Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tentýž názor zřejmě měla mladá dáma, která přibližně v tom čase cestovala blíže neurčeným evropským městem. Když v rámci čekání na další spoj seděla v parku a přemýšlela nad okolnostmi své dosavadní, současné i budoucí situace, neviděla žádný důvod k přemrštěnému optimismu.

V podstatě se do věci dostala celkem nevinně. Patřila do středně situované rodiny a od mládí se zajímala o lékařství, což ovšem pro mladou dámu není tak lehké, jako kdyby byla mužem. Rodiče ji všemožně podporovali, takže už měla za sebou ošetřovatelský kurs a praxi v místní nemocnici, byli ochotni ji na studiích delší dobu vydržovat, ale těžko se jim dařilo bojovat s předsudky, které její pohlaví všude vyvolávalo.

Ačkoliv, je nová doba; začíná dvacáté století a i vousatí páni profesoři to budou muset vzít na vědomí. Rozhodla se, že lékařkou bude, ať se proti tomu spikne třeba samotné peklo. Seznámila se s mladými lidmi, kteří ji v podstatě ukecali, aby s nimi jela na tohle zasedání; řádoví lékaři jsou znalejší než jiní a rozhodně jim nebude vadit, že je děvče. A kdyby nic, tak si aspoň udělá pěknou dovolenou u Středozemního moře.

Bohužel na místě samém se ukázalo, že vše je jinak. Celou dobu se chystala probojovávat ženám volnou cestu ke vzdělání, až zjistila, že v řádu je to naprosto běžná praxe; okamžitě ji taky zařadili do cowenu a učení měla až nad hlavu, aniž si jí někdo všímal. Bezperspektivně se zabouchla do mládence, který patřil mezi bojovníky z Ostrova; ovšemže ji měl velice rád, ale rozhodně nehodlal kvůli ní zůstat v Evropě a ona zas nechtěla do Arminu, takže se v mohutném záchvatu dojetí rozešli. Její nejlepší kamarádka, která ji tam přivedla, se rozhodla odplout do jiného světa, když jejího milého zabili. Takže naší slečně zbyla pouze ostříhaná hlava a znalosti, se kterými nevěděla co počít.

Zas tolik ji to netrápilo. Ostříhání hlavy je dneska, v době různých epidemií, v nemocnici běžná hygienická zvyklost, a pod nemocničním čepcem se leccos schová. Kromě toho si koupila docela slušivou paruku, kterou může nosit v případě potřeby; avšak až přijde mezi své kamarády, určitě mezi nimi vzbudí pozornost, jak vzhledem, tak emancipačními řečmi. Už si sestavovala projev.

Částečně se její úvahy obracely k dalšímu řešení situace; co vlastně bude dělat, až se vrátí domů? Samozřejmě složitě a dlouho vyjednávat s odborníky o různých aspektech vědy, kterým ji naučili, ale... Není to trochu málo? Má se od teďka celé její úsilí soustředit na prosazení vlastních názorů proti vousatým pánům profesorům a jejich zkostnatělým názorům?

V tomto momentě jí mysl sklouzla k další důležité věci: rodiče se několikrát zmínili, že by se měla koukat provdat a přivést na svět nějaké děti, aby nezůstali na stará kolena sami. Určitě na to přivedou řeč a budou se snažit ji donutit, aby... No jo, ale... Ona totiž kromě té první lásky prožila i několik menších, v podstatě náhodných. A rozhodně nemá v úmyslu vzít si nějakého troubu jen proto, že si to rodiče přejí. Což je další fronta, na které se bude muset dát do boje; ach jo!

Když tak uvažovala a probírala různé varianty, povšimla si náhle, že někde poblíž ní se děje něco špatného. Vypěstovala si cit pro nebezpečí, dokonce schopnost rychle a účinně reagovat; převzala ji od svého chlapce v rámci mentálního spojení. Nyní tedy vstala, rozhlédla se kolem sebe a zjišťovala, co a jak.

Někde poblíž se hádal nějaký muž s dítětem, holkou tak okolo patnácti. Naše dívka vnímala velmi jasně její pocity: strach, odpor, nenávist, touhu dát se na útěk. Někdo se chystal té holce ublížit a ona by se bránila, ale byl zřejmě v takovém postavení, že si to nemohla dovolit.

A ještě jednu věc poznala: že ta malá má značné spontánní schopnosti k telepatii a magii vůbec, ačkoliv určitě nikdy nic nestudovala a dokonce o tom ani neslyšela. Což ji podnítilo, aby se do věci zapletla; měla pocit, že chce tu malou vlastnit.

Když vystoupila ze stínu, obrátili se k ní. Byli tam čtyři dospělí muži, jeden zřejmě otčím či poručník dítěte. Všichni opilí; muž se pokoušel dcerku prodat tomu, kdo dá víc. Právě ji chválil, že je ještě panna a dalo se tomu věřit, podle toho, jak se tvářila na možnost, že by ji předhodili takovému ožralému hovadu.

„Nechte ji být!“ řekla dívka mírně, leč důrazně.

Muž měl určité problémy, aby zaostřil svůj zrak.

„Co vy se do toho pletete, milostpaničko? Je to moje holka!“

„Pojem vlastnictví není u živého člověka směrodatný.“ řekla, aniž by věřila ve smysl svého počínání, „Nicméně rozhodla jsem, že ji chci; proto si ji odvedu s sebou.“

Ti chlapi, zřejmě nakladači z doků či příležitostní dělníci, se začali hlučně smát. Byli velcí, sebevědomí a opilí, proto se jim zdála směšná mladá dáma, která jim dosahovala po rameno.

„Madam, my nechceme žádný problémy,“ řekl ten nejrozumnější, „Když se seberete a půjdete svou cestou, my budeme taky rozumný, co říkáte? Konečně, je dost pozdě a...“

Dívka už svou myslí hledala mysl té maličké; dokázala se s ní propojit na dálku, což byl úspěch, ještě nikdy se jí to tak dokonale nepovedlo. Znala své nedostatečné schopnosti, muselo jí tedy být jasné, že za to může ta holka.

„Řekla jsem: odvedu ji s sebou.“

„Co jste sakra zač, dámo?“

Otčím přistoupil blíž, takže jej zkusmo prozkoumala.

„Jsem ta, která by mohla vyléčit tvoje prochlastaná játra i ten obratel, který sis naštípl předloni a pořád tě bolí. Ale to bys musel přijít a poprosit podstatně uctivěji.“

Zarazil se. Jak se pohnul, zabolelo ho v páteři, ale... byli tu jeho kamarádi, před nimi nemohl dát najevo strach ani slabost.

„Koukejte vypadnout, fakticky!“

„Jak chceš.“

V duchu zaváhala, zda se to podaří, ještě nikdy to nedělala sama; ale pak vztáhla ruce a mrštila proti nim oceán plamenů. Muži zavřeštěli leknutím a ucouvli; dívka zatím pokynula ustrašené holce, aby přišla blíž.

Nic ti nehrozí. Postav se za mne a neboj se!

Samozřejmě se lekla, hlas v její hlavě se ozval poprvé. Ale snesla do bez problémů, dokonce možná pochopila.

„Hele, nemá to cenu, padáme!“ řekl ten rozumný a jeho kamarádi se k jeho názoru přikláněli. Vytušili, že s touhle ženskou nejsou žerty a udělají líp, když...

Ale otčím měl svoji utkvělou představu, že dneska večer mu musí dcera vydělat aspoň na večeři, ne-li na něco víc. Jeho myšlenky se okolo té představy kroutily jako chapadla krakatice.

„Koukejte, madam... a ty mazej domů! A nepřej si mě!“ zařval na dceru, která se nerozhodně pohnula směrem, který ukazoval.

Nechoď. Odejdeš se mnou, chceš-li.

A ona řekla nahlas: „Ano, chci.“

Její podařený tatínek to zřejmě pochopil taky. Přistoupil blíž a pokusil se sáhnout po čarodějce.

V ten moment se před jeho očima proměnila v tygra. Mezi námi, nebylo to poprvé; její milenec to měl rád a ukecával ji, aby se pro jeho zábavu měnila v šelmu se všemi příslušnými efekty. Teď zavrčela chlapovi do tváře a on pocítil horký páchnoucí dech, viděl mohutné bělostné tesáky a zlatě svítící oči. Zděsil se.

A aby to vyřešila jednou provždy, dala mu ještě ránu energií přímo do čela. Zasténal a pozvolna se skládal na zem.

„Odneste si ho,“ řekla mírně, „Nechci mu ublížit!“

Chlapi to taky pochopili, bafli svého kamaráda a zmizeli.

„Tak,“ řekla dívka a pohladila novou kamarádku po vlasech, „Teď tě budu muset vykoupat, převléci a zajistit ti doklady. Bude s tím trochu práce, ale docela se těším. Už dlouho nemám co dělat, chyběla mi nějaká práce...“

„Proč... proč to děláte, paní?“

„To ti taky vysvětlím. Jen pro začátek: víš, jsme Templáři. Pomáháme těm, kdo jsou v nouzi. A ty jsi nejnovější přírůstek. Tak se snaž, za pár let to budeš dělat taky...“

© 2020 Mojmír Kříž

30.05.2021 11:12