Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Ve večerních hodinách byl vydán protokol ze zasedání rady, ve kterém bylo konstatováno:

„Oddělením ostrova Arminu od ostatního světa, ať už je faktický stav jakýkoliv, došlo v obou částech ke zcela rozdílnému vývoji v různých oblastech vědeckého výzkumu. Rada si není zcela jistá, jaké řešení by bylo správné. Není vyloučeno, že správných řešení je větší množství. Rozhodně doporučujeme pokračovat ve výzkumu a udržovat co nejširší kontakty jak na celořádové, tak individuální úrovni. Dále doporučujeme rozsáhlou výměnu informací, a to opět všeobecnou i osobní.“

Já a Dicky jsme to pochopili tak, že jsme se večer šli projít po mořském břehu. Takových dvojic tu bylo víc, nebyli jsme sami; ale každý vyhledával samotu a ostatních si pokud možno nevšímal.

Dicky byla podivně rozladěná, jako by jí někdo něco udělal, ale nemohla si to s ním vyřídit. Na moje opatrné otázky odpovídala vyhýbavě, přímou jsem se jí neodvážil dát. Nepokoušel jsem se příliš na ni naléhat; měl jsem pocit, že za poslední dny jsem se jí moc nevěnoval a zabýval se spíše jinými, i když možná důležitými záležitostmi. A co nejhoršího: stále ještě jsem ji moc nechápal. Její myšlení bylo docela jiné než moje, vzdálené, nepochopitelné; přičítám to jejímu čarodějnickému způsobu existence, ale i tak...

Na vhodném místě jsme si šli zaplavat do moře. Pak jsme se milovali, dlouho a krásně, jak to má nejvíc ráda. Mluvili jsme málo a většinou hlouposti; důležité to bude, až spojí naše mysli v jedinou a otevře mi ten svět, který...

Co mám vlastně říct? Zvykl jsem si na Propojení a vše, co s ním souvisí. Toto je hlášení mým nadřízeným a já jsem Wilhelm von Lehndorff, důstojník říšské tajné služby, který se tohoto zasedání zúčastní na pověření svých velitelů. Měl bych tedy říkat pravdu a nic než pravdu; až do setkání s Ostrovany jsem vždy dokázal zjistit, co je pravda a jak ji definovat. Od té chvíle už nevím; můj zdravý rozum mi přikazuje nevěřit tomu, co jsem viděl a zažil na vlastní kůži. Píšu o svých pozorováních s rizikem, že mi nebude nikdo věřit, že mne prohlásí za blázna a dá hospitalizovat. Na druhé straně, kdyby se nám podařilo ovládnout síly, jakými vládnou oni, budeme mocnější než kdokoliv jiný. Proto jsem s tím začal.

Dnes přiznávám: zalíbilo se mi to. Propojení myslí je nádherný zážitek, kterého bych se už nedokázal vzdát. Dicky se směje; odpovídá, že brzy budu muset, jestliže odejdu domů do Německa a budu pokračovat ve službě. Nebude tam ona, nebude tam nikdo, kdo by to dokázal a měl zájem se mnou komunikovat. Budu sám a děsím se toho; děsím se všeho, i toho, co se ze mne stalo.

Jsem vůbec ještě člověk? Moje paměť obsahuje vzpomínky spousty nelidských tvorů. Jednal jsem s polobohy, démony, příšerami. Moji přátelé jsou čarodějové, šelmy ve zvířecí i lidské podobě. Mnozí byli dříve lidmi jako já, jiní... mnoho jsou osobnosti těžko zařaditelné a popsatelné. Nestvůry? Možná, ale moji přátelé.

Dicky považuje za svou přirozenou povinnost kontaktovat se tělesně i duševně s každým, kdo by jí nebo mně mohl přinést nějaký prospěch. Pokud od něj něco získá, s radostí mi to při nejbližší příležitosti předá. Mnohdy je to jen přátelský pozdrav, pocit spojenectví, na kterém si zde všichni dost zakládají. Všeobecně potřebují vědět, že jsou v souladu s vůlí Boží; o tom se přesvědčí a ujistí, když s nimi souhlasí převážná většina kamarádů. Jsou mezi nimi samozřejmě konflikty; ale jen jako mezi členy velkého a mocného společenství, které je jinak jednotné.

Dicky velmi dobře ví, že mnohé její zvyklosti se mi nelíbí. Baví ji to; zvláště zpočátku, když jsem byl přímo zhnusen třebas jejími pokusy o stylizaci do zvířete. Cítil jsem odpor a strach, hnus, znechucení – a ona se krásně bavila. Čarodějky vnímají stejným způsobem i nenávist; prostě ji přijmou a zpracují. Jejich osobních citů se to nijak nedotkne, zvláště je-li partner na nižší úrovni než ony. Což je téměř vždy.

Dicky vzala na vědomí, že se mi zvlášť nelíbí sexuální styk s chlupatými páchnoucími lykantropy, ani s čarodějkami zbavenými koupelí v Ohni většiny osobních rysů. Můj odpor nechápe; směje se mu a považuje ho za zvláštní úchylku. Cítí, že těžko snáším i ji samotnou v této podobě, pokud se do ní vtělí. Občas to dělá, jen aby mne naštvala. Ale jinak: okamžitě, jakmile postřehne nějakou možnost mi prospět, ihned vykoná, co je třeba. Jde za mne do boje a nastavuje vlastní kůži místo mé. Chrání mne a slouží mi, jako bych byl... ne její pán, její dítě!

Chápete aspoň trochu, co tím chci říct? V jejich světě nejsem ani mocný ani důležitý; jsem naopak ten nejslabší, nejsnáze zranitelný, vlastně ubožák. A to proto, že jsem agent tajné služby, morálně vyspělý příslušník vznešeného germánského kmene, podle Nietzscheho nadčlověk! Dicky jeho učení zná, přečetla si všechno v mých vzpomínkách a hrozně se tomu smála.

Jak mám popsat pocity muže, který po dlouholeté činné službě je náhle považován za poněkud opožděné dítě? Jehož ochráncem se jen pro svou zábavu stala holka kolem osmnácti, ve svém prostředí nic moc významná, ale přijímaná jako průměrně dobrý člen smečky? (Jistě, tou péčí o moje blaho zabodovala a byla pochválena; ale je tohle nějaký důvod k jásotu?)

Určitým způsobem jsem se změnil: vím, co dělá, jak to dělá a ve většině případů i proč; dá se říct, že podmínečně souhlasím. Nebo už mi jen nevadí její šílené hry? Bloudím jejími vzpomínkami; čtu si v nich, jak se s chutí pomilovala s nějakým cizím klukem, jak si vyměňovali svoje zážitky. Nežárlím; nebo se mi to dokonce líbí? Ona mu přece dala moje vzpomínky, moji mysl; propojila nejen jeho a sebe, zapojila do toho řetězce i mne a teď mi dává všechny, kteří se stali jejími partnery. Považuje za věc své cti spojit se s každým, koho zná; ne všichni to dělají takhle, ale většina. Mnozí z jejich partnerů jsou bizarní osobnosti a jejich další partnerky ještě bizarnější zjevy; jejich milostné hry se mi hnusí nebo mi přebíhá mráz po zádech při představě, že by totéž dělali se mnou. Dicky to má naopak ráda, líbí se jí, když někdo dělá s jejím tělem něco neobvyklého. Ještě nepochopitelnější je jejich mysl; tam neustále narážím na bariéry, které nedokážu překonat. Ani popsat to nedokážu. A Dicky?

Dicky se tomu směje.

Této noci mi nabídla prožitky z bojových střetnutí, která nám organizují staří bohové ve svých světech. Zkuste pochopit: ačkoliv jsem tam byl taky, moje vjemy byly jiné. Ani jsem netušil, jak moc: Dicky bojovala (a podlehla) se satyry, kentaury a nymfami, potkala fauny a dryády; všechno to jsou bytosti velice spjaté s přírodou, uvyklé zmocnit se každé kořisti a použít ji, jak náleží. Dicky se to hrozně líbilo, být kořistí ji baví víc než sama lovit. Kromě toho... paměť těch bytostí je velice stará a skutečně přírodní. Teď mi ji předávala a já nechápal, nesouhlasil, odmítal to přijmout za součást sebe.

O důvod víc, aby se měla čemu smát.

Jsem člověk, ovládaný pojmem sebeúcta. Jak mám přijmout, aby mě různé odporné stvůry střídavě zabíjely a znásilňovaly, porcovaly zaživa na kousky a části požíraly, abych já zabíjel ty, které se mi podaří přemoci a zmocňoval se slabších s cílem ukojit svůj neustálý a neuvěřitelně mocný pohlavní pud? (Přiznávám se: jsem normální; občas potřebuji ženu, ale rozhodně ne několikrát za hodinu a tak... bizarní zjevy! Tam mě to nutilo a já podléhal, co jiného jsem mohl dělat? Ale strašně jsem se styděl!)

A ve chvíli, kdy se do mého těla zabořily jejich tesáky nebo jejich (silně nestandardní) pohlaví, jsem byl v kontaktu s jejich myslí: barbarskou, divokou, zaměřenou na krev a hltání horkého, ještě se cukajícího masa. Ne, to je... jen přirovnání. Byl jsem divoké barbarské stvoření: zvíře, strom, hmyz, příšera... Myslel a cítil jsem jako oni, ale část mysli byla stále Wilhelmem von Lehndorffem, který vlastní jednání posuzoval morálními kritérii a byl tím pádem zhnusen a zahanben.

Předávala mi to Dicky, aby se pobavila mými reakcemi? Nebo má k tomu jiný, ještě nesmyslnější důvod? Jaké jsou třeba důvody Dity, Árese, Artemis, Herma? Proč se do takové hry pouštějí Denisovi andělé, tak nadpozemští, zbavení dokonce i astrálního těla? Proč všechny tyto hry nakonec vždycky skončí u mne?

Dicky se smála.

Je snad tohle to, o čem se zmiňuje protokol? Trvalé všeobecné i osobní kontakty za účelem předávání různých informací... No jo, ale může někomu k něčemu být znalost myšlení termitiště? Předával nám to nějaký černoch z Ahlbeckova doprovodu, polodivoký lovec z buše, jehož kořistí byli sloni, hroši, krokodýli... ulovil je, zmocnil se jich, stal se jejich částí a myslel jako oni. Nejen že byl lovec, byl i šaman; než vyrazil na lov, přičaroval si zvíře, jaké potřeboval. Je primitiv, ale... v oblasti života v buši je jeho myšlení daleko vyspělejší než moje.

Je mi z toho smutno.

Skvělý kousek se Dicky povedl, když se nějakým způsobem nakontaktovala na Janu Baarfeltovou. Je to zvláštní bytost; žije velmi podivným osobním životem, její zvyklosti v sexu jsou ještě bizarnější než Dicky a přitom touží zbavit se těla a odejít někam do vyššího prostoru. Tuhle náladu mívají čarodějky často; že to znamená smrt fyzického těla, jim ani tak moc nevadí. Jsou si vědomy, že jsou věčné a nezničitelné, proč by tedy litovaly jednoho hmotného těla? Samozřejmě nevyhledávají smrt tím hloupým způsobem, jako zamilovaný student, který páchá sebevraždu na hrobě své vyvolené; setrvávají v těle, dokud je to nutné, avšak nejsou k němu nijak zvlášť připoutány. Bez lítosti je opustí, když se naskytne zajímavější možnost. Už několik jich odešlo během meditace. Nebyly staré, ale nebyly ani mladé a naivní; tak akorát. Prý to čeká každého, je jenom rozdíl v povinnostech, které mají do té doby. Nelze stanovit, co je lepší, zda zůstat nebo odejít; každý musí vědět sám.

Podivný svět.

Napadlo mi v té souvislosti, že Jana je jediná, kdo by dokázal proniknout ochrannou bariérou elfa Avaena a mít s ním kontakt. Má podobnou auru jako její sestra May-Britt; tu Avaen miluje, dá-li se to tak říct. No, dejme tomu aspoň snáší; dovoluje jí existovat po jeho boku. V současné chvíli je Avaen rozladěn; možná by se toho dalo využít a dostat se mu na kůži.

Když mi bleskly hlavou tyto úvahy, Dicky se nepokojně zavrtěla a dokonce se začala aktivně projevovat. Leželi jsme v pelíšku ze všech našich oděvů, moře několik metrů od nás příjemně šumělo, zima nám nebyla a nad hlavou nám svítil milión hvězd. Dicky má ráda, když zůstaneme spojeni; teď se pode mnou začala svíjet, jako by se chtěla vyprostit.

„Mám jí to vzkázat?“ zeptala se, dokonce nahlas.

„Myslíš, že by to šlo?“

Moje otázka byla hloupá; Jana je tvrdě telepatická bytost, zvyklá přijímat neustálé vzkazy od každého, s kým je spojena.

Dicky vpadla do nějaké porady všech Baarfeltů mezi sebou. O čem byla řeč nevím, ale informaci přijali, včetně May-Britt. Nebyl tam Avaen, což bylo dobře – nebyl varován.

Jana okamžitě zareagovala souhlasně. May-Britt ještě podstatně nadšeněji, ani jsem netušil, jak ráda svého elfa zlobí. Okamžitě začali všichni dohromady promýšlet plány – a nás odpojili.

Nezlobil jsem se. Kontakt s mnohočetnou myslí Baarfeltů mne dost zdrtil. Oni nejsou jedna bytost; jsou mnoho v jedné, kromě živých dokonce i mrtví z jejich rodu...

Šlechtický rod má vždy všechny svoje předky s sebou.

Tu poznámku udělala Dicky a já začal rozpačitě uvažovat, že jsem také šlechtic; ale co vím o svých předcích? Babičku a dědečka jsem samozřejmě znal, jejich rodiče podle portrétů v jídelně; dál do minulosti znám už jen jména. Byli dobří či špatní, významní nebo zapomenutí? Čas je zavál a nezbylo z nich nic...

Naproti tomu Baarfeltové jsou aktivní! Ne všichni; někteří se vytratili, snad prošli cyklem reinkarnace? Jiní využili šance dané křesťanstvím a setrvali v nadprostoru, aby mohli ochraňovat svoje blízké, pomáhat jim, prosazovat jejich vůli. Je snad tohle smysl všeho, co se dělo s křesťanstvím od velkých koncilů ve třetím, čtvrtém, pátém století? Posílení moci šlechty?

Baarfelt učí: V předcházejících érách bylo učení v podstatě záležitostí bráhmanů. Varna kšatriů o něm věděla, ale využívala je jen zřídka, měli vlastní rodinné kněze púróhity, kteří se jim o všecko starali. Počátkem Kalijugy dochází ke změnám: vlastně to odstartoval sám Kršna, když dal na Kuruovském poli poučení svému kamarádovi Ardžunovi, králi z Pándavské dynastie. Později se tentýž Kršna (či Višnu) zrodil jako Buddha, opět v královské rodině Šákja. Ježíš byl sice synem prostého tesaře, avšak pocházejícího z rodu krále Davida, ochránce Jeruzalémského chrámu a skladatele Žalmů. Když kněží jeho dar odmítli, přijali jej za svůj nejrůznější lidé z nižších kast, od bojovníků po vyvržence. Později se ujal kultivace učení Svatý Pavel z Tarsu, hebrejský kněz a učenec, pravý bráhman; provedl některé z prvních změn. Tak to vydrželo po zbytek trvání říše Římské, dokud se křesťanství nestalo státním náboženstvím.

Potom začali císařové a králové s úpravami ve prospěch šlechty; současně se změnami koncilů se měnila i objektivní situace. Blok Ježíšových reforem je tak rozsáhlý, že jej v podstatě nelze zcela pochopit jedním člověkem. Jedná se o dary, změny v programu bytí, které lze použít všelijak. Ani Templářské učení neobsahuje všechny myslitelné eventuality. Šlechtická varianta se soustředila na pozdržení cyklu reinkarnace tím, že individuální duše setrvá v určitém nadřazeném světě po takovou dobu, po kterou je její účast nutná. Takto napomáhá prosazení svých idejí, ochraňuje svůj rod, nebo třeba jenom svoji kupu zlata či milenku. Variant je hodně, mnozí šlechtici neměli moc dokonalé poznání a výsledky jsou podle toho: strašidla, houkající za komínem a neschopná se vyprostit ze svých mnohdy už nesmyslných povinností.

Baarfelt toto vysvětluje zcela klidně, nezaujímá k tomu žádné stanovisko, nekritizuje ani nechválí. Prostě to tak je, vzniklo to v důsledku jistých opatření a změn. Příčiny odstranit nemůžeme – je tedy třeba přijmout důsledky. Rod Baarfeltů je semknutá pěst, která ve vzorné spolupráci drtí každého protivníka.

A občas si hraje. Třeba Denisovi andělé; netají se tím, že se těší na chvíli, kdy dočasně živí bratři a sestry opustí těla a připojí se k jejich hrám, aniž by se však snažili to podnítit. Nemají taky důvod, co je pro ně sto let čekání? Naopak se snaží jejich těla udržet, dokud to jde; moje matka tímto způsobem pěstovala pokojové květiny. Ať skomíraly jak chtěly, zalévala je a pečovala o ně, dokud neuschly.

A potom vynadala zahradníkovi, který za to ani trochu nemohl.

V každém případě, kontakt s Baarfelty mne moc nepovzbudil; když to skončilo, zůstal jsem ležet (na Dicky) a vzpamatovával se.

Vymysli ještě něco! přála si.

„Nesmysl!“ zabručel jsem nahlas, „Po tomhle?“

Začala mi hladit a dráždit mysl všelijakými představami. Dokáže to perfektně, naučila se to od někoho z vyspělejších. Nějakou chvíli dokážu odlišit, co je realita a co její projekce, ale brzo se v tom zamotám a už jenom sleduji dění. Je to paráda; Dicky má taky parádně praštěné nápady a vzhledem ke svému téměř dětskému věku je bez zábran realizuje.

Existují dva názory na to, v čí hlavě poprvé vznikl nápad:

Chtěl bych jednou zažít, co cítí žena. Mám pocit, že děvčata vůbec nechápu a jejich myšlení je tak vzdálené...

Mohli bysme si to prohodit! rozesmála se Dicky.

Ještě, že to nejde...

Nám ne. Ale taková Dita by to zvládla hravě!

Zachvěl jsem se. Ještě že o tom neví...

V té chvíli jsem pocítil jakýsi závan změny reality; byl však velice slabý a já si za poslední dobu zvykl na horší věci.

„To by se muselo důkladně promyslet.“ řekla Dicky nahlas, „On by to byl pěkný nesmysl, kdybysme se proměnili navzájem, ale zůstala nám současná tělesná konstrukce. Chápeš? Já se svejma padesáti kilama jako drsnej chlap a ty se svým ksichtem jako holka, to by byla spíš ostuda než legrace!“

„Co máš proti mýmu ksichtu?“

„Absolutně nic, lásko; jen bych ho nechtěla nosit na svým rypáku. Jako chlap seš hezkej, ale...“

„Tak? A co se ti na mně ještě nelíbí? Tohle třeba taky...?“

Když mě Dicky vytočí, začíná mě to vzrušovat; okamžitě v tom pokračovala a začala kritizovat různé detaily mého těla s takovou bezostyšnou upřímností, že jsem dostal chuť nasekat jí na zadek. Podotýkám, že nářez je pro ni tvrdý sexuální apel; chvilku jsme se rvali a při tom vykřikovali různé pitomosti. Líbilo se nám to čím dál víc a...

V takových chvílích občas zapomínám kontrolovat, co se děje ve zbytku světa. Faktem je, že jak jsme byli propojení s kdekým, ti ostatní hru přijali a začali rozvíjet. Neměli jsme čas sledovat nic z toho, soustředil jsem se jenom na Dicky...

Myslíte, že to byla chyba?

Najednou se voda kousek od nás zavlnila, vybuchla mohutným gejzírem na víc než existující strany a všechna energetická pole se rozvinula jako lotosový květ. Ve chvíli naší extáze jsem měl možnost na vlastní oči spatřit zrození Venuše z mořské pěny: krásné, vznešené, zářící...

A naše kamarádka Dita, nebo bohyně Afrodíté, se jenom potměšile ušklíbla, vztáhla ruku a praštila nás energetickým bleskem.

Probudila jsem se za úsvitu a byla mi trochu zima, ačkoliv mě tělo mého muže dostatečně hřálo a ležela jsem schoulená v našem pelíšku; on se probudil vzápětí po mně a aniž cokoliv řekl, začal mi dávat dobré ráno. Líbilo se mi to tím víc, čím drsnější byly jeho něžnosti; když mě přiváděl k vyvrcholení, objímala jsem ho a šeptala mu všelijaké hlouposti, které ho ještě víc vydráždily... trvalo to dlouho a bylo to fajn. Ztratila jsem pojem o čase, ztratila jsem veškerou rozvahu a naplno si prožívala svůj první ženský orgasmus. Zmítala jsem se v křečích, řvala do celého vesmíru a možná jsem i na chvíli omdlela, protože když jsem opět přišla k sobě, už to pokračovalo druhým kolem. Opět jsem si užívala, ale při tom si začínala uvědomovat absurditu celé sitauce. Proboha, já jsem žena a on muž! Velký, silný, mocný, dravá šelma, která se mnou může udělat, co si vzpomene, a já se nedokážu bránit! A proč bych se bránila, když je to tak krásné? Užívala jsem si, vycházela mu vstříc s veškerou vášnivostí svého ženského těla, a prožila si druhý orgasmus, možná ještě krásnější než první.

Pak jsme leželi, on vyčerpaně odpočíval a spokojeně komentoval situaci. Tedy, hlavně si pochvaloval, jak si krásně užil. Z těch několika poznámek, které adresoval mně, jsem pochopila, že od teďka to bude pořád tak a on konečně dostal šanci mi dokázat, jaký je skvělý Alfa samec. Teď mi teprve ukáže, co je to milování! A potom usnul, málem v půli slova.

Já zůstala vzhůru. Pozvolna jsem si uvědomovala, že si budu muset ledacos promyslet. Ano, jsem holka. Stalo se mi to, aniž jsem to chtěla, vyměnili jsme si těla. Vlastně, něco takového mě napadlo, ale jak jsem mohla vědět, že je to možné? Co teď vůbec jsem? Bude to strašná ostuda, až se to dozvědí ostatní! Žena nemůže být důstojníkem tajné služby. Kdo jsem? Wilhelm von Lehndorf zmizel ze světa, jsem něco jako jeho mladší sestra. Jak si budu říkat? Wilhelmina, to je pěkná blbost, ale Willy jako dívčí jméno docela jde, ne? Jemu to nedělá problémy, Dick je pěkné jméno a jeho kamarádi si rychle zvyknou. Jestlipak jsem aspoň hezká?

Dick spokojeně chrápal a já se zvolna propadala do deprese. Co že to řekl? Že je teď Alfa samec? Jak to myslel? V dřívějším životě, když byla Dicky, vedla občas řeči, jak by se měl Alfa samec chovat, ale já to nebral moc vážně. Teď řekl pár poznámek... Bude se mnou spát, kdykoliv bude chtít. Bez ohledu na to, co chci já. Kdyby se mi to nelíbilo, něžně mě donutí. Vnutí svoji převahu Alfa samce mně i všem okolo. Tak to má správně být.

Když jsem já byl Alfa samcem (když Dicky chtěla, abych jím byl!), moc jsem se neosvědčil. Třeba ten ranní pozdrav... Dicky se budila daleko dřív než já a dalo jí dost práce, než mě k něčemu přinutila. Abych se jí brutálně zmocnil a bezohledně přemáhal její odpor... k smíchu! Byla silnější, rychlejší, kdyby se pokusila bránit, nepřemohl bych ji. Alfa samec si má užívat se svou samičkou několikrát denně, to bych rád viděl... ne, proboha, on to dokáže! Nikdy bych se neodvážil... Taky jsem odmítal předvádět naše milování na veřejnosti, a Dicky se moc chtěla pochlubit kamarádkám! Alfa se miluje vždycky, když má chuť, bez ohledu na okolí, a když nějaká další samice jenom pípne, předvede jí to taky! Jistě, Dicky je samice Alfa, ale jsou tady také Beta, Gama, Delta... těm všem bych měl ukázat, zač je toho loket! Když na to narážela, považoval jsem to za vtip, netýkalo se mě to. Jsem slušně vychovaný, diváky nemám rád a necítím se dobře, ani když se mi předvádějí ostatní. Dick to ovšem bude dělat s potěšením. A dorazí to pár urážlivými vtipy a komentáři... Propadnu se hanbou!

Nepropadnu se. Budu muset zůstat a trpět. Muži zacházejí se ženami brutálně a sprostě. Tolikrát jsem to slyšela, ale netýkalo se mě to. Jistě, vyspal jsem se za život s mnoha ženami, ale nikdy jsem nepřemýšlel, co ony při tom cítí. Tady na setkání... no ano, měl jsem nějaké zážitky, ale asi nebyly moc oslnivé. Dicky se smála. Holky si všechno řeknou. Co jí asi povídaly? Ten tvůj chlap nic moc... Styděla se. Ne za sebe, ona je dokonalá. Styděla se za mě, proto vedla ty řeči. Jenže já ji neposlouchal.

Bude moje řeči poslouchat Dick? Pochybuji, teď usnul, ale až se probudí, dá mi třetí kolo. Kdybych dost rychle neposlechla, dá mi pár facek. Dicky považovala každou ránu za výzvu, dělala si legraci, abych ji zmátil... když mě vyprovokovala, abych ji doopravdy praštil, vrhla se na mě jako šelma... Nejspíš budu bita jako žito, ale já nechci! Nejsem na rvačky, které končí sexem, moc se mi nelíbí ani ty ranní rozcvičky... Co mě ještě čeká? Jak jsem sledovala okolí a uvědomovala si to, vhrkly mi do očí slzy.

Samozřejmě jsem věděla vše, co se kolem děje. Holka vnímá telepatické kontakty daleko líp než kluk. Prostor byl plný všelijakých vzkazů, překvapených i pobavených; většina lidí se probírala ze šoku a zkoušela si uvědomit, co se stalo. Prostor ovládla WZ Denisa, která to brala jako úžasnou legraci, a postupně vnutila svůj názor všem ostatním. Jsem teď Alfa čarodějka, to je přece nádhera! Dotklo se to všech, ale některých víc než jiných. WZ D konstatovala: je to na krátký čas, dlouhodobě se příroda znásilnit nedá, tak si to užívejte! Kdo je pachatel, bylo taky jasné, takový zázrak nikdo z lidí nedokáže. Tedy, zatím! WZ D už pilně koumá, jak by se to dalo, co dokáže jedna, by měla dokázat i další. Dita se smála. Ano, bude to jeden den, zítra budete opět všichni ve své kůži; toho je třeba využít. Všichni se uklidnili a byli nadšení, kromě Denisy. Jak ta se těšila, že si dopřeje dítě! Hned se taky s Ditou pohádala, docela drze, ale bohyni se to líbilo, přesně tohle chtěla. Nejlepší by bylo, kdyby se Denis dokázal rozdělit na dvě současně existující osoby, jedna by byla holka a druhá kluk, holka by si dopřála dítě... To chceš prožívat devět měsíc těhotenství, porod, kojení a všechno ostatní? No jasně!

Po pravdě, Denis už přivedl na svět několik dětí, ale jak je zvykem v jejich rodu, nijak se o ně nestaral, vlastně o nich ani nevěděl. Požádali ho, aby oplodnil nějakou dívku, tak to udělal. Někdy si o to řekla sama, někdy mu ji předložil jako dar její otec (nebo bratr), někdy to byl dárek mezi kamarádkami. No ano, nějaká holka chtěla, aby zbouchnul její kamarádku... že je to dost divný dárek? No, taky si teď už dává pozor, to bylo dřív, když byl mladší... Vlastně teď už dá docela práci ho přimět, aby dívku oplodnil, to musí výslovně chtít a snažit se. Všechny ty děti jsou členy B´ klanu, v příznivém případě zdědí jejich genetickou výbavu a v dospělosti budou vykazovat znaky geniality. Je to jisté? No, vysoce pravděpodobné.

Jestli je někdo Alfa samec, tak Denis. Je dokonalý stejně jako Tomáš, jeho otec. Taky je na něj Tomáš patřičně hrdý a chválí ho, kudy chodí. Děvčata tvrdí, že je D dokonalý milenec, ale tomu se on jenom směje, dělá to převážně iluzí. Netají se s ničím, ochotně naučí kohokoliv cokoliv. A soustavně zkouší nové a lepší postupy, konzultuje je s jinými čarodějkami a hned uvádí do praxe. Teď zrovna jásá, jak mu v dívčí podobě skvěle funguje mozek, no samozřejmě! Holky se na něj chystají, mají mu co vracet. Ne že by se chtěly mstít ty, které bez slitování zneužil, ale ty, na které si zatím nenašel čas. Nejde o letmé pomilování v rámci nějakého mejdanu, dokonalé to je, když dívce věnuje celou noc, propojí s ní svou mysl, nechá ji procházet svou pamětí a sám si projde její život od chvíle, kdy si uvědomila sama sebe. Když si řekne, naučí ji všechno, po čem zatouží, vloží toho do ní tolik, že ji to zahltí a bude trvat týdny a měsíce, než se v tom vyzná a pochopí, co vlastně dostala. Jestli jí zároveň udělá dítě? Když bude hodně škemrat a dorážet, tak jistě. Není to trochu bezohledné? Je, a co?

Je WZ D bezohledný? Nepochybně, v klučičí i holčičí verzi. Taky se mu řada kluků (dřív děvčat) chystá pomstít. Denisa se jenom směje, už jí to pár kluků udělalo, a moc ji to potěšilo, pro ni je každé milování příliv energie. Taky měla krásné zlaté vlasy, samozřejmě ji hned ostříhali, ale to se dalo čekat. Stejně se chystá na experimenty s Ohněm, ale zatím to nespěchá. Momentálně se snaží osvojit si vše, co jí jako holce půjde líp – později, až bude víc času, si to v meditaci projde a rozhodne, co jak použít. Denis kluk často zmizí ostatním z dosahu, prochází svou myslí a není pro nikoho dostupný. Nikdo neví, kde je a co vlastně dělá. Možná by ho našel někdo na úrovni Dity, ale člověk nemá šanci se pokoušet. Navíc Denise víc než lidské dívky lákají všelijaké zvláštnosti, třeba arabské staré bohyně, Sfinga, kdo ví co ještě. Jistou naději mají čarodějky, ale holka na základní úrovni? Leda, když si potřebuje odpočinout. Divíte se, že jsou na něj naštvané? A teď mají konečně šanci si to s ním vyřídit!

Denisa si libovala, jak jí všechno krásně vychází, a já bulila jako kráva. Ona je Alfa pokaždé, ať je kluk nebo holka! To jenom já jsem vždycky ta nejhorší, kterou každý pohrdá, směje se jí, podceňuje ji... vůbec jsem se neměla narodit! Nejradši bych se zabila! Do hajzlu s takovým životem!

No a protože jsme telepati, hned mě řada kluků začala utěšovat. Pochopitelně tak, jak mají kluci ve zvyku; znají jenom jedinou pomoc, vyšoustat mi mozek z hlavy. Hajzlové! Jako kdyby nevěděli... ještě včera byly holky, a zítra zas budou! Copak nechápou, že holka může být zoufalá a nešťastná?

Potom se probudil Dick a samozřejmě udělal přesně to, co jsem čekala, vyšoustal mi mozek z hlavy. Já teda nechtěla, ale on moc dobře ví, kde najít na těle ta správná místa, která když začne laskat, začne tělo reagovat a... no jo, přešlo mě to. Těch pár facek jsem taky dostala, prý abych se probudila. A ještě pěstí na lícní kost, protože hezké holce sluší modrý pod okem. Jen tak pro nic za nic mi jednu ubalil, jako když kopne kůň. Teda, pod oko mě ještě kůň nekopl, ale Dick jo, a moc se tomu smál.

Potom jsme šli na snídani. Hledala jsem, co si obleču, byla tam moje uniforma, ale ta by mi určitě neslušela. Dick rozhodl jednoznačně: budeš chodit celý den nahá, abych tě nemusel pokaždý svlíkat, když na tebe dostanu chuť. Já taky žádný hadry nepotřebuju!

„Ale co když mě znásilní někdo jinej?“ namítla jsem.

Začal řvát smíchy. „To je ono! Neboj, bude se ti to líbit! Já když jsem...“

Nechtěla jsem nic slyšet. Jeho historek z mejdanů jsem se naposlouchala... Spíš to byly zážitky jiných děvčat, ale Dicky je silně obdivovala. Nebo jim záviděla?

Potkávali jsme se s ostatními. Nemůžu si pomoct, prohlížela jsem si je, jak kluky, tak děvčata. Děvčatům jsem většinou záviděla, všechny byly krásnější než já. Kluci... vnímala jsem jejich myšlenky, a žasla. Kolik se na mě chystá chlapů, ani jsem netušil, že se tak líbím!

Žádná reakce nepřišla od arminského císařského páru. Ráno přišli na snídani; Charry jako krásná černovláska se smyslnými rty, Diana naopak jako... kombinace mezi Buddhou Amitábhou a něčím z barbarských časů, chlapem s mohutnými svaly a smysly jako dravá šelma. Nacpali se, krátce pohovořili s ostatními a zmizeli ve svém pokoji, aby si toho užili. Budiž jim přáno.

Ale ta Denisa Baarfeltová! Tak hezkou holku jsem za celý život neviděla, pocítila jsem strašlivou žárlivost. Což nepochopím, na takový usmrkaný děcko? Mohlo jí být tak třináct, ale na Ostrově jsou holky v tom věku už pěkně čiperný a Denis, když byl ještě kluk, právě takový holky nejradši uváděl do života. Teď si to tedy užila sama, a byla na to pěkně pyšná.

Protože ještě ke všemu byla panna! Všechny ženy byly panny; mě to nepostihlo jen proto, že jsme spali spojeni svými těly, jak to má Dicky ráda. Mám to ráda taky já? Vlastně nevím. Denisa si prožila defloraci a vadilo jí jedině, že to bylo moc rychle odbyté. Nedalo by se to opakovat?

Dita: To si snad dokážeš udělat sám! Jsem já nějaká tvoje služka?

Denisa: Jen počkej, až zas budu kluk a potkáme se, já ti ukážu!

Pak už si jenom nadávali, ale nebylo jim rozumět, nebyla to lidská řeč. Nepochybně se domlouvali na nějakou rvačku. Jenže kde je Dita? A co teď je?

Když jsem potkala krásného mladíka s kučeravými černými vlasy, nejdřív jsem ho nepoznala; až pak jsem pochopila, že je to samotná Afrodíté. Proboha, ona změnila i sebe! Na chvilku se naše oči střetly a já byla v tu ránu zamilovaná jako študentka... Jenže pak si ho všimla Denisa. Vrhli se na sebe a rvali se jako šelmy, ale on byl kluk, takže vyhrál a zmocnil se jí, hned tam, kde jsme zrovna byli. Což je poslední, co jsem vnímala, pak se na mě vrhl nějaký kluk a nastaly brutální orgie. Nevím, kdo s kým a jak, byl to strašlivý zmatek. Dick si podával nějakou jinou holku, ale možná jich vystřídal víc. Já taky. Mému tělu se to líbilo. Výčitky svědomí přišly až potom.

Měla bych popisovat dění chronologicky, ale asi to nepůjde. Je to hodně zmatené; nevím, co dřív. Zkusím to nějak srovnat.

Tak: řadu lidí jsem nepotkala vůbec, mnohé jsem v jejich nové podobě nepoznala; občas jsem se pokusila hádat, ale bylo kolem mne dost rušno. Už jsem řekla, že po mně kdekdo jel? Jednu chvíli jsem se dostala k zrcadlu: jsem hezká blonďatá slečna germánské rasy, dobře vychovaná a uvyklá odmítat pozornosti cizích pánů. O totéž jsem se pokoušela i teď, ale zřídka s úspěchem; mnozí na mne používali mírné násilí, nebo to, co považují za hru. Taky na ostatní holky; jenže většina to brala a bavilo je to, kdežto já se cítila zhanobená a rozhořčená...

Důstojník Wilhelm von Lehndorff by takového opovážlivce vyzval na souboj a spravedlivě potrestal. Co však může dělat jeho sestra? Navíc v situaci, která je silně nestandardní a není jisté, je-li to skutečnost nebo sen? Dick, který se měl chovat jako můj ochránce, se mými problémy docela bavil a spíš se sháněl jinde po jiných zážitcích; typickej chlap! Tohle mu nedaruju, až...

Pár technických poznámek: zatímco v realitě byla většina zbavena vlasů následkem koupelí v Ohni, teď měl skoro každý nádhernou hřívu. Zato oděv nosil málokdo, v reálu i teď. Většině se změnil věk; zatímco my holky jsme byly mezi patnácti a dvaceti, muži dávali přednost věku kolem třicítky. Šlo-li to nějakým způsobem ovládat, netuším. I Dick byl starší než já.

Týká se to i přítomných dětí, ale nevím přesně jak, celý den jsem je téměř neviděla. Pouze Janina, sestra správce hotelu Everarda, se usilovně motala každému chlapovi do cesty a snažila se svést, kolik jich zmůže. Paní Arsenie naopak propadla ze své podoby hluboké depresi a nechápala. Everard, schopný a rázný, sotva se dostal do dokonalých podmínek, začal hbitě plánovat různé změny a šlo mu to jedna radost. Kupodivu se ani moc nestaral o balení děvčat, měl docela jiné zájmy. Na bouřlivé hry své malé sestry shlížel s vlídným pochopením.

Měla bych vyprávět o aktivitách Baarfeltů. Což je složité. Předehrou byl večer, kdy se rozhodli najet na elfa Avaena a něco s ním provést; čehož hlavním hybatelem byla May-Britt. Přišla za ním a konstatovala, že je v důsledku značně neúspěšné porady na své zvyklosti velmi rozladěn; navrhla mu tedy, že jej uvolní speciální sestavou masáží, kterou se beztak naučila od něho. To elfové rádi, takže nakonec souhlasil. Jako druhý bod navrhla, že se zúčastní její sestra Jana a budou o Avaena pečovat ve dvojici; s tím taky souhlasil, patří to k jejich hrám. Apartmá je vybaveno koupelnou, takže se obě dívky s elfem sešly ve vaně a tak dlouho mu vtíraly do kůže různé vonné oleje, až ho vyprovokovaly k lásce. V tom okamžiku svolil, aby se přidaly také další: Julie, Magda, Maryška... Čekaly jen na to.

Kdo tvrdí, že elfové jsou citově chladní, vůbec je nezná. Jací jsou doopravdy, je dost těžké popsat; tento konkrétní byl již delší dobu odkázán na jednu ženu, sice eroticky mimořádně zdatnou, ale lidskou. To mu ani zdaleka nemohlo stačit, jejich milostné hry mohou trvat bez přestávky několik dní! May už předem sestry varovala, že jakmile Avaen jednou začne, ztratí zábrany a energie mu bude přibývat, namísto co by ubývala. Kromě toho, ve výběru partnerek se neřídí vnějšími znaky, spíše aurou, osobní energií a její využitelností pro sebe. A jelikož aura všech princezen je velmi podobná, záhy překonal svoji plachost a...

Bytosti, jejichž životní cyklus se počítá na tisíc let a víc, mají mnohem pomalejší rozjezd; v podstatě celý Avaenův pobyt na Rhodu byl příprava na tuto chvíli. Jestli si povšiml ostatních žen a měl s nimi nějaké plány, těžko říct; jakmile však dovolil, aby o něj kromě May pečovala i Jana, bylo jasné, k čemu dojde. Chtěl se s ní milovat, chtěl i ty ostatní; kdyby to bylo jinak, nikdy by ho nikdo nedonutil. A co víc, okamžitě s nimi propojil mysl, zahltil je svou aurou a dal jim pocítit svoji sílu. Což není legrace, elf dokáže vlastní aurou zabít člověka, když se k němu neopatrně přiblíží. V milostné extázi vyzařoval tolik energie, že by dokázal roztočit elektrárnu.

A teď: všichni Baarfeltové mají určitou příměs starší krve. Za normálních okolností je to fuk, ale sotva se dostali do jeho vlivu, prastará vazba se obnovila a i oni se začali chovat jako elfové. Nejdřív princezny; potom přivolaly Denise a on se připojil ke hře, neznámo jakým způsobem. Ale zakrátko přivolal Valérii a Veroniku, vlastně svoje sestřenice, rovněž s příměsí baarfeltovské krve. A potom už kdekoho.

Dá se říct, že je Avaen uštval všechny. May varovala správně; snad doufala, že přesila na něj bude platit, do té doby vždy odpadla vyčerpáním ona. Jak to dopadlo tentokrát, není jasné, protože dle některých zpráv se kolem nich začala měnit realita, zřejmě Avaenovým přičiněním. Řada věcí najednou vypadala jinak a lidé upadali do samovolného vytržení. Vlastně nevíme, co se doopravdy dělo; postupně všichni usnuli a zdály se jim šílené sny, zatímco Avaen se zabral do jakési složité meditace.

Kromě Denise. Tomu se podařilo konečně sblížit s malou Sollweig až do té míry, že se s ní ve chvíli finále vytratil někam do soukromí a začal na všeobecnou žádost pracovat na zplození vytouženého dítěte. Jak to přesně probíhalo, nevím, i když by mne to docela zajímalo.

Když se Denis ráno probudil a uvědomil si, že je holka, okamžitě bystře pochopil, že je to něčí magický pokus; nezdržoval se úvahami, jak je to možné, naopak snažil se využít situace co nejvíc, dřív než pomine. Sollweig byla podstatně překvapenější, vymyslel si sice jméno Arwid, ale jinak se v podstatě o nic nepokusil. Než se na cokoliv zmotal, Denisa mu zmizela někde v ruchu a zmatku a bylo po zábavě.

V Avaenově apartmá se děly věci podstatně neobvyklejší. Když si uvědomila, že se stala zčista jasna elfí princeznou (neobyčejně krásnou), propadla těžké depresi; zřejmě se domnívala, že je to důsledek milostných her z předcházejícího večera. Naopak ze všech přítomných dívek se stali urostlí a velmi zdatní muži, kteří se rozhodli teprve teď té zlatovlasé panence ukázat, co dokážou. Elf muž by je snadno zmohl, možná i elf dívka, ale ta deprese byla skutečně strašlivá a ona se nezmohla vůbec na nic. Vyprávění o všech okolnostech je několik verzí a vzájemně si odporují; taky je možné, že každý prožíval něco jiného.

Denisa má naopak naprosté jasno. První pozitivní zjištění jejího stavu bylo, že se jí značně rozšířily magické schopnosti; našla si Valérii a seznala, že je to velice krásný mladík, který suverénně zůstal u vlastního jména a potvrdil odhad, že je to krátkodobý pokus a brzo skončí. Taky on se rozhodl bavit, pokud možno bezuzdně.

Zkušenější jedinci všeobecně neztratili klid a dobrou náladu. Třeba Toni Baarfeltová, Dean MacLawwenová či Karin Rienzi; jenom na sebe koukly do zrcadla, ujistily se o situaci, přiměřeně se nazdobily a vyrazily užít si co nejvíc zábavy. Vrcholem byla Jenny Dunbarová, která vypadala na šestnáct a rozhodla se chovat jako nezvedená puberťačka, když už jednou má možnost. Žádná z nich neprojevovala sebemenší zájem o osud světa, spíš o vlastní mládí a krásu. Až jsem se trochu divila.

Poněkud jinak si počínala Mary Carialtiová. Sotva pochopila situaci, ostříhala si vlasy a prohlásila, že se stane jeptiškou karmelitánkou. K témuž se pokusila pohnout Conchitu Mendozovou a její kamarádky, v další fázi pak Yvette Renardovou a všechny dívky z Francie. Conchita, Felipia a Catrin o návrhu začaly vážně uvažovat, chovaly se v podstatě zmateně a téměř nic si nedovolily. Francouzky odmítly, ale svých možností využívaly umírněně.

Asi bych měla říct, že kromě identifikovatelných se po areálu pohybovaly i bytosti podivné. Naproti tomu jsem za celý den neviděla ani jedinou šelmu, dokonce ani psy. Zato Denisu vytrvale kontaktovala krásná dívka s rezatými vlasy až do černa a nádherně smaragdovýma očima, jejíž touha po milování byla bezmezná. Mohl to být přeměněný Artanna? Mám pocit, že jich bylo víc, ale většina ženy, takže pro mne spíš konkurence. Nesnažila jsem se s nimi nijak sbližovat.

Hluboce nešťastná byla naopak dívka Suleika, dříve generál Selim Aga; četní muži se rozhodli udělat s ní, co si zasloužila, což ji jako zbožnou muslimku strašlivě uráželo. Bohužel se nemohla nijak bránit a když to zkusila, dostala pár facek a ještě drsnější lekci lásky. Dokonce se někteří dali slyšet, že je to odplata za všechno, co jim dělal jako muž.

Možná by vás zajímalo, kde se najednou vzalo tolik rázných chlapů se zájmem o krásné ženy. Taky jsem se zajímala; hodně byly ty holky ze Šamirova harému. Předtím působily matným dojmem, pořád si stěžovaly a o nic nejevily zájem. Po proměně oživly, po krátké dohodě se rozhodly vstoupit do služeb řádu a obsadit místa všelijakých zbrojnošů, strážných a jiných nižších ozbrojenců, což jim umožňovala skvělá fyzická kondice a nedostatek těchto osob v řádu. Velmi rychle pochopily, že toto postavení jim umožní bez problémů svést kteroukoliv ženu, jakkoliv vysoko stojící. Dokonce ji v případě nouze donutit; třeba Denisa se takovými akcemi skvěle bavila a ještě je provokovala.

A ještě jeden, který se ocitl na vrcholu spokojenosti: Bernhard z Bavorska. Konečně se stal chlapem jak se patří; v této podobě mohl vstoupit do armády a byl si naprosto jist, že v krátké době dosáhne vysokých hodností a postavení; byl tedy zcela spokojen a choval se k ostatním (zejména ženám) s povýšenou arogancí.

Jiný chlapec, kterému jeho proměna způsobila potěšení: démonicky krásný Lucius de Merveilles. Stihl toho za ten den dost a musím potvrdit, že mu to šlo skvěle; bohužel naprosto neměl chuť se věnovat jedné ženě (třeba mně). Škoda, líbil se mi.

Abatyše Samanta von Ahlbeck se sice pokusila udělat nějaký pořádek a vrátit se ke konstruktivnímu jednání; bohužel nenalezla žádoucí odezvu. Všichni byli pevně rozhodnuti se bavit, někteří že chápali situaci, jiní proto, že jim rapidně ubylo duševních sil. Nebo je neměli ani předtím a jenom se to nepoznalo? Určitým způsobem se mi zdá, že zkušenější děvčata, zvlášť Ostrovanky, se průběžně zdokonalovaly v magii, ale nemůžu to potvrdit, nevzaly mě k tomu. Mužům jejich znalosti magie zůstaly, ale stejně nelítostně vysávaly ubohou elfí princeznu Aethalweru. Podřizovala se bez odporu a dělala, co si kdo přál.

Možná by nám byli schopni pomoci staří bohové; ale ti se zachovali... jak vlastně? Dost věcí nevím. Třeba zda proměna zasáhla všechny nebo jen ty, kdo chtěli. Většina chtěla, jsou celkem otrlí vůči podobným experimentům. Ale jen se jim to stalo, vyrazili do svých domovských světů, aby si tam vyřídili nějaké účty s těmi, které to nepostihlo. Co tam vyváděli, těžko říct. Někdo by se tomu měl věnovat, vyposlechnout si jejich vyprávění, porovnat s dalšími svědectvími a rozšířit mythologii. Jenomže bude třeba počkat, až lidé vymyslí počítače s textovým editorem T602, případně OpenOffice Writer od Microsoft Windows, ručně by to byla strašná práce. (Neptejte se mě, co to je; takové řeči vede Dita, leč vysvětlit je odmítá).

Zkusím se radši držet pořadí událostí. Takže: během dopoledne svedl každý každého, o koho mu šlo. Občas i někoho, o koho mu vůbec nešlo, ale dotyčná se mu zalíbila fyzicky. Některé dívky tvrdě a nelítostně lovily, jiné spíš vyčkávaly, kdo bude mít zájem. (Já bohužel patřila k těm druhým). Kluci lovili stejně snaživě, jenže tělo je zradilo. Holka může po orgasmu klidně pokračovat, dokonce čím víc tím líp, ale kluk si prostě musí odpočinout, a to ony nevěděly. Když tedy nastalo polední vedro, odešli všichni postupně na pláž, kde se koupali, opalovali a hráli různé hry, většinou bez většího zájmu. Někteří podřimovali, jiní se pokoušeli o další kontakty.

(Pěkně to zamíchalo svatebními protokoly; teď je mohly rovnou zahodit, bylo dosaženo skutečně ideálního stavu, kdy byl spřízněn každý s každým).

Na pláž za námi přišla i princezna Aethalwera, krásná a smutná jako bílý leknín. Bezstarostní rozesmátí baarfeltovští princové se pokoušeli ji pobavit a rozveselit, převážně marně. Bylo mi jí trochu líto, ani nevím proč.

Zato Denisa byla ve svém živlu, zřejmě se pokoušela fyzicky předvést, co znamená do roztrhání těla. Ona první si začala stěžovat, že mužům ubývá sil a večerní zábava bude dost chabá; když byla dost nevybíravě poslána k čertu, pleskla se dlaní do čela, zkontrolovala svoji dívčí přitažlivost a šla na pokec za Luciem. Ten se choval až podivně umírněně, ačkoliv jeho uhrančivá krása dělala na všechny ženy dobrý dojem.

Začátek rozhovoru jsem nezaregistrovala, ale šlo zřejmě o to, aby na večer zajistil dostatek schopných tanečníků. Lucio chvíli váhal; dokonce se zeptal: „To vážně chceš?“

„No jasně, když to říkám! Nebo žádné nemáš?“

„A je ti jasné, co budou zač?“

„Pochopitelně. Prosila bych ty hezčí a společensky vychované.“

Lucio se z černobrvého krasavce plavně změnil v bytost zdobenou rohy a elegantním ocasem, který mohl použit jako další končetinu.

„Ještě sis to nerozmyslela?“

Vedle Denisy stanula Toni (že by její matka?)

„Rozuměl jsi dobře, Lucio. Myslíme to tak: tvým přátelům bude dána tato noc, aby opustili svoje sídlo a přišli mezi nás. Bude jim povolen kontakt a vše, co si zamanou. Souhlasíš?“

Lucio váhal – jenom rohy a ocas se mu znatelně protáhly. „Za každou službu máme ve zvyku si vybrat odměnu.“ pronesl pak vážně a s podivuhodnou hrdostí, „Souhlasí řád Templářů, abychom ji obdrželi i tentokrát?“

„Bereme to na vědomí.“ řekla Toni, „Kde a jakou?“

Lucio jí chvíli hleděl do očí; nevydržel a sklopil zrak. „Bude-li nám umožněn tento kontakt, mnozí z nás získají netušenou sílu. Za této situace jsme schopni...“

„Napadnout i nás?“ vyprskla Denisa, „Jen to zkuste!“

„To nemyslím. Ale ulovit ty, kteří budou slabší než my. Někde v prostoru...“ Lucio mávl oháňkou, jako by obkroužil celý svět.

„Řád Templářů byl pověřen, aby před vámi chránil lidstvo.“ pravila Toni, „Je sporné, zda tím byli myšleni nevinní lidé, nebo i ti, kdož se dopustili zlého skutku. Faktem je, že mezi lidmi je mnoho hříšníků; a málo rukou, které mají sílu je chránit.“

„Chceš říct,“ Luciovi se kromě oháňky a rohů znatelně prodloužily i tesáky, „Že nám uvolníš pouta a dáš nám, co nám patří?“

Princezny pohlédly jedna na druhou. Pak Denisa kývla očima.

„Tušíte to, co já?“ otázal se Lucio.

„Nevíme, co tušíš.“

„Že v naší blízkosti je řada lidí, kteří touží dopustit se hříchu! Dokonce vůči vám, služebníkům Pána; dáte nám tyto peklu propadlé hříšníky, nebo je budete i nadále chránit?“

Opět chvíli váhali; konečně pravila Toni:

„Podle toho, jak se vyvine situace.“

Z Luciova hrdla se vydralo temné zavrčení. Pak se usmál:

„Přeji vám krásnou noc, dámy!“

Dopřál si to potěšení odejít do moře a už se nevynořit.

Po zbytek odpoledne se odpočívalo. Tehdy došlo k významné změně: elfka Aethalwera se zamyslela nad vlastní situací a dospěla k názoru, že se jí vlastně prozatím vůbec nestalo nic zlého. Což není nic divného; ne že by elfové nebyli bystří, ale velmi rádi setrvávají dlouho v zajetí svých iluzí a teprve když se proberou, pochopí situaci a změní názor. Na jejich zvyky prohlédla pozoruhodně brzy, možná díky soustředěnému působení většího množství Baarfeltů najednou. V každém případě provedla naprostý myšlenkový veletoč a rozhodla se využít své šance a svést každého, kdo se nechá. Což při všeobecně známém půvabu elfů není problém.

A ještě: elfové příliš nepřihlížejí k věku ani pohlaví, když se jim někdo zalíbí. Aethalwera s potěšením svedla Denisu a zkusila to i s dalšími děvčaty; všem se to líbilo. Zatímco dopoledne, když byla přinucena mírným násilím, se bránila a stahovala do sebe, teď rozšířila svou auru na všechny přítomné a vytvořila cosi jako síť, v níž uvázl kdekdo. A není to nepříjemné, nemyslete! Naopak, další příjemná změna mysli; škoda, že už to asi nikdy nepůjde opakovat.

Odpočinek je dobré prokládat troškou sportu. Kluci Baarfeltovi byli nadšeně pro, vlastně všichni. Aethalwera je naučila elfí hru, kdy jeden hráč měl za úkol klást určité množství kamenů, velkých asi jako pěst, do nějakého obrazce, kdežto ostatní mu to měli jakýmkoliv způsobem narušovat. Byla to hra bojová, takže o údery a kopy nebyla nouze, a elfka předvedla, že ji tak hned někdo nedohoní a nepřepere. Pochopitelně to zkusili i ostatní, ale nikdo nebyl lepší než ona. Vlastně, všichni padli vysílením.

Při odpočinku jsme také měly možnost vzájemně si porovnat svoje zážitky. Jak už jsem řekla, všechny jsme měly krásné dlouhé vlasy. Kluci taky, i když ne tak parádní. Ale netušily jsme, že každým orgasmem nám hříva povyroste o další palec! Bylo nám jasné, že to je pomsta Afrodíty za to, že jsme ji ostříhali; každá dívka si přece přeje, aby jí to slušelo! Signál byl jasný, čím víc se budeme snažit, tím budeme krásnější. Zato když má holka zbytečné zábrany (jako já), zůstane na základní úrovni a dobře jí tak.

Ještě ráno bylo Denisu možno ostříhat, dokonce kompletně oholit celé tělo. Teď už to nešlo, čepele nůžek sice kadeř oddělily, ale ona okamžitě přirostla zpátky. Jak to ta holka dělá? Cha cha cha, to nedokážete! To by byla ostuda, aby řecká bohyně prohrála s nějakými čarodějkami! Já zázraky umím, vy ne!

I další Ditin žertík se týkal speciálně Denisy. Jakmile ustala v aktivitě na delší dobu (víc než půl hodiny), stala se opět pannou se všemi příslušnými nepříjemnostmi (bolest, krev, trapné vysvětlování). Pochopitelně i to byla pomsta; Denis za svůj krátký život defloroval víc dívek než kdokoliv jiný a rozhodně víc, než se slušelo. Tak ať si užije! Když si to kluci navzájem řekli, moc se smáli a zahájili diskusi o morálním profilu Denise jako kluka, Denisy jako dívky a možnostech, jak by se dalo za to oběma pomstít.

Hybnou silou tohoto hnutí byl Arwid, dříve Sollweig, poslední dívka, kterou zprznil. Jeho názory byly tak složité, že je myslím nutné je trochu rozebrat. Tedy, Sollweig přišla na zasedání s jasně formulovaným úkolem Denise svést a otěhotnět, aby tím zajistila svému rodu dokonalé dítě, které by mu bylo k užitku. Byla to dívka hluboce introvertní, nevýbojná a poslušná; jenom občas jí povolily nervy, vzbouřila se a chvilku ječela, pak se rozbrečela a utekla. Poslechla i tentokrát. Kamarádky ji však varovaly před všemi hrůzami, které ji čekají, takže se ani trochu netěšila. Očekávala, že se na ni vrhne nějaké brutální zvíře a bude ji surově mučit, možná ji i zabije. S tímto výhledem se seznámila s Denisem a dala mu rázně najevo svůj odpor.

Neočekávala, že bude tak mladý a hezký. Taky neprojevil žádné nadšení a rozhodně neměl snahu se na ni nějak vrhat. Ani neměl důvod, protože se kolem něho neustále hemžila spousta jiných dívek, které se mu usilovně vtíraly. Další překvapení: prznění dívek nebyl jeho největší koníček, naopak se většinu dne zabýval usilovným studiem nejrůznějších textů a vypracováváním dalších přehledů, které sloužily jako podklad jeho otci a mnoha dalším lidem. Dívkám dovolil, aby mu ve chvíli potřeby nabídly posilující nápoje, něco k jídlu nebo vlastní tělo. Intenzivněji se jim věnoval, když mu vnitřní rozvrh hodin dal najevo, že už splnil denní normu a má právo si odpočinout. Stejně ho ale v nejvypjatějších chvílích napadaly všelijaké zvláštní myšlenky a protože s ním dívky byly mentálně propojeny, zažívaly to spolu s ním.

Většina mužů musí ženy o přízeň prosit, jen někteří je musí odhánět. Starý Baarfelt šel lidem celý život na nervy tím, že dostal každou ženu, kterou si usmyslel. Jak to ten pacholek dělá? Jako vždy, pravda byla jiná: nesnažil se nijak, pouze jim dovolil o něj pečovat. Denis to umění přivedl k dokonalosti a zamilované dívky mu organizovaly život. Když mu některá nechtěla dát, spadl mu ze srdce kámen a věnoval se jiné. Jediná, která ho odmítla, byla Sfinga, kterou probudil ze spánku; to ho uvedlo do hluboké deprese a cowen se bavil.

Arwid, na rozdíl od Sollweig, byl rázný extrovert, ochotný organizovat jakékoliv pomstychtivé akce. Za co se mstil? Denis se s ní opravdu pomiloval, ale byl velice ohleduplný a jemný, pozorně sledoval její reakce a byl by okamžitě zařadil zpátečku, kdyby postřehl nesouhlas. Vlastně nikdy nedělal dívkám nic, co nechtěly; aby použil násilí, to už musela hodně prosit. Jeho sestry se řídily názorem císařovny Diany: po správné noci lásky má kluk mít po celém těle stopy po zubech a drápech své milé, kdežto dívky hubu opuchlou od facek. Jak jinak lze dokázat, že se mají opravdu rádi? Denis občas dívky taky mučil, ale rafinovaně a chytře, a zároveň je to učil. Jeho cílem bylo, aby si další jejich milenec nemohl stěžovat, že něco zanedbal.

Jeho mistrovským dílem byla nesnesitelná bolest. Dokázal najít a aktivovat centrum bolesti, takže oběť bolelo úplně všechno, a stupňovalo se to až k nesnesitelnosti. Nikomu to nedělal bez vyzvání, ale nakonec si stejně každá řekla. A taky je to samozřejmě naučil, je to zbraň čarodějek. Jedno z umění soupeře zabít. Potom je musel hlídat, aby to nepřehnaly, soupeřily mezi sebou a žádná to nechtěla vzdát. Někdy je musel rovnou vypnout.

Arvid taky vykecal, co se dělo v Avaenově apartmá. Jeho oblíbená poloha při milování bylo na koníčka, May-Britt byla nahoře a sama se napichovala, jak chtěla. Když to prozradila Janě, ta to chtěla taky zkusit. Mohl se Avaen bránit? A proč by to dělal? Jana to práskla dalším sestrám, a jak se dalo čekat, přišly to zkusit. Přivolaly Denise a ten Sollweig. Holky, které zrovna nebyly v akci, se na ni soustředily a vyložily jí, že když je nahoře a sama si dělá, co se jí líbí, nijak to nesnižuje její dívčí čest. Hučely do ní tak dlouho, až to blondýnka pochopila a zkusila to. S Denisem se jí to líbilo, tak vyzvídala, zda je to tak pěkné i s jinými kluky, a vůbec.

Když ji ujistily, že ano, přešly na téma incestu. Dost se při tom červenala, bylo jí trapné se vyptávat. Princeznám ani dost málo, smály se. Teoreticky byly nadšeně pro, praxe byla daleko slabší. Svého roztomilého malého brášku milovaly, ale málokdy byla příležitost dovést to do důsledků. On taky Denis nijak zvlášť nenaléhal. Ale aby měla Sollweig radost, něco málo jí předvedly. Zato Valérie se s ním milovala ráda a ještě radši to líčila Tomášovi s nadějí, že bude žárlit. Jenže ouha, jenom se smál.

Potom promluvila Veronika. Organizuje večírky, na nichž se setkávají všichni přítomní, a když se to správně rozjede, vystřídá se každý s každým. Může dosvědčit, že tam chodí Valérie, Julie, Maryška, Magda, Jana i Denis. A spousta dalších. Nemá přehled, kdo s kým a kolikrát, ale... Sollweig zírala, tak jí řekla, ať přijde taky. Není vyloučeno, že si někteří lidé nepamatují, co všechno dělali – to je tím, že ve vhodnou chvíli spustí Impuls, nepřekonatelnou touhu po sexu. Nikdo se neubrání.

Kdo a kdy ji vyzval, aby to předvedla?

Sollweig potom koukala jako vrána. Maryška ji varovala, že jestli bude brečet, dá jí pár přes hubu. Magda dodala, že taková mladá holka by si měla říct o výprask třikrát denně, občas o výchovných pětadvacet rákoskou. Sollweig nebrečela, jenom tak koukala. Když promluvila, poděkovala Denisovi a všem ostatním a prohlásila, že má řadu kamarádek, které by taky chtěly něco zažít a... potom začala brečet, ale přes hubu nedostala. Jenom se ptala, proč se o Denisovi říká, že nesmírně rád przní nevinné panny.

S těmi pannami za to mohla jeho první láska Senta; chtěla se pochlubit celému rodu Wulffssonů, zvlášť ostatním děvčatům, a ze začátku ho tedy žádala, aby se věnoval jejím oblíbeným sestřenicím. Jak už řečeno, byl ohleduplný a citlivý, daleko jemnější než jejich bratranci, kteří si s dívčími emocemi nedělali starosti. Rodiče pak byli daleko radši, když je oplodnil někdo mimo klan; znali aspoň zběžně genetiku a Denis nebyl pihovatý zrzek jako všichni ostatní. Takže mu roztomilé dospívající zrzečky samy lezly do postele a Senta se bavila.

Až do chvíle, kdy si všimla, že se mu to líbí víc, než je zdrávo. Nebyl na ni natolik fixován, aby nebyl schopen vyměnit jednu zrzku za druhou, a každé dopřával to samé, co jí. Hlavně Propojení, mentální výcvik ve všem, co uměl a znal on. Holkám se to líbilo, rozkecaly to a doporučovaly jedna druhé. Denis se nechal ukecat. Některé ho prosily, aby to nikomu neříkal, jiné z toho chtěly udělat velkolepý mejdan, na který pozvou každého, koho znají. To už Senta nevydržela, zrušit své slovo sice nemohla, ale začala holky nutit, aby ji uplácely. To už zase nevydržel Denis.

V současnosti je významný státní hodnostář a cokoliv udělá, je správné. Dívky občas trochu rozčiluje, že má ve zvyku je používat jako diktafon, ukládat si do jejich mysli rozsáhlé texty a občas v nich něco hledat. Samozřejmě souhlasil, aby informace předávaly dál, každému kdo chce. Slovo žárlivost mu neříká vůbec nic, s jeho manželkami si každý může dělat, co ho napadne. Nijak se netajil se sexem; když se miloval s dívkou a někdo vstoupil, neupadl do rozpaků a pokračoval, dokonce se bavil tím víc, čím víc se styděla jeho partnerka. Třeba Diana měla ve zvyku si sednout vedle, se zájmem přihlížet a dokonce radit, co s ní má ještě dělat. Někteří tvrdili, že dokonce občas zavolá některou ze svých sester, aby se taky pobavila.

Ze všech těchto důvodů šel Denis děvčatům mírně, leč vytrvale na nervy. Když se teď dohadovali, a Arwid je ještě správně popíchl, rozhodli kluci Denise krutě pomstít. Chytili ji, zavlekli do jedné ložnice, přivázali k posteli a začali mučit; samozřejmě ji nejdřív brutálně znásilnili. Jenomže Denisa se výtečně bavila, a že křičela bolestí? Nebránila se, tak se jí to asi líbilo.

(Dokázala by se bránit? Magicky určitě. Její sestry to rozhodně dokážou.)

Svobodu jí vrátili, až když si nechali několikrát opakovaně slíbit, že se jim nyní ani v budoucnu nebude mstít. Všichni samozřejmě doufali, že se mstít bude, rafinovaně a brutálně. Když se nechal přesvědčit a přišel na nějaký mejdan, bylo to vždycky divočejší a zábavnější než jindy.

Na poslední chvíli se ještě rozhodli vyřešit otázku, kdy vlastně Denis oslavil svoje patnácté narozeniny. Bylo jasné, že už je měl, ale nikdo se na nic nepamatoval. Nechtěla by Denisa oslavit, dokud je dívka, postupně třinácté, čtrnácté a patnácté narozky? Znamenalo by to tři velkolepé několikadenní mejdany, se všemi patřičnými zábavami: striptýzem, ostříháním, pomalováním těla, hostinou přímo na nahém těle... Potom se dostali do hádky, některé oblíbené hry se vzájemně vylučovaly, takže si začali vysvětlovat, co je lepší. Třeba v Evropě si žádná dívka nedala ujít si na oslavě zatančit nahá, což na Ostrově postrádalo smysl. Malovat si na ni už taky nebylo to, co za časů, kdy to někomu vadilo. Ještě se ale nerozšířil zvyk položit oslavenkyni doprostřed stolu, na její tělo naskládat různé dobroty a hodovat, při čemž ji samotnou krmili, protože sama se hýbat nemohla. Hlavně alkohol jí lili rovnou do pusy, ale taky ji s ním polévali a olizovali...

Denisa byla ve všech případech pro, ale čas se nachýlil a blížila se večeře. Během diskuse taky kluci dostali hlad; v mužském těle se cpali daleko víc než jako štíhlé dívky. Tak Denisu odvázali, umyli ve vaně od všeho, co na ni napatlali, a šli společně do jídelny.

Luciova černá garda nepřišla až o půlnoci, ale už ve chvíli, kdy zapadalo slunce. Málokdy jsem viděla někoho tak krásného, jako byli ti elegantní mladí šlechtici z podsvětí; ani se nepokusili o nějaké maskování, hrdě nosili rohy a kopýtka, a když sváděli nějakou ženu, dráždili ji svým dlouhým chlupatým ocasem. Že za normálních okolností takhle nevypadají? A copak tohle byla normální noc? Všem bylo jasné, že je to výjimečná událost, taky já jsem se nechala okouzlit a... no dobře. Tohle do hlášení asi nepatří. Vždyť se to ve skutečnosti vůbec nestalo!

Můžu-li se spolehnout na vysvětlení Toni Baarfeltové, každý z lidí má určité množství osobní energie, která patří bytostem Pekla. Pokud tuto část sebe složí jako Daň Ďáblu, Peklo se tím uspokojí a dotyčného nechá odejít. Samozřejmě, velcí světci často složit Daň odmítnou a dají se raději s temnotou do boje, protože ten, kdo Daň složí, v tomto životě nedosáhne vysvobození a bude muset dál bloudit nekonečným řetězcem zrození a smrtí. Je to asi ještě složitější, přesně to nechápu; v každém případě ten, kdo se spojil s někým z Nich, bude od té chvíle nějak chráněn.

A samozřejmě, částečně Jim patří.

(Obávám se, že démonologie se nestane mým koníčkem.)

Dean MacLawwenová, krásná rudovlasá a zelenooká Skotka, byla pochopitelně jednou z těch, o něž byl zájem. Nebránila se, avšak nezneužívala situace; přijímala dvoření mužů, kterým se líbila, i několika bytostí ne zcela jasného původu, ale nikoho k ničemu nenutila ani nesváděla. Oproti jiným, kteří se rozhodli během této noci převrátit zeměkouli vzhůru nohama, působila vyrovnaně klidným dojmem. Až do chvíle, kdy se u ní objevil mladý krasavec jižního typu, černovlasý a černooký, sympaťák už od pohledu. Krátce si ho prohlédla a usmála se:

„Ahoj, D.! Nebo jak ti mám říkat?“

„Taky o tom uvažuju. Která varianta by se ti líbila?“

„Má smysl něco si ještě vymýšlet – na těch pár hodin?“

Mladík se zatvářil téměř satyrsky: „Ani na chvíli neuvažuješ, že by to takhle zůstalo?“

„Po pravdě řečeno, nezbláznila bych se; ale vzhledem k omezenému dosahu... třeba ve vesnici se to neprojevilo vůbec. Hádám, že se jedná o krátkodobou akci.“

„Hádáš správně.“ povzdychl mladík, „Byla to jenom zkouška... většina přátel z mého okruhu je nadšena, ale kdyby to mělo trvat dlouhodobě, asi by už nebyli.“

V sále bylo dost rušno, takže se elegantně protáhli na terasu a tam usedli na zábradlí; moře jim tiše zpívalo milostné písně.

„Doufám, že mi neodepřeš svoji lásku ani teď!“ řekla Dean.

„Jak bych mohl? Sám jsem zvědavý... docela se mi to líbí, takhle s děvčaty! Je to takové... bezstarostné!“

„Tím myslíš co? Že nemůžeš otěhotnět?“

„Vidíš, to bys mi mohla vysvětlit! Co mají dnešní děvčata proti těhotenství? Každá má strach, aby neměla dítě, ale to je přece přirozený důsledek lásky – ne?“

„Vysvětlit ti to můžu, ale obávám se, že těžko pochopíš. Náš svět má určitou averzi proti svobodným matkám, víš?“

Mladý Řek svraštil čelo a usilovně přemýšlel.

Dean se k němu přivinula: „Mám perfektní nápad, A.! Co kdybys tuhle hru protáhl... třeba na rok? Za tu dobu by každá z nás měla čas porodit dítě; jistě, potom by s tím byly jisté problémy...“

„To myslíš vážně?“

„Vážně – nevážně... prostě takový nápad. Proč nedohrát tu hru do konce? Některým z nás bych to docela přála!“

„A sobě?“

„Co je to za hru, když nebolí a občas ti nezpůsobí depresi?“

A. se natáhl a políbil ji na tvář. „Nejde to. Ale děkuji ti za ten nápad. Jako myšlenka krásný.“

Dean chvíli mlčel. Po chvíli už jeho hlas zněl bezstarostně:

„Kde jsi vůbec byl celý den? Nikde tě nebylo vidět...“

„Měl jsem práci jinde. Hodně našich využilo situaci.“

„Hm... Svoji dceru jsem taky... nebo mám syna? Nevím...“

„Dceru. To je třeba zvláštní případ. Ari ji ochránila.“

„Cože, Artemis? Jak to, že nepodlehla proměně?“

„No... víš, ona nechtěla.“

„To je tak jednoduché – prostě nechtít?“

„Jsem dost silný, abych změnil každého, kdo neprotestuje. Ale na proměnu někoho, kdo se brání, by bylo zapotřebí víc energie; to by způsobilo rozruch ve vyšších sférách.“

„A ty bys dostala... dostal po šňupáku.“

„Pro nás včetně nižších bohů to není tak nepříjemná záležitost. Nejsme muži ani ženy, jsme... obojí, anebo nic z toho. Pochopíš to, až budeš jako my. Ari si postavila hlavu, tak jsem ji nechala. A vytrucovala si Deirdre a Dagmar, svoje kněžky.“

„No dobře, ale... stejně se mi to moc nelíbí! Deirdre by měla už co nejdřív najít někoho, kdo by se jí líbil! Co je to za život pořád jen koukat a závidět ostatním?“

„Je to tvoje dcera. Já vám do toho kecat nebudu!“

„A Artemis je její patronka; chápu.“

„Chceš se mermomocí hádat?“

„Vůbec ne. Leda bych ráda znala pár maličkostí.“

„Hm. Ptej se, pokud vím...“

„Kolik si toho budeme pamatovat?“

„Všechno, samozřejmě!“

„Bude nám to připadat jako realita?“

„Tohle je realita, Dean! Žádný sen ani iluze!“

„Bude to mít nějaké zlé následky?“

„Jak pro koho. Zapojili jsme pár lidí i mimo Rhodos; některým to přinese příjemné zážitky, jiným horší. Většinou záleží spíš na úhlu pohledu, než na realitě samotné.“

Dean sklopila oči. Chvilku oba rozpačitě mlčeli.

„Přemýšlím nad tou poradou ohledně alternativ. Nejsem si úplně jistá, že jsme rozhodli správně. Ostatně, byli to jiní lidé!“

„Myslíš, že v ženské variantě byste uvažovaly jinak?“

„Co já vím? Jak je snadné se změnit, když... Ne, to vůbec říct nechci. Jde o to, že bych možná za jistých okolností... připustil nějakou dobrodružnější variantu. Tohle mi připadá zbabělé!“

A. pozorně naslouchal, ani se u toho nijak netvářil.

„Součástí mé momentální existence je něco jako... touha po dobrodružství, chápeš? Chtěla bych být... součástí nějaké zajímavé akce. Mohlo by to být i milostné dobrodružství, ale každopádně zábavná hra. Nevím, proč to tak je. Jenom to cítím.“

„Odezvy duše?“

„Dvoukolejné myšlení. Na jedné straně vím, že je zapotřebí vší mocí držet tu správnou variantu. Na druhé tolik toužím vědět, jaké jsou ty ostatní varianty, až mi to kroutí uši.“

A. se rozesmál; opatrně ohmatal Dean uši a neshledal změn.

„Já více variant znám, i když myslím, že ani zdaleka ne všechny.“ připustil, „Ke zkroucení uší zatím nedošlo, ale... jak jsi na to vůbec přišla?“

„Elfka dokáže uši natáčet po zvuku.“

A. se ohlédl po Aethalwer; zřejmě se skvěle bavila, povídala si s mladými princi z Baarfeltu a dost nahlas se smála. Zlaté vlasy měla načesané do odvážného účesu, (snad dokonce zastřižené?), aby byla vidět něžně zašpičatělá ouška. Vůbec se chovala nějak zvláštně, ovšem nikomu to nevadilo.

Dean mlčela. Pod terasou tiše šplouchalo vlídné moře.

„Co budeme dělat?“ zeptala se po chvíli.

„Je tady jedna možnost.“ odpověděl obezřetně, „Mohli bychom teď jít do tvého pokoje. A tam promýšlet různé varianty...“

Dean chvíli váhala, pak přikývla.

„Až přijde ta proměna, poznám to?“ zeptala se.

„Jistě. Budu se snažit, abys...“

Přivinula se k němu a oba odešli.

Errata:

30.05.2021 11:12