Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Charry)

Tak jsme konečně na cestě a míříme podél Nilu k jihu. Dělá mi to dobře, mám po krk dusné Káhiry a všeho, co s ní souvisí. Možná bych měl vylíčit, jak jsme se chystali a jak zajistili všechny svoje cestovní potřeby, ale škoda mluvit; o většinu se snaživě postaral Khassim a co nezvládl, dokázal Llago. Samozřejmě rychle nalezli společnou řeč a pilně kšeftovali, až jsem z toho nechápal.

A už vůbec nechápu Denise! Soustavně se vychloubá, že je bráhmanské kasty a považuje se za lepšího než obyčejný kupec, ale když s nimi jezdil vyjednávat, hádal se a smlouval jako o život, a byl pyšný na každý uspořený dirham. Jeho arabština je toho druhu, že mu každý věří cokoliv, dokonce i znalosti z tajných sultánských archívů, takže když se ho na nás přátelé kupci vyptávali, nažvanil jim tolik nesmyslů, že se červenali i jejich velbloudi. Samozřejmě, kupci mají svoji hrdost a četné zkušenosti, takže ne že by mu věřili – jenom ty jeho žvásty pilně začali šířit dál.

Přede mnou jede Diana, v krátkých kalhotách nad kolena, bosé nohy zabořené do husté hřívy na krku bílé velbloudice, na níž sedí. Horní část těla má zakrytu krátkou chlapeckou kazajkou, v tuhle chvíli rozepjatou, takže kdyby si chtěl někdo prohlídnout tetování na prsou, má skvělou možnost. Taky si na hlavu váže zelený šátek na znamení, že byla v Mekce, a po Khassimově vzoru si jeden cíp zavěsí přes obličej, takže jsou vidět jenom oči. Ale když ji napadne, že si dá s kluky závod, strhne šátek a její zlatý ježek září jako sluníčko. Z pohledů lidí kolem si nic nedělá.

Nejčastěji si hraje s Denisem; ten je oblečený zhruba stejně a vypadá jako její bráška. Přesněji řečeno, když si Diana zapne kazajku, vypadá jako mladší bráška Denise; ani by mi nevadilo, kdyby se nám podařilo utajit, že je holka. Bohužel se chová, jako kdyby...

No, tak dál: Denisův sluha Alí. Naprosto k ničemu, akorát se bez váhání přidá ke každé legraci, která se koná v dosahu.

Náš průvodce Khassim. Vypadá, jako by měl výhradní zodpovědnost za zdar naší výpravy a všichni se tváří, jako by to byla pravda. Dost mě to překvapuje, asi jsem zkostnatělý nebo mi jdou na nervy, že chudákovi Tuáregovi tak blbnou hlavu. Denis ujišťuje, že to není jednostranné, Khassim je dost bystrý a už leccos pochopil, jenže se mu to tak líbí. Pro mě za mě...

Plně spolehnout se můžu na dva lidi: Tošio Yamanakiho a Ludvíka d'Enghiema. Tošio mne doprovází obvykle v těsné blízkosti, sleduje co dělám a v případě, že by mi někdo chtěl ublížit a já nereagoval, bez váhání ho zabije. Kdybych o útoku věděl a chystal se bojovat, ponechal by mi samozřejmě možnost, nesluší se bránit nadřízenému projevit své bojové mistrovství. Tošio je Zenový mistr a ví o tom.

Ludvík je Templář snad od narození, znalec všech náboženských systémů, léčitel, člověk laskavý a dobrý. Důvodem jeho přítomnosti je touha prozkoumat kulturu Reortů, pradávných lvů Afriky. Velmi se sblížil se lvem Džaínem, zatím jediným Reortem, kterého jsme kdy viděli. Ani jeden není řečný, výbojný nebo nápadný; ačkoliv snad chápete, jak je pro lva těžké zůstat nenápadný.

Záležitost s Reorty je oficiální podnik arminského Velkého kruhu šelem. Je tedy správné, aby s námi byli reprezentanti každého velkého národa: tygr Aflargeo, leopard Tannarrwaghirr, jaguár Ao Harrap. Denis vzal s sebou svého oblíbence leoparda Artannu a jeho intimní přítelkyni Díwarr, dceru mé dávné leopardice Dévi. Šelmy se pro jistotu nesnaží na sebe moc upozorňovat.

A pak je tady zbytek chlapů. Vede je Ernaye Lasquier, což jsem si nepřál, ale nebyl ani proti. V podstatě bych měl nějak vysvětlit, jak jsme k nim přišli, ale ono to není tak lehké. Od počátku vypracovávání plánů na expedici bylo několikrát jmenovitě určeno, kdo s námi jet má, kdo rozhodně nemá a u koho je nám to jedno. Všechny ty plány se ukázaly jako zcela k ničemu, zvláště po zasedání na Rhodu.

Když jsme odpočívali u Llaga a chystali se, přijel najednou mladý Ernaye spolu s několika kluky a vtírali se, že nás doprovodí aspoň kousek cesty, do Chartúmu nebo Addis Abeby. Nejsem si jist, jestli míříme do Etiopie, ale přes Chartúm pojedeme docela jistě a je to tak civilizované místo, jak pod britskou správou být může, takže jsem neměl jinou možnost než souhlasit. Zajímal jsem se, k čemu nám budou; Ernaye s úsměvem ujistil, že k ničemu. Je to pro ně výlet.

Kdo že ti mládenci jsou? Mladí řádoví jezdci, nanejvýš rytíři. Španělé, Italové, Francouzi... celkem je jich snad dvacet, možná víc. Někteří jsou kamarádi delší dobu, jiní se potkali až tady. Nepozval je nikdo, přijeli každý na vlastní pěst, maximálně ve skupinkách po třech až čtyřech. Těžko je rozeznávám a nemám chuť se hádat. Starají se o dobro své i ostatních, tak proč?

Možná byste rádi položili otázku, kdo tady vlastně velí. Odpověď je jednoduchá: nikdo nevelí. Zvláště já ne, ačkoliv jsem všeobecně respektovaným velitelem expedice. Ve skutečnosti si každý dělá, co chce; a proč ne, když se nacházíme na veřejné cestě? Vlastně každý má právo mít s námi stejnou cestu, takže mělo by smysl, abych se vůbec vyptával, proč a kam jede?

Nejpochopitelnější je situace taková, jak ji Denis vysvětlil (po dlouhém výkladu) Khassimovi: nejvyšším pánem vůbec všeho je šajch-in-šajch Charry de Guyrlayowe, tedy já; jsem však příliš vznešený, než abych mohl o čemkoliv rozhodovat a do čehokoliv kecat. Z toho důvodu jsou tu oni, mí věrní rádcové, ministři, důstojníci a vůbec, aby mne řádně usměrnili a vysvětlili mi, že pravda je to, co povídají oni. Což taky snaživě dělají. Někdy se povede mne přesvědčit rychle, jindy poněkud obtížněji; to je velice baví. Zvláště nepříjemné je, že jsem mimořádně předvídavý a nerad se nechám zatahovat do všelijakých konfliktů s bandity, kočovnými beduíny a podobnou verbeží; jak rádi by si řádoví jezdci pořádně zabojovali! Ale císař prostě nedovolí, no!

Khassim je bohužel mimořádně chápavý. Už stihl zverbovat polovinu přítomných a spoustu jejich kamarádů, co tu momentálně nejsou, aby mu přišli pomoct v jeho soukromých válkách v Maghrebu. Ještě štěstí, že je to zcela opačný směr; doufám, než dorazíme k cíli, přejde je to a dostanou aspoň trochu rozumu.

Když o tom tak uvažuju, mohl jsem s sebou klidně vzít i bojovníky z Ostrova, zvláště lykantropy; aspoň by tu byl někdo, na koho bych se mohl spolehnout. Ačkoliv, zatím vždy rychle našli společnou řeč s každým dalším Templářem, takže tyhle by brali taky.

Rád bych věděl, co si o tom myslí Denis. Asi nic. Vypadá, jako kdyby ho ze všeho nejvíc zajímaly vztahy mezi Egyptskými a Núbijskými bohy; jeden z těch kluků mu přivezl ze Španělska okopírovaný deník jakéhosi výzkumníka z doby před dvě stě lety a teď ho luští. Podle stručných zmínek byl pisatel asi blázen. Nebo se zbláznil až tady. Což chápu.

Denis pozná, když na něj myslím. Ohlédne se, usměje.

„Máš nějaké starosti, Charry?“

„Ale – ani ne. Jenom mě to všechno tak nějak...“

Denis najede blíž a chvilku se mi vloupává do mozku.

„Máš proti někomu závažné námitky?“ zeptá se nahlas, protože telepatická komunikace mezi námi je hodně obtížná a s významovými šumy.

„To snad ani ne. Jenom jsem z toho nechtěl dělat školní výlet!“

„Mohl bych je poslat pryč. Chceš?“

Pro jistotu si důkladně promýšlím odpověď. Kdyby jim Denis řekl, že mají odejít, asi by šli. Možná i bez vysvětlení.

„Mají tady pro budoucnost nějaký účel?“

Denis se usmívá. Zeptal jsem se na věštbu, ale v nevhodnou chvíli.

„No tak dobře! Může mít jejich přítomnost smysl v některé možné budoucnosti, kterou před námi vidíš?“

Tentokrát odpoví okamžitě: „Ano.“

„A byl by náš osud jiný, kdyby s námi nebyli?“

Opět okamžitě: „Ano.“

„Dobře. Tak ať zůstanou.“

Denis se usmívá, krčí rameny. Pak se dál věnuje četbě.

Vlečeme se údolím Nilu a konce to nemá; pořád nové a nové ubohé vesničky, políčka obdělávaná pilnými felláhy, kteří na nich usilovně dřou od úsvitu do soumraku s celou rodinou včetně oslíků. Nejvíc práce jako všude obstarají ženy; ale zpívají si při tom a jsou všichni relativně šťastní. Mladí občas zajedou do některé vesnice, koupí tam ovci či slepici a platí stříbrem, což vyvolává okamžitě úžasný rozruch. Někdy taky působí trochu zmatky, ale ani to ničemu nevadí. Mají meče a pušky, takže obyvatelé dobře chápou, že jsou to páni.

Pokud mi něco vadí, tak jsou to jejich hry s nilskými krokodýly, šakaly, hyenami, divokými lvy a vůbec. Další věc, kterou bych asi měl vysvětlit... sakra, já se ke skutečnému průběhu cesty nedostanu! Takže každý večer se někde utáboříme, kluci se postarají o svoje velbloudy a jdou se koupat. Do Nilu, samozřejmě. Taky by se mohli mýt pískem jako beduíni, ale to nechávají na pozdější dobu. Alí a Khassim na ně ze začátku zírali s úžasem, mytí častěji než jednou za půl roku rozhodně nevyžadují, ale už si zvykli.

No a v Nilu jsou samozřejmě krokodýli. Největší hrdina je ten, kdo některého zatahá za ocas a včas zdrhne, než ho krokodýl chňapne. Občas se to nepovede, potom zuby cvaknou nebezpečně blízko, ale jsou tady kamarádi a včas pomohou. No a když je nejhůř, Denis zapálí Živý Oheň, nešťastník se v něm umyje a šrámy zmizí. K vážnému úrazu prozatím nedošlo a všichni mě ujišťují, že ani dojít nemůže, nejsou přece blbí.

V nočních hodinách krouží kolem tábora šakalové, hyeny a divocí lvi. Kdo je borec, jde si je pohladit. Přirozeně nahý, pomazaný jejich výkaly a upravený tak, aby v něm nepoznali na první pohled člověka, to by samozřejmě utekli. I v tomto případě se to pokaždé podařilo.

Alí a Khassim už v nápadech nijak nezaostávají za ostatními.

Kdo rozhodl, abychom zkrátili cestu o tři dny a projeli větší úsek pouště, namísto abychom kopírovali tok Nilu, přesně nevím. Ale všichni byli pro, nejvíc lev Džaín, který po příjezdu do pouště zázračně ožil a přestal působit dojmem živé vycpaniny jako kdykoliv jindy. Jeho usilovnost šla někdy až tak daleko, že o své vůli opustil karavanu a popojel o pár desítek metrů do strany, jako by hledal kořist či nepřítele. Ačkoliv Diana často oceňovala jeho vřelou snahu dobrými slovy, nenalezl jedno ani druhé.

Ačkoliv... kolem půlnoci přijeli z pouště dva jezdci na velbloudech. Zastavili v uctivé blízkosti a delší dobu obhlíželi náš tábor; potom zas odjeli. Jsem si vědom, půlnoc není správná chvíle na návštěvy, ale stráže jsem uklidnil, že se možná bojí víc oni nás než my jich. Kluci se urazili, oni se tedy rozhodně nebojí! Věřím jim; byl bych docela rád, kdyby se báli aspoň něčeho.

Vstávali jsme za úsvitu, abychom rychle uvařili snídani a vrátili se pokud možno co nejdřív k životadárnému Nilu. Když jsme balili tábor, objevili se ti muži znovu; ohlásili se již na dálku výstřely do vzduchu a když jsme se po nich ohlédli, přijížděli mávajíce zbraněmi a s divokým řevem, což v jejich světě znamená dobré úmysly. Darebák je ten, kdo se chce připlížit nepozorován.

Byli to vysocí chlapi, celí zamotaní do bílých gallábijí; na hlavách měli šátky svázané řemínky, ale volné tváře, zarostlé až k očím. Vypadali jako bandité, navíc byli dost špinaví a páchli na dálku. Každý měl za pasem dvě bambitky, šavli a starodávnou ručnici, dlouhou ke dvěma metrům, podobnou jako Khassim. Chovali se vznešeně a zdvořile.

Květnatými slovy nám oznámili, že patří k čeledi vznešeného prince Mehmeda al-Chassíma Alí Barhama ben Omar Chadaj Bega. Tento ctihodný muž se doslechl o našem příjezdu a ježto má rád hosty, dovoluje si nám po nich poslat pozvání, abychom jej ráčili laskavě navštívit; táboří s celým svým kmenem kdesi dál v poušti, asi půl dne jízdy na velbloudu odtud. Byl jsem rozhodnut poslat je ke všem čertům, avšak Diana mne šeptem upozornila, že by bylo zdvořilejší pozvání přijmout. Přednesl jsem tedy projev v tom smyslu, že sice velice spěcháme, ale pro tak vznešeného pána jako jejich princ učiníme výjimku. To jsme už seděli u kávy, naši hosté vytrvale únavně tlachali a já počítal, o kolik nás zdrží. Naši mladí to ovšem brali jinak, zdálo se jim to jako příležitost k zábavě. No ovšem, oni nikam nespěchají.

„A kam vlastně spěcháš ty?“ zeptala se Diana, „Proč být na ty milé lidi zbytečně příkrý? Jsou to šlechtici zvyklí na dobré způsoby!“

„V opačném případě by mi vrazili dýku do žeber, co? Co je to za pitomost přijímat pozvání nějakého hadrářského prince?“

„Když odmítneš, může ti poslat na krk své lupičské beduíny. Budeme u něj asi muset pobýt tak den dva jako hosté. A upozorňuji, aby ses choval pokud možno zábavně – mají to rádi!“

Nicméně nic se nedalo dělat, pozvání bylo přijato a naši průvodci se chystali nás odvést na přesně opačnou stranu, než jsme měli namířeno my. Zhruba po hodině jsme překročili jakýsi horský hřeben a definitivně ztratili z očí karavanní cestu; pak jsme sjeli i ze stezky a naše trasa se začala podobat bludišti. Oba beduíni zahájili delší rozpravu s Khassimem a Denisem a popisovali jim význačné orientační body krajiny, což byly povětšinou přesně stejné shluky balvanů jako před hodinou, ledaže jim jinak říkali.

„Klid!“ ubezpečoval jsem Dianu, „Kdybysme se ztratili, šelmy snadno najdou naši stopu a dostanou se zpátky!“

„No jistě, já vím!“ zatvářila se udiveně, „Ale proč?“

„No... kdybychom třeba zabloudili!“

„Ale já se nebojím!“ pravila překvapeně.

Zbytek cesty jsem věnoval úvahám, zda jsem skutečně takový idiot.

Konečně jsme vyjeli ze skal a vjeli do širokého údolí, uprostřed něhož se zelenala houština palem a střechy nějakých stanů. Naproti nám odtamtud vyrazila horda jezdců na koních, vyvolávající mohutný oblak prachu; z něho práskaly výstřely, blýskaly šavle a občas se ozval příšerný jekot, asi jak nebožák sletěl s koně. Konečně se vynořili jednotliví jezdci, všichni otrhaní a špinaví, ale každý mával dlouhou puškou a zběsile ječel. Diana mne přesvědčovala, že to nezbytně patří ke slavnostnímu uvítání.

Když dorazili až k nám, rozdělili se na dva proudy a objížděli nás, opět s ječením, střelbou do vzduchu a máváním šavlemi a kopími s našitými oháňkami koní. Mnozí mířili šavlemi a kopími na naše vzácné osoby, avšak těsně před námi zaráželi tak, aby se nás ani nedotkli. Tohle představení, zvané Fantasía, nás mělo ujistit o jejich bojových schopnostech pro případ, že bychom v ně nevěřili. Správný host se má bát zlých banditů okolo a v hostitele doufat jako ve spásu.

Pokud to mám nestranně posoudit, na tento kmen bych v žádném případě rozhodně nespoléhal. Ne že bych proti nim něco měl, ale nebyli schopni ničeho víc než pást svá stáda velbloudů, ovcí, koz a koní; jak jsme později zjistili, toto je jejich hlavní sídlo, kromě něho mají ještě dvě další údolí a jedno naprosto dokonale utajené pro případ, že by jim někdo vyhlásil válku. Což si ovšem nikdo netroufne, neboť...

Vedli nás přímo k největšímu stanu, celkem o sedmi tyčích; v poušti se význam a majetek hodnotí dle počtu tyčí podpírajících stan. Před ním seděl na perském koberci, pohodlně rozložen v poduškách sám princ: prostřední postavy, s upraveným vousem a poněkud vzhlednější než jeho poddaní. Zatímco beduíni byli zpustlí a rozdrbaní, jejich náčelník byl oděn v rudý kaftan prošívaný zlatem, stříbrem a perlami, opásán šavlí s drahou rukojetí a na hlavě měl široký turban z oranžové látky s velkým safírem a chocholem z volavčích per. Tento nádherný oděv měl pouze jedinou chybu: byl poněkud starší než jeho majitel. Mimovolně jsem zauvažoval, jakými cestami se k němu asi dostal.

Okolo byl shromážděn zbytek kmene, včetně žen, dětí a černochů, což mohli klidně být otroci. Vlastní manželky prince ovšem zůstávaly dokonale ukryty v jeho stanu, rafinovaně se schovávaly za ty tyče a cípy látky a jen občas vykoukly; slyšel jsem jejich brebentění a smích.

Princ vstal, vyšel nám naproti a jevil snahu nás objímat. Sesedali jsme z velbloudů, kterých se okamžitě ujímali jeho sluhové a odváděli stranou. Při tom si poprvé všimli, že někteří z nás nejsou lidé; do té chvíle to buď považovali za rafinovaný převlek, nebo si toho prostě nevšímali. Teď zaváhali, jak se zachovat.

Nechal jsem to na Denisovi. Ten pronesl jakousi úvodní řeč, avšak brzy mu došel dech a dostal geniální nápad svěřit projev Khassimovi; ten se skutečně nenechal prosit. Už jsem ocenil jeho jazykové nadání a schopnost účelové fabulace, ale co předvedl teď, nedokázal předvídat ani Denis. Stručně: rozpovídal se. Spletl dohromady páté s devátým, pohádky arabské, evropské i arminské, jen pravdy v tom bylo tak sotva deset procent. Jak se zdá, nikomu to nevadilo.

Usadili nás na koberce, méně krásné než ten princův, ale všechny, co v kmeni byli, přinesli kávu, zákusky a vodní dýmku. Měl jsem pocit, že cítím hašiš; v každém případě Denis odmítal mít s dýmkou cokoliv společného a ostatní, kromě Ernaye, se zařídili podle něho. Měl jsem cukání klukovi vynadat, ale konečně...

Na naši počest se pekl velbloud, do něhož byl vložen beran, do berana pak slepice a do slepice ještě několik vajec. Toto všechno jsme museli sníst, nicméně významní muži kmene se chystali nám v tom vydatně pomoci, jen co budou mít příležitost. Diana jako vegetariánka se mi posmívala, že dostanu coby čestný host jedno oko z velblouda, ale pak se to nestalo; o oči se postaraly šelmy.

V průběhu toho všeho jsem uvažoval o řadě věcí: třeba jakého věhlasu dosáhne princ Mehmed, až se zpráva o nás rozšíří k jeho sousedům. Když bude chytrý, může to zaonačit tak, že jsme jeho spojenci a přátelé, které pozval na pomoc ve svých územních sporech. Určitě nějaké má, nikdo v tomto světě nežije se svým okolím v míru (ani ve válce; prostě tak nějak podle momentální situace). Mocný spojenec je vydatná hrozba pro každého, kdo by se vzepřel; hodně taky závisí na tom, jak se za měsíc nebo rok jeho návštěva popisuje různým kupčíkům, potulným kejklířům, svatým kazatelům a jiným osobám, které po kraji roznášejí drby a vytvářejí veřejné mínění.

Ale uvědomoval jsem si ještě něco jiného: třeba je vskutku vše tak, jak říkají oni; princ nás skutečně pozval jen proto, že má rád hosty, dává nám upřímně to nejlepší, co tady má a chce být naším přítelem. Právě teď se skvěle baví, když mu Denis, Khassim a ostatní vyprávějí naše příhody; trestuhodně při tom lžou, ale to je fuk. Další kluci se rozhodli protáhnout si trochu tělo po hostině, bloumají po oáze, žvaní s místními bojovníky a pomrkávají na děvčata, která ovšem v rámci tradiční islámské morálky předstírají, že o nějakých hostech v kmeni vůbec nevědí a dělají si svou práci. Že se tedy na to vystrojily do těch nejkrásnějších šatů?

Na toto téma přivedla řeč také prince Mehmeda; když se přestal chlubit svými velbloudy a koňmi, náhodná zmínka o nějakém ženském půvabu jej přeladila na trochu jinou kolej.

„Ach ženy, bratře!“ vzdychl a objal mne kolem ramen, „Věřím, že jsi měl jistě mnoho žen, krásných a přitažlivých jako hurisky Alláhova ráje! Vyprávěj mi o nich, nechť potěším svoje srdce...“

„No – nevím, zda by tě to potěšilo! Navíc se domnívám, že v přítomnosti své manželky bych tak neměl činit, nemám-li jí způsobit hoře a vznítit její nelibost. Mám nejlepší ženu, jaká se vůbec na světě nachází a kdy nacházela...“

Princ Mehmed údivem otevřel svoje mandlové oči. „V přítomnosti ženy? Ale bratře, co to povídáš? Kde že je tvá žena?“

„Tady!“ ukázal jsem na Dianu (která se docela dobře bavila).

„Allah akbar! Všiml jsem si, že prokazuješ tomu chlapci neobvyklou přízeň, ale...“

„Já tě ujišťuju, je to skutečně žena...“

Diana se zašklebila a pak se rozhodla učinit přítrž pochybnostem tím, že si rozepjala kazajku. Mehmed vypoulil oči tak, že jsem dostal chuť zatlačit mu je zpátky do důlků.

„Není možná! Život ve tvé karavaně mě nepřestává překvapovat! Žena, která mluví, chová se, vypadá jako muž? Jak by bylo možné, aby toto byla žena, když chodí oblečena v mužském oděvu, s nezakrytou tváří a turbanem; navíc se vyzná nejen v umění učenců, ale i v nejušlechtilejších uměních chovatelů koní a velbloudů?“

„Ano, to všechno umí. Přitom její objetí je sladké jako chuť cukrovinek, jaké podávají jen v palácích padišáhových; a její láska je jako pohádka Tisíce a jedné noci...“

Diana uznale zapískala nosem; ani ne tak že jsem ji chválil, jako že jsem to řekl dokonale bezchybně arabsky.

„Allah, Allah!“ vykřikoval princ Mehmed a stepoval po svém perském koberci, „Kamkoliv přijdu mezi svoje bratry z pouště, nikdo mi nebude věřit, že jsem seděl celý den s cizí ženou a hovořil s ní! Jaké jsou to zázraky na světě! Pověz, jsi skutečně žena nebo zrakový klam?“

„Ještě ses dost nepřesvědčil? Potom se špatně díváš, princi; jak ti mám dokázat, že jsem žena a ne chlapec?“

„Tvá žena je moudrá a vzdělaná, jako by chodila do medresy ke slavným učitelům! Kdes ji koupil? Naše ženy jsou hloupé, ošklivé a vedle té tvojí jako kravince vedle hvězdy z nebe! Nuže netrap svého bratra a pověz, kde se dostanou takové ženy?“

„Vzácné klenoty jsou k sehnání málokdy; musíš probádat velkou část světa, abys našel takovou vzácnost...“ chlubil jsem se.

„Věřím! Pověz mi: umí tvá žena také zpívat a tančit?“

„Ano, samozřejmě! Tančí jako tanečnice ze serailů...“

„Allah! Ať tedy zatančí pro nás!“

„No, když si to přeješ...“

Diana už se dlouho těšila, teď jen vyčkala, až si Ernaye Lasquier přinese svou kytaru. Vedle Maryšky by bez znalosti hudby těžko vydržel – ostatně copak ho asi ještě naučila?

(Malá mezihra: diskuse dráždivým šepotem mezi mnou a Dianou:

„Copak všechno chceš předvádět?“

„A co já vím? Co mě napadne... tobě se tady nelíbí?“

„Ale jo, ale...“

„Tak co? Já bych si skutečně ráda zatančila!“

„Už teď jsou ti Arabové napolo šílení? Ty sis snad taky šlehla...?“

„Ani nemusím. Mám dobrou náladu, co je na tom?“

„Tak jo; máš velení, nasměruj to kam chceš!“

Blýskla očima a měl jsem pocit, že jsem jí povolil moc.)

Ernaye začal hrát něco tradičního, španělsko-arabského; někteří další muži kmene též na něco hráli, na bubínky a na píšťaly, ale zatím jen s úžasem zírali. Diana se nainstalovala na princův koberec, tam se začala vlnit a svíjet, přičemž vrhala na Araby kolem dlouhé svůdné pohledy. Něco takového doposud neviděli, otevřeli huby a sliny jim z nich kapaly do písku.

Když si vláčně elegantními pohyby svlékla kazajku a odhodila ji od sebe, vydali všichni okouzlený vzdech. Já spíš přemýšlel nad jejími stížnostmi, jak ji obtěžuje chodit stále oblečená, kůže jí nemůže dost dýchat, necítí na pokožce slunce a vůbec. Takové řeči obvykle vedou čarodějky; doufejme, že nehodlá...

Pochopitelně hodlala; rozepjala opasek kalhot a při tanci (teď na velmi táhlou a sladkou melodii) je zvolna spouštěla níž a níž. Měla pod nimi značně apartní krajkové kalhotky, které jsem ještě... ne! To není skutečné erotické prádélko, to je cílevědomá iluze!

Tehdy jsem pochopil, že se rozhodla provokovat a dělat hlouposti; ať vymyslí cokoliv, bude to něco proti mně. Sice se na mě ani nepodívala, hladila očima Ernaye, Mehmeda (Denise?), ale já dobře vím, co ji může napadnout. Dokonce dopředu: teď si udělá něco s hlavou.

A opravdu: zlaté kadeře se jí rozvlnily až na ramena, na čele se rozzářila stříbrná hvězdička, v uších zahoupaly těžké náušnice. Na zápěstí rozcinkala náramek s tisíci drobnými mincemi, na kotnících zvonečky, v pupíku rubín... přesně jsem poznával iluzi, co ji holky na Rhodu dva dny usilovně učily, málem dřely z kůže. Vrchní posuzovatel byl Denis, ten se teď tvářil spokojeně jako kocour, který sežral kanárka a doposud se na to nepřišlo.

(Tak se zamýšlím, co vlastně Diana a Denis? V každém případě je jeden z mála mužů, kterému dovolí se jí dotknout; že on po ní jede, nad tím si starosti nelámu, on jede po každé ženě, kterou ještě neměl tu čest poznat. Nejsnáze by se ho zbavila, kdyby mu jednou dovolila... jenže to Diana neudělá. Její hobby je nabídnout a pak odepřít. Často jsem přemýšlel, co bych dělal, kdyby mi byla skutečně nevěrná; ale to ona není, jen tím soustavně vyhrožuje. Trápí mne tím, pokouší se vzbudit moji žárlivost, ale já jsem pevný a neochvějný...)

Ačkoliv teď bych jí nejradši nafackoval. Jaký má smysl vlnit se tady před tlupou kočovných beduínů oblečená jen do šperků, dotýkat se jejich zavšivených brad stříbrnými drápky a šířit oblaka erotické vůně do všech stran? Tohle představení typu nebeská tanečnice si skutečně mohla odpustit; ještě z toho bude nějaká nepříjemnost!

Možná víte, že Arabové jsou sexuálně nadměrně vznětliví; normálně jim postačí daleko slabší podněty, aby to začali projevovat, takže je naprosto jasné, co většina vyváděla. Princ Mehmed byl naprostý erotický šílenec; vyskočil, potácel se ke mně a vyrážel nesouvislé zvuky. Až po chvíli se mu podařilo vykoktat:

„Bratře! Učiň pro mne skutek milosrdenství! Prodej mi tu ženu!“

„To nejde! Není na prodej!“ odmítl jsem a mračil se.

„Ach bratře, nebuď tak krutý! Pohleď: dám ti za ni pět svých nejkrásnějších bílých velbloudic! Jsou to nejkrásnější meheri, jaké kdy šlapaly tuto zemi, neváhej a prodej tu ženu!“

„Nenech se ošidit!“ sykla Diana, „Chtěj deset velbloudic!“

„Nežvaň nesmysly!“ zavrčel jsem také arminsky.

„Ale jo, klidně mě prodej – však si mě dlouho nenechá!“

„Neposlouchej prosby a naléhání své ženy a prodej mi ji, bratře!“ lkal princ Mehmed, „Učiním ji svojí první a nejmilejší ženou; a dá-li mi svou lásku, vyženu ostatní a dám je hodit krokodýlům!“

V té chvíli se vyhrnuly jeho ženy ze stanu, padly před ním na zem a počaly naráz vřeštět a ječet jako šílené; zřejmě jeho slova braly vážně a cítily v Dianě konkurenci. Jeho první manželka vytrvale zdůrazňovala délku jejich manželství a počet dětí, které mu dala; jiná zase poukazovala na to, že proti Dianě má téměř dvojnásobný objem prsů a bez požádání to předvedla. Princ Mehmed na ně chvíli zíral tupě, jako by vůbec nechápal, co od něj chtějí; potom vytáhl odkudsi dlouhý karabáč a už jim svištěl po zádech. Ženy ječely a plazily se pryč; jedna upadla a Mehmed ji s rozmyslem a zřejmým požitkem mrskal. Závoj z tváře jí spadl a já odhadl, že dívence nemůže být víc než šestnáct. Konečně se princ uklidnil a dovolil jí se odklidit.

„Prodej mě!“ sykla Diana, „Já už mu ukážu!“

„Nemyslíš, že toho bylo dost? Podívej, co...“

„Na naši návštěvu v tomhle kraji nezapomenou!“

„Nuže, jak jsi se rozhodl, bratře?“ ptal se princ.

„Moje žena je cennější než pět velbloudic.“ řekl jsem.

„Dobrá – dám ti deset velbloudic!“

„Dej patnáct a můžeme o tom začít hovořit.“

„Patnáct meheri? Ale to je celé jmění!“

„Ano – ale moje žena, pohleď!“ Diana se nenamáhala s oblékáním, přitáhl jsem si ji blíž a rozkošnicky ohmatával. Jindy by mě nejspíš plácla, teď předstírala, že jí to dělá dobře.

„Alláh mi odpusť!“ vzdychl Mehmed, „Patnáct velbloudic!“

„Sepíšeme o tom smlouvu?“

„Nač? Všichni zde přítomní muži jsou svědky! Přísahám při bradě Prorokově, že dostaneš svých patnáct velbloudic!“

„Dobrá. Tato žena je tedy tvá.“

Mehmed zajásal, i jeho beduíni vyrazili nadšený řev, ačkoliv oni na tomto obchodu nic nevydělali, spíš se drasticky zmenšil majetek celého kmene. Diana rozvážně vstala a přesedla si vedle Mehmeda. Přimhuřovala oči, jako když se jí podařil dobrý žertík.

„Ach má nejdražší... hvězdo mého života!“ princ vztáhl ruce, lákalo ho prozkoumat, jakým způsobem má v prsních bradavkách připevněné kroužky a v nich stříbrné třásničky. Ani se mu nepovedlo se jí dotknout, prudce ho odstrčila a ozdůbky nechala zmizet.

„Co si to dovoluješ sahat na mne rukama špinavýma od velbloudího trusu? Dokud se neumyješ, ani se mne nedotkneš!“ zaječela.

„Cože?“ jeho oči zaplály hněvem, „Co si to dovoluješ?“

„No co? Myslíš, když jsi mne koupil, žes tím něco získal? Okamžitě se mi omluvíš a odprosíš mě!“

„Ty ses zbláznila, ženo! Zbiju tě, jestli se odvážíš ještě jednou promluvit bez dovolení!“

„Ty? Takový šašek! Ty budeš mlčet – jinak ti vyškubu vous!“

Princ Mehmed vyskočil a chtěl ji udeřit; popadla jej za ruku, trhla a přehodila přes hlavu do písku, jen vyjekl. Hned vyskočil a zle se ohlédl na chechtající se beduíny.

„Co to udělala?“ ptal se mne, „Pověz, co to se mnou udělala?“

„Zdá se, že tě hodila na zem.“

„Ale jak je to možné? Jak si mohla dovolit uhodit o zem se svým pánem? Řekl jsi jí, že jsi mi ji prodal?“

„Jistě. Byla při tom!“

„Tak ji přinuť, aby mne poslouchala!“

„Proč bych já k něčemu nutil tvoji ženu? Je tvá, tak ji přinuť sám. Já se nebudu do tvých rodinných sporů míchat.“

Mehmed pokrčil rameny a chopil se svého karabáče. Diana čekala jen, až se rozpřáhne; pak uskočila, vyškubla mu karabáč a už ho mlátila. Bič svištěl a dopadal na princovo dobře živené tělo, beduíni se chechtali jako šílenci; asi ještě nikdy neviděli ženu, jak bije svého vlastního manžela.

„Ó bratře,“ zalkal Mehmed, když jej pustila, „Učinila něco podobného též tobě, když sis ji bral?“

„Pokusila se o to. Ale já už ji zkrotil, jak se sluší a patří na muže. Od té doby mě poslouchala. Zkroť si ji taky!“

„Ale jak to mohu učinit, když ta dračice je silnější než já?“

„Nevím. Ostatně, je to tvoje žena!“

Mehmed kývl na několik beduínů: „Svažte tu ženu a přivažte ji na lavici! Padesát ran rákoskou na paty ji naučí poslouchat!“

Mužů bylo sedm; ochotně vyskočili a šli po Dianě. Což jsem ostatně očekával a těšil se na to; už dlouho si pořádně nezacvičila. Taky jsem viděl, jak jí blýskají oči a věštil jsem, že těm ubožákům to nebude zcela zdrávo.

Nebylo; prvního kopla bosou nohou přímo do tváře, rázem mu z nosu vytryskla krev a ztratil odvahu do dalšího boje. Druhého chytila za ruku, škubla a hodila ho do náruče třetímu, čtvrtý skončil s hlavou rozbitou o stanovou tyč, pátý udělal dvě salta a rozplácl se do písku. Zbývající dva se raději vzdálili bez pokusů o zásah do boje.

„Ó Alláhu, cos to dopustil?“ vykřikoval princ Mehmed, „Vždyť já budu muset tu zlou ženu zabít!“

„Jak chceš; nechtěl bych tě nějak strašit. Ale taky ona umí zabíjet, určitě líp než ty. Jen bych tě rád varoval...“

„Zabíjet? Pro boží smilování – jak?“

„Jakkoliv. Šavlí, puškou, vrhacími noži i holou rukou. Jak chce.“

„Kdo ji tomu naučil?“

„Sama se naučila. Dávej si dobrý pozor – muž, který s ní chce ležet, musí být skutečným hrdinou!“

Arabský princ usoudil, že on tím hrdinou rozhodně není. Diana nyní odložila bič a prohlížela zbraně, které měl rozvěšené po sloupech svého stanu. Vybrala si třikrát podivně prohnutý jatagan a zkoušela ho do vzduchu, jako by hledala, koho podříznout.

„To bude pořád taková? Bude mne bít a bude mi odpírat?“

„Někdy to bude ještě horší.“

„Ach Bože! Co jsem to učinil? Ne, prodej neplatí; vezmi si tu ženu zpátky, bratře, a odveď ji odtud co nejdál!“

„Ale co? Já jsem rád, že jsem se jí zbavil! Je tvoje, jenom si ji klidně nech a já si nechám velbloudice. Myslím, že jsi chtěl takovou ženu – tak teď ji máš!“

Mehmed zdrceně usedl na zem, sevřel hlavu do dlaní a hořekoval. Já ho pozoroval jen zčásti, zaujalo mne spíš, co vyvádí Diana. Vstoupila do harámu, ženské části stanu, a už tam vehementně diskutovala se svými momentálními spolumanželkami. Ona se jevila normálně, zato ostatní holky dost koukaly.

Měl jsem pocit, že legrace už bylo dost a mohla by skončit. Bohužel, tento dojem jsem měl jenom já; Ernaye se zasněným pohledem hladil svou kytaru, Ludvík diskutoval s několika starci (s pomocí Khassima) a řada jiných si povídala s níže postavenými beduíny. Prozatím jsem odevšad slyšel pouze smích. Denise jsem nikde neviděl, ale daleko nebyl.

Mehmed se konečně rozhodl, ale bylo to bolestivé: „Nuže dobrá, drahý bratře: ponech si ty velbloudice, vezmi svoji ženu a odejděte v míru od našich stanů. Nechci ji; propouštím ji!“

Chtěl jsem ho začít nějak uklidňovat, ale Diana má uši jako rys.

„Jaké propouštím? Koho ty máš co propouštět, prosím tě?“

„Neznáš zákony Alláhovy? Před svědky ti pravím: Zapuzuji tě...“

Měl to říct třikrát; ale sotva dořekl poprvé, Diana jej zasáhla energetickým výbojem přímo do nejcitlivějšího místa. Zařval bolestí; pokusil se pronést to podruhé, ale sotva vztáhl ruku, dostal další šlupku. Diana toho neumí moc, ale vybrané finty.

„Tak poslouchej, ty bastarde šakala a hyeny: poprosíš-li mne uctivě a olížeš mi palce u nohou, možná se slituju a opustím tě; ale zajisté chápeš, že se chci ještě vdát. A kdo mě bude chtít, propuštěnou?“

„Ať si tě vezme šejtan sedmkrát kamenovaný!“

„To je zajímavá myšlenka, ale Iblís je vysoký šlechtic a vyžaduje pořádné věno. Přisyp něco! Vychloubáš se svými ušlechtilými klisnami; dej mi patnáct klisen a já opustím tvůj stan!“

„To ne! To nemůžu...“

Vytvořila ohnivou kuličku a začala mu opalovat chlupy na lýtku. Než došla ke koleni levé nohy, rozbrečel se. „Bratře, nenič mne! Budu úplným žebrákem – a ještě mi zůstane na krku tohle strašlivé stvoření! Slituj se nade mnou!“

Udělal jsem krok blíž, ale Diana zasykla: „Opovaž se!“

Tak jsem řekl: „Naše kroky řídí všemocný Alláh. Koupil sis ji podle Alláhových přikázání, je tedy tvoje. Já ji nechci!“

„Bratře! Dám ti k ní pět klisen!“

„Patnáct, nebo si ji nech!“

Váhal, bylo to nestydaté. Diana se rozhodla ho popíchnout:

„Ale já nechci zpátky; chci zůstat tady, u Mehmeda! Toho můžu bít, kdy si vzpomenu! Můžu ho třeba takhle nakopnout...“ vzala ho špičkou do slabin, ovšem aniž se ho dotkla, na dálku. Zaječel a plazil se po zemi s řevem a proklínáním.

„Hnusnej, ten feminismus, co?“ ušklíbla se na mě.

Naznačil jsem jí prsty, aby ho přestala trápit.

Naznačila mi tímtéž způsobem, abych šel do...

„Šejtan ať sebere tuhle bestii! Vem si ji i s patnácti koňmi a táhni do pekel i s ní! Oklamal jsi mne a zhanobil před celým mým kmenem! Ó Alláhu, pohleď jak trpí tvůj věrný služebník!“

„Podruhé si rozmysli, než koupíš ženu ze Severu!“ zvonil jásavě Dianin hlas, „Tedy, dáš mému muži patnáct velbloudic za to, že mě prodal, a patnáct klisen za to, že mne přijal zpátky. Souhlasíš?“

„Bin šejtanlar! Ty chceš i velbloudice?“

„No ovšem, samozřejmě! Vždyť jsi je slíbil, všichni tady to slyšeli a jsou svědky! Nechceš plnit svoje slovo?“

„Ale vždyť jsem tě vrátil – a ještě přidal klisny! Jak tedy můžeš chtít i ty velbloudice?“

„Mohu. Patřila jsem ti po celou tu dobu!“

„Ani ne půl hodiny – a ani jsem se tě nedotkl!“

„Ale mohl. Že jsi to nedokázal, je tvoje věc!“

„Při bradě Prorokově! Vem si co chceš, jenom už táhni odsud!“

Diana se rozhlédla kolem, jestli to všichni dobře slyšeli.

„No dobrá, nechám se uprosit. Ale teď bych si ráda pohovořila o svých sestrách; tvých dalších manželkách. Víš, tvoje chování k nim není zdaleka takové, aby se mi líbilo.“

„Co je ti po tom, jak...“ zvedl hlavu.

„Jsou to moje sestry. Oblíbila jsem si je.“ prohlásila hrdě.

„A co chceš, aby...?“

„Nic zvláštního. Naučím je dvěma drobnostem: tančit a bojovat. Chci, aby dokázaly všechno co já, musím dbát na úroveň své rodiny!“

Princ Mehmed se zvedl na čtyři a zalkal: „Ty jsi démon!“

Diana se naopak široce usmála: „Konečně jsi na to přišel!“

„Vy všichni jste zlí démoni, pouštní džinové! Už jsem to konečně pochopil – jak jinak by vám mohly sloužit šelmy, jak jinak byste se uměli proměňovat, bojovat tak příšerným způsobem a...“ Mehmed se náhle zarazil, ohlédl se po mně a zeptal se: „My všichni zemřeme?“

„Ne. Proč?“

„Tak už jsme zemřeli? Slyšel jsem, že kdo spatří džiny pouště...“

Chtěl jsem mu to vysvětlit, ale právě v ten moment se objevil Denis, kde se vzal tu se vzal. A pronesl velmi vážně:

„Mehmede al-Chassíme! Nejsme džinové, ale přiznávám, že o nich něco víme a máme jisté schopnosti, které jim přičítáš. Dále ti potvrdím, že s tebou skutečně žertujeme; ale neublížíme ti. Nabídl jsi nám svoje pohostinství a myslíš to poctivě, proto jsme přijali. Ani nevíš, jaký prospěch to přinese tvému kmeni...“

Pod vlivem jeho tichého sugestivního hlasu se princ uklidňoval tak rychle, až jsem se divil. Ale chlapec hovořil dál:

„Mehmede, tvůj kmen je významný mezi svými sousedy, ale doposud není nejbohatší ani nejmocnější. Štěstí ti někdy přeje, jindy nikoliv, jak si právě přeje Alláh. Mohl bych ti zajistit, aby v průběhu deseti let dosáhl tvůj národ prudkého rozvoje; nepřátelé se tě začnou bát, mnozí významní náčelníci tě navštíví s četnými dary, kterými budou usilovat o tvoji přízeň. Pokud vejde ve známost, že jsme ti nakloněni my!“

Mehmed mlčel a zíral na něj; zdálo se, že mu to věří.

„Ale chci s tebou mluvit poctivě: vyžadovalo by to, abys nám dnešní noci dovolil počínat si, jak právě chceme. Nepochybuji, že to může být zvláštní, nepochopitelné. Budeš nám muset důvěřovat.“

„Já ti věřím.“ řekl princ.

„Tak mi pohlédni do očí.“

Princ Mehmed upřel svůj jiskrný zrak do zvláštních modrých očí, jaké doposud neviděl. Denisovi stačila jen chvíle, aby ho uvedl do hypnózy. Pak mu v rychlém sledu ukázal některé věci, které mu nabízel. Potom ho probudil, Mehmed se klepal zimnicí a ztěžka se probíral.

„Ano, můj pane. Už vím, kdo jste.“ vykoktal.

„Ale nechceme ti ublížit. Naopak, necháme ti rozhodnout. Pamatuj si: toto není rozhodnutí na dnešní noc, ale pro děti tvých dětí!“

A princ Mehmed řekl: „Ano.“

Od té chvíle už to nebyl můj problém.

Princ Mehmed přicházel k sobě ztěžka a s pocitem, že byl vykopnut z ráje a dá mu dost práce se tam vrátit. Ale když se pak rozhlédl, ležel ve svém stanu obklopen svými ženami a nad vyschlými pahorky svítalo. Přitiskl tvář k prsům své nejmladší ženy, zlehka šimral rty její bradavky a věděl, že mu po této noci dá syna. V záchvatu něžnosti ji pohladil po hlavě; s rozkoší si uvědomil, jak jemná je její pokožka, čerstvě oholená Živým Ohněm.

Mehmed vstal. Roztřásl ho jitřní chlad, ale bylo to příjemné; jenom na chvíli ho napadlo se oblékat, ale pak zvítězilo potěšení nad tím, jak je jeho tělo (poprvé v životě) čisté a zdravé. Dokonce s potěšením i dýchal, dlouhými pravidelnými vdechy a výdechy; a uvědomoval si to.

Pod palmou u studny seděl Denis, nohy složené do lotosu, ruce na kolenou, dlaně otevřené vzhůru. Usmál se, ale nepromluvil.

Já s Dianou jsme také vstávali; když k nám došel, právě na pánvi smažila placky. Zarazilo ho, že široko daleko není žádný oheň, ale už tušil, že účelnější je rozehřát přímo pánev postavenou na kameni. Pokud je kovová, jde to celkem snadno i Dianě. Tak mu dala placku.

„Co bude dál?“ zeptal se.

„Sny skončily, Mehmede. Je ráno, pojedeme dál!“

Neoponoval, nic nenamítal. Během noci se toho dozvěděl hodně.

„Jo, ty koně a velbloudy si nech,“ řekla Diana přes rameno, „Copak tě vůbec nenapadlo, co bychom s nimi dělali?“

„Necháte tady ty, co s sebou vláčíte doposud. Na mých pastvinách se vykrmí a přichystají na další cesty. Neboj se, budu vědět co s nimi.“

„Jo – vypadá to, že už si budeš umět poradit...“

Seděl, mlčel, okusoval placku.

„Hazreti,“ řekl konečně, „Jistě spěcháš... mohl bys odejít hned, než se ostatní probudí. Aby měli pocit, že to byl jenom sen...“

„Velmi dobře vědí, co se dělo.“

„Vím. Ale stejně.“

„Ano.“ řekl jsem a šel vydat příslušné rozkazy.

Diana si při odjezdu prozpěvovala a byla tak nadšená, že jsem jí až záviděl. Denis mlčel a upíral zraky k obzoru.

„No, ještě mě párkrát prodáš a budeme bohatí!“ uzavřela Diana.

Návštěvou jsme se odchýlili od vytčené trasy natolik, že jsme uznali za nejlepší vyrazit rovnou k jihu a vyhledávání schůdné cesty nechat na chytrácích jako Khassim a Ernayova parta. Cestovali jsme usilovně celý den a na noc se utábořili opět v poušti, za bedlivých hlídek; noc minula klidně a neudálo se nic, co by dávalo tušit nebezpečí.

Nazítří okolo poledního jsme dorazili do jakési kostrbaté pahorkatiny; nebyla tam ani travička ani lísteček, jenom vyprahlé skály a okolo písek. Protože naši velbloudi, především Mehmedovy bílé velbloudice, na nichž jsme teď jeli, byli ještě při síle, rozhodl jsem nezastavovat a pokračovat v cestě, abychom pokud možno urazili co největší úsek cesty. To se však nelíbilo Džaínovi, který měl podezření, že se ve skalách možná skrývá nějaká kořist. Přesvědčil o svém názoru Artannu, ten Alího a Ernaye; takže se ti čtyři odpojili od karavany a zamířili ke skalám. Souhlasil jsem, hlavně když nás brzy dojedou.

Ale sotva byli na polovině cesty mezi námi a skalisky, zazněly náhle výstřely; povšiml jsem si, že Ernaye otočil velblouda a prchal, druzí za ním. Vzápětí vyrazili ze skal nějací beduíni, střílející z pušek.

„Že by si to princ Mehmed rozmyslel?“ zaváhal jsem.

„Blázníš? Myslíš, že je v kraji jediný lupič?“ chystala Diana pušku.

Zatímco my jsme se dohadovali, pozvedl Khassim svoji dlouhou ručnici a vypálil; jeden z pronásledujících rozhodil ruce a skácel se do písku. Denis vyjel z karavany, skládal ruce a něco povídal, ale...

Ernaye se otočil v sedle a střílel; Alí taky, ale zcela zbytečně, nedovedl pořádně mířit. Ernayova kulka srazila dalšího chlapa; potom mezi nimi a pronásledovateli náhle rozkvetlo chrpové pole, jejich koně se vyděsili té nezvyklé barvy a začali se plašit. Denis?

Nařídil jsem Ludvíkovi velet karavaně, pobídl koně a vyrazil klukům naproti. Připojila se Diana, šelmy... jakmile jsme se ocitli na účinný dostřel, zasypali jsme pronásledovatele palbou z našich rychlopalných kulovnic, ti bystře pochopili a dali se na útěk do skal. Jezdili na koních a mohli být mnohem rychlejší než my na velbloudech.

Když jsme měli opět svoje druhy mezi sebou, okamžitě otočili a pokračovali s námi ke skalám. Především Ernaye byl velmi rozzloben a hořel touhou ty lotry pronásledovat a dát jim na pamětnou, jak zaslouží.

„Co jsou zač?“ ptal jsem se, „Mehmedovi lidé?“

„Čert ví! Vypadají všichni stejně...“

„Prohlídnem ty mrtvé.“ Diana zamířila k jednomu z padlých; naklonila se s velblouda a prohlížela si ho, zavšiveného otrhance ve špinavých hadrech. Potřásla hlavou.

„To nejsou princovi beduíni. Měli šátky ovázané řemínky, tihle nosí turbany. Vypadá to na jiný kmen nebo na obyčejné lupiče...“

Vtom jsme zaslechli střelbu od karavany; z druhé strany skal se vyrojila skupina nejméně pětkrát tak silná a hnala se na nás. Khassim střílel, taky jezdci pálili zběsile až nesmyslně; zdálo se mi, že někdo je poraněn. Bylo jasné, že nás zmátli klamným útokem a nyní chtějí zabrat karavanu, než se vrátíme z pronásledování jejich druhů.

„Diano! Ty, Tošio, kluci a kočky do skal – obsadit výhodná místa, zlikvidovat odpor a držet! Přivedeme karavanu a budem se bránit! Na volné pláni nemáme šanci!“ křikl jsem a vyrazil. Měl jsem jen Alího a Ernaye; o své vůli se přidal ještě Aflargeo, který buď nerozuměl, nebo mne nechtěl opustit.

Věděl jsem, že část akce, kterou jsem svěřil Dianě, je obtížnější; ale bylo třeba karavaně pomoci co nejrychleji. Útočili za divoké palby svých dlouhých pušek; naštěstí jejich střelecké umění nebylo valné. Taky je trochu zmátlo, že naši je přivítali prudkou palbou, o to hustší, oč méně účinnou; jen Khassimova dlouhá puška zasahovala neomylně. Khassim pochopil můj záměr a nařídil, aby se karavana pokud možno rychle přesunula ke skalám; zatím jsem dorazil na dostřel i já, zastavili jsme velbloudy a zahájili mířenou palbu na útočící beduíny. Když jsme jich několik zranili či zabili, obrátili ostatní koně a dali se na útěk.

Bilance však pro nás nedopadla dobře: z našich byl jeden mrtev, druhý těžce poraněn a asi tři lehčeji; všem se muselo neprodleně dostat lékařské pomoci. Beduíni zastavili v uctivé vzdálenosti a znepokojovali nás ojedinělými výstřely; jedna z kulek poranila Ernaye Lasquiera, těsně vedle mne.

Dianin oddíl se rozdělil ještě předtím, než vjeli do skal; kočky sesedly s velbloudů, neboť dovedou lépe skákat po kamenech. To se ukázalo velmi rozumné; Artanna zahlédl, že se ve skalách skrývá řada mužů a upozornil na ně ostatní. Kdyby o nich nevěděli, mohli je Arabové pohodlně postřílet; takhle je Diana a Tošio objevili a napadli odzadu, takže ničemové neměli mnoho šancí. Ostatní šelmy zatím vpadly přes neprostupné skály na další skupinu, která se tam skrývala; když dojeli lidé, bylo několik mužů mrtvých a ostatní se klepali strachy před zuby a drápy šelem.

Diana okamžitě jednala; kočky poslala na obhlídku okolí, neboť nebylo jisté, zda se tam neskrývají další lupiči. S ostatními vylezla na skály a počala střílet směrem k nám, aby palbou kryla karavanu na útěku do skal.

Podařilo se nám dostat všechna zvířata i lidi do úkrytu bez dalších ztrát; jen dva velbloudi padli na poušti při nepřátelském útoku. Jeden nesl prázdné vaky na vodu, druhý píci pro koně; vaky bychom oželeli, ale píce je tady na poušti vzácností.

„Nemysli, že je to konec!“ řekla Diana, „Ještě se vrátí; pobili jsme jim fůru lidí, to je jistě naštvalo jako čerty. Budou se mstít...“

„Můžeš zjistit, kdo to je a proč nás přepadli?“

„Pokusím se.“ Diana přistoupila k zajatcům; byli spoutáni, leželi vedle sebe a hlídal je Artanna, který se jim asi zdál nejstrašnější. Diana si vybrala toho nejinteligentnějšího.

„Z kterého jste kmene? Kdo je váš šejk?“

Muž na ni pohlédl velmi nevlídně a neodpověděl. Diana mu položila ještě pár otázek, ale mlčel; na konci rozmluvy vyjádřil svoje mínění tím, že jí obloukem plivl pod nohy.

Dianě zablýskaly oči. Vytáhla dýku a jediným říznutím mu rozpárala kalhoty. Zarazil se a zašilhal, co to dělá; Diana přiblížila nůž mezi jeho nohy.

„Mluv, nebo přestaneš být mužem!“

„Aááá!“ vyjekl, „Dej to pryč! Budu mluvit!“

„No proto. Tak povídej, proč jste nás přepadli?“

„Za to já nemůžu! To nařídil náš šejk.“

„Jak se jmenuje? A z kterého jste kmene?“

„Beni Chajíb. Jsme beduíni... šejk se jmenuje Hussaín Issa.“

„Kmen Beni Chajíb nemá tady v okolí co dělat. Pokud vím, sídlíte výš v poušti u hranic Lybie. Co tady děláte?“

„W'Allah! Copak my za to můžeme? Museli jsme odejít z našich sídlišť! Bojovali jsme a byli poraženi. Za to nemůžeme!“

„Ale můžete za to, že jste nás přepadli.“

„Byla Alláhova vůle, že jste nás zajali. Vím, že nás zabijete...“

„Ještě si rozmyslíme, co s vámi. Možná vás dáme sníst našim šelmám, nebo vás ukamenujeme. Nebo upálíme na ohni...“

„To je osud poražených.“ řekl trpce beduín.

„Neláká tě možnost zachránit si život?“

„Nevěřím, že byste mi dali milost!“ odsekl nevrle, „Jste bílí lidé, vím to. Sledujeme vás už od Káhiry...“

„Kdo vám o nás dal zprávu?“

„Nevím. Šejk má v Káhiře své informátory. Vím, že přijel nějaký cizinec a mluvil o vás. Ty jsi žena, která se chová jako muž. My víme všechno; čekali jsme jen na příležitost...“

„Zajímavé. Co myslíš, že udělá tvůj šejk?“

„Zabije vás za to, že vy zabijete nás. To je fath, krevní msta!“

„Jsme ochotni vás propustit, když odtáhnete a necháte nás být!“

Darebák chvíli uvažoval. „Můžu to šejkovi oznámit. Ale... když nad vámi nezvítězíme a odejdeme, napadne nás princ Mehmed se svými beduíny. Tento kraj patří jemu, jen on má právo přepadat karavany a když ztratíme ochranu...“ prudce zmlkl.

„Čí ochranu?“ Diana slyšela až nepříjemně dobře. Mlčel, tak znovu napřáhla nůž: „Čí ochranu!!!?“

„Nevím! Při bradě Prorokově, nevím! Šejk říkal, že bílých mužů!“

„Jakých bílých? Někoho z Káhiry?“

„Nevím! Šejk to tak řekl, nepověděl nám nic víc!“

„Propustíme tě, ale řekneš šejkovi, aby odtáhl. V opačném případě zabijeme každého, kdo se pokusí na nás zaútočit. Rozumíš?“

„Ano, má paní. Vyřídím mu to!“

Diana se ohlédla na Alího, který byl nahoře na skále na hlídce.

„Jak to vypadá mezi bandity?“

„Divně. Rojí se a vypadá to, že budou útočit.“

„Tak počkáme. Všichni na místa!“ rozhodl jsem. Nebylo ani třeba dávat příkazy, každý byl uchystán přivítat je, jak zaslouží. Ernayovi kluci byli plni nadšení; nemohl jsem se ubránit dojmu, že prozatím tu potyčku neberou vážně, jen jako nějakou švandu.

Trvalo to asi půl hodiny; potom se bandité přiřítili jako bouře hned z několika stran najednou. Byla to nerozvážnost; byli jsme schováni za skalami a měli je dobře na mušce. Nechali nám tam asi deset mrtvých a spousta raněných ještě dokázala odjet; nicméně rozložili se v patřičné vzdálenosti a vyčkávali, co bude.

„Zdá se, že pochopili, že čelným útokem ničeho nedosáhnou. Ale je tady horší možnost, můžou nás vyhladovět. Kolik máme vody?“

„Tak asi na dva dny. To by mělo stačit.“ řekl Ludvík.

„Nevím, nevím. Jsou vytrvalí, když na to přijde.“ soudila Diana, „Musíme snížit příděly. Horší je, že máme koně; ti musejí dostat píci. Velbloudi vydrží bez potravy, s koňmi je to horší. Navíc jich máme víc než jsme čekali, s těmi patnácti klisnami od Mehmeda. Déle než tři dny nevydržíme!“

„Myslíš, že to lupiči vědí?“

„Může jim to napadnout. Nevím, co budeme dělat...“

Obhlédl jsem situaci; v našich zvětralých skaliskách jsme se mohli držet dost úspěšně, pahorek nebyl rozsáhlý a nás bylo dost. I střeliva jsme měli spoustu, víc než bylo potřeba; ale to ještě nedávalo záruku, že vydržíme obléhání. Pro jistotu jsem poslal pár mužů přinést vaky s pící od padlého velblouda; při té příležitosti pobrali vše, co se jim hodilo z majetku padlých lupičů.

Jedna věc nás při tom překvapila: jeden byl vyzbrojen britskou vojenskou ručnicí, dokonce s vojenským číslem. Samozřejmě to nemuselo nic znamenat, pušku mohl kdekoliv ukrást, britské hlídky projíždějí krajem často. Ale bylo to zvláštní.

Rozhodl jsem zbytečně neživit zajatce; rozvázali jsme jim pouta, sebrali všechno, co proti nám mohli použít a vyhnali je na poušť. Poněkud jim otrnulo, velitel se dokonce drze odvážil žádat, abychom jim vrátili jejich koně, aby nemuseli jít pěšky.

„Tobě je zřejmě líto, že jsme tě nezabili,“ řekl jsem mu, „Tak abys viděl, že si s tebou dovedeme poradit! Do Ohně!“

Denis zapálil Živý Oheň kvůli ošetření raněných; kluci se vykoupali, ale mimo dohled zajatců. Teď ničemu přivlekli a protáhli plameny. Stál uprostřed smějící se tlupy, držel si ruce v klíně a klepal se strachy.

„Bezva! Umyjte je všechny, aspoň z nich sleze špína!“

Nebránil jsem jim, kluci se museli odreagovat. Když s tím skončili, vzal kdosi karabáč, nasedl na jednoho koně a hnal ty chlapy až daleko za tábor. Lupiči naříkali, skučeli a chránili se rukama, ale dostali pořádně našleháno na nahé tělo.

„Třeba je to odnaučí krást, a budeme mít zásluhu na jejich polepšení!“

Blížil se večer; před soumrakem přes veškerou péči zemřel raněný jezdec. První dva padlí z naší výpravy byli pohřbeni pod skalou na místě, kde jsme tábořili; a já sám vysekal nad jejich hrob do skály osmihrotý řádový kříž.

Errata:

30.05.2021 11:12