let. Byl to samozřejmě Arab, Levantinec a... snažil se mě podfouknout, ale jakmile jsme uzavřeli dohodu, vždycky ji splnil. Samozřejmě, část odměny mi zůstával dlužen, vložil ji do dalšího obchodu, což mi ovšem řekl... obchody ve Středomoří bývají všelijak propletené a těžko se v nich vyznáte. Já jsem dělal to samé. Občas jsme se kvůli tomu dost pohádali, někdy i rvali... dobře šermoval. Ale ať je to jak chce, nemůžu proti němu říct nic zlého.“

„Kromě toho, že prodával do harémů bílá děvčata!“

„Ano, to skutečně dělal. Chcete na to znát můj názor?“

„No, prosím!“

„S těmi dívkami uzavřel řádnou smlouvu. Prostřednictvím různých agentů v Londýně i jinde. Některé byly z Itálie, jiné z Francie, prostě bylo jich za ta léta řada. Kdyby zůstaly doma, byly z nich šestákové kurvy. Díky Šamirovi žijí mnohé jako princezny, jejich muži je hýčkají a váží si jich. Děvčata z poslední dodávky jste Alímu dost sprostě ukradli; proti jejich vůli, jak se zdá. Nechci vás nikoho kritizovat, prostě jste to udělali, co je mi po tom? Ale ty holky chodí tady po baráku, čumějí jako telata a nikdo se o ně nestará. Nakonec byste ještě byli rádi, kdyby se jich někdo ujal a prodal je těm Arabům místo Šamira!“

V průběhu jeho řeči stoupal šum; nicméně jeho obvinění nemohli tak snadno vyvrátit.

„Co s nimi chcete dělat? Vrátit domů, do brlohů chudiny? Co si myslíte, že tam s nimi udělají? Jejich rodiče nebo majitelé už za ně dostali odměnu, budete ji teď chtít zpátky? Nebo jim dáte možnost, aby ty holky prodali znovu? Jedna možnost by byla: postavit si někde na Riviéře luxusní bordel a nabízet je hostům. Pokud vím, některé už přítomní páni duševně připravili...“

„Chceš nás urážet?“ zavrčel Felipio.

„Ach copak, tobě nedali? To je mi tě líto...“

„Počkej, nešaškuj!“ řekl Knassen, „A ty si taky sedni! Tu akci proti Šamirovi někteří z nás provedli, jiní s ní souhlasí a nikdo ji nechce znovu projednávat. Chceš to snad ty?“

„Pokud vím, ptali jste se mne na názor.“

„Fajn. Tak ti za něj děkujem. Máš v té věci nějaké další požadavky?“

„Vůbec žádné. Ale děkuju, že se staráte.“

„Nebo jiné požadavky k řádu?“

„To už kór ne. Leda jeden: abyste mě nechali na pokoji. Myslím to takhle: bude-li ode mne řád něco chtít, velice rád vyhovím. Ve všem, co půjde. Jsem Templář a chci jím být; pokud by někdo měl jiný názor, bude mi muset dokázat zbraní, že toho nejsem hoden. Nebo před čestným soudem. Ptám se vás: dopustil jsem se něčeho, co byste mohli považovat za čin proti řádu?“

Předtím leckdo leccos brumlal pod fousy; teď mlčeli.

Až řekl Ahlbeck: „Naše otázky se týkají jediné věci, Toni. Máme obavy o osud Evropy a křesťanské víry. Chceme vědět, s kým může řád počítat a s kým ne. Zjišťujeme, kdo je schopen a ochoten něco pro to udělat... jen proto se ptáme!“

Toni Braganza vstal. „Na svou čest prohlašuji: jsem křesťan, služebník Boží. Zajisté hříšný, ale jak je psáno: Není na světě člověka spravedlivého; všichni zhřešili a jsou daleko od slávy Boží. Jsem připraven plnit jakékoliv úkoly, které mi řád uloží. Proto jsem zde a vy víte, kde mne najít.“

Opět si vyměnili pohledy. Na to nebylo co říct.

„Tak ti děkujeme.“ řekl Ahlbeck.

Toni předpisově pozdravil a odešel.

„Tak.“ řekl Knassen, „Co vy na to?“

„Je to ničema!“ syčel Sancho, „Podlý zrádce!“

„Když se ptal, co mu klademe za vinu, mlčel jsi!“ řekl Palmiro, „Já jsem mlčel, protože mi opravdu nic neudělal. Ale co udělal tak hroznýho tobě?“

„V podstatě nic – ale je proti nám!“

Jednotliví přítomní začali šumět a šuškat si. A do toho pronesl Ernaye Lasquier, v podstatě poprvé za dnešní den:

„Vidím jedinou možnost. Vytahoval se tady, že je dobrý šermíř. Teda, neřekl to tak úplně, ale... chválil Šamira, a to byl podle Miguela opravdu mistr. Jestli proti němu něco máte, vyzvěte ho.“

Otočili se k němu a nechápali.

„Každou chvíli tady někdo s někým cvičí volnou!“ vysvětloval Ernaye, „Zařiďte to tak, aby byl přítomen vašemu cvičení; zkuste ho třeba požádat o soudcování! Když něco řekne, využijte toho, pohádejte se s ním... vrazíš mu do ruky kord a řekneš: Tak mi to ukaž, když jseš tak chytrej! Nebude moci odmítnout...“

„Uvědomuješ si, co říkáš?“ pronesl Knassen.

„Ano. Hovořím o hluboké bezpříčinné nenávisti. Může skončit jen smírem nebo smrtí, že? Tak ať se to stane: dva muži, dvě zbraně. A jenom jeden vítěz.“

„Jseš pitomec!“ řekl Donald, „Kdybys byl starší a měl rozum...“

„Starej nejsem a rozum taky nemám. Ale vy všichni víte, že můj návrh je jediná čestná varianta. Není to vražda; oba budou mít zbraň. Můj bratranec Miguel by to tak udělal. I můj učitel Feroz. Nikdy neodmítl bojovat, když...“

„Prosím tě, ty už radši mlč!“

Ernaye zmlkl, ale rozpačitou atmosféru tím nerozehnal. Někteří přítomní vypadali, že by jim toto řešení nebylo proti mysli. Snad jediný Sancho byl proti, ovšem ten se nejspíš obával o svůj život v případě, že by se ten souboj konal.

„Vraťme se k pořadu jednání.“ řekl Knassen, „O čem jsme vlastně chtěli jednat dál?“

„Já bych se šel vykoupat.“ zavrčel Donald.

„Nejlépe s Ditou, že?“ zasmál se Palmiro.

Ahlbeck se podíval na hodiny. „Ano, čas běží... přestávka by nám snad neuškodila. Taky bych si dal něco lehkého k snědku...“

Nastala kratší diskuse, ale nikdo nebyl výrazně proti. Takže se zvedli a rozcházeli. Nevypadali moc spokojeně.

Felipio Scivarroni zadržel oba svoje kamarády.

„Počkej, Sancho. Já bych... ten Ernayův nápad není špatný!“

„Co říkáš?“

„Jsem dobrý šermíř, že? Porazil mě někdy někdo?“

„No...“ začal Caesare.

„Myslím v posledních... dejme tomu třech letech.“

„Nepamatuju se.“

„Co bys řekl, Sancho, kdybych Braganzu zabil?“

Caesare rychle přikývl; Sancho se pokoušel chovat zodpovědně a tvářil se, že věc promýšlí.

„Zajisté náhodou a před spolehlivými svědky?“

„Přede všemi. A čestně, jako šlechtic! Beru v potaz i zvyklosti Ostrovanů, že smrt v souboji není nic hrozného, protože padlý se v příštím životě narodí znovu jako bojovník...“

„V každém případě je to hřích!“ vzpomněl si Caesare.

„Taky mě to bude celý život mrzet!“

Sancho několikrát zhluboka nadechl a vydechl.

„No, nebudeme diskutovat o předpokladech.“ řekl konečně, „Může se stát cokoliv, zvlášť při tréninku... Co by se dalo dělat? Řekl bych Ahlbeckovi, aby za něj odsloužil zvláštní mši...“

Felipio se spokojeně usmál.

„A vůbec, mám hlad a podezírám kuchařky, že dělají mimořádně dobrý meruňkový knedlíky! Jestli nám to sežerou, tak...“

„Tak jdem, ne?“

Rozesmáli se a odběhli jako kluci.

Errata:

30.05.2021 11:12