Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Willy von Lehndorff)

Paříž mne uvítala nepříjemným lezavým mrholením, ještě podstatně protivnějším než skutečný déšť. Mezinárodní rychlík měl zpoždění, taxíkáři jevili snahu mi ujet před nosem a když jsem konečně jednoho chytil, stěží jsem porozuměl jeho dialektu. A co bylo nejhorší, neměl jsem tušení, kvůli čemu mě sem vlastně poslali. Můj úkol mi měl objasnit člověk, se kterým jsem se měl setkat v hotelu National po třetí hodině odpoledne.

Měl jsem dostatek času a přestalo pršet, tak jsem se šel projít po nábřeží Seiny. Došel jsem k chrámu Nôtre Dame a prohlížel obrazy a knihy, které v pouličních prodávali mladí studenti. Tehdy jsem postřehl zájem nějakého muže, jehož tvář mi připadala povědomá.

„Jak se daří, Willy?“ zeptal se s přívětivým úsměvem.

„Známe se?“ řekl jsem opatrně.

„Měli bychom. Vzpomeneš si na moje jméno?“

„Tuším... viděli jsme se v Německu. V zajetí, že? Karl...“

„Haushoffer. Vítám tě v Paříži.“

Byl jsem mírně zmaten.

„Čekal jsem tě. Když jsi přijel, zjistil jsem to a přišel za tebou, abys zbytečně nečekal do tří. Jsem ten obchodník s vzácnými známkami.“

„Spěchá ta věc tolik?“

„Nijak zvlášť. Co kdybys odpověděl?“

„Mám zájem jenom o známky Bavorského království.“

„Tak, správně. Můžeme se na ně jít podívat.“

Kráčeli jsme pěšky a povídali si jako dva přátelé. Ačkoliv jsem nemohl ani na okamžik zapomenout, že ten muž je mým nadřízeným.

„Jak se ti daří, Willy?“

„Docela dobře, děkuji.“

„Co v poslední době děláš?“

„Není mi jasné, co mám rozumět slovy poslední doba.“

„Od návratu z Rhodu, samozřejmě.“

Můj vzdech byl zřejmě výmluvnější než jakýkoliv výklad.

„Bylo to těžké?“

„Pokud mám říct pravdu... ani nevím. Nikdo mi neudělal nic zlého. Jenom si nejsem jist, jestli to všechno mělo nějaký smysl. Nikdo mi neuvěřil.“

„Ale ano, uvěřili ti. Mnoho lidí, těch nejdůležitějších.“

„Například ty?“

„Ano. Proto jsem si tě vyžádal.“

Cítil jsem jakousi nejistotu. Jako bych se vydával na tenký led.

„Chtěl bys ještě jednou pomoci své vlasti?“

„K tomu jsem připraven vždy!“

„I poněkud netradičním způsobem?“

„Jestli tomu rozumím, tak... se to zase týká Templářů?“

„Jinak bych tě nevolal.“

Rozklepal jsem se jako v horečce, skoro mě musel podepřít.

Pak jsem vydechl: „Ano.“

„Cítím tvoje pocity, Willy. Cítím toho víc než si myslíš... naučili mě to lidé jako oni. A další... je toho mnoho a mohl bych ti vyprávět, ale není to předmětem naší práce. Pojďme... třeba sem do kavárny.“

Posadili jsme se, já si objednal kávu a Karl čaj. Podal mi několik listů popsaných strojem a požádal, abych si je přečetl.

Protokol o výslechu Hanse Bauera, dislokovaného u oddílu plukovníka Williama Gordona ve Východní Africe.

Na příkaz nadřízených jsem nabídl své služby plukovníku Gordonovi. Sdělil jsem mu své pravé jméno a fakt, že jsem bojoval jako voják naší armády za Zimní války proti hraběti z Guyrlayowu, kterého též nazývají císařem ostrova Arminu. Na požádání jsem potom přesně (až na některé bezvýznamné podrobnosti) vypověděl celou historii bojů a mého zajetí, jak jsem je zažil.

Plukovník Gordon znal řadu těchto událostí z jiných pramenů. Několikrát mne překvapil důvěrnou znalostí faktů, které byly utajovány i před řadovými důstojníky naší armády. Byl jsem nucen vyprávět velmi podrobně, abych nezavdal příčinu k podezření, že něco skrývám. Vypověděl jsem vše až na tu skutečnost, že jsem byl později získán pro naši tajnou službu. O tomto faktu plukovník nevěděl, nepovažuji za účelné o tom hovořit.

Mým prvním úkolem bylo naverbovat různé osoby do Gordonova oddílu, především z okruhu mých známých německého původu. Zásadním požadavkem bylo, aby byli dostatečně odvážní, schopní projít celou Afriku, jak výslovně řekl. Dále dbal o to, aby jejich svědomí nebylo příliš křehké. Vyhledal jsem a rozšířil oddíl asi o třicet mužů, mezi nimiž bylo šest pracujících pro nás a další, kteří mi byli oddáni a v případě potřeby by mi pomohli. Gordon se k výběru nevyjádřil. V oddíle byli lidé všech národností.

Když Guyrlayowe opustil Káhiru a vyrazil k jihu, Gordon nám nařídil dopravit se do Chartúmu a čekat na rozkazy. Já byl vybrán do oddílu, který jej doprovázel. Po cestě jsme navštívili jistého Araba, který zavedl plukovníka a několik dalších (včetně mne) do ležení šejka Hussaína Issy; podle vzhledu a chování je to obyčejný lupič. Gordon později vysvětlil, že pověřil šejka přepadením karavany s cílem pobití pokud možno co nejvíce osob. Vyjímal z nich pouze Guyrlayowa a jeho ženu, které chtěl zachovat živé.

Útok se příliš nezdařil, Hussaín Issa si vybral špatný terén pro přepad. Guyrlayowe se ubránil s malými ztrátami, naopak zlikvidoval větší množství Hussaínových beduínů. Tehdy se projevila šejkova pokleslá úroveň: odmítal nadále spolupracovat, naopak vyžadoval svolení k přepadu nějaké bohaté karavany, aby se odškodnil za utrpěné ztráty. Gordon samozřejmě souhlas odmítl, došlo ke konfliktu, který vedl k likvidaci větší části jeho beduínů. Bohužel, jisté ztráty jsme utrpěli také my.

Otázka: „Jaký byl přesný účel té akce? Proč měl být zachován naživu hrabě Guyrlayowe a jeho žena?“

Bauer: „Důvod této akce Gordon částečně objasnil několikrát, s různým stupněm otevřenosti. Podle Gordona je hlavním cílem expedice objevit tajemné město Simbabwe, které má být sídlem rasy inteligentních lvů, podobných císařovým tygrům a jiným šelmám. Černoši nazývají toto město také různými jinými jmény: Opparr, Unnsanngo a jinak, a vyprávějí legendy o spoustě zlata, které prý je v tom městě volně k disposici. Gordon podobné legendy dlouhodobě sbírá už od doby, kdy sloužil v Indii a setkal se s Guyrlayowem. Tehdy se ho pokusil přesvědčit, aby po těchto pokladech pátrali společně, avšak G. odmítl. Gordon soudí, že účelem cesty Templářů je dobýt Simbabwe a poklad vyzvednout. Toho se později chce zmocnit.

Osobně soudím, že větší část pokladu má sloužit pouze jako odměna řadovým účastníkům akce a Gordonovy záměry jsou podstatně závažnější, přímo politické. Je mu jasné, že kdyby získal do svých služeb lvy Reorty (případně některou část), stal by se nejmocnějším pánem Afriky a významnou osobností v rámci celého Britského Impéria. Nedomnívám se, že by jeho nadřízení byli takovému dobrodružství příliš nakloněni, jsou povahy konzervativní a neradi by utrpěli ostudu. Jsou však zajisté ochotni vzít Gordona na milost, pokud se mu podaří uspět.“

Otázka: „Pokračujte v popisu akce!“

Bauer: „Z Chartúmu jsme vyrazili asi čtrnáct dní po odjezdu karavany. Zpočátku jsme postupovali po území Jejího Veličenstva britské královny, potom jsme dorazili na území divokých černochů. Tam jsme stopu karavany ztratili; domorodci se zapřísahali, že žádní běloši tudy neprošli. Tvrdili dokonce, že prošla jen karavana černochů, čemuž Gordon samozřejmě neuvěřil. Později se proslechlo, že král Bongole, bezvýznamný místní panovník, hostil na svém území cizince s modrýma očima. Gordon nařídil kraj pacifikovat a podrobit britské koruně. Král Bongole se nám postavil na odpor a bylo nutné jej odstranit. Jeho muži, přestože vyzbrojení jen oštěpy a luky, bojovali udatně a způsobili nám určité ztráty. Nicméně jsme zvítězili a od té chvíle jsme se již nesetkávali s významným odporem.

Tehdy nám došlo, že Guyrlayowe a jeho lidé zřejmě skutečně změnili barvu pleti. V průběhu pronásledování se nám dokonce podařilo dopadnout jednoho z velitelů, Denise Baarfelta, syna velmistra řádu. Byl jsem při jeho prvním výslechu, bohužel jsem však podcenil jeho nebezpečnost, neboť okolnosti zajetí byly neobvyklé. Byl dopaden ve společnosti domorodé dívky, dle vzhledu míšenky. Podotýkám, že se zajetí příliš nebránil; pokoušel se předstírat, že je domorodec neznalý jakéhokoliv jazyka. Když jej dopravili do našeho tábora, pojal jsem podezření, ale chtěl jsem ponechat rozhodnutí na Gordonovi, který právě nebyl přítomen. Vzhledem k tomu, že oba byli důkladně spoutáni a pod dozorem, neočekával jsem problémy.

V průběhu noci došlo k náhlé explozi studeného ohně, který T. používají jako oblíbenou zbraň. Zažil jsem to už v Německu, takže jsem nebyl natolik překvapen jako ostatní muži v táboře, kteří byli vyděšení k smrti a na delší dobu neschopni boje. Upozorňuji na fakt, že v Německu řádové čarodějky udržovaly oheň pod kontrolou, kdežto Baarfelt jej nechal volně působit na celém území tábora, bez ohledu na hospodářské ztráty.

Výsledek: převážná většina neživých předmětů v celém táboře byla zničena. Lidé zůstali zcela nazí, beze zbraní, výslovně podotýkám bez obuvi, takže se v místním terénu pohybovali velmi obtížně. (Mnoho trnitých keřů, hadi, hmyz, rozpálený písek). Většina koní před ohněm uprchla a těm co zůstali, ohořela srst a postroje, takže bylo obtížné je chytit. V nastalém zmatku zajatci samozřejmě uprchli neznámo kam.

Když jsem pochopil situaci a vydal příslušné rozkazy, byl jsem nucen konstatovat, že se situace dramaticky změnila. Zatímco večer jsme byli skvěle vyzbrojeným vojenským oddílem, ráno se v troskách pohybovala jen tlupa nahých, vyděšených a psychicky zdeptaných chlapů, kteří odmítali uposlechnout i těch rozkazů, které byly jedinou šancí zachovat život. Požadovali okamžitý návrat do civilizace, případně vyfasování nového vybavení; odmítali pochopit, že to není možné, dokonce vyhrožovali fyzickým násilím. Projevil se negativně fakt, že byli sehnáni z nejrůznějších zdrojů a svoji účast na výpravě považovali za dočasnou. Někteří se pokusili vybrat velitele z vlastních řad, zmocnit se náhodně nalezených zbytků zbraní a výstroje a utéci. Bohužel jsem neměl možnost tyto tendence pacifikovat.

Až po nějaké době jsem zjistil, že uprchl rovněž domorodý průvodce a tlumočník, o jehož oddanosti jsem měl právem pochybnosti. V době, kdy jsem se pokoušel přimět vojáky k provizorní výrobě oděvu, obuvi a zbraní, zahájilo na nás útok několik skupin domorodců, pomocí oštěpů, místních mečů zvaných panga a luků s otrávenými šípy. Jejich motivem byla pravděpodobně pomsta, neboť jsme je ke spolupráci přinutili násilím. V této situaci se většina našich lidí podřídila mým rozkazům, podařilo se nám útok odrazit a dokonce se zmocnit několika jejich zbraní (vesměs vytažených z mrtvých druhů). Bylo jich zhruba kolem dvou stovek, zatímco nás přes tisíc, takže individuálně bylo možno je přemoci holýma rukama. Přesto jsme utrpěli těžké ztráty.

Když domorodci uprchli do buše, podařilo se mi obnovit pořádek a kázeň. Vydal jsem rozkaz jít naproti Gordonovi, zejména proto, abychom nemuseli zůstávat na místě spáleného tábora s mrtvolami našich kamarádů. Postupovali jsme krajně opatrně, přesto došlo k dalším útokům, které nás pravidelně decimovaly. Přiznávám, že za těchto okolností jsem také na nějakou dobu propadl panice a začal se obávat o vlastní život.

Když nás konečně objevil plukovník Gordon a když jsem mu podal hlášení, rozhněval se tak, že jsem se obával, že mě zastřelí. Ve vzrušené diskusi se rovněž dotkl mé příslušnosti k říšské tajné službě, čímž jsem pochopil, že mne celou dobu minimálně podezíral. Konečně však uznal moje důvody, dokonce mi projevil i do budoucna důvěru. Nařídil, aby zbytek mužů byl pokud možno vybaven pro přežití a přikázal vybudovat opevněný tábor jako základnu, ve které bude možno přežít nadcházející deště. Vzhledem k tomu, že v táboře byly zničeny i zásoby potravin, munice atd., a okolí je plné rozhněvaných domorodců, jeví se ohrožení jako značné.

Později se Gordon uklidnil a rozhodl o dalším postupu. Odmítl vrátit se do Káhiry či aspoň Chartúmu, naopak vyslal mne a několik dalších s pověřením naverbovat další mužstvo. Výslovně uvedl, že je mám vytáhnout třeba z kriminálu, ale přivést co nejvíc schopných chlapů. Opět se dotkl mé činnosti v tajné službě: prohlásil, že mám možnost rehabilitovat sebe i úroveň Německa, pokud to však nedokážu, máme „jít do hajzlu i s celou říší.“

Na základě těchto rozkazů jsem se vrátil do Káhiry a podal tuto zprávu.“

Zatímco jsem četl, upíjel Karl zvolna čaj a pozoroval mne.

„Ty znáš toho Bauera?“ zeptal se potom.

„Ano, znám. Pracoval v Káhiře pod mým vedením.“

„Gordona?“

„Velmi dobře. Byl i na Rhodu, ale nesnažil se příliš plést do jednání. Až do jisté doby jsem měl dojem, že se těší císařově přízni. Tedy... hraběte Guyrlayowa, samozřejmě.“

„Klidně říkej císař. Má na ten titul právo.“

„Patřil k jeho oblíbeným společníkům v pitkách a rvačkách. Nepatřil samozřejmě do řádu, ale ani se nesnažil to předstírat. Takových lidí tam bylo víc, mimo jiné i já. Počítám, že oni o jeho spádech věděli.“

„Hm... co soudíš o jeho schopnostech v magii?“

To byla otázka, kterou jsem si musel uvážit.

„Pokusím se říct něco o svých. Většinu znalostí jsem získal od dívky, se kterou jsem se v té době sblížil. V její přítomnosti... nebo jen blízkosti, se mi všechno dařilo. Když zahynula, moje schopnosti... pominuly. Ne, tak se to nedá říct. Zeslábly. Je to dost složité vysvětlit...“

„O tom nepochybuj. Jak jsi na tom teď?“

„Rozhodně ne tak dobře, abych poznal na dálku, kdo přijel do Paříže a kde ho hledat. Ale dost, abych zvládl některé maličkosti. A jsem připraven... pracovat pod tvým vedením.“

Karl Haushoffer mne upřeně pozoroval. Usmíval se.

„V každém případě vnímáš, že tě od začátku čtu a sleduji tvoje reakce. Ve smyslu řádových zvyklostí mi tykáš, ačkoliv jsi měl zpočátku pochybnosti, zda si to smíš dovolit. Ale neoslovuješ mne Mistře, což beru jako příznivé vysvědčení o tvé inteligenci.“

Polkl jsem naprázdno. K tomu nebylo co dodat.

„Když jsem uvažoval, jak reagovat na tyhle... žvásty pana Bauera, dlouho jsem přemýšlel, komu to svěřit. Obávám se, že je nutno zasáhnout. Nemyslím teď na toho pitomce, pro mě za mě ať táhne k čertu i se všemi lumpy. Asi to nevíš, ale poslali jsme s ním pokud možno co nejvíc lidí, kterých se potřebujeme zbavit. Oficiální rozhodnutí, takže souhlasím.“

Napadlo mi, jaké zájmy v tom má on. Zatím jsem ho nechápal.

„Ve vyšších kruzích armády existuje několik velmi ostře vymezených skupin důstojníků. Největší část jsou staří zkostnatělí hlupáci, kterým by nejvíc vyhovovalo, kdyby se vrátily časy války z roku 1866. Nedokážou pochopit, že časy se změnily. Postupně doufám vymřou.

Druhá skupina jsou technokratičtí radikálové. Uznávají nadřazenost zbraní nad lidským rozumem. Mám je rád a docela příjemně s nimi spolupracuji, ale chápu jejich omezení vlastními představami. Budeme je potřebovat.

Třetí skupina jsou... no, humanisté? Mají sklony příliš přemýšlet a řídit se vlastními utopickými představami. S těmi budou větší potíže... pokud se jedná o faráře a doktory, tak snad, ale v bojových složkách... ti lidé si zkrátka zvolili špatné zaměření. Ale to není tvoje starost.

Nakonec bych si nechal lidi s realistickým uvažováním. Ty, kteří už tuší, že se v Evropě chystá válka. Ještě je dost času, ale my musíme být dobře připraveni, ještě dřív, než na to přijde někdo jiný. Bude to velká válka, a tys o ní už asi slyšel...“

„Templáři ji vyvěštili z hvězd. Jinak o ní nevím nic.“

„Vyčetli ji z mnoha různých náznaků, ale to je jedno.“

Vzpomněl jsem si, že mluvili o dvou válkách. Než jsem to stačil říct nahlas, Karl pokračoval:

„Budou dokonce dvě války. Nebo je možno říct jedna s dočasným přerušením, aby se obnovily lidské a materiální zdroje. Účelem těchto válek je prosadit nadřazenost německého národa v Evropě i světě. Něco jsi o tom slyšel, jiné věci se ještě dozvíš. Ani já zatím nevím všechno, ale jsem připraven. Tato akce je součástí našich opatření.“

„Na které bojujeme straně?“

„Na obou, jako každý rozumný státník. Bauera jsme vyslali ke Gordonovi. Tebe bych rád poslal na druhou stranu.“

Napadlo mi odseknout, aby si tam šel sám. Usmál se:

„Šel bych tam sám, možná to dokonce jednou udělám. Ale prozatím existuje pár drobností, které mi v tom brání. Zkus si vzpomenout: jak reagují na začínající a jak na špičkové čaroděje?“

„Na začínající velmi kladně. Snaží se jim ze všech sil pomáhat, sám jsem to zažil. Pokud se můžu považovat...“

„Můžeš. A ty na mistrovské úrovni?“

„Postaví určité přehrady. Dá se říct, že s nimi začnou bojovat.“

„Perfektní odpověď! Co myslíš, že by udělali se mnou?“

Pohlédl jsem na něho kriticky. Na jedné straně nevypadal ani trochu jako někdo z nich. Ale kdyby měl na sobě místo uhlazeného společenského obleku nějaký z jejich výstředních oděvů, bláznivou úpravu vlasů, amulety na krku a v uchu řádku náušnic...

„Ano, děkuji, tvůj názor je mi jasný.“

„Když mi čteš myšlenky, divím se, že se vůbec ptáš.“

„Nečtu ti myšlenky. Jen se snažím odhadnout, co si myslíš.“

„Jsem ochoten sloužit své vlasti kdykoliv a kdekoliv. Na druhé straně mám z posledního setkání určité vzpomínky, které se marně snažím potlačit. Dokážeš pochopit, že se pokouším zapomenout?“

„Na tu dívku?“

„Na všechno. Je to mnoho různých událostí...“

„Ale ještě to neskončilo, Willy.“

„Kdy to skončí?“

Opět se záhadně usmál. „Těžko definovat. Podle některých nikdy. Nemluvím o tomto zrození; smrt jedince může nastat velmi snadno. Ale kdyby teď pod naším stolkem vybuchla bomba, dosáhnou jedině toho, že za dvacet, třicet let tu budeme opět sedět a projednávat tytéž záležitosti. Ničeho víc.“

„Existuje nějaký důvod, proč by někdo měl použít bombu?“

„Řada důvodů. Kdyby to udělali, měli by příštích dvacet let klid. Doufám, že na to nepřijdou. Doufám i v řadu jiných věcí: třeba že se během večera uklidníš. Doporučuji jít do tvého hotelu, napustit si horkou vanu, uložit se do ní a odpočívat. Potom se můžeš třeba prospat, protože dnešní noc bych ti chtěl zpestřit zábavou.“

Přesně v této chvíli jsem neměl na zábavu ani pomyšlení, ale když jsem se na něj podíval, měl na tváři svůj neproniknutelný úsměv.

„Součást povinností?“

„Ale velmi příjemná. Važ si toho, jiné budou horší.“

„Provedu.“

„Čeká tě veselá noc. Šampaňské, kaviár, krásné ženy...“

„A intriky.“

„Ty hlavně. Jsem rád, že to chápeš.“

„Dobrá. Jestli je to všechno, jdu se vykoupat a vzpomínat.“

„Přeju ti hodně štěstí.“ Karl kývl na usměvavou číšnici a vyrovnal účet. Mně zatím táhly hlavou všelijaké hloupé nápady; Karl si jich asi všiml, neboť když jsme vyšli (opět začínalo mrholit), zavěsil se do mne a řekl velmi přívětivě, téměř ležérním tónem:

„Nepodezírám tě, že by ses chtěl teď dát na útěk. Nebo zradit, či něco v tom smyslu. Spíš se obávám, aby tě nezasáhl záchvat deprese a nenapadlo tě vyřešit to třeba... sebevraždou. To bych se musel rozhněvat!“

Hlavou mi zavířila směs pocitů. Jeden byl, že to dokonale vystihuje jeden z mých nápadů. Druhý, že kdybych jednou odešel a zbavil se ho...

„Nekromancie je nejpokleslejším, ale pořád ještě účinným druhem magie. Nepoužívám ji rád, ale umím to. Nebylo by ti dobře, kdybych si tvého ducha přitáhl zpět a začal si to s ním vyřizovat. Je ti to jasné?“

Zachvátil mne prudký strach. Až jsem hlesl: „Ano... pane!“

„Na druhé straně,“ v jeho hlase zazněl ještě veselejší tón, „Tě dokážu co nejlíp ochránit proti stejným pokusům druhé strany. Není lepší svěřit se do mých rukou a důvěřovat mi – co říkáš?“

„Určitě je...“

„Tak vidíš! Teď si jdi odpočinout... A těš se na večer!“

Přiznávám, vše bylo přesně jak Karl předpokládal; dokonce uhodl i ten záchvat deprese, který se mne zmocnil. Ale překonal jsem ho a večer byl připraven na mimořádné zážitky. Karl přišel okolo sedmé a pečlivě zkontroloval můj večerní oblek; sám byl oblečen jako dokonalý gentleman, přímo zářil vznešeností – na krku měl přívěsek se znakem svastiky, árijského kříže.

„Tento symbol mne mimořádně fascinuje, tebe ne?“ ptal se, když jsem si té věci všiml, „Ostatně tam, kam jdeme, můžeme být trochu neformální. Možná se tam setkáš se starými známými...“

„Co je to za podnik, smím-li vědět?“

„Theátre Royal na Montmartru; jeden z lepších pařížských podniků. Běží tu už nějakou dobu velmi zábavný program; a nevím jak dlouho bude, jeho protagonistky jsou poněkud neklidné povahy a často mění své názory – takže uvidíme, jak dlouho je to bude bavit...“

„Pochopitelně dokud bude vyprodáno; znám tyhle umělce, dokud se jim sypou peníze, byli by blázni, kdyby toho nechali!“

„Ano, to je běžný přístup. Právě proto mám obavu, že tyhle jsou jiné.“

„Jsou to tedy dámy?“

„Sestry, možná dokonce dvojčata. A řekl bych, že je znáš...“

V Theátre Royal jsme měli zamluven stůl v jedné z balkónových lóží; shodou okolností z ní bylo dobře vidět jak na pódium, tak ostatní lóže, pochopitelně i do parteru, kde byly rovněž stolky a taneční parket. Stříbrovlasý vrchní se Karlovi mírně uklonil a čekal na objednávku.

„Pamatují se ještě v kuchyni, jak se vaří ten můj čaj, Egone?“ otázal se Karl vlídně, „Děkuji, to jsem rád. A pro mého přítele... nějaké dobré víno, vy jistě vyberete sám. Co byste nám doporučil k večeři?“

„Pokud se smím zeptat – jí váš přítel maso?“

„Ani nevím!“ Karl se ke mně obrátil a já přikývl.

„V tom případě rozhodně jehněčí; připravujeme je ve speciální omáčce, je tajemstvím našeho kuchaře. Potom možná husí prsíčka s provensálským zelím? Jsou velice křehoučká, jen se rozsýpají... a možná nějakou rybu, nebo sýr? Ten bych ostatně mohl nabídnout i Vaší Excelenci...“

„To je dobrý nápad, Egone. Vytáhněte se, budeme se těšit.“

„K službám, pánové. Co takhle nějakou dámskou společnost?“

„Později si možná vybereme. Děkuji vám!“

Důstojný pán s korunou stříbrných vlasů mírně sklonil hlavu a odešel.

Přimělo mne to k úvahám, jaké zábavy může mít člověk, který nepije alkohol, nejí maso a předpokládám, že je stejně opatrný i ve výběru žen. Přesto jej číšník tituluje Excelence; jaké má asi skutečně postavení?

Na pódiu skotačil dívčí sbor; čas od času vyhazovaly nožky, zvedaly sukně a pištěly vysokými hlásky, aby si jich lidé všimli.

„Ty... dámy je možno si také objednat?“ zeptal jsem se.

„Vše co tu vidíš, je na prodej; některé věci sice poněkud dráž, ale v zásadě neexistují neodstranitelné překážky.“

„Nepochybuji, ten podnik vypadá luxusně... pochopitelně bych netoužil po těch nejdražších ženách, ale...“

„Chyba. Ty nejdražší jsou nejlepší.“

„Tak schválně, kolik?“

Karl se usmál; z náprsní kapsy vytáhl dlouhé tenké cigáro ve stříbřitém obalu, zvolna obal odstranil, opaloval konce nad svíčkou, nakonec zapálil, vdechl a vydechl kouř. Pocítil jsem vůni podobnou orientálním tyčinkám; no samozřejmě, přece nebude kouřit obyčejný tabák!

„Stanovení ceny je velmi zvláštní proces; v některých případech součást hry. Kdo má štěstí, zaplatí... sto tisíc, dvě stě tisíc, nevím. Podle toho, jak si cení kořisti. Kdo nemá štěstí, nemusí zaplatit třeba vůbec; odejde bez míru v srdci a teprve později zjistí, že jej opustilo něco víc, než co mohl zaplatit. Říkejme třeba Lakšmí, přízeň Osudu... zlatý ptáček, který usedá na dlaň jen tomu, kdo má obzvláštní štěstí...“

„Přiznávám se, že ti nerozumím! Mluvíš o tom jako o... nějaké magii!“

„Je to magie.“

Zmlkl jsem; Karl taky mlčel a vyfukoval kouř, až po chvíli řekl:

„Největší štěstí má ten, kdo zaplatí životem.“

Chtěl jsem se zeptat, jak to myslí, ale tušil jsem, že přesně tak, jak to říká. Teď už jsem byl skutečně velmi zvědav.

Program uváděl směšný komik s červeným nosem, spíš trapný než zábavný. Působil stejně šmírácky jako ten dívčí sbor; nechtělo se mi věřit, že by se tu dalo najít něco zajímavějšího. Chválil dívčí duo, sestry Lilie; příliš mě to nezajímalo, zato Karl se zájmem otočil hlavu k jevišti.

Orchestr začal hrát, kužel reflektoru vyhmátl dvě dívčí postavy v mužských fráčcích a cylindrech; blondýnka byla v bílém a černovláska v černém, jinak si byly k nerozeznání podobné. Začaly zpívat, a při tom vycházely z hloubi jeviště dopředu na rampu, vítány potleskem diváků. Jejich píseň byla samozřejmě o lásce, něžná a jímavá.

Ale ty dvě ženy jsem dobře znal a marně obdivoval: vévodkyně Marie d'Escambrray a markýza Julie von Dunbar. Poloviční sestry, žádná dvojčata; jejich otcem byl velmistr Baarfelt. To, že zpívají v takovém podniku, mi způsobilo šok, až jsem oněměl.

„No,“ naklonil se ke mně Karl, „Tak co, je to překvapení?“

„Tedy... tohle nechápu!“

„A to je teprve začátek.“

Už jsem je slyšel zpívat, převážně náboženské písně na templářských akcích; když měly dobrou náladu, zazpívaly při kytaře i pár lidovek, Julie italské a Maryška polské. Ale že by se předváděly na jevišti, a dokonce...

„Chceš říct, že je možné si je... koupit do postele?“

„Koupit ne. Pouze najmout.“

Zíral jsem jak na jeviště, tak okolo sebe po lóžích. Ti lidé netušili, na co koukají; kdyby jim to někdo prozradil, nevěřili by a mysleli, že si dělá legraci. Čím déle jsem na ně hleděl, tím víc jsem vzpomínal na ostatní jejich sestry: Magdu, nešťastnou Janu... May-Britt s jejím podivným milencem, možná elfem, možná... A zároveň se vrátilo i vše ostatní, žhnoucí slunce, modrozelené vlnící se moře, zpěv a víno... A Dicky.

Dokud jsem měl v očích slzy, Karl mne nerušil.

„Tohle není možné!“ vydechl jsem, „Nebo to má nějaký důvod!“

„Správně!“ konstatoval Karl.

„Ony skutečně chodí s pány na pokoj?“

„Spíš je přijímají ve svém budoáru. Ale účel je stejný.“

„Nevěřím! To se mi nechce věřit... a ti muži vědí, kdo to je?“

Karl zaváhal. „To množné číslo je poněkud... někdo to ví, někdo ne.“

„Jediný důvod, který si umím představit, je získávání energie. Ale že by čarodějky téhle úrovně potřebovaly energii od takových lidí?“

„Pozor; tok energie je oboustranná záležitost! Třeba...“

„Lákají muže a ještě jim dávají energii? To už vůbec nechápu!“

„Energie může být pozitivní, ale i negativní. Podívej se ke stolku u toho sloupu. Znáš tu dámu?“

Opatrně jsem se nahnul. „Proboha! Lucille...“

Teď už jsem byl zcela zmaten; pořád jsem měl před očima tu chvíli, kdy jí narostly rohy, oháňka a dravčí spáry, kdy je zaťala do těla nepřátelského velitele a propadla se s ním do pekel. Ale druhý den byla zas neporušená, roztomile hloupoučká, šveholící banality a tak málo nebezpečná...

„Co se tady děje, Karle?“

„Když mi to zjistíš, budu ti vděčen.“

„Nepokusil ses to zjistit sám? Kdybys s nimi třeba navázal kontakt...“

„Myslíš, že by mne nepoznaly? Stejně si nejsem jistý, zda o mně nevědí!“

„V tom případě mne poznají taky!“

„Jistě, ale ty jsi jejich přítel. Nejsi nebezpečný!“

„Víš dobře, že mne dokážou vmžiku přečíst; i o tobě se dozvědí, nedokážu jim nic utajit! Natož pak Lucce...“

„Co všechno jsi s ní zažil?“

Vzdychl jsem. Bylo příliš těžké to vyprávět.

„Polož ruku na můj amulet!“ požádal. Pak ji přikryl vlastní rukou a četl si v mé mysli, jak chtěl. Netrvalo to dlouho, ale prožil jsem spoustu věcí znovu a možná ještě výrazněji.

„Děkuji...“ řekl zamyšleně.

Přinesli nám večeři, víno, Karlovi čaj a jakýsi zeleninový salát. Nedali ničím najevo, že by je jeho zvyky překvapovaly.

Během jídla se objevily ještě dvakrát; pořád v těch fráčcích a stále je střídaly, jednou měla Julka bílý a Maryška černý, pak zase naopak. Jedno to vystoupení bylo stepařské; tak rytmické, že uvedlo lidi do varu.

„Jen počkej, až se rozjedou; to teprve uvidíš věci!“

„Že se budou svlékat, s tím počítám; nesnášejí na sobě oděv, alespoň to tvrdily. Na Rhodu chodily nahé celé dny a ještě všelijak provokovaly; chceš to vidět? Myslím, že se pamatuji dost výrazně!“

„Dík, už jsem si přečetl tvoje vzpomínky i se všemi erekcemi.“ usmál se, „Škoda, že jsem tam nemohl být! Na druhé straně... tu poslední noc bych asi nepřežil. Taky mám s leckým svoje účty!“

„Mně jenom pořád není jasné, co to všecko znamená! Nechce se mi věřit, že se tím baví! Ale už chápu, že toho můžou kdykoliv nechat...“

„Myslím, že nechají, až se dozvědí tuhle zprávu...“ poklepal si na kapsu s Bauerovým protokolem.

„Myslíš, že jim to mám dát?“

„Bude to tvoje vstupenka. Nechci tě podceňovat, ale pochybuji, že by tě jinak mezi sebe vzaly. Umějí se rychle zbavit lidí...“

„Myslíš, že by dokázaly někoho... zabít?“

„Probůh, proč pořád tak dramaticky? Prostě jej vyřadí ze hry; ten člověk zůstane naživu a nic zlého se mu nepřihodí, jenom prostě vypadne! Stává se to neustále; nechají ho strávit s nimi jednu noc... nebo jeden život, potom zakokrhá kohout a vše je jinak. Nebo nevěříš, že to dokážou?“

Než jsem si rozmyslel odpověď, zaslechl jsem povědomý hlas. Na pódiu se vlnila naše řecká kamarádka Eleni, osvědčeně krásná a nóbl vystrojená, černé vlasy až na záda... Nepochybně paruka, vlastní jí nemohly takhle dorůst. To mi připomnělo, abych se zamyslel nad sestrami; nosily moderní krátké účesy, dokonale upravené, nejspíš taky paruky.

„Občas mají i dlouhé; samozřejmě umělé. Ale když mají náladu, ukážou se v přirozené podobě...“

„Ony mění program podle toho, jakou mají zrovna náladu?“

Karl se jenom zasmál.

„Co ještě odkládají kromě paruk?“

„Můžu tě ujistit, že všechno. Pokud jim něco nepřelítne přes nos.“

„Dělají si co chtějí, jako by jim to tu patřilo?“

„Pokud dokážu odhadnout, patří to spíš Lucii.“

„Říkala, že jí patří nějaký obchoďák!“

„Asi bychom těžko zjistili, co všechno jí patří! Nevylučuji, že jí dávají všechny peníze, které vydělají; a těch nebude málo, jestli začnou například vyvažovat svoje oblečení zlatem nebo je vydražovat... Lucille a takovým jako ona patří veškeré bohatství světa!“

Cukl jsem sebou, dost nevěřícně.

„Slyšel jsi někdy termín Daň Ďáblu?“

Tentokrát jsem sebou necukl, jenom vzdychl.

„Ony taky platí tuhle Daň?“

„Každý jednou musí zaplatit. Možná tohle všechno je daň... proto nechají svá čistá těla osahávat špinavýma rukama té chátry...“ Zkřivil obličej, asi mu ta představa nebyla lhostejná.

Meditoval jsem na to téma a nevěřil; náhle Karl přímo vybuchl:

„Umíš si vůbec představit, co všechno musí čarodějka udělat, aby obnovila svou sílu a duševní rovnováhu? Čím horším běsům dovolí prznit svoje tělo, tím snadněji jim potom unikne, až o něco půjde! Odedávna si libují ve zvrácenostech všeho druhu, copak to nevíš?“

Ale říkal to, jako by ho to osobně bolelo; a mně náhle došlo, že také on cítí někde hluboko v sobě drápaté příšerky, které ho rvou na kusy. Dokázal bych mu nějak pomoci?

„Ty?“ vyprskl posměšně, „Jistě, mohl bych si tě kdykoliv vysát a občerstvit z tebe svoji sílu, ale... to spíš spolu zajdeme za nějakými děvkami, já tě s nimi nechám dělat ty tvoje perverznosti a napojím se na tebe... no co koukáš, nenaučila tě tvá šelmička takové triky? Prokousnout třeba v extázi holce krk a napít se její krve?“

Ano, ale bylo to naopak; to Dicky se mi zakousla do hrdla a chlemtala mou krev; až potom jsem to udělal po ní, s nějakou nic netušící holčičkou, která přijela jako turistka a odnesla si zážitky, jaké si předtím nedokázala představit. A ráno nebyla na našich hrdlech jediná stopa zubů...

„Až já jednou někoho zakousnu, bude to vidět!“ zavrčel Karl vztekle.

Kromě jiného mne přesvědčil, že mi opravdu čte myšlenky. No samozřejmě, dotkl jsem se přece jeho amuletu!

„Kdybych se tak dokázal napojit na ně!“ vzdychl.

Sestry Lilie nastoupily na jeviště, tentokrát v bílých dívčích šatech; až na záda jim splývaly dlouhé vlasy. Že by druhá část představení?

„Teď pozorně sleduj svoje tělesné pochody,“ řekl Karl, „Dneska začínají brzo... no jo, je tady spousta lidí. I z lepší společnosti...“

Byl to skutečně účinek jejich písně, že moje tělo zachvátila touha? Mnozí diváci se přivinuli blíž ke svým dámám, šeptali si s nimi, dívky se smály, flirtovaly, ty k pronajmutí začaly smlouvat o cenách...

„Jsi schopen sledovat, co se povídá u kterého stolu? Sluch na to máš, ale jestli to umíš zaměřit...?“

Zkusil jsem to; šlo mi to, ale nechápal jsem důvod, snad poslouchat hloupé žvásty nadržených samců? Nebo stejně rozdrážděných samic?

„Na někoho to působí víc, na jiného méně,“ vysvětloval Karl, „Kdybys už nemohl vydržet, klidně si ulev rukou. Ti chytřejší to tak dělají...“

Nebyla to jediná zvláštnost, která mě u něj překvapovala; měl jsem čím dál víc pocit, že se okolo hraje nějaká nebezpečná hra.

„Celý život je nebezpečná hra...“ konstatoval.

Tehdy jsem uvnitř vybuchl vztekem. „Tak se mnou aspoň mluv mentálně!“ pomyslel jsem si, Karl to zaznamenal, ale odpověděl nahlas:

„Rád bych – kdybych to uměl!“

Zarazil jsem se a nechápal; copak existuje čaroděj, který to neumí?

Karl mi toho mohl odpovědět mnoho, řekl však jen: „Ach jo!“

Dívky v bílém opět přišly; teď už je zbožně sledoval celý sál, všichni na ně zírali jako na svátost. Zazpívaly a zatančily; když si pak na závěr obě shrnuly ramínko šatů a ukázaly nějakou značku, vybuchl sál explozí nadšení.

„Už víš, proč si říkají Lilie?“ smál se Karl.

Až teď mi napadlo zaostřit zrak; ale to už zas ramínka skryly a zmizely.

„Ještě je uvidíš.“ těšil mne Karl.

„Všelijakého tetování mají obě podstatně víc!“

„To není vytetované. Je to vypálené žhavým železem.“

Představil jsem si to a vydechl: „Proč?“

„Vím já? Třeba četly v Mušketýrech o značce, jakou nosila Mylady!“

Připadalo mi to jako nesmysl – ale když si to myslí?

Pak Karl dodal: „Taky jsem v tom smyslu slyšel termín Zásnuby.“

„S kým?“

„Copak vím? Třeba jich dvou.“

V ten moment mi bleskla myslí představa: horká temná noc, zářící hvězdy, šestý den po úplňku; dvě nádherná dívčí těla se svíjejí v milostné extázi, v narudlém světle kovářské výhně. Vzdechy a sténání, vyceněné bílé zuby, občas se zahryzající do zpocené kůže soupeřky, je to zápas nebo milování? Potom, ve chvíli největšího vzrušení, nějaká ruka podá do ruda rozžhavené značkovadlo; ještě chvíle tichého souboje, která první okusí tu strašlivou bolest, světlá či tmavá? Ale rudé železo se již dotýká pokožky, otiskuje se žhavým polibkem; dívka se snaží vydržet co nejdéle, než ucukne, nikdo ji nedrží, nikdo ji nenutí, ona sama se tiskne k ohni – pak už nevydrží, ucukne a svíjí se bolestí. Železo se vrací do výhně; teď se jej chápe ta druhá ruka, a druhá dívka nastavuje rameno, uvidíš, že jsem lepší, vydržím déle, bude mě to víc bolet; ke hvězdám se vzepne strašlivý výkřik bolesti, nebo snad vítězství? A už vyjí obě současně jako vlci, objímají se, líbají, koušou; pak ony nebo někdo třetí přijde na myšlenku skropit ránu močí, aby to víc bolelo a aby byla nápadnější, stříkají jedna po druhé, smějí se, vyzývají ostatní, aby se připojili k té hře...

Vzpamatoval jsem se; Karl prudce dýchal a jeho tělo sebou škubalo...

„Máš pěkně perverzní nápady!“ hlesl.

Ale já viděl jen oči obou dívek na jevišti, oba páry byly na mne upřeny, ty černé i ty modré. Zpívaly, ale jejich mysl bloudila jinde.

„Už o nás vědí.“ řekl jsem, „Asi to chytly...“

„Nedivím se. Spíš žasnu, že se nezřítil lustr!“

A opět jsem byl zpátky v té představě, ale teď už nebyla moje; proti mně se vynořila rozžhavená čepel, ne, dokonce dvě čepele! Výzva; k boji nebo ke hře? Jaký je mezi tím vlastně rozdíl? Okamžik jsem váhal, pak jsem přijal a ty dvě žhavé čepele se proměnily v těla dívek, žhnoucích žhavým ohněm. Dvě železné panny, světlá a tmavá – přitiskly se ke mně a mé tělo v tu ránu hořelo dlouhým bolestným žárem. Věděl jsem, že je to hra, že se mi nic nestane a až pomine ta bolest, budu se cítit nádherně. A taky jsem viděl, jak se na mne upírají jejich oči – a jak se usmívají.

„Taky hezky odpověděly...“ vzdychl Karl.

A v naší mysli zazvonil hlásek: „S jedním si pohrajeme – toho druhého zabijeme! Kdo se odváží jít si s námi hrát?“

Chvíli jsem váhal, zda bych se na Karlově místě odvážil. Třeba jen vyhrožují; copak by se odvážily skutečně mu vzít život?

Ale Karl to vzdal. Dokonce objasnil, proč: jeho poslání je příliš závažné na to, aby je dal všanc hře dvou potřeštěných holek. Že se mu vysmějí jako zbabělci? Možná; on jim zase nevěří!

Ale válka byla vyhlášena; dnešní noc nebude nudná.

Kdyby si vybraly mne, abych zemřel, přijmu okamžitě; třeba bych se mohl setkat se svou Dicky, tam někde v nezměrné modři...

Už nebyly na jevišti, když mi to blesklo hlavou; ale vzápětí jsem ucítil v hloubi lebky ty jejich zvonečky. A tichý, něžný dotyk andělského křídla.

Na jeviště nastoupily baletky a nějaký mladík, který se snažil oslnit dámy v hledišti skuhráním o věčné lásce; ale já vnímal jen to, co se právě v té chvíli odehrávalo v jejich šatně. Strhaly ze sebe šaty, odhodily paruky a mazlily se spolu, telepaticky propojeny; nejlíp ze všech lidí věděly, co té druhé dělá největší potěšení. Z prostoru se na ně připojovaly další, celým vesmírem proběhla mohutná vlna energie, nesla i tu představu vzájemného mučení žhavým železem, fantazii nebo vzpomínku, kterou jsem objevil? Nejdřív May-Britt, pak i ostatní si dopřály tu chvíli bolesti, všechny baarfeltovské princezny, všechny jejich milenky, všechny milenky jejich milenců... ale ve skutečnosti to celé hrály pro nás, mne a Karla.

Já se zhroutil; avšak Karl opět odmítl se připojit.

Ten muž musel mít fantastickou vnitřní sílu. A mocné poslání; dokonce mi blesklo hlavou jakési varování před neznámým nebezpečím.

Ze sálu mne sledovaly další oči – tentokrát rudé. Lucka stála ve stínu, nehýbala se a nic neříkala; jen zlehka pošvihávala ocasem.

Dnes v noci někdo zemře; ach, kéž bych to byl já!

Ale nebudu. Ani Karl. Padne to na někoho, kdo už naplnil počet svých činů a zaslouží si to. Nedozvím se to, nic mi po tom není.

Bože, do čeho mě to zas zatáhli? Jak jsem unavený, vyčerpaný; ale to je nesmysl, nemohu být; Dicky udělala moje tělo zdravým, silným, nezničitelným – až do smrti se mne nic nedotkne, protože ona mne chrání!

A Karl, ta proradná svině, to ví! Musí to cítit, proto mne vysílá místo sebe do boje, který by nepřežil!

Slitování! Bože! Mí dobří duchové... Dicky!

Odpovědí mi byl jen zvonečkový smích.

Vstoupil pikolík, viditelně rozpačitý; na podnose přinášel dva šálky z hrubé keramiky, stoupala z nich pára a ostře voněly.

„Paní posílá... trochu čaje.“ řekl a bylo vidět, že nic nechápe.

Karl řekl: „Děkuji.“

Ochutnal jsem to, odvar připomínal dryáky, jaké jsme pili na Rhodu. Věděl jsem, že mi neublíží; dokonce mi došlo, že to neposílají ty dvě, ale kupodivu Lucka. Proč asi, co jí na mně záleží?

Na mně? Ach, jak se přeceňuji! Jsem kolečkem v soukolí, figurkou ve hře, kterou je pochopitelně nevhodné ztratit předčasně, proto si ji chrání. Co ví taková figurka o pravidlech, co o smyslu hry?

Duo Lilie bylo opět na scéně. Teď byly obě ve zlatých parukách se světlou pletí, docela k nerozeznání; diváci jásali a hádali se, která je která. Pak se samozřejmě předvedly v tmavé podobě a nakonec v rusovlasé, se zelenýma očima; že by pocta vzdálené May-Britt? To vše jsem vnímal, přitom upíjel čaj a zvolna se uklidňoval. Věci nacházely svoje souvislosti, už to přestávalo bolet. Chápal jsem...

Kromě jiného podstatu jejich hry. Ano, zajisté si hrají tak, že vymýšlejí na soupeřku finty, které by ji donutily k co největšímu ponížení, bolesti, odpornosti; ale ve skutečnosti nic z toho nepřekročí meze představ, nic se skutečně nestane. Všichni ti tlustí, upocení, břichatí milionáři, nebo zas staříci vychrtlí samou lakotou, kteří se teď třesou a slintají při pohledu na ta nádherná dívčí těla, nedostanou za své peníze vůbec nic; jen chvíli snů, vytvořených podle jejich vlastních představ. Naopak, dokonale chladná a trvale soustředěná mysl princezny se projde jejich pamětí, vytáhne z nich každé tajemství; a není řeč o intimnostech v šeru ložnic, nýbrž o burzovních machinacích a akumulaci kapitálu. Právě tyto informace sbírá nenápadná kamarádka Lucka; ty dvě zářivé hvězdičky jí přišly jenom pomoci, pro zábavu a z kamarádství. Hrají si, baví se tím.

Před očima mi přebíhaly obrazy, o kterých jsem neměl tušení, odkud se berou: Pařížská Burza, největší centrum finančního světa; místo, kde se ze zasvěcených stávají milionáři a jiní zas během chvilky přicházejí o všechno. Každý z těch mužů je hrubý realista; nevěří v démony a pokud uznává na nebesích nějakého Boha, pak je mu tak nekonečně vzdálen, jako by ani nebyl. Zajisté, v neděli jako každý slušný člověk zajdou do chrámu, aby tam pokorně sklonili hlavu, vyslechli kázání a utrousili do kostelníkova talíře pár drobných na chudé. Ale netuší, že Burza je také chrám; kdyby jim to někdo řekl, smáli by se mu. Chrám Satanův.

Veškeré bohatství světa patří korunovanému ďáblovi, a peníze jsou jeho modlitební knihou. Tak hovoří šílení kazatelé obskurních sekt, žebraví mniši v roztrhaných botách, podivní chlapíci s rozcuchanými vlasy a vizionářskýma očima. Nikdo je nebere vážně; pokud je někdo vůbec vezme na vědomí, pak si z nich díky obrázkům v humoristických magazínech tropí posměch. Ale my Templáři to velmi dobře víme; hrajeme si s penězi tak dlouho, že jsme to už pochopili. Toto je pravý Bafomet, obojpohlavní bůžek s rozšklebenou tváří; muž i žena, dobro i zlo, jing i jang. Někteří z těch chlapíků dole, Satanových uctívačů ve zbožném vytržení, teď házejí bankovky, předmět svého uctívání, na pódium a vykřikují, dožadují se poodhalení krásy. Jedna z těch dívek (k nerozeznání) natáhne ruku, škubne a roztrhne soupeřce blůzku; na odhaleném rameni zasvítí barevný drak. Dav ječí; ta druhá se pomstí, utrhne první kus blůzy, uvolní jeden z prsů zdobený květinovým motivem. A znovu prší na jeviště bankovky, dokonce i zlaté mince.

Pochopil jsem, co způsobil Lucčin nápoj: uklidnil mne, vrátil do reality. Proč? Abych nepropadl předčasné extázi? Ať to bylo cokoliv, vnímal jsem teď tu hru chladně a realisticky; byla mi k smíchu. Nikdy jsem nepochopil podstatu striptýzu, ačkoliv jsem se jej mnohokrát zúčastnil a projevoval se (ze společenských důvodů) stejně extaticky jako ostatní. Ale proč vlastně muži z publika jásají, křičí a vyvádějí, jako by v životě neviděli nahou ženu? Jaký je rozdíl mezi obdivovanou krasavicí a jakoukoliv jinou hezkou holkou? Pár milimetrů tady, pár támhle... Nebo ani to není pravda, a veškerou slávu vytváří nějaká magie, posilovaná žvásty profesionálních okecávačů? Pokaždé jsem byl na rozpacích, když jsem poprvé spatřil nějakou oficiálně uznávanou krasavici; tohle že je ona? No dobře, je dejme tomu hezká, ale copak je jediná? Proč ji každý opřádá epitety božská, nevyrovnatelná, jediná na světě? Jsem ochoten s leckterou prožít večer nebo noc, ale zruinovat se pro ni, prostřelit si spánek nebo skákat s kamenem na krku do Seiny? Není jediným důvodem takové hlouposti zmatení mysli?

Ty dvě vyskákané kočky se teď vlní na jevišti, postupně se odhalují a na pódiu přibývá bankovek. Ale já je viděl na pláži, kde se svlékaly podstatně rychleji a bez parády, nepředstíraly ostych a stud, prostě odložily všechno a šly si zaplavat, pak se natáhly na slunce nebo hrály volejbal, svoji oblíbenou hru. Nikoho z kamarádů kolem nenapadlo se vzrušovat při pohledu na jejich božskou krásu; dokonce ani když se daly od někoho namazat olejem. Já sice nevím, možná by něco rozehrály, kdyby postřehly zájem, ale...

Jenže vzápětí jsem si vzpomněl na večery, kdy se situace začínala měnit. Praktickou ukázku mi nepředváděly ony, ale moje Dicky; postavila se přede mne a ukazovala mi to. Byla tuctová hezká holka jako tisíce jiných; ani moc výrazná, ani nějak nápadně upravená. Sama se definovala jako začínající čarodějka, spíš zaklínačka, trochu bojovník, trochu šelma; od všeho trochu a ničeho nic, ještě se vlastně nerozhodla, jak se chce vyvíjet. Ale náhle se její oči rozzářily jako lucerny, vypjala se, tetování na jejím pružném těle se rozvlnilo a z rudých rtů vyjely leopardí špičáky; a já po ní zatoužil tak prudce, že jsem se jí plazil u nohou a byl ochoten položit život za jediný její úsměv. Záleželo na ní, zda jsme pak strávili divokou krásnou noc, nebo můj žár utlumila a šli jsme se bavit mezi ostatní, kde všechny zářily oslňujícím šarmem (a mnohým se podařilo mne svést).

„Zkouším si na tobě vytváření iluzí.“ řekla a vysvětlovala mi, jak se to má dělat podle její instruktorky, jak to dělá ona a kolik by za to bylo bodů, kdyby to bylo na zkouškách. Netajila se s ničím, dokonce ji bavilo mi prozrazovat tajné finty; snad proto, že jsem při nich ztrácel nervy? Hrála si se mnou; a teď si stejně hrají ty dvě se všemi přítomnými, posílají jim svoje vychytralé iluze a shrabují realistické peníze. Ale proč ne? Všechny ty bankovky prošly už mnoha rukama; kdybychom ale šli po stopě a hledali, kde celé to bohatství vzalo původ, zjistili bychom, že je odtrženo od úst hladovým dětem, vydřeno z vdov a sirotků, zmnoženo mozoly ubohých dělníků; že ti nejchudší je skládali po šestácích a dostali za ně nikoliv kus chleba nebo sklenici mléka, ale jakousi iluzi, že jednou získají bohatství. Za tu naději dávají ty svoje šestáčky mnohem ochotněji než za jídlo!

Kdo vlastně jsou všichni ti lidé ve společenských oblecích, exkluzivních uniformách a nádherných róbách? Vyklonil jsem se z lóže a sledoval je; když jsem je řádně prohlédl, viděl jsem pod nádherou jen ubohé ohnilé mrtvoly, z nichž odpadávalo maso a zůstávaly oslizlé kosti. Až se mi z toho pohledu udělalo špatně; raději jsem obrátil zrak na pódium, abych se utěšil dívčí krásou, ale tam se v rytmu jazzové muziky vlnila dvouhlavá hydra, krásný a vznešený, přesto smrtonosný dravec. Až jsem zasténal hrůzou; chtěl jsem požádat Karla o pomoc, ale za jeho usměvavou tváří na mne chladně zíral potměšilý démon. Velmi dobře věděl, jaká hra se tu hraje; přivedl mne snad sem, aby mne nastrčil šelmě místo sebe?

V té chvíli hrůzy, kdy jsem si jasně uvědomoval svět kolem sebe a chystal se zemřít, za našimi zády lehce vrzla dvířka, zašustily hedvábné šaty. Naši lóži poctil návštěvou druhý démon: Luciferella s elegantními antilopími růžky nad čelem, kozlím kopýtkem a oháňkou, jíž dovede bolestivě švihnout i něžně se mazlit. Pohlédla na mne, šikmé oči zazářily rudým ohněm; vztáhla spár a nejdelší dráp mi vbodla přes levé oko rovnou do mozku; ještě s ním zakroutila, aby bolest byla tím větší. Potom jej vytáhla, usmála se a řekla: „Co, už je to v pořádku?“

Pozvolna jsem přicházel k sobě; Lucka se ještě jednou usmála a pohladila mne po čele. „Jsem ráda, že jsi tady; taky holky tě pozdravujou. Ne aby ses po představení ztratil, stav se u nich v šatně!“

Něco jsem zablekotal; ale ona už se s úsměvem obrátila ke Karlovi. „My se tuším ještě neznáme?“

„Slečna Lucille des Merveilleux,“ vzdychl jsem, „Pan Karl Haushoffer...“

„Těší mě...“ zašveholila a nastavila tvář k políbení, „Přátelé mých přátel jsou i mými přáteli... Doufám, že se ti tady líbí!“

„Nejsem tu poprvé,“ odpověděl mírně, „Ale doposud se mi nepodařilo vyvolat pozornost dámy tak krásné a ušlechtilé...“

Krásná a ušlechtilá Lucka mu věnovala svůj zvonečkový smích (všechny se to naučily na Rhodu od Dity, ta to uměla nejlíp), přisedla a začala něžně tokat. Dokázala toho namlet, aniž něco řekla...

Julie a Marie končily na pódiu další ze svých svlékacích čísel, dav řval nadšením a dožadoval se pokračování; ale ten trapný komik se vnutil namísto nich a vykládal, že je nutno nechat umělkyně odpočinout, také ostatní dámy chtějí oslnit svými půvaby; načež nastupovaly zpěvačky a tanečnice, každá se částečně nebo úplně svlékla, dav ji obdivoval a někdo si dokonce objednal jejich služby.

Už jsem zase viděl přítomné v realitě, jak skutečně vypadali. Ale ještě něco mi vrtalo hlavou, něco co jsem zahlédl na krátký okamžik, než mi Lucka přišla srovnat mysl. Je tu ještě jeden démon, starý a zkušený... no ano, ovšem, stříbrovlasý vrchní Egon. Ten se mi nejevil jako ohnilá mrtvola, byl naopak až příliš živý a soustředěný. Lovec, predátor...

Lucka se po mně ohlédla a uštědřila mi úsměv, ale věnovala se Karlovi. Ať jsem se snažil jak chtěl, nedařilo se mi proniknout jejich maskami; něco mezi sebou hráli, ale co a kdo vyhrával?

Bouřlivý jásot mne upozornil, že protagonistky se vracejí. Otočil jsem se k pódiu, ale tentokrát se vystoupení konalo v sále; na jevišti měli zataženou oponu, asi něco chystali. Julie a Marie měly nyní na sobě fantastické kostýmy starověkých bojovnic: kůže a kov, okřídlené přílby, malé kulaté štíty a krátké římské mečíky. Pozdravily sebe i diváky, pak se na sebe vrhly; sekaly si do štítů, srážely se, kopaly holínkami s podivnými, nebezpečně vyhlížejícími, leč zcela nefunkčními ostny. Chvílemi to vypadalo, jako že jim skutečně jde o život; ale já viděl jejich tréninky a musel jsem se smát, tohle rozhodně nebylo nic víc než představení. Možná ani ty mečíky nemohou nikomu ublížit – ačkoliv, teď Julka ve chvíli nouze hodila po Maryšce pomerančem a ta jej ve vzduchu rozsekala na kusy. Diváci jásali a tleskali, nějaký důstojník hodil po dívkách svou čepici, ony přijaly hru a pohazovaly si ji údery mečů, až z ní lítaly cáry.

Ale to byla jen epizoda; souboj pokračoval podle plánu, když se Maryška na chvíli natočila zády a Julka jí přesekla dlouhým nápadným švihem pancéřovou podprsenku. Železné puklice s ostny upadly na zem, Marie je odkopla a pyšně zatřásla uvolněnými prsy; několikrát zaútočila a Julka odrazila, pak se Marii podařilo vrazit jí meč do žlábku mezi prsy, zapáčila a druhý pancéřový chránič zazvonil o zem. Kdy a jak se zbavily štítů, jsem si snad ani nevšiml; teď tančily kolem sebe a snažily se zbavit soupeřku sukýnky, zcela nefunkční, leč parádní a plné železa. První o ni přišla Julie, Marie vzápětí po tom; teď už měly na sobě jen okřídlené přílby, holínky a kovové zápěstní chrániče. Pečlivě si vyholily celé tělo a pořídily nové barevné tetování; nebo je měly už předtím a já si toho jen nevšiml?

Souboj by měl podle všech pravidel skončit, ale diváci byli tak nadšení, že by to byla skoro škoda; takže bojovaly dál, občas přijaly od některého z rozvášněných pánů sklenici vína na posilněnou, jindy se některá překulila přes stůl a smetla všechno, co tam bylo. Každá taková akce vyvolávala další bouři nadšení; mladý poručík klesl na kolena a snažil se slízat z parket šťávu z hroznu, který Julka rozšlápla. Jeho kamarádi mu tleskali, zato Maryška o něj při útoku zakopla a taktak vybrala rovnováhu. Několik (už značně podnapilých) mužů se nahrnulo mezi soupeřky, chválili je, obdivovali a prosili o právo polibku. Dívky svolily; muži jim líbali ruce, tvář i ústa, skoro každý vypálenou lilii a ti nejodvážnější dokonce klín. Možná jim tím dali šanci elegantně vycouvat bez rozhodnutí souboje; obě se nějak ztratily, aniž bych dokázal říci kam.

Ohlédl jsem se po Lucce, která sledovala souboj z naší lóže a smála se; taky se po mně koukla a já měl dojem, že ta poslední scéna nebyla domluvená, nýbrž zcela spontánní. Řekla: „Ty dneska jedou, co?“

Tlustý komik vystoupil na pódium, zatímco číšníci hbitě odstraňovali ze sálu všelijaké trosky:

„Vážení hosté, naše drahé sestry Lilie mívají ve zvyku se po představení osvěžit koupelí; avšak tato koupel se může uskutečnit jen tehdy, podaří-li se jejich bazének naplnit šampaňským. S lítostí přiznávám, že bazén doposud není zcela plný... pomůžete nám jej naplnit?“

Diváci většinou věděli, o co jde: další peníze. Byli už v takovém stavu, že házeli číšníkům celé peněženky; napadlo mi, jak asi budou platit útratu, ale možná budou pořadatelé velkorysí a nechají jim na fiakr domů. Takovými myšlenkami se však nikdo nezabýval; aby ho to ani náhodou nenapadlo, sestry se rozhodly předvést ještě jeden souboj. Tentokrát měly na sobě jen lehké, téměř průsvitné tuniky; zato v rukou svíraly důkladné biče. A měly vlastní vlasy, krátké a rozevláté, jak jim narostly po poslední akci.

Diváci je pozdravili zběsilým rykem; a dívky se vrhly do boje. Tuhle ukázku jsem ještě neviděl; nebyla bez nebezpečí, jak jsem se přesvědčil, když bič prosekl špičkou tuniku a kus jí usekl. Které z nich? Na tom záleželo ze všeho nejmíň, žádná se nesnažila uhnout, naopak jsem měl pocit, že ty bolestivé šlehy vyhledávají. Obě mají rády bolest, to dobře vím; jenomže se mi zdálo, že ještě víc ji milují diváci, protože když bič zasáhl někoho z nich, jásal a křičel nadšením a snažil se dostat svištící práskačce do cesty. Dívky samozřejmě ranami nešetřily, natáhly každého, kdo nedokázal či nechtěl zmizet z dosahu. Opět se kácely stolky a židle, po zemi se rozlévaly kaluže vína, rozšlapané zbytky jídla, ve kterých lidé klouzali a padali, ale nikomu to nevadilo. Sestry měly výhodu, po pár okamžicích byly nahé; ty tuniky si částečně rozšlehaly, částečně jim je otrhali nadšenci z řad diváků. Takže se mohly polévat vínem a mazat si vzájemně po těle rajský protlak, hořčici a pálivou omáčku; zato páni a dámy ve večerních toaletách a fracích, když to dělali po nich, si způsobili nápadné a těžko odstranitelné fleky. Někteří by se docela rádi svlékli, zvláště ženy; ale slušnost jim v tom zatím bránila a čarodějky odmítaly jim to nařídit. Dobře vím, že kdyby si to přály, svlékl by se okamžitě každý v sále. Avšak neudělaly to, smály se a těšily ze své výlučnosti; když měly pocit, že už jim pochoutky stékající po těle vadí, nechaly je olízat komukoliv z přítomných.

A potom se rozhrnula opona. Na jevišti stálo veliké skleněné akvárium, ve kterém šplouchalo šampaňské. A komik v kostýmu lázeňského hlásil:

„Vaše lázeň je připravena, dámy!“

Dav zavyl nadšením; Maryška odhodila bič, vyskočila na pódium a po hlavě se vrhla do akvária, Julka vzápětí za ní. Bylo dost velké, aby v něm mohly obě plavat, dokonce se honit jako velké ryby, delfíni nebo žraloci. Dokonce mi přední stěna připadala vypouklá, vybroušená jako čočka, aby všichni mohli lépe pozorovat jejich exhibici.

„Vážení pánové, dámy vás zvou k občerstvení; necháte se prosit?“

Ani náhodou! Muži se hrnuli na pódium, někteří nabírali víno do sklenic, jiní do něj rovnou ponořili hlavu a pili jako velbloudi. Dívky se občas vynořily, cákaly po svých obdivovatelích a pobízely další, aby se přidali. Žen bylo mezi hosty minimálně, samozřejmě kromě profesionálních společnic, místních i příchozích; ani ony neodmítly, když jim jejich kavalír nabral šampaňské z lázně a přinesl ochutnat. Jedné mladé dívce s odvážným dekoltem nalil chlapec pořádnou dávku do výstřihu, takže byla okamžitě celá zmáčená, ale nevadilo jí to, protože je okamžitě začal olizovat; sama si roztrhla šaty a uvolnila pevná, pružná ňadra, za což ji odměnil potlesk a oslavné volání jejích přátel.

Všechny ty veselé scény mne bavily, ale nebyl jsem v takové extázi jako druzí, díky Lucčině čaji; naopak jsem sledoval situaci se střízlivým zájmem a dokonce přemýšlel, kolik procent obsahu akvária je skutečně šampaňské a kolik obyčejná voda. Pochybuji, že by to někdo z hostů poznal, zejména ve stavu vytržení, do něhož se dostali.

Taky jsem si uvědomil, že jsme jedni z posledních, kdo ještě zůstali ve svých lóžích; většina přítomných se už dávno připojila k davu, který se teď nadšeně opíjel tekutinou z akvária, ve kterém se koupaly princezny. Napadlo mi, čím bych na jejich místě ten nápoj ještě vylepšil; ale myslím, kdyby to udělaly a někdo na to přišel, považoval by to v tom stavu mysli spíše za vyznamenání. Nepochybuji, že to už zkusily...

První do akvária skočil ten mladý důstojník, který předtím olizoval šťávu z hroznů z parket pod Julčinýma nohama. Podotýkám, že se tam vrhl ve své slavnostní uniformě, dokonce botách s ostruhami; šavle se naštěstí odkládaly v šatně. Vzápětí za ním druhý, ten co jim dal k rozsekání svou čepici. To ještě dívky plavaly v lázni; ale když za prvními dvěma naskákali do akvária další muži, už zmizely a zase nevím, jak a kam. Nezdálo se však, že by si toho někdo všiml, teď se tam hrnuli všichni; nejdřív tam hodili dívku, která už nepovažovala za potřebné zahalit si poprsí, potom i další. Někteří zase vylezli, motali se po sále v šatech nacucaných vínem, smáli se a blábolili nesmysly; jiní se pokoušeli dostat do zákulisí, nejspíš do šatny svým idolům. Číšníci pod Egonovým velením je pacifikovali vlídně a laskavě, ale velice účinně.

Ohlédl jsem se po Karlovi a užasl – nebyl tu ani on, ani Lucie. Zmizeli; jak a kam? Samozřejmě za takových akcí nevěřím vlastním očím, ale tohle se jim skutečně povedlo. Zůstal jsem sám, bdělý a střízlivý, zatímco všichni ostatní přítomní se pozvolna propíjeli do bezvědomí.

Za mnou se bezhlesně zhmotnil Egon; přísahal bych, že ještě před okamžikem jsem ho viděl dole v sále. „Dámy prosí, pane!“

Vstal jsem a šel za ním; elegantně jsme se vyhnuli opilcům, kteří se nám ve vrcholném nadšení motali v cestě. Většinou se chovali, jako kdyby právě laškovali s milovanou dívkou, ať byla nějaká v dosahu či nikoliv. Nájemné dámy, částečně obnažené, jim dávaly štědře ochutnat ze svých půvabů.

„Veselý večer, což?“ usmál se Egon.

Neřekl jsem nic. Ani to nečekal, provedl mne do zákulisí, tam bez klepání otevřel dveře šatny a nechal mne projít dovnitř. Dveře zaklaply.

Julie a Maryška seděly u toaletního stolku, Julka kouřila, Maryška si vysušovala vlasy fénem. Oblékat se nenamáhaly.

„Ahoj Willy,“ vyfoukla mi Julka kouř do tváře, „Že se taky ukážeš... Veselý večer, což?“

To už jsem před chvílí slyšel, tak jsem vyprskl smíchy. Rozesmály se taky, docela bezstarostně.

„Ne, vážně, jak se ti to líbí?“ Maryška odložila fén a začala vlasy pročesávat kartáčem, přičemž podotkla k Julii: „Koukej, vůbec to nedrží! Já se naštvu a ostříhám to, jen co bude nějaká...“

Julka se zmocnila fénu a začala se šlechtit: „Opovaž se! Kopla bych tě...“

Maryška se však hádat nechtěla; usmála se na mne: „Tak si sedni, ne? Jestli máš chuť, tak si vem, nanosili nám toho...“ Mávla rukou do prázdna na záplavu bonboniér, mis s ovocem a zákusky.

„Máš bezva nápady,“ konstatovala Julka; cigareta jí překážela při mluvení, tak mi ji strčila do úst, „Počítám, seš tady služebně, co?“

„Myslím, že to víš nebo si to přečteš. Jsem tady s Karlem, teď ho zrovna odvedla Lucka; netuším kam...“

„Některý mají štěstí.“ ocenila Maryška, „A co ty – s kým teď chodíš?“

„Ještě před hodinou bych řekl, že s některou z vás. Ale teď...“

„Není o co stát; nejvíc si užijeme spolu. Taky jsem ukecala manžela, aby si vzal Maryšku jako spolumanželku; zlepšil se, zvládne nás obě najednou.“

„Nesmysl!“ vpadla Maryška, „Kdybysme mu nepomáhaly...“

Pomyslel jsem si, že jim na ty žvásty neskočím; obě se rozesmály.

„Tak se vymáčkni! Co je to za zprávu a jak souvisí s Denisem?“

Vytáhl jsem Bauerův protokol; Maryška měla volné ruce, sebrala mi papír, přelétla jedním pohledem a vypískla: „Denis má novou holku!“

„Nekecej; a že se nepochlubí!“

„Předváděl ji, nepamatuješ se? Ta dcera jejich boha...“

„A jo! Já ale myslela, že je to lvice!“

„To taky. A z Džaína se stal Zářící duch; předvedeme ho dětem, ty budou mít radost! Doufám, že bude v dobrý náladě...“

Mohl bych žasnout, že četly něco docela jiného, než tam bylo napsáno, ale už jsem si na jejich triky začínal zvykat. Když jsem si to pomyslel, obě na mne obrátily oči; pak pohlédly na sebe a usmály se.

„Umíš lyžovat, Willy? Nevadí, stejně tě vezmeme s sebou. Zasloužíme si trochu odpočinku, tak si pojedem zajezdit na sněhu...“

Hlavou mi probíhaly námitky, ale mávly rukou.

„Poslali tě sem kvůli tomu, ne? A mám dojem, že jsi unavenej, plnej drog a totálně v depresi. Nechceš si na chvilku lehnout?“

Skutečně, v koutě bylo kanape; před krátkým časem na něm laškovaly a bylo ještě nasycené jejich energií.

„Dobrý, lepšíš se! Až začneš chytat i něco jinýho než šťávu od holek...“

Mávl jsem rukou. Skutečně jsem byl velmi unavený.

„Na chvilku si lehni; pak ti řekneme, co dál.“

Nechal jsem se vmanévrovat ke kanapi; ale ještě jednu prosbu jsem měl.

Princezny si vyměnily pohledy a usmály se.

Dicky se ke mně otočila a vyprskla smíchy:

„Kde ses toulal tak dlouho, prosím tě? Vypadáš hrozně... Co, já že bych měla být mrtvá? Jak tě taková blbost napadla! Tak jen pojď, já ti ukážu jak jsem živá! Hlavně abys ty vydržel...“

A svět se se mnou zatočil...

Probouzel jsem se zvolna a obtížně; princezny stály nade mnou, dokonale oblečené do cestovních kostýmů. U dveří postávala Lucka v kalhotách, měla kožený plášť a na hlavě kuklu s motoristickými brýlemi.

„Jak dlouho jsem spal?“ nedalo mi to.

„Šestadvacet hodin. Proč?“

„Dík. Za všechno.“

„Hm... teď se zvedej. Hlad bys mít neměl, tak do snídaně...“

„Co se děje?“

„Jedeme do těch Alp, nepamatuješ se? Včera jsme ti to říkaly!“

Napadlo mi, co tomu říká Karl; Lucka mávla rukou.

„Kvůli tomu seš tady, ne?“

„Ale mohl bych se s ním rozloučit...“

„Má jiné starosti.“

Věděl jsem, že žije, dokonce se mu dařilo velmi příjemně. Jak jsem si tím mohl být tak jist? Prostě jsem to cítil...

Vyšli jsme na chodbu a procházeli sálem; houf pomocníků tam pod velením vrchního Egona uklízel ještě větší nepořádek než včera.

„Dobrou noc,“ usmál se na nás Egon, „Kdy se vrátíte?“

„Až budem mít chuť.“ smála se Maryška, „Ať si zatím odpočinou!“

„No jo, lidé jsou křehcí.“ pronesl hlubokým hlasem. Pak sáhl do náprsní kapsy, otevřel stříbrnou tabatěrku a nabídl jim. Všechny tři si vzaly, ale přede mnou ucukl. Byly to tmavé cigarety s výraznou vůní.

„Ty mrcho!“ řekla Julka a obě mu daly pusu na tvář.

Ještě jim zapálil; když jsem ucítil vůni kouře, byl jsem rád, že mi toto potěšení odepřel. Nenechaly mne nad tím uvažovat a provedly mne chodbami do dvora, kde stálo velké černé auto. Lucka pokynula, abych si sedl dopředu, sama usedla za volant. Princezny se rozložily vzadu.

„Kopni do vrtule!“ zavelela Maryška.

Naštěstí vím, co ten pokyn znamená; používají ho letci, kteří se pokoušejí udržet ve vzduchu se stroji těžšími než ten vzduch. Zajímá mne to, docela rád bych se někdy v letadle svezl...

Holky všechny tři naráz vyprskly smíchy. Začaly se mentálně dohadovat, zda mne svezou v letadle nebo ne; z toho jsem pochopil, že to už zkoušely.

„Až jindy!“ řekla Julka unaveně, „My si do rána zdřímnem, a ty jeď!“

Zatímco se auto řítilo ztichlými pařížskými ulicemi, přemýšlel jsem nad tím, zda není bezohledné nechat Lucku řídit, když určitě taky nespala.

„Dík, seš milej!“ zasmála se Lucka.

„Seš blbej,“ řekla Maryška, „Hele, zapni halogeny, ať můžem chrápat!“

Byli jsme na předměstí; na ten pokyn Lucka vypnula reflektory a okamžitě jsem přestal vidět cokoliv, zejména silnici. Lucka ještě zvýšila rychlost; když jsem se po ní ohlédl, spatřil jsem v jejích očích známou rudou zář a trochu se vyděsil.

„Ale jdi! Tak už toho nech...“ řekla vlídně.

Tak jsem toho nechal. Zakrátko jsem přišel na to, že skutečně vidí potmě líp než při zapnutých reflektorech. Dál se mi zdálo, že vnímá vlastním tělem vibrace motoru, možná ten stroj dokonce přímo ovládá. Ještě později mi došlo, že ta železná věc ji spíš brzdí než pomáhá; asi by se sama dokázala přemístit podstatně rychleji.

Ať je to jak chce, když se rozednilo, byli jsme v Alpách.

Když Maryška postřehla světlo, protáhla se a zakňourala:

„To už je ráno? Kde to jsme?“

„Za chvilku budeme v Ženevě.“ odpověděla Lucka.

Reakce na tuto zprávu byly různé. Například Julka:

„Teprve? Prosím tě, co se tak vlečem?“

Kdežto já: „To není možný, dělá si legraci! Nemohli jsme dojet z Paříže do Ženevy za jednu noc!“

„Ty koukám ještě nevíš, co je to jezdit jako ďábel!“ řekla Maryška.

„...si já ďábelskou rychlost představuju teda jinak,“ prohlásila Julka.

„Heleďte dámy, nerejpejte! Doteď jste chrápaly, tak ztichněte zas...“

„A až se vzbudíme, budem aspoň o míli dál?“

„Neboj; když nebude kloudně řídit, tak jí pak něco uděláme!“

„Koukněte, vy čubky neukojený, jestli budete zlobit, tak to s váma napálím do první zdi, kterou potkám – ať je od vás jednou pokoj!“

Julka se zvedla s probuzeným zájmem: „To by sis netroufla, srabíku!“

Zrovna jsme projížděli jakousi alejí; Lucka strhla volant, řítila se přímo do nejstaršího stromu. Vlítla do něj plnou rychlostí; viděl jsem, jak se vpředu bortí plech, pak mi tvář rozsekaly střepiny skla, rozžhavený motor se utrhl, vletěl mi do břicha a rval mi střeva; nakonec začalo auto hořet. Zoufale jsem řval a snažil se dostat ven; až do chvíle, kdy jsem si uvědomil smích děvčat vzadu.

„Ty sis ještě nezvykl na ty její šaškárny?“

Byli jsme pořád na silnici v nepoškozeném autě, jen jsme se řítili strašnou rychlostí; Lucka se vesele pochechtávala.

„Tak jak, už jste se probudili? Kde chcete zastavit na snídani?“

Měl jsem za to, že otázka platí děvčatům; ony zas čekaly návrhy ode mne.

„Mně je to jedno, kdekoliv.“

„Fajn; tak zastav kdekoliv, kde se ti to bude zdát!“

„Ale budem se chovat slušně, žejo, holky?“

„Když budou oni slušný k nám, tak klidně!“

Zmateně jsem přemýšlel, jak může démon vyzývat lidské bytosti ke kázni či mravnosti. Taky jsem pořád uvažoval, v jakých pojmech myslet na Lucku, aniž bych ji urážel; pojmy čert, ďábel, satan a démon mi nepřipadaly vhodné.

Lucka se rozesmála. „Hele, vnímáte ho, holky? Zkus se uklidnit, Willy, a nedělej si starosti, já se tak snadno nenaštvu, to už bych musela tyhle dvě dávno zakousnout! V jednom kuse mi masírujou nervy!“

„Protože tě chceme maličko zcivilizovat, víš? Náhodou, stvůry pekelný se musí průběžně vychovávat, aby nezdivočely!“

Lucka pustila volant a otočila se k nim, aby si to vyřídila; jelikož jsme se řítili po silnici, vyděsil jsem se a chtěl sáhnout po brzdě, ale pleskla mě nějakou další končetinou přes ruku.

„Další její legrácka!“ vysvětlila Maryška, „To si zvykneš!“

Lucka mávla rukou a nechala je. „Tak na rovinu, Willy. Démona nemůžeš ničím urazit, zvlášť ne tím, že mu říkáš démon. Kromě toho, já jsem míšenka; i můj otec je míšenec a matka byla čistokrevný člověk. Kdybych byla opravdu démon, tak bych měla podstatně jinou sílu a moc!“

„Ďábel může... tak snadno...“ zakoktal jsem.

„Křížit se s lidmi? To slovo snadno je zavádějící; technicky možné to je, dokonce opravdu jednoduše. Psychicky to působí problémy; kdybys někdy chtěl studovat démonologii, nabídnu se ti jako studijní pomůcka!“

„A kdybys někdy žil delší dobu s Luckou, dostaneš chuť studovat démonologii!“ dodala Julka, „Nebo aspoň černou magii!“

„Nepochybuj, že to umím!“ souhlasila Lucka, „Holky jsou svědek...“

„To tys je přinutila... vypálit si tu lilii!“ došlo mi náhle.

„Přinutila? Ty seš snad blázen! Nažhavila jsem jim to železo, to jo, ale...“

„Náhodou to vymyslela moje praštěná dcera,“ řekla Julka, „Znáš ji, ne?“

„Taková malá černovlasá holka... Iris, ne?“

„Správně. Tak před časem ji napadlo, že se provdá za Michala Estragona. Napřed jsme nařezaly já Iris a Maryška Míšovi, potom ještě naopak, ale když je to pořád nepustilo a trvaly na tom, navrhly jsme oficiální zásnuby. Iris si o tom popovídala se svým dosavadním miláčkem Rolfem; synem Jany, víš, zůstal doma na Ostrově. On jí řekl, že je proradná děvka a měla by nosit na rameni lilii, aby to každej viděl; a Iris začala vyvádět, že chce, a hned. Pak slovo dalo slovo...“

„Facka dala facku...“ dodala Maryška.

„No a nakonec se domluvilo, že budeme mít děti ocejchovaný. Tak jsme to musely vyzkoušet, jestli se to vůbec dá vydržet...“

Vzpomněl jsem si, že já málem nevydržel; dívky se smály.

„No, malinko jsme jim to zeslabily.“ přiznala Maryška, „Ačkoliv se bojím, že ten náš rapl bude tak dlouho provokovat, až si něco udělá!“

„Moje řeč!“ souhlasila Julka, „Já tu holku budu řezat, až z ní budou cucky lítat! Jen co bude trochu větší, aby...“

„Při tom dostávala orgasmus jako ty?“

Julka zaječela vysokým hlasem a vrhla se na sestru. Lucka zakroutila hlavou a začala je obě naráz šlehat ocasem.

„To jsou dospělý ženský a matky od dětí, chápeš to?“ stěžovala si.

Chápal jsem leccos, ale taky spoustu věcí ne. Například jak si mohla Iris povídat s někým, kdo zůstal na nějakém ostrově.

„Všichni jsou aktivní telepati.“ vysvětlila Julka, „Proto jsme taky mohly převzít část jejich bolesti na sebe. A že nás šmírujou, zvlášť při milování, na to jsme si musely zvyknout. Už mi to přestalo vadit.“

„Naopak v tom nalézá zvrhlé potěšení!“ bonzovala Maryška.

Chvilku sledovaly, co mi táhne hlavou. Pak naráz zavyly: „Pane bože, ty si tě osedlají! Nejlepší rada, kterou ti můžu dát: nenech si od nich nic líbit, nic jim nevěř a... hlavně nedej na to, co vidíš, slyšíš, co tě napadne... prostě cokoliv můžou bejt jejich hry!“

„Snad to nebude tak zlý; jsou ještě malý!“

„Naše děti jsou zákeřný netvoři! Konečně, to ještě poznáš...“

Začal jsem uvažovat, jestli taky Lucka má děti – a jaké.

„To není tak jednoduchý, víš?“ odpověděla málem smutně, „Pomilovat se můžu s kdekým, to není problém; ale otěhotnět... Navíc přivést na svět dalšího démona, by byla tak trochu zákeřnost...“

„Celý život jsem si myslel, že démoni jsou zákeřní!“

„Jen vůči tomu, kdo si to zaslouží.“

V rozpacích jsem zmlkl; pro jistotu jsem se snažil nejen nemluvit, ale ani na nic nemyslet. Bohužel to nešlo.

„Čarodějky přivádějí na svět děti po důkladné úvaze.“ začala vysvětlovat Maryška, „I muže pro své oplodnění si vybírají podle svých kritérií. Nerada to vysvětluju, ale Dicky byla jedna z nás; a když to nestihla...“

Teď jsem zmlknul definitivně. Co jsem prožil s Dicky během spánku, bylo příliš krásné; a když jsem si pak uvědomil, že to byla jen iluze...

„Ale ne naše iluze; její!“ řekla Julka.

„Její... tím myslíš Dicky?“

Nikdo mi neodpověděl; ani nebylo zapotřebí, pochopil jsem to.

Když se mi podařilo osušit slzy, zastavovala Lucka před hostincem. Dali jsme si kávu a koláče; bylo tam příjemně šero, laskavá hostinská a její postarší, poněkud letargický manžel. Chovali jsme se uhlazeně.

Zámek Alm Garbach, který byl cílem naší cesty, je dosti nová budova v secesním slohu, náležející slečně Karolíně von Aussengraben. To jméno mi nic neříkalo; Maryška mi vysvětlila, že dotyčná se kdysi kdesi seznámila s naší kamarádkou Blanche a uzavřely spolu obchodní partnerství. Od té doby nepřetržitě bohatne, ale protože se soustavně cítila nespokojená, začala se přátelit s řádem, seznámila se s princeznami a nabídla útočiště jejich dětem. I to má důvod, totiž Karolína vlastní šestiletého nemanželského syna, který kamarádí s Maryščiným Michalem.

Čím výš jsme od Ženevy stoupali do hor, tím víc přibývalo sněhu. V Paříži bylo dávno jaro, tady jsme potkávali saně tažené huňatými koňmi se zvonci na krku a rolničkami na postraňcích. Náš automobil se choval statečně, drápal se sněhem čím dál výš; pokud to ovšem nebylo uměním naší řidičky Lucky, která neztrácela humor a ještě nás stihla bavit.

Náš příjezd byl zpozorován; ani se nedivím, v těch časech bylo každé auto kuriozitou, a zvlášť takové jako naše. Napřed jsme si na svahu nad zámkem povšimli několika teček, zběsile se řítících dolů; stále se zvětšovaly, až jsme rozeznali postavičky v barevných kombinézách a ochranných přílbách. Za dalších pár chvil mne zarazila jejich poněkud drobná těla; ale když dojely až k nám a zakončily sjezd elegantní otočkou do protisměru (a gejzírem sněhu), pochopil jsem, že jsou to děti. Dvě vyčkávaly, dvě vyskočily z vázání a rozběhly se k nám, jedno skočilo do náruče Julce, druhé Maryšce. Teprve potom si začaly sundávat přílby.

Iris i Michala jsem znal z Rhodu; moc se nezměnili, ledaže vyrostli oni i jejich vlasy. Oni si mne pamatovaly taky, dokonce pozdravily. Zato druhé dvě děti jsem neznal; byl to kluk přidrzlé tváře s pihami okolo ohrnutého nosíku a holčička krásná jako obrázek, s dlouhými zlatými vlásky. Kombinézu měla bílou a zvláštní výraz ve tváři. Nepromluvila. Kluk pozdravil všechny a oslovoval je jménem – kromě mne.

Maryška a Julka se mazlily se svými ratolestmi. Lucka se starala o auto, takže na mne zbylo trčet a překvapeně zírat. Nejdřív mne zaujal zvláštní leopard se světlou dlouhou srstí, který se odněkud vynořil, přiběhl k Iris a vítal Julii. Vzápětí se svahu doběhla smečka pěti vlků, velikých, skoro bílých a s oranžovýma očima. Ten největší doběhl k zlatovlasé holčičce, ti zbývající se rozestavili kolem jako čestná stráž.

Potom dojela dospělá žena. Na rozdíl od princezen nebyla tak vychrtlá, i když nikoliv tlustá; její postavu bych nazval atletickou. Sundala si přílbu, povzdychla a šla se uvítat s princeznami.

„Ty děti mě umoří!“ stěžovala si, „Ze začátku, dokud neuměly lyžovat, to jakž takž šlo; ale teď jezdí líp než já a jsou jako pytel blech. A co ještě získaly možnost nechat se tahat těmi pejsky, už je vůbec neuhlídám; kdybych si musela dělat starosti, tak z nich zešedivím!“

„Pejsky?“ Maryška si překvapeně prohlížela přítomné vlky. Jako znalec na nich ihned poznala, že pocházejí ze severu a jsou jiné rasy než evropští.

„Přivezli tadyhle Sif.“ Karolína přistoupila k zlatovlasé holčičce a postrčila ji dopředu, „Že prý je dcera vaší sestry May-Britt. Slyšely jste o ní někdy něco?“

„Ano, May bychom znaly,“ Maryška si klekla a prohlížela si neteř, „Řeknu vám, je ještě hezčí než kdokoliv z nás...“

Sif řekla něco ve zcela nesrozumitelné řeči; potom dodala: „Já ráda poznat vás všecky!“

„My tebe taky,“ řekla Julka a políbila ji, „Umíš nějakou lidskou řeč?“

„Teď už to jde, trochu se naučila od dětí,“ vzdychla Karolína, „Ale když přišla, byla to hrůza. Všecko jí musel tlumočit Fenri...“ pohladila po hlavě vlčího vůdce, „Poslala je její matka, aby ji hlídali...“

V tu chvíli mi došlo, co tím myslí. Ta May-Britt, která si přivedla na zasedání elfa Avaena! Teď pro změnu poslala malou dcerku přes půl Evropy ve společnosti pěti vlků; opravdu vybraný doprovod!

Maryška se ohlédla a mávla rukou. „Já vlkům taky věřím!“

„Ano, zdá se...“ Fenri jí vrazil čenich do klína a očmuchával ji, „Budu tvým přítelem, jako tvého syna...“ Pak stejně očichal Julku; co jí povídal, jsem bohužel nerozuměl.

„To je náš kamarád Willy,“ představila mne Maryška, „Prosím, buďte na něj všichni hodní! Když už, tak se můžete vyřádit na Lucce, ta to snese!“

Měla asi pravdu, protože Lucce visela na krku z jedné strany Iris, z druhé Michal. Druhý kluk jen vyčkával, až se k ní propracuje.

„...tak jsem rozhodla a přidělila ke každému dítěti jednoho pejska, aby se od něj prostě nehnul. Jestli se někomu z nich něco stane, tak ho Fenri pokouše, slíbil to. V podstatě, jedno dítě bychom ještě snesli!“ vykládala Karolína oběma spokojeným matkám.

Iris nechala Lucku a soustředila se na mámu: „Pojedete si s náma odpoledne zalyžovat? Ukážu ti, jak dokážu sjet svah, to něco uvidíš!“

„Odpoledne určitě; ale teď bychom se snad mohli ubytovat a trochu si odpočinout. V noci jsme se prospaly, ale třeba bych se vykoupala...“

„Bezva nápad, mami! Víš, že Sif vůbec neuměla plavat, když přišla?“

„Co všechno ještě neuměla? Nebo ještě líp: co umí líp než vy?“

„Lyžovat, bruslit, střílet z luku. Taky umí házet blesky. To ji naučil strejda Avaen. Ještě se prý umí proměnit v ledního medvěda, ale to prozatím nepředvedla. Podezíráme ji, že pěkně kecá!“

Mně se věnovala Karolina; bylo jí už přes třicet, ale vypadala na pětadvacet, zřejmě díky dokonalé údržbě. Usmála se na mne: „Máš nějaké speciální přání ohledně ubytování, nebo se spokojíš s běžným? Klidně to řekni hned, jsem zvyklá na ledacos!“

„Myslím, že tady nebudu dostatečně dlouho, aby se moje špatné návyky stačily projevit. Snad jsme přijeli jen na víkend...“

„Ano, to chápu. Záleží ovšem, jak dlouhý ten víkend bude!“

Šel jsem za ní; všichni ostatní se rozběhli dopředu, a při tom se hlasitě dohadovali, smáli, škádlili jeden druhého. Mezi lidmi se proplétali vlci, kdežto sněžný leopard povýšeně vztyčil oháňku a ustoupil stranou.

Jako služebnictvo fungoval houf mladíků a dívek; od začátku mi na nich cosi nesedělo, ale nestíhal jsem pochopit co. Jeden kluk se chopil mého kufru, holka mne zavedla do pokoje. Karolína šla za námi jako dozor.

„Na vybalování se teď vykašli!“ poradila, „Sundej ty hadry, seš špinavej jako prase a smrdíš vínem a... jako kdyby ses válel v kanále. Cos dělal?“

Zaváhal jsem, jestli je taky telepatka a čte si moje myšlenky; nejspíš nebyla, aspoň to nedávala najevo. Tak jsem řekl:

„Jedu rovnou z divadla; víš jak to tam vypadá, ne?“

„Chraň pámbu, abych tam někdy musela! Já Paříž vůbec nesnáším; potrpím si na domácí klidnej život. Hospod, chlastu a výtržností mám plný zuby!“

Její názory mi byly sympatické; ještě kdybych jim mohl věřit.

Začal jsem se svlékat; tehdy si povšimla mého tetování:

„Jo tak! Ty seš taky Templář; ani bych to do tebe neřekla!“

„No... tak trochu...“ Poprvé mi začalo vadit, že jí musím něco objasňovat verbálně; u děvčat bychom se mentálně spojili a...

„To teď neřeš; ještě bude dost času. Jdeme se koupat!“

Svlékl jsem se do spodního prádla; holka se zmocnila mého obleku a odešla s ním, kluk šel za námi, když mne Karolina vedla k bazénu. Cítil jsem se už dopředu trapně; tušil jsem, že místní zvyklosti budou svérázné.

Větší část společnosti jsem našel přímo u bazénu, zabírajícího přístavek za halou; Maryšku a Julku, všechny děti i vlky. Děti se zrovna svlékaly ze svých barevných kombinéz a moc jim to nešlo. Mámy předstíraly, že jim pomáhají, ale spíš nechápaly systém. Služebnictvo vyčkávalo; prádelny byly taky dole. V chodbě jsem se málem přerazil přes kupu lyží z barevné umělé hmoty; až doposud jsem měl za to, že vypadají zcela jinak. Kombinézy byly z pružné umělé látky připomínající kaučuk. Přílby tvrdé jako ocel, se sklopným skleněným hledím, dokonce dvojitým, jedna vrstva průhledná, druhá tmavá proti slunci. A nebylo to sklo, taky umělá hmota.

„To jim přivezla Sif jako dárek z Ősgardu.“ řekla Karolina nevzrušeně.

„Z čeho to je?“

„To by leckdo rád věděl; stačí se podívat na její prádlo!“

Pod kombinézou měly všechny děti tričko a kalhotky; Sif obojí čistě bílé se samočinným zapínáním připomínajícím mech. Karolina vysvětlovala, že látka je netečná vůči jakékoliv špíně; když se umaže, stačí ji namočit a vyždímat, chvíli nechat schnout a je zase v pořádku. Stejně se zachází s těmi kombinézami; ze začátku měly děti snahu skákat v nich do bazénu rovnou, až je to několikerý výprask odnaučil.

Vzhledem k tomu, že se děti právě svlékaly, bylo mi jich líto a už vůbec jsem si nedovedl představit trestat jejich hubená tělíčka bitím. Řekl jsem to nahlas a Karolína se chytila za hlavu.

„To by mohlo být pravda, ale nějaký idiot jim udělal zásah do psychiky: snížení citlivosti k bolesti. Možná to myslel dobře, ale od té doby každý nářez vítají, dokonce samy ochotně donesou rákosku. Ze začátku takhle blbli jenom Michal a Iris; ten můj klacek se to naučil od nich a Sif... čert ví! U ní se dá těžko odhadnout, jak bude reagovat!“

To už byly děti svlečené, rozběhly se a naskákaly do bazénu šipkou. Julka a Maryška je okamžitě následovaly; služebnictvo posbíralo jejich prádlo, aby je odneslo do prádelny. Můj sluha zatím trpělivě vyčkával.

„Mně pořád vrtá hlavou ten materiál! Barevné kombinézy, každá jiná, ale všechny strašně nápadné; jako harlekýnské kostýmy! Něco podobného jsem viděl akorát za války, uniformy Leopardí gardy...“

„Jo, vím. Ale ty vyrobili někde ve Švédsku nebo Dánsku...“

„A tyhle kde? Kde vůbec je ten Ősgard?“

„Tak to taky nevím. Někde na severu, říkají. Zatím jsem toho se Zlatovláskou moc nenapovídala; děti se nějak dorozumějí, ale já... Přivezli ji vlci, to je jasné; Fenri určitě ví, jak se tam dostat...“

Vlk Fenri přecházel po okraji bazénu a čenichal; Sif na něj zakřičela, tak skočil do vody a plaval k dětem. Okamžitě ho začaly topit.

Karolína se svlékla, udělal jsem to tedy také a skočil do vody. Zaplaval jsem si, pak vylezl a vybral si nejvhodnější lehátko. Mezitím přišla Lucka, do zlatova opálená a krásná, až se mi srdce zachvělo; hned si šla hrát s dětmi, které ji nadšeně uvítaly.

„Asi něco nechápu; ale jestli ta Sif přivezla takové dárky, musela vědět, kolik je tu dětí a jak veliké, nemyslíš? Vůbec... jak věděla, kam přijet? Přesněji, jak to věděl ten vlk?“

„Děti se domluvily; já nejdřív myslela, že Iris a Michal ji znají, pořád o ní mluvily jako o kamarádce. Pak jsem pochopila, že se vidí poprvé; jsou z ní úplně pryč, zvlášť z těch jejích krásných vlasů. Proto jí taky začaly říkat Zlatovláska, ale ona se dost zlobí...“

Ohlédl jsem se; Sif řádila s ostatními v bazénu. Julka, Maryška a Lucka vylezly a šly si taky lehnout kousek od nás, zato je posílili vlci, teď už všech pět. Huňatý světlý leopard taky přišel, štítivě začenichal, pak si šel lehnout co nejdál od vody a tvářil se pohrdavě.

„Ten zas hlídá Iris!“ vysvětlila Karolína, „Co vy to máte ve zvyku, že na každý dítě dává pozor jedna šelma?“

Zrozpačitěl jsem; raději jsem se zajímal o původ Sif.

„Jo, to je složitý! Zatím o tom vím tohle: Její máma je May-Britt, jejich sestra. Když přijela domů z Řecka, malá Sif začala strašně obdivovat její tetování; a ještě víc, když slyšela, jak jsou vyparáděný tetičky. Kromě toho otravovala, že nemá žádný sourozence a chce; ta May má nějakýho milence, kterej není tak docela člověk, a Sif by ráda, aby právě on byl otcem jejího brášky nebo sestřičky. Moc se nediv, oni mají takový nápady...“

„Nedivím. Ani nepochybuju, že to prosadí!“

„May-Britt odmítala, tak malá začala zlobit a hádaly se kvůli tomu. Když už těch hádek bylo moc, nakonec se domluvily na sázce. Sif odjede do našeho světa za bratranci a sestřenkami; aby se jí nic nestalo, má ji doprovázet a hlídat Fenri a ostatní vlci. Je jich pět, to snad stačí, i kdyby některý zahynul. Domů se smí vrátit, teprve až bude mít po celém těle parádní barevné tetování!“

Služebná mi zatím přinesla čaj; málem jsem se jím udávil.

„No jo, co se divíš? Samozřejmě je možný se hádat o termín po celým těle; nemyslí se tím obličej a tak. Ale třeba v tom rozsahu, co má Iris...“

„Proboha! Chudák dítě!“

„Zatím se rozhoduje, co kam. Dál má dovoleno jít s ostatními dětmi, kam půjdou ony; jen nevím, jestli taky na Ostrov. Když něco, tak o tom rozhodne Fenri, ten má rozum a odpovědnost. Naučit se místní jazyky a tolik z magie, kolik dokáže vytáhnout z paměti. To je snad všechno...“

„To vypadá na program na několik let!“

„Jo, taky to tak odhadujeme. Bod číslo jedna nastane, až si dá ostříhat vlasy; tehdy splní bod jedna May-Britt a zahájí kroky k oplodnění. Moc tomu nerozumím, asi jsou s tím nějaké problémy.“

„Rozhodně to zní příšerně! Jak se dozví, že...?“

„Neboj, to se zaručeně dozví. Jsou telepaticky spojené.“

Sif zrovna vylezla z vody, otřepávala se a vytřásala vodu z vlasů. Potom vyždímala konce a rozběhla se zlobit leoparda.

„Chudák dítě,“ opakoval jsem, „Není to škoda? Jak dlouho jí to rostlo?“

„Nikdy ji nikdo neostříhal.“ řekla Karolína.

Zarazil jsem se, mám už jakýsi instinkt. A ona dodala:

„Zatím se nikdo neodvážil.“

„Tak počkej! Řekni mi to už radši všecko najednou!“

„Panuje obava, že by se to nemuselo líbit Lokimu.“

„To je kdo? Nemyslíš nakonec skutečného Lokiho, Odinova bratra, který...?“

„Jo, přesně toho myslím. Nikoliv nějakého příbuzného toho jména, pokud... oni možná jsou jeho příbuzní. Znáš ten příběh?“

„No... Sif byla manželka Thora, boha hromu a války. Loki jí jednou ukradl její zlaté vlasy a... ale to proboha nemůžou myslet vážně!“

„Proč ne? Prostě se diskutuje, jestli by ostříhání Sif Lokiho urazilo nebo ne. Nikdo si netroufá dostat se s ním do sporu. Loki je zákeřný.“

„A vlk Fenri je jeho syn?“

„Fenri je Fenri; jak to chceš poznat? Je docela milý, blechy nemá, ale na jeho slovo se dá těžko spolehnout. Chystáme se uskutečnit se Sif dokonalé mentální spojení, potom jí propátráme paměť a něco se možná dozvíme; ale na to musí být samozřejmě pořádně ostříhaná.“

„Co na to říká ona sama?“

„Strašně se těší. Ostatní děti ji nahecovaly, že se při tom můžou objevit všelijaké příšery a ona je chce vidět!“

Napadlo mi, že nejlepší řešení by bylo dát holce na zadek; potom jsem si uvědomil, o čem byla řeč před chvílí, a zas jsem to zavrhl.

„Jak moc se ty bojíš Lokiho?“ zeptala se Karolína.

Cukl jsem sebou. „Cože?“

„Děti uvažují, že požádají tebe. Dokázal bys je ostříhat?“

„Je? Myslíš všechny čtyři? Proč...“

„Kdyby byl někdo z nich ostříhán před Sif, mohl by to Loki taky považovat za urážku. A jak jistě víš...“

„Ať sakra toho jejich Lokiho vezme čert!“

„Tak promiň, to by asi nešlo. Loki sám je něco jako čert. Nebo myslíš, že jeden ďábel může odnést do pekla druhého?“

Napadlo mi zeptat se Lucky, ale nahlas jsem to radši neřekl.

„Podívej, rozmysli si to, já tě nechci lámat násilím. Ale jsi válečník, možná i s nějakým zasvěcením, dost vysoké kasty, abys to udělal. Možná bys vydržel i následný trest za rozkolísání nebeské sféry. V každým případě by sis tím zjednal dost slušný renomé!“

„Děkuju! Nepochybuj o tom, že si té pocty vážím až k smrti!“

Karolína ztichla; přišel k ní někdo ze služebnictva, něco jí hlásil, tak vstala a šla problém vyřešit. Nic mi nemohlo udělat větší radost, už jsem si nutně potřeboval srovnat v hlavě informace.

Před časem, než jsem poznal a přijal za svou jejich zvrácenou logiku, by se mi jejich problémy nezdály tak závažné; asi bych jim navrhl navštívit nejbližšího holiče, případně kteréhokoliv člověka ozbrojeného nůžkami a břitvou. Kdyby už moc naléhali, třeba bych to udělal sám; ale fakt, že se takovému zásahu všichni usilovně vyhýbají, něco napovídá. Už nejsem tak naivní, abych bral na lehkou váhu magická varování.

Takže fakta: Sestry Baarfeltovy jsou spolu v telepatickém spojení; totéž zkoušejí jejich děti, zjevně s úspěchem. Sif, vychovávané na nějakém značně opuštěném místě, se stýskalo po jiných dětech; buď tam nejsou žádné, nebo nějak jiného druhu. Pokud můžu soudit podle ostatních, matka je na ni tím pyšnější, čím je dcera neposlušnější a odvázanější. Když se dcerunka rozhodla vyrazit do Evropy, matka s ní uzavřela obskurní sázku; nemám ani stín pochybností, že ji obě čestně dodrží.

Cestě přikládají určitě velkou důležitost. O tom svědčí zvláštní dárek, ty podivné kombinézy; kromě příleb k nim patří lyžařské boty, mohutné jako sloní nohy. Možná to je v Ősgardu normální; a nezdá se, že by šlo o nějakou magii, spíš vyspělou technologii. Děti se na tom naučily rychle a bez problémů; na oplátku naučily Sif plavat jako vydra, a určitě pro ni chystají další zábavy. Snadnému dorozumívání (které jim silně závidím) zatím brání technologická obtíž, její dlouhé vlasy. Proč? Vysvětlili mi to několikrát, pokaždé jinak a osobně soudím, že to souvisí s psychologickou bariérou. Leč můj názor není rozhodující; prostě stanovili, že takhle je to třeba udělat a nic je od jejich mínění neodradí.

Jak je skutečně nebezpečný ten Loki? Existuje, nebo jej lze považovat za personifikaci nějaké ruky osudu? Nejsem schopen řádně zodpovědět otázku, zda věřím či nevěřím ve stará germánská božstva; byl jsem klidnější, dokud jsem na Rhodu nepotkal chlápka jménem Thor, značně se podobajícího mé představě onoho boha. Neprováděl nic výjimečného, převážně chlastal u baru s císařem Charrym; ale kamarádil se s Áresem, oficiálním přítelem Dity, ze které se vyklubala bohyně Afrodíté. (Napřed jsem myslel, že je její manžel, ale zkušenější mne poučili, že se mýlím, její muž je Héfaistos, kterého nám nepředstavila). Zkušenosti z Rhodu, ať byly skutečností či přeludem, mne naučily se ke všem z této kategorie chovat hodně opatrně.

Takže ještě jednou od začátku. Co je Sif? Hubená holka mezi šesti a sedmi lety, s bledou pletí a nápadně dlouhými vlasy. Michal a Iris jsou do tmava opálení a zdobení barevným tetováním. Čtvrtý kluk má zatím na rameně draka a na kotníku hada, ale to je jen začátek. Barva pleti běžná. Jak se vlastně jmenuje, ještě mi ho ani nepředstavili...

Jeho matka Karolína, další sporný bod. Nebyla na Rhodu, nepatří do řádu, či aspoň nemá významnou funkci. Ale má peníze, aby mohla hostit princezny a jejich děti. I když nepochybuji, že jejich požadavky budou mírné; nejedí maso, nekouří, nepijí alkohol... (Ale kruci! Kouří nějaké svinstvo, koupou se v šampaňském a pobízejí hosty svého podniku k neuváženým výdajům! Jenže to dělají v Paříži, kdoví co je pravda tady!) Karolina je hezká, sice starší než já, zato doufám uvážlivá a moudrá. A já stejně mám po včerejšku chuť vybít si vášně a uklidnit hormony, když už v noci...

(Teď jsem si vzpomněl na Dicky a zaváhal. V noci byla velmi živá; já vím, že to byla iluze vytvořená princeznami, ale...)

V podstatě je moje situace strašlivá. Jsem pohromadě se čtyřmi nevšedně krásnými ženami; všechny mne mimořádně vzrušují, dokonce tak, že občas mám problémy, aby si toho nevšimly ty děti. Bylo by možné, abych nemusel chodit nahý? Asi těžko, ony chodí nahé s potěšením, nastavují mi svá krásná těla k obdivování a kdyby mne to k něčemu vyhecovalo, bavily by se. Anebo by mne možná potrestaly, kdo ví? O Maryšce a Julce vím jistě, že dovedou utlumit i vzbudit touhu komukoliv; kdyby nechtěly, abych byl vzrušen, není nic lehčího než mne zklidnit. Dicky to nedělalo potíže.

A ta třetí, Lucie? Když jsem na ni pomyslel, vstoupila mi do mysli představa opuštěného pokoje někde v soukromí, líně se protahující dívky na lůžku a vzrušeně šeptajících rtů: Miluj mě, je to naposled! S posledním záchvěvem tvého těla ti zastavím srdce; zemřeš, ale bude se ti to líbit! A potom ten nebožák zemře a propadne se do pekel...

(Lucka otevřela doširoka oči a usmála se; ten nápad se jí líbil. Určitě to někdy udělá, až se bude potřebovat někoho zbavit!)

Tehdy jsem si uvědomil, že jsem se vzdálil od Sif a její situace. Teď je hlavní ona, vlastně všechny děti. Nevelí Sif ani ten kluk; hlavní hybnou silou je dvojice Michael d'Escambrray a Iris von Dunbar. Snoubenci, spojení vypálenou lilií na rameni; nebo ještě něčím víc?

(Proboha, bylo by možné, aby princezny dovolily svým dětem něco víc než toto formální spojení? Určitě ano, kdyby to bylo technicky možné; dokonce by je to asi pobavilo. Přijímají s nadšením jakoukoliv formu propojení uvnitř své rodiny, cowenu nebo co to je. Fakt číslo dvě, jakmile budou těla těch malých způsobilá, přestanou se na cokoliv ptát svých rodičů a udělají, co se jim zrovna bude zdát vhodné. Určitě to zkusily, a Sif...)

Zarazil jsem se a opatrně se rozhlédl. Nikdo si mne nevšímal, děti řádily v bazénu, princezny si povídaly. Že své telepatické schopnosti dokážou vypnout, to vím; ale samovolně registrují jakékoliv změny potenciálu v dosahu, takže si okamžitě všimnou čehokoliv zajímavého. Měl bych přestat přemýšlet!

Ale vlastně, co můžu zkazit a čemu pomoci? Každá má myšlenka je pro ně jasně čitelná, neexistuje žádná možnost obrany; a nepochybuji, že od matky se rychle a snadno učí dcera i syn. Co kdyby se třeba malá Iris rozhodla mě k něčemu přinutit, například vzbudit touhu po své matce, v rámci nějaké jejich legrační hry? Dicky mi vyprávěla o rvačkách v cowenu; zabít někoho je pro ně stejná zábava jako přinutit k lásce, ostatně ráno mi to předvedla Lucka a já skutečně cítil, jak umírám při autonehodě. Existuje něco, co by jim v takovém žertu zabránilo?

V souboji s čarodějkou máš jedinou naději: že ji to včas přestane bavit. Tehdy tě může propustit ze svých spárů relativně beze škod; jinak nevíš dne ani hodiny. Ještě lepší je, když pozornost vůbec nevyvoláš; nejsi ani krásný ani chytrý, nemáš moc a bohatství, jsi zcela bezvýznamný... Jenomže já pro jednu čarodějku bezvýznamný nebyl; dokonce mi zachránila život!

Opět mi vhrkly do očí slzy; jak bych potřeboval, aby byla se mnou! Nosím si ji někde hluboko v mysli, to vím; ale radši bych cítil dotyk její dlaně, slyšel její posměšné poznámky a večer prožil horké objetí... ach...

A tehdy jsem konečně pocítil ve své mysli cizí mysl. Mocnou, drtivou; a ne kohokoliv z přítomných žen, to jsem si byl jist. Přikazovala mi, aniž bych měl právo protestu: Jestli chceš být někdy generálem a mocným mužem, uděláš všechno, co budou chtít! A neopovažuj se ptát, jaký to má význam! To vůbec není tvoje starost; a přestaň se klepat, pitomče!

Když jsem se vzpamatoval a rozhlédl kolem, nepostřehl jsem žádnou změnu. Nikdo si ničeho nevšiml; nemohl to být nějaký můj vlastní přelud? Opatrně jsem se pokusil objevit, odkud přišel nebo co to ve skutečnosti bylo; avšak nikde se nic neprojevovalo. Možná to už odešlo; ta síla byla příliš mocná, příliš rychlá v rozhodování. Nevyjednávala...

Princezny dostaly chuť si zaplavat; skočily do bazénu, Iris přinesla míč a začaly hrát jakousi hru, které říkaly pólo. Chyběl jsem jim tam, takže mě přizvaly; a že mi chyběla jejich lachtaní rychlost a svižnost, nechaly mne hlídat cíl. Totiž, aby odlišily svoji hru od jakýchkoliv jiných, nehrálo se na branku uprostřed kratší strany, ale do dvou rohů postavily lehátko; účelem bylo dostat míč právě tam. Protilehlý kout hlídala Sif, přece jen horší plavkyně, handicapovaná svými dlouhými vlasy.

Pečlivě jsem hlídal svoje území a zabránil několika útokům; ovšem jeden problém jsem měl, totiž jak zadržet pronikajícího útočníka. Za co chcete chytit holku, která nemá nic... tedy samozřejmě má, ale můžu si to dovolit, byť v zápalu hry? Z rozpaků mne vyvedla až Iris, když v tandemu s Michalem útočila na branku; bez zábran mne chňapla v nejbolestivějším místě, stáhla dolů a Michal zatím přesně zasáhl lehátko. Když jsem se dokázal vynořit, vesele se smála a něco ukazovala; její matka si toho všimla a zasypala jí smrští italských nadávek, ale dcerunka to brala jako pochvalu.

Pak už jsem si s tímhle starosti nedělal; záhy jsem se přesvědčil, že ani dámy to neberou špatně, spíš je to těší. Chtěl jsem se pomstít Iris, ale tu nebylo za co chytit, snad leda za žebra; když se mi konečně nachomejtla, popadl jsem ji za kotník a zakroutil, ale kopala jako zebra, tak jsem ji zas pustil. Chyba, všichni mi radili, abych ji seřezal.

Prohráli jsme 2 : 1. Já jsem skončil naprosto vyčerpán, ostatní se ještě pobavili hádkou se vzájemným vyčítáním. Krásné bylo, že každý z účastníků se hádal svou mateřskou řečí; většině jsem nerozuměl. Sif pištěla elfsky; nebylo divu, vyčetli jí, že je pomalá a neobratná. Čekal jsem, kdy padne první zmínka o vlasech; a dočkal jsem se. No ovšem, Iris a Michal.

Karolínin syn ke mně došel a šťouchl mě palcem u nohy do ledvin. Zabolelo to, ale nejspíš to nemyslel zle. „Hele, seš ochotnej s náma pokecat?“

Posadil jsem se, pak dokonce vstal. Byl stejně milý jako maminka, navíc mu některé zuby chyběly a z horní čelisti trčely dva nové přední řezáky jako u veverky. Tvářil se jako... no, hrozně.

„Hele, ty seš Němec, žejo? Takže jako správnej voják kašleš na Ostrovanský božstva a jejich zákony, ne? Že nám uděláš malej zásah na hlavě?“

„No... o co jde?“ ptal jsem se opatrně, ač jsem tušil.

„Děsně nás štvou ty vlasy,“ chytil se za kštici a zacloumal, „Potřebujem, abys nás vzal nejdřív nůžkama a potom třeba břitvou – seš chlap, tak bys to měl umět, ne? Hlavně támhle Sif, ta to má nejhorší...“

Ohlédl se na ostatní a ušklíbl se, jak to pěkně vyjednal.

Zapřemýšlel jsem, jak reagovat; pak jsem ho chytil za ramena a narazil si ho břichem na koleno, až zahekal. Pak jsem ho kopnutím shodil do bazénu.

„Tak vy myslíte, zmetci, že sem úplně blbej?“

Se zájmem sledovali, jak se kamarád topí; ale vzpamatoval se okamžitě, vylezl zas ven a spokojeně se na mne zašklebil. „Nic ve zlým, kámo!“ natáhl ke mně pravici. „Rudi von Aussengraben, vždy k tvým službám... Já to tak nemyslel!“

Složil jsem se do lehátka a zakýval na ně, aby přišli blíž.

„Povídejte mi o tom trochu, abych byl v obraze!“

Teď se vyjednávání ujali Iris a Michal. Sif a Rudi přihlíželi.

„Ty jsi Will Lehndorff z Německý tajný služby, viď? Chodil's s jednou holkou z Ostrova, takovou... Dicky? Já jsem Michal d'Estragon!“

„Iris de Lara!“ uklonila se půvabně jeho společnice.

Jeho titul jsem ještě jakž takž přehlédl, její se nedal. „Co je to Lara?“

Rychlá výměna pohledů; kdybych tak mohl vnímat jejich telepatii!

„V podstatě nic. Ale ježto jsme uzavřeli sňatek, není pochopitelně vhodné, abychom používali tentýž predikát jako naši rodiče!“

Její matka používala termín zásnuby; no, dejme tomu...

„Teď bychom rádi rozšířili svůj rod také o Sif a Rudolfa,“ šveholila Iris jako ptáček, „Samozřejmě tě zveme na svatbu... avšak je zapotřebí vykonat obřad vzájemného zasvěcení, jehož součástí je také dokonalé oholení...“

„Na znamení odvržení celého dřívějšího života!“ dodal Michal.

„A jako nejvyšší oběť božstvům!“ doplnila vášnivě Iris.

„Hm... A Sif si to přeje taky?“

Nebylo jasné, zda rozumí, ale horlivě přikyvovala.

Pocítil jsem potřebu vyjasnit rozpor mezi zásnubami a sňatkem.

„Pokud vím, této formy se používá v případě, že dojde k dokonalému tělesnému spojení. Chcete říct, že jste něco takového... provedli?“

Iris se málem postavila na špičky, aby vypadala větší.

„Jsem schopna poskytnout svému muži vše, co kterákoliv jiná žena!“

Zařval jsem smíchy; déle už se nedalo vydržet. Pak jsem vztáhl ruce, přitáhl si oba manžele blíž a posadil si je na kolena.

„Koukněte děcka, vás dva oberu třeba hned. Rudiho taky, když bude chtít. Ale Sif... byl jsem varován předem. Aby bylo jasno!“

„Máma, žejo!“ řekl Rudi, „Já to říkal!“

Opět se chvíli mentálně dohadovali. Pak Iris a Michal udělali místo, Sif se vmáčkla mezi ně přímo mně do klína, ovinula mě pažemi a přitulila se jako štěně. Bylo to značně nečekané a jednoznačně účelové.

„Já moc prosím!“ zaškemrala, „Nikdo nechce. Ty ale nebojíš, že?“

Kdyby se ke mně takhle přivinula její matka, to bych možná...

Náhle se mi přímo před očima začala měnit; a než jsem si to stačil pořádně uvědomit, seděla mi na klíně May-Britt a usilovně se vtírala.

Jenže já zařval a odstrčil ji. Pozdě, vzápětí se s námi zřítilo lehátko.

„No, tos zas pěkně posrala!“ zaskučel Rudi.

Sif, už zas ve vlastní podobě, popotahovala nosem a tvářila se zdrceně.

Vstal jsem, přidřepl a objal je; do náruče se mi vešli všichni, zvlášť když jsem je pořádně zmáčkl a zatřepal s nimi.

„Zaškrtit vás všecky, bando! Když to udělám, budu vás mít na krku pořád?“

„Ani náhodou!“ žehlil si to Rudi, „Jak to bude hotový, máš od nás pokoj!“

„A už nás neuvidíš!“ snažila se Iris.

„Protože si mě Loki bude grilovat k obědu?“

„Loki si tě ani nevšimne, neboj! Naopak, budeš mít všechny Ochránce na svý straně; když se jednou uvedeš jako obřadník, tak...“

„Takže vy víte, že si Loki tuhle maličkou hlídá jako oko v hlavě?“

Zaváhali a obrátili se na Sif, co ona na to.

Nezklamala, pronesla opatrně: „Loki je hodnej...“

Opět jsem vybuchl smíchy. Jinak se nedalo.

Děti se zvolna taky začaly usmívat. Iris řekla: „Ten nám to nesežere!“

Pustil jsem ty ostatní, ji si srovnal na klín a začal jí na ty žebra hrát jako na kytaru. Napřed se smála, pak začala řvát a svíjet se, ale neudělala žádný zásadní pokus se osvobodit; jen zakvílela: „Já se počurám!“

„Klidně; já tě pak hodím do bazénu!“

Ještě chvilku vydržela; až když jsem doopravdy ucítil teplý pramínek, pustil jsem ji; do vody si už skočila sama. Zuřila a kluci se smáli.

A Sif tomu dala korunu; zakňourala: „Teď mě!“

Zatím co jsme se smáli, Iris vylezla z bazénu.

„Ty se těš, až budu velká!“ pohrozila; zaváhal jsem jak to myslí, ale jen zkřivila co nejodporněji obličej: „Ani se neptej!“

Tehdy jsem pochopil, že po tomhle je nedokážu odmítnout. Okamžitě jsem se pokusil to utajit, ale Iris a Michal to poznali okamžitě, ostatní vzápětí podle jejich výrazu. Okamžitě začali plánovat, co podniknou.

„Ale neřekl jsem, kdy!“ zpražil jsem jejich očekávání.

„Podraz, jo?“ blýskl očima Rudi.

„Že vy jste na mě žádnej neudělali!“

„Náhodou, my... tak teda kdy?“

„Až dostanu pokyn. Udělám to přesně tak, jak se má: položím otázku a až mi to moji Ochránci schválí...“

Ta legrace je okamžitě přešla. Iris se zachmuřila:

„On se snad opravdu něco naučil!“

„Například, že kdybys chtěla něco utajit, tak to neřekneš nahlas. Kolik jste toho už věděli dopředu, děcka? Já bych řekl, že všecko!“

A tehdy mi Iris dala sama od sebe pusu. A řekla: „Neboj se! My ti pomůžem!“

V tu chvíli mě ten optimismus přešel.

Errata:

30.05.2021 11:12