Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Ludvík)

Na cestu s králem Bangole se vypravil Charry, Diana, já, Denis a spousta dalších; velení král ponechal jednomu ze svých synů, který oslňoval mohutnou postavou, silou a zdatností v boji, bohužel nikoliv přílišnou inteligencí. Možná to byl důvod, proč jej otec vřele miloval a svěřoval mu veškeré důležité povinnosti, zvláště ty, které nebyl schopen zvládnout. (Ne že bych jeho pocity chápal.) Aby se to vykompenzovalo, ponechali jsme mu jako poradce Maria Carialtiho a zejména Ernaye Lasquiera, který si černého obra upřímně oblíbil a naučil ho spoustu věcí, jež pokládal za užitečné. Z hlediska jiných by se také dalo říct lumpáren, ale to bychom museli připustit, že se templářský rytíř může dopustit chyby; což je samozřejmě nesmysl.

Cestování s králem je bohužel činnost nepříliš zábavná; vzhledem k jeho tloušťce a neochotě se pohybovat jej museli nést nosiči, kteří se sice pravidelně střídali, ale přesto se rychle unavili. Králi to nevadilo, nařídil kdekoliv rozbít tábor a nechal se obsluhovat, potěšen že změnil krajinu. My bychom klidně pokračovali, ale byla to jeho země a jeho cesta, takže jsme pro klidné soužití mlčeli a raději odpočívali. Konečně, vynahradíme si to, až zase pojedeme sami.

Naše putování není příliš zajímavé; mnohem důležitější bylo dění v hlavní vesnici. Když totiž král odjel, považovali to jeho podřízení za nesmírné štěstí a zahájili velkolepé oslavy, do kterých samozřejmě zapojili i hosty. Zvláště králův syn si neodpustil předvést svému hostu Ernayovi, jak velkou má moc a význam; takže se všichni bohapustě ožrali.

A neštěstí na sebe nedalo dlouho čekat: jedna z matek, ožralá jako dobytek, nechala své čtyř až pětileté dítě bez dozoru, děcko se taky opilo (nic divného, ožralé děti se potácely po návsi při každé slavnosti) a zašlo si k jezeru. Protože se mu pletly nohy, nestačilo dost rychle utéci, takže je chytil krokodýl a sežral. Zůstala z něho jen ručička s náramkem, který asi krokodýlovi nechutnal, tak ho nechal na břehu.

Matka počala dávat najevo zármutek hned, jak se to dozvěděla; tj. nazítří ráno, po vystřízlivění. Viditelným projevem jejího žalu a lásky k mrtvému dítěti bylo, že si zvláštním nástrojem z krokodýlích zubů, vsazených do dřevěného držadla, působila povrchní, leč jistě bolestivé a hojně krvácející rány. Poklekla doprostřed návsi, ječela a ostrými zuby si drásala tvář, holou hlavu, prsa, břicho (opět těhotné), stehna, paže – v přestávkách se válela v prachu a ten spolu s její krví tvořil po těle odporně vyhlížející skvrny. Dav se shromáždil kolem a pomáhal jí naříkat.

Vyděšený Ernaye napřed nechápal, co se děje. Když mu to vysvětlili, měl upřímnou snahu s tím něco udělat; zašel tedy za mladým princem.

„Zdá se mi velice nesprávné, když dovolíš, aby krokodýlové požírali tvoje poddané! Člověk se ani nemůže vykoupat, aby nenarazil na nějakou z těch šupinatých potvor! Neříkám, že bych byl zásadně proti krokodýlům; ale v tom vašem rybníku je jich zbytečně moc. To musíš uznat!“

Králův syn se nad tím zamyslel, seč byl schopen. „To máš zajisté pravdu! Jenže krokodýlové jsou posvátní a není dovoleno jim ublížit!“

„Jenže za dalších pár let se rozmnoží natolik, že budou v noci chodit po vesnici a přepadat lidi, aby se vůbec uživili! Tolik krokodýlů musí přece něco jíst, to snad chápeš; nemohou se žrát navzájem, i když to taky dělají. Je potřeba je zabít!“

„No, možná... ale to my udělat nemůžeme!“

„My bychom mohli! Máme ručnice s explozivními náboji, které prostřelí silnou krokodýlí kůži. Stačí nám dát svolení!“

„Určitě dobře víš, že k takovému činu může dát svolení pouze rada kouzelníků, a ti odešli s králem! Musel by ses jich zeptat!“

„No dobře, ale ty jsi králův budoucí nástupce! Co ty sám – chceš mít ty krokodýly nebo ne?“

Princ uvažoval, až na to přišel: „Vy lidé zdaleka jste chytří! Když najdeš způsob, jak usmířit bohy, tak zajisté můžu dát svolení k pobití krokodýlů. Ale musíš najít náhradu!“

Ernaye měl dobrého rádce znalého čarodějnických zvyklostí: Maria Carialtiho. Zašel za ním a Mario se hluboce zamyslel.

„Pitomý krokodýli!“ nadával Ernaye, „Nejlíp je stáhnout a udělal z nich strašáky na ptáky, co oklovávají jejich pole...“

„Strašáky?“ usmál se Mario, „No, když to říkáš...“

Pak se vyzdobil všemi atributy kouzelnické funkce, jaké dokázal nalézt; zašel za princem a těmi hodnostáři, kteří zůstali doma. Řekl jim:

„Bratři, krokodýlové, kteří sídlí v jezeře, náleží bohům! Proto my, lidé, kteří tu žijeme, budeme uctívat bohy v maskách krokodýlů posvátnými tanci, jež vás naučím!“

Zůstali poněkud paf. Mario jim to vysvětloval asi hodinu, než pochopili a získali patřičné nadšení pro věc. Jenom jedno nemohli pochopit:

„Jenže ti krokodýlové jsou živí – až příliš živí! Nebudou tančit!“

„Můžeme je postřílet!“

Návrh vyvolal bouři odporu. Báli se nejen nesouhlasu bohů, ale i krále, bez jehož rozhodnutí se nic takového nesmělo provést. Ernaye se postavil za návrh a vysvětloval princi, že král bude jen rád, že tu trapnou záležitost vyřešil za něho. Mario zase ujišťoval, že střílet budou pouze naši lidé, takže domorodci za to vlastně nebudou odpovědní; maximálně je pak stáhnou. Maso je k jídlu, protože určitě není posvátné a kůže, která je mnohem posvátnější, se vydělá a vyrobí se z ní taneční masky. Nakonec souhlasili.

Ernaye už netrpělivostí skřípal zuby; jen se dozvěděl výsledek jednání, vrazil do pušky zásobník s tříštivými náboji a v čele svého oddílu vyrazil k jezeru. Všichni měli pušky plné nábojů; místní šli opatrně za nimi se všemi zbraněmi a byli zvědaví, jak se jim bohové pomstí za tu urážku.

Bylo horko, plazi se vyhřívali na břehu; bylo jich, že tam už ani nezbývalo místo. Když se přiblížili lidé, otvírali zubaté tlamy, syčeli a dávali najevo, že by pro ně mohli znamenat chutnou přesnídávku. Chlapci se rozestavili do rojnice a určili každému jeho úsek povlovného břehu.

„A vpřed!“ zavelel Ernaye; přiložil pušku k líci a zahájil palbu. Překvapení plazi se vymršťovali do vzduchu, řvali a padali mrtví zpět na břeh; jiní urychleně prchali do vody, ale kulky je zasahovaly i tam. Chlapci ustávali ve střelbě, jen když bylo nutno zasunout nový zásobník.

Když přestali, leželo na břehu a ve vodě u břehu na padesát krokodýlů; jejich zbytky zalezly tak šikovně, že nebyly dlouho vidět. Mario usoudil, že zahynula většina populace.

Spolu s Ernayem a kmenovými kouzelníky provedli zaříkávání a posvěcení padlých krokodýlů, přičemž šikovně dorazili ty, kteří ještě nebyli docela mrtví. Ale trhavé kulky udělaly svoji práci dokonale; koho zasáhla kulka do těla, byl mrtev. Chlapci vytahali z vody všechny mršiny, neboť místní se na ně neodvažovali sáhnout; ale potom už jen vydávali příkazy.

Mario vyhlásil kůže krokodýlů za posvátné do té míry, že se jich mohou dotýkat pouze muži. Tím dosáhl, že ženám bylo dovoleno plazy pouze stáhnout a hned musely kůže odevzdat; muži je odnesli daleko do lesa, kde bylo několik starých chatrčí, tam je vydělávali a vyráběli taneční masky.

Tance v maskách jsou jedním z nejrozšířenějších mystérií Afriky; lid věří, že člověk, který si maskou zakryje tvář, se mění v boha, jehož představuje. Proto jsou masky velmi pracně a pečlivě vyráběny a jsou zcela nepřístupné ženám a dětem. U některých kmenů by zemřel nezasvěcenec, který by se jich dotkl nebo třeba jen uviděl jejich skrýš či pozoroval muže při oblékání masek. Náš kmen o tom měl jisté zmatené představy, ale nepříliš upřesněné; naproti tomu Mario celý problém důkladně studoval. Pustil si tedy fantazii na špacír a vytvořil jim vlastní kult podle svého. Místní odborníci mu pomáhali, seč jim stačily síly a rozum; vytušili, že takto dostanou do rukou možnost ovládat svoje bližní ještě lépe a účinněji.

Spokojený princ ocenil Ernayovu pomoc tím, že mu daroval jednu ze svých manželek. Také ostatním chlapcům byly přiděleny ženy, bohužel v tak hluboce alkoholickém opojení, že po vystřízlivění nebyli schopni poznat, kterému kterou. Mario navrhoval nechat to na nich; nicméně dámy ujišťovaly, že je jim to srdečně jedno. Vyšlo najevo, že po lásce hostů touží všechny bez rozdílu; jejich majitelé (manželé, otcové, bratři) to přijímali pobaveně, jako zábavný zvyk procházejících hostů.

Až po delší rozpravě zjistil Ernaye důvod. Zavinil to samozřejmě Denis; se Zlatoočkou prováděl nějaké kousky, které se jí velice líbily, a samozřejmě nemlčela, takže se to dozvěděly i ostatní. Praktické pokusy je naučily, že také druzí mají zábavné zvyklosti, a dychtily se přesvědčit.

Africká žena nemá lehký život. Ne že by se prostým mužům dařilo nějak přepychově, ale ať je jejich postavení jakkoliv ubohé, přece jen mají pod sebou aspoň jednu oběť, na které si mohou vylít zlost: svou ženu. Když už si jednou dali tu práci a koupili ji, chtějí z ní mít nějaký užitek. To jsou dva hlavní zájmy: děti a práce. Ženy skutečně obstarávají ve vesnici veškeré činnosti, které nejsou pro muže dostatečně atraktivní, muž se stará zejména o lovy a boje. Sem tam něco snad obstarají i děti, třeba pasení koz a sbírání klestí; ale na ženách leží všechno ostatní.

Dokud je dítě maličké, jakž takž se o ně pečuje; jak nás přesvědčil případ s tím sežraným, matka k němu chová skutečně hluboké city. Jen se však dokáže udržet na nohou, začnou mu povinnosti; kromě jiného proto, že ženy jsou téměř nepřetržitě těhotné až do konce plodného období, takže věnují péči další sestřičce či bratříčkovi. Rané dětství je krutou, avšak důkladnou selekcí životaschopných; ty neduživé, tělesně postižené a nějakou náhodou zasažené zahynou, jsou řádně oplakány a pak pohozeny hyenám. Můžeme nad nimi plakat, ale důležité jsou ty, které se dožijí dospívání.

Tehdy jim začne skutečný život. Chlapci se stanou mladými bojovníky, jsou odloučeni od rodin a speciálně vychováváni; ale my teď mluvíme o dívkách. Také ty jsou odděleny a vychovávány, většinou starými ženami; čeká je nejdůležitější událost v životě, iniciace s příslušnou obřízkou. Chystají se na to docela s radostí, ačkoliv to musí být hodně bolestivé; ovšem bez této operace by nikdy nebyly u dospělých brány vážně. Stařeny jim uříznou část pohlavních orgánů, poštěváček a velké stydké pysky; jak velký kus, záleží na místních zvycích. Když se jim to zahojí, mohou se vdávat.

Svatba je záležitost důležitá a hlavní její součástí je výměna darů; za ženu je zapotřebí zaplatit, tím víc, čím je cennější. Jak se to určuje, jsem zatím nepochopil a pochybuji, že kdy pochopím. Tím méně chápu, že se vlastnická práva týkají dotyčné holky jako kusu, nikoliv třeba dětí, které se jí do té doby narodí. Ty patří původnímu rodu, nebo... prostě, pokuste si to představit tak, že všichni ti lidé žijí pohromadě v soustavě chýší, spojených do jakési vesnice. Když se muž poprvé ožení, postaví mu jeho rod spolu s rodem nevěsty a všemi dostupnými přáteli další chýši kus od jiných, ke které přiléhá menší chýše pro ženu. Tu ovšem nemusí postavit hned, třeba až po čase, když ho začnou obtěžovat její děti nebo si přivede další... Výsledek vypadá tak, že muž se svou nejoblíbenější ženou bydlí v největší chatrči, a okolo jako hrozen jsou chýše vedlejších žen. Nebo třeba v jeho chýši může bydlet matka či ovdovělá sestra, která o něj pečuje, kdežto manželky s dětmi jsou kolem, nebo... variant je nespočet. Řídí se to samozřejmě bohatstvím a postavením dotyčného, chudí a bezvýznamní mají pouze tu jednu chatrč. Král Bangole celé malé městečko.

Ve dne se v chýších nikdo zbytečně nezdržuje, snad jen nemocní, opilí a jinak nezpůsobilí. Naopak na noc se tam stáhnou všichni, přitulí se k sobě a spí až do rána. Když muže popadne chuť na některou ženu, tak ji obskočí, což pro ostatní přítomné je zábavná příhoda, všemi schvalovaná. Moudrý muž vede v patrnosti pořadí svých žen a stará se, aby potěšil všechny a žádná si nemohla stěžovat; ovšem pokud je náhodou v chatrči přítomna nějaká další a připoutá jeho pozornost, obskočí ji taky. Sestry a přítelkyně manželek to přijímají s potěšením; ale divíte se, že každá žena se snaží vyexpedovat dospívající dceru z domu dřív, než si jí manžel všimne? Král Bangole takové problémy řešil včas a nechával si dcery předvést; běžní muži to nedělají, protože panna má větší tržní cenu než dospělá žena.

No a pak taky: chudý a bezvýznamný muž těžko může protestovat, když jeho dceru někdo odvede a dá mu za ni málo nebo nic. Naopak bohatý a vlivný pán si může cenu určit a zeť je ještě rád, že je přijat do významného rodu. Na druhé straně je možno významnému bojovníkovi vnutit dceru, aby si ho mocný náčelník zavázal. Okolo všech takových vztahů se koná spousta řečí, oslavných písní, hádek, bojů, sporů a následných oslav. Uvědomte si, ti lidé moc příležitostí k zábavě nemají, takže všechny takové události jsou pro ně vítaným povyražením. Samozřejmě mají spoustu náboženských i společenských pravidel, hlavně proto, aby je mohli porušovat.

Alespoň jedna důležitá záležitost: jsou kmeny usedlé a kmeny bojovné. Ti druzí většinou kočují z místa na místo, bojují s drsnou přírodou i se všemi lidmi, kterým se jejich činnost nelíbí, a přestože vyhrávají, není jich nikdy dost. Mnozí mladí muži se baví kradením dobytka i cizích žen; takové úspěšné uloupení ženy z cizího kmene může bojovníkovi získat proslulost. Národ Bangole byl dlouhá léta usedlý; přesto mezi nimi přetrvávaly legendy a zkazky o hrdinných bojovnících, kteří to dokázali. Zřejmě i nás považovali za takový bojovný kmen, snad jeho součást. Králi stálo za to mít nás za spojence; národ tedy souhlasil s tím, co jsme dělali, i když to narušovalo vžité zvyklosti. Však se všechno uklidní, až odejdeme.

Teď však nadcházela jiná slavnostní příležitost: uvítání krále při návratu. Na jeho počest se muži rozhodli předvést tanec se zbrusu novými krokodýlími maskami, aby král Bangole viděl, jak pečují o jeho dobro. Stejně jako při odchodu jeho příchod ohlásily bubny, takže všichni měli dost času se uchystat a vyrazit mu vstříc.

Když se v řadě vykolébali z lesa, nastalo vzrušení mezi ženami a dětmi a někteří slabší jedinci jevili snahu uprchnout, protože vypraparovali celé kůže krokodýlů a přední pracky vytvarovali pro ruce a zadní pro nohy, ocas se plouhal po zemi a hlava s rozevřenou tlamou trčela vysoko nad hlavu, kdežto otvor pro oči a ústa byl ve spodní části krku. Konečně si povšimli, že z tlap trčí ruce a nohy a kůže na břiše je svázána řemínky, tak poznali, že jsou to jejich bojovníci; nicméně posvátná úcta přetrvala. Kráčeli kolébavě, potřásali hlavami, bručeli, poskakovali do rytmu bubnů a částečně prozpěvovali, což znělo díky maskám hluše a hrozivě. Mario vymyslel ten tanec pokud možno co nejúčinnější; nejvíc tanečníkům vadilo, že v maskách bylo pekelné horko a strašně se potili.

Účele však bylo dosaženo, král Bangole byl překvapen. Když mu vyložili, jak k maskám přišli a co všechno podnikli, byl na rozpacích; pak předložil celou záležitost kouzelníkům a požádal je o dobrozdání. Kouzelníci rovněž zaváhali; nebyli si jistí, jaký bude náš přístup k věci a co řekneme. Král si nás za poslední období velice oblíbil a zásadně dal na naše rady, takže bylo neprozřetelné mít jiné mínění. Nakonec řekli něco vysoce odborného, leč nejednoznačného; záležitost má příznivé i nepříznivé aspekty, takže bude mít dobré i špatné následky a záleží pouze na tom, kteří z duchů předků a mocných božstev se přikloní na kterou stranu.

Král Bangole se zamračil. „Kecy!“ pravil moudře, „Nemají tušení o ničem! Když chcete něco vědět, já jsem docela rád, že ty potvory dostaly pořádnou výstrahu! Už mi pěkně lezly krkem!“

Charry pokrčil rameny; nemiluje krokodýly. Diana proti nim nic nemá, ale byla poněkud unavená z vedra a značně otrávená, takže se nechtěla pouštět do diskusí. Že by stárla?

Napadlo mi pohovořit si o tom s Denisem. Vyslechl mne, pokrčil rameny a dlouho mlčel, než řekl: „No... jo. Máš pravdu.“

„Ještě jsem se k tomu nijak nevyjádřil!“ upozornil jsem ho.

„No, právě.“ řekl a tím diskuse skončila.

Králův návrat se oslavil další mohutnou pitkou. Začal jsem mít strach, že se z téhle díry nikdy nevymotáme; naštěstí se Charry vzpamatoval a vydal pokyny, abychom se chystali na delší cestu.

Krále to překvapilo; zřejmě si myslel, že už v tomto kraji zůstaneme. Samozřejmě věděl o našem poslání, ale nebral je vážně. Diana ho ujistila, že se u něj docela jistě zastavíme, až se budeme vracet, takže se černý monarcha rozhodl naposledy předvést jako mocný panovník, vybavit nás pořádně na cestu a uspořádat mohutné oslavy na rozloučenou. Což se stalo.

Pokud někdo očekával dlouhé a plačtivé loučení mezi Denisem a Zlatoočkou, mohl být zklamán; dívka připravila svému pánovi uzlík s jídlem na první dny, jak je povinností černošské ženy, a pak klusala vedle jeho koně až k místu první zastávky. Nebylo to divné, ježto nás doprovázel též oddíl královy čestné stráže. Na zastávce se ti dva naposledy pomilovali ve vysoké trávě u potoka, potom královská dcerka slušně poděkovala a vydala se s ostatními nazpátek do Bangole

„Jestli se tudy budeme vracet, třeba už budeš vědět, jak to dopadlo!“ těšila Denise Diana, „Kmen by moc potěšilo, kdyby získali aspoň jedno dítě s modrýma očima!“

„To je pravda!“ přidal jsem se, „Když to bude dcera, třeba ti král Bangole prokáže tu čest a přijme ji za manželku!“

Dokud jsme projížděli krajem podřízeným králově moci, šlo to dobře; provázel nás rachot bubnů, které sdělovaly naše jména a cíl cesty, kmenoví náčelníci nás hostili a vážili si naší přítomnosti. Ale potom bubny zmlkly; ve vesnici, kterou jsme projížděli, nás uvítali naježenými oštěpy a nechtěli s námi ani mluvit. Byli to nevlídní lidé tělesně nepodobní Bongolům, také jejich řeč a symbolika byly odlišné. Usoudili jsme, že vedou s našimi hostiteli nějakou válku.

Buš byl vyprahlý, tráva usychala a vadla; blížilo se období dešťů a poslední měsíc před novými dešti bývá nejhorší. Povšimli jsme si vyhublého domácího dobytka, který se potuloval po stepi a marně se snažil získat obživu. Vyhovovalo to pouze šelmám, včetně našich průvodců, protože mohly bez námahy lovit.

Projeli jsme dvěma vesnicemi zcela opuštěnými a bez známek života; kam se z nich ztratili lidé, nedalo se zjistit. Další vesnice už byly nejen opuštěné, ale přímo zpustošené; střechy chatrčí propadlé, kůly zlámané, sochy božstev pokácené na zem. Dost nás to znepokojilo.

Jedna vesnice byla plná koster; byly tak asi dva měsíce staré a ti lidé zřejmě zahynuli v boji, neboť mnozí leželi v chýších či v uličkách mezi nimi. Lebky rozbité sekerou, šípy v těle, skrovný majetek rozházený okolo.

„Překvapuje mne jedno,“ řekla Diana, když jsme procházeli mrtvou vesnicí, „V černošských válkách obvykle není zvykem zabíjet děti. A podívejte se sem...“ V chatrči ležely neuspořádaně vedle sebe kostry několika žen různého věku a asi deseti dětí od kojenců po téměř dospělé; většina dětí měla hlavy rozbité, ženy byly přibodnuty k zemi oštěpy nebo šípy. Kostra muže ležela přímo u vchodu a způsob smrti se nedal určit, snad byl poraněn do měkkých částí těla. Všechny kostry byly dávno oklovány ptáky a potom čistě obrány mravenci a jiným hmyzem, jak je v Africe běžné; stačí dva tři dny a z těla zůstanou jen holé kosti.

„Válka,“ řekl Charry, „Kdo a s kým, to se nedá určit. Moudrý král Bangole, který neválčí a žije se všemi v míru...“

Putovali jsme tou zpustošenou krajinou týden, co nejrychlejšími denními pochody; ve vesnicích jsme se stavovali jen tehdy, pokud jejich vzhled dával tušit, že se tam mohl někdo udržet při životě. Avšak nikde jsme neviděli člověka; někde byly kostry, jinde opuštěné a rozbořené chýše. V jedné vesnici jsme objevili živé tvory, ale byly to jen opice, které tu hodovaly na zbytcích potravy a chovaly se tak drze, jako by očekávaly naši smrt v nejbližších hodinách.

Překvapovalo nás, že jsme nikde neviděli válčící armády; jen kosti padlých vroubily tuto hroznou cestu. Přesto jsme postupovali s patřičným zajištěním, zbraně připravené k okamžitému použití. Snad si nepřítel na naši karavanu netroufl, nebo vůbec netušil, že by někdo mohl zpustošeným územím procházet.

Za celou tu dobu jsme narazili jen na jediného živého člověka. Vynořil se z křoví před námi, doběhl k předním jezdcům, poklekl a vztahoval k nám ruce. Ne, pahýly rukou; v zápěstí končily strašlivými žlutozelenými ranami. Taky z jeho nohou zbyly pahýly, pohyboval se podivnými poskoky; a tvář byla pokryta strašlivými boláky a nevypadala už ani jako maska člověka.

První jezdci byli Džaín a Khassim – Džaín varovně zavrčel, Tuáreg se tázavě obrátil k nám.

„Malomocenství!“ hlesla Diana zděšeně, „Lepra!“

Ubožák natahoval ruce, zdálo se, že k Džaínovi, a koktavě o něco prosil. Nerozuměli jsme mu, mluvil cizím nářečím, ale jeho hlas zněl úpěnlivě až zoufale. Khassim beze slova vytáhl pistoli z opasku a střelil malomocného přímo mezi oči, vyhlížející ze znetvořeného obličeje. Černoch se nepokusil utéci ani se bránit; beze slova klesl na zem.

„To je strašné!“ řekl Charry, „Co se mu to stalo?“

„Malomocní se obvykle ukrývají v buši a prosí o milodary,“ řekla Diana, „Do blízkosti osad se neodvažují, protože jejich nemoc je nevyléčitelná a vesničané je odhánějí. Zřejmě se tento odvážil až k nám proto, že je válka a jeho příbuzní a známí zahynuli...“

„Příšerný osud!“ řekl Denis, „Nedalo se mu nějak pomoci?“

„Ne. Lékařská věda je v tomto případě bezmocná.“ řekl jsem, „Misionáři tu a tam zřizují pro ty nebožáky leprosária a pokoušejí se je udržet při životě; někdy se lepru podaří zastavit, ale nikdy vyléčit. Navíc každý nechráněný dotyk způsobí onemocnění další osoby...“

Objeli jsme mrtvolu toho nešťastníka širokým obloukem; přibyl ještě jeden mrtvý ke všem padlým z této války. Za několik dní z něho zůstane jen ubohá kostra.

Konečně jsme se ocitli opět v obydleném kraji. Lidé z osad před námi sice prchali, ale poznali jsme, že jejich vesnice jsou obydleny. Chápali jsme, že nás považují za nepřátele a nepokoušeli se o styk s nimi; potom jsme překročili napolo vyschlou řeku a opět jsme zaslechli bubny lokalí. Málem jsme zajásali, už nám bez afrického telegrafu začínalo být smutno. Později jsme se setkali i s přívětivějšími černochy; na Dianinu radu jsme o zpustošeném kraji raději nemluvili, aby nám válka nebyla kladena za vinu. Zdálo se, že tady o ní ani nic nevědí; nicméně měli jsme pocit, že se děje něco zlého, co by nás mohlo ohrozit.

Zvlášť Denis se choval divně; jezdil převážně sám, na otázky odpovídal stručně a působil nejistým dojmem. Jednou mi dokonce řekl, že má podivný pocit, jako by ztrácel své telepatické schopnosti. Chtěl jsem si s ním o tom popovídat, ale neřekl nic víc, a když jsem na to opět narazil, mávl rukou a řekl, že to nic není.

Až konečně jsme uslyšeli zprávu, kterou bubny šířily; překládala nám to Diana a my jsme jí ani nechtěli věřit:

„Výstraha – výstraha – výstraha!

Prchejte od karavany, kterou vede Kara-Kara, král lidí z daleké země! Nepomáhejte jeho lidem, nevěřte jeho kouzelníkům! Jeho příchod do vaší osady znamená smrt!

Za jeho karavanou přicházejí bílí lidé, mnoho a mnoho bílých mužů s puškami! Jdou v jeho stopách a trestají ty, kteří mu poskytli pomoc! Bílí muži přepadli sídelní město Bangole a pobili všechny, kterým se nepodařilo uprchnout. Král Bangole je mrtev, jeho město spáleno a zbytky kmene rozehnány po buši.

Střezte se krále Kara-Kara a jeho lidu, střezte se kouzelníků s modrýma očima! Prchejte jim z cesty, protože s nimi přichází smrt!“

Dianě se chvěly rty, když to říkala; Charry zaťal pěsti a z jeho očí vyšlehly dobře známé blesky hněvu: „Co je to za nesmysl? Jací bílí muži? Kdo se odvážil...?“

Denis přivřel oči a mlčel; ale šla z něj hrůza.

Charry se začal zase ovládat; překvapení a hněv se měnilo v jeho obvyklou rozvážnou, chladnou nenávist. „Zemřeli, protože nám poskytli pomoc! Chápu, kdo to jde za námi a sleduje nás! Jsou to ti, kdo na nás poštvali beduíny a chtějí nás zničit, abychom neohrozili jejich moc! Král Bangole udržel ve své zemi mír tolik let, ale když jsme přišli my...“

„Musíme se vrátit!“ řekl Denis, „Musíme zpátky, potrestat je! Dokud to neuděláme, nemůžeme se vrátit domů do Arminu!“ Hlas mu přeskakoval, až zněl tenkým sopránem, jako když byl malý. Kromě toho se mu rozčilením třásly ruce; nemohu říct, že bych ho nechápal.

„Ne,“ řekl jsem, „Nebudeme se vracet – ani není proč. Počkáme na ně tady. Jestli jdou za námi, potom přijdou až sem...“

Charry mlčel. Už se přestal vztekat; a to bylo zlé. Znám svého pána, je nelítostný jako šelma. A já dobře znám šelmy.

„Kupředu.“ zavelel chladně, „V příští vesnici zastavíme.“

Pobodl koně a lhostejně se klátil v sedle; od té chvíle se prudce změnila sestava karavany, která vždy byla značně volná a měnila se dle potřeby. Diana se vřadila za Charryho, Tošio dojel k Ernayovi a dával chraplavým hlasem pokyny jeho jezdcům. Ani jim nenapadlo neposlechnout na slovo. Šelmy se rozjely dopředu podle nějakého svého klíče; Khassima docela odsunuli z jeho vedoucího místa, které doufal mít vydrženo.

Denis přijel ke mně. „Pamatuješ, jak jsem se bál, že ztrácím schopnost najít člověka v prostoru? Zlatoočka neodpovídá, protože je mrtvá. Proto nemohla odpovědět. Zabili ji – i s mým dítětem...“

„Král Bangole měl mnoho dcer,“ pokusil jsem se namítnout, „Třeba utekla do buše... zachránila se a ukryla...“

„Máš mě za pitomce?“

Nemělo smysl něco mu povídat. Zato on začal:

„Jsme daleko od našich sídel, Ludvíku. Věci přestaly fungovat. Necítím už ani lidi, ani věci. Vládnou tu cizí božstva... Potřeboval bych nějaké lepší spojení, než zatím mám. Chápeš to?“

Chápal jsem, i když jsem mu nedokázal poradit.

„Potřeboval bych umístit svoje znaky na jejich teritorium. Spojit se, propojit energii. Dát jim svoji a přijmout jejich... Volám je, ale oni mi neodpovídají. Cítíš se někdy slabý, Ludvíku?“

„Často. Ale já nevnímám energie jako ty, chlapče!“

„Jsem čím dál slabší. Čeká mě boj a já mám strach... zlé pro čaroděje. Na začátku cesty jsem byl víc sebejistý...“

„Budeš muset najít nějaký zdroj síly. Co můžeš použít? Stromy, zvířata... zdejší božstva? Nebo dokonce lidi?“

„Nerozumím jim. Pokusil jsem se k nim proniknout přes Zlatoočku, ale oni mne nepřijali... ani neodmítli. Nevzali mě vážně. Chápeš to? Vůbec mi nedali žádnou odpověď, jako kdybych nasměroval úder do prázdna...“

Naslouchal jsem jeho hlasu a zachvěl jsem se. Kdesi v korunách trnitých pokroucených stromů zakřičel pták; snad právě ten hlas mi zazněl, jako by mi po zádech přejela ledová ruka. Denisův hlas mi zmizel, někam se propadl, a já se zmítal jako brouk připíchnutý na špendlíku. Právě v té chvíli jsem pochopil, že už nikdy neuvidím Armin, že se nikdy nevrátím z tohoto safari. Poznal jsem, že nadešel čas ukončit práci – neboť v brzké době zemřu.

Strach je hrozná věc, a já jej poznal několikrát za život; avšak taková předtucha nepřišla ještě nikdy. Slýchal jsem o ní od zkušenějších bratří; cítil jsem, jak mi po čele stéká pot, třásl jsem se jako v horečce, nechápal co se stalo. Strašlivě jsem se bál, chtělo se mi utíkat, prchat někam daleko, třeba na druhý konec světa, jen když tam budu moci žít...

„Jestli Zlatoočku zabili, tak její duše přece někde musí být! Mohl bych se s ní spojit... mohl by mi ji najít Jerzy nebo Chris, kdokoliv z andělů, které můžu kontaktovat! Ale oni mi nic neřekli, i když jsem se jich ptal; to může znamenat, že nic nevědí, ani oni tam nemůžou! Další možnost je, že by mi pomohly nebeské Labutě, ty sem mají přece jen blíž, ale...“

Denis něco blábolil, týkalo se to jeho pokusů. Byl by mi k smíchu, kdyby to nebylo tak vážné. Pořád ještě je na začátku a já... Na konci! Dokázal bys to pochopit, chlapče? Umírám a mám strach!

Ale pomohl mi překonat tu nejtěžší chvíli. Tam, kam odejdu, mne už čeká množství přátel: Giro Almetta, Miguel Estragon, Wollmar Ahlbeck... nebudu tam sám. Možná budu moci i tomu chlapci nějak pomoci, ačkoliv... Ne, teď je čas vytrvat. Každý z nás překonal svou chvíli hrůzy a splnil povinnost do poslední chvíle. I já to dokážu; jen co se přestanu třást.

„Ano, Denisi, už brzo to vyřešíme. Řeknu jim...“

„Ludvíku?“ zarazil se, „Co tím myslíš?“

„Nic... to je v pořádku. Možná bys měl chvíli meditovat, až se zastavíme někde o samotě. Vyhledat spojence ve zdejším světě...“

Zmlkl; asi to promýšlel. Zbytek cesty jsme jeli mlčky.

Šelmy objevily několik chýší v malém palmovém hájku. Nějaká černoška nás uviděla, zděšeně vykřikla a prchala do buše. Charry vjel mezi chatrče jako ďábel a rozhlížel se po telegrafním bubnu; ukázal na něj Dianě, ta seskočila s koně a chopila se paliček.

A Charry diktoval hlasem vzdálené bouře:

„Já, Kara-Kara, král Arminu, pán Pruhovaných lvů a ocelová pěst Boží, drtící nepřátele, oznamuji všem: Zničím na prach bílé vetřelce, kteří se opovážili ublížit mým přátelům! Oznamuji všem, že počkám na nepřátele v údolí mezi dvěma řekami, které jsou nyní vyschlé, na místě, kam právě mířím. Nařizuji všem králům, náčelníkům a kouzelníkům: přiveďte mi nepřátele! Jděte jim z cesty, prchejte, ale vytvářejte stopu, která je přivede před hlavně mých pušek! Varujte druhé kmeny, nebojujte s bílými, ale veďte je mně! Pohltím je, jako lev pohltí gazelu, a nezůstane po nich ani památka...“

Diana skončila. Teď jsme se zaposlouchali. Nějakou dobu bylo ticho; potom se buben lokalí ozval odněkud z velké dálky. Opakoval naši zprávu.

Errata:

30.05.2021 11:12