Období velkých dešťů (11)

Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Zvýraznění změn Zvýraznění uvozovek Období velkých dešťů

(Ludvík)

Denis vidí věci pod zorným úhlem svého mládí a romantické povahy; dospělým spíš přísluší vidět realitu, jak vypadá. Pokud mám hodnotit, nejdřív příznivá fakta: střetnutí s Gordonem se nekonalo, vybojovali je za nás jiní. Což je asi jediný bod do plusu, o kterém vím.

Totiž, nedokážu se rozhodnout, jak vyhodnotit příchod Assamy. Samozřejmě, všichni jsou jí nadšení, je krásná, chytrá, okouzlující. Možná kdybych byl mladý a nezatížený postavením, začal bych na ni zírat se stejným zbožným obdivem jako naši jezdci...

Nesmysl, všechno zpátky. Nekoukali na ni zbožně a s obdivem; slintali jako zvířata a ten párek ničemů, Assama a Denis, je v tom ještě podporoval. Složitá morálka oddílu se tím ještě víc zmátla, neboť kázeň a vzorné plnění rozkazů... Hrome, dva velitelé mají s sebou ženy a ostatní ne; přitom ti kluci jsou Španělé, Italové, Francouzi, mimořádně vznětlivá banda, která si uměla těžko poradit se svou tělesnou přirozeností i předtím!

Jsem bdělý pastýř svého stáda, řádový komthur; ale Pane Bože, i já jsem muž! A nemůžu popřít, že Assama vyzařovala dravou živočišnost, kterou se nijak nesnažila potlačit, a Denis ji pobízel. Je bavilo podněcovat ostatní, smáli se jejich touze, ještě je dráždili!

Nezbylo, než abych si se svým žákem skutečně vážně promluvil. Nějakou dobu jsem vyčkával, až bude bez Assamy, protože s ní to bylo vážně těžké; ale oni jeden bez druhého nikam nechodili, že by se bál, aby mu ji někdo... Až jsem rezignoval a prostě ho požádal, aby přišel bez ní. Zanechal ji Dianě, čímž se ovšem věci příliš nevyřešily.

Diana je totiž taky svérázná osobnost. Myslím, že kdesi uvnitř je velice smyslná; ale nikdy se k tomu nepřizná, pouze podporuje ostatní, pozoruje je a nadšeně chválí. Na Rhodu si o tom povídala s psychiatrem, tím mládencem ze Švédska; vysvětlil jí něco o úchylce zvané voyerství, a od té doby je na to hrdá. Když má něco odborné jméno, je to v pořádku, ne?

Takže Diana je nadšená, když kolem ní nastane pořádné vzrušení. Nehrozí, že by se připojila; ale ráda se dívá, ráda poslouchá, vymýšlí různá zlepšení a radí je druhým. Assama jí vyhovuje, protože se nechá; rychle se spřátelily nad veškeré pomyšlení a když jsou spolu, vždycky vymyslí nějakou bláznivinu. Ale nespojí se tělesně; Diana se vůbec nerada spojuje.

Denis usedl naproti mně a přímo zářil chutí diskutovat a hádat se. Ne že by nade mnou toužil zvítězit, nechce ani abych mu dal za pravdu; neboť ve skutečnosti nemá žádný názor, pouze se baví. Nic nepožaduje, nic nehlásá; chce být ozvučnou deskou a rezonovat zvukem ostatních. Podotýkám, to je jeho přání v této chvíli, příště bude mít zas jiné. Viděl jsem mu na očích, že bude o čemkoliv do nekonečna diskutovat a přít se; prostě proto, že nemá v současné době žádnou jinou zábavu.

Ale tuhle hru jsem s ním hrát nechtěl. Chtěl jsem mu v podstatě vyčinit za neuvážlivé jednání. Poukázat, že jsme se dostali do hlubin divoké neprobádané země, proti nám stojí jak celé národy domorodců, tak Gordonův expediční sbor; ti všichni nás chtějí připravit o život. Za těch okolností je důležité dodržovat nejvyšší kázeň a promyšlenost v jednání, nikoliv si počínat bezstarostně. Ale on a Assama udělají každou myslitelnou chybu, na kterou přijdou, jen aby si pohráli. A tak...

A tak mi bylo jasné, že všechny řeči nebudou k ničemu. Můj chlapec dospěl do fáze, kdy naprosto neuznává jinou moc než svou vlastní. Absolutně nepochybuje, že je nejmocnější na světě; ale vůbec neví, jak tu moc použít. Rád by naplnil celý svět štěstím; a protože individuální štěstí každé živé bytosti spočívá v něčem jiném, snaží se sloučit neslučitelné.

Jediná možná varianta byla provést mentální spojení. Když jsem se s ním spojil naposledy (to byl skutečně mým žákem), snil o hegemonii čistého rozumu nezatíženého emocemi. Představoval si, jak krásný by byl svět, kdyby nebyl soustavně špiněn soukromými touhami po rozkoši; jak dokonalí by byli lidé, kdyby byli absolutně bezpohlavní! A tehdy takový byl, nebo aspoň si přál být! Jenže od té doby uplynulo hodně času a on je velmi chápavý.

Pořád ještě očekával, kdy ho začnu kárat, nadávat mu a plísnit; on pak bude brilantně odpovídat, vyvracet má podezření, překrucovat slova svědků a slovně šermovat – je v tom přece mistr! Namísto toho jsem mu naznačil, že s ním chci propojit mysl. Nezaváhal, objal mne a přitiskl ke mně hlavu.

Příval jeho prudkých emocí mne zcela zaplavil a naplnil štěstím. Denis je bytost přeplněná energií, toužící ponořit celý svět do oceánu své lásky. Kéž bych měl takového syna! Ale on není můj syn; nebylo mi nikdy dopřáno se ani pokusit mít dítě. Nestěžuji si, vybral jsem si tu cestu; ale když se koupu v tom přívalu lásky, je mi skoro smutno.

Všechny moje námitky uznal a vzápětí rozbil na padrť. Že jsou naši jezdci divocí a neposlušní? S každým z nich se takhle spojil, prozkoumal je a dal jim příznivé vysvědčení. Jsou to skvělí kluci, jenom se nudí, nemají dost využití pro svoji energii. Tak se z dlouhé chvíle trochu perou, no a co? Až přijde čas, budou svou sílu využívat lépe. Že touží po jeho Assamě? Denis ze srdce touží jim ji dát, dokonce dát jim sám sebe; cokoliv s ním udělají, mu působí rozkoš. Přál by si, aby jeho tělo mohlo vstoupit do přímé interakce se všemi ostatními těly. V této souvislosti vnímá také všechny své partnerky; vnímá jejich mysl i tělo a je šťastný, když si užívají. Také jim dal příslušné pokyny, rozdávat lásku vždy a všude, bez přemýšlení, bez omezování. A nic za to nechtít; být studnicí rozkoše, z níž si může každý nabrat, až se opije láskou.

Teď by ze všeho nejvíc chtěl dát lásku mně. Tělesnou, duchovní, cokoliv mne jakýmkoliv způsobem potěší. Všechny dobré i zlé impulsy mysli mé, jeho i všech ostatních jsou toho součástí; ať nadhodím cokoliv, všechno nadšeně přijme, nic neodmítne. Za těchto okolností jakákoliv diskuse ztrácí smysl; k čemu diskuse, když nikdo neoponuje? Tak jsem jen poprosil, aby byl pokud možno ohleduplný; a odpojil se.

Nevyřešilo se tím vůbec nic. Jen jsem možná líp začal chápat situaci.

Charry naléhal, abychom se přesunuli co nejdál na jih, než začne období dešťů, a vyhledali nějaké vhodné místo k téměř měsíčnímu táboření. Za deště se absolutně nedá cestovat, ani černoši se nepohybují, kočovníci se usídlí ve stanech nebo chýších krytých palmovým listím a čekají, až to přestane. Prudké lijáky zaplaví vše, promění níže položené oblasti v bažinu, kotliny v jezera, kopce v ostrovy. Současně začne růst, co v období sucha skomíralo a usychalo; na stepi vypučí bujná tráva, ostnatá křoviska, dokonce i mladé stromky o kus poskočí. Po deštích přijde doba nových mláďat; zrodí se všechno živé, co čeká na svou velkou chvíli. Stepi po deštích jsou nádherné; je to nejkrásnější část roku.

Nakonec jsme byli nuceni zůstat v opuštěné domorodé vesnici. Nedozvěděli jsme se, proč odtamtud lidé odešli; nikde nebyly žádné stopy bojů, jako by se prostě ze dne na den rozhodli, že se odstěhují, pobrali vše kromě odpadků a šli. Vesnice ležela na návrší; sotva deště začaly, rozlila se kolem záplava vod a změnila kraj v bažinu. Pastvy kolem bylo dost, lovci měli taky dost příležitostí a my... inu, žili jsme ze zásob.

V jasnější chvíli jsem se trochu obával, jak Denis pochopí moji domluvu. Tušil jsem, že ji přijme jako kritiku a že ho k něčemu pohne, ale zatím jsem doufal, že příznivé výsledky překonají ty méně vhodné. Denis se nad mými návrhy hluboce zamyslel a rozhodl se využít nuceného odpočinku k ještě dokonalejšímu propojení každého s každým. Začal s Jezdci, dokonale tvárnými a uvyklými čemukoliv. S každým individuálně spojil mysl, důkladně si prošel jeho paměť a přejal z ní vše, co dosud neměl. Potom mu předal svoji; to obvykle znamenalo pro postiženého pořádný šok, Denisova mysl obsahuje informace nejen lidí, ale i vyšších bytostí. A šelem, samozřejmě; ty nekriticky obdivuje a navádí k tomu i jiné.

O ošidnosti mentálních her jsem napsal několik knih, takže jen stručně: prvním důsledkem interakce je, že se spojené bytosti stanou ideálním partnerem jedna druhé. Jedna ze součástí spojení je sex; když vycítí, jaké prožitky potěší druhého, velmi jednoduše je dokáže podrážděním aktivovat a způsobit partnerovi rozkoš. Denis se kontaktem s polobohy a démony (což je hrubé, velmi nedokonalé označení) naučil působit také jim příjemné pocity, takže od nich snadno získává potřebné reakce; jak by tedy nedokázal potěšit jiného člověka? Ke skutečnému tělesnému kontaktu by dojít vlastně ani nemuselo; ale proč ne, když ho to baví?

Nejvyspělejší z těch chlapců je Ernaye Lasquier. Geneticky skvěle vybavený, od doby dospívání partner WZ Maryšky a později cvičený ke spojení s mnoha dalšími bytostmi. Denis jeho stav mysli dokonale popsal; zvlášť ho těší aktivovat ženskou část své psychiky a stát se dokonalou partnerkou kamarádům. Denis jeho hru přijal s nadšením, předal mu převážnou část svých informací a požádal, aby co nejvíc předal ostatním. Zejména jazyky; Ernaye se vsadil, že naučí všechny řeč Wassongů, naopak zlepší a zafixuje jazykové propojení všech ostatních.

S přenosy je to složité. Neinformovaní si to často představují jako jednorázový přenos; no dejme tomu, ale po jednom propojení si člověk pamatuje asi tak, jako když něco jednou přečte. Některým to stačí, jiní musí informace upevňovat a fixovat, nejlépe za pomoci jiného partnera. Taky to závisí na tom, zda je dostanou přímo od odborníka, nebo zprostředkovaně přes více partnerů. Navíc vše je ve stádiu výzkumů, ač pokusné objekty spolupracují ze srdce rády. Pokud nedochází k pravidelnému obnovování, mají někteří sklon zapomínat, odsouvat některé soubory do pozadí, případně je z paměti vytěsňovat.

Denis svého času vytvořil metodu, jejíž pomocí ukládal do pamětí různých dívek velké soubory informací, které pak dotyčné předávaly zájemcům. Dívky používal proto, že se mu příjemněji dařilo je ovládat. Stejně dobře dokážou jeho sestry používat mužů; zvlášť dobrá v tom byla Jana, která už bohužel změnila trýznivou tělesnou existenci za příjemný pobyt bez těla. Postupem času k tomu možná dojdou všechny; Maryška experimentálně potvrdila, že se nejlíp hodí kluci v příjemném věku patnáct až dvacet a ostatní přesvědčila, aby žádnou příležitost nevynechaly.

Assama se ukázala jako velmi vhodná k přijímání, uchovávání i předávání informací ve velkých blocích. Denis jásal; navíc zjistil, že jí nedělá potíže se propojit s kýmkoliv. Takže vymyslel trojitou křížovou vazbu, jejíž pomocí všichni tři vštěpovali své znalosti ostatním; dokonce na to vytvořil nějakou odbornou teorii, kterou jsem přes veškerou snahu nepochopil. Denis se ve svých teoriích občas dostává mimo lidské chápání.

Kromě mne na tyto experimenty pohlíželi nevlídně Mario a Alí. Alí proto, že jím zmítalo obrovské množství předsudků a odmítal se jich zbavit. Mario potom... ach, jak to říct? Velice dobře mu rozumím, jsem také kněz; ale zatímco já se omezím ve stanovení mezí pro sebe, on se stále snaží dle svých názorů omezovat ostatní a žasne, že se mu to nedaří. Nechce pochopit, proč dělají to či ono; pouze vyhrožuje trestem, když to dělají. Denis se směje a nebere ho vážně, což přebírají i druzí.

A pak je tu Charry a Diana. Nedají se přimět po dobrém ani po zlém, aby se připojili k ostatním, ale v ničem jim nebrání, Diana to naopak vehementně podporuje. My jsme to prostě vzali na vědomí.

Praxe vypadala tak, že převážná většina přítomných ležela a spala hypnotickým spánkem. Jakmile se jednou uskuteční sladění tělesných funkcí, bývá mentální propojení velmi snadné; vzdálenost nehraje roli, ale doporučuje se zhruba do deseti metrů. Když byli vzhůru, zkoušeli všelijaké další pokusy; některé se mi líbily víc, jiné méně.

Charry se meditacemi nezabýval, spíše úvahami o dalším pokračování cesty. Pokaždé, když se mu podařilo něco vymyslet, svolal všechny a oznámil jim to, načež mu to Diana okamžitě rozmluvila a nastolila nějaký nový, zcela odlišný problém. Oba jsou velmi činorodí a pracovití, nečinnost je ubíjí; když nemohli svou energii vrhnout na něco užitečného, vybíjeli ji v hádkách a sporech jak vzájemných, tak s ostatními.

Kdy přesně Diana začala strašit nemocemi, si těžko vzpomínám. Napovídala toho hodně; třeba se jí nezdálo, že mnozí tráví víc času ve spánku než ve stavu bdělém. Při tom se po jejich tělech volně procházel různý hmyz, včetně komárů, moskytů a jiné havěti. Občas někdo onemocněl bahenní horečkou; tehdy Diana vlítla na Denise a požadovala, aby s tím něco udělal. Denis ale zná jediný způsob: propojit se s nemocným, srovnat s ním svůj tělesný stav a potom oba vrátit k normálu. Některé operace dělal z vlastní iniciativy, jiné dokonce preventivně; občas zapálil Oheň a spálil v něm všechno nepříznivé.

Denisovy názory na léčení jsou vůbec neobvyklé. Především je obtížné ho vůbec přesvědčit, aby se něčím začal zabývat. Mnohé choroby považuje za variabilitu stavu těla a doporučuje nedělat s nimi nic, jen nechat pozvolna odeznít. Další řeší tak, že je stáhne na sebe a dělá všelijaké pokusy. Tvrdí, že si s nimi poradí, bude-li mít dostatek času a klidu; což je sice hezké, ale aktuální situaci neřeší.

Když Diana došla k názoru, že různými chorobami trpí víc než polovina členů expedice, vypěnila a začala na Denise řvát. Reagoval přesně stejně jako na každou známku duševní nevyrovnanosti druhých: snažil se ji uklidnit a počkat, až to přejde, což ji ještě víc naštvalo; vysvětlovala mu, že lidé trpí konkrétními chorobami a je zapotřebí je rychle a účinně léčit, načež on přikyvoval a sliboval, že se na to podívá. Nedohodli se nijak.

„Prosím tě, dělej s tím něco, já už nemám nervy!“ stěžovala si, „Myslela jsem, že se s tou holkou Denis trochu srovná, ale on je čím dál větší cvok! Nejradši by nedělal nic, jenom hloupě koukal!“

„Přiznám se ti, že ani mně není moc dobře.“ uznal jsem, „Občas se pěkně klepu; ale to může být taky tou zimou. No nekoukej, teď je dusno; ale když promokneš, cloumá s tebou zimnice, to je jasný. Až skončí deště...“

„Někdy mi připadá, že jsem jediná, komu nic není! Charry se vytahuje, že na něj je horečka krátká a když cítí nevolnost, vyléčí to rumem. Jo, máš ho vidět; kašle, chrchlá, klepe se a ještě má alkoholický deprese!“

Věděl jsem, že přehání; Charrymu nebylo zvlášť zle, jen měl špatnou náladu, na otázky odpovídal protivným vrčením nebo zarytě mlčel. Nebylo radno chodit mu na oči.

„Já jediná jsem absolutně zdravá!“ vykládala Diana, „Nikdy v životě jsem nebyla nemocná, snad jako mimino. Jednou jsem spadla do řeky, probořila se do díry v ledu; každej čekal zápal plic a smrt, ale já se z toho vykurýrovala za čtyři dny a nebejt doktora, už jsem zas běhala venku...“

„Ano, jak vidím, jsi ideální pacient. Jen takových víc...“

Podezíravě po mně loupla očima; pak se rozhodla být příjemná.

„Možná by bylo dobře naučit základnímu ošetřování Assamu. Je to chytrá holka, určitě to pochopí!“

„To je sice dobrý nápad; jenže kdybych jí naznačil, že ji chci něco učit, bude si myslet, že Propojením. Denis ji to naučil a jí se to líbí...“

Diana chtěla říct, že by mě neubylo; ale zavřela pusu, nechtěla se se mnou pohádat. Už jsem ji několikrát slyšel básnit, jak je Assama krásná, chytrá, ideálně přizpůsobivá každému partnerovi... kdyby tak mluvila třeba Valérie, okamžitě bych věděl, co tím myslí. Jenže Diana...

Radši jsme se rozešli, než se opravdu chytnem. Ale myslel jsem na její slova tím spíš, že jsem sám pociťoval různé nepříjemné pocity. Zimnice mne samozřejmě taky občas přepadala, ale stejně jako Denis ji umím odstranit. Horší byla tupá bolest v chodidlech a rukou, nijak zvlášť nesnesitelná, leč protivná. Nemohu říct, že by mi překážela v chůzi nebo nějaké práci; avšak zůstával nepříjemný pocit a k němu se přidala úporná bolest v kloubech, zřejmě revmatické choroby následkem neustále vlhkého prostředí. Nedalo se s tím nic dělat, jen počkat, až to přejde.

Myslel jsem, že se už lepšího počasí ani nedočkáme; ale konečně skončilo, a netrvalo to ani moc dlouho. Náhle ustaly deště a znovu začalo pálit slunce; i voda kvapem opadala, stáhla se do řek a ty plynuly svými koryty, sice široké a mocné, ale už ne strašlivě ničící.

Jakmile skončily deště, pominula i bahenní zimnice. Přestože Denis na sebe stáhl většinu nezdravých reakcí ostatních, nejrychleji se jich zbavil; za chvíli už zase vstal a běhal jako dřív. Nejvíc to těšilo Assamu, lítali spolu kolem tábora jako dvě srnčata a neopomněli si pokaždé zařádit v řece. Taky Charry se uzdravil, dokonce natolik, že už zase pronášel svoje řeči na téma, že mu vlastně doopravdy nic nebylo, že to snad byla nějaká psychóza, když všichni leželi a skuhrali. Utvrzoval se v tom den ode dne a za chvíli byl ochoten tvrdit, že hrál svoji nemoc jen proto, aby nás neurazil.

Ještě než jsme vyrazili, všimla si Assama chorobného blednutí kůže všech ostatních. Pozorně si prohlédla Denisovu pokožku a zjistila, že je barvy sotva šedivé; moc se smála.

„Já jsem ti přece říkal, že jsme bílí a ta barva byla jen namalovaná!“

„Já vím – jenom je mi to hrozně k smíchu!“

Chtěli jsme uvařit novou barvu; bohužel ta rostlina právě kvetla, bylo tedy nutno vyčkat; z květů barvivo neuvaříš, kdyby ses rozkrájel.

„Nic si z toho nedělej!“ těšila Denise Assama, „Bílá je taky hezká! Mně se všichni celej život smáli, že jsem moc světlá...“

Naši koně si přes období dešťů odpočinuli a řádně se napásli, mohli tedy vyrazit. Což jsme učinili s veselou myslí a táhli dál k jihu, aniž bychom příliš vyhledávali lidská obydlí. Zato zeber, žiraf, antilop, pakoňů a buvolů jsme viděli spoustu; Charry dokonce zakázal šelmám lovit cokoliv, co s sebou vodí mláďata. Podřídili se dost neochotně.

Asi po čtrnácti dnech cesty mne najednou vyhledal Denis. Zahájil dlouhou, poněkud nesouvislou diskusi o různých otázkách, kromě jiného lékařských. Až jsem se na rovinu zeptal, o co jde.

„Ale... některý kluci si stěžujou na něco, s čím nedokážu hnout. Začal to Mateo Borsomi; takovej velkej, těžkopádnej, dost pomalu mu to myslí, znáš ho, ne? Začal že je mu divně a trnou mu ruce. Ne že by ho to bolelo, jenom má podivný pocit, jako by nebyl ve své kůži. Taky ho bolí nohy, když musí chvilku chodit; ale ne že by to mělo nějakou příčinu...“

„Hm... a tvoje diagnóza?“

„Právě že... nemůžu na nic přijít. Samozřejmě jsem to zkusil stáhnout na sebe a vymeditovat se z toho; výsledek je, že to cítím taky a zbavit se nemůžu. A nejhorší je, že nevím, jestli to tak skutečně je nebo mi jen třeští hlava, jak to zkouším...“

„Má to jenom ten Mateo, nebo ještě někdo další?“

„Všichni jsou takoví rozladění; to bude po tom válení v chatrčích. Určitě se to upraví, až chvilku pojedem...“

„To jo, určitě. Tak fajn...“

Tři dny byl klid; pak mne Denis vyhledal znovu.

„Nezlob se, Ludvíku, ale musím tě poprosit o pomoc. Mám pocit, že blbnu; ať se na mě obrátí kdo chce s čím chce, jako kdybych to cítil na sobě...“

„Mám tě politovat nebo začít kritizovat?“

„Nejlepší by bylo, kdybys rozebral situaci a našel řešení!“

„Začni od faktů. Říkej cokoliv, já si to přeberu!“

„Další nemocný je Bunny. Víš, který?“

„Jo. Taky jeden z těch, co se nemůžou rozhodnout, jestli je kluk nebo holka. Rozhodně to rád zkouší z obou stran; prý s úspěchem!“

Denis se spokojeně usmál. „Tušil jsem, že mi to ometeš o hubu; dokonce se někdy zdá, že právem. Ano, Bunny je sexuálně náročný; ale moc chytrý a šikovný kluk. Když mi říkal, že se mu třesou ruce, když má střílet, tak jsem hádal psychickou depresi; ale teď mu vyrazily na rukách takový divný boláky. Jako kdyby se popálil nebo opařil...“

„Tak dost. Na to se musíme podívat...“

Bunny nám předvedl svoje boláky za smíchu a vtipkování ostatních; kluci ho pomlouvali, že spadl s koně do nějakých trnitých rostlin, popíchal se o ně a teď se mu to zanítilo. Nebylo to vyloučeno, zvlášť když se hádal, že není takový nešika a nic nezapírá. Dal jsem mu na to mast a ostatní vyzval, aby se okamžitě přiznali ke každému zranění, i kdyby je nebrali vážně. Byla to obvyklá součást mých lékařských projevů, takže přikyvovali.

Assama nalezla zalíbení v Živém ohni; požadovala, aby jej Denis zapálil, omyl v něm Bunnyho a při té příležitosti i ji. Denis souhlasil a vykoupali se všichni, ani jsem nic jiného nepředpokládal. V každém případě ty boláky zmizely a Bunny byl spokojený.

Bohužel za tři dny přišel znovu, tentokrát přímo za mnou. Ruce měl zase plné toho svinstva a tentokrát si z toho už nedělal legraci.

Ani Denis se netvářil bezstarostně. „Trnou mi ruce a chodidla,“ stěžoval si, „Kromě toho mám pocit, jako by mi pod kůží běhali mravenci. A nevím, jestli je to pravda nebo psychóza...“

„Vyčistíme to zas Ohněm! Uvidíme, kdo to déle vydrží...“

Když se chystali jít koupat, nařídil jsem důkladnou prohlídku všem. Konal jsem ji sám a důkladně, zvláště ruce a nohy. Měl jsem dojem, že na každém něco nacházím; když ne boláky, tak aspoň zduřeniny na kůži, ze kterých by se mohly vyvinout. Někteří je měli na zadnici, namáhané dosedáním na sedlo koně; a mimořádně špatně na tom byl Alí, známý svou zálibou v nošení co nejvíce oděvu. Na toho jsme museli použít násilí, bránil se a vřískal.

„Co to sakra může být?“ vztekal se Charry, „Já bych řekl, že nějaká blbá infekce; podívej, tady to mám taky! Nebo nějakej zatracenej jed?“

Neodpovídal jsem, prohlížel jsem Alího kůži kousek po kousku; pokoušel se vytrhnout a vřískal, že ho chceme zneuctít, takže se už nedostane do ráje Prorokova. Tošio ho zpacifikoval stisknutím nějakých bodů na těle, což ho zabolelo natolik, že měl jiné starosti.

Ernaye přihlížel a tvářil se vyděšeně; už zase byl kluk, který si neví rady s neobvyklou situací. Zeptal se: „Dokážeš to vyléčit, Ludvíku?“

„Denis to vypálí Ohněm.“

Ernaye koukl po Denisovi, přikývl, ale dodal: „Ale víš, co to je?“

„V podstatě nevím. Nějaká divná místní nemoc.“

„Mario říkal... že víš, co to je.“

Mario prošel Ohněm jako první; na nic si nestěžoval, vlastně se se mnou vůbec nebavil. Teď o něčem diskutoval s několika jezdci.

„Mám nějaké možnosti, ale... však se brzo dozvíme víc.“

Denis na základě toho všeho rozhodl, že budeme koupele v Ohni pořádat pravidelně každý třetí den. Někteří to řešili tak, že si před koupelí boláky nebo podezřelá místa rozřízli nožem, aby vypustili špatnou krev.

Další v pořadí problémů byly šelmy. Nejdřív tři staří, pak i Artanna a Díwarr si začali stěžovat, že silně pelichají; když si čistili srst, vytrhávali při drbání celé chuchvalce chlupů. Podle mého názoru se jim totéž stává každé jaro; spíš mi připadaly závažné stížnosti na malátnost a únavu, to se kočkám běžně neděje.

Přesvědčil jsem se, že je to skutečně nemoc, když boláky vyrazily na rukou mně. Měla je i Assama, takže jsem to nemohl přičítat nedokonalé adaptaci na africké prostředí. Muselo se jednat o nemoc nakažlivou. Jedině Diana zůstávala zdravá; a postupně jediná, kdo byla při smyslech, protože čím dál tím víc se všichni dostávali do psychické deprese.

Nebyl jsem jediný, komu to leželo na srdci; myslel na to i Charry a chodil se vyptávat, jak pokračuje léčení. Ptal se zcela zbytečně a nesmyslně, stačilo mu se podívat na svoje či moje ruce. V oddíle zavládla stísněná nálada, koupele v Ohni, které doposud každého bavily, teď byly pro mnohé nepříjemností, které by se rádi vyhnuli.

Od počátku cesty jsem zkoušel ostatní přimět ke zdrženlivosti v sexu, zvlášť jeho nepřirozeným formám, ale naprosto zbytečně. Nyní s tím skutečně přestávali, ale neměl jsem z toho žádnou radost, neboť důvodem nebylo poznání jeho zbytečnosti, ale důvod daleko prostší: bolest. Po rukou a nohou začaly bolesti i v genitáliích; zpočátku pominuly po koupeli v Ohni, potom však nepomáhalo ani to. Začali jsme být skutečně zoufalí.

Nejhůře asi Mateo Borsomi; jednoho podvečera poodešel za křoviska, jako za osobním účelem, ale místo toho si prostřelil hlavu. Vedle něho jsme našli popsaný papír, zřejmě dopis na rozloučenou.

První se papíru zmocnil Ao Harrap; a jak se slušelo, předal ho Charrymu. Ten se zamračil a nasupeně rozhlédl po ostatních; pak řekl:

„Vypadá to, že se zbláznil z toho vedra. Nemůžu to ani přečíst... jenom: Nevěřím už, že někdo z nás vůbec dojde k cíli cesty. Žádný se nevrátíme domů ani do Arminu, chcípneme jako krysy. Já nechci chcípat pomalu a... Tady je to úplně nečitelný. Mám toho všeho už dost. Odcházím k předkům. Vypadá to, že psychicky nevydržel. Že jo, Ludvíku?“

Zapíchl do mne oči tak, že jsem jen zakoktal: „Ano... jak se zdá, nějaká momentální deprese...“

„Jo. Zblbneme z toho všichni! Ale ke všem čertům, ať se na místě propadnu do země, copak se kvůli tomu musí hnedka střílet? Hele, jestli ještě někoho chytne stesk po ztracený vlasti, ať přijde za mnou, já mu rozbiju držku, že si na nic takovýho ani nevzpomene! Jasný? Aflargeo, máš hlídku!“

Vrčel jako medvěd a všichni se mu radši klidili z cesty. Kývl na mne a na Denise, abychom nikam nechodili; když ostatní zmizeli, podal mi lístek.

„Nejsem tak blbej, abych nepoznal, co mi je. Nejsem doktor, ale tuhle nemoc znám: lepra, malomocenství. Asi jsme to chytli v těch vesnicích, co je černý opustili; od tý doby to máme v sobě a teď to vyrazilo ven. Nevěřím, že někdo z nás vůbec dojde k cíli cesty. Žádnej se nevrátíme domů ani do Arminu, chcípnem tu jako krysy. Já nechci chcípat pomalu a v bolesti; to se radši bouchnu rychle, dokud udržím zbraň. Než mi maso odpadne od kostí. Taky na to časem přijdete a půjdete za mnou. Čekám na druhý straně. Mám toho všeho už dost. Odcházím k předkům. Mateo.“

„Co tomu říkáš?“ zeptal se, když jsem podal lístek Denisovi.

Pokrčil jsem rameny. Byl jsem ochromený hrůzou; vzpomínal jsem na toho nebožáka, jak klečel před karavanou a natahoval pahýly svých rukou, na člověka už nepodobného lidské bytosti. Takhle máme dopadnout?

Denis řekl: „No... konečně to někdo vyslovil nahlas.“

Diana vyhrkla: „Ale to je nesmysl! Mně přece nic není!“

„No ovšem, tobě nic není!“ zařval Charry vztekle, „Tobě nikdy nic není! Celej svět může vychcípat, ale ty zůstaneš zdravá!“

Taky to s ní pěkně cloumalo, přesto se dosud ovládala: „Tak klid! Viděli jsme toho chudáka, to je fakt; ale nikdo se ho nedotkl, tak se nemohl nakazit, ne? Vzduchem se lepra nešíří, přece víte...“

Vzpomínal jsem na naši strastiplnou pouť opuštěným územím. Tehdy jsme si mysleli, že ten kraj zničila válka. Ale zatím to mohlo být zoufalství, když ti nešťastní lidé viděli umírat svoje děti. Ty kostřičky, připíchnuté šípy k hliněné podlaze, kostry s hlavou rozbitou válečnou palicí... Žádný válečník nemohl být tak krutý, aby vraždil ženy a děti; pouze otec, zoufalý nad hroznou nemocí, aby jim zkrátil utrpení...

„Ludvíku, jsi lékař i čaroděj. Jakým způsobem se léčí lepra?“

„Je mi líto, žádným. Samozřejmě se konají pokusy; ale prozatím existuje pouze jediný účinný způsob, odklidit všechny postižené do leprosária a tam držet, až zemřou. Pečují o ně misionáři...“

„A prostředky magie?“

Na to jsem neřekl nic, obrátil jsem se na Denise.

„Učiním... patřičná opatření.“ řekl skoro šeptem.

„Tím chceš říct, že až doposud jsi nedělal nic?“

„Dělal.“ řekl ještě tišeji.

„A výsledky?“

Mlčel, polykal naprázdno. Pak začal něco zeširoka vysvětlovat.

„Řekni to, jak to je! Nejsem blbej, pochopím to!“

„Bojuju s tím, Charry. Ale... to není jen jedna nemoc. Je to útok.“

„Hm. Koho, čeho?“

„Až budu vědět čeho, vyženu to jako všecko, s čím jsem kdy bojoval!“ Denisovi dětsky přeskočil hlas, „Myslíš, že na to kašlu? Že to nechci zničit, když to zabíjí moji ženu a moje dítě? A když jsem je sám nakazil?“

Charry zavrčel jako podrážděná šelma.

„Od začátku to po nás dupe! Naši Ochránci jsou na to slabí; teď jsem se dostal na toho boha Wassongů, to vypadá nadějně! Jenomže on není dobrý bůh, je starý, zlý, krvežíznivý; dostal už oběť, ale namlsal se a chce další! On se živí krví, jak zvířat, tak padlých bojovníků...“

„Tím chceš říct: naši krev?“ zavrčel Charry výhružně.

„V jednu chvíli jsem byl tak zoufalý, že jsem k němu v meditaci zašel, ptát se na radu. Řekl...“ Denis zaváhal, „Vyzval mne, abychom uspořádali hry. Abychom bojovali na život a na smrt!“

Charryho obočí se hrozivě nasupilo, jizva na čele zrudla vztekem.

„Chceš říct, abychom se pobili navzájem?“

Denis neřekl nic, jen o krok ustoupil.

„Takový blbý rady,“ začal Charry mluvit a neustále zvyšoval hlas, „Slyším každou chvíli od tý doby, co jsem se vydal do světa! V různý formě: Hoď si mašli, blbečku! Strč si hlaveň do huby a zmáčkni to, budeš to aspoň mít za sebou rychle! Přestaň se bránit, nech ho bodnout! Nebude to moc bolet, ani tak, jak tě občas bolí hlava a srdce... Jo, slyším tyhle kecy každou chvíli, tím víc, co jsem císařem! A víš, co na to říkám? Hovno!

Jo, to jim říkám! Nasrat! A ještě vám v tom vymáchat držku! Když mě tak moc chcete, vy zasraný hajzlové, tak si pro mě pojďte, ale bacha, já ještě nejsem mrtvej a mám hodně ostrej meč! Jste mocný a chytrý, ale když do vás potom křísnu, tak se rozplynete jako smrad, protože nic jinýho nejste! Jen nějaká blbá mlha, jenom stíny, který není ani pořádně vidět! A toho se mám bát? Copak je to poprvé, co jsem se poblil nebo posral a v hlavě mi točili ti mizerní chlapi zeměkoulí? Ale ještě pořád stojím na nohách!

A teď se chlubte, čarodějové: Budete bojovat, nebo se poserete? Protože i kdybyste to vy vzdali, já to stejně nevzdám!“

Podívali jsme se s Denisem na sebe. Dlouhá léta jsme v záznamech pro budoucí pokolení jeho značně expresivní výroky cenzurovali a zušlechťovali, aby úcta našich potomků k vznešenému císaři zůstala zachována. Ale tenhle státnický projev je nutno ponechat bez cenzury!

Denis zas nic neřekl; sice si odkašlal a zvedl výbojně bradu, ale Charry na žádné řeči ani nebyl zvědavý. Mávl rukou: „No jo, já vím. Tak jdi!“

Počkal, až Denis odejde; potom mi položil ruku na rameno a řekl tišeji:

„Já vím, že ty už žádný zázraky nenaděláš; jseš starej a kašleš na život, to vím. Ale ten kluk by mohl, ještě je mladej a parádně mu to myslí. Dávej na něj pozor, aby se nesesypal, prosím tě...“

„Sám mám co dělat, abych se nesložil.“ přiznal jsem.

„Já vím, taky od tebe moc nečekám. Myslíš, že já se hodím na něco lepšího než na strašáka do zelí? Ale ty mladý musíme podržet, chápeš?“

„Jo, chápu.“ řekl jsem.

Chvilku mi koukal do očí. Pak vyjmenoval v několika jazycích řadu velice hnusných stvoření, tělesných orgánů a výkalů. Ale tiše; konečně odešel.

Jezdci zatím zapálili oheň a připravovali večeři. Došel jsem tam a usedl; do teď se bavili šeptem, po mém příchodu ustal hovor docela. Ani jsem se tomu nedivil, chvíli jsem poseděl a šel zase pryč.

Tam mě chytila Diana. Začala oklikou: kolik a jak těžké má Charry starosti, jak je na to sám a nikdo mu nepomůže...

„Chceš mě požádat, abych ho psychicky podpořil.“ přerušil jsem ji.

Ovinula mi ruce kolem krku a přitiskla se ke mně; pocítil jsem teplo jejího těla, ale také slzy, které jí skanuly po tvářích.

„Ty jsi silný svou vírou.“ zaštkala, „Nikdy nemáš problémy; jsi neochvějný jako skála, mocný před tváří Boží! Nikdy ses nedopustil hříchu; jedině ty nás můžeš zachránit! Nemyslím teď fyzicky, ale... dát nám naději!“

Musel jsem zatnout zuby. Ještě chvilku se na mě mačkej, a já se toho hříchu dopustím! Naštěstí mě nechala a poodstoupila.

„Prosím, Ludvíku! Jsi povolaný služebník Boží – tak ho popros, aby nás nenechal takhle trapně zahynout!“

Odběhla do tmy a já se málem zhroutil. Je možné, že bych dokázal ještě po tolika letech pocítit lásku? A ke všemu k Dianě, která nikdy nikomu... Nebo se to už ke mně na neviditelných perutích blíží anděl smrti?

Šel jsem zase k ohni; kromě jiných tam byl Aflargeo, takže jsem zkusil se o něj opřít, šelmy to mají rády. Kupodivu jsem pocítil, že ho netěší mé pohlazení; jako by ho to bolelo. Ale vydržel, samozřejmě.

„Mám k tobě prosbu, bratře.“ řekl vážně ve staré arminštině, kterou snad používali tharrové v dobách války s Atl Antisem. Už z toho jsem pochopil, že se jedná o něco důležitého. A nechce, aby rozuměli mladí.

„Lidé mají spoustu starostí. Už dlouho jsem neslyšel zvuky jejich tanců. To není dobré; když se Charry a Diana milují, je svět v pořádku. Ale když dlouho nezazpívají své milostné písně, jsou zářící duchové předků smutní a z temnoty se připlíží stíny.“

Věděl jsem, že se šelmy rády zúčastňují milostných her lidí, se kterými jsou v kontaktu. Charry a Diana si na svoje kočky potrpí; a Denis je přesvědčen, že bez účasti šelem není spojení dokonalé.

„Pomoz jim. Syn Vládce tygrů má strach. Nedějí se dobré věci...“

Další znepokojivý fakt: neřekl své jméno. Opsal je složitým způsobem; ve skutečnosti jeho otec již není Vládcem, nýbrž bratr! Že by se Aflargeo snažil obelstít svoje nepřátele?

„Tygr, který nesplní svou povinnost, neochrání přátele, kterým se zavázal být ochráncem, se nikdy nestane Zářícím duchem. Stane se šedivým stínem, který bude věčně bloudit po pustých lovištích a krást zbytky. Jestliže mám zemřít, chci zemřít čestně...“

„Čemu říkáš stíny?“ zeptal jsem se, „Je to něco konkrétního?“

Neodpověděl; jenom tiše vrčel, jako by prozpěvoval.

Za ranního rozbřesku zapálil Denis Živý Oheň, vstoupil do plamene a zůstal tam tentokrát podstatně déle, než mívá ve zvyku. Potom usedl a ponořil se do meditace až do chvíle, kdy se probudili ostatní. Když to zjistili, vyzval je, aby se přišli vykoupat, což ochotně udělali.

Když přicházel Charry, všichni před ním ustupovali. Mnozí sklopili oči; ale Vládce hledal Denise, a ten oči nesklopil. Chvíli se domlouvali.

„Chtěl bych něco říct,“ řekl potom Denis, „Všem!“

Charry neudělal nic. Ernayovi stačilo vydat rozkaz polohlasem a už se sem sbíhali všichni; Denis tu chvíli počkal.

„Můj pán mi dal za úkol najít lék proti nemoci, která... říkejme to jak to je, proti tomu moru. Provedl jsem určité pátrání. Nečekejte, že vás potěším. Kdyby to bylo jen malomocenství, tak bych možná dovedl... ale tohle je kombinace všeho možného. A navíc ve variantách.

Všem jsem vám tady natroubil do hlavy základy magie, tak to pochopíte. Je tam lepra, je tam malárie, spavá nemoc, dokonce i dobytčí mor. Tomu říkám kombinace. Variace znamená, že je to ve formě, kterou netrpí žádný jiný národ nebo kmen; takže i kdyby někde v okolí byl chytrý misionář, který umí léčit místní černochy, neplatí to na nás, protože se struktura toho svinstva změnila. Nikde na zemi není lékař schopný to vyléčit, nikde na zemi tím nikdo neonemocněl. Kromě nás.

Tohle všecko proto, abych si s tím neporadil. Jestli myslíte, že je to útok, tak já si to myslím taky. Taky jsem se pokoušel zjistit, čí útok. No, řeknu na rovinu: nevím. Kdybych věděl, tak si to s ním vyřídím; jenomže tak chytrej je on taky, tak se důkladně zamaskoval a snaží se vzbudit dojem, že je to přírodní. Jenže já jsem takovej hajzlík, že tomu nevěřím.

Nemám pro to samozřejmě žádný důkaz, ale hromadu náznaků. Přiznávám, byl jsem na konci s nervama. Hlavně kvůli Assamě a dítěti, které budeme mít. Drtilo mě, jak je to složité a obtížné, jak vymakanej je ten útok, aby se s tím nedalo bojovat. Ale právě ta složitost naznačuje, že to jde! Jestli si oni dali takovou práci, tak to znamená, že je možný to zlikvidovat; a že to dokážu já. Jinak by proti mně nešel hlavní útok.

Já vím, co chce říct Mario a možná některý jiný: že jsem pěknej náfuka, když to považuju za útok proti sobě. Možná; ale já vím, že jsem mocný mág! Kdybych nebyl, tak by nestálo za to se mnou bojovat. Takže teď zbývá jen najít slabý místo; až ho najdu a praštím do něj, tak se to zhroutí!

Taky jsem samozřejmě kontaktoval pradědečka svý ženy, starýho Nga, kterej žije na Kilimandžáru. Je to starej zlomyslnej skřet a kdyby nebyl bůh, ani by nestálo za to s ním mluvit. Ale něco na něj vím: má rád vítěze. Vždycky se přidá na tu stranu, která vyhrává, a zdeptá poraženýho. Proti mně se ale ještě nepostavil! A určitě by to udělal, kdybych prohrával; takže je jasný, že ještě není konec, chápete? Ten starej ďábel se jen pochechtává; no tak jo, uvidíme, kdo bude lepší!

A ještě jedna věc: asi záleží na rychlosti. Za normálních okolností trvá takový onemocnění dlouhou řadu týdnů a měsíců, ale na nás to přišlo rychle; to není normální! Mám dojem, že hlavním účelem je nás zastavit, zadržet na místě, abychom nepokračovali v cestě. Kam? Je místo, kam míříme: Simbabwe. Když jsem na to pomyslel, pocítil jsem silný odpor. Kamkoliv, jen ne tam! Postaví nám do cesty nepřátelské armády, domorodé kmeny a cokoliv, abychom se tam nedostali. Takže možná naše naděje leží tam.

Já nevím, co nás zachrání. Práce čaroděje je v tom, že vytuší směr, kde se nachází pomoc. Věřím a cítím, že naše naděje je v Simbabwe. Musíme tam dojít; a do té doby se udržet při síle. Ne zdraví, to nedokážu. Můžu ale každý den všechny omýt Ohněm; tak zajistím, aby aspoň pro ten den byli a zůstali funkční. Takže to udělám.

A taková drobnost: možná o tom nevíte, ale kolem nás jsou tisíce bytostí, které nás hlídají, pomáhají nám. Ochránci; velí jim můj bratr Jerzy. Nemuseli mi dávat žádný slib, sami vědí, co mají dělat. Bojují jako my; takže bychom se na ně měli spolehnout. Věřme jim; a ten kdo to dokáže, ať si na ně čas od času vzpomene a poděkuje jim.

To je všechno, teď přijdou rozkazy: Vykoupat v Ohni, připravit snídani, na koně a vpřed! Musíme dojít do Simbabwe!“

Jelikož se Charry plnou váhou postavil za Denisovy rozkazy, nikoho ani nenapadlo se vzepřít. Od toho dne se náš život stal pravidelným a monotónním, ačkoliv poněkud mechanickým: budíček, koupání v Ohni, nasednutí a jízda pustou stepí, dokud to šlo. Potom večeře a spánek; pokud Denis uznal za vhodné, třeba ještě další ošetření Ohněm. Naštěstí s obstaráváním potravy byly minimální starosti, zvěře bylo všude dost a postupně přešli na masitou stravu i nejzapřísáhlejší vegetariáni: Denis, Diana a já.

I když přiznávám, že u Denise se k nutnosti získat větší příjem energie přidružila přizpůsobivost Assamě; ta nám totiž ráda předváděla své zvířecké pudy, kdykoliv něco ulovila. Sotva rozpárala zvířeti břicho, ponořila se do jeho útrob, našla a pohltila játra, srdce, někdy obsah žaludku. Pila krev z proříznuté krční tepny, někdy dřív, než zvíře zahynulo. Horkou krev si ráda natírala na tělo a byl-li Denis v dosahu, tedy i jemu. Všechno to jsou zvyky jejího národa; i Denis je doposud považoval za bestiální.

Přemýšlel jsem nad Denisovým počínáním; připadalo mi jako morální devastace. Tím nemyslím jen pojídání masa, ale celkový přístup ke světu: čím dál víc opouštěl rovinu bráhmanské vyrovnanosti a přikláněl se k vášním a touhám, vlastním bojovníkům. Souvisí s tím i výběr astrálních bytostí, které vyhledával; starý Nga rozhodně není vhodná společnost pro služebníka Hospodinova. Takový bůžek domorodců, loveckého klanu nebo tlupy bojovníků by měl být rád, kdybychom ho vůbec vzali na vědomí, dali mu nějaké úkoly a tím zlepšili jeho karmu natolik, aby si ho všimli ti skutečně velcí a mocní.

Ovšem na druhé straně... byl tu Mario. Nikdy jsem s ním nemluvil o situaci, usilovně se tomu vyhýbal. Ale věděl jsem, že s ním hovoří jiní, zvláště ti lehkověrní, kteří si nebyli jisti sami sebou. Co jim vlastně říkal? Že nemoc je trest boží za naše hříchy? Jaké, sexuální nevázanost, pýchu nebo samotnou touhu poznávat svět? Nemohu pominout, že někteří z našich kamarádů dělí svět na poznání povolené a nepovolené; hranicí je mnohdy jejich osobní schopnost pochopit a poznat. Mario nikdy nepozvedl hlas proti velení a když byl dotázán, snažil se ze všech sil dokázat, že podporuje naše plány. Neměl bych tedy mít pocit, že se nás snaží podrazit...

Co se týče nemoci, dostali jsme se do patové situace: ani ne nešířila, ani nezmizela. Denis mne ujišťoval, že pečlivě hlídá; máme to v sobě, jenom to čeká na příležitost. Což není dobré ani zlé; stejně jako střetnutí s Gordonovou armádou, jednou k tomu musí dojít, a pak se rozhodne.

Jel jsem v čelní skupině a kýval se v sedle, slunce na mne pražilo, vypalovalo mi mozek. Abych se udržel v bdělosti, opakoval jsem si jako mantru:

Markýz Ludvík d'Enghiem, komthur templářského řádu Blesků a ministr arminského císaře, splní svoji povinnost. Splní svoji povinnost...

A abych zcela neotupěl, modlil jsem se:

Bože, můj dobrotivý pane! Proč zrovna já, jediný ze všech, musím nést odpovědnost za ostatní? Proč ji nemají druzí, proč já musím nést tento kříž? Čím jsem se provinil, já nejponíženější před Tvým trůnem, pouhé zrnko prachu na cestě ke spasení? Hospodine, netresci mne v prchlivosti Své, aniž v hněvu Svém kárej mne! Neboť naplnili se dnové moji a ruka Tvá těžce na mne dolehla. Stojím před Tebou bez insignií své moci, bez majetku, bez slávy, bědnější než Job. Pane, pomoz mi, sešli alespoň jiskru naděje, dej mi víru, že tato cesta skončí něčím lepším než strašlivou hrůzou beznadějné nemoci! Bože, volám k tobě večer: Kéž by už bylo ráno! A ráno: Kéž by už byl večer! Raději mne vezmi k sobě, než žít v beznaději...

Ale věděl jsem, že mi nedovolí opustit svěřené místo; kdybych teď odešel do nebeského světa, byla by to zbabělost, nehodná bojovníka. A já přece pořád ještě jsem bojovník, příslušník rytířského řádu; i když se větší část života snažím vyhnout zabíjení. Každému emocionálnímu hnutí...

A stejně mám kdesi v sobě ukrytou vášeň a touhu. Domníval jsem se, že to už pominulo, že jsem se očistil od nezdravé touhy po smyslovém požitku. Ale byla to lež; stačilo, aby se mne dotkla žena, a já... Nemohu žít ve lži; musím si poctivě přiznat, že miluji císařovnu Dianu. Miloval jsem ji vždy, od chvíle kdy jsem ji poprvé spatřil. Ale patřila jinému muži, který stál mnohem výše než já, takže jsem změnil svoje srdce v kámen a mlčel. Až nyní to přiznávám alespoň sám sobě; když se můj život blíží k smrti...

Diana jede několik kroků přede mnou; vidím její záda, hlavu s vytetovaným fantastickým hadem. Ráda chodí nahá, aby se pochlubila pestrými barvami své výzdoby; dokonce zavedla tento zvyk jako standart dvora, když některá dívka předstupuje před trůn a chce se stát dvorní dámou, sluší se přijít nahá. Ne že by to někdo vyhlásil oficiálně, ale dodržuje se to, všem se to líbí jako pěkný zvyk – a pěkné zvyky se rády šíří.

Jaké zvyky asi zavede Assama, až obsadí nějakou významnou funkci u dvora? Pomazávání krví a hltání syrového masa? Nebo bezuzdné milování před očima všech, jak ji učí Denis? Nemám pochyb, že s tím bude mít úspěch, natolik už naše obyvatelstvo znám. Diana ji samozřejmě podpoří, vede to k narození nových dětí; proti tomuto argumentu neexistuje námitek.

Zachvěl jsem se. Co když Assama nikdy nevstoupí na půdu Ostrova? Co když budeme všichni muset navěky zůstat v této prokleté stepi, abychom svým dotykem neroznesli nákazu? A co když vůbec nebudeme žít?

Zavřel jsem oči, abych neviděl Dianina záda s jizvami po hácích, jak se nedávno nechala při nějaké slavnosti zavěsit na kawadi; ještě se na nich houpala a snažila ty stříbřité háky vytrhnout a způsobit si co nejnápadnější jizvy. Nepodařilo se, tak si dala aspoň do ran vetřít nějakou šťávu, aby byly pořádně vidět. Ráda se pyšní svými jizvami, třeba na hlavě po japonském meči, nebo na levém prsu; k té nepřišla v žádné bitvě, ale docela mírumilovně při cvičení s Julkou Baarfeltovou. Julka se vyděsila podstatně víc než sama Diana.

Assama má v oboru jizev velké znalosti, zřejmě kmenové dědictví; když se Denisovi podaří nějaké zranění, vymačká mu tam listí a zalije vlastní močí. Tuto vzácnou tekutinu používá na všecko, i na mytí nádobí... Určitě předá Dianě nějaké zkušenosti a až jí zas přibude nějaká jizva...

Najednou jsem si vzpomněl ještě na něco: pět stop po drápech lva, které nosí přímo na srdci. Aspoň vidíte, jak dobře znám její tělo... Nejsou vůbec nápadné, takových jizev si nevšímá ani většina dětí. Ale...

„Diano! Jak to bylo, když jsi byla s otcem v Africe, jako malá?“

Zvedla hlavu a pohlédla na mne kalným zrakem. „Myslíš, že je to zrovna teď důležité?“

„Ano, důležitější než cokoliv jiného! Otec ti psal, že jste spolu byli na nějaké výpravě, tuším v Súdánu. Je to tak?“

„Byla jsem ještě hrozně malá. Vzpomínám si na hrochy v Nilu...“

„Oba jste onemocněli, ty i otec. Vaši průvodci vás opustili... ale když jste byli v bezvědomí, přišel nějaký Reort a zachránil vás lékem, který vám vstříkl do krve stopou po svých drápech – na prsou...“

Natočila se ke mně a nadzvedla si levý prs, abych se mohl podívat.

„Tady... už to skoro není vidět!“

„Ale ta jizva je klíč! Jestli ten Reort vyléčil tebe, potom stejně dobře může vyléčit nás všechny! Stačí jenom tam dojít!“

„Dojít do Simbabwe?“

„Pamatuješ, jak jsme potkali toho malomocného? Přesně to bylo takhle: on se skrýval, ale když viděl Džaína, rozběhl se k nám a prosil o pomoc. Klekl před ním na zem a vztahoval ruce; nerozuměli jsme jeho řeči, tak ho Khassim zastřelil dřív, než to dopovídal. Od té doby...“

První pochopil Denis; jel s Assamou kousek za námi.

„Ano, tohle je ten důvod! Už vím, proč nás nechtějí pustit do Simbabwe; a je to tak jednoduché! Jakmile potkáme prvního lva...“

„Myslíš, že kvůli tomu mě nikdy nesklátila žádná nemoc? Že by to chránilo i proti nachlazení a žaludku zkaženému z nezralého ovoce?“

„Nemá smysl řešit detaily; až se s nimi potkáme, uvidíme! Teď je potřeba jenom tam dojet; a to zrovna děláme!“

Zpráva letěla od úst k ústům a všem nalila nového optimismu. Hned se nám jelo radostněji; Assama dokonce tvrdila, že se blížíme k Velkým jezerům. Ne že by tam pravidelně zajížděli Reorti, ale možná tam najdeme někoho, kdo by nám mohl podat informace.

Blízkost Jezer naznačila i řeka, ke které jsme dorazili; široká, bahnitá, těžko přebroditelná. První k ní dojeli Denis a Assama, okamžitě skočili do vody a osvěžovali se, bylo úmorné vedro. My ostatní jsme je rádi napodobili, sotva jsme dojeli; ale samozřejmě jsme hlídali, v takové řece může bydlet spousta krokodýlů a jiných zájemců o naše maso.

Ernayovi chlapci měli potíže s jedním, který se začal znenadání chovat zvláštně. Jako by během jízdy upadl do transu; trhaně mával rukama, jako by se s někým hádal, vykřikoval a sprostě nadával. Jeho kamarádi se zpočátku smáli, snad mysleli že je to legrace; když ale nereagoval ani na vodu, pokusili se ho uklidnit. S koně spíš spadl, svíjel se, mlátil kolem sebe rukama, pořád vykřikoval nesmysly. Zhypnotizovat se nedal, ani od Denise; až ho nakonec byli nuceni spoutat. Samostatně ho do řeky pustit nemohli, to by se utopil, ale snažili se ho osvěžit a ochladit. Nezabíralo nic, léky ani magické pokusy, byl totálně mimo. Nakonec jsme se dohodli, že vyrobíme nosítka na koně, uložíme ho do nich a počkáme; pořád ještě nám to připadalo jako nějaký záchvat. Nelidsky vřeštěl a někteří navrhovali dát mu roubík, ale to mi nepřipadalo moc humánní.

Charry se k věci nevyjadřoval; sice se přišel podívat, ale když jsem já ani Denis neměli co říct, mlčel taky. Denis navrhoval ošetření Ohněm, až se zastavíme na noc; v podstatě to bylo jediné, co nás napadlo.

Se soumrakem nás napadlo mračno komárů. Tím nechci říct, že by nás jindy neobtěžovali; ale tohle mi připadalo skoro jako záměrný útok. Došlo mi, že jsme asi jediná vhodná kořist široko daleko, takže se slétají z velké vzdálenosti napít naší krve; ale příliš poctěn jsem se tím necítil. Denis taky ne; naštval se a vyslal odpuzující signál, takže se s hněvivým pištěním vzdálili. Denis zapálil Oheň a staral se o koupání; potom se pokusil znovu vstoupit do mysli toho nešťastníka, avšak marně. Pokusil se ho uspat, ani to se nepodařilo. Sice se chlapec unavil natolik, že už nemohl řvát ani nadávat, ale k vědomí nepřicházel.

Denis usilovně organizoval tábor; dohlížel spolu s Charrym na výběr hlídek, zejména na jejich způsobilost v magii. Což byla novinka, nikdy dřív se o to nestaral; očekává snad nějaký útok?

Chystal jsem se uložit ke spánku, když za mnou zašel. Požádal o mentální spojení; bez zábran se mi schoulil do náruče a tiskl se ke mně; takhle si nepočínal, ani když byl dítě. A aniž jakkoliv sondoval mne, vychrlil na mě svoje problémy jako příval. Na první pokus jsem poznal, že není tak vyrovnaný, jak se snaží předstírat, což jsem věděl. Avšak zjištění, že tone ve zmatku, ani zdaleka to nemá v mysli srovnané a nedaří se mu, mne překvapilo. Takovými problémy obvykle netrpěl.

Zoufale mu chyběla energie. Psychická vyrovnanost byla vždy pramenem jeho moci, v podstatě si u něj neumím představit jinou výchylku než záměrnou. A těch bylo dost, zvláště kvůli děvčatům. Když jsem si to pomyslel, na okamžik se jeho nálada zlepšila, ale vzápětí právě z tohoto důvodu upadla do ještě větší deprese. Dokonce mi začal vyčítat!

Vyčetl mi, že kritizuji jeho zvyk spojovat se s kýmkoliv a čímkoliv, jako bych nevěděl, že právě z toho získává sílu. Už si netroufá brát od Assamy, má strach, že by ji ohrozil. A ještě víc její dítě; to odebírá matce větší díl, než čekal. Na okamžik mi napadlo, je-li to vůbec dítě v tom smyslu, na jaký jsme zvyklí. Denis se urazil (!), ale pak připustil, že to napadlo už i jeho a vůbec se mu to nelíbí.

Doma na ostrově se chlubil, že se stal otcem řady podivných bytostí, démonů, polobohů i mytických zvířat. Genetický fond obsažený v jeho semeni je tak vzácný a ušlechtilý, že se jím tyto bytosti rády nechávají oplodnit, v důsledku čehož se jim rodí na vzdálených světech zvláštní mláďata, někdy pro člověka děsivá. Draci jsou ještě ta lepší varianta. Byl na ně hrdý a jejich matky předváděl s potěšením kamarádkám ze světa lidí; byl to jeden z důvodů, proč se s ním tak rády spojovaly. Ne že by mu všechno věřily, jeho fantazie je mezi kamarády proslulá, ale ty příběhy jsou nádherné, někdy dokonce moudré a s morálním naučením. Teď...

Když jsem si na to vzpomněl, pocítil jsem jeho smutek. Ano, tohle všechno hravě dokázal; včera v noci na tom byl už tak špatně, že si přivolal démona a nechal se od něj nabíjet. Démon byl žena, succuba; oproti skutečné ženě nemusí mít strach, že na ni něco přenese. Zpočátku se lísala a vtírala, ale v průběhu interakce postřehla jeho slabost a začala soupeřit o převahu; nakonec ji musel složitě zahnat, což ho ještě víc vyčerpalo. Začíná pochybovat, má-li takové jednání smysl.

Oblast démonologie není bohužel mou silnou stránkou. Převážnou část života jsem se snažil všechny takové spíš zahnat než přivolávat; zejména jsem s nimi nikdy nechtěl navázat sexuální vztah. Pro Denise to byly naopak jeho nejmilejší partnerky, mohl je všelijak dráždit a zlobit, a ony každý takový žertík přijímaly s nadšením. Lidské dívky pak zase milovaly vyprávění toho druhu, takže měl všechny důvody být spokojený.

Denis oponoval: Ano, ale neměl tušení, kolik nepřátel si touto hrou na druhé straně nadělal. Ne, to je špatný termín; nejsou nepřátelé, pouze pokračují ve hře jinými prostředky. Dokud byl silný, snažil se jim zpestřit život zábavou; možná jim nemusela pokaždé připadat tak příjemná jako jemu. Líbí se psovi, když ho taháte za uši a za ocas? Když vás má rád, tak ano, aspoň do jisté míry. Když hru přeženete, zakňučí a když toho nenecháte, kousne. Démoni Denise až doposud kousnout nemohli. Doposud!

Neodolal jsem a vychrlil na něj kázání o čarodějnické etice. Nebránil se, snad poprvé v životě. Ani neodsekl, že etiku čarodějů zvládl ve věku, kdy ještě neuměl číst. Namísto toho začal skuhrat, že by chtěl být holkou; taková si prostě lehne, vypne kontrolní mechanismy a nechá bytosti z astrálu, aby si s jejím tělem hrály, jak umějí. Čím mladší a odvázanější je, tím snadněji bere E+. A když ji nevzrušují potvůrky se šupinami, blanitými křídly, spáry a tesáky, může se pěkně načančat, vyrobit nějakou dráždivou iluzi a projít se nočním městem; hloupí chlapi se perou, aby do ní mohli narvat energie, že neví co s ní.

Zajímalo mne, zda jsou to jeho myšlenky nebo Ernayovy. Připustil, že ho na to přivedl, ale moc se mu to líbí. Ernaye totiž v meditaci objevil někde svět, ve kterém se všichni lidé rodí jako ženy, kromě jiného nesmírně krásné. Jak se jim rodí děti, postupně narůstá podíl mužských vlastností, až po odchování desátého dítěte (+-) se mužské orgány proklubou i fyzicky, a nově vzniklý samec je připraven ke styku s bývalými kamarádkami. Rychlost tohoto vývoje je individuální, řídí se osobními zájmy a četnými ohledy na společnost. Jejich kultura je vysoce rozvinutá, pokročilejší než lidská zejména v oblasti umění, filozofie a mezilidských vztahů. Protože Ernaye zprostředkoval kontakt mnoha ostatním, všichni si tu společnost zamilovali a považují ji od té doby za ideální; jasně, pak jim nepostačuje svět lidí, který je proti nim barbarštější.

Zaváhal jsem, zda se nejedná o přelud smyslů. Denis to přijal; on měl ještě závažnější námitku, totiž zda se nejedná o nějakou cizí projekci. Přiznal, že v poslední době dostává z cizích zásahů strach a připadá mu jako útok ledacos, co dřív přehlížel nebo si s tím hrál.

Nejsem zvyklý pozorovat u Denise jevy jako strach, pochyby, deprese. Taky na to nebyl zvyklý, až teď. Zajisté věří ve spásu, která nás čeká v Simbabwe; spíš pochybuje, že tam dojdeme všichni a v pořádku. Potřeboval by získat rychle velkou psychickou podporu, ale kde ji vzít?

Dokonce na mne vychrlil maximálně podivnou představu: zatoužil být dívkou jako na Rhodu a přál si, abych já byl jejím milencem. Zacloumalo to se mnou víc, než bych si myslel; začal jsem se pohoršeně bránit, což mého chlapce pobavilo a rozveselilo; okamžitě vylepšil svoje dívčí půvaby a začal mne svádět. Tak tyhle rychlé reakce používá při svých hrách? Inu, pěkné; kdyby můj vkus nebyl odlišný, tak bych možná...

Moje okouzlení Dianou jsem si vyjasnil poměrně nedávno a nijak se nesnažil je skrýt, takže je okamžitě odhalil. Nedivil se a nebyl pohoršen; Dianu miluje od dětství natolik, že má pro ni v mysli samostatný soubor dat. Ona to samozřejmě ví; ráda ho dráždila, zvláště v době dospívání, kdy se od něj často nechávala masírovat, natírat olejem, holit na hlavě i po těle. Jeho reakce ji bavily; nechala si od něho líbit víc než od jiných a možná by mu dovolila i skutečné spojení, kdyby překonala svoje vlastní zásady. Přestalo to po jeho odchodu do postavení sannjásina; v podstatě v poslední chvíli, než se na ni skutečně vrhl.

Že by to byl důvod, proč si rád hraje na ostří meče? Hledá mezi všemi partnerkami právě Dianu, jedinou a věčnou lásku? To odmítl; pochopil její zvyklosti a rozhodl, že nejlepší bude nechat ji, jaká je. Kategorickým pokynem jeho života je udělat každému pouze to, co si přeje; až když sondou do mysli pozná jeho nejvnitřnější zájmy, přikročí k nějaké činnosti. Svoje zájmy se snaží uvést do souladu; ještě nikdy se nepokusil někomu vnutit svou vůli, člověku ani jiné bytosti.

Napadla mne námitka: v posledních bojích několik lidí zabil. Souvisí to nějak, nebo se jeho přizpůsobení týká jen sexuální oblasti?

Denise zatím nenapadlo považovat bojové střetnutí za milostný akt. Až nyní to začal promýšlet; jednoznačný fakt, že si své jednání nemohl předem rozmyslet, natož vstoupit sondou do mysli protivníků, zavrhl jako sice správný, ale nekonstruktivní. Rozhodně to byla chyba, asi stejná jako kdyby v průběhu hromadné orgie zneužil dívku, která se tam dostala omylem; při akcích, které pořádal například rod Wulffssonnů, se snažil tyto dívky přenechat raději ostatním účastníkům a vybírat ty, které o něj stály. Trochu mne svými vzpomínkami rozhodil, což ho potěšilo.

Muži, kteří zemřeli, se nacházeli v hluboké nevědomosti; jedině tento důvod je přivedl na toto místo a postavil proti Denisovi. Jejich zájmem samozřejmě nebylo zemřít, ale zabíjet, krutě a nelítostně. Fakt, že by mohli být poraženi a zabiti, si nedovedli a nechtěli připustit. Cítili možná uspokojení, když vítězili; právě toto ukájení svých zvrhlých vášní je čím dál víc ponižovalo, přibližovalo démonské mentalitě. Denis tedy rázně jejich duše osvobodil z těla; samozřejmě jim tím ublížil, uvedl je do ještě většího zmatku a rozporu. Což není dobře a měl by s tím něco udělat. Když se to stalo naposledy, za války, byl ještě malý a nepromýšlel svoje jednání do této hloubky. Bude muset delší dobu meditovat, až objeví správný přístup a učiní z něj součást své osobnosti.

Zkusil jsem mu navrhnout, aby alespoň někdy vložil do činnosti trochu víc iniciativy. Je hezké být ohleduplný až za mez vlastních zájmů; ale copak se nikdy nesetkal s přáním, aby udělal něco neobvyklého, co třeba jeho dívku skutečně překvapí, co by si ani nepřála? Ano, jistě, takových bylo hodně; dokonce se často jednalo o věci, které nebyly technicky možné. Většinou to řešil nějakou iluzí. Jeho pověst je taková, že když se někde vyskytl, už se většina dívek, sem tam i některý kluk těšili na neobvyklé zážitky.

Jenže to opět nebylo to, co jsem mu chtěl říct. Odvedl téma stranou! Jako řádový čaroděj má právo vnutit ostatním svou vůli, dojde-li k názoru, že to je vhodné. I těm, kteří si to nepřejí; pochopitelně za to obdrží trest, ale to je přirozené. Když jenom plní představy subjektu, je to bez trestu, leč také bez výsledku; dotyčný už byl rozhodnut předem!

Denis zaváhal a začal vzpomínat. Jednu dobu po něm partnerky často chtěly při milostném aktu extázi vedoucí až k smrti; po určitém váhání vypracoval dostatečně bezpečnou koncepci, aby to mohl udělat. Pochopitelně mezi nimi existovalo dorozumění a co předvedl jedné, chtěly i ostatní. Dokonce se pokoušely soutěžit v délce a intenzitě bolesti, kterou jim navodil; čím bylo jejich umírání mučivější, tím víc se chlubily. Trochu jsem se o ně začínal bát, dokonce mi bleskl hlavou termín hloupé holky; ale Denis mne uklidnil, byl jich omezený počet a po určité době, když to všechny otestovaly, začalo je bavit zas něco jiného. A taky z té party odešel.

Jeho odcházení je další charakteristika. Nikdy nikde není dlouho, jakmile vyřeší všechny problémy ostatních, dostane chuť změnit prostředí. Má někdy také nějaké vlastní zájmy (kromě krátkodobých?) Přiznal si (po úvaze), že obvykle nemá. Ba vůbec nemá, celý život se chrání mít vlastní zájmy. Považuje vlastní zájem za neslučitelný se svou vysokou funkcí, což je do jisté míry pravda, ale naprosto neodpovídá jeho věku, tak by měl uvažovat kolem padesátky a ne v sedmnácti. Jeho námitkám jsem předešel dotazem, jestli někdy v milostném vztahu vzešla iniciativa od něho a ne od dívky. Probral svoje nejvýznamnější partnerky; výsledek: nikdy.

Tehdy jsem si pomyslel, že je na čase přestat ho trápit. Kontroval: diskuse ho vůbec netrápí, naopak mu pomáhá. Má ji pochopit tak, že mu jako duchovní učitel radím svádět nic netušící dívky a zabíjet nepřátele, kteří vůbec nemají tušení, proti komu stojí?

Povzdychl jsem si a pocítil silnou touhu nakopat ho do zadku. Okamžitě si přál, abych to udělal, ale to už jsem uvažoval po jiné linii. Představil jsem si scénku běžného seznámení dívky s klukem, o kterém neví nic víc než že je mu sedmnáct, je hezký a umí pěkně povídat. Bloumají městem, smějí se vtipům, lížou zmrzlinu a holka přemýšlí, jak moc se bude bránit, až on ji začne dobývat. Ani zdaleka není rozhodnutá, ačkoliv na to často myslela, povídala si s kamarádkami, trochu se těší a trochu bojí...

Denis tu představu přijal a pochopil, pak mne přerušil. Takové věci se mu nikdy nestaly. Snad si je přál v dětství... ale na celém Ostrově není jediná osoba, která by nevěděla, kdo je Denis Baarfelt. Ať se setká s kýmkoliv, každý začne okamžitě vypracovávat složitý program, co s ním chce prožít. Denis je obvykle ochoten ten program plnit. Co víc může dělat?

Vlastně to není jiné ani s Assamou. Na první setkání poznala, že je mocný kouzelník, zařídila se podle toho. Proč by mělo být? Ani neměl čas to promýšlet, události přímo letěly. Spontánní jednání?

V tom momentě jsem to já vzdal a on se rozhodl to promyslet. Nebude to asi mít žádný smysl, k takové situaci nemůže technicky dojít. Ale právě to ho láká, je to neobvyklý a zajímavý úkol. Tak tedy...

(A poděkoval mi stejně hezky, jako když býval mým žákem. Tehdy mezi námi existoval hluboký cit; když jsem si to pomyslel, odpověděl mi, že nepřestal – jen se rozšířil o mnohem větší okruh dalších bytostí. Jsem tomu rád.)

Tehdy pocítil chuť se odpojit. Už nebyl v takové depresi, procvičil si mysl spojením s jinou myslí a získal záchytný bod, ze kterého může vyrazit do dalších sporů. Jenom by ještě rád, abych mu zodpověděl poslední obavu: má nebo nemá očekávat nějaký protitah nepřítele?

První reakce: určitě má. Druhá: je si jist, že proti nám stojí skutečně nepřítel jako osoba, nebo jen indiferentní hmota, přírodní síla, která není nikým usměrňována? Samozřejmě toto není otázka faktů, ale názoru; jakmile to zjistíme, bude už snadné věc řešit. Celkové resumé: nejsme si jisti. Návrh na opatření: být připraven na cokoliv.

Potom jsme se rozpojili, vzájemně si poděkovali a šli po svých. Netrvalo to ani tak dlouho, než jste přečetli tento text.

Nešťastný chlapec se ráno probral, ale byl v těžkém stresu, vyhladovělý, dehydrovaný díky velkému úbytku vody pocením. Běžnou snídani okamžitě vyzvrátil; navrhl jsem uvařit masovou polévku a dát mu vývar po lžičkách. Vůbec si nepamatoval na nic, co se včera dělo; poslední definovatelný vjem bylo horko, únava a bolest hlavy, přecházející v mdloby.

Napadla mne dokonce jako příčina epilepsie; ale nedovedl se upamatovat, že by v rodině někdy něco podobného měli. Až do teď byl relativně zdráv; moc o tom však neví, je zvyklý spíš léčit ostatní než sebe. Lékařské prohlídky mu dělaly většinou kamarádky a byla to legrace. Pomyslel jsem si, že už delší dobu podezírám naše lékařky z povrchních zájmů.

Jelikož všichni včetně toho kluka byli schopni vyrazit, pokračovali jsme bez problémů v cestě. Po proudu řeky směrem k jezeru, což byl podle Assamy správný směr. Tento den se nestalo nic závažného, pokud nepočítám vedro, hmyz a celkovou skleslost; chvílemi jsem měl dojem, že se slunce proměnilo v nebozez a zkouší se mi zavrtat do hlavy.

Příští den začal taky dobře; ale když jsme okolo poledního rozhodli zastavit a ochladit se ve vlnách, zjistili jsme záchvat hned u dvou jezdců. Bylo to v lesíku, který dával aspoň trochu stínu; takže jsme už ten den nikam nejeli a hned se utábořili. Měli jsme dost práce se zajištěním jejich základních životních funkcí.

Tentokrát za mnou přišel Ernaye Lasquier. Vypadal mizerně, ale to každý; bývával moc hezký, ale teď zhubl, černé oči měl hluboko zapadlé, kůži jako šedivou a působící nečistým dojmem, i když zrovna prošel Ohněm. Kdyby ho viděla Maryška, asi by zaplakala. Otálel, musel jsem ho pobídnout.

„Ne že bysme neměli důvěru k Vašim Svatostem... ale víš jistě, kam jdeme a jestli to má nějakej smysl? Kluci začínají mít obavy...“

„A ty taky. Nedivím se. Denis už tě uklidnit nedokáže?“

„Právě že... otče Ludvíku, ty věříš, že to Denis zvládne?“

„Nikdo lepší tu není. Nebudu ti nic předstírat. Buď to zvládne, nebo tady všichni zahyneme. Ale bez pochyb, Denis je nejlepší.“

Seděl vedle mne, neurčitě vzdychal a drbal se, zvláště v místech, kde měl tetování. Což bylo hodně míst; když si ho Maryška vybrala za milence, hned začala s barevnou výzdobou, k jeho až nepříčetné radosti. Svůj díl později přidala i Julka; soustředily se na zvlášť citlivá místa, kde mohly stimulací způsobit větší vzrušení. Teď jsem měl pocit, že s tím má nějaké potíže, ale ne docela si je uvědomoval.

„Kluci za mnou choděj; ztrácejí odvahu. Napřed jsme čtrnáct dní leželi s horečkou v tý vesnici, potom ty boláky, teď ještě záchvaty; není toho už nějak moc? Chytili jsme hnusnou nemoc, co?“

„Správně. Denis dokonce tvrdí, že kombinaci několika nemocí.“

„No jo, to vím. Taky říkal, že to zvládne. Ale opravdu?“

„Co vlastně chceš slyšet? Už jsem ti řekl...“

„Kluci vedou všelijaký blbý řeči. Fakticky divný... já bych chtěl říct, že já si to nemyslím, ale...“

„Ale trochu jo, že?“

Pohlédl na mne zrakem uštvané laně; pořád ještě měl krásné oči.

„Už za mnou byli dva; nevím jestli domluvení, ale... navrhují, abysme uspořádali velkou slavnost. Dokud ještě můžem... vzali meče a pořádně si zašermovali; jako gladiátoři, víš! Do rozhodnutí...“

„Kterého ze svých kluků máš chuť zabít, Ernaye?“

Neřekl nic; přesněji řečeno, zavzdychal a začal se zuřivě drbat.

„Ty ses s některými spojil... milostným aktem, viď?“

Usmál se, zároveň omluvně i hrdě. „To je rituální bratrství. Neznáš to?“

„Za mých časů se to nedělalo. Tedy, někteří ano, ale...“

„Teď se hodně dělají obřady ke Spojení; Denis nás naučil předávat informace přímo, tak proč toho nevyužít?“

„Já ti nic nevyčítám. Když se vám to líbí... ale představil sis někdy, že vbodneš někomu ze svých bratří meč do břicha a rozpářeš mu střeva?“

„No... když to bude poslední služba...?“

Vím, představoval si to často; možná si to v meditaci přehrávali. Ernaye se rád mění v dívku, možná sní o tom, jak ho zabijí v této podobě. Tehdy na Rhodu byl velice krásná dívenka; bohužel si mohl užívat jen s děvčaty, dočasně přeměněnými na muže. Ale kdoví, co je Denis naučil!

„A chceš zemřít první – nebo poslední?“

„Ty mi nerozumíš!“ zaštkal zoufale, „Bude to oběť! Nechcem chcípnout jako mršiny plný boláků, ale dokud jsme zdraví, plní síly!“

„Ano, to zní rozumně.“ přiznal jsem.

„Kdo zemře jako bojovník, navíc rukou ještě lepšího bojovníka než je sám, zrodí se příště na ještě vyšší úrovni. Není to tak?“

„Je. Nebo by aspoň mělo být.“

„Představ si, vyzvat třeba Dianu nebo Tošia!“

„Co když tě odmítnou zabít?“

„Kdyby to byl obřad, neodmítnou. Kdybys jim to řekl ty...“

„Ještě ke všemu! Vymyšlený to máš hezky, to je fakt!“

Pozoroval jsem jeho tvář. Denis ho naučil každé jednání podepřít osobním půvabem, takže se jeho vzhled automaticky měnil na dívčí. Málem se mu po ramenou rozvlnily dlouhé černé vlasy.

„Ale na jednu věc jsi zapomněl, chlapče. Jestli to uděláme takhle, potom samozřejmě vyřešíme svou současnou situaci. Narodíme se znovu a prožijeme krásný život na bojovnické úrovni. Ale ten skončí tím, že budeme zase sedět tady u ohně a dohadovat se, jak se povraždíme. Možná v jiné konfiguraci, třeba ty budeš starý a já kluk, ale...“

Ernayovy dívčí oči se rozšířily náhlým pochopením. „Vývoj v kruhu?“

„Zkoušky dostáváme, abychom je vyřešili, ne před nimi utekli. Myslíš, že ti, co provedli harakiri, si nějak pomohli? Možná o nějaký chlup; ale zkus se zeptat Tošia, jak on to vidí!“

Vzdychl; nerad se loučil s jejich skvělým nápadem.

„A co když jsme to takhle vyřešili minule? Když jsi o tom snil, jistě jsi to cítil se všemi detaily; mohla by to být vzpomínka?“

„Takže je lepší čekat, až budeme úplně na konci?“

Neodpověděl jsem; ale zeptal jsem se: „To tě ta kůže tak svědí?“

Uvědomil si, že se zuřivě drbe, zvláště v rozkroku. Dokonce se zastyděl.

„Vstaň! A necukej se, jsem přece lékař! Necháš se osahávat od každého, tak co ti vadí na mně... Bolí to? A tohle?“

„Spíš svědí... ale strašně. Jako bych měl pod kůží mravence!“

„Cítí se takhle i kluci, kteří nemají tolik tetování?“

„Myslím, že od toho to nebude. Stěžujou si... poslední dobou už nikdo moc nechce, aby na něj sahali. A když...“

„No, klidně to řekni. Když onanuješ, tak co?“

„Bolí to. Ale nějak pomáhat si musím, ne?“

„Ptám se tě jako lékař, ne jako vesnická drbna. Co konkrétně tě bolí?“

„Všecko. Já vím, kam směřuješ; že jsme něco chytli od těch holek v Bongole. Jenže to není normální nemoc; ty umím léčit! Tohle...“

„Ale já to mám taky, Ernaye! I když jsem se žádnou dívkou nebyl, v Bongole ani jinde. Možná ne tak výraznou formu; to může být proto, že jsem starší a méně vzrušivý. Uvažuj a mluv realisticky!“

Určitým způsobem to pro něj byla novinka, ale zas tak moc ne.

„Ví o tom Denis?“

„Určitě; já jsem s ním o tom sice nemluvil, ale...“

„Zhoršuje se to, viď? Čím dál víc, i přes koupele v Ohni?“

Ernaye kývl. „Víš, mívali jsme takový všelijaký hry. Teď už...“

„Vím, znám vaše zábavy. A že jste jich nechali, to taky vím. Jako kněz bych měl mít radost, ale jako doktor...“

„Myslíš, že by pomohla třeba... kastrace?“

Zřejmě si usmyslel mne dnes večer šokovat. Na chvíli jsem si představil, že by to skutečně udělali... stěží se mi podařilo vykoktat:

„Nesmysl. Tohle není příčina, ale důsledek. Choroba se šíří.“

Když jsem se na něj podíval, bylo mi ho líto; připadal mi jako dítě. Nebo jako žena? Na chvíli jsem se zamyslel nad situací těch chlapců; jak vlastně hodnotit jednání kamarádky Dity, či bohyně Afrodíté? Podezírali jsme ji, že má nadpřirozenou moc; ale co doopravdy je schopna dokázat, skutečnou změnu nebo jen iluzi? Iluzi změny pohlaví dokáže z našich jezdců kdekdo, mnozí by snadno zvládli jevit se jako žena ostatním lidem, dokonce i při intimním dotyku. Ale jaké důsledky to má pro ně samotné?

Část naší společnosti tvoří lykantropové, lidé toužící stát se šelmami. Blíží se jim vzhledem i stylem života, snaží se co nejvíc proměnit vlastní osobnost a mnohým se to daří. Nevím, jak je to možné; zpočátku udržovali ten stav jako trvalou iluzi, postupem času se zafixoval. Teď už skutečně stojí na pomezí mezi člověkem a šelmou, nejsou to ani ono. Některé jsem měl možnost vyšetřovat; dovolili mi to, ale mou pomoc nevyžadovali.

Chce se Ernaye změnit, být skutečnou dívkou? Nemyslím, že by se mu vytvořily vnitřní ženské orgány, že by mohl otěhotnět a porodit dítě. Ale jistotu nemám, tak ani onak. Kdyby se to stalo...

Řekl jsem mu to; a on se rozzářil. „Myslíš, že by to fakt šlo?“

„Právě jsem ti vysvětlil, že to nemohu potvrdit ani vyloučit.“

„To bych teda vážně chtěl vidět!“

„Jistotu získáš, jen když zůstaneš naživu. Jinak...“

Mávl rukou. Začal rozvíjet představy, co by řekla Maryška a Julka, kdyby se vrátil jako děvče; Maryška mu totiž slíbila, že až se vrátí, chce s ním mít dítě, a Julii se možná taky podaří ukecat. Ovšem kdyby přijel jako holka, ještě ke všemu těhotná, to by byla legrace!

„Jo, to se spolehni!“ povzdychl jsem si.

Odešel ne sice spokojen, ale s hlavou vylepšenou novými nápady. Dokončil jsem přípravy ke spánku; když jsem si před ulehnutím znovu přehrával tento rozhovor, začal jsem znenadání meditovat na různá odtažitá témata. Pokud to skutečně je jiná záležitost: další směr vývoje společnosti.

Již léta žiju v Arminu a jsem spolutvůrcem jeho státní ideologie. Dosáhl jsem postavení komthura; má odpovědnost je tedy podstatně vyšší než běžného občana. Jsem si této zodpovědnosti vědom; ale dělám skutečně všechno, čím jsem své vlasti povinen? Nezanedbal jsem něco, nedovolil neviditelnému nepříteli zaútočit a ohrozit nás?

Naši lidé s námi bez výjimky přišli; z Evropy, někteří z Asie, Ameriky, na této cestě určitě nabereme nějaké Afričany. Před jejich příchodem patřil Ostrov myslícím šelmám; je přirozené a správné, že se lidé snaží je napodobit, žít jako oni. Dalším faktorem je odpor proti nepřirozenému způsobu života v dřívější vlasti; pro mnohé to byl přímý důvod odchodu a netajili se úmyslem vytvořit vlastní kulturu. Její důležitou součástí je snaha císařovny Diany, aby počet obyvatelstva rychle vzrůstal; z toho důvodu s obětavou podporou ostatních žen zavedla ne sexuální volnost, ale přímo povýšení sexu a plodnosti na službu Bohu. Dnes ještě samozřejmě všichni vědí, že zbytek světa žije jinak; ale vědí to třeba děti, které se tam narodily?

Celý život jsem se zabýval výchovou; ne ovšem malých dětí, spíše dospívajících a hlavně chlapců. Dostával jsem do ruky velké množství narušených, až zkažených jedinců, kterým jsem musel vyvracet jejich chybné představy. Mohl bych být rád, naše děti iluzemi netrpí; ale namísto toho se dostavila předčasná vyspělost. Je telepatický přenos informací přínosem či zkázou? Nějaký člověk třeba celý život studoval svůj obor; v průběhu těch let řadu věcí prozkoumal, vytvořil si o nich určitý názor, zkorigoval jej s jinými, pročetl řadu knih, konzultoval s ostatními odborníky; mnohé poopravil, jiné zamítl, vytvořil další hypotézy, vyvracel je a stavěl nové. Na konci dospěl k nějaké konečné verzi, a tu teď předkládá mladým. S určitou pýchou na své dílo, to připouštím; ale roztomilé telepatické dítě převezme jen konečnou verzi, uštědří mu pohrdavý úsměv a zeptá se:

„No jo... a cos dělal jinak celý život?“

Já vím, že možná bude na těchto základech pokračovat. Nejsem ani zbytečně pyšný, ani staromilec, který by se chtěl vrátit do vlastního mládí. Uznávám taky, že v mnoha případech není žádný důvod k obdivu. Ale přibývá dětí, jež bez váhání zavrhnou celý život svých předků po prvním seznámení. A já nevěřím, že by všechno bylo špatné; to spíš mám strach, že oni udělají další, zcela nové chyby, a nikdo je nestačí varovat.

Ernaye ještě ani Ostrov nenavštívil; přesto o něm všechno ví od Maryšky, od Julie, od Denise... prožil ve zkratce jejich životy. Kdo ví, co všecko ještě prožil ve svých vizích! A dál: pravdivých, nebo iluzorních? Neví a je mu to jedno, nerozlišuje mezi pravdou a iluzí, obojí je mu lhostejné. Když na to přijde, je mu lhostejný celý vývoj lidstva; a ne proto, že by o něm nic nevěděl! Poznal jej ze všech stran, prosvištěl jím a zarazil se u věcí, které ho zaujaly. Příležitostně se tam zase vrátí, bude-li chtít; ale jako do lunaparku, pro vlastní zábavu! Celý odkaz minulosti je pro něj legrace; až jeho příchodem začíná skutečný život!

(A nemá ten kluk trochu pravdu? Je k něčemu veteš omylů a chyb?)

Do Afriky se s námi vydala tlupa dospívajících kluků, aby si užili něco zábavného. Některé zábavy jsme jim nedovolili, jiné prozkoumali a přestaly je těšit. Nakonec došli k mentálním hrám; nevím, co bych jim vytýkal, tyto hry jsou skutečně nejzábavnější! Konstruktivně do nich zapojují vše, s čím se setkávají; i to je v pořádku. A teď se setkali s nepřátelstvím, ať už přírody či nějaké jiné síly; s mocí, která ohrozila jejich život. Ten život jim není tak cenný, jak by očekával Evropan; zákonitě je napadlo vyřešit problém odchodem. A to s parádou, jak dělají všechno!

Jak cenný je život pro mne? Jsem Templář, dědic kultury sedmi tisíc let vývoje společnosti. Křesťan, muslim, hinduista, buddhista a spoustu dalšího; zatímco pro křesťana je nejvyšší hodnotou tento život, pro buddhistu všechny životy, zvláště budoucí. Když jsem žil na východě, byl mi současný život lhostejný, ač ne úplně. Teď je většina mých přátel křesťany, takže si vlastní existence vážím; ale jak moc?

Jak bych reagoval, kdyby přede mnou náhle vyvstala nutnost zemřít? Určitě bych nebyl rád; nechávám tu spoustu nedodělané práce. Ale postavil bych se smrti hrdě a beze strachu; možná se trochu bojím bolesti, ale nemyslím, že bych uhnul očima, kdyby... kdyby mne chtěl zabít třeba Ernaye? Nebo bych si nechal s potěšením vyrvat srdce a hodit na oltář? Věřím v budoucnost, nebo mám trochu pochybnosti? Upřímně řečeno, mám. Dokonce i tu nejhorší: že po smrti nebude vůbec nic. Ateistická propaganda mne maličko nahlodala, byl bych hlupák, kdybych to popíral. Na druhé straně se těším; konečně se dozvím pravdu! Za co tedy mám odsuzovat naše jezdce?

Ale jistě, za sexuální nevázanost! Dokonce řádně praštěnou; který rozumný muž by se chtěl stát ženou, a ještě porodit dítě? Jenže, všechno ostatní už vyzkoušeli, bavilo je to, ale ne dost. A oni nechtějí navždycky; kdyby šlo být dívka třeba na rok, odzkoušet si lásku se všemi kamarády (ono to určitě nebude taková sláva), potom se nechat oplodnit (podle nejnovějších výmyslů genetické vědy), užít si těhotenství, porodu a možná nějaké doby péče o kojence – a potom šup, rychle se vrátit do vlastní kůže a tento zážitek už pro příště dopřát jen těm, kterým byl po právu určen...

Abych chlapcům tolik nekřivdil, jejich dívčí protějšky taky nejsou úplně bez viny! Dianin plán rozvoje je zbavil důležité starosti, zodpovědného výběru otce schopného nejen s nimi prožít pár týdnů štěstí, ale taky se o potomstvo nějak postarat. Ne že by šťastný otec svou spoluúčast popíral nebo se jí nějak snažil vyhnout; on naopak nadšeně zajásá, oslaví to s kamarády a zaznamená dítě i jeho matku do rodové kroniky. Jenomže pak zmizí, pokračuje ve svých předchozích činnostech, nebo se dokonce vypraví do nějaké cizí země; a určitě se někdy vrátí, když ho tam nezabijou.

Péče o matku a dítě tedy přechází na širší rodinu; velkorod. Klasickým vzorem jsou Wulffssonnové; těch je tolik, že přehled o nich nemá snad nikdo a nesmírně rádi přibírají další příbuzné. Rod zajišťuje matce i dítěti jídlo, ošacení, vlastní pokoj, léčení případných nemocí a zábavu v čase rodem pořádaných slavností. V lepších rodech podíl na bohatství (kapesné), péči o děti v případě krátkodobých cest, možnost vyměňování darů s původní rodinou a tak. Ale důležité je, co nezajistí: trvalý zájem manžela, případně dalších spolumanželů. Mnohdy připomíná jejich život spíš klášter: převaha žen, vrchní velení vyhrazeno pramáti rodu (= tchyně!), návštěva mužů spíš náhodná než pravidelná. A neustálá chuť bojovníků riskovat život, ať na moři nebo v cizině; často se to podaří.

Už se začínají ozývat nesouhlasné hlasy; připomínají, že rodinu tvoří otec a matka, nikoliv matka a opuštěné dítě. Těmto hlasům Diana nevěnovala pozornost, možná je ani docela nepochopila; po dítěti nekriticky touží, ale zatím o žádné nepečovala. Zkušenosti přebírá od vzorných matek, jako Valérie nebo Julie; nechtěl bych je kritizovat, ale jejich péče o děti je... já vlastně ani nevím. Málokdo někdy nějakou pozoroval.

Valérie je vůbec případ sám pro sebe, péči vévodkyně z Dunbaru můžeme ve stručnosti popsat. První dceru Iris odchovávala osobně, spolu se sestrou Janou a s podporou všech ostatních. Při té příležitosti vypracovala obsáhlou vědeckou práci o kojení (a druhou kratší, nazývanou O zvýšení dojivosti žen). Zároveň z titulu svých funkcí pečovala o rozvoj nemocnic a universit v Kingtownu a Indiopolisu, často přejížděla a ráda navštěvovala Valérii na Atanoru; v té době si zvykla kecat komukoliv do čehokoliv. S druhou dcerou Ginou už tolik cavyků nenadělala; jednoduše ji šoupla do náruče babičce Gině, která tou dobou porodila Baarfeltovi syna Antonia, titulárního hraběte la Venzini. Gina starší se o Ginu mladší postarala ráda, stejně chtěla mít holčičku a narození syna považuje za jemný podraz otce Tomáše. Julie byla na Rhodu, teď se toulá po Evropě, nadanou Iris vláčí s sebou a tu mladší vychovává na dálku telepaticky. Jak se zdá dle Ernayova tvrzení, hodlají se sestry Baarfeltovy vesele rozmnožovat dál, takže o zábavné příhody je v budoucnu postaráno.

Já je nechci nekritizovat; Baarfeltové se o děti jistě postarají, když ne osobně, tak hojnou péčí služebnictva. Jejich příklad ovšem ovlivňuje jiné, méně významné a majetné ženy. Přestože Juliiny knihy nařizují opak, všeobecnou tendencí je zbavit se dětí co nejdřív, strčit je komukoliv a po vzoru mužů vyrazit do světa. (A vrátit se případně s dalším potomkem).

Svět je divné místo. Každý v naší společnosti uctívá lásku; jako dar Boží, či prostředek spojení s Bohem. Ve skutečnosti je láska velmi krátkodobá záležitost, pomíjí příliš rychle. Připomíná spíš střídání počasí; kdo byl nějaký čas mimo, udělá dobře, když se včas ujistí, zda ještě platí co při odjezdu. Kdo s někým vydrží rok, je považován za hrdinu.

Co přijde dál? Jaký bude osud takové společnosti? A jak jsem za situaci odpovědný já? V přísně právním smyslu nijak, nikdy jsem se nezapletl do té hry, neměl žádnou milenku, nepřivedl na svět žádné děti. Ale žiju mezi nimi a souhlasím s tím. Souhlasím? Kdyby ne, jaké mám možnosti to ovlivnit? Jaké má vůbec možnosti kdokoliv? Neděje se to samo od sebe? Těžko zjistit, kdo navrhl a odstartoval první fázi; druhá a třetí byla možná pod nějakou kontrolou, všechny ostatní se však rozvíjely živelně.

Lidstvo je součástí přírody, věčné, nezkrotitelné. Pokoušíme se tu a tam nasadit jí otěže; občas žijeme v iluzi, že se nám to daří. Ale je tomu skutečně tak? Můžeme ji nějak ovlivnit, nebo jen vydáváme náhodné úspěchy za koncepční práci? Mám vliv na několik jedinců; ale mám v tom případě právo být pyšný na svoje úspěchy? Nebo jsem komthur docela neprávem a měl by to za mne vzít někdo jiný, lepší? A když, tak kdo?

V té chvíli mi začalo myslí bloudit tolik zmatených představ, že jsem nad tím ztratil kontrolu. Další vjem byly pokusy mne křísit. Postupně jsem rozeznával Denise, Dianu, Ernaye... Byl tu dokonce Mario, ale ne Charry.

„Co... co se se mnou dělo?“ vykoktal jsem.

„Měl jsi záchvat.“ vysvětloval Denis. Byl čerstvě oholený Ohněm, zřejmě mě v něm omyl také, nebo se na to chystá.

„Jak dlouho?“

„Zjistili jsme to v noci; našel tě Tannarr. Včera jsme tě celý den vezli, pak v noci jsi byl už klidný, a teď je ráno. Asi tak třicet hodin.“

„To je... delší než chlapci!“

„No, o trochu. Až se vzpamatuješ – co jsi cítil?“

„Vůbec nic. Meditoval jsem. Najednou... jste mě křísili.“

„A mezi tím?“

„Vůbec žádný vjem.“

Denis stáhl obočí (bez jediného chloupku, samozřejmě). Nemusel jsem se ho ptát, bylo mi jasné, na co myslí. Jsem taky lékař.

Nechali mne spát; dopoledne už jsem byl schopen vstát a obejít tábor. Co jsem předpokládal, byla pravda: Charry se zmítal v záchvatu, přestože o něj pečoval Denis i šelmy. Diana vypadala ubrečená; to se jí nestává.

„Kromě Charryho mají záchvat dva kluci,“ vykládal mi Ernaye, „Včera to dostal taky Alí, ale už je zas na nohách. Vypadá to, že jsme dojezdili.“

Myslel jsem, že Diana nás nevnímá, ale na ta slova se zprudka otočila.

„Nesmysl! Přesně tohle chtějí! Naopak, balit a nasedat! Nemocné povezeme, jako doposud! Popožeňte tu línou bandu!“

Denis a Ernaye koukli jeden na druhého a ujistili se, že velení je nejspíš na nich. Potom začali vydávat rozkazy; snažil jsem se pomoci, ale cítil jsem se hrozně, slabý jak moucha a hlavu prázdnou jako ze skla. Dva jezdci se mnou zacházeli jako s rekonvalescentem: sbalili moje věci, přivázali na koně, pak mě vysadili do sedla a přidali ke karavaně. Na moje pokusy něco ovládat nebrali zřetel.

V průběhu dne se většina diskusí týkala jediného tématu: koho to chytne dneska. Ostatní řeči z něj vyplývaly; třeba jak poznat hrozící záchvat dopředu, aby se ostatní mohli připravit. Denis sledoval, jak se pozvolna vzpamatovávám; ve vhodnou chvíli přijel, spojil se mnou mysl a důkladně pátral, ale na nic nepřišel. Upozornil jsem na rozhovor s Ernayem a následné úvahy; prozkoumal, zasmál se a řekl, že se uvidí.

Jediné čeho jsem si povšiml, bylo rychlé tělesné i duševní chátrání těch, kteří už záchvat dostali. Od probuzení jevili cosi jako letargii; neměli chuť k jídlu, na vnější podněty reagovali se zpožděním, občas jakoby nechápali, co se po nich chce. Jejich aura, jakkoliv špatná i předtím, ještě víc pobledla, nebo spíš... zešedivěla. Uvažoval jsem nad tím, až jsem objevil nesprávný, ale výstižný termín: vysávání zevnitř.

Taky tohle jsem řekl Denisovi. Nereagoval nijak, ani jsem to nečekal. Jen mne požádal, abych bojoval dál a o všem ho informoval. Víc říkat nemusel.

Celý svůj život dodržuji určitou obezřetnost v kontaktu s polobohy, nebo božstvy nižšího řádu, starými bohy a jak se jim všelijak říká. Ne že bych proti nim něco zásadního měl, odmítal jim projevit povinnou úctu nebo tak něco, ale... jsem opatrný. Jsou to služebníci Nejvyššího Pána, o úroveň až několik vyšší než my, ale bytosti stvořené a zrozené, za jistých okolností smrtelné a především: nesmírně hravé.

Zásadně: nemám nic proti jejich hrám, ale odmítám se do nich zapojit. Co mne k tomu vede, pochopíte snadno z dosavadních záznamů; mohou člověku dát spoustu dobré zábavy, ale zásadně nejsou ohleduplní. Afrodíta na Rhodu se bavila způsobem, který vyhovuje Ernayovi, dokonce i Denisovi; já ale odmítl se přidat a raději počkal, až ji to přejde. To na vysvětlenou; toho večera jsem však zrušil veškerou ochranu a dovolil jim... cokoliv.

Neumím to jako Denis, ale sem tam něco umím; jako každý Templář. Teď jsem vyslal jasný signál: Vemte si co chcete, ale udržte mne naživu, dokud nesplním svou povinnost. Pak jsem šel spát.

Ráno jsem vstal s pocitem neobvyklé síly a energie. Charry se taky probral, koukal zblble a vypadal, že chápe ještě pomaleji než jindy. Mně naopak mysl fungovala dokonale; probrali jsme to s Denisem a já postřehl obavy. Ne že by se bál o můj život; ten je jediný v bezpečí. Má obavy z důsledků, ke kterým mne to může zavést.

V průběhu dne jsem se snažil ujasnit, co od nich Denis dostává a co za to musí zaplatit. Všichni to víme a všichni se tváříme, jako kdyby to byla jen nějaká iluze. Jenže: takhle to vypadá, že to je něco nebezpečného, a to je taky nesmysl, není to nebezpečné. Jenom vede k důsledkům, což je přijatelné pro toho, kdo chce mít lepší příští život, ale nevhodné pro toho, kdo nechce mít už žádný život. Nejlepší by bylo, kdyby to vysvětlil sám Denis, ten sice vytvořil několik prací, ale o svých kontaktech s polobohy se moc nešíří. Takže: co o tom vím já.

Když se Denis narodil... ne, když byl počat, požádal Baarfelt veškeré nebeské mocnosti o ochranu. Jak to udělal, přesně nevím. Ale vím, proč: svého prvního syna Christopha svěřil do ochrany jen Bohu – a přišel o něj. Nevím, proč se to stalo; ani Tomáš nevěděl, tak udělal, co považoval za potřebné. Neříkám správné; správně jednal v tom prvním případě. Je možno říct, že se vzepřel Nejvyšší vůli? Říct je možno samozřejmě cokoliv, ale já nebyl při tom, když hovořil s Bohem; ani při dalších jednáních.

Byť jak byť, Denis přišel na svět pod křídly; a všechny bytosti pečlivě chránily jeho klidný spánek. Ale také s ním od počátku komunikovaly; zvykl si na ně dřív, než se naučil jednat s lidmi. Nikdo mu neřekl, že to je něco mimořádného; až později mu došlo, že ostatní andělé nenavštěvují. Reagoval přesně, jak se v řádu sluší: zprostředkoval jim to.

Denis je výsledkem mnoha generací Templářů vysokého zasvěcení. Od malička ví, že jeho posláním je chránit ostatní, pomáhat každé živé bytosti; proč by tedy nezajistil kontakt? K oboustranné spokojenosti; jeho prostřednictvím mohli lidé získat ochranu, zatímco vyšší bytosti projevit své zásahy do hmotného světa. Ne že by jinak nemohli; ale obvykle to dělají prostřednictvím mocného mága. A když ho nemají, tak si ho vychovají.

Denisovi nikdy nikdo nevysvětlil rozdíl mezi starými a novými božstvy, křesťanskými a pohanskými, anděly a démony. (Tedy, možná to někdo zkusil, ale o pár let později, než mělo smysl; vesnický katecheta těžko mohl tušit, že tento prvňáček má osobní zkušenosti.) Pozdější poučky měly na kluka čím dál svéráznější vliv; a ne vše co říkám je dokonalý popis, ačkoliv bych to měl znát z našich spojení. Denis totiž nejen bytosti vnímal a přebíral jejich zábavy; on do nich taky zasahoval.

Je to přibližně takto: nebe i peklo má řadu okruhů. Bytosti z vnitřních jsou morálně pevné, oddané svým velitelům; ale čím dál k vnějšku, tím jsou ochotnější ke změně. Může dojít k pádu anděla, ale také k polepšení démona; právě tohle zkoušel Denis. Existuje Satan, nejvyšší pán pekel; tomu Denis poslal výzvu: seberu ti všechny tvoje démony. Byla to samozřejmě výzva opovážlivá, ale tehdy už věděl, že je pod ochranou; mocnosti pekelné si netroufaly na něj sáhnout, protože by porušily smlouvu s Tomášem. Až po nějaké době Denisovy troufalosti dostoupily vrcholu, kdy peklo zasáhlo; ale to už se mu povedlo změnit i konfiguraci sil.

Potom se stala spousta věcí; Denis si někdy troufal víc a někdy méně. Démoni poznali, že na něj nemají, odmítli jít do přímého střetu; našli účinnou metodu, napadat jeho kamarády, později dívky. Z mého hlediska tím útočili na něj, cílem bylo zaplést ho do tak složitého karmického řetězce, aby se z něj nevymotal. Denisovi to nedělalo těžkou hlavu, klidně splétal možné i nemožné a navíc z různých kultur, což může a nemusí být dobře. Teď to vyvrcholilo; přiznávám, že s bytostí jako starý Nga bych se hrozně nerad kamarádil. Jistě, Denis bojuje a shání spojence, kde se dá; ale...

A právě těmto bytostem teď otvírám dveře. Ještě nikdy jsem je nepustil přes práh, neboť tuším, co by to mohlo znamenat. Možná mi dají co žádám, ale přidají k tomu leccos dalšího, co nechci. Obávám se, že mne to zničí, ba vím to docela jistě. Přesto prosím: Vemte si co chcete, ale udržte mne naživu, dokud nesplním svou povinnost.

Toho dne upadl do záchvatu Mario Carialti; a ještě další dva, ale zvládli jsme to, jakž takž. Důležitější je, že jsme dorazili k Velkému jezeru.

Napřed jsme spatřili jeho rozlehlou modrolesklou pláň z jednoho pahorku; když nám došlo, že to není fata morgána ani jiný přelud, radostně jsme popohnali koně, abychom tam byli co nejdříve. Každou chvíli jsme se rozhlíželi, kdy už budeme u té spousty vody, a nemohli se dočkat chvíle, kdy staneme na břehu vnitrozemského moře, rozlehlého víc než 37 000 čtverečních mil.

V místech, kam jsme dorazili, byly břehy nízké a zarostlé rákosem; ani jsme si nevšimli a už voda čvachtala pod kopyty našich koní. Dlouho jsme se museli probíjet tou zarostlou mělčinou, než se otevřela menší pláž; vmžiku jsme byli s koní dole a v příští chvíli se šplouchali ve vlnách.

Teprve Assama nás upozornila na skupinu krokodýlů, kteří se rychle sjížděli z celého okolí a zřejmě si na někoho z nás brousili zuby. Všichni vodu urychleně opustili, jen Denis zůstal a učil Assamu vydávat signál, po němž krokodýly zachvátí panika a vezmou do zaječích. Nejedná se o žádný zvuk, ten plazi nevnímají; spíš něco jako vibrace vody.

(K tomu, co jsem povídal předtím: Denis se během odpočinku s krokodýly tak spřátelil, že mezi nimi objevil spojence. To je tak: Egypťané mají boha krokodýla Sobeka, kterého samozřejmě zná, ale není s ním přespříliš kamarád. Dalšímu krokodýlímu bohu byli zasvěceni ti v Bongole, které nechal pobít Ernaye; ovšem udělal to rituálně přijatelným způsobem a jejich těla použil k vytvoření posvátných masek, čímž posílil dobré i špatné aspekty té záležitosti. Mezi krokodýlími božstvy existuje teritoriální nevraživost, možná boj o území; ti z Velkého jezera postřehli, že by jim Denis mohl pomoci a požádali ho, aby jim umožnil vzestup.

Denis zaváhal; hlavní problém je, že neznal žádné jméno jejich boha, takže ho mohl ovládat jen zčásti, ne-li vůbec. Ale samozřejmě ten nápad uvítal a určitě v tom něco udělá, jen co bude mít čas a příležitost. Takové věci se mu stávají pořád, a učí to i ostatní.)

Za normálních okolností by Charry nařídil týdenní až čtrnáctidenní odpočinek mezi rybářskými kmeny, proslulými u bílých cestovatelů svou pohostinností. Ačkoliv jsme na pobřeží objevili několik vesnic, nebylo na styky s těmi lidmi ani pomyšlení, nechtěli-li jsme jim ublížit. Naštěstí jsme už zase byli skoro bílí a i když se sem dostalo jen tolik bělochů, že se to dá spočítat na prstech, černoši už byli informováni, že bílým neradno věřit a klidili se nám z cesty.

Pokračovali jsme tedy v cestě až na místa, kde nebylo žádné osídlení; až tam jsme se utábořili na tři dny odpočinku, který všichni nutně potřebovali, především ti, kdo se zotavovali po záchvatu. Původní plán tří dnů však dodržen nebyl; právě teď propukly záchvaty natolik, že se skutečně dál jet nedalo. Naštěstí jsme zpozorovali, že přichází jen jedna vlna, nikdo zatím neonemocněl podruhé.

Částečně nucený odpočinek nám zpestřovala pouze Denisova krokodýlí hra. Ta záležitost není jednoduchá; v jezeře totiž pramení Nil, který po právu patří Sobekovi a místní krokodýli jsou jeho vzbouřenými poddanými. Ideovou podporu jim poskytuje starý ďábel Nga, Denisův tchán, takže si můžete sami laskavě představit, jaké v tom byly problémy.

(Že nazývám starého Nga ďáblem? Zaslouží to; usedlí obyvatelé ho nazývají ještě podstatně hůř, taky jim nic dobrého nedělá. Wassongové s ním mají lepší zkušenosti, nelze však říct, že dobré. Spíš se chrání ho naštvat.)

Když se nám podařilo trochu zkonsolidovat zdravotní stav mužstva, vydali jsme se na další pouť: museli jsme obejít celé jezero na jeho jižní okraj. Trvalo to několik dnů a dorazili jsme vysíleni, téměř zdecimováni rozličnými útrapami. Přestože nikdo netrpěl žádnou jasně patrnou nemocí, všem bylo špatně a bylo to na nás vidět.

Na jižním břehu se Diana a Assama pokusily několikrát vyjednávat alespoň na dálku s místními lidmi. Rybáři byli velmi přátelští a ucházeli se o čest nás hostit; jakmile se však objevila první zmínka o Simbabwe, naráz se jejich chování změnilo. Jednotliví bojovníci kroutili hlavami a horlivě nás ujišťovali, že nikdy neslyšeli o Simbabwe ani ničem podobném; když jsme na ně uhodili zostra, ukazovali na jih a repetili nesmysly, ze kterých jsme nebyli chytří. Jeden náčelník za sebou cítil podporu svého kmene, dohromady asi čtyřiceti bojovníků, tak nás hrubě a pánovitě vyzýval, abychom odešli od jeho osady, přestože nás před chvílí pohostinně zval k delší návštěvě. Jen jeden muž, starý a vrásčitý, nám řekl:

„Ano, daleko na jihu je Simbabwe. Ale než tam dojdete, potká vás ta nejstrašnější smrt, jaká může existovat. Varuji vás, nechoďte do Simbabwe! Kdo tam půjde, zahyne...“

„Jsme Simba-watu, lví lidé, nebojíme se. Byl jsi někdy v Simbabwe nebo viděl lvy, kteří žijí jako lidé?“

„Ať mě bohové chrání! Nikdy jsem neopustil jezero; ale lidé, co tam byli, říkají, že tam řádí smrt...“

Jeho výstraha byla sice upřímná, ale pro nás zbytečná; s námi už to horší být nemohlo. Tak jsme vyrazili k jihu a po cestě se vyptávali v osadách.

Místní kmeny patří k národnostní skupině Kikujů, což jsou zemědělci, dobří, pohostinní a do jisté míry civilizovaní. Většina usedlíků je taková; v podstatě všichni až na Massáje, pyšné kočovníky, ke kterým se počítala Assama. Její národ Wassongů se od nich kdysi za nejasných okolností odštěpil a od té doby mezi sebou vedou války, ale nemyslí to zle, spíš si kradou ženy a dobytek. Ženy kradou i Kikujům, dobytek méně, neboť žádný nemají.

Massájové jsou šlechta Afriky, páni stád; většina žije ve vesnicích, které po čase opouštějí a stěhují se jinam, za svými stády. Mají dokonce něco jako armádu nebo rytířský řád: morany, mladé bojovníky v rudých přehozech, s pyšnými účesy splétanými z mnoha dlouhých copánků. Mezi morany vstupuje kluk okolo desátého roku, střeží stáda a učí se bojovat. Svérázný je způsob obživy: krávě napíchnou tepnu, nachytají krev do tykve, smísí s mlékem téže krávy a vypijí. Bílý člověk by takovou dietu asi nepřežil, jim kupodivu prospívá. Moranem může být celý život a nic mu nechybí; jediným důvodem k odchodu je touha založit vlastní rodinu, totiž vlastní stádo krav. To totiž může jen ženatý muž, otec rodiny, takže si mladík koupí ženu (několik), oholí svoje pyšné copánky a přestane vyrážet za dobrodružstvím. Od té doby bohatne a postupuje ve významu v kmeni.

Naproti tomu ženy si pečlivě vyholují hlavy, někdy vlasy pracně po jednom vyškubávají; nejpečlivěji matky dospívajícím dcerám. Také si potrpí na spoustu šperků, především ohromné náhrdelníky z perliček, kruhy v uších, kroužky v nose a mosazné prstence na pažích, které průběhem let někdy zarostou do masa a způsobují bolestivé rány. Mladé dívky žijí s morany a poskytují jim veškeré služby; také se učí, jak být dobrými manželkami. Samozřejmě se jim rodí děti, což vcelku nikomu nevadí. Manželkou se stává, když jejímu otci někdo zaplatí patřičný počet krav; od té doby rodí děti už jen svému muži, začne tloustnout a sbírat zmíněné šperky.

Což má důležitý důvod, když se totiž dáma rozvádí, odnese si veškerý svůj majetek, již zmíněné šperky. Kromě nich vlastní ještě kus hadru, omotaný kolem těla, nejlépe červený. Rudou barvu milují všichni, morani si zpevňují účesy červenou hlinkou a když to jde, natřou se na červeno od hlavy k patě. Rozvody jsou u nich poměrně časté, a mezi tím se vedou hádky a potyčky, ve většině případů o majetek, tedy o krávy. Počet krav Massáj neustále zvyšuje a nikdy je nikomu nedá, vyjma koupě nové ženy. Ženy se zbaví ochotněji, ale nejmenší cenu mají děti; ty žena klidně nechá manželovi, když od něj uteče. Leda snad nejmenšího kojence si vezme s sebou.

Muži národa Wassongů se podle Assamy moc neliší od Massájů; ženy si ovšem našly možnost odlišovat se složitými účesy s mnoha vyholenými pruhy. Šperky mají rády také, rozšířený je zvyk přijímat je jako dárek od nového milence; když Denis obžaloval Assamu, že jsou vlastně africké prostitutky, smála se a prohlásila, že hodlá jeho bohatství zvýšit nad veškeré dosavadní rekordy. Náčelníci mají mnoho žen a všechny tímto způsobem zvyšují jejich bohatství. Kromě manželek má také dcery a ženy, které získal výměnou či loupeží od jiných kmenů, vedlejší manželky nebo snad otrokyně? V každém případě jsou jeho majetkem, může si s nimi dělat co chce a řídí se jednoduchým pravidlem: správné je vše, co zlepší jeho postavení.

Také Wassongové pasou stáda, ale nemají jich tolik jako Massájové; ti nad počtem svého dobytka moc neuvažují a drží ho víc než země uživí, takže se krávy dožívají vysokého věku, pokud je nesežere lev. Ani nedojí, ani nejsou k žádnému užitku, ale patří náčelníkovi a morani je pečlivě hlídají. Jenže Wassongové mají taky svoje morany; když někde ukradnou krávu a přivedou nějakému náčelníkovi, rád jim půjčí ženu, kterou si vyberou.

Denis definuje morální kodex Assamy heslem: Co chci, to si vezmu, a když se ti to nelíbí, zkus mi v tom zabránit! To je v kostce názor moranů; svět je jejich a práva ostatních lidí jsou jim lhostejná, vlastně je ani nenapadne, že by Kikujové mohli nějaká práva mít. Pochopitelně je usedlíci intenzivně nenávidí; kdyby mohli, pomstili by se, ale Wassongové jsou rození válečníci a bojovat s nimi není radno.

A nejen bojovníci; hodně se mezi nimi najde i kouzelníků, poslední dobou čím dál víc obchodníků a diplomatů. To když se setkají se silnějším než jsou sami; tehdy jim vůbec nevadí chovat se přátelsky, stanou se třeba průvodci nebo ochránci obchodní karavany, skutečně ji dovedou k cíli a spokojí se se sjednanou odměnou. Dokonce snad tuší, co je poctivost.

Zajímalo nás, kde Wassongové nyní kočují; Assama netušila, jen soudila, že odešli kamsi dál na jih, přibližně po naší trase. V kmeni nebylo zvykem vytvářet přesné plány, hned byli tu a hned zas jinde, jak se jim líbilo. Byli bojovní a pyšní a nedali se ovlivňovat takovými maličkostmi, jako je nepřátelství usedlých černochů z vesnic.

Kikujů nemělo smysl se na nic ptát; Massájů jsme potkali jen jednu rodinu a ti taky nic nevěděli, ukazovali kamsi k jihu.

V té době vystoupila na obzoru hora Kilimandžáro, pokrytá jiskřícím sněhobílým vrcholkem. Někde tady se mělo nacházet hledané město. Byli jsme rádi, že se blížíme k cíli; Charry dokonce po vzoru Kryštofa Kolumba vypsal zvláštní odměnu pro toho, kdo najde a přivede prvního Reorta.

Jednoho dne jsme spatřili v dálce stádo zeber. Assama a Denis chtěli hned vyrazit na lov, ale Charry nedovolil, že je potřebuje u karavany. Vyslal tedy jezdce Lopachskiho a Wrzeszka, zkušené bojovníky ještě z polské války. Potěšeně zkontrolovali pušky, nakopli koně a zmizeli.

Pokračovali jsme v pomalém postupu původním směrem; asi po hodině jsme zaslechli výstřely, mnoho a rychle za sebou. Charry zastavil koně, udiveně naslouchal a pak přivolal Ernaye.

„Buď se rozhodli vylovit všechnu zvěř, nebo je někdo přepadl! Jedem!“

Velení karavany jsem převzal já a Khassim; Charry, Diana, Assama, Denis, Ernaye, šelmy a pár nejvíc bojeschopných vyjelo stranou do stepi. Chvilku ještě doufali, že oba mladíky brzo potkají i s kořistí; Denis si už chystal jedovatou poznámku, že na tolik střelby ta ubohá zebra nevypadá. Ale jezdci jako by se do země propadli; až Artanna nalezl několik velkých kaluží krve.

„Lidská... tady se bojovalo. Tudy někoho odvlekli... podívej, stopy! Byli to černí muži, mnoho válečníků...“

Assama objevila v některém křoví zapadlý šíp a prohlížela ho s viditelným znepokojením: „To není šíp Massájů! Natož pak Kikujů; nějaký divoký kmen! Možná bysme měli...“

„V každém případě odvlekli naše kamarády!“ řekl Charry, „Tak je nutno jít jim na pomoc! Pušky do ruky a bacha na každý křoví!“

Všichni byli zkušení bojovníci; šelmy vyrazily dopředu na průzkum, ostatní postupovali od jednoho ostrůvku stromů ke druhému, zbraně připravené. Charry jako by se vzpamatoval, jel v čele a občas vstával ve třmenech, aby se rozhlédl po krajině. Diana jela kousek za ním.

Ta také zahlédla prvního nepřítele; ostře vykřikla a Charry se instinktivně sklonil k hřívě koně. Šíp, který mu mířil na prsa, se zabodl do paže; zároveň Diana hodila nožem a statný černoch se s výkřikem skácel do cesty. Okolo hvízdly další šípy; odpověděla jim salva z pušek, více méně naprázdno do křoví, přesto je zmátla a bylo vidět, jak urychleně prchají z úkrytů. Z boku se na ně řítil Artanna, za ním Tannarr; Assama se k nim přidala. Jeden bojovník s krásnou lví čelenkou neutekl; naopak hodil oštěpem, srazil Tannarra ze sedla a téměř přibodl k zemi. Assama vystřelila šíp, ten muže sice nezabil, ale jed dílo zkázy za pár okamžiků dokončil. Ostatní černoši byli zmateni střelbou a prchali pryč.

Charry klel a opatrně si vytahoval šíp z ruky. „Jen aby nebyl otrávený... zatracená pakáž, až já je dostanu...“

„Denisi!“ rozkřikla se Diana, „Oheň, rychle!“

Denis sklouzl s koně, v běhu utrhl hrst trávy a začal zaklínat. Assama zatím pospíšila k Tannarrovi, který se bezmocně svíjel v trávě; bylo vidět, že je těžce raněn, ačkoliv oštěp už vytáhli. Prohlížela jeho hrot a mračila se: „Otrávený není... ale je to dobrá ocel! Takovou nemáme ani my, a to máme nejlepší zbraně v zemi!“

Sešly se všechny šelmy; Tannarr tiše skučel a olizoval si ránu. Aflargeo jednoznačně radil ošetřit ránu ohněm, ať kožešina ohoří jak chce.

„Zdá se, že žádné důležité orgány nejsou zasaženy. Chvilku si poležíš, bráško, ale budeš v pořádku!“ uklidňovala ho Diana. To už Denisův Oheň plápolal a Charry si v něm ošetřoval poraněné rameno. Rána se sice nezavřela, ale vyčistila a poněkud přestala bolet, což mu stačilo. Hned se začal starat o ostatní, zvlášť Tannarra.

„Strč tu kočku do Ohně, Denisi, a nestarej se o protesty! Když nemusíme mít žádnou srst my, nemusí ani oni!“

Než to Denis stihl, prošla Ohněm Diana, aby mu dala příklad. Tannarr se tedy podřídil nutnosti; ztráta kožešiny je pro šelmy strašná hanba, už jen pelichání cítí jako nepříjemnost. Oštěp prošel žebry stopu pod srdcem, částečně i břichem; způsobil velkou bolest a krvácení. Denis hlídal Oheň, Diana roztahovala ránu a dohlížela, aby ji vyčistil pořádně. Nakonec srst ohořela po celém těle kromě hlavy a ocasu, ty Denis ochránil.

Assama zatím pečlivě prohlédla napřed jednoho, pak druhého mrtvého. Mračila se a pochybovačně kývala hlavou. Ani ostatní nikdy nikoho takového neviděli: vysocí statní muži velmi hrubých tváří, pomalovaní na žluto, červeno a bílo. I přes malování bylo vidět široké a dlouhé jizvy, dílem utržené v boji, dílem schválně vyřezané ostrým nástrojem. Ty jizvy pokrývaly u jednoho celé tělo, u druhého jen ruce a nohy; zřejmě byl níže postavený. Nos byl proražen dlouhou ocelovou špejlí, na obou stranách zabroušenou do ostrých hrotů; v uších mosazné kruhy, dost těžké. Starší muž měl probodnuté i obě tváře zakulacenými jehlami, zarostlými do masa. Hlavy vyholené až na pramen vlasů na temeni, svázaný do uzlu; v něm měl starší zasunuta tři pštrosí péra, mladší kost a jakousi mosaznou ozdobu. Oděv nenosili, jen řemínek okolo boků, na němž byl v klíně zavěšen jakýsi amulet. Na pažích a kotnících mosazné kruhy. Zbraně tvořil dlouhý luk a toulec šípů, oštěp s ostrým hrotem, nůž zvláštního tvaru a kulatý štít z hroší kůže.

„Neznám takový kmen.“ řekla Assama, „Když jsem byla malá, strašily mne ženy povídáním o lidech, co pojídají lidské maso. Mám za to, že je popisovaly takhle...“

„Lidožrouti?“ Charry se zachmuřil, „Pak ale klukům hrozí vážné nebezpečí! Aflargeo a Ao Harrap dopředu a větřit, možná na nás někde číhají!“

Tannarra vložili do nosítek a Denis ho uspal; bylo to třeba, zranění přes ošetření dost bolelo a bránilo mu v dalším boji. Samozřejmě zuřil, ale choval se statečně a uvážlivě, aby dal dobrý příklad ostatním. Charry měl ruku zavázanou a prohlašoval, že bude střílet revolverem.

Když postupovali asi hodinu stepí, aniž se co stalo, vrátil se Artanna z průzkumu a hlásil, že stopa končí na pahorku u jakési vesnice, z níž se ozývají bubny a křik. Nemohl blíž, protože je tam volný prostor bez křoví a kolem se houfují místní bojovníci se zbraněmi.

Charry nařídil zastavit a nechal si důkladně popsat vesnici, dokonce nakreslit do písku. Nepřipomínala roztahané vesnice Kikujů s mnoha odloučenými chýšemi jednotlivých rodin; obydlí byla naopak sražena těsně k sobě a obestavěna kolovou palisádou, na níž byly nastrčeny vybělené lebky. Nade všechny trčela střecha náčelníkova paláce, rovněž obklopeného palisádou. Do vsi vedla jediná brána, do níž se stahovali ozbrojení a krásně vyzdobení muži, přicházející na svolávání tamtamů.

„Kolik tam může být bojovníků?“ ptal se Charry pochmurně.

„Několik set. Možná tisíc...“

Charry vyjádřil svoji náladu hlubokým tygřím zavrčením. Pak se rozhlédl po těch několika jezdcích kolem. „Asi to bude na tobě, Denisi!“

Jenže Denis namísto toho upřel zrak na Ernaye Lasquiera.

„Komthure Ernaye Lasquiere! Jsi princ baarfeltovského rodu a byli to tvoji lidé, koho zabili! Nechceš je pomstít? Pomůžeme ti!“

Ernaye nechápavě zvedl hlavu a jeho něžná dívčí tvář zrudla rozčilením; ale když se rozhlédl, pochopil že to myslí vážně. Také on vnímal, že jeho kamarádi jsou mrtví, ale ještě se nad tím nestačil zamyslet. A teď...

Avšak všichni kolem na něj hleděli s očekáváním, ochotni ho podpořit; Denis, Assama, Charry, Diana, Tošio... V rozpacích vykoktal:

„Jediná možnost je... zapálit. Uděláš to, Denisi?“

„Ne. Ty to uděláš. Nebo jsem tě to učil zbytečně?“

Ernaye polkl dvakrát naprázdno. Pak se zhluboka nadechl.

„Artanno! Viděl jsi tam nějaké... přípravy k slavnosti?“

Artanna popisoval situaci rozvážně a na požádání upřesňoval detaily. Ano, před náčelníkovým palácem je velké prostranství, kde se shromažďuje nejvíc lidí. Taky tam duní bubny a peče se tam maso na dvou ohních. Není pochyb, že tam opékají těla našich kamarádů; jejich hlavy napíchli prozatím na kopí před bránou paláce a už se k nim slétají draví ptáci, aby je oklovali.

V té chvíli promluvila Assama: „Denisi, pamatuješ, jak jsi mě učil udělat zrcadlo na obloze? Odraz vzduchové vrstvy...“

„Dobře. Pojedeme blíž a tam to uděláš...“

Přiblížili se, až kam to šlo; na okraji lesa slezli s koní a uvázali je, pak vyhlíželi z křovisek na osadu, spíš malé město. Assama pod Denisovým dozorem vytvořila iluzi vypouklého zrcadla, stejně jako se tvoří fata morgána. Mohli vidět celé dění ve městě, i když shora a z divného úhlu, ale na to si rychle zvykli.

Mezi chýšemi byl celkem klid, hluk se ozýval od návsi, zvláště rytmický rachot bubnů. Ale nekonal se tam válečný tanec, jak očekávali; shromáždění přihlíželo zápasům bojovníků. Nad dvěma ohni se tam opékala nahá těla Jaszka Lopachskiho a Frycka Wrzeszka, zatímco jejich hlavy tomu přihlížely ze svých kopí; pokud jim ještě ptáci nevyklovali oči.

Ernayovi se trochu třásl hlas, když řekl: „Pokud to bereme... z hlediska čisté magie... pohřeb mají slavnostní. Prokazují jim pocty...“

„S radostí vidím, že ses už vzpamatoval a myslíš analyticky,“ řekl Denis, „Ano, pohřeb mají pěkný. Pohřební hranice taky bude stát za to...“

„Možná... počkat!“ zaváhal Ernaye, „Brzo se setmí...“

„Ano, v noci to bude podstatně efektnější.“ souhlasil Charry.

Všichni ti lidé byli mohutní a dobře rostlí, leč hrubých ošklivých tváří. Ženy toho kmene byly ohavné snad od nejútlejšího dětství; ani mladé dívky nevyvolávaly žádnou touhu, snad ani sympatie, oproti mužům vyhlížely staře a udřeně. Téměř neměly ozdob; jen některé na těle zářezy, na stehnech a břiše okolo klína, na rukou. Hlavy vyholené, v uších menší kroužky než jejich muži. Většina měla do jednoho nebo obou prsů zaraženy tenké jehlice z mosazi; byl jich různý počet, snad podle toho, kolik měla která dětí. Seděly i s dětmi v řadách před svými muži, kteří stáli, gestikulovali a pokřikovali na zápasníky.

Uprostřed byli dva muži; bez ozdob a per v účesu, zato měl každý kamennou palici na dřevěném toporu. Těmi palicemi se sráželi; se střídavým úspěchem, neboť se uměli dobře vyhýbat ranám soupeře. Až po chvíli zasáhl jeden druhého do hlavy, roztrhl mu kůži a vytryskla krev; bojovník se tím však nedal ovlivnit a neúnavně útočil svou palicí. Pak zasáhl on, do žeber; divákům se zdálo, že je slyší praskat, ale ani ten druhý neustoupil. Zasadili si ještě několik ran, až je nějaký podnáčelník odvolal a oni se odpotáceli stranou, kde se jich ujaly jejich ženy. Každou ránu diváci kvitovali spokojeným pokřikem; nejvíc samozřejmě příbuzní včetně nejmenších dětí.

Král vypadal jako ostatní, jenom péra v jeho účesu byla rudá; kromě toho byl oblečen do fraku, neuvěřitelně sešlého a špinavého. Kde získal tuhletu slavnostní parádu, nebylo moudré zjišťovat; někteří z jeho poddaných byli rovněž oděni do roztodivných součástí bělošských oděvů, jeden dokonce anglického červeného kabátce. Kdoví, zda původní majitel nebyl rovněž upečen a sněden.

Nyní nastoupili noví dva zápasníci, mladí chlapci ještě bez ozdob zářezy po těle; mohlo jim být tak čtrnáct a vypadali na zdejší poměry jemně a svěže. S nadšením se chopili palic a postavili se proti sobě; útočili sice ohnivě, ale špatně se kryli, především ten menší z nich. Obecenstvo vytušilo rozdíl a povzbuzovalo zejména toho lepšího; pokaždé, když se na některém objevila krev, vypukli v mohutný jásot. Nicméně ani ten slabší nebyl docela bezbranný; jednou se mu podařilo zasadit druhému takovou ránu do paže, až kost zapraštěla a byla očividně zlomená. Byla to však levá ruka a chlapec bojoval pravou; vzápětí udeřil protivníka palicí přímo do obličeje a rozbil mu nos i rty; hoch vykřikl a přitiskl si dlaň na tvář. V té chvíli vyrazil soupeř a prudkým úderem palicí jej udeřil přímo do rozkroku; byla to tak surová rána, že chlapec padl jako podťatý a jenom se svíjel. Vítěz pustil palici, počal poskakovat a mávat zdravou rukou a řval při tom nadšením; také obecenstvo jásalo a zdravilo ho.

Náčelník povstal. Dva chlapi uchopili ležícího kluka a přitáhli blíž, aby král mohl prohlédnout jeho rány. A náhle, na jeho tichý rozkaz, položili jednu ruku na kámen před královským křeslem, ten ničema udeřil náčelnickou palicí na předloktí a rázem mu přerazil kost; vzápětí učinil totéž s druhou rukou a pak i oběma nohama. Načež řekl, jak Assama přeložila:

„Odneste ho! Bude naší zásobárnou masa!“

Tehdy došla trpělivost Charrymu: „Jak dlouho je ještě necháte řádit?“

Denis pokynul Ernayovi; ten již měl jasno, co chce udělat.

Tělo Frycka Wrzeszka, bezhlavé, vyvržené a opékané nad ohněm, se nečekaně pohnulo; byl napíchnut na železný rožeň, avšak teď vztáhl ruku, zachytil se vidlice a začal se přitahovat. Staré ženy, které se o pečení staraly, chvíli vyděšeně zíraly; pak začaly ječet a daly se na útěk. Frycek vyprostil rožeň z vidlice, postavil se na nohy, pak tu dlouhou železnou tyč vyvlékl ze svého těla úplně a protočil ji v rukou jako při šermířském cvičení. Ženy se už s ječením poschovávaly; muži, o nic méně vyděšení, popadli oštěpy, srazili se do houfu a chystali se bránit strašidlu.

Tehdy promluvila Fryckova hlava, napíchnutá na kopí:

„Koukám, že nás pozvali na hostinu; není to od nich pěkné?“

Hlava Jaszka Lopachskiho otevřela oči a pohlédla přímo na krále:

„Ale že nepozvali taky našeho pána! To je od nich dost nezdvořilé!“

Zároveň se taky Jaszkovo tělo začalo vyprošťovat z ohně.

Černý král nebyl úplný zbabělec; nebo spíš nebyl dost inteligentní, aby ho napadlo se bát. Když se ale začala těla pohybovat a hlavy mluvit, dokonce jejich kmenovým nářečím, začal pozvolna chápat, že bude zle.

„Opravdu se nesluší, abys pořádal slavnost bez našeho krále!“ pokračoval Frycek; „Protože náš král je mocný Kara-Kara, Pán Pruhovaných Lvů, vládce mnoha bojovníků a pán země od obzoru k obzoru; nebojíš se jeho hněvu?“

„A v jeho službách je řada bojovníků, při jejichž spatření se tvé prasečí srdce rozechvěje hrůzou!“ dodal Jaszek, „Králův nejvyšší kouzelník Dína poroučí dobrým i zlým duchům a oni se plazí u jeho nohou; a náš pán Eri-Eri umí křísit mrtvé a mluvit jejich hlasem!“

V té chvíli král pozvedl válečnou palici a vrhl se na Frycka; ten odrazil jeho útok rožněm a druhou ranou srazil krále k zemi.

„Jak se zdá, pořád ještě jsi to nepochopil.“ konstatovala hlava.

Jaszek zatím objevil, že ne všechny ženy uprchly; za jednou chatrčí se ukryla mladá dívka, na zdejší poměry dost vzhledná. Protože vždy choval obdiv k něžnému pohlaví, vyvlékl ji a nabídl svou téměř opečenou paži.

„No, jen si kousni! Kdoví, kdy zas dostaneš něco k snědku!“

Chudák holka nemohla hrůzou ani vřeštět; Jaszek svíral její rameno, drtil je svým stiskem, dokud si skutečně neuhryzla kus jeho masa a spolkla.

„Tak vidíš, že ti chutnám! Ale vy ostatní...? Ještě pořád nechápete, že máte projevit úctu mému králi a pozvat ho sem? Nuže dobrá; prostřeme mu až k nohám ohnivý koberec!“

Frycek vztáhl ruku; z ohně, na němž se předtím opékal, vytryskl pruh plamenů až ke křoví, kde stál Charry a jeho doprovod. Černí znovu zařvali hrůzou, neboť ohnivý koberec se snadno propálil jejich hradbami a po cestě spálil i několik chýší.

„Živý Oheň?“ dotkl se Charry plamene, „Ty zas vyvádíš, Denisi!“

„Co já? To vymyslel Ernaye!“

Charry potřásl hlavou, ale pak vykročil po ohnivém koberci. Za ním kráčeli Denis a Ernaye, samozřejmě Diana a Assama si to taky nenechaly ujít.

„Zde přichází můj král!“ představil ho Frycek, „Padni před ním na tvář a pros ho o milost; nebo už zítra nebudeš mít čemu vládnout!“

Černý král hleděl na přibližující se nepřátele zrakem plným nenávisti. Asi přemýšlel, ale ne zcela rozumně, neboť se opět rozhodl špatně: vytáhl ze svého opasku křivý nůž, vrazil si ho do břicha a jediným pohybem se celý rozpáral jako prase o zabíjačce.

Denis vymrštil ruku a krále rázem zahalil oblak plamenů. Nešťastnému náčelníkovi shořel jeho nůž v ruce, stejně jako celá jeho královská nádhera včetně špinavého fraku. Teď držel v ruce svá střeva a nechápal.

„Ještě jsem ti nedovolil zemřít!“ řekl Charry.

V té chvíli povolily jeho bojovníkům nervy; někteří odhodili zbraně a začali padat na tvář, jiní se naopak pokusili hosty napadnout. Ernaye spálil jejich oštěpy v letu; pak došel až k trůnu a kopnutím jej převrhl.

„Zapamatujte si, vy smrdutí mrchožrouti: to byli moji lidé, kterých jste se opovážili dotknout! A tohle je slavnost na jejich počest; tato vesnice se stane jejich pohřební hranicí!“

Pozvedl dramaticky ruce; Živý Oheň se začal pozvolna šířit a zachvacovat čím dál větší plochu. Nejdřív vzplanul oděv a ozdoby přítomných, včetně jejich zbraní; pak královský palác a nakonec vše kolem, chatrče i kolová palisáda, která je měla chránit. Shořela i částečně opečená těla našich kamarádů, aniž z nich kdo něco ochutnal, kromě té jedné dívky.

Král pořád ještě žil; svíjel se bolestí, hrůzou i nenávistí.

„Zničil jsi celý svůj národ!“ řekl mu Charry, „Až si budete příště volit náčelníka, lidé, postarejte se, aby to nebyl ničema a hlupák!“

Pak odešli, a oheň v jejich stopách pozvolna uhasínal.

„Seš dobrej, Ernaye,“ řekl Denis a políbil ho na tvář, „Ty by sis fakt zasloužil být holka...“

Teprve nyní se uprostřed černého spáleniště rozlehl pláč.

Třetího dne po potyčce s lidožrouty jsme táhli vyprahlou stepí bez kouska stínu; spěchali jsme, abychom se co nejrychleji dostali k vodě a do zalesněné krajiny. Když jsme na obzoru objevili rozložitý starý baobab, zamířili jsme k němu, abychom si tam na chvíli odpočinuli.

Tentýž úmysl měl zřejmě starý černoch s krátkými bílými vlasy, který tam seděl; zřejmě Massáj, neboť přes jedno rameno měl přehozenu červenou plachetku. Jeho tvář byla svraštělá a měl dokonce řídké bílé vousy, což je v Africe dost vzácné. Seděl nehnutě, vyhublý a klidný, na kostnatých kolenou mu ležel oštěp. Obrátil k nám či, ale neřekl nic.

Sestoupili jsme s koní a přistoupili k němu.

„Buď pozdraven, otče,“ řekla mu Assama, „Odpusť, rušíme-li tvůj odpočinek, ale také my jsme si chtěli odpočinout...“

„Jste mi vítáni. Přistupte blíž!“ řekl stařec vlídně.

„Nemůžeme. Onemocněli jsme zlou nemocí, která by mohla postihnout i tebe, kdybychom se tě dotkli.“

Stařík pozvedl v dlani hrst hlíny a pustil ji do větru. „Mně už nemůže nic ublížit. Umírám. Čekám tady na smrt.“

Znali jsme ten obyčej; pocítil smrt a odešel, aby tady zemřel. Takhle tu bude sedět a čekat, dokud nezahyne hladem a žízní; a potom hyeny roztahají jeho kosti po stepi.

„Jistě jsi viděl už mnoho dešťů!“ řekla mu Diana.

„Velmi mnoho, dcero. Neumím spočítat svá léta.“

„Kočoval jsi stepí; jistě znáš cestu do města Simbabwe. Tam jdeme. Mohl bys nám ukázat směr?“

Staří zvolna zavřel oči. Seděl tak dlouho, než promluvil:

„Procházel jsem svými léty od konce k začátku. Je to už dávno, co jsem naposled viděl Pány stepi. Ale když jsem byl malý, můj otec byl jejich přítelem, chodil s nimi na lovy a oni byli často hosty v našem kraalu. Potom do naší země přišla válka – můj otec se vypravil do Simbabwe požádat Pány o pomoc; ale už nikdy se nevrátil...“

„Takže jsme na dobré cestě? Simbabwe je už blízko...“

Stařík upřel na Dianu kalné oči. „Simbabwe je daleko; příliš daleko. Kdesi na jihu, mnohem dál, než jsem kdy došel. Jednou přišel bílý muž, měl papír s kresbami a říkal, že město je někde tady ve stepi. Mluvil jsem s ním; řekl jsem mu, že celý jeho život by nestačil, aby došel do Simbabwe. I vy tam půjdete celý zbytek života. Až na samotný kraj tohoto světa...“

Diana vypadala zdrceně. „A Páni stepi? Přicházejí někdy sem? Mohli bychom se s nimi setkat? Můžeš nám říct, jak se s nimi spojit?“

„Od svého mládí jsem je už nikdy neviděl.“ řekl stařec a námahou zavřel oči. Pak už jen seděl pod tím stromem a čekal, až k němu přijde smrt.

Errata:

30.05.2021 11:12