Vítej, návštěvníku!

 (Denis)

Alí není špatný kluk, ale ani výlupek všech ctností. Když jsme večer uléhali ke spánku, pošeptal mi: „Díno – ty chceš zůstat tady – s nimi?“

„A co myslíš? Že se proměním v sokola a odletím do Mekky?“

„Mohli bychom se proplížit! Ty umíš, aby tě neviděli!“

„A ostatní tady necháme! Bezva nápad!“

„Tak třeba... kdybych se proplížil – a přivedl pomoc?“

„Ty a pomoc? Dovol, abych se zasmál ha-ha-ha! Chápu, že chceš utéct; ale nemysli si, dostali by tě na to šup. Nejbezpečnější pro tebe je zůstat!“

Zůstal – ale nelíbilo se mu to.

Taky jsem byl podivně rozladěn. Charry to tolik necítí, ale Ernaye a jeho kluci byli střetnutím velice příjemně vzrušeni a těšili se na další akce. Jak to mám říct? Bojovníci pociťují v očekávání střetnutí téměř sexuální rozkoš, zvláště když nemají jinou šanci, jak ji vybít. Ernaye schválně vybral hodně vznětlivé kluky; i to, že dva z nich už padli, v nich probouzelo napětí a rozechvění.

Chvíli jsem uvažoval, zda se nemám proměnit v šelmu a hlídkovat; pak jsem se raději rozhodl odpočinout si, zítra se bude něco dít...

Noc minula klidně; ledaže po půlnoci se někdo pokusil připlížit pod ochranou tmy a netušil, že naše kočky vidí potmě. Dostali je potichu a hned obětovali; ráno leželi pod skálou tři mrtví.

Charry obhlédl situaci a dost sprostě nadával. Potom rozhodl, že se šelmy uloží a lidé budou prozatím hlídat. Jestliže během dne nedojde k dalšímu útoku ani pokusu o jednání, potom si večer ty loupežníky vyčíháme a ukážeme jim, že není radno nás provokovat. Vztek jím pěkně cloumal; Ernaye se šklebil a odhadoval, jestli je už v dostatečném stresu, aby přijal jeho návrhy.

Zatím to neřekl nikdo nahlas, ale kluci se začínali domlouvat na nějaké oběti duchům padlých kamarádů. Prozatím je v éteru ticho a klid, ale to obvykle znamená, že tam něco řeší a doposud nebylo dosaženo usmíření. Věci by náležitě pomohlo, kdybychom tady na zemi podřízli či jinak zlikvidovali pár nepřátel; já se pokusil namítat, že nějaké lupiče už jsme zabili, ale...

Prostě, běžné pracovní problémy Jezdců.

Diana si toho všimla, ale nedala nic najevo. Je rozumná.

Okolo poledního si mne všiml i Charry. A pro jistotu vybuchl:

„Co ty, kluku, tady chodíš a nic neděláš? Mlčíš, koukáš...“

„Potřebuješ, abych dělal něco jiného?“

„Copak ti sakra někdo něco vyčítá? Jen je mi nápadný, že od začátku toho přepadu jsem tě málem neslyšel promluvit. Jindy máš řečí jako opice blech, a teď se tváříš jako...“

Neřekl jsem nic; i když mě zajímalo, jako co?

„Co si o tom všem myslíš?“

Uvažoval jsem, jak mu vysvětlit, že si nemyslím nic. Ať se zeptá třeba Ernaye, když chce slyšet názor, ne? Nebo, však ví tolik co já; takže by mohl taky vědět, že...

„Objevil jsem tady nějakou jeskyni.“ řekl jsem.

„Cože? Kde?“

„Přímo pod námi. V masivu skály je trhlina; vytváří prostory. Ještě musím přijít na to, kudy se tam leze.“

„Třeba to je jenom nějaká díra pro lišky, ne?“

„Jsou tam nějaké... bytosti. Nebo aspoň byly.“

Koukal na mne s úžasem. Napadaly ho samé hlouposti, jako proč s tím otravuju teď, za situace nejvyššího ohrožení karavany. Potom nad tím mávl rukou, už si zvykl na podivné asociace bráhmanů.

„Koho potřebuješ na průzkum?“

„Alího a Artannu. Zkusím prolézt ty skály...“ ukázal jsem rukou.

„Hm. Kdybys narazil na lupiče, budeš s nimi bojovat nebo je ukecáš?“

„Podle potřeby.“ řekl jsem bez ironie.

Tak mě nechal jít.

Alí naprosto nechápal, proč by měl lézt po skalách; ostatní zas nesouhlasili, že jsem vybral jeho a ne někoho z nich. Pouze Artanna byl zcela spokojen a všechny mé záměry mu vyhovovaly. Nějakou dobu jsme chodili po skalách a já zjišťoval rozdíly v energiích, pak jsme se začali škrábat vzhůru jednou stěnou, která se ničím nelišila od jiných okolo. Snad jen že byla ještě neschůdnější.

Měl jsem s sebou lano a několik skob, veškeré horolezecké vybavení, které jsem vlastnil. Když jsem vyšplhal téměř neznatelnou spárou do poloviny stěny a pokoušel se najít místo, kam bych jednu tu skobu zatloukl a pověsil se na ni, povšiml jsem si značek vystupujících ze skály. Znám egyptské hieroglyfy; když jsem očistil skálu nožem, zdálo se mi, že je tam okřídlený sluneční kotouč a mezi značkami jsem rozeznal Sokola Hóra a znak vody Nilu. Což postačilo, abych rychle zavolal Dianu; moc by se zlobila, kdyby ne.

Přiběhla okamžitě, s ní Charry a Ludvík. Víc se nás na plošinku nevešlo, Alí se té možnosti velmi ochotně vzdal. Diana si prohlédla nápis na skále a oči jí jen zářily:

„Je poněkud zvětralý, ale snad to přečtu! První jméno znamená... už to je hlavolam! Namísto jména boha ve jméně jenom kotouč... zřejmě sluneční, znak Atóna. To by znamenalo, že tento nápis pochází z doby faraóna Achnatona, vy tupý hlavy! To by byl vzácnej nález!“

„Napřed to přečti, potom jásej!“ doporučil Charry.

„Prosím. Atonhotip, syn faraóna a důstojník královské stráže, vyslán do... a velký hrdina války s ... na ...“.

„Nezmatkuj! Kam poslaný, a z jaké války?“

„To právě nevím! Chápej, hieroglyfy nejsou písmo, jaký přečte každej blbec! Mnohý znak má několik významů a různě se čte!“

„Dík. Ještě že se mi někdo nedávno chlubil, že čte jako když bičem práská...“

„Matko Esset! Jak to mám vysvětlit člověku, co je napolo negramotnej? Hieroglyfy nejsou latinka, ta je stejná a vždycky ji nějak rozluštíš! Jeden znak znamená pokaždý něco jinýho, měnil se v různých obdobích, podle uctívání jednotlivých bohů... chápeš?“

„Takže jsi nezjistila vůbec nic?“

„Co by ne? Třeba vím, že ten Atonhotip byl blízkým příbuzným, možná bratrem faraóna Achnatona. Synem být nemohl, protože po faraónově smrti byl kult boha Atóna zase zlikvidován. Víš snad něco o největším reformátorovi víry Achnatónovi a celé jeho době, ne?“

„Asi bych ti těžko zabránil nám o ní něco povědět!“

„Původně se jmenoval Amenhotep IV., ale vymyslel nejvýznamnější náboženskou reformu za celý dějiny Egypta, když zrušil všecky starý bohy, především Amóna Ra, boha slunce – a zavedl novýho boha Atóna. To byl významnej rozdíl, aspoň pro kněžskej stav; všecky dřívější kněží byli rázem bez práce a faraón si najmenoval nový. Byly to mimořádný, převratný experimenty – bohužel neměly dlouhýho trvání. A tenhle Atonhotip byl asi přítel faraóna, když ho poslal na horní tok Nilu!“

„Aha. A ten významnej Atonhotip neměl na práci nic chytřejšího, než se zvěčnit na tuhletu celkem nepřístupnou skálu. Zvláštní případ mánie člověka se podepisovat, ne?“

„Ale ne, to není oslavnej nápis! Ten by nebyl tak skrytě umístěnej. Tady někde poblíž je hrob toho Atonhotipa!“

„Víš to jistě? A když, tak kde?“

„Koukni, tadyhle je tvůj miláček šakal Anúbis, strážce pohřebišť. Tak je jasný, že něco hlídat musí, ne?“

Charry se rozhlížel po skaliskách okolo. „Teda, nezdá se mi...“

Diana si zatím prohlížela symbol slunce; stoupla na špičky, hlavu přiložila ke znaku okřídleného kotouče. „Denisi, nasměruj mi hlavu přesně tak, aby se vešla do toho kruhu!“

„I s ušima?“

„To mi tolik odstávají? Koukej, egyptský šlechtici nosili vyholený hlavy, tak by se měla přesně vejít do kotouče. Moje možná bude kousek menší, když jsem holka. Tak, teď je to přesně? Hm... Charry, ty seš námořník. Kam dopadne stín špičky tamtý skály přesně v poledne?“

Charry chvíli počítal; pokoušel jsem se mu pomoci. Našli jsme ono místo na plošince a označili kamenem. Diana chvíli stála přitisknutá ke skále, přemýšlela; pak ukázala rukou.

„Tam dole je skalní rozsedlina. V ní bude uložen hrob!“

Moc se mi to nezdálo, Charrymu ještě míň. „Jak to víš?“

„Pohlédla jsem od tohoto místa přes bod, kam dopadne slunce, dolů do údolí. Chápej, je to jediný způsob, jak najít to místo. Jejich kněží nebyli hloupí, když se chtěli vrátit a případně vyzvednout mumii, museli vědět, kde leží. A byli uctívači Slunce, tak je používali při měření. Už to aspoň trochu chápete?“

„Hm. A ty se domníváš, že bysme se měli dát do pátrání po hrobě toho chlapíka. A zatím kolem je spousta lotrů, kteří usilují po tom, aby nás taky uložili do hrobu – bez oslavnýho nápisu!“

„Tak je ňák zažeňte, ne? Denis by na ně mohl pustit tu svou sfingu; třeba se leknou a utečou!“

Slezli jsme zase dolů a ohlásili nálezy ostatním. Vyvolalo to značnou pozornost a rozsáhlé diskuse; někteří navrhovali okamžitě se vydat na průzkum, jiní trvali na předběžném vyřízení otázky banditů. Charry jako vůdce výpravy poslouchal ty řeči a mračil se čím dál víc; až konečně veškeré diskuse uťal rázným rozkazem:

„Teď půjdeme na průzkum. Zatím může každý zkoušet na ty lotry, co ho napadne. Jestli se vám do večera nepodaří je zahnat, vlítnem na ně v noci a pak se budou pacholci divit!“

Diana si velmi dobře pamatovala, kde to bylo. Chvíli jsme šplhali po skalách, ale brzy jsme to našli. Vysoko v horském sedle, nacházela se tam černá díra a nevypadala nijak vábně.

„Spustíme se tam.“ rozhodl Charry, „Nejlehčí je Denis; uvážeme tě na lano a budeme spouštět.“

Uvázali mne na lano a já pomalu slézal dolů; když jsem se dostal do tmy, rozsvítil jsem elektrickou lampičku. Komín nebyl ani tak hluboký, zato se několikrát ohýbal; byl jsem rád, když jsem stanul zas na pevné zemi, v příčné chodbě. Odvázal jsem se a zahvízdal smluvený signál. Vytáhli lano pro dalšího a já se zatím vydal na průzkum chodby.

Byla dost úzká a vypadala jako dílo přírody; jen tu a tam se mi zdálo, že je přiopravena dlátem. Došel jsem až k prvnímu ohybu a posvítil za roh; málem jsem vykřikl leknutím, neboť přímo proti mně stála kostra. Kostlivec stál u stěny a cenil na mne bílé zuby; uskočil jsem a vzrušeně dýchal.

Došlo mi, že tam určitě nestojí sám od sebe; přistoupil jsem blíž a prohlížel ho lépe. Nejdřív jsem zaznamenal zlatý amulet na šňůrce na hrudníku: amulet ve tvaru božského brouka skarabea, který přináší štěstí. Okolo boků měl kožený opasek s bronzovou přezkou, na němž zůstalo viset několik zteřelých zbytků látky. Na hlavě pak bronzovou přílbu s jakýmsi odznakem. Tolik už vím, že podobně vystrojeni bývali jen výše postavení Egypťané; snad byl důstojník. Stál s rukama a nohama rozpřaženýma a ačkoliv tu a tam některá kost upadla na zem, ty hnáty držely stále; průzkumem jsem zjistil důvod: byly přibity ke skále bronzovými hřeby.

Trochu mě to zděsilo; na kostře nebylo vidět žádné zranění. Co když ten muž byl ještě živ, když ho sem přibili a ponechali osudu? Co když umíral dlouhé dny hladem, žízní, ztrátou krve, vyčerpáním, strachem? Jací to museli být lidé, když jej odsoudili k tak strašnému osudu?

Vtom se stala strašlivá věc: někdo mi položil ruku na rameno. Málem jsem omdlel leknutím, ale vzápětí poznal Dianu, která se tvářila vesele až posměšně: „No, co koukáš? Nevidíš, neslyšíš, když na tebe šáhnu, tak se málem složíš. Co tady máš za...“ A vtom to uviděla i ona.

Musím uznat, že se uklidnila velmi rychle. Vzala mi svítilnu a prohlížela znak na přílbě. „No jo, doba faraóna Achnatona! Tohle je znak slunce... Byl to důstojník. Jenže nemá zbraň. Asi mu ji vzali, aby nemohl sám zkrátit svoje utrpení...“

„To tehdy dělávali?“

„Ti dělali i jiný věci! Jestli nemáš žaludek na podobný objevy, tak radši ani dál nechoď! Nevím, co všecko ještě najdem...“

Zatím k nám došel i Charry a po něm Ludvík. A že naše šelmy se dost rychle proberou, když slyší něco zajímavého, objevily se taky jedna po druhé. V chodbě pomalu přestávalo být k hnutí a vzhledem k veselému hovoru jsme se smířili i se strašlivým nálezem.

Tak jsme se vydali dál, já a Diana první. Za důstojníkovou kostrou byl další ohyb chodby; a tahle chodba už byla vysekána ve skále. Ale! Okolo celé trasy byli přibiti ke zdi další lidé, jeden vedle druhého; tihle už byli nazí a rozdílných lidských ras, podle Diany někteří egyptského původu, jiní měli zřetelně negroidní tvary lebky.

„Otroci,“ soudila Diana, „Zřejmě je tady přibili, aby plakali nad osudem svého pána. Umírali pak jeden po druhém; možná ten důstojník za rohem je sem dal přibít. Z vděčnosti ho potom přibili ke stěně taky!“

„Že můžeš dělat vtipy! Z vděčnosti!“ zasyčel Charry.

„To není vtip. Možná ten člověk považoval za čest, že smí střežit hrob svého pána. Jak tihle ostatní, to ovšem nevím...“

Prošli jsme strašlivým špalírem a ocitli se před kamennou deskou, uzavírající chodbu. Nad vchodem bylo něco napsáno, Diana nám to nepřeložila, ale požádala Charryho, aby se opřel do desky na určeném místě. Charry má velikou sílu; podařilo se mu, že deska strašlivě zaskřípěla a otočila se v kamenných čepech.

Zavanul k nám zkažený vzduch z nitra hrobky; hnusný, morový puch, jaký je možno cítit snad v pitevnách. Protáhli jsme se dovnitř jeden po druhém, Diana první; pečlivě pátrala světlem po okolí. Za vchodem byla opět chodba, opět vytesaná a opět vyzdobená řadou kostlivců.

„Kolik jich proboha bylo?“ ptal se Charry.

„Všichni, co pracovali na týhle hrobce. Mám dokonce názor, že když některý zemřel, přibili ho sem na zeď a ostatní kolem denně chodili.“

„Kdybych věděl, že mě takhle přibijí, tak bych na mou duši někomu roztřískal hlavu kladivem!“

„Asi se nehodíš za egyptskýho otroka. Nezapomínej, všichni ti lidé sloužili bohům! Když zemřou v jejich přízni, budou se mít na onom světě lépe. A jako sluhové takového pána ještě líp!“

Chodba vedla k dalším kamenným vratům, stejně uzpůsobeným; ale před těmi se Diana zastavila a počala se nadšeně usmívat.

„Nikdo na nic nešahejte, dokud neřeknu!“ zavelela, vytáhla svůj tesák a počala oškrabovat nějakou kovovou síťku, která byla přilepená na vratech snad z okrasných důvodů, „Tohleto je možná napuštěno jedem nebo něčím podobným; má to ostrý hroty, a kdo by si je vrazil do ruky, zahyne. Opatření proti vykradačům posvátných hrobů...“

I když odstranila nebezpečnou vrstvu, nedovolila Charrymu dotýkat se dveří jinak než přes tlustou látku. Teprve pak se dveře pomalu a se skřípěním kamenných čepů otevřely.

Byla tam podzemní komnata, dosti malá, zato však krásně vymalovaná; námětem malby byla nějaká cesta, neboť kromě velké ústřední postavy muže v kroji šlechtice a několika menších postav kněží tu byla spousta postaviček vojáků, sluhů a otroků různých plemen a národností. Dále tu stáli dva nabalzamovaní lidé: kněz v bílé říze s holou hlavou, přes plece leopardí kožešinu, s nějakým posvátným nářadím v rukou, a důstojník v mohutné paruce a s krátkou bradkou, s bronzovým mečem v malované pochvě. Diana se smála.

„Ale ne, to nejsou mumie! To jsou sochy z pomalované hlíny, těch se nemusíte bát...“ poplácala kněze po holé hlavě a z ucha sochy se udrolilo několik kousků hlíny.

„A kam teď?“ ptal se Charry, „Další vchod tady není!“

Diana chvíli uvažovala; pak šla podél stěny a oťukávala ji. Nezjistila nic, tak poklekla a zkoumala ještě podlahu; tam to zaznělo dutě, tak ukázala na to místo a poručila vypáčit dlaždice. Dali jsme se do toho a zakrátko se objevilo strmé schodiště, vedoucí někam dolů.

Když jsme slezli, spatřili jsme dvoukřídlé pozlacené dveře, pokryté výjevy z kultu boha Atóna. Na jedné polovině obětoval bohu kněz, jehož socha stála nahoře, na druhé muž podobný onomu velikánovi z nástěnné malby; zřejmě sám Atonhotip. Dveře byly uzavřené a neměly kliku, ale Charry vsunul do škvíry nůž, zapáčil a obě křídla se zvolna otevřela.

Konečně jsme stáli ve vlastní hrobce; byla velká, vyzdobená nejrůznějšími malbami a nápisy v hieroglyfickém písmu, které Diana okamžitě začala číst. No... luštit. U stěny ležely čtyři sarkofágy, velké hranaté bedny s mnoha nápisy; uprostřed místnosti pátý, rovněž taková hranatá bedna. Za ním na podstavci ležela zlatá skříňka, jakou Egypťané používali na spisy.

„Proboha!“ špitla Diana, „Ten chlap jednal s Reorty! Dokonce s nimi bojoval a pak se s nimi spojil... je to nějaký zamotaný. Už chápu, proč nepustili z tohoto místa nikoho z jeho lidí, bylo to moc veliký tajemství, než aby se mohlo dostat do rukou nepřátelům!“

„Počkej, říkej nám to po pořádku!“ žádal Charry.

„Tady je napsaný, že Achnaton pověřil svýho nevlastního bratra Atonhotipa, aby odejel do země Nuhašš k Reortům, protože tam oni uctívají slunce jako sám faraón. Měl je požádat o pomoc... Jak to vypadá, svůj úkol splnil, byl v Africe, jednal s černochy a potom po nějaké srážce s Reorty se s nimi dokonce spojil. Ale že Achnatonova vláda během jeho cesty skončila a u moci byli zas Amónovi kněží, jeho nepřátelé, rozhodl se Atonhotip vyčkat obratu událostí... čekal tady a stavěl hrobku. Pravděpodobně věděl, že zemře, mohl být raněn nebo tak. Potom skutečně umřel a jeho kamarádi, kněží Atona, ho tady uložili, pobili všecky, co o tom věděli, zapřisáhli se nějakou přísahou a rozešli se, aby připravovali povstání. A zřejmě už se nevrátili – ani oni, ani jejich nepřátelé...“

„Fantastický,“ řekl Charry, „Takže už někdo před náma šel do Afriky, aby se setkal s našimi bratry Reorty. A uspěl!“

„Kdyby byl tuhle hrobku objevil táta před čtrnácti lety, asi by je našel bez potíží! Škoda, my máme víc štěstí... někde musí být záznam, kde je hledat. Jinak by celá ta hrobka byla k ničemu...“

Charry přistoupil k sarkofágu a otvíral jeho víko. Nevzhledná bedna byla nicméně velmi pevná; musel několikrát páčit sekerou, než víko povolilo a otevřelo se. Potom úžasem uskočil; pod víkem byl další sarkofág, tentokrát ze zlata, pomalovaného různými náboženskými výjevy. A když otevřel toto víko, spatřil mumii, zabalenou v obvazech a přikrytou zlatou maskou, věrně reprodukující tvář mrtvého.

Atonhotip byl muž souměrné štíhlé tváře, téměř krásné; oproti obvyklým egyptským portrétům z maleb měl ovšem mnohem tvrdší rysy obličeje, zřejmě následkem těžkého a namáhavého života. Na levé tváři byly stopy nějakého zranění, které bylo věrně vymodelováno i ze zlata. Na přílbě potom znak královského hada.

„Možná kdyby byl ten muž poblíž faraóna, když Achnaton umíral, stal by se králem sám.“ uvažovala Diana, „Věřím, když dokázal projít Afrikou, měl dost rozhodnosti i schopností na vládnutí...“

Charry přešel k dalšímu sarkofágu; otevřel jej, tentokrát mnohem lehčeji. V tomto nebyla zlatá rakev, pouze samotná mumie, rovněž s maskou napodobující tvář; byl to důstojník, který měl nahoře postavenou hliněnou sochu.

„Myslíš, že toho taky zabili, aby nic neprozradil?“

„Ne. Je tady napsáno, že zemřel na následky zranění z boje. Zřejmě jejich válka nebyla žádná procházka...“

I další rakev se dala lehko otevřít; ale všichni jsme se zarazili, když jsme spatřili obsah. Protože tam byla mumie lva, Reorta s černou hřívou, zabaleného v obvazech, jak bývali pochováváni vznešení Egypťané. Diana přečetla na odklopeném víku, že byl jedním z náčelníků Reortů a bojoval po boku Atonhotipa proti nepřátelům Egypta, přičemž padl. Působilo až komicky, že v oslavných ódách na mrtvého se pisatel obracel kromě lvice Bastet na kočičí bohyni Múf; zřejmě považoval lva za druh kočky.

Také v dalším sarkofágu byla mumie lva, stejně oslavovaná ódami; když nic jiného, aspoň to byl důkaz, že Atonhotip splnil své poslání dokonale. Pospíšili jsme ke čtvrté rakvi, jen Diana se zdržela luštěním nápisu; Charry zvedl víko, Alí nakoukl a vydechl zklamaně:

„Tam není nic! Jenom nějaký zbraně a železný pancíře...“

„Cože?“ Diana přímo vyjekla, „Železný?“

„No... takový divný plechy!“

Charry ho odstrčil a vzal to do ruky: „To není možný! Egypťané vůbec neznali železo! A takovouhle ocel... to fakt nejde!“

Uchopil pancíř a zkoušel, zda by ho mohl navléknout. Byl mu trochu malý, stejně jako starodávná hranatá přílba, ale dalo by se to nosit. Třeba mně by to bylo akorát, ale nechtěl jsem se vtírat. Diana zatím vytáhla zvláštní meč s křivou rukojetí, zdobenou diamanty.

„To musejí být jejich zbraně, Reortů! To by měl vidět Džaín!“

„Jo, určitě! Narodil se mezi lidmi, co může vědět...“

„Jejich legendy říkají, že dokázali udělat ocel, kterou neprostřelí žádná kulka a která vydrží beze změny tisíc let...“

„Legendy! Každý železo rezaví, i damascénská ocel...“

„Co myslíš, může tohle být staré čtyři tisíce let?“

„V každým případě bych tu techniku rád poznal...“

Ludvík zatím otevíral zlatou skříňku na spisy a okukoval svitek papyrusových listů.

„Nešahej na to!“ varovala Diana, „Napřed se musejí nakonzervovat, jinak by se ti rozlámaly! Zřejmě popis jejich cesty...“

„Právě... s tím si bude muset poradit Llago...“

„Dáme mu vědět; možná tu bude ještě něco dalšího, o čem nevíme. Oni měli ve zvyku dělat všelijaký tajný úkryty...“

Charry přemýšlel nad něčím docela jiným: „Jestli je tohle brnění, tak bysme ho mohli vyzkoušet v praxi! Naše přátele beduíny už brzo přejde trpělivost a zaútočí; tak že bysme je přivítali...“

Diana mi pověsila na krk amulet ve tvaru skarabea; okolo Atonhotipovy mumie jich byla spousta. Uvažovala nahlas: „Zlobit se na nás nebude, byl to kamarád. Kdyby to bylo dneska, jistě by jel s náma na výpravu. Prý přináší štěstí...“

„Třeba tomu důstojníkovi v chodbě, co? Napřed prošel celou Afrikou, aby se nakonec dal přibít někde na stěnu...“

„Víš ty, kde skončíš?“

Svět nahoře nám připadal příliš chudobný a ubohý proti té nádheře dole. Nic se nezměnilo; beduíni nás stále ještě obléhali, občas jich pár projelo okolo skal a když po nich naši stříleli, lehli na hřívu koně a mazali odtamtud. Nejspíš nás chtěli vyhladovět. Přímého útoku se neodvažovali, bylo jim jasné, jak by dopadl.

Ernaye a ostatní vymýšleli samé hlouposti. Občas někoho na dálku něčím napadli, dva se jim dokonce podařilo uvést do bezvědomí, ale nedařilo se přes ně sledovat, co v táboře vymýšlejí. Charry jejich hlášení naslouchal roztržitě, pak se protáhl a zahřměl:

„Jasný, musíme odtud; a nebudu se ptát nějakých banditů, jestli smím nebo ne! Mám za to, že v noci budou chrápat; jejich škoda, že nevidí potmě. Naše kočky potmě vidí! Tak se doplížíme k táboru, kočky zakousnou hlídky, my na ně vpadnem a rozeženem je! Každej si vezme dva revolvery a bude střílet po každým, koho tam uvidí! Jasný?“

„Zbytečně brutální,“ namítl jsem, „Co třeba použít iluze?“

„Tak si dělej co chceš, když seš tak chytrej!“

Zalehli jsme, abychom byli v noci svěží. Zrovna když jsem usnul, udělali na nás útok; přihnali se v houfu a stříleli jako blázni, ale nikoho nezasáhli. Snad to měla být ukázka, že se naprosto nehodlají vzdát obléhání.

Charry sprostě nadával, že ho probudili. Ani já nebyl příliš rád, tak jsem se rozhodl zkusit průzkum tábora. Při útoku mne zaujal jeden válečník, měl docela sympatickou auru, tak jsem si ho našel, vstoupil do jeho mysli a rozhlížel se. Ukryli se v jakési rokli a postavili dokonce několik stanů, halabala rozhozených; ani nebylo možno zjistit, který patří jejich šejkovi. Velbloudy a koně ustájili o kus dál a nějaký kluk hlídal, aby je nerozkradli lvi a hyeny. On Džaín by si docela dal říct; ale musel počkat na večer.

To zapálili dost velký oheň, na to, že dříví museli pracně shánět po celém okolí. Zvečera vyslali k našemu táboru několik vyzvědačů; dva se klukům podařilo objevit a chytit, když je ovládli psychicky. Charry se tvářil podezíravě, když ti maníci přišli, sedli si ke skále a vytuhli, ale já byl nucen kluky pochválit.

Beduíni drželi válečnou poradu, během níž se vzájemně ujišťovali, jak na nás zaútočí, pobijí nás a rozeberou si všechno, co máme. Řečí měli spoustu, koncepci absolutně žádnou; hlavně že křičeli a dovolávali se Alláhova požehnání. Na hlídku poslali jen tři muže, kterým ještě bylo líto, že nemůžou být s ostatními u ohně a ječet.

Když jsem to řekl Charrymu, povolily mu nervy.

„Tak dost – a jdeme na to! Předveďte se, co umíte!“

Šelmy vyrazily dopředu, na ty hlídky. Sledoval jsem Artannu, plížil se jako stín a Díwarr za ním. Mířil na jednoho z hlídačů, chodil po okraji skály a svíral moderní anglickou ručnici, stejnou jako měl ten padlý nájezdník. Náhle se ze tmy ozval dušený výkřik; to Aflargeo nestrhl svého muže na první pokus. Hlídač se zarazil, ohlížel se do tmy, tak mu Artanna skočil odzadu na hrdlo a bylo slyšet, jak jeho zuby cvakly o sebe. Vzápětí vyskočil a ukázal nám, že můžeme bez obav útočit.

První vpadla mezi stany Diana; v ruce měla hrst kuliček, které po vhození do ohně postupně vybuchovaly s mohutnými efekty. Ona a Tošio se rozhodli srazit co nejvíc nepřátel rukama, i když meče měli také. Já zkusil udělat pár efektů a vypustit na ně příslušně odporné džiny, aby je vyděsili. Arabové pobíhali zhlouple sem tam, někteří se vzdávali, jiní pokoušeli bránit. Charry několikrát vystřelil z revolverů, Ernaye a ostatní se snažili přemoci je po dobrém. Dost jim to šlo, možná i proto, že se ochotně vzdávali, aby zachránili aspoň holý život. Než jsem mohl skutečně zasáhnout do boje, bylo po bitvě; zbytek banditů stál uprostřed zničeného tábora s rukama zvednutýma. Kluci je prohledávali, zda nemají někde ukryté zbraně.

Charry chodil okolo jejich řady a mračil se jako čert.

„Poslal jsem vám rozkaz, abyste nebojovali! Jak jste se opovážili mne neposlechnout? Kde je ten pitomec, váš šejk?“

Jeden z chlapů zamračeně ukázal na mrtvolu; byl to jeden z těch, co se pokusili bránit. Charry ho obrátil a prohlížel si tupou, násilnickou tvář. Nevypadal, že je ho nějaká škoda.

„Někteří z vás už to s náma zkusili; vrátili jsme vás beze zbraní a nahý. Opravdu chcete, abych vám všecko sebral a spálil? Ty vaše stany, pušky, oblečení... tentokrát vám už nezůstane nic!“

Mlčeli a mračili se. Uvažoval jsem, co se stane, jestli Charry splní svou hrozbu; o to víc budou muset krást, aby se aspoň oblékli.

Muž, jehož mysl jsem si odpoledne vypůjčil, mne nezklamal. Vykřikl:

„Ať sebere šejtan všecky bílý ďaury!“

Charry se k němu otočil. „Mluv, jestli si troufáš!“

„Vy bílí... všichni jste stejní! Slibujete a když to nevyjde, nic nám nedáte a všecko seberete! Ten bílej muž... sliboval pušky, peníze, kořist z vaší karavany! Lhal, svině nevěřící...“

Charry k němu přistoupil, vzal ho za límec a škubl, až hadr povolil a roztrhl se. Tak si ho radši podržel za ucho.

„Co víš o tom bílým muži?“

„Já s ním nemluvil, jenom šejk! Byl oblečenej jako Arab, ale smrděl po ďaurskejch vodičkách; a mluvili spolu anglicky. Šejk potom říkal, co všecko dostanem; a co máme teď? Ani velbloudí hovno!“

„Pravdu mluvíš; aspoň víš, až budeš šejkem, že nemáš každýmu věřit. Tak podívej, naposledy: vaše zbraně zničíme. Prozatím vám nevezmu nic dalšího, ale opovaž se mi ještě jednou zkřížit cestu a seberu ti všecko, co máš! Denisi, dokážeš je nějak... zneschopnit?“

„Můžu jim třeba způsobit tři dny očistného průjmu... Zaručuju ti, že se tři dny ani nehnou, natož aby sedli na koně...“

Charry se konečně jednou trochu usmál. „Jo, to by šlo. Slyšel jsi, šejku? Tak to ber jako poslední varování!“

Zapálil jsem Oheň a naházeli jsme do něho všechny jejich pušky, šavle a další zbraně, pokud jsme si je nechtěli ponechat na památku. To už se všelijak kroutili, každou chvíli odbíhali stranou a stahovali kalhoty; je to poměrně jednoduchý trik, pouhé ovlivnění mysli. Jejich pohledy byly čistá nenávist, ale i to je časem přejde...

Pak jsme se vrátili k naší karavaně a vyrazili na další cestu; probíhala už bez dalších komplikací a jakmile jsme byli u Nilu, cestovali jsme běžnou trasou karavanních cest až do Chartúmu, hlavního města anglického Súdánu.

O lupičích vím tohle: když se zmátořili aspoň natolik, aby se mohli pokusit odjet z onoho prokletého místa, potkali se s hlídkami prince Mehmeda. Ten neměl nic lepšího na práci, než je přepadnout a vzít jim vše, co zůstalo, především koně a velbloudy. Nebyli sice tak skvělí jako ti z jeho chovu, které nám daroval, ale přece jen se trochu zhojil. Nešťastní lupiči vyvázli se štěstím s holým životem; někteří se k němu dokonce dali do otroctví, jiní skončili v jiných službách. Co se s nimi dělo dál, Mehmed netuší a ani po tom netouží.

Skalní hrob později vyzvedl Llago di Rienzi a dopravil podloudně do Arminu, kde je vystaven ve speciálním museu. Llagovi se podařilo sejmout ze stěn dokonce i fresky a při svých zkušenostech tam jistě nenechal nic, co má sebemenší cenu. Takže od té chvíle hlídají přibití sluhové a otroci jen prázdnou podzemní kobku.

Errata:

30.05.2021 11:12