Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Denis)

Cesta z Káhiry do Chartúmu trvala víc než dva měsíce, se všemi odbočkami a zdrženími, o nichž nepíšeme, ježto jsou běžné a nemají pro děj valnou důležitost. Nicméně za ty dva měsíce všichni stačili patřičně zpustnout; když jsme dojížděli do města, byli jsme od místního obyvatelstva téměř k nerozeznání. Celou dobu jsem se neviděl v žádném zrcadle ani ve vodě, tak jsem byl překvapen, když jsem získal tuto možnost v obydlí našeho přítele Lestera, jednoho z rytířů káhirského komthura di Rienziho.

Už od dětství mám slušnou výšku na svůj věk; teď jsem ještě zhubl, takže jsem vypadal jako kostra potažená kůží. Ta kůže byla už předtím osmahlá, nyní se na slunci opálila ještě víc a následkem sucha svraštěla a vypadala jako pokrytá šupinami; částečně to bylo taky špínou, protože jsme se neměli dohromady v čem umývat. Vlasy mi sice dorostly, ale následkem té špíny a styku s Arabským obyvatelstvem se do mne daly vši; nikdy předtím jsem to nezažil a neměl zdání, jak je to protivné. Kromě toho v záhybech mého domorodého oděvu se usídlily velké vyžrané blechy, které jsem marně honil a likvidoval. Podle Diany je každý ze zdejších kočovníků hostitelem spousty cizopasníků; dokonce si v tom libují, ale já v tom nenalézal žádné potěšení. Ani ostatní kluci nejásali a hubili hmyz, jak se dalo; ale co to bylo všecko platné, když stačilo usednout vedle některého z Arabů a člověk byl opět zablešen a zavšiven jako předtím. A jak jsme všichni smrděli! Že po velbloudech a koních, tolik nevadilo, takové vůně máme rádi. Ale špína...

Mohl jsem samozřejmě zapálit Oheň a bylo by po problémech, ale během cesty jsme se dohodli, že to nebudeme přehánět. Měli bychom si zvykat na drsné podmínky, a co by to bylo za strádání a trýzeň, kdybychom se mohli okamžitě zbavit každé nepříjemnosti? Možná časem vysvětlím, v jakém rozpoložení byli naši Jezdci.

Aubry Lester byl obchodníkem se zbožím smíšeným, bylo mu asi padesát, vlastnil velký dům v Chartúmu a hospodářské budovy v Ummdurmánu na druhém břehu řeky. Uvítal nás radostně, málokdy měl možnost vidět lidi z řádu; náš zpustlý zjev ho vůbec nepřekvapil a prorokoval, že až se vrátíme z buše, budeme vyhlížet ještě hůř. Jedinou možností je tady nevšímat si toho. Dal nám k disposici prádelnu, koupelnu a čtyři černé služebné. V prádelně byla veliká železná vana plná vody, jak jsem ji uviděl, skočil jsem do ní a několikrát se potopil; pomstychtivě jsem si představoval, jak ten zatracený hmyz v mém oděvu bídně hyne utopením.

Když jsme po vykoupání a v čistých šatech vstoupili do Aubryho salónu, objevili jsme tam ke svému překvapení Mario di Carialtiho, který na nás už nějakou dobu čekal. Oznámil nám, že se rozhodl jet s námi; nastala tedy vhodná chvíle pro diskusi, jak si vlastně představujeme své další počínání.

Charry byl jednoznačně pro malou, nenápadnou expedici, která by bez vyvolávání problémů prošla krajem, objevila Reorty, zjistila osudy starého profesora Garricheta a urychleně se vrátila domů, než se zas do něčeho zaplete. Ernaye a jeho jezdci byli pro dlouhodobé volné potulování po Africe, kamkoliv je oči povedou, přičemž bude-li se jim někde líbit, je možno se zdržet. Co bude dál, jim nedělalo sebemenší starosti a zpustnutí a zdivočení pro ně bylo potěšením. Zejména Ernaye víckrát ujišťoval, že už nevypadá jako nějaké děcko; když jsem si ho prohlédl, byl jsem nucen uznat, že má pravdu.

Charry připomněl, že v původním plánu bylo, že nás Jezdci doprovodí jenom do Chartúmu, zde se odpojí a vrátí domů do Evropy. Uznával, že pro jejich výcvik je dobré, když se vyznají v islámském světě, jsou zvyklí na nejrůznější strázně a vůbec, ale na druhé straně...

Mario ho podrazil. Začal ze široka líčit, jaké události proběhly po zasedání ve Španělsku a jinde; vcelku nemá smysl to rozmazávat, avšak výsledek byl jasný: řád se rozpadl na izolované provincie, které spolu samozřejmě kamarádí a vzájemně se podporují, ale každá se žene za svým prospěchem. Jestli je to dobře či špatně, o tom odmítal diskutovat, je to prostě tak. Než se Charry mohl patřičně rozčílit, doplnil důvod své přítomnosti: předat Ernayovi a jeho jezdcům příkazy shora. V podstatě jediný: španělské velení si přeje, aby prozkoumali doposud nepříliš známé oblasti Afriky, otestovali místní obyvatelstvo a zkusili vymyslet, jak by se tam daly zřídit misie a co nejvíc prospívat zdejším černochům. V případě potřeby potom...

Charry zařval: „To myslíte vážně? Chcete získat kolonie?“

„Ne tak docela. Spíš nám jde o to, aby je tam nezřídil někdo jiný.“

Charry zaváhal, nějaký smysl to mělo. Tak se uklidnil a poslouchal Mariovo vyprávění, jak v šestnáctém století jezuitští misionáři zbudovali v amazonském pralese několik misijních stanic, kde vychovávali Indiány k víře a pracovitosti. Zřídili tam něco jako ráj na zemi, což se nelíbilo místní vládě, takže je zrušila a některé i pobila. To se však dneska už stát nemůže, je docela jiná doba...

„Misijní stanice?“ řekla Diana chápavě, „Řádové základny?“

„I tak by se to dalo nazvat...“

„A to mají zařídit tihle kluci?“

„No, když už tady jsou...“

„A ty budeš jejich arcibiskup, ne?“

„Křivdíš mi, Charry! Přišel jsem, abych četnými strázněmi ducha i těla odčinil hříchy, které jsem spáchal...“

Charry se rozzuřil tak, že jenom bublal. Pořád nám nebylo jasné, oč mu jde, podivné záměry řádu obvykle chápal a souhlasil s nimi; konečně se dal přinutit, aby se vyjádřil jasně, co se mu nezdá. A skutečně, trochu rozpaků to mezi všemi vyvolalo.

Šlo o tohle: naši Jezdci byli převážně velmi mladí kluci, kteří si v průběhu zasedání na Rhodu (i jinde) zvykli na různé rozkoše těla. Což teď pochopitelně přestalo; sem tam si snad mohli najít arabské děvče a získat jeho náklonnost drobným dárkem, ale to byly dívky hodně nízko postavené, cokoliv lepšího bylo pod tvrdým dozorem rodiny. Tato dobrodružství pochopitelně získala dotyčnému okamžitý věhlas, nicméně bylo jich skutečně velmi málo. Co tedy dělat?

Domorodci si umějí poradit: navazují něžné přátelství mezi sebou, zvláště s mladými hochy. Našim Jezdcům tyto zajímavé zvyklosti rád předvedl Khassim, kdežto já jsem na Alího jednoznačné návrhy reagoval převážně odmítavě. Kluci byli nejdřív překvapeni, ale rychle je to přešlo a zvykli si, dokonce se jim to začalo líbit. A kupodivu, bez zábran je podpořil Tošio Yamanaki, od kterého bych to nečekal.

Dokonce mi to vysvětlil. Když nás na Rhodu bohyně Afrodíta dočasně proměnila na ženy, stal se Tošio gejšou a díky vrozené vyrovnanosti si na to hned zvykl. Od té doby zkoušel, jaké příjemnosti by mohl zažít v jiných tělech než jeho. On je Tošio, i když to nedává znát, docela dobrý a jeho meditace mají účel, ne že ne! Se svými japonskými božstvy udržuje čilý kontakt a dělá, co mu řeknou. A samozřejmě za to obdrží jisté výhody; možná bych měl říct všechny výhody.

A ještě: už jsem řekl, že kluci cvičili oblasti magie, které jsou vhodné pro bojovníky. Jedna z nich je iluze; aby se uměli přestrojit k nepoznání, zkoušeli (s potěšením) měnit se v ženy, pokud to dokázali, včetně detailů pozorovatelných zrakem, čichem i hmatem. Milostný kontakt je potvrzením nejvyšší dokonalosti; i když jsme samozřejmě všichni věděli, o koho jde.

Líbilo se to všem kromě Charryho; ostatním se zas nelíbilo, že jemu se to snadno kritizuje, když má ženu pořád s sebou a může si s ní kdykoliv užívat. (Co může; dělá to, což se ve stanovém táboře nedá nijak utajit). Někteří remcali, že buď ať se o svoji ženu s těmi druhými rozdělí, nebo ať jim nekecá do toho, co dělají oni. Charry se zachoval dle očekávání: hrozně se naštval.

Diana by ho měla podpořit, ale kdepak, jen se smála. Ona má taky svoje názory na věc, ale vůbec ne takové, že by byla jednoznačně pro nebo proti. Má ráda, když je rušno, vzniknou zábavné konflikty a dají se řešit nějakým neobvyklým způsobem. Pokud můžu soudit podle řečí, nějak extra by jí nevadilo, kdyby se o ni někdo pokusil, ať po dobrým či násilím. Samozřejmě ne že by dala; dotyčného by strašně zmlátila a ještě se mu posmívala, ale potěšilo by ji, že je o ni zájem. Co by se stalo, kdyby ji někdo přepral, netuším; ale je docela zábavný si to představovat.

Možná kvůli dramatickým zážitkům z dospívání; ta představa, že ji prodávají na trhu a chtějí přinutit, aby byla otrokyní. Od té doby se už nepokusil nikdo, ale když se vedou řeči na podobná témata, Diana vždycky ožije a zajímá se. Naprosto jí nevadí, co kluci dělají s jinými děvčaty (a naopak); čím drsnější hry, tím víc je schvaluje. Charry moc ne, on je v zajetí konvenční morálky. Dianina morálka je závislá na tom, jakou starou kulturu zrovna studuje. Až na to, že její kůže a jejího těla se to zásadně netýká.

Ernaye naopak soudí, že jeho se každá hra musí týkat vždycky; učí to i svoje kluky a oni se po hlavě vrhají do všeho, co objeví. Samozřejmě byli okamžitě nadšeni i Mariovými plány; dokonce padly řeči, že kdyby je Charry skutečně s sebou nechtěl, pojedou sami a jinam.

To už nevydržel a řekl, že si to ještě nechá projít hlavou.

Tak jsme rozpustili poradu, nechali ho vařit ve vlastní šťávě a šli po svých. Konkrétně já si chtěl prohlédnout město. Musím přiznat, že mě trochu zklamalo, i když Angličané je považují za klenot své správy v Africe.

Před Mahdího povstáním byl Chartúm zapadlou vesnicí, do níž byli britští úředníci posíláni za trest. Na začátku vzpoury byl zničen, obrácen v rozvaliny; na druhé straně řeky pak bylo postaveno posvátné město Ummdurmán, sídlo chalífy a Proroka Mahdího. Po porážce povstání byl bit zase Ummdurmán a Angličané urychleně dávali do pořádku Chartúm – bohužel se to podařilo jenom napolovic. Z obou částí města tedy vzniklo něco jako lupičské hnízdo.

Architektura Chartúmu je povýtce kasárenská, částečně připomínající věznici. Mezi několik elegantnějších budov patřil také dům přítele Aubryho; vzhledem k tomu, že prodával Mahdistům zbraně, vedla se válka všude kolem, ale dům to odnesl jen rozbitými okny od zbloudilých kulí. Jinak si Arabové Aubryho vážili, neboť i když se hned po porážce povstání přidal k vítězným Angličanům, neprozradil nic z tajných jednání s povstalci a tím zachránil mnohým z nich život. Kšeftoval nyní tu i onde a utěšeně bohatl; jenom zábavy měl málo.

Nejpamětihodnějším místem Chartúmu, kromě pozoruhodné katedrály ve slohu téměř neogotickém, postavené v posledních letech, je pomník na hlavním náměstí. Na něm sedí na velbloudu generál Gordon, vítěz nad Mahdím, a velí svým armádám k útoku.

Druhého dne, když jsme šli do města nakupovat, jsme se tam znovu zastavili; totiž já a Ludvík d'Enghiem. Diana a Charry odešli někam do arabské části k jakémusi jednání, Alí byl moc líný a kočky do města nesměly vzhledem k velkému množství anglických vojáků a důstojníků, kteří by se mohli polekat. Vojákem je tady každý druhý běloch, tak nás vůbec nepřekvapovalo, že nějaký důstojník stál před pomníkem a zbožně zíral na generála.

„To už je spiknutí Gordonů!“ řekl jsem Ludvíkovi, ukazuje na sochu, „Kam koukneš, všude v Africe vystrkuje rohy nějaký Gordon! Například kamarád Will z Káhiry – jestlipak nejsou příbuzní?“

Řekl jsem to sice francouzsky, přesto se muž otočil a přívětivě se na mne zašklebil. Rázem jsem ho poznal a pochopil taky, že mi dokonale rozuměl.

„A hele, nazdar Vilíku! Obdivuješ svého jmenovce?“

Plukovník Gordon změnil úsměv v podivný škleb, ale hned ho to přešlo.

„Hleďme, Denis Baarfelt a Ludvík d'Enghiem! Jaké setkání!“

„No, že my sem jedeme, to jsi věděl!“ řekl jsem, „Ale co tady děláš ty? Kdybys to byl věděl, mohl ses svézt s námi!“

„To víš, chlapče, služba!“ ohlédl se ještě jednou na pomník, „Přišel jsem jenom složit poklonu svému strýčkovi...“

„Tak on ten Gordon byl fakt tvůj strejda?“

„Prastrýc, ale to je jedno. Odjakživa mi ho kladli za vzor – co když jednou budu slavný jako on?“

„Nepochybuji, že se ti to povede!“

„Nemluvme o mně!“ mávl rukou, „Povídej, jak jste dojeli?“

„Ale jo – vesele a zábavně. Jenom nás trochu žraly vši.“

Opět zkřivil tvář. „No jo, to je prokletí Orientu. A jinak?“

„Jo, to jsem zapomněl. Přepadli nás lupiči.“

„Ale? To mi povídej, to mě zajímá! Abys chápal, Denisi, já jsem tu proto, abych zbavil kraj lupičských tlup, které tu řádí. Vyprávěj mi o těch banditech... Ostatně, mohli bychom si sednout do některé kavárničky. Tady se dostane moc dobrá whisky...“

Ludvík se zatvářil odmítavě, ale na studený šerbet se pozvat nechal. Tak jsme usedli ve třech do kavárny na chodníku pod pestrobarevný slunečník a nechali Gordona, ať nám něco objedná.

Ludvík velkoryse přenechal vyjednávání mně; sám hovořil málo a jen o zcela nezbytných věcech. Tak jsem tedy velmi ochotně vyprávěl se všemi detaily o našem střetnutí s beduíny; vynechal jsem pouze několik nepodstatných podrobností, jako například objevení skalního hrobu. Gordon naslouchal, občas položil nějakou otázku. Potom řekl:

„No dobře, to mi dost pomohlo! Vezmu stíhací oddíl a vyrazíme do pouště za těmi darebáky; doufám, že se mi podaří je najít a potrestat. Přepadli už víc karavan a ne každá měla takové štěstí...“

„Dost pochybuju, že je najdeš. Jestli mají jen trochu rozumu, určitě se odstěhovali tak daleko, abychom na ně nedosáhli.“

„Ale ne! Že byste jim byli ještě pořád nebezpeční?“

„V každém případě bychom jim mohli docela zpestřit život!“

„Rozhodně méně, než jim ho zpestřím já! To ti chválím, chlapče; to ti chválím!“ řekl Gordon a protože kolem šli další dva důstojníci, urychleně rozhovor ukončil a odešel s nimi. Ale dal si záležet, aby poslal pozdrav Charrymu a Dianě.

Ludvík za ním hleděl mlčky, upíjel svůj šerbet a nevyjadřoval se.

„Myslíš, že jsem to přepískl?“ zeptal jsem se.

„Těžko říct.“

„Možná jsem měl mlčet, ne?“

„Chtěl jsi ho vyprovokovat. Tak jsi to udělal.“

„V každým případě máme téma na další štábní poradu.“

Tu jsme svolali okamžitě, jak jsme se vrátili do Aubryho domu. Taky na ní jsem měl hlavní slovo a téměř do detailu vylíčil celé setkání. Vyslechli mne pozorně a se zájmem.

„Četl jsi ho?“ zeptal se Charry.

„Rozhodně jsem se o to pokusil. Ale není to tak jednoduché; přece víš, že byl s námi na Rhodu a pilně se učil. Snažil se chránit všemi technikami, jaké jsme ho naučili.“

Charry si pomyslel něco v tom smyslu, že nikdy nepochopí, proč učíme svému umění i zřejmé nepřátele. Chtěl to říct i nahlas, ale...

„Není možné nijak zabránit člověku jako Gordon, aby se cokoliv naučil, třeba od některé z příležitostných milenek. Připomínám, že naše čarodějky ho přímo vyhledávaly. Je to nepřítel!“

„To je dost silný slovo!“ nakrčila nos Diana.

„William Gordon je zásadový muž. Jeho zásadou je za všech okolností myslet na prospěch Williama Gordona. A docela se mu to daří; už teď je důstojníkem zvláštního oddělení s tak rozsáhlými pravomocemi, že si je těžko dokážeme představit. Jeho záměry nejsou jednoduché, vždy má připraveno několik variant a dokáže je pružně přizpůsobit. Jenom cíle má stále tytéž: získat majetek a politickou moc.“

„To pořád ještě není nic zlého! To děláme všichni...“

„Na Rhodu byl s námi se souhlasem a na příkaz své tajné služby. Když se dozvěděl o našich plánech, samozřejmě to taky nahlásil svým šéfům; ti mu možná dali nějaké instrukce, ale nejspíš hodně volné. Britská vláda s námi žádné závažné záměry nemá, jde jim nejspíš o to, abychom co nejrychleji vypadli z jejich území na nějaké cizí.“

„A jaké záměry má Gordon?“

„Když jsem ho testoval na Rhodu, snažil se přijít na to, jakým způsobem by mu řád nejlíp pomohl dostat se nahoru. Jeho nápady se pružně měnily, zatím v tom nemá jasno. Ani teď moc ne; ale využil příležitosti a poslal nám na krk ty bandity, to zas jo!“

„Neříkej, že to byl on, kdo...?“

„Vyprávěl jsem o tom přepadení a zkoumal, co on na to. Samozřejmě ho mrzí, že to nedopadlo, doufal, že dojde k většímu boji s víc mrtvými. Ten náš ozbrojený doprovod ho dost štve, doufal že budeme sami, jak jsme plánovali. Jestlipak víš, Ernaye, že jsi opravdu užitečný?“

Náš mladý Bask se potěšeně zaculil; Charry se naopak mračil.

„Když je to tak, rozhodně se jich nezbavíme! Ty předpokládáš, Denisi, že by nás mohl napadnout se svými vojáky?“

„Pochybuji. Spíš na nás bude štvát domorodce. Jedna jeho varianta je taky přijít nám na pomoc, zachránit nás v poslední chvíli. V každým případě chce nechat naživu Dianu; no a nás obětovat jenom v naprosto nezbytným případě. Naopak, kdyby někdo zabil Tošia...“

Kníže Yamanaki dal najevo postřehnutelný zájem, což je u něj dost.

„Neboj, Tošio, není to nic osobního; jenom se tě bojí.“

„Proč mne nevyzve k boji?“

„No protože se tě bojí; to je snad logický!“

„Už dávno jsem nikomu neublížil, bojuji jen ve zcela nezbytných případech. Naopak, snažím se naučit s klidnou rozvahou snášet i různé nepříjemné a ponižující situace...“

Někdo z Ernayových kluků vyprskl smíchy, ale Tošio si toho nevšímal.

Charry klepl prsty o stůl. „Tak dobře, Gordon nás sleduje, přijel za námi sem. Co má v úmyslu dělat dál?“

„Zatím se ptá, co máme v úmyslu dělat my. Počítám, že za námi půjde, kamkoliv půjdeme my. Na britském území jako důstojník armády. Později možná jako soukromá osoba.“

Mario se zeptal: „Jak v tom případě zdůvodní situaci svým vojákům?“

„Vytváří plánovitě z vhodných kandidátů svůj osobní pluk. Možná to bude vydávat za výzvědnou expedici. Britská vláda by docela uvítala průzkumy v neprobádaných oblastech, zvlášť kdyby vedly k získání dalších vhodných území. A Gordonovi vojáci jsou zvláštní sorta lidí: dobrodruzi, které je vhodné použít v cizině, ale radši ne doma.“

Charry si během odpoledne nechal čerstvě oholit hlavu, od nějakého starého domorodce, kterému za to dokonce zaplatil. Teď se na té pleši s potěšením podrbal, dokonce si ji chvíli masíroval dlaní.

„No dobře. Beru na vědomí, že Will Gordon má v úmyslu nás šmírovat, zjistit co podnikáme a případně nás nějak podrazit. Za tím účelem jsem pro, aby s námi jelo tolik chlapů, kolik půjde. Ernaye, jmenuji tě oficiálně velitelem strážního oddílu. Líbí se ti to?“

„Ano, pane!“ vyštěkl Ernaye řízně po vojensku.

„Odpočineme si tu několik dní; schválně neříkám kolik, podle toho, jak se budeme cítit. Potom vyrazíme k jihu a... děj se vůle Páně!“

Všichni s tím nadšeně souhlasili; Ernayovi kluci by možná vyrazili hned, ale Aubry jim prozradil, že v arabské čtvrti se nachází několik značně pozoruhodných domorodých nevěstinců, přičemž místní dívky jsou ani ne tak krásné, jako exotické. To bylo nutno důkladně prozkoumat.

„Je to všechno? Tak rozpouštím poradu...“

„Jen ještě jedna maličkost!“ snažil jsem se ukrýt škodolibé potěšení, „Když jsem Gordona zkoumal, objevil jsem u něj významný detail. Je víc než běžně zamilovaný do Diany. Ano, má paní...“

Diana se zatím ostříhat nedala, což bylo na pováženou. Jaké záměry v současné době sleduje, mi nebylo jasné, ale dávno už se nesnažím na to přijít. V každém případě se zájmem zvedla hlavu a rozzářila oči.

„Ach, vskutku?“

„Chceš říct, že sis toho doposud nevšimla?“

Poctivě se nad věcí zamyslela. Gordon jejich rodinu rád navštěvoval, povídal si s Charrym, boxoval s ním, šermoval, koupali se v moři... Při většině z toho pochopitelně byla, Gordon se k ní choval zdvořile a přátelsky, někdy až příliš ohleduplně. Když zrovna chodil s některou dívkou, vyprávěl o tom, žertoval... Samozřejmě dával přednost bezvýznamným krátkodobým vztahům s děvčaty z kasty bojovníků či čarodějkám, které ho nebraly moc vážně. Měl v plánu oženit se později s nějakou pannou z bohaté významné rodiny, ale to doma v Anglii, až zbohatne a získá patřičné postavení. Zatím nedával najevo...

Charry se otočil a se zájmem pozoroval, jak jeho žena přemýšlí.

„No, teda...“ řekla konečně.

„Já říkám, a trvám na tom, že Will Gordon je k tobě připoután prudkou vášní; do určité míry možná i zvrhlou. Že si představuje, že tě jednou přinutí k poslušnosti násilím, bych pominul, takových je víc. Ale považuje tě za perverzní a touží tě za to potrestat.“

Diana rozzářila modrá kukadla: „Povídej, zajímáš mě!“

„Gordon je Angličan; přes všechno je v zajetí konvenční morálky. Je hluboko vevnitř přesvědčen, že slušná žena by neměla chodit nahá před cizími lidmi; kdo ví, zda vůbec před kýmkoliv. Slušné dívky nosí i ve svatební noc krajkovou noční košili, a teprve když se zhasne, ji takhle vyhrnou... No a rozhodně nemá šermovat katanou, házet nožem, stříhat si hlavu, nosit na těle tetování...“

Dianě zářily oči čím dál víc.

„... a zejména nemá být perverzní. Má paní.“ uklonil jsem se.

„Což já samozřejmě jsem!“ řekla s uspokojením, „No a?“

„Will Gordon tě považuje za císařovnu, to ano. Ale ne za slušnou ženu; z toho důvodu soudí, že by tě jednou mohl získat.“

„No fajn, ať to zkusí!“ zapředla spokojeně.

„Pokud si můžu dovolit věštit, má určitou šanci.“

Dianino nadšení poskočilo ještě o třídu výš. „Fakt, jo?“

„Nemám do toho taky trochu co mluvit?“ zeptal se Charry.

„Nemáš!“ řekla rázně.

„Gordon předpokládá, že v tu dobu bys už byl mrtev. Dokonce jedna z jeho variant uvažuje, že by si Dianu vzal a získal s ní Armin. Stal by se dalším císařem; názory obyvatelstva ho nezajímají.“

„Já mu asi zakroutím krkem!“

„Já mu zakroutím, a něčím jiným!“ vykřikla Diana.

„Já jenom říkám, co jsem vyčetl z jeho úvah...“

„Sakra, ten si troufá!“ na Dianě bylo vidět, že už promýšlí nějakou vhodnou pomstu, „A přitom holky říkaly, že zas tak extra dobrej samec není; co umí, ho naučily čarodějky a...“

Charry se zřejmě už uklidnil; hbitě popadl Dianu za vlasy a držel, zatímco ona sebou cloumala a snažila se vyprostit. Působila si tím čím dál větší a příjemnější bolest, která ji vzrušovala.

„Tak dost! Bereme to všechno na vědomí. Ještě něco?“

Nikdo se neozval. Charry odvlekl Dianu za vlasy do jejich pokoje a že se vzpouzela a cosi vykřikovala, dal jí druhou rukou dvě ukázkové facky, až jí slzy vhrkly do očí. Začala ječet, ale kopat a škrábat až za zavřenými dveřmi.

Tohle už kluci vydržet nemohli; bylo nutno okamžitě vyrazit do toho domu, o kterém mluvil Aubry, a ohodnotit místní dívky. Zvali mě taky, ale měl jsem zajímavější téma: meditaci.

Ráno byli všichni v mimořádně klidné, vyrovnané a spokojené náladě. Diana u snídaně rozvíjela teorie, co asi obsahují svitky papyrusu vojevůdce Atonhotipa; kdyby byla nějaká možnost prozkoumat je, aniž se rozpadnou, strašně ráda by je začala číst hned. Zkoušela mě donutit, abych se spojil s Atonhotipovou duší, případně zprostředkoval spojení jí, ale to jsem zkusil už několikrát a nešlo to. Proč? Kdybych věděl, dokázal bych to odstranit a potom by to šlo. Zabrali jsme se do vysoce odborné diskuse, Charry nás poslouchal a spokojeně podřimoval.

Ale probral se, když jsme se rozhodli zkoumat zbraně. Meč, který jsme vyzvedli z hrobu, byl i po čtyřech tisících letech pěkně ostrý, ale k našemu velkému překvapení se už víc nabrousit nedal. Pilník po něm sjížděl, aniž by jej jenom škrábl. Stejně tak pancíře se nedaly žádným běžným způsobem narušit; dokonce i když do nich Charry střílel z revolveru, nepodařilo se mu vytvořit víc než lehké prohlubeninky.

„Zajímavá ocel! Já tedy nejsem metalurg, ale... chápete to?“

Jeden z nás odborník na výrobu zbraní byl: Tošio. Byl nucen přiznat, že tyto zbraně jsou dokonalejší než výrobky starých japonských mistrů, což pro něj byla zároveň trýzeň i extáze.

„Zdá se... ba co víc, je jasné, že se výrobci té zbraně podařilo objevit kov, nezničitelný mechanickými prostředky. Kdybychom tohle dokázali dnes, mohli bychom...“ nedokončil a zasnil se.

„Zkuste to roztavit!“ navrhl Mario Carialti.

Aubry Lester měl obloukovou svářečku; zkusili jsme jeden z pancířů naříznout a podařilo se nám rozrušit okraj, zřejmě už přece jen trochu zkorodovaný; ale vlastní plech pancíře se sice zahřál, ale ani v nejmenším nezměnil svůj stav.

„Zkusil bych dát vzorek do vysoké pece,“ uvažoval Tošio, „Ale jsou tady dva problémy: nemáme vysokou pec a nedokážeme oddělit vzorek. Nevylučuji, že by ta ocel vydržela žár, při kterém se vše ostatní taví. Kdo ví, co do ní přidali...“

„Za dávných časů uměli lidé ledacos!“ přispěla Diana, „V Indii je sloup, který nerezaví. Neví se, kdo ho udělal a kdy, ale...“

„Prosím tě, mlč o staré Indii!“ řekl Charry, „Hodil bych tě s chutí do Gangy, ale je bohužel trochu z ruky...“

„Můžeš mě hodit do Nilu, ten je blíž!“ zablýskala očima.

Chvíli to vypadalo na pokračování nočních her, pak se uklidnili.

Charry rozhodl, že jeden z pancířů bude spolu s mečem věnován Džaínovi, když to vyrobili jeho předkové; o druhý jsem se tvrdě hádal a nakonec dosáhl, že ho přidělili Artannovi jako nejmladšímu. Možná taky nejbojovnějšími, i když by se kníže Ao Harrap mohl urazit.

Těžko můžu jednoznačně říct, jaký člověk byl Aubry Lester. Zajisté, jako Templář musel být vysoce ušlechtilé povahy; jinak patřil do kupecké kasty a jak nás rád viděl když jsme přijížděli, tak by teď byl šťasten, kdybychom urychleně vypadli. Snad jsme mu ani tak příliš nevadili my; ale naši mladí se bavili až příliš dobře.

Těžko můžu do detailů vysvětlit, co všechno dělali; nechodil jsem s nimi za zábavou, na rozdíl od Khassima a Tošia. Jisté je, navázali řadu kontaktů s místními lidmi; a ne že by o nich měli přehnané iluze. Chlapi, kterým patřily místní bordely, byli pasáci, zloději, pašeráci, podvodníci a všecko možné, jen ne poctivci; přesto s nimi Jezdci navázali skvělá přátelství, při nichž uzavírali podivné obchody a navzájem se snažili jeden druhého doběhnout. Čas od času byl některý pobodán nožem, jindy se pochlubil, že se v noci oženil s něčí dcerou a je tím pádem spřízněn s nějakým princem. Bral jsem to pokud možno s humorem, stejně jako ostatní velitelé.

Problém byl jinde: všichni ti lidé byli ve větší či menší míře mahdisté, povstalci a jejich potomci. Podvodné kšefty všude na světě nějak souvisejí s politikou; ať takový šmelinář jak chce ujišťuje, že ho nezajímá nic než kšeft, dřív či později se dostane do nějakých divných souvislostí. V této zemi se před časem vedla válka, domorodci ji prohráli, byli pacifikováni a obsazeni armádou. Pro vlastence důvod traumat a utrpení, pro zločince příležitost k rozsáhlým kšeftům. A co pro nás? Vše, nač si vzpomenete.

Ať je to jak chce, mnozí Jezdci dovolili, aby je doprovázel čiperný mladík, dejme tomu jako sluha. Bez problémů ho vybavili zbraněmi, měli přece ještě ty získané od lupičů. Náš doprovod tedy vzrostl o asi deset podezřelých mládenců, kteří zatím byli samá legrace a nedělali si s ničím starosti. Co bude dál, se uvidí. Vcelku jsme souhlasili, ti kluci se v kraji vyznali a mohli nám být užiteční.

Jenom Aubry čas od času nesměle naléhal, abychom se už pohnuli.

Gordona jsme za celou dobu neviděli. Žádná škoda.

Naše velbloudy jsme ponechali Lesterovi, buď aby je odeslal Llagovi do Káhiry, nebo prozatím ponechal ve své správě. Dál na jih se nám spíš hodili koně, kterých jsme díky princi Mehmedovi a rozumnému nakupování měli víc než dost. Lze říct, že jsme se vybavili vším, co kdo z nás pokládal za nezbytné; co budeme ve skutečnosti potřebovat, se ukáže až v praxi.

Vzhledem k nepříjemným zkušenostem s roztodivnými cizopasníky jsme před odjezdem od Aubryho uspořádali stříhací orgie, při kterých jsme si navzájem oholili vše, co šlo. Samozřejmě to šlo vyřešit rychle a bez problémů Ohněm, taky jsme se v Něm na závěr vykoupali, ale kluci začali ve stříhání objevovat zvrhlé potěšení; zejména pokud bylo prováděno rukama místních domorodců.

Hlavní zájem měla kupodivu Diana. Samozřejmě se vždy přikláněla k názoru čarodějek, že hlavy osoby z vyšší kasty se nemá co dotýkat kdejaká nekvalifikovaná ruka; navzdory tomu si vybrala starého domorodce, viditelně kombinaci nejrůznějších národností (vyjma bílé) a dle četných jizev v obličeji účastníka občanské války; páchl směsicí různých (převážně nechutných) vůní a blekotal třaslavým hlasem různé nesmysly v několika jazycích současně. Přesto se od něj dala oholit, dokonce mu za to zaplatila. Když jsme se jí ptali, jak se to srovnává se všemi čarodějnickými zásadami, odpověděla jednoznačně: usmála se.

Aubrymu se viditelně ulehčilo, když jsme konečně vyjížděli. Jestli nás sledují oči nějakého vyzvědače plukovníka Gordona, jsme nezkoušeli zjistit, ale předpokládám, že svoje povinnosti nezanedbal. Tak velkou skupinu jezdců ostatně ani nebylo možné utajit.

Na jih od Chartúmu přibývá vegetace, ačkoliv se většinou omezuje na sluncem spálenou trávu a suché větve keřů a zakrslých stromků. Pokožka obyvatelstva valem tmavne, ale jsou pořád muslimové jako Arabové, takže jejich ženy chodí oblečené a dle možností zahalené. Zatímco muži lenoší na návsi a stěžují si kolemjdoucím na svoji bídu, ženy obdělávají želvím tempem malá políčka nebo stloukají proso a maniok na placky v dřevěných hmoždířích. Pouze děti jeví víc aktivity: pasou kozy či hubené ovce a škemrají o dárečky. Považovali nás za Araby ze severu, tak se nám raději klidili z cesty; kolikrát jsme projížděli vesnicí, v níž pouze kouřící ohniště dávalo tušit, že ještě před chvílí byla obydlená. Cizinci tady musí mít hroznou pověst.

Diana chystala něco záhadného s Ludvíkem. Jezdila sem tam, zkoumala nějaké rostliny a trhala je, roztírala jejich plody mezi kameny. Když už jsme se začali domnívat, že zakládá herbář, rozhodla náhle, že se na vhodném místě zastavíme a pár dní si odpočineme; vybrala dokonce termín, okolo příštího úplňku.

Zrovna jsme projížděli krajinou, vynikající četnými roklinami, návršími a terénními zlomy, kde žil jakýsi příjemně necivilizovaný kmen. Projevovalo se to tak, že jeho příslušníci chodili téměř nazí, zdálky se na nás usmívali a bez zábran odpovídali na otázky, pokud jsme se s nimi dokázali domluvit. Muži byli vysocí, atletických postav, často a rádi pořádali slavnosti, při nichž předváděli svou zdatnost. Ženy byly hezké, vlasy měly splétané do množství copánků a zdobily se četnými šperky po předcích, často z drahých kovů. O příkazech islámu sice slyšeli, ale byly jim téměř lhostejné.

Diana si s nimi potěšeně povídala o jejich náboženství; ochotně odpovídali, ačkoliv byla žena, tvor méněcenný. U nich zřejmě ne; měli řadu pozoruhodných legend, některé dokonce Ludvík identifikoval jako křesťanské (koptské, habešské?). Diskuse trvaly dlouho a byly velice zajímavé. Naši Jezdci se zatím kamarádili s jejich mladými bojovníky, předváděli si různé válečnické finty a občas to vypadalo, že se vážně servou, ale zatím se drželi v oblasti žertů.

Úplněk nás zastihl ve zcela neobydlené oblasti, zřejmě schválně. Diana už měla celý pytlík lusků podobných fazolím, teď je vyloupávala, drtila mezi dvěma kameny a dala vařit v největším kotli. Šel z toho podivný zápach, který málem celý tábor rozehnal, ale podařilo se jí vyrobit jakousi kalnou a značně nevábnou tekutinu.

„Jestli čekáš, že to budeme pít, tak se mýlíš!“ varoval ji Charry.

„Ani bych neradila; myslím, že je to prudce jedovaté. Ale hned ti předvedu, jaké to má účinky!“

Vzhledem k tomu, že jsme byli na osamělém místě, se neobtěžovala žádným oděvem. Připravila si širokou štětku z kozích chlupů (rovněž vlastní výroby), namočila ji do kotlíku a počala se tou esencí natírat od hlavy k patě. Ochotně jsem jí pomohl tam, kam nedosáhla. Kůže natřená barvou pozvolna tmavla, až konečně zčernala ještě víc než pokožka místních obyvatel.

„Co je zas tohle za šílenej nápad?“ mračil se Charry, „Okamžitě se umej! Vypadáš nemožně, je ti to jasný?“

„Především to umýt nepůjde; pustí tak za dva měsíce. Za druhý nechápu, proč bych tu barvu měla smývat, když jsem si ji pořídila s takovou námahou. Za třetí se načerníte všichni.“

„Bezva!“ zajásal Ernaye.

„Ani mě nenapadne!“ řekl Charry.

Diana se řepila; bylo mi jasné, že je to pro ni mohutné potěšení.

„Pokud pan Gordon nechává sledovat výpravu bílých cestovatelů, ta mu právě zmizela a nikdo ji nenajde. Tlupa bojovníků z horského kmene je snad přijatelnější, ne? Zakrátko se dostanem do krajů, kde naše barva bude docela normální...“

„Já bych ti to nechtěl kazit,“ řekl Mario, zatímco sledoval Ernayovy kluky; natírali se s viditelným potěšením. „Ale mám dojem, že už teď je naše kůže o poznání černější než místních lidí. Snad sis všimla, že skuteční černoši nejsou tak docela černí, spíš různých odstínů tmavě hnědé, až do černa... zatímco naši...“

„Ale to nevadí!“ Ernaye už byl černý jako sama tma, jenom oči a zuby mu svítily, „Dáš mi pak recept, Diano? Strašně se těším, až natřu touhle barvičkou Maryšku... a možná i...“

Charry se zachoval jediným možným způsobem: vzdal veškeré námitky. Naopak se nechal natřít hned po mně. Takže zbyl prakticky jediný člen výpravy, který byl kategoricky proti: Alí rázně odmítal změnit se ve „špinavého negra“, ať se mu ostatní smáli jak chtěli. Až když postupně měnili barvu všichni, podřídil se a když mu Diana pokynula, ani nešpitl a nechal se poslušně načernit.

Jezdci okamžitě přišli na další zjevnou výhodu nového vzhledu: od teďka se nemuseli oblékat, zato se mohli zdobit všelijakými ozdobami z peří, zebřích hřív a krokodýlí kůže, které vykšeftovali s domorodci při zastávkách. Ernaye si jako první nasadil majestátní čelenku z pštrosích per, zdobenou

zlatými ornamenty; copak za ni asi dal původnímu majiteli, zajisté významnému bojovníkovi či náčelníkovi? Ti, kdo si podobné ozdoby opatřit nestihli (třeba Charry) nesouhlasně kroutili hlavou, ale kluci byli spokojeni.

Diana si sice na tržišti v jedné osadě pořídila pestrou suknici, ale rázně odmítla zahalovat horní část těla. Ačkoliv se místní ženy oblékaly podobně, nevypadala jako ony; vypadala hůř. Také její řeč vyvolávala podezření: mluví samozřejmě swahilsky, což je běžný dorozumívací jazyk mezi jednotlivými kmeny, ale to jen přispívalo k dojmu, že je naprosto cizí. Ne, že by tou řečí mluvila špatně; ona jí totiž mluvila až příliš dobře. Každý z domorodců má tendenci vplétat do swahilštiny slova z jazyka svého kmene, pouze Diana mluvila spisovně, až do té míry, že byla považována za šamanku. Nevadilo jí to.

Prozatím nedocházelo k žádným konfliktům. Obyvatelé místních vesnic byli stále ještě muslimové, alespoň to tvrdili. Pokud měli nějaké zbraně, pak starodávné ručnice z doby povstání, které se za žádných okolností nemohly vyrovnat našim moderním puškám. Když spatřili oddíl jezdců z cizího, zřejmě barbarského kmene, snažili se, abychom byli co nejdřív pryč, a nehodlali nás zdržovat.

Jednoho dne jsem náhle zaslechl jakési zvláštní klapání; naslouchal jsem, ale nechápal, co to asi je. Diana taky naslouchala – a když si všimla mého údivu, rozesmála se:

„Lokalí. Telegrafní buben; ten zde používají všude. Jen co přijdeme do osady, uvidíš ho. Vysílají o nás. To znamená, že jsme se dostali do skutečné divočiny, opravdové Afriky...“

Asi za tři hodiny jsme skutečně dorazili do jakési vesnice; bylo to na dvacet chatrčí obehnaných trnitou ohradou proti šelmám, uprostřed návsi stála dřevěná soška jakéhosi ošklivého místního bůžka a po stranách vedle ní dvoje dřevěné necičky s úzkou škvírou. Diana seskočila s koně a šla k nim.

„Podívej Denisi, to jsou telegrafní bubny! Na ty vyklepávají zprávy pro další vesnice, schované v pralesích nebo v buši...“

„Umíš na to bubnovat?“ ptal jsem se.

Diana se rozhlédla; vesnice byla prázdná, jako vymetená. Přikývla, našla v trávě vedle bubnů paličky a potěžkala je.

„Tak něco zabubnuj! Třeba, aby se nebáli a přišli sem!“

„To by stačilo křiknout. Jsou okolo v těch křoviskách.“

„Přesto! Chtěl bych slyšet, jak to zní!“

Diana pokrčila rameny, uchopila pevněji paličky a počala rytmicky tlouct na jeden z bubnů; při tom si do taktu prozpěvovala nějakou písničku, monotónní a beze slov.

„To znamená: přicházíme v míru, chceme být vašimi přáteli. Nebojte se nás, nepřišli jsme vám ublížit. Já toho moc neumím; byla jsem ještě malá, když jsem se učila bubnovat...“

Sotva dozněl klapot bubnu, ozval se další z lesa; Diana naslouchala, mhouřila oči a usmívala se.

„Nechápou to. Ptají se, kdo vysílá a jeden druhého ujišťují, že oni ne a že taky nic nechápou. Bude to legrace!“

Zatím to vypadalo spíš hrozivě; z lesního porostu, tvořeného několika uschlými stromy a spoustou pichlavých křovisek, se pozvolna vynořovali téměř nazí černoši s oholenými hlavami a kopími v rukou. Někteří další měli luky a šípy a opět jiní sekerky; dva dokonce třímali rezavé ládovačky, nejmíň padesát let staré.

Charry sáhl po pušce, ale Diana ho zarazila; vykročila vstříc těm mužům a klidně se zastavila s paličkami v rukou. Černoši nás obklopili, mířili na nás kopími a tlumeně mručeli. Potom jeden spatřil šelmy; vykřikl a všichni ustoupili, ale nepřestali nás ohrožovat.

Mezi nimi se propletl stařík s několika praménky vousů na bradě a osrstěnou hrudí; chlupy kdekoliv na těle jsou u černochů velikou vzácností, nejčastěji u starců. Kromě toho byl po celém těle pomalován hlinkou a na zápěstích měl chřestítka.

Diana mu vážně složila hlubokou poklonu a vyčkávala.

„Kdo jste?“ otázal se stařec vážně.

„Jsme na cestě. Ty jsi zřejmě kouzelník této vesnice...“ řekla Diana ve swahilštině, „Jsme rádi, že se setkáváme s mužem, který svým uměním hovořit s bohy ovládá celý kraj a pevně svírá v dlani srdce statečných bojovníků...“

Stařík překvapeně zamrkal a zatvářil se trochu vlídněji. „Kdo jsi ty, ženo? Zdá se mi, že přicházíte ze severu; ale tam vládnou naši nepřátelé, vyznavači půlměsíce, kteří nevěří v naše bohy a duchy předků! Jak to, že ty jsi tak zdvořile vychovaná, že hovoříš moudře jako nejstarší muž?“

„Jsem šamanka jako ty. Můj muž je náčelníkem velkého a mocného kmene, který žije na ostrově za mořem, a já čaruji pro celý náš kmen. Tito muži jsou našimi bojovníky. Později ti je představím. Cestujeme k jihu a tyto šelmy nás doprovázejí...“

„Buďte vítáni! Rádi vítáme ty, kdo jsou na cestě. Ale pověz mi: kdo bubnoval na buben lokalí?“

„Já. Rozumím řeči bubnů a umím v ní i mluvit.“

Kouzelník chvíli rozvažoval. „Šťastný muž, když má takovou ženu! Skutečně od nás odejdeš na jih?“

„Ano, zdržíme se jen krátký čas – snad jen přes noc...“

„Jste mezi námi vítáni!“

Černoši spustili zbraně a kouzelník nás vedl do největší chýše. Taky nás uvítal muž, který byl zřejmě náčelníkem, podle úcty, kterou mu všichni prokazovali; do jeho chýše patřilo pět žen a nespočetné množství dětí, které stále pobíhaly, takže se ani nedaly spočítat. Náčelník byl sice silný, ale vypadal hloupě a asi taky byl; ale ne tak hloupý, aby rušil kouzelníka v jeho rozpravě s námi. Naopak čaroděj byl zřejmě mazaný všemi mastmi.

„Ten starý uličník chtěl ze všeho nejvíc vědět, jestli skutečně odejdeme! Když ano, hned se stal naším přítelem!“ vysvětlila Diana.

Ale kouzelník byl ještě chytřejší, než jsme mysleli. Vyhlásil nás za hosty zvláště milé, seslané duchy předků; následkem toho začali snášet, co měli nejlepšího. Nejvíc všem chutnaly jakési šišky sekané s pálivou paprikou; Diana jim s gustem prozradila, že jsou to sekané kobylky. My vegetariáni jsme se spokojili s bramborovými hlízami pečenými na ohni (jednalo se o batáty, sladké brambory) a plackami z maniokové mouky, ale i masa bylo dost, kozího, ovčího i z ještěrek. Na zapíjení nosili hliněné džbány se slabým pivem a tykve s jakousi kořalkou, po které se někteří začínali dusit.

„Mám bezva nápad,“ řekl Ernaye, „Opijeme mě!“

Zatímco černoši se záhy rozveselili a nadšeně si přihýbali (zvláště jejich náčelník), kouzelník pil málo a ani to na něm nebylo vidět. Když už ostatní účastníci hostiny kouleli očima a mluvili nesouvisle, on byl tichý jako myška a sledoval především Dianu, Ludvíka a mne. Potom využil chvíle,

kdy byla o samotě, a přitočil se k ní.

„Tys říkala, sestro, že jsi čarodějka!“

„No – to jsem řekla a za tím stojím!“

„A je ve vašem kmeni víc čarodějů?“

„Ano, je nás ještě několik. Například tamten muž...“

„Myslel jsem si to. A mladík s amulety na krku?“

„Jo, ten se zaučuje. Proč se ptáš?“

„Jsi rovněž názoru, že my kouzelníci musíme držet při sobě? A že si musíme navzájem pomáhat?“

„Určitě. Potřebuješ v něčem pomoci?“

„Netroufal jsem si obtěžovat tě. Ale jeden z našich bojovníků nedodržoval příkazy duchů a ti ho potrestali zraněním; nechce se to od té doby hojit, leží už dlouho a nemůže vstát. Věděli byste radu? Samozřejmě jsem ho léčil, jak se to dělá vždycky; ale obávám se, že urazil duchy příliš...“

„Pokusíme se zvrátit vůli duchů – ale musíš nám pomoci! Jsi kouzelníkem této vesnice a duchové tě poslouchají!“

Starý šaman se nafoukl jako krocan, neboť Diana řekla poslední větu úmyslně hodně nahlas, aby to všichni slyšeli. Pak požádala Ludvíka, aby šel s ní a mne, abych přinesl tašku s chirurgickými nástroji. Kouzelníkovi řekla, aby ji doprovodil do své chýše, aby se tam patřičně upravila. Za chvíli se objevila celá pomalovaná bílou hlinkou, na hlavě s mohutnou čelenkou z leopardí kožešiny, zdobenou třásněmi a všelijakými péry; na rukou měla chřestačky a poskakovala do rytmu, stejně jako kouzelník.

„Rychle se jděte pomalovat!“ nařídila, „Jsou tam jeho ženy, ty vám už pomůžou! Takhle léčit nemůžete!“

Ludvík se sice smál, ale šel; mně se to líbilo daleko víc. Kouzelníkovy ženy byly čtyři, jedna stará a vrásčitá, dvě tlusté a ošklivé, ale jedna úplně mladičká; ta se chtěla ujmout mne, ale baba ji přetáhla vyřezávanou posvátnou holí, až holka vyjekla. Podle pokynů té baby nám ženy namalovaly rovněž čáry po obličeji i těle, pak jsme vzali chřestačky a šli za Dianou.

Napřed jsme se museli poklonit duchům předků a obtancovat toho dřevěného panáka na návsi; Diana mu říkala vešebt. Teprve potom nás kouzelník zavedl do chatrče, kde ležel na několika otepích sušené trávy muž. Jak jsme vstoupili, už se klepal a koukal ustrašeně. V levém boku měl velkou zahnisanou ránu, ze které se šířil zápach a která lákala celé mračno much.

Diana k němu přistoupila z jedné strany, Ludvík z druhé. Já s čarodějem jsme přihlíželi.

„Co se ti stalo? Jak vznikla ta rána?“

„Nešťastnou náhodou. Zasáhli mne... šípem.“

„A uposlechl jsi pokynů kouzelníka kmene?“ otázala se Diana výhružně, „Nepohněval jsi duchy předků nějakým špatným činem?“

Bojovník se rozklepal ještě víc. Diana kývla na Ludvíka, ten vložil ruce na hlavu pacienta a hleděl mu chvíli do očí. „Spi!“ velel a černoch se přestal chvět, „Vstaň a vyjdi z chýše!“

Kouzelník vyrazil skřek; neboť černoch skutečně vstal a vypotácel se ven ze svého obydlí. Jeho žena a děti počaly zmateně pobíhat sem tam, ječely, vyváděly. Diana se rozhlédla a zjistila, že celá chýše je neuvěřitelně špinavá a plná cizopasníků. V takovém prostředí by se nedokázal uzdravit nikdo.

„Proč jsi vyvedl toho muže ven z chýše?“ ptal se čaroděj.

„V chýši se usadili zlí duchové,“ řekla Diana, „Ať ji ženy a děti opustí. Možná budeme muset chýši spálit.“

Kouzelník se toho okamžitě ujal; pronesl projev, ve kterém Dianina slova patřičně rozvedl a nařídil, aby byla chýše okamžitě spálena. Žena a děti začaly hořekovat; ale Diana navrhla, aby si postavili chýši novou o kus dál, a to je zas hrozně potěšilo. Ostatně, takovou chatrč měl kmen hotovou za den práce, a nic cenného v ní stejně neměli.

Černoch stál zatím na místě a mírně se potácel. Ludvík jej uložil na rohož, kterou si nechal přinést z jiné chýše; potom vyňal z lékařské brašny skalpel a s Dianinou pomocí se rýpal v ráně. Bylo to ošetření, jaké přežije jen hodně zdravý člověk; ale domorodci mívají kočičí život a tenhle v hypnóze ani nic necítil. Že neřval a nevyváděl, všechny velice udivovalo; kouzelník občas poskakoval okolo a vykřikoval modlitby i poučení pro veřejnost, ale vzhledem k jeho i naší důstojnosti jsme ho nemohli poslat do patřičných míst.

Konečně Ludvík vytáhl z rány jakýsi předmět: úlomek hrotu šípu, který uvázl v ráně. Nechal si přinést čistou vodu, ránu vymyl a obrátil se ke mně: „Nevidím jinou možnost. Budeme muset...“

„Počítám s tím od začátku. Diano, vysvětli jim nějak, co děláme. Ale trochu parády kolem si neodpustím...“

Ludvík, k údivu kouzelníka i celého kmene, poslal zraněného zpátky do chatrče; šel jsem tam s ním, ale všem ostatním Diana a Ludvík zabránili se jen přiblížit. Zkusil jsem trochu odlišnou techniku, která mne nedávno napadla při velmi nudné cestě pustinou; usedl jsem na zem, pokusil se vstoupit do meditace a za ohnisko Ohně určil vlastní dlaně. Snažil jsem se, aby se Oheň nerozšířil příliš; že spálí celou chatrč a očistí raněného muže, s tím jsem počítal, ale ne že vyžíhá půdu do kruhu okolo, což byla hlína smíšená s nejrůznějšími odpadky, hlavně zbytky potravin, jak komu upadly od úst. Oheň si počínal nekompromisně – vyžíhal celý prostor a spekl hlínu na kámen, takže jsme seděli téměř o půl metru níž než okolí.

„Teda, ty zas vyvádíš!“ komentovala to Diana.

Náš pacient zažil zajímavé věci; teď si se zájmem ohmatával ránu, která byla sice ještě otevřená, ale už nebolela a nijak mimořádně mu nebránila v existenci. Ostatní jej obklopili, žvanili, dotýkali se rány špinavými prsty a radovali se; Diana navrhovala vykoupat v Ohni celý kmen, kdežto Ludvík a Mario byli zásadně proti. Zakrátko začali příbuzní dotyčného muže oslavovat zázračné uzdravení, jeho posadili do středu a hned mu vrazili džbán piva. Jediný kouzelník bloumal kolem, pokoušel se porozumět, co si povídáme, a házel po nás divné škleby.

Pak se začalo tančit; Ernaye se přišel zeptat, zda je možno dovolit přátelit se s místními ženami, které po nás dost házely očkem.

„Ano, je to dokonce velmi vhodné. Když žena pozve někoho na dostaveníčko, je velmi nezdvořilé odmítnout.“ vysvětlila Diana, „Jen ať dávají pozor, aby to neviděl manžel té ženy; z toho by mohl být diplomatický incident.“

„Jako že by se s námi chtěli rvát?“ rozzářily se Ernayovi oči.

„To snad ani ne... ale otec nějaký holky by ti ji mohl chtít vnutit za manželku. A potom z nás vymáhat kupní cenu v dobytku...“

Její vyjádření Ernaye uspokojilo; jaké pokyny ovšem dal svým jezdcům, to skutečně nevím.

Kouzelník si dodal odvahy a znovu si naši partu odvedl stranou.

„Poznal jsem na vás, že patříte k vyšším zasvěcencům! Vím, že jste jiní než obyčejní smrtelníci...“ začal tajemně.

„Nemýlíš se.“ řekla Diana důstojně, „Ale jak jsi to poznal?“

„Vy tři máte oči barvy nebe!“ zašeptal spiklenecky.

Málem jsem vyprskl smíchy; naštěstí koukal na Dianu.

„Uvažuješ velmi moudře!“ ocenila Diana.

„Jak se vám to podařilo? Mohl bych i já mít oči takové barvy?“ vykulil oči co nejvíc a tvářil se dychtivě jako malé děcko.

„Pojď s námi někam, kde nás neuvidí. Promluvíme si!“

Zašli jsme do jedné chýše; uprostřed na rohoži ležela dívka s chlapcem a důvěrně si něco povídali; kouzelník do nich párkrát kopl a vyhnal je ven, a oni uprchli jak vyplašení ptáci.

Posadili jsme se na zem – Diana se tvářila přísně. „Modré oči je zvláštní milost, kterou bohové prokazují pouze vyvoleným! Člověk, který chce mít oči jako máme my, musí zachovávat zákony, které stanovují bohové! Víš o tom?“

„Ovšem! Zachovávám všechny zákony – a přece nemám modré oči!“

„Uvidíme. Zamysli se a pokus si vzpomenout! Jenom v duchu si řekni, jestli jsi nikdy svými čarami neublížil někomu druhému! Je tvojí povinností pomáhat a činit dobro – nikdy ne zlo!“

„Já jsem kouzelník! Co udělám, je vždycky dobré!“

„Vidím ve tvých očích, že nemluvíš pravdu! Nemyl se, my nejsme obyčejní lidé, jsme zasvěcenci; nás nemůžeš oklamat! Kdybys žil tak spravedlivě, jak tvrdíš, pak by tvoje oči byly modré jako jsou naše! Musel jsi něčím rozhněvat duchy!“

Stařík se začal tvářit zarputile. „Tak řekni čím!“

„Nikdy jsi nepředstíral, že nemůžeš někoho vyléčit, protože ti to nedovolují duchové? A přitom jsi to jen neuměl nebo nechtěl provést, protože jsi něco měl proti tomu člověku!“

Kouzelník na Dianu udiveně zašilhal. „To dělá každý!“

„My ne! Nežádal jsi někdy větší příděl jídla v době hladu? Nežádal jsi pro sebe nejkrásnější dívky, které patřily jinému? Nevzal sis nic, co bylo druhých? Neobelhával jsi svoje bojovníky?“

„Ale... ale...“ černoch jektal zuby, „Kdybych dodržoval všechno to co říkáš, co bych měl potom ze života?“

„Měl bys modré oči!“ řekla Diana se zadostiučiněním.

„A... nedalo by se uprosit bohy... třeba obětí nebo tak?“

„Ne. Pouze příkladným a mravným životem. Pamatuj, že bohové vidí všechno; jsou s námi i v tuhle chvíli, všude kolem jsou jejich oči! Budou nad tebou bdít; a jestli vydržíš dlouhá léta dodržovat všechny zásady, potom i tvoje oči zmodrají jako naše...“

„Léta? Cože, copak mám takový život provozovat celá léta? To by vůbec nebylo možné! To by nedokázal žádný člověk!“

„Pak jsme se o tom bavili zbytečně.“

„Nemůžete se vy přimluvit u bohů? Vám přece nic neodmítnou; a já bych to nechtěl zadarmo! Mohl bych vám dát...“

„To nejde. Nesmíme přijímat dary, které jsme si nezasloužili. To je taky jeden z našich zákonů.“

„Ajajaj!“ kouzelník se popadl za hlavu, „Potom si nechte svoje modré oči a já si nechám život, jaký se mi líbí! Však mi nebude zle ani tak! Ne, taková pocta pro mne není...“

S tímto rozhodnutím nás opustil a už po nás nic nechtěl; ale až do konce našeho pobytu se k nám choval s velikou úctou.

Touto vesnicí začínalo impérium krále Bangoly. Byl uctívaným pánem asi dvaceti podobných vesnic a sídelního města, jež se rovněž jmenovalo Bangole, stejně jako jezero, které se rozkládalo poblíž. To jezero bylo nejcennějším majetkem pana krále, neboť nevysychalo a dalo se v něm napájet dobytek v době sucha. Navíc v něm žili posvátní krokodýli, tu a tam někoho neopatrného sežrali nebo mu aspoň ukousli nohu.

Král Bangole se o nás dozvěděl hned ten den, protože kouzelník si zavolal místního bubeníka a vyslal o nás tuto zprávu:

„Přišli černí lidé ze severu – velký náčelník s mnoha bojovníky a šesti šelmami, z nichž jeden je simba – lev a jiní mají podivnou srst v kraji neznámou. V průvodu jsou tři svatí kouzelníci, kteří umějí léčit lidi a mají oči barvy nebe – jsou moudří a vzdělaní a není dobré zkoušet je oklamat, protože bohové jim našeptávají tajné myšlenky jiných lidí. Přijměte ty lidi laskavě a přátelsky, mají pušky, které velmi rychle střílejí, ale přicházejí v míru. Přivítejte je tancem a zpěvem jako vzácné hosty...“

Africký telegraf funguje rychle; než jsme se vyspali po té oslavě, už tu bylo pozvání krále Bangole k návštěvě jeho sídelního města. Nebylo myslitelné, že bychom odmítli; tak jsme vyrazili s doprovodem tlupy černochů s velikými oštěpy směrem ke královskému sídlu.

Diana rozhodla, že nemůžeme přijít ke králi v nevyhovujícím stavu. Na oblečení nezáleželo, to jsme mohli třeba nazí, ale bezpodmínečně bylo třeba mít čelenky s peřím a žíněné či kovové ozdoby na ruce a nohy. Objevit se bez toho by byla hanba.

S čelenkami to šlo; měli jsme dost kůže a bez obtíží se nám podařilo je vyrobit, horší to bylo s odpovídajícím peřím; cestovali jsme stepí s občasnými lesíky o deseti stromech, kde nebylo nic, co by nám mohlo ozdobné peří poskytnout. Diana se zamyslela a pak nařídila mně a Artannovi, abychom se vzdálili, projeli okolí a našli nějakého mimořádně krásného ptáka. Artanna to přijal s potěšením, vzal s sebou Díwarr a já Alího, který ač byl líný a neschopný, na lov se přece jen nechal vylákat.

Jezdili jsme celý den sem tam a nic nenašli; až Artanna vystřelil a po chvíli volal, že něco má, ale tvářil se rozpačitě. „Je to pták!“ ujišťoval mě, „Ale je... jak bych tak řekl... poněkud větší. Nevím, jestli se ti bude líbit!“

Dojel jsem; Díwarr ptáka obcházela a asi se jí zamlouval, byla vždycky vysazená na drůbež jako její matka. Ten pták byl pštros, nádherný samec s velkými bílými péry v ocase.

„To je výborné, úplně nejlepší, jaké to mohlo být!“ pochválil jsem Artannu, „Diana se zblázní radostí...“

„No dobře. Ona mi ho nadehnala...“ nezapomněl pochválit Díwarr.

Vzali jsme pštrosa, naložili ho na koně a Artanna klusal vedle pěšky – využil toho a ulovil jakéhosi stepního hlodavce, o kterého se s Díwarr bratrsky podělili.

Diana opravdu jásala; hned vyškubala z nešťastníka všechna krásná bílá péra a ještě večer je našívala na čelenku. Vznikla ohromná bělostná koruna, která jí dodávala vskutku vznešeného vzhledu. Zbytek per, už černošedých, jsme si rozdělili my ostatní, abychom taky něco měli.

Král Bangole nám poslal naproti oddíl své tělesné gardy, asi třicet mladíků s luky a šípy, několik i s puškami; ale každý měl veliký štít ze zebří kůže a oštěp s dlouhým hrotem. Chovali se velmi zdvořile, především k Charrymu, který si je získal svojí výškou a silou; a potom samozřejmě k Dianě. Ke mně a Ludvíkovi se rovněž chovali uctivě, asi už k nim došla zvěst o našich kouzelných modrých očích. Seřadili se před naši karavanu a statečně nás doprovázeli, ačkoliv nám tady zhola nic nehrozilo.

Sídelní město Bangole bylo impozantní; už zdaleka jsme slyšeli rachot tamtamů, jimiž bubeníci svolávali lid ke slavnostnímu čumění na náš vjezd. Pak jsme vyjeli z vysokých křovisek, kterými bylo obrostlé již zmíněné jezero, a spatřili přes vodu asi dvě stě chatrčí, mezi nimiž se vypínala jedna ohromná s vysokou střechou z uschlé trávy.

Děti se nám rozběhly vstříc, dospělí důstojně vyčkali, až se naše karavana objeví. Pokusili jsme se vypadat co nejlépe a nejslavnostněji; dokonce jsme se i pomalovali bílými čarami, což bylo hodnoceno jako slušivé. Když nás uviděli, nastal zmatek především nad šelmami; někteří domorodci se pokoušeli ustoupit dál od cesty, zřejmě měli z našich koček strach.

Král Bangole byl nezřízeně tlustý; což bylo v pořádku, tloušťka je znakem zdraví, důstojnosti a krásy. Jeho poddaní ho přinesli ve vyřezávaných nosítkách, bylo jich čtrnáct a všichni se pod jeho váhou prohýbali. Kromě toho měl pan král asi dvacet manželek a tomu odpovídající počet dětí, některé už dospělé. Ke zvykům zdejšího kmene patřilo i to, že si průběžně bral další manželky z řad dospívajících dívek a ty, které se mu už nelíbily, dával jako královský dar oblíbeným bojovníkům. Tato praxe je sice na evropské poměry nezvyklá, ale pořád ještě lepší než zvyk jiného černého krále, který bývalé manželky házel krokodýlům.

Kromě krále tu byla královská rodina, kterou tvořili jeho bratři; bylo jich šest a byli označeni leopardími kožešinami přes záda. Sám pan král byl zamotán do mnoha dlouhých kusů barevné látky evropské či arabské výroby; byl v tom zakuklen jako housenka a muselo mu být strašlivé horko, zvlášť když z té zmotaniny vykukovala pouze tučná hlava.

A ještě tu byli kouzelníci; přišlo jich asi deset, každý fantasticky vystrojen a pomalován, s odznaky své důstojnosti, to jest chřestítky, třepátky nebo aspoň zebří oháňkou. Krále obklopoval zbytek královské stráže, urostlí černí bojovníci s oštěpy, bojovými palicemi, luky a šípy.

Slavnostní uvítání trvalo dvě hodiny a jeho nejdůležitější částí byly projevy. Napřed měl proslov král Bangole, potom Charry, potom jeden z králových bratří, potom Ludvík, potom... a tak dál. Po mně nikdo nechtěl, abych něco řekl, a já tomu byl rád. Seděli jsme na vyřezávaných třínožkách z ebenového dřeva a pot se z nás jenom lil, protože slunce nelítostně pálilo. Kdybych nebyl zvyklý, určitě chytnu úžeh.

Zádrhel nastal teprve, když se jeden z králových bratří otázal, jaké dary jsme králi Bangolemu přinesli. Charry se podivil:

„Dary? Jaké dary mi přichystal můj královský bratr Bangole?“

„Král Bangole nemusí dávat žádné dary příchozím! Zato je povinností každého, kdo vstoupí do jeho země, přinést dary, abychom jej vlídně přijali a propustili v míru!“ poučoval bratr krále.

Charry se sklonil, nabral hrst hlíny a pustil ji do větru.

„Toto je země krále Bangole – byla, a vítr ji odnáší. Jakou cenu má země, po které šlapeme? Jaké dary bys za to mohl chtít? Přišli jsme a odejdeme; k tomu není třeba dávat dary. Když přijde cizí člověk do mojí země, nechci od něho žádný dar.“

Černoši se počali tvářit rozpačitě. „Je zvykem, že každý cizinec přináší dar!“ trval na svém mluvčí, „A my jej za to ochraňujeme před vším zlým, co by jej mohlo v naší zemi potkat!“

„Se vším zlým co mne potká, se vypořádám sám. Vybojoval jsem mnoho válek; poslední v zemi Arabů. Ve všech jsem zvítězil a zničil všechny nepřátele. Tak to bude i nyní.“

„Ale tato země patří králi Bangole!“

„Tato země nepatří nikomu. A jestli, potom jsou to Reorti.“ Charry ukázal na Džaína, který se pyšně zašklebil.

Mezi dvořany nastalo vzrušení. Dokonce král Bangole se rozhodl promluvit osobně: „Proč říkáš takové věci? Páni stepi odešli odsud před mnoha a mnoha lety a nikdy se nevrátili! Nepřipomínej, co už není, o čem se jen vyprávějí pověsti...“

„Co bylo, může se vždycky vrátit. Kamkoliv šlápne tlapa pána stepi, tam je pánem všeho, na čem utkví jeho zrak.“

Někde v auditoriu se ozvaly výkřiky; král Bangole se káravě podíval v tu stranu. „To vyprávějí legendy. Už dávno jsme neviděli v této zemi pána s černou hřívou a ocelovým krunýřem, který vládne živým i mrtvým. Nepřipomínej nám takové věci!“

„Teď ho vidíte. Je možné, že se Reorti rozvzpomenou na svoji vládu nad vámi a opět přijdou na tato místa. I když odešli odsud, žijí – tam, kam my jdeme. V Simbabve.“

Ozvaly se další výkřiky; jedna z králových žen padla tváří k zemi a počala bít čelem do hlíny. Zmatek se zdál větší a mocnější.

„Do Simbabve?“ tázal se jeden z čarodějů, „Vy chcete dojít do Simbabve?“

„Ano, to je náš cíl. Co se ti na tom zdá divné?“

„Zlí duchové zmátli váš rozum! Odtamtud se nikdy nikdo nevrátil!“

„Co když proto, že se mu tam tolik líbilo?“

„Ó bohové! Jak pošetilí jsou lidé! Kdo vám zmátl hlavy tak, že chcete dát všanc svůj život? Proč jdete s těmito šelmami? Oni vás zabijí, jako zabili toho starého bělocha, který byl čarodějem a prošel tudy před mnohými lety!“

„Bělocha? Jakého bělocha?“ vyrazila Diana.

„Já ho znal, mluvil jsem s ním – taky on chtěl dojít do Simbabve. Odešel a už se nikdy nevrátil. Páni stepi jej snědli!“

„Jak to víš, když se nevrátil?“

„Myslím si to. Oni každého snědí! Dítě mého bratra odnesl skvrnitý leopard do buše a tam snědl!“

„Kdy tady byl ten člověk? Co o něm víte?“

„Byl bílý a měl s sebou mnoho černochů neznámého kmene, kteří nesli jeho majetek. Dával dobré rady a vyjednával s kouzelníky a náčelníky. Král Bangole byl ještě mladý, ale já byl v družině jeho otce a viděl jsem ho. Ten muž měl dlouhé vousy a byl moudrý; léčil nemocné a raněné. I mne naučil léčit...“

„Vidíš – když došel do Simbabve ten muž, dojdeme tam také.“

Naše odhodlání na ně silně zapůsobilo; přestali dokonce připomínat naši povinnost obdarovat je. Král Bangole prohlásil, že budeme jeho hosty a že na naši počest uspořádá velkou slavnost, která potrvá několik dní. Poté poručil, aby se nás jeho bratři ujali a nechal se odnést do svého paláce.

Vyhradili nám tři chýše, které nám ženy okamžitě zařídily tím, že přinesly ze stepi otepi suché trávy a z ní vytvořily lůžka. Pokud se týkalo potravy, byli jsme srdečně zváni kdykoliv a kamkoliv, kde se bude jíst, protože náklady na naši výživu převzal královský dvůr.

Diana nás poučila, že svůj majetek můžeme klidně ponechat bez dozoru; domorodci jsou sice zloději vychytralí, ale když nás sám král určil za svoje hosty, neodváží se vzít si nic, co mohou považovat za náš majetek. Byla to pravda; dokonce i mosazné nábojnice, které jsme zahodili, nám nějaký muž s velkou poklonou přinesl – a byl nesmírně šťasten, když je za odměnu dostal jako ozdobu. Svázal je drátem a pověsil si celý svazek šesti kousků do nosu – a všichni mu záviděli.

Jen jsem se stačil rozhlédnout, už na mne volala Diana, že se půjdeme koupat do jezera; byl jsem tomu rád, už pár dní jsme nepotkali jinou vodu než úzké bahnité stružky, napolo vyschlé. U jezera bylo několik žen, praly prádlo a hašteřily se o nějaké hlouposti; když jsme přišli a bez váhání vstoupili do jezera, všechny ty ženské nechaly prádla a kulily oči, jako by viděly zázrak.

Hned jsme taky pochopili proč: ze všech stran se sem hnali mohutní šupinatí krokodýli, věčně hladoví a dost nevychovaní, aby nepohrdli kouskem lidského masa. Do tohoto jezera měli totiž vesničané ve zvyku házet mrtvé, v případě potřeby i nevyléčitelně nemocné; krokodýli byli posvátní, nikdy jim nikdo neublížil a ty žravé potvory toho zneužívaly natolik, že někdy útočily i na děti, hrající si na břehu.

Diana uviděla krokodýly hned, ale byla na ně připravená. Už v Arminu si natrénovala krokodýlí výstražný signál: pronikavý sykot, spojený s jakýmsi hrdelním zapískáním. Teď se nadechla, zasyčela a skončila chraptivým hvízdnutím – a oni se otočili a mazali odtud, jako by jim přiskřípla ocas.

Černoši tedy zírali, to se musí nechat. Nebylo pamětníka, že by kdo zahnal posvátné krokodýly jen takovým zasyčením; Diana ještě párkrát zasyčela a pak se začala bezstarostně čvachtat ve vodě. My ostatní jsme se koupali také a po chvíli váhání se k nám přidali lidé z vesnice, především děti.

Koupal jsem se taky; jednu chvíli jsem se ohlédl na břeh a povšiml si dívky, která se zastavila na břehu a pátravě na nás pohlížela. Viděla, že se na ni dívám, a usmála se; taky jsem se na ni usmál, byla na černošku docela pěkná. Kromě toho byla oblečená do jakéhosi přehozu nažloutlé barvy a na rukou a kotnících měla mosazné kruhy.

„Pojď se taky vykoupat!“ zavolal jsem na ni.

„Zahnali jste skutečně krokodýly?“ ptala se.

„Už se neodváží vylézt!“ uklidňoval jsem ji, „Pojď sem!“

Shodila svůj přehoz a já zjistil, že je na celém těle zdobena zvláštním způsobem: hlubokými zářezy do masa, někdy až ke kostem; pak zářezy zarostly a zůstaly po nich bílé jizvy. Muselo to pořádně bolet! Kromě toho měla propíchnutý nos a v něm nějakou ozdobu, propíchané rty i uši a řezy na tvářích.

Sestoupila ke mně do vody, velmi opatrně, opatrněji než jiné ženy. Bylo tam dost hluboko; udělal jsem dvě tempa, ona udělala krok za mnou a začala mávat rukama – vrátil jsem se a podržel ji.

„Co je, ty neumíš plavat?“

„Ne. Nesměla jsem daleko do jezera, mohl by mě sežrat krokodýl! Měla jsem to zakázáno od otce!“

„Útlocitný tatíček. Ostatní to neměli zakázané?“

„Ach, oni smějí! Ale já smím být sežrána krokodýlem, jenom když je třeba usmířit bohy, víš?“

„Nevím. Ale mluv, zajímáš mě!“

„No, dřív se to dělalo. Babička mi vyprávěla, že když krále Ungaluméa napadli nepřátelé, dal hodit posvátným krokodýlům svoji dceru, aby usmířil hněv bohů. A potom slavně zvítězil. Babička říkala, že až nás někdo napadne, obětují krokodýlům mne.“

„To tě nejspíš strašila, abys nechodila do vody.“

„Ne, to je pravda. Kdyby krokodýli sežrali královu dceru, tak by to kmeni přineslo neštěstí. Proto když jsem se koupala, drželi vždycky kousek dál kůzle – kdyby připlaval krokodýl, hodili by mu to kůzle, aby mě nechal...“

„A ty jsi králova dcera?“

„No ovšem! Copak to nevidíš?“

„Máš na mysli tyhlety řezby, že? Já to ovšem nemůžu vědět.“

„Jak to, že ne? Jsi přece kouzelník s modrýma očima!“

„No, to jsem.“

„Slyšela jsem, že modré oči mají ti, kteří konají dobro všem svým lidem z kmene. Je to pravda? A když ano – tak proč já nemám modré oči? Nikdy jsem nikomu neublížila...“

„To je přece jedno! Ty máš taky krásné oči. Takové... jako nazlátlé! Jako bys v nich měla zlaté plamínky. To je krásné.“

„Přesto. Tvoje oči jsou modré, to se mi líbí. Když budu dodržovat zákony, tak budu mít taky tak modré oči?“

„Kdepak! Podívej, to se jen tak říká. Oči má každý takové, s jakými se narodil. Moji bratři a sestry mají různé, podle toho, jaké jim vyšly podle zákonů genetiky. Můj otec má například černé, matka byla modrooká. Takže to vychází...“

„Opravdu? Jedna má kamarádka má dítě s mužem, který má křivý dlouhý nos. A to dítě má taky dlouhý a křivý nos! S očima je to podobné? Ty bys měl děti s modrýma očima?“

„No – není to vyloučeno.“

„Ale to je krásné! Chtěla bych s tebou mít dítě.“

Tato nabídka mi poněkud vyrazila dech, zato jí se ta myšlenka zřejmě zalíbila víc, než je zdrávo; dobře mi tak, nemám říkat věci, které odporují Dianiným pohádkám.

„To by mi tvůj otec asi pěkně poděkoval!“

„Zahrnul by tě vzácnými dary a požíval bys jeho veliké přízně!“ řekla velmi vážně, „Přijď večer na tance...“

„Jsi na to ještě trochu mladá, nemyslíš?“

„Proč? Stala jsem se ženou už před dvěma měsíci! Kdybych nebyla z královské krve, už dávno bych si našla muže...“

„Princezny si nesmějí brát, koho chtějí?“

„Musí jim to schválit otec. Víš, někdy si otec vybere dceru, aby byla nějaký čas jeho manželkou. Nebo ji daruje někomu, koho si oblíbí. Ale tobě by mne dal; chceš, budu tvojí ženou a budu žít s tebou! Otec mi to jistě schválí...“

„Ale já nepotřebuji ženu! Jsem ještě mladý...“

Rozesmála se. „Jsi starší než já. Jistě jsi měl už hodně dívek! Nevymlouvej se; dobře jsem si tě prohlédla na náměstí...“

Nevymlouval jsem se. Vylezli jsme z vody a vyváleli se v prachu, což místní považují za dobrou ochranu proti hmyzu a nemocem.

„Půjdeš se mnou večer tančit?“ vyptávala se, „Naučím tě tanec Jeřábů, který tančí, když po deštích přiletí na jezero...“

„Půjdu, když chceš.“

„Ano, chci! A odmítneš všechny ostatní dívky, kterým se líbíš! Hodně říkalo, že by tě chtěly...“

„Ale prosím tě! To se mi zdá dost divné – jsem cizinec...“

„Právě! Moje přítelkyně už poznaly všechny zdejší chlapce – ale ty jsi jiný, tvoje tvář vypadá úplně jinak než naše! Vidím na tobě, že přicházíš z dálky!“

„Jsem asi na vaše poměry ošklivý, ne? Ten nos...“

„Ano, máš dlouhý nos! My máme nosy ploské, jak to má být. Ty ho máš dokonce do špičky...“ rozesmála se, „Ale to se nám líbí! I postavu máš jinou než naši chlapci... a ty směšné chloupky po těle! A proč mají tvoje vlasy tak divnou barvu?“

Moje vlasy představovaly v té chvíli jen několikamilimetrové štětiny, ale skutečně byly světlejší, než je zvykem v této zemi.

„U mého kmene to tak někdy bývá. Podívej se na Ludvíka... na čaroděje. Ten má taky takovou barvu vlasů...“

„A dokonce mu rostou i na bradě! To je legrace; jste zvláštní lidé! Kdybyste nebyli černí, řekla bych, že jste příbuzní těch ohavných bělochů, kteří se někdy objevují...“

„A tys někdy viděla takového ohavného bělocha?“

„Ne! Fuj – ten musí být ošklivý, taková bledá kůže! Ty ano?“

„No ovšem, často. I někteří naši přátelé a příbuzní jsou bílí. Žijí blízko nás, často se s nimi stýkáme...“

„Ó, to musí být hrůza! A zabíjejí vás?“

„Ne. Žijeme s nimi v míru.“

„Běloši vždycky zabíjejí černochy. Kdyby přišli, utekla bych do buše, protože kdyby mě chytili, zabili by mě nebo prodali do otroctví. Ty se nebojíš, že tě chytí a prodají nebo zabijí?“

„Mám pušku. Museli by dobře bojovat, aby mě přemohli. Bojoval jsem už s lidmi; i s bílými. Ještě když jsem byl malý...“

„Tak vidíš! V boji jsi byl a tvrdíš, že jsi příliš mladý na to, aby ses oženil. Už vidím, jak mi lžeš do očí...“

Přestal jsem se s ní hádat. Ani by to nemělo smysl, nedávala pusince nadarmo jíst a ani na chvíli ji nezavřela. Teď se porozhlédla a prohlásila, že zanedlouho začne tanec a že bychom se na to měli připravit. Chtěl jsem odejít, ale nepustila mne.

„Neslíbil jsi mi, že se mnou půjdeš na tance? Teď už se nesmíme ani na chvilku rozejít, až do rána! Budeš pořád se mnou!“

„Nevím proč; slíbil jsem to, tak zase přijdu, když chceš...“

„Ne, ne! Já znám svoje kamarádky; na chvíli tě pustím z dohledu a už mi tě jiná odvede! Ony už mají zkušenosti a já ne, proto si tě musím raději chvíli pohlídat...“

Bylo mi to tak dalece jedno, šel jsem s ní. Zavedla mne do jedné z chýší, kde už bylo asi dvacet dívek i chlapců, intenzívně se připravujících ke slavnosti. Byl tam neuvěřitelný zápach, jednak od oleje, kterým se natírali, jednak od barviček a potom od něčeho nedefinovatelného; krom toho chýše nebyla veliká, padali jsme jeden přes druhého. Moje společnice neměla tak velkou úctu, jak se sama domnívala; nikdo jí neuhnul a když někomu šlápla na ruku či nohu, ještě ji okřikovali. V podstatě se hašteřili pořád.

Nejdřív ze všeho mne požádala, abych jí oholil hlavu; muži i ženy tohoto kmene to považují za krásné. Dala mi na to jakousi primitivní břitvu, která byla tupá jako kus dřeva. Řekl jsem jí to a skočil si do své chýše pro nůž, který byl z kvalitní oceli a dobře broušený. Zatím si vetřela do milimetrových kudrn olej smíšený s prachem, odevzdaně nastavila hlavu a dost se podivila, jak mi to jde rychlostí v kraji zcela neobvyklou. Nedivím se, jejich nástroje byly všechno, jen ne ostré. Na oplátku mi prokázala tutéž službu, pak půjčila můj nůž dalším nedočkavým zájemcům, kteří dokonalost nástroje hlasitě obdivovali. To bylo také asi příčinou, že jsem se s ním už nikdy neshledal; naštěstí s tou možností počítáme a máme zásoby.

Poté mi s pomocí dvou dalších natřely tělo olejem. Byla to velmi účinná a dost tvrdá masáž; navíc si libovaly v ohmatávání míst, na která si člověk příliš rád sahat nenechá. Ale jak jsem viděl, místní mladíci se v tom vyžívali s patrnou rozkoší. Pak jsem na oplátku já namazal olejem svou společnici; a ačkoliv jsem překročil všechny meze slušného chování k dámě, málem jsem ji urazil, ostatní věnovali svým dámám mnohem bezohlednější péči.

Jejich představy o tom, co je láskyplná něžnost, jsou mírně odlišné od našich; spíš se přibližují šelmám. Mezi kluky, děvčaty i navzájem dochází téměř neustále k různým potyčkám, přičemž bolestivý křik jednoho vyvolává smích a dobrou náladu ostatních. Dívky trpí častěji; ale vynahradí si to rafinovaností a vychytralostí. Nepříliš často se stává, že by používali pěstí či kopanců; zato zkroucení ruky za záda je velmi oblíbené a když se podaří chytit nohu, postižený řve, válí se po zemi a ostatní kolem se řehtají. Na oholených hlavách všem pěkně odstávají uši, ty se dají uchopit a tahat za ně či kroutit; obzvláště oblíbené u dětí. Dívky pak mají velmi pečlivě nacvičený hmat přímo do rozkroku; a čím delší a bolestivější je jejich počínání, tím pyšnější a spokojenější je kluk, když ho konečně pustí.

Ne že by nechodili oblečení; dospělí muži nosí převážně oděvy získané od cizinců, ženy dlouhé a pestré pruhy látek, namotané všelijak, někdy dost elegantně. Mladí mají ve všední den nějaký hadr jako bederní roušku, teď na slavnost si vzali tu nejparádnější, kterou jejich šatník obsahoval, kdežto dívky si splétaly suknice z trávy. Ale protože chýše byla určena ke kosmetickým úpravám, byli teď převážně nazí; a využívali toho.

Nejsou jediní, které vzrušuje bolest; moje dívka byla trochu zklamaná, že jí příliš jemné holení hlavy nevrazilo slzičky do očí. Zřejmě má podvědomý pocit, že by paráda měla bolet; aspoň kdybych jí udělal další dírku do ucha nebo nosu! Uvažoval jsem, zda nemám porušit přísný zákaz Charryho i všech ostatních a něčím jí mimořádně vyzdobit kůži; ale zatím jsem se držel.

Takže mne pokreslili bílou hlinkou od hlavy k patě, a přes to ještě červenou a žlutou, což jsou jejich oblíbené barvy. Protože neznám místní symboliku, nemusel jsem obstarávat pomalování své dívky. Detaily malování jsou u každého trochu odlišné a něco znamenají; ale jen sám ďábel ví co.

I všichni ostatní byli rovněž připravováni k tancům, až na Ludvíka, který vyjednával s kouzelníky a oznámil, že složil slavnostní slib duchům předků, že se po nějaký čas zdrží radostí tělesných. Mne to nenapadlo a bylo už pozdě, abych se přidal. Naši Jezdci si ovšem rádi zvykli a dělali všecko tak, jak chtěli černí hostitelé.

Diana přitancovala vymóděna stejně jako ostatní ženy. Dala se od nich rozeznat jen podle modrých očí, tvář se následkem toho malování stala zcela anonymní. Poznala mne a přihlásila se ke mně; prohlížela si mě s nadšením.

„Jsi moc hezký chlapec, Denisi! Řekla bych, že se budeš všem místním dívkám hrozně líbit. Vůbec budeme mít všichni velký úspěch, pokud mne Charry ovšem nepřerazí...“

Charry se lišil od ostatních tím, že v jeho pomalování převládala červená nad bílou; červený okr je zde symbolem krále a protože se představil jako král, byl mu vyhrazen. Král Bangole byl zdoben většinou jen červeně. Charry si prohlédl Dianu od hlavy k patám, pokývl hlavou a řekl rezervovaně: „Nic jiného jsem nečekal od chvíle, co jsme se změnili v černochy. Drž se někde poblíž, abych tě neztratil.“

Pak zaduněly bubny a zapískaly protivně ječivé flétny z kosti. Rytmus to byl strhující, melodie hrozné; ubohý tatínek si dal záležet na tom, abych rozvíjel svůj hudební sluch, ale tihle umělci byli na nejlepší cestě mi ho zkazit.

Každý z nás dostal tykev plnou nějaké místní kořalky; naším úkolem bylo ji vypít, potom naplnit drobnými kamínky a do taktu s bubny jí chřestit. Když jsem ve velmi rychlém tempu tu asi třetinu litru vyzunkl, počaly se mi podlamovat nohy, zatímco ostatní jevili snahu někde sehnat ještě nášup. Dva kluci mě vrazili do řady mezi sebe, kdežto děvčata se seřadila naproti nám, a už jsme poskakovali a dupali v rytmu sem a tam, dopředu, dozadu, doleva a otočit, doprava a otočit, dopředu k sobě a dozadu od sebe, a pak my dopředu a oni dozadu, a naopak a doleva, a otočit a při tom všem se muselo ještě všelijak mávat rukama a naklánět se. Vždycky jsem si zakládal na své tělesné kondici, ale když to trvalo už půl hodiny, tekl ze mne pot a zdálo se mi, že brzo prorazím hlavou klenbu nebeskou. A to naši černoši teprve začínali; čím déle pokračoval tanec, tím víc se dostávali do tempa a udržovali se v něm tou svojí strašlivou kořalkou. Po několika společných tancích přišel na řadu jeden párový a potom zase společné; proč, to jsem pochopil až později, totiž i letmý vzájemný dotek vydráždil tanečníky natolik, že se jednotlivé dvojice vytrácely z kruhu a mizely v přilehlých houštinách.

Rytmus a celková atmosféra tance počínaly působit i na moji společnici; čím dál častěji se ke mně přibližovala a dělala na mne jednoznačné posunky. Cítil jsem, že jsem sledován, když ne našimi lidmi, tak určitě Dianiným leopardem Tannarrem, tak jsem se snažil chovat slušně; což dívka nechápala. Pak byla konečně přestávka, sáhl jsem po tykvi a napil se, abych se osvěžil. Byla to ta kořalka a bylo mi, jako by na mne spadl pětipatrový činžák.

O dalším průběhu večera mám už jen velmi matné tušení.

 (Ludvík)

Denis ve svém vyprávění s velkým potěšením líčí všechny zvláštnosti morálky domorodců a zřejmě by pro něj nebylo problémem je prokreslit do všech detailů; má na to právo, neboť se opravdu po celou cestu těšil obzvláštní pozornosti všech příslušnic něžného pohlaví. Já jsem mohl situaci pozorovat z trochu většího nadhledu, proto bych rád přičinil pár slov na vysvětlenou.

Je pravdou, že morálka Afričanů v milostných vztazích nepodléhá konvencím obvyklým v Evropě; avšak bylo by mylné se domnívat, že nepodléhá vůbec žádným zákonům. Denis je nezaregistroval nebo si z nich nedělal těžkou hlavu, ostatně na nás se vztahovala jiná pravidla, z nichž jedno je, že hostům musí být poskytnuto vše, co by jim mohlo způsobit potěšení. Život jednotlivých kmenů je svázán spoustou obyčejů, zvyků a přísných pravidel; jakékoliv vybočení je trestáno, někdy velmi přísně. Nevím, co by s Denisem udělali, kdyby nějakým způsobem urazil jejich bohy; naštěstí tento druh zábavy ho nenapadl.

Bílí misionáři mají při příchodu do Afriky většinou tyto základní starosti: Pokřtít domorodce, naučit je vzývat kříž, přinutit se obléknout po evropsku, řádně se oženit s jednou ženou a tuto podle možnosti neměnit. První dvě podmínky by černoši byli jakž takž ochotni splnit, občasné změny víry jsou pro ně přijatelné. Ovšem zrušení sexuální svobody přijmout nemohou, především proto, že naprosto nechápou smysl takových omezení. Kromě toho v každém kmeni platí jiná pravidla; u jednoho kmene je nevěrná žena drastickým způsobem umučena, u jiného si manžel pokládá za čest, že se jeho žena (= majetek) líbí jiným mužům. U některých kmenů se pořádají svatby takřka evropské, dokonce někdy s požadavkem čistoty nevěsty; u jiných je zvykem, že se nevěsta v rámci svatebního veselí (třeba v délce čtrnácti dní) oddá všem mužům na svatbě přítomným, za což oni darují mladému páru do začátku nějaké dary. Některé kmeny vůbec neuznávají svatby a poddanost ženy muži nastává ve chvíli, kdy se jí narodí dítě a ona oznámí jeho otce. Pokud dítě uzná, je od té chvíle jeho ženou, pokud ne, je nadále svobodná.

Ostatně africké manželství je především ekonomickou záležitostí; žena je hlavně povinna pečovat o svého muže, vykonávat téměř všechny práce, obdělávat pole a starat se o výživu manžela i dětí. V případě, že je pracovitá, je muž ochoten přivřít oko nad její občasnou nevěrou, pokud se tak stane v rámci celokmenové oslavy. Sám naopak hází očkem po jiných, které nejsou tak pracovité a tudíž zůstaly svobodné. Dále mívá bohatší muž více žen; jak s nimi zacházel král Bangole, už vysvětlil Denis, ale bývají i drastičtější způsoby. Rozvod, v naší společnosti velmi diskutované téma, je u černochů jednoduchý: žena si buď z vlastní vůle nebo na příkaz muže sbalí svoje věci a vypadne z chatrče, někdy zvýšenou rychlostí pod dopadajícím klackem. Od té chvíle je svobodná a může se znovu provdat; většinou za mladšího nebo chudého muže, který nemá na zakoupení lepší nevěsty.

Pokud jsem stačil vypozorovat, v národě krále Bangole vládly tyto zvyky: Mladé dívky si volily partnery dle vlastního uvážení okamžitě po dosažení dospělosti, přibližně ve třinácti letech. Dva až deset let věnovaly vybírání vhodného manžela; během té doby měly všechny dívky naprostou svobodu, bydlely v domě svých rodičů a střídaly milence. Čas od času to nezůstalo bez následků, od čehož pomáhaly staré báby. Když se nechtěla dítěte vzdát nebo se interrupce nepovedla, mohlo se stát, že se narodilo i svobodné dívce, což byla do jisté míry ostuda a důvod k velké zábavě celého kmene. Ve většině se tak v polovině těhotenství provdala, to jest muž za ni zaplatil jisté množství dobytka; dvě až deset krav. Pak si ji odvedl do svého domu. Po oslavách, které se na počest té události konaly, se stávala vdanou ženou a od té chvíle rodila každých deset měsíců až do smrti nebo ztráty plodnosti dítě za dítětem. Následkem těch porodů, mizerné hygieny, dravých zvířat, hadů a nemocí přicházela obvykle dříve smrt než klimakterium; mnoho starých žen tu nebylo a ty, které vypadaly jako stařeny, mohly být v tomto stavu také následkem patnácti až dvaceti porodů. Kdyby všechny děti zůstaly naživu, mohla to být pohroma pro celý kraj, ale téměř tři čtvrtiny umíraly do desátého roku věku, mnohé hned po porodu. Smrt dítěte nebyla pro rodiče tak hroznou tragédií; oplakávala je pouze matka a to jediný den, pak otec odnesl mrtvolku do buše a tam ji pohodil hyenám. Konečně, nejpozději do deseti měsíců měl potomka nového, nebyl-li už na cestě.

S manželstvím se pojila (jen ze strany ženy) povinnost zachovávat věrnost svému choti. Tato povinnost měla naštěstí některé výjimky, například velké svátky s tancem a popíjením kořalky; v těchto případech nastával všeobecný zmatek a následné zjišťování případné nevěry zákonitě nemohlo vést k cíli, neboť skutková podstata se nedala žádným způsobem zjistit. Dalo se tedy očekávat, že ze zábavy našich lidí nevzniknou žádné tahanice.

Bohužel pro tyto aspekty situace neměl nikdo ve výpravě pochopení, ba ani zájem. Charry a Diana věnovali veškerou snahu hlídání jeden druhého; Mario, Tošio a Ernaye byli ochotni přijmout každou ženu, ať patří komukoliv, bez nejmenších starostí. Denis si libuje ve zmatcích a náš Tuáreg Khassim vpadl do rytmu myšlení a života našich rytířů se záviděníhodnou rychlostí. Zoufale nám chyběl starý Baarfelt; ačkoliv si sám libuje v krásných ženách, přísně dbá na mravnost druhých a jistě by jim domluvil.

Takhle zůstala všechna starost na mně; takže když jsem se probudil a zjistil, že celá vesnice spí spravedlivým spánkem, rozhodl jsem se zjistit situaci a promyslet další postup v případě, že se domorodcům nebude na našem počínání něco líbit.

Náměstí bylo prázdné, jenom uprostřed u dřevěných bůžků ležel rozvalený lev Džaín a podle svého zvyku pospával. Neotevřel ani oči, když jsem k němu přišel, ale věděl jsem, že mne slyší a že mě poznal; jen nebyl přítelem zbytečného rozčilování. Došel jsem k němu, usedl na zem a opřel se o něho; zamručel a otřel se o mne.

„Kde jsou všichni naši?“ ptal jsem se.

Neodpověděl. To znamenalo buď že neví, nebo nechápe, na co se konkrétně ptám a ve své dobrotě mne nechce splést.

„Například kde je Denis?“

„Šel někam s tou malou. Najdi si ho. Bude v některé chatrči.“

Jeho odpovědi se vždy vyznačovaly výstižností a rozvahou.

„Rád bych, ale mám strach, že ho nepoznám. V tom pomalování a tmě je k nerozeznání od ostatních. Nahlédl jsem do jedné chatrče, vyspávají tam všichni jeden přes druhého.“

„Vy lidé se do smrti nenaučíte poznat jeden druhého po čichu.“

„Máš pravdu. kde jsou ostatní kočky?“

„Šly na lov. Artanna tvrdil, že nadežene ostatním antilopu.“

„A proč tys nešel?“

„Tannarr slíbil, že mi kus kýty přinese.“

„A Charry s Dianou – kde jsou?“

„Taky v některé chatrči. Včera tady byl veliký zmatek!“ Znělo to trochu káravě; Džaín nesouhlasil se žádným zmatkem. Kromě toho se mu zdálo, že si lidé nepočínali rozumně a on že má pravdu; taková úvaha mu vždy dodávala pocit převahy.

„Tak počkáme, až se někdo probudí.“

Džaín neřekl, že je to rozumné. Když souhlasil, neříkal nikdy nic. Pospával, já ležel opřen o jeho kožich a taky dřímal, neboť bylo vedro a klid.

Okolo desáté se rozječela mimina, protože už dlouho nedostala napít. Po nich se probudily menší děti, které sice včera dostaly taky napít kořalky a díky tomu usnuly, ale teď je probudil hlad. Pak se probudily větší děti a všechny dohromady tropily takový rámus, že byly nuceny se probudit i matky a začít se starat.

Objevil se Charry, protahoval celou svoji vytáhlou kostru a zíval. Asi byl ještě trochu otupělý, protože ani neklel. Hned v patách se zjevila Diana, taky ještě připitomělá.

„Hele, co ty jsi dělal celou noc? Nikde tě nebylo vidět...“

„Já jsem se trhnul. Na to bláznění už nejsem.“

„Já taky ne,“ přiznal Charry, „Sakra, z čeho dělají ten utrejch? Je mi zle, jako bych se napil petroleje...“

„Co tys v životě neochutnal!“ obdivovala ho Diana, „Ale můžu ti to vysvětlit. Dávají do toho nějaké omamné koření, skoro drogy. Tím se vysvětluje jednak výdrž při tanci a taky ta vášeň.“

„Potrhlej národ! Nemají v hlavě nic než...“ Charry mávl rukou.

„Náhodou to nebylo tak špatný. Je s nima legrace!“

„S tebou taky, Diano. Ale ty už jiná nebudeš.“

„V noci jsi mi povídal něco jinýho. Ale to teď necháme a budeme se bavit o nepřítomných. Například: kde je Denis?“

„Podle Džaína v některé chatrči. Máme si ho prý najít.“

„Vážně? Džaíne, to mi řekni, po kom ty seš takovej chytrej?“

„Po předcích.“ zavrčel Džaín a zavřel oči.

„Fakt, neviděl jsi ho, Ludvíku? Aby se mu něco nestalo...“

„Tomu se tak něco stane! Pamatuj, po čem nic se neztratí. Narazil si nějakou dívku a teď se z toho rekreuje.“

„No právě! Aby to pro něj nebyl velkej duševní otřes!“

Nikdy nepoznám, kdy Diana mluví vážně a kdy si dělá legraci. Teď měla zřejmě chuť se s někým poštěkat a na to není nikdo lepší než Denis; Charry byl moc otupělý a já se nerad hádám.

A Denis asi vytušil, že po něm jeho velitelka zatoužila a objevil se, celý mokrý a s černou kůží očištěnou; asi se byl koupat.

„Dobrý ráno přeju! Jak jste se všichni vyspali?“

„Děkujem, nápodobně. Je poledne. A ty ses měl jak?“

„No – jak se dalo. Nestěžuju si.“

„Aby sis ještě stěžoval. Co to bylo za holku?“

„Já nevím, jak se jmenuje. Říkám jí Zlatoočko. Ale poznáš ji snadno, je to dcera toho jejich krále. Má takový zdobení... zářezy po celým těle, tady a tady a vůbec všude...“

„Diano, chraň tě pámbu si to vyvzpomenout!“ zabručel Charry.

„Počkej, vážně je to králova dcera?“ Dianu to zaujalo, „Myslíš si to nebo to víš jistě?“

„Sama mi to povídala. Že kdyby něco, tak ji hoděj krokodýlům.“

„To není důkaz. Jestli jo, tak je to hrozná legrace. Mohla bych tu tvoji milou vidět?“

„Beze všeho. Šla se se mnou koupat, ale pak mi zmizela. Snad přijde.“

Diana pokyvovala hlavou a usmívala se. „Tvůj táta bude mít radost, až se to dozví. A dozví se to, to si buď jist...“

„Já to nezapírám. A táta netrpí zbytečnými předsudky.“

„Hlavně pokud jde o děvčata, že? Kolik jí je, tak třináct?“

„Nevím, neptal jsem se. Kdo ví, jestli umí do tolika vůbec počítat. Ale podle místních zvyklostí je už dospělá žena.“

„Teď už určitě, když s tebou zůstala bez dozoru. Co když bude mít dítě? A ještě ke všemu bílé?“

„Zázrak, ne?“

„Vidím, že je ti to pro legraci!“

„Však to taky je legrace. Ona se bojí bělochů a nemá je ráda. Ale děcko by chtěla modrooký. Když to jen trochu půjde, má ho mít!“

„Pacholku! Co tomu řekne velevážený král?“

„To je jeho věc, co řekne. Zlatoočka tvrdí, že bude rád.“

Zatímco Diana uváděla toto mínění v pochybnost, objevila se dívka samotná, už opět natřená olejem od hlavy k patě, takže se celá leskla. Poklekla vedle Denise a nabízela mu banány a nějaké další ovoce na rozprostřeném listě. Denis bez váhání přijímal pohostinství, okusoval banán a nechal se obsluhovat. Mluvili jsme arminsky, Zlatoočka nerozuměla, ale mlčela velmi disciplinovaně. Ctila naše nářečí, ostatně my taky nerozuměli jejich jazyku a veškeré dohovory se děly ve swahilštině.

„Už toho mám dost.“ řekl jsem, „Půjdu to vyžehlit ke králi.“

„Že pana tchána pozdravuju.“ zívl Denis, složil hlavu do klína své milé a nechal si od ní odhánět drzé mouchy.

Král Bangole byl vzhůru, ležel na masivním lehátku a jeho manželky jej umývaly vlhkými hadříky a poté natíraly olejem. Král se zásadně nepohyboval, nebylo-li to bezpodmínečně nutno; náš Džaín mohl tvořit ozdobu na jeho pomníku. Kromě toho pil nějaký nápoj: slabý roztok kořalky smíšené s vodou. Když mne viděl, poněkud se pozvedl, široce se usmál a laskavě mě přivítal.

„Nikoho nevidím raději než dobrého kouzelníka! Bratře, vyznáš se také v lékařství tělesných útrob nebo jen v ranách?“

„Vyléčení nemoci nezáleží na kouzelníkovi, ale na bozích.“

„Eh! Nesnaž se dělat ze mne hlupáka, prokoukl jsem všecky své kouzelníky stejně jako tvůj pán tebe! Řekni, co umíš; když mi pomůžeš, bude dobře, když ne, já to povídat nebudu. Vím, že je povinností krále chránit kouzelníky a kouzelníků chránit krále!“

„Tak dobře. Řekni mi, co tě bolí.“

„Břicho. Cítím se velmi špatně, všude mne píchá a tlačí!“

„Hodně jsi toho včera snědl?“

„Ani mnoho ne. Jsem nemocný a nemohu jíst, jak se sluší na krále. Snědl jsem jenom polovinu prasátka, které mi dali...“

„To jsem si myslel. Mohl bych ti pomoci, ale nebude to příjemné. A bude tě to trochu bolet. Možná i trochu víc.“

„Bolestí vyhánět bolest? To je hloupost! Zaříkávej mne!“

„To není k ničemu. Dal bych ti lék, který pročistí útroby!“

„Tak dobře! Chci mít zase chuť k jídlu...“

„Dobrá. Ale něco za něco. Ty máš dceru.“

„Mám mnoho dcer, ani všechny neznáš. Kterou z nich chceš?“

„Já ne. Ale jedna z nich – má takové nazlátlé oči a jizvy na těle – věnovala svou pozornost jednomu z našich lidí. Víš o tom?“

„Dínovi s modrýma očima. Ano, vím. Je to zábavné. Skutečně se jí narodí dítě s modrýma očima?“

„To nikdo nemůže vědět. Ale budou-li duchové předků chtít...“

„Cha! Když budou duchové předků chtít, budeme lítat jako ptáci. Vyřiď tomu Dínovi: když bude jeho dítě mít modré oči, vychováme je jako potomka krále Bangole a cizího kouzelníka. Když bude mít oči normální barvy, hodíme je posvátným krokodýlům. Ať se snaží, aby si svého potomka zachoval!“

„Dobře, vyřídím mu to. Nehněváš se, že ti neposkytl dar, který se dává otci dívky?“

„Proč? Nebere si ji za ženu. Ona je z dobré krve; její matka byla moje dcera a matka její matky byla dcerou mého otce. Chtěl jsem si ji sám vzít za ženu. Rozhodl jsem se, že z této větve si budu všechny dívky brát za svoje ženy. Je to zajímavý... pokus.“

„Hm... dost. Poslyš, Bangole, kam až tak chceš dojít?“

„To by mne samotného zajímalo.“ Kývl na jednu svou ženu, ve vysokém stupni těhotenství, „Podívej, toto je moje vnučka. Když jsem nastoupil na trůn, zplodil jsem dceru, když dospěla, měl jsem s ní zase dceru a s tou jsem měl tuhle. A už je zase těhotná. Když to bude děvče, počkám třináct let a opět si ji vezmu...“

„Hm, hm. Kolik je ti vlastně let a kolik vládneš?“

„Nevím přesně; tak asi padesát. Vládnu od patnácti. Tehdy na nás přišli vojáci a otce zabili, protože jsme snědli misionáře. To jsme ještě občas jedli lidi. Misionář byl bílý a směšný. Říkal nám, že nemáme jíst lidi, že máme žít s jednou ženou a modlit se ke zkříženým dřevům. Přivedli jsme mu dívky, ale on je nechtěl a byl na nás zlý. Tak jsme ho snědli.“

„Od patnácti let, to je asi tak pětatřicet. To by nešlo, musí ti být víc. A jak vládneš?“

„Jak mě zrovna napadne. A svá léta nepočítám, proč bych to dělal? Jsem král a dělám, co se mi zlíbí. Jsem rád, když mne poddaní chválí a když je kolem veselo. Nejsem zlý člověk, rád se bavím!“

Pro jistotu jsem zdvořile souhlasil.

„Moji sousedé, okolní králové, neustále válčí mezi sebou. Já chci žít s každým v míru, nevedu války. Proto se mám dobře. Tady v Bangole je veselo, všichni jsou šťastní. Tvůj král má mnoho pušek a ohnivé srdce, táhne jistě do boje. Zemře a my budeme stále žít v míru a stále budeme šťastní...“

„Možná, že vládneš dobře, Bangole“

Král se pozvedl – jeho ženy ho podepřely a postavily na nohy.

„Bolí mě břicho. Dělá mi potíže vyprázdnit se. Nezapomeň na ten lék. Kdy mi ho přineseš?“

„Za půl hodiny.“

Odešel jsem a namíchal mu z našich zásob léků pořádně silné projímadlo. Použil jsem na to rostlin, které rostly i tady, mohl jsem toho utrejchu navařit třeba kotel, kdyby se mu uráčilo. Bangole nápoj zvědavě očichal, ochutnal (byl hořký) a pak všecko naráz vypil. Ani jsem nečekal, že to vychlemtá tak rychle, spíš jsem se obával, že díky odporné chuti ulízne jen trošku a ostatní odmítne. Kupodivu mi dokonale věřil.

Opět ležel na lůžku; pohladil si objemné břicho, zamlaskal a zeptal se:

„Nic necítím. Kdy to bude léčit?“

„Jenom chvíli počkej!“

Král Bangole důstojně přivřel oči a čekal. Najednou se podivně zašklebil a počal se kroutit; vyskočil z lůžka a rychlostí, kterou by v něm nikdo nehledal, vyběhl z chatrče. Doběhl jen ke vchodu a tam přidřepl; s bolestivým kňučením z něho letělo všechno, co zůstalo v útrobách. Polekal jsem se, že jsem to přehnal a vzbudím jeho nelibost, protože se strašně šklebil, svíjel a skučel jako pes. Trvalo to asi čtvrt hodiny, než se zvedl, potácel se a nechal se podpírat svými ženami.

„Jsi skutečný kouzelník! Bylo to dobré! Dej ještě!“

„Cože, ještě? Copak ti to nestačilo?“

„Král musí být zdráv. Přines ještě a víc!“ nařídil.

Měl jsem ve svém obydlí celý kotlík, předtím jsem nabral jen do dřevěného koflíku. Přinesl jsem raději všechno, král nabral znovu do misky a všechno vypil. Procedura se opakovala s ještě hroznějším šklebením a skučením; jeho střeva už musela být vyčištěná jako sklo.

„Tak! Teď budu moci jíst, jak se mi zlíbí!“ pronesl hrdinsky, bije se v prsa. Nabral kalíšek a podal jedné ze svých žen: „Napijte se! Všechny, jedna po druhé!“

„Králi!“ upozornil jsem opatrně, „Jim snad nic není...“

„To nevadí. Budou zdravější a to já chci! Každý musí být zdráv. Kolik můžeš vyrobit toho zdravého nápoje?“

„Kolik si budeš přát. Ale skladovat se nedá...“

„Nevadí. Uvař ho pro celý můj kmen! Rozumíš?“

Obrátil se ke svým ženám, které přidřeply za chýší jako slepice na hřadě vedle sebe a teď zoufale skuhraly. Asi jej ten pohled velice potěšil, neboť se vesele smál, až se plácal do boků.

„Naučíš tento nápoj vyrábět moje čaroděje! Kdykoliv bude kmen něco bolet, budou všichni pít tento zdravý nápoj! Tak jsem řekl!“

Vyšel jsem poněkud zmaten. Opět jsem jednou udělal dobrý skutek a opět to dopadlo poněkud mimo očekávání. Chápu staré mistry, kteří doporučují nechat raději všemu volný průběh. Ale šel jsem vařit další projímadlo.

Po první zkušenosti jsem druhou várku udělal slabší a víc. Do večera jsem s tím byl hotov a konalo se slavnostní pití za účasti samotného pana krále; muži, ženy i děti a starci, každý přistupoval ke kotli, nabíral lék do misky a pil se zbožným výrazem ve tváři. Král pozorně dohlížel; nejdůležitější hodnostáři a osoby, na jejichž mínění mu nějak záleželo, se museli vyprázdnit přímo před jeho trůnem. Bohužel nějak přišel na to, že lék je slabší, takže trval na tom, aby ho každý vypil víc. Přesvědčoval jsem ho, že například děti a starší osoby by to nemusely vydržet. Zaváhal a začal se zaobírat myšlenkou, jak potýrat svoje ministry.

Zakrátko začala vesnice připomínat ležení pluku vojáků stižených úplavicí. Odevšad se ozývalo skuhrání a kňučení, šířil se strašlivý zápach. Král Bangole se s nadšením smál a jeho poddaní, sotva se stačili sebrat, velebili můj um a účinek zdravotního nápoje.

Následkem těchto událostí ke mně král pojal téměř neomezenou důvěru a začal se mi svěřovat se svými problémy. Ne že bych o to měl valný zájem, ale asi mu to připadalo vhodné. Postěžoval si na všechny podřízené náčelníky, svoje ministry, náčelníky sousedních kmenů, kteří nepodléhali jeho moci, ačkoliv měli, a tak vůbec. Celé to mělo jedinou podstatnou chybu: obvykle zamlčel přesný důvod svých sporů s nimi. A nezdálo se mi, že má zájem ty spory nějak řešit, spíš jen chtěl, abychom mu dali za pravdu.

Což chápu. Silná skupina jezdců, vyzbrojených puškami, se vždycky hodí, zvláště když hodlá táhnout dál a nepřekážet. Dokonce krále napadlo, že se vypraví k těm podřízeným (a problematickým) náčelníkům, aby nám předvedl své území a jim ukázal, co všechno může. Nechal jsem ho plánovat.

Této noci se jedlo jenom střídmě; zato další den měli ti dobří lidé už pořádný hlad, tak pobili fůru dobytka a počali péct a vařit o sto šest. Sám král osobně povolil porážku několika krav ze svého stáda a jakmile se první maso upeklo, už se cpal jako nezavřený. Ostatní se nedali zahanbit; zapíjeli to opět kořalkou a už v poledne byla celá vesnice opilá jak zákon káže, lidé poskakovali po návsi a občas se ztráceli do chatrčí. Denis se držel své Zlatoočky jako klíště a zřejmě si bral k srdci otcovské ponaučení krále Bangole ohledně jejich budoucího dítěte.

Charry se sice dal pohnout a bavil se stejně jako všichni ostatní; ale když se ráno probral a vystřízlivěl, komentoval situaci:

„Je to tady jako u blbejch na půdě...“

Čím déle jsem sledoval Denisovu romanci s černou princeznou, tím častěji mě napadalo, že bych si měl se svým nejoblíbenějším žákem co možná rychle promluvit. Ne že bych mu to vytýkal; sám jsem mu doporučil občas vypadnout z jeho složitých vnitřních problémů a odpočinout si v příjemné společnosti bytosti duchovně méně náročné. Ovšem to, co prováděl teď, bylo poněkud... na jedné straně jsem mu neměl co vytknout, na druhé jsem cítil, že to není tak úplně v pořádku. Rád bych věděl, jak to vidí on...

Problém byl, že před dívkou jsem nechtěl, a ona se od Denise nehnula; dokonce i když vyčerpáním usnul, hlídala ho a odháněla od něj vějířem mouchy. Ke mně se chovala s viditelnou úctou, ale to všechny ženy z vesnice, možná kvůli mému čarodějnému umění.

Až konečně jsem jej našel podřimovat ve stínu pod palmami a Zlatoočka se nenacházela v dosahu; zapřemýšlel jsem, zda ho mám probudit, v tu chvíli otevřel oči a usmál se. Pokynul, abych si sedl k němu a nabídl mi osvěžující nápoj z tykve a nějaké ovoce. Napil jsem se, alkohol v tom nebyl.

„Zdá se, že se ti tady líbí!“ zahájil jsem opatrně.

„Velice; a tobě?“

Pozorně jsem mu pohlédl do tváře; ovládal se a znělo to starostlivě.

„Copak už já.... hlavně že tobě to vyhovuje!“

„Dokonale!“ Vyčkal, zda něco neřeknu, a potom se rozhodl chovat slušně a vyjít mi vstříc: „Ale ty se chceš zeptat na vnitřní pocity, že?“

„Záleží, jestli se mi máš čím pochlubit!“

„Zjistil bys totéž, kdyby sis našel černou milenku!“ odsekl; vzápětí však se usmál: „Velice milá! Podnikám řadu výzkumů...“

„Propojení?“

„Problém je, jestli je co propojit... Ludvíku, co si myslíš o rasismu?“

„Mám si o něm něco myslet?“

„První černá holka v mým životě byla sestra Tori; když jsem se ptal táty, tak se pochlubil, jak si s její mámou krásně odpočal. Což jsem nepochopil, dokud jsem si to sám nezkusil. Zlatoočka prostě nemá složitější myšlenky než: jídlo-pití-spánek-sex. Snad ještě bezpečí a zábava, ovšem to se dá taky zahrnout pod předcházející body. Všechno ostatní jde kolem ní...“

„A tys ji samozřejmě zkusil přeprogramovat podle svého?“

„To víš, že zkusil! Ale zbytečně; ona proti tomu sice nic nemá, ale taky to v ní nezanechá žádnou odezvu. Prostě úžasně primitivní myšlení... ještě jsem to samozřejmě nevzdal, ale už se začínám bát, že ji nic nenaučím!“

„Hm... takže je něco jako zvířátko?“

„Tak bych to zrovna neformuloval... něco tam je, ale dost hluboko, ještě jsem se k tomu nepropracoval! Snad... africká božstva.“

„To mě začíná zajímat!“

„Že jo! Mě taky... až na to, že Zlatoočka o nich moc neví. Její paměť je horší než... prostě díra na díru. Každou informaci musím složitě vyhledávat až kdesi v podvědomí, skládat z útržků... a to jenom když spí, protože když je vzhůru, máme lepší program...“

„No, hlavně když se dobře bavíš...“

„Dík, nestěžuju si! V každým případě si člověk pořád nemusí hlídat záda, aby mu něco neprovedla, jako ty naše čarodějky. Příjemná změna!“

„Fajn. Kdy tě to tak asi přejde, co myslíš?“

„Doufám, že moc brzo ne! Teď nás chce král Bangole vzít na okružní cestu po své říši, tak třeba až se vrátíme...?“

Pochválil jsem ho, dokonce pohladil po srsti (zlatém mechu) na hlavě. Byl tím potěšen; od určité doby ho těší fyzický kontakt, mazlí se jako zvířátko – převážně ovšem se svojí Zlatoočkou.

Ta se objevila vzápětí, tak jsem ji taky pohladil; vděčně se usmála a pomyslela si, že kdybych se s ní náhodou chtěl taky potěšit, vůbec by jí to nevadilo. Denis to vnímal taky a skvěle se bavil; ale netroufl si nabízet mi něco takového ani jinak provokovat.

Šel jsem raději pryč.

Errata:

30.05.2021 11:12