Zatímco nejvyšší velitelé řádu rozhodovali o osudu světa, mladí se bavili nepochybně příjemněji: koupali se, opalovali, hráli si a sportovali. Aby měli nerušené soukromí, stáhli se do zátoky bahenních lázní, kde se naskládali těsně k sobě, aby jim neutekla žádná legrace, kdyby k nějaké došlo.

V době největšího vedra všechny omámila lhostejná letargie, kromě party větších dětí, které Fay učila proměňovat se v delfíny a potápět mezi útesy, kde mohly lovit ryby přímo do zobáku. V dětské podobě příšerně ječely, v delfíní zas hvízdaly, takže si jeden nevybral. Na skalce nad zátokou seděl elf Avaen, na kolenou měl malou harfu a jeho hbité prsty přebíhaly po strunách; ničeho kolem si nevšímal, vypadal jako v transu. Lidé se neodvažovali jej rušit ani pozdravem.

Lucille se nejdřív opalovala, teď došla k názoru, že je dostatečně zmožená vedrem a stáhla se do stínu. Toho využilo pár děvčat, které na ní už dlouho chtěly leccos vyzvědět. Byla mezi nimi Britta, Barborka, Eleni a jiné, takže program byl jasný. Ani Lucka neměla pochybnosti o jejich úmyslech a ony věděly, že to ví dřív, než otevřou pusu.

Možná by bylo dobré udělat krátký souhrn situace okolo Lucky. Takže: přijela s vévodkyní Maryškou jako její příbuzná z Paříže, bohatá dědička balíku akcií, obchodního domu, nějakých činžáků a ledasčeho jiného. Od počátku neprojevovala sebemenší zájem o magii, a když k tomu byla nucena, počínala si přičinlivě, avšak naprosto neschopně, až ji přestali obtěžovat. Často kladla zjevně pitomé otázky, jaké rádi dávají tzv. 'milovníci záhad'. Všichni, zvláště muži, ji považovali za nekomplikované, poněkud naivní děvčátko, které má rádo sporty všeho druhu a nebaví ji spát samotná. Lucka tento názor potvrdila; dala každému, kdo projevil zájem, až tím vyvolala u Zlých Jazyků podezření, že je děvka.

(Ani tuto pomluvu nepopírala; neznámo kdo vypustil do světa fámu, že mezi její obchodní podniky patří luxusní nevěstinec, kam se chodí po večerech povyrazit. Zlé Jazyky tvrdily, že když Maryška přijede do Paříže, chodí tam s potěšením taky, jakož i jiné vznešené dámy. Barborka položila přímý dotaz, neb se chystala přijet na nákupy; bylo jí řečeno ať se staví, že uvidí).

Lucka nikdy neodmítla, ať se hrálo cokoliv; byla sice poněkud křehčí postavy a nevyhledávala tvrdé rvačky, ale když bylo třeba, hrála s nadšením. Ráda se koupala a opalovala nahá, pohlazení ji těšilo a dotyky v intimních oblastech považovala za lichotku; asi ji bavilo vzrušovat muže, neboť se vždy zvonivě smála, když se už neovládli. Když to bylo ve večerních hodinách a společnost byla poněkud rozjetá, obvykle se na muž ni vrhl; smála se a ještě ho rafinovaně pobízela. Pomilovala se s každým, ale nepsala si to do žádného deníčku a nevyžadovala, aby ji od té chvíle považoval za zákonitou manželku.

Mužům se to líbilo. Ne každý řádový jezdec je na úrovni rytíře; mnozí jsou obyčejní bojovníci, kterým víc říká dobré jídlo, hodně pití a holka, která nekomplikuje situaci. V tom je ten problém; dívky jsou obvykle čarodějky a jejich zvyklosti... ne každému vyhovují.

Soužití s čarodějkou dělá dobře tomu, kdo něco podobného zažije poprvé; každý muž má nějaké sny a celý život se mu obvykle nedaří je uskutečnit. Když si ho jako partnera vybere WZ, začnou se náhle uskutečňovat takovým tempem, že mu z toho jde hlava kolem; ale když sám nabyde zkušeností, začne leccos chápat a pak už není tolik spokojen. Problém je jediný: zda má skutečně věřit tomu, co vidí. Obyčejný člověk má v oblibě výrok: viděl jsem to na vlastní oči! I soudy to považují za důkaz. Ale už začínající vědma milenci s úsměvem předvede tolik fantastických zážitků, že se tento výrok stane nesmyslným.

Což vede k pochybnostem: jak vlastně vypadá dívka, která právě teď spí vedle mne na polštáři? Je jí dvacet nebo tři sta let? Jak se skutečně jmenuje, kde se narodila, co dělala do chvíle, než jsme se setkali? Ano, vyprávěla mi toho o sobě hodně a leccos je asi pravda, ale co neřekla, zatajila? Jak dlouho se mnou chce zůstat? Co dělá ve chvílích, kdy nejsem s ní? A je vůbec to, co s ní prožívám, pravda nebo dovedná iluze?

Na takové otázky neexistuje odpověď. Lépe řečeno, existuje řada odpovědí, a žádná není zaručená. Čarodějky zpravidla bývají dobrosrdečné a partnera naučí základním trikům. Třeba hned první: namísto dlouhého zdobení a strojení se jednoduše krýt mentální projekcí. Ženy tráví před zrcadlem dlouhý čas; zkoušejí jak si učesat vlasy, které náušnice jim jdou ke které blůzce, zda si víc namalovat oči nebo pusu... Čarodějka se jednoduše rozhodne, jak bude dnes vypadat. Budu mít dlouhé blonďaté vlasy, nevinné modré oči, jednoduché letní šatičky a falešné korále... a kdyby bylo třeba, odejdu jako kluk, co rozváží po městě pizzu na trojkolce s reklamním nápisem.

(Jeden podraz: ať to kluk umí jak chce dobře, funguje to pouze do té doby, dokud je s dívkou v kontaktu. Pak ať dělá co chce, nedaří se a nedaří. Důvod? Energetický přenos. Kam by svět přišel, kdyby každý ovládal magii, že?)

Bod další: telepatie. Ovládají ji všechny (v různých variacích), většinou jsou mentálně propojeny jak mezi sebou, tak se svými Ochránci. Pokud nejsou, zapojí se při první příležitosti. Totéž činí se svými partnery, ať to chtějí či nikoliv. První zkušenost tohoto druhu je nádherná; stačí už ten pocit současné přítomnosti množství různých myslí ve vlastní hlavě. Mladý chlapec má náhle iluzi všemocnosti, může kamkoliv a cokoliv... některým to vydrží i celá léta. Ale jednou téměř jistě přijde chvíle, kdy zatouží po troše soukromí a tady je problém: WZ nemají soukromí. Nic jedna před druhou netají, nic se před nimi nedá utajit. Jistě, je možno se krýt telepatickým štítem, ale na to už musíš něco umět; a stejně nevíš, jestli ti ho soupeř neprorazí. Navíc někteří to považují za neetické; kdo něco skrývá, asi udělal něco špatného. Čarodějové nemají rádi toho, kdo Umění zneužívá ke zlému.

Obyčejný člověk tohle nechápe. Každý muž neustále potkává kolem sebe krásná děvčata; ohlédne se, prozkoumá objekt a hlavou mu bleskne: Tu bych tak s chutí... A vzápětí se v téže hlavě ozve její pobavený hlas: Tak to udělej! Bude legrace!

Čarodějky nebývají žárlivé. Některé to ovšem předstírají. Tedy žárlí, ale na leccos jiného, na schopnosti konkurentky. Jejich vztahy bývají komplikované a muž se může kdykoliv stát vhodnou zbraní, ale to není ten případ. Věnujme se možnosti, kdy mladík potká pohlednou, průměrně bystrou a celkem nezkaženou dívčinu, ta se mu zalíbí a jeho paní naléhá: Tak ji sbal! Neváhej, taky se jí líbíš, už jsem ji prosondovala... Ano, samozřejmě vidí jeho očima a vnímá vše, co on. Při jejich milování bude ona třetí, bude prožívat všechno co oni dva... A bude pěkně nepříjemná, pokud mu rybička uteče z háčku. Je bisexuální? Pcha! Už se prořekla, že měla kontakty s mnohem podivnějšími bytostmi!

Takže máme sympatického mladého muže bez finančních problémů a se spoustou času, a dívku v rozpuku, která ještě nemá dostatek zkušeností, jak je svět špatný. Okouzlení, trocha chytrých řečí; muž jasně dominuje, manévruje slečnu do útulného pokoje a dívka se s potěšením nechá. Hlas informuje: Pozor, je panna! Buď na ni pokud možno opatrný... a už do ní nelej to víno, dělá se jí z něj špatně. Ať má na tebe pěkný vzpomínky! Jak byste si počínali za podobných okolností? Jistě, při první známce nelibosti se Hlas odpojí; ale někde je a čeká...

Důvod toho všeho vůbec není tajný: energetická bilance. Každou činností vzniká energie využitelná pro magii; ze sexu velmi silná a kvalitní, čistší je už jen z modliteb. Čarodějka netouží po E+ svého milého, tu vysává průběžně; teď si chce pochutnat na mocném výboji dívky. Čím mladší, čistší a nevinnější, tím líp. Během jejich milostné extáze prosonduje její paměť přes několik generací, zjistí zkušenosti z minulých životů a leccos dalšího, dle možností. A taky ji odmění: třeba provede drobné úpravy na těle i v mysli, odstraní nějaký problém, pomůže upevnit dobré vlastnosti... Je to laskavá starší sestra, ne nepřítel.

Tak proč tyhle zvyklosti leckoho děsí? Proč je považuje za tak strašné? Když si s WZ začínal, bavily ho a těšily, rád se chlubil před kamarády, dokonce jim ji předváděl a svolil (vyzýval je), aby si ji vyzkoušeli. Dneska se za ty noci stydí; při tom neví jistě, kdo si to vymyslel, já nebo ona? Skutečně jsem toho večera zatoužil po sexuálním spojení s nejlepším kamarádem, který se mnou několik let bydlel v jednom pokoji, koupali jsme se nazí a nikdy nás nic nenapadlo? Jak je tedy možné, že teď si vzájemně poskytujeme tu největší rozkoš a tolik se nám to líbí? Zítra to možná nebudeme chápat, nebo naopak přijdeme na myšlenku, že by se to dalo opakovat... A třeba pozvat tu malou modrookou, jak se jen jmenovala, roztočíme to s ní oba dva a kdyby nechtěla, dostane pár facek nebo výprask rákoskou přes svou něžnou prdelku, drobné násilí přece neškodí... nejdřív bude samozřejmě trochu brečet, ale pak se jí to začne líbit, přece vím, jak to udělat!

Postupně dochází k něčemu, co by se dalo nazvat eskalací; první mírné zážitky se stupňují, každá další zkušenost se dříve nebo později projeví jako příjemná. V určité chvíli vstoupí čarodějka do hry, vypůjčí si tu malou okatou, popovídá si s ní (několik dní i nocí) a pak už to není bezvýznamná hloupá husička, ale mladší kolegyně, která se s nadšením učí vše nové a zajímavé. Pokud se jí něco nelíbilo nebo jí bylo ublíženo, teď pouze lituje, že to nebylo silnější; a vůbec, mám kamarádku, která pořád sedí doma a stěžuje si, že nic nezažila. Přiberte ji do hry; není sice moc hezká, ale to si vezmu na starost já, jo? A pak bysme mohli občas zajet někam, kde nás nikdo nezná, vy sbalíte nějaký kočky a já to zkusím na nějakýho pracháče, aby to za nás zatáhl! Ten se bude chudák divit, co si na něj vymyslím!

Takový je svět, v němž se pohybují Jezdci; obvykle se jim líbí, ale někteří už toho mají dost a touží narazit na dívku, která by neměla s magií nic společného. Lucka byla právě ten správný typ: měla dost kamarádek čarodějek, aby ji chránily, ale sama žádné vlastní zájmy. Pokud někdo něco zkusil, narazil na hradbu její neschopnosti; pověst se rychle rozšířila, takže od ní neočekávali mentální gymnastiku, ale pěknou noc bez nebezpečí.

První náznaky něčeho divného se projevily už v Egyptě, bohužel však s nimi přišel Angličan Will Gordon, kterého nikdo nebral moc vážně. Ta milá hloupoučká Lucinka že je démon? Zkušení mistři mágové to prověřili jak uměli, pak se zasmáli a vydali jasné dobrozdání, že se asi jedná o důsledek milenecké hádky.

Jenže teď se situace změnila. Je-li Lucille dcerou Guy Feroze, zlopověstného satanisty a černého mága, potom je skutečně démon a vše, co do té chvíle dělala, je toho důsledkem. Nastala rychlá inventura vzájemných styků; bohužel si nikdo nedokázal přesně vzpomenout, co s ní (a v její přítomnosti) dělal. Byla při všem, to je evidentní; a jestli dokáže jako ostatní přijímat energii na patnáct až dvacet metrů, vysála si kdekoho. Otázkou je, k čemu ji použila; určitě k něčemu. Druhá možnost je, že jen uložila otisk každé osoby do nějakého svého archivu a hodlá tyto záznamy použít v budoucnu; huh, až po zádech přeběhl mráz! Kdyby obyčejná WZ, ale démon?

Mnozí při tom pomyšlení začali uvažovat o možnosti natáhnout milou Lucku na mučidla a vymlátit z ní doznání. Bohužel není tak zcela jasné, zda by jí ublížili nebo jen pobavili, správná striga vnímá bolest jako příjemnou, mnohé jsou masochistky či aspoň sadistky a vůbec. Tyhle řeči vedli až do chvíle, kdy přišla na snídani; když to roztomilé nevinné děvčátko viděli před sebou, nedokázali si představit, že by jí mohli ublížit.

A tuhle hodňoučkou miloučkou Lucku si vybraly mladé WZ, aby jí položily pár otázek. Nejdřív se zhádaly, jestli už o tomto záměru ví či nikoliv; určitě taky čte myšlenky jako každá jiná. Potom pověřily Brittu, aby byla hlavním mluvčím; takže přišla za Luckou a požádala ji o rozmluvu.

Lucille se usmívala. Dobromyslně, potměšile či jinak?

„Chcete se vyptávat? Asi na to, jestli jsem démon nebo ne. Ale jak poznáte, že vám říkám pravdu? Démoni bývají prolhaní!“

Britta neváhala: „To posoudíme až potom. Jestli chceš odpovědět na naše otázky, tak prostě jen něco řekni!“

„To zní hezky!“ usmála se Lucka, „Nejsi hloupá! Tak dál: co ode mne vlastně čekáte? Doufám, že nic dobrého!“

Barborka to nevydržela: „Možná by se dalo...“ a zaváhala.

Lucka k ní otočila tvář. „Že bych třeba ublížila tvým četným nepřátelům? Jistě, to by se dalo. Ale jestli myslíš, že následky by tě nijak nepostihly, tak si skoro zasloužíš, abych to udělala! Tak hloupá snad nejseš!“

Barborka se stáhla; tvářila se divně.

Lucka jim po řadě zpříma pohlédla do očí. Pak konstatovala:

„Ach jo! Tak koukám, že nedáte pokoj, dokud vám každé osobně něco parádního nepředvedu, co? Nejlíp vyděsit k smrti... A vůbec, nejradši bych vás všechny zabila, pokud možno otřesným způsobem. To by se vám líbilo? Na to se těšíte? Není o co stát!“

„Vážně bys dokázala někoho zabít?“ řekla Barborka.

„To ani nedejchej.“

„Jakým způsobem?“

„Jak si řekneš. Rychle, pomalu, otevřeně i tajně... se spoustou bolesti i docela v pohodě. Dovedu tím, že ti zastavím srdce. To konečně můžu ukázat, abyste mi věřily...“

Aniž cokoliv udělala, každá z nich pocítila prudkou bolest ve své hrudi; několik vteřin jim srdce stálo a netepalo, začaly se dusit a pociťovat příznaky nedostatečného prokrvení mozku; pak další úder energie, po kterém se naopak srdce rozběhlo a pomalu vracelo k normální činnosti. Trvalo pár minut, než se vzpamatovaly, ale Lucka trpělivě vyčkávala.

„Takhle léčím srdeční infarkty,“ řekla klidně, „Mimochodem, pár desítek let se srdcem nebudete mít sebemenší problémy, trochu jsem vám ho pročistila. A Britto, měla jsi lehkou nedomykavost chlopní, věděla jsi to?“

Britta neřekla nic, nejspíš neměla tušení, co to je.

„Tak co, stačilo? Nebo co chcete předvést dál?“

„Možná bys nám mohla říct...“ pravila Elsa a začervenala se.

„Mohla. Dokončím, na co jsi myslela. Chceš vědět, proč jsem tady a jaký podraz na vás chystám. Nepochybuješ, že nějaký ano, jsem přece Satanova dcera. Tak za á, Guy Feroz není Satan. Zatím je člověk, což tobě při nejbližší příležitosti dokáže tělesným spojením. Jistě, Mariechen taky, abyste si nezáviděly.

Za bé, co od vás chci. V podstatě nic. Vy lidé jste nevděčná banda, která pořád něco potřebuje a pak se zdráhá platit. Já jsem démon, jak řečeno. Tady jsem služebně, abych plnila vaše přání. Upřesním: taková přání, která nemohou nebo nechtějí plnit andělé. Ano Eleni, perverzní přání. Proč? Líbí se mi to. Přijímám od vás energii, kterou vydáváte při uspokojení z ohavných věcí. Připadá ti to nemorální, Britto? Se nediv, já žádnou morálku nemám.

Proč jsem v takovém případě tak hezká a roztomilá? Chci být. Taky můžu vypadat příšerně, je-li libo. Ani se nemusím moc měnit, stačí poopravit vaše vnímání. Včera jsem to udělala. Chlapům občas předvádím podobu s ocasem a rohy; netušíte, jak je vzrušuje, když je při vyvrcholení švihám chvostem přes zadek. Někdy rozžhaveným, to my démoni umíme. Samozřejmě je to iluze, Mariko; a ty bys udělala nejlíp, kdybys neposlouchala.

Za cé, samozřejmě vnímám vaše myšlenky a pamatuji si všechny, které jste měly od mého příchodu. Vlastně ne, jenom takové, které si pamatujete vy, ale to zas od narození. Ty ostatní prostě mažu, nejsou důležité. Chodila jsi mámě na cukr, Britto? Tak to seš pěkná mrcha a pámbu tě potrestá. Neboj, pámbu kašle na tvůj cukr; taky já na něj kašlu, jenom tvoje podvědomí tě strašilo, protože ti to zakazovali. Rozdělení přání a tužeb na ušlechtilé a podlé je taky lidský výmysl, já v tom žádný rozdíl nevidím. Máš přání? Tak si řekni, já ti ho splním!“

Každá z dívek měla nějaké myšlenky a Lucka je současně vnímala. Usmívala se při tom, vypadala bezstarostně. Ale nepropojila se s nimi, aby ony mohly vnímat mentálně její odpovědi. Pomyslely na to skoro všechny, až byla nucena odpovědět:

„Kontakt s myslí démona by vám mohl být nebezpečný. Jak bych to vysvětlila... mohlo by se stát, že by vás moje mysl vtáhla do mé sféry. Stal by se z vás další démon... případně bych mohla získat další tělo, ve kterém bych občas bydlela. Ani jedno nechci. Už tak mám dost vlastních starostí...“

„Z čeho plynou duševní choroby? Třeba schizofrenie?“ otázala se Britta dokonce nahlas.

Lucka zaváhala. „Ne že bych nevěděla, ale jak ti to mám... Ano, některé jsou způsobeny posedlostí démonem, ale to obvykle, když někdo přežene svoje pokusy. V zásadě démoni lidem neubližují víc, než je nezbytně nutné. Lidé mají dost svých chyb, které my musíme řešit. Jistě, léčíme stejně jako andělé. Některé věci jsou jim trochu... mezi anděly a démony není tak velký rozdíl, jak se vám zdá, chápete?“

Mariechen chtěla něco říct, ale zrudla a neřekla nic.

Lucka vyprskla: „Schválně, tohle řekni nahlas!“

Mariechen zrudla ještě víc, zakroutila hlavou a zaťala zuby.

„Řekni... nebo to bude bolet! Anebo...“

Teď Lucka udělala nápadné gesto. Mari povolily svěrače močového měchýře, začala nekontrolovatelně čurat na společnou deku.

„Fuj, ty prase!“ naštvala se starší sestra Elsa.

„To je jenom ukázka, co se stane tomu, kdo nebude poslouchat. Mohla bych vám to udělat všem... Ale teď by to nebylo ono. Lepší je to ve slavnostních šatech na nejslavnějším plese sezóny. Která se odvážíte neposlechnout? Můžu to natermínovat, zadat příkaz, a ten se vyplní za několik let!“

Neptaly se, zda skutečně může. Tak hloupé přece jen nebyly.

„Tak já to řeknu sama. Mari uvažovala na téma existence andělů strážných a vyjádřila přání vidět souboj mezi andělem a démonem o svoji vzácnou nevinnou dušičku. Hm, tak souboj? Samozřejmě bych to dokázala zprostředkovat, ale byla by to komedie. Víš proč? Tvá dušička není nic tak cenného, aby se o to musely svádět nějaké boje. Ale ne, nejsi zkažená a propadlá peklu. Jsi obyčejná drzá rozmazlená puberťačka, která neví co roupama, tak zkouší každou kravinu, která ji napadne. A baví tě to, tak proč si děláš nějaké starosti? Vzrušuje tě, že propadneš peklu? Co je podle tebe to tvý slavný peklo? Co si pod tím představuješ?“

Lucka se ohlédla na Brittu a kývla. „Jo, řekni to!“

„Co je peklo podle tebe?“ řekla Britta.

Lucka udělala kroužek prstem kolem. „Tohle všechno. Hmotný svět a spousta dalších věcí. Místa, kde máš tělo, aby trpělo.“

„Jaké jsou ty jiné možnosti?“ ptala se Britta dál.

„Duchovní svět. Svět astrálních těl, která netrpí. Zeptej se Jerzyho, až přiletí za Denisem; třeba ti odpoví. Ano, mohu tam a občas to zkouším, ale nejsem tam doma. Taky mám tělo.“

Ohlédla se na Eleni a kývla: „A to tělo cítí bolest.“

Vzápětí vstala, přešla k Mariechen a objala ji. Dívka zkusila uhnout, ale Lucka byla rychlejší, přitiskla ji k sobě a mazlila se s ní jako s dítětem: „Já přece vůbec nechci, abys byla smutná! No tak jsem ti ublížila, a co? Vzápětí ti můžu způsobit největší rozkoš, jakou si vzpomeneš! Bolest a rozkoš jsou pro mne naprosto totožné věci, dokonce to umím současně... Řekni si, co!“

Po pravdě, Mariechen si přála jediné, aby ji nechala být. Lucka si to přečetla, usmála se a nechala ji.

„Nějaké důkazy mé dobré vůle? Jeden mě právě napadl...“ Vztáhla ruku a očividně si přejela dlaní po hlavě; všechny ostatní byly holohlavé, jen ona měla do té chvíle vlasy. Teď už ne.

„Tak, a jdem si zaplavat. Chcete taky delfínovat?“

Neuměla to co Fay, proměnit lidi v delfíny; ale dovedla jim dát iluzi, že jsou. Dokonce žraloci; Brittě napadlo trochu delfínky prohnat, ale potom si radši jen na půlhodinku zaplavaly a vrátily se zase na břeh.

„Tak můžete pokračovat ve výslechu.“ řekla Lucka, „Nebudu teď reagovat na myšlenky, které vás napadly v moři. Řekněte je znovu a kvůli ostatním třeba nahlas.“

„Tak já,“ řekla Britta, „Položím zásadní otázku: jaké důsledky má před tváří Boží nemravný sex? V různých variantách...“

„To je dotaz na celou knížku. V zásadě: neexistuje sex mravný a nemravný. Nebo aspoň já to neumím rozlišit. Moje dělení je příjemný a nepříjemný; s výhradou, že co je příjemné tobě, může být nepříjemné jinému. Muži mi obvykle dělají nepříjemné věci, které se ale jim líbí. A někdy naopak.“ Lucka postřehla dotaz od Eleni, ohlédla se a dodala: „Správně. Mně není nic nepříjemné, ale někdy předstírám, protože je to baví. Ano, muži rádi ubližují dívkám. Těší je, když nás to bolí. Když na takového narazíš, křič víc než musíš, udělá mu to radost.“

Barborka řekla: „Ale bolest může být příjemná i ženě!“

„Já vím. Okamžik... ano. Právě jsem dostala svolení vyprávět ti o aktivitách kamarádky Maryšky. Dokonce s ukázkami, ale ty si nechám na později, až si vás patřičně připravím.

Takže, vévodkyně María d'Escambrray, dcera kardinála Baarfelta, zlatá a bílá princezna, vznešená a hrdá – prostě hvězda. Jejím prvním milencem byl vévoda Miguel, otec Michala a... můj bratr, dá-li se to tak říct. Měla jsem ho ráda. Často jsme se milovali, hodně se ode mne naučil a já od něho. Mrzí mne, že odešel, až do té míry, jak může démona něco mrzet. Taky jsem si vychutnala pomstu na pár lidech, co to zavinili. Další jsem zatím ponechala v klidu, pomalu si je připravuju. Lidé si umějí fantasticky ubližovat sami mezi sebou... Někdy je lepší nechat je být, jenom si počkat. Uvědomte si, já mám čas. Ale ano, umím zasahovat rychle, ale to nebývá zlé. Bolí to intenzívně, leč krátce. Koho si vychutnám, trpí celý život a ani neví, čím.“

Když to říkala, vypadala Lucka téměř zjihle. Ale hned se vzpamatovala a pokračovala zvesela:

„První milování mezi Maryškou a Miguelem vypadalo tak, že on se do ní zamiloval, ale ona zatím nic netušila. Tedy čekala to, taky se jí líbil, ale přes varování zkušenějších netušila, jak se umí chovat. Jeli spolu na procházku zasněženým lesem, když se na ni vrhl, serval z ní šaty a sprostě ji znásilnil. Je takový, neumí se ovládat. Když se bránila, dostala pár facek. Byl surový jako zvíře, ona panna, prostě horror. Všichni byli zděšení, jenom sama Maryška naprosto spokojená. Líbilo se jí to.

Později to konzultovala s jinými Baarfelty, zvlášť Julií. Ta se v té době topila ve vlastních problémech dospívání a vyžadovala citlivý a jemný přístup, což se jí nakonec stalo. Dneska se tomu směje, taky ráda drsnější zážitky. Všechny ty holky, kromě nejmladších. Inu, vyvíjíme se...

Láska Maryšky pokračovala podle přesného scénáře: výprask, pak brutální sexuální spojení. Líbilo se jí to, dokonce Miguela občas provokovala, aby ztratil rozvahu a seřezal ji. S oblibou bil pěstí do obličeje, aby zůstávaly modřiny. Maryška byla moc krásná sedmnáctiletá holka, takovou týrat je rozkoš sama o sobě. Jenomže Miguel se do ní taky zamiloval, dokonce začal přemýšlet, proč téhle holce jeho krutost nevadí, když dřív před ním každá utíkala. Až se začal kontrolovat, Maryšce dalo čím dál víc práce ho vyprovokovat. Taky ta válka kolem, ohrožení života... nakonec zjistila, že brzy padne. Věděli to oba, zjistila to Panna Měsíce Andrea, inkarnace... echm, to nic.

Přes veškerou snahu Miguel ve válce zahynul. Nebyla jsem tam, možná jsem měla být. Ale já nejsem všudypřítomná ani se neumím rozdělit na víc osob. Prostě Miguel padl a Maryška se zhroutila, chtěla se taky zabít, ale nedovolili jí to. Kromě toho nahoře rozhodli, že musí přivést na svět několik dětí. Dostala jsem rázný pokyn odstranit jí z cesty překážky. Mimořádně rázný pokyn, pokud chápete, co to znamená. Potěšilo mne to, málokdy nám dávají tak jednoznačné příkazy.

Ano, jsem si vědoma, že hovořím o svých pocitech. Mám pocity, pokud to tak lze nazvat. Ne tak splašené jako vy, ale rozděluji mezi příjemným a nepříjemným. Třeba tvořit mi jde těžko a jenom se svolením, zato ničení ovládám perfektně. Dokázala bych zničit celý vesmír, kdyby mi dovolili. Jistě Mari, s lidmi. I s tebou, když ti to udělá radost! Ne, zatím mi to nedovolili. Ale pro tvou zábavu ti to příležitostně ukážu...

Od té doby má Maryška drobný intimní problém: nedosáhne orgasmu bez intenzivní bolesti. Preferuje zážitky nové, nečekané, náhlé, překvapivé a... zanechávající nesmazatelné stopy. Silný zážitek jsem jí připravila, když jsem jí uhryzla ucho, rozdrásala tvář, vyrazila oko... Příště jsem vymyslela, že jí vyrvu střeva a sežeru je, ale moc rychle jí došlo, že je to iluze. Líbilo se jí to, líbí se jí všecko, co dělám, ale není to ono. Nikdy nic už nebylo tak intenzivní jako to první milování v zasněženém lese. Přehrála jsem jí to snad stokrát.“

„Jsi vlastně docela hodná.“ řekla Britta a utřela si slzičku.

„Jsem, jaká jsem.“ řekla Lucka klidně, „Dělám, co se mi řekne. Dalo by se říct, že Maryšku mám ráda.“

Barborka měla dotaz na reálnou situaci. Lucka odpověděla:

„Ano, samozřejmě ji doprovázím ráda a často. Maryška si později našla Ernaye, Miguelova příbuzného. Je to moc hodný kluk, dokonce má i velmi podobnou auru. Jenže ve čtrnácti neměl šanci být nijak brutální, zvlášť ne na bojovnici s nejvyšší kvalifikací. Nakonec to dopadlo tak, že ona s rozkoší týrá jeho a jemu se to líbí. Zejména miluje kousání, nejlíp až do krve. Až s ním půjdete, nejlepší způsob, jak ho vzrušit, je ochutnat jeho krev.“

Žádná z děvčat nezapochybovala, že by k tomu mohlo dojít.

„Potom je tady bičování. Všimněte si, co má Maryška jizviček na zádech a zadečku! Svý narozeniny oslavuje tak, že se dá zbičovat do krve, nasypat si do ran sůl a pepř a znásilnit od všech hostí. Obyčejně se dostanou do extáze a trochu vyvádějí, ale prozatím to všichni přežili v relativním zdraví. Ernaye zbičovali poprvé, když měl patnáct; moc se mu to nelíbilo, ale vydržel. Teď už se mu to líbí...“

Tentokrát postřehla Lucka nesouhlas od všech vyjma Barborky. Ta naopak převracela v hlavě, jestli by se jí to líbilo či nikoliv.

„Ale ano, líbilo by se vám to všem! Zvlášť kdybych u toho byla já, umím trochu ošetřit mysl... Ne, není to tak zlé jak myslíš, Eleni. Samozřejmě to je násilný zásah, ale většina kamarádek pak aspoň dodatečně souhlasí.“

Lucka se obrátila k Brittě, usmála se a řekla:

„Ano Britto, skutečně si počínám bezohledně ke všem ostatním. Dokonce ti můžu říct, že dneska večer si o to sama řekneš. Každá z vás mne dříve či později požádá o nějakou ukázku, zvědavostí byste to nevydržely. A protože se vám to bude líbit, budete chtít víc a víc; nakonec začnete vymýšlet rafinované metody na hranici snesitelnosti. Prozatím odmítám své kamarády zabíjet, ačkoliv už i to ode mne žádali. Jeden z důvodů je, že ne každý je zcela bezvýhradně odhodlán jít až do konce. Jenom to předstírá; v tom případě mu způsobím nějakou pěknou iluzi smrti. Většinou to stačí a víckrát už nechce. I když... jsou patologičtí jedinci.“

Lucka se opět rozhlédla. Z přítomných jí zcela věřila Barborka, Britta, částečně Eleni. Zásadně nevěřily Mari, Elsa a Mariko; další byly na rozpacích. Jejich pocity byly smíšené, ale rozhodně nechtěly být první obětí.

„Další hra, která Maryšku fascinuje, je bezmocnost. Strašně se jí líbí, když ji spoutají, zalepí jí oči a něco na ni chystají. Ona ví, že to bude bolet, ale nemá tušení, na které části těla, jakým způsobem a jaké to zanechá stopy. Postupem času čím dál víc vyžaduje, aby zůstávaly jizvy. Totéž platí o Ernayovi, ten chce všechno co ona. A protože malý Michal všechno vnímá, už jsem od něj dostala první objednávky. Zatím ho odmítám. Dokonce měl speciální zakázku: když četl Bibli, chtěl se dát ukřižovat. Udělala jsem mu vizi, ale reál jsem zamítla.“

Dívky uvažovaly o různých možnostech a nepřipadaly jim zase tak moc lákavé. Eleni to řekla za všechny: „Nemyslím, že by po tom některá z nás toužila!“

„Aby ses nepletla! Podívej se na sebe: už teď vypadáš jinak než před několika dny. Třeba tetování – cos cítila, když tě píchali jehlami? Líbilo se ti to, nebo to bylo protivné?“

„No... představovala jsem si to horší. On ten kluk se mnou něco udělal, aby mě to vzrušovalo. Možná si ještě něco nechám udělat. Holky z Ostrova mají tetované celé tělo...“

„Náhodou, mně se to taky líbí!“ dodala Mariechen, „Ale ještě víc, když...“ silně zčervenala a zmlkla.

„Ještě víc, když píchají Elsu, já vím. Ty máš totiž mimořádně zajímavou sexuální úchylku: jsi fixovaná na svou sestru. Zkusily jste už mazlit se jen samy dvě? Doporučuji nejdřív pozvat kluky, pokud možno výkonné, vystřídat je a až odpadnou, ještě se dodělat navzájem jazykem.“

Obě sestry se začaly strašlivě stydět, urazily se a dokonce málem utekly; ale nakonec se rozhodly vydržet.

„Musíš na každýho všecko vykecat?“ řekla Britta, „Co když si některá chce ponechat nějaké tajemství?“

„Určitě chce, ale zároveň touží, aby bylo odhaleno. Holky právě úspěšně překonaly záchvat studu. Za chvilku, až odhalím vaše tajemství, začnou přemýšlet, jak by to vyzkoušely. Maryščiny hosty nejvíc vzruší, když se odhalí jejich perverze. Třeba různé oslavy ladíme vždy tak, aby se dotyčnému líbily...“

Eleni se zatvářila znechuceně; Lucka se usmála:

„Ty nemáš žádná erotická tajemství, Eleni. V podstatě chceš od chlapa jediné: aby zaplatil a co nejrychlej vypadl. Jistě, nevadí ti všechny ty věci, co s tebou dělají. Dokonce se ti poslední dobou začalo líbit, že je to pokaždé někdo jiný a dělá to jinak než ti před ním. Tvoje tělo je mladé, pružné a hodně vydrží, tak proč ne, že?

Mariko je na tom ještě o stupeň hůř. Ty jsi, děvenko, ještě o kus chamtivější než Eleni, a to je co říct. Navíc se stydíš, to bude asi tím mládím. Děláš kurvu, aby se ti Eleni nesmála? Jenže Eleni je kurva od přírody, myslí na to když ne od narození, tak od momentu, kdy pochopila, o co se jedná. Ty by ses ještě chtěla počestně vdát a být slušnou ženskou. Mohla bych ti pomoci, aby se ti to splnilo, ale asi se na tebe vykašlu.“

Eleni pozvolna došlo, co Lucka říká. A rozhodla se vzbouřit:

„Proč říkáš, že jsem kurva od malička? To mi neříkej, to povídá každej a vůbec to není pravda! Já byla náhodou slušná holka, než jsem přišla sem do hotelu...“

Lucka mávla pohrdavě rukou: „Až to tady skončí, sebereš všechny uspořené peníze a odjedeš do Itálie. Nejdřív do Benátek, pak... to už podle potřeby. Uděláš přesně to, cos odjakživa chtěla: otevřeš si bordel a budeš mu šéfovat. Při tvé lásce k penězům ti to půjde mimořádně dobře, taky tě všichni budou podporovat. Budeš mít po celý život dost rozumu, abys s námi udržovala dobré vztahy a řád ti za to půjde na ruku...“

Eleni se usmála. Nepřipadalo jí to tak hrozné.

„Ne, to jsem ti nezařídila já. To už bylo v běhu, když jsem tě poprvé uviděla. Ale ano, mohla bych zasáhnout. I podraz bych si na tebe dokázala vymyslet... že to mám udělat? Ty si troufáš!

Tak fajn: abys na mě měla památku, tak ti naprogramuju dceru, kterou nosíš tadyhle v bříšku. Bude vysoce inteligentní až na hranici geniality, od malička bude ve všem vynikat a bude velice sebevědomá. A ty budeš mít dost peněz, abys jí zaplatila nejlepší možné školy, takže v pohodě vystuduje, co si usmyslí.

Ne Eleni, to není bezpříčinná milost, jak si myslíš. To je ode mne podraz na tebe, protože ze své dcerušky předčasně zešedivíš. Tu inteligenci jsem do ní vkládala jako program, teď tě seznámím s důsledky: díky své vysoké úrovni se nikdy v životě nenechá ovládat ani od lidí, ani od žádných úřadů. Navíc bude mít snahu konat dobro pro každého, kdo jí padne do rány; bez ohledu, zda po tom touží či nikoliv. Jednou se tomu bude říkat feministka, ekologická aktivistka, obránkyně lidských práv... Bude dost chytrá, aby ve svých sporech se státem i jednotlivci vždy zvítězila; tím víc ji budou nenávidět. Mohla bych ji ještě udělat zářivě krásnou, ale to už by tenhle svět nepřežil. Tak bude jen prostředně hezká, to postačí. Beztak si bude muže vybírat sama a opouštět je, jakmile objeví jejich neschopnost či charakterové vady...“

„Proboha dost!“ řekla Britta, „Co ti Eleni udělala tak zlého?“

„Eleni nic. Tohle není proti ní, věř mi!“

„Docela věřím. Holka, jakou popisuješ, je veřejné nebezpečí!“

Lucka na okamžik upřela zrak někam mimo. „Jo, to jsem chtěla. Ale... ještě je možnost to změnit. Její otec, ať je to kdokoliv, ji taky programoval. Někdo by mohl provést korekci...“

„Ale já nevím, kdo to byl!“ upozornila Eleni.

„Tobě po tom taky nic není. Má prostě Ochránce, velmi mocného. Mocnějšího než já. Takže, možná to bude ještě zajímavé!“

„Zajímavé to je, když můžeš s někým bojovat?“

„Velice správně! Ano, chtěla bych si to s někým rozdat!“

„Jak vypadá takový boj mezi tebou a andělem?“ ptala se Mariechen.

„Ty taky nedáš pokoj, co? Jak to chcete, nějakou demo verzi? Ta legrace je v tom, že kdybych vyzvala na přímý souboj anděla, buď si jen načechráme peříčka, nebo to nepřežiju. A v tom případě nemusí přežít ani ten, kdo je poblíž. Vy si neumíte představit, jak mocné síly tam probíhají!“

„Tak jenom nějaký demo!“ přála si Britta.

Lucka se shovívavě usmála. Potom je propojila, uspala a uvedla do světa, kde nebylo nic normální. Jejich astrálními těly bleskem procházely mohutné impulsy různých energií; ovlivňovaly všechny jejich smysly: zrak, sluch, čich, hmat i chuť, navíc schopnosti propůjčené, jako vnímání rozdílné energie či mezidimenzionální přelety. Chvílemi to byla rvačka každé z nich s různými silami, chvílemi mentální spojení či propojení astrálních těl; těžko definovat to slovy. Ustavičně docházelo k prolamování prostoru, času a dalších nedefinovatelných dimenzí; vnímaly to jako chaos, což jim působilo bolestivou rozkoš.

Celé to trvalo tak tři minuty. Mnohem déle se vzpamatovávaly.

„To byla... nádhera!“ Britta dokázala promluvit první.

„Uděláš to zas někdy?“ pípla Mariko.

„Ale klidně... jenže jak říkám, bylo to pouhý demo. Nic na tom nebylo reálný, jen jsem si trochu hrála s vaším vnímáním.“

Barborka si něco pomyslela a Lucka se zamračila.

„Tak dobře – řekni to nahlas!“

„Slyšela jsem, že tímto způsobem dokážeš člověka zabít!“

„Je to trochu jinak. Existuje možnost uvést vybraného jedince reálně do vyšší dimenze. Někteří méně zodpovědní démoni to dělají – nebo aspoň dělali v dřívějších dobách. Znáte slovo sabbath? Co jsem vám právě předvedla, zažívaly ty ženy na shromážděních.“

„Proč jen ženy?“ vyhrkla Barborka.

„I muži, když chtěli. Mnozí to vyzkoušeli.“

„Jak to pokračuje?“

„Smrtí. Ne, neudělám to. Udělala bych v jediném případě: někomu smrtelně nemocnému, koho bych nedokázala vyléčit. Dopřála bych mu šťastný odchod. To není zas takový zázrak; ve tvé kultuře to dělají třeba valkyrje, Britto.“

„Valkýry jsou andělé nebo démoni?“

„Ten rozdíl není tak velký, jak se ti zdá.“

Barborce bleskla hlavou další otázka; Lucka se zamračila.

„Ty brzo narazíš, holka! Až nás to přestane bavit...“

„Na co se ptala?“ řekla Eleni.

„Na věci z černé magie. Oficiální varování: Budeš-li klást takové otázky, může se stát, že ti odpovím. Následky si patřičně odneseš. Pak si nestěžuj!“

Nastala chvíle trapného ticha; až promluvila Britta: „Povídej ještě něco o našich perverzních sklonech! Třeba co ses dozvěděla o mně, docela by mě zajímalo...?“

„Můžu. Ale napřed proberu tyhle dvě ještěrky. Elsa a Mariechen se totiž do hry dostaly naprosto nevinně, nezaslouženě, omylem... jak tomu chceš říkat. Nebožátka se nám napletly do cesty a teď nezaslouženě trpí. A ještě budou! Nejdřív přišly o tělesnou čistotu, následně o dobrou pověst, o vlasy, zato mají tetování, embryo v děloze a popsanej rejstřík v Knize osudu. Inu holky, je vám to moc líto? Prostě jsme s váma rozehrály kolotoč...“

„Ty za to snad nemůžeš... ani jsi tu nebyla!“ řekla Elsa.

„Dík. Jak se zdá, zůstala jsi docela hodná. Jenom nevím, co teď s váma. Nebudete to mít lehký... těžší než třeba Eleni!“

„Ale já bych klidně taky mohla...“ řekla Mari a radši zmlkla.

„Dělat prostitutku? Vážně by tě to bavilo?“

„No... když... ale jo, docela!“

„To zírám! I když jistě bavilo, ale... vaše ideály jsou docela jiné. Jste předurčeny, abyste byly počestnými dámami z vyšší střední vrstvy. Manželky úctyhodných vašnostů, státních úředníků, drobných podnikatelů nebo něčeho takového. Dámy, co chodí řádně do kostela, kritizují pokleslou morálku svého okolí a za vrchol nemravnosti pokládají o skleničku víc po večeři. Když se taková něčeho dopustí, tak nejspíš nevěry s mladým kornetem od dragounů, na což celý život vzpomíná...“

Zaváhaly a tvářily se poněkud znechuceně.

„Tak abyste se trochu vzpamatovaly, prozradím vám, jak jste vy dvě vůbec přišly na svět. Jestlipak víte, že nejste tak docela sestry? Mariechen, ty nemáš se svým otcem nic společného, tvůj skutečný zploditel je četnický strážmistr, kterého už v životě nepotkáš, byl přeložen a žádný člověk nezjistí kam. Elsa je zplozena řádně, byla dokonce důvodem jejich svatby. Narodila ses pět měsíců po svatbě, ale to nevadí...“

„Tak počkej! Chceš říct, že naše maminka...?“

„Kdyby se vaše maminka se mnou setkala před dvaceti lety, mohla být stejná jako vy dvě. Takhle ji život poněkud zdeptal... můžete jí pomoci, když ji nebudete zbytečně trápit.“

„Chceš říct, že naše matka byla... děvka?“

„Ne. Ale skoro každou noc o tom snila.“

Paní Baumannová ležela na dece pár desítek metrů od nich. Právě se bavila s Ginou la Venzini, matkou vévodkyně Julie. Vyměňovaly si kuchařské recepty, neboť Baumannová si přála být stejně štíhlá a elegantní. Už jí dávno přestalo vadit, že nenosí plavky. Malý Martin byl v partě dětí a učil se delfínovat.

„Tak jo, holky, zajistím vám do budoucna trochu vzrušení. Zatím jste se zapojily docela úspěšně, nikomu neubližujete, neděláte problémy... moc hodný holky. Kdyby byly všecky takový! Takže vás řádně provdáme a necháme vás v Evropě, nejlíp v Německu. Projdete celkem v pohodě první válkou, bez problémů krizí a s odřenejma ušima druhou válkou. Potom... ne, to už necháme být...“

„Budou dvě války?“ nastražila uši Barborka.

„Dvě, do kterých se zaplete Německo. V té druhé nastanou nějaké problémy, asi... ne, to taky necháme. Zasloužíte si dostat ode mne nějaký dárek, tak tenhle: kdykoliv se s kýmkoliv spustíte, nikdy to na vás nepraskne. Nebo aspoň to nezpůsobí škodu. Naopak, na každé další aféře vyděláte.“

Britta se ošila: „Teda poslyš, ty děláš věci!“

„Chceš vědět, proč jsem k nim tak hodná? Zkus na to přijít!“

„Používáš nás jako nástroj nějakých svých plánů. Nechceš, aby ti je pokazila nějaká hloupá náhoda, tak se zajišťuješ!“

„Chytrá holka. Až zbytečně moc chytrá. Koukám, chodíš pečlivě na přednášky a pozorně posloucháš?“

„Jo. Nelíbí?“

„A seš drzá. Drzost se trestá – co ty na to?“

„Něco takovýho jsem čekala!“

„Hned si popovídáme, sestřičko valkyrje. Ještě jednu maličkost Else a Mariechen: snažte se dělat svému tělu co největší rozkoš, dokud jste tady. Až se vrátíte domů a provdáte, už to bude slabší a spíš jen náhodou. Pokud nepřijedete za mnou do Paříže na nákupy a nenavštívíte můj salón...“

„Počestné dámy na takovém místě?“ ušklíbla se Barborka.

„Proč ne? To se dělá tak, že si vezmou na tvář masky! Některé dámy je mají jako jediné oblečení...“

Barborka se zatvářila, jako by tam už chtěla být. Lucie naopak obrátila pozornost na Brittu.

„S tebou to není tak jednoduché, holka. Jsi velmi inteligentní, až ti to škodí. Nejsem si jistá, jak to s tebou mělo vypadat v té původní verzi. Dokonce není vyloučeno, že jsi sem přišla schválně kvůli nám. Koho napadlo jet zrovna sem?“

„Nevím... myslím, že mého otce. Zaplatil to...“

„Tvoje rodina je hodně bohatá, že? A dovolili ti všechno, co ti jen problesklo hlavou...?“

„Vůbec ne, naopak mě drželi zkrátka a snažili se rychle vdát, než budu moci způsobit nějaké... výtržnosti. Ale mají mě rádi!“

„Ano, výkyvy do různých stran, to je... u tebe dost časté. Dost složitá osobnost. V minulosti ses často potkala s mocnými silami, které tě ovlivnily. Dokázala bys být významnou čarodějkou!“

„Dokázala bych? To znamená, že nebudu?“

„Britto, já... nevím. Divná odpověď, co? Ještě se něco stane. Zatím to vypadá, že budeš velmi mocná, ovládající přírodní síly, ovlivňující osudy lidí... ale ne tady. V jiném světě.“

„Ty si děláš legraci?“

„Rozhodně nedělám. Jsi mocná bytost.“

Britta si v rozpacích promnula nos. „Fajn. A dál?“

„Z mé strany vše. Nic jsem s tebou neudělala a neudělám. Jsi značkovaná, patříš někomu jinému.“

„Přesto nějak nerozumím!“

„Jsou osoby, které nosí znamení. Pro čaroděje je dost dobře vidět, i když normální lidé nic nepoznají. Protisměrné zásahy by jednak odporovaly etice, jednak by vyvolaly spory s majitelem. Já o žádné hádky s vyššími nestojím.“

„Taková značka může být pro tebe i křesťanství?“ zeptala se Elsa.

Lucie vycenila zuby v úsměvu. „Právě tahle značka má pro nás speciální význam. Zkusím vysvětlit: značka, co nosí Britta, říká: Nesahat, cizí majetek. Křesťanský znak naopak vyzývá: Odzkoušet, jestli je opravdu to, co si o sobě myslí.“

„Jestli správně chápu, tak... tím říkáš, že démoni mají za úkol pokoušet křesťany a svádět je ke hříchu!“

„Ano, správně. Prověřovat a vyčleňovat vadné kusy.“

„Proč křesťanství nechrání svoje věřící?“

„Ono je chrání, jsou-li opravdu křesťané. Ale do církve během času proniklo hodně pochybných jedinců. Takových, co si myslí, že jsou nenapadnutelní, když se sami označí. Je rozdíl mezi tím, co na sebe pověsí člověk sám a čím ho označkuje někdo vyšší. Jasně, když má někdo vyšší značku, nesahám na něj. Nebo aspoň opatrně.“

„Zkus nějaký příklad!“ uculila se Britta.

„Denis Baarfelt. Nejmíň dvacet prioritních značek různých Ochránců.“

„Ten mi tedy nepřipadá nějak moc mravný!“

„Děvče, mravnost v měšťáckém pojetí není totéž co oddanost Bohu. Denis patří Bohu se vším, co dělá, i se svými nemravnostmi. Znáš slova svatého Pavla: „Ať mluví či mlčí, Bohu mluví a Bohu mlčí.“ Nebo tak nějak to tam říká o oddaných Páně...“

„Takže Denise máš chuť pokoušet – nebo ne?“

„Má drahá, okolo Denise se motá tolik jiných a mocnějších, že je tam slušná tlačenice. Mohla bych se mezi ně vklínit, ale... já zatím vyčkávám na vhodnou příležitost. Jsem trpělivá!“

„Co by se stalo, kdyby poklesl?“ ptala se Britta.

„Ty máš taky otázky... Nevím. Hodně záleží na případu. Nejhorší verze by byla, kdyby z nějakého důvodu přestal dělat službu. Ale to se snad stát nemůže. Obávám se, že by to vyvolalo hněv mnoha vysoce postavených bytostí. Kdybych ho skutečně svedla ke hříchu a odvrátila od jeho povinností, rozmáznou mě jako komára!“

„A kdyby to bylo jen tak trochu?“

„To je jiná kategorie! V tom případě bych dost poskočila. Bylo by to asi hodnoceno jako dobrý vtip, ten se cení...“

„Naše nemravnosti jsou taky hodnoceny jako žertovné?“

„Jaké nemravnosti? Já o žádných nevím!“

„Třeba... moje sexuální styky za posledních pár dní.“

„Tobě připadají nemravné?“

„Ani ne; ale tuším, že všem ostatním lidem dost.“

„Britto, tvůj program neposuzuje sex jako chybu. Naopak vysoce kladný přínos, dobíjení energie. Klidně pokračuj.“

„Může mít sex pro někoho zápornou hodnotu?“

„Jistě, pokud je to něco, co se mu nelíbí. Třeba Ari; kdyby se jí někdo zmocnil, velmi špatně dopadne. Ona i ten kluk.“

„Ari je bohyně Artemis, panenská lovkyně...“

„No, dejme tomu. To je dost dobrý důvod, ne?“

„Dobře, tak jsme se dohodli... a co my, jak jsme tady? Uškodí někomu nějak výrazně, když bude mít větší počet milenců?“

„To slovo uškodí... Asi takhle: Mariko, Else a Mariechen každý další styk snižuje odhodlání řádně se vdát a být počestnou ženou. Já to nevidím jako škodu, ale někteří by mohli. Všechny tři mají v programu sňatek, děti, rodinu. Čím víc zkušeností, tím větší chuť v manželství občas zahnout.“

„Ale ty s tím souhlasíš?“

„Proč ne? Je to příjemné...“

„A já?“ řekla Eleni.

„Ty nad tím ani neuvažuj. Ty se budeš vdávat jen kvůli zisku, tak o co ti jde? Nebo možná... je tam nějaká divná podmínka, ale zatím ji neumím rozšifrovat. Něco se na tebe chystá.“

„Zlého či dobrého?“

„Jednoznačně zábavného. Víc zatím nevím.“

„Zbývá Barborka...“

„Ach jo! Děvče, s tebou to vypadá zajímavě. Máš taky značku, ale od jiné party než ostatní. Uvažuju, jak to formulovat...“

„Je to tím, že jsem Germánka?“

„Je to tímto: Jak jsem řekla, budou dvě války. Hlavním důvodem je snaha národa německého ovládnout Evropu a tak velký kus světa, jak se jim podaří. To už běží nějaký čas a ještě bude dlouho běžet. Složitá, moc složitá hra. A ty se už těšíš, až v ní budeš taky moci hrát. Ke škodě vlastní i světa.“

„Začínám se děsit!“

„Blbost. Začínáš se těšit; to je mnohem horší. Co je to ve vás lidech, že nemůžete docela klidně v pohodě zemřít? Každý z vás si myslí, že při svém odchodu s sebou musí vzít co nejvíc jiných lidí, pokud možno nevinných a... Nemůžete klidně žít tam, kde jste se vylíhli, obdělávat si svoje políčka a krmit se tím, co na nich vyroste? Musíte se při každé příležitosti snažit brát, co vám nepatří? Někdy bych vás...“

Její výbuch přišel naprosto nečekaně; nechápaly ho. Ale nebyly moc zděšené, spíš se bavily, protože se necítily být vinny. Oč jí vůbec jde? A co má za právo je kritizovat, když sama...

„Démonů jsou různé druhy.“ řekla temně a nedívala se na žádnou, „Ptám se Lokiho, mocného pána Severu, jestli smím říct, co... jak se zdá, obdržel otázku, ale nehodlá odpovědět. Nijak, to znamená odpověď je na mé vůli a já za ni obdržím reakci. No, jak chceš.“

Chvíli se rozmýšlela, což u ní taky nebylo obvyklé.

„Národ Germánů žije v tisícileté symbióze se svými bohy.“ řekla pak monotónním hlasem, jako by recitovala básničku, „Když přišli křesťané, Germáni se svých bohů zřekli a stali se Němci. Ale to ani zdaleka nebyl konec. Ti mocní nikam neodešli, pouze ulehli k odpočinku a vyčkávali; národ na ně nikdy nezapomněl a kdykoliv cítil potřebu, přivolával je ku pomoci. Ne jako Řekové, kteří už svoje bohy považují jen za zábavné pohádky z minulosti.“

Barborka měla chuť něco namítnout, ale nechala si ji zajít.

„Bohové Germánů jsou moudří a mocní. Ale jejich služebníci jsou potměšilí skřeti; silní, vychytralí a je jich hodně. Loki je jejich pán. Ježíš Kristus démony zla spoutal, ale jeho vlastní uctívači je opět uvolnili. Templáři toho moc neuměli, ale držet Dobro a Zlo v relativní rovnováze ano. Když odešli, přišly černé kříže v bílém poli: němečtí rytíři. Pyšní a krutí; každého z nich doprovázel vlastní démon a sloužil mu.

Úkolem kněze je vidět veškeré stvoření v souvislosti s Bohem. Povinností bojovníka je rozlišovat Zlo od Dobra. Ale v plynutí času se kněžími i bojovníky stali lidé, kteří nic nevidí a co vidí, nechápou. Proč dovolili, aby kněz zatracoval nevinné? Proč muži meče prolévali krev, aniž by tušili důsledky? Kdo povolával ze stínů tolik bytostí zla, že zahltily Evropu?

Germáni si vytvořili císařství: Svatou Říši Římskou Národa Německého. Od počátku stála na krvi a mečích. Válčil bratr proti bratrovi, národ proti národu. Každá křivda přivolávala ty stíny. Zpočátku se démoni neodvažovali přiblížit k chrámům a klášterům; potom poznali, že i kněží, mniši, řádoví rytíři očekávají a vítají jejich služby! Démon slouží každému, kdo ho přivolá, to je známá věc. Tak přišli a nabídli se. A byli přijati.

Vy lidé jste šílení blázni, to vím. Ale proč jsou šílení i vaši velekněží? Jediným slovem mohli zahnat příšery zpět do stínů, ale to neudělali, naopak posílali je jeden proti druhému! Když začali sami kněží bojovat pomocí ďáblů, proč by to nedělali šlechtici, měšťané, obecný lid? V zemi hořely hranice a na nich umírali nevinní; každý úder katova meče do krku odsouzence přivolal dalšího démona! A znovu a znovu, celá staletí! Chápete? Démonů přibývalo a nikdo je neposílal pryč!

Pak přišla doba... patnácté a šestnácté století. Krev a slzy. Před nejzbožnějším knězem Evropy Martinem Lutherem se opovážil objevit ďábel ve chvíli, kdy překládal Bibli! Chápete to? Kněží už věděli, že se děje něco zlého, ale místo co by spojili síly, rozštěpili se na různé církve, které se začaly hádat mezi sebou! Zaslepení blázni! Ioannes Commenius volal ke smíru, ale vyhnali ho z rodné země a nechali jako blázna bloudit Evropou! Varoval je Nostradamus, Nicolas Flammel, Thomas More; ale každého z nich poslouchalo jen pár jeho žáků a ti vskutku nevěděli nic lepšího, než začít se štěkat se žáky jiných Mistrů!“

Luciferella sklopila hlavu, jako by si potřebovala odpočinout.

„Jak to skončilo?“ špitla Britta.

„Neskončilo to; copak nevíš? Tam nebo tady se někdo pokouší stavět hráze, ale podaří se mu tak sotva očistit vlastní kousek území. Ovšem, Templáři to dělají, rosekruciáni a maltézáci, občas někdo ze zednářů... Je ještě několik Hledačů Pravdy, kteří prostě nesnesou přítomnost pekla na místě, kde chtějí pobývat. Na druhé straně nás, vlastní démony, snášejí docela v pohodě. Sami to víte, děláte to taky tak. Proto válka neskončila, nemůže skončit. Vrací se pořád a každá další vlna je horší a horší. Nejhůř je to v Německu. Je tam hodně démonů a čekají na příležitost.

Teď se mají dít ty důležité věci. Přijde válka, po ní chvíle uklidnění a zas válka. Pak... Evropa na chvíli ztratí vliv. Mezitím zemřu, tak nemám jasno. A potom... ještě se někde sejdeme skoro v té samé sestavě, holky. Řeknu vám, až to přijde. Možná mi ale taky část paměti vymažou, je už... přeplněná. To není trest, spíš ulehčení, Mariko. Mám toho hodně.

Teď k tobě, Barborko. Od malička se chystáš vyrazit do útoku. Nebojíš se čerta ani ďábla, chceš se prosadit bojem, diplomacií, magií nebo třeba vlastním tělem. Ne kvůli sobě, ale kvůli svému národu a... vznešeným ideálům. Dík. Odhaduji výsledky tvé snahy tak na tři sta nevinně zabitých, s příslušným počtem zlých démonů do plusu. Další démony přivedou na svět tvoji milenci, potomci, přátelé, příbuzní...V první válce budeš významnou osobností, inspirátorkou ušlechtilých válečných činů, dámou která bude věnčit bojovníky vavřínovým věncem a nabídne jim své lože jako odměnu. Ve druhé už budeš úctyhodná starší dáma, která bude pouze chválit ty hrdiny v černých uniformách, když se vrátí domů ze strašlivé východní stepi... Fakt hodná holka. Kdyby lidstvo mělo rozum, zakroutilo by ti včas krkem. Bohužel to neudělá.“

„Tak počkej!“ Barborka nebyla ochotna poslouchat takové řeči, „Já jsem se rozhodla lidstvu naopak prospět!“

„No, právě o tom mluvím.“

„Takže ty si nemyslíš, že bych mohla být někomu k užitku?“

„Ty a k užitku? Nesmysl. Mohla bys omezit škodu, kterou můžeš napáchat, ale to neuděláš, protože nechápeš, že je to škoda. Sama budeš po celý život laskavá a hodná, všichni si tě budou vážit, chválit, zbožňovat, milovat... tyhle holky, pokud přežijí, tě budou brát jako kamarádku a různě podporovat. Ani jedna z vás zatím nepochopila, jak to myslím a proč to říkám. Nanejvýš máte pocit, že proti Barborce něco mám. Opak je pravdou. Trochu chápe situaci Britta, ale ta někam odejde a já nemám tušení, kam.

Poslední, kdo se pokusil vyhnat z Evropy aspoň část démonů, byl císař Charry. Ne on osobně, nejspíš to vůbec nevěděl nebo nebral vážně. Ale jeho čarodějové, Baarfelt a ostatní. Templáři to vědí, proto jsem tady a pomáhám jim. Zjišťují situaci a zkoušejí odeslat konkrétní démony na konkrétní místa, třeba do duchovního světa. Ne že by to nešlo, ale je málo těch, kdo to dokážou. Bylo v plánu, že Charry Guyrlayowe, inkarnace boha války, vyžene démony a vytvoří osvícenou vládu. Jiný plán byl, že až to udělá, propadne svým mrzkým vášním, zahájí další epochu krutých válek a přivolá další pluky démonů. Ale neudělal nic z toho, naopak se na všechno vykašlal a odešel. Relativně včas, stihl napáchat jen velmi malé škody. Ze začátku to vždycky začíná nevinně...

V tom boji padlo hodně čarodějů, kteří zemřít neměli. Třeba Diego Mendoza; sotva zavřel oči, už se jeho dcery začaly hádat se svým bratrem o dědictví jeho moci. Jsou chytří, na zlato se téměř vykašlali, ale ta jeho moc jim nedá spát ještě teď. Mladý Sancho je hlupák a jeho kamarádi pod vlivem démonů. Nejmocnější jsou teď Knassen, Ahlbeck, MacLawwen. Rienzi a Corsi jsou také mocní, ale neodhánějí všechny démony, jenom ty cizí. Vlastní si drží na chov a ty cizí likvidují vlastně jen jako konkurenci. A pak je tu můj otec, Ba M'Burru a jiní; mohla bych říct krotitelé zlých duchů. Hodně jich zaženou, ale ještě víc přivolají.

Pochopily jste aspoň něco z toho, co vám tu říkám? Je to trochu makačka na bednu a žádná z vás není tak otevřená hlava, jak bych možná ráda viděla. Snad bych vás měla dokonce nechat odpočinout, promyslet si to a... vůbec. Půjdem si zaplavat nebo něco zahrát, abyste přišly na jiné myšlenky?“

Měla pravdu, všechny dostaly chuť jít se vykoupat. Zvedly se, se smíchem naskákaly ze skalky do moře a začaly se honit jako delfíni. Měly vynikající náladu...

Nejdřív se říkalo, že kvůli horku a malátnosti nemá nikdo chuť jít ani na oběd; potom však proskočily jakési zvěsti o mimořádně dobrých broskvových knedlících a jiných chuťovkách, takže napřed vyslaly Elsu a Mari jako kontrolního chrousta a že se nevrátily, postupně přišly všechny. Před obědem a v jeho průběhu se někteří jedinci snažili vyvolávat spory a hádky, které by mohly později pokračovat rvačkou; ale vedro přemohlo všechny, takže se nakonec zas odvlekli k vodě, zalehli a odpočívali. Mnozí i usnuli.

Vedro polevilo mezi čtvrtou a pátou; to se začali probouzet, šli se vykoupat a zjistili, že nabrali nových sil. Vytvořili tedy dvě smíšená družstva a začali hrát jakousi variantu házené, jejíž pravidla se mírně lišila od normální. Třeba hrát se mohlo po celé ploše včetně vody, počet hráčů nebyl nijak omezen a bod se získal prohozením míče soupeřovou brankou, vyznačenou částmi oděvu. Když hráčů přibylo, bylo rozhodnuto udělat více družstev než dvě, tedy i více branek; hra se arci stala poněkud nepřehlednou. Když někdo navrhl použít víc míčů, byl odhalen jako záškodník, zahnán do vody a tam usilovně topen; bohužel se ukázalo, že plave jako vydra, takže ho nějakou dobu pronásledovali a rvali se ve vodě.

Mnozí, nikoliv však Barborka, naléhali na pokračování olympiády z prvních dní po příjezdu, což získalo širokou podporu. Průběžně sestavili družstva, odmítli se však natírat národními barvami; dokonce i návrhy čarodějek na dočasnou změnu barvy pleti byly pohrdavě odmítnuty. Naopak byly vítány jakékoliv hádky a potyčky, včetně nesmyslných.

Okolo sedmé večer byla už celá společnost řádně rozjetá, hrála se řada her a chystaly se další. V tom čase vyzval někdo někoho k boji na meče; rychle se přihlásila řada jednotlivců, ale i družstev, dohodla se pravidla. Aby z toho něco měli i četní diváci, konalo se to na terase hotelu.

Po prvních škrábnutích zasáhla Christy: „Tak koukám, že se zase snažíte jeden druhého rozsekat! Je mi naprosto jasný, že dřív nebo později budete potřebovat Živý Oheň; už jsem řekla Kris!“

O Oheň se však neměla starat Kris, nýbrž Sollweig, přes svoji (deklarovanou) snahu doposud panna. Další začátečnice Frigg ukázněně vyčkávala, až na ni dojde, zatím ji hodlala usilovně kritizovat. Jeden z vhodných důvodů byly její krásné zlaté vlasy, s nimiž odmítala cokoliv udělat.

Dostupnost Ohně znamená v tomto společenství pokaždé zvýšení odvahy (bezstarostnosti) všech. Ne že by za jiných okolností dal někdo najevo obavy o svůj život a zdraví; ale když zazáří Oheň, začnou se všichni chovat až hazardérsky. Dá se říct: přímo vyzývají druhé, aby jim způsobili co nejbolestivější zranění? No... většinou není třeba si o to říkat.

Nejdřív musím říct, že v průběhu odpoledne se náramně spřátelili Toni Braganza a Felipio Scivarroni. Objevili, že spolu kdysi byli ve Voglariho škole, potom ve Španělsku a v řadě jiných akcí, kde sice nesloužili v jedné četě, ale setkávali se a rozhodně měli na co vzpomínat. Takže se začali chlubit svými hrdinskými činy, což jeden druhému dotvrzoval. Podezření, že to nemůže být pravda, oba briskně odmítali.

V takových případech zcela jistě dříve či později dojde mezi posluchači k pochybnostem, až někdo řekne: Tak to předveď! Na což nelze reagovat jinak než svoje mistrovské kousky předvádět; tomu však brání některé okolnosti, třeba vedro a všeobecná lenost. Teď vedro polevilo, lenost snížily posměšky kamarádů a naopak, bojové odhodlání vzrostlo následkem posilujících nápojů, hlavně vína. Jeden z řádových předpisů samozřejmě zakazuje cvičit pod vlivem alkoholu, ale kdo by na to dbal?

Takže si Toni a Felipe přinesli zbraně a zahájili cvičení. Nejdřív ovšem se Toni musel pochlubit arabskou šavlí, darem zlořečeného Alí Šamira; byla damascénská, tři sta let stará, zdobená rubíny a ametysty a ještě navíc očarovaná. Proti takové zbrani vypadal Felipův toledský kord jako chudý příbuzný. Zároveň došlo k diskusi, zda Šamir byl skutečně takový ničema, jak se všeobecně říká. Dle Toniho vzpomínek nejspíš ještě horší; kdyby to nebyl kamarád, asi by patřil do nejhoršího pekla.

V průběhu prohlížení šavle (šla z ruky do ruky a Toni všechny upozornil, že jejím dotykem aktivují vliv službu konajících džinů – asi se měli polekat, ale naopak každý předváděl, jak se nebojí a položí ruku na čepel) došlo k diskusi o černošské magii. K té věci mohl mít podstatné připomínky Ba M'Burru, avšak odmítal cokoliv a dával přednost odpočinku. Dále tu byl jeho syn Šahin, ten se však ostatním vyhýbal a dával přednost Denisovi, kterého znal z Německa – prováděli spolu jakési pokusy.

Tak to zbylo na dceru Fionne. Jak řečeno, byla vysoká, krásná, sportovně zdatná a sebevědomá; mezi ostatními se její přirozené sklony ještě posílily, takže se rozhodla nesmlouvavě prosazovat své zvyklosti.Kromě jiného: nahota je posvátná, jakkoliv se zakrývat je urážkou vyšších bytostí. Další opovážlivá nepřístojnost je odmítat sexuální spojení kdykoliv a s kýmkoliv, jakýmkoliv způsobem, zvláště pak zvrhlým. Když vysvětlovala svoje podivné teorie, měli sice někteří pocit, že si dělá blázny z nich i celé bílé rasy, ale že by si to troufla? Nebylo to vyloučeno, pro bělochy (a větší část lidstva) měla jen nekonečné pohrdání.

Přes její krásu a řadu dobrých vlastností existovali lidé, co na ni měli jiný názor: je možná trochu úchylná, ale hlavně recesistka a srandistka. Už jako malá testovala, co všechno jsou lidé ochotni vydržet a dokonce se sami zúčastnit; když jí byla vyložena rasová teorie, pochopila a vyzkoušela, že bílí zpravidla nechápou mimiku černých a přistupují k nim s nejhoršími obavami. Samozřejmě toho začala využívat.

Rozšířila o sobě legendu, že patří do kmene lidožroutů, který vyniká mimořádně barbarskými zvyky. S potěšením rafinovaně mučila svoje milence; nechávali si to líbit, dokonce ji vyhledávali zas a znovu a povzbuzovali k větší krutosti. Požadovala od nich za svou lásku zlaté ozdoby a dostala je; některé nosila v uších, nose, obočí, bradavkách i vagíně, další proměňovala za peníze a používala k vylepšení své finanční situace. Diskuse, zda je skutečně tak skvělá či pouze vychytralá, sledovala s tajemným úsměvem a nijak se nevyjadřovala. Zlé Jazyky k ní měly tolik připomínek, že by to vydalo na celé romány. Začaly od jejího otce, který byl rovněž znám tím, že využije každé chyby svých přátel i nepřátel k vlastnímu obohacení. Pokračovalo to nadějným Šahinem; a dcera? No fuj!

Prozatím se ovšem nacházela v prostředí, kde nemohla získat nic výrazně cenného, snad jen zkušenosti. Když se na ni obrátili se záludnými otázkami, vyslechla je, dramaticky se zamyslela a potom obrátila zcela jinam: vyzvala Toni Braganzu k souboji na šavle. Nikdo nechápal proč, leč Toni radostně přijal a Fionne předvedla, že má stejně skvělou zbraň jako on.

Kupodivu nejvíc to naštvalo Felipa, který nesmírně toužil si to s Tonim rozdat sám. Chytřejší jedinci správně tušili, jak skončí souboj mezi Tonim a Fionne; obvyklé zakončení je dlouhodobým (a bouřlivým) milováním, do něhož mohli zaplést i ostatní dle okamžitého nápadu. Co měl vlastně v úmyslu Felipe, začínalo být vcelku jedno.

A dopadlo to, jak se očekávalo: Fionne sekla Toniho do tváře, ale on si z toho nic nedělal, jen se tomu smál. Vzápětí škrábl on ji do levého ňadra, což považovala za zákeřnost, leč roztomilou. Christy jim začala sprostě nadávat, že se mají okamžitě ošetřit Ohněm; Fionne ji poslala do známých ošklivých míst, avšak řečí, jíž nikdo nerozuměl, pouze tušil význam. Toni naopak vysvětloval význam ozdobných jizev v obličeji, čehož využila a udělala mu nehtem na druhé tváři znamení, o jehož mystickém významu byla ochotna leccos povídat, ale nikdo jí nevěřil. Mezitím se shromáždila řada obdivovatelů i kritiků a vedli řeči. Felipe vztekle odešel a rozhodl se natruc opít.

Tentýž úmysl pojal mladík, který byl partnerem Dity. Někteří ho považovali za boha Árese, jiní to rozhořčeně odmítali, zejména křesťané. Ovšem říkali mu tak, jiné jméno neprozradil. Jeho kladnou stránkou povahy bylo, že přijal ochotně jakéhokoliv společníka do alkoholické party, byl dokonce ochoten platit (v jiných lokálech, zde šlo vše na účet). Tu partu tvořilo několik podobných, hlavně Viking Thor a Azték Tlaloc, neustále v rozepři, nicméně alkoholicky sbratřených.

Felipe si připil se všemi dohromady a pak ještě s každým zvlášť. Některým vyprávěl o důvodech svého rozhodnutí, jiným to už vysvětlit nestihl, neboť se mu jazyk začal postupně plést. Osvědčili však svoji chápavost a dali mu četné cenné rady, které bohužel okamžitě zapomněl. Zda je vyzval, aby mu pomohli v jeho plánech, si nedokáže vzpomenout. Jestli je požádal o jiný zásah, třeba božské kouzlo, taky nemůže říct, ale připouští to. Jisté je pouze to, že se začaly dít věci.

Fionne právě oslavovala svoje vítězství nad Tonim. Činila to tak, že namíchala pro všechny jakýsi mírně alkoholický nápoj, do něhož přidala větší dávku koření neurčitého původu a účinků. Když jim to nalila, někteří se začali dávit, ale obdrželi vážné varování, takže statečně vypili. Potom se zamysleli nad svými pocity a řekli, že za a) jim to chutná, za b) nepozorují žádné změny na svém těle ani psychice.

Fionne se pohrdavě otázala, co čekají. Že jim narostou rohy?

„Proč by nám měly narůst rohy?“ zeptala se Eleni.

„Proč by ale neměly, že?“ řekla Britta.

„A to vážně chcete?“ otázala se Fionne.

Britta se začala řehnit a vysvětlovat své stanovisko. Nesmírně se jí líbila démonská podoba Lucky včera večer, s rohy a kopytem. To kopyto by si odpustila, nepřipadá jí funkční, ale rohy, zvlášť tak elegantní, by brala. Co ty na to, Luciferello?

Princezna Lucille des Merveilles se tvářila zdrženlivě. Možná jí připadalo, že toho na sebe dost vykecala už ráno. Nicméně byla ostře napadena, že se straní kolektivu a nechce se připojit, tak se naštvala a řekla, že dostanou co chtějí.

„Tak něco řekni!“ vyzvala ji Britta.

„Každá bytost v sobě obsahuje složku vyšší božskou a jistým způsobem... démonskou.“ vysvětlovala jim tak opatrně, jako by odjišťovala granát, „Za určitých okolností lze... posílit...“

„No vidíš! Tak to udělej!“

„Hele, to vážně chcete?“ zeptala se.

Ujistili ji, že to vážně chtějí.

„Pokud někdo ne, má... deset minut na to, aby odešel.“

Neodešel nikdo. Někteří naopak přišli.

„Já stejně nevím...“ rozhlížela se a vypadala rozpačitě.

„Netroufáš si čarovat v přítomnosti komthurů?“ zeptal se kdosi.

Lucka mohla říct, že jí ti pánové nepřipadají moc na úrovni; ale neřekla nic. Naopak, tvářila se téměř ublíženě.

V té chvíli se začal od baru blížit zvláštní průvod. V čele kráčel Felipio Scivarroni v bělostně zářícím rouchu, s křídly na zádech, na krku mu zářil komthurský kříž řádu Blesků, na čele zlatá hvězda. Podpírali ho z jedné strany Thor a z druhé Áres, za nimi potom kráčela řada jiných, z nichž někteří jim byli poněkud povědomí. Všichni vypadali velice vznešeně.

„Ale ne!“ zalkala Lucille, „Kterej blbec...?“

Naopak Brittě zazářily oči nadšením. „Paráda!“ vydechla.

Felipio se pokusil promluvit, z hrdla mu však vycházelo pouze nesrozumitelné bručení. Místy však řekl i nějaké rozumné slovo:

„...zabít! ...rozsekat! ...utrhnout koule!“

Áres předal jeho podporu Tlalocovi a předstoupil:

„Jeho Svatost komthur don Felipio Scivarroni si dovoluje tímto vypovědět nepřátelství všem nepřátelům svatého řádu Templářů; zejména pak komthuru donu Antonio Braganzovi, který se provinil podporou nepřítele řádu Alí Šamira, podlého otrokáře, pašeráka žen a zvrhlíka, který prodával nevinné dívky nevěřícím...“

Felipio přikyvoval, zatímco ostatní temně mručeli.

„Z téhož důvodu si don Felipio Scivarroni klade za čest zabít řečeného Toni Braganzu, jakož i všechny jeho démonské pomáhače, aby tak na věčné časy ukončil tuto záležitost a potrestal každého dalšího, kdo by pojal úmysl podobným způsobem škodit řádu!“

Toni Braganza neřekl prozatím nic. Jenom třeštil oči.

Zato Lucka: „Můžeš mi říct, co ty se sakra do toho pleteš?“

„A proč ne?“ zeptal se Áres, „Ty ses taky zapletla!“

„Já bych snad měla určité oprávnění! Ale ty?“

„Jsem koneckonců bůh, ne?“

„Ale pohanský! A oni jsou křesťané!“

„Don Felipio se na mne obrátil se žádostí o pomoc.“

„Já věděla, že je to pitomec! Nevidíš, že je namol?“

Mezitím se situace poněkud změnila; zjevili se Sancho Mendoza a Caesare Vasquez, oba v bílých rouchách a s plamennými meči.

„Tak vy nepřestanete blbnout?“ zavrčela Lucka.

„Máš nějaký důvod, proč bysme měli?“

Jeden věděla, ohleduplnost ke světu lidí. To už se však řešilo, otevřeli průchod do jiné dimenze a vypadalo to tam lákavě. Mnozí přítomní se chystali, minule se jim to líbilo.

„Já vás varuju, kluci!“ řekla, ale ztrácela na přesvědčivosti, „Uděláte zas nějakej průser a...“

„My varujem tebe!“ řekl Thor, „Jednou už se musí ta válka bohů s démony vyřešit! Koukej se proměnit do přirozené podoby, nebo ti nařežem v týhle lidský – a bude to bolet!“

Luciferella se nadechla a oči jí zaplály rudým žárem.

„Řekl sis o to!“ sklonila rohy a zamrskala ocasem.

Ostatní se proměňovali dostatečně pomalu, aby si to vychutnali; lidské bytosti obvykle nemívají rohy ani funkční ocas. Fionne si zvykla rychle, zato chudáček Eleni přes něj pořád zakopávala.

„Tak hele, dokud jsem při smyslech,“ řekla Lucka, „Počítejte s tím, že se vám nějak ohavně pomstím. Myslím tím Felipia, Sancha a Caesara, speciálně. Děláte krávoviny... no promiň, Hathór!“

Lvice Saphir se jí propletla pod nohama. Zavrčela:

„Tak kde to vázne? Co kdybych zkusila vás některýho sežrat?“

Lucka ji nakopla, ale Saphir kupodivu neprotestovala.

„Moje paní Ištar by ráda věděla, zda se zúčastní taky Denis!“

Denis se tvářil mírně rozladěně, jako by se mu nechtělo. Mohlo to být ovšem jen zdání, podle toho, co vyváděl minule.

„...a v případě že ano, tak na které straně?“

Denis vstal. Šahin se šklebil a pomrkával na sestru, zřejmě jí chtěl naznačit, že bude v každém případě na opačné straně.

„Koukněte...“ řekl nejistě, „Jestli to bude zas jako posledně...“

„Řekni na rovinu, jestli hraješ nebo ne! A za koho!“

Podíval se na jednu stranu, pak na druhou. Zvedl oči, jako by se chtěl domluvit se svými bratry.

„Když s váma je to těžký. Děláte v tom pěknej guláš!“

„Mám nápad!“ Saphir se jako lvici špatně mluvilo, projevila se tedy zase v lidské podobě, „My zatím jdem a ty si to rozmysli, jo? Bude docela zábava, když zasáhneš nečekaně...“

Její slova vzbudila okamžitou nelibost na obou stranách.

„K čemu ho to navádíš? Taky nás pěkně štveš, i se svou paní!“

Saphir kupodivu neodpověděla, jen se usmála.

„Tak jo,“ řekla Lucka, „Dámy a pánové, kontrola výstroje a kdo myslí, že je v pořádku, může si skočit z terasy. Upozorňuju: jako démoni máte funkční křídla, i když s nima někteří zatím neumějí zacházet. Mariko, ty se vůbec nikam necpi, nejlíp kdybys zůstala doma. Ovšem to je tobě marný říkat, co?“

Felipio se pokusil pronést bojovou řeč, ale neuspěl. Ochránci jej uchopili a odnesli, aby se trochu vzpamatoval.

Sancho Mendoza mírně omezil svůj andělský vzhled, aby se mohl lépe přiblížit k Denisovi. „Rád bych s tebou hodil řeč... bráško.“ řekl opatrně.

„Já bych s tebou taky, ale v téhle podobě... víš...?“

„Máš snad něco proti andělům?“

„Jak kterým. Začínám mít pocit, že jste to trochu přepískli. Je pár andělů, kterým bych ti nedoporučoval chodit na oči. Například Molayovi, Payensovi, SantAmandovi...“

„Spíš bych radil, abys jim nechodil na oči ty!“

„Chceš se hádat nebo mě ukecat ke spolupráci?“

„Neříkám, že je mi jedno, co uděláš. Taky neříkám, že děláme všecko tak, jak by se mělo. Dneska ráno jsem zjistil, že... chceš o tom vážně mluvit? A rozumně?“

„V tom případě bude lepší nechat támhlety, ať vypadnou. Včetně tvýho kámoše Felipia, je naprosto mimo...“

„Jo. To bude rozumný.“

Denis zauvažoval, pak kývl na Šahina a požádal, ať vyrazí do boje a hlídá, co dělají ostatní. Šahin přijal s nadšením, už se nemohl dočkat; přidal se samozřejmě na stranu andělů, protože ségra Fionne hrála za démony.

„Ty umíš číst záznamy v mysli, co?“ řekl Sancho.

Denis se mu opřel čelem o čelo a setrval tak o poznání déle, než bylo zapotřebí. Sancho jej podezíral, že stejně všechno ví, takže čtení záznamu jen předstírá.

„Ano, vím.“ řekl Denis, „Jsem rád, že si to uvědomuješ. Kromě jiného, jsi bratr Valérie, se kterou jsem propojen.“

Sancho zkřivil rty, zrovna tohle mu nelichotilo.

„Takže ty opravdu chceš, abych zasáhl?“

„Vidíš, v jaké situaci je řád, ne? Můžeš pro to něco udělat?“

„Jako co? Vytvořit ti nové nadšené členy?“

Sancho dlouze, významně povzdychl.

„Začínáte mě překvapovat, všichni tři. Felipio... nebudem ho pomlouvat. Caesare se kamarádí s Marií z Magdaly a už si to u ní slušně vyžehlil. A teď ty vyzýváš barbarského čaroděje, aby řádu pomohl pomocí magie?“

„Kdybych věděl jinou radu, asi bych to nechtěl.“

Denis kývl. „Budu nad tím chvíli uvažovat. Kromě toho zapojím bratry... Klidně můžeš zatím mluvit, co tě napadne!“

Sancho vyrazil další povzdech. „Už jsem uvažoval... můžeš mi zodpovědět pár významných otázek?“

„To nevím. Začni!“

„Někteří ze členů řádu se stali svatými. Jsou... tam někde?“ Sancho ukázal palcem nahoru.

„Ano.“

„Můžeš se s nimi nějak spojit? A mohli by pomoci?“

„Mohli, budou-li chtít.“

„Dokážeš nějak zjistit jejich mínění?“

„Snad. Ty chceš, aby se vrátili do hry? Osobně se všemi právy, která získali za svoje blahodárné činy?“

„Kdyby to šlo...“

„Sancho, jsi blázen. A riskuješ hlavně sám... Já jim to můžu říct a oni to můžou udělat, ale odneseš to hlavně ty, já se budu do Evropy plést minimálně! Kdežto oni...“

„Jestli to dokážeš, tak to udělej.“

Denis vzrušeně dýchal. Bylo na něm vidět, že ho to zajímá. „Konkrétní osoby a jména. Můžu požádat, aby se znovu narodili, ale v jakých rodinách a pod jakým jménem, už záleží na nich. Taky časová posloupnost... chápej, oni můžou dopředu i dozadu. Jestli souhlasíš, tak to řekni.“

Sancho se rozhlédl po značně vyprázdněném zasedacím sále. Jistě měl nějaké pochybnosti, ale chránil se dát je najevo. Řekl:

„Pro začátek bych bral velmistry. Jak víš, byli to dle našich záznamů...“

Sancho přivřel oči a citoval i s letopočty:

Hugh de Payens 1118-1136

Robert de Craon 1136-1146

Everard des Barres 1146-1149

Bernard de Tremelai 1149-1153

Andre de Montbard 1153-1156

Bertrand de Blanquefort 1156-1169

Philip de Milly 1169-1171

Odo de St Amand 1161-1179

Arnold de Toroga 1179-1184

Gerard de Ridfort 1185-1189

Robert de Sable 1191-1193

Gilbert Erail 1193-1200

Philip de Plessiez 1201-1208

William de Chartres 1209-1219

Pedro de Montaigu 1219-1230

Armand de Perigord (? )-1244

Richard de Bures 1245-1247

William de Sonnac 1247-1250

Reynald de Vichiers 1250-1256

Thomas Berard 1256-1273

William de Beaujeu 1273-1291

Tibald de Gaudin 1291-1293

Jacques de Molay 1293-1314

„Fajn.“ řekl Denis, „Tyhle všechny tady chceš mít?“

„Ano.“ řekl pevně Sancho.

„Zprávu jsem odeslal.“ usmál se Denis, „Důsledky si zodpovím. Co se za to stane tobě, nemám tušení.“

„Dík. Seš kámoš.“

Denisovi zacukaly rty. Vstal a protáhl se.

„Hele, mám nápad. Přejdeme tam a zalítáme si. Zkoušel jsi to někdy? Docela prima, mít šest končetin. Ještě si někdy zkusím nadefinovat kusadla a chobot...“

„Ty seš přeci rapl...“ zasmál se Sancho a zkusmo roztáhl ruce.

Errata:

30.05.2021 11:12