Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

 (Willy von Lehndorff)

Oběd byl vynikající, jako vždy a všude v řádu. Děti se cpaly jako vlci, jak chutnalo vlkům nevím, dostali někde maso. Po jídle jsme měli možnost se pobavit přihlížením, jak se děti strojí do svých kombinéz; šlo jim to jako vojákům před útokem, těžší bylo dostat se z nich, neboť byly poněkud tuhé. Pak jsem se vyptával na ten materiál a výrobu.

Odpovědět musela Sif, bohužel tlumočník Fenri nebyl k dosažení, tak se pokoušela Iris a Michal.

„Říká něco jako že... zjednodušená verze... když se lítá do vesmíru.“

„Kam?“

Sif se pokusila o pantomimu; ukazovala létání ve vzduchu, pak cosi jako volné otáčení v prostoru. Nakonec mávla rezignovaně rukou.

„Není vyloučeno, že lítají i do vesmíru. Aspoň někteří.“ řekla Julka.

„Lítají do vesmíru a bojí se Lokiho?“

„No právě!“

Děti se ustrojily a vyřítily se ven. Julka a Maryška taky vyřešily situaci, natáhly si leopardí uniformy. Lucka žádnou neměla, ale objevila přiléhavé černé kalhoty a Maryška jí půjčila bundu, černočervenou s Escambrrayským znakem na náprsní kapse. Karolina měla lyžařský kostým, v současné době prudce moderní, ovšem proti dětem tak sto let zpátky.

„Jak jsou asi před námi daleko, ti z Ősgardu?“ ptal jsem se.

Princezny se chvíli mentálně dohadovaly; neřekly nic.

„Kde vůbec je ten Ősgard? A co to je?“

„Z našeho hlediska nikde.“ odpověděla Maryška, „Kde je podle tebe duhový most Bifrost? Neprojdeš tam, i kdybys tisíckrát chtěl!“

„May-Britt to dokázala!“

„May-Britt už je někde jinde, kam za ní nemůžeme. Je velký zázrak, že Sif mohla přijít sem. Buď na ni hodný, Willi.“

Pochopil jsem a zarazil se: „To znamená: ano, nebo ne?“

„Ano, když to musí být. Ale šetrně a laskavě.“

Přikývl jsem; myslel jsem však na Iris a Michala a naši potyčku u bazénu. Julce zazářily oči, potom však mírně zvážněla. „Iris se do tebe právě zamilovala. Neber to vážně, ale kdyby se rozhodla tě balit nějak násilím, tak...“

„Doufám, že by to nebylo možné!“

Zkontrolovala, kde se nacházejí děti. Pak požádala pohledem Karolinu, aby je ohlídala; Maryška a Lucka mohly zůstat.

Stála přede mnou v leopardí kombinéze; náhle se mi před očima začala proměňovat a zmenšovat, až tu stála nahatá hubená Iris s vystouplými žebry. „Takhle nic moc, že? Ale teď sleduj!“ Začala růst a stárnout; prodloužily se jí vlasy, vyrašily chloupky na ohanbí, nalily se prsy. Odhadoval jsem ji tak na třináct. „A co teď?“

Bohužel, má myšlenka byla rychlejší než slova.

„Tak vidíš!“ řekla a aby mi udělala radost, rostla a stárla až do dnešní podoby. Ačkoliv, byla pořád Iris, podle tetování.

„Myslíš, že tohle umí?“

„Může umět všechno, co umím já. Nevěř jí. Nevěř nikomu z nás.“

Uvažoval jsem, komu a čemu můžu věřit; ale pořád jsem se vracel k jedinému správnému řešení: tiché rezignaci.

Iris-Julka mne objala a přitiskla k sobě.

„Udělám všechno, co budeš chtít. V iluzi nebo v reálu; vážně!“

Co mě napadlo, bylo kruté a sprosté; že kdybych se teď mohl vyspat s její dospívající dcerou, nemusel bych jí později naletět v reálu. Vnímala to jasně, ale objala mě ještě pevněji a hladila svou myslí.

„Ty jsi strašně hodnej kluk, Willy. Dokázala bych tě na chvíli potěšit, ale ty už jsi bohužel překročil řeku a neuvěříš mi. Hrozně dopadneš, jestli se od nich necháš zblbnout. Loki tě zničí!“

„Vím to. A budu bojovat. Zabít mě může, ale porazit ne.“

„Přesně takhle uvažují děti. Kdy tě to napadlo?“

„Když mi to říkala Karolina. Vlastně... poslali mě sem, víš? Karl mi dal za úkol sem proniknout; kdybych jeho úkol nesplnil...“

„Já vím. Šmíruje nás od začátku, co jsme vystupovaly. Strašně by chtěl být tady s námi; ale my ho tu nechceme. Kdyby sáhl na Iris, zabila bych ho. Roztříštila bych mu srdce, jako to dělá Denis.“

Zachvěl jsem se. Kdybych sáhl na Iris já...

„Jestli se s tebou Iris setká až bude větší, určitě tě svede. Aby splnila svoje dnešní rozhodnutí nebo aby na mě udělala dojem, ale docela určitě ti věnuje aspoň jednu noc. No co – nebudeš jediný.“

Další hloupá myšlenka: to chce mít z dcery děvku? Jenom se smála.

„Vychovávám ji, aby byla silná. Co myslíš ty?“

„Je silná. Na svůj věk... pěkný malý dravec. Jako ten její leopard.“

„Irbis. Když se s ním setkala, škemrala tak dlouho, až jsem ho požádala. Naštěstí se dal ukecat. Ještě nikoho nezakousl, ale má slíbeno: prvního nepřítele mu necháme zadávit. Iris fascinuje to jméno. Horský irbis.“

„Aby se neproměnila v leoparda ona. I takový jsem viděl...“

Julka se zasmála a ohlédla na Maryšku. Ta se okamžitě spustila na čtyři a proměnila ve sněžného leoparda. Vzápětí Julka a dokonce i Lucka.

Jenže já si vzpomněl, jak se Dicky proměnila v černého leoparda.

V černou šelmu se změnila pouze Lucka. Druhé dvě přijaly vlastní podobu.

„Přijdeme na to, co udělat, abys nebyl nešťastný.“ řekla Maryška.

„Já nejsem nešťastný.“ řekl jsem.

„No, právě.“

A šli jsme jezdit.

Přiznávám, vzdal jsem to jako první. Nedivte se, děti se nechaly do kopce tahat od vlků, to se to pak jezdí! Maryška jezdila líp než Julka, co se Lucky týče, nevím jistě. Karolina usoudila, že si zajezdila dost, takže mě doprovodila do zámku. Děti se dohodly, že si vyjedou na túru po hřebeni, pochopitelně v zápřahu za svými „pejsky“.

Karolina rozhodla, že jsem vyčerpán a musím odpočívat. Vykoupali jsme se v bazénu, pak jsem se složil na lehátko a dostal čaj a koláče. Karolina zatím poletovala po zámku a organizovala svoje služebnictvo; právě když jsem uvažoval, proč jich má tolik a co mi na nich vadí, usnul jsem.

Probudil mě randál dětí. Princezny tu byly taky, ale přišly tak tiše, že mě nevzbudily. Děti se vřítily jako stádo slonů, ačkoliv boty a přílby už odložily; byly přesvědčeny, že musí všem vyprávět o svých zážitcích. Michal nešťastnou náhodou shodil do bazénu služku, která ho chtěla odstrojit; to pobavilo ostatní, chvilku se pošťuchovali a pak tam naskákali všichni.

Když přišla Karolina, jeden ze sluhů si jí postěžoval; Michal je vzápětí napadl, že si dávno mohli zvyknout chodit nazí, tak by jim sem tam nějaké vykoupání nevadilo. Byla z toho podivná hádka, kterou jsem nechápal.

„To je tak,“ vysvětlila Maryška, „Karolina je má půjčený z pasťáku; jako z ústavu pro nápravu mladistvých. Jsou milý, ale někdy...“

„Aha... a oni tu chtějí být, nebo musí?“

„Chtějí tu být, aby nemuseli být tam.“

Pochopil jsem, ovšem nadšený jsem tím nebyl.

Měl jsem nějaký problém, který mne přepadl buď těsně před usnutím, nebo po něm; teď v bdělém stavu jsem si nemohl vzpomenout, co to bylo. Ale nebyl jsem rozladěný, spíš tak nějak... co s načatým večerem?

Děti si zaplavaly, vylezly a chovaly se relativně klidně. Čímž chci říct: neřádily jako smyslů zbavené a nesnažily se zdemolovat zámek. Přišel ke mně Michal a pokusil se upoutat pozornost, docela krotce.

„Kdo je to Kerstin?“ zeptal se, když jsem dal najevo zájem.

„Nemám tušení. Proč?“

„Říká, že tvoje dcera. Tvoje a Dicky; podle chování anděl.“

Naštval mě. „Podívej hochu, nemám teď chuť si na něco hrát! Před obědem jsem měl, tak jsem byl možná příjemnej. Teď jsem rozmrzelej, tak padej!“

Neodešel, tak křehký zas nebyl. Měl veliké oči své matky.

„Nahoře na hřebenu to pěkně foukalo a uštvali jsme se; našli jsme pěknej seník, tam jsme zalezli, vlci nás obložili a zahřívali. Na chvilku jsem usnul a ona se mi přihlásila. Říká, že je Kerstin a pozdravuje tě. Existuje odděleně od matky jako samostatný vědomí. Myslíš, že je to možný?“

„Je to blbá, urážlivá hra. Mohl jsem mít dítě, bylo už počatý, ale... než se stihlo narodit, Dicky zabili. Dokážeš pochopit, že mě to mrzí?“

„Nemusí; je na tom docela líp, než kdyby byla živá. Touhle dobou by tak maximálně cucala mlíko. Kdežto teď lítá a dohlíží na tebe.“

„Poslední varování: nech toho. Nemám náladu!“

„Má tě ráda. Jsi její táta...“

Napolo jsem vstal z lehátka; Michal ucouvl, v očích výčitku. Pak odešel; ale stihl mi dokonale zkazit náladu. Děti blbly, princezny se povalovaly, služebnictvo se tvářilo otráveně. Kluky vem čert, ale ty holky by se mohly naučit být vstřícnější, když jsou z polepšovny. Zatím se tváří spíš jako z kláštera neposkvrněných panen!

Když přišla Karolina, řekl jsem jí to. Sklesla vedle mne do lehátka, aby si postěžovala: „Trapná situace, co? Měla jsem docela jiné plány! Abys tomu rozuměl, řádových dam je poněkud nedostatek, všechny utíkají se svými muži do Arminu. Dokonce i holky ze školy tam utekly, zůstaneme tu opuštěné jako sirotci. Co jsem měla dělat, aby tu bylo trochu živo? Vybrala jsem si pár mladých, abych jim přeorganizovala život; samozřejmě jen ty hezké a slušně vychované. Ale jak vidíš, není to ono.“

„Skutečně není. Některé bych podle zásluh tipoval na řemeslné prostitutky; kdybych je nepotkal v tak vznešené společnosti!“

„Ale samozřejmě, byly prostitutky; od časů, kdy chlapi mají rádi čím dál mladší holky, je nejlepší je zapojit co nejdřív, než dostanou rozum. Kolem patnácti každá ráda roztáhne nožky, třeba ze zvědavosti. Státní moc udělala v jejich podniku razii, kuplířky a pasáky pozavírala a holky strčila do ústavu; ježto jsme v protestantský zemi a nemáme jeptišky, tak je vychovávaly ctnostný starý panny, kterých se nikdy nedotkla mužská ruka!“

Usoudil jsem, že bych se mohl zdvořile zasmát.

„Jenže je z nich víc starostí než užitku; jsou strašně hloupé. Taková ti klidně jde s chlapem za peníze; ale když si má chvilku popovídat s člověkem ze společnosti, začne se stydět jako malá. Neumí tancovat, neumí zpívat, některým dělá potíže souvisle promluvit; že by se projely na koních nebo na lyžích, ani nápad. Zkusila jsem jim nařídit, aby se vykoupaly v bazénu; to bys viděl tu hrůzu! Že neumějí plavat, mi tolik nevadí; ale že se budou stydět svléknout, jsem nečekala. No, teď už se nedivím...“

„Vážně? Jaký je rozdíl mezi nahou prostitutkou a nahou vévodkyní?“

„Třeba v tom, že vévodkyně ten vtip dokáže pochopit. Ale podívej se na ně: tlustý jako čuňátka a zrovna tak špinavý, než jsme je naučily se každé ráno od hlavy k patě osprchovat. A ta jejich stydlivost! Člověk by si řekl: živí se tím, tak nemají o ničem iluze; jenže pak zjistíš, že jejich styl je vzít si chlapa na pokoj, chvilku mu tam uvzdychaně podržet, shrábnout peníze a pryč od něj! Uvolnit se a prožít veselou noc, kdepak! Ony jsou nakonec počestnější než normální ženská, kterou sex baví! Tyhle husy jen vydělávat a pořád jen vydělávat; a proč? Aby to vzápětí strčily pasákovi! A ne že by ho měly rády, jen aby jim dal pokoj a neseřezal je. Pane bože, tak mě zkus seřezat, frajírku, já tě prohodím zdí! Kdo vymyslel, že ženská má být slabší než chlap? No řekni...?“

„U tebe o tom nepochybuju, Karolíno!“

Rozesmála se, rozvlnila svoje atletické tělo. „Že jsem tlustá, co? Bývala jsem; pak mi Blanche doporučila správnou trenérku, ta mě přes den proháněla v tělocvičně a v noci v posteli. Zkusím tě chvilku šokovat, byla to správná feministka, nosila kalhoty, kouřila doutníky a když někdy dala chlapovi, tak leda aby ho pak pomlouvala. Nepřekonatelná ve výcviku dospívajících dívek; první lekce: jak si užít sama se sebou. Druhá lekce: pozitivně přijímat cokoliv, všechno tě může pobavit. A dál v tom stylu.“

„Zajímavá dáma! Seznámíš mě s ní?“

„Dám ti na ni adresu, až pojedeš do Londýna. Ale musím tě varovat, došla v poslední době až k sado-masochismu a počítám, že ji brzo někdo umlátí nebo podřízne krk. Prostě experimentátorka...“

Asi na mně bylo příliš vidět znechucení, takže mě potěšila:

„Netrap se, všechny příjemné věci mě naučila. Takže bych klidně mohla ty panenky vychovávat. Jenže ony nemají zájem o nic než o peníze; samozřejmě jim dávám slušné kapesné, všechno tady mají zadarmo, mohly by se odvázat, být trochu spontánní, bavit se... ale kdepak!“

„Třeba jim vadí, že ty peníze máš a ony ne!“

Mávla rukou. „Když tu holky naposled odpočívaly po té zabíračce v Paříži, Michal si přál výlet k vodopádům. Sif tu ještě nebyla; tak jsme vzaly celou partu, ať se taky pobaví, byl nádhernej den a horko jako v létě. Děti byly utržený ze řetězu, stěžovaly si na vedro a pěkně zlobily; sotva jsme byli u jezírka, kluci se začali pošťuchovat, Iris jim něco řekla a už letěla do vody. Marie tam za ní hodila Michala, Rudi šel sám; a za chvilku jsme se koupali všichni. Věřil bys, ty holky řvaly jak pominutý, brečely a nebyly k utišení; my jsme se teda svlíkli, hadry rozložili po louce a abysme se usušili, hráli jsme takovou hru s míčem přes síť. Volejbal a basket, to jsou jejich nejmilejší hry. Ty husy se klepaly v šatech, mokrý jak myši, jen brečely, že by je moh vidět někdo z místních sedláků! Takhle jsem si teda prostitutku nepředstavovala!“

„Třeba to bude tím, že ses tím nikdy neživila!“

„To bys mě teda urazil; kdykoliv přijedu do Paříže, stavím se v podniku a vždycky se nechám od někoho sbalit! Teda, ne že by to bylo něco moc...“

„Pokud si vzpomínám, říkalas, že Paříž nesnášíš!“

„To je taky pravda; ale co tam dělat celej večer?“

„A musíš tam jezdit?“

„Bohužel jo, mám tam banku. Ředitel, co mi to tam vede, sprostě krade; já ho teda ještě při ničem nechytla, ale až mu jednou pořádně projdu účty, docela určitě něco najdu; pak ať se těší! Jestli si myslí, že když je hezkej a občas mě potěší, si může dovolit všecko...“

„Karo, myslíš někdy na něco jinýho než na sex?“

„Určitě! Máš nějakej zábavnější návrh? Ale rovnou vynech sportování, toho mám jednak za dnešek dost a za druhý na něj sex přímo navazuje. Holky mají ve zvyku nabízet se jako výhra v soutěži...“

Ohlédl jsem se na princezny; docela bych tomu věřil.

„Ach jo!“ řekla Karolina, „Po týhle zkušenosti toho nechám; až mladým skončí smlouva, pošlu je ke všem čertům, pořádně je vycpu prachama a od tý doby o nich nechci slyšet. Jo, kluky jsem ještě neprobrala; podle papírů jsou zloději a rváči, ve skutečnosti spíš ubožáci, co neumějí ovládat ani sami sebe, natož porazit nepřítele. Skoro je mi jich líto. Nahodili jsme jim pořádný cvičení se zbraní a věřil bys, že neumějí vzít kord do ruky? Bych ráda věděla, co je na nich nebezpečnýho...“

Povzdychl jsem taky; i když pracuji na štábu, občas se zúčastním výcviku vojáků nebo i mladých důstojníků.

„Abych nezapomněla, jídlo a oblečení. Chtěla jsem zavést uniformy, jenže holky se ofrňovaly chodit v kalhotách, chápeš to? Jídlo jim taky nejede, ze začátku si stěžovaly, že chtějí maso; teď jim občas někdo něco propašuje, já dělám že to nevidím a všichni jsou spokojený, aspoň držej huby. Poradil bys mi něco chytrýho, jak s nima trochu hnout?“

Zamyslel jsem se. Byl jsem na Rhodu přítomen výcviku dívek zachráněných z otroctví u Alí Šamira a určených pro nevěstince v Orientu, které zůstaly zcela nepoužitelné přes takové zážitky jako zjevení božstev a každodenní kontakt s mládeží z Ostrova. Co může být silnější?

„Používáme taktiku individuálního výcviku. Dost se osvědčila...“

Karolina řekla: „Chm!“ a znechuceně ztichla.

Namísto ní se přišmajchlovala Iris. Bylo na ní vidět, že má něco za lubem.

„Hele, jak jsi mě tak perfektně ráno promasíroval... mohl bys ještě?“

„To snad nemyslíš vážně? Já to myslel jako mučení!“

Potěšeně třásla hlavičkou; ostatní se zvolna přibližovali opatrnými krůčky, abych nepostřehl jejich záměry. Čekali, jak dopadne vyjednávání.

„Jsme trochu unavený po tý túře... hlavně klouby nás bolej. A vůbec.“

Během vysvětlování se mi uhnízdila na klíně; s ohledem na vratkost lehátka jsem tu možnost zamítl, vstal a přemístil si ji na stůl, který mi připadal pevnější. Žebra jsem projel spíš pro legraci, pak ji přehodil na břicho a začal probírat páteř. Od prvního momentu řvala jako siréna; tři zbývající se rozestavili kolem a pozorně přihlíželi.

„Prozvoň ji energií!“ navrhl Michal, „Postupně pouštěj do svalů...“

„To bych musel umět!“

Změřil mě kritickým pohledem; pak jí položil ruku na zátylek.

„Ale drž ji! Možná se bude trochu cukat...“

Co by se cukala! Zmítala se a řvala bolestí; jel jí rukama po těle, vážně a soustředěně. Když s tím skončil, chvíli lapala po dechu.

„Počkej... to ti oplatím!“

Michal přikývl, ale hned se ozval škemravý hlásek Sif: „Teď mě!“

Dámy mají přednost, takže když vyčerpaná Iris sklouzla, dostal jsem možnost promasírovat mléčně bílé tělo Sif. Už předtím jsem měl divný pocit, až teď jsem cítil, že se dotýkám něčeho odlišného. Všechny kosti, klouby, svaly a šlachy byly tam, kde měly být; i tělesné orgány fungovaly stejně, přesto byla jiná. A pištěla o oktávu výš, strašně protivně.

Třetí v pořadí byl Michal. Iris se zatím vzpamatovala natolik, že se mu chystala „prozvonit“ tělo bioenergií; prozatím mi cvičně pouštěla porůznu do nohou krátké překvapivé impulsy, dost nepříjemné. Jednou se mi podařilo ji včas nakopnout, což ji potěšilo. Michal se vytahoval, jak dlouho vydrží bez řevu; hned se začali sázet.

„Ty vaše sázky jsou pěkně blbý!“ poznamenal jsem.

„Já se náhodou sázím ráda!“ vystartovala Iris, „Zvlášť když pak musím dělat něco protivnýho! Nebo když není od začátku jasný, kdo vyhraje; až budu velká, budu se sázet pořád...“

„Ty se sázej hlavně o pár na zadek!“ navrhl jsem jí.

„Platí! Co mám udělat, abych dostala?“

Nějak moc rychle jí otrnulo; že by ta masáž byla opravdu k něčemu?

„Pamatuješ, jak jsme se na Rhodu balili do bahna? To by tak bylo...“

„Bahnem nemůžu sloužit,“ poznamenala Karolina, která sledovala mou práci s úmyslem něco se přiučit, „Ale kdyby stačilo léčivý těsto...?“

Čímž odstartovala rozsáhlou diskusi. Vyšlo najevo, že v nějaké léčitelské knížce je popisována směs, jejímž základem je mouka, voda a olej, důležité jsou však různé přísady; dotyčná směs se nanese na tělo a nechá zaschnout. Léčebný účinek je v tom, že se vytvoří nepropustný film, pod nímž se tělo zahřeje a začne potit, klouby se uvolní, kůže prokrví a vůbec. Princezny to vyslechly, schválily a poslaly Karolinu nařídit to svému lenivému služebnictvu, když už k ničemu jinému není.

Zatímco jsem masíroval Rudiho (řval ještě víc než holky, ale nebyl za to kritizován, neboť ještě vnímal bolest jako nepříjemnou), konalo se za mými zády nějaké vzrušení. Kromě bazénu, tělocvičny, prádelen a hospodářských zařízení byla dole i kuchyně; tam postavily veliký hrnec a začaly do něj házet přísady podle čarodějnické knihy. Sluhové a služky zírali. Už předtím nesouhlasili s našimi zvyky; teď se dozvěděli, že panstvo se bude matlat nějakou hrůzou ve velkých neckách, které museli přitáhnout a instalovat mezi kuchyň a koupelny.

Do kuchtění zasahovaly všechny čarodějnice, včetně Iris; tato informace je důležitá pro následné stanovení pachatele. Vydatně se u toho hádaly, jak je odedávna zvykem. Děti se soustředily na necky, ve kterých vytvářely z vody, hrubé mouky a oleje příslušnou směs; hlavním záměrem bylo umatlat se ještě před začátkem co nejvíc. Iris a Michal se soustředily na Sif, ale Maryška předešla jejich žertíkům, když jí spletla vlasy do copu, omotala kolem hlavy, přisponkovala a ještě ovázala šátkem. O účesech ostatních prohlásila, že nestojí za to je chránit, nicméně je zakázáno je záměrně poškozovat. Což děti s velkým sebezapřením vzaly na vědomí.

Když byla práce v nejlepším, dorazili hosté, celkem tři. Nejdřív byli tím zmatkem kolem upřímně překvapeni, ale rychle se vzpamatovali; nastalo mohutné všeobecné vítání, představování, vysvětlování a vůbec. Zestručním to pokud možno výstižným popisem:

Miklós Ernényi, asi dvacet let, národnost maďarská, dle obličeje další Baarfeltův syn. Znamenitě zadaptovaný na řádové poměry, ačkoliv v nich nežil dlouho. Na koupání v bazénu se viditelně těšil.

Waldemar Lyszczak, polský emigrant, vypadající jako utržený od šibenice, ve službách vévodkyně Marie. Zarostlý mladík, působící krajně nedůvěryhodným dojmem; dle vlastní výpovědi utekl z Polska těsně předtím, než ho sebrala carská policie. Pašoval zbraně z Německa do Ruska, vše ostatní mnoha jinými směry; kdyby ho dopadli, katu by neušel. Protože to všechno dělal z politických důvodů, vysoce vážený. Maryšce říkal „jasná paní“.

Raoul d'Essarts, zcela neznámá osobnost. Asi pětatřicet let, vzhled uhlazený. Zdá se, že má něco společného s finančnictvím a podloudným obchodem. Druhé dva přivezl vlastním automobilem. Rytíř, aspiruje na komthura.

Jelikož jejich příchodem začala diskuse nabírat nový směr, vydala Karolina patřičné příkazy. Nově příchozí pozdrží svoje záležitosti, zatím se vykoupou a případně nakrmí čajem a koláči. Léčivou směs nutno nechat působit asi dvě hodiny, čím déle tím líp; takže nejdřív budou natřeny děti, potom dospělí s patřičnou předností dámám, nakonec páni. Již ošetření se uloží na prostěradla v prostoru bazénu, aby neumatlali lehátka. Zde bude v rámci odpočinku projednána zmíněná pašerácká aféra; poté se bude seškrabovat směs z těla, následuje čištění a koupání, mezitím bude služebnictvo chystat večeři. Před večeří by mohla být pobožnost a přednáška, má-li některá z dam chuť ji uspořádat. Ne-li, postačí zpěv a tanec. (Princezny se ihned dohodly, že tanec a zpěv zcela postačí). Pak budou děti zahnány spát, snad už budou dostatečně uštvané. Dospělí se mohou bavit dál.

S programem souhlasili všichni, vyjma Waldi Lyszczaka; ten zatím zíral na lidi kolem a těžko se smiřoval s faktem, že se bude muset svléknout. Raoul naopak odložil oděv s viditelným ulehčením; na břiše pod pasem měl vytetovány dvě barevné ryby dálně východního původu, čímž rozptýlil pochybnosti. Miklós mu pomáhal Waldiho hecovat a strašit ho různými hrůzami.

Vlkům se všichni zamlouvali; to je nejdůležitější část prověrky. Už jsem se doslechl o případech, kdy na základě podezření šelem byl příchozí pečlivěji prověřen, odhaleny jeho zrádné záměry a... nevím přesně, jak to s ním dopadlo. Někteří říkají, že jej dostaly ty šelmy jako odměnu.

Raoul už během přípravné fáze předvedl svou charakteristickou vlastnost: talent k hádkám a sporům všeho druhu. Přestože rázně odmítl, že by měl jakoukoliv povědomost o magii, v praxi měl ke všemu kritické připomínky, velmi fundované. Odmítal připustit samu existenci telepatie; přesto měly dámy pocit, že se pokouší sondovat jim mysl. Samozřejmě v povolené toleranci; i v tomto oboru se hry často podobají soubojům.

S jejich příchodem se ukázala nutnost začít zásadně řešit problém, kterou z dam si vyberu na noc. Ty věci se řeší rozumovou úvahou; přednost by měla eventualita náhlého citového vztahu, ale nic takového jsem necítil a neodvážil bych se to předstírat. Jako žena se mi nejvíc líbí Lucka; bohužel z ní mám taky největší strach. Maryška a Julka by vyhovovaly z důvodu další výuky v magii, ale uznávám přednost významných členů řádu a pak... taky se jich bojím. Prosím, smějte se jak chcete; ale princezny mají ve zvyku telepaticky prosondovat svého partnera a objeví-li něco nevhodného, mohly by ho preventivně zabít. Nebo jinak zneschopnit... Risknete to?

Daleko nejvíc by mi vyhovovala Karolina. Hlavně proto, že je na zhruba stejné úrovni jako já; sice jí říkají princezna, ale spíš ze zdvořilosti, nemá špičkové postavení ani v bojovnické, ani čarodějnické kastě. Jediným důsledkem toho je, že se jí nemusím bát, určitě mě nepodrazí. A hlavně, je to kamarádka; dokázal bych s ní žít pod jednou střechou.

Protože princezny, ať si to uvědomují nebo ne, nehledají partnera; pouze dovolí některému z obdivovatelů, aby chvíli pečoval o jejich tělo. Takový přístup jim v Paříži zjednal proslulost; možná by si je někdo hodně bohatý a hloupý dokonce chtěl vzít za ženu, ale brzo by asi brečel a rozváděl se. Jejich údělem je vznešená osamělost. A jak se zdá, Raoul patří do téže kategorie; kteroupak si asi vybere?

No a pak je tu Lucka; právě s Raoulem flirtuje a okouzluje ho. Asi ještě chudák neví, s kým se baví; varovat ho rozhodně nehodlám!

V tom momentě úvah mne přivolala Iris, která se jmenovala zkušebním králíčkem a právě se chystala ponořit do necek. Vzniklá hmota nevypadala vábně, měla blátivou konzistenci a světle hnědou barvu; nechutnému pachu předešly včas přidáním něčeho aromatického, takže směs šířila vůni poněkud opojnou. Když jsem na to upozornil, vyjádřila Julka naději, že se jí snad děti načichají a půjdou ochotněji spát.

Iris se potopila i s hlavou, za což dostala okamžitě vynadáno. Potom mi nařídila, abych ji důkladně promasíroval a vetřel léčivou směs do veškerých dutin a štěrbin, co jich na těle má. Pokud bych zapochyboval, jak to myslí, její matka okamžitě vysvětlila: „Trénuj, potom to uděláš nám!“

Když poprvé zavřískla bolestí, potopil jsem jí hlavu, jako leknutím; vyplivla bahno, zasyčela jako zmije a umírnila svoje reakce. Během masáže jsem pořád přemýšlel, zda ji to skutečně tak bolí, nebo hraje divadlo; vypálenou lilii na rameno si přímo poručila. Michal se pokusil využít nepozornosti, zasunul jí ruce k nohám a zkoušel na ni nějaké šoky, ale popadl jsem ho za krk a narval hlavou do bahna; chtěli se začít prát, ale to jsem zarazil. Namatlal jsem Iris, nařídil jí vypadnout a dal se do Michala bez ohledu na protesty Sif, že jako dáma má přednost. Ještě jsem pohrozil, že ji seřežu, čímž moje akcie stouply; když Iris a Michal dostávali rákoskou, marně se dožadovala, každý měl strach jí ublížit. Taky nic závažného neprovedla, ale tak hluboké úvahy nebyla schopna; bití nepovažuje za trest, ale za cvičení.

Abych neprotahoval: všechny telepatické děti považují za nejhorší trest odmítavé znechucení. Stav, kdy si dospělý upřímně přeje, aby už přestaly otravovat a někam vypadly, je obvykle zažene; zato když si pomyslíte, co byste jim nejradši provedli za jejich lumpárny, je přiměje k vyšší aktivitě. Nejhorší to bývá v pubertě; chraň vás všichni bohové před nápadem, kam byste takové dívce sáhli nebo co s ní udělali, už se jí nezbavíte, dokud to neuděláte. Opakuji: ona zcela přesně ví, co si myslíte!

(Další vzpomínky Dicky: někteří učitelé se pokoušejí mentálním spojením šířit informace. Úspěchy jsou střídavé, řídí se ochotou žáka. Taková holka se sice s potěšením s učitelem spojí, nechá si prozkoumat mysl až do věku batolete, osáhne jeho vzpomínky, avšak rázně odmítne přijmout celoživotní poznatky třeba z matematiky. To už raději detailně prosonduje vzpomínku, co dělal předevčírem s její spolužačkou, eventuálně uloží nápady, co s ní bude dělat ona, až si budou vyměňovat zkušenosti.

Trochu jsem se vyděsil nad představou, jak dospělý jedinec předává takto zkušenosti dítěti. Dicky oponovala: s velmi malými dětmi takové pokusy nikdo nedělá. U dospívajících vychází iniciativa zásadně od mladšího, dokonce slušnost velí dvakrát odmítnout, až na potřetí vyhovět.)

Není pochyb, že Iris to všechno zná. Telepaticky sleduje intimní zážitky celého cowenu; kdoví jaké to v ní vyvolá pocity! Bude-li chtít, napojí se v noci na mou partnerku, ať to bude kdokoliv. Určitě i teď sleduje mé pocity a myšlenky, možná mi je dokáže i podsouvat. Když ji to baví...

Spokojený Michal vyťapal z lázně a Sif tentokrát nedovolila žádné odstrkování a vlezla tam ještě dřív, než byl venku. Nemohla se potopit s hlavou jako oni; Michal se jí za to vysmál a znovu mi připomněl, že musím všecky čtyři co nejdřív ostříhat; poslala mu za to sprostou elfskou nadávku. Aspoň jsem jí zaplácl pusu bahnem, až se zakuckala.

Iris neopomněla připomenout svůj návrh, aby do směsi zamíchali cukr a vajíčka, aby to mělo aspoň nějakou chuť; matka jí vynadala, že nehodlají směs ani děti upéct k večeři. Děti zajásaly a začaly se vzájemně grilovat; zvýšit teplotu čehokoliv až k nesnesení je začátečnická hra. Sif se nemohla dočkat, až bude hotová a bude moci do hry taky zasáhnout; a nejhůř trpěl Rudi, kterého to teprve čekalo. Dokonce jsem ho trochu ošidil a pořádně nepromasíroval všechno, na čem bazíroval Michal.

Když malí skřeti se svými divokými hrami zmizeli mimo dosah, využila toho okamžitě Julka; zeptala se, zda ještě nejsem unavený a že bych se mohl dát do ní. Ujistil jsem ji, že unavený jsem hrozně; přitiskla mne k sobě, objala a začala do mě prát energii. Ne, že by to Dicky nedělala, ale Julie podstatně víc a bezohledněji. Taky mi mírně zeslabila schopnost rozeznávat uvážené jednání od spontánního, natož nařízeného; v každém případě od toho momentu přestávám odpovídat za své činy.

Takže: abyste dosáhli propojení, nemusí s vámi zkušenější čarodějka spát, stačí se dotknout. Jednoduše nařídila, abych s jejím tělem dělal vše, co je jí příjemné, a tak dlouho, dokud bude chtít. Aby mi to nebylo líto, cítil jsem to zároveň s ní; už jsem taky byl ženou, takže to znám. Maryška a Lucka nás sledovaly a přidávaly svoje nápady; kdežto na dálku nás monitoroval celý cowen. Nemáte proč se děsit, byla to nádhera.

Když si Julka s Maryškou vyměnily místa, na okamžik jsem přišel k sobě a vyjádřil obavu, zda to fyzické i mentální vypětí přežiju. Ujistily mne, že nejen to, budu sršet energií celou noc; zítra ovšem budu spát až do oběda, ale to vůbec nevadí, stejně se nebude dít nic zajímavého. Ještě dodaly, že je to poděkování za péči, kterou věnuji jejich ratolestem. Dál mám další dlouhý nádherný zážitek; a informaci, že Maryška a Julka rozhodně nejsou stejné, aspoň v oblasti erotogenních zón. Hned mi to zdůvodnily: ale pasují na sebe.

Z Lucie jsem měl nadále strach; vnímala to a zjevila se mi v nejkrásnější možné podobě s rohy, kopýtkem a oháňkou. Už když se nořila do vany, těšil jsem se na nový zážitek: zatímco Lilie byly po celém těle hladce oholené, tělo Lucky hustě pokryté srstí. Pevnou, nepoddajnou, píchající do prstů; nepochyboval jsem, že ji vylepšila kvůli mně. Vrátila mi vzpomínku na dívku, která mne svedla jedné noci na Rhodu, mladičkou lykantropku s hebkou kožešinou a dravčími způsoby, která potom taky padla v boji, jak si všechny šelmy podvědomě přejí... Na okamžik jsem zase vnímal její tělo, dokonce tu dráždivou vůni; ale teď jsem měl v rukou podstatně nebezpečnější šelmu.

Lucka se smála a nechala se s rozkoší drbat okolo rohů. Dovolila mi při tom meditovat, jaké má vlastně doopravdy vlasy. Viděl jsem ji v různých podobách: za normálních okolností má černé s pablesky rudého ohně, ale když je třeba, začnou pozvolna světlet. Blonďatou jsem ji ještě neviděl, zato na Rhodu, když se ostatní daly ostříhat, se najednou ukázala oholená, aniž si kdo pamatoval, že ji stříhal. Vím to, kluci se o tom dohadovali. Taky jí nedělají problémy chloupky na těle. Barva kůže? Od mléčné po bronzovou, jak je zapotřebí; v ďábelské podobě tmavohnědá až... ano, musím se podívat, černá jako antracit. Teď se urazila; její kůže je černá jako tma, černá jako... hlubina hříchu, napověděla.

V rozpacích jsem začal masírovat její kozlí nožku. Skutečně zvířecí, nic lidského na ní nebylo. Místo chodidla kopyto, kvalitní koňské. S takovým se toho moc nadělat nedá, tak jsem se vrátil na bříško a věnoval mu třikrát tolik péče co jiným oblastem. Spokojeně kňučela. Pak mě upozornila, že na rozdíl od lidí je třeba na ní řádně promasírovat také ocas; cestou tam jsem objevil několik dívčích vstupů a ani mi to nepřišlo divné. Konečně jsem tu její oháňku objevil, u kořene byla nezvykle mohutná; uvažoval jsem, co mám na ní masírovat, pak jsem si všiml, že jí probíhají obratle jako na páteři, tím se vysvětluje ta nezvyklá pohyblivost. Dal jsem se do toho s patřičnou vervou a cítil, jak se jí to líbí. Avšak když jsem masíroval už pátý metr jejího ocasu, začalo mi docházet, že si ze mě dělá legraci. Hrozně rád bych se jí pomstil, ale může mi někdo poradit, jak?

Vyřešila to sama, strhla mě za sebou do necek a začala se mazlit. Nevím, zda jsem na to upozornil, když mi v Paříži vbodla dráp okem do mozku a škubala jím, byl to jeden z nejkrásnějších prožitků. Tak teď mi svými drápy probodala celé tělo jako jehelníček; nemohl jsem se ani pohnout, a ona mi jemnými prstíky vtírala hmotu do kůže kolem těch drápů. Může mít tolik rukou kolik chce, v Dianině verzi tisíc. Jedním ocasem mne bolestivě šlehala zvenčí, druhým zevnitř. (Český lev má taky dva ocasy, co se divíte? Ale jak a kudy ho dostala do mých útrob, nevím.) Nakonec mi vypnula i paměť – mám nějaké nezřetelné obrazy, ale nedokážu je popsat.

Když mě nechala, dovlekl jsem se ke svému místu a zkolaboval. Prý mne tam dovedla Lucka, asi ano, když to říkají. V každém případě část večera mám poněkud zastřenou.

Kdo natřel Karolinu, nevím; potom ukecali Waldiho, který se podrobil, ač zásadně nesouhlasil. Naopak Miklós Ernényi si to vychutnal jako všechny jiné zážitky; pravý Baarfelt. Věnovala se jim Karolina a hned jim vynadala za chlupaté tělo. Raoul zůstal poslední a málem na něj nezbylo, naplácala mu na kůži poslední zbytky. Ani si moc nestěžoval.

Služebnictvo chodilo celou dobu kolem s velmi nepřívětivými výrazy. Co si myslí, bylo na nich velmi jasně vidět. Už tehdy hosté nadhodili diskusi o potřebě dalších řádových vojáků; Waldi si to představoval tak, že celá banda natáhne uniformy, popadne zbraně a přemístí se pod jeho velením do Polska, kde zahájí další kolo místních povstání. Když zjistil, že nejsou na nic a nemají ani chuť být, krutě se naštval.

Miklós reagoval mírněji, dal příležitost Raoulovi. Ten pronesl zásadní přednášku o výchově a výcviku řádových vojáků; on sám si hodlal vybrat pět mužů a tři ženy, jako posádku nějaké základny na francouzské Riviéře. Nebyl uspokojen, což ho znechutilo. A ptal se, kde je nějaká jiná základna.

Odpověděla mu Maryška: „Nikde.“

Raoul byl překvapen. Poukázal na to, že odjakživa existovaly ústavy, kde se mladým adeptům vštěpovaly základní zásady; on samozřejmě nepožaduje vycvičené specialisty, i když by jimi nepohrdl; ale stačí mu mladí nadšenci se základním výcvikem, složitější finty je už naučí sám. Ptám se vás tedy, kde si budu moci vybrat takové začátečníky?

Odpověděla Julka: „Nikde.“

Chvíli zíral; potom pochopil. Zdrtilo ho to.

Miklós začal líčit Waldemarovy problémy; Waldi ho rychle přerušil, vyložil to sám a Miki jenom překládal. Mám v tom mezery, asi jsem usnul. Další vzpomínka je, že na sebe Waldi a Maryška ječeli polsky a ostatní se smáli. Opět jsem usnul, přesněji začal podřimovat a občas se probíral.

Vím jedno: děti tam v tu dobu nebyly. Předpokládám, že vyběhly ven řádit ve sněhu s vlky, případně irbisem. Jejich vrstva léčivé hmoty byla největší a nejvíc na těle držela, zima jim být nemohla. Taky měly napatlané i obličeje a hlavu, dospělí byli opatrnější. Většinou.

Na největší problém nás moudrá kniha neupozornila: svědění. Jak vrstva chladla, usychala a smršťovala se, začínala kůže krutě svědit a podrbat se nebylo snadné. Myslím, že právě to mne probralo k vědomí. Ale ukázněně jsem čekal na Julku, která byla namatlána první a měla tedy dát pokyn.

Nejdřív z nás uschlé kousky začaly opadávat; ty přímo na těle byly slepené potem, takže jsme se vydali pod sprchy je smýt. Někde to šlo, jinde ne; zvláště ty dutiny a štěrbiny působily problémy. Julka si přála, abych ji celou namydlil a pak odrbal pod sprchou; pokud to nepůjde po dobrém, ať na ni vezmu kartáč.

Takže jsem byl první, kdo se seznámil s výsledkem: po důkladném omytí byla kůže sice dokonale čistá, ale zůstala jí barva oranžová jako pomeranč, a nešla žádným způsobem dolů. První si to uvědomila Maryška, začala se smát a jásat; zvlášť když se přesvědčila, že tutéž barvu má i ona. Naopak hosté se naštvali; já váhal, jak se zachovat, Lucka se šklebila a Karolina se nám dokonce začala omlouvat.

Mimochodem, Lucka byla jako obvykle nejkrásnější; i tuto událost dokázala využít ve svůj prospěch. Napověděla mi, že je to barva pekelného ohně.

„Kde jsou děti?“ zeptala se Julka, přivřela oči a vyslala signál. Vzápětí se do koupelny v jednom chumlu vřítily děti i vlci; zarazily se na prahu, a Iris vyjádřila všeobecné mínění: „Jú! Vy jste krásný!“

Větší kusy z nich opadaly venku v průběhu rvačky, něco okousali vlci, tak netrvalo dlouho a byly očištěné. Jásaly, prohlížely se vzájemně a obdivovaly svou dokonalost. Matky je chvilku nechaly, potom však zahájily přísné vyšetřování: Kdo to udělal?

To i mne nasměrovalo jinou cestou. Bylo jasné, že někdo vmíchal do směsi barvivo, asi pořádnou dávku. Kdo? Těžko říct, přidával tam každý něco, sám i po dohodě s druhými. I já u toho byl a těžko můžu říct, co jsem přidal, někdo mi to dal do ruky. Určitě s vysvětlením, ale... Vyšetřovací komise se se mnou odmítla bavit, nemám potřebné chemické vzdělání a takovou zákeřnost bych technicky nedokázal. Ze stejného důvodu odmítli podezřívat Sif, přestože nad změněnou barvou jásala nejvíc.

Michal hrdě předstoupil a oznámil svůj motiv: přál si něco podobného, aby máma zůstala doma a přestala poskakovat v Paříži před pitomými šúdry, které měl už dávno vzít čert! Což pronesl pyšně do tváře Lucii, a byl by ji ještě zatahal za ocas, kdyby nějaký měla. Bohužel však ho to nenapadlo, takže to neudělal. Vzápětí ho podpořila Iris, pyšná na narudlý odlesk na vlasech, lze-li její štětiny tak nazvat. Určitě by to udělala, ale ani ji to nenapadlo; je pachateli vděčná, zvlášť jestli ta barva hodně dlouho vydrží.

Karolina, která byla hlavní inspirátorkou, prohlašovala na svou čest, že to taky nemá na svědomí. Dokázat to nemohla. Obvinila Lucku, která jakožto démon je povahy potměšilé a zákeřné, takže by...

Lucka prohlásila, že za a) není démon, za b) není zákeřná, za c) nemá to na svědomí. Potom pohrozila dětem, že je všechny sešlehá ocasem, jestli ji budou provokovat a pokoušet se číst její mysl. Jejich reakci nevím, ale pak je vyzvala, ať se jdou porvat ven na sníh; tam je nabere na rohy, dokope všemi svými kopyty a ocasem jim...

Kromě mne vnímaly hrozbu i Maryška a Julka. Zastavily děti a zeptaly se Lucky, jak to myslí a zda to není nebezpečné. Řekla: „Tak pojďte taky!“

Jejich rvačka byla něco parádního. Přenést ji ven do závějí bylo nanejvýš moudré, protože každý, kdo od ní dostal ránu, plachtil pořádný kus vzduchem – nejvíc po zásahu kopytem. Nejnebezpečnější zbraň je potom ocas, libovolně dlouhý, pružný a ve švihu průrazný jako cep. Mně stačila jedna, zatlouklo mě to do závěje a měl jsem dost. Princezny vydržely déle a Lucka si s nimi ráda hrála; ale děti útočily pořád, až vzteklá Luciferella rozepjala blanitá křídla, vzlétla nad ně, sekala drápy, syčela rozeklaným jazykem a chrlila oheň, až se v místě dopadu tavil sníh.

Čímž se ovšem nevyřešil problém, kdo je pachatelem. Julka a Maryška tedy odvolaly svoje děti, všichni se vrátili domů a pokračovali v hádce, aniž by k čemu došli. Raoul (nejméně postižený) navrhoval výslech mentálním spojením všech dohromady; princezny to odmítaly a poukazovaly na to, že Lucku se nikomu nikdy nepodaří zhypnotizovat. Lucka zas oponovala, že děti se proti telepatii dokážou bránit, dokonce je to sama učí. Michal požadoval, když Lucka umí chrlit oheň, aby jim spálila vlasy, hlavně Sif; přece se nebude bát nějakého Lokiho! Lucka ječela, že neumí chrlit oheň. Iris dodala, ať tedy všichni vyjdou ven na sníh, Lucka udělá oheň a očistí nás všecky, třeba i se služebnictvem, aby...

Hádka to byla nádherná a všeobsahující; ale nepřinesla žádný výsledek. Postupem času jsem usoudil, že se hádají hlavně z přebytku energie; takže jsem adresoval princeznám výzvu, aby toho nechaly a šli jsme večeřet. To je vzpamatovalo; navrhly, abychom se odebrali rovnou do kaple a vrhli všechny svoje emoce na oltář Boží. Ale nešli jsme; tančili.

Waldi byl v šoku, vyptával se, jestli se na to nemáme aspoň obléknout. Dostalo se mu z několika stran odpovědi, že na Ostrově zvolna vzrůstá zvyk předstupovat před Boha v nezastřené podobě; cowen zatím nedospěl k jednoznačnému rozhodnutí.

Žádná z princezen nemá vyhraněný způsob bohoslužby. Chápu, že to je divná informace, ale líp to říct neumím. Jsou zvyklé se přidat pod velení toho, kdo to řídí, samy prostě nemají názor. Maryška mne překvapila hrou na cosi podobného kytaře, ale s podstatně brutálnějším zvukem; podle vyjádření dar sestry May-Britt, avšak dřívější. Julka měla ještě divnější nástroj: jako by někdo z klavíru odmontoval klávesnici a přibil na prkno, které se věší kolem krku. Na to se hraje; nebylo mi jasné, kde se bere energie, pravděpodobně elektrická. Posuďte, zda to pochopíte:

Uvnitř hmoty nástrojů, nejspíš z plastické hmoty, jsou elektrické baterie s určitým počátečním nábojem. Rozechvívání strun nebo zmáčknutí kláves vytváří tón, který je v podstatě chvěním. Tyto vibrace rozechvívají baterie, ve kterých tím vzniká další energie; čím víc se tedy na ty věci hraje, tím víc energie v nich je. Mohu potvrdit, že do nich obě řezaly bez slitování, a čím víc hrály, tím víc se dostávaly do extáze. Měl jsem pocit, že by mohly fungovat jako skotské dudy, pobízející vojáky do boje; po chvíli tance mi vibrovala i hlava, stoupal jsem do nebes a padal do propasti; a to jsem si myslel, že nejsem přístupný emocím!

Děti se těšily, jak se vytancují, taky se jim to splnilo; vlnily se jako oranžoví hadi. Sif umí při tanci nádherně rozvlnit svoje vlasy; a ještě se při tom doprovázela na malou harfu, zmenšenou obdobu nástroje elfa Avaena. Jestlipak z ní taky umí vystřelovat šipky?

Služebnictvo se muselo obřadu zúčastnit povinně, tedy ti, kdo neměli nějaké jiné povinnosti. Měl jsem dokonce pocit, že se jim to líbí, někteří poškubávali tělem a byli by se dali do tance, kdyby neměli na paměti, že tu jsou za trest a bavit je to prostě nesmí!

Kdo ještě... aha, Lucka! S tou je to složité; zpočátku tančila nádherně a rychle se dostala do extáze, potom jsem ji neviděl a zas viděl a... mohlo by to být tak, že v tom vytržení proskakovala z dimenze do dimenze? Kdyby to byla Dita, docela tomu uvěřím; ještě že je odtud tak daleko!

(Kdo vůbec vládne v těchto horách? Jaký je svět na odvrácené straně?)

Dívky toho bohužel brzy nechaly a šli jsme k večeři. Přes všechnu námahu dnešního dne jsem se necítil unavený, ani nikdo jiný. Krátká diskuse nastala, zda si něco oblékneme, ale děti byly pyšné na svou oranžovou barvu a princezny se přizpůsobily.

V rámci večeře se konala porada o účelu mého příjezdu. Vytasil jsem se s Bauerovým protokolem, dokonce jim ho přečetl celý nahlas. Hostům do věci nic nebylo, naslouchali jen ze zdvořilosti; zato děti okamžitě začaly jevit patřičné vzrušení. Iris a Michal na sebe mrkli a...

„Mami, jedeme do Afriky! Strejdovi Denisovi přece musíme pomoct!“

„Nehrozí! Vás do Afriky, zbláznili jste se?“

Začal křik a hádka; do toho se vyptávala Sif, kde a co je Afrika. Když jí to vysvětlili, připojila se ke škemrání.

„No tebe už vůbec ne! Víš, co by s náma udělala May, kdyby tě něco kouslo?“

„Nic nekousne!“ řekla sebevědomě Sif, „Fenri zakousne to první!“

Nastala obrovská práce vysvětlit jí, že hlavní nebezpečí nejsou lvi nebo leopardi, nýbrž hadi a rozličný hmyz. Poslouchala s nedůvěřivým zájmem; byla seznámena s existencí živočichů jako jsou moskyti a písečné blechy, ale neuměla si to představit. Tak jí aspoň řekli o vších a blechách, které mají někteří lidé i tady. Načež se rozjásala:

„Já chci mít ve vlasech maličké broučky!“

Vyšlo najevo, že si to představuje jako roj světlušek.

Načež Maryška a Julka vzplanuly hněvem a rozhodly, že děti mají jít spát, protože už toho přece musejí mít až nad hlavu. Vyjednávání, střídající se s hádkou, trvalo půl hodiny; mezitím Sif, která se marně snažila uplatnit, vyhodnotila situaci a přiťapkala ke mně, zřejmě v přesvědčení, že toho vím o Africe nejvíc. Začala klást naivní otázky svou lámanou němčinou; přitom mi vylezla na klín a tulila se jako koťátko.

Má nádherné oči, modrozelené jako moře. Její vlasy zvláštně voní; a když teď změnila mléčnou barvu své kůže na zářivě oranžovou, začíná se podobat víc ilustraci z dětské knížky než člověku. Na tu jemnou kůži jsem ji taky upozornil nejdřív; vyslechla fakt, že v Africe svítí slunce natolik, že tam lidé mají kůži černou a bílé děti zahynou na úžeh, a zajásala:

„Já chci mít černou kůži! Jako Lucka!“

Lucka měla v tu chvíli jednu z nejsvětlejších možných variant, takže jsem nechápal. Vidí snad to dítě jinak než my?

Maryška a Julka neodvolatelně přesvědčily svoje děti, aby šly spát. Takže Julka stáhla Sif z mého klína a hnala ji za ostatními; dětičky si vyškemraly, že je někdo musí uložit; ještě že nechtějí pohádku! Všechny spaly pohromadě v jedné místnosti, nikoliv však v posteli, nýbrž ve velké hromadě přikrývek. Michal a Iris trvali na tom, že od své svatby musejí spát spolu, jak se na manžele sluší. S nimi tam žili a zahřívali je vlci, kteří právě neměli noční hlídku, případně irbis.

Po jejich odchodu jsem i já pocítil ospalost. Maryška a Julka začaly únavně projednávat polské záležitosti, plánovat pašerácké, diverzní a jiné akce a dohadovat se, jak je vylepšit. Řada těch plánů se týkala i Německé říše a já měl pocit, že bych to snad ani neměl poslouchat. Takže jsem se omluvil; popřály mi dobrou noc a pokračovaly v hádce.

Když jsem se uložil pod deku, trochu jsem se vzpamatoval; vracely se mi všelijaké zážitky a já zahájil rozbor situace Ősgardu, část druhá.

Kdykoliv jsem měl co dělat se Sif, udivovalo mě, jak je jiná. Jsem snad jediný, kdo to pozoruje? Nebo se tomu ostatní nediví? Kdybych mohl vidět, jak bude vypadat v dospělém věku! Zatím je dítě, s běžným dětským tělíčkem, na kterém nelze pozorovat víc odlišných známek než je běžné u jiné lidské rasy. Ale kde bude, až dostatečně vyroste?

Dobře, pochází z Ősgardu; ale co je to vůbec za místo? Pokud vím, je její matka člověk, dcera Tomáše Baarfelta a nějaké ženy z Wulffssonnů, otec pak někdo z rodu Aswastarrů, řádových Jezdců. Pouze se na tom místě narodila a prožila útlé dětství, nic víc. Jak vlastně vypadají skuteční Ősgarďané, viděl je někdy někdo? May-Britt si přivedla na Rhodos elfa, ale může někdo dokázat, že byl skutečně elf? Věřili jsme mu, protože to řekl; vlastně ne, označoval se termínem siidhe. Lékařské prohlídce se vzepřel, přestože mnozí řádoví lékaři o to stáli; měl divný tvar uší, ale podobný má i May a pokud se nemýlím, také Sif. Jako důkaz to neobstojí.

Jestlipak by mi Julka nebo Maryška byly ochotny ukázat, jak bude vypadat Sif v dospělém věku? (a když, jak jim můžu věřit?) V té souvislosti mi začaly vrtat hlavou další spojitosti; třeba kuriózní vztah, který podle Julky vymyslela Iris. Že se do mne zamilovala? Dětská fantazie, za pár let si na mě ani nevzpomene. Má snad Julka ve zvyku brát vážně každý hloupý výrok své dcery? Její reakce byla podivná; rozhodně není nadšena, že bych měl s Iris mít poměr, ale podřídí se. Dokonce mě pochválily, že mám k jejich dětem tak hezký vztah. Hezký? V podstatě je týrám; můžu za to, že se jim to líbí? Ti malí ke mně cítí důvěru, ale já si to vůbec nezasloužím! Copak nevědí, že jsem přišel jako vyzvědač, špion ve službách Karla Haushoffera? Jak moc by Karl chtěl být na mém místě! Jenže o něm Julie řekla: zabila bych ho, kdyby se dotkl mé dcery!

Mám pocit, že je nutno brát její výrok doslova. Zabila by ho, kdyby jenom sáhl na její dítě. Nepochybuji, že to dokáže; bez smlouvání, bez varování, okamžitý útok. Tak chrání svá mláďata šelmy. Ale proč? Čím je nebezpečný? Proč ho tak nenávidí, zatímco mne vítají? Za jaké zásluhy?

Tichý smích toho dítěte mne nepřekvapil, byl přirozený. Malé děvčátko s chytrýma očima; znám ji, jen si nemůžu hned vzpomenout na jméno, ani kde jsem ji viděl. Určitě to bylo příjemné setkání...

„Kerstin,“ napověděla mi, „Nedělej si starosti, tati. Postarám se...“

„Ty jsi moje dcera?“

Byla dětskou kopií Dicky; samozřejmě křehčí a roztomilejší, veliké oči, hlavu jak tenisák, je to srst nebo jemné vlasy? Hubené tělíčko neurčité hnědostříbrné barvy s lykantropickými pruhy, ale všechno běžné, žádné nápadné či vtíravé barvy a tvary. Kdyby se zamotala mezi děti, odlišovala by se od nich jen tím, že není oranžová...

„Když chceš...“ zasmála se a zoranžověla. Rozesmál jsem se taky.

„Nezlobíš se, tati? To jsem byla já, kdo ti dal do ruky tu barvu! Občas si vypůjčím tvoje tělo, když budu potřebovat, mně to takhle nejde...“

„Co jsi teď?“ zeptal jsem se; táhlo mi myslí, že Dicky měla mít dítě, říkala mi to, ale přece nemohlo přijít na svět, když jeho matka...

„Přece anděl!“ obrátila se zády, abych si mohl prohlédnout křídla. Zdála se mi naprosto neschopná udržet takové stvoření ve vzduchu, ale večer jsem viděl Lucku poletovat na ještě neschopnějších.

„Andělé taky zlobí?“

Vyprskla smíchy. Pak řekla důležitě: „Andělé chrání toho, koho mají rádi. Neboj se, tati. Budeme tě chránit, dokud budeš živý. Potřebuješ to.“

„Tím chceš říct, že tě uvidím častěji?“

„Jenom když budeš chtít. A nepřijdu v těle; možná se to někdy naučím, ale není to snadné. Budu ti pomáhat, jak umím.“

„Tak jako dneska? To ti opravdu moc děkuju!“

„Zlobíš se moc? Kamarádi se už nezlobí; je to legrace. Jsou fajn; taky je pohlídám v tý Africe, už jsem jim to slíbila.“

„V Africe? Nikdy tam nepojedou, to je nesmysl!“

„Chachá! Ty mi koukám moc nevěříš! No, uvidíme...“

„Proč to všechno děláš?“

Trochu zvážněla, její oči se ještě zvětšily. „Teď mám jenom mámu a tebe; a tys mě dlouho nechtěl slyšet. Až když ses s ní setkal, troufla jsem si taky přijít... nevyženeš mě? Nebudeš na mě zlý?“

Nechápal jsem, proč takhle mluví. Naopak, pocítil jsem k ní tolik lásky...

„A potom jsem zkusila přijít za dětmi. Já bych tak chtěla mít kamarády! Oni jsou fajn, hned jsme se domluvili...“

Těžko jsem si rovnal situaci v hlavě. „Neměla bys být menší?“

„Ach jo, tohle tělo? To jenom kvůli tvému chápání, ve skutečnosti nemám vůbec žádné. Jsem bytost nehmotná, takříkajíc astrální!“ V jejím hlase zněla hrdost, a ještě se přede mnou kroutila jako na přehlídce.

Pomyslel jsem si: praštěná jako ostatní. Zajásala.

Další myšlenka: co může taková malá holka dokázat? Je to dítě...

„Tak schválně, dej mi nějaký úkol! Uvidíš, jestli stojím za to, abych byla tvá dcera! Co mám udělat, abys mě začal brát vážně?“

Chvilku mě napadaly samé pitomosti. Pak jsem si vzpomněl na problémy Karoliny s jejím personálem a jejich neochotou se učit; Kerstin zazářily oči a už nadskakovala nadšením.

„Jo, to je správnej úkol pro mě! Sny, představy a vize... jen počkej, jak to s nima roztočím! To do rána ještě stihnu...“

„Počkej! Jak tě vůbec napadlo to jméno – Kerstin?“

„Máma pro mě měla připravený jméno. Chtěla Christinu, ale to by se pletlo – tak mám tohle. Kerstin Sarita Leontina Weronica MacFarlan von Lehndorff, líbí se ti to? Jsem stejně dobrá princezna jako ostatní!“

Její hlásek mne podivně rozechvíval; najednou jsem neměl co říct.

„Ty brečíš, táto? Proč? Jestli ti někdo něco udělal...“

Snažil jsem se vší silou ovládnout. Tak já mám dceru! Krásnou, chytrou... a nikdy se jí nebudu moci dotknout!

„No, to fakt nepůjde – ale já třeba něco vymyslím...“

Už jsem to dál nemohl vydržet.

„Tati, nezlob se! Tohle jsem nechtěla... já už budu hodná...“

Proboha, dost! Anděl, který mne prosí...!

„A spi! Za chvilku bude ráno!“

Probudil jsem se. V krku jsem měl sucho a hlavu jako střep, co jsem vlastně včera pil? Nesmysl, ani kapku, jen ten jejich čaj! Aha, to bych se asi neměl divit. Přešel jsem před zrcadlem, ze zvyku se tam ohlédl a vyděsil se; takhle přece nemůžu mezi lidi! Kdyby jenom tělo, ale obličej, dokonce vlasy! Oranžovou barvu člověk přece mít nemůže!

(A vzpomínka: jak jsme všichni byli krásně barevní na Rhodu, každý podle barev své vlajky. Snad to za pár dní zmizí...)

Našel jsem tričko a spodní kalhoty, čistě vyprané a úhledně složené; tak aspoň tohle zdejší služebnictvo zvládne. Hned jsem se oblékl a cítil se líp. Pak jsem znovu předstoupil před zrcadlo; víte, jak hrozně vypadá luxusní bílé prádlo na oranžové kůži? Nevypadám jako šašek?

Dveře mého pokoje se pootevřely a nakoukl zvědavý vlčí čenich.

„Půjdeš na rozcvičku?“

Má nějakou logiku, že jsem smíchy zařval?

Palác obsahoval i tělocvičnu; všichni už tam byli, děti se rozcvičovaly, ale v koutě se Karolina ještě o něčem dohadovala se dvěma sluhy.

„Nechápu, co vás to popadlo... ale jestli chcete, jsem ráda!“

Po stěnách visela spousta zbraní, našla dva kordy a dala jim je. I mně dali zbraň, pochopitelně jsem svou šavli s sebou neměl.

„Rytíř Raoul nám prokáže tu čest a bude předcvičovat...“

Raoul d'Essarts pošvihával kordem a vypadal nespokojeně.

„Prosím, aby všichni přítomní dodržovali sportovní pravidla a nepoužívali triků, které nemůže znát protivník! Tím mám na mysli zejména magii!“

Zauvažoval jsem, co je příčinou jeho rozladěnosti.

Miloval se v noci s Luckou. Ještě se neorientuje, informoval mne hlas uvnitř hlavy, Zejména je alergický na švihy ocasem!

Měl jsem chuť ji zakřiknout; ale místo toho jsem si jen pomyslel, že tak do detailu to zas vědět nemusím. V průběhu té myšlenky mi napadlo, že se mi začne omlouvat, když jsem se ptal, tak... Neozval se nikdo.

Raoul začal předcvičovat a my to dělali po něm. S největší vášní cvičily děti; každou chvíli jsem se obával, že si Sif samým nadšením přišlápne cop. Taky mě napadlo vyzvat ji na cvičný souboj a ve hře ten cop šavlí useknout; mínil jsem to jako provokaci na ten nezbedný hlásek, ale neozval se.

Po rozcvičce Raoul zůstal a věnoval se těm dvěma mladým. Postupně se rozpovídali; už nějakou dobu by se chtěli naučit bojovat a zapojit do služby, ale připadalo jim to trapné. Teď mají dojem, že...

„Je vás víc takových?“ zajímal se Raoul.

„No... bavili jsme se o tom. Jenomže, když se díváme na vás, tady každej všecko umí, a my nic! Leda že by nás někdo učil...“

„Svolejte sem všechny, kteří mají zájem. Ostatní vypadnou a já... pomůžou mi Waldemar a Miklós, vyhovuje vám to?“

Mladík se rozpačitě podrbal za uchem. „Víte, pane... já jsem vás nebral moc vážně, ale když jste včera udělali tu legrácku s tou barvou... mohlo by to bejt zábavnější než nechat se zavřít. Že jo?“

„Můžu ti zaručit: kdo půjde s námi, ze zábavy nevyjde.“

„Já bych... třeba... kdyby to jako...“

„Odcházíme za tři dny. Jestli si troufáš, beru tě!“

Neřekl nic; jen horlivě přikyvoval.

Potřásl jsem hlavou a šel na snídani.

Děti byly už od rána jako urvané z řetězu; plánovaly další den na sněhu, tím spíš, že krásně svítilo slunce. Vyrazil jsem s nimi, ale udělali jsme to přesně jako včera, ve vhodnou chvíli se vypařili a šli si raději lehnout na terasu. Karolina navrhla se opalovat; potom si přála, abych ji namazal olejem. Sotva jsem na ni sáhl, už to se mnou začalo cvičit; zasmála se:

„To jsem chtěla udělat už včera; ale když jsi byl tak unavený...“

Pomilovali jsme se na terase, pod žhavými paprsky slunce.

„Myslíš, že o tom někdo ví?“ zeptal jsem se potom.

„Všichni.“ protáhla se spokojeně, „Tohle nemohli přehlédnout!“

„A co bude dál?“

„Budeme se navzájem provokovat. Oni nás budou hecovat, a my buď vyhovíme nebo ne. Když ne, tak začnou vymýšlet další fintu...“

„Co jim na tom záleží?“

„Čarodějkám, aby se vylepšila energetická bilance. Dětem, aby byla nějaká zábava. Vlkům, aby děti aspoň chvíli týraly někoho jiného. A mně...“

Objal jsem ji. Ještě jsem měl sílu.

Kupodivu se nikdo do našich záležitostí nepokusil plést. Děti se přihnaly s daleko skvělejším plánem: budou se opalovat a to tak, že po obědě půjdou lyžovat bez oděvu. Princezny se samozřejmě nadšeně připojily.

Ještě při jídle někdo nadhodil nebezpečí sněžné slepoty. Jestli budou na sněhu bez ochranných filtrů na přílbách, mohly by dostat zánět spojivek. Sif si nechala vysvětlit, o co jde, a potom souhlasně přikyvovala.

„Tady černá, tady černá.“ ukázala šmouhy přes oči, „Potom pásek kůry, aby světlo neteklo dovnitř. Stačí.“

„Má pravdu,“ souhlasila Maryška, „Eskymáci si dělají brýle z březové kůry a pod ně mast ze sazí a tuleního tuku. Mažou si tím celý obličej...“

„Tulení tuk nemáme, ale sazí určitě dost!“

Čímž bylo rozhodnuto. Po obědě samy děti (s nepatrnou pomocí) namíchaly příslušnou mast; nejdřív si natřely oční víčka, potom začaly vytvářet na tvářích a čele divoké masky. Sif požadovala tetování, tak ji kluci začali malovat po těle a nepřestali, dokud všichni nebyli k nepoznání.

Zjistil jsem: každý ví, že to byla moje ruka, která do směsi přidala tu barvu. Bez ohledu na to, že mě k tomu přiměl duch mé dcery. Nezlobí se, berou to jako legraci. A očekávají další zábavu.

Tou dobou nás navštívila delegace služebnictva. Měli závažné otázky: jestli se můžou taky svléknout a opalovat, jestli si budou moci jít zaplavat do bazénu, když se v něm nebudeme koupat my, a... Bylo jim vysvětleno, že je to nanejvýš žádoucí, princezny se při tom ohlížely na Karolinu a tvářily se divně. Po odchodu mladých se sama začala bránit:

„Řekla jsem jim to při příchodu a pak ještě několikrát; pokaždé se tvářili, jako že jim chci ublížit! Nechápu, proč tak obrátili...“

Mávli rukou a já přemýšlel nad výsledky činnosti Kerstin.

Černé barvy bylo pořád ještě dost. Sif, které namalovali na tělo tygří pruhy, si zamyšleně prohlížela svoje vlky a vyptávala se, proč některé šelmy pruhy mají a jiné ne. Jestli to pochopila, nevím; ale přála si, aby její vlci pruhy měli, tak se nějakou dobu bavili malováním po kožešinách.

Michal se zamyšleně probíral v dlouhé huňaté srsti. „Do Afriky je budeme muset ostříhat! V tom vedru by nepřežili!“

„Vlky stříhat?“ vzrušila se Sif, „To nesmí!“

„Neboj! Nejdřív tebe, potom je!“

Samotní vlci neměli k věci připomínek. Vyplazovali jazyky a smáli se.

Děti si několikrát sjely svah; vypadaly jako oranžové blesky. Děvčatům to taky slušelo. Někdo navrhl zopakovat včerejší túru po hřebenech; ohlas byl nadšený, vyrazili okamžitě. Kdo nešel, vrátil se do zámku. Lehli jsme si na terasu a opalovali se, taky jsme si s Karolinou povídali, ale nic víc, byla tam s námi řada mladých. Zvykali si docela rychle. Poprvé jsem viděl, že se chlapci s dívkami pošťuchovali, žertovali, byli uvolnění. I na nás se tvářili přátelsky, dokonce nám začínali tykat.

„Tohle nechápu!“ kroutila hlavou Karolina, „Tak najednou...“

Měl jsem sto chutí jí to říct, ale váhal jsem.

Až potom, v pokoji... poradila Kerstin.

No, nezabili byste ji? Ale jak, když se vůbec nenarodila?

„Ty mi chceš tvrdit, že máš dceru anděla, ona se kamarádí s našimi dětmi a vymýšlí různé lumpárny?“ smála se Karolina, „Docela dobrý! Zkus to večer vyprávět, beztak si stěžovaly, že musely jít spát bez pohádky!“

„Oni jsou zvyklý na pohádku před spaním?“

„Vůbec ne! Ale včera najednou začaly vřískat, že chtějí! Nevím, co je to napadlo, jako kdyby je něco kouslo...“

„Ach, bože můj! Jednou provždy: nic netvrdím, nic nepopírám! Slyšíš mě?“

„Slyším, a nemusíš tak řvát.“

„Nemluvím s tebou, Karo. Vychovávám dceru.“

Rozhlédla se svým budoárem a spokojeně se usmála. „Dá se někdy vidět?“

„Nevím. Ale sleduje všecko.“

„Tak fajn. Ať se má na co dívat!“

Usnul jsem vyčerpáním v její náruči. Nezdálo se mi nic, díky Bohu.

A probudil jsem se, když nad námi stáli Iris a Michal a vřeštěli. Černé malování na tvářích měli rozmazané od slzí.

„Rychle! Sif se stalo neštěstí, pojďte hned dolů!“

Přiznávám, že jsem začal zmateně pobíhat a hledat něco na sebe.

„Myslíš, že nevíme, že jste měli svatbu?“ řekl pohrdavě, „Pojď a neblbni!“

Sbíhal jsem po schodech, Karolina za mnou. „Co se jí stalo?“

„Chtěli jsme sjet takovou rokli... dole byla sněhová závěj, kdyby něco, tak tam zapadnem jako do peřin! No, honili jsme se a snažili se nasypat na sebe sníh, Sif to dělala taky a lyžuje ze všech nejlíp! Chtěla shodit sníh z větve, ale jiná větev se zlomila a třísky se jí zapíchly do hlavy! Vypadá to, že ji to dost bolí...“

„Kde je? Může jezdit?“

„Tady, Lucka ji přinesla... přiletěla. My jsme sjeli. Rudi s našima jedou pomalejc, vzali jejich lyže... ale hned tu budou!“

Sif ležela na okraji bazénu, Lucka jí držela hlavu v klíně. Krev jí tekla po stehnech. Napadlo mi, že nerada lítá za dne, ale asi musela.

„Není to tak zlý, jak vypadá.“ řekla klidně, „Ale má plnou hlavu třísek.“

Přes její klid jsem se zachvěl a po zádech mi přeběhl mráz.

„Co s tím mám dělat?“ pokusil jsem se zachránit.

„Ty přece víš. Musíš jí ostříhat vlasy.“

Sif ležela, oči měla zavřené. Zlaté vlasy jí slepila krev.

Neptal jsem se, jestli mi to někdo udělal schválně. Věděl jsem to.

Řekl jsem: „Nůžky!“

Začal jsem od čela; když jsem se dostal ke zraněnému místu, zasáhla Karolina, pinzetou vytahovala třísky a čistila rány. Sif otevřela oči, neříkala nic, dokonce ani nesténala. Ostatní přihlíželi; v krátké době dorazili Rudi a princezny. Polohlasem komentovali moje počínání.

Neostříhal jsem jí celou hlavu, jenom tam, kde byla zraněná. Na zátylku a nad ušima jí hříva zůstala v pořádku; to už byla plně při vědomí, spokojeně se usmívala a vtipkovala s ostatními. Karolina jí nalila na rány ostře pálící desinfekci, ale ani to jí nevadilo.

Julka a Maryška se chvíli domlouvaly telepaticky. Pak Julka řekla:

„Ty jsi lepší!“

Maryška položila Sif dlaň na hlavu a něžně přejížděla. Škrábance, nic víc to nebylo, se zvolna zacelovaly, zůstaly jen ty nejhlubší.

„Bezva,“ konstatovala Julka, „Do zítřka to zaroste, můžeš ji vzít břitvou!“

V ten moment jsem vybuchl vztekem:

„A kvůli takové pitomosti jste ji málem zabili? Co ještě by se muselo stát, kdybych se nedal ukecat a neostříhal ji? Jste lidi nebo šílenci?“

Nikdo další se nerozhněval. Jenom Maryška řekla:

„Ale z nás to nikdo nebyl!“

„Co je na tom, kdo to byl? Všichni jste tady navzájem propojený magií, že ani nevíte, kde začíná jeden a končí druhej! Chcete to zapírat? Každej umí například olámat vlasy dotykem, jak mě to učila Dicky! Nebo chcete tvrdit, že je to nějaký umění?“ Chytil jsem očumujícího Michala za vlasy, dvakrát mu přejel po hlavě prstem a ukázal jim vyholenou stopu. Michal vyjekl, ale nebránil se. Iris vykulila oči a otevřela pusu, aby...

„Teď mě, jo? Jestli řekneš teď mě, tak...“ chňapl jsem po ní a udělal jí na hlavě různými směry několik pruhů. „A ještě jeden?“ Rudi se nepokusil mi utéci, ačkoliv jsem měl pocit, že má trochu strach. „Tak co, kdo mě ještě chce k čemu donutit! Řekněte si, vyhovím na počkání!“

Zírali na mě a žasli. Nejspokojeněji vypadala Sif, ale nejsem si jist, nakolik skutečně rozuměla. Maryška a Julka mlčely, ani se nepohnuly. Lucka jako by tu ani nebyla. Karolina mě chtěla uklidnit, ale netroufala si. Byla to, po pravdě, pěkně trapná scéna.

Praštil jsem s nůžkami a skočil do bazénu. Chvíli jsem plaval, než jsem se uklidnil natolik, abych mohl vylézt a... začít se stydět. Po mém odchodu se začali hýbat, dokonce hovořit, i když jen šeptem. Starali se o Sif, pak posbírali všelijaké zbytky a začali utírat krev.

Když jsem vylezl, bylo mi hrozně trapně. Ani jsem si netroufal jít k nim; oni si mne nevšímali, organizovali další dění. Děti se vytratily jako stíny a sluhové si šeptem sdělovali podrobnosti.

První mne (až po dlouhé době) oslovil Raoul d'Essarts.

„Ani jsem nevěděl, jak jsi dobrej... potřeboval bych šikovnýho člověka!“

„Bohužel. Jsem vázán u tajné služby Německé říše.“

„To by mi nevadilo. Dalo by se na tom i vydělat...“

„Pašeráctví, vím. Možná někdy v budoucnu, ale teď...“

„Přemýšlej o tom. Já se přihlásím...“

Dostal jsem se do deprese; nejlíp bych udělal, kdybych se okamžitě sebral a odejel. Kamkoliv, třeba s rizikem nesplnění úkolu; co jsem právě předvedl, je tak hrozná ostuda, že se těžko můžu někomu podívat do očí. A nejvíc mě trápilo, co si o mně pomyslí děti; tolik mi věřily a měly mě tak rády! A já jsem jim za to...

V dohledu se objevila Iris; plížila se opatrně jako Indián a na dálku mě sondovala, zda jsem ještě v afektu. Dokonce mi to připadalo směšné; když byla dostatečně blízko, skočila mi na klín a objala mě kolem krku.

„To bylo bezva!“ zajásala, „Seš dobrej; energie z tebe přímo stříkala!“

Jako druhý se objevil Michal; divil bych se, kdyby ne.

„Pojďte všichni najednou, když už!“ rezignoval jsem.

Tentokrát se jako poslední objevila Sif; zbytky vlasů měla svázané vzadu na krku a rozpačitě se usmívala. Vypadala ještě směšněji než ostatní.

„Ale Kerstin to taky nebyla,“ řekl Michal, „Nevíme, kdo...“

„Co víte o Kerstin?“

„V noci jsme si s ní hráli. Umí vstupovat do snů.“ řekla Iris a ostatní přikyvovali, že je to pravda.

„Je fajn! Říkala, že se o tebe máme starat, když ona nemůže!“

„A má lva! Krásnýho, toho co byl na Rhodu!“

„Jedinej lev, kterýho jsme měli, byl Džaín... ale ten...“

„Jo, zabili ho. Vychytla si ho, bude dalším členem týmu!“

„A ještě tygra Mourka! Ten zas byl na Rhodu, pamatuješ?“

„Už chystají tu naši cestu do Afriky... Jen ještě ukecat naše!“

„Já chci taky do Afriky!“ hlásila se Sif, „Když nemůžu mít ty broučky ve vlasech, tak aspoň ty, co dělaj bzí bzí a píchaj!“

Přitáhl jsem ji blíž a dal jí pusu na ostříhanou hlavu.

Zavlnili se a všichni se ke mně ještě víc přimáčkli.

Vyjednávat začala Iris: „Když ti to tak jde, mohl bys nás dodělat? Abych měla hlavu na večeři už holou? Nebo... krásně se plave...“

„A proč jsi dělal Sif nůžkama, když to umíš prstem?“ vyzvídal Rudi.

Zaváhal jsem. „Ale já to neumím! Dicky mi to ukazovala, fakt; taky je to v infobloku, co mají WZ od Valérie nebo... prostě vím, jak se to dělá, ale teď to nedokážu! Ten vztek mě už přešel...“

Aby mi věřila, rejdil jsem jí po hlavě – a nic.

„No jasně,“ řekl Michal, „My to taky známe, a taky na to nemáme. Možná ti pomohlo, že ses oženil s Karolinou; to bejvá dobrý, ale my...“

„Vy jste všichni tak krásně chytrý! Podívejte, děti; hlavně Rudi: Opravdu tě tolik baví šmírovat, co dělám s tvojí mámou? Nechtěl bys...“

Místo odpovědi mi dal pusu na tvář: „Chtěl bych mít ségru! Jako Iris...“

Iris řekla: „Maličkou Ginu, tu ještě neznáš. Je u babičky na Ostrově... povídáme si. Teď nás zaslechla a pozdravuje tě. Jenom ještě neumí mluvit!“

Myšlenka: jsou horší telepatický děti nebo naštvanej Loki?

Zařvaly smíchy všechny čtyři. A najednou promluvila Sif:

„To nebyl Loki. To Lokiho někdo vyzval k boji.“

Nebylo to moc nahlas, ale všichni ztichli a zírali na ni.

„To je výzva.“ Dotkla se své hlavy, pak proužků na ostatních, „On říká: Já se nebojím tebe, Loki. Já se nebojím Sif, nebojím Iris, nebojím Michal, nebojím Rudi. Nebojím Julie, nebojím Maryšky, nebojím Lucille. Nebojím ani Willyho, ani Dicky, ani Kerstin; já vás už jednou zabil. Nebojím všech Ásů, celýho Ősgardu. Nebojím May-Britt, nebojím lorda Avaena. Všechny vyzývám. Všechny zabiju.“

Když se mi přestaly chvět čelisti, řekl jsem: „To musí být velká síla...“

Sif přikývla: „Je. Sif přišla, aby získala sílu bojovat.“

Všichni jsme na ni zírali s úžasem. Hubená holčička s oranžovou pletí, divně ostříhanou hlavou a vystouplými žebry...?

„Jenom nečekala, že to bude tak brzo.“ dodala.

„Kdy zaútočí?“ vyhrkl jsem.

„Nevím. Vrať výzvu, to ho zdrží.“ zatahala se za zbytky vlasů.

Iris začala něco povídat, ale já se teď zajímal o něco jiného:

„Proč jsi tak důležitá, Zlatovlásko?“

Ukázala roh za čele. „Jsem zvíře aswastarr. Jak vy říkáte?“

„Jednorožec?“

„Já byla jednorožec. Teď člověk. Budu přinášet štěstí, když mne včas nezničí. Každý štěstí, koho dotknu. Nebojím se; aswastarr umí bojovat.“

Koukali jeden na druhého; asi moc nevěřili.

„Kdo je on?“ zeptal se Rudi.

„Nevím. Nikdy neviděla. Kdybych věděla, najdu ho a on prohraje.“

Vyměňovali jsme si pohledy. Řekl bych, dost nedůvěřivé.

„Nikdo z lidí, nikdo z Ásů, nikdo z Vanů. Nikdo z bytostí, které znáte.“

„Tos věděla i předtím, nebo až teď?“

Zase se dotkla hlavy. „To bolelo. Tak jsem hledala, kdo udělal.“

Vzala mne za ruku. „Už nebolí; teď já silná. Večer doděláš; a potom aswastarr ukáže, jak umí bodnout rohem!“

Večerní bohoslužba byla extáze; tančil celý zámek, všichni plní síly. Měl jsem pocit, že s námi tančí i obloha plná hvězd. Jednu chvíli se mi zdálo, že se mezi tanečníky proplétá o jedno dítě víc, ale neměl jsem čas je počítat. A cítil jsem se zase silný.

Už během večeře se začala probírat expedice do Afriky. Námitky vůči účasti dětí byly elegantně smeteny pod stůl.

„Magda vzkazuje, že jede taky!“ oznámila Julka, „Že prý jí děsně slušej námořnický šortky a tričko!“

„Co když si uniformy jenom namalujem na tělo?“ ptala se Iris.

„Charryho expedice se natřela na černo; asi budeme muset...“

„Mami, můžem hned?“

Karolina přinesla velký zeměpisný atlas a rozložila ho na stole.

„Podle toho hlášení je Charry někde v téhle oblasti a míří k jezeru královny Viktorie. Sledovat ho z Káhiry by trvalo dlouho a bylo by nebezpečný; Gordon je mezi náma a jím. Ale kdybysme to vzali kolem...“

„Kolem Afriky? Tam ta tvá kocábka ani nedopluje! Ztroskotáme někde na Kanárských ostrovech a budem tam pást kozy...“

„Kdybysme vzali Dunbarovic Mezka...?“

„Mezek je drsná loď, o to nic; ale Angláni rychle přijdou na to, že s ní něco není v pořádku. Budeme mít problémy...“

„Mys Dobré Naděje, Kapské město.“ prohlížela Karo mapu, „Tam jste měly nějakýho kamaráda, ne?“

„Ahlbecka, minulýho velmistra. Tehdy by to šlo, ale jak teď...“

„Na východním pobřeží jsou britský základny: Mombassa, Dar-es-Salaam. Tam všude můžou být Gordonovi agenti. Ale je tu taky portugalskej Mozambik; šlo by jít mu odtamtud naproti!“

„K jezeru Victoria je odtamtud přes dva tisíce mil divočinou!“

„To není tak zlý; jako z Madridu do Varšavy. To se zvládne!“

„A divočina? Hadi, moskyti, mouchy tse-tse, krokodýli, lidožrouti?“

„Všude je nějaká maličkost. V Německu jsou zas drahý hotely...“

Všichni se smáli, popíjeli a malovali do map barevné čáry. Připadalo mi, že to ani nemyslí vážně.

„Neboj se, nevymýšlíme fantasmagorie!“ uklidňovala mě Julie, „Zodpovědně plánujeme každý krok; však nás znáš, ne?“

Tento argument mi vyrazil dech; skutečně jsem nevěděl, co na něj říct.

„Moc nevyskakuj, s tebou taky budou potíže!“ nadhodila Maryška, „Jestli se domáknou, že seš od Německý tajný služby, budou to brát jako že si tam čistíte plac pro koloniální expanze. To se jim líbit nebude...“

„Naše služba v Africe nemá žádné zájmy...“ namítl jsem nepřesvědčivě.

„Zato tam má Hanse Bauera a pár dalších, kteří přičinlivě šmírujou chudáka Gordona! Teď proti němu dokonce organizujou protiváhu...“

„Taky by mohli přispět nějakým materiálem,“ dodala Karolina, „Třeba by se nám hodily pořádný kanóny; co ty na to, Willy?“

Pokusil jsem se vysvětlit, že nedokážu vyčarovat Kruppova děla jenom tím, že hodím na stůl kapesník a udělám čáry-máry fuk!

„No jistě. Ono bude stačit, když zjistíš, koho a kde podmáznout. A možná se nenápadně optej, kolik by si představoval...“

Začal jsem si to představovat v reálu, promýšlel různé varianty a nechal svoji fantazii volně bloudit... a najednou se všechno změnilo, tváře mých společníků byly náhle starší aspoň o deset let, někteří měli dokonce tmavé maskovací uniformy, na nich všelijaké neobvyklé odznaky, snad vyznamenání? Tušil jsem, že se chystá nějaká další válka, ale já byl někdo jiný...

Stěží jsem se vzpamatoval. Karolina mne podepřela a nabídla pohár vína.

„Co... co to bylo?“ vzdychl jsem.

„Nevím. Nějaká alternativa; to se stává.“

„Najednou mi bylo tak divně...“

Nechali mě být, až se vzpamatuju. Jak jsem se uklidňoval, napadlo mi, že jediná možnost je kontaktovat Karla Haushoffera; on by mohl pomoci, ale... to by ho Julka a Maryška musely přestat nenávidět.

Julie se ke mně obrátila a usmívala se. „Ale jo, klidně...“

„Jo, pozvi ho!“ souhlasila Maryška, „Ať se staví, bude legrace...“

„Jenže...“ pořád ještě jsem si vzpomínal na tu nenávist v očích, když říkala: Zabiju ho, kdyby se dotkl Iris...

Ale Julka řekla s převahou: „Teď už klidně může...“

A já si přeložil: Už není nebezpečný.

Co se asi změnilo za těch pár hodin v šíleném světě čarodějek?

Tehdy mě taky napadlo: kdepak jsou vůbec děti? Jsou nějak moc potichu, to asi něco vyvádějí...

Byly zalezlé v koutě u krbu. Iris spletla Sif z vlasů čtyři dlouhé tenké copánky, odstřihla a každý si jeden uvázal na krk. Později se na nich možná bude něco nosit. Teď pomalu a s potěšením stříhala další prameny a házela do ohně; po paměti přidávala nějaké mantry. Sif byla viditelně spokojená, ale chtěla jim to oplatit, tak jí půjčili nůžky a nechali si od ní zohavit hlavu ještě víc, než jsem to udělal já.

„Od které doby můžete...?“ vyjevil jsem se.

„Od teďka. Ale neboj, na tebe zbyde práce s břitvou. Už jsem rozmíchala pěkně hustý mýdlo, zrovna se do toho dej!“ smála se Iris.

Sif mi podala nůžky a nastrčila hlavičku. Zacvakal jsem jimi a hodil do krbu další pramen; to už mi nůžky brala Maryška:

„Teď si to s váma konečně vyřídím! Tohle dělám moc ráda...“

Její Michal potměšile blýskl očima: „Slyšelas někdy o pomstě, mami?“

„Ano, miláčku, a těším se na ni! Ale tohle je vaše noc!“

„My víme!“ řekla Iris potměšile, „Taky vás tam nechceme!“

Pokoušel jsem se pochopit, o čem je řeč; nešlo to ani náhodou.

Sif obcházela jednotlivé přítomné, každého ukecávala, aby si střihl. Co to znamená, nevysvětlila. Templáři se nedivili, nováčci (už jim nelze říkat sluhové) trochu váhali, ale všichni je pobízeli, ať to udělají. Vlčí čumáky pozorně sledovaly, co s jejich paní dělají.

Iris mi vrazila do ruky tyglík s mýdlem.

„Dělej, ať to stihnem do půlnoci...“

„Ta půlnoc je něčím důležitá?“

„Spíš postavení hvězd.“ připojila několik slov v neznámé řeči.

Sif už neměla zlaté vlasy. Neměla žádné, kromě různě okousaného roští; vypadala jako zmoklé štěně. Nastavila hlavu a já ji pečlivě namydlil; pak poodstoupila, abych mohl natřít ostatní, samozřejmě v předepsaném pořadí. Vykonal jsem to s péčí a láskou.

Michal mi podal břitvu. Napadlo mi začít z druhé strany, třeba od něho, ale ucukl a pobídl Sif. Čarodějnické pořadí; záleží na každém detailu.

Za mými zády zadrnčela kytara, přidal se klávesový nástroj, skoro bych mu mohl říkat varhany. V rytmu táhlé, vroucí a znepokojivé melodie jsem pevnými tahy přejížděl břitvou po hlavě bývalé Zlatovlásky a za mnou zůstávala hladká kůže; nenašel jsem na ní jedinou jizvu. Když jsem ji celou očistil, přejela si po hlavě dlaní, koukla do zrcadla a rozzářila oči barvy oceánu. Něco zapípala, snad elfsky. Poděkování?

Když jsem holil Iris, celá se chvěla energií. Oči má černé jako matka; pořád mi nechtěla odejít z mysli její dospělá podoba a měl jsem pocit, že ta malá to až příliš dobře ví. A druhé oči, pozorně sledující, co s ní dělám: Michala, jejího manžela, bratrance, bratra z cowenu, propojeného myslí do jediné mnohočetné bytosti. Hned po ní jdu já!

Ale byl tu ještě čtvrtý: Rudi, bytost ze země. Jak málo pozornosti jsem mu věnoval proti těm druhým! Nenápadný, tichý, neochvějný jako jeho hory. A přece jsem si vzal za ženu jeho matku; zvolil jsem ji, přestože jsem měl možnost vybrat některou z esoterických princezen. Možná bych s nimi prožil nějakou šílenou extázi; ale jediná Karolina je pravdivá, taková jakou ji vidím, jakou mohu vzít do dlaní. Také Rudi je takový, jaký je; těm ostatním nemohu věřit, varovaly mne před nimi dokonce jejich matky.

Rudi necítí extázi, když mu stříhám hlavu. Podrobuje se, protože mu druzí řekli, že to má udělat. Nepřijímá a nevydává energii; možná si s tím začíná hrát, ale ještě to pro něj není důležitější než cokoliv jiného. Princezny už opustily lidské zvyklosti, řídí se jinými a stahují za sebou každého, kdo jim nedokáže odolat. Stáhnou za sebou Karolinu i Rudiho, všechnu tu mládež z polepšovny; a taky mne. Ale ještě se jim to nepodařilo...

Když jsem skončil, všichni čtyři pečlivě ověřili dokonalost mé práce; zářili nadšením. Nebylo nutno je honit spát, neodmlouvali, naopak spěchali. Věděl jsem, že hodlají uskutečnit svoje Propojení, všichni to věděli. Sestry Lilie byly patřičně hrdé, Lucce zářily oči rudým světlem, Karolina byla poněkud znepokojená; taky se o syna trochu bojí.

„Nezkusíme je podpořit dobrou energií?“ zašeptala mi do ucha.

Nepodíval jsem se po ostatních; nestál jsem o jejich souhlas. Prostě jsem ji vzal za ramena a odešel s ní; ať si tady čarují, jak chtějí!

Když jsem potom usínal v jejím objetí, měl jsem sen.

Na zelených lučinách se pásl malý bílý koník. A nebylo to hříbě; z čela mu trčel elegantní růžek, byl aswastarr, jednorožec. Ženského rodu, pokud to něco znamená; ale ještě je příliš brzy, aby to mělo význam.

Pak se začal vytvářet Stín; veliký a mocný, zahalil celou krajinu. Nebylo nic a nikde, co by mu dokázalo uniknout, postupně se zmocňoval všeho kolem, vše se nořilo do stínu, zůstal jen stříbrný koníček a zelená tráva, na níž se bezstarostně popásal. Bylo mi ho líto a měl jsem o něj strach.

Náhle Stín zaútočil: zabral celý kraj, zelená tráva zešedla. Malý bílý koník zvedl hlavu, jeho roh zazářil stříbrem. Ustupoval, i když neměl kam; ale pořád se snažil rohem krýt proti útoku, až přijde.

Stín se chystal. Neměl konzistentní podobu, jevil se spíš jako mlhovina, která se chystá všechno zavalit a udusit. Kam bodne koníček svým rohem, co může zasáhnout, aby to byla skutečně účinná rána? Jak chce bojovat s mlhou? Má-li jeho nepřítel vůbec nějaké tělo, kde je hledat?

Vtom odněkud z neznáma vyskočil lev. Velký, majestátní, s naježenou hřívou a vyceněnými tesáky. Ale neútočil na koníčka, dokonce jej chránil, kryl mu záda. Jeho hromový řev naplnil celý vesmír.

A vzápětí mu odpověděl ostrý skřek; z výšky se řítilo něco nesmírně malého, nepatrného, ale dravého, bílý pták na křídlech složených dozadu. Ne, to nebyl skřek hrůzy, ale bojový pokřik! Podivný ptáček rozepjal bílá křídla a začal jimi bít do mlhy, až z ní lítaly cáry; jako labuť, když brání svoje hnízdo. Bylo to skoro k smíchu, ten tvor byl příliš nepatrný proti obrovské mase Stínu; ale to bylo poslední, na co myslel.

Trvalo to jen chvíli a koníček náhle nebyl sám; po jeho boku napřahovali rohy tři další, tentokrát zlaté barvy. Tři jednorožci jsou proti Stínu stejně směšní jako jeden; ale jejich rohy zářily rudozlatým ohněm. Prvnímu koníčkovi taky zezlátla hříva; všichni přizpůsobili barvu jeden druhému, takže když Stín chtěl zaútočit, už ho nerozeznal od druhých. Mělo to nějakou důležitost? Asi ano, protože musel rozdělit síly; a čtyři čepele sekaly do mlžného těla účinněji než jediná.

Když se náhodou nějaký závan mlhy pokusil proplížit zezadu, byly tu zuby a drápy: ani lev už nebyl sám, po jeho boku bojoval tygr, míhaly se tu kožešiny pruhované, skvrnité i šedostříbrné. Rychlí a obezřetní, s dokonalými smysly a předvídavostí, která je předurčuje pro strážní službu.

A to už zaduněla těžká kopyta; na scéně se objevili dospělí jednorožci. Nejdřív dva, potom další, vyráželi ze všech stran a z jejich rohů šlehaly blesky. Mláďata dávno zmizela pod ochranou stáda; to stádo neustále rostlo a mohutnělo, ze všech stran se přidávali bílí, černí, žlutí, červení... barvy se všelijak kombinovaly a překrývaly, ani blesky už nebyly rudé, ale různobarevné; do boje se řítila stáda, pluky, klany bojovníků!

Tehdy Stín zaváhal, zakolísal, stáhl se. Blyštící čepele jej osekávaly, povrchově, ale pravidelně, jako když sekáči kosí obilí. Už věděl, že bude muset bojovat; také si vytvořil zbraně a bodal do nich, ale sotva zasáhl jednoho, na jeho místo nastupovalo deset dalších.

A tehdy z výšky zazněly válečné polnice. Namísto jediného malého ptáčka se rozvíjela legie bílých křídel, vzorně seřazená jako armáda. Zakroužila, hrdě a vznešeně, potom se po jednotlivých četách začala řítit dolů. Stín, napadený z druhé strany, se ocitl ve dvojím ohni; tomu nemohl odolat, musel se dát na útěk. Začal se zvolna stahovat a ustupovat, nechával za sebou svoje rozervané části; až se nakonec vytratil a zmizel.

Svět se zachvěl vítěznou písní; bílá křídla se snášela k zemi, zdravila se s čepelemi jednorožců, hráli si spolu a zpívali. Patřili k sobě, tisíce a milióny bytostí, ti kdo byli, ti kdo jsou i ti, kdo budou. Ujišťovali se, že nepřítel na dlouhý čas zmizel; a jestli se objeví, zase ho zaženeme. Není mrtev a není poražen; ale jen ať si něco zkusí!

A já se rozplakal.

Errata:

30.05.2021 11:12