Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Denis)

A už šlo vše ráz na ráz stylem řádové války; Charry vyslal dopředu Aflargea, Tannarra a Ao Harrapa, kteří nalezli vhodné místo pro tábor. Tam jsme se utábořili a začali zavádět vojenské mravy. Nejvíc žasnul Khassim; neměl ponětí o stylu našeho boje a nechápal, proč připravujeme různé záseky a nástrahy na nepřátele, proč zajišťujeme kouřovou signalizaci a naši jezdci se cvičí v boji. Vytvořili jsme několik rámcových strategických plánů. I já se chystal. Jen chudák Alí nechápal nic a zdálo se mu, že jsme se všichni zbláznili.

Jednou jsem se pokusil vysvětlit mu svoje starosti o Zlatoočku. Jenom se ušklíbl: „No a co, nic jsi za ni nezaplatil!“

„Ale přesto. Byla to dobrá dívka a měla mě ráda!“

„Co na tom? Snad nechceš bojovat s bílými kvůli špinavé černošce? Nebyla přece tvoje, nemusí ti na ní záležet!“

„Ano, budu se mstít za tu špinavou černošku! Co jsi ty? Špinavý Arab! Co jsem já? Špinavý běloch. Čím se od sebe lišíme? Barvou kůže ne, sám jsi viděl, jak rychle se dá změnit. Byla člověk; a dala mi svoji lásku! A za to ji ti ničemové zabili!“

„To se stává! Lidé vždycky někoho zabíjejí. Tím si nesmíš nechat pokazit život! Pomsta patří Alláhovi!“

„To snad platí pro tebe! Ale já jsem Baarfelt, víš? Jak bych se mohl podívat do očí bratřím, sestrám, otci? My, kteří ochraňujeme chrám Boží, máme povinnost zachovávat jeho zákony; a ty velí vykořenit zlo!“

Alí se polekal mého hněvu a raději se mnou souhlasil; nicméně bylo na něm vidět, že je mu všechno srdečně jedno. I to, že si tam v Bongole taky našel dívku a že možná může být zabita, přecházel jen pohrdavým úsměvem.

Zato já se nemohl vyrovnat s tou představou. Viděl jsem pořád sluncem zalitou náves s dřevěnými bůžky, krásné sídlo krále a jeho úslužné ženy, veselé chýše vesničanů. Znovu jsem cítil ten opojný rytmus bubnů, vonné oleje a pomalování po těle, vzedmutou vlnu vášně, kterou jsem poznal v její náruči. Ale ještě něco víc...

„Pokud to přežili jejich kouzelníci, potom to dají za vinu nám. Dovolili jsme pobít posvátné krokodýly, změnili kult a přiměli je to schválit. Bojím se, že spojí tento čin s neštěstím, které je postihlo...“

„To je přece nesmysl! Stalo by se to i bez těch pitomých krokodýlů! Jenom idiot si může myslet, že to mělo na něco vliv!“

„Přesto. Oni nechápou příčiny věcí; nevědí, že mezi bílými a námi je už dlouho nějaká válka. Kouzelníci s modrýma očima nechali pobít posvátné krokodýly; proto se bohové rozhněvali a dopustili to neštěstí. Přinesli jsme do kraje prokletí... a už nic to nemůže smazat.“

Bubny lokalí nám hlásily postup nepřátel; udělali jsme si vlastní buben a Diana každý den vysílala i přijímala zprávy. Nebyly utěšené: bílí postupovali jinou trasou než my, vyhnuli se pustému území a naopak přepadali obydlené osady. Lidé většinou uprchli nebo se vymluvili, že o nás vůbec neslyšeli; ostatně mluvili pravdu. Pouze jeden z místních králů se nenechal zblbnout a rozhodl se, že se postaví proti bělochům sám se svojí armádou. Svedl s nimi krutou bitvu, v níž stály proti puškám dobyvatelů oštěpy, luky a šípy a nehynoucí statečnost. Bílí zvítězili, král byl zabit, jeho bojovníci rovněž pobiti, ženy s dětmi uprchly a skryly se v buši. Bílí řádili několik dní jako smyslů zbavení: vpadali do vesnic, bez výstrahy stříleli po všem živém a na závěr vypalovali osady i s kusem pralesa. Způsobili dokonce jeden velký stepní požár, shořelo několik čtverečních kilometrů porostu i s lidmi a zvířaty, kteří nestačili utéci. Nebýt řeky, která požár zastavila, mohla být pohroma ještě větší.

Po této zkušenosti nepostavil se na odpor už nikdo; jen někteří poslechli a dělali jim volnou cestu směrem k nám. Charry si zaznamenával do mapy jejich pohyby, často chaotické, protože neměli řádné průvodce a občas bloudili. Některé další důvody jejich počínání nechápal nikdo; když jsem byl dotázán, napadla mi jako příčina pouze šílenství z horka.

Na druhé straně nemohu zapřít, že na nás doléhala podobná trýzeň: šílenství z nudy. Zlí lidé by mohli říct, že trápilo hlavně mne, a těžko se proti tomu nařčení můžu hájit. Je to fakt, nudil jsem se. Ale co znamenaly Charryho roztodivné bitevní plány, které neustále vymýšlel, ale nerealizoval, protože nepřítel byl kdesi daleko a do boje se nehrnul? Co meditace obou nejstarších přítomných bráhmanů, Ludvíka d'Enghiema a Mario di Carialtiho, mezi nimiž začínalo krystalizovat tiché, leč o to úpornější soupeření, pozvolna se měnící téměř v nepřátelství? Co střídavé záchvaty vzteku a depresí, kterými se předváděl Ernaye Lasquier; snad aby dokázal, že je skutečně oprávněný dědic vévody d'Escambrray, který takovými stavy trpěl? Samozřejmě se všechny ty záchvaty přenášely na celý oddíl, čím dál svárlivější, rozhádanější a... propadající sexuální frustraci.

(Diana sleduje moje psaní; teď zavyla nadšením a požádala, abych naprosto bez obalu vykreslil všechny problémy, jak s kým z nás mávaly. Tak jo.)

Samotnou Dianu, kdyby nebyla mojí císařovnou a nejvyšší paní, bych musel poctít titulem Neukojená čubka. Možná jsem se už zmiňoval o tom, že největší potěšení jí dělá provokovat pokud možno co nejvíc cizích chlapů, aniž by kterému dala. Prohlašuje veřejně, že jediný, kdo ji umí uspokojit, je její muž Charry, aniž kdy vyzkoušela jiného; stejně on nikdy nespal s jinou ženou. O jejich sexuálních hrách se říkají různé legendy, od vrcholně pochvalných až po hrubě podceňujících. Všechny ostatní princezny podobné problémy řeší praktickým pokusem, oni však ne. Každá jiná žena by situaci už dávno řešila, Diana ne: klidně se prochází nahá táborem nadržených chlapů a krutě provokuje. Baví ji to. Zatím nenarazila.

Pokud si můžu dovolit zavěštit, ani nenarazí. Všichni případní zájemci se počítají k velmi schopným bojovníkům a ten, kdo by ji přemohl násilím, by se rázem ocitl v boji proti všem ostatním, jí samotnou počínaje. Samozřejmě mě už párkrát napadlo to risknout, ale zatím se držím při zdravém rozumu. Netoužím bojovat s Dianou, Charrym, Tošiem ani Tannarwaghirrem; netoužím taky dostat zezadu do ledvin Khassimův křivý nůž. Neláká mne být terčem prokletí Ludvíka nebo Maria. A už vůbec se nechci po smrti dostat do čelistí jejích Ochránců. I když, až se jednou budu nudit...

(Dianin komentář k tomuto líčení byl tak nádherně obscénní, že si ho ponechám pro sebe; jsem zvědav, zda mi způsobí erekci i při vzpomínce).

Teď se budu chvíli chlubit. Jsem mimořádně vznětlivý v tělesném i duchovním smyslu. Můj drahý guru Ludvík, který si úzkostlivě chrání tělesnou nedotknutelnost, mi to rád a často vyčítá. Baví mě to; jako vše, co se toho týká. Jsem schopen vrcholného uspokojení se ženami, muži, šelmami, anděly i démony; nejen že se to líbí mně, dokážu poskytovat potěšení i jim. Myslím si, že bych dokázal dokonale uspokojit i polobohy; s několika bytostmi z té kategorie jsem to měl doma rozehrané, teď se to nějak teritoriálně přesunulo, ale vzhledem k jejich delším časovým intervalům nemyslím, že definitivně skončilo. Všechny tyto bytosti mi poskytují určitý druh ochrany; na radu mé další partnerky čarodějky Valérie všechny ty vztahy udržuji nebo se o to aspoň snažím. Ona taky.

Chápete, jak mi za těchto okolností pije krev, když musím trčet v nějakém zavšiveném táboře a široko daleko se nenachází žádná vhodná partnerka (ani žádná naděje!)? Můžu samozřejmě vzpomínat na příjemné chvíle se Zlatoočkou, ale štve mě, že jsem se za ni ještě nepomstil! V Řecku už by mě dávno navštěvovala jako pomstychtivá Erinye a vyžadovala krev pachatelů (případně mou vlastní, kdybych se k tomu dost rychle neměl). Tady? Nic! Pokusil jsem se ji přivolat – zbytečně. Pokusil jsem se vyvolat aspoň jiného démona, třeba krvežíznivou succubu – marná snaha. Do prdele, tohle je země! Pro jistotu jsem je všechny strašlivě proklel a vyzval k boji; ani na to nikdo nijak nereagoval. Copak mě doopravdy od všeho odpojili?

No a podobné pocity prožívají Ernayovi jezdci, každý do té míry, jaké dosáhl úrovně. Někteří jsou hodně mladí a nezkušení, díky Bohu; ti ostatní se za mnou chodí radit a když nevím, co jim odpovědět, po straně se mi sprostě vyšklebují. Můj duchovní učitel Ludvík se taky směje a říká, ať si to vyžeru, on že má stejné problémy se mnou. Jsem psychicky vyčerpaný a fyzicky se nemám kde nabít; nakonec začnu toužit po krvi nepřátel! Jako kluci, dodal bych. Protože oni se na boj těší proto, že budou moci zabíjet a umírat. Obě možnosti považují za vysoce magické a touží po nich.

Jak se tak nudí, vytvářejí si nějaké nové Učení. Hodně jsem je ovlivnil, o tom si nedělám iluze; ale na hodně věcí přišli sami a mně se to stydí či bojí říct. Základní ideou je jednota mezi uspokojením z boje a uspokojením ze sexu; v jejich věku pochopitelná. Další: bratrství bojovníků zpečetěné společnými milenkami i přímým kontaktem. Na tom si vybudovali celou změť všelijakých obřadů; a klidně přiznám, že když jsem měl náladu, párkrát jsem se přidal. Ne však pokaždé; pro mne to není povinné a nikdo se neodváží mě k něčemu nutit, když nechci. Ne že bych se jim mstil; kdybych to někdy udělal, už bych se jejich dotěrností nezbavil. Prostě se ztratím.

Zprávy o jejich počínání mi nosí jednak Ernaye (pokouší se vytáhnout ze mě nějaké informace a pak je ostatním předhodit jako svůj nápad) a potom můj sluha Alí. U toho se musím na chvíli zastavit, nedá mi to. Nakopal bych si do hlavy za to, že jsem ho vůbec s sebou bral. Je to blbec tak vysokých kvalit, že jsem si to předtím nedokázal představit. Nic nechápe, ničemu nerozumí, na všecko přikývne, ale v hlavě mu nic neutkví. A nejhorší je, že mne miluje tak oddanou láskou, že jsem tomu dlouho nechtěl věřit.

Už jsem řekl, že kluci mezi sebou mají erotické vztahy. Navzdory tomu ani jeden nedává přednost mužům před ženami, jen momentálně nemají jinou šanci. Až přijdeme někam, kde bude děvčat dostatek (nejlíp černých), okamžitě se vrátí k normálu. O těchto věcech se bez zábran baví, chlubí se jeden druhému, dokonce si svoje partnerky nabízeli k vyzkoušení a doporučovali jejich kvality. Ve staré dobré Evropě existuje takové společenství mezi mladými důstojníky, kteří chodí do stejného bordelu. (Já v tom případě mám roli polního kuráta, který tam sice taky chodí, ale méně, jaksi na zapřenou.) Ne že bych ty časy v Evropě přímo pamatoval, ale poslouchám zkazky o nich od malička a myslím, že by mě nepřekvapily.

Alí není členem toho spolku. Tedy, ne plnoprávným. Proč... asi kvůli mně. Je samozřejmě při všem, co pořádají, kde by taky byl, když ho nikde jinde nechtějí; ale jako já jsem o stupeň výš, on je o stupeň níž. Kasta, víte? Já jsem bráhman, on šúdra. Můj šúdra, takže je v pořádku, že mu dovolují všechny výsady platné pro mne, ale každý ví, že na ně nemá právo. Taky Alí to ví a částečně ho to štve; zároveň mě miluje a nenávidí, ovšem nemůže se nikam trhnout, protože beze mne by nebyl nic. Ne že bych mu nějak bránil, to ani náhodou; nejradši bych ho pozvedl na bojovnickou úroveň, aby se mohl sám o sebe starat, ale toho není schopen, je příliš hloupý. Tak se mě drží jako klíště, miluje mě, uctívá, vtírá se mi, pořád ho mám za zadkem. Nevím, co si s ním počít. Je to prostě další problém ke všem předešlým.

Divíte se, že jsem za těchto okolností několikrát naléhal na Charryho, aby mi dovolil vyjet na průzkum a zjistit, jak situace skutečně vypadá? Konečně svolil, ale trval na tom, abych kromě Artanny a Díwarr vzal s sebou i Alího. Šelmy byly nadšené, Alí moc ne; radši by zůstal v táboře a líně se povaloval. Ovšem Charry ho taky moc nemiluje.

„Pojedeš až sem, k téhle vyschlé řece,“ ukazoval mi Charry na mapě, „Všem vesnicím se vyhneš a když se potkáš s černochy, budeš je varovat. Zde budeš čekat, až se objeví nepřítel; tehdy pošleš Alího to ohlásit, sám je můžeš sledovat a případně podávat zprávy. Počítám, že ty i kočky se umíte dobře schovávat, a ta tvoje telepatie... no, snad bude fungovat. Nebudeš se pouštět do žádného boje, i kdyby to bylo jen několik mužů. Chápeš?“

„Ano, chápu.“

„Jestli uděláš cokoliv jiného, než ti říkám, přerazím tě. Můžeš jet, hodně štěstí!“

Poděkoval jsem, svolal svou skupinu a vyrazil do buše. Řeka byla vzdálena asi dva denní pochody, ale nebylo naspěch, dovolil jsem kočkám lovit, Alímu se nudit a sobě meditovat. U řeky jsme zjistili, že z ní zůstal jenom úzký potůček, občas se ztrácející mezi kameny. Utábořili jsme se na písčině pod jednou skálou, vykoupali se v louži, kde se potok trochu rozšiřoval a uvažovali, co podniknout dál.

Konečně jsem měl trochu klidu, abych se mohl koncentrovat. Alí má jedinou výhodu: neruší mne svými myšlenkovými pochody, téměř žádné nemá. Občas ho trápí hlad a trvale sexuální neukojenost, ale když mě naštve, dokážu ho bez problémů uspat, třeba i na dálku.

Nejdřív jsem začal zkoumat krajinu. Telurické siločáry; řídí se dle směru řek, horských hřebenů, koncentrace lesů... každá konfigurace je jiná, má podstatný vliv na činnost a může jí napomoci či uškodit. Za dávných časů bylo zvykem na místech důležitých telurických bodů stavět chrámy; některé přetrvaly na svém místě i přes změnu kultů, národů, obřadů... kameny z těch starých zapracovali stavitelé do nových, aniž věděli proč.

Když jsem bloumal po okolí, povšiml jsem si několika kamenů, které mne zaujaly zvláštním vzorkem, tvarem... prostě něčím. Posbíral jsem je a začal si z nich budovat soukromé obětiště. Nemůžu říct proč, zkrátka pro případ. Zbavil jsem se všeho kromě sebe samého; neměl jsem oděv ani zbraně, můj kůň neměl sedlo ani otěže, dokonce ani ohlávku. Když potřebuji, dokážu mu vsugerovat pocit udidla a řídit ho, ale ještě raději ho řídím telepaticky. Je příjemné být spojen s myslí zvířete. Mezi lidmi jsou s tím potíže, zvíře bývá roztěkané, poplašené... tady v buši byl klid.

Kdysi jsem nosil velkou spoustu šperků v uších, nose, obočí... prsteny na rukou, náhrdelníky, amulety... většinu jsem rozdal svým milenkám na Rhodu. Osobní šperky jsou zavěšeny na mém soukromém oltáři doma v Arminu, na tajném místě odstíněném proti nezvaným návštěvám. Řádový kříž jsem nyní nechal v Charryho sedlové brašně. Někdy je lepší odznaky mít, jindy nemít. Teď jsem měl pocit, že by mi překážely. Pochopitelně jsem neměl ani žádnou zbraň. A žádný oděv, samozřejmě. Bylo mi dobře.

Alímu se situace zjevně nelíbila. Několik hodin vydržel, potom začal vést hloupé řeči. „Sami vidíme, že nepřítel tady není, tak tu nemáme co dělat! Měli bysme otočit a jet zpátky to hlásit!“

„Pitomče. Na to nás sem nemuseli posílat. Máme propátrat celý kraj, dokud nepřítele nenajdeme. Proto nás sem poslali.“

„No jo – ale co když je najdeme? Co když na nás budou střílet?“

„Můžeš taky, máš pušku.“

„Charry povídal, abysme se nepouštěli do boje!“

„Tak to nedělej. Já je chci pozorovat skrytě, až zjistím jejich úmysly.“

„Ale to bude strašně nebezpečné!“

„Taky tam neposílám tebe. To obstarám já a Artanna.“

Artanna zatím sháněl něco k snědku; vrátil se s hubenou antilopou, která sotva stačila jemu a Díwarr, ale taky se zprávou:

„Před několika dny tudy prošla karavana. Lidé na koních i pěší. Mířili přímo proti nepřátelům, bojím se, že se setkají a budou napadeni.“

„Myslíš? Před kolika dny?“

„Podle stop nejvýš před třemi.“

„V tom případě bychom je měli varovat. Zkusíme jet za nimi.“

„Ale – to přejdeme řeku!“ namítal Alí.

„A jak si představuješ, že to jinak dokážeme?“

„Charry nám zakázal překročit řeku!“

„Osle! Nařídil nám nepřekročit řeku, ale taky propátrat okolí. Okolí je i za řekou. Tábor necháme tady, zase se vrátíme. Jestli chceš, můžeš tu na nás počkat. Taky máme varovat domorodce, které potkáme. Víš, co by řekl, kdybychom je nechali jít do pasti?“

Alí s tím rozhodně nebyl spokojen; ale žádnou moudrou radu nám nedal, tak byl nucen poslechnout. Nakonec se rozhodl jet s námi.

Překročili jsme řeku (dá-li se tak nazvat) a jeli ve stopách karavany. Nebylo to těžké, postupovala velmi pomalu kvůli pěším. Koně měli tři nebo čtyři, dohromady jich mohlo být tak dvacet. Kousek za řekou mírně uhnuli k západu, což bylo dobré, protože mohli nepřátelům uklouznout. Přesto jsem měl pocit, že bych měl karavanu dohnat a varovat.

Přenocovali jsme ve stepi, k nemalé Alího nelibosti. Ale objevil jsem tam něco, co mne baví zkoušet, hnízdo bílých mravenců. Nepatří k rodu Formica, spíš k termitům, ale nějaké odrůdě, která si nestaví hrady toho rozsahu, co běžní. S mravenci si občas hraju tak, že se uložím do jejich mraveniště a snížím svou tělesnou aktivitu natolik, aby si z mého těla sice okousali, co se jim líbí, ale neublížili mi. Je zapotřebí najít ten správný poměr, jinak člověk může ohrozit své zdraví nebo i život; nejsem ještě takový mistr jako jistý Hiranjakašipu, kterému ohlodali polovinu těla a přesto přežil, avšak když je možnost si pohrát...

Kočky to pochopily a vyrazily na potulku po stepi, Alí se vyděsil, neměl však žádnou možnost mi to rozmluvit. Já se naopak vzdal myšlenky, že by se někdy naučil chodit nahý a splývat s okolní přírodou; no tak když se mu líbí chodit nabalený a hostit ve svém oděvu vši a blechy...

(Ne že by mi hmyz vadil za všech okolností; někdy o svých pokusech napíšu vědeckou práci, jsou zábavné. Když chci, tak si je přivábím a dovolím jim na mně bydlet, když nechci, tak je odeženu. Děti se v Egyptě bavily tím, že na sebe nalákaly všechny cizopasníky ze svých místních kamarádů, potom se šly vykoupat do Nilu a sledovaly, jak se ti nebožáci topí. Když Iris začala dráždit krokodýly a lákat je k sobě z celé řeky, Julka se naštvala a řádně jí za to vyčinila.)

{Kdyby se ta pitomá příhoda s krokodýly stala za mé přítomnosti, poslal bych na ně takový výboj energie, že by se rozběhli cvalem a prchali až do dalšího rybníka; ještě rozumnější by bylo naučit černé děti je ovládat, ale to předpokládá jistý stupeň inteligence. Ach jo!}

Za svítání jsem se probudil velmi spokojený, omyl se v ranní rose a čekal na kočky, které si nedaly ujít pokus něco ulovit. Jejich návrat probudil také Alího; ten byl naopak v náladě velmi špatné a stěžoval si na kdeco, nejvíc na hlad. Nabídl jsem mu nějaké ovoce, ale nevzbudilo v něm to pravé nadšení. Mohl si samozřejmě zvyknout, že ode mne těžko dostane něco od masa – ale nepřestane to zkoušet.

Po několika hodinách jsme zaslechli dunění bubnů; později jsme spatřili také stoupající pramínky kouře nad nějakou vesnicí.

„Těš se, Alí, vypadá to na nějakou oslavu a určitě tě něčím nakrmí! Já jim na oplátku pokazím náladu, protože toho budou muset nechat; kdyby je zaslechli nepřátelé, mohlo by to zle dopadnout!“

„Myslíš, že tady někde jsou?“

„Nevím; spíš mě zaráží, že neslyšeli o našem varování. No, uvidíme...“

Jak jsme se blížili, pátral jsem po nějakých hlídkách nebo jiných známkách života; ale neviděl jsem nic, dokonce i ty bubny náhle zmlkly. Naproti tomu z těch míst vyrazil hustý černý kouř a zdálo se mi, že jsem dokonce zaslechl několik výstřelů.

„To už přestává všechno! Dokonce střílejí na oslavu!“ žasnul Alí.

„To není střelba na oslavu. To je boj! Artanno, Díwarr!“

Obě šelmy se rozjely do stran a připravovaly si zbraně. Až když to viděl, napadlo Alímu taky vytáhnout pušku. Já jsem zbraň neměl, ani nepotřeboval.

Palba zhoustla, vmísily se do ní zoufalé výkřiky. To už jsme byli blízko palmového háje, kde se osada rozkládala; odtud nám běžel naproti houf černochů, ženy v pestrých kartounových sukních, muži ve všelijakých troskách bělošských oděvů, děti nahé. V čele pádil dlouhými skoky nahý černoch v červené bederní pásce; skákal jako antilopa. Za nimi vyjeli tři muži bílé pleti v umazaných světlých oblecích; jeden přiložil pušku k líci, střílel a při každém výstřelu padl jeden z domorodců. Ten první černoch udělal fantastický skok přes křoviska a zapadl do nich jako kámen do vody; ostatní ječeli a prchali, zmateně a nesmyslně, pod vražednou palbou.

Zvedl jsem ruku a vrhl proti bílému střelci výboj energie; zřejmě jsem to přehnal, jeho srdce se roztříštilo, pustil pušku a z úst mu vytryskl proud krve. Druhého jsem zasáhl, když se ohlížel, co se jeho příteli stalo, toho jsem však pouze ochromil. Třetí si nás všiml, dokonce zvedl ručnici; oslepil jsem ho, on pustil zbraň, ale jeho kůň se splašil, muž zůstal viset nohou ve třmenu a kůň jej vlekl po vyprahlé suché trávě.

Dojel jsem k černochům; žádný se nehýbal, jenom jakási stařena kňučela a svíjela se bolestí, břicho celé rozervané. O kousek dál ležela malá holčička a černá žena se zoufale snažila ji probudit; zbytečně, byla mrtvá.

Ohlédl jsem se směrem k vesnici, zda neuvidím další nepřátele; vtom zašustilo křoví a vedle mne stála černá dívka. Předtím jsem si nevšiml, že je to děvče; byla štíhlá, útloboká, téměř tak vysoká jako já, s velmi dlouhýma rukama i nohama. Kromě toho červeného hadříku měla ještě náramky na pažích a nějaký amulet na krku; žádné řezby ani tetování jako dívky Bongolů.

„Přijdou další!“ řekla sykavě swahilsky, „Utečme!“

„Utíkej sama. Já budu ještě bojovat.“ odpověděl jsem.

„Nemáš zbraň! Jak to děláš?“

„Někdy ti ukážu. Teď zmiz a ničeho se neboj!“

„Zůstanu s tebou.“ Sehnula se a sebrala luk a několik šípů, které vypadly jednomu z bojovníků, „Umím bojovat!“

Přistoupil jsem ke své první oběti a vzal do ruky jeho pušku. Byla to kvalitní vojenská Springfieldka, těžká a razantní, použitelná pro všechny případy. Vyzkoušel jsem uzávěr; v té chvíli se z křoví vyřítil chlapík na koni a s puškou v ruce, a já reflexivně vypálil. Zařval a skácel se dozadu; to už neměl hlavu a já pochopil, proč každá rána těch lidí zabíjí: jejich pušky byly nabity trhavými kulkami dum-dum, nejzákeřnější možnou zbraní.

Nejsem zvyklý střílet z pušky, zvlášť z takovéhle; zůstal jsem překvapeně stát a málem mě dostal další muž, který jel za tím prvním. Avšak vedle mne zadrnčela tětiva, zasvištěl šíp a zabodl se ničemovi do prsou. Chlapík udiveně vyjekl, chytil ho do ruky a pokoušel se ho vytrhnout; potom jeho oči přestaly vnímat a on zvolna sklouzl na zem.

Dívka už zase držela v ruce šíp připravený k výstřelu.

„Umíš to!“ ocenil jsem.

Ušklíbla se koutkem úst: „Kdyby člověk neuměl střílet, nedožil by se dospělosti. Co chceš dál?“

„Mám tady přátele, pomohou nám. Umíš jezdit na koni?“

„Ovšem. Chytím si některého...“

Nařídil jsem svému koni, aby přiběhl; nasedl jsem a počkal, až ona vyskočila na koně jednoho padlého bělocha. Společně jsme postupovali blíž k vesnici; míhali se tam bílí muži, zapalovali chaty a stříleli, zřejmě dost nesmyslně, okolo sebe.

Zachytil jsem Artannův signál a připravil se. Dívka se někam ztratila; zato vyrazila z křoví Díwarr, kulovnice v jejích packách chrlila oheň. Z druhé strany vyjel Artanna a objevil se tu taky Alí, i když opatrně; bílí se vyděsili, chvíli zmateně popojížděli sem tam a pak ti zbylí otočili koně a prchali. Nechal jsem je; zato dívka prolétla okolo mne a tětiva jejího luku neustále drnčela. Několik mužů padlo se šípem v zádech, než jí došly.

„Zpátky!“ velel jsem, „Vrať se, nemá to cenu...“

Vracela se a z očí jí šlehaly blesky. „Proč jsi nestřílel? Kdybychom je pronásledovali, pobijeme je všechny!“

„Je jich mnohem víc, než bychom dokázali pobít.“

„Ty o nich něco víš?“

„Ano. Hledal jsem je. Bojujeme proti nim.“

„Jsi statečný, když se odvážíš bojovat proti bílým!“

„Kdo neumí bojovat, zahyne. To je myslím tvůj názor.“

Přikývla, seskočila s koně a uvázala jej k suchému stromu.

Teprve teď jsem měl možnost si ji pořádně prohlédnout. Jak jsem už řekl, byla vysoká a štíhlá; k tomu se přidružovala nezvyklá útlost v bocích i prsou, u černochů neobvyklá. Také nebyla černá, naopak dost světlá, jako hodně opálená běloška. Tvář měla sice řadu černošských rysů, avšak úzké rty, malý, trochu ohrnutý nosík, úzkou bradu a veliké oči, protažené poněkud do stran, což jí dodávalo maličko orientálního vzhledu. Usoudil jsem, že na jejím rodokmenu musel spolupracovat buď nějaký bílý misionář, nebo aspoň arabský otrokář; obojí bylo možné. Na hlavě měla pozoruhodný účes: vyholené cestičky, zbytek vlasů vyčesán do zvláštních fantastických útvarů.

„Jsem Assama od Jezera.“ představila se.

„Od jakého jezera?“

„Od jezera Kouře, který hřmí. Daleko na jihu.“

„Já jsem Denis Baarfelt. Asi mi budeš říkat Dína.“

„Proč? Denis se dá vyslovit.“

„Když jsi od jezera na jihu, co děláš tady?“

„Měla jsem se vdávat. Dnes, zítra a pozítří.“

„Takže se dá říct, že ti zkazili svatbu. Kde máš ženicha?“

Oči jí zaplály. „Nevím, kam utekl. Nikde jsem ho neviděla. Naši muži bojovali; ale ti zdejší zbaběle utekli! Hanba jim, dostali co jim patřilo! Pojď za mnou!“

Rozběhla se plavnými poskoky; mrtvoly přeskakovala bez viditelného úsilí. Doběhla k jedné chýši, vlastně doutnajícím troskám, rozhlédla se a přistoupila k mrtvole vysokého štíhlého muže v rudém přehozu, s vlasy spletenými do mnoha copánků; byl asi padesátiletý a na sobě měl kromě rudého přehozu ještě řádku amuletů.

„To byl můj strýc, kouzelník Wungada. Bojoval, pohleď!“

O kousek dál ležely dvě mrtvoly, zabité šípy; luk držel kouzelník ještě v rukou. Bylo tu několik dalších podobných lidí; zřetelně se odlišovali od místních, podsaditých a přitloustlých černochů. Taky tím, že jako jediní padli se zbraní v ruce.

„Bílí lidé nás přepadli, když naši tančili. Já byla v této chýši; podle zdejšího zvyku mne můj muž nesměl vidět, dokud nebudou ukončeny svatební obřady. Když začali střílet, vzala jsem luk a šípy. Zapálili chýši a já toho muže střelila z luku – vidíš? Pak další dva. Dařilo se mi utéci... a pak jsi mne zachránil ty. Jak?“

„Jsem rád, že jsem to mohl udělat.“

„Zdejší muži jsou baby! Nejsou hodni cti pást naše stáda. Už se nevdám za jejich královského syna. Pliju na něho!“

„Měla jsi ho ráda?“

„Koupil si mne. Zaplatil nejvyšší cenu, proto mne dostal. Podívej, toto byl král Jobongo. Můj manžel Banguti byl jeho syn...“

Král Jobongo byl dle zvyku tlustý, nastrojený a prostřílený skrz naskrz. Zřejmě ctili jeho královskou důstojnost.

„Co budeš teď dělat?“

„Nevím, zda se smím vrátit. Kouzelník mne měl předat novému kmeni. Náš náčelník Wagura, můj strýc, nařídil, abych se už nevrátila...“

„Je to nějak složité. Kdo je tvůj strýc, tenhle nebo náčelník?“

„Wagura a Wungada byli bratři a má matka jejich sestra.“

„Proč dovolila, aby tě prodali tak daleko?“

„Matka zemřela. Jinak by to nedovolila; hodně mluvila do záležitostí kmene a bratři ji poslouchali.“

„Aha. A proč tě tam vlastně nechtěli?“

„Zamiloval se do mne můj bratr Kwenzori a chtěl mne za ženu.“

„Bratr? Syn tvojí matky?“ (To nemuselo být totéž!)

„Ne, syn Wagury. Wagura byl možná můj otec.“

„Nemyslím. Řekl bych, že tvůj otec byl bílý muž.“

„To nevím. Mám velmi světlou pleť, proto mne chtělo mnoho mocných mužů. Ale Wagura odmítl každého, kdo nedal dobrou cenu. Až Banguti zaplatil vysokou cenu, tak mne prodali jemu.“

Jejich zvyky mi připadaly zajímavé; ale vyrušil nás Artanna, který přijel a ptal se, co zamýšlím podniknout. Když ho Assama uviděla, lekla se a sáhla po šípu, pak se však zarazila.

„Neboj se, to je můj přítel. Mám jich víc. Pojedeme do našeho tábora; zde nemáme co pohledávat. Alí, seber pušky! Assamo, měl bych zvláštní prosbu: amulety vašeho kouzelníka. Pokud to dovolíš...“

Assama od Jezera se zatvářila téměř obdivně. „Asi víš, že každý kouzelný předmět je chráněn mocným duchem, kteří kouzelníkovi slouží; můj strýc jich měl víc než kdokoliv jiný! Troufáš si je vyzvat k boji?“

„Nerad bojuji, ať s lidmi nebo s duchy. Raději jim dám možnost, aby se stali mými přáteli. Dokážeš to pochopit?“

Usmívala se. „Udělat si přítele z mého strýce nedokážeš žádným kouzlem; za živa ani po smrti. Můžeš nanejvýš ohrozit sám sebe!“

„Nenechám si ty věci, když to nepůjde. Ale ještě předtím musím vyzkoušet několik věci. Prosím, dovolíš to?“

„Vem si cokoliv; ale dovolíš, abych byla při tom?“

„Co když mne zlí duchové roztrhají?“

„To by se jistě stát mohlo; ale i tak to chci vidět!“

Chvilku mezi námi jiskřily pohledy; ta holka se mi moc líbila a neměl jsem pocit, že bych se já jí nelíbil. Pak pohodila hlavou a šla se mnou ke kouzelníkovi; zatímco já mu bral amulety, ona vykroutila ze ztuhlých prstů jeho mohutný luk, sebrala mu zdobený toulec a pak posbírala všechny šípy, které objevila. Byly dlouhé, měly kostěné hroty a opeřené konce. Taky si vzala ostrou pangu s kulatým hrotem, něco jako mačetu, a přes ramena přehodila červený plášť jednoho z bojovníků. Já zatím bloumal vesnicí – ještě něco mne tu dráždilo, ale nebyl jsem si jist, co to je.

Při této činnosti mne vyrušil hlouček domorodců, který se vynořil z buše; v jejich čele kráčel dobře živený mladík a bojovně šermoval puškou Springfieldkou. Držel ji však tak nešikovně, že by se nejspíš zastřelil sám.

„Ach, už je po boji? Bojoval jsem – pohleď, jakou pušku jsem ukořistil! Kdo jsou tito dva muži?“

„To jsou muži, kteří ukořistili dvacet takových pušek, zatímco ty ses schoval jako zbabělý krtek!“ vyjela si na něj Assama, „Kde byl králův syn, když naši muži bojovali s nepřáteli?“

„Utekl jsem, to je pravda – ale jen proto, abych mohl lépe bojovat! Vidíš, tihle všichni padli, kdežto já žiju!“

„Tvoje hanba! Moji bratři padli, jak jim kázala čest! Táhni mi z očí, už nikdy tě nechci vidět!“

„Jak to? Jsem přece tvůj muž, patříš mi! Jsi má žena, zaplatil jsem za tebe čtyřicet krav! Jen co dokončíme svatbu...“

„Nikdy si nevezmu zbabělce, který prchá před nepřáteli! Jdu a když se pokusíš mne pronásledovat, prostřelím ti hlavu!“

„Ne, to ne! Zaplatil jsem za tebe...“

„Přijď si k mému strýci pro svoje krávy, jestli se nebojíš!“

„Okradli jste mne! Copak nevíš, že jsem teď král?“

Assama jej zprudka kopla vší silou do podbřišku; mladík zavyl bolestí, padl na zem a svíjel se tam. Ještě se mu smála.

„Až ten hlupák přijde k sobě, řekněte mu, že si mne může najít a bojovat se mnou; kdyby mne přemohl, budu jeho. Ale pochybuji, že si troufne.“

Došla ke svému koni, vyskočila na něho a počkala, až nasedneme i my. Pak jsme odjeli, zatímco oni stáli kolem svého krále a pokoušeli se nějak ho přesvědčit, že jsou jeho věrnými poddanými.

U křovisek nás čekal Artanna a Díwarr. Byl jsem zvědav, jak moc se jich Assama bude bát, ale už je viděla a jakmile je jednou vzala na vědomí, považovala jejich existenci za přirozenou. Ovšem prohlížela si je se zájmem; dokonce měla chuť je pohladit.

Právě to mne zarazilo; vnímal jsem její pocity, dokonce některé silnější myšlenky! Ano, opět něco vnímám, nejsem tedy mimo, neztratil jsem svoje telepatické schopnosti! Pouze jsem se po čase opět setkal s někým, kdo má myšlenky odlišné od toho, co říká. Jak příjemné zjištění!

Ale... pořád mě něco znepokojovalo. Teď už to nebylo... co vlastně to je? Nic hmotného, nic z tohoto světa, jen vzpomínka... Jedna věta: Kterak se Merlin zfantil a zbláznil do jezerní panny...

Bylo by možné, aby pro mne tato dívka byla nebezpečím?

Zeptal jsem se na něco jiného: „Assamo, umíš bubnovat na lokalí?“

„Ne. My nežijeme ve vesnici, jsme kočovníci. Máme jiné bubny. Podáváme si zprávy jiným způsobem, nejčastěji poslem...“

„Škoda. Chtěl jsem poslat zprávu Dianě...“

„Kdo je Diana?“

„Kouzelnice a manželka našeho krále.“

„U vás smějí ženy kouzlit?“

„Ano. Ona zvlášť. Asi by si nedala poručit, aby toho nechala.“

„Správně dělá. Já si taky nikdy nedala nic poroučet.“

„Pozoruji. Jsi statečné děvče, Assamo. Dobře střílíš z luku a nebojíš se nepřátel. Dost zvláštní v tomto kraji!“

„My jsme bojovný kmen – a já byla od malička vychovávaná jako moran, bojovník. Matka si přála, abych se nemusela nikoho bát...“

Můj rozhovor neobsahoval vědomou nepravdu, pouze ne plnou pravdu. Poslat zprávu Dianě by mi nedělalo potíže. Chtěl jsem na ni přivést řeč, připadalo mi dokonce, že by si mohly rozumět. Například to, jak Assama klidně vnímala zcela nové okolnosti; vůbec ji nenapadlo projevovat údiv, nedůvěru, natož pak nesouhlas. Když to říkám, asi to tak je...

„Kde táboří váš kmen?“ zeptala se zase ona.

„Dva dny cesty odtud. Byl jsem vyslán na průzkum s těmi... Neboj se leopardů, jsou naši přátelé!“

„Já vím. Slyšela jsem vyprávět o Reortech, kteří vládli zemi za dávných časů. Náš kmen nikdy neloví lvy, uctívá je...“

„Ty víš, kde žijí Reorti?“

„Dál na jihu. Tam jsem nikdy nebyla. Jen jsem slyšela mluvit.“

Nějakou chvíli jsme oba mlčeli a promýšleli tu informaci.

„Jak jsi zabil ty nepřátele? Nestřílel jsi z pušky ani z luku, jenom jsi zvedl ruku... A jak ovládáš koně, když nemáš žádný postroj?“

„Nezabil jsem je... jen jednoho. Nepodařilo se mi... Nevím, jak ti to mám říct. Neznám taková slova...“

„Jsi kouzelník?“

„Ano.“

„Jsi velice mladý. Nemůžeš být tak mocný, jak říkáš!“

Řekla to velmi rázně, ale smála se při tom. A vůbec se nebála.

„Ty se nebojíš kouzelníků?“

„Teď zase mně chybějí slova. Bojím – nebojím, to není správné slovo. Nemám ráda kouzelníky; jsou krutí a zlí, berou věci druhým lidem a obelhávají je, aby se jich báli. Takové činy se mi nelíbí.“

„Tvůj strýc byl taky takový?“

„Nejhorší ze všech. Bál se ho celý kraj.“

„Až na tebe!“

„Když jsem byla malá, bála jsem se ho taky!“

„Hezká odpověď! Kdypak ses přestala bát?“

Zatvářila se zmateně; těžko shledávala správné výrazy. Konečně řekla něco jako: „Chtěla jsem ho přemoci. Naučit se, co umí; pak nad ním zvítězit.“

(Krátké poučení o jazyce swahilli: Je to dorozumívací řeč různých kmenů, něco jako africká latina. Necituji tady její přesné výrazy, trvalo by to dlouho a bylo trochu nesrozumitelné. Někdy zkusím přesnou citaci, ale až jindy, teď mě to nebaví. Později jsem naše výroky zkonsultoval.)

Zatím jsem se rozesmál. Neodolal jsem, abych jí řekl o Merlinovi a jeho lásce; jak ji naučil svým kouzlům a odevzdal jí svoji moc, a ona jej za to uvěznila ve skále, kde bude do doby, než se své lásky zbaví. Až tehdy jí bude moci odejmout svou sílu a osvobodit se.

Assama pozorně naslouchala. „Je to tvůj přítel?“

„Ne. Ta věc se stala už velice dávno. Před patnácti sty lety.“

„A ta dívka? Žije ještě?“

„Byla to panna z jezera. Něco jako ty.“

Brala to tak klidně, až jsem se bál, že nepochopila. Ale zřejmě ano; pouze jí možnost, že nějaká dívka žije patnáct set let, nepřipadala divná.

„Vzal jsi Wungadovy věci, abys přijal jeho moc?“

„Spíš chci vědět, jestli nějakou měl.“

„Dokázal přivolat mocné duchy zemřelých a poslat je proti tomu, kdo se mu znelíbil. Dokážeš tak silné kouzlo?“

„Nevím. Nezkoušel jsem to, nikdy jsem to nepotřeboval. Kdybych s někým musel bojovat, potom bych tam šel sám a nežádal nějaké hloupé duchy.“

„Jsi tak význačný bojovník? Docela se na boj s tebou těším!“

„Boj mezi mnou a tebou? Proč?“

„Nechceš o mne bojovat? Zvyklosti našeho kmene říkají, že zatouží-li muž spát s nějakou dívkou, může ji mít, když ji přemůže. Zatím jsem nikomu nedovolila, aby se mnou bojoval; ale s tebou bych to zkusila!“

Pokud jsem správně rozuměl, znamenalo to, že se ode mne dá taky přemoci; nemůžu říct, že by mě to nelákalo. Jenže byly tu naše kočky.

Díwarr se k nám řítila a oči jí zeleně plály. „Žirafy! Jdeme lovit?“

Neprozřetelně jsem to přeložil Assamě. Zavrčela jako šelma a okamžitě se rozjela za Díwarr. Artanna byl určitě někde vpředu, takže jsme zbyli s Alím a ten rozhodně neměl chuť osobně přispět ke zdaru lovu.

Žirafa je nádherné zvíře, vysoké, elegantní, krásné. Nepřál jsem jí smrt; ale když kočky ovládne lovecká vášeň, nemá smysl je držet. A jak vidno, je moje nová známost téhož druhu, dokonce se s nimi dokáže shodnout. Sledoval jsem stopy a rozhlížel se po obzoru; konečně jsem objevil žirafího samce, který se zdržel za stádem a teď se stal jejich kořistí. Hnali se za ním všichni tři, Artanna mu najel do cesty a hnal ho stranou, Assama se zaklonila v sedle a vypustila šíp. Žirafák podklesl v kolenou, Díwarr na něj skočila a zahryzla se mu do krku. Umíral dlouho a v bolestech.

Když jsem k nim dojel, už ho porcovali, šelmy zuby a Assama svou pangou. Rozpárala mu břicho, vyrvala vnitřnosti, našla játra a hned je začala cpát do pusy. Byla celá zacákaná od krve a dost výrazně páchla. Ale přivítala mě přímo nadšeně, rozřízla játra na dvě poloviny a jednu mi nabídla.

Byla to pěkně praštěná scéna. Na světě by se těžko našel člověk, který by se odvážil nabídnout mi kus zakrváceného kouřícího masa a očekávat, že je doopravdy sním. Ale kupodivu, nejen že se mi neudělalo špatně, dokonce jsem se skvěle bavil. Tohle barbarské zvíře mne přitahovalo právě tím, jak bylo divoké, nezkrocené, s vlastní filozofií dravce...

„Promiň, Assamo, ale já nejím maso.“

„Proč?“

„Není správné zabíjet jiné živé tvory.“

Dívka se nad tím hluboce zamyslela. Vstala, a položila ruku na hlavu mrtvé žirafy, mezi její osrstěné růžky.

„On má právo zemřít v boji. Má právo nabídnout nám svoje maso a věřit, že je budeme jíst. Bojoval s námi a byl poražen. Uloven. Dal nám svůj život a my jej musíme vzít. Jinak mohl někam zalézt a zdechnout.“

„To je tvůj zákon, Assamo. Ne můj. Nejsem lovec.“

Blýskla očima a udělala ke mně několik kroků. Byl jsem nahý, ona mne zakrvácenou rukou uchopila v klíně a stiskla.

„Ani mne nebudeš lovit?“ zeptala se.

Nevěděl jsem, co odpovědět.

„Budeš mne lovit, budeš se mnou bojovat a proliješ moji krev.“ pronesla s pyšným důrazem, „Dokud dokážeš tohle, platí pro tebe zákon lovců! Můžeš si lhát, že to není pravda. Ale platí.“

A já musel udělat, co jsem udělal. Dotknout se toho krvavého masa, vložit je do úst a spolknout. Kdybych to neudělal, nebylo by to čestné.

A věděl jsem, že panna z Jezera vítězí nad kouzelníkem. Protože to není konec hry, nýbrž počátek. Merlin se ukryl v hlubinách skály; kde však najdu úkryt já? Už mne ulovila! Kdybych odmítl bojovat, prohraju všechno. Někdy v budoucnu mne za to stihne trest; možná i Assamu. Ale ten čas a to místo jsou nyní daleko; a my jsme tady.

Vím: obhajuji se, vysvětluji, škemrám o pochopení. Neboť mé bráhmanské zákony nepřestaly platit; pouze já je přestal dodržovat. Možná ve chvíli, kdy jsem vložil nohu na africkou půdu; přesně tak, jak to řekl před časem Wolmarr von Ahlbeck, africký velkokomthur a později velmistr, na velice krátký čas. Varoval mne před africkou magií – už vím proč.

A nebojím se. Právě jsem dostal chuť s tebou bojovat, Panno od Jezera.

Kouzelníkovy amulety jsem rozložil do obrazce, který mi připadal vhodný. Rád bych se ponořil do meditace, ale to rozhodně nešlo; Assama se hbitě pohybovala po táboře, opékala kusy žirafy podle své chuti a zlobila kočky. Nejenže se s nimi pozoruhodně rychle domluvila, ona i vypozorovala, co se jim líbí a jak si s nimi hrát. Fakt je, že Artanna je mimořádně hravý, ale od doby, co jsme se seznámili, už se mu málokdy podaří mne vyprovokovat. Zná v podstatě dvě hry: honičku a schovávačku, neboli pronásledování a lov. Výzvou je jakýkoliv hravý útok, nejdůraznější zatahání za ocas. Jakmile je vyzván, okamžitě se vrhne na kořist, zatne do ní drápy a pokouší se kousnout. Oběť má šanci utíkat, dokáže-li to. Já jsem to dokázal, často za pomoci různých triků, ale kočky se učí rychle a Artanna velmi brzy přišel na to, co ode mne může očekávat a jak tomu předejít. Díwarr si taky hraje ráda, ale nevkládá do hry patřičnou vášeň; tu si ponechává pro skutečný lov. Ovšem když si hraje Artanna, rychle se přidá, to zas jo.

Problém jsou signály k ukončení. Dlouho mi trvalo, než jsem jim vysvětlil, že slova „Ale dej pokoj, už mě to nebaví...“ neznamenají výmluvu, ale skutečný nezájem. Postupně pochopili, ač velmi neradi. A stejně se nevzdali všech nadějí, že mě odlákají od vážných věcí ke svým hrám. S Assamou to nefungovalo tak docela dle lidských zákonů; konkrétně toho, že když se šelmě podaří zubem či drápem protrhnout kůži člověka, který si s nimi hraje, je nutno zastavit a přichystat se k ošetření (jazykem). Lidé nemají zásadních námitek proti drobným zraněním, ale potřebují je důkladně prozkoumat a ujistit se, že to není nebezpečné. V některých případech následuje ošetření rostlinnou šťávou, která jizvu patřičně zvýrazní i po zahojení. Lidé jsou parádiví a ozdobné jizvy všeobecně oblíbené.

Assama o tomto zvyku nic nevěděla a jizvám po těle nevěnovala pozornost, měla jich dostatek z dětství. Když jí Artannův dráp natrhl kůži na lýtku (pokusila se ho kopnout a nestihla uskočit), pohledem se přesvědčila, že to není nic nebezpečného, pak pokračovala: skočila mu oběma nohama na hřbet, a když se pod ní prohnul, nabrala ho bolestivě špičkou nohy do žeber. Artanna zařval nadšením a už po ní šel. Samozřejmě nečekala, zdrhla mu dosti daleko, a ještě se rozhlížela, jestli po ní někde z křoví neskočí Díwarr. Ta to samozřejmě udělala, leč Assama byla taky rychlá, uskočila včas a stihla ji ještě rukou plácnout přes krk, aby odrazila vrčící mordu. Pak utekla, obě šelmy se plížily z obou stran za ní a sledovaly, co bude dál.

Já zatím přemýšlel, kolik jí může být let. Mohl jsem se zeptat, ale tušil jsem, že bych se to těžko dozvěděl; málokdo v Africe věnuje pozornost něčemu tak zbytečnému jako datum narození. Tělo dá samo najevo, kdy se z dítěte stane dospělý kus. Assama je samozřejmě dospělá, jinak by se ji nesnažili provdat, ale jak asi dlouho? Zmínila se o četných nápadnících, to znamená, že první pokusy nevyšly. Ty první pokusy bývají mezi dvanácti až čtrnácti; ona dívka sama se stará, aby nezůstala na ocet. Hádal bych jí kolem patnácti, přesto však je ještě panna. Není divu, že její rodině se nelíbí, když musí zbůhdarma živit zjevně neužitečnou ženu, která by mohla dávno rodit děti někomu jinému.

A přitom není obřezaná! V Africe prazvláštní jev; ženská obřízka souvisí s nejrůznějšími společenskými i náboženskými zvyklostmi, kterým se nikdo nemůže a ani nechce vymknout. Kulturně vyspělí odborníci jsou naopak ostře proti, třeba Diana přímo zuří nad takovým barbarstvím. Rozhodl jsem se na to zeptat, ale prozatím to bylo poněkud ožehavé téma, mohlo by dát podnět k dalším rozsáhlým komplikacím.

Když jsme se totiž ocitli v táboře, první co udělala bylo, že se zbavila i toho červeného hadříku, kterým si doposud kryla klín. Jednak napodobila moje chování, jednak umožnila kočkám, aby jí co nejčastěji zarejdily do klína čenichem nebo jazykem. Samozřejmě to činily s potěšením; a zapříčinil jsem to já, když jsem ji označil za špinavou a požádal, aby ji olízaly. Obě kočky ji důkladně opilovaly jazykem od hlavy k patě, včetně všech skrytých míst; vřískala potěšením a slibovala pomstu, ale neučinila jediný pokus se bránit. Pokud kočky objevily nějaký hmyz, okamžitě jej sežraly, což pro ni bylo dalším zdrojem potěšení.

Alí viditelně nesouhlasil. Jednak se mu nelíbila samotná Assama, a potom nic, co s ní souviselo. Okamžitě pochopil, že její objevení jej zcela odsunulo na poslední místo; rozhodně nemůže očekávat, že bych se s ním jakkoliv chtěl sblížit. Ani od ní to neočekával; možná někdy ve vzdálené budoucnosti po vystřídání všech ostatních. Dokázal si představit, že rozehrajeme nějakou veselou hru s Ernayovými jezdci, až vyzkoušíme všechny soukromé zábavy a přestanou nám stačit; ale i tehdy bude on poslední. Moc ho to štvalo.

Arabové jsou zvláštní jedinci. K záchvatům touhy po sexu u nich dochází několikrát denně, ale k uspokojení velmi zřídka. Alí mi záviděl, že mně se to tak často nestává; a pokud se stane, umím si efektivně pomoci. Je-li v dosahu vhodná partnerka, ochotně vyhoví; pokud je to kluk, rozvzpomenu se na svoje zážitky z dívčího těla. Zajímavé zážitky lze prožít i se šelmami, a pokud k tomu dojde v noci, dokážu přivolat nějakou bytost z okolních světů. Lidé jim říkají démoni (z neinformovanosti).

Ernaye jsem to naučil, i řadu jeho kluků. Alího nikoliv, ježto pokaždé, když jsem začal, postavil tolik přehrad a položil tolik hloupých dotazů, že jsem to vzdal a radši mu dopřál nějaký příjemný sen. Zásadní rozdíl mezi nimi je v tom, že zatímco Ernaye je ochoten přijmout jakoukoliv hru, Alí ji rozhodně odmítá; touží, aby byl milován, ale přesně v tom stavu těla i mysli, v jakém právě je. Nedokáže pochopit, že na něm prostě není co milovat, ani obdivovat; je prostě zabedněný.

U Assamy jsem okamžitě postřehl otevřenou mysl. Kdybych ji za tohoto stavu cokoliv nenaučil, cokoliv jí zatajil, byl bych zbabělec. Přestože jsem si vědom, že mohla být nebezpečná, v té chvíli ostatním, později také mně. Dokážu-li její agresivitu obrátit žádoucím směrem, bude to dobré. Pokud se mi to nepodaří, doplatím na to. Ale po tom touží každý čaroděj.

Začínal jsem chápat řadu věcí. Třeba že nejsem bráhman, jen si na to hraju. Jsem bojovník; toužím se střetnout v boji, prokázat svoji moc. Chci být lepší než ostatní a dokonce chci, aby o tom každý věděl; to není ani náhodou bráhmanská vlastnost. Nejsem pokornější než tráva a trpělivější než strom; naopak mám horkou krev a toužím po spoustě věcí, z nichž některé jsou bezvýznamné, jiné dokonce trestné. Nejhorší je Assama; proto je mojí prvořadou touhou ji získat, zmocnit se jí, přemoci ji...

A co víc: ona to chce taky. Kdyby tušila, co mi táhne hlavou, okamžitě by mne vyzvala, došlo by k rvačce a potom ke splynutí. Věděli to všichni; snad i vznešení Ochránci ve výši vesmíru. Zatím jsem se snažil to zdržet; ještě že si hraje s kočkami a nevšímá si mne. Zdržení a oddálení by mohlo být ve prospěch věci; ještě nevím proč, ale je to tak.

Jedním z důvodů je aktivní nesouhlas čaroděje Wungady. Vzal jsem si jeho amulety a pokouším se s ním spojit, abych se aspoň něco dozvěděl; bohužel marně, odmítá se se mnou bavit. Natož pak jeho Ochránci, zajisté v této zemi velmi mocní. Moji přátelé, třeba anděl bratr Jerzy, mne naopak podněcují, abych to riskl a umožnil jim dát se do boje; nepředstavujte si prosím anděla jako bytost dobromyslnou, natož změkčilou. Dokonce jsem postřehl ohlas svých sester, Valérie a celého cowenu; což znamená, že z mé svatby s Assamou se začíná stávat celovesmírná záležitost.

Nic, cokoliv čaroděj udělá či neudělá, není bez významu. Každý svůj krok musí důkladně promyslet a předem vyeliminovat veškeré závady; i tak se mu to často nepodaří a narazí na něco docela jiného, než čekal. Příkladem nám budiž můj guru Ludvík, který veškeré kontakty odmítá; s kýmkoliv. Nejen se živými lidmi, ale i s duchy, démony, anděly a vším. Dosáhl tím jen toho, že se kolem něj kupí davy uražených bytostí, které jen vyčkávají, až opustí svoje hmotné tělo, aby si to s ním vyřídily. Sorry, je to tak!

(Ludvík to samozřejmě ví, netěší se na to a možná se i trochu bojí; ale je pro něj osobně nepřijatelné udělat cokoliv jiného. Na druhé straně jsou samozřejmě bytosti, které jej ze stejného důvodu chrání; jsem skutečně dost zvědav, co se stane, až k tomu dojde.)

A když už je řeč o výchově mladých čarodějů, předložím otevřený rozpis mé snahy vychovat Ernaye Lasquiera; možná vás bude poněkud nudit, ale radši myslím na něho, abych nemusel myslet na Assamu. Kromě toho jsem postřehl, že si mne na dálku ohmatává sestra Maryška a snaží se zjistit, co s ním je. No prosím, když chceš...

Ernaye Lasquier byl v dětství bezvýznamný příbuzný vznešeného vévody Miguela d'Escambrray, vychovávaný jakousi tetou, neboť jeho matka opustila toto slzavé údolí a otec zmizel v propadlišti dějin. Než tak učinili, zanechali svému potomkovi relativně slušnou rentu, aby nestrádal. Prožil celkem v pohodě dětství až do puberty, kdy se z něj stal nezvládnutelný, drzý a protivný fracek, kterého postupně začali nenávidět všichni učitelé v každé škole, kam byl poslán. Z některých ho vyhodili, z jiných odešel sám; tak se dožil čtrnácti let a oslavil je velkolepou hádkou se všemi příbuznými.

Krátce předtím padl v Německé válce vévoda Miguel; když vdova Marie, má sestra, prohlížela jeho papíry, nalezla v nich zajímavé zmínky o existenci chlapce jménem Ernaye, které ji přiměly věnovat mu pozornost. Jednoho dne se objevila na venkovském statku, který mu patřil, k nevelké radosti jeho tetičky, která právě řešila problém, co s klukem. Když jí byl posléze představen osobně, bez zaváhání prohlásila, že ho vezme do svého paláce v Barceloně a tam vychová, jak bude sama chtít.

Co viděla Maryška: zachmuřeného výrostka tmavé pleti, černovlasého, černookého, s tvrdými rysy zvláště okolo úst a neústupné brady. Spíš než Cikána připomínal ďábla. Očekával rozsáhlé nepříjemnosti, proto zarytě mlčel, na přímé otázky pak odpovídal jednoslabičně, nebo nejstručnějším možným způsobem. Jediné, po čem toužil, bylo zmizet.

Co viděl Ernaye: nádhernou dámu v bílých šatech, zdobenou četnými šperky, s neuvěřitelně světlou pletí a zlatými vlasy, kupodivu sestříhanými tak na dva palce. Důvody mu nikdo nevysvětlil. Příbuzní i celý personál měli z té dámy viditelné obavy, ačkoliv se chovala velmi blahovolně. Neprojevila zájem seznámit se s hospodářstvím statku ani financemi (z čehož pochopil, že zřejmě všechno kolem i s ním patří jí). Na Ernaye se hezky usmála a pak oznámila, že ho odveze s sebou. Na jeho mínění se neptala.

Je otázka, co by řekl, kdyby tu otázku položila. V momentálním stavu mysli by šel kamkoliv a s kýmkoliv, jen aby nemusel být tady. Barcelona je velké město plné zábav, které ho značně lákaly; lákala ho vůbec spousta věcí, ale pokaždé, když se to kdokoliv dozvěděl, znamenalo to další nepříjemnosti, spory a hádky. Pokud hodnotil novou paní, očekával že bude změkčilá, letargická, snadno ovládnutelná. Rozhodl se, že toho co nejvíc využije.

Časový plán návštěvy předpokládal, že vévodkyně na statku přenocuje, ráno pak odjede domů. Zmíněné záležitosti zvládla velmi rychle a byla obava, že se po zbytek dne bude nudit; naštěstí se kdosi zmínil o sousedovi, který tu někde chová ušlechtilé andaluské koně. Vévodkyně projevila zájem, takže se k němu vypravili na návštěvu. Ernaye vzali s sebou.

Sousedovy pastviny byly plné nádherných koní; Maryška okamžitě oživla a dala se se sousedem do odborné debaty. Byl to starý pán se způsoby granda, na kterého udělala krásná dáma patřičný dojem; na ni zas udělal dojem nádherný bělouš s jemným grošováním, kterého si okamžitě přála koupit. Dvě hodiny potom věnovali diskusi o vhodné klisně – výsledkem bylo, že Maryška zakoupila i kobylku a pěstitel přísahal na svoji čest, že jejich hříbata budou stejně krásná a ušlechtilá.

Ernaye se na návštěvě zpočátku nudil. Až do chvíle, kdy postřehl, jak je situace nepříjemná tetičce, která je tam přivezla a hodlala zas odvézt, jen co se dohodnou. Naopak Maryška a don Diego neměli sebemenší chuť návštěvu přerušit; kromě slovní přestřelky mezi nimi probíhalo i cosi jiného, co je nesmírně bavilo a čemu Ernaye přihlížel se zájmem.

Ve chvíli, kdy don Diego nabídl Maryšce projížďku a ona přijala, se teta vzbouřila a pokusila se upozornit na ubíhající čas; don Diego protestoval, navrhoval další program a vybízel, aby zůstala přes noc. Tetička zesinala; don Diego měl dvě dospělé dcery starší než vévodkyně Marie, obě byly jejími přítelkyněmi a často si na svého otce trpce stěžovaly. Teta se pokusila na to poukázat; bohužel poněkud nevhodnými slovy, neboť doňa María rozzářila velké modré oči a pronesla:

„Přiznávám, že jsem na sblížení takového rozsahu doposud nepomyslela; ale pokud jsem přímo vyzvána, don Diego je caballero ušlechtilých mravů a dosti vznešeného původu, abych mohla jeho pohostinství přijmout. Doporučuji vám mlčet a souhlasit s tím co dělám, drahá přítelkyně; jinak byste mohla vzbudit moji nelibost; a v těchto případech se ráda chovám nezvládnutelně!“

Teta zrudla jako krocan. „Vaše Výsosti! Jak tomu mám rozumět?“

„Jakkoliv chcete! Done Diego, můžete zopakovat svoje pozvání?“

Než mohl pěstitel koní promluvit, vybuchla teta vztekem. Netrval dlouho, ale řekla ledacos zajímavého: že doňa María je přivandrovalec z jakési barbarské země na severu, kam doposud nepronikly slušné mravy, je zpustlá, nemravná, propadlá peklu pro svoji smyslnost, kterou lapila do svých sítí vévodu Miguela a způsobila, že zemřel v jakési zbytečné válce.

Don Diego zíral s úžasem. Ernaye, na jehož přítomnost zapomněli, také.

Když tetě došel dech a už jen sípala, Maryška se rozesmála.

„Hluboce se vám omlouvám, done Diego! Doufám, že teď si další styky s tak nebezpečnou osobou, jako jsem já, rozmyslíte!“

„Ani v nejmenším!“ usmál se Španěl, „Teprve teď mne to začíná pořádně zajímat! Smím doufat, že na těch obviněních je něco pravdy?“

„Ano, téměř všechno. A ještě navíc: jsem čarodějka.“

Tehdy don Diego vstal a poklekl před ní na jedno koleno.

„Madame, tento dům je váš se vším, co se v něm nachází.“ řekl a políbil jí ruku, „Byl bych šťasten, kdybyste jej zdobila co nejdéle!“

„To bylo druhé pozvání.“ řekla Maryška vážně, „Počkám si ještě na třetí. Mezitím ti řeknu, že pokud zůstanu, ty ani nic kolem už nikdy nebude takové, jako před mým příchodem. Každá čarodějka vždy změní věci, jak sama chce – a i když ty budeš možná spokojen, mnozí ostatní...“

Don Diego tentokrát povstal. Pozvedl Maryšku k sobě a políbil ji na ústa.

„Chci, abys zůstala!“ řekl.

Teta nebyla úžasem mocna slova. Nevěřila tomu, co vidí.

Maryška se ohlédla. „Ernaye! Jsi moje páže, tuším!“

„Ano, má paní.“ řekl bez rozmyšlení.

„Dobře. Tohle je můj rozkaz: odvezeš paní tetičku domů na statek. Tam dáš příkaz mé komorné Šiíle, aby sbalila všechny moje věci a přivezla je sem. Mohlo by se to stihnout během dvou hodin... Co se týče tebe: máš poslední možnost se rozhodnout. Jestli chceš jít se mnou, sbal si věci a přijeď s ní – pokud máš strach, nebudu se zlobit, ale už se neuvidíme.“

Ernaye něco zakoktal; ale už najisto věděl, že se vrátí.

„Vám děkuji za pohostinství, madame; ujišťuji vás, že hněv považuji za tak zbytečnou emoci, že bych na něj neplýtvala energií. Doufám, že se již nikdy neuvidíme. Veškerá dosavadní ustanovení zůstávají v platnosti, kromě záležitostí dona Ernaye. Jak jistě chápete!“

Chlapec s potěšením zaznamenal, že jej poprvé v životě někdo označil jako dona; sice tušil, že má na ten titul právo, ale zatím se nikdo tolik nenamáhal. Ale rázem se začal chovat na úrovni svého postavení.

Šiíla, asi pětatřicetiletá žena tmavé pleti a nejasného původu, kostnatá a značně energická, přijala rozkaz bez jakéhokoliv překvapení; okamžitě se začala chystat. Ernayovi netrvalo dlouho sbalit těch pár věcí, které mohl považovat za svůj majetek; větší část času ještě zabrala ostrá hádka s tetou, která se jej bezúspěšně pokoušela odradit. Celý život toužil poslat ji do určitých nechutných míst; ale včas si všiml, že podstatně víc ji naštve, když bude mlčet a jen se usmívat. Když se rozesmál nahlas, proklela ho, utekla a práskla za sebou dveřmi.

Šiíla kromě jiného mistrovsky ovládala spřežení; Ernaye se během cesty pokusil s ní navázat hovor, ale měl s tím trochu problémy, protože neuměla dost dobře španělsky. Dozvěděl se, že byla manželkou jednoho z vévodových bojovníků, zřejmě významného. Někde zahynul, což nebylo nic neobvyklého. Ale Ernaye překvapilo, s jakou úctou a obdivem o něm mluvila.

To totiž nebylo normální; o vévodovi d'Escambrray se nemluvilo buď vůbec, nebo s náležitou obezřetností. Nebyl to dobrý člověk, naopak dopouštěl se četných hříchů a ani ho nenapadlo se za ně kát. Kacíř, čarodějník, ničema prokletý lidmi i Bohem; proto taky skončil, jak skončil. Zejména se o něm nemluvilo před Ernayem, aby se nezkazil.

Když dojížděli k pastvinám, zaslechli dusot kopyt a vzápětí se objevili dva jezdci; samozřejmě don Diego s Maryškou, oblečenou do jeho jezdeckých kalhot a krajkové košile. Hnali se cvalem na nádherných koních, vévodkyně se smála a její zlatá hlava zářila jako sluníčko. Neměla klobouk, jak se na dámu sluší; zřejmě se rozhodla dopřát celému světu pohled na svoje nakrátko ostříhané vlasy. Ale nad čím Ernaye skutečně užasl, byla jakási kresba na kůži, viditelná v široce rozevřeném výstřihu košile.

Maryška postřehla, kam kouká; rozepjala košili ještě víc a dopřála mu pohled na dva barevné ptáčky, kteří se spolu mazlili na levém ňadru.

„Copak – ještě jsi neviděl tetování?“

Neviděl toho daleko víc. Vzrušení mu vehnalo krev do tváří.

„Takových obrázků mám po těle víc, to se budeš divit! I na hlavě; ale to hned tak neuvidíš, nejsem blázen, abych se zas dávala stříhat!“

„Jak jsi k tomu přišla?“ zajímal se don Diego.

„Za války nás ostříhali všechny; tak jsme toho využily a nechaly se hezky vyzdobit. Sestry, co žijí na Ostrově, chodí často nahé...“

Don Diego se rozesmál, nahnul se k ní a políbil ty ptáčky. Maryška se rovněž rozesmála, chtěla se zapnout, ale všimla si Ernayových vykulených očí a nahnula se k němu. Neměl se k ničemu, tak ho políbila na ústa. Z její vůně a doteku jejího těla se mu až zatočila hlava.

„Jsem ráda, že jsi přišel.“ řekla; potom kopla koně patami a s donem Diegem za patami vyrazila dopředu.

Ten večer byl nejzajímavějším zážitkem jeho života. Seděli všichni tři na terase, popíjeli víno a jedli všelijaké dobroty. Maryška vyprávěla, Diego ji pobízel k dalším zvláštním příběhům a Ernaye se domníval, že si vymýšlí, protože spoustu věcí nepovažoval za možnou. Postupně jí docházela zásoba španělských výrazů, vplétala do řeči německá a polská slova, nakonec vzala kytaru a zpívala jim; když naslouchal jejímu zvonivému hlasu, probouzely se v Ernayovi nejrůznější pocity, nejčastěji touha.

A kupodivu, oni to věděli, vůbec se na něj nezlobili a i když žertovali, souhlasili s tím. Ernaye od mládí slýchal, že veškerá touha je hříchem, obzvlášť po ženě a navíc po cizí; Maryška odvětila, že žena je cizí, dokud se muži neodevzdá; pak už je jeho. Nebylo pochyb, že donu Diegovi se hodlá odevzdat dnes večer a Ernayovi co nejdřív.

Konečně se opovážil říct: „Ale... tys přece byla manželkou vévody Miguela d'Escambrray! Cožpak ho už... nemiluješ?“

„Miluji ho stále a jsem jeho ženou bez ohledu na to, je-li živ či mrtev. Porodila jsem mu syna; však ho uvidíš. A občas se s ním setkávám.“

Ernaye se nepokojně zavrtěl; moc nevěřil.

Don Diego řekl: „Znal jsem Miguela Estragona; ne příliš důvěrně, ale rádi jsme diskutovali o koních a přivezl mi ze svých cest několik pozoruhodných zvířat. Měl jsem ho docela rád, i přes tu jeho... no, povahu!“

„Oba víme, jaký byl!“ rozesmála se Maryška, „Ještě teď cítím jeho facky, když jsem dost rychle nepochopila, co chce! No nekoukej, Ernaye, občas mi nařezal! Ale mně se to líbilo, tak co...“

„Slyšel jsem, že jeho zvyklosti byly dost zvláštní!“ řekl don Diego, „Co by řekl, kdyby viděl, jak tady sedíme a pomlouváme ho?“

„Ale on o tom ví! Je stále se mnou a... pomáhá mi.“

„Mohl bych... se s ním také setkat?“

„Zcela jistě se to stane. Když ne jinak, postarám se o to já. Chci, aby tě také chránil a pomáhal ti. Poznáš, jak to udělám.“

„A co když řeknu, že se blížím... k hranici své důvěry? Až doposud jsem tak nějak... nemůžu říct věřil, ale nebral jsem to moc vážně. Začínáme se blížit k nebezpečným věcem, řekl bych!“

„Ano, správně. Je to nebezpečné.“

„Pro koho? Pro mne nebo pro tebe?“

„Pro všechny.“ Maryška na něj pohlédla očima raněné laně, „Kolik pravdy uneseš na jeden zátah, Diego? Cítím, že...“

„Ty mě chceš obvinit, že nesnesu pravdu? To teda zírám!“

„Od první chvíle, co jsme se setkali, čtu tvoje myšlenky. Jsem pasivní telepatka, přenosy mi zatím moc nejdou, ale vnímám slušně. Takže v podstatě vím, co si myslíš, i když to neříkáš. Zatím jsem to nedala najevo, protože jsem se snažila dodržet relativní míru ohleduplnosti...“

„Jak by sis počínala, kdyby ne?“

„Tvoje tělo není v takovém pořádku, jak si myslíš, Diego.“

„Takové řeči vede můj doktor taky. No a co? Mám zítra zemřít?“

„Ne. O to se dokážu postarat.“

„Chceš říct, že víš, kdy zemřu?“

„Chci říct: právě se pokouším to změnit. A hodlám do spolupráce zapojit Miguela, bratra Jerzyho a řadu dalších bytostí, které už nejsou na tomto světě. Už začínáš dostávat strach?“

„Potěšilo by tě, kdybych se bál?“

„Nijak zvlášť. Zatím to bereš klidně.“

„Jak dlouho bych vydržel, kdybys... nepřišla?“

Na okamžik přivřela oči. „Půl roku.“

Trochu zvážněl, ale ne moc. „Ano, to zhruba odpovídá. Můj lékař už o mne pečuje řadu let, a je mým přítelem. Říkal něco podobného. Jen jsem netušil, že o tom ví ještě někdo jiný.“

„Ví o tom... kromě jiných tvoje žena a tvůj bratr. Pamatuješ, jak jsi mne prováděl rodinnou galerií? Cítila jsem něco z těch obrazů... nějakou výzvu. To jsem ještě nevěděla, co to je. Ale začala jsem se zajímat.“

„Co jsi přesně dělala od chvíle, kdy jsi přišla?“

„Napřed jsem se zajímala o koně; tvá přítomnost mě sice rozptylovala, ale mne často něco rozptýlí. Potom... ty a tvoji koně máte podobnou auru. To není zas tak zvláštní, časem si lidé a zvířata začnou být podobní.“

„To přirovnání mi dost lichotí. Děkuji.“

„Když jsem si tě představila jako hřebce, začala jsem se zajímat víc. Až jsem se rozhodla, že tě chci. Pak jsem se začala snažit.“

„A já začal větřit jako hřebec v říji?“

Neřekla nic, jenom se usmála.

„Málokterá žena mi tak polichotila!“ zablýskal očima.

„Jsem poslední žena ve tvém životě, Diego. Jsem jediná, která se s tebou dokáže spojit, a přitom tě udržet naživu.“

„Taky hezké. Ani jsem nečekal, že se to ještě stane!“

Ernaye je pozoroval; nebyl si jist, zda chápe tuto hru, ale vzrušovala ho a líbila se mu. Byl jejím účastníkem, možná ještě ne plnoprávným, ale jistě se to brzy stane. Kromě jiného; ještě něco tu bylo.

Kupodivu se mu najednou chtělo spát; Maryška jej doprovodila do pokoje, uložila a políbila na dobrou noc. Nikdy s ním nikdo takhle nejednal, málem se rozbrečel. Usnul rychle a nepamatoval si, co se mu zdálo.

Probudil se brzy; cítil se skvěle a když si uvědomil, kde je a jaké zábavy ho dneska čekají, dostal ještě lepší náladu. Vstal, oblékl se a obešel celé hospodářství; peóni krmili koně, nabízeli mu, zda se nechce po ránu projet, stará kuchařka mu nabídla snídani a její mladé pomocnice se podivně chichotaly, když ho viděly. Jindy by se urazil, ale dnes mu to nevadilo.

Šiíla vycházela z panského pokoje a nesla prázdný tác. Zeptal se na Maryšku, ona jej zaslechla a zavolala dovnitř. Vstoupil hodně opatrně, protože mu bylo jasné, že je najde v posteli; a skutečně to tak bylo. Právě snídali, Maryšku ani nenapadlo se oblékat a don Diego se přizpůsobil.

„Prosím tě, potřebovali bychom zajistit dvě věci. Chceme jet na celodenní vyjížďku; Diego slíbil, že nám ukáže Sierru. Takže vyřiď v kuchyni, ať nám připraví nějaké zásoby k obědu, a stájníci ať nám osedlají koně. Počítám, že jezdíš dobře, ne? Zkus si vybrat koně, který by ti vyhovoval!“

„Já bych měl jet taky?“

„Jistě; ale jestli si netroufáš...“

Troufal si, samozřejmě; jízda na koni, šerm a jiné bojové sporty byly snad to jediné, co ho bavilo. Ovšem doma mu to neradi dovolovali.

„Zbraně nám vybere Šiíla.“ řekla Maryška a on se zaraženě otočil.

Když Maryška viděla jeho pohled, rozesmála se.

„Budeme ho co nejdřív muset naučit číst myšlenky, co říkáš?“

Diego se nahnul a políbil ji. „Začínám klukovi závidět!“

„Co, prosím tě? Tebe jsem to už naučila, ne?“

„Ano; ale určitě toho umíš ještě víc, co by mě mohlo zajímat!“

„Četl sis mě celou noc; tak řekni co, a já ti pomůžu!“

Spiklenecky se smáli a Ernaye nechápal čemu; bylo to něco z oblasti, kterou mu vždy přísně zakazovali. Kromě toho... byl na rozpacích, když viděl ty ptáčky a květinky na jejím těle.

Tentokrát se první rozesmál Diego. Maryška až potom.

„Prosím tě, vstaň a předveď se mu v plné parádě!“ navrhl.

Maryška vstala a začala se před chlapcem nakrucovat. Kromě prsou měla tetování též na bříšku, stehnech a hýždích. A vzadu na krku něžného motýlka, ten byl nejkrásnější a nejbarevnější.

„To ještě nic není,“ řekl don Diego, „Kdybys viděl její sestry...“

„Jak to víš?“ vyhrkl Ernaye, plné oči Maryščiny krásy.

„Jak se to dělá, to asi vím, ale neumím to a řekl bych, že se to už ani nenaučím. Ty možná ano. Říká se tomu spojení mysli; ujišťuji tě, že jsem toho v téhle noci viděl v její paměti tolik, že...“ zaváhal.

„Klidně mu to řekni.“ řekla Maryška.

„Kromě jiného jsem mluvil... s tvým otcem. Pozdravuje tě. A omlouvá se, že o tebe víc nedbal.“

„Mým... co?“

„Všechno nasvědčuje tomu, že jsi syn vévody Miguela d'Escambrray.“

„Tvého muže?“

„Ano. Myslela jsem si to od první chvíle, ale on to potvrdil. Bohužel to pro tebe nebude znamenat žádnou výhodu; spíš více povinností.“

„Já – a vévoda? Jak by to...“ Ernaye vzpomínal na všechny ty dny, kdy mu na otázku po vlastním původu odpovídali vyhýbavě, někdy nesmyslně; i na to, že mu vévodu líčili jako vtěleného ďábla.

„Možná tě potěší, že máš taky nějaké bratry a sestry; jeden z nich je můj syn, toho brzy poznáš. Ostatní těžko, přišli na svět ve velmi vzdálených zemích a i kdybyste se potkali, nedomluvíte se. Kromě jiného proto, že jsi pitomec a nedokázal ses zatím naučit ani latinsky, natož jiný jazyk...“

„Nikdy jsem si nemyslel, že bych...“ zakoktal a začervenal se.

„Miguel mne požádal, abych se věnovala tvé výchově. Očekává, že si budeme rozumět; konečně, jsem jen o čtyři... no, o pět let starší než ty.“

Chudák chlapec jenom koktal; a pozpátku ustupoval ke dveřím.

„Přestaneme ho trápit?“ řekl don Diego, „Abys rozuměl, Ernaye; vždy jsem chtěl mít syna a nikdy mi ho osud nedopřál, tak se vyžívám na tobě. Jestli je ti to nepříjemné, je mi to docela fuk.“

Na chodbu se vymotal za jejich dvojhlasného smíchu.

Když se vrátil ohlásit splnění jejich příkazů, byli už řádně oblečení. Zároveň s ním přišla Šiíla a nesla nádhernou arabskou šavli; Maryška se jí hned zmocnila a začala procvičovat kryty.

„To je vskutku nejlepší z mých zbraní,“ řekl don Diego, „Získal ji jeden z mých předků za křižáckých válek; je sedm set let stará...“

„Vynikající! Zkusíme ji dneska v noci přečíst, možná něco ví...“

„Dovol, abych ti ji daroval – za tu dnešní noc!“

„Děkuji! Moc ráda dostávám dárky! Ale... nebudeš ji ještě potřebovat?“

„Nevím o nikom, v naší rodině ani jinde, kdo by si cokoliv zasloužil. Jen na vysvětlenou, hochu: rozhodl jsem se dopřát si to potěšení a po zbytek života co nejčastěji říkat lidem pravdu do očí. Co tomu říkáš?“

„No... já nevím!“

„Děkuji, tvůj výraz mi postačí. Měl jsi s tím hodně nepříjemností, co?“

„Mockrát jsem se rozhodl, že už budu radši mlčet. Ale potom...“

Odešli ke stájím, kde jim už připravili koně. Don Diego se rozhlížel, jako by tu byl poprvé.

„Ach ano, koně. Myslel jsem si, že už o nich vím všechno. A teď vím, že je ještě spousta věcí, které bych se měl naučit. Mám chuť dokázat ještě moc, Maryško... a mám na to i sílu! Díky tobě...“

Maryška však vypadala roztěkaně; odpověděla až po chvíli:

„Rozhodla jsem se, že s tebou strávím deset nocí. Každá z nich by ti měla dodat sílu přežít... půl až tři čtvrtě roku. Pokud se mi to povede tak, jak si představuji. Je to dost dlouhá doba, ale... pokud to bude málo, potom se omlouvám. Líp to nedokážu.“

Starý muž náhle zvážněl: „Ty mi chceš dát pět let života?“

„Říkám, že to zkusím! Nevím, jestli se mi to povede...“

„Můj doktor mluvil o měsících!“

„Myslím, že to už jsem zvládla. Ty bolesti v páteři už taky nebudeš mít. To byly negativní reakce... teď se soustředím na pozitivní.“

„Začínám mít dojem, že jsi opravdu čarodějka!“

„A já jsem někdy tvrdila něco jiného?“

Z brány panského sídla vyjeli se smíchem; zpočátku se honili po loukách a nemohli tedy mluvit, ale přece jen nadešla vhodná chvíle k otázce:

„Čím za to zaplatím?“

„Nerozumím...“ řekla vyčkávavě.

„Vždycky je něco za něco, Marie. Co za to budu muset dát já?“

„Nic. Já zaplatím, až přijde čas.“

Pořád ještě nerozuměl; nebo možná nechtěl věřit.

„Slyšel jsi přece sám, co mi řekl Miguel. Souhlasil s tím; je to součást mé práce! Povinnost čarodějky, pomáhat lidem...“

„Jak se projevuje vděčnost čarodějce?“

„Není třeba ji projevovat. Tuhle mezi vlasy mi prosvítá templářský kříž; a první povinnost zní Pomoci každému, kdo pomoc potřebuje. Kdybych to nechtěla udělat, nebyla bych tím, čím jsem.“

„Platí ta povinnost i pro mne?“

„Jenom pokud si ji uvědomíš.“

„Dneska v noci jsi mi svůj kříž vpálila do srdce, Marie.“

„Tak začni! Třeba tě napadne něco, čím bys mohl být užitečný druhým...“

„Za pět let by se mělo dát udělat kus práce, ne?“

„Zachráníš-li jedinou živou bytost, zachráníš celý svět.“

Potom zase dlouho jeli; nejdřív pásmem křovisek, pak lesem a nakonec pustými skalami, kde kromě horských koz nemohlo nic žít. Když už byli k smrti umoření vedrem a únavou, dorazili do malého údolí s modravým jezírkem, do něhož dokonce spadal malý vodopád. Maryška nadšeně zavřískala a pobídla grošáka ke břehu.

„To se dělá takhle!“ křikla a skočila do vody přímo ze sedla.

„Bezva!“ zaječel Ernaye a vrhl se za ní.

Don Diego se choval umírněně; nejdřív sesedl, pak si vyzul jezdecké boty a až potom zašel po kolena do vody a šplíchal na sebe vodu. Byla příjemně chladná, což druzí dva už dávno zjistili.

Maryška připlavala... no, přišla blíž; plavat se tu moc nedalo. Svlékla si košili a máchala ji ve vodě, pak ji natáhla na blízké křoví.

„To je dost, kluku, že se aspoň tu a tam vykoupeš!“ řekla a potopila Ernayovi hlavu, „Už bych myslela, že chodit špinavej tě baví!“

Ernaye se taky svlékal, ale netvářil se u toho moc nadšeně.

„No nic, doma tě naučím se cachtat v bazénu. Až poznáš, jak je příjemný se natáhnout do vany s horkou vodou... V Granadě jsme měli černý masérky, pěkně nám natřely tělo olejem, promasírovaly...“

„Aha, křižáci v Orientě!“ smál se Diego, „Škoda že se už nestihnu přijet podívat... asi jsme se měli potkat dřív!“

„Příležitostně tě naučím prosondovat svoje minulý životy,“ zasmála se, „Třeba jsi někdy něco takovýho zažil...“

Maryška byla první, kdo se svlékl; Ernayovi to dělalo trochu problémy. Když stáhl a vyždímal poslední hadřík, chvíli doufal, že si ho nebudou všímat, ale mohl si spočítat, že po dobrém ho nenechají.

„Z tebe bude krásnej kluk!“ vzdychla Maryška, „Víš, že se na tebe těším?“

Stalo se přesně to, co Ernaye nechtěl; zrudl a začal se ošívat.

„A víš, že já taky?“ řekl don Diego.

Ernaye se lekl, Maryška se rozesmála.

„Myslím tohle: začněte s tím hned! Chtěl bych to vidět!“

„Zkus to říct přesně tak, jak jsi chtěl!“ požádala Maryška.

„Chtěl bych to vnímat. Chci cítit, co cítíte vy. Líp to říct neumím.“

„Ano. Já jenom chtěla, aby to Ernaye správně pochopil.“

V ten moment se chlapec rozhodl, že neuteče ani nebude lhát.

„Když mi ukážeš, jak se to dělá, done Diego, tak to udělám po tobě!“

„Skvělý nápad!“ souhlasila Maryška.

„Ano,“ řekl don Diego, „To jsem si taky dlouho přál.“

„V těch dnech,“ vyprávěl mi Ernaye, „Mě ze všeho nejdřív naučila dávat svou energii jiným. Propojila nás tak důkladně, že ještě teď vnímám, co don Diego dělá. Stále ještě žije, je zdravý a silný a je... moudrý. Od té doby se stal požehnáním pro celý kraj; podporuje nemocnice, školy, humanitární spolky – ale dokáže se taky postavit křivdě a nespravedlnosti. Ale budeš se divit, vzepřel se proti Maryščině věštbě, že bude jeho poslední ženou. Našel si mladou vdovu, oženil se s ní a dokonce přivedl na svět syna!“

„Co tomu říkala Maryška?“

„Co by, smála se! Poslala jí jako dárek nějaké svoje šperky.“

To jsme si vyprávěli v Alexandrii ještě před odjezdem; trápil ho totiž zcela specifický problém. Když nám na Rhodu Afrodíté dopřála strávit jeden den v opačném pohlaví, moc se mi to líbilo a krásně jsem si užil; Ernayovi se to však zalíbilo natolik, že začal toužit být dívkou. Nedivím se, byla strašně krásná; jako jedna z mála se dala i vyfotit, takže jsou důkazy.

Od té doby ho to bere zejména v případech, kdy dlouho nemá holku. Zajisté chápete, že na téhle expedici se to stává často.

Jednou dokonce propadl tak hluboké depresi, že zatoužil mít dítě. Což bych docela chápal; jenže on je chce jako holka! Když jsem se pokoušel mu to rozmluvit, opovážil se říct, že jsem čaroděj na baterky; a jak zajisté uznáte, tohle si nemůžu nechat líbit!

Tak jsem ho na tři dny uvedl do hlubokého transu a dopřál mu jistou vizi; ovšem jejím partnerem nebyla lidská bytost, nýbrž... jak to říct? Něco mezi démonem a hmotným... humanoidním... myslím, že to nemá název. Takže, nyní v meziprostoru existuje maličký démon, který může... Tedy doufám že ne, ale Ernaye říká, že by leccos mohl. V každém případě se mají rádi; když rodila, cítil jsem tu bolest i radost a...

Přestože šlo o vydařený experiment, tohle už nikdy kvůli nikomu neudělám. Ani kdyby to byl tak dobrý kamarád jako Ernaye. Důvod? Obávám se, že jsem tím dost rozkolísal kosmické sféry. Ernaye říká, že k dobrému, a že to zkusí s některým ze svých kluků, až bude trochu čas. Taky proto, aby z jeho synka nevyrůstal rozmazlený jedináček.

Takže zajisté chápete, že z poměrů v Ernayowě cowenu by se slabší povaha mohla zbláznit; a žádný konec není definitivní konec, je to jasné? Zakázal jsem si jednou provždy nebezpečné experimenty, ale zkušenost mě poučila, že žádné takové rozhodnutí není dost spolehlivá pojistka.

A teď se plnou parou řítím do dalšího průšvihu. S Assamou.

Errata:

30.05.2021 11:12