Vítej, návštěvníku!

 (Diana)

Slova toho starce před námi otevřela propast. Mapa není pravdivá, je v ní chyba! Možná záměrně, nebo docela náhodou, ale tajemné město Simbabwe leží kdesi daleko na jihu. Tím se naděje na setkání s Reorty naráz ztenčily; pokud je neviděl od mládí, znamená to, že jejich příjezdy z nějakého důvodu ustaly.

Nemělo smysl tajit tu zprávu před ostatními; vedle mne stál Mario, ten by se spolehlivě postaral o její rozšíření. Teda, ne že by proti nám nějak štval nebo se mu dalo vůbec něco dokázat; ale všichni jsme ho podezírali. I teď se zachoval přesně jako vždy; ponuře zíral, nic neříkal, jen čekal, až se někdo ozve proti. Neozval se nikdo; tedy řečí bylo dost, ale většinou se jednalo o výrazy značně sprosté.

„No... má někdo nějaký nápad?“ zeptal se Charry.

Měli, ale zároveň se netajili hodnocením, za co stojí.

„Musíme jet dál,“ řekl Denis, „Druhá možnost je vrátit se do civilizace a strávit zbytek života v nějakým pěkným leprosáriu; jestli má někdo chuť, tak prosím!“

„To bude švanda!“ rozesmál se Ernaye, „Pojedem pořád na jih, až dokud nám nezačne maso odpadávat od kostí!“

„Hele, jestli chceš dostat do držky...“ začal Charry.

„Tak jestli doopravdy chcete, abych převzala velení a nakopala vám všem zadek, tak si klidně řekněte!“ upozornila jsem je.

„Ona má pravdu.“ řekl Charry, „Dneska ještě kus ujedem; tak nasedat a koukejte po nějakým noclehu!“

Další neštěstí bylo, že nám došel rum; takže když si Charry večer rozložil mapu a bádal v ní, musel si pro inspiraci cucat palec a jeho nálada podle toho vypadala. „Je dost možný, co povídá. Podívej, ten křížek, u kterýho je napsaný Simbabwe, by se dal při dobrý vůli vykládat jako šipka směrem na jih. Co si o tom myslíš ty?“

„No – to bys musel mít hodně dobrou vůli! Mapu kreslil otec a ten maloval vždycky křížek jako křížek a šipku jako šipku. Musel najisto předpokládat, že Simbabwe leží právě tady, kde teď bloudíme. Možná ho zmátli jeho informátoři...“

„V každým případě, já tomu věřím!“ pokusil se mne přesvědčit, ale náhle mu selhal hlas, „Něčemu přece musím věřit, ne? Diano, já... já prostě potřebuju vědět, že nevedu tuhle expedici do záhuby jenom proto, že jsem blbec! Musím se tvářit rozhodně a odhodlaně, ale jsem zoufalý, skutečně zoufalý jako malej kluk! Nedokážeš si představit, jak toužím od toho všeho utýct... nebýt té lepry, otočím to do Mombasy a domů. Ale...“

„Já vím,“ objala jsem ho, „A já ti věřím!“

A tak jsme se dál potáceli rozpálenou stepí. Karavana putovala v pravidelném rytmu: ráno po probuzení koupel v Ohni, potom lékařská prohlídka, více méně zbytečná, neboť náš zdravotní stav se neměnil. Jen Tannarrova rána se úspěšně hojila; leopard ležel na hřbetě koně, rozhlížel se kolem a trpělivě čekal, až se uzdraví. Charryho rána se zatáhla velmi rychle, už po ní nezbylo ani stopy. Po prohlídce byl sbalen tábor a vyráželo se. Za poledne hodinová přestávka, pokud se podařilo najít stinné místo, i delší; pak se pokračovalo dál až do večera, kdy byl rozbit tábor a utrmácení lidé se uložili ke spánku.

Nebyl to spánek klidný. Od počátku cesty tímto územím, zhruba od Velkého jezera, nás znepokojovaly divoké šelmy ze stepi. Zdálo se, že ty bestie chápou náš špatný zdravotní stav, využívají naší slabosti; na počátku cesty nebylo myslitelné, aby někdo ze smečky hyen či divokých psů napadl tábor a chtěl zakousnout koně. Stačilo jedno zařvání Džaína nebo Aflargea a každý věděl: toto je nedotknutelný rajón, kde se lovit přísně zapovídá. Jenže Džaín je mrtvý a Aflargeo, vypelichaný a sešlý, už nikomu nenahání tu pravou hrůzu. Noční lupiči se odvažovali do těsné blízkosti tábora, často jsme museli vstát a odrážet jejich útoky střelbou. Ponechávali jsme jim koně padlé a zchromlé; snad to je namlsalo, že si chodili pro další příděly.

Co se týkalo místního obyvatelstva, nebyla situace zcela jednoznačná. Doposud jsme se sice setkali jen s přátelskými Massáji; ale podle Assamy dochází v jejich kmenech přečasto k různicím i válkám, které pro nás mohly mít zhoubné důsledky. Massájové jsou výteční válečníci, stateční až k pohrdání smrtí; kdyby se jim na naší karavaně něco nezdálo nebo zatoužili po našem majetku, jistě by jim morální zábrany nezabránily nás přepadnout.

„V horách to bude lepší!“ říkali jsme si, když se v dálce objevila pahorkatina, „Tam už to nebude tak strašné...“

Ale pak jsme vstoupili do té pahorkatiny a nebylo to o nic lepší; až na to, že jsme občas narazili na vodu. Dokonce tam byly i bažiny; ne že bysme z nich měli radost, když jsme je museli obcházet. Kromě toho ze zkaženého vzduchu v bažinách opět onemocnělo pár lidí; mezi jinými i Mario. Tentokrát ovšem neupadli do bezvědomí, ani se neprobrali po čtyřiadvaceti hodinách; probouzeli se ze záchvatů šílenství nepravidelně, vždy na několik hodin.

„To se mi nelíbí, Ludvíku!“ řekla jsem, když jsem se s ním radila, jak je ošetřovat, „Jsi si jistý, že je to ta samá tropická horečka?“

„Nejsem si jistý vůbec ničím! Ani Denis; může to být další varianta. Třeba nemoc došla k názoru, že nás dosavadními útoky nezničí, a přišla na něco novýho...“

„Mluvíš o ní jako o myslící bytosti! To snad...“

„Už začínám dostávat strach, že je! Kdybych věděl...“

Nenaléhala jsem na něj; stačilo se mu podívat do očí a člověk by nad ním zaplakal. Zhubl a sešel, jeho oči byly vpadlé a svítily jako oči šílence; kdyby se takhle objevil na ulici bílého města, museli by ho v tu ránu dopravit do nejbližšího blázince.

„Všechno pomine... jako život...“ šeptal si.

Já asi taky nevypadala o moc líp. Netrpěla jsem sice žádnou nemocí, ale to neznamená, že se na mně neprojevovaly útrapy cesty. Kdysi jsem mívala krásnou postavu, aspoň chlapi to říkali; teď jsem vyhublá kostra potažená opálenou a dost poškrábanou kůží, strašlivě dořízenýma rukama a nohama od všech trnů a ostrých kamenů. Jestli jsem někdy bývala hezká, tak teď určitě ne: rozpraskalé rty, oloupaný nos, vpadlé tváře, hluboko zapadlé oči. Vlasy samozřejmě žádné, koupu se v Ohni. Připadala jsem si, jako když mě vytáhnou z hrobu.

Kromě mne byla nejčilejší Assama. To je přirozené, pochází z této země a je zvyklá na místní kruté podmínky. Taky ona zhubla a nebyla už tak krásná jako dřív; její těhotenství bylo naštěstí doposud v počátcích a neprojevovalo se na ní viditelně. Ještě štěstí, že jsme ji měli; starala se oddaně o Denise, ale neodmítala pomoc ani při ošetřování jiných a naučila se velice rychle a šikovně řadu prací, o jakých nikdy neslyšela. Je to tak skvělá holka; až jí závidím! Často jsem si s ní povídala a rozumím si s ní víc, než s leckterou vznešenou dámou svého dvora.

Charry pomalu, ale jistě ztrácel z rukou otěže vlády nad karavanou. Snad si ani neuvědomoval, jak postupně upadá jeho moc; přestal vydávat rozkazy, nechal velet Ludvíka, Tošia, často mne. Pak dokonce ztratil zájem natolik, že většinu dne prolelkoval, zíraje tupě do prázdna. Když jsem se pokoušela jej z tohoto stavu vyrušit, zdálo se mi, že ho musím pracně a namáhavě probouzet z jakési letargie.

Další problém byly halucinace. Trpěl jimi každý mimo mne a Assamy; totiž, o ní nevím jistě, ale na nic si nestěžovala, o ničem takovém nemluvila. Ostatní podstatně víc; dali se se mnou do hovoru o nějakém konkrétním problému, náhle se jim mysl někam zatoulala a začali blábolit naprosté nesmysly. Bohužel nejhůř bylo s Denisem a Ernayem. Chvíli jsem myslela, že si dělají legraci a něco mi oplácejí; taky jsem si do nich párkrát zašťourala. Pak mi došlo, že se jim asi nedaří ujasnit si, v kterém ze svých životů zrovna pobývají.

Mluvím o teorii spirálového prostoru. Jistě, řada lidí prohlašuje, že je to blbost; další uznávají, že na ní něco může být. Podle ní jsou jednotlivé časoprostorové reality složené do spirály a dotýkají se v bodu, který je až na drobné odlišnosti stejný jako sousední, takže při průniku z jedné do druhé nedojde k tak velkým rozdílům, aby to člověk neunesl psychicky či fyzicky. Extrémisté dokonce soudí, že náš Armin je už na sousedním rameni spirály; stejně Ősgard či světy, do kterých nás vzali řečtí bohové. Sama jsem si na to zatím jednoznačný názor neudělala; pro jistotu se nehádám s jedněmi ani druhými.

Denis této teorii bezvýhradně věří, dokonce ji v praxi využívá. Až doposud se mu dařilo mít situaci pod kontrolou; bohužel v poslední době si nejsem jistá. Ještě hůř se to projevuje na Ernayovi; od úspěšného zásahu proti lidožroutům se považuje za dívku Eriku, jednu z Denisových manželek a budoucí matku jeho syna. Aby to bylo ještě veselejší, ty pocity má možná stále, ale za normálních okolností ví, že jsou to jen iluze; kdežto v určitých chvílích tu kontrolu ztrácí.

Radila jsem se s Denisem, v jedné z jeho jasnějších chvil. Musím říct rovnou, že to byla diskuse dost nesmyslná; po chvíli jsem si nebyla jistá, komu z nás dvou hrabe víc. Nejdřív mi vyčetl, že se se mnou nemůže mentálně spojit tak dokonale jako s ostatními svými ženami. Což byl úvod k výkladu, že v nějaké jiné realitě nejsem tak úzkostlivá a striktně odmítavá na propůjčení svého těla a mysli k roztodivným experimentům. Vyhodnotila jsem to jako další pokus mne přimět k sexuálním hrám a začala ječet; Denis se choval, jako by to myslel vážně. Tvrdil, že on jako holka neodmítá nikoho a všechny všechno naučí, například Ernaye ovládat Oheň; kdybych nebyla chamtivá a lakomá, určitě bych dala aspoň jemu a Ludvíkovi, což by bylo velkomyslné a ušlechtilé. Protože jsem pobouřenou reakci už měla za sebou, uvědomila jsem si, jak teď vypadám, přišlo mi to líto a dojalo mě, že i v tomto stavu se někomu líbím, takže jsem se rozbrečela. Tehdy se Denis zarazil a nechápal, co se děje.

Zatímco jsem se uklidňovala, kreslil mi do písku jakési šílené průměty reality, ve kterých spletl co se dalo. Až jsem konečně pochopila, co tím myslí: že Reorti mohou žít v nějakém jiném rameni spirály, ze kterého dříve procházeli do naší, ale už to nedělají, ať už nemohou či nechtějí. Pokud je chceme najít, musíme se nejdřív probourat do toho jejich prostoru, to je jasné; nebo oni do našeho. Podotkl, že možná nejsou jediná zvláštnost, co prochází mezi prostory sem a tam; třebas mokele mbembe, což je létající ještěr podobný pterodaktylovi, jehož se domorodci značně bojí, ale nikdo bílý ho prozatím neviděl.

Po jeho vysvětlení jsem upadla do ještě větší deprese a znovu se rozbrečela. Když mě držel v náručí a utěšoval, asi bych se nechala i ukecat, ale právě řešil docela jiný problém, totiž jestli má cenu udržovat tohle tělo naživu, a nebude-li lepší se soustředit na jiné reality, kde má větší šanci. Čímž jsem pochopila, odkud vzal Ernaye plán na všeobecné pozabíjení celé výpravy. Začala jsem znovu ječet, pak jsme se chvilku prali; když jsem Denisovi rozbila nos, vzpamatoval se a do očí mi tvrdil, že ho ani nenapadlo chtít mě znásilnit.

Pak jsme diskutovali o nepřátelském útoku a jeho pravděpodobném pachateli. Zpočátku mluvil docela logicky: při jeho zkušenostech je schopen snadno zaměřit směr útoku i jeho pravděpodobný zdroj. Pokud schopen není, může logicky předpokládat, že přišel z jiné reality, kryté proti němu. Dokonce není vyloučeno, že hlavním tvůrcem nebezpečí je on sám, protože ho jeho činnost nějak ohrožuje. Čímž se dostal do deprese; jestli se natolik ohrožuje, pak se může stát, že nad sebou vyhraje a zničí se, v tomto i tom druhém světě. Další možnost je, že nepřítelem je jiná entita, která ho v tom druhém světě už zničila a chce i v tomto a dalších; to už mu tak hrozné duševní trauma nepůsobí.

Vynesla jsem jako trumf Mariův názor, že pachatelem je Satan Ďábel, odvěký nepřítel lidstva. Denis se nejdřív smál, potom přiznal, že i na to myslel. Situace ohledně Satana se postupně zhoršuje; po dlouhá staletí byl důkladně střežen různými složkami církve, které mu více méně bránily v rozletu, ale od poloviny devatenáctého století neodůvodněně sílí a získává moc. Dejme tomu je nejmocnějším démonem křesťanského světa; ale až do dnešních dnů nemohl ani pomyslet, že by měl být skutečně vážným soupeřem Boha, stvořitele celého vesmíru včetně Satana samého. Stvoření se nemůže postavit svému Tvůrci; může si to nanejvýš myslet. Bohužel, postupně se na něj čím dál víc lidských bytostí obrací jako na svého pána; tím roste jeho sebevědomí a iluze, která ho posiluje v troufalosti.

Ptala jsem se, jak tomu mám rozumět. Denis ochotně vysvětloval: církev opletla svět hustou sítí chrámů, klášterů a jiných objektů, souvisejících s křesťanstvím. Ještě v minulém století byla každá větší stavba chráněna řadou křesťanských symbolů, které démonským bytostem znesnadňovaly pohyb. S úpadkem víry přibývá velkých a důležitých objektů, které nejsou chráněny nijak; zvláště továren, obchodních středisek a zábavných míst různého druhu. Kde není přítomen Bůh, tam logicky může bez zábran vstoupit ďábel; na mnoha místech je přímo vítán, třeba v hospodách, nevěstincích atd. Hosté jsou výslovně vyzýváni, aby se dopouštěli hříchu, čímž sami sebe obětují Satanovi. Proč by nevzal, co se mu nabízí?

Namítla jsem, že Denis na taková místa také vstupuje, a rád. Odpověděl citátem: Není místo tak nemravné, aby se Templář štítil tam vstoupit a konat svou službu. Pak začal vykládat cosi o sestrách Maryšce a Julce, které dělají v Paříži v nějakém bordelu tanečnice, přičemž se vřele kamarádí s démonem Luciferellou. Pokračoval líčením nějakých bojů v jiné realitě, kde je Lucka kluk a holky spolu se svými dětmi s ním válčí; čímž opět ztratil kontakt s tím, co povídal předtím, a já přestala chápat. Pokusila jsem se ho opět přitáhnout k tématu, ale bránil se. Tak jsem ho poslala odpočívat a šla si promyslet, co já na to.

Ať to beru jak chci, jedno je jasné: jsem momentálně jediný člověk plně při smyslech, tedy odpovědná za všechny ostatní. Děsivá představa! Takže je na mně, abych je přinutila po dobrém či po zlém dojet do Simbabwe. Až tam se můžu psychicky zhroutit a nechat všechno a všechny osudu.

Bod druhý: nikdy a za žádných okolností nedat Denisovi. Důvod: skvěle ho to stimuluje; pořád ještě ho baví vymýšlet možné i nemožné, aby mne dostal. Kdybych mu (zcela teoreticky) dala, ztratí jakýkoliv životní cíl.

Zašla jsem se podívat na něho a na Assamu. Denis se s ní pěkně pomiloval a teď spal v její náruči; Assama otevřela oči a usmála se. Pokynula jsem jí, ať leží; aspoň něco je ještě v pořádku.

Před ulehnutím jsem probírala různé možnosti. Napadlo mi, že záchvaty a sklon propadat depresím mohou být příznaky spavé nemoci, další metly celé Afriky. V bažinách po nás lezla spousta všelijakého hmyzu, včetně obávaných much tse-tse. Pochopitelně, i spavá nemoc přijde ve variantě, kterou nelze léčit a je nebezpečná hlavně Denisovi; cílem je zneschopnit ho, zabránit mu používat Oheň a chránit ostatní. Je logické, jestli všichni přestaneme omývat svá zranění Ohněm, brzy nás sežere lepra. A Denis je jediný, kdo umí Oheň zaklínat; v Ernayovy schopnosti moc nevěřím.

Jakým dobrodiním je pro nás Assama! Než se s ní setkal, byl Denis na pokraji psychických sil; ani se nedivím, všichni čarodějové jsou mentálně labilní a potřebují často podivné relaxační metody. Když ji získal, okamžitě ožil, začal se živě zajímat o okolní svět a jeho ovlivňování. Nejen že mu poskytuje přiměřený odpočinek; ráda se nechává zapojit do každé hry, kterou on vymyslí.

(A čistě soukromě: zachránila mne, abych nemusela doopravdy nasadit vlastní kůži. Protože kdyby neměl Assamu, asi by mě zoufalá situace donutila začít o něj pečovat sama; nemůžu dovolit, aby se zcela zhroutil. Vlastně bych to ani nedělala s odporem, ten kluk se mi líbí a kdybych nebyla vdaná... Jenže to by byl začátek, první vylomený kámen z dosud jednolité obranné zdi; vzpomínám, jak Denis se smíchem předhodil Assamu někomu z kluků a bavil se tím. Nepochybně by taky mne ukecal; nakonec bych se mrouskala s kdekým! A co kdyby se mi to třeba doopravdy zalíbilo, potom bych...)

Potom jsem se probudila, protože venku zařval tygr. Pochopitelně Aflargeo, měl hlídku; popadla jsem pušku a vyletěla ven, kde se něco špatného dělo. Aflargeo obíhal kolem koní a vrčel.

„Hyenovití psi! Jednoho zakousli, než jsem doběhl!“

„Kolik jich může být?“ třeštila jsem oči do tmy.

„Vím já? Čtyřicet, možná i víc...“

Mrtvolu padlého koně obcházel Artanna; vrčel na tmavé stíny, plížící se po hranici tmy a světla od ohně. Viděla jsem jejich oči, sem tam zahlédla taky masivní hlavy, ostré bílé tesáky, černé hřbety, nepravidelné žluté a bílé skvrny po těle, u každého psa jiné.

Zaslechla jsem tichý krok a vedle mne stanula Assama; v rukou svírala svůj luk. Usmála se. Větřila jako zvíře.

„Afričtí psi. Velká smečka. Ještě se vrátí...“

„Jsou krásní,“ povzdychla jsem, „Kdyby tak byli s námi...“

„Tihle to nebudou. Jsou divocí...“

Usedly jsme vedle sebe, já s puškou, Assama s lukem. Ještě se k nám přišla přitulit Díwarr, třetí holka v partě. Aflargeo, Ao Harrap a Artanna kroužili okolo tábora, hlídali a občas zavrčeli. Přišoural se i Tannarr, bodejť by u něčeho chyběl; ale nezasahoval.

Asi jsem na chvilku usnula, protože najednou Artanna zuřivě řval, Assama stála na pokraji stínu a střílela šípy. Ze tmy vyskakovaly mohutné zuřivé šelmy, jejich oči plány zeleným ohněm. Několikrát jsem vystřelila a podle zoufalého kvičení taky zasáhla. Bohužel se jim podařilo, co měli v úmyslu, splašit a rozehnat koně. Honit je potmě nemělo smysl; tak jsme mohli jen sedět, poslouchat skřípání jejich zubů o kosti a chechtavý smích. Naše šelmy na ně občas vrčely a řvaly, ale bez výsledku.

Assama vyzvídala něco o signálech, kterými arminské šelmy ovládají své zelenooké příbuzné. Vykládala jsem jí to, znám dobře leopardí signály, samozřejmě tygří, jaguáří, vlčí... jenže to všecko platí pro Armin a tady je Afrika. Ani Džaín o tom nic nevěděl, jeho matka zmizela z jeho života dřív, než ho stačila něco naučit.

Assama zkoušela mentální techniky, kterým ji naučil Denis: objevit v prostoru mysl jiné bytosti, vstoupit do ní a postupně ovládnout. Denisovi to fungovalo skvěle, Assamě samozřejmě taky, s kočkami i lidmi. S africkými psy nevalně; zato mě začala bolet hlava a zjevovaly se mi různé podivné představy, například jak požírám syrové vnitřnosti. Což jsem si ani trochu nepřála a pokoušela se s tím bojovat; Assama se udiveně ptala, co se mi na tom nelíbí... Ještě že to není Valérie nebo Julka, ty by mi hned začaly pouštět nějaké nesmysly, aby mě vydráždily!

Když jsem si na to vzpomněla, Assama nechala pokusů s pejsky a začala vyzvídat, jak na mě holky útočily a jestli se vrhnou taky na ni, až přijde do Arminu. Ujistila jsem ji, že bude prvním cílem; okamžitě se začala těšit. Pak jsem si uvědomila, že možná nikdy do Arminu nedojde, že zahyne na lepru kdesi v divočině, taková krásná veselá holka... Začala jsem brečet, Assama mě objímala a slibovala, že bude bojovat do posledního dechu, že mě bude ve všem podporovat...

Probrala jsem se; už v tom zase lítám!

Jakž takž jsme hlídaly až do svítání; tehdy jsme zjistili, že noční útok zaplatili životem celkem tři koně, divocí psi vyžrali jejich vnitřnosti a zbytek nechali, čímž si krutě znepřátelili naše šelmy. Byla jsem rozlámaná, celé tělo mě bolelo, taky hlava od nevyspání.

„To nic!“ řekla Assama, „Zapálíme Oheň, vykoupem se...“

Odběhla; počítala jsem, že to bude tak půl hodiny trvat, probouzení Denise obvykle spojovala s milostnou hrou. Tentokrát se vrátila hned a tvářila se zděšeně; jen kývla a já se rozběhla za ní.

Denis ležel na boku a chrčivě dýchal, ústa měl pootevřená. Na první dotek jsem poznala, že má vysokou horečku; neprobral se ani když jsme na něj sahaly. Přiběhl Ludvík, prohlédl jej a mračil se; řekl že se nám musí podařit ho vzbudit, ale bude to zázrak.

„Chytl ho záchvat?“ ptala jsem se.

„Jako všechny ostatní. Kombinace všech možných příznaků...“

Kupodivu všichni přijali tu zvěst klidně, téměř apaticky. Chlapi balili tábor jako v transu, zakopávali přes věci, které si položili do cesty a pletli se jeden druhému. Než jsme vyrazili, uteklo víc času než jindy; i potom se karavana vlekla nesmyslně a pomalu.

Počítala jsem, s kým se dá ještě počítat: Assama, Ludvík, trochu čilí byli Alí a Khassim, snad Tošio a pak šelmy. Ernaye (nebo Erika?) byl(a) v depresi; ráno se pokusil zapálit Oheň, ale bez Denise zcela marně. Rozbrečel se a dostal hysterický záchvat; teď se vlekl kdesi na konci a musela jsem požádat Tannarra, aby na něj dohlédl.

Zkusila jsem se poradit s Ludvíkem. Vzájemně jsme se ujišťovali, že Simbabwe je už určitě blízko, třeba stačí jenom jediný den a potkáme Reorty, nebo oni nás. Přece nezahyneme na krok od cíle; Bůh nedovolí, abychom zahynuli, sešle svého anděla... Z toho přešel na obdivné ódy, jak jsem silná a nezlomná, jak všem dodávám odvahu, jak prozařuji každý jejich den svojí duchovní silou a jak jsem krásná... když pak začal básnit o mých zářivě zlatých vlasech, došlo mi, že vidí všechno, jen ne realitu. Jakž takž se mi podařilo ho uklidnit.

Na chvíli jsem se zastavila u koně, který nesl objemné Charryho tělo, nahnula se a pohladila ho; slzy mi stouply do očí. Jeho rty se zachvěly: „Diano... Diano, miláčku... mám tě tolik rád... tak rád...“ Určitě nevěděl o těchto slovech, bylo to blouznění; ale povzbudila mne víc než cokoliv jiného. Teď jsem si byla jistá, že musíme dojít k cíli, musíme najít Simbabwe. Vyjela jsem opět do čela karavany a potom vedla tu řadu potácejících se koní, pořád dál a dál na jih.

Pozdě odpoledne jsme se doplazili k jakémusi horskému masivu. Artanna vyjel nahoru, aby se rozhlédl po okolí, ale vrátil se mnohem dřív a hlásil, že nalezl jeskyni, zřejmě kdysi obývanou nějakými šelmami. Rozhodla jsem se pro dnešek ji zabrat k odpočinku; doufejme, že se původní obyvatelé neodváží něco namítat. Zavedla jsem tam karavanu a společně se zbylými udělala z trnitých větví i ohradu pro koně.

Jeskyně nebyla nijak veliká, stačila tak akorát na to, abychom tam poskládali všechny naše nemocné, jednoho vedle druhého. Ale byla tam prohlubeň s vodou, ta stékala po kapkách ze skály a dala se pít, dokonce byla lepší než obvyklá kalná tekutina plná všelijakých cizopasníků, kterou jsme museli převařovat a i tak ji pili s odporem. Stopy po obývání byly velice chabé: v koutě natahané zbytky suché trávy, chumáče chlupů neurčité barvy; Artanna tvrdil, že leopardí. Pokud tu někdo tábořil, muselo to být před delším časem.

Ale když jsem před vchodem do jeskyně zapálila oheň, povšimla jsem si rytiny na stěně: kruh, z jehož středu se rozbíhaly paprsky do všech stran, přičemž kruh byl vyryt hlouběji než paprsky. Prohlížela jsem tu rytinu za svitu pochodně a usoudila, že symbolizuje slunce.

Ludvík se probral a přišel se podívat.

„Ano, může to být rytina Reortů. Džaín tvrdil, že jeho národ uctívá slunce. Ale kdy to bylo vyryto, těžko určit; možná sto let, možná tisíc...“

Prohledala jsem všechny stěny jeskyně, ale nenašla už nic. I tak mi to připadalo jako významný příslib; a tak když jsme utrmáceni usedli k ohni, pili čaj z bylinek a přežvykovali zbytek sušeného masa, snažila jsem se dodávat druhým odvahu. Nechali mě žvanit, sem tam někdo přikývl nebo něco pronesl, ale...

Jasně to řekl Ludvík: „Jestli se neprobere Denis, nemá smysl nic. Za pár dní nám zas vyrazí na těle boláky. Když ti teče z prdele krev a hnis, nedokážeš jet na koni. A ještě hůř je, když vidíš víc přízraků než lidí... a připadají ti sympatičtější.“

„Navrhuješ to vzdát?“

„Tak daleko ještě nejsme!“ povzdychl, „Možná ještě máme naději...“

„Jo? Tak schválně, jakou...“

Přišoural se k nám Ao Harrap; kost a kůže, s vypelichanou srstí a svěšenou hlavou, pouhý stín dřívějšího majestátního knížete jaguárů. „Pohlédněte do očí pravdě, lidé. Přijměte, že kromě Diany všichni zemřou, jestliže udělají ještě jeden krok kupředu. Nikdo není schopen dojít do Simbabwe!“

„Víš něco chytrýho, nebo jen tak mlátíš hubou?“ zeptal se Ludvík.

„Znám jediné řešení. Diana musí sama dojít do Simbabwe. Musí najít Reorty a požádat je o pomoc.“

Vyrazilo mi to dech. Ao Harrap klidně vyčkával, až jeho myšlenku pochopíme a smíříme se s ní. Kdežto ostatní shledávali různé námitky.

„Je to jediná možnost,“ řekl, když vyposlechl všechny naše argumenty, „Je zbytečné o tom mluvit. Diana musí jít. Jinak tu zemřeme všichni do jednoho.“

„Ale co vy? Co budou dělat nemocní, když tu nebudu?“

„Budeme o ně pečovat. Já, Aflargeo a Artanna. Pokud bude moci Assama, jistě se postará aspoň o Denise. Musíte je svěřit nám...“

„Diana nemůže cestovat sama. Jediný člověk nedokáže překonat vzdálenost tisíce mil nebo i víc, a kdoví, kde vlastně to zatracené Simbabwe leží!“ namítl Ludvík.

„Jsi-li schopen jízdy, jeď s ní. Jsi moudrý a budeš se umět dorozumět i s Reorty. Tady stejně nejsi nic platný, když nedokážeš vyléčit žádnou z našich nemocí!“

Ludvík neprotestoval; byl si vědom, že Ao Harrapovo hodnocení je správné. Jaguár ostatně ani žádnou polemiku nepřipouštěl. „Vyrazíte zítra ráno, vezmete s sebou jen nejnutnější věci a nejlepší koně. Pojedete co nejrychleji k jihu; buď najdete město, nebo potkáte Reorty. Naše životy teď závisí na vás!“

Měla jsem v hlavě dokonalý zmatek; vstala jsem a prošla se mezi ležícími. Většina spala apaticky, jako už by byli mrtví; zastavila jsem se u Denise, který chrčivě dýchal a ve spánku škubal rty, jako by chtěl něco říci. Assama k němu poklekla a dotýkala se ho; obrátila ke mně oči tak prosebné, že jsem raději odvrátila zrak. Vedle ležel Charry; mohutné ruce a nohy rozhozené bezvládně a zbytečně, klenutý hrudník se sotva znatelně zvedal a klesal. I on zhubl; kůže potrhaná stovkami soubojů a drobných zranění byla vysušená jako pergamen.

Věděla jsem, že nemohu nechat ty lidi bez pomoci. Ao Harrap má pravdu, musím jít, dokud nesplním úkol nebo nepadnu. Hrou náhody jsem jediná, na kom se neprojevují žádné příznaky nemoci; proto jsem předurčena, abych je zachránila.

Noc minula v trhaném neklidném spánku, z něhož jsem se vzbudila celá zalitá potem; svítalo a v jeskyni byl chlad, který dělal raněným dobře. Alespoň nebudou vystaveni tomu strašnému africkému slunci, říkala jsem si, když jsem chystala nejnutnější věci, chládek je občerství a nečinnost jim aspoň trochu dodá sil...

Assama stála u vchodu do jeskyně, opírala se o luk a nehnutě zírala k jihu. Hubená ramínka se jí zachvěla, když jsem se zastavila vedle ní; usmála se a řekla: „Budu čekat, až se vrátíš. Budu čekat...“

„Hlavně se pořádně starej o všechny nemocné,“ pohladila jsem ji po holé hlavě, „Neboj, vrátím se – a s pomocí. Musíš mi věřit!“

Neřekla nic. Jen její veliké oči se do mne zavrtaly, jako by mi chtěla dohlédnout až na samé dno duše. Zřejmě nenalezla nic, co by ji opravňovalo mi nevěřit; tak se usmála a položila mi dlaně na prsa. „Assama od Jezera bude s tebou, sestro!“

Ludvík vyšel také; nevypadal dobře, spíš se mi zdál trochu otupělý. Ale na mou otázku řekl, že je mu dobře, jen je pochopitelně unaven. Vysvětlil Ao Harrapovi vše, co věděl o nemocných a o tom, jak jim pomoci; potom nasedl na koně a spolu se mnou vyrazil kupředu.

Jeli jsme tak rychle, jak koně dokázali. Zamířili jsme přímo středem vyprahlé stepi k jihu a zakrátko se naše pohoří ztratilo v dálce a změnilo v namodralý stín na obzoru. Koně běželi ochotně; byli ti nejlepší, jaké jsme měli. Teprve za poledne jsme zastavili v malém lesíku a dopřáli si hodinku neklidného spánku; poté jsme pokračovali až k jakési říčce, v níž jsme se vykoupali a tím osvěžili natolik, že jsme už jeli bez zastavení, dokud bylo vidět na cestu. Noc se snesla rychle, slunce zapadalo a celý obzor byl rudý jako krev. A nikde žádný ostrůvek stromů, tak jsme zajeli na malý pahorek a tam se provizorně uložili ke spánku přímo na holou zem.

„Nebude ti vadit spát se ženou pod jednou dekou?“ zeptala jsem se ho a přitulila se blíž, protože step rychle chladla a oheň jsme nezapálili.

Chvilku neodpovídal; konečně odpověděl po pravdě: „Bude.“

Vydechla jsem naprázdno; kdyby to byl Denis, čekala bych nějaké pokusy, ale...

„Jsi potměšilá potvora, Diano, ráda si děláš z mužů blázny. Naštěstí nejsem kluk a už jsem se naučil ti odolávat. A nebudu si poslední dny života kazit tvými provokacemi.“

„No teda...“ řekla jsem a chystala se vybuchnout.

„Tohle jsi chtěla slyšet, ne?“ zasmál se.

Tak jsem se zas uklidnila. „Jo, jestli to myslíš takhle...“

„Záleží na tom, jak to myslím? Žiju dlouhá léta podle vlastní vůle; jestli jsem si vybral správně a jestli bych to třeba neměl nějak změnit, nad tím teď už asi nemá smysl přemýšlet.“

„No no! Ještě ty veď pohřební řeči! Nebo nevěříš, že to zvládnem?“

„Nevím, nepřemýšlím o tom. Dělám, co je potřeba.“

„Jako celý život, viď? Nemysli si, jsem taky unavená k smrti, jen se potácím. Ale až se prospím, bude to zas dobrý!“

„Můj případ je jiný, Diano. Já se nebojím, že bych mohl zemřít. Já to vím jistě. Už nikdy neuvidím zapadat slunce.“

Jeho hlas zněl tak, že jsem se zachvěla. Když tohle řekne čaroděj...

„Můj život byl dlouhý a krásný.“ řekl vážně, „Možná se divně zvrtnul, možná jsem nedokázal, co jsem chtěl; hodně věcí mi nevyšlo, to se stává a není proč plakat. Byl to krásný život a je ho škoda.“

Neříkala jsem nic; to mu nevadilo, mluvil dál a hleděl při tom na hvězdy nad sebou: „Když jsem byl malý, chtěl jsem dokázat veliké věci; chtěl jsem ovládnout svět a přinutit ho, aby mne obdivoval a aby se mi kořil jako... jako někomu velikému a slavnému. Pak jsem pomalu slevoval ze svých přání; když mě věznili a když jsem musel utíkat ze země do země. Pak jsem našel svoje štěstí v práci. To je největší štěstí na světě, dělat co máš rád...“

„Vím, jak vypadala ta tvoje práce, viděla jsem to. Od rána do večera ses hrabal ve starých spisech dávných Arminů, pročítal je a zkoumal, překládal, dával dohromady všelijaké dávné události a povídal si o tom se starými tygry a leopardy. Neměl jsi čas jíst, neměl čas spát a když jsi někdy přijel mezi nás do Kingtownu, třásl ses netrpělivostí, abys byl už zas nahoře v Aurrgharru u svých starých zplesnivělých kůží s tibrovými nápisy...“

„Jistě; ale poznal jsem úžasné věci! Sto let bude trvat, než lidé pročtou a pochopí všechno, co jsem já přečetl za dobu svého pobytu v Arminu. Pod Aurrgharrem jsou velké kobky a tam tisíce a tisíce kůží se zápisy; vyprávějí o celých dějinách světa, o válce Arminu s Atl Antisem, dokonce o válce s Argerranem, říší plazů, kterou vyvrátili tharrové v časech Veliké Změny. Slyšela jsi někdy vyprávět o Kamenné koruně Argerranu?“

„No... něco málo!“

„Za dávných věků existovaly tři říše, země tří korun: Zlatá koruna Arminu, Ocelová koruna Atl Antisu a Kamenná koruna Argerranu. Armini a Atlantiďané společně rozvrátili Argerran a jeho Kamennou korunu někde ukryli; nevím ještě kde, ale v jednom ze svých spisů jsem vypsal všechno, co se k tomu problému vztahuje. Ocelovou korunu nyní nosí vládce Reortů; pokud ovšem někdo takový vůbec existuje. No a Zlatou korunu, jak víš, má Charry. Podle starých proroctví nastane věk blaženosti, až se všechny tři koruny sejdou na hlavě jednoho vládce...“

Mluvil pomalu a rozvážně, pozvolna se dostával do plynulejší řeči; nad námi plály hvězdy a z dálky se ozýval táhlý zpěv hyen. Bylo fantastické ležet na zádech pod těmi hvězdami uprostřed Afriky a poslouchat dávné legendy, tak vzdálené a tak nádherně zbytečné v naší situaci.

„Četl jsem o zničení Antisu i o válce mezi tharry a Reorty. Atl Antis musela být nádherná země, bohatá a mocná; a její obyvatelé byli stateční a moudří, možná i lepší než Armini. Kdoví, jací jsou jejich reortští potomci; kdoví, zda budou vůbec chtít pomáhat Arminům, kteří před desítkami tisíc let zničili jejich kvetoucí vlast...“

„Proto ses s námi vypravil až sem, do Afriky?“

„Odjakživa jsem toužil po velkém dobrodružství. A tahle cesta je největší, jaké se dá ještě zažít. Možná je to poslední dobrodružná cesta. Po nás už přijdou kolonizátoři, vrazi a lupiči, začnou zotročovat černé a zavádět tu evropskou civilizaci; všechno zničí a zadupou starou kulturu co nejhlouběji do bahna. Diano, jsi císařovna; nedovol, aby se Arminu zmocnila moderní doba, s celou svou chamtivostí a ignorancí! Radši cokoliv jiného; třeba si něco sama vymysli, to nejbláznivější co umíš, vychovej k tomu lidi... jen nedovol, aby se Armin stal stejný jako zbytek světa!“

„Mluvíš, jako bys mi s tím nechtěl pomoci! Když tomu rozumíš, vypracuj mi nějaký projekt uspořádání společnosti! Nemusíš hned, zatím to promýšlej a až se vrátíme do Arminu...“

„Já se už nevrátím do Arminu. A co se týče tvé ideální společnosti, kdysi jsem o tom napsal knihu, jmenovala se Cesta do Sharrakey. Předložil jsem v ní lidstvu k posouzení ideální stát. Zřejmě byl skutečně ideální, neboť když si to mocní tohoto světa přečetli, zavřeli knihu do trezoru a autora do kriminálu...“

„Měl jsi ji napsat znovu. Ráda bych si ji přečetla.“

„Měl jsem pak příliš mnoho práce s důležitějšími věcmi. Prožíval jsem velmi zajímavý život, Diano.“

„Stál ti i za to, že jsi nepoznal žádné rodinné štěstí?“

Chvilku přemýšlel. „Nevím. Možná stál i za to.“

„Copak jsi nikdy neměl nikoho rád? Žil jsi vždycky sám?“

„To už je dávno. Nechci na to vzpomínat.“

„Přesto. Povídej mi o ní...“

„Teď ne! Je už pozdě, musíme si odpočnout. Zítra nás čeká dlouhá cesta!“

„Najednou je pozdě? Jen proto, že jsem zvědavá?“

„Tak dobře. Měl jsem rád jednu dívku. Byla nejlepší na světě a já si netroufal jí to říct. Byl jsem tehdy ještě mladý. Pak jsem se zabral do práce a neměl čas se jí dvořit. Tak se vdala za jiného.“

„No dobře. A dál?“

„Dál už nebylo nic, to je všechno. Dobrou noc, Diano.“

Obrátil se ke mně zády a dal najevo, že nechce dál mluvit; taky jsem si lehla pohodlněji, ležela s otevřenýma očima a dumala o tom, jak se lidský život někdy divně točí kolem dokola...

Potom přišlo ráno; sotva slunce vylezlo nad obzor, začalo pálit, my nasedli na koně a vyrazili zase dál. Měli jsme trochu hlad, poslední zásoby jsme snědli k večeři; ale jako z udělání jsme nenarazili na nic k snědku. Trochu odlišný názor měl párek starých supů, kteří seděli na pahýlu stromu a sledovali nás pohledem, jakým si prohlížíme čerstvě naservírovaný oběd.

Ludvík od rána mluvil málo a jen o samých obyčejných věcech. Já se snažila přesvědčit sama sebe, že jeden nebo druhý budeme muset zkusit něco ulovit, ale žádný jsme k tomu neměli chuť, ačkoliv svého odporu k pojídání masa jsme se museli vzdát. Viděli jsme stádo skákavých antilop, ale než jsme se stačili přiblížit, utekly dlouhými skoky pryč. Možná v jejich blízkosti lovila nějaká šelma nebo je vyplašilo něco jiného; pak jsme spatřili antilopu jelení se šroubovitými rohy a bílou náprsenkou, avšak nechtělo se nám střílet ani jednomu. Kdyby s námi byla Assama...

Nějakou dobu jsem věnovala vzpomínání na kamarádku a úvahám, jestli je správnější můj přístup k životu, nebo její. Je lovkyně, v podstatě lidská šelma; a já mám šelmy tak ráda! Kdyby byla včera na mém místě, jistě by neodolala a pokusila se Ludvíka svést. Konečně proč ne, je to hezký chlap a především moudrý a laskavý člověk; sama bych ho brala, kdybych nebyla vázána jinde. Její zvyklosti jsou jiné a Denise baví, když ji může někomu půjčit. Dělá přesně to, co včera Ludvík doporučoval: vytváří si vlastní společnost s vlastní morálkou. A nezlobte se, dost zábavnou; alespoň mně se líbí!

Náhle jsem si všimla obláčku prachu, který stoupal za nějakým menším stádečkem. Když jsme se dostali blíž, nebylo to stádo, ale skupina jezdců! Nechtělo se mi věřit vlastním očím, tady uprostřed Afriky? Zamířili jsme k nim jako ke své spáse a doufali, že to není sen.

„Že by nějaká vědecká výprava? Třeba budou mít léky!“

„Rozhodně by ses měla obléknout,“ prohlédl si mne kriticky Ludvík, „Nebo myslíš, že padnou do mdlob údivem nad tvou krásou?“

Natáhla jsem si přes hlavu košili a oblékla šortky; Ludvík aspoň kalhoty. Ti muži se mezitím přiblížili, a já s údivem zaznamenala jednotnou barvu jejich ošacení.

„Červené kabáty? Angličtí dragouni? Jestli jsem se chtěl někomu vyhnout, tak jsou to oni! Ani slovo o lepře, Diano, nebo skončíme v táboře malomocných a jaktěživ se z něj nedostaneme!“

Zamířili jsme jim vstříc. Bylo to šest jezdců, zřejmě poddůstojník a pět vojáků. Blížili se k nám a mávali zbraněmi, asi nás považovali za domorodce nebo nějaké lupiče, což při našem vzhledu nebylo nic divného. Když se dostali blíž, jeden z nich přiložil pušku k líci a vypálil; kulka nám zahvízdla nad hlavou.

Ludvík se postavil ve třmenech a přiložil ruce k ústům: „Nestřílejte! Jsme vědecká výprava!“

Vojáci vytvořili rojnici a velitel něco řval.

„Zahoďte zbraně!“ vyrozuměli jsme, „Vzdejte se!“

„Nejsme žádní bandité!“ volal Ludvík, „Jenom jsme zabloudili a potřebujeme pomoc!“

„Zahodit pušky! Vzdejte se!“ opakoval velitel, „Jinak budeme střílet!“

„Jsou to buď blázni, nebo nás považují za lupiče!“ řekla jsem, „Tak zahodíme zbraně, jinak se s nimi nedomluvíme...“

Vytáhla jsem pušku z pouzdra a odhodila tak, aby se zachytila v blízkém křoví pažbou nahoru. Ludvík taky vytahoval zbraň; než ji stačil odhodit, vyšlehla z pušky jednoho muže rána a opět hvízdla okolo nás.

„Zatracení blázni!“ Ludvík s puškou skloněnou k zemi popojel dopředu, „Copak jste ztratili rozum?“

Muži pozvolna přijížděli blíž; tvrdé a nepříjemné tváře vypadaly spíš na bandity než vojáky. Ludvík pomalu odhodil pušku; pak pobídl koně a jel jim vstříc. „Jsme přátelé! Nikomu jsme neublížili...“

Vtom jejich velitel vystřelil. Zcela uvážlivě a promyšleně, zasáhl neozbrojeného muže do prsou a přihlížel, jak padá dolů s koně. Zato já nečekala; udělala jsem skok ke křoví, kde jsem nechala pušku, v jízdě se sehnula a sebrala ji. A už jsem střílela taky; poddůstojník sletěl s koně jako hruška. Pak jsem zabočila k nim a chtěla střílet na dalšího; v té chvíli však kulka zasáhla mého koně, on klopýtl a já mu přeletěla přes hlavu a pořádně se narazila. Než jsem se vyhrabala na nohy, už otáčeli koně a ujížděli; jeden se ještě otočil a vystřelil na Ludvíkova koně, který běžel bez pána za nimi. Nešťastné zvíře zařičelo a padlo na bok. Vypálila jsem po tom muži, zasáhla ho asi, ale udržel se v sedle a prchal za ostatními.

Pěšky jsem je nemohla pronásledovat a oni zřejmě neměli o seznámení žádný zájem; že by snad lupiči, maskovaní do vojenských uniforem? Tak jsem běžela k Ludvíkovi, který ležel na zemi a skučel bolestí. Kulka jej zasáhla do prsou těsně pod hrudní kostí; jeho utrpení muselo být příšerné.

„Diano...“ zachroptěl a z úst mu vytryskl pramínek krve, „To nejsou... to jsou oni... ti... víš...“

„Počkej... ty myslíš...?“

„Ti, co zničili Bongole... přežili Denisovu akci! Přišli noví, další... Skuteční angličtí vojáci! Chápeš? Musíš... musíš Charrymu...“ nemohl domluvit, zalykal se krví; doběhla jsem ke svému padlému koni a pokusila se mu nalít do úst trochu vody; rozkašlal se, ale krev mu přestala téci z úst.

„Tak vidíš, Diano,“ usmál se, „Věděl jsem, že to přijde. Dal jsem si schůzku se smrtí a ona přišla. Tak ještě chvilku poslouchej!“

„Teď bys neměl mluvit! Já...“

„Já umírám a dobře o tom vím. Ale něco bys měla vědět...“

„Já tě poslouchám, Ludvíku!“

„Přijdou zas, budou tě chtít zajmout... chtějí najít Simbabwe. Musíš být připravená. Rozumíš mi?“

„Jsem připravená na všechno...“

„Ne, to nemyslím; mne chtěli zabít, ale tebe chtějí živou. Potřebují tě. Budou tě vyslýchat; jen nemysli, oni to umějí. Bude to zlé...“

„Já snad taky něco umím! Ještě nevím, jak se jich zbavím, ale udělám cokoliv. Věř mi...!“

„Víš, že se docela těším? Celý život jsem přemýšlel, kolik je pravdy na těch legendách... Třeba když zemřeme, že očistíme svou krví deset namátkou vybraných lidí. Nebo že smrtí získá Templář mnohem větší sílu, než zaživa. Přece to znáš, ne?“

„Znám... ale je opravdu čas nad tím přemýšlet?“

„A kdy jindy? Netvař se tak tragicky, Diano. Nebo nevěříš, že se bavím?“

Neodpověděla jsem; začala jsem natahovat. Ludvík byl po dlouhá léta můj kamarád, neochvějná skála, o kterou se každý mohl opřít. Moudrý, rozvážný, nepodléhající zmateným emocím. Teď odcházel, a jak postupně zvládal svou bolest (a jistě i strach), začínal se chovat s rozvahou hodnou komthura a významného mystického jogína.

„Můžeš pro mne něco udělat? Tak dobře; až se z toho dostaneš a přijdeš do jeskyně, mezi mými zavazadly je zápisník a v jeho kožených deskách je zasunut zlatý medailonek. Dívčí tvář. Na zadní straně je adresa; město chybí, ale jsou to Antwerpy. Až přijdeš do Evropy, stav se tam, je to dům ve staré zahradě, s břečťanem a... rhododendrony. Vrať jí ten medailonek a řekni jí, jak jsem zahynul...“

Slzy mi vhrkly do očí; uchopila jsem jeho ruku a tiskla ji.

„Slibuju, Ludvíku – zajdu tam a řeknu jí to...“

„Můžeš jí říct, že jsem ji měl rád. Že jsem...“ Zachroptěl bolestí. „No, asi už to přijde. Musíš dál, Diano. Moje tělo nech supům a hyenám; doufám, že jim budu chutnat. Můžeš jim zazpívat obětní mantru, třeba se z nich stanou mystičtí jogíni...“

Možná by ho potěšilo, kdybych se zasmála; ale nedokázala jsem to. „Co ještě se má dělat... připravit vysvětlivky a omluvu pro Ďábla Soudce! To bude problém – už tak mě nemá moc rád, a ještě jsem zkazil i tohle! Ale já plnil do poslední chvíle... věříš mi aspoň ty, Diano?“

Zaštkala jsem. „Neboj se, Ludvíku! Ty půjdeš rovnou na duchovní planetu... nikdy ses ničeho nedopustil, každému pomáhal...“

„Ale... co bych tam dělal? Já se chci vrátit k lidem... Tak nebreč, to ti nesluší! Ale mohla bys... aspoň chvíli mě držet za ruku?“

Klečela jsem u něho a tiskla jeho dlaň ve své. Po jeho tváři přebíhaly křečovité záškuby, sípěl, z hrdla mu prýštila krev. Ale ještě něco šeptal: „Stejně seš... nejlepší holka... Měl jsem tě rád!“

Potom se náhle prohnul jako luk a klesl zpět; a stisk jeho ruky povolil. Vstala jsem. Dlouho jsem neplakala; ale teď jsem neviděla pro slzy ani na krok a zakopávala o vlastní pušku. Nikdo mne neviděl, když jsem klečela na zemi u jeho mrtvého těla a brečela jak malá holka; teprve po chvíli jsem se uklidnila natolik, že jsem byla schopna vstát.

Co bylo zapotřebí udělat? Upravila jsem jeho tělo, dokonce na něm rozřízla kalhoty, aby mrchožroutům nepůsobily obtíže. Ať žertoval o své smrti jak chtěl, myslel to vážně; toto je nejlepší možný hrob pro markýze Ludvíka d'Enghiema, komthura Templářského řádu Blesků. Zazpívala jsem třikrát obětní mantru a složila příslušné poklony; to vše mechanicky, aniž bych uvažovala.

Pak jsem přešla ke svému mrtvému koni a nasunula nový zásobník do pušky. A poslední měch s vodou; víc jsem si nemohla vzít. Ludvíkův kůň ještě žil, ležel na boku, řičel a hrabal kopyty do vzduchu, nebylo mu pomoci; zastřelila jsem ho, aby se netrápil. Pak jsem mechanicky prohlédla mrtvého poddůstojníka; samozřejmě měl vojenskou pušku Springfield, Ludvík se nemýlil.

Myslíte, že se na koně Templářů vztahují posvátné zákony? Já to nevím, ale pro jistotu jsem oba zbavila řemení a zazpívala jim. Nosili nás dlouho, určitě přebrali naši energii. Ale nemusejí se stát hned lidmi a trpět naším údělem; třeba budou mít štěstí a budou z nich draci.

Slunce mi stálo přímo nad hlavou, když jsem se vydala na cestu, opírajíc se o svou ručnici. O tom, kam jdu, jsem měla jenom přibližnou představu; někde na jihovýchod je řeka, k té musím nejdřív, protože nemám nic, i vody jen poslední zbytek. Na koni bych tam byla rychle; ale pěšky to byla dlouhá cesta.

Člověk se cítí tak mocný a nepřemožitelný, když se rozhlíží ze sedla koně! Ale když pak musí kráčet po svých, pocítí jasně, jak je svět veliký. Zpočátku jsem šla dost zčerstva, vědoma si důležitosti této cesty; ale když jsem se poprvé ohlédla, poznala jsem, že se mrtvoly lidí a koní posunuly jen malý kousek; a že moje nohy, bořící se do vyprahlé hlíny, mne nedokážou donést tak daleko jako kopyta koně.

Ale vzdát se nebylo možno; musím k řece, u řeky je život, voda, potrava. Pokračovala jsem v cestě, kráčela vojenským krokem, který mne naučil Charry ještě v Německu, kráčela jsem a snažila se myslet na něco jiného než na Ludvíkovu tvář. Přemýšlela jsem o Německu, vzpomínala na naše cesty a lidi, se kterými jsme se setkali, ale viděla jsem Charryho rozloženého po podlaze jeskyně jako loutku, ve které prasklo péro; Denisův obličej s pootevřenými ústy a vyceněnými zuby, Assamu s lukem v ruce, střežící jeskyni; hlavy našich dvou kamarádů nabodnuté na kopích lidožroutské osady. Hlava se mi točila; vzpomínala jsem úporně na něco krásného, ale nebylo nic, byla jenom tahle vyprahlá step a úmorně pálící slunce nad hlavou.

A zpívala jsem si modlitbu zvanou Útočiště před strachem:

Ach! Když moje vržení do života je u konce

a nikdo z příbuzných mne z tohoto světa nevyprovází

když samojediná bloudím bardem,

tehdy nechť pokojní a hněviví vítězové vyšlou sílu svého milosrdenství

a rozptýlí temnotu mé nevědomosti!

Když bloudím sama, odloučená od milovaných přátel,

a zjevují se mi prázdné tvary mých vlastních představ,

tehdy nechť buddhové vyšlou sílu svého milosrdenství,

aby hrůzy děsivého barda se neobjevily!...

Po dvou hodinách cesty jsem poprvé upadla a zůstala ležet tváří k zemi. Když jsem se zvedala, pohlédla jsem nahoru; kroužil tam sup, jako ostatně vždy, ať jsme táhli kamkoliv, ale tentokrát nekroužil v širokých obloucích, létal v malých kružnicích a středem těch kružnic jsem byla já. Jeho druhové se už dávno spustili na Ludvíkovu mrtvolu a pořádali mu přepychový pohřeb. Tento sup přišel zřejmě pozdě; tak usoudil, že i já budu k jídlu, jen co ujdu ještě několik mil.

Stáhla jsem košili a omotala si ji kolem hlavy, aby mne slunce tolik nepálilo; tehdy jsem zahodila i zásobník k pušce, bude docela stačit ten, který je v ní. Stejně byly kovové části zbraně rozžhavené a kdybych chtěla střílet, popálila bych si ruku. Šla jsem dál a kamarád sup se prozatím rozmrzele vzdálil.

Potom jsem zas ležela, ani nevím, kdy jsem upadla. Rozpraskané rty žadonily po vodě; nakapala jsem si do úst pár kapek. Občas jsem při zavřených očích viděla lesk slunce ve vlnách jezera královny Viktorie, které jsme nechali daleko na severu. Ale tady byla vyprahlá step; nejen bez vody, ale i bez stínu. Sluneční kotouč se líně vlekl k západu a já se vlekla k vodě; jenže nelítostné slunce si bylo jisté, že svou cestou bude putovat i zítra. Já tuhle jistotu neměla; taky můžu být zítra pokrmem pro supy a hyeny. Dávám přednost hyenám, vždycky se mi líbily, přes odpor, který k nim někteří lidé chovají. Hyena je vlastně docela hezký pejsek, dokonce milý a přívětivý. Pokud se zrovna nechystá vám ohlodat kosti.

Pak jsem si uvědomila, že jsem někde ztratila pušku; ale bylo mi to tak jedno, že jsem se jen ohlédla a když jsem ji nikde neviděla, nevracela jsem se pro ni. Jako opora mi víc poslouží jakýkoliv klacek, ostatně není tak těžký a neforemný. Na koho vůbec chci střílet? Když bude nejhůř, ulovím něco i hozeným nožem, budu-li vůbec ještě schopna zvednout ruku. A puška je... přestala jsem o tom přemýšlet, bolela z toho hlava a já se musela soustředit na chůzi.

A kupředu, levá, pravá, levá, pravá, ráz a dva, seno-sláma, jak říkal Charry. Charry teď leží v jeskyni a spí a spí a bude spát, dokud nepřijde starý moudrý lev a nevstříkne mu do žil svou zázračnou vodičku. Levá, levá... ne, špatně. Vstát a znovu, levá a pravá, levá a pravá, a zas levá a pak ještě tisíckrát; dvěstatřicet jedna, dvěstatřicet dva, dvěstatřicet tři... odpočinout, dál už ani krok, slunce pálí a step je vyprahlá a moje rozpraskané nohy se boří do rozpraskané půdy. Kdo dá vláhu té zemi, kdo způsobí, aby se zazelenala, deště už dávno vyschly a do dalších je spousta dní, spousta času, po který všechno živé tiše klímá ve stínu. Ale na stepi není stín, jenom slunce, které má naději na další cestu.

A znovu na nohy a kráčet, kolik to bylo? Už nevím, tak od jedničky, dva, tři, pětadvacet, šestadvacet, k čertu s takovým životem, radši jsem měla zůstat v arabském harému. Ačkoliv na to se můžu vykašlat, protože co bych komu povídala, nezůstala bych tam, někdo jako Diana Garrichetová jde pořád dopředu, táta říkal Di-Cléo, holčičko moje, jsme zrozeni proto, abychom... bože tatínku, k čemu jsi to zrozen, co bys řekl své dceři, když jde krok co krok rozpálenou stepí a klopýtá a chce se jí strašně ulehnout a spát, ať už se ten sup konečně dočká, vždyť už nelze udělat ani krok a tak zase si sednout a chvíli odpočívat.

A tehdy jsem spatřila vodu, tentokrát jsem měla otevřené oči a ta voda nebyl přelud, byla to skutečná voda, úzký pramínek sevřený mezi dva břehy, bahnitý a špinavý, ani kůň by se z toho nenapil, ale člověk, když má žízeň, vypije i tuhle špínu. Spíš jsem se skutálela než sestoupila z povlovného svahu, košile mi sklouzla z hlavy, padla jsem na zem, ponořila celý obličej do vody a pila, pila, pila...

Potom jsem zvedla hlavu, protože jsem slyšela neurčité šumění; zdálo se mi to jako smích a když jsem zvedla tu hlavu, věděla jsem jistě, že je to smích, ježto kousek ode mne stál muž v naleštěných holínkách s ostruhami, nad holínkami byla holá kolena a krátké bílé kalhoty a nad nimi červený kabát se zlatými knoflíky a nárameníky, a nad pozlaceným límcem se šňůrami rozesmátý obličej nějakého muže, chvíli jsem jej nemohla poznat. Potom jsem ho poznala a mráz mi přeběhl po zádech, protože to byl plukovník Gordon.

„Tak se dobře podívejte, pánové!“ pronesl s důrazem, „Takový pohled už nikdy neuvidíte. Tohle bývala arminská císařovna.“

Rozhlížela jsem se, komu to povídá. Za ním stálo několik dalších důstojníků a spousta vojáků, měli koně a pušky a měli co jíst a byli zdraví a neměli nic na práci, než čumět na trosku ženy, která vyčerpaně dřepěla u špinavé stružky vody a zbytky té vody jí z tváře kapaly na vyhublá prsa.

„Vzácný pohled, pánové! Tento tvor býval kdysi mladou krásnou ženou, která se všem líbila, kterou všichni obdivovali. Stačilo pár měsíců a je z ní troska člověka, kostra s kůží opálenou jako cikán. Toužíte snad po kráse jejího těla? Vznešená Diana z Guyrlayowu. Pokoj jejímu popelu...“

Přicházel blíž a předváděl mě jako cirkusák.

„Nuže, zde vidíte, co všechno dokáže člověk. Tato dáma přejela polovinu Afriky; bojovala s lidojedy a dokonce s vojáky Jejího Veličenstva, mrzla v poušti, pekla se na slunci, trpěla hladem, žízní, nemocemi... a přece ji nic nezdolalo! Jak silný musí být člověk, který dokáže přejít celou Afriku; aby se potom dal odprásknout na břehu takového ubohého potoka! Jak daleko si ta ubožačka musela dojít pro bídnou smrt!“

Obešel mne kolem dokola; neměla jsem ani tolik síly, abych se zvedla a něco mu řekla. Zůstala jsem na místě, bez pohnutí a bez naděje.

„Povězte mi, Bauere, jak daleko byste došel vy na jejím místě? Myslím, že vy byste se vrátil hned po prvním přepadu těmi beduíny. Ona šla dál, přestrojená za černošku a teď zase bílá, i když po její zlatovlasé nádheře není ani památky a její obdivované tělo se změnilo v rachitickou trosku. Její muž někde natáhl svoje dlouhé nohy; všichni ti pyšní Ostrované nechali svoje kosti ve stepi nebo v horách nebo bůhvíkde; ale tahle křehká žena pořád ještě žije – dokonce má tu drzost chtít žít dál! Neuvěřitelné! Kdybychom my měli takové lidi... hanba povídat, pánové! Vezměte si s z této ženy příklad. To je taky to jediné, co si na ní dneska lze vzít. Pak její duši poručíme Bohu a její tělo supům a šakalům...“

Obrátil se a kráčel ke svým důstojníkům. Jeden z nich přistoupil ke mně, vytáhl z pouzdra revolver a ptal se:

„Zastřelit, pane?“

Gordon se zprudka obrátil: „Zbláznil ses, chlape? Nejcennější kořist z téhle všivé výpravy?“

„Ale... vždyť jste říkal...“

„Ech, to byl jen takový okamžitý nápad! Chtěl jsem slyšet, jak by dovedla poprosit o svůj ubohý život. Ale ona neprosí! Škoda; rád bych uslyšel z jejích úst aspoň jedno dobré slovo...“

Ubohý Gordone! Kdybys jen věděl, že jsem chtěla prosit, samozřejmě že bych prosila o život! Ale nedokázala jsem vyčerpáním otevřít ústa.

„Doktore, opatrně ji prohlédněte, jestli má na těle nějaké stopy... však víte po čem. Jistě se nebude bránit, vždycky se ráda předváděla, dokonce i nahá. Tak co, jak to vypadá?“

„Ani stopa, pane. Nemyslím, že by byla nakažená, muselo by se to už dávno projevit.“ pronesl důležitě jeden z důstojníků.

„Zajímavé! Některý mrchy nevyhladí ani lepra. Tak ji vemte, pokud možno opatrně. Je to konečně hlava korunovaná a pomazaná. Odvezeme ji do tábora a pokusíme se dát ji trochu dohromady.“

„Radil bych se s ní nezdržovat,“ řekl kdosi, „Já ji znám líp než vy; ještě z Německa. Sotva se vzkřísí, už zas bude nebezpečná. A víte, jak dokážou zničit i ocelová pouta! Ten kluk...“

„Já vím, Bauere. Proto ji taky svěřím na starost vám; dělejte co chcete, ale ať vám neuteče, jasno? A teď jdeme, za chvíli bude večer! Nechci dorazit do tábora za tmy...“

Dva muži se mne chopili a táhli směrem ke koním; nebránila jsem se, ani jsem na to neměla sílu. Přehodili mě přes koně jako prázdný pytel, hlava mi visela dolů na jednu stranu, nohy na druhou. Stačilo prvních pár poskoků koně, a už jsem se propadla do černé prázdnoty...

Probuzení bylo trochu zvláštní. Ležela jsem na měkkém lůžku, kolem mne byla naprostá tma a páchlo tu jinak než v našem táboře. Připomínalo mi to erární vojenský pach stanů v Německu; musela jsem dlouho ležet a přemýšlet, než jsem si uvědomila, kde se vlastně nacházím a jak jsem se sem dostala.

Ohmatala jsem svoje lůžko; byl to jakýsi kavalec. Potom moje ruka nahmatala dřevěnou stěnu; šátrala jsem po ní až k železné příčli; takové byly každou půl stopu a to nejen podélně, ale i napříč. Byla to klec vyztužená dřevem; nač asi je a proč ji Gordon vozí s sebou?

Ležela jsem na tom lůžku ještě dlouho, než jsem se odvážila sklouznout na kovovou podlahu a lézt podél stěny. Nebylo to daleko, sotva metr; tam byla příčná kovová stěna a v ní kovové dveře. Všechno tu bylo železné nebo aspoň obité plechem; nejspíš to připomínalo vězeňskou celu, ale vězení tady, uprostřed Afriky? Ohmatala jsem všechno a usoudila, že se odtud nedostanu; neměla jsem žádný nástroj na otevření dveří ani malé zamřížované špehýrky v jedné stěně, zvenčí zakryté okenicí. Ulehla jsem tedy na lůžko, sbírala síly a promýšlela svou situaci.

Především jsem měla hrozný hlad a žízeň. Neráčili mne probudit, aby mi dali něco k snědku; taky je možné, že mne vůbec nebylo možné probudit. V každém případě tady není nic, co bych mohla jíst, což je chyba. Ležela jsem a přemýšlela, co se mnou Gordon zamýšlí; kdyby to byl kdokoliv jiný, mohla bych za příznivých okolností doufat, že ke mně bude ohleduplný, u něho jsem o tom dost pochybovala.

Nevím, kolik hodin trvalo, než zarachotila petlice a okenice, přibouchnutá na špehýrku, se zvedla. Viděla jsem nebe a podle vůně, která dovnitř pronikla, jsem usoudila, že je ráno; zvenku voněla šunka, vajíčka a grog, zřejmě připravovali snídani. Vytáhla jsem se ke špehýrce a vyhlédla ven; kolem se rozkládal běžný vojenský tábor anglické jízdy, snad několik tisíc mužů. Pozorovala jsem, jak pobíhají sem tam, obstarávají koně, oblékají se, snídají...

Pak zaskřípěl v zámku klíč a já se posadila na svou pryčnu, pokud možno důstojně. Dveře se otevřely a vstoupil plukovník Gordon v elegantní uniformě, růžolící, do hladka vyholený, nezapomněl ani na decentní voňavku. Za ním kráčel ordonanc s tácem, na němž byla mísa se šunkou a vejci, džbánek s grogem, vidlička, nůž, lžíce, slánka a vojenské suchary; dále několik banánů, pomerančů, nějaké mango...

„Dobré jitro, Diano!“ pozdravil mne, jako bych byla jeho milovaná sestřička, „Vidím, že ses mezi námi vyspala do krásy; jsem rád, včera jsi nevypadala dobře! Dovoluji si popřát dobrou chuť!“

„Děkuju, Wille! Dovolíš doufám, abych jedla v průběhu tvé návštěvy, mám trochu hlad...“

„Ale jistě, jen se nepřemáhej!“ usmíval se; opřel se o veřeje a pozoroval, jak se cpu. Snažila jsem se jíst elegantně, ale moje vychování během cesty stepí dost utrpělo, kromě toho jsem hlady málem neviděla. Ten grog byl fantasticky horký a podle Charryho gusta, což jest v poměru jedna ku jedné čaj s rumem. Chutnalo mi natolik, že jsem z té celé snídaně nenechala nic, ani drobeček.

(Malá vsuvka: až s jeho příchodem jsem si uvědomila, že už nejsem nahá, ale oblečená v čisté krajkové košili, šité asi na někoho většího, takže mi dosahovala do půli stehen; ovšem kalhotky mi nedali.)

„Děkuji pěkně,“ řekla jsem, když si ordonanc vzal svůj tác, „Je vidět, že seš dobrák, Wille!“

„Maličkost! Jsem ještě dlužen za pohostinství na Rhodu!“

Vstala jsem, protáhla se a udělala krok k němu; vtom se proti mně ode dveří napřáhla ručnice s bodákem, mířícím mi na břicho.

„Aj ouha! Copak je tohle?“

„Ale, snad bys nás nechtěla opustit? Spěcháš někam? My zatím nepospícháme, naopak máme spoustu času. Například si můžeme popovídat o záležitostech, které zajímají obě strany. Pěkně si sedni!“

Sedla jsem si. Will Gordon zůstal na svém místě a zkoumavě mne pozoroval.

„Nebudeme si povídat pohádky. Napřed bych chtěl vědět, kde jsou ostatní. Vím, že s tebou jel jeden muž, ale tvůj manžel to nebyl. Rád bych se tedy dozvěděl, kde je Charry a proč tu není s tebou. Předpokládám, že ani on nebude v dobrém stavu, když ty jsi na pokraji svých sil...“

„Charry zemřel na tropickou horečku. Všichni jsou mrtví...“

„To se mi nechce moc věřit. A vaše šelmy? Taky tropická horečka?“

„Ne. Zemřely na nějakou jinou nemoc.“

„Na lepru. Nemusíš se stydět, klidně se přiznej. Vím, že jste ve své hlouposti přešli území zamořené leprou. My jsme to věděli ze zpráv misijní stanice na pobřeží, tak jsme ten kraj obešli. Civilizace má i svoje výhody, o kterých vy divoši nemáte ani ponětí.“

„Tak jo, na lepru. Nemusím ti nic povídat. Někteří se zabili, jiní padli v boji s lidojedy nebo bílými bandity; promiň, oni to byli tvoji vojáci...“

„Byli to moji vojáci, ale ty se zbytečně nepřemáhej, můžeš mluvit, jak ti zobák narostl. Jsem na tvůj vybraně nekonveční styl zvyklý. Tedy říkáš, že jsi jediná, kdo zůstal naživu. Můžeš mi říct, kam jsi jela?“

„Můžu. Stále dál směrem, kterým šel kdysi můj otec. Pořád ještě jsem se nevzdala myšlenky, že ho najdu.“

„Hm. Neříkal jsem, abys pohádky nechala stranou? Nevěřím ti ani slovo, což asi tušíš. Povídej mi o Simbabwe! Jestli jsou naše informace stejné, nebo aspoň podobné.“

„Simbabwe bylo místo, které chtěl objevit můj otec. Nepopírám, že tam mám namířeno.“

„Simbabwe je především sídlo rozumných lvů, stejně chytrých a schopných jako tví tygři a leopardi. Chceš s nimi jednat, možná dokonce je získat pro vaše plány. Kromě toho poklady Simbabwe by nemusely být k zahození, což?“

„Nevím nic o žádných pokladech!“

„Nevadí. Poklady nejsou to nejdůležitější; mnohem účelnější je spřátelit se s Reorty, nebo jak se jim říká. Co myslíš, kdyby je někdo dokázal ochočit; dokázal by potom ovládnout celou Afriku?“

„Netuším. Nepřemýšlela jsem o tom.“

„Já ano, často. Všichni negři se těch zvláštních lvů bojí, kdysi dávno je uctívali a dávali jim dary. Přitom takový lev nemůže být moc chytrý; stačí mu polichotit, nabídnout chutný zákusek... Stejně jako tvůj muž s tygry! A přítel Reortů se může stát pánem nad celým kontinentem!“

Neřekla jsem nic. Bylo to dost otřesné samo o sobě.

„No, co na to řekneš?“

„Doufám, že nikdo z Reortů nebude tak hloupý, aby se s tebou dal do party. Asi by jim to nepřineslo moc štěstí!“

„Mýlíš se, císařovno. My umíme být vděční těm, kdo jsou našimi přáteli. I Reortům bychom dokázali svou vděčnost!“

„Viděla jsem tu vděčnost u černochů, které tví bandité povraždili!“

„Hleďme, jaká útlocitnost! Kdyby mi to řekl někdo jiný, tak bych se zarděl. Jistě, postříleli jsme pár špinavých negrů; a co má být? Vaši lidé dali pobít spoustu vojáků Jejího Veličenstva; to tě zdá se netrápí ani trochu!“

„A víš, že ne? Škoda, že včas nezabili i tebe; pokud ses ovšem neschoval do nějaké myší díry... Asi to tak bude, když jsi to přežil!“

„Když to chceš mermomocí vědět, měl jsem štěstí. Náhodou jsem byl mimo tábor, když se to stalo. Jinak bych toho malého zmetka Denise určitě poznal a pohlídal si ho. Z našich chlapů se jich zachránilo jenom pár; když je Bauer přivedl, vrátil jsem se domů pro nové, odjeli jsme do Mombasy a odtud vám přeťali cestu. Z toho vidíš, že bojovat proti nám je zcela zbytečné; i když nevěřím, že jsi z těch všech zůstala sama. Tvoji přátelé se asi někde skrývají, i když bych nechtěl vidět, jak můžou vypadat. Lepra je prevít; na tebe je ovšem krátká, co?“

Neodpověděla jsem mu.

„Abychom se vrátili k jádru věci. Až se přesvědčím, že nám ze strany tvých přátel nehrozí žádné nebezpečí, vyrazíme my dva bok po boku do Simbabwe. Tam se sejdeme s tvými rozumnými lvy. Ty mne seznámíš s jejich náčelníkem, pomůžeš mi se s ním spřátelit. Mám pro toho náčelníka vzácné dary, snad se mu budou líbit. Potom ho požádám, aby mi pomohl s pacifikací vzbouřeneckých černošských kmenů. Co říkáš, udělá to pro mne?“

„Doufám, že tě rovnou zakousne; sama mu to poradím!“

„Ale jdi, holčičko! Na tvoji přímluvu se jistě bude tvářit vlídně; konečně já mu nechci ublížit, naopak ho zahrnout přízní!“

„A sebrat jeho poklady!“

„Ale Bože můj! Pořád nějaké tretky! Uvědom si, že něco jsem musel říct svým lidem, když jsem je verboval na tuhle operaci. Slíbil jsem jim pohádkové jmění; jinak by se žádný neodvážil do těchto končin Afriky. Nebo myslíš, že by se mnou šli, kdyby věděli, že pro ně je určen boj s černochy a jedině pro nás dva sláva a moc dobyvatelů?“

„Moc by mě zajímalo, co by na to řekli...“

„Chceš jim prozradit, že nemám o žádných pokladech ani tušení? Prosím, můžeš si posloužit. Řekl jsem jim to sám v Mombase. Řekl jsem, že nevím, zda poklady Simbabwe vůbec existují, že cesta k nim bude těžká a trnitá a že je nečeká nic než boj, strádání a smrt. Jenže několik mých lidí naproti tomu šuškalo, že to povídám jen proto, aby víc zbylo na mne a pány důstojníky. Nevěřila bys, jak se taková šeptanda rychle šíří. Od té chvíle by za mnou moji chlapi šli i do pekla...“

„Zajímavé! Můžu vědět, kolik jsi jich sem přitáhl?“

„Na počátku jich bylo téměř deset tisíc; i se stopaři a pomocnými sbory. Ale pár jich už zahynulo cestou; střetli jsme se s takovými černými lumpy s copánky na hlavě a ti se rvali jako blázni!“

„Massájové. To jsem čekala. Ti nikdy neposlechnou, je to hrdý a statečný národ.“

„No vidíš. Právě na takové potřebuju Reorty. Chápeš to?“

„Chápu. Ale pomáhat ti vyjednávat nebudu. Nevíš, proč bych to dělala?“

„Protože si tím zachráníš život. Myslíš, že je to málo?“

„No – ještě mi řekni tu druhou možnost!“

„Ale Diano – proč mě nutíš být na tebe zlý? Ta druhá možnost je tak nepříjemná, že bych o ní raději pomlčel!“

„Smrt?“

„To až nakonec. Napřed všelijaké... věci. Víš, moji vojáci už dlouho neviděli ženu. A ty jsi bílá žena, sice už ne tak krásná jako kdysi, ale to chlapcům nebude vadit. Víš, když se jedná o jednoho muže, může to být docela příjemné. Ale třeba deset... a sto...“

Chtěla jsem po něm skočit, ale to už držel v ruce revolver.

„Ale Diano, přece se nebudeme prát! Vím, že jsi hvězda japonské sebeobrany; budeme od tebe vždycky stát raději na distanc. Tak se nám žádnému nemůže nic stát, že?“

„Chováš se jako prase!“

„Ale jdi! Ještě jsem tě například neznásilnil! Ačkoliv, je-li Charry opravdu mrtev, nic nebrání uzavření sňatku. Legální svatbě, před knězem a s uzavřením svatební smlouvy u notáře; pokud budeš mít přiměřené věno, byl bych ochoten dát ti svoje jméno! Dávám přednost pokojnému řešení vzájemných sporů... Ostatně, nejsem zlý člověk a jistě bych se ti mohl líbit... když ne hned, třeba za pár měsíců...“

„A když ne?“

„Inu, to by mi bylo moc líto; ale určitě bych ti nebránil, kdyby sis chtěla po nějaké rozumné lhůtě – dejme tomu dva tři roky, vybírat milence dle vlastního vkusu. Stejně bych dělal totéž...“

„Jenže já si tě nevezmu! Ani teď, ani nikdy jindy!“

„O tom si ještě pohovoříme. Teď jsme si chtěli promluvit o Reortech.“

„Wille, obdivuji na tobě jen jednu věc: tvoji neskutečnou drzost! Ty se tváříš, jako by mezi námi ani nebyla válka! Pronásleduješ nás, zabíjíš, ohrožuješ nás tisíci způsoby, a pak se tváříš, jako bys chtěl uzavřít mír; jak tomu mám rozumět?“

„Ale Diano! Oba jsme šlechtici a víme, že mezi jednotlivými rody nebo i státy občas dochází k různým rozepřím; ale ty se dají snadno ukončit smírem. Nebo jsi málo studovala historii? Nepronásleduji vás z nenávisti, ale abych vás donutil vyjednávat; až na pár bezvýznamných incidentů jsme vám nijak neublížili!“

„Tak ty chceš říct... no dobře! Chceš uzavřít spojenectví s Reorty; proč jsi tedy dal zabít jediného našeho lva Džaína?“

„To byla taktická chyba; potrestal bych pachatele, kdybych měl koho!“

„Jeho smrtí jsi přišel o šanci i ty! Džaín byl jediný, kdo se s nimi domluvil; já to nedokážu!“

„Nelži mi, prosím tě. Nepovažuješ mne přece za hlupáka! Raději si promysli moje návrhy; dokonce ani nežádám, abys mi odpověděla ihned. Jednám s tebou poctivě a čestně; věříš alespoň tomu?“

„Ne. Ani na jediný moment.“

„To mě skutečně mrzí! Ale stále doufám, že si to rozmyslíš; nechám tě nyní o samotě, abys mohla... například meditovat. Hezkou zábavu...“

Odešel; já ulehla na pryčnu a skutečně se zamyslela. Když mi doporučil meditaci, proč mu nevyhovět?

Will Gordon byl s námi na Rhodu. Napřed jsem myslela, že jako host; bylo tam přece všelijakých lidí... Jenže pak mi někdo říkal, že je snad oficiálním zástupcem nějaké vzdálené řádové lóže... Schválně, jakou mám paměť? Že by Golden Dawn, Zlatý Úsvit? Namluvilo se tam toho tolik a o tolika věcech...

Co víme o Zlatém Úsvitu? Lord Raddley, britský komthur řádu, s nimi žil v přátelství; jejich velmistr Alistair Crowley byl jeho společníkem od mládí. Samozřejmě o něm kolovaly všelijaké ošklivé řeči, ale to o každém z nás a nikdo jim nevěří. Četla jsem část nějaké Crowleyho knížky; některé myšlenky docela zajímavé, jinak běžný blábol člověka, který vyslechl pár lekcí z orientální filozofie a následkem toho nabyl dojmu, že všemu rozumí nejlíp. Nechala jsem toho, nemělo to smysl.

Ale co když to byla chyba? A vůbec, jaký má smysl přemýšlet nad Crowleym a Zlatým Úsvitem, teď je třeba uvažovat nad Gordonem jako osobou! Co ještě dělal na Rhodu? Balil holky, jako každý; nejradši exotické, lykantropky, začínající čarodějky. Zajisté, ty si s chlapem vyhrají, to se mu může líbit, ale leckterá nosí v mysli spoustu zajímavých informací a není moc opatrná; spíš má radost, když si ji někdo důkladně přečte! (Vsuvka: Denisovi působí potěšení rozšiřovat různé druhy poznání přes svoje kamarádky. Kdyby ho na Rhodu Will požádal o nějaké informace, ještě mu doporučí, za kterou jít!)

Takže: nemohu ani na chvíli pustit ze zřetele, že může vědět podstatně víc, než udává. Dokázal by ovládnout i telepatii? Určitě se spojil s nějakou dívkou, která ji znala, aspoň pasívně. Zkoušel si přečíst mě, když mi házel různé udičky, jako návrhy na přátelské jednání s Reorty, a dokonce na sňatek? Mluvil o Charrym, o jeho smrti... mohl třeba vidět, jak leží bezvládně v jeskyni a čeká na moji pomoc?

Co kdybych naoko přijala jeho nabídku? Ale pozor, má deset tisíc mužů; no, když to vydělím koeficientem jeho pravdomluvnosti, dejme tomu tři až pět tisíc. I to je dost. Podfouknout je nebude legrace... Třeba začít, že Reorti určitě nebudou věřit člověku, který k nim přijde s takovou armádou. Ale kdybychom rozdělili síly a vyjeli za nimi s pouhou stovkou vojáků...? Třeba by to nějak šlo!

Ležela jsem na pryčně a promýšlela situaci až do oběda. K obědu mi donesli jakousi podivnou směs, ve které určitě bylo maso, ale rozhodla jsem se být vstřícná; taky jsem měla příšerný hlad. Zas po dlouhém čase jsem jedla chutně upravené, silně kořeněné jídlo; snad až příliš kořeněné, snad to nevařil nějaký Maďar? Paprika, pepř... ještě tak kdyby k tomu podávali dobré uherské víno! Ale přinesli mi jen jeden šálek vody, ochucené chininem; to jsem vypila na dva hlty.

„Mohl bys mi přinést ještě něco na pití?“ zeptala jsem se, když jsem vracela podnos s vylízaným talířem.

„Bohužel, madam!“ odpověděl úslužně, „Nedostal jsem žádné další příkazy ohledně nápojů...“

„Jo takhle! Tak sem zavolej Gordona!“

Plukovník se dostavil bez meškání, jako by na to čekal; i s pobočníkem, jemuž říkal Hans Bauer a měl na náramenících distinkce kapitána.

„Tak copak je, maličká?“

„Zle je, velikej. Nedali mi nic k pití. Tomu říkáš luxusní hotel?“

„Jo, tak to je skutečně špatný, má milá. Ani nedají, dokud nepřijmeš moje podmínky. Víš, včera večer jsi byla tak hodná a poslušná, že jsem neodolal pokušení si to zopakovat. Co dáš za pár doušků vody? Budeš hodná holčička?“

„Máš smůlu; nebudu!“

„O co se vsadíme, Bauere, že do rána nevydrží? Určitě zavolá na stráže a požádá o vodu. Co říkáš?“

„No, nevím! Tihle Armini mají výdrž, plukovníku!“

„Dobře, uděláme to takhle: za každou hodinu, co vydrží, ti dám deset liber. Ale jestli umře, nedostaneš nic. Co ty na to?“

„Pak by bylo dobré, aby vydržela co nejdéle!“

„Je to hra, Bauere! Můžeš ji jakkoliv podporovat, jenom jí nesmíš dát pít. Chtěl bych, aby to bylo trochu zábavné; protože určitě podlehne, jen není jasné kdy. A chovej se k ní slušně; je to má budoucí žena!“

Odešli a nechali mne nepříjemným myšlenkám. Vymysleli to skutečně účinně; žízeň je zlá zbraň a já ji dokonale vychutnala už včera. Po té jejich směsici mě pálila ústa i krk až do žaludku; jistě ho schválně tak okořenili! Ulehla jsem na pryčnu a rozhodla se znovu ponořit do meditace; ještě že už mám nějaké zkušenosti s horkem a žízní!

Do večeře jsem trpěla. Přinesli mi něco jako rizoto; bylo vylepšené nějakou šťávou a já doufala, že tím trochu zaženu žízeň, ale stačilo ochutnat a oči mi lezly z důlků. Kolik do toho museli dát koření! A jestlipak to jedl někdo kromě mne? Muži, kteří to přinesli, stáli s nezúčastněnými tvářemi kolem a přihlíželi; tak jsem vzala lžící a statečně se tím naládovala. Dokonce jsem poděkovala; oni mi popřáli dobrou noc, zavřeli dveře a odešli.

No a já začala bojovat s Valérií, Julkou, Maryškou a ostatními čarodějkami. Vy asi víte, že jsem na magii největší tele, jaké si lze představit; každý to povídá, ačkoliv jsem vyhlásila strašlivé tresty na prozrazení tohoto státního tajemství. Valérie nařídila holkám, aby o mém studiu mlčely pod trestem natahování na skřipec, lámání v kole a přibití za jazyk k pranýři. Pochopitelně se smály a rozkecaly, co se dalo.

No tak jo, nejsem čarodějka! Ale někteří mi dávají jiný titul: Pastýřka Draků. Neumím se propojit s jinými pomocí telepatie, neumím vyvolat u nepřítele bolest, natož smrt, stěží jsem se naučila vytvářet jednoduché iluze; ale umím si přivolat na pomoc draky? Třeba tu zdejší příšerku, které říkají Mokele Mbembe?

Sestry Baarfeltovy ovládají další esoterickou metodu: obrácení negativní energie v pozitivní. Cítím žízeň až k bolesti; ale bolest se dá přetransformovat v koncentrovanou sílu! Když si třeba nechám tu bolest procházet tělem, a ještě ji zvýším, aby byla téměř nesnesitelná; vznikne nosná vlna, kterou někde někdo dokáže vnímat?

Zapůsobilo to: upadla jsem do bezvědomí. Okolo se něco pohybovalo, oslovovalo mne, podporovalo; bohužel nemám tušení co, nerozuměla jsem, nevnímala, zmítala se v bolesti. Bojovala jsem s tím; a poprvé v životě jsem dosáhla toho, co do cowenu zavedla Tori Baarfeltová a od té doby si to vychutná kdejaká patnáctka: orgasmus z bolesti. Vlastně, už mi to holky párkrát předvedly, ale tentokrát poprvé se mi to stalo bez zásahu někoho cizího! Že bych se fakt lepšila?

Co by udělala například Valérie? Proměnila se v draka, rozmlátila tu klec a odletěla na blanitých křídlech? Docela si to dovedu představit, i s tím návalem energie při rozbíjení železných prutů vlastním křehkým (lidským) tělem. Nebo se změnila třebas na hada, protáhla se nějakou škvírou a zmizela ve tmě, dokud na to nepřijdou? Ale blbost! Valérie by jednoduše zapálila Živý Oheň a tu klec spálila jediným vzedmutím; a ještě by mohla zopakovat Denisův žertík a spálit celý jejich tábor! Ať plukovník Gordon žasne!

Já bohužel nedokážu nic z toho; ale způsobila jsem si tři orgasmy za sebou a tím se tak perfektně uklidnila, že mi žízeň přestala vadit. Tak jsem se uložila ke spánku a nařídila si probudit se tak půl hodiny před úsvitem. Jestlipak to zvládnu?

Zvládla jsem, a přesně. Vojáci kolem klímali, zřejmě mě museli pěkně nenávidět. Tak jsem zabušila na dvířka.

„Já už to nevydržím! Prosím, mohla bych mluvit s Gordonem?“

Samozřejmě přišel okamžitě; dokonce nažehlený a naprosto spokojený.

„No vidíš, Bauere; před svítáním, a už se složila!“

Bauer se tvářil kysele; třeba mohl vydělat ještě víc!

„Prosím... aspoň trochu vody!“

Vypadala jsem tak špatně, že mě pustili ven a posadili na židli. Nevzpouzela jsem se.

„Skoč jí pro misku vody, Hansi! A ty si zatím prostuduj tuhle smlouvu; stačí jeden podpis a budeš moci pít, kolik se ti zlíbí...“

Vůbec jsem to nečetla; jenom vím, že tam bylo asi deset bodů, co všechno slibuju. Podal mi na to svoje nádherné plnicí pero zn. Parker; akorát že nebylo ze zlata. Podepsala jsem roztřesenou rukou, vrátila mu ten papír a vyčkávala. Bauer už se blížil a nesl v rukou kovovou vojenskou misku s vodou. Přistoupil ke mně a podal mi ji; napila jsem se, byla to skutečně voda.

Tak jsem tu misku držela v rukou, zatímco Gordon se ujišťoval, že je to skutečně můj podpis. A postupně jsem tu misku ohřívala, až byla skutečně vařící. V kyselinu proměnit vodu nedokážu.

„Chutná? Abys neřekla, že jsem donutil arminskou císařovnu prodat svoje zásady pod cenou, pozvu tě i na dobré víno!“ Gordon se ke mně naklonil a usmíval se; v té chvíli jsem mu vstříkla vařící vodu do obličeje. Zařval a chytil se za tvář.

Bauerovi se téměř podařilo vytáhnout revolver. Šlehla jsem ho úderem energie; pak jsem vyrazila současně kolenem nahoru a hranou dlaně dolů, a kosti Bauerovy ruky zapraštěly. To už jsem držela jeho revolver za hlaveň, vyškubla mu ho a úderem pažbou do spánku ho poslala do říše snů dřív, než stačil zařvat. Druhou ranou pažby jsem uspala Gordona; sice oba zasloužili dorazit, ale nechtěla jsem dělat hluk.

Hloupou Gordonovu listinu jsem zmačkala a zastrčila do náprsní kapsy košile. Uvažovala jsem, s koho stáhnout aspoň kalhoty; kromě té košile jsem na sobě neměla nic. A taky jak dlouho vydrží hlídky před klecí vyčkávat, než se půjdou podívat, co se děje uvnitř.

No tak jo, začínáme! Vyslala jsem signál. Ten tvor měl blanitá křídla tak osm metrů v průměru, na horní hraně křídel drápy, dlouhý hadovitý krk, hlavu jako lebka a zobák s ostrými zuby. Ještě přidejte ocas na konci rozšířený do trojúhelníku a nohy se spáry schopnými popadnout slona, a máte ho v plné kráse. Nebyl to drak, spíš létající ještěr, ale každý nemusí mít rychlý postřeh. Aspoň že nechrlil oheň.

Zaútočil z výšky a při tom řval; strážní to pochopili správně a dali se na útěk. Já se porozhlédla, objevila osedlaného koně a chytila ho dřív, než se splašil. Jak jsem se hnala táborem ve stopách svého ještěra, stihla jsem cestou posbírat Springfieldku se dvěma zásobníky, pruhovanou deku (abych si neodřela stehna o sedlo) a polní láhev, do poloviny plnou skotské whisky. To je lahoda, nedivím se, že Charrymu tak chutná!

No abych šla, už jsem si jejich pohostinství užila dostatečně. Ještě bych jim měla dát pac a pusu, ale to jaksi nešlo, Gordon i Bauer se ztěžka probírali (ještě jsem jim otočila klíčem v zámku a rozpálila tak, aby se spekl se zámkem do jednolité hmoty) a všichni ostatní prchali před mým zvířátkem. Černoši považují Mokele Mbembe za zlého démona a domnívají se, že kdo ho uvidí, musí najisto zemřít; schovali se tedy do stanů, zakryli hlavy nějakou dekou a kvíleli. Koně mají názor realističtější, totiž obávají se o život; takže se dali právem na útěk. Já prolítla celým táborem a zmizela v nejbližším trnitém křoví. Můj kůň se taky plašil, ale podařilo se mi ho uklidnit.

Jak jim dlouho trvalo, než pochopili situaci a vyhlásili poplach, nevím; ani jsem neměla zájem to zjišťovat. Ale určitě to jednou udělají, tohle si Gordon nenechá líbit.

Zatím to šlo dobře; projížděla jsem členitým hrbolatým terénem, zarostlým křovinami a suchou trávou, vysokou téměř po břicho koně. Tady se dalo v případě potřeby zmizet; ale po dvou hodinách jízdy jsem překročila úzký potok a dorazila na široce otevřenou pláň. Kdysi tu zřejmě bylo jezero nebo něco podobného; teď byla planina pokryta ztuhlou blátivou kůrou, rozpraskanou od nelítostného slunce; přes tu pláň bylo vidět daleko až k obzoru, navíc na ní zůstávaly jasně viditelné stopy.

Hledala jsem nějaký způsob, jak pláň objet kolem dokola; ale táhla se oběma směry do nedohledna a nedávala naději, že bych se někde schovala. Tak jsem to vzala středem; jak mne ten můj krásný grošáček zčerstva odnášel do dálky, měla jsem tak skvělou náladu, že jsem na sobě rozškubala tu košili a zahodila ji. Taková Valérie by to udělala daleko efektněji, třeba si ji spálila přímo na těle; ovšem Valérie je zkušená čarodějka a já... Ale co; kdyby mi tak ještě vítr rozevlál vlasy, byla bych docela spokojená. Ovšem kdy jsem naposledy měla dost dlouhé vlasy, aby je mohl rozevlát?

V té době jsem už věděla, že to vyhraju. Proč bych vlastně neměla vyhrát, když jsem nejlepší? Jestli mě ještě jednou někdo zkusí naštvat, tak je všechny... no, to jsem ještě nevěděla, ale ono se ukáže! Taky mi napadlo znovu si přivolat toho draka a přesednout na něj, ale zatím jsem se ještě držela při smyslech. Doufejme, že si něco ulovil, takže bude mít dobrou náladu a zase přijde, kdybych ho ještě potřebovala. Zneužívat to ale nebudu, mohlo by mě to mrzet.

Na obzoru trčely nějaké pahorky jako zubaté cimbuří středověkého hradu; tak nějak bych si představovala svoje sídlo, kdyby Charry nebyl tak přízemní a měl smysl pro romantiku. Vymýšlela jsem si, jak by měl takový hrad vypadat; z něho mi fantazie sklouzla na zasněženou pláň, rytíře harcující na těžkých koních s rousy nad kopyty, kterým jde od huby pára, saně tažené trojkou s veselými rolničkami a smích mladých, veselých a zamilovaných chlapců a dívek. Zaslzely mi oči...

A vtom jsem spatřila Zjevení; nahoře na jednom pahorku se objevil jezdec. Slunce mě trochu oslepovalo, už stálo téměř nad ním, takže jsem viděla jen jeho siluetu: vysokého koně, na něm sedící nahrbenou postavu, přílbici s dlouhými péry, plášť vlající mu z ramen, kopí napřažené k nebesům. Jako bych viděla středověkého rytíře v celé jeho nádheře; přejela jsem si dlaní oči a hle, zjevení bylo pryč.

Raději jsem se ohlédla dozadu; na pokraji pláně, odkud jsem vyjela, se už hemžily první červené kabáty. Zvládli to hoši rychle, skoro bych je pochválila, kdyby nešli po mně. Jen chvíli jsem věnovala zjišťování, kolik jich je; dlouhá řada, počítat nemá smysl. Rozhodně je jich víc než mých nábojů.

Ke skalám jsem dorazila celá zplavená potem. Měla jsem dost času promyslet taktiku: na koni až kam to půjde, potom sbohem grošáčku a pěšky, s puškou v ruce. Správná kočka umí šplhat po skalách, i schovávat by se měla umět. Ještě mě nemají... První sedlo jsem zvládla dobře, ale pak následovala kamenná suť a grošák klouzal; seskočila jsem, popadla ho za otěže a táhla směrem, který se mi zdál nejpříhodnější. Poděšeně řičel a nechápal, proč po něm takové věci chci; snad aby si v tom kamení zlámal nohy? No jo, hochu, každý máme svoje problémy; já se taky bojím, ale musím dál, tamti jdou po mně, chápeš to, koníčku? Vrčela jsem mu leopardí uklidňovací signály, snad to pomůže; trochu se uklidnil, stejně jsem ale měla pocit, že bez něj by mi to šlo rychleji. Ale kdyby se mi povedlo převést ho na druhou stranu a vojákům ne, byla bych za vodou!

Potom už to opravdu dál nešlo. Kolem byly samé skály; snad se mi povede přelézt přes ně sama. Nechala jsem grošáka jít kam chce, připravila si pušku a tu flašku whisky a zalehla mezi dva balvany. Ideální skrýš, ale taky ideální past; jestli mě tady obklíčí, tak nevím, jak odtud budu zdrhat. No co, nesmějí mě obklíčit.

Než se přiblížili, dost jsem se uklidnila; určitě dost, abych měla pevnou ruku. Dokonce jsem jim zazpívala obětní mantru. Sledovala jsem, jak se blíží, a znovu je počítala, bylo jich víc než padesát. Buď Gordon počítal, že to na mne stačí, nebo poslal několik hlídek a tahle měla náhodou štěstí. Tedy, jak se to vezme; někteří určitě ne.

Pod skalami se rozvinuli do široké rojnice a začali střílet. Bůh ví po čem, po mně to jistě nebylo; ale snad taková ukázka platí na vzbouřené černochy. Čekala jsem, sem tam si lokla z flašky a vybírala si cíl. To je takhle: když se vám povede první ranou trefit toho, kdo nejvíc vykřikuje a pobízí ostatní, ti druzí si to nechají projít hlavou a třeba couvnou. Já vám kluci fakt nechci ublížit!

Pod skalami se zastavili, bylo vidět, že se necítí jistí. Slyšela jsem, jak se dohadují, potom se začali škrábat do skal; taky to napřed zkoušeli s koňmi, ale vzdali to dřív než já. Třeba nejsou tak praštění. Lezli všelijak, většinou jim to šlo špatně; to víte, v těch uniformách a jezdeckých botách! Kdybyste si zvykli chodit nazí jako já, šlo by vám to líp! Ale zas byste přišli o možnost uklouznout a zlámat si nohu; takhle to určitě někoho čeká!

První se na suťový svah dostal nějaký seržant; překvapilo ho, že mu půda ujíždí pod nohama, ale nedal na to a škrábal se vzhůru; ještě vykřikoval, aby ostatní lezli za ním. Snažili se, jak uměli; počkala jsem, až jich na suť nalezlo asi deset, seržant už byl skoro u mne a rozhlížel se. Když mne spatřil, řekla jsem: „Kuk!“ a ustřelila mu hlavu.

Jak se jeho tělo koulelo dolů, strhávalo s sebou kamení a postupně z toho byla lavina; některým ubožákům musela zpřerážet hnáty, aspoň tak řvali. Další se pokoušeli střílet, kolem hlavy mi svištěly kulky; ale já zůstala zatím klidná a čekala, až mi zas někdo vleze do rány. Asi jim to došlo, nechali toho a pokoušeli se vymyslet nějaký geniální bojový plán. No tak to zkuste, mládenci; pak to zkusím já a uvidíme!

Dokázali toho poměrně dost; najednou hvízdla kulka a vyštípla kus kamene vedle mé hlavy; centimetr níž a mohla mi škrábnout kůži na lebce. Jizva by to možná byla slušivá, ale co kdyby mi poškodila mé parádní tetování? Tak jsem po něm práskla a pacholek sletěl s úděsným řevem se skály dolů. Ani jsem netušila, že se tamtudy dá vylézt; asi budu muset pohlídat obě strany.

Po půlhodině čekání nadešel druhý útok. Zatímco jedna parta odstřelovala můj úkryt, sice nepříliš přesně, ale přesto nepříjemně, další skupina vyrazila po svahu vzhůru. Sutě už sjela nejmíň polovina, leckde zůstávala holá skála; asi budu muset víc střílet. Ke všemu neštěstí dva darebáci vylezli na nějakou další skálu a stříleli, dobře krytí skalami. Jednoho jsem dostala, ale druhý mi to málem oplatil.

Nebylo zbytí, je třeba zkusit trik. Po jedné sérii výstřelů jsem dramaticky zaječela a přestala pálit. Svezla jsem se do rozsedliny a vyměnila zásobník, byl téměř vystřílený. Asi deset minut bylo ticho, zřejmě čekali, co bude dál. Možná to nevyšlo; myslí si, že je po mně a vykašlou se na to. Tak jsem zasténala; není konec, ale už dodělávám. Přijďte si vyslechnout moje poslední přání...

Zašramotily ocelové podkůvky na balvanech; ten ukrytý střelec se vztyčil, mířil na mne ručnicí a hlídal. Ostatní se taky škrábali nahoru; dokonce i střelci odzdola vystrčili zvědavé makovice. Pokřikovali na sebe; věděli, že se musí přesvědčit, co se mnou je, ale moc se jim do toho nechtělo. Přiblížili se a zůstali stát poblíž, sotva pět metrů ode mne. Slyšela jsem:

„Tak slez dolů a prohlídni ji, Henry! Budu tě zajišťovat...“

Počkala jsem, až přeleze ty šutry a skloní se nade mnou. Pak jsem mu úderem sevřené pěsti vrazila ohryzek až do páteře; sorry chlapče, ale potřebuju tvoji pušku a náboje. Taky měl na opasku ruční granáty; chňapla jsem jeden, vytrhla pojistku a hodila ho těm dole. Srdečné pozdravy z Ruska!

A jako pokaždé, když se mi něco podaří, vyrazila jsem leopardí válečný pokřik; tady je arminská císařovna, seznamte se! Na chvilku vytuhli; tak jsem se zvedla do kleku a ještě je pokropila z Henryho zbraně. Některým se povedlo dostat do bezpečí; jeden uklouzl po skále a asi si zlomil nohu, protože ječel a vykřikoval, aby ho zachránili.

Přiložila jsem ke rtům felinu s whisky. Bohu žalováno, už v ní zbyla jenom slza; naklonila jsem ji co nejvíc a vytřepávala z ní životodárnou vláhu. Vtom se mi ta flaška roztříštila v prstech; způsobila to samozřejmě střelná rána, ale to jsem pochopila až o vteřinu později. Prozatím jsem jenom bleskově zavřela oči; docela včas, jeden kousek plechu mi rozsekl čelo, druhý se zaryl do ruky. Naštěstí to byla kvalitní láhev, Angláni dělají vojenské vybavení masivní a pevné; být to nějaká lehká ozdobná lahvička, mám ruce i obličej plné rozsekaného skla. Ale pořád to bylo lepší než dostat kulku do hlavy; nepochybuji, že právě tam patřila – podle názoru střelce.

V té chvíli zaduněla rána z pušky. Ale nebyla to vojenská kulovnice ani Springfieldka s nábojem dum-dum; spíš mi to připadalo jako něco mezi Khassimovou dlouhou loveckou puškou a polním kanónem. Dávalo to pořádné rány a taky účinek byl strašlivý; toho chlapíka to roztrhalo na kusy jako papírový pytlík. Dole to vyvolalo pěkný zmatek; jeden se chtěl jít podívat, co se stalo, ale další rána téže zbraně jej smetla o sto metrů níž, aniž stačil vůbec pochopit, co ho zabilo.

Já si utřela krev z obličeje a rozhlédla se. Tak jsem spatřila jezdce, kterého jsem viděla, když jsem dojížděla ke skalám. Tentokrát zblízka; stál se svým koněm na skále nade mnou, na místě, kam by se kůň nevyškrábal ani za senátorské křeslo. Kůň i jezdec byli od hlavy k patě zakováni do oceli; jen oči vyhlížely z drobných kovových plíšků lesknoucích se jako stříbro. Jezdec seděl nahrben, v předních tlapách svíral dlouhatánskou ručnici, zřejmě celou z kovu a bohatě vykládanou zlatem a drahokamy; jeho plášť byl modrý a rudý a mohutný chochol z pštrosích per se zachvíval ve větru. Ale hlavně: byl to lev, mezi plíšky přílby visely ven prameny světlé hřívy a zpod pláště vyčuhovala oháňka, kterou koně ovládal jako naši tygři.

„Bratře!“ vykřikla jsem na něho reortsky, „Pomoz mi!“

Něco odpověděl; nebylo mu rozumět, jak pro přílbu, tak proto, že asi neumím dobře reortsky. V té chvíli ti dole zahájili palbu; spatřila jsem, jak se kulky rozpleskly po lístcích jeho pancíře. Navzdory tomu Reort stál na své skále bez hnutí, jako by jen drobně pršelo; trhl zámkem kulovnice, opět houkla rána a zabila jednoho z těch chlapů dole. Obrátila jsem se, vysunula hlavu a poslala tím směrem několik posledních kulek; dvě zasáhly cíl, dalšího poslal do věčných lovišť ten majestátní Reort.

Zdálo se, že muži jsou otřeseni; ti co zbyli, urychleně mizeli směrem dolů. Poslední Reortova kulka zastřelila jednoho, když nasedal na koně; zbyli dva a ti naskákali na svá zvířata a prchali, jako by za nimi hořelo. Nedivila jsem se, ale...

„Nesmějí uniknout! Poslali by další!“

Už nám zmizeli ve skalách; Reort však nebyl vůbec neklidný, chladně něco kutil se svou puškou. Teprve když se objevili dole pod skalami, zvedl zbraň k hlavě a dvakrát vystřelil. Muži klesli jeden po druhém; i jejich koně byli ranění, svalili se a bili kopyty do vzduchu, než zcepeněli.

„Děkuji ti!“ řekla jsem, vstala a pokusila se jít k Reortovi; pokynul mi tlapou, abych zůstala na místě, šlehl koně oháňkou a ten se počal pozvolna spouštět ze skály. Lezl místem, kudy bych já koně nikdy nevedla; ale tohle zvíře mělo široká kopyta a silné nohy, i když v těle byl poměrně štíhlý, i s tím ocelovým krunýřem. Nosit tuhle horu masa a ještě navíc horu oceli, na to už musel být pořádně odolný kůň. Vyčkávala jsem; docela chápu, že si Reort nebyl jist, co jsem zač, tak jsem nedělala nic, co by ho mohlo vyplašit.

Přijížděl blíž; za jízdy zvedl tlapu a odklopil z tváře něco jako hledí své zvláštní přílby. Mohla jsem si tedy prohlédnout jeho obličej; vypadal starý a jeho oči hleděly vyčkávavě. Olízl si čenich, takže jsem viděla jeho mohutné tesáky. Seskočil s koně a zastavil se ve vzdálenosti, kterou považoval za bezpečnou.

„Buď zdráv, mocný bojovníku!“ řekla jsem reortsky, „Děkuji ti mnohokrát za pomoc, kterou jsi mi prokázal. Nebýt tebe, určitě bych tady zahynula pod kulkami těch lidí.“

Promluvil; a já s úžasem zjistila, že mu rozumím jen spojky a předložky, pokud se vůbec dá o něčem takovém mluvit. Ten Reort nemluvil řečí, kterou nás naučil Džaín. Mluvil úplně jiným jazykem.

„Jsem Diana, žena muže Charryho z národa Arminů,“ pokračovala jsem, i když bylo zcela evidentní, že mi nerozumí, „Přišli jsme z Arminu, abychom našli město Simbabwe a pozdravili svoje bratry Reorty. Moji přátelé jsou nedaleko, ale jsou nemocní a prosí o pomoc...“

„Arr-a-main?“ to slovo ho zaujalo, řekl ještě několik slov, ale já opět ničemu nerozuměla.

„Já ti nerozumím!“ řekla jsem zoufale, „Mluvíš jiným jazykem než náš reortský přítel!“

Zdálo se, že se usmál. „Ty mluvíš jako Reorti s černou hřívou.“

Tomu jsem rozuměla. „Ano, snad. Měli jsme jednoho takového...“

„My jsme Reorti se zlatou hřívou. Mluvíme každý jiným jazykem.“

„Ale Reorti s černou hřívou jsou vaši přátelé?“

Odpověděl vážně: „Nejsou žádní Reorti s černou hřívou.“

Polekala jsem se. „Co to říkáš? Co se s nimi stalo?“

Váhavě učinil tlapou oblouk kolem sebe. „Odešli do světa, kde věčně svítí slunce. Tento svět byl na ně příliš zlý. Proto odešli do jiného, lepšího světa. Tak zní zákon Reortů.“

„Ale ty umíš jejich řeč! Tedy jsi je znal...?“

„Zpíval jsem pohřební písně za mnoho bratří a sester. Pouštní vítr zná celý okruh země od obzoru k obzoru. Zná všechny kmeny šelem Afriky.“

„A o Arminech jsi slyšel taky?“

„Ve větru letí mnoho slov. Ale ještě jsem neslyšel, že by písně Pruhovaných zpíval člověk. Kdo jsi? Zazpívej ještě jednou; tentokrát pravdu.“

„Do Arminu přišli lidé; já a můj muž, potom i jiní. Můj muž se stal Pánem Nebe a Země, nejvyšším Vládcem světa. Sídlí opět v Arminu, jako sídlili tygři a před nimi tharrové. Přestože je člověk. Žijeme v míru se šelmami...“

„Divná píseň. Lidé a šelmy nikdy nežili v míru. Lidé se neustále zabíjejí. Za tu chvíli, kdy jsem pozoroval tvůj tanec, jsi zabila už deset tlap lidí. A další zahynou, než zapadne slunce. Pouštní vítr vidí celý život umírat jiné; sotva si zvyknu na jedny, přijdou jiní, aby tamty zabili. Je to únavné. Už se nechci přátelit s lidmi.“

„Ale já nechtěla zabíjet! Viděl jsi, že mne pronásledovali; chtěli mě zabít, musela jsem bojovat!“

„Co na tom? Oni mají důvod zabít tebe; ty máš důvod zabít je. Lidé se stále zabíjejí. Asi je to jejich zvyk. Bylo by jich příliš mnoho, kdyby občas nezabili jeden druhého. Že je to tak?“

„Není, Reorte! My si přejeme mír, nechceme zabíjet! Jenomže ti druzí nás pronásledují...“

„Vy lidí máte vždy nějaký důvod zpívat válečnou píseň. Přátelili jsme se s lidmi z osad; přišli Massájové a zabíjeli je. Lidé říkali, že to proto, že mají pravdu. Ale i Massájové měli pravdu, říkali to. Sotva jsme si zvykli na Massáje, přišli z jihu bílí lidé, postavili na pobřeží svá města a začali bojovat s černými. A sotva pobili černé, přišli jiní bílí lidé a počali bojovat s těmi bílými. Není to zvláštní? Rozhodli se všichni lidé přijít se zabíjet zrovna do našich lovišť? Nelíbí se nám to.“

„Jak se zdá, nechápeš dost přesně situaci. Kromě toho, vysvětlovat ti příčiny bojů mezi lidmi není řeč na deset minut, trvá to dlouho!“

„Nevím, co jsou minuty. Ale zpívej; mám dost času.“

„Ale já nemám čas! Moji přátelé tam daleko umírají na nějakou nemoc! Myslím, že je to lepra nebo spavá nemoc nebo malárie; možná všechno dohromady. Nevím, co to je. Chci pro ně sehnat pomoc.“

„Lidé neustále umírají na nějaké nemoci. Jsou slabí a neumějí se léčit. Proto je to tak. Nech je zemřít.“

„Ale vy Reorti umíte léčit! Prosím tě, pomoz mým bratřím!“

Zaváhal. „Pouštní vítr zná mnoho písní stepi, a pořád ještě nedostal rozum. Neměl jsem ti pomáhat. Měl jsem tě nechat zemřít. To by bylo správné. Byli by tě zabili, já bych opustil svůj úkryt a pokračoval svojí cestou. Takto jsem se postavil na stranu jedněch lidí proti druhým. Bláznivý vítr. Nepřináší štěstí zasahovat do sporů lidí...“

„Prosím tě! Vím, že umíte léčit! Když jsem byla malá, onemocněla jsem a jeden z Reortů mne zachránil; pohleď, tady mám stopu jeho pěti drápů, to je stopa po jeho léku...“

„Blázen; nezachoval se správně. Proč se pletl do válek lidí? Dnes už jsi nemusela být naživu. Kdybys nežila, tamti by tě nehonili, a mohli zůstat naživu. Vidíš, jak je nesprávné splétat osudy lidí...“

Podávám tady obsah našeho rozhovoru ve zhuštěné a vyjasněné formě; ve skutečnosti byl daleko delší a nesmyslnější, protože já mluvila Džaínovou severskou řečí, kdežto on (je Pouštní vítr jeho jméno?) občas zabíhal do svého nářečí a dalo se mu jen těžko rozumět. Mnohá slova jsem si musela domyslet, jiná měla posunutý význam. Taky mluvil pomalu a mezi slovy dělal dlouhé pomlky.

„Divím se, že jsi mi vůbec přišel na pomoc!“

„Zvědavost. Chtěl jsem slyšet tvou píseň, než tě zabiju.“

„Proč mě chceš zabít?“

„A proč ne?“

Jeho logika by někoho se slabšími nervy mohla vytočit; ale já jsem kromě jiného dcera čaroděje leopardů. Jednání s mými Skvrnitými bratry bylo často ještě zábavnější; viděla jsem, že je na vážkách, zatím se nerozhodl, co se mnou udělá. Nejlíp bude vzbudit jeho zvědavost; pozitivní je fakt, že mě nezakousl rovnou. I když, vyloučené to zatím nebylo.

„Moji přátelé nejsou jen lidé. Jsou tam i šelmy; leopardi a tygr, víš-li co to je. Nechceš se s nimi seznámit?“

„Slyšel jsem; zpívala jsi píseň leopardů. Kdyby tvá kožešina byla skvrnitá, pomohl bych ti. Ale díval jsem se a tys bojovala dobře; příliš dobře na člověka. Možná jsi skutečně leopard.“

„Ale přesvědčit se nechceš? Třeba se bojíš...“

Udělal pár kroků blíž a čenichal; to byl klíčový moment. Pokud se mu zalíbí má vůně, mám vyhráno. Přesně stejně si mne vybral Wantharrgwang, Velký čaroděj leopardů. Konečně se mne mohl dotknout; nastrčil svůj čumák do místa, kde je vůně nejintenzivnější a důkladně mne zkoumal. Pak mě začal olizovat, zvolna a pečlivě; tehdy na konci dětství se mi to moc nelíbilo, už jsem si ale zvykla a mladé holky se v tom přímo vyžívají.

Konečně řekl: „Jsi moje mládě.“

Kámen mi spadl ze srdce. Jestli to znamená to, co myslím...

„Půjdeš se mnou k mým přátelům?“

„Až si vezmeš svou kořist.“

Jeho rada byla moudrá; vybrala jsem si dobrou pušku, posbírala dostatek nábojů a zauvažovala nad koníčky, které jsem zdědila po vojácích. V poslední době nám jich ubylo, někteří si zlámali nohy, jiní zas onemocněli; co kdybych jich pár přivedla jako dárek?

Jenže jsem objevila taky raněného vojáka; ležel tam, kde ho nechali jeho kamarádi a zíral na Reorta, jak sestupuje se skály; jeho kůň skákal jako horská koza. Kdybych měla rozum, dorazila bych ho; on by mě asi nešetřil. Jenomže smůla: byl to hezkej kluk.

„Měli bychom ho ošetřit; zdá se, že si poranil nohu.“

„On není tvůj nepřítel? Radši ho zakousni!“

„Je raněný. Ranění lidé už nejsou nepřátelé.“

„Divná píseň. Lidé jsou nevděční; když jim pomůžeš, oplatí ti zlem. Napřed jsi je zabíjela; teď ho ošetříš a necháš žít. A on tě zradí.“

Přistoupila jsem k vojáčkovi, který zděšeně zíral a nechápal.

„Koukám, není to tak zlý,“ řekla jsem, když jsem mu prohlédla a ohmatala napuchlý kotník, „Máš ji jenom vyvrtnutou...“

„Ale... hrozně to bolí!“ vzdychl.

„Bodejť ne; ale zatni zuby a drž, napravím ti ji...“ Vzala jsem ho za nohu, pevně se zapřela a škubla. Voják zařval a omdlel jako špalek; ale kotník byl zas na svém místě, jenom oteklý.

Ačkoliv Pouštní vítr prohlašoval, že se kluka ani nedotkne, zvědavost mu stejně nedala; přišel si ho očichat, ačkoliv ne tak důkladně jako mne. Taky na něho přes uniformu tak nemohl.

„Voní pěkně. Chceš s ním mít mládě?“

Napadlo mi, že bych se mohla naštvat. Takhle se se mnou nemluví!

Polila jsem kluka vodou z jeho vlastní polní láhve.

„Jestli ti můžu poradit, přestaň se válet a koukej se vrátit ke svým. Na tu nohu si dávej studený obklady a předveď ji vašemu felčarovi, jestli nemá v hlavě piliny. Za pár měsíců si můžeš zatancovat na svatbě; jestli ovšem včas vezmeš šmíra z Afriky!“

„Dě... děkuju!“ vzdychl, „Vy jste... já myslel...“

„Jsem Diana, arminská císařovna. Zabíjím jenom ty, kteří bojují proti mně. Vyřiď ode mne něco plukovníkovi Gordonovi. Řekni mu, aby se sebral a táhl, odkud přišel. Jinak budou jeho mrtvolu oklovávat supi. Můžeš mu vyprávět, co jsi tady viděl. Rozumíš?“

„Jasně. I o tom...“ neodvážil se na Reorta ani podívat.

„Nebude škodit. Aby věděl, zač je toho loket. Jestli si chce zachránit svůj mizerný život, ať odtud upaluje. Jako o život. Je to jasný?“

„Jo!“ chlapec horlivě kýval hlavou a zíral na mne. Ani se mu moc nedivím. Nechala jsem ho ležet ve stínu, posbírala co se mi líbilo, pobrala pár lepších koní a vyrazili jsme na cestu.

„Ty si neznačkuješ svou kořist?“ zeptal se Pouštní vítr.

Když mi došlo, jak to myslí, rozchechtala jsem se. Taková Assama by to určitě udělala; a Denis? Ten bude jásat, až Reorta uvidí!

Cestovali jsme stejnoměrným drobným klusem; Pouštní vítr si při tom tiše prozpěvoval a já meditovala, jaká je ve skutečnosti všeobecně závazná morálka všech živých bytostí. Občas jsem se musela vytrhnout z úvah a popohánět svoje koně, protože Reort nejevil snahu na nás čekat a jeho kůň se zdál být ze železa.

„Jak dlouho jsi na cestě?“ ptala jsem se.

„Celý život. Jezdím sem a tam.“

„A to nikdy nejsi unavený?“

„Až budu unavený, zemřu.“

Bylo nejspíš zcela zbytečné s ním rozprávět. Zaposlouchala jsem se do zvuků jeho písně; zněla tak nějak jako „Wa-úú-waí-waúúú; wa-úú-waí-waúúú“ pořád dokola. Jsem od svých koček zvyklá na ledacos, ale ta jeho monotónní melodie mi šla pěkně na nervy; navíc jsem při ní usínala.

Skončilo to až při západu slunce; sotva se sluneční kotouč dotkl spodním okrajem obzoru, Reort zastavil koně a seskočil, poprvé za celou cestu. Sesedla jsem taky, celá rozlámaná; Pouštní vítr se usadil do písku, obtočil si oháňku okolo tlapek a zíral mlčky do slunce, dokud se neztratil i poslední kousek. Nevěděla jsem proč, ale sedla jsem si vedle a taky se dívala; on západ slunce ve stepi je nesmírně krásný.

Potom Pouštní vítr vstal. „Jak vy lidé táboříte? Potřebuješ k tomu stavět...“ zarazil se, neznal asi správné slovo.

„Nepotřebuju nic. Občas stavíme stany, ale můžu spát i bez něj.“

Odepjal svůj červenomodrý plášť. „Přikryj se tímhle. Potřebuješ jíst?“

„Sebrala jsem jim pár konzerv a kus chleba. Máš chuť?“

Neříkal nic; sledoval, jak zkouším otevřít konzervu, bylo to nějaké zavařené vepřové. Spravedlivě jsem rozdělila obsah na polovinu; i když jemu patřila větší, podle velikosti. Zhltl obsah na tři kousnutí, vylízal konzervu a podezřívavě očichal chleba; pak mi ho nechal, bylo ho stejně málo.

„Máš víc takto dobrých věcí?“ zajímal se.

„S sebou ne; ale dokázala bych uvařit, až budeme v naší jeskyni. Budeš-li mít chuť, můžu ti něco dát ochutnat.“

„Není třeba. Spokojím se tím, co si sám ulovím.“ řekl a odvrátil se. Že by k jeho etice patřilo všechno odmítat? Moji leopardi jsou naopak ochotni zhltnout i to, co jim nikdo nenabízí, stačí na ně chvilku nedávat pozor.

Váhala jsem položit si hlavu na jeho kožešinu, jak to děláme našim šelmám; tvářil se dost odmítavě, i když odložil část své železné výzbroje. Zkusila jsem potěžkat jeho přílbu; byla nezvykle lehká.

„Z jaké oceli je vyrobeno tvé brnění? Viděla jsem, jak se o ně rozbíjely kulky nepřátel. Na to je přece třeba silný ocelový pancíř; a tvé železo je tenké jako list papíru!“

Nedal mi žádnou odpověď; zamručel a usnul. Lehla jsem si vedle něho, zamotala se do pláště a usnula taky.

Ráno jsem se probudila ještě před úsvitem; Reort už byl vzhůru a připravoval se k odjezdu. Naštěstí jsem se nemusela moc chystat; neboť jakmile se objevil první paprsek slunce, Pouštní vítr se k němu obrátil a sledoval ve slavnostní pozici, jak stoupá nad obzor. A sotva opustil obzor poslední kousíček, nasedl na koně a ukázal, abych vyrazila s ním.

Obávala jsem se, že bude opět zpívat; ale namísto toho se ke mně obrátil a řekl: „Přemýšlel jsem. Chci slyšet tvou píseň. Jak přišli lidé do Arminu. Jak tam žijí. Vyprávěj všechno. Můžeš nářečím černohřívých.“

Tak jsem začala povídat. Jeli jsme k zoufání pustou krajinou, já vyprávěla o svém dětství a o tom, jak můj otec vyrazil do Afriky najít Reorty. Doufala jsem, že se něco taky dozvím, ale Pouštní vítr mlčel a zdálo se mi, že buď nechápe co mu povídám, nebo zkrátka a dobře usnul. Ale že při delší přestávce ke mně tázavě obrátil oči, pokračovala jsem dál: o setkání s Charrym, o lodi Atlantiku, o mém příjezdu do Arminu a životě s leopardy, potom o střetnutí s Charrym a jeho tygry, o naší svatbě, o životě v Bird City a cestách do světa. Dále o životě v Evropě a zase v Arminu, o Templářích a válce s lidmi. Občas jsem skákala z jedné věci na druhou, odbočovala a zase se vracela k původnímu tématu; pochybuji, že vůbec chápal co povídám, ale tvářil se, že rozumí. Když jsem povídala o rozhodnutí cestovat do Afriky, byla jsem už vyčerpaná mluvením a hlavně překládáním do reortštiny, kterou jsem ovládala jen zběžně; Pouštní vítr si všiml odmlky a ptal se: „A co dál?“

Tak jsem znovu vyprávěla: o cestě přes poušť a boji s beduíny, o Chartúmu, o návštěvě u krále Bongole, území postiženém leprou, o boji s vojáky a Džaínově smrti i kruté pomstě, kterou na nich vykonal Denis. Pak jsem ještě vyprávěla o nemoci a naší strašlivé pouti až sem; nakonec jsem uzavřela setkáním s Gordonem a mým útěkem. „Potom jsi mě zachránil; a to už víš. To je všechno.“ skončila jsem.

Pouštní vítr dlouho mlčel a uvažoval; až tak po půlhodině náhle řekl: „Dobrá píseň. Máte víc takových?“

„Ano. Každý z nás má nějakou takovou.“

„Reorti budou rádi naslouchat vašim písním. Pomůžu ti, aby zůstali naživu.“

Nic na světě mi nemohlo udělat větší radost; překotně jsem mu děkovala. On mlčel; až po další dlouhé době se zeptal: „Co jsi řekla o muži jménem Gordon? Proč se chce setkat s Vládcem Reortů?“

„To je takhle: bílí muži si přejí ovládnout celé území černých, aby na ně pracovali. Obdělávali pole, těžili rudu, možná pracovali i v továrnách, to nevím. Tomu se říká kolonizace. Ale černí se brání proti bílým; a bílí nechtějí připustit, aby se černí bouřili. Proto chtějí, aby tvoji bratři Reorti bojovali s černými místo nich.“

„My ale nechceme bojovat s černochy! Žijeme s nimi v míru; oni nám neubližují a neprotestují, když od nich něco potřebujeme. Nebudeme s nimi bojovat. Ani když si to přejí bílí lidé.“

„Kdyby to Gordon věděl, chtěl by vás všechny zabít.“

„Lidé jsou zvláštní. Co bys tomu návrhu řekla ty?“

„Víš, že jsem jeho návrhy nepřijala; radši jsem utekla a bojovala. Řekla bych Reortům: nevěřte Gordonovi, nepomáhejte mu.“

„Budu o tom uvažovat.“ přislíbil.

Opět jsme jeli celý den až do večera; toho dne jsem už neměla vůbec nic na jídlo, tak se Pouštní vítr po západu slunce vypravil na lov a přinesl antilopu. Zopakovala jsem si počátek své kariéry mezi leopardy, kdy jsem neměla oheň a musela žvýkat syrové vnitřnosti zvěře; jenže to mi bylo patnáct a měla jsem na to žaludek! Přesto jsem snědla játra té antilopy a zajedla tvrdou kůrkou chleba, kterou jsem našla v sedlové brašně. Když jsem přidala kalnou vodu z nějakého úzkého potoka, byla to večeře přímo královská.

Ale něco dobrého pro mne přece udělal: promasíroval mě jazykem tak důkladně, až jsem sténala. Denis by to ocenil; když jsem to řekla, nechal si vyprávět o Denisovi a jeho dívkách, Artannovi a Díwarr a pak o Assamě, dokud jsem neusnula.

Ráno jsem spatřila na obzoru pahorky, mezi nimiž je jeskyně; málem jsem jásala a nemohla se dočkat, až vyrazíme. Reort opět dodržoval svůj zvyk zahájit cestu současně se sluncem. Zeptala jsem se na důvod a on ochotně odpovídal; taky rád vypráví příběhy:

„Slunce je nejvyšším bohem Reortů. Sledujeme je, když se rodí a když umírá; tehdy myslíme na svůj život. Proto vyčkáváme, až zazpívá své písně a jeho slavnostní chvíle skončí.“

Vzpomněla jsem si na Ludvíka d°Enghiema, který spí svůj věčný sen kdesi v této poušti. Jak blízko byl svého cíle; a přece musel zemřít! Vyprávěla jsem svému lvovi o Ludvíkovi a jeho životě; naslouchal mi klidně a beze slovo, až po obvyklé úvaze prohlásil:

„Žil, jak se má žít. A zemřel, jak se má umírat.“

K jeskyni jsme dorazili v pozdním odpoledni. Hned jsem pochopila, že situace se nezměnila, leda k horšímu. Koně v ohradě ržáli hladem, velká hromada sena, kterou jsme jim uchystali, byla spasena; další zřejmě nikdo nebyl schopen přinést. Taky nehořel oheň; už není nikdo, kdo by ho udržoval.

Na prahu jeskyně ležela Assama tváří k zemi, vedle sebe luk a toulec se šípy. Na rozpřažených rukou jsem spatřila zlověstné znamení smrti, mokvající boláky lepry. Obrátila jsem ji na záda a s hrůzou zaznamenala, že tytéž boláky má i na obličeji. Ani ostatní na tom nebyli lépe; leželi snad v jiných pozicích, než jsem je opustila, ale každému na kůži vyrazily ty odporné vředy. Hnusný pach naplňoval jeskyni; i na holé, vylysalé kůži šelem jsem viděla podobné zrůdné útvary. Všichni spali, hubení a sešlí, zřejmě celou dobu mé nepřítomnosti nedostali nic jíst.

Pouštní vítr pečlivě prohlížel jednoho po druhém a mlčel, jak bylo jeho zvykem.

„Dokážeš je zachránit?“

„Ano. Měla jsi pravdu; postihly je nemoci, kterými se brání má země proti vetřelcům. My Reorti se proti nim umíme bránit; hned po narození podáváme našim dětem lék, aby je žádná nemoc nepostihla. Ten lék jsi za dávných časů dostala i ty. Nyní ho dám jim.“

Mezi věcmi na sedle svého koně měl brašnu a v ní pět malých tykví svázaných k sobě, naplněných něčím jako rostlinnou vatou; možná nějaké lýko rozškubané drápy. Nesl ty tykve velmi opatrně; pak je postavil na zem a zasunul do buničiny všech pět drápů pravé tlapy. Opatrně je vytáhl, položil tlapu Aflargeovi na prsa a zaryl hluboko do masa, až se zbarvily krví. Chvíli vyčkal, pak drápy vytáhl; olízal si tlapu od krve a znovu namočil drápy do tykví; tentokrát zaryl své spáry (o trochu opatrněji) do těla Denisovi, který ležel vedle tygra. Chlapec se nepokojně pohnul a zasténal, ale tomu Reort nevěnoval pozornost. Kráčel podle řady nehybných těl a opakoval s každým svoje primitivní očkování.

„Co bude dál?“ ptala jsem se, „Uzdraví se?“

Pouštní vítr se ke mně obrátil; teď se mi při řeči díval do očí, aby dodal své řeči patřičný důraz: „Nyní budou spát. Budou spát až do chvíle, kdy bude slunce stejně vysoko jako nyní. Pak se probudí a budou velmi slabí; ale slunce a jídlo jim dá sílu. Bude trvat mnoho dní, než se uzdraví; po bolácích zůstanou stopy. Šelmám zarostou novou srstí. Jakmile se jednou uzdraví, už nikdy neonemocní na žádnou z pěti nemocí, co zaháním svými drápy.“

Ptát se ho, kterých pět nemocí to je, nemělo smysl; jeho odpovědi bych stejně nerozuměla. Později jsem to odhadla na lepru, malárii, spavou nemoc,tropickou horečku a zvláštní druh moru, který sice většinou postihuje šelmy, ale je přenosný i na lidi.

„Děkuji ti. Zachránil jsi život mých přátel; teď už je dokážu ošetřovat sama. Možná odstraníme i stopy lepry; dokážeme zapálit Živý Oheň, který spálí mrtvé věci, ale neublíží živému tělu...“

„Já vím. Zpívala jsi o tom. Za dávných časů byli lidé, kteří tančili v plamenech ohně. Ale to už je dávno. Nikdo z nich nežije. Byli to černí lidé; padli v boji s jinými černými lidmi.“

„Denis to umí; chceš-li, ukáže ti to.“

Reort Denise pečlivě očichal, ale nevyjádřil se; potom pečlivě uložil tykve do své sedlové brašny.

Byla jsem šťastná; z radosti jsem Reortovi snášela všechny možné pochoutky, které jsme měli z dřívějška, dokonce bych mu usmažila i bramborové placky, ale v okolí nerostly žádné brambory, ani divoké. Pouštní vítr s chutí snědl všechno, co dostal; a byl tak zdvořile vychován, že si vůbec neříkal o další. Ach, kdyby to viděl Tannarr a Artanna a jiní mlsouni! Ale teď spali, klidně a snad i zdravě, ani nevěděli, že jsou zachráněni.

„Zpívej o Reortovi, kterého jste znali. Jak se jmenoval?“

„Džaín.“

„To není žádné jméno. Tak se říká kotěti, než vyroste.“

„Možná. Říkal, že byl chycen jako malý; potom žil mezi lidmi, až jsme ho koupili a vrátili mu svobodu. Nevěděl ani, kde vlastně žil; jenom že to bylo v nějaké poušti.“

„To by znamenalo, že ještě někde žijí lvi s černou hřívou. Viděl jsem umírat jejich Vládce v Maghrebu; vedl válku s bílými na straně svých přátel Tuáregů. Bylo to, když lidé bojovali se sultánem země, které říkají Maroko. Vzpomínáš si na tu píseň? Mohl bych ti ji zazpívat...“

„To snad ani nebude třeba! Slyšela jsem o tom...“

„Tehdy zahynul Vládce a všichni bojovníci toho národa. Ale je možné, že přežily lvice a lvíčata; že odešli někam, kde jim bylo lépe. Bylo by třeba podívat se do těch míst a zjistit, zda ještě žijí. Nadešel čas spojit znovu mocný národ Reortů...“

Jeho monotónní hlas mne uspával; konečně, byla jsem strašlivě unavená. „Když myslíš, tak tam zajeď a přiveď je!“ řekla jsem trochu zpitoměle, „Přiveď je sem! Stejně by bylo nejlíp, kdybyste se vy Reorti odstěhovali k nám do Arminu. Máme tam stepi i pouště, líbilo by se vám tam.“

„To není možné. Reorti musí žít a umírat ve své vlasti. Takový je zákon.“ šuměl jeho tichý, monotónní hlas.

„Tak mysli na vaše lvíčata. Ty nemají proč umírat,“ namítla jsem, „Aspoň mladí Reorti by měli odejít. Je to v zájmu celého národa...“

Odpovídal mi něco; ale zřejmě mluvil svým nářečím, takže jsem mu nerozuměla. Svět se se mnou točil; a pomalu jsem se propadala do milosrdné černé tmy.

Errata:

30.05.2021 11:12