Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sancho si po rozmluvě s Denisem šel docela mírumilovně lehnout na pláž; říkal, že hodlá situaci promyslet, ale zřejmě to nemyslel tak vážně, ježto nejdřív usnul a když se probudil (příšerným vřískáním při míčové hře), šel si zahrát s nimi. Nikdo tedy nečekal nic zlého, když se šlo na oběd; až tehdy se obrátil na ostatní:

„Mohli bychom si odpoledne chvilku sednout a dokončit schůzi řádové rady? Nebudu kecat dlouho!“

Souhlasili; Donald měl sice nějaké řeči, že jestli to bude zase k ničemu jako obvykle, bylo by lepší jít se koupat, ale zřejmě to taky nemyslel vážně.

Sancho ještě řekl: „A prosil bych taky Toni Braganzu...“

Braganza měl v noci nějaké dobrodružství navíc proti ostatním, avšak nepochlubil se, jaké. Teď jen přikývl.

Sešli se hned po obědě a jen co byli všichni, Sancho zahájil:

„Svolal jsem vás, protože jsem trochu analyzoval minulou schůzi včetně svého počínání. Nejsem si zcela jist, jestli jsem ve všech případech jednal správně, ale teď už je mi to fuk. Promyslel jsem všecko a proto říkám:

Byli jsme povoláni ke službě Bohu a je pouze na Něm, jaké nám k tomu připraví podmínky. Nemyslím, že máme právo něco vyžadovat či odmítat; naopak odhadujeme Pánovu vůli dle okolností, jak je vnímáme. Z toho důvodu je jasné: Toni Braganza byl povolán, aby byl komthurem, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Ustanovil ho Bůh, takže ho musíme přijmout a smířit se s tím.

Dále se ptám: bratře Mario, chceš pokračovat ve službě velmistra?“

Mario Carialti s úsměvem zavrtěl hlavou.

„Ne. Dostal jsem službu u dvora arminského císaře. Prozatím se nechci vrátit do Evropy.“

„Dobře. V tom případě navrhuji na funkci velmistra osobnost, která se těší úctě nás všech: Wolmarra van Ahlbecka.“

Pohledy všech se obrátily k africkému velkokomthurovi. Ten se ani nepokusil tvářit překvapeně; jen si povzdychl.

Potom Donald MacLawwen pozvedl palec na znamení souhlasu. Po něm i další; jen Braganza na chvíli zaváhal, spíš proto, že si nebyl jist, zda se od něj očekává, že bude taky hlasovat.

„Přijmeš tu funkci, bratře Wolmarre?“

„Jak se zdá, rozhodli jste.“ řekl Ahlbeck, „Nedomnívám se, že by to bylo za odměnu, protože ta práce bude obtížná. Ale cítím se povinen přijmout. Je to moje služba.“

„Dobře. V tom případě tě prosím, aby ses zamyslel nad situací a posoudil, jaká by bylo možno provést opatření k nápravě. Jsem nucen přiznat, že si sám rady nevím a co bude dál, netuším. Jenom prosím, aby mi bylo dovoleno sloužit dál.“

Ahlbeck si povzdychl. „Nedáváš mi lehké úkoly, Sancho. Pověz mi na oplátku: souvisí to nějak se včerejškem?“

„Ano.“

„Jednal jsi nějakým způsobem s těmi... velmistry?“

Sancho zhluboka povzdychl. „Jednal... ani ne. Pokusil jsem se k nim proniknout. Uvedlo mě to do totálního zmatku. Už vůbec nechápu, co mám dělat. Tam nahoře je to zřejmě jinak, než jsme mysleli. Všechno je úplně jinak.“

Nikdo se mu nesmál ani nepřipomněl, že to říkal už kdysi ten starý rabín. Měli stejné zážitky.

„To je ode mne všechno, bratři. Má ještě někdo něco?“

Neměl nikdo nic. Rozhodli se jít koupat.

Toni Braganza se choval o poznání méně vyzývavě než včera. Nic neříkal, nikoho neprovokoval. Felipiovi se vyhýbal, nikoliv však demonstrativně. Jen tak z opatrnosti.

Když přišli na pláž, zjistili pozoruhodnou novinku. K mládeži přibylo šest dospívajících kluků, nejstarší třiadvacetiletý; když to tu viděli, upadli do strašlivých rozpaků a nic nechápali. Což bylo okamžitě velikou zábavou pro dosavadní, zvláště dívky.

„Já myslel... že se tady koná zasedání Templářskýho řádu!“ řekl téměř nešťastně jejich velitel Yves, „Chtěl jsem...“

„Samozřejmě, že jsme Templáři! Tak to řekni!“

„No... když to říkáte...“

„A ty seš co? A tví kamarádi?“

„My jsme taky... Templáři. Teda, až doposud jsme si to mysleli. Teď... si nejsem docela jist.“

„Počkejte, nesmějte se mu!“ zastala se ho Barborka, „Ovšem, že jsme; vítáme tě a ujišťujeme, že uděláme všechno, co od nás budeš potřebovat. Můžeš nám pro začátek zodpovědět pár otázek?“

„Jistě. S radostí...“

„Tak se nejdřív představ.“

„Jmenuju se Yves Renard. Jsem z Marseille. Kamarádi jsou taky odtamtud; různě. Převážně Francouzi, jenom Luciano je Ital, Perro Katalánec... to je asi jedno, co?“

„Jistě. Jak jste se sem dostali?“

„Půjčili jsme si jachtu. Jednoho tatínkovýho kamaráda. Pluli jsme podle pobřeží... umíme plachtit po moři, ale nechtěli jsme se pouštět moc daleko od břehu. Nejsme zas tak dobrý.“

„Ty jsi zřejmě vzdělanější než ostatní, co?“

„No... chodím na školu. Kluci jsou spíš... rybáři, dělníci...“

„Ty budeš co?“

„Těžko říct; táta chce, abych dělal v jeho továrně.“

„Co vyrábíte?“

„No... převážně hračky. Plyšový medvědy, houpací koně a tak.“

„Nemám pocit, že bys byl přehnaně bohatý.“

„No... ona to není velká fabrika. Ale mám dost, abych se mohl rozdělit s kamarády. Oni by na cestu neměli, tak...“

„Nechceme tě kritizovat, opravdu. Jsme rádi, že jsi tady. Mohl bys mi říct, proč chceš být Templářem?“

„No...“ Yves se nad tím zamyslel téměř hluboce. „Já vlastně ani nevím. Už na to myslím dlouho. Taky jsme si o tom s klukama povídali. Nakonec říkali: tak to zkusíme. Udělali mě preceptorem. Já totiž... jedinej jsem o tom něco věděl.“

„Viděl jsi někdy na vlastní oči nějakého jiného Templáře?“

„No... vlastně jo! Jednou dělal u nás takovej dědek přednášku. Nevím přesně, proč. Na něco vybíral nebo tak.“

„Takže ty ses rozhodl na základě jediný přednášky?“

Yves měl už na jazyku to svoje protáhlé „No...“; ale obrátil se k mluvčímu a řekl: „Já myslím, že někdo to dělat musí.“

„Máš pravdu, kamaráde. Myslím, že jsi daleko lepší Templář, než řada jiných, co... ale to je fuk. Zůstaňte tu s námi.“

„Jo, jistě. A co budem dělat?“

„Nejlíp se učit. Umíte třeba šermovat?“

„Tak... u nás ten šerm tolik nefrčí. Já teda na škole, když... učíme se tam šavlí. Klukům jsem to ukazoval, ale jen se smáli. Oni se drží spíš pěstí než čepelí...“

„Rozhodně se ti nechceme posmívat, naopak! Bereme věci stejně vážně jako ty, možná ještě... teď zrovna projednáváme získávání dalších mladých, a tys nám dost pomohl, protože ty a tví kluci jste perfektní příklad. Tak bysme rádi věděli, jak to u vás začalo a jak můžeme získat další!“

„A to jo, to by šlo! Znám ještě pár dalších, který by měli dost zájem, ale... to je těžký. Jsou to většinou mladý kluci, který mají všelijaký... romantický představy. Líbí se jim spíš ta paráda kolem než vážná práce.“

„To vůbec nevadí, preceptore. My nečekáme, že budou rovnou připraveni být pasováni na rytíře...“

Yves silně zrudl. „To je... No jo, já vím! To jsem asi neměl!“

„Počkej... co?“

„No, oni kluci... Víte, já chtěl trochu zvýšit úroveň; tak jsem je prozatímně... no, pasoval...“

„Na rytíře?“

Yves se tvářil velice nešťastně; chápali ho. Kupodivu většina přítomných se netvářila nijak pohoršeně, spíš se smáli.

„To máte tak,“ vzchopil se k odpovědi, „Ono se může všelicos stát, že? Třeba se ta loď mohla potopit; nebo se někdo dostane do situace, kdy... no, třeba by zemřel. Dřív, než složí přísahu, chápete? Tak jsem chtěl, aby... zemřeli jako Templáři. Až budeme stát před trůnem Božím, tak...“ zmlkl a uši mu hořely.

„A ty myslíš, že jsi na to měl právo?“

„To nevím. To je takový... těžký, že? Ale jedna čarodějnice... teda ona je to kamarádka, ale trochu se zabývá zjišťováním, co kdo dělal v minulých životech. Jo víte, že nežijeme na světě poprvé? Už jsme tady byli, prý dokonce sedmkrát!“

„Víme. Ale jak to víš ty?“

„Vlastně ani nevím... vím to už dlouho. Tak ta holka říká, že jsem v některým minulým životě byl Templářem. To bych přece měl právo dělat rozhodnutí, ne?“

„A ty jí věříš?“

„No... že bych zrovna věřil... člověk musí občas riskovat, ne?“

„Jistě, udělal jsi dobře, i když se to možná někomu nebude líbit. Kde máš tu holku?“

„Jé, tu by s náma nepustili! Co kdyby se jí něco...“

„Nevadí. Dáš nám kontakt a my se s ní spojíme.“

„Teda... já nevím...“ podíval se na Brittu a zaváhal.

„A teď?“ Britta se před jeho očima začala měnit: nechala zmizet svoje tetování, pak si dala narůst dlouhé blonďaté vlasy, oblékla se do elegantních společenských šatů a upravila do podoby jako ze žurnálu. Yves vykulil oči, pak se rozesmál.

„Jej, to je bezva trik! Mohl bych se to naučit taky?“

„Časem určitě! Ale tebe to vůbec nepřekvapilo?“

„No, trochu jistě! Ale už jsem přemýšlel, jak to řešíte mezi lidma, abyste nevypadali divně...“

„Jak bys chtěl vypadat ty, kdyby sis mohl dělat, co chceš?“

„Nad tím jsem ještě nepřemýšlel. Zatím mi vždycky říkali, jak se mám chovat a co dělat. Neměl jsem možnost...“

„Tak teď ji máš. Můžeš udělat, cokoliv budeš chtít. Jsme tady proto, abychom ti pomohli; půjčíme ti čarodějku, která bude dělat všechno pro tvoji spokojenost. Co ty na to?“

„Jenom já nebo to platí i pro kluky?“

„Vás všechny, samozřejmě. Tak klidně začni!“

„Bezva. Pro začátek, jistě se můžeme vykoupat. A taky svlíknout do naha jako vy? Nebude se třeba někdo zlobit...?“

„Klidně to udělej, když chceš. V podstatě vůbec nezáleží na tom, co uděláš; svlíkněte se, vykoupejte, potom půjdem na nějaký jídlo a pak si můžete zahrát s náma volejbal. Já vím, možná se těšíš na jednání s vyšším velitelstvím, ale i na to dojde. Zatím jsme vás vzali na vědomí a potvrdili všechno, co děláte. Za pár dní budete možná líp chápat, co a jak...“

Kluci souhlasili; a okamžitě své záměry uvedli v život.

„Kolik takových asi ještě je různě po Evropě?“ zamýšlela se nad nimi Barborka, „Třeba u nás v Německu? Kdyby se podchytili...?“

„Aspoň vidíš, co máš dělat, až se tam vrátíš!“ smála se Britta.

„Pomůžeš mi?“

„Pokud u toho budu...“

„Pořád myslíš na to proroctví, že patříš někam jinam?“

„Uvažovala jsem o tom. Nebudu zapírat, že mě to hrozně láká. Je to něco novýho, co zatím nikdo nezkusil!“

„A pokud jo, nevrátil se, aby se nám pochlubil.“

„Nevadí; já nejsem zbabělá!“

Někteří přítomní měli k nováčkům jakési připomínky, ale Sancho je bezvýhradně chválil; dokonce řekl: „Naopak, vy se chyťte za nos! Podívejte se na ně, oni začínají a mají už šest rytířů! A vy se tady zatím léta dohadujete, jestli se máte nechat pasovat nebo to nestojí za to!“

„To jenom proto, že jsou pitomci a nevědí, do čeho jdou!“

„A ty to snad víš? Myslíš si, že to bude tak nebo jinak, ale to ještě neznamená, že se ti to splní! Pro jistotu mlč a styď se!“

Noví rytíři se zapsali dobře, přesvědčili, že mají sportovního ducha a jsou ochotni hrát jakékoliv hry ve vodě i na souši, pokud tyto nevyžadují používání magie; ale dalo se čekat, že si rychle poradí i v této oblasti. Mladší členové jevili upřímný zájem o děvčata, na což se preceptor tvářil poněkud rozpačitě; přiznal však, že se mu líbí jedna dívka doma v Marseille a docela rád by si s ní začal, ale není si jist, zda by to bylo správné kvůli jeho službě v řádu.

„Určitě ano; musíš se přece postarat o další nárůst členstva! Až se vám narodí nějaké děti...“

„Hlavně si správně vyber!“ radil jiný, „Nejlepší by bylo, kdyby byla šikovná čarodějka. Takové můžeš bez nebezpečí svěřit svůj palác i správu území...“

„No... právě ta, jak jsem říkal. Věští budoucnost a odhaduje lidem, co dělali v minulých životech...“

„Tak jo. To je ta správná.“

Po několika hodinách byli již nováčci natolik integrováni, že začali mít chuť se vytahovat před ostatními, například bojovým výcvikem. Při prvních střetnutích bohužel zjistili, že se nikomu nevyrovnají, což je naštvalo; ale chtěli se učit. Obrátili se na Felipia, nejlepšího z místních šermířů, aby je cvičil. Felipio byl pro, vyzkoušel je a zároveň učil běžné finty; během toho došlo k různým diskusím, zvláště se nováčci vytahovali, že se nikoho nebojí a klidně by zkusili bojovat třeba s tygrem.

„Nesmysl!“ ohrnul Felipio nos, „Prát se s tygrem je to vůbec nejjednodušší a není v tom žádný nebezpečí; je sice velikej, ale dává si tak dobrej pozor, aby nikomu neublížil, až je to nuda. Třeba ten velikej Mourek se nejradši mazlí s dětma...“

„No dobře! Tak nám ukaž něco opravdu nebezpečnýho!“

Felipiovi blýsklo v očích. „To byste si netroufli!“

„Chceš se vsadit?“

Felipio obrátil zrak směrem, kde lelkoval elf Avaen.

„Vidíte támhle toho frajera v tom hábitu? To je doopravdy něco, co za určitých okolností může být nebezpečný. Dokonce tak, že bych vám nikomu neradil ho obtěžovat...“

„Takovej kluk? Co je na něm nebezpečnýho?“

„Nejdřív to, že vůbec není člověk. Je elf ze Severu, odmítá se s náma bavit a už vůbec se nechce nechat prohlídnout. Přitom je každej z nás lékař a dost by nás zajímalo, jak vypadá. Když ho někdo dokáže donutit, zaplatím, co dneska večer vypijete!“

Mladí se domluvili pohledy. „Ruku na to?“

„Vy jste snad blázni! Myslíte, že to dokážete?“

„Co by nám mohl udělat? Nemá ani žádnou zbraň!“

„Zbraň je třeba jeho loutna, dokáže z ní vystřelovat šipky, ale doufám, že na nás ji nepoužije. Taky je pěkně rychlej v boji; to se ovšem jen říká, doopravdy to nikdo neviděl. Po pravdě, nikdo nikdy neviděl živýho elfa...“

„Stejně ti to nevěřím! Elfové byli skřítci, asi takhle velký!“

„Nevylučuji, že je schopen měnit podobu.“

Kluci si Avaena prohlíželi a připadalo jim, že Felipio si dělá legraci. Ale až doposud každý se k nim choval vstřícně...

„Jdem. Promluvíme s ním!“ rozhodl Yves.

Avaen jako obvykle nevěnoval ničemu pozornost; teprve když ho obklopili, ohlédl se po nich, lhostejně a klidně.

„Ahoj!“ řekl Yves a po něm další.

Elf neodpověděl. Vyčkával, co bude.

„My jsme z Marseille. Byl jsi tam někdy?“

Avaen krátce škubl hlavou, že ne. Už to byl jistý úspěch.

„Nechceš si něco zahrát?“

Opět pohnul hlavou. Kluci usoudili, že neumí francouzsky.

„Hele, kluci říkají, že seš elf! Je to vůbec možný?“

Avaen zřejmě dospěl k přesvědčení, že se jich nezbaví. Kromě nováčků tu bylo už nejmíň dvacet lidí včetně několika děvčat, vzadu nenápadně postával Felipio a tvářil se neutrálně.

Takže elf promluvil: „Odvolej si ty děti! Nebo vás spráskám!“

Jeho hlas zněl neuvěřitelně melodicky a příjemně, stejně jako byla krásná jeho tvář. Ale z každého slova čišelo pohrdání.

„Co ty takhle?“ ustoupil o krok Yves, „Děláme ti něco?“

Elfovy šikmé oči se na něj soustředily.

„Jdi radši pryč, človíčku. Vůbec nevíš, o co jde.“

Yvesovi přeběhl po zádech mráz. To jednoduché slovo 'človíčku' znělo tak urážlivě, že nechápal.

„Udělali jsme ti něco? Urazili tě nebo tak?“

Opět se rozhlédl po všech kolem a jeho oči mrazily. „Sama vaše existence je urážkou civilizace. Poklesli jste už natolik, že se vtíráte...“ zarazil se, jako by si uvědomil, že toho řekl už moc. Stačilo to.

„Ty si myslíš, když seš elf, že seš lepší?“

Netušili spoustu věcí. Třeba že samotné slovo elf není pro jeho rasu moc lichotivé, sami si říkají řadou jiných, pro lidi těžko vyslovitelných slov. Konečně, když on říkal lidé nebo člověk, taky to znělo jako vrchol sprostoty.

„Jde o to,“ pronesl Yves, jak dostal instrukce, „První co jsme udělali bylo, že jsme se nechali prohlídnout od doktora. Teda, doktorky, ale... ty prej ne. Co když máš nějakou nemoc?“

Mohl říct, že jeho nemoci pro ně nejsou nakažlivé. Ovšem to by se mu muselo chtít s nimi o čemkoliv diskutovat.

Místo toho se zeptal: „Vy chcete bojovat?“

Yves se ušklíbl: „No konečně, proč ne?“

Elf vymrštil ruku a udeřil ho do čela; Yves se po té jediné ráně skácel jako podťatý. Vzápětí se svalili nejbližší kolem, na každého stačil jediný úder. Ani je nestihli postřehnout.

Pak zaútočili ostrované. Dívka lykantropka s krátkou žlutou srstí zaťala prsty do jeho róby a zkusila ho udržet, ale její drápy po oděvu sklouzly, byla to tkanina ze směsi příze a kovu, což netušili. Kromě jiného pěkně těžká, ačkoliv ji Avaen nosil lehce jako pavučinu. Lykantropku odkopl, rozepjal róbu u krku, vyklouzl z ní a ohnal se pláštěm; koho zasáhl, toho srazil.

To už byli v akci i Felipio a Caesare; byl tu dokonce Sancho, ale zatím jen přihlížel a vyčkával, co dokážou druzí. Vrhali se na elfa, vrčeli a pokřikovali; Avaen mlčel, jen jeho ruce a nohy tvrdě zasahovaly každého, kdo se mu přimotal do cesty. Pod tím pláštěm měl jakýsi přiléhavý trikot, zřejmě též z ochranné látky, takže stejně nic neviděli.

Konečně Sancho dospěl k názoru, že to nemá smysl. Prozatím se nikomu nepovedlo Avaena zasáhnout jediným úderem; ale i kdyby ho přemohli, naplnilo by ho to takovou nenávistí, že to nemělo cenu. Zatímco ostatní ne zcela lidské bytosti byly přátelské, on rozhodně ne; tak nač se vnucovat?

Jenže mezi tím se už Avaenovi podařilo dostatečně osvobodit od dotírajících lidí; rozhlédl se kolem a usoudil, že jich je příliš velká přesila. Vztáhl ruce a něco pronesl; ti chytřejší zavřeli včas oči, ostatní spatřili oslnivý záblesk a na chvilku oslepli. Když oči zase otevřeli, byl pryč, zmizel tak elegantně, jak dělal všechno ostatní.

Yves se držel za oči a skučel, stejně jako řada jiných. Felipio jej zadržel a položil mu ruku na obličej. „To nic! Oslepil tě výbojem energie, za chvilku to bude dobrý! Jestli chceš, někdy tě to naučím...“

„Jak to dokázal?“

„Dokáže spoustu jiných věcí. Tak co, už vidíš?“

Viděl, když mu Felipio uvolnil oči. Klepal se, jako by ho mrazilo.

„Toho už nedostanem,“ řekl Haakon, „Zmizel do svýho pokoje... vymáknete si ho někdy jindy?“

„Myslíš, že by to šlo?“

„Nejsem si jistej, jestli to má smysl. V podstatě nikomu nic neudělal, napadli jsme ho my a bez důvodu. Chová se protivně, ale to není hrdelní zločin. Zkusil bych to... po dobrým.“

„To myslíš jak?“

„Vyštval bych na něj některýho tygra. Třeba támhle Mourka...“

„Myslíš, že by se dal vyhecovat?“

„Co já vím? Zkusíme mu slíbit něco dobrýho na zub, je mlsnej!“

„Mám lepší nápad! S Denisem chodí taková kočka... je něco mezi, míšenec leoparda a čehosi... jmenuje se Artanna. Pěknej divoch! A těší se Denisově mimořádné přízni, chápeš?“

„Nijak zvlášť. Ty chceš do věci zapojit i Denise?“

„Tak vidíš, že chápeš! Jasně, že jo!“

„Poslouchej, to je... Sancho, ty si děláš srandu, že?“

„Ani zdaleka. Nemyslíš, že Denise by to mohlo zajímat?“

„Především vidím, že se chystáš si zahrávat ještě víc, než dosud!“

„Ano, chystám, když chceš. A ty ne? Nějak jsi zkrotl, bratře Haakone; takhle tím komthurem brzo nebudeš!“

Haakon zrudl a pohlédl na Sancha mírně uraženě. „Kdo říká, že chci být komthurem?“

„Ty snad chceš říct, že nechceš? Proč? Ještě je pár míst volných!“

„Sancho, jestli chceš provokovat mě, když se ti nepodařilo vyhecovat Avaena, tak... doufám, že to nemyslíš vážně!“

„A kdyby jo?“

„Ale já nemůžu být komthurem! Nemám na to!“

Teď Sancho neodpověděl; jen se usmíval.

Haakon v rozpacích zmlkl; ale bylo vidět, že horečně uvažuje.

Sancho ho pleskl po rameni: „Nenech tě děsit, zatím o nic nejde. Ale uvažuj o tom, až budeš mít čas...“ a šel po svých.

Tedy, domníval se to; ale svět je zařízen tak, že rovněž druzí mají s člověkem svoje plány. Se Sanchem si právě chtěl promluvit čerstvě jmenovaný velmistr Ahlbeck. Že se tvářil rozpačitě, ani v nejmenším neznamenalo, že neví, co chce říct.

„Rád bych si s tebou ujasnil, Sancho, jaké ještě máme zájmy na tomto zasedání. Konkrétně, co třeba požadujeme od našich bratří z Ostrova.“

Sancho pokrčil rameny. „No... co mě se týče...“

„Tak schválně: co od nich potřebuješ?“

„No vlastně... rád jsem je viděl, popovídal si, vyměnil názory; teď je potřeba... dát se zas do práce, ne? Jistě, chtěl bych mít jejich sílu za zády pro případ, že by se něco nepovedlo, mít kam utéci, mít tam uloženy a hlídány naše poklady a tak. Ale...“

„A ještě jejich šelmy na hlídání, na to jsi zapomněl. Jinak od nich v podstatě nechceme nic. Oni mají svoje problémy a my taky. Je to zajímavé, ale nikoliv rozhodující.“

„Ano. Tak nějak bych to řekl, otče.“

Ahlbeck přikývl. „Jak se zdá, naši mladí to pochopili správně. Celý den se koupou v moři, hrají míčové hry a baví se. Rekreace. Tak to rozpustíme, uzavřem dohody a pojedem, ne?“

Sancho pokrčil rameny. Neměl námitek.

„Totiž, někteří si nehrají jenom s míčem...“ dodal Ahlbeck.

Sancho zvedl oči, ale nezeptal se.

„Co víš o genetice, drahý synu?“ otázal se velmistr.

„No... určitě míň než moje sestry. A řada jiných.“

„Správná definice. O pokusech toho druhu taky nic, co? Některé dívky z řádu v současné době zkoušejí experimenty, které jsou sice velmi zajímavé, ale... váhám rozhodnout, zda správné. Třeba implantaci speciálních dětí vybraným ženám na dálku.“

Sancho se zatvářil přesně tak, jak Ahlbeck očekával.

„Nevěříš? Zkus se zeptat! Nejdřív zkusily přimět určité osoby, které nějakou dobu pobývaly v... ehm, nebytí, aby se narodily jejich kamarádkám. Dejme tomu za odměnu. Myslím kamarádkám někde v Evropě, které tu teď nejsou, chápeš? Doufejme, že ty ženy měly aspoň nějaký kontakt s mužem, aby to nebylo takové překvapení.

Ale při těch experimentech přišly na to, že to lze taky... no, obrátit. Způsobit, aby se jejich nepřítelkyním narodilo něco jiného, horšího. Dejme tomu...“

„Démon. Incubus.“ zašeptal Sancho.

„I tak to lze nazvat.“

Sancho se odvážil: „Otče... ty máš nějaké zkušenosti s těmi... řekněme nelidskými bytostmi?“

„Určité zkušenosti snad. Nebyl jsem vždycky starý.“

„Jde mi o to, zda jsou skutečně tak nebezpeční, jak se říká.“

Ahlbeck neodpověděl hned a když to učinil, znalo to váhavě.

„V podstatě oni sami nebezpeční nejsou. Nebezpečná je tvá vlastní reakce na ně. Nevím, zda chápeš. Když se s něčím takovým setkáš, začneš se měnit. Čím dál víc, až konečně... můžeš se sám stát něčím jiným. Rozumíš mi?“

„Nijak zvlášť.“

„Ano, myslel jsem si to. Je to přesně totéž, jako když ses připojil k řádu. Nejdřív sis myslel, ti lidé jsou blázni, takový nikdy v životě nebudu. Potom jsi začal něco chápat. A nakonec ti připadají jako blázni ti, kteří s námi nejsou.“

„No jistě, ale to... A vůbec, já se v řádu narodil!“

„Ještě líp. Oni se narodili třeba jako bohové. Je to pro ně zcela přirozená vlastnost. Nechápou nás, říkají nám krátkověcí. Vyčítají nám, že jsme... v podstatě zrůdy.“

„My? Jsme přece normální lidé! To oni...“

„Oni tu byli před námi, Sancho. Taková Afrodíté nebo Artemis si pamatují, jak vypadal král Agamemnon, Paris, Krásná Helena; žili s nimi tak, jako žijí teď s námi. Za pár tisíc let budou vyprávět dalším o tobě a o našich zábavách. Bude jim trochu líto, že jsme už zemřeli, ale co se dá dělat, když jsme neopatrní...“

„Je možné nějakým způsobem přelstít smrt?“

„Ano, možné to je. Kateřina z Flammelu...“

„Kateřinu neznám a legendám o ní nevěřím.“

„Chyba. Já ji znám osobně.“

„A co? Je skutečně nesmrtelná a věčná?“

„Ani zdaleka ne. Jenom umí procházet časem tam a zpátky.“

„No jo, tak to je jasný...“

„Kdysi jsem také pyšně prohlašoval, že nic takového není možné. Pak jsem bohužel viděl řadu věcí...“

„Chystáš se vychvalovat mi africkou magii?“

„Ne, pokud nechceš. Ale mohl bych.“

Sancho mávl rukou. Pak opatrně zformuloval otázku: „Otče, co ty si myslíš o temné stránce síly? Každý o tom říká něco jiného a začínám si myslet, že to skutečně je pokaždé jiné. Otec třeba jednoznačně zakazoval jakékoliv pokusy. A přitom s ní pracoval, všichni jsme to věděli!“

„No ano, ovšem. Každý to tak dělá. Bohužel...“

„Dá se tomu vyhnout?“

„Nevím. Těžko říct...“

„Takže ty také. Odpověz: kdo jsou ti temní? Kdo je vyvolává a proč?“

„Nikdo je nevyvolává, přijdou sami. Každý volá jen ty dobré, ty ze světla. Temní přijdou... dejme tomu v jejich doprovodu. A kdo jsou... mezi nimi a těmi světlými není velký rozdíl. Vulgárně: jejich služebnictvo, ochranka nebo tak něco.“

„Dá se s nimi nějak dohodnout?“

„Nemyslím. Jsou v některých ohledech dost pitomí. Zamysli se: o čem bys chtěl jednat třeba se svým koněm, ačkoliv ho určitě máš rád a oceňuješ jeho ušlechtilost a různé kladné vlastnosti?“

„Dobře. Tak dál: jsou nám nebezpeční?“

„Určitě. Ale je to spíš naše vina než jejich.“

„Co bych měl dělat, aby mi neublížili?“

„To je nejtěžší otázka, jakou mi můžeš položit, Sancho. Zkusím to, ale... tak abys věděl: nakonec tě vždycky někdo dostane. Ale můžeš to všelijak oddalovat. Nepoložit se na první pokus.“

„Pomohou tomu odkladu nějak znalosti démonologie?“

„Jistě. Víš aspoň, s kým máš tu čest.“

„Existují i takoví, kteří v žádných spisech nejsou?“

„Určitě. Buď se ještě nikomu neukázali, nebo nepřežil, takže neměl čas vyrobit patřičný popis.“

„Proč je démonů víc než než bytostí ze světla?“

„Nepřesná formulace. Nevíme, kolik je kterých. Všeobecně se zdá, že božské bytosti reagují méně ochotně než ty druhé.“

„Na nás nebo na jiné bytosti?“

„Ach Sancho! Tys určitě pečlivě studoval sefiry a jiné poučky o mnoha kruzích nebe i pekla! Tak vidíš; klidně všecky ty blafy zahoď, podávají jen zkreslené informace. Ne, že by v nich byla nějaká chyba, ale bytostí je podstatně víc a různorodějších. Nikdy nebudeme znát všechny.“

„Čím víc poznávám, tím víc se mi zdá, že neznám vůbec nic!“

„Ano. Začínáš být dobrým komthurem.“

Sancho si opět povzdychl. „Co ti z Ostrova? Nebudou se zlobit, když jim teď řekneme, že se můžou zas klidně rozejít?“

„Co já vím? Zkus to!“

„Pořád mi to připadá takové trochu nefér. Pozvali jsme je sem, a vlastně od nich nic nechceme...“

„Vadí to něčemu? Zatím se baví dobře! Můžeš naznačit, že kdo už vyřídil všechny své záležitosti, může pokračovat... Rozhodně však nikoho nevyháníme, může tu zůstat jak dlouho chce...“

„Dobře. Řeknu jim to.“

Velmistr pohlédl na Sanchovu posmutnělou tvář a bylo mu ho jaksi líto. Tak se zeptal: „Jestlipak sis už zkusil najít dívku mezi těmi z Ostrova? Třeba lykantropku?“

Sancho zrudl. Mohl říct, že je to jeho věc; mohl se chlubit, jaký je borec a kolik toho zvládl. Ale radši se mlčky přiznal.

„Tak to zkus. Všichni říkají, jak je to skvělé...“

„To přece nemůžu!“

„Raději budeš celý život litovat, že jsi to nezkusil?“

Sancho si hluboce povzdychl. „Asi ano, otče. Asi budu...“

Pozvání k dalšímu jednání bylo doručeno zcela nečekaně některým hostům během večeře. Všechny pozvánky byly osobní a jmenovité: pro Tomáše a Denise Baarfelta, Ludvíka d'Enghiema a Valérii z Mendozy z arminské strany, Sancha Mendozu, Donalda MacLawwena a Lucille des Merveilles z evropské, pro dívku známou jako Dita a elfa Avaena, kterému ji měla předat May-Britt. Avaen podmínil svou účast pozváním May. Dita prohlásila, že si přeje mít tam též čarodějku Flor. Což bylo schváleno.

Denis projevil přání si přivést šelmu jménem Artanna; nevadila nikomu.

Přestože se dalo očekávat, že jednání bude trvat dlouho, bylo zahájení určeno na jedenáctou.

„Proč tak pozdě? To nedokážete vstát dřív?“ ptal se kdosi.

„Pokud jste si nevšimli, zítra je neděle,“ upozornil velmistr Alhlbeck, „Kdyby vám to nevadilo, rád bych si ráno poslechl liturgii otce Avvakuma. Myslím, že je to dobrý a moudrý kněz...“

„A nás nepozveš?“ zeptal se Denis.

„Zván je kdokoliv,“ usmál se Ahlbeck, „Ale kdybych směl prosit, aby se všichni slušně oblékli a chovali se pokud možno ohleduplně...“

„Budou vyhovovat slavnostní uniformy?“

„Snad ano... jak vypadají?“

Denis luskl prsty, aby na sebe upoutal pozornost. Vytvořil si bílou důstojnickou uniformu s rudými templářskými kříži na límcových výložkách a tygřími nárameníky s příslušnými hvězdičkami. Po obhlédnutí ostatními doplnil kříže černými liliemi. Byl velmistr.

„Ano, to je zcela vyhovující.“ souhlasil Ahlbeck a Denis vzor vzápětí zrušil.

„No jo – ale co budeme dělat večer?“ položil někdo další otázku.

„Já... já bych měl nápad,“ řekl opatrně Sancho, „Ale nevím, jak by se vám to líbilo. Možná bych taky potřeboval... zapálit Oheň.“

„Jasně. Ale o co jde?“

„Mám pocit, že tu nadále přetrvává nezdravé napětí... Budu mluvit jen o sobě. Je tady pár lidí, kterým mám pořád ještě chuť pořádně rozbít hubu. Ale když se do toho zapletou ti... co dokážou ty zázraky, nejvíc se baví oni a my z toho tolik nemáme. Tak co si třeba zaboxovat?“

„Bezva nápad!“ rozzářil se Denis, „S tebou si to s chutí rozdám!“

„Tak dobře! Ale žádná magie, pěkně pěsti a budeme do sebe bušit, dokud nebudou mít oba dost!“

„A co takhle pankration?“ navrhla Dita, „Rukavice zpevněné kovovými cvočky, aby to víc bolelo?“

„Nesmysl!“ zamítla Fionne, „Z tebe bude stříkat krev i s lehkými rukavicemi!“

„Už chápu, proč ten Oheň,“ řekla Sollweig, „Ale ať se starají holky! Já si chci taky zaboxovat!“

„Taková křehotinka? A s tou parádní hřívou?“

„Vlasy si stáhnu dozadu a jestli vyhraješ, můžeš si mě ostříhat!“

Zájemců bylo tolik, až to překvapovalo. Mnohem míň měli rukavic; tak rozhodli nechat je jen pro holky a kluci si ovinou ruce pouze koženými pásky. Ale Barborka byla proti:

„Rovný podmínky! Vlčice není o nic horší než vlk!“

„A nemáš strach, že ti někdo rozmlátí ten tvůj krásnej čumáček?“

„Na to se právě těším nejvíc!“

Všichni se nadšeně začali chystat; kupodivu nejvíc nadšení byli Yves a jeho kluci, kteří box už nějaký čas trénovali a možnost rozdat si to s význačnými bojovníky je lákala. Velmi rychle dohodli pravidla: kdo toho bude mít dost, nebo z něj poteče už příliš mnoho krve, odstoupí a půjde se dát ošetřit Ohněm. Aspoň mu to bude zítra patřičně slušet.

Sancho se už nemohl dočkat. Samozřejmě vyzval prvního Toni Braganzu a ten nadšeně přijal. Začali do sebe bušit vší silou a dlouho soustřeďovaným vztekem; zakrátko měli oba rozbitý nos i rty a na zbytku obličeje příšerné podlitiny, na oči skoro neviděli a z obočí jim tekla krev, ale znovu vstávali a dávali se do sebe. Caesare se pokusil je od sebe odtrhnout, ale dali se do něj oba naráz a vysvětlili mu, že nějaké blbé lidské vynálezy, jako počítání kol, je absolutně nezajímají. Budou bojovat, dokud jeden nezůstane ležet nebo to zbaběle nevzdá.

„Tak dobře, změna pravidel,“ navrhl Denis, „Rozdáme si to každej s každým. Kdo bude mít dost, ustoupí a dá se ošetřit. Ostatní si vyberou nového soupeře...“

Dopovídat to nestačil, protože se do něj dala jeho vikingská manželka Signe. Podle toho, jak do něj mlátila, už jí musel jít hodně dlouho na nervy.

„Co ty?“ zeptala se mě Dicky, „Nevzpomínám si, že bys mě někdy pořádně zbil!“

„A proč bych to měl dělat?“

„To ti ani trochu nejdu na nervy? Máš mě vůbec rád?“

Nevaroval jsem ji, že jsme v kadetce cvičili box. Byl jsem asi o dvě třídy těžší, ona zato rychlá a pružná jako z gumy. Rozhodně mě nešetřila; já ji ze začátku ano, ale pak jsem se musel začít docela svižně bránit. A nakonec... přiznám se, začalo mě to bavit. Pár facek zasloužila často a když jsem ji pořádně zasáhl, vždycky nádherně zaječela. Občas jsem měl strach, že ji zabiju, ale žádný z nás nechtěl přestat. Pak se mezi nás někdo zamotal, dal jsem se do něj a Dicky do nějaké další holky; jak to dopadlo nevím, nakonec jsme to s mým soupeřem zabalili zároveň a šli se nechat ošetřit. Když jsem se s Dicky zase setkal, byla ožehnutá Ohněm, po tváři měla spoustu ozdobných jizev a smála se na celé kolo. Lehce škubla hlavou směrem k našemu pelíšku a já neodolal. Když je čerstvě očištěná Ohněm, bývá nesmírně krásná a plná energie.

Jak dlouho se ještě mlátili ti ostatní, nemám tušení.

Ráno to Dicky slušelo ještě víc než jindy. Dětskou tvář stopy boje zdobí ještě víc než dospělou. Já se cítil skvěle, možná proto, že jsem nic nepil a zbytkový alkohol jsme ze sebe vymlátili. Dicky si vytvořila uniformu Leopardí gardy, ale tu slavnostní bílou s tečkovanými nárameníky. Taky vlasy, rudozlaté a podstatně delší, než kdy měla ve skutečnosti. Váhal jsem, co mám dělat já, ale bez váhání vyrobila iluzorní uniformu podobné té své, ale s německými císařskými odznaky. Nebudu zastírat, že mě to potěšilo.

Císař Charry měl svou hrdost a bílou uniformu námořního kapitána. Tím myslím v reálu. Nebyla tak hezká jako jiskřivě bílé uniformy iluzorní, byla trochu pomačkaná a mírně omšelá používáním. Rovněž císařovna Diana měla reálnou uniformu, možná ještě trochu víc poznamenanou stopami užívání, protože na ni nebyla moc opatrná. Tvářili se hrdě až do chvíle, kdy narazili na Valérii, v doprovodu kardinála Baarfelta. Tomáš měl bílou sutanu velmistra řádu a zlatý kříž s diamanty, Valérie taky bílé roucho a odznaky abatyše.

Valérie Charryho oslovila tak uctivě, jako by ani nebyli kamarádi:

„Pamatuji se dobře, že Tvoje Veličenstvo nařídilo pro všechny kostýmní kázeň?“

„No ano – a co?“ Charry se rychle přesvědčil, že jeho vzhled je bez vady a Dianin taky.

„A nemýlím se, že k odznakům Tvé vznešenosti patří rovněž koruna?“

Charry neřekl nic. Zatvářil se nechápavě, kdežto Diana řekla: „Nejseš blbá? Korunu máme doma v Arminu, kdo by ji prosím tě tahal s sebou?“

„Nemáte korunu, ale máte kamarádku.“ Valérie zvedla ruku na znamení, že bude dramaticky čarovat. Dokonce si neodpustila ani hudební akord, s nímž se na Charryho hlavě objevila koruna. Ta skutečná je ukryta v tygřím městě Aurrgharru.

Diana řekla: „Jé! Udělej mi taky... a ještě vlasy!“

„S radostí. Ale pamatuješ se, co jsem ti říkala minule?“

„Myslíš kompletní iluzi?“ Diana zaváhala, měla určité zábrany chodit nahá. Od příjezdu na Rhodos neměla na sobě ani kousek textilu, dokonce jí nahota působila potěšení, ale dneska...?

„Z reálných předmětů byste si měli ponechat svoje komthurské kříže.“

Diana pochopila a odsouhlasila téměř okamžitě. Vrátila se a její oblečení rychle putovalo zpátky do skříně. Valérie vzala její kříž do ruky a vytvořila: absolutně dokonalou bílou uniformu vrchní velitelky Leopardí gardy, dlouhé zlaté vlasy a na nich věnec ze zlatých drátků, zdobený diamanty.

„Tohle máš zafixováno na svůj kříž. Když budeš ten vzhled potřebovat a já u toho nebudu, stačí aktivovat lehkým zahřátím v ruce. Zrušíš tím, že kříž sundáš. Budeš si to pamatovat?“

„Tak blbá snad přece jen nejsem. Děkuju! A zbraň?“

Valérie zaváhala, pak vzala její kříž opět do ruky a vytvořila zlacený opasek a katanu. Trochu se mračila, nebyla si jistá. „Zkus ji vytasit a seknout!“

Diana zaváhala. Samozřejmě věděla, že je to iluze, její osobní zbraň visela za ní na stěně. Přesto vytasila tu iluzorní a zkusila vyhodit a přeseknout papírový ubrousek. Dost užasla.

„Ty seš fakt hodně dobrá!“ ocenila.

„Katanu zkouším poprvé. Pro jistotu na ni moc nespoléhej.“

Charry přihlížel a ukázněně vyčkával. Valérie mu vytvořila uniformu přesně takovou, jakou má na svých oficiálních portrétech. Včetně té koruny.

„To ti bude chvilku trvat, než vystrojíš všechny dámy od dvora!“ začala Diana popichovat.

„Ani náhodou. Už teď to holky zkoušejí a která neumí, té ostatní pomůžou!“

Diana se smála. Věděla, že telepatky vnímají, co Valérie provádí a inspirují se.

Zavěsila se do Charryho a pomalým, vznešeným krokem vyšli z hotelu.

Ta možnost předvést se ve svých nejlepších uniformách, s vlasy a korunami zlákala i ty princezny, které by jinak do chrámu nešly. Například Barborka byla velká kritička církve, sice katolické, ale řecká orthodoxní ji taky zvlášť nenadchla. A německou protestantskou přímo nenáviděla. Ale uniformu císařovniny gardy s bavorskými královskými odznaky na sobě ještě neměla, nehledě k tomu, že ji nikdy nikdo na světě neviděl a nejspíš ani neuvidí.

Zásadně odmítly jít: Lucille des Merveilles a čarodějka Saphir. Důvod byl jasný.

Nadšeně se naopak chystaly: Afrodíté, Artemis a pár dalších. Dita vysvětlila, že křesťanka sice není, ale je řecká vlastenka a tím pádem schvaluje všecko řecké, zejména když tím demonstruje odpor vůči pokleslé civilizaci Západu, která je zavrhla. Diana jí s potěšením upozornila, že nejvíc její mravní úroveň kritizoval Řek, sv. Kliment Alexandrijský. Dita pohodila parádní černou hřívou a řekla, že za to stejně může Llago di Rienzi.

Princezny Baarfeltovy patřily k armádě, takže měly slavnostní uniformy Leopardí gardy. Julie byla vrchní velitelka, takže měla stejné odznaky jako Diana; to bylo v pořádku. Neoznačovaly ji žádné hvězdičky na leopardích náramenících, nýbrž zlaté křížky. Kříž na prsou měla Diana zdobený diamanty jako velmistr, Julie měla velké rubíny, zato podstatně výraznější poprsí. Všechny Tomášovy dcery měly nádherná prsa, dokonce i Jana; Diana zuřila, ale utěšovala se, že ona ještě nekojila. Se svými sestrami taky Julie neměla problém, co se týče počtu důstojnických hvězdiček.

Čímž je jasné, že s ostatními ano. Je nepsaným pravidlem, že vyšší hodnost (a víc hvězdiček) získá členka LG tím, že si sežene deset podřízených hodnosti přiměřeně nižší. Když si nějakou přidá poprvé, obvykle dojde k hádkám a potyčkám; sluší se je vyřešit rvačkou, a velitelka jim to píská. Obvykle se to týká třináctek až patnáctek, které svoji službu v LG neberou vážně a jde jim hlavně o to, aby vyvolaly co největší pozornost kluků. S narozením prvního dítěte obvykle dostanou částečně rozum a když se pak vrátí, mají nárok na větší hvězdy a hodnosti poručíků, kapitánů atd.

Včera si některé holky vyboxovaly vyšší šarži, a sehnaly dost podřízených bez hodnosti, takže si hvězdičku přidat mohly. Julii to bylo fuk, o její postavení nikdo neusiloval, ale nižší důstojnice svoje podřízené tvrdě rovnaly a hádaly se s nimi. V tuto chvíli rozhodně nebylo vhodné, aby se začaly prát, tak Julie rozhodla právem: nárok na velení má ta, která dokáže svoje podřízené řádně vybavit. To znamená WF, která umí vytvořit iluzorní uniformy. Pokud to neumí, ať se zařadí a drží hubu! Její četu si ochotně rozeberou ty schopnější.

Nebylo pochyb, že Dita a Ari dokážou vytvořit cokoliv. Rovněž tak nebylo pochyb, že by mohly na písknutí postavit armádu několika desítek tisíc... čehokoliv. Otázkou bylo, zda by chtěly sloužit v císařovnině gardě. Uniformy LG si vytvořily proto, že je měli všichni a logicky to bylo oblečení, ve kterém vyvolávaly nejmíň pozornost. Neměly komthurské ani rytířské kříže, ale měly křížky na náramenících, Ari jeden (= major), Dita dva (= plukovník). Tři označovaly generála, jeden velký vrchní velitelku, takže je měly Julie a Diana. Julie se rozhodla to nekomentovat.

Co už ale přenést tak klidně přes srdce nemohla, byly korunky. Když má princezna vlasy, má taky nárok na korunu dle stupně své vznešenosti. Baarfelt byl kníže, jeho žena by měla nárok na korunu knížecí, ale Eva-Marie tu nebyla a Valérie měla hlavu ovinutou bílým šátkem. Julie a Maryška jsou vévodkyně, Magda jako žena jarla Vikingů svým způsobem taky. Julie byla ochotna tolerovat sestrám korunky hraběcí a baronské, dalším kamarádkám taky. Rozhodně však nesouhlasila, aby některá její podřízená měla vznešenější korunu než ona. Ještě tu byla May-Britt, ta měla složitou elfí korunu, ale ze stříbra a zdobenou perlami. Její průvodce Avaen také něco podobného, jinak světle šedé roucho, zakrývající celou jeho postavu.

Dita omrkla situaci a usoudila, že je na úrovni vévodkyně. Jejím černým vlasům nejvíc slušela koruna z rudého zlata, posázená mnoha rudými kameny. Julka polkla dvakrát naprázdno, ale věděla, kdo Dita je, tak neřekla nic. Načež se ocitla tváří v tvář Ari, která byla blondýnka, takže měla korunu z bílého zlata zdobenou smaragdy, a k tomu drzý výraz, vyzývající kohokoliv, kdo s jejím zařazením nesouhlasí, aby si to s ní rozdal.

Skousla to Julie, skousla to plukovník Maryška, ale chytila se Signe Wulffssonnová. Jistě, jí šlo o dost: byla manželkou prince Baarfelta, měla podporu celého klanu, uznanou hodnost kapitána a dokázala včera patřičně usměrnit všechny, které měli námitky. Že je někdo řecká bohyně, nebylo pro ni zase tak vysoké postavení.

„Od který doby jste vy dvě v císařovnině gardě?“ otázala se provokativním hlasem.

„To je hodnost propůjčená do doby, dokud bude císařovna pobývat na našem území.“ řekla Dita. Byla při tom medově sladká, ale poslední slova zdůraznila.

Rudovláska neměla důvod se s ní pohádat. S Ari naopak rozhodně měla, stačil její výraz obličeje. Obě se uměly tvářit tak, že vyvolávaly touhu tu hubu proplesknout.

Jenže Dita řekla: „Teď ne!“

Signe ohrnula pysky, vycenila tesáky a zasyčela jako vzteklá kočka. Artemis zazářily oči; tedy doslova, uměla to. Taky vycenila zuby a špičáky se jí protáhly. Zvedla zaťatou pěst, Signe do ní lehce klepla a tím se dohodly, že si to rozdají později.

„Nějaké problémy?“ otázala se Julie a všechny tři zavrtěly hlavou.

„Vlastně jsem se přišla zeptat, jestli... jakou bych měla mít korunu.“ řekla Signe.

Julie se na pár okamžiků zamyslela, pak přišla na správné řešení:

„Tak jí nějak pomozte, holky! Při vašich schopnostech a zkušenostech...“

Smysl byl asi takový: ať si nosí co chce, jenom ať mě s tím neotravuje!

Artemis chvilku vzrušeně dýchala. Pak sundala svoji korunu a nasadila... narvala ji na hlavu Signe. „Na, je to tvoje! Já náhodou rozdávat můžu!“

Signe zaváhala. „No ale...“

„Nemysli si, ještě si o ni zahrajem. Dokonce ti nechám volbu zbraní...“

Signe začala vzrušeně dýchat, až se jí rozvlnilo bujné poprsí. Bez rozmyslu vyhrkla:

„Klan Wulffssonnů tě oficiálně zve jako hosta k nám na sever! A všechny tvoje příbuzné!“

Pokud to obě chápaly správně, znamenalo to: bojové hry Amazonek s Walkyrjemi.

„Bude nám potěšením!“ uklonila se Artemis.

Od té chvíle byly nejlepší kamarádky.

Dita řekla: „Nezdržujte to, holky. Dořeš si tu hlavu a jdeme!“

Ari se opět zamyslela. Její sestra Athine nosí klasickou řeckou přílbu posunutou dozadu do týla. Jelikož nebyla přítomna, vytvořila si Ari přílbu z bílého zlata zdobenou smaragdy. Proč ne? Nebyla tak masivní jako do boje, spíš ozdobná, ale korunám princezen se vyrovnala.

Jenže tím zase vyhrála nad Signe. Koruny nosí rozmazlené cukrové panenky, bojovnice nosí...

Signe pokynem přivolala svoji mladší sestru, sotva třináctku, a korunu jí předala. Pak s trochou úsilí vytvořila ozdobnou přílbu se zlatými křidélky, jakou nosí Valkýry. Ari spokojeně přikývla, tato podoba jí vyhovovala. Malou Sissi něžně pohladila, ta pro ni ještě nebyla soupeř.

(Ale je šikovná, za krátký čas najisto bude!)

Ještě tu byla Fionne. Včera v pohodě rozmlátila ksicht třem dost dobrým soupeřkám a v Ohni přišla o svou parádní hřívu. Bílá uniforma znamenitě slušela její černé pleti. Kdyby nešla do chrámu, pyšnila by se holou hlavou se zatím nezhojenými jizvami po boji, ale ačkoliv nebyla křesťanka (nebo snad ano?), musela se prostě ukázat. Tak si vytvořila turban ze zlaté látky a zpod něj vylézalo tisíc drobných copánků, které se vlnily jako hadi. Takhle ji ještě nikdo neviděl!

Velmistr Ahlbeck byl rozmrzelý. „Jdeme do chrámu nebo na módní přehlídku?“

„Ale, tak je nech!“ usmála se na něj císařovna Diana, „Vždyť jim to tak sluší!“

Kostelík otce Avvakuma byla malá kaple stará asi tři sta let, která už držela jen silou vůle. Otec Avvakum se v mládí pokoušel ji nějak srovnat, ale podařilo se jen částečně. Dalo se tam dojít buď přes celou vesnici, nebo zkratkou po útesech, kudy chodil Ahlbeck. Samozřejmě šli všichni přes vesnici a loudali se v takových rozestupech, aby si je každý mohl pořádně prohlédnout. Obyvatelstvo zíralo v němém úžasu.

Jelizavetu přivezla Eleni v kolečkovém křesle. Arsen rozhodně odmítl kamkoliv jít a připojil řadu krutě odsuzujících urážek církve pravoslavné, ale nakonec se přece jen umyl, oholil a šel s matkou. Na rozdíl od Baumannových, kteří náboženství neuznávali, Elsa a Mariechen samozřejmě šly, to si nemohly nechat ujít. Britta byla řádným vrchním seržantem LG, Sven šel s ní a uvažoval, jestli se účastí neznemožní před profesorem Freudem.

Otec Avvakum byl zvyklý na účast okolo dvaceti osob, převážně babiček a dětí, které byly ještě tak malé, že se neodvážily neposlechnout. Někteří kluci občas přisluhovali v oltáři; neměl ani diákona, ani žalmistu. Ostatní obyvatelé chodili, když měli nějaký důvod: svatba, křtiny, pohřeb. Plný byl chrám na Paschu a na Vánoce. Ahlbecka pozval a opravdu řekl, aby s sebou přivedl každého, kdo bude chtít. Pět až deset lidí by se v pohodě vešlo.

První hosté přišli, když konal proskomidii a musel se na ni soustředit. Císař Charry zdvořile pozdravil každou babičku zvlášť, kdežto děti na něj zíraly s úžasem a nechápaly. Diana začala okamžitě prohlížet staré začernalé ikony; všechno ji zajímalo a nechala si od Tomáše připomenout, kdo se čím zasloužil o svatořečení. Protáhla se k ní Dita, nesmírně hrdá na to, že většina svatých jsou Řekové. Diana ledacos znala, ale třeba jméno Sv. Polykarpa ze Smyrny jí nic neříkalo, ačkoliv to byl biskup a zemřel krutě mučednickou smrtí. Také všichni ostatní se živě zajímali; do chrámu vcházelo čím dál víc lidí, ale pořád ještě zbývalo místo pro další.

Když se otec Avvakum otočil od žertveníku a nahlédl do chrámu, připadalo mu, jako by byl nějak větší. Taky v něm bylo víc světla, nejspíš odrazem od bílých uniforem gardistů. I ty nejstarší ikony, na kterých se už vlivem času nedalo skoro nic rozeznat, byly teď jasně vidět. O některých nevěděl nic ani Tomáš, výkladu se proto ujal nějaký mladý gardista, který zřejmě pocházel odtud, takže věděl úplně všechno. Patřil nejspíš do některého z evropských pluků a uniformu mu udělala jeho dívka podle arminského vzoru.

Otec Avvakum zahájil liturgii trochu třesoucím hlasem, nebyl zvyklý na tolik posluchačů. Ti však pozorně přihlíželi a ztišili se; jakmile se začalo zpívat, rychle se přidali. Všichni uměli řecky, mnozí znali text, a další jej rychle převzali.

Ke čtení vybral otec Avvakum na dnešní den Jana 10, 1-18, O dobrém pastýři. Měl více posluchačů než obvykle, proto si dal záležet, aby všichni dobře slyšeli:

„Já jsem pastýř dobrý. Znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř.“

Deirdre si všimla, že Ari nějak divně poškubávají ramena; natočila se k ní a spatřila slzu, která jí stékala po tváři. Neřekla ale nic, jen jí lehce pohladila ruku.

Při Velkém vchodu se hodně zpívá. To už se všichni sladili natolik, že jejich hlasy zněly jako zpěv cherubínů. Ari už ani zdaleka nebyla sama, kdo měl v očích slzy.

Když jim po skončení liturgie otec Avvakum žehnal, cítil hluboko v nitru lítost. Všichni tihle lidé brzy odejdou a už nikdy se tady nesejdou. Jak rád by byl, kdyby tu zůstali s ním, navštěvovali jeho malý chátrající kostelík a prozářili jej svým jasem. A hlavně jej bral za srdce ten zpěv; co by jim udělalo, kdyby mu čas od času zase přišli zazpívat?

Když se ale ocitli venku, Ari se velmi rychle oklepala.

„Tak bych si šla zaplavat – co vy na to?“

„Nejsem proti, je dost horko. Než bude oběd...“

Vraceli se zkratkou po útesech. Ari se rozběhla a skočila ze skály šipkou; během letu zrušila parádní uniformu, ozdoby, vlasy a všechno ostatní. Těsně nad hladinou se ještě stihla transformovat na delfína; zajela pod vodu, vystrčila zobák a zaskřehotala: „Tak co je, kde jste?“

Tak se rozesmály a skočily za ní.

Nebyly samy, hodně lidí se chtělo ještě před obědem vykoupat. Diana si šla zaplavat také, ale něco jí vrtalo hlavou: kdo byl ten mladík, který ji tak skvěle provázel po chrámu a dokonale znal všechny svaté na ikonách. Určitě ho už někde viděla, ale nemohla si vzpomenout na jméno. Až když si zaplavala a vracela se do hotelu, všimla si ikony archanděla Michaela na stěně jídelny. Zarazila se a chvíli váhala; potom se najednou znenadání rozesmála, a nikdo nevěděl proč.

Byli po dobrém obědě. Sešli se v jednom z menších pokojů, místa tam bylo dost. Sotva se jako poslední dostavila Dita s Flor, řekl Ahlbeck:

„Sezval jsem vás všechny, abych se pokusil o něco požádat. Není mi jasné, na kterého se mám obrátit; nejspíš má na situaci každý nějaký díl viny. Ale prosím, abyste zrušili pokud možno všechny alternativní linie vývoje a nezačínali už žádné nové!“

Všichni mlčeli a tvářili se, jako že vůbec nechápou, o co mu jde. Trvalo to nějakou dobu, až konečně řekl Avaen:

„Linie vývoje čeho?“

„Myslím... celého světa.“

„Chápu. Máš ale na mysli tento svět, nebo všechny světy?“

Ahlbeck se rozhodně netvářil chápavě.

„Kdybych měl zrušit alternativní linie tohoto světa, musel bych především zlikvidovat sám sebe, ježto do vašeho světa nepatřím. Likvidace alternativ všech světů by mohla dopadnout ještě hůř: zrušením lidstva jako celku.“

Teprve nyní dokázali v plné míře pochopit, co znamená hlas chladný jako led. Přesně tak mluvil.

„Chceš tím naznačit, že my lidé jsme alternativní linie?“ řekl Sancho a zamračil se.

„Chci říct, že lidstvo je nepovedený zmetek na cestě k pokroku.“

„To si snad nemusíme nechat líbit!“ vybuchl Sancho.

„Nemusíš. Můžeš se zlikvidovat sám.“

Ahlbeck zaklepal prsty na stůl. „Lorde Avaene, snad bys nemusel být natolik bezohledný! Chápu, že jsme tě snad nepřijali příliš přátelsky, ale tvoje rozladěnost...“

„Já nejsem rozladěný a je mi naprosto jedno, jestli přijímáte moji osobu přátelsky nebo jinak!“ přerušil ho Avaen, „Zúčastnil jsem se této akce jako průvodce May-Britt, s níž mne pojí přátelství. Počítal jsem s tím, že na mne budou lidé mít rozličné názory, budou se mi vysmívat, budou mne urážet, případně napadat. Nepřekvapilo by mne ani, kdybyste mne zabili. Upozornil jsem svou družku na tuto eventualitu, že drahá? Nehněvám se na vás, mohlo by to být i horší.“

„Ty chceš, aby to bylo horší?“ zeptala se Lucka potměšile.

Avaen nahnul hlavu a pohlédl na ni.

„Ano, ty bys to dokázala.“ usoudil.

„Tak poslouchej a zkus chápat, co říkám! Záleží mi na tom, co se stane s lidstvem; když kvůli ničemu, tak jsem z něho živa. Tobě záleží snad na May-Britt jako na jedinci; ačkoliv ani to ne, je pro tebe příliš krátkověká a brzy pomine. Smůla, co?“

Neodpověděl. Neuznal ji za hodnou odpovědi.

„Já jsem démon a mám lidi svým způsobem ráda. Blbý, co?“

Konečně něco řekl; znělo to jako: „Ehm...?“

„Proto jsem se až doposud snažila držet pod kontrolou věci, které mohu nějak ovlivnit. Chápu, teď se to rozjelo. Je mi jasné, že se to některým lidem nemusí líbit.“

„Připojuji se k ctěné... sestře.“ řekla Dita a usmála se, „Mám pocit, že mezi lidmi je fajn, ne?“

„Slepice!“ řekl Avaen.

„Tak si k těm slepicím přičti taky mne.“ řekla Valérie, „Nejsem nejchytřejší na světě, ani to netvrdím. Ale pochopila jsem, co se může stát a jak využívat určitých speciálních znalostí. Od té doby se snažím tuto zemi a její lidstvo chránit před... důsledky vlastních neuvážených činů.“

„Stejně neuváženě?“ ušklíbl se pohrdavě.

„Děkuji, to jsem potřebovala slyšet. Co bys dělal ty?“

„Nic. Já ti na tvoje problémy kašlu.“

Ahlbeck prosebně sepjal ruce: „Mohl by se vyjádřit někdo z lordů z Baarfeltu? Pokud vím...“

Domluvili se pohledy, pak řekl Denis: „Rod Baarfeltů ale nemá výhradní zájem na stanovování linií vývoje světa!“

„Protože se tím nezabýváte, nebo to neumíte?“

Opět krátká domluva; ale vysvětloval to Denis: „Osudy jak národů, tak jednotlivých osob, určují a ovlivňují bytosti mezi bohem a člověkem; polobozi či andělé, jak chceš. Ty je možno požádat, uprosit, v krajním případě donutit. Zatím jsme nebyli nuceni to dělat... příliš často.“

„Ale umíš to!“ usmála se Dita.

Denis se zatvářil velmi rozpačitě.

„Netvařte se všichni, jako kdybyste nevěděli, o co jde!“ řekla Lucka, „Každý z vás to umí; i ty, Sancho, nedělej se!“

„Ale já jsem se obracel vždy jenom na bytosti andělské!“

„A o čem mluvím? Co říkal Denis, pokud jsi rozuměl?“

„Pokorná modlitba snad není důvod...?“

„Je to modlitba Templáře, chlapče! Není bezvýznamná, ať se týká jakkoliv bezvýznamného problému. Je mi líto, ale...“

Někteří další možná chtěli k věci něco říct, ale střetli se s pohrdavým pohledem elfa, tak radši zmlkli. Avaen posuzoval jejich brebentění jako kdákání drůbeže.

„Přejděme k vážným věcem,“ pravila Flor, „Z mnoha stran jsem byla upozorněna, že nedojde-li k zásahu, mohlo by být v nadcházejícím století lidstvo ohroženo ničivou válkou; možná dokonce více válkami. Obávám se, že podobné varování jste obdrželi také.“

Nikdo nic neřekl, ale ani je to nepřekvapilo.

„Ano, zdá se, že jsme všichni provedli svá protiopatření. Nyní nás žádáš, otče velmistře, abychom je zrušili. Otázkou je, co se stane, pokud tak učíme.“

„Otázka taky je, co bude, když spustíme ty opravné chody.“ řekl Denis, „Ačkoliv se mi prozatím všechno povedlo, nemám z toho ten správný pocit. Není to křišťálově čistá práce.“

Byl z nich nejmladší, ale nikdo ho neokřikl; měl pravdu.

„Bylo by také možno... určitým způsobem zeslabit dopad, aniž by se zcela... zrušila některá linie?“ zeptal se Donald.

„To je ovšem absolutně polovičaté řešení! Co si představuješ pod tím pojmem? Snížení ztrát na polovinu? Nebo na desetinu?“

„Pokud se jedná o válku,“ řekl Avaen, „Jak všichni víme, lidé si nedají pokoj, dokud si vzájemně nevymlátí aspoň polovinu stavu – když jim v tom zabráníte, zahájí co nevidět další válku!“

„Možná problém není v otázce, kolik opravných linií bude uskutečněno, ale že budou vůbec nějaké! Kdyby se věci ponechaly, jak jsou...“

„A má někdo představu, jak jsou? A zda je to původní stav, nebo některá z těch opravných linií?“

„Okamžik!“ řekla Valérie, „Nejsme jediní čarodějové na světě. Kromě nás jsou ještě další, kteří to můžou zkusit...“

„Máš nějaké konkrétní zprávy?“

„Ne, nic konkrétního.“

„Jak říkám, vymlaťte se všichni co nejdřív!“ šklebil se Avaen.

„Pokud správně chápu, navrhuje Valérie ponechat volný průběh všem možnostem? Dovolit opravy linie nejen nám, ale i jiným, do řádu nezaintegrovaným čarodějům?“

Valérie potřásla hlavou. „Nic nenavrhuji, nic nedovoluji, nic nezakazuji. Ani nemám pocit, že by to bylo technicky možné. Mám naopak dojem, že se vždy najde někdo, kdo neposlechne a stejně si provede svou, bez ohledu na dohody. Například ve chvíli, kdy zjistí bezprostřední ohrožení své rodiny nebo... skupiny.“

„Individuální ochrana byla povolena vždycky!“ řekl Donald.

„Ochrana na úrovni copánku pro štěstí! Ne zrušení války!“

„Tak to se mýlíš,“ řekla Lucie, „Za napoleonských válek ruská vědma Proskudycha Matvejevna zasypala císařovu armádu sněhem, protože nějaký místní gubernátor by jinak nechal povolat na vojnu jejího milence Andreje, jinak kočího statkáře Pantělejmona Ivanova. Víte to?“

„Až do této chvíle ne. Je to ověřená informace?“

„Použila na to nějaké obzvlášť brutální metody, takže dole byl z toho nějakou dobu skandál...“

„Schválně, co ta holka peklu slíbila nebo dokonce dala?“

„Ty se ani neptej, Sancho! Kromě těch zmrzlých, samozřejmě!“

„A co když si jenom děláš legraci?“

„Třeba taky, co můžeš vědět?“

Promluvil Avaen: „Budeme mluvit vážně, nebo mám odejít?“

„Ano, budeme. Požádal jsem každého z vás, aby zrušil veškeré svoje alternativní linie vývoje.“ řekl Ahlbeck, „Prosím, můžete mi jmenovitě odpovědět, zda jste k tomu ochotni?“

„Jistě,“ řekla Lucka, „A co bude, když ne?“

„Přinutit tě nijak nemůžu. Samozřejmě je možné vyvolat spory, boje, války... ale to není účelem. Naším účelem je válce nějakým rozumným způsobem předejít. O to prosím!“

„Nevytvořil jsem žádnou takovou linii.“ řekl Avaen rázně.

„A ty, May-Britt?“

Rudovlasá princezna z Baarfeltu se zatvářila nejistě. Ohlédla se na otce a bratra, chvíli koukala taky na Valérii, až konečně začala vysvětlovat, dokonce omluvným tónem:

„Přiznávám, že jsem provedla několik spojení, ovšem nemyslím si, že se to týká současného problému. Je to už nějaký čas a jedná se o propojení mé vlastní linie se severskou. Důsledkem této činnosti je přítomnost Avaena mezi námi. Přiznávám, že bych se ho dost nerada vzdávala – je kromě jiného vynikající milenec.“

Zatímco otec a bratr Baarfeltové se potměšile usmívali, Sancho přímo explodoval vztekem: „Kvůli své soukromé sexuální úchylce jsi přivedla do našeho světa nějakou... příšeru?“

Lord Avaen strpěl jeho hodnocení bez hnutí tváře.

„A když?“ řekla May-Britt.

„Lžeš.“ řekl velmistr Ahlbeck, „Sexuální hry, které jste spolu prováděli, jsou možná příjemné, ale druhotné. Tvůj prvotní zájem byl získat od něj informace o některých oblastech magie.“

„To je taky pravda.“ souhlasila.

„Dobrá. Jak si představuješ další vývoj?“

„Nedomnívala jsem se, že by moje práce na dalekém severu měla nějaký vliv na vývoj tady. Pokud se domníváte že ano, mohla bych tu práci ukončit. Dvěma variantami: buď ji zcela zruším a Avaen odejde do svého světa, nebo... mohu odejít s ním.“

Avaen ani teď neřekl ani neudělal vůbec nic.

„Tvůj odchod by nic nevyřešil!“ vykřikl Sancho, „Vůbec, všechny tvoje předpoklady jsou tak mimořádně naivní, že se zdráhám tomu uvěřit! Jak sis mohla myslet, že cokoliv nebude mít důsledky pro celý zdejší prostor? Jestli myslíš...“

„Mlč, Sancho.“ řekla Valérie klidně.

Nevěřícně se k ní obrátil.

„Povídám, mlč. Dáme ti možnost se vykecat.“

Sancho rozpačitě zmlkl, kdežto May-Britt řekla: „V podstatě jsem tady už vůbec neměla být. Původní plán byl, že tam odejdu hned po... Zimní válce. Tehdy...“

„Ano.“ řekl Tomáš Baarfelt.

Ahlbeck si zhluboka povzdychl. „No... chápu. Máš něco, čím bys chtěla svoji odpověď... uzavřít?“

„Prozatím ne. Zařídím se podle toho, co udělají ostatní.“

„Děkuji. Prosím tedy Tomáše Baarfelta.“

Tomáš měl možnost si svoje stanovisko rozmyslet během předchozí diskuse. Odpověděl tedy okamžitě:

„Přiznávám, že v dřívějších dobách jsem několikrát zkusil tento druh opravných zásahů. V současnosti je neprovádím. Nemám důvod.“

„Protože všechny potřebné zásahy provedou tvoje děti?“

„Ano, i to je jeden z důvodů. Jiný, že... nejsem si jist, zda výsledek je vždy dokonalý. Mám pocit, že pokud někdo provede něco v zájmu opravy, jiná síla jeho akci zvrátí a změní zase jinak.“

„Jiná síla? Jaká?“

„Nejsem si jist. Ne ve všech případech tatáž.“

„Můžeš ji nějak definovat?“

„Věnoval jsem té záležitosti velké množství výzkumů. Uzávěry zatím... nejsou jednoznačné. Některé definovat můžu, jiné ne.“

Ahlbeck postřehl známky nesouhlasu jak na tváři Denise Baarfelta, tak Lucky a dalších. Zvláště Denis byl ostře proti.

„Máš na to jiný názor, Denisi?“

„Každopádně! Provést opravnou akci je bezpodmínečně nutné!“

„I když k žádoucímu efektu nedojde?“

„Proč by k němu nemělo dojít?“

„Protože to někdo zvrátí.“

„V tom případě je nutno dotyčného najít a...“

„Bojovat s ním? Co když je to někdo o síle třeba Dity?“

Denis pohlédl na Ditu, ale daleko víc koukal po Lucce. Ta neříkala nic, vypadala zadumaně.

„Jste schopni shodnout se na společném stanovisku?“ řekl Ahlbeck.

„Zkoušíme to už nějakou dobu, Svatosti.“ uklonil se Denis.

„V tom případě by nebylo od věci konstatování, že problém je složitější, než se původně zdálo?“

„Prozatím jsme se neshodli ani na tom, jaký problém řešíme.“

„Jaký názor na to mají tvoje ostatní děti, Tomáši?“

„Většinou souhlasí s Denisem. Jsou mladí.“

„Má někdo z nich významnou námitku proti opravným akcím?“

Tomáš zaváhal, kdežto Denis řekl: „Ano. Jerzy.“

„Ten je, pokud vím...“

„Mrtev, zajisté. Přesto s ním často komunikuji a získal jsem od něho řadu zajímavých informací. Bohužel poněkud zkreslených, oni mrtví všeobecně mají jiný názor než živí...“

„Pokud to byl vtip, tak nebyl dobrý!“

„Není to vtip. Jerzy zastává názor, že vývoj funguje pružně, jako guma: pod nějakým tlakem se změní, ale potom zas vrátí do původní podoby. V tom případě je samozřejmě těžké dosáhnout dost výrazné změny, aby měla smysl.“

„Ale pokusy v tom směru ti nezakázal?“ zeptal se Donald.

„Ne. Jenom řekl, že jsem pitomec.“

Ahlbeck potřásal nevěřícně hlavou.

„Pokračujeme. Předpokládám, že Ludvík d'Enghiem žádné takové pokusy neprovádí a provádět ani nebude?“

Ludvík zaváhal. Pak řekl: „Nevím.“

„Můžeš mi svoji odpověď nějak vysvětlit?“

„Můžu to... zkusit. Moje výzkumy se odehrávají na území Arminu. Nevím jistě, zda se eventuální pokusy týkaly tohoto prostoru, místního prostoru nebo něčeho jiného.“

„Máš aspoň nějaký oprávněný předpoklad?“

„Měl jsem do chvíle, než jsem je konzultoval s Llagem. Bratr di Rienzi se kromě jiného zabývá sledováním výkyvů mentálního pole, jež zasahuje Evropu, Středomoří a prostor Atlantiku včetně Spojených států. Registruje některé výkyvy, které při dobré vůli mohou pocházet od našich pokusů. Jiné nikoliv.“

„Mohou pocházet od jiných pokusů!“ řekla Lucka.

„Nebo jsou přirozené povahy. Těžké říct.“

„No dobře.“ zamyslel se Ahlbeck, „Děkuji... promiň ještě. Kdo kromě tebe na území Arminu provádí tyto pokusy?“

„Nevím jistě. Nezjišťoval jsem to. Ale větší počet lidí.“

„Díky Bohu, že jenom lidí.“ řekla May-Britt.

Ahlbeck se k ní překvapeně otočil.

„Tím chci říct: dělají pokusy v tomto směru i šelmy, Ludvíku?“

Ludvík zaváhal. Pohlédl na Artannu, který ležel Denisovi pod nohama a soustředěně si olizoval tlapu. „Tahle zcela jistě ne. Ostatní... Mohly by.“

„Díky aspoň za to.“ vzdychl Ahlbeck.

Rovněž Valérie z Mendozy byla připravena se vyjádřit: „Neprovádím žádné pokusy s opravami dějových linií, v Arminu ani jinde na světě. Rovněž s tím nehodlám začít.“

„Konečně jednou jasné a jednoznačné prohlášení!“ zaradoval se Ahlbeck, „Položím jen jednu upřesňující otázku: proč?“

„Považuji to za nesmysl.“

Tak kategorické tvrzení už pohnulo se všemi kromě Avaena. Ten se tvářil stejně odtažitě jako kdykoliv předtím. Zato ostatní začali jeden přes druhého Valérii nadávat.

„Říkám nesmysl a vím, co povídám! Než bych věnovala tolik úsilí pokusům, které stejně nevyjdou podle našich předpokladů, nechám se radši překvapit. Já mám překvapení ráda!“

„Proč by neměly vyjít?“

„Mysli trochu, Lucko! Ty uděláš akci, aby dejme tomu někoho z tvých chráněnců nepotkala nehoda. Jiná čarodějka udělá akci, aby si dotyčný zlomil nohu a ochranná energie sjela do něčeho dalšího – to už jsou dvě protichůdné věci. Třetí může být třeba vlastní úsilí, může do toho zasahovat jeho ochranný anděl, jiný démon pomáhající dalšímu... a to se bavíme o tak jednoduché věci! Jaký smysl má hrát něco proti dvaceti protihráčům současně?“

„Jiného démona bych napadla!“ Lucille předvedla chrup šelmy.

„A co takhle anděla?“

Luciferella se zatvářila tak, že by to třeba mohla zkusit.

„Děláte si z toho šašky!“ namítl Sancho, „Tohle není kabaret!“

„Kdežto je to co?“

Sancho jen zlostně zavrčel.

„No dobrá, Sancho Mendozo, tak nám odpověz! Jaký je tvůj názor?“

Sancho měl rovněž možnost si věci promyslet, ovšem na rozdíl od ostatních to neudělal. Teď se tvářil nešťastně.

„Stále ještě mi nikdo nedal jasnou odpověď na základní námitku: že totiž upřímná modlitba k Bohu je něco zcela jiného než vaše čarodějnické pokusy!“

Nikoho to moc nevzrušilo. Valérie se zeptala: „Proč?“

„Protože naše zbožné úsilí směřuje k nápravě světa, kdežto...“

Všichni ukázněně vyčkali, k čemu dojde, ale nedočkali se. Když došel až sem, v rozpacích zmlkl.

„No,“ řekl Ahlbeck, když se ničeho nedočkal, „Bylo by nejspíš zbytečné ptát se Donalda MacLawwena...“

„Vskutku,“ kývl Donald, „Můžu tě uklidnit, moje pokusy v tomto směru byly minimální, téměř žádné. Četl jsem o tom, slyšel různé názory a byl přítomen, když to někteří zkoušeli. Ale prozatím si nejsem jist ani tím, že to funguje.“

„Ovšem chodíš s Ditou! Ta naopak...“

Dita se usmívala. Vypadala nevinně a křehce.

Ahlbeck si odkašlal. „Tím se dostáváme k nejsložitějším problémům. V tomto případě... je těžké něco říct. Dokonce váhám, jak tě mám oslovovat. Dito, nebo snad Afrodíté?“

„Můžeš mi říkat jak chceš, slyším na obojí. S výhradou, že pokud bych měla reprezentovat svoji důstojnost Afrodíty, bohyně lásky, musela bych mírně změnit podobu...“

Vzápětí to předvedla: pohodila vyholenou hlavičkou s barevným tetováním a uvolnila záplavu černých kadeří až na záda. Rovněž tvář se jí proměnila, ozdobila ji čelenka a náušnice ze zlata a perel a tělo zahalil průhledný závoj, lehký jako dech.

„Tohle je Afrodíté.“ prohlásila s úsměvem, „Ovšem mně se líbí víc Dita. Dokonce si namlouvám, že mi to sluší.“ Opět škubla hlavou a nechala kadeře i šperky zmizet.

„Tak, skvělé,“ řekl Ahlbeck, „Teď bys nám snad mohla vysvětlit, jakou techniku používáš při téhle změně.“

„Jistě můžu; proto jsem se předváděla. Mohla bych použít třeba zrakovou iluzi nebo během vteřiny provést změnu vlastního těla, ale vzhledem k tématu naší diskuse jsem provedla malý přesun z jedné spirály časoprostorové smyčky do druhé. Takže: v této realitě jsem si skutečně nechala vyholit hlavu a ozdobit se tetováním. Současně v sousední realitě vypadám tak jako vždycky. Chápu, pro vás je v tom určitý zmatek, ale já jsem vícerozměrná, pro mne je přirozené být zároveň v mnoha realitách. Chápete?“

„Snažíme se.“ řekl Tomáš Baarfelt.

„Tak dál: může se stát, že mne někdo z kamarádů požádá, abych provedla nějakou změnu, třeba v daleké minulosti. Opět existuje větší množství variant: můžu se tam vrátit a skutečně to provést, nebo můžu přesunout toho, koho se to týká, do reality, jaká mu vyhovuje. Například... Donald je Skot, že ano. Skotové už nějaký čas trpí kvůli záležitosti své popravené královny Marie Stuartovny. Mohu provést přesun do reality, v níž se Marii podařilo utéci s pomocí milence Boswortha z vězení, provést státní převrat, zbavit se Alžběty a stát se královnou anglickou, ježto na to měla zákonité právo. Kdyby Donaldovi skutečně o to tolik šlo, mohla bych vyřešit jeho problémy tímto přesunem...“

„Ovšem s tím já hluboce nesouhlasím!“ namítl Donald, „Protože to by vyřešilo pouze tento můj soukromý problém, nikoliv však dlouholetá utrpení skotského národa. Mně jako politikovi jde spíš o ty dlouhodobé záležitosti, a v tom případě...“ zaváhal, podíval se na Ditu a pokračoval: „Po určité logické úvaze jsem se rozhodl nekomplikovat život sobě ani Ditě a zůstat v situaci, která se vytvořila během historického vývoje. Konec konců, tuto realitu znám a umím se v ní orientovat. Jak můžu vědět, že by nějaká jiná nebyla ještě horší?“

„To je jenom iluze,“ usmála se Lucka, „Kdybys žil v jiné časové smyčce, považoval bys za normální zase tamtu realitu. Nesmíš být tak... antropocentrický.“

„Od tebe to sedí!“ zasmál se Denis.

„Náhodou, já jsem antropocentrická!“ namítla Lucka, „Snažím se celou svoji existenci lidem vylepšovat život, jak se dá!“

„To už zní jako perverzní humor!“ zamračil se Sancho.

„Jak to ty můžeš vědět? Nemáš vůbec žádnou představu, co bych všechno s vámi všemi mohla udělat, kdybych chtěla!“

„Je možné tě nějak přimět, abys to nedělala?“ ptal se Ahlbeck.

Lucille zaváhala. „Moje problémy jsou horší než Dity. Nekloužu tak snadno z jedné reality do druhé, dá mi to... víc námahy. Spíš se snažím přetvářet situaci v místě. A nakolik se dám ovlivnit někým ze svých kamarádů... Spíš se řídím vlastními zájmy.“

„A ty jsou jaké, smíme-li vědět?“

„Chci se bavit. To je všechno.“

„To není zrovna moc ušlechtilý záměr!“

„Já neříkám, že jsem ušlechtilá. Císařovna Diana by vás poučila, že démoni jsou v kvalitě nevědomosti. Tak jsem pitomá; a co má být? Jsem podstatně méně schopná než taková Dita a každý z té bandy. Spíš škodím než pomůžu...“

„Proč se tak nehorázně obviňuješ?“

„To vůbec není obviňování, jen vysvětluji situaci. Dita má přes všechno určitý záměr, chce pomáhat plošně velkému množství lidí, celým národům; třeba Řekům. Má k nim důvěrný vztah. Já takové zájmy nemám, taky bych měla problémy s vymýšlením funkčního světa ve vaší realitě. Tak dělám jen takové... drobné zásahy.“

„Co v tvém myšlení znamená drobné?“

„No... tak do deseti mrtvých na případ.“

„To taky nebyl vtip?“

„Ne, když uvážíme, že Dita je schopná způsobit zkázu deseti tisícům lidí najednou – a to se ani nemusí moc snažit.“

„Já? Co tím myslíš?“

„Například Trojskou válku. A řadu dalších v té době... Ráda bych jen připomněla, že kvůli mně žádná válka zatím nevznikla!“

„To souhlasí. Jenže oni chtěli bojovat, chápeš? Bojovali rádi!“

Ahlbeck si povzdychl. „Dámy, možná bychom se mohli vrátit zpět k tématu. Smím vás poprosit... Chtěl jsem vás poprosit o pokud možno co největší šetrnost vůči nám.“

„Slibuji.“ řekla Dita.

„Budu se snažit.“ řekla Lucille des Merveilles.

„Ovšem...“ řekla Dita a zaváhala.

„Co ještě?“

„Dvě drobné připomínky. První je, že v našem středu citelně chybí kolegyně, která sem přišla přímo měnit současný stav. Jedná se o Saphir, služebnici a inkarnaci Lvice Ištar.“

„No ano, jistě. O Saphir... dejme tomu víme.“

„To jsem ráda. Pak jistě víš, že provedla už několik pokusů a dá se předpokládat, že provede ještě další.“

„Dá se tomu nějak zabránit?“

„Dělám, co můžu.“

„No dobře. Co dál?“

„Připomínka číslo dvě je poněkud... složitější. Požádal jsi nás, abychom neprováděli žádné změny. Jak se potom máme postavit ke změnám, které jsi vyvolal ty sám?“

„Já že jsem...“

Dita zatřepala prsty. „Promiň, časová nevyjasněnost. Takhle: přibyli sem mladí Templáři, Yves Renard a spol. Chceš říct, že to není na tvoje přání? Vydal jsi je...“ Dita zaváhala. „Aha, ono to je jinak. Ještě jsi to nevyslovil, uděláš to během několika dní. Natolik silně, že ovlivníš i minulost. Prostě, ti mladí se před několika lety narodili na základě tvého příkazu.“

„Příkazu – komu?“

„Templářům, padlým v různých potyčkách v minulosti. Cožpak to není dost jasné?“

„Jak můžeš říct, že za několik dní udělám takovou věc?“

„Ano, můžu. Je to celé poněkud zmatené; velké množství protichůdných přání. Ale tohle vyjde.“

Velmistr Ahlbeck byl zcela konsternován. Obracel zrak z jednoho na druhého, ale všichni se tvářili dost nechápavě. Dokonce ani Lucce to nebylo jasné.

„Mohl bych složit slavnostní slib, že nic takového neudělám! Ale jistota, s níž hovoříš, mi dává tušit, že... Co se stane tak zásadního, že změním názor?“

„Obávám se, že to bude obava z blízkosti smrti.“

„Mám zemřít?“

„Nad námi všemi byl vynesen rozsudek. U některých to není docela jasné, ale... oni se domnívají, že to dokážou. Obávám se, že někteří skutečně zemřou.“

„Kdo nám ukládá o život?“

„Jiná část řádu.“

„Proč?“

„Existujeme.“

„Jedná se o lidi z této reality nebo nějaké jiné?“ ptal se Denis.

„Je to poněkud zmatené. Řekla bych... obojí.“

„Přiznávám, že ti tak zcela nerozumím. Připadá mi to celé dost pochybné; snad jenom to, že jsi bohyně...“

„Tak z toho bych zas tolik nevyvozovala. Vyplývá z toho jenom jedno: ráda se bavím a mám k tomu spoustu možností. Dokonce bych, když vidím ty vaše studený čumáky, ráda navrhla opačnou možnost: Když se to stejně nedá zachránit, nechte každýho dělat, co chce! Ať je třeba trochu zábavy...“

„To nemáš žádný soucit s trpícím lidstvem?“

„Lidstvo bude trpět tak nebo tak. Pokud byste přijali moje řešení, bude z tohoto utrpení vyňato alespoň několik přítomných osob. Nebo taky ne, podle toho...“

„Dito, jaká je ve skutečnosti situace?“

„Zmatená. Řada protichůdných záměrů, některé už uskutečněné, jiné zatím v počátcích. Je čím dál těžší se v tom vyznat, mnohé jsou výsledkem činnosti osob z vyšších dimenzí a patří mezi neovlivnitelné. Já taky nejsem nejvyšší šarže...“

„Počkej, tohle všechno jsou jenom pitomý žvásty! Když už jsme začali mluvit rozumně, tak mi taky odpověz: ty víš, co se stane v budoucnosti? A máš možnost to změnit?“

„Ano. Je několik verzí, mezi kterými mohu vybrat.“

„Je některá z nich nechat všechno běžet přirozenou cestou a neudělat prostě nic?“

„Ano.“

„Pak si přeju, abys udělala právě tohle. I všichni ostatní!“

Dita přikývla a neřekla nic. Ani nikdo další.

Ahlbeck si zhluboka oddychl. „A teď dál: půjde-li všechno tím přirozeným způsobem, potom já vydám během několika dní příkaz, aby se ti chlapci narodili a stali se Templáři?“

„Ano.“

„A tento příkaz... toto přání bude respektováno?“

„Ano.“

„Nechápu. Pochybuji, že jsem tak mocný!“

„Bude to přání vyslovené v bezprostředním ohrožení smrtí.“

Ahlbeck řekl: „Eeeah!“

„Je možné této smrti předejít?“ zeptala se Lucille.

„Ne v případě, že dodržím předchozí slib.“ řekla Dita.

„A kdybys ho nedodržela?“

„Potom ano. Velmi jednoduše.“

„Je pro tebe závazný slib daný smrtelníkům?“

Před touto odpovědí bohyně chvíli přemýšlela: „Jak kdy. Ovšem v tomto případě ano; požádal mne o to člověk, který dosáhl vysoké duchovní úrovně. Nevyhovět mu by bylo... chápej, i já občas někoho o něco žádám. Kdybych z malicherných příčin nevyhověla, moji nadřízení by se necítili zavázáni vyhovět mně.“

Nastala nějaká chvíle ticha; všichni čekali, zda něco řekne Ahlbeck, ale ten mlčel a hluboce přemýšlel. Konečně řekla Lucka: „Teda nevím jak kdo, ale já bych se bránila. Ovšem já jsem jenom pitomej démon, že...?“

Nějakou dobu opět všichni koukali nejistě; pak řekla Flor:

„Ty radši mlč, Lucko!“

A než Lucille stihla reagovat, dodal Denis:

„No... ono to stejně nemá žádnou cenu takhle kecat.“

„Cože? Proč?“

„Nejsou tu ani zdaleka všichni, kdo zasáhnout můžou a chtějí. Některý nás monitorujou, například všechny moje sestry, většina mých manželek a ti spolumanželé, kteří jsou na magické úrovni. Pak taky moji bratři a jiní andělé. Žádný z nich nic neslíbil; ani mi není jasný, jak by se dalo je k tomu donutit...“

„Je některý z nich mocnější než my?“

„Jak mám tohle vědět? Vyhlásili jsme soutěže v kdejaký blbině, ale soutěžit v imitativní magii se zatím nikdo neodvážil. Občas to zkoušejí děti, například moji malý sourozenci. Ale doufám, že toho nechají, až pochopí situaci...“

„Náhodou, já bych si zkusila odstřelit něčí kouzlíčko docela ráda...“ začala Lucille a vycenila šelmí zoubky.

„Lucko, ty proboha mlč!“ řekla Flor a obrátila oči k nebi.

„Nicméně řada lidí by to dokázala.“ řekla klidně Dita.

V té chvíli vstal elf Avaen. „Jdu pryč.“ oznámil stručně.

„Proč?“

„Moc zbytečnejch keců.“

„Proč myslíš? Naopak, byli bychom silně zvědaví...“

„No právě!“ řekl a odešel.

„Tak,“ řekl Donald a tvářil se, jako kdyby chtěl taky odejít, „Mám dojem, že je definitivně po diskusi.“

„Taky mám ten dojem,“ řekla Dita, „Ale tebe něco trápí?“

„Vlastně ano. Konkrétně: ty. Víš, kdy zahyne bratr Ahlbeck? Víš snad dokonce, kdy a jak zemřu já? A mohla bys to změnit?“

„Ano.“ odpověděla tiše a smutně.

„Chtěl jsem s tebou dnes strávit noc, Dito. Ale když slyším tohle, dostávám strach. Jak mám spát s bohyní?“

„Zatím ti to nevadilo, pokud vím. A věděl jsi...“

„Život každého z nás závisí na tvé libovůli!“

„Ne; jenom tvůj. Na ostatních nejsem... zainteresována. Každý má svého vlastního Ochránce, někteří větší počet.“

Donald rezignovaně pozvedl ruce dlaněmi vzhůru.

„Je pravda, že ve tvém případě jsem zasáhla a zasahovat budu. Je to soukromá záležitost, nikoliv změna stavu světa; jestli se to někomu nelíbí, kašlu na to. Miluji tě, Donalde.“

„To znamená co? Že bych mohl žít věčně?“

„To ne; ani já nejsem věčná. Jenom obtížně zlikvidovatelná. Teď bych mohla slíbit, že se příště narodíš jako bůh; ale tys jím už byl, přesněji... mohl jsi jím být, ale vybral sis službu jako člověk. A nekoukejte tak vyjeveně; všichni jste to udělali.“

„Chceš snad říct, že každý Templář je na úrovni svatého?“ zeptal se Sancho téměř pohoršeně.

„Nemyslím, že se to týká stráží u brány a tak... ale od rytíře výš samozřejmě. A co víc: řekla bych... to je taková blbost...“

„No, vymáčkni se!“ mračil se Sancho.

Dita pořád ještě váhala; ale promluvila Lucka: „Týká se to udělování řádových hodností násilím. Bez souhlasu příslušné osoby.“

„Co je zas tohle za blbost?“

„Žádná blbost. Prostě dojdeš k názoru, že ten či onen dosáhl úrovně, požadované pro rytíře řádu. Ale dotyčný o tom neví nebo nesouhlasí nebo... prostě nějaký bezúčelný problém. V tom případě bys mu měl udělit zasvěcení alespoň v duchu, chápeš? Obětovat ho Bohu, ať se mu to líbí nebo ne!“

„Není to trochu... démonské řešení?“

„Jo. Já vím, že jsem démon.“

„To bych potom mohl obětovat větší část lidstva!“

„Takovou, za kterou jsi ochoten převzít odpovědnost. Prostě, někdo se ti zalíbí, tak ho prostě daruješ Bohu jako služebníka. A basta! Já vím, že ti ještě nepatří; ale v konečném důsledku si to Bůh už nějak srovná. Je... velkomyslný.“

Nebyli si jistí, zda si z nich nedělá legraci, ale tvářila se pořád stejně potutelně.

Denis řekl: „Moje sestra Jana tuhle hodila do placu takovou věc: že když zemře Templář, očistí svou smrtí deset náhodně vybraných lidí ze svého okolí. Já nevím...“

„No jo; a co?“

„Chceš říct, že to funguje?“

„Bylo to přání Templářské čarodějky.“

„Takže stejně bude fungovat, když přistoupím k nějakému člověku a položím na něj ruku se slovy: Od této chvíle jsi Templář, sluha Boží, a budeš tuto službu konat po všechny svoje dny?“

„No jistě! Jsi přece komthur, máš právo rozhodovat o druhých!“

„Co kdyby nesouhlasil?“

„Je-li komthur, je to jeho slovo proti tvému. Když stojí níže, jsi jeho pán před Bohem a máš právo udělat s ním, co tě napadne.“

Ahlbeck zamával rukama: „Ne, dost! Plácáte všichni strašlivý blbiny; jak já to vidím, chystáte se... Jsou to jenom řeči! Jenom řeči, který nemají smysl!“

Všichni mlčeli, i Dita. Chápali, jak mu je.

„Uzavřeme zasedání.“ řekl Tomáš Baarfelt, „Ale konstatuji, že jsme se stále ještě nedostali k jádru věci.“

„Nevadí,“ řekla Flor, „Můžeme pracovat ve studijní skupině.“

„Jo. To bude nejlepší.“ řekl Donald.

Ahlbeck se ztěžka zvedl. „Taky já mám vynikající nápad.“ A když k němu všichni zvedli oči, dodal:

„Vrátím si k otci Avvakumovi na trochu červeného vína.“

Errata:

30.05.2021 11:12