Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Denis)

Probudil jsem se za úsvitu. Assama spala přitulená k mému boku, spokojeně oddechovala a její kůže byla hebká jako samet; stěží jsem překonal chuť se jí dotknout, pohladit, přitisknout k sobě... Chvíli jsem o tom snil, potom jsem se raději tiše odplížil a nechal ji dřímat.

Kočky byly samozřejmě někde na toulkách; oni tomu říkají lov, ale pokud mají hlad, spolehnou se raději na svoje zbraně než na tradiční metody. Taky už se na nich podepsala civilizace; nejspíš naše vina. Co se týče Alího, ten se málokdy probudí brzy ráno.

Zkoušel jsem si vzpomenout, o čem se mi v noci zdálo, ale nedařilo se. Něco jsem cítil, to jsem věděl jistě; ale co přesně?

Možná bych měl dokončit meditaci nad amulety kouzelníka Wungady. Včera se mi mysl zatoulala příliš daleko do minulosti a... ano, připojil jsem se na náš rodinný cowen. Sestry, jejich děti, Valérie... tehdy mě něco napadlo, něco velmi důležitého... ano! Už vím!

Uvědomil jsem si, že příčinou mé neschopnosti dosáhnout spojení může být podvědomá snaha rovnat fakta do mozaiky dle mého přání. Vytváříme-li mandalu, nejdřív si ujasníme, jak má vypadat konečný výsledek a z kterých prvků se má skládat, a potom je začneme sestavovat. Používáme těch součástí, které se nám jeví jako vhodné, kdežto nevhodné odložíme. Výsledný efekt je samozřejmě ovlivněn naší osobností, což je v pořádku.

Ale je tomu tak i v tomto případě? Je můj výběr skutečně určující, nebo způsobil spíš opačný efekt? Vybral jsem některé faktory, protože se mi líbily, ale jiné, mnohem důležitější, jsem pominul nebo rovnou vyřadil. Takže jsem vytvořil možná velice hezký dopis, ale nečitelný pro adresáta. Můžu se divit, že nikdo neodpověděl?

Když jsem studoval záznamy o africké filozofii, narazil jsem na termín griotská verze. Netýká se ani tak prostoru, ve kterém se pohybujeme, spíš přímořských částí Západní Afriky. V jejich kultuře existují zpěváci zvaní grioti, kteří putují od vesnice k vesnici a přednášejí starobylé texty; zpívají zpaměti, protože jsou samozřejmě negramotní, ale dodržují je dlouhá staletí. Výcvik griota je velmi náročný, musí mít dokonalou paměť a schopnost zcela se podřídit mistrově vůli; i tak trvá řadu let a nemusí se vždy podařit. Nejdůležitější součástí je, aby si griot zapamatoval text absolutně přesně a v žádném případě nic neměnil; i tak k tomu čas od času dochází, jak dosvědčují rozdílné záznamy – to je griotská verze.

Evropská kultura je založena na psaném textu; má-li někdo pochybnosti o správnosti nějakého tvrzení, může se snadno podívat, jak zní originál. Už jsme si na to příliš zvykli; ani rozpory nás příliš nevzruší, je běžné, že kronika A. říká něco jiného než kronika B. Vyjma jedné oblasti: Bible. Tam jsou téměř všichni přesvědčeni, že nám byl předložen originální text; má-li někdo pochybnosti či dokonce důkazy, stává se rázem nepřítelem. (Což je pro Templáře normální situace; právě my máme podstatné důvody pochybovat).

Tedy: jsem dlouhá léta v kontaktu s bytostmi vyššího řádu a navykl jsem si automaticky odhadovat, jak se k nim chovat a co dělat ve které situaci. Zpočátku jsem se nad svým počínáním vážně zamýšlel, ale postupně zvolna sklouzl do automatiky; zní to blbě, ale přijal jsem zásadu Božstvo jako božstvo, zvlášť po kontaktech s bytostmi typu Afrodíty. Všichni účastníci našeho setkání na Rhodu se chovali vstřícně, chtěli s námi kamarádit. Mylně jsem tuto snahu vztáhl i na další. Ale nemusí to tak být!

Vstoupil jsem do Afriky v Egyptě se zkušeností kultury muslimské a domácí faraónské; avšak ve verzi Llago di Rienziho. Právě v Egyptě bylo normální, že se verze jednotlivých chrámů od sebe podstatně lišily; Llago mne na to zcela správně upozornil, snažil se mi to vysvětlit a já pochopil, avšak po svém. Kontakty byly rozporné; viz případ se Sfingou, ale dopadly dobře. Posílilo to moje sebevědomí a představu, že to tak bude vždy.

A teď pozor: pohybovali jsme se směrem k jihu a zvolna přecházeli z jednoho teritoria do druhého. Avšak moje myšlení, můj způsob přístupu k faktům setrvával v původním stavu. Samozřejmě jsem aktivně vyhledával nová fakta, ale zařazoval je do starého systému, staré mozaiky; cokoliv se mi nehodilo, jsem odložil jako nezajímavou griotskou verzi. Zpočátku to nebylo tak zlé, ale postupně narůstal rozptyl, až dosáhl kritického stavu.

Takže teď musím udělat několik cirkusových veletočů, náročnějších než ty dosavadní. Včera jsem zapochyboval o své bráhmanské kvalifikaci; právem. Už jen to, že dodržuji bráhmanské zvyklosti, staví mezi mne a bytosti ovládající zdejší svět nepřekročitelnou přehradu. Jsem pro ně cizinec a oni každého cizince považují za nepřítele, možná právem. Zvláště cizince poznačeného křesťanstvím a islámem; obě ty kultury domorodcům silně ublížily a oni neměli jinou možnost, než požádat o pomoc stará osvědčená božstva. Ten boj se vedl na zemi i ve vyšších sférách a není jasné, jak dopadl.

Nejdřív pro jistotu stručné připomenutí z historie řádu: v době křížových výprav došlo k ostrému střetu mezi vyznavači Jehovy, Krista a Alláha. Nikoliv mezi božstvy samotnými; to ani nejde, když se jedná o tytéž bytosti, Jahve je Alláh a Kristus jeho syn, jednostejný s otcem. Když si to Templáři uvědomili, pochopili, že střety vyplývají z neinformovanosti a zastavili boj, což vedlo k dalším... však víte.

Africká božstva nejsou v žádném vztahu k našim. Egyptská taky ne, ale v dřívějších dobách k jistým kontaktům došlo a byly povětšině přátelské. Všechny důležité osoby, které znám já, jsou v přátelském vztahu k veleknězi Llagovi. Osoba velekněze je důležitá, může zprostředkovat dorozumění a vysvětlit případné rozpory. Dřív, než jsem mohl vypracovat osobní názor na věc, jsem si některé osoby z egyptského panteonu oblíbil a začal je uctívat; například šakala Anúpa, lvici Sachmet, kočku Bastet a další. Výron pozitivní energie v jednom směru má za důsledek reciproční odpověď, tak i oni si oblíbili mne; a ježto vstupují mezi sebou do určitých vztahů, přirozeně jsem do těchto vztahů vstoupil i já a stal se oddaným příznivcem těch nejvyšších: Éset, Amóna a Hóra.

Tutéž metodu jsem chtěl uplatnit i zde, pochopitelně, avšak neuspěl. Není tu žádný Anúp, žádná Sachmet; nebo možná jsou všude kolem mne, ale já je neumím oslovit, neumím jim přinést patřičnou oběť a navázat kontakt. Namísto toho se neustále snažím oslovit něco, co neexistuje, co jsem si vyfantazíroval; a co je nejhorší, ty moje fantazie jsou v určitém posunutém vztahu k jejich reálné existenci. Naznačuji, že má touha se týká jejich idealizované podoby, zatímco reálná mi nestojí za ohlédnutí. Pokusili jste se někdy získat lásku dívky tím, že jí ukážete fotografii nějaké herečky, o poznání krásnější, a řeknete: „Kdybys byla tak krásná jako ona, určitě bych se do tebe zamiloval!“ A uspěli jste?

Takže teď musím udělat přesný opak. Nejdříve snížit standart... ne, tohle taky není správný přístup. Pochopit, že můj standart prostě v jejich světě není pochopitelný. Jsou to lovecká božstva, zvyklá na krev a násilí; prudké emoce, extatická láska, zběsilá nenávist. Plození a smrt v úzké symbióze; i já budu muset milovat a zabíjet, aby mne brali vážně.

A taky jíst, co jsem zabil. Assamu včera ani nenapadlo váhat, samozřejmě mi podala kus své kořisti a očekávala, že ji přijmu. Kdybych to neudělal, vznikla by mezi námi nedůvěra, pochybnosti, negativní emoce. Takové jednání si nemohu dovolit; možná právě to byl důvod katastrofy v Bongole. Jestliže Ernaye rozhodl zabít posvátné krokodýly, bylo to rozhodnutí mocného válečníka a každý to přijal. Avšak jejich moc překonala větší moc; a nyní musí tu větší moc přemoci ta nejvyšší: moje.

Budu muset jejich božstvům předložit lebky svých nepřátel? Nebo sníst jejich srdce, aby se stali mými otroky? Muž, jehož přívěsky právě zkoumám, to dělal přesně takhle; zničil každého, kdo se mu nepodřídil, a ty slabší přinutil, aby mu sloužili. Assamu chtěl provdat tak daleko, aby nerušila jeho moc; čím dál od něho bude, tím...

Okamžik! Assama byla schopná narušit jeho moc? Kde vzala svoji sílu, když je ještě panna, v podstatě bezvýznamné dítě? Proč je tak důležitá? Neměl bych se nad tím zamyslet, než si vezmu její tělo – i duši?

Opět vybírám části podle vlastního přání. Nejdřív musím definovat, jak se jevím bytostem okolo sebe. Jsem mocný čaroděj, přívrženec cizího boha vyššího řádu, než jsou ti zdejší. Že můj Pán skutečně stojí výš, je nesporný fakt; ale zároveň základní rozpor mezi námi. Mého Pána se bojí, nenávidí ho a tuší nejrůznější nepříjemnosti, kdyby byli nuceni před něj předstoupit; zároveň mohu předpokládat, že se s ním nikdy nesetkali, pochybuji, že by do jejich světa běžně sestupoval.

Jsou to lovecká božstva; termíny jako milosrdenství a soucit jsou pro ně značně odtažité a kryjí se nejspíš s pojmy jako slabost a zbabělost. Bojím se, že než jim dám milost, budu je nejdřív muset porazit; což je přesně to, do čeho se mi moc nechce. Ale je jiná možnost?

Ono totiž není pravda, že africký a křesťanský svět se nikde neprotnul. Je takové místo: Haiti, Brazílie, všeobecně místa, kam přišlo mnoho černých otroků. Ve Spojených státech Jižané přinutili své otroky hrubým násilím, aby se vzdali své vlastní kultury, ale ve španělsky mluvících zemích, byť extrémně katolických, to nedokázali; černých bylo příliš mnoho. Otrocká božstva přišla spolu s lidmi, byla uctívána a stala se nespornou mocí. Ten kult se nazývá woodoo a nahání každému cizinci strach.

Když říkám, že Pán se nekamarádí s loveckými božstvy, neříkám, že to nedělají jeho podřízení. Zatímco mezi lovci a svatými neexistuje příliš mnoho společných zájmů, dokážou tím rychleji navázat kontakt různí ďáblíci, démoni, šotci a skřeti, plivníci a celá ta banda. Jde o tohle: Pán dokáže dávat spasení a osvobození, ale kdo mu o to stojí? Kdežto obyčejný člověk potřebuje víc kus žvance, trochu rumu nebo drogy, aby zapomněl na svou bídu, hlad, spoustu problémů se společností, které nerozumí a se kterou se nechce sblížit. To všechno mu dají spíš ti čertíci; a jeho prastará božstva to dovedou zařídit. Tohle je woodoo; teprve v nejvyšší fázi dojde na tvrdý boj, krev a smrt.

Mám kvůli tomu považovat stará božstva za démony? Nu, když chceme... Naše poučky takovou možnost připouštějí; ale co ve skutečnosti je démon? Někteří odborníci striktně zakazují jakýkoliv kontakt s nimi, jiní uznávají, že se bez nich prostě neobejdeme; jestliže nedovolíme démonům, aby nám čas od času posloužili, ani my nedostaneme svůj díl příjemných věcí. Chceme něco, na co nemáme právo? Pán nám dá pouze to, co nám prospívá, na co máme přirozený nárok. Všechno ostatní je se spoluúčastí druhé strany, těch zlých či aspoň podezřelých.

Města Západu jsou plná démonů. Nabízejí alkohol, drogy, nežádoucí sex, lživé iluze i samotné peníze; za to vše samozřejmě později požadují nějakou odměnu, ale to nikdy neřeknou předem. Z pohledu černého ubožáka všechny ty věci patří nějakým bílým lidem; spokojeným, šťastným, žijícím v souladu se svým Bohem a spokojeně si užívajícím jeho darů. Černoch nevidí, čím se za to platí; ani ho to nezajímá, jenom to chce. A ďáblík ochotně radí: Vem si to, máš na to taky právo! Neplať, proč bys měl! Ukradni, zabij!

Že si uvědomuji důvody špatného stavu, ještě neznamená, že je dokážu odstranit. Můžu říct: neberte si, co vám nepatří. Ale oni neposlechnou, hlasy démonů jsou příliš silné. Mohl bych jim taky vysvětlit bezvýchodnost tohoto koloběhu; ale to trvá dlouho a není to spolehlivé. Mohl bych bojovat, ale nejsem si jist, zda bych zvítězil. Jednou se možná do tohoto boje budu muset dát; ale prozatím je ještě čas. Znám vlastně jedinou spolehlivou šanci: vůbec se o tom nedozvědět. Zůstat v přírodním stavu mysli.

Ve chvíli, kdy se Zlatoočka stala mojí milenkou, automaticky postoupila o příčku výš. Získala řadu věcí, které předtím neměla, na které neměla právo. My bílí si to neuvědomujeme, ale nechal jsem jí nějaké tretky ze svého majetku, zcela bezvýznamné; a částečně jsem to dělal proto, že projevovala až dětskou radost a nadšeně se chlubila kamarádkám. Legrace? Nebo počátek nerovnosti, závisti, sporů a hádek?

Můžu si vzít Assamu. Co by se stalo, kdyby odešla se mnou do dalekého světa? Nejdřív ze všeho se odnaučí zabíjet všechno, co vidí kolem sebe. Na místo toho se naučí mýt si ruce před jídlem, koupat se ve vaně, zdobit tělo šperky a nakonec i nosit šaty. Ztratí tím část své divoké krásy, ale získá jinou. Bezvýznamnou? Důležitější?

Takto praví Evangelium Marie z Magdaly:

Jestli se Pravdivost a Láska milují, musí být nahé. A když jsou muž a žena nevinní, musí být nazí. Nevinní jsou ti, kteří svatě naplňují přikázání Boží: „Milujte se a množte se.“ Ale i zde zatajil Satan pravdu, když škrtl slovo rukou kněží a znesvěcovatelů písma. Hanobitelé písma zatajili, jak vzniká a vždy se děla Láska rozmnožení v celém Vesmíru. Lidský rod se může rozmnožovat jen láskou a jen před zraky Božími. Jestli se třetí dozví o spojení dvou, věřte, že jsou předáni Ďáblovi. Tak je jen na Zemi. Ale v nebi blahoslavení vše vědí, a proto se všichni radují.

A ještě o kus dál:

První děti ďábla, jež Eva porodila Adamovi byly ti, kdo vyrábějí a prodávají oděv. Obchodníci s oděvem si přáli zbohatnout a prosili otce, co mají dělat. Řekl jim: „Staňte se kněžími, oni vysvětlují lidem, proč je oblečení nutné!“ Potom se Pán zeptal Adama v Ráji: „Jak vysvětlíš, že jsi nahý?“

Všechny ty texty znám; přesto se chystám je porušit. Chystám se vzít zdravou přírodní bytost a odvést ji do světa, kde ji předhodím nástrahám ďáblů. A co horšího: už to začalo. Přesně to si totiž Assama přeje udělat; touží se stát mojí ženou a mít účast na mých rozkoších.

Jakou mám jinou možnost? Ano, jedna by tu byla: nechat ji spát v trávě a odejít, abych se s ní již nikdy nesetkal. Ne, to rozhodně nechci udělat. Ani si nemyslím, že by to pomohlo; už je pozdě. Do jejího světa vtrhlo zlo, ti muži s puškami. Zvrhlí služebníci mého boha; lidé, kteří se domnívají, že jsou v právu a bojují proti démonům této země. Jak strašný omyl!

Mou povinností Templáře je bránit nevinné proti jejich puškám. Ale pokud to udělám, i já propadnu hříchu; i to se už stalo. Můžu pokračovat, tím upadnu do hříchu ještě hlouběji. Nebo mohu uprchnout a zachránit sebe sama, ale je předhodit jako zástupnou oběť. V tom případě budu proklet.

Navíc jsem dostal příkaz svého pána: navázat kontakt s božstvy této země. Teď mám možnost; Assama je klíčem, který mi otevře dveře. Samozřejmě to nebude lehké, ale z toho strach nemám. Mám strach z toho, že staří bohové mou výzvu tentokrát přijmou, možná s velkým nadšením; ale vezmou si za to krev těch mužů, kteří na ně zaútočili.

Když jsem teď vztáhl ruce nad kouzelníkovy amulety, zaslechl jsem tiše šeptající hlasy. Nerozuměl jsem jim, ale věděl jsem, co chtějí.

Tak jsem tu hru přijal.

Assama vyrazila krátce po probuzení do buše a než se probral Alí, přinesla živého, na první pohled prudce jedovatého hada. Chytila ho do ruky a vesele se smála, když se chudák Alí vyděsil a vykřikoval, že se ho bojí, ať ho okamžitě zabije a tak všelijak. Pokusil se mě přesvědčit, abych ji nějak usměrnil, ale já byl spíš zvědavý, na co ho má. Assama se zubila, hrála si s tím hadem a ještě ho všelijak dráždila.

Že toho s sebou nosím minimálně, to viděla na první pohled. Kdežto Alí byl vybaven kromě jiného esšálkem, vojenskou jídelní miskou. Tu mu sebrala, přes jeho vehementní slovní protesty, nabrala do ní vody a dala vařit. Pak do té vody naházela nějaké bobule, které zřejmě posbírala cestou a využila na ně červený hadřík, svůj oblíbený oděv. Když se tekutina zkalila a začala z ní stoupat dost hnusně páchnoucí pára, odstavila ešus z ohně a věnovala se zase hadovi; teď ho dráždila ještě víc a on byl asi pěkně vzteklý, protože syčel a snažil se ji seknout jedovatými zuby. Hbitě ho chytila za hlavičku a větvičkou tiskla jedové váčky pod zuby, aby jed kapal do tekutiny. To opakovala několikrát, tak dlouho, až vyždímala z chudáka hada veškerý jeho jed; pak ho pustila a on se hbitě ztratil v trávě.

Alí měl řadu zásadních námitek. Nejvíc, když hada tak suverénně pustila; pokusil se mi vyložit, že se rozzuřený plaz určitě vrátí a všechny uštkne, a pokud ne, přivolá na nás všechny ostatní hady z celého kraje. Asi jsem dost rychle nereagoval, takže začal vyprávět pověst o hadí královně, která se krutě mstí každému, kdo ublíží jejím poddaným. Řekl jsem mu, že je pitomec; Assama se smála a zpívala něco v neznámém jazyce.

Teď brala šípy jeden po druhém a namáčela jejich špičky v jedu. Zacházela s nimi podstatně opatrněji než předtím.

„Jedno škrábnutí, jedna smrt!“ konstatovala spokojeně.

Zbytek jedovaté tekutiny nalila do tykve, řádně utěsnila a opletla trávou, aby ji mohla nosit s sebou. Obdivoval jsem její šikovnost, dokázala si potřebné věci vyrábět s minimální námahou a co nejjednoduššími prostředky. Ešus pečlivě vydrhla v potoce, až se svítil; nikdy nebyl tak čistý, avšak zděšený Alí se ho odmítl byť jen dotknout a sprostě jí nadával. (Bezvýsledně, jeho arabštině nemohla rozumět).

Tento incident mne pobídl, abych konečně poslal Alího pryč. Nejen že mi nebyl k ničemu, nepříjemně překážel. S kočkami si Assama rozuměla, ale mladý Arab mohl do budoucna věci ošklivě zkomplikovat. Takže jsem mu nařídil, aby se vrátil k Charrymu a podal hlášení. Nejdřív protestoval, že zabloudí a sežerou ho lvi a hyeny, ale pohrozil jsem mu dalšími podivnými pokusy Assamy, načež neochotně souhlasil. Artanna se nabídl, že ho kus doprovodí; asi je zas braly lovecké choutky.

Když odjeli, pokračoval jsem ve svých meditacích. Assama se prošla okolo campu a přinesla pár relativně rovných klacků; usedla k ohni a začala je upravovat, aby z nich udělala šípy. Ohledně hrotů měla jasno: naštípala kosti ze žirafy a zbrousila je o kámen do špiček, načež je přivázala trávou a zatmelila. Skoro pořád si prozpěvovala a když se jí něco podařilo, blýskla po mně očima, jestli se dívám.

„Můžeme mluvit?“ zeptala se, přišla blíž a usedla na bobek proti mně.

„Jistě. O čem?“

„Sedíš, nic neděláš. Nejíš nic kromě ovoce. Hovoříš s duchy předků. Umíš zabít člověka, aniž by ses ho dotkl. A tvoje šelmy tě poslouchají.“

„Ano. To všechno je pravda.“

„Jsi mocný kouzelník?“

„To se nedá tak říct. Něco málo umím... spíš se učím.“

Vztáhla ruku a dotkla se mého tetování. Něco zazpívala.

„Ach tak! Líbí se ti to?“

„Pomaluj mě taky takovými obrázky!“

„S radostí, ale musíš si říct, co chceš.“

Přejížděla mi prsty po těle; měla jakési komentáře, ale nerozuměl jsem.

„Jak jsi zabil toho muže? A proč jsi nezabil ty ostatní?“

„Pokusím se ti to vysvětlit. Říkáš, že jsem kouzelník; nu ano. Ale abych mohl využívat svoji moc, musím dodržovat určité zásady. Třeba nezabíjet bez důvodu. Ani zvířata. Ty, jak jsem viděl, jsi taky nezabila toho hada...“

„Dal mi svůj jed; víc jsem od něho nechtěla. Kdybych ho chtěla sníst...“

„Ano, jídlo. Možná budu muset jíst, co mi předložíš. Ještě nevím...“

„Proč nevíš?“

„Věci jsou pokaždé jinak.“

„Co ti řekly Wungadovy amulety?“

„Tvůj strýc nebyl dobrý člověk; kdybychom se setkali, neměl by mne rád. Ani jeho duch se mnou nechce moc mluvit.“

Zablýskala očima a vycenila zuby: „Tak ho něčím uraz! Pošli mu takový vzkaz, aby se rozhněval a napadl tě! Potom ho přemůžeš a...“

„Počkej! Zdá se, že víš o magii víc, než se zdá...“

Okoukla rozložené amulety; vybrala jeden, dřevěný kroužek s nějakými vrypy a přilepenými ptačími pírky. Vykřikla něco vysokým hlasem, podržela si jej v rozkroku a skropila močí; pak jej s dalšími výkřiky hodila do ohně. Zaškvířilo to, ale potom amulet chytil plamenem.

„Tuhle urážku nemůže přejít mlčením! Jestli je tak mocný, jak říkal!“

„A ty jsi pěkně neopatrná! Cos mu to vzkázala?“

„Vždycky chtěl každou ženu, kterou viděl. Teď už nebude mít žádnou; hlavně mne ne! Dost ho to vždycky štvalo!“

„Neobtěžoval tě, aby tě mohl prodat dráž, že?“

„To taky; ale ještě když jsem byla malá, moje matka na mne vložila velkou kletbu! Ta kletba stihne každého, kdo mi ublíží.“

„Tvoje matka byla taky čarodějnice?“

„Velmi mocná. Naučila mne léčit i zabíjet...“

„Měl bych se tě bát, Assamo!“

„Proč? Ty jsi jistě mocnější... zkusíme bojovat?“

„Všiml jsem si, že se ráda pereš. Málokdo by se odvážil dráždit šelmy jako ty včera...“

„Neměli hlad a chtěli si hrát; tak co, dokážeš mě chytit?“

Sotva jsem se pohnul, vyskočila na nohy a vyrazila jako antilopa. Nejsem špatný běžec, ale jejím dlouhým skokům jsem se nedokázal vyrovnat; jako by se ani nedotýkala země! Zkoušel jsem běžet tak, abych ji aspoň neztratil z dohledu, ale za chvíli jsem byl uřícený a ona se jen smála. Naštvalo mne to natolik, že jsem jí hodil pod nohy překážku; překulila se přes ni, ale hned vyskočila na nohy a rozhlížela se, o co to zakopla.

Doběhl jsem a zprudka dýchal. Kromě jiného, vyhýbala se všem překážkám, aniž si je prohlížela; jako by je vnímala citem. Vzpomněl jsem si, jak perfektně se orientovala v noci, a vůbec řadu věcí. Teď jsem očekával otázku, ale nepřišla; okamžitě pochopila, co jsem udělal.

„Jak to děláš? Ukaž mi to!“ žádala.

Svázal jsem jí kotníky konopným lanem; chvíli se cukala, dokonce upadla na zem a škubala nohama, aby se osvobodila. Vůbec se nehněvala, jen řekla:

„Naučíš mě to taky?“

„Naučím. Ale je to složité...“

Ohlédla se, sebrala se země jakousi větev a pokusila se mi vsugerovat, že je to had. Docela šikovně, ovšem...

„Dobrý. Ale zapomněla jsi, že se hadů nebojím!“

„Umíš to taky?“

Opletl jsem jí celé tělo velkou krajtou písmenkovou a zvolna stahoval. Zavřískala, asi to trochu bolelo: „Jo! Jsi vážně lepší!“

Zrušil jsem hada. Chvilku trvalo, než chytila dech.

„To, jak jsi zabil toho muže, bylo taky kouzlo?“

„Ano. Způsobil jsem, aby mu prasklo srdce. Jsou dva způsoby: buď vybuchne nebo se zhroutí dovnitř. V tomto případě to byla chyba; použil jsem příliš velkou sílu a ono se... slisovalo.“ stiskl jsem dlaně k sobě.

„Dalšího jsi oslepil!“

Podráždil jsem její oční nervy. Zamrkala očima, přejela si přes ně dlaní a na chvíli se zatvářila vztekle. „Děláš všechno kouzly, nebo občas bojuješ normálně?“

„Můžu bojovat, jak chceš.“

Pro jistotu zaujala bojovnickou pózu. „Dokážeš mne přemoci bez kouzel?“

Skočil jsem po ní, ale hladce uklouzla. Smála se a poskakovala z nohy na nohu, hotova uskočit zase jinam. Skočil jsem po ní znovu a tentokrát jsem se rozplácl na zemi; přeskočila mne, ale stihl jsem ji chytit za kotník a podrazit jí nohy. Bránila se, ale byl jsem silnější.

„Tak co, umím zápasit?“

„Co se mnou teď uděláš?“

„Pustím tě!“ Uvolnil jsem sevření a vstal.

Rázem byla zas na nohou a připravena se bránit.

„To byla chyba! Mohl jsi mne...“ blýskla očima.

„Můžu si tě vzít, kdykoliv budu chtít!“ odpověděl jsem vyzývavě.

„Možná teď! Ale až mě naučíš svým kouzlům...“

„Ty blázníš, dívko! Mám tě to naučit, aby ses mohla bránit?“

Zaváhala. „Třeba potom už nebudu chtít...“

Tak jsem po ní skočil znovu; tentokrát neprchala, ale dala se se mnou do rvačky. Zkrotil jsem ji několika osvědčenými chvaty; ale všiml jsem si, že jeden se pokusila použít i ona, ačkoliv ho viděla poprvé. Přesto nakonec ležela na zádech, já ležel na ní a smál se jí do očí.

„Jsi opravdu lepší než já!“ přiznala.

Cítil jsem její horké tělo. Svíjela se pode mnou; aby se vyprostila, nebo abych to měl pohodlnější? Jenže já ji pustil a vstal jsem.

Opět jsem v jejích očích postřehl nejistotu a zmatek. Možná dokonce zaváhala, zda se mi líbí; potom se však rozhodla vstát a vyčkat.

„Ty nejsi z vesnic, že? Odkud jsi přišel, Denisi?“

„Narodil jsem se daleko na severu. V zemi, kde je zima, kde padá sníh a voda mrzne na led. Slyšela jsi o ní někdy?“

„Jistě, ale to není na severu, ale na jihu. Veliká sněžná hora...“

„Myslíš Kilimandžáro? Slyšela jsi o ní?“

„Byla jsem tam a dotýkala se sněhu. Vysoko v horách, málokdo zná cestu.“

„Země, kde žiju teď, je ostrov. Hory jsou tam také, ale sníh padá jen málokdy. Dole v kraji zato prší; dvě období sucha, dvě období dešťů.“

„Jistě. Žijete na jednom místě nebo se touláte za stádem?“

„Můj otec žije ve městě; má svůj dům, dokonce několik. Já bych tam mohl žít, ale většinou se toulám. Baví mne to.“

„Má tvůj otec hodně krav?“

„Nemá vůbec žádné krávy. My necestujeme se stády, víš?“

„Nelovíš, nemáš dobytek. Z čeho vlastně žiješ?“

„Bohatství je složitá věc, Assamo. Můj otec je velice bohatý, alespoň... víš, co má cenu na jednom místě, má menší nebo větší na druhém. Mnozí naši lidé se zabývají převážením takových věcí; tomu se říká obchod. Další potom ochraňují ty, kteří cestují, aby jim je nevzali zloději. A zase jiní takové strážce přemůžou a stejně věci ukradnou. No a někteří...“

Assama se řehonila. „Tvůj otec je král?“

„Ne. Mocný kouzelník, nejvyšší rádce krále.“

„Král je muž, kterému jsi poslal vzkaz o těch bílých mužích?“

„Ano. Táboří dva denní pochody odtud.“

„Zdá se, že ti věří! A věří i tvému otci, když ho nechal vládnout ve své zemi a odešel za kořistí! Jsou bratři?“

„Ne. Ale znají se dlouho a jsou přátelé.“

„Wagura a Wungada byli bratři a má matka jejich sestra. Přesto neustále bojovali o moc a nenáviděli se; usilovali si navzájem o život, ale taky se potřebovali. Oba byli velmi mocní...“

„A Kwenzori?“

„Ach, ten?“ rozesmála se, a velmi smyslným gestem si přejela po hebkém kožíšku v klíně, „Pořád mě chtěl získat! Kdybych se stala jeho ženou, možná se mohl stát nejmocnějším! Pak by se zbavil svého otce i kouzelníka a vládl by sám! Kwenzori je chytrý...“

„Ani jsem netušil, že jsi tak mocná!“

Neodpověděla; zato začala něco prozpěvovat. Až po chvíli řekla:

„Když jsem se narodila, radily králi čarodějnice, aby mě dal odnést do stepi a pohodit hyenám, protože zničím celý kmen; hlavně toho, kdo se stane mým mužem. Zas jiné čarodějnice říkaly, že ten, komu budu pomáhat, se stane pánem všech stád od obzoru k obzoru. Ale moje matka je všechny proklela a řekla, že jsou hloupé a budou-li takhle žvanit, promění je na slepice a uvaří si je k večeři!“

„Rozhodně dobré řešení! I když, jim se to určitě nelíbilo!“

„Matka mě od malička učila, abych si na ně dávala pozor.“

„Pořád o ní mluvíš, ale nikdy o otci. Proč?“

„Neznala jsem ho. Možná je mým otcem král Wagura; jednou se hádali s kouzelníkem a navzájem se obviňovali. Ale nemyslím si to; nemám ho ráda.“

Smál jsem se; nedalo mi, abych řekl nahlas, co mi táhlo hlavou:

„Vaše rodina musela být pěkně zábavná! Jestli správně chápu, tvá matka spala s oběma svými bratry! A s kým ještě?“

„S každým, s kým chtěla. Moje matka byla velmi krásná, nikdo jí neodolal!“

„Ale nepatřila žádnému muži! To jí jen tak beze všeho prošlo?“

„Mnoho mužů ji chtělo odvést do svého obydlí! Ale ona se jen smála; všem řekla, že se vdá, až najde někoho, kdo si ji zaslouží!“

„A to její bratři s takovým životem souhlasili?“

„Ne, hádali se často; dokonce jí poroučeli, koho si má vzít. Ale matka nikdy neposlechla; když to nešlo jinak, pohrozila, že na ně přivolá zlé kouzlo a ochromí jejich mužskou sílu. Toho se báli!“

„To dokázala?“

„Spala s nimi přece, ne?“

V ten moment mi blesklo hlavou něco tak fantastického, že...

„Poslouchej, ty ještěrko malá! To tě naučila taky?“

Zasmála se; až po chvíli zašeptala: „To poznáš jen jedním způsobem...“

Samozřejmě jsem se jí nebál; spíš mě lákalo to vyzkoušet. Assama zřejmě už pochopila hru a byla ochotna ji hrát se mnou: dráždění, klamné útoky a rychlé úniky, lov jedné šelmy na druhou, až dojde ke konečnému splynutí. Čí to bude vítězství? Obou nebo žádného, avšak...

„Ty máš určitě mnoho žen...“ pokusila se vyzvídat.

„Ano, mám.“

„Je některá z nich čarodějnice?“

„Všechny. No... většina.“

Vnímal jsem, jak bystře uvažuje. Promýšlela různé varianty; chtěla mne, ale zároveň odhadovala, kdo bude v našem vztahu pánem, zda já nebo ona. Asi to pro ni byla klíčová záležitost, stejně jako pro její matku. Dokázal jsem si představit, jak asi bude naše sbližování probíhat. Dokonce i jednu zcela nespornou jistotu jsem měl: že se s ní nebudu nudit.

„Žena, která dokáže ohrozit sílu svého muže, ji dokáže taky dávat.“ řekl jsem a snažil se, aby to znělo uvážlivě.

Assama zareagovala téměř okamžitě: „Ano. Ženy často obviňovaly mou matku, že jedněm mužům sílu bere a druhým dává. Hněvaly se na ni...“

„Představuju si to takhle: když tvá matka potkala nějakého muže, který se jí zalíbil, svedla ho a prozkoumala, co od něj může získat. Pak podle uvážení mu buď pomáhala, nebo uškodila. Je to tak?“

Assama blýskla očima, vycenila zoubky, ale neřekla nic.

„Ty to budeš taky tak dělat?“

Odpověděla jediným slovem: „Uvidíš!“

„Co když se mi to nebude líbit?“

„Jsi tak zbabělý, aby ses bál ženy?“

Zatímco jsem hledal správnou odpověď, napadlo mi něco jiného:

„To dělala jen mužům z vlastního kmene, nebo i z jiných?“

Assama se bouřlivě rozesmála: „Ty myslíš usedlíkům z vesnic? S takovými nespala; asi by strachem umřeli, kdyby mezi ně přišla!“

„To z vás mají takový strach?“

„No, možná některý náčelník by se odvážil – nebo významný kouzelník! Ti s námi občas vyjednávají, abychom jim pomohli proti jejich nepřátelům! Ale obyčejní vesničané? Ani by se k nám netroufli přiblížit!“

„A co muži, kteří pouze procházejí? Třeba jiné bojovné kmeny?“

„Ano, s těmi občas jednáme. Bojujeme, nebo uzavřeme mír...“

„A cizí kupci? Viděla jsi někdy někoho takového?“

Chvilku přemýšlela, ale spíš jak to říct:

„Když jde krajem velká karavana, prochází různými místy. Sledujeme ji, abychom poznali, jací jsou to lidé, jak jsou silní a co od nich čekat. Když je to výhodné, přijmeme je vlídně. Pak se zajisté může stát, že některé naše ženy přijmou dary od jejich mužů...“

„Přijmou dary? To je moc hezký výraz! Co na to manželé těch žen?“

„Který muž není rád, když jeho žena zvyšuje jeho bohatství?“

„A to mu nevadí, že jeho žena stráví noc s někým jiným?“

„Kdyby se mu to nelíbilo, tak ji zbije, dary jí sebere a nechá si je. Ale to bych si nenechala líbit; nemysli si, že takhle přijdeš k majetku!“

V tu chvíli jsem smíchy přímo zařval. I Assama se srdečně smála.

„A co když si tě vůbec nevezmu?“ zkusil jsem se zeptat.

„Proč ne? Do tvé chatrče budu nosit dary ráda!“

Představil jsem si to v praxi; ale zatím mě bavily jiné představy.

„Co řekne tvůj kmen, až mne tam představíš?“

„Na to jsem taky zvědavá. Někteří budou určitě proti; bojíš se jich?“

„Nijak zvlášť. Ale nemám rád hádky.“

„Možná budeš některého muset zabít. Dokážeš to?“

„Asi ano. Ale raději bych... nejlepší by bylo porazit je v boji, ale ponechat naživu. Stává se to někdy?“

„Jsi odvážný, když takhle uvažuješ. Když některého muže porazíš, získáš jeho majetek i jeho ženy; to by se mi moc nelíbilo. Ale když ho nezabiješ, zůstane mu všechno, co má, ale on tě bude muset poslouchat a bojovat, když mu to poručíš, proti tvým nepřátelům. Ale mnozí tě budou taky nenávidět; já vím, ty jsi mocný a nebojíš se. Ale bude to nebezpečná hra!“

„Myslíš, že se vyhýbám nebezpečným hrám?“

Assama dřepěla na bobku proti mně, zatímco já seděl v lotosu; pro nás oba to byla nejvhodnější poloha k odpočinku. Teď ji změnila, uložila se tak, aby mi hlavou spočívala v klíně. Její vlasy mě šimraly; pohladil jsem ji.

„Myslíš, že by ses mohl stát v našem kmeni králem?“

„Rozhodně ne; hlavně proto, že nechci!“

„Proč? Kdybys zabil krále Waguru a porazil mého bratra Kwenzoriho, nikdo by si netroufl proti tobě vystoupit! Pro zábavu bys mohl porazit některé významné bojovníky; řeknu ti které. Tak bys byl králem a já královskou první ženou; sama bych ti vyhledávala mladé dívky, aby tvůj rod rostl!“

„Assamo, nad tvými nápady sice stojím v tichém úžasu, ale rozhodně nechci být králem ve vašem kmeni ani nikde jinde. Naopak, zůstanu tím, čím jsem: kouzelníkem svého krále. Až ho poznáš, pochopíš proč.“

„Je to asi pro tebe lepší.“ uvažovala bystře, „A tvůj kmen mne přijme?“

„Určitě, zvlášť po tom, co o tobě napovídá Alí.“

„S kterou z tvých žen budu muset bojovat?“

Ta otázka mi trochu vyrazila dech; představil jsem si to v praxi.

„Některé s tebou určitě nějakou hru začnou, ale jak to ve skutečnosti bude probíhat, si netroufám odhadnout. Spíš myslím, že se jim budeš líbit.“

Znepokojeně se zavrtěla. „Co by se jim na mně mělo líbit?“

„Rozhodně něco takového jako ty ještě nemáme. Moje ženy, pokud je chceš tak nazývat, jsou velmi milé dívky a rády se pobaví; počítej s tím, že se s tebou určitě budou chtít seznámit.“

„Je jich hodně?“

Hloupá otázka to nebyla, spíš se mi na ni těžko odpovídalo. Až dosáhneme spojení, budu se snažit naučit ji číst v mé paměti a potom se to dozví. Ale jaké z toho asi vyvodí závěry?

„Líbí se mi, že jsi obezřetný muž, který se žení až po náležité úvaze.“ prohlásila moudře, „Hloupý a neuvážlivý kluk by si mne vzal hned včera; už jsem byla připravena. Ale ty zřejmě víš, že je nebezpečné přijmout ženu, o které nic nevíš. Proto se chceš předem dozvědět co nejvíc?“

„Přesně tak!“ řekl jsem nadšeně, „Uvažuješ chytře, Assamo!“

„Mluvil jsi o mně také s duchy svých předků? Co oni říkají?“

Opět se jí povedlo mne překvapit.

„Spíš jsem se zajímal o tvoje... duchy. Moji budou souhlasit, to vím.“

„Jsi skutečně velice chytrý! Co ses dozvěděl?“

„Doposud dost málo. Něco vím, něco ne...“

Nebyla to moc dobrá odpověď, ani jsem si to nemyslel. Assama to věděla, ale taky vytušila, že by nebylo dobré na mne naléhat.

„Zeptám se ještě na něco. Co bílí muži?“

Do toho se jí očividně nechtělo. Něco jí zřejmě bránilo.

„Občas přicházejí i bílí muži. Ale... já s nimi nikdy nic mít nechtěla. Bojím se jich. Jsou oškliví a zlí!“

„To se divím! Tvůj otec byl zřejmě bílý muž!“

„Proč říkáš takové věci? Že mám světlejší kůži než jiné ženy?“

„Taky. Ale třeba...“ už jsem neodolal a pohladil ji po kožíšku, „...tohle!“

Vymrštila se, jako bych ji štípl. „Já vím, že pořádné ženy se pečlivě holí; a ty nejslušnější si vytrhávají chloupek po chloupku, aby nezůstala ani stopa! Ale mně se to takhle líbí! A ty taky nejsi pořádně oholený!“

Její reakce mě samozřejmě opět pobavila. Ona byla naopak trochu uražená.

„Assamo, i já jsem bílý muž.“ přiznal jsem se.

Zbystřila pozornost a pečlivě si mne prohlížela. „Máš světlejší kůži, máš jiný obličej a světlé oči, to je pravda! Vypadáš divně, ale mnozí muži jsou ještě podivnější. Ale rozhodně nejsi tak ošklivý jako běloch!“

„To, co vidíš na mé kůži, je jenom barva; a navíc pomalu bledne, takže za nějakou dobu budu vypadat podstatně hůř. Co potom řekneš?“

„A lidé z tvého kmene?“

„Všichni jsou bílí. Tedy z tvého hlediska; jsou mezi námi lidé všemožných barev, ale to poznáš až později, až se naučíš je rozeznávat.“

„A tvoje ženy jsou taky bílé? To je zlé; budou mě nenávidět!“

„To rozhodně ne! Když jsem byl malý, měl jsem černou sestřičku Tori. Jiné moje sestry ji měly velice rády, protože byla roztomilá...“

„Kde je teď?“

„To přesně nevím. Ale myslím, že ještě žije...“

„Kolik máš sester a bratří a jaké mají postavení?“

„To ti nemůžu říct. Můj otec měl mnoho dětí s různými ženami; někteří žijí s námi a jsou významní, jiní jsou v jiných zemích a nic o nich nevíme. Je možné, že další ještě potkáme. A někteří se možná ještě narodí!“

„Bere ti tvůj otec často tvoje ženy, aby je vyzkoušel?“

Její otázka mne pobavila, ale přiměla se zamyslet. Ne že by otec něco takového dělal, ale zcela vyloučit se to taky nedalo. A co...

„Moudrý muž se zajímá, jaké ženy přivede mladík do svého domu! A rozumná žena se postará, aby se seznámila se všemi významnými příbuznými a nebyla pak překvapená, kdyby mezi nimi vznikly hádky!“

„Jestli to dobře chápu, Assamo, budeš se snažit co nejdřív svést všechny mé příbuzné a významné kamarády, a zapojit se do všech našich zábav. Ne že by mi to vadilo, ale připadá mi to legrační!“

Zajímala se proč, ale to jsem jí nebyl schopen vysvětlit. Naopak jsem si uvědomil, že neříkám tak docela pravdu; třeba takoví Wulffssonnové by si ji určitě vychutnali. Mám je navzájem seznámit?

(Další pěkná blbost! Seznámí se určitě co nejdřív sami a bude to vypadat přesně tak, jak se obávám. Pokud ne hůř; například taková Senta...)

Zasnil jsem se. Určitě už máme dítě; ještě jsem je bohužel neviděl, tuším ale, že se o ně celý klan Wulffssonnů pečlivě stará a je na ně hrdý. Mohl bych se zkusit se Sentou propojit, reagovala dost dobře...

„Na co myslíš?“ ptala se Assama.

Tehdy jsem neodolal. Její hlava byla tak blízko a bylo tak lákavé spojit svoji mysl s její! Samozřejmě to nebylo bez nebezpečí, ale...

Vydechla překvapením; cítil jsem, jak se jí bleskově míhají myšlenky. Ale moc se jí to líbilo a hodně toho pochopila. Taky já jsem něco pochopil: že tělem i duší žádá a prosí, abych si ji vzal. Ještě jsem váhal, ale...

„Teď hned!“ řekla, „Prosím!“

Její tělo se křečovitě vzepjalo a šlo mi vstříc.

Artanna a Díwarr se vynořili z křovisek, obhlídli situaci a přišli si nás očichat; spokojeně konstatovali, že vše je v pořádku. Potom nás začali olizovat, jak se sluší, Díwarr mne a Artanna Assamu. Chtěl jsem ji uvolnit ze sevření, ale Artanna mne přimáčkl tlapou a vybídl, abych pokračoval. Rád jsem vyhověl, a ještě jsem ji převalil na sebe, aby na ni kočky mohly lépe svými drsnými jazyky. Kňučela potěšením a rozkoší.

Opět po čase jsem byl vyčerpaný a šťastný zároveň. Zůstal jsem s ní tělesně ve spojení, ale co možná nejvíc potlačil veškeré ovládání vlastních myšlenek, vlastně jsem se mentálně vypojil; pak jsem ji nechal bloudit svou pamětí a hledat, co ji bavilo a zajímalo. Původně jsem vlastně chtěl provádět výzkum jejích vzpomínek; ale protože ji zajímalo, co dělám a jak, ukázal jsem jí to a povolil praktické pokusy. Byla to legrace.

Ale já měl pocit, že jsem strašně unavený. Že bych měl zůstat co nejdéle v nečinnosti a odpočívat, protože až budu muset opět něco udělat, půjde to rychle a bude to náročné. A ještě jeden pocit jsem měl: že všechno není tak jednoduché, jak si myslím; možná jsem něco přehlédl, zasáhl do toho někdo další nebo... kdybych věděl, měl bych o starost míň. Možná jen tohle: Konec zasedání na Rhodu narušili nepřátelé, jejichž totožnost zatím není jasně objasněna. Obávám se, že jsme s nimi ještě nedohráli.

Což ovšem nemohlo zajímat Assamu. Uvítal jsem možnost osvěžit svou mysl jejími zábavnými pokusy; což znamenalo stáhnout se a nechat jí volné pole ve svém těle. Nejdřív si vyzkoušela ovládání mých životních funkcí, začala vyměšováním a skončila chvilkovým zastavením srdce (až jsem se začal bát, že budu muset zasáhnout, ale naštěstí mě zatím nechtěla zabít). Nakonec se ponořila do paměti, a tam se začala pořádně bavit.

Především si vytáhla úplný registr všech mých intimních partnerek. Každý vztah si detailně přehrála, některé zvlášť zajímavé několikrát. Obzvlášť ji zajímaly ty ne zcela lidské: bohyně Afrodíta a Ištar, Sfinga, čarodějka Valérie a podobně. Přehrála si jednak pocity mého těla, potom ještě jejich, které jsem si s nimi vyměnil a uložil. (Chápu, pro člověka bez telepatického propojení je to trochu složité vysvětlit; budete to asi muset brát, jak to říkám). Potom moje zážitky v dívčím těle; trvaly sice jediný den, avšak zanechaly v účastnících zřejmě nezapomenutelný dojem. Pak se začala napojovat na zážitky mých sester, které jsem přebíral; taky hezké vzpomínky.

Všechny tyto hry trvaly zhruba tři dny. Samozřejmě tohle nemohla vydržet; musela taky jíst a spát. V těch případech se odpojila, vyřešila si svoje problémy a zas se vrátila ke zkoumání. Hravě ovládala moje tělesné funkce, takže mne ani nevytrhla z letargie. Trochu ji zarazilo, že doprovodným jevem mého odpojení bylo snížení tělesné teploty, takže by se slabším povahám mohlo zdát, že jsem mrtev; tím se nenechala zmást a ujasnila si, že skutečná smrt nastává až s ukončením činnosti mozku. Kdykoliv chtěla, přiměla mé tělo k milování; nesmírně se jí líbily jeho chladné doteky na její rozpálené kůži a později často chtěla, abych se ochladil, jak nejvíc to jde. Taky se umím rozžhavit, že bych dívku mohl popálit, ale to dělám jen zkušeným čarodějkám. Ovšem Assama už se k nim dá počítat.

O řádný chod věcí se staraly šelmy, nesmírně potěšené vším, co se dělo. Vnímaly částečně, kromě toho řadu dalších věcí, které si lidé ani nedokážou uvědomit. Věděl jsem, že se na ně můžu ve všem spolehnout, tak jsem si nedělal starosti.

Na nějakou dobu jsem zřejmě přestal kontrolovat, co Assama dělá. Protože když jsem se tam opět podíval, zjistil jsem, že přímo v mé mysli začíná vytvářet nějakou vlastní verzi. Nejdřív jsem tomu nechtěl věřit; potom jsem se začal zajímat a řeknu rovnou, užasl.

Splétala moje osudy jako velikonoční pomlázku. Například si mimořádně oblíbila Sentu, takže jí dala možnost zúčastnit se akcí, u kterých být nemohla, třeba na Rhodu. A tu svoji náklonnost dala najevo kupříkladu tím, že jí osobně ostříhala dlouhou rudou hřívu. (Ačkoliv myslím, že Senta nemá vlasy ani tak dlouhé, ani tak zářivé).

To by možná ještě šlo; ale na jedné akci jsem si povšiml vysokého černého muže vznešené tváře, kterého jsem si nepamatoval. Soustředil jsem se na něj a mysl pohotově dodala jméno: Nga, nejvyšší bůh národa Wassongů, sídlící na vrcholu Sněžné hory. Ostatní bohové se k němu zpočátku chovali s jistou rezervou, zřejmě ho neznali; ale Charry, jako obvykle ve skvělém rozmaru, jej pozval na skleničku a zapojil do hovoru, takže s ním postupně začali mluvit i Áres, Thor, Tlaloc a Ardžuna. Za hodinu už se objímali kolem krku a řvali smíchy; škoda že jsem nerozuměl, co si povídali. Nga během té doby poněkud omládl a změnil kostým, či co to bylo.

Já teď nevím, co říct. Mám pocit, že v původní verzi to nebylo; těžko bych to mohl odpřisáhnout, já totiž nemám tušení, kdo všechno tam byl a co se dělo. Já v podstatě nemůžu ani zodpovědně tvrdit, že tam byl Ardžuna, já s ním určitě nemluvil a snad ho ani nepotkal. Ale mohl být, když tam byla Diana, to je logické, ne? Byl tam mohutný zmatek, lidé se volně mísili, pak nás dokonce pozvali do světa vyššího řádu a roztočili tam s náma takovou bojovou hru, že jeden Nga s kouzelným oštěpem se docela ztratil. Možná kdyby to bylo při nějaké jiné příležitosti...

„Která by se ti líbila?“ zeptal se a upřel na mne moudré staré oči.

V šoku jsem se nedokázal vymáčknout; jsem možná zvyklý mluvit s bohy, ale ne takhle, ve své vlastní hlavě. Ačkoliv, je to přirozenější než zjevení; oni se přece mají zjevovat ve snu, ne? Rychle jsem uvažoval, co odpovědět, jak mu projevit úctu, co si vymyslet...

„Asi by sis lépe popovídal s mojí dcerou.“ ustoupil o krok a za jeho zády proklouzla nádherná dívka černé pleti s dlouhými vlasy; vylepšené vydání Assamy. „Byl bych ti vděčen, kdybys ji naučil tančit... i to ostatní.“

Ani teď jsem nedokázal nic říct; ale ten muž se starýma očima se pousmál koutkem úst a zmizel v davu u baru. Dívka vyčkávala; měla bílé šaty ze samých krajek, mezi nimiž prosvítala černá pleť. Žádné spodní prádlo. Ostře a nesmírně vábivě voněla divočinou.

Uklonil jsem se před ní a vyzval ji k tanci. Byla pružná jako kočka.

„Nejsem Assama. Nebo... nejsem jenom Assama. Ale můžu se jí stát, když si to zasloužíš. Víš, co mne máš naučit?“

Přitiskl jsem ji k sobě a nasával její vůni. Opájela mne až k omdlení. Prsty jsem jí zabořil do těch dlouhých černých vlasů, tvrdých jako dráty. Nevlnily se ani nešimraly jako vlasy Assamy.

„Se mnou budeš mít co dělat, než mě ostříháš! Ty přece rád stříháš vlasy svým milenkám, ne?“

A já jsem řekl: „Ale tohle se přece nestalo! Tak to nebylo!“

„Teď už to tak je. Griotská verze, víš?“

„Jak ti mám říkat?“

„To je jedno. Aby ses nepletl, třeba Assi.“

Políbil jsem ji; na oplátku mě krvavě hryzla do rtu. Bolelo to a nesmírně mne to vzrušilo.

„Budeš tady i ten poslední večer?“

„To si piš, že si to nenechám ujít! Už si chystám zbraně!“

„Taky střílíš lukem?“

„Když to chceš vědět, metám blesky...“

A pak jsme spolu byli v zahradě. Někde v dálce vyly hyeny. Když jsem se dotkl jejích šatů, rozpadly se mi pod rukama na prach. Strávil jsem příštích sto let v extázi milování.

„To nejsou hyeny,“ šeptala mi do ucha, když zrovna nekousala, „To zpívají afričtí psi... jednoho ti pošlu místo toho ubožáčka Anúpa...“

„Bacha na něj! Dost dobře slyší, však má taky pořádný uši!“

„Ale já jsem stejně lepší než ty tvoje bílý křehotinky! Ještě ti ukážu, co umí moje země... hned tak tě nepustím, víš?“

Nevěděl jsem, co to znamená, ale pro jistotu jsem dostal strach.

A pak se situace změnila; najednou jsme byli v hlavním sále toho posledního večera. A já byl jediný, kdo věděl, co se stane! Chtěl jsem způsobit poplach, v nejhorším varovat aspoň svou sestru Janu, která zrovna bezstarostně tancovala s nějakým naprosto bezvýznamným mladíčkem (a chystala se ho elegantně sbalit), ale jako bych měl na nohou olověná závaží. A než jsem se dokázal pohnout, rozlétly se dveře a do sálu vpadlo nepřátelské komando. Viděl jsem jejich zběsilé tváře, ale neměl jsem žádnou zbraň, jako ostatně málokdo ten večer. Několik jsem jich zabil výbojem energie, ale...

Potom přišlo to druhé komando. Jenže namísto podivných válečníků z alternativního světa vpadl dav černých válečníků s oštěpy a čelenkami ze lvích hřív; někteří měli přílby z krokodýlů, jiní kolem krku lví ocasy a... velela jim Assi, zběsilá k nepříčetnosti. Metala blesky a občas házela po těch lotrech podivné zašpičatělé předměty, lesklé jako ze stříbra.

To už jsem nevydržel. „To ne! Tak to nebylo!“ zařval jsem nahlas.

Assama se nade mnou sklonila a vlídně mne pohladila.

„Už ses probudil?“ řekla soucitně.

Někde na východě svítalo.

Errata:

30.05.2021 11:12